I n d o n é s i e - S u l a w e s i, B a l i 10.10. – 26.10.2014
Indonésie je stát v jihovýchodní Asii a Oceánii tvořený 17 508 ostrovy, z nichž je asi 6000 obydlených. S více než 230 miliony obyvatel jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa. Indonésie je republikou a prezidentským systémem. Jelikož se nachází na okrajích Pacifické, Eurasijské a Australské tektonické desky, vzniklo na jejím území mnoho sopek, z nichž je přibližně 150 aktivních a dochází zde k častým zemětřesením. Sopečný prach má na druhou stranou pozitivní vliv na úrodnost půdy a umožňuje nadprůměrně vysoké zalidnění. Díky poloze na rovníku se v Indonésii projevuje tropické klima s obdobími sucha a monzunů. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 80 %!! V průběhu roku se teploty mění jen mírně a pohybují se mezi 26 až 30 °C. Vlivem velikosti, tropickému klimatu a souostrovnímu charakteru dosahuje indonéská příroda druhé nejvyšší míru bioverzity na světě (po Brazílii). Indonéská flora je směsicí asijských a australských druhů. Indonésie je domovem mnoha druhů velkých zvířat, jako jsou tygři, nosorožci, orangutani, sloni a levharti. Ale počty přežívajících zástupců drasticky klesly a některé druhy jsou nyní kriticky ohroženy. Ačkoliv je náboženská svoboda zakotvena přímo v ústavě, vláda oficiálně uznává jen šest náboženství: islám, protestantismus, římský katolicismus, hinduismus, buddhismus a konfucianismus. Ačkoliv nejde oficiálně o islámský stát, má Indonésie největší muslimskou populaci na světě, neboť 86,1% obyvatel se hlásí k islámu. Naše cesta vedla z Prahy přes Dubai do Jakarty. Jelikož je Indonésie rozsáhlá a času bylo málo, používali jsme na přesun mezi ostrovy místní letecké společnosti, např. i Air Asia, která měla koncem roku 2014 letecké neštěstí. Velmi levná letenka (vlivem chyby tarifu) byla vykoupena komplikovanější cestou zpět domů. Za jeden den jsme tak museli absolvovat 5 letů, přičemž v Jakartě jsme přistáli během 2h 2x. Zpáteční letenka totiž měla nástup na malém letišti Bandar Lampung na Sumatře, kam se létá pouze s Jakarty. Takže jsme z Jakarty museli odletět do Bandaru, abychom za 2h opět přistáli opět v Jakartě. Pokud bychom tuto „přebytečnou“ cestu do Bandaru neuskutečnili, pak by nám byla zrušena celá letenka až do Prahy. Nebyli jsme v tom však sami. V Bandaru se nás tak sešlo deset Čechů s takto „výhodnou“ letenkou.
Praha - Dubai
SULAWESI (Celebes) 12.10. – 18.10.2014 Na ostrov Sulawesi jsem se vydali do regionu Tanah Toraja, do centrálního městečka Rantepao. Jedná se o hornatou část ostrova, kterou obývají lidé z kmene Toraja. Milují pohřební obřady, které často trvají i týden. Zesnulé ukládají do skalních hrobů a vystavěných rodinných hrobek. Ale nejenom pohřební rituály bylo to, co nás lákalo. Byla to i specifická místní architektura, které jednoznačně dominují rohaté domky a krásná příroda v jeho okolí.
Pohled na Rantepao z nedostavěné vyhlídky na kopci s obrovským křížem.
Tradiční usedlosti u Rantepao.
Architektuře celé oblasti jednoznačně dominují rohaté "umrlčí" domky. Nejstarší z nich mají ještě dřevěnou střechu, často porostlou mechem. Pokrok se ovšem nezastavil ani u Torajů a tak novější "rohaté domy" mají již střechu pokrytou barevným plechem. Mnoho domů rovněž zdobí "trofeje" - rohy z poražených buvolů.
