HISTORIE KLÍČŮ OD KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ. PhDr. Petr Valenta

HISTORIE KLÍČŮ OD KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ

PhDr. Petr Valenta Studie č. 5.302 říjen 2010

PI 5.302

2

Obsah: ZHOTOVENÍ ČESKÝCH KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ A VÝJIMEČNÝ ZPŮSOB ULOŽENÍ .......... 3 ULOŽENÍ KLENOTŮ NA KARLŠTEJNĚ A POČÁTKY TRADICE KLÍČŮ ........................................... 4 OBNOVENÁ TRADICE KLÍČŮ A ÚLOHA KLENOTŮ V ČESKÉM STÁTOPRÁVNÍM BOJI ............... 6 OSUDY KORUNY A KLÍČE VE 20. STOLETÍ........................................................................................ 9 ZÁVĚR: ................................................................................................................................................. 11 CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED VÝZNAMNÝCH MILNÍKŮ V HISTORII KLENOTŮ A KLÍČŮ........... 12

Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.302

3

Dlouhá historie klíčů, které uzamykají dveře do korunní síně ve svatováclavské kapli katedrály sv. Víta, se bezprostředně odvíjí od vlastních osudů českých korunovačních klenotů. Uložení korunovačních klenotů a s ním spojené okázalé obřady měly odpovídat hodnotě a symbolickému významu, který je klenotům přisuzován. Z tohoto důvodu se je třeba zprvu pozastavit nad okolnostmi zhotovení korunovačních klenotů a objasnit záměry císaře a krále Karla IV.

Zhotovení českých korunovačních klenotů a výjimečný způsob uložení Pozornost, kterou věnoval Karel IV. královským klenotům a korunovačnímu obřadu, byla přímo úměrná jeho celkovému snažení o povznesení významu Českého království v rámci středověké Evropy, a s tím souvisejícím upevnění Karlovy pozice v říšské politice. Nově zhotovené korunovační klenoty měly reprezentovat vážnost království. Ještě jako moravský markrabě nechal Karel zhotovit pro korunovační obřad novou korunu.1 Ta se měla stát nejen symbolem Českého království ale i státoprávních vazeb všech zemí Koruny

české.

Záměrem

Karla

bylo

zdůraznit

kontinuitu

lucemburské

dynastie

s přemyslovským rodem, k čemuž mu významným způsobem napomohla i nová koruna a způsob jejího uložení. Zasvěcena byla svatému Václavu, který byl již v přemyslovských dobách chápan nejen jako patron české země, ale i jako její jediný skutečný vládce, zatímco konkrétní přemyslovský kníže (a později král) představoval pouze jeho zástupce na pozemském světě. Právě na světcově lebce měla být koruna v kostele sv. Víta trvale uložena a snímána mohla být pouze u příležitosti královské korunovace, a to na jeden den. Tato skutečnost měla omezit jakéhokoli českého krále při blahovolném nakládání s korunou a naopak podtrhovala vztah koruny k české zemi. Výjimečný způsob ochrany koruny stvrdila i listina papeže Klimenta IV., který ji vydal v květnu 1346 na Karlovu žádost. Papež v tomto dokumentu vedle místa uložení koruny rovněž stanovil trest, který měl případně postihnout osobu, jež by se korunu rozhodl „zciziti, zmrhati nebo v zástavu dáti“2. V takovém případě by viníka stihl trest exkomunikace z církve, což se fakticky rovnalo vyloučení jedince ze

1

Otázka, zda Karel IV. nechal zhotovit korunu novou či významným způsobem pozměnil podobu předchozí královské koruny, zůstává dosud nezodpovězena. Jisté je, že předešlé korunní klenoty sloužily při tvorbě nových minimálně jako zásadní inspirace. Srv. Např. Skýbová Anna, České královské korunovační klenoty, Panorama, Praha 1982, str. 12. 2 Cit. dle Kuthan J. – Šmied M., Korunovační řád českých králů, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2009, str. 210. O papežské listině naposledy Bobková L., Velké dějiny zemí Koruny české, Paseka, PrahaLitomyšl 2003, str. 198 an.


