Historie využívání nerostných surovin na území České republiky Zdeňka Petáková, Česká geologická služba Jde o makulář – neoponovaný rukopis. Geologická mapa a kamenné nástroje Historie dobývání a využívání nerostných surovin na území České republiky sahá k počátkům osídlení v době před 1,6 – 1,8 mil. let. Geografická pozice v blízkosti civilizačních center předovýchodního, mediteránního a západoevropského prostoru a prostupnost našeho území údolími řek přinášela snadno dosažitelný životní prostor příchozím a technologické a kulturní obohacení místním etnikům v průběhu věků. Hojnost nalézaných druhů nerostných surovin je zapříčiněna pestrou geologickou stavbou území, jak jej zachycuje geologická mapa.
Obr. 1 Geologická mapa České republiky. Pěstní klíny a ostatní nástroje pravěkých lovců byly zhotovovány z místních materiálů – křemenných a křemencových valounů říčních teras a místních buližníků. Pazourkové pěstní klíny dokládají kontakty se severněji ležícími prostorami v dnešním Německu a Polsku. Pro nejstarší paleolit se jedná o nálezy od Berouna, 100 ks/30 typů nástrojů z valounů, datováno absolutně na min. 1,5 mil. let. Jako starý paleolit je datována lokalita Přezletice na sv. okraji Prahy (0,7 mil.let). Jsou zde doloženy stopy po pobytu a výrobní činnosti pračlověka. Několik set nástrojů je vyrobených téměř výlučně z místního materiálu – proterozoického buližníku a žilného křemene. Jde o primitivní škrabadla,
prvotní typy pěstních klínů, otloukače, nožovité úštěpy. (Nástroje mají málo analogií na evropském kontinentu. Lze je srovnávat s nálezy klasické východoafrické lokality Olduvaj Gorge v Tanzánii, s vrstvou 2). Byli to lovci a sběrači Homo erectus, podle nálezů uhlíků se soudí, že znali oheň. Dosud bez kosterních nálezů. Přezleticien. Okruh staroacheulské kultury – šíření z Afriky do střední Evropy a Asie.
Lovci mamutů - Věstonická a Petřkovská Venuše Střední paleolit – dokonalejší nástroje – technika připraveného jádra. Obdobím absolutně největšího rozmachu paleolitické civilizace je kultura lovců mamutů, časově jde o mladý paleolit, hlavně jeho střední část (30 – 20 tis. let) , u nás nazvaná podle naleziště Pavlov – pavlovien. Jeden z kulturních vrcholů historie střední Evropy, středem. tehdejšího kulturního světa se stal region Moravy, Rakouska a Slezska. Již nikdy poté neurčoval tento region vývoj kultury takovým způsobem, jako v tomto období. V lokalitách Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova, Pavlov a Petřkovice je doložena výroba nejstarší keramiky na světě, tkaní nejstarších tkanin, výroba keramických uměleckých předmětů výjimečných kvalit. Opakovaná výroba kamenných nástrojů – drásadel, škrabadel aj. vyspělou technikou tzv. „úštěpů z kamenného jádra“ je doložena hromadnými nálezy odpadu po výrobě, hotových nástrojů i suroviny. Použitým materiálem byl severský pazourek. Figurální plastiky žen – Věstonická Venuše, zhotovená ze směsi jílu a popele, je nejstarší keramickou soškou na světě, (asi 25 tisíc let). Petřkovská Venuše (22 000 let stará), zhotovená z hematitu, je dalším pravděpodobně kultovním předmětem z nerostného materiálu. Pozdní paleolit – 10.-9. st. BC Mezolit (9000 – 6000 BC)– lovci a sběrači, miniaturizace nástrojů – ca 2 cm velké úštěpy. Neolit (mladší doba kamenná) – nástup využívání spraší pro keramickou výrobu (6000 – 4400 BC) Osídlení bylo ostrůvkovité. Neolitická revoluce, charakterizovaná pěti změnami (domestikace plodin a zvířat – tj. obdělávání půdy a pastevectví, trvalá sídla, hlazené nástroje, keramická výroba, textilní výroba) dorazila na naše území na začátku 6. tisíciletí před naším letopočtem, z oblasti Předního východu. Archeologické vykopávky odhalují rozsáhlé hliníky v okolí sídlišť. Přímo v těžebních jamách o velikosti až 20 x 5 vyráběli neolitici keramiku. Jíly byly využívány pro výrobu zásobnic, kuchyňského nádobí a také nádob pro funerální účely. Dále pro opakované vymazávání podzemních zásobnic – obilných sil a také pro výrobu pícek. Sprašová hlína byla využívána pro omazávání proutěných stěn neolitických chat. Keramické přesleny a hliněná závaží k vertikálním tkalcovským stavům dokládají počátky textilní výroby. Velké množství ženských idolů – nalezeno dosud na 1500 zlomků – hlubokomašůvské madony, téměř výhradně na Moravě nalezené. Poháry byly kultovní – soudí se, že na rituální popíjení alkoholu, pouze pro muže. Kamenné nástroje typické pro neolit jsou hlazené, vyráběné z místních materiálů. Tesly, klíny a sekery, později vrtané, nasazované do topůrka, byly pouze dřevozpracující. Podle archeologických výzkumů neolitických sídlišť a dílen ve střední Evropě bylo zjištěno, že nejhojněji používanou horninou na výrobu kamenných nástrojů byl amfibolový rohovec (ca 90 % nálezů). V roce 2001 došlo k nálezu unikátního těžebního areálu s dochovanými relikty neolitické těžby (těžební jámy s množstvím odpadní sutě) u Jistebska v Jizerských horách. Jde o nejstarší neolitický povrchový důl ve střední a západní Evropě a jeden z nejstarších v Evropě vůbec. Jde o vůbec nejrozsáhlejší a nejstarší v terénu viditelný doklad lidské aktivity v Evropě sz. od Balkánu. Absolutní datace 5150-4920
BC. Plocha celé lokality je 20 ha, těžebních jam je přes 500. Jde o největší relikt neolitické těžby Hlavní surovinou polotovarů broušené industrie, které v lokalitě vznikaly, je amfibolový rohovec. Dále byly nalezeny nástroje pro těžbu a zpracování – těžební plotny, otloukače – kladiva a podložky, menší otloukače a odštěpovače. Surovinou a polotovary z Jistebska byly zásobovány oblasti ČR i zahraničí. Dílny na výrobu broušené kamenné industrie byly soustředěné v místech výskytu vhodných brusných hornin – např. křemenné pískovce východních Čech.
Těžební aktivity v lokalitě Bílý kámen na Sázavě byly zapříčiněny zájmem o místní surovinu – bílý vápenec. Korálky a náramky byly doloženy v hrobových výbavách. Vápno z vypáleného vápence sloužilo k bílení obydlí. Neolit – datováno relativně na 4500 BC – kultura s vypíchanou keramikou. Už v neolitu se těžilo systémem šachta – štola, tedy „po hornicku“, ale u nás není doloženo. Bečov: po těžbě a zpracování terciérního křemence tu zůstaly až 1,5 m mocné vrstvy křemencového odpadu v hmotnosti mnoha desítek až stovek tun. Největší pravěké lomy ve stř. Evropě – asi před objevem Jistebska. Mezolit. Jámové lomy a také podzemní štoly. Žernovy k karbonských arkóz z okolí Kamenných Žehrovic – neolit. Eneolit (4400- 2300 BC) a doba bronzová (2 300 – 800 BC) V eneolitu začínají sousedit jednotlivá teritoria polností, začínají teritoriální spory. U nás doložen jen import měděných nástrojů. Těžba ani zpracování surovin mědi nedoložena. První doklad metalurgie u nás – Makotřasy u Kladna – základy pecí. Dále nález zlomku tavícího tyglíku. Eneolit vynalezl kolo. Pro západní Evropu je typická stavba megalitů. Ty na našem území odborníci dosud nepotvrdili. Západní a severní Evropa tvořily jakési „samostatné světy“ bez kontaktu s naším územím – takto se vysvětluje, že u nás nedošlo ke stavbě megalitů. Mohyly, které lidé tehdy na našem území vytvářeli při pohřebním rituálu, znamenají počátek jednoduchého stavebnictví. Kamenné sekeromlaty hrobové výbavy – sloužily k zabíjení. Podle filologů osidlují v eneolitu Evropu Indoevropané. Podle Atlasu: „Předky téměř všech národů Evropy, středního východu a indického subkontinentu jsou zřejmě skupiny, které se asi před 3000 lety vydaly na jih a západ ze středoasijských stepí.“ Doba bronzová je obdobím rozvoje technologií, ekonomiky a celé společnosti, ve své mladší a pozdní etapě je pokládána za vyvrcholení pravěkého vývoje ve střední Evropě.Civilizace doby bronzové se vyznačuje masívním zájmem o nerostné suroviny. V důsledku těžby v tomto období došlo např. k odlesnění Středomoří nebo devastaci životního prostředí na jižním Urale – kyselé prostředí hald po sulfidických rudách ničilo vegetaci a podzemní vody. (Dřevo bylo potřeba k hutnění a dalšímu zpracování kovů a pro výdřevy při hlubinné těžbě.) Nejinak tomu bylo pravděpodobně i u nás. Evropa se stala prostupnou, rychlý přenos civilizačních vlivů, dálkový obchod a přenos nových technologií (hutnění a zpracování mědi a později cínu a mědi v bronzovou slitinu) charakterizuje i naše území. Měď (teplota tavení karbonátových rud je okolo 1 000 st. C) byla hutněna Sumery v Mezopotámii na přelomu 6. a 5. tisíciletí BC, k nám nejprve dorazily měděné a později bronzové výrobky (1 800-1 600 BC, únětická kultura). Teplota tavení rudy cínu: 1130 st. C. Na našem území je doloženo slévačství mědi už v neolitu, rozvoj v únětické kultuře. Dolování rud Cu nedoloženo, snad převrstveno staršími aktivitami. Kasiterit byl rýžován v okolí Krupky v Krušných horách, Majer - Čáka (1971) odhadují, že dolovali i hlubinně. Přelidnění území znamená nárůst bojů, v hrobových výbavách jsou typická bronzová kopí, meče.
