Řiháček, T. (2007). Obtěžující vliv hluku. Psychologie v ekonomické praxi, 42(3-4), 1-12

Řiháček, T. (2007). Obtěžující vliv hluku. Psychologie v ekonomické praxi, 42(3-4), 1-12.

Obtěžující vliv hluku Tomáš Řiháček Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií MU Brno Souhrn Hluk je jedním z nejvýznamnějších environmentálních zdrojů rozmrzelosti obyvatel. Rozmrzelost z hluku není jednotný koncept, existují různá teoretická pojetí. Stupeň rozmrzelosti bývá vysvětlován především v závislosti na hladině a typu hluku. Rozmrzelost souvisí také s dalšími vlastnostmi hluku (jako je počet hlukových událostí, frekvenční složení, vztah mezi hladinou hluku a hladinou pozadí či dostupnost tichých místností v obydlí), je ovlivněna i řadou neakustických proměnných (jako je informační obsah hluku, viditelnost zdroje, vizuální vzhled prostředí a další situační faktory) a také změnami hlukové situace v čase. Tyto proměnné fyzikální povahy představují široce používaný nástroj pro predikci rozmrzelosti obyvatel, neumožňují ale vysvětlit velkou variabilitu rozmrzelosti danou psychologickým významem hluku. Klíčová slova: environmentální hluk, rozmrzelost z hluku, fyzikální prediktory

Noise annoyance I: Predictors of physical nature Abstract Noise is one of the most important environmental sources of inhabitants’ annoyance. Noise annoyance is not a homogenous concept, there are different theoretical conceptions. The level of annoyance is usually explained in relation to the noise level and the type of noise. Annoyance is also related to other properties of noise (such as number of noise events, frequency composition, relation between noise level and ambient level or accessibility of quiet rooms in a dwelling), is influenced by many non-acoustical variables (such as information content of the noise, visibility of the source, visual appearance of the environment and other situational factors) and also by changes of noise situation over time. These variables of physical nature represent a widely used tool for prediction of inhabitants’ annoyance but they do not enable us to explain the great variability of annoyance given by psychological meaning of noise. Key words: environmental noise, noise annoyance, physical predictors


1. Úvod Kvalita prostředí, v němž žijeme, je důležitým faktorem ovlivňujícím naši duševní i tělesnou pohodu. Jedním z nejčastěji citovaných zdrojů obtěžování ve všech rozvinutých zemích (ale i v zemích procházejících v současné době dynamickým rozvojem, příklad Nigérie viz Onuu, 2000) je environmentální hluk. Znepokojivý je především fakt, že hluk se stává samozřejmou součástí našeho životního prostředí. Jsme mu vystaveni při práci, odpočinku i zábavě, v ulicích města, ale i uvnitř budov. A právě tato všudypřítomnost z něj činí vlivný faktor, který nelze opomíjet. Dokument Evropské komise (European Commission, 1996) odhaduje, že 20 % populace Evropské unie (tj. 80 mil.) je v současné době vystaveno průměrným hladinám hluku (denní LAeq) převyšujícím 65 dB, které jsou při dlouhodobé expozici považovány za zdraví ohrožující. Dalších 170 mil. obyvatel žije v tzv. "šedých zónách", oblastech s průměrnými hladinami 55-65 dB, které jsou již významným zdrojem pocitu obtěžování. Hlučnost životního prostředí přitom stále vzrůstá: tradičně bývá uváděn nárůst o 1 dB ročně (např. Havránek, 1990), i když někteří autoři považují tento údaj za přehnaný (Schafer, 1994). Z tohoto pohledu se sledování reakcí obyvatel na hluk a především regulování jeho výskytu jeví jako nezbytné. Vedle pojmu "environmentální hluk" se v anglicky psané literatuře často používá pojem community noise, který zahrnuje veškerý venkovní hluk v obydlených oblastech a jejich blízkosti (Brambilla, 2001). Community zde má význam skupiny obyvatel vymezené lokality a instituce zodpovědné za její správu. U nás se v tomto významu někdy setkáme s pojmem "komunální hluk". Jindy se ale v naší literatuře pojem komunální hluk používá k označení hluku vznikajícího v interiérech budov, zatímco hluk ve vnějším prostředí se označuje jako environmentální. V tomto příspěvku se tedy v zájmu jednoznačnosti přidržím přívlastku "environmentální". Nejvýznamnějším zdrojem hluku v našem životním prostředí je doprava, která je neodmyslitelným atributem všech městských oblastí industrializovaných zemí. Mezi další významné zdroje patří stavební práce, různé prostředky zvukové komunikace (sirény, alarmy), vybavení budov (ventilace, ústřední topení, výtahy) a domácností (vysavače, pračky, sekačky na trávu, reprodukční soustavy), ale také nejrůznější volnočasové aktivity (dětská hřiště, sportovní utkání, koncerty pod širým nebem, hlučná restaurační zařízení) či domácí zvířata. Pro rozhodující podíl environmentálního hluku je podle Guskiho (2001) charakteristické, že: 1) je veřejný (v tom smyslu, že se šíří i mimo prostor vlastněný jeho původcem); 2) působí chronicky spíše než akutně; 3) sestává z řady jednotlivých událostí (noise events), které vykazují určitou proměnlivost v čase, a 4) jednotlivec jej jen zřídka může ovlivnit. 2. Hluk Hluk bývá nejčastěji definován jako nechtěný, nežádoucí zvuk. Kritériem je v tom případě pocit obtěžování či rušení, tedy postoj recipienta. Nemůžeme však pojem hluk subjektivizovat zcela: pozitivní postoj člověka neochrání před těmi účinky hluku, které se odvíjejí primárně od jeho fyzikálních vlastností (jako je rušení spánku a komunikace, mimovolní vegetativní reakce či poškození sluchu). Pokud ale zůstaneme v oblasti obtěžujících účinků hluku, zjistíme, že jejich míra závisí více na různých psychosociálních faktorech než na samotné hladině hluku (Staples, 1997). 3. Subjektivní reakce na hluk Subjektivní (emocionální) reakce na hluk jsou "nejmladším" ze zkoumaných účinků hluku na lidský organismus. Zájem badatelů se zpočátku soustředil především na zhoršování sluchu v důsledku hlukové expozice, později přibylo též zkoumání nespecifické fyziologické reakce a vliv hluku na nemocnost (v rámci teorie stresogenního působení hluku). Teprve postupně se ohnisko přesunulo na zkoumání pracovního (či školního) výkonu v podmínkách hlukové zátěže a posléze na i na emocionální reakce a behaviorální konsekvence hluku (především změny v sociálním chování). V současné době je emocionální působení hluku považováno za významný faktor kvality prostředí a jako takové je předmětem dnes již stovek studií. Ústředním konceptem vyjadřujícím působení hluku (i dalších environmentálních stresorů) na emocionální stav člověka je rozmrzelost (annoyance). Její nejčastěji citovaná definice, pocházející od Lindvalla a Radforda, zní: rozmrzelost je pocit nelibosti spojený s jakýmkoli činitelem nebo podmínkou, o níž jedinec nebo skupina vědí či předpokládají, že je nepříznivě ovlivňuje (cit. podle Guski, 2001). Jelínková (1984) o rozmrzelosti mluví jako o pocitu (aktuální reakci), nebo o postoji (dispoziční vlastnosti). Pro generalizovaný sklon k reakcím rozmrzelosti jako osobnostní rys se ale v literatuře vžil pojem "citlivost k hluku" (noise sensitivity). Rozmrzelost bývá často chápána jako obecný pojem, zastřešující i další emocionální reakce na hluk, jako je úzkost, nelibost nebo zlost (viz např. Bangjun, Lili a Guoqing, 2003). Bráno ze subjektivního hlediska, je to právě stupeň rozmrzelosti, co dělá zvuk hlukem (García, 2001). Rozmrzelost bývá považována za nejvýznamnější z nepříznivých účinků hluku, následovaný rušením