PI 5.302

4

středověké společnosti. Důležitost koruny a korunovačního aktu umocnil Karel IV. vydáním korunovačního řádu z roku 1347.3 O klíčích, které by zamykaly prostor s korunou, prameny Karlovy doby mlčí. Nezdá se pravděpodobné, že by existovaly. Karlův korunovační řád v kombinaci s papežskou bulou se zdál být dostatečnou zárukou bezpečného uložení koruny, zvláště při vědomí úcty kultu svatého Václava v tehdejších Čechách. Konkrétní péče o korunovační klenoty byla svěřena pražské metropolitní kapitule, která byla strážkyní hrobu svatého Václava. Za tuto službu získávala kapitula po korunovaci nemalý obnos 200 hřiven stříbra. Praxe uchovávání korunovačních klenotů (v průběhu Karlovy vlády inventáře zaznamenaly i královské žezlo a jablko) při významných chrámech byla ve středověké Evropě běžná a České království tak nepředstavovala výjimku.4

Uložení klenotů na Karlštejně a počátky tradice klíčů Přelom 14. a

15. století přinesl

změnu uložení korunovačních klenotů. Společenská

atmosféra se za panování Karlova syna Václava IV. silně dramatizovala, což se odráželo i v konfliktech mezi jednotlivými politickými silami v zemi. Václav zápolil s českou šlechtou a stejně tak se musel vyrovnat s nároky jiných příslušníků lucemburské dynastie na královské tituly. Ještě významnější se zdá skutečnost, že na rozdíl od téměř harmonického vztahu císaře Karla s církví bylo panování Václava vyplněno hlubokými spory s pražskými arcibiskupy. Uložení hlavního symbolu královské moci pod správou církve se pravděpodobně nezdálo Václavovi nadále únosné. Bezpečnějším místem úschovy klenotů se měl stát hrad Karlštejn. Klidnému osudu klenotů v následujících letech však tato změna příliš nepomohla. Během husitských válek dokonce vyvezl císař Zikmund svatováclavskou korunu ze země. Právě návrat klenotů do království byl jednou z podmínek, kterou si kladli zástupci českých stavů při jednáních se Zikmundem v Jihlavě v roce 1436. Po ohledání klenotů a konstatování o jejich pravosti a nepoškozenosti se na Karlštejn česká koruna navrátila.5 Právě v té době se poprvé objevuje existence klíčů, které klenoty zabezpečovaly. Změněná politická

situace

v pohusitských

Čechách

již

nedovolovala

omezovat

nakládání

s korunovačními klenoty pouze na královu osobu. Stejně tak byla ze způsobu uložení a

3

Tamtéž, str. 220 an. Skýbová, České, str. 37. 5 I po konci husitských válek však bylo změněno místo uložení koruny, kterou nejvyšší purkrabí Království českého Menhart z Hradce odvezl na svůj hrad Velhartice, který pokládal za bezpečnější. Srv. Skýbová, České, str. 37. 4


