Hledá se: Kevin Mitnick

Marcin Jagodziński

Hledá se: Kevin Mitnick Návrat Je 21. ledna 2003. V televizním studiu kanálu TechTV sedí před kamerami u klávesnice laptopu nenuceně se chovající Kevin Mitnick. Moderátor programu právě přečetl dopis, který Kevin obdržel předchozího dne od soudního kurátora. „Účelem tohoto dopisu je informovat Vás, že 20. ledna 2003 úspěšně uplynulo období, kdy jste zůstával pod federální kuratelou. Přeji Vám vše nejlepší do budoucna. Pokud bych Vám mohl být v čemkoli nápomocný, kontaktujte mě telefonicky.“ Kevin Mitnick skutečně zavolal soudnímu kurátorovi. Chtěl získat stoprocentní jistotu, že následujícího dne může v souladu s právem použít počítač připojený k Internetu. Po více než čtyřech letech strávených ve vazbě, po třech letech, během kterých nemohl používat žádná zařízení využívající počítačové technologie (zákaz se vztahoval ze začátku dokonce i na mobilní telefony a přenosné diáře) přišel den, kdy nejslavnější hacker v Americe znovu získal plnou svobodu. V televizním studiu se objevují hosté programu. Přichází vydavatel hackerského čtvrtletníku „2600 The Hackers Qartely“ Emmanuel Goldstein, nechybí také Steve Wozniak, legendární zakladatel firmy Apple. Wozniak předává Mitnickovi dárek: zbrusu nový PowerBook, zabalený do papíru s legrační kresbou zobrazující Mitnicka ve vězení, zkoušejícího dosáhnout na počítač stojící na druhé straně mříží pomocí dlouhé hole. Avšak dnes Mitnick takové fígly nepotřebuje. Na klávesnici laptopu vyzdobeného nápisem „Free Kevin“ píše první internetovou adresu. Je to adresa weblogu, internetového deníku Darci, Kevinovy přítelkyně. Potom navštěvuje pár jiných stránek, mimo jiné Slashdot.org, Google News a Wired News. Najednou se na obrazovce počítače jedno za druhým objevují okýnka reklamující pornografické servery. Mitnickovi se daří je pozavírat s pomocí hostů programu. „Musím si pohrát s internetovým bankovnictvím“, žertuje Mitnick. Z reproduktorů se ozývají zvuky policejní sirény. „Internet je jako telefon. Život je bez něj ochuzen“, říká Mitnick.

Hledá se: Kevin Mitnick

Začátek V době, kdy Kevin dospíval, Internet ještě neexistoval a slovo hacker nefungovalo ve všeobecném povědomí. Pravě tehdy Steve Wozniak potom, co zanechal studií, sestavil zařízení pojmenované „blue-box“. Byl to generátor zvuků, který umožňoval provádění kouzel s telefonickými linkami. Pomocí tohoto zařízení bylo možno programovat ústředny, volat zadarmo a přesměrovávat spojení. Wozniak se rychle dovtípil, že tento druh činnosti mu nepřinese úspěch. Se Stevem Jobsem, kterého poznal během studia, si pronajali garáž, ve které se narodil Apple I – první osobní počítač. Kevin Mitnick, mladší o více než deset let než Wozniak, zvolil jinou cestu. Cestu, která jej zavedla nejdříve za mříže a potom před kamery programu TechTV. Mitnick pocházející z poměrně chudé rodiny vyrůstal na předměstí Los Angeles. Jeho rodiče se rozvedli, když byly Kevinovi tři roky. Kevinova matka musela těžce pracovat, aby mohla uživit rodinu. Rodinná situace ovlivnila Kevinovu psychiku: byl hyperaktivním a zároveň nesmělým dítětem. Po dobu několika let bral Ritanol – lék, který je derivátem amfetaminu, běžně podávaný hyperaktivním dětem v Americe. Jako průměrný žák, nijak moc oblíbený mezi kamarády (také z důvodu nadváhy), si našel svůj vlastní svět, ve kterém se cítil dobře. Byl to svět phreakingu: ilegální zábavy s telefony, oboru, ve kterém byl Wozniak jedním z průkopníků. Koncem sedmdesátých let se čtrnáctiletý Kevin Mitnick připojil ke skupině Levise „Roscoe“ De Paynea. V partě se scházeli náctiletí, kteří se nabourávali – většinou pro legraci – do telekomunikačních sítí. Volali zdarma, odposlouchávali a přesměrovávali rozhovory, zpříjemňovali si čas také pomocí amatérských radiových vysílačů. Počínání skupiny De Paynea přitahovalo jistou pozornost médií. Nečetné články v novinách popisovaly výstřelky phreakerů jako chuligánské, ale nepřipisovaly jim jakýsi větší význam. Zejména proto, že takovou činnost platné právo nesankcionovalo jednoznačným způsobem. Jako obvykle technologie předběhla legislativu. S postupem času byly telefonní ústředny zabezpečeny před používáním „blue-boxů“ a podobných jednoduchých zařízení. Na přelomu 70/80 let začala informatická revoluce. Dosti brzo pocítily její důsledky telekomunikační firmy: objevily se moderní, počítačově řízené ústředny. K jejich obelstění bylo zapotřebí schopností jiného druhu. Kevin byl rozhodnut, že získá potřebné znalostí. Za každou cenu. Zejména proto, že cenou byly nejen telefonické rozhovory zdarma, ale také přístup na Arpanet – síť, která byla předchůdkyní dnešního Internetu.

— 2 —


Začal se tedy zajímat o počítače. První ostruhy získal ve škole, kde se naboural do systému. Avšak zakrátko přišla první vážnější akce. A první nesnáze.

