Hvězdy netuší, že tvoří souhvězdí. Jean Cocteau

The Beastess

Hvězdy netuší, že tvoří souhvězdí. Jean Cocteau

The Beastess

OSAMĚLOST

ANEB KOLIK MÁTE PŘÁTEL NA FACEBOOKU

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být repro­ dukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

The Beastess

OSAMĚLOST

aneb Kolik máte přátel na Facebooku Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00  Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6161. publikaci Odpovědný redaktor PhDr. Milan Pokorný Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 144 Vydání 1., 2016 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © The Beastess, 2016 © Grada Publishing, a.s., 2016 ISBN 978-80-271-9110-9 (ePub) ISBN 978-80-271-9109-3 (pdf) ISBN 978-80-247-5478-9 (print)

Úvod 

9

Jak se v knize orientovat 

13

1.  TROCHA HISTORIE 

15

Člověk je tvor společenský… a proklatě monogamní aneb Umění číst myšlenky 

15

„Vědci zjistili…“  • Empatie  • Sdílení záměru  • Monogamie  • Alloparenting 

16 17 18 20 22

2. PADESÁT ODSTÍNŮ SAMOTY – PŘÍBĚH JEDNÉ RODINY 

25

Vyhoďme ji z kola ven 

25

Dešťový mužíček 

28

Falešná hra s ohněm 

31

Já jsem tvé stáří… pozvi mě dál! 

34

Jak chudá holka k neštěstí přišla 

37

Obraz Doriana Graye 

41

Psychologicky vzato… 

44

Touha někam patřit a její proměny v čase 

47

 5 

Obsah

Obsah

3. PRAVĚKÉ PUDY VE SPÁRECH MODERNÍCH TECHNOLOGIÍ 

51

Životní role ve zrychleném filmu 

51

Facebook – moderní strategie pro přežití 

53

Generační rozdíly ve virtuálním světě  • Rozdíl první: virtuální kontra reálná zkušenost  • Rozdíl druhý: osobnostní zralost 

55 56 57

Dobrý sluha, nebo zlý pán? 

60

Online psychoterapie 

61

Jaká matka, taková Katka aneb Co se máma naučí, dcera jako když najde 

64

Kam nemůže psycholog, přichází internet  • Mají Štursovi nárok na psychoterapii?  • Mohou sociální sítě psychoterapii nahradit? 

68 69 70

Jak se ohřát (a nespálit) u internetu 

72

Internetová závislost 

73

Pravidla internetového provozu  • Pravidlo 1: Rozlišujte práci a soukromí  • Pravidlo 2: I doma buďte každý sám za sebe  • Pravidlo 3: Zamezte domácímu špehování  • Pravidlo 4: Nepodceňujte hesla  • Pravidlo 5: Citlivá data sdílejte v minimální možné míře  • Pravidlo 6: Facebookový dotazník není povinný  • Pravidlo 7: Používejte sociální sítě účelově  • Pravidlo 8: Vyhněte se virtuálnímu sexu  • Pravidlo 9: Úplně anonymní není na internetu nic  • Pravidlo 10: Nezapomeňte na své tělo 

75 75 77 78 79 80 81 82 87 90 92

  6 

95

Jste sami, nebo osamělí?  • Zdravotní rizika osamělosti 

95 96

Co se s námi děje při odmítnutí 

97

Připoutejte se, prosím! 

99

Typy emočního připoutání v dospělosti  • Bezpečná vazba  • Úzkostně-ulpívavá vazba  • Vyhýbavá vazba  • Úzkostně-vyhýbavá vazba 

101 102 102 103 104

Budu tvým zrcadlem aneb O podstatě empatie  • Druhy empatie a její měření  • Poruchy empatie  • Empatie a internet 

106 108 109 110

Autismus  • Porucha empatie  • Porucha sdílení záměru  • Příčiny autismu 

111 112 113 114

Virtuální asistentka Siri aneb Může nás stroj naučit laskavosti? 

115

Duševní nemoc a osamělost 

118

Jak nebýt sami se svou odlišností 

120

 7 

Obsah

4.  ANATOMIE OSAMĚLOSTI 

5. OSAMĚLOST V POSTMODERNÍM SVĚTĚ 

123

Introverti dobývají svět aneb Ústup extrovertní kultury  • Jungova typologie  • Moderní výzkumy 

123 125 126

Pohled do duše introverta 

127

Když se ze sítě stane past 

131

Jak přemnožit narcisy 

133

Několik rad na závěr  Povinné desatero 

  8 

135 140

Úvod

Úvod „Samota je hřích, jeden z nejtěžších…“, zpívala kdysi Marta Kubišová v moc pěkné písničce „Pojďte, pejskové“: „Pojďte, pejskové, tam, kde růžové tlapky bláhové ťapou… Tam a nazpátek v zemi zvířátek tlapky štěňátek ťapou…“ Pamatujete se na ni? Pravděpodobně ne, protože i já, ač dnes již zralá dáma, jsem tenhle roztomilý singl o opuštěné holce znala jen ze zakázaného archivu svých rodičů. Provázel mě pubertou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – tedy dávno poté, co Marta Kubišová dozpívala. Musím ovšem říci, že více než její politické pronásledování mě v té době zajímalo, jak je možné, aby se taková krasavice cítila sama?? Byla jsem ještě ve věku, kdy člověk věří, že popové hvězdy si ve svých písních vylévají srdce a to, o čem zpívají, věrně odráží jejich skutečný život. Se svými idoly se takový nezkušený teenager snadno ztotožní nebo se do nich zamiluje… Mně Marta svým „bláhovým ťapáním“ pomohla vyrovnat se s některými zásadními otázkami žákyně školou povinné, jako třeba „proč nemám žádného kluka“ a „proč se se mnou holky ve třídě nebaví“. Zkrátka, „proč jsem tak sama a proč mi nikdo nerozumí“. No ovšem! Když i Kubiška má jenom ty pejsky, tak to možná přece jen nebude tím, že jsem tak ošklivá a divná; třeba jsem naopak výjimečná jako ona a kluci se mě prostě jen bojí… zřejmě je samota výjimečným lidem souzena! V onom posledním bodě jsem se přes svou naivitu až tak nemýlila. Je pravdou, že čím více se člověk od ostatních v jakémkoli směru liší, tím  9 