Proč Torajové staví zrovna střechy tohoto tvaru, o tom jsou dvě "zaručené" teorie podle jedné z nich Torajové původně na Sulawesi připluli na lodích z jiného ostrova nebo z pevniny a "rohy" mají vlastně symbolizovat jejich lodě. Podle druhé verze se jedná o napodobení tvaru buvolích rohů.
Domy rovněž zdobí barevné ornamenty, vyobrazení kohoutů a buvolů, ale i "trofeje„ rohy z poražených buvolů. Jejich množství naznačuje, jak je majitel domu bohatý.
Dle Lonely Planet jsme se vydali do tradičních vesniček okolních hor na pěší túru. Ačkoliv kniha slibovala značenou cestu, skutečnost byla opačná. Směrovky za ty léta nějak zmizely a jakmile se ukázal nějaký osamocený domorodec, ihned jsme se raději ujišťovali o správném směru cesty
Jeden mladý domorodec nás při obhlídce jeho domu pozval dovnitř a nabídl výbornou místní kávu. Z jeho terasy byly krásné výhledy na okolní rýžová pole. V družném rozhovoru „rukama-nohama“ jsme si vyměňovali informace a hodně jsme se u toho nasmáli
Cestou nás chvíli provázeli místní školáci a měli z nás velkou srandu. Turisty tam zřejmě tak často nevidí V plantážích…
Velká část cesty vedla spletí cestiček v kávových plantážích. Nalézt tu správnou cestu byl oříšek a my se zde v jednu chvíli zcela ztratili, zvolili jsme špatný směr na rozcestí. Z plantáže nás správně nasměrovali až místní plantážníci, kteří nám nakreslili plánek. A to vše za pálícího slunce a při teplotě 36C! Kudy??? A teď babo raď!
Cestu jsme ukončili na korbě náklaďáku s ženami jedoucími z plantáží domů. Ke konci cesty nás totiž začal nepříjemně agresivně obtěžovat místní kluk. Proto jsme byli rádi, když nám zrovna projíždějící náklaďák zastavil a vzal nás s sebou. Neměli jsme vůbec tušení kam jedeme, jen jsem sledovala přibližný správný směr domů. Nakonec nás řidič vyklopil poblíž Rantepao, což jsme vůbec nečekali. No super přiblížení!
Torajové a pohřební obřady I když neradi navštěvujeme smuteční obřady, přesto jsme se i my vydali na jeden takový pohřeb a byl to pro nás zcela nezapomenutelný zážitek. Místní byli velice milí a zdvořilí, nálada byla spíše slavnostní - v žádném případě nepůsobil celý obřad dojmem nějaké smutné události jako v našich končinách. Kmen Torádžů i přesto, že během 20. století museli pod velkým nátlakem přejít na křesťanskou víru, stále dodržují náboženské obřady a zvyky svých předků. Pohřební oslavy jsou pro ně ty nejdůležitější a také nejdražší. Celý život Torajů se točí hlavně kolem smrti. Tradičním cílem života Torajů vždy bylo nashromáždit co největší majetek. Ten pak byl po smrti člověka použit k vystrojení co největšího možného pohřbu.Věří, že čím byla osoba důležitější, tím si zaslouží větší pohřební oslavu. Mrtvý je nabalzamovaný a uložený ve vlastním domě, někdy i několik let, než rodina našetří dostatek peněz a sezve všechny možné příbuzné. Po celou dobu se o mrtvého starají jako by byl živý, nosí mu jídlo, pití apod. Člověk tedy není zatím oficiálně mrtvý, nýbrž pouze "nemocný„. Teprve po několika měsících či dokonce letech je uspořádán samotný pohřeb. Pohřeb je velká slavnost, při které je obvykle rituálně obětováno několik buvolů. Buvoli jsou totiž tradičním symbolem bohatství a majetku - Torajové vlastně obětují to nejcennější co mají. Pro našince se jedná spíše o hromadný masakr zvířat. Čím významnější mrtvý byl, tím více buvolů se musí obětovat. Pro obyčejného smrtelníka stačí 1 buvol, zbytek tvoří i stovky prasat. S rozlévající krví se po zemi „nemocný“ umírá. Maso je nakrájeno na kostičky a peče se nad ohněm v dutých bambusech a potom se to podává jako jídlo hostům. Co se nesní, předává se jako dar "obci", která maso prodá a za peníze se třeba opraví silnice. Pohřební hostina trvá i týden. Teprve po celém obřadu je člověk definitivně považován za mrtvého a konečně regulérně pohřben. Těla se tradičně pohřbívala hlavně do jeskyní či dutin stromů. Dnes si nejčastěji rodiny nechají vyhloubit hrobku v nějaké skále zručným kameníkem. Jinak se pohřbívají děti, které umřou do půl roku. Jejich tělíčka se vkládají do stromu ve stoje, aby moly dále růst. Teprve, když spadne první list z palmy je toto vložené dítě do dutiny stromu považováno, že odešlo do nebe.
