Hudební život v Novém Jičíně. v dlouhém 19. století

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Hudební život v Novém Jičíně v „dlouhém“ 19. století

Diplomová práce

Vypracovala: Mgr. Jana Arátorová Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, Ph.D.

Brno 2010

Prohlašuji, že jsem tuto práci napsala samostatně a veškeré použité prameny a literaturu jsem uvedla v soupise literatury.

V Brně

Děkuji Mgr. Vladimíru Maňasovi Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat PhDr. Jaroslavu Zezulčíkovi za cenné rady, Ireně Jašíkové za vyhledávání materiálů a Widmaru Hadrovi a Dr. Andreasi Wehrmayerovi za přístup k materiálům v Sudetoněmeckém hudebním institutu v Regensburgu.

Obsah

1

ÚVOD ..................................................................................................... - 1 -

2

NOVÝ JIČÍN V „DLOUHÉM“ 19. STOLETÍ ........................................... - 4 -

2.1

Vymezení „dlouhého“ 19. století............................................................................................- 4 -

2.2 Historie města, politická a ekonomická situace....................................................................- 6 2.2.1 Vojska................................................................................................................................- 7 2.2.2 Rok 1848............................................................................................................................- 8 2.2.3 Rok 1866............................................................................................................................- 9 2.2.4 Průmysl..............................................................................................................................- 9 2.2.5 Doprava ...........................................................................................................................- 13 2.2.6 Název Kravařsko .............................................................................................................- 14 2.2.7 Obyvatelstvo....................................................................................................................- 14 2.2.8 Nový Jičín po roce 1900 ..................................................................................................- 16 2.2.9 První světová válka..........................................................................................................- 17 -

3

HUDBA V NOVÉM JIČÍNĚ V „DLOUHÉM“ 19. STOLETÍ .................. - 19 -

3.1 Folklor na Kravařsku...........................................................................................................- 19 3.1.1 Muzikanti na Kravařsku ..................................................................................................- 21 3.1.2 Lidové zvyky, jejichž součástí byla hudba ......................................................................- 23 3.1.3 Sběratelé lidových písní a tanců na Kravařsku ................................................................- 30 3.1.3.1 Joseph Georg Meinert ..................................................................................................- 30 3.1.3.2 Felix Georg Jaschke.....................................................................................................- 34 3.1.3.3 Friedrich Kubiena ........................................................................................................- 36 3.1.3.4 Stephan Weigel ............................................................................................................- 40 3.2

Taneční sál v Novém Jičíně ..................................................................................................- 44 -

3.3

Hudební život novojičínských hospod.................................................................................- 48 -

3.4

Novojičínští knihtiskaři ........................................................................................................- 50 -

3.5

Novojičínští varhanáři..........................................................................................................- 57 -

3.6 Hudba v kostelech.................................................................................................................- 65 3.6.1 Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie ............................................................................- 65 3.6.2 Kostel Nejsvětější Trojice................................................................................................- 80 3.6.3 Španělská kaple ...............................................................................................................- 82 3.7

Žerotínský zámek..................................................................................................................- 89 -

3.8 Vojáci a hudba ......................................................................................................................- 90 3.8.1 Národní garda ..................................................................................................................- 92 3.8.2 Vojenský buben ...............................................................................................................- 94 3.9 Spolky ....................................................................................................................................- 95 3.9.1 Německé spolky ..............................................................................................................- 97 3.9.1.1 Spolky pěstující vokální hudbu....................................................................................- 97 -

3.9.1.1.1 Männergesangverein ............................................................................................- 97 3.9.1.1.2 Činnost MGV .....................................................................................................- 107 3.9.1.1.3 Repertoár............................................................................................................- 120 3.9.1.1.4 Prapor MGV.......................................................................................................- 122 3.9.1.1.5 Koncertní sály a zkušebny..................................................................................- 124 3.9.1.2 Spolky pěstující instrumentální hudbu.......................................................................- 126 3.9.1.2.1 Musikverein .......................................................................................................- 127 3.9.1.2.2 Veteranenverein .................................................................................................- 131 3.9.1.2.3 Freiwillige Feuerwehr ........................................................................................- 134 3.9.1.3 Otevření německého Spolkového domu ....................................................................- 136 3.9.1.4 Odhalení pomníku Josefa II. ......................................................................................- 137 3.9.2 České spolky..................................................................................................................- 139 3.10 Další nespolková hudební tělesa ........................................................................................- 145 3.10.1 Hausorchester ................................................................................................................- 145 -

4

ZÁVĚR ............................................................................................... - 146 -

5

PRAMENY A LITERATURA .............................................................. - 150 -

6

RESUMÉ ............................................................................................ - 157 -

7

SUMMARY......................................................................................... - 158 -

8

ZUSAMMENFASSUNG ..................................................................... - 159 -

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................. - 160 -

1

Úvod

Pro svou magisterskou práci jsem si vybrala tematiku spjatou s Novým Jičínem, protože jsem zde prožila převážnou část svého života a k tomuto městu mám silný citový vztah. Podnět ke zpracování hudební historie města mi dal Václav Ptáček, bývalý profesor na Střední pedagogické škole v Novém Jičíně a po jejím zrušení pedagog na ZUŠ v Novém Jičíně, kterou jsem jako dítě navštěvovala. Také Václav Ptáček se mapováním hudebního dění města zabýval, a to ve své diplomové práci z roku 1968 (na filozofické fakultě v Olomouci), kde podrobně zpracoval období od roku 1945 do roku 1968. Na jeho práci navazuje diplomová práce Pavla Štuly, který sesbíral materiál od roku 1968 do současnosti. Takto je tedy zpracován hudební život v Novém Jičíně od druhé světové války až do současnosti. Co se však týká hudební minulosti města, v této oblasti výzkumy chybí. Proto jsem se rozhodla výzvu, která se mi nabízela, přijmout a probádat hudební život Nového Jičína před druhou světovou válkou. Jelikož téma o hudební minulosti města až do druhé světové války by bylo na magisterskou práci příliš obsáhlé, rozhodla jsem se, že se zaměřím na 19. století. Cílem této práce je poskytnout základní přehled o hudebním dění v Novém Jičíně v 19. století, a tím i přispět k mapování hudební kultury v daném období na Moravě. Předkládaná práce se jmenuje Hudební život v Novém Jičíně v „dlouhém“ 19. století, její pozornost tedy bude soustředěna na aspekty spojené s hudbou v dané době. V práci budu věnovat pozornost činnosti osobností, které měly na hudebním životě města nemalý podíl a bez nichž by byla hudební scéna města značně ochuzena. Protože se nejedná o obecně známé osobnosti, seznámím čtenáře i s jejich životopisy. Kulturní

život

je

spojen

s

mnoha

významnými

novojičínskými

budovami,

které nemohou být v práci vynechány. Také zde bude pojednáno o akcích a událostech, v nichž hrála hudba důležitou roli. Problematika hudebního života v Novém Jičíně v 19. století je velmi rozsáhlá, proto se bude jednat o jakési sondy do různých hudebních oblastí. Ty budou zpracovány v jednotlivých kapitolách.

-1-

Práce začíná vymezením „dlouhého“ 19. století a zasazením hudebního života do širších souvislostí v rámci Nového Jičína v 19. století z hlediska historického, politického, společenského i kulturního, neboť i tyto okolnosti měly značný vliv na hudbu ve městě. Část věnovaná hudbě začíná oddílem o folkloru na Kravařsku, jehož je Nový Jičín „hlavním“ městem. Tím je uveden hudební život města do širšího kontextu a zároveň tím odhaluji podhoubí lidové kultury i ve městě. Nejen, že se zde může čtenář dozvědět o zvycích, ve kterých hrála hudba důležitou roli, ale také o důležitých sběratelích lidových písní a tanců v 19. století. Na kapitolu o folkloru navazuje historie tanečního sálu v Novém Jičíně, který byl důležitý pro hudební život lidí ve městě do doby, než byl otevřen Spolkový dům. Hudba mohla znít také v hostincích a restauracích. Na šíření hudby měli svůj podíl také knihtiskaři a knihkupci. Proto je i jim věnována v práci o hudbě jedna z kapitol. Důležitým fenoménem, který přispěl k hudebním dějinám nejen města, ale i širokého okolí, byla výroba varhan, proto má tento aspekt své místo v této práci. V následujícím oddíle bude pojednáno o místech, kde zněly varhany nejčastěji – o kostelech. V práci si také kladu otázku, jak velký podíl měly prostory zámku na hudební život ve městě. Vojáci byli také významným nositelem kulturního potenciálu, proto jsem se rozhodla věnovat rovněž tomuto aspektu samostatnou kapitolu. Práce vrcholí kapitolou o spolcích. Je nutno říci, že spolky vykazovaly mnoho podobností, například podobnosti v organizaci, společenské základně, proto není nutné u každého spolku tyto informace podávat zvlášť, ale stačí je důkladně zpracovat u jednoho z nich. Naše pozornost se tedy zaměří na mužský pěvecký spolek, který zde bude zkoumán podrobněji jako ukázkový příklad, a to mj. i z toho důvodu, že má nejlépe dostupné spolkové materiály, z nichž je možné čerpat mnoho cenných informací, zatímco o ostatních spolcích můžeme získat pouze kusé informace z novin a časopisů. Jsem si vědoma, že členění, které jsem zvolila, je jen rámcové, neboť se mnohé oblasti překrývají a prolínají. Také jednotlivé osobnosti, jak uvidíme, mohly plnit více rolí v různých hudebních aktivitách. Hlavní těžiště v této práci je kladeno na folklor, taneční sál, kostely a spolky, z nichž

je

naše

pozornost

zaměřena

na Männergesangverein. -2-

z

výše

jmenovaných

důvodů

Protože je mým cílem je podat všeobecný přehled o tom, jaké aktivity byly v Novém Jičíně na poli hudby a jak se hudba podílela na aktivitách města, snažila jsem se pro tuto práci především shromáždit co nejvíce faktů k danému tématu. Tato práce je prací syntetickou, a proto obsahuje také kapitoly, které byly dříve zpracované jinými autory. (Například kapitola o novojičínských varhanářích se opírá o podrobnou studii Jiřího Sehnala, nebo kapitola o mužském pěveckém spolku, o němž pojednal Jiří Hlaváček či Filip Chobot. V prvním případě považujeme za nutné, aby v této syntetické práci byla také zmínka o tomto důležitém aspektu, který patří neodlučně do mozaiky hudebního života Nového Jičína, v druhém případě poskytujeme čtenáři do tématu hlubší vhled.) Problematika hudebního života v Novém Jičíně je velmi rozsáhlá a rozmanitá. Všechny jeho oblasti nelze v této diplomové práci obsáhnout v plné šíři, neboť každá z nich je fenoménem, který by si zasloužil ještě daleko větší pozornost. Kromě toho není možné zde uvést všechna důležitá fakta, protože některé materiály uložené ve Státním okresním archivu Nový Jičín jsou stále nedostupné a zatím musí čekat na své prozkoumání.

-3-

2 2.1

Nový Jičín v „dlouhém“ 19. století Vymezení „dlouhého“ 19. století

Pojem „dlouhé století“ v kontextu s 19. stoletím není naší invencí, ale v historii i v kulturologii se používá běžně jako vědecký pojem. V jeho vymezení však existují rozdíly. Pavel Zatloukal vydal v roce 2002 knihu o architektuře, kterou nazval Příběhy dlouhého století,1 přičemž toto období vymezuje lety 1750–1918. Zatloukal své vymezení nijak nezdůvodňuje, a tak nám nejsou známy pohnutky, proč architekt zasadil spodní hranici do roku 1750. Kdyby kniha pojednávala o hudbě, jednalo by se o pomyslný konec období baroka, který je vymezován také rokem úmrtí Johanna Sebastiana Bacha. Vrchní hranici už považujeme za logičtější, rokem 1918 skončila první světová válka a nastala v Evropě nová etapa, kdy se rozpadla rakousko-uherská monarchie a vznikla řada nových států. Německý historik Franz J. Bauer ve své knize Das lange 19. Jahrhundert z roku 2004 zase vymezuje období 19. století lety 1789–1917.2 Souhlasíme s tímto historikem, že myšlení celého dalšího období po celé Evropě se odvíjí od Velké francouzské revoluce, která začala roku 1789 a znamenala pro celou Evropu velké změny v oblasti myšlenkové, politické, ekonomické, sociální i kulturní.3 V Habsburské monarchii, do níž patřily i české země, sem spadá konec vlády osvícenského panovníka Josefa II. a od roku 1780 vláda jeho nástupce Leopolda II. Od této doby nastupuje nová epocha ve Střední Evropě, epocha kapitalismu. Jako horní hranici 19. století zvolil Franz J. Bauer rok 1917, kdy USA vstoupily do první světové války, a tím válku ukončily, a zároveň je tento rok rokem Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, kdy byl položen zárodek Sovětského svazu.4 Oba státy získaly během 20. století ve světě přední pozice. Zjednodušeně lze také říci, že Bauerovo období „dlouhého“ 19. století vymezují dvě revoluce.

1

ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy dlouhého století. Olomouc: Muzeum umění Olomouc 2002. BAUER, Franz J.: Das lange 19. Jahrhundert (1789−1917). Profil einer Epoche. Stuttgart: Philipp Reclam jun. 2004, Reprint 2006. 3 Ibidem, s. 11. 4 BAUER, F. J.: Das lange 19. Jahrhundert, s. 12. 2

-4-

Pro naši práci jsme uvažovali, že spodní hranici vymezíme stejně jako Franz J. Bauer rokem 1789. Při pročítání dobových pramenů jsme však zjistili, že jít až k tomuto roku nebude nutné. Pro naše účely bude postačovat spodní hranice rok 1800, kdy byl v Novém Jičíně zřízen velký taneční sál. Tuto událost považujeme pro kulturní dějiny města za natolik zásadní, že jsme se rozhodli použít právě rok vybudování sálu pro naše vymezení. Za horní hranici 19. století budeme pokládat v souladu s Pavlem Zatloukalem rok 1918, kdy skončila první světová válka, a po rozpadu habsburské monarchie vzniklo samostatné Československo. Vznik samostatného Československého státu totiž znamenal pro život v Novém Jičíně konec určitého vývoje a současně zásadní změny ve vývoji příštím. Jak vidíme, takto vymezené období 19. století přesahuje oněch sto let, proto ho i my právem nazýváme „dlouhým“ 19. stoletím. A v tomto dlouhém období se odehrálo mnoho událostí a změn, které měly také svůj vliv na politický, ekonomický, sociální a v neposlední řadě i na kulturní vývoj v Novém Jičíně.

-5-

2.2

Historie města, politická a ekonomická situace

Doba 19. století znamenala přechod od feudálních forem ke kapitalismu. Abychom zde správně pochopili toto období, musíme přesáhnout námi vymezenou oblast a zasáhnout i do vlády Marie Terezie. Prvotní impuls k přeměně feudálního systému nastal již v 18. století. Nový Jičín bylo tehdy poddanským městem v područí olomouckých jezuitů. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 požádalo město císařovnu Marii Terezii, aby ho poddanství zbavila. Císařovna shledala, že zrušení poddanství by bylo vhodné pro podporu podnikání a průmyslu, a proto městu vyhověla. Patentem z 16. září 1775 přestává být Nový Jičín městem poddanským a stává se svobodným městem municipálním, se všemi právy a svobodami, za což do státní pokladny zaplatilo 3000 zlatých. Městská privilegia potvrdil také její syn Josef II.5 Přesto mělo novojické panství závazek vůči Ferdinandovu konviktu v Olomouci a Tereziánské rytířské akademii ve Vídni, s níž se roku 1782 Ferdinandův konvikt spojil. Město Nový Jičín mělo právní svobodu, ale výnosy z panství muselo odvádět vídeňské akademii v hodnotě 1500 zlatých. Tohoto závazku bylo zproštěno až v roce 1850.6 Za vlády Josefa II. došlo k velikým změnám, díky nimž vděčí město za velký rozmach průmyslu i přeměnám společnosti v 19. století. K nejzávažnějším změnám patřil bezesporu toleranční patent a zrušení poddanství. Toleranční patent umožnil všem lidem, aby se přihlásili ke své víře a pro exulanty znamenal možnost návratu zpět do vlasti. Zrušení nevolnictví mělo za následek migraci obyvatel. Příliv lidí z venkova do měst napomohlo výrazně k rozvoji průmyslu. V Novém Jičíně za vlády Josefa II. došlo k dalším závažným změnám. V roce 1785 byla přes Nový Jičín postavena silnice zvaná císařská, která vedla z Hranic směrem na Příbor.7 Za jeho vlády se zlepšilo školství a dobročinné ústavy, regulace cechů a zrušilo se stání na pranýři.8 V roce 1787 byla ve městě zřízena pošta (sídlila na „Staré poště“, v renesančním domě na náměstí z roku 1563), hrdelní soud pro celý přerovský kraj a magistrát pro správu města.9 V důsledku josefínských reforem se v církevní sféře zavedlo nový bohoslužebný 5

OTTO, Karel: Čtení o Novém Jičíně. Nový Jičín: Městský národní výbor 1963, s. 23 Ibidem. 7 Ibidem. 8 BECK: Josef: Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung. Nový Jičín, Schnellpressdruck von J. N. Enders 1854, s. 282. 9 OTTO, K.: Op. cit., s. 23. 6

-6-

pořádek, byly zakázány některé zvyky a pověry (kupříkladu zvonění na mraky proti bouřce), dále byly zrušeny odpustky a votivní desky a poutě, například na nedaleký štramberský kopec Kotouč, který představoval Olivetskou horu. Také bylo rozpuštěno bratrstvo při kostele sv. Trojice. Roku 1787 byla Španělská kaple přeměněna na státní sklad soli.10 V témže roce 1787 císař Josef II. na své druhé cestě do Ruska11 Nový Jičín navštívil a taky zde přespal. Mezi lidmi byl velmi oblíben, a proto mu německé obyvatelstvo roku 1912 nechalo na náměstí postavit pomník. Pomník však byl v roce 1918 v důsledku nepokojů spojených se vznikem Československa odstraněn.12 Císař Josef chtěl znovu vytáhnout do boje proti Prusku a získat zpět ztracené Slezsko. Avšak jiř 20. února 1790 umírá. V boji mu měl pomoci generál Laudon, známý z lidových písní, který umírá nedlouho po císaři v Novém Jičíně, 14. července 1790.13 (Na jeho úmrtním domě – nárožní dům na dnešním Masarykově náměstí č. 29 – visí pamětní deska.)

2.2.1 Vojska Vzhledem ke své strategické poloze bylo město významnou křížovatkou obchodích cest. Proto není divu, že tudy několikrát táhla vojska různých národností. V prosinci 1798 to byl ruský oddíl generála Suvorova pod vedením generála Rozenberga a v červenci následujícího roku další oddíl v čele s generálem RimskýmKorsakovem. Generál Suvorov se zastavil v Novém Jičíně až na zpáteční cestě a v noci z 6. na 7. února zde přespal.14 Později o tom napsal: „Navštívil jsem místo, kde zemřel Laudon. Prolil jsem nad ním slzy. Je to jeho lidský osud.“15 Za napoleonských válek tudy po císařské silnici směrem na Brno v listopadu 1805 táhl se svou armádou generál Kutuzov a přenocoval na „Staré poště“. Nový Jičín na svém vojenském tažení navštívil i ruský car Alexandr I.16 Po bitvě u Slavkova se zde léčilo mnoho raněných a nemocných vojáků ruských i císařských, kteří do města zavlékli nákazu tyfu. Jejími oběťmi bylo mnoho 10

BECK, J.: Op. cit., s. 282–283. Svou první cestu do Ruska podnikl roku 1780. 12 OTTO, K.: Op. cit., s. 23. 13 BECK, J.: Op. cit., s.284; OTTO, K.: Op. cit., s. 89. 14 OTTO, K.: Op. cit., s. 24. 15 ZEZULČÍK, Jaroslav: Nový Jičín. Ostrava: Repronis 1999, s. 72. 16 OTTO, K.: Op. cit., s. 24. 11

-7-

vojáků i novojičínských obyvatel.17 V roce 1813 se ve městě zdržovalo po několik dní polsko-francouzské vojsko knížete Poniatowského, které táhlo směrem na západ na pomoc Napoleonovi.18 Naposledy tudy prošli po skončení napoleonských válek (1815) vracející se ruští vojáci.19 Císařská silnice se osvědčila také po polském listopadovém povstání roku 1831, kdy po ní utíkalo z vlasti mnoho polských emigrantů.20

2.2.2 Rok 1848 Další zlomovou událostí v dějinách 19. století byl revoluční rok 1848. Když vypukly v Evropě revoluce, v Novém Jičíně byla zámožnějšími občany vytvořena národní garda, která sloužila pro udržení pořádku ve městě. 21 Rok 1848 přinesl s sebou také velké změny pro celou zemi i pro Nový Jičín. V Novém Jičíně bylo málo Čechů, většina obyvatelstva byla německého původu, a ta byla zcela loajální vůči Vídni. Proto se novojičtí obyvatelé nezdrželi hlasování v tichém protestu, jak žádal Palacký, ale volili hned třikrát: do zemského sněmu

(Josefa

Tempeleho),

do

říšského

sněmu

(lékárníka

Faschanka)

a do všeněmeckého sněmu ve Frankfurtě nad Mohanem (ředitele frýdlantských železáren Kleinpetera).22 Dalším výsledkem revoluce bylo zrušení poddanství zákonem ze 7. září 1848. Pro Nový Jičín to znamenalo od roku 1850 konec závazku vůči vídeňské Tereziánské akademii (viz výše). Zároveň to znamenalo velkou úlevu od roboty pro obce dřívějšího novojického panství: Štramberk, Bernartice, Hodslavice, Bludovice, Libhošť, Mořkov, Rybí, Šenov, Závišice, Vepřovice, Ženklava, Žilina a Životice.23 Tato změna měla za následek zrušení územněsprávní a veřejnoprávní organizace podle jednotlivých panství a zavedení nové státní organizace včetně nových

17

JASCHKE, Felix: Neutitschein im Jahre 1817. Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit, 8. Band, 1927, s. 117. (Dále bude pro tento časopis používáno označení Kuhländchen.) 18 BECK, J.: Op. cit., s. 285; Okres Nový Jičín. Místopis obcí. 1. svazek. (Přemysl Kramoliš) Nový Jičín: Vydal Okresní referát regionálního rozvoje a Státní archiv v Novém Jičíně 1996 2, s. 90; OTTO, K.: Op. cit., s. 24. 19 OTTO, K.: Op. cit., s. 24. 20 Okres Nový Jičín 1, s. 90. 21 BECK, J.: Op. cit., s. 289; Okres Nový Jičín 1, s. 103; OTTO, K.: Op. cit., s. 26. 22 BECK, J.: Op. cit., s. 286–287, OTTO, K.: Op. cit., s. 26. 23 OTTO, K.: Op. cit., s. 26.

-8-

úřadů politických, finančních i soudních. Nový Jičín se stal význačným městem v politické správě. V organizaci úřadů probíhaly drobné změny, ustálila se až koncem 60. let. V Novém Jičíně byl zřízen krajský soud pro okresy Nový Jičín, Příbor, Fulnek, Moravská Ostrava, Místek, Frenštát, Lipník, Hranice, Libava, Valašské Meziříčí, Rožnov, Vsetín, Bystřice pod Hostýnem,24 dále okresní soud, berní úřad a okresní hejtmanství pro soudní okresy Nový Jičín, Příbor a Fulnek. Tento správní systém trval až do vzniku Československé republiky.25

2.2.3 Rok 1866 Vojska táhla městem i v roce1866, kdy rukovala do prusko-rakouské války. V Novém Jičíně byli vojáci dokonce od 27. do 29. července ubytovaní vojáci pruské armády.26 Pro město měla přítomnost vojáků neblahé důsledky. Jednak strava vojáků výrazně zasáhla do hospodářské a finanční stránky města, jednak vojáci mezi obyvateli rozšířili nákazu cholery, jíž podlehlo v době od 10. srpna do 18. listopadu 101 obyvatel, z toho 34 mužů, 39 žen a 28 dětí.27

2.2.4 Průmysl V 19. století nastává v Novém Jičíně prudký rozmach průmyslu. Snad nejdelší tradici má textilní odvětví, jehož kořeny na úrovni cechů sahají až do 16. století. Soukenické a plátenické řemeslo rychle vzkvétalo, sukno se v 18. století vyváželo do Uher, Haliče, Itálie, Turecka, Švýcarska i na Balkán.28 V 19. století tato tradice pokračovala. Pro srovnání uveďme, že v roce 1585 bylo v Novém Jičíně 68 soukenických mistrů, na počátku 19. století už jich bylo více než 800.29 Soukenický cech byl tedy jedním z nejpočetnějších a nejmocnějších. Od konce 18. století se však soukenická a plátenická výroba přesouvala do manufaktur, v 19. století se do výroby začaly zapojovat stroje. Například první

24

BECK, J.: Op. cit., s. 290; OTTO, K.: Op. cit., s. 26–27. Okres Nový Jičín 1, s. 105, 26 Aus dem Tagebuche des Neutitscheiner Bürgers Vinzenz Strumpf. Kuhländchen 1,1919, s. 96. 27 KÖHLER, Alois: Neutitschein im Jahre 1866. Kuhlänchen 14, 1939, s. 146. 28 Okres Nový Jičín. Místopis obcí. 2. svazek. Nový Jičín: Vydal Okresní referát regionálního rozvoje a Státní archiv v Novém Jičíně 1998, s. 92. 29 Okres Nový Jičín 1, s. 92. 25

-9-

spřádací stroj na vlnu, poháněný ručně, uvedl do provozu ve své dílně soukenický mistr Tautz.30 První továrnu v Novém Jičíně zřídil v roce 1832 soukeník A. F. Döppler. Ve své továrně na sukno (v dnešní Divadelní ulici) zapojil první parní stroj. Byla to velmi úspěšná investice, proto mohl v roce 1839 založit ještě další soukenickou továrnu (pozdější Družstol).31 Vedle nich vznikalo v 19. století vícero textilních továren, na huněné, flanelové a vlněné zboží, na výrobu sukna apod.32 V továrnách pracovali bývalí tovaryši, zchudlí mistři, kteří přišli o práci, za prací přicházeli do města lidé z Beskyd, kteří mluvili česky.33 Přesto většinu obyvatel tvořili Němci. V druhé polovině 19. století došlo v Novém Jičíně k prudkému nárůstu továren. Město tak nabylo značně průmyslového charakteru. Ještě v roce 1853 bylo ve městě 470 cechovních mistrů, z nich zhruba 280 soukeníků. Ale jejich počet rapidně klesá. V roce 1880 je zde již jen sto závodů na zboží z ovčí vlny a koncem století stopy po samostatných soukenických mistrech zcela mizí. Většina z nich se stala dělníky v továrnách, někteří odešli za prací do větších měst (do Ostravy, do Brna apod.).34 Někteří dokonce odcházejí v druhé polovině 19. století za prací do zahraničí, hlavně do Ameriky.35 Rostoucí

industrializace

měla

za

následek

proměnu

společnosti.

Lidé z venkova přicházeli za výdělkem do továren do města. Tamní řemeslníci však nemohli strojům konkurovat. Ve společnosti bylo patrné napětí a docházelo k nepokojům. Sociální napětí rostlo a v roce 1848 nabylo vrcholu. Když novojický soukeník Jan Nepomuk Preisenhammer přeměňoval svou manufakturu na továrnu tím, že chtěl do výroby zavést stroje, dělníci se vzbouřili.36 Vývoj už nebylo možné zastavit. Presenhammerova továrna byla pak v provozu až do konce druhé světové války.37 V Novém Jičíně měly svou tradici vlnařské závody Lonských z roku 1834, Seibetů z roku 1843 a továrna Czeiků z roku 1850.38

30

HERMANN, Johann: Chronik der Stadt Neu-Titschein vom Jahre 1800 bis 188. Kuhländchen 7, 1926, s. 39. 31 OTTO, K.: Op. cit., s. 25, Okres Nový Jičín 2, s. 92. 32 Okres Nový Jičín 2, s. 92. 33 OTTO, K.: Op. cit., s. 25. 34 Ibidem, s. 27. 35 Okres Nový Jičín 1, s. 108. 36 OTTO, K.: Op. cit., s. 26. 37 Okres Nový Jičín 1, s. 105. 38 Okres Nový Jičín 1, s. 105.

- 10 -

Nový Jičín byl městem nejen textilním, ale i kloboučnickým. Produkce klobouků byla dokonce nejvyšší v celé monarchii. V Novém Jičíně začala vyrábět klobouky rodina Hückelů, která se sem přestěhovala z Fulneku v roce 1799. Zpočátku se klobouky vyráběly ručně, od poloviny 19. století byly do výroby zaváděny stroje. V roce 1867 vystavěl Johann Hückel se syny novou továrnu, dodnes prosperující pod názvem TONAK (TOvárna NA Klobouky). V roce 1880 v ní pracovalo více než 700 dělníků, později přes tisíc.39 V roce 1905 vznikla u řeky Jičínky nová BöhmSchlesingerova továrna na klobouky. Továrně se velmi dařilo, a proto mohli bratři Böhmové zřídit novou kloboučnickou továrnu (pozdější Pamela).40 Nový Jičín se postupně stal největším kloboučnickým centrem nejen rakouskouherské monarchie, ale i celého světa. Klobouky se vyvážely jak na západ, tak i do zemí Orientu.41 V 19. století se v Novém Jičíně rozvíjela další průmyslová odvětví. S postavením císařské silnice začal prosperovat také dopravní průmysl. Bryčky, nazývané „najtičanky“ se staly záhy velice populární a začaly se vyvážet do Haliče a Ruska.42 Vzrůstající zavádění strojů do výroby však mělo i negativní dopad. Stroje nahrazovaly práci dělníků, a tak byli dělníci propouštěni z práce. Nezaměstnanost vzrůstala. Řešením bylo roku 1870 vybudování státní továrny na výrobu doutníků a cigaret. Zpočátku byla umístěna ve zrušené soukenické továrně, po třech letech se přemístila na dnešní místo. V továrně na dělnické pozici pracovali hlavně bývalí soukeníci. V roce 1880 jich továrna zaměstnávala kolem 2500, většinou ženy.43 Tak se stala tato továrna podnikem s nejvíce zaměstnanci ve městě. Zejména v druhé polovině 19. století vznikaly v Novém Jičíně další podniky. Roku 1866 založil Karel Drössler strojírenskou dílnu, která položila základy továrny na výrobu zemědělských strojů. Také ona vyvážela své výrobky hlavně do Haliče a na Balkán.44 V Novém Jičíně se těšila oblibě i palírna lihovin (různých likérů, rumu, borovičky a slivovice). Výrobou likérů se zabýval od roku 1890 i majitel velkoobchodu 39

OTTO, K.: Op. cit., s. 27. Ibidem, s. 36. Po druhé světové válce byly tyto kloboučnické továrny součástí TONAKu, ale dnes jejich budovy chátrají. 41 Neutitschen, die Perle der Beskiden. Sudetendeutsche Heimatkunde – Das Kuhländchen. Von Direktor Karl Lux. Heft 43, Enders Nový Jičín 1931 k 7. slezské Kulturwoche, s. 10. 42 OTTO, K.: Op. cit., s. 25; Neutitschen, die Perle der Beskiden, s. 10. 43 Okres Nový Jičín 2, s. 93. 44 OTTO, K.: Op. cit., s. 28, Okres Nový Jičín 2, s. 93. 40

- 11 -

„U Svaté Anny“ Karel Heinz. Od roku 1869 byl v nedaleké Loučce založen Leopoldem Kudielkou pivovar. Byl vybudován v místech, kde býval dříve hostinec a kovárna, a protože se tam neustále bouchalo, říkalo se tomu místu Bocheta.45 Další firma je spjata s rozkvětem dopravy. Roku 1879 začal Josef Rotter vyrábět ve své novojické dílně svítilny pro povozy a kočáry. Později přenesl výrobu do Šenova, kde roku 1892 zřídil továrnu. Z továrny pocházely signální lampy pro železnice i světlomety pro automobily. Továrna prosperuje dodnes pod jménem Visteon-Autopal a je odnoží Ford Motor Copany.46 Kromě těchto zmíněných továren byly v Novém Jičíně ještě dva parní mlýny, závody na výrobu nábytku, kovového zboží, kartáčů, cihelna a továrna na varhany,47 o níž bude pojednáno dále v samostatné kapitole. Dodejme ještě, že majitelé těchto továren byly převážně Němci. Byl to opět německý podnikatel, kdo v roce 1869 vybudoval v Novém Jičíně plynárnu. Tím bylo umožněno nahradit na hlavních ulicích dosavadní chabé osvětlení petrolejovými lampami plynovými svítilnami. V následujících letech se svítiplyn stal oblíbeným jak pro osvětlování ulic i místností, tak pro pohon plynových motorů. Roku 1892 plynárnu koupilo město.48 Koncem 19. století bylo také potřeba řešit problémy s vodou. Proto byly v roce 1890 provedeny první pokusné vrty a od roku 1892 začalo zásobování města vodou z nedaleké obce Bernartic. Tak došlo ke zřízení městské vodárny.49 V rozvíjejícím se průmyslu se také stále více uplatňovala elektřina, a tak se brzy objevila nutnost postavit elektrárnu. S její stavbou se začalo v roce 1911 a v následujícím roce byla uvedena do provozu.50 Z výše uvedeného přehledu továren, jejichž kouřící komíny spoluvytvářeli panorama města, vyplývá, že Nový Jičín byl důležitým střediskem průmyslu i obchodu v celém kraji.

45

Kravařsko, s. 96 a 107. Okres Nový Jičín 2, s. 93. 47 OTTO, K.: Op. cit., s. 28, Okres Nový Jičín 2, s. 93. 48 OTTO, K.: Op. cit., s. 28. 49 Ibidem. 50 Kravařsko, s. 66. 46

- 12 -

2.2.5 Doprava Pro rozvoj průmyslu měl velký význam i rozvoj dopravy, a to platilo i obráceně, pro rozvoj dopravy měl význam rozvoj průmyslu (např. továrna Josefa Rottera – viz výše). V první polovině 19. století byla velmi důležitá, zejména pro rozšíření obchodu, silnice ve směru Bludovice a Valašské Meziříčí. Říkalo se jí Landstrasse. Touto silnicí projíždělo do lázní i polské a ruské panstvo. Landstrasse a Kaiserstrasse (císařská silnice – viz výše) byly důležité i pro provoz pošty. O nabývání důležitosti pošty svědčí i to, že poštmistr měl k dispozici 45 koní.51 Ve 30. letech se také začaly některé ulice - původně blátěné - dláždit (například dnešní Hoblíkova ulice, která se tenkrát jmenovala ulicí Blátěnou).52 Ve 40. letech, za vlády císaře Ferdinanda V., se na Moravě ve směru OstravaHranice stavěla železnice. Jmenovala se na císařovu počest Severní dráha císaře Ferdinanda. Bohužel se samotnému městu vyhnula a nejbližší stanice byla v Suchdole nad Odrou, který je od Nového Jičína vzdálen deset kilometrů. Později se ukázalo toto řešení jako nevýhodné. Suchdolem projel první vlak 1. května 1847.53 Vzmáhající se průmysl však v druhé polovině 19. století s sebou nesl další požadavky na dopravu, a tak začalo město uvažovat o vlastní železnici. Pro železniční spojení bylo vypracováno několik návrhů, které se však neuskutečnily, proto se práce na stavbě železnice dlouho odkládala. Železniční spojka z Nového Jičína do Suchdola nad Odrou se začala stavět až v roce 1880 a ještě téhož roku, 19. prosince, tudy vyjel první vlak.54 Na počátku 80. let 19. století se stavěla také podbeskydská železniční trať od Frýdlantu přes Hodslavice do Valašského Meziříčí. Z Nového Jičína do Hodslavic byla rovněž postavena železniční spojka, která byla uvedena do provozu 1. června 1889. Pro vlak do Hodslavic bylo postaveno nové nádraží, které je však vzdáleno přes jeden kilometr od nádraží „suchdolského“. V letech po druhé světové válce se uvažovalo o jejich propojení, ale nikdy se neuskutečnilo. A tak má Nový Jičín dodnes dvě nespojená vlaková nádraží.55

51

OTTO, K.: Op. cit., s. 25 Ibidem, s. 26. 53 Ibidem, s. 25. 54 Ibidem, s. 28–29. 55 Ibidem, s. 29. 52

- 13 -

2.2.6 Název Kravařsko V 19. století došlo nejen k bouřlivému rozvoji průmyslu, ale i zemědělství. A z této oblasti pochází i v 19. století hojně užívaný název pro celou oblast v okolí Nového Jičína, a to především německými obyvateli: Kuhländchen. Název je poprvé doložen v roce 1786 a poukazuje na bohatý chov hovězího dobytka. V 18. století byla na tomto území „vychována“ nová rasa červenostrakatého skotu (tzv. kravařského). Český název Kravařsko však nevzniklo – jak by se mohlo zdát – od pánů z Kravař, kteří jičínské panství vlastnili na počátku 14. století a Novému Jičínu dali do znaku půl svého šlechtického znaku – půl zavinuté střely. Pojmenování Kravařsko vymyslel v 19. století Alois Vojtěch Šembera, a to právě překladem z němčiny.56

2.2.7 Obyvatelstvo V průběhu celého 19. století počet obyvatel ve většině měst neustále roste. Zrušení nevolnictví císařem Josefem II. mělo za následek migraci obyvatel. Lidé z vesnic se stěhují za prací do měst, kde vzkvétá průmysl. Také Nový Jičín zaznamenává přes různé živelné pohromy a nakažlivé choroby nárůst obyvatel. Růstu nezabránily ani choroby jako tyfus (1805–06), hladomor (1817), cholera (1831– 32 a 1847)57 či na konci 19. století tuberkulóza, na niž umíralo až 20 procent obyvatel.58 V první polovině 19. století měl Nový Jičín dokonce mnohonásobně více obyvatel než Moravská Ostrava. (Ostrava začala vzkvétat až díky hornictví a hutnictví v druhé polovině 19. století.) V roce 1816 zde žilo 5569 obyvatel, v roce 1836 jich bylo 6841 a roku 1851 už 7743. Brzy začalo být „staré“ město malé, a tak musely být ve 40. letech zbořeny obě městské brány: nejdříve Dolní brána (u synagogy) a po roce i Horní brána (u dnešního Čedoku).59 Je nutné také zmínit, že roku 1832 se do města opět stěhují Židé.60 Další velký přírůstek obyvatel nastal ve městě po roce 1848, tedy hlavně po zrušení roboty. V této době Nový Jičín získává na významu a stává se důležitým

56

Okres Nový Jičín 1, s. 94. Okres Nový Jičín 1, s. 92. 58 OTTO, K.: Op. cit., s. 30, 59 Ibidem, s. 25−26. 60 V Novém Jičíně žili Židé už ve středověku, ale v roce 1562 byli z města vyhoštěni. OTTO, K.: Op. cit., s. 25; JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 37. 57

- 14 -

střediskem politicko-správním i průmyslovým. Jak jsme si ukázali, v této době vznikaly stále nové továrny, a tedy i potřeba dělníků rostla. V roce 1869 bylo v Novém Jičíně 8800 obyvatel, v roce 1880 už přes 10 tisíc (10 274), roku 1890 11 562 a v roce 1900 už 12 003 obyvatel.61 Ve městě bylo vládnoucím náboženstvím římsko-katolické a občané si na své víře velmi zakládali.62 Z hlediska národnostního složení obyvatel je třeba konstatovat, že Nový Jičín byl hlavně německým městem. (V pozdějších letech získal i pejorativní přezdívku „bašta němectví“.63) Česká menšina až do 80. let projevovala jen malé známky života. Při sčítání lidu v roce 1880 bylo napočítáno z 10 274 obyvatel jen 1095 Čechů, v roce 1890 z 11 562 obyvatel 964 Čechů a v roce 1900 z 12 003 lidí pouze 1088. Ve skutečnosti ale bylo Čechů ve městě více, protože kritéria pro zjištění národnosti byla nepřesná. K rozpoznání národnosti bylo důležité kriterium jazyka, ale přece Češi uměli mluvit i německy, a tak byl započten k německé národnosti. Proto tyto číselné údaje jsou poněkud zavádějící.64 Přesto je jisté, že přibližně ⅔ až ¾ obyvatel byly německé národnosti a Češi byli v početní i ekonomické menšině. Proto pokládejme za pravdivé tvrzení, že Nový Jičín byl převážně německým městem. A jak to bylo s národnostní snášenlivostí? Mezi českými a německými obyvateli narůstaly národnostní rozpory, které se koncem století přiostřovaly. Němečtí měšťané byli v převaze, česká menšina byla vystavena silnému germanizačnímu tlaku. Po roce 1900 docházelo dokonce k protičeským bouřím. Jako příklad „národnostní snášenlivosti“ uveďme událost z roku 1908, kdy byla vybita okna v české škole a v českém Národním domě.65 Co se týká sociálního složení obyvatel, velkou část z nich tvořili dělníci. Například v roce 1900 bylo z přibližně 12 000 obyvatel 7000 dělníků.66 Dělnické řady posilovali zejména zkrachovalí soukeníci, ale i lidé z venkova. Podmínky dělníků se stále zhoršovaly. V 70. letech museli dělníci pracovat až 14 hodin denně za velmi nízké mzdy (pouhé 3 až 4 zlaté týdně). Když přičteme ještě nezdravou stravu a špatné ubytování, nelze se divit, že hlavně mezi dělnictvem se šířila tuberkulóza. 61

OTTO, K.: Op. cit., s. 30. JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 70. 63 Kravařsko, s. 3. 64 OTTO, K.: Op. cit., s. 33. 65 Ibidem, s. 36, Kravařsko, s. 10. 66 Ibidem, s. 33. 62

- 15 -

Dělníci byli stále nespokojenější a koncem 19. století se začínali bouřit a konat veřejné stávky. Při stávce v roce 1900 (5. 2. – 18. 4.) požadovali dělníci textilního podniku Weisse (dnešního Dotexu) vyšší mzdy a snížení pracovní doby na 10 hodin denně. Přidali se k nim dělníci i z jiných továren, shromáždili se na náměstí (na 2000 lidí) a dosáhli toho, že pracovní doba byla stanovena od listopadu 10,5 hodiny denně.67 K dalším početným skupinám patřili úředníci a drobní živnostníci. Hospodářská sféra (továrny, obchod) i městská samospráva byla v německých rukou.68 Většina Čechů tedy náležela k nižším sociálním vrstvám, zatímco když se podíváme na jména majitelů továren, české jméno mezi nimi nenajdeme.

2.2.8 Nový Jičín po roce 1900 Navzdory průmyslovému pokroku byla léta po roce 1900 ve znamení narůstající drahoty a bídy. Především dělníci byli nespokojeni, zakládali odborové organizace, dělnické hnutí nabylo na významu. Nespokojenost vzrůstala a stávky se stávaly samozřejmostí. Dne 28. listopadu 1905 proběhla manifestace za všeobecné hlasovací právo, v níž se spojila sociální demokracie česká i německá. Prvním volby do říšské rady se konaly na základě všeobecného hlasovacího práva v roce 1907. (Jedním z kandidátů za tento kraj byl na české straně i Tomáš Garrique Masaryk.)69 Docházelo i ke stávkám. Za většinou stávek stály požadavky navyšení mzdy. V roce 1902 stávkovali slévači Drósslerovy strojírny, na jaře 1905 tkalci od Maxe Beera. Po velkém propouštění dělníků kloboučnické továrny Húckel a synové docházelo k dalším stávkám. V následujícím roce 1906 stávkovali i dělníci další kloboučnické Schlesingerovy továrny, dělníci z Drósslerovy továrny si šestitýdenní stávkou vybojovali zvýšení mezd, v roce 1907 stávkovali zase dělníci u firmy Blum. V roce 1910 došlo v Novém Jičíně k demonstraci proti drahotě, roku 1912 proběhly stávky u firmy Lonský a Hanel. V těchto dělnických stávkách bojovali Češi a Němci společně.70

67

OTTO, K.: Op. cit., 30–32. Češi se ocitli v městském zastupitelstvu až po vzniku ČSR. 69 OTTO, K.: Op. cit., s. 35. 70 Ibidem. 68

- 16 -

Přesto se po roce 1910 přiostřují i národnostní spory, které neodstranil ani Moravský pakt z roku 1905. Česká menšina se tehdy začínala probouzet k životu a hlásit o svá práva. Dokonce si v roce 1905 otevřela první českou soukromou školu. Škola se rozšiřovala a vedle Národního domu se stala druhým centrem Čechů. Čeští obyvatelé usilovali, aby se ze soukromé školy stala škola veřejná, ale narazili na prudký odpor Němců. Tento požadavek se Čechům na německé radnici až do konce monarchie nepodařil prosadit. Stále častěji docházelo k národnostním konfliktům. (Připomeňme si například vybití oken na této škole a v Národním domě v roce 1908.)71 Situace po roce 1900 je tedy ve znamení sociálních a národnostních rozbrojů, začíná se schylovat k první světové válce.

2.2.9 První světová válka Když vypukla první světová válka, novojické německé obyvatelstvo ji přivítalo s nadšením, které jim však nevydrželo dlouho. Češi se uchýlili k pasivnímu odporu proti válce. Pro průmysl znamenala válka velký útlum. Chod továren byl ochromen, některé byly zavřeny, některé změnily výrobu (například z továrny na zemědělské stroje se stala továrna na výrobu munice). Muži byli naverbováni do války, ženy je musely v továrnách nahradit.72 Také život ve spolcích (viz dále) byl ochromen, některé spolky zanikly nebo přerušily svou činnost. Válka s sebou přinesla bídu a hlad. Ceny neustále rostly a mzdy nepostačovaly ani na obstarání nejnutnějších věcí. Nedostatek potravin byl tak tísnivý, že v letech 1917–18 docházelo k tzv. hladovým bouřím. Ve dnech 13. a 14. února 1917 vtrhly dělnice do hotelu Heinrichshof (dnešní hotel Praha) a napadly hodující německou smetánku. Došlo i ke srážce s četníky. Dne 27. března téhož roku demonstrovalo asi 500 dělnic tabákové továrny. Rovněž museli zasahovat četníci.73 K velké hladové demonstraci došlo 22. května 1917, při níž se shromáždilo dokonce 3000 lidí. Protože Nový Jičín byl sídlem krajského soudu, muselo takové případy soudit. Docházelo k uvězňování demonstrantů do krajské věznice.74

71

Ibidem, s. 36. Ibidem, s. 37. 73 OTTO, K.: Op. cit., s. 37. 74 Ibidem, Okres Nový Jičín 1, s. 115. 72

- 17 -

V roce 1918 se situace ještě přiostřila, a proto hejtmanství zažádalo, aby ve městě zůstala trvale vojenská posádka k potlačení podobných nepokojů. Přesto i v roce 1918 docházelo k hladovým bouřím. Celý týden trvalo povstání dělnic z textilních továren a továrny na cigarety v dubnu 1918 a k dalším bouřím docházelo i v červnu, červenci i srpnu.75 Zároveň se přiostřovaly i národnostní konflikty. Schylovalo se ke konci války, kdy byla porážka rakousko-uherské monarchie na bíledni. Vyhlášení Československa dne 28. října 1918 přivítala pouze česká menšina. Němečtí obyvatelé odmítli příslušnost k nové republice a přísahali věrnost Rakousku. Hlásili se k provincii Sudetenland, tedy za součást Rakouska. Dokonce vytvořili ozbrojenou

sílu

(Volkswehr),

aby

mohli

alespoň

část

Novojicka

připojit

k Sudetenlandu. Také české obyvatelstvo vytvořilo tzv. národní gardu, které přišla na pomoc československá armáda, aby v listopadu a prosinci 1918 udělalo konec sudetenlandské vlády. Pro doplnění uveďme, že se německé obyvatelstvo nikdy s československým státem nesmířilo.76 Zde však končí jedno období a začíná nové, období Československa. Tím končí i etapa našeho vymezení.

75 76

OTTO, K.: Op. cit., s. 37. Okres Nový Jičín 1, s. 116–117.

- 18 -

3

Hudba v Novém Jičíně v „dlouhém“ 19. století

3.1

Folklor na Kravařsku

Lidé se během svého života s hudbou stýkali poměrně často. Jak na vesnici, tak ve městě se konaly různé taneční zábavy, svatby, bály (hlavně o masopustě) a také mimo tyto události se našlo mnoho příležitostí k tanci a zpěvu. Zejména láska k tanci bývá v národopisných pracích v souvislosti s charakteristikou lidu Kravařska často zmiňována.77 Nový Jičín, ač byl městem, si udržel až do poloviny19. století agrární ráz, neboť byl hlavně místem řemeslníků a rolníků.78 Také z prvního oddílu této práce můžeme vypozorovat, že k překotnému průmyslovému rozvoji docházelo až od poloviny 19. století. Proto můžeme mluvit o vesnickém folkloru také v souvislosti s Novým Jičínem, neboť teprve později s nárůstem průmyslu i obyvatel se začal ve městě profilovat specifický městský folklor. Navíc byl Nový Jičín s venkovským lidem a s jejich kulturním životem pořád v těsném spojení. Jednou z příležitostí, jak přijít s venkovany do styku, a to poměrně dosti frekventovanou, byly trhy. Když pročítáme kroniky vesnic z okolí Nového Jičína,79 často v nich bývá uváděno, že venkované se svými řemeslnickými výrobky a zemědělskými produkty chodívali na trh do Nového Jičína. Zde měli velkou šanci své produkty prodat a utržit za ně peníze na obživu. Ve městě se konalo mnoho trhů. Velké trhy se konaly na novojičínském náměstí pravidelně každý týden v sobotu. Zde se prodávalo hlavně obilí. Kromě těchto trhů se ročně konaly čtyři jarmarky (výroční trhy) s dobytkem, které navštěvovalo mnoho lidí z širokého okolí. Dále byly pořádány dva trhy s vlnou,

77

MEINERT, Joseph George.: Fylgie. Alte tuetsche Volkslieder in der Mundant des Kuhländchens. Unveränderter Neudruck. Vydal Josef Götz, Brünn, In Komission bei Carl Winkler, k. u. k. HofBuchhndlung in Brünn 1909, s. 207 (dále jako Fylgie). dále viz Kuhländchen 3, 1821, s. 78 (v souvislosti s obyvateli ze Stachovic), také viz sebrané tance F. Kubienou apod. 78 KUNZ, Ludvík: Hudecko cimbálová muzika na Kravařsku z přelomu 18. a 19. století. Časopis slezského muzea. Vědy historické. Série B, ročník 30, č. 2., 1981, s. 133. 79 Zejména se jedná o rukopisné kroniky Felixe Jaschkeho z roku 1817 otisknuté v časopisech Kuhländchen 2, 3, 4 atd.

- 19 -

a to první neděli v červnu a druhé pondělí v říjnu.80 Výrobky prodávané na těchto trzích mohly být dokonce odtud prodávány i dále do zahraničí. Nový Jičín se tedy stal důležitým obchodním centrem. Také na trzích se bylo možné setkat s hudbou. Oblíbené byly tzv. jarmareční písně, které se šířily po celém území. Jejich popularitu dokládá mj. skutečnost, že když Rainer Hosch začal v Novém Jičíně tisknout noviny,81 otiskoval v nich i jarmareční písně. Hosch si tímto patrně chtěl pro své noviny získat široké publikum, proto v nich otiskl text jarmareční písně otištěnou v bavorském Volksblattu, k níž připojil poznámku, že se zpívá na melodii známé písně Mantua in Banden.82 Zveřejněním této písně se tedy redaktor snažil nejen nabídnout publiku, co má rádo, ale sám se také zasloužil o šíření tohoto žánru. Oproti zábavnosti jarmarečních písní byly stinnou stránkou žebráci, nebo dokonce průvody žebráků, kteří do Nového Jičína přicházeli z okolí. V Hoschově novinách Neutitschener Wochenblatt si na ně stěžuje pisatel a navrhuje, aby zasáhla policie, když žebráci obtěžují obyvatele nejen svými zpěvy, ale i tím, že obnažují svá těla a ukazují (k pohoršení slušných obyvatel) své tělesné vady.83 Žebráci byli jistým fenoménem, který bývá v souvislosti s hudbou opomíjen. Objevovali se ve zvýšeném měřítku zejména v dobách neúrody, války, společenských změn, živelných pohrom, apod. V 19. století byly takovými přelomovými událostmi napoleonské války a doba po jejich skončení, v roce 1847 po katastrofálních neúrodách a následující kruté zimě, v 60. letech po zavádění stále více parních strojů do fabrik, po prusko-rakouské válce v roce 1866, v době hospodářské krize v roce 1873 atd.84 Často to byli lidé přestárlí, o něž se neměl kdo starat, invalidé či lidé s tělesnými postiženími a vadami, pro něž byla hudba jediným zdrojem obživy.85 To také potvrzuje výše zmíněná zpráva v novojičínských novinách, kde si pisatel stěžuje na obnažující se těla ukazující svá postižení. Z textu můžeme pozorovat, že žebráci byli vnímáni velmi negativně. Nicméně i oni byli nositeli hudby, který přispívá do mozaiky hudebního života v Novém Jičíně. Žebráci nemuseli na veřejnosti pouze zpívat, ale mohli hrát i na různé hudební nástroje. 80

JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817. In Kuhländchen 8, 1927, s. 51−52. O Raineru Hoschovi bude ještě později pojednáno v kapitole o Novojičínských knihtiskařích. 82 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 18, Sonntag 30. August 1874. 83 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 26, Sonntag 25. Oktober 1874. 84 KURFÜRTST, Pavel: Hudební nástroje. 1. vydání. Praha: Togga 2002, s. 787–788. 85 MAŇAS, Vladimír: Úřední dokumenty o hudebnících na Moravě a v rakouském Slezsku z roku 1766. In: Baťa, Jan. Miscellanea z výročních konferencí 2001 až 2005. 2006. vyd. Praha: AGORA 2006, s. 120. 81

- 20 -

Když bylo po trhu, odcházeli obyvatelé do svých domovů, nebo se mohli jít posilnit do některého z hostinců. Rovněž v hostincích a hospůdkách zaznívala hudba, neboť mnohé z nich měly ve svých prostorách klavír.