Hacker a X-HACKER V těchto dobách byli phreakeři a hackeři marginální skupinou. Nečetné a letmé vzájemné kontakty udržující skupinky, složené hlavně z náctiletých, nedostatek technické literatury – toto vše bylo důvodem slabé výměny informací mezi hackery. Právě technické informace a podrobnosti o fungování různých informačních systémů byly nejvzácnějším pokladem. Díky ním bylo možno najít způsoby obcházení zabezpečení, tajné přístupové kódy k systémům používané administrátory a servisními pracovníky a nakonec – ačkoli to si žádalo znalosti vyšší úrovně – najít díry v zabezpečovacích systémech. Kvůli tomu hackeři neváhali prohrabávat odpadky vynášené z firem a mnohokrát nacházeli užitečné informace. I když v odpadcích nebyla hesla nebo tam byla již dlouho neplatná hesla, z dokumentů vyhozených do odpadů bylo možno zjistit podrobností o vnitřní struktuře firmy, jména osob, které mají přístup na server a jiná data, která – i když se zdála na první pohled bezcenná – byla pro hackera neocenitelnou kořistí. Kevin Mitnick dodnes opakuje, že nejslabším článkem v každém bezpečnostním systému jsou lidé. Toto zjistil, už když mu bylo 17 let. V jistou neděli, na kterou navíc připadl svátek, přišli Kevin, De Payne a ještě jeden člen skupiny Roscoe do budovy telekomunikační firmy Pacific Bell. Kevin si začal povídat s hlídačem a postěžoval si, že byl ve sváteční den odvolán do firmy a musí pracovat na výkazech. V rozhovoru používal slangové pojmy a jména pracovníků firmy, která zjistil z dokumentů vyhozených na smetiště. Hlídač pustil celou trojici dovnitř. Za necelou hodinu Kevin a jeho společníci opustili kanceláře Pacific Bell, ze kterých odnesli stovky stránek manuálů k systému COSMOS a seznam tajných kódů umožňujících používání telekomunikační sítě (a to nejen této firmy) libovolným způsobem. Aby zvěčnili svůj povedený kousek, podepsali se na jednom z pracovních stolů svými přezdívkami. Krádež byla zjištěna velmi rychle a odhalení pachatelů se ukázalo jako jednoduché: Kevina udala přítelkyně De Paynea, o kterou se zajímala policie již dříve. Policie obvinila Kevina z krádeže a obžalovala jej z vniknutí do počítačového systému jiné firmy. Kevin se přiznal, vrátil ukradený materiál a celá tato záležitost pro něj skončila ročním policejním dohledem. Takový rozsudek nejenže nezastavil Kevinovu hackerskou

— 3 —


činnost - právě naopak, zajistil mu lokální slávu. Neuplynulo mnoho času a Kevin byl spolu s Lennym DiCiccio, jeho novým společníkem na hackerských výpravách, přistižen při neoprávněném použití počítačů jedné kalifornské univerzity. Státní zástupcé se opět nechtěl zabývat počítačovým vyšetřováním a dokazovat, že Mitnick četl cizí soukromou poštu a používal vyhrazené účty. Stačily důkazy, že Mitnick porušil podmínky dohledu, a tímto způsobem se Kevin poprvé ocitnul za mřížemi. Jednali s ním poněkud mírně: trefil do vězení pro nezletilé, přestože byl již plnoletý. Po šesti měsících byl propuštěn. Zdálo se, že náprava se povedla: po propuštění z vězení koupil Mitnick poznávací značky s nápisem „X-HACKER“ („ex – hacker“) a nechal se zaměstnat v menší firmě, kde vykonával jednoduchou práci na počítači.

První útěk Toto nebyl konec Mitnickových problémů, neboť se rychle vrátil k provozování hackerského řemesla. Zakrátko byl na něj vydán další zatykač, tentokrát za vniknutí do systému firmy TRW. Toto provázely jiné události: najednou byly vypnuty telefony soudního kurátora, někdo se hrabal v datech týkajících se Mitnicka, shromážděných v policejních záznamech a spisech soudního řízení. Mitnick se dozvěděl, že mu hrozí zatčení, a rozhodl se zmizet. O tom, kam se tehdy uchýlil, dodnes kolují legendy. V jedné se praví, že utekl do Izraele (senzačnější verze mluví o zverbovaní Mossadem) a pak navštívil Velkou Británii. Ve skutečnosti neopustil Mitnick na delší dobu Kalifornii. Bydlel na severu státu, kde navštěvoval univerzitu a potom studoval v Centru počítačového vzdělávání v Los Angeles. Právě tam se seznámil s Bonnie Vitello – jeho budoucí manželkou. Týden před naplánovanou svatbou byl prohledán byt Bonnie, do kterého se již Kevin stihnul nastěhovat. Tentokrát nabourání do systému nahlásila firma Santa Cruz Oparation (SCO), která podezírala lupiče ze zkopírování zdrojových kódů operačního systému Unix, jenž byl jedním z hlavních produktů této firmy. Policie zjistila, odkud se připojil hacker, a tímto způsobem zaměřila byt Kevina a Bonnie. To bylo první závažné soudní řízení: s Mitnickem nejednali jako s nezletilým. Přesto Mitnickův právník úspěšně bojoval o snížení trestu: nakonec rozsudek zněl na tři roky policejního dohledu a prozrazení postupu, který použil pro nabourání se k administrátorovi sítě v SCO. Ani tentokrát nebyla soudní kuratela dostačující. Mitnick spolu se starým kámarádem DiCicco řádili na serverech v celých Spojených státech.

