Historie afrického fotbalu

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra společenských věd a sportu

Historie afrického fotbalu Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Ján Grexa, PhD

Vypracoval: Luboš Vrábel 3. roč. SEBS

Brno, 2009

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

............... Luboš Vrábel

Poděkování:

Děkuji profesoru PhDr. Jánu Grexovi, PhD., za pomoc a odborné vedení při zpracování této bakalářské práce.

OBSAH: ÚVOD ………………………………………………………….

5

1. FOTBAL V KOLONIÁLNÍ AFRICE ………………….

7

1.1 Počátky kolonialismu ………………………………………

7

1.2 Rasismus ……………………………………………………

9

1.3 Koloniální společnost ………………………………………

10

1.4 Fotbal a politika …………………………………………….

11

1.5 Fotbal a rozvoj ………………………………………………

15

1.5.1 Východ (Etiopie, Súdán, Keňa) ………………………….

16

1.5.2 Západ (Kamerun, Nigérie, Ghana, Kongo) ………………

16

1.5.3 Sever (Egypt, Tunisko, Maroko) …………………………

17

1.5.4 Jih (Jihoafrická Republika) ……………………………….

17

2. AFRICKÉ FOTBALOVÉ ORGANIZACE ……….………

20

2.1 CAF ……….………….………….…………….……………

20

2.2 MYSA .….….……………………………………………….

21

3. SOUTĚŽE ……………………………………………….…

23

3.1 Pohár afrických národů ………………………………………

23

3.2 Mistrovství světa …………………………………………….

26

3.3 World Cup 2010 – Jihoafrická Republika ……………………

30

ZÁVĚR ……………………………………………….….….…

32

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ………………………… 33 PŘÍLOHY RESUMÉ

ÚVOD Fotbalová říše je největší na světě. Je říší bez hranic. Říší, která všechny spojuje vášnivou láskou k fotbalu. Byla jí v dobách míru, v čase válek i v letech, kdy politické poměry rozdělily svět železnou oponou přinejmenším na světy dva [ 7 ]. Pro Afričana je vždy těžké určit přesné místo, kde se naučil hrát fotbal. Protože fotbal patří k jejich životu. Běžné představy o africkém fotbale jsou prašná pole (Přílohy, obr. 1), hadrový balón, rozviklaná branková konstrukce a parta neobutých dětí hrajících si pro zábavu. Část pravdy na tom je, protože Africká chudoba neumožňovala vybudování tak skvělých zařízení jako jsou jinde ve světě [ 15 ]. Zdejší lidé byli ale připraveni hrát tuto hru i přes ztížené podmínky (Přílohy, obr. 2). Dřívější historie této hry naznačovala, že africký fotbal je komplikovanější a náročnější. Je to historie peněz, rasismu, taktiky a kouzel [ 8 ]. Uprostřed toho všeho stály zkušenosti Afrického kolonialismu.

Fotbal patří mezi mé zájmy, věnuji se mu již řadu let. Problémem je, že historie Afrického fotbalu se v naší literatuře vyskytuje ve velmi omezeném množství, proto jsem se rozhodl zaměřit svou bakalářskou práci na toto téma a rozvinout tak poznatky o historii fotbalu v Africe. Použijeme především anglickou literaturu a zahraniční webové stránky, které se budeme snažit v rámci našich možností přeložit. Budeme se snažit shrnout veškeré získané informace do jednoho celku.

I přes zaostalost tohoto malebného kontinentu se zde zrodily hvězdy, které jsou velmi populární na mezinárodní scéně. V první řadě zde můžeme zmínit, středního útočníka z Chelsea z Anglické Premier league, devětatřiceti letého Didiera Yves Drogbu Tébily, který pochází z Pobřeží slonoviny. V polovině minulého století se narodil Mahmoud EL-Khatib neboli Bibo, jenž byl v roce 2007 jmenován druhým nejlepším africkým fotbalistou za posledních 50 let. Nesmíme opomenout mladého Samuela Eto´o

-5-

Filse, rovněž z Kamerunu, hráče FC Barcelony. Po celý čas vévodí tabulce střelců v historickém Africkém poháru národů a je držitelem rekordu v počtu odehraných zápasů. Rok 2010 se pro Afriku stane stěžejním, neboť Jihoafrická republika získala právo pořádat 19. Mistrovství světa ve fotbale. Jejich mnohaleté přání se splnilo a my můžeme vzhlížet na vzestup afrického národa.

-6-

1. FOTBAL V KOLONIÁLNÍ AFRICE 1.1.

Počátky kolonialismu

Počátky fotbalu v Africe musíme hledat u vzdálených britských břehů, kde během trvalého období ekonomické expanze vzniklo rozsáhlé impérium. Byla to doba, kdy byli na vzestupu soukromé střední školy. Doba, kdy sport a náboženství tvořili základ nového morálního kodexu. Byla to doktrína, která se rozšířila po celém světě po té, co vystudovaní žáci těchto škol, odplouvali do nových světů. Tento systém, který se nazýval sportovní kult, sportovní epos nebo atletičnost, se stal nedílnou součástí soukromých středních škol. Z nich se pak šířil po celém impériu díky misionářům, učitelům, správcům a vojákům, kteří jezdili po světě a rozšiřovali tuto sportovní doktrínu [ 3 ]. Od 70. let 19. stol. začal tzv. boj o Afriku, ve kterém se během koloniální expanze utkaly největší evropské mocnosti. Pro odhadovaných sto deset milionů Afričanů přineslo evropské vměšování hluboké změny jejich existence, zejména mír. Příchod Evropanů ale také přinesl jeden velmi žádoucí prvek sociální integrace, fotbal. Jako mnoho dalších převzatých koloniálních importů, byl i fotbal vynalezen v Evropě a právě ten si získal oblibu u venkovského obyvatelstva a Africké organizace. Také misionáři podporovali tuto hru, protože věřili, že by fotbal mohl vštípit obyvatelstvu hodnoty, jako byla rozvaha, poslušnost, obětavost a vzájemná spolupráce. Jiné týmy byly založeny pro uspokojení potřeb Afričanů, kteří viděli a imitovali Evropské hraní hry [ 5 ].

Podobné to bylo v celé Africe, misionáři zakládali školy a snažili se místní děti přivést ke sportu a zejména k fotbalu, mnoho z nich konvertovalo, i když ne nutně ke křesťanství. Kolonialisté fotbal nevyužívali pouze k prospěchu domorodců, ale i ke svému vlastnímu prospěchu, protože byl součástí procesu socializace. Snažili se vytvořit koloniální postoj nadřazenosti. Mnoho tehdejších zpráv potvrzuje, že v tom byli nesmírně úspěšní a postupem času se v tom více a více zlepšovali [ 3 ].

-7-

Segregace byla v koloniální éře neodmyslitelná, černoši neměli statut občana, takže nemohli hrát proti bílým týmům, které tvořili francouzští a angličtí občané. Proklamovaná rasová nadřazenost bílých Evropanů nebyla v Africe téměř nikým zpochybňována. [ 1 ] Vzestup afrických asociací byl spojen s dalším koloniálním importem, gramotností, protože museli sjednávat zápasy a rozebírat spory v psané formě a evidovat jejich účetnictví u vlády. Na této úrovni organizace podotýkala, že Afričani neberou fotbal pouze jako potěšení [ 1 ]. Byly tam daleko důležitější důvody pro fotbalový úspěch. Fotbal rapidně prorazil a poskytl užitečný, dodatečný finanční příjem pro hráče. Týmy tvrdě vyjednávaly o výši poplatku, transportu příjmů a výši odměny. V přátelských zápasech bylo běžné pro vítězný tým brát 60% kapitálu a pro poražený zbylých 40%. [ 1 ]

Obchodní využití často nenašlo ohlas u Evropanů. Později v 30. letech 20. století, si misionář v Severním Rhodosu stěžoval, že „ všechny hvězdné týmy hrají pouze pro peníze“. Stejný misionář byl svědkem zápasu, ve kterém na sebe tým hostů vsadil jako na vítěze, aby později vyhrané peníze utratil v místním podniku. „Bohužel prohráli a zápas skončil potýčkou, do které se později přidali i diváci.“ V městských částech byly fotbalové kluby často spojovány pomocí společnosti a hrály významnou sociální roli. Migrantští dělníci používali fotbalové kluby, aby nahradili materiální a sociální podporu, kterou zanechali ve svých venkovských domovech [ 8 ].