těžší pro něj je nalézt spřízněnou duši. Osamělost, jak víme z historie, literatury a četných citátů na Facebooku, je skutečně údělem především lidí vymykajících se z běžného průměru: géniů i šílenců, mučedníků svědomí i nájemných vrahů. Moje teorie o vlastní výjimečnosti coby příčině osamělosti nebyla tedy v zásadě až tak scestná. Co mi však tehdy zůstávalo skryto, byly podobně laděné úvahy mých spolužáků a spolužaček, kteří (na rozdíl ode mě, samozřejmě) nikterak výjimeční nebyli, a přesto se doma také zavírali do pokojíčku a vyprávěli svým pejskům či mončičákům o nepochopení světa, a zejména Simony z 8. C… Ve věku hledání sebe sama jsou tyto pocity normální. Snad každý z nás si v dospívání připadal občas nepřitažlivý, nepatřičný (nebo místy až trapný) a odsouzený k věčnému celibátu či posměchu party. Mládež se s tím vypořádává bez rozdílu generací v podstatě stále stejně. Snaží se to přehlušit hlasitou hudbou, silnými řečmi, někdy drogami, jindy psaním básniček nebo sněním o celebritách… Dnes k tomu ještě přibyla možnost získat iluzi obdivu a přátelství na sociálních sítích. Ve třinácti se sto padesáti „lajkům“ věří stejně snadno, jako já jsem kdysi věřila tomu, že Marta žije v psím útulku a od šedesátých let dosud nesvlékla minisukni (s jejíma nohama proč taky!). Většinu lidí to samozřejmě v dospělosti přejde. Nabudou reálného pocitu vlastní hodnoty, najdou si partnera, založí rodinu a „zařadí se do společnosti“, jak se říkalo za mé éry. To je normální vývoj. Avšak ani tato „normálnost“ nikomu nezaručí, že se časem se samotou či osamělostí znovu nepotká. Co je příčinou? Člověk nemusí být ani výstřední bohém, ani protispolečenský živel (ať už pod tím ta která doba chápe cokoli), a přesto se mu může stát, že ho někdo uprostřed života opustí, případně že onemocní, zestárne, přestane se mu dařit… a ocitne se tak v izolaci, na okraji zájmu těch mladších, hezčích a úspěšnějších. Osamělost určitě není jen problémem emočně rozkolísaného mládí či několika podivínů; do jejích osidel může upadnout kdokoli bez ohledu na věk a charakter, a to často doslova přes noc.

  10 

 11 

Úvod

Moderní doba k tomu svým důrazem na individualismus bohužel přispívá. Žijeme v éře selfies – neustálého fotografování a „dokumentování“ sebe sama. Čekáme za to obdiv, jako bychom byli středem vesmíru, a neuvědomujeme si, že ostatní „hvězdy“ nemají čas na to, aby se nám obdivovaly, protože si právě pořizují vlastní selfie. Vyrosteme z toho jednou, nebo je další generace na cestě k životu ve světě digitálních obrazů sebe sama? Budeme mít v budoucnu vůbec ještě schopnost někoho „naživo“ milovat namísto klikání vzájemných „lajků“? Právě teď je velmi v kurzu digitální aplikace, jež vaši zprávu či fotku pár vteřin po otevření automaticky smaže – jako byste nikdy ani neexistovali… V této knize se pokusím nastínit všechny možné druhy osamělosti, které jsem v životě poznala, včetně toho, co lidem případně pomohlo se s nimi vyrovnat. Kvalifikaci k tomu mám snad dobrou – jak si možná někteří čtenáři mých předchozích knih s dr. Tomášem Novákem vzpomenou, jméno The Beastess neznačí jen „šelmu“ (a ty bývají často osamělé až hrůza!), ale i českou psychiatryni, která dlouho žila v Británii. Příběhů opuštěnosti jsem tedy od svých pacientů a přátel nejrůznějšího věku, povahy, rasy a přesvědčení vyslechla za celý život víc než dost. Kromě dušezpytné praxe a vlastních životních zkušeností mám dokonce i Facebook! Nemám však pochopitelně patent na rozum. Cizí rady a zkušenosti mohou být jistě užitečné; strůjcem svého štěstí je však nakonec stejně každý sám…

Knížka, kterou jste právě otevřeli, není systematickou učebnicí, tím méně vědeckou příručkou. Její stěžejní součástí je příběh jedné velmi osamělé rodiny, který najdete v oddíle „Padesát odstínů samoty“. V dalších kapitolách se k němu budeme vracet jako k modelovému příkladu a probereme tak (doufám) srozumitelně a bezbolestně řadu psychologických a jiných vědeckých poznatků, které s osamělostí souvisí. Aby vám neunikly souvislosti, bude tedy lepší číst jednotlivé oddíly a kapitoly postupně, nikoli na přeskáčku. Ve shodě s podtitulem knihy („Kolik máte přátel na Facebooku?“) se budeme dosti podrobně zabývat i tématem internetu a sociálních sítí a zamyslíme se nad tím, kdy nám v osamělosti pomáhají a kdy naopak nadělají v našem životě více škody než užitku. Zejména pro starší čtenáře mohou být některé názory na přínos moderních technologií poněkud překvapivé. Mějme však na mysli, že vývoj jednak nezastavíme, jednak se právě prostřednictvím elektronické komunikace můžeme přiblížit mladším generacím – a o sbližování nám přece jde především. Upřímně doufám, že každý si v knize najde „to svoje“, co mu třeba pomůže porozumět jeho trápení a cítit se tak o něco málo lépe.

