HLEDÁÍ SEBE V JIÝCH Friedrich Schiller Píseň o zvonu Již napevno v zemi stojí forma z hlíny pálené. Dnes se kovy ve zvon spojí, vzhůru, braši, k práci své! Horký pot se z čel řinout vždycky měl, má-li dojít dílo chvály, požehnání z výšek dáli. Ku dílu, jež teď hotovíme, se hodí slovo vážné snad. Když řeči dobré připojíme, pak práce bude ubývat. Nechť tedy pilně uvážíme, co v slabé síle vznik svůj má: vždyť sotva kdy pak muže ctíme, jenž nezkoumá, co konává. To vskutku je, co muže zdobí, že obdařen byl rozumem, že, co rukou svojí robí, to vnitřně cítí v srdci svém. Dřevo z kmene smrku vzíti, vyschnuté však nechť je jen, aby plamen mohl býti k jícnu výhně přiražen. V kaši změnit měď, cín pak přidat hned. Aby kov, z nějž zvon se robí, stékal správně do nádoby. Co v hloubce hráze tvořit chceme, to oheň s rukou uchystal, do výšky věže vyzdvihneme,
tam bude o nás svědčit dál. A musí dlouho přetrvati, jím bude vznícen mnohý tvor a bude se smutnými lkáti i doprovázet zbožných sbor. Co dole, kde syn země žije, mu různý osud přináší, tam do koruny z kovu bije, jež zní tak, že nás povznáší. Bílé měchy vidím dýmat, už se masa v pohyb dá. Třeba tuk pak do ní přidat, dřív se lití dokoná. Čisté pěny kryt musí směska mít, aby z kovu čisté krásy čistě, plně zněly hlasy. Neb slavným, jasným vyzváněním ten pozdrav k děcku doletí už s prvním žitím seznámením, jež začne v spánku objetí. Však to má v klínu času dosud jak černý, tak i jasný osud a něžná péče jeho máti mu střeží jeho zítřek zlatý jak šípy léta poletí. Od dívky hoch se pyšně vzdálí, on v život divě vyrazí a holí změří svět tam v dáli, jak cizí domů dorazí a krásnou, v svého mládí záři, jak obraz z výšin nebeských, on nesvůj, se zardělou tváří, uvidí dívku vidin svých.
Tu pojme touhu bezejmennou již srdce jeho, bloudí sám, má slzami tvář orosenou, bez přátel, straní samotám. Teď dál se v stopách jejích vláčí, ji potká, rázem šťasten je, za krásou její nivou kráčí a tím vším zdobí city své. Ach! něžná tužba nadějnosti, té první lásky zlatý čas, jež v nebi oko volně hostí i srdci chystá hodokvas, ach! kéž dál zelená se stále čas krásný lásky nevyzrálé! Jak ty píšťaly už hnědnou! Tuto hůlku ponořím, když ji oči ztěžklou zhlédnou, čas je začít s odlitím. A teď, hoši, vráz prověřte mi zas, zda se křehké s měkkým pojí, zda směs má též jakost svoji. Vždyť kde se s přísným druží něžné, kde k silnému se pojí jemné, vždy dobrý zvuk se naskýtal. Ať zkoumá, kdo se věčně víže, zda k srdci srdce je teď blíže! Je krátký přelud, dlouhý žal. Pak si nevěstiny vlasy budou s věncem pohrávat, na to jaré zvonů hlasy k svátku začnou svolávat. Ach! ten svátek krásný, milý máje je dnem posledním,
pás a její závoj bílý skončí s krásným blouzněním. Pryč vášnivost hned! Však láska má žíti, vždyť odkvete květ, plod vyraší ti. A muž musí jít do života boje, má konat to svoje a sázet a tvořit, lstí schvátit a bořit, má sázeti směle vše pro štěstí celé. Tu proudit mu začne bez konce jmění i sýpky pak náhle se na plné změní, ba rostou místnosti, rozšířen byt. A uvnitř sídlí ta něžná paní, je matkou svých dětí a její správa řád domovu dává a učí své dívky a ochrání hocha, ty ruce ni chvíli by bez práce byly a množiti zisk, to rozum jí vtisk°. A voňavé poklady do skladů střádá a vrčivým vřetenem vlákénka spřádá a hromadí v hlazených skříních pak svých tu světlounkou vlnu, to plátno jak sníh a záři svou přidává na dobro jiné, však nespočine. Otec pyšným svým pohledem