3.1.1 Muzikanti na Kravařsku Přímých zmínek o hudbě a muzikantech na Kravařsku není mnoho. Lidoví muzikanti nebyli zpravidla se svými výkony vázáni pouze na svou jedinou vesnici, ale často byli zváni do vesnic okolních – například na svatby, pohřby, hody apod. Někteří muzikanti se dostávali i do města, kam chodili za prací. Tímto způsobem se šířily písně a populární melodie. (Ilustrativní příklad šíření jedné koledy popisuje Stephan Weigel – viz dále.) Muzikanti hráli většinou pouze podle sluchu, neboť neuměli noty. Typické nástroje, na které na Kravařsku hráli, byly housle, cimbál a kontrabas (bassgeige), později se také k těmto nástrojům přidával klarinet.86 Příklad nalezneme v časopise Kuhländchen 3.87 Na obrázku zachycujícím svatební průvod kráčí vpředu tři muzikanti hrající na výše zmíněné nástroje. Ikonografickým materiálům věnuje pozornost ve své studii Hudecko cimbálová muzika na Kravařsku z přelomu 18. a 19. století Ludvík Kunz, který dále soustředí svůj zájem na cimbál. Ve své studii upozorňuje na způsob hraní cimbalisty. Na zmíněném obrázku je zachycen způsob hraní na cimbál v 18. a 19. století. Na cimbál se totiž nehrálo vsedě, jak to známe dnes, ale cimbalista měl na sobě připevněny malý portativní cimbálek. Levou rukou si jej přidržoval a v pravé ruce držel paličku, kterou bil do strun. Tak mu bylo umožněno se s cimbálem pohybovat, kam potřeboval. Hra v plenéru byla nezbytná například při svatebních průvodech, masopustních obchůzkách či kasacích. Na cimbál se většinou hrávala melodie, protože hráči byli většinou samouky. Pouze velmi zdatní a mimořádně nadaní hráči byli schopni hrát i akordický doprovod.88 Lidoví muzikanti se učili hrát na nástroje s cílem stát se hráči ansámblovými. Často to byli autodidakti, kteří postupně přicházeli mezi zkušené hráče do kapely, kde se učili melodie i texty repertoáru oné skupiny. Postupně, když se naučili první hlas, mohli zkoušet hrát i jednoduché doprovody, a tak se naučit harmonickému myšlení ansámblu. Takto vyškolený hráč byl schopen postupně zahrát každý hlas v kapele. To bylo výhodou, pokud si při svatbách či zábavách kolegové odcházeli 86

Kuhländchen 3, 1921, s. 59. Ibidem, s. 69. 88 KUNZ, L.: Op. cit., s. 130. 87

- 21 -

zatančit či odskočit za jinou zábavou. Učící se muzikant nikomu neplatil, ale ani nedostával žádný výdělek. Nově vyučený muzikant se také nemohl hned stát řádným členem kapely a své místo v ní mohl dostat, až když se uvolnilo jiné místo. Do té doby mohl pouze vypomáhat při absencích jiných hráčů, nebo si založit vlastní kapelu.89 Vedle cimbalisty a houslisty býval v muzice i pištec. Na Kravařsku se podle Ludvíka Kunze až do poloviny 19. století používal šalmaj (Pläpp´n), který byl postupně vystřídán modernějším klarinetem.90 Podle Pavla Kurfürsta byla základem selské hudby dudácká muzika, v níž hrály dudy, housle a klarinet. Právě klarinet, který byl nejhlasitější, měl hrát první hlas. Housle pak hrály jednoduchý doprovod v terciích nebo sextách. Na Valašsku, atedy i na Kravařsku, které bylo v bezprostředním sousedství, se pak k dudácké muzice začal v 1. polovině 19. století přidružovat malý cimbál a baset (tedy nikoliv nástroj šalmajovitého typu, jak uvádí Ludvík Kunz). Na severní a východní Moravě byla podle něj také oblíbená gajdošská muzika ve složení dudy a dvoje housle, přičemž první housle hrály melodii o oktávu výš než dudy a druhé housle hrály kontry, tedy harmonicko-rytmický doprovod. Rovněž byla v oblibě malá cimbálová hudba s nástrojovým obsazením dvou houslí, basy a malého cimbálu. V polovině 19. století také došlo k přechodu k tzv. hudecké sestavě dvou až tří houslí, kdy první housle hrály melodii, druhé housle druhý hlas a třetí housle kontry. V 90. letech se přidal baset, někde i klarinet. Na konci 19. století tedy mohla mít hudecká sestava složení: prim, terc (druhé housle), kontry (housle a viola), velká basa, baset či klarinet. K nim se mohly přidávat i žesťové nástroje jako trubka, křídlovka a lesní roh, ty však mohl nahradit právě cimbál.91 Taková veliká cimbálová muzika je však již odlišná od původní malé cimbálové kapely. V pramenech se také spíše setkáváme s menším nástrojovým obsazením. Menší sestava má totiž výhodu, že je mobilnější a flexibilnější. Lidoví muzikanti se mohli mísit – zejména pokud šlo o honosnější akci, která vyžadovala i více muzikantů – s kostelními hráči, kteří na rozdíl od nich byli školení pro hru v chrámu.92 To mohlo fungovat i naopak. Lidoví hráči mohli hrávat také v kostele, když toho bylo potřeba. Například ve Vražném měl učitel pokyn od faráře, 89

KURFÜRTST, P.: Op. cit., s. 725–726. KUNZ, L.: Op. cit., s. 132–133. 91 KURFÜRTST, P.: Op. cit., s. 761–763. 92 Ibidem, s. 726. 90

- 22 -

aby chlapce učil hrát na hudební nástroje, aby byli schopní o nedělích a slavnostech hrávat při mších.93 Chlapci, kteří se seznámili s hrou na nástroje, pak mohli hrát i lidem k tanci a k poslechu.

3.1.2 Lidové zvyky, jejichž součástí byla hudba Zvyky na Kravařsku – podobně jako i zvyky v jiných oblastech – můžeme rozdělit do dvou okruhů: na zvyky, které jsou spjaty s vírou a s církevním kalendářem, které slaví všichni lidé ve stejnou dobu, a obyčeje spojené s životem člověka. Ty můžeme také nazývat rodinnými či domácími obyčeji. Mezi církevní svátky, které byly na Kravařsku hojně oslavovány, řadíme Vánoce, Velikonoce a svatodušní svátky, dále sv. Martina, sv. Ondřeje, sv. Mikuláše, Silvestr a Nový rok, Tři krále, Hromnice, mariánské svátky, sv. Blažeje, sv. Wolfganga, 1. máj, svátky letního slunovratu, sv. Jana Evangelisty a sv. Jana Křtitele, apod. K domácím obyčejům, které se vážou na nejdůležitější úseky lidského života, patří narození dítěte, křest, první přijímání, biřmování, verbování, svatba, smrt a pohřeb.94 Mnoho těchto obyčejů týkajících se významných zlomů lidského života je rovněž velmi těsně propojeny s vírou a s kostelem. Na Kravařsku byla většina obyvatel římskokatolického vyznání.95 Někdejší evangelíci se po bitvě na Bílé hoře buď pokřesťanštili, nebo odešli do exilu (například moravští bratři – hlavně ze Suchdola nad Odrou – přesídlili do saského Herrnhutu). Lidé si zde na své víře velmi zakládali a hrdě chodili každou neděli do kostela. Při významných událostech měla církev svůj důležitý podíl. A nejen církev, ale také hudba, která byla nedílnou součástí těchto zvyků. Protože je tato práce zaměřená na hudbu, budou v této podkapitole uvedeny zvyky, u nichž bude hudební složka ve větší či menší míře hrát určitou roli. Mezi hlavními zvyky a zvyklostmi Kravařska, který je úzce spjat s vírou a s kostelem, je uváděn tzv. Kirchgang, cesta do kostela. Na Kravařsku byla totiž oblíbená procesí, která se konala například před křtem dítěte či čtrnáct dní po něm, kdy šla k požehnání jeho matka apod. Při těchto příležitostech se setkávaly v domě dotyčné její setry, kmotry, tetičky, kamarádky a sousedky apod., které byly pohoštěny, 93

JASCHKE, F.: Groß Petersdorf im Jahre 1817. Kuhländchen 8, 1827, s. 8. HANNAK, Em.: Der Lehrer im Dienste der Heimatkunde. Unser Kuhländchen, Vyd. Teltschik, Wilhelm, 1. sv. 3., 4. sešit, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1909, s. 2. 95 MEINERT, J. G.: Das Kuhländchen und seine Bewohner. Fylgia, s. 207. 94

- 23 -

a poté se odebral celý průvod do kostela k požehnání.96 Sice prameny neříkají, co se při cestě do kostela odehrávalo, ale je možné, že se v těchto průvodech také zpívalo. Tento zvyk se dochoval až do 20. století, o čemž svědčí i báseň Der Kirchgang kunínského učitele Emila Hausottera otisknutá v časopise Kuhländchen z roku 1922.97 Kde však hudba nesměla chybět, byla svatba. Někdy byla hudba také součástí zvyků v době před svatbou. Na Kravařsku bývalo v 19. století zvykem, že večer před prvním svatebním dnem se uspořádalo před domem nevěsty nebo ženicha zastaveníčko. Účinkovali při něm vesničtí muzikanti nebo pěvecké spolky, které byly v té době zakládány jak ve městech, tak na vesnicích.98 Oblíbené

bylo

také

převážení

nevěstina

věna

do

domu

ženicha,

tzv. Bettfahren,99 které se odehrávalo rovněž odpoledne či za soumraku před svatebním dnem a skýtalo velké veselí. Veselí bývá spojeno s hudbou, a proto se domníváme, že se i na cestě s věnem, které bylo převáženo nevěstinými družkami na ozdobeném voze, zpívaly písně.100 Svatební den se bez hudby neobešel. Ráno po snídani nevěsty přišel ženich do jejího domu s kapelou.101 Na svatbě, která se držela starých tradic, musela hrát od snídaně až do obřadu v nevěstině domě „selská muzika“, jíž se zpravidla rozuměla hudecká nebo cimbálová muzika. Tuto hudbu zpravidla platil otec nevěsty.102 Muzikanti hráli také při svatebním průvodu, zpravidla kráčeli se svými nástroji vpředu před ostatními svatebčany (viz příloha). Při cestě do kostela mohly dívky zpívat píseň Ich werd erfreuet über aus (viz obrazová příloha), nebo mohli její nápěv bez zpěvu hrát muzikanti.103 Po obřadu, který se odehrával v kostele, se šlo do hospody, kde hráli muzikanti k tanci. Novomanžel však podle zvyku zprvu tancovat nesměl. Seděl v zadní části místnosti s muži, zatímco nevěsta se mohla volně pohybovat po místnost a s družbou zahajovala tanec. Hudba hrála až do soumraku, kdy se měla 96

Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 183 – převzato z SCHULIG, H.: Meine Heimat, das Kuhländchen, s. 115−116; KUNZ, L.: Op. cit., s. 132. 97 Kuhländchen 4, 1922, s. 104. 98 KRISCHKE, Maria: Hochzeitsbräuche im Kuhländchen. Kuhländchen 7, 1925, s. 120. 99 Název vznikl od slova postel = das Bett, neboť součástí věna nevěsty bylo také převážení postelí, které se převážely do ženichova domu. 100 KRISCHKE, M.: Op. cit., s. 119−120; Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 178–182; Moravské Kravařsko, s. 55. 101 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 182 – převzato z SCHULIG, H.: Op. cit., s. 113. 102 KUNZ, L.: Op. cit., s. 132. 103 KRISCHKE, M.: Op. cit., s. 152.

- 24 -

podávat večeře. Na večeři museli jít svatební hosté do domu ženicha nebo do domu nevěsty. Na Kravařsku bylo totiž specifické, že ženich a nevěsta hostil každý své svatební hosty zvlášť. K večeři byli přizváni i muzikanti. Pokud byli jen tři, hostil je ženich. Pokud čtyři, jednoho z nich hostila nevěsta, když jich bylo pět, hostila nevěsta už dva muzikanty, přičemž musela požádat manžela o svolení. Všichni svatební hosté se odebrali k domu, kde se měla podávat večeře. V tomto průvodu bývalo velmi veselo, chlapci zpívali žertovné, často až neomalené písně, jejichž melodie muzikanti, zejména pokud byl mezi nimi flétnista, opakovali.104 Po vydatné svatební hostině se nevěsta rozloučila se svými rodiči, její družky ji v chodbě obklopili a pohybujíce se v řadě zazpívali na její počest tklivou píseň. Mohla to být například píseň Mein Herz dicht ein feines Lied (viz příloha).105 Poté nevěsta odešla do domu manžela a svatební hosté se vrátili zpět do hospody, kde tancovali často až do rána. Druhého dne přišli hosté s muzikanty k domu či bytu novomanželů a zazpívali několik písní. Pak vtrhli vesele dovnitř, novomanželku začepili a novomanžela oholili obrovskou břitvou. Když byla novomanželka začepená a novomanžel oholen, odešli všichni do hospody tancovat. Tentokrát se už mohl na tanečním parketu ocitnout i ženich. Hudba hrála celý den až do konce svatebního veselí.106 Když pročítáme různé noviny vycházejících v Novém Jičíně,107 nacházíme v nich časté zprávy a údaje o období masopustu a karnevalovém veselí. Z toho lze usoudit, že nejen na vesnici, ale i v Novém Jičíně musel být masopust slaven bujaře. K masopustu patřil nejen karneval a masky, ale toto období bylo rovněž spojeno s plesy a jinými kulturními akcemi (například divadlem či koncerty), na které se občané velmi těšili. Jednou z nezapomenutelných zimních radovánek, které rovněž patřily k období masopustu, byla jízda na saních. Dnes si pod jízdou na saních nepředstavíme nic zvláštního, avšak v 19. století to byla výjimečná událost, o čemž svědčí i to, že byla popsána v kronice (Hermannově). Jedna z takových slavných zimních projížděk se konala v roce 1826. Tuto velkolepou jízdu na saních z Nového do Starého Jičína uspořádal sbor zdejších oficírů 12. praporu myslivců spolu s jičínskými občany. Z Nového Jičína vyrazilo ve tři hodiny 104

Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 182; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 114. KRISCHKE, M.: Op. cit., s. 171−172. 106 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 183; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 115. 107 Allgemeiner Anzeiger, Neutitscheiner Wochenblatt apod. 105

- 25 -

odpoledne několik saní tažených koňmi s rolničkami, z nichž vynikaly jedny obrovské sáně ve tvaru lodi. (Podobný obrázek viz obrazová příloha.) Zúčastnění měli na sobě kostýmy, například husara, sultána, rytíře, apod. Tato událost je výjimečná také po hudební stránce, neboť v oněch sáních ve tvaru lodi seděla skupina 46 amatérských muzikantů. Johann Hermann mluví dokonce o městském orchestru. Orchestr dirigoval Franz M. Schenk. Této jízdy se účastnilo mnoho lidí na koních i mnoho lidí na saních, neboť je uvedeno, že za „lodí s muzikanty “ jeli dva rytíři ve zlatém brnění, za nimi čtvery sáně, následovali dva rytíři ve stříbrném brnění a opět čtvery sáně, dále dva bílí rytíři a zase čtvery sáně. Za nimi jeli dva černí rytíři, čtvery sáně, dva hnědí rytíři, čtvery sáně. V jedněch seděl muž s parukou z přelomu 17. a 18. století a za nimi jelo ještě dvacet šest saní, které doprovázeli dva Harlekýni.108 Na Starém Jičíně hráli muzikanti k tanci a společnost se veselila. Zpět do Nového Jičína přijela až v noci, třikrát objela náměstí, k čemuž hrála hudba po tureckém způsobu. Johann Hermann uvádí, že se po návratu konal ještě bál.109 Kronikář Nového Jičína Vincenz Stumpf vzpomíná, že rovněž v roce 1870, když byly v únoru kruté mrazy až kolem –25°C, se konala jízda na saních. Ta údajně trvala delší čas.110 Také v pamětním spise novojičínského pěveckého spolku nacházíme zmínku o „Massenschlittfahrt“ do Příbora, kde se večer konal bál.111 Na jaře, a to třetí neděli před Velikonocemi se odehrával zvyk, kterému se říkalo Maisingen. Praktikoval se na vesnicích i ve městech, kde se brzy ráno scházely skupiny dívek. Dívky držely v rukách májky (proto se tomuto zvyku říká Maisingen) a některé i košík na koledu. Obcházely známé, příbuzné a kmotry, v jejichž světnicích zazpívaly píseň Blümele, Blümele, Maie. Za svůj zpěv dostávaly do košíku koledu – sladkosti a drobné penízky.112

108

Tyto opakující se počty měly v sobě i číselnou symboliku. Číslo 2 i číslo 4 bylo na rozdíl od božského čísla 3 spjaty s člověkem. 109 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1925, s. 42; Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 192 – převzato z SCHULIG, H.: Op. cit., s. 127−128. 110 Aus dem Tagebuche des Neutitscheiner Bürgers Vinzenz Strumpf. Das deutsche Kuhländchen 1, s. 97. 111 Männergesangverein Neutitschen 1853−1913. Gedenkenschrift zur 60jähr. Bestandesfeier. Neutitschein: Im Selbstverlage des MGVs NJ, Pfingsten 10.–12. Mai 1913. 112 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, 192; POLKA, Anna: Sonnenblume. Kuhländchen 10, 1929, s.111.

- 26 -

Zvyky o Velikonocích jsou stejné, jak se zachovaly v dané oblasti dodnes. Velikonoce byly (a jsou) tiché svátky, kdy „zvony odletěly do Říma“ Proto museli chodit chlapci s řehtačkami. Hudebně zajímavé bylo až Jubilate varhan a Aleluja věřících, které zaznělo v kostele až po zmrtvýchvstání Krista. K tomu se mohlo střílet z moždíře a hrát hudební kapela. Kolem kostela se pak shromáždily děti a spolky se svými prapory. Spolky se pak po požehnání odebraly v průvodu pochodové hudby do hostince.113 Specifický zvyk na Kravařsku, u něhož hudba hrála důležitou roli, bylo tzv. Saatreiten, kdy vystrojení muži objížděli na koních svá pole. Tento zvyk, který byl zpravidla prováděn na Velikonoční neděli, měl zajistit bohatou úrodu. Než muži vyjeli, dostali požehnání od faráře a kříž, na který pověsili šerpu. Poté třikrát objeli kostel za zpěvu duchovní písně o Svaté Trojici (Das Dreifaltigkeits-Lied). K tomuto průvodu vyhrávala i kapela dechových nástrojů. Před průvodem jezdců doprovázeným dalšími lidmi jezdíval zpravidla sudý počet (čtyři nebo šest) trumpetistů na koních. Na určitých místech se průvod zastavil, lidé udělali kolem kříže půlkruh a zazpívali duchovní píseň. Jezdci na koních pak vzali osivo a za zvuků lesích rohů asi čtvrt hodiny křižovali pole a rozsívali zrní. Poté, co objeli pole, šli do hospodářova statku, kde dostali pohoštění. Po pohoštění mohl průvod pokračovat za zvuků hudby do dalšího dvora. Průvod končil svou pouť v kostele, kde zaznělo slavnostní Te Deum. Tento zvyk byl prováděn ve vesnicích kolem Fulneka, ale také například v sousední Žilině u Nového Jičína, ve městě tedy musel být také známý. Před první světovou válkou se zvyk hojně rozšířil do všech vesnic Kravařska.114 Ochranu před pohromami a škůdci a velkou úrodu na poli měl přenést i další zvyk. Na Velikonoční pondělí brzy ráno stavěli hospodáři ke krajům polí a luk dřevěné křížky a vrbové větvičky s kočičkami posvěcenými v kostele na Květnou neděli. Při jejich stavění se rovněž zpívaly velikonoční písně. V některých místech, jako například v Kuníně, hrála k tomuto obřadu i vesnická kapela.115 Když se blížil slunovrat, hromadili lidé na kopcích stará košťata a dříví, které bylo v noci z 23. na 24. června za všeobecného reje spáleno. Ani zde hudba nechyběla, 113

Ibidem, s. 194. Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 195–197; Moravské Kravařsko, s. 55; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 124−126; TSCHAMLER, Rudolf: Das Dreifaltigkeits-Lied. Kuhländchen 6, 1924, s. 45. Zde je uvedena píseň, která má 27 strof, v úplnosti i s notovým zápisem. (s. 45−46.) 115 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 199. 114

- 27 -

neboť při svatojánském ohni se zpívaly staré písně a k tomu vyhrávala vesnická nebo městská kapela či flašinet. Mladí lidé mohli tancovat.116 O provozování a oblibě tohoto zvyku v Novém Jičíně svědčí i zpráva v novinách Neutitscheiner Wochenblatt, kde redaktor varuje, že tyto každoroční oslavy mají sice poetického ducha, ale mohou být také hrozbou pro pole.117 Některé zvyky – například svatební zvyky jako převážení postelí z domu nevěsty do domu manžela, Saatreiten, stavění křížků do rohů polí na Velikonoční neděli, oslavy slunovratu apod., byly stále živé až do druhé světové války.118 V létě se slavilo v den patrona kostela posvícení, které kromě slavnostní mše bylo také spojeno se zpěvem a tancem. Taneční hudba údajně v hospodách zněla v době hodů, které trvaly i několik dní, téměř nepřetržitě.119 Další příležitostí k oslavování byly dožínky, které se v jiných oblastech slavily na konci léta, ale na Kravařsku to byly menší oslavy, tzv. Biertrinken, které se konaly večer vždy po jednotlivých sklizních. Zpravidla byly čtyři, podle toho, jak dozrávaly jednotlivé obiloviny. Chasa dostávala koláče a pivo podle úrody - žitné, ječné, pšeničné a ovesné. K tomu hrála muzika – zejména byla u této příležitosti oblíbená tahací harmonika – a lidé zpívali a tancovali až do pozdní noci.120 Za zimních večerů se scházely ženy s kolovraty. Na Kravařsku se pěstoval len a zima, kdy lidé nemuseli pracovat na poli, bylo ideálním obdobím na jeho zpracování. K předení se scházely paní domu, jejich dcery a děvečky. Při práci se vyprávěly různé příběhy a pohádky,121 aby čas rychleji utíkal a také se zpívaly různé písně.122 Mikuláš se slavil podobně jako dnes. Pátého prosince chodil městem Mikuláš s čertem (u německymluvícího obyvatelstva zvaným Krampatsch – Krampus). Navštěvovali spolu rodiny s dětmi a děti jim přednášely básně a zpívat písně. 116

Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 200; Moravské Kravařsko, s. 55; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 123−124. 117 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 9, Sonntag 28. Juni 1874, s. 70. 118 Volkskundliches und Religiöses aus dem Kuhländchen. In: Sudetendeutsche Heimatkunde – Das Kuhländchen. Von Direktor Karl Lux. Heft 43, Enders Nový Jičín 1931 k 7. slezské Kulturwoche, s. 7; Zeitgeschichtliches aus dem Kuhländchen. Das Jahr 1924. Kuhländchen 6, 1924, s. 174. 119 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 201. 120 Ibidem, s. 202 – převzato z SCHULIG, H.: Op. cit., s. 128. 121 Odtud se z němčiny dochovalo sousloví ein Garn spinnen, což doslova znamená příst koudel, v přeneseném významu pak vykládat pohádky. 122 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 201; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 121–123.

- 28 -

Za to byly obdarovány jablky a ořechy. Rodiče zase dostali na děti suchou metličku pro případ, kdyby dítě neposlouchalo.123 Hudba přirozeně zněla i o Vánocích. Kromě hudby v kostele byly s hudbou spjaty například lidové hry. Hry vázající se k narození Spasitele můžeme rozdělit do tří okruhů: 1) adventní hry, které měly připravit lid na příchod Krista, 2) vlastní vánoční hry o Kristově narození a 3) dramata o Herodovi.124 Lidové vánoční hry jsou pevně spojeny se zpěvem. Postavy pastýřů zpívaly na jevišti různé písně, v každé hře i v každé vesnici se písně odlišovaly. Mohly být zcela jiného rázu, například pastýřské písně, ale mohly také o ději vypravovat. Některé z těchto písní zachytil Stephan Weigel (viz dále).125 V zimě, zejména o Vánocích či o Třech králích, bylo také tradicí chodit koledovat. Zejména koledou o Třech králích si mohli přilepšit kantoři, kteří obcházeli 123

Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 202. KRISCHKE, M.: Die deutschen Weihnachtspiele. Kuhländchen 3, 1922, s. 69. Do adventního okruhu her patřily například hry o Perchtě, kdy přišlo Jezulátko nebo Anděl s březovými proutky a vyhánělo Paní Perchtu, která představovala starou bohyni. Tím vítězilo křesťanství nad pohanstvím. Poté se tančil perchtovský tanec. Vítězství křesťanství nad pohanstvím bylo pro Kravařany důležité, neboť jak bylo výše řečeno, lidé se zde k římskokatolickému vyznání hrdě hlásili a zakládali si na něm. Jinými hrami v adventním období byly o Mikuláši, Ruprechtovi či o svatém Josefovi, který v pokročilém věku vandruje světem a nadává. V adventních hrách se často objevovaly prvky, které nebyly založeny na Bibli. Tyto prvky sem doplnila fantazie lidí. Také vlastní vánoční hry s tematikou narození Krista byly na Kravařsku populární, o čemž svědčí mnoho fragmentů. Avšak celá hra se nedochovala. Tyto hry se narozdíl od adventních držely biblické předlohy. Do vánočních her patřily scény o hledání přístřešku v Betlémě, o zvěstování narození Krista andělem pastýřům či o klanění se narozenému Ježíškovi v betlémské stáji. Útržky hry o hledání příbytku se dochovaly z Žiliny u Nového Jičína, v Novém Jičíně tedy musely být rovněž známé. V kravařských hrách kupodivu nejsou pastýřské scény příliš rozvinuty (oproti například valašským hrám – viz např. Julius Feifalik Moravské vánoční hry, kde jsou pastýřské scény v centru pozornosti), ale vyloučeny také zcela nejsou. Pastýři mají většinou dekorativní funkci a jejich úkolem je hlavně zpívat vánoční písně. Z Žiliny u Nového Jičína a z Životic se dokonce dochovala scéna, v níž pastýři Ježíška obdarovávají plínami. V těchto hrách nesměla chybět scéna, v níž Maria prosí Josefa, aby kolíbal dítě. Po Josefově vtipné odpovědi a uspávání Jezulátka následuje hold. Také vlastní vánoční hry s tematikou narození Krista byly na Kravařsku populární, o čemž svědčí mnoho fragmentů. Avšak celá hra se nedochovala. Tyto hry se narozdíl od adventních držely křesťanských zvyků. Do vánočních her patřily scény o hledání přístřešku v Betlémě, o zvěstování narození Krista andělem pastýřům či o klanění se narozenému Ježíškovi v betlémské stáji. Útržky hry o hledání příbytku se dochovaly z Žiliny u Nového Jičína, v Novém Jičíně tedy musely být rovněž známé. V kravařských hrách kupodivu nejsou pastýřské scény příliš rozvinuty (oproti například valašským hrám – viz např. Feifalik Moravské vánoční hry, kde jsou pastýřské scény v centru pozornosti), ale vyloučeny také zcela nejsou. Pastýři mají většinou dekorativní funkci a jejich úkolem je hlavně zpívat vánoční písně. V těchto hrách nesměla chybět scéna, v níž Maria prosí Josefa, aby kolíbal dítě. Po Josefově vtipné odpovědi a uspávání Jezulátka následuje hold. Na Kravařsku se rovněž dochovala hra, kdy Anděl zavolá do světnice Ježíška a ten pak Josefa. Josef vyčítá dětem neposlušnosti. Anděl však děti hájí a Ježíšek, který už chtěl jít pryč, nakonec děti obdaruje. V Žilině u Nového Jičína a v Hladkých Životicích se ještě mezi hrami vánočního okruhu dochovala hra o svatém Petrovi s klíčem do Nebe. Tato hra má vzbudit lítost nad svými hříchy. KRISCHKE, M.: Die deutschen Weihnachtspiele. Kuhländchen 3, 1922, s. 69–71. 124

- 29 -

domy se zpěvem, novoročním přáním a s křídou, kterou psali nad dveře iniciály jmen králů a příslušný rok.126

3.1.3 Sběratelé lidových písní a tanců na Kravařsku Na konci 18. a na počátku 19. století se stalo módou sbírat lidové umění. V sousedním Německu bylo věnováno lidové slovesnosti mnoho pozornosti, lidové umění sbíral například Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang Goethe, Clemens Brentano, Achim von Arnim, bratři Grimmové atd. Do Rakouska-Uherska přišla tato vlna zájmu o folklor o něco později. V souvislosti s folklorem na Kravařsku by neměly být opominuta čtyři jména, a to Josepha Georga Meinerta, Felixe Jaschkeho, Friedricha Kubieny a Stefana Weigla.

3.1.3.1

Joseph Georg Meinert

Jednou z průkopnických osobností ve sběru folklorního materiálu je Joseph Georg Meinert, který začal sbírat písně a říkadla na Kravařsku. Ač sám Meinert zmiňuje i jiné osobnosti, které sbírali lidovou slovesnost v různých částech monarchie,127 jejich jména nám dnes už mnoho neříkají, avšak ve vědeckých kruzích dodnes vzbuzuje postava Meinerta, který byl pro moravskou provenienci klíčovou osobností, nadšení. Joseph Georg Meinert se narodil 22. února 1773 v Litoměřicích a zemřel 17. května 1844 v Bartošovicích na Kravařsku. Svá studia filozofie v Praze ukončil v roce 1799 doktorátem. Specializoval se především na řecké a římské klasiky a zabýval se také estetikou. Mezitím si rozšiřoval své vzdělání na univerzitě v Jeně, kde se seznámil také s Goethem, Schillerem, bratry Schlegly apod. Po studiích se stal profesorem syntaxe a v roce 1803 profesorem poezie na akademickém gymnáziu na Starém Městě v Praze.128 Od roku 1805 suploval za profesora Augusta Gottlieba Meißnera estetiku a klasickou literaturu na univerzitě v Praze, kde byl v září 1806 jmenován řádným profesorem estetiky, dějin umění a věd a filozofie. V Praze pronikl do vysokých vědeckých kruhů a rovněž do vysoké společnosti. Seznámil se s hrabětem Malabaila 126

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1925, s. 69. GÖTZ, J.: Vorrede, in MEINERT, J. G.: Fylgia, s. 1*–2*; SCHWARZ, František: Z kulturních dějin Kravařska. Ostrava, Ostravská univerzita 2005, s. 31−38. 128 GÖTZ, J.: Vorrede, in MEINERT, J. G: Fylgia, s. 3*–4*. 127

- 30 -

de Canale, jenž byl velmistrem lóže svobodných zednářů v Čechách. Také Meinert se stal jejich členem.129 Hrabě

měl

s manželkou

Marií

Brigitou Chotkovou

dceru

Josefínu,

která po nešťastném manželství s hrabětem Pachtou pobývala se svým synem Karlem střídavě u něho v Praze a na zámku v Bartošovicích, ve svém rodišti. Joseph Georg Meinert se na přímluvu hraběte stal od jara 1797 chlapcovým vychovatelem a s Josefinou si padli do oka. Jejich láska jim pak vydržela až do smrti Josefiny (1830/1833).130 V roce 1789 se jim narodila dcera Fanny a roku 1805 syn Hugo. Fanny zemřela ve 13 letech 15. prosince 1811. Téhož roku odešel Meinert ze školsví do důchodu, neboť chronický zánět hrtanu ho donutil odejít do penze. Od té doby pobýval střídavě v Praze, ve Vídni a na zámku v Bartošovicích a ve Slatině u Bílovce (rovněž na Kravařsku), které patřilo k hraběnčině panství. Na důchodě se věnoval své oblíbené vědě. V roce 1816 se v Bartošovicích usadil natrvalo.131 Zde také měl příležitost ke sběru lidových písní a zpěvů vesnického německojazyčného obyvatelstva. První popud ke sběru písní dostal Joseph Georg Meinert od ministerstva Rakousko-Uherké říše. V roce 1806 totiž nařídilo c. k. ministerstvo školství, aby v každé korunní zemi monarchie byla sbírána lidová slovesnost. Za tímto účelem byly vytvořeny pracovní výbory. Byl ustanoven i pracovní tým pro německou lidovou píseň na Moravě a ve Slezsku. Zde je nutné zdůraznit, že Joseph Georg Meinert byl prvním, kdo na tomto poli moravské folkloristiky slavil úspěch.132 Joseph Georg Meinert se ke sběru písní nechal inspirovat německými sběrateli, kteří jsou zároveň představiteli německého romantismu, Achimem von Arnim a Clemensem Brentanem a jejich sbírkami starých německých písní. Sám Meinert přičítá nemalé zásluhy Clemnsi Brentanovi, s nímž se setkal osobně v Praze. Byl to Brentano, kdo mu v zimě 1811 pověděl o své sbírce Des Kraben Wunderhorn.133

129

GÖTZ, J.: Vorrede, in MEINERT, J. G: Fylgia, s. 4*; KRAMOLISCH, W.: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 3. Vergleich und Kommentar. Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1989, s. 17. 130 František Schwarz uvádí rok úmrtí hraběnky 1833, zatímco Walter Kramolisch 1830. Datum jejího úmrtí je však pro tuto práci bezpředmětné. 131 GÖTZ, J.: Vorrede, in MEINERT, J. G.: Op. cit., s. 4*–11*; KRAMOLISCH, W.: Op. cit., Teil 3., s. 18–19; SCHWARZ, F.: Op. cit., s. 38–42. 132 Ibidem, s. 2*. 133 MEINERT, J. G.: Vorrede, s. 14.

- 31 -

Již v létě následujícího roku začal Joseph Meinert sám sbírat lidové písně na Kravařsku. Na vydání své sbírky se připravoval čtyři roky. Dva roky sbíral písně externě a další dva roky žil trvale v této oblasti. První pokusy byly uveřejněny roku 1814 ve vědeckých listech Deutsches Museum a Museumalmanach vydávané Erichsonem a ve vídeňských novinách Wiener Allgemeine Literaturzeitung, kde byly velmi vřele přijaty. Malá sbírka některých těchto písní byla také vydaná v Brně, „beym Ausbruche des teutschen Freyheitskrieges“, tzn. v roce 1813, a její výtěžek byl věnován na dobročinné účely rakouských válečníků. Zvláštní obliby se těšila guvernér hraběte Mitrovského, který její otisky podpořil i finančně – 50 zlatými. Po Vídeňském kongresu umožnil její šíření i Jakob Grimm aj.134 Při sběratelské práci mu pomáhal bartošovický farář Johann Beyer,135 který rovněž měl zalíbení v lidovém umění a Meinerta velmi ve sběru podporoval, vrchní úřední Bartošovic Ullman a „studiosus“ Teichmann.136 Sbírka Fylgie s podtitulem Alte tuetsche Volkslieder in der Mundant des Kuhländchens vyšla v úplnosti v roce 1817 ve Vídni a v Hamburku. V úvodu sbírky se nachází Meinertovo veršované věnování své hraběnce Josefině Pachtové.137 Ačkoliv Joseph Georg Meinert pocházel původně z Čech, vybral si oblast Kravařska pro sběr lidových písní také proto, že věřil, že se zde zakonzervovalo staré dědictví a vydrželo až do jeho doby bez vlivů cizí poezie a „dýchá“ podobného ducha jako například Píseň o Nibelunzích a staré hrdinské eposy. V písních této oblasti spatřuje odraz středověku a ve verších a rýmech vidí vztah s Minnesangem a Meistergesangem.138 Meinert přijal tehdy moderní vědecká kriteria hodnocení umění, podle nichž byla hodnota díla posuzována podle starobylosti památek. Na Kravařsku se – podle jeho názoru – měly dochovat staré zvyky a obyčeje, písně, hádanky, říkadla a pohádky, které se tradovaly po staletí od dob pohanské minulosti. V nich se měly odrážet radosti a starosti života v dané oblasti. Sběratel dokonce explicitně říká, že taneční písně, které sbíral, již tehdy byly zastaralé. Jednalo se tedy o archaickou oblast, 134

MEINERT, J. G.: Vorrede, s. 7−8. Johann Beyer (1757–1802) znal důvěrně své okolí. Narodil se v Bílovci a po studiích působil nejdříve v Životicích a posléze až do smrti v Bartošovicích. Ze svého zájmu rovněž sbíral místní folklor – po jeho smrti se našly tři bedny s lidovými písněmi, a mezi nimi i vlastní básně v kravařském nářečí. Pro Meinerta zajišťoval kromě písní také zpěváky a zpěvačky, které chodily zpívat i na zámek. Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 210; HAUPTMANN, Josef: Das Gehen-Treiben. Kuhländchen 6, s. 27. 136 Ibidem, s. 12; GÖTZ, J: Vorrede, in MEINERT, J. G.: s. 7*. 137 Joseph Georg Meinert byl mimo jiné také příležitostným básníkem. GÖTZ, J: Vorrede, in MEINERT, J. G.: Op. cit., s. 15*. 138 MEINERT, J. G.: Op. cit., s. 24. 135

- 32 -

kde se v lidových písních nevědomě zakonzervovaly „Stimmen, Sitten und Geschichten der alten Zeit. Als solche erfüllten sie, zum Theil Jahrhunderte herab, den schönen Beruf, den Landmann in die schweren Arbeiten des umrollenden Jahres zu begleiten, ihm seine Sorgen auf seine Art wegzulächeln, seiner Liebe Gestalt, seinen Wünschen Maß und Sprache und selbst seinen Seufzen Wohlklang – den Ahndungen des tiefen Herzens Beyfall, überhaupt seinem Daseyn noch eine idealische 139

Haltung zu geben.“

Josef Georg Meinert svou sbírku pojmenoval Fylgie. Kořeny jména Fylgie hledá u skandinávských národů, u nichž jsou Fylgein „Schutzgeister, die sie, nach ihrer Meinung, überall hin begleiten“.140 Meinert si vybral tuto bytost, aby mu pomohla uchránit lidové dědictví dávnověku, které se mělo právě odrážet ve starém nářečí, písních, pověstech, zvycích apod. Ve Skandinávii jsou však tito duchové rodu mužského, zatímco na Kravařsku se vyskytovala jeho ženská podoba Fylgia. Meinert tak poukazuje na společnou dávnou mytologii Germánů, která sahá až do pohanské doby. O její podobě na Kravařsku píše Meinert na začátku předmluvy: „Während meines zweyjährigen Aufenthaltes in dem K u h l ä n d ch e n […] lernte ich den Geist kennen, den die dortigen Landleute F y e l g i e nennen, und der zuweilen erschent, um ihnene die langen Winterabende zu erheitern. Eine liebliche Mummerey, welche die menschliche Gestalt, künstlich verlängert, durch die Lage auf Händen und Knien und unter weissen Tüchern verbirgt, das höhere Wesen durch grüne und rothe Bänder und eine Art von Monden oder Schmetterlingsflügeln auf dem Haupte andeutet…“

141

Dalšími interpretacemi jména a postavy Fylgie se zabývá Josef Hauptmann v národopisném časopise Unser Kuhländchen ve svých studiích Fyelgie und Fietkik.142 Hauptmann vytýká Meinertovi, že v názvu knihy použil jméno, které na Kravařsku nemohl slyšet, a tím se příliš nechal unést germánským dávnověkem. Na Kravařsku se mohlo jednat o postavu Fietkik, což byla strašidelná nadpřirozená bytost, která přicházela za zimních večerů do místnosti, kde se předlo. Tímto přízrakem se strašily děti a líné dívky, nejednalo se tedy o dobrého ducha, jak o ní psal Meinert, nýbrž o jakousi čarodějnici. I přes tento omyl přistupoval Meinert ke sběru folklorního materiálu nanejvýš vědecky a usiloval o co největší objektivitu. Proto se při sbírání písní v terénu neomezoval pouze na jedno znění písně od jedné osoby, ale poslechl si co možná

139

MEINERT, J. G.: Op. cit., s. 9−10. MEINERT, J. G.: Vorrede, s. 4, citace převzata z Sum, S.: Ueber die leichte Verdrängung der Odinischen Religion durch das Christentum in Bragur. Herausgegeben v. Gräter B. 8. Abth. 1. 141 MEINERT, J. G.: Vorrede, s. 3. 142 Unser Kuhländchen, Band 2., Heft 3 a 4, 1913, s. 153−158. 140

- 33 -

nejvíce verzí,143 aby mohl tyto verze porovnat a najít „nejkrásnější podobu písně“. Takto chtěl nalézt co nejvíce souvislostí a docílit nejstarší podoby písně.144 Ačkoliv si uvědomoval, že zde jsou poezie a hudební stránka těsně spojeny, jeho cíl nebyl hudební, nýbrž vycházel z historického a jazykového stanoviska. Proto ve Fylgii nalezneme pouze texty bez nápěvů. Sbírka obsahuje 133 písní, 8 fulneckých vánočních písní, 6 dětských říkanek a 42 hádanek a píseň zpívaná při vyhánění krav na pastvu. Názvy písní jsou uváděny spisovnou němčinou, ale texty jsou zachyceny v kravařském nářečí. Ve sbírce se vyskytuje široká paleta žánrů: balady, romance, legendy, mýty, bajky, pastýřské zpěvy, milostné písně, posměšky, frašky, zaříkávací formule, dětské rýmy a hádanky. Za texty písní zařadil Meinert dvě studie o Kravařsku: první se týká jeho geografie, obyvatelstva, jeho původu apod., v druhé se zabývá kravařským nářečím. Jako třetí část ke svému vědeckému pojednání připojil také kravařsko-německý slovník. Joseph Georg Meinert zamýšlel vydat ještě druhý díl Fylgie, který chtěl opatřit obsáhlým úvodem – podrobnou studií o kravařském nářečí a k písním z prvního dílu chtěl připojit i nápěvy. Přípravou sbírky k druhému vydání se zabýval až do roku 1822.145 Nápěvy písní k tomuto vydání zachytil Franz Xaver Kny,146 a přestože toto vydání již bylo zcela připraveno, nikdy nevyšlo, neboť nenašlo nakladatele.147 Při novém pokusu o vydání této druhé verze vyl rukopis někdy kolem roku 1868 ztracen.148

3.1.3.2

Felix Georg Jaschke

Ve stejné době jako Joseph George Meinert sbíral ve stejné oblasti lidové písně i Felix Georg Jaschke. Felix Jaschke neměl tak vysoké vzdělání jako Meinert a také na rozdíl od učence z Prahy byl s Kravařskem a jeho obyvateli spjat pevněji, neboť zde prožil celý život. Narodil se 24. dubna 1756 ve Fulneku v rodině obchodníka s plátnem

143

O mravenčí práci svědčí i to, že si nechal jednu píseň zazpívat i stem lidí. Ibidem, s. 11−12. 145 KRAMOLISCH, W.: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 3. Vergleich und Kommentar. Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1989, s. 9. 146 Franz Xaver Kny zkomponoval mimo jiné na Meinertova slova Weihnachtsgesang o 16 strofách s klavírním doprovodem, který byl proveden ve Vídni. Tato skladba byla složena v lidovém duchu. 147 GÖTZ, J.: Vorrede, in Meinert, s. 7* a 12*. 148 Kuhländchen. Unvergessene Heimat, s. 208. 144

- 34 -

Josefa Felixe Jaschkeho a v Fulneku 20. listopadu 1831 ve svých 75 letech také zemřel.149 Byl úspěšným kupcem a soukenickým velkoobchodníkem ve Fulneku a dobré materiální zázemí mu umožňovalo, aby se věnoval svému koníčku – spisování dějin svého kraje. Podnětem k této činnosti byla koupě budovy bývalého augustiniánského kláštera s knihovnou a archivem. Jako nadšený laik – neboť neměl k této činnosti náležité vzdělání – popsal ve vlastivědných a dějepisných pracích své město i jeho okolní obce. Jeho největším dílem je fulnecká kronika s názvem Fulneker Sammelbuch oder Quodlibet, v níž shromažďoval informace o celém Kravařsku a jeho obyvatelích. Pracoval na ní přes třicet let až do svého skonu. Kronika obsahuje třináct svazků, což představuje více než 20 000 stran.150 Sto let po smrti byly úlomky jeho práce otištěny v národopisném časopise Kuhländchen, například byl oblíbený cyklus s názvem … [název místa – například Partschendorf] im Jahre 1817. Některé informace jsou čerpány i pro tuto práci z oddílu, který vycházel na pokračování v 10. ročníku, Neutitschein im Jahre 1817.151 V rámci hromadění veškerého materiálu o svém kraji měl Jaschke zájem i o lidové hry. Ve třetím a čtvrtém svazku kroniky se nacházejí texty lidových divadelních her z Kravařska, které však nejsou psány jeho rukou. Pozoruhodné je také, že texty lidových her jsou v českém jazyce, což poskytuje svědectví o lidové kultuře česky mluvícího obyvatelstva na Kravařsku.152 Ve své kronice zaznamenal také divadelní hru Hudební veselohra,153 o níž se nám však nepodařilo nic bližšího vypátrat. Práce sběratele přivedla Felixe Georga Jaschkeho také ke sběru lidových písní, které se nacházejí ve sbírce Lieder im Volkston aus dem Kühlandl. Jaschkeho sbírka se objevila o pouhý rok později než Meinertova kniha, předmluva nese datum 18. prosince 1818. Sbírka, která obsahuje 147 písní, existovala pouze v rukopise a do tisku ji uvedl až teprve Walter Kramolisch v roce 1988, který k ní připojil i svůj komentář.154 Na rozdíl od Meinertovy Fylgie obsahuje Jaschkeho sbírka Lieder im Volkston aus dem 149

BECK, Gustav: Felix Georg Jaschke. Sein Lebensbild. Kuhländchen 9, 1928, s. 1; KRAMOLISCH, W.: Op. cit, Teil 3, s. 87–89; 150 Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 1. Vědecký redaktor Milan Myška. Opava, Ostrava: Nakladatelství OPTYS a Ostravská univerzita 1993, s. 55. 151 Kuhländchen, různé ročníky. 152 Biografický slovník Slezska a severní Moravy, s. 55. 153 Údaj nalezen na Citováno dne 31. března 2010. 154 KRAMOLISCH, Walter: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 2. Die Sammlung von Felix Jaschke (1818) Lieder im Kuhländler Volkston. Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1988.

- 35 -

Kühlandl také nápěvy. Jako první byla zaznamenána melodie písně, až poté byl pod notovým záznamem zapsán její text ve strofách. Písně jsou uváděny bez názvu, jsou pouze číslovány. Felix Jaschke byl hlavně kronikář a také sbírka písní vznikla v rámci jeho kronikářského zájmu. To se také odráží ve výběru písní. Sběratel totiž nerozvažoval, které písně do svého díla zařadí, nýbrž do své sbírky vložil všechny písně, na které narazil, bez rozdílu. Tak se vedle sebe objevují staré cenné písně s průměrnými až podřadnými písněmi mladšími. Ovšem i tyto podřadné písně, které by Meinert do své sbírky nezařadil, protože se mu jednalo hlavně o starobylost písní, jsou dnes pro nás cenným dokumentem doby, v níž Jaschke žil.155 Také sám Felix Jaschke v předmluvě nadepsané Meine lieben Landsleute im Kuhländchen píše, že se zpěvem prozradí nálada a pocity člověka, a právě ty chtěl ve své sbírce zachytit. I z tohoto nadpisu předmluvy vidíme rozdíl mezi Meinertem a Jaschkem, pro jaký účel svou sbírku psali. Zatímco Meinert sbíral písně pro vědecké účely, Jaschke psal svá díla o krajanech a rovněž jim je chtěl věnovat. Felix Georg Jaschke byl nejen sběratelem informací o svém kraji, ale kromě toho byl i majitelem sbírky hudebních nástrojů. Tato sbírka byla kuriózní v tom, že obsahovala kompletní sadu hudebních nástrojů turecké harmonie. Jeho nástroje byly použity například 26. října 1816, kdy přišla z Nového Jičína zpráva o vítězství v bitvě u Lipska. V ten den vyzváněly zvony, v kostele se zpívalo Te Deum a večer při osvětlení města zazněla turecká hudba právě s nástroji z Jaschkeho sbírky.156

3.1.3.3

Friedrich Kubiena

Friedrich Kubiena se narodil 21. listopadu 1860 v Olomouci. Jeho otec, který pocházel ze Štramberku, se vypracoval z učitele obecní školy na profesora reálné školy a okresního školního inspektora. Friedrich Kubiena vyrůstal v malebném biskupském městě, což ho ovlivnilo na celý život. Obzvláště hluboce na něj působily církevní slavnosti či vojenské divadelní hry, při nichž se mohl setkat s hudbou na vysoké úrovni. Rovněž povolání otce velmi zapůsobilo, a tak se chtěl po jeho vzoru stát učitelem. Po absolvování nižší reálné školy nastoupil na učitelský ústav a po jeho ukončení v roce

155

KRAMOLISCH, Walter: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 2., s. 10. 156 BECK, G.: Felix Georg Jaschke, Kuhländchen 9, 1928, s. 2.

- 36 -

1879 začal jako provizorní učitel vyučovat na škole v Žilině u Nového Jičína. V roce 1880 se stal již učitelem chlapecké školy v Novém Jičíně a po složení zkoušky učitelské způsobilosti začal v roce 1882 učit na dívčí škole, na níž setrval třicet let.157 Dne 3 srpna 1887 se oženil s dcerou novojičínského obchodníka Karla Endlichera, která sdílela jeho lásku k hudbě. Spolu měli čtyři děti – tři syny158 a jednu dceru.159 Kubiena trpěl nervovou chorobou, která se poprvé silněji projevila v letech 1905−06 a v roce 1912 ho přinutila odejít do důchodu. Zemřel 5. března 1922 na mrtvici a byl pohřben na novojičínském hřbitově.160 Při výkonu svého učitelského povolání se snažil svým žákům předávat nadšení pro dobro a krásu. Byl oblíbený jak u žáků tak ve společnosti, o čemž svědčí i jeho přezdívka „Onkel Fritz“ (strýček Fric).161 Rád chodil na procházky a výlety do okolí a obdivoval přírodu, která mu byla zdrojem poezie krásy. Z ní čerpal inspiraci. Také lásku k přírodě se snažil Fritéz Kubiena rozvíjet u mládeže. V Novém Jičíně založil mládežnický spolek Wandervogel, který se rozšířil po celém Kravařsku.162 Měl také cit pro barvu, který mohl rozvíjet na procházkách se svým přítelem – malířem Hugo Baarem, který patřil k nejvýznamnějším novojičínským malířům.163 Friedrich Kubiena se plně zapojoval do hudebního života města a brzy se stal jednou z předních osobností hudebního života. V letech 1886−1912 vyučoval na nově vzniklé hudební škole (viz dále) zpěv a klavír.164 Byl členem hudebních spolků – Männergesangverein a Musikverein. Na poli hudebního života byl tak aktivní, že se účastnil téměř všech hudebních představení a aktivit ve městě.165 Byl tedy především hudebníkem, sběratelem písní, skladatelem, ale i básníkem příležitostných básní. Hudba však byla jeho největší vášní. Jeho přítel Josef Ullrich vzpomíná, že Kubiena uměl hrát na téměř všechny hudební nástroje. Údajně hrál výborně hrál na klavír, na který rád improvizoval na melodie významných hudebních skladatelů a také u něj skládal své vlastní kompozice.166 Jeho vlastní hudební skladby,

157

ULLRICH, Josef: Friedrich Kubiena. Kuhländchen 5, 1923, s. 133. Jeden ze synů byl za první světové války v zajetí na Sibiři. 159 ULLRICH, J.: Op. cit., s. 133, 134. 160 Ibidem, s. 134. 161 Ibidem, s. 130. 162 Ibidem. 163 Ibidem, s. 120−130. 164 Ibidem, s. 133. 165 Ibidem. 166 Ibidem, s. 130. 158

- 37 -

úpravy jiných děl či instrumentace se však většinou nedochovaly, neboť Fritz Kubeina je nenechal vydat. Většina skladeb zůstala v rukopisech, které autor rozdával svým přátelům. V časopise Kuhländchen vyslovuje Josef Ullrich, své přání shromáždit a vydat Kubienovy skladby v knižní podobě.167 Jeho přání ale parně nebylo uskutečněno. S Kubienovou oblibou procházek po okolí souvisela také jeho záliba ve sběru lidových písní a lidových tanců. Jeho prvotní motivy sběru folklorního materiálu byly tedy odlišné od Meinertových, který začal sbírat lidové písně pro vědecké účely. Kubiena však podobně jako Meinert viděl ve folkloru pramen dalšího umění. Proto navštěvoval lidové slavnosti, ale také cíleně oslovoval skupiny ochotných lidí i jednotlivce, kteří mu zpívali písně a předváděli tance. Pro svůj sběr písní zvolil rovněž metodu sběru folklorního materiálu v terénu. O způsobu sběru píše předmluvě své sbírky třiceti tanců z Kravařska Kuhländler Tänze: „Tanzproben wurden, wo es ging, vorgenommen; in der Bauernstube, im Gasthause, in der Scheune. In Deutsch-Jaßnik wurde die Schneiderwerkstätte dazu benutzt, Nähmaschine und Arbeitstisch wurden beiseite geschoben und wir tanzten mit den Schneidergesellen und den Töchtern des Hauses unter der bewährten Leitung des Herrn Franz Schubert das ,Minet´. Eine Fiedel genügte als Ballorchester. Auf der Straße von Kunewald nach Seitendorf tanzten wir mit dem Teichmann aus Seitendorf auf der Straße, neben welcher der Besagte Gras mähte, einige Tanznummern. Weniger häufig war es mir beschieden, auf dem Tanzboden alte Tänze zu studieren, denn nur in sehr vorgerückter Stunde ist die Stimmung so weit gehoben, daß die Alten zum Tanz antreten und sich einen ,Mischlich´, ,Houseöcker´ oder einen ,Hienerschorrlich´ bestellen.“

168

Kubiena v úvodu sbírky také vzpomíná na první podněty ke sběru. Byl jím slavnostní průvod různých národů Rakouska, jenž se konal na jaře 1908 ve Vídni (viz obrazovou přílohu). Průvodu se zúčastnilo 250 lidí z Kravařska, kteří předváděli staré zvyky, tance s písněmi. Již při nácviku těchto tanců se Friedrich Kubiena několik tanců poznamenal. Kravařské tance měly ve Vídni úspěch. Hudební doprovod zajistila kapela z Životic u Nového Jičína. Také druhý den, když přednáděli Kravařané své tance v Pratru, přitahovaly na sebe pozornost davů lidí, kterých stále přibývalo. Tak velká popularita kravařských tanců přiměla Kubienu, aby své zaznamenané tance vydal v časopise Unser Kuhländchen. Protože i tyto otištěné tance měly veliký ohlas, rozhodl se Kubiena, že začne kravařské tance sbírat systematicky. Tance pro svou sbírku shromažďoval v letech 1912 a 1913 (tedy už na důchodě) ve vesnicích Bělotín, Jeseník, 167 168

ULLRICH, J.: Op. cit., s. 133. KUBIENA, Fritz: Kuhändler Tänze. Einleitung, s. 3–4.