 13 

Jak se v knize orientovat

Jak se v knize orientovat

Trocha historie

1.  Trocha historie ¦¦Člověk je tvor společenský… a proklatě monogamní aneb Umění číst myšlenky V běžném životě ono dobře známé klišé o společenské povaze rodu Homo nepotřebuje složité vysvětlování. Každému je jasné, že Robinson na pustém ostrově ani poustevník kdesi na skále by ve skutečnosti dlouho nepřežili (nehledě na aktuální nedostatek pustých ostrovů). Ani lidé, kteří z nějakého důvodu (např. zvláštního povahového založení, náboženského přesvědčení apod.) vyhledávají extrémní samotu, se neobejdou bez kontaktu s okolím: i kdyby pominuli vše ostatní, musí si nějak zaopatřit potravu. Leckterý novodobý „útěkář před civilizací“ by mohl potvrdit, že soběstačnost zcela opuštěných ekofarem je z dlouhodobého hlediska neudržitelná a sběrem kořínků se člověk prostě neuživí. Nejde však jen o praktickou stránku věci, nýbrž i její psychologický rozměr. Samotka patří ve vězení k nejtěžším trestům a špatně ho snášejí i jedinci svou povahou naprosto asociální. Bez ostatních lidí se zkrátka a dobře neobejdeme – člověk ani nemusí být Einstein, aby mu to bylo jasné i bez vědeckých studií. Pro naše další úvahy o samotě či osamění nám přesto některé poznatky o vývoji „člověka společenského“ mohou být užitečné.

 15 

„Vědci zjistili…“ O vývoji člověka, jeho předchůdcích a vyhynulých „bratrancích“ (jako byl třeba neandrtálec) se vědci dovídají především z archeologických vykopávek a z analýzy zbytků DNA. Jelikož se jedná o nálezy řádově až desítky milionů let staré (první tzv. hominidé1 žili na Zemi již před 20 miliony let), i laikovi přijde na mysl, že v nich musí být mírně řečeno četné mezery. Jejich výklad se tudíž může pravdě jen blížit – a někdy ani to ne. Přes úctyhodné úsilí všech archeologů, paleoantropologů, paleogenetiků a dalších „odborníků na minulost“ se jejich snahy vysvětlit, jak lidé přišli k té či oné vlastnosti, často podobají spíše psaní pohádek než seriózní vědě. Jednotlivé teorie mezi sebou soupeří a ta, jež se nám dnes zdá nejvěrohodnější, bude už za pět let smetena ze stolu objevem dalšího zubu či jeskynní malby kdesi na Sibiři nebo Filipínách. Berme tedy následující hypotézy, uváděné v populárních časopisech oním nechvalně známým „vědci zjistili“, s patřičnou rezervou. Mohou nám sloužit jako podněty k zamyšlení – i když často spíše o našem současném životě než o historické pravdě. My teď ovšem zanecháme složitých úvah a půjdeme raději rovnou k věci: proč je člověk tvor společenský? Dle odborných publikací posledních několika let se vědci domnívají, že pro vývoj lidských společenství měly největší význam následující faktory: vysoká schopnost empatie, schopnost vzájemného „čtení myšlenek“ neboli sdílení společných záměrů (shared intentionality), převážně mono­gamní způsob soužití (ano, opravdu) a tzv. zástupné rodičovství (alloparenting). 1

„Hominidé“ znamená „lidem podobní“. Představují čeleď primátů, jež se od ostatních opic oddělila zhruba před 20 miliony let. Přibližně před 7 miliony let pak došlo k jejímu rozdělení na zatím poslední dvě vývojové větve: jedna vedla k současným lidem, jedna k současným lidoopům (tj. šimpanzům, gorilám a orangutanům). V té době byli hominidé zřejmě již bipedální (tj. chodili alespoň zčásti po dvou), což zásadně ovlivnilo pozdější vývoj člověka jakožto „tvora společenského“ – viz další text.

