I Hjong-kwon. Sansa Buddhistické kláštery v korejských horách

I Hjong-kwon

Sansa

Buddhistické kláštery v korejských horách Místa, která čistí a otevírají mysl

DharmaGaia 2014

Přeložila a poznámkami opatřila Ivana M. Gruberová Kniha vychází s laskavou podporou Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea). The book is published under the support of Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea). KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR I, Hjong-kwon Sansa – buddhistické kláštery v korejských horách : místa, která čistí a otevírají mysl / I Hjong-kwon ; [z korejského originálu … přeložila, předmluvou a poznámkami opatřila Ivana M. Gruberová]. – Praha : DharmaGaia, 2014. – 295 s. Název originálu: Sansa – maumul ssitko maumul jonun got 726.77:24 * 242–523.6–788/–1/–9 * 911.2(23.0) * 726 * 72/76.05 * 7.032:24 * 2–662:502.1 * 24–662:316.74 * 24–584 * 244.82–583 * 242 * (519.5) – buddhistické kláštery – Korejská republika – sakrální architektura – Korejská republika – umělecká výzdoba – Korejská republika – buddhistické umění – Korejská republika – náboženství a příroda – Korejská republika – buddhismus a kultura – Korejská republika

– hory – duchovní život – buddhistické pojetí – zenová meditace – mahájánový buddhismus – Korejská republika – eseje – obrazové publikace

22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

Text and photo © by I Hyeong-kwon, 2014 – The author has asserted his moral rights. Translation © by Ivana M. Gruberová, 2014 Czech edition © by DharmaGaia, 2014 ISBN 978-80-7436-049-7

Předmluva překladatelky Z hluku do ticha Závratné tempo života v centru Soulu, mnohamilionové metropole Korejské republiky, se Středoevropanovi může jevit jednou úchvatným, podruhé únavným. Davy spěchajících lidí, množství aut, permanentní hluk. Úmorné je to zvlášť v letním horku. Soul se dynamicky proměňuje a roste do výšky. Nízký obchůdek v postranní uličce u Univerzitní třídy, kde jsem si před pár lety kupovala tradiční koláčky, nahradila třípatrová budova s uměleckou galerií a stylovou kavárnou. Korejci mají zpravidla rádi umění i západní kulturu a káva se v posledních letech stala takříkajíc národním nápojem, který pohání jejich nepokojné hledající duše k ještě větší výkonnosti. Káva je k mání i v několika velkých klimatizovaných knihkupectvích v soulském podzemí, v nichž lze bloudit lesem původních i přeložených titulů celé hodiny. Při vší bizarnosti prolínání tradice s postmodernismem nelze popřít, že Soul je svým způsobem disharmonicky

krásný. A je také velmi naléhavý, a tak je čas od času potřeba stáhnout se do ústraní, což tu dělají v zájmu obnovy sil jak místní, tak cizinci. Třeba si vyjít (aspoň na půl dne) na výlet do některého z buddhistických klášterů v kopcích kousek nad městem, kde lze získat nadhled a spočinout v tichu. Náboženská víra není podmínkou, v Koreji tak činí buddhisté i nebuddhisté. A má-li člověk více času, je dobré vydat se dále od města — zjednodušeně řečeno, v Koreji jsou hory téměř všude a v každých horách se nachází menší či větší klášter. Kláštery v korejských horách (kor. sansa) návštěvníky objímají svým přirozeným klidem. Když jsem před několika lety seděla před Murjangsudžon (Síní nekonečného života) v klášteře Pusoksa (Klášteře letícího kamene) na východě Koreje a rozhlížela se po kraji, zaplavil mne nebývalý pocit absolutního souladu mezi přírodou a kulturou. Tento pocit se ve větší či menší míře dostavoval i v jiných klášterech, které jsem měla to štěstí navštívit. Předmluva překladatelky • 5

Jako by sansa přímo organicky vyrůstaly z údolí potoků či svahů hor, a vznikly tak skvosty vytvořené dávnými staviteli a zručnými řemeslníky, kteří s pokorou respektovali přirozenou modelaci horského terénu. Jejich architektura, využívající kámen, dřevo a papír, působí harmonicky. Neohromuje chladnou velkolepostí, má lidské měřítko. Vlastně lze říci, že v sansa je útulno. Tady je příjemně svěže i v letních vedrech. Mnichové někdy nabízejí hostům zelený čaj, který se pije z jednoduchých keramických misek. Ten — a také jiné čaje (třeba z místních bylin) — bývá k mání i v čajovnách, které se poslední dobou zřizují u významnějších klášterů. Korejské sansa jsou pohostinné a návštěvníkům se zájmem o buddhismus zpravidla poskytují večeři, nocleh i snídani. Poslední dobou některé kláštery dokonce nabízejí korejským i zahraničním zájemcům možnost kratších pobytů zvaných temple stay, s programem zaměřeným na tradiční buddhistickou kulturu, a tak se i zaměstnanci velkých firem, vysílení workoholismem, mohou o své dovolené věnovat několik dní třeba zenové meditaci nebo čajovému obřadu. Klášterní kuchyně je vegetariánská a využívá houby i divoce rostoucí zeleninu a plody lesa; k jejím specialitám patří například salát z kořínků fialových zvonků toradži, salát z kapradí kosari nebo želé ze žaludů totchorimuk. Spí se 6

•

Z hluku do ticha

tradičně na podlaze, v chladných měsících vyhřívané podpodlahovým topením ondol, jehož teplo působí blahodárně na páteř a které je tak účinné, že člověku není zima, ani když venku za dřevěnými dveřmi s papírovou výplní fouká studený vítr. V noci je v klášterech hluboké ticho a v horách je hluboká i noční obloha neznečištěná světelným smogem. Nejsilnějším zážitkem pobytu v sansa bývá účast na ranním rituálu v Buddhově síni. Před lety jsem nocovala v klášteře Songgwangsa (Klášteře mohutných borovic) na jihozápadě Koreje, který je významným centrem zenového buddhismu, kde tento obřad probíhal takto: Ve tři ráno se ve tmě a tichu ozval jasný dřevěný zvuk. Klášterem obcházel mnich s dřevěnou klapačkou moktchak v ruce a recitoval: „Kéž tento zvuk pronikne celým světem, aby prozářil jeho temná místa, aby ulevil cítícím bytostem v pekle, hladovým duchům a zvířatům v jejich utrpení, aby všechny problémy zmizely a všechny bytosti dosáhly probuzení.“ Klášter dosud halila temnota, svítily pouze hvězdy na předjitřní obloze a tlumené světlo v Buddhově síni. Najednou se horami rozezněl buben, dřevěná ryba, gong a zvon. Obřad začal ve tři čtvrtě na čtyři třemi údery do velkého gongu v hlavní síni. Přítomno bylo pár laiků a několik desítek mnichů — přes šedý oděv měli přehozené hnědé obřadní roucho. Celý obřad trval pouze patnáct minut, sborová

recitace Sútry srdce však celou věčnost — tak silně působila její slova pronášená s maximálním soustředěním. Později jsem se pak zase probírala množstvím titulů v jednom soulském knihkupectví, všimla jsem si této knihy, a nemohla jsem ji nekoupit. Po jejím přečtení jsem se rozhodla, že ji přeložím do češtiny, abych českým čtenářům sansa — jedinečný fenomén korejské tradiční kultury — představila. Autor I Hjong-kwon zde v jednadvaceti kapitolách zachycuje genia loci jednadvaceti sansa v horách na různých místech Korejského poloostrova a dvaadvacátou kapitolu věnuje unikátnímu souboru kamenných soch a reliéfů Buddhy v horách Namsan u města Kjongdžu, jež bylo zařazeno na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Autor píše o sansa s emocionálním zaujetím, ba přímo s nadšením a láskou, leč jejich obraz podává bez přikrašlování. A tak se dozvídáme, že ani korejský buddhismus nebyl v průběhu dějin ušetřen neblahých následků spolčení s politickou mocí a že soudobá komercionalizace všeho se nevyhýbá ani buddhistickým klášterům. I Hjong-kwonovy eseje, doplněné četnými barevnými fotografiemi, plasticky přibližují osobitý svět sansa, týkají se geografie (ba i geomancie), korejské historie, buddhistické filozofie, architektury, umění, svérázných legend i zenové poezie. Autor věnuje velkou pozornost architektuře, zejména souvislosti mezi uspořádá-

ním jednotlivých budov v prostoru sansa a pojmem cesty k duchovnímu probuzení v buddhistickém smyslu. Kniha je tak určena nejen zájemcům o dálnovýchodní kulturu, estetiku a buddhismus, ale i všem čtenářům, kteří se zamýšlejí nad vztahem krajiny a architektury, přírody a kultury. Ivana Gruberová Předmluva překladatelky • 7

Úvodní poznámky překladatelky V češtině se sanskrtské slovo buddha, tj. probuzený, píše s malým „b“, velké písmeno je vyhrazeno pouze pro historického Buddhu Šákjamuniho. V této knize však označuji velkým písmenem i jména buddhů mahájánového panteonu (např. Buddha Amitábha), neboť zde se nejedná o označení duchovně probuzeného člověka, nýbrž o jméno objektu religiózního uctívání v korejských klášterech. V Koreji byli uctíváni zejména tito Buddhové: XX Buddha Amitábha (Amitchabul), Buddha nekonečného světla, jenž přebývá v tzv. Čisté zemi na západě (skt. Sukhávatí); XX Buddha Maitréja (Mirukpul), budoucí Buddha, který se na světě zrodí po Buddhovi Šákjamunim (Sokkamonibul), ztělesnění lásky, laskavosti, přátelské něhy; nyní údajně dlí ve stavu bódhisattvy (Miruk posal) v jednom z buddhistických rájů zvaném Tušita (Tosolčchon); XX Bhaišadžjagurubuddha ( Jaksa jore), Buddha léčitel, jenž přebývá ve skleněné říši na východ od našeho světa; XX Vairóčana (Pirodžanabul), Buddha vesmírné energie. 8

