Milan Šedivý V ČERNÉ I V BÍLÉ
Milan Šedivý
V ČERNÉ I V BÍLÉ
1
Tato kniha není prvotinou a je to na ní znát v mnoha ohledech. Ruka severočeského autora Milana Šedivého je jistá od výběru témat po jejich básnické zpracování. Texty se blíží ideálu volného verše, neboť každé slovo – a dokonce i grafický znak – jsou transformovány v promyšlený a vyvážený poetický prostředek. Básně Milana Šedivého charakterizují reflexe rozličných lyrických subjektů, jejichž různorodost dodává sbírce dynamický ráz. Ten je dále umocněn někdy více a jindy méně skrytým sarkasmem. Milan Šedivý rozhodně není básník, který by šel pro jedový šleh daleko. Dokáže jej naservírovat tak, že čtenáře poeticky zamrazí. Pomyslnou třešničku na dortu celé sbírky tvoří mnohé literární a kulturní aluze. Bez jakýchkoli obav (při plném vědomí) můžeme říci, že texty otištěné v této sbírce jsou skutečnou poezií. Hodně sil, čtenáři! Budeš je potřebovat. Text kousej pomalu, pozorně a zvol spíše pomalé splývání, neboť texty tě nakopnou samy. Tomáš Suk
H _ALUZE
literárně kulturní časopis
Milan Šedivý V černé i v bílé
Občanské sdružení H_aluze, 2011 Text © Milan Šedivý, 2011 Ilustrace © Milan Šedivý, 2011 ISBN 978-80-904473-8-7
2
Milan Šedivý V černé i v bílé
5
Černá
Klesla hvězda s nebes výše Václav Bolemír Nebeský
6
7
Velhartice
Klatovy
Gotická zima vzdor památkářům otřásá zdmi hradu: gotická škoda na spadnutí. Sebevražedná káňata — každé sedačka lanovky na Lomnický štít — kloužou vzhůru nad les. Kastelánovic děti lyžují oblohou pomocí draků: drak Prokop, drak Kryštof, drak Adam, drak Lukáš, drak Matěj. Sněhové, sobotní nevěsty berou hrad ztečí. Gotická audi zůstávají před mostem stát. Víkendový výdech má prognózu: Větrné slunečno. Vinaři s kastelánovic dětmi chválí: „Podzim na draka …”
Mladík, kabílek od pasu, komáři v uších, míjí. Hnědá výhřevnost laviček přibetonovaná v záklonu k zemi a já: Z podhledu hlásá ultralight na nebi křesťanskou víru. Podchod, můj vrstevník, polyká pátého střídmého chodce. Co nášlap, to zvuk vyplivnuté pecky. Jsi chodec, poučuji od té doby pecky višňové, třešňové, meruňkové. Na staré prorostlé cestě před nádražím nemravné modříny zdvihají asfaltu sukně. Tento den patří zřejmě růžím nebo jejich brýlím.
8
9
Lovosice
Ploskovice
V Plusu u nádraží si hrají prodavačky na zmar. Nazdar. Je veřejné tajemství pro zdvižené nosy na náměstí, že chemické závody vyvíjí novou voňavku. Pouťové reproduktory na náměstí poklesají v kolenou a tlačivě tančí. Je cosi radostného v tomto městě. Bezdomovec s tváří básníka Hrušky prodává růže. Je cosi radostného v tomto městě. Jak sluníčka sedmitečná leží na trávě tácky s tečkami po hořčici. Slovo ŠIT z úst dítěte působí jako kýchnutí. Dítě se kýchání ne a ne nabažit. Zdravím ministra Vondru, slibujícího z plakátů. Je mi sympatická jeho lehce hajlující patka.
