Historie Minojská kultura 3000 př. n l. Dle dostupných pramenů musíme za nejstarší civilizací, která uměla řešit problematiku záchodů dojít až k Egejskému moři. Civilizace, dnes zvaná jako minojská, si uměla před 3 tis. lety př. n. l. s tímto problémem poradit. Palácový soubor měl kromě spousty místností i koupelny s teplovzdušným vytápěním, přepychové vany a vedle nich odvodňované klozety. Díky dostatku vody ve studních byly v podlahách odtoky, které končily mimo obytné místnosti.
Indie 2400 př. n l. Za další civilizací se vydáme do Indie kolem 2400 př.n.l., kde v údolí Indu v troskách města Mohendžo-daro je skryto něco tak nevídaného, jako jsou splachovací záchody. Všechna města byla stavěna na základě stejných prvků. Rovné třídy byly až 10 metrů široké, zdi jedno či dvoupatrových domů neměly do ulic okna. Dvory, ve kterých se soustřeďoval život, byly dlážděné z cihel. V patrech se nacházely koupelny a záchody, odpad vedl do ústředních kanálů na hlavní ulici. Kanály byly hluboké asi 0,5 metru, kryty cihelnými deskami nebo konzolovitou klenbou (kulatou neznali, tu vynalezli až Babyloňané). Uprostřed kanálu byl navíc vyhlouben odvodní žlábek. Předpokládá se, že v jejich době byly hlavními budovami záchody a lázně. Bohužel, civilizace Ariů, která obsadila jejich území asi 1500 až 800 př.n.l. většinu kanálů zničila, protože jim jako pastevcům překážely. V jejich písni se zpívá: „Osvobodil řeky, prorazil útroby řekám“.
Egypt Zastavíme se dále v Egyptě. Bohužel musíme přiznat, že máme více informací o architektuře a faraonech, než o běžném životě obyčejných lidí. Faraon a jeho rodina žili v paláci, kde byly u ložnic i šatny a lázně. Záchody měly bezesparou podlahu (zcela jistě z důvodu hygienického), místnosti byly větrány uzkými okénky pod římsou, aby byly chráněny před sluncem. Jádrem záchodu byly dvě kamenné desky, které tvořily sedadlo v podobě klíčové dírky. Mezi nimi byla umístěna nádoba naplněná pískem. Něco podobného dáváme dnes my kočičkám. V noci se v ložnicích používaly přenosné dřevěné stolice – sedací
1
nábytek ve tvaru truhly či křesla s kruhovým výřezem v sedáku a pod ním umístěnou nádobou na tělesný odpad dal název této potřebě – stolice. V obou případech to byly takzvané suché záchody. V Egyptě byla voda pro většinu obyvatel vzácná. Nádoby se po potřebě vysypaly a o likvidaci se postaral horký vzduch a vítr. Faraoni měli tyto nádoby i ve svých hrobkách.
Řecko Ve starém Řecku byla ve středu dvorců malá cisterna na dešťovou vodu, studna a hromada hnoje, u které byl ustájen dobytek, koně, mezci a drůbež. U hnojiště bývala stavbička sloužící k vyprázdnění lidí. Chudými i bohatými byla v noci běžně užívána nádoba nazývaná amida, která byla v místnostech. Vyspělá antická města měla i samostatné záchody, místnosti nazývané alfedrony, ve kterých byly umístěny tyto přenosné nádoby. Jejich obsah se vyhazoval na hnojiště.
Etruskové – předchůdci Římanů Říši plně kanalizovanou měli Etruskové. Použitím materiálů rozlišili potrubí na tufové kanalizační a terakotové vodovodní. Kanalizační síť, do které byla svedena odpadní i dešťová voda končila v Tibeře. Eturii se také říkalo Tuscania, z čehož se vyvinulo dnešní Toskánsko.