Rakev se zemřelou je uložena na jakémsi balkoně. Zde je umístěna i fotka zemřelého a u rakve se střídají jako strážci vnuci a vnučky.
Bambusové přístřešky jsou vystavěny pouze pro tuto příležitost, poté se zboří. Zde jsou usazováni smuteční hosté, kteří se sem sjíždějí ze všech koutů indonéského souostroví. Přístřešky mají svá pořadová čísla, která určují kde budou hosté hodovat, ale i kde budou po celou dobu mnoha denních obřadů ubytováni.
Hosté přichází postupně celý den. Přijíždí na korbách náklaďáků. Vždycky jsou uvítáni, přichází např. skupina příslušníků celé jedné vesnice. Každá skupina v čele s urozenou ženou přináší dary - palmové víno balok, prasata, buvoly a peníze. Každá vesnice se formálně představí, oznámí kolik přišlo lidí a jaké dary přinesly, aby bylo jasné jak velkému respektu se u nich nebožtík těší. Potom jsou někým z rodiny usazeny na příslušné místo v bambusových přístřešcích
Pohřební průvod nejbližších příbuzných zemřelé…
V čele průvodu je obřadník tomadalu, který nejenže vítá příchozí hosty, ale čte i životopis zesnulého a organizuje ceremonii. Celý ceremoniál je navíc komentovaný moderátorem.
Většina lidí je v černém, vnuci a vnučky zemřelé měli krásné barevné kroje v nichž vítají hosty. Jsou pečlivě nalíčené a vypadají jako panenky. Je to nepředstavitelné divadlo, které má svá přesná pravidla.
Obřadník s dětmi…
Čistota a hygiena se tu moc nenosí. Porcování se provádí na zemi, na které leží pouze palmové listí nebo podlaha z bambusu. Kde se podíváte, všude leží různě veliká kvičící prasata, horkým a dusným dnem se line nepříjemný puch masa a krve.
Stylové hrobky, či již ty v modernějším provedení.
Abychom se k tak netypické a zcela originální hrobce dostali, museli jsme překonat soustavu rýžových políček
Lemo – vesnice, kde jsou k vidění pohřební figurky tau tau. Jsou umístěné ve skalách vedle vytesaných hrobů. Tau tau původně pouze symbolizovaly zemřelé osoby, postupně však začaly znázorňovat podobu konkrétních nebožtíků. V Lemu jsou celé galerie figurek tau tau ve skalních výklencích. Bohužel se často stávají kořistí zlodějů a tak jich v kraji valem ubývá. Na strmé skalní stěně je celá řada balkónů vytesaných pro sošky, které na nás shlíží s nataženýma rukama jako živé postavy. Jsou v životní velikosti, vytesané ze dřeva a mají podobizny svých zemřelých majitelů. Symbolizují, že mrtvá duše pozůstalé rodině žehná a s její pomocí mohou dosáhnout úspěchy. Sošky tautau si mohou dovolit pouze bohaté rodiny. Ve skalách je pak i vytesána hrobka, kde uloží mrtvolu.
