Hravost a zahrávání si Divadla vysokozdvižného soumara Petr Horák Amatérský divadelní soubor Divadlo vysokozdvižného soumara (DVS) si během bezmála dvou let své oficiální existence získal na regionální ochotnické scéně své stálé a pevné místo. Právem. Opavští tvůrci o svých kvalitách přesvědčují více než spontaneitou vlastního herectví, jež (s)nese snad všechny ctnosti i nectnosti amatérizmu, spíše formou a obsahem inscenovaných dramatických textů. Jejich scénické podání tak lze – díky věkové homogenitě a plně autorské tvůrčí práci souboru – pokládat za „generační výpověď“ sui generis. Jak asi vypadá divadelní generační výpověď vysokoškoláků v době, která slovům a jimi vyjádřeným myšlenkám zrovna dvakrát nepřeje? Ještě dříve, než se na tuto otázku pokusím odpovědět za pomoci demonstrace samotných dramatických textů DVS, bylo by jistě nespravedlivé zamlčet jména členů souboru. Právě ti v zapojení do ansámblové souhry nejenom odvádějí kus své herecké práce, ale nejednou se stávají i úplnými tvůrci jednotlivých divadelních složek inscenací. Základní sestavu DVS tvoří vedle Václava Hromady hlasově mimořádně disponovaný Filip Šimeček, herecky suverénní Robert Vaněk a klavírista Jiří Blata, interpret klasických i autorských skladeb, které představují hudební, snad záměrně režijně upozaďovaný komponent inscenací. Nekorunovaným uměleckým vedoucím DVS je autor všech dosavadních souborem realizovaných dramatických textů, Jiří Karen. Domovskou půdou Karena je tvorba literární; ne náhodou byly jeho juvenilní pokusy oceňovány v celostátních literárních soutěžích – Šrámkově Sobotce či Hlavnici A. C. Nora, ne náhodou se v atmosféře „etanolových večírků“ gymnaziálních spolužáků začaly rodit první skicy Karenových dramatických textů, burleskních pohádkových parodií. Právě zde stojíme u prvopočátků budoucího souboru DVS, ale i jednoho z doposud uplatňovaných postupů Karenovy dramatické tvorby, perzifláže. O dnešní umělecké orientaci a v podstatě hlavní devíze souboru, tj. vědomém zpracovávání autorských, ze současnosti vycházejících látek, hovoří dramatik, režisér a herec Karen jako o ctnosti z nouze: „Zpracovávat Gogola či Shakespeara ochotníky je asi podobné, jako kdyby polská produkce zkoušela remake Pána Prstenů. Není v silách amatérských herců zpracovat klasiky či moderní autory alespoň tak, aby se přiblížila průměru profesionálních divadel s vystudovanými herci. Proto hrajeme zásadně své vlastní hry, které jsou koncipovány tak, aby sdělení bylo interpretačně únosné.“ První výraznou příležitostí k uskutečnění tohoto programu byla pak premiéra hry Rys ostřeviděný. Na loňské Přehlídce amatérských divadelních souborů v Kojetíně se jí, s prvním vystoupením před cizím publikem a odbornou porotou, v podstatě začíná i historie DVS. Udělení ceny Robertu Vaňkovi za herecký výkon a Jiřímu Karenovi za autorství textu, přívětivá odezva publika i poroty motivovaly herce k další práci. Přesože se s Rysem ostřeviděným chtěli rozloučit při účinkování na letošním Majálesu OU, nemohou však ignorovat diváckou poptávku a hrají jej dodnes. V čem tkví Rysova přitažlivost? V herecké a inscenační nevtíravosti, místy snad až introverzi, v komice zdařile skloubené s absurditou prostého příběhu textu, bohatě jazykově rozrůzněného, nakonec však stylově koherentního? Možná. Rys ostřeviděný je inscenace interpretačně otevřená, a tak ať již divák prožívá jakákoliv z možných tematických shledání, nevyhne se seznámení s hlavním hrdinou Petrem, upadajícím do víru nesmyslných situací, které připadají všem kolem něj naprosto v pořádku. Píběh Petra tvoří dějovou i tematickou osu hry. Hned vstupní scéna, kde Petr vede dialog s pivem, je zasazena do prostředí hospody, ze kterého soubor DVS vzešel, tvůrčí činností jeho horizonty překonal, a do něhož se při svých vystoupeních rád vrací, snad aby je událostí divadla zevšednil a umocnil. Expozici v podobě poťouchlé disputace hlavního hrdiny s pivem lze vnímat jako nezávaznou konverzační hříčku stejně jako první hořkou flamendrovu kocovinu z jistého způsobu zábavy i života. Kocovinu, která se překonává právě tvůrčím