PI 5.302

5

ochrany klenotů vyřazena církev. Významnějším politickým hráčem se staly stavy. Tato skutečnost se odrážela i ve způsobu ochrany klenotů. Ty byly uloženy na Karlštejně v kapli sv. Kříže a pro jejich ochranu byl zřízen nový úřad karlštejnských purkrabí. Šlo o dvě osoby, jednu z řad vysoké šlechty a druhou z předáků rytířského stavu. Purkrabí disponovali dostatečným hmotným zajištěním a zároveň se zavazovali k důslednému střežení klenotů. Přísaha byla dokonce obsažena i do Vladislavského zřízení zemského a její porušení by bylo trestáno ztrátou hrdla. Klíče od uzamčené a zapečetěné kaple nezůstávaly na Karlštejně, nýbrž se ustálil zvyk je uchovávat na Pražském hradě v místnosti zemských desek. Tak se při „zesvětštění“ ochrany klenotů poprvé objevují klíče jako symbol jejich ochrany. 6 Tyto klíče však nemají přímou souvislost se sedmi klíči, kterými dodnes disponují významné osobnosti českého státu. Ničivý požár, který v roce 1541 vzplál v malostranském Šternberském paláci, se rozšířil i na Pražský hrad. Právě při něm klíče v místnosti zemských desek shořely.7 Když byla poté kaple s klenoty při různých příležitostech otevírána, nebyly zmiňovány žádné konkrétní klíče ani osoby jejich majitelů. Kaple byla odpečetěna pod dohledem pánů z vyššího a nižšího stavu, čímž bylo dbáno na zamezení jakékoli újmy na koruně. Takto se například zemský sněm usnesl na jménech šesti osob z každého stavu, které dohlédly nad otevřením kaple u příležitosti návštěvy Karlštejna arciknížetem Ferdinandem (syn císaře Ferdinanda I.).8 Uchovávat korunovační klenoty na Karlštejně se s vývojem vojenské techniky ukazovalo jako nepříliš bezpečné. Proto rozhodli představitelé protihabsburského stavovského povstání v roce 1619 o přesunu koruny zpět do Prahy, do místnosti zemských desek. Na Pražském hradě zůstaly klenoty i poté, co se podařilo císaři Ferdinandu II. obnovit královskou moc v Čechách. Zrušil úřad karlštejnských purkrabí, který již neměl své opodstatnění. Důvěře císaře se však netěšila ani katolická metropolitní kapitula. Klenoty se sice vrátily po více jak dvou staletích do katedrály, uloženy ale byly ve sklípku u svatováclavské kaple, od nějž si klíče ponechal sám panovník.9 Peripetie korunovačních klenotů v následujících desetiletích byly příliš komplikované, než aby bylo kronikáři sledováno, zda se při nich vyskytovaly symbolické či praktické klíče od místa ukrytí. V rámci vojenských vpádů cizích armád do Čech se klenoty pohybovaly

6

Boněk J. – Boněk. T., České korunovační klenoty, Eminent, Praha 2006, str. 69 an. Skýbová, České, str. 40. O požáru Hradu podrobněji Vančura J., Pražský hrad, s. 88. 8 Chytil K. – Podlaha A., - Vrba K., Korunovační klenoty království českého, Archaeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění, Praha 1912, str. 10. 9 Skýbová, České, str. 40. 7


PI 5.302

6

nejčastěji na ose Praha – Vídeň, úkryt však našly například i v Českých Budějovicích.10 Obnovenou existenci klíčů, které mají přímou souvislost s těmi dnešními, nacházíme na konci 18. století.

Obnovená tradice klíčů a úloha klenotů v českém státoprávním boji Císař Leopold II. (1790-1792) se snažil během své krátké vlády revidovat některá radikální rozhodnutí svého předchůdce Josefa II. Plánoval rovněž zaujmout vřelejší postoj k jednotlivým zemím habsburské monarchie a jejich reprezentaci. České stavy se odhodlaly, vedle jiných požadavků, vznést žádost o návrat svatováclavské koruny zpět do Čech. (Josef II. českým králem nikdy korunován nebyl.) Český zemský sněm jako reprezentativní sbor království proto zvolil 17. července 1790 osm zástupců stavů, kteří odjeli o této záležitosti jednat do Vídně. Sněm rovněž rozhodl, že královské klenoty budou uloženy v bývalé sakristii nad jižním portálem katedrály.11 V srpnu následujícího roku byly poté klenoty slavnostně převezeny do Prahy. Nedlouho předtím, 25. července 1791, zřídil císař na žádost českých stavů úřad dvou strážců koruny. Jeden byl ze stavu panského a druhý ze stavu rytířského. Ti skládali slib zemskému prezidiu a nejvyšší purkrabí každému z nich předal klíč od místa, kde byly klenoty přechovávány. Spolu s klenoty byl do tzv. korunní komory umístěn i korunní (Svatováclavský) archiv, který tvořily významné listiny vztahující se k historii země. I ten byl vzhledem ke své důležitosti uzamčen pěti zámky a klíče od nich získaly další významné osobnosti. Tak došlo ke spojení držitelů klíčů, kterých je od roku 1791 sedm v závislosti na změnách zemského zřízení se pouze mění osoby, které je uchovávají. V roce 1791 jím byl spolu se dvěma šlechtici i nejvyšší purkrabí Království českého, tedy osoba, která předsedala českému zemskému sněmu. Vedle nich pak pražský arcibiskup, děkan kapituly, prezident práva zemského a pražský purkmistr.12 V září stejného roku se konala ve svatovítské katedrále korunovace Leopolda II. českým králem., která stvrzovala vstřícnější postoj císaře k požadavkům zemské reprezentace. Velkolepá