Způsob zpracování keramických hmot – typický vývoj keramických nádob, charakterizuje jednotlivá období a sídelní regiony. Mlýnské kameny pro drcení obilí. Metalurgie – šlo o tajnou činnost (?) - sakrální rozměr procesu /pyrotechnologie/transmutace Doba bronzová končí kolapsem, někdy vysvětlovaným jako krize z nedostatku bronzu. Doba železná (800-50 BC) a Keltové (450-50 BC) Keltské etnikum se na části území vyvíjí z mladobronzového, na větší část území přichází ze západní Evropy. Charakterizují jej vyspělé technologie, rýžování zlata, těžba a zpracování železných rud spolu s produkcí náramků ze švartny (bituminózní jílovec z nadloží uhelné sloje), užití grafitu při výrobě keramických nádob, černého uhlí při hutnění železných rud, a dálkový obchod. Pro výrobu keramiky byl užíván hrnčířský kruh, u nás doloženo už v 5. století BC, středoevropský primát. V keramické výrobě využíván místní grafit. Suldovský: lze předpokládat rýžování cínu v Krušných Horách. Rotační mlýny, běžně rozšířené nejpozději 3.-2. st. BC, zvýšily produktivitu mletí 16x (jiní autoři – o 660 %). Jistě to vedlo k uvolnění značného množství pracovních sil. (Experimentální archeologie. semleto 16 kg obilí ta 30 min. Existovala exploatační centra, ze kterých se mlýnské kameny – žernovy – exportovaly do celých Čech a na Moravu. Studie z r. 1979 měla k dispozici 150 kamenů. Severní Čechy – Malé Žernoseky – Oparno u Lovosic: teplický křemenný porfyr, východní Čechy: Kunětická Hora u Pardubic – znělec. Exploatační jámy oválných půdorysů d. 5-12, hl. 0,5-3 m. Z obou míst transporty až na Moravu, ve velkém množství. Ležák a běhoun mají dohromady 60 kg. Doklad dobře organizovaného dálkového obchodu. Největší vzdálenost importovaného porfyru činí vzdušnou čarou 117 km, znělce z Kunětické Hory 113 km. Arkóza z Velkých Přílep. Z Porýní – čedič, 552 km (!). Žernov býval součástí každého většího hospodářství.
Je tradovaným omylem, že železo je kvalitnější než bronz. Jeho přínos byl zpočátku v tom, že ložiska byla mnohem hojnější než ložiska mědi a cínu. Předměty byly obvykle horší kvality než výrobky z bronzu, protože legování se v době železné neprovádělo. Historické prameny: Polybios o Keltech – jejich meče se po útoku ohnou a oni je musejí narovnávat nohou. Doporučuje Římanům v té chvíli zaútočit. Rozsah osídlení v 1.a 2. st. BC byl u nás překonán až ve vrcholném středověku (tj. 1200-1500 n. l.). Keltské etnikum opouští naše území okolo roku 50 BC. Do vyliděného prostoru přicházejí o několik desetiletí později Germáni (0-400 n. l. – doba římská, 400 – 570 doba stěhování národů) a po nich Slované (slovanská migrace šestého století – 550 na našem území), obě tato etnika ve srovnání s Kelty, na primitivní technologické úrovni (civilizační regrese). Ztratily se znalosti o hrnčířském kruhu (ty se objevují znovu až v době stěhování národů). Na několik staletí se velmi omezila těžba rud a výroba kovů, přestaly se vyrábět žernovy, konec mincovnictví a zpracování skla. Archeologické doklady výroby železa u Germánů na našem území – hutě dvou typů. Ořech u Prahy (Pleiner). Jámové hutě – pece vestavěné do stěn dílenských jam. Po tavbě destrukce. Druhý typ – nístěj a nadzemní kupole, po tavbě se pec musela vylomit, obvykle na jedno použití. Výsledek – koláč surového železa – tzv. železná houba. První Slované neznali kolo. Železo Meteorické železo nalezené v 7 kusech v paleolitické stanici Kylešovický kopec u Opavy, prokázáno dlouhodobé zahřívání v ohni.
První prokázané tavy železa pocházejí z období 3-2 tis. BC z oblasti dnešního Egypta, Anatolie v Turecku, Mezopotámie a údolí Indu v Pákistánu. Tvrdší než bronz, hojnost nalezišť. Vysoká teplota tavení rudy – 1300-1350 st. C. U nás zpracování a těžba železa doložena na sklonku halštatu, v laténu rozsáhlá činnost v oblasti středočeského ordoviku (sedimentární železné rudy). Dále u Germánů. Pak v období velké Moravy – platidla – sekerovité hřivny ze železa. Drobných ložisek včetně bahenních rud je v ČR evidováno na několik set. Od 10. století až do průmyslové revoluce je pro ČR typické extenzívní využívání místních zdrojů železné rudy, také hornickým způsobem, na stovkách lokalit. Na železo se nevztahoval horní regál, náleželo majitelům pozemků. Od 14. st. hlavní surovinová základna Brdy, dále Jeseníky. Výroba ve vysokých pecích v českých zemích probíhala od konce 16. st. Konjunktura od 18. století – 1700 – 3.5 tis t, 1750 11 tis. t Fe. V 19. století se stává nejlepším konstrukčním materiálem strojů pro průmyslovou revoluci. Už v 70. letech 19. st. byl dovoz železné rudy ze Slovenska vyšší než česká těžba. Tento poměr trval i v dalším období. Sedimentární ordovické rudy těženy intenzívně v 19. a první polovině 20. století: Nučice, Ejpovice, Mníšek pod Brdy, Zdice. Těžba ukončena počátkem 60. let 20. st. Stejné časové rozpětí těžby pro moravskoslezská ložiska vulkanosedimentární devonská (Medlov, Venkov, Králová, Horní Město) a ložiska skarnová (Vlastějovice, Županovice, Malešov, Budeč – moldanubikum; Kovářská – Krušné Hory). Krušnohorská skarnová ložiska Písečnice a Měděnec využívána jako zatěžkávadlo při úpravě uhlí – těžba ukončena 1992. Těženo jako vsázka pro výrobu surového železa, magnetit i pro nemetalurgické (v 70.-90. letech 20. st. výhradně) – výroba cementu, těžkých betonů, zatěžkávalo při úpravě uhlí. Počet činných dolů omezila konkurence velkopodnikatelů užívajících k výrobě železa koks namísto tradičního dřevěného uhlí. Výroba se přesouvá do prostoru výskytu černého uhlí – Kladno, Třinec. R. 1880 bylo v českých zemích vyrobeno 90 tis.t Fe, r. 1900 500 tis. t Fe. Stříbro Rýžování stříbra není u nás doloženo. Suldovský: 973 „zmínky o dolování stříbrných rud na Kaňku u Kutné Hory.“ První stříbrné doly u nás otevřeny na přelomu 12.-13. st. Pilířem ekonomiky českého státu se ve 13. století stává těžba vzácných kovů, která je prioritním panovnickým zájmem. Vydobyté stříbro umožnilo u nás přechod od naturální k peněžní směně. Pro celý středověk je stříbro symbolem bohatství českého státu. Po nálezu stříbra v okolí Jihlavy (1234) Jihlava brzy významem předčila Brno. Brzké vyčerpání přípovrchové části ložiska, požáry a záplavy zapříčinily úpadek již na konci 14. století. Většina historických revírů v ČR měla podobný vývoj, tj byla zisková jen několik prvních desítek let, než se podařilo vytěžit bohaté snadno dostupné oxidační a cementační zóny jinak chudých žilných ložisek. Druhou zlomovou událostí stříbrného hornictví u nás byl objev významného ložiska Kutná Hora – ve druhé polovině 13. století. Kutná Hora se záhy stává druhým nejlidnatějším městem království (po Praze). Mincovní reforma – nové pražské groše s vysokým obsahem Ag se staly vyhledávaným platidlem v celé střední a východní Evropě. Kutná Hora v letech 1300-1350 průměrně ročně produkovala 20 t stříbra, později okolo 10 t. Pro roky 1290-1350 je uvedeno 1200 t Ag.
Ve 14. století je nalezena a otevřena řada menších Ag ložisek na mnoha místech ČR.
Po vyčerpání bohatých partií kutnohorského ložiska a vyčerpání tradičních revírů přichází objev ložiska Jáchymov (1516) a jáchymovská stříbrná horečka – počátkem 20. let 16. st. Jáchymov se stává po Praze a Kutné Hoře s 18 tis. ob. třetím největším městem českých zemí. Zenitu těžby bylo dosaženo roku 1533 s výrobou kolem 9 t kovu. V průběhu 16. století zde bylo získáno 300 t kovu. Ve druhé polovině 16. st. dosaženo v Jáchymově kolmé hloubky 400 m; jáchymovská dědičná štola Barbora dosáhla mimořádné délky 11,5 m. 1527 – 1531 v Jáchymově působil Georgius Agricola, autor 12 knih o hornictví a hutnictví (De re metallica libri XII, 1556). Jáchymovská mincovna a její jáchymovské tolary byly ochotně přijímány i v zahraničí pro svou ryzost. Jen do roku 1528 jich byly vyraženy 3 milióny. Daly vznik názvu peněžní měny USA. Celková produkce pro 16.století a začátek 17. činí 750 t Ag. První hornické učiliště na světě, založené 1716.
Na konci 18. st. nastává konjunktura příbramského revíru. Jako nový první důl založen důl Vojtěch. Bylo to proto, že nastal zvýšený státní zájem o přírodní zdroje, zejména drahé kovy. Průzkum a obnovení důlních prací proběhlo převážně ve státní režii. Díky velkorysým otvírkovým pracem bylo dosaženo mnoha primátů. 1875 poprvé na světě dosaženo 1000 m svislé hloubky na dole Vojtěch.. 1849 založen Montánní ústav, od roku 1865 Báňská akademie, přímý předchůdce VŠB. V 19. st. byl revír hlavním producentem stříbra a olova v rakousko-uherské monarchii i střední Evropě. Na konci 19. st. úpadek – pokles světových cen stříbra. Vývoj horního práva Jihlavské horní právo 1249, první horní zákoník u nás, navazoval na starší zvykové právo. Byl to spíše než báňský zákoník, spíše šlo o městské právo řešící i některé záležitosti týkající se těžby. Jedno z nejstarších horních práv na světě a současně první evropský báňský zákoník. Nepřehledná situace po objevu stříbrného ložiska Kutná Hora si vyžádala vydání druhého zákoníku – Ius regale montanorum – 1300, králem Václavem II. Ten obsahoval dvě zásady, tradované dodnes: 1. Horní regál – oddělené vlastnictví půdy a nerostného bohatství. Drahé kovy byly ve vlastnictví krále. 2. Svoboda báňského podnikání – kdokoli může hledat a dobývat, pokud splní předepsané podmínky. a dále mj. podrobná ustanovení o dědičných štolách. Jihlavské horní právo se stalo základem mnoha horních práv v jiných státech světa, zejména v Jižní Americe. Jihlavské horní právo a Ius regale montanorum byla první písemnou formou zachycená horní práva na světě. Zlato Na území ČR je registrováno 960 lokalit výskytů zlata. Doba bronzová: První doklad hornické činnosti u nás je doložen ve Zlatých Horách, kde se již 1200 BC těžilo zlato systémem šachta – štola. Z náplavů vodních toků v povodí řeky Otavy je doložené rýžování už v rámci knovízské kultury před 2900 lety. Keltové Keltové jej rýžovali z náplavů jihočeských řek před 2 300 lety, jak dokládá nález rýžovnického splavu v jihočeských Modlešovicích u Strakonic (datovaný do 3-2 st. BC). Keltské duhovky, první mince ražené na našem území, pocházejí ze zahraniční suroviny.
