HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h

čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VIII/č. 24, léto 2011 předplatné 16Kč

24 Kč

SPRÁVA UPRCHLICKÝCH ZAŘÍZENÍ MV ČR KOSOVO: DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET ŽENY V ÍRÁNU: DEMONSTRUJÍCÍ, VOLAJÍCÍ PO SVOBODĚ

ÚVODNÍK



І

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v rukou právě máte již druhé celobarevné číslo časopisu PŘES, věnované (mimo jiné) tématům Správy Uprchlických Zařízení (SUZ) Ministerstva vnitra ČR a Kosova. Nejprve bychom Vás však rádi informovali, že jsme nově zřídili facebookový profil PŘES: čtvrtletník o migraci a lidských právech, na kterém bychom Vás rádi informovali o nových číslech časopisu, stejně jako o aktuálním vývoji v jednotlivých tématech, se kterými se můžete na stránkách časopisu seznámit. V současnosti se tato stránka „líbí“ více jak sedmdesáti čtenářům a sympatizantům, proto se neváhejte rovněž přidat a sdílet zajímavé odkazy, postřehy či názory k tématům migrace a lidských práv, stejně jako případné reakce na příspěvky, které můžete v časopisu PŘES najít. Věříme, že tento nově zřízený portál povede nejen ke zkvalitnění samotného časopisu, tedy nás, ale bude rovněž inspirací pro Vás – naše čtenáře a čtenářky. Jak již bylo výše zmíněno, tématem tohoto čísla časopisu je SUZ, do jejíhož chodu a činnosti nahlédneme prostřednictvím rozhovoru s ředitelem Miloslavem Koudelným. Mimo to přinášíme reflexi z pera Radky Vejrychové věnovanou wokrshopům pro uprchlíky v Zastávce u Brna a celé téma uzavíráme článkem o podpoře žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR. Dalším významným tématem tohoto čísla je Kosovo, kdy se prostřednictvím příběhů dvou kosovských žen, které boje vyhnaly z domovů a našly útočiště v ČR, pozastavíme nad kosovským konfliktem a v následném rozhovoru s Václavem Štěpánkem, odborným asistentem, který se věnuje oblasti Balkánu na FF MU v Brně, se zaměříme na reflexi minulých událostí i současného směřování země po vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Tato hlavní témata jsou doplněna řadou dalších zajímavých příspěvků, například glosou a reflexí od Lubora Kysučana, který jako vždy pohotovým a názorově vytříbeným stylem podal reflexi o Arabském jaru, ale také upozornil na hrdiny, o kterých nic nechceme (nebo nemůžeme) slyšet. Samozřejmě nechybí ani pravidelné rubriky „Problém“ jménem islám, Nefér Trade či Alternativní zpravodajství, které je tentokrát celé věnováno situaci v Číně (tato tematizace nebyla záměrná, přesto doufáme, že Vás tyto krátké zprávy zaujmou). Poslední a nejmladší rubrikou, na kterou bychom Vás v tomto čísle rádi upozornili, je Multikulti Challenge: Accepted!. S klidným srdcem můžeme říci, dobrá věc se podařila a podat Vám v ní zprávu o soutěži studentských týmů středních škol, která v rámci stejnojmenného projektu proběhla. Přinášíme Vám zde práce studentů, které z této soutěže vzešly a které byly oceněny porotou. Více o průběhu a vyhodnocení soutěže (a celém projektu) se můžete dočíst na www.multikulti-challenge.cz. Jménem celé redakce Vám přejeme příjemné počtení, Linda Janků a Tomáš Melichárek

OBSAH

■ ■

■ ■ ■ ■ ■

■ ■

Alternativní zpravodajství Téma: Správa Uprchlických Zařízení MV ČR Miroslav Koudelný: Zbavme se myšlenek, že státní aparát je tady pouze kvůli represi (rozhovor) Zastávkové zastavení (reflexe) Podpora žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice

3 4 8 9

Glosa Hrdinové, o nichž nechceme nic slyšet

11

Kosovo Osudy dvou kosovských žen: dva pohledy na jeden konflikt Václav Štěpánek: jen těžko dnes zjistíme, jak to bylo (rozhovor)

12 15

Arabské domino aneb panika na východě (reflexe)

17

„Problém“ jménem islám Žena v Íránu: ženy demonstrující, ženy volající po svobodě, ženy proti ženám Příklad úspěšné integrace muslimů z Holandska (reflexe)

19 22

Multikulti Challenge: Accepted! Soutěžní výzva: Přijata! Islám, aneb náboženství budoucnosti Jednou nohou doma Nigu

23 23 26 27

Nefér trade Piráti z Kanárov: prekliatie čišeneho rybolovu (analýza)

28

Představujeme Evropská kontaktní skupina

30

ÍDĽOVANIU ÔLI PRES V K E Y T S E RNE V ČÍN PROT J ELEKTRÁ cií Jün-nan NÁSILNÉ E N D O V VBE skej provin PRI VÝSTA kmer bolo v čín a rc a nených ta m ra z v to s Koncom te tesňových pro tisíckam pro počas päťd Proti približne dvom most dí. vnú cestu a la h li va o k päťdesiat ľu blo päťsrí štyri dni a vláda tisíc éil d a s a n , tujúcich, kto g rt ian né transpo u Jang-c΄-ť ov a obrne c ponad riek n ymi e n d d o á o k vl ž s ých ťa ojnosť k o p s e n to policajn la do výstavbe vo protestov b ry. Príčinou i za pôdu zabranú pri ha - jednom iam rieke Nins kompenzác ng jiaba na ia X e rn á tr nej elek ng. elektJang-c΄-ťia ou vodnou čš ä jv a n u z prítokov to fakt, má byť štvr nej veľkosti svedčí aj Zariadenie m síc e. O jej ohro dlených takmer sto ti sí rárňou v Čín re p o týchto muselo byť ít. Množstv n u m o k že pre ňu ch y kže napžne roľníck ovaných, ta tr is g re ľudí z preva i st žiadne nie je v obla jú nárok na a m e n y ľudí navyše d ô p obrábanej riek strate . y penzád á vl d eo čných kom to a st o d e kompenzáci n m Obávajúci si okre dné domy. ra h á n é Demonštru n le y stanú aj na pride avené dom st o p e tn cií sťažovali li de zemeže sa nekva sti v prípa la b o j jú sa totiž, e vn sa stali micky aktí scou, akou a p u o v tejto seiz ľn e rt provincií vnakou sm v susednej vy o d trasenia ro u b etrasení né školské veľkom zem ri p m ta zle postave ch olákov V ich troská násť tisíc šk m e d se ž S‘-čchuan. a rť 8 našlo sm v roku 200 beinterw.journal.pro w w z, a školáčok. .c n io w.greenact (Zdroje: ww

ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ

Free Tibet. Ilu strační grafika . Zdroj: 8jinde sign.wordpress .com

JÍ LIDÉ V TIBETU STÁLE MIZÍ A UMÍRA i v tibetské provincii Kirt Více než 300 mnichů z kláštera a odvezeno neznámo kam Ngaba bylo 21. dubna zatčeno i jednotkami. Více než ným speciálními čínskými ozbroje ortacím mnichů snažidep 200 místních obyvatel, kteří se tských mnichů v Indii, li zabránit, bylo podle zpráv tibe byli mnozí vážně zraněni napadeno policií, podle zpráv odříznuto telefonní i intera tři lidé zemřeli. Zároveň bylo světa. V dalších dnech netové spojení oblasti se zbytkem lidí, včetně příbuzných byly uvězněny desítky dalších deportovaných mnichů. cholilo dlouhodobé napětí Událostmi ve městě Ngaba vyvr v Tibetu rozsáhlé demonv oblasti. V březnu 2008 proběhly o Čína uvedla, že demonstrace proti čínské nadvládě. Zatímc le exilové tibetské vlády strace si vyžádaly 22 obětí, pod tibetských demonstrantů v Indii překročil počet zabitých vzepřeli nucené kampani 200. Mnichové v klášteře Kirti se oblasti zavedena Čínou po „politického školení“, která byla v ti čínské nadvládě upáté, co se 17. března na protest pro em následných čínských lil dvacetiletý mnich Phuntsok. Běh ady mizení lidí v oblasti, opatření byly zaznamenány příp ů Phuntsokovy rodiny. a to včetně zmizení některých člen bě uspořádali tibetNga v i V reakci na poslední událost hod s cílem upozornit svět ští mniši žijící v Indii Mírový poc zí zůstávají ke schopnosna dění v Tibetu. Přesto však mno vání lidských práv v Číně ti světových vlád zamezit porušo umenty pocházející z ameskeptičtí. Dokazují to např. dok é byly nedávno zveřejrických diplomatických zdrojů, kter jednání Austrálie s Čínou něny na Wikileaks. Svědectví z í lidských práv v Číně ukaza zavřenými dveřmi o porušován jednoduše vysmáli australzuje, jak se „čínští představitelé případě diskuse o situaci ským požadavkům“ a uvádí, že v a agresivně“. v Tibetu Číňané reagovali „prudce (Zdroj: www.dossiertibet.it)

ČÍNA: MEDIÁLNÍ CENZURA PO KRAČUJE Nedávné světové události, předev ším havárie v jaderné elektrárně Fukušima, opě t obrátily pozornost k tématu mediální cenzury v Čín ské lidové relublice. S výjimkou oficiální zpravodajsk é agentury Xinhua bylo všem ostatním zdrojům zap ovězeno o události jakýmkoli způsobem referovat. Čínské úřady vydaly 29. března zákaz veškerého nezávislého zpravodajství o možné rad ioaktivní kontaminaci po havárii v japonské elektrárně Fuk ušima. Čínská vláda si ponechala výhradní právo rozh odnout kolik informací o potenciálním ohrožení se občané dozvědí. V souvislosti s touto direktivou jsou od konce března vězněny nebo pohřešovány desítky žurnalis tů, obránců lidských práv, internetových aktivistů a právníků. Pokračující protiakce znovu zdůrazňují absurd itu státního cenzurního systému, který má uchovávat a deklarovat oficiální ideu národní stability a har monie, a to i přesto, že ústava ČLR teoreticky garantu je svobodu tisku a slova. Podobně bylo například po lednových protestech v Káhiře, spojovaných s tématy dem okracie a respektování základních lidských práv, v číns kém tisku a na internetových vyhledávačích zcela blok ováno heslo Egypt. Narozdíl od amerického vyhledá vače Google, který přestal v březnu 2010 cenzurovat přístup k informacím na http://www.google.com.cn/, spo lečnosti jako Yahoo! nebo Mickrosoft dále respektují cenzorské požadavky čínské vlády. Zástupci sociáln í sítě Facebook, která je v zemi prozatím zcela blok ována, údajně zahájili jednání s čínskou vládou, kter á by za garantování přístupu na čínský trh měla získ at právo regulovat uživatelské podmínky majitelů účtů Facebooku. Jeden z jeho lobbistů připustil v dubnu ve Wall Street Journal možnost blokování obsahu v některých státech: „…v současné době dovolujeme příliš mnoho, svobodu slova v zemích, které ji předtím nez ažili.“ (Zdroj: www.hrw.org)

Anna Kvíčalová, Lenka Šafránková Pavlíčková, Peter Tkáč

TÉMA



MILOSLAV KOUDELNÝ:

І

ZBAVME SE MYŠLENEK, ŽE STÁTNÍ APARÁT JE TADY POUZE KVŮLI REPRESI Na následujících stránkách Vám přinášíme rozhovor s Miloslavem Koudelným, ředitelem Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra (SUZ), jež se rozhodující měrou podílí na podmínkách, ve kterých v ČR žijí žadatelé o mezinárodní ochranu i jiné skupiny cizinců, kteří jsou z různých důvodů umístěni do středisek či zařízení, která SUZ provozuje1. V rozhovoru se můžete mimo jiné dozvědět, jaké z pohledu SUZ jsou a v příštích letech budou podmínky pro příchozí ubytované/zadržené v zařízeních provozovaných SUZ či jaká je efektivita činnosti nedávno zřízených regionálních Center na podporu integrace cizinců.

Je (případně bude) chod SUZ ovlivněn reformami nové vlády (především již realizovanými či plánovanými škrty a úsporami ve státním rozpočtu)? Pokud ano, jaký očekáváte dopad na situaci žadatelů o mezinárodní ochranu a na služby jim poskytované? Správa uprchlických zařízení je financována ze státního rozpočtu, takže je nemyslitelné, aby se nás úsporná opatření nedotkla. Pro rok 2011 máme snížen limit výdajů o cca 38 % v porovnání s rokem 2010, a protože nevykonáváme žádnou vedlejší činnost, kde bychom například mohli výrazněji utlumit dopad sníženého limitu výdajů, je vcelku logické, že se opatření, která musíme přijmout, abychom se se stanoveným limitem výdajů vyrovnali, ať již přímo či nepřímo, dotknou i našich klientů. Můžete popsat a krátce shrnout, jaké jsou trendy v podávání žádostí o azyl a ve vedení azylového řízení v ČR a jaký mají tyto trendy vliv na činnost SUZ? Protože posuzování trendů v podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany a vedení azylového řízení nepatří do působnosti Správy uprchlických zařízení, dovolím si Vás odkázat s touto otázkou spíše na Odbor azylové a migrační politiky. Správa uprchlických zařízení je zde spíše proto, aby se s jakýmikoliv trendy vypořádala nebo se o to přinejmenším co nejlépe pokusila. Nicméně pokud hovoříme o snižujícím se počtu žádostí o udělení mezinárodní ochrany, pro Správu uprchlických zařízení to vždy znamenalo snížení počtu azylových zařízení nebo změnu jejich struktury. Jak hodnotíte situaci po přestěhování pobytového střediska ze Zastávky u Brna (a namísto něj zřízení přijímacího střediska)? Dovolím si upřesnit, že se pobytové středisko nikam nestěhovalo, došlo pouze k tomu, že se v loňském roce snížil – v důsledku nižších počtů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany - počet pobytových středisek ze tří (Kostelec nad Orlicí, Zastávka, Havířov) na dvě (Kostelec nad Orlicí, Havířov) a z objektu v Zastávce se stalo po úpravě přijímací středisko, současně došlo ke zrušení přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách. Nemám důvod hodnotit celou situaci jinak, než že se jedná o běžný stav. Ředitel Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) Tomáš Haišman v loňském rozhovoru pro časopis PŘES

uvedl, že ke zmíněnému přesunu došlo, neboť kapacita Zastávky není vytížená a OAMP potřebuje šetřit finančními prostředky. Nicméně dnes je v přijímacím středisku v Zastávce průměrně cca 30 klientů, přičemž zařízení má kapacitu 200 lůžek – na druhou stranu je podle našich informací např. kapacita pobytového střediska v Kostelci nad Orlicí, kam byla poslána část žadatelů ze Zastávky, přetížená. Jaký je Váš pohled na tento problém? Neobáváte se, že nynější stav je z výše uvedených důvodů méně efektivní než ten předchozí? Dovolím si Vašim čtenářům položit otázku: Je efektivnější udržovat v běžném provozu areál o rozloze 75 000 m² se standardní ubytovací kapacitou 580 lůžek nebo zmiňovaný areál v Zastávce s kapacitou 200 lůžek? Věřte, že jsme k rozhodnutí o změně struktury v azylových zařízeních dospěli po týdnech diskusí a posuzování nejrůznějších variant. Pobytová střediska byla dlouhodobě využita na 60 %, využitelnost ubytovací kapacity v přijímacím středisku ve Vyšních Lhotách se pohybovala mezi 15–20 %, za takové situace přece nezbývá než uvažovat o tom, zda nevynaložit veřejné prostředky úsporněji. Současná situace je jednoznačně efektivnější než ta předchozí, a to v řádech milionů Kč. Nynější situaci v počtu jednotlivých zařízení si dovolím označit za minimální standard.

-----------------------------------„Nynější situaci v počtu jednotlivých zařízení si dovolím označit za minimální standard.“ -----------------------------------To, že po změně budou dvě pobytová střediska využita na 100 % a v určitém přechodném období i nepatrně přes tuto hranici, jsme očekávali, nebylo to pro nás žádným překvapením a byli jsme na to připraveni. Na druhou stranu samozřejmě nelze vyloučit, že po letech neustále klesajícího počtu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a stavu, kdy polovinu žádostí tvoří žádosti opakované, dojde ke změně vývoje a Správa uprchlických zařízení bude muset řešit zcela opačné situace. Neskromně si dovolím tvrdit, že i to jsme připraveni a schopni řešit.

І



Provozují v současné době (a do budoucna budou provozovat) volnočasové aktivity ve střediscích neziskové organizace nebo SUZ? Můžete uvést, jaká jsou případná kritéria pro výběr subjektů, které tyto aktivity provozují/budou provozovat, a co je určující pro stanovení těchto kritérií? Mám samozřejmě zájem, aby naše činnost v zařízeních byla doplňována nabídkou neziskových organizací, bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak i v budoucnu. Volnočasové aktivity tedy nabízíme nejen my, ale ve všech našich zařízeních v různém rozsahu a různého zaměření i neziskové organizace. Z jejich strany jde zejména o provoz hudebních, šicích, řezbářských a výtvarných dílen, organizaci dalších volnočasových aktivit. V loňském roce jsme s poptávkou těchto aktivit pro naše klienty oslovili neziskové organizace, rozhodujícím kriteriem je samozřejmě cena, podmínkou však byla i zkušenost s tímto druhem aktivit, pravidelnost, konkrétní obsah aktivity. Vedle toho samozřejmě mají neziskové organizace možnost působit v zařízeních – pokud dodržují stanovená pravidla a umožňují to kapacitní možnosti a typ zařízení – i mimo smluvní vztah se Správou uprchlických zařízení, tedy zcela na své vlastní náklady. Vím, že jednou z organizací, které ještě v pobytovém středisku v Zastávce působily a pro naše klienty organizovaly volnočasové aktivity na své vlastní náklady, bylo i NESEHNUTÍ.

ROZHOVOR Jak funguje psychologická pomoc žadatelům ve střediscích? Je využívána? S jakými výsledky? Zprostředkování pomoci psychologa je stále ještě jedním ze standardů naší činnosti, nutno však podotknout, že se jedná o individuálně poskytovanou službu. Pro každé zařízení máme uzavřenu smlouvu s psychologem, který v případě potřeby může klientovi pomoci se zvládáním adaptačních potíží, s podporou bezkonfliktního soužití apod. Psychologická služba je zaměřena především na diagnostiku obtíží a problémů, v návaznosti na to může být poskytnuta krizová intervence, poradenství nebo terapie. Je vhodné zmínit, že naše nabídka je spíše podpůrná, neboť v případě žadatelů o udělení mezinárodní ochrany je prioritně hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V některých střediscích a zařízeních v Evropě mají žadatelé o mezinárodní ochranu k dispozici své modlitebny a duchovní, uvažujete o něčem podobném u nás? Zkoušela SUZ navázat spolupráci s některými církvemi a náboženskými představiteli (z řad katolíků, evangelíků či muslimů)?

