HOLUBI a HOLUBÁŘI ve Dnešicích
Karel Smola 1
100 let chovu holubů ve Dnešicích 1910 - 2010 Všechna současná plemena holuba domácího, chovaná volně ve městech i na vesnicích mají po celém světě jediného prapůvodního prapředka, holuba skalního. Ten hnízdil odedávna ve skalách kolem Středozemního moře, na Středním východě a v jižní Asii. Lesní prostředí mu vždy bylo cizí, nebezpečné a raději se mu vyhýbal. S rozvojem lidstva, kdy docházelo k budování různých staveb a pěstování obilovin, objevil tento holub nové hnízdní a životní podmínky a sám se začal přibližovat člověku, až došlo k jeho úplné domestikaci. V tom patřil mezi první živočichy vůbec. Větší koncentrací těchto holubů na menším území docházelo v průběhu tisíciletí k různým mutacím (biologicky spontánní nebo uměle vyvolané změny organismu s genetickými-dědičnými následky, které vznikají náhle, zdánlivě bez příčiny). Až se postupně, nejen náhodně přirozenou cestou, ale záměrně vyšlechtilo na celém světě současných několik tisíc různých plemen holubů. Velký rozvoj užitečné zábavy a obohacení jídelníčku již od dávných dob byl možný zejména v oblastech, kde nepadal sníh a nemrzlo (jižní Evropa, severní Afrika, Blízký a Střední východ, jižní Asie). Do ostatních oblastí se tito holubi dostávali mnohem později, kdy došlo k rozvoji lidských sídel a zemědělství, to je zhruba někdy ve středověku. V novověku již holubi žili ve většině zemí Evropy. V 18. a 19. století bylo i u nás (na území tehdejšího Rakouska-Uherska) chováno několik desítek různých plemen, která se sem dostávala především po moři jako jiné zboží z kolonií a pak přes Holandsko a Anglii. Holubi byli nejprve chováni šlechtou na jejich panstvích, kde sloužili více na ozdobu a pro ukrácení volného času než pro užitek. Odtud se postupem času dostávali na menší panství, statky, mlýny, aby se rozšířili po celé zemi a stali se do velké míry zábavou, ale i důležitým doplněním jídelníčku. Tento rozmach z velké míry nejen u nás, ale v celé Evropě, přerušila I. světová válka. Nebylo co krmit, nebylo co jíst, a tak mnoho holubů „položilo život za císaře pána“ a skončilo jako nejlepší možné zpestření jídelníčku všech vrstev obyvatel. To se nedá říci „obecně“. I do života naší obce (měla tehdy jen málo přes 100 čísel popisných) zasáhla válka velmi silně. Téměř celá mužská populace byla vyrvána ze svých domovů a musela bojovat v nesmyslných bitvách na různých frontách 1. světové války. Sedmnáct dnešických mužů se nevrátilo a ti, kteří se vrátili, našli často rozvrácené domovy, mnohdy se nenašli s rodinami a ani se samočeský stavák žlutý sedlatý zřejmě neshledali se svými oblíbenými holuby. Teprve ve 20. létech minulého století se začalo lidem dařit lépe a tak došlo i k obnově chovu holubů. Rozšířili se ze mlýnů a větších selských dvorů, kde snáze přežili těžké období a kde se o ně měl kdo starat, neboť mladí mužové z těchto statků nepodléhali vojenské povinnosti nebo se z ní vykoupili. V již zmíněných létech byli v našem kraji chování holubi zejména těchto plemen: rejdiči (purclíci) různých plemen (krátko, středo i dlouhozobí), vysokoletci, rackové, pávíci, bubláci, čejky, lysky, mnichové, knězi, ledňáci, špačkové, hýlové, skřivani, barevnohlávci, pštrosi, rysové, římani 2
(slepičáci), modeny, maltézáci, vídeňští slepičáci, karieři, dragouni, indiáni, badgety, z voláčů pak brněnští, angličtí, hanáčtí, čeští staváci a v té době hodně oblíbení poštovní holubi. Všechna tato plemena se ve větší nebo menší míře vyskytovala i na dvorech a střechách dnešických milovníků holubů. O opravdovém chovatelství se dá hovořit až tak od 30. let, kdy došlo ke specializaci, zejména v chovech poštovních holubů. Chov holubů byl tehdy jednoduchý. Holubi byli součástí hospodářství, chovali se v budnících pod střechou, přetaženou nad zápražím (Jan Kuthán) nebo v budnících schovaných na půdě za nadezdívkou. Komorové holubníky, dnes převažující, byly tehdy zcela výjimečné. Jen v některém selském dvoře byly holubníky na kůlu (zcela bezpečné před škodnou) nebo zřídkakdy byli holubi umístěni ve zděných komorách, kde přízemí sloužilo jako záchod a nad ním byla komora s holubníky. Tyto stavby byly s ohledem na účel postaveny na okraji hnojiště. Takto pojatá stavba se v dobrém stavu dochovala u Vojtěcha Pracha – U Purkarů (za školou). Jednoduchost chovu dále spočívala ve způsobu krmení. Holubi se přiživovali dvakrát denně při krmení drůbeže, kdy dostávali zpravidla buď pšenici nebo oves. Ostatní čas využívali k „polaření“, což je pravidelné denní létání do polí od roztátí sněhu na jaře až do zamrznutí nebo napadnutí sněhu na podzim. V polích si opatřili vše potřebné pro zdravý život – vitamíny, minerální látky. Polaření holubů bylo možné ještě tak v 60. létech minulého století, ale postupně se stávalo zcela nemožným a to ze třech důvodů – 1) došlo k podstatnému snížení počtu chovů a polaření se stalo vlivem přemnožení dravců velmi ztrátové 2) chovatelé se začali věnovat chovům více za účelem obesílání výstav a holubi postupně ztráceli schopnost dobrého letu, což zvyšovalo ztráty polařících holubů 3) zemědělci seli mořené osivo a hnojili umělými hnojivy, což mělo pro holuby mnohdy velice kruté následky. Ještě je nutno připomenout, že chovatelébezzemci si až do padesátých let opatřovali jako krmení u zemědělců tzv. „zadinu“ – zunu, což byl odpad při čistění obilí po vymlácení. Bylo to drobné nebo zlomkové zrní a semena různých plevelů (zejména různé vikve). Cenou bývala většinou pomoc při výmlatu nebo nějaké práce nádenické nebo zednické. Jako vlastní všeobecný úvod by předchozí řádky měly stačit. Na následujících stránkách, milí a vážení čtenáři, přecházím ke konkrétnějším číslům a údajům. Mám na svém krku již větší počet životních křížků, ale moje vlastní poznatky a vědomosti o holubech se datují někdy ke konci 30. let, spíše počátku 40. let minulého století. Z toho plyne, že vše, co těmto letům předcházelo, jsem se dozvěděl od starších lidí, od mého otce, Veny Hegnera, Milouše Peška a dalších dnešičáků. Takže popis holubaření ve Dnešicích na začátku dvaněmecký výstavní modrý pruhovaný cátého století není ani podrobný, ani přesný. Ale lepší již asi nezískáme. A aby to nebylo stejné s celým 20. stoletím, vznikly vlastně tyto následující řádky. Na počátku minulého století měly Dnešice méně než 100 čísel popisných a holubi byli chováni ve většině selských dvorů, u menších hospodářů (domkářů), ale i u některých chalupníků
3
(bezzemků). Mezi prvé holubáře ve Dnešicích patřil rod Prachů – Poncárků (č.p. 93), kde později se chovu věnovali všichni tři synové, kteří zůstali v obci - (Josef doma, Václav u „Purkarů“ – č.p. 22, Vojtěch u „Tučků“ – č.p. 13). Mnoho holubů různých plemen (jak bylo tehdy obvyklé) bylo prokazatelně chováno u Reisimerů (Maclů, Klírů – č.p. 89). Svůj chov holubů měli i bratři Smolové – Josef (č.p. 104) a Martin (č.p. 105). Stejně jako přibývaly roky novému století vzrůstal i počet chovatelů ve Dnešicích (domkáři či drobní zemědělci). Třeba cestou od návsi směrem k Zastávce – Kuthán č.p. 5, Freisleben č.p. 3, Václav Koláček č.p. 44, Jan Henig č.p. 43, Josef Kodýtek č.p. 108. Na úpatí Hůrky byli holubi k vidění u Tobrmanů-Bednářů č.p. 67, Kreuzmanů (Boudíků) č.p. 240-nový domek a Bendů (Babíků) č.p. 49. Nyní to vezměme pro větší přehlednost a snazší orientaci mladších, případně cizích čtenářů po jednotlivých částech obce, případně ulicích. Zastavme se u těch domů a usedlostí, kde byli holubi v uplynulých sto deseti letech chováni. Jednotlivé domy - usedlosti budu označovat číslem od jedničky (pro rozlišení na přiložených mapkách), zároveň uvedu jméno chovatele, současného majitele, případně „pomístní“ název – jak se říkávalo „po chalupě“ a také č.p. domu. Pro další snazší orientaci si rozdělme naši cestu dnešickou holubářskou historií na jednotlivé úseky, které jsou vyznačeny na mapkách. Začnu částí obce na levé straně dnešického potoka, v řeči místních buď „za vodou“ nebo „na kostelní straně“. Vpravo, hned za kostelem vedle potoka, v často povodněmi vytopeném statku holubařil v 30. a 40. létech mladý chlapec a později výborný hospodář Václav Tobrman (1, Jitka Ungrová, „U Michalů“, č.p. 24). Choval pravidelně několik párů pštrosů, skřivanů, případně kříženců. Hned vedle choval mnoho holubů další dobrý hospodář Václav Prach (2, Vojtěch Prach, „U Purkarů“, č.p. 22). Bylo tam vždy mnoho holubů různých plemen a na dvoře dosud stojí zděný objekt, v jehož poschodí bylo sídlo holubů, umístěním chráněni před škodnou. Rovněž soused za ním Václav Purkar (3, Libuše Pabiánová, „U Martinů“, č.p. 21) byl chovatelem. Od český stavák modrý sedlatý čtyřicátých let se chovu více věnoval syn Václav a ten kromě pštrosů a skřivanů si pořídil i české bubláky. Za ním v rohu návsi byl statek Hlinovských, zde se říkávalo „U Benedů“. Statek měl před 2. válkou v nájmu Václav Petrželka (4, Milena Tremlová, „U Benedů-Hlinovských“ č.p. 41). Byl velkým milovníkem holubů a na dvoře poletovalo množství pštrosů. Přes ulici, v selském dvoře, choval od 20. let holuby Josef Šnebergr (5, Bohumila Felixová, „U Zajíčků“, č.p. 17). Choval tehdy hodně rozšířené slepičáky – vídeňské a maltézské, ale i další plemena. Tito slepičáci – těžcí, krátkokřídlí, málo létaví holubi, měli vysoké nohy a dlouhé krky, takže se klidně mohli napít z kýblu. Od padesátých let bydlel v této usedlosti František Soukup a ten choval tři desetiletí neméně velké hejno českých čejek modrých bezrousých. V další usedlosti, kde byl zároveň hostinec „U Manů“, choval majitel kromě jiných zejména francouzské voláče modré. Byli to vysocí, vysokonozí voláči s mírně zapeřenýma nohama, při pohledu na ně doopravdy zaplesalo srdce každého holubáře. A impozantní postavou vynikal i jejich pán (6, Josef Štengl, vnuk Josef Štengl, č.p. 16). Dále na rohu při cestě na Přestavlky choval
4