— 4 —


Jejich hlavním cílem bylo získání přístupu ke zdrojovým kódům různých operačních systémů. Takový kód, po provedení odpovídající analýzy, byl neocenitelným zdrojem informací o dírách v zabezpečení a umožňoval vstup na veškeré servery pracující pod daným systémem. Mistrovským kouskem bylo vniknutí do firmy DEC, výrobce systému VMS. Mitnick pracoval současně na dvou počítačích. Jeden používal k nabourání se do systému, druhý pro zmatení pronásledovatelů. Mitnick na něm četl zprávy lidí z DEC, kteří se radili jak chytit hackera – Mitnick neskrýval, že se mu povedlo nabourání do systému. Zkoušeli ho zaměřit telefonicky, ale bezúspěšně. Když už zjistili číslo, ze kterého volal, ukázalo se, že je to apartmá v Malibu. Spolupráce Mitnicka a DiCicco nebyla nijak jednoduchá. Právě naopak: vztah mistr – žák se pomalu proměnil ve vztah kat – oběť. Mitnick se choval k DiCiccovi zlomyslně, požadoval od něj čím dál větší obětí a nakonec jej začal šikanovat. Když DiCicco odmítnul umožnit Mitnickovi používat počítače ve firmě, ve které byl zaměstnán, Mitnick zavolal jeho šéfovi, ohlásil se jako finanční úředník a požádal o zadržení DiCiccových mezd. Nakonec Mitnickova arogance, jeho chorobná pomstychtivost a lstivost přerostly výdrž jeho společníka. DiCicco jej udal policii, shromáždil důkazy a připravil past, do které Mitnick spadnul.

Potíže Zacházeli s ním jako s recidivistou. Fotografie neoholeného a mastného obličeje s velkými brýlemi udělaná ve vězení napovídala, že Mitnick je nebezpečný zločinec. Nebyla mu povolena kauce, měl zákaz používání telefonu. Firma DEC jej obvinila ze způsobení obrovských ztrát dosahujících 4 milionů dolarů. To způsobilo, že se o Mitnicka začal zajímat tisk. Objevily se první články, jejichž byl hlavním tématem. Možností hackera byly uváděny jako neomezené a jeho působení bylo nazvané magickým. Osmdesátá léta byla obdobím masového rozšiřování počítačů. Jejich všudypřítomnost vzbuzovala přirozenou obavu před neznámým. Proto se také úplně nesmyslná historka o výjimečně nadaném náctiletém klukovi, který spletl systém řízení termonukleární války s obyčejnou počítačovou hrou a téměř způsobil 3. světovou válku, uvedená ve filmu „Válečné hry“, stala archetypickým příběhem o hackerech, místo toho aby zapadla na stejnou polici jako historky z filmů „Návrat do budoucnosti“ nebo „Indiana Jones“. Velmi rozšířený byl klep, že se Mitnick, podobně jako filmový hrdina, naboural do supertajného centra NORAD, základny amerických vzdušných sil, z nějž jsou vydávány povely strategickým

— 5 —


bombardérům. Potom se objevila fáma, že právě Mitnick je původním vzorem hlavního hrdiny „Válečných her“. Hackeři se stávali oblíbeným tématem amerických médií – nebezpeční, nevypočitatelní, tajemnými metodami způsobující obrovské ztráty a vystavující společnost nebezpečí, které nelze ohodnotit. Je třeba si pamatovat, že pro průměrného čtenáře z tohoto období, který neměl přístup k Internetu a – v nejlepším případě – používal počítač jako konzoli pro jednoduché hry, byly způsoby vnikaní do počítačových systémů absolutně nepochopitelné a informace o „krádeži zdrojového kódu operačního systému“ by mohla být úspěšně nahrazena krádeží receptury magického elixíru. Jenže pokud o tom píší noviny, záležitost musí být nebezpečná. Zejména pokud jde o úctyhodné částky ztrát. Není důležité jak, není důležité, co doopravdy „ukradl“ hacker, je důležité, že to „něco“ má hodnotu hory peněz a mladistvý počítačový zločinec to může mít, aniž by vyšel z bytu. A to, zda zítra nastane konec světa, závisí pouze na něm. Ve všech článcích se objevuje Kevin Mitnick. Pomalu nastává situace, kdy nelze přečíst text o hackerech, v němž by nebyla alespoň zmínka o Mitnickovi. Soudkyně Marianna Pfaelzerová, před kterou předstoupil Mitnick poprvé, ale ne naposled, podlehla všeobecné panice pouze částečně. Použila sice velmi drastická bezpečnostní opatření ve vězení, ve kterém byl držen Mitnick, ale nechala se přesvědčit jeho advokátem, že celá záležitost má spíš medicínský než kriminální původ. Advokát dokazoval, že jeho klient trpí závislostí na počítači. Na začátku roku 1989 byl Mitnick odsouzen na rok do vězení se zmírněným režimem a půl roku léčení ve středisku pro léčbu závislostí. Zakladatelka střediska vzpomíná, že se tam opravdu snažil zpřetrhat vazby s minulostí. Začal také s intenzivním hubnutím – shodil přes 40 kilogramů. Zároveň si také všimla, že „Byla to pro Kevina [hackera] adrenalinová injekce, téměř fyzický pocit dobití baterek. Nabourával se aby dokázal, že je někdo.“ Po odchodu ze střediska začal pracovat spolu se svým strýcem Mitchellem ve stavební firmě svého otce. Avšak jeho soukromý život se začal hroutit. Bonnie podala žádost o rozvod. Kevin nechal zaměstnání a přestěhoval se do Las Vegas, kde pracovala jeho matka. Minulost jej tížila zcela neúprosně. Měl problémy s nalezením zaměstnání, když se pokoušel o účast v softwarových konferencích, ochranka jej vyprovázela za dveře. Další ranou byla smrt bratra. Zemřel na předávkování heroinem. Kevin došel k názoru, že do celé záležitosti je zapleten jeho strýc Mitchell. Ztratil oporu v rodině a vrátil se do hackerské ilegality. Vrátil se také do Kalifornie a našel si zaměstnání v detektivní kanceláři.