•

Z hluku do ticha

Dalším důležitým aspektem buddhistické praxe v Koreji (obdobně jako v Číně i jinde, kde přijali mahájánový buddhismus) bylo a je uctívání bódhisattvů (posal). Bódhisattva je podle mahájány bytost, která se ze soucitu k utrpení cítících bytostí dobrovolně vzdává blaha nirvány a vrací se stále znovu do koloběhu životů (skt. samsára) plného utrpení, aby mohla pomáhat druhým na cestě k osvobozujícímu poznání. Mahájána rozlišuje bódhisattvy světské a mimosvětské. Světským bódhisattvou je vlastně každý, kdo dal ve svém nitru vzniknout „probuzené mysli“ (skt. bódhičitta), tj. altruistickému úmyslu dosáhnout probuzení čistě pro blaho druhých. Bódhisattvové mimosvětští probuzení již dosáhli, ale nirvány se prozatím vzdali; buddhisté věří, že se projevují v různých podobách a všemožnými způsoby pomáhají bytostem v samsáře. Z mimosvětských bódhisattvů bývají v Koreji nejčastěji uctíváni tito: XX Avalókitéšvara (Kwanseum, Kwanum), bódhisattva soucítění; jeho, resp. její uctívání nabylo v průběhu staletí

XX

XX

XX

XX

v Číně a následně i v Koreji a v Japonsku rysy uctívání bohyně milosrdenství (proto užívám v tomto případě ženského rodu); Maňdžušrí (Munsusari, Munsu), bódhisattva nejvyšší moudrosti (skt. pradžňá); Samantabhadra (Pohjon), bódhisattva, jenž ochraňuje všechny šiřitele Buddhovy nauky; Kšitigarbha (Čidžang), bódhisattva, který zachraňuje hříšníky z pekel, pomáhá dětem po smrti a ochraňuje poutníky; Mahásthámaprápta (Tesedži), bódhisattva síly, jenž v lidských bytostech podnítil myšlenku o nutnosti duchovního vysvobození.

Co se týče označení buddhistické meditace, jíž se věnovali a věnují korejští mniši, v této knize užívám podstatného jména zen a přídavného jména zenový, běžně rozšířeného i v češtině. Jedná se o meditaci sanskrtsky nazývanou dhjána, zapisovanou čínským znakem, který se v čínštině čte čchan, v korejštině son a v japonštině zen. Na Dálném východě se rozšířila díky indickému mnichovi Bódhidharmovi, jenž přišel do Číny v roce 520.

Pro orientaci českých čtenářů uvádím zde na začátku knihy i chronologický přehled korejských království zmiňovaných v textu: Kogurjo (37 př. n. l.– 668) Pekče (18 př. n. l.– 660) Silla (57 př. n. l.– 668) Sjednocená Silla (668–918, resp. 935) Korjo (dynastie Wang) (918–1392) Čoson (dynastie I) (1392–1910). Pro přiblížení atmosféry posvátných míst jsem přeložila nejenom jména klášterů, ale také (často poetické) názvy jejich budov. Pouze v několika případech to nebylo možné, neboť autor neuvedl čínské znaky, kterými se tato sinokorejská slova píší. Ve snaze přiblížit evropským čtenářům atmosféru sansa v proměnách čtyř ročních dob mi autor během přípravy českého vydání knihy zaslal mnoho novějších fotografií, tentokrát bez komentářů. Řadu z nich jsem vybrala, opatřila stručnými popisky a zařadila do patřičných kapitol.

Ivana Gruberová

Úvodní poznámky překladatelky • 9

54

•

Klášter, v němž zenoví intelektuálové zanechali voňavé stopy

5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic Krajina cesty vedoucí do světa nejvyšší moudrosti Když v zimě napadne sníh, pěšina v horském klášteře působí nekonečně čistě. Člověk má pocit, jako by mu pomáhala uspořádat dotěrné světské myšlenky do úhledného ornamentu. Příjemné i nepříjemné zážitky a vzpomínky na četné omyly přikrývá bílá peřinka a ony mizejí. Trochu se však ve mně probouzí chvění a úzkost, mám-li kráčet po pěšině a zanechávat své šlépěje tam, kudy ještě nikdo nešel. Přece jen nejsem putující mnich s rancem na zádech ani lesní zvíře, které se vydalo za potravou, ale jen obyčejný člověk trápený světskými vášněmi, jehož cesta je vždy poněkud hrozivá. Přejdu potok, obejdu obnažený horský výběžek a vstoupím do bambusového háje. A tu se náhle i zimní hory stávají Klášter Songgwangsa: klášter klenotu mnišského společenství (skt. sangha), z něhož vzešlo šestnáct „učitelů národa“ (kuksa), leží v objetí hory Čogjesan, která rozkvétá jako lotosový květ. Tato hora je hlavním místem duchovní kultivace řádu Čogje, jenž reprezentuje korejský buddhismus, a je pojmenovaná podle místa v Číně, kde pobýval Šestý patriarcha Chuej-neng, v čínské výslovnosti Cchao-čchi.

vlídnějšími. Díky jakémusi mnichovi stojí u cesty dřevěná lavička — usedám na ni, dotýká se mne závan větru usouženého steskem a mizí… Cesta pokračuje do malé poustevny. Procházím bambusovým hájem, pěšina mi připomíná tunel, a když otevřu proutěná vrátka, vítá mne ošumělá poustevna, jejíž majitel se nedávno odstěhoval. Na jaře zde kvete slivoň, v létě déšť cituplně buší do listů magnólie, na podzim se tu vrší spadalé listí, v zimě tančí zelené bambusy… Mnich se vydal do horské chýše někde v provincii Kangwon na východě země, a tak tu po něm zůstaly jen prázdná židle a bílé gumové střevíce. Hory jsou úplně prázdné, plní je jenom zvuk větru. Vítr, jenž se prohání mezi borovicemi, se dotýká i suchého dubového listí, a jakmile dozní jejich akord, celou horu rozechvěje vítr v bambusovém háji připomínající zvuk vln v mořském zálivu. 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 55

Prázdná židle v poustevně Puriram: V poustevně Puriram dlouho pobýval mistr Popčong a napsal tu své známé dílo považované za vzácnou perlu.25 Aby se vyhnul rušivým setkáním s mnoha lidmi, přestěhoval se do horské chýše v provincii Kangwon. Prázdná židle, kterou mistr Popčong zhotovil vlastníma rukama, zde čeká na nového majitele.

Zelené hory mi praví: žij tiše, modré nebe mi praví: žij čistě, zbav se chtění, zbav se hněvu a žij jako voda a jako vítr a pak jdi. Jakmile ustanou lidské kroky, poustevna se stává místem duchovního cvičení bambusového háje. V období zimního spánku přichází všechno o svou barvu, sílu a svěžest, jediný bambus je vzhůru a svým půvabným hlasem opěvuje zimu. Ani jeden závan větru nepřijde nazmar — bambus ho skryje ve svém listí, a on pak naplní osamělost bílých gumových střevíců a rozezní větrný zvonek visící z prohnuté střechy. Občas tu je ticho jako na dně hluboké studny, ale někdy vítr v bambusech vydá nezadržitelný výkřik. 56

•

Krajina cesty vedoucí do světa nejvyšší moudrosti

Tuto báseň napsal zenový mistr Naong Hjegun. 24 Sedím tu teď jako on, sám uprostřed hor, a nechávám svůj sluch proniknout zvukem, který rozhoupává bambusy. Všechny světské záležitosti se rozptylují jako hrst popela a uplynulý čas obnažený na kost jako horský hřbet v zimě vede k zamyšlení. Včera tu pobýval jakýsi poutník, ten pak odešel… Kdo bude naslouchat zvuku větru zítra? Když se zamyslím, je mi jasné, že světské záležitosti i poustevna sama, to všechno trvá jen okamžik, a pak odchází po sto-

Z poustevny Pudoam vede dolů do hlavního areálu krásná pěšina mezi bambusy. Člověk tu má pocit, že směřuje do kláštera na čistém břehu nejvyšší moudrosti.

pách větru... Krajina zimní poustevny tak vlastně není nikde k vidění. Ocitám se na cestě, po níž kráčelo mnoho proslulých mnichů. Vede k další poustevně. Míjím kamenné stúpy a stély a procházím dalším bambusovým hájem — za ním už leží hlavní klášter. Proč do něho vstupuji po této lesní pěšince, a nikoli po hlavní cestě procházející branou Ilčumun (Branou jednoho sloupu)? Protože tahle pěšinka mi pro vstup do ryzího horského kláštera připadá nejvhodnějZadní dvorek pod sněhem: Jakmile napadne sníh, klášter vypadá útulně jako venkovská chalupa. Střecha, jež pobledlá vykukuje za kamennou zídkou pokrytou sněhem a na pozadí zimní hory působí trochu teskně, vytváří laskavý obraz, který je k vidění pouze v zimě.

ší. Kráčím po ní sám, společnost mi dělá jen osamělý zvuk větru. A když sem před večerním rituálem v Buddhově síni dolehne zvuk bubnu a zvonu, pak se velebným klášterem stává celá hora Čogjesan. Proto tuhle cestu nazývám krajinou, která vede do světa nejvyšší moudrosti.