Na zámecké panstvo hrají si tu už jen lípy. Jejich listí promenuje se po cestách. Zdá se, že krinolíny šustí jako kdysi… Veverka zareagovala na zvuk mobilu a vyšplhala k bohu lépe než nějaký arcibiskup. Věkovité tuje kácí obelisky svých stínů na trávník. Otec u zámeckého plivnutí nalhává synkovi na prut rybu. Možná není ani jeho. Ať prut nebo synek — jedno z toho.
14. 10. 2006
10
11
Litoměřice Kolem kamenného svatého na krásném náměstí hrají si na slepou bábu reinkarnace bývalých stavitelů. Traduje se pověra, že psát v Litoměřicích báseň je těžký hřích. Plivanec před policajtovnou — odpustek. Kdoví proč si bronzového Máchu otočili čelem rovnou k dómu. Na schodech pod opršalou sochou ženy zmačknou si ňadro zimou. V rozpěře dómu nadává na kámen poštolka. Mezi křídla zapadá jí slunce. Je pravdou, že všechny restaurace v Litoměřicích mají luxusní záchody. S hosty je to horší.
12
Příspěvek do rozpravy o vlivu Nelahozevsi na hudební génie Loď typu tango řečená Matylda stoupá nad střechy. Uctivé ticho. Chlapi koukají, jak čtvrtý točí heverem. Zdejší ženské zas posílají milostná psaníčka Lobkovicům na zámeckou zeď. Za ní jezdí vlak s krásným jménem Courák. Na protější straně městečka patří trpaslíkům ošklivější domy z ošklivých. Koulí po mně očima, majetnicky vrčí. Lépe obrátit se k vráskám v bahně, vlnícím se vždy jinak, jinam. Houkání vlaku jsou první sexuální zážitky; má to sílu vibrujícího prostoru, karamelizované noci, krásu planých jablek spadaných do jadeitové trávy. Po nebi dětské čáry křídou. Letadla ptáků nad parkem vezou pohled. Dívka vysvětluje milému, proč trikolóra není dvojbarevná. Pak ticho v zapomenutém kapesníku, ticho na unavené trávě. Spoře kvetou sporýše po cestě domů.
13
Modlany
Navečer do Bohosudova
Kostelní věž popichuje boha, berani nad věží, beranové pod bohem; jako plexisklo na hokeji, ale štorcmo! Farní zahrada plodí pánubohu do vitráží, je planá jako krásné děvče, scházející úzkou uličkou. Od vidění mi vlepí zdvořilou facku, když mě zdraví jako tamtu generaci. No jo, no jo. Tak už to začíná, tak začíná zával na dolu Kateřina. Ó vy pomníkové dusní... A jen několik důvěrných veršů: málo, jako místních obyvatel. Pro ně je ovšem psaní této básně z dálky vyplňováním sázkového tiketu. Každá nová báseň je tvořena, protože trvá naděje na jackpot.
Podle aut proudících do nákupních center bude sobota: gregoriánský kalendář lze řídit podle výfukových plynů. Ze silnice vždy dvě a dvě hvězdy nepřerývaně, rytmicky zazáří z Mléčné dráhy skrze město. Maluješ si to jak Marc Chagall, Milane. Ulice, déšť, všude rozsvícené večerky a žádná Večernice: prší. Zpod deštníku vidíš svět, jak ho vidí třeň houby. Míjíš dvě zhulené tak, že by si na ni daly sáhnout. Jdeš, vodovod bublá ti naproti a dává ti vědět, že žiješ jakž takž tenhle život navzdory tomu, že nerodíš ani neplodíš děti, nepodporuješ hrubý domácí produkt, nechlastáš a pořád, vysloveně pořád jen čteš. Panic a panna jako blíženci namačkávají v autobuse lístek. Strojek na ně mluví lidskou řečí … Marc Chagall, Milane, Marc Chagall!