Styl fotbalu v koloniální Africe se vyvíjel spolu s módou, zkušenostmi a vnějšími vlivy. Afričané excelovali ve stylově útočném fotbalu, ve kterém se hlavně spoléhali na nápadité provedení svých individuálních dovedností. Avšak základem vítězné formule bylo určité napětí mezi tímto typem nápaditosti, individuálního fotbalu, disciplíny a týmové práce [ 5 ].

-8-

Afričané nebyli zcela izolováni od širších trendů ve fotbale a byli schopni se rychle naučit nové techniky a strategie. Výpravy Jižní Afriky do Motherwell ve 30. letech 20. století byly národní senzací. Jejich hra založena na krátkých přihrávkách a kolektivním charakteru inspirovala taktickou revoluci v mnoha místních týmech. V 50. letech 20. století v Brazzaville povstal francouzský trenér proti převládajícímu Britskému stylu a jeho tým dominoval lize s krátkými přihrávkami. Samotný Africký fotbal byl symbolem modernosti [ 4 ].

Poválečná Afrika využila období ukončení násilí k tomu, aby vybudovala fotbalovou vůli.

1.2. Rasismus Fotbal v Africe nepřinesl jen pozitiva, ale i temné stránky. Fotbal odrážel nespravedlnosti kolonialismu a vnitřní rozdělení Africké společnosti. Fotbal nejdříve odrážel základní rasové rozdělení kolonialismu. Jihoafrické týmy a asociace byly striktně rozděleny rasovou diskriminací [ 8 ]. Protože byl fotbal populární dětskou hrou, odhalilo to Africké nerovnosti z dřívější doby. Bylo to odhalení Ahmeda Ben Belly, prvního nezávislého presidenta Algerie. Jeho nová škola měla dvě fotbalová mužstva, jedno francouzské a jedno arabské. Ale je také pravda, že fotbal vynikal určitými rasovými bariérami, i když jen dočasně a pro malé skupiny lidí. V Severním Rhodosu byli běloši běžně přítomni na Afrických zápasech [ 4 ].

Bariéry mezi černými a bílými nebyly jen části africké společnosti nebo Afrického fotbalu. Týmy často odrážely svou identitu založenou na náboženství

a

třídě.

V Obuasi,

Ghaně

muslimové

hráli

v odděleném

Mohamedánském týmu. V Brazzaville, byly odděleny fotbalové týmy úředníků a dělníků z koloniálního podniku. Fotbal také odrážel rostoucí etnickou rivalitu uprostřed multi-etnického státu [ 15 ].

-9-

V roce 1942 v New Bristol při svém jednání rozhodl tým z Ghany, že zničí všechny Kotoko týmy. Kotoko je běžný týmový název, jenž znázorňuje dikobraze, který symbolizoval Asantskou státnost. Klubové motto Asante Kotoko bylo „Thousand Killed, Thousand Comes“. Motto bylo měřítko Asantské politické vytrvalosti, a bylo později spojováno s Národním Hnutím za Svobodu, které dovedlo Ghanu k nezávislosti. Fotbal se po té stal velmi veřejným a rituálním vyjádřením rozdělené Africké loajality. Takové rozdělení mohlo hrát významnou roli v Africké post-koloniální labilnost [ 1 ].

1.3. Koloniální společnost Africký fotbal byl také ovlivněn strukturou nerovnosti v koloniální společnosti a africké fotbalové asociace se setkaly se stejnými omezeními jako nesportovní organizace. Evropané nedůvěřovali aktivitám a organizacím, které nemohli řídit a často hledali omezení jejich aktivit nebo způsob jak přebrat jejich vedení [ 5 ]. Misionáři byli zaujatí povšimnout si nemorálnosti hráčů a bouřlivých fanoušků v nezávislých týmech. Snaha Afričanů udržet a rozšířit svůj fotbal byla nakonec omezena jejich politickou a ekonomickou slabostí. Týmy často spoléhaly na finanční výpomoc na vybavení a dresy. Stadióny a hrací pole byly většinou vlastněny městskými úřady, které byly pod nadvládou Evropanů [ 5 ].

Afričtí fotbalisté a pořadatelé tak byli limitování prostorem podporovat vlastní zájmy. Ghanský tým, z těžebního města, si stěžoval, že bylo nemožné naplnit své denní těžební taxy, když měl jejich tým zápas. V Brazzaville katoličtí misionáři zase brali veškeré peníze vydělané zápasem a hráči si potom stěžovali, že nemají peníze už ani na limonádu [ 3 ].

První mezinárodní klubový šampionát v roce 1950 mezi týmy z Konga a Jižní Afrikou, byl organizován Evropskými úředníky za účelem vytvoření slibné propagace pro kolonialismus.

- 10 -

Fotbal byl také užíván k získání a ukázaní sociálního postavení v soutěži koloniálních společností. Mohla to být prestižní osobní dovednost, při které si hráči mohli vysloužit dodatek k jménu, které dříve bylo rezervováno pouze pro bojovníky či velitele [ 3 ].

1.4 Fotbal a politika Fotbal je v Africe na prvním místě. Má-li národní tým hrát nějaké jen trochu důležité mezistátní utkání, tak se život v zemi zpravidla na zbytek dne zastaví a celý národ sleduje výkony reprezentačního týmu. Multi-etnické národy, které často trpí nekonečnými neshodami mezi sebou, se alespoň dočasně sjednocují a jako jeden muž vzhlíží ke společnému cíli – vítězství vlastního týmu [ 4 ]. Porážka na mezinárodní scéně je v médiích i na veřejnosti chápána jako poškození národních zájmů. Vláda je často hodnocena podle fotbalových výsledků. Zápasy národního týmu jsou dlouze a vášnivě probírány. A zajímá to každého. I ti nejchudší, kteří nemají ani na noviny, se shlukují kolem stánků s tiskem a zkoumají obsah článků [ 5 ].

Nejdříve to byla hra pouze pro vybrané místní elity, které byli v těsnějším kontaktu s Evropany, jimž se dostalo vzdělání podle evropských standardů. Hra se ale postupně začala žít v jiné kultuře svým vlastním životem. Rozpad tradičních venkovských komunit a masivní migrace obyvatelstva do měst byla při tom výrazným faktorem. Stále více lokálních týmů, které měly blízko k místnímu obyvatelstvu, k jeho nadějím i problémům vznikaly ve 20. a 30. letech. Fotbal se stal ztělesněním specificky africké životní zkušenosti v moderních městech [ 4 ]. Spojování politiky a fotbalu má v Africe své historické důvody. Přivezení fotbalu na tento kontinent, koncem 19. století, je považováno za dílo politických zájmů. Byl zde účelně exportován úředníky koloniálních mocností a misionáři z Evropy, aby se mezi místním obyvatelstvem snáze prosadily evropské zvyky a hodnoty. Fotbal měl být jedním z prostředků, jak Afričany „zcivilizovat“ a „vychovat“, jelikož místní hry a rituály považovali za primitivní [ 3 ].

- 11 -

V Africe se během vlády apartheidu sociální status fotbalu výrazně změnil. Tým tvořilo z převážné části černé obyvatelstvo, a fotbal začal být chápán jako hra pro nižší třídy. Stával se prostředkem společenského uvědomění a emancipace [ 3 ].

