historie utopické budoucnosti

1

historie utopické budoucnosti úvod do cestování časem tomáš pospiszyl

V roce 2061 Kdosi bude sedět v pokoji, vybraně, ale prostě zařízeném, zářícím kouzelnými barvami poloprůhledných polymerních látek, v jednom z domů zahradního města. Právě se vrátil tryskovým vozem nebo vrtulníkem – samozřejmě obecním – z pracoviště, kde dvě hodiny v pětidenním týdnu má možnost uplatňovat své síly – potřebu každého zdravého člověka. Na stole stojí pokrmy (nepoznali byste je), které si vybral (slovo „koupil“ se dávno stalo archaismem). Mnohé, co se nám zdá prázdným výmyslem, je pro něho natolik samozřejmé, že to ani nepozoruje. Kybernetické ústrojí, spojené s barevnou stereo-televizí, právě mu dodává syntetický obzor hlavních idejí rozvoje vědy za uplynulé století, a tento Kdosi se zamyslí nad budoucnem. Pak sdělí své myšlenky pomocí univerzálního výpomocného logického jazyka těm z dvanácti miliard obyvatel Země, Měsíce, Marsu a Venuše, kteří na nich budou mít zájem. V těchto myšlenkách bude mnoho nového, co nejsme s to předvídat. Bude v nich však i ten nezdolný vzlet snů mládí, bez něhož by lidstvo zahynulo, bez něhož by nemohlo kráčet od vítězství k vítězství… Arnošt Kolman, Výhledy do budoucna, 1962

12

historie utopické budoucnosti

13

O současnosti se hovoří jako o období konce historie. Tak tomu však vždy nebylo. Nejenže existovala historie, existovala i budoucnost. Sice diskutabilní, problematická, pro mnohé hrůzná, přesto tady nějaká představa o budoucím věku byla. Dnes se do této budoucnosti díváme nanejvýš pohledem zpátky. Projekt Planeta Eden – výstava a kniha – se dívají na kus československé historie, kdy úvahy o budoucnosti měly daleko větší váhu než dnes. Oficiální státní ideologie se zaklínala tím, co teprve mělo přijít. Nezávisle na ideologii nebývale akceleroval vědecký a technický pokrok. Člověk pronikl do vesmíru. Svět se radikálně měnil, v perspektivách těchto změn vrcholil zájem o vědecko-fantastickou literaturu a filmy nebo o vědní obory, které se snažily předpovědět podobu zítřka. Francis Fukuyama svou tezi o konci historie poprvé vyslovil v roce 1989, v souvislosti s blížícím se koncem studené války. Komunistický experiment tehdy až na několik výjimek padl nebo se oportunisticky transformoval. Liberální demokracie západního stylu se logicky zdála být univerzálním a jediným možným společenským systémem. Tato jakoby historicky prokázaná pozice liberalismu jako jediné alternativy lidské společnosti vznikla v době nadšení nad zhroucením Sovětského svazu a jeho satelitů. Pro obyvatele tzv. východního bloku to v praktické rovině znamenalo osvobození od represivních politických režimů, kterých nikdo bezprostředně nelitoval. Rok 1989 byl začátkem nových zítřků. Probudit se do světa konce historie však znamenalo i konec budoucnosti, alespoň v podobě, jak byla doposud známa. Snad poprvé v dějinách ztratily utopie svůj smysl. Svět dneška teoreticky může být měněn a vylepšován. Máme k tomu dokonce prostředky, o kterých před pár desítkami let nemělo lidstvo ani potuchy. Ale neděje se tak. Chybí nám totiž to nejdůležitější: představa, jakým směrem svět posouvat. Charakteristika dneška jako doby, v níž chybí utopie, začala umělce trápit až s jistým časovým odstupem od roku 1989. Došlo jim, že se zánikem utopické vize budoucnosti ztratila lidská kultura nějaký důležitý vitamín.

V první verzi se Fukuyamova teze objevila v eseji The End of History v časopise The National Interest (léto 1989). Následně ji rozpracoval do knihy The End of History and The Last Man, Free Press, 1992.

Možnost nahlédnout svět budoucnosti vzrušovala na přelomu padesátých a šedesátých let nebývale velkou část společnosti. Nejčastější metodu cestování v čase ve sci-fi románech i v realitě představovalo snění. Ilustrace Františka Škody k románu Vladimíra Babuly Signály z vesmíru (2. vyd. 1956), ve kterém se hlavní hrdina probudí do ideálního světa komunismu.