obyčejně pět párů pštrosů drobný zemědělec Karel Malý, po něm ještě asi deset let holubařil dědic usedlosti Karel – otec dnešního starosty (7, vnuk Karel Malý, „U Hájků“, č.p. 14). Za ním, dále směrem na Přestavlky, choval holuby Vít Vrba a to hodně oblíbené pštrosy, (8, nyní Ladislav Hekr, E-7, dříve č.p. 83). Ještě dále za ním, směrem ven ze vsi na rohu bydlel hokynář Petr Jílek a u něj několik roků jeho zeť Josef Hůla s rodinou. Společně chovali pávíky (tehdy byli jen bílí), pštrosy a další, a s ohledem na možné prostory vždy jen několik párů (9, Lukáš Dostál, č.p. 6). Na druhé straně ulice stál „templ“ – mohutná čtvercová budova možná o rozměrech 12 x 12 metrů, bývalá židovská modlitebna, byla zbořená koncem 20. století. Budova byla rozdělena na několik místností a každou obývala jedna rodina, většinou deputátníci na zbytkovém velkostatku. Jedním z nich byl i František Polák (10, zbořena, bývalé č.p. 60). Ten pracoval v tzv. panském dvoře jako kočí a staral se tam také o holuby. V templu (v malé kůlně) choval několik párů poštovních holubů, a nebyli to holubi ledajací, pocházeli z belgických předků, které z Belgie dovezl Matěj Benda. Dále se dejme starou ulicí vpravo, ven z obce, směrem na „Šmikousy“ (obecní les). Domy jsou zde jen po levé straně. Hned v prvním bydlel a holuby choval Milouš Tobrman, příbuzný k Ulrychům. Měl v oblibě zejména staváky, z jejich barevných mutací červené. Bylo to ve válce a krátce po ní (11, Jiří Ulrych, „U Kodlů“, č.p. 107). Dále za ním, U Říhů, bydlel pivovarský bednář pan Václav Janoušek. Ten choval, dá se říci, takovou všehochuť, včetně poštovních holubů (12, Václav Vokáč, č.p. 95). Dále v ulici vlastnila domek rodina Malých. Ve válce a ještě nějakou dobu po ní zde choval holuby tehdy malý chlapec Vašek. Jako u mnoha jiných měl na dvoře různá plemena, krásou vynikali čeští staváci černí lysí (13, Václav Malý, č.p. 96). V posledním domku v ulici choval několik desetiletí, od 60. let až donedávna, poštovní holuby Václav Kubeš, chov bohužel skončil s jeho smrtí (14, Kubešová, „Vila“, č.p. 175). Vraťme se nyní zpátky. Za „templem“, v tehdejším chudobinci bydlel nezapomenutelný kamarád a milovník všeho živého Josef Ulrych. Žil s matkou a sestrou, bez otce, takže obcházel strýce a všechno uměl o několik let dříve než my, co jsme otce měli. („Jen pokud si vzpomínám, tak nás třeba hodně brzy naučil kouřit. Choval mimo mnoha jiných zvířat a ptáků také různá plemena holubů. A dovedl podobně zbláznit český stavák černý sedlatý všechny kamarády. Bohužel tento dlouholetý koníček jsem s ním vydržel pouze já.“) Brzy se však i pro Pepíka stali holubi vedlejší zábavou, více se věnoval exotům, králíkům, drůbeži, ale hlavně baskřídlovce. Ta a vše co s ní souviselo pohltilo většinu jeho volného času, takže brzy péči o drobné zvířectvo přejímala jeho manželka. Pokud jsem se o něm rozepsal více, tak jen z toho důvodu, že si to zaslouží i vzhledem k jeho zásluhám o rozvoj chovatelství ve Dnešicích. Josef „zběhl“ ze Dnešic a již šedesát let bydlí na Zastávce. A mimo jiné slaví letos (rok 2011) osmdesátku (15, Jitka Krotká, „U Žihlů“, č.p. 91). Přejdeme silnici a jsme „U Lucáka“. U nově postaveného domku a klempířské dílny si milovník holubů a přírody Jan Lucák postavil velký holubník na kůlu a měl ho obsazený neméně pěknými staváky sedlatými všech barev. To bylo ve válce a krátce po ní. Nám, tehdy holubářskému potěru, vyrobil napáječky a samozřejmě zadarmo. Ale protože měly měděné dno, vydržely sotva padesát
5
let…. (16, V. Čech, č.p. 190). Otočíme se a vracíme se do vsi. Vpravo bydlí Zdeněk Regner. Ten choval v letech 1960 až 1970 velké hejno poštovních holubů, se kterými úspěšně závodil, zásluhou Milouše Kasla byl členem organizace v Dobřanech (17, Zdeněk Regner, č.p. 58). Protáhneme se úzkou cestou dále a jsme u usedlosti Burešových. Tam byl dvůr plný holubů snad co stavení stojí. Jisté je, že ve třicátých letech se o ně začal zajímat malý Václav a jako jednomu z mála tento koníček vydržel po celý život. (bohužel již ukončený). Za dlouhá léta vystřídal řadu plemen, některá jen okrajově, holuby vždy pouze choval, ale nešlechtil. Vystřídali se u něj bubláci, pštrosi, dále skřivani a poměrně dlouhou dobu choval i kingy (18, Slávka Burešová, „U Vítů“, č.p. 22). Vedle tohoto statku, v jakémsi zákoutí, stojí domek, kde bydlel pan Petrželka. Sem se vrátil, když skončil pronájem statku Hlinovských (viz č.4). Pochopitelně že i tady pokračoval jeho chov krásných pštrosů (19, Michal Kubát, č.p. 11). A pokračujeme po cestě zpátky od Soběkur směrem do obce, k potoku. Dalším holubářem, který již od dvacátých let míval holuby, různé křížence, ale i pěkné poštovní, byl drobný zemědělec Josef Platzer (20, Jiří Kubeš, „U Placrů“, č.p. 55). Na téže straně ulice, opět blíže do vsi, holubařil jeho bratranec Václav Platzer. Specializoval se na pštrosy, ti jej doprovázeli od mládí až do pozdního věku (21, Václav Platzer, „U Uhlířů“, č.p. 73). Přes ulici, mezi silnicí na Soběkury a Přestavlky je selský statek, kde během svého života řadu let holubařil Vojtěch Prach, jeden z holubářů od Ponocárků (již o něm byla zmínka). Choval vždy několik párů pštrosů, zejména černých. Bohužel s jeho odchodem ze světa odešli i holubi. (22, Václav Prach, „U Tučků“, č.p. 13). V rohu návsi za farou se několik let v tomto století holubům český stavák žemlový věnoval další zástupce hodně mladé generace – Michal Kožíšek. Staral se o české staváky, které mu věnovali členové místní pobočky ČSCH. Bohužel se odstěhoval a chov zanikl (23, Rudolf Kožíšek, „U Turků“, č.p. 9). Tím končí výčet holubářů “za vodou“, máme za sebou jednu část obce. A nyní se vydáme na pravou stranu potoka. Pokračujeme přes most a zamíříme vpravo, kde se rozprostírá daleko větší část obce. Je tam mnoho nových domů, jejichž střechy nikdy holuba neviděly. Projdeme kolem parčíku s pomníkem padlých. Zde, ve starém domku vedle tarasu míval v podstřešních holubnících pěkné hejno holubů Jan Kuthán. Když přiletěli jeho holubi z pole a samci se začali točit na hřebenu střechy, stáli jsme na tarasu „U vršíčku“ jako u vytržení. Kromě jiných měl skřivany, ale největší dojem dělali modří staváci – celí modří, bělohrotí, s bílou náprsenkou tzv. kolčaváci (24, Jan Baumruk, „U Čechů, č.p. 5). Vrátíme se zpět na náves. Zde stojí bývalý pověstný hostinec (později různé provozovny), tam choval od dvacátých let holuby drobný sedlák a hostinský Adolf Brkl. Na jeho dvoře to bylo velké hejno, vesměs užitkových holubů (25, obec, „U Brklů“, č.p. 18). Blíže k Jegru směrem na Chlumčany, u transformátoru, míval hodně holubů Josef Mašek, jeho koníčkem byl chov pštrosů. To bylo v létech třicátých až šedesátých, pak ve stejném stavení krátce poštovní holuby choval jeho syn Josef (26, Josef Mašek, nyní Kubeš+Pscheidtová, „U Kašů“, č.p. 28). Pastva pro oči holubáře
6
byla v tzv. panském dvoře (zbytkový statek po I. parcelaci). V době před válkou až do začátku padesátých let tam hospodařil Jan Jílek (přestože vlastníků bylo více), ale holubařil náš spolužák Jaroslav Jílek, později a vlastně dosud zubní lékař ve Zbiroze. Měl pochopení od otce, krmení, finance, co více si mohl přát. Sídlilo tam až šedesát párů holubů různých plemen v té době chovaných, pštrosi ve všech barvách, staváci v různých kresbách, zejména sedlatí (kamzi), slepičáci (římani), dále rysi, pávíci, bagdety, skřivani i poštovní holubi (z dovozu z Belgie). Velký komorový holubník byl v zadní části levého hospodářského traktu (před kůlnou na vozy. ale holubi hnízdili v různých výklencích, za trámy po celém statku. Čistění holubníků měl na starosti kočí František Polák, samozřejmě tato práce byla pod úroveň mladého pána (27, Jaroslav Jílek, „Panský dvůr“ – nyní ZD, č.p. 25). Za statkem, směrem na Chlumčany, byla myslivna a v ní choval krásné pštrosy hajný Václav Mašek. To bylo od třicátých do padesátých let minulého století (28, Jana Fialová, „V hájovně“, č.p. 238). Za ním při silnici ve starším domku choval několik roků, na rozhraní let osmdesátých a devadesátých modré kingy Josef Kotas ml. (29, Krejzová, č.p. 173). V nové vilce na stejné parcele choval krásné polské rysy červené (ale i jiné holuby) jeho otec Josef, dlouholetý předseda chovatelské organizace. Začal v padesátých létech minulého století a holubi odtud vylétali ještě počátkem tohoto století, celkem více než padesát let (30, Josef Kotas, č.p. 197). Dále při silnici na Chlumčany choval poštovní holuby Miroslav Brabenec, ale jen krátkou dobu, než se v padesátých létech odstěhoval do Přeštic (31, Václav Brabenec, č.p. 97). Po levé straně cesty ven z obce v dalších barácích již nikdy nebyl žádný holubář, proto se vraťme kousek zpět. Hned vedle areálu „Pod Kaštany“, v malém domku choval více než dvacet let (30. až 50. léta 20. století) krásné české staváky různých barev a kreseb Václav Faltýn (32, Jaroslav Rybáček, č.p. 167). V posledním domku v tomto bloku měl v sedmdesátých létech několik párů bílých kingů Miloslav Frous (33, Ivan Frous, č.p. 170). Když přejdeme cestu po které bychom se dostali na Hůrku, je na rohové parcele domek, kde vždy patřičně zbarvené česká čejka modrá skřivany choval železničář František Vítek (34, Milan Zoubek, č.p. 94). Na vedlejší parcele (dnes tam stojí nový dům) choval stejné plemeno Zdeněk Havlíček. To bylo v padesátých a šedesátých letech než se plně oddal myslivosti (35). Jdeme-li dále po cestě vzhůru, hned vedle, dlouhodobě se holubaří u Bendů. Tradici založil Josef Benda, kapelník dnešické hasičské dechovky, který choval několik desítek poštovních holubů, se kterými úspěšně v šedesátých letech i závodil ve spolku v Dobřanech. Ale hudba, zednické „melouchy“ a drobné hospodářství – to bylo opravdu moc. Přesto holubi zůstali na dožití a později jejich chov rozšířil syn Josef, který v tradici pokračuje dodnes (36, Josef Benda, „U Hrádků“, č.p. 50). Jdeme po úpatí Hůrky dále směrem do vsi a tam žil další holubář, Jan Šesták, otec paní Burianové. V oblibě měl skřivany a pštrosy a bohužel „odešli“ i s ním někdy v šedesátých letech (37, Josef Burian, „U Cambáků“, č.p. 46). Projdeme dále pod Hůrkou až narazíme na tehdy poslední stavení (do šedesátých let) v této řadě. Tam choval od nepaměti holuby Václav Tobrman.
