hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h
čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VIII/č. 24, léto 2011 předplatné 16Kč
24 Kč
SPRÁVA UPRCHLICKÝCH ZAŘÍZENÍ MV ČR KOSOVO: DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET ŽENY V ÍRÁNU: DEMONSTRUJÍCÍ, VOLAJÍCÍ PO SVOBODĚ
ÚVODNÍK
І
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v rukou právě máte již druhé celobarevné číslo časopisu PŘES, věnované (mimo jiné) tématům Správy Uprchlických Zařízení (SUZ) Ministerstva vnitra ČR a Kosova. Nejprve bychom Vás však rádi informovali, že jsme nově zřídili facebookový profil PŘES: čtvrtletník o migraci a lidských právech, na kterém bychom Vás rádi informovali o nových číslech časopisu, stejně jako o aktuálním vývoji v jednotlivých tématech, se kterými se můžete na stránkách časopisu seznámit. V současnosti se tato stránka „líbí“ více jak sedmdesáti čtenářům a sympatizantům, proto se neváhejte rovněž přidat a sdílet zajímavé odkazy, postřehy či názory k tématům migrace a lidských práv, stejně jako případné reakce na příspěvky, které můžete v časopisu PŘES najít. Věříme, že tento nově zřízený portál povede nejen ke zkvalitnění samotného časopisu, tedy nás, ale bude rovněž inspirací pro Vás – naše čtenáře a čtenářky. Jak již bylo výše zmíněno, tématem tohoto čísla časopisu je SUZ, do jejíhož chodu a činnosti nahlédneme prostřednictvím rozhovoru s ředitelem Miloslavem Koudelným. Mimo to přinášíme reflexi z pera Radky Vejrychové věnovanou wokrshopům pro uprchlíky v Zastávce u Brna a celé téma uzavíráme článkem o podpoře žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR. Dalším významným tématem tohoto čísla je Kosovo, kdy se prostřednictvím příběhů dvou kosovských žen, které boje vyhnaly z domovů a našly útočiště v ČR, pozastavíme nad kosovským konfliktem a v následném rozhovoru s Václavem Štěpánkem, odborným asistentem, který se věnuje oblasti Balkánu na FF MU v Brně, se zaměříme na reflexi minulých událostí i současného směřování země po vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Tato hlavní témata jsou doplněna řadou dalších zajímavých příspěvků, například glosou a reflexí od Lubora Kysučana, který jako vždy pohotovým a názorově vytříbeným stylem podal reflexi o Arabském jaru, ale také upozornil na hrdiny, o kterých nic nechceme (nebo nemůžeme) slyšet. Samozřejmě nechybí ani pravidelné rubriky „Problém“ jménem islám, Nefér Trade či Alternativní zpravodajství, které je tentokrát celé věnováno situaci v Číně (tato tematizace nebyla záměrná, přesto doufáme, že Vás tyto krátké zprávy zaujmou). Poslední a nejmladší rubrikou, na kterou bychom Vás v tomto čísle rádi upozornili, je Multikulti Challenge: Accepted!. S klidným srdcem můžeme říci, dobrá věc se podařila a podat Vám v ní zprávu o soutěži studentských týmů středních škol, která v rámci stejnojmenného projektu proběhla. Přinášíme Vám zde práce studentů, které z této soutěže vzešly a které byly oceněny porotou. Více o průběhu a vyhodnocení soutěže (a celém projektu) se můžete dočíst na www.multikulti-challenge.cz. Jménem celé redakce Vám přejeme příjemné počtení, Linda Janků a Tomáš Melichárek
OBSAH
■ ■
■ ■ ■ ■ ■
■ ■
Alternativní zpravodajství Téma: Správa Uprchlických Zařízení MV ČR Miroslav Koudelný: Zbavme se myšlenek, že státní aparát je tady pouze kvůli represi (rozhovor) Zastávkové zastavení (reflexe) Podpora žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice
3 4 8 9
Glosa Hrdinové, o nichž nechceme nic slyšet
11
Kosovo Osudy dvou kosovských žen: dva pohledy na jeden konflikt Václav Štěpánek: jen těžko dnes zjistíme, jak to bylo (rozhovor)
12 15
Arabské domino aneb panika na východě (reflexe)
17
„Problém“ jménem islám Žena v Íránu: ženy demonstrující, ženy volající po svobodě, ženy proti ženám Příklad úspěšné integrace muslimů z Holandska (reflexe)
19 22
Multikulti Challenge: Accepted! Soutěžní výzva: Přijata! Islám, aneb náboženství budoucnosti Jednou nohou doma Nigu
23 23 26 27
Nefér trade Piráti z Kanárov: prekliatie čišeneho rybolovu (analýza)
28
Představujeme Evropská kontaktní skupina
30
І
GLOSA
11
HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET
Česká média hrají na dvojí strunu. Strunu provinciality a strunu senzacechtivosti, pokud možno katastrofické. Dechberoucí dění na Předním východě je zajímá pouze do té chvíle, kdy už zase Češi mohou vyjet bezpečně se povalovat na egyptské pláže, nerušeni tamním revolučním děním, z dramatických událostí pak registrují pouze ty, na jejichž explicitní negativnost lze nalákat čtenáře. Pozitivní zprávy příliš nevydělávají. Nositelé dobrých příkladů a nefalšovaní hrdinové také ne, v Čechách zaručeně ještě méně. Hrdinové a rytíři holt patří už jen do virtuálního světa počítačových her …
-----------------------------------„Pozitivní zprávy příliš nevydělávají. Nositelé dobrých příkladů a nefalšovaní hrdinové také ne, v Čechách zaručeně ještě méně. “ -----------------------------------V nedávné době jsme však s potěšením mohli zaznamenat hned několik reálných hrdinů. Pocházejí z různých koutů světa, z různých kultur, avšak jedno mají společné. Ač jejich osudy jsou pohnuté, někdy až tragické, přece jen v sobě nesou poselství naděje. Jedním z nich je Bradley Manning, americký vojín, který je již několik měsíců držen v tuhém vojenském vězení za to, že serveru Wikileaks údajně dodal americké diplomatické kabelogramy, zejména však odhalil špinavé prádlo americké armády – totiž video zachycující masakr civilistů a novinářů v Iráku spáchaný posádkou amerického vojenského vrtulníku. Tedy nevítané informace, jaké by vojenští pánové kdekoliv na světě nejraději zametli pod stůl. Kauza je o to bizarnější, že se odehrává ve Spojených státech – zemi tolik zdůrazňující občanské ctnosti, a navíc za vlády reformním charismatem ověnčené Obamovy administrativy. Manning je držen ve středověkých podmínkách na samotce s přísným režimem, část dne dokonce v okovech. Mnoha lidmi i organizacemi je považován za vězně svědomí, podmínky jeho věznění jsou hodnoceny jako psychické i fyzické mučení. Lze předpokládat, že tento ostře sledovaný vězeň jistě není obětí záměrné vládní zlovůle, ale za složité vnitropolitické situace spíše obětním beránkem „patriotickým“ jestřábům, kteří s ohledem na Obamovy domácí neúspěchy nabývají znovu vrchu. Buď jak buď, trestáním občanů za to, že odvážně upozorňují na nepravost, což je – jak sám Manning zdůrazňuje – ten skutečný patriotismus, se Amerika dostává na úroveň totalitního státu, v němž je kritika poměrů nikoliv veřejnou ctností, ale trestným činem. A na tomto nelichotivém faktu nic nemůže změnit ani skutečnost, že podle posledních zpráv byly pod tlakem domácího i zahraničního veřejného mínění podmínky Manningovy vazby zmírněny. Své o tom ví i Aj Wej-wej, všestranný čínský avantgardní umělec, jehož policie zadržela přímo na letišti před vyces-