Při budování národních identit a „zrodu nové Afriky“ si Kwame Nkrumah, první ghanský prezident a dodnes ikona afrického hnutí za nezávislost, uvědomoval obrovský potenciál sportu, a zvláště fotbalu. Vysoko oceňoval význam sportovních vítězství pro hrdost a sebeúctu afrického obyvatelstva a přisuzoval mu centrální úlohu při mobilizaci především africké mládeže [ 9 ]. Založil vlastní fotbalový klub Real Republican, který měl reprezentovat „nového ducha afrického člověka“, a svého ministra sportu pověřil explicitním úkolem, aby využil sportovních vítězství v mezinárodních soutěžích k posílení patriotických nálad ghanského obyvatelstva [ 9 ]. Tak vznikly tradiční přezdívky jednotlivých národních týmů. Brzy po získání nezávislosti se začalo říkat Ghanskému mužstvu - Black Stars (Černé hvězdy), název symbolicky odkazující na rostoucí sebeuvědomění černé rasy. Dravost nejlidnatějšího afrického státu mají symbolizovat Nigerijští Green Eagles (Zelení orlové), a to v národní barvě. Mužstvo z Pobřeží slonoviny - The Elephants (Sloni) zase mají připomínat sílu jedné z nejúspěšnějších afrických ekonomik [ 9 ]. I na několik týdnů dovede celou zemi pohltit účast na mistrovství světa. Nezdar národního mužstva, není-li režim dostatečně stabilní, může politickou situací v zemi notně otřást, stejně tak ji úspěch může vyvézt z politické krize. V Kamerunu se tento případ odehrál na počátku 90. let. V roce 1990 byla situace v zemi dost nejistá. Prezident Paul Biya, musel po třech desítkách let vlády jedné strany čelit nástupu demokratické opozice, která požadovala svobodné volby [ 1 ]. Nejen fotbalové fanoušky, ale především kamerunského prezidenta, jenž před šampionátem prosadil nominaci osmatřicetileté fotbalové legendy až přímou intervencí u trenéra národního týmu, pak potěšila spanilá jízda „kamerunských lvů“ a kanonýra Rogera Milly [ 1 ].

- 12 -

Úspěch Kamerunských fotbalistů byl po návratu náležitě zúročen i politicky. Prezident vyhlásil státní svátek na den návratu národního týmu a fotbalová oslava se stala i oslavou režimu [ 1 ]. I v roce 2002 kamerunský režim vsadil na fotbalovou euforii. Většina národního týmu v té době, díky úspěchům z let 90., už hrála v etablovaných zahraničních klubech. Před šampionátem vystupoval reprezentační tým velmi sebevědomě. Stanovil si neskromný cíl – semifinále mistrovství světa a boj o medaile. Ostatně v roce 2000 si národní tým odvezl s olympiády v Sydney zlaté medaile, nejednalo se tedy o pouhé zbožné přání [ 1 ]. Prezident Biya si vsadil na opětovný triumf týmu a shodou okolností stanovil parlamentní i komunální volby na společné datum – na 23. června, den po čtvrtfinálových zápasech [ 1 ]. Úspěch z roku 1990 se však neopakoval. Kamerun ve skupině nestačil na Irsko a Německo. Již potřetí v řadě se s šampionátem loučil už na začátku června, po základní části. Hrozilo, že by se režim nesvezl na vlně sportovní euforie. Volby na poslední chvíli prezident Biya ještě o týden odložil, taky proto, že byly dost chatrně připravené. 30. června pak slavil naprosté vítězství. Volby měly v Kamerunu k řádnému průběhu opět dost daleko. Pohledy světové veřejnosti se v té chvíli věnovaly mnohem víc vrcholícímu mistrovství, než volbám v cizí zemi [ 1 ]. Tento příklad z Kamerunu však není v Africkém fotbale výjimkou. V 90. letech si zažila něco podobného africká fotbalová mocnost – Nigerie. Po letech vojenské diktatury se v roce 1993 v nejlidnatější africké zemi konaly svobodné volby. K nevoli vládnoucího generála Ibrahima Babangidy a dosavadního režimu je však vyhrál „nesprávný“ kandidát – Moshood Abiola. Pocházel z nejchudších poměrů, vypracoval se až do čela nigerijské telekomunikační společnosti a získal si velkou popularitu svými filantropickými aktivitami na podporu školství, knihoven a vodárenských projektů [ 9 ]. Řádně zvolenému Abiolovi však Babangida odmítal úřad předat. Vyhlášení voleb neustále odkládal, vymýšlel si pro to nesmyslné důvody. Na konci roku 1993 se ujal vlády další nemilosrdný diktátor – generál Abacha. Apatie Nigerijců vůči nefunkční přechodné vládě a momentální euforie obyvatelstva z historicky

- 13 -

prvního postupu Zelených orlů na mistrovství světa pomohly Abachovi k převratu [ 9 ]. Velké pozornosti a přízni tehdejších vládců se těšil nigerijský národní tým. Kromě toho, že fotbal Babangida používal k provládní propagandě v dokonalé režii svého zástupce, admirála Aikhomu, který dohlížel na ministerstvo sportu, nikdy neprojevil skutečný zájem o fotbal samotný. Holanďan Clemence Westerhof, trenér národního týmu, bez ohledu na fotbalovou federaci, získal přímý přístup k prezidentovi [ 9 ]. Abacha pokračoval v trendu Babangidy a financoval mužstvo při jeho úspěšné kvalifikaci. Úspěch týmu na šampionátu by otupil postupně sílící kritiku přicházející ze zahraničí. Lidé se v té době obávali další recidivy občanské války, a tak byla budoucnost země ohrožena. V červnu mohli Nigerijci zkusit dočasnou jednotu v zemi, neboť bylo neoficiálně vyhlášeno příměří z důvodu Mistrovství světa [ 9 ]. Na Mistrovství Světa okouzlil fotbalový svět Nigerijský národní tým podobně, jako se to čtyři roky předtím podařilo Kamerunu [ 9 ]. V osmifinále Nigerijci málem poslali domů pozdějšího finalistu z Itálie, který ale toto překvapení nedovolil a v samotném závěru otočil stav zápasu na 2:1 [ 9 ]. Všechno se odehrávalo před zraky fotbalových fanoušků z celého světa. Tento příběh, ale pokračoval velmi pikantně v Nigerii samotné. Z ničeho nic se objevila zpráva, že Nigerie postoupila do čtvrtfinále, jelikož na základě pozitivní dopingové zkoušky pětice italských hráčů byla Itálie diskvalifikována. Ten den země propadla davovému šílenství. Až za 24 hodin lidé zjistili, že to byla jedna velká lež [ 9 ]. Falešná zpráva evidentně stavěla na jiné aféře – na pozitivním dopingovém nálezu Diega Maradony, soupeře Nigerijců v základní skupině [ 9 ]. Existují dobré důvody se domnívat, že šlo o manipulaci ze strany Abachova režimu: zpráva se vládnoucímu diktátoru velmi hodila, neboť prodlužovala stav příměří v zemi. Nezvyklá byla i rychlost, s jakou se zpráva rozšířila po celé zemi – od delty Nigeru, přes Lagos až po města na severu země. Abacha zneužíval úspěchy Zelených orlů ke svému prospěchu naprosto bez skrupulí. Skutečný zdroj vymyšlené zprávy se už Nigerijci nejspíš nikdy nedozví [ 9 ].

- 14 -

V Africe spojují politiku a fotbal pouze negativní případy. Nelson Mandela se stal po zrušení apartheidu podobně nadšeným příznivcem jihoafrického národního týmu, jako byl Kwame Nkrumah. Mocně se zasazoval o získání pořadatelství vlastní země pro mistrovství světa v roce 2010 [ 3 ].

Moshood Abiola, vítěz demokratických voleb v roce 1993, založil tým Abiola Babes, který během osmi let existence vyhrál dvakrát nigerijský národní pohár. Nebyl to jen fotbalový tým. Vedle fotbalu byli hráči motivováni k tomu, aby získali univerzitní vzdělání a byli tím v pozdějším věku jednak soběstačnější, jednak prospěšnější pro komunitu. Řada hráčů týmu, díky osobnímu stipendiu od Abioly, získala vzdělání na amerických univerzitách [ 9 ]. Jiný tým financovaný Abiolou se sice účastnil jen amatérských soutěží, ale jeho primárním účelem byly kampaně zaměřené na základní materiální podporu pro mladé bezprizorní fotbalisty z lagonských slumů [ 9 ].

1.5 Fotbal a rozvoj Bylo nepopíratelným faktem, že propast mezi evropským a africkým fotbalem je velká.

V letech 1973 a 1974 byl Zair, dnešní demokratické Kongo, na vrcholu ekonomického rozvoje. Po roce 1974 se Vyhledávačům talentů z celého světa otevřely oči a vrhli se na Afriku. Od té doby odsud plyne stálý proud mladých hráčů, kteří odcházejí za příslibem lepšího života. Pro většinu hráčů nabízejí evropské ligy takové platy, o kterých by doma mohli jen snít. To však není zadarmo, afričtí hráči se setkávají s otevřeným rasismem. Ve fotbale není většího úspěchu, než když si získáte oblibu místních lidí [ 5 ].

