Vyšehrad
Jean Cocteau Sbohem, vy hříčky větrné
Jean Cocteau
Sbohem, vy hříčky větrné
V Y Š E H R A D
PŘELOŽIL GUSTAV FRANCL
Translation, Epilogue © PhDr. Gustav Francl, 2007 ISBN 978-80-7021-867-9
V neděli ráno
V neděli ráno sázky mění si cyklisté v tričkách závodící s davy, jež míří před Tržnici. Ten lásky proud tě ctí, má Paříži. Zelináři v růžovém snění a běžci, jež dráhy své sledují, mistři, hrou vlastní opojeni, jak lodičky se vzdalují. Zdravím vás, cyklisté i běžci odpočívající na předměstí. Svou cudnou rukou pohladiti vás chci tam, kde běh váš vás nejvíce znectí.
70
V neděli večer
Na moři v oblacích jsou domy v osamění. Bál připomeňme si: lo: pluje v kanavě, matrózi umrlí, jež valčík v živé mění, dávají zájemcům na výběr tváře své. Piano milostné, matrózi mechaničtí, dívky, jež zhrdají veslařů nahotou. Tu a tam na cestě se epileptik jistí, že anděl nevezme mu duši ubohou. Na malomocné se luna z nebeské báně dívá, osvětlujíc arkády svitem svým, co dětí zloději, drazí Marii Panně, snaží se zajistit klid koňským spřežením. Domy mizely v moři, nemajíce síly. A balkony, kde milenci se tísnili, namísto aby se od budov vzdálili, společně s nimi se i do snů ponořily.
71
Lehká prérie
Na lehkých prériích opium užívati útěchu znamená pro srdce raněné. Podivným životům chtějí mne zase vrátit a dívky k tanci zvát měl bych každého dne. Prý jiná křídla mi odevzdají. Až dosud jsem křídla z pouhého dýmu měl. Prý křídla lidská mi znovu narůst mají, což zvláště těžké je, když den už odešel. Však z křídel drahé je i pero jednotlivé. Kdys dýmka křídla svá ptáčníkům dávala. Já korkem na vodě, mrakem, pěnou byl dříve. S kobercem létacím má touha stoupala. Tak, bezu podoben, jenž duší nadnášen je, (létá bez pohybu jak člověk, který spí), v nitru svém tetován a hvězdy roznášeje já, živý, prospěch měl jsem z mr tvých lží. Štěstí jsi vykouřil a neštěstí te: dýmáš. Hle moudrost, kterou z dýmky své máš. Jak drahý tedy je pro náš duch chatrný ten rozevlátý mák se svými semeny. *
72
Vlastnil jsem božský strom s nebeským žilobitím. Mlčení hudbou je bambusů flétnových, leč čínští popravčí chtěli mě umlčeti bitím, zdůrazňujíce smrt jako cíl cílů svých. Sen poté vyústí na rýžovištích Číny. Je třeba prodloužit dlouhou ze: Pekingu. Pařížští doktoři rozvíjejí stroj jiný a žlutí gauneři bloumají na rynku. Já cenu mlčení snad nikdy nepochopím a cestu nepoznám do končin nebeských, když vím, že Číňané dávají ostrým kopím za oběA hlavy všech zájemců mlčících.
73
Model spáče
Spánek jak studánka je kamenná. A spáč, který sní ruce za hlavou maje, sbírá barevné kamení. Spáč jméno filek nese. Nemá ni spodek, hořejšek. A ve snu vzdaluje se, aniž nám projevuje vděk. Sny pouhým výtrusem jsou spánku. A jejich autoři kal do vody jen nesou, pakli jim slepě uvěří. (Ta píseň složena je, neobratně a pomalu, podle antické báje o nahém spícím modelu.)
74
Spojenectví
To andělé, co chystají modravé tlouky na praní, jsou jak klečící pradleny, když nad škopkem jsou skloněny. Pak prádlu krkem zakroutí a andělíčky rozvěsí. Tak jako anděl s Jakubem i ženy s anděly se bijí, vlasem i rouchem cloumají s neobyčejným zápalem. Škopek je místo ukrutné, často i noha vykloubí se. Však andělé přinesou zase ty známé tlouky blankytné. Pradleny se svými koši mějte se na pozoru! NeboA andělé bez dozoru jsou ještě horší nežli hroši.