10

V této souvislosti je třeba připomenout, že nešlo o aspiraci Habsburků usurpovat české panovnické symboly v rezidenční Vídni a okázale dokazovat podmanění českých zemí. Důvody změny uložení byly ryze bezpečnostní. . 11 Po dvou zástupcích vyslal panský stav, rytířský stav, církev a města. Srv. Chytil K. – Podlaha A., - Vrba K., Korunovační klenoty království českého, Archaeologická komise při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy slovesnost a umění, Praha 1912, str. 17. 12 Pro uložení klenotů byla zhotovena c.k. čalouníkem Sorbéem skříň, kterou navrhl architekt p. z Archetu. Srv. Chytil - Podlaha - Vrba, Korunovační, str. 18. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.302 slavnost

7 byla

rovněž

dalším

stimulem

pro

probouzející

se

vlastenecké uvědomění české společnosti.13 Na sklonku 18. století se tedy klenoty vrátily na tradiční místo ve svatováclavské kapli, kde jsou umístěny dodnes. Ve srovnání s původním záměrem císaře Karla IV. však byla situace již značně rozdílná. Nebyly uloženy na hlavě sv. Václava a starost o ně nenáležela pouze svatovítské kapitule. Přebrali ji představitelé země a státu, což bylo vzhledem k sekularizačním tendencím doby, jíž tvář vtiskly osvícenské reformy, příznačné. V první polovině 19. století bylo určení osob střežící klíče od klenotů pouze záležitostí císaře. Ten jmenoval čtyři hlavní držitele – Nejvyššího purkrabího Království českého, nejvyššího zemského písaře a oba strážce koruny. Zbylé tři klíče pak měli přechovávat arcibiskup pražský, zástupce svatovítské kapituly a pražský purkmistr a to jako „přívěšek jiných důstojenství, kteráž nejsou s ústavou zemskou v nižádném spojení“.14 Na počátku šedesátých let 19. století se měnil politický systém habsburské monarchie. Panovník jej rozšířil o parlamentní sbor a větší váhu měly získat jednotlivé zemské sněmy jako reprezentanti zemského zřízení. V souvislosti s ústavními změnami jednal o přerozdělení klíčů i zemský výbor, který podal v roce 1864 návrh českému zemskému sněmu na spravedlivější držbu klíčů. Z jednání vyplynulo následující určení držitelů klíčů: dva drželi zástupci vlády, které jmenoval císař. Šlo o místodržícího a korunního strážce z panského stavu. Další dvě osoby jmenoval zemský sněm. Klíč získal jeho předsedající - nejvyšší zemský maršálek. Nadále se tedy udržela tradice, kdy nejvyšší představitel zastupitelského sboru disponoval jedním z klíčů. Vedle něj pak klíče držel další strážce koruny (z rytířského stavu). Z církevních kruhů byly jako držitelé určení pražský arcibiskup a člen metropolitní kapituly. Pražský purkmistr disponoval sedmým klíčem jako představitel královského sídelního města.15 V průběhu šedesátých let musely korunovační klenoty ještě jednou opustit své tradiční místo uložení. Stalo se tak v roce 1866, kdy Rakousko vedlo válku s Pruskem. Po prohrané bitvě u Sadové táhla pruská vojska na Prahu a korunovační klenoty byly z bezpečnostních důvodů převezeny do Vídně. Po uzavření míru se právě nejvyšší maršálek Adolf Auersperg stal formálně hlavní osobou při převozu klenotů zpět do Prahy. Nejprve vydal prohlášení

13

Korunovační slavnost byla silným zážitkem pro celouřadu tzv. obrozenců. Podle některých domněnek ji tajně sledovali z bočního kůru Mozart s Casanovou, kteří nebyli na obřad oficiálně pozváni, ačkoli se jednalo o dostatečně známé osobnosti veřejného a společenského života. Překážkou bylo jejich členství v zednářské lóži. Tuto skutečnost uvádí bez bližšího odkazu na prameny Mahler Z., Katedrála, Primus, Praha 1994, str. 68. 14 Skýbová, České, str. 43. 15 Srv. Skýbová, České královské, str. 43. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.302