Zatímco se v 70. letech 20. století začali černí Afričané prosazovat v Evropě, na severu Afriky byla situace zcela jiná. Silné domácí ligy, omezený

- 15 -

profesionalismus a muslimská kultura znemožňující snadnou integraci vedly k minimálnímu počtu přestupu [ 8 ]. Na mezinárodní a domácí úrovni ale severoafrické týmy zářili, zažili úspěchy na Mistrovství Světa, dominovali na Mistrovství Afriky, kde vyhráli 6 titulu a získali mnoho dalších afrických trofejí. Za tímto úspěchem stála dobře financovaná fotbalová struktura, která se podobala těm v Evropě. Byl to model, kterému se mohlo rovnat málo subsaharských zemí [ 8 ].

V 90 letech však Africe z ničeho nic začaly dominovat subsaharské země, jakoby se přesunula fotbalová síla ze severu na jih [ 8 ].

1.5.1 Východ (Etiopie, Súdán, Keňa) Fotbal zde poprvé přinesli misionáři. Po osvobození Etiopie v roce 1942 sehráli mladí hráči ze Sanit Geodu vzájemný zápas s italskou komunitou, která přebývala v Etiopii. Byl zásadní okamžik etiopské fotbalové historie. Od té doby týmy hrály vzájemně proti sobě. Nehráli se jen zápasy mezi Italy, Řeky či Armény, ale všechny rasy, etniky a náboženství se utkávaly proti sobě [ 12 ].

1.5.2 Západ (Kamerun, Nigérie, Ghana, Kongo) Rozšiřování fotbalu mezi mladými lidmi pokračovalo i na zlatém pobřeží dnešní Ghany. Poprvé se fotbal začal hrát ve městě Cape Coast, odkud se později začal rozšiřovat podél pobřeží do Nigérie, Kamerunu a Konga, protože tam sídlilo nejvíce kolonialistů [ 5 ]. Fotbal zde nepřinesli Angličané, ale jamajský učitel z vládní chlapecké školy v Accre. V roce 1903 naučil své žáky hrát fotbal a pak se tato hra rozšířila do celé kolonie. Hrálo se na holých plátcích bez bot, s míči vyrobenými z papíru, igelitových sáčků a gumiček (Přílohy, obr. 6). V Accre, v roce 1911 vznikl dosud nejstarší existující tým v Ghaně, Hearts of Oak SC [ 4 ].

- 16 -

1.5.3 Sever (Egypt, Tunisko, Maroko, Alžírsko)

Zatím co na západ a východ Afriky přinesli fotbal misionáři, na arabském severu to byli vojáci. Do Maroka ho s sebou přinesli francouzští legionáři během koloniálních válek. V Egyptě se fotbal už hrál od 80. let 19. století, kdy ho v Káhiře začali hrát britské vojenské jednotky. Legendární týmy AL Ali a Samaleg byly založeny v letech 1907 a 1911 a díky nim se Egypt stal jednou z nejstarších a nejtradičnějších fotbalových zemí světa. Egypt získal své největší úspěchy po získání nezávislosti na olympijských hrách v roce 1928, kde porazil Turecko 7:1 a v semifinále ho vyřadila Argentina. Přijetí Egypta na mezinárodní úrovni bylo v Africe spíše výjimkou než pravidlem. Díky své nezávislosti měl autonomii, o které většina Afričanů mohla jen snít [ 1 ]. V Alžírsku byl už v roce 1920 založen vůbec první fotbalový klub v zemi, Mouloudia Chalia, jako explicitní protest proti přítomnosti evropských kolonizátorů v zemi. V 50. letech pak fotbal pro Alžířany symbolicky demonstroval způsob, jak překonat hluboce zakořeněné představy o evropské nadřazenosti [ 8 ].

1.5.4 Jih (Jihoafrická Republika) Chceme-li se dozvědět něco více o začátcích fotbalu v Jižní Africe, musíme se vrátit do druhé poloviny 19. století. První fotbalový klub v Jižní Africe byl vytvořen v roce 1879, pod názvem Pietermaritzburg County. Tým hrál z počátku zápasy proti vojenským výběrům z britské okupační čety. Natal Fotball Association byla vytvořena v roce 1882 čtyřmi kluby Pietermaritzburg County, Natal Wasps, Durban Alpha a Umgeni Stars. V následujícím roce se liga rozrostla na 10 týmů [ 12 ]. Hra se rozšířila k pobřežnímu městu Port Elizabeth, kde se Dickson ze Skotska pokusil o vybudování ligy, ale pouze s malým úspěchem. Později dva Angličané založili klub s názvem Pioneer FC v Kapském městě (Přílohy, obr. 1) v roce 1890

- 17 -

a ihned vyzvali dominantní týmy z Britské vojenské služby na čestnou fotbalovou soutěž [ 12]. V Johannesburgu, byla holandskými imigranty, kteří se usadili v této oblasti, v roce 1889 vytvořena Trasvaal FA. Jejich hlavní soutěží byla Transvaal Challenge Cup, jejíž dřívější vítězové byli Wanderers Wasps v 1889, Rangers v roce 1890, 1892 až 1894 a 1896. Tento klub existoval více než sto let [ 5 ]. Národní tým poprvé reprezentoval Jižní Afriku proti anglickému týmu Corinthians v roce 1897. Anglie byla také první zámořská země, do které národní tým Jižní Afriky přicestoval. Druhá zaoceánská cesta přivedla národní tým do Jižní Ameriky. Plavba přes Atlantik trvala devět týdnů, než jejich loď zastavila v Brazílii, kde sehráli zápas s místním týmem [ 6 ]. Jižní Afrika hrála mezinárodní zápasy proti domácím v Uruguay a Argentině, kde také neočekávaně vyhrála. V Buenos Aires rozprášili Argentinu 4:1, tento výsledek by byl v dnešní době téměř nemyslitelný. Tým pokračoval v reprezentování země až do roku 1963. Hráli většinou proti evropským klubům nebo státům z celého světa (Austrálii, Novému Zélandu, Holandsku, Portugalsku a Severnímu Irsku). Poslední mezistátní zápas před sportovní izolací sehrál národní tým v roce 1954 s Izraelem [ 6 ].

Rasová integrace ve fotbale byla vždycky zdrojem hrdosti pomáhající zlomit bariéry vzniklé apartheidem. Fotbalová Federace Jižní Afriky, která vedla kampaň proti barevně oddělenému sportu a udělala první velký vzestup v Paříži roku 1955, kdy mezinárodní olympijský výbor vzal na vědomí a zapsal, že diskriminace proti "non-white" sportovcům v jižní Africe existovala [ 15 ].

Profesionální fotbal v Jižní Africe byl zaveden v roce 1959, spolu se založením národní fotbalové ligy. Tuto soutěž založilo 12 klubů. První kompletní sezónu sledovalo přes 500 000 diváků, kteří mohli vidět 210 ligových a pohárových zápasů, a tento divácký zájem pokračoval i v 70. letech 20. století [ 5 ]. Prvním korunovaným šampiónem profesionální ligy byl Orlando Pirates. Dnešní profesionální liga změnila sice svůj název na Premier Soccer League, ale

- 18 -

stále je tam několik klubů hrajících o přední příčky z první založené profesionální ligy [ 5 ]. 8. prosince 1991 byla založena Fotbalová Asociace Jižní Afriky, jako vrchol dlouhého procesu bylo zbavení se všeho sportovně rasového rozdělení. Čtyři předtím neslučitelné svazy se spojily do této jedné organizace [ 11 ].

SAFA delegace obdrželi ovace ve stoje na kongresu CAF v Dakaru. Jihoafrické členství ve FIFĚ bylo potvrzeno kongresu v Curychu, v červnu 1992, členství v CAF automaticky následovalo a Jižní Afrika byla zpátky na velké fotbalové scéně [ 11 ].

