Život v divočině
Bazén u prázdninové vily připomínal spíš jezero než lenošivé modré bazény z dovolenkových prospektů. Jezero obdélníkového tvaru, vyhloubené do skály rodinou italských kameníků žijící v Antibes. Tělo se vznášelo na hlubším konci, kde na vodu vrhala chladivý stín řada borovic. „Není to medvěd?“ Joe Jacobs neurčitě mávl rukou k vodě. Cítil, jak mu slunce praží do košile, kterou mu ušil jeho hindský krejčí ze štůčku surového hedvábí. Záda měl v jednom ohni. Dokonce i silnice v červencové vlně veder tály. Jeho dcera, čtrnáctiletá Nina Jacobsová, která stála na kraji bazénu v nových bikinách s potiskem třešní, se úzkostně podívala na svou matku. Isabel Jacobsová si rozepínala džíny, jako by se chystala skočit do vody. Zároveň Nina viděla Mitchella a Lauru, dvojici rodinných přátel, s nimiž se přes léto o vilu dělili, jak odkládají hrnky s čajem a míří ke kamenným schodům na mělkém konci. Laura, se svými sto devadesáti centimetry výšky štíhlá obryně, skopla sandály a sestoupila po kolena do vody. Do stěny porostlé mechem narážela opotřebovaná žlutá nafukovací matrace a čeřila včely, které se nacházely v různých fázích utonutí. „Co myslíš, že to je, Isabel?“ Nina ze svého místa viděla, že je to nějaká žena a že plave nahá pod vodou. Vznášela se na břiše, paže roztažené jako hvězdice, dlouhé vlasy jí splývaly podél těla jako chaluhy. „Jozef si myslí, že je to medvěd,“ odpověděla Isabel Jacobsová svým hlasem nezúčastněné válečné zpravodajky. 13
„Jestli je to medvěd, budu ho muset zastřelit.“ Mitchell si nedávno na bleším trhu v Nice koupil dvě starožitné perské pistole a střílení měl plnou hlavu. Včera všichni probírali novinový článek o čtyřiadevadesátikilovém medvědovi, který sestoupil z hor do Los Angeles a zaplaval si v bazénu jednoho hollywoodského herce. Podle vyjádření losangeleské odchytové služby byl medvěd v říji. Herec se obrátil na úřady. Medvěda uspali střelou a pak ho vypustili do nedalekých hor. Joe Jacobs nahlas uvažoval, jaké to asi je, když vás uspí a pak se musíte odpotácet domů. Dostal se ten medvěd vůbec domů? Nepostihla ho závrať, ztráta paměti, nezačal trpět halucinacemi? Co když se mu pod vlivem barbiturátu ve střele, známé rovněž pod názvem „narkotizační“, rozklepaly nohy a nechtěly ho poslouchat? Pomohl mu ten uspávací prostředek vyrovnat se s obtížnou životní situací, zklidnil jeho rozrušenou mysl, takže se teď na úřadech dožaduje, aby mu byla předhazována drobná kořist naočkovaná barbiturátovými sirupy? Joe to přestal rozvádět, až když mu Mitchell šlápl na nohu. Mitchell byl toho názoru, že je zatraceně těžké přinutit toho veršujícího kreténa, jehož čtenáři znají jako JHJ (pro všechny ostatní s výjimkou jeho manželky Joe), aby krucifix už sklapl. Nina sledovala, jak její matka skáče do kalné zelené vody a plave k ženě. Zachraňovat nafouklá těla plující v řekách patřilo zřejmě k tomu, co dělala dnes a denně. Sledovanost televize znatelně stoupala, kdykoli se objevila ve zprávách. Zmizela do Severního Irska, Libanonu či Kuvajtu a pak se vrátila, jako kdyby si jen odskočila na roh ulice pro mléko. Ruka Isabel Jacobsové už už svírala kotník té osoby plovoucí v bazénu. Náhle voda divoce vycákla a Nina se vrhla k otci, ten ji chytil za spálené rameno, až hlasitě vykřikla. Když se z vody vynořila hlava a otevřená ústa zalapala po dechu, na vteřinu si v panice pomyslela, že řve jako medvěd. Z bazénu vylezla žena s promáčenými vlasy až do pasu a rozběhla se k jednomu plastovému lehátku. Vypadalo to, že je jí něco málo přes dvacet, ale nedalo se to dost dobře určit, protože se 14
