Magie afrického fotbalu

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

306 v prodeji od 2. června 2008

dravost

Magie afrického fotbalu

www.fotbalprorozvoj.org

Fotbal je i o životě. Přijďte na Pražský den pro Afriku, kde uvidíte jinou dimenzi fotbalu. Veřejně známé osobnosti, umělci a další podpoří africké děti a budou s nimi hrát dne

14. 6.08 od 13.00

Na Františku fotbalový turnaj

od 18.00 na „Střeláku” benefiční koncert v rytmech afro, gypsy hudby a RnB

Mama Africa Givtes BA-TO-CU Sámer Issa

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: DRAVOST | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily

EDITORIAL Donedávna jsme s redakčním kolegou Tomášem Bojarem byli velmi pyšní. Šéfovala nám totiž žena, scenáristka Veronika Hrdinová. Řadili jsme se mezi pokrokové muže, kteří nemají zapotřebí soutěžit s ženami o dominanci a kteří by k redakční poradě zasedali s klasickou myšlenkou „Běda mužům, kterým vládne žena“ a tajným plánem plíživého převratu. Ono totiž mít nad sebou v hierarchii ženu mělo své výhody. Zvládala mnoho věcí naráz a stíhala nám dokonce připomínat naše úkoly. Když jsme sedávali nad tématy, texty a obálkami, nesnažila se, aby vždy bylo po jejím. Pokud jsme něco pokazili, její výtky byly podány natolik citlivě, že nerozdmychávaly naši případnou mužskou ješitnost. Jestliže se ta projevovala, tak úplně jinak. Člověk se totiž snažil udělat na pohlednou a chytrou nadřízenou dojem svou prací. Hlavně, aby se nestalo, že uslyší: „Hele, Ivo, ten tvůj článek je úplná blbost.“ To by byla hrůza. Od chlapa by to tak nevadilo, navíc by se mu dalo oponovat: „Sám seš blbej, šéfíku.“ To ženě přece jen říci nelze, pokud je člověk aspoň trochu gentleman. Což my v NP docela jsme. Ano, byli jsme tak moderní. Jak nám bylo líto kolegů v předních tuzemských společenských magazínech Respektu, Reflexu, Týdnu či Instinktu, které vedou samí šéfredaktoři. O co všechno tam přicházejí... Jenže před nedávnem se naše šéfredaktorka rozhodla vyhlásit o svůj post soutěž a své schopnosti popustit zase do jiných sfér. Vítězně nakonec prošel já a nyní jsem plný obav. Co mi řekne kolega Bojar, až mu o jeho textu řeknu: „Hele, Tome...“ Nebo bych to měl říct nějak jinak, citlivěji? Vždyť jsme ale chlapi. Jenže co když pak odvětí ono „Sám seš...“? Dělám si legraci, on totiž blbosti vlastně nepíše a já nejsem zas takový příkrý. Ale stejně jsme se od naší šéfredaktorky naučili hodně. Proto se nemusíte bát, že se Nový Prostor nyní zásadně změní a stane se z něj úplně jiný časopis, než na který jste zvyklí. Vaší přízně si totiž vážíme, protože pomáháte lidem, kteří to v životě nemají lehké. Za to vám patří náš dík.

OBSAH fejeton: pohádky o mašinkách

téma: dravost predátoři

/Liška/

/Komárek/

téma: dravost vlky a ovečky je lépe nechat v pohádce

pošli to dál:

téma: dravost proklít fíkovník zvířata neumí /Klimeš/

/Jedlička/

4 – 5 rok po roce: 1954 /Šustrová/

12 – 13 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

6 – 7

8 – 9

reportáž: xavier baumaxa dva týdny prodejcem NP

referát: sledování filmů bez omezení času a prostoru

/Skopec/

/Slováková/

14 – 15

16 – 17

10 – 11 rozhovor: marek špinka /Bystřičan/

18 – 20

kultura: LITERATURA

kultura: hudba

kultura: divadlo

/Marečková/

/Veselý/

/Šourek/

/Ptáček/

21 kultura: film

22 profil: milano design week 2008

/Prejdová/

/Staňek/

25

23 komiks: Samorost

24 uličníci: /Bořutová/

/Bažant, Novák/

křížovka:

26

27

28 – 29

S přáním podnětného čtení Ivo Bystřičan

Design obálky: Štěpán Bartošek (postava vlka podle výtvarníka Bohumila Šišky)

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Nádražní 56/740 Praha 5 – Smíchov, 150 00 tel.: 220 199 301 (302) e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Tytam jsou časy, kdy se kolem řemeslníka muselo chodit po špičkách a podstrojovat mu basy piva, aby draze placenou práci na melouchu dokončil. Možná ale jen načas. Už zase se v Čechách nedostává kvalifikovaných řemeslníků, stejně jako chybí mládež, která by po základní škole chtěla nastoupit do učení. O řemeslnících, proměnách jejich statusu a o tom, co nám hrozí, až se pokazí pračka, se dočtete v příštím čísle.


Autor: Eugen Liška

h c á k in š a m o y k d á Poh

Začal květen, přišlo teplo a já to ani nepostřehl. Přes horký den totiž spím a probouzím se až se západem slunce. Žiju po nocích, které místo útulného baru v teplé náruči města trávím na vlakové vlečce u Mníšku pod Brdy navlečený do šesti vrstev včetně kulicha a rukavic. Kde že se tu ohlašuje dlouhé horké léto? Říkám vám, že noci na venkově jsou stále ještě proklatě chladné. Na té vlečce natáčíme televizní film, který se jako na potvoru musí odehrávat v noci a ke všemu ještě na jedoucím nákladním vlaku. Sbohem vyhřáté ateliéry a nenucené slovní konverzačky, tady přichází ke slovu akce a s ní náš hrdina – nákladní vlak s osmi vagóny a ještě jedním motorovým osobáčkem, který ho zezadu pomáhá tlačit, aby měl tu správnou akční rychlost. Od té doby, co jsem nastoupil na tyhle noční šichty, začal jsem se cítit jako pravý ajznboňák. Večer odcházím se zvoláním: Jdu na vlak! k ránu se vracím v obličeji špinavější než Antonín topič a přistihuji se, že nevědomky na internetu vyhledávám samé zprávy z prostředí železnice: V Kanadě zemřel člověk ve vlaku na neznámou chorobu a všichni cestující putovali volky nevolky do karantény. Fanoušek Baníku Ostrava vypadl za jízdy ze speciálního rychlíku, který pro něj a jeho soukmenovce vypravily České dráhy (speciální byl asi svou předběžnou demolicí). Žluté vlaky Student Agency na české koleje nevyjedou, nelíbí se jim podpora, kterou stát dotuje monopol Českých drah. I přes subvence dráhy opět zdražují jízdné. Také během natáčení samotného inspiroval filmový štáb pobyt v nákladních vagónech k nejedné vlakové historce z vlastní zkušenosti či doslechu. Železnice je prostě fenomén a lidi a příběhy k sobě přitahuje magnetickou silou. Vzpomněl jsem si na jeden slogan, který se před nějakým časem objevil na stylových reklamních plakátech Českých drah. Stálo tam: „Železnice je

poezie svého druhu.“ Trochu jsem se tomu tenkrát podivil. Co to je za nápad ohánět se v reklamě na dopravní společnost poezií? Nota bene v dnešní době, kdy se cení především rychlost, výdělečnost a efektivita? Jestli to není proto, že České dráhy toho z výše vyjmenovaného moc nabídnout nemohou? A tak jim zbývá ta poezie. Tuzemská železnice, spravovaná státním podnikem České dráhy, má viditelně dvojí tvář. Jedna je hrdá, poeticky zarostlá, větrem ošlehaná tvář mašinfíry posázavského pacifiku a druhá špinavá, propadlá s umolousaným knírem a alkoholem napuštěnýma očima. (Ta patří našemu „fírovi“, co nás vozí na natáčení na vlečce a permanentně zapomíná odbrzdit vagóny.) Dráhami sice stále jezdí spousta lidí, ale hodně jich do cíle své cesty dorazí pozdě, v horším případě tam nedorazí vůbec. Železniční síť je hustá a spojů jezdí hodně, ale pomalu, často se zpožděním a za stále větší ceny. Vlakové kupé je pohodlnější než autobusová sedačka – pokud se do něj tedy zrovna vejdete nebo vás odtamtud nevyžene špína a zápach. Vlakový rytmus „ta-dam, ta-dam“ krásně uspává a vybízí ke zdřímnutí, ovšem s rizikem, že se probudíte okradeni. Prostě všude, kde je nějaké pro, je také hned výrazné proti. Na korbě uhláku jsem si připomněl svoji loňskou zkušenost s Pendolinem, pověstným „rychlovrakem“. Má přesně onu strukturu rubu a líce. Vydal jsem se tehdy z Prahy do Brna a náhodou jsem natrefil na Pendolino. Cestu do moravské metropole prosvištělo jako blesk, uvnitř bylo světlo, teplo, prostorně. Skvěle se mi tam psalo i svačilo. Krásná průvodčí jako z plakátu. Nadchnut touto zkušeností, nechám si cestou zpět ujet obyčejné ícéčko a čekám na Pendolino, až se bude vracet. A nejsem sám, opodál na nástupišti stojící paní líčí právě po telefonu muži své nadšení z Pendolina. Za půl hodiny mu volá

znovu. To už ale naše Pendolino stojí mezi poli, nechce se pohnout a nikdo neví proč. „Přijedu pozdě, máme poruchu,“ říká zkroušeně paní svému muži a jako odpověď se z telefonu line hurónský smích, který naplní celý vagón. Následuje hlášení mašinfíry: „Nefunguje klimatizace, otevřete dveře, jinak se tu udusíme!“ Ty dveře se za pár minut znovu samovolně zavřou. Můj spolucestující je shodou okolností bezpečnostní technik drah a zrovna mi s úsměvem vysvětluje, proč Pendolina nemohou jezdit po našich kolejích bez problémů, když kolem prochází nervózní průvodčí – kráska z předchozí cesty zůstala na Moravě – a bezbarvým hlasem nás informuje, že dveře nejdou otevřít. „...nebo se tady udusíme!“ zní nám v hlavách ozvěna mašinfírova hlasu. Smích nám tuhne na rtech, do vlaku se opírá slunce a rozpaluje ho, teplota v kupé neúnosně stoupá. Odkládáme zbytky našich svršků i gentlemanství, pot nám stéká do očí, zběsile lomcujeme zamčenými dveřmi, v boji za posledními zbytky kyslíku šplháme po zádech žen a dětí... A další příběh je na světě. Další důvod, proč o železnici natáčet film. Nebo skládat verše. Že se ale dvojitá janusovská tvář Českých drah nevytrácí ani z poezie, dokazuje historka ze samotného závěru našeho natáčení. Poslední záběry průjezdu vlakem tunelem byly už za námi a vlak stál na nádraží ve Vraném nad Vltavou. Následovaly ještě krátké dotáčky zvukové. Na zvukařův pokyn protrhla mašina okolní černou tichou noc táhlým nářkem vlakové návěsti. Když se ozvěna sirény potřetí rozlehla nad údolím Vltavy, otočil se ke mně opodál stojící výpravčí a zasněně pravil: „To je ale romantika, co?“ A než jsem stačil přisvědčit, z nedalekých domů se zcela neromanticky ozvalo: „Děte s tim kraválem už konečně do prdele!“


Když se surrealista zmocní špenátu padesát korun a odešel jej sníst ven. Pak už následoval jen údiv – jak se může přinejlepším vlažné, spíše však studené placce, která úplně postrádá chuť, říkat pizza? A jak to přijde, že tato rozblemcaná parodie na skutečné jídlo může stát tolik peněz? A hlavně – jak je možné, že se do takového podniku ještě někdo může znovu vrátit? Těžko říci – možná, že lidé jsou otrlí a na chuť opravdového těsta a skutečného sýra už zapomněli. Nebo prostě jen potřebují rychle vpravit do těla živiny a o další se nestarají. Anebo jsou to také surrealisté. Konečně je tu ještě jedno prosté vysvětlení: třeba měl jen autor těchto řádků smůlu, přičemž jindy to tak zlé není. To by bylo ještě dobré. Jenže to by pak nemohl na rozličných místech Prahy i celé naší země takovýchto zkušeností učinit bezpočet. Říká-li se, že společnost poznáte kromě jiného i podle jídla, které se jí na ulici, potom nás Bůh chraň. Když se surrealista zmocní špenátu, nevěstí to nic dobrého. tb

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

Občas se stane, že člověk dostane cestou domů hlad a přemýšlí, jak by ho utišil. Většinou to nebývá až takový problém – pokud neočekáváte kulinářské zázraky, nějaký ten sendvič či salát po chvíli najdete. Běda však, pokud vás hlad přepadne v noci. Touto dobou už se všechny zavedené kategorie začínají otřásat a vy jen zíráte, co všechno jsou druzí schopni nazvat jídlem. Skoro se zdá, jako by práci v oboru rychlého občerstvení poslední dobou vyhledávali přesvědčení surrealisté v naději, že tu budou moci formovat hmotu novým, neotřelým způsobem. Přednedávnem to u Anděla pocítil i autor těchto řádků. Bylo něco po půlnoci a Štefánikovou ulicí už zdálky zářil velký neon Pizza Express. Hlad byl tak silný, že veškeré pochybnosti musely jít stranou. Podezřelé bylo už to, že obsluhující surrealista vůbec nepromluvil – zřejmě měl za to, že vše důležité řekne zákazník, což se také stalo. Zákazník řekl, že prosí plátek špenátové pizzy. Vzápětí za něj s rozpaky zaplatil nekřesťanských

Bílá kniha firemního vzdělávání Milý pane ministře Liško, není tomu tak dávno, kdy jsem dostudoval „nepraktický“, protože humanitní, obor na tuzemské univerzitě. Na té univerzitě, fakultě ani katedře nás nevzdělávali pro firmy, vzdělávali nás totiž v oboru. Neměli jsme žádnou správní radu a chod univerzity neovlivňovali politici ani manažeři firem. Škola mi dala do života kvalitní vzdělání v oboru, široký rozhled, schopnost dávat si věci do souvislostí, nezávislé a kritické myšlení

a vůbec věci, které se Vám a vašim rádcům z OECD moc nelíbí. Je vcelku jasné proč. Za prvé se potom špatně hovoří o studentech jako pouhých klientech, firmách jako jejich odběratelích, vzdělání jako statku, pouhé nabídce a poptávce, kterými se Bílá kniha terciárního vzdělávání jen hemží. Za druhé, kritické myšlení a pozornost vůči společenským procesům jako výsledek studia neorientujícího se aktuální poptávkou firem, pomáhá utvářet

společnost inteligentních, kritických a pozorných občanů. Slušnou společnost, která se jen tak nestrhává promyšlenou rétorikou něčích soukromých zájmů. Chtěl bych, aby součástí takové společnosti byly moje děti a dostalo se jim k tomu patřičného vzdělání, nikoli aby je akorát „odebíraly firmy“. Proto je, slovy Vašeho koaličního premiéra, Bílá kniha naprostý shit. Za pět! ib

Dobře ukrytá literatura mezi čokoládovými fotografiemi Existují knihy, u kterých se pravidelně v knihovních výpisech objevují, zkratky CA: O, CP: O – rozuměj: počet svazků k dispozici prezenčně i absenčně je nulový. Dalo by se říci, že jsou to knihy zakleté, takzvaně permanentně nedostatkové. Pokud takovou knihu čtenář nevyhnutelně potřebuje, zbývají mu kromě obtelefonování přátel v podstatě tři cesty – pátrat v knihkupectvích, zda kniha nebyla čirou náhodou vydána, přečíst si někde knihu

online nebo se vydat na dobrodružnou cestu zaprášenými antikvariáty. České antikvariáty se mohou pyšnit především stohy Jirásků a podobné literatury, na něž si musel v letech školní docházky sáhnout každý. Mezi jejich rozložitými svazky je však při dostatečné trpělivosti možné narazit i na méně dostupné knižní poklady. A nepochybně nejen ty knižní. V jednom zastrčeném antikvariátu v pražské Opatovické ulici se dají objevit věci skutečně

roztodivné. Například sbírka fotografií dětské filmové hvězdičky Shirley Temple. Obrázky slavných tváří stříbrného plátna se ve třicátých letech přikládaly k běžnému zboží. Když po prolistování alba uvážíte, kolik jeho autor musel spotřebovat mýdla a sníst čokolády, než je nasbíral, nezbude než si postesknout, že skutečným hvězdám a diváckému zapálení pro ně, už přece jen odzvonilo. vh


Autor: Stanislav Komárek

Predátoři

Velcí predátoři – šelmy a draví ptáci – člověka od nepaměti fascinovali. Ač se jedná o tvory lidem z části objektivně velmi nebezpečné, jsou zde hrůza a odpor přímo propojeny s obdivem, ba nadšením a lehkým mrazením, vidíme-li je v akci. Například paraziti oproti tomu vyvolávají jenom hnus a odpor. LEV, TYGR A VLK

Je k tomu ovšem třeba jistá velikost srovnatelná s námi – rejsek, přemáhající s relativní odvahou a silou lva, kobylku či můru větší než on, je nanejvýš komicky bizarní, ač zvětšen na velikost jezevčíka by nás vyřídil zcela spolehlivě. Ačkoliv i třeba draví brouci typu velkých střevlíků či ryby ve stylu štik a barakud přitahují lidský zájem, hlavní obdiv se koncentruje na teplokrevné obratlovce.