Řím Římané pak navázali na jejich prostorný kanál Cloaca maxima, ve své podstatě vlastně tunel, kterým projel naložený žebřiňák. Není ale pravda, že každý dům by měl své mramorové WC. To bylo jen v nejbohatší čtvrti města na hlavní třídě. Svislé kanalizační potrubí ještě vynalezeno nebylo, tento objev náleží až novověku. Proto museli všichni sestupovat do přízemí na nejbližší veřejný záchod a pro vodu do kašny. Aby lidé nemuseli v noci chodit daleko, opět se využívaly noční vázy (odtud slovo nočník), které se ráno vylévaly do domácí žumpy nebo z oken. V nejbohatších domech se stavěly záchody, stejně tak jako lázně, v blízkosti kuchyně, aby byla po ruce teplá voda. Místo toaletního papíru se užívala nádoba s octovou vodou a houbou na tyči. V Římě se koupelně a záchodu říkalo lavatrina, odtud vznikl nám dobře známý název latrína. V téže době se odpad začal i využívat. Shromažďoval se v kádi na dvoře, nazývané dolium. Tuhé odpady se po vyhnití používaly jako hnojivo. Moč se nechala 10 dnů odstát, pak se smíchala se sírou, křídou a někdy i popelem. V takto vytvořené směsi se pralo prádlo. Mýdlo v té době ještě známo nebylo. Římská říše, která zde byla zhruba 1200 let (od Romula a Rema 753 př.nl.l., přes rozpad na Východořímskou a Západořímskou říši 330 n.l., až do definitivního rozpadu 476 n.l.) , si
2
samozřejmě nemohla zachovat stejnou úroveň opatření zabezpečujících čistotu a hygienu po celou dobu jejího trvání. To, co bylo zprvu doménou Římanů, jako divadla, lázně a veřejné záchodky, se postupem času zanedbávalo. Zpočátku bohatý Řím pod heslem „chléb a hry“ umožňoval lidem návštěvu všech těchto zařízení zdarma, dokonce platil kolem 400 obecních zaměstnanců, kteří se starali o kanalizaci. Jak Řím chudl, zaměstnanci zmizeli a záchodky pustly. Císař Verpasianus byl první v historii, kdo zavedl poplatek za užívání veřejných záchodů. Byl to ale takový vydřiduch, že tento zákon rozšířil i na osly kálející na ulici. Jiný vládce - Hadrián si na svém letním sídle nechal vybudovat záchod s osmi sedadly v půlkruhu, každé mělo svůj odpad do kanálu. Zde trávil s návštěvami příjemné podvečery. Latrína pro více osob byla v té době obvyklá. Ve vojenských táborech se stavěly záchody i pro dvacet osob. Vojáci usedali na dlouhé dřevěné lavice, umístěné nad hlubokou stoku. Splachování zajišťoval vodojem, nebo kamenná cisterna s dešťovou vodou. Po pádu Římské říše byly záchodky z bezpečnostních důvodů zasypány. Jejich zbytky byly objeveny až koncem 18. století.
Středověk Nástupem středověku se hygiena přestala významně řešit. Na záchody se na několik staletí zapomnělo, lidé se přiblížili svému hospodářskému zvířectvu. Začali chodit do přírody, do chléva, nebo na dvůr ke hnojišti. Dvorce na vyšší úrovni měly u hnojiště vystavěný malý dřevěný domeček. V noci se chodilo do nočníků zastrčených pod postelí, které se ráno vylévaly na hnojiště. Nočníky se vyráběly z kameniny a hrnčiny, pro panstvo i krásně prolamované a zdobené, mohly být i kovové, mosazné, pozlacené, s využitím jakékoliv dekorační techniky, v té době již známé.
3
Hrady a tvrze na tom byly lépe. Pro panstvo byly budovány kamenné záchody nazývané prevéty, které byly předsazeny v arkýři na krakorcích na obvodové zdi domu. Odpad padal do hradního příkopu. Věta „Dále, od hradu dále“ vznikla právě z obavy pádu něčeho na hlavu a pro zápach v této zóně. Velikou nevýhodou bylo to, že na sedícího zespod foukalo, takže si asi raději moc dlouho neposeděl. Název pro prevét vznikl z latinského privateum, označující privátní záležitost. Časem si toto slovo lidé upravili na prevít, ze kterého pro změnu vznikla nadávka. Do odpadní jámy či příkopu se házelo vše, co už nebylo potřeba. Dnes jsou právě tato místa archeologicky nejcennější. Často se v nich nalezne spousta zajímavých předmětů a podle vrstvy, ve které jsou objeveny, je lze i dobře datovat. Nárůst obyvatelstva a zanedbání hygieny ve sředověku znamená pro lidstvo začátek nerovných bojů s epidemiemi moru, cholery a fyfu. Umíralo se i na úplavici. Až po několika staletích, návratem k důkladné očistě těla a uvážlivému nakládání s odpady se podařilo je vymýtit. Co ale platí dnes v Evropě, zdaleka neplatí v celém světě.
