IKS-FOTBAL. Proč se zabývat fotbalem? Fotbal jako fenomén. Historie fotbalu. Proč fotbal na vysoké škole?

IKS-FOTBAL Proč se zabývat fotbalem? Fotbal jako fenomén. Na tomto místě si dovolím použít větu z knihy Fotbal vášeň 20. století. „Fotbal se stal vášní a fenoménem 20. století. Jeho nepopsatelné kouzlo, které pochopí jen ten, komu se alespoň jednou v životě poštěstilo, kulatým nesmyslem trefit branku a napnout síť za zády brankáře, zaplavilo zeměkouli“ (Macho, 1999). Dost možná také proto, že „fotbalová říše je největší na světě, je říší bez hranic. Říší, která všechny spojuje vášnivou láskou k fotbalu. Byla jí v dobách míru, v časech válek. Fotbalová říše je území malých a velkých dětí, pro něž míč znamená život“ (Macho, 1999).

Proč fotbal na vysoké škole?

Inspirovat a kvalifikovat budoucí učitele pro zlepšení role a kvality „fotbalového vzdělávacího procesu“ ve školní tělesné výchově.

Historie fotbalu. Podíváme – li se do historie tak nejstarší zprávy o míčových hrách, ze kterých se postupně vyvinul fotbal, jsou z Číny z doby asi 3000 let před naším letopočtem. Další prameny pocházejí z Japonska, ze starého Egypta a Starověkého Řecka a Říma. Fotbal se podle současných pravidel hraje jen něco více než 160 let. Definitivní podobu pravidel dala fotbalu Anglie, označovaná také za jeho kolébku. Nejednotnost přístupu k pravidlům fotbalu urychlil založení prvního fotbalového svazu na světě. Dne 26. října 1863 založilo 11 zástupců klubů a škol v Londýně fotbalovou asociaci. V Čechách a na Moravě se fotbal začal hrát koncem 19. století v cyklistických a veslařských klubech a také ve studentských kroužcích (např. zmínka z roku 1885). První fotbalové utkání v Čechách se hrálo 29. září 1887 v Roudnici nad Labem. Mezi nejstarší kluby v Čechách patří SK Slavie Praha a AC Sparta Praha. Složitost společenských podmínek pro vznik a vývoj fotbalu v Čechách odráží i určitá komplikovanost zakládání těchto klubu. Za rok založení SK Slavia Praha je považován rok 1892 ( vlastní fotbalový odbor založen až v roce 1896). Rok založení AC Sparta Praha jsou uváděna data 1891 respektive 1893, fotbal hrán až v roce 1894. Zpočátku vznikaly fotbalové kluby většinou v Praze (výjimkou v roce 1894 založený SK Plzeň a Spartak – Horymír – Příbram ), ale na konci 19. a začátku 20. století začal fotbal pronikat i do dalších měst a na venkov. Rozmach fotbalu uspíšilo také vydání pravidel fotbalu v českém jazyce v roce 1897 (přeložil Rossler – Ořovský). Dynamický rozvoj fotbalu byl ale na druhé straně zpomalen zamítavým postojem škol k této hře. Přesto studenti i přes zákaz fotbalu postupně tvořili členskou základnu fotbalových klubů. V roce 1899 bylo sehráno první mezinárodní utkání mezi SK Slavia Praha a družstvem Berlína s výsledkem 0:0. Od roku 1897 byly kluby hrající fotbal organizovány v České amatérské atletické unii, postupný rozmach fotbalu si vynutil ustavení českého svazu fotbalového (ČSF), ke kterému došlo 19. října 1901 v Praze. Na Moravě se prvé fotbalové

utkání hrálo v Brně v roce 1896. V roce 1921 byla po rozkolu v ČSF a dvouletém bezvládí založena Československá asociace fotbalová (ČSAF), která byla v roce 1922 v Ženevě oficiálně přijata do FIFA. Do UEFA vstoupil československý fotbal v roce 1954. V letech 1945 až 1957 byl fotbal v Československu postupně řízen Československým fotbalovým svazem (do roku 1948), Fotbalovým odborem Československé obce sokolské (do roku 1952) a dále sekcí kopané při Státním výboru pro tělesnou výchovu a sport (do roku 1957). Po založení ČSTV v roce 1957 řízení fotbalu převzala Ústřední sekce kopané ČSTV. Od roku 1969 fotbal řídil Československý fotbalový svaz ČSTV. Po roce 1989 tuto úlohu plnila Československá fotbalová asociace, která zanikla 1. ledna 1993 s rozdělením Československé federace. Vrcholným fotbalovým orgánem v samostatné České republice se stal Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS). Od roku 2011 užívá název Fotbalová asociace České republiky (FAČR). Organizuje i nejvyšší české fotbalové soutěže, 1. Gambrinus ligu i Pohár České pošty. Do jeho kompetence spadá i česká fotbalová reprezentace nebo futsal. V asociaci je zaregistrováno téměř 4 000 klubů a přes 600 000 hráčů. Fotbalová asociace České republiky (ve zkratce FAČR) je členský svaz organizací FIFA a UEFA a orgán, který organizuje fotbal v Česku. Je dalším z pokračovatelů Českého fotbalového svazu, založeného v roce 1901. www.fotbal.cz

Přehled a systematika obsahu herního výkonu. Tato obsáhlejší kapitola charakterizuje herní činnosti jednotlivce a hru brankáře, herní kombinace, herní systémy a standardní situace. Upozorňuje na kritická místa při nácviku a zvládnutí herních dovedností. Poskytuje základní informace o tom, co vidí učitel, respektive co by měl vidět, sledovat a diagnostikovat. Dát návod co dělá (říká) učitel, jak a které změny provést. Pro snadnější pochopení a práci s textem si připomeneme několik základních pojmů. Fáze hry – útočná a obranná. V útočné fázi je družstvo od okamžiku, kdy získalo míč pod kontrolu a naopak, v okamžiku ztráty kontroly nad míčem přechází do obranné fáze hry. Herní činnosti jednotlivce – jsou nacvičené komplexy pohybových dovedností. Každá herní činnost jednotlivce má technickou a taktickou stránku a jejich kvalita je ovlivňována kondiční a psychickou připraveností žáků. Herní kombinace – lze chápat jako záměrnou spolupráci dvou a více hráčů sladěnou v prostoru a čase. Systémy hry – jsou dány způsoby organizace hry družstva a jsou charakterizovány dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči v průběhu utkání. Technická stránka herních činností jednotlivce – způsob provedení pohybového úkolu (příklad – přihrávka vnitřní stranou nohy na krátkou vzdálenost) Taktická stránka herních činností jednotlivce – výběr způsobu provedení pohybového úkolu (příklad – podle herní situace chci přihrát vzduchem na střední, delší vzdálenost – volím přihrávku vnitřním nebo přímým nártem) Kritická místa při nácviku dovedností – kritickými místy při řešení pohybového úkolu nazýváme místa a úseky, které správným (nesprávným) provedením rozhodují o úspěšnosti (neúspěšnosti) řešení pohybového úkolu. Znaky správného provedení – rychle, efektivně, ekonomicky. Herní činnosti jednotlivce Útočné:

 hra bez míče (výběr míče)  přihrávání  zpracování míče  vedení míče  obcházení soupeře  střelba Obranné:  obsazování hráče s míčem  obsazování hráče bez míče  obsazování prostoru  odebírání míče Herní kombinace Útočné – založené na:  na přihrávce  výměně místa  činnosti „přihrej a běž“ Obranné – založené na:  vzájemném zajišťování  přebírání hráčů  zesíleném obsazováním hráčů s míčem  součinnosti při vystavení soupeře do postavení mimo hru Herní systémy Útočné:  postupného útoku  rychlého protiútoku  kombinovaného útoku Obranné:  zónové obrany  osobní obrany  kombinované obrany Standardní situace  zahájení hry  míč rozhodčího  vhazování míče  kop od branky  přímý volný kop  nepřímý volný kop  kop z rohu  pokutový kop

Hra brankáře Útočná fáze:  bez míče – řízení hry, výběr místa  s míčem – vykopávání, vyhazování, přihrávání, vedení, obcházení, zpracování Obranná fáze:  bez míče – řízení hry, volba optimálního postavení  s míčem – chytání, vyrážení, odebírání

Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti jsou nacvičené komplexy pohybových úkolů. Každá herní činnost jednotlivce má technickou a taktickou stánku a jejich kvalita je také ovlivněna úrovní kondiční a psychické připravenosti. Herní činnosti jednotlivce můžeme rozdělit do dvou základních kategorií – útočné a obranné.

Herní činnosti jednotlivce – útočné:      

hra bez míče (výběr místa) přihrávání zpracování míče vedení míče obcházení soupeře střelba

Hra bez míče – výběr místa – pohyb bez míče Neustálý záměrný a účelný pohyb hráče po hřišti, umožňující optimální řešení konkrétního individuálního nebo skupinového herního úkolu. Pohyb bez míče obvykle rozdělujeme podle toho, zda se hráč pohybuje vysokým nebo nízkým tempem na chůzi, klus, běh a sprint. Výběr místa má tři základní formy: Uvolňování – odpoutání se od osobně obsazujícího hráče soupeře s cílem získat výhodné postavení. Tato činnost je často spojená klamavými pohyby. Nabíhání – přímočarý pohyb do volného prostoru s cílem získat výhodné postavení. Únik – přímočarý pohyb směřující k soupeřově brance, spojený s možností bezprostředního ohrožení branky soupeře. Kritická místa:  Výběr prostoru musí být veden jak do šířky, tak do hloubky hřiště.  Zásada – s nejbližšími spoluhráči tvořit trojúhelník.  Pro správné provedení veškerých pohybů souvisejících s během platí, že hráč musí svou běžeckou techniku přizpůsobit měnícím se herním podmínkám a musí být. neustále připraven měnit tempo a směr  Proto je nutné, aby se těžiště fotbalisty nacházelo níže než např. těžiště závodního běžce, který má tělo ve vzpřímené poloze.



Pohyb rukou slouží ke zrychlení, stabilizaci rovnováhy a k přípravě na tělesný kontakt se soupeřem.

Co vidí učitel:  Co dělají útočící hráči bez míče? Stojí nebo nabíhají?  Kam se dívají nabíhající hráči? Pozorují spoluhráče s míčem a všímají si protihráčů v prostoru?  Využívají všechny prostory hřiště? Nenabíhá do stejného prostoru více hráčů?  Daří se jim spojit hru bez míče s další herní činností? Co dělá / říká / učitel:  Nezapomeň hrát i když nemáš míč.  Nedívej se jen na spoluhráče s míčem, ale i ostatní. Měj přehled o protihráčích v prostoru, kde hraješ.  Nenabíhej do prostoru, kam nabíhá jiný spoluhráč a nabíhej, aby tě viděl spoluhráč s míčem.  Využij klamavých pohybů a vymýšlej originální způsob řešení. Přihrávání Přihrávka je záměrné usměrnění míče nohou, hlavou nebo jinou částí těla spoluhráči tak, aby jej mohl zpracovat. Osvojení přihrávek je podmínkou vzájemné spolupráce hráčů, kterou limituje také dovednost míč zpracovat. Pro úplnost můžeme přihrávání rozdělit podle následujících kriterií. Způsobu provedení:  přihrávka nohou (vnitřní stranou nohy „placírkou“, vnitřním nártem, přímým nártem, vnějším nártem)  přihrávka hlavou (ve stoji, ve výskoku, v pádu)  rukama (při vhazování)  hrudníkem, stehnem nebo jinou částí těla Vzdálenosti letu míče:  krátkou vzdálenost  střední vzdálenost  dlouhou vzdálenost Výšky letu míče:  po zemi  polovysoké  vysoké Směru letu míče:  kolmé vpřed

   

šikmé vpřed do strany šikmé vzad vzad

Rychlosti letu míče:  pomalé  střední  rychlé Rotace míče:  bez rotace  s rotací Vzhledem k hráči, kterému je přihráváno:  na hráče  před hráče  za hráče Vzhledem k obsazení soupeřem:  přihrávky volného hráče (volnému, obsazenému)  přihrávky obsazeného hráče (volnému, obsazenému) Podle předcházející činnosti:  z místa (nehybný míč)  po zpracování  po vedení míče  po obejití soupeře  prvním dotykem (po zemi, ze vzduchu tzv. „volej“, těsně po odrazu tzv. halfvolej“) Kritická místa:  Rozběh k míči.  Došlap stojné nohy vedle míče a špička nohy směřuje ve směru přihrávky  Nápřah kopající nohy současně s došlapem  Plynule navázat švih kopající nohy k míči zakončený kopem do míče  Trup a ruce přispívají ke stabilizaci těla při přihrávce.  Stojná noha mírně pokrčena v kolením kloubu a švihová noha zpevněna v poloze odpovídající příslušnému způsobu přihrávky. Co vidí učitel:  Jak a kterou částí dovedou hráči přihrát technicky správně?  (Ne)omezují osvojené způsoby přihrávání herní výkon?  Dovedou přihrát po zemi nebo vzduchem, eventuelně na jakou vzdálenost?