(disturbance), zlostí (anger), omezením blahobytu (restrictions in welfare) a stresem (Guski, Felscher-Suhr a Schuemer, 1999). 4. Různá pojetí rozmrzelosti Rozmrzelost je primárně emoční reakce, může však vznikat nejen přímým vnímáním hluku, ale také druhotně v důsledku toho, že hluk interferuje s prováděnou či zamýšlenou činností nebo že vyvolává nepříjemné tělesné počitky. Navzdory své zdánlivé jednoduchosti není rozmrzelost jednotným pojmem. Guski, Felscher-Suhr a Schuemer (1999) uvádějí přehled různých teoretických pojetí, která stojí v pozadí jednotlivých výzkumů: 1. Rozmrzelost z hluku jako emoce. Tento přístup vychází z Titchenerovy teorie emocí, která říká, že podněty na nás působící emocionálně prožíváme, tj. že jim přiřazujeme hodnotící kvalitu libosti nebo nelibosti. Rozmrzelost je zde tedy pojímána jako základní emocionální proces vztažený ke zdroji podnětu. Do této kategorie lze zařadit i Kalveramovo biologické pojetí rozmrzelosti jako emoce signalizující potenciální ohrožení darwiniánské zdatnosti (2000). 2. Rozmrzelost jako důsledek rušení. Rozmrzelost je sekundární reakcí vznikající v důsledku rušení zamýšlených činností, např. komunikace. Zamýšlená činnost je v tomto modelu mediující proměnnou mezi hlukem a vykazovanou rozmrzelostí. 3. Rozmrzelost jako postoj. Postoj je většinou definován jako konzistentní systém poznatků o určitém předmětu a jako takový je svázán s hodnocením tohoto předmětu (jeho umístěním na škále "dobrý-špatný"). I v případě, že jedinec nemá vlastní znalosti o daném tématu, často k němu zaujímá postoj, odvozený někdy ze socio-kulturní tradice, někdy z pouhých asociací spojených s tématem. Toto pojetí sdílí také Kryter (1994). 4. Rozmrzelost jako znalost. Jestliže jedinec např. ví, jaký účinek má letecký hluk na učení nebo spánek, míra jeho rozmrzelosti tím bude nepochybně ovlivněna. I v případě, že respondenty žádáme o posouzení jejich aktuální rozmrzelosti, výsledek bude ovlivněn obecnou znalostí týkající se účinků zvuku. 5. Rozmrzelost jako výsledek racionálního rozhodnutí. Výsledek zvažování míry rozmrzelosti pak bude zahrnovat několik různých proměnných (např. aktuální hlukovou zátěž, informaci o dřívější hlukové zátěži, náchylnost zamýšlených činností k narušení a také výhody či nevýhody různých rozhodnutí). Neznamená to, že by se při posuzování své rozmrzelosti respondenti vždy racionálně rozhodovali, ale že zvažují různé okolnosti své situace. Škály rozmrzelosti jsou nejrozšířenějšími detektory subjektivních účinků hluku v terénních studiích. Objevily se samozřejmě i jiné koncepty. Např. Staples, Cornelius a Gibbs (1999) zjistli, že proměnná nazvaná "vnímané ohrožení kvality životního prostředí" (perceived risk to environmental quality) v jejich studii, zaměřené na subjektivně vnímané rušení hlukem v blízkosti rozvíjejícího se letiště, dobře predikovala tyto rušivé účinky hluku, zatímco míra obecné rozmrzelosti nebo citlivost k hluku žádný významný vliv neprokázaly. Jejich desítipoložková škála zjišťuje, nakolik respondenti vidí svou čtvrť jako neadekvátně chráněnou a zranitelnou při dalším rozvoji letiště (nutně spojeným se zvyšováním hladiny hluku) a jaké zisky a ztráty pro ně osobně i pro celou oblast rozvoj letiště znamená. Závěry tohoto výzkumu jednoznačně podporují výše uvedené teze, že kognitivní faktory hrají významnou roli při subjektivním hodnocení hluku. Job et al. (2001) naopak použili obecnější koncepty, vnímanou ovlivněnost hlukem (perceived affectedness) a nespokojenost (dissatisfaction) spojenou s hlukem, a zjistili, že tyto škály vykazují lepší psychometrické kvality (validitu, vnitřní konzistenci a stabilitu) ve srovnání se specifickými škálami, jako je např. škála rozmrzelosti. Z dalších sledovaných ukazatelů subjektivní reakce můžeme jmenovat náladu. Ouis (2001) referuje o studii, v níž byl použit čtyř-dimenzionální model nálady (dimenzemi byly aktivita, uvolnění, extroverze a příjemnost). Tato studie zjistila, že hodnoty aktivity a extroverze klesají po opakovaném nočním vystavení hluku a po návratu do tichého prostředí opět vzrostou. Na rozmrzelost obyvatel v okolí určitého zdroje (např. letiště) bývá také někdy usuzováno z počtu stížností. Tento ukazatel je ale sám o sobě problematický, protože stížnosti jsou spontánními reakcemi a poskytují tudíž nesystematické údaje. Navíc základem pro stížnost nemusí být u konkrétní osoby právě rozmrzelost. Proto bývá používání tohoto ukazatele pro posuzování vlivu hluku na obyvatele odmítáno (Fidell, 2003). Pocit obtěžování či rušení nejsou jedinými zkoumanými účinky hluku. Bylo zjištěno, že zatímco tyto proměnné jsou v těsnějším vztahu k akustickým deskriptorům popisujícím maximální energii, proměnné vyjadřující spokojenost (např. s rekreačními aspekty daného místa) jsou více spojeny s deskriptory vyjadřujícími tichost prostředí (L90) (Guski, 2001). 5. Rozmrzelost jako funkce hlukové expozice Jak již bylo zmíněno, nejvýznamnějším přispěvatelem k celkovému hlukovému "znečištění" je doprava, proto se většina studií zaměřuje právě na dopravní hluk. Jako první se pokusil poznatky vzešlé z množství dílčích studií srovnat a syntetizovat ve své studii z r. 1978 T.J. Schultz – jeho "syntetickou křivku" (synthesis curve)