aktem, která je jeho ostruhou i předmostím. V první scéně tak můžeme vidět „autobiografickou“ stopu i vykročení souboru; hlavní hrdina Petr se už pro prohýřené noci do hospody nevrátí, probudí se totiž do dne, v němž se cosi změnilo. Od lidí ze svého okolí se dozvídá, že se o něm rozšířila podivná zpráva: Petr si prý myslí, že je myšice polní. Proti své vůli je vtažen do absurdního soukolí událostí, stává se bezmocným objektem rozběhnutého mechanizmu veřejného mínění. Ve scéně s Hospodyní Karen koncentruje postupy své slovní komiky, provokativní neadekvátnost v užití kontrastních vyjadřovacích prostředků – například archaizmů vedle termínů – v jedné replice téže postavy je mu uměleckým prostředkem vytvářejícím iluzi odtrženosti mluvčího od jeho vlastní promluvy. Postava jako by hovořila více jazyky, měla více tváří, proměňovala se a rozpadala přímo před očima diváka. V ukázce je patrný smysl pro ostře pointovaný, pádný dialog, včetně nezbytného „vytrhování z kontextu“, „chytání za slovo“, úzkostlivého lpění na přesnosti a doslovnosti, jednoduše dovádění řečeného „ad absurdum“. Dějová linie hry i osud hlavního hrdiny, vzdáleně připomínajícího Josefa K. z Kafkova Procesu nebo …z Hostovského novely Cizinec hledá byt, se budou rozvíjet podle zákona absurdity až do samotného závěru. Na scéně je gauč (tři židle), věšák. PETR
Konečně doma! To jsem si zas dal. Prý jsem myšice polní. Vypadám snad jak myšice polní??? (přicházi k zrcadlu, chvíli do něj hledí) Pravda, nejsem sice žádný krasavec, ale k myšici mám daleko. (chvilku nervózně přechází a pak vybuchne) Copak já jsem myšice polní???
Najednou vběhne na scénu HOSPODYNĚ, je udýchaná a horlivá. HOSPODYNĚ
Pane Petře!!! Pane Petře!!! Petře pane!!! Už jste to slyšel???
PETR
Neslyšel.
HOSPODYNĚ
Vy jste to vážně neslyšel???
PETR
Neslyšel.
HOSPODYNĚ
Ježíšmária-panenko-kriste-nohová-josefe-uvšechsvatých! hrůza! Opravdu jste to neslyšel?
PETR
Neslyšel, sakra, ženská!!! Tak už se vymáčkněte – co se děje?
HOSPODYNĚ
On to jednoduše neslyšel. (k publiku) Chápete to? (k Petrovi) Říká se o vás, že si myslíte, že jste…
Taková
PETR (odevzdaně) …myšice polní. HOSPODYNĚ (ječí, lká) Tak je to pravda!!! A já, hloupá, tomu nevěřila. Takový ďábelský děs posedl mladého pána. On si, chudáček maličký chlapáček (obrací se něžně k Petrovi)
o sobě myslí, že je ta přeodporná slizká neuvěřitělně zvrácená myšice polní. (poslední slovo zavýskne) PETR (naštvaně) Se říká, se říká. To by mě zajímalo, kdo je ten SE. Já bych mu vyloupl jeho páteřní obratel a nakrmil bych jím jeho ledviny tak, až by mu žaludek emigroval do hlavové nohy!!! (mírně) Paní hospodyně, víte, kdo o mě šíří ty lživé řeči? HOSPODYNĚ
Musíte se léčit, mladý pane, to není jen tak. Halucinace nelze brát na lehkou váhu. To je vážná věc. Já znala jednoho instalatéra, který si myslel, že je malá mořská víla. Když jednou měl opravit ucpaný záchod, tak…
PETR (psychologicky, asertivně) Znovu vám opakuji, paní Liduško, že si opravdu nemyslím, že jsem nějaká prašivá myšice… HOSPODYNĚ
…polní…
PETR
…že jsem nějaká prašivá myšice polní.