- 38 -

Suchdol nad Odrou, Kunín, Životice, Stachovice a Kujavy.169 Přímo v Novém Jičíně tedy nesbíral, ale je nanejvýš pravděpodobné, že byly tyto tance prováděny i v Novém Jičíně. Sbírka Kuhändler Tänze vyšla poprvé v roce 1913 a pro veliký úspěch se dočkala druhého vydání ve 20. letech. Obsahuje 30 tanců ze zmíněné oblasti, o nichž si Kubiena myslel, že jsou nejzajímavější. Tím se rovněž odlišoval od Meinerta, který sbíral různá znění téže písně. Kubiena vydává pouze reprezentativní vzorek tanců, které sám zvolil. Na Kravařsku se netancovaly pouze zdejší specifické tance, ale byly přejímány i různé jiné, na bálech se například tancovaly valčíky, polky, mazurky, kvadrilky apod. Tyto tance však lidé nepřebírali otrocky, ale přizpůsobovali si je podle své nátury.170 Ve sbírce se nachází melodie tanců upravené pro Kubienův oblíbený nástroj, klavír. Předností Kubienovy sbírky je, že kromě nápěvů obsahuje popis také tanců. Každý z třiceti tanců je do detailu popsán ve speciálním oddíle, u minethu nalezneme také nákresy. Díky těmto popisům jsou tance uchovány i pro příští generace a lze je realizovat folklórními soubory i dnes,171 kdy by jinak vešly v zapomnění. V tomto oddíle, který se nachází před vlastním notovým materiálem, jsou u některých tanců také texty, avšak ty u většiny tanců chybí. Charakteristické tance pro Kravařsko byly například Mineth, Hienerschorr (Houf slepic), Zigeunerpolka (cikánská polka), Tichletanz (šátečkový) (snad je zde také spojitost se soukenickým průmyslem – viz kapitolu o průmyslu), Kochlöffeltanz (vařečkový) či Mühlerad (mlýnské kolo). Sbírka oněch třiceti tanců byla údajně jeho posledním vydaným dílem za Kubienova života. „Viele andere, wie z. B. verschiedene Ländler, Polsch-Drehn, Spazierpolka, Brüderlein fein, Hammerschmied, Warum soll im Leben, Ekusee, die beliebte Eisenbahnpolka u. a. sind für spätere Zeit bei mir aufgehoben.“ Z uvedeného výroku je patrné, že Fritz Kubiena zamýšlel vydat i další tance, avšak kvůli předčasné smrti se mu nepodařilo úmysl uskutečnit.172

169

KUBIENA, Fritz: Kuhändler Tänze. Einleitung, s. 3. Ibidem, s. 4. 171 Například Tichletanz a Zigeunerpolka (cikánskou polku) má v repertoáru novojičínský valašský soubor lidových tanců Javorník. 172 Ibidem, s. 4. Kubienovy tance byly uplatňovány také při divadelních hrách, které byly prováděny o po první sbětové válce. V přetiscích těchto her, které byly k dostání v knihkupectví, je Kubienovo jméno uvedeno v souvislosti s hudební složkou ve vlasteneckých hrách Josepha Hauptmanna Huldigung der Heimat z roku 1921, která byla napsána pro první německou vlasteneckou slavnost a po první světové válce znovuprovedena roku 1921 v Opavě, a Der Rockengang, která byla předváděna 1920 v Novém Jičíně, 170

- 39 -

Kubienovy písně tvoří také část sběratelské práce Seppa Großschmidta,173 který se snažil v 90. letech 20. století sesbírat tance sudetských Němců. Z území Kravařska obsahuje Großschmidtovo dílo kolem 40 tanců, Kubienovy tance tvoří tedy téměř tři čtvrtiny kravařských tanců uvedených v této sbírce. Také z toho je patrné, že Kubienova sbírka je stále důležitým pramenem pro zkoumání kultury sudetských Němců na Kravařsku. Großschmidtova sbírka, která rovněž obsahuje notový materiál a popisy tanců, a na rozdíl od Kubieny naprosto postrádá veškeré texty písní, je uložena v Sudetoněmeckém hudebním institutu v Regensburgu. Kromě kravařských tanců sbíral Kubiena také dětské písně, které vydali po jeho smrti jeho přátelé. Zatím se nepodařilo vypátrat, kde je uložen onen výtisk, ale rukopisy nebo opisy těchto písní se nacházejí v pozůstalosti Waltera Kramolische v Regensburgu.174

3.1.3.4

Stephan Weigel

V souvislosti se sběrem písní, a to přímo v Novém Jičíně, je třeba se zmínit také o Stephanu Weiglovi.175 Narodil se zde 24. nebo 26. prosince 1848 v Uničově. Jeho otec Ludwig, ševcovský mistr, si vzal v roce 1847 Josefu Gux Hartlovou. Oba měli z předchozích manželství děti, a tak byl Stephan v pořadí jejich 23. potomkem. Neměl však hezké dětství. Postarší rodiče, kteří malému Stephanovi nerozuměli, ho nechali učit na tkalce, ale to chlapce neuspokojovalo. Navíc byly v roce 1860 rušeny cechy a z řemeslníků se stávali živnostníci, což nebyla příliš dobrá perspektiva obživy. Ve 14 letech opustil Stephan Weigel své rodiče a proputoval Slovensko, Maďarsko, 1921 v opavském divadle při příležitosti dnů mládeže a téhož roku v Šumperku vrámci kulturních dnů, kde měly zejména kravařské tance velký úspěch. HAUPTMANN, Joseph: Huldigung der Heimat. Ein Heimatfestspiel. Verlag der L. V. ENders´chen Kunst-Anstalt Neutitschein 1921. Zde v úvodu také Joseph Hauptmann děkuje Friedrichu Kubienovi, der dem Stück durch seine prächtige, innige Musik erst zu voller Wirkung verholten hat“. Tento výtisk však Kubienovy tance neotiskuje, o doprovodný notový materiál si však mohl zájemce ucházet přímo u Friedricha Kubieny, nebo mu mohly být zprostředkovány vydavatelstvím. (Obálka výše citovaného díla.) Přetisk hry byl také uveden v časopise Unser Kuhländchen, 2. Band, od s. 65. Obálka sbírky básní Josepha Hauptmanna: Die Bauerntruhe. Gedichte im Kuhländer Mundant. Druck und Verlag der L. V. ENders´chen Kunst-Anstalt Neutitschein 1922. 173 GROßSCHMIDT, Sepp: Sudetendeutsche Volkstänze. Eine Sammlung mit Melodien, Tanzbeschreibungen und Erklärungen. Regensburg, Sudetendeutsche Musikinstitut 1995. 174 Na tomto místě bych chtěla ještě jednou vyjádřit vděčnost současnému řediteli Sudetoněmeckého hudebního archivu Andreasi Wehrmeyerovi a bývalému řediteli Widmaru Haderovi, kteří mi umožnili přístup do nezpracované a až do mého příchodu neotevřené pozůstalosti Waltera Kramolische. 175 Informace o Weiglevě životě jsou čerpány z Uničovského zpravodaje (citace – viz dále), z časopisu Kuhländchen z roku 1924, který mu věnoval článek v souvislosti s jeho úmrtím v tomto roce, a z článku: BLASCHKE, Anton: Heimatforscher Stephan Blaschke. Kuhländchen 6, 1925, s. 97–101.

- 40 -

Rakousko a Bavorsko. Na svých cestách potkal člověka, který v něm vzbudil lásku k minerálům. Pak se vrátil na Moravu a nějakou dobu pracoval jako horník v dole na Benkovském kopci. K fárání se dostal i po vojně, ale jen na krátkou dobu. V roce 1871 nastoupil jako četník do Libiny, brzy byl odvelen do Nového Jičína a roku 1873 do Suchdola nad Odrou. Zde se roku 1897 oženil s 22letou Marií Terezií Sudolskou z Žiliny u Nového Jičína, dcerou mlynáře. Ze šťastného manželství s Marií Terizií měl tři děti: Marii (narozenou 1881), Paulinu (narozenou 1882) a Rudolfa (narozeného 1885), který se stal v Novém Jičíně po Johannu Parschovi farářem. Stephan Weigel byl v roce 1898 ze zdravotních důvodů penzionován,176 což mu přivodilo finanční problémy. Dokonce se musel přestěhovat ze Suchdola do Nového Jičína, kde si přivydělával jako písař. Tady však mohl také publikovat a přednášet na reálném gymnáziu či v místních spolcích (například roku 1902 v katolickém Gesellenverein nebo později ve spolku Wandervogel) o svých koníčcích (viz dále) a postupem času se stal pro svou houževnatou práci váženým občanem. Přednáškami se proslavil a byl také zván například do Brna či do Vítkovic. V březnu 1923 mu zemřela manželka, která ho v práci velmi podporovala. Stephan Weigel zemřel krátce po ní, 15. září 1924. O tom, jak byl vážným občanem svědčí také velkolepý pohřeb, který se konal 17. září a jehož se zúčastnilo kolem třiceti duchovních a mnoho předních osobností města. O jeho úmrtí se zmiňuje také časopis věnovaný Kuhländchen, který jeho úmrtí zmíňuje nejen v přehledu událostí města,177 ale také mu věnuje samostatný článek. Stephan Weigel si vytvořil silný vztah ke kraji, v němž žil. Začal se zajímat o historii a přírodovědu, zejména o geologii. V Novém Jičíně ho v této zálibě podporoval zdejší děkan Josef Prorok, který byl rovněž náruživým mineralogem a paleontologem.178 Weigelovy sbírky minerálů převzalo vídeňské muzeum historie a přírodních věd. O mimořádných úspěších na tomto poli svědčí i to, že v roce 1913 získal za svou neúnavnou práci diplom Říšského geologického úřadu ve Vídni. Vedle minerálů se zajímal, podobně jako Felix Jaschke sto let před ním, také o život zdejšího lidu. Díky svému zájmu o folklor začal sbírat kravařské pohádky, pověsti, písně a říkadla. Do německého lidového kalendáře, který byl vydán 176

V zimě totiž uklouzl na náledí a těžce si poranil míchu. BLASCHKE, A.: Op. cit., Kuhländchen 6, s. 99. 177 Zeitgeschichtliches aus dem Kuhländchen. Kuhländchen 6, Das Jahr 1924, s. 175. 178 Prorokovy sbírky se později byly později uloženy v novojičínském muzeu. BLASCHKE, Anton: Heimatforscher Stephan Blaschke. s. 98.

- 41 -

v Olomouci, napsal o zdejších zvycích jako Saatreiten či stavění křížků ke krajům polí.179 Psal také o tom, jak se lidé odívali,180 jak se stravovali nebo jak bydleli. Mnoho prací zůstalo pouze v rukopisech, některé práce byly publikovány časopisecky.181 Tento sběratel lidového umění sbíral také například kravařské krajky, které byly později vystaveny v Kravařském muzeu v Novém Jičíně.182 Stephan Weigel projevil rovněž zájem o lidové písně. Byl to také on, kdo znovu upozornil na Meinertovu Fylgii a zasadil se o její druhé vydání v roce 1909. Lidové písně však také sám sbíral. Jednou z dochovaných prací vydaných knižně je sbírka vánočních písní přímo z Nového Jičína Neutitschener Krippenlieder. Jak píše Stephan Weigel v úvodu sbírky, ke sběru písní se dostal náhodou. V Novém Jičíně žil Franz Schmach, který měl nejkrásnější vyřezávaný betlém ve městě. Po jeho smrti přišel za Stephanem Weiglem Schmachův syn Franz Schmach mladší, a snad proto, že byl Weigel známým sběratelem folkloru a přírodnin, mu přinesl sešit rukopisně zaznamenaných písní, nebo spíše zlomků písní. To inspirovalo Stephana Weigla, aby nejdříve doplnil texty písní a posléze opatřil melodiemi. Weigel usiloval o to, aby písně zachytil v úplnosti, neboť po roce 1900 hrozilo písním zapomnění. Aby mohl doplnit písně načrtnuté Franzem Schmachem, vyhledal jeho bývalé pomocnice Marii Seifertovou a Marii Ullrichovou, které pracovaly v továrně. Ty si pamatovaly texty o melodie v úplnosti.183 Stephan Weigel měl také pomocníka na zaznamenání melodií, neboť se mu podle svého hodnocení nedostávalo hudebního talentu. Melodie k textům mu pomohl zapsat Johann Knirch, bývalý farář a konzistorní rada, který trávil v Novém Jičíně svůj důchod.

179

BLASCHKE, Anton: Heimatforscher Stephan Blaschke. s. 99. O kravařských krojích pojednal na pokračování v časopise Kuhländchen 3, 1920, – na různých místech časopisu. 181 Psal například kulturně historické články pro Zeitschrift für österreichische Volkskunde, Deutsche Volkszeitung, aj. Kuhländchen 6, s. 99.Také publikoval mj. pro národopisný časopis Unser Kuhländchen. V jeho 1. svazku to byl například článek o robotě v Kuníně. Viz Kuhländchen. Vyd. Teltschik, Wilhelm. 1. Band, 3., 4. Heft, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1909, s. 133– 153. HIRNEROVÁ, Nikola - ŘÍČAN, Dan: Uničovský rodák Staphan Weigel by oslavil 160. narozeniny. Uničovský zpravodaj, roč. XV., 18. prosince 2008, s. 6; BLASCHKE, Anton: Heimatforscher Stephan Blaschke. Kuhländchen 6, 1925, s. 97–101. 182 Kuhländler Heimatkunst. Sudetendeutsche Heimatkunde – Das Kuhländchen. Von Direktor Karl Lux. Heft 43, Enders Nový Jičín 1931 k 7. slezské Kulturwoche, s. 17. 183 Weigel, Stephan: Neutitschener Krippenlieder. Zweite unveränderte Auflage. Neu-Titschen, L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt ? 180

- 42 -

Sbírka Neutitschener Krippenlieder obsahuje devatenáct písní spojených s vánočním okruhem. Jedna píseň je nadepsaná jako adventní píseň (Adventlied), sedm písní jako písně Vánoční (Weihnachtslied), tři písně jako Pastýřské (Hirtenlied), čtyři jako Jesličkové (Krippenlied), dvě pro Ježíška a jedna, která se jmenuje Wie Maria und Josef (Josef und Maria) Herberg suchen je bez bližšího označení. Tato píseň, jak píše Weigel v předmluvě, pocházela původně z Fulnecka, o čemž svědčil i dialekt. Stephan Weigel se však nezdráhal ji uvést do Novojičínských jesličkových písní, protože sem ji přibližně 100 let před vydáním sbírky přinesl fulnecký soukeník a píseň se ve městě rychle rozšířila.184 Tímto zároveň Weigel demonstruje, jak probíhalo šíření lidových písní, a nejen lidových písní, ale lidového umění vůbec. Také pastýřská píseň O Fraede über Fraede byla uvedena už v Meinertově Fylgii jako fulnecká vánoční píseň, avšak rovněž ona byla přímo ve Novém Jičíně zpívána.185 Naopak Adventní píseň, která zachycuje rozhovor Marie a anděla zvěstujícího jí narození Spasitele, pochází z Nového Jičína a odtud byla šířena mezi lidem. Dokonce byla jako lidová píseň otiskována na letácích a zpívána na jarmarcích, ale i na různých poutních místech.186 Píseň O Fraede über Fraede byla vydána na letáku už v roce 1753. Je dokonce nejstarším dochovaným tiskem vánoční písně zachycení ve svém nářečí.187 Weigel Meinertovu Fylgii znal, přesto se zaměřil na sběr písní podle vlastního výběru podle vlastní metody. I kdyžWeigelova sbírka není tak rozsáhlá a propracovaná jako Meinertova, také pro dnešní badatele a příznivce folkloru představuje důležitý pramen poznání sudetoněmeckých písní s vánoční tematikou. A protože vánoční písně sbíral výhradně v Novém Jičíně, nazval je Neutitschener Krippenlieder (Novojičínské jesličkové písně).

184

Neutitschener Krippenlieder, s. 3−4. Ibidem, s. 4. 186 Ibidem, s. 4, píseň s. 5. 187 Kuhländchen 3, s. 71. 185

- 43 -

3.2

Taneční sál v Novém Jičíně

Jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách kultury v Novém Jičíně bylo zřízení tanečního sálu. Jak jsme pojednali na počátku této práce, tuto událost považujeme za natolik jedinečnou, že počátkem tanečního sálu vymezujeme v souvislosti s hudbou v Novém Jičíně i počátek 19. století. Velký taneční sál byl zřízen v roce 1800 k obveselení zdejších lidí v domě nad masnými krámy a tento sál byl známý a – podle Johanna Nepomuka Enderse a Hermannovy kroniky – nejkrásnější v širokém okolí.188 Felix Jaschke ve své kronice dokonce píše, že byl po sále v Brně největším na celé Moravě.189 Tyto superlativy již mnohé napovídají o jeho významu. Taneční sál se nacházel v domě na rohu náměstí, v němž zemřel 14. července 1790 generál Ernst Gideon von Laudon,190 známý z lidových písní. Podle Jaschkeho kroniky nechal sál postavit obchodník Heller, podle kroniky Hermannovy byla majitelem sálu původně obec, která ho pronajímala za jistý poplatek majiteli šenkovního domu č. 45.191 Později byl zřejmě prodán novojičínským měšťanům, čemuž odpovídají jeho pozdější pojmenování. Kromě prvotního prostého názvu taneční sál (Tanzsaal), se kterým se setkáváme například v Hermannově kronice, se mu později začalo podle majitele říkat Billimkův sál,192 později také Mechův, po narození habsburského korunního prince byl na jeho počest pojmenován Rudolfův sál, a protože byl jeho posledním majitelem Max Schermer, říkalo se mu Schermerův.193 K sálu patřilo také devět menších místností, které měly sloužit k zábavě menších uzavřenějších společností. Velký sál i tyto malé salonky byly údajně vybaveny velmi vkusným nábytkem tak, aby se tu lidé cítili dobře a mohli si odpočinout od svých každodenních starostí.194

188

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 38–39; ENDERS, Johann Nepomuk: Gedenkblätter aus Gegenwart und Vergangenheit. Ein kleiner Beitrag zur Chronik, Kultur- und Sittengeschichte der Stadt Neutitschein. Neutitschein: Druck und Verlag von J. N. Enders 1866, s. 9. 189 JASCHKE, F: Neutitschein in Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 40. 190 Jedná se o dům na dnešním Masarykové náměstí č. 29, na němž visí pamětní deska. 191 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 38−39; JASCHKE, F: Op. cit., s. 40. 192 BERGER, Anton: Chronistische Nachrichten aus Neutitschein, Kuhländchen 2, 1920, s. 11. 193 Männergesangverein Neutitschen 1853−1913. Gedenkenschrift zur 60jähr. Bestandesfeier. Neutitschein: Im Selbstverlage des MGVs, Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt Hosch & Schleif, Pfingsten 10.–12. Mai 1913 194 JASCHKE, F: Neutitshein in Jahre 1817. Kuhländchen 8, 1927, s. 40.

- 44 -

Tento sál měl dvojí účel: jednak soužil – jak již prozrazuje jeho název – k tanečním zábavám a jednak se zde konala divadelní představení. V 1. polovině 19. století, ale i později byly obzvláště oblíbené komedie. Pořádaly se zde vyhlášené plesy, které byly hojně navštěvovány. Proslulé byly zejména plesy organizované každým rokem o masopustě, kdy se konaly týdně tři bály: v neděli to byl „Pudelball“ (patrně pro obyčejné lidi), v úterý „Nobelball (noblesní ples, patrně pro společenskou smetánku) a ve středu „Bürgerball“ (měšťanský ples). Oblíbený byl také císařský ples („Kaiserball“) a maškarní bál.195 V dobových

kronikách

i

jiných

pramenech

se

dochovaly

zprávy

z mimořádných událostí, které byly pořádány v tomto sále. Po skončení napoleonských válek musel být velkolepou událostí ples v roce 1816, který uspořádal sbor důstojníků toskánského pluku. Na tento ples byl totiž vynaložen celkem vysoký obnos 6000 zlatých.196 Ve dvacátých letech 19. století se v sále konala divadelní představení, jejichž výtěžek šel na dobročinné účely. V divadelních hrách účinkovala amatérská herecká společnost.197 V 19. stoleté začali totiž obyvatelé rozvíjet vlastní hereckou či koncertní činnost, jejíž aktéry byli ochotníci. Říkalo se jim diletanti, ale jejich výkony mohly být na profesionální úrovni.198 Jak je zaznamenáno v Hermannově kronice, novojičínští divadelníci byli údajně vybaveni bohatou garderobou, mnoha hudebninami i hudebními nástroji.199 Z toho vyplývá, že při divadelních představeních hrála hudba velkou roli a novojičínští diletanti jí věnovali mnoho pozornosti. Tyto produkce byly zajisté velkými kulturními událostmi, neboť je přišlo shlédnout mnoho lidí z Nového Jičína i z jeho dalekého okolí. O jejich jedinečnosti svědčí i skutečnost, že byly zaznamenány v kronice města.200 Bohužel už v ní chybí zmínky o repertoáru, o vedoucím divadelníků či o hudebnících, kteří zajistili hudební složku. Divadelní produkce novojičínských diletantů však nebyly první, neboť Felix Jaschke píše ve své kronice Neutitschen im Jahre 1817, že se již dříve, před tímto rokem, měla konat v sále pravidelná divadelní představení. Každým rokem sem údajně zavítala herecká společnost z Opavy. Felix Jaschke rovněž píše, že hudba, která v sále 195

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 38−39; ENDERS, J. N.: Op. cit., s. 9; JASCHKE, F: Neutitshein in Jahre 1817. Kuhländchen 8, 1927, s. 40. 196 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 41; ENDERS, J. N: Ibidem. 197 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 42; ENDERS, J. N: Ibidem. 198 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Brno: Muzejní vlastivědní společnost 2001, s. 135. 199 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 42; ENDERS, J. N.: Op. cit.,s. 9. 200 Ibidem.

- 45 -

zazněla, byla „gut besetzt“. Podíleli se na ní místní muzikanti s vojenskými, kteří zde zajišťovali divadelní i hudební provoz.201 V v Jaschkeho kronice tedy nacházíme důkaz, že hudba, která zněla v tomto sále, měla vysokou úroveň.202 Mimořádnou událostí pro dějiny novojičínského tanečního sálu byl ples v roce 1843, neboť tehdejší majitelel tanečního sálu Sebastian Billimek pozval Josefa Strausse, aby zde se svým vídeňským orchestrem účinkoval.203 Z toho můžeme vyvodit několik závěrů: například 1) pozvání vídeňského orchestru do Nového Jičína naznačuje, jak měl Nový Jičín blízký vztah k Vídni, 2) přijetí pozvání takovou osobností jako Joseph Strauss, syn slavného Johanna Strause st. a bratr “krále valčíků” Johanna Strausse ml., který se proslavil jako kapelník a hudební ředitel dvorských plesů ve Vídni, svědčí o výborné pověsti a výjimečnosti tohoto sálu. Josef Strauss za vystoupení se svou kapelou dostal zaplaceno 600 zlatých,204 což byl téměř dvojnásobek ročního příjmu ředitele kůru, který byl nabízen v roce 1854 (viz kapitolu o farním kostele). Josef Strauss hrál se svou kapelou v Novém Jičíně ještě dvakrát, v roce 1847205 a 1849.206 Akce, které se v tanečním sále pořádaly, byly velmi pestré. O tom svědčí i velkolepé představení pašijí, které provedla 12., 13. a 14. března 1876 blíže nejmenovaná společnost. Tyto pašije byly realizovány podle vzoru pašijí v OberAmmergau.207 Od poloviny 50. let, kdy narůstal počet spolků, se rozšířilo využití i tanečního sálu. Mužský pěvecký spolek zde provozoval své Liedertafeln,208 například 29. ledna

201

Sál měl bohaté využití. Konaly se zde nejen bály a divadelní představení, ale také slavnostní bankety. Jedním z nich byl velkolepý banket v roce 1841 pořádaný zámožným měšťanem Nového Jičína Franzem Mechem při příležitosti znovuotevření a posvěcení Španělské kaple. (Viz kapitolu o Španělské kapli.) Banketu se účastnilo duchovní i představenstvo i představenstvo města. 202 Sál měl bohaté využití. Konaly se zde nejen bály a divadelní představení, ale také slavnostní bankety. Jedním z nich byl velkolepý banket v roce 1841 pořádaný zámožným měšťanem Nového Jičína Franzem Mechem při příležitosti znovuotevření a posvěcení Španělské kaple. (Viz kapitolu o Španělské kapli.) Banketu se účastnilo duchovní i představenstvo i představenstvo města. 203 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 55; ENDERS, J. N.: Op. cit.,s. 9. 204 Ibidem. 205 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 58. 206 Ibidem, s. 66. 207 Ibidem, s. 165. 208 Viz kapitolu o Männergesangverein.

- 46 -

1856 při oslavách stého výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta, dále v letech 1858, 1863, 1869 atd.209 Také se zde konaly koncerty, například 1870 se zde konal slavnostní koncert ke stému jubileu narození Beethovena, při němž spoluúčinkoval výše zmíněný spolek, rovněž v roce 1871 či 2. prosince 1873, kdy se konal slavnostní koncert při příležitosti oslavy 25. výročí nástupu císaře na trůn.210 Na počest stříbrné svatby císařského páru byl 24. dubna 1879 položen základní kámen městského chudobince. Při této příležitosti uspořádal Hudební spolek s mužským pěveckým spolkem v tanečním sále slavnostní koncert.211 Spolky v tanečním sále pořádaly rovněž své plesy, z mnoha místních spolků jmenujme například společný bál místního tělovýchovného spolku a mužského pěveckého spolku, který se zde konal 20. ledna 1872, nebo kupříkladu v roce1876 Schermerově sále organizoval samostatný bál novojičínský pěvecký spolek.212 Konaly se zde o masopustní zábavy, například oblíbené byly večerní humorné zábavy, které v 70. letech pořádala organizace dobrovolných hasičů.213 Od 70. let 19. století již můžeme akce pořádané v Schermerově sále pozorovat lépe díky nově zřízeným novinám Neutitscheiner Wochenblatt, které přinášely podrobné informace o dění ve městě. Z akcí organizovaných v tanečním sále vynikají velkolepá divadelní představení, která se těšila velké popularitě místních obyvatel i návštěvníků z okolí. Jako příklad uvádíme divadelní hry z roku 1874. Jak informuje Neutitscheiner Wochenblatt z roku 1875, o Vánocích, v neděli 26. prosince 1874 začal v Schermerově sále cyklus divadelních představení, které pořádalo těšínské divadlo. Tento cyklus byl zahájen Kneiselovou veselohrou Anti-Xantipe. U publika vzbudila veselí také Paterova hra Krieg der Frauen. Těšínské herce řídil August Actmann, který ztvárnil také jednu z rolí. Inscenace byla údajně velmi podařená a hlavní role byly provedeny s virtuozitou.214

209

Männergesangberein Neutitschen 1853−1913. Gedenkenschrift zur 60jähr. Bestandesfeier. Neutitschein: Im Selbstverlage des MGVs NJ, Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt Hosch & Schleif, Pfingsten 10.–12. Mai Pfingsten 10.–12. Mai 1913, s. 7, 10, 11−12 a 14. 210 Ibidem, s. 15 a 17, 211 Ibidem, s. 20. 212 Ibidem, s. 16 a 18. 213 Ibidem, s. 18 a dále. 214 Neutitschener Wochenblatt, 2. Jahrgang, Nro. 1, Sonntag 3. Januar 1875.

- 47 -

Z výše uvedeného lze vypozorovat, že divadelní představení měla ve městě velkou oblibu a že Schermerův sál měl na poli divadelní i hudební kultury Nového Jičína své nezastupitelné místo. Dokonce se mu říkalo Ringtheater. V roce 1881 však došlo k osudovému neštěstí, které udělalo konec tohoto sálu i divadla. Byl jím požár.215 Po něm už taneční sál ani divadlo na náměstí nebylo obnoveno. Funkce, které Schermerův sál plnil, se přenesly do zařízení ve městě, jako byly restaurace či nově vzniklý německý Spolkový dům (viz následující kapitolu a kapitolu o spolcích).

3.3

Hudební život novojičínských hospod

Do mozaiky hudebního života musíme zařadit i kapitolu o hospodách, neboť i zde bylo možné se setkat s hudbou. V Novém Jičíně bylo poměrně velké množství hospod, například Zur Sonne (U Slunce), Zum blauen Lamm (U Modrého beránka), Zum Hirsch (U Jelena), Pochhütte (Bocheta) atd., z nichž měl z hlediska hudby zásadní význam Hoschův podnik, který získal na oblibě u novojičínských obyvatel zejména v druhé polovině 19. století. Základ

lokálu

Aloise

Hosche

tvořila

rozlehlá

pivnice

(Bierhalle).

Kromě tohoto velkého sálu disponoval podnik prosklenou verandou, velkou zahradou a kuželkovou dráhou. Není divu, že se tento lokál stal nejnavštěvovanější hospodou v Novém Jičíně. Zejména v 70. a 80. letech 19. století se stalo Hoschovo restaurační zařízení nejnavštěvovanějším ve městě.216 Ačkoliv jeho primární funkce byla zaměřena na konzumaci jídla a pití, je nutno říci, že toto zařízení přispívalo i k hudební kultuře města. Alois Hosch totiž pro pobavení svých zákazníků pořádal různé akce. Konaly se zde mimo jiné koncerty hudebního spolku, Liedertafeln mužského pěveckého spolku, navštěvované byly i taneční zábavy a bály. Dokonce se zde pořádaly i plesy pro elitu, což poukazuje na to, že po zrušení Schermerova tanečního sálu převzal tento podnik funkci tančírny. Rovněž divadelní představení byla po zrušení sálu na náměstí přesunuta do Hoschova lokálu, a tak i jeho lokál nabyl funkci divadelního sálu.217 O aktivitách Hochova podniku nám může podat přehled mj. i Neutitschener Wochenblatt, neboť na jeho stránkách se nacházejí reklamy na tyto akce, což poukazuje 215

ULLRICH, Josef: Die Schmiedgasse in Neutitschen. Kuhländchen 10, 1929, s. 6. Ibidem. 217 Ibidem. 216

- 48 -

i na to, že Alois Hosch uměl svůj podnik dobře propagovat. Aby nalákal do své hospody hosty, uspořádal akci, poslal reklamu do novin, čímž vešel do povědomí lidí v širokém okolí. O úspěšnosti těchto akcí vypovídá i skutečnost, že o nich zpětně pojednávali

redaktoři

v přehledu

o

hlavních

lokálních

událostech

v oddíle

Lokalnachrichten. Těmito články rovněž stoupala prestiž Hochova lokálu. O aktivitách v Hochově pivnici se píše v novinách například: v restauraci Aloise Hosche se o víkendu 2. a 3. května 1874 konaly koncerty kapely vojenského pěšího pluku císaře Františka Josefa z Opavy. Koncerty dirigoval kapelník Kaplon. Program se publiku velmi líbil, zejména zaujal houslista Suopek svým procítěným přednesem v houslovém sóle Ein Traum od Oslisla, které musel opakovat, a hráč na křídlovku Schauzer. V neděli lidé zaplnili celý sál a pro obrovský úspěch koncertu muselo být téměř každé číslo opakováno. Úspěch měly hlavně polky Wenzela Krachpolka. Lidé byli koncertem nadšeni, a jak píše Reiner Hosch, přáli by si v lokále u Aloise Hosche další koncerty.218 Proto majitel restaurace uspořádal v následujícím měsíci opět koncert. Na

neděli

14. 219

(Musikverein).

června

1874

pozval

kapelu

těšínského

hudebního

spolku

Na tento koncert byla také reklama v novinách Neutitscheiner

Wochenblatt, odkud můžeme vyčíst, že se jednalo o odpolední koncert (začínal v 16 hodin) a vstupné na něj stálo 30 krejcarů.220 Koncert dirigoval kapelník Hanel. Ve zprávě reflektující tento koncert bylo uvedeno, že i přes špatné počasí se koncertu zúčastnilo mnoho lidí – kolem 350.221 Z ukázek je patrno, jaké hudebníky si Alois Hosch zval do podniku, jaká hudba byla populární a jak publikum na dané koncerty reagovalo. U Aloise Hosche se konaly také koncerty a Liedertafeln různých spolků, a to jak místních, tak přespolních. (O činnosti spolků – viz kapitola Männergesangverein.) V 90. letech změnil lokál majitele, proto se pro něj v pramenech začíná objevovat označení Keßlerova pivnice.222 Návštěvnost Kellerova lokálu však již nebyla tak vysoká jako za jeho předchůdce.

218

Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 2., Sonntag 10. Mai 1874, s. 4. Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro.5., Sonntag 31. Mai 1874, s. 37. 220 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 5, Sonntag 31. Mai 1874, s. 41. 221 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 8, Sonntag 21. Juni 1874, s. 61. 222 Gedenkschrift MGV, s. 60. 219

- 49 -

3.4

Novojičínští knihtiskaři

Pro tvorbu nejen kulturního, ale i sociálního a národního zázemí měly pro Nový Jičín a jeho široké okolí velký význam obchody s knihami a tiskárny. První knihkupectví v Novém Jičíně bylo zřízeno roce 1849. Jednalo se o pobočku olomouckého knihkupce Ed. Hölzela. Před tímto rokem v Novém Jičíně žádný obchod specializovaný na prodej knih nebyl. Lidé si mohli do té doby kupovat pouze učebnice, modlitební knížky, snáře, kalendáře apod. v obchodech s konzumním zbožím. Od roku 1849 se však možnosti rozšířily.223 Ještě lepší podmínky pro šíření informací i vzdělání nastaly o rok později, neboť zde byla zřízena první tiskárna. Jejím majitelem byl obchodník a literát Johann Nepomuk Enders. Johann Nepomuk Enders se narodil 3. května 1815 v Uherském Hradišti v rodině c. k. úředníka. Ve čtyřech letech byl poslán do školy ve Velké, další školy včetně gymnázia navštěvoval v Bílsku224 a v Těšíně. Když dokončil v 15 letech gymnázium, vstoupil do služeb magistrátu v Bílsku a posléze pracoval na magistrátu ve Frýdku. Protože ho ale práce v kanceláři neuspokojovala, po dvou letech tuto práci opustil a rozhodl se stát se obchodníkem. Vstoupil do učení k obchodníku Valentinu Mierkovi, který byl zároveň lékařem a lékárníkem. Valentin Meirka bystrého chlapce velmi podporoval, a tak Enders brzy získal obchodnické a jazykové vzdělání i jisté chemické znalosti. Současně se vzdělával v umění, hlavně v hudbě a malířství. Obchodník Mierka mu také vytvořil zázemí v pěstování krásné literatury, a tak Johann Nepomuk Enders začal ve dvaceti letech sám psát jako literát. Touha po vzdělání ho podnítila k dalšímu studiu. Proto v roce 1839 odešel do Olomouce studovat filozofii spolu s technickou chemií a farmakologií. V následujícím roce navštěvoval přednášky na polytechniku ve Vídni. Zároveň se stal také členem několika spolků (viz dále).225 V té době mu poradil přítel z mládí, Dominik Marcus, aby se usadil v Novém Jičíně. Enders, který zamýšlel opět se vrátit k obchodnickému řemeslu, tuto nabídku přijal a 17. listopadu 1840 přesídlil do Nového Jičína. V roce 1843 si zřídil v domě 223

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 66. Německy se nazývalo město Bielitz, polsky Biala. Za Rakouska-Uherska bylo důležitým průmyslovým městem. V roce 1920 bylo připojeno k Polsku. 225 ULLRICH, Josef: Johann Nepomuk Enders. Kuhländchen 4, 1923, s. 3–4. 224

- 50 -

na Laudonstraße č. 804 obchod. Začal velmi skromně, s pouhými 80 zlatými, ale jeho obchod se rozvíjel velmi dobře, a tak už v roce 1848 patřil mezi nejvýznamnější obchodníky města i okolí.226 Přitom stále psal jako literát pod uměleckým jménem Johann von Hradisch. Pro svůj pseudonym si tedy zvolil jméno svého rodiště. Láska k literatuře ho dovedla k tomu, že si v roce 1850 zřídil tiskárnu. V ilustrovaném kalendáři vídeňského c. k. tiskaře Antona Schweigera se nachází první reklama na tuto tiskárnu. Johann Nepomuk Enders se zde představuje jako „bürgerlicher Handelsmann in Neutitschein, Mitglied des Vereins zur Beförderung und Unterstützung der Industrie und der Gewerbe in Innerösterreich, dem Lande ob der Enns und Salzburg, Ehrenmitglied der Praktischen Gartenbaugesellschaft zu Frauendorf in Bayern, korrespondierendes Mitglied der naturforschenden Gesellschaft zu Görlitz in Preußen, Mitglied des Kunst- und Gewerbevereins zu Leipzig in Sachsen etc.“.227 Z tohoto krátkého úryvku je vidět, že Enders byl člověkem velmi všestranným, pokrokovým a podnikavým. Prvním tiskem z jeho tiskárny byl leták Ein ernstes Wort zur feierlichen Eröffnung der Buchdruckerei in Neutitschein z 19. března 1850, v němž pětatřicetiletý Johann Nepomuk Enders vzdává hold císaři Františku Josefovi.228 Zároveň vidíme, že Enders investoval hodně do propagace, což se mu několikanásobně vrátilo. Ještě v prosinci téhož roku začal redigovat noviny se názvem Stadt- und Landzeitung.229 Tento list měl velmi svobodomyslného a pokrokového ducha, což nebylo vlastní zbožnému a konzervativnímu obyvatelstvu Kravařska, proto po několika měsících přestal vycházet. Ale už v roce 1851 začal Enders vydávat ilustrovaný rodinný list Die Biene,230 který se stal jedním z nejznámějších zábavních časopisů v celém Rakousku. V letech 1854−57 vycházela k tomuto listu příloha Neutitscheiner Allgemeiner Anzeiger, v letech 1854 a 1856 Novellen-Album a v roce 1859 ročenka.231 Zábavní časopis Die Biene vycházel až do roku 1879. Zprvu oceňujeme v charakteru tohoto listu podstatnou informativní hodnotu, stejně jako příloze Neutitscheiner Allgemeiner Anzeiger, neboť z těchto tiskovin jsou čerpány

226

ULLRICH, J.: Op. cit., s. 3–4. Ibidem, s. 4. 228 Ibidem, s. 5. 229 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 68; ENDERS, J. N: Gedenkblätter aus Gegenwart und Vergangenheit, s. 10. 230 Ibidem. 231 ULLRICH, Josef: Johann Nepomuk Enders, s. 6. 227

- 51 -

informace i pro tuto práci, postupně však začíná zábavná funkce časopisu Biene převyšovat a informativní funkce ustupuje do pozadí. Při své novinářské činnosti byl Enders činný také literárně. Napsal například sbírku povídek, novel a pověstí Epheuranken (1852), Genrebilder und Humoresken (1853), sbírku povídek, pověstí a humoresek Blüten für Geist und Herz (1869 – 3. vydání), Kosmologische Aphorismen (1863), sbírku básní a sentencí Frauenlob (1867), Kaiserlieder (1868), Sammlung von Volkssagen und Märchen, Das Kuhländchen, Patriotische

Dichtungen

(1870),

svazek několika

jednoaktovek

Dramatische

Kleinigkeiten (1870), melodram Der Kaisertag (1874) a sbírku básní a povídek Feldrosen. Přestože – jak lze z uvedených děl vidět – napsal poměrně velké množství děl, která se v jeho době vskutku četla, jejich umělecká hodnota u většiny z nich je však malá. Již na počátku 20. století byla téměř všechna Endersova díla zapomenuta.232 Ceněno bylo jeho národopisné dílo Das Kuhländchen, avšak to postrádá vědecký charakter.233 Přesto má hodnotu jakožto historický pramen, neboť v něm Enders zachytil kravařské tradice, které byly již po padesáti letech zapomenuty. Záslužná je i Endersova sběratelská činnost lidových pověstí a pohádek z Kravařska a Valašska. Mnohé z pověstí vydal právě v časopise Die Biene, a tak se zasloužil o jejich rozšiřování. Johann Nepomuk Enders byl také průkopníkem vydávání kalendářů, kterých vydal velké množství. Jeho tiskárna, která byla umístěna ve dvou domech v Kovářské (později Hornobranské) ulici číslo 7 a 9 (viz obrázek v příloze) neustále vzkvétala, proto se rozhodl podnik rozšířit. Kromě tiskárny získal i právo na zřízení litografické dílny, knihařství, kolorovací a dřevorytecké dílny.234 Přesto jeho podnik a obchod s knihami a s uměním patřil k nejvýznamnějším kulturním střediskům ve městě i v širokém okolí. Johann Nepomuk Enders v Novém Jičíně zastával v Novém Jičíně významné politické funkce. V roce 1849 se stal členem obecního zastupitelstva a od roku 1951 byl přísedícím u obchodního soudu. V novinách i časopisech je vyzvedávána i jeho

232

ULLRICH, J.: Johann Nepomuk Enders, s. 6–7. Na tomto díle spolupracovaly i jiné osobnosti okresu – například učitel v Životicích u Nového Jičína Alois Bauer. HANNAK, Em.: Alois Bauer. Kuhländchen. Vyd. Teltschik, Wilhelm. 1. Band, 3., 4. Heft, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1909, s. 97. 234 ULLRICH, J.: Johann Nepomuk Enders. Kuhländchen 4, 1922, s. 7. 233

- 52 -

charitativní činnost, neboť Enders zakládal fondy pro kostel, školu, chudé i nemocné či pro postižené požáry a povodněmi.235 Za svou práci získal mnohá vyznamenání. Od rakouského císaře zlatý kříž za zásluhy a zlatou medaili, od bavorského krále rytířský kříž svatého Michala a od osmanského císaře medšidský řád. Také se stal čestným členem mnoha obcí a měst. Rovněž mu bylo uděleno členství mnoha spolků v Novém Jičíně i v celé monarchii. Vyznamenán byl i na poli vědy: Hamburská obchodní akademie ho jmenovala profesorem a univerzita v Rostocku doktorem filologie a magistrem svobodných umění.236 Johann Nepomuk Enders byl ženatý. V roce 1850 pojal za manželku dceru novojičínského občana Ruprechta. Šťastné manželství skončilo smrtí jeho ženy v roce 1867.237 Enders zemřel v neděli 11. března 1877 na srdeční infarkt v Novém Jičíně.238 Je nutné zdůraznit, že jeho podnik byl důležitým kulturním centrem ve městě i v okolí. Ve svých novinách, které byly k dostání v celé monarchii i v sousedním Německu, psal mj. i o hudebních akcích a aktivitách, které tímto rovněž podporoval. Pro hudební kulturu města je rovněž důležité, že v jeho podniku byly k dostání také noty aj. hudebniny, jak je možné vyčíst z různých inzerátů. V neposlední řadě sám aktivně podporoval hudební dění ve městě (viz dále v kapitole o spolcích). Endersova tiskárna neměla až do roku 1870 konkurenci. Ačkoliv se jednalo o německou tiskárnu, byly zde tištěny i české tiskoviny. Kromě literárního týdeníku Die Biene zde vycházel také v letech 1874–1877 týdeník Neutitscheiner Wochenblatt, jehož šéfredaktorem byl Rainer Hosch. Z obou jmenovaných tiskovin jsou čerpány informace i pro tuto práci. Pokračováním Neutitscheiner Wochenblattu byly až do roku 1933 noviny Deutsche Volkseitung. Z této tiskárny vycházely rovněž povídky, pohádky, novely, kalendáře a jiné tiskoviny.239 Od 1. července 1893 změnila tiskárna název na L. V. Enders´sche KunstAnstalt für Buch- und Steindruck, Hosch u. Schleif a přestěhovala se na Rathausgasse č. 8.240 Pod iniciálami L. V. Enders se skrývala Louiza Viktorie Endersová (pravděpodobně dcera a ne vdova, jak uvádí Miloslav Baláš), Hosch a Schleif byli

235

ULLRICH, J.: Op. cit., s. 7. Ibidem, s. 8. 237 Ibidem, s. 8. 238 Ibidem, s. 7 a 8. 239 BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 133; OTTO, K.: Op. cit., s. 33. 240 Dodnes je zde tiskárna. 236

- 53 -

společníci tiskárny. Podnik vedl hlavně Hosch (po jeho smrti 1924 Paulina Hoschová), který také pokračoval s vydáváním starších periodik.241 Rainer Hosch byl po Endersovi druhým nejdůležitějším knihtiskařem ve městě. Narodil se 10. října 1838 v Grybově (v dnešním Polsku). Oproti Endersovi začínal v Novém Jičíně jako fabrikant. Po dědečkovi Augustu Ferdinandu Döpperovi totiž v roce 1859 převzal dobře prosperující továrnu na sukno, čímž byl materiálně zajištěn. Knihkupectví si otevřel později, teprve v roce 1878. V Novém Jičíně se stal rovněž významnou osobností, nejen na poli kulturním, ale také tím, že byl v letech 1864–89 členem obecního zastupitelstva, přičemž se v letech 1870–1873 a 1776–1879 stal obecním radou. V roce 1889, kdy z města odešel do Nestelbachu u Grazu, získal čestné občanství Nového Jičína. Do Nového Jičína se pak v roce 1913 vrátil a zde ve věku 81 let 4. prosince 1919 zemřel.242 Rainer Hosch plně pronikl v Novém Jičíně do veřejného a kulturního života. Byl členem několika spolků, například Prvního čtenářského spolku, dvanáct let byl dokonce velitelem Spolku dobrovolných hasičů.243 Hoschovým přínosem na poli kultury bylo jeho knihkupectví, kde kromě knih, kalendářů, psacích potřeb, pohlednic apod. prodával také – podobně jako Enders – obrazy a noty. Tím přispíval k rozvoji hudebnosti ve městě. V Ilustrovaném novojičínském kalendáři je Hoschova reklama na hudební nástroje. Byla to – kromě Neußerovy reklamy na harmonia – vůbec jediná reklama na hudební nástroje v novojičínském kraji, kterou jsme objevili. V Hoschově obchodě se prodávaly hlavně strunné nástroje: housle, violy, kytary a citery, které byly neustále na skladě. Ostatní nástroje zde mohly být rovněž zakoupeny, ale musely se nejprve objednat u výrobců. Ke strunným nástrojům zde bylo k sehnání také příslušenství jako smyčce, struny, kolíčky, kobylky, hmatníky, pouzdra, apod. (viz obrazovou přílohu).244 V průvodci Novojičínskem z roku 1903 jsme našli ještě další dva obchody, kde bylo možno kolem přelomu století koupit hudební nástroje: U Johanna Graffeho v obchodě s uhlím a se

241

BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 134, nová adresa získána z průvodce ULRRICH, Josef: Führer für Neutitschein und Umgebung. 3. Auflage. Neutitschein-Wien-Leipzig: Rainer Hosch 1903, různé strany, např. s. 78, 79 atd. 242 V 1. ročníku časopisu Kuhländchen je mu věnován nekrolog. Das deutsche Kuhländchen, 1. Band, Folge 10, Samstag 20. Dezember 1919, s. 1. 243 ZIEGLER, Paul: In Memoriam. Ehrentafel verdienstvoller in den Jahren 1914−1938 verstorbener Mitarbeiter der Stadtverwaltung Neutitschen. [neznámé údaje, uloženo v Muzeu Novojičínska], s. 461. 244 Illustrierter Neutitscheiner Volks-Kallender. 1907. Mit einem Anhange: Vollständiges PersonalHandbuch des Neutitscheiner Kreises. Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch. Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt, Hosch & Schleif 1907, nečíslovaná strana v části s reklamami.

- 54 -

smíšeným zbožím v Laudonově ulici č. 5 a u Josefa Richtera opět v obchodě se smíšeným zbožím v Hornobranské ulici č. 3.245 Tito prodejci tedy prodávali hudební nástroje jako spotřební zboží. Avšak Hoschův obchod s uměním – také díky dobré propagaci – byl jedinečný a rovněž byl hlavním specializovaným centrem pro prodej hudebních nástrojů v celém kraji. Rainer Hosch přispíval ke kulturnímu životu také svou novinářskou činností. Jeho největším počinem v této oblasti bylo vydávání novin Neutitscheiner Wochenblatt. Zde můžeme najít informace z celé monarchie, dokonce i ze světa (hlavně válečné informace, kterým v napjatých dobách věnoval v novinách celý oddíl), informace z regionu i přímo z města, informace o spolcích, meteorologická pozorování, která byla na svou dobu velmi pokroková, hospodářskou část a konečně reklamy. Pro naši práci byly klíčové oddíly o městě, o spolcích, ale také stránky s reklamami. Oproti Johannu Nepomuku Endersovi, který se kromě informování snažil čtenáře i pobavit, Rainer Hosch ve svých článcích nejen podával informace o dění ve městě, ale situaci také hodnotil, a tak pomáhal čtenáři si vytvořit určitý úsudek. Lze říci, že v mnohém své obyvatele vyburcovával a povzbuzoval k aktivitě, což platí i v oblasti hudby (viz dále). Tímto rovněž oceňujeme také jeho přínos v hudebním životě. Rainer Hosch se také velmi zajímal o život na Kravařsku a velmi ho podporoval. Dokonce byl jedním ze zakladatelů časopisu Kuhländchen s podtitulem Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit.246 Pro českou menšinu byla důležitá česká tiskárna Kryl & Scotti, která v Novém Jičíně působila pod tímto názvem od roku 1909 až do druhé světové války a nacházela se v dnešní Hoblíkové ulici. Tuto tiskárnu založil v roce 1870 Němec J. Baron, dalšími majiteli byli Albert Jahoda (do roku 1900, kdy se odstěhoval do Vídně) a Rudolf Válka. Tento první český knihtiskař tiskl například pro Karla Dostála-Lutinova časopis Nový život. V letech 1902–1907 vydával český týdeník Kravařsko a vytiskl kalendář s tímtéž názvem. Tato akce ho v roce 1907 uvedla do tísnivých hospodářských poměrů, a proto Válka prodal tiskárnu radikálnímu Čechovi Františku Vyhnálkovi. Ten však po dvou letech zemřel, a tak vdova Vyhnálkova prodává roku 1909 tiskárnu Karlu Krylovi247 a

245

ULLRICH, Josef: Führer für Neutitschein und Umgebung. 3. Auflage. Neutitschein-Wien-Leipzig: Rainer Hosch 1903, s. 85. 246 Viz první stranu obálky těchto časopisů. 247 Jedná se o rodinu známého písničkáře Karla Kryla.

- 55 -

Ferdinandu Scottimu.248 Čeští knihtiskaři to v německém městě neměli jednoduché. Protože místních zakázek bylo málo, museli hledat zakázky mimo region. Tiskli tedy nejvíce pro edice Studium a Dobré dílo Josefa Floriana. Svými bibliofilskými tisky se stala tato tiskárna velmi populární a po skončení první světové války se stala jednou z nejlepších tiskáren v Československu.249 V porovnání s velkými podniky Hosche a Enderse byla tato tiskárna ve vymezeném období skromným podnikem, avšak pro život české menšiny byla významným útočištěm.

248 249

BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 133; OTTO, K.: Op. cit., s. 166. BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 133–134; OTTO, K.: Op. cit., s. 166–168.