vyjadřující vztah mezi rozmrzelostí obyvatel a DNL1 viz např. Kryter (1994: 583). Schultz svou prací podpořil používání DNL jako primárního prediktoru rozmrzelosti a dal právě sledování tohoto subjektivně posuzovaného účinku přednost před jinými ukazateli (jako je rušení spánku nebo počet stížností). V roce 1992 pak U.S. Federal Interagency Committee on Noise oficiálně potvrdila rozmrzelost jako preferované měřítko obecné nepříznivé reakce obyvatel na hluk (Fidell, 2003). Upřednostňovaným měřítkem rozmrzelosti se pak stalo procento populace určité oblasti, které vykazovalo "vysokou rozmrzelost" (namísto průměrné rozmrzelosti). Definice "vysoké rozmrzelosti" byla Schultzem navržena jako horních 27-29% rozsahu měřicí škály, tj. horní 2 kategorie v případě 7-stupňové škály a horní 3 kategorie v případě škály 11-stupňové (Kryter, 1994). 5.1 Závislost rozmrzelosti na typu dopravního hluku Schultzova metaanalýza byla později jím samým i dalšími badateli revidována. Např. Kryter (1994) kritizoval srovnávání hladin hluku bez ohledu na jeho zdroj. Jeho vlastní metaanalýza ukázala významný rozdíl mezi rozmrzelostí působenou leteckým hlukem a hlukem z pozemní dopravy: křivky vyjadřující závislost procenta "velmi rozmrzelých" na hladině hluku (Ldn) se liší v průměru o 10 dB (letecký hluk je hodnocen jako nepříjemnější o hodnotu ekvivalentní desíti decibelům). Schultzova křivka leží (očekávaně) mezi těmito dvěma Kryterovými křivkami, podhodnocuje tedy letecký hluk a naopak nadhodnocuje hluk pozemní dopravy. Miedema a Oudshoorn (2001) předkládají novější syntézu, rozšířenou o řadu dalších studií. Také oni zachovali modelování rozmrzelosti pouze jako funkce hlukové expozice, výslednou funkci (spolu s 95% intervalem spolehlivosti) však stanovili odděleně pro hluk z letecké, silniční a železniční dopravy (letecký hluk se opět projevil jako nejvíce obtěžující, železniční nejméně). Nezůstali také jen u procenta "velmi rozmrzelých" jako závisle proměnné (tedy procenta respondentů skórujících v horních 28% škály rozmrzelosti), podobné křivky sestrojili také pro procento alespoň "rozmrzelých" (tedy procento respondentů skórujících v horních 50% rozsahu škály) a pro procento alespoň "mírně rozmrzelých" (horních 72%). Jako deskriptory hlukové expozice (nezávisle proměnná) byly použity DNL a DENL. Autoři zdůrazňují, že výsledky jejich metaanalýzy platí pro běžný výskyt zmiňovaných tří typů hluku a nemusejí nutně být platné pro specifické situace a zdroje jako jsou helikoptéry, nízké přelety vojenských letadel, přesouvání vagónů v prostoru nádraží, pro lodní dopravu či pro pohyb letadel na zemi. Navíc, přestože jsou intervaly spolehlivosti výsledných křivek relativně úzké a lze tedy podle nich rozmrzelost predikovat s velkou přesností, lze v reálných situacích očekávat značně odchylky, způsobené náhodnými faktory a místními podmínkami. Důležitým závěrem nicméně zůstává, že typ hluku hraje při posuzování značnou roli, a to nejen ve smyslu odlišného frekvenčního spektra, ale zřejmě i ve smyslu kognitivních faktorů. Kurra, Morimoto a Maekawa (1999a, 1999b) studovali reakce na silniční, železniční a letecký hluk v simulovaném "domácím" prostředí a zjistili, že závislost rozmrzelosti na hladině hluku byla mnohem významnější než závislost na typu hluku – vliv typu hluku zde byl nižší než v terénních studiích. Typ hluku také signifikantně ovlivnil skór rozmrzelosti v případě, že byla škála zaměřena na celkovou rozmrzelost nebo na rozmrzelost při poslechové aktivitě. Nejvyšších hodnot překvapivě dosahoval železniční hluk, což je v rozporu s předchozími závěry. Autoři zdůvodňují tento výsledek tím, že studie byla realizována v japonském prostředí, kde je železnice velmi rozšířeným způsobem dopravy a respondenti byli při posuzování hluku ovlivněni předchozí zkušeností. 6. Další faktory fyzikální povahy 6.1 Počet hlukových událostí2 1

DNL (day-night level) nebo také Ldn, průměrná celodenní hladina, která posuzuje noční hluk (v době 22-7 hodin) o 10 dB přísněji. Ač byl původně vyvinut pro letecký hluk, používá se dnes tento ukazatel pro environmentální hluk obecně. Na témže principu je založena DENL (day-evening-night level), nebo také Lden, která navíc zavádí korekci pro večerní hluk. DENL byla navržena pro popis hlukové expozice v rámci Evropské unie. Základem pro výpočet obou těchto hodnot je Leq (ekvivalentní hladina hluku), která vyjadřuje energetický průměr hladin hluku za určitou dobu a umožňuje tak jednočíselně vyjádřit proměnlivou hladinu hluku v reálných prostředích. Z dalších používaných deskriptorů jsou to především distribuční (procentní) hladiny L N, které udávají hladinu hluku překračovanou v N% z dané doby: L99, L95 a L90 udávají hladinu pozadí (tedy hladinu překračovanou v 99%, 95% a 90% případů), L10, L5 nebo L1 naopak udávají maximální dosahované hladiny. Údaj o hladině hluku bývá ještě doplněn označením váhového filtru A, B nebo C, který udává, jakou váhu budou mít různá frekvenční pásma na výpočet výsledné hladiny. V praxi se nejčastěji používá váhová křivka A, která však podhodnocuje nízké frekvence, a proto bývá v některých případech nahrazována k nízkofrekvenčnímu hluku citlivější křivkou C. 2 Anglický pojem noise event lze přeložit jako hlukovou událost, případ či jev. Přikláním se k termínu "hluková událost", a to jednak kvůli bytostné vázanosti zvuků na výskyt v čase a jednak kvůli konzistentnosti s pojmem