7
Vždy měl takovou holubí všehochuť, užitkové křížence. (38, Zdeněk Langmajer, předtím Jaroslav Trš, „U Bednářů“, č.p. 67). Nyní se vraťme z Hůrky po pěšině k transformátoru a odbočíme vlevo. Jsme přímo u Kreuzmanů. Zde několik let choval poštovní holuby a samozřejmě s nimi závodil mladý Vojtěch Kreuzman, někdy v šedesátých letech minulého století. Ale traduje se, že zde holubi byli již v předminulém století (39, Vojtěch Kreuzman, „U Boudíků“, č.p. 240). Jdeme dále ulicí nad Vršíčkem, pomalu stoupáme. Zde stojí vlevo starý domek kde holubařil Václav Benda. Choval různá plemena, ale rád měl zvláště skřivany a pštrosy. Kolem holubů se jeho život točil nejméně od konce první války až do 60. let (40, Ivan Černý, „U Babíků“, č.p. 49). Hned vedle byl domek Kotasových, dnes již zbouraný. Tady měli domovské právo poštovní holubi Josefa Kotase již ve válce až do doby než postavil nový dům na začátku Jegru (41, Oldřich Kotas, č.p. 38). Naproti, u Racků, bydlel během válečných let Matěj Benda. Před válkou pracoval v Německu, jako mnoho jiných Čechů, a když se vrátil domů, přivezl si poštovní holuby z Belgie, což byla tehdy Mekka poštovních holubů, země poštovním holubům doslova zaslíbená. Potomci těchto dovezených holubů se postupně šířili dále a dále od Dnešic. Dodnes je jméno Matěje Bendy známé mnoha předním „pošťáčkářům“ na západě Čech (42, Jiří Štengl, č.p. 42). Pokračujeme ulicí dále, ta se lomí vlevo a právě v rohu je tam domek, kde choval pěkné pštrosy Václav Mašek. Nejraději měl jejich černé a červené varianty (43, Václav Mašek, „U Vachtlů“, č.p. 37). Trochu stranou stojí domek odkud téměř padesát let (od počátku I. republiky) vylétali pštrosi chovatele Josefa Bendy (44, Josef Techl, „U lípy“, č.p. 5). Zde ukončeme naši další trasu a vraťme se zpět na náves. A přece jen se cestou zastavme. Na rohu nad Vršíčkem stojí starý, již hodně pamatující domek, kde bydlí Věra Kleisznerová. Holubi odtud nikdy nelétali, ale přesto je domek významný, narodil se zde jeden z největších holubářů v kraji, hodně známý v Čechách, a to Josef Janoušek. Podrobněji se o něm zmíním mezi „přespolními“, ačkoliv celou svoji holubářskou kariéru prožívá s námi v naší dnešické chovatelské organizaci. Sejdeme z prudkého kopečku a jsme u restaurace Na Vršíčku. Tam mezi válkami šenkoval Václav Šesták, který choval poštovní holuby a pravidelně s nimi i závodil (45, Pavel Kleiszner, „Na Vršíčku“, č.p. 30). Projděme cestou nad tarasem souběžně se silnicí na Přeštice, v místě kde je při hlavní silnici po pravé straně je starý domek, kde v osmdesátých létech choval několik párů polských rysů Zdeněk Mařík (46, David Mařík, „U Sudů“, č.p. 4). A vezměme tuto pravou stranu silnice dále. Hned vedle měl mnoho holubů po celý život Vojtěch Freisleben, jeho chov skončil někdy v padesátých létech (47, Marta Vojtová, „U Lojzáků“, č.p. 3). Za ním, v jakémsi přirozeném rohu, tvořeném několika domky, choval holuby Jan Baxa. Měl poštovní a pak různou směs český stavák černý bělohrotý užitkových. Jednou jsme se divili proč všichni holubi mají obrovský zájem o okénku kozího chlívku. A ona tam byla hrouda kamenné soli (48, Jana Bacová, č.p. 115). Dále, již při hlavní silnici, stojí domek, kde holuby choval šikovný hospodář, k tomu poloviční kolář Jan Kopejtko. Měl je hlavně pro užitek, z plemen to byli skřivani a pštrosi. (49, Václav Karásek, „U Kopejtků“, č.p. 1). A vracíme se kousek zpátky, víceméně k již řečenému č.p. 4. Naproti přes silnici, po levé
8
straně ven z obce směrem do kopce holubařil v domku s miniaturním dvorečkem Václav Koláček. Denně jsme jeho oblíbené pštrosy pozorovali, denně jsme je viděli jak sbírají na tehdy prašné silnici něco k snědku. (50, Václav Koláček, č.p. 44). Tehdejší provoz, to nebylo nic. Ráno několik selských povozů, přes den dvě či tři nákladní auta s pískem nebo uhlím, mezitím nějaký ten kravský potah a některý den dokonce i osobní auto. Hned vedle byl další holubář, Jan Henig. Když náhodou neschovával dřeváky návštěvníkům sousedního holičství, ani nemazal kliky kolomazí, věnoval se své kravce a holubům. Vozil je i na pole. Jestli vozil i posadu, to již nevím. Ale radil nám, jak se holubi usazují. Říkal: „Nově přinesené holuby nastrkej do pytle a ten dobře zavaž. Pak s nimi obejdi celé stavení a o každý roh s tím pytlem pořádně prašti. Pak je vysyp na dvůr a neuletí ani jeden. Nevěříte?!?“ (51, Kuska, č.p. 43). Hned vedle v malém domku provozoval holičskou živnost pan Václav Hamouz. Jeho syn Oldřich byl výborný holubář i člověk. Svůj holubářský život zasvětil pštrosům, převážně červeným. Po válce, v padesátých letech, kdy se oženil, se odstěhoval do Přestavlk a ani tam na svého koníčka nezanevřel. Po založení chovatelské organizace ve Dnešicích roku 1966 byl hlavním propagátorem a organizátorem našich prvních výstav. Bohužel kaolinský prach mu příliš zkrátil život,takže tímto krátkým připomenutím uctívám jeho památku. (52, Václav Puchta, „U Šimáňů“, č.p. 74). Kousek výše, dále do vršku, choval holuby v době svého mládí Honzík Fikrle. Poletovala u něj směska plemen včetně poštovních. To bylo v období druhé světové války, před ní i nějaký čas po ní. (53, Karel Fikrle, č.p. 87). Ještě výše, na téže straně silnice na Přeštice choval koburský skřivan holuby pan Reisimer. A to byl pan holubář a žádný troškař. Měl stále několik desítek párů různých plemen, snad všech tehdy chovaných. Holubi kolem domku poletovali od počátku století někdy do období třicátých let (54, Jana Kličková, „U Maclů“, č.p. 89). Po levé straně ulice již další domy nenavazují, jen travnatá stráň, proto budeme věnovat svoji pozornost pravé straně od silnice. Kus od ní, u statných vrb, kde se vždy sáňkovalo, choval několik párů pštrosů v celém meziválečném období Josef Ausperger. Jeho oblíbenými byli černí a červení (55, Oldřich Bureš, „U Auspegrů“, č.p. 126). Kousek pod ním, na rohu ulice vedoucí ke hřišti, choval již před válkou krásné černé pštrosy Václav Kavalír. Jeho záliba mu vydržela ještě několik let po ní (56, Jan Kavalír, č.p. 102). Naproti, u Ponocárků, choval holuby Josef Prach a měl několik párů různých plemen. („Tady zase dovolte krátkou vzpomínku, jak jsme se dostali „do křížku“, když mně jeho kapráč odvedl modrou čejku. To bylo v době kdy na zálety snad létali jen holubi.“) (57, Zdeňka Prachová, „U Ponocárků“, č.p. 93). Za nimi, kousek zpět ke středu vsi měl několik párů pěkně zbarvených pštrosů Václav Čihák. I on se holubaření věnoval mezi válkami a ještě několik let po té „druhé“ (58, Zdeňka Černá, č.p. 88). A vraťme se ještě o desítky metrů zpátky. Tady začal s chovem holubů mladý Petr Förster. Kingy a dragouny mu dali členové místní organizace, ale jemu záliba dlouho nevydržela, holuby rozprodal a věnoval se fotbalu. (59, Petr Förster, č.p. 81). Obraťme se nazpět a jděme až ke hřišti. Tam choval pštrosy již před válkou Karel Mašek a ještě několik let po válce od jeho domku pravidelně vylétalo několik párů. (60, Hrdonkovi, č.p. 123). Směřujeme cestou dále do polí a v posledním stavení se o poštovní holuby staral Josef Havlíček. Tato záliba mu vydržela více než
9
dvacet let (60. – 80. léta) (61, Miroslav Havlíček, č.p. 172). Naproti němu si postavil domek František Novák. Koncem minulého století choval několik roků české staváky červené sedlaté. Proti jejich „společnému soužití“ byla fenka rotvajlera, takže je postupně zlikvidovala, když se vykoupali a nemohli létat. (62, Alena Ratajová, č.p. 220). Jdeme poslední ulicí, když napravo máme parcely, směrem zpět k hlavní silnici a dojdeme k rohovému domku kde doslova holubí ráj zřídil Václav Purkar („Martínek“). Byla o něm zmínka pod bodem 3. Tady pokračoval ve svém dlouholetém chovu českých bubláků, kingů a později se specializoval na rakovnické kotrláky. Jeho život skončil v roce 2011 a bohužel s ním postupně odešli i všichni holubi (63, Václav Purkar ml., č.p. 203). Zabočíme vlevo a po cestě místy plné kamení dojdeme pod obecní studnu. Kousek od ní na konci války a krátce po ní choval polské rysy Karel Förster. Patřil mezi spolužáky ze školy a byl to také jeden z tehdejší velké líhně holubářského potěru let válečných. Ale u něj brzy holubi ustoupili zelenému mysliveckému klobouku a pušce přes rameno (64, Karel Förster, č.p. 184). Popojděme nyní kousek dolů z mírného kopečku a jsme u domku kde v meziválečném údobí a ještě počátkem 50. let choval holuby Josef Šindelář (65, Karel Špirk, č.p. 142). Tímto máme z krku celou spodní část obce, od návsi po pravé straně při silnici na Přeštice. Nyní pokračujme po cestě zpátky na hlavní silnici, u prastaré lípy a kapličky sv. Vojtěcha se dejme vpravo a směřujme do kopce dále směrem na Přeštice. Po pravé straně uprostřed bloků domků choval holuby Josef Kodýtek (Nitka). Vždy měl několik párů různých kříženců a o holuby se zajímal již před I. válkou. Po něm obnovil chov někdy v 60. létech jeho syn Josef (66, Miloš Kodýtek, č.p. 108). Mineme prodejnu potravin, dřívější „konzum“ a vedle stojí domek, kde choval holuby Josef Smola st. a to někdy v létech 1910-1920, po něm pak krátce jeho syn, nazývaný Stáza (67, Miroslav Zoubek ml., „U Stázů“, č.p. 104). Vedle na rohu ulic choval holuby druhý z bratrů Smolů, Martin, a po něm jeho syn Josef, řečený Jožka. Počátky holubaření v tomto domku se datují do minulého století, poprvé skončily někdy kolem roku 1930, následně se pokusil obnovit chov nejstarší syn Josef, bohužel bez valného úspěchu. Až přišla válečná „holubářská líheň“ a holubům se začal věnovat nejmladší Jožkův syn Karel. (68, Karel Smola, „U Štráfků“, „U Jožků“, č.p. 105). V tomto domě chovatelskou holubářskou kariéru začala Magdalena Smolová (Lisnerová) se svým chovem bílých kingů. Největší část obce již máme za sebou a zbývá nám horní část vlevo od hlavní silnice. Z hořejšího „malého náměstíčka“, prostě od konzumu, vyjděme šikmo směrem k Hůrce. Hned na rohu se o chov pokoušel Ludvík Hartych, měl kingy, ale velice brzy skončil a holubi skončili u Miloslava Frouse v Jegru. (69, Jiří Hanák, „U Hartychů“, č.p. 86). Pokračujeme dále, odbočíme první ulicí vlevo. rakovnický kotrlák modrý mramorovaný V prvním domku vlevo choval mnoho holubích plemen zanícený holubář Josef Špirk. Svému koníčku se věnoval někdy od čtyřicátých let do konce století. Převahu v jeho hejnu tvořili čeští staváci, pštrosi červení, staral se o poštovní holuby. Bohužel je to další případ, kdy chov skončil s jeho smrtí. (70, Martin Blažek, č.p. 119). Popojdeme blíže k Hůrce a jsme u domku kde žil Antonín Vávrovec, také zde na dvorku bývalo hodně všeho zvířectva. Jeho oblíbenými byli „pošťáci“, s jejich chovem začal již za první republiky a vydržel až do své smrti. Patřil mezi velice zdatné chovatele, byl členem spolku Bystrý v Přešticích a jeho holubi posbírali velké množství cen z různých závodů. Bohužel brzy po válce za zdravotních důvodů přestal závodit, ale holubi z jeho dvorku nezmizeli (71, Otýlie Vávrovcová, č.p. 142).
10
Dalším místem, odkud vylétali pošťáci, byl hned vedlejší domek, kde se o chov staral Milouš Kasl ml.. Začal závodit ve spolku v Přešticích, ale dlouho mu záliba nevydržela, jeho „hejno“ převzal roku 1966 jeho otec Miloslav a závodil s nimi až do 80. let v Dobřanech. Z důvodu vážné nemoci byl nucen závodění ukončit, ale holubi u něj zůstali, než je převzal syn Jiří a přestěhoval ke Křenům. A opět to byl další případ kdy smrt holubáře znamenala i konec holubů. (72, v přestavbě, č.p. 150). Na protější straně ulice byl další chovatel poštovních holubů, mladý Regner. Dostal je od otce, ale na rozdíl od něj s nimi nezávodil (jeho otec byl členem spolku v Přešticích a jeho holubi doletěli pro řadu úspěchů). Chovatelský zájem mu vydržel asi deset let (1985-1995) (73, Zuzana Varhová, č.p. 143). O kousek níže začal s poštovními holuby Josef Louda ml., létal s nimi ve Dnešicích někdy v létech 1950-1960, pak se odstěhoval do Chlumčan na kaolinku, kde další roky úspěšně závodil a má doma řadu pohárů. (74, Pavel Berceli, č.p. 139). Vrátili jsme se na křižovatku a jdeme zase nahoru. Ve druhém stavení od rohu bydlel studnař, pumpař a naprostý všeuměl Vincenc Vítek. Holuby měl snad ještě dříve než dostavěl chalupu, tj. někdy kolem roku 1925. Choval pštrosy a staral se o ně do konce svého života. (75, Jiřina Bělejová, č.p. 138). Nad ním bydlel velký milovník holubů Václav „Vena“ Jílek V oblibě měl dragouny a skřivany, choval je od padesátých let, skončil někdy v průběhu osmdesátých let. A protože holubi stále něco ztrácejí (a není to jen peří….), chov pro klid v rodině vzdal. V kronice dnešické chovatelské organizace je přesto zapsán „zlatým písmem“, protože všechny dlažby v chovatelském areálu a že tam je nějakých metrů, to vše byla jeho práce. Pomáhal mu tehdy i mladý Václav Smola. (76, Jaroslav Jílek, č.p. 148). Přímo naproti, tehdy ještě na stavební parcele, měl několik párů pštrosů koncem války František Mašek (77, Miloslav Pešek, č.p. 20). A jsme u druhé ulice odbočující na Hůrku. Ve třetím stavení vlevo bydlel Vincův syn František Vítek. Co o něm říci – byl šikovný po otci, milovník přírody (holubář, drůbežář, včelař, myslivec a kynolog), vlastně se dá přemýšlet kdy vlastně byl v zaměstnání. Pro holubáře byl „pošťáčkář“, také byl v přeštickém spolku Bystrý, jeho chov, to byli potomci z chovu Matěje Bendy, přímí potomci holubů dovezených z Belgie. Jeho holubi ani nelétali se napít na dvůr, ale kroužili při cestě z pole jednotlivě nad „lámacím“ lomem (nyní střelnice) a když si ověřili, že jim žádné nebezpečí nehrozí, český stavák červený sedlatý sedli a napili se. Soustředil se na dvě barvy, choval červené plavé (žamžíky) a modré pruhové (sivé). (78, Josef Platzer, č.p. 182). V baráku na konci ulice, ale na druhé straně, těsně pod lesem, se vystřídalo několik vlastníků, ale až s příchodem Josefa Taflíka tam přišli i holubi. Již dříve holubařil v Oplotě a základní hejno si přinesl sem. Hodně dlouho měl v oblibě staváky, ale následně v holubníku vládli káníci. Ti byli přece jen ostražitější. Období můžeme ohraničit roky konce války do 80. let. (79, Václav Zoubek, č.p. 165). Pokud ihned za tímto barákem zabočíme vpravo, dojdeme podél lesa k cestě mířící na vrchol Hůrky. Dáme se však vpravo a po několika desítkách metrů jsme u baráku na kraji pole, kde krátce choval holuby, zejména pštrosy, Josef Hůla.
11
Bylo to v údobí mezi odstěhováním od Petra Jílka až do odchodu do Chlumčan,někdy těsně po válce – cca 1945-48. (80, Marie Hrdonková, č.p. 185). Jdeme dále z mírného kopečka a jsme u rohového domu kde dlouho choval poštovní holuby Josef Frous. Dostal je od mysliveckého kamaráda Franty Vítka a holubi z jeho střech vzlétali někdy od 50. let až do konce jeho života. Bohužel zase další případ, kdy smrt chovatele znamenala i konec holubů, jejich prodej či darování jinému chovateli a barák osiřel. (81, Jitka Jamníková, č.p. 149). Popojdeme několik kroků směrem k hlavní silnici a po levé straně v novém domku na rozhraní dvou ulic choval krátce několik párů poštovních holubů malý Vašek Smola. Ale protože jim chutnala sousedova zelenina a také si oblíbili jeho střechu, kde samozřejmě pravidelně něco trousili, musel je dát brzy pryč. (82, Václav Smola, č.p. 194). K dalšímu domu, kde byli holubi, nám zase stačí několik kroků. Rohový dům po pravé straně, tam bydlíval bratranec Karel Talián. Měl krátce v 50. létech poštovní holubi, do jejichž chovu ho zbláznili „ústaváci“ – pracovníci léčebny v Dobřanech Josef Halada a Láďa Kalina. Také začal i závodit, pro radost. („Ale z radosti se stalo utrpení. To jsem poznal, když jsem ho navštívil jednou v neděli k večeru. Seděl na lavičce, smutný, a tiše bědoval: „Kdepak asi jsou. Ti mají asi hlad. A žízeň. A malá holoubata tu mají. A jak byli krásní. Ti už se nevrátí.“ A do toho jeho žena přidala: „Já jsem ti říkala, dej je radši na polévku. Ale to ne.“ pro dobrou duši závodění nikdy není. i já jsem odešel smutný.“ – K.S.) (83, Miroslav Šíp, Jiří Pašek, č.p. 166). Tak jsme postupně prošli všechny ulice na Hůrce. Nyní se otočíme a vrátíme se nahoru k poslednímu baráku, přes pole se podíváme na kaolinku (nyní Lasselsberger Chlumčany, dříve CHKZ), zatočíme vpravo a cestou pod Kozlicí se vydáme směrem jakoby na Přeštice. Avšak posléze, zhruba po stu metrech, zabočujeme první ulicí Rakovnický kotrlák červený sedlatý vpravo dolů směrem k hlavní silnici. Nalevo na křižovatce choval krásné pštrosy Václav Veselý. Začal ještě před válkou a skončil s holubařením někdy po roce 1960. Snad mu i ti holubi pomohli k tomu, že se dožil sta let. (84, …., č.p. 174). Nyní máme před sebou cestu zpátky do vsi a posledních několik holubářů. Vpravo, ve druhém stavení, jen v době války choval holuby druhý Vincův syn Václav. Po ní se odstěhoval. (85, Václava Přibylová, č.p. 114). Blíže ke vsi, když mineme jeden dům, v tom dalším choval holuby Václav Hegner, a záliba mu vydržela několik desítek let (1930 – 60). Nejraději míval skřivany, sem tam se v jeho hejnu mihl nějaký pštros. (86, Václav Hegner ml., č.p. 112). Po téže straně ulice, o dva domy dále, choval poštovní holuby Jiří Kasl a krátce s nimi i závodil (jako „ústavák“ za dobřanský spolek). Záliba mu vydržela jedno desetiletí (1980-90). Ale nebyl to první holubář v tomto domku. Již mezi válkami a ještě několik roků po válce zde holubařil původní majitel, škodovácký kovář a drobný zemědělec Tomáš Křen. Choval holuby v menším komorovém holubníku, převážně užitkové: skřivany, pštrosy a jejich křížence. Poštovní holubi se vyskytovali málo, pro jejich chov platila zvláštní nařízení a přísná evidence, ale nijak se to nedodržovalo a dlouho (mimo válku) to nikdo nekontroloval. (87, Helena Křenová, č.p. 111). Dalším milovníkem holubů byl Vašík Soukup v baráku naproti. Měl jich několik párů, jen české staváky. (88, Jana
12