továním z Číny. Ačkoliv jako architekt se Aj Wej-wej podílel na budování oslnivých čínských olympijských stadionů, pro svou kritiku čínského režimu, zejména nezákonného vysídlování obyvatel v důsledku budování megastaveb v čínských velkoměstech, upadl v nemilost. Pod odstrašujícím dojmem arabských revolucí čínští soudruzi odhodili liberální tvář a rozhodli se nic neponechat náhodě. Na proskripčních seznamech se ocitají prominentní disidenti, občanští aktivisté i příznivci neregistrovaných, zejména křesťanských církví. Zatímco Bradley Manning i Aj Wej-wej mají šanci, že budou jednou znovu žít jako svobodní lidé, poslední z lidí, které bych rád připomněl, je již na druhém břehu. Pákistánský ministr pro záležitosti menšin Šabház Bhattí byl jediným křesťanem v současné vládě a statečně vystupoval proti diskriminaci křesťanů ve své zemi, zejména proti uplatňování absurdního zákona proti rouhání v souvislosti s případem křesťanky Asii Bibi odsouzené k trestu smrti. Poté, co byl z téhož důvodu krátce před ním zavražděn paňdžábský guvernér Salmán Tasír, bylo Bhattímu dobře jasné, kdo další je na řadě. Tušil, že bude zabit a dokonce natočil s reportéry BBC interview, které mělo být odvysíláno až po jeho smrti. Na Bhattím je imponující, že ačkoliv dobře věděl, co ho čeká, přesto se nevzdal svých postojů a neustoupil sílícímu tlaku islamistů. V pamětihodném interview prohlásil doslova: „Radši zemřu při prosazování správných principů, než abych dělal kompromisy kvůli výhružkám.“ Uprostřed malicherných her o peníze a moc, které se hrají v české kotlině, působí takový člověk jako zjevení z jiného světa. Není ani tolik podstatné to, že Bhattí byl křesťan, který hájil práva svých souvěrců v radikálně se islamizujícím Pákistánu. Teoreticky si můžeme představit i zemi, kde by to mohlo být naopak. Podstatné však je, že jako zodpovědný státník hájil své spoluobčany před diskriminací, před porušováním základního práva na svobodu svědomí. Kdyby se ceny jako Homo homini nebo Nobelova cena míru udělovaly také in memoriam, bez váhání bych hlasoval pro zavražděného ministra. Jeho příklad je imponující nejen pro polozhroucenou pakistánskou společnost, ale i pro náš přejezený západní svět, kde se v podstatě máme tak dobře, že už nám o nic nejde a na ničem nezáleží. Jeho rozstřílený automobil nám připomíná, že dějiny ještě neskončily, že rozhodování mezi dobrem a zlem je každodenní volbou a že jsou na světě věci, za které se ručí i vlastním životem. Na to bychom neměli zapomínat i v našem postmoderním disneylandu, kde principy většiny politiků rozleptá dobře naditá obálka, natož aby je hájili až do prolití vlastní krve … Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
KOSOVO
OSUDY DVOU KOSOVSKÝCH ŽEN:
12
І
DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT
Válečný konflikt na Kosovu na jaře roku 1999 vyvolal jednu z největších běženeckých vln na konci 20. století. Během bombardování opustilo své domovy přibližně 800 000 kosovských Albánců a 100 000 Srbů. V článku jsou představeny příběhy dvou kosovských žen ve věku okolo třiceti let, které jsou rozdílné národnosti (srbská, albánská) i vyznání (pravoslavná křesťanka, muslimka). Tyto ženy odešly v důsledku kosovského konfliktu a následného bombardování v roce 1999. Popisují své osobní zkušenosti, důvody k odchodu, postoje k bombardování a názory na současnou situaci.