Průměrné údaje o hladině hluku, jako jsou Leq či Ldn, popisují hlukovou situaci jen velmi hrubě. Při vzniku rozmrzelosti či rušivých účinků hrají velkou roli jednotlivé "hlukové události" (noise events) – jejich četnost a relativní hladina intenzity oproti stálé hladině hluku pozadí. Proto bývá údaj o průměrné hladině doplněn údajem o hladině zvukových špiček (L5 či L10), případně i o průměrné četnosti jejich výskytu (např. v tichých oblastech o počtu přejezdů všech automobilů, na frekventovaných dopravních tepnách o počtu nákladních aut). Baird, Harder a Preis (1997) ve své studii popisují tzv. skandinávský model, který jako prediktor namísto tradičně používané ekvivalentní hladiny (Leq) bere počet hlukových událostí, s maximální hladinou hluku (Lmax) jako parametrem. Podle tohoto modelu rozmrzelost s rostoucím počtem hlukových událostí nejprve strmě stoupá, po překročení zlomového počtu zůstává víceméně konstantní, nebo (v případě vysokých Lmax) mírně klesá. Pro LAmax = 80 dB byl tímto zlomovým bodem počet cca 1200 událostí (přeletů letadel, přejezdů vlaků či těžkých automobilů) za 24 h, pro LAmax = 93 dB to bylo necelých 2000 událostí / 24 h. Baird, Harder a Preis vysvětlují tento jev pomocí efektu stropu. Respondenti jsou nuceni vybírat z omezeného množství kategorií, ale "skutečná" rozmrzelost může hypoteticky stoupat i za nejvyšší kategorií škály a respondenti jsou pak nuceni stěsnat své odpovědi do hranic škálou vymezených a výsledkem je od určitého bodu stagnující či klesající křivka rozmrzelosti. Tito autoři ve svém tzv. psychofyzickém modelu předpokládají, že "skutečná" rozmrzelost vzrůstá rovnoměrně a k jejímu měření navrhují používat škálu s velkým množstvím kategorií (např. 1-100). Jiné vysvětlení nabízejí Roberts, Western a Webber (2003) ve své teorii vzorců hlukových událostí (patterns of passby noise). Podle nich je zjištěná závislost mezi rozmrzelostí a počtem hlukových událostí způsobená nikoli chybou v měření, ale přímo vzorcem výskytu hlukových událostí a intervalů mezi nimi. Můžeme uvažovat tak, že je-li frekvence např. přejezdů aut velmi nízká, je celková doba sledování rozdělena těmito přejezdy na několik dlouhých tichých intervalů (vyplněných pouze zvuky pozadí). Se stoupající frekvencí přejezdů vzrůstá počet tichých intervalů, které se zkracují. Při určité frekvenci přejezdů se ale tento trend obrátí, protože další přibývající přejezdy s velkou pravděpodobností začnou vyplňovat tiché intervaly. Ty tak budou postupně mizet až se hluk stane kontinuálním. Tato závislost počtu tichých intervalů na frekvenci přejezdů je velmi podobná závislosti rozmrzelosti na frekvenci přejezdů: zpočátku vzrůstá, po dosažení určité meze mírně klesá. Teorie je také v souladu s dřívějšími poznatky, že zvuk s časově proměnlivou intenzitou (nebo frekvenčním složením) je vnímán jako více nepříjemný než zvuk konstantní a že kladněji je hodnocen zvuk pravidelný, než nepravidelně se vyskytující (nebo než zvuk rytmický, jehož rytmus je ale neslučitelný s rytmem právě vykonávané činnosti) (Křivohlavý, 1963). Schopnost Ldn predikovat rozmrzelost také klesá při velmi nízkých frekvencích výskytu hlukových událostí. Může to být způsobeno tím, že rozmrzelost vzniká pouze tehdy, když objevivší se hluk právě v danou chvíli interferuje s vykonávanou (či zamýšlenou) činností. Když frekvence hlukových událostí klesá, vzrůstá tak pravděpodobnost delšího období (dne či dnů) bez výskytu hluku (Kryter, 1994). 6.2 Frekvenční složení hluku Vysoké frekvence jsou vnímány jako nepříjemné (Ishiyama a Hashimoto, 2000). Reprodukované nahrávky hluku silniční dopravy způsobovaly v laboratorních podmínkách vyšší rozmrzelost, byla-li zesílena jejich vysokofrekvenční komponenta (při zachování stejné LAeq). Podle těchto autorů může být rozmrzelost z hluku ze silniční dopravy modelována jako funkce LAeq, drsnosti a pronikavosti3 zvuku a rozmrzelost může být snížena i při stejné Leq snížením vysokofrekvenční komponenty (část spektra nad 1 kHz) a potlačením fluktuací časové obálky zvuku. Významným zdrojem rozmrzelosti je i nízkofrekvenční hluk (tedy takový, v jehož spektrálním složení převládají frekvence do cca 200 Hz, percepčně charakterizovatelný jako "dunivý"). Persson-Waye a Rylander (2001) dokonce uvádějí, že stížnosti na tento typ hluku (vyskytující se u zdrojů jako jsou větráky, ventilační systémy, tepelná čerpadla a těžké automobily) tvoří 71% všech stížností. Jejich terénní studie prokázala významně vyšší rozmrzelost v oblastech s nízkofrekvenčním hlukem ve srovnání s oblastmi charakterizovanými hlukem s převahou středních frekvencí, a to i při srovnatelných hladinách hluku dB(A). Také Persson-Waye et al. (2002) v laboratorních podmínkách ukázali, že hluk s vyšším zastoupením nízkých frekvencí při téže LAeq způsobuje vyšší rozmrzelost. Neplatí ovšem jednoduchý vztah "čím nižší frekvence, tím vyšší rozmrzelost". "zvuková událost" (sound event). Tento pojem R.M. Schafera označuje auditivní vjem v celé jeho kontextové zakotvenosti, tedy vč. odkazu k jeho zdroji (objektu či události) a vč. jeho sémantického významu (Schafer, 1994). Tvoří protiklad k pojmu "zvukový objekt", zavedenému P. Schaefferem a označujícímu zvukový jev jako fenomenologicky nejmenší samostatnou jednotku zvukového prostředí, jako čistě auditivní vjem oproštěný od všech referenčních významů. 3 Drsnost (roughness) a pronikavost či ostrost (sharpness) jsou subjektivní charakteristiky zvuku. První souvisí s časovými fluktuacemi v průběhu zvuku a druhá se zastoupením vysokých frekvencí (Västfjäll, Kleiner, 2002).