Pošepný odhadoval původní rozsah území plochy rýžovišť na 75 km². Sejpy zůstaly dobře zachovány na řadě míst v Pootaví. Středověk Od 10. století byly české země pokládány za hlavní zásobnici zlata v Evropě. Historicky doložený vrchol těžby a zpracování zlata nastal ve 13. a 14. století, rýžováním a dále z primárů hlubinným způsobem. Nejstarší zlatodůl – ze 13. st. – Havířky u Písku. Z této doby zůstalo v krajině mnoho šachet a štol, dnes evidovaných a sanovaných jako stará důlní díla. Z 13.-14. st. pocházejí nejmladší sejpy (později se už masívně nerýžovalo.) Čechy byly tehdy jednou z hlavních produkčních oblastí zlata v Evropě. V žádném dalším období už těžba zlata takového rozmachu nedosáhla. Novodobého významu dosáhl zlatodůl Roudný, který byl v provozu 1893-1930. Podle Morávka přesáhla celková domácí produkce 100 t zlata, z toho 10 t ve 20. století. Poslední zlatá horečka u nás byla způsobena r. 1927 nálezem plíškového zlata v Křepicích u Vodňan. Nalezené zlaté plechy jsou největší, jaké jsou z našeho území za posledních několik set let známy. Těžba zlata ukončena r. 1994 uzavřením ložiska Zlaté Hory – západ. Zde v letech 1990-4 vytěženo 1,5 t Au. Sb-Au ložisko Krásná Hora uzavřeno v r. 1992. Čechy zůstávají bohaté na zlato i dnes: jen ve dvou největších ložiskách Kašperské Hory a Mokrsko je ho ověřeno na 200 t. Úprava rudy kyanidovým loužením je v Čechách zakázána zákonem, což je světová rarita. Průzkumná štola Naděje v Kašperských Horách v údolí Zlatého potoka byla uzavřena r. 1998. Cín Ložiska soustředěna do Krušných Hor a Slavkovského lesa. Kasiterit byl rýžován v okolí Krupky v Krušných horách již v době bronzové. Již od 13. století pronikal cín z Čech na obchodní burzy v Bruggách a Marseille. Vynález pocínování plechů po r. 1350 v Bavorsku.
První písemná zmínka o hlubinném dobývání cínu v Krupce pochází z roku 1297. 13. – 14. st. rýžování, 15. st. rozvoj dolování Cín nabyl mimořádného ekonomického významu od 14. století. Od nás byl exportován do západní Evropy a konkuroval cínu z jz. Anglie. Doba rozkvětu končí v polovině 16. století. 17. st. – odbyt vázl – třicetiletá válka.Výtěžek let 1400 – 1620 odhaduje Majer na 10 – 12 tis. t cínu. Ve druhé cínonosné oblasti, Slavkovském lese, probíhá těžba od 14. století. první písemné zmínky o zdejších ložiscích pocházejí z roku 1241. Výtěžek zde dosáhl v letech 1500 – 1620 30 tis. t cínu. Novodobá těžba skončila r. 1991 uzavřením ložiska Krásno, na ložisku Cínovec-jih o rok dříve. Stavebnictví První kamenná architektura u nás – eneolitické mohyly a mohyly doby bronzové. Keltové staví svá oppida z kamene kladeného nasucho a zpevněného dřevěnou konstrukcí. Hradiště Závist, založené v 5. st. BC, představuje první kamennou architekturu u nás, budovanou zřejmě pod vlivem antického světa. Valy dochovány do výšky 10 – 12 m. Na nejvyšším bodě – akropoli – podstavce kamenných staveb pravděpodobně kultovního původu. Keltské mohyly mají v průměru 10-15 m. Mezi dvorci na oppidech doložena dlážděná komunikace. Od mladého laténu měly některé cesty tvrdou kamenitou vozovku.
V ranném středověku byla dřevěná stavba v oblasti za římských limitem jediným známým a používaným stavebním způsobem. Slované v našich zemích totiž neznali žádné kamenné stavby. Poté až v 7-8 st. n. l. slovanské mohylníky, v období Velkomoravské říše – po r. 850 – na čelní straně hradeb nasucho kladená kamenná plenta. Objevuje se zdění na kámen a maltu – Mikulčice, kostely. Na střechy použili starou antickou střešní krytinu, částečně i cihly na zdi. Na profánní stavby se zdilo na kámen a maltu až později. Předtím u nás v době římské – římané stavěli z kolkovaných cihel a také z kamene a malty. Kostely: žádné doklady o kostelech starších než konec 9. století. Velká Morava – kamenné – doklad blízkosti antické tradice? Václav I. – kostel sv.Víta původně již kamenný. Ještě ve 12. století převládají dřevěné kostely. Panovnickou podporou zaštítěná tzv. „velká kolonizace“, počínající v první polovině 13. století, znamenala vznik řady královských měst. Povolování výstavby hradeb bylo výsadou panovníka. Lze předpokládat, že řada měst byla opevněna již ve 13. století a proces pokračoval po celý středověk. Nejstarší lom na dekorační kámen – 1160 poprvé zmíněny mramorové lomy ve Slivenci. Nejstarší cihelna Čechách byla ve Stodu – 1580. Pro Plzeňsko – teprve od konce 16. století začíná na stavbách převládat cihelné zdivo nad kamenným, začíná ve větší míře výroba střešní krytiny, podlahových dlaždic a kachlů. Další stavební konjunktura přichází po skončení třicetileté války. Skutečný rozmach cihlářské výroby : po roce 1848. Např. pro rok 1880 je zaznamenáno jen v plzeňském kraji 413 cihelen. Je to doba i zakládání velkozávodů, z nichž některé přetrvaly dodnes. Malé cihelny postupně zanikají v obdobích 1. sv. v., hospodářské krize ve 30. letech a dalším historickým vývojem. Zástavba románské Prahy s více než pěti desítkami dodnes dochovaných pozůstatků zděných románských domů nemá obdobu v těch částech románské Evropy, kde projevy zděného stavitelství nemohly těžit z přímého kontaktu se stavební tradicí antiky. 1388 Čečovice u Horšovského Týna – gotický kostel sv. Mikuláše s bohatě zdobeným cihovým štítem. Zahrnut do seznamu památek UNESCO. Vynikající umělecké úrovně stavby bylo dosaženo právě kontrastem užitého materiálu – cihly a kamene. Sklářství K utavení skla je zapotřebí teplot 1000-1100 st. C. Importy už v době bronzové. První vrchol sklářské výroby - Keltové (3. - 1. st. BC) – unikátní technika zhotovování kruhového šperku - náramků. Sklářská dílna objevena na Stradonicích a Starém Hradisku na Moravě. Pravděpodobně bylo vyráběno z importovaných skleněných ingotů. Vynález sklářské píšťaly okolo přelomu letopočtu. Potom až o téměř tisíc let později, v období Velké Moravy – korálky a drobné ozdoby. Souvislý vývoj domácího sklářství lze sledovat od 13. století, kdy za posledních Přemyslovců došlo ke vzestupu významu českého státu a ke všestrannému kulturnímu rozvoji. Vznik a rozvoj středověkých skláren souvisel s kolonizací 13. století. Křemen jako sklářská surovina byl těžen už v 13. století, pravděpodobně spolu s kovy (Au). Sklářství se k nám šířilo z jihu, sz. a s. Dostatek dřeva, písek, kvalitní křemen, drcený ve stoupách stavěných při sklárnách na horských potocích, jíl pro stavbu pecí a výrobu pánví, potaš. České sklo bylo draselnovápenaté. Ke koncentraci skláren došlo v j., s. a sz. Čechách. Užívání okenního a dutého skla bylo zpočátku omezeno na vyšší sociální prostředí, ve 2. pol. 14. st. se sklo šířilo i do vyšších vrstev městské společnosti. Nadprůměrné úrovně dosaženo ve 2. polovině 14. století za Lucemburků, v rámci celkového kulturního rozmachu, a to jak v dutém skle, tak i v barevných vitrajích pro okna gotických
chrámů. Zcela ojedinělá byla výroba mozaiky pro výjev Posledního soudu na jižním portále Svatovítského chrámu (osazeno italskými mozaikáři). Rozvoj v renesanci (16. st.), chemické složení skloviny ale nedovolilo výrobu žádaného čirého, tenkostěnného a snadno tvarovatelného zboží po benátském vzoru. Vlna saských sklářů a impulzů z Rakouska a Tyrolska. Z renesanční řezby do drahého kamene se odvíjelo umělecké zpracování českého skla v baroku i pozdější době. Konec 18. století a st. 19. – vývoz do Evropy i zámoří. V roce 1799 registrováno 79 skláren. V několika oblastech – pohraniční hory, ve vnitrozemí pak v Posázaví, na Olomoucku, Žďársku a Jihlavsku. Ve 2. polovině 18. století – rozvoj výroby zrcadel a lustrů. 19. století neseno, z důvodu zesílení konkurence a potížemi s odbytem, novými experimenty. Kvalita rytého dekoru dosáhla vrcholu ve 30. a 40. letech 19. st., česká produkce na špičce evropského sklářství. Na počátku 20. st. vysoká škála různosti ve výrobcích, vysoký objem produkce. V bižuterní výrobě jsme tehdy zaujímali první místo ve světovém obchodu. (!) Sklářská výroba a rafinace (zušlechťování) byly dlouho záležitostí německých sklářských rodů ze Saska, Bavorska, Rakouska, po zprůmyslovění také prvních podnikatelů z řad těchto rodin. Nejdéle exploatovaným ložiskem sklářských písků je Provodín, od r. 1908. Kaolín Objev výroby porcelánu v Evropě – 1709, první porcelánka v Míšni 1710, rozvoj manufaktur v Sasku. 1738 objevili výrobu porcelánu Francouzi – Sévres. Angličané 1775. První pokusy o výrobu porcelánu u nás – 1789 Háje u Horního Slavkova. 1792 – porcelánka, ve Slavkově, v pořadí sedmá na světě mimo Čínu. Do roku 1815 vzniká 8 továren poblíž ložisek Horní Slavkov, Klášterec nad Ohří, Březová, Kysibl (Stružná), Jalovice, Chodová, Stará Role, Loket. Nynější těžba pouze povrchová, ložiska významná i z celosvětového hlediska. V roce 2005 náš kaolín vyvážen do 32 evropských i mimoevropských zemí. Drahé kameny Estetické působení drahých kamenů, jejich krása, trvanlivost i tajemnost působí na člověka odnepaměti. Doklady o užívání drahých kamenů na našem území pro prvotní fáze lidského osídlení objevuje archeologie, pro pozdější období využíváme záznamy z historických písemných pramenů, doplněné archeologickými daty. Drahé kameny, nejobvykleji užité ve špercích a v předmětech sakrálního významu, plnily v minulosti, stejně jako dnes, několik funkcí. Byly to funkce zdobná, reprezentační a ochranná. Převažující uplatnění té které funkce přirozeně kolísalo podle povahy předmětu a založení i očekávání jeho uživatele. Vltavíny, švartna a importované drahé kameny - již v pravěku Nejstarší opracované nálezy našich vltavínů ze starší doby kamenné jsou nalézány spíše ojediněle, v jižních Čechách a na jižní Moravě, také v sousedním Rakousku. V neolitických kulturních vrstvách se v těchto oblastech vyskytují vltavíny již v hojnějším počtu. Obvykle šlo o řezné nástroje a také o amulety. Tuzemskou surovinou pro nejoblíbenější a nejrozšířenější keltskou bižutérii v období čtvrtého až druhého století před naším letopočtem byl sideritický bitumení jílovec, nazývaný také švartna. Území, kde byla švartna nalézána, je západní část středních Čech, v oblasti kladensko-rakovnické černouhelné pánve, mezi Novým Strašecím a Louny. Švartna byla