životní situaci v důsledku válečného konfliktu. Srbka A.P., komentuje konec války slovy: „Jak skončilo bombardování, začala přicházet KFOR [Kosovo Force, mezinárodní jednotky v Kosovu], mezinárodní armáda, tak začali přicházet Albánci z Albánie. A prostě vchazovali do bytu, lidi mlátili. Byly prostě horší ty tři dny po bombardování než to bombardování. Pro nás tam ten život skončil.“ Důvody odchodu Ireny, Albánky, neměly s válkou na první pohled mnoho společného, odešla především kvůli dceři, aby ji mohla zajistit lepší budoucnost. Také vychovávat dceru jako svobodná matka není v muslimském prostředí běžné a: „Kvůli malé… Měla jsem deprese, tak, tak. Nemohla jsem pracovat, s miminkem je to těžké… Musela jsem odejít, lidi si povídali, ukazovali. Není jako tady, někde jo, ale mentalita je jiná.“ Z odpovědí na první otázky vyplynuly další, které se vztahovaly k činnostem, které za války ženy dělaly. Zda se jí přímo účastnily nebo byly jen pozorovatelky. A. P., která do války vstoupila jako dobrovolnice, necítila dluh vůči zemi, jak by se dalo vzhledem k její národnosti domnívat, ale kvůli svému domu nechtěla ztratit to jediné, co měla, ODCHOD Z RODNÉ ZEMĚ dům se pro ni rovná rodina. Ve válce vykonávala vše, co Obě ženy pochází z Kosovа, konkrétní místa jejich bylo třeba, od čištění zbraní a služby v kuchyni po samotpobytu souvisela s jejich národností. Moje první otázky né kladení min. I když byla v armádě jedinou ženou, tak směřovaly k důvodu jejich odchodu, prvotnímu impulsu, se nesetkala s šikanou nebo diskriminací vzhledem k pohlaa situaci, která jejich odchod provázela. Zda byl odchod ví. Ona sama zraněná nebyla, několik jejich spolubojovnídobrovolný nebo z důvodů vnějších okolností. Jako důvod ků ale zraněno bylo a někteří později zraněním podlehli. k odchodu z Kosova obě ženy shodně označily neúnosnou K samotné účasti ve válce vypráví: „Byla jsem na první linii a tam jsem pomáhala se vším. Třeba pokládat miny, držet stráž, čistit zbraně. Všechno, co bylo nutny jsem dělala. Jen jsem se neúčastnila boje. Taky jsme házeli bomby [česky granát], dva kilometry v Albánii. To byl boj z očí do očí. Oni hodili nám, my jim.“ U druhé ženy, která utíkala, mě zajímaly okolnosti její cesty. Snažila se spolu s některými členy své rodiny dostat do Makedonie, k hranicím přišli již po jejím uzavření. Jedinou možností byly autobusy, které převážely uprchlíky načerno. Největším problém podle jejích slov byly peníze, vaše možnosti se odvíjely od množství vašich peněz. Cítila odpovědnost za své neteře a švagrovou, proto během jejich útěku by se dalo říci, že zastávala mužskou úlohu. Když došlo na Kosovští uprchlíci prchající do Makedonie (FYROM), 1. března 1999. Zdroj: www.flickr.com setkání se skupinou srbských bojovK migracím obyvatel na Kosovu docházelo celá staletí. V průběhu 20. století se situace začala vyostřovat a kulminovala po zahájení bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí (NATO) v roce 1999. K odchodu obyvatel dochází dodnes. V současnosti je převážně na vině hospodářská situace. Během 20. století také začalo docházet k výraznému poklesu počtu srbského obyvatelstva. Jedním z důvodů je vysoká porodnost u kosovských Albánců a neustály odchod Srbů. Mladší z žen s iniciály A.P. je srbské národnosti a pravoslavného vyznání, starší žena Odeta je kosovská Albánka muslimského vyznání. V rámci autentičnosti a demonstrace úrovně znalosti českého jazyka respondentek jsou ukázky z rozhovorů přepsány i s gramatickými chybami. Rozhovory probíhaly v češtině, byla nabídnuta možnost vést rozhovor v srbském jazyce, ale ani jedna z žen nechtěla. Jako hlavní důvod uvedly, že umějí výborně česky a vést rozhovor v tomto jazyce proto pro ně není problém.