— 6 —


Hacker kontra hacker Mezitím hysterie týkající se hackerů narůstá. Katie Haferová a John Markoff, novináři New York Timesu, vydávají s velkým ohlasem knihu „Cyberpunk“ věnovanou tomuto fenoménu. Mitnick odmítnul svou pomoc při shromaždování materiálu a požadoval za to peníze. Byl autory informován, že v této situaci veškeré informace poskytnuté jinými osobami a týkající se jeho budou považovány za pravdivé. Byl vylíčen jako zločinecká povaha a obviněn ze všeho, z čeho bylo možné jej obvinit. V Hollywoodu bylo dokonce podle knihy naplánováno natočení filmu. Mitnick dostal zálohu za souhlas na natočení. Po jisté době se přece jen rozhodl, že neprodlouží smlouvu. Hafnerová a Markoff byli jistě zklamáni: obdrželi by za scénář dost peněz. O Mitnicka se začíná zajímat FBI a pod nátlakem médií se rozhoduje jej chytit. Vedení dochází k názoru, že k chycení hackera je zapotřebí jiný hacker. Za timto účelem najímají kriminálníka Justina Petersena, na kterého mají silnou páku: vniknutí do firmy Pacific Bell a také podvody v radiových soutěžích, ve kterých bylo možné vyhrát cenu za rychlé dovolání se moderátorovi. Petersen blokoval telefonní linku a shrábnul cenu. Petersen zkoušel spřátelit se s Mitnickem a zatáhnout jej do ilegální činnosti. Avšak Mitnick rychle postřehl o co se jedná a naplánoval protiúder. Aby získal potřebné informace, používal svou oblíbenou metodu: manipulaci. Vydával se za zaměstnance nemocnice, zavolal Petersonova otce, uvědomil jej o údajné dopravní nehodě Petersonovy matky a dostal z šokovaného muže veškeré údaje: číslo sociální pojistky a čísla bankovních účtů. Nakonec Mitnick přistihl Petersena při krádeži peněz a způsobil, že se o trestním činu dozvědělo FBI. Konal s dobrým úmyslem a myslel si, že vydal do rukou FBI opravdu nebezpečného člověka. Problém spočíval v tom, že ve všeobecném povědomí byl Petersen bezvýznamná figurka a Mitnick velké zvíře. Zakrátko byl vydán příkaz k zatčení Mitnicka, který byl obviněn z porušení pravidel podmínečného propuštění.

Stíhaný Jednoho dne někdo zavolal na kalifornský rejstřík vozidel (který je skutečnou pokladnicí osobních údajů), sdělil správné kódy a požádal o zaslání údajů několika osob, mezi nimiž byl i Justin Petersen. Fax s tímto číslem se nacházel v pobočce firmy Kinko, která poskytuje telekomunikační a kopírovací služby. Toto vzbudilo ostražitost zaměstnanců kanceláře. Registr vozidel je instituce, která má vlastní policii. Bylo rozhodnuto o připravení pasti. Dva policisté čekali v Kinko, připojil se k nim také — 7 —


jeden agent FBI, který však po jisté době rezignoval, unaven čekáním. Místo Petersenových údajů byly zaslány zfalšované informace o neexistujících lidech. Po několika hodinách se v Kinko objevil mladý muž, přišel ke stanovišti obsluhy a převzal fax. Rychle jej vyndal z obálky, podíval se na něj a ihned zjistil, že byl podveden. Urychleně odcházel směrem k východu. Dvojice policistů spěchala za nim. Avšak mladý muž nevyšel ven: otočil se na místě, minul pronásledovatelé a šel směrem k zadnímu východu. Chtě nechtě museli policisté udělat totéž a snažili se neztratit sledovaného z dohledu. U zadního východu se situace opakovala. A pak ještě jednou. Policisté již věděli, že objekt si je vědom, že je sledován. Nakonec muž vyšel ven. Viděli jej, jak hovoří do telefonu v telefonní budce. Policisté přišli k němu a právě když jeden sahal pro odznak, muž mu hodil do obličeje papíry, které držel v ruce. Policisté je začali mimovolně chytat a hledaný muž utíkal přímo před sebe. Stíhaní bylo marné, v tlačenici na parkovišti se hledaný muž ztratil v davu. Nechal po sobě pouze zfalšované faxy a otisky prstů, které patřily Kevinu Mitnickovi. Od této chvíle FBI ztratilo Mitnicka z dohledu. Po dva roky byl Mitnick postrachem administrátorů sítí. V tomto období bylo provedeno mnoho vniknutí, ze všech byl podezírán Mitnick. Tim spíš, že opět měl smůlu na novináře. John Markoff vytáhl Mitnicka na denní světlo v roce 1994, kdy celá záležitost již byla téměř zapomenuta. John Markoff podezíral Mitnicka ze čtení jeho soukromé korespondence, jako pomsty za falešné informace publikované v knize „Cyberpunk“. Ve svátečním vydání New York Timesu umístil na hlavní stránce rozsáhlý text věnovaný v celku Mitnickovi, vyzdobený jeho vězeňskou fotkou z roku 1989. V článku uvedl jako fakty: Mitnickovo vniknutí do základny NORAD, ztrátu 4 milionů dolarů, která kvůli němu postihla SCO a krádež softwaru skoro všech výrobců mobilních telefonů. Tyto informace spolu s Kevinovou vězeňskou fotografií, na které vypadá jako odporný bandita, byly publikovány v nákladu přes milion výtisků. Štvanice na hackera nabírala obrátky.