Řeší herní situace přihrávkou optimálně, s velkým rizikem nebo alibisticky?

Co dělá / říká / učitel:  Základem správné přihrávky je technika kopu a dále ji procvičuj.  Přemýšlej o účelnosti přihrávky vzhledem k herní situaci a nezbavuj se bezhlavě míče.  Před přihrávkou zvedni hlavu a podívej se kde máš spoluhráče.  Přihrávka nemusí vždy směřovat k soupeřově brance. Zpracování míče Zpracování míče patří mezi nejdůležitější herní činnosti, protože hráč se zpracováním míče zmocňuje míče a dostává ho pod kontrolu. Rychlé a bezpečné zpracování míče je základem úspěšného zapojení do herního děje. Hlavním kritériem je dráha letu míče a část těla, která míč zpracovává. Dílčím kritériem dělení může být pohyb hráče (na místě, do pohybu, v pohybu). Způsoby zpracování míče: Převzetí – míče pohybujícího se po zemi (chodidlem, vnitřní a vnější stranou nohy, přímým nártem) Kritická místa:  Odhad dráhy pohybujícího míče.  Zaujmutí postavení proti míči.  Přenesení váhy na stojnou nohu a nastavení nohy, která míč převezme výše uvedenými způsoby v uvolněné a mírně předsunuté pozici.  Plynulé navázání další činnosti. Tlumení – jde o zpracování, kdy hráč nechá míč dopadnout a zabraňuje odrazu současně s dopadem, respektive okamžitě po odrazu. (chodidlem, vnitřní a vnější stranou nohy, tlumení jedním nebo oběma bérci) Kritická místa:  Odhad dráhy letícího míče.  Zaujmutí postavení proti míči vzhledem k předpokládanému místu dopadu míče.  Přenesení váhy na stojnou nohu  Nastavení nohy, která míč tlumí výše uvedenými způsoby nad místo kam dopadne.  Plynulé navázání další činnosti. Stahování – zpracování polovysokých a vysokých přihrávek před dopadem na zem. (vnitřní a vnější stranou nohy, nártem, stehnem, hrudníkem ojediněle i hlavou) Kritická místa:  Odhad dráhy letícího míče a místa dopadu.  Zaujmutí postavení proti míči vzhledem k předpokládanému místu dopadu míče.

  

Přenesení váhy na stojnou nohu a zvednutí nohy, která míč stahuje výše uvedenými způsoby. U stahování hrudníkem hmotnost rozložena na obě nohy. Následuje zpětný pohyb v okamžiku dopadu míče na část těla, která míč stahuje. Plynulé navázání další činnosti. U stahování hrudníkem odehrát míč před nebo po dopadu míče na zem.

Co vidí učitel:  Zaujme odpovídající postavení před zpracováním?  Je hráč schopen dostat míč pod kontrolu, zpracovat míč, jakým způsobem a kterou částí těla?  Naváže co nerychleji po zpracování optimálně další činnost vzhledem k dané herní situaci? Co dělá / říká / učitel:  Sleduj míč a zaujmi rychle postavení v prostoru, kde budeš míč zpracovávat.  Vyber správné řešení i pozičně, aby ti umožnilo krytí míče.  Sleduj postavení protihráčů i spoluhráčů a vědět co uděláš s míčem po zpracování. Vedení míče Vedení míče je charakterizováno plynulým nebo přerušovaným pohybem hráče s míčem zvoleným směrem. Vedení míče si můžeme představit jako běh s míčem respektive pohyb s míčem různým tempem za účelem překonání prostorových vzdáleností. Určitým způsobem vedení může být i držení míče, které je zaměřeno na jeho kontrolu bez snahy o získání prostoru. Používá se, pokud chceme hru z taktických důvodů zpomalit, nebo když není momentálně volný žádný spoluhráč nebo pokud se neschyluje k okamžité útočné akci. V zásadě se vedení míče dá rozdělit z hlediska směru, rychlosti a způsobu. Pro potřeby výuky postačí kritérium způsobu vedení míče. Podle tohoto kritéria rozlišujeme vedení míče:  přímým nártem  vnitřní stranou nohy  vnitřním nártem  vnějším nártem Při vedení přímým nártem lze vyvinout vysoké tempo běhu, při změnách směru nebo tempa běhu používáme také ostatní části nohy. Kritická místa:  Cit pro míč, koordinace pohybu a rovnováha.  Posouvat míč příslušnou částí nohy před jejím došlapem na zem.  Sledovat nejen míč, ale i hráče a herní situaci.  Nepřetržitá kontrola míče, která umožňuje okamžité nové řešení.  V tréninku učit vést oběma nohama.

Co vidí učitel:  Je vedení míče účelné?  Kam se hráči při vedení míče dívají – pozorují jen míč?  Vnímají herní situaci před sebou, vedle sebe, za sebou?  Jsou hráči schopni s míčem zastavit, změnit směr? Co dělá / říká / učitel:  Vedení míče využívej jen je – li to účelné v dané herní situaci.  Nedívej se jen na míč.  Zvedni hlavu a hledej vhodně pozičně postaveného spoluhráče.  Nedávej si míč daleko od nohy. Obcházení soupeře Obcházení soupeře charakterizujeme jako překonání hráče, který se snaží zabránit řešení herních činností v útočné fázi hry. Obcházení soupeře respektive řešení útočných soubojů – situací 1:1. Jejich úspěšnost je důležitým činitelem útočné fáze hry a její efektivnosti. O volbě způsobů obcházení rozhoduje postavení a pohyb protihráče a škála způsobů obejití, které hráč ovládá. Na úspěšnosti obcházení soupeře se výrazně podílí a uplatňují klamavé pohyby, finty, tvůrčí a originální způsoby obejití. Slouží k oklamání a odvedení pozornosti protihráče za účelem překonání bránícího hráče. Důležité je postavení vlastního těla mezi míč a protihráče, kdy rameno na straně stojné nohy je nakloněno k soupeři a tak je možné lépe kontrolovat míč vzdálenější nohou. Možností je spousta, zde jsou uvedeny jen některé běžné formy této techniky. Přehled způsobů obcházení: Soupeř v bočném postavení  změnou rychlosti  změnou směru  zašlápnutím  zaseknutím Soupeř v čelném postavením  krátkou kličkou  dlouhou kličkou  prohozením  obhozením  stahovačkou Zády k soupeři  rychlým obratem s odcloněním kolem bránícího hráče (po klamném výpadu nebo překročení míče na opačnou stranu) Kritická místa:

   

Utajení způsobu obcházení. Využití klamavých pohybů v odpovídající rychlosti a vzdálenosti od soupeře. Krytí míče před soupeřem. Plynulé navázání další činnosti.

Co vidí učitel:  Sledujte reakci hráče na činnost obránce, zbavuje se míče nebo se ho pokusí obejít?  Uplatňuje hráč více způsobů obejití?  Jaká je úspěšnost obcházení soupeře?  Uplatňuje klamavé pohyby?  Umí si přikrýt míč? Co dělá ( říká ) učitel:  Zdokonaluj cit pro míč, ovládání míče i se změnou směru a rychlosti.  Snaž se udržet míč u nohy.  Zdokonaluj a vymýšlej klamavé pohyby tělem a dolními končetinami.  Neboj se podstoupit riziko osobního souboje 1:1.  Neprováděj klamavé pohyby příliš rychle, protože soupeř na ně nestačí reagovat.  Neprováděj klamavé pohyby příliš pomalu, protože soupeř stačí odhalit tvůj úmysl.  Reakci soupeře na zřetelný a včasný klamavý pohyb využij k rychlému obejití a uvolnění od soupeře. Střelba Zjednodušeně lze říct, že střelba je usměrnění míče do branky soupeře tak, aby jej brankář nemohl zneškodnit. Je jedním z důležitých faktorů, který rozhoduje nejen o úspěšnosti útočné fáze, ale i celého utkání. Střelbu dle systematiky můžeme rozdělit v podobném duchu jako přihrávky, jelikož mají z technického hlediska mnohé společného. Rozdělení na základě kriterií: Podle způsobu provedení:  přihrávka nohou (vnitřní stranou nohy tzv. „placírka“, vnitřním nártem, přímým nártem, vnějším nártem tzv. „šajtlí“, patou, špičkou tzv. „bodlem“)  přihrávka hlavou (ve stoji, ve výskoku, v pádu) Podle vzdálenosti místa střelby od branky:  z bezprostřední blízkosti (z brankového území)  ze střední vzdálenosti (do 20m)  z velké vzdálenosti (nad 20m) Podle výšky letu vystřeleného míče:  přízemní  polovysoká  vysoká

Podle rotace:  přímá  obloukem „falšovaná“ Podle rychlosti letu míče:  prudká  měkká „technická“ Podle úhlu střelby:  kolmo na branku  šikmo na branku Podle činnosti, která střelbě předchází:  z místa (standardní situace)  po vedení  po obejití soupeře  po zpracování  prvním dotykem po přihrávce – po zemi, ze vzduchu „volejem“, po odrazu od země „halfvolejem“  po získání míče Vidíte, že škála je velmi rozsáhlá a tudíž pro potřeby výuky ve školách a základního programu výuky fotbalu nám postačí zabývat se střelbou, kterou rozlišujeme podle toho, která část nohy a hlavy je během střelby v kontaktu s míčem. Proto si tuto část více přiblížíme. Střelba vnitřní stranou nohy tzv. „placírka“  Je nejčastěji využívána pro střelbu na krátkou vzdálenost.  Hlavním účelem je především přesnost.  Kop se provádí vnitřní stranou nohy, velkou plochou mezi patou, vnitřním kotníkem a kloubem palce. Stojná noha je zapřena vedle míče, špička nohy ukazuje ve směru střely. Střelba vnitřním nártem  Slouží pro střelbu na delší vzdálenost.  Používá se při diagonálních střelách na branku ze hry, nebo při zahrávání volných kopů. Umožňuje zahrát míč s falší a je proto v praxi většinou využívána, kdy rotovaná střela na branku musí “obletět“ protihráče. Střelba vnějším nártem tzv. „šajtlí“  Má ve fotbalovém utkání široké využití.  Lze ji použít pro střelbu na krátkou a střední vzdálenost.  Míč lze zahrát přímo nebo s falší.

Střelba přímým nártem  Je považována za způsob provedení, který umožňuje dosažení nejvyšší rychlosti míče. Střelbu přímým nártem využijeme při volných kopech nebo střelbě na větší vzdálenost. Další formy střelby  Zde zahrnujeme střelbu z „voleje“ v bočním postavení, střelbu v pádu přes hlavu – tzv. “nůžky“ a střelbu z „voleje“.  Tyto způsoby jsou poměrně náročné.  Střelba z „voleje“ v bočním postavení je využívána tehdy, pokud se míč nachází stranou od hráče, zhruba ve výši jeho boků. Míč je zasažen nohou s propnutým kolenem. Kontaktu nohy a míče předchází velmi dlouhý nápřah švihové nohy a úvodní rotace celého těla kolem svislé osy.  Pro střelbu v pádu přes hlavu jsou charakteristické situace, kde je nutné okamžitě odkopnout nebo překvapivě vystřelit na branku vysoko letící míč.  Střelba z „voleje“ znamená určitý moment překvapení ve hře, protože je míč vystřelen bez předchozího zpracování. Využití má při překvapivých střelách na branku. Kritická místa: technická stránka nácviku a zdokonalování střelby je v podstatě shodná již s uvedenými způsoby přihrávání.  Rozběh k míči.  Došlap stojné nohy vedle míče a špička nohy směřuje ve směru střelby.  Nápřah kopající nohy současně s došlapem.  Plynule navázat švih kopající nohy k míči zakončený kopem do míče.  Trup a ruce přispívají ke stabilizaci těla při střelbě.  Stojná noha mírně pokrčena v kolením kloubu a švihová noha zpevněna v poloze odpovídající příslušnému způsobu střelby. Co vidí učitel:  Kolikrát za utkání hráči vystřelili, jakým způsobem a technicky správně?  Kteří hráči a z jaké vzdálenosti?  Prostor a úspěšnost finálních přihrávek?  Jakým způsobem byla vypracována střelecká příležitost – individuálně nebo po kombinaci? Co dělá / říká / učitel:  Před střelbou vnímej postavení brankáře popřípadě výhodnější postavení spoluhráče.  Snaž se o umístění střely.  Snaž se utajit okamžik střely, jednej rychle, pohotově, překvapivě.  K nácviku techniky střelby využívej každou příležitost.