І
REFLEXE
13
Ilustrační foto. Alex. E. Proimos, 2009. Zdroj: www.flickr.com
níků, udělala vše pro rodinu, aby ji ochránila. „A stalo se to, byla jsem znásilněna. Člověk je tvrdší než kámen. Těžko bylo, ale člověk vydrží, víc než si myslí...,“ vypovídá paní Odeta. Vzhledem k tomu, že obě ženy odešly z válečných důvodů, ať už bezprostředně po jejím skončení nebo po několika letech, zajímalo mě, co se dělo v prvních dnech po válce. Zde se odpovědi výrazně lišily v závislosti na národnosti. A.P. se domnívá, že návrat nebyl možný především kvůli její přímé účasti ve válce. „Je to kvůli mojí účasti v armádě, jen kvůli tomu. Nikdo nezapomíná. Nenávist je velmi silná. Když jsme museli odejít, tak jediné, co nám sousedi, se kterými nás dělila jedna zeď, řekli, ať vám Bůh pomůže,“ vypovídá. Zatímco Srbka tedy musela odejít ihned, Albánka k odchodu nucena nebyla. Přinutily jí okolnosti, které se staly za války, jedná se především o to, že byla znásilněna a posléze se jí narodila dcera. Vypovídá, že v jejím původním prostředí to bylo něco nemyslitelné a byla to hanba pro celou rodinu. Zde je důležité zmínit, že tato žena pochází ze vzdělané rodiny, která ji nezavrhla, ale naopak ji podpořila a formou finanční ji podporuje stále: „… odešla jsem jenom já, oni mohli zůstat. Beze mě nemají problémy, nejsou drby. Oni nepotřebují odejít. Mají práci... Jezdí jako turisti za mnou.“ Osudy nejbližších rodinných příslušníků a přátel se lišily v závislosti na národnosti. Žena srbské národnosti vyprávěla o hromadném odchodu všech Srbů z jejího okolí. Ti odešli buď do zahraničí nebo do jiné části Kosova, neví o nikom, kdo by se vrátil do předválečného místa bydliště. Její matka žije stále na Kosovu, ale ne v příliš dobrých podmínkách, bratr odešel trvale do Srbska. Naopak rodina druhé ženy žije stále na Kosovu, většina rodinných příslušníků má práci a díky tomu mohou
podporovat i ji. Obě zůstaly v kontaktu se svými rodinnými příslušníky. Rodina je pro mě velmi důležitá i přes velkou vzdálenost. Odpovědi byly takřka totožné. „Ano, ano, ano. S bratrem hlavně. Brat internet nemá, tak jsme v kontaktu přes jednoho kamaráda, brácha řekne, co má a jak se má. Já řeknu, co mám a tak to funguje.“, „Mám internet. Přes skype, oni mi posílají peníze. Jinak bych to nezvládla, oni mi posílají z Kosova.“
VÝBĚR ZEMĚ A MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ
Důvody výběru České republiky jsou v případě obou žen netradiční. Mladší žena, jak sama s trochou nadsázky řekla, šla do České republiky kvůli muži. I když se dávno rozešli, tak zde již zůstala. Druhá žena původně chtěla do severní Evropy, ale v té době neměla šanci na získání azylu, tak jí známí doporučili Českou republiku. Jak ale sama říká, je zde velice spokojená a má vše, co potřebuje: „Tam, kde jsem měla nějaky známi, už nedávali azyl. Švýcarsko, Německo. Potom mi říkali, že Česka není špatná a poskytuje azyl.“ S příchodem a pobytem souvisela i otázka na koho se obrátit v případě problémů, otázek či komplikací. V České republice působí řada neziskových organizací, které nabízí kurzy češtiny, právní pomoc a mnoho dalších služeb zdarma. Zatímco žena srbské národnosti neměla o existenci organizací tušení a byla překvapená, druhá žena využila a stále využívá možnosti, které jí organizace nabízejí. V současnosti se jedná především o kurzy českého jazyka a právní pomoc s žádostí o občanství: „Vždycky jsem se měla na koho obrátit. Moc mi pomohly Bára a Klára z OPU [Organizace pro pomoc uprchlíkům]. Jsou jako moje druhá rodina. Chodim do SOZE [Sdružení občanů zabývajících