- 56 -

3.5

Novojičínští varhanáři

S rozvojem průmyslu v Novém Jičíně souvisí také zřízení továrny na varhany. S výrobou varhan byla spojena rodina Neußerů. Zejména je třeba vyzvednout osobnost Johanna Neußera, který položil základy varhanářství v Novém Jičíně a jehož výtvory patřily k nejlepším. O jeho životě a díle se dozvídáme díky kronice, kterou ve stáří sepsal.250 Neußerova kronika byla zpracována dvakrát. V roce 1929 ji uveřejnil Robert Schünke v časopise Kuhlänchen, z níž vynechal informace o Neußerově varhanářské činnosti a zaměřil se na události spojené s Novým Jičínem.251 V roce 1973 byla tato kronika zpracována a uveřejněna hudebním vědcem Jiřím Sehnalem v Časopise moravského muzea pod názvem Život a dílo novojičínského varhanáře Jana Neussera (1807–1878).252 Toto zpracování je zaměřeno na Neußerovu varhanářskou činnost. Zejména z ní jsou čerpány informace pro tuto kapitolu, avšak jsou podepřeny i jinými prameny. Obě výše zmíněná zpracování kroniky jsou navzájem odlišná, ale obě nám mohou poskytnout obraz života v Novém Jičíně a obraz profesního života varhanářské rodiny. V souvislosti s varhanářskou činností Johanna Neußera je třeba zmínit také práci Zdeňka Hromádky, který zveřejnil své poznatky v článku Pozastavení nad tvorbou varhanáře Johanna Neussera. Tento článek vyšel v Hudebních nástrojích v roce 1990 a zatím představuje nejmodernější poznatky týkající se Neußerových nástrojů.253 Johann Neußer se narodil 19. října 1807 v Novém Jičíně v Rosengasse č. 341 (Růžová ulice, dnes Dvořákova) v rodině životického nožíře Josefa Neußera a dcery tamního sedláka Zuzany roz. Ritzové. V rodině se mluvilo německy (také kronika je

250

Tato kronika leží v Okresním archivu v Novém Jičíně. SCHÜNKE, Robert: Zur Chronik von Neu-Titschein. Aus der Geschäfttschronik des Orgelbauers Johann Neußer. Kuhländchen 10, 1929, s. 91–92, 105–107. 252 SEHNAL, Jiří: Život a dílo novojičínského varhanáře Jana Neussera (1807−1878). In: Časopise moravského muzea – Vědy společenské roč. 58, 1973, s. 163–216. (Dále jako Johann Neusser.) 253 HROMÁDKA, Zdeněk: Pozastavení nad tvorbou varhanáře Johanna Neussera. Hudební nástroje, 27. ročník, 1990, s. 19–20, 53–57, 93−95, 128–129 251

- 57 -

psána v němčině), ale její členové ovládali i češtinu (matka pocházela z česky mluvící rodiny a Johann později dbal na to, aby se i jeho děti naučily dobře česky).254 V roce 1809 se rodina odstěhovala do Životic, kde začal Johann v jedenácti letech navštěvovat školu. Na přání otce se učil hrát na housle u učitele z Žiliny u Nového Jičína Jindřicha Richtra a od roku 1820 u novojického učitele hudby Kretschmera, u něhož se učil hrát i na flétnu.255 Do životického období spadají i počátky Neußerova nástrojařství. Jeho prvotinou byl v roce 1822 flašinet. Povzbuzen úspěchem, ještě téhož roku si umínil, že postaví varhanní pozitiv, v čemž ho podporoval nejen otec, ale i učitel a varhaník životického kostela Ignác Sýkora. Stavba tohoto pozitivu mu trvala celý rok, neboť se v té době učil nožířství (od roku 1822 byl tovaryšem), a pozitivu se mohl věnovat jen ve svém volném čase. Pozitiv zprvu nehrál, proto ho Neußer rozebral, upravil a znovu složil.256 Významným rokem pro jeho varhanářskou činnost byl rok 1924, kdy do Životic přišel Fabian Sebastian Staudinger (1766–1839) z Andělské Hory v Jeseníkách, aby v životickém kostele postavil nové osmirejstříkové varhany. Při té příležitosti si prohlédl i Neußerův pozitiv a vysvětlil mu, jakých chyb se dopustil a jak je opravit. Johann opět nástroj rozložil a podle pokynů přestavěl, až dosáhl výborného výsledku. Staudingerovi se zalíbil jeho zájem o varhanářství, a tak ho k sobě přijal do učení, které trvalo dva roky.257 Mezitím se Neußerova rodina v roce 1825 opět přestěhovala do Nového Jičína, kde otec postavil dům (Laudonstraße č. 773).258 Od roku 1828 začíná Johannova samostatná varhanářská činnost. V roce 1833 se Johann Neußer oženil s Josefou Čípovou, dcerou životického mlynáře Františka Čípa (psáno Cziep), od něhož také zakoupil (za 500 zlatých) a zrekonstruoval dům Novém Jičíně v Růžové ulici (Rosengasse, dům č. 384).259 S Josefou měl šest dětí: Josefu (nar. 7. února 1835), Annu Terezii (nar. 4. února 1837), Aloisii (nar. 1. října 1838), Antonii (nar. 12. června 1841), jediného syna Karla

254

SCHÜNKE, Robert: Zur Chronik von Neu-Titschein, s. 91; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 164. SCHÜNKE, R.: Op. cit., s. 91; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 164–165. 256 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 19; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 165. 257 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 19; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 165. 258 SCHÜNKE, Robert: Zur Chronik von Neu-Titschein, s. 91; SEHNAL, J.: Ibidem 259 Lexikon zur deutschen Musikkultur: Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Bd. 2, M-Z, mit Registern zur Orten und Personen. Ed. Hader, Widmar. München: Langen Müller Verlag 2000, s. 1030; SCHÜNKE, Robert: Zur Chronik von Neu-Titschein, s. 91; SEHNAL, J.: Op. citt., s. 165 – 166. 255

- 58 -

Boromäa Antona (nar. 2. listopadu 1844) a Janu (údaje o jejich osudech – viz výše citovanou Sehnalovu studii).260 Neußerova varhanářská dílna prosperovala a jeho prestiž stoupal, a tak byl v roce 1836 přijat za měšťana Nového Jičína.261 Johann Neußer měl i spolupracovníky, avšak nevíme přesně, kolik lidí zaměstnával. V kronice uvádí, že pro něj pracovali tovaryši Josef Schram z Kunína (1827–1829) a Karel Češík (od roku 1835). Na varhanáře nechal učit také svého jediného syna Karla, který mu od roku 1860 v dílně pomáhal.262 Tomu v roce 1867 koupil v Novém Jičíně za 6 350 zlatých dům č. 211. V roce 1870 dokončil Johann Neußer s pomocí syna svůj poslední pozitiv pro kněžský seminář v Olomouci a předal svůj podnik definitivně synovi. Svá zbývající léta pak dožil v ústraní. Zemřel 1. července 1878.263 Jako varhanář na Valašsku, Hané, Severní Moravě i Slezsku působil Johann Neußer přes čtyřicet let. Byl velmi nadaným řemeslníkem, a také byl velmi pracovitý. Jak píše Jiří Sehnal, Johann postavil během svého života 44 varhan, z nichž bylo 25 varhan jednomanuuálových s pedálem a s 8–13 rejstříky, 15 dvoumanuálových s 12–21 rejstříky, 3 pozitivy s 6 rejstříky a jeden nástroj v Olomouci, jehož velikost nám není známa.264 Půměrně tedy postavil jedny varhany ročně. Jeho největší varhany (18–21 rejstříků) byly v Bystřici pod Hostýnem, v Kelči, Hostýně, ve Starém Jičíně, Frenštátě, Rožnově pod Radhoštěm a v Cholině.265 Tyto varhany byly dvoumanuálové, u nichž zachovával tzv. strojový princip (Werkprincip).266 Johann Neußer umisťoval u dvoumanuálových varhan hrací stůl většinou do zadní části pozitivu, což bylo výhodné pro varhaníka, který mohl sedět čelem k oltáři. Pokud se však měl nástroj opravovat a ladit, bylo takové umístění nevýhodou, protože k víku vzdušnice a k píšťalám byl obtížný přístup.267 Pro Neußerovy varhany je také příznačné, že nikdy nestavěl jazykové rejstříky. Patrně i to byl důvod, proč nikdy nepostavil třímanuálové varhany.268 Je pozoruhodné, že jeho píšťaly měly speciální značku po vzoru barokních varhanářů.269

260

SEHNAL, J.: Op. cit., s. 166. Ibidem. 262 Ibidem, s. 199. 263 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 166–167 a 199, Lexikon zur deutschen Musikkultur, s. 1030. 264 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 199. 265 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 55; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 199. 266 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 20. 267 Ibidem, s. 55. 268 Ibidem. 269 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 204. 261

- 59 -

Johann Neußer pracoval převážně pro venkovské kostely, proto tvořily většinu jeho nástrojů jednomanuálové varhany. Podobně jako u dvoumanuálových varhan, také tady je patrná jistá šablonovitost, neboť Neußer stavěl převážně varhany podle jednoho osvědčeného vzoru, který nerad opouštěl. Nebyl to tedy vynalézavý novátor, avšak lze tvrdit, že byl výborný řemeslník, jenž své nástroje propracovával důkladně do nejmenších detailů.270 Johann Neußer s oblibou používal dřevěné rejstříky (Flaut maior 8´ a Flaut minor 4´), které souvisejí také s ekonomickou i praktickou stránkou. Jednak bylo třeba v malých kostelích ušetřit prostor, neboť jejich kruchty neposkytovaly mnoho prostoru pro dlouhé píšťaly, jednak hrála určitou roli i skutečnost, že po napoleonských válkách byl cín velmi drahý.271 Dalším znakem Neußerových varhan byly v manuálech i v pedálu tzv. krátké velké oktávy. To znamená, že ve velké oktávě byly vynechány tóny Cis, Dis, Fis a Gis. Tím se také zlevnila výroba varhan, neboť byly ušetřeny čtyři největší píšťaly. Tyto tóny nebyly ke hře nezbytné, neboť vesnické varhany nesloužily ke koncertování, ale byly určeny pouze k doprovodu zpěvu při mši, který byl velice jednoduchý. V doprovodu se hlavně používala tónika – dominanta a tóniny se pohybovaly do tří křížků a dvou b.272 V Neußerově době se měnil ideál zvuku varhan, a proto u něj můžeme pozorovat dozvuky barokního varhanářství a počátky varhanářství romantického,273 jež dále rozvíjel jeho syn Karel. Přibližně prvních patnáct let Johannovy práce bylo velmi výrazně ovlivněno jeho učitelem Fabianem Sebastianem Straudingerem, jehož vliv je patrný u všech Neußerových varhan. Ve 40. letech začal Neußer pod vlivem odborné literatury J. G. Töpfera experimentovat, zejména co se týká problematiky menzur nebo nových rejstříků, u nichž se objevují méně obvyklá jména (například Gemshorn 4´, Waldflöte 8´ nebo Nachthorn 8´).274 V 50. letech však experimentování zanechal a vrátil se k osvědčeným šablonám.275 Přesto se hlavně od 50. let přiklonil k novému romantickému ideálu, například zálibou v rejstřících,

270

HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 55–56. Ibidem., s. 19. 272 Ibidem, s. 20. 273 Ibidem, s. 19, SEHNAL, J.: Op. cit., s. 163. 274 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 128; SEHNAL, J.: Op. cit., s. 201. 275 HROMÁDKA, Z., ibidem. 271

- 60 -

které napodobují zvuk smyčcových nástrojů, například rejstřík Gamba,276 nebo větším rozsahem v manuálu i v pedálu.277 Neußerovy varhany se od barokních také liší také po výtvarné stránce, neboť nejsou příliš zdobné. Skříně obsahují klasicistní prvky, od 50. let vykazují vlivy historismu, zejména prvky antiky, renesance a gotiky.278 Přesto je také na nich spatřit velký vliv učitele Staudingera.279 Ve zvukovosti varhan byl Neußer zprvu velmi pokrokový. Jeho varhany vykazují pokles zvukovosti, později však už zvukovost jeho varhan neklesá a udržuje si – díky zavedených šablonám – stálé hodnoty. Pokles zvukovosti však nebyl pociťován záporně, ale naopak kladně, neboť menší zvukovost zaznamenávají od 40. let varhany v Čechách. Jednalo se tedy o módu.280 Johann Neußer za svůj život vytvořil postavil nové varhany v Hukovicích (1828), Sedlnicích (1829), ve Frýdku (1834), v Michnově (1836), Zděchově (1837), v Kujavách (1838), Bystřici (1840), v Novém Jičíně (1841), v Hodslavicích (1841), Lískovci (1842), v Bernarticích (1843), Loukově (1853), Šenově (1844), v Rychvaldu (1845), Kelči (1845), Kuníně (1846−58), v Jasenné (1846), Karviné (1847), Těšíně (1847), Hostýně (1848), ve Fryčovicích (1849), v Kopřivnici (1850), Bělotíně (1850), ve Vlkoši (1851), v Hošťálkové (1852), Rusavě (1852), Rybím (1853), na Starém Jičíně (1854), ve Frenštátě (1855), v Novém Hrozenkově (1856), ve Veřovicích (1857), na Hradisku (1859), v Ženklavě (1860), Metylovicích (1861), Kokorách (1862), v Rožnově (1863), Kroměříži (1863), Cholině (1865), v Bludovicích (1866), Zdounkách (1866), Rokytnici (1867), Majetíně (1868), v Polomi (1870) a v Olomouci (1879).281 Do dnešní doby se dochovala přibližně čtvrtina nástrojů vyrobených Johanem Neußerem, většina v oblasti Frenštátu pod Radhoštěm.282 Některé nástroje byly totiž napadeny červotočem, některé byly odstraněny jako nevyhovující kvůli své mechanice či krátkým velkým oktávám.

276

SEHNAL, J.: Op. cit., s. 201. Ibidem, s. 203. 278 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 204. 279 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 128. 280 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 205. 281 SEHNAL, J.: Op. cit., s. 207; SEHNAL, Jiří: Varhanáři na Moravě 1500−1880. Časopis mor. muzea v Brně – vědy spolešenské, roč. 65, 1980, s. 96−97. 282 HROMÁDKA, Z.: Op. cit., s. 128. 277

- 61 -

Kromě nových nástrojů také varhany opravoval – v Novém Jičíně (viz dále), v blízkém i širokém okolí. Vedle varhan vyráběl také harmonia. Jedno z nich, stále funkční, je uloženo v novojičínském muzeu v Žerotínském zámku. Karl Boromäus Anton Neußer (2. listopadu 1844 – 9. února 1925) měl převzít otcovu varhanářskou dílnu, a proto už od útlého mládí dbal Johann na jeho vzdělání. Když bylo Karlovi třináct let, byl postlán do Bystřice pod Hostýnem a o rok později do Krásna u Valašského Meziříčí, aby se naučil česky.283 Poté se u otce vyučil truhlářem, neboť varhanáři příslušeli truhlářskému cechu. V roce 1860 získal od okresního úřadu výuční list a byl prohlášen varhanářem.284 V létě 1866 vpadla do Nového Jičína pruská vojska, a proto poslal Johann syna do Rakouska, aby se zdokonalil ve varhanářském řemesle u tamních mistrů. Karel pobyl ve Štýrském Hradci patrně u Friedricha Wernera285 a v roce 1867 ve Vídni u Josepha Lyopa (1801−1877).286 Po návratu pomáhal s řemeslem otci a v roce 1869 se přestěhoval do domu (č. 211), který mu Johannes zakoupil již v roce 1967 (viz výše). V roce 1870 převzal Karel Neußer definitivně otcovu dílnu, ale prakticky ji vedl už od roku 1868.287 V dalších letech dílnu rozšířil a na pozemku bývalé purkmistrovy zahrady zřídil továrnu na varhany a harmonia, která v té době konkurovala krnovskému závodu bratří Riegrů a jejíž výrobky údajně patřily k nejlepším v Monarchii.288 O rozšiřování dílny svědčí také inzerát v novinách Neutitscheiner Wochenblatt, jehož prostřednictvím si Karel hledá pomocníky.289 Karl Neußer ve své varhanářské činnosti zprvu navázal na tradici a dobrou pověst otce, ale postupně nástroje modernizoval. Mezi jeho novinky patřily kuželové vzdušnice, které stavěl přibližně od roku 1894. Od roku 1894 stavěl pneumatické varhany.290 Po první světové válce se však Neußerův podnik dostal kvůli rakouským válečným půjčkám do finanční tísně, což vedlo až k zániku továrny.291 Vlastivědný

283

SEHNAL, J.: Johann Neusser, s. 166. Ibidem. 285 Ibidem, s. 213. 286 Ibidem, s. 166; Sehnal, J.: Varhanáři…, s. 97. 287 Jahresrückschau. Kuhländchen 7, 1926, s. 193; SEHNAL, J.: Johann Neusser, s. 167. 288 Jahresrückschau. Ibidem; Sehnal, J.: Johann Neusser, s. 167; J.: SEHNAL, J.: Varhanáři na Moravě 1500−1880, s. 97. 289 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 16, Sonntag 16. August 1874, s. 132. 290 SEHNAL, J.: Varhanáři na Moravě 1500−1880, s. 97. 291 Sehnal, J.: op. cit., s. 167; SEHNAL, Jiří: Varhanáři na Moravě 1500−1880, s. 97−98. 284

- 62 -

sborník Kuhländchen uvádí, že díky značným finančním ztrátám, zániku varhanářského podniku, kterému věnoval celý život, a také poměrům v rodině byl konec jeho života neveselý a smrt mu byla jen vykoupením.292 Na Moravě bylo dochováno více varhan od Karla Neußera než od jeho otce Johanna. Karel Neußer postavil varhany v těchto městech a obcích: Radůžka (1873), Hodslavice (1874), Troubky (cca 1875), Přerov – farní koste (1977), Předmostí u Přerova (1879), Jezernice (1882), Olomouc- Nová ulice (1884), Hněvotín (1884), Moravičany (1885), Těšetice (1886), Cetechovice (1890), Lipník nad Bečvou – farní kostel (1890), Břest (1892), Citov (1892), Tenčice (1893), Pržno (1893), Lesnice (1894), Moravská Radiměř (1894), Kopřivnice (1894), Svitavy (1894), Suchdol (1895), CHoryně (1896), Staříč (1896), Uherčice (1896), Halenkov (1897), Šumperk – farní kostel (1897), Pohořelice u Zlína (1897), Tvrdkov (1897), Šternberk (1898), Brno – sv. Tomáš (1900), Bolatice (1901), Vyšehorky u Šumperka (1902), Hraběšice (1903), Hněvotín (1904), Odry – farní kostel (1906), Bernartice (1907), Spálov (1907), Šenov (1907), Vlkoš (1913), Bilavsko, Hladké Živoříce, Hlinsko u Lipníka, Horní Moštěnice, Velká Polom, Vlčovice (u posledních nástrojů není známo datum jejich vyhotovení).293 Karlovy nástroje se však od otcových velmi lišily, a ačkoliv je současníci hodnotili vysoko, dnes musíme říci, že nebyly tak kvalitní. Varhany Karla Neußera totiž vykazovaly rysy úpadkového varhanářství romantické éry a mnoho jich bylo třeba ve 20. století přestavět.294 Zajisté se liší pohled dnešních vědců na varhanářské umění Karla Neußera a pohled Karlových současníků, kteří byli přesvědčeni, že „dessen Erzeugnisse zu den besten der alten Monarchie zählten“.295 Třebaže dnes máme na jeho varhany odlišný názor, je třeba si uvědomit, že ve své době byly jeho varhany vážnou konkurencí podniku rodiny Riegerů v Krnově.296 Karel Neußer se zapsal do dějin města jako významný varhanář, ale také ve společnosti získal úctyhodné postavení – o čemž svědčí například nekrolog ve vlastivědném sborníku Kuhländchen, kde je jeho osoba velmi vyzvedávaná. Důležitá je jeho činnost také v politice, čímž se nemalou měrou podílel na rozvoji 292

Jahresrückschau. Kuhländchen 7, 1926, s. 193. SEHNAL, Jiří: Varhanáři na Moravě 1500–1880, s. 98. Zde je možno najít podrobnější údaje. 294 SEHNAL, J.: Johann Neusser, s. 167, také laskavé sdělení Martina Jakubíka, varhaníka a ředitele kůru na Odersku. 295 Jahresrückschau. Kuhländchen 7, 1926, s. 193. 296 SEHNAL, Jiří: Varhanáři na Moravě 1500–1880, s. 97. 293

- 63 -

města. V letech 1873−1888 byl náhradníkem a v letech 1888−1908 členem výboru v obecním zastupitelstvu.297 V Průvodci Novým Jičínem a okolím z roku 1903 je také uveden jako předseda a ředitel městské zastavárny, která měla úřední hodiny ve středu a v sobotu dopoledne v domě na náměstí č. 1, a také byl členem výboru v novojičínské záložny a Spolku majitelů domů v Novém Jičíně a okolí.298 Také je třeba vyzvednout podíl Karla Neußera v hudebních aktivitách, o nichž bude pojednáno na příslušných místech, ale jimiž významnou měrou přispěl k hudebnímu životu v Novém Jičíně.

297

Jahresrückschau. Kuhländchen 7, 1926, s. 193. ULLRICH, Josef: Führer für Neutitschein und Umgebung. 3. Auflage. Neutitschein-Wien-Leipzig: Rainer Hosch 1903, s. 68, 72 a 76.

298

- 64 -

3.6

Hudba v kostelech

Jedním z nejdůležitějších kulturních center byly již od středověku kostely, proto o nich bude v této práci také pojednáno. Ačkoliv v Novém Jičíně bylo také několik kaplí (například Mariánská kaple nedaleko Dolní brány, kaple sv. Ondřeje nebo kaple sv. Ignáce v Žilině na druhém břehu řeky Jičínky), hlavní duchovní centra ve městě představovaly tři kostely: farní chrám Nanebevzetí Panny Marie, kostel Nejsvětější Trojice a Španělská kaple. Všechny tyto kostely sloužily ve sledovaném období římskokatolické církvi.

3.6.1 Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie Kostel Nanebevzetí Panny Marie je nejstarším kostelem v Novém Jičíně. Stojí v těsné blízkosti náměstí (viz fotografie č. 1 v obrazové příloze) a je pomyslným středem města. První písemná zmínka o faře a faráři Mikuláši spadá do roku 1366, původ kostela bude pravděpodobně ještě starší. V roce 1503 původní středověký chrám vyhořel a na jeho místo byl postaven nový v pozdně gotickém stylu. V bezprostřední blízkosti kostela byla v letech 1587–1618 vybudována věž, která však patřila městu, neboť ji město postavilo na své náklady. Kostel v průběhu 18. století, kdy město ovládali jezuité, začal být pro rychle narůstající počet věřících malý. Proto byl rozbořen a opět v letech 1729–1732299 postaven nový velký barokní kostel. Ten byl vysvěcen 31. července 1742 olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z LichtenštejnaKastelkornu. Od té doby zde sídlil také děkanát.300

299

Rok 1732 uvádí Miloslav Baláš, Jan Trojan a Jaroslav Zezulčík s Karlem Chobotem, k tomuto datu se kloníme i my, avšak Karel Kuča uvádí rok dokončení stavby 1734 a podle Gregora Wolného to bylo až roku 1736. Viz následující poznámka. 300 BALÁŠ, M.: Kulturní místopis, s. 123; CHOBOT, Karel – ZEZULČÍK, Jaroslav: Co skrývala schránka na kostelní věži. Nový Jičín: Vyd. Město Nový Jičín, farnost římskokatolické církve a Státní okresní archiv v Novém Jičíně 1994, s. 2–4; JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 70; Moravské Kravařsko, s. 234; KUČA, K.: Op. cit., s. 506; WOLNÝ, Gregor: Kirchliche Topographie vom Mähren. Abth. 1, Olmützer ErzdiöcesE. Band. 3. Brünn 1859, s. 142 a 138.

- 65 -

Do okrsku farnosti Nový Jičín patřily kromě filiálních chrámů ve městě také vesnice Žilina u Nového Jičína a Bludovice.301 V 18. a 19. století byl kostel rovněž několikrát poškozen požárem, a proto musel být opravován. O opravách v 19. století se zmíníme podrobněji, protože po jakékoliv opravě či úpravě následovalo slavnostní svěcení, které bylo velikou událostí. Celkově lze říci, že farní kostel v 19. století i přes pohromy neustále vzkvétal. Na počátku 19. století byla v kostele zřízena křížová cesta, která byla slavnostně posvěcena v únoru 1814. Mathias Scheitenhauer uvádí její přesné datum 17. února, Johann Hermann ve své kronice píše o 14. únoru. Po slavnosti svěcení, při němž předpokládáme, že hrála i slavnostní hudba, se konala první křížová cesta, které se zúčastnilo velké množství lidí. Téhož roku byl do kostela pořízen z darů dobrodinců velký a malý lustr.302 Dne 12. března 1844 uhodil do kostelní věže blesk a zapálil dřevěnou střechu. Vypukl požár, který postupně zachvátil celou věž a rozšířil se i na kostelní střechu. Oheň také roztavil zvony v malé věži, hodiny spadly a rozbily se (ale přesto šly dále). Zřítily se také dva lustry, neboť shořely provazy, na nichž visely. Nad varhanami byla proražena díra, skrz kterou do kostela padal oheň. Odtud však mohl být oheň i nejlépe hašen.303 Od té doby probíhalo ze sbírek a darů věřících velké restaurování kostela. Zde vidíme, že zbožný lid rád přispíval na věci spojené s vírou a církví. V roce 1846 byl kostel vyčištěn, byla do něj vsazena nová okna a hlavní oltář byl kompletně zrestaurován. Také probíhala oprava střechy. Protože se podařilo od věřících vybrat dostatečný obnos až po deseti letech, byl kostel zprvu pokryt plechy a teprve v roce 1854–1855 byla tato provizorní střecha nahrazena střechou novou. Opravu provedl zdejší architekt Ignaz Kloß.304 V létě 1854 probíhala současně oprava věže kostela. Byly na ni nainstalovány nové hodiny a zvony. Dne 14. září 1854 ve 12 hodin byl na kostelní věž slavnostně posazen pozlacený kříž.305 301

JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 70; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 138. 302 Eine Neutitschener Chronik. Angelegt im J. 1607 von dem Bürger Mathias Scheitenhauer, vortgesetzt von Hans Bärner, Johannes Haas, u. a. Kuhländchen 1, 1919, s. 96; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1925, s. 39. 303 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 55–56. 304 Ibidem, s. 69–70; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 138–139. 305 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 70; Allgemeiner Anzeiger, Nr. 37,16. September 1854, s. 147.

- 66 -

Při té příležitosti se konala velká slavnost. Pro instalování kříže bylo záměrně vybráno výše uvedené datum, neboť v ten den se rovněž slavil církevní svátek Povýšení sv.

kříže.

Průběh

slavnosti

popisuje

Johann

Hermann

ve

své

kronice.

Nejdříve děkan Franz Till v kostele kříž slavnostně posvětil a poté slavnostně oblečené dívky a chlapci vytvořili procesí, v němž byl kříž vynesen ven. Julius Kloß pak kříž vytáhl na věž a připevnil ho na její špici. Tento akt doprovázelo víření bubnů a slavnostní zvuk trubek. (Dobové prameny bohužel neuvádějí, kdo tento slavnostní hudební doprovod obstaral. Vzhledem však k instrumentáři – viz dále – se domníváme, že k této chvíli hráli chrámoví muzikanti, kteří běžně hrávali na kůru.) Když byl kříž vztyčen, provolávala se sláva císaři Františku Josefovi, arcibiskupovi Friedrichovi von Fürstenberg, novojičínskému děkanovi, městské reprezentaci a podobně. Ulice byly zasypávány květinami, obrázky a podávalo se i pečivo.306 Akt vztyčení kříže byl nepochybně velkou událostí, která na novojičínské obyvatele silně zapůsobila. V novinách Allgemeiner Anzeiger byla dokonce otištěna báseň Impromptu. Als ich zum ersten Male das Kreuzj auf dem neuen Kirchturme zu Neutitschen erblickte (Když jsem poprvé spatřil kříž na nové věži kostela v Novém Jičíně),307 která opěvuje tuto událost. Zde se otevírá otázka, kdo báseň napsal. Mohl to být někdo z lidí, nebo také redaktor novin. Protože u této básně není uvedeno jméno autora, což by asi mělo být samozřejmé, domníváme se, že autorem byl přímo redaktor těchto novin Johann Nepomuk Enders, který se projevoval i jako literát. Tato báseň o vztyčení kříže, které proběhlo v září, byla otištěna až těsně před Vánocemi roku 1854. Z toho lze rovněž předpokládat, že reflektuje jednu z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku. Také varhany byly při požáru silně poškozeny. Tento nástroj pocházel patrně z roku 1794 z dílny frýdeckého varhanáře Františka Horčičky.308 Avšak o tomto letopočtu se údaje různí. Miloslav Baláš v Kulturním místopise Novojičínska uvádí, že nástroj byl postaven už kolem roku 1770, Gregor Wolný zase píše, že od roku 1802 v kostele existovaly varhany s 26 rejstříky. Také Jiří Sehnal připouští, že nástroj mohl postavit až v roce 1802 blíže neznámý moravský varhanář.309 V kotelních účtech totiž 306

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 70. Allgemeiner Anzeiger, Nr. 51, 23. Dezember 1854, s. 203. 308 CHOBOT, Karel – ZEZULČÍK, Jaroslav: Co skrývala schránka na kostelní věži, s. 12; SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 187. 309 BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 123; SEHNAL, J.: Ibidem; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 139. 307

- 67 -

chybí údaj o pořizování nových varhan. Sbírky na nový nástroj sice probíhaly už od 70. let 18. století, ale první údaj o varhanách pochází až z roku 1802, kdy měly být varhany opraveny za 92 zlatých. Výzdoba varhanní skříně, která dosud plní svou funkci, odpovídá přelomu 18. a 19. století. Tyto varhany nebyly příliš kvalitní, a proto vyžadovaly další opravy. Hned roku 1803 prováděl opravu za 70 zlatých varhanář Sebastian Staudinger.310 Na tento nástroj se hrálo po celou první polovinu 19. století. Po onom osudovém požáru v roce 1844 bylo třeba provést generální opravu, kterou vykonal zdejší varhanář Johann Neusser (viz předchozí kapitolu). Oprava trvala víc než půl roku, od 28. května až do prosince 1851. Johann Hermann sice ve své kronice uvádí, že Neusser opravoval nástroj už v roce 1844, ale v Neusserových zápiscích pod zmíněným rokem údaj o opravě v novojičínském farním kostele chybí a naopak je generální oprava uvedena s naprosto přesnými daty v roce 1851, včetně popisu vykonané práce. Proto se přikláníme k Neusserovu tvrzení. Při opravě varhan byly přestěhovány měchy nad schodiště kůru, posunut hlavní stroj a pedál dozadu ke stěně a pozitiv byl rovněž posunut od zábradlí na místo mezi skříňí hlavního stroje a pedálem. Původní hrací stůl byl odstraněn a nahrazen novým hracím strojem, který Johann Neusser umístil do středu hrací skříně pod pozitiv. Dále vyměnil 550 píšťal a přidal dva nové rejstříky (Bordun 16´ a Viola d´amour 8´). Jeden malý rejstřík v pozitivu zrušil, a tak měly varhany po opravě 27 rejstříků. Jak píše Jiří Sehnal ve své studii věnované tomuto varhanáři, kde můžeme najít další podrobnosti o této rekonstrukci, „celá přestavba i s laděním byla skončena do Vánoc, takže o půlnoční zazněly varhany v plné síle a kráse. Za celou práci a materiál obdržel Neusser 600 zlatých.“311 Tento varhanář pracoval v novojičínském farním kostele ještě v roce 1860, kdy od 26. září do 6. října prováděl menší opravu varhan, jejich čištění a ladění a stejnou zakázku dostal v květnu o deset let později, což bylo také jednou z posledních prací na sklonku Johannovy varhanářské kariéry. Za tuto práci obdržel v roce 1970 tři sta zlatých.312 O dalších zásazích do nástroje v 19. století máme jen nepřímé zmínky. Nástroj byl patrně dále romantizován, což prozrazuje zápis dispozice po opravě, kterou provedl

310

SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 215. Ibidem, s. 187. 312 Ibidem, s. 193 a 199. 311

- 68 -

Bernard Schaller z Kraslic v roce 1951.313 Romantizující zásahy do varhan mohl provést sám Johann Neusser v letech 1860 a 1870, ale mohl je také později vykonat Johanův syn Karl Neusser, který romantizující novinky (většinou však ne ku prospěchu nástroje) velmi prosazoval. Lidé, kteří měli povinnost služby v kostele na kůru, byli povinni také vyučovat ve škole. V knize Moravské Kravařsko věnované novojičínskému okresu je uvedeno, že již od druhé poloviny 15. století byla ve městě německá škola, která patřila katolické církvi. Této německé škole konkurovala česká škola církve bratrské. Německá škola se v roce 1580 změnila v protestantskou, ale poté, co město přešlo v roce 1624 pod vládu jezuitů, byla tato škola vrácena pod katolickou správu a bratrská škola zanikla. V roce 1669 měla farní škola tři třídy, v nichž učili rektor, kantor a pomocný učitel, kterému se říkalo auditor. Rektor vyučoval v nejvyšší – první třídě, ve druhé třídě učil kantor a ve třetí pak auditor. Auditor měl údajně ve škole nejvíce práce, protože rektor a kantor bývali velmi zaneprázdněni službou v kostele.314 V roce 1718 vykonávaly službu při farním kostele čtyři osoby, které měly být znalé církevní hudby, kostelního zpěvu a hry na varhany, a rovněž měli být zběhlí v latině, psaní a počtech, aby tyto dovednosti a znalosti mohli předávat dětem ve škole. Vedle školní povinnosti museli účinkovat v kostele „a při svatbách a poctivých schůzkách obsluhovati a pak hráti“.315 Rektor, který byl zároveň ředitelem školy i ředitelem kůru, vyučoval spolu s varhaníkem v první třídě, kterou navštěvovali chlapci již umějící číst, psát a počítat. Zde se chlapci učili kromě náboženství a latiny také hudbě, zpěvu a ministrování. Ve druhé třídě učil kantor s auditorem chlapce i dívky čtení, psaní a počítání a základy evangelia a katechismu. Rektor a varhaník dostávali za tuto službu od města ročně po 45 zlatých, kantor a auditor po 40 zlatých. Každý pak měl ještě svůj byt. Kromě těchto příjmů dostávali kantoři za výuku peníze i od svých žáků. Navíc dostávali od každé rodiny, jejíž žáky učili, třikrát ročně 3 krejcary koledy a na svatého Havla od chlapců tzv. „kuří groš“ (Hahngrosch). Tyto peníze si pak učitelé

313

SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 188. Moravské Kravařsko. Politický okres Novojický. České učitelstvo školského okresu Novojického. Příbor: Nákladem učitelstva 1898, s. 252. Jan Tojan ve své práci o kantorech vychází z informací uvedených v Moravském Kravařsku. Dále však doplňuje údaje o kantorech v období mezi lety 1624 a 1718, které jsou pro naši práci irelevantní. TROJAN, Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17.−19. století. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2000, 301. 315 Moravské Kravařsko, s. 252; TROJAN, Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku, s. 301. 314

- 69 -

rovnoměrně rozdělili. Další příjmy tvořila tzv. štola, což byl výdělek ze křtů, pohřbů, zádušních mší apod. Přesto nebyly příjmy učitelů nijak vysoké.316 Rektor kůru, varhaník i kantor byli podřízeni faráři. V Novém Jičíně působili během 19. století tito faráři, kteří měli rovněž funkci děkana: 1776−1803 kutnohorský rodák a bývalý jezuita Dr. Wenzel Munde, 1803−1827 olomoucký rodák Dr. Philipp Rudolph Schwan, bývalý dominikán a polní kaplan, 1828−1844 Paul Heger, rodák z jižní Moravy, kam se i později vrátil, 1844−1856 novojičínský rodák Franz Till, který byl v roce 1853 olomouckým arcibiskupem Friedrichem z Fürstenberga jmenován konsistorním radou a asesorem, 1857−1889 Josef Prorok, rodák z Moravské Třebové, který získal čestné občanství Nového Jičína, kde i zemřel, rovněž byl známým geologem a mineralogem,317 1889−1916 uničovský rodák Johann Parsch, který rovněž získal čestné občanství Nového Jičína a také zde za první světové války zemřel a po něm nastoupil Rudolph Weigel, rodák ze Suchdola nad Odrou, syn Stephana Weigla, o němž bylo pojednáno v kapitole o folkloru.318 Na počátku 19. století, jak vzpomíná novojičínský malíř a filozof Anton Berger, působil ve farním kostele jako rektor kůru Josef Tollich. Kromě služby v kostele učil také na tzv. Normalschule (normální škole). Josef Tollich sloužil v kostele až do pokročilého věku a údajně měl zvučný bas.319 Ve škole vyučoval v první (vyšší) třídě a jako rektor kůru dostával od obce 60 zlatých. Kromě toho získával štolu a na koledě si vydělal po 34 zlatých 19 krejcarech. Ročně si tedy mohl vydělat přes 175 zlatých.320 Jak uvádí Johann Hermann ve své kronice, Josef Tollich vyučoval také na dívčí škole.321 V 19. století se stávalo, že učitelé byli vyznamenáváni za své zásluhy řádem Františka Josefa. A právě takové vyznamenání je podrobněji popsáno v souvislosti s učitelem dívčí školy a rektorem kůru Josefem Tollichem v příloze listu Die Biene – Allgemeiner Anzeiger: Josef Tollich obdržel za svou padesátiletou učitelskou činnost v roce 1854 stříbrný kříž s korunou. Protože byl učitel nemocný, kříž mu byl udělen v jeho domově, kde ho navštívil okresní hejtman, duchovní, obecní rada, členové 316

Moravské Kravařsko, s. 252–253, TROJAN, J.: Ibidem. Tato záliba ho spojovala se Stephanem Weiglem. 318 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 42, 43, 56, 68−69, 82. CHOBOT, K. – ZEZULČÍK, J: Co skrývala schránka na kostelní věži, s. 26−31. 1928, JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 88; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 148. 319 Anton Bergerr erzählt aus seinem Leben, Kuhländchen 13, 1938, s. 19. 320 TROJAN, J: Op. cit., s. 302. 321 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 81. 317

- 70 -

výboru, učitelé aj. honorace. Hejtman přednesl slavnostní řeč, která starého učitele, ale i všechny zúčastněné dojala. Po hejtmanově vystoupení měl projev děkan Franz Till. Tato akce je navíc také spojena s hudbou. Večer totiž byla vyznamenanému panu učiteli zahrána serenáda. Bohužel chybí údaje, kdo ji přednesl.322 Toto vyznamenání bylo významnou událostí, neboť se o něm také zmiňuje také Johann Hermann ve své kronice.323 Ze skutečnosti, že byl řád udělen učiteli, můžeme vyvodit následující: když pročítáme kroniky či noviny 19. století, dočítáme se, že řády obdrželi velkotovárníci (například Johann Hückel), učenci (Dr. Johann Nepomuk Enders, který tehdy za učence rozhodně považován byl) apod. Tedy lidé, kteří měli vysoký společenský statut. Ale nyní čteme, že řád dostal učitel. Z toho vyplývá, že společenský statut učitele v 19. století v Novém Jičíně musel být poměrně vysoký. Zde tedy můžeme pozorovat zásadní posun ve vnímání učitele v průběhu 19. století. Zprvu byl pouhým podřízeným a služebníkem pana faráře, zatímco v polovině 19. století už má jistý společenský statut, dostává vyznamenání a chodí za ním městská honorace. Kromě rektora vykonával na kůru službu také tenorista, v době Bergerova mládí Johann Jüstel, a varhaník Langer, který kromě hry na varhany rovněž obstarával zpěv.324 V souvislosti s velkými opravami kostela po výše zmíněném požáru v roce 1844 došlo také k zásadní změně v organizaci hudby v kostele. Johann Hermann píše ve své kronice, že od roku 1854 padlo rozhodnutí nadále oddělit službu v kostele od služby ve škole.325 Pro farní kostel již nemělo nadále platit, aby rektor kůru či varhaník byl zároveň pedagogem ve škole. Nyní měl mít rektor kůru, kantor a tenorista na starost pouze provozování hudby v chrámu a výuka ve škole měla přejít do rukou osobám k tomu určeným. Z toho důvodu musel kostel hledat nového ředitele kůru, varhaníka a tenoristu. Do věci se zapojilo městské místodržitelství, které vyhlásilo od 15. srpna 1854 konkurz na tato nová místa, na jejichž spolufinancování se z větší části podílelo (srov. finanční obnos, který město věnovalo na hudbu v kostele v minulosti Josefu Tollichovi a který nabízí v roce 1854 – viz dále). Z toho vyplývá, že od zmíněného roku 322

Allgemeiner Anzeiger, Nro. 9, 4. März 1854, s. 34. Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 81. 324 Anton Bergerr erzählt aus seinem Leben, Kuhländchen 13, 1938, s. 19. 325 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 69. 323

- 71 -

už na organizování hudby neměla mít výsadní monopol církev. V novojičínském archivu se dochoval originál výzvy k výběrovému řízení,326 ale konkurz byl také otištěn v novinách Allgemeiner Anzeiger. Pod vyhlášením konkurzu je podepsán novojičínský starosta Josef Tempele.327 Konkurz byl vypsán na tři místa: rektora kůru, varhaníka a kantora. Požadavky na ředitele kůru byly následující: měl umět dirigovat orchestr, metodicky vyučovat zpěv a hru na housle a znát generálbas a liturgii, o čemž by měl mít i doklad. Za své služby měl dostávat ročně od města rentu 200 zlatých a od církve 100 zlatých. Z nadace na podporu zpěváků mu mělo být přidáno 23 zlatých. Roční příjem měl tedy činit 323 zlatých. Varhaník měl mít doklad o znalosti generálbasu a liturgie a měl být zběhlý ve hře na varhany. Za hru na varhany v kostele měl dostávat roční plat 160 zlatých od města a přibližně 90 zlatých od církve, což dělalo 250 zlatých za rok.328 Kantor měl umět zpívat tenor a měl být zručný ve hře na libovolný hudební nástroj a rovněž byla nutná znalost liturgie, o čemž měl předložit i osvědčení. Za zpěv a hru na nástroj měl získat stejný příjem jako varhaník. Z platového srovnání těchto dvou postů je tedy patrné, že postavení kantora v kostele vzrostlo na úroveň varhaníka. Od této doby však mělo přestat koledování kantorů, a tak tradice koledování (zejména oblíbená koleda na Tři krále – viz kapitola o folkloru), což činilo jistý příjem učitelů triviální školy, nemohla ve městě dále pokračovat.329 K postu varhaníka a kantora se však vázal ještě jeden požadavek, a to aby byli schopni v mimořádných případech vyučovat na dívčí škole. Pokud by se osvědčili, měli by možnost postupu, a kdyby jejich učitelské schopnosti podpořil doklad o úspěšném vykonání učitelské zkoušky, mohli dokonce získat místo na hlavní škole (Hauptschule).330 Tento údaj, jak se zdá, protiřečí tvrzení, o němž se zmínil i Johann Hermann, aby byla oddělena kostelní služba (Chordienst) od služby ve škole (Schuldienst). Na základě porovnání obou tvrzení se domníváme, že k oddělení těchto povinností došlo patrně jen částečně. Zcela uvolněn ze školní služby měl být pouze rektor kůru, zatímco varhaník a kantor byli uvolněni jen do jisté míry. Jejich primární 326

Státní okresní archiv (SOA) Nový Jičín, fond Farní úřad Nový Jičín, 151 VI c Varhaník, ředitel kůru (1737–1884). 327 Allgemeiner Anzeiger, Nr. 37, 16. September 1854, s. 148; inzerát se objevuje i v dvou následujících číslech 38 z 23. září a 39 z 30. září 1854. 328 Ibidem. 329 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 69. 330 Allgemeiner Anzeiger, viz výše, SOA Nový Jičín, fond Farní úřad Nový Jičín, 151 VI c Varhaník, ředitel kůru (1737–1884).

- 72 -

funkce měla být služba v kostele. V hlavní škole, kam do vyšších tříd chodili výhradně chlapci, měli učit bývalí kantoři. (Proto musel kostel hledat nové lidi na předchozí posty.) Problém byl patrně v dívčí škole, kam potřebovalo město získat další pedagogické síly. Aby varhaník a kantor usilovali o další pedagogické vzdělání, byl tento bod na konkurzní listině podpořen motivací, totiž nabídkou možnosti vykonat učitelskou zkoušku, a tím i možnost postupu přejít z dívčí školy na školu chlapeckou (hlavní). Pokud by nastoupil varhaník či kantor již s vykonanou zkouškou, mohl by přímo učit na hlavní škole. Tato skutečnost tedy potvrzuje naši domněnku, že oddělení kostelní služby od služby ve škole nebylo úplné. Zájemci se měli hlásit na obecní radě od 10. října 1854, kam si měli s sebou donést rodný list, doklady o dosavadní praxi a politické a morální bezúhonnosti. Na svůj post měli vybraní nastoupit od začátku roku 1855.331 Post ředitel kůru získal Anton Mischansky. Jeho jméno uvádí totiž Johann Hermann v roce 1855 v souvislosti se založením mužského pěveckého sboru, a to již s přívlastkem Chorrektor. Z toho je tedy patrné, že konkurz na ředitele kůru musel vyhrát právě tento muž. O nové funkci Antona Mischanského jako rektora kůru nás utvrzuje i protokol o převzetí hudebních nástrojů a vybavení kůru, který je rovněž uložen v novojičínském archivu. Zde je také potvrzeno Hermannovo tvrzení o záměru oddělit kostelní službu od služby v kostele. Z podpisů na tomto protokole se však dozvídáme také o dalších osobnostech, které na kůru působily před Antonem Mischanským. Kromě nově nastupujícího Antona Mischanského je zde podepsán jako bývalý ředitel kůru Josef Tollich, ale ten byl zřejmě opravdu starý a nemocný (jak je zmíněno i výše v souvislosti s oceněním), protože je zde podepsán i provizorní rektor kůru Ferdinand Kojetínský (v souvislosti s touto osobností viz kapitolu o Španělské kapli). Kdo zastával funkci dosavadního řádného varhaníka není z protokolu známo, ale je zde podepsán provizorní varhaník Franz Olbrich. O tomto varhaníkovi se nám však nepodařilo zjistit nic bližšího, pouze že byl jedním ze zakládajících členů pěveckého spolku (viz kapitola o spolcích). Vybavení kůru přebíral nový regenschori Anton Mischanský, a tak nám již protokol neposkytuje informace, kdo byl od roku 1855 novým varhaníkem a kantorem. Tyto informace se bohužel nepodařilo dosud vypátrat.

331

Allgemeiner Anzeiger, viz výše, SOA Nový Jičín, fond Farní úřad Nový Jičín, 151 VI c Varhaník, ředitel kůru (1737–1884).

- 73 -

Nevíme ani, do kterého roku byl Anton Mischanský činný na kůru farního kostela. V Okresním archivu Nový Jičín jsou od Antona Mischanského ve složce Varhaník, ředitel kůru uloženy další dopisy.332 V jednom z nich například vysvětluje Mischansky jistý incident, který se stal v roce 1879 v kostele v Žilině u Nového Jičína, avšak pro naši práci je obsah tohoto dopisu irelevantní. Z dopisu můžeme pouze konstatovat, že Mischansky v roce 1879 stále působil na kůru farního kostela v Novém Jičíně, avšak další otázky ohledně tohoto ředitel kůru, například kdy na svůj post opustil, zůstávají stále nezodpovězeny. V tomto dopise je dále udivující skutečnost, že je Anton Mischansky podepsán jako varhaník (Organist) a varhanář (Orgelbauer). Proto se nabízí otázka, zda se stal opravdu z ředitele kůru varhaník, nebo zda obě funkce ředitele kůru a varhaníka zastával současně. Na tuto otázku odpovídá další dopis z téhož roku, kde je už Anton Mischansky opět podepsán jako Chorrektor. Z toho tedy vyplývá, že Mischansky zároveň vykonával funkci ředitele kůru i varhaníka. Jedním z posledních ředitelů kůru farního kostela v námi vymezeném období byl pravděpodobně Franz Feix (1853–1937). V nekrologu časopisu Kuhländchen je vyzvedáváno jeho velké hudební nadání a záslužná dlouholetá činnost na kůru v městském farním kostele.333 Usuzujeme tedy, že Franz Feix nastoupil jako regenschori po Antonu Mischanském, neboť v nekrologu je zmíněno, že Franz Feix působil jako rektor kůru přes padesát let, což by se shodovalo právě s nástupnictvím po Antonu Mischanském. Kromě varhan zněly z kůru při slavnostních mších také jiné hudební nástroje, jak nám dokazují jejich soupisy. K dispozici máme dva seznamy. V inventáři nástrojů, který byl sepsán 28. listopadu 1804, se dozvídáme, že v té době kůr disponoval těmito nástroji: tympány, které byly nově pořízeny, 6 trubkami, 3 dusítky, 3 nátrubky, 4 lesními rohy, 7 houslemi, 1 violou, další vilou (s pouzdrem), 2 klarinety a fagotem.334 Druhý seznam nástrojů obsahuje výše zmíněný protokol z 30. listopadu 1854, kterým přebíral se svou funkcí regenschoriho Anton Mischansky následující hudební nástroje: pár tympánů se špatnou kůží a s přehozem, 10 houslí a 8 smyčců, 1 violu, 332

Státní okresní archiv (SOA) Nový Jičín, Fond Farní kostel, 151 VI c Varhaník, ředitel kůru (1737– 1884). 333 JÜNGER; M:. Zitgeschichte des Kuhländchens. Jahresrückschau 1937. Kuhländchen 13, 1938, s. 48. 334 Nový Jičín, Zemský archiv Opava-Olomouc (ZAO-OL), Fond Arcibiskupská konzistoř (ACO), inv. č. 8301, inventář sepsán 28. 11. 1804.

- 74 -

1 violu se špatným pouzdrem, violoncello, flétnu z ebenového dřeva se stříbrnými klapkami, fagot, 6 dusítek (3 v dobrém stavu a 3 ve špatném stavu), 4 trubky (2 v dobrém stavu a 2 ve špatném stavu), pozoun, 4 nátrubky a 2 lesní rohy.335 Z prvního seznamu hudebních nástrojů vidíme, že novojičínský kostel poměrně brzy uvedl do chrámové hudby klarinet, který byl tenkrát poměrně moderním nástrojem. Také velké množství žesťových nástrojů – trubek a lesních rohů – ve spojení s tympány nás přesvědčí o slavnostnosti a lesku, které dodávaly mším. Při prohlížení druhého inventáře nás na první pohled překvapí nesrovnalost, totiž že k desíti houslím bylo k dispozici pouze osm smyčců. Když se ale podíváme do sloupců, které vypovídají o stavu nástrojů (tři sloupce s označením gut, mittel a schlecht), zjistíme, že osmero houslí je v dobrém stavu a dvoje ve špatném. To nám objasňuje situaci, že na dvoje housle ve špatném stavu nebylo hráno, současně mohlo hrát tedy osm houslistů. U druhého inventáře je uvedena ještě další zarážející skutečnost, neboť mimo seznam nástrojů je napsáno, že varhany s pozitivem mají 26 rejstříků. To se však neshoduje se zápisem Johanna Neussera, který už v roce 1851, kdy provedl velikou opravu varhan, uvádí, že z dvaceti šesti rejstříků jeden ubral a dva přidal, takže by varhany měly obsahovat dvacet sedm rejstříků. Na základě tohoto seznamu se nabízí hypotéza, zda Johann Neusser restříky varhanům nepřidal až později při dalších opravách. Zdá se totiž těžko uvěřitelné, že tři ředitelé kůru a jeden varhaník by při sepisování nástrojů přehlédli, kolika rejstříky varhany disponují. Když srovnáme oba tyto inventáře, lze si všimnout určitých změn. Tympány byly hodně používány, o čemž vypovídá poznámka o špatné kůži. (Ovšem kůže se mohla do té doby několikrát vyměnit, a přesto byla opoužívaná). Dále byly zakoupeny troje housle a pravděpodobně i jeden smyčec. Také bylo pořízeno violoncello, pozoun, nátrubek a tři dusítka. Rovněž flétna z ebenového dřeva byla nová, za předpokladu, že ji v roce 1804 omylem nezaměnili za klarinet. Dva klarinety z prvního inventáře totiž v druhém chybí. Rovněž scházejí dvě trubky a dva lesní rohy. Tyto nástroje byly patrně v průběhu 1. poloviny 19. století vyřazeny z provozu v důsledku opotřebování. Jak je ze srovnání inventářů patrné, největší změny byly zaznamenány v oblasti dechových nástrojů. Z pořízení flétny, pozounu, nátrubku a dusítek, a naopak z absence trubek a lesních rohů v důsledku opotřebování usuzujeme, že právě tyto nástroje byly spolu

335

SOA Nový Jičín, Fond Farní kostel, 151 VI c Varhaník, ředitel kůru (1737– 1884).

