I ~ leden. Amsterdam. Paříž. Berlín. Vídeň

I ~ leden Amsterdam ↓ Paříž ↓ Londýn ↓ Berlín ↓ Vídeň ↓

1 Když jsem v pondělí ráno 4. ledna 1999 odjížděl z Amsterdamu, burácela tam vichřice. Vítr vyfoukával hřebínky na mokré dlažbě, vlnám na IJi nasazoval čepice, svištěl pod kopulí hlavního nádraží Centraal Station. Na okamžik jsem si pomyslel, že všechno to železo nadzvedla a zase spustila boží ruka. Táhl jsem za sebou velký černý kufr s notebookem a mobilním telefonem, jímž jsem hodlal každý den odesílat články, s pár košilemi, toaletními potřebami, cédéčkem Encyclopaedia Britannica a dobrými patnácti kily knih pro klid duše. Chtěl jsem začít neobarokními městy kolem roku 1900, lehkonohou pařížskou světovou výstavou, královnou Viktorií vládnoucí impériu jistot, Berlínem na vzestupu. Všude bylo plno rámusu. Tlukot vln, nárazový křik racků, harašení holých větví stromů, tramvaje, doprava. Zatáhlo se; oblaka pádila jako tmavošedé přízraky od západu k východu. Občas s sebou odnesla pár tónů, rozfoukaný zvuk zvonkohry. Noviny oznamovaly, že byl zrušen signál morseovky a že u  letiště v  Ostende létají iljušiny tak nízko, že co chvíli vysají tašky ze střech. Na finančních trzích slavilo euro oslnivý debut. „Euro začíná výzvou hegemonii dolaru,“ hlásal titulek v Le Monde; dnešní ranní kurz byl 1,19 dolaru. Ale v Nizozemsku toho dne vládl vichr, poslední nezkrocená síla zanechávající stopy všude – od severu na východ, od jihu na západ, stále se vracející nápor určující tvar jezer a poldrů, dráhu průplavů, hrází, silnic, a dokonce i železnice, po níž jsem teď ujížděl přes prosáklou krajinu poldrů na jih. Vedle mě seděl mladík s  modrou kravatou a  sympatickou tváří, který okamžitě otevřel notebook, vykouzlil řady tabulek a  začal telefonovat s kolegy. Jmenoval se Peter Smithuis. „Němci chtějí sto procent, ostatní Evropa jen pětasedmdesát,“ říkal do prázdna. „Můžeme to směrovat na opci pětasedmdesát plus, Němce budeme neutralizovat tím, že je zas vrátíme na sto procent... Aha. Hm. Takže výroba už od července stojí?... Vždyť víš, když se rozhodnou moc rychle, zadrhne se to, buď opatrný.“ Déšť pleskal na  okna vagonu, u  Moerdijkbrugu tančily na  vlnách lodě, u Zevenbergenu kvetl poněkud předčasně nějaký strom, ve vodě se odráželo tisíc červených světýlek. Za Roosendaalem rezivěly sloupy 19

trolejového vedení – jako jediná zbývající připomínka hranice mezi spořádaným Holandskem a zbytkem Evropy. Před odjezdem jsem vedl dlouhý rozhovor s nejstarším Holanďanem, kterého znám. Byl – ze všech lidí, s nimiž jsem se toho roku setkal – jediný, kdo prožil celé století, až na Alexandru Vasiljevu (1897) ze Sankt Petěrburgu, která ještě viděla cara a zazářila jako debutantka v Mariinském divadle. Jmenoval se Marinus van der Goes z  Naters, ale lidé mu říkali „rudý junker“. Narodil se roku 1900 a kdysi hrál prominentní roli v sociálnědemokratické straně. Vyprávěl mi o městě, v němž vyrůstal – o Nijmegenu –, kde jezdila všehovšudy dvě auta: De Dion-Bouton a Spyker, obě do  nejmenšího detailu ruční práce. „Když některé jelo kolem nás, pádili jsme s bratrem k oknu.“ První majitele aut neměl rád. „Byli to přesně takoví lidé, jaké dnes vidíte na ulici mluvit do mobilu.“ Sociální otázka. „Nějaký čas jsme planuli nadšením pro spravedlivé zřízení, jehož příchod jsme samozřejmě očekávali. Chtěli jsme si promluvit s nějakým dělníkem, ale neznali jsme ani jediného. Přes známé a jejich známé jsme se nakonec setkali s dělnicí, která nám cosi přečetla z nějakých novin. Dodnes nevím, proč jsme prostě neoslovili nějakého dělníka na ulici, když jsme je tak strašně chtěli poznat.“ O technice. „S kamarádem jsme se pořád zajímali o elektrické jevy. Měli jsme knížku pro chlapce a v ní se vyskytoval návod na přístroj, kterým se dalo mluvit s každým bezdrátově, na jakoukoliv vzdálenost. Zdálo se nám to neuvěřitelné. Upevnili jsme lampy, sestrojili telefony, kterými jsme se slyšeli i přes dvě místnosti, a nechali sršet jiskry. My jsme vynalézali, doopravdy vynalézali!“ Můj hostitel vytáhl ze skříně knihu, z níž už skoro vypadávaly listy. Edward Bellamy, V roce 2000, vydáno v Amsterdamu 1890. „Tady se o tom mluví, o takových věcech.“ Příběh byl jednoduchý: muž z devatenáctého století upadne po hypnóze do hlubokého spánku a probudí se až roku 2000. Dostane se do  města plného soch, vodotrysků, zastřešených chodníků, pánů s cylindry a dam ve večerních šatech. Díky všudypřítomnému elektrickému osvětlení už neexistuje tma. Noc byla zrušena. Každý dům má hudební místnost, která je stálou telefonní linkou propojená s jedním z městských koncertních sálů. „Podívej, přečti si, co tady říká člověk jedenadvacátého století: ,Naše domovy jsou pohodlné, ale krásy života hledáme ve společnosti.‘ To má být náš svět, ten rok 2000! Tady to je: peníze už nebudou hrát žádnou roli, žádný občan nebude trpět ,hladem, zimou a  nahotou‘, zboží a  služby bude rozdělovat důmyslný kreditní systém, jídlo připraví velké centrální restaurace, a  když bude třeba, dopraví je až 20

do domu potrubní pošta. Chlapci budou ,zdatní‘, dívky ,krev a mléko‘, obě pohlaví se k sobě budou chovat volně a nenuceně, soukromé obchody vymizí, už nebudou existovat reklamní tabule, nakladatelství se stanou kolektivním majetkem, redaktory v novinách si budou volit čtenáři, kriminalita a egoismus budou vymýceny, a dokonce i ,nejzvířečtější individua převezmou dobré mravy civilizovaného stavu‘. A tohle si poslechni: ,Na kolenou, s tváří skloněnou k zemi jsem v slzách doznal, že nejsem hoden dýchat vzduch tohoto zlatého století. Dlouhá a smutná zima lidstva skončila. Nebesa se otevírají.‘ To je teda kniha!“ Zimní světlo padalo na  zažloutlé tapety v  pracovně, na  vyrudlé hřbety seřazených knih, na  lampu s  potrhaným stínidlem a  střapci. Dopadalo na starcovy ruce poseté flíčky, dosud však jisté v  pohybu, a odráželo se od jeho jasných očí. „Co si myslím o tomhle století teď, když už skoro končí? Ach, takové století, není to jen numerická konstrukce, lidský výmysl? Kdysi jsem uvažoval v  řádu měsíců, nanejvýš roku. Teď uvažuju ve  dvacetiletých obdobích. To už pro mě není. Člověk zpohodlní, když je tak nepatřičně starý. Čas už mu může být ukradený…“

21

2 Nové století bylo ženského rodu, v tom se v roce 1900 všichni shodovali. Krásně je to vidět třeba na obalu gramofonové desky s anglickou skladbou Dawn of the Century – March & Two Step jistého E. T. Paula. Ve zlatých oblacích tam balancuje žena na okřídleném kole, kolem ní se v kruhu vznáší tramvaj, psací stroj, telefon, šicí stroj, fotoaparát, mlátička a lokomotiva a dole, zpoza rohu vyjíždí automobil. I  evropské metropole byly ženského rodu, už jen kvůli kyprým tvarům tisíců měšťanských paláců, jež se stavěly na nových bulvárech a třídách zdobených kudrlinkami a liánami, ve všech neostylech, jaké si jen bylo možno představit, v bujném přepychu patrném od Barcelony po Berlín. Přední strana katalogu ke Světové výstavě v Paříži roku 1900: samozřejmě opět žena, tentokrát dost mohutná, s vlajícími vlasy a korouhví v  ruce. U  vstupní brány zas: šestimetrová sádrová žena v  rozevlátém plášti a večerních šatech od módního návrháře Paquina. Při zahájení hovořil francouzský prezident Émile Loubet o ctnostech nového století, měly jimi být slušnost a ušlechtilost. Ministr obchodu šel ve svém očekávání ještě dál: vyzdvihl laskavost a solidaritu. Padesát milionů návštěvníků nevycházelo z  úžasu. Viděli rentgenové přístroje, které dokázaly naskrz prosvítit muže i  ženy, výstavu automobilů a  přístroje pro bezdrátové telegrafování. Venku jezdila první podzemní dráha, vybudovaná společností Métropolitain za sotva půldruhého roku mezi Porte de Vincennes a Porte Maillot. Výstavy se zúčastnilo čtyřicet zemí. Kalifornie představila model zlatého dolu, Egypt vystavoval chrám a starověkou hrobku, Spojené království předvádělo všechny kolonie impéria, Německo přišlo s parní lokomotivou dosahující rychlosti až sto dvacet kilometrů za hodinu, Francie ukazovala model motorového letadla Clémenta Adera. Vypadalo jako obrovský netopýr s patnáctimetrovými křídly, vždyť člověk se přece za čas od země určitě odlepí. Stál tam Taneční palác, v  němž se neustále předváděly všechny druhy baletu, Grand Palais plný ukázek francouzského výtvarného umění a budova, kde mohl zvědavý návštěvník za pouhé dva franky 22

očima po stropě „procestovat“ celý svět: od  japonských květinových zahrad přes Akropoli až po  španělské pobřeží – vše v  mistrovském ztvárnění malíře Dumoulina a spol. Bylo tu cinéorama, kinematografické panorama, kde se člověk mohl kochat výhledem ze vzducholodi nebo pohledem z vagonu transsibiřského expresu. Vojenské oddělení ukazovalo nejnovější zbraně a techniku: kulomet, torpédo, obrněnou věž, přístroje pro bezdrátové telegrafování, vojenský automobil. V provozu bylo – zcela nové – fono-cinéma, kde se promítaly aktuality doprovázené zvukem z  fonografu. Šokující záběry společnosti Pathé Frères ukazovaly mimo jiné rodinu Rostandových v  lóži při premiéře Orlíka – aktuálně! – a další tehdejší senzace: zkušební let první vzducholodi hraběte Zeppelina, otevření železnice napříč Afrikou, nové továrny na zpracování bavlny v Manchesteru, Brity oslavující vítězství v búrské válce, proslov německého císaře, spuštění válečného křižníku na vodu. Na  plánku v  katalogu je vidět, jak impozantní výstava to byla: od Grand Palais přes třídy s pavilony na pravém i levém břehu Seiny až k Eiffelově věži a velkým výstavním halám na Martově poli. Světová výstava tvořila součást městského celku. Nebo, jinými slovy, Paříž se svými bulváry, jak se vyvíjela od roku 1853 díky prefektu Georgesu Haussmannovi, plynule přecházela ve výstavu, protože se sama stala trvalou expozicí, velkou výkladní skříní Francie, hlavním městem nového století. A  obojí – i  to ukazovaly fotografie v  katalogu – bylo stvořeno především pro nové obyvatele města, pro ty, co korzují po  bulvárech, pro herce a zároveň i diváky pouličního divadla, mladé lidi s prázdnou kapsou, šlechtické majitele pozemků, zbohatlé oficíry, zlatou mládež bez starostí o finance. „Počasí je tak teplé, tak krásné, že po obědě zase půjdu ven, přestože už začínám cítit únavu,“ poznamenal si mladý spisovatel André Gide v létě roku 1905. „Nejdřív po Champs-Elysées, kolem nádherných koncertních kaváren, protlačím se k rotundě a pak půjdu zas zpátky po Elysée, kde proudí dav až k rue Royale, stále početnější a jásavější.“ Jindy se zas projížděl na  horním patře omnibusu, toulal se po  Bouloňském lesíku, navštívil operu, pak zase novou výstavu Gauguina, Van Gogha a Cézanna – „není možné v těchto dnech nezajít do Louvru“. Domovským přístavem boulevardiera byla kavárna, mramorový stolek s  griotkou, teplou čokoládou a  přáteli okolo – jakýsi demokratický nástupce aristokratického salonu. Hlavní boulevardierovou předností pak byl čich na senzační události: byl vždy v pravou chvíli na správném místě. Korzování znamenalo hru mezi starou a novou dobou, ponoření se do anonymity davu a pak znovu návrat do důvěrně známého bezpečí vlastního města. Takový způsob života se objevuje všude v soudobé literatuře. Představuje 23

ideál moderní městské kultivovanosti, jenž ovládl všechny evropské metropole. André Gide, 1. září 1905: „Necítím už nohy, nechávám se strhnout tím monotónním proudem, unášet časem den za dnem. Zachvacuje mě veliká ospalost, od  chvíle, kdy vstanu, až do  večera. Někdy mě z ní ta hra vytrhne, ale začínám cítit, že pomalu ztrácím sám sebe...“ Procházím se po  Martově poli, jdu kolem Seiny, svírané z  obou stran čilým provozem, a mířím k zabedněnému vchodu do poloprázdného Grand Palais. Na Eiffelově věži oznamují velká světelná písmena: „Ještě 347 dnů do roku 2000.“ Z někdejší výstavy dosud stojí Grand Palais a Petit Palais a samozřejmě i most Alexandra III., na jehož čtyřech mohutných sloupech se vzpínají zlatí pegasové. Zábradlí mostu zdobí řady bronzových luceren se skly jako z diamantu. Téhož měsíce – v dubnu 1900 –, kdy se most Alexandra III. otvíral a  zahajovala se Světová výstava, vyhlásil antisemitský list La Libre Parole sbírku na dva kordy. Byly určeny pro nepřítele Židů Raphaela Viaua na  počest jeho dvanáctého souboje „pro dobrou věc“. Viau doufal, že panensky nedotčené dlouho nezůstanou. Kolem přelomu století šokovaly evropské metropole tři velké skandální procesy. Představovaly trhliny ve fasádě, první vážný zásah do světa neměnných tříd a stavů. V Londýně byl roku 1895 odsouzen brilantní spisovatel Oscar Wilde pro „perverzní“ skutky. V Berlíně se v letech 1907–1909 odehrálo něco podobného s Philippem zu Eulenburg, bývalým velvyslancem ve  Vídni a  jedním z  nejbližších přátel německého císaře. Ale nejkřiklavějším skandálem byla Dreyfusova aféra. Nic nezaměstnávalo Francouze v letech 1897–1899 víc než možná rehabilitace nespravedlivě odsouzeného Alfreda Dreyfuse. Tento židovský kapitán byl poslán do vyhnanství na Ďábelské ostrovy, protože údajně prováděl špionáž pro Němce. Postupně však vycházelo najevo, že důstojníci válečné rady jeho případ zmanipulovali a – aby uklidnili vzniklé pochybnosti – přidávali nové a nové falešné důkazy. Vedení armády o tom vědělo, ale nezasáhlo. Přiznat se by znamenalo zradit, pošpinit gloire militaire. Časem tuto aféru začala sledovat celá Evropa se zatajeným dechem. Když Émile Zola případ 13. ledna 1898 v L’Aurore po právní stránce znovu otevřel – jeho plamenné Žaluji mělo především vyprovokovat žalobu pro pomluvu –, začali se jím zabývat mnozí evropští spisovatelé a  intelektuálové. O  co šlo především? O  práva jedince, nebo o  prestiž armády a  státu? O  progresivní principy osvícenství, nebo staré hodnoty kontrarevoluce ze slavných časů před rokem 1789? 24

Případ Dreyfus, jak se domnívá historička Barbara Tuchmanová, byl „agónií starého světa“. „Život jako by se v  těch letech na  čas pozastavil,“ napsal pozdější ministerský předseda Léon Blum. Byla to „krize lidskosti, ne tak rozsáhlá a dlouhotrvající jako Francouzská revoluce, ale neméně drastická. [...] Jako by se všechno točilo kolem jedné aféry, všechny osobní pocity a vztahy byly narušeny, všechno bylo ochromeno, lidé se na všechno začali dívat jinýma očima.“ Přátelé se přestali scházet – Dreyfus mezi nimi ležel jako nevybuchlý ruční granát. Příbuzní se vyhýbali jeden druhému. Slavné salony se rozpadaly. Jistého pana Pistoula, výrobce beden, pohnala po rodinné rozepři na téma Dreyfus před soud jeho tchyně. On jí lál do „intelektuálek“, ona mu spílala do „katů“ a „podvodníků“, on ji uhodil, a její dcera požádala o  rozvod. Při obnoveném procesu seděl každý den na tribuně pro veřejnost Marcel Proust s kávou a obloženými chleby, aby nepromeškal ani okamžik. Spolu s  bratrem Robertem pomáhal Proust organizovat petici Protest intelektuálů, kterou podepsalo na tři tisíce lidí, mezi nimi tehdejší papež umění Anatol France, André Gide a Claude Monet. Pro Moneta znamenal podpis petice konec přátelství s kolegou Edgarem Degasem, otec Proust se rozzlobil tak, že se syny týden nepromluvil. Případ Dreyfus, stejně jako aféry kolem Oscara Wilda a  Philippa Eulenburga rozpoutaly noviny. Byla to ostatně především novinová válka. Aféra získala nebývalou dynamiku díky „masovosti tisku“, jež poznamenala celou Evropu – vynořovaly se plátky píšící o senzacích, tiskly se v téměř statisícových nákladech a dostávaly se do nejzapadlejších koutů země. Jen v Paříži vycházelo na přelomu století pětadvacet až pětatřicet deníků, které vytvářely a přinášely všechny druhy zpráv. Berlín měl dokonce šedesát deníků, z nichž dvanáct vycházelo dvakrát denně. Daily Mail v Londýně stál pár haléřů a náklad dosahoval půl milionu výtisků, což byl jedenáctinásobek nákladu ctihodných a staromódních Timesů. Tím vznikla nová velmoc, „veřejné mínění“. Novinoví magnáti se velmi rychle naučili hrát na lidový sentiment jako na varhany v kostele. Nafukovali fámy, zamlžovali fakta, všechno bylo dovoleno v  zájmu vysokých nákladů, politického zisku nebo prostě zvýšené hladiny adrenalinu. Jenže proč bylo francouzské veřejné mínění tak citlivé právě v tomto případě? Jistě hrál svou roli antisemitismus. Protidreyfusovský tisk psal denně o perfidní roli „syndikátu“, velkém komplotu Židů, svobodných zednářů, socialistů a cizinců, který chce Francii rozvrátit lstí, podvodem, úplatky a falšováním. Když byl Dreyfus degradován, křičely masy za plotem: „À mort! À mort les juifs!“ Židovský dopisovatel vídeňského listu Neue Freie Presse v Paříži byl tak šokován, že se vrátil domů a napsal první věty traktátu Der Judenstaat: „Židé by 25