Také je pozoruhodné, že lidské fobie ze zvířat se koncentrují především na hady, pavouky a hmyz, z menší části i na ptáky obecně a koně, ale v žádném případě třeba na velké šelmy, ve skutečnosti smrtelně nebezpečné. Pomysleme jen, jak výraznou úlohu hraje v mytologii, metaforice i výtvarném umění západnější Eurasie lev, ve východní Asii tygr. Čínská úsloví o tygrech by naplnila knihu, i země tak odlehlé od přirozeného výskytu lva jako Čechy, Štýrsko, Velká Británie či naopak Srí Lanka jej mají ve znaku, jeskynní lvi s krátkou hřívou se vyskytují už na nástěnných malbách lidí kromaňonské éry. Zcela klíčovou archetypální šelmou celé severní polokoule je také vlk s vyhrocenou ambivalencí divoké nenávisti a skryté fascinace: lítý nepřítel stád a Karkulek se vrací v podobě vlkodlaků a v lykantropických mýtech vůbec, a také v podobě psa, nejvěrnějšího a nejmilovanějšího domácího zvířete, jehož původ upadl pro mnohé v zapomenutí (ovčáčtí psi chránící stáda před vlky, z nichž pocházejí, jimž se podobají a s nimiž se občas i kříží, jakýmsi způsobem připomínají vznik policie novověkých států z „ochočené“ a státem krmené frakce kriminálního podsvětí). Vlci také jako jediná zvířata vůbec několikrát zkusili proces paralelní k lidským domestikačním snahám – zejména z Indie a v několika případech i ze středověké Evropy jsou známy případy tzv. vlčích dětí, kojenců nalezených a odchovaných vlky tak říkajíc jen pro zábavu a pro radost.

VLÁDCE „POJÍDAČEM LVŮ“ Nemenší fascinace se týká i dravých ptáků – kdo jednou zblízka viděl útok sokola nebo orla, nikdy na něj nezapomene. Orly jedno i vícehlavé má ve znaku snad nejvíce států – jen namátkou: Morava, Německo, Rakousko staré

i nové, Polsko, Albánie, Rusko, Spojené státy, Mexiko. K atributům vládců také patřilo šelmy a dravé ptáky přemáhat a lovit, stát se „pojídačem lvů“, či alespoň vlastníkem těchto tvorů přemožených a zotročených: víc než vězňové v klecích, jamách a příkopech fascinovali ti, kdo se při lovu na příkaz velitele vzdalovali a po provedení krvavého díla zase vraceli – vášeň středovýchodních i evropských středověkých vládců pro lov se sokoly i jinými dravci je obecně známa, indická knížata běžně lovila s gepardy, Kublaj chán dokonce i s tygry (i drezúra šelem v cirkusech se podnes těší zájmu publika). Sofistikovanost metody spočívala v tom, jak poměrně brutálně nalomit, ale nedolomit zcela. Sokolnická příručka Friedricha II. Hohenstaufa ze 13. století je podnes fascinujícím čtením, v podstatě nejlepší biologickou knihou středověku vůbec – pěstování kanárů či mopslíků se tradiční vladař věnovat nemohl, to by bylo stejně potupné jako vyrážet na lov plžů. Ještě korunní princ Rudolf Habsburský, který si marné


čekání na trůn plnil ornitologickými studiemi vynikající úrovně, lovil a pozoroval zejména orly a další dravé ptáky po celé c.a k. monarchii.

SPECIALISTÉ NA PROLÉVÁNÍ KRVE Co je vlastně oním strhujícím momentem při sledování těchto bytostí ? Nesporně jsou to schopnosti, které člověk nemá – rychlost a preciznost útoku, postřeh, zrak a f yzická síla daleko nad úrovní těch našich, přirozená výbava smrtícím instrumentáriem zubů a drápů, hrdý, nespoutaný a mocný dojem, který v nás vyvolávají. Snad hraje svou roli i to, že v lidských společnostech pozdějšího typu je prolévání krve vyhrazeno ctěným, obávaným či naopak opovrhovaným specialistům typu obětníků, řezníků, katů, válečníků a lovců a jaksi vyňato z kontextu běžných lidí. Člověk svým bytostným založením rozhodně predátor není a svými přirozenými zbraněmi, zuby a rukama, by stačil tak na skokana zeleného či ptáčata v hnízdě. Původně převážně rostlinnou potravu si doplňoval tu larvou, tu mršinou, tu řečenými drobnými živočichy. Ovšem to, že někdo není bytostný predátor, nevypovídá nic o jeho agresivitě – kozorožci jsou zcela býložraví, ale agresivní až až. Pro získání větší kořisti už museli naši předkové používat zbraní, pastí či jiných lstí, některé lidské populace konzumovaly převážně maso už v dávné minulosti: co jiného jíst v arktické stepi ledových dob či dnes na vysokém severu – možná tak brusinky či klikvy v sezóně (není bez zajímavosti, že antika idealizovaně viděla zlatý věk minulosti jako sběračský, kdy ještě nebylo lovu, zemědělství ani zbraní). Lovecký aspekt minulých ér se však někdy poněkud přeceňuje, protože se lépe uchovávají kosti kořisti než třeba pecičky z malin v trusu.

EKONOMIČTÍ TYGŘI A FINANČNÍ ŽRALOCI Obdiv (i odpor) k predátorům a jejich zkrvaveným spárům se však táhne celou lidskou historií a příslušná metaforika zaplňuje společenské i ekonomické kontexty: asijští a východoevropští ekonomičtí tygři, finanční žraloci, člověk člověku vlkem, vlk v rouše beránčím, medvědí služba, lví podíl, tělovýchovné spolky Sokol a Orel (u Aztéků válečná sdružení Orlů a Jaguárů), štiky v rybníce, svobodná liška ve svobodném kurníku atd. Jak to říká v Čapkově povídce princ Karadagh o pisateli dopisu, jenž cítí pod prsty: „Je tu veliká síla… síla, která číhá… tygr také není zločinec, tygr je veliký pán.“ Chtěli bychom, s našimi gracilními zoubky určenými k drcení bobulí a travních zrn, moc bychom chtěli být predátory, ale nejsme… z lidí jde hrůza na zcela jiném základě. Autor je biolog a esejista. Působí na Přírodovědecké fakultě UK a Fakultě humanitních studií UK.


Autor: Petr Jedlička

Vlky a ovečky je lépe

nechat v pohádce

Dravost existuje bezesporu i v mezinárodních vztazích. Ne však jako vlastnost, jíž jednotlivým státům přisuzují novináři. Dravost je obecný jev. Vysvětlení jejího původu se různí a všechna jsou prokazatelná. Místy dokonce tak spolehlivě, že zůstává otázkou, zda se jí v tomto smyslu vůbec věnovat. Vyjednávání, okupace, kompromis, válka… když je řeč o mezinárodním dění, právě taková slova se většině lidí vybaví. Kdo má politicky jasno, využije i nějaký ten přívlastek: vyděračské, nekonečná, krvavý anebo nespravedlivá, například. Ale dravá? Co je to za podivnou charakteristiku? Dle denního tisku tu máme dravou Čínu, co slídí po surovinách; dravé Rusko, jež jedná se sousedy jako se satelitními přívěšky; dravé tygry z Asie, co chtějí vyrábět všechno pro všechny, i dravé Spojené státy, které by rády rozšířily trh, demokracii a hamburgery po celém světě. Všichni z jmenovaných dravců se snaží prosadit. Jasně si vymezili cíl a nyní k němu energicky směřují: nezabývajíce se obecným dobrem, hlava nehlava. U každého z uvedených světí účel svým způsobem prostředky.

KOHO NAZÝVAT DRAVCEM? Jsou tu však i jiné státy, které si počínají svéhlavě, rozhodně až bezohledně: odložíme-li brýle západní civilizace, není dnes Čína o nic méně razantní než třeba Francie a Francii blízké nadnárodní společnosti – i ty rozněcují africké konflikty, když se jim zrovna nehodí stávající poměry, i ty nezajímají vedlejší či nezamyšlené důsledky jejich politiky. Asijská velmoc má sice víc možností, méně PR poradců a více pokaženou pověst, v principu se ale chová podobně. V Jihoafrické republice, říká se největší demokracii na černém kontinentu, bychom zas objevili stejnou podrážděnost jako v Rusku, pokud jde o vliv v blízkém příhraničí. Možná i větší. A třeba Izrael nebo Kuvajt jednají vůči ekonomikám sousedů daleko svéhlavěji, než všechny jihoasijské šelmy dohromady. Ani Francii, ani Indii, ba ani židovskému státu se ovšem do dravců nespílá.

Čím to? Přívlastek, který vyjadřuje specifickou důslednost, energičnost, tvrdošíjnost a prudkost určité země v zahraniční politice, slouží víc publicistům než skutečným výzkumníkům. Hodí se k podbarvení zpráv, přispívá ke zdůraznění naléhavého poselství, posiluje morální apel. V tomto smyslu je ale výrazem povrchním. S podstatou skutečnosti nemá společného téměř nic. Na základě obecné shody vědců je možné spolehlivě říci, že žádná moderní země není predátorem od přírody. V podobných situacích a s podobnými možnostmi se různé státy dopouštějí obdobně průbojného jednání. Dravost v mezinárodních vztazích, jež kromě zmíněného čítá předpoklad, že snaha o prosazení vlastního zájmu poškodí zájem někoho jiného, nicméně existuje. Lze ji pozorovat i studovat. Ne však jako přílepek k charakteristice určité země, nýbrž jako rys, který je vlastní mezinárodní politice obecně. Státy se nestávají dravými ani tak vinou národních zvyků, tradic či úminků mocných. Sklon k dravosti nabývají spíše za určitých obecných podmínek. Tedy zásluhou systému.

ANARCHIE A SPOLUPRÁCE Otázky, jak systém působí na jednotlivé země a kdy je stát na nejlepší cestě začít se chovat jako dravec, souží teoretiky mezinárodních vztahů už od zrodu humanistického myšlení. Ne že by nebyly odpovědi – existují jich rovnou desítky. Potíž je, že vědecká komunita se dosud nedokázala shodnout na jedné z nich. Za léta debat, odborných disputací a myšlenkových soubojů se pouze vyprofilovaly tři směry, jež původ dravosti vysvětlují komplexně. Zastánci prvního směru si říkají realisté. Z jejich pohledu je mezinárodní pole – abstraktní prostor, který se řídí univerzálními zákony mezinárodní politiky – z podstaty anarchické. Tak trochu připomíná kulečníkový stůl, na němž

se každá z koulí (států) valí svým směrem. Rychlost a razance jsou největší devízou. Na žádném místě nemohou být dvě koule zároveň. Draví se stávají vítězi, laxní poraženými. Dle realistického přístupu inklinují k dravosti všechny státy, protože s dravostí lze získat nejvíce. Fakt, že se tak chovají v daném okamžiku jen některé, je dán relativním poměrem sil a pragmatickým kalkulem zisků a ztrát. S dravostí se totiž dá získávat jen v omezeném počtu cílů. Jiné, často významnější, mohou být razantní politikou poškozeny. Většinou je proto upřednostněn opatrnější přístup – koule je raději zpomalena, aby jí případné srážky s ostatními příliš nevychýlily. Druhý směr bývá nazýván idealistický. Dle jeho stoupenců je pro všechny státy objektivně výhodnější spolupráce než soupeření. Místy se ovšem výhodnost projeví až v dlouhodobém výhledu. V takových případech může být upřednostněn krátkodobý zisk, k němuž je dravost tou nejužívanější cestou. Z hlediska stability systému a optimálních podmínek pro přirozenou spolupráci je nicméně dravost nebezpečná. Zákon akce a reakce platí i v představách idealistů. V rámci možností je tak záhodno preventivně bránit situacím, v nichž by se dravost mohla vyplácet – například budováním mezinárodních institucí typu OSN, podepisováním smluv, ve kterých se státy zavážou dodržovat stejné principy, nebo pořádáním nejrůznějších summitů a konferencí, kde si lze leccos neformálně vyříkat. Ústředním nástrojem proti dravosti v mezinárodní politice je ale mezinárodní právo. Pokud by všechny státy uznaly jednotná pravidla a kdyby existovala respektovaná autorita, která by nad dodržováním jednotných pravidel bděla a všem měřila stejným metrem, bylo by podle idealistů po dravosti.


PRAVIDLA TRHU Třetí směr je možné označit jako globalistický. Aktéry mezinárodního pole se v tomto pojetí nestávají pouze státy, nýbrž i velké nadnárodní korporace, mezinárodní občanské iniciativy, odborová hnutí a další instituce nestátní povahy. Pro globalisty není důležité, jakými principy se řídila mezinárodní politika po většinu své existence – stěžejní jsou zákony, které fungují dnes. A ty se až příliš podobají pravidlům celosvětově propojeného trhu. Globalisté říkají: Jistě, je dosti pravděpodobné, že se mezinárodní vztahy řídily vlastní specifickou logikou. Práce historiků přibližující vídeňský, berlínský, versailleský či postupimský mírový kongres nabízejí nepřeberně důkazů. Ale dnes? Logiku trhu přejaly státy – bez ohledu na historické či geopolitické vazby se jeden druhému snaží přebrat odbytiště, dodejce i zákazníky. Nadnárodní společnosti, aktéři, kteří rozšiřující tržní zásady po světě jako římské legie latinské právo, si mohou diktovat podmínky. A tržní logiku přejaly také mezinárodní organizace – brettonwoodské instituce, Světová banka, Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, jež měly původně

tržní divokost krotit, platí dnes za největší propagátory co nejvolnějšího obchodování; jednotný trh představuje základní integrační východisko všech uskupení snažících se o podobně komplexní propojení států, jaké je k vidění v Evropské unii, a sama OSN jen krčí rameny, když nastane potíž, již nejde zvládnout tržními prostředky. Je pochopitelné, že v takovémto prostředí je dravost ceněna. Skutečnost, že někteří aktéři dravě nejednají, je způsobena pouze tím, že dravě jednají jiní. A také zásluhou toho, že v rámci jednotlivých států i organizací stále přežívají lidé a skupiny, jež tržní dominanci urputně vzdorují.

A REALITA? Dravost v mezinárodních vztazích je tedy neoddiskutovatelná a názory na její původ se různí. Zbývá se zamyslet, který z přístupů by mohl nejspíše odpovídat realitě. Nic nemůže být jednodušší, chtělo by se říci – stačí si sepsat všechny situace, v nichž se určitý z aktérů zachoval dravě, a hned uvidíme. Je tu však svízel: jenom za druhou polovinu 20. století se událo ke třem stovkám

takovýchto příkladů. Každý z nich proběhl v odlišném kontextu, s rozličnou předehrou a jinými důsledky. Každý též doprovodila jinak pojatá interpretace. Není tak obtížné vytvořit si vlastní závěr a následně sestavit výčet událostí, který jej podpoří. Přesvědčit ostatní, že nebylo v takovém soupisu nic vynecháno a že naopak nic důležitého nepřebývá, je ovšem zhola nemožné. Co z toho vyvodit? Pokud se laskavý čtenář nehodlá zabývat teorií mezinárodních vztahů, radil bych na dravost v mezinárodní politice zapomenout. Jedná se ostatně o jev stejně nesporný jako dílčí. Na otázky typu: Co podněcuje bohaté státy k další expanzi, za jakých okolností jsou země ochotné vstoupit do války či jaké uspořádání prospívá nejvíce míru, se stejně nedá odpovědět laickou úvahou a dravčí přívlastky k činům jednotlivých států věc spíše zamlžují. Dravost je záhodno nechat novinářům, již nedokáží promlouvat fakty. Učinit si názor na určitou událost lze i bez rozdělování na ovečky a vlky. Autor je zástupcem šéfredaktora a vedoucím zahraniční rubriky Literárních novin.


Autor: Jeroným Klimeš

Proklít fíkovník zvířata neumí „Dobrý voják Švejk je prý symbolem češství.“ To je názor, při kterém si říkám: „Pánbůh s námi a zlé pryč!“ Proč? Nejenže nebyl dobrým vojákem, ale především je to jedna z nejagresivnějších románových postav, které znám. Ve srovnání se zvířaty mají lidé mnohem rafinovanější možnosti, jak být agresivní vůči ostatním. Mnohdy velmi nenápadné.

Švejkova agrese je velmi záludná – je totiž pasivní. U normální agrese předpokládáme, že je to právě agresivní jedinec, kdo řve a kdo se dopouští násilností. U Švejka je to naopak. On je tvůrcem drobných i větších naschválů, které dojemně skrývá za svou předstíranou blbost. Ten, kdo řve, je naopak jeho oběť. Ta se i dopouští násilností na Švejkovi a okolí. Je to reakce na bezmocný vztek, který Švejk zručně navodil. V psychologii se často hovoří o hrách a například Eric Berne v knize Jak si lidé hrají označuje tento moment za takzvanou manipulativní výplatu: Švejk chytá svou oběť do nastražené léčky (ukradne cizího psa), a když to pak praskne, stojí jak hromádka neštěstí – no a kopněte si do takového ubožáka. To je přeci pod vaši úroveň. Bezmoc oběti je pak vítězstvím Švejka, kterou si vychutná jako onu „manipulativní výplatu“.

Je masochista oběť nebo agresor? Přesně tento záludný druh pasivní agrese nacházíme i v masochismu. Jestli si myslíte, že soužití s masochistou je nějaká slast, že ho můžete

10

mlátit, jak chcete, a jemu se to ještě líbí, tak jste na omylu. Takový masochista je vpravdě člověk na zabití. Jedna žena mi popisovala soužití s masochistickou babičkou. Bůhvíkolikrát jí říkala: „Nejsem ráda, že se na mě koukáš, když se převlékám do spodního prádla, a už vůbec mně vadí, když při tom na mě šaháš.“ Co myslíte, že babička při nejbližší příležitosti udělá? Bude si ji prohlížet a se slovy: „Jé, tady máš nakřivo ramínko...“ k ní přiskočí a začne na ni sahat. Nejhorší na těchto interakcích je, že vnučka se cítí vinna za bezmocný vztek, který v ní vyvolává tato řada drobných naschválů a rýpanců babičky. Říkala, že se nediví, že ji děda mlátil a že jí byl nevěrný, prý by to udělala taky. Její slova samozřejmě musíme brát s rezervou, ale přesto je dobré si uvědomit, že to není vždy agresor, kdo řve a kdo se dopouští násilností. Někdy je to naopak právě jeho oběť.