— — — (smetí: Místní začíná studit od země, a tak si tu zřizují chodník) 31. 10. 2006
14
11. 11. 2006
15
Rodné Teplice
Dubí 3 — Pozorka
Studenti konzervatoře s šuplíky vyklápí z patra na chodník sen o uplatnění. Vypadnou: kalafuna, koňské žíně, kondomy, placatá elektronika — všecko jak domeček z karet. Nauka o harmonii kontrapunktem prochází linkami nebes. V parku za divadlem uklouzne podrážka po čemsi žlutém: „Podzime, fuj, k noze!” Z mlhy se zhmotňuje nový Neruda. Rozhlíží se po vilkových domech: „Snad přimíchávali do malty biedermeier a tou maltou zdili ducha.” Myšlenka lázeňství — jaká žába na prameni!
Černé uhlí je tu povrchové a je ho dostatek. Černé uhlí má spoustu sprostých dětí a zkrášluje okolí odpadky. Černé uhlí má víc negativ než pozitiv. Neonacisté chtějí uhlí odtěžit. Posunout limity … Neonacisté chtějí rozvoj průmyslu, dát lidem práci, říkají. Neonacisté nechtějí humanisty a už vůbec jejich ekologické řečičky o sociálním cítění. Obě skupinky čas od času demonstrují u kostelíka a sprejují svá hesla na zeď. Ti zbylí v tom žijou a malujou zeď rychle zas na bílo.
16
17
V Úštěku
Resentimenální Ústí
Fantastické lodě s bílými krky : labutě. Zvířata potopy a předzvěst sněhu. Kostelík. Z pradávných mýtů. Všechno to v mlze. Dráty. Prádlo krkavců na nich. Pod proudem. Seškvařeno na čerň. Zestárlá podloubí zívají zády. Matka s dcerou, obě v růžovém, s armádou plyšáků vyrážejí do lesů. Pod ostrohem žákovský fotbal dýmá z úst: „Už nejsou čaje, paní Hubáčková?” Paní Hubáčková, neodsířena, hulí jak sám Úštěk. „Ne!” Otcové podél lajn poučují: „Roztáhni to!” něžně řvou. Manželky nejsou v neděli na hřišti soupeřů. Roztahují to doma, neví se komu …
Není to rok, co jsem tu s vyučováním začal, není to rok, co jsem tu s vyučováním skončil: však známe, známe konce pedagogických absolventů. Jdu z vlaku do téhož města a hle: dveře jsou tu buněčné, nemusím hnout rukou, může mi alespoň zemdlet. Latexové čůzy plují tu po večerech jak jarní kry po Labi. Vysunují hlavy z kabátů jako periskopy hledající cizí hloubkové ponorné zařízení. Jejich pohyb po náměstí je vznešený jak od utopených labutí. Setuza vzdor přemíře světel v nočním městě je mysticky temná a přitažlivá. Osvícení radní s tendencí pochlubit se i dírou v zemi neosvětlili gotický kostel, jejž si bůh ochránil. Tak přeci nějaká moc, ty vypelichaný Nietzsche. Na volném prostranství vedle kostela nafouknou vyprázdněná těla zábavní parky. Pasáže budou pohlcovat a plivat lidi a my zas utlučeme čas o něco barvitěji. Je na co se těšit. 30. 3. 2007
18
19
Do Bíliny
Nové Město v Krušných horách
Vlak odjíždí až 10:31. Ještě chvíli než si přečtu ranní zprávy psané fixou na sedačky. Pod skupinou hlošin plošky zelených tůní — trávník. Voda stříká obloukem, orseje kvetou křivě. V televizi rozebírali premiérovo vulgární gesto. Byli nad očekávání podrobní ohledně tloušťky, délky a sklonu jeho prostředníku. Starověký Řím před vznikem císařství, výsledek demokratické diskuse: Prostředník má být rovný, tuhý a dlouhý stovky let.