zpracovávána za použití sady rozmanitých nástrojů a nářadí včetně jednoduchého soustruhu do formy elegantních černých kruhových ozdob. Černá barva šperku byla tehdy velmi žádaná – je jí připisován ochranný význam, magická síla. Zbytky po této výrobě, staré více než dva tisíce let, nacházeli lidé na polích na Rakovnicku a Novostrašecku v podobě malých černých koleček a prasklých kroužků. Nazývali je poeticky „spadlé, pohaslé hvězdičky“. Záhadné slovo švartna – lidový název suroviny – upomíná na německé schwarz – černý. Ve staré germánštině znamenalo slovo „swart“ nejen černý a temný, ale i tajemný… Polohy této usazené horniny vznikaly v dávných jezerech, těsně nad budoucími černouhelnými slojemi. Staří keltští železáři a kováři, využívající ve svých železářských pecích a kovářských výhních černé uhlí, neponechali ladem ani zajímavou doprovodnou hmotu. Právě oni byli pravděpodobně také zručnými šperkaři, tvůrci stovek a tisíců náramků, a také zdatnými obchodníky. Na dálkovém obchodu s tímto artiklem byla založena dávná prosperita celého rozsáhlého území, s centrem v okolí dnešního Kounova u Rakovníka. Švartnové náramky dorazily až na Slovensko, do Rakouska a Maďarska, dokonce i do vzdálené Británie. Dosud byly u nás odhaleny pozůstatky desítek keltských šperkařských dílen. Jedna z největších byla na Novostrašecku, u obce Mšecké Žehrovice. Tady se našlo více než 20 000 úlomků i hotových výrobků o celkové hmotnosti 260 kg. Náramky nosily ženy i muži, preferovaná byla levá ruka, snad z magických důvodů (je blíže srdci). Zatímco náramky zdobily zápěstí žen, muži je obvykle měli na nadloktí levé paže. Vyráběly se také perly (korále), prsteny a menší kroužky, patrně k ozdobě či spínání oděvů. Některé drobné exempláře náramků archeologové podle rozměrů a opotřebení interpretují jako nošené bez sundání od dětství, po celý život. Pokusy experimentálních archeologů vyrobit novodobé kopie obdobným postupem, jakým pracovali i Keltové – tedy ručním obráběním – ukázaly, že k vytvoření jednoho exempláře je třeba minimálně čtyř až osmi hodin práce. Švartnový náramek je hladký, centimetr až dva (ale někdy i mnohem více) silný jednoduchý kruh, jeho barva je ebenově černá, matně lesklá, občas se v jeho hmotě zalesknou zrnka perleti anebo se v ní vyskytne šedá pecka, někdy je zdoben rýhováním. Nápadná je jeho lehkost. V roce 1996 znovuobjevil technologii výroby umělecký kovář Petr Melč. Dnes se jím vyrobenými keltskými náramky pyšní celá řada muzeí a příznivců keltské doby u nás i v zahraničí. Náramky jsou vzácné, dosud jich bylo nově vyrobeno jen na několik desítek. Není divu – laskat se s materiálem a sklánět se nad jedním kusem výrobku mnoho hodin v dnešní uspěchané době dokáže jen málokdo. Melčovy náramky jsou součástí expozic v muzeích v Nižboru a Žatci. Keltové zakládali i šperkařské dílny na zpracování dalšího, tehdy ceněného ozdobného materiálu, z Pobaltí importovaného jantaru. Zhotovovali z něj jantarové perly, kroužky, vložky do prstenů a závěsky. Na stradonickém oppidu byly nalezeny výrobní odpad i polotovary takřka v každém dvorcovém komplexu (Drda – Rybová, 1998). Až do doby merovejské (období stěhování národů – 5. století), známe u nás jen importované drahé kameny, které jsou součástí šperku. Jsou to například nálezy z jeskyní na jižní Moravě – náhrdelníky z jantarových kuliček (počátek 2. tisíciletí před naším letopočtem). Z doby Velkomoravské říše pocházejí honosná nákončí (ozdobné ukončení kožených pásů), bohatě tepaná a vykládaná drahými kameny z vykopávek na mikulčickém hradišti na jižní Moravě. Z doby hradištní známe jednoduché korále s hlazenými hranatými a provrtanými karneoly, fluoritem a tygřím okem z nálezu z Libic nad Cidlinou. Od Želénky od Duchcova pochází šperk z doby Velkomoravské říše (9. st.) s použitou antickou gemou.
Počátky používání českého granátu Kamenů v tělových ozdobách postupně přibývalo, a to nejen importovaných, ale i tuzemských. Nejznámější český drahý kámen - český granát - sbírali už Keltové. Svědčí o tom jeho nálezy v keltských kulturních vrstvách. Neuměli ho však zasazovat do šperků. Nejvýznamnější historický šperk s granáty je součástí souboru zlatých šperků a ozdob z hrobu cizího velmože z lokality Cézavy u Blučin, dnes uložen v Moravském muzeu v Brně. Jde zároveň o nejstarší použití českých granátů ve šperku. Vedle broušených almandinů, původem zřejmě z Indie, jsou zde užity také pyropy, podle Hyršla s největší pravděpodobností z Českého středohoří. Archeologové datují tyto nálezy do druhé poloviny 5. století (první fáze stěhování národů). O něco mladší je užití českého granátu na merovejských špercích z Louvre (5. až 6. st.), které uvádí také Hyršl. Psaná historie českých granátů začíná ve 14. století (Kouřimský, 1995). Způsob broušení sugestivně líčí Řídkošil (2004): „Broušení českých granátů bylo po staletí ruční prací. Nejdříve se využíval původní tvar zrn, která se jen ohladila a případně vyleštila. Později se na zrnech vybrušovaly nepravidelné plošky, které zastíraly odštípnuté části. První výbrusy tvořily tedy jen ohlazená a vyleštěná zrna nebo destičky s vybroušenými protilehlými stranami. V 16. století se pyropy brousily v Praze poměrně běžně. Mezi oblíbené výbrusy patří kulička, která byla po provrtání navlékána do šňůr. Přechod k fasetovaným výbrusům přinesla až renesance. Plošky výbrusu byly broušeny po celém obvodu granátového zrna nejprve jen nahodile. Až později byly fasety řazeny do řad, které zachovávaly souměrnost. Tak se do granátu dostalo světlo a vybroušený kamínek zahořel rudou jiskrou.“ Středověké kamenářství V raném křesťanství byly skvostné, ale ve srovnání s antickými šperky poněkud těžkopádné, klenoty příslušníků vládnoucí třídy pokládány spíše za symboly moci než předměty sloužící k okrase, ve shodě s křesťanským odvracením se od pozemského života. Lidé středověku a později i renesance věřili v nadpřirozený, božský původ a majestát drahokamů. Doklad o tom nám přinášejí středověké lapidáře, spisy o drahých kamenech, které se řadily k oblíbené četbě. Například ve spisu De Lapidibus Hildegardy von Bingen (1098-1179) se prolíná hmotný svět s metafyzickými idejemi, jak to odpovídá tehdejšímu způsobu myšlení. V její práci z roku 1150 můžeme číst: „Ďábel se drahokamů děsí, nenávidí je a pohrdá jimi. Připomínají mu totiž to, že se třpytily ještě dříve, než jej svrhli z klenby nebes a přišel o velebnost propůjčenou mu Bohem.“ Ve středověku byly používány při zhotovování církevních bohoslužebných předmětů také antické gemy. Mnohdy byly antické náměty mylně či úmyslně interpretovány jako výjevy ze starého zákona (relikviářový plenář ve svatovítském pokladu v Praze, z roku 1266 – mj. 29 antických intaglií a 2 kameje). Kamenorytectví (zhotovování gem a kamejí – glyptika) antické doby bylo totiž po zániku říše římské zapomenuto. Zapomenuta byla i mnohá naleziště drahých kamenů. V naší zemi se nevytvořily vhodné podmínky pro rozvoj tak náročné řezby, jakou vyžadovalo výtvarné zpracování kamejí a intaglií. Čím jsou středověké kameje mladší, tím je jejich provedení méně zdařilé. Zdařilá antická kamej byla ve středověku ceněna ještě více než nejvzácnější drahokamy. Nejcennější drahokamy doby zdobí korunovační klenoty Gotický středověk věnuje pozornost hrubému opracování průhledných a průsvitných kamenů. Kamenáři odstraňovali z kamenů vadné části a dávali jim povrchovou úpravu leštěním. Opracované a vyleštěné kameny bývaly nepravidelných tvarů, aby ztráta hmoty úpravou byla co nejmenší.