měli dostat vlastní stát.“ Novinář se jmenoval Theodor Herzl. První zárodek vzniku Izraele leží tedy zde: v případu Dreyfus. To ale nebylo všechno. Ve  skutečnosti šlo o  konflikt mezi dvěma různými Franciemi: tou starou, zkostnatělou Francií symbolů a pevně daného řádu a moderní, dynamickou Francií novin, veřejné diskuze, práva a pravdy. Nebo také mezi Francií paláců a Francií bulvárů. Zvláštní bylo, že případ zmizel tak rychle, jak povstal. Dne 9. září 1899 Dreyfuse znovu odsoudili, přestože důkazní materiál byl prokazatelně zmanipulovaný. Evropa se zděsila, že se něco takového může stát v  osvícenské Francii. „Skandální, cynické, odporné, barbarské,“ napsal korespondent The Times. Francouzi si pomalu začínali uvědomovat, že aféra značně poškodila obraz jejich země na mezinárodním poli, a to ještě navíc v předvečer světové výstavy, jež se měla stát nejvelkolepější výstavou všech dob. Nabídli Dreyfusovi milost a on ji – jak už byl vyčerpán – přijal. V roce 1906 ho armáda rehabilitovala, byl povýšen na majora a dostal Řád Čestné legie. Zola zemřel v roce 1902, roku 1908 byl jeho popel převezen na Panthéon. Dreyfus, už jako svobodný člověk, se nakonec ukázal být menším idealistou, než byli ti, kteří se ho zastávali. „Byli jsme ochotni pro Dreyfuse zemřít,“ řekl později jeden z jeho nejzuřivějších stoupenců. „Jen Dreyfus sám ochoten nebyl.“ Když se skupina intelektuálů o několik desetiletí později na starého Dreyfuse obrátila s žádostí o podpis na petici za záchranu života Sacca a Vanzettiho – dvou amerických obětí politického procesu –, rozčílil se: nechtěl mít s takovými věcmi už nic společného. Nechávám se v prvních dnech v Paříži vést bedekrem z roku 1896. Avenue Jean-Jaurès se v mém průvodci ještě jmenuje rue d’Allemagne, bazilika Sacré-Coeur je teprve z poloviny hotová, nejvýznamnějším malířem je Louis Meissonier, Moulin de la Galette přestal být teprve nedávno skutečným mlýnem. Vyrážím na projížďku v jednom ze třinácti tisíc fiakrů, jindy se vydávám omnibusem po jedné ze čtyřiceti linek, jež křižují město. Všechno se hýbe a jezdí na koňský pohon, do fiakrů, omnibusů, povozů a kočárů jsou zapřaženy desetitisíce koní, celý průvodce voní po koních. Všichni ti koně museli být někde ustájeni, museli se krmit – proto senné a ovesné trhy –, napájet – ve městě byly dva tisíce fontánek –, a to jsem ještě zapomněl na hnůj. Je slunečno a příjemně. Z hotelového pokoje se dívám na zinkové střechy Montmartru, zbytky starého větrného mlýna, zamlžené pahorky v  dálce. Pod oknem je několik starých zahrad s  vysokými stromy, dům s verandou, ozývá se předjarní pozpěvování kosů, vrabců a špačků. Pomalu se stmívá. Mezi šedivou večerní oblohou a stře26

chami vyskakuje stále víc a víc žlutých světýlek. Město se polehoučku chvěje. Vody jsou modré a keře růžové; je sladko pozorovat večer. Lidé se procházejí. I velké dámy se procházejí, za nimi malé dámy jsou unešeny. Těmito verši, které Paříži v roce 1897 věnoval vietnamský básník Nguyen-Trong-Hiep, otvírá toulavý evropský spisovatel Walter Benjamin esej Paříž, hlavní město devatenáctého století. Proč Paříž takto tituluje – a nejen on? Proč všichni mluví kolem roku 1900 jen o Paříži, zatímco moc už dávno sídlila v Londýně, průmysl v Berlíně, dobrá a špatná budoucnost ve Vídni? Proč se Paříž devatenáctého století všeobecně považuje za symbol moderní doby? Za ohromující dojem vděčí Paříž především novým stavebním materiálům a technologiím, železo a sklo se dosud nikde nepoužívalo tak marnotratně a s takovou důmyslností. Podívejme se na paláce, na Eiffelovu věž, tunely metra pod Seinou s  jejich mohutnými železnými schodišti a výtahy někdy velkými jako polovina železničního vagonu. A všude vznikaly proslulé pasáže, „vnitřní bulváry“, kterým Benjamin věnoval své nejdůležitější dílo. Přepychové interiéry měšťanských domů, „pouzdra privátního života“, jak píše Benjamin, se stávaly útočištěm umění. Nástup fotografie – i v tom byla Paříž první – nutil malíře hledat naprosto nové formy. Fascinoval je pohyb a nálada okamžiku a  právě to se snažili zachytit. Impresionisté připravovali cestu malířům jako Pablo Picasso, kteří později výjevy a objekty při hledání jejich struktury doslova demontovali. Svazky mezi umělci byly intenzivní, trh byl lačný. Claude Monet prodával své první obrazy hned za  tři sta franků, což byl dvojnásobek učitelského měsíčního platu. André Gide popisuje v deníku týden co týden nové výstavy. To byla místa, kam „všichni“ chodili, o kterých „všichni“ mluvili. Paříž oslňovala také svými bulváry postavenými v  přísném řádu, k  němuž přiměl město prefekt Haussmann. Podle Benjamina byly „apoteózou světské i  duchovní vlády měšťanstva“. Haussmannův grands travaux měl skutečně mocenské pozadí – při povstání by totiž na širokých bulvárech mohla snadno zasáhnout armáda. Ale to nebyl jejich hlavní smysl. Bulváry byly vybudovány především jako moderní dopravní osy mezi rozličnými konečnými stanicemi, protože v Paříži devatenáctého století, stejně jako v Londýně a v Bruselu, byl dopravní chaos způsobený koňmi, povozy, ekvipážemi, kočáry a  omnibusy nepředstavitelný. Bulváry také sloužily jako vyhlídkové trasy mezi pomníky a velkými vládními budovami, národními symboly, jež měli 27

obyvatelé města i  návštěvníci s  úctou a  respektem obdivovat, a  proto bylo třeba poskytnout jim k tomuto účelu náležitý prostor. Bulváry postavily ve městě hranici mezi měšťanstvem a obyčejnými lidmi, mezi zámožnými čtvrtěmi a špinavými, páchnoucími periferiemi. Ale zároveň byl Haussmannův urbanizační projekt nebývale dynamický a ve své komplexnosti zcela novátorský. Poprvé se vše podřizovalo jednotné vizi: fenoménu „město“. „Moderní Paříž nemůže existovat jako Paříž dřívějška,“ jásal básník-žurnalista Théophile Gautier. „Civilizace si probíjí široké cesty temným bludištěm ulic, křižovatek a  slepých uliček starého města; kácí domy, stejně jako američtí pionýři káceli stromy.“ Paříž se musí stát předsunutou hlídkou nové doby, majákem moderního ducha, světlem v  provinciálních temnotách, ódou na  Francii, hlavním městem nové Evropy. Žádná metropole není tolik městem a současně tolik srostlá s venkovem jako Paříž. Za tři minuty chůze z hotelu na bulvár jsem napočítal šest krámků se zeleninou a ovocem, pět pekařů, pět řezníků, tři obchody s rybami. Před každým obchůdkem jsou vyloženy bedny s nabídkou: jablka, pomeranče, salát, zelí a hrušky se skví v zimním slunci. U řezníka visí salámy a šunky, ryby leží v přepravkách na chodníku, pekařství voní stovkou druhů chleba, lesklého a křupavého. Vztah Pařížanů k  jejich mysteriózním venkovským kořenům, „la France profonde“, byl vždycky silný a složitý. Většina Pařížanů nebo jejich rodiče či prarodiče z venkova pochází. Francouzi venkov respektují a  kultivují, mají tam chalupy, odkud si vozí „domácí“ produkty na svůj stůl. Je to francouzské specifikum, „l’exception française“, ačkoliv je třeba říct, že třetinu obyvatel metropole dnes tvoří cizinci. Na přelomu století se však zdálo, že – když už se venkované jednou stali Pařížany – chtějí ze sebe venkov co nejrychleji setřást. I v tomto ohledu se mluvilo o  dvou francouzských národech. Čím víc se velká města měnila v ústrojí plná světel a pohybu, tím temnější a ospalejší se jevila provincie. Na sedláky pohlíželi Pařížané obvykle jako na divochy nebo barbary. Člověk je poznal na první pohled podle klopýtavé chůze v klapajících dřevácích, a dokonce i když měli na nohou boty, lišili se v městském ruchu zvláštní chůzí, na  jakou byli z  dřeváků přivyklí. Rozdíly v původu existovaly všude v Evropě, ale nikde nebyly tak zjevné jako ve Francii. V Pyrenejích, v Alpách a ve Francouzském středohoří, ve všech těch vesnicích a údolích, kam se dnes jezdí na  dovolenou, neviděla většina lidí kolem roku 1880 vůz nebo káru. Všechno se převáželo na mulách či koních. Převládaly místní dialekty – podle oficiálních údajů 28

neuměla v roce 1863 čtvrtina Francouzů francouzsky. V mnoha krajích se používaly míry, váhy, a dokonce i mince, které byly oficiálně zrušeny už před sto lety. Kdo se dostal do Paříže, i kdyby jen jednou jedinkrát, získal doživotní titul „Pařížan“. Na „pravém“ francouzském venkovském životě bylo málo romantiky. Provinciální soudní zápisy svědčí často o nelidské chudobě a tvrdosti. Můj otec a matka jsou už dost staří, už nemusí žít. Snacha byla zavražděna, „protože je nemocná a  je nám k  ničemu“. Tchyni hodili do studny, aby za ni nemuseli odevzdávat dvacet franků a šest měřic obilí. Starého otce ubila manželka a dcera beranidlem, kladivem a hráběmi, protože už nemělo smysl ho krmit. Malý Rémi z knihy Bez do­ mova (1878) mohl žít všude – v roce 1905 se po francouzském venkově potulovalo kolem čtyř set tisíc žebráků. Zatímco v Paříži se ve velkém budoval vodovod a kanalizace – ještě stále existují malá podzemní jezírka –, ve francouzských provinčních městech jako Rouen a Bordeaux se odpadní voda vypouštěla do příkopů podél ulic. V Rennes, provinčním městě s dobře sedmdesáti tisíci obyvateli, bylo kolem roku 1900 pouhých třicet van a dva domy s koupelnou. V dokumentech lze nalézt časté stížnosti na zápach, jejž kolem sebe šířili někteří spoluobčané, či nedejbože spolucestující. Ale i tady nastalo období rychlých a zásadních změn. Od osmdesátých let investoval stát desítky milionů do rozvojového plánu politika Charlese de Saulces de Freycinet. Tento ministr veřejné správy chtěl stavbou silnic a  škol v  rychlém tempu zmenšit propast mezi Paříží a venkovem a zároveň dát nový impuls stagnující ekonomice. Výsledek se brzy projevil. Po  roce 1900 se přestává prodávat nechvalně známý černý chléb, symbol hluboké chudoby a  zaostalosti. Neforemné tradiční oblečení nahrazuje během dvou desetiletí jednoduchá módní konfekce, takže kolem roku 1909 se mladá dívka na jarmarku skoro neliší od nastrojené dělnice z města. Také stánky veřejných písařů začaly mizet – od roku 1880 se každé venkovské dítě učilo číst a psát, a tím končil jistý druh závislosti, jakou my už dnes sotva dokážeme pochopit. Spisovatel francouzského venkova Émile Guillaumin líčí osud pěti čeledínů, kteří jednoho parného letního dne roku 1902 okopávali řepu na poli u Moulins. Po osmi letech, v roce 1910, se první z těchto rolníků živil jako vrátný, druhý žil ve  městě Vichy, třetí byl zaměstnán v  továrně na  nábytek, čtvrtý se stal lokajem, jen pátý ještě pracoval na venkově. V roce 1999, troufl bych si hádat, žijí ze sta jejich pravnuků na venkově nanejvýš dva. Kolem třiceti z nich se dostalo do Paříže – a  Pařížané si také uvědomují, víc než obyvatelé jiných metropolí, že jsou všichni pravnuky čeledínů lopotících se na řepném poli u Moulins a že je třeba vážit si řepy i čeledínů. 29

Na  stanici metra Opéra jsem se dal do  řeči s  Pierrem Maillotem. Muž se šedivým vousem a  brýlemi budícími důvěru stává v  jedné z chodeb metra s plechovkou a kusem kartonu s nápisem: „Stydím se. Ale mám hlad.“ Tímto způsobem si denně vydělá zhruba sto franků (asi patnáct eur), což mu stačí na postel a jedno jídlo se čtvrtkou vína. Starší lidé přispívají, mladí se mračí. „Tohle je můj jediný přítel,“ říká a vytahuje z náprsní kapsy bibli v červeném plastovém obalu. Pak mi vypráví složitý příběh o  vězení, rozvodu, problémech s  hlavou, odebrané podpoře a  dalších věcech v  životě lidském, nad kterými on už ztratil vládu. Nahoře na  ulici probíhá demonstrace. Pokud vím, neexistuje v  Evropě žádné město, kde by noviny denně jako předpověď počasí publikovaly plánky míst s  očekávanými shromážděními ilegálních přistěhovalců, studentů stomatologie, roajalistů, zaměstnanců telekomunikačních společností – den co den. Potkávám skupinu středoškoláků. Zlobí se, protože jejich učitelé byli kvůli úsporným opatřením odvoláni z  rozběhnutého kurzu. Philippine Didierová mi sděluje, že nebude moci složit zkoušku z  řečtiny. Chce jít, stejně jako její spolužáci, na  École Nationale d’Administration, ENA, líheň politických a  správních talentů Francie. „Ministr nás nenávidí,“ říká Philippine rezolutně. „Nejspíš ho kdysi vyhodili.“ Pomalu se na ty zmačkané bundičky, výstřední brýle, manšestrové kloboučky a dojemné ruksáčky začínám dívat jinýma očima – tady kolem mě prochází francouzská elita roku 2030, pomyslím si, ministři, vysocí úředníci státního aparátu, železné soukolí pohánějící Francii kupředu, řád budoucnosti. Realita všedního dne v  Paříži člověka často ohromí. To platí zejména pro veřejnou dopravu. V  regionu Paříž funguje doprava, jaká by mohla v  Londýně, Amsterdamu a  Berlíně fungovat tak za  třicet, čtyřicet let. Všechno svědčí o  velice kvalitním provedení: automatická kontrola jízdenek, jednotné ceny, jasné značení, vysoká frekvence, lehkost, s níž vlaky rychlostí blesku přepravují tisíce lidí městem. Málokdy tady někoho uvidíte dobíhat – všichni vědí, že za  čtyři nebo dvě minuty pojede další vlak. Málokdy se tu člověk cítí ohrožený, všude je stále plno lidí, všichni pořád někam a odněkud jezdí. A ještě méně člověk touží po autě – nic se nevyrovná rychlosti spojení RER řekněme mezi Eiffelovou věží a  Versailles. A  nejzajímavější je to, že tento systém funguje už mnoho let, jako by to byla ta nejběžnější věc na  světě. Kdo chce nahlédnout do  budoucnosti, tomu stačí projet se po Paříži nebo po okolí. Můj letitý bedekr čím dál častěji selhává. Pařížská předměstí se podobají džungli továren, obchodů a paneláků, ale rozkládací mapka v průvodci ukazuje světle zelená pole a lesíky s vesnicemi jako Neuilly, 30

Pantin a Montreuil. Le Bourget je plácek s tržištěm na přítoku Seiny. Později tam bylo nejznámější pařížské letiště, teď je z něj muzeum. Důvodem mé expedice do Le Bourget bylo letadélko, s nímž Louis Blériot přeletěl 25. července 1909 jako první kanál La Manche, ale nakonec jsem se na celé dopoledne zasekl u strojů jeho předchůdců, u smolařů a chvástalů. Tímhle tedy vznikal pokrok: chytrostí, nekonformismem a především kuráží. Třeba takové parní letadlo Félixe du Templeho z roku 1857; o tom muži nic nevím, ale jako bych ho viděl před sebou v  dílně. Jeho stroj je typ vlaštovka se sklopnými křídly, nahoře má lodní kormidlo, vedle něj měděný kotel a parní píšťalu. Je tu i létací kárka vynálezce Traiana Vuia. Toto letadlo s podvozkem jako z dětského kočárku vzlétlo – jako první ve Francii – 18. března 1906: padesát centimetrů do výšky a dvanáct metrů daleko. A teď konečně ke stroji Louise Blériota. Našel jsem článek Alexandra Cohena, korespondenta Telegraafu, o řadě zkušebních letů na výcvikovém letišti Issy-les-Moulineaux za  šerého pátečního odpoledne 22. listopadu 1907. Píše, že viděl pana Farmana v  „obrovské jepici“ z plátna, bambusu a hliníku, jak se odlepuje od země a pak letí několik set metrů. Blériotova „létací bestie“ prý však takový úspěch neměla. Následuje popis: podvozek se čtyřmi koly jako u Farmanova vznášedla, pilot sedí v těle Libellule, „Vážky“, jak Blériot svému stroji říkal (já bych ho nazval „Létající ryba“). Nato prý Vážka přebzučela rychlostí blesku výcvikové pole a provedla několik pěkných otoček. Od země se však neodlepila ani o centimetr. Asi za půldruhého roku letěl Blériot v tomto „stanu“ z plátna a drátů do Anglie. Krátce před letem se mu stroj skoro rozpadl – lepidlo, které spojovalo jednotlivé části, přestávalo účinkovat. V  okamžiku, kdy startoval, se jen tak mimochodem zeptal, kterým směrem ten Dover vlastně je. A pak fotografie aviatiků. Melvin Vaniman (1909, v kšiltovce) hledí odhodlaně kupředu, za  ním motor, který by utáhl i  nákladní loď. Coudron (1910, v bretaňském baretu) v sobě má jakousi lehkost, která je příslibem úspěchu. Gilbert (1910, v obleku s kravatou) leží jako hodný tatínek v jakési plachtě pod svým letadlem z bambusu. Všechno je ozdobeno střapci. Dívám se Octavu Gilbertovi do  očí. Jeho otcovské ruce třímají napnutá řídicí lanka, která vedou ke dvěma kolům z bicyklu připevněným k  podvozku. Obavy, důstojnost, všechno podřizuje pokroku. Ve tváři se mu zračí odvaha i zoufalství.