HOSPODYNĚ (vítězoslavně) No vidíte!!! Teď jste to přiznal. Že jste myšice polní!!! PETR
Co jsem přiznal ???
HOSPODYNĚ (nekompromisně) Říkal jste, že jste prašivá myšice polní!!! To je fakt a toto už nezměníte!!! PETR
Jemináčku, ženská, vždyť vy jste to úplně vytrhla z kontextu!!!
HOSPODYNĚ
Konsext, nekonsext - vy jste nemocný a musíte se léčit! A basta. To já znám takové malé neposlušné pacholíky jako vy. Důležité je to jako chleba a ještě drzé. Marš do postele!!!
PETR (důstojně) Vážená paní Libuše, musím na vás apelovat, abyste opustila můj pokoj. Nevím, proč vycházíte z premisy, že jsem duševně nemocný, leč musím vás upozornit, že jsem zcela zdráv. A i kdyby, tak vážně pochybuji, že by se duševní porucha dala vyléčit ležením v…
HOSPODYNĚ (superautoritativně) Marš do postele!!!
Petr se poslušně nasouká na gauč. Hospodyně jej mateřsky přikryje dekou, pohladí, začne jej chlácholit (to bude dobré, neboj kohoutku). Prostor pro režijní úpravu typu sexuální laskání. Na scénu vpadnou dva maníci v bílých pláštích (cigárko, baret, prostě řízci). ŘÍZENEC
Holá, teta…
HOSPODYNĚ
Já nejsem holá, mladíku!!!
ŘÍZENEC
Máme nahlášeno, že si tady někdo myslí, že je myšice…eh, jak to bylo?
ZŘÍZ
Myšice polní. Někdo tady má být přesvědčen, že je myšice polní.
Hospodyně štítivě odskočí od Petra na lůžku. HOSPODYNĚ (ukazuje na Petra) Támhle ten zvrhlík, co se válí v posteli jako zvrácený pedofil. Ten si myslí, že je myšice polní! ŘÍZENEC
Hej, chlape, ty si o sobě myslíš, že jsi myšice polní?
PETR
Ne.
Oba dva jej chytnou, zpacifikují a táhnou pryč. Petr se brání, oni jej vlečou. PETR
Vždyť jsem řekl, že ne!!!
ŘÍZENEC
To říkají všichni, že ne.
ZŘÍZ
Tak tak, každý zapírá. Stačí pár elektrošoků, jehel pod nehty, provlékneme jazýček cihličkami a hned budeš mluvit pravdu, neboj.
ŘÍZENEC
Nemysli si, holánku, že nás oblafneš.
PETR (zoufale volá) Dobrá – dobrá – přiznávám jsem myšice polní!!! Už mě pusťte! Já jsem ksakru myšice polní!!! ZŘÍZ
No vidíš, do blázince s tebou!
Zříz a Řízenec odvlečou Petra pryč. Na scéně zůstává samotná Hospodyně, která se rozpláče.
HOSPODYNĚ (pláče) Chudák pan Petr. Co komu udělal? Takový hodný a laskavý člověk to byl. Nikdy ani mouše neublížil. Tohle si nezasloužil. Věčná škoda ho bude, věčná škoda. Pokračuje lkání Hospodyně, zhasínají světla.
Parodické odkazy na svět westernu, gangsterek i reklamy, komikové vidění postav ve scéně uvěznění a mučení Petra v psychiatrické léčebně jsou nesporně prvky divadelní postmoderny s výraznou analogií k tvorbě brněnského Střeženého Parnasu. (S jeho produkcí se ostravští diváci mohli seznámit inscenací Nepohodlný indián, uvedenou v NDM v sezóně 2006/2007.) Mystický kultu „malého bílého psíka“, který DVS vyznává a jehož transcendentální variantu si klade za cíl svou tvorbou vyjadřovat, je nápadnou obdobou postavy parnasistního Moudrého králíka. S povděkem lze kvitovat, že se malý bílý psík na scéně DVS ještě nematerializoval, je neviditelný a jeho jazykem hovoří zejména postava Pacienta, duševního obyvatele zčásti našeho, zčásti svého a jiného světa, s níž absurdními událostmi vláčený Petr rozmlouvá ve společném pokoji léčebny. Pacient mluví v náznacích „o tom, proč jsme tady“ a mluvě jakoby z cesty na cestu přivádí. PACIENT
Proč bys měl být blázen?
