Holubi vzlétají Melinda Nadjová Abonjiová. Brno 2011

Holubi vzlétají Melinda Nadjová Abonjiová

Brno 2011

Tato kniha vychází s laskavou podporou Swiss Arts Council Pro Helvetia. Vznik tohoto díla podpořilo Ředitelství spravedlnosti a vnitra kantonu Curych, Pro Helvetia a Nadace Roberta Bosche stipendiem pro autory přispívající k porozumění mezi národy. © Jung und Jung, Salzburg und Wien, 2010 Translation © Lucy Topoľská, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-924-4 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-046-1 (ePub) ISBN 978-80-7462-072-0 (mobi)

Titovo léto Když konečně přijíždíme naším americkým vozem, tmavěhnědým chevroletem, čokoládově hnědým, dalo by se říct, pálí slunce nemilosrdně na maloměsto, téměř beze zbytku spáslo stíny domů a stromů, tak tedy v poledne přijíždíme, natahujeme krky, abychom viděli, zda tu všechno ještě je, zda je všechno ještě takové jako loni v létě a všechny ty roky předtím. Přijíždíme, suneme se po silnici lemované majestátními topoly, alejí, která signalizuje malé město, a nikomu jsem ještě neřekla, že mi tyto stromy mířící do nebe působí závrať, stav, který mě spojuje s Matteem (opojení, kterému propadám, když se Matteo a já nekonečně točíme v kruhu, na nejkrásnější pasece lesa, vášnivě, jeho čelo na mém, pak Matteův jazyk, podivně chladný, černé chloupky na jeho těle, které se tak tulí k pokožce, jako by se plně poddaly její bledé kráse). Když projíždíme kolem topolů, když mě tohle probleskování přivádí o rozum, když naše čokoládově hnědá loď nehlučně pluje od stromu ke stromu, mezi stromy vzduch roviny, viditelný, hledím na něj, na vzduch, který teď stojí, protože slunce je tak nemilosrdné, vtom řekne otec směrem ke klimatizaci, pořád je všechno přesně stejné, tichým hlasem dodá, nic se nezměnilo, vůbec nic. Kladu si otázku, zda by si otec přál partu profesionálních zahradníků, kteří by alespoň ostříhali větve - proti divočině prosadili civilizaci! - nebo kteří by topoly signalizující malé město pokáceli výkonnými stroji jednou provždy! (A my bychom seděli na jednom z těch pařezů, pohledem bychom ovládali rovinu, jež do sebe nasála polední parno, a otec, který by dokonce musel na pařez vystoupit, otočil by se jednou kolem své osy, aby pak zatrpklým hlasem člověka, jemuž se pozdě, ale lépe pozdě než vůbec ne!, dává za pravdu, prohlásil: Konečně jsou tyhle zatracené zaprášené stromy pryč.) Nikdo neví, co pro mě ty stromy znamenají, vzduch mezi nimi, zřetelně viditelný, nikde nejsou stromy tak slibné jako tady, kde jim rovina ponechává dost místa, a i tentokrát bych nejraději zůstala stát, opřela se o kmen, pohlédla vzhůru, dala se svést rychlými jemnými pohyby listoví, a ani tentokrát nepožádám otce, aby zastavil, protože bych na otázku „proč“ neměla odpověď, protože bych musela dlouho vyprávět, určitě o Matteovi, abych vysvětlila, proč chci zastavit právě tady, jen kousek od cíle. Naše auto, jakoby tažené tajemnou silou, téměř imunní vůči nerovnostem silnice, jede tedy dál, a než definitivně dojedeme na místo, musíme podstoupit ještě jedno „nic se nezměnilo“, civilizace musí strpět další obrat k horšímu, to znamená znehybnění, a my děti na levé straně tiskneme obličej na sklo, překvapivě chladné, nevěřícíma očima vidíme lidi, kteří žijí v hromadě odpadků, nic se nezměnilo, říká otec, chatrče z vlnitého plechu, pneumatiky, rozježené děti, které si hrají mezi vraky automobilů a domácím odpadem, jako by nebylo nic normálnějšího, jak je to se střepy, chci se zeptat, s nocí, která nastává, když se pohnou stíny, když oživnou všechny ty věci, co tu leží ve strašlivé změti? A na malou chviličku zapomínám na topoly, na Mattea, na probleskování, na chevrolet, černá noc roviny mě přikryje celou svou ničivou silou a neslyším písně cikánů, magické a obdivované, vidím jen lačné stíny v temnotě, které nezažene žádná pouliční lucerna. A otec pošilhává z okna, potřásá hlavou, pokašlává svým suchým kašlem, jede tak pomalu, jako kdyby hodlal každou chvíli zastavit, podívejte se na to, říká a ťukne ukazováčkem na boční okno (vzpomínám si na oheň, jehož kouř bloudí), já, která vnímá umouněné tváře, pronikavé pohledy, hadry, cáry, světlo chvějící se nad hromadami odpadků, prodlužuji pohled, jako bych to všechno musela pochopit, tyto obrazy lidí, kteří nemají matrace, natož postele, a snad proto se v noci zahrabávají do země, do černočerné roviny, jež teď, v létě, oplývá slunečnicemi a pak se v zimě natolik vydává napospas, že se nad ní člověk ustrne, země, nic než země, v zimě ji drtí přetěžké nebe,

a nechá-li ji nebe na pokoji, promění se v bezvětrné moře. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale miluji tuto rovinu, která se zužuje v bezútěšnou linii a nikomu nic nedaruje; docela sama v této rovině, od níž nemůžeš nic chtít, na niž si nanejvýš můžeš lehnout, s rozpaženýma rukama, a to je ochrana, kterou ti poskytuje. Kdybych řekla, že miluji Mattea (Sicilana, který několik týdnů před letními prázdninami vpadl do naší třídy, ciao, sono Matteo de Rosa!, a všichni kromě učitele si ho oblíbili), pak by mi snad většina porozuměla, ale jak má člověk říct, že miluje rovinu, zaprášené, lhostejné, hrdé topoly a vzduch mezi nimi? V létě, když rovina o poschodí povyroste, jsou slunečnice, kukuřičná a pšeničná pole, kam oko dohlédne, a povídá se, že v těch nekonečných polích stále ještě mizejí lidé, když si nedáš pozor, rovina tě popadne a sežere, říká se, a já tomu nevěřím, věřím, že rovina je moře s vlastními zákony. Ti ubozí chudáci, říká mamka, jako kdybychom se dívali na televizi, a místo abychom přepnuli na jiný kanál, projíždíme kolem, jedeme dál v naší chladničce, která stála spoustu peněz a teď se roztahuje, jako by silnice patřila nám, a otec zapíná rádio, aby hudba proměnila ubohost v taneční rytmus a okamžitě vyléčila neduhy skutečnosti: Pojď už sem, nechoď tam, pojď už sem, srdce mé, a polib mě… S šelestem, který nestojí za řeč, přejíždíme koleje, kolem pokřivené, zrezivělé tabule, jež celou věčnost ohlašuje jméno malého města, jsme tu, říká moje sestra Nomi, ukáže na hřbitov, kde vládne nápadná nespravedlnost, hroby, o které se nikdo nestará, prosté, zarostlé plevelem, sotva rozeznatelné dřevěné kříže, letopočty, písmena, která se téměř nedají přečíst, jsme tu, říká Nomi a v očích se jí objeví strach, že někdy v příštích dnech bude muset jít na ten hřbitov, bezmocně stát u hrobů, stydět se za slzy rodičů, že také bude chtít plakat, představovat si, že tam dole v rakvi leží dědeček z otcovy strany, babička z matčiny strany, tu jsme my dvě, Nomi a já, nikdy nepoznaly, prastrýčkové a pratetičky, ruce v takových chvílích vždycky na obtíž, počasí v takových chvílích vždycky nevhodné, kdyby člověk mohl plakat, aspoň by věděl, kam s rukama; mečíky a něžné růže u hrobů pokrytých kamennými deskami, mrtví, jejichž jméno je vyryto do kamene, zůstávají pro potomstvo čitelní, kamenné desky, které nemám ráda, protože drtí půdu roviny a duším ležícím pod nimi brání vzlétnout. Naše rodina z matčiny a otcovy strany je pohřbená pod kamennými deskami, přinejhorším tu chybějí květiny, žluté a růžové růže, mečíky, ale hroby překryté deskami nechátrají, i když k nim nikdo nechodí, ani o svátku Všech svatých, ani o Všech svatých, říká mamka, když jí zavolá některá sestřenice a zastřeným hlasem sděluje, že kromě ní nebyl na hřbitově nikdo, kdo by zapálil lampičku za zemřelé, tak to mamka říká, a v té větě je skrytý hluboký smutek života, který se nemůže postarat ani o mrtvé, protože jsou příliš daleko, než aby se jim alespoň jednou v roce, ve svátek Všech svatých, mohly dát na hrob květiny. Smrt se jen zřídkakdy ohlašuje předem, proto tu skoro nikdy nejsme, když někdo z naší rodiny ve Vojvodině umírá, a když nám zatelefonují teta Manci nebo strýček Móric, protože jen oni mají telefon, aby nám oznámili, že je bohužel den špatných zpráv, pak se v našem obývacím pokoji rozhostí podivné ticho, možná že by se o smrti dalo ledacos vyprávět, kdybychom byli tam, kde žijí všichni naši příbuzní, přinejmenším bychom poslouchali, co se vypráví o nebožtíkovi, a jistě by nás dojalo, když by mamika, jejíž hlas proniká každému i do nejskrytějšího koutku duše, zanotovala píseň, ale protože nejsme tam, kde se lidé tři dny loučí, než - jak se říká - předají tělesné pozůstatky zemi, protože máme jen ten telefon a vzdálený hlas, který potvrzuje, že se stalo něco neodvolatelného, pohybujeme se v den špatných zpráv jako duchové, dokonce se vyhýbáme vzájemným pohledům, a vzpomínám si, že jednou v říjnu 1979, když došla zpráva, že zemřela jeho milovaná prateta, vzal otec žluté chryzantémy, které matka postavila na stůl v obývacím pokoji, a prudce jimi mrštil do