Herní činnosti jednotlivce – obranné Hlavním cílem obranných činností jednotlivce je odebrat soupeři (nejlépe konstruktivně) míč, respektive nedovolit mu rozvinout útočnou akci nebo ohrozit branku. Obranná činnost je povinností každého hráče. Obranné herní činnosti jednotlivce rozdělujeme na:  obsazování hráče s míčem  obsazování hráče bez míče  obsazování prostoru  odebírání míče Obsazování prostoru Obsazování prostoru jednotlivými hráči je jedním ze základů obranné hry týmu, které je ale vhodná jen do okamžiku, dokud od soupeře s míčem nehrozí přímé ohrožení branky. Typickým příkladem je situace při přečíslení soupeřem (situace 1:2, 1:3), kterou musí obránce řešit obsazováním prostoru tak, aby zpomalil akci soupeře a získal tak čas pro návrat spoluhráčů nebo vytlačil útočícího hráče do méně nebezpečného prostoru při zachování vlastního postavení mezi soupeřem s míčem a vlastní brankou. Bránící hráč musí ustupovat klidně a rozvážně a během ústupu se přemísťuje mezi oběma soupeři tak, že se posunuje vždy o něco víc k soupeři, který má v daném momentě míč. Tímto způsobem obránce znemožňuje soupeřovým hráčům s míčem samostatný unik, případně kombinaci pomocí kolmých nebo příčných přihrávek. Obsazování prostoru vyžaduje od bránícího hráče schopnost předvídat vývoj herní situace a intuici (cit pro řešení herní situace). Kritická místa:  Neobsazovat žádného z postupujících hráčů.  Bránit prostor v nejkratším směru k vlastní brance.  Nevyrážet proti míči, není-li absolutní jistota jeho získání. Obsazování hráče bez míče Obsazování hráče bez míče je jednou ze základních obranných činností jednotlivce jejíž význam narůstá v okamžiku ztráty míče, čili v přechodu z útočné do obranné fáze. Obecně lze říci, že je povinností každého hráče obsadit v souladu se zvolenou týmovou taktikou odpovídajícím způsobem (těsně nebo volně) určeného soupeře. Provádí se v závislosti na vývoji herní situace a současný fotbal je náročný na taktickou stránku obsazování. Protihráči by měli být správným způsobem obsazováni na části či po celém hřišti nepřetržitě (záleží na záměrech a pojetí hry – např. různé varianty presinkového způsobu bránění). Způsob obsazování je závislý na těchto faktorech:  postavení hráčů vzhledem k brance bránícího hráče (vzdálenost a směr),  postavení hráčů vzhledem k centru herního děje (k míči – vzdálenost a směr),  rychlosti soupeře a bránícího hráče,  technické vyspělosti soupeře a bránícího hráče,  kvalitě terénu.

Bránící hráč v podstatě vždy zaujímá postavení mezi vlastní brankou a soupeřem, ale poněkud blíže k míči od spojnice soupeř – střed vlastní branky. Cílem obsazování hráče bez míče je zabránit nebo alespoň znesnadnit obsazovanému hráči účinně spolupracovat se spoluhráčem s míčem a připravit výhodnou situaci pro odebírání míče a případně míč následně odebrat. Kritická místa:  Obsazovat nepřetržitě s různou mírou volnosti hráče soupeře.  Včas zaujmout postavení vzhledem soupeři, míči, vlastní brance.  Předvídat a reagovat na změny herní situace – obsazovaný soupeř, míč.  Zabránit získání míče. Obsazování hráče s míčem Obsazování hráče s míčem zařazujeme mezi základní obranné činnosti jednotlivce, protože na kvalitě její realizace závisí úspěch obranné fáze hry celého týmu. Hráče s míčem je nutné obsazovat těsně, protože je přímým a bezprostředním ohrožením pro bránicí družstvo. Míra těsnosti může být ale různá v závislosti na konkrétních podmínkách herní situace. Bránící hráč musí být aktivní a neustále se staví na spojnici mezi protihráčem s míčem a středem vlastní branky s cílem donutit soupeře ke zpomalení pohybu a vytlačit ho do strany hřiště. Toto postavení změní jen tehdy, když to vyžaduje situace a pokud je to z hlediska jejího optimálního řešení účelné. Základní požadavky jsou:  zabránit soupeři projít obranou  zabránit přihrávce (především kolmé nebo přímé směrem k brance)  zabránit střelbě  připravit situaci pro odebrání míče Z hlediska postavení bránícího hráče rozlišujeme dva základní způsoby obsazování soupeře s míčem:  V čelném postavení, kdy má bránící hráč soupeře před sebou, branku za sebou. Útočící hráč může být čelem nebo zády k bránícímu hráči, který zaujímá obranný střehový postoj, což znamená, že je ve stoji rozkročném s nohama mírně pokrčenýma, a hmotnost těla spočívá na pření části chodidel. Tento postoj umožňuje rychlou reakci na činnost soupeře.  V bočném postavení, kdy bránící hráč běží mezi vlastní brankou soupeřem. Kratší běžecké kroky umožňují rychlou reakci na změny rychlosti nebo směru soupeřova běhu. Tyto základní způsoby obsazování se ve hře vyskytují ve vzájemné kombinaci, bránící hráč musí nejen volit optimální postavení, ale musí být schopen rychlé práce dolních končetin a reagovat na změnu a očima sledovat především míč, ne nohy soupeře. Kritická místa:  Výběr, volba a včasnost zaujmutí optimálního postavení

   

Nutnost těsného obsazení s pravidly tolerovaným osobním kontaktem Předvídat, rychle, pružně a přesně reagovat na změny činnosti soupeře Nepřetržitě obnovovat a zachovávat stabilitu při klamných pohybech soupeře Být aktivní, připravovat situaci pro odebírání míče

Odebírání míče Odebírání míče je finální obrannou činností jednotlivce. Cílem obranné činnosti je získat kontrolu nad míčem. Základním předpokladem pro odebírání míče je odpovídající řešení předcházejících nebo současně probíhajících obranných činností – obsazování prostoru, obsazování hráče bez míče a s míčem. Ne každý okamžik je vhodný k odebírání míče, protože se musí obránce snažit (i v součinnosti s ostatními bránícími hráči), aktivní hrou dostat soupeře do situace, která mu usnadní odebírání míče. Míč lze získat v těchto momentech:  dříve než se ho zmocní soupeř (před zpracováním),  v průběhu jeho zpracování soupeřem,  kdy už ho má soupeř pod kontrolou (po zpracování). Rozlišujeme tyto základní způsoby odebírání míče:  Zachycením přihrávky – zpravidla jde o konstruktivní odebírání míče předskočením v situaci, kdy je útočící hráč zády k obránci i soupeřově brance a nemá míč pod kontrolou.  Vypíchnutím – obránce provádí většinou v situacích, kdy soupeř získává nebo již má míč pod kontrolou. Variabilnost způsobů provedení je poměrně velká – ve stoji (odkopnutím), v pádu, ve výskoku, rozštěpem, kde lze, s využitím povolené hry tělem.  Skluzem (vklouznutím) – většinou v bočném postavení v situaci, kdy se útočník dostal poněkud před obránce a ten v pádu odebírá míč špičkou nebo nártem zpravidla vzdálenější nohy od soupeře. Jde o technicky velmi náročný a variabilní způsob a také riskantní, neboť v případě neúspěšného zákroku se obránce pádem vyřazuje ze hry.  Odebírání míčů letících vzduchem – tvoří zvláštní skupinu hry hlavou ve výskoku, v pádu, ve stoji – předskočením nebo v co nejvyšším výskoku s důraznou, ale pravidly povolenou hrou tělem znemožňující soupeři přiblížit se k míči. Rozhodující je správný odhad situace, odpovídající časoprostorové sladění vlastní činnosti a v rámci pravidel přiměřeně energická hra tělem. Kritická místa:  Sleduj míč a obsazovaného soupeře  Zaujímej neustále správné postavení vzhledem k soupeři, míči, vlastní brance  Odhadni nejvhodnější okamžik a způsob odebírání míče  Využívej dovolené hry tělem  Odebírej míč konstruktivně Obranné činnosti jsou vždy vázány na útočné, a proto jejich trénink spojujeme. Například nácvik obsazování většinou spojujeme s nácvikem odebírání míče. V utkáních se na konečném výsledku rovnoměrně podílí, jak účinná střelba, tak úspěšná obrana. Proto také

musíme věnovat pozornost i nácviku a zdokonalování obranných činností. Podívejme se ještě na co by jste se měli jako učitelé zaměřit – diagnostikovat při vlastní hře. Co vidí učitel:  Jak jednají hráči po ztrátě míče?  Obsazují protihráče s míčem – těsně, volně, vůbec?  Obsazují protihráče bez míče – těsně, volně, vůbec?  Reagují způsobem obsazování na vývoj herní situace?  Zaujímají obsazující hráči správné postavení?  Sledují při obsazování míč?  Kdy, kde a jakým způsobem se snaží odebrat míč?  Pod kontrolu získalo družstvo míč – chybou soupeře nebo vlastní aktivní činností?  Využívají hráči dovoleným způsobem hru tělem? Co dělá / říká / učitel:  Nepřestávej hrát, když ztratíš míč a okamžitě reaguj na novou herní situaci.  Nesleduj jen míč, ale pozoruj současně protihráče i spoluhráče.  Snaž se správně vyhodnotit herní situaci a ve svém prostoru obsaď protihráče s míčem, nejbližšího protihráče bez míče nebo jen prostor.  Zbytečně neustupuj do těsné blízkosti vlastní branky.  Úspěšnou obrannou činností rozhodíš soupeře, ztrácí sebedůvěru.

Herní kombinace Herní kombinace můžeme specifikovat jako záměrné jednání dvou a více hráčů podřízené jejich vzájemné a vědomé, časově i prostorově sladěné spolupráci při řešení společného herního úkolu. Hlediska dělení herních kombinací mohou být:  podle počtu zúčastněných hráčů (dvou, tří, čtyř …)  podle hráčských rolí (krajní hráč obranné řady – hrotový hráč útočné řady apod.)  podle prostoru, kde se uskutečňují (podél pomezní čáry, v křídelním prostoru, pře pokutovým územím atd.)  podle fáze hry (útočné kombinace při zakládání, vedení a zakončení útoku)  podle obsahu činnosti zúčastněných hráčů (útočné, obranné) Poslední uvedené kriterium se považuje jako základní, a proto z hlediska systematiky se rozdělují herní kombinace na: Útočné  založené na přihrávce  založené na přihrávce a nabíhání – tzv. „přihrej a běž“ („narážečka“)  založené na výměně místa Obranné  vzájemné zajišťování

  

přebírání hráčů zesíleném obsazování hráčů činnosti při vystavení soupeře mimo hru

Herní kombinace – útočné Kombinace založená na přihrávce Vyplývá ze spolupráce hráčů založené na přihrávce. Technická stránka je zastoupena určitým způsobem přihrávání jedním hráčem a ve zpracování míče druhým. Taktická stránka spočívá ve volbě způsobu přihrávání a zpracování míče. Tyto kombinace jsou charakterizovány přihrávkami a jejich:  směrem (kolmý, šikmý, příčný, zpětný)  vzdáleností (krátká, střední, dlouhá)  výškou (přízemní, polovysoká, vysoká)  rychlostí („měkká“ přihrávka, prudká „střílená“ přihrávka) Často dochází ke kombinacím přihrávek, přihrávky mohou jít přímo na hráče „do nohy“, ale současný fotbal stále více vyžaduje přihrávky „časované“ do pohybu před hráče. Kombinace založené na přihrávce a nabíhání tzv. přihrej a běž“ („narážečka“) Podstata těchto kombinací je založena na spojení dvou na sebe navazujících přihrávek mezi dvěma hráči. V případě kombinace dvou hráčů - „narážečky“ ji můžeme znázornit trojúhelníkem – dvě strany tvoří pohyb míče a třetí pohyb hráče bez míče. Hráč, který provádí druhou přihrávku, řeší situaci většinou přihrávkou prvním dotykem. Obměny vznikají podle jinak řešeného způsobu provedení např. přihrávka jde po zpracování míče, krátkém vedení míče, případně i po obejití soupeře. Taktická stránka je podmíněna charakterem herní situace (herním prostorem, postavením spoluhráčů, protihráčů apod.). Cílem těchto kombinací je uvolnit se z osobní obrany soupeře, vytvořit prostor a pozici pro střelbu nebo přihrávku. Uplatňují se po celém hřišti, ale především ve zhuštěném prostoru před nebo v pokutovém území. Jejich uplatněním může dojít k přečíslení útočících hráčů nad bránícími a jejich použití je často výhodné v situacích 2:1, 2:2, 2:3. Kombinace založená na výměně místa Podstatou je činnost hráčů s různou funkcí založená na současné výměně herních prostorů. K výměně míst může dojít křižováním a přebíháním, kdy se jedná:  o spolupráci hráčů bez míče (získat výhodné postavení pro následné řešení herní situace).  o součinnost hráčů, z nichž jeden vede míč. Z hlediska prostoru rozdělujeme kombinace založené na výměně místa:  do hloubky  do šířky