8

požadující navrácení klenotů z Vídně a posléze se postavil do čela delegace, která jela v srpnu 1867 jednat o navrácení svatováclavské koruny. Příjezd korunovačních klenotů 29. srpna zpět do Čech byl velkolepou slavností na podporu českého státoprávního boje. Česká společnost při ni demonstrovala spolu s historickou šlechtou svou nespokojenost nad přezíravým postojem vídeňské vlády k požadavkům země a jednáním vedoucím k rakousko-uherskému dualismu. Po příjezdu slavnostního vlaku byly slouženy mše v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně a ve svatovítské katedrále. Klenoty byly vystaveny na odiv veřejnosti a poté byly uloženy na provizorní místo ve sklepení kaple sv. Václava. Stav korunní komory byl shledán jako neodpovídající slavnostnímu uložení a místnost musela být rekonstruována. Úpravy korunní komory byly dokončeny v roce 1868. Během rekonstrukce byly vsazeny i nové vstupní dveře se železnými pláty a sedmi zámky, které zhotovil zámečník Gabriel Janoušek.16 V roce 1868 od nich držely klíče následující osoby: Nejvyšší maršálek Království českého (předsedající zemskému sněmu), zástupce zemského výboru, c. k. místodržitel Království českého, zástupce presidia c. k. místodržitelství, arcibiskup pražský, děkan svatovítské kapituly a starosta měst pražských.17 Následující desetiletí nemusely být klíče využity, neboť panování císaře (tedy i českého krále) mělo mít ještě dlouhého trvání. Občasné náznaky možné korunovace Františka Josefa českým králem vyprchaly vzhledem ke složité národnostní situaci v českých zemích do ztracena. Na rozdíl od předchozích obdobích nebylo nutné převážet klenoty ani z důvodu válečného nebezpečí, neboť habsburské monarchii mělo být dopřáno po konci války s Pruskem dlouhé období bez vojenských konfliktů na vlastním území. V roce 1911 se majitelé klíčů sešli v katedrále nikoli z důvodu dynastických či politických, nýbrž z potřeby ryze praktické. Stavitel Kamil Hilbert, který vedl dostavbu svatovítské katedrály, informoval zemského místodržícího knížete Františka Thuna o neutěšeném stavu přístupových dveří do korunní komory, neboť zámky na dveřích byly zrezivělé. Zemský místodržící se obrátil v této záležitosti na předsedajícího zemského sněmu, nejvyššího maršálka Ferdinanda prince z Lobkowitz, který byl jedním z držitelů klíčů. Výsledkem jednání bylo svolení s otevřením komory a provedením restaurátorských prací. Přestože se u této příležitosti sešlo všech sedm majitelů klíčů, zrezivělé zámky bylo možno otevřít až po

16

Opravou komory byla pověřena Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta, vedením prací Jan Kranner. Srv. Kol., České korunovační klenoty, Správa Pražského hradu, Praha 1998, str. 68. Údaj o autorství zámků srv. Poche E. – Janáček J., Prahou krok za krokem, Orbis, Praha 1963, str. 67. 17 Chytil - Podlaha - Vrba, Korunovační, str. 24.


PI 5.302

9

zásahu zámečnického mistra Antonína Páva. Otevření komory bylo rovněž využito pro vědecký přezkum klenotů ze strany akademie věd.18