  16 

Empatie je schopnost představit si, co cítí a prožívá někdo jiný, a zachovat se podle toho. Vyskytuje se u všech savců, dokonce i tak ošklivých a nesympatických, jako jsou krysy. Vyvinula se pravděpodobně z mateřské péče o mláďata. Savčí matka musí umět u potomka rozpoznat signály hladu, strachu a bolesti a patřičně na ně reagovat. Nervové a hormonální procesy, jež jsou podkladem tohoto chování,2 se pak zřejmě geneticky zakódovaly u všech příslušníků savčí rodiny. Její členové mají automatickou tendenci přispěchat svým druhům v nesnázích na pomoc, jelikož se umí vžít do toho, „jak jim asi je“. Pomoc ovšem není až tak docela nesobecká, nýbrž směřuje k tomu, aby skupina prosperovala jako celek. U primátů funguje empatie na vyšší úrovni – cit pro potřeby bližního se projeví i tehdy, když druhý jedinec není nijak ohrožen. Zajímavé jsou například tyto pokusy se šimpanzi: může-li lidoop výběrem určité barvy vyhrát odměnu pouze pro sebe a výběrem jiné barvy i pro svého druha, bude se snažit získat výhru pro oba, ač z toho sám nic dalšího nemá a jeho kamarád není v žádné akutní nouzi. Nejštědřejší jsou přitom dominantní opice (chování není tedy motivováno strachem z pomsty někoho, na koho se při hře zapomnělo). Šimpanzi dokonce pomáhají druhým i v takových experimentech, kdy v důsledku svého dobráctví sami část odměny ztrácejí. Lidé během evoluce rozvinuli schopnost prožívat pocity svých druhů jako své vlastní ještě více. Mimo jiné rozšířili empatické chování i za hranice své vlastní skupiny. Ač jsme stále nedůvěřiví k cizincům a odlišnost v nás vzbuzuje primárně nevoli, byli jsme zřejmě prvním a jediným živočišným druhem, jenž dovolil příslušníkům cizích kmenů cestovat přes své vlastní teritorium, začal se s nimi dělit o jídlo, vyměňovat si zboží a dárky, a dokonce se naučil spojit se s nimi proti společnému nepříteli. 2

Blíže si o nich povíme v oddíle „Budu tvým zrcadlem aneb O podstatě empatie“ ve 4. kapitole knihy.

 17 

Trocha historie

Empatie

V dobách, kdy převažoval nomádský způsob života, byla tato citlivost vůči potřebám druhých a schopnost jednat v jejich zájmu zřejmě výhodná i tam, kde nešlo o „naše“, ale o „cizí“. Díky rozvinuté empatii získalo naše vzájemné soužití časem i další rysy. Jelikož komplexní, propracovaná spolupráce vedla k lepším výsledkům, začala být v lidských pospolitostech vynucována. Děje se to v zásadě dvěma metodami – prostřednictvím reputace (pověsti) a trestu. Pověst dobrého přítele, spolehlivého obchodníka apod., tedy člověka, který dbá na zájmy druhých, je neocenitelná komodita. Společnost naopak trestá „sólové hráče“ a ty, kteří podvádějí společensky uznaný systém (tresty mohou sahat od opovržení přes vyloučení z komunity až po vězení nebo gilotinu). V důsledku toho jsou lidé výrazně citliví vůči názorům druhých a vůči odsouzení skupinou. V postmoderní době nabyla tato vlastnost poněkud nepřiměřených – a často směšných – rozměrů. Sbírání „přátel“ a „lajků“ na Facebooku či „následovníků“ (followers) na Twitteru je vlastně jen zbytnělým projevem touhy po „schválení skupinou“: jsme zkrátka evolučně posedlí touhou „zalíbit se druhým“…

Sdílení záměru Empatie jako taková ovšem nevysvětluje specificky lidské soužití dostatečně. Vědci se dosti vášnivě přou o otázku, co konkrétně nám umožňuje vysoce koordinovanou, hierarchickou spolupráci – spolupráci, jejímž výsledkem je třeba stavba pyramidy nebo vynález počítače. Psycholog a primatolog („odborník přes lidoopy“) M. Tomasello se domnívá, že se rodíme s jakousi „kulturní inteligencí“, jíž se Homo sapiens sapiens liší od svých hominidních předků i nyní žijících primátů. Vychází přitom z experimentů, jež srovnávají předškolní děti, relativně dosud nedotčené kulturními nánosy, a lidoopy. Zjistil například docela zajímavou věc, že ve standardních IQ testech si šimpanzi a zhruba tří­ letá batolata vedou prakticky stejně téměř ve všech položkách (­orientace   18 

 19 

Trocha historie

v prostoru, početní úkoly apod.), šimpanzi však výrazně zaostávají v sociální inteligenci a ve schopnosti učit se jeden od druhého. Schopnost empatie, spolupráce a vzájemného učení je podle něj tím, co posune lidské děti během několika málo let do zcela jiné „inteligenční ligy“. Jak jsme řekli, Tomasello zastává názor, že tato vyšší sociální neboli „kulturní“ inteligence je dána vrozeně odlišnou stavbou mozku. Důkazy pro to nemáme. Pravdou ale je, že děti začínají projevovat vědomí toho, co zamýšlejí jiní lidé, již kolem devátého měsíce věku – sledují například pohled matky nebo předmět, na který ukazuje. Mají tedy poměrně záhy vědomí či vlastní představu záměru jiné osoby (chápou souvislost mezi předmětem a ukazujícím prstem, i to, že jim prostřednictvím tohoto gesta matka „chce něco říct“). Schopnost odvodit si z chování či gest myšlenky a záměry druhých (ukazováček matky správně vyhodnotí jako „koukej, kočička – budeme si hrát“) se časem u lidských mláďat rozvine do té míry, že je šimpanzi nikdy nedohoní. Už předškolní dítě dokáže pochopit nebo i samo použít gesta směřující k nepřítomným předmětům: chce-li dítko například kostky z krabice, kde jsou obvykle uloženy, dožaduje se jich ukázáním na krabici, i když je momentálně prázdná. Říká tím „chci kostky“, nikoli „chci krabici“. Pro šimpanze je to pouze prázdná bedna, a kdyby se ho někdo gestem zeptal „chceš kostky?“, neporozuměl by. Stejně tak na rozdíl od předškoláka nechápe ani gesta předvádějící nějakou činnost. Pohyb ruky k ústům s dlaní stočenou do kornoutku batole správně „přečte“ jako „mám žízeň“ nebo „chceš napít?“. Šimpanz je ovšem ztracen. Zvláštní druh vzájemného chápání emocí, myšlenek a cílů (tzv. shared intentionality) dramaticky zrychluje proces učení. Trošku hloupě vyjádřeno, lidé se díky tomu po sobě opičí mnohem lépe než opice. Šimpanz si umí vyrobit jednoduchý nástroj, jako je klacík k vyšťourávání mravenců z děr, a jiný šimpanz to po něm dovede napodobit; ani jeden z nich však toto „umění“ nedokáže přenést do jiné situace nebo ho příště o něco vylepšit. U lidí má vzájemné učení díky sdílení záměrů tzv. efekt ozubeného kola (ratchet effect): v každé generaci dochází k nějakému vylepšení