Návaly vzteku a fantazijní agrese Podobně jako skrývaná agrese masochistů není vidět ani fantazijní agrese. Například

jdete s malým dítětem do školky a chcete přejít silnici. Najednou kolem vás za strašného řevu projede motorkář na zadním kole. Samozřejmě v obci, asi tak stokilometrovou rychlostí a samozřejmě ignoruje přechody. Teď asi očekáváte, že budu psát o agresivním chování motorkářů. Ne, není třeba. Jednak o něm všichni vědí a kromě toho motorkáři jsou dobrovolní dárci orgánů a pozabíjí se sami. Chci psát o něčem jiném – o návalu vzteku, který se prožene hlavou tomu jinak pokojnému občanovi s dítětem – představí si, že kdyby mohl, tak vezme dlažební kostku a mrskne ji po tom „idiotovi“. Tyto návaly vzteku provází často tunelové vidění, které jsme viděli ve filmu Vratné lahve, a intenzivní snění o nějakém agresivním úkonu – dlažební kostce, baseballové pálce, vidlích, motorové pile a podobně. Tyto návaly agrese má mnoho lidí, ale málo z nich si uvědomuje, že jsou zaprvé návykové, ale hlavně je to druh výcviku, kdy si člověk ve fantazii představuje něco, co se může lehce spustit v realitě.


Dotyčný třeba potká toho motorkáře za pět minut na parkovišti u samoobsluhy a může se spustit agresivní chování, které u něj dosud nikdo neviděl. V těchto případech tací pachatelé popisují s údivem naprostou lehkost svého chování: „Víte, já ani nevím, co to do mě vjelo. To jako bych ani nebyl já. Jako by to jelo samo...“ To bohužel není pravda. V takových případech se většinou jedná o chování, které bylo předpřipraveno a nacvičeno ve fantazii právě při zmíněných návalech vzteku. Na tom není nic divného, vždyť i muzikanti si nacvičují skladby ve fantazii, když se je potřebují naučit a nemají po ruce hudební nástroj, třeba ve vlaku při cestě na představení či koncert.

Sebevražda je agrese obrácená proti sobě Jeden muž přišel večer domů, popovídal si se ženou u vína a šel jako normálně spát. Ráno se probudil a podivil se, proč je v posteli sám. Žena nikde. Tak obešel barák a našel ji oběšenou na půdě. I zde muselo předcházet masivní snění a fantazijní příprava celého činu. I když věděl, že jeho žena je ve vztahu nespokojená, že jí vadí, jak málo je doma, přesto ho ani ve snu nenapadlo, že to chce řešit takto. Nedostal od ní ani náznak varovného signálu. Zbyl po ní jen dopis na rozloučenou. Je to už skoro sto let, kdy Freud přišel s definicí sebevraždy jako agrese obrácené proti sobě. Ano, i zde si žena vztek a zmar, který prožívala v manželství, vybila na sobě a ne na muži. I když ne nutně. Znal jsem jednu ženu, která si kdesi našla nějaký článek. V něm nějaký terapeut popisoval, jak je nešťastný a vyčítá si, že nebyl schopen zabránit sebevraždě jednoho svého klienta. Tato žena na základě tohoto článku začala snít o tom, zda by i její terapeut nebyl náhodou nešťastný, kdyby se zabila. Byla to opojná manipulativní fantazie: „Ano, vím, že můj terapeut nechce, abych se zabila, ale když to udělám, budu ho moci z hrobu krásně ovládat! On bude kvůli mně nešťastný...“ Toto manipulativní snění ji dostávalo z rozlad, a tak se na něm stávala

závislá. Zde můžeme krásně vidět, že sebevražda není jen agrese obrácená proti sobě, ale často i agrese obrácená proti blízkým lidem, a navíc i těžko vykořenitelný a velmi zrádný zlozvyk.

Nevyhýbá se to ani vědcům Agrese nebyl prostý ani Ježíš, když vyhnal obchodníky z chrámu nebo když proklel fíkovník, tak by bylo divné, kdybychom agresi nenašli i u vědců. Ti jsou samozřejmě chytří a tedy i jejich agrese se projevuje rafinovaně. Je zaobalena do tisíce cizích slova, zpravidla má nějakou logiku, takže je těžko napadnutelná. Například krásně se dá manipulovat grafy. Dojem, jaký máme z grafu, nemusí vůbec odpovídat tomu, jakou informaci graf přináší. Petr Bakalář je můj spolužák a kamarád, tak mi odpustí, když ukáži graf z jeho knihy Psychologie Romů, při kterém jsem se hodně nasmál.

sivní vědec totiž nebude křičet: „S cikány do plynu!“ Ten jen bude učeně obhajovat eugeniku či jiné pseudoteorie. Jednomu z nich jsem řekl: „Kdyby kdys kdes vznikla nějaká komise, která by určovala, kdo může a nemůže mít děti, proč bys měl předpokládat, že zrovna ty bys padl do oka úředníkům. Naopak! Vsadím se, o co chceš, že ty bys byl první, koho by ta komise škrtla. Takže jestli prosazuješ eugeniku, je to, jako by sis stavěl šibenici.“

Většina laiků čte tento graf: „Inteligence neromů je takto velká a inteligence Romů naopak takhle malinkatá.“ Ale rozdíl ve výškách křivek je dán jen tím, že bílých lidí je více než Romů – to nemá s inteligencí nic společného. Z vědeckého hlediska je důležité jen to, kde leží vrchol těchto křivek. U běžné populace je stanoven na 100 a u Romů je pravda nižší, cca o 15 až 20 bodů – okolo 80. K tomu je ale třeba vědět, že adoptováním dítěte jeho IQ naroste o 14 bodů oproti biologickým rodičům. Tak silný je vliv prostředí! Pozor, Petr je velmi chytrý, takže není možno říci, že jeho graf lže. On to jen podal zavádějícím způsobem, který laiky mate, ale ze kterého je jasné, jaký má vztah k Romům. Synovec Charlese Darwina Francis Galton byl bezesporu vynikající vědec, který má na svém kontě řadu objevů nejen v biologii (například barvoslepost – galtonismus, otisky prstů a podobně), ale i statistice (regresní funkce). Bohužel přišel i s termínem eugenika, což je v podstatě pokus o šlechtění lidí tím, že se někomu zakáže mít děti nebo se ty děti rovnou zabijí. Byla to teorie, která inspirovala samotného Hitlera a i třeba ve Švédsku se pak prováděly plošné sterilizace nežádoucích osob. Dnes jsme sice z těchto teorií naštěstí trochu vystřízlivěli, ale přesto pokud chceme vidět agresi vědců, musíme být alespoň tak chytří jako oni. Agre-

Letadlo s kolmým startem neboli autostimulace Když organismus narazí na překážku, často se mu vyplatí zvýšit svou aktivaci, roztočit se. Toto zvýšení aktivace se označuje za stres a je též základem agrese. Je to většinou užitečná vlastnost, proto se v průběhu evoluce také stala i příjemnou. Jsou lidé, kteří jsou schopni naštvat se z ničeho nic. Odborně se tento jev nazývá autostimulace, mezi lidmi spíše koluje výraz „samonasírací typ“. Lidé s kolmým startem se právě proto tolik rozčilují, protože je to zbavuje špatné nálady. Prostě naštvanost je o trochu příjemnější stav než rezignovaná skleslost. Tato i tato agrese je vcelku záludná, protože člověk ji využívá jako drogu a zároveň mu zhoršuje mezilidské vztahy. Všichni vědí, že soužití s kverulantem není žádná slast. Poměrně běžně vidíme podobné útěky před vlastními stavy nejen do agrese, ale i do jiných, mnohdy ještě škodlivějších stavů. Vždy nacházíme podobnou logiku – nějaká obranná reakce, která je v mnoha případech užitečná, se v jiném kontextu stává škodlivou. V takových případech se musíme snažit, abychom tyto splašené obranné reakce ovládli. S nimi i s agresí je to stejné jako s ohněm – dobrý sluha a zlý pán. Autor je psycholog.

11


Autorka: Petruška Šustrová

1954

Francie odchází z Indočíny

Osmého ledna 1954 se jeden americký řidič nákladního auta rozhodl oslavit své devatenácté narozeniny dosti netradičním způsobem. Za skvělou cenu 4 dolarů si v jednom nahrávacím studiu v Memphisu domluvil nahrání vlastní písničky. Ten řidič se jmenoval Elvis Presley a do nahrávacího studia se o několik měsíců později vrátil, aby natočil hit „That´s all right, mama“. Jaké důsledky to mělo pro kulturní dějiny, asi není potřeba vysvětlovat. Výrok soudce Warrena V Americe se ovšem děly i jiné věci – například ke konci března 1954 se v USA začaly prodávat barevné televize, jejichž cena nepřevyšovala 1000 dolarů, v Torontu bylo 30. března slavnostně otevřeno metro. a 13. března americký prezident podepsal se svým kanadským protějškem dohodu o stavbě průplavu mezi Velkými jezery a Atlantikem. O idyle se však mluvit nedalo, Spojené státy tížil problém rasové segregace. Rok 1954 přinesl zlom: V roce 1951 podal černý svářeč Oliver Brown z města Topeka v Kansasu žalobu, protože se odmítl smířit s tím, že jeho osmiletá dcera Linda musí jezdit osmadvacet bloků autobusem do školy pro černé, když jen sedm bloků od jejich domů je škola pro bílé. Browna, mírného a zbožného člověka, bylo těžké považovat za radikála. Udělal vše, co bylo možné, aby směl dceru zapsat do Sumerovy školy určené výlučně bílým dětem, a nakonec se rozhodl zažalovat školní radu. Případ byl veden pod jménem „Brown versus školská rada v Topece“. 17. května 1954 přečetl soudce Earl Warren jednomyslný výrok Nejvyššího soudu v otázce, která pronásledovala Ameriku téměř celé století: „Soudíme, že pokud jde o veřejné mínění, nemá v něm doktrína ,odděleně avšak rovnocenně‘ místo. Oddělená školská zařízení nejsou ze své podstaty rovnocenná.“ Rozhodnutí v případu „Brown versus školská rada“ nejen právně ukončilo segregaci, ale připravilo segregační uvažování o zákonnou oporu. Byl to možná nejdůležitější okamžik celého desetiletí, okamžik, jenž odděloval starý řád od toho, který právě nastupoval, a napomáhal při vytváření nadcházející bouřlivé éry. Pojetí svobody se okamžitě rozšířilo a Nejvyšší soud vykročil cestou, na jejímž konci bylo uznání práv outsiderů. Znamenalo to pro ně nejen víc práv a svobod, ale i morální satisfakci. Rozhodnutí ovlivnilo i stále mocnější média. Reportéry z novin i z televize postrčilo, aby se víc

12

Francouzský legionář v akci na vietnamském bojišti v roce 1954. Porážka ve Vietnamu měla pro Francii velmi bolestné následky. Zanechala rovněž šrám na francouzsko-amerických vzájemných vztazích. Francouzi měli Američanům za zlé, že nedokázali pomoci jejich posádce v Dien-bien-phu.


věnovali případům rasových předsudků. Černoši, kteří vyšli do ulic s cílem dosáhnout větší svobody, zjišťovali, že se o nich nejen píše a natáčí, ale že se k nim novináři chovají s respektem a zdvořile. Jedna éra skončila a druhá začínala. David Halberstam, Černobílé desetiletí

Dien-bien-phu V jihovýchodní Asii začala 13. března 1954 bitva u Dien-bien-phu, která proměnila osud kolonialismu, osud Francie i osud Vietnamu – a toto o ní napsal americký historik Williamson Murray. Celé obléhání si vyžádalo hodně přes 10 000 mrtvých a Francouzi a jejich spojenci z nich tvořili skoro čtvrtinu. Naprosto přímým důsledkem Dienbien-phu byl konec francouzské vlády v Indočíně. Ženevská konference přiřkla celý severní Vietnam Ho Či Minovi a Vietminhu a Francouzi se během roku přes všechny své záměry a cíle z jihovýchodní Asie stáhli. V červenci a v srpnu vrátil Vietminh asi 3000 francouzských zajatců. Ale ostatní, skoro 10 tisíc, zahynuli buď cestou, z níž se staly pochody smrti do vězeňských táborů, anebo v táborech samotných. Mnozí z těch, kteří přežili, záhy bojovali v nové válce v Alžírsku, za kterou Francie zaplatila svým imperiálním postavením. Dlouhodobé důsledky Dien-bien-phu byly ještě dalekosáhlejší. Pro USA znamenala francouzská porážka citelnou ránu politice zadržování. Fakt, že Spojené státy nedokázaly pomoci umírající posádce v Dien-bien-phu, zanechal šrám na francouzsko-amerických vztazích a vedl Francouze k tomu, že odstoupili z vojenské části aliance NATO. V době vůdcovství Charlese de Gaullea si naplánovali vlastní obranný kurs. Strategická váha ztráty části či celé Indočíny se měla projevit na tvrdém měřítku ekonomické a politické síly, které po příštích pětatřicet let ovlivňovalo studenou válku. Po bitvě u Dien-bien-phu Francie uznala porážku, stáhla se z Vietnamu, podepsala v Ženevě příměří, načež bojovníci Vietminhu obsadili 9. října Hanoj, kterou Francouzi vyklidili, a Ho Či Min ji vyhlásil za hlavní město Vietnamu. Vietnamská tragédie měla dlouhé pokračování, v neposlední řadě trpký osud „boat people“, tisíců lidí, prchajících z nyní již komunistického Vietnamu na vratkých člunech a často bez pomoci tonoucích v moři. 29. dubna uzavřely Čína a Indie „Pakt o mírové koexistenci“ a jeho závěrem byl mimo jiné fakt, že Indie uznala Tibet za součást Číny.

Ve východním bloku V SSSR proběhly volby, jichž se zúčastnilo 99,98 procenta oprávněných voličů, a ti pro navržené kandidáty odevzdali 99,79 procenta hlasů. Agentura TASS to okomentovala: „Celonárodní blok komunistů a bezpartijních si odnesl celkové vítězství.“ S tím se nedalo polemizovat,

až na to, že byla jako obvykle navržena jediná kandidátka jediné strany. V Jugoslávii byl v lednu odvolán předseda federálního shromáždění a viceprezident republiky Milovan Djilas, považovaný za druhého muže po Titovi, protože v některých článcích kritizoval praxi komunistické strany a upozorňoval na některé negativní rysy režimu. Byl mimo jiné autorem studie „Nová třída“, která byla ve své době velmi oceňována, a autor knihy Hovory se Stalinem, která má značnou dokumentární hodnotu dodnes. V Polsku byla událostí roku 1954 „aféra Światlo“: 28. září 1954 vystoupil na Západě na tiskové konferenci podplukovník Józef Światło, bývalý zástupce ředitele X. správy ministerstva bezpečnosti, který 5. prosince 1953 uprchl do Západního Berlína. Skoro rok po jeho útěku z Polska o něm nebylo nic známo. Na tiskové konferenci mluvil mimo jiné o osudu amerických občanů Hermana a Noela Fieldů. V srpnu 1949 Światlo zatýkal Hermana Fielda, který přijel do Varšavy hledat svého bratra Noela, jenž předtím zmizel v Československu. Po nótě amerického ministerstva zahraničí byli oba Fieldové propuštěni z vězení, Herman v Polsku a Noel v Maďarsku. Rovněž 28. září začalo Rádio Svobodná Evropa vysílat pořady, v nichž Światlo odhaloval obvykle utajované podrobnosti o působení komunistických úřadů v Polsku. Popisoval také spojení sovětských institucí, poradců i různých emisarů s polskou stranou, policií a tajnými službami. 25. října vyšla zpráva polské tiskové agentury PAP o kontrole státních úřadů, kterou v polovině roku 1953 provedly státní orgány. Podle komuniké vyšlo při kontrole najevo, že se „Światlo v některých případech za účelem provokace uchyloval k neopodstatněným obviněním a zatýkání osob, které si vybral. Jednou z takových osob byl americký občan Herman Field.“ Herman Field byl tedy propuštěn a dostalo se mu plné rehabilitace. Jakub Karpinski, Útržky let Zdá se tedy, že Polsko a Maďarsko na zprávu z útrob tajných služeb zareagovaly benevolentně, propustili nevinné z vězení, ale v Československu to tak nadějné nebylo. V Bratislavě začal 21. dubna 1954 proces s bývalými vysokými funkcionáři Komunistické strany Slovenska a na lavici obžalovaných zasedli Gustáv Husák, Ivan Horváth, Ladislav Holdoš, Daniel Okály a Ladislav Novomeský. V Praze městský soud 15. srpna odsoudil k vysokým trestům – od dvanácti do osmnácti let – dvanáct slovenských katolíků z lékařských kruhů. Zato ale 7. listopadu Československá televize vysílala první přímou reportáž, přenos z manifestace na Staroměstském náměstí, a 23. listopadu bylo v Praze slavnostně otevřeno Muzeum Klementa Gottwalda.

Hubení pásků Nahlédněme však i do toho, co se dělo spíše pod pokličkou: probíhalo usilovné tažení proti „páskům“, mladým lidem, kteří vyznávali jiný životní styl než účastníci socialistického budování nebo nadšení členové ČSM. Nosili delší vlasy, holdovali americké taneční hudbě, swingu a později rokenrolu a při zábavách tančili „výstřední“ tance. O „páscích“ vyšla dokonce kniha! Studujeme-li život páska, zjišťujeme, že člověk svým vlivem docílil u různých živočichů nestejných výsledků. Je známá věc, že pes například stykem s člověkem velice získal důvtipu, zato osel že zkrocením velice ztratil. Tato skutečnost vede patrně páska k tomu, aby byl ve styku s člověkem obezřelý a nedal na sebe pokud možno v žádném směru působit. Nicméně pásky je třeba hubit! Uvědomme si, že sebepoznání je jenom cesta k nápravě. Aby byla cesta úspěšná a dovedla ke zdárnému konci, je třeba pásky hubit, protože páskovství je vřed na naší mládeži. Je třeba je poznávat v celé tuposti, klackovitosti a zabedněnosti. Páskovství, jež vykrystalizovalo v zločiny, obžalovává všechny, kteří odbyli páskovství mávnutím ruky. Je třeba pásky hubit – pravím vám – a potírat a někdy i lovit. Pročež: Lovu zdar! Radovan Krátký, Pásek Těžko přitom nevzpomenout na prózy Josefa Škvoreckého o zakázané hudbě za nacismu i na případ Plastic People za normalizace. Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura.