- 75 -

s tympány nejvíce používány. Tato situace odpovídá dobové praxi a odráží skutečnost, že „až do šedesátých let 19. století se na počátku a na konci slavné bohoslužby místo hry na varhany troubilo a bubnovalo“. 336 Při pohledu na seznam hudebních nástrojů se naskýtá další otázka, kdo na ně hrál. Tato otázka je těžko zodpověditelná, neboť se v této souvislosti nedochovala žádná jména hudebníků. Patrně to byli hráči, kteří tvořili i městský orchestr či později hudební spolek, mohli to být i vojenští hudebníci. Pro nedostatek materiálu však necháváme tuto otázku otevřenou. Na kůru se nejen hrálo, ale také zpívalo. Kromě tenoristy zpívaly na kůru i děti školou povinné, s nimiž kostelní písně nacvičoval ve výuce rektor kůru, popřípadě varhaník. V průběhu 18. a 19. století zakládali movitější obyvatelé Nového Jičína nadace, které byly použity například na vybavení kostela, na litanie, na různé pobožnosti a podobně. V církevní topografii Gregora Wolného se dočítáme, že jedna z nadací v hodnotě 1150 zlatých byla v roce 1827 věnována také na výuku zpěvu pro dva chlapce a dvě dívky.337 Zajímavé je, že na kůru nezpívali pouze chlapci, jak tomu dříve bývalo zvykem, ale nadace byla určena i pro dívky. Od konce 18. století nebyl sice onen přístup tak rigorózní, avšak konkrétní doklady o ženském zpěvu při liturgii jsou stále vzácné. Při obzvláště slavnostních chvílích zpíval v druhé polovině 19. století při mši také novojičínský pěvecký spolek. Bývalo to například při slavnostních chvílích spojených s císařem a jeho rodinou. Při oslavách panovnického rodu bývaly mše obzvláště slavné, a tak pěvecký sbor tuto nádheru ještě umocnil. Mužský pěvecký sbor zpíval v kostele také 23. srpna 1858, když se císařskému páru narodil korunní syn Rudolf.338 Tehdy měl na repertoáru Sechterovu Mši F dur, je tedy pravděpodobné, že při slavnostní mši zazněla právě ona. Zde se ukazuje nejen propojenost kostela s měšťanským spolkem, ale také loajalita vůči Vídni a habsburskému panovnickému rodu. Pěvecký spolek účinkoval v kostele vícekrát. Například v roce 1860, kdy na Květnou neděli 1. dubna provedl Sechterovu Mši F dur, 6. dubna Die sieben letzten

336

SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 147. WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 139. 338 Männergesangverein Neutitschen 1853−1913. Gedenkschrift zur 60jähr.Bestandesfeier. Neutitschein: Im Selbstverlage des MGVs Neutitschein, Pfingsten 10.–12. Mai 1913, s. 10. 337

- 76 -

Worte Josefa Haydna a na Velikonoční pondělí 8. dubna Mši d moll Roberta Führera.339 Účinkování měšťanského pěveckého sboru v druhé polovině 19. století poukazu na to, že hudba v chrámu nebyla absolutně výhradní záležitostí kostela a jeho organizace, ale že i novojičínští občané mohli aktivně přispět svou hudební produkcí při slavnostních příležitostech v příbytku Páně. O spolupráci měšťanského spolku s kostelem se jistě zasloužil rektor kůru farního kostela Anton Mischansky, který byl současně zakládajícím členem mužského pěveckého spolku a posléze i jeho sbormistrem (viz kapitola o mužském pěveckém spolku). Tak se mu podařilo propojit při hudební produkci v kostele službu církvi s měšťanským tělesem, jehož organizace stála na zcela jiných základech. Kromě všech velkých církevních svátků, které se slavily ve všech kostelech, jako například Vánoce, Velikonoce, Boží Tělo apod., zaznamenal novojičínský kostel ještě další mimořádné slavnostní chvíle. Velkými událostmi nejen v kostele, ale i ve městě bylo také slavnostní biřmování, kterých se účastnil olomoucký arcibiskup. V roce 1817 přijel do Nového Jičína arcibiskup Trautmansdorf,340 v roce 1853 navštívil město arcibiskup Friedrich von Fürstenberg, který byl přivítán 15. října odpoledně s velkou slávou. Druhý den, v neděli 16. října v 8 hodin ráno, sloužil při slavnostní mši ve farním kostele, po níž měl pompézní kázání. V tento den bylo biřmováno obrovské množství – 8000! – věřících. Arcibiskup se zdržel v Novém Jičíně pět dní.341 Při tak velké slávě se dá předpokládat i přítomnost mimořádně slavnostní hudby. Týž arcibiskup sem znovu přijel na svátost biřmování v roce 1848 a jeho příjezd i odjezd byly rovněž velmi slavnostní.342 Také v roce 1871 sem přijel olomoucký arcibiskup Friedrich von Fürstenberg, aby zde slavil ve dnech 9.–13. října slavnost biřmování. Rovněž tehdy byl ve městě slavnostně vítán. Olomoucký arcibiskup jistě přijížděl do města i později. Ale v zápise Hermannovy kroniky můžeme rovněž vidět u roku 1871 jistý posun. Kronikář zaznamenal, že se zde sice arcibiskupovi dostalo slavnostního přijetí, ale také si posteskl, že obecní rada považoval za zbytečné tohoto církevního knížete přivítat.343

339

Gedenkschrift MGV, s. 10. Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 41. 341 Dne 20. října odjel z města do Hukvald. Ibidem, s. 69. 342 Ibidem, s. 83. 343 Ibidem, s. 129. 340

- 77 -

Z toho vyplývá, že se již městská samospráva pomalu začíná vymaňovat ze spojení s církví, jak tomu dříve bylo. Oproti městskému zastupitelstvu byli měšťané ve vztahu ke kostelu a k církvi velmi aktivní. O tom, že příjezd arcibiskupa nebyl omezen pouze na kostel, ale měl dopad na celé město, dokazuje záznam ve Slavnostním spise mužského pěveckého spolku k jeho šedesátiletému výročí. Když přijel arcibiskup von Fürstenberg v roce 1858 do města, zorganizovali měšťané na jeho počest pochodňový průvod se zastaveníčkem, na němž účinkoval mužský pěvecký sbor.344 Pochodňové průvody byly výrazem největší slávy, byly konány při mimořádných slavnostních okamžicích. A právě tak slavnostně vnímali novojičínští občané přítomnost arcibiskupa ve městě. Průvod s pochodněmi spolu se zastaveníčkem se konal také 6. července 1896 na počest arcibiskupa Th. Kohna.345 Slavnostním okamžikem pro celou farnost mohl být také nástup nového děkana. O tom svědčí i Slavnostní spis k instalaci děkana R. F. Schawana z roku 1804,346 který byl speciálně kvůli této příležitosti zhotoven. V Hermannově kronice je popsáno velkolepé slavnostní přijetí faráře s příhodným jménem Josef Prorok, které se konalo v květnu 1857. Večer 24. května se konal průvod s pochodněmi a novému faráři byla přednesena serenáda. (Bohužel nevíme, kým. Připadal by v úvahu místní nově vzniklý pěvecký spolek, avšak v jeho zápisech o důležitých vystoupeních tato událost chybí. Také ji mohli zahrát muzikanti vystupující na kůru kostela, o nich však také nemáme žádné informace.) Druhý den ráno v 10 hodin byl kněz přiveden ozdobenou slavobránou do kostela. Odpoledne se konala slavnostní hostina, která ukončila onen památný den.347 Z tohoto popisu rovněž můžeme pozorovat, že se kostelní záležitosti týkaly celého města. Pochodňový průvod městem, serenáda, ale i hostina, při níž zajisté nechyběla honorace města, jsou důkazy toho, jak kostel a město byly těsně propojeny. Samotní občané jsou nejen poslušné ovečky svých pastýřů, začínají být aktivní na poli víry, sami se pro církev angažují. To je oproti 18. století velký posun. Tuto tendenci také představuje účast městského pěveckého spolku při pohřbu výše jmenovaného děkana, při níž mužský sbor zazpíval na poslední cestě tohoto oblíbeného faráře Zengerovu Modlitbu (Gebet).348 344

Gedenkschrift MGV, s. 9. Ibidem, s. 42. 346 SOA Nový Jičín, Fond Farní kostel, 86 XI. Slavnostní spis k instalaci děkana R. F. Schwana 1804. 347 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 82. 348 Gedenkschrift MGV, s. 32. 345

- 78 -

Speciálním svátkem novojičínského farního kostela byla v první polovině 19. století tzv. slavnost kaple (Kapellenfest), která se slavila druhou neděli po velikonocích. Do farního kostela se totiž dostal za okolností, které budou vzpomenuty v přespříští podkapitole, mariánský obraz ze Španělské kaple. Tento obraz byl pověšen na oltář nad svatostánek k uctívání. V roce 1847 však nechal tehdejší děkan Franz Till obraz odejmout a na jeho místo vyzvednout krucifix. Obraz pak visel na epištolní straně zdi vedle oltáře.349 Slavnosti kaple se slavily do roku 1847. Bohužel nám není známo, zda byla kapličková slavnost pořádána i po tomto roce. Avšak při těchto slavnostech v první polovině 19. století můžeme rovněž předpokládat slavnostní hudbu k poctě Panně Marii. Za děkana Josefa Proroka, který nastoupil po Franzi Tillovi, byl obraz Nanebevzetí Panny Marie v roce 1859 za 600 zlatých spolu s obrazy na postranních oltářích – každý za 200 zlatých – renovován. Renovaci provedl brněnský malíř historických obrazů Ferencz. Dne 8. září téhož roku byl obraz zdejším farářem a děkanem posvěcen.350 Také u těchto světících aktů není vyloučeno, že by při nich hrála slavnostní hudba. Když si vzpomeneme na slavnostní svěcení kříže v roce 1855, při němž hrály tympány s trubkami, je pravděpodobné, že i při dalších svěceních byla slavnostnost umocněna hudebním doprovodem. Jinou událostí, kterou slavili věřící Nového Jičína, bylo posvěcení kamenného kříže u farního kostela, který zhotovil místní pozlacovač Karel Berger. Kříž byl roku 1864 vtyčen na místě, kde dříve stával dřevěný kříž s plechovou postavou Krista. Starý kříž byl pak přenesen ke kapličce u Mlýnského příkopu.351

349

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s 57. Ibidem, s. 83. 351 Ibidem, s. 97. 350

- 79 -

3.6.2 Kostel Nejsvětější Trojice Počátky kostela Nejsvětější Trojice spadají přibližně do roku 1500, kdy byl nad Horní branou postaven dřevěný kostelík. V roce 1526 byl nahrazen kamennou stavbou.352 Od roku 1543 se v kostele konaly bohoslužby bratrské církve, v letech 1581−1624

tady

probíhaly

bohoslužby

evangelické,

a

to

v českém jazyce

(oproti farnímu kostelu, kde byla mše pouze německá), proto se kostelu říkalo kostel „moravský“. V roce 1621 vyhořel, ale již v roce 1623 zde stál kostel nový. Od téhož roku v něm existuje i varhanní kůr. Roku 1624 byl chrám vrácen katolické církvi a v roce 1644, kdy byly opravy zcela dokončeny, byl kostel slavnostně vysvěcen. Kostelní věž, jak ji známe dnes, pochází z roku 1657 a téhož roku byl kostel zasvěcen Nejsvětější Trojici.353 V 19. století prodělal kostel také řadu stavebních úprav. Například roku 1836 se snížila věž a do roku 1845 se vychýlila o 9 palců.354 V roce 1848 byla zazděna hrobka u vchodu, zavřen severní a jižní průchod do věže a odstraněn jeden z menších oltářů.355 Kolem kostela Nejsvětější Trojice býval hřbitov. V pramenech, které obsahují zmínky o tomto kostele v souvislosti s obdobím 19. století, nalezneme právě nejvíce údajů o pohřbech na tomto hřbitově. V 19. století byl hřbitov upravován. V roce 1865 se o jeho zkrášlení zasloužil bývalý kancelista krajského úřadu Franz Pirkl, který ho nechal osázet morušovými keři. Téhož roku byl ke vchodu hřbitova z nařízení jičínského faráře Josefa Proroka přenesen ke vchodu hřbitova kříž.356 V roce 1879 byl však tento hřbitov zrušen, ostatky byly převezeny na nový hřbitov za městem a plocha kolem kostela byla přeměněna na park.357 352

BALÁŠ, M.: Kulturní místopis Novojičínska, s. 123; KUČA, K.: Op. cit., s. 506; Moravské Kravařsko, s. 235; Lexikon zur deutschen Musikkultur: Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Bd. 2, M-Z, mit Registern zur Orten und Personen. Ed. Hader, Widmar. München: Langen Müller Verlag 2000, s. 1031; ULRICH, Josef: Dreifaltigkeitskirche in Neutitschein. Das deutsche Kuhländchen 1, s. 93. 353 KUČA, K.: Ibidem; Moravské Kravařsko, s. 236; ULRICH, J.: Op. cit., s. 93 a 94; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 139. 354 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 53. 355 ULLRICH, J.: Op. cit., s. 94. 356 Ibidem, s. 98. 357 JAKEL, W.: Kurzgefasste Geschichte der Spanischen Kapelle zu Neutitschein. Neutitschein, Johann Nepomuk Enders 1882, s. 23; O vysázení morušových stromů v roce 1865 se zmiňuje také Josef ULLRICH: Die Schmiedgasse in Neutitschen. Kuhländchen 10, 1929, s. 6.

- 80 -

V kostele bývalo „zur Zeit Heresie“ literátské bratrstvo,358 ale za vlády Josefa II. bylo zrušeno.359 V 19. století už o něm tedy nemáme žádné zmínky. V kostele se nekonalo ani moc mší. Kostel Nejsvětější Trojice byl používán pouze při pohřbech, při mších na Dušičky a při slavnostních mších k Svaté Trojici.360 V roce 1727 měl být z nadace zemského advokáta Dr. Johanna Hoffmanna vyplácen vlastní kaplan tohoto kostela, který zde měl denně o 10. hodině sloužit mši.361 V pramenech 19. století však veškeré údaje o vlastním kaplanovi chybí, obřady tedy zde vykonával kaplan nebo kněz z farního chrámu. Také je pravděpodobné, že v kostele byly slouženy výše zmíněné mše a hlavní funkce tohoto chrámu byla funkce pohřebního kostela. V průběhu 19. století se tedy význam tohoto kostela snižoval a po zrušení hřbitova je patrné, že význam tohoto kostela klesl úplně. Tuto domněnku také podporuje skutečnost, že v časopisech první poloviny 20. století které se věnují kravařským látkám, veškeré zmínky o tomto kostelu chybí, přestože o farním kostele či o Španělské kapli v nich pojednáno je. O hudbě v tomto kostele nemáme příliš mnoho zmínek, avšak v roce 1866 byla významná událost, při níž máme explicitně napsáno, že hudba zde nechyběla. V 60. letech byla renovována věž tohoto kostela a jeho střecha byla pokryta plechem. V roce 1866 byla renovace, která stála 300 zlatých, dokončena. Dne 6. října téhož roku se konalo slavnostní posazení báně s křížem na věž a jeho posvěcení. Slavnost začala odpoledne, kdy se ve farním kostele konala mše. Po jejím skončení – asi ve 4 hodiny – se odsud ke kostelu Nejsvětější Trojice za vyzvánění zvonů odebralo procesí, v jehož čele kráčela školní mládež s prapory. Za nimi následovala „Kirchenmusik“, ale přesnější informace o této hudbě chybí. A tak nám není ani známo, kdo se na hudbě podílel ani co bylo hráno či zpíváno. Také by mohly připadat v úvahu vojenská či městská kapela, aby mělo procesí slavnostní ráz. Za kostelní hudbou šly vystrojené dívky, mezi nimiž neslo 12 studentů reálné školy kříž. Této slávy se zúčastnilo mnoho představitelů duchovenstva, reprezentace obce i věřících. Na hřbitově u kostela pak farář Josef Prorok posvětil kříž a pokrývač Vinzenz Mildner ho vyzvedl

358

WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 146. BECK, Josef: Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung, s. 283. 360 WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 139. 361 Ibidem, s. 140. 359

- 81 -

do výše a připevnil na věž. Do báně byly vsazeny dvě plechové schránky se záznamy z posledních let.362 Také v kostele Nejsvětější Trojice byly varhany „mit einem besonderen Geläute“. Není nám však známo, kdy byly do kostela nainstalovány, ani od kterého varhanáře nástroj pocházel.363 Je možné, že dříve měly varhany také zvonkohru. Je však jisté, že v 19. století musely být opraveny. Opravu provedl Johann Neusser ve dnech 29. dubna – 21. května 1842.364

3.6.3 Španělská kaple Jedním ze tří nejdůležitějších kostelů v Novém Jičíně byla i Španělská kaple. Její jméno odkazuje do doby třicetileté války. V roce 1621 zde totiž hrdinsky padli španělští vojáci, kteří bojovali na straně katolických Habsburků. Nad jejich hroby byla roku 1622 postavena malá dřevěná kaple a na památku španělských bojovníků se jí začalo říkat Španělská.365 O sto let později – roku 1724 – se na jejím místě začal stavět větší zděný kostelík, který byl za dva roky dostavěn. Roku 1726 byla také na jeho věž umístěna báň a zvon. Kostelík zasvěcený Bolestné Panně Marii byl slavnostně posvěcen 24. září 1727.366

V následujících letech k němu stále častěji chodívala procesí,367 a tak se

kostelík stal v průběhu 18. století důležitým poutním místem.

362

Poté byly proneseny řeči k přípitku – například na císaře Františka Josefa, na arcibiskupa, faráře, starostu, obecní zastupitelstvo apod. a jedl se perník. Ibidem, s. 101−102. 363 Lexikon zur deutschen Musikkultur: Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, s. 1031. 364 SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 177. 365 365 JAKEL, W.: Kurzgefasste Geschichte der Spanischen Kapelle zu Neutitschein. Neutitschein, Johann Nepomuk Enders 1882, s. 5−6; KUČA, K.: Op. cit., s. 506; Neutitschen, die Perle der Beskiden. Sudetendeutsche Heimatkunde – Das Kuhländchen. Von Direktor Karl Lux. Heft 43, Enders Nový Jičín 1931 k 7. slezské Kulturwoche, s. 12; Chronistische Nachrichten aus Neutitschein. Aus Anton Berger´s Nachlasse. Mitgeteilt von Ing. Gustav Stumpf. Kuhländchen 2, 1920, s. 3; JASCHKE, F.: Neutitschein im Jahre 1817, Kuhländchen 8, 1927, s. 70 a 103; Moravské Kravařsko, s. 236; ZEZULČÍK, Jaroslav: Zpráva os strašné řeži. Španělská vojska v českých zemích na počátku třicetileté války a bitva u Nového Jičína roku 1621. Nový Jičín, Vyd. Okresní vlastivědné muzeum v Novém Jičíně 1996, s. 13. 366 JAKEL, W.: Op. cit., s. 6–7; KUČA, K., ibidem; VOLNÝ, T. Ř.: Op. cit., s. 141; ZEZULČÍK, J.: Ibidem; Anton Berger či Gustav Stumpf uvádí, že kostelík byl posvěcen olomouckým biskupem až 1. srpna 1742. Viz Chronistische Nachrichten aus Neutitschein. Op. cit., s. 4. 367 Např. v roce 1733 to bylo procesí, které prosilo Matku Boží o ochranu před požárem a o déšť v době sucha. JAKEL, W.: Op. cit., s. 8.

- 82 -

Za císaře Josefa II. byla kaple v roce 1787 zbavena svého původního účelu a stal se z ní sklad na obilí a na nářadí a na počátku 19. století sklad na sůl. Její oltáře získaly okolní vesnické kostely, varhany byly převezeny do Vepřovic a oltářní mariánský obraz byl v slavnostním procesí přenesen do farního kostela (viz předchozí kapitolu – o kapličkových slavnostech).368 O navrácení Španělské kaple svému církevnímu účelu se zasloužil občan Nového Jičína a obchodník se suknem Franz Xaver Mech. Ten spolu s jinými měšťany roku 1829 odkoupil zchátralou budovu s pozemkem a nechal ji zrekonstruovat a náležitě vybavit. Rekonstrukce trvala do roku 1839 a byla završena slavnostním instalováním zvonů.369 Hlavní oltář byl dílem opavského sochaře Johanna Freidela, nový

oltářní

obraz

znázorňující

sedmibolestnou

Matku

Boží

pocházel

od novojičínského malíře Antona Bergera a varhany od místního varhanáře Johanna Neussera.370 Johann Neusser nejdříve pro Španělskou kapli vytvořil v roce1839 pozitiv, na kterém pracoval od poloviny října do konce prosince. Pozitiv měl 3 měchy a tři rejstříky: 1. Flaut maior 8´ 2. Prinzipal 4´ 3. Flaut minor 4´ 371 O rok později však dostal týž varhanář zakázku od Španělské kaple na větší varhany, na nichž pracoval od 11. října 1840 do 18. května 1841. Za tyto varhany Neusser vydělal 600 zlatých. Nové varhany už měly také pedál. V manuálu byly tyto rejstříky: 1.

Prinzipal 8´

2.

Gemshorn 8´

3.

Flaut maior 8´

4.

Octav 4´

5.

Flaut trav. 4´

368

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 57; Chronistische Nachrichten aus Neutitschein.; Kuhländchen 8, s. 192; JASCHKE, F: Neutitshein in Jahre 1817. Kuhländchen 8, 1927, s. 71 a 103; JAKEL, W.: Op. cit., s. 10–11; KUČA, K.: Op. cit., s. 506; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 141; ZEZULČÍK, J.: Op. cit., s. 13. 369 JAKEL, W.: Op. cit., s. 12−13, KUČA, K.: Op. cit., s. 506; Chronistische Nachrichten aus Neutitschein, Kuhländchen 2, 1920, s. 10−11; Hermannova kronika, Kuhl. 7, s. 54; Neusserova kronika, Kuhländchen 10, s. 91. 370 JAKEL, W.: Op. cit., s. 13; BERGER, Anton: Chronistische Nachrichten aus Neutitschein, Kuhländchen 2, 1920, s. 10; Vzpomínky v kronice jsou od téhož malíře, který namaloval obraz. 371 SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 174.

- 83 -

6.

Quint 2 2/3

7.

Octav 2´

8.

Mixtur 4 x

Pedál obsahoval následující rejstříky: 1.

Subbas 16´

2.

Prinzipalbass 8´

3.

Octav bass 8´

4.

Super Octav 4´

V kostele se dodnes dochovala původní skříň z dílny Johanna Neussera. Jeho varhany se však nedochovaly, neboť ve 2. polovině 19. století do skříně instaloval Johanův syn Karel nové pneumatické varhany.372 Před tím však Johann Neusser zasáhl do varhan Španělské kaple ještě jednou, a to od 17. do 21. srpna 1846, kdy je naladil.373 Také přenesení obrazu Sedmibolestné Matky Boží bylo velkou událostí. Nově pořízený obraz byl nesen v procesí z farního kostela do Španělské kaple bíle oděnými dívkami, které doprovázely tisíce lidí. Věřící pak v kostele zpívali mariánské písně v doprovodu varhan.374 Ještě větší slavností bylo slavnostní posvěcení znovuotevřeného mariánského kostelíka, které se konalo 9. května 1841. Její popisy nalezneme v Jaklově Kurzgefasste Geschichte der Spanischen Kapelle zu Neutitschein (Stručných dějinách Španělské kaple) a také ve vzpomínkách malíře Antona Bergera. V předvečer svěcení byl vyzdoben vchod kostelíka a osvětlen lampami. K tomu střílel vojenský pluk z moždířů a ten také zajistil slavnostní hudbu. „Auch dem Patron spielte man vor seinem Haus einige rührende Symphonien;“375 Franzi Xaveru Mechovi tedy nechali zahrát v předvečer slavnostního dne serenádu. V neděli, kdy probíhalo svěcení, se navzdory dešti shromáždil velký počet věřících před Španělskou kaplí. Slavnost začala ráno o půl deváté. V tuto dobu vpochodoval na prostranství před kostelem batalion 29. pluku svobodného pána Hartmanna z Hartenthalu, dále se zde sešli představitelé městského magistrátu, c. k. pluk důstojníků, představitelé cechů, milosrdné sestry alžbětinského řádu z Těšína, aj. 372

SEHNAL, J.: Jan Neusser, s. 175 a 176. Ibidem, s. 181. 374 BERGER, A.: Op. cit., s. 11. 375 Ibidem, s. 12. 373

- 84 -

V devět hodin se lid včele s mnoha kněžími přesunul do kaple. Kněží doprovázelo dvanáct dívek s červenými pentlemi oblečených do bílých šatů, které nesly svíčky na oltář. K tomu vyzváněly zvony a zněla slavnostní hudba.376 Kdo hudebním doprovodem podpořil slavnostnost aktu, není vysloveně uvedeno. Je však pravděpodobné, že to byla dechová kapela vojenského oddílu. Není vyloučena ani možnost městského orchestru nebo zpěvu dětí školou povinných. Wilhelm Jakel uvádí, že kázání proběhla ve dvou jazycích. Počítalo se tedy jak s německy, tak s česky mluvícím obyvatelstvem. Českojazyčných lidí tedy nemohlo být málo, protože by jinak pro něj nebylo samostatné kázání. Pořadatelům tedy šlo o to, aby slavnostní akt byl srozumitelný pro široké vrstvy. V němčině kázal nově ustanovený kaplan Franz Xaver Schütz, české kázání měl farář Orel ze Starého Jičína. Toto tvrzení podporuje také Jan Havlíček, který uvádí, že kázání proběhla pro velký počet zúčastněných na volném prostranství, kde byly postaveny dvě kazatelny. Z jedné se mělo kázat česky a z druhé německy. Anton Berger však píše, že německé kázání měl fulnecký kaplan. O českém kázání mlčí. Oba se však shodují, že akt posvěcení provedl děkan a novojičínský farář Paul Heger, pod jehož pravomoc Španělská kaple spadala. Během mše při hlavních částech zazněly salvy vojáků, kteří stříleli z moždířů. Po mši následovala slavnostní řeč představitelů magistrátu, kteří děkovali Franzi Mechovi za obnovení Božího stánku a blahopřáli mu. Tento den uzavřel banket pořádaný Franzem Mechem. Slavnostní jídlo se konalo v tanečním sále, nazývaném podle tehdejšího provozovatele Billimkův.377 František Xaver Mech se také postaral o plat pro kněze (5000 zlatých), a proto pro jeho zajištění založil nadaci. Kněz tedy nebyl placen – na rozdíl od kněze ve farním kostele – ani městem ani církví, ale na jeho podporu byl zřízen speciální fond, na němž se podíleli mecenáši. Kněz měl ve Španělské kapli sloužit ranní a odpolední mši o nedělích a svátcích. Prvním knězem zde byl od 4. května 1841 novojičínský rodák a bílovický kaplan Franz Xaver Schütz, který užíval titul „nadační kaplan“ (Stiftskaplan).378 Tento kněz byl zvolen Franzem Xaverem Mechem, neboť pan Mech dostal od arcibiskupa kardinála Maxmiliána barona Somerau-Beckha za zásluhy

376

BERGER, A.: Op. cit., s. 11; JAKEL, W.: Op. cit., s. 15. BERGER, A.: Op. cit., s. 11; HAVLÍČEK, J.: Op. cit., s. 28; JAKEL, W.: Op. cit., s. 15; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 54. 378 JAKEL, W.: Op. cit., s. 13–14. 377

- 85 -

o Španělskou kapli patronátní právo. Po Mechově smrti toto právo mělo přejít na jeho nejbližší mužské příbuzné.379 Prvním kaplanem ve Španělské kapli byl bílovický kaplan (Cooperator) Franz Xaver Schütz, který se v roce 1811 narodil v Novém Jičíně. Ve Španělské kapli působil až do roku 1852, kdy odešel jako německý kazatel do chrámu San Antonio di Nuovo v Triestu.380 Po Franzi Xaveru Schützovi nastoupil na svůj post opět novojičínský rodák Adolf Bauer (narozen v roce 1820), který byl do té doby kaplanem v Budišově nad Budišovkou. V Novém Jičíně sloužil až do své smrti 20. května 1859.381 Místo nadačního kaplana ve Španělské kapli po něm získal slavonínský kaplan Josef Schwarz (narozen roku 1825). Za jeho působení došlo k dalšímu vzkvétání tohoto svatostánku. Za své zásluhy byl 26. června 1868 jmenován arcibiskupským konzistorním radou. V prosinci 1873 mu byla přidělena fara v Bejstročicích u Olomouce, kde také v 11. března 1879 skonal.382 Od začátku roku 1874 měla tedy Španělská kaple nového kaplana, jímž se stal opět novojičínský rodák383 a do té doby kaplan v Moravské Třebové Wilhelm Jakel. Také za tohoto kaplana Španělská kaple vzkvétala. O svém vztahu k ní vypovídá i skutečnost, že o ní napsal stručné dějiny, které jsou rovněž důležitým pramenem pro naši práci. Wilhelm Jakel zde sloužil deset let.384 O dalších kaplanech nám však nic není známo. Franz Xaver Mech nejen že zprostředkoval pro Španělskou kapli kněze, ale určitý obnos věnoval na údržbu kostela a také na plat kostelníka a varhaníka (v hodnotě 360 zlatých, do tohoto obnosu byl zahrnut i obnos pro šlapače měchů). Místo prvního varhaníka a regenschoriho zastával Ferdinand Kojetínský, učitel dívčí školy a Mechův zeť, který svému osmdesátiletému tchánovi ve věcech ohledně Španělské kaple vydatně pomáhal.385

379

JAKEL, W.: Op. cit., s. 14. V roce 1867 se vrátil zpět do olomoucké diecéze, kde získal místo faráře ve Šternberku. V roce 1870 byl jmenován arcibiskupským konzistorním radou. JAKEL, W.: Op. cit., s. 14 a 16. 381 Ibidem, s. 16. 382 Ibidem, s. 16−17, 21 a 22; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 115. 383 Narodil se v Novém Jičíně 11. května 1845 v rodině soukeníka v Hornobranské ulici. 384 JAKEL, W.: Op. cit., s. 22; Zeitgeschichtliches aus dem Kuhländchen. Das Jahr 1924. Kuhländchen 6, 1924, s. 174. 385 JAKEL, W.: Op. cit., s. 14; WOLNÝ, G.: Op. cit., s. 141. 380

- 86 -

Když Franz Xaver Mech 22. května 1842 umřel, Ferdinand Kojetínský se se svým švagrem Franzem Jakobem Weißem, majitel továrny na sukno, stal správcem Španělské kaple.386 Od smrti svého švagra – 1. srpna 1873 – zastával funkci správce sám.387 Také Ferdinand Kojetínský byl za své zásluhy odměněn. Dne 21. února 1875 mu bylo slavnostně předáno vyznamenání císaře Františka Josefa, zlatý kříž za zásluhy (Verdienstkreuz) bez koruny, sice ne za funkci varhaníka, ale jako učitele. Kojetínský totiž pracoval jako učitel na dívčí škole více než padesát let, což si zajisté zasloužilo ocenění.388 O šest let později, 19. října 1881, uspořádal Ferdinand Kojetínský oslavu, neboť tomu bylo právě 40 let, co pracoval ve Španělské kapli jako varhaník a sbormistr. K této příležitosti se konala slavnostní děkovná mše, po níž se dále slavilo ve spolku novojičínských tovaryšů. Tento spolek389 založil spolu s věřícími 26. dubna 1863 druhý kaplan Španělské kaple Josef Schwarz.390 Od 14. ledna 1874 však tento kaplan odešel a na jeho místo nastoupil Wilhelm Jakel.391 Kaplan Jakel navázal na práci svého předchůdce a dále byl také činný ve spolku tovaryšů, v němž Ferdinand Kojetínský oslavil své 40. jubileum. Kaplan mu zde v kruhu věřících vyslovil srdečný dík „für die beisspiellose Opferwilligkeit bei der Leitung der Chormusik“ a popřál mu do dalších let hodně zdaru.392 Španělská kaple se brzy stala v okolí oblíbeným kostelíkem. Slavily se v ní všechny důležité svátky, například Velikonoce, májové pobožnosti, mariánské svátky, Boží tělo, konaly se v něm nešpory apod.393 Pro množství věřících, kteří kostelík navštěvovali, přestala kapacita budovy postačovat. Proto v 60. letech došlo ke stavebním úpravám a rozšiřování kostelní budovy, což si vzal pod patronát vysloužilý nadporučík a novojičínský rodák Ignaz Mischel von Kaisershuldu. Ten se tedy stal po Franzi Mechovi jakýmsi druhým dobrodincem kaple. Nově vzniknuvší Spolek tovaryšů rovněž přístavbu podporoval. Rozsáhlé stavební zásahy se však 386

JAKEL, W.: Op. cit., s. 16. Ibidem, s. 21−22. 388 JAKEL, W.: Op. cit., s. 22; Hermannova kronika, Kuhlanchen 7, 1926, s. 161. 389 Spolek tovaryšů se například podílel na zkrášlování kaple, dobročinných akcích apod. 390 JAKEL, W.: Op. cit., s. 18−19; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 87; Neusserova kronika, Kuhländchen 10, 1929, s. 106. 391 JAKEL, W.: Op. cit., s. 22. 392 Ibidem, s. 23. 393 JAKEL, W.: Op. cit., s. 17, 18. 387

- 87 -

neobešly bez další finanční podpory mecenášů, například císařova vdova Karolina Augusta věnovala na rekonstrukci 200 zlatých či olomoucký kardinál a arcibiskup, kníže Friedrich, věnoval na stavbu 200 centů železa apod. Tyto úpravy začaly v dubnu roku 1863 a byly dokončeny v polovině října 1864. Zvony se poprvé rozezněly o měsíc dříve, 8. září 1864. S dokončením přestavby Španělské kaple skončil i život Ignáce Mischla, který zemřel po dlouhé nemoci v 72 letech.394 V souvislosti se stavebními zásahy v kostele měl být starý kůr zbourán a na jeho místo postaven kůr nový. Z toho důvodu musely být 17. července 1865 demontovány varhany a opět na novém kůru smontovány, což provedl novojičínský varhanář Johann Neusser ve dnech 29. srpna až 19. září 1865.395 Před stavebními úpravami se konalo slavnostní požehnání s proslovem mecenáše, a když práce skončily, Španělská kaple byla slavnostně posvěcena. V roce 1872 byly pro postranní oltáře ze sbírek dobrodinců pořízeny nové sochy, a to sv. Josefa a sv. Anny od vídeňského sochaře Leonharda Kiernbergera a uměleckého truhláře Michaela Vorhauera.396 Přestože prameny o hudebním doprovodu mlčí, je pravděpodobné, že všechny tyto posvěcující akce byly rovněž doprovázeny slavnostní hudbou. Dne 4. července 1902 zaznamenala Španělská kaple další slavnostní chvíli, a to když se původní Milostný obraz Bolestné Matky Boží z roku 1698, který byl po zrušení kaple v roce 1787 přenesen do farního kostela, vrátil na své původní místo ve Španělské kapli.397 V té době byl již na svém postu druhý varhaník Španělské kaple, kterým se stal po Ferdinandu Kojetínském novojičínský varhanář Karl Boromeus Neusser. O jeho varhanické činnosti se však mnoho informací nepodařilo vypátrat, pouze se v pramenech uvádí, že zde vykonával úřad varhaníka po dobu čtyřiceti let.398

394

HAVLÍČEK, J.: Op. cit., s. 28; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 97; JAKEL, W.: Op. cit., s. 18–29. O přestavbě Španělské kaple i ZEZULČÍK, J.: Op. cit, s. 13. 395 SEHNAL, J.: Jana Neusser, s. 196. 396 JAKEL, W.: Op. cit., s. 21. 397 Zezulčík, J.: Op. cit., s. 13. 398 Jahresrückschau. Kuhländchen 7, 1926, s. 193.

- 88 -

3.7

Žerotínský zámek

V Novém Jičíně tvoří dodnes jednu z dominant města Žerotínský zámek. Své pojmenování získal podle posledních šlechtických majitelů, jimiž byli páni z Žerotína. Jejich odchodem v roce 1558 ztrácí zámek funkci šlechtické rezidence. V 17. a 18. století na zámku sídlili jezuité, kteří odtud spravovali celé novojičínskýpanství. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se na zámku krátce usadila zemská správa a posléze zámek získala rytířská vojenská akademie z Vídeňského Nového Města.399 Také v 19. století byly budovy zámku využívány pro hospodářské účely, jako sídlo správních úředníků a také zde byla zřízena vojenská nemocnice. Ve vnitřních prostorách se nacházely různé úřadovny, byty, kuchyně, vězení, byt pro drába či pokoje pro hosty.400 Zámek však nebyl plně využíván, a tak se stalo, že neustále chátral. Během 19. století zchátral do té míry, že kolem poloviny 19. století musel být rekonstruován, neboť hrozilo jeho zřícení. Rekonstrukci provedl novojičínský stavitel Ignaz Kloss (1805–1881).401 Co se týká hudby přímo na zámku, je možné, že se v prostorách zámku mohla ozývat vojenská hudba, budíčky a večerky či hudba pro pobavení úředníků, avšak důkazy o hudební produkci ani jiné zmínky o hudbě přímo na zámku se nám nepodařilo vypátrat. Pro tuto práci je však důležitá skutečnost, že díky vojenské akademii byli v Novém Jičíně usazeni vojáci, kteří byli jistým kulturním činitelem.

399

POLÁCH, R. – ZEZULČÍK, J.: Muzeum Novojičínska. Tereziánský zámek v Novém Jičíně 1781−1918. Nový Jičín: vyd. Muzeum Novojičínska 2003; ZEZULČÍK, J.: Žerotínský zámek v Novém Jičíně. Nový Jičín: Městské kulturní středisko v Novém Jičíně 1994. 400 POLÁCH, R. – ZEZULČÍK, J.: Tereziánský zámek. 401 Ibidem.

- 89 -

3.8

Vojáci a hudba

V Novém Jičíně sídlila stálá vojenská posádka, což mělo mj. i vliv na hudební kulturu města. V pramenech však nalézáme o zdejší vojenské kapele málo zmínek. Jednou z akcí, kde mohli hrát i vojenští muzikanti, byla velkolepá jízda na saních v roce 1826, které se účastnili jak měšťané, tak vojenští oficíři (viz kapitolu o zvycích na Kravařsku).402 Hypotézu, že na počátku 19. století existoval v Novém Jičíně orchestr tvořený měšťany i vojáky potvrzuje Jaschkeho kronika Neutitschen im Jahre 1817, kde kronikář píše o hudbě v kontextu s tanečním sálem: „Die Musik ist gut besetzt, weil die Tonkünstler der Stadt mit denen vom Militär sowohl Tanz als Orchester besorgen.“403 Z úryvku se rovněž dozvídáme, že tato kapela hrála hudbu k tanci i k poslechu a také, že měla vysokou úroveň. Je možné, že později existovala i samostatná vojenská hudba místní posádky. Pro vojenskou kapelu hovoří například skutečnost, že v 19. století se stalo módou, aby vojenské pluky měly své kapely. Tyto kapely se těšily i u obyvatelstva velké oblibě.404 Vojenské kapely pro reprezentaci svého pluku měly například posádky v Brně, Olomouci, Opavě či Znojmě.405 O existenci kapely tvořené čistě vojenskými muzikanty se podařilo nalézt pouze jednu zmínku. Ve vzpomínkách Antona Bergera o svěcení Španělské kaple v roce 1841 se dočítáme, že v předvečer svěcení kromě střílení z moždířů obstarala vojenská kapela slavnostní hudbu.406 V Jaklových Stručných dějinách Španělské kaple čteme o svěcení kostelíku, kterého se zúčastnil místní garnison 29. pluku svobodného pána Hartmanna von Hartenthal. Z těchto dvou informací lze předpokládat, že místní vojenská posádka vojenskou kapelou disponovala. Další informace se nám nepodařilo ohledně vojenského orchestru vypátrat. Nevíme, kdo byl jeho dirigentem, ani kolik měl členů. Jiří Sehnal uvádí v Dějinách

402

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 42; SCHULIG, H.: Op. cit., s. 127–128. Johann Hermann uvádí městský orchestr, avšak lze se domnívat, že v něm hráli také vojenští hudebníci. 403 JASCHKE, F: Neutitshein in Jahre 1817. Kuhländchen 8, 1927, s. 40. 404 ELVERT, Christian d´: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Geschichte. Brünn, Historisch-statist. Sektion 1873, s. 219; SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 139. 405 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Ibidem. 406 BERGER, Anton: Chronistische Nachrichten aus Neutitschein, Kuhländchen 2, 1920, s. 12.

- 90 -

hudby na Moravě, že na počátku 19. století zpravidla „šlo o osmičlenné harmonie nebo o turecké kapely, rozšířené o bicí nástroje. Po zdokonalení žesťových nástrojů ve třicátých letech se většina polních hudeb přeměnila na dechové hudby v našem slova smyslu s převahou žesťových nástrojů. Kolem poloviny století mívaly vojenské kapely 47 členů a kapelníka.“407 V pramenech můžeme vyčíst, že i kapely jiných vojenských pluků byly ve městě vítány s nadšením, a to po celé 19. století. Vojenské kapely totiž nesloužily pouze k reprezentaci svého pluku, ale byly také využívány například při koncertech či jako taneční hudba. Například – jak čteme ve slavnostním spise mužského pěveckého spolku – v roce 1870 zajistila spolku hudbu k tanci kapela c. k. pěšího pluku arcivévody Karla Ferdinanda,408 roku 1885 vojenská kapela c. k. pěšího pluku č. 54, vojenská hudba zvyšovala lesk silvestrovských Liedertafeln kupříkladu v roce 1884, kdy na něm vystoupila stejná kapela pluku č. 54 a o rok později vojenská kapela c. k. pěšího pluku č. 100. Vojenský orchestr se také podílel na slavnostních koncertech například v roce 1893, kdy se konal jubilejní koncert pěveckého spolku ke 40. výročí trvání.409 Z výše uvedeného pozorujeme, že vojenské hudby měly velké využití, ale také, že hudba vojenských kapel zvyšovala slavnostnost a nádheru pořádaných akcí. Vojenští hudebníci byli velmi oblíbení, neboť kromě disciplíny byli zručnými hudebníky s dlouholetou praxí.410 Hudba neutichala ani v dobách války a nepokojů. Když táhla kravařským krajem v roce 1866 pruská vojska a ve dnech od 27. do 29. července byly v Novém Jičíně některé jednotky ubytovány, pro město to mělo neblahé důsledky – například hospodářské, ale také zavlečení infekce cholery. Avšak jak můžeme číst v článku Aloise Köhlera, i toto tažení vojáků bylo spojeno s hudbou. Ve článku Neutitschein im Jahre 1866, který byl uveřejněn v posledním díle časopisu Kuhändchen, můžeme číst: „Sonntag, dem 29. Juli, hatten diese Truppen den Rasttag. Das Offizierskorps besuchte die schönsten Punkte unserer Gegend, wie Alttitschein, den Bergrücken Schwinz usw., und hielt abends in der Alois Hosch´schen Bierhalle einen Kommers ab, wobei es an lebhaften Gesängen nicht fehlte. Am folgenden Tage um 8 Uhr vormittags marschierte die Truppe unter Trommelschlag und Gesang bei großem

407

SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 139. Bál byl označen za nejkrásnější bál sezony. Gedenkschrift MGV, s. 11. 409 Gedenkschrift, s. 26 (dvakrát), 27 a 37. 410 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 139. 408

- 91 -

411

Regengusse weiter gegen Mahr.-Weißkirchen.“

Z uvedeného úryvku vidíme, jakým

způsobem se mohli bavit hostující důstojníci, a že při jejich zábavě rovněž zpěv nechyběl. Na obyvatele města musel jistě zapůsobit také mohutný zpěv vojska doprovázený bubny.412

3.8.1 Národní garda Jak bylo v jedné z dřívějších kapitol zmíněno, v bouřlivém revolučním roce 1848 byla v Novém Jičíně z místních občanů utvořena národní garda. Tato jednotka, jíž od 16. dubna velel barvíř Pfundheller, čítala kolem pěti set mužů, kteří byli rozdělení do čtyř rot. Jejím úkolem bylo udržet ve městě klid a pořádek.413 Vyzbrojení a financování této gardy mělo jít z několika zdrojů. Kromě peněz z eráru a dvou měděných děl, které dostala od zdejšího garnisonu tereziánského zámku, nařídila správní rada národní gardy, aby k jejímu financování přispěly i výtěžky z akcí uspořádaných v její prospěch. Správní rada 28. července 1848 rozhodla, aby byly ročně uspořádány dva koncerty a jeden bál a výtěžek koncertu v hodnotě 52 zlatých měl být použit na uniformy hudebního orchestru. Koncert měl řídit poručík Hesse.414 Novojičínská národní garda měla tedy svou vlastní kapelu. Bližší informace o tomto orchestru nemáme, ale s přihlédnutím k jiným vojenským kapelám můžeme předpokládat, že se jednalo o dechový orchestr. Kromě koncertů, bálů, dokonce i divadelních představení, která byla rovněž pořádána ve prospěch národní grady, dávali na vyzbrojení a oblečení gardistů peněžní i věcné dary také mecenáši, jimiž byli hlavně továrníci.415 Díky textilnímu průmyslu ve městě mohli být vojáci oděni z domácích zdrojů. Gardisté, a tedy i členové orchestru, měli jednotnou uniformu: na nohách měli šedé látkové kalhoty, na sobě tmavomodrý červeně lemovaný kabát se stojacím límcem a žlutými knoflíky a kožený pás se schránkou na náboje připjatý kolem těla. Na hlavě měli černou čepici s koňskými žíněmi, pro vycházky modrou čepici s kokardou, na níž byly zlatem vyšita písmena N. G.416

411

KÖHLER Alois: Neutitschein im Jahre 1866. Kuhlänchen 14, 1939, s. 115. Ibidem. 413 BUCHBERGER, F.: Nationalgarde Neutitscheins. Kuhländchen 10, 1929, s. 149–150. 414 Ibidem, s. 150; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1925, s. 64. 415 Ibidem. 416 Ibidem. 412

- 92 -

Významnou událostí bylo slavnostní svěcení jejího praporu, které se odehrávalo 17. září 1848 na náměstí, kde byl postaven oltář. Polní mši s kázáním vykonal děkan Franz Till.417 Také tady pozorujeme, jak důležitá byla role církve při významných událostech. Svěcení praporu národní gardy je jen jedním z důkazů o provázanosti života ve městě s kostelem a církví. Akce se zúčastnil velký počet přihlížejících, byly pozvány i jiné národní gardy z okolí. Kmotrou praporu byla manželka novojičínského továrníka Döppera. Prapor národní gardy musel být velmi cenný, neboť na jeho pořízení věnovala kmotra obnos 200 zlatých. Večer se konal bál, jehož výtěžek činil 191 zlatých.418 Taková akce nebyla v kontextu širšího území nijak mimořádná. Národní gardy byly zakládány také například v Opavě, Odrách, Fulneku, Bílovci, Hranicích, Suchdole a Kuníně či ve Vítkově. Také tyto gardy měly své prapory, které světily. Při svěcení se navzájem zvaly. Například při svěcení praporu v Odrách, které se konalo 1. října 1848, se sešly všechny tyto národní gardy – včetně novojičínské – se svými kapelami.419 Z toho analogicky vyplývá, že hrála kapela či kapely i při svěcení praporu v Novém Jičíně, a také hudební kapela nebyla v Novém Jičíně ojedinělou záležitostí, nýbrž že byla s nejvyšší pravděpodobností součástí každé národní gardy. Z výše uvedeného můžeme rovněž vidět, že ačkoliv měla národní garda své vojenské povinnosti, z jejího popudu byly pořádány i zábavné akce. Jednou z nich byla také například oslava nástupu Františka Josefa na trůn, která se konala 17. prosince 1848.420 Národní garda však neměla dlouhého trvání, neboť vznikla v době nepokojů k udržení pořádku ve městě. Když se situace uklidnila, nebylo již národní gardy třeba, a tak byla císařským patentem z 22. srpna 1851 zrušena. Její bubny byly odvezeny spolu se zbraněmi, prapory a jinými věcmi do Olomouce.421 I když národní garda neměla dlouhého trvání, v činnosti jejího orchestru můžeme spatřovat kořeny hudebních spolků.

417

Neusserova kronika, Kuhländchen 10, 1929, s. 105. BUCHBERGER, F.: Nationalgarde Neutitscheins. Kuhländchen 10, 1929, s. 150. 419 BÖHM, Johann: Die Odrauer Nationalgarde. Kuhländchen 8, 1927, s. 154. 420 BUCHBERGER, F.: Nationalgarde Neutitscheins. Kuhländchen 10, 1929, s. 151. 421 Ibidem, s. 151; Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 68; Neusserova kronika, Kuhländchen 10, 1929, s. 105. 418

- 93 -

3.8.2 Vojenský buben V časopise Kuhländchen vzpomíná Alfred Schmeer, že jeho otec, mědikovec a slévač kovů Josef Schmeer, vynalezl kolem roku 1858 vojenský buben dole s jedním křídlatým šroubem, a na ten dokonce získal patent. Protože se však již dále o svůj patent nezajímal, ztratil patent platnost. Brzy nato začala tento buben používat ve velkém armáda. Josef Schmeer mohl na svém vynálezu vydělat hodně peněz, ale nakonec z něj nic neměl. Jedním vzorovým bubnem údajně ještě po první světové válce disponoval tělovýchovný spolek.422

422

SCHMEER, Alfred: Aus den Erinnerungen des alten Neutitscheiners. Kuhländchen 3, 1921, s. 22.

- 94 -

3.9

Spolky

V dějinách hudby – například v Sehnalových Dějinách hudby na Moravě – bývá zpravidla vývoj 19. století vylíčen následovně: V předchozích staletích byla předním stavem šlechta, která udávala tón celé společnosti. Šlechta byla jedním z nejhlavnějších šiřitelů módních vln, a to i v oblasti hudby. K reprezentativním účelům, ale i pro své pobavení si šlechta vydržovala zámeckou kapelu. V průběhu 19. století však význam šlechty upadá a do popředí se stále více dostává měšťanská vrstva. Předními představiteli společnosti již tedy nejsou vysoké urozené vrstvy, ale bohatí měšťané, zejména obchodníci, a postupem času, když dochází k překotnému vývoji v průmyslu, udávají tón společnosti majitelé továren. Tento nástin společenských proměn však nemůže platit pro Nový Jičín, neboť jak bylo uvedeno v minulých kapitolách, v Novém Jičíně již po staletí žádná šlechta nesídlila. V roce 1775 se stal Nový Jičín svobodným městem a již od této doby se měšťané výrazně emancipují. Nicméně v 19. století se ve městě skutečně stávají středem společnosti bohatí továrníci. Svou nezastupitelnou roli ve společnosti však začínají mít i stále početnější střední měšťanské vrstvy, například úředníci, drobní obchodníci, řemeslničtí mistři apod. Měšťanské obyvatelstvo se rovněž stává podporovatelem i „producentem“ umění. Rovněž hudba se rozšiřovala mezi široké vrstvy měšťanstva, které se za účelem jejího pěstování začali seskupovat do spolků. Jednalo se o amatérská seskupení, která se scházela pravidelně k aktivnímu pěstování hudby. Podle Christiana Rittera d´Elvert, autora Dějin hudby na Moravě a Rakouském Slezsku,423 se spolky přirozeně vyvinuly z domácích hudebních večerů, které měly čistě privátní charakter. Obliba hudebních večerů byla tak velká, že počet účinkujících i posluchačů se neustále zvyšoval, až domácí prostory přestaly dostačovat. A tak se pro hudební večery začaly pronajímat větší sály, zejména v hostincích, popřípadě v domech vážných měšťanů.424

423

ELVERT, Christian d´: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch-Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Geschichte. Brünn, Historisch-statist. Sektion 1873. 424 Ibidem, s. 216.

- 95 -

Hudební večery a amatérské koncerty byly také výbornou šancí jak pro měšťany, tak pro mladé lidi, kteří díky hudbě mohli navázat a pěstovat k sobě vztah. Hudba zde tedy měla výraznou společenskou funkci.425 Postupem času se zlepšovala úroveň hudebníků i zpěváků a programy byly stále náročnější. V Novém Jičíně vzniklo v průběhu 19. století několik spolků, jejichž náplní byla hudba. Problematika rozdělení hudebních a nehudebních spolků v 19. století je velmi obtížná a mnohdy nemusí mít přesně vymezené hranice. Tuto problematiku také nastínil na konferenci Petr Hlaváček, jejíž záznam nalezneme ve sborníku Hudba v Olomouci a na Střední Moravě v článku s názvem Spolková hudba – heuristický rámec.426 Rovněž naše rozdělení spolků, které vychází z Hlaváčkovy klasifikace, bude velmi rámcové a zjednodušující. Některé spolky vznikly přímo za účelem pěstování hudby (v Novém Jičíně to byl mužský pěvecký spolek – Männergesangverein a Musikverein – hudební spolek), ty uvádějí své hudební zaměření přímo v názvu. Některé organizace byly původně zakládány pro jiné účely, avšak také ony vytvořily své kapely (Spolek dobrovolných hasičů – Freiwillige Feuerwehr a spolek veteránů – Veteranenverein). Ostatní spolky byly nehudební, avšak i v jejich kruzích se mohla hudba okrajově vyskytnout (například u čtenářského spolku – Leseverein, tělovýchovného spolku – Turnverein či mládežnických spolků Germania, Wandervogel apod.) Všechny spolky, hudbní i nehudební mohly být objednavateli hudebních produkcí či mohly s hudebními spolky spolupracovat. Většina spolků v Novém Jičíně byla německá, avšak i českojazyčné obyvatelstvo vytvořilo svůj spolek Česká beseda, jehož součástí bylo také – třebaže okrajově – pěstování hudby. Důležitou roli mezi hudebními spolky Nového Jičína hrál německý mužský pěvecký spolek – Männergesangverein. Protože k němu máme nejvíce spolkových materiálů, budeme se jím zabývat podrobněji a zároveň ho budeme brát jako ilustrační

425

Ibidem. HLAVÁČEK, Petr: Spolková hudba – heuristický rámec. In: Hudba v Olomouci a na Střední Moravě I. In Memoriam Vladimír Hudec. Ed. Vičarová, Eva. Olomouc: Univerzita Palackého 2007, s. 288−289. 426

- 96 -

příklad také pro ostatní hudební i primárně nehudební spolky, neboť jejich chod byl založen na podobné bázi. Materiály ostatních spolků jsou uloženy v Státním okresním archivu Nový Jičín, avšak ty jsou toho času nedostupné, proto budou informace o nich získávány hlavně z tisku. Jsme si vědomi, že pouze novinové články nám nemohou poskytnout tak hluboký obraz jejich činnosti, jako přímé spolkové materiály uložené v archivu, avšak podobnost jejich fungování s mužským pěveckým spolkem nám může vyplnit mnohé mezery.