V okolí Rantepao je rovněž možno navštívit několik jeskynních hrobů, kam dříve své mrtvé Torajové pohřbívali. Jednu z jeskyň můžete navštívit například ve vesnici Londa. V husté zeleni pod vysokou skálou se nachází dvě rozsáhlé jeskyně s hroby, rakvemi a figurkami tau-tau. Do jeskyně se bez silné baterky nedostanete, ale zase tam jsou jen rakve a lebky. Pohřebiště připomíná naše kostnice, ale s tím rozdílem, že u nás jsou kosti úhledně poskládány v kostele, zatímco zde se válí kosti po zemi. Místy jsou mezi jednotlivými lebkami, žebry či hnáty položeny hromádky cigaret, drobné mince anebo i láhev coca-coly s původním obsahem. To, co se nám zpočátku jevilo jako projev vandalismu nebo jako odpadky, jsou ve skutečnosti obětiny. Mrtví přece na věčnosti nepohrdnou tím, čeho si užívali už tady na Zemi!
Některé rakve jsou zavěšeny ve výšce, jsou to tzv. zavěšené hroby. S tím jsme se již dříve setkali na Filipínách v Sagadě, ovšem s tím rozdílem, že zde nebyly sošky tau-tau. Většina rakví je i hodně stará a je s podivem, že stejně jako na Filipínách nepodléhají zkáze.
figurky tau-tau
Je až s podivem, že sochy zemřelých bývají vypracovány do nejmenších detailů, například žil na nohou a rukou. V Lemo jsme měli možnost shlédnout právě rozpracovanou sochu zemřelé ženy. Dle přiložené fotografie ji „umělec“ zhotovuje mnoho dní. Takoví řemeslníci mají náš velký obdiv!
Dalšími šikovnými řemeslníky jsou výrobci vyřezávaných, pro tuto oblast, specifických rakví.
„Terminal Bolu“ - tzv. autobusové nádraží poblíž Rantepao Jedná se o ohrazené prašné prostranství, kde se v době „špičky“ nahromadí neskutečné množství dodávek, které jedou různými směry. Je někdy dost složité, jako cizinec, najít to správné vozidlo. Místní podnikavci se vám snaží vnutit za nehorázný peníz právě to svoje auto anebo vás honí po nádraží od ďábla k čertu My se např. chtěli dostat do hor na túru. Jelikož tu „pravou“ ranní hodinu jsme prošvihli, čekali jsme tak 3h na odjezd auta. V Indonésii se totiž odjíždí, až když je auto plné pasažérů Pokud zrovna řidiči čekají na své pasažéry, krátí si čas například klábosením, hrou karet či hrou něco jako domino.
Okolí Rantepao zdobí krásná kopcovitá krajina. Převažují rýžová políčka - buď plochá v údolí nebo terasovitá v kopcích.
Na rýžových políčcích je možno vidět v přímém přenosu pracující domorodce či buvoly, kteří pracují nebo se zrovna chladí v bahně.
Galugu Dua - vesnice prezentující tradiční řemeslo – tkaní šátků a sárongů. Vše se tká ručně na primitivních tkalcovských stavech s nožním pohonem, a to z kokosového vlákna. Ženy u práce sedí celé hodiny na zemi v pozici, v níž by našinec dlouhodobě asi nevydržel. Až zde jsme si uvědomili, co se za takovým ručně tkaným šátkem skrývá za dřinu.
… a ještě pár fotek ze života místních na Sulawesi Obydlí chudých bývají velice skromná. Nejpoužívanější materiál je dřevo, bambus, palmové listí a v neposlední řadě v Asii oblíbený vlnitý plech.