Klášter klenotu mnišského společenství, z něhož vzešlo šestnáct „učitelů národa“ Songgwangsa je jedním ze tří klášterů v Koreji, které ztělesňují „trojí klenot“ buddhismu: Buddhu (pul), jeho učení (pop, skt. dharma) a společenství mnichů (sung, skt. sangha). Klenot Buddhy symbolizuje klášter Tchongdosa

5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 57

Imgjongdang (Síň, jež hledí do zrcadla): Architektura síně Imgjongdang se zhlíží ve vodní hladině jako v zrcadle a jemně nás tak nabádá, abychom se dívali do svého nitra. Tady lze uspořádat dotěrné světské myšlenky do úhledného ornamentu a vidět je jako v zrcadle.

u přístavu Pusan, kde je uložena část ostatků (skt. šaríra) historického Buddhy Šákjamuniho, jež do Koreje přinesl mistr Čadžang. Klenot Buddhova učení představuje klášter Heinsa v horách Kajasan, který uchovává kompletní soubor buddhistických písem z království Korjo, tzv. Tripitaku Koreanu. Songgwangsa je klášterem klenotu mnišského společenství a vzešlo z něho šestnáct „učitelů národa“ (kor. kuksa), počínaje mistrem Podžo Činulem. Tyto tři kláštery jsou důležitými centry kultivace mysli, které symbolizují korejský buddhismus. Heinsa v horách Kajasan díky strmému skalnatému terénu působí mužně, zatímco Songgwangsa v horách Čogjesan žensky, mateřsky, útulně — jako by tu rozkvétal květ lotosu. Ani nemusíme šplhat do vysokého kopce, stačí si vyjít podél kamenné zídky kousek nad klášter, a pocítíme obdiv nad jeho krásou. Songgwangsa ukonejší i člověka drsnější nátury a neklidné mysli. Zdejší hory i řád, který dnes reprezentuje korejský buddhismus, nesou jméno Čogje. Jako řád Čogje se zača58

•


lo nazývat Devět hor korejského zenu (Kusan), tj. devět klášterních zenových komunit v horách, jež stály proti řádu Čchontche mistra Uičchona.26 Jelikož korejští zenoví mniši z Devíti hor navazovali na tradici Šestého patriarchy Chuej-nenga (638–713), nazvali hory nad klášterem Songgwangsa a stejně tak i svůj jednotný řád jménem Čogje (v čínské výslovnosti Cchao-čchi) podle místa v Číně, kde Šestý patriarcha pobýval. Kdysi se však tyto hory jmenovaly Songgwangsan (Hory mohutných borovic) — snad proto, že ve zdejších lesích roste plno borovic. Jedna legenda však zase praví, že mistr Činul pustil z hory Mohusan u Hwasunu černého luňáka vyřezaného ze dřeva, a ten pak přistál kdesi v místech nynějšího kláštera — luňák se korejsky řekne solge. Hory se tedy možná původně jmenovaly Solgesan a až později Songgwangsan. Co se týče pojmenování kláštera podle někdejšího jména hor, tedy Songgwangsa (Klášter mohutných borovic), je v něm obsažena víra, že z kláštera vzejde „osmnáct borovic“ (sipchalsong), tedy osmnáct významných zenových mistrů, kteří budou aktivně šířit Buddhovo učení. Ve skutečnosti jich bylo od království Korjo do počátku království Čoson celkem šestnáct, avšak buddhisté věří, že v budoucnosti k nim přibudou dva další významní mniši, a tak na stěně

v Kuksadžon (Síni učitelů národa), kde se uchovávají portréty šestnácti učitelů národa (kuksa), mají připravena dvě místa pro další dva portréty budoucích mistrů. Klášter Songgwangsa byl založen díky mistru Hjerinovi koncem království Silla. Přesný záznam o době založení se nedochoval, ví se však, že nejdříve tu stával malý klášter jménem Kilsangsa. V období vlády království Korjo z něj mistr Podžo Činul učinil centrum buddhistického reformního hnutí, a klášter se tak stal kolébkou korejského zenu a byl přejmenován na Susonsa.

Člověk hledající pravdu Mistr Podžo Činul (1158–1210), 27 jenž oživil buddhistickou praxi, se narodil v Sohungu v provincii Hwanghe. Mnichem se stal už ve věku osmi let. V pětadvaceti uspěl u mnišských zkoušek a mohl dělat kariéru, ale světské slávě nepřikládal důležitost. Raději odešel na jih a oddal se meditaci. Tváří v tvář konfrontacím a konfliktům v buddhistických kruzích toužil po souladu mezi zenovou meditací a studiem súter. „Co Buddha vyučoval slovy, to jsou sútry, co předával myslí, to je zenová meditace,“ objasňoval Činul. V klášteře Kodžosa v horách Pchalgongsan později založil Společenství soustředění a moudrosti (Čonghjekjolsa), které 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 59

Songgwangsa, významné centrum mnišského řádu Čogje: Vysoké hory, velký klášter, významné osobnosti… Říká se, že klášter Songgwangsa připomíná lotosový květ nebo hnízdo anebo zlatou slepici sedící na vejcích. Jako místo kultivace mysli má Songgwangsa ty nejlepší předpoklady přitahovat velké množství žáků.

Mnišky v pavilonu: V klášteře Songgwangsa usilovali buddhisté o kultivaci son i kjo v duchu Činulova Společenství soustředění a moudrosti celá staletí. I v dnešní době sem přicházejí na meditační ústraní mniši a mnišky z celé Koreje.

podnítilo reformní hnutí za nápravu upadajících mravů mezi mnichy. Stručně řečeno, Činul kladl důraz na souběžné rozvíjení soustředění (skt. samádhi) a moudrosti (skt. pradžňá). Měl za to, že člověk musí pročišťovat svoji mysl i poté, co dosáhl probuzení — usiloval tedy o skloubení náhlého probuzení (tono) a postupného zdokonalování mysli (čomsu). 60

•


Lidé přihlížející kremaci: Během kremace opata Ilgaka, jenž byl významnou osobností řádu Čogje, se sešlo v klášteře Songgwangsa velké množství lidí; nad jejich hlavami povlávaly smuteční prapory.

Doba, v níž Činul žil, byla dobou nekonečných mocenských bojů. Mniši se nechávali strhávat vírem událostí, zapomínali na kultivaci mysli a zabředali do mravního marasmu. Spolu s vnější krizí se prohloubil rovněž vnitřní problém tehdejšího buddhismu — napětí mezi zastánci zenové meditace usilujícími o intuitivní uvědomění si buddhovské přirozenosti (son) a zastánci doktrinálního buddhismu soustředěnými na studium textů súter (kjo). Toto pnutí přetrvávalo, přestože se ho Tegak Uičchon a někteří další mistři snažili překlenout svými snahami o sjednocení. Činulovo překonávání vnitřního konfliktu mezi son a kjo a založení rodinné tradice důkladné asketické praxe, která ztělesňovala řád, bylo výsledkem smělého pohledu na hlavní úkol buddhismu v království Korjo. Po strastiplném hledání a intenzivním cvičení mysli dosáhl Činul v poustevně Sangmudžuam v horách Čirisan duchovního probuzení. Bylo mu tehdy jedenačtyřicet let a inspirovala ho četba zápisků čínského zenového mistra Ta-chueje, jenž napsal: „Zen nespočívá ani v klidu, ani v ruchu. Nespočívá ani v každodenních činnostech, ani v logickém

rozlišování. Při svém hledání však nesmíme odvrhovat klid, ani ruch, ani každodenní činnosti, ani logické rozlišování. Když náhle otevřeme oči, zjistíme, že zen je to, co existuje v nitru našeho vlastního domu.“ Po dosažení probuzení se Činul rozhodl, že se znovu vrátí do společnosti a pomůže oživit skomírající buddhistickou praxi své doby. Za místo svého vzdělávacího působení si vybral klášter Kilsangsa, kam z kláštera Kodžosa v horách Pchalgongsan přestěhoval své Společenství soustředění a moudrosti (Čonghjekjolsa) a přejmenoval ho na 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 61

Rudé javorové listí proti jasné podzimní obloze.

S polečenství zenové meditace (Susonkjolsa), a až do konce svého života usiloval o výchovu mladé generace. V počátečním stadiu se společenství soustředilo na duchovní kultivaci mnichů, později se však do Činulova hnutí zapojili i členové královské rodiny, aristokraté i prostí lidé. Tak se stalo celospolečenským hnutím, jež pozitivně 62

•


stimulovalo duchovní život v království Korjo. Čistá duše mistra Činula, který se také někdy nazývá „člověkem hledajícím pravdu“, je dobře patrná z posledních okamžiků jeho života. Vypravuje se, že toho dne brzo za úsvitu se mistr Činul umyl, vešel do Buddhovy síně, zapálil kadidelní tyčinky a údery na velký buben nechal svolat mnichy a věřící. Poté uchopil svou hůl, posadil se na vyvýšené pódium a vyučoval své žáky metodou otázek a odpovědí; když skončil, pozvedl svou hůl, udeřil s ní o pódium a pronesl: „Veškerá pravda všech věcí se nachází zde!“ a vsedě vstoupil do nirvány. Po Činulovi pak proslavili klášter Songgwangsa další mistři, mj. Čchongdžin, Činmjong, Wono, Wongam, Čadžong, Čagak, Kamdang, Hjegam, Čawon, Hjegak, Kakčin, Čonghje, Hongdžin a Kobong.

Uspořádání kláštera, který ctí klenot mnišského společenství, a krása jeho vstupního prostoru Klášter Songgwangsa se uspořádáním svého prostoru poněkud liší od jiných klášterů. V klášteře Heinsa, který ztělesňuje klenot Buddhova učení, zaujímá nejvyšší místo pavilon Čanggjonggak s Tripitakou vysoko na svahu za hlavní síní. V klášteře Tchongdosa, jenž symbolizuje klenot Buddhy, se za hlavní síní nachází Kumgang sedan (Diamantová svatyně) s Buddhovou šarírou. 28 A obdobně zde, v klášteře Songgwangsa, jenž představuje klenot mnišského společenství, se na svahu za hlavní síní nachází prostor duchovního cvičení mnichů. Je velmi neobvyklé, aby v horském klášteře postaveném na kamenných terasách stál mnišský seminář výše než hlavní Buddhova síň, avšak v souladu s charakterem tohoto kláštera umístili na nejvyšší místo prostor duchovního cvičení mnichů. Zde se nacházejí Samiram (Poustevna tří dnů)29 a Hasadang (Dolní síň), kde

Brána Ilčumun.

sídlí opat, a dále meditační síň Susonsa (Společenství zenové meditace) a Kuksadžon (Síň učitelů národa), kde uctívají portréty šestnácti „učitelů národa“. Ještě výše na kopci stojí stúpa s popelem mistra Činula a shlíží na celý klášterní areál. Songgwangsa udržuje 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 63

V bráně Ilčumun planou barvy podzimu.

u nikátní rodinnou tradici mnichů, a tak každého dne za úsvitu před ranním rituálem v Buddhově síni tudy v řadě kráčejí mnichové, pevně odhodlaní k duchovnímu cvičení. Zajímavé je, že na velkém zdejším nádvoří nestojí žádný pomník, pagoda ani kamenná lucerna. Jedno vysvětlení vychází ze zásad geomancie: kamenná struktura by mohla klášter, jehož půdorys připomíná tvar lotosového jezírka, 64

•


zatížit, takže by hrozilo, že se potopí. Je však také možné, že se společenství oddané zenové meditaci prostě jen vyhýbalo všemu komplikovanému a šlo mu pouze o vybudování prostoru, v němž lze cvičit mysl, aby dosáhla probuzení. Dokonce již vstupní prostor kláštera poutá náš zrak svou krásou. Jdeme nahoru lesní pěšinou plnou svěží vůně borovic, jedlí a listnatých stromů, nasloucháme zvuku horského potoka a dojdeme k bráně Ilčumun (Bráně jednoho sloupu), která tu stojí poněkud osaměle. Nepyšní se impozantní velikostí, jež by náležela slavnému klášteru, pouze si zachovává svůj starodávný vzhled. Na úpatí kamenného schodiště vedoucího k této bráně sedí dva roztomilí kamenní lvíčci. Působí jako domácí štěňata s rolničkou kolem krku, jeden z nich si bradu podepírá tlapkou. Člověk by málem řekl, že

ho trápí žaludek a dumá o převtělování… Díky tomuto detailu, který vytvořili dávní řemeslníci, je cesta do kláštera Songgwangsa ještě hezčí.