Viz například projekt Utopia Station autorů Molly Nesbitové, Hanse Ulricha Obrista a Rirkrita Tiravaniji na Benátském bienále v roce 2003, který se pokusil podobný vitamín znovu uměle syntetizovat. Nostalgie po době před koncem historie je dnes výrazným prvkem řady textů o situaci současného umění, viz například Nicolas Bourriaud, The Radicant, Lukas and Sternberg, 2009. Pro jiné autory je doba po konci studené války naopak příležitostí, jak s vydatnou pomocí svých oblíbených spisovatelů sci-fi literatury analyzovat utopické představy minulosti: Fredric Jameson, Archaeologies of the Future, The Desire Called Utopia and Other Science Fictions, Verso, 2005.

14


Na sto let usnul i hrdina vlivného utopického románu Pohled do budoucího ráje (1888) Edwarda Bellamyho. V českém překladu vyšel již v roce 1890. Nahoře: ilustrace Františka Turka ke knize Let na Mars Alexeje Tolstého (1955) a Jiřího Wowka k románu J. M. Trosky Metla nebes (1941)

Utopie Na představy o lidských alternativách byla minulost bohatá. Utopické myšlení patří k lidské přirozenosti již od starověku. Formulovat představu o ideálním světě se pokusila snad každá historická doba. Tradiční utopie, ať už se jmenovaly zlatý věk, Arkádie nebo Eden, umisťovaly svou vizi ideální společnosti do historie nebo do vzdálených a nepřístupných krajů. V křesťanské Evropě to působilo logicky, neboť její dějiny již měly svůj jasný cíl i vyústění. Minimálně od osvícenství se projekčním polem utopie stává budoucnost. Nebývalý technologický rozvoj vytvořil představu, že inženýři a vynálezci si dokážou poradit s každým problémem. Stejně tak se stala lákavou představa sociálního inženýrství, vzděláním a osvětou řešícího problémy společenské. Představy o ideálním uspořádání společnosti nemusely být jen nedosažitelnými teoretickými modely. Čím dál víc se dostávaly do podoby návodu, jak existující společnost prakticky reformovat, jak jednotlivci i celku lidí zajistit větší svobodu a štěstí. Úvahy o budoucnosti lidstva se shodovaly na jediném: současný stav, tj. kapitalismus, je neúnosným způsobem existence. Na pole bojů o budoucnost vkročily – a vzájemně se zde setkaly – i tak zdánlivě nesouvisející fenomény, jakými jsou marxismus a vědecko-fantastická literatura. Marxismus se odvolával na utopický socialismus jako na jeden ze svých zdrojů. Na druhou stranu řada utopických a vědecko-fantastických románů 19. století učinila pro věc marxismu víc než studium vlastního Marxe. Ten svůj filozofický projekt nepovažoval za utopický, ale za výsledek vědeckého výzkumu. O samotném komunismu, tedy stavu, který by rozpory kapitalismu překonal, psal velice málo. Většinu problémů prostě zrušil: společ-

15

nost budoucnosti bude beztřídní, bez soukromého vlastnictví, rovnostářská a sebeuvědomělá. Jen v Německé ideologii, knize, kde zformuloval svou koncepci historického vývoje, najdeme ojedinělou pasáž, ve které popisuje člověka budoucnosti. Charakterizuje ho především svoboda. V komunismu se bude moci věnovat nejrůznějším činnostem zcela podle své vůle a zájmů. Během dne bude volně a podle momentální chuti střídat nejrůznější zaměstnání. Podle Marxe ve vyšší fázi komunistické společnosti, kdy jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce, zcela zmizí i protiklad mezi tělesnou a duševní prací. Práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama životní potřebou. Podle Komunistického manifestu idea komunismu obcházela Evropou jako strašidlo. Mnohé však neodolatelně přitahovala. Jistě i proto, že nabízela představu o budoucnosti. Řada spisovatelů neměla ambice vytvářet nové filozofické systémy, ale prostě chtěla zachytit možnou podobu zítřka, který se úspěšně vypořádal s problémy tehdejší doby. Některé z těchto knih měly fenomenální úspěch mezi čtenáři. Kniha Pohled zpátky Američana Edwarda Bellamyho se ve Spojených státech stala třetí nejprodávanější knihou celého 19. století. Její hrdina se z roku 1887 přenese do roku 2000, kdy Američané žijí nejen obklopeni divy techniky, ale především Podobná vize zdánlivě nepochopitelně fluktuujících pracovních sil, zjevně z Marxe odvozená, se objevuje v knihách sovětského spisovatele Ivana Jefremova, například v románu Mlhovina v Andromedě z roku 1957. Kniha byla v roce 1967 zfilmována režisérem Jevgenijem Šerstobitovem. Edward Bellamy, Looking Backward, 2000–1887, William Ticknor, 1888. Česky dílo vyšlo pod názvem Pohled do budoucího ráje ve třech vydáních v letech 1890, 1893 a 1901.