Během měsíce země pořádala první mezinárodní zápas s Kamerunem jako oslavu sjednoceného procesu. V srpnu 1992 hrála Jižní Afrika svůj první juniorský mezinárodní zápas proti Botswaně a od tohoto data vstoupila do každé soutěže pořádané organizací FIFA nebo CAF, ve všech věkových kategoriích, včetně žen [ 11 ].

V krátkém čase šesti let, dosáhla Jižní Afrika ohromujících úspěchů počínaje kvalifikováním se na Mistrovství světa 1998 a 2002, vítězstvím na Africkém poháru národů 1996, které tato země pořádala [ 13 ]. V roce 1995 zažila země úspěch i na klubové scéně, když místní klub Orlando Pirates vyhrál prestižní CAF africký klubový šampionát a stal se tak prvním týmem z Jižní Afriky, kterému se podařilo vyhrát tuto soutěž během její 30-ti leté působnosti [ 5 ].

- 19 -

2. AFRICKÉ FOTBALOVÉ ORGANIZACE 2.1 CAF Confederation of African Football známá pod zkratkou CAF, reprezentuje národní fotbalovou asociaci Afriky. Řídí národní i klubové soutěže, kontroluje přísun peněz a mediální prává těchto soutěží. Byla založena 8. února 1957 v Khartoumu v Súdánu - Egyptem, Etiopií, Jižní Afrikou a Súdánem. Hlavní centrum bylo po požáru přemístěno z Khartoumu do Caira v Egyptě. Z počátku tvořily CAF pouze čtyři národní asociace, kdežto v dnešní době se jejich počet rozrostl na 55 [ 11 ]. CAF je jednou z největších z šesti konfederací FIFY. Ačkoli je pouze o tři roky mladší než UEFA (která zastupuje evropský kontinent), má ještě dlouhou cestu k tomu, aby se vyrovnala kvalitě národních a klubových soutěží UEFY [ 11 ].

CAF se rozhodla oslavit své založení uspořádáním prvního afrického mistrovství. Všechny čtyři zakládající země chtěly předvést svou jedenáctku. Proti tomu se však postavil zástupce Jižní Afriky, Frank Fell, a namítl, že segregační zákony schválené v 50. letech znamenají, že Jižní Afrika může poslat buď bílé nebo tmavé mužstvo, ale ne smíšené. Pro tyto národy, které se právě zbavily jihu kolonialismu, byl jihoafrický postoj nepřijatelný. Etiopský zástupce Ydnekatchew Tessema to nehodlal akceptovat a odmítl to s tvrzením, že pokud nepřijedou se smíšeným mužstvem, nejen že budou vyloučeni z prvního afrického Mistrovství, ale Jižní Afrika bude vyloučena z Africké fotbalové federace. Pokud nechtějí hrát se svými černými hráči, nemůžou chtít hrát proti černochům [ 3 ]. Jižní Afrika byla po právu vyloučena a začala válka mezi Tessemovým CAF a těmi kdo sloužili apartheidu. Při absenci Jižní Afriky bylo první africké mistrovství dost sporný turnaj [ 3 ]. V Jižní Africe docházelo v boji za svobodu černého obyvatelstva v ještě větší oběti. Lidé po celém světě byli otřesení krutými vládními praktikami a volali po změně. CAF, která vyloučila Jižní Afriku ze své federace v roce 1960, se nyní zasazovala o to, aby byla okamžitě vyloučena i z FIFY. Byl to postoj, díky němuž

- 20 -

se její cílevědomý předseda Tessema dostal do přímého konfliktu s prezidentem FIFY, Angličanem sirem Stanley Rausem [ 3 ]. Rausovo odmítnutí vyloučit Jižní Afriku se ukázalo jako etická a profesionální chyba. Jeho soupeřem na prezidenta FIFY byl Joau Avelanche, který přišel za Afričany, se slibem vyloučit Jižní Afriku, a posílit ve FIFĚ postavení CAF [ 3 ]. Na získání podpory CAF ve volbě prezidenta FIFY slíbil Afričanům, že jim poskytne finanční prostředky na fotbalový rozvoj a domluví zápasy s brazilským týmem s tehdejším legendárním fotbalistou Pelem. Tím si získal jejich náklonnost a jejich rozhodující hlas ve volbách prezidenta FIFY [ 3 ].

Popularita fotbalu na severu stále rostla a začalo se uvažovat o organizované soutěži na mezinárodní úrovni. Do hry vstoupila světová fotbalová federace FIFA, která se rozhodla, že vytvoří konfederaci pro kolonie. Prohlásila, že Afrika by si mohla vytvořit svou vlastní fotbalovou federaci a až se tak stane, mohla by mít vlastního člena ve výkonném výboru FIFY [ 3 ].

Začátkem 90 let se Jižní Afrika dostala z chaosu. Apartheid přestal existovat, lidé začali přemýšlet o usmíření, a jako dobrý prostředek opět posloužil fotbal. Národ se postavil za svůj obrozený tým a inspirujícího vůdce. Tato země potřebovala v něco věřit a velmi jim k tomu pomohl první prezident Nelson Mandela. Jen ten dokázal strhnout lidi k tomu, aby společně budovali vzkvétající národ. Národní tým pomáhal zesílit tento pilíř, který sjednocoval jak černé tak i bíle příslušníky tohoto národa [ 1 ].

2.2 MYSA

MYSA je svépomocný mladý program spojující sporty, ochranu přírody, prevenci před AIDS, schopností vést trénink a mnohé další společenské aktivity zahrnující přibližně 20 000 mladých lidí. Program začal v roce 1987 jako malý svépomocný projekt, který spojuje sporty a ochranu přírody uvnitř chudých čtvrtí v Mathare v Nairobi. Organizace vyrostla z malých skupin do mladé a vyhlášené mezinárodní organizace podporující sport a rozvoj [ 16 ].

- 21 -

Do roku 1988 se k této organizaci připojilo 120 nových týmů. To byl počátek první keňské fotbalové ligy pro děti do 12 let. Ve stejném roce byla MYSA zaregistrována jako bez zisková a bez politická organizace ( under the Societies Act soubyt). V roce 1996 už tato organizace pomáhala přibližně 5000 chlapců a dívek složených do 350 týmů z 50 různých chudinských vesniček (a tak odhadovaný cíl, který si MYSA vytyčila, byl naplněn - Dát mladým sportovní šanci) [ 16 ].

MYSA podporuje lidská práva a občanství. Realizace tohoto projektu závisí na respektování druhých a společenské zodpovědnosti. Jako svépomocný mladý program, je základ této organizace heslo: „Ty uděláš něco, MYSA udělá něco; Ty neuděláš nic, MYSA neudělá nic“ [ 16 ].

- 22 -

3. SOUTĚŽE

3. l Pohár Afrických Národů 1950-60: Počátky Poháru Afrických Národů Počátky Poháru národů afrických zemí se datuje do roku 1956, kdy jeho vytvoření bylo projednáváno během třetího kongresu FIFY v Lisabonu. Tam byly okamžitě předloženy plány pro konání národního turnaje. První pohár afrických zemí se konal v únoru 1957 v Khartoumu,Sudanu. Účastnily se ho všechny zakládající národy CAF (Súdán, Egypt, a Ethiopie) až na Jižní Afriku, která odmítla poslat na turnaj multi-etnické družstvo složené z bělochů a černochů. To vedlo k diskvalifikaci, a snížení počtu hrajících zemí pouze na tři [ 2, 10 ]. Prvním vítězem Afrického poháru národů se stal Egypt, když ve finále porazil Etiopii 4:0. O dva roky později, Egypt hostil druhý APN v Cario opět s účastí těchto tří týmů. Obhajující šampión z Egypta zopakoval vítězství v šampionátu, tentokrát zdolal ve finále Súdán [ 2, 10 ]. Třetí šampionát v roce 1962 v Addis Ababa, zahrnoval už 9 účastníků, a po prvé muselo být odehráno i kvalifikační kolo které rozhodlo, které čtyři týmy se poperou o titul. Etiopie jako hostitel šampionátu a Egypt jako obhájce prvenství byly automaticky poslány do semifinále, kde se k nim připojily nově i Nigerie a Tunisko. Egypt získal svojí třetí finálovou účast, avšak tentokrát ji nedokázal proměnit ve vítězství, když v prodloužení prohrál s domácí Etiopií [ 2, 10 ].