Jsme vysoko, aby bylo vidět dolů, přímo vlevo je letadlo, jdeme podél, bere nás za ruku, jsme malé děti. Za letadlem se táhne provázek, na něm bude kačenka. Na louce u Tří pánů strouhají vrtule vzduch; zelená energie bude štiplavá jako křen. Po cestách proudí cyklisté — krušnohorské šinkanzeny. Na krcích aerodynamické hlavy, na očích anonymizující brýle. Budou to porodníci, ale jisté to není. K překvapení je to přítel; zastavuje, odmaskuje se, odlíčí, stále prý hraje divadlo stejnému zaměstnavateli. Cesta zde nahoře se pak většinou opakuje. U rozcestníku máma žertuje, že ještě před smrtí musí dojít k svým mytickým Flájím. Vůně dřeva kolem klame, že svět je v pořádku.
31. 3. 2007
20
21
E-mail z Turnova
Z vysočanské burzy
K dvaadvacáté jsou dávno všechny pořádné filmy rozběhlé — filmy Emil Zátopek. Prostřelení hrdinové zabavují koprodukční policisty, Turnov je nádherně roztahaný jak vzrostlý letní les, angličtina vlhčí éter prskaný z letního kina. Skejťačky na kruháči to zabalily: dvaadvacátá je droga jak kostival, lnice květel, možná odvar z ní. Jejich nafouklé šátky ve větru už bezmála rodí, z čela unáší vlasy Kostěj Nesmrtelný. Ulice je sleduje odspoda: dvě blíženkyně, hvězdy černého plátna, lacláče se kývají, zvoní kasací, podrážky vydupávají wagneriánský pochod. „Hejbejby, fakujeme repík i bullšitovej rock, Mozart je ten správnej hippie-gáj pro naše pusinky! Nás neopijete svíčkovou, naše myšlenky sou berylový kameje, je to let horkovzdušným plavónem. Čekuješ to, co?“ Ale já neslyším, neslyším, neboť mi záhadně mizí, Turnov je nádherně rozteklý sýr, je jako sliby na kanapíčku. Náhrdelník lamp je ulicí do dálky prověšený jako rozsvícený vzkaz, lehounce prověšený, malinko — šňůra na netopýří prádlo!
Gramce, svícny, udělátka! Sešlý muž s vyraženým zubem prodává tu zaručeně pravou Pandořinu skříňku; pootevřenou už sice, ale dá se … Potom kufr. Naspod čísi mrtvý Jarka slušným písmem potěšeně referuje o setkání s Baťou v Curychu. (To je štěstí... Nadosmrti bude mít teď zřejmě nové boty.) Pak vrstva dětství kohosi svrchu končí velkou knihou o konopí … U stánku s občerstvením živá debata na všechny části těla. Zblejskne mě pupkatý Rus, píchne kapající klobásou do vzduchu a vykřikne: „Devadesát osm procent básníků je smyslových, čili samí prďáci!! Kumšt začíná až v průvanu, dvacet metrů nad zemí!“ Beru tácek, odsedám si. Grafomansky kreslím párkem do hořčice — — — .
22
23
Bílá
a rusalky místo svící nesou liliátka bílá Václav Bolemír Nebeský
24
25
Holešovice takhle po ránu
Fičí to
K dlaždičkám, na něž dosedá slunce, čichá vosa. Rozlité vápno zvučícího rána. Stanice přímá, kolmá, svislá.
Mraky spěšně táhnou podél silnic, kde na odpočívadlech kdysi si to ve dvou …
Vodováhy vagónů tu kdosi včera přiložil ke konvexnímu světu. Černolícé, do dýmu zahalené ženy hrnou se rajblovat. Z kyblíků šplouchají nadávky, z dlažby stírají kapky svých mužů.
Na vytlučené zastávce ženy s holými rameny nazouvají si oděv, zateplují panelák. Rozkývaný holub klouže ve stále menších kruzích. Z láhve vylitý nápis CHCI TĚ na chodníku rychle schne.
Polijí, utřou. Polijí, utřou. Zas je to čeká. Světlo bodá, bodá do očí. Vosa rozhání zbytky tmy.