31

3 „Dodnes rád vzpomínám na údiv mladých lidí, kterým jsem vyprávěl, jak jsem před rokem 1915 cestoval do  Indie a  Ameriky a  neměl jsem pas, dokonce jsem ani nikdy žádný neviděl,“ napsal Stefan Zweig v roce 1941. Ani můj bedekr nepovažoval pas za nezbytnost, „ale může se často moc hodit, když je třeba zjistit identitu cestovatele a umožnit mu přístup do muzeí ve dnech, kdy jsou pro veřejnost nepřístupná“. Západní Evropa žila s pasy necelé století, dnes se proženu ve vysokorychlostním Eurostaru přes hranice bez jediné zastávky. (Ne že by úřady o moji osobu vůbec neměly zájem, mnohokrát mě elektronicky zkontrolovaly a prohlédly, ale to je jiná historie.) Jenom Velká Británie má starý způsob ještě v úctě. Moje papíry byly prohlédnuty s velkou vážností seriózními pány, jménem Jejího Veličenstva. Pro Anglii začalo století pohřbem. Proto jsem se hned první dopoledne po  příjezdu ponořil do  stohů novin v  nové British Library, ohromném skladišti myšlenek v budově z pálených cihel. Pohřeb královny Viktorie se konal v  pátek 1. února roku 1901, jak čtu ve  zvláštním vydání (2 pence) The Yorkshire Post. Pohřební průvod s dudáky z irské a skotské gardy v čele procházel Londýnem, sledován statisíci diváky. Novinář z Postu John Foster Fraser se snažil věrně zachytit zvuk smutečně potažených bubnů: „Rumble – rattle rumble – rattle.“ Pak se jeho zpráva věnovala převážně členům rodiny za  márami: nový král Eduard, „popelavé tváře, bledé, unavené oči“, jeho bratranec Vilém II., německý císař, „s  povislým knírem“, jeho prasynovec Leopold II., belgický král, jeho švagr, řecký král Jiří I., „blonďatý a  modrooký“ bratranec Jindřich Pruský, „dobře stavěný“ velkovévoda hessenský „s  důkladnou bradou“; Londýnem se sunula celá hannoverská dynastie s doprovodem, s císařem Vilémem v čele. Tohle byla špička Evropy léta páně 1901. Zahraniční politika byla ještě převážně záležitostí královských rodin a malá, sporá, vždy do černého zahalená Viktorie byla dlouhá desetiletí doslova „babičkou Evropy“, lépe řečeno: rozvětvené rodiny evropských králů. Všichni ti pa32

novníci se mezi sebou občas hádali, ale přitom se poslušně scházeli na nesčetných svatbách, slavnostech a pohřbech nebo při společném fotografování, na něž se všichni oblékli do slavnostních uniforem těch druhých: král Jiří V. v  pruské uniformě, císař Vilém v  britské; císař „Willy“ v ruské, car „Nicky“ v pruské. Královna zemřela 22. ledna 1901 jako pramáti. Očitý svědek, lord Reginald Esher, o  tom podal zprávu: „Královna poznávala už jen tu a tam osoby kolem sebe. Reid, lékař, ji objal kolem ramen a  podepřel ji. Princ z  Walesu klečel vedle jejího lůžka. Německý císař stál v hlavách postele, přímo u ní. Ostatní děti a vnoučata se kolem ní také shromáždily, některé říkaly svá jména. Zemřela klidně. Když anglický král odjel do Londýna, převzal vše do svých rukou německý císař.“ Pak císař Vilém, společně se svým bratrancem, anglickým králem, uložil babičku Viktorii vlastnoručně do  rakve. Tak to tehdy chodilo ve staletém rodu, v evropské rodině. Pak tady byla další stálice: britské impérium. V Southwarku, na  Wallworth Road, je Cuming Museum. Vlastně to je „miniaturní Britské muzeum“, jak se mu také říká, nepředstavitelná sbírka rarit poskládaných v  sále v  patře muzejní knihovny. Otec a  syn Richard (1777–1870) a Henry (1807–1902) Cumingové byli skuteční muži devatenáctého století, kteří dohromady sto dvacet let snášeli všechno, co se jen dalo uložit, do svého vypolstrovaného doupěte. Otcova vášeň začala v roce 1782, když mu jedna teta darovala k pátým narozeninám tři fosilie a starou indickou minci. Když syn Henry roku 1902 zemřel, zanechal po  sobě přes sto tisíc předmětů a  k  tomu dostatek peněz na provoz muzea, které mělo výsledky sběratelské vášně této dvojice uchovat navždy. Tak se stalo, že se dodnes můžeme procházet vysněným světem dvou viktoriánských mužů. Ve skříních a vitrínách je mimo jiné k vidění: kousek římské kanalizační trubky, vykrajovač ohryzků z  ovčí kosti, lahvička s  drobky ze svatebního dortu Eduarda VII., vycpaný šimpanz, kdysi prezentovaný jako „mumie dvě stě let starého muže“, oranžová trumpetka z epsomského dostihu v roce 1864, kousek štuku z pokoje, v němž zesnul Napoleon, programy všech divadelních her, které kdy otec a syn Cumingové zhlédli, dvojice etruských váz, nedopalek odhozený členem královské rodiny, úlomek římské hračky, středověká píšťalka vylovená z Temže, útržek z vesty Karla I. a šest „figurek zaniklé civilizace“ – v roce 1857 je vypálili a jako vykopávky prodali dva kopáči, kteří se na sběratelské vášni Cumingů chtěli přiživit. Procházka tímto muzeem vyvolává neodbytnou představu pyramidy kostí, tretek, drobků z dortů a kousků mumií se dvěma vybraně oblečenými londýnskými měšťany na jejím vrcholu. Cumingové dou33

fali, že svým muzeem vytvoří „dům plný poznání“ pro „obchodníka i továrníka, archeologa i  historika, malíře i  dramatika, vojáka i námořního stratéga, filantropa i  filozofa, pro milovníka všeobecného pokroku“. Domnívali se, že čím víc toho nasbírají, tím víc toho budou vědět. A čím víc budou lidé vědět o jiných kulturách, nynějších i  minulých, tím lépe si budou uvědomovat, že Anglie pod vedením královny Viktorie je vrcholem lidské civilizace a  že Angličan je mimořádně skvělá bytost. Cumingové byli samozřejmě excentrické figurky i ve své době. Ale jejich chování odráželo mentalitu viktoriánské éry, nahlas říkali to, co si mnozí Angličané mysleli. A konečně měli prostředky, jež jim umožňovaly vyvodit z toho osobní důsledky. Jak případně poznamenal jeden současný konzervátor: je to sbírka, která je v  rozporu se všemi mezinárodními dohodami, jaké teď uznáváme. Cumingové by nikdy nedokázali tak snadno nahromadit indické masky, římské figurky ovcí, egyptské sokolí mumie, skalpy od Pacifiku a čínské kalamáře, kdyby jejich vlast nebyla v té době nejsilnější mocností na zemi. Kolem roku 1900 sahalo britské impérium od severního k jižnímu pólu: Kanada, Egypt, Kapské kolonie, Indie, Barma, Malaka, Singapur, Austrálie a další. Britské námořnictvo mohlo vést dvě války současně, loďstvo mohlo zasáhnout – teoreticky – proti spojeným námořním silám Německa, Ruska a Spojených států. Celá Evropa imitovala anglickou aristokracii – německý císař i ruský car, ale i němečtí šlechtici se nejraději ženili s anglickými dívkami, němečtí měšťané nosili s oblibou anglické kabáty i kalhoty a francouzská vyšší společnost pořádala le Derby v Chantilly, le Steeplechase v Auteuil a scházela se v le Jockey Clubu. Jen zdálky přicházely ozvuky konkurence – z Německa, Spojených států, z Japonska. Se svými zásobami uhlí a zpracováním železa byli Britové světovou jedničkou v  průmyslu a  londýnské City stálo zase v  čele světového finančnictví. Po  krachu pařížského peněžního trhu v roce 1870 se nejvýznamnější evropští bankéři přestěhovali do Londýna a velké peníze obíhaly tam. City bylo město samo pro sebe – s  vlastními zákony a  vlastním žebříčkem hodnot. Obchod se tu prolínal se soukromím, stejně jako u evropských panovnických rodů. City „není jen čtvrť kanceláří a bank, je to také společnost, sociálně velmi exkluzivní, ale profesionálně otevřená širokému světu“, napsal Jean Monnet, syn francouzského výrobce koňaku, který tam byl v roce 1904 na stáži. Nitky ze City sahaly od Šanghaje, Tokia a Dillí po New York a Chicago; každý znal každého osobně, všichni chodili hrát golf a bez ohledu na funkci trávili hodiny ve vlaku na cestě do práce. Monnet: „Je to úzce propojené společenství, v němž se obchodní rivalita tlumí osobními vztahy. Každý si dělá své obchody, ale zároveň jsou to také obchody City. Angličan by proto 34

neřekl: ‚Můj syn půjde pracovat do té a té firmy nebo banky.‘ Řekne prostě: ‚Půjde do City.‘“ Avšak i  mimo City byl život britské společnosti poznamenán imperiálním sebevědomím. Impérium nutilo k  životnímu stylu, který produkoval militarismus, upevňoval nepropustnost tříd a stavů a podporoval elitářskou mentalitu, projevující se typicky anglickým přehlíživým chováním. Angličané hodně cestovali, po celém světě, ale jejich kosmopolitismus obsahoval silný prvek nadřazenosti. Také hodně poznávali – rostliny, zvířata, odlehlé lidské kultury –, psali o tom stohy knih, avšak v  jejich podání zůstávala středem světa Anglie. A  na  samém vrcholku všeho tvorstva trůnili nesmrtelní otec a syn Cumingové. V  roce 1862 napsal městský kronikář Henry Mayhew: „Protože Londýn je největší ze všech měst, nashromáždilo se v něm také nejvíc lidských vraků. Jejich ubohost se zdá být o  to hrozivější, že sousedí s  tím nejluxusnějším a  nejpohodlnějším životem, jaký na  světě existuje.“ Londýnské masy rostly ze 2,6 milionu v roce 1850 na 5,5 milionu v roce 1891 a 7,1 milionu v roce 1911. Roku 1870, sto let po začátku průmyslové revoluce, byla Velká Británie ještě venkovskou společností. Dvě třetiny Britů žily na venkově nebo v malém městě. V roce 1914 to už byla jen čtvrtina. V době, o které píše kronikář, v letech 1850–1856, bydlel ve dvou místnostech v  Dean Street 28 Karel Marx – se ženou, pěti dětmi a služkou. Marx byl a zůstal měšťanem, což se o většině obyvatel Dean Street říct nedá. Když myslím na tu dobu, vybaví se mi jedna fotografie, jsou na ní ošoupané podrážky tří chlapců z ulice: zpola vykukující bosé nohy, špinavé a  otlačené, dohromady šest unikátních propletenců usně, železa a lidské kůže. V roce 1885 socialisté tvrdili, že každý čtvrtý Londýňan žije v nepředstavitelné chudobě. Bohatý rejdař Charles Booth chtěl zjistit, jestli to tak doopravdy je. Zorganizoval první velký sociologický průzkum na světě a použil při něm čísla ze zákona o chudobě, z policejních hlášení a obrovského množství domovních dotazníků. V letech 1891–1903 publikoval sedmnáct dílů Life and Labour of the People of London, vybavených mapami s velkými černými a tmavě modrými sektory. Chudobu přesně rozdělil: „Nejnižší třída, lůza, polokriminálníci.“ Vedle toho: „Skutečná chudoba, život na ulici. Chronický nedostatek.“ Bylo to ještě horší, než se předpokládalo: třetina londýnského obyvatelstva spadala do posledních dvou kategorií. Dean Street 28. Jdu se tam podívat, nedá mi to. Dům ještě stojí, v  přízemí je moderní restaurace. Servírky mi dovolí, abych se šel 35

podívat nahoru. Bývalý byt rodiny Marxovy je přestavěn na moderní schůzovní místnost pro young urban Professionals. Halogenové lampy osvětlují poněkud sterilní, pastelově modré stěny, vprostřed stojí stůl a tucet židlí. Je zde také velký bílý plakát a na něm malými písmeny „Karl Marx“. To je všechno. „Je mi líto,“ říká dívka, „nic o tom Marxovi nevím.“ Co asi viděl Karel Marx, když utíkal z  přeplněného bytu v  Dean Street ke  svému stolku v  British Library? Zahraniční návštěvníci té doby píší o  „uličkách u  Oxford Street posetých lidskými výkaly, tlupách bledých dětí povalujících se po  špinavých schodech, lavičkách u London Bridge, kde se v noci zdržují celé rodiny schoulené k sobě, se sklopenými hlavami, třesoucí se zimou“. Boothovi průzkumníci objevili v zadních místnostech londýnských bytů tisíce ženských „minidílen“. Vyráběly se tam kartáče, slepovaly krabičky na zápalky, skládaly dekorace, vycpávaly matrace. Londýnská chudoba o sobě nikdy nepřestávala dávat vědět. V létě páchla půlka města po výkalech. Víc než sto různých systémů odpadních kanálů obhospodařovalo osm různých boards, veřejných služeb. Za velkého deště všechno přetékalo. Drtivá většina výkalů obyvatel milionového města končila v Temži. Před okna parlamentu se věšely plátěné zástěny namočené v roztoku chlóru, které měly bránit zápachu. V roce 1858 dosáhl puch vrcholu, jak dosvědčuje označení, jež se pro ono londýnské léto vžilo: „Great Stink“. Moderní kanalizační systém se začal budovat teprve po zásahu vlády. Všechna zatuchlost, zápach, výpary a  temnota ještě sílily, když město přikryl smog. Tato známá londýnská mlha, ve skutečnosti mrak extrémně znečištěného ovzduší, dusívala Londýn až do padesátých let dvacátého století. Smog padal náhle a  časem byly zaznamenány desítky jeho různých druhů: černý jako noc, lahvově zelený, žlutozelený jako hrachová polévka, hnědý, obyčejně šedivý, do čokoládova, oranžový. Město se v  takových dnech bezmocně potácelo ve  žluté, hnědé nebo zelené, se záchytnými světelnými body plynových luceren, bezmocné, napůl ochromené. Londýn byl hlavním městem světové říše, ale v jeho ulicích to vidět nebylo. Paříž ano, to byla skutečná metropole, a vedle ní i několik dalších evropských měst, která se podobně jako ona modernizovala. Ale Londýn, to byla facka sebeúctě mnoha Britů. V  jejich hlavním městě bylo minimum volných prostranství, náměstí a  elegantních bulvárů, doprava paralyzovala samu sebe, dýmající parní vlaky přejížděly všude po uličních viaduktech, stavba železnice a podzemní dráhy pustošila jednu čtvrť za druhou, centrum bylo obklíčeno nepřehlédnutelnými slumy. Tento stav souvisel se středověkým způsobem, jakým bylo město řízeno. Formálně se Londýn skládal z jednoho malého městečka, City 36

of London, obkrouženého množstvím parishes nebo vestries, v podstatě samosprávných obcí. Vlády si jedna za druhou vylamovaly zuby na zuřivé obraně lokálních práv. Centrální plánování, k němuž musí sáhnout každá metropole, chce-li budovat ulice, vodovodní potrubí, odpadní systém a kolejiště, bylo v Londýně takřka nemožné. Avšak londýnský chaos, tato volně bující skrumáž nahodilých staveb, znamenal pro mnohé také politický postoj, přesněji odpor proti absolutní moci panovníka, proti byrokracii, proti nějakému Haussmannovi. Mnozí Angličané lpěli – a dodnes lpějí – na svém panství. Byli ochotni přizpůsobit se rigidnímu veřejnému životu, ale jako kompenzaci žádali velkou svobodu v soukromí, kde by se mohli chovat tak výstředně, jak by chtěli. „My home is my castle“: vláda ať se drží zpátky, plánovači nám nemají co předpisovat – a chaos narůstal. Tak vznikla, podle slov městského historika Michiela Wagenaara, „městská krajina volného trhu“. To však nebylo všechno. Špinavý Londýn devatenáctého století vlastně své obyvatele vytlačoval ven a rychlé vybudování husté železniční sítě tento exodus také brzy podpořilo. Tak kolem Londýna vznikl, dříve než jinde v Evropě, nový jev – venkovské předměstí, „antiměsto“ vilové čtvrti. V tomto chráněném území si nový, zámožný střední stav postupně vytvořil vlastní normy a  hodnoty, vlastní způsoby trávení volného času, vlastní postoje vůči státu, církvi a politice. Jdu na  čaj k  Nigelu Nicolsonovi, dvaaosmdesát, nakladatel, autor deníku a  bývalý člen Dolní sněmovny. Je vnukem třetího lorda Sackvilla, syn diplomata a člena Dolní sněmovny Harolda Nicolsona a spisovatelky Vity Sackville-Westové, rovněž známé jako hlavní postava románu Virginie Woolfové Orlando. Je pozdní odpoledne, nebe už začíná měnit barvu a nad vrcholky svažujícími se k venkovskému sídlu Sissinghurst zazní tu a tam výstřel z lovu na bažanty. Sedíme v kuchyni, kde je kolem patnácti stupňů. Skoro celý zámek patří National Trustu a  výletníkům. Nicolson žije sám. Má na  sobě zvláštní vatovaný hábit, kterému se, myslím, v minulém století říkalo domácí kabátek. Je to pamětihodné odpoledne. Nicolson mi vypráví o  životě svých rodičů – jednom z nejvíc popisovaných anglických manželství –, ale většinu času věnujeme vyzkoušení zbrusu nové mikrovlnné trouby, kterou můj hostitel právě dostal. „To je zázrak, to je zázrak,“ vykřikuje neustále, „ale jak se v tom dá ohřát mince pie, koláček s mátovou zavařeninou?“ Učím ho, jak uvést v mikrovlnné troubě do varu mléko v hrníčku, a on mi vypráví o svém dětství na panství Knole – se stovkami pokojů a  krbů – a  Sissinghurstu. „Neměli jsme vztah syn–matka,“ říká bez stopy emocí. „Moje matka trávila celý den ve svém pokoji ve věži a pra37

covala. Za těch třicet let jsem tam byl asi třikrát. Kdo se věnoval mně a bratrovi, byla Virginia Woolfová. Občas nějaká cizí dáma řekla: ,Ty určitě víš, že Virginia má ráda tvou matku?‘ Já jsem na to odpověděl: ‚Jistě, to přece máme všichni.‘“ Virginia Woolfová byla ideální teta. „Naučila nás dívat se na  svět očima skutečného spisovatele. Vždycky chtěla vědět ještě něco víc. ‚Jakou barvu měl kabát toho učitele?‘ zeptala se. ‚Jak zněl jeho hlas? Jak byl cítit? Detaily, detaily!‘ Jednou, když jsme chytali motýly, se zeptala: ‚Řekni mi, jaké to je být dítětem?‘ Pamatuji si, že jsem jí odpověděl: ‚Ty to, Virginie, dobře víš, jaké to je, byla jsi také dítě. Ale já nemám tušení, jaké to je být tebou, protože jsem ještě nikdy nebyl velký.‘“ Ptám se ho, jestli pro něj nebylo těžké mít tak slavné rodiče. „Jejich život je zfilmovaný, je podle nich natočený televizní seriál, ale takoví nebyli. Harold, můj otec, je vylíčený jako trouba, ale on byl ve skutečnosti velmi chytrý muž. Když má člověk takové rodiče, padá na  něj odlesk slávy, který si nezasloužil. Ale také jsem z  toho hodně těžil. Dostal jsem dědictví, v penězích nic velkého, ale bohatství v kontaktech a vlivu. A samozřejmě mi dodalo sebedůvěry, když jsem se dokázal v takovém prostředí prosadit. Otec to řekl takhle: ‚Nenáviděl jsem bohaté lidi, ale miloval jsem učení, vědu, inteligenci, ducha. Vždycky jsem stál na straně těch slabších, ale také jsem věřil v principy aristokracie.‘“ Následující ráno při snídani v  hotelu. Za  okny padá mokrý sníh. Nad kávou tu sedí jen pár unavených mužů. Jeden pomalu pojídá steak-and-kidney-pie. Mezi zrcadly na stěnách visí barevné fotografie kvetoucích balkonů a prosluněné venkovské terasy. Bulvární plátek The Sun se už několik dnů zabývá zostouzením jednoho cizoložného ministra. Fakta už několikrát popsali, přežvýkali, a teď toho člověka pomalu, jednu kost po druhé, lámou v kole. A nakonec přijde hlava. „Kdo chce spát s tímto mužem?“ Tak zněl titulek na  první straně předvčerejšího vydání, pod ním málo lichotivá fotografie dotyčného a dvě telefonní čísla, jedno pro „ano“, druhé pro „ne“. „Někdo mu říká trpaslík, jiní ho přirovnávají ke  garnátům, a  přesto ženy stále přitahuje. Proč?“ Další den stálo na  titulní straně „966 Angličanů chce spát s  Robinem Cookem, my ale ministrovi jejich telefonní čísla nepředáme“. Pozvali si „špičkového psychologa“, aby tento ohromující fenomén vysvětlil. Na následující straně je otištěna maska s nešťastníkovým obličejem. Dnes: novináři z The Sun vyšli do města s maskou ministra a sledovali reakce veřejnosti. „V Soho všichni v panice utekli z kavárny.“ 38