Linie zasněžených střech: Napadne-li sníh, linie střech v horském klášteře se stávají zřetelnějšími. Střechy obnažují svá těla vystydlá pod bodem mrazu. Mniši na procházce: Kroky dvou mnichů, kteří si během zimního meditačního ústraní na chvilku vyšli na procházku, aby se protáhli po dlouhém sezení se zkříženýma nohama, působí klidným dojmem. Zdá se, že měkký terén hory Čogjesan upokojí i vznětlivé povahy. 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 65

Kamenné stúpy a stély: Těsně vedle sebe tu stojí více než třicet kamenných stúp a stél, jako by se skrývaly v lese, kam nikdo nechodí. Z prosluněného svahu je pěkný pohled na vrcholky hor Čogjesan. Zde se uchovává popel zesnulých mnichů, kteří proslavili klášter Songgwangsa po mistru Činulovi. 66

•


Za branou Ilčumun spatříme dva malé úhledné domky s kaligraficky napsanými názvy: Čchokčugak (Pavilon omývání perly) a Sewolgak (Pavilon čištění měsíce). Jsou to budovy unikátní, které nenajdeme v žádném jiném klášteře — zde se provádějí obětní rituály a celonoční očista duší zesnulých, jejichž pamětní tabulky se jménem se ukládají v klášteře — pro zemřelé muže v Pavilonu omývání perly a v Pavilonu čištění měsíce pro zemřelé ženy. Jdeme dál a před námi se otevírá svět našich předků, svět vnímavějších a hlubších duší. Na tomto místě, kde tečou vody potoka, jako by chtěly oddělit profánní svět od posvátného, stojí kamenný most, pavilon a obydlí mnichů a jejich krása jasně ukazuje, ke kterému teritoriu patří. Na potoce byl vytvořen brod a malá přehrada a nad ní postaven pavilon, odkud můžeme obdivovat okolní scenérii, přičemž kamenný most ve tvaru duhového oblouku symbolizuje přechod na posvátné místo. Pavilon na mostě se nazývá Uhwagak (Pavilon, kde se lze proměnit v jeřábí pírko) a jeho jméno naznačuje, že vstupujeme do světa asketů. Proti proudu potoka stojí vedle něj dvoupatrová budova zvaná Čchimgjeru (Pavilon s potokem coby polštářem) a pavilon nacházející se dole po proudu potoka a s ním spojená obytná budova mnichů se jmenují Imgjongdang (Síň hledící do zrcadla).

Pokud si v potoce smočíme nohy, uvidíme, že na síni Imgjongdang, která se skutečně zhlíží ve vodní hladině jako v zrcadle, visí ještě jedna deska s nápisem „Jukkamdžong“ čili Pavilon šesti smyslů. 30 Vyzývá nás, abychom rozjímali o smyslových orgánech, a pochopili tak pravou přirozenost mysli. To, čemu se říká zen, usiluje o prolomení slupky viděných a cítěných jevů a objevení neměnného jádra mysli. Architektura zde vyjevuje podstatu zenu. Jeho hloubku pak jasně vyjevuje i vodopád Tegak (Vodopád velkého probuzení) pod síní Imgjongdang. Řekneme-li, že horský potok, který se bezuzdně valí skalnatým údolím až k pavilonu Čchimgjeru, symbolizuje světské vášně, pak vodní hladina poklidného přehradního jezírka pod síní Imgjongdang zobrazuje mysl hledače pravdy, která je světských vášní prosta, a tento vodopád, jenž s hukotem stéká dolů od kamenného brodu, symbolizuje svět probuzení. Takto dovedně užívali naši předkové přírodní jevy k architektonickému vyjádření duchovních významů. Měli zjevně vyvinutý smysl pro krásu jak v procesu hledání pravdy, tak i v denním životě. Když pak dojdeme k místu, kde se za klášterem provádějí kremace, cítíme při pohledu na zdejší stúpy přítomnost několika desítek mnichů, kteří tu v lůně hor pohlíželi na svět očima moudrosti. 5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic • 67

124

•

Místo zrodu Devíti hor korejského zenu hledící na horu Čchonwangbong

11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině Loď, která vyplouvá na moře pravdy V provincii Jižní Kjongsang se nacházejí hory Kajasan. Prý připomínají hory v indické Bódhgaji, kde Buddha Šákjamuni cvičil svoji mysl, a tak byly pojmenovány podle nich. Geograf I Čung-hwan, který žil v období království Čoson, napsal: „V provincii Kjongsang se skalnaté sopky sice nevyskytují, ale v horách Kajasan jsou řady ostrých skalnatých štítů a ty jsou krásné tak, jako by z nich plameny stoupaly do nebe.“ Vysoké rozrostlé borovice na cestě do těchto hor působí posvátným dojmem a velkolepé skalnaté štíty budí dojem vznešené samoty, jako bychom se dívali na meditujícího člověka. Heinsa spočívá v lůně nádherných hor Kajasan a vypadá jako loď, která míří na moře pravdy. Míněno tu je moře v poV klášteře Heinsa, kde je třeba stoupat po nekonečných schodištích a kamenných terasách branou Ilčumun počínaje a knihovnou Čanggjonggak s Tripitakou konče, je patrná vzestupná struktura od vstupního prostoru přes prostor cvičení mysli a prostor uctívání Buddhy až po prostor „klenotu Buddhova učení“. Symbolizuje cestu člověka hledajícího pravdu, jenž se očistil od světských vášní a teď míří na moře pravdy.

jetí Avatamsaka sútry. Tato významná sútra mahájánového buddhismu podává mj. učení o meditativním stavu zvaném „soustředění odrazu na mořské hladině“ (hein samme, skt. ságamudrá-samádhi), v němž lze spatřit čistý neposkvrněný svět, jehož každá část je organicky spojena s ostatními. Je to původní přirozenost hluboko v našem nitru, a právě k ní se probudil Buddha Šákjamuni. Vítre vane a na moři se zvedají velké či malé vlny. Jakmile ustane, vyjeví se vesmír ve své pravé původní takovosti. 36

Příběh o založení kláštera na nástěnných obrazech Příběh o založení kláštera Heinsa podávají obrazy namalované na vnější stěně hlavní Buddhovy síně zvané Tedžokkwangdžon (Síň velkého tichého světla). Celkem je tu pětašedesát obrazů zachycujících životaběh Buddhy 11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 125

Š ákjamuniho, příběhy o duchovní praxi významných mnichů i buddhistické legendy — tu o založení zdejšího kláštera podávají dva z nich. Na prvním obraze vidíme zakladatele kláštera Heinsa, mnichy Sununga a Idžonga, jak se soustředěně modlí před pagodou s ostatky čínského mistra Čigonga, 37 jenž se jim zjevuje a cosi jim říká. Druhý obraz pak zachycuje scénu, jak mniši Sunung a Idžong léčí nemocnou královnu. To jsou dvě ilustrace k následující legendě: Když mistr Čigong v tchangské Číně pocítil, že brzy zemře, svolal své žáky a pravil: „Po mé smrti sem přijdou studovat dva mniši ze Silly. Dejte jim tuto knihu.“ Podal žákům spis zvaný Tongguktapsangi a odebral se do nirvány. A opravdu, brzy přišli dva sillští mniši Sunung a Idžong a projevili přání studovat Buddhovo učení. Čigongovi žáci měli radost, že mohou splnit mistrovu poslední vůli, a darovali jim Tongguktapsangi. Sunung a Idžong byli dojati a vypravili se k pagodě s ostatky mistra Čigonga, kde setrvali v modlitbách celý týden. Zjevil se jim mistr Čigong, pochválil je za jejich úsilí při hledání pravdy, předal jim mnišské roucho a jídelní misku a řekl: „Ve vaší zemi, na západní straně hor Udusan (nyní Kajasan), je místo, kde bude vzkvétat Buddhovo učení. Měli byste tam založit velký klášter.“ Potom znovu zmizel v pagodě. 126