26
27
Prašno
Z okna historického plzeňského domu
Vítr mete spoušť Teplicemi ulic. Dráčata špíny k nebi, pytlíkovitý ocas v mrskání. Na stopkách bezhlučné skřípění brzd, signalizace rozsvícených jahod: kaskády zmrzlinového poháru splivnuté rovnou na vozovku. V koncertě Číňani: každý tvář jako korejskou přetvářku. Je drobná, vítr bafal v jejích vlasech silonových útrapami z cest. Bubeník paličkuje jí v zákulisí krajku na ňadra, ona zavírá oči, dveře,
V tom bytě březových dřev a nýtovaných čertů hřeju se a tlačím na topení, hledím mlčky k střechám z okna zaskleného čirou výškou. Vtom ruce holuba kývajícího se k hejnu — dvě akvabely proti modravému nebi!!
víra a vítr.
28
29
Radost Korejců na asijském fotbalovém šampionátu Je to malé a střapaté. Má to okopaná, pokrčená kolena. Rozpažuje to, chytá to spoluhráčovu podkolenku, otevírá to osahanou pusu a padá do gravitace trávníku, aby to rychle zvrátilo bradu, než ji smaže číslo 5 s purpurovými pruhy, avšak i ty překryly už trenýrky jiného omotaného Korejce.
30
Blíží se noc; čtvrtohorní noc. Hvězdy cvrkají a můry lampářky nasazují měkce na hlavy cylindr mdlé žluté. Najednou ulici zaduní v bocích, zaduní v obou polokoulích zemských. … uhání na kolečkových bruslích, pohazuje blonďatou vlajkou, obuté hvězdy bláznivě se točí a dál a pryč k vyššímu převodu!
31
Chvilka ve Voršilské zahradě
Revitalizačníci
Přišel jsem naslouchat básni, jak bije k poledni. Slunce s šátkem na hlavě pere a hned vysouší.
Prach stoupá k mozkům javorů. Mezi zuby náhrobků vlamuje se kardiacké, vymačkané slunce: citrón.
Otevřená okna jsou vpadlé tváře!
V noci u závěrové zdí, v prudké omáčce světla odehrával se pohyb. Až kam se dá rozmáznout odpad v hlíně, ukazovaly bagru halogeny.
Jinak je tu všechno, co bývá v takové zahradě: lípy, pestřenky, zákazové tabulky, dokonce i mindrák je na místě — pořád bez moře. Z výšky skřípe jehličková tiskárna. Ano, ty i já jsme jedineční přechodnými věcmi, těmi, co bezodkladně zmizí na lusknutí prstu. Život … Takové víkendové iluzionistické číslo, než příměstské publikum rozejde se domů a myslí přitom na pondělek.
32
Ta troufalost: na cvaknutí zaslepit mrtvým pihy v tváři nad jejich tvářemi... Nad ránem pozůstalé vítala navážka. Čerstvá, nezatížená prsť jásala. Prach se rozptýlil, klid a kosi, už je zas dobře. Už konečně můžeme k těm odpadkům dole pohřbívat naše maminky!
33
Náraz Vracím se do ruštiny a ukrajinštiny paneláků hlavního města, z nadhledu mašinfíry jsou životy zašlapaná čtvercová deska nástupiště, jedna vedle druhé … Ve vlaku čeká opocená sedačka a velké okno pro pozorovatelovu jízdu: loučící se dívka prostojí neděli na špičkách, líbaný jí právě zahýbá s baletkou. Myslí už na podpovrchová slunce osazená pod Prahou, na krystaly a mikropočítače, na děti tvořené plivnutím do tyglíku. Ona nemyslí, vystřílela flobertkou idey zhurta jak špačky; v slinách si otáčí chuť byzantských oliv, svou představu dálky, kterou vyslovila předevčírem nebo před ním smlčela — bílý hyacint. Jízda přesličně hvízdá, salát stromů na polokmenech těká kolem, ret kraje pocukrovaný sluncem saje ze zotvíraného dařbujánského nebe. Přiložit pravítko k čáře od letadla a prohrát (pokolikáté!) sázku založenou na lineální přesnosti.