Nikde nejsou noviny tak plné fascinujících selhání jako v Anglii. Neustále dochází ke skandálům, neustále se pod nějakým politikem, venkovským farářem nebo ředitelem banky houpe židle, ale zároveň země dýchá neuvěřitelným pořádkem. Když jsem jel do Anglie poprvé – bylo mi asi dvacet –, měl jsem rozmanité představy: zámky, drahé internátní školy, krátce střižené trávníky, červené dvoupatrové autobusy a byznysmeni v černých buřinkách. Myslel jsem si, že to jsou převážně fantazie. Ale z vlaku z Harwiche do Londýna jsem ve večerním osvětlení skutečně všude viděl zámky, trávníky a žáky soukromých škol hrající kriket a Londýn byl plný buřinek. Země vypadala tak předvídatelná, uspořádaná, a já jsem měl v prvních dnech pocit, že tady nic nemůže selhat, že se tu dokonce nemůže stát ani ta nejnevinnější dopravní nehoda. Ten pořádek a ty noviny spolu mají hodně společného. Žádný pořádek neexistuje bez poskvrnky. A  poslušnost občanů je zčásti také důsledkem něčeho jiného: mimořádné disciplinovanosti, jíž většina obyvatelstva od konce devatenáctého století podléhá. Po roce 1870 se obrovská chudoba postupně zmírňovala a po roce 1900 nastalo dokonce cosi jako všeobecný blahobyt. Oblečení mladých dělníků, zejména dělnic, se stále více podobalo tomu, co nosilo měšťanstvo, což by o  generaci dříve bylo nemyslitelné. Přibližně ve stejné době se britské politické myšlení – napravo i nalevo – začalo oprošťovat od modelu třídní společnosti. Jistě, v Londýně se zuřivě stávkovalo a demonstrovalo – v létě roku 1911 byl celý přístav ochromený, do stávky vstoupilo dvacet tisíc lidí, nakonec byla povolána armáda –, ale v  širokých vrstvách se ujímal ideál „organické“ společnosti, společného občanství dělníků, střední třídy a snad dokonce i aristokracie. Věřili všichni v toto „společné občanství“? Dochoval se krátký filmový dokument z derby v červnu 1913. Koně probíhají velkou rychlostí zatáčkou, bok po boku. V pozadí se mihne publikum, muži ve slamácích, jedna žena. Pak se něco stane tak rychle, že je to sotva postřehnutelné: ženská postava vběhne na dráhu, následuje srážka, pak jsou koně pryč a diváci běží k těžko rozeznatelné hromádce krve a šatstva. Tak vstoupila do dějin. Komentátor oznamuje, že Emily Davisonová se vrhla se dvěma prapory před králova koně kvůli volebnímu právu žen. Žila ještě čtyři dny. Chtěl jsem se o  Emily dozvědět víc. Jediné, co jsem o  ní našel – v  British Library –, byla vzpomínková knížečka, vytvořená krátce po její smrti; malý klenot v hezké kazetě. Na fotografii uvnitř stojí hrdá žena v tóze, v ruce doktorský diplom, ústa má poněkud strnulá kvůli fotografování, ale je vidět, že se hned poté zase dokáže zasmát. To se 39

ostatně potvrdí o několik stránek dál: Emily měla ráda život, byla velkorysá, zanícená a mimořádně veselá. Její příběh je klasickou ukázkou radikalizace – a zároveň je to takřka příběh devatenáctého století, příběh hranice mezi dvěma epochami. Emily Davisonová pocházela z dobré rodiny, ale od dětství v sobě měla jakousi umíněnost. „Já nechci být hodná,“ křičela často na chůvu. Když jí zemřeli rodiče, musela skončit se studiem. Stala se, jako mnoho žen v  podobné situaci, guvernantkou a  podařilo se jí dokončit večerním studium s vyznamenáním. Nesla v sobě sny a snahy devatenáctého století, ale zároveň byla neustále tvrdě konfrontována s jeho odvrácenou stranou: se sociálním útlakem, omezeními, dvojí morálkou a permanentním konfliktem mezi „chtít“ a „moci“. Nedlouho před jejím narozením, v  roce 1869, publikoval John Stuart Mill, inspirovaný svou manželkou v  „modrých punčochách“ Harriet Taylorovou, The Subjection of Women, Poddanství žen. Titul přesně vystihuje, o co šlo. Zemi vládla královna, ale to bylo všechno, co si ženy mohly dovolit. Manžel měl nad svou ženou a jejím majetkem absolutní moc. Univerzitní tituly byly pro ženy nedosažitelné, v Cambridgi tomu tak bylo dokonce až do roku 1948. Ženy dostávaly za stejnou práci často polovinu toho co muži. Všemožná povolání byla pro ženy nepřístupná. Mnoho chudých dívek se muselo prodávat, aby vůbec přežily. Po  roce 1870 došlo k  obratu. Ženy se začaly vyjadřovat ke  vzdělávání, dobročinnosti, péči o  zdraví, nucenému očkování a  prostituci. Od  roku 1880 zakládaly velké politické strany ženské organizace, od roku 1900 následovala jedna demonstrace za ženské volební právo za druhou, v roce 1908 se poprvé rozbíjela okna v Downing Street 10, v  roce 1913 byla část venkovského sídla liberálního předáka Davida Lloyda George vyhozena do povětří, aby se mu „probudilo svědomí“. Bylo překvapivé, jak rychle se ženy, vychované jako jemné viktoriánské panenky, měnily v  moderní lékařky, účetní, úřednice a  učitelky, mnohdy dokonce v zanícené feministky. Emily Davisonová se s  těmito „sufražetkami“ dostala do  styku z  čiré zvědavosti; četla v  novinách podivné zprávy o  shromážděních radikálních žen a chtěla je vidět na vlastní oči. Brzy se k nim přidala. Když ženy pořádaly 21. června 1908 masovou demonstraci, zúčastnila se jí Emily jako jedna z nejnadšenějších pomocnic. Není jasné, co ji k  tomu vedlo, a  já můžu jen hádat. Byla vtažena do  proudu akcí, shromáždění solidarity a  intenzivních přátelství. Vztek nebyl jejím jediným motivem. Byla svatosvatě přesvědčena, píše její životopisec, že „je povolána Bohem, aby nejen pracovala, ale také 40

bojovala za věc, jež se jí týká; jako Johanka z Arku, která vedla francouzské vojsko. Hodně se modlila a bibli měla stále na nočním stolku“. Emily v sobě spojovala protiklady doby, byla směsí moderní bojovnosti a náboženské romantiky. A stále v tom pokračovala. Dne 20. března 1909 byla delegace žen, která chtěla mluvit s  premiérem Herbertem Asquitem, nemilosrdně zadržena. Jednou ze zadržených byla i  Emily. Zavřeli ji na  měsíc do  vězení. Dne 30. července byla znovu zatčena pro nepřístojnosti při schůzce s  Lloydem Georgem. Ženy tohoto liberála zuřivě nesnášely, možná proto, že k  nim měl blíž než ostatní. Byl to drsný chlapík, původně chudý advokát ze zapadlé oblasti ve  Walesu, virtuózní manipulátor bojující vášnivě proti konzervativcům, pevně rozhodnutý prosadit v Anglii velké sociální reformy. Tentokrát dostala Emily Davisonová dva měsíce. Patřila mezi první, kteří používali nový bojový prostředek bezmocných: hladovku. „Když mě zavřeli v cele, rozbila jsem hned sedmnáct okenních tabulek na střepy,“ napsala později přítelkyni. „Pak mě strčili do jiné cely, kde bylo všechno zajištěné. Tam to teprve začalo. Držela jsem hladovku 124 hodin, pak mě pustili. Hodně jsem zhubla, devět kilo živé váhy. Předpokládám, že jsi teď ve Švýcarsku. Pošli mi nějaké pohlednice.“ Na zeď v cele vyškrábala: „Rebelie proti tyranům je poslušnost Bohu. Emily.“ Pak byla znovu uvězněna, znovu zahájila hladovku, násilím jí zavedli hadičku s  umělou výživou a  nakonec se pokusila o  sebevraždu skokem ze schodů ve vězení. „Mým záměrem bylo předejít jednou velkou tragédií mnoha dalším. Byla tam však záchytná síť, takže jsem se vážněji nezranila.“ Emilyin boj nebyl osamocený. Většina žen v ženském hnutí se sice ze všech sil snažila chovat co nejklidněji a nejracionálněji, aby prolomila obraz „emocionální ženy“, která se „od  přírody“ nehodí na  obchod a politiku. Ale určitá část se velmi ostře radikalizovala. V The Suffragette z 26. prosince 1919 jsem narazil na seznam s nejdůležitějšími akcemi roku, bylo jich celkem sto třicet. Vybírám namátkou z dvaadvaceti záznamů z měsíce dubna. 2. dubna: zapálení kostela u Hampstead Garden; 4. dubna: spálený dům u Chroley Wood, výbuch bomby na nádraží v Oxtedu, bombou zničený prázdný vlak u Devonportu, u Manchestru poškozeny slavné obrazy; 8. dubna: exploze v Dudley Castle; nález bomby v přeplněném vlaku do Kingstonu; 11. dubna: zničen kriketový pavilon v Tunbridge Wells; 12. dubna: požáry v  obecních školách, Gateshead; 19. dubna: pokus o  poškození slavného majáku Eddystone; 20. dubna: pokus o  výbuch v kancelářích York Herald; 26. dubna: vagon spálený u Teddingtonu. 41

Tady operovala postupně se organizující ženská guerilla. Po vypuknutí první světové války najednou ukončila svou činnost. Ženy své akce pozastavily a vláda všechny militantní osoby propustila. Ale jak by to bylo pokračovalo? Vzpomínám si na domeček pro panenky, který jsem viděl v Benthal Green Muzeum, dům rodiny Loebeových v Kilburnu – celý eduardovský ženský svět v miniatuře: ložnice, přeplněný dětský pokoj, koupelna, obývací pokoj s křídlem a verandou, jídelna plná koberců, skříní, zrcadel a  nejrůznějších doplňků, kuchyně s  rybou na  stole a  dvěma kočkami pod ním, všechno v poměru jedna ku deseti. Takový rodinný dům byl v tomto světě nejvyšším symbolem soukromí, pravidelnosti a stálosti. Emily a její spolubojovnice na takové prostředí rezignovaly a  jejich postoje možná odrážejí skutečné dění v této zemi lépe, než všechny domečky dohromady. Velká Británie byla kolem roku 1900 mnohem modernější, než si Britové chtěli přiznat. Všechny tradice, buřinky, pánské kluby a  instituce obložené ořechovým dřevem nemohly zakrýt, že v City se to hemží ženským personálem, že všude ve školách pracují ženy, že třídní rozdělení upadá a že stará feudální vznešenost se neslučuje  s  rovnoprávností moderního občana. Střízlivé hodnoty patřící k impériu se, stručně řečeno, střetávaly s rostoucím zájmem o sociální otázky, konzum, demokracii a ženská práva. Pod povrchem postrádaly široké střední vrstvy Anglie v letech 1900 až 1914 právě onu samozřejmou esenci miniaturního domečku, onen vnitřní klid této katedrály. Byla to, slovy Joseho Harrise, vlastně „zmatená a beztvará společnost, kterou cloumaly protikladné trendy a názory, takže byla s to rozletět se do všech možných stran“. Jinými slovy to byla společnost, v níž žili pohromadě lidé ve všech stadiích historického vývoje: dělníci a úředníci dojíždějící za prací vedle vesničanů, kteří si obstarávali živobytí stejným způsobem jako jejich prarodiče a  praprarodiče, viktoriánští patriarchové vedle akademicky vzdělaných žen, koloniální dobyvatelé vedle liberálních ministrů. Mezi tyto protiklady se dostala Emily Davisonová, stále silněji hnaná svatým zápalem. Pomalu, ale jistě se začínala cítit jako mučednice, jako oběť. V úterý 3. června 1913 byla zase po nějaké době na svobodě. Prošla se po „All in a Garden Fair“ ženského hnutí, zastavila se před sochou Johanky z Arku a vesele řekla přítelkyním, že přijde každý den „kromě zítřka, zítra jdu na derby“. Víc nechtěla říct. „Přečtěte si noviny, něco uvidíte.“ Dalšího rána vpadla do hlavní kanceláře: „Potřebuju dva prapory.“ Teď byla Johankou z Arku se vším všudy. Smrt však neplánovala. V kapse měla spořádaně zakoupenou zpáteční jízdenku domů, třetí třídou. 42

4 Zámek Doorn v utrechtském Heuvelrugu uchovává všechno, co přežilo německého císaře Viléma II. Poslední císařský majetek převezlo do Nizozemska pět vlaků s celkem padesáti devíti vagony v zimě roku 1919 – a  je tu do  dnešního dne, nacpaný do  necelých dvou tuctů pokojů a na rozlehlou půdu. Vilémův svět zahrnoval mimo jiné podobizny Friedricha Viléma II., jeho vlastní portréty, zdi plné upomínek na bitvy a vojenské přehlídky, gobelíny Marie Antoinetty, šest set uniforem – většinou navržených jím samotným –, speciální vidličku upravenou tak, aby si císař  postiženou rukou mohl krájet jídlo, decimální váhu „Garven Laufsgewichtwaage 200 kg“, dvě vypodložené židle k jídelnímu stolu, kterými císař a císařovna zaručeně nemohli propadnout, skříně plné pouzder na cigarety a krabiček na šňupací tabák, mohutné kožené křeslo s pultíkem, v  němž se dalo pohodlně debatovat, zlatem zdobená toaletní mísa značky „Patent Water Flush Chamber“, dvanáct speciálních šálků na čokoládu, album Unser Kaiserpaar v nádherné stříbrné vazbě, kresbu svatební hostiny císařské dcery Viktorie Louisy z roku 1913 se všemi velkými evropskými panovníky ještě družně u jednoho stolu a – abychom nezapomněli – manželské lože dvakrát dva metry. Na vrcholu moci vlastnil císař – kromě paláce v Postupimi a obrovské výletní jachty Hohenzollern – na třicet zámků a usedlostí po celé zemi. Každý rok navštívil třetinu z nich, někdy jen na víkend. Nebylo pro něj nic krásnějšího, než projíždět se za noci zemí ve svém vlastním smetanově bílém vlaku se zlatým kováním. Během lovecké sezony se stávalo, že zastřelil za týden na tisíc kusů zvěře. Když poctil vojenská cvičení svou císařskou přítomností, musely vždycky všechny jednotky jeho vojska vyhrát, což není při cvičení právě praktické. Jachta Ho­ henzollern – se třemi sty padesáti členy posádky a sálem pro osmdesát hostů – musela být stále připravena k vyplutí. V Evropě byl známý jako „showman kontinentu“, „korunovaný megaloman“ a muž, který „chtěl mít každý den narozeniny“. Po jeho pádu, po německé porážce roku 1918, mu zůstal jen park v Doornu se strohou bílou vilou uprostřed. Vládl sám sobě s vojenskou přísností: v 9 hodin modlitba, 9.15 noviny, 10.30 štípání dřeva, 12.00 43

korespondence, ve  13 hodin oběd, od  14 do  16 spánek, od  16 do  20 práce a čtení, ve 20 hodin večeře. V parku jsem narazil na hroby jeho tří psů – leží tam Arno, Topsy a „věrný Santos, 1907–1927. Doprovázel Jeho Veličenstvo císaře ve světové válce 1914–1918“. Jeho vnuk mi bude později vyprávět, že Vilém byl po německé porážce a odstoupení z trůnu psychicky úplně na dně. Ale také zuřil. Před hosty nepřestával řečnit, a v roce 1919 mu dokonce unikla věta: „Trest Boží bude strašlivý. Taková zrada celého národa vůči panovníkovi nemá ve světových dějinách obdoby.“ Myšlenka na znovuzískání trůnu strašila po domě. Její hlavní šiřitelkou byla ovšem Vilémova nová manželka, poměrně mladá princezna Hermína, ostrá žena, která po smrti první císařovny v Doornu velmi rychle zdomácněla. O Vánocích roku 1931 si zapsal adjutant Sigurd von Ilsemann do deníku: „V Doornu slyšíme už měsíce vyprávět o tom, že národní socialisté vrátí císaře na trůn; všechny naděje, všechno uvažování, rozhovory i psaní se opírají o toto přesvědčení.“ Vilém už ve svém vyhnanství nepořádal žádné oslavy. Nizozemská královna Vilemína se s ním nikdy setkat nechtěla. Říkalo se, že neměla respekt k  panovníkům, kteří nechali svůj národ a  vojsko v  těžkých dnech na  holičkách. Ale z  Vilémových memoárů žádný pocit viny nevysvítá. Cítil se stále císařem. Četl všechno o  politice a  psychologii, poučoval návštěvy, ale sám nebyl schopen ze svých zkušeností vyvodit žádné závěry. Fakta jednoduše pozměňoval, aby zapadala do jeho vize světa. On nebyl ďábel, jakého v  něm svět léta viděl, muž, který záměrně a vědomě připravoval evropskou válku. Byl to spíš čarodějův učeň, který nedokázal udržet džina v láhvi. Nebo, slovy Winstona Churchilla, „neukázněný turista, který odhodil cigaretu do muničního skladu, jímž se Evropa stala“, pak se jde projet na své jachtě a vrací se „k budově zahalené dýmem“. „Jeho nepopiratelná vychytralost a  mnohostrannost, jeho osobní šarm a bujarost jen zvyšovaly nebezpečí, jež vytvářel, protože maskovaly jeho nekompetentnost,“ psal Churchill. „Ale pod všemi těmi pózami a  vnější okázalostí to byl úplně obyčejný člověk, ješitný, ale v jádru dobromyslný muž, který doufal, že vejde do dějin jako Friedrich Vilém II.“ Doorn a Berlín neměly nic společného, ale Berlín začátku dvacátého století svým životním stylem silně připomínal přecpané komnaty v Doornu. Berlín byl podle Berlin für Kenner, německého průvodce z  roku 1900, „nejslavnějším městem na  světě“, „sídlem německého císaře a  pruského krále“, měl „posádku čítající 23  000 mužů“ a  „stejně tolik kolejí, jako je mezi Frankfurtem a Berlínem“. Veškeré obyvatelstvo mělo „naspořeno v bankách 362 milionů“. 44