Renesance V renesanci zůstalo mezi obyčejným lidem většinou vše při starém. Lidé stále chodili do dřevěných domečků vedle hnojišť a hospodářských budov, žumpa se dělala zřídka. V oblibě byly hlavně přenosné a cestovní truhlové stolice, záchodová křesla a nočníky. Měšťané vylévali obsah nádob z oken na ulici, kterou spláchnul až déšť. V některých městech byli lidé povinni nosit exkrementy do sudů či jímek na ně určených. Kamenné suché záchody se už stavěly i v měšťanských domech, do pater nad sebe, každý měl vyzděný svůj kamenný svod končící ve společné prosakovací jímce. Vznikaly i veřejné záchody, nejčastěji stavěné jeden vedle druhého na městských hradbách tak, aby obyvatelstvo konalo potřebu za hradbu ven z města. Ulice byly ale stále čím dál víc zaneřáděné rozličným odpadem. Lidé ho vynášeli na ulici před dům, nebo na odvod nečistot a dešťové vody ze dvora používali dřevěné potrubí končící na ulici. Podél domů se hloubily srouhy a dělala dřevěná koryta, kterými při dešti nečistoty odtékaly samospádem až do řeky, která je odnesla. Ženy nosily boty na vysoké podrážce, aby byly alespoň o kousek výš a nebrodily se v tom marastu. Inspirací jim byly boty antických herců, které byly používány pro zvýšení postavy.
Tak jako Kryštof Kolumbus vstoupil na kontinent Severní Ameriky, Fernando Kortéz objevil roku 1519 Jižní Ameriku s kulturou Aztéků. Španělského krále a římského císaře Karla V. informoval o existenci záchodů splachovaných vodou a neustále mytých. Další výpravy do oblasti kmene Inků (území Ekvádoru, Peru, Čile a Bolívie) to potvrdily. Pro
4
množství zlata byla spousta předmětů včetně přenosných stolic, záchodů, ale i potrubí v domě vládce Inky vyrobena z tohoto materiálu. Na peruánské Machu Picchu – bájné pevnosti Inků jsou dodnes zachovány kamenné strouhy, ve kterých dříve proudila rozvedená voda pro 200 domů a 300 terasových políček. Zlato zmizelo, jen v troskách domu posvátného Inky je zbytek záchodu – díra v podlaze.
Nesmíme zapomenout, že je renesance také dobou objevů. Důležitým mezníkem ve vývoji záchodů se stává rok 1596, kdy navrhuje a sestavuje sir John Harrington královně Alžbětě první water-closet. Byl sestrojen z nádržky na vodu, vypouštěcí trubky, prkenného sedátka, trubky z nádržky, odpadu a výtoku do žumpy. Voda se dovnitř vpouštěla ventilem a tryskala tak důmyslně, aby omyla celou plochu. Roku 1617 ho však už v jejím domě nedaleko anglického Bathu nenalezneme. Na svých cestách Alžběta používala truhlovou cestovní stolici ve tvaru lodního kufru. Tento typ předmětu byl beze sporu používán od počátku cestování nejvyšších vrstev pravděpodobně od starého Říma.
Manýrismus Rudolf II. s odpady také nic neudělal. Tento mecenáš umělců, vědců a alchymistů měl sice snahu vyrobit z exkrementů zlato, možná se tak chtěl zbavit problému s hromadami v pražských ulicích, ale bohužel, pokusy ho k výsledku nedovedly. Jaká škoda, mohli jsme se dnes všichni do jednoho topit ve svém vlastním zlatu. Jedinou radost z toho mohli mít jen konšelé Slavata a Martinic, kteří díky měkkému dopadu přežili roku 1618 defenestraci. Stejné problémy měla všechna města. O úrovni jejich obyvatel svědčí i text ze společenského rádce z roku 1629: „ Utíraje nos, netrub jako na trumpetu, nosu prsty nevrtej, před jinými blechy nebij, z okna na ulici neplij“. Suché záchody se staví v domech, hostincích, školách, úřadech, dělají se pod nimi jímky. V měšťanských domech jsou umisťovány vedle ložnic, nebo do schodišť, kde je každý najde. Ve školách naopak do nejzazší místnosti nazývané „zadní pokoj“, což bylo mnohem hygieničtější. Vzduch v domech to tak či tak poznamenalo. Lepší bylo stále stavět domečky mimo hlavní budovy, v domech používat stolice a nočníky.