Hluk podzemní dráhy s maximem akustické energie v oblasti 80 Hz působil za jinak shodných podmínek vyšší rozmrzelost než hluk s energetickým maximem v oblasti 50 Hz (Walker a Chan, 1996). Poulsen a Mortensen (2002) laboratorně srovnávali různé metody hodnocení nízkofrekvenčního hluku v jejich schopnosti predikovat rozmrzelost zkoumaných subjektů. Nejlepší výsledky vykázala dánská metoda, která bere v potaz frekvenční rozpětí 10-160 Hz, vážené v jednotlivých třetinooktávových pásmech podle křivky A, a stanovuje limity pro různé příležitosti a denní dobu (v případě impulzního hluku přísnější o 5 dB). Používání hodnot dB(A) bývá kritizováno, protože podhodnocují nízké kmitočty (např. Truax, 2001; Berglund a Lindvall, 1995; Rushforth, Moorhouse a Styles, 2004; Persson-Waye a Rylander, 2001; Leventhall, 2003). Váhové křivky A, B, C byly stanoveny na základě citlivosti lidského ucha k jednotlivým frekvencím, hluk ale zdaleka nepůsobí jen prostřednictvím sluchu, zejména v případě nízkých frekvencí působí také díky rezonanci tělesných dutin a dlouhých kostí. Důsledkem mohou být např. stavy nevolnosti, závratě, bolesti hlavy či pocity malátnosti (Persson-Waye a Rylander, 2001), které také způsobují pocit rozmrzelosti. Truax (2001) a Berglund a Lindvall (1995) navrhují doplnit údaje dB(A) hodnotami váženými podle C-křivky, která má v oblasti nízkých frekvencí jen minimální pokles. Kjellberg et al. (1997) naproti tomu ukazují, že dB(A) není horším prediktorem rozmrzelosti než jiné frekvenčně vážené údaje a také Walker a Chan (1996) jsou toho názoru, že dB(A) je adekvátní veličinou pro predikci rozmrzelosti z nízkofrekvenčního hluku. Přidáme-li ale k LAeq jako další nezávisle proměnnou rozdíl dB(C)-dB(A), vzroste mírně procento vysvětlené variability. Podobného efektu dosáhneme prostou korekcí +6 dB k LAeq v případě, že rozdíl dB(C)-dB(A) je větší než 15 dB. Rozdíl dB(C)-dB(A) nemůže být používán jako prediktor rozmrzelosti, ale je jednoduchým indikátorem toho, že je zapotřebí dalšího zkoumání (Leventhall, 2003). Nízkofrekvenční hluk často bývá doprovázen také vibracemi, ať už pocházejícími z téhož nebo z jiného zdroje. Paulsen a Kastka (1995) v laboratorní studii zkoumali kombinované účinky hluku a vibrací vytvářených tramvají a průmyslovým závodem. Zjistili, že když měli respondenti posuzovat celkovou míru rozmrzelosti, bylo jejich hodnocení ovlivněno především hlukem. Lze ovšem očekávat, že snížením hladiny hluku by nedošlo ke snížení rozmrzelosti v očekávané míře, protože by respondenti více reagovali na vibrace. Pokud se experimentátoři explicitně dotazovali pouze na rozmrzelost související s vibracemi, bylo hodnocení z velké míry nezávislé na současném působení hluku, zatímco v opačném případě (tedy při explicitně požadovaném hodnocení hluku) bylo hodnocení ovlivněno i současnou hladinou vibrací. Sailer a Hassenzahl (2000) také uvádějí, že rozmrzelost vzrůstá s tonalitou (přítomností tónových složek ve spektru). 6.3 Další akustické proměnné Roli hraje také rozdíl mezi hladinou konkrétního posuzovaného hluku a hladinou hluku na pozadí: rozmrzelost je vyšší, je-li rozdíl větší (Sailer a Hassenzahl, 2000). Walker a Chan (1996) ukázali, že hluk podzemní dráhy způsobuje vyšší rozmrzelost při nízké hladině hluku pozadí. Tento "efekt hluku na pozadí" se ale významněji uplatňuje pouze do určité hladiny specifického hluku (v jejich případě 45 dB(A)). Samozřejmě v případě, že se jedná o situaci, kdy je hlukem maskován žádoucí signál (mluvená řeč), je rozmrzelost tím vyšší, čím nižší je S/N (poměr signálu a hluku) a čím menší je spektrální vzdálenost mezi signálem (řečí) a hlukem (Yamaguchi et al., 2001). Miedema a Oudshoorn (2001) navrhují zaměřit další výzkum na sledování vlivu zejména takových proměnných, které je možno ovlivnit. Tímto směrem se vydala rozsáhlá švédská studie Soundscape Support to Health, o jejíž první fázi podávají závěrečnou zprávu Berglund et al. (2004). Zjistili mj., že mají-li obyvatelé přístup k tiché straně obydlí (o vnější hlučnosti nižší než 45 dB), snižuje se rozmrzelost o 10-20% (v závislosti na hlučnosti nejexponovanější strany obydlí). Zjistili také překvapivý pozitivní efekt zvukové izolace na stíněné (od zdroje hluku odvrácené) straně budovy – izolace vedla k velmi pozitivnímu účinku na vnímaný rozdíl mezi hlučností vně a uvnitř obydlí (obyvatelé díky izolaci získali alespoň jednu tichou místnost). Použitím téže izolace na straně budovy vystavené hluku bylo dosaženo menšího účinku (poklesla sice celková hlučnost, ale žádná místnost se nestala skutečně tichou). 6.4 Posuzování rozmrzelosti pramenící z více zdrojů Lidé žijící v moderních městských prostředích jsou zřídka vystaveni pouze jednomu zdroji hluku. Protože různé typy hluku vyvolávají rozmrzelost v různé míře, upravují se hladiny hluku pomocí odpovídajících korekcí, aby byly vzájemně srovnatelné. Tohoto principu využívá nová posuzovací metoda, která transformuje akustickou energii každého zdroje na hodnotu jednoho "referenčního" zdroje, způsobujícího stejnou míru rozmrzelosti, a poté tyto srovnatelné energie sečte. Aplikovatelnost této metody na různé podmínky je v současné době ověřována (Gjestland, 2002). Kryter (1994) obhajuje hypotézu, že rozmrzelost lze dostatečně predikovat ze samotné Leq a rozdíly v rozmrzelosti, které nacházíme mezi silničním a leteckým hlukem, ve skutečnosti nepramení z rozdílu