Kritická místa:  Technicky správné, rychlé a bezpečné zvládnutí útočných herních činností jednotlivce pod časovým a prostorovým tlakem.  Umět se rychle rozhodovat je základem úspěšného zapojení do herního děje.  Velký repertoár techniky klamání s míčem, bez míče a kreativní způsob ovládání míče.  Neustálý záměrný a účelný pohyb hráče po hřišti, umožňující optimální řešení konkrétního individuálního nebo skupinového herního úkolu.  Vysoká kombinační jistota.  Pokračování systematického technického tréninku s přihlédnutím k individuálním zvláštnostem a věku.  Systematické využívání cvičení a her s důrazem na správnou techniku. Co vidí učitel:  Hráč ztrácí míč, než se dostane k soupeři.  Je příliš mnoho ztrát míče, hráči se staví blízko sebe.  Je špatný výběr místa. Co dělá (říká) učitel:  Počínej si klidněji – snížit tempo, měj míč pod kontrolou.  Utvořte si větší prostor, zůstaňte víc od sebe, nebo učitel sám úpravou zvětší prostor pro kombinaci.  Zvol vždy postavení, aby ti mohli přihrát a využívej prostoru co nejlépe pro krátkou i dlouhou přihrávku.

Herní kombinace – obranné Založené na vzájemném zajišťování Vzájemné zajišťování – jedná se o spolupráci mezi obráncem obsazujícím útočníka s míčem a nejbližším spoluhráčem, který ho zajišťuje. Zajišťující spoluhráč může pomoci v případě, když soupeř obejde bránícího hráče. V blízkosti vlastní branky musí být vzájemné zajišťování prováděno neustále v takovém postavení, které znesnadňuje soupeři individuálně proniknout do nebezpečného prostoru v blízkosti branky a vytváří předpoklady pro aktivní a agresivní obranu s možností konstruktivního přechodu do útočné fáze. Vzájemné zajišťování může být:  jednostranné (krajní hráč zajištěn spoluhráčem z vnitřní strany)  oboustranné (zajišťování hráče středové řady nebo středního obránce z obou stran)  volným obráncem (zajišťování liberem v kombinované obraně)  při přečíslení obrany (v situacích 3:2, 4:2, 4:3 apod.) Založené na přebírání hráčů

Přebírání hráčů – obranná kombinace, při které si dva hráči přebírají soupeře přebíhajícího z prostoru jednoho hráče do prostoru hráče druhého nebo si vyměňují obsazování soupeřů, kteří se objevují v jiných ostaveních. Hráči musí důsledně individuálně obsazovat až do okamžiku, kdy si soupeřovi hráči mění svá místa. Pro plynulé přebírání je nutné periferní vidění a rychlé změny orientace na jiného soupeře, stejně jako rychlé změny pohybu. Nutnost komunikace – mluvit v okamžiku přebírání. Tato kombinace je základ pro úspěšné uplatnění jak zónové, tak kombinované obrany. V tréninkovém procesu je nutné nacvičovat a zdokonalovat přebírání hráčů s míčem i bez míče, učit hráče vnímat prostor, předvídat vývoj hry a spolupracovat s využitím komunikace – učit hráče mluvit.  

do šířky (soupeř se pohybuje napříč hřištěm) do hloubky (soupeř se pohybuje do hloubky hřiště – křižování)

Založené na zesíleném obsazování hráče s míčem Zesílené obsazování hráčů – tyto kombinace nazýváme zdvojování či ztrojování (obsadit protihráče zpravidla dvěma, ale i třemi hráči s cílem odebrat míč a přejít do útočné fáze). Využívají se v prostorech, kde je činnost soupeře s míčem omezena (pomezní čáry), při zesilování nebezpečných prostorů pro vlastní branku nebo proti velmi dobrým hráčům soupeře. Uplatňují se i ve středu hřiště při vytváření tlaku na míč, jsou součástí presinkového bránění. Cílem těchto kombinací je získání míče. Musí být uskutečňovány důrazně a agresivně. Činnosti při vystavení soupeře mimo hru Činnost při vystavení soupeře do postavení mimo hru – užívá se při hře soupeře založené na dlouhých přihrávkách nebo při řešení standardních situací. Základem je součinnost mezi bránícími hráči a mezi bránícími hráči a brankářem (ten musí rychle reagovat v případě nevydařeného vystavení do postavení mimo hru a včas vyběhnout proti míči). Tyto kombinace mají charakter signálů a je nutné dostatečné osvojení v tréninku a přípravných utkáních. Kritická místa:  Základ individuální zvládnutí obranných herních činností jednotlivce, taktické jednání, chování, rychlost, obratnost.  Umět se rychle rozhodovat je základem úspěšného zapojení do herního děje.  Neustálý záměrný a účelný pohyb hráče po hřišti, umožňující optimální obranné jednání na všech pozicích a řešení konkrétního individuálního nebo skupinového herního úkolu.  Orientace na míč, aktivní obrana, situačně správné „posouvání“ podle dráhy míče, dostat soupeře pod tlak.  Rychlé rozpoznání všech střídajících se útočných možností.  Technicky dokonalý a herně kreativní obránce jako první hráč pro základ kvalitní útočné fáze.  Žádné zbytečné fauly.  Pokračování systematického technického tréninku s přihlédnutím k individuálním zvláštnostem a věku.



Systematické využívání cvičení a her s důrazem na správnou techniku.

Co vidí učitel:  Obránce se míče nezmocní a soupeř obránce obejde.  Hráči dovolí soupeři mnoho brankových příležitostí.  Neobsazuje se dostatečně, příliš málo vlastních hráčů je v blízkosti míče a nemohou tak ostře krýt soupeře a míč. Co dělá / říká / učitel:  Nevyrážej bezhlavě – přibližuj se a sleduj míč, zvol správný okamžik pro zisk míče nebo vytlačení soupeře do strany  Jdi proti střele, nenech soupeře střílet, hráč s míčem je nebezpečnější  Nenechávej soupeře za zády, stále buď včas mezi míčem a vlastní brankou, zajišťujte se a nuťte soupeře hrát do šířky

Systémy hry Systémy hry – způsoby organizace hry družstva jsou charakterizovány vzájemnou dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči a řadami v průběhu utkání.

Systémy hry – útočné Variabilita uplatňovaní útočných herních systémů a časté změny rytmu hry závisí na způsobu a organizaci obranné hry soupeře a na dispozicích hráčů vlastního týmu. Systém postupného útoku Systém postupného útoku – založen na kombinační hře většího počtu hráčů při zorganizované obraně soupeře. Systém rychlého protiútoku Systém rychlého protiútoku - založen na co nejrychlejším proniknutí k soupeřově brance (na 2-3 přihrávky) do jeho nezorganizované obrany. Základem je rychlost, jednoduchost, přímočarost, využívá se momentu překvapení. Systém kombinovaného útoku Systém kombinovaného útoku – využívá a spojuje typické struktury postupného útoku a rychlého protiútoku. Existuje mnoho variant prolínání těchto systémů.

Systémy hry – obranné Obranná fáze hry začíná, když družstvo ztratí kontrolu nad míčem a končí, když míč znovu získá. Základem úspěšné obranné hry je dobrá organizovanost obrany a cílevědomá součinnost všech hráčů. V současném fotbalu se při organizaci obranné hry všichni hráči družstva zapojují do obranné činnosti ihned po ztrátě míče. Proto každý hráč musí ovládat, vzhledem k současným požadavkům hry, technickou i taktickou stránku všech obranných

herních činností jednotlivce, zásady spolupráce v obranných kombinacích a možnostech jejich uplatnění. Systém zónové obrany Základní princip spočívá v obsazování předem stanoveného prostoru (území) podle jednotlivých hráčských funkcí. Zónová obrana je založena na zodpovědnosti každého hráče za určitý prostor. Důležitým požadavkem je kompaktnost jednání celého týmu, kterého lze dosáhnout postupným vzájemným zajišťováním. V systému zónové obrany hráč zodpovídá nejen za svého protihráče v prostoru, ale za celou herní situaci. Vlastní obranná strategie i příslušné taktiky obrany jsou odvislé od mnoha faktorů, které stanovují určité požadavky (herní úkoly) i podmínky pro jejich realizaci v utkání. Přesto je důležité respektovat základní principy, v podstatě platné pro všechny výkonnostní skupiny i různá rozestavení hráčů.    

aktivní obrana – v obraně nesmíme reagovat pasivně kompaktní a koordinovaný pohyb – směrem k míči rychlý pohyb obrany vpřed – jako celek vzájemná komunikace – vzájemný koučink

Systém osobní obrany Klasický pojatý systém osobní obrany, kdy každý hráč družstva bez vyjímky osobně obsazuje určeného hráče soupeře, se v současném fotbalu téměř nevyskytuje. Systém osobní obrany se využívá jen krátkodobě v některých úsecích hry. Při přerušené hře např. kop od branky soupeře s cílem nedovolit soupeři získat vykopávaný míč, dále při výrazně technicko – taktické a kondiční převaze nad soupeřem opět s cílem získat míč apod.. Systém kombinované obrany Tento obranný systém spojuje zásady systému osobní a systému zónové obrany. Základní varianty systému kombinované obrany jsou dány počtem osobně a zónově bránících hráčů. Vznik byl vyvolán nutností co nejefektivněji obsazovat nejlepší hráče soupeřova týmu a zabránit jim ve spolupráci se spoluhráči i v individuálním řešení herních situací. Variabilita existuje i v pojetí osobního obsazování. Určený hráč či hráči soupeře mohou být osobně bráněni po celém hřišti nebo na vlastní polovině, či z půlky vlastní poloviny, a to stále jedním bránícím hráčem, nebo ho může bránit hráč stojící nejblíže v okamžiku ztráty míče. Bránicí hráči si mohou také útočícího hráče případně předávat. Vývoj spěje k velmi variabilním variantám, které odrážejí dynamiku hry (vyžadují od hráčů herní myšlení, pružnou reakci na vývoj hry, čtení hry, orientaci v prostoru i v čase atd.). Tuto proměnlivost můžeme chápat jako změnu ve způsobech obsazování během jedné útočné akce soupeře a tedy jako změnu počtu osobně a zónově bránících hráčů podle vývoje situace. Současný fotbal klade velké nároky na plasticitu a elastičnost obranných systémů.

Hra brankáře Obranná fáze hra bez míče

    

řízení hry, komunikace v OF a při přechodu z ÚF do OF – volba optimálního postavení (stavění se) při přímém ohrožení branky (1:1, střelba) při nepřímém ohrožení branky (zásahy do hry) míč od soupeře míč od spoluhráče

hra s míčem              

chytání míče spodní (koš) na místě, v pohybu přízemní, polovysoké vrchní (prsty) na místě, v pohybu (v pádu) polovysoké, vysoké vyrážení míče pěstí (pěstmi) dlaní (dlaněmi) jinou částí těla - na místě, v pohybu (v pádu) přízemní, polovysoké, vysoké odebírání míče nohou, hlavou (odkopnutím, vypíchnutím)

Útočná fáze hra bez míče  

řízení hry, komunikace v ÚF a při přechodu z OF do ÚF výběr místa (pro zpětnou přihrávku od spoluhráče)

hra s míčem          

vykopávání míče přímo ze vzduchu (volej) vyhazování míče spodním obloukem vrchním obloukem házenkářským způsobem přihrávání míče zpracování míče vedení míče obcházení soupeře

Standardní situace Každou standardní situaci vždy řešíme z hlediska: útočícího týmu – útočné fáze bránícího týmu – obranné fáze        

zahájení hry nepřímý volný kop přímý volný kop rohový kop pokutový kop vhazování ze zámezí kop od branky míč rozhodčího

Kapitola poskytla teoretický náhled z obsahu herního výkonu hráče fotbalu. Snažili jsme se zdůraznit a poukázat na diagnostickou činnost učitele při zdokonalování herních dovedností a pozorování utkání (průpravné hry) ve snaze najít fotbalový problém, který nesmí končit jen konstatováním „špatně přihráváme, útočníci se neprosadí, obránci jsou neefektivní“ atd.. Pro získání jistoty jsme vám zde předložili jednoduchý návod, co vidí učitel, respektive co by měl vidět, sledovat a diagnostikovat. Dále co dělat (říkat), jak a které změny provést.