odpadkového koše. Žádné umrlácké květiny, prohlásil otec s rudým zátylkem a s dálkovým ovladačem v ruce, já a Nomi říkáme od té doby chryzantémám zakázané květiny, protože je už nikdy nesmíme dát na stůl, a když pak jdeme u nás doma na hřbitov vyzdobit hroby našich zemřelých květinami, pak určitě nikdy s chryzantémami, ani na podzim, prostě jsme přijeli příliš pozdě, pomyslím si, a to pak jsme se svým smutkem podruhé sami. A tehdy jsme netušili, že za několik málo let budou náhrobky povalené, náhrobní desky roztřískané, květiny rozsekané, protože už je to tak, že ve válce nestačí, když se zabíjejí živí, a kdybychom to byli tušili, byli bychom u hrobu našich mrtvých sklonili hlavy a pomodlili se za to, aby se naše tiché pozpěvování zhutnilo v magickou ochranu, aby mrtví nebyli vyrušeni ze svého jak se říká věčného klidu, ale právě tak jsme se mohli modlit i za to, aby se žížaly, ponravy, chvostoskoci, stonožky a brouci všeho druhu vlivem náhlé změny světla nezačali divoce hemžit a lézt jeden přes druhého a po tomto vyrušení nakonec zase unikat pod ochranu tmy. Náš zbrusu nový chevrolet zahýbá doleva, do ulice Hajduka Stanka, vykrouží elegantní zatáčku, než musí otec zabrzdit, protože jízdní dráha není vyasfaltovaná, zaschlá špína s tenkou vrstvou prachu, která náš chevrolet mění v napudrovanou příšeru, civilizace, také zde znehybněná. Jsme tu, říkám, naše auto stojí před vjezdem, hradbou z vyschlých, deformovaných dřevěných prken snad dva metry vysokou, tři metry širokou, která poskytuje zvědavým pohledům nejednu slibnou škvíru, otec vypíná motor, pomrkáváme k malému bílému domku náležejícímu ke vjezdu a pronikavě ozářenému sluncem, je to dům mamiky, otcovy matky, pro mě prototyp domu skrývajícího první a nejhlubší tajemství, a my tam dlouho sedíme, než otec otevře vrata vjezdu, chevrolet pomalu zajede do dvora a krátké zahoukání vyplaší husy a kačeny. Sám Pán Bůh vás přivedl, mamika, která se neusmívá ani nepláče, která tuhle větu vyslovuje svým osobitým jemným hlasem, každého pohladí po tváři, i mého otce, svého syna, Boží přízeň, která nás přivádí do jejího obývacího pokoje, což je zároveň její ložnice, Boží milost, mamika, která nám servíruje hroznový nápoj Traubisoda, tonik, apa colu a mezitím i něco tvrdšího, papež Jan Pavel II., který se na nás jako obvykle usmívá z barevného obrázku, a já, která s úzkostlivou důkladností kontroluje místnost, pohledem hledá příborník, domácí požehnání, koberec z proužků, doufám, že je všechno jako dřív, protože při návratu na místo raného dětství se nejvíc ze všeho obávám změny; nalézání neměnných předmětů mě chrání před strachem, že bych mohla být v tomto světě cizinkou vyloučenou ze života mamiky, co nejrychleji musím zpátky na dvůr a pokračovat v bázlivé inspekci: Je tu ještě všechno? Dvě sila z drátěných mříží, ve kterých se skladuje kukuřice a kde se hemží drzé myši, studna s modrým okovem, pro mě vždycky živá bytost (trpaslík? nedefinovatelné zvíře?), růže a večernice vonná, o které básní mamka a z jejíž vůně se člověku v noci točí hlava, dlažební kostky, na nichž se v létě odpařují čuránky a kam stříká krev kuřat právě ještě zobajících rozemletá zrnka kukuřice, když jim mamika dovedně podřízne krk. Je tu ještě všechno? ptám se sama sebe potají, a proč se mě v prvních okamžicích po příjezdu zmocňuje tenhle zvláštní neklid a že s tímto nepříjemným pocitem nejsem sama, Nomi je úplně stejně postižená, ale vyrovnává se s tím jinak, to jsem pochopila až mnohem později. A když jsem zkontrolovala dvůr, kurník, suchý záchod, hnojiště, zahradu a samozřejmě půdu která vydává nejkrásnější ze všech tajemství -, musím rychle zase slézt po zpuchřelém žebříku, dávat pozor, abych nerozšlápla jedinou zářivou gazánii, které rostou ve škvírách mezi dlažebními kostkami, musím co nejrychleji zpátky k vratům, zmáčknout kliku, vystrčit hlavu, abych se podívala, jestli je tady ještě ta bláznivá s rozcuchanými vlasy, s očima, které všemu věří a všechno zapomínají, které se

ptají dřív než ústa, máš něco pro mě? něco malého sladkého? pro moje srdce, cukrlátko? Musím se podívat, jestli je tu ještě Juli, které zůstala dětská hlava, tak to říkají, ačkoliv už dávno má prsa a huňaté chloupky pod paží, Juli, která se, co by kamenem dohodil, opírá o zeď domu nebo sedí na skládací židličce a dnům nijak neubližuje, jen se na ně dívá, Juli, jsi tu? Bláznivá, které se my děti bojíme a bez konce se jí posmíváme, Juli, kterou máme rádi, protože nám všechno věří, a vypráví věci vonící cizím světem (hej, Nomi a Ildikó, říká Juli, máte sestru, tak tak tak, já to vím, je překrásná, tak tak tak, a Juli se chichotá, já to vím, podívejte, a Juli ukáže na velké oranžové květy na svých šatech, to jsou moje oči, tak tak…). Traubi! voláme Nomi a já jedněmi ústy, když jsme si umyly ruce, posadily se u mamiky k prostřenému stolu, kde jsou připraveny lahvičky na plastikovém podnose, traubisoda! Tak se jmenuje kouzelný nápoj našeho domova, štíhlá lahvička bez štítku, na zeleném skle se skví bílá písmena, mamika, která jich pro nás nakoupila spoustu, jen pro vás!, a Nomi a já jsme samozřejmě rozmazlené zápaďácké prostořeké holky, které se posmívají tomu, že na Východě se pokoušejí napodobit coca-colu a přitom jim z toho vyjde nepoživatelná hnědá brynda jménem apa cola (apa cola, co je to za pitomé jméno!), ale traubi milujeme, milujeme traubi tak velice, že uvažujeme, jestli bychom neměly vzít pár lahviček domů, do Švýcarska, abychom kamarádkám předvedly, že u nás, v naší vlasti existuje něco neuvěřitelně dobrého - ale dosud jsme to neudělaly. Mamika, která dává na stůl kuřecí guláš a nočky, smažené vepřové řízky s hranolky a dýňovým zelím, na slunci kvašené okurky a rajčatový salát s červenou cibulí, mamika, která nám dovoluje vypít tolik traubi, kolik chceme, a pro jednou smíme během jídla vstát a dosyta líbat mamice měkkou pokožku, tiskneme se zleva a zprava do tepla jejích šatů a jen mamika nás neštve, když říká, že jsme obě určitě vyrostly na šířku prstu, moje velká děvčata, říká, a co nevidět z vás budou mladé ženy! Nomi i já položíme ruce mamice na drdol, protože spletené vlasy jsou na dlani tak měkké a příjemné, a já, která letos v létě už cítí, že mám nohy příliš dlouhé, ruce příliš velké, stále je na mém těle něco v nepořádku, určitě jsem vyrostla víc než na šířku dvou prstů, a přesto mám ještě hodně daleko ke světu dospělých, to si uvědomuji především tehdy, když mamka a otec začnou vyprávět o našem životě ve Švýcarsku, o práci v našem obchodě, PRÁDELNA, MANDLOVNA, ŽEHLÍRNA je napsáno na černobílém štítu, a otec maluje mamice před očima do vzduchu písmena a číslice, kolik stojí vyžehlení košile, ubrusu, nátělníku, jaká je sleva, když někdo přinese hned deset košil, a mamka popisuje, jaké složité látky mají boháči, to se prsty musí nejdřív naučit, jak po takové látce jezdit žehličkou, při takové ceně nesmí být vidět sebemenší záhyb, říká, a já, která naslouchá rodičům jedním uchem, se téměř bez hlesu bavím s Nomi o tom, jak by se naše kamarádky tvářily na traubisodu, Betty určitě řekne, není to špatné, ale nic zvláštního, a Claudia bude lahvičku obracet sem a tam a nakonec neřekne vůbec nic, nebo jen pokrčí rameny, určitě není jednoduché něco uznat, míní Nomi, ano, tak to je! Není fér donutit naše kamarádky předstírat, tak uvažujeme, raději budeme o traubisodě básnit a počkáme si na den, kdy bude mnohem slavnější než všechno ostatní, slavnější dokonce než coca-cola, jasně!, a Nomi nám ještě jednou dolije, otec a mamka, kteří mezitím vyprávějí, že také máme zařízenou donášku, nosíme vyžehlené prádlo ve velkých koších, většinou večer, našim zákazníkům domů, samozřejmě to stojí něco navíc, když se musíme po samých serpentinách šplhat nahoru, na vršky, boháči, ti raději bydlí nahoře, říká otec a směje se, a zatímco ještě vypráví o psech, kteří ho při donášce napadli, nebo málem napadli, myslím na to, jak si v našem sklepě, tam, kde stojí dvě pračky, aviváže, prací prášky a speciální mýdla, nespočetné plastikové koše všech velikostí a barev, látkové pytlíky s kolíčky na prádlo a kromě toho příborník s nádobím, kořením a elektrickým vařičem, sedáme k malému dřevěnému stolku, který otec našel na ulici, a tam,

kde je neustále zima a kde visí čerstvě vyprané prádlo, obědváme, mlčky, protože otec nemá rád, když při jídle mluvíme. Když jsme s Nomi samy, přeměřujeme prsty nejneforemnější spodní kalhoty, představujeme si, kolikrát se do nich, do těch bombarďáků! vejdou naše stehna a zadky, boháči taky musí na záchod a někdy jsou pořádně tlustí, říkáme a chichotáme se, ale když si dotyčná osoba přijde pro balík svého prádla, když se jí při placení musím dívat do očí, to se pak stydím a o tom nikdo neví, ani Nomi. To zní jako dřina, poznamená mamika a krájí chleba, na prst silný krajíc a podává jej otci. Ale vyděláváme a nikdo mi nic nepřikazuje, odpoví otec, ukáže v úsměvu zuby a zase si dolije sklenku, tak vyprávějte, mamiko, musíte pořád ještě stát ve frontě na ten směšný chleba, uprostřed noci, teď, když je král všech partyzánů konečně po smrti? Nebo si můžete teď koupit chleba odpoledne nebo kdykoliv…? A otec se hned dá do vypočítávání základních rozdílů mezi Východem a Západem, nejzákladnějších rozdílů, jaké vůbec můžou ve vesmíru existovat, a přitom bude do sebe házet jeden panák za druhým, vlastnoručně vypálenou hruškovici strýčka Mórice, teď, letos, kdy soudruh Josip Broz Tito umřel a kdy se potvrdí, co všichni, přinejmenším inteligenti, už dávno vědí, totiž že potrvá několik generací, než se socialismem zničené hospodářství postaví na nohy, pokud vůbec! (a to všechno a ještě mnohem víc jsme se dověděli už během jízdy), a když se otec pozvolna dostává do varu, řekne Nomi docela nečekaně, neústupným pronikavým hlasem, jímž jindy žadoní o sladkosti, chci, aby teď mamika mluvila se mnou, chci, aby teď vyprávěla mamika. A zeptá se babičky, kolik selátek mají prasnice, ptá se na husy, na slepice, jestli potom můžeme posbírat vejce, chce vědět, jestli mamika pořád ještě vykrmuje kačeny, jestli jí Juli pořád ještě nakupuje na trhu, a co zahrada pana Szalmy, jak ta vypadá? A Nomi se pověsí mamice na krk, mluví a mluví, až ji matka pohladí po rozpálené tváři a říká, vždyť jsme zrovna teprve přijeli, máš ještě pár dní čas, aby ses mamiky vyptávala. Ale já chci vědět všechno teď, trvá na svém Nomi, chci vědět všechno úplně přesně a teď, opakuje a přitiskne se k mamičině tváři, málem se rozpláče, hlas jí přeskakuje a matka nechápavě vrtí hlavou a otec prohlásí, po takové cestě nemám náladu poslouchat tohle vřískání, a praští do stolu, a protože tam není žádná moucha, všichni sebou trhneme, kromě babičky, která klidně prohodí: Srdečně vás vítám ve svém domě! Srdečně vás vítám se vším, co přinášíte, můj milý Miklósi, takže teď se s Nomi a Ildikó vydám na malou obchůzku a ty si mezitím odpočiň, pak bude moučník! Měkké pozpěvování babičky, noční kvákání žab, vepři pomrkávající prasečíma očkama, vzrušené kdákání slepice před zaříznutím, večernice vonná a růže Apricot, drsné nadávky, neúprosné letní slunce a k tomu vůně zpěněné cibule, můj přísný strýček Móric, který zničehonic vstane a tancuje. Atmosféra mého dětství. Takto jsem po dlouhém uvažování odpověděla, když se mě po letech jeden přítel zeptal, co pro mě znamená domov, a podstatné věci mě v tu chvíli ani nenapadly. Především nápoj poměrně neznámý, ale vlastně nejlepší na světě, traubisoda, kterému určitě také požehnal papež Jan Pavel II. a který tak jednoznačně spojuji s domovem, že jsem jej zapomněla uvést. A za druhé něco, co se nedá jen tak snadno vtělit do jednoho pojmu, totiž vzpomínka na Nomi, jak svým kňouráním rozčilovala otce i matku, tenkrát, v létě 1980, když jen co jsme přijeli, chtěla od mamiky všechno vědět, nejen všechno, ale všechno ihned; sestřino kňourání, jak jsem náhle pochopila, byla obdoba mé tajné, zuřivou rychlostí provedené inspekce: obě jsme totiž měly strach, že se svou vlastí už nemáme nic společného, a tak jsme chtěly dohnat dobu, po kterou jsme tu nebyly, a v tom dostihu se nám nevýslovně ulevilo, když jsme se mohly orientovat na docela banálních, všedních věcech, na špalku,

