I. Úvodem Následující text o znaku města Rychnova nad Kněžnou je určen Městu Rychnov nad Kněžnou a byl zpracován ve spolupráci s odborným týmem společnosti FASTER OK s.r.o. Proto mé poděkování náleží panu Ing. Františku Švihlíkovi a jeho spolupracovníkům, kteří mi pomohli s heuristikou, navštívili za mne příslušné archivy a knihovny a zajistili mi potřebné regionální prameny a literaturu. Mgr. Stanislav Mikule, historik a heraldik Žďár nad Sázavou 12/2013
II. vývoj znaku Rychnova nad Kněžnou Ve Státním okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou se ve fondu Sbírka badatelských prací nachází text gymnaziálního profesora Eduarda Weise Znak a pečeti Rychnova nad Kněžnou 14. 18. století a k němu připojený Názor Bohumila Pavla na městský znak (inv. č. 756). V tomtéž fondu pod inv. č. 759 se nachází část práce Karla Lišky z roku 1988 Znaky a pečetě měst, městeček a obcí okresu Rychnov nad Kněžnou, věnovaná přímo Rychnovu. Tyto práce citují veškeré dostupné prameny a zásadní literaturu k dané problematice. Tuto skutečnost jsme mohli konstatovat po rozboru mnoha níže uvedených pramenů a literatury, které tak zde není nutné podrobně rozebírat a opakovat. Znak městečku udělil na přímluvu jeho majitele Albrechta z Rychnova král Vladislav II. Jagellonský 4. března 1488 spolu s právem pečetit zeleným voskem a pořádat dva trhy. Privilegium existenci staršího znaku, kterou předpokládal Eduard Weis, nepotvrzuje. Údajný znak, resp. pečeť z roku 1372, kterou poprvé zmiňuje potvrzení privilegií Marií Terezií z roku 1768, je omyl z doby vzniku tohoto potvrzení, jak ještě bude řečeno dále. Blason, tedy odborný popis znaku, v privilegiu z roku 1488 vypadá v přepisu podle současného pravopisu takto: "Item aby oni mohli nésti na erbu svém námi daném, i také na pečeti své, jelena se dvěma rohy nahoru zdviženými, an jest spolehl na nohy, na kterémžto panna na prostředku po straně sedí v modré sukni, podávající témuž jelenu dvou lístků květu, kteřížto lístkové lekna slovou, jakož pak ten erb šíře vymalován jest v tomto listu ... " Vzhledem k tomu, že z heraldického hlediska je vždy zásadní blason a erbovní miniatura v privilegiu má spíš doplňkovou funkci a někdy se od uděleného znaku liší, je tento popis poněkud problematický. Schází totiž uvedení tinktury pole štítu, jelena i lekna. Nezbývá nic jiného než přihlédnout k jeho podobě v miniatuře: Štít je červený, panna modře oděná, jelen hnědý, resp. přirozený. Lekno možná bylo stříbrné, ačkoliv jeho původní tinktura není příliš zřetelná. Přítomnost vínku či točenice na hlavě panny je diskutabilní, nelze ji vyloučit, ale ani potvrdit, neboť vínek či jiná drobná ozdoba účesu svobodné dívky mohla být poměrně nenápadná. Pozdější zobrazení znaku včetně typářů zobrazují až na výjimky vždy nějakou ozdobu hlavy, nejčastěji v podobě látkového proužku (stuhy, zavití) s vlajícími konci. Zvolené tinktury v miniatuře korespondují s obsahem znaku, navazující na erb vrchnosti. Nejstarším známým majitelem Rychnova byl Heřman z Drnholce, který se podle něj začal psát z Rychnova a za nějž se z původní osady stalo rněstečko. Rod je společného původu s pány z Kounic, z Talmberka, z Martinic a s dalšími rody, které užívaly ve svém erbu lekna. Páni z Kounic měli v červeném štítě dvě stříbrná zkřížená lekna, Talmberkové a Martinicové v červeném štítě dvě stříbrná lekna,rostoucí ze společného kořene. Jak dokládají jejich pečeti, měli páni z Rychnova v erbu také dvě lekna. Tinktury jejich erbu se pravděpodobně shodovaly s předchozími znaky, proto je i pole rychnovského znaku červené a lekna stříbrná. Pro jelena byla zvolena přirozená