34
Nádražáci odhazují slepice vidlemi z kolejí půldruhého kilometru před rychlíkem, když 1 zatraceně to zrychlí, vtom se to stane: zlom/ /pohledu, ÚLEK 2 jako by na svištícím protivlaku promítli naporcovaného Drákulu: ledové kroupy místo bílých krvinek, uťaté kabely z prasete nebo z kyklopa … Rozstříkává se to, kroutí a onduluje do čúrek, blemcá, skapává na podestu míjeného depa, kde to vsakují až černé suky ve dřevě. Slovem HRŮŮŮŮ
ZA!3
1 Slovo „když“ by se mělo v případných interaktivních vydáních při četbě automaticky odsunout od předchozího slova do (zde papírem) dané vzdálenosti. 2 Slova „zlom“ a „pohledu“ by se měla v okamžiku četby z řádku společného (jakéhosi meziřádku) rozpojit, „rozjet se“ na řádky dva do výsledné, papírem zachycené podoby. Slovo „úlek“ by se ze standardní velikosti mělo v okamžiku čtení bleskově zvětšit (ne více než do dvojnásobného rozměru) a pak se navrátit do původní velikosti. Děje se v plynulé následnosti, obojí pohotově. 3 Rozpojení by se mělo dít v okamžiku čtení, odpovídá předchozímu.
35
To je on!
Migréna: siréna
Platón:
Její mozek je trojrozměrný plán města.
„… to je ten krásnej kluk z fildy, že jo! Vysokej obr, černej. Matfyz už má odškrtlej.“ Každý den chodí roztrhnout Podolí; podrbe si napřed dlaně o vodu, jeho vydří tělo se zabalí jako se stáčí špinavá košile, než ji dáš do pračky, vyskočí, rozhrne pištící vzduch a pronikne hluboko do toho vodního kvádru, celý ho promění a přestaví. Jeho čelo má výšku, katedrála hadr a cucky a vlasy, když pohodí: jen králové by na ten sisal věšeli pečeti! „A píše básně dlouhý jak pažitku, četla jsem … Jen chtít vykopat ty kořeny od známých a chroustat je — mrkev, křen, petržel!“
Mihl se. Viděla ho: salamandr plivající oheň.
36
Světelný alarm ostře pulzuje a ona už úpí, úpí, hledá prášek žádající o vložení do čela. Jako šém. Vzniká chaos, neznámý zavěsil, strážci vbíhají do temnot, startují vyčkávavé vozy. Než přiběhne první obušek, několikrát zabliká a vznese se. Daleko ve městě, na neznámém místě je vytoužený bod úmrtí. Hledá ho chvějícíma rukama. Ani ne ze srdce, z podlouhlých kostí vznáší se ten bílý, zmrtvělý pták.
37
V Rudolfinu
Pobřeží před bouří
Poznání jako překvapivé tsunami: Je to až vzadu, za sloupem. Místo, které máš rezervované osudem, na celý život.
Bílá pěna posouvala linii. Chladná voda pokaždé dravěji umazala otisk mojí šlépěje.
Kolektivní paměť je ovšem jiná. Do stavby lze vniknout, uvést se pomocí bab kořenářek. Na řetízku tlustá skla, mžourání na čísla v rajském světle. A už to fičí, už to jede. Údery tě natrhly, zvuk zdrtil. Rachmaninov jako ustavičné svlékání. Vír krve, pěna na skalách. Sloupy stahují si džíny, píšťaly vpředu si šátrají ve sprostě rozevřeném dekoltu. Obrovský pohlavní člověk náhle vybuchl na jemné, padající částečky. Ujíždí se nočním rychlíkem, vlny pobřežní trávy: Sbohem vám všem.