který naštěstí pořád ještě stojí na stejném místě, totiž u prasečího chlívku poblíž latríny, na tom, že si mamika mezitím nepořídila krávy nebo bažanty, nýbrž stále ještě žije se svými prasaty, slepicemi, husami a kachnami, s maličkým holubníkem, který nezměněný nacházíme na půdě - a od mamiky víme, že chová holuby jen kvůli naší mamce, protože ta nade všechno miluje babiččinu polévku z holubů a rok co rok, jak sama říká, se na ni těší jako dítě - jsme šťastné, když na obchůzce s mamikou vidíme, že zeleninovou zahradu neproměnila v květinovou a že švestka stojí tam, kde stála po všechna ta léta předtím, vedle skladu kukuřice, a část plodů padá do zahrady a druhá část na dlažební kostky, kde se skoro ihned stává obětí mravenců, brouků, vos a přihlouplých, věčně zobajících slepic. Když nám mamika ukazuje svůj svět, když se zastaví u plaňkového plotu hraničícího s kurníkem a řekne, ano, dvorek pana Szalmy je pořád ještě stejně zchátralý, podívejte se samy!, když nakukujeme na prst širokou škvírou v plotě a spatříme obrovské dýně, na mnoha místech už puklé, plevel zahlcující krásné růže, když slyšíme mamiku, jak říká, že toho příjemného pana Szalmu nechápe, že každým rokem bílí domek, ale zahradu nechává zpustnout, pak jsme, Nomi a já, upokojené, protože náš domov se nesmí změnit, a když, tak jen docela maličko (a v osmnácti, až budeme plnoleté, se sem vrátíme, zalezeme u mamiky pod její teplou, tlustou peřinu a bude se nám zdát, že jsme byly pár roků pryč, ve Švýcarsku). Ano, konečně jsme tady, po obchůzce je nám jasné, že jsme doopravdy přijely, že jsme teď tady, kde naše babička, které říkáme mamika, tráví celý život, navštívila nás ostatně ve Švýcarsku dvakrát o Velikonocích a jednou o Vánocích, jinak byla jen jednou jedinkrát v zahraničí, v Římě, aby papeži políbila ruku, a mamika roztáhla koutky úst v úsměvu, když nám vyprávěla o své nelehké pouti k milovanému papeži, o Římě, který jí připadal tak nekonečně veliký, že se neustále držela hole nebo přítelkyně. Moje velká malá děvčata, praví mamika, když se do ní zavěšujeme a pomalu se blížíme k autu, protože otec volal, abychom mu pomohly při vykládání, a teprve když pleníme vrchovatě nabalený chevrolet a skládáme tašky a kufry ke studni, teprve tehdy si uvědomuji, že horko téměř nepolevilo, třebaže je už dávno odpoledne. To je ale auto! podivuje se mamika a složí ruce za zády, že s něčím takovým vůbec můžeš jezdit, Miklósi, vidíš vůbec, kde to má vpředu a vzadu konec? V Americe jezdí každý s něčím takovým, odpovídá otec. Vážně! dodává, když se na něho mamika podívá se zdviženým obočím, pojďte, posaďte se dovnitř, a otec otevírá dveře u spolujezdce, pohladí světlou kůži sedadla, je to ještě příjemnější než spát v posteli, a zapálí si cigaretu, mamika váhá, říká, už jsem příliš šedivá na takovou modernu, a mamka míní, že zítra je taky den, ale otec už popadne mamiku za ruce, drží ji jemně a jistě, když se mamika shýbá, sedá a zvedá nohy, aby se usadila na širokém koženém sedadle. Otec elegantním švihnutím přibouchne dveře na straně spolujezdce, Nomi a já jsme se posadily na kufry a přihlížíme, jak se mamika dívá předním sklem, jak se pokouší o úsměv. Otec, který se už posadil k volantu, mamice teď určitě všechno vysvětluje, automatické řazení rychlostí, okna, která reagují na zmáčknutí knoflíku, klimatizaci, komfort, slovo, jež nesprávně vyslovuje, ale s oblibou používá. S Nomi a s mamkou víme, že v příštích dnech ještě nejednou zažijeme podobné divadýlko, a až pozítří přijedeme ke strýčku Móricovi na svatbu jeho syna Nándora, shromáždí se zakrátko slavnostně odění muži kolem našeho chevroletu, jako kdyby přišli prokázat čest autu, a ne ženichovi a nevěstě; už je vidíme, ty mužské, jak pomalými, rozvážnými kroky krouží kolem vozu, hladí blyštivý kov, protože i sebemenší dotek musí přinést štěstí, a někdo, ne, ne někdo, ale Nándor, ženich, smí otevřít kapotu, provést onen akt, který konečně vydá všanc nejdůležitější část, motor!, a otec ho nastartuje a motor poběží a muži se přitom budou bavit, budou mluvit, mluvit, mluvit, kouřit a ukazovat si důležité součástky, nutné, aby vznikl celek, krásný celek, a ten nejen jezdí, nýbrž při jízdě poskytuje i skvělý pocit.

Tak nebo podobně se to odehraje a mamka, Nomi, já, naše tety a sestřenice budeme stát trochu stranou, budeme si ukazovat na muže, v povolených mezích si budeme dělat blázny z vytrvalosti a opravdovosti, s jakou se věnují technice, v takových chvílích nejsme doopravdy nic než hloupé, věčně kdákající slepice, chceme zapudit myšlenky, které v nás budí hrůzu, že totiž jednohlasné nadšení se náhle zvrhne v hádku, protože někdo bude tvrdit, že socialistický systém má navzdory všemu své přednosti, my hloupé slepice víme, že stačí jediná věta, a zátylky mužů vypadají najednou divoce a nespoutaně: Ano, jistě, komunismus, dobrá myšlenka, na papíře…! A kapitalismus! Vykořisťování člověka člověkem…! My, co jen tlacháme, víme, že je maličký skok od techniky k politice, od pěsti k čelisti - a když se muži vrhnou na politiku, vypadá to, jako když se začne vařit a člověk z nějakého důvodu od začátku ví, že se jídlo nepodaří, příliš mnoho soli, příliš málo papriky, připálené, všechno jedno, politika vnáší do všeho jed, tak to říká mamika. U mamiky na dvoře vypadá chevrolet jaksi nepatřičně, myslím si, když nám mamka klade ruce na ramena, s Nomi čekáme na konec divadla, někde na stromě dřepí sýček a provází nás nesmělým voláním, vždyť už můžeme zanést zavazadla dovnitř, říká mamka, vždyť víte, to může být na delší dobu, a popadne dvě tašky, pochoduje s nimi směrem k domu, ale my dvě zůstáváme sedět na kufrech, zouváme boty, dlažba je tak horká, že na ni můžeme jen ťuknout špičkami prstů, šíleně horká, říká Nomi, ano!, a pošilháváme k chevroletu, k otci, který kutí cosi u volantu, jeho řezáky, které se pokaždé pronikavě zablýsknou za čelním sklem, a teprve později, když vzpomínáme na tuto podivnou scénu, víme, proč jsme tehdy zůstaly sedět na kufrech, třebaže nám nebylo příjemné přihlížet, jak mamika bezmocně otáčí hlavu, jak se dívá na otce a pak zase na nás, její černý šátek, který jí sklouzl hluboko do čela; jistojistě bychom byly rychle vstaly, aby nás její bezmoc dlouho neznervózňovala, ale otec, náš otec?, vypadal navzdory cigaretě, neproniknutelnému kníru, zlatým zubům, vráskám na čele a na tvářích, náš otec vypadal najednou o mnoho let mladší, chlapec, který s obrovským nadšením dítěte vypráví matce o své nové vymoženosti a naléhavě od ní vyžaduje něžnou pochvalu, uznání (a mamika mu to poskytne, to naléhavé, to nutné, a ačkoliv se vůbec necítí ve své kůži, pochopí, co od ní potřebuje) - s Nomi sedíme dál, protože chceme toho chlapce pozorovat co nejdéle, tak dlouho, abychom ho nikdy nezapomněly. Protože dům strýčka Mórice a tety Manci je obklíčený rachotinami, trabantíky, škodovkami, žigulíky, zastavami, nemůžeme předjet před dům, máme totiž zpoždění, a tak musíme zahnout do malé boční uličky, musíme se zase jednou rozhoupat, naše nové slavnostní šaty při sebemenším pohybu šustí a otec reptá, protože ho všechno znervózňuje, šustění, tahle pitomá gyík utca, ještěrčí ulička, kde nám auto pokud možno ukradnou, slunce, které ho oslňuje předním sklem, ženich s nevěstou se nám dneska rozpustí, říká, a mamika, mamka, Nomi a já se smějeme, ale otec ne, ten si uvolní horní knoflíček košile, když zastaví motor a kapesníkem si přejede po čele a po volantu, potí se nejen kvůli horku, ale protože včera přišel na to, že Nándor a Valéria se berou přesně tři měsíce po Titově smrti, 4. 8. 1980, a tuhle okolnost musel bohatýrsky zapít. Náhoda, praví mamka, sedíme u mamiky kolem kuchyňského stolu, Nomi a já si dáváme palačinky, mamika zatím vypráví, kolik drůbeže se už několik dní předem zabilo, a kromě toho jedno prase, jedno tele, dvě jehňátka, kolik jen to bylo kbelíků, do kterých se chytala krev, kolik kilo papriky se plnilo mletým masem, že teta Manci zapomněla na svou proslavenou pověstnou lakotu a na synovu svatbu bez milosti vyplenila spižírnu, a že se čeká dvě stě hostů, takže jich určitě přijde tři sta, míní mamka, a když se dospělí baví o tom, že taková svatba rodiče snoubenců zruinuje, tak to prý patří k tomu, k pořádné slavnosti!, a mamika vypočítává, že bude nejmíň pět různých masových pokrmů, eintopf, pečeně a přímo na dvoře se bude grilovat jehně, načež se otec uhodí do čela, panebože, vykřikne, proč mi to nedošlo dřív? Můj synovec se žení