Samuraj Mitnick se stal legendou. Jiní hackeři měli v souvislosti s touto legendou smíšené pocity. Zastávali názor, že mediální sláva vylučuje účinné působení a tvrdili, že kvůli takovým jedincům, jako je Mitnick, ulpěla na hackercké činnosti zlá pověst. Avšak pro mladou generaci byl Mitnick idolem.

— 8 —


Mezitím se samotný hrdina schovával před pronásledováním v Seattlu. Tam jej málem chytili: zaměstnanci operátora mobilní sítě si všimli, že někdo ilegálně používá jejich služby, aniž by platil účty. Takových záležitostí se objevovalo více, takže nespěchali se zásahem dokud ztráty nepřekročily určitou částku. Zaměřili místo, ze kterého odcházela spojení. Policie vnikla do malého bytu, ve kterém mimo jiné nalezla laptop. Přesto nikdo nepočkal na návrat muže, který si pronajal byt. Ten se vrátil za několik hodin, uviděl vylomené dveře a vybílený byt, otočil se a zmizel. Na scéně se objevuje Tsutsomu Shimomura, japonský fyzik pracující v USA a zároveň odborník na bezpečnostní systémy. „Náhodou“ je to známý Johna Markoffa, který má již dlouho s Mitnickem nevyřízené účty. V Shimomurově počítači se nacházelo mnoho lákavých soust pro každého hackera. Část těchto programů sloužila pro sledování síťových systémů, údajně byly tam i nástroje umožňující fyzické zničení některých typů strojů (např. pomocí mnohonásobných pokusů přečtení stejného místa na disku, což vedlo k jeho poškození). Tyto programy vznikly zčásti na objednávku Národní bezpečnostní agentury USA. Není proto divu, že když Shimomura zjistil, že se mu někdo naboural do počítače (což se stalo na Vánoce roku 1994), byl vzteky bez sebe. Dost dlouho zkoumal mechanismus útoku – byla použita dosti rafinovaná metoda IP-spoofingu, známá již léta, ale poprvé prakticky využitá. Další stopou byla nahrávka v Shimomurově hlasové poště. Uštěpačný a uměle znetvořený hlas se vysmíval Shimomurovým dovednostem: „Moje kungfu je lepší.“ Už si byl téměř jist: je to Mitnick. Potřeboval pouze důkazy. Ty se zakrátko našly. Markoff napsal další článek, tentokrát věnovaný Shimomurovi, kterého vylíčil jako statečného kovboje, sice zraněného, ale nezdolaného zločinci. Někoho, kdo jistě zavede spravedlnost. V článku Shimomura tvrdí, že lupiči byli velmi nešikovní, přirovnává je ke „psům, kteří se naučili číst technickou dokumentaci“ a slibuje, že je naučí dobrému chování. Co se týká arogance, Shimomura se jistě vyrovnal Mitnickovi. Vynikal nad ním technickými znalostmi a kontakty: jak s FBI tak i s médii. Mezitím také prohlásil, že vůbec není náhodnou obětí vloupání, právě naopak: nastražil na hackery důmyslnou past, když ponechal slabě zabezpečený počítač. Několik dnů před otištěním článku našel administrátor na jednom účtu na serveru WELL podezřelé soubory. Byly tam mimo jiné kopie emailů adresovaných na server „tsusomudsc.edu“. Po přečtení Markoffova textu si spojil souvislosti: byly to soubory zkopírované z Shimomurova účtu. Zbývalo pouze zjistit, kdo používá účet na WELL. Shimomura mohl zahájit hon. — 9 —


Obklíčený Mitnick později uznal, že nedocenil rychlost působení skupiny pronásledovatelů a toho, že úřady udělí Shimomurovi oprávnění, která obyčejně mívá výhradně policie a FBI. Velmi rychle se ukázalo, že účet na WELL používá Mitnick. Bylo sledováno jeho chování. Bylo zřejmé, že si prohlíží Markoffovu poštu (který také používal WELL) a hledá své jméno. A potom narazili na skutečnou páku na hackera: Mitnick uložil na svém účtu soubor obsahující nejen rozmanité hackerské nástroje, ale také tisíce čísel kreditních karet. To bylo něco, co mohlo zaujmout tisk. Čtenář přejde bez povšimnutí informace o složitých vloupáních, ale kreditní karty jsou něco, co pochopí každý. To, že tento soubor byl viděn v síti už před rokem a za tu dobu mohly vzniknout stovky jeho kopií, uniklo jako nepodstatný fakt. Zakrátko se podařilo zúžit oblast hledání na okolí Raleighu v Severní Karolíně. Odtamtud se Mitnick připojoval k systému WELL. Po prozkoumání výpisů z telefonních hovorů byly nalezeny stovky divných spojení. Po jisté době se ukázalo, že Kevin dokonale skryl číslo, které používal. To se ale týkalo pouze místních hovorů. Nezamaskoval nečetné meziměstské hovory. Odhalování trestních činů v mobilních sítích je rutinní záležitost. Zločinci dokáží způsobit obrovské ztráty. Víceméně v tomto období jistý Ivy James Lay ukradl 60000 čísel telefonních karet, které následně prodával za několik dolarů za kus. Jeho advokát tvrdošíjně trval na tom, že toto jednání stálo telekomunikační firmy pouhých 7 milionů dolarů (v obvinění se hovořilo o čtyřnásobně vyšší částce). Layova nadřízeného chytila FBI, byl odsouzen k zaplacení milionu dolarů. Média nevěnovaly této kauze mnoho místa. Hon na Mitnicka byl hitem sezóny. Do Raleighu přijel také Markoff. Doufal, že se bude moci přímo zúčastnit Mitnickova chycení. Bohužel, se jeho naděje nesplnily. S postupem času, když skupina pronásledovatelů zužovala oblast hledání, dávala mu čím dál zřetelněji najevo, že zde pro novináře není místo. Nakonec bylo jisté, že mobilní spojení se uskutečňují v okolí jediné, konkrétní antény. Dost času zabralo určení, ve kterém bytě se nachází Mitnick. Nakonec se povedla i tato věc. V noci 15. února okolo půl druhé byl přerušen modemový přenos v bytě s číslem 202. O chvíli později zaznělo klepaní na dveře. Kdo je tam? – zeptal se Mitnick FBI