Baroko
5
V Praze se přikazuje odstranit dřevěné potrubí z dvorů ústících do ulic. Vzniká nová živnost, kterou do té doby vykonávali jen vězni a rasové – čističi struh v městských prostorách. Církev staví a přestavuje spoustu kostelů, konventů, opatských rezidencí a far. Z této doby máme již zachováno mnoho přístaveb, ve kterých jsou umístěny záchody. Opět suché, i v několika patrech nad sebou, záchody jsou většinou dřevěné s dřevěným poklopem bránícím zápachu. Nadále jsou používány stolice. Například francouzský král Ludvík XIV. nikdy na záchod nechodil a používal jen svou stolici, stejně tak jeho syn a vnuk. Ludvík XV. na stolici udílel i audience. Ludvík XVI. zase nechal vybudovat své nastávající Marii Antoinettě pro chvíle před korunovací v Remešské katedrále budoir se splachovacím záchodem. Král sám si držel dva služebné, výhradně šlechtice, kteří směli každé ráno vynést jeho stolici se stolicí. Ve Versailles nebyly žádné záchody a žumpy, proto zde bylo stále voňavo. Naopak Paříž byla na tom stejně jako Praha. V Praze roku 1556 získali jezuité budovu bývalého dominikánského konventu Klementinum, přestavili ho a vybudovali první kanalizaci - klenutou stoku, která ústila do nedaleké Vltavy. Proplachována byla z kašny v nádvoří. Pražští čističi stále uklízeli odpady, které lidé vyhazovali na ulice před domy. Pokud měly domy žumpu, vyvážela se v noci.
Klasicismus Skutečné WC s protizápachovým uzávěrem – sifonem a řetízkem na splachování, vynalezl londýnský hodinář Alexander Cumming roku 1775. V londýnském muzeu je zachován jeho výrobek z roku 1790. Zařízení bylo velice luxusní, proto i měšťanstvo dále používalo záchodové stolice a nočníky, které se pomalu šířily i do nižších vrstev. Královna Viktorie I. byla vynálezem tak nadšena, že si ho hned po usednutí na trůn roku 1837 nechala instalovat i do svého salonního vlaku. Roku 1791 začaly práce na pražské kanalizační soustavě, kterou navrhl profesor budoucí České techniky Antonín Herget a výstavbu dokončil nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Hlavní prostor, kde se kanalizační větve stýkaly je pod Staroměstským náměstím. Radní byli na stavbu tak pyšní, že všechny návštěvy vodili do této stoky. Dnes se dá do těchto míst vstoupit na exkursi s Pražskou informační službou. Kde byla kanalizace, zmizely žumpy a přestaly jezdit vozy s bečkami. Potrubí ústila přímo do Vltavy na 35 místech, čistička ještě vynalezena nebyla, takže možnosti nákazy z vody moc neubylo. Tam, kde kanalizace nebyla, jezdily každý večer sběrné vozy a zvonem upozorňovaly, aby do nich lidé přišli vylít obsahy nádob ten den naplněných.
6
V parcích a zahradách se stavěly soliterní klasicistně-romantické stavbičky záchodů, aby panstvo nemuselo spěchat za úlevou do vzdálených domů. Ideální bylo, když odpad skončil v potůčku, nad kterým byl domeček postaven. Ve Vídni ještě roku 1800 veřejné záchodky neexistovaly. Toho se chopili místní podnikavci. Na centrální místa v ulicích stavěli dřevěné kádě s kruhovým otvorem přikrytým poklopem. Na sobě měli velký plášť a za dva krejcary jím přikryli zájemce, aby v intimitě vykonal potřebu. Suché záchody se stavěly stále v přízemích při obytných domech, nebo na dvoře nad žumpou. V jednom přístavku jich mohlo být i více vedle sebe. Každý měl svůj poklop, ale různý průměr kruhového otvoru podle toho, kdo měl usednout. Největší pro muže, menší pro ženu, nejmenší pro dítě. Na tržištích byly také vícečetné záchodky a obvykle na ně lidé usedali současně. Například v Anglii na tržišti blízko Belfastu byl v provozu ještě v roce 1937.