Osudy koruny a klíče ve 20. století Rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu si logicky vynutil i nové přerozdělení klíčů od korunovačních klenotů. Ačkoli bylo zřejmé, že vzhledem k přechodu na republikánské zřízení, nebudou klenoty sloužit ke korunovačním obřadům, nadále jim náležela pozornost a úcta české veřejnosti, která v nich viděla dávný symbol významu a nezávislosti českého státu. 8. dubna 1919 se sešli v korunní komoře držitelé klíčů aby po otevření schránky s uklidněním zjistili, že během světové války nedošlo k jejich poškození či snad dokonce zcizení. Během období první republiky byly použity klíče 20. září 1929, kdy byla komora otevřena a klenoty vystaveny na veřejnosti u příležitosti svatováclavského milénia v hlavní lodi katedrály. Vzhledem k roli, kterou parlamentu první republiky přisuzovala ústava, je zarážející, že předseda poslanecké sněmovny, stejně jako předseda senátu Národního shromáždění, u tohoto aktu chyběli a klíči nedisponovali. U příležitosti otevření korunní koruny se při svatováclavském miléniu sešly následující osoby: pražský arcibiskup Kordač, předseda vlády Udržal, zemský president Kubát, vicepresident zemského úřadu Šrom, přísedící zemského výboru Crha, světící biskup pražský Sedlák a pražský primátor Baxa. 11. října pak tytéž osoby korunní korunu uzamkly.19 Situace, kdy klíče nebyly v držení významných osob prvorepublikového politického systému, si byli současníci vědomi a uvažovali proto o jejich přerozdělení.20 V následujících letech však musel československý stát řešit praktičtější a akutnější problémy. Další použití klíče a otevření korunní komory již nebylo spojeno se slavnostním jubileem a veřejnou prezentací svatováclavské koruny. Postavení samostatného československého státu se v průběhu třicátých let dramaticky zhoršovalo především s ohledem na vývoj v sousedních státech, kde se k moci dostávaly totalitní a autoritativní režimy. V této souvislosti začal být zvažován přesun klenotů na bezpečnější a tajné místo v případě vypuknuvšího válečného konfliktu. Po obsazení Rakouska nacistickým Německem v březnu 1938 a následné květnové 18

Protokol z otevření korunní komory otiskl Chytil - Podlaha - Vrba, Korunovační, str IV. O slavnostech informovala podrobně většina prvorepublikových deníků. Např. Národní politika 21. 9. 1929, str. 3. Klenoty byly vystaveny ve vitríně zhotovené Josefem Gočárem. Při této příležitosti bylo restaurováno žezlo a královské jablko.Max Švabinský zhotovil olejomalbu klenotů. Srv. Skýbová, České korunovační, str. 46. 20 Tak naznačoval odborový rada ministerstva školství Zd. Wirth v oslavně laděném článku Včera byla otevřena pokladnice s korunovačními klenoty českými, Národní politika, 21. 9. 1929, str 3. 19


PI 5.302

10

mobilizaci byla otázka úschovy klenotů akutní. Odpovědné osoby se obávaly především případného bombardování Pražského hradu. Zabezpečovací akce získala tajnou zkratku KFC – klenoty fascinující ceny. Její provedení si ale vyžádalo narušení staletých tradic spojených s uchováváním klenotů. Z logických důvodů musel být o akci informován co nejužší okruh osob. Převoz klenotů vyžadoval souhlas všech držitelů klíčů, hlavním slovo si však ponechal prezident republiky Edvard Beneš. 15. září 1938 se v korunní komoře sešlo všech sedm držitelů klíčů. Předseda vlády Milan Hodža vyzval držitele klíčů aby se jich na čas vzdali s tím, že se jedná pouze o dočasné opatření. Osoby byly ujištěny, že se nejedná o porušení jejich historické držby. Další osud klenotů jim však zůstal utajen. Při zpětném pohledu se nejeví zcela prozřetelné, že za místo úkrytu klenotů bylo vybráno Slovensko, a sice pobočka Národní banky v Žilině. 20. září 1938 tam klenoty skutečně dorazily, nicméně ihned po mnichovských událostech se 6. října vracely do Prahy. Tentokrát však byly uloženy v trezoru prezidenta republiky, s čímž bylo obeznámen pouze omezený okruh osob.21 V roce 1940 oznámil říšský protektor Konstantin von Neurath státnímu prezidentovi Emilu Háchovi, že je třeba provést změnu držitelů klíčů s ohledem na nové státoprávní poměry, které zavládly po vyhlášení protektorátu. Vzhledem k tomu, že se v období protektorátu parlament nescházel, postrádal jeden z klíčů svého tradičního vlastníka. Klíč si ponechal pražský arcibiskup, tři klíče však přebral říšský protektor a zbylé tři převzal prezident Hácha.22 Po svém příchodu do Prahy si R. Heydrich nechal shromáždit všech sedm klíčů. 19. listopadu 1941 vstoupil do korunní síně, aby si klenoty prohlédl. Příběh o nasazení královské koruny na jeho hlavu má pevné místo v české historické paměti, s definitivní jistotou však tato událost nebyla nikdy potvrzena. Jisté je, že si při této příležitosti ponechal 4 klíče a tři vrátil prezidentu Háchovi. Později se však ukázalo, že i od nich si nechal zhotovit kopie.23 Z pohledu okupační moci se situace na frontě nevyvíjela příznivě, a proto bylo rozhodnuto o změně uložení korunovačních klenotů. V únoru 1944 byly přeneseny do Starého královského paláce, kde byly zazděny. O celé akci byla provedena důkladná dokumentace. Dle pořízených nákresů a přítomnosti zlatníka F. Grünwalda, který se snažil odhadnout jejich cenu, je možno odvozovat, že okupanti uvažovali o možnosti klenoty zpeněžit. Pouze z důvodu kvapného 21