Didaktická technologie a pojetí učiva fotbalu ve školní tělesné výchově Učitel, který vstupuje na neznámou půdu fotbalu, obvykle řeší dvě otázky: „Co budu s dětmi dělat a jak to budu dělat“. Je důležité vymezit fotbalový problém resp. herní úkoly, kterými se budeme zabývat. Vysvětlit podstatu a smysl učení se novým dovednostem. Pokud hráč nemá „jasno“ co dělá, proč to dělá, nácvik a zdokonalování není efektivní. Učitel musí vědět komplexně všechno o nacvičované dovednosti. Musí znát principy, provádí pozorování jednotlivce, jak se učí novým dovednostem, pomocí zpětných vazeb opravuje chyby, ukazuje možnosti ke zlepšení činností, které se nejvíce podílejí na výkonu. Vybrat nejvhodnější způsob výuky. Rychlost osvojování si dovedností je závislá na způsobu nácviku, který by měl odpovídat věku a schopnostem hráče. Nacvičujeme činnosti související se vztahem částí a celku, u mladších kategorií od celku k částem a k celku, později po částech, progresivním spojováním částí v celek (Dobrý, 1988). Je třeba přistupovat individuálně, skupinový trénink. Umět rozeznat chyby a ještě důležitější je, jak je opravovat. Je třeba se zaměřit na tzv. „kritická místa“, která rozhodují o správném (nesprávném) provedení dovednosti. Přitom nesmíme hráče přetěžovat přemírou informací. Soustřeďte se na rozhodující činnosti, po jejich zvládnutí můžete přikročit k dalším činnostem. Věnujte těmto činnostem větší časový úsek, častým pozorováním a rozborem získáte schopnost rychle, efektivně rozhodnout o dalším postupu. Zajistit specifické zpětné informace. Typy informací jako např. „to bylo dobře provedeno, bylo to dobré“ nepomáhají k zvládnutí dovednosti. Správnými informacemi jako např. přihrávka nebyla ještě dokonalá, protože jsi měl špatně postavenou stojnou nohu, při dalším provedení se na to soustřeď (správná ukázka) učí hráče rozpoznávat, zda dovednost zvládli dobře, uvědomovat si, že učitel práci rozumí a klade důraz na kvalitu provedení. Vést žáky ke sledování provedení činnosti a hodnocení provedení výkonu. Umění hodnotit svůj

pohybový výkon by se mělo postupně rozvíjet, učitel by se měl žáků ptát, co provedli dobře, chybně, v čem se mohou zlepšit (rozvoj tvůrčího myšlení). Více chválit, zvláště u mladších žáků. Uznání kvalitního výkonu pomáhá zvyšovat sebedůvěru hráče, motivuje ho k další činnostem, vytváří se pozitivní vztahy, zlepšuje se kvalita nácviku. Sledování a hodnocení vlastního didaktického procesu. Trénink mládeže není jen dráha o jedné koleji. Rozumí se tím využívání širokého spektra stylů, prostředků, forem, různého obsahu a hlavně transferu nových poznatků do vyučovacího (tréninkového) procesu a do hry – neustrnout jen u jednoho modelu přípravy v delším časovém období. Snaha zajistit náhradu za tzv. „uliční fotbal“. Průpravné hry a různá modifikovaná utkání pomáhají žákům zlepšovat se ve hře. Neexistuje však žádná průpravná hra, která by byla lékem na všechno. Průpravné hry se musí přizpůsobovat a proměňovat, což je nedílnou součástí učebního procesu. Zpočátku volíme jednoduší formy, kde se děti seznamují s cílem, organizací a pravidly. Postupně můžeme zvyšovat nároky a přibližovat průpravnou hru podmínkám utkání. Tvorba průpravné hry musí probíhat v určitém logickém sledu. Vyjádřit fotbalový problém, herní úkol. Jak budou zapojeni hráči, jako jedinec, nebo malá skupina popř. celé družstvo. Seznámíme žáky s cílem, organizací a pravidly. Musí být jasný, reálný pro žáky a musí se vztahovat k danému problému. Rozhodneme jakou velikost hřiště a zvolíme míč. Pro učitele (trenéra) a hráče však musí být utkání (průpravné hry) se soutěžením rovněž součástí učení. Utkání a učení jsou neoddělitelné jevy, poskytují si navzájem zpětné informace a návody. Z hlediska rozvoje výkonu jsou obě stejně důležité. Je možné se dívat na utkání a sledovat, jak efektivní jsou hráči v určitých situacích, jak řeší všechny ty „malé drobné hry“ v rámci té velké sportovní. Budeme-li hodnotit, jak úspěšně řeší situace 1:1, 2:1, 2:2, 3:2, atd., pomůže nám to velmi v přípravě tréninku. Tvorba průpravné hry musí probíhat v určitém logickém pořádku. Prvním úkolem je najít a vyjádřit skutečný fotbalový problém, herní úkol. Co by se měli děti v průpravné hře naučit? Pak se rozhodujeme, jak budou zapojeni hráči. Je hlavním řešitelem problému jedinec, malá skupina nebo celé družstvo? Jestliže jsme vymezili problém (herní úkol), rozhodli se o počtu hráčů a brankách, můžeme určit rozměry hřiště a jeho zařízení. S prvky průpravné hry manipulujeme tak, aby to vyhovovalo potřebám dětí. V následujících řádkách najdete příklady, jak je možné proměňovat prvky, abychom vytvořili podmínky pro řešení konkrétního problému. Jakmile se hráč seznámí se základní manipulací s míčem, musí se seznámit se situací 1:1: 1. Prvotní fotbalová rovnice (jak se naučit řešit situace 1:1). 2. Jak se naučit spolupracovat (2:2, 3:3). 3. Prohlubování spolupráce (4:4).

Proměnlivé prvky průpravných her

Volba branek – cílů:  Široké branky (cca 10m, hra bez brankaře) – střelecká průpravná hra  Koncové zóny  Fotbal s cílovými hráči  Oddálené branky (branky posunuté dál za koncovou čáru)  Různé branky vyhovují různým potřebám (např. jedna velká a dvě malé branky, jedna branka a hra přes čáru) Počet hráčů – převaha jedné strany: Začátečníci mohou mít problémy s přechodem z jedné úrovně na druhou (např. z PH 2:2 na 3:3). V tomto případě je vhodné použít početní převahu jedné strany („žolík“ = volný hráč, např. 3:2), a tím zmenšit jedné straně odpor (tlak = prostor, čas). Hřiště – jeho rozměry a tvar: Stanovili jsme fotbalový problém, rozhodli jsme se pro počet hráčů a zvolili jsme vhodné branky, zamyslíme se nad rozměry hřiště. Tvar a rozměry jsou dalším důležitým krokem při tvorbě průpravných her. Na příliš malém hřišti bude docházet k mnoha konfliktům a konfrontacím, je-li hřiště příliš velké, hráči mají moc času na rozhodování. Orientační rozměr na jednoho 10 x 5 metrů.  Je-li hřiště kruhového tvaru místo čtyřúhelníkového, může usnadnit útočníkům výběr správného úhlu, nebudou si také často navzájem překážet (HC na držení míče 5:2).  Průpravná hra se čtyřmi brankami vyžaduje spíše širší než delší hřiště.  Pro průpravnou hru zaměřenou na protiútok potřebuje velmi dlouhé a úzké hřiště. Formy zahájení MOF:  S návratem do stejného zahajovacího postavení – mající podobu herních cvičení, výhodou je, že se ihned dostávají k jádru věci, k hlavnímu učebnímu problému.  „Volná“ průpravná hra – je to příležitost hrát bez jakéhokoli trenérova zasahování do činností s možností hráčů se svobodně (samostatně) projevit (rozhodnout).  Pravidla jako limitující faktor:  Pravidlo omezí jeho činnost nebo možnosti (počet dotyků s míčem, počet přihrávek, směr přihrávání, apod.).  Pravidla vyrovnávající šance nebo vychylující rovnováhu sil (volní hráči = “žolíci“, narážeči, apod.).

Postupné zvyšování zatížení:  Počet opakování (poměr zatížení a odpočinku – počet týmů, skupin hráčů).  Intenzita a plynulost herního děje (Jak probíhá PH? Nepřerušuje se příliš často? Jak dosáhnout větší plynulosti a vyššího tempa? Např. použitím náhradních míčů.  Doba trvání souvislé činnosti (dle počtu hráčů).  Zvyšování odporu (jedno nebo oba týmy mohou hrát s různými handicapy – změnami pravidel).  Využívání co nejmenšího počtu hráčů při plnění herního úkolu (počet hráčů v družstvech může negativně ovlivnit efekt tréninku – odstraníme pomocí větší počet hřišť, více průpravných her současně). Volba míče – ve vztahu k věku žáků. Při pozorování a diagnostice hry se dívá fotbalový divák na utkání různě. Jednoho může upoutat technicky vyspělý hráč, jiného hráč s fyzickými schopnostmi. Když se učitel „dívá“ na průpravnou hru musí být především zainteresován na vylepšování fotbalových dovedností svých žáků. Proto je důležité znát strukturu herního výkonu a didaktiku nácviku. Na tomto podkladu získaných informací vidí, je schopen vidět jednotlivé prvky pro účinné koučování.

Ve vidění a chápání HV hráče začínají všechny omyly a bludy. Prohlédněte si pořádně videozáznamy Messiho nebo Ronalda. Potlačte výkřiky nadšení „to je fantastická technika, neuvěřitelné“. Podívejte se, co dělají jeho nohy s míčem! A zkuste věcně popsat, co vidíte, aniž byste použili slovo „technika“. Pravděpodobně si uvědomíte, že cílem těch složitých, neuvěřitelně rychlých a precizně provedených pohybů dolních končetin s míčem, na nichž se podílí celé tělo, je snaha zbavit se tlaku soupeře a uvolnit se pro přihrávku nebo střelbu. Hráči při tom neustále sledují soupeře i spoluhráče i ve vzdálenější situaci třeba před brankou, a podle toho se rozhodují o dalším pokračování, o změně herní činnosti. Nejsou na hřišti proto, aby předváděli „techniku“, jsou tam proto, aby plnili konkrétní herní úkoly. Jejich pozorovatelné chování – uvolnění, klamání, akcelerace nebo zastavení s míčem i bez míče apod., co laik, vydávající se za experta, považuje za „techniku“, jim umožňuje, aby svůj herní úkol splnili. Jejich výkon, tak jako výkon každého jiného hráče, je celistvý, nedá se porcovat. Jakékoli jiné, zjednodušené chápání HV je mylné a vede ve svých důsledcích k pomýlené praxi.

Základní taktika v průpravných hrách a modifikovaných formách fotbalu pro využití ve školní Tv. Tři hlavní momenty taktiky:

4. Když jsme u míče  vypracování brankových příležitostí  dávat góly 5. Když je u míče soupeř    6.

rušit jeho útočnou akci získat míč zpět nedovolit skórovat Přechod od držení míče k ztrátě míče a naopak – co nejrychleji se umět přeorientovat.

CO vidí učitel? útočná fáze – jsme u míče

CO dělá /říká/ učitel? útočná fáze – jsme u míče

1. Hráč ztrácí míč, než se dostane k soupeři.

1. Počínej si klidněji – snížit tempo. Měj míč pod kontrolou.

2. Hráč nedokáže obejít soupeře.

2. Neveď míč tak daleko od nohy. Tvůj náběh je rychlý (pomalý). Neděláš klamání tělem. Klamání tělem děláš příliš brzo (pozdě). Klamání tělem je průhledné. V okamžiku obcházení je třeba akci zrychlit.

3. Hráč dokáže obejít soupeře, ale nevyužije toho.

3. Jdi po obejití rychle k brance a dej gól. Kryj si dobře míč před obráncem (odřízni mu přístup k míči). Dostaň míč k noze, kterou budeš střílet

4. Je příliš mnoho ztrát míče, hráči se staví blízko sebe.

4. Utvořte si větší prostor. Zůstaňte víc od sebe. Nebo učitel sám úpravou zvětší hřiště.

5. Míč je držený příliš dlouho.

5. Přihraj míč dříve a nedej soupeři šanci. Nepřihrávej míč, tak měkce (tvrdě), příliš vysokou přihrávkou. Nehraj míč, tak tvrdě na spoluhráče v pohybu Přihraj míč na silnější nohu a správnou stranu. Počítej s nerovným povrchem hřiště.