v historické datum, Nomi má ještě kus palačinky v puse a už se ptá, historické datum, co je to? Otec se zeširoka rozpovídá, nevšimne si ani, že si nalévá pálenku do sklenice na vodu, tak už přestaň, skočí mu později mamka do řeči, čirá náhoda, že se svatba koná právě v ten den, vždyť přece víš, jak dlouho dopředu se taková sláva musí plánovat. Náhoda, možná, připustí otec, ale krásná náhoda, já rozhodně ženichovi a nevěstě poblahopřeju, že mají svatbu v tak historický den, a rázně do sebe kopne pálenku, postaví sklenici na stůl, hned ji zase dolije, podívá se po nás, nejspíš ho zlobí naše bezradné tváře, určitě ho štve mamka, která prohlásí, že si tu gratulaci má odpustit, a já s Nomi se dělíme o poslední palačinku, skořice a cukr, ty jsou nejlepší, říká Nomi a tázavě se na mě podívá, čokoláda s ořechy, odpovídám, skořice! volá Nomi, cukr! odpovídám, krása! Nedomluvily jsme se a už hrajeme jednu z našich her se slovíčky, na začátku nebo na konci slova musí být stejné slabiky, náhoda!, hrajeme, protože víme, co teď přijde, jahoda!, a mamika hraje s námi, jablko!, koláč! volá Nomi, ale otec už je v bunkru, ve svém bunkru, jak tomu s Nomi říkáme, pohybuje dolní čelistí sem a tam, cení zlaté přední zuby, které v takových chvílích září jako čerstvě vybroušené, několikrát se nám podařilo získat jeho pozornost, kopr!, tentokrát ovšem nikoliv. Ignoruje nás, zvedá sklenku s pálenkou vysoko, jako by nesl planoucí pochodeň, na Nándorovu svatbu!, volá, na 4. 8. 1980!, a kopne pálenku do sebe, práskne sklenkou na stůl, nechcete si se mnou přiťuknout, ptá se, není snad svatba mého synovce dostatečný důvod, abyste si se mnou daly aspoň panáka? Nomi i já jsme ztichly, poposedáme na židli sem a tam, obě se zabýváme stejnou myšlenkou, hledáme vhodný důvod, proč vstát, abychom nemusely být při tom, když otec dřepí v tom svém bunkru, nikoho k sobě nepustí, musím honem, říká Nomi, jdu s tebou, a rychle se chytíme za prsty, mamka nás naléhavým pohledem žádá, abychom zůstaly, ale my nechceme, jsme už skoro venku, když slyšíme mamiku, jak klidným tónem říká, víš co, dnes večer se za tebe pomodlím, aby ses na Nándorově svatbě neutopil, a když pak na zahradě pokukujeme škvírami plaňkových plotů do dvorků sousedních domů, zeptá se mě Nomi, co myslíš, jak dlouho to bude trvat? Ne, nepotrvá to ani hodinu a lahev bude prázdná a otec bude mít hlavu položenou na stole, všechno zapřísahání a nadávky se už smísily s ovocným destilátem a otec se propadl do hlubokého spánku a je beze snů šťastný. Mamka si každopádně myslí, že se otec těmi svými alkoholickými výstřelky osvobozuje od nočních můr, jaké noční můry?, zeptaly jsme se po tom, co se otec jednou na silvestra ještě před půlnocí opil skoro do bezvědomí. Kvůli dřívějšku, odpověděla mamka, kvůli historii. Jak to, jaká historie?, a mamka se zarazila, jako kdybychom položily některou z těžko zodpověditelných otázek, jaké kladou děti: Co je za sluncem? Proč nemáme na zahradě řeku? Komunisti mu zničili život, řekla mamka tónem, jaký jsme u ní ještě nikdy neslyšely, ale to vám otec jednou poví sám, až budete větší. Větší, kdy to bude? Jednou, až na to bude správná doba, za pár let, až tomu všemu líp porozumíte. Vystupujeme z vozu, Nomi a já jsme se zavěsily do mamiky, mamka do otce a naše podpatky klapou po dlažebních kostkách, naše šaty už nešustí, spíš chrastí na horkém vzduchu, je tak horko, že říkám Nomi, podívej se, nebe je bílé, ale jaksi špinavě bílé, odpovídá Nomi a obě se přizpůsobujeme mamičiným pomalým, pravidelným krokům, a když zahýbáme za roh, podívá se po nás otec úkosem, hlásí, že uvítací výbor nás už očekává, Juli, která stojí před domem strýčka Mórice a tety Manci, nám mává, jistě, naše Julika chce ze svatby taky něco mít, vysvětluje mamika a taky zamává. Je taky pozvaná?, ptám se s Nomi, a mamika se zasměje, Julika je pozvaná na každou slavnost, nebo jinak řečeno, kdyby na svatbě chyběla, bylo by to zlé znamení, nicméně dovnitř, do stanu nesmí, a třebaže nechápeme, jak to mamika míní, už se neptáme, a Juli mává oběma pažemi, dokud se k ní nepřiblížíme na pár kroků, panni néni, panni néni! vykřikuje Juli na mamiku, dostala jsem karafiát, podívejte se, červený karafiát!, a mamika Juli pozdraví, něžně ji pohladí po ušmudlané tváři a říká,

sluší ti to, moje Juliko, babička to doopravdy tak říká, vážně vypadáš úplně slavnostně!, a s Nomi se po sobě podíváme, protože mamika to myslí opravdu vážně, docela určitě máme taky špatné svědomí, protože jsme se už jazykem, pro ostatní neslyšitelným, jaký sdílejí jen sourozenci, shodly na tom, jak směšně Julika vypadá v ramínkových šatech, které na ní nakřivo visí, s čerstvě zastřiženou ofinou, s žalostnou červenou květinou zastrčenou za uchem, ale když se Juli jediným skokem náhle ocitne před Nomi a mnou, když se nedrží žádného pravidla slušnosti, když nám do polekaných tváří říká, jsem tajná nevěsta! s výrazem, který mi slavnostností a vážností připomíná svaté obrázky, jaké mamika přechovává v kredenci, když Julika vytáhne karafiát, který má za uchem, a zašeptá, jen se podívejte, to je můj malý, ospalý svatební svědek, oba musíme nutně brzo něco sníst, tu už mi Juli nepřipadá směšná, ale nepochopitelně komická a znepokojivá. Donesete nám brzo něco k jídlu, že? od všeho trochu! volá za námi, když za sebou zavíráme dveře domu strýčka Mórice a tety Manci. Nándor a Valéria, opravdová slavnost v mihotavém parnu, a ta slavnost začala vlastně už zrána, v mamičině obývacím pokoji a zároveň ložnici, když z hedvábného papíru vybalujeme nové sváteční šaty a urovnáváme je na babiččinu postel; Nomi, mamka a já jsme se celé hodiny otáčely před zrcadly, jedno celé odpoledne jsme si daly radit od půvabných dam, jestli máme správný vkus, a daly jsme se přesvědčit, že oblečení se musí posuzovat jako celek, koupily jsme šaty, abychom na svatbě našeho bratrance vypadaly zezadu stejně pěkně jako zepředu, mamice koupila mamka černé šaty s decentním vzorkem, mamice, která od smrti papuciho, svého muže, nenosila nic jiného než černé nebo tmavomodré věci, ale vždycky bez vzorku. Myslíte, že to můžu vzít na sebe? zeptá se a opatrně přejede rukou po látce, mamka jí pomáhá svléct všední šaty, nemáte kvůli mně vydávat vždycky tolik peněz, říká mamika, když jí mamka vytáhne zdrhovadlo a uhladí límec a pak jí jen tak mimochodem strčí do ruky kabelku. Myslím, že vypadáte moc krásně, říká Nomi, a ten vzorek je přece jen docela maličký. Nándor a Valéria, vzpomínka na rozpálený svatební stan postavený na dvoře u tety Manci a strýčka Mórice, my děti jsme jej den před svatbou vyzdobily krepovým papírem a červenými karafiáty, Nomi a já sedíme u stolu, jsme trochu nešikovné, zamotáváme se do roliček papíru, musíme si od naší velmi vážné vzdálené sestřenice dát předvést, jak se to dělá, nejjednodušší věc na světě! Lujza, která krátkými prsty (upocenými buřtíky, říkáme švýcarskou němčinou) splétá papírové roličky tak rychle, jako bychom měly vyzdobit nejen stan, ale celý dvůr i s domem, to se divím, že něco takového nezvládnete, říká a ani se přitom na nás nepodívá, upřímně řečeno jsem si myslela, že vy na Západě umíte všechno, a my dvě ji samozřejmě dál pomlouváme švýcarskou němčinou, posmíváme se jejím brýlím, co mají sklo jako dno lahve, a její naivní radosti, že může taky nést nevěstě závoj, u nás už krepový papír ani není, říkám hlasitě a s Nomi na sebe pomrkáváme, tiskneme kolena k sobě, pak ale nemůžete zdobit stany, říká Lujza a roztahuje složený papír, ukazuje nám červeno-zeleno-bílou girlandu a přitom pohazuje hlavou, Lujza, která vylétne po žebříku, hbitými pohyby upevní girlandu na stan, to bude úžasná slavnost, to vám povídám, svatba, o které se bude dlouho mluvit, a ukazuje na stan, téměř už vyzdobený, na papírové girlandy, které visí ve vzduchu a hrají všemi barvami, na červené karafiáty, z nichž jsme upletly srdce a s vybranými svatými obrázky je pověsily tam, kde zítra budou sedět novomanželé, skoro se stydím za Lujzu, že je kvůli té troše papíru a květinové výzdoby tak pyšná a rozčilená, to je tím, že ani nezná opravdové vzrušení, kluky v padnoucích módních džínách a krkolomné horské dráhy, je mi jí líto, že nejspíš ještě nikdy v životě neviděla opravdovou výkladní skříň. Já, která stále hledá něco nového, co odhalí Lujzu v její naivitě, si s Nomi sedám trochu stranou, když strýček Móric s několika muži montuje světelné řetězy, přihlížíme, jak je muži věší, převěšují, protože Lujza zase všechno ví, ale pak vidíme definitivně vyzdobený a osvětlený stan, stoly pokryté

dlouhými bílými ubrusy, spoustu sklenic a talířů, vějířovitě složené ubrousky, a to se nám pak přece jen nedostává slov, protože to nevypadá primitivně, ale slavnostně. A my? Jak vypadáme my, když stojíme před stanem, když nás vítá družba, trávově zelené mamčiny dlouhé šaty, Nomi, které učarovala padesátá léta a má na sobě růžovoučké tylové šaty, otec, který podle mě v obleku vždycky vypadá velmi elegantně a vážně, má světlešedivý oblek, bílou košili a trojbarevnou měňavou kravatu a já mám na sobě bílou přiléhavou sukni po kolena, bleděmodrou halenku, v níž mám holá ramena (a kdybych nevěděla, že jste to vy, nebyla bych vás poznala, řekla mamika, když jsme se převlékly), když tedy tak stojíme před stanem, říká družba něco o tom, že jsme přijeli zdaleka, svatebčané zapomenou jíst, polévkové lžíce trčí ve vzduchu, sousta chleba zůstanou nerozžvýkaná a na okamžik mám pocit, jako bychom museli pozpátku zase ven, aby všechno běželo v obvyklých kolejích, bez nás - ale už v dalším okamžiku nás se smíchem zvou ke stolu, teta Manci a strýček Móric nás mlaskavě líbají, snoubenci nás objímají, tisknou nám ruce, ujišťují nás, že je těší, z takové dálky! kvůli nám, kvůli našemu dni! A už máme před sebou polévku, z níž se kouří, slepičí polévku s velkolepými mastnými oky, se srdíčky, játry, a kdo dostane mozeček, bude chytrý jako Einstein, tak na sebe volají; žlutá fazolová polévka s octem a kyselou smetanou, zelená hrášková s holubím masíčkem, všichni ji úžasně vychvalují, teta Manci, která nevyzradí tajemství své polívčičky, ale to vám povím, já do ní dávám jen maso z docela mladých holubů!, a samozřejmě rybí polévka s celými kapřími hlavami, ta ještě bublá v kotli v letní kuchyni. A pokračuje to lehkými masitými pokrmy: do křupava upečená kuřata s hranolky, tenoučce naklepané obalované vepřové řízky s brambory s petrželí, a muzikanti zpívají a všichni zpívají s nimi, sejdeme se spolu zase v jiné zemi v brzkém čase… Telecí s čerstvými žampiony, k tomu zakysaná smetana a knedlíky, už dost, volá kdosi, jinak se nedostaneme do kostela, museli byste svatbu odtroubit! Přesto se nese na stůl ještě fasirt, protože sekané tety Manci se nedá odolat - už při obědě jsme se najedli tak, až se Nomi zapřísahá, že celý den už nebude jíst, jen počkej, směje se mamika, vždyť slavnost teprve začala! Brzy odpoledne se svatebčané odpotácejí do kostela (všichni znovu pějí chválu na holubí polévku nebo na skvělou sekanou nebo se baví o tom, co všechno se bude podávat po obřadu), zavalité, líné zvíře dřepí v kostele, několik strýčků, kterým jejich ženy brání v spánku, modleme se, vyzývá kněz, právě když se tak příjemně sedí, jeho hlas zahřímá Amen! do vysilujícího procesu trávení, a konečně, konečně dojde na to hlavní, na rituál: Není ten svatební pár překrásný, není skoro průsvitný samým štěstím, ptá se mamka dojatě, a při jejich Ano propukne polovina svatebčanů jako na povel v pláč (mamika mi šeptá do ucha no ne, to je vody!, tím víc chlastu se zase do nás vejde), a když už všichni novomanželům poblahopřáli a počastovali je mlaskavými polibky, zavalité, líné zvíře se promění: Oba houslisté a zpěvák, cimbalista a kontrabasista hrají písně v osminkách, roztřásají i ta nejmohutnější břicha a zuby se smějí, protože se účastní štěstí, a v čele poskakuje strýček Móric, otec nevěsty, poskakuje, vtipkuje, škádlí, pohazuje rameny a všechny povzbuzuje: Tak do toho, hýbejte se, uvolní se vám místo v žaludku!, a vzpomínám si na rozrůstající se skvrny v podpaží mužů, na zpocená čela, na vlasy v pramenech přilepené v týle, tanec! v tomhle vedru!, mohutné prsaté ženy, které se věčně otírají na krku a ve výstřihu, především si ale vzpomínám na to, že Nomi i já jsme byly nápadné v našich šatech, ale ne tak, jak jsme si to představovaly, a přitom mě napadá slovo hanba (hanba a slavnostní šaty - najednou to patří nerozlučně k sobě). Opravdu někdo řekl, kdopak se v tom vyzná, kdo je nevěsta? Neposlouchejte je, říká mamika, prostě vypadáte hezky! Takže je neposloucháme - to bych ráda věděla, proč ti Švýcaři navlékají děti do šatů, jako by byly bůhvíco, jenom ne děti! - a spolu s třemi sty hostů se tanečním krokem, se zpěvem, s voláním