— 10 —


Po několik minut, udržujíc zdánlivý klid, hovořil Mitnick s agentem skrze zavřené dveře. Přesvědčoval jej, že se nejmenuje Mitnick a také, že si určitě spletl dveře. Když se agent dožadoval otevření dveři, Mitnick je pootevřel a požadoval povolení k prohlídce. Nedočkal se. Za chvíli už byla uvnitř skupina agentů a zástupců šerifovy kanceláře. Mitnick se nadále dožadoval povolení k prohlídce a trval na tom, že není ten, koho hledají, při čemž ukazoval falešný řidičský průkaz. Bylo to k ničemu: agenti začali prohledávat byt a našli několik jiných, falešných sad dokladů. Nakonec agenti FBI obdrželi ústní povolení k prohlídce od místního soudce (ačkoli prohlídka trvala již dobrou půlhodinu). Kolem třetí hodiny noční byl vyveden v poutech. Teprve po mnoha hodinách výslechů potvrdil svou totožnost. „No, tak jste mě dostali. Jmenuji se Kevin David Mitnick“.

Vězeň Svět se dozvěděl více o Mitnickově chycení z Markoffova článku v New York Timesu. Vylíčil v něm dramatickou honičku za nebezpečným kybernetickým teroristou a jeho chycení japonským géniem. Pro Kevina začalo nejtemnější období jeho života. Statní orgány si nebyly jisty, co s ním udělají. Státní zastupitelství zcela vážně u soudu prohlašovalo, že Mitnick může rozpoutat 3. světovou válku pískáním do telefonního sluchátka. Byl umístěn v samostatné cele, zbaven veškerého kontaktu se světem, dokonce nemohl použít ani placený telefonní přístroj. Byl, dle slov jeho advokáta, prvním a jediným podezřelým v USA, kterému bylo zamítnuto právo ucházet se o propuštění na kauci. Soudkyně Marianna Pfaelzerová, s níž měl Mitnick již dlouho nepříliš přátelský vztah, nepřipustila výslech v této záležitosti. Věc se dostala k Nejvyššímu soudu, ale ten potvrdil rozhodnutí soudkyně Pfaelzerové. Dva první rozsudky byly vyneseny relativně rychle. První v Severní Karolíně, za držení ilegálně upravených telekomunikačních zařízení: osm měsíců. Druhý zněl na čtrnáct měsíců za porušení podmínek propuštění stanovených kalifornským soudem. Avšak nejdůležitější soud se měl konat se soudkyní Mariannou Pfaelzerovou v Kalifornii: tam se nacházela většina firem, do nichž se Mitnick údajně naboural. Ukázalo se, že na začátek soudního řízení si musel Mitnick počkat ve vazbě několik let. Po celou dobu se odehrávaly různé tahanice státního zastupitelství s obhajobou. Nejdůležitější byla otázka důkazů. Státní zastupitelství se snažilo utajit důkazní materiál jak jen to bylo možné a soustavně k němu odmítalo přístup Mitnickovým obhájcům. Nechtělo dokonce předat ani seznam důkazů. Obhájce tvrdil, že nejlepším prů— 11 —