Jaké jsou náklady (finanční a časové) na provozování volnočasových aktivit ve střediscích? Jaká je jejich efektivita – domníváte se, že jsou pro klienty přínosem? Plánujete do budoucna jejich omezení, nebo zachování? Často opakuji, že rozhodující je to, že konkrétní aktivitu klientům nabídneme. Může samozřejmě nastat situace, že po určitou dobu je volnočasová aktivita využívána pouze několika jednotlivci, není to však důvod k jejímu okamžitému Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí - sportovní hřiště. Zdroj: www.suz.cz ukončení, je to však důvod k tomu, abychom se pokusili zjistit příčinu, event. znovu posoudili zavedený Vím, že do určité míry máme spolupráci s duchovčasový rozsah takové aktivity. Efektivita se v tomto příními představiteli navázanou, avšak s ohledem na padě velmi složitě posuzuje. Jsem toho názoru, že nabíto, že pobytová střediska jsou zařízení otevřená zené volnočasové aktivity - jako smysluplná alternativa a žadatelé o udělení mezinárodní ochrany je mají možk pouhému přežívání na pokojích - přínosem pro klienty nost opouštět, neuvažuji o tom, že bychom zřizovali přímo jsou, koneckonců svědčí o tom i stovky návštěv jednotliv zařízeních modlitebny. V případě uzavřených zařízení vých aktivit v průběhu roku. jsme schopni v případě potřeby setkání s představitelem Co se týče plánů do budoucna? Volnočasové aktiregistrované církve zprostředkovat. vity samozřejmě zachováme, ale když jsem zmínil na počátku rozhovoru, že se některá úsporná opatření Jak hodnotíte dosavadní fungování regionálních dotknou i klientů, tak toto je jedno z nich. Jsme nuceCenter na podporu integrace cizinců, které SUZ ni omezit jejich rozsah snížením časové dotace. Pro provozuje? upřesnění dodávám, že samozřejmě popisuji situaci Do napsání projektové žádosti na zřízení a provoz Cenv těch případech, kdy volnočasovou aktivitu objednáváme ter na podporu integrace cizinců bychom se nikdy nepusjako službu.

ROZHOVOR



І

tili, kdybychom neměli letité zkušenosti z práce s cizinci a neorientovali se v cizinecké problematice. Nicméně i tak nebyl začátek nikterak jednoduchý, trvalo několik měsíců, než se nám podařilo v místě vytvořit takovou pozici, která nám umožnila naplňovat cíle projektu, poděkování patří všem, kteří nás podpořili a podporují a od počátku nás vnímali jako svého partnera. Se vznikem Center se podařilo vytvořit mladý tým, který má zkušenosti z práce s cizinci, který je kreativní, nedal se odradit počátečními překážkami a má potenciál centra dál rozvíjet. Cíle projektu se většinou daří plnit a přestože mám určité výhrady, o kterých mí podřízení vědí, výrazně u mne převažuje pozitivní hodnocení. Jaké konkrétní aktivity tato Centra dělají pro podporu integrace cizinců? Jaké jsou výstupy z jejich činnosti a reakce klientů – existuje v tomPobytové středisko Kostelec nad Orlicí - výtvarná dílna. Zdroj: www.suz.cz to ohledu zpětná vazba (zpracovaná např. v podobě statistiky či konkrétního zhodnocení funné části závěrečné monitorovací zprávy a další materiály gování Center, počtu klientů, kteří využívají jejich vzniklé v rámci projektu. služeb, apod.)? Aktivit poskytovaných, zajišťovaných či organizovaných Můžete případně uvést, co Centra plánují do budoucna? Centry je celá řada, pravděpodobně by to byl prostor Základní nabídka našich aktivit zůstane stejná pro několikahodinový rozhovor, takže skutečně jen veli pro další období. Chceme však dále rozvinout systém mi stručně základní údaje. Nabízíme zdarma výuku česnašich kontaktních míst v krajích. kého jazyka, a to formou intenzivních základních kurzů nebo formou nízkoprahových kurzů, nabízíme kurzy socioExistuje názor, že zřízení těchto integračních center kulturních dovedností pro poznání a zvládání běžných (a tedy i finanční prostředky za tímto účelem vynaživotních situací, nabízíme právní a sociální poradenství ložené) měly být spíše svěřeny do rukou neziskovéa kurzy základní počítačové gramotnosti, snažíme se ho sektoru. Důvodem je, že někteří cizinci mohou mít o propojování aktivit v oblasti integrace cizinců na krajské obavu (či nedůvěru) využít služeb centra provozovaúrovni, provádíme monitoring situace cizinců v jednotliného státním aparátem (který s nimi zároveň vede vých krajích, organizujeme kulturní a společenské akce správní řízení a má na starost represi), a raději by a další aktivity zaměřené na propagaci tématu integrace zvolili pomoc od centra provozovaného nestátními cizinců. neziskovými organizacemi, které by jim tedy mohly -----------------------------------poskytnout účinnější pomoc. Jaký je Váš názor? „Samozřejmě, že většinu aktivit nezajišťujeme Především mi dovolte Vás upřesnit. Správě uprchlických zařízení nebylo vytvoření a provoz center svěřeno, aniž by pouze vlastními silami, spolupracujeme tomu nepředcházel transparentní proces. Jistě víte, že se s neziskovými organizacemi, územní samosprávou, jednalo o výzvu v rámci již zmíněného evropského fondu, státními orgány a dalšími subjekty, byla to soutěž, v níž jsme byli se svými projekty částečně úspěšní, v současné době působíme v osmi z deseti krajů, které spojuje téma integrace cizinců.“ kde jsou centra zřízena. -----------------------------------Jistě s Vámi lze souhlasit, že u některých našich potencionálních klientů může takto zkratkovité myšlení zpočátSamozřejmě, že většinu aktivit nezajišťujeme pouze ku skutečně působit. Ovšem Správa uprchlických zařízení vlastními silami, spolupracujeme s neziskovými organižádné správní řízení s cizinci nevede, nepůsobí reprezacemi, územní samosprávou, státními orgány a dalšími sivně a objektivně není jediný důvod, proč našich služeb subjekty, které spojuje téma integrace cizinců. nevyužít. Uvědomme si, že poskytujeme služby cizincům Bez ohledu na skutečnost, že zřízení a provoz Center z třetích zemí, kteří na našem území pobývají legálně, na podporu integrace cizinců je projekt spolufinancovaa proč by přímo veřejná správa neměla či nemohla být tím ný z Evropského fondu pro integraci státních příslušnísubjektem, který se na podpoře jejich integračních kroků ků třetích zemí, máme zpracovanou podrobnou statistiku podílí? Zbavme se myšlenek, že státní aparát je tady poumapující využívání jednotlivých aktivit. Předpokládám, že ze kvůli represi. v průběhu měsíce února zveřejníme na internetu i vybra-

І

ROZHOVOR



Navíc, jak jsem se již zmínil, Centra vyhledávají spolupráci s neziskovým sektorem a mnohé služby nabízíme společně. Jaký je Váš postoj k námitce, že Centra a neziskové organizace, které působí v daném regionu v podobné oblasti činnosti, mohou být mnohdy spíše v pozici vzájemné konkurence než spolupráce, což by mělo v konečném důsledku negativní dopad na cizince, kteří potřebují jejich služby? Řešíte nějak otázku (ne)symbiózy zřizovaných Center na podporu integrace cizinců s již existujícími a fungujícími neziskovými organizacemi? Znovu si dovolím připomenout, že Centra vyhledávají spolupráci s neziskovým sektorem a bude tomu tak i v budoucnu. Přeji si, aby období, kdy jsme se stali terčem – dle mého názoru – bezdůvodných útoků, bylo již minulostí. Určitě si nemyslím, že jsme v krajích vnímáni jako konkurenční podnik a zcela mylná je úvaha, že by naše působení negativně dopadalo na cizince. Jak obecně hodnotíte míru integrace v regionech? V čem vidíte problematická místa? Otázka, na kterou nelze jednoznačně a jednoduše odpovědět. Odpověď na ni by se lišila podle regionu, podle státní příslušnosti cizinců, sociálního postavení apod. Velmi stručně řečeno, domnívám se, že centra na podporu integrace cizinců, ale i další orgány a organizace zabývající se touto problematikou, mají v dalším období práci zajištěnou. Problémem zůstává nezna-

-----------------------------------„Problémem zůstává neznalost českého jazyka, nízká orientace v českém prostředí, uzavírání se, závislost na nejrůznějších zprostředkovatelích apod.“ -----------------------------------lost českého jazyka, nízká orientace v českém prostředí, uzavírání se, závislost na nejrůznějších zprostředkovatelích apod. Vede SUZ statistiku o tom, jaká je průměrná doba, kterou příchozí tráví v přijímacím středisku? Uvádí se tři týdny, nicméně mnohdy je to doba delší. Můžete uvést, zda plánujete či připravujete nějaká opatření pro zlepšení života lidí v přijímacích střediscích? Například co se týče omezení v tom směru, že lidé nemají u sebe osobní věci, je jim odebrán mobilní telefon, omezen přístup na internet apod. Jaký je Váš postoj k tomuto problému? Pomineme-li důvod, kdy je žadatel povinen setrvat na základě rozhodnutí správního orgánu v přijímacím středisku i po absolvování tzv. vstupních procedur, tak dle našich údajů se jedná skutečně průměrně o tři týdny. Například v přijímacím středisku v Zastávce je klientům k dispozici celá škála volnočasových aktivit – výtvarná a keramická dílna, hudební a šicí dílna, sportovní aktivity, promítání filmů, společenské hry, samozřejmostí je zprostředkování psychologické služby v případě individuální potřeby apod. Může nás snad

jen mrzet to, že nám v tomto zařízení vypověděl smlouvu provozovatel kiosku s drobnými potravinami. Zdá se, že část odborné veřejnosti není dostatečně objektivně informována o situaci a možnostech žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku. Žadatelé samozřejmě mohou mít a mají

-----------------------------------„Zdá se, že část odborné veřejnosti není dostatečně objektivně informována o situaci a možnostech žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku.“ -----------------------------------u sebe osobní věci, nešiřme - ať již vědomě či nevědomě – mylné informace. Je pravda, že klienti u sebe nemohou mít alkohol, návykové látky, předměty způsobilé ohrozit život nebo zdraví, nemohou mít u sebe ani elektronické komunikační zařízení (mobilní telefon). Na stranu druhou je jim ovšem k dispozici několik veřejných telefonních automatů a rovněž mají k dispozici internet, v zařízení je k dispozici internetová místnost se čtyřmi počítači připojenými k internetové síti. Takže to, co jste označili za problém, problém není, resp. neexistuje. Jaká je průměrná doba pobytu žadatelů v pobytovém středisku po dobu azylového řízení? Tento údaj bohužel průběžně nesledujeme, navíc žadatelé mohou z pobytového střediska za daných podmínek odcházet a nevyužívat tak možnosti ubytování. Můžete na závěr uvést, jaká je Vaše vize další činnosti a směřování SUZ? Správa uprchlických zařízení prošla – na základě koncepčního materiálu z roku 2008 - zásadními změnami v letech 2009 až 2010. Jsme organizací, jejíž činnost, resp. struktura je do značné míry závislá na vnějších faktorech, které neumíme nikterak ovlivnit. Pokud tedy pominu strukturu našich zařízení a nynější úsporná opatření, tak je naším cílem udržet standard služeb poskytovaných v azylových zařízeních a zařízeních pro zajištění cizinců a individualizovat jejich nabídku s ohledem na potřeby tzv. ohrožených skupin, chceme se jasně profilovat v oblasti nabídky integračních aktivit azylantům, chceme se zapojovat do přesídlovacích a návratových programů, chceme dále rozvíjet Centra na podporu integrace cizinců. Linda Janků Redakce časopisu PŘES

1

SUZ je provozovatelem přijímacích, pobytových a integračních azylových středisek, ve kterých jsou ubytováni uprchlíci – žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří do ČR přicházejí (v případě integračních azylových středisek pak osoby, kterým byl v ČR udělen azyl). Vedle toho rovněž SUZ provozuje zařízení pro zajištění cizinců, do kterých jsou umisťováni cizinci za účelem správního vyhoštění nebo předání.

REFLEXE



ZASTÁVKOVÉ ZASTAVENÍ Přijímací středisko Zastávka u Brna. Jemně prší, za nehty zalézá podzimní chlad. Pochmurné budovy stojící v oploceném prostoru uprostřed vesnické zástavby. Stačí jen nahlédnout skrze oka plotu a vidíte ten „jiný“ svět. Tady uvnitř se žije v jiném časoprostoru plném charakteristických pravidel a nařízení. Přicházíme po obědě. Lidé většinou spí, odpočívají nebo tupě koukají na nějaký televizní program, často v jazyce, kterému nerozumí, zábavu si zpestřují hraním karet nebo jen tak postávají a kouří. Přicházíme proto, abychom je vytáhli z postelí a společně nad nějakou činností strávili příjemné odpoledne. Čtyři hodiny rozptýlení. Lidé nemají zájem, mají vlastní program. Spánek. Chtěla bych to také zaspat být v jejich kůži, otravovalo by mě všechno, co by mě rozptylovalo od vyřešení mé situace. Nedivím se, i když mě ta mírná apatie vždy rozčílí. I přesto se někteří lidé trousí. Vždycky někdo přijde, aspoň nakouknout ze zvědavosti, má na výběr zůstane – odejde. Dnes většinou odchází, za chvilku se stane, že jsme tu s kolegyní samy. V hlavě se mi vybaví jedno horké letní odpoledne. Jeden obraz situace, který hřeje, i přesto, že v místnosti je poměrně chladno. Divadelní nácvik, představení, dramatická tvorba. To vše byla původní myšlenka,

І

a už se vžívá do role tím, že mě chytá za vlasy a tahá. Kdo bude babička? V místnosti je jen jedna žena, která se odmítá zúčastnit, chce se jen dívat, to je také možnost. Nako-

nec nás mírně překvapí nigerijský účastník, který nesměle zvedne ruku. Ano, máme babičku. Další role jsou rozebrány rychle, opět je menší zádrhel u ženské role vnučky. Po chvíli přemlouvání se jí ujme rusky mluvící mladík. Zvířata jsou oblíbená, slyšíme štěkání a mňoukání v různých jazykových variantách. Myš žádné zvuky nevydává, je jí pro tuto chvíli sedmdesátiletý muž, který se potutelně usmívá. Hra začíná, řepa roste, je veliká, převeliká, klade odpor. Děda volá babku, babka vnučku, vnučka psa, pes kočku, kočka myš. Společnými silami vytáhnou řepu. Chtějí celou akci znovu opakovat. Nebráníme se, čas i chuť na to máme. Smějeme se a je nám dobře. Mně přímo výborně, to je důvod, proč tohle dělám. Ty nejjednodušší okamžiky jsou sdílení radosti, kdy zábrany padají, kdy ani jazyk není bariérou pro společnou aktivitu. Přistihnu se, že se při té vzpomínce usmívám. Je stále živá. Hluk v místnosti zesílil, procitnu, venku stále mrholí. Přichází Práce z výtvarné dílny v přijímacím středisku Vyšní Lhoty (uzavřeno k 30.11.2009). lidé, kteří se chtějí bavit, zdržují Zdroj: www.suz.cz se, ptají se, co se bude dít. Je na nás zaujmout programem. Daří se. Jejich záměr, jak lidi zabavit během vymezeného času. Postupzvědavost je naše zbraň. ně se během prvních rozehřívacích aktivit uvolňují, hodina Co je dnes na programu? Pexeso, šachy, puzzle. Ano, a půl je za námi. Je čas přijít k samotné hře. Dramatizujepojďte si hrát. me příběh o veliké řepě. Příběh je jednoduchý, kolegyně ho překládá z češtiny do ruštiny a angličtiny. Jak si rozRadka Vejrychová dělíme role? Bavím se, chci mít roli rostoucí a zvětšující Koordinátorka programu se řepy. Hassan se hned v zápětí ujímá role dědečka Společně k rozmanitosti v NESEHNUTÍ

І

TÉMA



PODPORA ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V ČESKÉ REPUBLICE Po roce 1989 přestalo být Československo zdrojem uprchlíků (které „produkoval“ zejména komunistický režim) a stalo se tranzitní a postupně i cílovou zemí pro lidi, v jejichž zemi vládne nesvoboda a netolerance. V reakci na tento vývoj přijalo tehdejší Československo základní legislativní pravidla pro azylovou proceduru a započalo s budováním uprchlické infrastruktury. Vzhledem k tomu, že do roku 1989 zde tato problematika neexistovala, resp. tehdejší režim její existenci nepřipouštěl, chyběli odborníci, zkušenosti i materiální vybavení. Během následujících let se podařilo vybudovat systém, díky kterému je možno postarat se o přicházející žadatele o udělení mezinárodní ochrany v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky.

INSTITUCIONÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

V současné době je odpovědnost státu v záležitostech azylové migrace rozdělena mezi tři organizace. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie má na starosti záležitosti související s legalizací pobytu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Od roku 2011 došlo k převodu agendy vyřizování dlouhodobých víz a pobytů z cizinecké policie na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP MV ČR). Ten má v kompetenci také přezkoumání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a její schválení či zamítnutí, do kompetence odboru spadá také problematika ochrany státních hranic a pobytu cizinců na území ČR. Úkolem Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR (dále jen SUZ) je nabídnout žadatelům o udělení mezinárodní ochrany důstojné a standardům odpovídající životní podmínky. Dále v této oblasti působí celá řada nevládních neziskových organizací, které svou činností doplňují služby poskytované výše uvedenými vládními organizacemi. SUZ je organizační složka státu zřízená Ministerstvem vnitra v roce 1996. Od doby jejího vzniku je hlavní činností SUZ péče o žadatele o mezinárodní ochranu (a azylanty, tedy osoby, jimž byla mezinárodní ochrana udělena). V loňském roce byly provedeny zásadní změny ve struktuře zařízení provozovaných SUZ. Došlo k přeměně i uzavření některých středisek v rámci přehodnocení ubytovacích kapacit. SUZ tak reaguje na aktuální a očekávaný vývoj v oblasti azylové a migrační politiky a samozřejmě také na finanční možnosti, které jsou spojeny zejména s plánovanými výdaji státního rozpočtu. Trend snižování počtu žadatelů o poskytnutí mezinárodní ochrany přicházejících do České republiky se odráží i v meziročních statistikách SUZ. Aktuálně existuje v České republice pět typů těchto zařízení - přijímací, pobytová střediska, integrační azylová střediska, zařízení pro zajištění cizinců a centra na podporu integrace cizinců. Prvním kontaktem žadatele o mezinárodní ochranu jsou přijímací střediska, která zajišťují ubytování a základní životní potřeby pro nově příchozí žadatele o udělení mezinárodní ochrany až do doby ukončení povinné vstupní procedury. Přijímací střediska jsou umístěna na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně a v Zastávce u Brna. Tato střediska jsou místem, kde žadatelé o azyl absolvují první pohovor (kde uvedou důvody své žádosti o mezinárodní ochranu), zdravotnické prohlídky, sejmutí otisků prstů a jiné další důležité úkony nezbytné pro zahájení azylo-

vé procedury. Počet dní strávených v těchto zařízeních se odvíjí od informací podaných žadatelem a pobyt je tak přímo úměrný složitosti celého případu. Oficiálně by to měly být tři týdny. Přijímací středisko není možné volně opustit. Po ukončení vstupní procedury jsou žadatelé o udělení mezinárodní ochrany umísťováni do pobytových středisek, kde čekají na konečné rozhodnutí ve věci své žádosti. Na rozdíl od přijímacího střediska se jedná o otevřené zařízení, jeho obyvatelé se tedy mohou volně pohybovat mimo areál střediska. Pobytová střediska nalezneme v Kostelci nad Orlicí a v Havířově. Tato střediska fungují jako zázemí pro žadatele o mezinárodní ochranu a jejich rodiny. Žadatelé mohou tato střediska volně opouštět. Také si může vybrat, zda na konečný verdikt bude čekat zde, nebo se uchýlí do pobytu v soukromí, což je značně nákladné. O žadatele je v pobytových střediscích postaráno ve smyslu základních lidských potřeb - hygienické potřeby, zdravotnická péče včetně služeb psychologických, příspěvek na stravu (většinou si zde lidé mohou sami vařit). Lidské potřeby nejsou jen spánek, jídlo, ale také psychická vyrovnanost a zábava, proto se SUZ snaží zachovat volnočasové aktivity, které provozují jak její zaměstnanci, tak jako subdodávku některé neziskové organizace z okolí pobytových středisek. Právní a sociální poradenství je poskytováno zaměstnanci SUZ, ale také zástupci nevládních neziskových organizací. Někteří lidé přicházejí do České republiky nelegálně, utíkají před spravedlností nebo se během pobytu dopustí trestného činu. Pro zajištění cizinců v těchto a podobných situacích (z důvodu neoprávněného vstupu na území, řízení o správním vyhoštění apod.) existuje na území ČR několik tzv. zařízení pro zajištění cizinců. Tato zařízení jsou provozována v Bělé pod Bezdězem a v Poštorné. V těchto zařízeních se nachází lidé, kteří jsou v rozporu s českou legislativou, zde jim je primárně zajištěno ubytování a strava.

A CO PO AZYLU?

Když je žadateli azyl udělen, stát pro něho v rámci Státního integračního programu (SIP) má připravenu trojí podporu, která by mu měla pomoct zlepšit integraci do české společnosti. Konkrétně se tedy jedná o výuku češtiny, která je pro azylanty zajišťována bezplatně. Druhá možnost podpory je pomoc při uplatnění na trhu práce.

TÉMA Lidé se snaží žít v nové společnosti, většinou mají zajištěny nejzákladnější životní potřeby, zároveň ale mají velmi omezenou možnost pracovat. Třetím bodem je zajištění bydlení a podpora v hledání ubytování. Nesnadnou situaci v hledání ubytování pomáhají řešit v rámci svých sociálních služeb neziskové organizace. Osobám, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana a které vstoupily do Státního integračního programu (SIP) a požádaly o dočasné ubytování v integračním středisku slouží Integrační azylová střediska. Doba zde strávená je omezena maximálně na 18 měsíců a slouží především k osvojení českého jazyka a získání samostatného bydlení a zaměstnání. Integrační azylová střediska se nacházejí v Jaroměři, Předlicích, Brně a v České Lípě. Zcela nově byla zřízena tzv. Centra na podporu integrace cizinců provozovaná SUZ MV (v Ostravě, Pardubicích, Zlíně, Plzni, Liberci, Karlových Varech, Českých Budějovicích a Olomouci), která mají za cíl vytvořit prostor pro dlouhodobou a koncepční podporu integrace cizinců. Ta nyní poskytují služby jako například kurzy českého jazyka či sociokulturní kurzy, právní poradenství, internetové pracoviště či knihovnu. Provozovaná centra jsou svým charakterem obdobou služeb, které poskytuje neziskový sektor, zároveň se ale snaží řešit problematiku systémově, přičemž v hojném počtu využívají právě služeb neziskových organizací, které mají větší a dlouhodobější zkušenosti. Kromě toho jsou tu dvě centra, která nespadají pod SUZ MV. Provozovatelem centra v Brně je Jihomoravský kraj ve spolupráci s pěti neziskovými organizacemi a centrum v Ústí nad Labem provozuje Poradna pro integraci o.s.

JAK ZAŘÍZENÍ SUZ HOSPODAŘÍ

Podle poslední výroční zprávy hospodařila SUZ v roce 2009 s finančními prostředky ve výši zhruba 314 milionů korun. Níže uvedený graf sleduje celkové výdaje SUZ v letech 2005 až 2009. Je zde vidět, že od roku 2006 celkové výdaje postupně klesají. Tento trend je způsoben na jedné straně nižšími počty

10

І

výdajů na celkovém vynaloženém finančním obnosu znázorňuje následující graf.

Skladba výdajů SUZ v roce 2009 (v %). Zdroj: Výroční zpráva SUZ 2009, www.suz.cz

Je patrné, že převážná většina prostředků se týká běžného chodu zařízení SUZ, tzn. služeb poskytovaných žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, zajištěným a ubytovaným cizincům a azylantům (ubytování, strava, kapesné atd.), a dále např. energie, plateb za zajištění ostrahy v zařízeních, nájmů, mezd zaměstnanců SUZ apod. Do provozních výdajů se řadí rovněž příspěvky obcím, na jejichž území jsou umístěna zařízení SUZ. Zhruba 4 % tvoří investiční výdaje, které byly vynaloženy v rámci programů reprodukce majetku, a stejný podíl pak připadá i na spolufinancování „evropských“ projektů. V roce 2009 SUZ realizovala celkem osm projektů spolufinancovaných z fondů EU.

ROLE NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ

Jak v tomto koloběhu působí neziskové organizace? Jejich role je značně omezená ve smyslu podmíněnosti většiny aktivit právě spoluprací s Ministerstvem vnitra a SUZ. Neziskové organizace jsou odkázány kromě státních peněz (které přerozděluje většinou ministerstvo) na finance plynoucí z evropských dotací, které nicméně dle současného nastavení rovněž přerozděluje ministerstvo, což bývá předmětem kritiky z řad části odborné veřejnosti i samotných neziskových organizací. Je zde cítit určitá míra usměrňování aktivit neziskových organizací.

ZÁVĚR

Výdaje SUZ v letech 2005 – 2009 (v tis. Kč). Zdroj: Výroční zprávy SUZ, www.suz.cz

klientů, na druhé straně pak realizací úsporných opatření, ke kterým je v současné době nucena přistoupit většina organizací veřejného sektoru. Co se týče zdrojů financování, převážná část prostředků k zabezpečení činností SUZ je kryta ze státního rozpočtu. V posledních několika letech jsou mimo to využívány i jiné zdroje financování, a to zejména fondy Evropské unie. Podíl jednotlivých typů

Vypadá to, že SUZ je připravena reagovat na jakýkoli stav počtu, přílivu a odlivu cizinců. Počet zařízení se snižuje s návazností na další restriktivní novely cizineckého zákona, i zákona o azylu. Co se bude dít v budoucnosti, je otázka, na kterou odpoví jen čas. Útěchou může být fakt, že i přes veškeré škrty SUZ zachovává většinu služeb ve všech výše zmíněných zařízeních, zejména volnočasové aktivity, což se doufejme jen tak nezmění. Jana Doláková a Radka Vejrychová Jana Doláková je absolventkou Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Radka Vejrychová je koordinátorkou programu Společně k rozmanitosti v NESEHNUTÍ.

І

GLOSA

11

HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET

Česká média hrají na dvojí strunu. Strunu provinciality a strunu senzacechtivosti, pokud možno katastrofické. Dechberoucí dění na Předním východě je zajímá pouze do té chvíle, kdy už zase Češi mohou vyjet bezpečně se povalovat na egyptské pláže, nerušeni tamním revolučním děním, z dramatických událostí pak registrují pouze ty, na jejichž explicitní negativnost lze nalákat čtenáře. Pozitivní zprávy příliš nevydělávají. Nositelé dobrých příkladů a nefalšovaní hrdinové také ne, v Čechách zaručeně ještě méně. Hrdinové a rytíři holt patří už jen do virtuálního světa počítačových her …

-----------------------------------„Pozitivní zprávy příliš nevydělávají. Nositelé dobrých příkladů a nefalšovaní hrdinové také ne, v Čechách zaručeně ještě méně. “ -----------------------------------V nedávné době jsme však s potěšením mohli zaznamenat hned několik reálných hrdinů. Pocházejí z různých koutů světa, z různých kultur, avšak jedno mají společné. Ač jejich osudy jsou pohnuté, někdy až tragické, přece jen v sobě nesou poselství naděje. Jedním z nich je Bradley Manning, americký vojín, který je již několik měsíců držen v tuhém vojenském vězení za to, že serveru Wikileaks údajně dodal americké diplomatické kabelogramy, zejména však odhalil špinavé prádlo americké armády – totiž video zachycující masakr civilistů a novinářů v Iráku spáchaný posádkou amerického vojenského vrtulníku. Tedy nevítané informace, jaké by vojenští pánové kdekoliv na světě nejraději zametli pod stůl. Kauza je o to bizarnější, že se odehrává ve Spojených státech – zemi tolik zdůrazňující občanské ctnosti, a navíc za vlády reformním charismatem ověnčené Obamovy administrativy. Manning je držen ve středověkých podmínkách na samotce s přísným režimem, část dne dokonce v okovech. Mnoha lidmi i organizacemi je považován za vězně svědomí, podmínky jeho věznění jsou hodnoceny jako psychické i fyzické mučení. Lze předpokládat, že tento ostře sledovaný vězeň jistě není obětí záměrné vládní zlovůle, ale za složité vnitropolitické situace spíše obětním beránkem „patriotickým“ jestřábům, kteří s ohledem na Obamovy domácí neúspěchy nabývají znovu vrchu. Buď jak buď, trestáním občanů za to, že odvážně upozorňují na nepravost, což je – jak sám Manning zdůrazňuje – ten skutečný patriotismus, se Amerika dostává na úroveň totalitního státu, v němž je kritika poměrů nikoliv veřejnou ctností, ale trestným činem. A na tomto nelichotivém faktu nic nemůže změnit ani skutečnost, že podle posledních zpráv byly pod tlakem domácího i zahraničního veřejného mínění podmínky Manningovy vazby zmírněny. Své o tom ví i Aj Wej-wej, všestranný čínský avantgardní umělec, jehož policie zadržela přímo na letišti před vyces-

továním z Číny. Ačkoliv jako architekt se Aj Wej-wej podílel na budování oslnivých čínských olympijských stadionů, pro svou kritiku čínského režimu, zejména nezákonného vysídlování obyvatel v důsledku budování megastaveb v čínských velkoměstech, upadl v nemilost. Pod odstrašujícím dojmem arabských revolucí čínští soudruzi odhodili liberální tvář a rozhodli se nic neponechat náhodě. Na proskripčních seznamech se ocitají prominentní disidenti, občanští aktivisté i příznivci neregistrovaných, zejména křesťanských církví. Zatímco Bradley Manning i Aj Wej-wej mají šanci, že budou jednou znovu žít jako svobodní lidé, poslední z lidí, které bych rád připomněl, je již na druhém břehu. Pákistánský ministr pro záležitosti menšin Šabház Bhattí byl jediným křesťanem v současné vládě a statečně vystupoval proti diskriminaci křesťanů ve své zemi, zejména proti uplatňování absurdního zákona proti rouhání v souvislosti s případem křesťanky Asii Bibi odsouzené k trestu smrti. Poté, co byl z téhož důvodu krátce před ním zavražděn paňdžábský guvernér Salmán Tasír, bylo Bhattímu dobře jasné, kdo další je na řadě. Tušil, že bude zabit a dokonce natočil s reportéry BBC interview, které mělo být odvysíláno až po jeho smrti. Na Bhattím je imponující, že ačkoliv dobře věděl, co ho čeká, přesto se nevzdal svých postojů a neustoupil sílícímu tlaku islamistů. V pamětihodném interview prohlásil doslova: „Radši zemřu při prosazování správných principů, než abych dělal kompromisy kvůli výhružkám.“ Uprostřed malicherných her o peníze a moc, které se hrají v české kotlině, působí takový člověk jako zjevení z jiného světa. Není ani tolik podstatné to, že Bhattí byl křesťan, který hájil práva svých souvěrců v radikálně se islamizujícím Pákistánu. Teoreticky si můžeme představit i zemi, kde by to mohlo být naopak. Podstatné však je, že jako zodpovědný státník hájil své spoluobčany před diskriminací, před porušováním základního práva na svobodu svědomí. Kdyby se ceny jako Homo homini nebo Nobelova cena míru udělovaly také in memoriam, bez váhání bych hlasoval pro zavražděného ministra. Jeho příklad je imponující nejen pro polozhroucenou pakistánskou společnost, ale i pro náš přejezený západní svět, kde se v podstatě máme tak dobře, že už nám o nic nejde a na ničem nezáleží. Jeho rozstřílený automobil nám připomíná, že dějiny ještě neskončily, že rozhodování mezi dobrem a zlem je každodenní volbou a že jsou na světě věci, za které se ručí i vlastním životem. Na to bychom neměli zapomínat i v našem postmoderním disneylandu, kde principy většiny politiků rozleptá dobře naditá obálka, natož aby je hájili až do prolití vlastní krve … Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

KOSOVO

OSUDY DVOU KOSOVSKÝCH ŽEN:

12

І

DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT

Válečný konflikt na Kosovu na jaře roku 1999 vyvolal jednu z největších běženeckých vln na konci 20. století. Během bombardování opustilo své domovy přibližně 800 000 kosovských Albánců a 100 000 Srbů. V článku jsou představeny příběhy dvou kosovských žen ve věku okolo třiceti let, které jsou rozdílné národnosti (srbská, albánská) i vyznání (pravoslavná křesťanka, muslimka). Tyto ženy odešly v důsledku kosovského konfliktu a následného bombardování v roce 1999. Popisují své osobní zkušenosti, důvody k odchodu, postoje k bombardování a názory na současnou situaci.

životní situaci v důsledku válečného konfliktu. Srbka A.P., komentuje konec války slovy: „Jak skončilo bombardování, začala přicházet KFOR [Kosovo Force, mezinárodní jednotky v Kosovu], mezinárodní armáda, tak začali přicházet Albánci z Albánie. A prostě vchazovali do bytu, lidi mlátili. Byly prostě horší ty tři dny po bombardování než to bombardování. Pro nás tam ten život skončil.“ Důvody odchodu Ireny, Albánky, neměly s válkou na první pohled mnoho společného, odešla především kvůli dceři, aby ji mohla zajistit lepší budoucnost. Také vychovávat dceru jako svobodná matka není v muslimském prostředí běžné a: „Kvůli malé… Měla jsem deprese, tak, tak. Nemohla jsem pracovat, s miminkem je to těžké… Musela jsem odejít, lidi si povídali, ukazovali. Není jako tady, někde jo, ale mentalita je jiná.“ Z odpovědí na první otázky vyplynuly další, které se vztahovaly k činnostem, které za války ženy dělaly. Zda se jí přímo účastnily nebo byly jen pozorovatelky. A. P., která do války vstoupila jako dobrovolnice, necítila dluh vůči zemi, jak by se dalo vzhledem k její národnosti domnívat, ale kvůli svému domu nechtěla ztratit to jediné, co měla, ODCHOD Z RODNÉ ZEMĚ dům se pro ni rovná rodina. Ve válce vykonávala vše, co Obě ženy pochází z Kosovа, konkrétní místa jejich bylo třeba, od čištění zbraní a služby v kuchyni po samotpobytu souvisela s jejich národností. Moje první otázky né kladení min. I když byla v armádě jedinou ženou, tak směřovaly k důvodu jejich odchodu, prvotnímu impulsu, se nesetkala s šikanou nebo diskriminací vzhledem k pohlaa situaci, která jejich odchod provázela. Zda byl odchod ví. Ona sama zraněná nebyla, několik jejich spolubojovnídobrovolný nebo z důvodů vnějších okolností. Jako důvod ků ale zraněno bylo a někteří později zraněním podlehli. k odchodu z Kosova obě ženy shodně označily neúnosnou K samotné účasti ve válce vypráví: „Byla jsem na první linii a tam jsem pomáhala se vším. Třeba pokládat miny, držet stráž, čistit zbraně. Všechno, co bylo nutny jsem dělala. Jen jsem se neúčastnila boje. Taky jsme házeli bomby [česky granát], dva kilometry v Albánii. To byl boj z očí do očí. Oni hodili nám, my jim.“ U druhé ženy, která utíkala, mě zajímaly okolnosti její cesty. Snažila se spolu s některými členy své rodiny dostat do Makedonie, k hranicím přišli již po jejím uzavření. Jedinou možností byly autobusy, které převážely uprchlíky načerno. Největším problém podle jejích slov byly peníze, vaše možnosti se odvíjely od množství vašich peněz. Cítila odpovědnost za své neteře a švagrovou, proto během jejich útěku by se dalo říci, že zastávala mužskou úlohu. Když došlo na Kosovští uprchlíci prchající do Makedonie (FYROM), 1. března 1999. Zdroj: www.flickr.com setkání se skupinou srbských bojovK migracím obyvatel na Kosovu docházelo celá staletí. V průběhu 20. století se situace začala vyostřovat a kulminovala po zahájení bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí (NATO) v roce 1999. K odchodu obyvatel dochází dodnes. V současnosti je převážně na vině hospodářská situace. Během 20. století také začalo docházet k výraznému poklesu počtu srbského obyvatelstva. Jedním z důvodů je vysoká porodnost u kosovských Albánců a neustály odchod Srbů. Mladší z žen s iniciály A.P. je srbské národnosti a pravoslavného vyznání, starší žena Odeta je kosovská Albánka muslimského vyznání. V rámci autentičnosti a demonstrace úrovně znalosti českého jazyka respondentek jsou ukázky z rozhovorů přepsány i s gramatickými chybami. Rozhovory probíhaly v češtině, byla nabídnuta možnost vést rozhovor v srbském jazyce, ale ani jedna z žen nechtěla. Jako hlavní důvod uvedly, že umějí výborně česky a vést rozhovor v tomto jazyce proto pro ně není problém.