Indonésané jsou šťastní, když mají u svého domu pořádný talíř a dobrý televizní příjem
Obchůdek ve vesničce v horách …
Cestování v Indonésii
Nejoblíbenějším prostředkem jsou v Indonésii motorky. Ty zde řídí už malé děti, dopravují se tak ze vzdálených vesnic třeba do škol. Ač je motorka typizovaná pro 2 osoby, zde se na ni vejde i celá 4členná rodina
Na Sulawesi se nám zalíbila doprava na korbách nákladních aut. V horách stačilo mávnout na jakýkoliv projíždějící náklaďák a řidič nás rád vzal místo svého vyloženého nákladu
Kola slouží třeba jako prodejní stánek s jídlem.
Čerpací stanice ve stylu Indonésie: zaplať, nalej do něj litr a jeď Klasické benzínové pumpy jsou jen u velkých hlavních cest a měst. Jinak je pumpa před každým podnikavým domkem. Cena benzínu se u takových pump pohybuje kolem 14Kč/l!! Sen všech řidičů v ČR
Torajové jsou teoreticky křesťané. Kostely výrazně v tomto kraji převažují, mešit je tu velmi málo. Na tomto ostrově se obyvatelstvo hlásí přibližně z poloviny k islámu a z poloviny ke křesťanství. Ještě nedávno docházelo mezi oběma komunitami k násilným střetům, zejména na severu střední části ostrova.
Momentky ze života Sulawesanů
Koupelna v horách…
Kováři vyrábějící ostré mačety a nože.
Rybáři na řece v Rantepao.
Muži přenášející kmen bambusu.
Děti …
Na tržišti je možné zakoupit vše možné k snědku … Ovoce a zelenina
drůbež
čerstvé ryby káva
sušené ryby
A něco pro fotbalisty - místní hřiště i s funkční sekačkou –býkem I když se Indonesané nedostávají do světových pohárů, fotbal milují a na každém krokuje vidět nějaká utkání či jen dovádějící děti.
Mateřská školka
Policejní stanice
Škola v horách Škola ve městě
Bali 19.10. – 25.10. 2014
Bali je neopakovatelné místo, atmosféra, kterou jinde nenajdete. Místní hinduistická kultura, lidé, kteří se pořád usmívají a neustále něco slaví, vůně vonných tyčinek a spousty posvátných míst, zdejší tance, posvátné rituály i památky, to vše ve spojení s příjemným podnebím, dobrým jídlem, bouřlivým mořem a exotickou přírodou vytváří neopakovatelnou atmosféru.
Do mapy jsem zaznačila jen ta nejhlavnější místa, která jsme navštívili, přičemž jsme se pohybovali zapůjčeným skútrem.
Po příletu na Bali jsme odjeli do kulturního a uměleckého centra celého ostrova do Ubudu (centrální Bali). Ubud je něco mezi obrovskou uměleckou galerií a nikdy nekončícím folklórním festivalem. V tomto městě jsou doslova na všech ulicích stovky krámků se všemi myslitelnými druhy uměleckých předmětů, které si dovedete představit. Obrazy, sošky, vonné tyčinky, nábytek, trička, sarongy, šátky, fotografie, knihy, truhlářské zboží, hudební nástroje, šperky a spousty dalšího zboží čekajícího na své zákazníky. Ubud je jedinečným místem, jak se seznámit s místní kulturou. Městečko je obklopeno neuvěřitelně zelenou přírodou, kterou protékají desítky říček a potůčků, včetně nejdelší balijské řeky Ayung. Všude kolem říček můžete vidět terasovitá rýžová pole, tak typická pro zdejší krajinu. Je to ideální místo pro relaxaci a meditaci. V posledním desetiletí se stal centrem jógy a lidé z celého světa sem přijíždějí na kurzy. Doslova na každém kroku zde najdete spa centra. Nabídka služeb je bohatá – od olejových a bylinkových koupelí přes masáže až po bahenní zábaly. Můžete zkusit tradiční balijskou masáž, během které se po celém těle roztírá kokosový olej, anebo některý ze zábalů.