dosavadních dovedností. Umožňuje nám to kooperaci na složitých projektech a zřejmě je to i podkladem vývoje jazyka. V očích vědců to z nás činí tvory nejen společenské, nýbrž doslova „hypersociální“. Nu, podíváme-li se, jakou úžasnou rychlostí jsou dnes na inter­netu sdíleny a napodobovány naprosté pitomosti typu kočičích mazlíčků v pletených čepičkách či tetování Justina Biebera, nezbývá nám než dát pánům vědátorům ohledně „hypersociálnosti“ v lecčems za pravdu…

Monogamie Dalším faktorem, jenž z nás z pohledu vědy „polidštil“ a dal vzniknout unikátním společenským strukturám, je – pro mnohé jistě překvapivě – párové soužití čili monogamie. Již první hominidé, kteří žili na Zemi před 7 miliony let, byli pravděpodobně monogamní – a to přesto, že párové vazby vytváří jen asi 10 % všech savců a maximálně 30 % primátů. Jde tedy o jev v živočišné říši poměrně ojedinělý; u zvířat se navíc monogamní chování vyskytuje většinou jen v době páření. Stabilní, celoživotní vztahy, jak je známe u lidí, jsou skutečně výjimkou. Chroničtí nevěrníci a lidé se sklony k promiskuitě často obhajují své sexuální eskapády právě tím, že monogamie se v přírodě příliš nevyskytuje (což je pravda), a je tudíž nepřirozená (což je nesmysl, jak dále ukážeme). Všichni dobře známe argumenty typu „manželství je umělá instituce zavedená církví“ či „věrnost je projevem pokrytecké křesťanské morálky“ apod. – jako by se monogamní rodina objevila na scéně skutečně teprve s příchodem Ježíše Krista a předtím lidé žili v jakémsi kontinuálním sexuálním rauši. „Profesionální šovinisté“, kteří se živí provokativními antifeministickými články na internetových serverech pro ženy, tomu ještě nasazují korunu otřepanými frázemi o „evoluční potřebě muže rozsévat své geny“ (pokud možno s prezervativem) či „pradávných instinktech lovce ženoucího se za stále novou kořistí“   20 

 21 

Trocha historie

(kořistí je míněna milenka, nikoli mamut). Takováto moudra, jež možná někoho svou „odvážností“ pobavila před třiceti lety, slouží dnes opravdu už jen k rozvíření primitivní bulvární diskuse a zvýšení obratu ze sobotní online reklamy. Z hlediska moderních antropologických poznatků jsou takříkajíc „sto let za opicemi“. Hlavní omyl tohoto „evolučního obhajování“ promiskuity spočívá v přesvědčení, že monogamní manželství je ryze kulturním vynálezem a záležitostí uměle vnucované morálky. Ve skutečnosti oddané párové soužití nemá – nebo alespoň v minulosti nemělo – s morálkou nic společného. Níže popsaným teoriím, jak a proč se vyvinulo, můžeme věřit a nemusíme – jsou to stále jen více či méně opodstatněné spekulace, jež možná už zítra budou opět vyvráceny. Jedna věc je však jistá. Lidská, či lépe řečeno hominidní monogamie tu byla dávno před vznikem morálky: její počátek spadá do doby, kdy se od sebe oddělily vývojové větve opic a lidí. Vyvíjela se jakožto hlavní model soužití muže a ženy nikoli pod vlivem kultury (o níž se ještě miliony let po jejím vzniku nedalo dost dobře hovořit), nýbrž v důsledku toho, co nazýváme „přírodní výběr“. Současná paleoantropologie na to nahlíží zhruba takto: Původní opičí předci hominidů byli zřejmě nejprve promiskuitní (styl „každý s každým“ jako šimpanzi) a posléze polygamní (dominantní samec obhospodařuje – a žárlivě střeží! – stádečko samic jako u goril). Na určitém stupni vývoje se to však zjevně přestalo osvědčovat – možná proto, že v důsledku klimatických změn se zhoršila dostupnost potravy. Samice polygamní skupiny se začaly pohybovat na čím dál větším prostoru, aby vůbec našly něco k snědku (tzv. female spacing). Jelikož se zdržovaly dále od sebe, bylo pro samce stále těžší je uhlídat a udržet si svůj „harém“ nedotčený; začalo být výhodnější usadit se s jednou partnerkou a mít tak jistotu, že potomstvo ponese jeho geny. Pár pěkných děvčat bylo tím pádem náhle volných. Samci na nižších stupních společenského žebříčku mohli přestat s těmi výše postavenými o samice bojovat a namísto toho začali věnovat energii shánění delikates pro svou vyvolenou. Dominantní, agresivní samci se