І

REFLEXE

13

Ilustrační foto. Alex. E. Proimos, 2009. Zdroj: www.flickr.com

níků, udělala vše pro rodinu, aby ji ochránila. „A stalo se to, byla jsem znásilněna. Člověk je tvrdší než kámen. Těžko bylo, ale člověk vydrží, víc než si myslí...,“ vypovídá paní Odeta. Vzhledem k tomu, že obě ženy odešly z válečných důvodů, ať už bezprostředně po jejím skončení nebo po několika letech, zajímalo mě, co se dělo v prvních dnech po válce. Zde se odpovědi výrazně lišily v závislosti na národnosti. A.P. se domnívá, že návrat nebyl možný především kvůli její přímé účasti ve válce. „Je to kvůli mojí účasti v armádě, jen kvůli tomu. Nikdo nezapomíná. Nenávist je velmi silná. Když jsme museli odejít, tak jediné, co nám sousedi, se kterými nás dělila jedna zeď, řekli, ať vám Bůh pomůže,“ vypovídá. Zatímco Srbka tedy musela odejít ihned, Albánka k odchodu nucena nebyla. Přinutily jí okolnosti, které se staly za války, jedná se především o to, že byla znásilněna a posléze se jí narodila dcera. Vypovídá, že v jejím původním prostředí to bylo něco nemyslitelné a byla to hanba pro celou rodinu. Zde je důležité zmínit, že tato žena pochází ze vzdělané rodiny, která ji nezavrhla, ale naopak ji podpořila a formou finanční ji podporuje stále: „… odešla jsem jenom já, oni mohli zůstat. Beze mě nemají problémy, nejsou drby. Oni nepotřebují odejít. Mají práci... Jezdí jako turisti za mnou.“ Osudy nejbližších rodinných příslušníků a přátel se lišily v závislosti na národnosti. Žena srbské národnosti vyprávěla o hromadném odchodu všech Srbů z jejího okolí. Ti odešli buď do zahraničí nebo do jiné části Kosova, neví o nikom, kdo by se vrátil do předválečného místa bydliště. Její matka žije stále na Kosovu, ale ne v příliš dobrých podmínkách, bratr odešel trvale do Srbska. Naopak rodina druhé ženy žije stále na Kosovu, většina rodinných příslušníků má práci a díky tomu mohou

podporovat i ji. Obě zůstaly v kontaktu se svými rodinnými příslušníky. Rodina je pro mě velmi důležitá i přes velkou vzdálenost. Odpovědi byly takřka totožné. „Ano, ano, ano. S bratrem hlavně. Brat internet nemá, tak jsme v kontaktu přes jednoho kamaráda, brácha řekne, co má a jak se má. Já řeknu, co mám a tak to funguje.“, „Mám internet. Přes skype, oni mi posílají peníze. Jinak bych to nezvládla, oni mi posílají z Kosova.“

VÝBĚR ZEMĚ A MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ

Důvody výběru České republiky jsou v případě obou žen netradiční. Mladší žena, jak sama s trochou nadsázky řekla, šla do České republiky kvůli muži. I když se dávno rozešli, tak zde již zůstala. Druhá žena původně chtěla do severní Evropy, ale v té době neměla šanci na získání azylu, tak jí známí doporučili Českou republiku. Jak ale sama říká, je zde velice spokojená a má vše, co potřebuje: „Tam, kde jsem měla nějaky známi, už nedávali azyl. Švýcarsko, Německo. Potom mi říkali, že Česka není špatná a poskytuje azyl.“ S příchodem a pobytem souvisela i otázka na koho se obrátit v případě problémů, otázek či komplikací. V České republice působí řada neziskových organizací, které nabízí kurzy češtiny, právní pomoc a mnoho dalších služeb zdarma. Zatímco žena srbské národnosti neměla o existenci organizací tušení a byla překvapená, druhá žena využila a stále využívá možnosti, které jí organizace nabízejí. V současnosti se jedná především o kurzy českého jazyka a právní pomoc s žádostí o občanství: „Vždycky jsem se měla na koho obrátit. Moc mi pomohly Bára a Klára z OPU [Organizace pro pomoc uprchlíkům]. Jsou jako moje druhá rodina. Chodim do SOZE [Sdružení občanů zabývajících

REFLEXE se emigranty] na češtinu.“ Neochota ze strany cizinecké policie se dá chápat jako obrana před velkým množstvím cizinců, budoucích žadatelů. Podle A.P. je na vině i malá informovanost: „Netušila jsem, že tady je někdo, kdo mi pomůže, poradí i právník. Nevěděla jsem, že můžu přijít třeba i sem na azyl a zažádat o pomoc. Třeba i skrz vízum, že to není jen pro nově příchozí. Malá informovanost, na cizinecké policii vám nikdo neporadí a neřekne, kam můžete jít. Nikdo mi neřekl, že můžu změnit vízum, jak ho prodloužit.“ Po svém příchodu řešily obě ženy rozdílné problémy, zatímco mladší z žen chtěla sehnat zaměstnání, druhá byla nemocná. Svou budoucnost plánují obě ženy naprosto odlišně. Jedna čeká na vyřízení potřebných dokumentů do Srbska, kde žije její bratr. Podle jejích slov domov má tam, kde žije její rodina a tou je v současnosti pro ni především její bratr. Její matka žije na Kosovu a nechce to měnit, pořád doufá ve změnu situace. Sama A.P. svoje nejbližší plány zhodnotila slovy: „Chci se vrátit do Srbije [Srbsko]. Chtěla bych i na Kosovo, ale tam pro mě šance neexistuje. Albánci nikdy nezapomenou.“ Druhá si chce zažádat o občanství ČR příští rok a již zde trvale zůstat. Neustále se snaží zlepšit svoji znalost českého jazyka a co nejlépe se integrovat do společnosti. Jako hlavní důvod udává především budoucnost své dcery, dbá na její znalost albánského jazyka, aby měla v budoucnu co největší možnosti. Nad svoji vlastní budoucností zatím nepřemýšlí, je nemocná, tak prvořadé jsou pro ni návštěvy lékařů. „Taky ji platím angličtinu, aby měla co největší možnosti. Budoucnost, to co já už nemůžu mít. Tady v Česku je naše ambasáda. Třeba jednou…, zasnila se paní Odeta.

CO BUDE DÁL?

Největším překvapením pro mě byly odpovědi na otázku, která se týkala současné situace na Kosovu, především vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Zatímco ženě srbské národností na tom podle jejích slov nezáleží a

14

І

řešení vidí v tom, že už se nikdo nebude vracet k tomu, co bylo, ale musí se dívat do budoucna. Kosovo si chce uchovat ve vzpomínkách takové, jaké ho znala před válkou. Nechce se zklamat: „Víte co, mě je to jedno. Fakt jedno, ztratila jsem všechno, co jsem měla. Hrob mýho oca [srbsky otec] už nikdy neuvidím. Tak je mi to jedno. Moja máma furt žije v tom, že se to zlepší, co se mě týče, ať shoří celé Kosovo. Už to nikdy nebude, jak to bylo. Když je tady ten papír popsaný, už nikdy nebude bílý, vždy tam zůstanou čárky. A co já mám, jít tam a zklamat se? Jít do kostela, který je shořený a zklamat? Na hřbitov, který je rozbitý? Já jsem o tom slyšela nechci to vidět. Lidi jsou blázni, mají se dát konečně dohromady a začít žít a ne žít ve vzpomínkách. Mě je to jedno…“ Albánka zastává názor, že Kosovo není na samostatnost připravené. Nemyslí si, že vyhlášení samostatnosti k něčemu pomohlo. Dle jejích slov stále není práce, někde ani voda či elektřina a vláda myslí na svoje židle, nikoliv na lidi. Ale řešením podle ní není ani společný stát se Srby. „Jsem pro samostatnost, ale vláda musí otevřít oči a nemyslet jen na svoje židle. Dělat něco pro lidi, ne pro sebe. Vláda nemůže udělat, co chce... Válka byla a bylo špatně, ale teď není lépe.“ V jejích slovech je ale znát i negativní postoj k Srbům, když současnou situaci komentuje slovy: „Teď máme svobodu a nemusíme se bát.“ Názory na samostatnost Kosova se i po třech letech od vyhlášení nezávislosti stále liší i u samotných kosovských obyvatel. Problém migrace zůstává v této oblasti stále aktuální. Otázkou zůstává, co by se muselo stát, aby se situace změnila. Spravila by to jednotná národnost? Či trvalý dohled mezinárodních sil? Zdá se, že ideální řešení, které by trvale ukončilo kosovskou otázku, neexistuje. Ne nadarmo bývá Kosovo nazýváno sudem prachu… Zuzana Lužná Autorka studuje Balkanistiku na FF MU

Oblast Kosova se nachází ve střední části Balkánského poloostrova. Na severu a východu hraničí se Srbskem, na jihu s Makedonií a Albánií a na západě s Černou Horou. Hlavním městem je Priština. Počtem obyvatel (2,1 mil.) je Kosovo srovnatelné např. se Slovinskem, avšak jeho rozloha je dvakrát tak menší (10 tis. km2). Národnostně je tvořeno většinou Albánců (89%) a menšinou Srbů (6%), kteří se nacházejí především na severu země kolem města Mitrovica a na jihovýchodě podél hranic se Srbskem a Makedonií. Kosovo bylo autonomní provincií Srbska do roku 1989, kdy Bělehrad (tehdy hlavní město Socialistické federativní republiky Jugoslávie) zrušil jeho autonomní status. Během 90. let se pak kosovští Albánci snažili obnovit samostatnost. V roce 1990 se pokusili o vyhlášení nezávislosti na ústřední srbské vládě, avšak jejich úsilí bylo potlačeno. Následně aktivní hnutí se snažilo dosáhnout autonomie fakticky, např. zakládáním albánských škol a univerzit (srbskou vládou bylo zakázáno vyučovat na školách v albánštině). Důležitou událostí bylo uzavření Daytonské dohody z roku 1995, která potvrzovala rozpad Jugoslávie, avšak Kosovu nepřinesla vyhlídku získání samostatnosti, což umocnilo odpor Albánců (vznikla tak Kosovská osvobozenecká armáda – UÇK, která zahájila ozbrojený útok vůči Srbům). V roce 1998 provedla srbská vláda policejní a vojenské akce v Kosovu, které měly za cíl zabránit separatistickým požadavkům Albánců. Výsledkem bylo mnoho obětí na straně albánských civilistů a silné vyostření situace. Diplomatické snahy o urovnání vzniklého konfliktu neměly úspěch, a proto NATO zahájila v roce 1999 vojenskou akci proti Srbsku, která byla odůvodňována tzv. koncepcí humanitární intervence. Po ukončení vojenského zásahu, kdy Srbsko v čele se Slobodanem Miloševičem definitivně kapitulovalo, přijala v roce 1999 Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1244, podle které mělo být území Kosova spravováno administrací OSN UNMIK (United Nations Mission in Kosovo). V roce 2007 byla správa UNMIK nahrazena policejní a správní misí Evropské unie (EULEX). Dne 17. února 2008 byla kosovským parlamentem vyhlášena nezávislost Kosova na Srbsku. Kosovo jako samostatný stát zatím (k únoru 2010) uznalo 75 zemí, mezi nimi např. USA, Velká Británie, Francie, ČR, ale i bývalí spojenci Srbska, Makedonie a Černá Hora. Mezi státy, které Kosovo neuznaly, patří např. Srbsko, Rusko či Slovensko. Spory o legálnost vyhlášení samostatnosti Kosova došly až před Mezinárodní soudní dvůr, který v polovině roku 2010 neshledal porušení mezinárodního práva a potvrdil tak postup kosovského parlamentu. Během kosovského konfliktu, který byl provázen rozsáhlou uprchlickou krizí, došlo k nucenému odchodu přes 800 tisíc Albánců a 100 tisíc Srbů. Většina z těchto uprchlíků našla útočiště v okolních státech, ale i v zemích EU.

І

15

KOSOVO

VÁCLAV ŠTĚPÁNEK: JEN TĚŽKO DNES ZJISTÍME,

JAK TO VŠECHNO BYLO

Na následujících stranách si můžete přečíst rozhovor s Václavem Štěpánkem, balkanistou působícím na Ústavu slavistiky Filosofické fakulty MU při kabinetu balkanistiky. Kromě dlouholetého odborného zájmu o oblast Balkánu, slovanských jazyků a literatury, působil rovněž jako novinář. V roce 1999, kdy vrcholil kosovský konflikt, působil jako lektor českého jazyka na Katedře slavistiky Filologické fakulty Bělehradské univerzity. Zuzana Lužná mu položila otázky týkající se okolností konfliktu v Kosovu, jím vyvolané uprchlické vlny i současného směřování země po vyhlášení nezávislosti. Jaké bylo Vaše působení na Balkáně v roce 1999? Působil jsem jako lektor českého jazyka na Katedře slavistiky Filologické fakulty Bělehradské univerzity. Ale dlouho jsem před tím působil jako novinář, byl jsem redaktor časopisu Věda a život a poté, po roce 1989, v redakci politického deníku Lidové demokracie. Jsem vystudovaný balkanolog, proto jsem mohl informovat o tehdejším dění. Na kterých místech jste se pohyboval? Působil jsem v Bělehradě. Byl jsem dlouho jediný člověk z bývalého Československa, který působil přímo na místě, podával zprávy a informoval přímo z Bělehradu. Samotnému bombardování předcházel masakr v Račaku1, který vlastně dodnes nebyl vyšetřen. Jaký je Váš názor na tuto událost? Na masakr v Račaku jsou rozporuplné názory. Celá situace byla snadno politicky zneužitelná. Celá pozorovací mise měla velkou slabost, a to ve vedení, v jehož čele stál Wiliam Walker, kterého provázela špatná pověst z jeho předcházejících misí v Latinské Americe. Američané zaujali jednostranný pohled, aniž by se řádně informovali o dané situaci. Podle mého názoru se jednalo o zinscenovanou událost pro pozorovací misi, aby o tom mohli následně informovat. Guerilly (bojové skupiny, pozn. red.) obětovaly i vlastní lidi, aby dosáhly svých cílů. Vše nebylo v pořádku, proto se domnívám, že šlo o inscenaci. Dalo se podle Vás bombardování v roce 1999 zabránit? Existovala reálná možnost domluvy na jednání v Rambouillet2, které začalo šestého února? Dalo by se domnívat, že to vše bylo jen na oko a čistotu svědomí Američanů a NATO a o všem bylo rozhodnuto dávno předem? Dalo, vždy se dá krajním možnostem zabránit. Samotné bombardování byla nejkrajnější možnost. Ono je totiž jednat a jednat. Na jednání, která probíhala v Rambouillet a která se později přesunula do Paříže, se mělo říct: „Budete tady tak dlouho, dokud se nedomluvíte.“ Ve smlouvě, která byla oběma stranám předložena, se nedávalo možnost něco změnit. Samotný návrh mírové smlouvy byl prospěšnější pro Srbsko než Kosovo, které zastupoval v té době ještě neznámý velitel UÇK (Kosovské osvobozenecké armády) Hashim Thaçi. Kosovu podmínky uvedené v návrhu nevyhovovaly. Ale na nátlak Madeleine Albrightové byla smlouva podepsána. Bylo to výhodnější pro Srbsko, protože nechávalo území Kosova pod správou Jugoslávie. Neexistoval žádný plán na uznání nezávislosti.

Otec a syn v kosovském uprchlickém táboře v Makedonii (FYROM), 1999. Zdroj: www.flickr.com

Jaký je Váš postoj k uznání nezávislosti Kosova? Myslím, že ještě není připravené na samostatné fungování a je závislé na pomoci jiných států. Setkala jsem se i s Albánci, kteří souhlasí s tímto názorem. Pomohla by změna vedení v čele státu? Nebo to je záležitost několika následujících generací? To není jednoznačné, jedná se o rozporuplnou situaci. Na jedné straně je Kosovo již od roku devadesát devět mimo jurisdikci Srbska, mění se etnická situace díky etnickým čistkám, které bohužel po bombardování často probíhaly i za nečinného přihlížení jednotek KFOR a mise OSN. Není možnost návratu k situaci, která byla na Kosovu před bombardováním. Není šance, i vzhledem ke složení obyvatelstva, k návratu pod srbskou správu. Ale zase na druhou stranu se nemělo na vyhlášení nezávislosti spěchat. Tato situace se neměla uspěchat. Lidé nemají práci, není infrastruktura a soběstačná ekonomika. Kosovo ještě není připravené na samostatné fungování, aby mohlo vzít osud do vlastních rukou. Jak Vy nahlížíte na samotné události na Kosovu? Lze vůbec zaujmout neutrální stanovisko? Media mnohdy podávala značně zkreslený obraz o tehdejší situaci. Některá zaujímala protisrbské stanovisko. Některé události byly opomíjeny, jiné prezentovány jinak. Lze vůbec zjistit, jak to ve skutečnosti bylo? Jen těžko dnes zjistíme, jak to všechno bylo. Chování některých politických elit bylo trestuhodné, ani jedna si nemůže dát své chování za rámeček. Využívaly situace a některých událostí ve svůj prospěch. UÇK prezentovala letecké útoky NATO jako pomoc od spojenců. Média

ROZHOVOR

16

І

K exodu albánského obyvatelstva začalo docházet až po začátku bombardování, částečně pod nátlakem srbských policejních sil a bezesporu i paravojenských bojůvek, částečně i v důsledku dezinformací. Albánci odcházeli do Albánie, Makedonie a na Černou Horu. Problémem Makedonie a Černé Hory je jejich rozloha. Jedná se o malé státy a když tam přijde čtyřicet tisíc běženců, změní se celá etnická situace. Proto není divu, že tyto státy se brání přílivu uprchlíků. V Makedonii dochází k tomu, k čemu na Kosovu. Albánci začínají získávat převahu a není divu, že se tyto menšiny dožadují svých práv.