George Hayes, Thurgood Marshall a James Nabrit po vynesení rozsudku Nejvyššího soudu v případu „Brown versus školská rada“.

13

foto: Petr Klika


Autor: Jan Skopec

ASI BYCH SE NEUŽIVIL Je dopoledne ke konci dubna a já se setkávám se známým hudebníkem Xavierem Baumaxou. Jsme v Řeznické ulici před výdejnou časopisu Nový prostor. Baumaxa se chystá dva dny na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být prodejcem NP. Prodejci Nového Prostoru často lamentují nad všemi radili, kteří jim říkají, jak mají prodávat. Všichni mají spoustu poznámek, ale jen málokdo dostatek odvahy na to, aby si sám prodej vyzkoušel. Xavier Baumaxa se na tuto zkušenost připravil vskutku dobře. Už deset dní se neholil a má na sobě oblečení, v kterém na své zahradě štípe dřevo. Ve výdejně vyfasuje deset časopisů a zároveň dostává cedulku, na které je jeho fotka a nápis „Lubomír – začátečník.“ V hospůdce na rohu mu ukazuji, jak ovládat diktafon, do kterého bude během prodávání namlouvat své postřehy. Dopíjíme pivo, dokuřujeme své cigarety a Baumaxa s cedulkou prodejce NP na klopě míří na Florenc. Jeho zážitky z prodeje jsme se vám rozhodli zprostředkovat v podo-

14

bě necenzurovaného přepisu nahrávek, které hudebník zaznamenal.

Den první, úterý 22. dubna

Rec. 1 První dojmy mám už z metra. Pode mnou seděla starší pani, koukala se na mě a možná si říkala: „Co to je asi za týpka, že v tomhle věku skončil na dně? A že i mezi prodejcema Nového Prostoru je začátečník. Lubomír.“ Přemýšlel jsem o tom, jak jdu s ostatníma lidma do metra a jak se každej někam žene, jak má každej nabitej program. V podstatě jsem se oproti nim cejtil jako lúzr, ale zároveň strašně osvobozenej. Mám jenom tašku s časákama a v podstatě nemám co ztratit. Druhá věc, která mě hned bila do obličeje,

byly reklamy kolem eskalátorů. Koukal jsem se na ty reklamy, face to face rámečky a přišlo mi, jako by byly o úplně cizích, nedosažitelnejch věcech. Jak jsou cizí, tak mě vlastně ani nezajímaj, protože jsou úplně mimo okruh mých zájmů a mýho vnímání okolního světa. No a teď si jdu tady na Florenci stoupnout před Billu, protože to je moje prodejní místo. Rec. 2 I když jsem ještě nic neprodal, tak mám asi dobrýho fleka. Vybraly si ho totiž i dvě zástupkyně hnutí Greenpeace, který, na rozdíl ode mě, aktivně oslovujou lidi, jestli nechtějí podepsat petici proti radaru. Já si nicméně myslim, že čím víc radarů, tím větší přehled. Že by to moh-


lo podporovat i GPS navigaci. Takže ten radar v Brdech je celkem dobrej nápad. Už nějaký podpisy maj. Já jsem ještě neprodal nic. Tak teď jdu tady do metra a uvidíme, co dál. Rec 3 Prodal jsem první časopis. Ale nemyslim si, že by to bylo z toho důvodu, že jsem bezdomovec, kterej prodává Nový Prostor. Přišly totiž takový dvě hezký holky a zeptaly se mě, jestli náhodou nejsem Xavier, nebo jestli jsem opravdu Lubomír. Tak já jsem se tvářil, že nevím, o čem mluví, a ukázal jsem jim občanku, že jsem opravdu Lubomír. No a ta jedna říkala, že si stejně myslí, že jsem Xavier. A ta druhá říkala, že jsem někomu podobnej. Nevim, každopádně mi daly čtyřicet korun a to je pozitivní. Rec 4 Je vám Praha malá? Kupte si Nový Prostor! Teď tady prošel můj známej, tak jsem ho lapil. Dělá v bance a dal mi padesátku, i když si původně myslel, že časák stojí dvacku. Takže další fejkovej prodej a ještě mám deset korun dýško. To je dobrý. Pro dnešek ale končim s prodejem, protože musim na natáčení do televize.

Den druhý - středa 7. května

Po čtrnácti dnech se zase potkáváme v Řeznické. Xavier je tentokrát oholen a slušně oblečen (na tričku se mu skví nápis Free Tibet – Made in China). Má za sebou týdenní miniturné a zdá se být dobře naladěn. Fasuje časáky a bez větších řečí se jde na věc. Rec 1 No, tak jsem tady zase. Na štaflu. Přijel jsem oktávkou do Karlína, v kapse mám klíče od třípokojového bytu a je mi celkem fajn. Před chvíli mě tady nějakej romskej somrák požádal, jestli nemám dvě padesát. Já mu říkám: „Jáá? To je, vole, jako divný.“ A šla tady taky nějaká zfetlá partička, která od lidí cíleně somruje peníze. No a když tady teď stojim, tak mám trochu depku. Úplně stejnej pocit jsem měl, když jsem hrál na ulici na kytaru. Cítíte, že většinu lidí to nezajímá. A že jim je to na obtíž. Že se štítí všech těch lidí z ulice, co hrajou, prodávaj, somrujou. Respektive, že jima opovrhujou. To je pro ně to dno společenskýho žebříčku. Přitom dno je ten týpek, co ode mě somruje dvě pade. Kripl, kterej v životě nešáhne na práci a bude somrovat od lidí, který maj možná ještě míň peněz než on. Teď se tady potácej další dva jemu podobný. Kdybych měl odhadnout jejich IQ, tak si myslim, že by dohromady dali tak 85. Rec 2 Je poledne a teď to tady houkalo. Zkouška sirén. A pak se ozval týpek z rozhlasu: „Zkouška sirén! Zkouška sirén! Právě proběhla zkouška sirén!“ Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Najednou

jsem zjistil, že jsou tady všude reproduktory. Ten hlas slyšíš naprosto zřetelně. Úplně mi to připomínalo Orwellovu osmdesát čtyřku. Pořád tě někdo vidí. A poslední místo, kam ti nevidí, je tvůj mozek. Ale už i myšlenky se budou dát přečíst. Stejně jako se Menšíkovi v Pane, vy jste vdova zhmotnily sny... „Zkouška sirén! Zkouška sirén! Právě proběhla zkouška sirén!“... No a je to tady zase. Asi zkoušej různý repráky, aby zjistili, jestli maj ten fašismus zapojenej stereo. Rec 3 Je celkem dobrý pozorovat, jak se kolem potácí týpci v různých kvádrech. Většině z nich to totiž nesluší. Já jsem to taky nosil a nikdy mi to nebylo příjemný. Daj se dobře poznat lidi, který to nosí z povinnosti, a lidi, který jsou s tim srovnaný. Ale právě spousta lidí s tim srovnanejch není. Je vidět, že se v tom cejtí nesví. Některý jsou na to naopak hrdý. Maj pocit, že je to povyšuje do jakýhosi středního stavu. Nicméně většina z nich mi přijde jako nepřirozený týpci, který si ten oblek navíc neumí oblíknout. Převážná část těch modelů je totálně out. Vlastně v tom vypadaj jako burani. Někteří si myslí, že jsou in, ale používaj třeba lososovou košili s lososovou kravatou. Což už je pět, možná deset let out. Anebo fialkovou košili s kravatou violet. A vůbec to město celkově. Když to srovnám s vesnicí, tak mám pocit, že se sem stahuje sebranka. Trend bude takovej, že ve městech bude žít čím dál tím víc lúzrů a šméčkařů. A budou dělat šméčka jeden na druhýho. Většina kšeftů ve městě je založená na vojebu. Máloco z toho je dobrá služba. A když už je něco dobrá služba, tak je to dobrý pivečko a dobře propečená kachýnka. Rec 4 To město je strašně zrychlený. Každej tady někam spěchá. Myslím si, že prodejce Nového Prostoru je jeden z mála lidí, kterej může stát na jednom místě a vychutnat si shon těch lidí kolem. Prodejci plyne čas vlastně úplně jinak. Takže, já si dám Nový Prostor do průhlednejch desek a jenom pasivně koukám po lidech. A je úplně jasný, že když na ně nebudu hulákat, tak vůbec nic neprodám. Ale zase na druhou stranu, proč bych měl na ně hulákat? Ty vole, já si ale myslim, že kdybych na ně nehulákal, tak se neuživím. Prodejce musí být aspoň trošku podbízivej. Když je podbízivej a střízlivej, tak je to podle mě v pohodě. A když je podbízivej a nalitej, tak bych si od něj ten časák nekoupil asi ani já. No nic, mám tady první pivíčko. Uvidim, jak se to bude rozjíždět. Rec 5 Ženy! Teď je mnohem teplejc než před čtrnácti dny, kdy jsem prodával poprvý. A ženy obnažily lýtka. A některé i výstřihy. To je úplně neuvěři-

telný, co člověk musí zažívat, když vydrží stát na místě a vidí jich tolik. Já bych chtěl, aby mi všechny ty ženy poskytly nový prostor. Rec 6 „Prodaj mi jeden.“ „Čtyřicet korun.“ „Kolko ? Dám ti dvadsať. Já som tiež starý prodajca.“ „Tomu nerozumim. Když já ti ho prodám za dvacku, tak co? Tak já na tom vydělám nula. Měl by sis časák koupit v Řeznický. Tam ti ho prodaj. Za dvacku.“ „A kto mi ho prodá, keď som vyraděný.“ „No... Já nevim, co budeme dělat.“ „Predaj mi jeden za dvadsať.“ „A proč? Ty si ho chceš prečíst nebo co?“ „Nie. Prodávat. Aby som si zarobil na jedlo. Hladný som.“ „Tak ty si zarobíš...“ „Čo ti dám? Dvadsať. A peť korun? Dve koruny? Tri koruny?“ „Dej mi čtyřicet. Daj mi čtyřicet.“ „Nebuď taký.“ „To je pro mě na hovno kšeft.“ „Nie je. Stále zarobíš.“ „Nemáš cigáro?“ „Nemám. Dal by som si.“ „Já právě taky nemám cigára. Já bych si taky dal. Jenže mně to dneska nějak nejde... Nezlob se. Ale musíš mě chápat“. „Já ťa chápem... Chcel som ti niečo poradiť. Ale... Já by som ti poradil, keď bys mi predal časopis“ „Co bys mi poradil?“ „Vieš, keď takto budeš stáť, nikdy nič nepredáš. Málo ľudí se zastaví a zobere. Musíš pendlovať. Takto musíš pendlovať...“ (odchází) Rec 7 Tak pokračuju v debatě s jednim vyřazenym prodejcem. Víceméně se teď živí tím, že už nějakej čas prodává jedno číslo z roku 2004. Mimo jiný mi taky říkal, že tady je to špatný místo. Lepší je to prej na Barrandově. Tam jsou herci a že bych tam mohl dostat pajdu, stovku, dvě kila. A že si ani neberou časopis. Já jsem teď v Bille. On sem už nesmí, tak mi dal dvacku, abych skočil koupit krabicák. A fakt stojí 18.90,- To je neuvěřitelný. Tak si myslim, že spolu popijem a uvidim, jak to celý dopadne. Třeba dostanu ještě nějaký tipy. Rec 8 Tak teď jsme s tim týpkem, s tim Rómem, vysmahli krabicák. Platil ho on, tak ho jdu na jeden pozvat zase já. Poradil mi spoustu věcí a zjistil jsem, že bych se jako prodejce asi neuživil. Dneska jsem neprodal vůbec nic, ale parádně jsem si pokecal. Takže Florenc 14.30, končím tuto reportáž. Autor je studentem antropologie na FHS UK.

15


Autorka: Andrea Slováková

Sledování filmů bez om V televizi může divák najít nejrůznější pořady ve všech žánrech, ale vysílány jsou vždy v daných časech, což se nemusí pokaždé hodit. Je si sice možné programy nahrát, ale to pak musíte věnovat čas a pozornost nastavení přehrávače. Oblíbený film si samozřejmě můžete obstarat i v DVD půjčovně, jenže to zase znamená absolvovat cestu do kamenného obchodu, který nemusí být právě nejblíže. Vázanost na konkrétní čas a prostor je nevýhoda, kterou téměř beze zbytku překonává internet. VIDEO NA POŽÁDÁNÍ Přibližně dva roky již trvá období, kdy se televize šířené online a „video on demand“, tedy video na požádání, rozšířilo a začaly vznikat malé nadšenecké i velké institucionalizované portály s audiovizuálním obsahem zpřístupňovaným online. Jedinou klasikou ve filmové distribuci, která si zachovala nějakou bezkonkurenční výhodu, je kino – vidět film na velkém plátně s prostorovým zvukem je pořád ještě událost až hypnoticky přitažlivá pro nejrůznější skupiny diváků. A i když některé portály nabízí obsah v HD TV kvalitě, aby se pak jeho puštění v domácím kině přiblížilo opravdovému kino-zážitku, k monumentálnosti velkého plátna mají pořád ještě daleko. Mezi desítkami stránek, kde jsou f ilmy či televizní pořady nebo amatérská videa k dispozici buď k prohlížení přímo na stránce (streaming), anebo ke stažení do vlastního počítače (download), se dají rozlišit dva základní typy portálů. Jedny fungují na způsob serverů jako Youtube či Myspace a za cíl si kladou především shromáždit co největší množství audiovizuálních materiálů. Jejich přednost je obvykle ve vysoké interaktivitě – umožňují komukoliv přidat svůj příspěvek, nemají žánrová nebo obsahová omezení.

16

Druhou skupinou jsou pak profilované portály, které se buďto orientují obsahově či žánrově (politické filmy, experimentální film), anebo prezentují dramaturgický prof il věhlasné instituce. Do online distribuce zasahují velké televizní společnosti – britská BBC digitalizuje svůj archiv, francouzskoněmecká televize Arte vybudovala portál (www.artevod.com), kde jsou ke stažení stovky filmů, a to včetně klasiků francouzské nové vlny Jasquese Rivetta, Jeana-Luca Godarda, Erica Rohmera, Clauda Chabrola. Ale nejdete tu i f ilmy Louise Bu~ nuela, Louise Malla, Jeana Renoira či Davida Lynche či animované f ilmy, muzikály a dokumenty nebo dokumentární a jiné televizní série. Většina filmů bohužel není přístupná z České republiky, neboť mají omezená práva šíření – z jiné země se k nim však dostanete za jeden a půl až čtyři eura.

SPORT I EXPERIMENTÁLNÍ FILM Miro, online televize, resp. rozcestník k různým televizním filmům a pořadům zdarma, si zakládá na své nevýdělečnosti, a přes nevzhledný a dost nepřehledný web umožňuje dostat se k mnoha obsahům a televizním pořadům, v jakýchkoliv formátech, přes různé open source technologie. Přístup ke stovkám volně

přístupných televizí z celého světa umožňuje i další portál: MyTVpal. Televizní pořady, zpravodajství, seriály, filmy nebo sport si přihlášený návštěvník po nainstalování mytvpal přehrávače většinou může streamovat i v HD kvalitě. Portál je komerčně spojen s obchodem a bazarem HD televizí. Strohá stránka www.ubu.com/film je nabitá filmy, ke kterým byl ještě donedávna jen velmi obtížný přístup – nabízí zdarma streaming snímků 160 autorů, převážně z oblasti experimentálního filmu. Jména jako Maya Deren, Walerian Borowczyk, Stan Brakhage či Jean Cocteau mohou vytvořit představu o obsahovém výběru. Dále jsou zde třeba politické dokumentární filmy Skupiny Dzigy Vertova, ukázky práce vědeckého filmaře Jeana Painlevého či videoartisty Nam June Paika. I mnozí dokumentaristé zde mají svůj prostor: Joris Ivens, Agn`e s Vardová, velká jména světové kinematografie Jonas Mekas, Alexander Kluge, Louis Bu~ nuel. Streamovaná videa jsou někdy doplněna odkazy na další zajímavé zdroje. Filmaři a producenti na britské půdě založili, v duchu distribučních družstev, která jsou od 70. let 20. století významnou formou filmové distribuce, portál www.docutube.com. Jak už název svým odkazem k Youtube sám napovídá, obsah by měl nabízet nepřeberné množství


ezení času a prostoru

dokumentárního materiálu, který budou moci autoři či producenti na portál uploadovat buď zdarma (a tedy bez technické podpory), anebo za poplatek, kterým si zajistí technické služby. Portál je ještě v přípravě. Podobnou aktivitou zaměřenou výhradně na dokumentární film (i když v budoucnu plánuje žánrové rozšíření) je v Německu vyvinutý portál www.onlinefilm.org. Je interaktivní a autoři mohou svůj film nahrát a zpřístupnit za cenu, kterou si sami určí. V sedmi jazykových verzích nabízí přehledný katalog, kde můžete najít dokumenty z celého světa. Zdržením je stahování filmů přes bittorent, protože si uživatel musí na svůj počítač nainstalovat bittorent klienta, a to mu ještě navíc nastavení jeho počítače nemusí tuto službu povolovat.