v charakteru zvuku, ale ze způsobu měření. V případě, že intenzita hluku z letadel je v prostoru před konkrétní budovou shodná s intenzitou silničního hluku, pak uvnitř budovy či za ní bude hladina silničního hluku průměrně o 10 dB nižší než hladina hluku leteckého (je to dáno akustickými faktory, které pramení z rozdílu vzdáleností mezi těmito dvěma zdroji hluku a účinností zdí jako protihlukových bariér). Tento rozdíl zcela odpovídá zjištěnému rozdílu v rozmrzelosti (viz výše). Tam, kde badatelé neměří hladiny hluku na vnější straně fasád domů, ale přímo na místě, kde se nacházejí respondenti (což je typické pro laboratorní výzkumy), neliší se vliv obou typů hluku na rozmrzelost. Kryter také zpochybňuje vliv citlivosti k hluku (jako osobnostní dispozice ke vzniku pocitu rozmrzelosti) na variabilitu rozmrzelosti – rozdíly mezi respondenty mohou být z velké části dány akustickými podmínkami domů, které respondenti obývají. V případě, že by bylo možné vliv hluku skutečně redukovat na míru akustické energie, pak bychom mohli působení jednotlivých zdrojů jednoduše sčítat. Guski (2001) ale varuje před automatickým srovnáváním různých zvuků a upozorňuje na několik běžně akceptovaných předpokladů, které ovšem nemusejí platit. Prvním je předpoklad, že různé specifické zdroje hluku vytvářejí jeden společný "sluchový proud"4 (ve skutečnosti mohou být v některých případech zpracovávány zcela nezávisle). Dalším předpokladem je, že různé zdroje hluku mají srovnatelné účinky, které lze sčítat (přitom železniční hluk se podle Guskiho projevuje především rušením komunikace, zatímco silniční hluk rušením rekreace). Není také jisté, že úsudek o pocitu obtěžování či rušení se utváří srovnatelným způsobem u různých zdrojů hluku a také při posuzování celkové hlučnosti prostředí (např. rušení komunikace může být hodnoceno jako méně závažné než rušení rekreace). Respondenti mohou navíc používat pro hodnocení účinku různých zdrojů různé časové rámce a u různých specifických zdrojů (stejně jako u celkového hodnocení) mohou být účinné různé moderátory. Jak upozorňuje Kryter (1994), problémem také může být způsob dotazování. Respondenti mohou chápat "celkovou hlasitost" jako součet všech vyskytujících se dílčích hluků, ale také jako jakýsi "průměr" (celková rozmrzelost je pak nižší než rozmrzelost pocházející z nejvíce obtěžujícího zdroje). 7. Důležité neakustické proměnné Hluk s informační hodnotou působí rušivěji než hluk bez významu (Havránek, 1990) a vyvolává vyšší rozmrzelost, např. v případě nutnosti poslouchat řeč, která je v danou chvíli irelevantní, ale srozumitelná (Sailer a Hassenzahl, 2000). Bangjun, Lili a Guoqing (2003) zjistili, že rozmrzelost z pouličního hluku je nižší v případě, že jeho zdroje nejsou pro respondenty viditelné (jsou odděleny živým plotem). Tento trend je výraznější při vyšších hladinách hluku a také u respondentů uvnitř budov (ve srovnání s parkem). Nejde přitom o změnu ve složení spektra nebo o pokles hladiny hluku. Tento závěr ale není zcela generalizovatelný, Křivohlavý (1963) uvádí, že zdroj, jehož umístění neznáme, naopak způsobuje rozmrzelost vyšší. Svou roli v citované studii mohl sehrát i estetický vzhled vizuálních bariér, které byly tvořeny živými ploty. To však nijak nesnižuje význam tohoto poznatku, naopak to ukazuje na možnost redukovat rozmrzelost z dopravního hluku neakustickými prostředky. Viollon, Lavandier a Drake (2002) sledovali v laboratorních podmínkách vliv vizuálního podnětu (fotografie) na posuzování (ne)příjemnosti reprodukovaných zvukových prostředí. Zjistili, že vizuální scenérie nemají vliv na pořadí zvukových prostředí podle jejich nepříjemnosti, ale že platí vztah: čím více je vizuální prostředí urbanizované, tím negativnější je hodnocení zvuku. Pokud vizuální scenérie hodnocení zvuku ovlivnila, bylo to vždy jen negativním směrem (oproti hodnocení zvuku samotného, bez vizuálního doprovodu). Neovlivněna zůstala hodnocení těch zvukových prostředí, která byla poznamenána lidskou přítomností (obsahovala hlasy, zvuky kroků). Závěry Viollona, Lavandiera a Drakea jsou v souladu s předchozí studií a podle Guskiho (2001) potvrzuje tyto závěry většina výzkumů, objevily se ale i protichůdné výsledky, kdy míra vizuálního pokrytí vegetací zvyšovala posuzování hlučnosti prostředí (to je možné vysvětlit jako účinek diskrepance mezi skutečnou hladinou hluku a očekáváním, že prostředí s množstvím zeleně bude tiché). Svou roli hrají také různé další situační faktory, jako je denní doba, den v týdnu či roční období. Podle Havránka (1990) je hluk hůře snášen večer a v noci, podle Guskiho (2001) jsou nejcitlivějšími obdobími večerní a ranní hodiny. Oba autoři se shodují, že hůře je hluk snášen v létě (kvůli potřebě větrání) a Guski dodává, že také víkendy jsou citlivějšími obdobími (už proto, že se očekávají nižší hladiny hluku). Také Skånberg a Öhrström (2002) potvrzují významně vyšší rozmrzelost při otevřených oknech. Navíc zjistili, že rozmrzelost byla významně nižší při pobytu ve vnějším prostředí než při pobytu uvnitř obydlí při otevřených oknech. Většina studií se zaměřuje na zjišťování vztahu mezi stabilní hladinou hluku a rozmrzelostí obyvatel. Důležité ale také je, jak se rozmrzelost mění se změnou hlukové situace – některé výzkumy naznačují, že výsledná rozmrzelost nemusí odpovídat tomu, co bychom očekávali na základě známých predikčních křivek, popisujících stálou hlukovou situaci, a svůj vliv zde uplatňují mimoakustické faktory. Vystavění protihlukových bariér např. 4