3.9.1 Německé spolky

3.9.1.1

Spolky pěstující vokální hudbu

3.9.1.1.1

Männergesangverein

Jedním z nejdůležitějších a zároveň nejpočetnějších hudebních spolků byl německý Männergesangverein (mužský pěvecký spolek).427 Toto těleso je bylo i nejstarším hudebním spolkem utvořeným z řad měšťanů, ačkoliv přesné datum jeho vzniku není zcela známo. O jeho počátcích existuje několik verzí. V pamětním spise k výročí šedesátiletého trvání spolku je uvedeno, že podle ústního podání členů sahaly jeho kořeny už před rok 1848, avšak přímé důkazy chybí. První zmínka o existenci MGV je zaznamenána v pamětním spisu MGV z Oder, v němž je uvedeno, že v roce 1848 vzdal novojičínský sbor svým zpěvem hold arcivévodovi Johannu von Österreich v Suchdole nad Odrou, který tudy projížděl na Spolkový sněm do Frankfurtu nad Mohanem.428 V druhém čísle týdeníku Neutitscheiner Wochenblatt z roku 1876 se dočítáme, že spolek bude 31. října 1876 oslavovat 25. výročí svého trvání, protože přesně týž den před 25 lety měly být podepsány první stanovy spolku. Stanovy podepsali zakladatelé spolku Theodor Bock, Cyril Rzihowsky, Rudolf Studeny, Adolf Floch, Franz Schramm, Franz Partsch, Josef Gruner, Josef Strzelka, Johann Schwach, Ferdinand Kojetinsky, Carl Tollich, Julius Schwach, Franz Olbrich, Alois Bauer, Julius Veith, Anton Maletta, Friedrich Mech, Anton Mischansky, Johann Zips, Josef Talsky, Alois Zips, Wilhelm 427

Dále budeme používat zkratku MGV. Gedenkschrift zur 60jähr. Bestandesfeier. Pfingsten 10.−12. Mai 1913. Neutitschein: Im Selbstverlage des Mannergesangvereines Neutitschen 1913. (Dále jen Gedenkschrift.)

428

- 97 -

Richter, Anton Reisky, Wilhelm Starek a Josef Patloch. Z toho vyplývá, že spolek měla být založen roku 1851.429 Podle tvrzení tehdejšího předsedy MGV Hugo Skaldy sahají jeho počátky ještě před rok 1850, kdy se údajně scházeli milovníci hudby a zpěvu kolem osobnosti Karla Hesseho a jako MGV začali vystupovat od 26. listopadu 1852, přičemž stanovy byly schváleny 31. října 1855.430 Na valné hromadě 25. února 1880 navrhl zemský soudce Studený, že by se mohl 31. října konat Liedertafel k 25. výročí spolku. Ve zmíněný den proběhl Liedertafel, a sice k třicetiletému výročí trvání spolku spojené s oslavami 25. výročí úředně schválených stanov. Tato data poukazují k založení spolku v roce 1850 a podepsání stanov v roce 1855.431 Johann Hermann ve své kronice píše, že MGV byl založen 1855 a vyzvedává zásluhy o založení spolku a jeho další existenci pánů Karla Hesseho (městského pokladníka), Theodora Bocka (knihkupce), Wilhelma Starka (c. k. daňového inspektora), Antona Mischanského (ředitele kůru) a Josefa Patlocha (c. k. zástupce daňového úřadu). V Geschichte der Musik in Mähren und Österreichischen-Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Gechichte je jako rok založení novojičínského spolku uveden rovněž rok 1855.432 Oproti tomu je na spolkovém praporu vyšit letopočet 1853.433 V roce 1893 bylo oslavováno čtyřicetileté výročí a v roce 1903 padesátileté výročí trvání spolku, což rovněž hovoří pro rok založení 1853.434 Rovněž vydání pamětního spisu v roce 1913 k šedesátiletému jubileu se tímto přiklání k letopočtu 1853.435 V časopise Die Biene z roku 1853 bylo 29. října zmíněno, že v onom roce při koncertě vídeňského virtuosa ve hře na violoncello Ignaze Lasnera účinkovalo v sále čtenářského spolku také několik amatérských pěvců. Sbor amatérů řídil Karl Hesse.436

429

Neutitschener Wochenblatt, 3.Jahrgang, Nro. 2, Sonntag 9. Jänner 1876, s. 4. Gedenkschrift, s. 4. 431 Ibidem. 432 ELVERT, Ch. d´: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichischen-Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Gechichte. Brünn: Historisch.-statit. Sektion 1873, s. 250. 433 Gedenkschrift, s. 4. 434 Ibidem. 435 viz Gedenkschrift. 436 Die Biene, I. ročník,Nr. 44, 29. Oct. 1853, s 352. 430

- 98 -

V Moravském zemském archivu jsou pod č. j. 10 186 uloženy stanovy spolku, které byly schváleny 28. listopadu 1855. Tyto stanovy byl ještě 13. srpna 1870 změněny.437 Männergesangverein tedy každopádně v první polovině 50. letech vstoupil v činnost a brzy začal být jedním z nejdůležitějších hudebních těles ve městě. Prvním sbormistrem byl Karl Hesse, městský pokladník, který v letech 1848– 51 byl také kapelníkem Národní gardy.438 Ten se však již srpnu 1855 vedení sboru vzdal a taktovky se ujal učitel Cyril Rzihowsky. Ani ten však nevedl sbor dlouho – pouze rok. Jeho nástupce Anton Mischansky, který působil i jako rektor kůru v novojičínském farním kostele (viz kapitolu o farním kostele), však vytrval ve funkci sbormistra MGV až do roku 1870. Za jeho působení se spolek rozšířil o dámskou sekci (viz dále). Co se týká počtů členů, v roce 1861 navštěvovalo spolek 42 členů, avšak jeho počet v dalších letech klesal. V druhé polovině 60. let měl MGV krizové období, například v roce 1866 se konal pouze jeden Liedertafel. Sbor se pak na rok odmlčel, ale v roce 1867 začal opět vykazovat činnost. Avšak roku 1869 dokonce hrozilo, že se sbor rozpadne. Spolek podpořil jeho čestný člen, redaktor a knihtiskař Johann Nepomuk Enders (blíže o jeho osobnosti viz kapitolu o knihkupcích a knihtiskařích), který uspořádal výbor a apeloval na všechny zpěvuschopné občany a přátele hudby, aby pomohli sbor zachovat. Johann Nepomuk Enders se stal dočasně předsedou spolku a skutečně se mu podařilo mužský sbor zachránit.439 V následujícím roce sbor dokonce hostí další spolky z Olomouce a Místku. Po zažehnané krizi položil Johann Nepomuk Enders spolu se sbormistrem Antonem Mischanským a tajemníkem Johannem Pfeilerem svou funkci. Dne 10. června 1870 zasedalo mimořádné hlavní shromáždění a za svého sbormistra i předsedu zvolilo Dr. Hugo Fuxe. Anton Mischanský byl jmenován čestným členem a v roce 1872 čestným dirigentem spolku.440 Dr. Hugo Fux odstoupil z vedení spolku 7. dubna 1874. Po roce, 15. dubna 1875, byl kapelníkem zvolen opět Anton Mischanský spolu s Hegenbarthem, avšak 24. července – tedy po třech měsících – pořádal Hegenbarth

437

Gedenkschrift, s. 15; HLAVÁČEK, Petr: Nový Jičín. Citováno 14. října 2008. 438 Viz minulá kapitola. 439 Gedenkschrift, s. 13. 440 Ibidem, s 15,16.

- 99 -

Männergesangverein.

[online]

rozlučkový večírek. Ještě před odjezdem, 18. července 1875, už dirigoval při vystoupení MGV v Místku Johann Holleschek, který řídil i silvestrovský Liedertafel.441 V roce 1876 byl zvolen sbormistrem Franz Reichmann, ale ještě v létě téhož roku se vedení sboru vzdal. Männergesngverein se opět dostal do krizového období, neboť mu chyběl nejen sbormistr, ale také trpěl nedostatkem členů (bylo jich pouze 20). Proto musel na půl roku přerušit svou činnost.442 V roce 1877 vzal nakrátko místo sbormistra opět Anton Mischanský, ale sbor byl stále v krizi. Od května již nevykazoval žádnou činnost. Až na počátku roku 1878 se podařilo tuto krizi překonat učiteli klavíru Schönovi, který seskupil kolem sebe poslední pěvecké síly a vzal na sebe provizorně roli sbormistra. Již v 30. ledna se díky němu mohl konat Liedertafel.443 Ještě téhož roku zasedalo v hostinci Zum Blauen Lamm hlavní shromáždění a zvolilo za sbormistra Josefa Kohna.444 Pod jeho vedením začal sbor růst a vzkvétat. Od 6. srpna 1880 pořádal Josef Kohn pro zpěváky dokonce pěvecký kurz a také je teoreticky vzdělával. Do spolku se hlásí stále noví členové. V roce 1881 měl spolek 34 výkonných členů, 3 čestné členy a 74 lidí, kteří spolek finančně podporovali. V následujícím roce je to již o 15 členů více. Členové sboru si Josefa Kohna velmi vážili. Na důkaz přízně mu dokonce darovali stříbrný pohár.445 Avšak již 30. května 1883 byl jmenován čestným členem a 5. února 1884 byl na jeho místo zvolen Karl Weidt. Josef Kohn byl jmenován čestným dirigentem sboru. V létě 1884 odchází z Nového Jičína. Na jeho počest se konal 25. června rozlučkový večírek.446 Také pod vedením Karla Weidta mužský sbor vzkvétal. V roce 1885 do sboru chodilo již 55 členů, sbor měl 64 přispívatelů a 6 čestných členů. Sbormistr na své členy působil svým zápalem, na zkouškách vyžadoval pravidelnou účast a dochvilnost, dokonalé zvládnutí hudebních děl, správné tvoření tónu a výslovnost. Zakrátko dokázal pozvednout MGV na vysokou uměleckou úroveň. Za jeho působení se také významně obohatil repertoár sboru.447

441

Gedenkschrift, s. 15, 16. Ibidem, s. 19. 443 Ibidem. 444 Ibidem. 445 Ibidem, s. 22. 446 Ibidem, s. 25−26. 447 Ibidem, s. 25. 442

- 100 -

Karl Weidt také sám komponoval. Například v roce 1885 zpíval MGV spolkovou hymnu, které sbormistr pro toto těleso zhudebnil. V témže roce provedl sbor jeho další díla jako Der Wanderbuch, Auf den Fichtenkogel či Schwaneritter.448 U poslední jmenované sklady se patrně projevuje vliv Richarda Wagnera a jeho Lohengrina. V roce 1885 se Karl Weidt rozhodl rozšířit si své vzdělání v Lipsku. Proto se MGV rozhodl mu uspořádat 8. září rozlučkový večírek, který se konal v hospodě u Hosche.449 Vedení sboru převzal mladý Fritz Kubiena. S pěveckým sborem oslavil jeho sbormistr i svou svatbu. Když se v srpna 1887 ženil, uspořádal mu sbor na počest svatby pěvecký večírek. Při té příležitosti dostal Fritz Kubiena od členů spolku stříbrný pohár.450 Také v těchto letech spolek stále vzkvétá. V roce 1888 měl 50 činných členů, 8 čestných členů a 84 přispívatelů. V roce 1887 založil spolek speciální fond, který se měl starat o cestovní výlohy.451 V roce 1888 se vrátil do Nového Jičína předchozí sbormistr Karl Weidt a hned při zasedání valné hromady byl opět zvolen sbormistrem sboru. Fritz Kubiena se stal jeho zástupcem. Dne 9. prosince 1888 se však opět se svým oblíbeným sbormistrem, pěvcem i skladatelem mužská i dámská sekce MGV loučí, neboť Karl Weidt byl jmenován sbormistrem MGV v Klagenfurtu. Od členů sboru podobně jako jeho předchůdci dostal na památku stříbrný pohár zdobený zlatem.452 Sbormistrem se stal opět Fritz Kubiena a zástupcem sbormistra Franz Feix, ředitel kůru farního kostela. Tato nová etapa Fritze Kubieny trvala krátce, pouhý rok. Byla však náročná, neboť v roce 1889 se konal v Novém Jičíně velká slavnost pěveckých spolků (Sängerbundfest). Také Fritz Kubiena komponoval pro MGV. Například na oné pěvecké slavnosti zazněla Kubienova Píseň praporu MGV.453 V roce 1891 ho však ve vedení sboru vystřídal jeho bývalý zástupce Franz Feix a novým zástupcem sbormistra se stal učitel Johann Ullrich.454 Také v této době spolek neustále rostl. Například v roce 1891 měl spolek 59 výkonných členů a počet členů v roce 1892 stoupl na 76. Spolek rovněž získával stále více přispívatelů. V roce 1891 finančně podporovalo spolek 260 lidí, v roce 1893 to 448

Gedenkschrift, s. 27. Ibidem. 450 Ibidem, s. 27 a 29. 451 Ibidem, s. 28−29. 452 Ibidem, s. 32. 453 Ibidem, s. 33. 454 Ibidem, s. 35. 449

- 101 -

bylo dokonce 288 přispívatelů. Z toho je vidět, že se MGV těšil u novojičínského obyvatelstva velké oblibě.455 Brzy po nástupu na post sbormistra pořídil Franz Feix pro sbor nový klavír za 1200 zlatých. Jel pro něj s předsedou Rudolfem Weißem až do Vídně. Franz Feix však také nepůsobil jako sbormistr dlouho. Dne 10. června 1894 po Liedertafel položil taktovku, kterou přijal Johann Ullrich.456 Zástupcem sbormistra se nyní stal Josef Richter.457 Johann Ullrich byl také velmi oblíbený v MGV a za jeho působení získával spolek nové členy. V roce 1895 navštěvovalo sbor 81 výkonných členů, v roce 1898 to již bylo 92 členů. Také počet přispívatelů významně vzrostl. Zatímco v roce 1895 spolek finančně podporovalo 274 lidí, v roce 1898 přispívalo do pokladny sboru již 355 příznivců.458 V roce 1898 si tak početný sbor opět pořídil nový klavír. Tentokrát ho kupoval u opavské firmy Buchholz & Diebel.459 V roce 1903 se stal nakrátko sbormistrem Ing. Jacques Ulrich a Johann Ullrich jeho zástupcem. Ale již v následujícím roce je Johann Ullrich opět hlavním sbormistrem a Jacques Ulrich přebírá post předsedy spolku. Zástupcem sbormistra je jmenován Ing. Schramm. 460 Podobně jako u bývalého sbormistra Fritze Kubieny, také Johannu Ullrichovi zazpíval MGV 16. dubna 1905 na svatbě ve fulneckém farním kostele. Sbormistr zde pojal za manželku slečnu Florovou. Při této radostné události uspořádal Johann Ullrich v hotelu Hirsch (U Jelena) pěvecký večírek.461 V roce 1906 byl zvolen druhý zástupce sbormistra, jímž se stal Adolf Lichnofsky. Je možné, že vzdálenost bydliště a četné povinnosti znemožnily Johannu Ullrichovi činnost sbormistra. V textu pamětního spisu MGV, v němž jsou uvedeny výsledky voleb jednotlivých let, není sice přímo napsáno o odstoupení Johanna Ullricha z funkce sbormistra, avšak v přehledu sbormistrů v příloze téhož spisu je uveden od roku 1906 jako sbormistr Jacques Ulrich.462

455

Gedenkschrift, s. 35–36. Johann Ullrich (narozen 5. května 1869 ve Frýdku) přišel do Nového Jičína v roce v roce 1889 (tedy ve svých 20 letech) a strávil zde 37 roků. V Novém Jičíně působil jako nadučitel a postupně se stal nepostradatelnou osobností hudebního života města. Deutsche Volkszeitung für den Neutitschener Kreis, č. 113, 5. Oktober 1931, s. 3. 457 Gedenkschrift, s. 39. 458 Ibidem, s. 40 a 45. 459 Ibidem, s. 46. 460 Ibidem, s. 51. 461 Ibidem, s. 52. 462 Ibidem, s. 60. 456

- 102 -

V roce 1908 je však jisté, že Ing. Jacques Ulrich zastával funkci předsedy i funkci sbormistra. Jako zástupci sbormistra byli zvoleni Eugen Swadbik a Adolf Lichnofsky.463 Při tolika sbormistrech je proto překvapivé, že podzimní Liedertafel, který se konal 31. srpna, dirigoval sbormistr Rudolf Tschamler.464 Na volbách spolku, které se konaly 5. dubna 1909, byl zvolen sbormistrem Eugen Swadbik a Norbert Burda.465 Druhý jmenovaný byl patrně zástupcem sbormistra. V těchto letech byla o sbormistry nouze, což vyvrcholilo v roce 1910, kdy místo dirigenta nebylo obsazeno. Funkce zástupce sbormistra se ujal opět Fritz Kubiena, který za dané situace zastával přímo místo dirigenta. V tomto roce nedirigoval Kubiena pouze MGV. Když se 12. června v Novém Jičíně konal slavnostní sjezd pěveckých sborů z celého novojičínského kraje, řídil Fritz Kubiena velký pěvecký sbor utvořený ze všech účastníků sjezdu. V následujícím roce byl již Kubiena zvolen plnohodnotným sbormistrem a jeho zástupcem Rudolf Tschamler.466 V roce 1912 se však Kubiena sbormistrovství vzdává a stává se opět zástupcem sbormistra. Na místo sbormistra byl jmenovám Josef Teichmann.467 V době před první světovou válkou – konkrétně v roce 1913 – má sbor stále celkem mnoho členů – 86, avšak počet přispěvovatelů se rapidně snížil na „pouhých“ 126, vzhledem k tomu, že v roce 1904 spolek finančně podporovalo 372 lidí. Před vypuknutím války tedy v očekávání horších časů spolek nepodporovala ani třetina dřívějších příznivců.468 Za první světové války byla činnost spolku značně utlumena. Již se nekonaly Liedertafeln, ale zato se sbor účastnil dobročinných koncertů ve prospěch Červeného kříže, chudých, vdov a sirotků. Jeho sbormistrem byl stále Josef Teichmann, který na postu sbormistra setrval i po první světové válce. Vlivem okolností byl v této době války sbor přejmenován Gesangverein (Pěvecký spolek – viz dále).469

463

Gedenkschrift, s. 53. Láska Eugena Swadbika k hudbě je také uveden v časopise Kuhländchen 5 v části Zeitgeschichtliches aus dem Kuhländchen, kde jsou uvedena úmrtí předních obyvatel města. Zde je také zmíněno, že Swadbik byl členem sboru 33 let, 26 let působil v jeho výboru. Měl údajně velké znalosti o hudbě, které čerpal usilovnou četbou. Zeitgeschichtliches aus dem Kuhländchen. Kuhländchen 5, 1923, s. 188−189. 464 Ibidem, s. 54. 465 Ibidem. 466 Ibidem, s. 55−56. 467 Ibidem, s. 57. 468 Ibidem, s. 60. 469 Kvůli nedostatku materiálu přímo z fondu MGV jsou tyto poznatky získány zprostředkováním přes gymnaziální práci Filipa Chobota.

- 103 -

Přestože v této práci uvádíme na prvním místě osobnosti sbormistrů, neboť především na nich záležela kvalita hudebních výkonů, ve výročních zprávě z roku 1898 a v pamětním spise MGV je sbormistr uváděn až na druhém, respektive třetím místě. Na první pozici je uváděn předseda spolku, jímž často byla významná osobnost Nového Jičína (viz dále), na druhém místě místopředseda. Případy, kdy sbormistr byl i předsedou spolku nejsou časté. Obě funkce v jedné osobě spojil v roce 1870–74 Dr. Hugo Fux a v roce 1908 Ing. Jacques Ulrich. Jednalo se o období, kdy sbormistrů byl nedostatek. Předsedy spolku od doby svého založení byli tito muži: 1853–55 Theoder Bock, 1856–57 Johann Pattloch, 1858–1869 Wilhelm Starek, 1869–70 tiskař a knihkupec Dr. Johann Nepomuk Enders, který pomohl spolku z nouze v krizovém období, 1870–75 JUDr. Hugo Fux, v roce 1875 notář JUDr. Franz Kupido, 1876–1877 ředitel reálné školy Johann Tuschina, 1878–85 Hugo Skalda, 1886–87 Alois Bauer, 1888−96 Rudolf Weiß starší, 1897–99 JUDr. Wilhelm Freisler, 1900 JUDr. Heinrich Preisenhammer, 1901–1903 opět Rudolf Weiß starší, 1904–12 Ing. Jacques (Jakob) Ulrich a 1912–1919 Gustav Riedel.470 Z uvedeného přehledu na první pohled vidíme, že mnohými předsedy spolku byli především vysoce vzdělaní lidé, zejména pak právníci. Předsedové spolku se většinou angažovali i ve veřejném životě města a zastávali vysoké posty v politice i ve společnosti. Jednalo se tedy často o osobnosti nejvyšší elity města. Jako příklady uvedeme životopisy dvou významných předsedů spolku Hugo Fuxe a Rudolfa Weiße. Hugo Fux (narozen 4. ledna 1844) pocházel z právnické rodiny (otec Friedrich Fux byl prezidentem krajského soudu ve Znojmě), a to předurčilo i Hugovo budoucí povolání. Do Nového Jičína přišel v roce 1869 a otevřel si zde advokátní kancelář. V Novém Jičíně udělal kariéru a stal se váženým občanem. V letech 1873–79 byl radním a po získání čestného občanství se stal v roce 1880 novojičínským starostou. Od roku 1883 až do své smrti (1908) byl členem Moravského zemského sněmu. V Novém Jičíně se zasloužil o zřízení železnice ze Suchdola do Nového Jičína (1880), o postavení městského chudobince (1879), o zřízení dívčí měšťanské školy (1886), o postavení budovy tkalcovské školy (1888) či o přestavbu Rudolfovy městské nemocnice. Také

CHOBOT, Filip: Novojičínský mužský pěvecký spolek. Männergesangverein Neutitschein. (Kořeny německé hudebnosti v Novém Jičíně v letech 1850−1939). Nový Jičín: Gymnázium Nový Jičín 2005, 12. 470 Gedenkschrift, s. 59−60.

- 104 -

výrazně zasáhl do kulturního života města. Spolu s Rainerem Hoschem byl spoluzakladatelem novin Neutitschener Wochenblatt a byl členem několika spolků. Kromě členství a předsednictví v MGV také spoluzaložil a řídil Musikverein, ve střeleckém spolku získal v roce 1882 titul vrchního střelmistra. Také se zasadil o příchod Židů do Nového Jičína, odkud byli roku 1562 vypuzeni, a usiloval o rovnost Židů a Němců. Na základě svého nacionálního přesvědčení ale vystupoval proti české menšině. Za svou záslužnou činnost byl vyznamenán rytířským křížem Františka Josefa a řádem železné koruny. Zemřel v roce 1908 v Karlových Varech, jeho tělo však bylo pohřbeno v Brně.471 Rudolf Weiß (narozen 5. března 1834) byl také významnou osobností Nového Jičína. Po svém otci převzal továrnu na sukno, která za jeho působení dále vzkvétala. V letech 1870–1909 byl členem městského zastupitelstva, v letech 1891–1894 vedl nadaci ve prospěch městské nemocnice, 1887–1906 působil ve správě novojičínské železnice. Kromě členství a následného předsednictví v mužském pěveckém spolku byl od roku 1871 členem dobrovolných hasičů.472 Se jménem jeho otce Franzem Jakobem Weißem jsme se setkali už v kapitole o Španělské kapli. Franz Jakob byl spolu s Ferdinandem Kojetínským patronem tohoto kostelíka. Po smrti Franze Jakoba v roce 1973 zastával nadále funkci patrona Španělské kaple Ferdinand Kojetínský a po smrti Ferdinanda Kojetínského v roce 1885 přešel patronát právě na Rudolfa Weiße.473 Tak se Rudolf Weiß zapsal také do dějin tohoto svatostánku. Také předseda spolku JUDr. Heinrich Preisenhammer byl v letech 1873–1879 a 1899–1900 starostou města,474 rovněž 1908–1912 Ing. Ulrich.475 Z výše uvedeného tedy pozorujeme, že místa předsedů obsazovali nejvyšší političtí představitelé města. Kromě předsedů a sbormistrů byl také volen výbor, jehož počet členů stále přibýval. Členem výboru byl také novojičínský malíř Julius Veith476 nebo varhanář a varhaník Španělské kaple Karel Boromäus Neußer.477 Také vzrůstal počet dalších funkcí. Postupem času přibyla funkce zapisovatele, archiváře, pokladníka apod. 471

Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis, Nro. 41, 21. Mai 1907, s. 4. Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis, Nro. 77, 27. September 1913, s. 5. 473 Ibidem. 474 Illustrierter Neutitscheiner Volks-Kallender. 1907. Mit einem Anhange: Vollständiges PersonalHandbuch des Neutitscheiner Kreises. Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch. Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt, Hosch & Schleif 1907. 475 Gedenkschrift, s. 53 a 54. 476 Ibidem, s. 12. 477 Ibidem, s. 20 a dále. 472

- 105 -

Každoročně, zpravidla v únoru, probíhala zasedání valné hromady, kdy se konaly volby výboru, předsedy, místopředsedy, sbormistra, později zástupce sbormistra a dalších funkcí. Shromáždění zasedala v restauračních lokálech, nejčastěji Zum blauen Lamm (U Beránka) či Zur Sonne (U Slunce). Těmto zasedáním byl zejména od poloviny 70. let přikládán velký význam. V pamětním spise totiž začínají být tato shromáždění a výsledky voleb uváděny u každého roku na prvním místě, ještě před koncertní činností spolku, což je příznačné pro smýšlení jeho členů. Od té doby se totiž narůstala politická funkce spolku. Na prvním místě jsou informace o hlavním shromáždění uvedeny i ve výroční zprávě z roku 1898. Mužský pěvecký spolek plnil několik funkcí, z nichž můžeme jmenovat například funkci hudební, společenskou, rekreační či reprezentativní, neboť velkou měrou přispíval k reprezentaci města. K těmto funkcím musíme posléze přiřadit i funkci politickou, neboť tento německý spolek se cítil být jakýmsi politikem v rámci rakouské monarchie. O této politické funkci nás přesvědčují i vysoké posty hlavních představitelů spolku v profesním životě. Již výše jsme mohli pozorovat, že ve vedení spolku byli právníci, dokonce starostové, inženýr, profesoři a učitelé, apod. Přehled nám také může poskytnout i již výše zmíněná výroční zpráva, kde jsou vypsány funkce lidí ve vedení: předseda – Dr. Wilhelm Stárek – moravsko-slezský zemský advokát, místopředseda – Hermann Lischnofsky – sochař, sbormistr – Johann Ullrich – učitel, zástupce sbormistra – Jacques Ulrich – inženýr, pořadatelé – Wilhelm Jirgens – odborný učitel c. k. tkalcovské školy a Alexander Wischek, kontrolor c. k. soukromé novojičínské železnice atd.478 Z výše uvedeného můžeme pozorovat, že ve vedení spolku byly osobnosti intelektuální elity Nového Jičína. Z přehledu členů ve výroční zprávě z roku 1898 můžeme vyčíst také sociální složení ostatních zpěváků: spolek navštěvovali obchodníci, úředníci, učitelé, továrníci, lékaři, ale i řemeslníci jako lakýrník, zámečník, klempíř, stolař, pekař apod.479 Dělníky továren, kteří tvořili velké procento obyvatel, zde nenajdeme. Z toho vyplývá, že spolek nenavštěvoval každý občan bez rozdílu, ale i ve členství se odrážela určitá společenská hierarchie. Spolek byl tedy tvořen zámožnějšími a váženějšími obyvateli, kteří patřili k vyšší společenské vrstvě.

478 479

Jahresbericht, s. 3. Ibidem, s. 14−17.

- 106 -

Až do roku 1864 byl pěvecký spolek čistě mužskou záležitostí, ale v tomto roce byl mužský sbor rozšířen o dámskou sekci. Kromě účinkování na dámském večeru tělovýchovného spolku však není v následujících letech prokázána činnost dam. Tato sekce patrně opět zanikla, ale v 80. letech opět prokazuje bohatou činnost. Jsou pořádány dámské večery, dámy účinkují na koncertech a Liedertafeln MGV. Dámský sbor však nebyl tak početný jako mužský. Například v roce 1898, kdy mužský sbor navštěvovalo 94 členů, obsahoval ženský sbor 67 pěvkyň, což představuje dvě třetiny mužské sekce. Přesto je to úctyhodný počet. Ve výroční zprávě z roku 1898 jsou uvedena i jména dam. Je pozoruhodné, že před každým jménem je uvedeno Fräulein. Nabízí se otázka, zda sbor opravdu navštěvovaly pouze neprovdané slečny, nebo zda se jednalo o tiskařských stereotyp.480 V roce 1902 však do sboru docházelo pouze 14 dam. O vedení dámské sekce se nedochovalo mnoho zmínek. Není tedy jisté, zda měly dámy vždy své vlastní vedení, nebo jestli je vedl sbormistr mužského sboru. V roce 1903 vedla ženský sbor Berta Marcus.481 Za první světové války byla mužská složka oslabena. Ženská sekce proto získala na významu a dámský sbor byl zrovnoprávněn s mužským. Proto byl název spolku změněn na Gesangverein. Značné zásluhy na zrovnoprávnění obou sekcí měl zejména sbormistr Josef Teichman.482

3.9.1.1.2

Činnost MGV

K nejčastějším aktivitám sboru patřily Liedertafeln, čili pěvecké zábavy, na něž byla zvána široká veřejnost. O tom svědčí zprávy i pozvánky v novinách, především v Neutitscheiner Wochenblattu. Například ve zprávě o Liedertafel pořádaném 6. června 1874 se můžeme v oblastních zprávách dočíst, že Liedertafel byl velmi živý a zábavný a navštívilo ho „mnoho elegantního publika“.483 Počet Liedertafeln po dobu existence MGV kolísal, ale v globále lze říct, že sbor pořádal čtyři Liedertafeln ročně: masopustní v únoru, letní, podzimní a silvestrovský. Díky jejich pravidelnému konání můžeme říci, že MGV vytvářel 480

Jahresbericht 1898, s. 15−17. Gedenkschrift, s. 2 HLAVÁČEK, Petr: Nový Jičín. Citováno 14. října 2008. 482 Filip: Novojičínský mužský pěvecký spolek, s. 12. 483 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. roč., č. 7, 14. Juni 1874, s. 53. 481

- 107 -

Männergesangverein.

[online]

v Novém Jičíně svými Liedertafeln nové tradice. Silvestrovský Liedertafel byl velmi populární a pravděpodobně hojně navštěvovaný. V roce 1908 byla dokonce na Silvestra provedena opereta Das Stelldichein auf der Pfahlbrücke (Dostaveníčko na pilotovém mostě).484 Silvestrovské Liedertafeln byl patrně i bohatým zdrojem finančních příjmů spolku, neboť když se v roce 1910 Liedertafel MGV nekonal ve prospěch jiného divadelního představení, hostující divadelní společnost spolek finančně odškodnila.485 Masopustní radovánky byly rovněž součástí oslav spolku. Dlouhá desetiletí (až téměř do přelomu století), se o masopustu konaly Liedertafeln, občas také taneční věnečky. Ale od roku 1897 se slavil masopust ještě bujařeji. K masopustní oslavě byla vymýšlena různá témata, která udávala tón celé oslavy. V únoru roku 1897 se oslava nazývala Die verkehrte Welt, tedy Převrácený svět, což dávalo prostor pro fantazii a veselí.486 Tato oslava měla jistě velký úspěch, neboť hned v příštím roce se konala podobná oslava s názvem Im Prater.487 Tematika byla tedy zasazena do prostředí hlavního města monarchie a nechyběla ani zábavnost, neboť Prater je vídeňská čtvrť, kam se lidé chodí bavit. Další oslava na určené téma se konala v únoru 1900 a jmenovala se Im Reiche der Reklame (V říši reklamy).488 Zde se otevíral prostor pro různé scénky a parodie. Poslední masopustní oslava na dané téma se konala v roce 1901. Tentokrát zavítala do exotických krajin, neboť její název byl In China, tedy V Číně.489 O dalších podobných masopustních oslavách na určité téma dále není zmínky. Mužský pěvecký spolek organizoval také v době masopustu bály, které se konaly v Schermerově tanečním sále nebo později v Hoschově lokále. Plesy byly noblesní, neboť si členové na nich velmi zakládali. Jak čteme v pamětním spise, bál MGV, který se konal 1. února 1870 v Schermerově sále, byl údajně nejkrásnějším bálem sezony. K jeho lesku přispěla také vojenská kapela c. k. pěšího pluku arcivévody Karla Ferdinanda (viz také kapitola o vojácích).490

484

Gedenkschrift, s. 54. Ibidem, s. 55. 486 Ibidem, s. 43. 487 Ibidem, s. 45. 488 Ibidem, s. 48. 489 Ibidem, s. 50. 490 Ibidem, s. 14. 485

- 108 -

Četné taneční věnečky (Tanzkränzchen) svědčí o tom, že se členové spolku rádi věnovali této zábavě. Taneční věnečky se na rozdíl od plesů pořádaly po celý rok a často následovaly po Liedertafeln, koncertech či jiných akcích. Věnečky byly zdrojem bujaré zábavy a veselí. Také pořádání koncertů bylo jednou z hlavních aktivit MGV. Rovněž na koncerty bylo publikum zváno prostřednictvím novin. Ke spolupráci bývali hosté ke spoluúčinkování, a to i z velmi vzdálených končin monarchie (například z Vídně). Spolek také sledoval výročí geniálních hudebních skladatelů, která svým koncertem oslavil. Například v roce 1856 bylo připomenuto 100. výročí narození Mozarta a o 50 let později jeho 150. narozeninové jubileum. Na tomto koncertě spoluúčinkoval dámský sbor a byla přizvána i vojenská kapela pěšího pluku č. 1.491 V roce 1870 se konal koncert ke 100. výročí narození Beethovena a o 7 let později 50. výročí jeho úmrtí, na němž se podílel i orchestr hudebního spolku (Musikverein).492 V roce 1886 se oslavovalo 100. jubileum narození Carla Maria von Webera, roku 1897 rovněž 100. výročí narození Franze Schuberta.493 Roku 1908 připomněl sbor půlkulaté výročí narození i úmrtí Richarda Wagnera a na slavnostní koncert přizval opět vojenskou kapelu, aby zvýšila jeho lesk, tentokrát orchestr pěšího pluku číslo 3 z Těšína.494 Při pročítání pramenů související s mužským pěveckým sborem se nezřídka setkáváme také s aktivitou zvanou Sängerabend. Jednalo se o večerní hudební zábavy (či pěvecké večírky), které byly podobné jako Liedertafeln či koncerty. Zpravidla měly pestrý program a do popředí vystupovala jeho zábavná funkce. Pěvecký spolek si zakládal na tom, že je německý, což se projevovalo mj. také loajalitou vůči Vídni a panovnické rodině. Spolek oslavoval radostné události císařské rodiny a truchlil spolu s panovníkem v chvílích smutku. Například příležitosti narození císařské dcery Gisely se konala 12. července 1856 v zahradní restauraci U Slunce slavnost, při níž uspořádal MGV Liedretafel. Rovněž k příležitosti sňatku arcivévodkyně Gisely s bavorským korunním princem byl 20. dubna 1873 uspořádán

491

Gedenkschrift, s. 7 a 52. Ibidem, s. 15 a 19. 493 Ibidem, s. 28 a 43. 494 Ibidem, s. 53. 492

- 109 -

slavnostní Liedertafel. 495 S oblibou byly slaveny i císařovy narozeniny: 18. srpna 1867 se konal k této příležitosti u Hosche koncert, 22. srpna 1869 a 18. srpna 1878 spoluúčinkoval sbor na novojičínských lidových slavnostech.496 V roce 1873 vystupoval mužský sbor na koncertě v Schermerově tanečním sále, který byl uspořádán k příležitosti 25. výročí nástupu císaře na trůn.497 Johann Hermann ve své kronice vzpomíná také na velkolepý koncert, který v roce 1879 pořádal MGV k oslavě stříbrné svatby císaře.498 A když císař projížděl vlakem na své cestě do Haliče přes Suchdol, vyslal spolek alespoň deputaci.499 Z těchto příkladů vidíme, že MGV byl vídeňskému císařskému dvoru naprosto oddán. Některé radostné i smutné události v císařské rodině podpořil pěvecký sbor i svými vystoupeními, které byly spjaty s kostelem. Například když zemřel císař Maxmilián Mexický, konala se 8. srpna 1867 ve farním kostele smuteční bohoslužba, při níž MGV zazpíval Kempterovo Requiem.500 Láska k vlasti a římskokatolická víra lidí byly těsně propojeny. Kostel, také loajální vůči Vídni, měl vliv na život občanů, a také občané se stále aktivněji zapojovali do jeho provozu a účinkování při bohoslužbách. Jak napsal Jiří Sehnal v Dějinách hudby na Moravě, hudba v kostelech se demokratizovala,501 a to se projevilo také účinkováním MGV v jeho prostorách při zvláště slavnostních okamžicích, k nimž oslava panovnického rodu bezpochyby patřila. Ke konci 19. století podléhala společnost stále více nacionalismu. Symbolem němectví se stal „lidový císař“ Josef II. O tom, že tento směr se nevyhnul ani německému mužskému sboru dokazuje i jeho pěvecký večírek 8. listopadu 1880, který přerostl v oslavu Josefa II. a účast MGV na odhalení pomníku Josefa II. 9. října 1881 v Suchdole, 22. září 1887 ve Fulneku a v květnu 1902 v Novém Jičíně (podrobněji viz dále).502 Männergesangverein se také podílel na důstojném průběhu pohřbů, zvláště pokud se jednalo o velmi důležité osoby. Například když v roce 1856 zemřel

495

Gedenkschrift, s. 8 a 16. Ibidem, s. 13, 14 a 20. 497 Ibidem, s. 17. 498 Hermannova kronika, Kuhl. 7, 1926, s. 180. 499 Gedenkschrift, s. 21. 500 Gedenkschrift, s. 13. 501 SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 123. 502 Ibidem, s. 21, 22 a 29 a Kuhländchen 4, 1922, 1−5. 496

- 110 -

novojičínský farář Franz Till, doprovodil ho 27. listopadu MGV na poslední cestě.503 V roce 1867 se zúčastnil také pohřbu zesnulé manželky Dr. Johanna Nepomuka Enderse, v roce 1871 pohřbu manželky Dr. Hugo Fuxe.504 Sbor zpíval také při pohřbu starosty Josefa Tempeleho v roce 1871 i při pohřbu městského kaplana Emila Stenzela.505 Když v roce 1877 zemřel Johann Nepomuk Enders, přišel se sbor se svým bývalým předsedou (a toho času čestným členem) také rozloučit.506 Rovněž svým dalším předsedům vzdali na jejich poslední cestě hold. Dne 23. ledna 1900 se konal pohřeb Heinricha Preisenhammera, 24. srpna 1908 Floriana Schrama a 29. dubna 1912 Jacquese Ulricha, činného předsedy MGV a starosty města, který náhle skonal.507 Nesmíme opominout ani pohřby sbormistrů. Dne 11. března 1875 zazpíval spolek při pohřbu prvního sbormistra Karla Hesseho či 6. ledna 1890 Antona Mischanského, dlouholetého předsedy MGV a ředitele kůru.508 Männergesangverein nemohl ani chybět, když se konal pohřeb velkotovárníka Johanna Hückela v roce 1880 a zpíval také o dva roky později při pohřbívání jeho manželky.509 Z jiných osobností města, na jejichž pohřbu MGV účinkoval, můžeme zmínit například okresního lékaře Josefa Trubiga (zemřel v roce 1879), zemského soudního radu Rudolfa Studeného (skonal v roce 1882), zemského radu Ing. Josefa Pawlika (zemřel roku 1885) či okresního hejtmana Leopolda Krückera (zemřel v roce 1886).510 Z těchto příkladů vidíme že MGV zpíval na pohřbech významných osobností města. Když sledujeme četnost pohřbů, na kterých členové spolku účinkovali, pozorujeme, že zpočátku zpíval sbor pouze velmi sporadicky, a to pouze při pohřbech nejvýznamnějších osobností města, jako faráře, kaplana či starosty. Až postupem času začal účinkovat při pohřbech častěji. Také mnohem později zpíval MGV na pohřbech svých členů, čestných členů a jejich rodinných příslušníků. V pamětním spise je prvním zmíněným pohřbem člena Czeicznera v roce 1868,511 ale běžnou záležitostí se stala účast MGV při pohřbu členů až v 80. a 90. letech. Kolem roku 1900 se už staly pohřby

503

Gedenkschrift, s. 8. Ibidem, s. 13 a 15. 505 Ibidem, s. 16 a 17. 506 Ibidem, s. 19. 507 Ibidem, s. 54 a 57. 508 Ibidem, s. 17 a 34. 509 Ibidem, s. 20 a 27. 510 Ibidem, s. 20, 22, 27, 28 a 48. 511 Ibidem, s. 13. 504

- 111 -

s účastí pěveckého sboru takovou módou, že MGV účinkoval přibližně na čtyřech pohřbech ročně. Je to mj. také tím, že i počet členů neustále narůstal. Oproti pohřbům začal pěvecký sbor účinkovat na svatbách – alespoň podle vykázaných svateb v pamětním spise – podstatně později. První zmíněnou produkcí MGV na svatbě je až v roce 1881, kdy se ženil profesor reálné školy a přítel a podporovatel MGV Johann Langer.512 Od 80. let však přišlo rychle do módy, aby sbor zpíval – podobně jak při pohřbech – i při sňatcích svých členů a váženějších osobností Nového Jičína. Kromě účasti na svatbách svých sbormistrů Fritze Kubieny (2. srpna 1887) se slečnou Endlicherovou a Franze Feixe s Pauline Dittmerovou (30. října 1892) účinkoval MGV také při svatbě dcery předsedy Rudolfa Weiße Marie, která se provdala za Rudolfa Wolschanského.513 Také k příležitosti sňatku sbormistra Josefa Teichmana spolu a dalších dvou členů byla 16. listopadu 1910 uspořádána oslava.514 Sbor nesměl chybět ani u sňatků jedné z nejváženějších rodin v Novém Jičíně, jako byla rodina velkotovárníka Hückela. Sbor vystoupil při obřadech, kdy si Stephanie Hückel brala za muže Albeta von Ritter (1891), Angela Hückel c. k. komisaře Dr. Hugo Reißiga (1897) nebo Fanny Hückel Dr. Richarda Schaukala.515 Také když se ženil továrník Max Preißenhammer, přizval na svůj obřad i mužský sbor.516 Také zde se projevuje vzestupná tendence četností vystupování MGV při svatebních obřadech. V účasti občanského pěveckého spolku na pohřbech i svatbách rovněž můžeme spatřovat, jak se občané zapojovali do kompetencí, které dříve přináleželi církvi. Před polovinou 19. století bylo povinností varhaníka popř. regenschoriho či kantora, aby obstaral při pohřbech hudbu. Za jednotlivé obřady dostával zaplacenou tzv. štolu, která byla důležitým zdrojem jeho příjmů. Kantor zpravidla obdržel třetinu štoly pana faráře.517 Jak bylo pojednáno výše, poloviny 19. století však začal pronikat do kostelů stále více světský živel, což dokazuje také stále častější podíl MGV na pohřbech a svatbách. Mužský pěvecký sbor také sledoval dění ve městě a účastnil se slavnostních akcí, jako bylo například otevření lokální dráhy Suchdol nad Odrou-Nový Jičín 512

Gedenkschrift, s. 22. Ibidem, s. 36. 514 Ibidem, s. 56. 515 Ibidem, s. 35, 44 a 46. 516 Ibidem. 517 TROJAN, J.: Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17.−19. století, s. 133−134. 513

- 112 -

v roce1880.518 Také sledoval potřeby města a snažil se pomoci tam, kde bylo třeba. Proto vystupoval na různých charitativních akcích a pořádal charitativní koncerty. Některé byly spjaty s oslavami panovnické rodiny. Například 19. listopadu 1856 při příležitosti jmenin císařovny Alžběty byl uspořádán koncert, jehož výtěžek měl být věnován na pořízení pomůcek pro novojičínskou reální školu, v roce 1857 se konal dobročinný koncert ve prospěch nemocnice, v následujících letech účinkoval sbor ve prospěch fondu pro chudé, v únoru 1862 uspořádal spolek bál, jehož výtěžek měl jít na pořízení nástrojů pro kostel apod. V 60. letech až do roku 1878, tedy hlavně v období krize spolku, spolek žádnou charitativní činnost nevykazuje, ale od roku 1878 se účastnil téměř každý rok nějaké charitativní akce. Nejčastěji to byly koncerty a slavnosti ve prospěch škol, například v roce 1878 ve prospěch novojičínské reálné školy či roku 1883 se konal koncert, z jehož výtěžku se mělo pořídit pro vyšší reálnou školu harmonium.519 Mnohokrát vystoupil sbor také, aby podpořil chudé školáky a studenty. Později byl výtěžek ve prospěch škol předáván přímo německému Schulvereinu (Spolek na podporu škol), který už sám určil, na jaké účely bude onen obnos věnován. Některé sbírky dokonce vzešly přímo z aktivity členů MGV, například při výletě na Štramberk v roce 1862, jehož se zúčastnily i pěvecké spolky z Hranic a Frenštátu, uspořádal předseda novojičínského MGV Wilhelm Starek sbírku na zřízení nižší reálné školy v Novém Jičíně. Podařilo se mu vybrat 100 zlatých.520 Pěvecký sbor se s charitativními akcemi neomezoval pouze na své město. Když bylo potřeba, pomáhal také obětem požáru (například v roce 1887 v Místku), povodní (kupříkladu pro zatopené německé obce v roce 1897) i zemětřesení (1895 jím bylo postiženo město Lublaň). V roce 1892 se také účastnil slavnosti ve prospěch Červeného kříže v Příboře.521 V roce 1885 vystoupil sbor i na slavnosti, která se konala na Schindlerově louce v Kuníně ve prospěch spolku Novojičanů ve Vídni (Verein der Neutitscheiner in Wien).522 Jak bylo již výše řečeno, novojičínský sbor se snažil podporovat německý živel. Také z toho důvodu v roce 1883 – tedy v době, kdy bylo zprovozněno české 518

Gedenkschrift, s. 21. Ibidem, s. 19 a 23. 520 Ibidem, s. 11. 521 Ibidem, s. 29, 44, 40 a 37. 522 Ve Vídni totiž žilo větší množství lidí z Kravařska, kteří tu založili spolek. Slavnost zaznamenaná v Gedankschrift, s. 27. 519

- 113 -

Národní divadlo v Praze – uspořádal koncert, jehož výtěžek měl jít na podporu pražského německého divadla.523 V 19. století bylo oblíbeným zvykem vyjadřovat úctu zasloužilé osobnosti tím, že se jí nechala zahrát či zazpívat serenáda nebo zastaveníčko.524 Serenády a zastaveníčka byly většinou prováděny pod širým nebem, čemuž také napovídá datum jejich konání – od dubna do října. Bylo zajímavé sledovat, komu členové spolku zpívali a při jaké příležitosti. V pamětním spise se vyskytují pouze dvě serenády, první se konala po pochodňovém průvodu 24. května 1856 na počest svátku manželky c. k. místodržitelského rady Sophie Höckové, druhá k příležitosti zvolení starosty Adolfa Kampratha.525 Zastaveníčka byla konána především vysokým politickým činitelům. Mužský pěvecký sbor zpíval například v roce 1856 na počest daňového podinspektora Wilhelma Starka, 1969 k poctě zde přítomného c. k. místodržícího von Poche, 1880 na rozloučenou okresnímu hejtmanu Johannu Ruziczkovi, 1885 k poctě poslance říšské rady Alfreda Skeneho, 1890 na počest c. k. místodržícího rytíře von Löbela či 1908 na počest zvolení svého předsedky Jacquese Ulricha starostou Nového Jičína.526 Když získali některé osobnosti říšské vyznamenání, také jim bylo uspořádáno zastaveníčko. V roce 1869 uspořádal MGV zastaveníčko Johannu Nepomuku Endersovi, kterému byl udělen zlatý kříž za zásluhy či 1894 starostovi Hugu Fuxovi k udělení rytířského řádu.527 Velké oslavy se konaly také 27. července 1862, kdy byl novojičínský starosta vyznamenán císařským zlatým křížem za zásluhy s korunou. Zatímco v pamětním spise MGV stojí, že uspořádali zastaveníčko, Johann Hermann zmiňuje podrobnosti této slávy. Oslava začala slavnostní mší, pokračovala slavnostní hostinou pro 160 osob a byla ukončena lidovou slavností v zahradní lokalitě Hoschovy pivnice, kde vystoupil mužský pěvecký spolek a městská hudební kapela.528 Zastaveníčkem byl také poctěn hrdina Eduard Orel, který se právě vrátil z úspěšné expedice na Severní pól.529 Zastaveníčka byla pořádána i k poctě

523

Gedankschrift, s. 23. ELVERT, Ch.: Op. cit., s. 217. 525 Gedenkschrift, s. 7 a 11. 526 Ibidem, s. 7, 11, 21, 26, 35, 54. 527 Ibidem, s. 13 a 39. 528 Hermannova kronika, Kuhlänchen 7, 1925, s. 87. 529 Gedenkschrift, s. 17. 524

- 114 -

duchovenstva, například k oslavě 25letého působení Josefa Proroka v Novém Jičíně roku 1882 nebo na počest arcibiskupa Th. Kohna, který město navštívil v roce 1896.530 Jak lze vyčíst z jubilejního spisu MGV, členové spolku často organizovali zastaveníčka pro svého dlouholetého předsedu Rudolfa Weiße. Po jejich večerní hudební produkci patrně následovalo pohoštění. Zastaveníčka pro Rudolfa Weiße jsou zmíněna vždy na počest jeho svátku 16. dubna v letech 1889, 1890, 1891, 1892, dále 3. března 1894 k 60. narozeninám a v roce 1894 mu byl uspořádán k svátku Sängerabend, kde mu byl předán obraz. To vypovídá o velké oblibě jejich předsedy. Pěvecký spolek poctil zastaveníčkem také na kmotru praporu Angelu Hückelovou, které v roce 1898 zazpíval k 50. narozeninám.531 V kapitole o folkloru bylo zmíněno, že zastaveníčka se konala také v předvečer svatby. To potvrzuje také například zastaveníčko před svatbou Rudolfa Wolschanského, který si bral Marii Wießovou, dceru předsedy spolku, či zastaveníčko před sňatkem sbormistra Franze Feixe s Paulinou Dittmerovou. Oběma zpíval MGV také druhý den při svatbě.532 Z uvedených příkladů vidíme, že zastaveníčka byla pořádána spolkem po celou 2. polovinu 19. století, a to pouze osobnostem, které stály ve společenském žebříčku na nejvyšších místech. Pokud byla osobnost velmi vážená, před zastaveníčkem se konal ještě pochodňový průvod. Při pročítání pramenů vidíme, že mužský pěvecký spolek pořádal samostatná vystoupení, ale mnohdy neúčinkoval samostatně. Na jeho produkcích se podíleli i jiní hudebníci, a naopak, sbor byl zván na produkce jiných hudebních těles. Takové spojení bylo výhodné, neboť pouhá vokální složka pěveckého sboru byla doplňována nástroji a instrumentální hudba společníků byla zase oživena vokálním elementem. Tím bylo docíleno toho, že program vystoupení byl pestrý. Zpočátku na koncertech spolku či Liedertafeln často účinkoval například houslista Josef Schmeer (například v letech 1856, 1864, 1865 1866)533 nebo v 70. letech smyčcové kvarteto.534

530

Gedenkschrift, s. 22 a 42. Gedenkschrift, s. 46. 532 Ibidem, s. 36 a 37. 533 Ibidem, s. 7, a 3krát s. 12. 534 Viz Neutitscheiner Wochenblatt 531

- 115 -

Männergesnagverein účinkoval také s několika instrumentálními tělesy. V roce 1865 zpíval s opavskou kapelou, jejímž hudebním ředitelem byl Hummel, 1867 vystupoval

MGV

například

spolu

s místním

amatérským

orchestrem

(Diletantenorchester) pod vedením Karla Hesseho.535 Od konce 70. let se také konaly společné koncerty s novojičínským hudebním spolkem a spolkem veteránů. Při slavnostnějších příležitostech, jako byly například plesy, silvestrovské Liedertafeln, novoroční a jiné slavnostní koncerty, si pěvecký spolek přizval vojenskou kapelu. Nejčastěji vystupoval s kapelou c. k. pěšího pluku č. 54. Novojičínský pěvecký spolek nezůstal omezen pouze na svůj region, ale navázal styky i s jinými pěveckými a spolky z celé rakousko-uherské monarchie. Ve výroční zprávě z roku 1898 je uvedeno 34 spolků, s nimiž byl novojičínský MGV v kontaktu: Kromě blízkých spolků regionu jako z Žiliny u Nového Jičína, Oder, Suchdola nad Odrou, Bílovce, Kopřivnice či Příbora mezi nimi byly i čtyři spolky z Vídně, tři z Opavy, dva z Vítkovic, z Grazu, dále z Brna, Olomouce, Ostravy, Jihlavy, Uherského Hradiště, Znojma, Hranic, Lipníku, Šumperku apod. Přesto, že většina pěveckých spolků je z Moravy, upoutává naši pozornost hlavně družba se čtyřmi vídeňskými spolky, které byly pro novojičínský MGV vzorem. Kromě monarchie měl pěvecký spolek vztahy i se spolky ze zahraničí, jako s MGV Euterpe z Braunschweigu, s

Liederkranzem

z

Heidelbergu

či

Ludwigshaven-Lehrergesangvereinem

z Mannheimu.536 Mužský sbor s těmito spřátelenými spolky udržoval čilý ruch: Jezdil na koncertní zájezdy, s mnohými spolky křtil jejich prapory (například v roce 1882 křtil svůj prapor MGV z Frýdku537) nebo slavil jejich jubilea. Těchto jubileí bylo poměrně velké množství. Z výročí jednotlivých spolků se také dozvídáme jejich stáří. Velmi starý musel být spolek ze Šternberka, neboť v roce 1886 oslavil čtyřicáté výročí svého trvání, MGV z Těšína, který oslavil v roce 1891 padesáté výročí, či Oderský MGV slavil v roce 1901 své padesáté a v roce 1911 šedesáté jubileum,538 což znamená, že byl starší než novojičínský spolek. Novojičínský pěvecký spolek byl na mnohá výročí pozván, některým poslal například telegraficky gratulaci. Také novojičínský MGV slavil v roce 1876 dvacáté páté výročí své existence, či v roce 1916 šedesát let svého 535

Jahresbericht, s. 12, 13. Jahresbericht, s. 14. 537 Ibidem, s. 20. 538 Gedenkschrift, s. 28, 36, 50 a 56. 536

- 116 -

trvání a působení, což bylo pro spolek velkou událostí, o čemž svědčí i mj. vydání pamětního spisu. Spolek se účastnil mnoha pěveckých slavností, například ve Fulneku (1858 a 1864), v Opavě (1861), v Hranicích (1862), v Těšíně (1871), V Místku (1875) apod.539 Také sám zval spřátelené hudební spolky do Nového Jičína. Pro ilustraci, jak vypadala návštěva cizího spolku v Novém Jičíně, uveďme návštěvu MGV z Olomouce v roce 1870, která je popsána v pamětním spise.: Novojičínští členové MGV uvítali 28. května olomoucké zpěváky na nádraží v Suchdole nad Odrou a odtud jeli do Kunína, kde si prohlédli zámecký park. Večer se konal ve zkušebním sále improvizovaný Lidertafel. Ráno po přivítání nových hostů se konala v pivnici snídaně, po ní následoval výlet na Svinec. Obědu, který se konal v Hochově pivnici, se zúčastnil i okresní hejtman Ruziczka a starosta města Dr. Kaul. Ve čtyři hodiny zpívaly oba spolky na slavnostním koncertě a večer se konal taneční věneček. Dne 30. května si zpěváci prohlédli Hückelovu továrnu na klobouky, dopoledne šli spolu na výlet na Starý Jičína a odpoledne do Čertova mlýna. Poté odjeli Olomoučané domů.540 Odtud vidíme, že návštěva MGV jiným spolkem byla pro celé město mimořádnou společenskou akcí spojenou s mnoha aktivitami, ale i s hudbou a veselím. Novojíčínský MGV patrně zaujímal mezi pěveckými spolky významné místo. Svědčí o tom i skutečnost, že právě v Novém Jičíně se konala První německo-moravská župní slavnost zpěváků (Erstes Deutsch-mährischer Sängerbudnfest), která se konala 8.–10. června 1889. Přípravy na tuto velkolepou akci trvaly již od zimy, v dubnu přijelo z Brna na poradu představenstvo sdružených pěveckých spolků.541 Jak je uvedeno v pamětním spise, „das Fest nahm einen glänzenden Verlauf und bot dazu Anlaß, die Gastfreundschaft der Neutitscheiner weit über die Grenzen unserer Stadt hinaus zu tragen.“542 Bohužel už zde není uvedeno, které spolky na sjezd přijely. Pro srovnání, druhá německo-moravská pěvecká slavnost se konala 6. června 1897 v Brně a třetí 29. června 1908 ve Svitavách, kde byla spojena s oslavami padesátiletého výročí tamního MGV. Obou slavností se novojičínský spolek účastnil.543

539

Gedenkschrift, s. 9, 11 (dvakrát), 15 a 18. Ibidem, s. 14−15. 541 Ibidem, s. 32. 542 Ibidem, s. 33. 543 Ibidem, s. 44 a 54. 540

- 117 -

Zde můžeme mj. sledovat, že pěvecké spolky se ke konci století sdružují ve vyšší celky, což poukazuje na velkou roli, jakou pěvecké spolky hrály v rámci celé monarchie. V těchto sjezdech spatřujeme rovněž analogii sjezdů politických stran. Tuto naši tezi podporuje také název, v němž není pouze Sängerbundfest, ale důležitá slova jsou také německo-moravský, což naznačuje i jisté směřování ideologie spolků. Männergesangverein nespolupracoval pouze s pěveckými spolky z jiných obcí a měst, ale měl dobré vztahy také s nehudebními spolky v Novém Jičíně i okolí. Nezřídka se také stávalo, že pánové byli členy i více spolků. O vzájemné spolupráci svědčí také společné akce: Například v roce 1872 se konala silvestrovská oslava, kterou pořádalo šest novojičínských spolků: Dobrovolní hasiči, mužský pěvecký spolek, Německý politický spolek, Tělovýchovný spolek a První a Druhý čtenářský spolek.544 Kromě pochopitelné spolupráce MGV s hudebním spolkem (Musikvereinem – viz další kapitolu) kooperovali zpěváci velmi rádi s hasičským spolkem, který rovněž disponoval kapelou (rovněž viz další kapitolu) a tělovýchovným spolkem (Turnvereinem). O dobrých vztazích mezi Turvereinem a MGV svědčí například pozvání pěveckého spolku na křest praporu tělovýchovného spolku (15. července 1884) či na oslavu 25. jubilea trvání Turnvereinu (5. srpna 1888). Spolky se zvaly navzájem na různé akce, například novojičínský MGV přizval například členy Turnvereinu na představení Ronacherabend v roce 1895, a naopak byl pozván pěvecký spolek jako host na okresní tělovýchovné slavnosti v roce 1898 či 1912, který byl spojen s oslavami padesátileté existence novojičínského Turnvereinu.545 Tyto dva spolky spolu pořádaly také některé akce společně – například výlety (v roce 1892 do Borovce) či v 90. létech spolu organizované luční slavnosti (Wiesenfeste) na Kloßově louce v Šenově u Nového Jičína. Tyto slavnosti byly zřejmě také slušným zdrojem příjmů obou spolků, neboť v roce 1895 na Kloßovu louku přišlo hodně lidí, včetně výletníků z Nového Jičína – dam včele kmotry praporu (viz dále). Čistý zisk ze slavnosti činil 236 zlatých 34 krejcarů, který si rozdělily oba spolky

544 545

Gedenkschrift, s. 16. Ibidem, s. 40, 45 a 57.