•

Loď, která vyplouvá na moře pravdy

Sunung a Idžong se vděčně poklonili jeho památce a vrátili se zpátky do Silly. Pak se vydali rovnou do hor Udusan. Toulali se po horách a hledali místo vhodné pro stavbu kláštera, až našli malebné zákoutí na břehu průzračné bystřiny. Posadili se na zem a pohroužili se do zenové meditace. Na čele obou mnichů se objevila záře a stoupala k nebi. Tou dobou v Sille churavěla královna, manželka krále Edžanga. Vyzkoušeli řadu léků, ale marně, žádný nezabral. Král tedy nechal po celé zemi rozeslat posly, aby hledali probuzené mnichy, kteří by královně mohli pomoci. Poslové se dostali i do hor Udusan, všimli si posvátné záře stoupající od údolí potoka k nebi a spatřili dva meditující mnichy. Uctivě je pozdravili a vysvětlili jim, proč putují krajem. Sunung a Idžong jim darovali klubko pětibarevné nitě a poradili jim, aby jeden konec nitě přivázali k hrušni v palácové zahradě a druhý konec ke dveřím komnaty, kde ležela nemocná královna. Poslové se vrátili ke dvoru. Král je vyslechl a zařídil se dle rady mnichů. Jakmile pětibarevnou nití spojili dveře královniny komnaty s hrušní v zahradě, strom uschnul a královna se uzdravila. Král, královna i poddaní se radovali a král se osobně vydal do hor Udusan, aby Sunungovi a Idžongovi vyjádřil svou vděčnost. Na místě, kde mniši pobývali, se pak začalo s výstavbou velkého kláštera pod patronátem panovníka. Klášter Heinsa

byl založen šestnáctého dne desátého lunárního měsíce roku 802. Tato legenda o založení kláštera se objevuje i v záznamu básníka Koun Čchö Čchi-wona, 38 jenž se do hor Kajasan uchýlil v době politických zmatků za vlády královny Činsong. Podle jedné teorie mistr Uisang založil klášter Pusoksa, a pak za účelem dalšího šíření Avatamsaka sútry též další kláštery, které prosluly jako Hwaom sipčchal (Deset klášterů korejské školy Hwaom), např. Heinsa, Hwaomsa, Pomosa aj. V klášteře Heinsa však není ze 7. století, kdy byl mistr Uisang činný, jediná stopa. Zdá se tedy, že zde byli aktivní až Uisangovi žáci pozdějších generací. Později v období zmatků Pozdních Tří království (tj. v letech 892–936) byla škola Hwaom rozdělena na „jižní vrchol“ (namakpcha) s centrem v klášteře Hwaomsa v horách Čirisan a „severní vrchol“ (pugakpcha) s centrem v klášteře Pusoksa v horách Sobeksan. Klášter Heinsa, zastávající postoj školy pugakpcha, se tehdy postavil na stranu klanu Wang. 39 Vliv kláštera Heinsa vedeného tehdy mistrem Huirangem pomohl Wang Konovi k získání kontroly nad královstvím Pozdní Pekče (892–936). Jakmile Wang Kon založil novou sjednocenou dynastii Korjo, klášter se za odměnu těšil pozornosti vládnoucí vrstvy jako nejdůležitější buddhistický seminář v zemi.

V době vlády království Čoson sem do kláštera Heinsa bylo z kláštera Sonwonsa na ostrově Kanghwado přeneseno více než osmdesát tisíc xylografických desek Tripitaky Koreany,40 a tak se klášter stal kolébkou vlastenecky laděného buddhismu a posvátnou půdou uchovávající „klenot Buddhova učení“. V Indii, samotném rodišti buddhismu, kompletní soubor buddhistických písem už vymizel. I v době útlaku buddhismu v době království Čoson se klášter Heinsa těšil přízni královské rodiny: za vlády krále Sedžoa41 byla rozšířena a opravena knihovna s Tripitakou zvaná Čanggjonggak (Pavilon súter) a za vlády krále Song džonga v roce 1483 byl klášter znovu ve velkém měřítku renovován. Sice neshořel za žádné války, přesto ho několik požárů poničilo, takže musel být párkrát přestavován.

Loď, která míří do světa nejvyšší moudrosti Mistři geomancie říkají, že vzhled místa, na němž stojí klášter Heinsa, připomíná loď na moři pravdy. Klášter je usazen v srdci hor, které ho obklopují tak, jako okvětní plátky obklopují vnitřek lotosového květu. Na strmém svahu byly vybudovány kamenné terasy a na nich postaveno mnoho síní. Člověk zde stoupá po nekonečných kamenných schodištích od Ilčumun (Brány jednoho sloupu) k Ponghwang11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 127

Celkový pohled na klášter: Heinsa je velkolepý, a přitom poklidný klášter. Vypadá, jako by se vznášel na nekonečně velkém širém moři hor. Tím mořem je moře čistého neposkvrněného samádhi, v němž ustaly vlny světských vášní, tedy moře nanejvýš pokojné. 128

•


mun (Bráně fénixe), od Hetchalmun (Brány osvobození) ke Kugwangnu (Síni devíti světelných paprsků), od Tedžokkwangdžon (Síně velkého tichého světla) k Čanggjonggak (Pavilonu súter). Cesta je to velkolepá. Propojení vstupního prostoru s prostorem cvičení mysli, s prostorem uctívání Buddhy a s prostorem „klenotu Buddhova učení“ je architektonickým vyjádřením putování do světa pravdy, přičemž se poutník postupně osvobozuje od profánního světa. To samo o sobě vytváří svébytný dokonalý svět. Vstupní prostor kláštera Heinsa začíná už lesní stezkou, vedoucí od potoka v údolí Hongnjudong (Údolí červeného proudu) k první bráně. Tato stezka míří na moře probuzení a na jejím počátku stojí kamenné památníky dávných poutníků za pravdou. Vidíme památníky významných mnichů a těsně vedle nich i laiků, kteří se svými milodary zasloužili o klášter. A stojí tu i kamenné žerdi na prapory a pagoda zvaná mjogilsangtchap. Tato třístupňová kamenná pagoda byla postavena k modlitbám za mnichy i obyčejné laiky, kteří zahynuli během politických nepokojů v době vlády královny Činsong. V roce 1966 vzbudilo zájem odborných kruhů objevení cenných památek a Čchö Čchi-wonových historických záznamů, které byly uložené uvnitř. Koun Čchö Čchi-won, který

Jedlová alej vedoucí k Ilčumun (Bráně jednoho sloupu): Impozantní je alej tisíc let starých stromů, která vede k bráně Ilčumun, tj. k první bráně, jíž procházejí všechny cítící bytosti putující do světa Buddhova probuzení. Prastaré stromy tu působí jako strážci. Rovná cesta vzhůru nás učí, abychom na své duchovní stezce postupovali přímo a bez váhání.

se do kláštera Heinsa uchýlil v době politických zmatků koncem království Silla, napsal: „Není místa, kde by nebylo přítomné zlo. Kostry těch, kteří umřeli hladem nebo ve válečném boji, jsou roztroušené na planinách jako hvězdy na nebi.“ Jeho záznamy jsou důležitým materiálem ke studiu tehdejší společenské situace. Od kamenných památek dojdeme k bráně Ilčumun, na níž visí deska s nápisem „Klášter Heinsa v horách Kajasan“.

Název brány praví, že ji tvoří jeden sloup nalevo a jeden sloup napravo, a zde znamená i to, že máme hledat útočiště v pravdě se soustředěnou myslí. Tato brána je nápadná svou prostou architektonickou krásou a vede k ní přímá c esta 11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 129

Heltchalmun (Brána osvobození) viděná skrze Čchonwangmun (Bránu čtyř nebeských králů střežících Buddhovo učení): Když projdeme Branou jednoho sloupu a vystoupáme do Brány čtyř nebeských králů střežících Buddhovo učení, spatříme před sebou Bránu osvobození. Této třetí bráně se říká také Purimun (Brána neduality), čímž se míní stav osvobozené mysli, jež transcendovala veškeré protiklady, jako jsou dobro a zlo, správnost a nesprávnost, život a smrt. Jakmile projdeme i touto třetí branou, dostaneme se na území hlavní Buddhovy síně, kde dlí Buddha.

vroubená alejí jedlí, vypínajících se do nebe, což je velice působivé. Jdeme dál a spatříme bránu Ponghwangmun, na níž visí deska s nápisem „Hein čchongnim“ („Háj odrazu na mořské hladině“). Ponghwangmun (Brána fénixe) je jiným jménem pro Čchonwangmun (Bránu čtyř nebeských králů střežících Buddhovo učení). Zde jsou čtyři králové namalovaní na stě130

•


nách brány. Jsou to vrátní dohlížející na to, aby se do buddhistického semináře nedostaly zlovolné síly. Jakmile projdeme dovnitř, uvidíme napravo svatyňku, v níž je uctíváno ochranné božstvo místa, na němž stojí klášter Heinsa. A odtud se po dalším kamenném schodišti dostaneme do Hetchalmun (Brány osvobození). Tato brána se také nazývá Purimun (Brána neduality); když jí projdeme, zbavíme se veškerého trápení, které sužuje cítící bytosti, a vstoupíme do světa Buddhy.

Branou Hetchalmun končí vstupní prostor a začíná prostor cvičení mysli. Ocitáme se na území, kde mniši tráví svůj každodenní život, kde meditují, kde se vzdělávají. Na širokém nádvoří stojí několik budov: uprostřed síň Kugwangnu (Síň devíti světelných paprsků) a dále síň Pogjongdang, zvonice aj. V síni Kugwangnu se původně konaly přednášky pro širokou veřejnost, teď je nově přestavěná. Její název odkazuje k příběhu o Buddhovi Šákjamunim — když prý kázal, z jeho čela vycházelo devět světelných paprsků. Na nádvoří stojí také pagoda a kamenná lucerna a po levé i pravé straně další budovy: síně Simgomdang, Kunghjondang a studovna súter Kjonghagwon. Třístupňová kamenná pagoda a lucerna pocházejí z pozdní doby království Silla. Nejsou uprostřed, nýbrž trochu nalevo (z pohledu od hlavní Buddhovy síně) — prý aby byla zachována rovnováha, jak vysvětlují mistři geomancie. Od pagody a lucerny vystoupáme po vysokém trojitém schodišti a dostaneme se do hlavní Buddhovy síně zvané Tedžokkwangdžon (Síň velkého tichého světla). Jsme v prostoru uctívání Buddhy. V blízkém okolí stojí další budovy, kde se ráno a večer konají rituály uctívání Buddhy a kam se věřící chodí modlit: Ungdžindžon (Síň šestnácti arhatů) a Mjongbudžon (Síň posledního soudu), Toksonggak (Pa-

vilon mudrce v ústraní) a Unghjanggak (Pavilon nahromaděné vůně), Tchesoldang (Přednášková síň) a Čosadžon (Síň mistrů zakladatelů). Společně vytvářejí posvátný prostor. V Tedžokkwangdžon (Síni velkého tichého světla) je uctíván Vairóčana, Buddha vesmírné energie, jenž je hlavním Buddhou školy Hwaom vykládající Avatamsaka sútru. A vystoupáme-li ještě po dalším schodišti, ocitneme se v nejposvátnějším prostoru kláštera Heinsa — prostoru „klenotu Buddhova učení“. Na velmi vysoké kamenné terase, jakoby nesená na hlavě

Pagoda Tottetchap: Tato pagoda zde byla postavena ve snaze vyrovnat energii místa.