1960s: Ghanská dominance V roce 1963, Ghana hostila svůj první PAN a vyhrála titul, když ve finále zdolala Súdán. O dva roky zopakovala svoje prvenství na šampionátu v Tunisku a vyrovnala tak Egypt v počtu dosavadních vítězství [ 2, 10 ]. V roce 1968 se finálového turnaje účastnilo už 22 týmů. Týmy, které prošly kvalifikací, byly rozlosovány do dvou skupin. První dva z každé skupiny pokračovali do semifinále. Tento systém byl zachován do roku 1992 [ 2, 10 ].

- 23 -

Demokratická republika Kongo vyhrála svůj první titul, když ve finále porazila Ghanu. Počínaje roku 1968 se PAN koná vždy jednou za dva roky [ 2, 10 ]. První televizní vysílání se PAN dočkalo v roce 1970 v Súdánu, kde domácí zvedli pohár nad hlavu po výhře ve finále nad Ghanou, která hrála její čtvrté finále za sebou [ 2, 10 ].

1970s: Dekáda šampiónů Šest různých národů vyhrálo titul mezi léty 1970 – 1980: Súdán, CongoBrazzaville, Zair, Maroko, Ghana a Nigerie. Již druhý titul Zairu v roce 1974 (první vyhráli jako Demokratická Republika Kongo) přišel po finálovém dvoj zápasu proti Zambii. Pouze jedenkrát v historii této soutěže, musel být zápas odehrán znovu, jelikož první zápas skončil nerozhodně i po prodloužení 2:2. Finále bylo odehráno o dva dny později se Zairským vítězstvím 2:0 [ 2, 10 ]. Tři měsíce dříve se Zair stal prvním africkým národem, který se kvalifikoval na Světový Šampionát. Maroko vyhrálo svůj první titul v PAN v roce 1976 konající se v Etiopii. Ghana se stala prvním národem se třemi tituly, když v roce 1978 zdolala Ugandu. V roce 1980, se turnaj přesunul do Nigérie, která se zapsala mezi čestné vítěze, když ve finále porazila Guineji [ 2, 10 ].

1980s: Kamerunská a Nigerijská dominance Čtvrtý ghanský titul přišel v roce 1982, když gólem v nastavení přešli v semifinále přes Guineu, a poté čelili ve finále Lyži. Zápas skončil 1:1 po 120 minutách a Ghana vyhrála penaltový rozstřel a stala se šampióny. Kamerun vyhrál svůj první titul o dva roky později zdoláním Nigérie a v roce 1986 ve finále čelil Egyptu, který chyběl ve finále od roku 1962, avšak mu po penaltách podlehl [ 2, 10 ]. Kamerun dosáhl jeho třetí finálové účasti v řadě na turnaji v roce 1988 a vyhrál druhý titul po opětovném finálovém vítězství nad Nigérií [ 2, 10 ]. V roce 1990 Nigérie opět neproměnila svoji finálovou účast ve výhru, tentokrát podlehla Guinei [ 2, 10 ].

- 24 -

1990s: Příchod Jižní Afriky V roce 1992 se Pohár národů rozšířil počet týmů ve finálovém turnaji na 12. Týmy byly rozděleny do 4 skupin po třech, kde vždy první dva z každé skupiny postupovali do čtvrtfinále. Ghanský záložník Šedi „Pele“ Ayew, který byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje, pomohl Ghaně dostat se do finále, avšak kde i díky jeho suspendaci Ghana prohrála v penaltovém rozstřelu s Pobřežím Slonoviny, kde o vítězi rozhodl až jedenáctý pokus [ 2, 10 ]. Dvanáct týmů rozdělených do tří skupin – tento formát turnaje byl znovu použit o dva roky později, kde pořádající Tunisko bylo pokořeno již ve svém prvním kole. Nigérie, která se poprvé v historii kvalifikovala na Mistrovství Světa, vyhrála turnaj zdoláním Zambie, která byla rok předtím zasažena pohromou, kdy většina jejich národního týmu zemřela při havárii letadla, které letělo na kvalifikační zápas Mistrovství Světa 1994 [ 2, 10 ]. V roce 1996 hostovala Jižní Afrika dvacátý PAN. Byla to jejich vůbec první účast po dekádě dlouhých zákazů, které skončily s pádem Apartheidů. Avšak jejich první pokus kvalifikovat se v roce 1994 selhal. Počet finálových kol v roce 1996 byl rozšířen na současných 16, rozlosovaných do 4 skupin. Ačkoli současný počet týmů, hrajících ve finále byl pouze 15, protože Nigérie odstoupila z finálového turnaje z politických důvodů. Jižní Afrika vyhrála jejich první titul na domácí půdě, kde přemohli ve finále Tunisko. Neil Tovey, kapitán jihoafrického týmu, se stal prvním bílým hráčem, který dosáhl na trofej [ 2, 10 ]. Jižní Afrika mohla dosáhnout finále znovu o dva roky později v Burkině Faso, ale neobhájili svůj titul, kvůli prohře s Egyptem, který si prostřílel cestu až k jejich celkově čtvrtému poháru [ 2, 10 ].

2000s: Kamerunské a Egyptské tituly V roce 2000 bylo pořádání šampionátu uděleno společně Ghaně a Nigérii, které nahradily původního pořadatele Zimbabwe. Následující 2:2 remíza po skončení prodloužení ve finále Kamerun porazil Nigérii na penalty [ 2, 10 ]. V roce 2002 Kamerunští Lvi získali druhý titul v řadě, což se povedlo na posledy Ghaně v 60 letech 20. století a potom Egyptu v roce 1957 a 1959. Znovu cestou penaltových kopů Kamerun porazil poprvé finalisty ze Senegalu, který také

- 25 -

debitovali na Světovém šampionátu o rok později. Oba finalisté byli, ale vyřazeni ve čtvrt finále o dva roky později v Tunisku, kde domácí tým získal svůj první titul, zdoláním Maroka ve finále 2:1 [ 2, 10 ]. Na turnaji v Egyptě v roce 2006 zvedl nad hlavu pohár opět domácí tým a dosáhl tak rekordního pátého titulu [ 2, 10 ]. Turnaj 2008 byl pořádán Ghanou a opět se vidělo, jak pohár drží Egypťané, kteří rozšířili svou sbírku na šest titulů.

3.2 Mistrovství Světa Světový šampionát je mezinárodní fotbalová soutěž složena z mužských národních týmů, které jsou členy Fédération Internationale de Football Association (FIFA). Šampionát se odehrává každé čtyři roky od založení v roce 1930. Vyjímaje roky 1942 a 1946 kdy se šampionát neuskutečnil z důvodu II Světové Války [ 10, 11, 13 ]. Afrika se prvně kvalifikovala až na 9. MS v Mexiku v roce 1970. Od té doby má na šampionátu vždy alespoň jednoho zástupce. I přes dobrý výkon Kamerunu v roce 1982 a Maroka na MS 1986 FIFA odmítla přidělit africkým týmům více míst ve finálovém turnaji, jak v roce 1986 tak i v roce 1990, což tvrdě kritizoval nový kamerunský prezident CAF. Až v roce 1998 mohlo Afriku reprezentovat pět národů [ 10, 11, 13 ].

9. MS – Mexiko 1970 Historicky prvním Africkým účastníkem Mistrovství světa se stal národní tým Maroka. Ale s jedním bodem za remízu s Bulharskem obsadil v tabulce poslední místo a s turnajem se rozloučil [ 10, 11, 13 ].

10. MS – Německo 1974 Zairská veřejnost, které během koloniální doby chyběly vzory, se po roce 1974, kdy jejich země vyhrála africký pohár národů, přimkla k národnímu týmu. Na světovém šampionátu v Německu se nevkládaly příliš velké naděje do národního týmu Zairu. Do hry se Skotskem šel pouze s cílem neudělat ostudu,

- 26 -

prohráli 0:2. Avšak po tom co jim nevyplatili slibované prémie, bojkotovali další zápas s Jugoslávií, prohráli 0:9, což byla jedna z nejhorších porážek na MS. Jejich přijetí po MS bylo ve velmi velkém kontrastu s oslavami po vítězství na mistrovství Afriky [ 10, 11, 13 ]. Po mistrovství světa bylo všechno zapomenuto, všechno bylo ztraceno. Když se vrátili z mistrovství světa, nikdo je na letišti nepřivítal, pouze jejich největší příznivci jim dělali taxikáře. Vláda se rozhodla, že je odepíše. A to fotbalu neprospělo [ 10, 11, 13 ].