ČESKÝ DOC-AIR Jediným portálem pro dokumentární a experimentální filmy online ve východní Evropě je Doc-Air (www.doc-air.com). V České republice podobnou iniciativu zprovoznila v loňském roce Česká televize v podobě placené videopůjčovny, kde nabízí seriály a pořady ze své produkce. Projekt digitalizace f ilmů vyvíjí i Národní filmový archiv. Nicméně Doc-Air je zatím jediným místem soustředícím se na kvalitní dokumentární filmy, který filmové diváky seznamuje se současnou světovou dokumentární scénou, českými dokumenty i významnými díly historie. Je portálem se selektivní nabídkou, výběr se zaměřuje na autorské filmy, významné společensky i umělecky, tedy dokumenty se závažnou a poutavou tematikou, které ale zároveň nerezignují na estetické kvality a výjimečný styl díla. Některé f ilmy mají pro svoji internetovou distribuci teritoriální omezení – podle přání distributora, v ČR je možné stáhnout z Doc-Air všechny f ilmy, podívejme se tedy na jeho nabídku podrobněji: rakouský režisér a sce-

nárista Michael Glawogger poskytl pozoruhodný snímek Megacities, lidsky i civilizačně naléhavý portrét svérázných obyvatel „tavících kotlů“ současnosti (Bombaj, Mexiko, Moskva, New York), které spojuje jediné: sen o lepším životě. Pozoruhodným projektem je pak další rakouský projekt, Život ve smyčkách režiséra Tima Novotnyho, jenž nese výmluvný podtitul Megacities RMX. Tvorbu jiného rakouského dokumentaristy a současně i uznávaného fotografa Andrease Horvatha reprezentují filmy Ticho zeleně (epidemie slintavky a kulhavky z počátku roku 2001 komponovaná jako elegické rekviem), This Aint No Heartland (pohled amerického venkovana na válku v Iráku vyznamenaný několika festivalovými cenami) a Z pohledu penzionovaného nočního hlídače (dokumentární variace na slavný Kieślowského snímek Z pohledu nočního vrátného z roku 1977). Z ostatních zahraničních tvůrců na Doc-Air si pozornost zaslouží dánský pokušitel filmové formy J/ orgen Leth (obraz současné Ameriky očima evropského pozorovatele Nové výjevy z Ameriky), známý ruský autor Sergej Loznica (minimalistický Portrét), Angus Reid (antropologicko-politický esej Prsten) nebo belgický básník obrazu Xavier Christiaens (Chuť kumysu). Dokumenty stěžejní osobnosti světového dokumentu – provokujícího Rakušana Ulricha Seidla – tu naleznete také. Z českých autorů jsou zde oblíbené f ilmy Martina Marečka (okolnosti kongresu NATO v Praze objevující Hry prachu a na mnoha festivalech oceněný Zdroj), Miroslava Janka (Nachové plachty), Eriky Hníkové (zpráva o stavu českého venkova po vstupu do EU Sejdeme se v Eurocampu, i z českých kin populární snímek o ženské kráse, médiích a penězích Ženy pro měny), Olgy Sommerové (Máňa po 10 letech, Moje 20. století), Heleny Třeštíkové (kompletní časosběrný cyklus Manželských etud). Z českých režisérů dále najdete

filmy Pavla Kouteckého, Martina Řezníčka, Terezy Kopáčové, Roberta Sedláčka, Víta Klusáka, Pavla Marka ad.

LEVNĚJŠÍ VARIANTA VSTUPENKY DO KINA Na portálu jsou filmy rozdělené podle tematických kategorií (např. globalizace, politika, věda, hudba) a zároveň do žánrových kategorií (portrét, historický, časosběrný, experimentální dokument apod.). Speciální sekce je vyhrazena objevování nových talentů prezentováním studentských filmů. V rubrice „brzy na Doc-Air“ najdete filmy, které si již brzy budete moct z Internetu stáhnout. Uživatelé mají možnost výběru z 3 výstupních souborů různých kvalit. Film si můžou pustit přímo na stránce, anebo jsou přístupny 2 verze ke stažení ve vyšší kvalitě – jednak soubor ve formátu DivX resp. XviD, jehož velikost je uzpůsobena tak, aby se film vešel na jedno CD. Druhým formátem je DVD v originální kvalitě. Ceny jednotlivých filmů jsou jednak závislé na kvalitě filmového souboru, kterou si uživatel zvolí, jednak na ceně filmu určené jeho distributorem. Cena streamingu je však zpravidla levnou variantou kino vstupenky, a cena DVD kvality je zpravidla poloviční oproti DVD nosiči v obchodě. Doc-Air byl založen před dvěma lety občanským sdružením JSAF, které pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. V současnosti na něm můžete najít 170 filmů a každý týden přibývají dva nové. Autorka je organizátorkou MFDF Jihlava.

17

Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: DRAVOST | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT

Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Ivo Bystřičan

Pohoda zvířat je

hodnota sama o sobě V posledním roce se mluvilo o vepřovém mase jako nikdy předtím. Chovatelé protestují proti podmínkám, které na trhu mají, a mnozí z nich zavírají své farmy, protože chovy se jim nadále nevyplatí. V celé vepřové diskuzi ovšem poněkud uniká fakt, že za vepřovým řízkem stojí prase. O něm jako o živém tvoru a vůbec tom, jak hospodářská zvířata dnes v Evropě žijí, jsme hovořili s Markem Špinkou, etologem z Výzkumného ústavu živočišné výroby. ABY ZVÍŘATA PROŽILA NĚCO POZITIVNÍHO

Pracujete v oddělení etologie, což není asi všeobecně známý pojem. Čím se zabýváte? Zkoumáme chování zvířat chovaných člověkem nebo držených člověkem v zajetí. Nejvíce se zabýváme chováním prasat, skotu, farmově chovaných jelenů, daňků, ale i řadou polodomácích zdivočelých zvířata i volně žijících zvířat. Já sám se nejvíce zaměřuji na sociální chování, především mateřské chování, hravé chování, částečně agresivní chování, komunikaci mezi zvířaty a ontogenezi chování, tedy vývoj chování během života zvířete. Řešíme mnoho témat, od velmi teoretických otázek, jako je matematické modelování chování, třeba chování ve skupině, jak se zvířata navzájem ovlivňují, přes fyziologické analýzy, jako jsou například hladiny hormonů, až k praktickým otázkám, třeba jak se zvířatům vede, jak se chovají ve více nebo méně rozdílných typech ustájení.

Doc. RNDr. Marek Špinka, CSc. se narodil v roce 1957. Vystudoval zoologii na Univerzitě Karlově, doktorát a habilitaci v oboru živočišné výroby získal na České zemědělské univerzitě. Jako výzkumník pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a Fyziologickém ústavu Akademie věd. Od roku 1987 pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde vede výzkumný tým zabývající se chováním intenzivně chovaných hospodářských zvířat. Na Univerzitě Karlově vyučuje bioetiku a pravidelně publikuje v tuzemských i zahraničních vědeckých a odborných periodikách, jako například Ethology či Applied Animal Behaviour Science. Účastnil se řady odborných stáží v Německu, Švédsku, Nizozemí, Kanadě a USA. Podílí se na celoevropském výzkumném projektu Welfare Quality hledajícím objektivní způsoby jak monitorovat pohodu zvířat na farmách. Je viceprezidentem Mezinárodní asociace aplikované etologie. Je ženatý, má tři děti a čtyři vnoučata.

Proč se vůbec chování zvířat zkoumá? Těch důvodů je několik. Jednak je to samo o sobě zajímavé – důležitou součástí vědy je to, že něco zkoumáme jenom proto, že nás to zajímá. V našem případě tedy jaká ta zvířata jsou, proč se chovají právě tak, jak se chovají. Nemusí to vést k žádným prakticky využitelným poznatkům, nebo se to tak zprvu nemusí jevit, ale časem k jejich využití dojít může. Praktických důvodů ke zkoumání chování zvířat je ovšem řada. Konkrétně u hospodářských zvířat můžeme použít výzkumy chování k tomu, aby

18

chovy byly efektivnější nebo abychom odstranili nějaké problémy, které chovy mají. Pokud třeba zvířata nejsou schopna dobře se pohybovat v nějaké technologii, tak zjistíme, v čem je problém. Můžeme například zjistit, že je to dáno jejich smyslovým vnímáním. Odněkud třeba padá ostrý stín a ta zvířata to vzhledem k jinému způsobu vidění vnímají jako překážku, zastavují se tam a celý systém přestane plynule fungovat. To je příklad praktického uplatnění etologického výzkumu.

Takhle to může znít, jako by etologický výzkum sloužil zejména zemědělcům, aby vyprodukovali co nejvíce. Má ale vaše zkoumání nějaký dopad v oblasti etiky? Etický motiv je velmi důležitý. Velká část evropské veřejnosti má čím dál větší zájem o to, jak jsou zvířata vlastně chována a jak se jim daří. Pokud se jim v nějakém ohledu daří špatně, zkoumá se, co by se s tím dalo dělat a jak to zlepšit nebo jak nějaké způsoby chovu omezit nebo proměnit. Dnes v Evropě je právě toto zhruba polovinou motivace a polovinou peněz, které jdou do etologického výzkumu. Kdybychom to označili nějakým módním slovem, zkoumáme, zda je současný způsob chovu eticky udržitelný. Promítá se to například do toho, že v řadě zemí se už za součást kvality potravin považuje nejen, jak jídlo chutná, zda je bezpečné, zda je zdravé, ale také jakým způsobem byla chována zvířata, z nichž nakonec ty produkty máme. Proto část našeho zkoumání posuzuje třeba různé typy ustájení. Třeba prasnice, která kojí selata, může být více nebo méně omezena v pohybu. My zjišťujeme, jak se tam zvířatům daří a jak to ovlivňuje jejich další život. Ukazuje se totiž, že když zvířata mají větší možnost projevovat určité typy přirozeného chování, a to dokonce některé typy, které se nám zdají méně důležité, jako třeba hravé chování u selat, tak jsou zřejmě následně lépe vybavena co do možnosti vypořádat se s náročnými situacemi v dalším životě. Proto zkoumáme, jakou najít cestu mezi tím, aby ta zvířata mohla být chována ve velkém počtu


Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily

Prasata mají velmi živé vztahy, často velmi napjaté. Jejich vztahy se mohou poměrně rychle měnit a můžou se i intenzivně projevovat v situacích, kdy jim o něco jde. Když jde například o omezený přístup k potravě, krávy se budou prostě odstrkovat, a když má trošku větší hlad podřazená kráva, tak klidně odstrčí tu nadřazenou, a té to nijak zvlášť nevadí. Prasata jsou v tomhle velmi citlivá zvířata. Pokud nemohou žrát naráz, dochází k velmi intenzivním bojům, které vedou i k povrchovým, ale četným a bolestivým poraněním. Avšak za normálních okolností, kdy jsou ve stálé skupině, pak se navzájem znají, rozeznávají, vytvoří si stabilní vztahy nadřazenosti a podřazenosti.

Stálosti skupin však asi nelze příliš dosáhnout ve velkochovech... Moc ne, protože ve většině stájí a podniků je obrat stáda poměrně rychlý. Většinou v tom systému dochází k dosti častému míchání skupin a tam prakticky vždycky dojde k soubojům o to, kdo je komu nadřazen. Ty souboje bývají dosti nepříjemné a pro zvířata vyčerpávající. Někdy jsou prostory příliš malé, aby podřazené zvíře mohlo uhnout dostatečně daleko, aby nadřazenější nebo silnější zvíře poznalo, že jeho nadřazenost byla uznána. Jestliže slabší zvíře uhne jenom kousek, tak silnější zvíře má za to, že to slabší mu nechce ustoupit. Útok může pokračovat a může trvat třeba několik hodin.

foto: Štěpán Špinka

Vyznačují se vztahy mezi prasaty něčím jiným než agresivitou a bojem o nadřazenost?

a efektivně, ale zároveň se jim umožnilo takové chování, aby nestrádala a prožívala i něco pozitivního.

ENERGICKÝ ŽIVOT „BIOSTROJE“

Jaké tedy prase je? Co zjistíme, když se na ně nedíváme jen jako na součást kompozice s knedlíkem a zelím? Jeden možný pohled na prase je, že je to nějaký biostroj na rychlou, efektivní a levnou výrobu masa. Když se na něj ale podíváte zepředu, vidíte tvora, který má některé smysly velmi bystré, zejména čich a sluch. Prase velmi pozorně sleduje, co se kolem děje, a velmi živě komunikuje především hlasově s dalšími zvířaty, s dalšími prasaty, ale i s člověkem. My se v současné době snažíme dát dohromady hlasový repertoár prasete. Říká se

tomu etogram. Zabýváme se také tím, do jaké míry je v hlasech prasat zakódováno jejich vnitřní prožívání, tedy emocionální stav. Víme z neurof yziologických dokladů a z dokladů chování, že prase má úroveň emocionálního prožívání stejně intenzivní jako my. Některé komplexnější emoce, jako je pocit viny, zvířatům chybí. Základní emoce, které s námi hýbou, jako bolest, strach, frustrace, hlad, prožívají zvířata stejně intenzivně a stejně nepříjemně jako my. Na druhou stranu spokojenost, pohodlí, hru, dobrou náladu ve skupině zvířata prožívají také velmi intenzivně. Chceme-li prasata chovat eticky přijatelným způsobem, musíme oba pohledy spojit.

Jak prase funguje ve skupině? Jaké mají prasata vzájemné vztahy?

Mezi prasaty je patrná řada pozitivních interakcí, zejména v interakci mezi matkou a selaty, která se dorozumívají celou škálou hlasových projevů okolo kojení. Selata si mezi sebou velmi intenzivně hrají. Ta hra tvoří desítky procent jejich bdělého času, pokud k tomu tedy mají možnost. Záleží na tom, jak velkou plochu mají a jak je ta plocha ke hře stimuluje.

O co jde v takové hře selat? Ta hra je velmi bohatá, existují vlastně tři základní typy té hry. Jedna je pohybová hra. Selata při ní třepou hlavou, dělají velmi prudké otočky, poskoky, úprky, hodí sebou na zem, třeba na bok nebo na břicho. Jsou to takové akrobatické prvky a je v tom velmi mnoho podobného s pohybovou hrou dětí. Tohle je dost obecným charakterem hry u savců, že provádějí to, čemu se učeně říká „sebehandikepující pohyby“, čili provádějí něco, kdy částečně a úmyslně ztrácejí kontrolu nad tím, co se s nimi děje. Účelem je, že si procvičují, jak nabýt zpět kontrolu v situaci, když ji ztratí. Další je sociální hra, kdy se zvířata navzájem postrkují, odstrkují,

19


Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily

naoko se koušou, aniž si tím způsobují skutečně nějaké šrámy. A třetím prvkem hry, který se vyskytuje méně, je hra s nějakým předmětem, třeba s kusem slámy nebo hadru. Ve skutečnosti je ale celá hra velmi rychlou sekvencí těchto prvků, vše se střídá v neuvěřitelně rychlém a nepředvídatelném sledu. Je to mumraj neobyčejně pestrých pohybů. Myslím, že to dělají s docela velkým potěšením a že při tom mají pravděpodobně velmi podobné pocity jako mají děti, když někde, jak se říká, blbnou.

ČLOVĚK VERSUS PRASE

Jaké mají naopak prasata vztahy s člověkem? Domestikovaným prasatům člověk zabezpečuje všecko a ve všem možném je omezuje. Ta zvířata ví, co nechtějí. Když je před krmením, tak projevují svůj hlad tím, že člověka volají. Pokud se k nim přibližujete přátelsky, můžete slyšet pochrochtávání, které je kontaktním zvukem. Ve velkých a intenzivních chovech jsou často úkony člověka pouze technického rázu, jsou stereotypní, prováděné ve velkém počtu. Člověk nemá dost času zabývat se jednotlivými zvířaty. Pak je komunikace mezi zvířaty a člověkem degradovaná. Zvíře třeba nějak projevuje nespokojenost, aniž se následně dočká nějaké odpovědi. Frustrované projevení nespokojenosti nemá žádnou odezvu.

V rámci otevřené Evropy se zvířata často převážejí v kamionech. Jak prasata prožívají takové transporty? Prožívají to nepochybně jako velmi nepříjemnou záležitost. Vozí-li se selata, tak ta za prvé ztratí matku, tu ale shánějí. Za druhé přijdou o hlavní zdroj výživy, což je mléčná výživa, a musejí se naučit přijímat pevnou potravu. Za třetí přijdou o svoje domácí prostředí a jsou přemístěni do jiného. Za další jsou většinou smíchána s jinými selaty a, pokud se ta selata během doby kojení nesetkala s jinými selaty a setkají se s nimi až po odstavu, tak se většinou spolu už také docela vehementně perou. To znamená, že je zde pět různých stresů, na které zvíře není moc připravené.

Ovšem zvířata se převáží asi proto, že je to pro někoho ekonomicky efektivní. Osobně si myslím, že tohle může být ekonomicky efektivní v dané situaci, jak je nastavena. Dlouhodobým trendem v Evropě je však tyto přesuny zvířat omezovat. Evropa má nejpřísnější limity na to, jak dlouhé ty cesty smí být, co všecko tam musí být zabezpečeno, byť se to ne vždycky dodržuje. Podle mě se toto bude nadále omezovat ještě více. Věřím, že se vše bude hýbat k tomu, že se budou převážet produkty a nikoli živá zvířata. Třeba v Británii probíhá vážná diskuze o zákazu

20

vývozu mladých, čerstvě narozených telat na výkrm mléčnou náhražkou do Holandska, do Francie a Španělska. Právě proto, že je to většinou dlouhá a namáhavá cesta, a ani to, co ta telata prožívají pak, není nějaký ideální život. Zřejmě na tom má podíl silný tlak veřejného mínění. Myslím si, že trend půjde směrem k dodržování větší pohody zvířat, jak se anglicky říká, „animal welfare“. K hledání schůdných cest v tomhle směru může etologie taky pomoct.

navíc schována ta zvířata, ke kterým přeci jen máme nějaký vztah. Je důležité, že se začíná vnímat, že pohoda zvířat je hodnota sama o sobě. Že nejde jen o to, že díky tomu pak máme potraviny zdravější nebo chutnější, ale že kvalita života zvířat je samo hodnota, kterou bychom měli vzít v potaz. Vzrůstá tak počet lidí, kteří nechtějí být radikální jako vegetariáni, ale hledají cesty, jak život zvířat zlepšit, a to třeba hodně tím, co kupují.

Jak moc dnes zajímají zemědělce vaše poznatky o chování zvířat a jejich prožívání?