v rovnostářském socialismu, který je zárukou společenské harmonie. Bellamyho kniha čtenáře nejen bavila, ale posloužila jako populární výklad socialistických idejí, a dokonce vyprovokovala vznik řady komun, které se snažily žít podle zásad v ní vyložených. Vznik odborů, dělnických družstev nebo komunálních způsobů života můžeme vnímat jako ostrůvky nového životního způsobu, vznikající na těle starého sociálního systému. Rudá hvězda (1908, česky 1912) Alexandra Bogdanova patřila k prvním románům světové literatury líčícím podobu každodenního života v komunismu. V padesátých letech zestátněná nakladatelství vydávala mnoho děl klasické utopické literatury. Byla jím i Cesta do Ikarie Etienna Cabeta z roku 1840. Představa ideálního města komunistické budoucnosti: zářící město protkané vodními kanály a raketovými terminály. Obrázek je převzat z obálky knihy Pavla Beneše Technika překonává prostor a čas (1955), kterou vytvořil Teodor Rotrekl.

Stopy ve vesmíru Utopie jako představa filozofů a literátů o lepším místě pro život dostala ve 20. století populární variantu v pohledech vědecko-fantastického žánru na budoucnost. Podobné sociální experimenty, jaké vyvolala Bellamyho kniha, bychom nenašli jen ve Spojených státech, tradice propojení utopické literatury a komunistického hnutí patřila i k ruské revoluci. Sociální utopie se v ruské literatuře objevovaly již před rokem 1917, k jejich boomu došlo ale až po revoluci. Vznikala řada literárních i filmových děl zobrazujících svět v budouc Z ruských předrevolučních utopických románů je v českém překladu k dispozici například Rudá hvězda Alexandera Bogdanova. Její hrdina je komunista. Jak se ukáže, jeden z jeho soudruhů je z Marsu, kde již existuje plně rozvinutá komunistická společnost. Tu má hrdina možnost detailně poznávat. Česky kniha vyšla dvakrát, nákladem Práva lidu v roce 1912, podruhé v Komunistickém nakladatelství v roce 1921.

16

nosti. Fantastiku ve dvacátých letech, v Sovětském svazu plném neuvěřitelných společenských změn, náhle psali i spisovatelé, kteří se primárně zabývali „vážnou“ literaturou. Utopie byla na pořadu dne. I závěr Trockého knihy Literatura a revoluce z roku 1923 je malou literární etudou popisující budoucí svět jazykem science fiction, protože jiný vhodný jazyk prostě neexistoval. Vize vyvolané vědecko-fantastickou literaturou však zajímaly i jiné politiky než ty v Sovětském svazu. Winston Churchill v roce 1932 v britském parlamentu pronesl projev, kde se zamýšlel nad budoucností lidstva v perspektivě vývoje techniky. Jako názorný materiál mu posloužil časopis Popular Mechanics a hra Karla Čapka R. U. R., kterou Churchill zhlédl při jejím provedení v Londýně. Vlády světa byly znepokojeny barvitě vykreslenými důsledky budoucích hospodářských krizí, jindy představami sociálního neklidu, jenž v budoucnosti, charakterizované osvobozením od mechanické práce, vyvolá nuda, které lidé bez nutnosti pracovat nepochybně propadnou.

Podrobný přehled podobné literární produkce i jejího vlivu na život v Sovětském svazu podává Richard Stites, Revolutionary Dreams, Utopian Vision and Experimental Life in the Russian Revolution, Oxford University Press, 1989. Citováno podle Joseph J. Corn, Brian Horrigan, Yesterday‘s Future, The John Hopkins University Press, 1984, s. 8.


Architekt Karel Honzík v padesátých letech psal vědecko-fantastické romány. I Honzíkovy architektonické projekty se nesou v silně utopickém duchu. Jeho Domurbia, na obrázku její vyobrazení z předsádky knihy Z tvorby životního slohu (1965), měla být městem budoucnosti v jediné budově.