už nejevili jako nejatraktivnější partneři – samice si spíše vybrala toho, kdo přinesl domů nejvíce jídla. Následkem těchto „společenských změn“ zřejmě samice časem ztratily zjevné známky ovulace: ono poněkud trapné zduření pohlavních orgánů, které známe u opic. Pračlověčí samice jednoho krásného dne přestaly svým hochům dávat znamení, že jsou připraveny k oplodnění – nejspíše proto, aby se jejich (monogamní) partneři na svých výpravách za potravou nemuseli obávat nevěry. Jiným průvodním znakem převládající monogamie bylo postupné oploštění sexuálního dimorfismu (rozdílného tvaru a velikosti těla samců a samic). Nejprůkaznější je v tomto směru zmenšení původně obrovských samčích špičáků, jež druhdy našim předkům sloužily k boji se soky v lásce. Jiná „monogamní teorie“ se s tímto konceptem dosti dobře doplňuje jak logicky, tak časově. Týká se rozvoje mozku u hominidů. Inteligentní tvor s větším mozkem se v mládí vyvíjí poměrně dlouho a péče o něj je čím dál náročnější. V určitém bodě to matka sama nezvládne a nastoupí otec, aby jí pomohl. Zůstává-li s rodinou, zaopatřuje jí potravu a pomáhá matce s výchovou, zvyšuje šance svých potomků na přežití. I taková zdánlivá malichernost jako pomoc otce při přenášení mláďat doslova uvolní matce ruce, aby se sama v klidu najedla a vyřídila další záležitosti, čímž se celková perspektiva monogamní rodinné jednotky zásadně zlepšuje. Možná je jen shodou okolností, že důkazy o ztrátě vnějších ovulačních znaků a používání horních končetin k nošení se našly ve stejném časovém období…

Alloparenting Jak ovšem víme z vlastní zkušenosti, při výchově nezvedených lidských mláďat často ani pomoc otce nestačí – lidská společnost se v péči o potomky neobejde bez asistence dalších příbuzných a členů skupiny. Odborně se to nazývá alloparenting (rodičovství v zastoupení) a jde   22 

3

U některých zvířecích druhů (např. tzv. sovích opiček) je monogamie tak výhodná, že je dokonce zakódována v DNA, u jiných (např. hraboše prérijního) vzniká během života tzv. epigeneticky. U lidí je to s genetickou podmíněností sexuálního chování poněkud složitější: podrobný článek autorky na toto téma najdete v časopise Psycho­ logie Dnes (The Beastess: Muž jako rozsévač?, Psychologie Dnes, 5/2015)

 23 

Trocha historie

o přírodní unikát. Lidské matky jako jediné dovolí jiným lidem, aby drželi jejich miminka v náručí už od narození – věc v živočišné říši nevídaná. U lidoopů se společná výchova dětí v širší rodině či skupině nevyskytuje vůbec; poprvé se objevila až u prvního představitele našeho vlastního rodu Homo (konkrétně Homo erectus) před dvěma miliony let. Důvodem bylo zřejmě další zvětšování mozku: oproti jeho předchůdci narostl mozek Homo erectus o celých 40 %. Čím větší mozek, tím větší metabolické nároky a delší vývoj dítěte. Kdyby nebylo „pomocného rodičovství“, tvorové s takovým mozkem by mohli mít dětí jen velmi málo, aby je vůbec uživili a vychovali. Linie by buďto vyhynula, nebo by se zvětšování mozku v určitém bodě zastavilo a Homo sapiens sapiens by nestanul na vrcholu vývojové spirály. Za vznik a prosperitu našeho megaúspěšného druhu tedy podle posledních nálezů a hypotéz vděčíme spíše obětavým a věrným tatínkům, hlídacím babičkám, bezdětným kamarádkám (a možná i homosexuálním strýčkům) – nikoli „nezkrotné touze muže-rozsévače“, jak se nás snaží přesvědčit postarší šovinisté placení bulvárním tiskem… Monogamie je podmíněna spíše biologicky než kulturně; je to zkrátka výhodná strategie pro přežití většiny z nás už po miliony let.3 Dodnes je nejčastějším modelem párového soužití i v těch společnostech, kde je povolena polygamie. Monogamní pár je navíc základem pro vytváření specificky lidského druhu sociálních sítí. Zatímco u ostatních primátů jsou příbuzenské vztahy navazovány jen v linii matky, lidé si skrze otce rodinné vazby v každé generaci rozšiřují – a tím se rozšiřují i možnosti dalšího rozvoje jak jednotlivců, tak společnosti.

¦¦Vyhoďme ji z kola ven Katka se smutně dívá za skupinou děvčat, které s chichotáním mizí v útro­ bách skleněného nákupního centra. Holky mají svůj den: Háemko otvírá novou pobočku, bude módní přehlídka a velké slevy. Dají si frappé v Costě a večer půjdou všechny k Radce – zkoušet nové kousky a ukecat Radčinu ségru, ať jim udělá to tetování henou. Katka přesně ví, co si nechá udělat Andrea… Vzdychne: večer je na Facebooku ani nepozná. Nemusela by jim závidět, to ne. Mamka by jí nikdy nekupovala oble­ čení v nějakém směšném řetězci. Katka má na sobě nové paleto Burberry a v ruce tašku od Hilfigera. A doma brášku, kterého musí v sedm uložit, protože mamina už má zase službu ve špitále a aupairku včera skolila chřipka. Tatínek je pryč celý týden… obchodně, samozřejmě. Kačka už není malá: sám se sebou po večerech neobchoduje, to ví docela jistě. No a co! Stejně by se se mnou husičky nebavily! Co bych si asi tak kou­ pila? Nějaký lurexový topík za 130 Ká? Nechaly by se pozvat jako vždycky a pak by neřekly ani ahoj. K Radce beztak nesmí, její máma dělala v tátově firmě sekretářku – než ji Katčina matka nechala vyhodit… A tetování? Co by si tam asi tak měla dát? Petr miluje Andreu? Možná jste si při čtení úvodních kapitol říkali: „Co má co dělat nějaký opičák z pravěku s tím, že se cítím tak sám/sama?“ Nu, do jisté míry hodně. Chování našich prapředků, které se jevilo jako evolučně výhodné, se za prvé časem zafixovalo jako soubor nepsaných pravidel „tlupy“ – když se jimi z nějakého důvodu neřídíme, tlupa nás zavrhne a my si připadáme jako páté kolo u vozu – a za druhé, vlastnosti a ­chování opravdu důležité  25 