Soukupová, „U Hegnerů-U Taliánů“, č.p. 131). Posledním chovatelem holubů v našem soupisu je Karel Červenka ml., který v šedesátých letech choval poštovní holuby, ale měl je pouze pro radost, nezávodil s nimi. (89, Milan Červenka, č.p. 127). Je to až k neuvěření, ale již jsme stačili projít celou obec a sepsat všechny holubáře ve vsi, ať již chovali holuby jen několik málo roků nebo se jim stali koníčkem na celý život. Ale zároveň všechny čtenáře prosím, aby byla respektována relativnost slova „úplný“. Nyní bych se vrátil k tomu, co možná mělo být na začátku, ještě před „soupisem“ chovatelů holubů a chtěl bych Vás seznámit a objasnit Vám význam a způsob chovu holubů v celém 20. století až do dnešních dnů. Na začátku minulého století byl chov holubů užitečnou zábavou. V selských dvorech se holubi přiživili při drůbeži, dokrmili v polích a byli víceméně doplňkem a zpestřením jídelníčku. Naproti tomu u chudých domkářů bylo nedostupné jak zrní, tak maso. Proto chov holubů byl vítaným doplňkem chudé stravy o chutné maso, jejich holubi se živili převážně v polích. Chov králíků v těch letech nebyl téměř známý. Za první republiky to bylo obdobné, ale lidem se přece jen žilo trochu lépe, takže si i řemeslníci mohli dovolit chov poštovních holubů. Tento zajímavý koníček se významně rozšířil až po válce. Naproti tomu ke změnám v chovu užitkových či okrasných holubů došlo ještě o patnáct let později. Začátkem šedesátých let došlo k založení chovatelské organizace pod názvem Český svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva (ČSCHDHZ). Tím byla otevřena cesta k přeměně chovů z užitkových na okrasné, sloužící sice také k užitku, ale hlavně k prezentování chovatelských výsledků na výstavách. Tak tomu bylo i ve Dnešicích, kde byla chovatelská organizace ustavena v únoru 1966. Tehdy nebyl ještě dostatek krmiva (zrní) a tak iniciátorem založení organizace byli chovatelé nutrií Josef Havlíček, Zdeňka Smolová a Josef Kotas. Organizace měla již v počátku přes 70 členů, mnozí z nich byli tzv. krmiváři, stali se členy, aby získali příděl krmiv. S dostupností krmiva v pozdějších letech se počet členů organizace snížil k počtu třiceti, ale zůstali jen opravdoví chovatelé, zejména králíků, ale i drůbeže a holubů. V současné době je chovatelů holubů méně než deset, ale svými výsledky patří mezi nejlepší nejen v plzeňské oblasti, moravský pštros černý ale v některých plemenech i v republice. Toto vše je chovatelům holubů v široké oblasti známo a proto bývají dnešické výstavy dobře obesílány a hojně navštěvovány. Každý rok se konaly pravidelně dvě výstavy ročně, zimní a pouťová podzimní, někdy k nim ještě přibyla oblastní přehlídka a krajská soutěžní přehlídka – vždy společná pro Plzeňský a Karlovarský kraj. Stejně tak tomu bylo i loni, v roce 2011. Není na škodu, že zmiňuji všechny tyto akce, které pořádá dnešická organizace ve vlastním chovatelském areálu. Pomyslný základní kámen byl položen v roce 1976, postupně docházelo k jeho dostavbě a dalšímu vylepšení, až výstavba byla dokončena v roce 1986. Ale vlastně hotov není nikdy, v minulých letech se dokončilo jeho napojení na obecní kanalizaci a další modernizace. V současné době je jeho hodnota odhadována na pět milionů korun a to vše si v podstatě pořídili členové sami, jen se dvěma nevratnými půjčkami od ČSCH v celkové hodnotě 35 tisíc korun. Převážná část hodnoty byla vytvořena prací členů a byly to stovky a tisíce hodin o
13
sobotách, nedělích. Nutno však připomenout, že v té době, když jsme „zachraňovali“ nějaký materiál před rozkradením a šlo to ve pospěch společenské organizace, nepovažovali jsme to za trestné (a ani nikdo jiný). Horší to bylo po listopadových událostech a změně režimu. Pozemek pod areálem nebyl náš, („dal nám jej tehdejší předseda MNV se slovy – „tady máte a stavte“ a nikdo tehdy nepomýšlel desítky let dopředu a možné změny, takže nikde nebylo nic zaknihováno, oficiálně ověřeno a zaznamenán převod majetku). Stalo se dokonce i to, že celý náš areál patřil určitou dobu jiné organizaci a de jure byl pro nás ztracen. Jen díky jednomu moudrému člověku z té cizí organizace se nám areál navrátil. Tímto mu za všechny chovatele ještě jednou děkuji, ale jmenovat ho raději nebudu. Tato doba také znamenala podstatnou změnu ve způsobu vedení chovu. Bylo nutno skončit s pestrostí hejna a každý chovatel, který chtěl uspět v soutěžích s ostatními, musel přistoupit ke specializaci chovu, zpravidla na jedno plemeno a mnohdy dokonce na jednu barvu a kresbu. Zároveň při nedobré spolupráci s jinými specialisty vzniká nebezpečí příbuzenské plemenitby. Proto je nutné se snažit o spolupráci s chovateli stejného plemene zpravidla v široké oblasti, mnohdy až v rámci celé republiky. V souvislosti se specializací se objevují v jednotlivých chovech cenní holubi, které je nutno chránit před ztrátou a tak v současné době je převážná část chovů uzavřena po celý rok ve voliérách, resp. jsou holubi pouštěni pod dohledem jen některý den a několik hodin před večerem. Myslím, že to stačí a nyní se zmíním o našich členech ze sousedních obcí a o přátelích, kteří jsou na našich výstavách jako doma. Tím se dostávám k dnešickému rodáku Josefu Janouškovi, nyní žije v Přestavlkách. Ten měl úspěchy s černými pštrosy šupinatými, ale největších úspěchů dosáhl se svým desetiletí úspěšným speciálním chovem rakovnických kotrláků modrých mramorovaných. Jeho úspěchy přispěly k rozšíření tohoto plemene v celých Čechách. Vítězství a čestné ceny z nejvyšších typů soutěží nelze ani vyjmenovat. Stále chová i pošťáky a měl také birminghamské kotrláky, notvičské voláče, české staváky a stále ještě má české rejdiče a nádherné vídeňské zrcadlové rejdiče. Mnohokrát vyhrál oblastní soutěž (tři okresy), dokonce také třikrát za sebou, čímž získal putovní pohár natrvalo. To zjistili funkcionáři oblasti až při předávání cen, kdy jim jeden pohár chyběl. Dále se musím zmínit o Václavu Liškovi ze Zastávky, který choval poštovní holuby, pštrosy, dragouny, ale zejména vynikl v prošlechtění slezských barevnohlávků černých, za které získal Čestnou cenu na EV v Praze. Zařazuji ho sem, protože obětavě pracoval v naší chovatelské organizaci, kde před svou předčasnou smrtí dokonce vykonával několik roků funkci předsedy. Zmínit musím i další chovatele – členy naší organizace z Oplota, kteří po holubářské linii šíří slávu Dnešic v celém kraji. Dokonce i samotný Oplot byl celá desetiletí součástí sloučených obcí patřících pod Dnešice. Jmenovitě se jedná o chovatele tělem i duší Josefa Levoru, který kromě několika párů kingů chová po několik desetiletí rakovnické kotrláky různých barev. Dále je to Magdaléna Lisnerová, která již ve Dnešicích chovala bílé kingy a později v Kralovicích a nyní v Oplotě české staváky modré sedlaté. Tento chov patří mezi nejlepší v blízkých krajích – Plzeňském, Karlovarském a Českobudějovickém. Oblíbené má i červené plamínky. Mezi další
14
významné členy naší organizace patří Jindřich Kašpar z Utušic, přední český chovatel koburských skřivanů skřivánčích a vynikajících holubů lahore v mnoha vzácných barvách a Jan Procházka ze Žerovic, chovatel krásných moravských pštrosů červených. Pro korektnost bych ještě uvedl, že máme velmi dobré vztahy se všemi významnými chovateli holubů ze širokého okolí, kteří u nás pravidelně vystavují, případně holuby posuzují. Jsou to zejména: Václav Puchta z Chlumčan, (český stavák červený sedlatý a červený plamínek), Václav Kraus z Horní Lukavice (moravský pštros žlutý a černý), ze stejné vsi Josef Nosek (moravský pštros modrý). Další známé chovatele uvedu pro přehlednost v souhrnu vždy podle chovaných plemen, na která se převážně specializují, třeba jen v některých barevných mutacích český stavák – Václav Kvídera - Krasavce, Václav Černý - Příchovice, Karel Voráček Dolany, Václav Fišer – Úboč, ing. Václav Krůta - Klabava, Ladislav Hůlka - Stod, Miroslav Janeček - Koloveč, moravský pštros – ing. Vladimír Levický Žákava, Jan Racek - Zelená Hora, Bohumil Jirsa - Přeštice, Karel Tengler – Myslinka, lahore Milan Kasl - Sulkov, Petr Beneš - Roupov, Václav Kaše - Losiná, František Slavík - Štěnovice, Josef Šlehofer - Horušany, Jaroslav Holeček Losiná, Zdeněk Parkos - Staré Sedliště, Josef Verštat - Tachov, Karel Thierl - Nýřany a mnozí další ……
15
Historie holubářů ve Dnešicích v číslech domy č.p. 1 – 50 51 – 100 101 – 150 151 – 200 201 - 277
roky
počet chovů holubů do 1840 24 1840 – 1900 21 1901 – 1930 22 1931 – 1960 19 1960 - 2010 2
%
počet domů počet chovů celkem % celkem celkem (od vzniku domu) 50 24 48 100 45 45 150 67 44 200 87 43 277 89 32
48 42 44 38 2,6
Počty domů v jednotlivých časových údobích jsou pouze přibližná, orientační. Nešlo zjišťovat přesně dům od domu kdy přesně na rok byl postaven. Oproti tomu jsem měl snahu maximálně přesně zjistit počtu chovů. Vypovídající jsou zejména čísla v prvních sloupcích, zejména poslední řádek. A je to hodně smutné konstatování a počítání. Ta čísla dokládají prudký pokles chovů holubů v posledních desetiletích. Hospodářský význam chovu holubů se zcela vytratil a i jako zábava mladých mají holubi konkurenci velice těžkého kalibru: motorismus, počítač, „kraválkulturu“, drogy, velice výjimečně sport, případně jiné důležité potřeby naší mládeže. Tak budoucnost chovu holubů i pouze jako okrasného zvířectva a s účastí na přehlídkách, soutěžích a výstavách nelze vůbec kalkulovat a předpovídat. Bůh s námi a žehnej Zemi. A to jsem velký optimista a zatvrzelý ateista.
holubi na dnešických střechách na konci 19. století Jak z předchozí textu vyplývá, ve Dnešicích bylo koncem devatenáctého století asi 100 čísel popisných. Těch, kde můžeme dosti spolehlivě holuby prokázat, bylo asi třicet. Můžeme předpokládat že byli téměř ve všech selských dvorech, ale i v mnoha menších hospodářstvích, u tzv. „domkářů“. Bylo to dáno hlavně tím, že holoubata byla pro mnoho vesničanů hlavním zdrojem masa. Králíci se v té době chovali velmi zřídka a drůbež vyžadovala nejen mnoho péče, ale zejména množství krmiva. Můžeme tedy říci, že holubi se tehdy chovali pro užitek, ale bývala to zároveň příjemná a dostupná zábava. Holubi si opatřovali krmení tehdy sami, někdy až devět měsíců v roce. Z hlediska užitkovosti tudíž patřili mezi to nejlepší, co se před více než stoletím chovalo. Majetnější je chovali spíše pro zábavu a požitek, ne pro šlechtění, nemajetní naopak spíše pro užitkovou hodnotu. Tím toto období raději český rejdič červený plavý opusťme, abychom se nedopustili zbytečných nepřesností a pouhých dohadů, protože písemné podklady v podstatě nejsou.