75
Detektiv
Uvyklé jsouce na tykání, když slůvko vy říct slyšíte od milenců, jste něžné paní, jak ubité. Vznešené krásky nebem kryté, bez nohou, bez křídel, bez nosu, kéž vydržíte na balustrádách stát. Marně se ukrýváte a jdete cestou náhrobků, říkáte ne, měníte jméno, tišíte hlas a marně lámete si ruce jakož i hlavy; já stále vidím vás. Sleduji vás už z Londýna. Vaše obr ysy pozoruji z levého profilu. Vaši tvář uzřím zpředu až cestou z přístavu.
76
Usnuvší dívka
Schůzka za stromem plným snění. Je třeba vědět, kdo se dostaví. Andělé začasté vše změní, a strom se stává obětí. My ale víme, co svědčí nám: opustit bál a lidi u vína, střežit se rachotu a ran. Spánek opravdu začíná. Usneme, spánek dobro nese. Příkladně: snové úlety. A rozmanitě propojme se, jen aA nás schůdky překvapí. VždyA spánek to je poezie, dívka s široce rozevřenou náručí. Hle, sen už tu je, jiného nic tě netěší.
77
Hudební vlak
Dvanáct soch stálo toho dne na louce v látce zřasené. Ty sochy chtí získati lstí flauš mnohem vyšší jakosti. Ach, ach! A po každičké vraždě pak stroj všechno hbitě zachytí na malou cívku od šití, prádlo, falešné kůže. Vše falešné být může. Zalito v bar vě čer vené dvanáct soch stálo toho dne, každá svou líc kr vácejíc mi nesla jako dárek vstříc. Ach, ach! S pažemi v roli mrzáka, jenž louku vidět neumí než jak nádobu na praní, kde dívky s hochy vraždí mé sochy. Kdo zblízka louku prohlédne, pozná i nitro tajemné.
78
Že všechno prádlo jako květ zvadlo a z anděla se zvíře stalo... Ach, ach! Od této louky raděj dál! Prádlo zdobící silnici a krev mramorem proudící nám telegrafní dráty svou hudbou budou platit.
79
Rada nesmírné důležitosti
Spáč nemá prozradit, kdo o něj zajímá se. Dívky své kohouty ochotně škubají, raněné podzimem, oděné v barevné kráse, v níž pouze koláčkům pestrým se rovnají. Prospěšné mlčet je, jak všichni dobře víte, a moudře předstírat, že nikdo nezná vás. Jestliže omylem snad ze snu vystoupíte, dívky bez váhání okupují vás zas. Držme se stranou dnů blížící se zimy. Své duhy ukr yjte, aA špatně neskončí. Na trávě roztančí se dívky s hochy svými, naivně končíce v děsivém náručí. Spáči, čekejte mne, prosím, za stromem snění. (Kéž by mi orchestr ve spánku nebránil.) Kéž by mé nohy dvě vnikly k vám v okamžení tak jako luny svit, jenž moře ozářil.
80
Červenání
Dvě dívky tyčící se na konci svých stínů s vytr valostí, kterou nic nezmění, před bleskem se pod slunečníky kryjí a se smíchem si o mně šeptají. Býti pojednou sám, to věru hrozné je! Podupán, pošlapán útoky zřejmé pýchy a navíc v obleku zbar veném od kr ve veškeré námluvy pod červení mou ztichly. Ach, co tak směšného má směšnost provokuje? Podle vás kulhal bych i v samých nebesích. A pouze kdyby Bůh mi půjčil slova svoje, vy skrývaly byste snad ten pitomý smích? Hle, co jsem zatoužil vám říct, vy stojící tam v lukách plných zvonečků a sedmikrásek. Jitřenka naříká v své smutné strážnici a koule sněhové vám nechci s blátem vracet. Posměvačky, vy jste opravdu znamenité. A žár váš vypráví o vašich záměrech doslova buldočích (myšlenky jsou to líté). Spíš dívka nevinná jsem já, vy lotrů cech.
81
Únosce dětí
Bezmála nahá vystoupila ze svého špinavého sídla cikánka, která ukradne pro cirkus syna šlechtičně. Zatímco matka hořce pláče skoro šílená v hoři svém, děcko už na provaze skáče neseno smělým rozletem. Létat je možno v každém věku. Cirkus je papírový drak. Na laně nebo na žebříku vznáší se dítě tak jak tak. Únosci podobni jsou sani. V noci, v hlubokém údolí hrůzné mateřské naříkání nikoho ale nebolí. VraA se, ach vraA můj andělíčku! Všechno je krutá náhoda! Však únoscovu polívčičku dítě dál zticha pojídá.