barva, která nebyla v jagellonské době v naší komunální heraldice neznámá (Unhošť 1489, Rabí 1513). Nejstarší doložený typář je datován rokem 1569 a je opatřen iniciálami B. S., patřícími Beneši Streyčkovi, který byl v letech 1568-1569 rychnovským rychtářem a v letech 1569-1570 primasem. Jde o rychtářskou pečeť, ve které se nenachází znak Rychnova, ale jen z něj vyňaté figury - ležící zpět hledící jelen a úponek s jedním leknínovým listem. V žádném případě nejde o hrozen vína, jak správně rozpoznal Eduard Weis. Nejde také o znak Rychnova, ale pouze o použití několika figur z tohoto znaku. Obdobný případ nalezneme na rychtářských pečetích Žďáru z 18. století, kdy z celého složitého městského znaku, užívaného na městských pečetích, byl na rychtářskou větší a menší pečeť převzat pouze motiv Studniční P. Marie. Typáře s rychnovským znakem jsou doloženy teprve k roku 1619. Figury ve znaku souhlasí s jeho blasonem, lekna z erbu pánů z Rychnova jsou dobře patrná.
Typář z roku 1672 s opisem SIGILLUM MAGOR CIVITATIS RICHNOVIENSIS, který se podle profesora Weise nacházel v pokladně městského úřadu, se ve Státním okresním archivu v Rychnově dnes nenalézá. Právě tento typář dal podnět ke vzniku mylného vyobrazení pečeti v potvrzení rychnovských privilegií z let 1768 a 1782. Jedná se o tři různé miniatury. Rychnovská privilegia (z let 1488, 1653 a 1754) vidimoval 30. května 1766 notář Starého Města Pražského Antonín Hynek; k nim byl připojen opis potvrzení těchto privilegií císařovnou Marií Terezií z roku 1768, opatřený erbovní miniaturou, znázorňující v barvách tři podoby městské pečeti. Listině přirozeně předcházel originál ze 13. května 1768, opatřený taktéž vyobrazením pečetí. Dalšího potvrzení privilegií se Rychnovu dostalo od Josefa II. 8. října 1782 a také zde nalezneme takřka totožné vyobrazení. Potvrzení privilegií dalšími panovníky se již pečetěmi či přímo znakem takto podrobně nezabývají. Tyto tři dokumenty mají jedno společné. Přinášejí doslovný opis předchozích privilegií včetně česky psaného privilegia Vladislava II. Jagellonského z roku 1488 a zmiňují větší, střední a malou pečeť Rychnova, aniž by ji, resp. znak, znovu popisovaly. Vyobrazení z roku 1768 představuje na červené šňůře zavěšené tři pečeti s opisy SIGILLUM MAJUS CIVITATIS RICHNOVIENSIS 1372, SIGILLUM MINUS CIVITATIS RICHNOVIENSIS 1619 a + P. Richtařzská, M. Richnowa. První i druhá nese shodný znak: Kolčí štít, v hnědém štítě na zelené půdě ležící přirozeně zbarvený zpět hledící jelen, na něm z boku sedí panna ve zlatých šatech s bílými rukávy, modrou sukní a bílých střevících, na hlavě s hnědým vínkem s vlajícími konci, levou ruku v bok, v pravé zdvižené drží dva hnědé listy. V rychtářské pečeti je v pečetním poli na zelené půdě ležící zpět hledící přirozeně zbarvený jelen, provázený modrým vinným hroznem na zeleném úponku s jedním listem. Zcela jistě zde došlo k nepochopení pečetních znamení a rozhodně nejde o polepšení znaku, neboť je výslovně potvrzeno privilegium z roku 1488. O vysvětlení mylné datace se pokusil Eduard Weis i Bohumil Pavel. Profesor Weis je dával do spojitosti se snahou upozornit na existenci práva vlastní pečeti již před rokem 1488. Bohumil Pavel to odmítl s tím, že šlo o snahu vrchnosti vymazat z paměti letopočet 1488 a vzpomínku na bratrskou minulost Rychnova, umožňující výklad, "že znakové znamení města Rychnova zpodobuje spořádanou lidskou společnost pod vlivem /nebo zásluhou/ Jednoty bratrské. Neboli vyloučit jakoukoliv spojitost s existencí Jednoty bratrské v našem městě, za jejíž éry Rychnov svůj znak získal. Vidimus obsahuje kopii této miniatury ve