Kterýkoliv den v roce se koná na Bali několik slavností a jednu z nich jsme zastihli i v Ubudu. Pestrobarevný průvod dětí, žen a mužů, obětiny na hlavách, …
Gamelánový orchestr je soustava kovových nástrojů, na které se hraje paličkami (podobně jako třeba na cimbál). Nevznikají ovšem melodie v pravém slova smyslu. Spíše se jedná o zvonivé rytmy různé rychlosti, podle kterých se pak tančí. Moc hezky se to poslouchá, člověk si připadne jako v ráji.
Hinduisté každý den obětují několik drobností - pár zrnek rýže, kousek sušenky, vonnou tyčinku, květinu. Ty pokládají na oltáře svých chrámů, ale i před svá obydlí, do obchůdků, restaurací apod.
Někdy je možno zahlédnout malé obětiny i na rušných křižovatkách a dalších místech, kde mají odhánět od lidí nebezpečí.
Hinduismus jsme vnímali všemi smysly a převládl u nás pocit, že to je voňavé a přátelské náboženství. Všude je cítit omamná vůně vonných tyčinek.
Chrám Tirta Empul - je poutní místo Balijců s posvátnými prameny. Přicházejí sem, aby se duchovně očistili a vyléčili si tělesné neduhy koupelí ve zdejších posvátných pramenech. Mělké lázně z červených cihel jsou zabudovány do země vnějšího nádvoří chrámu a přitéká do nich voda z pramenů ve vnitřní svatyni. Legenda líčí, jak prameny nechal vytrysknout bůh Indra během svého zápasu se zlotřilým Mayadanawou, jedním z prvních vládců království Pejeng. Mayadanawa otrávil nedalekou řeku a způsobil, že stovky Indrových bojovníků onemocněly. Indra tedy udělal do země díru a uvolnil tak pramen čisté a svaté vody, elixír nesmrtelnosti, který dodal životní sílu jeho zemdleným vojákům. Nový pramen byl pojmenován Tirta Empul a nejméně od 10. století se považuje za nejsvětější pramen na celém Bali.
Koupání v posvátných pramenech.
Skalní hrobky chrámů Gunung Kawi - zde se nachází celá řada královských hrobek z 11. století vytesaných do skály. Je to kouzelné a impozantní místo zcela uzavřené v bujně zeleném údolí posvátné řeky Pakrisan. Archeologové přišli s celou řadou teorií o původu a funkci "hrobek" v Gunung Kawi, z nichž nejméně sporná je ta, že byly vztyčeny k uctění památky pravděpodobně krále Anak Wungsua a jeho manželek z 11. století. O čtyřech hrobkách královen se má za to, že patří Anak Wungsuovým méně důležitým manželkám, kdežto pět královských hrobek na druhé straně řeky údajně sloužilo k uctění samotného krále a jeho čtyř nejoblíbenějších manželek. Rozhodně toto místo stojí za návštěvu. Pohled na obrovské kamenné skály je doplněn úchvatnými zelenými rýžovými políčky a krásným výhledem shora na hrobky.
Jeskyně Goa Gajah (Sloní jeskyně) – tvrdí se, že v 11. století sloužila jako poustevna hinduistickým mnichům. Uvnitř vlhké a matně osvětlené jeskyně stojí socha hinduistického boha se sloní hlavou Ganéši a tři lingamy, falické symboly boha Šivy. Před vstupem do posvátných míst si ovšem musíte zahalit nohy sarongem (velký kus látky). Pokud nemáte vlastní, zapůjčí Vám ho vždy u vstupu do jakéhokoliv náboženského objektu.