17

Město Klasické utopie Platonovy nebo Moreovy měly podobu města. I spisovatelé a umělci 20. století často prezentovali podobu společnosti zítřka pomocí popisů fantastických měst, ve kterých bylo zkoncentrováno vše nové, čím se lidstvo budoucna bude vyznačovat. Velkoměsto jako produkt moderní doby mělo být v představách umělců přirozeným prostředím člověka. Město představovalo jakýsi model nastávajícího života. Komunistické město budoucnosti bylo výsledkem centrálního plánování. Nebylo zde prostoru pro chaotické, tržní ekonomikou způsobené bujení nebo pro reklamu. Město je vybudováno s ohledem na zdraví a spokojenost těch, kdo v něm žijí. Všichni mají dostatek světla, vzduchu, prostoru. Zdůrazňovány jsou parky, vodní plochy, sportoviště a další rekreační oblasti pro pracující. Výroba je vytlačena na okraj města, aby byl její možný negativní dopad minimalizován. Mezi mimoměstskými výrobními stavbami hraje centrální roli elektrárna, chápaná jako nervové centrum, z něhož budoucnost čerpá svou energii. Zdůrazňovány jsou mamutí hydroelektrárny, stalinským režimem využívané k jeho propagandě. Později byla jako základ energetických potřeb budoucí společnosti vnímána atomová energie. Z rozdělení města na oblast práce a oblast života a rekreace vyplývá potřeba rychlého dopravního systému. Ten většinou tvoří podzemní dráha, inspirovaná horečnatou výstavbou moskevského metra ve čtyřicátých a padesátých letech, nebo ještě futurističtějšími podobami dopravy v podobě vysutých železnic, dálnic, včetně veřejných vrtulníků a vznášedel. Přesto jsou pevnou součástí dopravy budoucnosti i tradiční vlaky a vodní doprava. Odvážnější pohledy do budoucnosti hovoří o pohyblivých chodnících či o regulování počasí. Zvláštní roli hraje kosmická dopravní technika, vnímaná jako vrchol technologického pokroku budoucnosti. Město věrně zrcadlí komunální způsob života. Doprava není individuální, ale veřejná. Jakýkoli soukromý prostor je minimalizován. Nedozvídáme se téměř žádné detaily ohledně zařízení individuálních bytů, jako tomu bylo v západní reklamě zaměřené na představy o výrobcích budoucnosti. Dominantami komunistického města jsou pomníky hrdinům, ale také školy a kulturní zařízení. Ty mají podobu výškových budov, volně kombinujících typ amerického mrakodrapu s odkazem renesanční či barokní architektury. Racionální urbanismus je podřízen symbolickým centrům či osám protínajícím město. Obytné čtvrti nemají charakter corbusierovsky rozvolněné zástavby, ale spíše tradičních domovních bloků, jež jsou obklopeny parky. Nechybí centrální plochy pro shromažďování, přehlídky a společné oslavy. Ari Abramovič Šternfeld, Lety do vesmíru, 1956, ilustrace Petr Trojan

18


Představa komunistické ideologie o budoucnosti přes svoji vágnost působila velmi přesvědčivě. Z dnešního pohledu nás může zarazit důslednost a vášnivost, s jakou chtěli evropští a především ruští komunisté likvidovat staré pořádky. Takový postoj měl i své historické zdůvodnění. Marxističtí ideologové představili vizi lidských dějin jako sousled jednotlivých etap, ve kterých jsou ty méně dokonalé nahrazovány dokonalejšími. V počátku historické éry komunismu jsme už dokonce jednu dobu žili. Přechod od kapitalismu ke komunismu už začal, budoucnost a symbolický začátek beztřídní společnosti měl podle oficiální ideologie počátek v říjnové revoluci roku 1917. Miliony dětí v zemích s marxistickou vládou zíraly na školní tabule, kde se před nimi odvíjela osa vývoje lidského rodu od pravěku až k výstřelu z Aurory. Svým způsobem se již žilo v budoucnosti. Budování komunismu vytvářelo dojem, že každé pracovní úsilí přibližovalo budoucnost. Fotogenické otáčení kol v továrních halách působilo, jako kdyby doslova zrychlovalo proud dějin. Představa ideálního světa komunistické budoucnosti byla pro levicově orientovanou evropskou avantgardu první poloviny 20. století přirozená. Beztřídní společnost, která odstraní rozpory kapitalismu, nebyla jen ideálem, ale věcí, na kterou se bylo třeba připravit. Jako příklad může sloužit architektonická avantgarda sovětská nebo československá. Již ve dvacátých a třicátých letech se její představitelé teoreticky i prakticky zabývali projekty, které nebyly určeny lidem současnosti, ale reflektovaly komunistický způsob života se všemi jeho praktickými důsledky. Minimální byty a kolektivní domy měly zajistit nejen důstojné bydlení, ale odrážela se v nich i nová společenská struktura. Muži a ženy nebudou uzavírat trvalá partnerství, důraz bude kladen na kolektivní trávení volného času, jídlo a služby budou společné. Klasická rodina zmizí a děti budou vychovávány odděleně od rodičů. Místo aby krajinu zamořovaly individuální rodinné doby, v parkovém prostředí vzniknou racionální stroje na kolektivní bydlení. To, že podobné budovy skutečně vznikaly, znamená, že nástup nové doby byl očekáván v průběhu několika málo let, a pro její dobrovolné pionýry mohla nastat okamžitě. Když v komunistickém Československu v roce 1950 vyšlo klasické dílo utopické literatury 19. století Cesta do Ikarie Etienne Cabeta, bylo zcela v logice doby, že obálku zdobila kresba, na níž vidíme vizi corbusierovského města. Mezi jeho budovami rozeznáváme stylizovaný Heroický pokus o vytvoření podobného domu budoucnosti zprostředkovává Victor Buchli v knize An Archaelogy of Socialism, Berg, 1999. Kolektivní dům Narkomfin v Moskvě architekta Mojseje Ginzburga z let 1928–1930 je živým příkladem hledání hodnot pro budoucí komunistickou společnost, ale současně i názorné degradace těchto ideálů.