a tleskáním pohybujeme nazpět ke svatebnímu stanu, kde začíná vlastní svatební hostina s nejvzdušnějšími pagácsa všech dob, slaným pečivem z kynutého těsta, škvarků nebo tvarohu, a k tomu je pálenka, hruškovice strýčka Mórice a meruňkovice pana Lajose, nejproslulejšího palírníka z kraje; pro děti je traubisoda, apa cola, jupí a tonik, pro mládež lehké červené víno s vodou, a jako předkrm si ženich přeje výlet, malou procházku do Ameriky, která je dnes naštěstí hned za rohem, několik mužských se vypraví k chevroletu, Nomi, mamka a já tentokrát nemusíme být u toho, bude to průšvih, říká mamka. A pak nastane čas, kdy už ani nevíme, jestli to, co právě jíme, jsme nejedli už jednou, před dvěma třemi hodinami, znovu a znovu se podávají další chody, nebere to konce, je to pořád nový začátek, a s Nomi se divíme, kolik toho sní naše křehká mamika, a mamka už dávno přestala obnovovat rtěnku a teta Manci se proměňuje ve velkou slepici, když vypráví, jak ji její nejlepší nosnice před pár dny vodila za nos, jak začala snášet vajíčka na nejskrytějších místech, koooookokokoko, a všichni se smějí, až jim vytrysknou slzy, protože teta Manci slepičí řeči nejen rozumí, taky jí mluví, teta Manci, která tak dlouho kdákala, až ji slepice k vejcím přivedla; družba neúnavně vymýšlí průpovídky na podávaná jídla, gulášovou polévkou se posilníme na těle i na duši!, gulášová polévka se škubánky, kterou se pravděpodobně zahajuje a která se bude podávat ještě jednou po půlnoci, když se budou znovu nosit na stůl polévky, ke gulášové polévce ještě silný vývar s tokajským, libovým hovězím, houbami a sladkými cibulkami a kromě toho polívčička se šlehaným vejcem a spoustou petržele pro ty, kdo už mají v hlavě, kdo už se namazali, jak zákon káže, přestaňte tak hrozně zívat, vždyť vám hlava vypadne hubou, noc je ještě mladá! vykřikuje družba a vymrští ruku na znamení, aby se nosily kouřící hrnce, ale hbité, krátkonohé ženy s červenými šátky na hlavách a v zástěrách po dvou přinášejí mísy, před polévkou ještě malé překvapení!, jemná huspenina, čerstvá husí játra v sádle, plněné okurky, rajčata plněná rybím filé, pstruzi plnění husími játry, ztracená vejce s cibulí a houbami, palačinky s telecím perkeltem a kyselou smetanou; a muzikanti hrají tuš, která má překvapit novomanžele, Nándorovi a Valérii! ať vám a nám všem zahraje štěstí! vykřikuje družba, Nomi se stále rozčiluje, že tak škrobeně mluví - při tom aaaach a ooooch směrem k míse s překvapením se vyplížíme ze stanu, nestaráme se o mužské, kteří se vedle stanu opírají o zeď domu a s těkavýma očima za námi vykřikují nějaké průpovídky, běžíme do letní kuchyně tety Manci, rychle se převlékáme a ani slůvkem se nezmíníme, jaká je to úleva, mít na sobě zase všední oblečení, letní kalhoty a tričko. Podívej, Ildi, tam vpředu je Gyula, říká Nomi, když za sebou zavíráme dveře kuchyně, Gyula, jeden z našich bratranců, nejpohlednější, oči má divoké, říká se, a kdyby to nebyl náš bratranec, pak, pak bychom byly také do něho zamilované, ale kam se teď poděl, ptám se, a jdeme přes temný dvůr, kolem prasečího chlívku, ojedinělé chrochtání se mísí s hudbou, pořád ještě je teplo, říká Nomi, ano!, a stříkáme po sobě u studny, chci se dovědět, kde je ten Gyula, říkám, jdeme k výběhu slepic, je to rozlehlá ohrada, teď prázdná, pozor na slepičince, volá Nomi, nebo upadneš, a opatrně cupitáme po kluzkých dlažebních kostkách, tam, kde je ohrada nejtmavší, otvíráme branku, stojíme uprostřed malé skládky haraburdí, pneumatiky, kusy nábytku, staré hračky, dokonce rezavý výfuk je tu, místo, které známe dobře jen za dne, pssst! šeptám, tady je, a obě se skrčíme za zohýbaný prádelník, zadržujeme dech, protože víme, že to, co vidíme, není určeno našim očím. Gyulův zadek vypadá jako úplněk, šeptá Nomi po chvíli, ovšem na rozdíl od měsíce se zadek pohybuje dopředu a zpátky, dost rychle, a Gyulovy spuštěné kalhoty vypadají trapně, ale tak to připadá jen Nomi a mně, jediným divačkám, raději bychom se měly dívat jinam!, ale když už jsme tady, říkám, a naštěstí už je tma, takže moc toho vidět není, jen jak Gyula jezdí měsícem sem a tam a jak rukama drží nohy, co visí u jeho boků, a opravdový měsíc, ten, který visí nad námi, není v úplňku, je

ho jen srpek. Nevíš, kdo to je?, ptám se Nomi. Teréz, odpovídá, docela jistě, celou dobu už po sobě tak zvláštně pokukovali. Teréz? ta je přece vdaná! To je, Teréz je vdaná a Gyula zasnoubený, a tu a tam zaslechneme ojedinělé zakdákání slepice, slepice mají nejspíš také sny, šeptá Nomi, ale určitě se jim zdá jenom o kukuřici, na něco jiného jsou moc pitomé. A stále si musíme šeptat všelijaké hlouposti, abychom se odpoutaly od toho, co vidíme, od lodiček na podpatku, které se teď pevně zaklesly na Gyulových stehnech, od podivně upachtěných zvuků, které si vzájemně předávají, a Nomi se ke mně těsně přitiskne a se smíchem mi řekne do ucha, pojď, probudíme slepice, Ildi, chtěla bych, aby se něco dělo! A pak, pak se uvolnila zadní plachta stanu, tam, kde seděli ženich a nevěsta, sklouzla tak hluboko, že už není vidět srdce z karafiátů a svaté obrázky, jen temný dvůr. Neštěstí! volají jedni, to nemůže znamenat nic dobrého v takový den! Ale co! přestaňte! vzduch! důvěra! svoboda! volají jiní, v čele s tetou Manci, ta tleskne, teď teprve budeme pořádně slavit! A na stůl se nosí plněné papriky, telecí paprikáš, hovězí, jehněčí a vepřový perkelt - docela přesně si vzpomínám na několik stříkanců polévky zvečera, na drobečky chleba, které se na začátku oslavy ještě smetaly pod stůl, na několik málo sklenic převržených z nepozornosti nebo proto, že je třeba ještě jednou nadšenýma rukama popsat krásu mladého páru, na cigarety dosud nezašlápnuté špičkami bot; je ovšem logické, že vepřová huspenina je kluzká, že z maličko nejistě držené vidličky vyklouzne, a nejsou to velkolepá játra, když zanechají na ubruse tak obrovskou stopu? Vzpomínám si přesně, že ubrus je už samá skvrna, že mužům poklesly čelisti, že luskají prsty pro další pivo, ačkoliv mají před sebou ještě poloplnou sklenici, když se otec opře o stůl - muzikanti právě dohráli poslední takty písně Opustil jsem svou krásnou vlast, Nomi mě štípe do paže, protože v tu chvíli vklouzne do stanu Gyula a o pár minut později Teréz, vidíš, co jsem ti říkala? Otec, který před písní objasnil prastrýci Pistovi světovou situaci na imaginární mapě, ale viditelně pro všechny, kdo nejsou krtci, prastrýc Pista, který ve svém momentálním stavu dokáže vlastně jen přikyvovat - pozoruji tedy, jak se otec zapře do stolu, pomalu vstává, pustí se desky stolu, zapotácí se, pak, když se ustálí, upraví si knoflíček u krku a světlešedé sako, natáhne se po lžíci, co teď přijde, šeptá mamka, protože tak jako já a Nomi i ona přesně ví, co teď přijde, a otec zaklepe lžící na dvě sklenky, požádá o ticho, protože by rád něco řekl a neztrácel mnoho slov, stan ztichne a já se ohlížím a vidím podťaté hlavy, zapadlé oči, díry ve vysoko vyčesaných účesech, rozmazané oční linky, Nomi, zašeptám tiše, utečme zase - ale je pozdě. Otec, který to opravdu provede, zvedá sklenku, na ženicha a nevěstu, na Nándora a Valérii, na 4. 8. 1980, na to, že Tito přesně před třemi měsíci natáhl bačkory! A přeju mu, a doufám, že vy taky, aby se smažil ve stonásobném pekelném ohni! Nándor a Valéria, kteří se zdvořile a bezmocně usmívají, ne stonásobný pekelný oheň, ale rudý, volá kdosi, zvedne sklenku směrem k otci, vstane, ale jinak, jinak všichni sedí dál a nějaká umaštěná ženská křičí, vy blázni, jestli se chcete bavit o politice, tak vypadněte!, a energicky ukazuje k východu ze stanu a někdo tleskne, hudba, hudba! Miklós má pravdu, volá kdosi, ale houslisté a zpěváci už hudou a zpívají, krásné, krásné jsou ty, co mají oči modré… Poslyšte, zvolá další a ruce složí do trychtýře, to se stanovou plachtou byla hloupá klukovina, to byli dva kluci tam odnaproti! - ale to teď už nikoho nezajímá. Chceš nás všechny přivést do hrobu, ptá se strýček Móric, sotva muzikanti začali hrát, postavil se ke stolu vedle otce tak blízko, že se ho téměř dotýká žilnatým nosem, přeješ nám válku, syčí strýc Móric, řekni, nebo ti to jen tak vyjelo z huby? Mamka ve svých trávově zelených šatech vypadá stále ještě pěkně, ale bezmocně, a nikdo ji neposlouchá, když nabádá, nemohli byste to nechat na jindy? Otec a strýček Móric, kteří po sobě plivají slova, ty nám přeješ válku, prohlašuje strýc Móric stále

dokola, otec vykřikuje, tak už s tím přestaň, tak už konečně přestaň, posměšně vykrouží kouř proti střeše stanu, copak ti humor spadl do svátečních kalhot? A girlandy jsou teď drobné barevné bójky pohupující se v moři kouře a nadávek. Že Tito nebyl podle tvého gusta, je mi úplně fuk, křičí strýček Móric, kterého poprvé slyšíme nadávat, ale nejsem sám, kdo říká, že země teď přišla o kormidlo, a jeho natažená ruka vypadá jako samostatná bytost. Kam se poděl tvůj smysl pro realitu, ptá se otec a na „smysl pro realitu“ se musí několikrát rozběhnout, přece si vážně nemyslíš, že mrtvý Tito vyvolá válku? A kolem otce a strýčka Mórice se vytvořil hrozen lidí, nikdo nemá tušení, kdo co křičel, kdo se s kým hádal, dokonce tu najednou vedle babičky stála Juli a volala, sněží, sněží, je tu sníh!, ústa upatlaná od šlehačky, mamika, od níž jsme s Nomi očekávaly, že hádku urovná, jsou to bratři, co se hádají, řekla, jen to, a muzikanti vyhrávali dál, ačkoliv už je nikdo neposlouchal ani netancoval, ve stanu byl takový hluk, že zbylé jídlo na talířích zase zteplalo, a Tito vystrčil hlavu z pekelného ohně a jazyk z úst přímo do našeho svatebního stanu, pořád ještě jsem slavný!, a špička nosu se mu leskla samou zlomyslností. Nejobtížněji se vypráví, že se strýček Móric a otec přesto neporvali, nebylo sice nic, co by si nevyčetli, ale po chvíli se k sobě přiblížili tanečním krokem, houslisté rozjeli smyčce, kontrabasista mohutně drnkal na všechny struny a všichni povzbuzovali strýčka a otce, jako by se nic nestalo, a jen my dvě, Nomi a já, jsme se velice podivovaly.