Berlín se pak řítil dějinami jako utržená vlaková souprava Ringbahn. V polovině dvacátého století, v padesátých letech, mohl týž člověk vyprávět o ospalém provinčním městě svého dětství, o císařském Berlínu svého mládí, hladovějícím Berlínu z  roku 1915, o  běsnícím městě o deset let později, o nacistickém Berlínu svých dětí, rozstříleném Berlínu z roku 1945, o obnově rozděleného města svých vnuků. To všechno o jednom městě, během jednoho lidského života. Skoro půl století, od roku 1871 do roku 1918, se Berlín mohl honosit názvem „císařské hlavní město“. Když se člověk postavil na hráz Odry, padesát kilometrů od Berlína, nacházel se přesně uprostřed Německé říše, osm set kilometrů od  Cách, šest set kilometrů od  Königsbergu, dnešního Kaliningradu. Teď tam stojí polská celnice. Berlín byl parvenu Evropy, ale s energií vlastní každému nováčkovi se město snažilo ze všech sil dohnat zaostalost za Londýnem, Paříží a Římem. Některé čtvrti působily jako evropská halucinace – tu secesní vila, tam benátský palác, vedle zase něco z Paříže nebo Mnichova, všude se styly a tvary vzájemně proplétaly. Berlíňané věřili, že jejich město vyrostlo z prastaré germánské osady, kterou jejich předkové pojmenovali po své erbovní šelmě, medvědovi (Bär). Tento mýtus je ovšem smyšlený. Ve skutečnosti byl Berlín prvních šest set let čistě slovanskou vesnicí. Jeho název nemá s medvědy nic společného, pochází ze slovanského základu brl, močál. Jenže tato „blátivá“ etymologie, nadto v  staroslovanském znění, se jako začátek velkoněmeckých dějin nehodila. Jel jsem do Berlína vlaky TGV a ICE, třistakilometrovou rychlostí kolem severofrancouzských vesnic. Krávy se poklidně pásly, žena věšela prádlo, zajíc na holém poli vypadal zadumaně. Pak přišla rozlehlá, strohá německá rovina. Jedeme dvě stě za hodinu. Cestující v první třídě mají u ucha mobilní telefony: „Jo, prodluž to na moje jméno.“ „Podívej se, jestli je ten Fassinger na síti!“ Za Wuppertalem se na plošině mezi vagony usadila skupinka skinheadů. Kouří a pijí pivo, občas řvou smíchy a hlasitě krkají. V restauraci jsou na jídelním lístku fazole, gulášová polévka a brambory s klobásou. Cestující z první třídy jedí mlčky. Skinheadi a číšníci se spolu baví v  kuchyni. „Scheisse!“ volají každou chvíli. „Scheisse! Scheisse!“ Byl šedivý den, pořád stejně šedozelený, celou cestu z Paříže až do Berlína. Teď se dívám na dvorek mezi budovami plný hnědého listí, kousek země, kam nikdo nikdy nepřijde, nesedne si ani si nepohraje, ze kterého vyrůstá vysoký strom napřahující se k nebi. Stmívá se. Ve vzduchu je cítit sníh. Okna na  protější straně jsou tmavá až na  jednu teplou, žlutou skvrnu, za níž kdosi sedí a píše. Je to příjemné, uzavřené místo, atmosféra k  práci jako stvořená. Píšu články pro noviny, čtu. Už několik dnů se zabývám deníkem Käthe 45

Kollwitzové, sochařky a kreslířky satirického časopisu Simplicissimus, vdané za sociálnědemokratického praktického lékaře Karla Kollwitze, matky dvou synů, Hanse a Petera, temperamentní ženy, kterou život v klidné Weissenburger Strasse číslo 25 postupně svazoval. Ocituji několik odstavců – takto vnímala tehdejší Berlín ona: 8. září 1909 Včera s Peterem na poli v Tempelhofu. Wright letěl 52 minut. Vypadal pěkně a jistě. Jeden malý chlapec řekl, když Wright přeletěl kolem: „On je živý? Myslel jsem, že je tam přilepený.“ Severní pól objevili jak Cook, tak Peary. 30. listopadu 1909 S  Karlem a  Hansem na  třetí Sombartově přednášce, která byla o tom, jestli existuje židovská identita a v čem tkví. Hovořil o Židech z  ghetta a  mimo něj. Proč nežijí španělští Židé, kteří mají pravý semitský původ, v ghettech? Není možné je k tomu donutit? Každopádně však vypadají lépe a nehrbí se tolik jako Židé z ghetta. 5. února 1911 Při Singerově pohřbu [sociálnědemokratický předák, Paul] šel celý čtvrtý volební obvod před rakví. Průvod trval – než přejel pohřební vůz – skoro hodinu. Zevnějšek účastníků působil neuvěřitelně smutně. Tolik špatně vyvinutých lidí. Tolik hrubých, hloupých tváří. Tolik nemocných a zmrzačených. A přesto tvoří – jako sociální demokraté – ještě tu lepší část národa. 16. dubna 1912 Britská paroloď Titanic se potopila s více než tisícem lidí. Dělník Soost vydělá za týden 28 marek, 6 z toho platí za nájem, 21 dává ženě. Ta z nich zaplatí za postele a místa pro ně a zbude jim 14–15 marek na živobytí. Myšleno pro Soosta, jeho ženu a šest dětí. Nejmladšímu je měsíc. [...] Jedno ze starších dětí je slabomyslné. Ženě je 35 let a  porodila už 9 dětí, tři umřely. Ale všechny se narodily silné, říká, jako tenhle nejmladší chlapeček, který zeslábl a zemřel, protože ho nemohla kojit, ztratila mléko, poněvadž musela dělat těžkou práci a nemohla myslet na sebe. Říjen 1912 V Jeně byl ustaven Polygamický spolek. Sto vybraných mužů bude souložit s tisícovkou vybraných žen, aby zplodili děti. Jakmile žena otěhotní, končí její členství ve spolku. Účelem je zlepšení rasy. 46

Silvestr 1913 Loňský silvestr byl deprimující kvůli všem těm válečným prognózám. Teď je rok pryč a  mnoho zvláštního se nestalo. [...] Matka ještě žije. Zeptala jsem se jí, jestli nechce začít jiný život. Pomalu zavrtěla hlavou a řekla: „Už je toho dost.“ Postupně mizí, je to pozvolný, mlhavý zánik. Hotel, ve kterém bydlím, se jmenuje Imperátor. Vlastně to byl dřív penzion, ohromná budova se dvěma vnitřními prostranstvími, vysokými chodbami a  navzájem propojenými pokoji. Dům byl postaven v době císařství jako obydlí pro zámožné měšťany, ale už od dvacátých let je v něm penzion. Válku kupodivu přežil. Představuje Berlín v jeho nejlepší podobě: vlídná atmosféra, na stěnách umění, nažehlená prostěradla a ubrusy, nejkřupavější houstičky ve městě. Vchod do tohoto solidního života – krásné schodiště z dubového dřeva – vždycky voní leštidlem. Hala je plná zlatých kudrlinek, štuku a sádrových ozdob. Balkon nesou dvě nymfy. Sousední pokoj má takřka královský vchod, samý mramor. Nad schodištěm visí erby. Fasádu rozdělují pilastry. Vedle těžkých vstupních dveří se chlubně lesknou měděné tabulky se jmény: toto je dům zubařů, doktorů, pojišťovacích agentů a  počestných vdov pod penzí. Tato ulice je ukázkou devalvace kulturního dědictví – berlínští zbohatlíci kopírovali císařův styl, tak jako císař formoval své město podle starších evropských vzorů. Všude v  lepších čtvrtích se domy stavěly tímto způsobem: obrovské činžáky se vstupními branami pro povozy – ve  skutečnosti vjížděli dovnitř často jen uhlíři nebo mlékaři –, ohromující vestibuly a palácová schodiště, na odiv stavěná vznešenost průčelí, laciná honosnost. Této módě udával tón císař Vilém osobně. Jeho romantizovaný pohled na  dějiny prostupuje celým městem. Všude v  Berlíně je znát Vilémova ruka: na nesčetných okřídlených sochách bohů, v množství muzeí, pětatřiceti neogotických kostelech – to byl zvláštní koníček císařovny –, tisících dubových listech, vavřínových věncích a  jiných „národních“ symbolech, měděné soše tělnaté pseudobohyně Beroliny u  Alexanderplatzu, Siegfriedech s  císařskými meči, Germániích s  triumfálními vozy. Londýn a  Paříž měly dlouhou historii, Berlín ji postrádal. Ale touto rychlou monumentalizací se historické vakuum vyplnilo. Vilém byl silně ovlivněn Anglií, svým největším rivalem, a kopíroval, co se dalo: Kew Gardens – Lichterfelde, Oxford – Dahlem, slavná kulatá čítárna v British Library – jeho vlastní Kaiserliche Bibliothek. Jenom to všechno muselo být ještě o  chloupek větší než londýnský vzor. V  zoologické zahradě nechal založit sedm set metrů dlouhou 47

Siegesallee, Vítěznou alej, lemovanou mramorovými sochami – na věčnou památku svých předků a především sebe sama. Věčnost ovšem netrvala dlouho, mramorové sochy kurfiřtů – „jako od Michelangela“, říkal Vilém – byly po druhé světové válce smeteny do průplavu Landwehrkanal, dnes jich pár stojí u Siegessäule, Vítězného sloupu, a v zoologické zahradě. Přes to všechno měl Vilém konkrétní cíl. Formující se Německo nejenže muselo bojovat se stejným vnitřním napětím jako Velká Británie a Francie, ale bylo i jedním z nejmladších států. Když Vilém II. usedl roku 1888 na trůn, existovala země teprve necelých dvacet let. Většina obyvatel se nepovažovala za Němce, ale za Sasy, Prusy nebo Württemberčany. Každé městečko, každé údolí měly svůj dialekt, jen lepší vrstvy mluvily hochdeutsch, obyčejní lidé se při cestování špatně domluvili. Na místních dvorech v Mnichově, Drážďanech nebo ve Výmaru se dodržoval panovnický statut a hodnosti a privilegia se úzkostlivě střežily. Bavorsko, Württembersko, Sasko a Bádensko měly vlastní vojsko, vlastní mince a známky, a dokonce vlastní diplomatické služby. Mladé Německo však mělo také vysoké ambice v  mezinárodní politice. Evropa žila už desetiletí ve značném klidu, v systému, který bývá často charakterizován těmito slovy: v Evropě vládne rovnováha a  mimo Evropu vládne Anglie. Velký pruský kancléř Bismarck chtěl novou moc sjednoceného Německa do  tohoto systému jen včlenit – a  zpočátku se mu to podivuhodně dařilo. Klidně a  uvážlivě zvykal Evropu na nové poměry. Podařilo se mu vyhnout se největším rizikům – spojenectví Ruska s Francií, v němž by Německo uvízlo, věčnému balkánskému problému, který mohl všechno narušit, nemluvě o  možné válce mezi Ruskem a Rakouskem, do níž by Německo mohlo být vtaženo. Bismarckovo Německo bylo, podle slov historika a publicisty Haffnera, spokojeným státem. V roce 1890 byl Bismarck mladým Vilémem odsunut – a to byl konec poklidné, bezpečné politiky. Císař a jeho noví ministři představovali Německo nesmiřitelné, neklidné a zneuznané. Tak jako osmnáctému století vládla Francie a devatenácté patřilo Anglii, mělo se v jejich pojetí stát století dvacáté stoletím Německa – a tím se v jistém smyslu také stalo. Němci začali záhy budovat obrovské loďstvo jako odpověď na  britskou námořní sílu. Oživili staré nepřátelství Německa s  Ruskem a Francií, a hnali tím obě země do vzájemného objetí. Odstartovali závody ve zbrojení. Jejich myšlení a jednání víc a víc směřovalo k pozměněné bezpečnostní koncepci: mimo Evropu vládne rovnováha a v Evropě vládne Německo. Nový německý stát však postrádal – navzdory veškeré moci, kterou si přisvojil – samozřejmost starobylých zemí jako Francie a Velká Británie. Na jedné straně se rozvíjela moderní měšťanská společnost 48

a dařilo se podnikání, na druhé straně vysoké úřady a armádu ovládalo pár stovek aristokratických rodin, kasta vysokých úředníků a důstojníků, kteří jednali tak, jak si přál císař. Německé sebevědomí sice rok od roku stoupalo, ale Německo bylo stále nejisté v otázce své vlastní povahy, a dokonce i vlastního území, protože Němci žili i všude za hranicemi. Stručně řečeno, německý stát byl mnohem menší než německý národ. Vilém II. musel najít způsob, jak tuto nesoudržnou zemi emocionálně sjednotit. Příslušníci každého nového národa musí přece získat pocit, že do něj chtějí patřit, že je skvělý a pozvedne je z bahna. Mladý národ by proto měl stavět pomníky, mohutné správní budovy a – pokud je to třeba – i  celé hlavní město. Císař Vilém šel však ještě dál. Ke svému vládnutí si vybral pseudonacionální styl, divadlo přesně odpovídající jeho osobnosti. Tak vznikl systém vedení státu – podle slov německého historika Michaela Stürmera – složený „z  propagandy, přehnaných gest a svůdných vyhlídek, něco velmi starého a něco velmi nového a nic z toho reálného: čistě chléb a hry“. Vilémovo divadlo skřípalo i v jiných ohledech. Německo už dávno nebylo zemí praporů a korouhví, vavřínových věnců a mramorových kurfiřtů. Stalo se, stejně jako Anglie, přes veškeré zdůrazňování tradice mnohostranným moderním státem s množstvím intelektuálních, ekonomických a  kulturních spojnic se zbytkem světa. V  Anglii mělo mnoho tradic ještě určitý historický základ a byly všeobecně respektovány. Vnějškové formy stvořené Vilémem byly prázdné a přišly příliš pozdě. Pozoruhodné bylo, že Vilém tento protiklad nesl i  sám v  sobě. Jeho uvažování tíhlo k nostalgii, ale současně ho nesmírně zajímalo všechno nové. Když slyšel, že americký cirkus Barnum & Bailey na turné v Dublinu dokáže v nepředstavitelném tempu naložit a vyložit cirkusové vlaky, okamžitě vyslal několik důstojníků, aby to prozkoumali. A  německá armáda skutečně převzala některé cirkusové techniky. Vilémovo nadšení pro nové věci podnítilo mnoho modernizací. Za jeho vlády se Berlín – vedle New Yorku – stal nejdůležitějším centrem chemie a elektrotechniky. Megapodniky jako například Siemens, se rozrostly především díky mimořádně velkým finančním částkám a obrovské pozornosti, již armáda věnovala rozvoji telegrafu, telefonu, rádia a  dalším moderním komunikačním systémům. Pruské železnice tvořily s téměř půl milionem zaměstnanců největší a  nejlépe organizovaný podnik v  Evropě. Ruch na  berlínském Postupimském náměstí současníci popisovali jako „ohlušující“: v  roce 1896 přes něj denně přejelo šest tisíc nákladních povozů, patnáct set soukromých kočárů, sedm tisíc nájemních drožek, dva tisíce omnibusů a čtyři tisíce tramvají. 49

Vilémovské Německo tedy nebylo jen relikt mystiky, neexistující minulost, ale bylo také, jak oprávněně napsal britský městský historik Peter Hall, prvním moderním vojensko-industriálním státem na světě. Bylo příkladem nesmírného, ohromujícího střetu starých snů a moderní doby. Mnohé z tehdejšího Berlína je pryč, ale Vilémova katedrála, Dóm (1905), všechno přežila. Tady k  člověku císař promlouvá na  každém kroku. V  mládí si myslel, že je Božím nástrojem na  zemi a  že každá kritika proti jeho způsobu vládnutí je skutkem proti Boží vůli. Kostely se pojmenovávaly jmény Hohenzollernů – a to nikoliv bezdůvodně. Berlínský dóm je kombinací Baziliky sv. Petra s katedrálami sv. Pavla a Notre-Dame. Je to statečný pokus přeskočit celou renesanci a  osmnácté století. Používalo se zlato, mramor, na  nákladech ani námaze se nešetřilo, a přesto má Dóm v sobě cosi z pseudokatedrály v  Arizoně. Pro sebe si nechal Vilém postavit ohromnou lóži, velkou jako školní třída, se schodištěm z červeného mramoru, po němž by se klidně mohl proběhnout kůň. Zprava a  zleva na  nás pospolu shlížejí evangelisté a kurfiřti, protože před Bohem jsou si všichni rovni, hlavně císař. Právě když jsem v katedrále, koná se v císařské hrobce slavnost – kurfiřt Johann Ciceron Braniborský (1455–1499) je právě pět set let po smrti. V prostoru připomínajícím podzemní garáž leží na naleštěném sarkofágu věnec z čerstvých květin s parádní černou stuhou. Při slavnostní přísaze slíbil Vilém německým církevním hodnostářům, že z Berlína udělá druhý Vatikán. Pak se toho v tomto kostele událo tolik (požehnání zbraním v roce 1914, týdenní modlitby za Hitlera, Göringova svatba, válečné bomby), že je zázrak, že ještě stojí. Tehdy to byl samozřejmě jiný Berlín, Berlín činžáků, masivních obytných bloků seskupených kolem jednoho, dvou, někdy tří vnitřních dvorů, stovky tmavých bytečků, kotců páchnoucích celý den plenkami a kysaným zelím. I Berlín prodělal, stejně jako Londýn a Paříž, explozivní nárůst obyvatelstva – z  jednoho milionu obyvatel v  roce 1870 na téměř čtyři miliony v roce 1914. Nakonec byl zastavěn takřka každý čtvereční metr půdy. Městská rada se spokojila s  vymezením nejmenšího možného vnitřního prostoru mezi domy: 5,34 krát 5,34 metru, minimální prostor, v němž se dokáže otočit hasičské auto s koňským spřežením. Název říká všechno: byla to „kasárna“, červené a okrové bloky, které zaplevelily město a vytvořily prostředí, v němž nežily rodiny, ale anonymní „masa“. Z  Hobrechtova integrovaného města nebylo nic: Bärenführer, průvodce z roku 1912, radil „dobrodružně založenému“ návštěvníkovi 50