38
Unášen větrem stojím, stále výš po pláži ustupuju. Na moři tyče bójí třepou svou lafetou, pálí. O moře mocně mi připíjí. Jsem ve směru výstřelu nebo tam, kde se věci roztříští zasaženy? Co se to děje mezi vlnami a kdo je vynášen vedle padajících? Je déšť v dálce něčí pot? Jsem to já, kdo vrací se dravě s příbojem, aby vymazal čísi otisk? Mraky se prochází, sprintují. Loďky na moři mi přikyvují, poplašeně plují k úkrytu. Vítr němě fičí písek do píšťal a dál …
39
* * *
Seance v mlze
Toho dne bylo slunce divoký roztříštěný lampión napíchnutý na plotu a pod ním prošly po ledu podkovy rozžhavených koní …
Jako by mrtví opékali na zahradě jemný kouř a nejedené maso padalo do ohniště pod hlavy skloněné námahou.
Vzhůru k oblouku buky rozčesávaly prchající nebe, buky statné jako slova starých básníků. Z vysokého pařezu šlo vidět, jak přes špičku kostela letí drny dnů, nová, věcná tornáda, mraky, jež lidem stále zalamují hlavu.
Jako by se jejich příběh otáčel na gramofonové jehle … Teď, ještě teď — okamžitě pryč! Rychle spěchám vrstvou zvířeného vápna: čekám pád z výšky; to přesné zapadnutí víka, na nějž kdosi rozryl drážku a nedodělal kolmou, protože mezitím zlomil rydlo …
(… Kdesi nad průsmykem prokopli spoj k oceánu podzemního světa — to byl ten pravý důvod, že cestou zpět teklo neskutečně mrazivé vody?!)
40
41
To chvění černého prostoru
To chvění
Spáči rožní se v hrobech, otáčejí se na prostěradle tmy. Město se nahýbá a jeho bílý prstenec rozřezává asfaltovou knihu nebe. Labutě vyrvali z řeky a zakotvili na břehu. Neboť děsivě to teče!
Utrhnout verš, pohodit ho a pak zapálit. Sledovat vulgárně hořící město, orchidej v bažině. Mít divnou slinu jak psi, tiše a pomalu ukapávající psi. Ostřice s krví na čepelích divoce vlaje do vesmíru …
42
43
V pět ráno
Pod zem
Kosi párají uhelný samet trylky.
Jak zrní sypeme se tunely. Protivné všední ráno. Jdeme po nohou střevlíků, odstrkujeme se kartáčky.
Zabodávají se dravě do spánku: horší než moskyti, než výbuch Vesuvu, horší než krása, horší než onanie vrahů!
Masa vteče na schody; velkorypadla naberou a odnášejí nás dolů, hluboko, ke spalovně na přestupu trasy metra B. Nad Osvětimí lehký bílý čoud …
44
45
Na plný plyn!
Rakev?
Zase procitnutí za noci v rakvi. Kolem sypající se hlína a dunění jak opilí špeditéři rozvážejí město do stran: distribuce zamíří do luk, okukována sysly.
V zemi pohřbená ležím — cesta.
Oči nejistě razítkují svět. Ten živý, mrskající se váleček bez jména. Ten s cenovkou na nožičce. Ten, který v babyboxu řinčivě brečí na plechovou záklopku.
46
Odtud sem, reinkarnovaná — silnice. S děrami na duši černé v dáli abstrakci města tuším. Halogeny domu z dálky … Vanutí křižuje mě. Vyděsí, když zelený hlen popotáhne tráva.
47
Jako patrony Nahoře si zatáhli. Vejráme tam dál, do prachárny. S očima jako dvě jiskry. Nevidíme nic. Ani jeho paty ne … Blesk postavil do krajiny rychlou slepeckou hůl.