Já k tomu mám takový postoj, že jím maso spíš jako slavnostní záležitost. Neberu jako něco samozřejmého, že by se člověk masem měl krmit v nějakém velkém množství. Pokud je to možné, snažím se maso pořizovat ze zdrojů, o nichž vím, že se tam zvířatům lépe daří. V někter ých supermarketech dostanete bio vepřové z českých chovů. Je skoro dvojnásobně drahé, ale vy si ho zase nemusíte koupit tolik a taky lépe chutná. Myslím si, že je to pro Evropu přirozená cesta do budoucnosti. Do poměrně nedávné doby maso bývalo spíše svátečním jídlem. Myslím si, že je docela racionální, kdyby se spotřeba k tomuto přístupu vrátila ne z nějaké nostalgie, ale z důvodu všech těch sporných aspektů, s nimiž je dnešní intenzivní způsob produkce masa spojen.

Obecně mají chovatelé zájem o to, co se se zvířaty děje, a zajímá je, jak se jim daří. Ale zároveň a především jsou směrovaní ve svém chování ekonomickou podstatou svého podnikání a tam se pohybují ve velmi úzkých mantinelech. Největší část agrobyznysu je dnes nastavena na co nejlevnější produkci co největšího množství potravin. Je paradoxní, že lidé v bohatnoucích společnostech, jako je česká, začínají jít po kvalitě mnohem dříve v jiných komoditách, jako jsou auta, bydlení, oblékání, zábava než v jídle. Farmáři, vzhledem k tomu, jak to dnes funguje, se ohledně zvířat zajímají jenom o věci, které jim mohou prakticky pomoci v efektivitě, aby si udrželi konkurenceschopnost v prostředí tlaku na nízké ceny. Na druhé straně má na farmáře naše zkoumání vliv skrze zákonodárství, které na základě výzkumů stanoví minimální požadavky pro ustájení a zacházení se zvířaty. Myslím, že pro evropské zemědělce bude postupně pořád důležitější snažit se produkovat výrobky s vyšší hodnotou, než jen tlačit náklady pořád níž a prodávat hodně za nízkou cenu.

ZA MASEM JE SCHOVÁNO ZVÍŘE

Proč to trvalo tak dlouho, než se zvedl zájem o onen „animal welfare“? Co musí ve společnosti nastat, aby se začal klást důraz na to, jak se žije zvířatům? Za prvé to souvisí s bohatstvím země, musí na to být prostředky. Dalším faktorem je, že dnes se informace volně šíří. V rámci EU spousta lidí jezdí na stáže, setkává se s dalšími lidmi a na západoevropských univerzitách, ale i ve společnosti, je povědomí o téhle otázce na poměrně vysoké úrovni. Navíc existuje nezanedbatelná část lidí, která se často s ohledem na podmínky ve velkochovech stává vegetariány, a tohle pochopitelně vnuká tyto myšlenky nastupující generaci. Mnozí začnou přemýšlet a uvědomí si, že je to skutečně zvláštní situace, že o podstatné součásti našeho života, jako jsou potraviny živočišného původu, skutečně vůbec nic nevíme. Nevíme, jak vznikají, a jsou za tím

Vy sám jíte vepřové maso?

Co myslíte těmi spornými aspekty? Nejde jenom o to, jak se tam zvířatům daří, ale také o to, že tyto chovy jsou velmi náročné na energii, na vodu a základní potraviny – pšenici, rýži, kukuřici. Pokud se to dělá v masovém množství, jedná se o velmi neefektivní způsob hospodaření s komoditami, jež jsou dnes už vzácné. Proto očekávám vlny otřesů a vážných úvah o tom, kam dále směřovat celosvětovou produkci masa, mléka a vajec. Ani biochovy nejsou bez problémů, některé spotřebovávají víc těchto zdrojů a vypouštějí víc skleníkových plynů na kilo masa než chovy konvenční. V posledních čtyřiceti letech byla nadprodukce másla, masa a vajíček a byl problém je udat. Tahle doba je u konce. Produkce skleníkových plynů z chovů zvířat je celosvětově vyšší, než kolik vypouští doprava. Na druhé straně je chov zvířat už odedávna součástí lidské kultury a má hodně pozitivních stránek, už i to, že lidem maso chutná a vždycky bylo součástí hostin, které dávají lidi dohromady. Je důležité tyhle aspekty zvažovat a vést dialog mezi mnoha lidmi s velkou šíří různých názorů. Dnes už je skutečně krátkozraké vidět to jako střetnutí na jedné straně zemědělců, kteří bez přemýšlení pokračují v tom, co dělali, a na druhé straně nějakých radikálů, kteří jsou úplně odděleni od většiny společnosti a žádají nějaké utopie. Je ale na místě vážné zamyšlení nad tím, jak zvířata chovat a kolik jich chovat.

Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ


UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček

Lidský dotek chladného stroje Zvuk, dotyk, pohyb, technologie, smyslová a sociální interakce – to jsou základní charakteristiky dvou projektů, na jejichž vývoji se podílela poté je veřejnosti představilo pražské centrum pro nové technologie CIANT. Celý květen přicházeli do žižkovské galerie CIANT hudebníci, multimediální umělci a hrstky posluchačů, aby prováděli zvukové experimenty na přístroji, který u nás dosud neměl obdoby. Má název ADD soundsystem v. 2.0 (atention deficit disorder) a jeho autorem je Radim Labuda, slovenský umělec, který studoval a usadil se v Čechách. Byl to měsíc hudby, slov, ruchů, okamžitých zážitků a spoluúčasti. V červnu ho pak vystřídala trojice českých konstruktérů pash*, Viktor Soukal a Lucie Marešová, aby v rámci výstavy therapy zprostředkovala návštěvníkům neobvyklé žážitky „s oblečením”.

Vstoupit do hry zvuků ADD soundsystem v. 2.0 je navržený jinak, než jak jsme zvyklí u tradičních soundsystémů na techno akcích. Ty obvykle vypadají jako stěna obrácená k posluchačům či tanečníkům, zpoza níž někdo (dj) vysílá zvuk. Také ADD soundsystem v. 2.0 má sice mixážní stůl a soustavu reproduktorů, nicméně dlouhý pult tvoří pět od sebe vzdálených vstupních jednotek, patnáct výstupních a pravidelná reproduktorová síť rozvěšená pod stropem galerie. Ten, kdo připojí svůj zdroj zvuku přes běžný malý jack do některého ze vstupů, pouští zvuk přes výstupy do adekvátních reproduktorů. Každý člověk v prostoru tedy slyší něco trochu jiného, může se prostorem procházet a přitom také měnit doléhající zvuk podle svých okamžitých úmyslů jednoduchým přepínáním. Labuda celý měsíc zval do galerie hosty, kteří přinášeli své nahrávky a netradiční nástroje. Protože však soundsystém považuje za demokratický a sociální experiment, neodmítl nikoho, kdo ho chtěl vyzkoušet. Čím větší počet lidí vstoupil do hry, čím více pasivní poslouchání nahrazovala aktivní účast, tím více se jeho záměr naplňoval.

Stroj se jménem květiny Psychokinetické kombinézy Kazalky jsem poznával dlouhé dva roky, protože mi o jejich přípravě čas od času vyprávěl jeden z jejich autorů – pash*, bývalý hudební recenzent Nového Prostoru a talentovaný mladý umělec mnoha řemesel. Kdykoliv jsme se však o nich spolu bavili, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mluvíme o květinách. Za biopoetickým názvem Kazalky se nicméně skrývá dvojice obleků, do nichž se navléknou dobrovolníci, a díky bezdrátové síti se na sebe napojí. Drobné úderníky všité do obleků pak zajistí, že jeden aktér cítí na vlastní kůži jednání druhého. Tím je vytvořeno pole pro vzájemnou interakci. Ostatní mají v rukou (či spíše v tělech) ti, kteří se do kombinéz navlékli. Dotýkání na dálku neprodlužuje smysly v míře, o jaké už pěkných pár desítek let sní kyberkulturní vizionáři, ale už takto lze Kazalkami prozkoumávat neznámé záhyby lidského vnímání a komunikace. Podobně jako ADD soundsystem v. 2.0 jsou rovněž Kazalky cestou, jak „uměním” nejen stimulovat druhé, ale jak na druhého přenést zodpovědnost za stimulaci. Umělec se stává tvůrcem systému a ostatní jsou

producenty jeho využití – tedy i estetických kvalit, které k umění neodmyslitelně patří. Situace se tím obrací. Umělec tu není proto, aby stvořil krásu, nýbrž aby umožnil, aby krása vznikala.

Kam s nimi? Ještě v polovině května Labuda nevěděl, jak se soundsystémem naloží v budoucnosti. S nadsázkou říkal, že nijak, protože na poslední akci prvního června mu pozvaná skupina Rafani určitě odpálí reproduktory. Nyní už ale dostal pozvání předvést ADD soundsystem v. 2.0 v Itálii. Chystá se i na letní BulgariaTek, balkánskou obdobu CzechTeku. Reproduktory tudíž bude muset zachránit. Také Kazalky jsou určeny k tomu, aby byly převáženy z místa na místo a poskytovány lidem k „vynalézání” nových tělových komunikací. Radim Labuda: ADD soundsystem v. 2.0., CIANT Gallery, Křížkovského 18, Praha 3. Výstava trvá do 1. června. Stelarc, pash*, Michael Markert: therapy. CIANT Gallery, Křížkovského 18, Praha 3. Výstava potrvá do 6. července.

LOVE AT FIRST SITE, JIŘÍ KOVANDA A EVA KOŤÁTKOVÁ Galerie Futura to po letošním grantovém řízení na pražském magistrátu mohla vzdát, zavřít a proměnit svůj krásný smíchovský prostor na sklad muzikálových rekvizit. Neudělala to a dál pokračuje v ambiciózním stylu. Nyní do Prahy pozvala italskou kurátorku Emanuelu Nobile Mino, která chce svou výstavou prozkoumávat různé možnosti nakládání s prostorem. Vybrala k tomu zajímavé autory: Francouzku Amande In, Čecha Dominika Langa, Italku Marinu Paris, Němce Carsten Nicolaie a Olafa Nicolaie nebo Sancho Silvu, Portugalce žijícího v New Yorku. Kromě této výstavy pokračuje i v cyklu výstav, na nichž pokaždé spolupracují dva čeští umělci odlišných generací. Po Ivanu Kafkovi a Tomášu Svobodovi je to Jiří Kovanda a Eva Koťátková. Love at first Site a Jiří Kovanda, Eva Koťátková: Skvrny . Galerie Futura, Holečkova 49, Praha 5. www.futuraproject.cz. Obě výstavy potrvají do 31. srpna. 21


Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily

Autorka: Tereza Marečková

Pasti trampolíny

Provokativní cvičebnice dějinného myšlení, na které je dobře vidět, jak podobně pracují historie a fantazie, jak se tyto dvě sestry rafinovaně jedna za druhou převlékají a jak jsou obě svůdné! Kniha je balzámem i jedem pro nalomené národní sebevědomí – záleží na indikaci a množství ironie v krvi. Pérák není ani trochu Švejk. Je to hrdina jiné krevní skupiny. Kříženec Bivoje a Horymíra s Šemíkem i Golemem. Zachraňuje zbytky protektorátem neporobeného češství, nemilosrdně a neomylně seká prsty udavačům, náruživě miluje odbojářku Lenku, kterou zachránil, když se snažila Němcům ukrást korunovační klenoty. Petr Stančík v Pérákovi rozvíjí příběh zrozený podle pravidel a vypravěčských kouzel komiksu, aby se na naše národní dějiny podíval s ironickým odstupem. Nachází na tomto tvůrčím poli potřebnou svobodu a lehkost, umožňující i ta nejkrkolomnější dějově dějinná překvapení.

abychom svým vnitřně hmatovým vnímáním letěli s hrdinou nad městem. Jazyk Petra Staníčka šlape vizualitě jeho příběhu na paty. Neváhá své věty natahovat na skřipci několikanásobných přirovnání a lámat je v kole drastického kýče. Občas se vynoří, zejména v dialogu, nějaká ta pomyslná bublina. Že je to vše řízeno jasným záměrem, a ne jen zvrhlou literární ambicí, se vyjeví hned po prvotním čtenářově zděšení. Autor se schválně nevyhýbá slovní ani situační hysterii. Ocitáme se tak v šikovně prokomponované parodii na druhou.

Český akční hrdina

K završení všeho možného i nemožného nás ještě v žánrové koláži překvapí muzikálové pasáže. Heydrich si prozpěvuje mrazivou říkanku, Pérák šeptá do ucha milence zběsile přihlouplé tango nebo blues s absurdními prozvuky. V těchto místech se propojují záměry na pomezí literárního, komiksového a filmového světa a cítíme autorskou poetiku jakéhosi naivistického patosu a absurdního kýče, která ovšem slábne v partiích připomínajících technické pokyny pro kameru. Pérák je pečlivě vyšlechtěná kniha. Po stranách text lemují svérázné medailony historických osobností a vysvětlivky jevů spojených s protektorátem. To prohlubuje a zpřesňuje fikci, které se autor snaží dosáhnout. Mate čtenáře spojováním historicky doložených a známých faktů s dobře vymyšleným zákulisím dějin, které propůjčuje do rukou svých hrdinů. Hledá pak nové výklady, popírající doposud známé děje zejména kolem atentátu na Heydricha. Bravurně a s humorem se rouhá všemu, co by Čechům v těchto oblastech mohlo být svaté. Kromě několika roztomile staromilských ilustrací knihu zdobí protektorátní

Komiksoví hrdinové přinášejí do novodobých časů něco z mýtů o polobozích mezi námi a zdánlivě jaksi rozšiřují možnosti spásy lidstva. Důmyslný mechanismus Pérákových nohou předznamenává nenáročnou dokonalost fabule plné podivuhodných zvratů a akčních honiček. Že bychom opravdu měli hrdinu? Důležité je, že se skutečně náš český Superman bez zaváhání vyrovná všem létavým neb šplhajícím borcům, jaké jen svět viděl. S krutým humorem bojuje proti největšímu kazisvětovi a má nejkrásnější a nejstatečnější milenku. Přináší pocit, že dobro může (díky nadpřirozeným schopnostem) zvítězit nad zlem. Přichází v dobách, kdy je toto rozdělení naprosto zřejmé a neproblematické. Kdy je česká duše utiskovaná, ale jednoznačně ví, kdo má zvítězit. Teprve režim následující po protektorátu dokáže umořit i takového sekáče, jako je neohrožený Pérák... V komiksu stačí do bubliny napsat „grrrrh“ a je tam, v propojení s obrazem, vše. V textu se dynamika proměňuje, potřebuje jiné cesty k tomu,

Vyšlechtěný gejzír překvapení

reklamy, mapky a plánky míst nebo schémata zbraní a létajících strojů, nadnášených levitujícími Tibeťany. Když čtenář mající poslední kousek útlocitnosti dočte prolog, musí tu knihu zavřít a zamžikat, protože nevěří svým očím. Zanedlouho ovšem překlene past a pokračuje, aby se dobral důvodu, proč Pérák nejde po tak přímočaře odporném úvodu odložit. Vytrvalost je odměněna gejzírem překvapení a úskoků, nastražených nově zrozenému českému polobohu do cesty. Po dočtení si ovšem možná povzdechne, že je škoda tak skvělé látky, když z jejího literárního zpracování na každém rohu vykukuje spíše filmová ambice. Petr Stančík: Pérák Vydalo Druhé město, 2008.

Novinky na knihkupeckých pultech: Náhradní služba Miroslav Drábek, vydala Společnost pro Revolver revue 2008. Dušezpytná novela o divadelním i jiném hledání, napsaná zakladatelem a vytrvalým režisérem divadla lidí bez domova (Ježek a Čížek) Miroslavem Drábkem, je hutným soustem. Díky odvážné a mnohaleté intenzivní zkušenosti jak s prostředím divadla, tak s katakombami bezdomovectví, vzniká neotřelá a mírně třaskavá směs hodná bližšího seznámení. 22

Hluboké rány Rutu Modanová, přeložil Richard Podaný, vydalo nakladatelství BB/art, 2008. Mladá izraelská autorka nás zve do své vlasti skrze drastický, a přesto každodenní příběh – syn pátrá po svém otci, který byl zabit při teroristickém útoku.



Hry s hlasivkami

Autor: Karel Veselý

Jako malá holka se Camille Dalmais rozmýšlela, na který hudební nástroj bude hrát, a rozhodla se pro ten, který si nosí vždy sebou. Pařížská zpěvačka si rozhodně nemůže na svoji volbu stěžovat, na jejím albu Music Hole klenot v jejím hrdle bez problémů zastoupil ostatní nástroje. Dlouhohrající desky natočené jen s pomocí lidského hlasu se v popovém mainstreamu příliš často nevidí. V roce 2004 se o to na albu Medúlla pokusila islandská diva Björk, o rok později ji na albu Le Fil následovala pařížská zpěvačka Camille. Obě shodně proměnily své hlasy do podoby mnohoúčelového orchestru, jen výjimečně doprovázené klasickými instrumenty. Björk deskou zaujala hlavně fanoušky hudební avantgardy, Camille naopak pojala Le Fil jako popovou desku. Když si odmyslíte všemožné mlaskání, chrčení a vřeštění, máte co do činění s obyčejnými písničkami, které jsou možná někdy trochu zvláštní, ale v žádném případě jim nechybí chytlavost. Ve stejných kolejích pokračuje Camille i na aktuálním počinu Music Hole, kterou znovu natočila se svým spolupracovníkem vystupujícím pod jménem MaJiKer. Je na něm o něco více slyšet klavír jako jediný doprovodný nástroj. To však není hlavní změna.