Příkladem těchto technik jsou kameny na svatováclavské královské koruně (1346), které byly opakovaně studovány řadou mineralogů, naposled Hyršlem (1998). Tyto drahé kameny i perly pocházejí ze starší koruny přemyslovské. Všechny safíry na koruně podle něho jsou původem ze Srí Lanky, spinely pocházejí hlavně z Afghánistánu a nevylučuje ani původ části z nich ze Srí Lanky. Smaragdy (je jich 25) patrně nejsou egyptské, ale spíše z jiného, dosud neznámého zdroje, v Afghánistánu, Pákistánu nebo Indii. Rubíny jsou ze Srí Lanky nebo z Barmy, z tehdy již dobře známých nalezišť. Pro ostatní kameny odhaduje Hyršl orientální původ (Barma nebo Afghánistán pro rubelit, Srí Lanka nebo Pákistán pro akvamarín). Centrální kámen, který byl dlouho pokládán za největší rubín na světě, byl určen jako rubelit. Jde o jeden z nejstarších rubelitů, které byly použity ve šperku. Hyršl uvádí jeho možný původ z oblasti dnešního Afghánistánu, odkud pocházejí i v současné době velmi podobné rubelity. Právě tudy vedly také obchodní cesty, po kterých se drahé kameny dostávaly z Ceylonu a Indie do Evropy. Nebroušené kameny převažují na Korunovačním kříži. Lze předpokládat, že symetrické broušení bylo v době vzniku kříže novinkou. Podle Hyršla se nedá stanovit, zda k broušení ostatních kamenů došlo v Evropě či Asii. Kvalitou jsou drahé kameny Korunovačního kříže překonány jen kameny a perlami Svatováclavské koruny. V době panování Karla IV. se Praha stává centrem zlatnického řemesla v rámci Evropy. Stále převládá používání drahých kamenů pro církevní účely a k vyjádření symbolu feudální panovnické moci. Karel IV. si povolal brusiče kamenů (puléře) z Francie a založil první puléřskou školu ve střední Evropě, snad v Císařském mlýně v dnešní Bubenči. Brusy byly poháněny vodou Vltavy. V roce 1324 mělo zlatnické a puléřské řemeslo v Praze již své bratrstvo. České kamenářství té doby vděčí za svůj nebývalý rozmach i dostatečnému výskytu kamenů v českých zemích, zejména v široké oblasti podkrkonošské. Pravděpodobně již za vlády Karla IV. dojížděli do Čech do Podkrkonoší benátští hledači kamene a materiál odtud vyváželi. „Podkrkonošské polodrahokamy“ byly předmětem obchodu s Benátkami podle záznamu z roku 1456. Z křišťálu alpské provenience byly od 12. století hojně řezány ploché tabulky, kterých bylo používáno místo skla k ochraně vzácných předmětů (ke krytí ostatkových schránek, vitrínek, apod.) Těchto tabulek je v našich sbírkách mnoho. Ve 14. století se křišťál stává hlavní surovinou domácího užití drahých kamenů. Z křišťálu se tehdy vyráběly také čočky, podkládané kovovými fóliemi a vytvářející dojem nádhery a bohatství. Již tehdy se v Čechách produkovaly také napodobeniny drahokamů ze skla. Středověké nádoby z křišťálu postrádají, na rozdíl od obdobných děl mladších období, umělecký dekor. Vrchol kamenářského umění – vykládání stěn drahými kameny pro Karla IV. Hluboce věřící panovník Karel IV. viděl znamení Boží přízně a požehnání své zemi ve skutečnosti, že se v Čechách nalézají drahé kameny. Vize Jana Evangelisty o novém Nebeském Jeruzalémě, postaveném z drahokamů, inspirovala Karla IV. tak, že nechal vyzdobit svatováclavskou kapli ve Svatovítské katedrále na Hradčanech (1372) a kapli sv. Kateřiny (1357) a sv. Kříže na Karlštejně (1365) nebývale reprezentativní mozaikou z leštěných drahých kamenů. Tuto jedinečnou kulturní památku, která neměla v době svého vzniku v tehdejším známém světě obdobu, máme možnost obdivovat po zdařilém restaurování na konci 20. století. Rozsahem a stylem realizace představují karlštejnské a pražské mozaiky český umělecko-historický endemit. Desky drahých kamenů dosahují velikosti až 3 dm² a tloušťky 8-15 mm (u velkých desek až 24 mm). Jednotlivé kameny byly osazeny do vysekaných lůžek sádrovápennou maltou. Povrch sádry mezi jednotlivými kameny byl vzorkován tlačítky a pozlacen.
Inkrustace obdobného charakteru v kostele Všech svatých na Pražském hradě a v kapli Panny Marie na hradě Tangermünde (1377) v tehdejším Braniborsku byly bohužel zničeny v průběhu věků. Po znovuobjevení naleziště jaspisů a ametystů, které byly užity při vykládání stěn, v krušnohorském Ciboušově, byla tato surovina užita nejen pro restaurování, ale také byla vytvořeny repliky inkrustace, velice exkluzívní reprezentativní panely. Jeden z nich byl trvale vystaven v klášteře Františkánů v Kadani (Marek, 1998). Užití drahých kamenů v naší renesanci V renesanci obecně došlo k velkému rozšíření sortimentu používaných drahých kamenů. Poprvé se začínají užívat fasetované výbrusy – výbrusy do plošek. V 16. století byly v četných domácnostech našich předků uchovávány celé kusy nezpracovaného křišťálu, snad domácího původu. V době Rudolfa II. bylo obnoveno brusičské centrum v Císařském mlýně. Zde byla soustředěna nejmodernější a nejvyspělejší technika. Pohon brusných a řezných mechanismů byl běhutou vodou z Vltavy. Zpracovávaly se zde suroviny z českých, zejména podkrkonošských nalezišť - křišťály, acháty, jaspisy a jejich odrůdy, a to nahrubo. Jemné práce byly prováděny na Pražském hradě v tzv. „fajnové dílně“. Světový význam českých zemí, jak co do ovlivnění výtvarného stylu, tak i rozvinuté techniky v řezbě drahého kamene mezi léty 1588 – 1681, je všeobecně uznáván. Mocenské postavení v technice i stylu a dokonce i trhu měly pražské císařské a na ně vázané dílny ovládané téměř sto let třemi generacemi v Čechách usazené rodiny řezbářů Miseronů. Miseroni ovládali v Praze prakticky veškerou tvorbu v drahém kameni. Dalších několik desítek řezáčů, kteří byli činní v rudolfinské době, byli vlastně všichni pod jejich vlivem. Na sklonku 16. století vytvářel Oktavio Miseroni proslulé kameje s námětem portrétu Rudolfa II. v profilu, v českém achátu – z vybraných pecek kozákovských modrošedých achátů plochého tvaru, u kterých v koncentrické stavbě byl uprostřed mléčně bílý chalcedon. Tyto renesanční kameje se o sto let později dostávaly jako starožitnosti do barokních montáží. Pro miseronskou dílnu jsou typické tyto okruhy výrobků: • poháry a nádobí z horského křišťálu a záhnědy alpské provenience • číše z českého jaspisu, achátu, karneolu, onyxu, plazmy a heliotropu se zlatou a stříbrnou montáží a vsazenými českými granáty • kameje a intaglie z českých chalcedonů V letech 1598-1612 vzniká v Praze 21 tzv. „huť florentské mozaiky“ bratrů Cosmana a Jana Castrucci. Dochovalo se 21 prací vykládané oltáříkovité architektury. Od soudobé benátské mozaiky se lišila stylisticky i výběrem drahokamové suroviny. Používali odpad tvrdého řezného kamene: české acháty, jaspisy a ostatní drahokamové odrůdy křemene včetně araukaritu. Jen minimálně využívali měkké mramory. Pro mozaiky vznikající ve Florencii bylo naopak použití měkkých kamenů typické. Tvorba bratří Castrucci je natolik svébytná, že ji nazýváme speciálním termínem „pražská mozaika“. Renesanční řezba křišťálu je přísně geometrická, v baroku nastupuje robustnost korpusů a rozmanitost nepravidelných tvarů – například tvary mušlí. Robustnost je zapříčiněna zhoršující se kvalitou dostupné křišťálové suroviny. Výrobky z křišťálu jsou soustředěny v UMPRUM Praha, soubor čítající třiceti kusů se nacházel (1984) v zámku Rájec nad Svitavou. Tento soubor nádob z horského křišťálu neměl obdobu ve sbírkách našich památkových objektů ani muzeí a byl srovnatelný s předními evropskými kolekcemi. Benátčané se v době Rudolfa II. usadili v Mašově u Turnova a podnikali výpravy na kameny na Kozákov a do údolí Jizery, kde patrně těžili safíry na Jizerské louce. První písemné zprávy
o získávání safírů z potoka na Jizerské louce pocházejí ze 16. století. Střediskem kamenářství byla v té době Praha, brousilo se i v Rovensku, později v Turnově a okolí. Kolem roku 1600 se usídlil v Praze Kašpar Lehmann, který brousil křišťály. Z nedostatku suroviny přišel na myšlenku nahradit křišťály sklem. Tak položil základ novému odvětví výtvarné činnosti - broušení skla – českého křišťálu. Po roce 1684 byla řezba křišťálu nahrazena bouřlivě se rozvíjející řezbou skla, neboť alpská naleziště křišťálu se vyčerpala. Zároveň se zkvalitňují optické vlastnosti skla. Šperkařské práce užívaly brusu tvaru tabulkovců (tabulkový brus s čtvercovým nebo obdélníkovým tvarem kamene), kameny byly vsazovány do šatonů – kamenných podložek opatřených stříbřitým lesklým zrcadlem, nebo řezány do heraldických a symbolických motivů. Jehlancový brus, užívaný u diamantů i granátů hlavně v 16. století, tvarem připomíná pyramidu. Pražský příspěvek do pokladnic světového umění Řezba drahého kamene v době pobělohorské pokračuje nečekaně úspěšně dále. Tehdy vytvořená rodinná dílna Miseroni nemá do té doby obdoby. V Praze vznikají skvosty světového uměleckého řemesla: pohár zvaný „pyramida“ – více než 1 m vysoká váza z pěti samostatných dílů – největší řezné drahokamové dílo na světě (dnes ve Vídni); nádoba ze smaragdu – 2680 karátů, až dodnes největší opracovaný smaragd na světě (dnes rovněž ve Vídni). Třetím nejvýznamnějším dílem je tabernákl ze sakristie Svatovítského dómu. Jde o vrcholné dílo umělecké kompozice a technického zpracování drahého kamene celého renesančně-barokního období. Použity jsou: české kameny achát (Kozákov), jaspis a karneol (podkrkonoší), takzvané araukarity – nejčastěji dadoxylon (zkamenelá dřeva, typická pro miseronskou tvorbu), pyrop vybroušený do tabulkovců, serpentin, cizí: onyxy, acháty, kvarcity. Baroko a jeho pozlátko – úpadek kamenářství V baroku dochází k podstatnému zúžení sortimentu zpracovávaných drahých kamenů. Místo nich se ponejvíce užívalo barevných sklíček, a to i v těch nejdražších špercích. Používání drahých kamenů se udrželo jen v brožích, náušnicích a prstenech. Z českých kamenů je ceněn pyrop, ametyst a olivín. Kamenářské centrum v Praze v době pobělohorské zaniká. Broušení přetrvává v Turnově, Rovensku a jeho okolí. První zmínka o turnovském kamenářství je z roku 1651. V průběhu 17. století získává dosud dvorské umění masovou základnu v Turnově a nedalekých Troskách. Již tehdy se zde používá skleněná imitace pyropu. Technologie broušení, leštění a vrtání se přenáší v průběhu věků díky zpracování skleněných napodobenin drahých kamenů. Pro přírodní drahé kameny je široce užita v 80. letech 19. století, kdy pracovalo v okolí Turnova na 2000 brusičů českých granátů. 1884 je v Turnově založena odborná škola pro broušení a rytí drahých kamenů, zlatnictví a klenotnictví, první svého druhu v Evropě. Dnešní průmyslová škola pro umělecké zpracování kovů a kamenů navazuje na tyto tradice. Z řezby do drahého kamene se odvíjelo severočeské kamenářství a umělecké zpracování českého skla. O navázání na nejlepší umělecké tradice svědčí, že v Praze vzniká řád Zlatého rouna (1749), skvost mimořádné umělecké kvality. Největší český granát o rozměrech 21,5 x 19,8 mm je druhým největším kamenem řádu. Přibližně do konce 18. století se drahé kameny rozdělovaly podle barvy, protože nebylo známo jejich chemické složení. Kamenáři se domnívali, že podle barvy jde o jeden nerost, jen s rozdílnou tvrdostí.