projížďku dráhou Ringbahn, aby zahlédl „jiný Berlín“, kde žije „lidská masa“. Narazil jsem na stížnost obyvatel čtvrti Prenzlauer Berg na nedostatek toalet. Pruský úředník odpověděl, že „průměrná stolice trvá 3–4 minuty, včetně času nezbytného k  úpravě oděvu do  původního stavu“, a „i kdyby stolice trvala 10 minut, stačilo by denních 12 hodin k použití toalety pro 72 osob“. Berlín byl považován za nejčistší, nejlépe fungující a nejlépe udržované město Evropy. Zároveň v sobě měl cosi chladného. Polský spisovatel Józef Kraszewski viděl ulice plné vojáků pohybujících se jako „mašiny“ odměřenými kroky, ale nejen to: „jejich chování a gesta kopírovali pouliční prodavači, kočí, vrátní, a dokonce i žebráci“. Bylo to přísné město, píše Kraszewski, pořádné, poslušné a  disciplinované, „jako ve stavu permanentního obležení“. Teď, na začátku roku 1999, je všechno jinak, teď se západní a východní Berlín snaží znovu na  sebe opatrně zvykat, jako manželé po dlouhém odloučení. V životním stylu a oblečení se k sobě Berlíňané přibližují jen ztuha, ale ve veřejném prostoru je chaos ještě mnohem větší. Západoberlínští řidiči narážejí na východoberlínské tramvaje – jev, na který už dávno nejsou zvyklí –, východoberlínská kanalizace vytváří obrovské díry na vozovkách, protože komunistická vláda v uplynulém půlstoletí zapomněla, že navzdory vítěznému třídnímu boji podzemní potrubí a vodovodní řady přece jen občas potřebují údržbu. Tu a tam praskne nějaká trubka a mohutný gejzír vytryskne do výšky. Venku přede dveřmi Dómu leží šedivý kus betonu. Kdysi to byl pomníček připomínající protifašistický odboj mladých komunistů. „Na věčné časy se Sovětským svazem.“ Teď je podložený čtyřmi kusy dřeva, připravený k odvozu. Také minulost. Za rohem mého hotelu, na Kurfürstendammu, nabízejí naději skořápkáři. Drobní podnikatelé svou živnost otvírají kolem poledne. Začátek je vždycky transparentní. Tým se skládá z  pěti mužů. Je tady „vrhač“, hubený muž, který velmi šikovně přemísťuje krabičky od zápalek s kuličkou, a čtyři „hráči“. Všichni jsou oblečení do kožených sak východoevropského střihu, až na jednoho prošedivělého muže v dlouhém kabátu barvy velbloudí srsti, na první pohled důležitého člověka. Vrhač rozvine podložku, sedne si na  bobek a  dá se do kouzel s krabičkou od sirek. Hráči začnou lákat důvěřivce. Jeden „vyhraje“, zvýší sázku a předvede neobratný vítězný taneček. „Důležitý“ přikývnutím schválí a tu a tam si také přihodí. Nejvíc mě fascinuje jejich smích – každé tři minuty se skupinka v černých kožených sakách dá do hurónského smíchu a plácají se po ramenou ve vzájemné shodě. Berlín je pro Evropu, jak napsal Oswald Spengler, „babylonskou děvkou“. Tady se něco děje, u toho chci být, myslí si člověk naivně. 51

Ještě stále je berlínský telefonní seznam plný polských, českých a ruských jmen. Kolem roku 1900 tvořili přes šedesát procent berlínského obyvatelstva imigranti nebo jejich potomci. Město mělo v očích mnoha návštěvníků cosi amerického, něčím se podobalo Chicagu. Pustá náměstí a hlučná obydlí připomínala malíři a spisovateli Karlu Schefflerovi „americká a australská města rostoucí z hluboké divočiny“. V roce 1910 napsal o městě knihu s výmluvným titulem Berlin: Ein Stadtschicksal, Berlín: osud města. Píše, že „v  moderních Berlíňanech člověk nenajde ani stopy po rozených gentlemanech“, protože zaostalé koloniální obyvatelstvo vtrhlo „do města z východních plání, zlákané vidinou amerikanismu“. Poslední věta je přirozeně nesmysl. Nebyla to kultura města, co přilákalo tyto chudáky, bylo to především zoufalství, jež je vyhnalo z jejich vesnic. Ale pocit rychlosti a odcizení vyvolal ve městě určitou reakci, pesimistické vnímání pokroku, nostalgii po tradičním Německu, ať už bylo jakékoliv. Pod heslem „Los von Berlin“, Ven z Berlína, pochodovaly kolem roku 1910 skupiny mladých lidí každý víkend do přírody. Předák těchto Wandervögel se nechával zdravit šikmo zvednutou paží a výkřikem „Heil!“. Käthe Kollwitzová si v deníku stěžuje, že její syn Peter se nadšeně stal členem, obléká se do „přírodního“ oblečení přesně podle předpisu a až do nejmenších detailů dělá všechno podle vůdce. Čeho se Berlíňané báli? Války ne. Válka byla v  jejich očích rituál nabitý statečností a slávou. Socialismu a vzmáhající se spodiny? Jednoznačně. Báli se, že ztratí svízelně nabytý měšťanský blahobyt? Pravděpodobně. Báli se úpadku, něčeho nového, neznámého? Jistě. A báli se domnělého „židovského syndikátu“? Ne všichni, ale určité skupiny obyvatelstva ano. Kořeny tohoto antisemitismu ležely hlouběji, až ve středověku. Dne 28. října 1873 se – po několika skvělých letech – zhroutila berlínská burza. Po krachu následovala řetězová reakce bankrotů: velké továrny, železnice, investiční společnosti i spousta jednotlivců přišly ze dne na den o všechny peníze a úspory. Ekonomika se sice rychle zotavovala, ale psychologický účinek úpadku zasáhl několik následujících generací. V letech 1900–1910 žilo v Berlíně ještě stále hodně ustrašených maloměšťáků, kteří s  odporem a  nenávistí pozorovali, jak se movití Židé projíždějí po městě. Na univerzitách vznikala myšlenková základna, jež poskytovala nálepkám typu „spiknutí“, „dekadence“ a „zrada“ pseudovědeckou bázi teoriemi o parazitujících Židech a germánském Lichtmensch, o zkaženém městě a čisté germánské půdě. Bismarckův bankéř Gerson von Bleichröder, první Žid povýšený do  šlechtického stavu, byl do  lepších rodin zván jen výjimečně a  na  dvorním plese 52

s jeho ženou nikdo netančil, dokud k tomu jeden důstojník výslovně nedostal rozkaz. Zároveň však umělecký a intelektuální tón v Berlíně určovaly stále vyšší měrou liberální, široce vzdělané měšťanské rodiny – a v tomto světě hráli Židé ústřední roli. Totéž platilo pro socialistické hnutí. Kromě toho se kolem roku 1910 už o „židech“ sotva dalo mluvit – to platilo i o Varšavě, Krakově, Vídni a dalších evropských městech. Skupina byla teď příliš různorodá, patřili do ní ortodoxní věřící a komunisté, ateisté i  rasisté, sionisté všeho druhu i  ražení, liberálové i  sociální demokraté. Většina z  nich už léta jidiš nemluvila, imigranti hovořili desítkami jazyků a berlínští Židé se cítili především jako Němci. Převážná většina z nich už byla sekularizovaná. Ze všech známých německých Židů nebyl ani jeden s židovskou vírou svázán. Úspěch tehdejšího židovského společenství je stále ještě patrný na  dnes částečně restaurované synagoze v  Oranienburger Strasse, kdysi největší židovské modlitebně v  Německu s  více než třemi tisíci sedadly a  osvětlenou kopulí vysokou přes padesát metrů. Budova působí triumfálně. Obrovská kopule ční nad okolní střechy, přičemž není umístěna nad tórou, jak je obvyklé, ale směrem do ulice, aby byl dojem monumentálnosti co nejsilnější. Podívejme se na fotografie ze slavnostního otevření – zúčastnili se ho všichni, kdo v tehdejším Berlíně něco znamenali. Shromáždění a  koncerty ve  velké synagoze po  Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 pokračovaly. Program tam ještě visí: 9. února 1935 koncert „Radost v zimě“, 11. listopadu 1935 večer židovské obce k tématu „emigrace“, 20. listopadu 1935 koncert pro židovskou Zimní pomoc, na programu oratorium Zničení Jeruzaléma od Ferdinanda Hillera, 15. února 1936 shromáždění „K  posílení pocitu sounáležitosti členů obce“, 13. března 1938 vzpomínka na  oběti první světové války, 24. dubna 1938 provedení Händelova oratoria Saul. Během křišťálové noci v listopadu 1938 budovu zachránil statečný policista ze 16. okrsku na Hackersche Markt, Wilhelm Krützfeld, který s pistolí v ruce vyhnal SA (Sturm­abteilung) z  již hořící budovy. Poslední koncert se konal 30. břez­na 1940 – závěrečný koncert pro židovskou Zimní pomoc. Dívám se na  fotografii z  roku 1933. Holčičky z  dívčího oddělení Auerbašského sirotčince si hrají v kuchyni, dvě tlačí kočárek s panenkami a oči jim září pýchou. „Mír, partnerství a spolupráce jsou myslitelné jen mezi těmi, kteří vědí, kým jsou,“ napsal prezident České republiky Václav Havel před několika lety. Vyslovil tím hlubokou historickou pravdu. „Pokud nevím, kdo jsem, kým chci být, co chci, kde končím a kde začínám, pak 53

můj vztah ke světu a k mému okolí bude vždycky napjatý, plný podezírání, provázen komplexem méněcennosti zakrývaným velkohubým chvástáním.“ To platí pro lidi, ale také pro národy. A ještě víc to platí v situacích, kdy se lidské a národní slabosti víceméně shodují. Na jihovýchodní straně Berlína, za spalovnou odpadu a továrnou na kabely leží Köpenick, Kopník. Toto předměstí proslulo v roce 1906 po celém světě, když si nezaměstnaný švec Wilhelm Voigt navlékl starou kapitánskou uniformu, zavelel rotě vojáků, aby ho následovala, obsadil radnici a na „rozkaz Jeho Veličenstva“ se zmocnil obecní kasy se čtyřmi tisíci marek. Viděl jsem před časem jeho fotografii – neuvěřitelný trouba v příliš velké vojenské čepici. Hejtman z Kopníku je příběh o společnosti, v  níž je čepice nositelem moci, ať už ji má na  hlavě kdokoliv. Podle císaře mohli oficíři dělat ve „svých“ městech, co chtěli. Vojsko nepodléhalo nikomu a ničemu. Vilém sedminásobně zvýšil počet důstojníků, ale u moci zůstala aristokracie. Z vojáků se nestali měšťáci, z měšťáků se stali vojáci. Hejtman z Kopníku, jak se později ukázalo, nikdy v armádě nebyl, svůj výstup provedl instinktivně. A  všichni mu naletěli. Po staletích ponižování, kdy francouzské a rakouské oddíly táhly roztříštěným Německem a plundrovaly, se armáda stala v Německu nejdůležitějším symbolem široké masy. Vojsko bylo obrazem německého národa, „pochodující les“, jak napsal Elias Canetti, „uzavřená masa“. Kdo z ní vypadl, přestal být Němcem. To ovšem neznamenalo, že císař Vilém usiloval o válku. Militarismus pro něj byl především formou, způsobem, jak uspořádat novou zemi. Válka, to bylo něco úplně jiného, v očích jeho generace něco hrdinského a  romantického, nikoliv však reálného. Přesto ale uctívání Wagnera, romantiky, Reinheitskultur (kultury čistoty) a života v přírodě, celý tento Vilémův pohádkový svět, nakonec zvítězilo nad veškerou racionalitou stratégů, manažerů, finančníků a vědců. „Když si teď naprosto klidně položíme otázku, proč se Evropa v  roce 1914 vrhla do  války, žádný smysluplný důvod, a  dokonce ani žádný podnět nenajdeme,“ napsal později Stefan Zweig. „Nešlo o ideály, nešlo vlastně ani o hranice ve sporných případech; nedokážu najít jiné vysvětlení než přemíru energie – tragický následek vnitřní dynamiky, která se za čtyřicet let nahromadila.“ Hejtmana z  Kopníku nakonec zavřeli. Stal se však tak populárním, že mu císař po dvou a půl letech udělil milost. Jeho příběh se dostal na filmové plátno, byl zaznamenán na voskové kotouče, Carl Zuckmayer o něm napsal divadelní hru a nesčetněkrát si o něm vyprávěli Berlíňané, kteří se rádi smáli svým vlastním raritám. Jeden z  voskových kotoučů s  hlasem ševce Voigta ještě leží ve  Vlastivěd54

ném muzeu v Kopníku. Nemohl jsem si ten magický okamžik nechat ujít. Cestou k muzeu jsem procházel zmoklým parčíkem kolem několika desítek starých lidí, kteří drželi pietní vzpomínku na Krvavý týden v  Kopníku, Köpenicker Blutwoche. Starosta četl jména čtyřiadvaceti Židů, socialistů a komunistů, které v lednu 1933, tady, v tomto bodrém Kopníku, umučili členové SA. Osmdesát dalších ztloukli k nepoznání. Po  skončení pietního shromáždění jsem se dal do  řeči s  jednou Holanďankou, která pracovala v odboji, zamilovala se do spojky s německým komunistickým odbojem a po válce šla za svou láskou. Spolu chtěli budovat novou, ryze nefašistickou NDR. „Prožila jsem tady celý život mezi obyčejnými lidmi a sdílela s nimi jejich starosti,“ řekla mi. „Ďábel nás všechny ušil ze stejného materiálu, a to ještě z výprodeje.“ Jmenovala se An de Lange, zestárla v Kopníku; pověděla mi svůj příběh a zmizela. Ve  Vlastivědném muzeu mezitím zavřeli. Skřípavý hlas hejtmana z Kopníku jsem nikdy neslyšel.

55

5 Čtvrtek 28. ledna. Expres Berlín–Praha–Vídeň. Lehce sněží. Na horizontu visí černošedé mraky. Český jídelní vůz voní polévkou a teplým jablečným závinem. Dlouhé hodiny jsem tady jediným hostem. V kuchyni stojí kuchař s velkou bílou čepicí, nemá co dělat, vrchní se mnou začíná jednat s melancholickou náklonností. Jedeme kolem zamrzlých řek, kolem hromad rezavého železa, železničních dělníků s červenými nosy, ohýnků na náspech, vesnic, kde se modrý kouř líně válí nad střechami, a všude padá sníh. Projíždíme kolem řeky, elektrárny s dýmajícími komíny, okrového nádraží se zašlým nápisem a kolem starého muže s kočárkem plným pomerančů. Nový průvodčí vypadá jako starý, moudrý profesor. Za Prahou se vločky začnou honit a vířit, vítr sviští, v dálce houká lokomotiva. Stojíme před bezejmenným nádražím. Vidím světlo v domku, vychází z kuchyně. Nějaká žena stojí u dřezu a myje v něm dítě. Pak oba ze záběru vyklouznou a  zmizí. Za  chvíli přijíždíme do Vídně. Tomuto městu se říká „veselá apokalypsa“, podivná směsice tvůrčí energie, měšťáctví, lidského trápení, moci, spoluviny a  schizofrenie. Kolem roku 1914 to byla metropole obrovského císařství, které mělo jednu velkou chybu – nebylo k ničemu, leda k opěvování sebe sama. V předcházejících staletích hrála ve střední a východní Evropě rakouská monarchie důležitou roli. Habsburští císaři přivedli jižní Němce zpátky k mateřské církvi. Zahnali osmanské Turky od bran Vídně. Nechali v míru žít vedle sebe Němce, Maďary, Rumuny, Italy, Rusíny, Srby, Chorvaty, Poláky, Slovince, Slováky, Čechy, Židy a Cikány. Kromě toho zahájili v takřka orientálních oblastech na Balkáně kulturní protiofenzívu. I  tam existoval západní způsob vládnutí a  fungující právní systém. Pak říše pomalu obrůstala mechem, až se z  ní stala nesourodá směsice národností držená pohromadě jen starým císařem, Františkem Josefem I. „Byl to nejstarší císař na světě,“ napsal Joseph Roth ve svém románu Pochod Radeckého, klasickém příběhu o zániku tohoto světa. „Kolem něj chodila smrt dokola, dokola a kosila a kosila. 56