rozčileně vrhala od jedné židle ke druhé a hledala své šaty. Spadly na kamennou dlažbu, ale nikdo jí je nepodal, protože všichni civěli na její nahé tělo. Nině se v úporném horku točila hlava. Nesla se k ní hořkosladká vůně levandule, dusila se jí a ženino trhavé oddechování se mísilo s bzukotem včel mezi vadnoucími květy. Napadlo ji, jestli si neuhnala úžeh, protože měla pocit, že omdlí. Ač viděla rozmazaně, všimla si, že žena má kupodivu na někoho tak hubeného plná a kulatá prsa. Dlouhá stehna se napojovala na vyčnívající čepy jejích kyčlí jako nohy panenek, které jako dítě vytáčela a ohýbala. Jediné, co jí na té ženě připadalo skutečné, byl trojúhelník zlatých chloupků na ohanbí, jež se leskly na slunci. Při pohledu na ně Nina zkřížila paže na prsou a nahrbila záda ve snaze, aby její vlastní tělo zmizelo. „Šaty máte tamhle.“ Joe Jacobs ukázal na hromádku modré bavlny pod lehátkem. Všichni na ženu civěli trapně dlouho. Popadla tenké šaty a spěšně si je natáhla přes hlavu. „Děkuju. Mimochodem, jsem Kitty Finchová.“ Ve skutečnosti řekla K-K-K a celou věčnost zadrhávala, než ze sebe tu Kitty Finchovou dostala. Všichni se nemohli dočkat, až konečně dopoví, kdo je. Nina si uvědomila, že matka je pořád ještě ve vodě. Když vylezla po kamenných schodech, mokré plavky měla pokryté stříbrným borovým jehličím. „Já jsem Isabel. Můj manžel myslel, že jste medvěd.“ Joe Jacobs zkroutil rty, aby se nerozesmál. „Ovšem že jsem si nemyslel, že je medvěd.“ Kitty Finchová měla oči šedé jako kouřová skla Mitchellova pronajatého auta, mercedesu, který stál zaparkovaný na štěrku před vilou. „Snad vám nevadí, že jsem využila bazén. Zrovna jsem přijela a bylo mi tááák horko. Došlo k nějakému omylu v termínu pronájmu.“ „K jakému omylu?“ Laura se na mladou ženu zamračila, jako by právě dostala pokutu za parkování. „No, myslela jsem, že tady mám být na čtrnáct dní od téhle soboty. Jenomže správce…“ 15
„Pokud se dá takovému línému zhulenému zmetkovi, jako je Jurgen, vůbec říkat správce.“ Už jen při vyslovení Jurgenova jména se Mitchell znechuceně zpotil. „To jo. Jurgen tvrdí, že jsem si popletla data a moje záloha teď propadne.“ Jurgen byl německý hipík, který nikdy nic nevěděl přesně. Sám sebe popisoval slovy „přírodní hoch“ a nos měl věčně zavrtaný v Siddhárthovi od Hermanna Hesseho. Mitchell na ni zakýval prstem. „Jsou horší věci na světě než přijít o zálohu. Už jsme vás málem uspali a odvezli do hor.“ Kitty Finchová zvedla levou nohu a pomalu si z chodidla vytáhla trn. Její šedé oči zapátraly po Nině, která se stále ještě schovávala za otcem. A pak se usmála. „Líbí se mi tvoje bikiny.“ Přední zuby měla křivé, zaklesnuté do sebe, a vlasy jí usychaly do měděných loken. „Jak se jmenuješ?“ „Nina.“ „Myslíš, že vypadám jako medvěd, Nino?“ Zkřivila prsty pravé ruky, jako by to byla tlapa, a hrábla k bezmračné modré obloze. Nehty měla nalakované na tmavě zeleno. Nina zavrtěla hlavou, pak špatně polkla slinu a rozkašlala se. Všichni se posadili. Mitchell na ošklivou modrou židli, protože byl nejtlustší a ta židle největší. Laura do růžového proutěného křesílka, Isabel a Joe na dvě bílá plastová lehátka. Nina se usadila na krajíček otcova lehátka a začala si hrát s pěti prstýnky na nohu, které dostala ráno od Jurgena. Každý měl místo ve stínu, až na Kitty Finchovou, která si nešikovně dřepla na rozpálenou kamennou dlažbu. „Nemáte si kam sednout. Seženu vám židli.“ Isabel si vyždímala konečky mokrých černých vlasů. Kapky vody se jí třpytily na ramenou a pak sklouzly po paži jako hádek. Kitty zavrtěla hlavou a začervenala se. „To nemusíte. P-p-prosím. Jen čekám, až mi Jurgen přijde říct, do kterého hotelu můžu jít, a pak hned půjdu.“ „Ale to víte, že si musíte sednout.“ Laura zmateně a rozpačitě sledovala Isabel, jak vleče k bazé16