48
49
obsah:
Černá Velhartice������������������������������������������������������������������������8 Klatovy ���������������������������������������������������������������������������9 Lovosice �����������������������������������������������������������������������10 Ploskovice����������������������������������������������������������������������11 Litoměřice����������������������������������������������������������������������12 Příspěvek do rozpravy o vlivu Nelahozevsi na hudební génie�����������������������������������������������������������13 Modlany�������������������������������������������������������������������������14 Navečer do Bohosudova �������������������������������������������������15 Rodné Teplice ����������������������������������������������������������������16 Dubí 3 – Pozorka�������������������������������������������������������������17 V Úštěku �����������������������������������������������������������������������18 Resentimenální Ústí �������������������������������������������������������19 Do Bíliny �����������������������������������������������������������������������20 Nové Město v Krušných horách����������������������������������������21 E-mail z Turnova�������������������������������������������������������������22 Z vysočanské burzy��������������������������������������������������������23
Bílá Holešovice takhle po ránu�����������������������������������������������26 Fičí to����������������������������������������������������������������������������27 Prašno ��������������������������������������������������������������������������28 Z okna historického plzeňského domu�������������������������������29 Radost Korejců na asijském fotbalovém šampionátu ����������30 Blíží se��������������������������������������������������������������������������31 Chvilka ve Voršilské zahradě �������������������������������������������32 Revitalizačníci����������������������������������������������������������������33 Náraz����������������������������������������������������������������������������34 To je on!�������������������������������������������������������������������������36 Migréna: siréna��������������������������������������������������������������37 V Rudolfinu �������������������������������������������������������������������38 Pobřeží před bouří����������������������������������������������������������39 Toho dne… ��������������������������������������������������������������������40 Seance v mlze����������������������������������������������������������������41 To chvění černého prostoru����������������������������������������������42 To chvění ����������������������������������������������������������������������43 V pět ráno����������������������������������������������������������������������44 Pod zem������������������������������������������������������������������������45 Na plný plyn!�����������������������������������������������������������������46 Rakev? �������������������������������������������������������������������������47 Jako patrony�������������������������������������������������������������������48
Použité ilustrace: V černé i v bílé (s. 5), Černé inri (s. 6), Vysoká karta (s. 24), Písečná zmije (s. 49), Všednost? Jak čí … (s. 50)
52
53
edice H_aluze řídí Tomáš Suk www.h-aluze.cz
[email protected]
Milan Šedivý V ČERNÉ I V BÍLÉ Ilustrace Milan Šedivý Obálka a sazba Miloš Makovský Odpovědný redaktor Tomáš Suk Jazyková redakce Tomáš Suk Tisk a knihařské zpracování PRINTIA, s. r. o. Počet stran 56 Samostatně neprodejná příloha Literárně-kulturního časopisu H_aluze č. 16
Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě www.vzdelanimkmultikulturalite.cz Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Vydání první Občanské sdružení H_aluze, 2011
foto: Ondřej Lipár
Milan Šedivý (* 1977, Teplice) Básník Milan Šedivý vystudoval učitelství na ZČU v Plzni (český jazyk – hudební výchova), kde také debutoval ve fakultním časopise Studentský Fénix. Po studiu pracoval jako knihovník a učitel v severních Čechách. Svými texty přispěl do antologií Od břehů k horám (2000), Údolí neklidu (2010), do Antologie nové české literatury (2004) a též do antologie italských překladů Rapporti di errore (2010). Juvenilní verše vyšly pod názvem Po zarostlém chodníčku (2002). Jako člen Ason-klubu publikoval v edici Malé knížky sbírky Milosti (2001), Nápisy na hroby II (2003) a Teplický pobyt (2006). Dále vydal sbírky Sonáta pro vnitřní hlas (2006) a Výběh slov (2008). V současnosti je členem Střediska západočeských spisovatelů a rovněž členem redakční rady literárního časopisu PLŽ (Plzeňský literární život), kam psal v letech 2002–2005 literární recenze a později vedl vlastní kritickou rubriku Ve jménu Šaldovy hole.
H _ALUZE
literárně kulturní časopis