Sluchový proud (auditory stream) označuje sekvenci zvuků, zpracovávaných sluchovým analyzátorem jako jeden objekt. Jeho utváření se řídí Gestalt psychologickými principy vnímání (Bregman, 1999).


snižuje subjektivně vnímanou hlučnost v předpokládané míře, ale rozmrzelost poklesne jen částečně. Naopak snížením počtu těžkých dopravních prostředků se dosáhne většího poklesu rozmrzelosti než pouhou redukcí hlučnosti (Guski, 2001). Fields (1993, cit. podle Kryter, 1994) provedl metaanalýzu studií sledujících vztah mezi různými mimohlukovými proměnnými a rozmrzelostí z hluku a dospěl k závěru, že - demografické proměnné nevykazují žádný významný vliv Zamítl tedy často citované hypotézy týkající se věku (vyšší rozmrzelost měli vykazovat starší lidé), pohlaví (vyšší rozmrzelost měly vykazovat ženy), sociálního statusu, příjmu nebo vzdělání (vyšší rozmrzelost měla být ve vztahu s vyšším sociálním statusem, příjmem nebo vzděláním), vlastnictví domu (vlastníci domů měli být více rozmrzelí), typu bydlení (obyvatelé domů s jednou bytovou jednotkou měli být rozmrzelejší), délky bydlení (rozmrzelost měla klesat s délkou bydlení v dané lokalitě) nebo zisku či výhod (zaměstnanci nebo uživatelé zdroje měli být méně rozmrzelí). - situační proměnné nevykazují žádný významný vliv Fields tedy zamítl hypotézu, že hluk vyvolává vyšší rozmrzelost, je-li mu respondent vystaven doma než v jiném prostředí, a také hypotézu, že nízká hladina ambientního hluku zvyšuje rozmrzelost z rušícího hluku. Jedinou výjimku tvoří sice marginální, ale průkazný účinek zvukové izolace v okolí domova, která zmírňuje rozmrzelost. - evidence u časových proměnných je nejednoznačná Některými výzkumy je podporována, jinými vyvracena hypotéza o "přehnané" reakci na změnu (tj. že obyvatelé reagují na zvýšení nebo snížení hladiny hluku vždy větší změnou rozmrzelosti, než bychom předpokládali na základě predikčních křivek získaných v prostředích se stálými hladinami hluku), hypotéza o neúčinnosti snižování hlučnosti (tj. že redukování hlučnosti vede k menšímu poklesu rozmrzelosti než bychom očekávali), hypotéza o novosti (tj. že nový hluk bude vyvolávat vyšší rozmrzelost než známý hluk o téže hladině) a hypotéza o rozmrzelosti klesající s časem (tj. že rozmrzelost vztahující se ke konkrétnímu hluku postupem času klesá). 8. Význam fyzikálního modelování rozmrzelosti Z hlediska plánování, jak podotýkají Miedema a Oudshoorn (2001), je predikce na základě normované křivky, platné pro celou populaci, vhodnějším základem pro rozhodování než aktuální rozmrzelost konkrétního jedince či skupiny. To, že normovaná křivka nebere v potaz místní okolnosti nebo reakce na změnu v expozici samotné, může být z mnoha důvodů výhodné. Je tím umožněn spravedlivý a konzistentní přístup, hledání obecně přijatelných hladin expozice. To nevylučuje možnost brát ohled na konkrétní individuální reakci na hlukovou expozici při realizaci místních opatření. Miedema a Oudshoorn ale poznamenávají, že pro porozumění těmto místním a časovým zvláštnostem je zapotřebí dalších studií. Výhodou těchto jednoduchých křivek zůstává možnost jejich využití pro strategické posuzování, pro "překlad" hlukových map do odhadu míry obtěžování obyvatel, pro analýzu efektivity navrhovaných opatření či pro posuzování vlivu prostředí na zdraví obyvatel. Umožňují uvažování v dlouhodobém horizontu, nejsou ale aplikovatelné při řešení místních stížností nebo při predikci krátkodobého účinku změn v hlukovém klimatu (např. účinnost protihlukových opatření či vliv výstavby letiště). Fidell (2003) však konstatuje, že naděje, které byly vkládány do tohoto čistě akustického přístupu, se ukázaly jako přehnané. Takto zjištěný vztah mezi mírou rozmrzelosti a hladinou hluku (dose-response relationship) neposkytuje žádné "zlomové body", které by automaticky mohly vést k nějakým opatřením. Ustanovení nějaké hladiny jako limitu ještě přijatelné expozice je tedy nevyhnutelně arbitrární a musí být učiněno na základě jiných než technických údajů (např. ekonomických). Získané vztahy selhávají, mají-li systematicky vysvětlit velkou variabilitu v reakcích obyvatel nebo s jistotou předpovědět účinek plánovaného (nezřídka finančně náročného) opatření. Vysoká rozmrzelost může být přítomna i při nízkých hladinách expozice a naopak. Fyzikální parametry hluku se jeví jako nepříliš efektivní prediktory prevalence rozmrzelosti (Fidell, 2003). Schomer (2001) v této souvislosti navrhuje řadu "normalizačních" korekcí, které umožňují přesnější predikci reakce obyvatel. Tyto korekce, které berou ohled na roční období, typ prostředí (a s ním spojená očekávání obyvatel týkající se ještě akceptovatelné hlučnosti), předchozí hlukovou zátěž dané lokality a charakter hluku, jsou však podle Fidella (2003) pouze "záplatami", řešícími symptom namísto nemoci. Ukazuje se, že v terénních studiích stupeň kovariance mezi akustickým deskriptorem a individuální rozmrzelostí zřídka přesahuje 30% a přidání další akustické proměnné (maximální hladina či počet hlasitých událostí) nezvyšuje korelaci (Guski, 2001). Ukazuje se, že více než 50% variability v reakci na hluk lze přičíst psychologickým faktorům a že vnímání hluku a jeho psychologický význam tudíž mohou vysvětlit reakci veřejnosti lépe než hladina hluku (Staples, 1996). Prediktorům psychosociální povahy bude věnována samostatná studie. Literatura