16
začátek 20. století Obec Dnešice za 785 let existence narostla do velikosti asi 100 čísel popisných. Za následujících dvacet pět let od počátku století (1925) přibylo dalších čtyřicet nových stavení, z toho jen osm s nějakým kouskem pole, ostatní byli bezzemci. Ale holubi byli ve sledovaném období chováni nejméně v deseti nových domcích. Rozmach růstu obcí zabrzdila I. světová válka a rozšiřování chovu holubů vrhla zpět o mnoho desetiletí. Živitelé rodin a mladí muži museli rukovat do nesmyslných válek a rodiny doma zůstaly nejen bez živitelů, ale i bez jídla. Sváděly se boje o každý kousek chleba, o každé kilo mouky. Maso nebylo vůbec. Je nasnadě, že první domněle nejméně bolestnou ztrátou bylo vybití holubů. Tím spíše, že jak již máme prokázáno, lidé vždy považují každou válku za záležitost přechodnou, krátkodobou. S tímto omylem se snáze snáší útrapy a proto ani vybití převážné části holubů tolik nebolelo. Tím déle pak trvalo než se chovy opět stabilizovaly. Ale již počátkem dvacátých let se v nově vzniklé republice ustavovaly první holubářské spolky, specializující se na jednotlivá nebo příbuzná plemena holubů. V tomto období, kdy se i chudým lidem žilo lépe, se chovatelé holubů začínali zajímat o šlechtění oblíbených plemen a pomalu začínala specializace na určité plemeno. Kromě v oblibě stoupajících poštovních holubů to byli čeští staváci, moravští pštrosi, čeští bubláci, různí kotrláci či rejdiči a jiní. Rok 1925, kterým končí první čtvrtstoletí námi sledovaného období, byl rokem velpolský rys modrý šupinatý ké naděje. Svobodná republika se vymanila z poválečné krize. A všichni lidé, včetně chovatelů holubů, viděli před sebou vysněnou budoucnost. Jestli právem, o tom vypráví hodnocení 2. čtvrtiny 20. století.
jak se dařilo holubářům v letech 1926-1950 Zjednodušená odpověď by zněla – tak jako celé společnosti. A když to trochu rozvedeme, holubářství se v republice rozvíjelo velice dobře, ale postupně nabývalo jiný charakter. Zdaleka již nešlo tolik o užitek, jako o zábavu. Šířila se nová, dosud neznámá plemena, začala specializace a šlechtění pro výstavy. Tato činnost sice nebyla masová, ale její význam a vliv měl masový charakter. Ve městech, i malých, se často konaly prodejní trhy zvířat, které rádi navštěvovali holubáři ze širokého okolí. Tam se seznamovali s novými plemeny a nakoupili co potřebovali, případně co se jim líbilo. Jedním z takových míst byly i Dobřany. Ty byly již součástí tehdejších Sudet a pod heslem podpory českého živlu tam bylo podporováno vše, včetně trhů zvířat. Ale protože tam bydleli převážně Němci, ukázalo se to později jako velmi problematické. Můj otec na tyto trhy často vzpomínal a pamatuji jak říkal, že tam koupil pár černých indiánů za 4 Kč. Ale celkově byla léta 1926 až 1950 velice různorodá. Vcelku dobře a s velikou vírou v budoucnost se žilo jen prvých pět roků. Pak nastala veliká hospodářská krize, která se projevovala dalších pět let a pak již začalo harašení zbraněmi, nejprve mimo Evropu, následně v ní, které se záhy zvrátilo v jejich používání. Nechci a nebudu hodnotit tuto historii, budu se věnovat pouze holubům. Ve Dnešicích v době mezi válkami začala většina holubářů přecházet od chovu různých užitkových
17
kříženců na chov čistokrevných, nově vyšlechtěných nebo k nám dovezených plemen. Byli to zejména moravští pštrosi, čeští staváci, polští rysi, koburští skřivani, angličtí pávíci, maltézáci, různí voláči, kotrláci či rejdiči, bubláci… V tomto sledovaném období, víceméně příznivém, přibylo v obci asi padesát nových domů, ale jen v devíti byli od počátku holubi, z toho ve dvou poštovní. Ti se s úspěchem zúčastňovali závodů v rámci spolku Bystrý v Přešticích, který byl založen počátkem 30. let. Z uvedeného vyplývá, že holubi byli chováni u původních chovatelů a nových přibývalo pomalu. Takže otázka – Proč? Čím to? Fenoménem byla především kola, začínaly fotoaparáty a když dávali v kině v Dobřanech Tarzana, tak bylo mezi dnešickou mládeží úplné davové šílenství. (Muselo to tak být, když to pamatuji i já, kterému tehdy bylo asi sedm let.) Pak se nedivme, že mládež měla tehdy, jako i nyní, jiné zájmy než holubaření. Ale to se brzy změnilo. Přišla válka a bylo po zábavách. Byl spíše strach a nouze. Jestli to byly důvody pro holubaření, to nevím. Ale že ve Dnešicích vyrostla snad nejsilnější holubářská generace v dějinách, to mohu potvrdit. A že mluvím pravdu, to doložme jmény. Začněme od nejstarších ročníků – 1928 – Václav Bureš, Oldřich Hamouz, 1930 - Josef Kotas, Václav Purkar, 1931 – Karel Förster, Karel Smola, Jaroslav Jílek, Josef Ulrych, 1932 – Miloslav Tobrman, 1933 – Václav Malý. Z toho tři chovali holuby do konce života a dva dosud holuby chovají. Inu doopravdy láska na celý život. Konec války neměl na holubaření velký vliv. Sice došlo k rychlému rozprchnutí mladých, což bylo vyvoláno částečně válečným zdržením a z větší části novými pracovními příležitostmi. Ale stará stavení zůstávala a s nimi i holubi a holubáři. A s nimi „přelétněme“ do třetí čtvrtiny 20. století.
léta 1951 – 1975 V obci v těchto letech bylo postaveno asi jen dvacet pět nových domů, ale jen ze třech střech těchto domků se ozývalo vrkání holubů. Na dvou z nich ještě donedávna, u Josefa Kotase a Václava Purkara. Můžeme říci, že technika převálcovala chovatelství u mládeže a nově založených rodin. I z nejstarších chovatelů se jich mnoho svého koníčka vzdalo. Přesto dosahovali dnešičtí chovatelé v uvedené době významných úspěchů. Po pravdě musíme přiznat, že ještě v této době byla často nouze o krmivo (jednak vlivem války, ale také několikaletým obdobím než došlo ke konsolidaci JZD). Takže když se počátkem roku 1966 objevila výzva k zakládání základních organizací ČSCHDHZ (Český svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva – později k sobě nabalil i drobné nehospodářské zvířectvo) s tím, že je možné získat pro chovné zvířectvo a za odevzdané produkty (vejce, kožky…) zrniny, přišel Josef Havlíček s iniciativou založit organizaci i ve Dnešicích. Toho se ihned chytili chovatelé nutrií Josef Kotas a Zdeňka Smolová a již se nenašla síla, která by tomu zabránila. Tak již v únoru 1966 založilo čtrnáct chovatelů místní organizaci. Na chovatelství to mělo od začátku příznivý vliv. Vidina získání krmiva přilákala do florentýn organizace během několika let desítky čle-
18
nů, takže organizace měla sedmdesát dva členy z Dnešic, Zastávky, Přestavlk, Oplota, Černotína, Soběkur i Chlumčan. Dokonce jsme chodívali na brigádu na „Výkup“ a vždy jsme dostali ještě odpadní obilí. Výdej krmiva měl zprvu na starosti Josef Havlíček, ale po několika letech „toho měl dost“. Byla to hodně nevděčná role, protože odběry krmiv, to byla někdy „story“. Po něm na řadu přišel Karel Smola (autor této publikace) a důvod byl jediný – měl stodolu. (To doopravdy někdy bylo velice složité. Krmivo některých členů leželo ve stodole i dva měsíce. A při výdeji? To byl půlden v trapu při čekání třeba na jediného zájemce. A někdy nepřišel nikdo. Také přišla jedna paní pro krmení a při vážení chtěla kilo navíc na pytel. Nevím jak ona, ale já jsem nikdy kilový pytel neviděl. Tak jsem toho už měl také dost a na výroční schůzi jsem řekl, že u mne již krmení nebude. Ale předseda se velmi rozzlobil a křičel, že krmení u mě bude. Zřejmě měl na mysli nějaký ten paragraf o využití osobních prostředků ve prospěch společnosti. A já vůl jsem řekl, že si přece můžeme postavit něco sami. A k tomu předseda viditelně zaskočen a naráz potěšen řekl: „to je něco jiného“. A tak to začalo. Předseda MNV „nám dal“ místo a o Národní směně v roce 1975 jsme začali stavět. Vlastní stavbu nebudu popisovat, to sem ani nepatří. Podrobnější historie by asi vydala na samostatný rukopis. Jen se zmíním, že mnohočlenů, kteří nikdy nic nezachránili, naráz začalo „zachraňovat“ různý společenský nebo vlastně společný majetek (vždyť za socialismu bylo všechno všech). A ten potřebný končil na našem staveništi. – vzpomíná K.S.) dnešičtí chovatelé jako stavbaři – poslední čtvrtina dvacátého století. Nemohu, ani vlastně nelze vypsat kdo vše nám pomohl (i když snad je dnes již všechno promlčené). Měli jsme jen dvě oficiální půjčky od ČSCH, a to ve výši dvacet a patnáct tisíc korun, a jejich splácení nám bylo nakonec odpuštěno. Vše ostatní vzniklo naší prací a vlastní organizací. A to vše uvádím podrobněji jen proto, že výstavba vlastního areálu nám umožnila konat výstavy pod střechou a podobný areál postavený z vlastního přičinění není nikde kraji, ale patrně ani v republice.