PETR (zmateně)
Nevím – protože jsem na psychině? Nebo proto, že o mě říkají, že jsem přesvědčen o tom, že jsem myšice polní?
PACIENT
A jsi?
PETR
Ne, proboha, ale všichni to o mě tvrdí. Že si prý myslím, že jsem myšice polní. Co to je za blbost? Takové zvíře vůbec existuje?
PACIENT
A je to vůbec zvíře?
PETR (ironicky) Ne – je to typ značkových bot. PACIENT
Třeba je to nějaký člověk.
PETR
Člověk jménem myšice polní? Taková kravina! Jako že ho ve škole volali: < Myšice k tabuli? > (vstane a předvádí) A nyní bych vám rád představil nového prezidenta této země - pan Myšice polní. Pane Myšice, jak se cítíte? To je absurdní.
PACIENT
Absurdní určitě, ale nemožné ne. Co si třeba myslíš o rysech?
PETR
Jako o těch kočkách nebo těch v obličeji?
PACIENT
Dejme tomu o kočkách. Nikdy jsi o nich nepřemýšlel?
PETR
Proč bych měl přemýšlet o rysech?
PACIENT
Protože oni přemýšlejí o nás. V jedné zoo chovají rysy v rudých skleněných boxech. Snad, aby vypadali agresivněji, jako šelmy.
PETR
No a co?
PACIENT
A jak myslíš, že ty kočky vidí okolní svět?
PETR
Tak asi rudě, ne?
PACIENT
Trefa! Přesně! Chápeš?
PETR
Vůbec nechápu!
PACIENT
Pochopíš, neboj.
Vychází najevo, že pacient je osobou, o které již dříve různé postavy v okolí Petra nezávisle na sobě hovořily. Vždy jen začátky těchto promluv nám svou intonací připomenou nespoutaná vyprávění postav Haškových či Hrabalových. PACIENT
Můžu ti to doříct s těmi rysy?
PETR
Ne! Ty už mlč a nic neříkej!
Chvíli je ticho. Pak promluví Pacient. PACIENT
Víš proč jsem tady?
PETR
Netuším.
PACIENT
Byl jsem instalatér, který zrovna vyšel učňák. Měl jsem byt, přátele, rodinu. Všechno se to ale změnilo, když se mi zdál ten sen.
PETR
Jaký sen?
PACIENT
Nejzvláštnější sen mého života, po kterém nic už nebylo jako dřív.
PETR (odevzdaně) Tak povídej. Pacient začne vyprávět. Je důležité, aby se zhostil své role se vším svým divadelním umem. Předvádí, hraje, prožívá. Nesmí to být statické odvyprávění textu. Petr poslouchá a tady něco dělá. PACIENT
Usnul jsem a najednou se objevil na prosluněné pláži. Nebe bylo azurově modré a horký vzduch voněl mořem. Měl jsem na sobě jenom šortky a byl jsem opálený. Věděl jsem, že jsem Průvodce a že můžu vše. Zastavit čas, zhmotnit prostor vymazat existenci. Vytvořil jsem si dívku svých snů. Kráčeli jsme spolu za ruku po rozpáleném písku a pozorovali snědé chlapce, hrající fotbal. V nedalekém baru se ozývala živá hudba a lidstvo bylo krásné.
Ten sen byl nekonečný a neuvěřitelně skutečný. Já byl Průvodce, já byl vesmír. Odlesky střípků všech živých organismů vytvářely mé Já. Neměl jsem pocity, měl jsem Vědomí. Po uplynutí věčnosti s mou láskou, po skončení věků radovánek, euforií a rozkoše, jsem se začal nudit. Vytvořil jsem si proto několik nejlepších kamarádů. Společně jsme dělali všechno, co lze dělat. Lezli jsme po horách, dobývali vesmír, stavěli katedrály, bojovali ve stíhačkách. Byli jsme slavní spisovatelé, hrdinové, vůdci, vědci, válečníci, herci. Po dobu nekonečného času jsme se bavili. Pak Už nebylo nic, co bych nedělal, nebo co bych neznal. Kamarádi vymizeli a já zůstal sám v neurčitu. Zděsil jsem se všudypřítomné prázdnoty, která mě začala pohlcovat. V tom okamžiku jsem zaktivizoval veškeré své jsoucnovytvářející síly a probudil se zpocený v posteli. To ráno jsem měl opravit ucpaný záchod a to ráno mě odvezli sem. Chvíle ticha PETR
Ty umíš teda výprávět. Uff. Ale mně se nezdál žádný takový sen. Já jsem byl najednou všemi osočován, že si myslím, že jsem myšice polní.