Baird, J.C., Harder, K., Preis, A. (1997): Annoyance and community noise: psychophysical model of doseresponse relationship. Journal of Environmental Psychology 17, 333-343. Bangjun, Z., Lili, S., Guoqing, D. (2003): The influence of the visibility of the source on the subjective annoyance due to its noise. Applied Acoustics 64, 1205-1215. Berglund, B., Lindvall, T. (Eds.) (1995): Community Noise. Stockholm, Center for Sensory Research. Berglund, B. et al. (2004): Soundscape Support to Health. Final Report Phase 1 (Summary). Chalmers. [Vyhledáno 10.1.2006 na http://www.soundscape.nu/finalreport_en.asp] Brambilla, G. (2001): Physical assessment and rating of urban noise. In: García, A. (Ed.), Environmental Urban Noise. Southampton, WIT Press, 15-62. Bregman, A.S. (1999): Auditory Scene Analysis. Cambridge, The MIT Press. European Commission (1996): Future Noise Policy. Green Paper of the European Commitee. Brussels. Fidell, S. (2003): The Schultz curve 25 years later: a research perspective. J. Acoust. Soc. Am. 116, 3007-3015. García, A. (Ed.) (2001): Environmental Urban Noise. Southampton, WIT Press. Gjestland, T. (2002): Current research topics and problems: the role of ICBEN. Journal of Sound and Vibration 250, 5-8. Guski, R. (2001): Community response to environmental noise. In: García, A. (Ed.), Environmental Urban Noise. Southampton, WIT Press, 111-148. Guski, R., Felscher-Suhr, U., Schuemer, R. (1999): The concept of noise annoyance: how international experts see it. Journal of Sound and Vibration 223, 513-527. Havránek, J. et al. (1990): Hluk a zdraví. Praha, Avicenum. Ishiyama, T., Hashimoto, T. (2000): The impact of sound quality on annoyance caused by road traffic noise: an influence of frequency specra on annoyance. JSAE Review 21, 225-230. Jelínková, Z. (1984): Hluk v životním prostředí. Psychologie v ekonomické praxi č. 2, roč. 19, 49-62. Job, R.F.S. et al. (2001): General scales of community reaction to noise (dissatisfaction and perceived affectedness) are more reliable than scales of annoyance. The Journal of the Acoustical Society of America 110, 939-946. Kalveram, K.T. (2000): How acoustical noise can cause physiological and psychological reactions. 5th International Symposium on Transport Noise nad Vibration, St. Petersburg. Kjellberg, A. et al. (1997): Evaluation of frequency-weighted sound level measurements for prediction of lowfrequency noise annoyance. Environment International 23, 519-527. Kryter, K.D. (1994): The Handbook of Hearing and the Effects of Noise. San Diego, Academic Press. Křivohlavý, J. (1963): Obtěžující hluk. Pracovní lékařství 6, 252-257. Kurra, S., Morimoto, M., Maekawa, Z.I. (1999a): Transportation noise annoyance – a simulated-environment study for road, railway and aircraft noises, part 1: overall annoyance. Journal of Sound and Vibration 220, 251278. Kurra, S., Morimoto, M., Maekawa, Z.I. (1999b): Transportation noise annoyance – a simulated-environment study for road, railway and aircraft noises, part 2: activity disturbance and combined results. Journal of Sound and Vibration 220, 279-295. Leventhall, G. (2003): A Review of Published Research on Low Frequency Noise and its Effects. London, Defra Publications. Miedema, H.M.E., Oudshoorn, C.G.M. (2001): Annoyance from transportation noise: relationships with exposure metrics DNL and DENL and their confidence intervals. Envionmental Health Perspectives 109, 409416. Onuu, M.U. (2000): Road traffic noise in Nigeria: measurement, analysis and evaluation of nuisance. Journal of Sound and Vibration 233, 391-405. Ouis, D. (2001): Annoyance from road traffic noise: a review. Journal of Environmental Psychology 21, 101120.


Paulsen, R., Kastka, J. (1995): Effects of combined noise and vibration on annoyance. Journal of Sound and Vibration 181, 295-314. Persson-Waye, K., Rylander, R. (2001): The prevalence of annoyance and effects after long-term exposure to low-frequency noise. Journal of Sound and Vibration 240, 483-497. Persson-Waye, K. et al. (2002): Low frequency noise enhances cortisol among noise sensitive subjects during work performance. Life Sciences 70, 745-758. Poulsen, T., Mortensen, F.R. (2002): Laboratory Evaluation of Annoyance of Low Frequency Noise. Danish Environmental Protection Agency. Roberts, M.J., Western, A.W., Webber, M.J. (2003): A theory of patterns of passby noise. Journal of Sound and Vibration 262, 1047-1056. Rushforth, I., Moorhouse, A., Styles, P. (2004): A case study of low-frequency noise assessed using DIN 45680 criteria. Noise Notes 3, 3-18. Sailer, U., Hassenzahl, M. (2000): Assessing noise annoyance: an improvement-oriented approach. Ergonomics 43, 1920-1938. Schafer, R.M. (1994): The Soundscape. Our Sonic Environment and the Tuning of the World. Rochester, Destiny Books. Schomer, P. (2001): A White Paper: Assessment of Noise Annoyance. Champaign, Schomer and Associates, Inc. Skånberg, A., Öhrström, E. (2002): Adverse health effects in relation to urban residential soundscapes. Journal of Sound and Vibration 250, 151-155. Staples, S.L. (1996): Human response to environmental noise. American Psychologist 51, 143-150. Staples, S.L. (1997): Public policy and environmental noise: Modeling exposure or understanding effects. American Journal of Public Health 87, 2063-2067. Staples, S.L., Cornelius, R.R., Gibbs, M.S. (1999): Noise disturbance from a developing airport. Perceived risk or general annoyance? Environment and Behavior, 31, 692-710. Truax, B. (2001): Acoustic Communication. Westport, Ablex Publishing. Västfjäll, D., Kleiner, M. (2002): Emotion in Product Sound Design. Proceedings of Journées Design Sonore, Paris. Viollon, S., Lavandier, C., Drake, C. (2002): Influence of visual setting on sound ratings in an urban environment. Applied Acoustics 63, 493-511. Walker, J.G., Chan, M.F.K. (1996): Human response to structurally radiated noise due to underground railway operations. Journal of Sound and Vibration 193, 49-63. Yamaguchi, S. et al. (2001): Psychological evaluation of external noise in the case of listening to an audio signal, taking account of the difference between the power spectral characteristic of the audio signal and tha of noise. Journal of Sound and Vibration 245, 205-215.

Řiháček, T. (2007). Obtěžující vliv hluku. Psychologie v ekonomické praxi, 42(3-4), 1-12

Recommend Documents