Okolí jeskyně a dalších svatyní je zasazeno do hluboké pralesní přírody…
O tom, že jsou opičáci důležitou součástí hinduistické mytologie, jsme se přesvědčili v Ubudu v Monkey Forest - opičí les. Je to taková malá rezervace přímo uprostřed města. Vzhledově připomíná skutečný prales, kde se mezi obrovskými stromy i po upravených cestičkách prohánějí hejna opičáků. Je to jejich rezervace a jsou velmi přísně chráněni - ne ovšem z důvodů přírodovědných či ekologických, nýbrž z důvodů náboženských. Hlavní náplní opičích "bohů" je ovšem vyloudit na turistech cokoliv k jídlu a ukořistit co se dá. Místní zaměstnanci rádi za přemrštěný poplatek prodají pár banánů a můžete krmit. Jen je třeba mít se na pozoru. Opičáci nejsou v jádru agresivní, ale pokud ucítí příležitost urvat kus banánu nebo jiné pochutiny v nestřeženém okamžiku, okamžitě využijí příležitost na úkor Váš i na úkor svých opičích "kolegů".
Vesnice Petulu – za soumraku se zde na stromech shromažďují velká množství ptáků, což je úchvatná podívaná.
V chrámu probíhala večerní modlitba.
Vstupy do domů působí jako vchody do svatyně.
V místním taneční dvoraně jsme narazili na "trénink tanečnic„ za doprovodu dětských hudebníků
Chrám v Ubudu
Život v okolí Ubudu
Rýžová pole kolem Ubudu
Balijci mají rádi u svých domků ptáčky …
Balijci si příliš nepotrpí na obrovské chrámy, spíše je tu hodně menších svatyní. Do svého "bali-hinduismu" absorbovali i některé buddhistické a animistické prvky. Uctívají kromě mnoha božstev v chrámech i posvátné stromy, hory a jiná svatá místa.
Hinduistické chrámy zdobí nádherně do všech detailů vypracované ornamenty.
A jede se na slavnost…
Naše paní domácí v Ubudu veze děti do školy
Kluci dojeli do chrámu
Jezero Batur, jemuž vévodí aktivní sopka Gunung Batur 1717m.n.m.
Jezero leží v severovýchodní části ostrova Bali. Oblast vznikla před několika tisíci lety výbuchem sopky. Jezero tak vzniklo na dně kráteru. Celý kráter je zajímavý tím, že sopky v něm jsou stále aktivní a nikdo neví, kdy se zde sopky opět ozvou svou ničivou silou. Projížděli jsme oblastí bývalé vesnice, kterou výbuch sopky zcela zničil. Z domů zůstaly jen obvodové zdi, pohled to byl smutný. I přesto se v některých rozvalinách usadili obyvatelé znova.
Nehostinné prostředí rozsáhlých lávových ploch, které ještě vegetace nestihla zcela pokrýt.
Místa, která nepokryla láva jsou velmi úrodná a můžeme zde tak vidět celé pláně zeleniny, zvláště pak keříků s oblíbenými chilli papričkami
Chrám ve vesnici Songan na břehu jezera.
Na Bali jsme také měli možnost vidět několik probíhajících příprav na svatbu. A že byly velkolepé …
Tenganan Unikátní vesnice, která lpí na tradičním způsobu života. Její obyvatelé, kteří si řikají Agabalijci nebo Mulabalijci, což znamená “ puvodní Balijci”, se sem do vesnických enkláv uchýlili proto, aby čelili javanizaci své země, kastovnímu systému a náboženským reformám, jež následovaly po majapahitském obsazení ostrova v roce 1343 a mohli zde pokračovat v životě založeném na původních rituálech a obřadech. Vesnice se zvedá v řadě teras po obou stranách dlážděných tříd. Nacházejí se zde cihlové domy, dřevěná stavení, pobíhají různá domácí zvířata. Vesnice působí opravdu zcela originálně oproti tomu co je na Bali běžně vidět.
Hlavní vesnické shromaždiště na konání obřadů.
Vesnice se skládá z několika částí, centrální hlavní vesnice je dnes už spíše zakonzervovaná pro turisty a je možné si prohlédnout tradiční tkaní látek, malování na vejce nebo vyřezávání kalendáře do bambusového listu.