nu těžkou dřevěnou židli pokrytou prachem a pavučinami. V cestě jí stály různé věci. Červený kbelík. Rozbitý květináč. Dva plátěné slunečníky ukotvené v betonových kvádrech. Nikdo jí nepomohl, protože si nebyli tak úplně jistí, co vlastně dělá. Isabel, které se mezitím nějak podařilo sepnout si mokré vlasy sponou ve tvaru lilie, umístila dřevěnou židli mezi své a manželovo lehátko. Kitty Finchová nervózně pohlédla na Isabel a pak na Joea, jako by nedokázala určit, jestli jí židli nabízejí, nebo vnucují. Až příliš dlouho ometala pavučiny sukní svých šatů a potom se konečně posadila. Laura si položila ruce do klína, jako by se chystala vést pohovor s uchazečem o zaměstnání. „Už jste tu někdy byla?“ „Ano, jezdím sem už roky.“ „Pracujete?“ Mitchell vyplivl do misky pecku z olivy. „Tak trochu. Jsem botanička.“ Joe si pohladil drobné říznutí od holení na bradě a usmál se na ni. „Ve vaší profesi máte dost rázovitých slov.“ Promluvil překvapivě jemným tónem, jako by intuitivně vytušil, že Kitty Finchovou Lauřin a Mitchellův výslech uráží. „No jo. Joe má rá-zo-vi-tá slova rád, páč je básník.“ Mitchell vyslovil „rázovitá“, jako kdyby napodoboval podroušeného aristokrata. Joe se opřel do lehátka a zavřel oči. „Nevšímejte si ho, Kitty.“ Znělo to, jako kdyby ho to nějak nevysvětlitelně ranilo. „Pro Mitchella je všechno rá-zo-vi-té. Z nějakého důvodu to v něm budí pocit nadřazenosti.“ Mitchell si jednu po druhé nacpal do úst pět oliv a plival po Joeovi pecky, jako by to byly kulky z jedné jeho pistolky. „A tak byste nám mezitím,“ Joe se předklonil, „mohla třeba říct, co víte o kotyledonech?“ „Dobře.“ Kitty mrkla pravým okem na Ninu, když řekla „dobře“. „Kotyledony jsou první listy na stonku rostlin.“ Zadrhávání zřejmě zmizelo. „Správně. A nyní mé nejmilejší slovo… jak byste popsala list?“ „Kitty,“ ozvala se přísně Laura, „je tu spousta hotelů, měla byste si radši nějaký najít.“ 17
Když vrátky konečně prošel Jurgen, stříbrné dredy svázané do culíku, oznámil jim, že všechny hotely ve vsi mají až do čtvrtka plno. „Potom musíte do čtvrtka zůstat tady.“ Isabel to řekla poněkud neurčitě, jako by tomu tak docela nevěřila. „Mám dojem, že vzadu v domě je volný pokoj.“ Kitty se zamračila a opřela se ve své nové židli. „No, tak jo. Děkuju. Všichni ostatní to berou? Prosím vás, řekněte, kdyby vám to vadilo.“ Nině připadalo, jako by je žádala, aby jim to vadilo. Kitty Finchová se červenala a zároveň zatínala prsty u nohou. Nina cítila, jak se jí rozbušilo srdce jako o závod. Propadlo hysterii, dunělo jí v hrudi. Kradmo pohlédla po Lauře a spatřila, že si nervózně mne ruce. Chystala se říct, že jí to vadí. Zavřeli s Mitchellem na celé léto svůj obchod v Eustonu s vědomím, že výlohy, které ten rok už nejmíň třikrát rozbili pobudové a feťáci, budou zase roztřískané, až se po dovolené vrátí. Přijeli do Alpes-Maritimes, aby unikli bezpředmětnému zasklívání rozbitých tabulí. Zjistila, že nenachází slov. Ta mladá žena byla okno, které čeká, až jím někdo proleze. Okno, které, jak hádala, už je stejně trochu nakřápnuté. Nemohla si tím být jistá, ale zdálo se, že Joe Jacobs už do té praskliny strčil nohu a jeho žena mu v tom pomohla. Odkašlala si a chtěla říct, co si doopravdy myslí, ale myslela si tak nevýslovné věci, že ji předběhl ten hipísácký správce. „Tak co, Kitty Ket, mám ti odnést kufry do pokoje?