dnešický chovatelský areál Jak je z předchozích vět patrné, konec 20. století zastihl dnešické chovatele v montérkách a činorodé práci. Po dostavění tzv. skladu, ze kterého postupně vznikla první hala (dnes je to restaurace), jsme začali stavět tzv. otevřený přístřešek (brzy ale uzavřený). Ten po celou dobu slouží pro vystavování holubů a drůbeže. Následně bylo zhotoveno několik set výstavních klecí pro králíky, drůbež a holuby a také několik desítek voliér. V další etapě budování byla postavena hala na prezentaci králíků, exotů, část slouží jako klubovní a schůzovní místnost. Koncem dvacátého století jsme ještě stihli dokončit restauraci, která je jistým zdrojem občasných potíží a nejistým zdrojem ne zcela zaručených příjmů. Tato, do jisté míry kronika organizace by nebyla úplná, kdyby v ní nebyly zaznamenány peripetie, které nastaly po roce 1990. Ve stručnosti je zaznamenám, pokud jsou ještě 19
v živé paměti, neboť za čas by tomu nikdo nechtěl uvěřit. Celá věc se měla takto: Když nám tehdejší předseda MNV dával pozemek, bylo všechno všech. Proto se také nějaké majetkové převody neřešily. Po roce 1990 se zjistilo, že náš areál je postaven na pozemku TJ Sokol. Ten k němu přišel trochu jako „slepý k houslím“, když po roce 1948 byla DTJ zrušena, tak jako nástupnická organizace převzal majetek. To se zjistilo až tehdy když místní organizace chovatelů požádala o zapsání budov areálu do svého vlastnictví na Katastrálním úřadu. V průběhu řízení někteří činovníci TJ Sokol zjistili, že jsou vlastníky pozemku a rázem začali uvažovat, že tím pádem jsou jejich i stavby. A zvláště když jim Katastrální úřad jejich „myšlenky“ schválil tím, že potvrdil jejich majetnictví pozemku s tím, že tam rovnou připsal i budovy a vše oznámil TJ Sokol jako vlastníku pozemku a nikoliv žadateli, místní organizaci chovatelů. Když se nám zdálo, že již vše dlouho trvá, zajel náš předseda na Pozemkový úřad a tam se dozvěděl již rozhodnutou věc. Na Pozemkovém úřadu pracoval naštěstí právník, který pocházel ze Dnešic (č.p. 104). Ten nám poradil, že musíme přijít se statutárními zástupci Sokola a stvrdit tzv. Prohlášením o shodě, že vlastníkem budov je organizace ČSCH a nikoliv Sokol. Když se toto probíralo na výboru TJ, vzbudilo to velké emoce a někteří členové si chtěli celý areál ponechat. Ale byl tam také jeden rozumný člen (č.p. 100), který řekl: „chlapi nebuďte blázni, vždyť jsme to nestavěli my, ale chovatelé“. Tak došlo k dohodě, že při podpisu dohody vyplatíme, jak se říká „na dřevo“ příslušnou částku za „jejich“ pozemek a to přes 50 000,- Kč. To se také stalo a od té doby je konečně celý areál náš, jak budovy, tak i pozemek. Sice těžko rozlišovat, zda to sem zcela patří, ale asi ano… Vždyť kdyby konečný výsledek byl v náš neprospěch, tak se tam mohly vystavovat poháry ještě předválečné DTJ gigant či nástupnické tělovýchovné jednoty a nikoliv holubi. A nyní se vraťme zpět k holubaření a připomeňme si ve zkratce výsledky v závěrečných desetiletích minulého století. Mnohokrát získali členové dnešické organizace ocenění Speciální chov, Plemenný chov, získali mnoho Čestných ocenění na speciálních, národních a evropských výstavách. Ale naopak rok 1990 se do historie chovatelství zapsal negativně. Někteří členové se více zaobírali prací než chovem holubů a byla přerušena dlouholetá „šňůra“ národních výstav v pavilonu C na výstavišti v Brně, a to hlavně z finančních důvodů. Ministerstvo zemědělství přestalo dotovat tyto záliby a když přešlo brněnské výstaviště pod soukromý subjekt, stálo tam zapůjčení každé židle pro pořadatele 400,- Kč a každého malého stolu 1000,- Kč. Také se podstatně zvýšily poplatky za vystavování a korunu tomu nasadil zákaz přepravy drobných zvířat nejprve poštou a později i po železnici. Buď byl zákaz přepravy dobře vylobbován soukromými dopravci nebo o tom rozhodovala nějaká prasata. Nemám na mysli nikoho rodu sapiens, ale ta skutečná chrochtající. Snad každý viděl v televizi prasata vyklopená někde v zatáčce na silnici. Mrtvá či pobíhající, kvičící. A když to viděli „zelení“, tak si určitě řekli, že tomu musí zabránit. A protože zemědělci neustoupili, když „kýta holt je kýta“, tak udělali jen to na co stačili. A České dráhy to
20
uvítaly. Když prodělávají miliardy, tak už o nějaký milion nejde, hlavně ubyla hodně nepopulární práce a starost o živé tvory během přepravy. Jen další poznámka ze života – posílal jsem holuby na výstavy (i jiným chovatelům) více než čtyřicet let, připomeňme pro úplnost, že převážně počítám před sametovou revolucí, a naprosto bez závad a problémů s přepravci, ať se jednalo o dráhy nebo poštu. A doprava jedné bedny přišla na 50,- Kč. Zkuste si dnes vyměnit holuba s chovatelem z východních Čech. Máte na výběr, zda pojedete vlakem nebo autem. A vyřídíte to za jeden den a vejdete se do tisícovky. To si vezměte co Vám z penze ještě zbude, ta „hromada peněz“. Proto jsou holubáři tak „šťastní a holubářství jen kvete“. (K. S.) Takže pro chovatele nebyly všechny změny po „sametu“ pozitivní. Tím spíše vynikala možnost pořádat výstavy a vystavovat ve vlastním areálu. Proto byl a stále je o Dnešice velký zájem, dnešický areál hostil řadu výstav vyšších stupňů. Byla tu několikrát regionální Plzeňského a Karlovarského kraje, mnohokrát oblastní, jednou i republiková výstava chovatelů mladých králíků, kdy jich dovezli na několik tisíc kusů. Dnešické výstavy patří počtem holubů mezi největší v republice. Ta svým obsahem největší byla v roce 1999, kdy bylo vystaveno 530 holubů 23 plemen, 62 rázů od 107 vystavovatelů. V daném roce to byla asi pátá největší výstava v republice. Pravidlem jsou dvě domácí – lednová a pouťová v září, kde se pravidelně prezentují chovatelé holubů, ale i králíků a drůbeže nejbližších okresů, přijedou chovatelé až od Berouna, z Prahy, od Aše, z jižních Čech …...
Dnešické chovatelské výstavy se vždy těší velkému zájmu ostatních chovatelů a výsledkem jsou debaty o nejlepším chovu. holubaření po roce 2000 Holubaření můžeme nejlépe přirovnat k tradičním řemeslům, kde platí, že řemeslo se dědí z otce na syna, někdy i na dceru (připomeňme třeba zvonařství paní Menouškové). Ale spíše mnoho synů odešlo za lehčím životem do měst a staří holubáři odcházejí „na věčnost“ a mladých přibývá velice, ale velice pomalu. Přesto všechno se občas nějaký ve Dnešicích objeví a tomu se snažíme všemožně pomoci. Některým jsme dali do začátku i holuby, ale často se dotyčný chytil fotbalu a holuby ještě 21
prodal. Přesto tu stále přežívá několik „skalních“, kteří mají mezi holubáři nejen dobrý „zvuk“. A také mnoho přátel v širokém okolí. Proto také v rámci kraje patří Dnešice mezi vystavovatelské velmoci. A to nejen co se týče holubů, ale i králíků a drůbeže. Přispívají k tomu zejména chovatelé ze spřátelených organizací v Dolní Lukavici a Přešticích. Svou cestu do Dnešic pravidelně nacházejí chovatelé z míst i mnohem vzdálenějších. Bohužel musím konstatovat, že holubaření velmi poškodilo nepodložené psaní některých pisálků v novinách, ale i obrovská konkurence nových možností vyžití mládeže. Ale zatím to dnešičtí chovatelé nevzdávají. Abych nemohl být osočen, že se vyhýbám datům a číslům – dnešická organizace má v současné době poštovní sedm chovatelů holubů, ale pouze jediný je místní. Proto by výhledově snad bylo vhodné sloučení organizace ve Dnešicích a Dolní Lukavici. Uvidíme? Spíše uvidíte. Já sám už asi ne…. A zároveň upozorňuji, že tady prezentuji pouze svoji myšlenku… výhled chovu holubů po roce 2010 …. Nemohu se nezmínit o výhledu chovu holubů do budoucna. S jistotou mohu říci pouze to, že přírodní podmínky pro chov holubů se zhoršují. Přibývá šelem a dravců a zároveň ubývá jejich přirozené potravy. Kdo dříve viděl na vesnici kunu? A nyní je až uprostřed vsi jako „doma“. A ta často obelstí i ty nejzkušenější chovatele. Pravidelné zavírání holubů na noc se tak stalo naprostou nutností. A pokud jde o dravce, ti se nemají na podzim, po odletu tažného ptactva, čím živit. Proto se stahují ke vsím, kde likvidují poslední zbytky vrabců, k tomu vyděsí volně létající holuby tak, že tito zalétnou neznámo kam a mnozí se již domů nevrátí. Proto je nutné někdy během října holuby zavřít do holubníků a voliér a pustit se mohou až někdy po 20. březnu, kdy se vrátila převážná část tažných ptáků. Přesto považuji chov holubů za lepší formu trávení volného času než nějaké počítačové hry, hospodu a jiné kratochvíle. Přiznávám, že tady ze mě promlouvá velký chovatelský patriot. Když mluvím o naplňování volného času, mám na mysli dva způsoby chovu. První je zcela soukromý, individuální, kdy chovatel se těší z pohledu na poletující a po dvoře či voliéře pobíhající holuby, těší se na nová vajíčka a holoubata. Výsledkem bývá šest až dvanáct pěkných holoubat od každého páru. To vše při spotřebě asi 35 gramů zrnin na kus a den. Počet holoubat závisí z větší části od chovaného plemene: větší plemeno = méně holoubat, menší plemeno = více holoubat. Druhý způsob chovu je náročnější a spočívá ve šlechtění, aby se odchovaná holoubata co nejvíce podobala těm, která uznává vypracovaný standart pro každé plemeno. To znamená, že se snažíme, aby holubi měli požadovaný tvar, barvu, kresbu, lesk a mnoho jiných vlastností. Cílem tohoto šlechtění je uspět na různých výstavách lépe než jiní chovatelé téhož plemene. Tato činnost zabere každému chovateli mnoho volného času (myslím tím času na přemýšlení, např. jak vhodně sestavit chovné páry). Takže zdatný chovatel musí mít neustále připravenou odpověď na otázku „na co myslíš?“. Nejvhodnější odpověď je – „na Tebe miláčku“, vždyť je i pravdivá. Protože když se daří holubi, je klid v domácnosti a každý odchov není na výstavu, ale některé míří do domácí kuchyně. A pokud jde o chov i o kuchyni, tak máte vážení čtenáři poslední možnost odchytit nějakého živého chovatele. Za pár let už o nich budete možná jen číst.