Technika malování na bambus.
Jako milovníci kávy jsme nemohli vynechat návštěvu kávové farmy, která se specializuje na cibetkovou kávu. Ochutnali jsme zde tak on-line nejdražší kávu na světě, vyráběnou z kávových bobů, které prošly trávicím ústrojím zvířátka luwak (cibetka). Součástí ochutnávky byly i různé druhy čerstvě připraveného kakaa, kávy a čajů.
cibetka
V přístavní vesničce Padang Bai na východním pobřeží Bali jsme strávili poslední chvíle naší cesty. Vesnice slouží především jako přestupní stanice pro turisty směřující na Lombok či na ostrovy Gili. My zde hledali odpočinek u blankytného moře a pěkného mořského pobřeží. Zažili jsme zde zcela mrtvou sezónu. Rušná zde byla jen dopoledne, kdy se sjížděli turisté na trajekty či potápěči na své podmořské výlety.
Sam na verandě meditoval
Ubytování zde je často v dřevěných domcích typu lumbung, což jsou tradiční sýpky na rýži. Jsou na patro, dole je terasa otevřená do přírody, koupelna s WC a nahoře je pokoj a relaxační veranda.
Mohutný příboj se v Padang Bai většinou tříští o skalnaté pobřeží, ovšem lze tu najít i bělostnou pláž White Sand Beach , která je malinká, schovaná na kraji města mezi útesy. Je tu krásně - můžete se válet na pláži, dobře a levně se najíst, nechat namasírovat nebo zápasit s obrovskými vlnami. Na poklidné plavání v bouřícím oceánu však zapomeňte. Jsou zde velmi silné a nepředvídatelné proudy z nichž je těžké se dostat
Návštěvníků zde bylo jen po skromně, většinou pár odpočívajících cizinců a prodavači z provizorních warungů – restaurací. Občas se zde sešla partička místních chlapců, kteří mladé turistky ohromovaly romantickými písněmi a hrou na kytaru
pláž White Sand Beach …
Fotky z míst, která ještě navštívila naše spolucestující kamarádka Jana po našem odjezdu domů.
Grilovaný tuňák s rýží a opraženým česnekem – pochoutka na pláži White Sand Beach.
Co jsme v Indonésii dlabali
Kuře s rýží
Omáčky jsou tak příšerně ostré, že žaludek Středoevropana to není schopen pozřít, i když i já mám velice ráda ostrá jídla. V Indonésii však zjistíte, že žádné jídlo u nás není vůbec ostré ve srovnání s některými zdejšími specialitami
Mie goreng (smažené nudle) – podobně jako rýže obsahuje zeleninu, vejce, kousky masa. Já si oblíbila „guláš“, kde jsou nudle zality ostrou omáčkou.
Nasi goreng (smažená rýže) - není to jen samotná rýže, ale vždy je v ní zamíchaná nějaká zelenina, často i vajíčko, houby nebo kousky masa.
Základem veškeré indonéské stravy je rýže, rýže a ještě jednou rýže. Koření se velice vydatně a ze všeho nejvíc se používá sambal - pálivá indonéská chilli omáčka.
Indonéská příroda je velmi rozmanitá, mnoho z oblastí je zcela nedotčených civilizací, ale samozřejmě zde najdete místa civilizací naprosto změněná.
Název tohoto plodu v češtině jsme nezjistili, ale měli jsme možnost ho ochutnat. Uvnitř je žlutý, páchne a chutná – no nevím jak to popsat
kakaovník
Bambusové lesy byly k vidění na každém kroku. Evropan jen s údivem zírá na to, do jakých velikostí jsou schopné dorůst.
Nádherný byl pohled na pestrobarevné květiny…
A to je vše z naší cesty za poznáním jen malé části Indonésie. Další místa této rozmanité a rozlehlé země se vydáme prozkoumat třeba zase někdy příště