Ilustrace Františka Škody k románu Vladimíra Babuly Signály z vesmíru (1956)

20


Vertikalitu stalinských mrakodrapů v představách sovětských ilustrátorů ideálně doplňovaly letky nadzvukových letounů. Obrázky jsou z knihy Borise Ljapunova Boj o rychlost (1954).

kolektivní dům, který ve stejných letech v severočeském Litvínově budovali avantgardní architekti Evžen Linhart a Václav Hilský. Osud domu můžeme vnímat jako vhodnou metaforu utopičnosti podobných představ. Návrh pocházel z roku 1947. Dům se stavěl téměř deset let, od roku 1949 do roku 1958. Obsahoval byty a veškerou občanskou vybavenost pro 1400 obyvatel a původně se mělo jednat o první ze sedmi podobných objektů. Po dokončení litvínovského koldomu začalo být zřejmé, že jeho obyvatelé daleko více tíhnou k tradičnímu způsobu rodinného života než ke kolektivistickým experimentům, i když alespoň v počátcích dům fungoval jako společná jednotka. Zvláště po roce 1989 se odehrála rychlá degradace nejen vlastní stavby, ale i sociálních vazeb, jež v něm dříve existovaly. V samotném Sovětském svazu se s životními formami příliš neexperimentovalo. Po revoluční vlně dvacátých let radikálním snílkům odzvonilo. Stalinův režim svou energii vložil do budování totalitního systému, který měl k ideální sociální utopii daleko. Ze Sovětského svazu ale vytvořil supervelmoc, jejíž síla ještě vzrostla po vítězné světové válce. Vliv sovětského komunismu se šířil světem a zdálo se, že tato mocenská expanze není ničím jiným než historickou nutností, plodem evoluce směřující ke komunismu, který co nevidět přirozeně ovládne celou zeměkouli. V Československu, kde mělo levicové uvažování dlouhou tradici, došlo po roce 1948 nikoliv na ideály, ale na tvrdou realitu. Proběhlo zrušení stávajících vztahů, rozsahem nevídaná transformace individuálního vlast O litvínovském koldomu natočila v roce 2005 režisérka Andrea Prenghyová dokumentární film 11 pater ideálu.

21

nictví ve vlastnictví společenské, ale také násilná likvidace jedné třídy druhou a zavedení drastického totalitního režimu, který postihl značnou část obyvatel. Pokud po této praktické konfrontaci se stalinismem nebylo možné věřit oficiální ideologii, zůstával zde aspoň únik v podobě vědecko-fantastické literatury, která k ní mohla nabídnout poněkud přátelštější alternativu. Avantgardní architekt Karel Honzík patřil před válkou k levicovým kruhům. Architektura pro něj nebyla jen projektováním staveb, ale široce založeným uvažováním o lidském životě. Po roce 1945 se praktickou architekturou přestal zabývat, částečně možná i pod vlivem politických poměrů.10 V padesátých letech napsal dvě beletristické knihy, které se formou osobitých sci-fi románů vypořádávaly s představou budoucnosti. Román Znovuzřízení ráje kritizuje naivní představu o možnosti centrálně řízeného budování ideální společnosti. V knize Stopa ve vesmíru takovou ideální společnost pro jistotu umístil na vzdálenou planetu, obývanou potomky inteligentních veverek. Vypravěč knihy si uvědomuje, že k vyšším stadiím vyspělosti může společnost dospět jen pozvolným vývojem. Sluneční města K podobným závěrům však zdaleka nedošli všichni. Vědecko-fantastická tematika se v Československu i v celé východní Evropě dostala po druhé světové válce 10 Ještě v roce 1946 ale publikoval pozoruhodný manifest Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby, ve kterém společně s Bohuslavem Broukem vyzýval k uvážlivému nakládání s energií, kterou má lidský rod k dispozici, a k dobrovolnému omezení výroby nepotřebných předmětů.