shůry, od štítu stavení svého projde šťastným svým domovem. Veřeje z kmenů vyhotovené, vidí stodoly přeplněné, špýchar k prasknutí, žehnaně plný, v klasech vyčesal vítr své vlny, pyšný je v nitru svém: pevný jak sama zem proti všem pohromám v ochranu dům svůj mám! Na osud-li spoléháme, vždycky spolek s ním nás zklame, stihne nás pak rána hned. Nuže: k lití čas je zralý, pěkně lom je zoubkován. Dřív než ven se vření valí, věnujme se modlitbám! Teď pryč zátku dej! Bože, domu přej! Plno kouře, bronz se řítí vlnou v hnědém ohňobití. Je blahodárná ohně moc, když muž ji zkrotí na pomoc, a cokoliv on stvořuje, té síle nebes děkuje. Však síla nebes hrozbou je, když poutům svým se vytrhne do nespoutané svobody co volná dcera přírody. Běda, když jak příval běsů roste, zábran neznajíc, dál se valí, co zdroj děsu požár šíří do ulic! Živel ničí v zášti třesu,
co ruka tvoří pracujíc. Z mračen prýští lidem štěstí, proudí v dešti; z mračen - jinak nelze být, šlehne svit! Věž? Ta skučí, sténá, slyš! Bouř je blíž! Krev se zas nebem šíří, není to však slunce jas! Vřava víří, z ulic vře! Pára vře! Sloupec ohně rozžhaveným cesty dlouhé během celým, roste větru urychlením, šíří žár jak jícen kamen, trámy praští, sklo se kroutí, dětí nářek matky rmoutí, zvíře skučí, bol ho mučí, všechno běží v okamžení, noc se mění ve svit denní; řetěz paže pojí k sobě v krátké době, létá vědro, výš se klene stříkot vody rozvlněné. Kvílí bouře, když se žene, plamen oběť hledat zná. V suchých plodech řádívá, vpadne v sýpky přeplněné, v kmeny krokví vysušené. Bouře odvát s sebou chtěla
tíž snad všechnu, již má zem, ve svém letu strašlivém, dál v moc obří zmohutněla, v nebesích! Smuten, tich, muž se síle Boží vyhne, vida, jak už zkáza stihne vše, co ruka utvářela. Spáleno vše, místo kouří, drsné lože divých bouří. V pustých oknech poničených šero stálé, mraky dovnitř z nebes dále vzhlížejí. Ještě hled k hrobům všeho jmění svého člověk pošle naposled pak sáhne k holi pocestného; byť oheň lítý vše mu vzal, dál těšitel mu zůstal pravý: on spočte jemu drahé hlavy, hle! osud všechny zachoval. Na zem už je vyzdvižena, kov se s formou zasnoubil, ukáže se správně cena, jíž um si s pílí zasloužil? Když je litba zlá? Forma rozpuklá? Snad tím, že nás naděj° mámí, stíháni jsme pohromami. V klín temný svaté matky země my chceme vložit rukou čin,
tak rolník činí s osením a doufá, že mu vzejde sémě dík požehnáním nebeským. Však setbou mnohem cennou více v té země klínu skrýváme, dál čekajíce, doufajíce, že v osud krásný povstane. Z věže chrámu teskně zní píseň zvonů pohřební. Vážně úder zvonů vyprovází poutníka, jenž z cesty žití schází. Ach! toť drahá jeho žena, ach: toť věrná matka dětí, kterou kníže stínů černých vyrval z rukou manželových, dětem vzal ji krutý spár, jež mu dala jako dar, ty, jež v mládí střehla svou věrnou láskou mateřskou ach: už v domu svazek každý zpřetrhán je docela, neboť paní domů navždy v zemi stínů zmizela. Její vláda věrná cele pryč je a s ní péče zář, v pusté místo osiřelé uváže se cizí tvář. Když zvon ještě teplo ztrácí možno práce zanechat, jak si v listí hrají ptáci, oddech krátký sobě přát. Vzplane hvězdný svit,
hoch má domů jít poslouchat už nešpor bití, mistr dál má soužen býti. Spěšně vede kroky zpátky poutník v dáli v lese divém, aby dosáh´ svojí chatky. Ovce bečí, jdou už domů, bručí býčci s rohy svými širokými, houf se vlní, stáje už se jimi plní. Pod tíží vůz už úpí zrnem vzdutý; barev pestrých v snopech čerstvých věnce pruh, mladý spolek ženců spěchá v tance kruh. Tiché budou cesty, trhy, kolem světla družných ohňů shromáždí se, kdož tu žijí, městská brána s rachotem se zavře. Země tmí se krytem černým, avšak občan neděsí se temnoty, v níž i zlý muž probouzí se, neboť zákon v noci bdí. Ó, řád svatý, požehnané nebes dítě, které dané volně, lehce, rádo spájí, dík mu města vznik svůj mají, nedružný ten divoch z plání