Biedermaier a celé 19. století Po skončení napoleonských válek roku 1815 nastaly v celé Evropě veliké změny. Zlom feudální společnosti znamenal pro měšťanstvo přiblížení se ke šlechtě. Vytvářel se nový styl interiérů a rostly nároky na hygienu. Vznikaly nové typy nábytku, jako dámské a pánské toaletky, holící a mycí stolky, plivátka. Přenosné klozety se masově rozšířily, zabudovávaly se do truhel, židlí, křesel, nočníky se schovávaly do rozličných skříněk. A hurá – právě se objevil v prodeji i první „WC paper“. Tenké hedvábné papírky byly složeny jako knížka, probité hřebíkem a mohly se i zavěsit na stěnu. Co že se používalo do té doby? Speciální mech a jemné textilie. Je nám jasné, pro jakou vrstvu byl který materiál. Na Pražském hradě se používaly například sedačky s odklápěcím víkem na elegantně čtyřech prohnutých nožkách, uvnitř s vyjímatelnou porcelánovou nádobou a prostorem na hygienické nezbytnosti. Sedák byl očalouněn kůží, stejně tak jako protizápachový poklop utěsňující kruhový výřez. Dnes jsou vystavovány dva exponáty, ale ani tyto nemají původní keramiku. Je trochu zarážející, že kurátor výstavy dovolí do jednoho vložit plechovou žardinieru na květiny a do druhého keramický květináč. Roku 1815 byl ve Vídni otevřen palác Apollosal, předchůdce pražského Obecního domu. Palác pro několik tisíc lidí měl jen 13 záchodů. V rozličných místech ohraničených plentami a paravány byla stálá služba se spoustou nočníků, které chodila vylévat do žumpy. Ale 7
například dům ruského velvyslance ve Vídni již měl záchod s tekoucí vodou doplňovanou do nádržky a dokonce i příruční knihovnu. Ve Vídni se první záchodek objevil až roku 1850. Byl pojízdný a sloužil trhovcům. Po skončení trhu se odvezl a vyčistil, aby se ráno mohl zase přivézt. Císař Franišek Josef I. také neměl rád novinky a raději používal stolici. K vybudování splachovacího záchodu ho přesvědčil až jeho komorník. Rozvoj továren v období průmyslové revoluce přivádí do měst spoustu lidí za prací. Pro ně se staví nájemní domy, kde jsou již kladeny nároky na hygienu. Záchody se staví pro každé patro na koncích otevřených pavlačí, aby nebyly tak cítit. Záchody se dělají ve vlacích, na lodích, v různých veřejných prostorách. Roku 1870 Thomas William Twyford vytvořil první bezuzávěrovou jednodílnou záchodovou mísu z porcelánu. Prvním výrobcem a designérem tohoto zařízení byl Mr. George Jannigs. Jeho mísy měly překrásné tvary a dekory.
20. století Na přelomu století se stále záchodové mísy inovovaly. Mezi léty 1900 a 1932 bylo podáno zhruba 350 patentových návrhů. Jen dva vynálezci uspěli, pánové Charles Neff a Robert Frame, jejichž výrobek se stal později normou. Lidé ale nezanevřeli ani na záchodové židle, stolice a nočníky. Většinou z důvodu finanční nedostupnosti pořízení WC a zavedení vodovodu do domu.
21. století Dnes nás kadibudky pobaví, ale když nic jiného není na obzoru, také usedneme. Jako třeba na tu, která se nabízí turistům v Africké Keni. Klozetová křesla se v současné době uplatňují v nemocnicích, kde by pacienti na vzdálenější toaletu nedošli. Pro malé děti je nočník každodenní potřebou. Všechny tyto předměty, samozřejmě v modernější podobě, mají stále svůj význam a jsou součástí našeho běžného života. Čisté místnůstky s pohodlnými záchody jsou lidem k dispozici vlastně posledních sto let. Je až s podivem, kolik chytrých hlav se přiznává, že se jim v tomto prostoru nejlépe přemýšlí a tvoří. Najdeme je mezi vědci, spisovateli, hudebníky… Možná právě tohle prostředí má vliv na to, že jde svět tak rychle dopředu. Ale to už je téma pro studii antropologa a ne starožitníka a sběratele.
8
Vraťme se tedy k naší soukromé sbírce „Předmětů pro nutnou chvilku“.