REFLEXE se emigranty] na češtinu.“ Neochota ze strany cizinecké policie se dá chápat jako obrana před velkým množstvím cizinců, budoucích žadatelů. Podle A.P. je na vině i malá informovanost: „Netušila jsem, že tady je někdo, kdo mi pomůže, poradí i právník. Nevěděla jsem, že můžu přijít třeba i sem na azyl a zažádat o pomoc. Třeba i skrz vízum, že to není jen pro nově příchozí. Malá informovanost, na cizinecké policii vám nikdo neporadí a neřekne, kam můžete jít. Nikdo mi neřekl, že můžu změnit vízum, jak ho prodloužit.“ Po svém příchodu řešily obě ženy rozdílné problémy, zatímco mladší z žen chtěla sehnat zaměstnání, druhá byla nemocná. Svou budoucnost plánují obě ženy naprosto odlišně. Jedna čeká na vyřízení potřebných dokumentů do Srbska, kde žije její bratr. Podle jejích slov domov má tam, kde žije její rodina a tou je v současnosti pro ni především její bratr. Její matka žije na Kosovu a nechce to měnit, pořád doufá ve změnu situace. Sama A.P. svoje nejbližší plány zhodnotila slovy: „Chci se vrátit do Srbije [Srbsko]. Chtěla bych i na Kosovo, ale tam pro mě šance neexistuje. Albánci nikdy nezapomenou.“ Druhá si chce zažádat o občanství ČR příští rok a již zde trvale zůstat. Neustále se snaží zlepšit svoji znalost českého jazyka a co nejlépe se integrovat do společnosti. Jako hlavní důvod udává především budoucnost své dcery, dbá na její znalost albánského jazyka, aby měla v budoucnu co největší možnosti. Nad svoji vlastní budoucností zatím nepřemýšlí, je nemocná, tak prvořadé jsou pro ni návštěvy lékařů. „Taky ji platím angličtinu, aby měla co největší možnosti. Budoucnost, to co já už nemůžu mít. Tady v Česku je naše ambasáda. Třeba jednou…, zasnila se paní Odeta.
CO BUDE DÁL?
Největším překvapením pro mě byly odpovědi na otázku, která se týkala současné situace na Kosovu, především vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Zatímco ženě srbské národností na tom podle jejích slov nezáleží a
14
І
řešení vidí v tom, že už se nikdo nebude vracet k tomu, co bylo, ale musí se dívat do budoucna. Kosovo si chce uchovat ve vzpomínkách takové, jaké ho znala před válkou. Nechce se zklamat: „Víte co, mě je to jedno. Fakt jedno, ztratila jsem všechno, co jsem měla. Hrob mýho oca [srbsky otec] už nikdy neuvidím. Tak je mi to jedno. Moja máma furt žije v tom, že se to zlepší, co se mě týče, ať shoří celé Kosovo. Už to nikdy nebude, jak to bylo. Když je tady ten papír popsaný, už nikdy nebude bílý, vždy tam zůstanou čárky. A co já mám, jít tam a zklamat se? Jít do kostela, který je shořený a zklamat? Na hřbitov, který je rozbitý? Já jsem o tom slyšela nechci to vidět. Lidi jsou blázni, mají se dát konečně dohromady a začít žít a ne žít ve vzpomínkách. Mě je to jedno…“ Albánka zastává názor, že Kosovo není na samostatnost připravené. Nemyslí si, že vyhlášení samostatnosti k něčemu pomohlo. Dle jejích slov stále není práce, někde ani voda či elektřina a vláda myslí na svoje židle, nikoliv na lidi. Ale řešením podle ní není ani společný stát se Srby. „Jsem pro samostatnost, ale vláda musí otevřít oči a nemyslet jen na svoje židle. Dělat něco pro lidi, ne pro sebe. Vláda nemůže udělat, co chce... Válka byla a bylo špatně, ale teď není lépe.“ V jejích slovech je ale znát i negativní postoj k Srbům, když současnou situaci komentuje slovy: „Teď máme svobodu a nemusíme se bát.