6. Je špatný výběr místa, špatné uvolňovaní.

6. Je malý prostor, nutno zvětšit hřiště. Vyber vždy postavení, aby ti mohli přihrát. Využívej prostoru co nejlépe. Neběhejte bezhlavě a nepřekážejte si. Nenabíhej tam, kam běží tvůj spoluhráč. Nech se v pravý okamžik slyšet, kam chceš, aby ti přihráli míč. Nenabíhejte najednou všichni k míči. Nenabíhejte všichni pryč od míče.

Obsazujte co nejlépe celý prostor hřiště. Mysli na více herních možností. Dbej, aby se daly použít krátké i dlouhé přihrávky. Vyhledávej volný prostor tak, abys mohl dostat dlouhou přihrávku 7. Nedochází již k žádným ztrátám míče.

7. Přidat o hráče víc v obraně a učinit opatření, aby hra byla těžší:  menší hrací plocha.  omezit počet doteků s míčem  koučování a motivace obránců

8. Nevznikají žádné brankové příležitosti.

8. Chlapci, jde o výhru, chtějte vyhrát, když chceš vyhrát, musíš dávat góly.

9. Hraje se příliš do šířky a dozadu.

9. Musíš se dostat k soupeřově brance, nehrát jen alibisticky.

10. Hráči nedodržují správné rozestavení.

10. Snažte se dodržovat i při výměně míst základní rozestavení týmu

11. Soupeřovo poziční rozestavení se nedaří narušit.

11. Zkus sám projít, tím vytvoříš přečíslení. Rychleji přihrávejte. Nezhušťujte si sami prostor. Využívejte celého prostoru.

12. Hráč se nesnaží klamat soupeře klamnými pohyby.

12. Snaž se o klamavé pohyby, obejdi soupeře.

13. Špatně nebo nekvalitně přihrává míč.

13. Klid, dávej přesné přihrávky. Rychlost přihrávky je vysoká /nízká/. Přihrávej na spoluhráčovu silnější nohu. Nepřihrávej na tu stranu, kde spoluhráče obsazuje soupeř. Přihrávej po zemi. Míč hrát prvním dotykem. Přihrávej placírkou. Než míč převezmeš, dívej se kolem sebe, orientuj se a správně odhaduj situaci.

14. Hráč je nervózní (neklidný) ukvapený, když je u míče.

14. Klid, neukvapuj se, vždyť u tebe není žádný soupeř.

15. Hráč u míče nemá komu přihrát.

15. Upozornění spoluhráčům v blízkosti:  uvolni se, aby ti mohl přihrát.  dej najevo, že chceš míč.  uvolni se ve vhodný okamžik.  uvolni se z osobního bránění klamným pohybem a zrychlením  vytvoř si prostor, nejdříve běž jakoby od míče a pak nečekaně proti míči.

16. Míč se získá v prostoru, kde je hodně soupeřových hráčů.

16. Upozorněte se, koučujte se. Veď míč do volného prostoru. Dej pozor, soupeř je za tebou. Přihrej zpět, do šířky, změň těžiště hry. Uvolni se, naběhni si, aby se ti mohlo přihrát.

17. Zmocníme se míče v blízkosti soupeřovi branky.

17. Zkus hned dát gól. Snaž se vytvořit gólovou pozici pro spoluhráče. Zkus se s míčem dostat k brankové čáře.

18. Zmocníme se míče v blízkosti vlastní branky.

18. Snaž se dlouhou přihrávkou přihrát přímo hráči na hrotu útoku. Rychle vyveď míč dopředu, že tě nezachytí soupeř. Klid, kontrolujte míč, aby se spoluhráči měli možnost uvolnit.

CO vidí učitel? obranná fáze – je u míče soupeř

Co dělá /říká/ učitel? obranná fáze – je u míče soupeř

1. Útočící hráč ztratil míč (stává se obráncem).

1. Přeorientuj se ihned na bránění. Jdi do hned do souboje o míč, zpomal /zastav/ soupeře. Nejdi příliš rychle do skluzu, vyřadíš se ze hry.

2. Obránce se míče nezmocní.

2. Nevyrážej bezhlavě – klidně se přibližuj, sleduj míč – pak vyraz. Nenapadej soupeře příliš pomalu. Nečekej moc dlouho, jinak tě obejde a dá gól. Zaujmi obranný střeh /podsaditý postoj/ Zvol správný okamžik, abys se zmocnil míče. Po klamném pohybu soupeře. Při chybě soupeře. Sleduj soupeře, ale neztrať z dohledu míč.

3. Soupeř obránce obejde.

3. Co nejrychleji se zorientuj. Snaž se soupeře dostat do strany. Znovu obsazuj soupeře, aby chyboval pod tlakem.

4. Obránce se zmocní míče.

4. Ihned začni útočit. Jdi přímo na branku soupeře a snaž se co nejdříve dát gól. Veď míč svou silnou nohou.

5. Hráči dovolí soupeři mnoho brankových příležitostí.

5. Nenech ho střílet. Jdi proti střele.

Hráč s míčem je nebezpečnější. V souboji se dívej na míč a využij svého těla. 6. Neobsazuje se dostatečně.

6. Obsazuj svého hráče. Nenechávej ho za svými zády. Nedej soupeři šanci, aby mu mohli přihrát. Nedej soupeři šanci, aby mohl sám přihrát. Buď stále včas mezi míčem a vlastní brankou. Kryjte důsledněji okolí míče. Těsněji obsazujte a na správné straně.

7. Příliš málo vlastních hráčů je v blízkosti míče a nemohou tak ostře krýt soupeře a míč

7. Nenech se slepě nalákat, získej čas, zpomal akci soupeře. Zůstaň stát na nohou v obranném střehu. Nuťte soupeře, aby hrál do šířky.

8. Snaha získat míč je nedostatečná.

8. Větší odpor, aktivněji bránit. Stlačte soupeře, donuťte je k chybě na menším prostoru.

9. Hodně se při bránění fauluje.

9. Snažte se zmocnit míče bez faulu. Nestrkej soupeře rukama.

10. Soupeř využívá chaosu při standardních situacích.

10. Sleduj soupeře a pozorujte stále míč.

11. Hráči nepřecházejí včas z útočné do obranné fáze /z útočné akce k bránění/.

11. Vzpamatujte se, buďte okamžitě prospěšní pro družstvo v obraně. Rychle zpět na vlastní polovinu a zmenšujte a zhušťujte prostor kolem míče. Začni obsazovat soupeře co nejtěsněji a vyviň tlak na soupeře.

Cíle a obsah sportovní přípravy žáků v hodinách tělesné výchovy se zaměřením na výuku fotbalu. V této části textu distanční opory si pokusíme vymezit obecné cíle a obsah výuky fotbalu v Tv. Samozřejmě nesmíme opomenout naplnění hlavních funkcí pohybových aktivit pro člověka jako upevnění zdraví, rozvoj fyzické zdatnosti, uspokojení přirozené potřeby pohybu, zotavení po psychické zátěži, vlastní prožitek, sociální aspekty a výchovné usměrnění jedince. Tato část může sloužit jako pomůcka a kontrola pro učitele. Také pro hodnocení své práce a částečně k hodnocení zvládnutých dovedností a jejich uplatňování žákem ve hře. Nejedná se o komplexní diagnostiku trénovanosti a výkonnosti žáků ve školní Tv!

Cíle, obsah výuky fotbalu na I. stupni ZŠ.

Cíle         



výchova k přátelství, vzájemné spolupráci, čestnosti, příslušnost k družstvu, „fair play“ soutěžení dodržování osobní hygieny, čistoty oblečení pro Tv, čistoty prostředí, přiměřené oblečení vzhledem k počasí zájem o fotbal, radost z prožitků ze hry, kladný vztah ke hře upevnění zdraví, zajistit optimální tělesný a psychický vývoj, dbát na správné držení těla osvojit základní dovednosti, uplatňovat získané (naučené) dovednosti v pohybových a průpravných hrách učit se skupinovému chování (pomáhat jiným, nechat si pomoci sám, respektovat druhého) znát nejnutnější pravidla fotbalu záměrné, cílené zdokonalování herních dovedností; učení probíhá v pohybových a průpravných hrách, nechat žáky rozhodovat samostatně, jednodušší pravidla, míč (č. 4, 300g), základy taktického jednání v útočné fázi, v obranné fázi – dosahovat základní herní myšlenky „branky dávat, brankám zabraňovat. Usměrňování rozestavení hráčů, základní návyky součinnosti při dělbě práce mezi skupinami a jednotlivými hráči v družstvu, ve hře se prostorově orientovat pokračovat ve všestranném pohybovém rozvoji

Obsah 

základní pohybové činnosti (chůze, běhy, skoky, poskoky, obraty, pády, přetahování, kotouly, aj.), pohybové hry s pohybovými strukturami hráče fotbalu

   

 

rozvoj pohybové rychlosti (běžecké hry s obratností, štafety s míčem, hry s chytáním, házení a chytání míče, rozvíjet s míčem v HČJ manipulace a ovládání míče uvedené herní dovednosti nacvičujeme a zdokonalujeme bez míče (výběr místa - malé pohybové hry), s míčem, s dvěma míči, doplňkovými úkoly, pokud to zvládnutí dovednosti dovolí, využijeme vhodné pohybové hry nebo průpravné hry zdokonalování herních dovedností: přihrávání (přímým, vnitřní stranou nohy „placírkou“ na krátkou vzdálenost po zemi, zpracování převzetím míče (vnitřní stranou nohy, chodidlem), střelba nohou (přímým nártem a vnitřní stranou nohy „placírkou“ z místa a po přihrávce (ne prudké) – soutěže při nácviku se zaměříme na útočné herní činnosti jednotlivce, které se snažíme spojovat v tzv. „pohybové řetězce“ (např. výběr místa s klamavými pohyby) průpravné hry malých skupin na branky 2:2, 3:3, 4:4 menší počet hráčů na menší ploše, menší branky, menší míč velmi blízké ději utkání, žáci se učí orientaci na hřišti, menším počtem hráčů zajistíme více dotyků s míčem u žáků – zdokonalování techniky, opakování herních situací a volba jejich řešení, řešení úkolů co dělat, když má soupeř míč, když máme míč my, atraktivní pro žáky, rozvoj samostatnosti rozhodování řešení herních situací, kreativity, turnajový způsob, různě upravená pravidla.

Co by měl umět / vědět / žák na I. stupni ZŠ.          

vedení míče se změnami směru správně se pohybovat a přibližovat k míči, aby s ním mohl pracovat dostat pohybující míč pod kontrolu umět usměrnit míč žádaným směrem naučené dovednosti spojovat v „pohybové řetězce“ ve hře se naučit základní prostorové orientaci znát základy hygieny těla a prostředí spolupracovat ve skupinách v základních útočných a obranných činnostech řešit individuální taktické jednání v rámci jednotlivých postů vybraní hráči (brankáři) zvládnout základy chytání

Co by neměl    

neshlukovat se u míče, při hře bez zásahů učitele dochází často opět k shlukům hráčů nakopávání míče kamkoliv „nevidět jen míč“ a podle toho bezhlavě konat nepadat po kopech a bez kontaktu se soupeřem

Cíle, obsah sportovní přípravy žáků na II. stupni ZŠ.

Cíle     



systematická výchova k rozvoji kladných vlastností osobnosti, rozvoj zodpovědnosti, samostatnosti vytvořit trvalý vztah k osvojení a zdokonalování v hodinách Tv schopnosti koncentrace na řešení herních úkolů v hodinách Tv variabilní použití „základní techniky“, nezapomenout na percepci a rozhodování v rozmanitých herních situacích pod časovým a prostorovým tlakem (zvládnout herní činnosti jednotlivce s míčem s přiměřenou reakcí na situaci ve hře cílené učení základům taktiky s cílem učit a zlepšovat individuální taktické jednání, uplatňovat osvojené herní dovednosti v jednotlivých hráčských rolích, musí se učit, jak získané základy techniky nejlépe tvořivě využít pod tlakem soupeře ve hře, získat vědomostí k hodnocení IHV vhodné využití dovedností v pohybových řetězcích v kombinacích v útočné a obranné fázi, naučené dovednosti a taktické jednání využívat v utkání na jednotlivých hráčských postech, zvládnout požadavky týmového herního výkonu v nejběžnějších variantách

Tomuto věku se všeobecně říká „zlatý věk učení fotbalu.“ Z hlediska motorického učení je to nevhodnější doba pro nácvik a zdokonalování techniky. Podcenit tuto etapu, znamená způsobit nenávratné škody ve vývoji jedince, zvláště talentovaných žáků pro fotbal. V dalším vývoji, etapách se to velmi negativně projevuje na dalším vývoji hráče a nedostatky se velice těžko odstraňují.