Historie budoucnosti Veda Kong zhuštěně a jasně vyprávěla o základních meznících v historii lidstva. Zmínila se o existenci lidstva v epochách starověku, o izolovanosti velkých i malých národů, o ekonomickém a ideovém nepřátelství, které rozdělovalo jejich země; hovořila velmi stručně. Epochy se souhrnně nazývaly ÉRS čili éry Rozděleného Světa. Ale lidi v Éře Velikého Okruhu nezajímaly jen příhody o ničivých válkách, hrozných strádáních a zdánlivě velkých vládcích, jak o nich psaly starověké historické knihy z Antických věků, doby Temna či z období Kapitalismu. Mnohem důležitější byla protikladná historie rozvoje výrobních sil a formování idejí, umění, vědění i historie duchovního boje za opravdového člověka a lidstvo. Stejně důležité a nutné bylo vytváření nových představ o světě a společenských vztazích, o povinnosti, právech a štěstí člověka, z nichž na celé planetě vyrostl a rozkvetl mohutný strom komunistické společnosti. V poslední fázi ÉRS, v takzvané době Rozštěpu, lidé konečně pochopili, že všechno jejich utrpení pramení ze společenského systému, který se utvářel spontánně již od primitivních časů. Pochopili, že všechna síla budoucího lidstva je v práci, ve společném úsilí milionů lidí, kteří se osvobodili z útisku, ve vědě a v přestavbě života na vědeckých základech. Uvědomili si hlavní zákony společenského vývoje, dialekticky protichůdný běh historie a nutnost vychovat v lidech přísnou společenskou kázeň, která je tím důležitější, čím vyšší je počet obyvatel na planetě. Tak začala ÉSS, éra Světového Sjednocení, kterou tvořila období Svazu Zemí, Různých Jazyků, Boje za Energii a Společného jazyka. … Nastala nejvelkolepější éra v historii lidstva, éra Společné Práce. Tvořila ji období zjednodušených věcí, Přestavby, Prvního Blahobytu a období Kosmu. Ivan Jefremov, Mlhovina v Andromedě, 1960

Ilustrace vědecko-fantastických příběhů nemusely dodržovat přísně popisnou formu. Obrázek Karla Vacy z knihy Lidé, věci, dobrodružství (1964) reflektuje dobovou estetiku krotkého modernismu.

Na předcházející dvoustraně: linoryt Vojtěcha Němečka z časopisu Ohníček, 1963, č. 1 Úspěchy sovětské kosmonautiky sloužily jako propagandistický nástroj. Cesty do vesmíru se staly důkazem technické vyspělosti SSSR i metaforou přechodu lidstva do nové historické epochy.

do specifického postavení. S prosazením komunistických režimů získala budoucnost marxisticky „vědeckou“ podobu ráje, ve kterém budou vyřešeny všechny rozpory moderní civilizace. Komunistický se stalo synonymem pro pokrokový. Komunistická budoucnost, která měla neodvratně nastat, nenabízela mnoho možností konfliktních situací, nebo dokonce alternativních výkladů. Spisovatelé se museli uchylovat k líčení bezproblémové budoucnosti, nebo si vymýšlet možné psychologické potíže, které by takový stav světa mohl vyvolat u svých občanů. Problém, co vlastně bude umění v ideální společnosti řešit, si uvědomoval již Bellamy. Pohled do budoucího ráje popisuje i literární díla budoucnosti. Byla o to úžasnější, jelikož se spisovatelé museli obejít bez zápletek vyvolaných chudobou nebo sociální nespravedlností. Konkrétnější podobu budoucí literatury ale Bellamy nenabídl. V Sovětském svazu a přirozeně i v jeho satelitech se ve vědecké fantastice po roce 1945 objevil požadavek „nejzazší hranice“. Aby podobnou literaturu bylo možné stále považovat za socialistko-realistickou, ideologové požadovali, aby se zabývala pouze technickými problémy nejbližších let. Příběhy z budoucnosti se tedy nemohly odehrávat ve vzdálených staletích nebo dramaticky překračovat úroveň známých technologických vědomostí, musely pečlivě vycházet z dobových možností techniky. Sci-fi se stalo žánrem výrobního románu. Jako podporované žánry stalinské sci-fi vznikaly populárně propagandistické pohledy na bezprostřední budoucnost světa socialismu, nezadržitelně se přibližujícího ke komunismu. Tyto představy byly v podstatě krotké. Čtenář, který jejich prostřednictvím svět budoucnosti poznával, měl být ohromen technickým rozvojem a především skutečností, že lidé žijí v míru, dostatku a vzájemné spolupráci. Návštěvníci podobného světa