- 118 -

napůl.546 Slavnost na Kloßově louce měla úspěch, proto se ještě v letech 1896 a 1897 opakovala.547 Männergesangverein podnikal výlety, což byla oblíbená činnost mnoha spolků, nejen hudebně zaměřených. Zpravidla se konával jeden výlet ročně, a to v jarních či letních měsících. Nejčastěji to byly výlety do nedalekého Čertova mlýna (hov. na Čerťák), do Štramberka, na Starý Jičín, na Hukvaldy, do Bludovic, do Sirkových lázní, do lesa Borovce, na Bochetu apod. Výlet byl velkou událostí nejen pro členy spolku, ale i pro obyvatele Nového Jičína i okolí, neboť výletu se mohli zúčastnit také hosté a příznivci spolku, jak dosvědčují pozvánky na výlety v novinách Neutitcheiner Wochenblatt. Na výletech se společnost veselila, zpívalo se, přednášely se deklamovánky a hrály se různé hry. Nezřídka končil výlet také tanečním věnečkem. Důležitá byla společenská funkce těchto výletů. Také se stávalo, že několik spolků pořádalo výlety společně. Například v roce 1875 se konal výlet do Čertova mlýna, jehož se účastnily místní novojičínské spolky MGV, Tělovýchovný spolek (Turnverein) a První čtenářský spolek (I. Leseverein).548 Pěvecký spolek býval zván rovněž na výlety jiných spolků. Velmi často se totiž stávalo, že když pořádaly nehudební spolky výlet, mohly pro své obveselení pozvat spolky hudební. Například když pořádal v roce 1862 místní tělovýchovný spolek výlet do Čertova mlýna, přizval mužský pěvecký spolek, v následujícím roce pozvaly na výlet na nedalekou zříceninu ve Starém Jičíně tělovýchovné spolky z Hranic, z Nového Jičína a Fulneku také novojičínský pěvecký spolek.549 O tom, že výlety byly velmi populární a že se jich zúčastňovalo také mnoho hostů, máme doklad také v pamětním spise, kde se například k roku 1879 píše, že na výlet jelo z Nového Jičína do Štramberku na Kotouč 60 (!) vozů, z toho přes 40 vozů hostů.550

546

Gedenkschrift, s. 41. Ibidem, s. 42 a 44. 548 Ibidem, s. 18. 549 Ibidem, s. 11 a 12. 550 Ibidem, s. 20. 547

- 119 -

3.9.1.1.3

Repertoár

O tom, jaké množství skladeb dokázal pěvecký sbor od počátku své existence do roku 1898 nacvičit, udává přehled archivních materiálů ve výroční zprávě: notový archiv obsahoval k tomuto letopočtu 569 položek, z toho 452 mužských sborů a kvartetů, 38 chrámových, svatebních a pohřebních skladeb, 56 různých humoristických kvartetů a jevištních skladeb s orchestrálním či nástrojovým doprovodem, 18 smíšených a dámských sborů, a kromě toho ještě několik menších zpěvníků.551 Z tohoto přehledu také vidíme, že například skladeb pro dámský sbor nebo s dámským sborem bylo poměrně málo, zatímco oblíbené byly humoristické skladby, o čemž vypovídá i skutečnost, že mají v přehledu hudebnin samostatnou položku. Repertoár sboru se skládal z mnoha skladeb od autorů, jejichž jméno nám dnes již nic neříká, jako Becker, Schäfer, Fr. Heger, C. Goldmark, M. von Weinzierl, A. von Henriques, F. Abt, R. Schwoln, Th. Koschat, apod. Jednalo se patrně o průměrné autory, jejichž skladby však v dané době byly populární, neboť se jejich jména na programech objevovala často. Většinou se jednalo o drobnější náladové skladby, které bychom v malířském umění nazvali žánrovými obrázky. Samozřejmě zpíval sbor také skladby svých sbormistrů, například od Karla Weidta Der Wanderbuch, Auf dem Fichtenkogel, Schwanenritter, Píseň (Znělku) spolku, od Fritze Kubieny například Píseň praporu apod. (viz výše). Také nesmí být opominuto, že novojičínský pěvecký spolek si vzal pod patronát památku skladatele Eduarda Schöna Engelsberga,552 který zemřel v nedalekém Jeseníku nad Odrou. Tento hudební skladatel byl populární ve Vídni, kde prožil většinu života, a proto využil novojičínský MGV příležitosti, aby také v tomto kraji uctil jeho památku. Rozhodl se, že mu nechá na úmrtním domě pověsit pamětní desku, kterou

551

Jahresbericht, s. 21. Eduard Schön Engelsberg se narodil 23. ledna 1825 v Andělské Hoře v rodině tkalcovského mistra Antona Schöna. Po absolvování olomouckého gymnázia odešel studovat do Vídně právnickou fakultu, kde později dosáhl jako říšský rada vysokého společenského postavení. Jeho zálibou bylo komponování. Ve svých kompozicích se soustředil hlavně na mužské sbory a písně, které skládal na texty velkých básníků. Jako skladatel získal rovněž vysokých úspěchů, neboť jeho skladby byly zpívány vídeňskými spolky Akademische Gesangverein a Männergesangverein. V roce 1879 odjel kvůli zdravotním potížím ke svému bratranci, arcibiskupskému konsistornímu radovi Adalbertu Riedlovi na Severní Moravu do Jeseníku nad Odrou, aby se zotavil, ale zde 27. května 1879 nečekaně zemřel. Engelsberg napsal kolem 168 skladeb, 63 písní, 12 chrámových skladeb a kolem 50 příležitostných kompozicí. Dnes již nejsou jeho skladby známé, ale ve své době musel být slavný, neboť mu byla také ve Vídni v Herrengasse čístlo 14 odhalena pamětní deska. KÖNIG; Josef Walter: Engelsberg, E. S. <www.ostdeutsche-bibliograhie.de/engees00.htm> Citováno dne 15. 3. 2010. 552

- 120 -

nechal odlít ve Vídni. Dne 14. října 1888 přijel do Jeseníku nad Odrou, kde se ráno konala za Engelsberga slavnostní mše, při níž MGV také zpíval. Po mši byla odhalena pamětní deska s nápisem: „Hier starb der Liederkomponist E. S. Engelsberg am 27. Mai 1879. Gewidmet vom Neutitscheiner Männergesangverein, 1888.“ („Zde zemřel 27. května 1879 skladatel písní E. S. Engelsberg. Věnoval novojičínský mužský pěvecký spolek, 1888.“) Jak je zaznamenáno v pamětním spise, vídeňský Männergesangverein poslal památce Engelsberga vavřínový věnec.553 Jak můžeme vyčíst v dobových pramenech, mužský pěvecký sbor zpíval Engelsbergovy skladby často. V repertoáru měl například jeho skladby Waldesweise, Abendlied des Wanderers, Meine Muttersprache, So weit, Der Einsiedler, Die Flucht der Liebe nebo Ave Maria. Ve svém repertoáru však měl MGV i skladby hudebních skladatelů světového jména, jako Gondelfahrer Franze Schuberta, Landkennung Edwarda Griega, Echolied Orlanda di Lasa, Rheinweinlied Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Steirische Hochlandsklänge Richarda Wagnera, sbory od Carla Maria von Webera apod. Až na Orlanda di Lasa vidíme, že většinou zpívali skladby od skladatelů 19. století. Pro kostelní účely měl sbor v repertoáru Sechterovu Mši F dur, Mši d moll Roberta Führera, Kempterovo Requiem, Zengerovu Modlitbu (Gebet), Schubertův 23. žalm a Deutsche Messe, Pange Lingua atd. Mezi nimi nacházíme – až na Schuberta – mnoho dnes již málo známých jmen. Mužský pěvecký sbor nacvičil i náročnější a závažnější díla světové hudební literatury jako Haydnovo Die sieben letzte Worte či Jahreszeiten. Na druhou stranu byly v módě i méně závažné operety a balety. Například v roce 1896 provedl mužský pěvecký spolek Offenbachovu operetu Martin der Geiger a na programech koncertů nacházíme mnoho operetních árií. Také dámy nacvičily v roce 1896 delší představení, a to balet J. Beyera Puppenfee (Víla panenek), který měl tak velký úspěch, že musel být několikrát opakován.554

553

Gedenkschrift, s. 31. V roce 1896 nechal novojičínský pěvecký spolek tuto pamětní desku renovovat, za což dostal od faráře Wilhelma Jakla prkno z altánu s Engelbergovým rukopisem, čehož si spolek velmi vážil. Ibidem, s. 42−43. 554 Gedenkschrift, s. 44.

- 121 -

Z výše uvedeného repertoáru vidíme, že přestože sbor zpíval i oblíbené skladby průměrných autorů, musel mít vysokou úroveň, jak dokládají náročnější skladby v jeho repertoáru. Programy koncertů a Liedertafeln, které jsou uvedeny na pozvánkách v novinách Neutitscheiner Wochenblatt, ukazují pestrost a potvrzují dobovou praxi, o níž napsal Jiří Sehnal v Dějinách hudby na Moravě: Jejich „dramaturgie byla jiná, než jsme dnes u koncertů zvyklí. Šlo často o neorganickou směs různých hudebních čísel.“555 Pro ilustraci můžeme uvést také ukázku z podzimního Liedertafel, který se konal 13. listopadu 1898. Na této produkci se podílely také dva hosté, Paula a Franz Feixovi. Program byl následující: První byly zazpívány dva duety paní Feixové s Maxem Weißem, mezi nimi i duet z opery Carmen a jako přídavek duet od Carla Gözte, přičemž tyto duety doprovázel na klavír Franz Feix. Poté následovaly mužské sbory: Abend od R. Schwalma, Engelsbergova Meine Muttersprache s dvěmi barytonovými sóly, Podhertského Friedrich Rothbart na klavír pro 4 ruce, Koschmatův sbor Eine Bauernhochzeit in Kärnten, Hornův Bundeslied der Deutschen a Beckerův Mahnruf. Po mužských sborech zahrál na klavír Franz Feix v doprovodu hasičské kapely Uherskou fanzazii Franze Liszta.556 Tato ukázka je typická pro pestrost a nesourodost, při níž si mohli přijít na své nároční i méně vyspělí posluchači.

3.9.1.1.4

Prapor MGV

Pro spolky se stalo postupně módou, aby měly – podobně jako dříve cechy nebo literátská bratrstva – své prapory. Od kterého roku vlastnil novojiičínký Gesangverein svůj prapor však nemůžeme říci, neboť o křtu původního praporu prameny mlčí. První zmínku o praporu se podařilo nalézt v Gedenkschriftu k datu 25. července 1880, kdy se u Hosche konala zahradní slavnost „zur Gründung eines Fahnenfondes“.557 Oproti tomu však ve výroční zprávě z roku 1898 nacházíme seznam stuh, které nesou už letopočet 1871.558 Z toho lze předpokládat, že novojičínský pěvecký spolek patrně svůj prapor měl a letopočet 1871 by mohl být také letopočtem 555

SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě, s. 136. Jahresbericht, s. 11−12. 557 Gedenkschrift, s. 21. 558 Jahresbericht, s. 20. 556

- 122 -

existence praporu. V soupise stuh praporu se však nachází dvě překvapivé položky „Fahnenweihe und Sängefest 29. Juli 1874“ a „Fahnenweihfest 19. Juli 1874“.559 Zde se nabízí otázka, zda jedno z těchto dat se nevážou ke křtu praporu novojičínského pěveckého spolku, nebo zda se novojičínský MGV nezúčastnil křtu jiného pěveckého spolku. Zatímco na jiných stuhách je napsáno, odkud jsou a kdo je MGV při jaké příležitosti daroval, na těchto dvou údaj o místě chybí. Proto je možné, že patrně první datum může být datem křtu praporu novojičínského MGV. Rovněž v soupise ocenění a dárků dále nacházíme položku „Eine alte Fahne“ (starý prapor),560 z čehož vyplývá, že MGV starší prapor musel mít. O novém praporu se dochovalo nesrovnatelně více informací. Předání nového praporu muselo být nepochybně pro spolek velkou událostí, neboť v jeho pamětním spise je popsána podrobněji: na slavnostním Liedertafel, který se konal 8. června 1889, věnovaly německé paní a slečny pěveckému spolku prapor, jemuž při té příležitosti darovala jeho kmotra Angela Hückelová stuhu. Po předání praporu i stuhy měli proslovy ředitel reálné školy Johann Tuschina, kmotra praporu Angela Hückelová, předseda spolku Rudolf Weiß a starosta města Hugo Fux. Slavnostní řeč měly tedy osobnosti elity města. Praporu byla vzápětí předána ještě jedna pamětní stuha, kterou novojičínskému spolku věnoval mužský pěvecký spolek z Brna. Nakonec byla zazpívána Píseň praporu, kterou k této příležitosti složil tehdejší sbormistr Fritz Kubiena.561 Volba kmotry praporu byla důležitá. Kmotrou se stala Angela Hückelová, manželka spolumajitele továrny na klobouky Augusta Hückela (1848–1917). Příslušnost k této rodině znamenalo dosáhnutí nejvyššího společenského postavení, neboť Hückelovi patřili k nejbohatším a nejváženějším rodinám ve městě. O vážnosti, jakou Angela u MGV požívala, svědčí i zastaveníčko na její počest, které se konalo před předáním nového praporu 5. června 1889.562 Ve Výročí zprávě z roku 1898 se dochoval také popis nového praporu: Prapor byl z těžké hedvábné látky, z jedné strany červený a z druhé bílý. Na červené straně byla výšivka městského znaku s nápisem: „Neutitscheiner Männer-Gesang-Verein

559

Jahresbericht, s. 20. Ibidem. 561 Gedenkschrift, s. 33. 562 Ibidem, s. 34. 560

- 123 -

1853,“ na bílé straně lyra s vavřínem s nápisem. „Von den deutschen Frauen und Jungfrauen Neutitscheins gewidmet 8. Juni 1889.“563 Jak je zřejmé z popisu křtu praporu, na tento prapor se navěšovaly další stuhy, které dostal novojičínský MGV na památku významnějších událostí, jako byly například cesty k jiným pěveckým spolkům. Například v roce 1893 získal spolek dvě stuhy. První dostal 16. dubna ve Valašském Meziříčí po slavnostním koncertě, druhou obdržel spolek na památku koncertní cesty do Hranic.564 Ve výroční zprávě z roku 1898 se zachoval seznam dvacet dvou stuh, kterých do tohoto roku MGV obdržel. Jsou upomínkami na křty praporů jiných spolků, na pěvecké slavnosti a jubilejní oslavy či na slavnosti pěvecké slavnosti.565 Držák na stuhy věnoval pěveckému spolku jeho bývalý, později čestný předseda Rudolf Weiß.566

3.9.1.1.5

Koncertní sály a zkušebny

Během své existence vystřídal pěvecký sbor také několik zkušeben. Zprvu se pěvci scházeli v bytě jednatele Hölzelova knihkupectví Theodora Bocka v Laudonově ulici číslo 2, zkoušky se konaly také v bytech kapelníka Zirpse a sbormistra Hegenbartha. Zkoušelo se také v rohovém domě na náměstí (později zde byl podnik Spitzer & Klappholz) a od roku 1869, po překonání krize se začaly zkoušky konat v hospodě Zum blauen Lamm, která se rovněž nacházela v nárožním domě na náměstí.567 Z výše uvedeného lze pozorovat, že novojičínský sbor měl problémy s prostorami na nácvik. Proto se ukázalo praktické, že spolek podporovalo i novojičínské zastupitelstvo. Od 24. listopadu 1872 totiž přenechala obecní rada pěveckému sboru bezplatně sál tělocvičny na radnici, což spolek velmi uvítal.568 Také pan Jedek dal k dispozici spolku pro nácviky svůj dům na náměstí.569

563

Jahresbericht, s. 20. Gedenkschrift, s. 38. 565 Jahresbericht, s. 20−21. 566 Gedenkschrift, s. 29. 567 Později zde byla umístěna dívčí škola. Gedenkschrift, s. 61. 568 Ibidem, s. 16. 569 Ibidem, s. 61. 564

- 124 -

Problém s nácvikovým sálem se vyřešil až v roce 1886 s postavením a zprovozněním Německého spolkového domu, kde dostal mužský pěvecký spolek k dispozici zkušebmu v prvním patře.570 Schůze výboru se až do zprovoznění Spolkového domu konávaly v restauračních zařízeních jako Zum Blauen Lamm (U Modrého beránka), Zur Sonne (U Slunce) či v Mauerově vinárně, postléze i ve Spolkovém domě. Männergesangverein využíval ke svým produkcím během svého působení několik lokálů. Zpočátku probíhaly večerní zábavy a Liedertafeln v Tollichově sále, který se nacházel ve Schwarzově ulici číslo 12 a také v tanečním – tehdy zvaném Mechově – sále (viz dřívější kapitolu).571 V tanečním sále se konaly především vznešenější koncerty, jako například koncert k poctě Mozartova výročí, k uctění císaře Františka Josefa apod. Některá vystoupení se konala i v jiných měšťanských domech, jako například v 60. letech ve Stumpfově sále bývalého kasina, který se nacházel v prvním patře Rudolfových lázní na Rudolfově náměstí.572 Oblíbenými lokály pro vystoupení MGV se staly také restaurace, především Hoschova pivnice a hospoda U Slunce. Výhodou obou lokálů bylo, že měly letní zahradu. Tyto prostory byly nejvhodnější pro pořádání Liedertafeln. Při pročítání pamětního spisu MGV si lze všimnout, že v Hoschově pivnici se konaly Liedertafeln pravidelně téměř každý rok, zejména v 60., 70., a 80. letech. Oblíbené byly také zahradní

slavnosti,

které

se

rovněž

opakovaly

každoročně

a

na

nichž

Männergesangverein účinkoval. Také se zde pořádaly spolkové bály, taneční věnečky, koncerty apod. O spolupráci a vzájemné pomoci novojičínských spolků svědčí například skutečnost, že některé Liedertafeln se konaly také v sále Prvního čtenářského spolku. Bylo to v letech 1872, 1873, 1874 a 1875.573 Po otevření Německého spolkového domu v roce 1886 se přesunula řada aktivit a společenských akcí do jeho prostor. V jeho sále se konaly Liedertafeln, pěvecké večírky, koncerty, apod. Pro pěvecký spolek mělo vybudování Spolkového domu zásadní význam a jeho zařízení dokonale využíval. Najednou skončily Liedretafely u Hosche, kde se nadále konaly pouze mimořádné akce jako slavnostní 570

Gedenkschrift, s. 28. Ibidem, s. 7 a 60. 572 Ibidem, s. 12 a 60. 573 Ibidem, s. 16−17. 571

- 125 -

koncert několika pěveckých sborů (Sängerbundtag) v roce 1889 či společný koncert s pěveckým spolkem z Vídně roku 1900, tentokrát již v přejmenovaném lokále na Keßlerovu pivnici.574 Od 90. let si zase můžeme povšimnout také obliby Anenských slavností, pořádaných v zahradě Slunce, kde pěvecký sbor také účinkoval.575 Majitel hostince U Slunce patrně navázal na tradici zahradních slavností, které se do 80. let slavily u Aloise Hosche. Kromě těchto lokálů se produkce konaly také pod širým nebem, například při zastaveníčkách, na náměstí při pochodňových průvodech či v přírodě při výletech. V 80. letech vystupoval MGV společně se Turnvereinem na Schindlerově louce v v Kuníně a kolem přelomu století také na Kloßově louce (Kloßwiese), kde se konaly slavnosti.576

3.9.1.2

Spolky pěstující instrumentální hudbu

Kořeny hudebního spolku můžeme pozorovat do hlubší minulosti, než tomu bylo u MGV. Zajisté existoval sborový zpěv u novojičínských měšťanů i dříve, k pěstování sborového zpěvu docházelo u literátského bratrstva, avšak to bylo za Josefa II. zrušeno (viz výše). Spolek zaměřený na vokální hudbu vznikl až v 50. letech 19. století a pro toto mezidobí, které trvalo více než šedesát let, jsme nenašli o vědomém pěstování sborového zpěvu žádné zmínky. To znamená, že vývoj pěstování sborového zpěvu byl přerušen. Oproti vokální hudbě existují zmínky o instrumentálních tělesech po celé 19. století. Jako příklady uveďme zmínky o instrumentální hudbě z Hermannovy kroniky. Důležitou zmínkou o účinkování městské kapely („städt. Musikkapelle“) nacházíme v roce 1826, kdy se konala ona několikrát zmiňovaná jízda na saních, z měšťanů se rekrutoval také v letech 1848−1851 orchestr národní gardy, instrumentální hudba se podílela také v roce 1855 při zastaveníčku k poctě místodržitelského rady krajského hejtmana Theodora Höcka.577 Městská kapela hrála 30. května 1859 při odvodech dobrovolníků po celý den „mit klingendem Spiel“,578 účinkovala také (spolu s MGV) 574

Gedenkschrift, s. 33 a 40 a 60. Ibidem, od s. 42. 576 Ibidem, s. 48, … 577 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 42, 65, 82, 578 Ibidem, s. 84. 575

- 126 -

27. července 1862 v zahradní lokalitě Hoschovy pivnice k tanci při oslavách vyznamenání starosty Adolfa Kampratha zlatým křížem za zásluhy s korunou a vystupovala rovněž při zavedení plynového osvětlení do města, což bylo oslaveno 10. října 1869. Starosta zažehl první plamen, k čemuž zahrála městská kapela národní hymnu a poté hrajíc pochodovala kolem náměstí.579 Vystoupení městské kapely je uvedeno také při oslavách 25. výročí vlády Františka Josefa 1. prosince 1873, kde s dobrovolnými hasiči pochodovala osvětleným městem v pochodňovém průvodu.580 Předpokládáme, že akcí, při nichž účinkoval městský orchestr, bylo daleko více, ale z uvedených příkladů můžeme vyvodit několik závěrů. Městská kapela v Novém Jičíně existovala po celé 19. století, její vývoj nebyl přerušen a vznik hudebních spolků plynule navázal na onen kontinuální vývoj. Městská kapela byla zřejmě dechovým orchestrem se stejným nástrojovým obsazením jako vojenské kapely. (Jejími členy mohli být i vojenští muzikanti.) Ráz dechového orchestru si zřejmě udržela i v následujících letech, neboť účinkovala na mimořádně slavnostních akcích, jejichž lesk ještě – stejně jako vojenské orchestry – zvyšovala. Do popředí vystupovala reprezentativní funkce, neboť kapela sloužila k reprezentaci města. Pro dechový charakter kapely hovoří také skutečnost, že dechová hudba se nejlépe hodila k hraní v plenéru. Rovněž repertoár městské kapely byl stejný jako repertoár vojenských hudeb. Pro reprezentativní účely musela umět hrát hymnu, pochody, ale měla být schopná hrát také k tanci. Je možné, že v této kapele hráli jak měšťané, tak vojáci. To by vysvětlovalo shodný charakter repertoáru s vojenskými kapelami, shodné funkce.

3.9.1.2.1

Musikverein

Přestože při výše zmíněné reprezentativní funkci bychom předpokládali, že orchestr bude mít i dobrou úroveň, v 70. letech patrně nebyla situace na poli instrumentální příliš vysoká. Usuzujeme tak z toho, že v roce 1874 si posteskl redaktor novin Neutitcheiner Wochenblatt, který podal zprávu o hojně navštíveném koncertě orchestru hudebního spolku z Těšína (viz kapitola o Hoschově restauraci), že Nový 579 580

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 87 a 116. Ibidem, s. 145.

- 127 -

Jičín nemá přibližně stejně dobrou kapelu jako těšínský Musikverein. Na konci zprávy o koncertě přespolního hudebního spolku, který se konal 14. června, tak vrhá vystoupení tohoto spolku do stínu, a o to palčivěji vyznívá otázka, proč Novému Jičínu chybí podobný hudební spolek.581 Na založení hudebního spolku má Rainer Hosch, hlavní redaktor novin Neutitcheiner Wochenblatt zásadní podíl, neboť vznik novojičínského Musikvereinu doslova vyprovokoval. O vzniku tohoto spolku bychom tedy mohli s nadsázkou říci, že „na jeho počátku byly noviny“. Už v příštím čísle útočí Neutitcheiner Wochenblatt na své čtenáře tím, že je explicitně vyzývá k založení pořádné městské kapely, která by měla mít kolem 14 hráčů a kapelníka. Také motivuje potenciální hráče tím, že vyjmenovává akce, kde by kapela našla uplatnění. Motivaci nadto zvyšuje tím, že vypočítává, kolik by si mohl takový hudební spolek vydělat. Tyto údaje nám rovněž dávají přehled o tom, kolik si bylo možné vydělat za hudební produkce. Redaktor (Rainer Hosch) píše, že kapela by byla žádaná při pohřbech, kterých se koná průměrně 60 za rok. Pohřby rozdělil do tří kategorií. Za první, kterou si mohou dovolit pouze nejváženější občané, by spolek dostával 25 zlatých, počet těchto pohřbů by mohlo být průměrně pět ročně. Pohřbů druhé kategorie by mohlo být průměrně 15 a za ně by si mohli hráči účtovat 16 zlatých. Pohřbů třetí kategorie by bylo pravděpodobně nejvíce, čtyřicet, a ty by stály po dvanácti zlatých. Tak by mohl spolek vydělat jen na pohřební hudbě 845 zlatých. Dalším úkolem pro hudební spolek by byly koncerty v letních měsících, za což by dostal kolem 400 zlatých, a bály, koncerty a divadelní hudba v zimních měsících. Celkem by si tedy mohl spolek vydělat 3045 zlatých za rok. Z toho by však měl jít platit kapelníkovi – 600 zlatých za rok.582 Na špatnou muziku si redaktor naříká opět v srpnu, tentokrát v souvislosti v výletem Tělovýchovného spolku do Čertova mlýna, kam si objednal hudební kapelu. Výlet se velmi zdařil a redaktor článek plný superlativů opět končí postesknutím: „Za jednu věc se ale musíme pokárat – a tou je stará rána: špatná muzika.“583 Tyto nářky novináře měly výsledek. Již 13. srpna se objevilo v novinách, že místní diletanti se rozhodli založit novojičínskou společnost přátel hudby. Jejím úkolem mělo být pěstování hudby a vytvoření podmínek, aby zde mohl být

581

Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 8, Sonntag 21. Juni 1874, s. 64. Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 9, Sonntag 28. Juni 1874, s. 69. 583 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 17, Sonntag 23. August 1874, s. 135−136. 582

- 128 -

založen hudební orchestr. Její první aktivitou bylo pozvání nadějné studentky vídeňské konzervatoře Angeliky Neußer. Klavíristka vystoupila 14. září 1874 v lokále Aloise Hosche na koncertě, za jehož výtěžek si chtěla společnost pořídit harmonium.584 Hudební spolek byl do prosince založen, avšak ještě nebyl moc aktivní, neboť redaktor Wochenblattu použil ve svém článku 13. prosince 1874 ironie, když píše, že redakce novin pochybuje, jestli z jeho činnosti něco bude.585 Také začátkem roku 1875 redaktor na konci zprávy o divadle v Schermerově sále se můžeme dočíst, že se zdejším orchestrem není možné necvičit tolik oblíbené operety. Dirigent Axtmann nakonec doprovázel operetu na klavír, ale toto řešení se nejevilo jako dobré, proto byla stažena.586 Nicméně spolek začíná vykazovat činnost. Pořádá pravidelné koncerty, na něž zve publikum přes noviny Neutitscheiner Wochenblatt. V novinách je pozvánka a program na každý koncert, proto je koncertní činnost spolku dobře sledovatelná. Koncerty hudebního spolku se konaly v 70. letech vesměs v Schermerově sále, poté v Hochově lokále a po zřízení Spolkového domu v jeho prostorách. Repertoár spolku byl poměrně náročný, skládal se z orchestrálních kusů, sólových vystoupení i komorních skladeb. Z orchestrálních děl byly s oblibou prováděny operní předehry například Rossigniho ouvertura k opeře Tancred, Flotowova ouvertura k opeře Martha či Schubertova ouvertura Rosamunda. Také byly v repertoáru symfonie Josefa Haydna či Wolfganga Amadea Mozarta. Na programech hudebního spolku se objevují – oproti mužskému pěveckému spolku – zejména díla hudebních skladatelů, které dnes považujeme za světové autory. Z vrcholných slavnostních koncertů jmenujme například 5. koncert spolku pořádaného k příležitosti 50. výročí úmrtí

Ludwiga

van

Beethovena.

Program

koncertu

byl

sestaven

pouze

z Beethovenových děl, zazněl zde kupříkladu Beethovenův Egnond, části z první symfonie atd.587 Na repertoáru se však objevila i díla místních osobností, jako například Slavnostní ouvertura Antona Mischanského. Hudební spolek často vystupoval s místním pěveckým spolkem. Dokonce se v únoru 1877 oba spolky usnesli, že bude pěvecký spolek ročně účinkovat na čtyřech koncertech hudebního spolku a muzikanti zase vystoupí ročně na dvou Liedertafeln

584

Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 20, Sonntag 13. September 1874, s. 165. Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 33, Sonntag 13. Dezember 1874, s. 265. 586 Neutitscheiner Wochenblatt, 2. Jahrgang, Nro. 2, Sonntag 10. Jänner 1875, s. 84. 587 Neutitscheiner Wochenblatt, 4. Jahrgang, Nro. 13, Sonntag, 1. April 1877, s. 7. 585

- 129 -

pěveckého spolku. Jedním z vrcholných koncertů bylo společné provedení oratoria Josefa Haydna Die vier Jahreszeiten v roce 5. května 1880.588 Členy spolku byli měšťané, kteří samozřejmě uměli hrát na nástroje. Mnoho členů navštěvovalo jak pěvecký spolek, tak hudební spolek. Mezi nimi bylo hodně učitelů, například Fritz Kubiena či Cyril Rzyhowsky, který byl místopředsedou spolku. Prvním předsedou spolku byl Hugo Fux, který v jeho vedení působil minimálně do roku 1885.589 Je možné, že si svou funkci podržel zároveň s funkcí starosty Nového Jičína až do roku 1899.590 Kolem roku 1903 byl jeho ředitelem August Sochatzy, pedagog hry na housle a violoncello.591 Hudební spolek má velké zásluhy na hudebním vzdělávání mládeže, pro niž založil již rok po svém založení spolkovou hudební školu. Dříve byla výuka na nástroje v soukromých rukou. Například v novinách Neutitscheiner Wochenblatt nacházíme každoročně v 70. letech nabídky Augusta Sochatzyho na výuku hry na violoncello a na housle,592 či v roce 1886 nabídku Rudolfa Pastora na výuku houslí.593. První zmínku o hudební škole spolku nacházíme ve Wochenblattu z dubna 1876, kde je zveřejněna výzva k veřejnosti, aby přispěla na výchovu muzikantů a zpěváků.594 Patrně se podařilo vybrat náležitý obnos, protože se objevuje v novinách pozvánka ze 17. září na zasedání valné hromady hudebního spolku na radnici, kde se mají 1. října 1876 mj. projednávat i statuty nové hudební a pěvecké školy595 a v týchž novinách byla již oznámení, že k 1. říjnu se má škola otevírat. Na škole byly otevřena tři oddělení pro výuku zpěvu, hry na housle a hry na violoncello. Do pěveckého oddělení mohlo být přijato deset dívek a deset chlapců, do houslového oddělení deset chlapců a do oddělení pro hru na violoncello pět chlapců. Výuka hry na nástroje tedy měla být umožněna pouze mužskému pohlaví. Děti měly být starší jedenácti let, aby uměly číst a psát v němčině a počítat.596

588

Neutitscheiner Wochenblatt, 7. Jahrgang, Nro. 17, Sonntag 24. Apríl 1800,s. 84. Neutitscheiner Volks-Kallender 1885. (Mit einem Anhange). s. 14. 590 Illustrierter Neutitscheiner Volks-Kallender. 1907, obálka z vnitžní strany. Viz obrazovou přílohu. 591 ULLRICH, J.: Führer für Neutitschein und Umgebung, s. 75. 592 Jeho reklamy jsou roztroušeny každoročně v různých číslech. 593 Neutitscheiner Wochenblatt, 3. Jahrgang, Nro. 39, Sonntag 24. Septemver 1876, s. 7. 594 Neutitscheiner Wochenblatt, 3. Jahrgang, Nro. 25, Sonntag 18. April 1876, s. 8. 595 Neutitscheiner Wochenblatt, 3. Jahrgang, Nro. 39, Sonntag 24. Septemver 1876, s. 7. 596 Ibidem. 589

- 130 -

Ředitelem školy byl rovněž předseda hudebního spolku Hugo Fux, jako učitelé na škole působili Cyril Rzyhowsky a August Sochatzy,597 kolem roku 1903 August Sochatzy a Friedrich Kubiena.598

3.9.1.2.2

Veteranenverein

V roce 1874, kdy císař František Josef I. vyznamenal mnoho vojenských důstojníků i bojovníků za své zásluhy ve válečných taženích od roku 1848 až do současnosti bronzovou válečnou medailí, vznikl Veteranen-Verein. Tento spolek byl založen v listopadu 1874 a jeho velitelem byl zvolen hostinský Alois Hosch.599 Podle novin Neutitscheiner Wochenblatt byly podepsány statuty spolku veteránů 12. listopadu 1874 v Lichnovského sále.600 První jeho akcí spolku bylo 30. listopadu 1874 narukování při příležitosti pohřbu nadporučíka Fröhlicha von Elmbach,601 kterému vzdal hold na polední cestě. Tento spolek měl také svou kapelu, která navázala na dřívější tradici městského dechového orchestru. Ačkoliv byla utvořena z vysloužilých vojenských muzikantů,602 u nichž bychom očekávali vyšší úroveň, kapela zřejmě příliš vysokou úroveň neměla. Lze tak usoudit z poznámek redaktora novin Neutitscheiner Wochenblatt (uvedených v minulé kapitole), který usiloval o založení hudebního spolku s konstatováním situace, že ve městě není příliš kvalitní orchestr. Je však možné, že konkurencí hudebního spolku se jeho úroveň zvyšovala, neboť v roce 1877 je kapela veteránů uvedena jako hudební doprovod humoristického večer (Juxabend) hasičského spolku.603 Tento večer šprýmů pořádaný hasiči v masopustním období v Schermerově sále byl ve městě vyhlášený a rovněž velmi navštěvovaný. Kapely vojenských veteránů byla přizvána na humoristický večírek také o masopustu v letech 1878 či 1881.604 Velkolepou událostí tohoto spolku, jehož název nesl jméno korunního prince Rudofa, bylo slavnostní svěcení praporu spolku veteránů. Svěcení praporu spolku 597

Neutitscheiner Volks-Kallender 1885. (Mit einem Anhange). s. 13. ULLRICH, J.: Führer für Neutitschein und Umgebung, s. 71. 599 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, s. 149. 600 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 27, Sonntag 1. November 1874, s. 222. 601 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 32, Sonntag 6. Dezember 1874, s. 257. 602 Musikpflege im Kuhländchen. Der Neutitscheiner Musikvereinigung im Jahre 1921. Alte Heimet, Kuhländchen, Jahrgang 7, Folge 2, 1954, s. 8. 603 Neutitscheiner Wochenblatt, 4. Jahrgang, Nro. 5, Sonntag 4. Februar 1877, s. 8. 604 Neutitscheiner Wochenblatt, 5. Jahrgang, Nro. 7, Sonntag 17. Februar 1878, s. 6. Neutitscheiner Wochenblatt, 8. Jahrgang, Nro.11, Sonntag 12. März 1885, s. 8. 598

- 131 -

veteránů, které se konalo 15. října 1878, je popsáno například v Hermannově kronice.605 Těchto oslav se zúčastnilo přes 20 spolků z Nového Jičína, Žiliny a Šenova – mezi nimi např. spolky dobrovolných hasičů apod. Tyto spolky také přišly na slavnost se svými prapory a kapelami. Je jisté, že v tomto roce již existovala kapela i tohoto spolku, neboť součástí slavnosti je velká večerka v předvečer hlavního slavnostního dne a tuto večerku zahrála o půl deváté kapela právě tohoto spolku. Následující slavnostní den zahájila palba z moždířů městské kapely. Domy na náměstí i na předměstí byly ozdobeny prapory. Po 9. hodině se shromažďovaly spolky u oltáře, který byl postaven u domu lékárníka Viktora Neußera. Kolem oltáře byla sedadla pro čestné hosty. V 10 hodin za vyzvánění zvonů přišlo duchovenstvo. K oltáři byl přinesen prapor v průvodu osmnácti panen a za ním nesl na rukou c. k. okresní hejtman Ružiczka kmotru praporu, jíž byla manželka prezidenta krajského soudu H. Chmelarze. Slavnostní mši sloužil zdejší farář Josef Prorok a během ní se podílel na hudební složce novojičínský mužský pěvecký sbor. Po mši měl slavnostní proslov ředitel měšťanské školy Franz Krönes a proběhl slavnostní akt svěcení. Po obřadu byl prapor svinut a předán kmotrou předsedovi spolku J. Höglingerovi. Následovaly slavnostní proslovy představitelů města, okresního hejtmana atd., po nichž lidé s nadšením provolávali slávu. Za zvuků hudby se konal průvod přítomných spolků před čestnými hosty, a tím byl dopolední obřad na náměstí skončen. V poledne se v letní zahradě Hoschovy pivnice konala slavnostní hostina. Slavnost trvala až do večera, neboť po hostině byl uspořádán tamtéž slavnostní koncert (bohužel nevíme, kdo na něm účinkoval, je možné, že opět kapela spolku veteránů) a po koncertě bál.606 Kapela spolku veteránů rovněž pořádala koncerty, avšak v novinách Neutitscheiner Wochenblatt o nich nalézáme málo zmínek. Důkazem je například záznam z pamětního spisu mužského pěveckého spolku, v němž se píše o koncertě pořádaném veteránským spolkem 24. srpna 1879, na kterém MGV účinkoval jako host.607 Lze předpokládat, že koncertů veteránů bylo mnohem více, protože například mužský pěvecký spolek v novinách rovněž nemá v období 1874 – 1880 žádné pozvánky na koncerty a velmi sporadicky reklamu na Liedertafel, avšak v kapitole o něm jsme viděli, že v té době prokazoval velmi bohatou činnost.

605

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, s. 177−178. Ibidem. 607 Gedenkschrift MGV, s. 20. 606

- 132 -

Spolek veteránů pořádal také plesy, například 13. ledna se konal v sále Hoschovy pivnice bál, na němž již účinkovala spolková kapela.608 Také tento spolek byl loajální vůči Vídni a panovnickému dvoru, což je však v případě vojenského spolku pochopitelné, protože vojáci přísahali věrnost monarchii. Důkazem loajality vůči panovníkovi byl například slavnostní koncert k příležitosti oslav narozenin císaře Františka Josefa a korunního prince Rudolfa v roce 1880. Na tento koncert přizvali veteráni rovněž ke spoluúčinkování i mužský pěvecký spolek.609 Oba spolky spolu také vystupovaly na oslavě stého výročí nastoupení Josefa II. na trůn, který pořádal německý politický spolek 30. listopadu téhož roku v sále Hochovy pivnice. Ve Hermannově zápise do kroniky je také důkaz o tom, že spolky se politizovaly. Na této oslavě zazněly patriotské sbory provedené obou výše jmenovaných těles.610 O vedení spolku máme jen kusé informace. Kapelu dirigoval pravděpodobně od počátku existence spolku Johann Pastor, který je uveden se svou kapelou při spolupráci s MGV v roce 1867 tedy v době před vznikem spolku vojenských veteránů,611 ale také v roce 1875 v novinách Neutitscheiner Wochenblatt, kde je uvedeno, že na prvním bále a karnevale o masopustu hrála hudba z domácích zdrojů pod Pastorovým vedením.612 Téhož roku hrála kapela na vlastním bále v Hochově lokále, a zde je v novinách výslovně uvedeno jméno Johanna Pastora v souvislosti s kapelou spolku veteránů.613 Není nám známo, zda byl kapelník rovněž předsedou spolku. Z kalendáře z roku 1885 se dozvídáme, že v tomto roce byl předsedou spolku Fidelius Dolanský, avšak jméno dirigenta zde chybí.614 Z průvodce Novým Jičínem a okolím z roku 1903 se již dozvídáme více informací o jeho členech: předsedou byl Franz Schich, místopředseda Eduard Gödrich, pokladník Adam Smekal, kontrolor Josef Hans, dále je jmenováno dvanáct členů správní rady a osm mužů jako náhradní členové.615 V tomto roce chybí údaj o kapelníkovi, proto se domníváme, že kapelníkem byl předseda. Bližší informace se nám nepodařilo zjistit, pouze že spolek vojenských veteránů působil se svou kapelou působil ve městě až do první světové války. 608

Neutitscheiner Wochenblatt, 2. Jahrgang, Nro. 5, Sonntag 31. Januar 1875, s. 4. Ibidem, s. 21. 610 Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 181–182. 611 Gedenkschrift MGV, s. 14. 612 Neutitscheiner Wochenblatt, 2. Jahrgang, Nro. 1, Sonntag 10. Jänner 1875, s. 2. 613 Neutitscheiner Wochenblatt, 2. Jahrgang, Nro. 4, Sonntag 7. Jänner 1885, s. 3. 614 Neutitscheiner Volks−Kallender 1881. Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch [1880], s. 14. 615 ULLRICH; J:.Führer für Neutitschein und Umgebung, s. 75. 609

- 133 -

Po vypuknutí války byli muzikanti povoláni do armádních kapel, ale po čase museli vlivem okolností vyměnit hudební nástroje za zbraně.616

3.9.1.2.3

Freiwillige Feuerwehr

Když pročítáme kroniky z 19. století, uvědomujeme si, jak oproti dnešku byly časté požáry, ať už to byly požáry domů, kostelů nebo stodol, vždy to znamenalo pro město i vesnice velikou hrozbu.617 Tato skutečnost vedla k založení dobrovolného hasičského sboru. Novojičínský hasičský spolek byl založen na základě stanov 5. srpna 1870. Toho dne byl také zvolen velitel a jeho zástupce a o den později kapitáni, jejich zástupci a pověřenci. Jejich cvičiště mělo bát na pozemku Johanna Höglingera auf dem Grünen Graben. Na vznik hasičského spolku vzpomíná Alfred Schmeer, který byl zakládajícím členem výboru spolu s Rainerem Hoschem, Thirym a Robitschkem. Aby se členové vzniknuvšího zakládajícího výboru spolku seznámili s fungováním dobrovolných hasičů, podnikli výlet do Fulneku, kde již spolek dobrovolných hasičů existoval.618 Spolek

dobrovolných

hasičů

se

skládal

ze

třech

jednotek:

1. Steigermannschaft, 2. Spritzenmannschaft a 3. Ordnungsmannschaft. A kolik měl spolek členů? V roce 1874, 26. května, se konalo cvičení všech jednotek, jehož se zúčastnilo

téměř

sto

hasičů:

21

mužů

patřilo

k Steigermannschaftu,

55 k Spritzenmannschaftu, 14 k Ordnungsmannschaftu a 8 mužů bylo ze štábu.619 Z toho můžeme vypozorovat, že hasičský spolek byl tedy velmi početný. Jeho funkce byla nejen pohotovost v době požáru (Feuerbereitschaft), ale hasiči také měli zajišťovat bezpečnost ve městě při mimořádných akcích (Sicherheitsdienst).620 Například v roce 1874, když přijel do města cirkus, přišlo na něj několik tisíc lidí. Pro udržení pořádku by při tak velkém množství lidí pouze policie

616

KRUMPACH, Robert: Musikpflege im Kuhländchen. Der Neutitscheiner Musikvereinigung zum Gedenken. Alte Heimat Kuhländchen. Mitteilungen des Vereins heimattreuer Kuhländler, Jahrgang 7, Folge 2, 1954, s. 8. 617 Hermannovu, Stumpfovu, apod. 618 Aus den Erinnerungen des alten Neutitscheiners. Von Alfred Schmeer. Kuhländchen 3, s. 23. 619 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 5, Sonntag 31. Mai 1874, s. 39. 620 Neutitscheiner Wochenblatt, I. Jahrgang, Nro. 1, Sonntag 3. Mai 1874, s. 6.

- 134 -

nestačila. Proto zorganizovali hasiči hlídky, aby ve městě s pořádkem a bezpečností pomohli.621 Také tento spolek měl výbor, který se pravidelně scházel. Stejně jako výbory mužského pěveckého spolku se i výbory hasičů scházely v hospodách, a to i ve stejných lokálech jako U Beránka či ve Slunci.622 Je nutno upřesnit, že každý oddíl měl své shromáždění. Například pře příjezdem cirkusu se sešlo shromáždění druhé roty, která měla zajistit ochranu. Každá setnina měla tedy své představenstvo, a když bylo nutno spojit síly, konalo se generální shromáždění, kde se sešla všechna představenstva dohromady. Nade všemi jednotkami pak stál velitel, jímž byl patrně od počátku trvání spolku Rainer Hosch. Dozvídáme se tak z reklamy na rakouský hasičský kalendář, kde jsou vyjmenovány i další tituly tohoto muže. Kromě komandanta novojičínských hasičů byl také členem centrálního výboru moravsko-slezských hasičů a čestným členem hasičů v Krásné.623 Z existence reklamy na hasičský kalendář usuzuji, že se pro vydavatele kalendáře vyplatilo jeho vydání. Jedním důvodem bylo, že sám vydavatel, Rainer Hosch, byl členem (a velitelem) hasičů, ale také z jeho vydání musel mít zisk. Z toho vyplývá, že si kalendář koupilo mnoho lidí, a tedy že hasičský spolek byl ve městě populární. Z novin se dozvídáme, že někteří členové hasičů uměli hrát na dechové nástroje, které se používaly k signálům. Například v novinách Neutitscheiner Wochenblatt se dočítáme, že v noci 28. října 1874, když propukl požár u továrníka Hückela, probudily novojičínské občany alarmující signály čtyř hornistů.624 Není jasné, zda měl tento spolek už od počátku svou kapelu, ale ze skutečnosti, že hasičská kapela není zmiňována ani například v Hermannově kronice ani v novinách, a naopak je v novinách uváděn v 70. letech 19. století orchestr veteránského spolku hrající na akcích dobrovolných hasičů, domníváme se, že hasičský spolek svou kapelu založil později. Jisté však je, že v 90. letech hasiči svou vlastní kapelou disponovali. Důkazem je

stará

pozvánka

v kravařském

nářečí

621

otištěná

v národopisném

časopise

Ibidem. Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, č. 1., Sonntag 3. Mai 1874, s. 6, dále Op. cit. č. 2., Sonntag 10. Mai 1874, s. 14. 623 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 1, Sonntag 3. Mai 1874, s. 8. 624 Neutitscheiner Wochenblatt, 1. Jahrgang, Nro. 32, Sonntag 6. Dezember 1874, s. 259. 622

- 135 -

Unser Kuhländchen. Je na ní napsáno, že na selském bále v Žilině u Nového Jičína konaném 9. února 1895 budou hrát městští hasičští muzikanti (Die Stedter Feierwehrmusikante).625 Existence kapely dobrovolných hasičů je potvrzena také v časopise odsunutých Němců Alte Heimat Kuhländchen, kde se v článku Musikpflege im Kuhländchen. Der Neutitscheiner Musikvereinigung zum Gedenken dočteme i o dalších osudech tohoto orchestru. Na počátku dvacátého století tato kapela zanikla a z jejích hráčů byla utvořena kapela rezervistů. Jak píše autor článku, kapela rezervistů pak soutěžila s orchestrem veteránů, „wobei freilich zufolge ihrer günstigen Zusammenhange die Veteranem-Kapelle nicht zu zchaben war.626 Je možné, že tato kapela patrně existovala nějakou dobu po vypuknutí první světové války, ale během války se rozpadla, neboť i rezervisté museli narukovat.627

3.9.1.3

Otevření německého Spolkového domu

Velkou společenskou i kulturní událostí bylo otevření Německého spolkového domu (Vereinshausu) v roce 1886. Tento počin považujeme za tak významný, že jsme se rozhodli věnovat mu celou kapitolu. Od jeho založení totiž nastal ve spolkovém životě zásadní pokrok. První zmínky o jeho výstavbě byly už v 70. letech. V pamětním spise se můžeme dozvědět, že už na silvestrovské oslavě v roce 1872, na níž se sešlo oněch šest novojičínských spolků (viz předchozí kapitolu), přečetl Hugo Fux báseň od Johanna Nepomuka Enderse o působení spolků. V této básni projevil Enders také přání, aby byl brzy v Novém Jičíně postaven spolkový dům.628 Dne 13. března 1876 odkoupil spolek tovaryšů za 7000 dům, který měl být upraven pro účely německých spolků. Tento budoucí Spolkový dům přijel 7. října 1876 posvětit arcibiskup Friedrich von Fürstenberg. Této slavnosti se zúčastnilo přes třicet kněží a mnoho lidí. V neděli 8. října v 9 hodin ráno utvořili občané slavnostní průvod do kostela, který byl doprovázen hudbou kapely veteránů. Ten den trvaly oslavy až 625

BEIER, Alois: Eine originelle Balleneinladung aus dem vorigen Jahrhundert. Unser Kuhländchen. Periodische Blätter für Volks- und Heimatkunde.Vyd. Teltschik, Wilhelm. 1. Band, 5. Heft, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1910, s. 193−194. 626 KRUMPACH, R.: Musikpflege im Kuhländchen. Der Neutitscheiner Musikvereinigung zum Gedenken, s. 8. 627 Ibidem. 628 Gedenkschrift, s. 16.