11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 131

Člověk hledající pravdu v „Háji odrazu na mořské hladině“: „Hájem“ se nazývá všeobecný buddhistický seminář, kde mniši meditují, studují sútry, zdokonalují se v mnišské kázni a recitují Buddhovo jméno. V Koreji je takovým seminářem číslo jedna klášter Heinsa. Dodržují se zde přísná pravidla a asketická atmosféra sem stále přitahuje mnoho lidí hledajících pravdu.

síně Tedžokkwangdžon, tu stojí knihovna Čanggjonggak (Pavilon súter), v níž je uložena Tripitaka Koreana. Tato knihovna sestává ze čtyř budov. Pokud vyjdeme po příkrém schodišti a staneme v bráně Poanmun (Bráně univerzálního oka), uvidíme dvojici stejně dlouhých budov: vepředu Sudaradžang (Archiv súter), vzadu Poppodžon (Síň klenotu Buddhova učení). Mezi nimi na obou koncích stojí dvě menší budovy: Tongsagandžon (Východní archiv) na východě a Sosagandžon (Západní archiv) na západě. Celá knihovna má tedy obdélníkový půdorys. 132

•


Datum jejího založení není přesně známo, existují však záznamy o tom, že někdy poté, co byla Tripitaka Koreana přenesena do zdejšího kláštera, byla budova zvaná Poandang (Síň univerzálního oka) roku 1458 na příkaz krále Sedžoa přestavěna a potom roku 1488 za vlády krále Songdžonga zde byla postavena budova další.

Vrcholná architektura království Čoson — knihovna Čanggjonggak Knihovna Čanggjonggak a její vybavení je spolu se svatyní Čongmjo42 považována za vrcholné architektonické dílo království Čoson pro svoji strohou prostotu, preciznost, úhlednost a opakování stejných prvků. Když se na ni díváme shora, vidíme, jak dobře ladí s okolními horami Kajasan a působí, jako by otevírala velkolepý svět probuzení. Různé

jiné budovy kláštera Heinsa ničily požáry a musely být znovu a znovu přestavovány, ale je zázrak, že knihovna Čanggjonggak zůstala jako jediná téměř šest set let neporušená. Znamenitost knihovny nespočívá však jenom v její vnější architektonické kráse. Sloupy budov postavených před více než šesti sty lety stojí stále rovně, police s xylografickými deskami a veškeré vybavení archivu, ventilace a opatření proti vlhkosti, ba i přeprava desek, když jsou používané k tištění, vše stále bezchybně funguje. Aby se zabránilo vlhkosti, byly police postaveny třicet centimetrů nad zemí, a aby se desky nevystavovaly přímým slunečním paprskům, byly mezi policemi na jižní straně ponechány asi třímetrové mezery. Navíc rozměry oken pro ventilaci odpovídají poloze místa a vhodným rozmístěním těchto oken bylo dosaženo účinného větrání. V síni Sudaradžang jsou širší okna umístěna v dolní části jižní stěny

Xylografické desky Tripitaky uložené v knihovně Čanggjonggak.

a v horní části severní stěny, zatímco užší okna jsou umístěna v horní části jižní stěny a v dolní části severní stěny. V síni Poppodžon je tomu obdobně. Ventilace (pomocí konvekčního proudu vzduchu) umožněná takovýmto rozmístěním oken je pro zachování přiměřené teploty vzduchu uvnitř mezi policemi naprosto rozhodující. 11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 133

Brána do knihovny Čanggjonggak, která uchovává Tripitaku Koreanu. 134

•


Dalším důležitým prvkem chránícím xylografické desky je kvalita zdejší podlahy. Půda na nejvyšším místě kláštera Heinsa je přirozeně kvalitní, a když byla pokrytá vrstvami dřevěného uhlí, soli, vápna a hlíny, nabyla schopnosti absorbovat nadměrnou vlhkost v období dešťů a udržovat přiměřenou vlhkost v období sucha. A tak se podařilo uchovat xylografické desky v bezvadném stavu až do dnešních dnů.43 Architektura kláštera Heinsa, která má vzestupnou strukturu od vstupního prostoru bran Ilčumun, Pong hwangmun a Hetchalmun přes prostor cvičení mysli kolem síně Kugwangnu

a prostor uctívání Buddhy v síni Tedžokkwangdžon až k prostoru „klenotu Buddhova učení“ v knihovně Čanggjonggak, má své završení za zdí chránící knihovnu — ve skále zvané Totte (Stěžeň), která se nachází v borovém lese. Kdysi hrála tato skála úlohu kormidla lodi pravdy, která dle Avatamsaka sútry pluje po moři, ale japonští imperialisté ji za okupace 44 poškodili, aby zničili duchovní vitalitu kláštera Heinsa. Ve snaze tuto energii místu znovu dodat byla zde v současné době vybudována kamenná devítistupňová oktagonální pagoda Tottetchap (Stěžňová pagoda, viz str. 131). Pohlédneme-li odsud dolů, vypadá klášter jako obrovský koráb. Heinsa se lehce vznáší na zelenavém moři hor Kajasan jako loď, která vyplouvá do světa pravdy.

Jednoduchá krása střech knihovny Čanggjonggak: Knihovna stojí na nejvyšším místě kláštera. Považuje se za nejkrásnější dílo, které se zachovalo z architektury počátečního období království Čoson. Vypadá, jako by byla nesená na hlavě síně Tedžokkwangdžon, v níž je uctíván Buddha vesmírné energie Vairóčana, což je zvláštnost architektury tohoto kláštera uchovávajícího „klenot Buddhova učení“.

11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině • 135

180

•

Ležící kamenní Buddhové a tajemství tisíce Buddhů a tisíce pagod

15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti Hlavní dům korejského buddhismu spočívající v objetí hor Jongčchüsan Rozhlédneme-li se brzy ráno z návrší u poustevny Anjang am (Poustevna Čisté země), klášter Tchongdosa připomíná květinovou zahradu. Pohled na jednotlivé síně rozeseté v tichém údolí hor Jongčchüsan, vonících borovicemi, je úchvatný nejspíš stejně, jako byly přednášky historického Buddhy Šákjamuniho, když na Supí hoře (Jongčchüsan, skt. Grdhrakúta) u Rádžagrhy v Indii kdysi dávno vykládal Lotosovou sútru. Všechny korejské kláštery v horách vytvářejí pro duchovní hledače zvláštní posvátné teritorium, to je dobře známo, Tchongdosa je klášterem klenotu Buddhy, jenž uchovává šaríru Buddhy Šákjamuniho. Jeho kořeny sahají hluboko do dějin korejského buddhismu. Má složitou strukturu podobně jako hlavní dům velké rodiny. Na jaře rozkvétají na jeho nádvoří mezi síněmi Jongsandžon a Kungnakčon růžové slivoně.

avšak při pohledu na klášter Tchongdosa se v člověku přímo tají dech. Hory a klášter se stávají jedním tělem, tančí spolu, putují spolu do ráje… Snad i tak lze slovy vyjádřit krásu tohoto místa. Zatímco architektonické uspořádání klášterů Heinsa a Songgwangsa má svůj přísný řád, při pohledu na klášter Tchongdosa máme dojem, že se díváme na plně rozkvetlou květinovou zahradu. Každá jeho budova má svoji takříkajíc specifickou vůni neomezenou druhými, a přesto tu je cítit řád a harmonie. Na jeho architektuře pozorujeme stopy času, jež působí slavnostním dojmem, a před našima očima ožívají dějiny jeho pádů a vzestupů. Tchongdosa byl centrem školy Kjejul (skt. Vinaja), soustředěné na dodržování mnišské kázně, jež byla jednou 15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti • 181

ní Avalókitéšvaru, víra v Bhaišadžjagurubuddhu i domácí korejské náboženské představy. V několika desítkách zdejších síní a pavilonů se projevovaly všechny tyto nejrůznější aspekty korejského buddhismu, a při prohlídce kláštera je tedy nejlepší zaměřit se na jeho architekturu.

Uspořádání budov kláštera, jenž je ztělesněním krásy jednoty v rozmanitosti

Celkový pohled na klášter Tchongdosa: Seshora od poustevny Anjangam vypadá klášter trochu jako obrovská loď. Stojí v údolí táhnoucím se ze západu na východ v horách Jongčchüsan. Jeho nesčetné budovy vytvářejí jednotu v různosti, a právě v ní spočívá architektonická krása kláštera.

z pěti buddhistických škol v království Silla. Jeho dějiny jsou dlouhé tisíc tři sta let. V souvislosti s proměnami buddhistické víry se proměňoval i klášter; nejprve ho formovala víra v sílu šaríry Buddhy Šákjamuniho a potom postupně i učení Lotosové sútry, víra v Čistou zemi Buddhy Amitábhy, víra v budoucího Buddhu Maitréju, víra v bódhisattvu soucítě182

•

Tchongdosa se rozprostírá v údolí podél potoka a dělí se do tří částí: horní, střední a dolní. Centrem horní části je svatyně Kumgang kjedan (Diamantová svatyně, nebo též Diamantové podium), zasvěcená ostatku šaríra Buddhy Šákjamuniho. V její blízkosti jsou síně Teungdžon (Síň velkého hrdiny), Mjongbudžon (Síň posledního soudu) a Nahandžon (Síň pěti set arhatů). Ve střední části se nacházejí síně Tegwangmjongdžon (Zářivá síň velkého světla), Jonghwadžon (Síň dračího květu), Kwanumdžon (Síň bódhisattvy Avalókitéšvary), Kesandžodang (Síň mistra zakladatele, který otevřel horu) a pavilon Hedžangbogak (Vzácný pavilon mořského pokladu). Dolní část pak tvoří síně Jongsandžon (Síň Supí hory), Kungnakčon (Síň nejvyšší blaženosti), Jaksadžon (Síň Bhaišadžjagurubuddhy čili Buddhy léčitele) a několik dalších.