82
Čtyřikrát sen je těžce raní ranou přišedší z neznáma. Vedle talířku se snídaní dětská hlavička usíná. Tak ve snu létá v každém čase. A dítě sní, že v sošné kráse se jednou vznese nad zemi s rozpraženými pažemi.
83
Kamarád
Ta mramorová pěst jak náboj sněhový je. A srdce ohvězdila mu. Ohvězdila i blůzu chrabrému. Hvězda však černocha marně kr yje. Zůstal sám se svou samotou překvapen v strážní hlídce polní, nohy pod ořechem, jmelím a cesmínou, ohvězděný jak černé tablo školní. Tak často v koleji se žije s ranami pěstí, jež bývají i kr vavé, a s ranou, jež tvrdší nad náboj sněhový je, když krása silou svou nešAastné srdce r ve.
84
Zmiz, ráji falešný
Zmiz, ráji falešný pradávných rukopisů a zmatků bez lásky. Zmiz i ty, samoto, jež vedla jsi mě k místu, kde končí otázky. V mládí jsem účastnit se chtěl veřejné správy. Omylem, jak se zdá. Nikoli muži vy, ale svět tvrdohlavý mír přece odmítá. K pochybným záměrům vás svět jen využívá ve vlky měně vás. Jen jeho zásluhou vám kryje rouška tklivá radostiplný čas. Neb moře nemůže pohltit tolik země a smutků odplavit a v niveč rozmetat, co vy jste chtěli zřejmě s pýchou chránit a ctít. Ubohé Řecko mé, už dávno pryč jsou časy jezdců i výboje, kdy Pallas Athéné svoji tvář opřela si o těžké kopí své.
85
V nach moře musíš te: mé Řecko sestoupiti a říci sbohem všem. Pod temným nebem hle: svůj popel promísiti i s božským popelem. Chci, existuje-li, pít vodu zapomnění. Taková voda je? Smrti, tys seděla od mého narození v hlavách mé postele. V chvíli, kdy v síly své jen s obtížemi věřím, hledaje večer klid, ta, která nemusí mít klíče k žádným dveřím, přijde mě navštívit. Tato zem ostatně mou vlastí ani není, vždyA nemám papír y. Kde shnilí vyzáblíci jsou, kde utrpení a lži, falešné hr y? Krásná a něžná smr t mě starostlivě léčí, když ruku v ruce mé mi praví: Neboj se, kdo zaslouží mou péči, cestou potká vždy mě.
86
Něžná a pokorná klade tak léčky svoje, abych se živý chyt. Táži se: Smrti, rci, kam vedou kroky moje? -- Tam, kde jsi míval byt. Minulost, budoucnost, to pro ni smysl nemá. Toliko bolest má nutí tě určit čas, má sladká, něžná, němá, ó, věčná z neznáma. AA v klidu doma jsem, anebo na procházce, já potkávám tě rád. A představuji si, že jako lidský vládce máš z masa, kostí šat. Mám rád ty obřady, lépe či hůře kr yté, v nichž skon je uzavřen. Ó vy, co ze strachu raději nevěříte, jste, nejste zároveň.
87
Což neslyšíte?
Ó Francie, líbezný kraji, jenž víno, ženy dáváš nám vévodíc tak všem krajinám, co v Evropě se nalézají, když po svém zpívám slávu tvou, každý se diví jen a směje. Však vím, čas jiný blízko že je, který ocení píseň mou. A ti, co na mě útočili, soudíce mě vždy nesprávně, přesvědčí se, že verše mé správnému posloužily cíli. Po právu zhodnotí mou věc slovy: Spáchal snad zločin jiný, nežli že vkládal svoje rýmy do veršů vnitř i na konec? Vězte, Ronsard to poznal pr vý. Jen proto se vždy slávou skvěl, že trny růží v srdci měl. A proto i já píši kr ví.
88
Že slavík dennodenně zpívá, člověk obvykle nevnímá. Srdce lid tepr v v úctě má, až když se v černé hrobce skrývá.