- 136 -

do večera a druhý den bylo provedeno dramatické představení o třech božských ctnostech.629 Přesto trvalo ještě třináct a půl let, než k jeho otevření došlo. To však bylo také velkou hudební akcí, na níž se podílelo několik spolků i pozvaných hostů. Proto o tomto kulturním – a zároveň hudebním – počinu pojednáme podrobněji. Slavnostní otevření Spolkového domu se konalo 24. října 1886. V pamětním spise MGV se můžeme dočíst, jak toto slavnostní otevření vypadalo: Na úvod proběhly proslovy k převzetí domu německými spolky, následovala prohlídka místností a vrcholem byl slavnostní koncert. Na něm vystoupili místní hudebníci i hosté – jmenováni jsou slečna M. Wagnerová z Vídně, houslista Bernard Dessauer z Brna a místních hudební skladatel Karl Weidt, dále deset sólistů, kteří sem přijeli z brněnského divadla, místní Männergesangverein, Musikverein, dámský sbor a kapela veteránů. Mužský pěvecký spolek provedl pod taktovkou Fritze Kubieny Sonderfahrt Franze Schuberta. Po koncertě se konala slavnostní hostina.630 Otevření německého Spolkového domu mělo zásadní vliv na další rozvoj polkové činnosti, neboť jim vytvořil spolkům trvalé zázemí. Sem se také přesunula převážná část činnosti spolků po zániku tanečního sálu. Stal se kulturním, a posléze i politickým centrem německé menšiny.

3.9.1.4

Odhalení pomníku Josefa II.

Velkou událostí v Novém Jičíně, a to hlavně pro německé obyvatelstvo, bylo odhalení pomníku císaře Josefa II. Oslavy spojené s odhalením sochy císaře se konaly v květnu 1902, trvaly tři dny a byly bohatá i na hudební produkci. Proto se o nich zmíníme podrobněji.631 Pomníky Josefa II. se staly již dříve ozdobou Suchdolu nad Odrou (od roku 1881) a Fulneka. Novojičínští měšťané nechtěli zůstat pozadu, a proto si nechali u vídeňského profesora Brenka zhotovit podobný pomník tohoto „lidového císaře“. S oslavami spojenými s odhalením pomníku se začalo v sobotu 17. května 1902 večer. Na náměstí byl uspořádán lampiónový průvod, při němž zněly tóny 629

Hermannova kronika, Kuhländchen 7, 1926, s. 166. Ibidem, s. 28. 631 Informace o oslavách odhalení jsou čerpány z článku Josefa ULLRICHa: Kaiser Josefs Denkmal zu Neutitschein, Kuhländchen 4, 1922, s. 1-5. 630

- 137 -

slavnostní hudby. Před radnicí se průvod zastavil a z balkonu zazněly fanfáry. Když dozněly dlouze držené tóny, vystoupil na balkon prof. Steffe se svou oslavnou řečí o císaři Josefovi. Poté se odebral průvod před Spolkový dům. V neděli 18. května byl hlavní sváteční den. Toho dne bylo hezké počasí, a tak slavnost měla zdárný průběh. Ráno se sešli na náměstí lidé z Nového Jičína i z dalekého okolí. Směrem od Česné ulice přijel na náměstí na koni hlasatel (Herold) ve staroněmeckém oděvu. Za ním následovali jezdci, kteří hráli na dechové nástroje fanfáry, a poté vjel na náměstí velkolepý průvod na koních. Za jezdeckým průvodem šel „Knaben-Trommel-Korps“. Byl to sbor mylých chlapců v bílých oblecích s černočerveno-zlatou stuhou kolem hrudi. Nejen podle slavnostních řečí, které byly mnohdy protičeské a v nichž se odráží národnostní nesnášenlivost na počátku 20. století, ale i těmito vizuálními symboly dávali jičínští Němci najevo, jakého jsou smýšlení. V průvodu byly i různé spolky jak z Nového Jičína tak z okolí. Tato událost jim poskytla příležitost, aby se spolky veřejně prezentovaly. Před nimi kráčela kapela vojenských veteránů. Také spolky měly své kapely, a tak se celý den všude ozývala hudba. Náměstím pak projížděly také ozdobené vozy s ženami. Všude bylo spoustu květin, neboť oslava se konala v květnu. Poté se konal slavnostní akt. Když lidé utichli, mohli naslouchat slavnostnímu proslovu Dr. Rudolfa Sommera, který měla silné nacionální zabarvení. Podle něj měl být Josef II. ohnivým protestem proti „das tschechische Staatsrechtphantom“. Po této řeči byla odhalena socha Josefa II. a zahrána rakouská národní hymna. Následovala řeč starosty Gromanna, který převzal pomník do péče obce. Na zadní straně podstavce bylo napsáno věnování: „Dem unvergeßlichen Volkskaiser, die deutsche Stadt Neutitschein 1902.“ Shromáždění lidé provolali třikrát sláva! Současnému císaři Františku Josefovi. Nastalo pokládání věnců, které k této příležitosti přinášeli zástupci obcí a spolků z Kravařska. K pokládání věnců zazpíval Männer-Gesang-Verein Beethovenův mohutný sbor „Die Uhre Gottes“, který měl podle dobových zpráv na zúčastněné silný účinek. Odpoledne ve 4 hodiny se konal koncert. Přišlo si ho poslechnout tolik lidí, že mnozí se do sálu ani nedostali. Bohužel také zde chybí bližší údaje, kdo na koncertě účinkoval a jaký byl program. Večer v 7 hodin byl uspořádán ve Spolkovém domě „Festkommers“ (dnes bychom řekli slavnostní raut), jehož se opět účastnilo mnoho (přes tisíc) lidí. Také tady byly proneseny slavnostní projevy, například poslancem říšské rady - 138 -

Dr. Maxem Mengerem, který upozornil na to, že pomník Josefa II. se stal v současné době politikum, nebo zástupce zemského hejtmana Dr. Hugo Fux v radikálně proněmeckém projevů prohlásil, že Nový Jičín je „uneinnehmbare feste Burg des Deutschtums“ (viz také podstavec sochy císaře Josefa). V pondělí

se

konala

dopolední

veselice

a

promenádní

koncert.

(Opět podrobnosti o koncertu se nepodařilo zjistit), Celou třídenní slavnost uzavřel veselý a radostný taneční věneček. Z popisu oslav můžeme vypozorovat, že hudba zde hrála obrovskou roli a plnila zde mnoho funkcí, například fanfáry či zpěv mužského pěveckého sboru měly za úkol podpořit slavnostní okamžiky, spolky se mohly veřejně reprezentovat, taneční hudba měla zábavnou funkci. Hudba rovněž pronikala napříč všemi společenskými vrstvami. Městská honorace určitě nemohla chybět při koncertě, „prostý lid“ si určitě nenechal ujít veselici a taneční věneček, neboť dobové písemnosti často uvádějí, s jakou oblibou prostý lid tancoval.

3.9.2 České spolky Jak je zřejmé z předchozích kapitol, Němci získali v průběhu 19. století v Novém Jičíně ve veřejném životě převahu, „kterou garantovaly jejich kulturní tradice, ekonomická situovanost, ponejvíce pak podpora politické správy radnice, ovládané německou prorakouskou administrativou.“632 Zatímco německé obyvatelstvo vykazovalo bohatou kulturní činnost, česká menšina až do poloviny 80. let neprojevovala na poli kultury žádnou výraznější aktivitu. Také její sociální složení bylo výrazně odlišné. Většinu českého obyvatelstva totiž tvořili dělníci místních továren, ostatní byli úředníci a drobní živnostníci.633 Česká menšina tedy postrádala výraznější osobnosti patřící k vyšší společenské vrstvě, které by ji probudily k životu a pozvedly její kulturu. Situace se výrazně změnila k lepšímu v roce 1885, kdy do Nového Jičína přišel český advokát JUDr. František Špaček. Doktor Špaček začal českou menšinu organizovat v prvním českém Příborsko-novojičínském hospodářském spolku Metoděj

632 633

SEHNAL, J. – VYSLOUŽIL, J.: Dějiny hudby na Moravě, s. 163. OTTO, K.: Čtení o Novém Jičíně, s. 33.

- 139 -

a vytvořil pro ni také hmotné zázemí založením Ústřední záložny pro kraj novojičínský.634 S Františkem Špačkem spolupracovali také bratři František a Josef Vahalíkové z Janovic, kteří studovali v Praze. Bylo to hlavně jejich zásluhou, že Moravsko-slezská beseda v Praze věnovala v roce 1890 Novénu Jičínu knihovnu o 200 svazcích. Protože však pro ni nebylo možné najít vhodné místo ve městě, byla tato Škodova knihovna provizorně uložena v Loučce u tamního řídícího učitele Kulheima.635 V roce 1893 odešel František Špaček do Kroměříže a jeho místo v kanceláři i v čele české menšiny získal prostějovský rodák Ferdinand Dostál, známý jako spisovatel pod uměleckým jménem Otakar Bystřina. Spolu s bratry Vahalíky zorganizoval v roce 1893 v Loučce první národopisnou výstavku a v září téhož roku první národopisnou slavnost, které se zúčastnilo kolem 2000 lidí z celého okolí.636 Do

advokátní

kanceláře

Ferdinanda

Dostála

přišel

roce

1884

koncipient

JUDr. František Derka, který rovněž získal v životě české menšiny vedoucí postavení. Vůdčí osobnosti české menšiny začaly usilovat o to, aby se mohl český kulturní ruch rozvíjet ve svém vlastním středisku. Proto 28. dubna 1894 vzniklo Družstvo Národního domu, které zakoupilo od majitelů Endersovy tiskárny v Hornobranské ulici dva domy (číslo 7 a 9) a ty pak upravilo pro své účely.637 Zde spatřujeme paralelu k německým spolkům, jejichž život se soustředil od roku 1886 v německém Spolkovém domě, a je evidentní, že česká menšina převzala tento model a jako centrum svého kulturního života vybudovala Národní dům. Jak bylo zmíněno v kapitole Nový Jičín v „dlouhém“ 19. století, koncem století se stále více přiostřovaly vztahy zdejších Němců a Čechů. O tom vypovídá také například skutečnost, že v noci z 6. na 7. května 1894 byla v Národním domě vybita okna.638 Dne 20. května 1894, tedy necelý měsíc od založení Družstva Národního domu, vznikl první spolek, jehož cílem bylo rozvíjet kulturní život českého obyvatelstva. Česká beseda,639

která sídlila v Národním domě, měla stejnou

organizační strukturu jako německé spolky. Z německého průvodce Novým Jičínem 634

OTTO, K.: O. cit., s. 34. Ibidem; 636 BALÁŠ, M.: Kulturní místopis Novojičínska, s. 125; OTTO, K.: O. cit., s.34. 637 BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 125; HORÁK, Bohdan: České divadlo v Novém Jičíně do první světové války. In: OTTO, K.: O. cit., s. 98. 638 HORÁK, Bohdan: České divadlo v Novém Jičíně do první světové války. In: OTTO, K.: O. cit., s. 98. 639 Ibidem. 635

- 140 -

a okolím z roku 1903 se dozvídáme, kdo byl ve vedení, a setkáváme se s výše zmíněnými osobnostmi. Zároveň získáváme další informace o činnosti a jména dalších členů spolku: Předsedou byl Ferdinand Dostál, místopředsedou a zároveň pokladníkem František Derka, jednatelem J. Lucca, knihovníkem a znalcem literatury M. Vozdecký, správcem domu J. Hlobil, zapisovatelem J. Pospíšil a členy výboru byli Karel Dostál (známý literát pod uměleckým jménem Karel Dostál-Lutinov), Friedrich Navrátil a Anton Jarka.640 Česká beseda rozvíjela českou kulturu několika směry. Ještě v roce 1894 sem přenesla Škodovu knihovnu a začala organizovat divadelní představení. Ve článku České divadlo v Novém Jičíně do první světové války prezentuje Bohdan Horák Českou besedu hlavně jako divadelní spolek, protože divadelnictví bylo její nejvýraznější aktivitou, ale její činnost byla daleko rozsáhlejší. Byly zde pořádány přednášky a besedy, například sem byl pozván básník Petr Bezruč, s nímž se přátelil Otakar Bystřina, nebo zde přednášel o Janu Nerudovi náš přední básník Jaroslav Vrchlický.641 V České besedě se také recitovaly básně a četla se zde literatura, což je zřejmé také z vedení spolku – Ferdinand Dostál a Karel Dostál-Lutinov byli literárně činní – a také se tu zpívaly písně, jak tomu bylo i v jiných vlasteneckých besedách zakládaných na Moravě podle pražského vzoru.642 Rovněž divadelní představení, která stála v popředí činnosti, obsahovala hudební složku. Proto se o některých zmíníme blíže. Zprvu si Česká beseda zvala do Nového Jičína hostující divadelní společnosti, teprve později zde vznikla skupina českých ochotníků. První divadelní představení se konalo 21. října 1894, během něhož provedla hostující divadelní společnost F. K. Štětky dvě hry F. F. Šamberka – Člověče, nezlob se a Karel Havlíček Borovský. Pozvání českých ochotníků ze Štramberka, kteří zde 13. října 1895 vystupovaly Jiráskovou hrou Vojnarka, bylo podnětem k tomu, aby i zdejší členové České besedy vytvořili svůj amatérský divadelní kroužek. První představení českých ochotníků se konalo už 10. listopadu 1895, kdy byla provedena hra F. X. Svobody Směry života. Čeští ochotníci byli do své činnosti zapálení, o čemž svědčí i to, že již do příštího měsíce byli schopni nacvičit další divadelní hru. Byla jí veselohra Josefa Štolby Vodní družstvo, která byla provedena 22. prosince 1895 a v níž účinkovali tito herci: Karla Bečvářová, Martínková, Skopalíková 640

ULLRICH, Josef: Führer für Neutitschein und Umgebung. 3. Auflage. Neutitschein-Wien-Leipzig: Rainer Hosch 1903. 641 SIVEK, Alois: Literární život Nového Jičína. In: Čtení o Novém Jičíně, s. 90. 642 SEHNAL, J. – VYSLOUŽIL, J: Dějiny hudby na Moravě, s. 151.

- 141 -

st. i ml., Jírovcová, Kempná, Ferdinand Dostál, František Derka, Josef Palacký, Kempný, Šincl a Turek.643 Z obsazení herců vidíme, že se na představeních podílely rodiny, velké zastoupení měly oproti německým spolkům ženy, a jako herci neváhali vystoupit ani vážené osobnosti jako doktoři práv Ferdinand Dostál a František Derka, kteří tak šli příkladem ostatním Čechům. Poté až do roku 1898 nebyly o divadle České besedy žádné zmínky, proto Miloslav Baláš ve své knize Kulturní místopis Novojičínska uvádí, že první hrou českých ochotníků byla Štolbova veselohra Na letním bytě, která byla provedena 10. prosince 1898.644 Protože byla činnost divadelního kroužku České besedy nepravidelná, založili ochotníci 1. února 1903 stolovou společnost Bedrníci, která si dala za úkol hrát divadlo pravidelně. Bedrníkům se také podařilo v následujícím roce utvořit samostatný divadelní obor České besedy.645 Také z tohoto počinu vidíme, že divadlo nebylo jedinou činností Besedy, a předpokládáme oborů více. Není vyloučené, že měla Česká beseda také hudební obor, avšak o něm jsme nenašli žádné informace.646 Zmíněný

divadelní

obor

nacvičoval

každoročně

několik

aktovek

i celovečerních her, jejichž přehled uvádí Bohdan Horák ve svém článku. Pro naše účely není relevantní tyto hry uvádět, poněvadž názvy ani autoři mnohých z nich nám dnes již nic neříkají. Z významnějších her uveďme Vrchlického Noc na Karlštejně, která byla uvedena 11. března 1906, či hru Václav Hrobčický z Hrobčic Ladislava Stroupežnického provedenou 17. února 1907. Noc na Karlštejně měla úspěch, neboť si divadelníci vydělali 162 korun, ale měla patrně také vysoké náklady, protože čistý příjem činil 36,85 korun, zatímco za Václava Hrobčického herci vydělali 68 korun, ovšem čistý příjem byl nakonec vyšší než u Noci na Karlštejně – 42,20 korun.647 Divadelní obor České besedy si získával svými vystoupeními oblibu v Novém Jičíně i v širokém okolí. Jeho činnost však netrvala dlouho. V roce 1911 zanikl, ale na jeho místo nastoupil divadelní kroužek Národní jednoty. Jeho činnost je srovnatelná s předchozími amatérskými aktivitami. Kroužek měl podobný repertoár,

643

HORÁK, B.: České divadlo v Novém Jičíně do první světové války, s. 98−99. BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 127; HORÁK, B.: České divadlo v Novém Jičíně do první světové války, s. 99. 645 Ibidem, ibidem. 646 Jistě bude činnost České besedy náležitě ozřejměna po zpřístupnění jejích materiálů uložených v novojičínském archivu. 647 HORÁK, B.: České divadlo v Novém Jičíně do první světové války, s. 100. 644

- 142 -

a dokonce v roce 1913 nacvičil opět hru J. Štolby Na letním bytě.648 Divadelní kroužek Národní jednoty hrával v sále Národního domu až do roku 1914, kdy vypukla první světová válka.649 Kromě české besedy existovaly v Novém Jičíně další spolky, které rovněž pořádaly ochotnická představení. Byly to organizace spojeny s dělnictvem a zároveň s katolictvím, které založil Msgre Dr. Jan Šrámek. Jan Šrámek přišel do Nového Jičína jako kaplan v roce 1893. Měl silné sociální cítění a podobně jako František Špaček, Ferdinand Dostál či František Derka se snažil podnítit a kulturně i mravně povznést českou menšinu. Úzce spolupracoval s další vůdčí katolickou osobností – s básníkem a jedním ze zakladatelů Katolické moderny – s Karlem Dostálem-Lutinovem. Pro české dojíždějící dělnice pomohl zřídit společné noclehárny, organizoval nákup u českých obchodníků, zřídil svépomocnou nemocenskou pokladnu. Kromě sociálního aspektu budoval a upevňoval pořádáním schůzí, přednášek a kroužků české národní a křesťanské cítění. V roce 1895 založil Katolický dělnický spolek, v roce 1897 okresní sdružení křesťansko-sociálních spolků a roku 1898 křesťansko-sociální ženský spolek Budoucnost.650 Tyto spolky měly své spolkové místnosti na náměstí v domě číslo 28, kde sehrály také několik amatérských divadelních představení. V roce 1904 však byla divadelní představení v těchto prostorách zakázána, a tak se přesunula do Národního domu.651 Prvním známým divadelním představením Katolického dělnického spolku je opereta Lucifer, která byla provedena 26. listopadu 1899, první zmínka o hře Budoucnosti pochází ze dne 17. prosince téhož roku, kdy ženy provedly hru Černý kříž v lese El. Peškové. Tyto spolky byly v divadelnické činnosti velmi aktivní, o čemž svědčí množství her v následujícím roce. Katolický dělnický spolek sehrál 6. ledna 1900 Loulovu hru Narození Páně, 11. března Tylova Strakonického dudáka a 11. listopadu Nestorovu veselohru Rozpustilé holky ve škole. Křesťansko-sociální ženský spolek Budoucnost provedl 1. dubna hru Svatá Julie od V. Pailera a R. Daublera a 25. listopadu Malínského Tatínkovy juchty.652 Z tohoto malého výčtu představení pozorujeme, že katolicko-dělnické spolky měly patrně lepší úroveň hudební složky 648

HORÁK, B.: Op. cit., s. 100. BALÁŠ, M.: Op. cit., s. 127; HORÁK, B.: Op. cit., s. 100−101. 650 Čtení o Novém Jičíně, s. 32. 651 HORÁK, B.: Op. cit., s. 101. 652 HORÁK, B.: Op. cit., s. 101. 649

- 143 -

než Česká beseda, neboť oproti Besedě svými silami provedly také operetu. Rovněž vidíme, že se zde projevuje náboženská tendence ve volbě látek, což mělo sloužit k upevňování víry a kromě jiných funkcí se zde uplatňuje navíc didaktická funkce. Ve hře Narození Páně můžeme spatřovat také pokračování a rozvíjení tradice vánočních her, tentokrát v českém jazyce. Jan Šrámek zakládal také další spolky, a to nejen v Novém Jičíně, ale i na Starém Jičíně a v Mořkově. Proto nebyl mezi německým obyvatelstvem oblíben a proto byl také roku 1901 přeložen na venkovskou faru do Životic.653 Přesto v Novém Jičíně vykonal na poli kultury pro českou menšinu mnoho užitečného a základy, které položil, byly dále rozvíjeny. Kromě katolických spolků zde byla i další organizace sociálně demokratická, která pořádala hudebně-divadelní večírky, například 18. ledna 1903 se v Národním domě konala deklamatorní zábava, po níž následovala Jeřábkova hra Služebník svého pána. Také později nacvičovala divadelní hry – kupříkladu 30. dubna 1911 byla provedena Vitáskova hra Za cara či 30. dubna 1913 Nisselova Čarodějka.654 V roce 1908 vznikla Dělnická tělovýchovná jednota, která rovněž nacvičovala divadelní hry, jak dokazuje Šubrtovo Drama čtyř chudých stěn provedené 4. dubna 1909.655 Vedle vlastní iniciativy divadelních ochotníků byly do Nového Jičína stále zváni hosté. Významným počinem také z hlediska hudebního bylo pozvání divadelní společnosti R. Příbramského do Nového Jičína v roce 1903. Tuto divadelní společnost pozvala do Národního domu Česká beseda, a tak mohli 9. června novojičínští občané i zájemci z okolí poprvé uslyšet Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany, 13. června Blodkovu operu V studni a 15. června operetu Gejša.656 Během krátké doby se tedy lidé mohli setkat s náročnějšími hudebními představeními, na které ve svých podmínkách sami neměli vlastní síly. Provedení těchto děl muselo být náročné, zvláště představení Prodané nevěsty, o němž Bohdan Horák ve svém článku píše: „Nedovedeme si dnes náležitě představit, jak mohlo být v Národním domě vypraveno toto nám nejdražší operní dílo. Místnost se sloupem uprostřed, který znemožňoval výhled na jeviště, 653

Msgre Dr. Jan Šrámek se stal později předsedou lidové strany, ministrem v Československé republice, za druhé světové války předsedou zahraniční londýnské vlády, po válce náměstkem předsedy vlády. Kravařsko. Politický okres Nový Jičín, s. 41 654 HORÁK, B.: Op. cit., s. 101. 655 Ibidem. 656 Ibidem, s. 99.

- 144 -

mohla pojmout v nejlepším případě asi 180 až 200 lidí. Pravděpodobně i orchestr jmenované společnosti byl redukován na nejmenší míru.“657 Rovněž s ním souhlasíme v tom, že tato akce musela být pro českou menšinu nanejvýš významná.

3.10 Další nespolková hudební tělesa

3.10.1

Hausorchester

V pamětním spise mužského pěveckého sboru k 60. výročí vzniku spolku je několik zmínek o existenci domácího orchestru. První zmínka se váže k roku 1908, kdy měl nově vzniklý domácí orchestr na jaře 10. května uspořádat pěvecký večer na Bochetě. Orchestr řídil Robert Burda. K tomuto

hudebnímu

večírku

si

toto

těleso

přizvalo

novojičínský

658

Männergesangverein.

Druhá zmínka ve spise uvádí, že ještě téhož roku se konal na podzim 7. listopadu večer tohoto orchestru v sále hospody Slunce.659 Také v následujícím roce byl domácí orchestr velmi aktivní, o čemž svědčí dva hudební večery uspořádané domácím orchestrem v sále hospody Slunce. Tyto večery se konaly v zimě a na podzim, 13. února a opět 7. listopadu.660 Toto uskupení však nemělo dlouhého trvání. V roce 1910 se konalo jeho poslední vystoupení. Dne 6. března byl uspořádán poslední slavnostní koncert, tentokrát nikoliv ve velkém sále hospody Slunce, nýbrž v prostorách německého Spolkového domu.661

657

HORÁK, B.: Op. cit., s. 99. Gedenkschrift MGV, s. 54. 659 Ibidem. 660 Ibidem. 661 Ibidem, s. 55. 658

- 145 -

4

Závěr

Cílem této práce bylo podat všeobecný přehled o hudebním životě v Novém Jičíně a provést rešerši dostupných materiálů. Jedná se tedy o výzkumnou práci zaměřenou na regionální tematiku. Ve své práci jsem se soustředila na období 19. století, které jsem vymezila na začátku práce od roku 1800 do rozpadu rakouskouherské monarchie. Práce nabízí průřez hudebním životem napříč společenskými vrstvami v 19. století. Všímala jsem si zde kulturního života nejen prostých lidí, ale i vyšších společenských vrstev, které vytvořily nové aspekty hudebního života. Na začátku práce jsem si stanovila cíl prozkoumat hudbu v jednotlivých oblastech: zaměřila jsem se zejména na málo probádané oblasti – na kravařský folklor, kostely, vojáky a měšťanskou kulturu, zejména na činnost spolků. V kapitole o folkloru jsem pojednala o lidových muzikantech a o lidových zvycích, jejichž součástí byla hudební složka. Tato část byla popisnější, ale během práce vstupovaly jednotlivé zvyky do různých kontextů. Nový Jičín měl v první polovině 19. století agrární charakter, proto se mnohé selské zvyky provozovaly i zde. V druhé polovině 19. století pod vlivem změn, z nichž jsem si všímala zejména změn sociálních, byly mnohé ze zvyků rovněž pěstovány (například masopustní bály a karnevaly), některé zanikly (koleda kantorů) a také vznikly některé nové (například zastaveníčka zpívána mužským pěveckým sborem v předvečer svatby). Také

jsem

věnovala

pozornost

čtyřem

nejvýznamnějším

sběratelům

kravařských lidových písní a tanců, jejichž sbírky jsou dodnes cenným pramenem poznání kravařského folkloru. Každý z nich sbíral svůj materiál z jiných pohnutek, používal odlišné metody a sledoval rozdílné cíle. Zatímco bývalý vysokoškolský profesor Josef Meinert sbíral písně na počátku 19. století pro vědecké účely, pro jeho současníka, velkoobchodníka se suknem Felixe Georga Jaschkeho byl sběr písní pouze vedlejším produktem jeho záliby v místní historiografii. Friedrich Kubiena, který sbíral kravařské tance téměř se stoletým odstupem po Meinertovi a Jaschkem, byl na rozdíl od Jashkeho vzdělaným učitelem a praktickým hudebníkem. Oproti němu četník Stephan Weigel, Kubienův současník, neměl žádné hudební vzdělání a podobně jako Felixe Jachkeho jej ke sběru písní vedl zájem o život lidí na Kravařsku. Všechny jejich

- 146 -

sbírky jsou však pro současnost cenným dokumentem o dřívější kultuře na jazykovém ostrůvku s názvem Kravařsko (Kuhländchen). Tím, že se město stalo už roku 1775 svobodným městem, měšťanská vrstva se ve městě i přes jeho počáteční agrární charakter začala poměrně brzy emancipovat, o čemž svědčí i založení tanečního sálu, který byl druhým největším na Moravě. Jeho význam byl pro město natolik velký, že rokem jeho založení jsem vymezila spodní hranici zkoumaného období. Z jeho provozování jsem vyzdvihla trojí účinkování Josefa Strausse s vídeňským orchestrem kolem poloviny století. V druhé polovině 19. století přibyly sálu další funkce, například se stal koncertním sálem hudebních spolků. Také byl významným divadelním sálem s poměrně vysokou frekvencí divadelních představení, o čemž svědčí i jeho název Ringtheater. Po jeho zániku se společenský život přesunul do Hoschovy pivnice. Druhým centrem, kam se přenesla část spolkového života, byl německý Spolkový dům. Při zkoumání života novojičínských knihtiskařů, kteří svým vydáváním not měli také vliv na hudební kulturu města, jsem zjistila, že Johann Nepomuk Enders a Rainer Hosch měly i přímý vliv na hudební spolky. Enders se stal na předchodnou dobu jeho předsedou, Hosch se zasloužil o vznik hudebního spolku. Navíc se Hoschův podnik stal také významným obchodem s hudebními nástroji. S rozvojem průmyslu, o němž bylo pojednáno na začátku práce, souvisela také dílna a posléze továrna na varhany rodiny Neusserů. Zatímco varhany Johanna Neussera jsou dodnes velmi kladně hodnoceny, varhany syna Karla považují vědci a varhaníci za „projev úpadkového romantického varhanářství“. Nicméně v 19. století byly varhany rodiny Neusserů vážnou konkurenci nástrojům bratří Riegrů v Krnově. Mimo jiné byl Karel Neusser členem městské samosprávy a hudebních spolků, a proto byl velmi váženým měšťanem. Na začátku práce jsem si položila otázku, jaká hudba byla na zámku. Při rešerši pramenů jsem zjistila, že zámek v této době ztrácel na významu a chátral, proto nijak neovlivnil hudební život v Novém Jičíně. Velmi vysoce si cením v této práci kapitolu o kostelech, neboť o hudbě v jejích prostorech v 19. století nebylo ještě nic napsáno. Zjistila jsem, že nejdůležitějším duchovním centrem byl stále farní kostel, ale na významu nabyla Španělská kaple, jejíž otevření bylo velkou společenskou událostí. Naopak kostel Nejsvětější Trojice ztrácel

- 147 -

na významu, o čemž svědčila i skutečnost, že bylo těžké vyhledat dobový obrázek do obrazové přílohy. Zjistila jsem, že velmi důležitým kulturním činitelem byli vojáci, a to v dobách míru i války. Novojičínští vojáci hráli v kapele, která byla využívána pro reprezentaci města, ale i k divadelnímu a plesovému provozu. Vojenský charakter měl i orchestr národní gardy, který byl však tvořen měšťany a v mnohém předjímal hudební spolky založené v 2. polovině 19. století. Činnost spolků v průběhu 19. století měla vzestupný charakter. Byly zakládány stále nové spolky, z nichž byl nejdůležitější a nejpočetnější mužský pěvecký spolek. Jeho členy byla elita města. Ze spolků zaměřených na instrumentální hudbu byl na nejvyšší úrovni hudební spolek. Jeho členové mohli hrát jak na smyčcové, tak na dechové nástroje. Význam hudebního spolku spočívá v tom, že díky němu byl položen základ institucionálního hudebního školství na vysoké úrovni. Dechové orchestry veteránského spolku a spolku dobrovolných hasičů neprokazovaly zprvu tak vysokou úroveň ani činnost. Všechny spolky byly německé a postupem času se u nich projevovala stále vrůstající politická funkce i nacionální tendence. Německé spolky měly kulturní převahu a stále se v nich projevovala silná orientace na Vídeň. V mnohém také Vídeň napodobovaly. Tyto spolky vykazovaly bohatou kulturní činnost oproti spolkům českým, které rostly na významu až na konci 19. století. Českou menšinu v německém městě totiž tvořila vrstva dělníků a dlouho jí chyběla vůdčí osobnost z vyšší společenské vrstvy. První spolek české menšiny – Česká beseda – vznikl až v roce 1894 a nebyl tak úzce specializovaný jako německé spolky, nicméně i v něm se pěstovala hudba. Pro život české menšiny stojí za vyzdvižení představení Smetanovy Prodané nevěsty a Bloudkovy opery V studni, které provedlo hostující divadlo. Podobně jako se německé spolky scházely ve Spolkovém domě, centrum české menšiny byl Národní dům, který vznikl na místě bývalé Endersovy tiskárny. Hudba měla v 19. století velmi vysoký status. Jak se dočítáme v novinách Neutitscheiner Wochenblatt, byla hudba považována za „nejkrásnější a nejpopulárnější ze všech umění, které zušlechťuje srdce i mysl“.662 Lidé, kteří navštěvovali hudební spolky, patřili většinou k elitě města. Avšak i naopak platilo, že člověka, který byl

662

Neutitscheiner Wochenblatt, 3. Jahrgang, Nro. 25, Sonntag 18. April 1876, s. 8.

- 148 -

kulturně činným a členem nějakého hudebního spolku, považovali lidé za váženého občana města a jeho prestiž stoupala. Z provedené rešerše vyplývá, že hudební život ve městě v 19. století byl bohatý a různorodý. Kulturní úroveň v průběhu 19. století stále vzrůstala, ale první světová válka tento vývoj přerušila. Po rozpadu monarchie a vzniku Československa nastaly nové podmínky pro pěstování hudby. V práci bylo shromážděno velké množství informací, které mohou dobře sloužit pro seznámení s hudbou v 19. století v dané lokalitě. Avšak jak již bylo dříve řečeno, každá ze zmíněných oblastí může být námětem na samostatnou studii. V budoucnu by bylo zajímavé srovnat hudební život v Novém Jičíně s jinými moravskými, ale i českými městy. Předpokládám, že určitou roli v hudebním životě různých moravských a českých měst hrály nejenom regionální zvláštnosti, ale také jejich národnostní struktura. Bylo by zajímavé prozkoumat, jakým způsobem a do jaké míry se podílela hudba při hledání identity národnostních skupin, neboť na přelomu století tato otázka vystupuje výrazně do popředí.

- 149 -

5

Prameny a literatura

• Státní okresní archiv (SOA), Fond Farní úřad Nový Jičín, 86 XI. Slavnostní spis k instalaci děkana R. F. Schwana 1804 •

SOA Nový Jičín Nový Jičín, Fond Farní úřad Nový Jičín, 151 VI c Ředitel, varhaník kůru (1737−1884)

•

Allgemeiner Anzeiger. Organ für Polytechnik, Landwirtschaft, Gartenkunde, Handel und Wandel, Kundmachungen und Anzeigen. Beilage zur Biene, Jahr 1854

•

Alte Heimat Kuhländchen. Mitteilungen des Vereins heimattreuer Kuhländler, Jahrgang 7, Folge 2, 1954

•

Alte Heimat Kuhländchen. Mitteilungen des Vereins heimattreuer Kuhländler. Jahrgang 62, November / Dezember 2009

•

BALÁŠ, Miloslav: Kulturní místopis Novojičínska. Nový Jičín: Vlastivědný ústav 1967

•

BARTOŠ Josef: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 1995

•

BAUER, Franz J.: Das lange 19. Jahrhundert (1789−1917). Profil einer Epoche. Stuttgart: Philipp Reclam jun. 2004, Reprint 2006

•

BECK, Josef: Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung. Nový Jičín, Schnellpressdruck von J. N. Enders 1854

•

BEILER, Siegfried: Heimatlandschaft Kuhländchen. Band 15: Musiker … 1994

•

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 1. Vědecký redaktor Milan Myška. Opava, Ostrava: Nakladatelství OPTYS a Ostravská univerzita 1993

•

Das deutsche Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 1. Band, 1919

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 2. Band, 1920

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 3. Band, 1921

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 4. Band, 1922 - 150 -

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 5. Band, 1923

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 6. Band, 1925

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 7. Band, 1926

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 8. Band, 1927

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 9. Band, 1928

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 10. Band, 1929

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 11. Band, 1930

•

Das Kuhländchen. Geschichts- und Kulturbilder aus alter und neuer Zeit. 12. Band, 1931

•

Das Kuhländchen. Zeitschrift des Museumsvereines für Neutitschein und das deutsche Kuhländchen. 13. Band, 1938

•

Das Kuhländchen. Zeitschrift des Museumsvereines für Neutitschein und das deutsche Kuhländchen. 14. Band, 1939

•

Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis, Jahr 1907

•

Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis, Jahr 1913

•

Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis, Jahr 1931

•

Die Biene. Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis 1853

•

Die Biene. Deutsche Volkszeitung für den Neutitscheiner Kreis 1854

•

ELVERT, Christian d´: Geschichte der Musik in Mähren und Österreichisch Schlesien mit Rücksicht auf die allgemeine, böhmische und österreichische Musik-Geschichte. Brünn, Historisch-statist. Sektion 1873

•

ENDERS, Johann Nepomuk: Gedenkblätter aus Gegenwart und Vergangenheit. Ein kleiner Beitrag zur Chronik, Kultur- und Sittengeschichte der Stadt Neutitschein. Neutitschein: Druck und Verlag von J. N. Enders 1866

•

GREGOR, Vladimír: Hudební místopis Severomoravského kraje. Ostrava, Profil 1987

- 151 -

•

GREGOR, Vladimír: Hudební život na zámku v Kunvaldě počátkem 19. století. In: Slezský sborník. Čtvrtletník pro vědy o společnosti. Opava, Slezský studijní ústav v Opavě 1957, s. 136−138

•

GROßSCHMIDT, Sepp: Sudetendeutsche Volkstänze. Eine Sammlung mit Melodien, Tanzbeschreibungen und Erklärungen. Regensburg: Sudetendeutsche Musikinstitut 1995

•

HAUPTMANN, Joseph: Die Bauerntruhe. Gedichte im Kuhländer Mundant. Neutitschein: Druck und Verlag der L. V. ENders´chen Kunst-Anstalt 1922

•

HAUPTMANN, Joseph: Huldigung der Heimat. Ein Heimatfestspiel. Neutitschein: Verlag der L. V. Enders´chen Kunst-Anstalt Neutitschein 1921

•

Heimeatfreude. Ein Vierteljahresschrift für die deutsche Jugend des Kuhländchens. Red. Von Josef Ullrich, 1. Jahrgang, 4. Vierteljahrheft, 1921

•

HIRNEROVÁ, Nikola-Říčan, Dan: Uničovský rodák Stephan Weigel by oslavil 160. narozeniny. Uničovský zpravodaj, roč. XV., 18. prosince 2008, s. 6.

•

HLAVÁČEK, Petr: Nový Jičín. Männergesangverein. Citováno 14. října 2008

•

HLAVÁČEK, Petr: Nový Jičín. Musikverein. Citováno 14. října 2008

•

HLAVÁČEK, Petr: Nový Jičín. Veteranenverein. Citováno 14. října 2008

•

HLAVÁČEK, Petr: Spolková hudba – heuristický rámec. In: Hudba v Olomouci a na Střední Moravě I. In Memoriam Vladimír Hudec. Ed. Vičarová, Eva. Olomouc: Univerzita Palackého 2007, s. 288−295

•

HROMÁDKA, Zdeněk: Pozastavení nad tvorbou varhanáře Johanna Neussera. Hudební nástroje, 27. ročník, 1990, s. 19−20, 53−57, 93−95, 128−129

•

CHOBOT, Filip: Novojičínský mužský pěvecký spolek. Männergesangverein Neutitschein. (Kořeny německé hudebnosti v Novém Jičíně v letech 1850−1939). Nový Jičín: Gymnázium Nový Jičín 2005

•

CHOBOT, Karel – ZEZULČÍK Jaroslav: Co skrývala schránka na kostelní věži. Nový Jičín: Vyd. Město Nový Jičín, farnost římskokatolické církve a Státní okresní archiv v Novém Jičíně 1994

- 152 -

•

Illustrierter Neutitscheiner Volks-Kallender. 1907. Mit einem Anhange: Vollständiges Personal-Handbuch des Neutitscheiner Kreises. Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch. Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt, Hosch & Schleif [1906]

•

Jahres Bericht des Neutitscheiner Männergesang-Vereines über das 45. Vereinsjahr 1898. Neutitschein: Im Selbstverlage des Vereins, 1898

•

JAKEL, Wilhelm: Kurzgefasste Geschichte der Spanischen Kapelle zu Neutitschein. Nový Jičín, Johann Nepomuk Enders 1882

•

Jaschke, Felix Jiří Citováno dne 31. března 2010.

•

KÖNIG, Josef Walter: Engelsberg, E. S. [online] <www.ostdeutsche-biographie.de/engees00.htm> Citováno dne 15. března 2010.

•

KRAMOLISCH, Walter: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 1. Alte teutsche Volkslieder in der Mundant des Kuhländchenns von Joseph Georg Meinert . Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1988

•

KRAMOLISCH, Walter: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 2. Die Sammlung von Felix Jaschke (1818) Lieder im Kuhländler Volkston. Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1988

•

KRAMOLISCH, Walter: Die Kuhländler Volkssamlungen von J. G. Meinert (1817) und Felix Jaschke (1818). Teil 3. Vergleich und Kommentar. Marlburg, N. G: Elwert Verlag 1989

•

Kravařsko. Vlastivědný sborník, roč. 9, redig. Klaudius Bechný, č. 2, 1. listopadu 1946

•

KUBIENA, Fritz: Kuhländler Tänze. Dreißig der schönsten alten Tänze aus dem Kuhländchen. Neutitschen [?]

•

KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Nakladatelství Libri 2000

•

KUNZ, Ludvík: Hudecko cimbálová muzika na Kravařsku z přelomu 18. a 19. století. Časopis slezského muzea. Vědy historické. Série B, ročník 30, č. 2., 1981, s. 12−135

•

KURFÜRTST, Pavel: Hudební nástroje. 1. vydání. Praha: Togga 2002

•

Lexikon zur deutschen Musikkultur: Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Bd. 2, MZ, mit Registern zur Orten und Personen. Ed. Hader, Widmar. München: Langen Müller Verlag 2000

- 153 -

•

MAŇAS, Vladimír: Úřední dokumenty o hudebnících na Moravě a v rakouském Slezsku z roku 1766. In: Baťa, Jan. Miscellanea z výročních konferencí 2001 až 2005. 2006. Vyd. Praha: AGORA 2006, s. 117−124

•

Männergesangverein

Neutitschen

1853−1913.

Gedenkenschrift

zur

60jähr.

Bestandesfeier. Neutitschein: Im Selbstverlage des MGVs NJ, Druck der L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt Hosch & Schleif, Pfingsten 10.–12. Mai Pfingsten 10.– 12. Mai 1913 •

MEINERT, Joseph Georg: Fylgie. Alte tuetsche Volkslieder in der Mundant des Kuhländchens. Unveränderter Neudruck. Vydal Josef Götz, Brünn: In Komission bei Carl Winkler, k. u. k. Hof-Buchhndlung in Brünn 1909

•

Moravské Kravařsko. Politický okres Novojický. České učitelstvo školského okresu Novojického. Příbor: Nákladem učitelstva 1898

•

Neutitscheiner Volks-Kallender 1881. Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch [1880]

•

Neutitscheiner Volks-Kallender 1885. (Mit einem Anhange). Neutitschein: Verlag von Rainer Hosch [1884]

•

Neutitschener Wochenblatt 1874

•

Neutitschener Wochenblatt 1875

•

Neutitschener Wochenblatt 1876

•

Neutitschener Wochenblatt 1877

•

Neutitschener Wochenblatt 1878

•

Neutitschener Wochenblatt 1879

•

Neutitschener Wochenblatt 1880

•

Neutitschener Wochenblatt 1881

•

Okres Nový Jičín. Místopis obcí. 1. svazek. (Přemysl Kramoliš) Nový Jičín: Vydal Okresní referát regionálního rozvoje a Státní archiv v Novém Jičíně 1996

•

Okres Nový Jičín: Místopis obcí. 2. svazek. Nový Jičín: Vydal Okresní referát regionálního rozvoje a Státní archiv v Novém Jičíně 1998

•

OTTO, Karel: Čtení o Novém Jičíně. Nový Jičín: Městský národní výbor 1963

•

PTÁČEK, Václav: Hudební život v Novém Jičíně. Tradice a současnost. Diplomová práce. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého 1968

•

SEHNAL, Jiří – VYSLOUŽIL, Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Brno: Muzejní vlastivědní společnost 2001

- 154 -

•

SEHNAL, Jiří: Varhanáři na Moravě 1500−1880. M-Z. Časopis Moravského Muzea, vědy společenské 65, 1980, s. 93−138

•

SEHNAL, Jiří: Život a dílo novojičínského varhanáře Jana Neussera (1807−1878). Časopis Moravského Muzea, vědy společenské 58, 1973, s. 163−216.

•

SEVERA, Václav: Vlastivěda moravská. II. Místopis. Okres novojičínský. Brno: Muzejní spolek v Brně 1933

•

SCHWARZ, František: Z kulturních dějin Kravařska. Ostrava: Ostravská univerzita 2005

•

SCHWARZ, František: Z kulturních dějin Kravařska. Ostrava, Ostravská univerzita 2005

•

Sudetendeutsche Heimatkunde – Das Kuhländchen. Von Direktor Karl Lux. Heft 43, Nový Jičín, Enders Neutitschen 1931 k 7. slezské Kulturwoche

•

ŠTINDL, Jaroslav – Podlipský Čeněk: Kravařsko. Politický okres Nový Jičín. III. Část souboru Naše pohraničí. Řada C, sv. VII, 1947

•

Šumný Nový Jičín. Spolupráce ZEZULČÍK, Jaroslav. B. A. T. Program. s. r. o. Rožnov 2003

•

TROJAN, Jan: Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17. −19. století. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2000

•

ULRICH, Josef: Führer für Neutitschein und Umgebung. 3. Auflage. NeutitscheinWien-Leipzig: Rainer Hosch 1903

•

Unser Kuhländchen. Periodische Blätter für Volks- und Heimatkunde.Vyd. Teltschik, Wilhelm. 1. Band, 3., 4. Heft, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1909

•

Unser Kuhländchen. Periodische Blätter für Volks- und Heimatkunde.Vyd. Teltschik, Wilhelm. 1. Band, 5. Heft, Nový Jičín, Ed. Hölzel 1910

•

WEIGEL, Stephan: Neu-Titscheiner Krippenlieder. Zweite unveränderte Auflage. Neu-Titschen, L. V. Enders´schen Kunst-Anstalt [1910−?]

•

WOLNÝ, Gregor: Kirchliche Topographie vom Möhren. Abth. 1, Olmützer Erzdiöcese, Bd. 3. Brünn 1859

•

ZATLOUKAL, Pavel: Příběhy dlouhého století. Olomouc: Muzeum umění Olomouc 2002

•

ZEZULČÍK, Jaroslav: Muzeum Novojičínska. Tereziánský zámek v Novém Jičíně (1781 – 1918). Vyd. Muzeum Novojičínska, Nový Jičín 2003

•

ZEZULČÍK, Jaroslav: Nový Jičín. Ostrava: Repronis 1999

- 155 -

•

ZEZULČÍK, Jaroslav: Zpráva os strašné řeži. Španělská vojska v českých zemích na počátku třicetileté války a bitva u Nového Jičína roku 1621. Nový Jičín: Vyd. Okresní vlastivědné muzeum v Novém Jičíně 1996

•

ZEZULČÍK, Jaroslav: Žerotínský zámek v Novém Jičíně. Městské kulturní středisko v Novém Jičíně, Nový Jičín 1994

•

ZIEGLER, Paul: In Memoriam. Ehrentafel verdienstvoller in den Jahren 1914–1938 verstorbener Mitarbeiter der Stadtverwaltung Neutitschen. [neznámé údaje, uloženo v Muzeu Novojičínska], s. 457–472

- 156 -

6

Resumé

Tato práce navazuje na zkoumání hudebního života Nového Jičína. V minulosti bylo zmapováno období od druhé světové války až do současnosti. Cílem této práce bylo podat všeobecný přehled o hudebním životě v Novém Jičíně v „dlouhém“ 19. století a k danému tématu sesbírat dostupné materiály a informace. Dlouhé 19. století bylo vymezeno pro účely této práce roky 1800 a 1918, tedy otevřením novojičínského tanečního sálu a zánikem rakousko-uherské monarchie. Hudební život v Novém Jičíně v 19. století byl čilý a rozmanitý. Byl v rukou německého obyvatelstva, které zde rozvinulo svou činnost na vysoké kulturní úrovni. Pro pěstování hudební kultury byly vedle kostelů významnými kulturními a společenskými centry taneční sál, tiskárny, Spolkový dům a Hoschova pivnice. Německé obyvatelstvo vykazovalo také bohatou činnost spolků, z nichž byly na poli hudby nejdůležitější mužský pěvecký spolek a hudební spolek. Hudební spolek má také zásluhy o kvalitní hudební vzdělání mládeže, neboť zde založil pěveckou a hudební školu. Jejím ředitelem byl starosta města, což vytvořilo dobrý základ pro její rozvoj. Oproti tomu se česká menšina, kterou tvořilo především dělnické obyvatelstvo vzmáhajících se novojičínských továren, na hudebním poli až do konce 19. století neprojevovala. Jejím prvním a nejdůležitějším spolkem byla Česká beseda, která vznikla až v roce 1894. Pro život české menšiny byl kulturním centrem Národní dům, kde mohli obyvatelé navštívit vystoupení Prodané nevěsty v podání hostující společnosti. Po hudební stránce měly lepší úroveň katolicko-dělnické spolky, jejichž činnost však přerušila válka.

- 157 -

7

Summary

This thesis has ensued from a research into the music life in Nový Jičín. The period from the Second World War to the present has been already mapped out. The aim of this thesis was to make a general survey of the music life in Nový Jičín during the “long“ 19th century, and to gather available documentation and information about the given topic. The long 19th century was for the purposes of this thesis delimited by the years 1800 and 1918, the former being the year when a ballroom was opened in Nový Jičín, the latter the year of the end of the Austro-Hungarian Monarchy. Music life in Nový Jičín in the 19th century was lively and diverse. It was in the hands of the German inhabitants, who had developed their local activities at a high cultural level. The most important cultural and social centres fostering music culture were, besides the churches, the ballroom, the printing works, the Association House and Hosch’s Pub. German inhabitants’ associations also showed rich activity; the most important in the field of music were the male choral society and the music association. The music association also took credit for high-quality music education of the youth because it had founded the local singing and music school. Its headmaster was the mayor of the town, which created a good basis for its development. On the other hand, the Czech minority, formed mainly by working-class inhabitants employed in the growing factories in Nový Jičín, had not manifested itself in the field of music until the end of the 19th century. Its first and most important association was Česká beseda, which had not been founded until 1894. The centre of the Czech minority’s cultural life was the National House (Národní dům), where the inhabitants were able to see a performance of The Bartered Bride, presented by a visiting troupe. In respect of music, catholic working-class associations were up to a better standard; their activities were, however, interrupted by the war.

- 158 -

8

Zusammenfassung

Diese Arbeit knüpft an die Untersuchung des Musiklebens von Nový Jičín (Neutitschein) an. In der Vergangenheit wurde bereits das Musikleben vom Zweiten Weltkrieg bis zur Gegenwart behandelt. Ziel dieser Arbeit war es, einen allgemeinen Überblick über das Musikleben in Neutitschein im „langen” 19. Jahrhundert zu geben und die zum Thema gehörenden zugänglichen Materialien zu liefern. Das lange 19. Jahrhundert wird zum Zweck dieser Arbeit mit den Jahren 1800 bis 1918 umgrenzt, also von der Eröffnung des Tanzsaals bis zum Untergang der Habsburgermonarchie. Das Musikleben Neutitscheins im 19. Jahrhundert war rege und vielfältig. Es war in den Händen der deutschen Bevölkerung, die ihre Aktivitäten auf hohem kulturellem Niveau entwickelte. Für die Pflege der Musikkultur waren neben den Kirchen v.a. der Tanzsaal, Druckereien, das Vereinshaus und die Bierhalle von Hosch wichtige kulturelle und gesellschaftliche Zentren. Die deutsche Bevölkerung entwickelte auch eine reiche Vereinstätigkeit, wobei auf dem Gebiet der Musik der Männergesangsverein und der Musikverein am wichtigsten waren. Der Musikverein erwarb sich auch Verdienste um eine hochwertige Musikausbildung der Jugend, da er hier eine Gesangs- und Musikschule gründete. Ihr Direktor war der Bürgermeister der Stadt, was eine gute Grundlage für die Entwicklung der Musikschule war. Im Vergleich dazu trat die tschechische Minderheit, die v.a. aus Vertretern der Arbeiterbevölkerung der aufblühenden Neutitscheiner Fabriken bestand, auf dem Gebiet der Musik bis zum Ende des 19. Jahrhunderts nicht in Erscheinung. Ihr erster und wichtigster Verein war die “Česká beseda”, die erst 1894 entstand. Für das Leben der tschechischen Minderheit lag das Zentrum im „Nationalhaus“, wo die Bewohner z.B. die Aufführung der Verkauften Braut in der Aufführung von Gastensembles sehen konnten. Vom Blickwinkel der Musik aus hatten die katholischen Arbeitervereine höhere Qualität. Ihre Aktivitäten wurden jedoch vom Weltkrieg unterbrochen.

- 159 -

Obrazová příloha

- 160 -