PACIENT
Ty to pořád nechápeš?
PETR
Co? Co mám chápat?
PACIENT
Petře, ty pořád nevíš o co tady jde?
PETR
Nevím, netuším, sakra nech si ty kecy a vymáčkni se už!!!
Přichází Zříz. Tak pojď, Petře, čeká tě pan Doktor.
ZŘÍZ
Vezme Petra a odchází. Doktor je další z galerie Karenových bizarních figur. V jeho rukou je soustředěna moc odhalit paradoxy vzniklé situace a Petra osvobodit. Ukazuje se ale, že Doktor je snad ze všech nejméně schopen jakékoliv komunikace. Krize komunikace je snad skutečně ústředním tématem daného dramatického textu, v jazykově vytříbeném provedení se jí demonstruje i postihuje skrytá defektnost samotné reality. Zřetelnou stopu zde pak zanechávají postupy absurdního divadla 60. let. Z absurdity lze nicméně u Karena vystoupit. Ve scéně konečného rozuzlení se hlavní hrdina Petr, veden nezbytím i Pacientovými nápověďmi, rozhodne proti absurditě obrátit její vlastní zbraně. Slaví úspěch. PETR
Já si nemyslím, že jsem myšice polní! Já totiž JSEM myšice polní – opravdu! O to tady celou dobu jde, chápete?
Začně dělat myšici. DOKTOR
Vážně?
PETR
Z čeho usuzujete, že nejsem myšice polní? Z čeho? Protože podle vaších smyslů nevypadám, ani se nechovám jako myšice, že? Vaše představa myšice je odlišná ode mne. Je to tak? A teď si představte, že byste byl rys v červeném akváriu.
DOKTOR (nevěřícně) Rys v červeném akváriu? PETR
Přesně tak! Takový rys vidí okolní svět červeně. V tom je ta finta! Kdybyste se zeptal rysa, jakou má barvu slunce, tak vám odpoví, že červenou! A kdyby jste mu namlouval, že je bílé, tak by se vám vysmál a poslal vás do blázince. A stejně tak je to se mnou! Chápete?
DOKTOR
Přibližně.
PETR
Vy jste ten rys a já jsem bílé slunce – jinak řečeno myšice polní v celé své kráse. Vy jste přesvědčen, že bych jako slunce měl být červené, přitom já jsem přirozeně bílé!
DOKTOR
Hmm.
PETR (zpívá, trylkuje) Já jsem myšice polní, doktůrku. Já jsem MYŠICE POLNÍ! DOKTOR
A vyvrací vám to někdo?
Chvilka ticha. Doktor a Petr na sebe hledí. PETR
To znamená…
DOKTOR
To znamená, že můžete jít. Tady je psychiatrická léčebna a nikoliv zvěřinec. Nemáte zde co dělat!
PETR To myslíte vážně? DOKTOR
Samozřejmě. (podává Petrovi papíry) Tohle si vemte a zmizte.
Poněkud uspěchaně a neústrojně, s pohádkovým nápěvem potrestání „zla“, působí závěr hry, v němž je sám doktor hospitalizován pro podezření z toho, že se pokládá za ondatru pižmovou. Přitom řešení příběhu to vůbec není hloupé. Vyjadřuje, že se tajemný, absurdní „proces“ může zahájit nečekaně a s kýmkoli, jeho zadavatele, ředitele systému nelze ztotožnit s konkrétní bytostí i to, že jeho vykonavatelé, zřízenci pracují spolehlivě, mechanicky a zodpovědně. Vzhledem k závažnosti myšlenky, vytvoření jakéhosi bludného kruhu k počátku se stáčející absurdity, byl scéně věnován nevelký textový i inscenační prostor. Soubor DVS jako by vlastnímu konci Rysa ostřeviděného nevěřil, divák tak byl překvapen, nenadálým koncem i mírně zaskočen. Vyložit význam závěrečné pointy inscenace si mohl až na cestě z divadelního sálu.