viditelně méně kvalitním provedení. Znaky se liší: pole jsou stříbrná, rostliny, nepřipomínající heraldická lekna, hnědozelené, šaty s bílými rukávy a modrou sukní žlutooranžové; na pečeti z roku 1619 dokonce vidíme pannu v bílém španělském límci v podobě mlýnského kola. Obdobné schéma má též miniatura z roku 1782. Pečeti nejsou ale zavěšeny na červené šňůře, nýbrž volně postaveny na sebe. Vyobrazení rychtářské pečeti je shodné s předchozími. Znaky ve zbývajících pečetích představují ve stříbrném štítě na zelené půdě ležícího přirozeně zbarveného zpět hledícího jelena, na kterém z boku sedí panna ve zlatých šatech s modrou sukní a bílými rukávy a s výstřihem, s bílým vínkem s vlajícími konci (patrně černými), levou ruku má v bok, v pravé pozdvižené drží dva zelené listy. Štíty jsou kolčí. Při horní hraně štítu na první pečeti je černě datum 1372 s tečkou. Ačkoliv byl rychnovský znak v 19. a ve 20. století mnohokrát různě zpodobňován, k jeho oficiální úpravě (polepšení) nikdy nedošlo a jak vyplývá z předchozího textu, nedošlo k ní nikdy od jeho udělení roku 1488. Správnou podobu znaku se pokusil stanovit například Eduard Weis: "V červeném poli štítu zlatý/žlutý/ jelen v poloze ležící, předek těla obrácen do prava, běhy složeny pod tělo, kopýtka, pokud jsou viditelná, rozpoltěna. Hlava obrácena poněkud do výše vlevo k leknu; parohy mohutné se silnými čtyřmi výsadami sahají až k seříznutému okraji štítu vpravo. Spodek těla nesmí se nikde dotýkati paty štítu; půda ani obloha nesmí být naznačena /všude jen červené pole štítu! Na jeho levém boku poněkud posunuta ze středu jelenova hřbetu do leva sedí panna v modře blankytné říze, v obvyklém splývavém šatu 15. století, štíhlá v bocích, útlého pasu, vysoko pod prsy umístěného, s vlečkou malebně složenou a úplně zakrývající střevíce, které nejsou viděti. Šat je hluboce do kula ta na prsou vykrojen; rukávy řízy jsou úzké a sahají jen k loktům. Levice dívčina volně spočívá v klíně s dlaní položenou lehce na horní části pravé nohy. V mírně pozdvižené pravici drží dvě stříbrná lekna tvaru lipových lístků spjatá v srdcovitý útvar, jako by je podávala k hubě jelena. Celá postava panny je maličko stočena
doprava k jelenově hlavě. Bohatý vlas spadá ve vlnitých kadeřích a jest nad čelem kryt vínkem z bílého závoje, splývajícího ve vlnách /nikoliv poletujícího/ na hřbet jelena. Nekryté části dívčina těla jsou malovány bílou, nikoliv pleťovou barvou. Štít sám je v pravém horním rohu seříznutý, pravá svislá strana je dlouhým obloukem vykrojena dovnitř, dolní strana obloukovitě dolů vydutá, levá strana svislá, horní je mírně prohnutá dolů. Užito může tedy být jen barvy červené, blankytně modré, zlaté/žluté/ a stříbrné/bílé/ Názor prof. Weise, že jelen v jagellonské době nemohl být hnědý, nýbrž v kovové tinktuře v souladu s heraldickým pravidlem o barvě a kovu, korigoval Bohumil Pavel, který uvedl také příklady dalších znaků s přirozeně barevnými jeleny (Semily, Konice, Letohrad atd.). Nesouhlasil též s nutností malovat části lidského těla stříbrně. Připomenul svůj objev otisku nejstarší pečeti města z doby před rokem 1569, neuvedl ale její popis ani dataci. Odmítl stanovisko, že v pečeti z roku 1569 je jeden list lekna - považoval to za nelogické a za správnější udával vysvětlení symbolu jako vinného hroznu, jak jej vidíme na miniatuře v potvrzení privilegií z roku 1768. V závěru svého textu uvedl tři základní body, ve kterých s profesorem Weisem nesouhlasil: 1. Jelen musí být v "přírodní barvě". 2. Panna musí mít vlasy skryté pod vínkem. 3. Viditelné části lidského těla musí být v pleťové barvě, nikoliv stříbrné.