Padesát odstínů samoty – příběh jedné rodiny

2.  Padesát odstínů samoty – příběh jedné rodiny

pro přežití jsou většinou zakódovány i geneticky. Jenže ne u všech doslova stejně. Různé odchylky mohou způsobit, že se převládajícím normám nejsme schopni přizpůsobit, ani kdybychom chtěli. Nikdo nám nerozumí, nikdo nás nechce. A my marně hledáme příčiny, kterých může být celá řada… Padesát odstínů samoty… Katka z našeho příběhu je sama, protože je jiná než ostatní holky. Není jiná nijak zásadně – má dvě ruce, dvě nohy, chodí do stejné školy a zamilovává se do stejných kluků. Má jen jiné oblečení a kapesné – tedy na první pohled. A už to stačí, aby ji mezi sebou holky nechtěly a klukům to při pohledu na ni „nesepnulo“. Není důležité, jestli tvar její postavy odpovídá nějakým atavistickým choutkám z doby kamenné. Podstatné je, že není právě „in“ – a to je to, oč tu evolučně běží. Tedy o to, aby odpovídala současným normám své skupiny. Káča své luxusní hadříky takřka jistě nemá v genech. Vnutili jí je rodiče, pro které reprezentují příslušnost k jejich skupině. Kdyby celá rodina žila v době, kdy ještě nebylo na světě tolik lidí a kdy společnost byla daleko přísněji rozvrstvená, neměla by dcera až takový problém: stýkala by se pouze s dětmi své vlastní třídy a chodila by oblečená stejně jako ony. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by se mohla kamarádit s dcerou otcovy de facto služky (tedy sekretářky), byť by s ní papínek potají obcoval. Nezamilovala by se do kluka, který chodí s nějakou potetovanou čůzou… Na čaji o páté by ještě před sto lety náležela k té jedině správné tlupě a měla by onen důvěrný pocit, že „tam patří“, který se v angličtině označuje slovem belongingness4. Tatáž Kačka s týmiž geny, toutéž povahou a hezkou tvářičkou by nebyla sama ani trochu. Čas však zase jednou zamíchal kartami, třídami a pravidly a způsobil opět další „evoluční zmatek“. Lidé se mohou stýkat, s kým chtějí, 4

Anglický výraz to belong má snad ještě větší nádech spolupatřičnosti, sounáležitosti a správného zařazení na správné místo ve správném čase než české „patřit“. Blíže se o belongingness dočtete v závěrečném oddíle této kapitoly („Touha někam patřit a její proměny v čase“).

  26 

5

Blíže viz kapitola „Co se s námi děje při odmítnutí“ v oddíle Anatomie osamělosti.

 27 

Padesát odstínů samoty – příběh jedné rodiny

jak chtějí, kdy chtějí – neexistují žádné hranice. Jen hranice toho, co ta která skupina odmítá považovat za „svoje“. Ano, jistě, všichni jsme velmi evolučně vyspělí a hluboce lidsky empatičtí… A proto můžeš, cizinko v drahém kabátku, sedět s námi v jedné lavici – ale jen když nám dáš opisovat úkoly. Můžeš jít s námi na pohár, až tak se tě nebojíme… Ale jen když nám ho zaplatíš. Naše kluky nech na pokoji v každém případě. Jinak ti tu tvoji značkovou kabelku vysypeme do kanálu… A co na to Kateřina? Nu, kdyby nebylo povinnosti k malému bráškovi, asi by se ploužila do toho blbýho obchoďáku dva kroky za nimi. Tvářila by se otráveně, možná i povýšeně, a „koukala by, kde co lítá“. Až by se holky oplácané Kláře vysmály, že vypadá v růžové mini jako prasátko, řekla by jí bokem, že jí to sluší. Ne ze škodolibosti – ale aby se aspoň na chvilku octla s někým na jedné lodi. Na jedné lodi vysmívaných a odmítaných outsiderů. No, a pak by samozřejmě zaplatila to kafe a předstírala by, že spěchá na rande s jedním úžasným borcem z gymplu… věř si tomu, kdo chceš. Holky by se ovšem pohrdavě zašklebily, ještě než by se stačila nasoukat do svého trapného paleta za patnáct tisíc: rande – ta tak! Setkáme-li se s odmítnutím, je to pro nás velký stres, i kdybychom nechtěli. V tzv. cingulární kůře mozku se při tom aktivují stejná centra jako při fyzické bolesti5. I to je záležitost pocházející z dob, kdy vyloučení ze skupiny znamenalo skoro jistou smrt. Člověk na to dodnes podvědomě reaguje dvěma způsoby: buď se snaží tomu, kdo ho odmítá, se co nejvíce zavděčit (placení v cukrárně, lichotky kamarádce), nebo předstírá, že je nad věcí a má v zásobě něco lepšího (povýšené komentáře „levného zboží“, fingované rande). Druhou strategii volí spíše muži než ženy – asi tajně doufají, že jim někdo ze skupiny skočí na špek a přidá se na jejich stranu v domnění, že má co dělat s „dominantním samcem“. Většina lidí však oba způsoby blufování střídá, stejně jako by to udělala Káča – kdyby na ni ovšem doma nečekal ten nemožný brácha…