89
D O B R O D R U H FA N TA Z I E Jean Cocteau se narodil 5. července před více než sto deseti lety. Prožíval tedy velmi pestrou a bohatou dobu, a3 ji nazíráme v rovině společensko-politické či kulturní. Když v roce 1963 umírá, má za sebou nejen dvě velké války, ale i mnohé literární boje, vznik a zánik řady básnických škol, bohatý rozvoj uměleckých žánrů, které velmi miloval, to jest divadla, výtvarnictví, filmu a pochopitelně i poezie. Svou vnitřní podstatou byl Jean Cocteau dobrodruh, vychutnávač života, věčný experimentátor. Kdosi o něm prohlásil, že nikoli dílo, ale jeho život byl pro básníka největším dobrodružstvím. Tento postřeh je velice přesný v tom, že básník skutečně prožíval dobrodružství života ochotněji, vášnivěji a raději než dobrodružství tvorby. S jakým nadšením, odhodláním a niterným přesvědčením jen vyhledával ta početná životní dobrodružství. Stačí si připomenout jeho útěk na frontu za první světové války poté co nebyl odveden, kde zorganizoval spolu s dalšími mladými kamarády autovýpravu, mající zachraňovat raněné. Spolu s francouzským průkopníkem letectví Rolandem Garrosem podnikal výzkumné a akrobatické lety, utekl k námořníkům, podle Vernova románu podnikl cestu kolem světa za osmdesát dní – a to zdaleka nejsou všechny jeho dobrodružné kousky, jimiž si vylepšoval tradiční běh života. Podobným způsobem postupoval Jean Cocteau ve své bohatě rozvětvené tvorbě. Patřil přece k avantgardě. Jediný umělecký směr té doby ho nenechával v klidu, přátelil se se surrealisty, miloval Picassa, propagoval ruské divadlo. Sám, jak víme, psal
91
nejen verše, ale i maloval, režíroval, hrál divadlo, byl scénáristou i spolurežisérem filmovým. Určujícím momentem jeho tvorby bylo ale i zde dobrodružství. Nezapomínejme, že ke každému dobrodružství patří nejen odvaha, ale především fantazie jako projev nejvyšší svobody. A fantazie a svobody využíval Jean Cocteau ve své tvorbě vrchovatým způsobem. Fantazie byla vždy hybnou silou jeho činnosti, projevujíc se v složité kombinaci viděného a tušeného s bezprostřední životní pudovostí. (gf)
92
Obsah
Prolog / 7 Baterie / 12 Přístav / 15 Jih / 16 Tanečnice / 17 Romance / 18 Třicetiletý básník / 19 Ubohý Jean / 20 Svátek na Montmartru / 21 Ostrovy / 22 Smrt labutě / 24 Šátek / 26 Severské obyčeje / 28 Šedivý vlas / 30 Andělská záda / 31 Psí štěkot u chalup / 32 Kočka / 33 Přes všechny radosti / 34 Zázrak / 36 Ptáci jsou ve sněhu / 37 Andělé zle vás imitují / 38 Líc a rub / 39 Andělé dovolte / 42 Můj anděli / 43 Vše zapomenout chci / 44
Nechci, aby mou tvář / 45 Jana / 47 Nářek / 48 Lože lásky / 49 Nic není horší / 50 Naše hry milostné / 51 Pohlížím na moře / 52 V chvíli, kdy noříš se / 53 Tvé úsměvy / 54 Jen nerad cestuji / 55 Musíme pospíchat / 56 Múzy, jež hledáte / 57 Sobě samému / 58 Řecko / 59 Ach, běda / 60 Tak jako rostliny / 61 Zmrzačená modlitba / 62 Špatní žáci / 67 Anděl, vyplazující jazyk / 68 Hry věru nádherné / 69 V neděli ráno / 70 V neděli večer / 71 Lehká prérie / 72 Model spáče / 74 Spojenectví / 75 Detektiv / 76 Usnuvší dívka / 77 Hudební vlak / 78
Rada nesmírné důležitosti Červenání / 81 Únosce dětí / 82 Kamarád / 84 Zmiz ráji falešný / 85 Což neslyšíte? / 88 Dobrodruh fantazie
/ 91
/ 80
EDICE
verše SVAZEK (23)
Jean Cocteau Sbohem, vy hříčky větrné Z francouzských originálů přeložil a doslov napsal Gustav Francl Podle edičního návrhu Vladimíra Nárožníka graficky upravil Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2007 jako svou 788. publikaci Vydání pr vní. AA 1,25. Stran 96 Odpovědná redaktorka Blanka Koutská Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Doporučená cena 188 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80 -7021- 867- 9