24

zjišťovali, že prakticky vše je v něm lepší než v minulosti. Sen byl splněn, aniž by však byla naznačena cesta, která vedla k jeho splnění, snad jen s výjimkou všeobecného a altruistického pracovního úsilí. Takové knihy většinou nechávaly stranou konkrétní sociální otázky. Země budoucnosti se zaplňovala obdělávanými poli, továrnami a elektrárnami, které snad produkovaly nejen proud, ale i energii optimismu nutnou pro jejich budování. Po dálnicích jezdila rychlá, ale přece jenom auta, vlaky přes svou rychlost zůstávaly stále na kolejích. Tovární stroje byly ovládány myslícími agregáty, jež však až příliš nápadně připomínaly soustruhy padesátých let. Města budoucnosti vypadala jako zhmotnělé sny stalinských architektů. Stará zástavba zmizela a nahradily ji symetrické pseudorenesanční mrakodrapy v duchu Lomonosovovy univerzity, pospojované parky, dálnicemi či startovacími rampami pro rakety. Cesta do utopie plnila propagandistickou úlohu. Vidíme zde názorně zneužití utopické myšlenky, vidíme, jak se za utopii prohlašuje systém totální kontroly nad jedincem. Stalinistická cesta do zítřka mění člověka v mravence zcela poslušného centrálních příkazů, jeho jediný směr je kupředu. Socialistické sci-fi otevírá i téma proměny modernismu v totalitarismus. Ideologická představa o komunistické budoucnosti se v padesátých letech a především v letech prvních vesmírných výzkumů logicky spojila s dobovým technologickým optimismem. Bylo přirozené spojit představu o beztřídní společnosti s rozvojem kosmonautiky, kterou sovětský režim od prvních úspěchů úspěšně využíval k propagandistickým účelům. Stejně jako se první lidé v beztížném stavu na oběžné dráze zdáli být prvním krokem k přesunu lidské rasy do vesmíru, bylo možno sovětskou realitu – se všemi „dočasnými“ chybami a problémy – prezentovat jako první kroky k novému společenskému


zřízení, který o sobě prohlašoval, že vyřeší všechny dosavadní rozpory. V roce 1961 na XXII. sjezdu komunistické strany sovětský vůdce Nikita Chruščov dokonce prohlásil, že v komunismu už bude žít současná generace lidí. Teorie nejzazší hranice byla opuštěna a spisovatelé se mohli pustit do popisů vzdálenější budoucnosti. Tématem socialistické sci-fi ale nemohlo být jen líčení bezkonfliktní budoucnosti. Jejím ústředním nepřítelem byla minulost, tedy kapitalismus a třídní společnost. Po celou dobu existence socialistické sci-fi ji z povzdálí pronásledoval přízrak rozděleného světa. Komunističtí kosmonauti se na vzdálených planetách mohli střetávat s méně rozvinutými civilizacemi, doposud neschopnými odstranit společenskou nerovnost a hledajícími cestu ke komunistickému kolektivismu. Oblíbeným motivem se také staly kapitalistické výsadky ze Země, které pak na cestovatele z budoucnosti mohly číhat v různých končinách vesmíru. Vztah socialismu a kapitalismu byl naznačen i v klasické sovětské filmové sci-fi Planeta bouří (1962, režie Pavel Klušancev). Cesty na Venuši se vedle výzkumníků ze světa socialismu účastní i vědec z kapitalistické země, doprovázený robotem. Kapitalistický vědec vyznává jiné hodnoty než zbytek posádky, a dokonce i robot, dostane-li se do situace, kdy je jeho systém přetížen, začne místo pomoci ostatním nesmyslně počítat rozpočty a zisky, místo aby se pustil do záchrany lidí. Podobný motiv lze najít v desítkách dalších literárních a filmových děl socialistické sci-fi. V Československu, kde byl kapitalismus nedávnou historickou skutečností a kde chybělo zanícení sovětských soudruhů, nebylo nutné kapitalistické poměry stěhovat na vzdálené světy. Zvlášť česká kinematografie šedesátých a sedmdesátých let se skutečností rozděleného světa běžně pracovala. Konflikt obou systémů pro ni byl, jak ukazují filmy Muž z prvního století (1961,

25

režie Oldřich Lipský) nebo Zítra vstanu a opařím se čajem (1977, režie Jindřich Polák), zdrojem mnoha bláznivých situací, v patetické sovětské sci-fi nemyslitelných. Bez budoucnosti Oficiální představa komunistické budoucnosti se v šedesátých letech stávala čím dál víc nejasnou, pro realisticky uvažující lidi i čím dál víc naivní a nepřijatelnou. Určitou alternativu představovala víra v podmíněnost budoucnosti vědeckým a technickým rozvojem. V této době vznikají, a to jak na Západě, tak na Východě, různé směry futurologie, akademické nauky o budoucnosti. Neutrální pojem vědeckotechnická revoluce nahradil propagandistické projevy o bezkonfliktním komunismu, navíc se zdál být součástí slovníků kapitalismu i socialismu. Futurologické vizionářství se propojilo s plánovanou ekonomikou, vznikají týmy, které se pokoušejí vytýčit co nejpromyšlenější cestu do zítřka. Utopie dokáže zobrazením ideálního stavu ukázat nedostatky současnosti, snad i nabídnout cestu, jak je překonat. Kritika panujícího stavu však nebyla v totalitních režimech na místě. Atmosféra studené války ale sama o sobě vytvářela apokalyptickou náladu. Již jen představa dokonalé budoucnosti získává hrůzný nádech, je příčinou katastrofy. Samotní spisovatelé či tvůrci filmů si od šedesátých let nemohli nalhávat, že se někdy dožijí komunismu. Po roce 1968 mohl mít iluze o budoucnosti málokdo. Kola dějin směřujících neochvějně ke komunismu se zastavila dávno před rokem 1989. Představa o budoucnosti – navzdory plánované ekonomice a z vesmíru zdravícím kosmonautům – v podstatě neexistovala. Československý televizní seriál Návštěvníci z roku 1983 už můžeme vnímat jako parodii na optimistickou vizi komunistické utopie z vědecko-fantastických filmů šedesátých let. Podle seriálu lidé v roce 2484 žijí ve všelidové demo-