Druhý z textů, který Jiří Karen pro Divadlo vysokozdvižného soumara napsal, nese prozaický, a právě proto snad i originální, název Hra. Tato jednoaktová hra o hře tří mladých mužů, Johna, Alího a Maa, se odvíjí mimo reálný čas i prostor a je řízena složitými pravidly: Mao rozdává karty. MAO
Kdo tu hru před námi hrál? Takový nepořádek, tady nechal...
JOHN
Začnu. Dávám osm beta pro mě a navíc dva.
ALÍ
Víc než nadmíru popírám sebe a kontruji hadem.
MAO
Sakra had! To je velice nepříjemné. Já obmotám provaz na abecedě.
JOHN
Chyba!
MAO
Ale vůbec, mám plán.
JOHN(zdůrazňuje) Obmotat provaz na abecedě v reakci na hada je hrubá chyba!!! MAO
Hleď si svého! Hraješ.
JOHN
Tak já samozřejmě nabídnu Alímu bělobu, že.
ALÍ
Bělobu? Hmm. To nevím teď. Já si ji půjčím, ale ponechám ji prozatím ladem v trávě.
MAO
Vstupuji do hry v závislosti na domu. Vybírám třetí byt a nechávám garáž.
ALÍ
Fíha!!!
JOHN
To je ale vykuk!
MAO
Tak co, vy skunci. Co bude dál?
JOHN
Navnadím rybáře do hotelu…
ALÍ
…a já dám osm na třetí do sumární rovnice pizzy. Takže jsi v háji, kamaráde.
MAO
Ale fuj. Ty jsi prašivý taškář. Já se vysmahnu jako papeží čumáček v kondomu!
JOHN
Vykládám hrnek. Nemám lžíci. Podávám forhandem.
ALÍ
Dvanáct.
MAO
Není ředkev.
JOHN
Krákorám jako stará otep!
ALÍ
Já ošmirgluju rýč, aby se vešel do auta.
MAO(jásá)
Sáhodlouhý salámek pokládám přímo. A skončili jste, žabaři! Ha. Vyhrál jsem!!! Jsem prostě a jednoduše nejlepší!
Mladíci jsou do hry vtaženi. Zprvu nevázaná společenská zábava se postupně mění v nebezpečnou činnost, jež přivádí postavy do nepříjemných situací, staví je před závažná rozhodnutí, prověřuje platnost jejich etických norem. Když si John odmítne ukousnout vlastní malíček, čímž ignoruje herní instrukce, objevuje se na scéně nový element v podobě démonického Správce hry. Ve správci do děje vstupuje zosobněné téma „manipulace s druhými“, doposud přítomné pouze v podtextu, ve faktu fanatického oddání se pravidlům hry, dbání na jejich neporušitelnost. Správce hry demonstruje hráčům svou moc. Hranice mezi subjektem a objektem hry se definitivně stírá. Hra se stává nad realitu reálnější pastí i hrou o vlastní identitu. V podání DVS je ale základní existenciální téma odlehčováno slovní a situační komikou i množstvím žánrových odkazů. Kromě už známých westernových a groteskových aluzí jsou zde nově parodována schémata sentimentálních příběhů telenovel. Ne náhodou je užití těchto prostředků koncentrováno do místa zvýšeného existenciálního tlaku, místa poznání mechanizmu již nevratně rozběhlé „hry doopravdy“. Postavy hry se v hledání úniku ze vzniklé situace rády nechají unést známými, notně zjednodušenými, dějovými vzorci triviálních příběhů, a to natolik, že v gradaci výstupu na okamžik poodhalí dvojjedinost reality hráčské a herecké. Replika „Asi bychom si měli dát pauzu, ta hra nám nějak leze na mozek“ pak v dané situaci říká postava příběhu, hráč Mao, stejně jako její představitel, herec…… Podobné okamžiky „znejasnění“ hranice mezi realitou divadelní hry a realitou divadelního sálu vytváří výjimečnou atmosféru tvořivého napětí, která mezi hledištěm a jevištěm při představeních DVS nesporně vzniká. Děj Hry je zakončen fatálním morálním dilematem. Hráči se ukáží být neschopni dokončit hru podle daných pravidel, a proto Správce hry prohlásí za jejího absolutního vítěze postavu Johna. Pod jednou podmínkou ovšem. John musí podat smrtelnou dávku jedu jednomu ze svých