“ Názory na samostatnost Kosova se i po třech letech od vyhlášení nezávislosti stále liší i u samotných kosovských obyvatel. Problém migrace zůstává v této oblasti stále aktuální. Otázkou zůstává, co by se muselo stát, aby se situace změnila. Spravila by to jednotná národnost? Či trvalý dohled mezinárodních sil? Zdá se, že ideální řešení, které by trvale ukončilo kosovskou otázku, neexistuje. Ne nadarmo bývá Kosovo nazýváno sudem prachu… Zuzana Lužná Autorka studuje Balkanistiku na FF MU
Oblast Kosova se nachází ve střední části Balkánského poloostrova. Na severu a východu hraničí se Srbskem, na jihu s Makedonií a Albánií a na západě s Černou Horou. Hlavním městem je Priština. Počtem obyvatel (2,1 mil.) je Kosovo srovnatelné např. se Slovinskem, avšak jeho rozloha je dvakrát tak menší (10 tis. km2). Národnostně je tvořeno většinou Albánců (89%) a menšinou Srbů (6%), kteří se nacházejí především na severu země kolem města Mitrovica a na jihovýchodě podél hranic se Srbskem a Makedonií. Kosovo bylo autonomní provincií Srbska do roku 1989, kdy Bělehrad (tehdy hlavní město Socialistické federativní republiky Jugoslávie) zrušil jeho autonomní status. Během 90. let se pak kosovští Albánci snažili obnovit samostatnost. V roce 1990 se pokusili o vyhlášení nezávislosti na ústřední srbské vládě, avšak jejich úsilí bylo potlačeno. Následně aktivní hnutí se snažilo dosáhnout autonomie fakticky, např. zakládáním albánských škol a univerzit (srbskou vládou bylo zakázáno vyučovat na školách v albánštině). Důležitou událostí bylo uzavření Daytonské dohody z roku 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, avšak Kosovu nepřinesla vyhlídku získání samostatnosti, což umocnilo odpor Albánců (vznikla tak Kosovská osvobozenecká armáda – UÇK, která zahájila ozbrojený útok vůči Srbům). V roce 1998 provedla srbská vláda policejní a vojenské akce v Kosovu, které měly za cíl zabránit separatistickým požadavkům Albánců. Výsledkem bylo mnoho obětí na straně albánských civilistů a silné vyostření situace. Diplomatické snahy o urovnání vzniklého konfliktu neměly úspěch, a proto NATO zahájila v roce 1999 vojenskou akci proti Srbsku, která byla odůvodňována tzv. koncepcí humanitární intervence. Po ukončení vojenského zásahu, kdy Srbsko v čele se Slobodanem Miloševičem definitivně kapitulovalo, přijala v roce 1999 Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1244, podle které mělo být území Kosova spravováno administrací OSN UNMIK (United Nations Mission in Kosovo). V roce 2007 byla správa UNMIK nahrazena policejní a správní misí Evropské unie (EULEX). Dne 17. února 2008 byla kosovským parlamentem vyhlášena nezávislost Kosova na Srbsku. Kosovo jako samostatný stát zatím (k únoru 2010) uznalo 75 zemí, mezi nimi např. USA, Velká Británie, Francie, ČR, ale i bývalí spojenci Srbska, Makedonie a Černá Hora. Mezi státy, které Kosovo neuznaly, patří např. Srbsko, Rusko či Slovensko. Spory o legálnost vyhlášení samostatnosti Kosova došly až před Mezinárodní soudní dvůr, který v polovině roku 2010 neshledal porušení mezinárodního práva a potvrdil tak postup kosovského parlamentu. Během kosovského konfliktu, který byl provázen rozsáhlou uprchlickou krizí, došlo k nucenému odchodu přes 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Většina z těchto uprchlíků našla útočiště v okolních státech, ale i v zemích EU.