Novodobé kulturní dějiny a drahý kámen v Čechách Po období baroka nastává rozvoj zájmu o drahé kameny v době josefínské (ke konci 18. století), v souvislosti s nástupem buržoasie. Ta požaduje luxus jako příležitostný odznak třídní reprezentace a doklad vlastní prosperity. Použití drahého kamene je omezeno na osobní šperky – zejména snubní a pečetní prsteny, náušnice, brože, náramky a náhrdelníky. V liberální společenské atmosféře biedermeieru výrazně ubývá velkých klenotnických zakázek, na druhé straně se však šperk stává použitím dutého zlata, slitin nízké ryzosti nebo obecných kovů dostupnější širokým vrstvám. Spontánnost a určitá naivita, s níž zlatníci 30.50. let 19. století spojují přežívající slohové prvky, zejména rokaj, s prostými rostlinnými a zoomorfními motivy jako jsou hrozny, květy, listy, motýli, dávají biedermeierovskému šperku osobitý půvab. Vzniká ohromné tvarové bohatství šperku. Barevné nerosty mají tehdy podobnou společenskou symboliku jako květomluva. Rozvoj kamenářství v druhé polovině 19. století probíhá v celé Evropě. Poptávka po drahých kamenech stoupá, což podněcuje vyhledávání nových nalezišť i nových druhů drahých kamenů. Tak také dochází k propagaci místních surovin. U nás šlo o český granát, olivín, dubnický drahý opál, jihočeský vltavín a otavské říční perly. Sporadicky i český safír. Relativně dostupný český granát, snad jako jediný drahý kámen, našel uplatnění pro všechny společenské vrstvy. Příběh vltavínů Vltavíny, nesoucí své jméno podle řeky Vltavy, přírodní skla vzniklá následkem dopadu kosmického tělesa do oblasti dnešního Bavorska (kráter Ries), se započaly běžně šperkařsky zpracovávat až v devatenáctém století. Kulminace zájmu o vltavíny znamenala Jubilejní zemská výstava v Praze roku 1891. V duchu silně vlasteneckých nálad doby bylo prezentováno vše české, také tedy vltavíny, broušené a zasazené ve zlatě. Rychlé opadnutí zájmu o tento drahý kámen byl zapříčiněn snadnou možností napodobení broušených vltavínů obyčejným sklem. K obnovení zájmu šperkařů o vltavíny dochází až v 60. letech 20. století. Jsou zpracovávány velmi rozmanitým způsobem, od prostého zasazení po velmi citlivě vypracované skulptury – malá umělecká díla. Růženec z vltavínových kuliček patřil k výbavě papeže Jana Pavla II. Co přineslo dvacáté století Na přelomu 19. a 20. století promluvily do podoby českého zlatnictví Šperkařské zlatnické školy v Turnově (1884), kde se vyučovalo i broušení a řezání drahokamů (první obor), a v Praze (1896). Dalším centrem kamenářství byla Světlá nad Sázavou. Zde bylo kamenářství postupně nahrazeno sklářstvím. Výjimečnými šperkařskými osobnostmi počátku 20. století byli Marie Křivánková a architekti činní pro družstvo umělecké výroby Artěl – Josef Gočár, Pavel Janák a hlavně Rudolf Stockar (art deco). Snaha nabídnout veřejnosti kvalitní a přitom dostupný šperk vedla tehdejší šperkaře k častému užití stříbra a obecných kovů ve spojení s běžnějšími druhy kamenů. Změna v pohledu na šperk, která vyústila ve zrod moderního, nebo také „unikátního“ šperku v 50. letech 20. století, zrála již po 1. světové válce. Tehdejší zlatníci ovšem na šperky pohlíželi výlučně jako na užité umění, oděvní doplňky, zatímco od konce 40. let se setkáváme se stále zřetelnějšími příznaky vyšších ambicí tohoto oboru. Ve 20. století jsou z českých drahých kamenů používány české granáty, vltavíny, podkrkonošské acháty, chalcedony a jaspisy, karlovarský vřídlovec, slovenské obecné opály a slovenský tzv. „zlatý onyx“. Také syntetické spinely, korundy a yttriohlinité granáty čs. výroby. První krystaly syntetického rutilu vůbec byly vyrobeny u nás, roku 1942 V. Přistoupilem.
Drahokamy jako dekorační kámen posvátných prostor doby Karla IV. Obklady stěn jsou obvykle prováděny z hornin, které jsou zároveň dobře opracovatelné, trvanlivé, cenově dostupné a samozřejmě také splňují estetické požadavky. Drahokamy jsou pro svou vzácnost používány pro obklady stěn jen mimořádně. Takové mimořádné použití máme možnost obdivovat ve středoevropském prostoru pouze na Karlštejně a v Praze. Poutavou mozaiku příběhu o mlčící chladné nádheře kamenných zdí sestavili čeští odborníci a odbornice několika specializací – historikové umění, mineralogové, archeologové a lingvistka. Drahé kameny pro dekoraci stěn prostor nejposvátnějšího charakteru nechal uplatnit Karel IV. na několika místech v Čechách a v Německu. Postupně nechává zhotovit drahokamové obklady v kaplích sv. Kateřiny (dokončena 1357) a sv. Kříže na Karlštejně (dokončena 1365), a dále ve Svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (dokončena 1372). Všechny tyto obklady se dodnes zachovaly ve vynikajícím stavu. Výzdoba obdobného charakteru v kostele Všech svatých na Pražském hradě, v kapli Panny Marie na hradě Tangermünde (1377) v tehdejším Braniborsku a v chodbičce ke kapli sv. Kateřiny na Karlštejně (zde v počtu ca 500 kusů leštěných kamenů) byla bohužel zničena v průběhu věků. Drahokamové obklady jsou unikátní nejen svou krásou, ale i ojedinělostí. Toto užité umění se totiž ve středoevropském prostoru již dále nerozvíjelo a je pokládáno za umělecko-historický endemit. Hrad Karlštejn zakládá Karel IV. ještě jako český král, v roce 1348. Ústřední a nejsvětější prostora nejvýznamnějšího českého hradu, impozantní svou výzdobou a rozměry, zhruba deset metrů dlouhá a devět metrů široká kaple sv. Kříže (dříve Utrpení Páně) v karlštejnské Velké věži, je v době svého vzniku pokládána za duchovní centrum nejen českého království, ale i celé Říše římské. Sloužila pro uschování královských i císařských korunovačních klenotů, důležitých státních listin a také ostatků svatých, kterých byl Karel IV. vášnivým sběratelem. Nejvyššímu významu odpovídá i unikátní výzdoba kaple, složená ze 129 gotických deskových obrazů - největší kolekce středověkých deskových obrazů na světě. Pás drahokamového obkladu o výšce 1,3 m ozvláštňuje spodní část stěn kaple. Gotická klenba pokrytá zlatem a malými čočkami z benátského skla, symbolizující nebe s hvězdami, sluncem a měsícem a také pěti tehdy známými planetami, podtrhuje celkový slavnostní ráz místa. „Na celém širém světě není hradu ani kaple tak drahocenného provedení,“ napsal o Karlštejně dobový kronikář Beneš Krabice z Weitmile. A František Skřivánek (1989) o kapli sv. Kříže na Karlštejně píše: „Ve třiceti devíti obměnách se opakují v pravidelných vzdálenostech rovnoramenné kříže. Jejich ramena jsou sestavena ze dvou až tří desek a zbývající prostor je vyplněn citlivě rozmístěnými různě velkými kameny. Mají tvary pravidelných i nepravidelných čtyř i víceúhelníků.“ Nejvýznačnější česká sakrální stavba, pražská katedrála sv. Víta, se svým zářícím jižním portálem, dominovala ve 14. století celému městu. A v jejím vnitřním prostoru se skvěla kaple sv. Václava, náležející k nejposvátnějším místům katedrály, s gotickými malbami a obklady s jaspisy a ametysty z krušnohorského Ciboušova, jablečně zelenými chryzoprasy (v počtu 225) z polského Slezska a dalšími drahými kameny. Spolu s dvanácti obrazy pašijového cyklu byly drahokamy komponovány do obvodového pásu 150 cm vysokého, v celkovém počtu 1484 kusů. Kaple, patřící k nejcennějším a nejlépe dochovaným gotickým interiérům vůbec, nám umožňuje vyvolat ucelenější představu o původní nádherné výzdobě chrámu. Klid,