Obsah  

 

 

zdokonalování techniky – opakování zvládnutých jednoduchých herních dovedností zařazovat do průpravné části vyučovací jednotky, zdokonalování vybraných herních dovedností individuálně i ve skupinách herní činnosti jednotlivce – přihrávky různými způsoby provedení, zpracování míče do různých směrů, střelba, zařazovat vhodné metodicko-organizační formy, motivovat žáky směrem ke zlepšení herních dovedností tvořivým způsobem, proces neustálého opakování a uplatnění v podmínkách hry skupinové činnosti – herní kombinace zdokonalovat a rozvíjet v součinnosti skupiny hráčů ve směru předozadním, ale i do stran, kombinace řešené zakončením střelbou, snaha o přenos do průpravných her taktika průpravné hry (důležitá součást didaktického procesu) vybraných skupin na malém i větším územím s výměnou rolí (postů), s určitou vyrovnaností techniky a taktiky, základem je hra 4:4, postupně přecházet na hru 7:7 zvolit různé turnajové formy – motivace, soutěživost učitel by neměl nařizovat, předpisovat, ale organizovat a řídit ukázat žákům fotbalové vzory, sledování družstev a jednotlivců při vrcholných utkání (MS, ME, soutěže UEFA LM a EL)

Co by měl umět (vědět) žák na II. stupni ZŠ    

technicky zvládnuté individuální herní činnosti tvořivě využívat ve hře podle aktuální herní situace bez závažných nedostatků, herní situace řešit samostatně, tvořivě, za pomocí spoluhráčů, jednotlivé části spojovat v celek „umět hrát“ ve hře 4:4, 7:7 nalézt si post, který mu nejlépe vyhovuje současně s hráčskou rolí dodržovat pravidla, hrát „fair play,“ i když v tomto období dochází často k neúmyslným prohřeškům proti pravidlům (fauly) z přemíry snahy a bojovnosti

Co by neměl:  

dopouštět se hrubých chyb při využívání dovedností ve hře, pokud není pod časovým a prostorovým tlakem převažuje jen snaha o pohyb směrem vertikálním (předozadním)

Didaktická východiska a přístupy pro efektivní pojetí výuky fotbalu. Filozofie výuky fotbalu ve školách musí vycházet z toho, že utkání a učení jsou neoddělitelné jevy, které jsou propojené a poskytují si navzájem zpětné informace a návody. Jestliže se nacvičuje izolovaně jen technika činnosti, ztrácí na významu pro herní výkon a vzdaluje se fotbalu. Z hlediska rozvoje výkonu žáků jsou stejně důležité. Výuka musí zahrnovat vnímání a řešení reálné herní situace a komunikaci mezi hráči. Musí obsahovat především soutěžení. Družstva musí mít možnost vyhrát nebo prohrát. Průpravné hry jsou důležitou součástí výuky fotbalu, protože dochází k transferu získaných dovedností do hry. Vytvářet vhodné učební prostředí v průpravných hrách s menším počtem hráčů je v praxi nezbytné pro efektivní učení žáků. Průpravné a pohybové hry jsou důležitou součástí výuky fotbalu, protože dochází k transferu získaných dovedností do hry. Vytvářet vhodné učební prostředí herním přístupem je

v praxi nezbytné pro efektivní učení žáků. Zde znovu použiji citaci, tentokrát Steva Ruhlinga „chtěl bych se znovu vrátit do starých dobrých časů, kdy jsme se učili sportovat prostřednictvím dětských her. Neměli jsme čas učit se nejprve základům sportu a teprve potom hrát. Pokud jsme neznali základní pravidla hry, naučili nás je kamarádi v jejím průběhu, takže jsme mohli všichni okamžitě hrát“. Tradiční přístup, kdy učení technickým dovednostem je prováděno pomocí drilu, který převládá v převážné části vyučovací hodiny a často je také strukturován tak, že potlačuje jakékoliv samostatné myšlení nebo rozhodování hráčů. Tradiční přístup se pokuste nahrazovat herním přístupem, ve kterém je kladen důraz na učení se technickým dovednostem prostřednictvím herních činností vytvářejících reálné a zábavné tréninkové prostředí. Hráči se učí ve hře samotné technickým a taktickým dovednostem a porozuměním podstaty hry. Když sportovci pochopí taktiku, kterou musí použít ve hře, sami se chtějí rozvíjet své technické dovednosti, aby byli schopni danou taktiku realizovat. Protože jsou sportovci motivováni zlepšovat si své technické dovednosti, jsou mnohem vnímavější k vašim instrukcím, neboť je učíte to, co se chtějí naučit. Jak funguje herní přístup? Je založen na metodicko-organizačních formách, které jsou uspořádány tak, aby se svou strukturou co nejvíce podobaly herním situacím. V žádném případě to ovšem neznamená „hodit hráčům míč a nechat je hrát“. Herní přístup vyžaduje od učitele přesnou analýzu hry a různých variant herních situací tak, aby se hráči učili to, co budou ve hře prakticky potřebovat. Je potřeba dělat víc, než jenom rozvíjet technické a taktické dovednosti, ale učit tyto dovednosti reálně chápat. Pomáhat jim porozumět, jak technika a taktika souvisí se specifiky fotbalu. Přijměte herní přístup jako součást výuky a vyzkoušejte některé s následujících nápadů: začněte výuku hrou, upravte některá průpravná cvičení a více je přizpůsobte hře, prostudujte více teorie, aby jste byli schopni rozhodnout jaká cvičení by žákům mohla pomoci, přerušujte hru a víc se ptejte, zařaďte principy herního přístupu do výuky a pozorujte chování svěřenců.

Přístup k vyučování fotbalu ve školní tělesné výchově. Tradiční přístup k vyučování V tradičním pojetí vyučování začíná vyučovací jednotka rozcvičením, následuje učení a rozvoj základních nebo obtížnějších technických dovedností a potom se tyto dovednosti opakují prostřednictvím jednoho nebo více průpravných cvičení. Tento postup platí pro širokou škálu technických dovedností, včetně některých taktických prvků. Následuje vlastní hra, během které by hráči měli používat technické a taktické prvky, které se předtím naučili. Tento přístup vidí primární těžiště výuky v osvojování techniky herních činností izolovaných od herních podmínek. Předpokládá, že daná dovednost musí být rozvíjena před hrou. K tradičnímu přístupu vyučovaní fotbalu postupně inklinují učitelé s autoritativním stylem práce. Učitel přitom učí nové technické a taktické dovednosti během úvodní části hodiny a potom provádí zpětnou vazbu prostřednictvím průpravných cvičení. Má tak velmi malý prostor pro skutečné učení během hry. Tento tradiční přístup má několik nedostatků: Přehnaný důraz na techniku – v tradičním přístupu učitelé zdůrazňují učení a procvičování technických dovedností na úkor schopnosti rychle a správně se rozhodnout, což je důležité pro rozvoj taktických dovedností. Ačkoliv správně strukturovaná průpravná cvičení mohou obsahovat některé cenné prvky, zkušenosti získané ve hře jsou užitečnější jak pro rozvoj technických, tak i taktických dovedností. Přehnaný důraz na přímou instrukci – přímou instrukcí učitel hráči přesně stanoví, co má dělat. Ačkoliv je přímá instrukce efektivní způsob rozvoje potřebných dovedností, je méně vhodná pro rozvoj mentálních schopností potřebných pro řešení problémů a schopnosti rychlého a správného herního rozhodování.

Když se žáci učí základním dovednostem jen pomocí průpravných cvičení, je pak pro ně obtížné využít technické dovednosti v samotné hře, protože je neprocvičovali v herních situacích. Zkušenosti ukazují, že žáci automaticky nevidí souvislost průpravných cvičení s vlastní hrou, a proto nejsou schopni aplikovat cvičení ve hře. Nuda – při přílišném důrazu na tradiční přístup k vyučování se žáci v hodinách tělesné výchovy často nudí, protože tráví většinu času čekáním, až na ně při dalším cvičení přijde řada. Cvičení také nedávají žákům příležitost řešit problémy tak rychle, jako ve skutečné hře. Součástí radosti ze sportu je vytváření správných rozhodnutí, prostřednictvím kterých se zvyšují šance na vítězství, tedy předvedení dobrých taktických dovedností. Někteří učitelé se mylně domnívají, že časté opakování monotónních cvičení je jedinou cestou ke zvládnutí technických dovedností. Tradiční přístup k vyučování fotbalu ve školní tělesné výchově způsobuje postupnou ztrátu zájmu dětí o sportovní hru a vytváří obtížné předpoklady pro přenos osvojovaných herních činností do herního výkonu v samotné hře.

Herní přístup k vyučování Tradiční přístup je postupně nahrazován herním přístupem, ve kterém je kladen důraz na učení se technickým dovednostem prostřednictvím herních činností vytvářejících reálné a zábavné tréninkové prostředí. Základní přístup k vyučování fotbalu je prioritně orientován na porozumění základním herním principům se současným přiměřeným osvojováním herních dovedností s důrazem na jejich aplikaci v herních podmínkách. Tento přístup upřednostňuje osvojování herních dovedností v kontextu děje utkání před osvojováním herních dovedností v podmínkách vzdálených od hry. Jakmile žáci pochopí taktiku, kterou musí použít ve hře, sami chtějí rozvíjet své technické dovednosti. Žáci jsou pak vnímavější k instrukcím učitele, neboť je učí to, co se chtějí naučit. Herní přístup lze považovat za určitý typ holistického přístupu učení se sportovním dovednostem. Je zaměřen nejprve na pomoc žákům pochopit, co hra vyžaduje ve svém komplexu, a teprve potom se učí hru hrát. Prostřednictvím tohoto přístupu hráči objevují svoji úlohu ve hře. Schopný učitel jim musí umět pomoci pochopit, co mají vlastně ve hře hledat. Žáci se pak učí hrou, tedy taktickým uvědoměním si podstaty hry. Herní přístup není zaměřený na učitele, ale na žáka. Posiluje žákovu snahu řešit problémy vznikající ve hře, což právě pro něj činí sport přitažlivým a zábavným. Herní přístup v praxi Herní přístup je založen na cvičení, která jsou uspořádána tak, aby se svou strukturou co nejvíce podobala herním situacím. Vyžaduje přesnou analýzu hry a různých variant herních situací tak, aby se žáci učili to, co budou ve hře prakticky potřebovat. Učitelé využívají k vyučování tří metod – formování hry, zaměření hry a obohacení hry. Formování hry - znamená učit se prostřednictvím hry. Následující čtyři aspekty hry, mohou být kombinovány a tím vytvářet celou škálu herních situací. Pravidla definují, co hráč při hře může a nemůže dělat. Změnou pravidel mohou být vytvářeny nové herní situace. Může být měněn počet hráčů, může být změněna doba trvání hry. Příkladem je ve fotbale hra tři na tři. Výhodou je příležitost ke zdokonalení technických i taktických dovedností v okleštěném provedení skutečné hry. Změněna může být velikost hřiště nebo velikost branky. Například ve fotbale mohou hrát tři útočníci proti jednomu obránci na ploše 15x15 m, což útočníkům poskytne dostatek času k nácviku přesných přihrávek. Dále může být redukován herní prostor, což útočníkům ztěžuje přesné přihrávky a obránci dává prostor pro úspěšné zásahy. Může být změněn cíl hry tak, že se body budou počítat jinak. Jiné způsoby formování hry zahrnují modifikaci herních zařízení, omezování akcí lepších žáků, kteří mají tendenci dominovat ve hře a možné je rovněž manipulovat s časem. Klíčem k formování hry je

různými způsoby hru měnit tak, aby žáci měli příležitost rozvíjet to, co je důležité ve skutečné hře. Zaměření hry – v průběhu hry je třeba zaměřit pozornost hráčů na klíčové prvky, které rozhodují zápas. Upoutání pozornosti může probíhat vysvětlením cíle dané hodiny a pojmenováním klíčových prvků, které je třeba se naučit a potom během hry stále žákům připomínat. Učitel může hru přerušit a opravit nesprávně provedené akce nebo na ně alespoň upozornit. Obohacení hry – zadáním úkolů v průběhu hodiny s použitím znevýhodňujících technik, které se přibližují reálnému utkání, a žákům umožňují vnímat dosažený pokrok. Učitel, znalost hry a respekt hráčů jsou také důležitými faktory, které mohou hru obohatit. Vyučovací hodiny se více podobají hře a jsou tak mnohem zábavnější. Navíc žáci rychle rozpoznají, že při tomto přístupu jsou hodiny zaměřeny tak, aby jim pomohly, zatímco u tradičního přístupu se žákům může zdát, že smyslem hodiny je poslouchání příkazů učitele. V každém momentu učební činnosti by měla být pro žáky zvýrazněna výzva utkání (průpravné hry).