22
Konec není nijak optimistický, ale to snad ode mne nikdo neočekával. Naproti tomu je snad docela možné, že se technická civilizace zhroutí a budoucí generace se rády vrátí k přirozenějšímu, staletími osvědčenému způsobu života. A k tomu mohou mladí chovatelé přispět, když zachovají pro budoucí generace pestrost a bohatost alespoň zdomácnělých druhů zvířat, když není lidstvo schopno ochránit volně žijící druhy fauny a flory. A přitom tato smysluplná činnost nebude práce, ale zábava. Proto s chutí a elánem za zajímavou zábavou. Jsem přesvědčen, že když otec se synem či děda s vnukem navštíví kteréhokoliv holubáře v blízkém moravský pštros žlutý i širokém okolí, určitě neodejdou s prázdnou. Každý holubář uvede do života staré české slovo „počinek“ a věnuje mladému nadšenci nejen množství rad, ale také nejméně párek holoubat pro začátek – jako počinek. Takže otcové, dědové, neváhejte, dokud se potomci nechytnou jiné zábavy, a zvláště té špatné. a doopravdy závěrem….. Co takhle ještě něco o holubech? Když jsem začal opravovat chyby a chtěl doplnit případně chybějící slova či dát větám správný „šmrnc“, uvědomil jsem si, že jsem ošidil hlavní postavy mého historického vzpomínání. Zkusím to napravit, nerad bych urazil holubího Boha. Inteligence holubů V uplynulých desetiletích bylo o holubech městských neboli „věžácích“ napsáno tolik negativního, že se někteří zabedněnci začali dívat nejen na holuby, ale i na jejich chovatele jako na nezodpovědné škůdce nejen národa, ale i přírody. Nezabývám se polodivokými holuby, poletujícími „bezprizorně“ po městech, ale holuby chovanými kulturně vyspělými chovateli. A u těch bylo zjištěno, že jejich holubi netrpí téměř žádnými chorobami, které jsou přenosné na člověka, což platí i opačně. U holubů dokonce nebyla prokázána ani ptačí chřipka. Také o inteligenci holubů bylo zjištěno mnoho zajímavého. Holubi např. poznají svého chovatele v jakémkoliv obleku, zepředu, zezadu, shora a je-li jeho chování obvyklé, je klidné i chování holubů, reagují klidně, racionálně. (Jdu-li do holubníku vědí, že tam nejdu s úmyslem je plašit, ale určitě jim nesu něco dobrého a tak se ve dveřích předhánějí, aby tam byli včas.) A ještě jeden postřeh. Postřeh? V mém věku? Řekněme, že Vám chci povědět o své zkušenosti. Holubi mají rádi řepku. A ta je také prospěšná při pelichání. A tak jim ji dopřávám koncem léta a začátkem podzimu. Má to tu výhodu, že když hodím řepku na dvůr, mám před sebou všechny své holuby. Ale zvědavé slepice přibíhají okamžitě také. A když na slepice křičím a mávám rukama, jsou všichni holubi hned na střeše. To trvá několik dnů. Pak již honím slepice mezi holuby a plaším je holí a reaguje pouze několik holubů. Většina již ví, že neplaším je, ale slepice. Inu, nejsou to žádní blbci.
23
Před holuby ani muk Tohle si nechte pro sebe. Všeobecně se myslí, že holub má dietní, tzv. bílé maso. Ale to není pravda. Holubí maso se přirovnává k „divočině“, čili k masu bažantímu, koroptvímu… A kdopak z Vás měl kdy bažanta nebo koroptev? Já vidím „bažanta“ jen když k nám přijede na výstavu, píše se s velkým „B“, přiveze k hodnocení několik párů holubů a pochází z Blovic. Takže všem radím, pořiďte si holuby a budete mít „bažanta nebo koroptev“ mnohokrát za rok. Nemůžete si totiž nechat všechno, co opustí hnízdo. Vyberete jen nejlepší kusy do chovu a na výstavy. Ale jak jsem říkal, holubům ani muk. I když oni to asi vědí, proto mají jedna holoubata za druhými. Nemyslím troje (když jdou vojáci jeden za druhým, tak jsou tři), ptáci neumějí počítat, proto můžete dát holubům dočasně třeba i čtyři vajíčka, třeba i čtyři holoubata a budou se o ně starat. Ale neplést si to, dočasně znamená několik dnů. Holubi jsou s námi příbuzní? Samozřejmě to nemám vědecky podložené, vše jsou pouze moje indicie, ale celý život mezi holuby mě poučil. Nic není samozřejmě stoprocentní, ale ….Kdybych byl hříšný a znal Desatero, porovnal bych to. Takto musím vystačit jen s některými poznatky. Tak třeba za prvé, holubi – stejně jako my – rádi nasazují parohy. Dělají to rádi, nenechají manželku bližního svého strádati, nijak se tím netají a nedělají pro to žádné scény a na holubí manželství to nemá žádný vliv. Také se rozvádějí, ale ne pro každou blbost. Řekl bych, že mezi holuby není nemanželských dětí více než u lidí. A péče o potomstvo? Ta je u holubů převážně vzorná. Starají se o ta mláďata, která jim dáte do hnízda. A jsou-li nějaká cizí holoubata hladová, tak je nakrmí, aniž by pro to zakládali nějakou nadaci. a když mají holoubata, neobstojí před nimi žádný plevel, žádná kytka nebo zelenina. Pro děti jen to nejlepší. A jinak… Žádné hospody, žádný chlast nebo kouření. Všechen čas patří rodině a péči o děti. A z dětí mají moravský pštros modrý holubi takovou radost, že nejsou holoubátka ještě zapeřena a maminka již má nová vajíčka a holoubátka krmí převážně tatínek. No, pokud jde o péči o děti, máme se možná co učit.
24
na závěr …
…………....
krátké povídání s autorem
Barák s dvorkem a přilehlou stodolou, a všude holubi. Několik párů sedí na hřebeni střechy, další poletují kolem, jiní se pletou slepicím u krmení, jedna voliéra „přilepená“ k malé kolničce, velký holubník ve stodole. V tomto domku ve Dnešicích, č.p. 105, holubů poletují a vrkají desítky. Prostě na první pohled je poznat, že zde žije zanícený chovatel holubů. „Domek postavil můj děda Martin, někdy koncem předminulého století,“ vzpomíná autor publikace. „Pamatuji jak říkal táta, že u nás holubi byli vždycky, od postavení domku. Jsem tady již třetí generace, snad některý z vnuků si jej časem přebuduje a bude tady spokojen podobně jako já. I když už neponese jméno Smola.“ Počátky holubaření v tomto domku se datují do počátku minulého století, poprvé skončily někdy kolem roku 1930. Následně se pokusil chov obnovit nejstarší syn Josef, bohužel bez valného úspěchu. Až přišla místní válečná „holubářská líheň“a holubům se začal věnovat nejmladší Josefův syn Karel (vnuk Martina Smoly). S prvými pokusy o chov holubů začal Karel Smola někdy koncem války, bylo mu asi třináct. A nepřestal dodnes, i když mu život v loňském roce na pomyslnou šňůru navlékl již osmý životní křížek. Začal s chovem českých bubláků, přes dvacet let držel uznaný plemenný chov, pro jejich bílé a černé mutace. Jeho svěřenci vozili Čestné ceny ze speciálních klubových, ale i z národní výstavy v Brně, rovněž tak z Intertau. „Po celé republice jsou stovky prapotomků mých holubů.“
Pak „odbočil“ a zamiloval se do poštovních holubů. Pracoval v chovatelské organizaci v Přešticích a postupem času získal zkušenosti s chovem, skládáním chovných párů, přípravou na závody a přišly i úspěchy. Dokázal své opeřence připravit tak výborně, že vyhrávali nejen české závody, ale i mezinárodní. Jeho holub byl nejrychlejší na trase z Bělehradu, z Konstance, slovenských Kút a Filakova. Chov pošťáků byl strašně časově náročný, připravit jednotlivé kusy na odvoz, hlídat přílety, z toho plynuly i problémy vše časově skloubit se zaměstnáním, proto se vrátil k „obyčejným“ okrasným holubům. To bylo někdy v osmdesátém roce, také jeho žena byla ráda, protože už nebyl pořád pryč.
25
Zhlédl se v plemeni českých staváků, začal vyšlechťovat různé barevné mutace a jejich chov v holubníku zcela převládl. Z barevných mutací si vybral černé sedlaté a černé bělohroté. Během několika let specializaci ještě zúžil a věnoval se jen jediné mutaci českého staváka, a to černého bělohrotého. A když se do něčeho pustil, vždy to dělal pořádně, proto postupně přišly i úspěchy. Jeho holubi v průběhu let několikrát získali Titul šampióna na speciálce, několik Čestných cen na národní výstavě v Brně a vrcholem byl rok 2000 se ziskem titulu Národní šampión a na EV ve Welsu v Rakousku titul Evropského šampióna a k tomu ještě navíc si odvezl Čestnou cenu. Na desítky počítá získané Čestné ceny z oblastních soutěží. Na české staváky již více než deset let obhajuje plemenný chov. „Už to není ono, s věkem přišly nemoci, nemohu na nohy, mou věrnou družkou se stala podpůrná berle. Zdravotní potíže mě hodně omezují. Snaha o výrazné vyniknutí už mě přešla, hodně jsem dosáhl, vozil ceny i z ciziny a dokázal sám sobě že to umím. To jsem vždy chtěl. Ale chov holubů mám jako celoživotní zálibu, pokud jen trochu budu moci, tak je neopustím. Jeden z velice slavných holubů Karla Smoly Často se holubáři zastaví, jak počasí tročeský stavák černý bělohrotý chu dovolí, tak si sedneme na dvorku, pozovítěz speciální výstavy v roce 1999 v Kolíně rujeme poletující holuby, povídáme a rázem nevíme o čase. A taky pevně věřím, že tady u nás na chalupě bude výjimka. Že se nepotvrdí ono smutné pravidlo, že s holubářem odejde i jeho chov.“ A hodně jej charakterizují jeho závěrečná slova: „Ale vlastně raději o mě nic nepiš. Důležité jsou předchozí stránky, historie holubářů ve Dnešicích, za několik let už by někteří byli zapomenuti a to by byla škoda. Holubi a holubáři tvořili vždy nedílnou součást vesnice. A to jsem chtěl zaznamenat.“ Z vlastní skromnosti již neřekne, že toto není jeho první autorská „písmácká“ činnost. Řadu let přispíval do různých odborných časopisů – Chovatel, Holubář. Tam publikoval množství odborných článků o českých bublácích a českých stavácích, v nichž prezentoval zkušenosti několika desítek let, které strávil mezi holuby. Je autorem podrobné dokumentace a popisu stavby holubníku na kůlu, ta byla převzata a uveřejněna v dalších odborných časopisech pro drobné zvířectvo, které byly vydány v nedávných letech.
Petr Šatra
26
27
28
29