Den nezávislosti Kosova, 17.2.2008, Priština. Zdroj: www.flickr.com

nepodávala objektivní, nýbrž selektivní pravdu. Již dříve byly některé události prezentovány jinak a dávány například za vinu Srbům, i když se později ukázalo, že to bylo jinak, například útok na sarajevském tržišti v Markale. Útok byl připsán bosenským Srbům, ten ale měli zřejmě na svědomí muslimové. Jak řešit otázku bojujících lidí. Jak s nimi po válce naložit, soudit je jako válečné zločince? Něco jiného je běžný boj konvenčními prostředky, při němž bohužel umírá mnoho lidí, často i civilistů, něco jiného však válečné zločiny. Válečné zločince je nutno soudit jako válečné zločince. Válečné zločiny, to jsou ta největší zvěrstva, popravy bez soudů, masakry, znásilňování… Podle mé jedné respondentky, která je národností Albánka, žádné etnické čistky neprobíhaly a jedná se o výmysl Srbů. Na druhou stranu, jak si vysvětlit neustálý odliv srbského obyvatelstva? Je to jen důsledek většiny albánského obyvatelstva nebo tam opravdu dochází k útlaku srbské menšiny? Co si myslíte o současné situaci? O neustále klesajícím počtu srbských obyvatel na Kosovu? Pokud jde o srbské etnikum, to po skončení bombardování odcházelo mj. i ze strachu života v mninoritě uzavřené do ghet. Kdo mohl, takovéto situaci se vyhnul. Není to plnohodnotný život. Představte si bydlet tady kousek od Brna, v Bedřichovicích. Nemůžete často ani na své pole, a do sousedních, dva kilometry vzdálených Šlapanic, se nedostanete bez ozbrojeného doprovodu. Jste plně závislí na humanitární pomoci. Proto není divu, že všichni uvažují o odchodu, někteří se k tomu i odhodlají. Záleží jaké máte možnosti kam odejít. Není totiž lehké všecho nechat a odejít do neznáma. Nátlak na srbskou menšinu byl ovšem na Kosovu již od šedesátých let a ke konci století se zintenzívnil. Jaká byla situace kolem uprchlíků z Kosova v roce 1999? Kam nejčastěji odcházeli? Byly okolní země připraveny na příchod uprchlíků?

Lišil se přístup k uprchlíkům na základě jejich národní příslušnosti? Přístup se určitě lišil. Srbové v prvních měsících bombardování neměli nárok na humanitární pomoc. Žádné se jim nedostávalo. Například politicky zmanipulovaná byla tzv. humanitární pomoc české organizace Člověk v tísni, která zase často zcela vědomě končila v rukou extremistických skupin. Takže docházelo k tomu, že pomoc se nedostávala potřebným, ale mohla skončit v rukou elit a bojovníků, kteří ji zneužili. Jaké byly možnosti repatriace? Existovala zde tato možnost nebo to situace nedovolovala? Často žijí s pocitem, že se již nikdy nevrátí, a že ani netuší, co se stalo s jejich domovy. Ze Západu se lidé takřka bez výjimky vraceli zpět na Kosovo, tedy pokud se ekonomicky neuchytili. Také se vraceli po skončení bombardování na Kosovo zpět z Albánie. V Albánii to pro mě nebylo lepší, Kosovo bylo v průběhu celého dvacátého století ekonomicky vyspělejší než Albánie. Jižní Albánie na tom byla lépe než zbytek regionu, ale dalším faktem je, že na Kosovu žijí Ghegové [dialekt albánského jazyka používaný v severní Albánii], kteří se na tosském jihu Albánie jen těžko uchytí. Jaký vliv na odchod obyvatel má současná situace na Kosovu? Hospodářská situace, ve školství a zdravotnictví? V současnosti odcházejí lidé z Kosova pravděpodobně ze tří důvodů. Prvním typem jsou ti, kteří jsou členy drogových a jiných kriminálních gangů a přicházejí dále do Evropy kvůli zakládání poboček zločineckých organizací. Další jsou lidé, kteří jsou pronásledováni UÇK, lidé, kteří mají smířlivý přístup a radikály z UÇK jsou pokládáni za zrádce. A ti poslední přicházejí z výše zmíněných ekonomických důvodů. Současná hospodářská situace na Kosovu je velmi nestabilní, lidé nemají práci. Kosovo patří mezi nejvíce přelidněné státy dnešní Evropy. Zuzana Lužná Autorka studuje Balkanistiku na FF MU

1

2

V kosovské vesnici Račak došlo 15. ledna 1999 k dodnes ne zcela objasněnému masakru 45 Albánců. Útok se přisuzoval srbským ozbrojeným silám a byl jedním z impulsů pro následnou intervenci sil NATO v březnu 1999. [pozn. red.] Na francouzském zámku Rambouillet nedaleko Paříže probíhala v únoru 1999 mírová konference o řešení kosovské krize. Za mezinárodní asistence se na ní sešli představitelé Srbska i kosovských Albánců, po 17 dnech ale jednání zkrachovala. [pozn. red.]

І

ISLÁMSKÉ JARO

17

ARABSKÉ DOMINO ANEB PANIKA NA VÝCHODĚ

V jednom ze svých pamětihodných surrealistických výroků bolševický guru V. I. Lenin pronesl, že komunismus = sověty + elektrifikace. O současném dění v arabském světě můžeme podobně, ovšem zcela realisticky, prohlásit, že revoluce = informační technologie + demografická bomba. Informační technologie a důvtipná vynalézavost jejích uživatelů prokázaly svou převahu i za situace, kdy se v době vrcholících nepokojů egyptská vláda odhodlala ke kroku v dějinách dosud bezprecedentnímu – v celé zemi vypnula internet. A ve svých úvahách o moci informačních technologií můžeme zajít ještě dále a spekulovat o tom, zdali tou pověstnou kapkou, díky níž přetekl pohár trpělivosti, nebylo právě špinavé prádlo z vysoké světové politiky, vytažené na světlo světa serverem WikiLeaks.

I v arabských zemích se totiž díky jeho odhalením ukázalo, nakolik jsou někteří zdánlivě nedotknutelní králové nazí… Ať je tomu jakkoliv, jedno je jisté již dnes – arabským světem, který se za první polovinu tohoto roku změnil více než za dlouhá léta předtím, obchází revoluční vlna, srovnatelná s revolučním rokem 1848 nebo 1989. A podobně jako v právě jmenovaných případech, i zde je ve hře hned několik synergicky působících faktorů. Ostatně málokterou událost v dějinách lze převést na jediného vše vysvětlujícího jmenovatele. Nemusí to být zrovna neúroda a hlad, jako tomu bylo v roce 1848, ale třeba světová ekonomická krize, rostoucí ceny potravin a nemravné sociální rozdíly, v arabských zemích až bizarně surreálné v kontrastu s okázalým bohatstvím tamních oligarchických, mnohdy až neskrývaně korupčních režimů. A jistě podobně jako ve střední

a východní Evropě v roce 1989 je ve hře neudržitelná izolace nesvobodných společností tváří v tvář světu globalizujícímu se informačně, kulturně, politicky. V arabském prostředí pak navíc vstupuje do hry specifický mezigenerační střet mezi rostoucí vzdělanou, leč frustrovanou mladou generací bez ekonomických i společenských perspektiv a mentálně uzavřenými a rigidními elitami, buď zahleděnými do nenávratné minulosti a nebo naopak rozpuštěnými v globální smetánce a odcizenými vlastním společnostem a jejich každodenním starostem. Navíc zvláště v arabském světě je tato mladá generace omezována nejen politicky, ale i kulturně svěrací kazajkou tradičního konzervativismu a autoritářství prostupujícího všechny veřejné instituce. Poučné je sledovat nejen samotný průběh změn, ale

Ilustrační foto: Arabské jaro v Maroku. Zdroj: www.flickr.com

i závěry, které z nich vyplynuly. Pozitivním zjištěním je fakt, že proti všem očekáváním zdánlivě apatické občanské společnosti v arabském světě projevily netušené odhodlání, solidaritu a iniciativu. V praxi se tak ukázalo, že lidové povstání zdola skýtá více šancí na demokratickou změnu, než demokracie importovaná ze Západu na hlavních tanků a křídlech bombardérů. Celé dění rovněž bez příkras poukázalo na naprostou bezradnost západního světa, snad ještě větší než tváří v tvář pádu železné opony v roce 1989. Stejně jako na jeho licoměrnost. Zatímco již odstoupivší francouzská ministryně zahraničí Michèle Alliot-Marie ještě o Vánocích v průběhu své problematické dovolené v Tunisu nabádala tamní vládu k nekompromisnímu potla-

REFLEXE čení nepokojů, o pár měsíců později se tatáž Francie s až komickou bojovností drala do první linie boje proti režimu plukovníka Kaddáfího. Podobně jako v jiných případech, i zde se bohužel pod maskou boje za lidská práva skrývá ropný zájem, zejména uražená ješitnost prezidenta Sarkozyho za Kadáffího odmítnutí již sjednaného tučného ropného a zbrojařského kontraktu. Se stejnou licoměrností Západ, který navzdory své lidskoprávní rétorice podporoval autoritářského egyptského prezidenta Mubaraka, ho ve jménu téže rétoriky během několika dní s lehkostí zradil (nejinak než před více než třiceti léty íránského šáha) a o pár týdnů později si již západní politici podávali ruce a vyměňovali úsměvy s novými vládci v Káhiře. Zatímco se moralisticky rozdávaly rady prezidentům Jemenu a Sýrie, ropou oplývající Bahrajn s americkou základnou si v tichosti a se saudskou bratrskou pomocí prováděl bezostyšné represe, věznil lékaře za to, že ošetřovali zraněné demonstranty a disidenty odváděl do věznic přímo z nemocničních lůžek, aniž by kdo ze západních politiků hnul brvou. Je symptomatické, že jediní, kdo se kurážně vzepřeli tomuto mezinárodnímu pokrytectví, jsou závodní jezdci, kteří se odmítají v této autoritářské zemi účastnit na říjen plánované Velké ceny. Na druhé straně, spravedlivě vzato, tváří v tvář těmto zrychleným dějinám je i to nejlépe míněné rozhodnutí západního světa opožděné a špatné a na nic jiného než drsně reálnou a pragmatickou politiku by se zřejmě nezmohl ani svatý František. Navzdory všem kategorickým komentářům, ať již těm naivně oslavujícím nástup demokracie, či naopak pesimisticky zaručeně předpokládajícím zrod islamistických teokracií, dnešní blízkovýchodní svět více než co jiné připomíná nepředvídatelnou a nepopsatelnou černou díru. Tak jako nelze házet do jednoho pytle všechny arabské země a jejich režimy (je přece jen značný rozdíl mezi tuniským operetním kleptokratem bin Alím a jeho hospodárnou manželkou, která si při útěku ze země ještě stačila z národní banky vyzvednout tunu a půl zlata, narcistním kmenovým náčelníkem Kaddáfím či skutečným státníkem Husním Mubarakem, který při vší nevábnosti svého režimu hrál první ligu světové politiky), nelze ani činit laciné analogie mezi mocenskými změnami v nich probíhajícími. Zatímco stále vcelku populární konstituční monarchie Maroko a Jordánsko uklidnily rozvášněnou ulici příslibem reforem a výměnou vlády, protesty v Alžíru vyhasly, Tunisko a Egypt směřují k demokratickým volbám. Testem egyptské stability, alespoň v turistických zónách, kde „se rýžuje zlato“, jsou ostatně opětovné reklamy cestovních kanceláří. Naproti tomu revoluční dění v jiných zemích dosahuje svého krvavého vrcholu (Jemen, Sýrie), nebo je naopak utlumila brutální represe (Bahrajn). Největší neznámou se nakonec ukazuje Libye, kde chaoticky řízená mezinárodní operace bez jasně formulovaných strategických vojenských i politických cílů zamrzla na mrtvém bodě a která se hrozí stát novým Somálskem, a to přímo před branami Evropy. Libyjský konflikt navíc Západu přinesl další vážné hrozby – nejen výpadky v dodávkách kvalitní libyjské ropy, nýbrž i uvolnění migračních stavidel. Vždyť jedna z donedávna vysoce ceněných rolí plukovníka Kaddáfího byla právě role pohraničního policajta a vyhazovače potenciálních migrantů ze subsaharské Afriky. Již dnes v důsledku bouřlivého vření Evropskou unii zasahuje migrační vlna ze samotných severoafrických zemí, v Itálii a Francii dosahující nezvladatelného rozsahu. Nemluvě o ztrátě morální legitimity v souvislosti s rostoucími oběť-

18

І

Ilustrační foto: Revoluce v Egyptě. Zdroj: www.flickr.com

mi z řad civilistů, v propagandistickém newspeaku humanitárních válečníků z NATO již od doby války o Kosovo označovaným jako „kolaterální ztráty“. Značnému ohrožení může být vystaven i Izrael, pro který rozpad byť rigidních, ale stabilních politických struktur v sousedních arabských státech může znamenat určitou naději (v případě, že by se v nich dostaly k moci racionálně uvažující liberální vlády), ale mnohem spíše znejistění a geopolitické riziko.

-----------------------------------„Revoluční vulkán v arabském světě vybuchl silou, která Západu vyrvala z rukou poslední možnosti kontroly, kterou nad touto částí světa skrze nejrůznější klientské vlády ještě vykonával. “ -----------------------------------Revoluční vulkán v arabském světě vybuchl silou, která Západu vyrvala z rukou poslední možnosti kontroly, kterou nad touto částí světa skrze nejrůznější klientské vlády ještě vykonával. Největším nebezpečím pro Západ není totiž nepříliš pravděpodobný vznik nějakého islámského chalífátu, ale spíše rozpad státních a společenských struktur a chaos, jaký nastal v Iráku, Somálsku, Afghánistánu. Navíc je jisté, že problémy, které stojí v pozadí arabských revolucí, se nevyřeší přes noc, i kdyby v příslušných zemích nastoupily ty nejosvícenější vlády. Západu, pokud by chtěl ve vztahu k arabskému světu hrát čistší roli než dosud, tedy nezbývá než jediné – osvobodit se od zavedeného předsudku, že islám je neslučitelný s demokracií, rozvážně a bez předsudků identifikovat rodící se politické hráče a podpořit ty umírněné liberální síly, které nejsou rozvášněny vulgárně a prvoplánově islamistickou či jakoukoliv jinou ideologií, rozloženy korupcí a krátkozrakou omezeností. A třebaže arabské revoluce byly poznamenány řadou stinných stránek – výbuchy násilí, katastrofálním ničením kulturního dědictví v podobě vyplenění staroegyptských památek – , vzdělaná mladá generace a rostoucí střední vrstvy v daných zemích skýtají příslib nových politiků, kteří své země mohou vést rozumně jak na domácí scéně, tak na neklidném kolbišti vysoké mezinárodní politiky, pro niž arabský svět bude vždy jedním z neuralgických bodů. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

І

19

„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM

ŽENY V ÍRÁNU:

ŽENY DEMONSTRUJÍCÍ, ŽENY VOLAJÍCÍ PO SVOBODĚ, ŽENY PROTI ŽENÁM Jakou úlohu sehrály ženy při Islámské revoluci v roce 1979 a jak se jejich společenské postavení od té doby změnilo? Ať už probíhá mediální prezentace muslimek jakkoli, íránské ženy mají silný hlas a nebojí se ho použít. Ať už jako členky íránského parlamentu, bloggerky na internetu, či jako pořadatelky protistátních demonstrací. Faktem však zůstává, že ženy netvoří vůči současnému režimu výhradně opozici. Z řad mnoha žen jsou ku příkladu rekrutovány členky paramilitantních složek dohlížejících na dodržování ideologických hodnot současného režimu, případně se ženy podílejí na tvorbě legislativních opatřeních podporujících principy Islámské republiky (jako je například genderová segregace, používání čádoru apod.).

„TĚLO ŽENY JAKO BITEVNÍ POLE“1

Když v roce 1979 vyústily nepokoje s vládou šáha Muhammada Rezy Pahlavího do podoby pouličních demonstrací a později vyhlášení Islámské revoluce, spousta žen podporovala budoucího ajatolláha Chomejního v jeho počínání a schvalovaly proislámsky orientované hodnoty. Na znamení podpory si spousta žen oblékla čádor (tmavě modrý či černý oděv zakrývající celé ženské tělo až po kotníky vyjma obličeje), aniž by tušily, že je pouze otázkou času, než čádor bude pro ženy žijící v Íránu povinný. Obléknutím čádoru se mimo jiné však jaly demonstrantky vyjádřit nesouhlas se zahraniční politikou západních mocností (jako např. USA, VB, bývalý Sovětský svaz), které v Íránu v době šáhovy vlády intervenovaly za své vlastní potřeby a zájmy (jednalo se především o získání kontroly nad nalezišti ropy a udržení strategické

Demonstrantky v ulicích Teheránu. Zdroj: Internet

pozice v Íránu). Čádor však symbolizoval také nesouhlas s vnitrostátní politikou šáha, která byla propagována pod hlavičkou modernizace a která se ku příkladu promítla do omezení náboženské i osobní svobody Íránců. Tato modernizace měla proběhnout po vzoru Mustafy Kemala Atatürka a spočívala například v zákazu používání náboženských symbolů (včetně šátků) na veřejnosti. Tento počin nevyplynul ze snahy zlepšit společenské postavení žen, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíše pouze dokumentovalo šáhovu obsesi „pozapadnut“ Írán. Ženy, respektive jejich tělo, v tomto případě představovaly vhodný prostředek, jak toho celoplošně dosáhnout. Chomejní, který se stal později ajatolláhem (jedná se o nejvyšší hodnost, kterou může v šíitské větvi islá-

„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM mu dosáhnout znalec islámského práva, který má de facto v zemi největší moc), začal prosazovat politiku založenou na šarí’i (jedná se o komplexní systém náboženského práva), což pro ženy představovalo velké změny. Kromě politiky zahalování podporoval Chomejní také politiku založenou na segregaci pohlaví. Cílem těchto opatření bylo zajistit očistu íránské identity pošpiněné negativním vlivem šáhovy vlády a intervencí západních mocností. Chomejní se zaměřil zejména na íránské ženy a apeloval, aby nabyly vhodným oděvem svou ztracenou cudnost a skromnost,