soupeřů. Pokud to neučiní, zemřou všichni. John tedy musí volit ze dvou zel; buďto bude bezprostředním vrahem jednoho člověka, nebo svou nečinností způsobí smrt všech. Z dilematu si nachází svou cestu, volí sebevraždu. Na pokyn Správce hry jsou nicméně zbaveni života všichni hráči. Je to konec jednoho kola. V závěru se totiž vše chystá k nové hře – hrané již jinými hráči, leč podle starých pravidel – a finální replikou Správce hry „Tak a můžeme hrát“ se text i hra opět cyklicky vracejí ke svému počátku. Ve Hře můžeme shledat výraznější snahu jejího autora po dodržení určitých zásad výstavby dramatického textu, postavy jsou mu v abstraktním existenciálním příběhu spíše symboly a místy i figurami s předvídatelným způsobem a vývojem jednání. Geometrie příběhu i postav odpovídá řádu, pravidelnosti hry. A text, stejně jako hra, přitom nepostrádá rovinu tajemství. Metaforické označení významově zatíženého, pointovaného závěru hry jako “tečky“ příběhu zde lze použít snad jen jako stylistické figury. Pokud bychom při výkladu chtěli zůstat věrni této lingvistické metaforice a nepozbýt přitom i kritické snahy po výstižnosti, charakterizovali bychom finále příběhů Jiřího Karena nejspíše jako „dvojtečky“; příběh musí dopovědět, a to třeba i polemicky, samotní diváci.
Nejnověji, na srpnovém festivalu Dokořán, se soubor DVS představil v inscenaci s názvem Paka. Znovu Karenův text je důsledným pokračováním poetiky jeho Hry, exponuje abstraktní existenciální situaci s výrazně oslabenou dějovou složkou, nabízí výchozí téma ztráty paměti (rozuměj identity), nesmyslné, surreální dialogy a s nimi spojený konverzační humor, hru s významy slov a replik. Anotaci textu podává sám autor: „Člověk a Lida se objevují v uzavřené místnosti bez oken a dveří. Nepamatují si na nic. Neví, kdo jsou. Neví, proč existují. Uprostřed místnosti ční páka s nápisem „Kdo za mne zatáhne, zemře.“ Nastává dilema – zatáhnout za páku a riskovat? Nebo pomalu zemřít hladem a žízní? Co když si ze mě ten druhý dělá legraci? On určitě všechno ví, on se mnou experimentuje! Do místnosti se záhadným způsobem dostává Jeremiáš, který však je – jak už to tak bývá – totální blb…“ Jména autorů absurdistických hříček, Eugena Ionesca a Samuela Becketta, dosud jen visela ve vzduchu. Lze ovšem říci, že v „pakárně“ jménem Paka se jim filozofující Karen přiblížil nejvíce. Jak je pro metodu tvůrčí činnosti DVS charakteristické, definitivní podobu dostala tato „verbální klukovina“ (J. Karen) až během přípravy na premiéru. Věřím však, že se z konečné, fixované verze textu nevytratily významové obrysy jeho závěru: LIDA se vrhá na JEREMIÁŠE a shazuje jej na páku, kterou Jeremiáš vpádu posouvá. Všichni čekají, co se stane. JEREMIÁŠ klidně vstává. ČLOVĚK (zklamaně) Jaktože nezemřel? LIDA
To je beztak zase nějaké sofisma či podobné zvěrstvo. Kdo zatáhne za páku, zemře. Jo, takhle. To je trik. Kdo zatáhne, zemře. Jednou. Každý jednou zemře. No že by to bylo přímo sémanticky dvojznačné, to se říct nedá...
JEREMIÁŠ
He-já žiju. To je dobré. He - He.
Jeremiáš odchází do publika, kde si sedá. LIDA
Něco se změnilo.
ČLOVĚK
Něco se zásadně změnilo.
LIDA
Zaujatě na nás hledí nějací lidi.
ČLOVĚK
Spíš znuděně a otráveně.
LIDA
Jako kdybychom byli v divadle...To jsme celou dobu stáli na jevišti?
ČLOVĚK
Na scéně. Můžeme kdykoliv odejít. Stačí sejít z pódia.
LIDA
Dívej na ty zvrhlíky, jak si nás užívají.
ČLOVĚK
Že se nestydíte, vy voyéři!