vodcem po důkazech shromážděných FBI by byl samotný Mitnick, protože právnická kancelář, která jej zastupuje, nemá ani prostředky ani možnosti aby mohla analyzovat gigabajty dat, které předala obžaloba po dlouhém protahování. Avšak snaha o to, aby mohl Mitnick sáhnout na klávesnici a seznámit se s důkazy, se setkala s rozhodným odmítnutím soudu. Soudkyně Pfaelzerová, která byla, jemně řečeno, nepříliš zběhlá v technických otázkách, zjevně věřila, že se Mitnick dokáže nabourat do soudních záznamů za použití laptopu nevybaveného modemem a nepřipojeného k žádné síti. Dokazování vniknutí do počítačové sítě není jednoduché. Lze poměrně snadno zjistit, že se do sítě dostal vetřelec. Avšak je těžké ohodnotit ztráty a ještě těžší přičíst vinu konkrétnímu jedinci. Státní zastupitelství si byla dobře vědomo toho posledního faktu. FBI se obrátilo na firmy, do nichž, jak se domnívali, se Mitnick naboural, a požádala je o odhad hodnoty softwaru, který byl „ukraden“. Tyto se začaly trumfovat výší částek. Sun konstatoval, že systém Solaris, jehož zdrojový kód zkopíroval Mitnick, má cenu 80 milionů dolarů (za tuto částku jej Sun koupil od autorů) plus „stovky milionů dolarů“ vynaložených na jeho vývoj. Právníci Sunu zajisté věděli, že 80 milionů dolarů je horní hranice odškodného, které lze vymáhat, proto nijak neupřesnili zmíněné „stovky milionů“. NEC skromně tvrdil, že jeho ztráty činí necelé 2 miliony z důvodu krádeže softwaru nainstalovaného v mobilních telefonech. Obdobná krádež stala Nokii „nejméně 135 milionů dolarů“. Novell oznámil, že hodnota ukradeného softwaru činí 75 milionů (ačkoli obrat z prodeje tohoto softwaru činil 2 miliardy obratu ročně a k tomu je také dobré přihlédnout). Ještě Fujitsu: 2 miliony jako náklady na software do mobilů plus 5 milionů ztrát způsobených případným stažením telefonů z trhu, pokud by se software ukázal jako nedostatečně zabezpečený (jako kdyby Mitnick byl zodpovědný za chyby v programovém vybavení Fujitsu). Celkem, po přihlédnutí ke hranici 80 milionů dolarů, vychází 300 milionů ztrát, které způsobil jeden mladý člověk vyzbrojený laptopem a mobilním telefonem. Ihned padla otázka, kde jsou zmíněné miliony. Ve chvíli zatčení nebyl Mitnick bohatým člověkem. Důsledně prohlašoval, že díky svému působení nikdy nevydělal ani cent (pokud nepočítá telefonní rozhovory zdarma). Na druhou stranu nejsou ve finančních zprávách Sunu nebo Nokie žádné informace o milionových ztrátách způsobených hackerem. Otázka finančních ztrát se stala ještě ošidnější, když se Sun rozhodl, že bude distribuovat zdrojový kód Solarisu... zdarma. Toto způsobilo, že státní zastupitelství začalo prosazovat utajení dokumentů týkajících se ztrát, což odůvodňovala jejich důvěrnou povahou. — 12 —


Milionáři Zatímco se obhajoba a státní zastupitelství přely o zpřístupnění důkazů a současně jednaly o případné smírčí dohodě, kolem celé záležitosti spojené s Mitnickem začaly kolovat skutečné částky řádově v milionech dolarů. Společně se Shimomurou napsal Markoff knihu s předlouhým názvem „Takedown: Pronásledování a chycení nejhledanějšího počítačového zločince v Americe, vylíčené tím, jenž to provedl.“ Jelikož Markoff nevěděl jistě, co dělal Mitnick v době, kdy se skrýval, polovina knížky je o japonském superhrdinovi. Samotná záloha na napsání „Takedown“ činila 750.000 dolarů, k čemuž je třeba připočítat zisk z prodeje, autogramiád, a nakonec odměnu za práva k natočení filmu se stejným názvem, který byl skutečně natočen. Markoff a Shimomura se stali milionáři. Hon na hackera se jim skutečně vyplatil.

Rozsudek Zásadní soudní řízení začalo teprve po čtyřech letech od Mitnickova zatčení a bylo velmi krátké. Obhajoba a obžaloba se dohodly na smírčí dohodě a sudkyně Pfaelzerova, ačkoli nerada, musela přijmout její podmínky. Definitivní rozsudek zněl: 46 měsíců vězení a finanční trest... 4150 dolarů. Státní zástupce požadoval 1,5milionové odškodnění, ale soud rozhodl, že by Mitnick nebyl schopen zaplatit takovou částku, což by automaticky znamenalo porušení podmínek propuštění. K tomu dostal zákaz používání počítačů a mobilních telefonů bez souhlasu kurátora a také zákaz jakékoli činnosti spojené s počítači. Zákaz, který vypršel o půlnoci 20. ledna 2003. Na vrub trestu byl započten čas, který Mitnick strávil ve vazební věznici, takže byl propuštěn po půlroce od vynesení rozsudku. Rozsudek nepřinesl odpověď na otázku, kdo je ve skutečnosti Kevin Mitnick. Zda je nebezpečným kybernetickým teroristou nebo jedním z mnoha hackerů, kteří se nabourávají do počítačů z pouhé zvědavosti. Dokonce nebylo ani dokázáno, že se naboural do Shimomurova počítače, což spustilo celou honičku. Existuji vážné předpoklady, aby se o tom dalo pochybovat: vniknutí bylo příliš složité vzhledem k Minickovym dovednostem. Ke zlomyslným nahrávkám na Shimomurově záznamníku se mezitím přihlásila úplně jiná osoba. Tak jako tak je 68 měsíců vězení, protože právě tolik Mitnick dostal, mírnym trestem pro nehledanějšího hackera v USA (FBI poté dementovalo informace, že Mitnickovo chycení patřilo k prioritním úkolům).

— 13 —


Napravený hacker Kevin Mitnick tvrdí, že jej vězení úplně změnilo. Po propuštění založil firmu Defensive Thinking, která se zabývá poradenstvím v oblasti bezpečnosti. Hodlá se soustředit na poskytovaní poradenství firmám v oblasti zabezpečení před sociotechnikami, které sám s oblibou používal. Protože mu soud zakázal čerpat jakýkoli finanční prospěch z publikovaní jeho příběhu, nemůže napsat knihu, ve které by vylíčil svou verzi hackerského životopisu. Místo toho vydal jinou knihu s názvem „Umění klamu: Cesta k vašemu počítači vede přes vaše lidi“, ve které popisuje různé způsoby, jak získat důvěrné informace od zaměstnanců firem a organizací. Část popsaných triků určitě sám využil v minulostí. A poslední zpráva: hacker s přezdívkou Bugbear se naboural na stránku patřící Kevinu Mitnickovi (http://www.defensivethinking.com/), umístil tam fotku ledních medvědů a text: „Vítejte na svobodě, Kevine ;) Rad bych Vás informoval, že jste zapomněl zabezpečit svůj server, nabourat se do něj bylo snadné a přineslo mi příjemné uspokojení“. Dozvěděli jsme se, že Mitnick nehodlá pronásledovat hackera společně s FBI. Právě naopak, nadále propaguje svou knihu a v září kvůli tomu navštíví Českou republiku.