důstojnost, tichá úcta a důvěra v očekávání věcí příštích se člověka zmocní uprostřed těchto skvoucích se míst. Dobové souvislosti Karel IV. jako hluboce věřící panovník a ctitel přemyslovské tradice chtěl přenést do Čech to nejlepší, s čím se setkával na svých cestách do Itálie a Francie. Inspirace italskými mozaikami je prokázána pro provedení jedné z nejvzácnějších uměleckých památek v naší zemi, mozaikové výzdoby Zlaté brány na jižním průčelí Svatováclavské katedrály (1370-71). Pro drahokamové obklady stěn se – v analogii – inspirace italskými mozaikami a obklady předpokládá (Skřivánek 1981). Drahokamy a zlato jako stavební materiál lze nalézt v biblickém textu o nebeském Jeruzalémě (Evangelium sv. Jana) a jeho hradbách ze dvanácti drahých kamenů a tak také bývají chápány drahokamové výzdoby kaplí jako pokus o přiblížení se vzhledu nebeského Jeruzaléma. I zlaté pozadí mozaiky, obvyklé v Itálii, bývá interpretováno jako evokace slov Apokalypsy z Evangelia sv. Jana: „Po Božím soudu se nový Jeruzalém snese z nebe a to město bude z čistého zlata.“ Karel IV. okázale zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce, český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást své říše. Viděl znamení Boží přízně a požehnání českému státu ve skutečnosti, že se zde nalézají drahé kameny. Pro lepší přiblížení se porozumění významu použití drahých kamenů ve středověku je také podstatné si uvědomit, že tehdy lidé věřili v nadpřirozený, božský původ a majestát drahokamů. Symbolické významy drahokamové výzdoby Význam drahokamové výzdoby nelze osvětlit dobovými texty, neboť ty k tomuto tématu mlčí. Moderní badatelé se přiklánějí k různým interpretacím symboliky výzdoby, v souladu se středověkou ideologií i literární tvorbou. Nejnověji se interpretací symbolické role drahokamů v posvátných prostorách detailně zabývá na základě biblických textů Hana Šedinová (2005). Studuje barevnou symboliku inkrustací a dochází k závěru, že užité drahé kameny měly ilustrovat, v souladu se středověkou symbolikou barev, víru, pokoru a lásku Kristovu. Dokonalé dochování Až neuvěřitelná se zdá být skutečnost, že drahokamové obklady kaplí zůstaly téměř netknuty v průběhu věků. Skřivánek (1989) uvádí, že až do konce 19. století zůstala téměř zcela zachována drahokamová výzdoba kaple sv. Kateřiny (kromě 87 desek), v kapli sv. Kříže se jich ztratilo jen 251. Při novodobém restaurování těchto unikátně dochovaných interiérů, které patří k nejvýznamnějším památkám středověké Evropy, byly nově doplňované drahokamové destičky nerozeznatelné od původních. Proto byly, ve shodě s etikou restaurátorských prací, tyto novodobé repliky na lícní straně opatřeny iniciálami brusiče Petra Machka - PM. Restaurátorské práce, které na Karlštejně proběhly v 80. letech minulého století (1984-6), výborně zdokumentovaly technické provedení obkladů. Skřivánek (1989) vyčíslil, že původně bylo užito 1138 kusů ametystů a jaspisů v kapli sv. Kateřiny (ta je malých rozměrů – 3,88 m dlouhá a 2,3 m široká – někdy proto bývá označována jako kaplička; v Karlově době byla zasvěcena Utrpení a jeho nástrojům) a 2496 kusů týchž drahých kamenů v kapli sv. Kříže. Desky drahých kamenů dosahují velikosti až 3 dm² a tloušťky 8-15 mm (u velkých desek až 24 mm). Kde leží naleziště drahokamů? Po dlouhou dobu byla, podle kroniky Václava Hájka z Libočan, za naleziště jaspisů a ametystů, které byly použity pro obklady, pokládána oblast podkrkonoší. Po roce 1971 se mineralogové začali domnívat, že pocházejí ze saské lokality Schlottwitz. Až v roce 1982 si všiml podobnosti těchto minerálů s nerosty naleziště Ciboušov v Krušných horách P. Machek.
Detailním mineralogickým srovnávacím studiem byla tato podobnost potvrzena a uznána odbornou veřejností. Podle Skřivánka a kol. (1989) jsou ciboušovské drahokamové nerosty tvořeny hydrotermální žilovinou složenou z křemene, hradbového zonálního ametystu a červeného jaspisu. Shoda s materiálem středověkých inkrustací je dána jednak stejným minerálním složením a jednak stejnou posloupností při krystalizaci nerostných komponent. V ciboušovské žíle krystaloval nejprve křišťál, poté fialový ametyst a nakonec cihlově nebo masově červený jaspis. Nové užití Ciboušovské polodrahokamy posloužily znovu – po mnoha staletích zapomnění. Pro restaurování karlštejnských obkladů z nich bylo vytvořeno 89 replik obkladových desek. Byly sestaveny také kopie částí inkrustací, velice exkluzívní reprezentativní panely. Jeden z nich byl trvale vystaven v klášteře Františkánů v Kadani (Marek 1998), další v Muzeu Českého ráje v Turnově. Čtyři repliky polí polodrahokamové výzdoby lze dnes shlédnout na Karlštejně v místnosti zvané Klenotnice. Trvalá expozice věnovaná lokalitě Ciboušov se nachází na zámku v Klášterci nad Ohří. Plánováno bylo i obložení stěn Kaple nemocných v gotickém komplexu kláštera Františkánů v Kadani ciboušovskými polodrahokamy (Marek 1998). Vlastní lokalita Ciboušov má dnes status národní přírodní památky. Virtuální obklady Na webových stránkách hradu Karlštejn lze nádheru kaple sv. Kříže ocenit v sekci „virtuální prohlídka“, a to z mnoha pohledů i přiblížení. Na internetu lze také nalézt řadu textů k tématu, jak bývá v tomto médiu zvykem, jsou v různé kvalitě. Hlavní literatura k tématu: Burian, J. – Neubert, K. – Neubertová J. (1980): Katedrála sv. Víta.- Odeon. Dvořáková, V. (1984): Kalštejn a dvorské malířství doby Karla IV.- in Dějiny českého výtvarného umění I/1, ed. Chadraba, R., Academia. Pp. 310-327. Machek, P. (1983): Objev naleziště drahých kamenů použitých v době Karla IV.- Geol. Průzk., č. 11, p. 326. Marek, J. (1998): Drahé kameny v gotice a na výstavě k výročí republiky.- MS. Skřivánek, F. (1981): Příspěvek k užití drahého kamene v památkách výtvarného umění.Pam. a přír., 1981, č. 7, s. 385-397. Praha. Skřivánek, F. (1985): Inkrustace z drahého kamene – vrcholný projev interiérové úpravy v české gotické architektuře.- Pam. a přír., č. 10, s. 579-593. Skřivánek, F. (1989): Průzkumné a restaurátorské práce drahokamových inkrustací na hradě Karlštejně.- Pam. a přír., č.2, s. 73-78. Praha. Skřivánek, F. – Bauer, J. – Rykl, D. (1985): Výzkum drahých kamenů z chráněné přírodní památky Ciboušov a ze středověkých inkrustací.- Pam. a přír., č. 10, 609-627. Praha. Šedinová, H. (2005): Drahokamy svatováclavské kaple.- Nakl. Rezek, 221 s. Praha. Ziegler, V. (1979): Určení a přibližná lokalizace minerálů z výzdoby stěn kaplí na Karlštejně.Pam. a přír., č. 9, s. 541-543. Praha.
Černé uhlí Na Ostravsku doloženo nejstarší spalování černého uhlí na světě (21 – 23 tis. let). Kladenská a Plzeňská pánev – historické zmínky v 15- a 16. století. V té době jen pro kovářské účely.
Ve druhé polovině 18. století dochází k otvírce ve většině pánví (kladensko-rakovnické, Plzeňsko, Ostravsko, Rosicko). Zpočátku nebylo vyhrazeným nerostem, tím se stává dekrety z roku 1789 a 1780. Prudký nárůst produkce znamenala průmyslová revoluce v 19. st. V roce 1901 10 mil. t. Kulminace těžby v 2. polovině 80. let 20. st. V kladensko-rakovnické pánvi ukončena těžba v r. 2002, na Plzeňsku v 1. polovině 90. let 20. st. Dnes těžba jen v hornoslezské pánvi, provozně nazýváno ostravsko-karvinský revír. Hnědé uhlí dnes: Podkrušnohorské pánve – severočeská (části chomutovská – Velkolom Tušimice-Libouš, část mostecká – čtyři velkolomy Bílina, Ervěnice, Holešice, Vršany a jedna hlubina – Dolní Jiřetín u Mostu, sokolovská (těžba velkolomy Jiří a Družba a menším lomem Marie), chebská (vázáno ochranou minerálních vod Františkových lázní). historie: Duchcov (1403), Falknov (dnes Sokolov) – 1590. Bez valného odbytu, pro malou spotřebu paliv všeobecně. Jen pro kovářské účely. Počátky dolování spadají do 40. let 18. st. Zpočátku nebylo vyhrazeným nerostem, tím se stává dekrety z roku 1789 a 1780. Prudký nárůst produkce znamenala průmyslová revoluce v 19. st., u nás začínající ve 30. letech 19. st. V roce 1901 18 mil. t. Kulminace těžby v 2. polovině 80. let 20. st. Pro elektrárnu s výkonem 1 000 MW je ročně potřeba 4,5 mil. t hnědého uhlí. V České republice je nejvýznamnějším domácím energetickým zdrojem hnědé uhlí (ca 60 % energetického mixu), morálně i fyzicky dožijí současné uhelné elektrárny kolem roku 2015 a předpokládá se jejich náhrada moderními provozy. Uran Ekonomicko-ekologické aspekty potenciálních zdrojů energetických surovin (U) Nástin problematiky
Úvod - souvislosti V průběhu druhé poloviny 20. století byly vyčísleny celkové zásoby nerostných surovin v rámci jednotlivých států, světadílů i celosvětově. Lze říci, že dnes už v zásadě víme, kde jsou na světě místa zásadního významu pro jednotlivé druhy nerostných surovin. Přírodní akumulace palivoenergetické suroviny pro jadernou energetiku – uranu – jsou nerovnoměrně rozmístěny v rámci světadílů. Uvědomění si této skutečnosti spolu s dalšími informacemi je vhodným základem pro posouzení významu akumulací uranu v rámci České republiky. Dnešní zásoby světové a evropské Největší ložiska uranu jsou soustředěna v Austrálii (24 %), Kazachstánu (17 %), Kanadě (9 %), USA a JAR (po 7 %), Namibii a Brazílii (po 6 %), Nigeru (5 %), Rusku (4 %) a Uzbekistánu (2 %). Celkové nynější světové zásoby jsou udávány ve výši 3,8 až 4,7 mil. t uranu. V Evropě (kromě Ruska) leží zásoby uranu v Německu, Portugalsku, Španělsku, Francii, Maďarsku, Ukrajině, Rumunsku, na Slovensku a v ČR (21 mil. t rudy; 136 tis. t zásob uranu; z toho vytěžitelných zásob k roku 2006 677 t uranu).