Všestranná komediantka Letos třicetiletá Camille Dalmais kdysi vystupovala se skupinou Nouvelle Vague, která se specializuje na neobvyklé coververze punkových a novovlnných hitů v rytmu bossanovy. Při interpretaci písní, jako byla třeba Too Drunk to Fuck od Dead Kennedys, dokázala, že nemá problémy s angličtinou. Přesto byla jazykem její debutové šansonové desky Le Sac des Filles i té následující Le Fil rodná francouzština. Určitě to přispělo k velkém úspěchu druhé jmenované nahrávky, která zaznamenala doma půlmilionový prodej a ocenění za nejlepší francouzské album Prix

Constantin za rok 2005. Na Music Hole už ale Camille zpívá skoro výhradně anglicky. Poprvé tak na povrch vystupuje rozměr její hudby, který byl pro většinu z nás skryt za jazykovou bariérou – její komediální talent. Varovat nás mělo už teatrální gesto, které Camille předvádí na obalu alba. Ostatně bývalá baletka se příležitostně věnuje také herecké profesi, a tak jedenáct skladeb své nové desky pojala jako dramatické miniatury mezi nimiž nechybí bláznivá groteska (Cats and Dogs), rodinná fraška (Gospel With No Lord) ani drama (Home Is Where It Hurts). Money Note je pak rovnou parodie na vysokooktávové (a vysokodolarové) divy, jako jsou Celine Dion nebo Mariah Carey, a Camille se v ní snaží vyzpívat tón, pod kterým by pukalo sklo. Camille své posluchače baví slovními hříčkami nebo chytrými postřehy o životě a v hudební nástroj promění v Katie‘s Tea i šplouchání čaje. Přesto však nejpůsobivější dojem zanechá, když se spoléhá na svůj hlas jako v The Monk s vrstvenými vokály. Když se ve Wave její hlas promění v mohutné mořské vlny, které naráží do posluchačových uší, máte chuť všeho nechat a na moři z tónů odplout.

Pozoruhodný šanson pro 21. století Komediální ambice Camille naštěstí zůstávají na desce až v druhém plánu. Na občasné rozporuplné pitvoření zapomenete už ve chvíli, kdy album s majestátnou Sanges Sweet končí. Druhý hlas v písni promlouvá francouzsky a možná vás stejně jako mě napadne, že Camille ve své rodné řeči zněla přece jen o něco svůdněji než v angličtině s lehkým galským přízvukem.

Ostatní ingredience naštěstí zůstaly na svém místě a zpěvačka připsala k impozantní Le Fil stejně pozoruhodný druhý díl. Ať už budeme jejímu stylu říkat minimalistický avantgardní pop nebo šanson pro 21. století, nic to nezmění na tom, že excentrická Camille zůstává jednou z nejoriginálnějších vokalistek evropského suchozemského popu. Camille: The Music Hole, EMI, 2008.

SIGHTINGS „Nejnebezpečnější kapela v Americe.“ Tak nazval vloni hudební tisk kapelu Sightings, která se v polovině června představí v klubu 007 na strahovských kolejích. Newyorské trio si kontroverzní pověst zasloužilo nekompromisními koncerty, které jejich věrní fanoušci opouští s neodbytným pískáním v uších. Jejich sofistikované útoky na sluchovody posluchačů jsou vedeny z pozice přísně punkové estetiky (kytara, basa, bicí) a občasných rafinovaných efektů. Salvy monstrózního hluku předvedli na kvartetu alb, které jim vydalo útočiště experimentálního rocku Load Records a bezejmenný debut z roku 2002 ohlásil nástup undergroundové vlny newyorských hlukových kapel, které oživily zájem o extrémní rock. Do jaké míry se jejich pověst shoduje se skutečností můžeme posoudit sami. Předkrm obstarají domácí hlukaři Kaspar Von Urbach. Sightings, Kaspar Von Urbach, 15. června – Klub 007 Strahov, Praha. 23



Autor: Petr Šourek

Kabaret zchudlých loutkářů Představte si, že jste český loutkář. Kapsa je okamžitě prázdná. K loutkáři patří chudoba takřka neodmyslitelně. Když vám ale koník, co táhl váš vozík, chcípl a vozík s fundusem shořel? Co si počnete ve světě, kde se stále hrozivěji rozvírají nůžky mezi bohatými muzikály a chudými loutkáři? Pořídíte si playback, nahrajete trochu smíchu do zásoby na méně vtipné časy a rozjedete show. Kabaret KaKa Buchet a loutek je estráda, která vyrazila z popela vyhořelého fundusu. Je to sladkobolný pohřeb loutkářova koníka, který se odehrává na jediném globálním pozadí. Na rozjezd se otevře několik lahví sterilizovaného smíchu. Bavič Mr. Stick se ne a ne odlepit ze scény. A zábava vesele vázne. Do vsuvky zasouvá se vsuvka. V kabaretních číslech, která lze stejně dobře považovat za překlenovací pauzy, se na scénu vkrádají stíny televizní zábavy. Mezi ně se ještě vkrádají hudební výstupy loutkových poprockových zombie skupin ze zámoří. Šílená estráda se stupňuje k muzikálovému přízraku ženského pohlaví s chlupatým ohonem, který mňouká do nepostradatelného mikrofonu.

Tichý slavík z playbacku Dvě bytosti na chůdách svýma dlouhýma ručkama zametou mikrofon ze scény. Bez mikrofonu muzikálová hvězda již ani nehlesne. Osnovatel kabaretního večera Tomáš Procházka se svou melancholickou show vyznává z důvěrného vztahu k tomuto akustickému měniči, do kterého neumí mluvit, a neumí mluvit ani bez něj. Mikrofon je v tomto kabaretu podroben násilí. Nalepený na ostří kosy snímá ostrý svistot brousku. Mikrofon je ponížen a znesvěcen, zbaven svého společenského postavení. Pošlapání posledních hodnot civilizace, který Kabaret KaKa Buchet a loutek slibuje ve své anotaci, se plně realizuje právě ve způsobu, jak zachází s mikrofonem, na kterém naše reprocivilizace založila svou rétorickou kulturu. Hlasy skrz mikrofon do reproduktorů a sterilizovaný smích z konzerv, to je současná

podoba kabaretu. Není nutné se smát, protože smích je předtočen a zesílen, nemělo by smysl rozechvívat vlastní bránici, stačí se jen tiše bavit a užít si vše bez hlasitějších projevů. Kabaretem KaKa Buchet a loutek se tak rozléhá ticho. Tichý je tu dokonce i step, ztlumený molitanem, čirý obraz pohybového šílenství. Tiché je médium, které neslyšně šeptá své věštby kouzelníkovi do ucha. Ztlumený je i nádherně gradovaný výstup Víta Bruknera. Jeho milovník klidných lesních zákoutí, tichý blázen s udicí pozoruje čtenáře Dostojevského a jako fotografický lovec beze zbraní namísto daňka skolí skautského vůdce.

ře. Je to ironická oslava kreativity, kutilské vynalézavosti, naší z nouze ctnosti, schopnosti vystačit s méně než málem. Loutkář postupně ztrácí vše: věrného koníka, svůj vozík s fundusem a nakonec i zrak. Zbyly mu jen tři loutky a jedno pozadí. Mezi tradiční loutky, které přežily zkázu loutkářského krámu, se nenápadně vetřel dinosaurus, nejoblíbenější domácí zvíře našich dětí. S tímto vybavením dokáže Marek Bečka zaimprovizovat libovolnou pohádku nebo klidně i dvě najednou podle přání publika. Prudký výron kreativity ukončí svým zásahem ošetřovatelka.

Oidipus loutkářem

Buchty a loutky: Kabaret KaKa. Režie: Tomáš Procházka. Příští uvedení 13. června v 18:00 v Pardubicích (Islands – Ostrovy).

Vrcholem kabaretu je ale bezpochyby výstup Marka Bečky v roli zchudlého českého loutká-

U-Bahn Oper Berlin Bundestag Trasa U-55 berlínského metra, zvaná též kancléřská, má spojit Brandenburskou bránu s Hlavním nádražím. Stanice metra Bundestag je už delší dobu dokončena, ale zatím nezprovozněna. V květnu byla na jejím perónu uvedena Mozartova Kouzelná flétna v grandiózním stylu. Pro režijní divadlo typická směs operní minulosti a narážek na současnost ovládla celý prostor stanice. Operní zpěv přichází z reproduktorů nad nástupištěm. Na nástupišti se objevují čtyři tanečníci ve zvířecích kostýmech a maskách exkancléřů Helmuta Kohla, Gerharda Schrödera, současné kancléřky Angely Merkelové a bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera. O přestávce se na lavičce uvelebí kostlivec, paže roztažené ležérně podél opěradla, jednu holenní kost přes druhou. Berlínské metro oslavuje sebe sama, svou atmosféru, jen příliš není jasné, proč zrovna Kouzelnou flétnou. 24



Autorka: Dominika Prejdová

Inteligentní zfilmované divadlo (?) Za nepříliš velkého zájmu diváků se v kinech promítají Karamazovi Petra Zelenky. Může být nedostatek zájmu způsobený i tím, že diváci očekávají u českých filmů hlavně pobavení? Nebo nedokáže dostatečně vtáhnout samotná Zelenkova adaptace? Zelenka se rozhodl převést na plátno jedinečnou inscenaci Bratrů Karamazových tak, jak se už osm let hraje v pražském Dejvickém divadle. Zachoval tedy původní dramatizaci Evalda Schorma, kterou na divadle režíroval Lukáš Hlavica, i herecké obsazení – ve filmu tak stejně jako na divadle excelují Ivan Trojan, Igor Chmela, Radek Holub, David Novotný nebo Lenka Krobotová. Zelenka říká, že hlavním důvodem pro vytvoření snímku bylo uchování inscenace, a tato pokora je ve snímku znát. Divadelní adaptace zůstává ve středu filmu a vše ostatní je jí podřízeno. Působí tak i Zelenkův nápad zarámovat ji jako fiktivní divadelní zájezd na alternativní festival do polského Krakova, kde se má představení hrát v prostoru bývalé ocelárny. Inscenace tím dostává filmově efektní prostředí, které umožňuje dát do kontrastu dramatická napětí předlohy s opuštěným, odlidštěným prostředím továrny. Otázkou tedy je, do jaké míry může fungovat zfilmované divadlo?

Čistá adaptace a její filmový rámec Zelenka si je vědom úskalí statické zfilmované inscenace a bojuje proti němu dvěma směry. Tím prvním je výjimečné obrazové ztvárnění, v němž kamera Alexandra Šurkaly snímá zkoušení herců v pečlivých výtvarných kompozicích, jež využívají světla i prostoru. Kamera zasazuje herce do prostředí a všímá si vnímání jejich hry okolo přihlížejícími diváky. Vstupuje ale někdy i přímo do inscenace samotné, kde supluje jednoho z aktérů děje, a umožňuje tak nečekané zniternění probíhajícího dramatu. Divák tedy nejprve „ultra“ objektivně pozoruje nejen inscenaci, ale i její filmové svědky (přihlížející z továrny), a díky tomu může poté o to razantněji vstoupit do jejího středu.

Podobně funguje i Zelenkova mystifikační hra s realitou. Kontextem inscenace je ve filmu neustálé procházení mezi inscenací a skutečností, v níž se odehrává, aniž by hranice mezi nimi byly zřetelné. Herci tak vystupují ze svých rolí do svých (opět hraných) skutečných charakterů a naopak. V jednom momentě například David Novotný odchází jako David Novotný a v dalším bez přechodu už jedná znovu v roli Dimitrije. V jiné scéně se Igor Chmela v civilu baví s polským údržbářem a plynule začne promlouvat jako Ivan s Radkem Holubem v roli Smerďakova, navíc se najednou ve své hře ocitají mimo jeviště v exteriéru. Diváka tak tento přístup nutí k aktivnímu vnímání filmu, k neustálému znovu uvědomování si aktuální situace a jejího zařazování do celku snímku.

Přese všechno divadlo Zelenkův přístup není schematický a má více poloh. Není to jen vzájemné znejišťování reality a inscenace, ale i rámec vlastních problémů a slabostí herců (Novotný pospíchá na noční

natáčení do Prahy, na které zapomněl, a pohádá se kvůli tomu s režisérem, Trojan balí polskou průvodkyni). Tento rys ozvuku dramatu v realitě pak nejvíc tematizuje postava údržbáře, jemuž se těžce zranil syn. Někde je ale zase přesun do reality čistě ironický a zábavný jako v loutkovém představení nebo poetický v případě baletu. Všechny přesahy do skutečnosti nakonec odkazují k jednomu závěru – totiž, že my všichni jsme Karamazovi. Sebeironický tón u herců přitom funguje lépe než poněkud příliš nucená a předvídatelná postava údržbáře. Ostatní témata pod tím skrytá – morálka ve světě bez Boha nebo otázka odpovědnosti intelektuála za myšlenky, které hlásá – ale zůstávají spíš jen v divadelní rovině. Jinak nerezonují, relativizující přístup jako by už na ně nestačil. Zatímco baví a udržuje napětí při sledování divadla, kterému dává ve filmu nový důstojný rozměr, není natolik silný, aby povýšil divadelní inscenaci na osobitou filmovou výpověď. A v tom zůstává možná přes všechnu svou kvalitu omezený.

MFF KARLOVY VARY 4.-12. července proběhne 43. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na programu je kromě tradičních sekcí, jež představují to nejlepší ze světové kinematografie za minulý rok, například retrospektiva kontroverzního britského režiséra Nicolase Roega, která uvede i jeho psychedelickou variaci na gangsterký film s Mickem Jaggerem v hlavní roli Performance (1970) nebo vizuálně strhující Walkabout (1971). Festival vzdá poctu i mexickému režisérovi Arthuro Ripsteinovi, jehož filmy se vyznačují zájmem o temné stránky psychiky a estetickou krásou, kromě hraných filmů se režisér představí i dvěma politickými dokumenty. Festival dále uvede sekci zaměřenou na současný holandský film a sekci navazující na loňské uvedení filmů Nového Hollywoodu, letos budou k vidění například Altmanův western McCabe a paní Millerová nebo Scorseseho retromuzikál New York, New York. Více informací na www.iffkv.cz. 25


Autor: František Staněk

KŘEHKÉ BLÝSKÁNÍ NA LEPŠÍ ČASY Česká oficiální účast na dubnovém milánském Design Weeku 2008 byla první svého druhu v novodobé historii. Zasloužilo se o ni především Ministerstvo průmyslu a obchodu, které na veletrh pod názvem Křehký by Czech Republic přivezlo kolekci dvanácti designových studií, obchodů a výrobců. Výst ava Křehk ý, k terá byl a uvedena na loňském Designbloku, mapuje významnou stopu křehkých materiálů v českém designu (sklo, keramika, porcelán) od počátku 20. století dodnes. Projektu instalace v lukrat ivním, ale prostorově problematickém paláci na Via Tortona, se ujalo studio Olgoj Chorchoj. I přes drobné proporční problémy, pramenící mimo jiné z nutnosti vtěsnat na malý prostor mnoho různorodých vystavujíc ích, lze konstatovat, že se instalace nadmíru zdařila. Toto české vystoupení na mezinárodní scéně v Miláně tak lze pokládat za úspěšné a velice důstojné.

Koncentrovaná křehkost Křehkost byla nakonec zcela přiléhavě, i když neplánovaně, jednotícím prvkem většiny vystavujících. Zároveň se stala tím hlavním, co odlišilo českou instalaci od ostatních, často velmi pompézních prezentací. Zpočátku se zdálo, že bude křehkosti až příliš a nebude mít ve srovnání s buldozerem vytěžujícím komerční možnosti všude kolem šanci. Opak se stal skutečností a subtilní atmosféra a koncentrace obrovského množství pestrých produktů na malém prostoru učinily českou přítomnost zapamatovatelnou. Ukázalo se, že není třeba cokoli kopírovat, natož trpět pocitem, že bychom u nás byli

26

v designu jakkoli pozadu. Snad jen některé drobné produkty, spoléhající především na prvoplánový vtip, by se hodily spíš na Salone Satelite, přehlídku mladých nadějí. Ty s rafinovanějším nápadem i jednodušším konceptem se však ukázaly stejně nadčasové jako vystavované zboží zahraničních firem a snesly srovnání s tím nejlepším, co bylo na veletrhu k vidění.

Nezbytnost domácí konzumace Atmosféra a lidské rozměry předmětů, kontrastující s nadpřirozenými měřítky a možnostmi zahraničních lídrů na trhu s designem, byly tím hlavním, co českou přehlídku odlišilo. Ve skutečnosti byla správná míra odlišnosti právě tím, co umožnilo (byť neplánovaně) uspět. Vzhledem k tomu, že milánský Design Week nefunguje jako veletrh pro navazování kontaktů a Zona Tortona není ani platformou pro uzavírání velkých obchodů, vydala se česká sekce tou správnou cestou. Zaujmout a ukázat, že tradice a řemesla, ve kterých jsme byli kdysi nejméně v první evropské lize, stále žijí a hlavně mají pokračovatele, bylo to hlavní, o co jsme se mohli pokusit. Ukázalo se, že i přes přerušenou kontinuitu špičkového českého designu dokážeme v poslední době zdatně nabrat dech. Ve „velkých závodech“ sice ještě favoritem nejsme, ale evidentně se nebojíme přijímat výzvy.

Vystavovatelé: Azarre www.azarre.com, BeldaFactory www.belda.cz, Futurista www.futurista.cz, Koncern Design Studio www.koncern.cz, Křehký www.krehky. cz, Kubista www.kubista.cz, mminterier www.mminterier.cz, Moravské sklárny Květná www.moravskesklarny.cz, Qubus design www.qubus.cz, studio ndr www. ndr.cz, studio pirsc porcelain www.pirsc. cz, Technistone www.technistone.cz, UP závody www.upzavody.com

Jediná mezera, kterou si z reakcí návštěvníků a podle ohlasů zahraniční veřejnosti bylo možné uvědomit, je nezbytnost naučit se oslovovat zákazníky a vychovávat klienty u nás doma. Osvěta do vlastních řad, přesvědčování, že lze konzumovat domácí „laskominy“ za dostupné ceny, je vlastně hlavním závěrem a zadáním pro všechny, jež se uměleckým designem v Čechách zabývají. Pokud se tvůrce-designér nespoléhá jen na propagaci sebe sama, „loga své tváře“, a má vedle estetických hledisek na paměti i funkčnost, resp. služebnost, pak většinou uspěje. Jak oslovit a jak komunikovat s výrobci a investory, jak zapojit oborové školy, to už jsou jiné kapitoly. Dlouhá cesta před námi, ale blýskání na lepší časy kdesi na obzoru...