Rodina Kocsisových Loni se mamka vrátila domů pozdě, s radostným výrazem, který se vůbec nehodil k chladnému podzimnímu dni, a ani nedýchala, když nám sdělila, mám pro vás překvapení, dostaneme kafeterii Mondial, Tannerovi přesvědčili pronajímatele domu, ti vlastně chtěli někoho jiného, ale my jsme vyhráli, a myslím, že mamce pak přišlo k smíchu, že řekla „vyhráli“. A v ten večer sedíme nezvykle dlouho u stolu, otec dokonce před našima očima mamku políbí, drží ji za ruce, když se domlouváme, co to znamená, že ve městečku, kde už třináct let bydlíme, dostaneme podnik na výborném místě, přímo u nádraží, s perfektním vnitřním vybavením, únosným nájemným a posezením na zahrádce. Nomi, mamka, otec a já slavíme, vlastně to ani není možné, říká mamka, pořád ještě mi to připadá neskutečné, tak neskutečné jako ryby, co létají; mamka tvrdí, že existují létající ryby, říkám, vytahuji cigaretu z balíčku, otec dnes večer beze slova bere na vědomí, že kouřím nejen já, ale i Nomi. Potřebujeme novou tapetu, říká mamka, to je velmi důležité, a možná pěkné nástěnné hodiny, míní otec, a pochopitelně nezměníme značku kávy, všechno, jen to ne! a pekaře si taky ponecháme otec bude vařit, mamka péct a vyřizovat všechnu úředničinu. Nomi bude pracovat u bufetového pultu nebo obsluhovat a já ve volných studijních dnech budu vypomáhat - sedíme u našeho jídelního stolu, ale jen fyzicky, protože se vznášíme do let, která máme před sebou, najednou nejsme o krok dál, ale o mohutný skok, říká mamka, a v jejích krásných očích se rýsují obrazy minulosti, mamka jako uklizečka, pokladní, děvče pro všechno, pradlena, žehlířka, číšnice, obsluha u pultu, nebylo to vždycky jednoduché, říkají její oči, ale vyplatilo se to! A protože mamka před pěti lety zvládla odbornou hotelovou školu, mohli jsme už jednou převzít kavárnu, ale jakou! Ve městě, v postranní uličce, s horentním nájemným, špatným větráním, s kuchyní ve druhém patře, tehdy, když jsme s Nomi po škole vždycky pomáhaly, také v neděli, naše nejkrutější doba, říká otec, dva roky bez jediného volného dne, ten parchant majitel se z nás měl dobře! - ale ani tato věta teď už není důležitá, protože štěstí, budoucnost jsou logickým a spravedlivým pokračováním minulosti - mamka, která po tomto nezdaru začala pracovat u Tannerů jako servírka u bufetového pultu, v Mondialu, navenek sestup, usmívá se mamka, to bych si tehdy nepomyslela, že mi jednou svůj podnik přenechají! Tannerovi si prostě všimli, že nemyslíš za sebe, ale za ně, vysvětluje otec. Ale co, odpovídá mamka, Tannerovi chtěli jako nástupce jednu ze svých dcer, ale žádná nechtěla, a možná v tom bylo taky trochu sympatie ke mně, k naší rodině. Nezní ti maďarské slovo rodina jako teplé, krásné jídlo, chtěla bych se zeptat mamky. Otec říká, že by to určitě neklaplo, kdybychom neměli švýcarské občanství a top tip reputaci, dodává mamka. Opačně, říká Nomi, jak to, že si to nemůžeš zapamatovat, mami, říká se tip top! Ode dneška si to budu pamatovat, směje se mamka, tip top, tip top, tip top, tip top, tak je to správně? A otec s bouchnutím otevírá lahev šampaňského, s kufrem a jediným slovem jsme přišli do Švýcarska, a dnes máme červený pas s křížem a zlatý důl, isten isten! Bože, bože, volá otec a s cinknutím si srdečně přiťukáváme. Ti, co pracují načerno, se oblékají od hlavy k patě do černého, zloděj se přece musí maskovat, když nechce, aby ho lapili, jen oči se mu rychle a jasně pohybují sem a tam, v noci. Nejoblíbenější černí pracovníci jsou faráři, na rozdíl od zlodějů nenosí masky, ale bílý límeček, a obličeje mají nevinné jako čerstvý chleba. Jiní černí pracovníci musí pracovat s černými věcmi, například vláčet pytle s uhlím. Nebo musí jako pračka pracovat tak dlouho, až je černá věc zase bílá…

Kdysi jsem od rodičů zaslechla slova „pracovat načerno“, německy jsem uměla ještě moc málo a některá slova jsem rychle zapomínala, jiná mi nešla z hlavy, tak jako práce načerno. Líbilo se mi, že ta slova sice nemůžu použít - na rozdíl od spát, jíst, pít, jezero, žena, muž, dítě, ano, ne - že si toho ale pod nimi můžu hodně představovat. Naproti tomu se mi jiná slova hromadila v hlavě jako nepotřebné haraburdí: průkaz, usídlení, čekací doba. Trvalo dlouho, než jsem pochopila význam těchto slov, také proto, že je rodiče vyslovovali po svém nebo neúmyslně pozměňovali. Průkaz byl příkaz, čekací doba sčítací doba a usídlení znělo z jejich úst jako osádlení. Aniž to věděl, pracoval otec skoro půl roku načerno. Všechno v pořádku, tvrdil jeho tehdejší zaměstnavatel řezník Fluri, papíry jsou na cestě. Kolega v práci, který si otce oblíbil, mu dal tip, poslyš, Miku, Fluri na tobě vydělává mnohem víc, když pracuješ načerno, chápeš? Taktak devět set franků měl otec na konci měsíce v obálce, jídlo a nájemné za pokoj nad obchodem mu řezník strhával ze mzdy. Ten tip od kolegy, to prý bylo jako facka, vyprávěl otec, spočítal si, kolik je jedna a jedna, sebral všechnu odvahu a řekl šéfovi: Když žádný papír, Miklós jít. A divil se, že jeho malá větička tak velice zapůsobila. Za pár týdnů dostal pracovní povolení a malé zvýšení platu, o které ani nežádal, tehdy vlastně vůbec nevěděl, že jeho kolegové vydělávají víc než dvojnásobek: Proč ne? U nás se o mzdě nemluví! To byla jedna z prvních vět, které pochopil, praví otec. Co tehdy ještě nevěděl, že totiž práce načerno oddaluje scelování rodin, rodina se po třech letech mohla přistěhovat, když měl otec povolení k pobytu a pracovní povolení (scelování rodin - a mám před očima nablýskané, čerstvě naleštěné auto ženicha a nevěsty, kteří odjíždějí do společné budoucnosti, a slyším chrastivé, laciné zvuky plechovek tažených na provázcích za autem). A pak pro nás napsal Fluri pěkné dopisy cizinecké policii - jsem mu za to vděčný, řekl otec -, zavinil, že naše děti mohly přijít až o půl roku později, zlobila se mamka, moji rodiče, kteří se tajně hádali, občas jsem naslouchala, také v tu noc; nebyla jsem ještě dlouho ve Švýcarsku a vzpomínám si na spoustu bezesných nocí, často, když jsem tajně naslouchala rodičům, vířila mi v hlavě slova jako listí v deštivý, větrný podzimní den, maďarská slova jako papíry, policie, dopisy, vděčný, německá slova jako scelování rodin, práce načerno a nejspíš se mamka tehdy napila, což činila velmi zřídka, ještě dnes slyším její hlas, bolestně pronikavý, tři roky, deset měsíců, dvanáct dní, než konečně došla vstupní víza - pro děti. S jakým slovem jste sem přišli, ptám se, když je lahev šampaňského prázdná a otec vstává, aby přinesl druhou. „Práce.“ Od Tannerů tedy přebíráme všechno: fazole v plechovkách, nesčetné sáčky omáčky k pečeni, zmrazený prejt, pommes duchesse, nevadí, i když víme, že většina nám nebude k ničemu. Ravioli z plechovky, masové konzervy s rosolem, polévka z volské oháňky (co je to vůbec, dají se volské oháňky jíst? Ano, jistě, míní mamka, to znáte, a přeložila nám to slovo pro jednou do maďarštiny, aha, řekly jsme a měly jsme dojem, že „volská oháňka“ zní nepoživatelně.), přebíráme všechno, protože jsme s tímto podnikem vytáhli šťastný los. Třetího ledna 1993 jsme otevřeli Mondial, takže během vánočních svátků jsme uklízely, žehlily, mamka podvoutisící píchla do křehkého těsta a upečená kolečka slepila vlastnoručně vyrobenou meruňkovou marmeládou, s Nomi jsme vypichovaly půlměsíčky, vyráběly vanilkové rohlíčky, celé dny jsme pracovaly do úmoru, protože chceme zákazníky týden překvapovat vlastním cukrovím, chceme jim umožnit, aby nás poznali z naší nejlepší stránky, chceme jim ukázat, že ruční práci známe od píky - my, políbení dobrou vílou, vždyť je to, jako bychom léta čekali na tuto příležitost, říká mamka, byla spousta zájemců, doopravdy stáli v řadě, když se doslechli, že Tannerovi koncem roku