poslech° jeho zavolání, v chýše lidské vstupovalo, jemný mrav jim darem dalo, dražší pak než pouto jiné spředlo, lásku ku otčině! Tisíc pilných rukou pílí, jdou si svorně pomáhat, v hybu plném ohně, síly žádná ruka nesmí stát. Dře se mistr s druhy svými, chráněni jsou volností, s city v pravdě radostnými, pomlouvačům ke zlosti. Občana jen práce zdobí, požehnání plyne z ní, jestli krále hodnost robí, nás pak pilné ruce ctí. Kéž mír jasný, sladká svornost, prodlí, prodlí v přízni svojí nad městem! Kéž se ten den neobjeví, kdy by drsní válečníci tichý kraj ten poplenili, kdy i nebe, jež co večer září jemnou rudě plá, z ohňů měst, vsí barvou temnou strašně krví plápolá! Formu nyní roztlučeme, její účel splněn byl, aby srdce, oči, chceme, obraz zdárný potěšil. Bitím kladivem
plášť teď rozbijem; má-li zvon se objeviti, musí z formy kousky býti. Tak zvonař může formu rozbít i moudře dobu uhodnout, však běda, když pak volně rozlit ten kov se mění v žhnoucí proud! Pak slepě zuří saň ta vzteklá a strhne domek zhroucený a přímo jako z jícnu pekla dál plive zkázu, pálení; kde drsná síla slepě vládne, tam nelze tvořit dílo žádné; když volnost lid si sám chce vzít, pak není žádný blahobyt. Zle, když pak v šílenosti vrhá to město palič v suť a prach, to lid je, který řetěz trhá a k svépomoci strašně sáh°! Tu silně škube zvonu lany zas odboj, až zvon vřeští, řve, ač zvukům míru věnovaný, teď ku násilí lidi štve. Volnost a rovnost! slyšet z dáli i klidný občan zbraň si vzal, tu cesty plní se i haly a bandy vrahů táhnou dál. Tu budou ženy hyenami a šíří v žertech hrůzy řev a srdce rozškubají samy nepřátelům, až tryská krev. Nic svaté není, už se kácí i každý svazek, bázně prost a dobrý v prospěch zlého ztrácí,
ba mizí kázeň, povinnost. Sic vzbudit lva je nebezpečné a tygří chrup je zkázou všem, však horší všeho nekonečně, když člověk šílí v bludu svém. Těm běda, kteří propůjčiti chtí slepým světlo pochodní! Jim nezasvítí, požár vznítí, jež v popel všechno promění. Bůh radostí mne obdaroval! Vizte! jako hvězdná zlať jádro třpytné, pryč je obal, zvon se chystá v život vstát. Zlatou září kryt jako slunce svit; Též znak, na něm štíty pěkné, o svém tvůrci chválu řekne. Dál jít! Dál jít! Vy všichni druzi, vstupte v řady, by zvon už křtem byl svěcen tady, jménem concordia má mu být. Ať svornost všechna srdce řídí a váže k sobě dobré lidi. A to snad bude jeho cíl, jej k tomu zvonař vytvořil! A nad vším zemským žitím nízkým má v klenbě nebes modravých jak sousedem být hromům blízkým a světu hvězd těch sálavých, má hlasem svým být nebes branou tak jako jasný závoj hvězd, jež tvůrce chválit nepřestanou a věncem roku lidi vést. Zvon věcem věčným, věcem vážným
má navždy pouze určen být, ať pravidelným hybem rázným čas v letu spěchá oznámit. Ať skrz něj osud mluví k živým, ač bez srdce a cítění, ať provází svým bitím snivým hru žití, plnou zrůznění. Zvuk hyne v uších v okamžení, byť zvučí tolik, mocně zní, ať učí, nic že věčné není, že všemu v světě odzvoní. Nyní silou lan se k výši zvon ten z hrobky zvolna vznes°, dále v zvuků, tónů říši stoupá vzduchem do nebes. Táhnout, táhnout, výš! povznáší se již; ať dál městu radost nese, mír ať hlásat prvně jme se.