III. Ideální podoba znaku Rychnova nad Kněžnou a jeho význam Jak má tedy vypadat znak města Rychnova nad Kněžnou? V heraldice je vždy závazný blason z privilegia. Jenomže v privilegiu pro městečko Rychnov z roku 1488 je blason neúplný. Je tedy nutné jej doplnit nejen podle erbovní miniatury, ale také podle dobové heraldické praxe a v souladu s tinkturami erbu vrchnosti, tedy pánů z Rychnova (červená a stříbrná). Blason by tedy měl vypadat takto: V červeném štítě ležící přirozeně zbarvený zpět hledící jelen, na kterém z boku sedí modře oděná panna, pravicí mu podávající dvě stříbrná lekna. Takto stanovený blason je na první pohled zcela v pořádku. Potíž nastane, když se umělec zeptá: Jak mám namalovat pannu? Bude prostovlasá, nebo s vínkem, točenicí či jinou ozdobou či pokrývkou hlavy? V privilegiu to není stanoveno. Pozdější prameny (v první řadě typáře z let 1619 a 1672 a znakové miniatury, resp. barevná vyobrazení pečetí v potvrzení privilegií městu Marií Terezií a Josefem II. z let 1768 a 1782) totiž rychnovskou pannu většinou zobrazují s látkovou ozdobou účesu s vlajícími konci. Neprovdané dívky v období pozdního středověku a raného novověku sice chodily "prostovlasé", ale to neznamenalo, že by své účesy nezdobily a že by na hlavě nikdy nic nenosily. Různé věnce či vínky se zhotovovaly z živých květin, ale také z drahých kovů a z látek. Nosívaly se různé stuhy a pásky v účesech i přes čelo. Právě vlající konce takovýchto ozdob nacházíme ve výše uvedených pramenech. Posoudit, zda je panna ve vyobrazení v privilegiu z roku 1488 pouze prostovlasá, nebo zda se účesem nějaký druh ozdoby proplétá, je vzhledem ke špatnému stavu privilegia prakticky nemožné. Vžijeme-Ii se do dobové mentality, panna byla neprovdanou svobodnou dívkou, která se chtěla líbit. Privilegium je navíc slavnostní záležitostí a dívky se pro slavnostní příležitosti rády zdobily. Proto by tedy panna patrně nějakou ozdobu hlavy mít mohla. Na druhé straně pokud blason v privilegiu výslovně neuvádí přítomnost vínku či jiné ozdoby, můžeme kreslit pannu prostovlasou, neboť i tak svobodné ženy chodily. Pověst, která se váže ke znaku Podívejme se na problematiku z jiného úhlu pohledu: Co přesně v rychnovském znaku nacházíme a proč? Ke znaku se váže zajímavá pověst. Zda existovala už před udělením znaku, či zda vznikla až jako jeho vysvětlení (k čemuž se osobně přikláním), patrně není známo. Podle této pověsti se dcera mocného vladyky rozhodla jezdit na jelenu. Jeho lovčí tedy chytil jedno zvíře, ochočil je a šlechtična se na něm mohla projíždět. Jednou se ale zvíře splašilo a vladykovu dceru by to stálo život, kdyby jelena nezastavili lidé z Rychnova. Vladyka z vděčnosti povýšil jejich ves na město a udělil jim znak s pannou na jelenu. V kostele sv. Havla pak v Rychnově dlouhá léta vystavovali svícen z paroží, pocházejícího údajně od onoho ochočeného jelena. Rychnovský básník JUDr. Josef Kalis zveršoval druhou verzi pověsti. V jeho podání je dívkou na jelenu Ofka, dcera vášnivého lovce a prvního známého majitele Rychnova Heřmana z Drnholce. Ofka svého otce na lovu doprovázela na ochočeném jelenu. Při jednom lovu se ovšem stala nehoda, dívka v plném trysku vypadla ze sedla, jelen ji usmýkal a sám zraněný při pádu ze skály po divoké jízdě také dodýchal.