zavírají podnik, to jsem se přece dověděla u pultu! A mamka znovu a znovu vyprávěla, znovu a znovu s otcem spekulovali o tom, co vedlo Tannerovy k jejich rozhodnutí, a mamka že se skoro trošku stydí, když teď pracuje u pultu a přitahuje k sobě pohledy hostů, ano, a Schärerovi, kteří vedou prosperující obchod se zdravotnickými potřebami, ti prý dennodenně klepali na kancelář paní Tannerové, protože nemohli uvěřit, že Mondial nedostanou oni - a já, která si vskrytu představuje, že mamka prochází městečkem, všem vypráví, už to víte, dostanu kafeterii Mondial, a když tu větu vysloví, chytí oběma rukama ruku svého protějšku, chvilku tu cizí ruku podrží, mamka, kterou si představuji svobodnou a nenapadnutelnou v jejím pyšném štěstí. Všichni vstáváme velmi brzy, abychom se načesali, vyšperkovali, ještě je tma, máme kruhy pod očima, protože jsme se přes stěny nakazili nespavostí, ale nesdělujeme si, že se potíme únavou a vzrušením, nedomluvili jsme se, co si oblékneme, zda by bylo vhodné, abychom se navzájem barevně sladili, a většinou, když jsem tak rozrušená, myslím, že ten den nikdy nenastane, ten den, který má na svědomí všechno to vzrušení, nejspíš proto, že čas předtím je dlouhý a čím dál delší, až se rozklene v jednu bezesnou noc, a vlastně ani nemůžu říct, co se mi odehrává v hlavě, určitě přemýšlím, zda jsme dostatečně připravení, ale uvažuji i o tom, že den očekávaný s takovým rozechvěním zmizí v černé díře dní očekávaných s přehnanou nervozitou, myslím, že takový den je hodně závažný, třebaže ještě ani neměl příležitost začít - může to dopadnout dobře, ptám se sama sebe, my, naše rodina, s naším podnikem na prominentním místě, v této obci, jedné z nejbohatších na pravém břehu Curyšského jezera, Nomi a já, my dvě, které se do Mondialu vlastně nehodíme, já, která určitě myslí také na to, co všechno už se nevydařilo, celá spousta! nebo snad ne? Podstatné věci? Maličkosti? Tady se nepíská jako v Itálii nebo v Mongolsku, vykřikoval soused pokaždé, když jsme, Nomi nebo já, hvízdly přes zuby, Itálie, to ještě chápu, ale Mongolsko? Od té doby, co jste tady, je tu všechno zpustlé! A „zpustlé“ mi nepřipadalo tak zlé, ale „od té doby, co jste tady“ mi nešlo z hlavy, já, která se rozplakala, já, která byla pyšná na to, že jsme s Nomi zřejmě mohly něco ovlivnit; a jiní, hlavně zákazníci naší prádelny, kteří se znovu a znovu vyptávali, jestli něco nepotřebujeme, kteří nám nosili pytle s obnošeným šatstvem, tak jsme poznávali názvy drahých značek, Gucci, Yves Saint Laurent, Feinkeller, Versace, pěkně děkujeme! a většiny jsme se zbavili, v Jugoslávii nebo v Charitě já, která poznala, že existují Švýcaři, co se zásadně cítí kompetentní konat dobro, se potím, protože bych měla spát, protože už dávno vím, že člověk nemá příliš mnoho myslet, když nemůže usnout. Je naprosto zřejmé, že nikdo z nás nespal, nemělo by tedy smysl říkat nezamhouřila jsem oka, nebo - jak to zní maďarsky - mé oči nenavštívil sen; vzhůru do boje, pobízí otec, když zhášíme světlo na chodbě, zamykáme dveře od bytu a kráčíme, doprovázeni trpce nasládlým oblakem, po tichých parkovištích dolů ke garáži, téměř neslyšně nastupujeme do auta, otec zapne rádio, při couvání málem narazí do sněhové frézy, ten správce je ale kus idiota, nadává otec, tolikrát jsem mu říkal, aby si ty svoje hračičky odstavil pořádně - a my včetně otce víme, že jde o něco jiného, umírněnou nadávkou, která není míněna vážně, může konečně začít den, sjíždíme ze svahu, neodvolatelně vjíždíme do našeho zahajovacího dne. „Jste srdečně vítáni!“ píšu na břidlicovou tabuli a stavím ji před vchod (a napadá mě, že si při stisknutí vypínačů, které jsou hned u bufetového pultu, představuji, jak naše kavárna teď jasně svítí, nepřehlédnutelně, viditelně z každého bodu městečka, silnoproud, pomyslím si a zasměju se, protože ani přesně nevím, co silnoproud vlastně je). My, co jsme od našich předchůdců převzali nejen polévku z volské oháňky, prejt, šťávu k pečeni, ravioli a fazole v plechovkách, ale i obě servírky, Anitu a Christel, a Marlis, kuchyňskou výpomoc, nově jsme zaměstnali jen Draganu, pomocnou kuchařku. Kafeterii Mondial povede od 3. ledna 1993 rodina Kocsisových v obvyklém stylu s nezměněnou otevírací dobou - tak píší zdejší noviny o tom, že

jsme podnik převzali -, rodinu Kocsisových známe z místní prádelny, kterou sedm let vzorně provozovala. Rodina pocházející z bývalé Jugoslávie se dobře integrovala a před šesti lety získala švýcarské státní občanství. Přímá demokracie, moje svérázná komická představa, když jsem v základní škole slyšela učitele říct: jsme symbol prapůvodní demokracie, a protože řekl „my“, patřila jsem samozřejmě také k tomu, ačkoliv „my“ jsme tehdy ještě měli jugoslávský pas, takže jsem ještě nebyla papírová Švýcarka, jak se později občas bude říkat. Můj učitel na základní škole neměl nic proti cizincům, jak jednou prohlásil, on prý hledí jen na výkon, to patří k člověku prademokraticky založenému, stejná šance pro všechny!, můj učitel, který měl jistě něco společného s tím, že jsem si přímou demokracii představovala jako vojsko, mnoho obranyschopných vojáků seřazených v šiku, s neúplatným výrazem v obličeji, protože musí bránit něco důležitého, totiž myšlenku, že všichni mají stejnou šanci. Dnes pracujeme v dvojnásobném obsazení, výjimečně, mamka pomáhá otci v kuchyni, mažou preclíky máslem, diskutují o tom, jak silná má být vrstva másla, tohle je moc mastné a tamto zase moc suché! Otec s mamkou, kteří nám podávají vzorky na ochutnání, se dohodnou na kompromisu, mamka, která pak rozděluje stovku croissantů do pletených košíčků; s Nomi zapínáme kávovar jednou naprázdno, kontrolujeme, zda je namleto dost kávy, plníme smetanu do porcovací nádoby, krájíme citrony na plátky, skládáme pomeranče do skleněné mísy a ve tři čtvrtě na šest sedíme u stolu pro personál, u stolu číslo jedna, rychle si dáváme ještě kávu, když dorazí servírky Anita a Christel, vstávalo se vám dobře? vyspaly jste se dobře?, a už jsme zase na nohou, očekáváme první hosty, kteří přicházejí krátce po šesté, to jsou vždycky stejní, říká Anita, pár ranních ptáčat, mezi šestou a sedmou, na tom se nic nemění, Nomi a já cupitáme sem a tam mezi kuchyní a pultem, neustále se vyptáváme, jestli nemáme s něčím pomoct, ale už dávno není co dělat, a občas se kavárna zaplní v osm, ale většinou až v devět, zato tím rychleji, říká Anita a Christel naladí rádio, aby nám madame Étoile šeptem sdělila, jak si v tomto týdnu stojí hvězdy, mamka, která už přináší čerstvé koláče, staví je na stolek vedle vitríny, sama pekla? ptá se Christel, ano! každý den budou čerstvé koláče, a já mám ráda tuhle chvilku, kdy mamka přináší koláče, půlené meruňky a švestky, strouhaná jablka nasáklá sladkou polevou, mamka se na mě usměje očima, vypadá to pěkně, že?, a opatrně pokládá podnosy s koláči, až dosud běží všechno dobře, několik hostů, kteří chválí naše guetzlis, drobné pečivo, naši novou tapetu hodnotí jako vkusnou (naši hosté, co tak klidně a netečně sedí na židlích, jako by se pro ně nic nezměnilo, myslím si, jen občas po nás někdo skrytě zamžourá přes noviny, po nás dcerách - ale proč by také měli být naši hosté vzrušení?), Christel, která nám vypráví, že se zajímá o astrologii, hvězdy nelžou, Anita, která to všechno považuje za humbuk, pitomost, jenom na vytahování peněz z lidí! Můžeme si povídat, protože jsme chtěli mít jistotu, a jak už bylo řečeno, pracujeme v dvojnásobném obsazení, a teď nevíme, kam s tolika rukama a nohama, říká Nomi, díváme se jeden na druhého, na naše bledé, nevyspané obličeje, Anita, která teď objednává dvě středně světlé kávy, nás opravuje, příliš mléka, málo kávy, to jsou velice důležití zákazníci, šeptá, stůl sedm, Zwickyovi, chodí denně a v sobotu s vnoučaty, to dokonce snídají; pokoušíme se zapamatovat si pár věcí, především speciální přání komplikovaných zákazníků, kteří jsou ale docela milí, říká Christel, kávu bez kofeinu s troškou studené vody pro paní Hunzikerovou a na stůl dvě, panu Pfisterovi, šéfovi obrovského speditérství, který chodí denně, někdy i dvakrát, superbílou kávu, většinou, ne vždycky, má rád, když mu vidíte přání na očích, říká Anita a v jejím pohledu cosi zaplápolá, taky si myslím, že je to úžasné, když mi někdo vidí přání na očích, říká Nomi a všechny nás rozesměje. Krátce po osmé se všechny hlavy otočí ke vchodu, paní Köchliová a paní Freulerová, ovdovělé

sestry, se na okamžik zastaví ve dveřích, papírové pytlíky pohupující se v rukou paní Freulerové, paní Köchliová, vždycky v extravagantním klobouku, na širokém okraji stuhy, velké, pestré květiny nebo zvířata (had na lemu s rozkmitaným jazykem, pták, který se při každém kroku zhoupne), paní Freulerová odloží svoje tašky, zamává na mě nebo na Nomi nebo na nás obě, paní Köchliová, která ukáže na volné místo, a paní Freulerová, málem dvakrát tak široká jako její sestra, popadne zase ty svoje sáčky a obě procházejí kolem řad stolů, tu a tam někomu potřesou rukou a konečně se usadí u stolu číslo tři, přímo proti pultu, paní Freulerová, která bere od sestry plášť a šálu a energickým krokem kráčí k šatně, dobré ráno! volá na mě a na Nomi paní Köchliová, a tak ihned vkládám kávu na dvojité espreso pro paní Freulerovou a připravuji bílou kávu pro paní Köchliovou; stůl tři obsloužíme my, říká Nomi Anitě a já chystám talířek s lineckým cukrovím a rohlíčky, jen krátce zavolám do kuchyně, že sestry jsou tu, přijdu hned, odpovídá mamka, a než si sundá zástěru a pár minut vestoje se sestrami popovídá, přivítáme je také, servírujeme jim kávu, přinášíme na stůl sladkosti. Paní Köchliová a paní Freulerová, které nám tisknou ruce, srdečně vám blahopřejeme k zahájení a přejeme vám velkou porci štěstí!, a s výrazem, jako kdyby se právě čerstvě zamilovaly, nám předávají květiny, paní Freulerová se naklání nad svoje papírové pytlíky, aby paní Nomi předala žlutou kytici, druhou žlutou paní Ildikó, třetí červená je pro paní Rózsu - kdo jsou ty dvě dámy, ptá se Anita, když zase stojíme za pultem, cože? ty je neznáš?, a Nomin hlas šarmantně předstírá rozhořčení, Ildi ti to vysvětlí, a Nomi mizí do kuchyně, aby přinesla vázy, a já nemám na vyprávění chuť, poznamenám jen, že sestry známe už dlouho, z doby naší prádelny, a v naší poslední kavárně byly stálými zákaznicemi, aha, reaguje Anita, prý ty dámy ještě nikdy neviděla, vždyť taky nebydlí v městečku. Mamka teď vypadá mnohem mladší, říká mi Nomi, ano, je to tak, a nad kávovarem vidím mamčin obličej, její maličko zčervenalé tváře, jak se střídavě obracejí k paní Köchliové a k paní Freulerové (a co na tom, že má oči roztěkané?), a Nomi staví naše kytice na vitrínu s koláči, nádherné, žluté moře, říká, a zase pěchujeme kávu do kávovaru, ohříváme mléko, naléváme horkou vodu do sklenic na čaj, kontrolujeme pokladní lístky, které nám Anita a Christel předávají. Říká se, že existují lidé, co ve vás vyvolají příjemný pocit, asi není nic krásnějšího, než když ve vás někdo (bezdůvodně) takový dobrý pocit vyvolá, paní Köchliová a paní Freulerová, které nám tehdy, když ještě žili jejich manželé, nosily pánské košile na vyžehlení, a vzpomínám si na jednotlivé, nemnohé věty, když někdo umí žehlit jako paní Rózsa a taky pan Miklós s těmi prsty jako válečky!, obě sestry vždycky přišly spolu a nikdy neměly naspěch, paní Freulerová, která nesla koš s košilemi, protože je silnější než kdejaký chlap, říkala paní Köchliová o sestře, ta se v zimě vyšplhala na obrovskou sněhovou frézu, aby uklidila umělé kluziště, a v létě sedávala na vyvýšeném místě pod slunečníkem, paní Freulerová totiž pracovala jako plavčík na největším místním koupališti, a nikdo se jí nesmál, ani její nesportovní, neohrabané postavě, jsem přezrálá hruška, říkala o sobě se smíchem, naopak, všichni ji uznávali s respektem, vědělo se totiž, jakou rychlost dokáže hruška vyvinout, když jde o to vytáhnout někoho z vody; paní Köchliová, známá ve městečku proto, že pracovala jako knihovnice a byla velice vznětlivá; především se ale o paní Köchliové vyprávělo, že za druhé světové války žila v Basileji a schovávala u sebe uprchlíky - a jen co sestry přišly do naší prádelny, paní Köchliová s nápadnou pokrývkou hlavy, paní Freulerová s krátkými černošedými vlasy, měla jsem pocit, jako by se okna naší prádelny otevřela dokořán, obě staré dámy, které vždycky něco přinesly, vůni po jablcích, po čerstvě posečené trávě, po hádce, co právě měly s manželem nebo s někým jiným, radostné očekávání, že brzy přijde jaro, a zaujalo mě, když paní Köchliová prohlásila, že cítí jaro každý rok přesně stejně, na jaře mi bude tolik co tobě, řekla mi a její sestra se rozesmála, proč se směješ?, protože je to tak, odpověděla paní Freulerová, a když se sestry usadily na židle u žehlicího stolu, nebylo na tom zvláštní to, že tam seděly, dokud se neobjevil další zákazník, nýbrž to, že mamka