Protistátní demonstrace v Íránu. Zdroj: Internet

o které je připravil šáhův režim propagující západní (zkorumpované a amorální) hodnoty. Šátek zahalující ženino tělo se tak stal symbolem nejen boje proti západním hodnotám a západnímu vlivu v Íránu, ale také manifestem nové politiky založené na úzkoprsé interpretaci šarí’i. Žena se tak stala hlavním symbolem této politiky a její tělo začalo být úzkostlivě střeženo. Jinými slovy, ženská cudnost byla vynucena a kontrolována státním režimem, který řídili mužští duchovní. Chápemeli snahu nového režimu nastolit konzervativní (proislámsky) orientované hodnoty, které jsou reflektovány ženskou cudností a mužskou kontrolou této cudnosti, šátek lze pak chápat jako nástroj politicko-náboženského úsilí o získání moci a kontroly ve společnosti. Stejně jako ženy byly vybízeny k tomu, aby zakrývaly svá těla a chránily tak svou čest, muži byli nabádáni k tomu, aby své ženy chránili před ztrátou cudnosti a své vlastní cti. Velmi dobře to vystihuje motto, které zaznívalo při večerních modlitbách v mešitách: „...zakažte svým ženám používat make-up a oblékat si západní oblečení. Je to na úkor vaší cti.“2

NÁVRAT DO PŘIROZENÉHO PROSTŘEDÍ

Chomejní, který oceňoval veřejnou aktivitu žen v boji proti západním mocnostem v Íránu a jejich angažovanost v průběhu Islámské revoluce, přišel po svém vítězství s požadavkem návratu žen do jejich „přirozeného prostředí“, tedy do domácnosti, a hodlal prosazovat další změny související s přeměnou íránské společnosti, jejíž základní kámen představovaly cudné ženy, dobré matky a poslušné manželky. Nicméně poté, co Chomejní oznámil své

20

І

úmysly týkající se přeměny íránské společnosti, nošení šátků apod., vzedmula se vlna protestů, především z řad žen, které Chomejního politiku neschvalovaly. Protestující ženy naopak provolávaly hodnoty volající po rovnoprávnosti obou pohlaví a dodržování základních lidských práv a svobod, což mj. zahrnovalo také svobodné rozhodnutí ženy nosit oblečení dle vlastního uvážení; tedy nenosit čádor. Nicméně postupně byly společenské i náboženské změny prosazeny a vynuceny i přes četné kritické hlasy žen vůči čádoru. Ženy, které odmítly nosit na veřejnosti čádor, byly shledány necudnými a byly potrestány jednotkami morální policie. Tyto jednotky měly nejen pravomoc kontrolovat vhodnost oděvu, mohly také kontrolovat nemorální chování na ulicích (nejčastěji se zajímaly o příbuzenský vztah smíšených párů), případně mohly provádět domovní prohlídky za účelem zjištění protistátní činnosti či přechovávání zakázaných artefaktů (např. knihy, alkohol apod.). Další změnou která hluboce zasáhla ženy, bylo propouštění žen, které vykonávaly veřejné funkce, například soudkyně (to se neslučovalo s požadavkem segregace žen a mužů na veřejnosti, ani s požadavkem toho, že ženino „správné“ místo je domácnost a péče o rodinu, což bylo podporováno tak, že legální věk pro vdávání byl ustanoven na šestnáct let). Proběhla také kompletní reforma školství v souladu se státními představami o správných muslimských hodnotách apod.

ŽENY PODPORUJÍCÍ REŽIM

Ačkoli je snadné situovat íránské ženy do pozice obětí patriarchálního režimu, je nutné také podotknout, že mnoho žen nový režim uvítalo a aktivně podporovalo. Například v souvislosti s dodržováním hodnot nově vytvořené Islámské republiky byl vytvořen útvar, který měl pravomoc kontrolovat morálku na veřejnosti. Jednalo se o tzv. komité, tvořené jak ženami, tak muži, kteří se soustřeďovali na nemorální chování na veřejnosti (například nevhodný oděv). Mezi nejznámější komando patří například Zajnabiny sestry, které nejenže mají pravomoc kontrolovat a trestat nepatřičně oděné ženy na veřejnosti a jiné náznaky nemorálnosti, členky této skupiny také například bojovaly za hodnoty Islámské republiky ve válce proti Iráku. Na úrovni intelektuální podpory ideologie režimu lze zmínit skupinu žen při Muslimských ženských studiích v Teheránu, které uvítaly reislamizaci íránského národa s nadšením a dále hlásaly podobná hesla jako Chomejní podporující genderovou segregaci, řádné místo ženy v domácnosti a její hlavní společenskou roli matky a manželky. Podobně jako v případě Chomejního, i tato skupina intelektuálek prosazovala myšlenku, že k obrodě pošpiněné íránské identity dojde teprve tehdy, změní-li se žena a její nemorální chování adaptované západním mocnostem. Ženy podporující režim působily i přes politiku genderové segregace a ideu ženina přirozeného místa v domácnosti nadále na úrovni vysoké politiky. Například Šahla Habibi, která byla jmenována prezidentem Rafsandžáním poradkyní v záležitostech týkajících se žen, podporovala model genderové segregace ve společnosti i rozdělení kompetencí žen a mužů na domácí a veřejný prostor. Habi-

І

21

bi například podotkla, že: „Ženy, ať jsou jejich kvalifikace či schopnosti jakékoli, musejí zůstat primárně ústřední jednotkou rodiny a být exemplární manželky“3

ŽENY NA VEŘEJNOSTI

.Ačkoli v průběhu posledních třiceti let je evidentní, že ženy z veřejnosti zcela nevymizely, ba naopak aktivně participují na úrovni politické, vzdělávací i na pracovním trhu, je také patrné, že jejich přítomnost je do značné míry limitována a regulována. Ať už v podobě povinného zahalení těla (kdy lze hovořit o snaze vytvořit iluzi toho, že žena na veřejnosti je neviditelná, efemérní bytost), tak i v podobě různých regulací a rétoriky naznačující řádné místo a roli ženy.

-----------------------------------„Ačkoli ženy z počátku Chomejního vlády byly donuceny do značné míry opustit veřejný prostor, v době irácko-íránské války (1980-88) byly například ženy ponoukány k tomu, aby se aktivně zapojily do obrany země“ ------------------------------------

Ačkoli ženy z počátku Chomejního vlády byly donuceny do značné míry opustit veřejný prostor, v době iráckoíránské války (1980-88) byly například ženy ponoukány

„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM proto mnoho žen vystudovalo například medicínu a jejich výhradní pacientky tvořily ženy. V oblasti politiky ženy tvoří menšinový hlas, nicméně jsou přítomny v íránském parlamentu (tzv. madžlis). Od roku 2008 bylo do parlamentu zvoleno pouze osm žen, což je oproti předchozímu volebnímu období značné zhoršení. Nicméně ženy, ačkoli tvoří na vrcholové politice menšinu, mají možnost do značné míry politiku země ovlivňovat, přestože často čelí hlasům zpochybňujícím legitimitu ženy-političky. Podobně jako v případě vynuceného zahalování žen na veřejnosti, které můžeme chápat symbolicky jako manifestaci mužské kontroly nad ženou, nebo jako v případě války s Irákem, kdy byla ženská participace podporována politiky i duchovními pro obranu národa, tak i v případě politiky jsou ženy a jejich participace využity (či zneužity?) ve prospěch mužské politiky. Například během předvolebního boje o post prezidenta Chatámí mimo jiné sliboval zlepšení sociálního statusu žen v Íránu a jeho rétorika částečně naznačovala inklinaci k „ženské otázce“. To mu vyneslo celkově 76 procent hlasů od žen, které se na tento lep nachytaly. Nicméně ke zlepšení podmínek ženské participace na veřejnosti, ani ke zmírnění omezení souvisejících s nošením šátků nedošlo (do současné doby musejí nosit šátek na veřejnosti nejen muslimky, ale také zástupkyně náboženských minorit jako jsou křesťanky, bahá’í, židovky apod.) Nutné je však poznamenat, že společenská nálada vůči nošení čádorů se značně uvolnila a ulice nejsou zaplněny pouze ženami v černých čádorech. Naopak lze na ulicích měst jako je například Teherán spatřit ženy v barevných hidžábech (šátek pokrývající vlasy a krk) či tzv. badhidžábí (neboli nevhodně zahalené), což jsou ženy, které nosí barevné šátky nedbale, tedy tak, že jde vidět částečně jejich vlasy.

ZÁVĚREM

Badhidžábi. Zdroj: Internet

k tomu, aby se aktivně zapojily do obrany země; měly také zaplnit prázdná místa na pracovním trhu, která se uvolnila vlivem odchodu mužů do války s Irákem. To bylo podporováno i novým ajatolláhem Alím Chamenejím, který vydal několik prohlášení, ve kterých bylo uvedeno, že ženy by se měly podílet na chodu země a participovat na veřejnosti. To však bylo podmíněno pravidly segregace pohlaví, 1

2

3

Mým cílem bylo nastínit složitost celé situace kolem práv i společenského statusu žen v Íránu. Jako obvykle, v drsném rozporu s mainstreamovým stereotypně informujícím zpravodajstvím, situace v Íránu není černobílá. Přes patriarchální strukturu, která v Íránu očividně panuje, se ženy vyskytují na obou stranách barikády. Ať už aktivně podporují represivní politiku režimu vůči ženám a mužům, tak i v podobě opozičních kritických hlasů volajících po odstranění současného režimu. Ženy z veřejného prostoru nevymizely, právě naopak: tvoří jeho pevný základ a do značné míry se naučily ohýbat systém pro své vlastní potřeby. Radka Svačinková Autorka je doktorandka religionistiky na FF MU v Brně.

Íránská antropoložka a feministka Ziba Mir-Hosseini používá tento termín pro vyjádření toho, že žena a její tělo, resp. sexualita, posloužila v Islámské revoluci jako nástroj k získání moci, na kterém Chomejní a jeho přívrženci posílili svůj vliv. Viz Nima Naghibi, Rethinking Global Sisterhood: Western Feminism and Iran, London, Minneapolis, University of Minnesota Press, 2007, s. 114. Otištěno například v Zaneh Ruz, 7. 1. 1992.

REFLEXE

22

PŘÍKLAD ÚSPĚŠNÉ INTEGRACE MUSLIMŮ Z HOLANDSKA

І

V posledních letech může mít z médií čtenář dojem, že Holandsko je zemí netolerance a neschopnosti docílit úspěšné integrace přistěhovalců. Je to ale dojem mylný, pokřivený přílišnou medializací výroků populisty Geerta Wilderse. Příkladem úspěšné integrace muslimského přistěhovalce a schopnosti soužití různých kultur v Holandsku je současný starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb.

Již několik let vede Ahmed Aboutaleb jedno z největších holandských měst a je důkazem nesmyslnosti představy o muslimech jako jednolité mase ovládané jednou ideologií a jedním vedením. Ahmed Aboutaleb je natolik úspěšným představitelem evropských muslimů, že se na něj zaměřily nenávistné zraky holandských islamistických a islamofobních extremistů. Vrah holandského režiséra Thea van Gogha jej měl na seznamu osob určených k zavraždění. Pro radikály se stal ztělesněním koexistence umírněných muslimů s Evropou. Jeho životní příběh započal v Maroku, kde se narodil jako jedno z mnoha dětí vesnického imáma roku 1961, poté jej matka odvezla do Holandska. V Holandsku vystudoval mediální studia a živil se jako reportér. Vstoupil do sociálnědemokratické strany a stal se předním propagátorem multikulturalistického spolku Forum. Díky tomu se také stal terčem mnoha útoků, například v jednom televizním pořadu jej, za jeho podporu integrace Maročanů v Holandsku s důrazem na přijetí demokratických hodnot, označil představitel islamistů Abdulhákim za NSBera (nadávka používána za druhé světové války pro kolaboranty s nacisty). Před svým zvolením byl Aboutaleb radním zodpovědným za mládež, vzdělání a integraci. V této funkci se zaměřil hlavně na problematiku marockých a muslimských škol a podněcování proti Evropě a hodnotám demokratické společnosti ve vzdělávacím systému muslimské komunity. V době zavraždění filmaře Thea van Gogha patřil Aboutaleb k menšině muslimů, kteří jeho vraždu odsoudili. Jeho rozhořčení nad neschopností muslimských duchovních a představitelů muslimských organizací odsoudit van Goghovu vraždu vedlo k jeho slavnému projevu v Amsterodamské mešitě, kde řekl: „Tolerance není jednosměrná ulice. Amsterdam je město svobody a rozličnosti. A ti, kdož nejsou schopni sdílet tyto hodnoty, udělají nejlépe, když si to uvědomí a odstěhují se pryč z Holandska.“ Aboutaleb se i v soukromém čase věnuje podpoře vzdělávání přistěhovalců v otázkách evropské historie a jejího vývoje. Například organizuje exkurze holandských Maročanů do bývalého koncentračního tábora Osvětim. Také poukazuje na skutečnost, že první generace muslimských

přistěhovalců vnímá islám jako náboženství s důrazem na duchovní hodnoty, kdežto pro mnohé neúspěšné představitele druhé generace muslimských přistěhovalců se stává

Starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb. Zdroj: www.flickr.com

islám v podobě islamistického výkladu alternativou k společnosti, do níž se nedokázali integrovat, nebo bylo jejich snaze o integraci bráněno a oni pojali islamismus jako způsob rebelie proti společnosti. Bohužel mnozí představitelé nizozemských úřadů přehlížejí jeho snahu o budování mezikulturních mostů a nepodporují příliš jeho aktivity, čímž dosti silně poškozují jeho snahu a mohou být jednou z příčin neúspěchu budování porozumění mezi jednotlivými složkami holandské společnosti. I přes tyto komplikace se však Aboutaleb stále aktivně podílí na úsilí o vytvoření tolerantní občanské společnosti. Lukáš Lhoťan Česko-muslimský institut

І

23

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

SOUTĚŽNÍ VÝZVA: PŘIJATA! Soutěž pro středoškoláky a středoškolačky pořádaná v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted probíhala téměř tři měsíce - od března do 11. června, kdy proběhlo slavnostní vyhlášení soutěžních příspěvků z celkově čtyř přihlášených středoškolských týmů – dvou ze zlínského gymnázia, jednoho ze zábřežské školy a boskovického gymnázia. Šlo soutěž autorských prací studentů a studentek, formu i obsah jsme nechali na nich, abychom zjistili, co si opravdu myslí o soužití s příchozími a minoritami. Vítěžem se stala skupina dívek ze Střední školy sociální péče a služeb ze Zábřehu ve složení Veronika Fišerová, Gábina Švecová, Tereza Macháčková, Lenka Koryťáková, Lucie Vymětalová a Petra Vašíčková s časopisem Multikulti Zábřeh, jehož ochutnávku vám předkládáme. Za nejzajímavější článek soutěže odměnila Romanu Červenkovou ze Zlínského gymnázia Lesní čtvrť.

ISLÁM, ANEB NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI „Hitler tady měl být dýl, aby je vystřílel všechny.“ „Takže podporuješ teroristy?“ „Jestli si najdeš muslima, tak už domů nemusíš.“ Tři výše zmíněné výroky již na začátku nastiňují problém, kterému bych se v tomto článku chtěla věnovat

a které jsem v nedávné době měla tu čest osobně slyšet. Islám je 1430 let staré náboženství, které se stává stále početnější a viditelnější. Mezi lidmi roste strach, podmíněn výhružkami muslimů o dobytí Evropy, a také doteď pasivní Evropskou vládou, která problém nechala zajít tak daleko, že se k moci některých států dostávají nacionalistické strany. Byla by ale strašlivá chyba dívat se na islám jen z té špatné stránky. Vše má svůj rub a líc. A jako křesťanství a židovství je i islám schopen nabídnout mnoho obohacujícího. Záleží jen nás, ke které z těchto tří větví náboženské víry se přikloníme. Buď se budeme celý život kát, nebo žít v askezi a žít pod pohrůžkou trestů, či

Korán. Zdroj: www.sxc.hu

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED se snažit bojovat sami se sebou a proti nepřízni osudu. Jako závěr každé kapitoly jsem si vybrala autentické reakce mých muslimských přátel z Tuniska, Alžírska a Iráku, které reflektují všeobecné názory mých muslimských přátel, které mám na facebooku v kontakt listu. Podotýkám, že s uveřejněním souhlasili.

JIHAD

„Svatá válka.“ Nesprávný „evropský“ název pro jihad a v našich očích hrozba destrukce evropské kultury. Nejčastější překlad jihadu muslimy je „snažení se“, tedy forma vnitřního boje v nitru člověka. Pokud bych chtěla obhajovat islám a přitom ukázat jen to dobré, u tohoto jediného překladu bych zůstala. Jihad ale opravdu znamená i válku. Muslimovi je nařízeno (pozor na to slovo) bránit svou víru, když cítí, že je ohrožena. A zde nastává problém - jsou evropská média opravdu TAK zmanipulovaná a snaží se v nás vyvolat neopodstatněný strach, a nebo muslimové hrozící nám Holocaustem a vyhlazením „opravdu existují“ a chystají se Evropu dobýt „se vším všudy?“ Jisté je, že odpověď na tuto otázku brzy dostaneme, během 20 let by se totiž počet muslimů měl minimálně zdvojnásobit. Tunisan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Žijete jako zvířata.“ Já: „Já jsem podle tebe zvíře?“ „No, pokud žiješ jako všichni ostatní v Evropě, tak ano. Já bych v Evropě své děti nikdy vychovávat nechtěl, a pokud bych musel,

24

І

tak bych je raději ani nepouštěl do školy. Nechci, aby viděly sex, alkohol a drogy.“ Alžířan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Kdybys bydlela v Alžírsku, poznala bys, o čem je život. Že to nejsou jen peníze, zábava a sex. Holky v Evropě jsou jako garáže, kam neustále zajíždí nová auta… Já bych Evropanku nechtěl, možná nějakou z Polska, tam jsou slušně vychované.“ Iráčan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Ty bys vážně nechtěla, aby tvůj manžel byl panic a nezkušený?“ Já: „Ne, upřednostňuju spíše zkušeného muže“ „…Lžeš.“ „Ne.“ „Tak v tom případě jsi horší než zvíře. Jsi člověk a přitom používáš zvířecí mozek.“ Pozn.: Z reakcí mých muslimských přátel (ne jen těchto tří) je zřejmé, že co se týče výchovy, uspořádání rolí v rodině a zákonů, jsou muslimové neoblomní a nikdy by Evropany v plném slova smyslu být nechtěli.

ŠARÍA

Nejvíce diskutována část islámu, tedy islámské právo. „Evropsky“ nazývané „zákony středověku,“ v překladu znamená „cestu“ nebo „stezku ke zdroji vody“. Je to právní rámec, který reguluje některé veřejné i soukromé aspekty života lidí žijících v právním systému založeném na muslimských principech. Týká se úplně všeho - ekonomiky, rodiny, hygieny, vzdělání apod. V některých státech funguje jeho mírnější podoba, a to např. v Pákistánu nebo Bangladéši. Naproti tomu v Íránu nebo Saúdské Arábií je šaría jediným zdrojem prá-

Prezentace elektronického i tištěného časopisu skupiny studentů ze Zlína, za jehož grafické zpracování získali speciální ocenění od poroty. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.