Hlavní dům korejského buddhismu spočívající v objetí hor Jongčchüsan

Tuto architektonickou strukturu si vyžádala potřeba přijímat postupně různé aspekty buddhistické víry v jednom jediném klášteře. Přesto zde nepanuje chaos. Teritorium každé ze tří částí má svou individuální celistvost a všechny dohromady vytvářejí jeden velký systém. Jednotícím prvkem celé složité struktury kláštera je osa vstupního prostoru, na níž stojí tři brány: Ilčumun (Brána jednoho sloupu), Čchonwangmun (Brána čtyř nebeských králů střežících Buddhovo učení) a Purimun (Brána neduality). Architektonickými prostředky je tak naznačen tajuplný proces hledání Diamantová svatyně zasvěcená Šákjamuniho ostatku šaríra. pravdy světa. Stavitelská kompozice kláštera, jejíž složitost je v korej- chovní probuzení, visí velký kaligrafický nápis „Domov ských buddhistických klášterech nebývalá, se počíná již buddhistického řádu, velký klášter naší země“. Tato kalistezkou v prastarém borovém lese na úpatí hor. Kráčíme grafie nám sděluje, že se nacházíme v hlavním domě kopo ní, naslouchajíce větru ve větvích borovic, mysl zanese- rejského buddhismu, v němž se uchovává šaríra Buddhy ná světskými starostmi se zvolna pročišťuje, a znenadání Šákjamuniho. staneme před branou Ilčumun. Na bráně, jejíž název pra- Od brány Ilčumun pak pokračujeme v cestě alejí moví, že sem máme vstupovat s myslí soustředěnou na du- hutných jedlí a dojdeme k bráně Čchonwangmun. Cesta 15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti • 183

Hlavní Buddhova síň Teungdžon a svatyně Kumgang kjedan: Za hlavní Buddhovou síní Teungdžon, jejíž tři strany lze považovat za strany přední, stojí Kumgang kjedan. Tato svatyně pochází z doby mistra Čadžanga a je srdcem kláštera. Byla vypleněna během imdžinské války, ale šaríra byla potom znovu nalezena a svatyně zrestaurována.

mezi nimi je zakřivená jako oblouk luku. Ve skutečnosti není delší než padesát metrů, ale aby byla vyvolána iluze vstoupení do jakéhosi vzdáleného prostoru, stavitelé kláštera použili namísto přímky právě takovouto křivku. Za ní se již nachází území dolní části kláštera: Manseru (Pavilon 184

•

dlouhého života), zvonice a síně Kungnakčon, Jaksadžon a Jongsandžon. Dolní část vytvářejí čtyři budovy kolem nádvoří uprostřed. Takové uspořádání bylo obvyklé v klášterech z doby království Čoson. Síň Jongsandžon symbolizuje říši histo-


Kamenná pagoda ve tvaru jídelní misky: Před síní Jonghwadžon, v níž je uctíván budoucí Buddha Maitréja, stojí kamenná pagoda ve tvaru mnišské rýžové misky s pokličkou. Jídelní misku jako symbol svého učení svěřil Šákjamuni, Buddha nynějšího věku, svému žáku Mahákášjapovi s prosbou, aby ji předal Maitréjovi, až sestoupí na zem.

rického Buddhy Šákjamuniho, Kungnakčon říši Buddhy Amitábhy a Jaksadžon říši Bhaišadžjagurubuddhy — Buddhy léčitele. Projdeme dolní částí a dostaneme se k bráně Purimun (Bráně neduality), jejíž název praví, že Buddha a cítící bytosti jedno jsou. Staneme v této bráně, ustoupíme o krok zpátky a uvidíme před sebou území střední části kláštera. Zde stojí síně Kwanumdžon, Jonghwadžon a Tegwangmjongdžon. Střední část má strukturu odlišnou od části dolní, a čím jdeme dál, tím jsou budovy větší a velkolepější. Tegwangmjongdžon (Zářivá síň velkého světla) je místem uctívání Vairóčany — Buddhy vesmírné energie, jenž je centrálním Buddhou Avatamsaka sútry — zatímco Jong hwadžon (Síň dračího květu) je místem uctívání budoucího Buddhy Maitréji. Ten nyní údajně dlí ve stavu bódhisattvy v jednom z buddhistických rájů zvaném Tušita, a až nastane čas, sestoupí na zem pod strom zvaný jonghwasu („strom s dračími

Kompozice kláštera Tchongdosa: Architektonické uspořádání kláštera je výsledkem opakovaného přerušování a otevírání, dílem estetiky splývání jednotlivostí a celku. Během času se proměňovaly formy buddhistické víry a s nimi i způsoby využívání klášterních budov. Tyto proměny zde však nevedly k disharmonii, nýbrž podnítily tvorbu vlastního řádu a krásy. 186

•


květy“, skt. nágavrkša) a prostřednictvím trojího kázání spasí cítící bytosti. O tato kázání Maitréju požádal Buddha Šákjamuni, a ten také řekl svému nejlepšímu žáku Mahákášjapovi, aby vyčkal sestoupení Maitréji a aby mu předal jídelní misku jako znamení duchovního probuzení. Proto byla na nádvoří před síní Jonghwadžon postavena kamenná pagoda ve tvaru jídelní misky, která bude předána Maitréjovi. Ve svatyni Kumgang kjedan (Diamantové svatyni) se uchovává Šákjamuniho šaríra a konají se rituály mnišského slibu. Diamantem se zde míní moudrost schopná proniknout veškerenstvem. Tato moudrost má sílu zničit veškeré vášně a iluze lidského světa a lze jí dosáhnout duchovní praxí, sestávající z kázně, meditace a studia, dohromady nazývanou samhak (trojí učení). Pro mnichy je nejdůležitější právě ukázněnost. Mnišská kázeň (kjejul, skt. vinaja,) se podobá snadno rozbitné nádobě. Proto se rituál mnišského slibu (sugjeuisik) koná u svatyně s Šákjamuniho šarírou. Mnich musí nádobu pravidel učinit pevnou jako diamant. Tchongdosa se proto stal „klášterem klenotu Buddhy“ a centrem buddhistické školy Kjejul (skt. Vinaja), soustředěné na dodržování pravidel mnišské kázně. Horní část je takříkajíc srdcem architektury kláštera Tchongdosa. Nejdříve nám do oka padne velkolepý tvar

hor Jongčchüsan a štít střechy hlavní Buddhovy síně Teung džon. Zde je přítomna velkorysost a důstojnost, kterou v ostatních částech necítíme. Tady se nachází svatyně Kumgang kjedan a v její blízkosti síň Teungdžon a další síně, mj. Ungdžindžon (Síň šestnácti arhatů), Mjongbudžon (Síň posledního soudu) a svatyně Sansingak (Pavilon ducha hor).

Kompozice ohýbání (difrakce) prostoru a jezírko Kurjongdži Spolu s Kumgang kjedan náš zrak v horní části kláštera upoutá střecha hlavní Buddhovy síně Teungdžon. Tato střecha má celkem tři štíty nad každou ze tří stran, jimiž se vstupuje dovnitř. Jeden vidíme, když sem vstupujeme od brány Purimun, druhý z nádvoří před Nohjanggak (Pavilonem kadidelnice) a třetí od Sansingak (Pavilonu Ducha hor) a jezírka Kurjongdži. Díváme-li se od brány Purimun, jako přední strana se nám jeví strana východní, ale pokud na ni hledíme od svatyně Kumgang kjedan, která je na straně severní, pak se nám jako přední strana jeví strana jižní. Z tohoto důvodu považují návštěvníci za přední stranu síně Teungdžon stranu východní; vstoupí dovnitř, přejdou podél strany jižní, která je v podstatě tou „hlavní“ přední stranou, a podél strany západní, odkud vidí ven na jezírko 15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti • 187

Kurjongdži, se dostanou před Kumgang kjedan na straně severní. Příchozí má tedy dojem, jako by síň Teungdžon byla kolem, kterým jednou otočí a stane tak v prostoru nejzazší vznešenosti. Tento architektonický prvek se nazývá kompozice ohýbání (difrakce) prostoru. Nástěnná malba lodi nejvyšší moudrosti (skt. pradžňá): Na stěně síně Kungnakčon je namalován obraz shovívavého vládce bódhisattvy Inwanga a bódhisattvy Kšitigarbhy. Oba bódhisattvové zde na lodi nejvyšší moudrosti vezou cítící bytosti do světa nejvyšší blaženosti.

188

•


Kurjongdži (Jezírko devíti draků): Na místě kláštera původně žilo devět jedovatých draků. Mistr Čadžang je vyhnal silou Buddhova učení a postavil zde Kumgang kjedan, ale tehdy se jeden z draků kál a projevil přání stát se ochranným božstvem kláštera. Aby měl kde přebývat, bylo pro něj vytvořeno toto jezírko.