Celé pole už bylo prázdné, jenom císař tam – jako zapomenuté stříbrné stéblo – stál a čekal.“ Na začátku dvacátého století bylo císařství ještě považováno za supervelmoc. V roce 1910, s téměř padesáti miliony obyvateli, bylo druhým největším státem v Evropě, hned po Německu (šedesát pět milionů). Pak následovala Velká Británie (čtyřicet pět milionů) a  Francie (skoro čtyřicet milionů). Počet obyvatel Vídně vzrostl na desetinásobek: z 230 000 v roce 1801 na více než dva miliony v roce 1910. Ve Vídni se shromáždili aristokraté z celé říše se všemi svými kočími, služkami, zedníky, konkubínami a lokaji, které potřebovali k pohodlnému životu. Do císařského města se – stejně jako jinde – z celé habsburské říše hrnuly proudy chudých a rolníků snících o troše blahobytu a štěstí. A k tomu se přidaly ještě desetitisíce zbídačelých Židů, jež na západ vyhnaly pogromy v Rusku, Polsku a Haliči. Vídeň byla považována za  Arkádii měšťanského stavu, pozemský ráj, a spisovatelé jako Roth a Zweig o ní později psali se značnou nostalgií. Ale ten, kdo k měšťanským kruhům nepatřil, neměl snadné živobytí. Nouze o byty byla ve Vídni větší než kdekoliv jinde v Evropě. V roce 1910 bydlelo sotva jedno procento Vídeňanů v bytě pro jednu rodinu, pouze sedm procent domácností mělo koupelnu a necelá čtvrtina vlastní toaletu. Mnoho lidí – Bettgeher – žilo tak, že si pronajímali ne pokoj, ale jen postel na přespání. Nespočet Vídeňanů trpěl kašlem a nevolností – měli tuberkulózu a střevní choroby ze zkažené vody. „Dnes, kdy už ho velká smršť zničila, víme konečně, že onen svět jistot byl vzdušným zámkem,“ napsal po letech Stefan Zweig. „Přesto v něm moji rodiče žili jako v kamenném domě.“ Náhlý rozpad obrovské habsburské říše v roce 1918 byl pro něj – a téměř pro všechny jeho současníky – šokující zkušeností. Snad každý vídeňský spisovatel si později lámal hlavu: proč? Proč se Němci v  roce 1918 s  tak lehkým srdcem rozloučili s Hohenzollerny? Proč existenci Francie a Velké Británie nic nenarušilo? Proč se všechno rozpadlo jenom v  Rakousku? A Vídeň – jak se tento symbol slavného císařství mohl proměnit v obrovskou rybu lapající po dechu v téměř vyschlém moři? Třída Ringstrasse vychrstne na kolemjdoucího celé evropské dějiny architektury. Byla to „via triumphalis“ císaře Františka Josefa a liberálního měšťanstva, věčný Ring, kde se každý den povinně korzovalo mezi Kärtnerstrasse a náměstím Schwarzenbergplatz. Dnes tam chodí staré dámy předvádět kožichy a pomalu se tam plouží tramvaje. Ring byl založen v roce 1865 kolem středověké Vídně, v  místech, která se uvolnila po stržení starých opevnění. Vzniklo území široké půl kilometru a dlouhé čtyři kilometry, plné hotelů, paláců staré a nové, finanční šlechty, drahých bytů pro lepší měšťanstvo a velkých veřejných 57

budov: parlament (klasicismus), radnice (neogotika) a Burgtheater, Opera, burza a univerzita (neorenesance). Staré město tedy nebylo strženo, jako tomu bylo v Paříži a v Bruselu, ale zasazeno jako drahokam do širokého prstence nových budov. Zatuchlá, do opevnění uzavřená středověká Vídeň se rázem otevřela. Ring plnil funkci přechodové zóny na předměstí a do lidových čtvrtí za branami města. Kromě toho měla široká dopravní tepna, stejně jako v  Paříži, významnou vojenskou funkci – při nepokojích na  ni všude bylo možno nasadit vojenské oddíly. Na strategických místech byla postavena kasárna a hned vedle impozantní zbrojní sklad. Vídeň byla – spolu s Berlínem – nejrychleji rostoucí metropolí kontinentu, ale zároveň jako by se v ní zastavil čas. Telefon a výtah byly výjimkou, oblečení se většinou šilo ručně a psací stroj byl až do roku 1918 ve státních institucích tabu. Na přelomu století živil více než polovinu obyvatelstva nějaký malý krámek, který si každý zuřivě bránil před konkurencí. Do roku 1900 bylo ve Vídni zakázáno provozovat obchodní dům. Vídeň také byla – na rozdíl od Berlína – městem konzumu, v němž aristokracie žila královsky z výnosů svých statků a jiných majetků. Proto se ve Vídni utvořila mohutná síť služeb – krejčích, ševců, vrátných, architektů, lékařů, psychiatrů, umělců a  – abychom nezapomněli – muzikantů, herců a süsse Mädel, sladkých děvčátek. Ale dynamickým průmyslovým a finančním centrem, jako byl Berlín nebo Londýn, se Vídeň nikdy nestala. Tak vzniklo, i tady, město mnoha vnitřních protikladů. Jeho atmosféra byla na jedné straně zpátečnická a formální, protože všichni záviseli na císařsko-šlechtické moci, na druhé straně však i vysoce racionální a intelektuální, neboť se tu shromáždily talenty z celé říše. Struktura města byla stejně dvojznačná. Plánovači dělali všechno pro to, aby budilo dojem respektu vůči panovnické moci, jeho plán měl být odrazem císařského řádu. Mnoho mladých Vídeňanů však považovalo Ring za  symbol teatrálního pokrytectví, jakousi potěmkinovskou kulisu plnou mystiky a zfalšované historie, produkt pseudoarchitektů, kteří se snaží vyvolat zdání, že ve Vídni žije jen šlechta a nikdo jiný. Kdesi jsem viděl skupinový portrét malíře Thea Zascheho z  roku 1908 – vídeňští prominenti shromáždění na Sirk-Ecke na Ringu naproti Opeře, kam se každý chodil ukazovat; podle pamfletisty Karla Krause to byl „kosmický bod“ Vídně. Viděl jsem tam na procházce „dirigenta Gustava Mahlera“, o kousek dál se ohlíží „zpěvačka z Komorního divadla a  Opery Selma Kurtzová“, „arcivévodu Evžena“ zdraví „kníže Max Egon Fürstenberg“, v  autě kolem projíždí „baron Othon Bourgoin“ – zkrátka celá Vídeň je na korzu. 58

V rohu akvarelu stojí pestrobarevný reklamní sloup. Je to jeden z „kiosků“, které – jak se později tvrdilo – představovaly kamuflovaný vchod do vídeňského podzemního města, skrytého kanalizačního systému pod domy. Do tohoto světa bahna se prý uchýlily desítky Kanal­ strotter, vagabundů, kteří tam sbírali knoflíky a zapadlé mince. Nikdo ve městě nahoře neměl o jejich existenci ani tušení. Ve  vídeňském metru vládne klid. Robert Musil popsal začátkem roku 1914 vídeňskou tramvaj jako „lesklou, pohupující se krabici“, „stroj, který přesypává několik set kilogramů lidí sem a tam, aby z nich udělal budoucnost“. Napsal: „Před sto lety seděli se stejnými obličeji v poštovním dostavníku a za sto let budou bůhvíkde, ale budou zrovna tak sedět jako noví lidé v nových aparátech budoucnosti.“ Já stojím v  té budoucnosti a  pozorně se rozhlížím. Vpravo vidím dámu s kulatými tvářemi, zlatými brýlemi a hnědým turbanem místo klobouku, zahalenou do  kožešin. Vypadá na  padesát, ale podle pleti bych hádal ne víc než třicet. Proti ní její manžel v  šedivém kabátu, s plnovousem. Šikmo přede mnou muž v kožené bundě a teplém kulichu s nakloněnou hlavou. Tak se naučil pozorovat svět, tenhle chlapík s jasnýma očima, aby od sebe včas odvrátil každou ránu. Procházel jsem se po  městě, nechal se vozit tramvají, byl jsem si prohlédnout dům architekta Friedensreicha Hundertwassera. To je pestře vymalovaný hobití zámek se zvlněnými podlahami, stromy rostoucími z oken, neposlušnými tvary, s fotografií autora ze šedesátých let, úplně nahého a zarostlého, jak už tak umělci mají být. Budova se stala turistickou atrakcí prvního řádu a Vídeňané jsou na ni hrdi: podívejte se, co jsme si troufli. Málokdy člověk vidí takovou výjimku potvrzující pravidlo. Dnešní Vídeň je město plné vysokých úředníků, kteří mají vystaráno. Atmosféra je poklidná a nevzrušivá, obchody jsou plné parfémů a dortíčků, každá hromádka sněhu je ihned srovnána se zemí. Neumím si představit, že se toto město ještě rozmnožuje, že se tady provozuje láska, že pod těmi věčnými klobouky a upjatými kostýmky ještě dýchají těla, bílá a  chvějící se. Nejméně pětkrát denně jdu sem a tam po Kärtnerstrasse, hlavní nákupní třídě mezi Stephansdomem a Operou. Lidé tam korzují, mladí i staří, kývnou na sebe, jen dva opilí bezdomovci narušují poklid, ale vlastně ani ne, protože – stejně jako Hundertwasser – jsou i  oni součástí tohoto uzavřeného systému – cukrárna Antona Piecka zkrátka nemůže fungovat bez dvou zimou se třesoucích vandráků před výkladní skříní. Existuje však místo, kde se člověk před městem může ukrýt. Je to kavárna. Bez kaváren není Vídně, bez Vídně není kaváren. Ještě stá59

le existují, ty fantastické klenuté prostory plné zrcadel, kožených lavic, zahnědlých mramorových stěn, prostorné a zároveň intimní sály, v nichž celý den slavnostně cinkají sklenice a šálky, kam jemně vpadá ranní slunce, kde je večer teplo, když okna bičuje mokrý sníh, kde spolu žijí básníci, studenti a účetní, kde to voní kávou a štrúdlem, kde člověk může pozorovat okolí, povídat si, číst nebo se dívat své milé do očí. Vídeň byla na přelomu století typickým městem zábavy – a kavárna v ní hrála hlavní roli. „Nikde nebylo snadnější být Evropanem,“ říká Stefan Zweig a popisuje, jak v lepších kavárnách ležely všechny významné evropské noviny „a také všechny důležité literární a  kulturní revue světa“. Podle něj nepřispělo k intelektuální všestrannosti Vídeňanů nic větší měrou než kavárny. V politice bylo všechno zakonzervované a dané, mnoho se dělat nedalo, a  co mohl člověk dělat jiného než utéci se k  umění, do vlastní duše? „Větřili jsme a cítili závan nového větru, ještě než přešel přes hranice, protože jsme žili s nastraženými nozdrami. Objevovali jsme novinky, protože jsme je chtěli najít, protože jsme hladověli po něčem, co by patřilo nám a jen nám – ne světu našich otců.“ Stále se dělo něco, co dokázalo způsobit rozruch u oblýskaných kavárenských stolků. Nová divadelní hra jistého Oskara Kokoschky s názvem Vrah, naděje žen. Překvapivě strohý projekt architekta Adolfa Loose na jeho cestě za očistou nového umění. Skladatel Arnold Schönberg, jenž posluchače trýznil dosud neslyšenou kombinací tónů a oni ho pak ze sálu vypískali, dokonce na něj házeli židle. Poslední erotický román Leopolda von Sacher-Masocha, v němž se muži-otroci nechávali bičovat silnými ženami. „Tajemné nervstvo“, o  němž psychiatr Sigmund Freud vyprávěl nesmírně zajímavé věci. Škrty v  Mahlerově provedení Wagnerovy Valkýry, ústupek četným antisemitským Mahlerovým nepřátelům. Poslední „kvartální uzávěrka“ Karla Krause v jeho časopisu Die Fackel, Pochodeň: Anonymní dopisy s nadávkami – 236 anonymní dopisy s výhrůžkami – 83 fyzické napadení – 1. Je večer, pátek večer. V jindy hlučící Kärtnerstrasse je ticho jako na vsi. Fouká studený vítr. Jediný zvuk pochází od obrovského přehrávače stojícího uprostřed ulice. Skupinka mládeže se pohupuje v rytmu house music, dvě dívky v kostkovaných oblečcích vpředu, vzadu snědý chlapík, ale to je zřejmě šéf. Všichni tanečníci mají zelené kšiltovky. Čtyři kolemjdoucí přihlížejí. Jedna žena rozdává letáky. Stojí v  nich, že toto je nová církev, že Kristus přijde brzy a že žádný vlak nevykolejí bez vůle boží. 60

Mezi velkými bílými budovami Hofburgu tiše padá sníh – na prostranství mezi paláci, na střechy, na komíny a zkamenělé hrdiny. V těchto dnech je tady všechno ve  znamení plesů, všichni se dají v Hofburgu do tance, až bude zlato ze stěn padat. Dne 22. ledna to byl ples důstojníků, 23. ledna ples lékárníků, 25. ledna ples myslivců, včera ples techniky, zítra bude ples doktorů, 6. února galaples Hofburgu, 12. února bál technologů a 13. února ples právníků. „A  každý znal každého křestním jménem jako bratr bratra, ale zdravili se jako kníže s  knížetem,“ píše Joseph Roth. „Znali mladé, znali staré, dobré jezdce i  špatné, věděli, kdo je kavalír, kdo je hráč, kdo hejsek, ctižádostivec, oblíbenec, dědic prastaré, tradicí posvěcené, příslovečně a všeobecně uctívané hlouposti, a kdo naopak chytrák, kterému bude zítra patřit moc.“ Rakousko-uherské císařství bylo školním příkladem toho, co antropolog Benedict Anderson později nazval „představou společenství“: národ složený z lidí, kteří se nikdy nesetkali, ale kteří se cítí jako členové jedné rodiny, jako bratři a sestry. V prosinci roku 1848 nastoupil na trůn císař František Josef I. a zůstal u moci do listopadu 1916 jako jeden z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Celá ta desetiletí byl spojující postavou – i proto, že se nesnažil vytvářet národnostní jednotu tam, kde nebyla. Jako maďarský král dlel každý rok několik týdnů v Budapešti, oblečený do maďarské uniformy, mezi maďarskými ministry a členy maďarského parlamentu. Vždycky mluvil o „mých národech“, nikdy o „mém národu“. Byl srdcem této „představy společenství“. Cítil jsem to v Hofburgu – stále tam je přítomen. V bíle natřeném zasedacím sále vlády, hned vedle jeho šatny; v jeho střídmé ložnici se železným úzkým lůžkem pro jednu osobu; v bývalé společné ložnici, kde u zdi ještě stojí tělocvičné nářadí císařovny Sissi; v  pracovně, kde visí portrét polního maršála Radeckého a stojí malý psací stůl, na něm telefon, číslo 61. Význam Františka Josefa nespočíval v  jeho činech, ale v  jeho existenci. On tuto symbolickou úlohu přijímal velmi odpovědně. Dodržoval přísnou španělskou dvorskou etiketu – vypráví se, že ještě na  smrtelné posteli pokáral narychlo přivolaného dvorního lékaře za  to, jak je oblečen. Na  rozdíl od  německého císaře měl František Josef upřímnou averzi vůči jakýmkoliv novotám. Splachovací toalety byly v Hofburgu instalovány až po dlouhém naléhání císařovny, telefonům a vlakům nedůvěřoval a elektrické světlo nesnášel, protože ho z něj bolely oči. Císař reprezentoval habsburské pojetí Hausmacht, jednotné a centralizované mocenské základny, a byl přesvědčen o tom, že habsburská dynastie je nástrojem božím na této zemi. Dokud budou šlechta a lid věrni Bohu a císaři, bude všechno v pořádku. Revoluce a bezbožnost – 61

na straně druhé – by mohly systém rychle a fatálně rozkolísat. Což se nakonec také stalo. Kromě panovnické mocenské koncepce existovala i přísná hierarchie vysoké, stavovské šlechty a  nižší, prosté šlechty. Pouze vysoká šlechta a důstojníci byli hoffähig – měli přístup ke dvoru. Vysoká šlechta se skládala nanejvýš z osmdesáti rodů, jejichž členové se od prosince do  května nepřetržitě shledávali na  slavnostech a  pohřbech. Byli mezi sebou spojeni sňatky a tvořili vlastně jednu velkou rodinu. Ve Francii a v Anglii měšťanstvo sílu aristokracie prolomilo, ve Vídni se to nepodařilo, měšťanstvo se šlechtou nesplynulo. Formálně se liberální občané dělili o moc s císařem a aristokracií, ale převahu neměli. Kromě toho zela mezi senzuální, uvolněnou kulturou aristokracie a spořádanou, racionální a puritánskou kulturou buržoazie obrovská propast. Vídeňský občan byl jen pouhým a beznadějným divákem, neúspěšným parvenu, někým, kdo by strašlivě rád patřil k těm, co žili za  průčelími, schodišti a  zdobnými dvoranami, někým, kdo k  tomu však neměl prostředky, jazyk ani kulturu. Ve druhé polovině devatenáctého století se ale stalo cosi zvláštního. Skutečný život se začal z  fiktivní říše vytrácet. Monarchie byla stále více jen prázdnou schránkou, v niž věřili jen příslušníci šlechty a měšťanstva, protože si jinou alternativu představit nedokázali. Z fikce se vymykali rebelující nacionalisté, například maďarští oficíři Josepha Rotha, jak je popsal ve  svém románu Pochod Radecké­ ho. Jakmile se doslechli, že v Sarajevu byl zavražděn následník trůnu František Ferdinand d’Este, začali mezi sebou vzrušeně mluvit maďarsky, a když byli požádáni, aby se vrátili k úřednímu jazyku, prohlásil jeden z nich německy: „V tom jsme zajedno, moji krajané a já, můžeme být rádi, že je ta svině mrtvá!“ Vymykaly se také miliony obyčejných sedláků a malých živnostníků, kteří vedli skutečný život a střetávali se se skutečnými problémy. V žádném státu nebyla touha po emigraci tak velká: v letech 1900 až 1919 odjelo tři a půl milionu poddaných habsburské říše do Ameriky, což je víc než z kterékoliv jiné země. V žádné armádě – kromě ruské – nebyla za první světové války dezerce tak častá jako v rakousko-uherské. Počet habsburských zajatců (2,2 milionů) byl dvanáctkrát vyšší než počet Britů (170 000). Na konci Pochodu Radeckého se hlavní hrdina, poručík baron Trotta, vrhá do boje za vlast a jeho sluha Onufrij se sbalí a zmizí v rodné vsi. „Blížily se žně. V císařské a královské armádě už neměl co pohledávat.“ Je neděle. Jsem ve  Stephansdomu na  bohoslužbě. Kněz nás vítá vlídným „Grüss Gott“ a  sděluje, že v  noci bylo v  Klagenfurtu minus 62

osmnáct stupňů. Farníci se váhavě rozezpívají, žalmy vycházejí z kožešinových límců s  obláčky páry. Kněz vypráví příběh legendárního newyorského starosty Fiorella Henryho La Guardii, který se zastal chudáka obviněného z  krádeže chleba. Odsoudil ho k  deseti dolarům pokuty, pak vytáhl peněženku a  těch deset dolarů muži podal, aby pokutu zaplatil. „Spravedlnost,“ řekl kněz, „musí jít vždycky ruku v ruce s milosrdenstvím.“ „Amen,“ přikývneme a podáme si ruce. Pak se v  prostřední uličce objeví mladá Japonka, udiveně se rozhlédne a začne fotografovat shromážděné věřící. Děje se tady vůbec ještě něco? Na nádraží Ottakring sedí k sobě přitisknutá dvojice v kožichu. Po Kärtnerstrasse jde opilý muž. Na hlavním nádraží jde hezká žena, první, kterou ve Vídni vidím. Má tmavé vlasy, oči lehce mandlového tvaru. Nápadná je především důstojností, s jakou kráčí. Tlačí před sebou vozík, vyprazdňuje odpadkové koše a  zametá smetí na  zemi. Tím si vydělává na  živobytí. To jsou jediné zajímavosti, které mohu z tohoto města oznámit. Té neděle jsem šel položit růži na  hrob neznámé chudé dívky. Na Dunaji, za opuštěným průmyslovým přístavem a posledními zaprášenými sily, leží hřbitov pro těla, jež vyplavila voda, Hřbitov bezejmenných. Tady leží všichni neznámí, kteří na začátku století v  zoufalství skočili z mostu, což se v nervózní Vídni stávalo dost často. Vítr se prohání mezi holými větvemi. Moje růže spočinula vedle vyrudlých umělých květů u propadlého náhrobku kohosi, kdo nakonec přece jen měl jméno: Aloisia Marscha (1877–1905). Večer zvoní všechny zvony města, nebe jejich kovovým zvukem zestříbřelo. Náměstí Stephansplatz je prázdné až na několik kočárů. Měsíc je v úplňku, osvětluje žlutým svitem staré domy. Mrzne. Na ulicích se prodávají kaštany a pečené brambory. Existuje pozoruhodná kresba náměstí Michaelerplatz z  roku 1911 nebo 1912, na  němž mladý malíř A. Hitler věrně pojednal celé prostranství až na jednu budovu, obchod s pánskými oděvy – návrh moderního architekta Adolfa Loose z  roku 1910. Místo něj okopíroval stavbu z osmnáctého století. Přestože byl Loosův „dům bez obočí“ tehdy už značně proslulý, Hitler jeho existenci odmítl vzít na vědomí. V Loosově domě teď sídlí banka. Na první pohled člověka nic neruší – dnešníma očima vzato, dům s  okolím docela ladí. Průčelí je z nádherného zeleného mramoru, se dvěma oblými sloupy, interiér má na stropech a stěnách teple působící dřevěné obložení. Sousední štít okrášlený květinovým potpourri s girlandami a dalšími ozdobami se od klidného Loosova průčelí výrazně odráží. Z pohledu náměstí člověk vidí, jak vchod Loosova domu elegantně uhýbá zaoblenému prostran63