“ Všichni se podívali, kam Jurgen ukazuje prstem zbarveným od nikotinu. Napravo od francouzských dveří vily ležely dvě modré hadrové tašky. „Díky, Jurgene.“ Kitty ho propustila, jako by byl její osobní komorník. Sklonil se pro tašky. „Co je to za plevel?“ Zvedl chumáč rostlin s květy, který byl nacpaný v druhé modré tašce. „Ale, ty jsem našla u kostela vedle Claudeovy kavárny.“ Jurgen se zatvářil uznale. 18
„Musíš je pojmenovat kittyketky. To je historicky dokázáno. Hledači rostlin často nazývali druhy, které našli, po sobě.“ „No jo.“ Zadívala se za něj do tmavých očí Joea Jacobse, jako kdyby říkala: Jurgen tu přezdívku Kitty Ket vymyslel jen pro mě. Isabel vykročila ke kraji bazénu a skočila do vody. Jak zmizela pod hladinou, paže natažené před sebe, spatřila na dně ležet své hodinky. Obrátila se a sebrala je ze zelených dlaždic. Když se vynořila, uviděla, jak na ně z balkonu mává stará Angličanka, která bydlela vedle. Taky jí zamávala a pak jí došlo, že Madeleine Sheridanová mává Mitchellovi, který na ni volal jménem.
19
Výklad úsměvu
„Medlííín!“ To na ni volal ten tlusťoch odvedle, co má rád pistole. Madeleine Sheridanová zvedla artritickou paži a ze svého slaměného křesílka mu zamávala dvěma ochablými prsty. Její tělo se stalo součtem kazových součástek. Na lékařské fakultě se naučila, že v každé ruce je dvacet sedm kostí, osm jen v zápěstí, pět v dlani. V jejích prstech se nacházelo velké množství nervových zakončení, ale teď vyžadovalo úsilí byť jen pohnout dvěma prsty. Chtěla připomenout Jurgenovi, který právě odnášel do vily tašky Kitty Finchové, že za šest dní bude mít narozeniny, ale nechtěla před těmi anglickými turisty vypadat, jako že žadoní o jeho společnost. Třeba už je mrtvá a celé to drama kolem příjezdu té mladé ženy sleduje z druhého břehu? Před čtyřmi měsíci, v březnu, když Kitty Finchová sama bydlela v prázdninové vile (údajně aby studovala horské rostlinstvo), sdělila Madeleine Sheridanové, že vítr od moře podpoří sílu stonků jejích rajčat, a nabídla se, že jim otrhá listy. Pustila se do toho, ale neustále si při tom pro sebe cosi šeptala, p-p-p, k-k-k, souhlásky, které jí ostře třaskaly ze rtů. Madeleine Sheridanová, která byla toho názoru, že člověk by měl skutečně něco vytrpět, než se může podvolit ztrátě rozumu, jí ocelovým tónem řekla, ať přestane s těmi zvuky. Ať přestane. Hned teď. Dnes byla sobota a ty zvuky se vrátily do Francie, aby ji strašily. Dokonce se jim nabídl pokoj ve vile. * * * 20
„Medlííín, dělám dneska hovězí. Nechcete s námi povečeřet?“ Když zamžourala proti slunci, tak tak rozpoznávala růžovou kopuli Mitchellovy plešatějící hlavy. Madeleine Sheridanová, která měla pro hovězí vcelku slabost a často si večer připadala osamělá, se zamyslela, zda v sobě najde sílu Mitchellovo pozvání odmítnout. Usoudila, že ano. Když nějaká dvojice nabídne azyl či pokrm tulákovi nebo samotáři, nebere ho ve skutečnosti mezi sebe. Hrají si s ním. Předvádí se před ním. A když si to odbydou, nejrůznějšími oklikami dají bezprizornému hostu najevo, že už musí odejít. Dvojice se vždycky nemůžou dočkat, až se budou moci vrátit ke svému úkolu, tedy ke snaze zničit svého životního partnera pod záminkou, že jim jde pouze o jeho dobro. Nezadaný host je pouhým rozptýlením od takového úkolu. „Medlííín.