11. MS – Argentina 1978 Na tomto šampionátu se Africký tým mohl poprvé radovat z výhry. Když Tunisko porazilo v základní skupině Mexiko 3:1. Ale po prohře s Polskem a remíze s Německem 0:0. Obsadil v tabulce předposlední místo a uzavřel si cestu do další části soutěže [ 10, 11, 13 ].

12. MS – Španělsko 1982. Na tomto mistrovství chtěl Kamerun dokázat, že patří mezi přední fotbalové národy světa. Všechny překvapil remizami 0:0 v prvních dvou zápasech proti Peru a Polsku a do utkání s pozdějšími vítězi Italy nastupoval bez nervozity. Když se Italové dostali do vedení, ihned vyrovnali. Vstřelili svůj první kamerunský gól na mistrovství světa, který znamenal remizu i v tomto zapase s favorizovanou Itálii. Spolu s Kamerunem reprezentoval Afriku ještě tým z Alžírska. Vyhrál sice dva zápasy, ale díky špatnému skóre skončil třetí a nepostoupil[ 10, 11, 13 ].

13. MS – Mexiko 1986 Historicky první postup afrického týmu ze základní skupiny obstaral národní tým Maroka, když suverénně bez jediné porážky postoupil z prvního místa a zanechal za sebou takové velmoci, jako jsou Anglie a Portugalsko. Avšak v osmifinále narazil na Německý tým, se kterým držel nerozhodný stav až do 87 minuty ve které Německo rozhodlo o svém postupu [ 10, 11, 13 ].

- 27 -

Alžírsko oproti Maroku vypadlo již v základní skupině, ve které se jí podařilo získat pouze jediný bod, díky remíze se Severním Irskem [ 10, 11, 13 ].

14. MS – Itálie 1990 Afriku reprezentoval jen Kamerun a Egypt. Kamerunský tým čekal hned v prvním zápase velmi těžký soupeř. Vyhlídky Kamerunu, nebyly vůbec růžové [ 10, 11, 13 ]. Všechny před zápasové předpovědi tvrdily, že Argentina, Kamerunu nasází spoustu branek. Kamerunci museli použit všechny prostředky, aby Argentince zastavili [ 10, 11, 13 ]. Hráči byli ve hře poněkud nedisciplinovaní, ale dosáhli svého. Kamerun se dostal do vedení, které už do konce zápasu nepustili. Byl to výsledek, který otřásl argentinskými mistry světa a kamerunský tým získal velké sebevědomí. Překvapivě postoupil navzdory všem předpokladům ze základní skupiny a postoupil do osmifinále, kde se utkal s nepředvídatelnou Kolumbii. Po vítězství nad Kolumbii 2:1 se už Kamerun nebál žádného soupeře. Pro další zápas mu byla nalosováná Anglie, která ukončila jeho africký sen [ 10, 11, 13 ]. Kamerun i přes tuto porážku dal zapomenout na ostudný výkon Zairu na MS 1974.

Druhý zástupce Afrického kontinentu, který se probojoval do finálového turnaje, byl Egypt, avšak neslavil stejný úspěch jako Kamerun, neboť v základní skupině uhrál pouze dvě remízy a skončil poslední [ 10, 11, 13 ].

15. MS – Spojené Státy Americké 1994 Na mistrovství světa v roce 1994 v USA, nastala pro změnu situace opačná, když Kamerunský tým vypadl už ve skupině a získal na mistrovství jediný bod a s turnajem se rozloučil potupnou porážkou s Ruskem 1:6. V zemi zavládlo hluboké zklamání hraničící se vztekem [ 10, 11, 13 ]. Nejhorší vystoupení na MS zažilo Maroko, když v základní skupině nezískalo ani bod.

- 28 -

První vystoupení Nigérie na šampionátu nemohlo dopadnout lépe. Nigerie porazila v prvním zápase Bulharsko 3:0 [ 10, 11, 13 ]. Nigerie vyhrála základní skupinu před favorizovanými týmy Bulharska a Argentiny [ 10, 11, 13 ]. V osmifinále Nigerijci málem poslali domů pozdější finalisty z Itálie. Byl to jeden z nejpamátnějších zápasů v historii afrického fotbalu, neboť ukázal veškerý lesk a bídu. Nigerijští hráči si na hřišti hráli jako velké děti [ 10, 11, 13 ]. Bezradné italské mužstvo poprvé kloudně vystřelilo ve 40. minutě – to už prohrávalo 0:1. Africký outsider vedl ještě v předposlední minutě. Italové hráli o deseti a k jejich tlaku se určitě neschylovalo. Evropská fotbalová disciplína by v té chvíli velela hrát opatrně a neudělat chybu. Nigerijci se pořád fotbalem hlavně bavili. Bezstarostnost se jim ale nevyplatila. Italové s protiútoku vyrovnali a v nastavení svým druhým gólem v zápase Nigerijce definitivně poslali domů [ 10, 11, 13 ].

16. MS – Francie 1998 Na MS odjelo 5 afrických mužstev, což bylo o 2 více než v roce 1994. Nigerie opět zářila, když v základní skupině porazila Španělsko. Nakonec porazila sama sebe poté, co vyhrála svojí skupinu, začal sport o prémie a rozhozené mužstvo vypadlo v osmifinále proti Dánsku [ 10, 11, 13 ]. Maroko se své skupině umístilo na třetí pozici se 4 body, za remízu s Norskem a výhrou nad Skotskem 3:0. Avšak prohraný zápas s Brazílií jim uzavřel cestu pokračovat dál turnajem [ 10, 11, 13 ]. Kamerun zopakoval svůj chabý výsledek z předešlého mistrovství a z posledního místa vypadl již v základní skupině [ 10, 11, 13 ]. Poprvé po rozpadu Apartheidu se kvalifikovala i Jihoafrická Republika, která na svém prvním vystoupení na MS získala dva body, které stačily pouze na třetí místo v základní skupině [ 10, 11, 13 ]. Poslední zástupce Afriky na tomto šampionátu bylo Tunisko, které také nezaznamenalo žádný úspěch a vypadlo již v základní skupině [ 10, 11, 13 ].

- 29 -

17. MS – Korea/Japonsko 2002 Afriku na tomto MS reprezentovalo opět 5 národů. Avšak jediným významným úspěchem byl postup Senegalu až do čtvrtfinále, kde podlehl v prodloužení Turecku 0:1 [ 10, 11, 13 ]. Tunisko, Jihoafrická Republika, Kamerun a Nigérie skončili již v základní skupině [ 10, 11, 13 ].

18. MS – Německo 2006 Reprezentanty Afriky byly národní týmy Pobřeží slonoviny, Toga, Angoly, Ghany a Tuniska [ 10, 11, 13 ]. Pobřeží slonoviny bylo na svém prvním MS nalosováno do skupiny spolu s Argentinou, Holandskem a Srbskem a Černou Horou, ve které dokázali zdolat pouze Srbsko a Černou Horu, což znamenalo 3. místo v tabulce [ 10, 11, 13 ]. I přesto, že Angola, Tunisko a Togo měly relativně lehčí soupeře ve skupině, než Pobřeží slonoviny, zakončily svou účast na šampionátu také v základních skupinách [ 10, 11, 13 ]. Jediný úspěch na tomto MS zaznamenal tým z Ghany, který byl nalosován do skupiny spolu s Českou Republikou, na jejíž úkor postoupila do osmifinále, kde ji porazila Brazílie [ 10, 11, 13 ].