ství a ironicky reaguje na pompu Hofburgu. Tato budova si se svým okolím pohrává – a to se stává zřídkakdy. Loosův dům, přísný a  bez ornamentů, byl obhajobou poctivosti v umění a raným příkladem moderní architektury. Byl reakcí na různé neostyly ovládající do  roku 1914 všechna velká evropská města. Ale v očích mnoha tehdejších Vídeňanů byl tento dům monstrem. Byl pro ně učebnicovým příkladem veškeré škodlivé modernosti, již chrlili liberálové a „křivonosí Hebrejci“ na germánskou rasu. Všechno, co bylo „historicky zdravé“, se muselo před tímto „zvrhlým a  degenerovaným“ uměním ochraňovat, a zda byl Adolf Loos skutečně Žid, nebylo důležité. Židovské a  moderní platilo pro mnoho německých a  katolických občanů za  stejné nebezpečí. Ostatně – ne neprávem. Bez Mahlera, Wittgensteina, Freuda, Schnitzlera, Zweiga, Rotha, Herzla, Krause a všeho dalšího židovského talentu by se Vídeň skutečně nestala tím významným kulturním centrem, jakým v  té době bezpochyby byla. Téměř všechno, co určovalo dvacáté století, klíčilo už kolem roku 1900 ve Vídni. To platí i o politicích. Tady vládly postavy, s nimiž se později setkáme všude v Evropě: ideolog, populista, průkopník, sociální demokrat, který si ví se vším rady. Začněme tím posledním. Zakladatel rakouského socialismu Victor Adler byl pokřtěný Žid, liberál a v mládí dokonce německý nacionalista. Velkou revoluci dělnické třídy považoval za  nevyhnutelnou, a než k ní dojde, mělo se socialistické hnutí připravit na převzetí moci v zemi. Usiloval proto především o nejrůznější formy vzdělávání dospělých, zřizování knihoven, dělnických sdružení a dalších sociálnědemokratických organizací. V roce 1905 organizoval všeobecnou stávku, která měla vynutit všeobecné volební právo. Roku 1907 se mu podařilo, oč usiloval: sociální demokraté získali v  parlamentu osmdesát sedm křesel. Adler se stal pojítkem parlamentního hnutí, které sice mávalo radikálními hesly, ale v praxi se spíše než na třídní boj orientovalo na blahobyt celé společnosti. Jeho syn Friedrich Adler měl na věc jiný názor, šel cestou radikální revoluce. V roce 1916 zavraždil premiéra. Druhým typem, který se v Evropě objeví ještě mnohokrát, byl nacionalistický ideolog. Georg von Schönerer byl malý a robustní a podle jednoho ze současníků „jeho tlustý červený pivní obličej s  očima obrostlýma tukem nepůsobí na první pohled příjemným dojmem. Ale jakmile promluví, vypadá tenhle člověk úplně jinak. Oči, jinak unavené, se rozzáří, ruce začnou gestikulovat, obličej promění živá mimika a ze rtů plynou do celého sálu zvučná slova“. Přesto Schönerer neměl 64

dostatečné charisma na to, aby získal masovou přízeň veřejnosti. Vliv získával zuřivou rétorikou a pouličním násilím. V  mládí se projevoval jako pokrokový statkář, zakladatel škol a  knihoven, otec svých poddaných. Úzce spolupracoval s  Victorem Adlerem a dalšími pokrokovými liberály. Později však, jak se to liberálům stávalo, jej posedla děsivá myšlenka, že „jeho“ nadřazení Germáni budou v habsburské říši uzavřeni kruhem okolních slovanských národů. Skuteční liberálové byli podle něj jen němečtí liberálové, pouze oni byli nositeli skutečného kulturního bohatství. Na svém panství nechal do skal vytesat – velkými runami – „Heil Bismarck“. Mimořádně fanatický byl i ve svém antisemitismu. Žádal, aby Židé byli vypuzeni z většiny povolání, vzdělávacích ústavů a novin, dokonce z  celého německého národa: „Durch Reinheit zur Einheit.“ Čistotou k jednotě. Dne 18. února 1884 vyvěsil – při stranické schůzi, poprvé v Evropě vůbec – cedulku JUDEN IST DER EINTRITT VERBOTEN, Židům vstup zakázán. Stovky studentských, sportovních, pěveckých, alpinistických, cyklistických, turistických a čtenářských klubů a spolků jeho příklad následovalo. Schönererovo hnutí nakonec přerostlo v  jakýsi pseudogermánský kult s vlastními symboly a rituály: runovým písmem, pozdravem „Heil“, svátky slunovratu, ohni, bojovými písněmi, všechno pod vedením jednoho führera. Jeho přívrženci museli, když se chtěli oženit, prokázat árijský původ a  „biologickou“ způsobilost. Kdo se nechtěl účastnit boje o „Reinheit des deutschen Blutes“, čistotu německé krve, byl „Verräter am Deutschen Volk“, zrádce německého lidu, a „Juden­ knecht“, židovský přisluhovač. Nakonec Schönerer zašel se svou protivídeňskou zuřivostí příliš daleko. V roce 1888 vtrhl s několika přívrženci do redakce novin Neue Wiener Tagblatt, zničil tiskařské stroje „těch židovských ničemů“ a redaktory zbil. Liberální Vídeň vzala událost velmi vážně. Schönerer byl odsouzen k trestu vězení, na pět let ztratil politická práva a od té doby operoval převážně na  periferii. Přesto byl jeho vliv velký. Antisemitismus jako politický cíl, masový nacionalismus, Blut (krev), Boden (rodná zem), germánská mystika, pojem völkisch (lidového) umění, dokonce i Führerprincip (vůdcovský princip) – tím vším byla střední Evropa provždy nakažena. Třetí vídeňskou postavou, která inspirovala Evropu, byl křesťanskodemokratický populista Karl Lueger, syn správce vídeňské techniky. Lueger měl neomylný čich na  pocity průměrného německo-vídeňského občana, obyčejného člověka, příslušníka střední třídy obávajícího se industrializace a všeho, co s sebou moderní doba přinášela. Přitom byl, jako starosta, také průkopníkem městského socialismu. Nechal postavit nespočet nových škol, zřídil městskou plynárnu, 65

vodárnu a elektrárnu, založil skvělou síť tramvajových linek, organizoval potravinový program pro podvyživené děti a  v  oblasti sociální bytové výstavby a obnovy města svou dobu daleko předběhl. Karl Lueger byl mistrem public relations – tento termín samozřejmě ještě neexistoval, ale jemu už tehdy seděl jako ulitý. Nikdy se nedal pošpinit korupcí vídeňského státního aparátu; dokonce i jeho největší odpůrci uznávali, že je neúplatný. Podle všeho hrál rád roli dobrotivého, oduševnělého otce občanů, který se se svými insigniemi ukazoval na nesčetných narozeninách a jubileích a který se staral o „malého člověka“ tak, že by „nejraději každému občanu, který proflámoval noc, přistavil povoz“. Lueger šel dál než průměrný křesťanskodemokratický politik. Byl to typický populista. Po  Schönererově pádu převzal hesla, jež Schönererovi přinesla úspěch: árijská čistota, zestátnění velkých podniků, které byly v „židovských rukou“, boj proti kapitalismu, pryč se „židovským tiskem“ a moderním uměním. Lueger se kromě toho uměl mimořádně ohnivě rozlítit. V  parlamentu provolal v  roce 1894, že „antisemitismus zahyne až tehdy, kdy zahyne i poslední Žid“. A když mu někdo předhodil jeho vlastní výrok, že „mu může být ukradené, jestli se Židé budou věšet, nebo střílet“, Lueger ho okamžitě opravil: „Stínat! To jsem řekl!“ Popularita těchto názorů měla zčásti stejné kořeny jako v  Berlíně – krach na burze v roce 1873, žárlivost na židovskou konkurenci, která si vedla lépe, intenzivní potřeba obětního beránka, averze vůči nespočetným emigrantům, strach z moderní doby a její personifikace s  židovskou populací. „Být Žid“ znamenalo v  konzervativní, katolické Vídni určitý postoj: svobodomyslnost, internacionální zaměření, nekonformnost, náboženskou netečnost – tedy všechno, co vídeňské občanstvo nižších tříd naplňovalo odporem. Zlou krev dělalo i  to, že se Židé nepřikláněli k  žádnému národu. Nezúčastňovali se elegantních národnostních her, byli pravděpodobně jedinými občany bez národnosti. Nehledali takový status, neměli to zapotřebí. Židé byli, jak oprávněně poznamenala Hannah Arendtová, rakouským národem par excellence. „Mezi bohatými Židy a státem byla perfektní harmonie.“ A Carl Schorske napsal ve své slavné knize Vídeň na konci století: „Císař a liberální systém nabízeli Židům status, aniž by od nich požadovali náležitost k nějaké národnosti; oni se stali nadnárodním lidem mnohonárodnostního státu, jediným lidem, který fakticky šel ve šlépějích dřívější aristokracie.“ Nacionalisté jako Lueger a Schönerer chtěli přesný opak – nenáviděli multinacionální stát a ještě víc nenáviděli multinacionální lid tohoto státu. Luegerův antisemitismus měl však jiný podtón než antisemitismus Schönererův. Byl – navzdory zuřivosti – spíš oportunistický než dok66

trinářský, spíš sociální než rasový. Lueger zůstal svým vystupováním žoviálním Vídeňanem, který rád poseděl u jednoho stolu s týmiž židovskými kapitalisty, proti nimž v městské radě brojil. „Já určuji, kdo je Žid.“ To byl Lueger. Deset let po Luegerově smrti, v roce 1922, publikoval vídeňský žurnalista Hugo Bettauer knihu Die Stadt ohne Juden: ein Roman von Übermorgen, Město bez Židů: román o pozítří – satiru na antisemitismus. Bettauer popsal Vídeň, v  níž by najednou nežili žádní Židé. Už by neexistovali žádní bankéři, kteří by Nežidům poradili, jak mají spekulovat, nežidovské ženy by se nezajímaly o módu, protože by už neměly potřebu konkurovat židovským ženám, prostitutky se svými opilými pasáky by se už nenechávaly utěšovat dárky svých laskavých židovských obdivovatelů. Za  tři roky nato zastřelil Bettauera, přítele Karla Krause, jakýsi student. Bettauer upadl v zapomnění. Je to nasnadě: odpověď na toto všechno, sionismus, byla také vymyšlena ve Vídni. Proč by Židé měli pro sebe stále odmítat národnostní status? Neměli by o  něj spíš usilovat? To byla teorie, již rozvinul na přelomu století liberální židovský vůdce Theodor Herzl: musí být vytvořen vlastní židovský stát. Zároveň tím chtěl zachránit liberalismus – jeho nový židovský stát by měl být především liberálním státem. Herzl pocházel z  dobře situované osvícenské rodiny, v  níž náboženství neznamenalo nic víc než „zbožnou rodinnou vzpomínku“. Zpočátku se cítil vídeňským občanem jako všichni ostatní a jako student se dokonce stal členem silně nacionalistického Burschenschaftu. Když jeho klub veplul do antisemitských vod, nabídl, že odstoupí, protože je Žid a také z „lásky ke svobodě“. Přesto se ho silně dotklo, když ho jeho „bratři“ bez jakéhokoliv rozmlouvání nechali padnout. Stal se korespondentem Neue Freie Presse v Paříži, zažil Dreyfussovu aféru, slyšel dokonce volání moderních, vzdělaných Francouzů „À mort! À mort les juifs!“ a uvědomil si, že židovská důstojnost se asimilací nezachrání. Herzl se rozhodl, že to vezme z opačného konce. Židé vždycky hledali řešení v  okolním světě. Teď si musí uvědomit, že zaslíbená země je v  nich samotných, v  jejich duchu, v  jejich vůli. „Země zaslíbená leží tam, kam ji zaneseme,“ napsal. A  také: „Židé, kteří ho chtějí, budou mít svůj stát, a také si ho zaslouží.“ V roce 1896 napsal Herzl svou nejvýznamnější publikaci, Der Ju­ denstaat. Brzy ho začali podporovat významní židovští filantropové, jako byli německý baron Maurice de Hirsch a Rothschildové, a zároveň se mu podařilo svými projevy přivést i Židy z ghetta k nebývalému nadšení. „To už dávno není ten elegantní dr. Herzl z Vídně, to je urozený potomek krále Davida, jenž vstal z hrobu,“ jásal spisovatel Ben Ami po prvním sionistickém kongresu v roce 1897. 67

Co vlastně Theodor Herzl chtěl? V Národní knihovně jsem se prokousával zažloutlými stránkami knihy Judenstaat a několika dalších spisů. Na  první pohled jsou patrny četné Herzlovy pokusy vykreslit tento vysněný stát v barvách přitažlivých pro chudé východoevropské Židy. Jako Schönerer uhnětl národ z historie svými příběhy o germánských kmenech a  rituálech, jako Lueger udělal totéž se středověkým katolickým řádem, stejně tak odkazoval Herzl na  velký Izrael krále Davida. Stejně jako jeho odpůrci spojoval minulost s  moderní dobou. Socialistická internacionála snila o osmihodinové pracovní době, Herzlův židovský stát měl mít sedmihodinovou pracovní dobu symbolizovanou sedmi zlatými hvězdami na bílé státní vlajce. Všude budou „vlídné, příjemné a zdravé školy“. Hodně práce zastanou mládežnické „pracovní brigády“. Nebude se hovořit hebrejsky, ale mnoha různými jazyky. Duchovenstvo bude respektováno, ale zůstane v chrámech, stejně jako vojsko zůstane v kasárnách. Palestina a Jeruzalém nebyly Herzlovými favority, i když uznával jejich propagandistickou hodnotu. Dospěl jsem k  podivnému, ale takřka nevyhnutelnému závěru: země zaslíbená, již měli před očima zakladatelé Izraele, nebyla v nejhlubším smyslu ani tak židovská Palestina, jako spíš liberální Vídeň. V Herzlově utopii se Davidova hvězda nevyskytovala. Nakonec zde byl anonymní divák přihlížející tomu všemu, fantasta bez střechy nad hlavou, beznadějný malíř Adolf Hitler. Žil ve Vídni šest let, od září 1907 do května 1913, od svých osmnácti do čtyřiadvaceti let. Je nepochybné, že město na něj silně zapůsobilo. Podle pozdějšího spolupracovníka Alberta Speera dokázal Hitler ještě po letech nakreslit Ring ve  správném měřítku se všemi velkými stavbami jen tak, zpaměti. „Adolf Hitler, jak ho [přátelé a kolegové] znali, se v šedé armádě vídeňských dělníků a nezaměstnaných nijak nevyjímal, ani zvláštním nadáním, ani nedostatkem skrupulí, sklonem ke zločinnosti nebo démonickými vlastnostmi.“ Těmito slovy shrnuje historička Brigitte Hamannová závěry své velkolepé výpravy po Hitlerových stopách ve Vídni. Podle ní nebyl Hitler v té době ničím jiným než zuřivým debatérem, který každého zarputile přesvědčoval a který stavěl německý lid nade všechno. „Hypnotizující síly“ jeho očí si ještě nikdo nevšiml. Antisemitismus nebyl v  době jeho vídeňského působení patrný – nebo jen málo. Navzdory velkému zájmu o politiku usiloval jen o jedno: stát se architektem. To ovšem neznamená, že by Hitler v tehdejší Vídni nenačerpal žádné ideje. Vídeňská politika konce století je v jeho pozdějších názorech patrná všude. Schönererův myšlenkový potenciál a kult převzal téměř 68

kompletně pro své nacionálněsocialistické hnutí včetně vůdcovského principu a pouličního násilí. Pravděpodobně odkoukal i Schönererovu rétoriku. Po letech vyprávěl svým spolustolovníkům, že byl pravým schöneriánem a  že do  Vídně přišel jako student umění silně nepřátelsky naladěný vůči Luegerovi. K velkému obdivu dospěl až později. Kořeny Hitlerova radikálního rasismu leží tedy patrně u Schönerera. Ale to, co se Hitler naučil od Luegera, bylo přinejmenším stejně důležité: politické divadlo, čarovná moc public relations a především mimořádný význam sociální politiky a velkých veřejných staveb. Demagogie nikdy nestačila. Také bylo třeba vládnout. Od Luegera se Hitler naučil, jak později v jedné řeči přiznal, že „velkými díly a vládnutím“ lze hnutí „ukotvit“. „Když utichnou slova, musí mluvit kameny.“ Zůstalo v  Rakousku ještě něco z  tohoto podivného vídeňského blouznivce? Několik hodin vlakem z Vídně leží Leonding, kdysi malá vesnice, dnes předměstí Lince. Na  náměstí stojí pekařství a  bistro, kde dámy tráví dopoledne klevetami. Americký historik John Lukacs se o hrobu dozvěděl krátce po roce 1945 – přátelé právě osvobození z Mauthausenu si tam udělali piknik – a podle něj tam má být stále. Když vidím zasněžený hřbitov, zdá se mi to nemožné. Téměř všechny hroby se lesknou novotou, vypadá to, jako by v téhle vesnici docela nedávno naráz vymřela celá generace. Normálně se tady nesmí ležet déle než deset let, čtu ve vyvěšeném řádu hřbitova a skoro to vzdávám. Systematicky hřbitov prohledávám, míjím všechny Fritze, Franze, Aloise a Theresie, co tady leží. Tři čtvrtě hodiny se brodím sněhem – už jsem obešel skoro celý okruh – a pak na něj narazím. Zvláštní je, že necítím uspokojení, ale úlek. Kámen s velkým černým křížem je trochu nakřivo. Z  hrobu vyrůstá obrovská jedle. Porcelánové portréty jsou však zřetelné. Zmrzlými prsty si píšu: Alois Hitler, c. k. vrchní celní oficiál v. v. a domácí, zesnulý 3. ledna 1903 v 65 letech. Jeho manžel­ ka paní Klara Hitlerová, zesnulá 21. prosince 1907 ve 47 l. RIP. Víc se na kámen nevejde. Za hřbitovem ještě stále stojí ten nízký žlutý dům, kde jejich malý chlapec hltal knihy Karla Maye, hrál si na búrskou válku a odkud vybíhal honit hřbitovní potkany. Hitlerovi nemají žádné žijící potomky, ale jejich hrob je obložený nedávno nařezaným chvojím a maceškami. Písmena jsou nově pozlacená, na hrobě tři svíčky. Na kříži visí čerstvý věnec. Ve vlaku na zpáteční cestě čtu ve Wiener Zeitung o procesu proti devětačtyřicetiletému Franzi Fuchsovi, člověku, který zcela sám čtyři roky prováděl rasisticky motivované teroristické a bombové útoky. Při jednom z těchto útoků přišly o život čtyři romské děti. V soudní síni vykřikoval jenom hesla: 69

Ať žije německé obyvatelstvo! Pryč s  cizí krví! Pryč s  výhodami pro menšiny! Pryč se zaplevelením životního prostoru cizinci! Pryč se Socialistickou internacionálou! Pryč s rasismem proti Němcům! Pryč se sionistickým pronásledováním Germánů! Je středa 3. února 1999.

70