Sbírka nočníků a klozetového sedacího nábytku 1. empírová noční váza vyrobená pro Napoleona Buonaparte kolem roku 1815
Kamenina je v barvě cukrové třtiny, ve tvaru klasické antické vázy se dvěma držadly připevněnými k elegantně se rozšiřujícímu okraji s napodobeninami nýtů, zdobená podél okraje malovaným věncem z lístků pomerančovníku, na povrchu zdobena oranžovým a červeným proužkem, 33 cm široká. Místem původu je manufaktura Tew Park v Oxfordshire. V roce 1815, kdy Napoleon Bonaparte odešel do exilu na Sv. Helenu, princ regent objednal u George Bullocka (1738 – 1818, jeden z nejvýznamnějších předchůdců hnutí Arts & Crafts) výrobu několika kusů nábytku a dalších movitých věcí pro bývalého císaře. Tehdejší zprávy zmiňují např. stolní výbavu „…… která byla poskytnuta panem Bullockem z nejvýznamnější manufaktury v království a sestávala se z nejkrásnějších, avšak nikoliv nejextravagantnějších ukázek naší odborné zdatnosti v různých oblastech mechaniky a umění.“ Koupelnová souprava, jejíž součástí byl tento předmět, byla navržena George Bullockem v rámci celé této zakázky. Avšak než byl nábytek a ostatní předměty odeslány Napoleonovi, byly vzneseny námitky proti výzdobě koupelnové sady. Dle poznámky, která se nachází v archivu v Tew, design na okraji nádob příliš připomínal vítězné vavříny a byl proto považován pro bývalého císaře za nevhodný. Bullock byl tedy nucen najít pro odmítnutou koupelnovou soupravu nového
9
odběratele. Když v roce 1817 předával nábytek do Tew Park, fakturoval p. M. R. Boultonovi také „lemovanou koupelnovou soupravu „ po třech quineích za kus“. Matthew Robinson Boulton byl synem průmyslníka Matthewa Boultona ze Soho. V Tew Park zůstalo několik kusů z této koupelnové soupravy a byly součástí dražby aukční síně Christie΄s ve dnech 27. – 29. 5. 1987, položky 690 – 697. Některé z nich byly presentovány na výstavě „ George Bullock: umělecký truhlář“, pořádané společností H.Blairman & synové s. r. o. roku 1988, kat. číslo 30. Souprava je rovněž zmiňována ve svazku 5 knihy “George Bullock – keramika“ od Alison Kelly, r. v. 1988, str. 11 – 13. Nočník také pocházel z Tew Park. Sestra posledního prodejce, který ho dal roku 2005 do dražby londýnské aukční síně Bonhams, žila a pracovala pro Tew Estate jako sekretářka a její rodina často navštěvovala Tew Park během 50. a 60. let minulého století. Prodejce pro ni pořádal zásnubní hostinu a tento nočník byl kuriózním dárkem od jejího nadřízeného Eustace Robba. Dne 5. 7. 2005 jsme v Bonhams nočník vydražili jako položku číslo 384. 2. Sedačka s odklápěcím víkem 1820 - 1830
Biedermaierovský typ přenosného klosetu má borovicový korpus pokryt ořechovou dýhou, prohnuté nožky jsou z dubového dřeva. Pod odklápěcím víkem chybí sedátko, keramika je původní, bez krycího víka. Korpus byl z vnější strany přečalouněn kolem roku 1910, kdy se začala používat první umělá kůže – koženka, která vypadala spíš jako voskovaný papír. Ozdobné porcelánové hřeby je možno datovat zhruba ze stejné doby jako koženku. Z historie je nám známo, kdy se porcelán rozšířil od předmětů luxusního stolování až k průmyslové výrobě, například elektropojistek. Víko je dýhováno jen z vnější strany, proto je mírně prohnuté.
10
Na stejném typu klosetů užívaných na Pražském hradě jsou dochovány původní textilie, které pravděpodobně korespondovaly s dekoracemi a čalounem v místnostech, v kterých byly používány.
3. Truhlová cestovní stolice s intarzií 1850 - 1870
Biedermaierovská truhla opatřena silnou dýhou, na páskovou druhoklasicistní vytvořenou za použití dýh – hnědý. Korpus celé truhly je borovice), na víku je dýha z ořechovou. Truhla dnes nemá sedátko s kruhovým výřezem
na soustružených kulovitých nohách je odklápěcím víku a stěnách dekorována jemnou kostičkovou intarzií, javoru - světlý, ebenu – černý a ořechu z měkkého dřeva (smrk nebo javoru, tělo truhly je opatřeno dýhou původní keramickou nádobu, ani a poklopem. Pravděpodobně byla 11
užívána jako drobný truhlový ukládací nábytek.