3.3 World Cup 2010 – Jihoafrická Republika Jihoafrická Republika měla neskutečně blízko k pořádání Světového poháru již v roce 2006, ale o pouhý jeden hlas prohrála s Německem. Rok 1976 byl pro zemi velice smutný, protože byla vyloučena z FIFA a v důsledku toho, při nepokojích v Sowetu bylo zabito několik stovek studentů. Mnoho různých sportovních organizací zakazovalo Jihoafrické Republice účast v mezinárodních soutěžích kvůli politice apartheidu [ 2 ]. Po jeho zrušení byla země v roce 1992 přijata zpět do FIFY. O čtyři roky později hostila a vyhrála Pohár afrických národů [ 2 ]. Do závodu o pořádání Světového šampionátu 2010 vstoupila Jihoafrická Republika spolu s Egyptem, Marokem, Tuniskem a Libyí [ 2 ].

- 30 -

Dne 15. května 2004 vyhlásil Sepp Blatter, prezident FIFA, výsledky hlasování. Maroko obdrželo deset hlasů, ale Jihoafrická republika triumfovala se 14hlasy. Stala se tak první africkou zemí, která získala právo pořádat největší fotbalovou soutěž [ 2 ].

Finálový turnaj se bude hrát na 10-ti stadiónech (Přílohy, obr. 4) v 10 různých městech Jihoafrické Republiky. Zrekonstruovaný stadion v Johannesburgu bude mít dokonce kapacitu až 95 000 lidí (Přílohy, obr. 5) [ 14 ].

Poprvé v historii bude Africký kontinent reprezentovat 6 národů.

- 31 -

4. ZÁVĚR V této práci jsme se snažili shrnout dostupné informace týkající se historie afrického fotbalu. Dozvěděli jsme se, že fotbal je pro Afričany naděje na lepší budoucnost, jejich nadšení ze hry je neuvěřitelné, kdežto mnohé evropské a americké státy berou tuto hru, jen jako zviditelnění v dnešní společnosti. Africká komunita drží při každém zápase pospolu a vítězství či prohry národního týmu prožívá celý stát. I přes nesnadné začátky si tato hra postupně nacházela cestu skrz politické či sociální změny, a v dnešní době už se skoro přiblížila ostatním fotbalovým velmocím. I přesto, že Afrika stále čeká na větší úspěch na mezinárodní i klubové scéně, je tento kontinent zásobárnou mnoha výborných hráčů, o které jeví zájem i ty nejslavnější zahraniční týmy [ 9 ]. Raná historie Afrického fotbalu je složitá a zároveň fascinující a mnoho příběhů ještě nebylo odkryto. Čím více historických objevů přibývá, tím více je jistější, že fotbal v koloniální Africe nebyla jen hra [ 1 ]. Jsem si jistý, že poznatky, které jsem získal, mě obohatily. Bylo velmi zajímavé odkrývat postupně informace o zemi, o níž víme mnoho, ale zároveň tak málo. V dnešní době je africký fotbal na velkém vzestupu, ale je velmi důležité, aby se zachovaly organizace, které podporují fotbal jak pasivně - finančními prostředky, tak aktivně - své pomocí. Snaží se tak mládež zapojit do výchovných programů a sportovních aktivit, zároveň také pomoci africkému obyvatelstvu v prevenci před pohlavně přenosnou chorobou AIDS. V současnosti je také možnost adoptovat si dítě z Afriky a přispívat tak na jeho vzdělání, sociální potřeby a zajistit mu tím lepší šanci na budoucí život. Myslím si, že by bylo přínosem, kdyby se problematika africké společnosti více zveřejňovala v masmediích a určitě by bylo vhodné rozšířit literární zdroje týkající se afrického fotbalu.

- 32 -

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. Alegi, P. Laduma!: Soccer, politics and society in South Africa. University of KwaZulu – Natal Press, 2004, 236 str., ISBN – 978-1869140403. 2. Clive, G. Fotbalová encyklopedie. Svojtka & Co., 2008, Praha, 144 str., ISBN – 978-8073529727. 3. Darby, P. Africa, football and FIFA: Politics, Colonialism and resistence. Routledge, 2001, 256 str., ISBN – 978-0714680293. 4. Dosunmu, A. The African game. Powerhouse Cultural Entertainment Books, 2006, 256 str., ISBN – 978-1576873243. 5. Giulianotti, R. Football in Africa: Conflict, conciliation and community. Palgrave Macmillian, 2004, 312 str., ISBN – 978-0333919798. 6. Hornby, H. Fotbal, Fortuna Print, 2003,64 str., ISBN – 80-73210975. 7. Pechr, J. Slavnosti fotbalu. 1vyd., Praha: Olympia, 1981, 200 str. 8. Ricci, F. M. Elephants, lions and eagles: A journey through african football. WSC Books limited, 2008, 144 str., ISBN – 978-0954013493. 9. Ujfaluši, R. Jak se hraje fotbal v Africe. Gutenberg, 2007, Praha, 159 str., ISBN – 978-8086349282. 10. Vyhlídal, F. Kronika Mistrovství světa ve fotbale 1930 – 2006. M&V, 2006, 419 str., ISBN – 80-86771180. 11. http://www.fifa.com 12. http://pitchinvasion.net 13. http://en.wikipedia.org/wiki/FIFA_World_Cup 14. http://www.sa2010.gov.za/ 15. http://pitchinvasion.net/blog/2008/02/01/football-in-colonial-africa/ 16. http://www.mysakenya.org

- 33 -

PŘÍLOHY

Obr. 1 – Typický obrázek o představě fotbalu v Africe

Obr. 2 – Nepříznivé podmínky pro fotbal

Obr. 3 – Pohled na Kapské město

Obr. 4 – Stadion v Durban – jeden z deseti stadionů finálového turnaje

Obr. 5 - Zrekonstruovaný stadion v Johannesburgu - Soccer City

Obr. 6 – Postup při výrobě provizorního míče

RESUMÉ Cílem této bakalářské práce je uceleně shrnout dostupné informace týkající se historie afrického fotbalu. Zaměřili jsme se na období koloniální éry afrického fotbalu a jeho postupný vývoj. Budeme se snažit přiblížit okolnosti provázející rozvoj tohoto sportu na africkém kontinentu. Vycházet při tom budeme zejména z dostupné české i cizojazyčné literatury, a také z internetu. V této práci se zaměříme především na Jihoafrickou republiku, jež jako vůbec první země Afriky bude mít možnost uspořádat Mistrovství světa ve fotbale v roce 2010.

SUMMARY The aim of this bachelor's thesis is to resume coherently available pieces of information regarding history of African football. The thesis is focused on African football during the colonial period and its gradual development. We will try to get through circumstances connected with development of that sport branch on the African continent. Our thesis is particularly based on available Czech and foreign literature as well as on Internet articles. In that bachelor's thesis, we will especially focus on the Republic of South Africa as the ever first African country which is allowed to organize the World Cup in 2010.

ANOTACE Vrábel, Luboš: Historie afrického fotbalu, Bakalářská práce. Brno: Masarykova Univerzita, Fakulta sportovních studií, 2009, 33 str.

Bakalářská práce je zaměřena na historii fotbalu v Africe, především na Jihoafrickou republiku, jež bude mít možnost uspořádat Mistrovství světa ve fotbale v roce 2010. Cílem práce je uceleně shrnout dostupné informace týkající se historie afrického fotbalu.

Klíčová slova: fotbal, politika, kolonialismus, Mistrovství světa, Afrika

ANNOTATION Vrábel, Luboš: History of African Football, Bachelor Thesis. Brno: University of Masaryk, Faculty of Sports Studies, 2009, 33 pages.

The Bachelor Thesis is focused on history of African football, especially on the republic of South Africa which is allowed to organize the World Cup in 2010. The aim of this bachelor's thesis is to resume coherently available pieces of information regarding history of African football.

Key words: Football, Politics, Colonialism, World Cup, Africa

POUŽITÉ ZKRATKY:
CAF – ( Confederation of African Football) = Africký fotbalový svaz
FIFA - ( Fédération Internationale de Football Association) = světová fotbalová federace
MS – Mistrovství světa
MYSA – ( Mathare Youth Sport Association) = mládežnická sportovněrozvojová instituce v Africe
PAN – Pohár afrických národů
SAFA – ( Football Association of South Africa) = Fotbalová asociace Jižní Afriky
UEFA – ( Union of European Football Associations) = Unie evropských fotbalových asociací