Kalendárium 1963

6. srpna se ve Van Nuts narodil Kevin David Mitnick

1978

První phreakerské zkušeností

1980

Gang Rocsoe (včetně Mitnicka) se nabourává do počítačů US Leasing Krádež manuálů v Pacific Bell, rozsudek: rok soudního dohledu

1982

Neautorizované použití počítačů patřících Univerzitě Jižní Kalifornie, rozsudek: šest měsíců vězení

1983

Premiéra filmu „Válečné hry“

1985

září Mitnick se přihlašuje na studium do Centra počítačového vzdělávání

1987

Rozsudek 36 měsíců soudního dohledu za průnik do systému SCO 9. června Svatba Kevina Mitnicka a Bonnie Vitello říjen Mitnick začíná pracovat v GTE, po uplynutí měsíce dostává výpověď kvůli své minulosti

— 14 —


1988

Mitnick a DiCicco docházejí na výuku do Pierce College, Jsou podezíráni ze zneužití počítačového systému a vyloučeni ze školy Vniknutí do Jet Propulsion Laboratory, které je v knize Cyberpunk přičítáno Mitnickovi 9. prosince Mitnick je chycen do pasti nastražené policií

1989

Mitnick je považován za závislého na počítačích a odsouzen za vloupání do DEC na rok vězení a půl roku ve středisku pro léčbu závislostí

1990

září Bonnie podává žádost o rozvod

1991

červenec Vychází kniha „Cyberpunk“ napsaná Katie Hafnerovou a Johnem Markoffem, do značné míry věnovaná Mitnickovi

1992

7. ledna Adam Mitnick, Kevinův bratr, je nalezen mrtvý po předávkování heroinem Mitnick pracuje v detektivní firmě, je podezírán z vniknutí do PacBell, začíná se skrývat před policií Justin Petersen, který pracuje na vládní objednávku, začíná zaměřovat Mitnicka listopad Policie vydává na Mitnicka zatykač 24. prosince Osoba, která se vydává za zaměstnance Registru vozidel, žádá o přístup k počítačovému systému Mitnick utíká před policisty z Registru vozidel

1993

Obvodní státní zástupce obviňuje Mitnicka z nezákonného vstupu do počítačového systému kalifornského Rejstříku vozidel Mitchell Mitnick, Kevinův strýc, je obviněn z vraždy

1994

Kevin se skrývá v Denveru 26. ledna Mitnick posílá software patřící Nokii na jiný server 13. února Mitnick posílá software patřící Novellu na jiný server 21. února Mitnick posílá software patřící Motorole na jiný server 15. března Mitnick posílá software patřící Fujitsu na jiný server 10. května Mitnick posílá software patřící NECu na jiný server 4. července New York Times publikuje na první stránce Markoffův článek o Mitnickovi Mitnick se nabourává do WELL 27. října Prohledání bytu v Seatlu, v němž se skrýval Mitnick 25. prosince Vloupání do počítače Tsutsomu Shimomury

— 15 —


1995

leden Mitnick se stěhuje do Raleigh v Severní Karolíně 23. ledna Markoffův článek o nové metodě překonávání zabezpečení sítí 27. ledna Nález záhadných souborů na serveru WELL Markoffův text o vniknutí na Shimomurův server 15. února Mitnickovo zatčení v Raleigh Miramax ohlašuje záměr natočit film o honbě za Mitnickem Soudní rozsudek v Severní Karolíně za vlastnictví ilegálně upravených telekomunikačních zařízení: osm měsíců (Mitnick doznává vínu) Soudní rozsudek v Kalifornii za porušení podmínek dohledu: čtrnáct měsíců

1996

leden Mitnick opouští samostatnou celu výměnou za to, že se zříká práva na předběžný výslech 26. září Čtení obžalovacího spisu

1997

Přípravy na soudní řízení, boj Mitnickových obhájců o výši honoráře za obhajobu 27. června Mitnick dostává zákaz používání počítačů a mobilních telefonů po dobu třech let od propuštění z vězení říjen Mitnick dostává povolení k použití počítače za účelem seznámení se s důkazy

1998

listopad Nejvyšší soud zamítá odvolání, ve kterém se požaduje povolení řízení ve věci propuštění na kauci

1999

26 březen Mitnick se doznává ke spáchání 7 přestupků Mitnick se dostává do Guinessovy knihy rekordů 3. července Soud nepovoluje Mitnickovi účast v řízení týkajícím se používání údajů pocházejících z Registru vozidel 6. srpna Obvodní státní zástupce stahuje obvinění proti Mitnickovi o nezákonném vstupu do počítačového sytému kalifornského Registru vozidel, rozhodnutí odůvodňuje chybějícími důkazy 9. srpna Mitnick je odsouzen na 46 měsíců vězení a pokutu ve výši 4150 dolarů za 7 přestupků, ke jejichž spáchání se doznal v březnu

2000

21. ledna Kevin Mitnick je propuštěn z vězení 3. března Mitnick předstupuje před komisí Senátu USA. Jeho projev se týká bezpečnosti počítačových systémů

— 16 —


2002

leden Mitnick dostává povolení k používaní počítačů (nepřipojených k Internetu) 20. října Mitnick obdržel souhlas s prodloužením licence k amatérské radiostanici

2003

20. ledna Konec období, kdy byl Mitnick pod soudním dohledem

— 17 —

Hledá se: Kevin Mitnick

Recommend Documents