4. Truhlová cestovní stolice 1850 – 1870
Truhlová stolice, tentokrát bez intarzie, ale s kompletním původním toaletním vybavením. Na spodních snímcích můžeme sledovat, jak důmyslně byl tento typ řešen. 1. po odklopení víka vidíme kryt nádoby, prkénko s kruhovým otvorem a prostor na toaletní papír 2. pro vynešení použité nádoby se ze stolice vyjme malá dřevěná bednička pomocí kovových oušek připevněných k sedátku, které zároveň tvoří její vrchní kryt 3. pro vyčištění keramiky se bednička otevře a hrnec se vyndá za dvě boční ucha
12
5. Klozetové křeslo 1840 – 1850
13
Truhlářsky zpracovaný kus je vyroben z borovicového dřeva, včetně typicky tvarované područky tohoto období. Pod vyklápěcím sedákem je umístěn bíle smaltovaný kýbl, který je kryt novodobým sedákem s kruhovým výřezem.
6. Toaletní křeslo vysoké kolem roku 1850
Na tomto borovicovém záchodovém křesle je zajímavá jeho výška. Zřejmě bylo vyrobeno tuhlárnou na zakázku pro člověka nadměrně vysokého, protože kdyby mělo sloužit seniorovi
14
těžko se ohýbajícímu, sedák by byl konstruován vyklápěcí a ne výsuvný s nutností odložit jej mimo křeslo. Nádoba se vkládala do křesla odklápěcím víkem v čele židle.
7. Lidové klozetové křeslo 1850 Nejstarší lidová tvořivost v naší sbírce. Staré křeslo vyrobené kolem roku 1850 bylo předěláno za záchod. Původní područky byly vyměněny za prvky, které pocházejí z jiného interierového kusu nábytku. Jedná se o ořechem dýhované sloupky, které dříve dekorovaly skříň, komodu, nebo byly samostatnou konzolí nesoucí textilii. Lidovost je patrna i na nesouměrném vykroužení otvoru pro toaletní nádobu. Výřez je umístěn 11 cm od pravého a 17 cm od levého okraje sedáku. Nádoba , která měla být umístěna pod sedákem, nám není známa. Ze všech čtyř stran je židle opatřena výztuhou sedáku tvořící neodnímatelný lub. Nádoba na stolici musela být široká a mělká, nebo se vkládala zvrchu jako tento dřevěný džber.
15
8. Taburetové stolice 1850 -1900 Tuhlářská výroba se rozvíjí, začíná výroba malých sérií. Některé prvky, jako jsou čalouny a různě soustružené nožky, se obměňují. To je příklad taburetové stolice na soustružených nohách z 2. pol. 19. století. Důmyslné řešení překlápění víka i sedáku umožňovalo snadné vyjmutí nádoby, kterou utěsňoval kruhový poklop utažený mosaznou kličkou. Pro zvýšení hygieny měly luxusnější kusy kovové prvky (panty a kličku) poniklované.
16
Tyto stolice jsou v naší sbírce zastoupeny 3 exponáty. 1. Taburet červený - má soustružené bukové nohy, javorový sedák, dubové víko, poniklované panty a kličku. Původní červený samet na víku a záclonka kryjící keramiku musela být pro celkovou zpuchřelost vláken vyměněna. Typ řasení záclonky po celém obvodu sedačky byl zachován.
2.
Taburet modrý – do sbírky získán bez čalounu a keramické nádoby, pouze s víkem s mosaznou kličkou. Podle dochovaných stop po hřebech je sedák čalouněn částečně, aby vyniklo bukové dřevo po jeho obvodu. Záclonka je řasena jen v místech, kde překrývá nohy. Použita byla modrá textilie Alkantara, obvod čalounění sedáku a záclonky je doplněn ozdobnými patinovanými mosaznými hřeby.
17
3. Taburet koženkový – víko a sedák jsou z mořené olše, nohy bukové. Renesančně
historizující vzhled navozuje hnědá koženka ozdobená niklovanými hřeby ve tvaru kytiček. Záclonka je řasena jen v místech překrývajících soustružené nohy, po obvodu spodní části vykrajována do obloučků. Tento taburet byl zakoupen kompletní, včetně keramické nádoby a těsnícího víka s kličkou. Můžeme se jen domnívat, zda byl vyroben na začátku 20. století,
18
nebo v tomto období pouze přečalouněn do tehdejšího nového materiálu – koženky. Tento kousek byl zakoupen v Ostravě po místním uhlobaronovi.