Optimistický design zvláštního vydání Večerní Prahy vyjadřoval očekávání, které let prvního člověka do kosmu vzbuzoval. Rok 2000 se pro naše předky stal magickou hranicí, bránou do budoucnosti, za kterou se zbaví většiny svých problémů. Obálku časopisu 100+1 navrhl Milan Kopřiva. Miss Marsu na koláži Pavla Broma doprovázela vydání Marte Ultime, mystifikačního „časopisu v časopise“. Vyšel v roce 1965 ve 100+1 zahraničních zajímavostí a byl věnován budoucnosti. Utopie se však snadno může stát noční můrou. Vpravo: ilustrace Milana Kopřivy k českému vydání románu Mlhovina v Andromedě (1968) Ivana Jefremova

kracii spolu s dětmi a delfíny, do které však podstatně zasahuje popletený centrální mozek lidstva. Neexistují peníze, zbraně a zřejmě ani třídní rozdíly. Snad vzhledem k západoněmeckému koproducentovi seriálu však nejde budoucnost charakterizovat jako komunistickou. Je to společnost ideální, a díky této dokonalosti je současně i směšná. Je však korektní utopie padesátých a šedesátých let mechanicky spojovat s komunistickou ideologií? Nesouvisely daleko víc s obecnou modernizací společnosti a vědeckotechnickým rozvojem? Představa ideální společnosti, kterou bude možné někdy či někde naplnit, přece není vlastní jen komunismu, ale celému utopickému myšlení od Thomase Morea až po západní sci-fi dvacátého století. Utopie a představy vědecko-fantastické literatury o budoucnosti jsou současně představitelem „velkého příběhu“, patří k logice modernismu. S jeho postupnou korozí v druhé polovině 20. století mizí i potřeba komplexně formulovat lidskou budoucnost. Podobný úkol se nám zdá absurdní. Podíváme-li se na knihy z poloviny 20. století, předvídající stav světa na počátku 21. století, mohou nám připadat směšné nebo můžeme pocítit zklamání. Co se z těchto předpovědí pro rok 2000 naplnilo? Zdá se, že jen velmi málo. Člověk sice pronikl do vesmíru a přistál na Měsíci, svět se globalizoval, díky počítačům a internetu je úroveň komunikace na nesporně vyšší úrovni, v jistých státech světa se dařilo stabilně zvyšovat životní úroveň natolik, až lze mluvit o trvalém blahobytu.

26

Co se však dosáhnout nepovedlo, je posun lidského rodu v uvažování o něm samém. Nevznikl nový způsob organizace lidí, neobjevily se myšlenky, které by nám dávaly nový cíl a směřování. Na lhostejno jak vzdálenou budoucnost představenou v socialistické sci-fi se dnes paradoxně nedíváme jako na budoucnost, ale jako na minulost. Reflektuje minulé představy o tom, jak budeme žít, přičemž tyto představy se ani v nejmenším nenaplnily. Obraz socialistické budoucnosti se stal archeologickým materiálem, ze kterého poznáváme myšlení našich předků. Po roce 1989 žijeme ve světě, kde se naplnila noční můra socialistické sci-fi: zvítězil kapitalismus. Až na výjimky v našem světě neexistují alternativní vize ekonomické, technologické a společenské budoucnosti, jež by vyrůstaly z něčeho jiného než z kapitalismu. Naše budoucnost nezná varianty, mimo neideologických představ bezproblémového a nekonečně pokračujícího rozvoje. Z našich životů se vytratila vizionářská kvalita, dnešek již do prostoru budoucna neprojektuje to, co si přeje v současnosti. Představit si budoucnost jinak – to je schopnost, kterou dnešek už bohužel ztratil. Čeká nás demokratické, liberální a nudné bezčasí. I proto se na počátku tohoto století můžeme setkat s nostalgií po utopiích. V našem případě – v případě země, která prošla komunistickým experimentem – ji však už nebude možné znovuoživit.


historie utopické budoucnosti

Recommend Documents