Dosavadní těžba a její objem – svět/Evropa/ČR Dosud bylo celosvětově vytěženo více než 2,3 mil. t uranu, z toho na území ČR 110 tis. t. V tomto celkovém objemu vytěženého uranu zaujímá naše země 6.-8. místo na světě. Světová roční těžba pro rok 2006 je vyčíslena na 39 tis. t uranu, z tohoto množství připadá na Kanadu 25 %, Austrálii 19 %, Kazachstán 13 %, Niger 9 %, Rusko a Namibii po 8 %, Uzbekistán 6 % a dále na USA, Ukrajinu, Čínu, Jižní Afriku a ČR (každá z těchto zemí méně než 4 %). Podíváme-li se blíže na evropský příspěvek ke světové produkci uranu v roce 2006, Rusko se podílí 8,3 %, Ukrajina 2 % a ČR 0,9 %. V rámci EU je ČR jediným státem, kde je uranová ruda dobývána v průmyslovém měřítku; v malém množství je uran těžen v Rumunsku a v rámci likvidačních prací v Německu a Francii. S roční těžbou 383 t uranu v roce 2006 zaujímá ČR 12. místo na světě v těžbě této komodity. Jde o hlubinnou těžbu na ložisku Rožná a získávání uranu z čištění podzemních vod a technologických roztoků v rámci likvidačních a rekultivačních prací na ložisku s ukončenou těžbou Stráž pod Ralskem (40 t U v roce 2006).
Souvislosti s ochranou přírodního prostředí a trvale udržitelným životem Jaderná energetika ČR ročně potřebuje 690 t uranu (údaj pro rok 2006) a je téměř výhradním odběratelem v ČR vytěženého uranu. Spotřeba uranu je tedy zhruba z poloviny kryta dovozem (z RF, i výhledově). Životnost v ČR vytěžitelných zásob uranu se pohybuje okolo jednoho roku, blíží se tedy doba, kdy naše jaderná energetika bude zcela závislá na dovozu této komodity (pokud nedojde k renesanci těžebních aktivit uranu v ČR). Případná možnost pokračování těžby na dole Rožná bude periodicky každoročně posuzována vládou ČR (podle Usnesení vlády). V jaderné energetice je nyní v celosvětovém rámci využíváno cca 60 % uranu pocházející z těžby, 40 % ze strategických rezerv a recyklace různého druhu (zbraně, přepracované jaderné palivo). Mezinárodní agentura pro atomovou energii uvedla, že v současnosti je v činnosti 435 jaderných reaktorů s roční spotřebou 75 tis. t uranu, projektováno je dalších 222 reaktorů. Pro současnou výši spotřeby je vyčíslena životnost světových zásob uranu do roku 2070. Je také jisté, že světový trh čelí nedostatku uranu vzhledem k masívnímu nárůstu jaderné energetiky a hromadění strategických zásob uranu některými státy a tento trend potrvá i do budoucna. Proto ceny uranu stabilně rostou. Při posouzení současného i budoucího významu akumulací uranu v ČR je rovněž třeba vzít v úvahu obecně známou skutečnost, že největší světové zásoby energetických surovin jako je ropa a zemní plyn jsou přítomny v oblastech pokládaných za politicky nestabilní. Trendem v surovinové politice jak EU, tak i dalších zemí včetně ČR, je snaha o posilování energetické bezpečnosti (snižování energetické závislosti a rozložení závislosti na dovozu energetických surovin na různé státy) a začíná být kladen důraz na posílení bezpečnosti energetického zásobování. ČR je v rámci EU (kromě Francie) nyní jediným výrazným vývozcem elektrické energie. Pokud bude pokračovat dosavadní trend spotřeby elektrické energie v ČR a nedojde ke změně v produkčních kapacitách elektřiny, odborníci se shodují na tom, že v časovém horizontu několika let se staneme jejím dovozcem. Nelze prozatím odhadnout odkud, neboť středoevropské (a některé další evropské) státy podcenily modernizaci v sektoru energetiky. Dalším faktorem, který je nutno vzít v úvahu, je skutečnost, že těžba nerostných surovin v technologicky a legislativně vyspělých zemích znamená nesrovnatelně ohleduplnější zásah do životního prostředí než v prostředí rozvíjejících se ekonomik. Náš dovoz surovin z takových zemí je označován za „vývoz ekologických škod“. Používání fosilních paliv (ropa, plyn, uhlí) vede ke zvyšování obsahu CO2 v atmosféře a obecně známým dopadům na klima. Proto Mezinárodní agentura pro energii vyzvala vlády, aby podpořily jadernou energetiku v rámci boje proti klimatickým změnám (2006).
Možnosti nástupu nových technologií ve výrobě elektrické energie nemohou ve střednědobém horizontu vstoupit do hry: využití jaderné fúze v průmyslovém měřítku je očekáváno nejdříve za 50 let.
Závěr Přírodní akumulace uranu na území ČR jsou významné v národním i evropském kontextu, jak vyplývá z výše uvedeného. To povede nyní i v budoucnu k enormnímu tlaku na státní správu ČR z hlediska povolování průzkumných akcí apod. na jednotlivých lokalitách, potenciálně významných z hlediska výskytu akumulací uranu. Proto je více než žádoucí právě nyní vypracovat souhrnnou přehlednou aktuální studii o akumulacích uranu v ČR a jejich ekologických aspektech, která by sloužila jako odborný podklad při rozhodování. Literatura: Bauer, V. (2007): Potenciál a perspektivy uránových ložísk na Slovensku.- Sborník konference Těžba a životní prostředí ve střední Evropě EIECE 2007.- Těžební unie. Csongrádi, J. et al. (2005): Exploration and mining in the new EU member countries.- 5th Fennoscandian Exploration and Mining Conference, Rovaniemi. Dec 2, 2005. Hájek, A. – Michálek, B. – Šikula, J. – Zábojník, P. (2007): Pokračování těžby uranu v České republice.- Sborník konference Těžba a životní prostředí ve střední Evropě EIECE 2007.Těžební unie. Starý, J. a kol. (2007): Surovinové zdroje České republiky. Nerostné suroviny. (Stav 2006).ČGS-Geofond. 383 s. Vaněček, M. ed. (1995): Nerostné suroviny světa.- Academia Praha. 543 s. Uran stručný přehled Těžen od roku 1853 v Jáchymově – barvy pro keramický a sklářský průmysl. Chemické prvky objevené Marií Curie-Sklodowskou a Pierrem Curie – polonium (1898) a rádium (1903) pocházely z louhu po zpracování odpadu z výroby uranových barev v Jáchymově. Pro Sovětský Svaz znamenalo jáchymovské ložisko jedinou možnost, jak se v poválečném období dostat k uranu. V té době na území SSSR nebylo žádné těžené ložisko této suroviny. V září 1945 vojáci Rudé armády obsazují všechna tehdejší důlní díla v Jáchymově. Někteří politici považovali tento akt za spuštění „železné opony“. Vládní jednání o těžbě a dodávkách uranové rudy do SSSR byla ukončena podpisem dohody už v roce 1945. Obchod s uranem Sověti od prvopočátku pokládali za politickou záležitost. Nebyla stanovena cena suroviny, dodávky byly pro českou stranu naprosto nevýhodné. Těžba byla masívně dotována ze státního rozpočtu naší země. Sověti potřebovali rychle získat 1 000 t uranu pro zahájení zbrojního programu, proto velmi podporovali rozvoj těžebního průmyslu. Poválečná ruční těžba, práce vězňů, zejména politických. Žádná ochrana před zářením. 1948 – začátek těžby U v Příbrami, v okolí vrchu Vojna, ukončeno 1992. Vytěženo 48 tis. t U, tím se rajón řadí k největším evropským ložiskům žilného typu. V 50. letech šlo o největší evropské těžené ložisko uranu. V roce 1955 měl uranový průmysl 50 tis. zaměstnanců, v roce 1989 34 tis. Přímé řízení sovětskými funkcionáři, poradci a experty. V 50: letech hromadily U i ostatní mocnosti. Během tohoto desetiletí bylo od nás dodáno 17 tis. t U. Místo peněz byl placen vojenským materiálem (tanky, letadla…). Velká ložiska (se zásobami nad 10 tis. t U) různých genetických typů přestavovaly Příbram a její rudní rajón – zásoby spočteny na 50 tis. t U, Rožná a Olší – zásoby 25 tis. t, těženo od roku 1959, dále ložiska severočeské křídové oblasti (Hamr na Jezeře, Stráž pod Ralskem), zásoby 200 tis. t U. Toto ložisko patří ke skrytým – radioaktivita se neprojevuje na povrchu. Hloubeno od roku 1965, od roku 1967 podzemní loužení, plně zavedeno v 80. letech, takto
vytěženo 15 % naší celkové produkce U. Ukončeno 1995 Hamr, 1996 Stráž, od té doby se sanuje, odhady nutnosti sanace ještě na 25 let. Dolní Rožínka – těží s stále, v hloubkách více než 1 000 m. Časový vývoj: 1945-58 vysoká poptávka celosvětově 1958-68 nižší poptávka, vytěžené zásoby již nahromaděny 1968-80 prohlouben pokles zájmu 1986 Černobyl – útlum jadrné energetiky Těžba a úprava uranu způsobila kontaminace, které ještě nejsou sanovány, zejména v české křídové pánvi. Zbývající zásoby v křídě: 100 tis. t, tedy to samé množství, které bylo vytěženo za celé poválečné období 109 tis. t, z toho žilná 79 tis. t, 29 tis. t křída). V sumě těžby za celé období těžby uranu stále zaujímáme 7. - 8. místo na světě. pro 1 000 MW reaktor – ročně potřeba 23 t obohaceného U, tedy ca 130 t přírodního U. Dukovany a Temelín mají spotřebu 690 t U ročně, tj. zhruba polovina této potřeby je kryta těžbou. Zbytek se nakupuje. Uran je stále naší významnou surovinou. Jeho značné a dosud nevydobyté zásoby představují vedle hnědého uhlí náš jediný perspektivní zdroj energetické suroviny. Naše Dolní Rožínka je nyní jediným těženým ložiskem uranu na území EU, ČR je 12.-13. největším těžařem na světě (podle Geofondu 2006) s 1 % světové produkce (420 t U ročně).