Eduard Weis přinesl ještě třetí verzi pověsti, podle které urozenou pannu na jelenu pronásledoval nechtěný nápadník, loupeživý rytíř. Byl by ji dostihl a unesl, kdyby včas nezasáhli obyvatelé Rychnova. Profesor Weis připomíná i další různá zpracování této pověsti. Bohumil Pavel viděl ve znaku bratrskou symboliku. Už jsem zde citoval jeho tvrzení, "že znakové znamení města Rychnova zpodobuje spořádanou lidskou společnost pod vlivem /nebo zásluhou/ Jednoty bratrské. V tom případě by panna představovala nejen čistou pannu, ale též přeneseně obec spravedlivých věřících, která dokázala zkrotit divoké zvíře svou čistotou, dobrotou, vírou a láskou pod ochrannou rukou (nebo i prostřednictvím, díky ochranné ruce) své milostivé vrchnosti. Proto panna vztahuje k jelenově hlavě ruku s erbovním znamením majitelů panství. Jelen sám pak symbolizoval vše nespoutané a divoké, ať už to byly přírodní živly, divá zvěř nebo jinověrci (heretici, resp. katolíci, luteráni a další). Jiný výklad by mohl znít takto: Jelen je symbolem divoké zvěře, která byla ochočená čistou pannou; symbol zbloudilé obce, které panna prostřednictvím vrchnosti přinesla pravou víru a vyvedla ji z temnoty bludu. Ať už by to bylo jakkoliv, hrubý význam této symboliky je v obou případech stejný a je velmi podobný příběhu o jednorožci, zvířeti tak čistém, že jediný, kdo je může přemoci, je právě čistá panna. Jednorožec se nechá vlákat do léčky, spočine hlavou v jejím klíně, usne a nechá se udolat skrytými lovci. Ačkoliv nekatolická vyznání nikdy neprokazovala Panně Marii tak okázalou úctu jako katolická církev, přesto nemůžeme pominout dobovou symboliku barev: Modrá, ve které je panna oděná, byla spojovaná s Pannou Marií, která je tradičně zobrazována v červených šatech a modrém plášti. Představa čisté a nevinné panny, symbolu pravé víry, s sebou mohla nést i představu absolutní čistoty a krásy, krášlené jen sebou samou. Tímto oslím můstkem bychom pak mohli vyřešit otázku jejího účesu: Samozřejmě by byla prostovlasá, bez jakékoliv marnotratné ozdoby, jejíž použití by bylo chybou. Protože první typáře pochází až z roku 1619, mohlo se stát, že tato symbolika (byla-li opravdu taková) byla zapomenuta a rytci typářů zobrazili klasickou neprovdanou dívku ve svátečním šatě a tedy i s ozdobenou hlavou. V naší komunální heraldice je panna se stříbrným zavinutím hlavy ve znaku České Kamenice a Chřibské; v obou případech pochází z erbu Vartenberků. Panna, jedoucí na zvířeti, se v naší komunální heraldice nevyskytuje. V rodové heraldice ji nalezneme ve znacích Čertorejských z Čertorej a Bravantských z Chobřan, v obou případech je znak totožný s polským herbem Rawicz. Korunovaná panna v tomto herbu jede na medvědu, na kterém sedí z boku stejným způsobem jako rychnovská panna na jelenu. Ke vzniku herbu se váže erbovní pověst, kterou zaznamenal například Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Ve stručnosti šlo o zázračnou záchranu královské dcery. Po smrti krále získal její bratr vládu a ona všechny poklady. Na radu lakomých rádců uvrhl nový král sestru k medvědovi, aby ji rozsápal a její bratr ušetřil za věno. Panna se ale vroucně modlila a nebe jí poskytlo ochránce, který medvěda zkrotil a panna na něm vjela do města. Pověst vysvětluje erbovní znamení obdobně, jako ta o jelenu v případě Rychnova. Zajímavý je ovšem moment modlitby princezny a její zázračné zachránění ze spárů divé zvěře, která díky modlitbě ztrácí svou divokost a nebezpečnost a přemožena vírou čisté panny vstupuje do jejích služeb. Jako bychom zde viděli odraz stejné symboliky jako v případě znaku Rychnova. V herbu Rawicz je ovšem panna korunovaná. Ač v něm lze vidět zajímavou paralelu s významem použitých heraldických figur, úpravu účesu panny ve znaku Rychnova nad Kněžnou to nijak neřeší. Jistou formu zavití s vlajícími konci má rychnovská panna s jistotou od 17. století, ačkoliv se během 19. a 20. století objevily podoby znaku s pannou prostovlasou. Je-li panna v blasonu popsána jako "modře oděná", je zcela ponecháno na umělci, jak se k problému postaví a zda ji namaluje v historizujícím úboru, nebo podle soudobých představ.