Síň Teungdžon je přestavbou z období království Čoson na kamenné podezdívce zdobené reliéfy lotosů z doby království Silla. Uvnitř síně však není žádná Buddhova socha. Směrem k svatyni Kumgang kjedan je prosklená stěna. Na vyvýšeném pódiu vzbuzují dojem vážnosti pouze žlutozlaté polštáře na sezení a důstojný svícen. Stejně jako je nemyslitelný klášter bez mnichů, tak je nepředstavitelná Buddhova síň bez Buddhy, leč v hlavní Buddhově síni kláštera Tchongdosa není Buddha přítomen. Je tomu tak proto, že hned za ní se nachází svatyně Kumgang sedan, v níž je uctívána Šákjamuniho šaríra, a proto už není třeba, aby v síni před ní byla ještě

zvlášť socha Buddhy. Síň se také nazývá Čongmjolbogung (Palác s klenotem nirvány), tj. místo, kde dlí Buddha, jenž vstoupil do nirvány. Jezírko před síní Teungdžon se jmenuje Kurjongdži (Jezírko devíti draků). Má oválný tvar a vede přes něj prostý můstek. Jeho hladinu krášlí lekníny a břeh zdobí růžově kvetoucí keř pegilhong (Lagerstroemia indica L.). Ocitáme 15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti • 189

Mistr Čadžang, jenž vyslovil svoje krédo slovy „raději budu žít jeden jediný den mnišským životem než sto let životem světským“, se stal ve své době nejvýše postaveným mnichem v zemi a svou činností vnesl do života mnichů v království Silla řád a systém.

se v prostoru vybraného vkusu. Podle legendy o založení kláštera se v těchto místech dříve nacházelo jezero a v něm prý žilo devět jedovatých draků, kteří obtěžovali místní obyvatele. Mistr Čadžang draky vyhnal a postavil zde klášter. Tehdy jeden z draků litoval svých skutků a prosil Čadžanga, aby mu zachránil život, a tak mu mistr prý vybudoval toto malé jezírko. Legenda naznačuje, že mistr Čadžang se musel vyrovnávat s oponujícími silami, ty však dostal pod kontrolu a byl je pak ochoten tolerovat. Mistr Čadžang je ctěn jako zakladatel buddhistické školy Kjejul (skt. Vinaja), jež se soustřeďovala na dodržování pravidel mnišské kázně. Jako syn aristokrata Kim Mu-rima měl cestu ke světské kariéře otevřenou, ale v dětství ztratil rodiče, uvědomil si pomíjivost života a stal se mnichem. Odhodlán přemoci světské vášně, odešel do hor a tam se v chýši, kterou naplnil trnitými větvemi ostružiní190

•


Průvod mnichů: Mniši, kteří udržují v chodu klášter Tchongdosa, kráčejí v řadě stále stejným způsobem jako v době mistra Čadžanga před 1 300 lety. Každé ráno a každý večer, když nastane doba pravidelného rituálu, připomíná úhledný průvod mnichů mířících do Buddhovy síně hejno divokých husí.

ku, a s hlavou neustále ve vzpřímené poloze, aby neusnul, věnoval extrémním asketickým cvičením. Mistr Čadžang pravidla mnišské kázně dodržoval striktně. Na královském dvoře mu sice nabízeli vysoký úřad, on však odmítl. Místo toho odešel studovat buddhismus do Číny. V roce 636 se vypravil do hor Čung-nan-šan, centra čínské buddhistické školy Kjejul, a do hor Wu-tchaj-šan, v nichž údajně přebývá bódhisattva moudrosti Maňdžušrí, a tam se vroucně modlil, aby se s bódhisattvou osobně setkal. Čadžangovo přání se splnilo a bódhisattva Maňdžušrí mistrovi předal Buddhovo roucho a Buddhovu šaríru. Roku 643 se vrátil na žádost královny Sondok zpět do Silly a zaujal nejvyšší úřad v buddhistických kruzích. V klášteře Hwangnjongsa63 vybudoval devítistupňovou dřevěnou

pagodu, aby pomohl královně k získání ztracené autority. K organizování mnichů formoval mnišská společenství a prostřednictvím rituálu mnišského slibu (sugjeuisik) zavedl přísnou disciplínu. V Sille tehdy povstalo reformní hnutí za sjednocení buddhismu a centrem tohoto dění byl právě mistr Čadžang a klášter Tchongdosa. Tak se tento klášter stal hlavním domem korejského buddhismu, jehož dějiny jsou dlouhé 1 600 let.

15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti • 191

O autorovi Básník, cestovatel a publicista I Hjong-kwon (*1963) pochází z kraje Henam na jihozápadě Koreje. Vystudoval korejskou literaturu na Univerzitě provincie Jižní Čolla a postgraduál na Univerzitě Tongguk v Soulu, která je zaměřena na studium buddhismu. Během studií se začal věnovat dějinám korejského umění a specializoval se na putování po kulturních památkách. Pracoval jako scenárista dokumentárních filmů a o svých cestách psal fejetony. Po pozoruhodných místech dějin a umění putuje stále a znovu objevuje krásu tradiční Koreje, kterou sdílí se čtenáři ve svých knihách. Píše též poezii a pořádá přednášky. Zájemci mohou sledovat jeho činnost na webových stránkách: cafe.daum.net/moosimjae.

Konbongsa

Mapa klášterů

Woldžongsa

Pusoksa

Kesimsa

Hwaamsa Kwisinsa

Nesosa

Kumsansa Silsangsa

Sonunsa

Hwaomsa Songgwangsa

Jongoksa

Heinsa

Kjongdžu Namsan Tchongdosa

Ssanggjesa

Sonamsa Undžusa

Tehungsa

Pengnjonsa Mihwangsa

O autorovi • 291

Obsah Předmluva překladatelky

5

Z hluku do ticha

Úvodní poznámky překladatelky

5. Songgwangsa — Klášter mohutných borovic

55


8

Předmluva 10

6. Sonamsa — Klášter skály poustevníků

69

Síně Muudžon a Dalmadžon tonou ve vůni slivoňových květů

Kláštery v horách — místa, která čistí a otevírají mysl

7. Sonunsa — Klášter zenového mraku 1. Kesimsa — Klášter otevírající mysl

15

Proč by měl být ráj někde daleko?

2. Nesosa — Klášter zřídka navštěvovaný

23

Projdeme jedlovou alejí a obklopí nás atmosféra plnosti a krásy

8. Hwaamsa — Klášter květinové skály

31

Klášter letícího kamene, v němž sídlí láska panny Sonmjo

4. Tehungsa — Velký vzkvétající klášter Klášter, v němž zenoví intelektuálové zanechali voňavé stopy

91

Prostor probuzení uzamčený na závoru

9. Mihwangsa — Krásný žlutý klášter 3. Pusoksa — Klášter letícího kamene

79

Květy kamélií opadávající jako slzy a srdcervoucí pavoučí lilie

43

101

Klášter jako trs divoce rostoucích květin, jenž rozkvetl na samém cípu Koreje

10. Silsangsa — Klášter skutečnosti Místo zrodu Devíti hor korejského zenu hledící na horu Čchonwangbong

113

11. Heinsa — Klášter odrazu na mořské hladině

125


12. Pengnjonsa — Klášter bílého lotosu

217

Estetika architektury v klášteře „jižního vrcholu“ školy Hwaom

137 19. Kumsansa — Klášter zlaté hory

Klášter kamélií, jenž shlíží na záliv Kangdžin

13. Woldžongsa — Klášter zářivé měsíční esence

18. Hwaomsa — Klášter květinové girlandy

147

Cestou do paláce s klenotem, která vede krajinou rozkvétající jako lotosový květ

233

Příběhy usazené v horách Moaksan, v místě tradiční lidové víry

20. Kwisinsa — Klášter návratu k víře

243

Opuštěné, hezké, přívětivé a pokojné místo

14. Undžusa — Klášter, kde přebývají mraky

161 21. Konbongsa — Klášter severozápadního fénixe

Ležící kamenní Buddhové a tajemství tisíce Buddhů a tisíce pagod

15. Tchongdosa — Klášter přechodu na břeh nejvyšší moudrosti 181 Hlavní dům korejského buddhismu spočívající v objetí hor Jongčchüsan

16. Ssanggjesa — Klášter dvojitého proudu

Z dějin údolí Pchiagol a krása stúp

22. Hory Namsan u města Kjongdžu

263

Svět Buddhovy Čisté země, o němž snili v království Silla

193

Místo, kde v bílém sněhu kvetou květy puerárie

17. Jongoksa — Klášter vlaštovčího údolí

251

Sláva velkého starobylého kláštera, jenž zmizel ve válečném požáru

205

Poznámky 283 O autorovi 291 Mapa klášterů 291

I Hjong-kwon

Sansa

Buddhistické kláštery v korejských horách Místa, která čistí a otevírají mysl Z korejského originálu Sansa — maumul ssitko maumul jonun got (Koresil, Soul 2004) přeložila, předmluvou a poznámkami opatřila Ivana M. Gruberová. Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2014. Jazyková redakce Lucie Hanigerová a Daniela Kučmašová. Odpovědný redaktor Lumír Kolíbal. Sazba & typografie [email protected] Tisk PBtisk, Příbram. ISBN 978-80-7436-049-7 DharmaGaia, Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1, tel. +420 224 238 551, e-mail: [email protected], www.dharmagaia.cz Distribuce v ČR: Kosmas — Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 tel./fax +420 222510 749, 222 515 407 Distribuce v SR: Partner Technic, Námestie slobody 17, 812 31 Bratislava, e-mail: [email protected], www.partnertechnic.sk

DharmaGaia

I Hjong-kwon

Sansa

Básník, cestovatel a publicista I Hjong-kwon (*1963) v této knize plasticky přibližuje dvaadvacet jihokorejských lokalit a jejich osobitý svět. Seznamuje nás s korejskou historií, buddhistickou fi lozofi í, výtvarným uměním, svéráznými legendami i zenovou poezií a geografi í (ba i geomancií) hor – a to vše doplňuje téměř 250 barevnými fotografiemi. Věnuje též velkou pozornost architektuře, zejména souvislosti mezi uspořádáním jednotlivých budov v prostoru sansa a pojmem cesty k duchovnímu probuzení v buddhistickém smyslu. Kniha je tak určena nejen zájemcům o kulturu Dálného východu, estetiku a buddhismus, ale i všem čtenářům, kteří se zamýšlejí nad vztahem krajiny a architektury, přírody a kultury.

Buddhistické kláštery v korejských horách

Horské kláštery (kor. sansa) představují jedinečný, více než 1 500 let starý fenomén tradiční kultury Koreje.

I Hjong-kwon

Sansa

Buddhistické kláštery v korejských horách Místa, která čistí a otevírají mysl

DharmaGaia 2014

I Hjong-kwon. Sansa Buddhistické kláštery v korejských horách

Recommend Documents