Průběh převozu klenotů sleduje podrobně Skýbová, České korunovační, str. 47.

22

Kol., České korunovační klenoty, str. 80. Srv. Skýbová, České, str. 47. Pro účel propagandy byly pořízeny fotografie Heydricha stojícího před klenoty, což se zdálo být dostatečným symbolem pokoření ze strany okupační moci. 23


PI 5.302

11

opuštění Prahy pravděpodobně zanechal klenoty v úkrytu i K. H. Frank, který nakonec během svých výslechů stvrdil místo, kde se na hradě skrývají.24 Po osvobození státu bylo novým rozdělením klíčů pověřeno ministerstvo vnitra, které podalo 25. září 1945 Úřadu předsednictva vlády návrh na ochranu a držbu klíčů. Tento návrh počítal s návratem klíčů do korunní komory a pravidelným vystavením klenotů 28. října. Dne 8. října 1945 schválila vláda ČSR následující držitele klíčů: národní shromáždění (po válce jednokomorové), prezident republiky, vláda ČSR, český zemský národní výbor, pražský arcibiskup, metropolitní kapitula a hlavní město Praha. Před oslavami státního svátku, 24. října 1945 převzali reprezentanti těchto institucí klíče v Trůnním sále Pražského hradu.25 Nové státoprávní uspořádání vyplývající z přijetí ústavního zákona o československé federaci si znovu vynutil obměnu osob uchovávající klíče od korunní komory. Podle usnesení vlády České socialistické republiky ze 4. března 1970 byly klíče svěřeny: prezidentu ČSSR, předsedovi České národní rady, předsedovi vlády ČSR, předsedovi Federálního shromáždění, předsedovi vlády ČSSR, primátorovi hlavního města Prahy a pražskému arcibiskupovi. Žádný z klíčů tedy nepřipadl osobě pouze na základě stranické funkce.26 Další, a do dnešní doby poslední, změnu držby klíčů přineslo rozdělení československého státu a vznik samostatné České republiky. Držitele klíčů určila vláda krátce po vzniku státu. Podle jejího usnesení ze 13. ledna 1993 náleží klíče prezidentu republiky, předsedovi vlády, pražskému arcibiskupovi, předsedovi Poslanecké sněmovny, předsedovi Senátu, Metropolitní kapitole u Sv. Víta a pražskému primátorovi.27

Závěr: Historie klíčů od dveří střežící korunovační klenoty je pouze o jedno století mladší, než je stáří samotné královské koruny zhotovené Karlem IV. Současné klíče, které uchovávají významné osoby politického a duchovního života, nemají přímou kontinuitu s jejich středověkými předchůdci. Novodobá historie klíčů začíná rokem 1791 a stojí tak téměř symbolicky u počátků českých státoprávních bojů a formování moderního českého národního uvědomění, kdy byl korunovačním klenotům (a symbolům s nimi spojenými) přikládán téměř sakrální význam stvrzující českou státní samostatnost. Proměny držby klíčů v průběhu 24

Kol., České korunovační klenoty, str. 80. . Po zrušení zemského národního výboru přešel klíč 19. března 1949 ministru vnitra Tamtéž, str. 80. 26 26 Kol., České korunovační klenoty, s. 81. Stejné rozdělení uvádí Poche E., Prahou krok za krokem, Panorama, Praha 1985, str. 86. 25

27

Kol., České korunovační klenoty, s. 81. Práce slouží výhradně pro poslance a senátory Parlamentu České republiky. Zveřejňování je možné jen se souhlasem Parlamentního institutu a autora.