“ Mitchell se zdál být úpornější než obvykle. Včera jí vykládal, že zahlédl ve Villefranche-sur-Mer Keitha Richardse, jak pije pepsi, a hrozně moc ho chtěl požádat o autogram. Nakonec to neudělal, protože, jeho vlastními slovy, „se mnou byl ten veršující kretén a vyhrožoval, že mi dá po kebuli, za to, že jsem normální“. Mitchell se svými těstovitými, krevetově růžovými pažemi ji pobavil, když mrzutě poznamenal, že Joe Jacobs není takový ten básník, co civí na měsíc a nemá žádné svaly. Nejspíš by uzvedl v zubech skříň. Zvlášť kdyby v té skříni byla krásná ženská. Když před dvěma týdny tihle angličtí turisté přijeli, Joe Jacobs (své knihy podepisoval JHJ, ale ona o něm jakživa neslyšela) u ní zaťukal na dveře a chtěl si půjčit trochu soli. V nejteplejším dnu v roce měl na sobě zimní oblek, a když ho na to upozornila, řekl, že jeho sestra má narozeniny a to vždycky nosí oblek na důkaz úcty. To ji vyvedlo z míry, protože jí na mysli ležely její vlastní narozeniny. Jeho oblek by se hodil spíše na pohřeb, ale on se k ní choval tak kouzelně a pozorně, že ho pozvala, aby ochutnal andaluskou mandlovou polévku, kterou právě uvařila. Když zamumlal: „To je od vás laskavé, drahoušku,“ nalila mu štědrou porci do jedné ze svých oblíbených keramických misek a pozvala ho, ať si ji vychutná u ní na balkoně. Stalo se něco hrozného. Při 21
prvním doušku ucítil, že se mu něco zamotalo do zubů, a zjistil, že jsou to její vlasy. Do misky se nějak dostal chumáček stříbrných vlasů. Upadl do takových rozpaků, že to bylo nad její chápání, ačkoli se omluvila, ačkoli neměla nejmenší tušení, jak se to tam dostalo. Dokonce se mu roztřásly ruce a odstrčil misku tak prudce, že si polévkou polil celý ten směšný oblek s proužkem, sako vypodšívkované šviháckým růžovým hedvábím. Přišlo jí, že básník by to mohl zvládnout lépe. Mohl říct: Vaše polévka je jako napít se oblaku. „Medlííín.“ Mitchell nedokázal ani správně vyslovit její jméno. Možná proto, že jeho vlastní bylo takové směšné. Vyhlídka na soužití s Kitty Finchovou v něm zjevně vyvolávala paniku a ji to nepřekvapovalo. Přimhouřila oči do úzkých škvírek a pokochala se pohledem na své ošklivé bosé nohy. Byla to taková radost, nenosit ponožky ani boty. Ačkoli žila ve Francii už patnáct let, vytržená ze své rodné země a původního jazyka, nejvíce vděčná stále byla za radost z bosých nohou. Bez plátku Mitchellova šťavnatého hovězího přežije. A bylo by nepříčetně odvážné vystavovat se riziku večera s Kitty Finchovou, která předstírala, že ji nevidí. Zrovna s Ninou Jacobsovou lovila z bazénu borové šišky, jako by na tom závisel její život. Ani za nic na světě nehodlala Madeleine Sheridanová, která za šest dní oslaví osmdesátiny, hrát roli důstojné staré paní u stolu v prázdninové vile. U toho stolu, který Jurgen koupil na bleším trhu a naleštil včelím voskem a parafínem. A co víc, kvůli vedru ho leštil v trenýrkách. Musela odvrátit zrak, když ho viděla, jak se potí v tom, co delikátně nazývala „spodní oděv“. Po obloze plachtil orel. Zahlédl myši pobíhající neposekanou trávou v sadu. Křikla na Mitchella nějakou omluvu, ale vypadalo to, že ji neslyší. Díval se, jak Joe Jacobs mizí v domě pro klobouk. Jak to vypadá, Kitty Finchová chce jít s anglickým básníkem na procházku a ukázat mu nějaké květiny. Madeleine Sheridanová si tím nemohla být jistá, ale měla dojem, že ta bláznivá holka 22