LIDA
My se tady existencionálně kroutíme a oni si na nás čumí jako by se chumelilo!
ČLOVĚK
Já říkám fuj! Fuj! Fuj! Hmm, takže my asi nebude vrazi, ale herci nebo co.
LIDA
Můžeme být obojím zároveň.
Chvíle ticha. ČLOVĚK a LIDA rozpačitě přešlapují na jevišti. Jako neherci, jako lidé, kteří poprvé vstoupili na pódium. Neví, co s rukama, snaží se splynout s prostorem (přidřepávají si, otáčejí se zády), jdou ke zdem. ČLOVĚK
A co teď? To máme hrát nebo co?
LIDA
Já nechci hrát. Já to ani neumím...
ČLOVĚK
Můžeme sejít z jeviště.
LIDA
Mezi ty lidi.
ČLOVĚK
Do jejich světa.
LIDA
Začlenit se k nim.
ČLOVĚK
Být jejich součástí.
Chvíle ticha. LIDA
Já bych tady asi zůstal.
ČLOVĚK
Já taky. Zůstanem zde. Nikam se nehnem.
LIDA
Já se tady cítím dobře.
ČLOVĚK
Je mi zde krásně, hebce, přítulně.
LIDA
Takže zůstáváme?
ČLOVĚK
Ano.
LIDA a ČLOVĚK odcházejí. Pootočení se zády k divákům, ale přesto rozhodnutí a chuť setrvat na jevišti. Právě to jsme měli na mysli, když jsme inscenační praxi DVS označili za „introvertní“. Nevtíravost a neagresívnost textů i jejich podání je skutečně jedním ze společných jmenovatelů tvorby Divadla vysokozdvižného soumara. Divák má při jeho představeních tak trochu pocit, jako by dramatikovi i hercům nahlížel přes rameno. S nadsázkou řečeno tak jeho spoluúčast na představení spočívá v tom, že se „staví na špičky“ ve snaze zahlédnout to nedořečené, tajemné, to za textem a jednáním. Jsou tady ovšem i další společné jmenovatele a konstanty: postavy v existenciálních situacích, poučeným dramatikem nucené k rozhodování a jednání, a to často pod pohrůžkou smrti. Provádění experimentů a následná možnost pozorování chování postav v uměle navozených podmínkách. Slovem: zahrávání si. Buďto si dramatik sám zahrává s postavou či postavami, jak je tomu v Rysu ostřeviděném nebo Pakách, nebo si postavy zahrávají samy se sebou uvnitř hry vlastní, v níž roli režiséra (či rozhodčího) přebírá jedna z nich, ostatním nadřazená (viz Hra). V obou případech jde o nebezpečné zahrávání si,
dotýkající se skrytých mechanizmů vnitřního světa jedince a společnosti, tam i zde je v sázce identita člověka. Zahrávání si je však jen rubem principu hravosti. Ten je DVS vlastní, představuje jeho podstatu, vytváří jeho osobitost. Zahrnuje hravost jazykovou a hereckou, ovšem zatím zná svou míru, ke štěstí tvůrců i diváků není hrou a hravostí bez hranic. Tajemství a předpoklad úspěchu DVS tkví v tom, že póly „zahrávání si“ a „hravosti“ se vzájemně prostupují. Bez „hravosti“ by „zahrávání si“ vyznívalo jako naučné mudrování a schéma, a bez „zahrávání si“ by samotná hravost byla nejspíše milou i senzační – samoúčelností. Takto, pokud žijí oba tyto póly ve vztahu symbiotickém, vytvářejí příznačný esprit všech představení DVS, a to ovzduší jakési rozpustilé vážnosti. Pozvání na vystoupení soumarovců je divákovi pozváním ke hře, jež je mnohde paralelou s lidským životem. Pokud na hru přistoupí, oplátkou může nehlédnout do některých jejích pravidel. Rozpustile. I vážně.
O autorovi: Petr Horák, bývalý amatérský herec, režisér, autor textů, současný divadelní nadšenec, student Ostravské univerzity, oboru učitelství češtiny a ruštiny pro střední školy, absolutorium modulu Teorie a dějiny dramatické a scénické tvorby (scénologie) při FF OU, píše diplomovou práci Průniky a inspirace české a ruské divadelní avantgardy.
Pozn.: článek byl napsán pro časopis kulturní revue Protimluv, nakonec však v něm nebyl otištěn.