„Nikdy neměj .... (dokončení v tajence).“ Autorkou citátu, jehož dokončení najdete v tajence je spisovatelka detektivního žánru, často nazývaná „královnou zločinu“, Ruth Rendellová.

Vyluštění tajenky z čísla 305: „Nemám rád petržel, nerad ji vidím, nikdy si ji nekupuji, ani ji nejím. Ale nepomlouvám ji, nevymýšlím si na ni.“ (John Ernst Steinbeck)

27


Autorka: Eva Bořutová

Průřez prodejcem

Jaroslav, I. P. Pavlova

Jmenuji se Jaroslav a prodávám na I. P. Pavlova před jídelním krámem KFC, ale oficiálně se moje prodejní místo jmenuje Tylovo náměstí. A protože mám rád kuřata, tak je pro mne KFC určité lákadlo, takže se snažím chodit prodávat najezený, abych neměl chutě. Nový Prostor prodávám 14 dní. Jsem v důchodu, ale ještě před důchodem jsem pracoval u dopravních podniků, kde jsem jezdil autobusem. Ježdění bylo pro mě můj velký koníček, protože zamlada jsem pracoval jako „panský“ řidič, což znamená, že jsem jezdil s krásným osobním autem Tatra 603 a vozil lidi s vyšším postavením – politiky, herce a hlavně si vzpomínám, že jsem dvakrát vezl Martu Kubišovou. Ale to všechno už bylo před 40 lety. Teď jsem začal brát důchod, který je tak malý, že jen těžko z toho vyjdu. Mým dobrým kamarádem je Milan z Vltavské, a ten mi doporučil Nový Prostor a následně mě k němu zatáhl. Říkám, že zatáhl, protože mne musel skoro měsíc přemlouvat. Já mám totiž pocit, že už jsem z jiného těsta. Já jsem se narodil v lednu roku 1938, takže mi je 70 let, a představa, že budu někde stát uprostřed ulice a prodávat nějaký časopis, mi byla proti srsti. Ale začal jsem. Stání na místě mi nevadí, ale zjistil jsem, že je pro mě nejhorší to čekání, než se u mne někdo zastaví a koupí si časopis. Já totiž nemám moc povahu, abych držel časopis nějak nahoře a vykřikoval hesla anebo to lidem nutil. To u mě neexistuje. Takže stojím a čekám. Ale jsem začátečník a třeba časem udělám nějaké změny, protože jak jsem pozoroval své kolegy, tak oni prodají hodně časopisů díky tomu, že jsou dostatečně vidět a taky slyšet. Prostě umí na sebe upoutat pozornost a tohle mi dělá dost problémy. Ještě prostě neumím poznat tu hranici, kdy je to už žebrání a kdy ještě prodej. Bojím se toho, ale čas ukáže, jak mi to půjde. Každopádně Milan mě hodně podporuje, protože mi říká, že si musím uvědomit, že jsem jako podnikatel – kupuji a prodávám. Tak každý začátek je těžký. Kdysi jsem bydlel v nádherném bytě na Praze 1 v domě, který i za totality patřil Švédům. Takže já jsem nájem platil složenkou na které bylo za komunismu napsáno Stockholm. A nájem tehdy byl 700 Kč na čtvrt roku, byt o velikosti 100 metrů čtverečních a teď mám mnohem menší byt za 6000 Kč měsíčně. Jsem už 43 roků rozvedený a mám dceru, kterou jsem teď viděl na narozeninách po deseti letech, ale jinak se nevídáme. Mám moc rád kytky. Doma mám hodně pokojových kytek a taky venku na okenních parapetech mám dost kytiček. Mezi mé další koníčky patří všeobecně práce. Já rád pracuju a rád opravuju všechno, co mi přijde pod ruku. A taky vařím a jsem velký puntičkář na pořádek. Když mi bylo nejhůř tak mi nejvíce pomohli moji kamarádi, a taky když mi není nejlíp, tak si říkám, že mi není 70, ale 35 let. To je dobrý pocit, který dodává odvahu.

INZERCE A VZKAZY řeji Zdrav ím všechny a p y. dn né eč lun krásné a s ý Zdeněk, mimopražsk

Přeji všem hezké letní dny. Jirka, Malostranská

28

Chci moc pozdra vit všechny z Hla vního nádr až í a pod ěkov at těm, kteř í si kupují časopis No vý Pros tor. Jarmila, Hlavní nádraž í

Hledám bydlení v Praze, na ceně se určitě domluvíme. Pavel, Petřiny

lidem, kteř í se ozvali Chtěl bych moc poděkov at všem si toho vážím a jsem rád. vdu Opra j. stro í a nabídli mi psac moc při hledání uby továZároveň bych chtěl poprosit o po ten psac í stroj dát. Moc kam ám nem ani si m ní, protože zatí děkuji a zdravím všechny. Zdeněk, Štefánikova pasáž

Uličníci tvoří


Svalím do mechu a kapradí moje ruka jahody i ostružiny pohladí A vedle mého kapradí leží plastová láhev

Oldřich, Opatov Pozitivní vedro V televizi hlásí vedra cítím blížící se pohromu v létě padaj chcíplé mouchy ze stromu Člověk se potí, smrdí, je děsný vedro nejraději nechat zamrazit se do ledu nebo vylít na sebe vědro

Vody V parném létě mě šplouchání tiché šplouchání vody dokáže úplně ale úplně vznést do pohody Večer zavřu oči nahoře hvězdy dole moře kdo by v téhle chvíli hledal v mé duši hledal hoře

Ale chvála bohu, že to slunce máme když mu naši tvář i duši dáme rozsvítí se naše oči A hele… zeměkoule… se pro nás točí

Svody prodejce Jdu po chodníku a vidím všude dráždivé minisukně v té chvíli bych raději byl zavřený zavřený někde v kněžské kutně

Les a plast Schovám se pod koruny stromů a slunci své srdce otevřu díky tomu

Pro nás prodejce z toho potěšení není vůbec nic a přitom lásku chceme jako všichni možná i daleko víc

Anketa Jaký máte vztah k Rómům? Tak mně Rómové nejvíce vadí v roli „černých prodejců“. Je těžké se s nimi domluvit, aby nám přestali krást naši práci. Milan, Barrandov Já sám jsem Róm a vím, že mnoho lidí na nás nadává, ale já to toleruji, protože každý má právo na svůj názor. Roman, Billa Dejvická Žádný. Zdeněk, Štefanikova pasáž Někteří jsou dobří a někteří hrozní. Záleží na člověku, opravdu je každý jiný. Petr, Újezd Mě cikáni nikdy nic neudělali. Můj otec byl napůl Maďar a napůl cikán a byl to hodný člověk. Takže já mám kladný vztah k těmhle lidem. Květa, Florenc

jsem dostala od mého strýce dárek. Třídenní potápěčský kurz. Byla jsem nadšená a už několik nocí před začátkem se mi zdály sny o naleštěných kyslíkových bombách a diplomu velikosti jednoho vlakového vagónu, který mi bude viset v ložnici… a taky v obýváku a v předsíni. Kurz pořádala společnost Josef Utopil s. r. o. Pan Utopil byl nejen jejím majitelem, ale také ředitelem, sekretářkou a vyučujícím. Pan Utopil, dosti chlupatý na to, aby nebylo jednoduché rozeznat jeho přední část od zadní, nás vřele přivítal, přestože, a já to poznala, byl trošku překvapen složením našeho kurzu. Pan Bedřich vážil 162 kilogramů, paní Jiřina s levým skleněným okem, pan Kui-chuti-la, mladý Vietnamec z večerky na Karlově náměstí, který uměl česky říci : dobrý den a zelenina není a já. Chlupatý pan Utopil vyjádřil názor, že si není zcela jist, zda panu Kui-chuti-laovi tato slovní zásoba postačí k úplnému pochopení nejen kyslíkového zařízení, ale také k základům dechových cvičení při vynořování. Paní Jiřina se nabídla, že panu Kui-chuti-laovi bude tlumočit, protože ovládá znakový jazyk, což je prý jazyk kterým se domluvíte vždycky. V tomto složení jsem pozitivně vynikala nejen vzhledem ale i inteligencí.

Kurz se pořádal v plaveckém areálu, kde bylo několik bazénů a jeden z nich byl pronajat panem Utopilem pro náš kurz. V šatně jsme se do neoprenových obleků převlíkali všichni dohromady. Panu Bedřichovi neseděla ani velikost 68, a proto pan Utopil rozhodl, že se pan Bedřich bude potápět ve svých vlastních trenýrkách o velikosti 72. Já se rozhodla pana Utopila příjemně překvapit tím, že mne již najde v bazénu plně vyzbrojenou a čekající na první ponor. Rychle jsem si tedy nasadila ploutve i bombu a brýle a vydala se k bazénu. Z příručky pro začínající potápěče jsem věděla, že je důležité přistupovat k bazénu zády a ohnutě, aby bomba člověka nepřevážila. Vyšla jsem ohnutá z šatny a pomalu couvala směrem k bazénu. Překvapila mě přeplněná tribuna tleskajících lidí a obrovská plyšová veverka mávající praporky, ale nic jsem přes neoprenovou kapuci neslyšela. Došla jsem k okraji bazénu a nechala se samovolně převážit bombou do vody. Než se to ovšem stalo, dostala jsem silný zásah letícím míčem. Dnes už vím, že bazén, ve kterém jsem se následně asi 20 minut topila, neboť díky míči jsem ztratila nejen vědomí, ale také orientaci, byl bazén, kde se odehrával zápas vodního póla

Eva Bořutová

Stalo se, že… Česko-Slovensko. Když mne vytáhli, vydala jsem se po čtyřech s pleskajícími ploutvemi k východu za hrobového ticha nejen sportovních mužstev, ale i tribuny. Plyšová veverka mi dala praporek. Vynechávám to, že jsem v panice vylezla z celého plaveckého areálu a po čtyřech lezla po dálnici až na křižovatku, kde mi zastavila moje matka bez jakéhokoli překvapení, že zablácený potápěč jsem já. Na další dny kurzu jsem se hodila marod. Nedávno jsem potkala pana Utopila, který mi řekl, že celý kurz se vlastně skládal z toho, že první den hledali uplavané trenýrky pana Bedřicha a druhý den skleněné oko paní Jiřiny. Třetí den odvezli pana Kui-chuti-la do nemocnice, protože paní jednooká Jiřina mu tlumočila velmi nekvalitně a on místo výdechu provedl nádech a skoro se utopil. Kvůli tomu panu Utopilovi vzali licenci a on se teď dal na zedničinu.

29


SMS a emaily

Maily Ještě nikdy jsem nečetla tak zaujatý článek o městě Brně jako v Novém prostoru č.304 od redaktora LN Romana Sikory. Údajně byl za normalizace bohatší kulturní a umělecký život než v současnosti. Za co tedy dostávají brněnští herci divadelní ceny Thálie, když je zde nebohatý kulturní život? Jakpak si to může pan redaktor pamatovat, když chodil teprve do základní školy? Nová muzikálová scéna konkuruje Praze dost silně, domnívám se. Klientelismus a kamarádšoft existuje patrně ve všech městech v našem státě, to není brněnská specialita. A co se týče dědění uměleckých funkcí – škoda, že nebyl pan redaktor nikterak konkrétní. Mohu vás ujistit, že každá kamenná dlažba se v horkém létě rozpálí, nejen ta na náměstí Svobody! Jitka Dobrý den, v prvé řadě vám chci říct, že jste teď úplně nejlepší za celou dobu své existence. Čtu Nový INZERCE

„Pomáhat nemusí nikdo, někdo ale chce.”

9. VELETRH NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ 10. červen 2008, Malé náměstí, Praha 1

● vstup zdarma ● bohatý doprovodný program ● patronát Terezy Kostkové ● záštita Václava Havla a primátora hl. města Prahy Pavla Béma Informace na: www.forum2000.cz/ngomarket

Prostor od prvního do posledního písmenka. Dále chci poděkovat Evě Bořutové za její sloupek. Bylo mi líto, že skončily fejetony pana Jiráka, ale srandičky Evy Bořutové jsou pro mě vynikající náhrada. A ještě chci poděkovat za recenze filmů a hlavně knih, protože se vaším prostřednictvím dozvídám o knihách, které mě zajímají a kterých bych si v té záplavě všeho možného ani nevšimla. Držím vám palce. Ivana Jíchová Komu jde o čí prospěch? Nahlédnete-li do tiráže Nového Prostoru, kde jsou uvedeny adresy distribucí, zjistíte, že ve většině případů (6 z 9) jde o církevní zařízení. To by nemělo být až tak překvapující, vždyť přece každý ví, že věřící křesťané pomáhají těm, kdo pomoc potřebují. Vždyť pomoc potřebným je důležitým prvkem jak životního programu věřících křesťanů, tak i činnosti církví. (Že tak nečiní všichni, je pravda, ale na předchozí větě to nic nemění.) Proč však o této samozřejmosti píši? Protože chci upozornit na některé myšlenkové stereotypy, které se relativně často prezentují i na stránkách NP. V čísle 299 v článku Svatí se rodí v horách psala Marcela Zoufalá o Brazílii:r ...rozbujela se zde teologie osvobození slavící především v chudých částech kontinentu nesmírné úspěchy a snižující tak přirozeně moc a slávu Vatikánu. Trnem v oku centralistickému katolicismu je nejen marxistický slovník, kterým se teologie osvobození zaštiťuje, ale hlavně snaha o přiblížení aktuálním těžkostem věřících, které jsou bezpochyby v Latinské Americe úplně jiné než v Evropě.v E Skutečně si autorka myslí, že Vatikán je tak ďábelská instituce? Kdyby tvrdila, že ve Vatikánu je byrokracie nebo že na obyčejné lidi berou příliš malý ohled, nic bych nenamítal. To by bylo možné diskutovat, zda je to pravdivé více nebo méně. Ale tvrdit, že snahou Vatikánu je co nejvíce znepříjemňovat život obyčejným lidem a bránit v činnosti těm, kdo jim pomáhají, to je něco jiného. To je tvrzení jak vystřižené z marxisticko-leninské příručky. Je pravdou, že teologie osvobození si ze strany Vatikánu vysloužila kritiku. A ta byla zdůvodněna právě přílišnou inspirací marxismem, nikoli zájmem o těžkosti tamních lidí. Protože na marxismu není špatné to, že upozorňuje na těžkosti lidí, ale to, jaké (pseudo)řešení nabízí.

Podsouvat jiným skryté úmysly je laciné. Pokud je někdo přesvědčen, že skutečná motivace byla jiná než ta, která byla prezentována, měl by to věrohodně zdůvodnit. Dále v čísle 300 v článku Nechte je bejt, jo? píše Ivo Bystřičan, že mladí dostávají ze všech stran dobré rady, o které příliš nestojí. S tím lze jen souhlasit. Pak však ty rady dělí na ty skutečně dobře myšlené a na ty, kteří poskytují vykukové, kteří myslí jen na blaho vlastní. A do skupiny vykuků řadí i náboženské mluvčí, kteří vyzývají mladé, aby nečetli Harryho Pottera, že je to únik od reality. Zajímalo by mne, zda autor přemýšlel, než toto napsal. Jakého vlastního blaha ti náboženští mluvčí dosáhnou, pokud je někdo poslechne a Harryho Pottera si nekoupí? Nějaké vymyslet vyžaduje dost krkolomné myšlenkové konstrukce. Nemyslí na vlastní blaho spíše ti, kdo říkají: Harryho Pottera musíte znát? Zvláště když na prodeji těchto knížek a všelijakých dalších ptákovin s motivy Harryho Pottera mohou dobře vydělat? Jistě, můžete zcela legitimně tvrdit, že to ti náboženští mluvčí přehánějí. Že jejich tvrzení o nebezpečnosti Harryho Pottera je přitažené za vlasy. Ale nazývat je rovnou vykuky, co myslí jen na vlastní blaho? Nestálo by za to více přemýšlet a méně opakovat fráze? S pozdravem, O. Kalenda Odpověď redakce: Vážený pane Kalendo, při psaní jsem přemýšlel určitě. Náboženská skupina, která k ignoranci Harryho Pottera nabádá, tak činí s vysvětlením, že tato četba je „nebezpečným únikem od reality“. Dovolil jsem si ji zařadit mezi „vykuky“ (jiným slovem třeba filištíny), protože stejně nenápadnými „technikami prodeje“ jako komerční firmy sledují své vlastní cíle – například v přísunu nepříliš přemýšlivých „oveček“. Nehodí se jim, aby jim „unikaly od reality“, protože jim potřebují vnutit realitu svou. Všimněte si zároveň, že slovo vykuk nemá vyloženě negativní konotaci, značí určitou vychytralost. Taky jsem je mohl nazvat darebáky. Přijde mi totiž, že negativní nálepkování bez diskuse, netolerance a postulování toho jediného ryzího a pravého na úkor ostatního darebáctvím vlastně je. A zdaleka to nemusí znamenat, a taky to v článku nepravím, že toto je podstata většiny náboženství. Není a neměla by být. S pozdravem, Ivo Bystřičan

DESIGN: DOBROVODSKY.CZ & NIKOLAJ.CZ

30

sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]

5âEFO USWÈ TFEN EOÓ

BMFPEFTMBU4.4WFUWBSV

SPčOÓQīFEQMBUOÏ ,č -U/3KNFOP QSJKNFOJ VMJDFDJTMP NFTUP 14$ QĜMSPčOÓQīFEQMBUOÏ ,č -U/.KNFOP QSJKNFOJ VMJDFDJTMP NFTUP 14$

[BCFSF OďLPMJL WUFīJO

SPčOÓQīFEQMBUOÏoTUVEFOU ,č

-U/34KNFOP QSJKNFOJ VMJDFDJTMP NFTUP 14$

OBčÓTMP

$FOB4.4KF,č UFDIOJDLZ[BKJÝěVKF"JSUPZBT JOGPMJOLB

LtN inz predpl 210x148 spad barva.indd 1

Tiráž

Kodex prodejce

Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00, tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar, Veronika Hrdinová, Eva Bořutová, korektury: Zuzana Josková, grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum. cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

15.4.2008 7:36:38

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Magie afrického fotbalu

Recommend Documents