І

25

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

Koordinátor propagačních aktivit projektu Boris Rafailov předává cenu za nejlepší článek Romaně Červenkové. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.

va a spravedlnost je v těchto zemích vykonávána skrz náboženskou policii. A jak již víme z historie, lze tohoto stavu využít a moci se často ujímá charismatický a despotický diktátor. Nedávné popravy homosexuálů v Íránu v čele s prezidentem Ahmadinežádem, který mimo jiné odmítá existenci holocaustu a Židům vyhrožuje smrtí, jsou toho všeho jen důkazem. Zvěrstva, která se v této zemi dějí, bohužel jsou potomky islámského práva, „poupraveného“ fundamentalisty. Reakce muslimů na tuto problematiku jsou různé. Muslimové severní Afriky a muslimové „evropští“ (jestli se jim tak dá říkat) fyzické tresty jako kamenování a bičování prudce odmítají. V zemích severní Afriky je také zakázána polygamie a je přísně trestána. Zákony „oko za oko, zub za zub“ jsou tedy v plném slova smyslu praktikovány spíše na Blízkém východě. Tunisan vs. šaría (po zhlédnutí fotek žen politých kyselinou): „To není islám! To nejsou muslimové!“ Já: „Je to islám, jsou to extremisté, kteří si pouze islám vyložili jinak… Vždyť jsou to fotky z Íránu, Pákistánu a jiných podobných zemí, co jiného než islám by to bylo?“ „Ne, to nejsou muslimové. Muslimové jsou dobří, dobrý muslim by tohle nikdy neudělal.“ Alžířan vs. šaría: „Můj otec mou mámu nikdy neuhodil. Tohle nejsou praví muslimové, nepatří k nám.“ - podotýkám, že v severní Africe jsou „dokonce“ společné třídy pro chlapce a dívky, a tak se kultura islámu od té „blízkovýchodní“ podstatně liší.

Iráčan vs. šaría: „Zákon šaría je nejlepším způsobem, jak udržet pořádek. Líbí se mi, jak to funguje v Íránu, v podstatě s tím souhlasím. Žena by přece neměla pracovat, tak nemusí ani studovat. Žena by se měla starat o domácnost a o muže, byla by ostuda, kdybych ji poslal do práce.“ Pozn.: K prvnímu výroku bych ráda upozornila na klasickou reakci muslimů, kterou jsem zaslechla nejen z úst zmíněného Tunisana. Když něco nejde podle plánu, je to vina jiných. Když očividní zastánci muslimské víry někomu ubližují nebo páchají zločiny, nejsou to muslimové. Islám je tedy stoprocentní a bezchybný. Muslim vinu nikdy nepřizná, ať už máte argumenty pádné, jak chcete. Alžírský kamarád nechce přiznat, že existují homosexuálové. Neobměkčily ho ani fotky „purplejihadu“, tedy pochodu homosexuálních muslimů evropskými uličkami za rovnoprávnost. Iráčan se ženil v 27 letech. Jeho manželce bylo v té době 13 let. Teď hledá druhou manželku. TERORISMUS Často skloňované slovo ve spojitosti s islámem. Pro Evropany hrozba, pro fundamentalisty obrana islámského učení. Dva tábory, které navždy povedou nesmiřitelný boj. K terorismu jako takovému není třeba se vyjadřovat, tento pojem zná každý z nás. Reakce mých přátel byly ale často velmi zajímavé. Tunisan vs. terorismus: „Muslimové nejsou teroristé. Taliban a Alkájda jsou organizace založené americkou

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

26

І

V popředí vítězný tým ze Zábřeha, zachycený při slavnostním vyhlášení 1. místa. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.

CIA. Jdou ruku v ruces médii a snaží se pokřivit pohled lidí na muslimy a udělat z nich zločince.“ Alžířan vs. terorismus: „Taliban a Al-kájda jsou názvy, které my bychom islámské organizaci nikdy nedali (Taliban = studenti). Organizace, které jsou opravdu islámského původu, jsou Hamás a Fatah.“ „No a Taliban a Al-kájda jsou co? Vždyť jejich členy jsoupouze muslimové.“ „To nejsou muslimové, jsou to kafíři (kafír =člověk, co zradil myšlenku islámu či odstoupil od víry), zaprodali se Americe a společně s Izraelem se nás snaží zničit.“ S Iráčanem jsem na toto téma konverzaci nezavedla. Ale reakce by se nejspíš moc nelišila. Pozn.: Častokrát jsme narazili na téma Usámy bin Ládina. Nenatrefila jsem ani na jednoho, který by v jeho smrt věřil, či přesněji, kdo by vůbec věřil, že kdy existoval. Všechno je dílem Američanů a Izraele, a pokud Usáma bin Ládin kdy žil, byl jen loutkou USA - zde musím poznamenat, že kolem života a smrti bin Ládina je tolik otazníků, že se i sama přikláním ke konspiračním teoriím. Jedenácté září 2001 je, muslimy ve zkratce řečeno, také lež, a je namířena proti muslimům a jejich víře. Islám má tedy dvě tváře. A lze je pojmenovat několika způsoby. Dobrá a špatná či „evropská“ a „asijská.“ Ať se ocitneme v jakékoliv muslimské zemi, musíme počítat s jiným přístupem, jiným chováním a zcela odlišnou kulturou. Ač o sobě i Afričané mluví jako o Arabech, praví Arabové dle mne nikdy nebudou a pro muslimy z Blízkého východu budou vždy jen jakýsi cizí „odštěpek.“ Jedno ale mají společné - pokud s nimi chcete vyjít a neukončit zajímavý rozhovor po pěti minutách, stůjte vždy na straně Palestiny, buďte antiamerikanista, neurážejte se

(za pět minut zapomenou, co říkali a většinou to nemyslí zle) a NIKDY neuvádějte přesný počet vašich (bývalých či současných) sexuálních partnerů! Islám má krásnou filozofii a ještě lepší myšlenku. Je to náboženství míru a tolerance. Proto jsem si islám zamilovala a zajímám se o něj, i když vím, že jednoznačné odpovědi na své otázky nikdy nedostanu. Zkrátka, nejvíce ideální by bylo náboženství bez věřících. A ne jen v případě islámu. Romana Červenková

JEDNOU NOHOU DOMA Tento příběh vypráví naše spolužačka Zorka, která se pomocí tohoto článku rozhodla přispět k pochopení cizinců v naší zemi. Jmenuji se Zoryana Pryymak, mám devatenáct let a pocházím z Ukrajiny z Lvinské oblasti. Do České republiky jsem se přistěhovala před osmi lety společně s mámou a bratrem Volodymyrem. Mamince se tady podařilo najít dobře placenou práci, kterou na Ukrajině získat nemohla. V počátečních dnech a týdnech po příjezdu do našeho nového domova jsem byla zvědavá a těšila se na to, až tuto zemi opravdu poznám. Při prvním seznámení s naší novou obcí mě zaujala

І

27

nevšední příroda, která jí obklopuje. Takovouto hornatou krajinu jsem u nás ve Lvinské oblasti neznala. Bohužel byla tato země také místem nových problémů. Jedním z nich byla diskriminace ze strany některých spolužáků na základní škole, kterou mi maminka našla v místě našeho bydliště. Někteří mi dávali nepokrytě najevo, že jim vadí můj ukrajinský původ. S navazováním kontaktů jsem přesto problémy neměla. Troufám si říct, že jsem přátelské povahy, a tak jsem zkrátka hledala kamarády mezi těmi, kdo se dokázali nad předsudky povznést.Věděla jsem, že klíčem k úspěchu v nové zemi je řeč. Proto jsem se snažila rychle se naučit česky, a to mi pak usnadnilo sžívání s novým prostředím i lidmi. Dokonce jsem celkem bez problému zvládla nové písmo, snad byste už ani nepoznali, že nejsem rodilá Češka. Na České republice se mi líbí způsob, jakým stát pomáhá svým občanům, například – zdravotní a sociální péče, státní školy či široké uplatnění na trhu práce. Možná to zní zvláštně těm, kdo tu žijí od narození, ale když porovnám přístup státu ke svým občanům s tím, co si sama pamatuji, či s tím co mi vypráví máma o Ukrajině, pak si cením služeb, kterých tu mohu využívat nejen já, ale všichni kdo usilují o co nejlepší životní podmínky. Náš život v České republice je pro mě a moji rodinu splněním mnoha přání. Bratr si zde našel dobrou práci

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

Vyhodnocení soutěže Multikulti Challenge: Accepted. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.

Vždyť domov je tam, kde chováme své štěstí a kde sníme naše sny, pro mne je to místo tady v České republice. Příspěvek z vítězného časopisu Multikulti Zábřeh

NIGU

Vyhodnocení soutěže Multikulti Challenge: Accepted. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.

a maminka se zde znovu provdala. Já studuji střední školu se sociálním zaměřením, kterému bych se v budoucnu chtěla věnovat. Mám tu nejlepší kamarády a skvělého českého přítele, který mě miluje a zároveň mu imponuje, že jsem Ukrajinka. Věřím, že když lidé, kteří trpí netolerancí k cizincům, poznají, že tady chceme žít a podílet se na dalším rozvoji této společnosti, pochopí, že nezáleží na tom, jaké jsme národnosti, ale na tom co nosíme v srdci.

Příběh o tom, že někdy stačí málo, aby si člověk utvořil názor, který ho povede životem, tím spíš, když je bez hloupých předsudků. Školka pro mě hned od začátku znamenala stres, jehož příčinou bylo odloučení od mámy. Každé ráno jsem úzkostlivě brečela a za celý rok jsem si v ní nedokázala zvyknout. Když mi byly čtyři roky, odstěhovali jsme se na vesnici. Tady jsem byla daleko spokojenější. Přestože byly pro všechny letní prázdniny, já už se začala těšit do nové školky. Překvapením pro mé rodiče byl, paradoxně první den, kdy mě do nové školky přivedli, opět jsem se rozbrečela, div jsem se slzami nezalkla. Něco tu však bylo jiné. Jelikož to byla malá vesnická školka děti se tu nedělily do jednotlivých skupin podle věku, ale byly všechny společně, starší se ujímaly mladších, učily je a pomáhali jim v tom, co už sami dobře znaly. Okamžitě, když mě mí rodiče ubrečenou dovedli do školky, přišly se na mě děti podívat. Hned se moji plačící maličkost pokusily rozveselit a povedlo se. Od těch dob jsem se do školky těšila. Stala jsem se součástí kolektivu, už jsem nebyla sama. Když uběhl první půlrok, do školky přišlo opět nové dítě, malý chlapec, jmenoval se Nigu. Byl to milý, asi čtyřletý chlapec, původem z afrického kontinentu. Česky moc neuměl a vypadal, že se trošku bojí nové společnosti. Pro mě i mé kamarády to byla úplně nová zkušenost, nikdy ve svém životě jsem nikoho takto tmavé pleti neviděla. Přesto jsme se nebáli chlapce oslovit. Ve školce sice dlouho nebyl, protože se jeho rodiče brzy znovu přestěhovali, ale v nás zanechal hezké vzpomínky a jistotu, že ať jsme černí nebo bílí, ve skutečnosti jsme zcela stejní. Příspěvek z vítězného časopisu Multikulti Zábřeh

Nefér Trade

28

PIRÁTI Z KANÁROV: PREKLIATIE ČIERNEHO RYBOLOVU

І

Narastajúce množstvo afrických utečencov, ktorí sa utopia pri zúfalom pokuse dosiahnuť európsku pevninu, môže slušného Európana poctivo chodiaceho do práce zneistiť. Môže v ňom dokonca vyvolať otázky: Prečo sa sem silou mocou snažia dostať? Prečo nezostanú doma? Prečo sa už konečne nenaučia niečo si vypestovať, podojiť kozu, vykopať studňu? Prečo ich máme živiť z našich daní práve my? Nuž, dôvodov, pre ktoré sa tisíce a tisíce Afričanov a Afričaniek odhodlajú opustiť svoje domovy je mnoho. Nie je to len rozširovanie púšte, občianske vojny či diktátor rozháňajúci demonštrácie mínometmi. Významným faktorom je aj strata tradičného spôsobu obživy, ktorej v súčasnosti čoraz častejšie čelia rybárske komunity na západoafrickom pobreží. Áno, v Afrike vedia chytať ryby... Morský rybolov sa nenahraditeľnou časťou podieľa na obžive obyvateľstva v západoafrických štátoch. Závisia od neho nielen pobrežné komunity, ale aj milióny ľudí vo vnútrozemí. Kým však komerčný rybolov vykonávaný veľkými rybárskymi flotilami zásobuje predovšetkým európsky a ázijský trh, miestne trhy v západnej Afrike sú odkázané na ryby ulovené tradičnými rybárskymi komunitami. Pre ne je vyhradená ochranná zóna vo vzdialenosti 12 námorných míľ od pobrežia1, v ktorej veľké rybárske lode loviť nesmú. Ochranná zóna je významná pre miestnych ľudí, ako aj pre prírodu – nachádza sa v nej totiž množstvo miest vhodných na trenie a dorast mladých rýb. Rybím populáciám, ktoré na otvorenom mori decimuje komerčný rybolov, tak zóny poskytujú možnosť prirodzene sa reprodukovať. Zdalo by sa teda, že krehkú rovnováhu medzi potravinovými nárokmi ľudí a reprodukčnými možnosťami prírody sa vďaka zónam darí zachovať – zahraničné rybárske flotily sa k loviskám pri pobreží nedostanú, ryby majú dostatok času na reprodukciu a miestnym rybárom2, pre ktorých by bol lov ďaleko od pobrežia príliš riskantný, zas pobrežný pás poskytuje dostatok obživy. Závažným problémom sa tu však, podobne ako inde vo svete, stal pirátsky alebo podľa definície OSN nelegálny, neohlásený a neregulovaný rybolov - IUU (z anglického Illegal, Unreported and Unregulated Fishing). Pirátske rybárske lode nedodržiavajú pravidlá morského rybolovu, presahujú povolené normy, lovia v zakázaných oblastiach a, predovšetkým, neregulovaným lovom decimujú už i tak spustošené revíry. Najčastejšie patria čínskym, juhokórejským, ale aj európskym spoločnostiam, plávajú však pod vlajkou iných štátov, akými sú Panama či vnútrozemské Mongolsko3. Aby sa vyhli odhaleniu, často menia vlajky alebo mená plavidiel, v niektorých prípadoch aj viackrát v priebehu jedného roka. Podľa odhadov Greenpeace v roku 2001 brázdilo svetové moria až 1500 takýchto lodí4. Dôsledky sú značné: Guinea napríklad prichádza nelegálnym rybolovom o 34 000 ton rýb ročne, čo predstavuje 64 percent celkového legálneho ročného výlovu tejto chudobnej krajiny5. Straty Sierra Leone, spamätávajúcej sa z hrôz občianskej vojny, dosahujú 29 miliónov dolárov ročne6. Obludnosť situácie dotvára fakt, že 30 až 90 percent ulovených rýb a morských

živočíchov tvorí nežiadaný, vedľajší úlovok (anglicky „bycatch“) – sem patria komerčne nezaujímavé druhy, mladé jedince, korytnačky alebo žraloky. Tie sú pri triedení úlovku vyhadzované naspäť do mora, a to väčšinou mŕtve či ťažko ranené. Niektorí zúfalí miestni rybári dokonca na svojich člnoch sledujú pirátske lode, aby pozbierali vyhodené živočíchy ešte predtým, než zmiznú pod hladinou7.

Rybářská loď v M‘bour. Zdroj: flickr.com

Pirátske lode často lovia v ochranných zónach v noci, a keďže sú neosvetlené, mnohokrát dochádza k zrážkam s malými člnmi miestnych rybárov, ktorí z toho v lepšom prípade vyviaznu so zničenými sieťami či poškodeným člnom, v horšom prípade sa to končí smrťou v morských vodách.

DO VÁŠHO SUPERMARKETU OD NAŠICH NAJLEPŠÍCH DODÁVATEĽOV

A ako sa tieto ryby dostanú až k nám? Britskej ekologickej organizácií Enviromental Justice Foundation sa spolu s Greenpeace International podarilo vystopovať trasu pirátmi ulovených rýb od západoafrického pobrežia až do európskych supermarketov8. Všetko sa začína v afrických vodách, kde si chudobné zeme ako Guinea či Sierra Leone nedokážu zabezpečiť dostatočnú techniku a ochrániť pobrežné more pred nelegálnym rybolovom9. Cez

І

deň piráti vyčkávajú na šírom mori, v noci potom pod rúškom tmy nelegálne vplávajú do ochrannej pobrežnej zóny, kde spustia siete. S úlovkom ráno odplávajú na šíre more, kde ich čaká mraziarenská loď. Rybárska aj mraziarenská loď väčšinou patria spoločnosti, ktorá okrem pirátskeho úlovku spracováva aj ryby vytiahnuté z mora legálne svojimi ďalšími plavidlami. Dochádza tak k miešaniu legálne vylovených rýb s rybami ulovenými nelegálne. Mraziarenská loď doplní pirátskej lodi zásoby a palivo a vydá sa na plavbu do prístavu Las Palmas na Kanárskych ostrovoch, ktoré sú španielskym autonómnym územím, teda aj súčasťou Európskej únie. Tam stačí, keď kapitán podpíše prehlásenie, že všetky ryby ulovili legálne10 a náklad sa môže vylodiť a predať veľkým spoločnostiam, ktoré zásobujú európsky trh. V tejto chvíli je dohľadanie pôvodu rýb prakticky nemožné.