IV. Blason znaku města Rychnova nad Kněžnou Protože je možné koncipovat blason tak, aby dával umělcům určitý prostor k užití vlastní tvůrčí invence při jeho ztvárnění, navrhuji blason znaku města Rychnova nad Kněžnou v následující podobě: V červeném štítě ležící přirozeně zbarvený zpět hledící jelen, na kterém z boku sedí modře oděná panna, pravicí mu podávající dvě stříbrná lekna.
V. Kdy se stal Rychnov nad Kněžnou městem Kdy přesně Rychnov vznikl, nevíme. První písemná zmínka pochází z roku 1258. Na přímluvu majitele panství Albrechta z Rychnova mu udělil znak roku 1488 král Vladislav II. Text privilegia mluví zásadně o městečku, kterému jsou povoleny dva trhy a znak.
V 16. století někdy kolísalo užívání termínů "město" a "městečko", zvlášť v případě městeček, které už vykazovaly znaky města a jejichž vlastní představitelé se sebevědomě označovali za měšťany. Z přelomu 15. a 16. století máme doklady o tom, že Rychnov byl oficiálně skutečně pouze městečkem. Patří k nim listina Viléma z Pernštejna z roku 1498 a zápis o "Vypsání cesného (prasecího a telecího) v městečku Rychnově ... II V trhové městské knize, vřazený k zápisům ze 30. let 16. století. V roce 1537 ovšem představitelé královského města Hradce nad Labem (tedy Hradce Králové) označili Rychnov jako město (" ... opatrnému purkmistru a radě města Rychnova .. .''). V listině Jana z Pernštejna z roku 1537 je Rychnov jednou označen jako město, podruhé jako městečko. V listině ze 16. srpna 1557 majitel panství Arnošt Bavorský (1500-1560) potvrdil pět předložených privilegií městu Rychnovu. Arnošt se zde tituluje mimo jiné jako dědic a držitel města Rychnova. Po jeho smrti roku 1560 se stává Rychnov královským majetkem. Ferdinand I. 20. srpna 1561 vydal na žádost purkmistra a konšelů města Rychnova privilegium, kterým udělil měšťanům právo volného stěhování, ovšem v první řadě městské výsady: Nejprve tomu chceme, aby purkmistr a konšelé i obec města Rychnova nynější i budoucí práva, kterýmiž jiná města naše královská anebo panská v království našem českém se spravují, měli a na časy budoucí jimi se říditi a spravovati mohli." O Rychnově se v privilegiu od začátku mluví jako o městě. Privilegium je prvním panovnickým dokumentem, výslovně kodifikujícím Rychnovu status města. Od tohoto data tedy můžeme oficiálně považovat Rychnov za město. Je zajímavé, že potvrzení privilegií Marií Terezií zroku 1768 mluví opět o městečku ("Stadtl Reichenau"), ačkoliv se v textu objeví i slovo město ("Stadt Reichenau"), zatímco potvrzení privilegií Josefem II. z roku 1782 mluví od počátku o městě ("Stadt Reichenau"). Žádné z privilegií, ať už se dochoval jeho opis či originál, se netýká výslovně povýšení městečka na město. Povolení městských práv obsahuje pouze privilegium Ferdinanda I. z roku 1561.