¦¦Dešťový mužíček Patrik začíná natahovat. Je deset minut po sedmé a Katka po něm chce, aby si vyčistil zuby. On si ale ještě nesložil tepláky do komínku. Visí v kuchyni přes židli a on tak nemá jistotu, že je ráno najde. Už večeře byla hrůza. Dostal pizzu, kterou má rád, ale ne na svůj talířek se Spidermanem. Prý ho zapomněli dát do myčky! Na stole nebyl kečup a on pro něj musel dojít do ledničky. Až ho z toho všeho rozbolelo břicho… Nechtěl jíst, takže se večeře pěkně protáhla, a teď už je na všechno pozdě! Na skládání tepláků, na čištění zubů, prostě na všechno. Už deset minut měl být v posteli. Jeho svět se povážlivě kymácí – a tak se Patrik rozeřve na celé kolo. Katka je zoufalá. S bráškou to neumí, neví si s ním rady. Copak to máma neví? Dávno mu měla obstarat chůvu na celý den. Vždyť ani školená asis­ tentka to s ním často nezvládá – a kdo má vydržet ten věčný jekot, kdykoli se mu něco nelíbí? Je to rozmazlenec a spratek, ať si máma říká, co chce… Prý nemocný! Jak dlouho ještě bude nemocný? Ani trochu se to s ním ne­ lepší, spíš naopak. Když je matinka tak chytrá, proč ho nějaký z těch jejích slavných kolegů nevyléčí! Káťa už toho má dost. Aby tě čert vzal, ty malý zmetku! Dneska jsem mohla být s holkama, nebo možná v kině s Richar­ dem… Je mi jedno, že je to o pět roků starší zombie v ohozu jako pojď na mě z boku… Každý jeho druhý tweet je o mě! Jenže… copak by si toho kluka vůbec někdy mohla přivést domů? Nebo vůbec jakéhokoli kluka? Co by mu asi tak řekla – tohle malé řvoucí mon­ strum je můj brácha? Takže se asi radši nech sterilizovat, jestli nechceš mít blbý děti…?? Uhodli jste, co je s malým Patrikem v nepořádku? Čtenářů, kteří by s podobným „rozmazleným spratkem“ měli zkušenost ve vlastní rodině, nebude mnoho – přesto díky rostoucí osvětě jistě alespoň někteří poznali příznaky podobné slavnému Rain Manovi. V oscarovém filmu z osmdesátých let brilantně zahrál autistického chlapce (ovšem už dospělého) Dustin Hoffman. Katčin brácha bude časem v lecčems jako on. Teď je   28 

 29 

Padesát odstínů samoty – příběh jedné rodiny

mu ovšem teprve šest a v mnoha ohledech se chová, jako by mu byly spíš tři. Proč? Ne, není zaostalý… Děti trpící poruchou autistického spektra patří k těm nejzvláštnějším. Po narození nic nenaznačuje, že by byly jakkoli jiné – kolem druhého roku života si však rodiče všimnou, že na jejich úsměvy, gesta či výrazy tváře nereagují tak, jak by měly. Nechápou je. Mají problém i s porozuměním mluvené řeči. I když jsou inteligentní a dobře rozumějí významu slov jako takovému, jemné nuance a citové podtóny sdělení jim unikají. Ani v pozdějším věku nepostřehnou ve slovech humor či ironii – všechno berou doslova. Zkrátka jako by v sobě neměly onu schopnost empatie a sdílení záměru, o nichž se profesor Tomasello domnívá, že jsou lidem jaksi vrozeny a jsou pro život lidského druhu nezbytné. Neschopnost empatie autistům nesmírně ztěžuje komunikaci s ostatními lidmi a fungování v lidské společnosti, jež je, jak jsme si pověděli dříve, založena na „hypersociálnosti“. Jsou jakýmisi věčnými vyděděnci; jejich svět připomíná spíše mechanické divadlo. Mají ho rádi uspořádaný určitým, velmi rigidním způsobem: jestliže se na jejich zavedené rutině něco změní (nemají svůj talířek, někdo jim rozhází věci, zpozdí se večeře apod.), přemáhá je intenzivní úzkost, kterou často ventilují záchvaty vzteku a někdy i agrese. Rádi donekonečna opakují to, co důvěrně znají (tzv. repetitivní chování), a věnují se různým vyhraněným, odosobněným činnostem (např. memorování nekonečných číselných řad, sbírání informací o často bizarních technických záležitostech apod.). K tomu jeví pozoruhodný talent – za hranice svého úzce vymezeného pole působnosti se však neodvažují. Mají-li se tam vydat, tj. musí dejme tomu opustit vlastní pokoj či dům, seznámit se s novou osobou nebo se naučit novým dovednostem, potřebují nekonečně trpělivého průvodce – jak ho například v Rain ­Manovi sehrál Tom Cruise v roli bratra. Katka ovšem takovou průvodkyní po „normálním světě“ pro svého sourozence není a ani být nemůže. Je jí teprve třináct, má dost starostí se svou vlastní osamělostí a bráška je pro ni něco jako E. T. mimozemšťan. Maminka-lékařka jí jistě podstatu

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.