a otec se sestrami žertovali způsobem, jaký zde používali jen velice zřídka, sestry, které mi teď, v den zahájení, dávají pocit, že snad není nic logičtějšího, než že jsem v takový den rozčilená, to mi sdělují svou upřímností; moje rozčilení, jež nachází spásnou obdobu v gratulacích, které z nich tryskají. ZAHAJOVACÍ MENU TELECÍ NOŽKY S BRAMBOROVOU KAŠÍ A KAROTKOU DEZERT SURPRISE píšu na tabuli a o půl dvanácté ji stavím před dveře. Otec s Draganou celý den připravují saláty, cibule, česnek, karotku, otec, který Draganě předvádí, jak nakrájet pomeranče a grepy na dezert, nečekáme armádu, říká mamka, když vidí největší hrnec až po okraj naplněný telecími nožkami, polovina by bohatě stačila, uvidíme, odpovídá otec a uraženě mizí za hrncem, otec, který se usmíří, až když mu říkáme, že nožky jsou skvělé (ale mamka má samozřejmě pravdu, příští večery se budeme doma živit telecími nožkami, protože otec pod pojmem vaření rozumí plné hrnce, říká mamka, a bude trvat měsíce, než se otec začne krotit, než mu mamka bude schopná aspoň zčásti vyložit, jak kalkulovat, otec, který si kromě toho myslí, že by všichni hosté měli jíst jeho menu, a když ne, tak jim vysvětlete, že je to pro ně to nejlepší, toast, bujon, salát, copak se tím člověk nají?, spor, který povedeme dennodenně, protože otec skutečně věří, že je to naše vina, když si hosté neobjednají jeho menu, jeho čerstvě připravené menu). Kde ses naučila tak dobře psát, chce vědět Anita, když v poledne sedíme proti sobě, a já se s kusem nožky v puse ptám, myslíš to vážně? Jistě, vážně, odpoví Anita, ona si prý cizí slova při nejlepší vůli nedokáže zapamatovat. To docela chápu, míní Nomi, ona si prý neumí zapamatovat vůbec nic, musí si dávat pozor, aby nožky nenapsala s š, ne, doopravdy, tvrdí Nomi, Anita, která potřásá hlavou, protože při psaní jí spousta věcí připadá složitých, ale nožky by nikdy v životě nenapsala s š, a Christel, která zrovna drží dietu a chroustá salát (a otce tím přivádí k šílenství, protože ženy neustále zaměstnané tím, aby byly štíhlé, ho rozčilují skoro stejně jako zhýčkaní psi a politici, co člověka uspávají), Christel říká, někteří lidé prý mají fotografickou paměť, Ildi, možná že máš takovou fotografickou paměť na písmena, ona by si prý chtěla na věky věkův pamatovat obličeje, to ano, přitakává Marlis, která si právě sedá s velkou porcí poledního menu, přeje dobrou chuť a pak se oddává jídlu, Marlis, která si - když právě nejí - stále pro sebe cosi mumlá, a když ji někdo osloví, vypráví o svém „svatebníkovi“, který ji brzy unese, a ona nás všechny pozve na svatbu, „svatebník“ jí prý slíbil, že uspořádají obrovskou slavnost, Marlis, která se svýma bleděmodrýma očima žije v jiném světě, je celá léta vdaná a byla zbavena práva na výchovu svých dvou dětí, jak nám o tom vyprávěli Tannerovi, chudina, řekla paní Tannerová, ale práci zastane, a podivně se mě dotýká, jak otci říká šífe, každé ráno mu opatrně poklepe na rameno a říká šífe, potom nám uvaříte, nám, mému „svatebníkovi“ a mně! Umíš německy, ptá se Anita Dragany, která sedí trochu stranou a dosud neřekla ani slovo. Dragana si dává s odpovědí načas, umíš já německy, řekne pak a odškubne kousek z krajíčku chleba, pustí ho do omáčky, ne moc, ale rozumí ona všechno, říká Dragana o sobě, namáčí kousky chleba a rychle je ukrývá do úst (dívám se jinam, protože nemůžu vidět, když někdo něco namáčí, nejhorší pohled je na croissant rozmočený v kávě, z něhož stékají kapky, když se strká do úst), Dragana, která mě překvapuje, protože trochu pozvedá sklenku s vodou a jemným hlasem praví ščestí pro vás, pro zahajování!, Marlis, která ihned upouští vidličku, volá „štěstí“, štěstí má krásné dlouhé šaty a z boku štěstí vůbec není vidět, Nomi a já se trochu zmateně usmíváme, děkujeme za přání a Christel vstává, aby nám všem připravila kávu, než zase nastane shon.

Kromě obsluhy pracujeme ve dvojnásobném obsazení, a tak v poledne nejsme nijak zvlášť ve stresu, Anita, která se v poledne pořádně rozjede, neúnavně poukazuje na to, že dnes se tu neděje tolik co jindy, že se několik stálých hostů neobjevilo (Christel míní, že přece pondělí vždycky bývalo slabší), že salátový talíř je menší než u Tannerů, ale stejně drahý, tak to vidí Anita, která nemluví za sebe, ale za hosty, tvrdí to, když nám od prvního dne energickým krokem a se sukní aspoň po kolena donáší všechno, co hosté říkají nebo na co se ptají: pan Leuthold se domnívá, že káva není tak silná jako u Tannerů. Kdo je pan Leuthold? Ten pán tam naproti, v rohu. Káva je přesně taková jako u Tannerů, prohlásí Nomi, můžeš to panu Leutholdovi klidně říct (Nomi, jejíž hlas se ani náznakem nezachvěje). Paní Zwickyové připadá nová tapeta neobyčejně pěkná a slavnostní, což je věc vkusu, praví Anita. Děkuji, že nás průběžně informuješ, ale nemusíme vědět všechno, a Nomi neuhýbá Anitině pohledu a je stále milá; to nechápu, vždyť se z toho můžete poučit, z toho, co hosté říkají, tolik Anita, ano, to je fakt, Anito, děkuji! A už ten večer, kdy s mamkou a otcem vyčerpaní sedíme u stolu pro personál, znovu hodnotíme zahajovací den, míníme, že vlastně všechno proběhlo docela dobře, že sice nepřišlo tolik hostů, kolik jsme očekávali, ale ty sestry, ano, ty sestry, a že odpoledne přišly ještě jednou na koláče (pořádně se zakulatíme a ztloustneme - když k vám budeme chodit každý den, ale to si můžeme dovolit - v našem věku!, zvláštnost, která se nám na paní Köchliové a paní Freulerové líbí, že totiž jedna z nich větu začne a druhá ji dokončí), už ten večer, kdy nám ještě dlouho trvá, než uzavřeme den, vymýšlíme s Nomi průpovídky o Anitě, říkáme jí Hanuta, co nemá půvabný, ale nevábný zadek, co každou druhou větu začíná „ale u Tannerů to bylo…“, Anita, nula, která se musí neustále předvádět, protože přece na rozdíl od nás zná provoz od á do zet… Ještě nejsme schopni poznat, co je Anita zač, ale v dalších dnech a týdnech jsou její řeči stále průhlednější: Taky bych chtěla být azylant, pět franků na den, Ildi, s tím se přece dá žít, ne? Anita, která nahlas uvažuje o tom, jestli jsme Tannerovy podplatili, jinak by přece nepřenechali Mondial právě nám (to ovšem neříká ona, ale bratři Schärerovi a několik dalších). Když jí Nomi s vytřeštěnýma očima začíná nesmyslně odpovídat jako: To je tak, musíme zachránit Antarktidu, v zimě nejraději ze všeho vyrábím svíčky - a já, která sleduje, jak Anita u některých hostů dlouho postává, odvráceně, trochu moc blízko hlav a uší, popuzuje mě, že mi Anitin obličej stále připomíná košile z umělých vláken, co se po vyprání nemusí žehlit - když už jsme si na Anitu skoro zvykli, dává výpověď, od konce ledna, což je možné proto, že s mamkou ujednala měsíční zkušební dobu, během níž může odejít, a mamka mi v kanceláři ukazuje doporučený dopis: Vážený pane Kocsis, vážená paní Kocsisová, tímto dávám výpověď ze zaměstnání servírky ke dni 31. 1. 1993. Se srdečným pozdravem Anita Kunzová. O několik dní později dává výpověď Christel a neuplyne ani den, aby s omluvou nevysvětlovala, proč odchází, její přítel prý je velmi žárlivý a už si nepřeje, aby pracovala jako servírka, ona sama plánuje, že se začne vzdělávat v astrologii, v jakém znamení jsem se to vlastně narodila, v Blížencích? To si myslela, a už dlouho si přeje dítě a má pocit, že práce jí nedovoluje otěhotnět, a popravdě řečeno, je pro ni obtížnější pracovat v Mondialu od té doby, co odešli Tannerovi. Lidé se prý tolik vyptávají a večer občas mívá v hlavě úplný zmatek, nemůže si pomoct, ale z těch otázek se jí točí hlava, někdy sama neví, jak se jmenuje. Christel, kterou jsem si oblíbila. Teprve později jsme se, Nomi a já, dověděly, jak došlo k tomu, že Anita dala výpověď; řekla otci, že kdyby v továrně pracoval tímto tempem, padaly by výrobky z pásu, párkrát klepla dlaní na prkno, na němž otec obvykle krájí chleba, a se smíchem na něho zamrkala, když nereagoval a dál míchal obsah hrnce. Pane Kocsis, to jsem přece nemyslela vážně, to byl jen hloupý vtip, řekla Anita, která se zjevně polekala, že ji otec ignoruje, pak jí ale podal vařečku a zeptal se, proč jste ještě tady, chcete ochutnat mou omáčku?

Mamka chtěla otce odvrátit od rozhodnutí dát Anitě výpověď, ačkoliv věděla, že to není možné, ale dokázala ho přesvědčit, že bude lepší, když Anitě naznačí, aby dala výpověď sama, že i v městečku bude méně řečí. Otce sice popudilo Anitino vyjádření o jeho pracovním tempu, to ale nebylo rozhodující, směrodatné bylo, že otec zásadně nedůvěřuje lidem bez humoru, když říkají, to nic neznamená, to byl jen vtip.