PI 5.302

12

komplikovaného českého 20. století pak lemují proměny ústavních systémů a společenského klimatu. Ať už bylo jméno či funkce zastupitelského sboru na našem území jakékoli, jeho předsedající patřil od konce 18. století obvykle mezi osoby, bez kterých není možné korunovační klenoty vyzdvihnout z jejich úkrytu ve svatováclavské kapli. Pozornost, která je aktu otevírání schránky s klenoty věnována, je pak důkazem přirozeného sdílení dávných tradic. Koruna Karla IV. je ostatně jednou ze čtyř středověkých královských korun, které se po celém světě dochovaly.

Chronologický přehled významných milníků v historii klenotů a klíčů 1346

Papež Kliment VI. vydal bulu, která stanovila postih, jakým by byla trestána osoba, jež by neoprávněně sňala Karlem IV. nově zhotovenou korunu z hlavy sv. Václava. Koruna uložena v kostele sv. Víta.

přelom 14. a 15.

V důsledku sporů mezi králem Václavem IV., českou šlechtou a

století

pražským arcibiskupem byla koruna převezena na hrad Karlštejn. V průběhu husitských válek byla dokonce vyvezena ze země.

1453

Klenoty uzamčeny v kapli sv. Kříže. Klíče byly uchovávány v místnostech zemských desek na Pražském hradě.

1541

Požár Pražského hradu při kterém shořely klíče uzamykající klenoty uložené na Karlštejně.

1619

Klenoty byly vráceny do katedrály sv. Víta do sklípku u svatováclavské kaple. Klíče od místnosti si uchoval panovník.

1791

Císař Leopold II. zřídil úřad strážců koruny. Dvěma osobám byl předán klíč od komory, kde byly klenoty uloženy. Vedle koruny zde byl uložen i korunní archiv, který byl uzamčen zbývajícími pěti zámky. Klíč náležel i předsedajícímu zemského sněmu.

1868

Po převozu korunovačních klenotů z Vídně byly zhotoveny nové dveře do korunní komory. Držiteli klíčů byli: Nejvyšší maršálek Království českého (předsedající zemského sněmu), zástupce zemského výboru, c. k. místodržitel Království českého, zástupce presidia c. k. místodržitelství, arcibiskup pražský, děkan svatovítské kapituly a starosta měst pražských.


PI 5.302 září 1929

13 Korunní komoru otevřely u příležitosti svatováclavského milénia následující osoby: pražskému arcibiskup, předseda vlády, zemský president, vicepresident zemského úřadu, přísedící zemského výboru, světící biskup pražský a pražský primátor.

15. září 1938

Klíče od všech držitelů převzal prezident Beneš. Následně byly klenoty převezeny z bezpečnostních důvodů na Slovensko, odkud se však po několika dnech vrátily zpět do Prahy. Uloženy byly přímo v trezoru prezidenta republiky.

1940

Říšský protektor Konstantin von Neurath změnil držitele klíčů. Klíč si ponechal pražský arcibiskup, tři klíče však přebral říšský protektor a zbylé tři převzal prezident Hácha.

19. listopad 1941

Po prohlídce korunovačních klenotů si Heydrich ponechal 4 klíče a tři vrátil prezidentu Háchovi. Později se však ukázalo, že i od nich si nechal zhotovit kopie

8. říjen 1945

Vláda ČSR schválila nové majitele klíčů od korunní komory. Byli jimi: národní shromáždění, prezident republiky, vláda ČSR, český zemský národní výbor, pražský arcibiskup, metropolitní kapitula a hlavní město Praha.

4. březen 1970

V návaznosti na zřízení československé federace se vláda usnesla na následujících držitelích klíčů: prezidentu ČSSR, předsedovi České národní rady, předsedovi vlády ČSR, předsedovi Federálního shromáždění, předsedovi vlády ČSSR, primátorovi hlavního města Prahy a pražském arcibiskupovi.

13. leden 1993

Usnesením vlády České republiky náleží klíče od korunní komory prezidentu republiky, předsedovi vlády, pražskému arcibiskupovi, předsedovi Poslanecké sněmovny, předsedovi Senátu, Metropolitní kapitule u Sv. Víta a pražskému primátorovi.


HISTORIE KLÍČŮ OD KORUNOVAČNÍCH KLENOTŮ. PhDr. Petr Valenta

Recommend Documents