NA JEDNEJ LODI

Pirátskym rybolovom netrpia len ľudia na západoafrickom pobreží, ktorých prežitie je od lovu rýb závislé, ale aj samotné posádky pirátskych lodí, pre ktoré sa viac než výraz „piráti“ hodí pomenovanie „otroci“. Podľa správy organizácie Enviromental Justice Foundation sa na palubách pirátskych lodí hrubo porušujú ľudské práva. Posádky držia v zdraviu nevyhovujúcich hygienických podmienkach, odopierajú im mzdy, dochádza k psychickému aj fyzickému týraniu či svojvoľnému väzneniu. Rybári, ktorým sa z týchto lodí podarilo dostať, svedčili o bití kovovými tyčami, väznení bez jedla a vody, nútenej práci aj napriek zraneniam. Spávať mohli len na kartónoch, v malých - len meter vysokých miestnostiach, alebo vonku na palube. Bežnou praxou je tiež odoberanie cestovných dokladov hneď po príchode na loď, rovnako ako vyhrážanie sa okamžitým vysadením na najbližšom brehu v prípade neposlušnosti. Pracovné podmienky na lodiach spĺňajú podľa definície Medzinárodnej organizácie práce11 podmienky nútenej práce, dalo by sa tiež hovoriť o novodobom otroctve. Zamestnanci sú na tieto lode verbovaní pomocou pracovných agentúr z rozvojových zemí, (okrem africkej Sier-

1

2 3

4 5 6 7 8

9

10

11

12 13 14

15

Nefér Trade

29

ra Leone predovšetkým ázijské zeme ako Čína, Filipíny, Kambodža, Thajsko a pod.), často z chudobných vidieckych oblastí s nedostatkom pracovných príležitostí. Mnohí z nových rybárov pritom nemali s rybárčením žiadne skúsenosti, niektorí dokonca more dovtedy ani len nevideli. Z vlasti ich dopravia do prístavu Las Palmas na Kanárskych ostrovoch, kde sa rovno nalodia na plavidlá vykladajúce svoj nelegálny náklad. Kontrakty sú väčšinou na dva roky a veľkú časť mzdy, pokiaľ vôbec nejakú dostávajú, si strhávajú agentúry za rôzne vymyslené „poplatky“. Robotníci sa tak rýchlo zadlžujú, dostávajú sa do úplnej finančnej závislosti a sú ľahšie vykorisťovateľní. Často sa stáva, že týchto nedobrovoľných pirátov po vypršaní kontraktu vysadia v prístavoch cudzích zemí a sú bez akýchkoľvek prostriedkov vydaní napospas osudu12.

KANÁRSKE OSTROVY – ALL INCLUSIVE?

Významnú úlohu v tomto podivnom biznise majú Kanárske ostrovy – nelegálne morské úlovky sú tu vykladané z pirátskych lodí a posielané na európske (naše) trhy, ešte nič netušiaci robotníci tu zas nastupujú na svoju dvojročnú púť čoby otroci/piráti a pre Afričanov a Afričanky sú ostrovy zas jednou z brán do Európy. Len v priebehu roku 2006 sa ich na tamojších plážach vylodilo takmer 32 000, často po strastiplnej nočnej plavbe v malých preplnených člnoch (odvtedy ich počet, vďaka zvýšenému nasadeniu agentúry FRONTEX13 a spoločnému hliadkovaniu španielskych a západoafrických bezpečnostných síl na mori, síce podarilo znížiť na približne 1400 v roku 200914, ako sa však uvádza v správe Medzinárodnej organizácie pre migráciu: „...sprísnenie pohraničnej kontroly viedlo skôr k pohotovému rozptýleniu migračných trás a k zvýšeniu rizika, nákladov a utrpenia migrujúcich než k poklesu migrácie ako takej“15). Kanárske ostrovy vítajú európskych turistov, nelegálne ulovené ryby a otrokov z Ázie, ale sú zatvorené tým, pre ktorých má pirátsky rybolov najhoršie následky. Peter Tkáč Autor je člen redakční rady PŘES

Pás mora vo vzdialenosti 12 námorných míľ od pobrežia sa nazýva tiež pobrežné more a priliehajúci prímorský štát ma na toto územie zvrchované právo. (Dohovor OSN o morskom práve /z 10. decembra 1982/) Rybolov vykonávajú v oblasti tradične muži, ženy úlovky prevažne spracúvajú a údia. Loď podlieha jurisdikcii toho štátu, pod vlajkou ktorého pláva. Niektoré krajiny sú voči dodržiavaniu zákonov na mori benevolentnejšie, čo pirátske lode využívajú. http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Branime-nae-oceany/nadmerny_rybolov/ Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK Enviromental Justice Foundation 2009: Dirty Fish – How EU Hygiene Standards facilitate illegal fishing in West Africa. London, UK Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 17 Enviromental Justice Foundation 2007: Pirate Fish on Your Plate – Tracking illegally-caught fish from West Africa into the European market. London, UK Napríklad Guinea disponovala v roku 2005 len piatimi hliadkovými člnmi, ktoré boli schopné hliadkovať len pri pobreží. (Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 19) V roku 2007 vykonávalo kontrolu pôvodu tovaru v celom prístave len päť inšpektorov. (Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 12) Medzinárodná organizácia práce je špecializovanou agentúrou OSN, ktorej cieľom je podpora sociálnej spravodlivosti a medzinárodne uznávaných ľudských, pracovných a sociálnych práv Enviromental Justice Foundation 2010: All at Sea – The Abuse of Human Rights aboard Illegal Fishing Vessels. London, UK. FRONTEX je agentúra EÚ zaoberajúca sa vonkajšou ochranou jej hraníc. European Social Watch Report 2009: Migrants in Europe as Development Actors – Between hope Hope and vulnerabilityVulnerability. Bruxelles, Belgium. International Organisation for Migration 2008: Irregular Migration from West Africa to the Maghreb and the European Union – An Overview of Recent Trends. Geneva, Switzerland.

PŘEDSTAVUJEME

30

EVROPSKÁ KONTAKTNÍ SKUPINA

І

Evropská kontaktní skupina je nezisková organizace, která působí v České republice, a jak sám název napovídá, i v Evropě od poloviny roku 2002. Pomáháme migrantům a migrantkám najít uplatnění a integrovat se do většinové společnosti. Zvláštní pozornost věnujeme ženám, které často čelí vícenásobné diskriminaci. Klíčové aktivity a služby, které nabízíme, jsou vzdělávací kurzy, profesní poradenství a kariérní a osobnostní rozvoj.

INTEGRAČNÍ KURZY EKS PRO MIGRANTY A MIGRANTKY

Jedním z nejefektivnějších nástrojů integrace migrantů je vzdělávání, zvyšování informovanosti a rozvoj dovedností vedoucích k jejich soběstačnosti, odpoutání se od závislosti na jiných subjektech a upevnění vazeb k zemi, kam přichází. EKS kurzy koncipuje komplexně a nabízí migrantům možnost získat nejen důležité informace potřebné k začlenění na trh práce a do společnosti, ale také rozvoj jazykových znalostí, praktických dovedností a sociokulturních kompetencí. Součástí kurzů, které integrují jazykovou výuku do obsahového vzdělávání a využívají zejména interaktivní formu výuky, je tak předání informací z oblasti legislativy, institucionálního systému či trhu práce, ale také poznání české kultury, historie nebo různých aspektů způsobu života v české společnosti. Je vzdělávání opravdu efektivním prostředkem k začlenění se do nové společnosti a napomáhá ke zlepšení postavení na trhu práce a komunikaci se zástupci majoritní populace? Co přináší kurzy EKS migrantům a migrantkám? Zeptali jsme se paní Anny Romanovy, absolventky kurzu Šance-práce-integrace!, který EKS realizovala v Plzni v letech 2009 – 2011. Proč jste se rozhodla odjet do ČR? Jaké Vás k tomu vedly důvody? Pracovala jsem jako stylistka-kadeřnice, ale bohužel, jak to chodí, ten podnik zkrachoval. Jsem matka samoživitelka, mám dvě děti, musela jsem myslet na ně. Hledala jsem práci na Ukrajině, ale nenašla jsem ji. Náhodou jsem potkala kamarádku, která přijela z ČR, a vyprávěla mně o životě a o práci v České republice. Jaké jsou Vaše zkušenosti s prací v České republice? Přijela jsem na pracovní víza na domluvenou práci. Pracovala jsem na dělnické pozici. Za devět měsíců pobytu v ČR jsem požádala o podnikatelský víza. Chtěla jsem sama hledat práci, sama odvádět sociální pojištění, daně. Nechtěla jsem být závislá na zaměstnavateli (resp. „klient“, pozn. aut.), chtěla jsem dělat tu práci, která se mi líbila, a dodržovat zákony. Potom, když jsem si zařídila podnikatelský víza, dozvěděla jsem o náboru do firmy na skladování cukrovinek, tak jsem šla tam a nabídla své služby.

Proč jste nezačala podnikat ve svém oboru? Protože jsem neuměla český jazyk. A taky nevěděla jsem, jak můžu začít podnikat jako kadeřnice, nevěděla jsem, jak uznat své vzdělání. To jsem se dozvěděla až na kurzech. Proč jste se rozhodla navštěvovat kurz EKS? Abych uměla česky, tam kde dělám, mluvíme jenom rusky. A na kurzy EKS jsem chodila, protože chtěla jsem poznat, jak se tady pracuje a jaké jsou zákony. Na kurzech EKS jsem dostala potřebnou a správnou informaci o nostrifikaci diplomu, o podnikání a spoustu dalších informací. Kurzy se mi moc líbily, protože bylo příjemné prostředí, přátelská atmosféra. Mně vyhovoval čas, kdy kurzy probíhaly. Já dělám dvanáctky, proto pro mě bylo možné chodit na sobotní kurzy. Učila jsem se český jazyk, dozvěděla jsem se, jak sama můžu hradit platby a nebát se chodit na úřady. Co se změnilo ve Vašem životě po absolvování kurzů? Po těch kurzech jsem šla na kurzy na kadeřnici a založila jsem živnost na kadeřnické služby. Po návštěvě kurzů se cítím dobře, zvedla jsem si sebevědomí. Můj život se změnil k lepšímu a jsem blízko k úspěchu.

NÁRODNÍ PLATFORMA MIGRANTEK

Národní platforma migrantek je aktivita, kterou Evropská kontaktní skupina koordinuje, ale hlavní roli hrají aktivní migrantky, které mají chuť komunikovat o svém

Platforma migrantek. Zdroj: archív evropské kontaktní skupiny

І

31 životě v České republice nejen mezi sebou, ale prostřednictvím veřejných akcí i s českou společností a zástupci státní správy. Národní platforma migrantek existuje od roku 2009. U jejího vzniku stála Sabe Amthor Soe, která zastupuje aktivní migrantky také na evropské půdě. Sabe, mohla bys říct několik slov o tom, jak a proč vznikla mezinárodní iniciativa migrantek? V roce 2006 iniciovala Evropská ženská lobby (European Women´s Lobby) projekt „Equal Rights. Equal Voices. Migrant Women in the European Union“, v rámci kterého se zrodila myšlenka migrantek založit Evropskou síť migrantek (European Network of Migrant Women – ENoMW), aby podpořila rovné zacházení, stejná práva a zlepšila proces integrace pro migrantky v Evropě. Tato síť je složena z jednotlivých národních platforem migrantek, které reprezentují společné zájmy a potřeby migrantek žijících v zemích EU, a poskytuje informace a pravidelná připomínkování při vytváření a implementaci evropských politik, které mají dopady na životy migrantek. ENoMW byla oficiálně zahájena v červnu 2010 na půdě Evropské komise v Bruselu. Jak vznikla česká národní platforma? Co významného se v minulosti odehrálo? Je nutné, aby zájmy a potřeby migrantek v ČR byly vysloveny a prosazovány do politik v oblasti migrace a integrace samotnými migrantkami jak na národní úrovni, tak na evropské. K tomu ale je potřeba mít strukturu, která pomůže formulovat společné zájmy migrantek. EKS, která se dlouhodobě zabývá problematikou migrantek v ČR a jejich integrací, se proto rozhodla svými aktivitami pomoci migrantkám v ČR více se zviditelnit a prezentovat se jako celek. Od roku 2009 se EKS snaží poskytovat potřebné zázemí pro aktivity národní platformy. Jednou z nejvýznamnějších aktivit bylo setkání s ženami političkami nad tématy, která migrantky řeší. Toto setkání přineslo zajímavé zkušenosti, ze kterých vyplývá další spolupráce s političkami. Jednou z nich je seminář v Poslanecké sněmovně. Seminář se odehraje v červnu tohoto roku a poslancům budou přednesena témata, která jsou pro migranty/ ky v současnosti aktuální. Jaký je smysl celé aktivity na naší české, lokální úrovni? Smyslem aktivit české národní platformy migrantek je posilovat postavení migrantek v české společnosti, a to výměnou zkušeností s integrací v ČR, vytyčením oblastí specifických zájmů a potřeb migrantek, informováním o těchto tématech jak politiky, tak veřejnost. Národní platforma migrantek je otevřená všem ženám s migrantskou zkušeností, kterém mají chuť aktivně ovlivňovat proces integrace migrantek do české společnosti. Aktuální dění naleznete na www.ekscr.cz. Kontakt: www.ekscr.cz Sídlo a adresa kanceláře: Dejvická 28, Praha 6, 160 00 tel/fax: +420 222 211 799 e-mail:[email protected] Skype: evropska.kontaktni.skupina

1

Vypracovanou metodiku a zkušenosti lektorek EKS zprostředkovávají tematické publikace. V roce 2011 EKS vydala publikaci „Metodika nízkoprahových kurzů pro cizince“, která obsahuje řadu praktických doporučení týkajících se realizace specifických nízkoprahových kurzů a popis často používaných metod a technik při výuce. Druhou publikací je učebnice pro cizince „Vaše šance jít do práce“ zpracovanou interaktivní formou určenou pro samostudium, která je zároveň i vhodným výukovým materiálem. Publikace jsou volně ke stažení na www.ekscr.cz/publikace. Projekt Šance - práce - integrace! je podpořen z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.

TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ. Redakce: Tereza Doležalová Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Jana Mistrová Lenka Šafránková Pavlíčková Boris Rafailov Peter Tkáč Petra Tomanová Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal Jazykové korektury: Zdeňka Kozáková Zuzana Maďarová Tereza Střížová Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Kosovští uprchlíci z roku 1999. Zdroj: www.flickr.com Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném http://pres.nesehnuti.cz. Kontakt: [email protected] Vytištěno na recyklovaném papíře.

SOS a INFO linka LA STRADA (+420) 222 71 71 71 WK͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵĂƌƵƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ jd͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵĂĂŶŐůŝĐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ d͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ

800 07 77 77 (bezplatné volání) ^d͗ϭϮ͘ϬϬʹϮϬ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵ͕ƌƵƐŬĠŵĂƌƵŵƵŶƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ ĞͲŵĂŝů͗ƉŽŵŽĐΛƐƚƌĂĚĂ͘Đnj DŝŵŽƉƌŽǀŽnjŶşŚŽĚŝŶLJ^K^Ă/E&KůŝŶŬLJũĞŬĚŝƐƉŽnjŝĐŝnjĄnjŶĂŵͲ ŶşŬ͕ŬĚĞŵƽǎĞƚĞnjĂŶĞĐŚĂƚǀnjŬĂnjĂŵLJƐĞsĄŵŽnjǀĞŵĞnjƉĢƚ͘

^ƚĂůŽƐĞsĄŵŶĞďŽŶĢŬŽŵƵnjsĂƓĞŚŽŽŬŽůşŶĄƐůĞĚƵũşĐş͍ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ ͻ 

EƵƟůŝsĄƐŬƉƌĄĐŝ͕ŬƚĞƌŽƵũƐƚĞŶĞĐŚƚĢůŝĚĢůĂƚ͕ ƉƌĂĐƵũĞƚĞnjĂŶĞĚƽƐƚŽũŶljĐŚƉŽĚŵşŶĞŬ͕ ŽĚĞďƌĂůŝsĄŵĚŽŬůĂĚLJ͕ ŶĞĚŽƐƚĄǀĂůŝũƐƚĞnjĂƉůĂĐĞŶŽ͕ ŬŽŶƚƌŽůŽǀĂůŝsĄƓƉŽŚLJď͕ ƵďůŝǎŽǀĂůŝsĄŵ͕ ƉŽĚǀĞĚůŝsĄƐ͕ ǀLJŚƌŽǎŽǀĂůŝsĄŵ͕ njĂŵĢƐƚŶĂǀĂƚĞůsĄƐŶĞŽƉƌĄǀŶĢŶĢƉƌŽƉƵƐƟů͕ ƉŽƚƎĞďƵũĞƚĞƉŽŵŽĐǀŬŽŵƵŶŝŬĂĐŝƐƷƎĂĚLJ͕ ǀljƓĞƵǀĞĚĞŶĠƉŽĚŵşŶŬLJsĄƐĚŽŶƵƟůLJŬƚŽŵƵ͕ǎĞ ŶĂƷnjĞŵşZǎŝũĞƚĞŶĞůĞŐĄůŶĢ͘

WŽƐŬLJƚƵũĞŵĞƉŽĚƉŽƌƵĂƉŽƌĂĚĞŶƐƚǀşŽďĐŚŽĚŽǀĂŶljŵĂǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĂŶljŵŽƐŽďĄŵͲƚĞĚLJůŝĚĞŵ͕ŬƚĞƎşďLJůŝƉŽĚͲ ǀĞĚĞŶŝĂͬŶĞďŽŶƵĐĞŶŝǀLJŬŽŶĄǀĂƚƉƌĄĐŝēŝƉŽƐŬLJƚŽǀĂƚƐůƵǎďLJǀēĞƚŶĢƉƌŽƐƟƚƵĐĞĂnjũĞũŝĐŚǎƉƌĄĐĞũŝŶşŬŽƎŝƐƟůŝ͘ KďƌĄƟƚ ƐĞ ŶĂ ŶĄƐ ŵŽŚŽƵ ƚĂŬĠ ŽƐŽďLJ͕ ŬƚĞƌĠ ƉƌŽǎŝůLJ ēŝ ƐĞ ŶĂĐŚĄnjĞũş ǀ ƐŝƚƵĂĐŝ ďůşnjŬĠ ŽďĐŚŽĚŽǀĄŶş ĂͬŶĞďŽ ǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶş ƐƚĞũŶĢ ũĂŬŽ ŽƐŽďLJ͕ ŬƚĞƌĠ ũƐŽƵ ǀ ďůşnjŬĠŵ ǀnjƚĂŚƵ Ŭ ůŝĚĞŵ͕ ŬƚĞƎş ďLJůŝ ŶĞďŽ ũƐŽƵ ŽďĐŚŽĚŽǀĄŶŝ ēŝ ǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶŝ͘ĄůĞŽƐŽďLJ͕ŬƚĞƌĠŚůĞĚĂũşƉƌĄĐŝēŝĐĞƐƚƵũşĚŽnjĂŚƌĂŶŝēşĂĚĂůƓşůŝĚĠ͕ŬƚĞƎşŵĂũşnjĄũĞŵŽŝŶĨŽƌŵĂĐĞ͕ ũĂŬƌŝnjŝŬƽŵŽďĐŚŽĚŽǀĄŶşƐůŝĚŵŝĂǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶşƉƎĞĚĐŚĄnjĞƚ͘

ǁǁǁ͘ƐƚƌĂĚĂ͘Đnj