9. Stolička na kolečkách Ukázkou lidové tvořivosti je tato borovicová stolička, vyrobená kolem roku 1880. Čtvercová deska sedáku má po obvodu kruhového výřezu původní precizně provedený čaloun z červeného plátna, nohy jsou čepovány přímo do sedáku. Použitý typ keramických koleček s kuželovitou mosaznou objímkou se vyráběl zhruba od roku 1780. Kolečka byla zřejmě použita z jiného kusu nábytku. Dle výšky stoličky soudíme, že se pod ni jako nádoba na exkrementy vkládalo vědro.
10. Dětské křesílko
Další typ lidové tvořivosti. Obtížně datovatelný, mohl být vyroben mezi lety 1880 – 1950. Křesílko je vyrobeno z kombinace dřeva smrku a borovice, zezadu se vkládal jakýkoliv nočník.
11. Thonetové klozetové křeslo
19
1900 - 1910
U tohoto secesního křesla bylo využito ohýbaných prvků z bukového dřeva, které tvoří zároveň konstrukci i dekor. Na odnímatelném sedáku z překližky je vylisován květinový vzor. Plechový nočník je zasunut zezadu do kolejnic šuplíkovým způsobem. Dnešní nádoba z pozinkovaného plechu nahrazuje původní smaltovanou.
12. Thonetové klozetové křeslo
20
1900 – 1910
Jiný typ křesla ze stejného období má opěrák i odnímatelný sedák vyroben z lisované překližky s vtlačeným květinovým dekorem. Zde se původní smaltovaný kbelík s poklicí vyjímá z křesla vrchem, po sejmutí dřevěného obvodového kroužku, který vymezuje prostor mezi kruhovým výřezem sedáku a nádobou.
13. WC keramika
21
kolem roku 1910
Porcelánová klozetová mísa značky VINETA pochází pravděpodobně z Vídně. Je bohatě modelérsky tvarovaná, podglazurní modrá malba podtrhuje rozbujelost tvaru na vnější straně mísy, ze které vystupují květiny, mušle, čabraka, maskaróny i akantové rozviliny. Vnitřní strana mísy je po celém povrchu plošně zdobena dekory květin. Na patě keramiky jsou po obvodu čtyři díry na šrouby pro připevnění k podlaze.
14. Klozetové křeslo Thonet nebo Fischer
22
1920 – 1930
Předmět z období 1. republiky patří do skupiny ohýbaného nábytku. Stejně jako u dvou předchozích exponátů má touto technologií vytvořený i obvod snímatelného sedáku, těsnící kroužek mezi kruhovým otvorem v sedáku a nádobou i celou kostru. Opěrák a sedák jsou z pětivrstvé překližky.
15. Klozetové křeslo s lýkovým výpletem
23
Jediný exponát se zachovaným papírovým štítkem opatřený textem v německém jazyce. Výroba: Dresden – Brauen 165, Datum: 2. 4. 1941. Kostra křesla je buková, výplet opěráku a odnímatelného sedáku z lýkových provázků, které vytvářejí vzhled překládaných popruhů. Smaltovaný kbelík je původní.
16. Skřínkový klozet s víkem
24
kolem roku 1940
Lidový výrobek z období 2. světové války nebo těsně po ní. Kombinace materiálů bukové překližky a borovice, velice hezké panty byly použity ze staré biedermaierovské skříně. Truhla má odklápěcí víko, nádoba se vkládá dvířky zepředu.
17. Čínská přenosná skříňka
25
Tato čínská skříňka sloužila na ukládání nočníku a jeho vynesení po použití. Je opatřena červeným nátěrem, zlacená řezba na čelní straně zpodobňuje dvě lidské figury otáčející hlavy směrem ke keři. Tuto kuriozitu časově zařazenu nemáme.
Další a ještě obsáhlejší část sbírky tvoří nočníky. Lze je členit podle materiálu na porcelánové, keramické, z hrnčiny, kameniny, skleněné, kovové, smaltované, plastové … podle druhu opracování například na točené na kruhu, vytvořené ve formě, ručně foukané, strojové, lisované… časově je můžeme zařadit podle typu dekoru a tvarosloví.
26
Zda byl nočník vyroben pro dítě nebo dospěleho nám prozradí jeho velikost. Různé tvary zase prozradí, k jakému účelu sloužily. 1. dámský nočník – používaný ve stoje a vkládaný mezi stehna
2. nočník pro chlapečka – aby se mu do něj všechno pohodlně vešlo
27
3. Skleněný nočník pro křehkou dámu – sklárny Harrachov kolem roku 1880
Napsáno už bylo dost. Na této straně už jen potěšme oko, jak pěkné mohly být „Předměty pro nutnou chvilku“...
28