Porovnání tradičního a herního přístupu k vyučování Tradiční přístup k vyučování ve srovnání s herním přístupem (Martens, 2006) Tradiční přístup   

  

  

Používá drilová cvičení před tréninkem technických dovedností. Učí jednotlivé herní prvky a potom je spojuje do jednoho celku. Učitel je centrem veškerého dění (používá přímé instrukční metody, které mohou nebo také nemusí, odpovídat potřebám žáka). Hodiny jsou často nudné a pro žáka demotivující. Žáci jsou neúměrně závislí na svém učiteli. Prostřednictvím extenzivního drilu se učitel snaží rozvíjet automatické reakce, což podporuje herní bezmyšlenkovitost. Žáci s učitelem nespolupracují, ten dělá všechna rozhodnutí sám. Žáci nejsou vedeni k tomu, aby si navzájem pomáhali zvládnout všechny dovednosti daného sportu. Učitel preferuje autoritativní styl tréninku.

Herní přístup   

  

  

Používá jen drilová cvičení, která jsou těsně spjata s vlastní hrou. Učí prostřednictvím reálné hry a potom zdokonaluje jednotlivé části. Žák je centrem veškerého dění (učitel vytváří prostředí, které je zaměřeno na potřeby žáků a používá celou škálu vyučovacích metod). Hodiny jsou zábavné, pro žáka jsou výzvou zvyšující vnitřní motivaci. Žáci rozvíjejí svou nezávislost na učiteli. Hodiny jsou zaměřeny na rozvoj myšlení, porozumění a rozvoj rozhodovacích schopností, potřebných pro dobrou hru. Žáci spolupracují s učitelem a pomáhají mu při rozhodování. Žáci jsou nabádáni, aby si vzájemně pomáhali při zlepšování potřebných dovedností. Učitel preferuje kooperativní styl hodiny.

Herní přístup je oproti přímým instrukcím tradičního přístupu více založen na nepřímých metodách, jako je např. řešení problémů nebo řízená taktika (Martens, 2006). Podle Dobrého (2003) lze vyhovět oběma názorovým proudům. „Budeme-li soustavně obohacovat pohybový obsah průpravného cvičení o myšlenkové procesy spojené s volbou

činnosti nebo jejího provedení. Snadno tak odstraníme v naší praxi převládající předem přísně určené činnosti“.

Systematika taktické komplexnosti a činnostních aktivit. Útočná fáze – skórování, vstřelení branky. Taktický problém. Pohyb bez míče.

Dovednosti s míčem.

Udržení kontroly nad míčem (držení míče).

Podpora hráče s míčem. Uvolňování. Technika bez míče.

Technika s míčem v útočné fázi (vedení míče, zpracování míče, přihrávání).

Atakování území – branky soupeře (kombinace se zakončením).

Hra zakončujících hráčů.

Technika s míčem v útočné fázi (střelba, řetězce HČJ).

Vytváření herního prostoru v útoku.

Nabíhání. Uvolňování. Výměna místa (tandem).

Přihrávky. Přihrávky diagonální. Kombinace založené na přihrávce, „narážečce“ a výměně místa (tandem).

Využití prostoru pro zakončení.

Časování (timing).

Řešení herních situací (šířka, hloubka hřiště – driblink, 1:1. Přihrávka do rychlého protiútoku.

Obranná fáze – zabránit soupeři ve střelbě (vstřelení branky) Taktický problém.

Pohyb bez míče.

Dovednosti s míčem.

Obrana prostoru.

Bránění v daném prostoru. Presink. Získávání území.

Odebírání míče.

Odebírání míče (zisk míče).

Obsazování hráče bez míče.

Obsazování hráče s míčem a odebírání míče.

Obrana vymezeného území.

Osobní. Zónová. Kombinovaná.

Zabránění gólu.

Hra brankáře.

Chytání. Vyrážení. Přihrávání. Vykopávání. Vyhazování.

Pohyb bez míče.

Dovednosti s míčem.

Znovu rozehrání hry Taktický problém. Zahájení hry. Útočné standardní situace.

Rozehrání.

aut, roh, přímý kop.

Rychlé rozehrání. Krátký, dlouhý.

Obranné standardní situace Aut, roh, přímý kop.

Úrovně obtížnosti herních aktivit Útočná fáze – útok Taktický problém

I

II

III

IV

Poziční hra s míčem. Držení míče.

Vedení míče. Přihrávka a zpracování („placírka“).

Podporování útočné akce – podpora hráče s míčem.

Zpracování tlumením.

Dlouhá přihrávka. Zpracování (stehnem, hrudníkem).

Hra v útoku.

Střelba.

Střelba pod tlakem.

Výběr hráče při kombinaci.

Vytváření vhodného místa v útoku.

Přihrávky. Časování přihrávek.

Využívání prostoru v útoku.

Výměna místa.

V

Změna herního rozestavení a systému hry.

Šířka herního Hloubka prostoru. herního Dribling. prostoru. Načasování nabíhání.

Obranná fáze – obrana Taktický problém

I

II

III

IV

V

Obrané území (prostor).

Tlak na míč.

Bránění pohybem.

Odebírání míče.

Vybojování míče v 1:1.

Zabránění gólu.

Hra brankáře (házení, chytání).

Vítězný míč. Situace 1:1.

Chytání. Výkopy. Výhozy. Pomůcky, překážky.

Pomůcky, kužele.

III

IV

Zahájení hry – rozehrávka Taktický problém

I

Vhazování

Vhazování

II

V

míče

míče.

Kop z rohu.

Krátký roh.

Přímý kop.

Rozehrávka „nakrátko“.

Dlouhý kop.

Útočný.

Obranný.

Vyučovací jednotka TV se zaměřením na výuku fotbalu Taktický problém.

Udržení kontroly nad míčem.

Zaměření hodiny.

Vedení míče v prostoru, mít míč pod kontrolou v herní situaci 1:1.

Cíl hodiny.

Pohybovat se s míčem v prostoru, situace 1:1 postupovat s míčem dopředu s používáním klamavých pohybů.

Utkání 1.

Praktická část.

Utkání 2.

Popis.

1 proti 1 hrají na hřišti 15 x 5 metrů označené kužely na každém konci. Driblovat s míčem a přejít přes obránce.

Cíl.

Zastav míč na protihráčově pomyslné lajně mezi kužely, abys skóroval.

Pravidla, podmínky.

Po „gólu“ se míč vrátí hráči, který dostal „gól“. Protihráč se musí vrátit do půlky hřiště a čelit další situaci 1:1.

Otázky.

Jaký je záměr této hry? Odp. Dostat se na protihráčovu lajnu = „dát gól“ - skórovat. Jak dostaneš míč za tuto lajnu? Odp. Driblinkem, obcházením soupeře s klamavými pohyby. Jaké problémy ti vytvoří protihráč? Odp. Bude chtít vzít míč, zabránit skórování.

Popis.

Volný pohyb s míčem v prostoru. Pokyny změny směru, otočení se, zrychli nebo zpomal.

Cíl.

Kontrolovat míč při driblingu. Měnit rychlost a směr. Držet míče u nohy. Používat všechny části obou nohou.

Pokyny.

Učitel přijde jako obránce. Ve hře 1 na 1, hřiště je o velikosti 10 x 10 m. Hráč 1 se snaží udržet si míč od hráče 2 na 5 s.

Popis.

Opakování hry 1.

Cíl.

Příprava na VJ.

Část VJ délka v min.

Obsah

Úvodní 2´

Seznámení s obsahem VJ.

Průpravná 10´

Vyhýbaná ve čtverci. Protahovací cvičení.

Organizace

Poznámky

Hráči na povel vedou míč z rohu do rohu po úhlopříčkách. Využití klamavých pohybů.

Hlavní /30´/ 10´

Průpravná hra:

10´

Průpravné cvičení zdokonalující „cit“ pro míč.

Hráči vedou libovolným způsobem míč. Reagují na pokyny učitele: zpomal, zrychli, zašlápni… (PoH semafor) Obměna: hráči vedou míč mezi kužely (PoH barvy). Střídat obě nohy.

10´

Průpravná hra:

15 x 5 metrů. Gól platí, když hráč zastaví míč za soupeřovou lajnou vymezenou dvěma kužely. Vybíráme pokud možno hráče na stejné výkonnostní úrovni.

1:1 Snaha dostat míč do vymezeného prostoru soupeře mezi kužely.

1:1 Snaha dostat míč do vymezeného prostoru soupeře mezi kužely.

Závěrečná 3´

15 x 5 metrů. Gól platí, když hráč zastaví míč za soupeřovou lajnou vymezenou dvěma kužely. Vybíráme pokud možno hráče na stejné výkonnostní úrovni.

Protažení a hodnocení VJ.

Trocha pozornosti k bezpečnosti v hodinách se zaměřením na výuku fotbalu. Bezpečnost je v dnešní době jeden z nejdůležitějších aspektů vyučování. Přibývá úrazu a zranění, a proto je důležité klást důraz na prevenci.

Bezpečnost podporuje:  vhodná organizace herního nácviku, snažíme se omezit možnost neočekávaného udeření hráče míčem a tělesného kontaktu hráčů (sražení). Pro vymezení prostoru používáme mety z měkkého materiálu. Vhodné branky se zabezpečením konstrukce proti převrhnutí, součástí úrazové prevence je zajištění vhodné a dostatečně intenzivní přípravy organismu (rozehřátí, protažení) na následnou pohybovou činnost.  vhodná obuv ve vztahu k plochám, které využíváte k výuce. Na hlinitopísčité, travnaté nebo s umělou trávou jsou vhodné kopačky. Běžně používané „kecky“ nemusí být vždy dobře zpevňovat nohu a mohou při prudších změnách směru zapříčinit podklouznutí. Chrániče holení zvyšují bezpečnost, nejsou však bezpodmínečně nutné. Do tělocvičny jsou nejlepší boty do haly, tzv. „sálovky“, které mají protiskluzovou podrážku.  dodržování pravidel v průpravných hrách a vlastní hře.

Pravidla fotbalu Následující text je shrnutím vybraných kapitol oficiálních pravidel fotbalu, která jsou používána v soutěžních utkáních.

Hrací plocha Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníka. Délka musí být v rozmezí 90–120 m, šířka 45– 90 m (pro mezinárodní utkání 100–110 × 64–75 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami (max. šířka čáry 12 cm): pomezní čáry vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají brankové čáry. Hrací plocha je rozdělena na poloviny středovou čárou, v jejímž středu je vyznačena středová značka, kolem které je vyznačen středový kruh. Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné branky vyznačena pokutová území a menší branková území. Uvnitř každého pokutového území je vyznačena pokutová značka. Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m. V každém rohu hrací plochy je na ohebné tyči o výšce nejméně 1,5 m umístěn praporek. Stejné praporky se obvykle umísťují i uprostřed obou pomezních čar. Kolem každého rohového praporku se na hrací ploše vyznačí čtvrtkruh. Na brankových čárách se obvykle také krátkými značkami vyznačí vzdálenost 9,15 m od rohového praporku.

Uprostřed obou brankových čar jsou umístěny branky, tvořené dvěma svislými brankovými tyčemi, které jsou nahoře spojeny břevnem. Všechny tyče musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm), která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky jsou 7,32×2,44 m. Na brance je síť, upevněná k tyčím, břevnům a k zemi tak, aby míč nemohl projít skrz. Síť je vypnuta dozadu tak, aby neomezovala v pohybu brankáře.

Míč Hraje se kulatým míčem o obvodu mezi 68 a 70 cm (průměr cca 22 cm) a hmotnosti mezi 410 a 450 g (na začátku utkání). Při zápasech na profesionální úrovni je obvykle připraveno více míčů, čímž se zamezuje zdržování hry způsobeném např. hledáním zakopnutého míče.

Počet hráčů Utkání hrají dvě družstva, z nichž každé má nejvýše jedenáct hráčů, ze kterých je jeden hráč označen jako brankář. K zápasu je možno nominovat také náhradníky (v soutěžních mezinárodních utkáních nejvýše šest, v jiných případech závisí na pravidlech konkrétní soutěže či dohodě), z nichž mohou být do hry nasazeni nejvýše tři. Střídání hráčů probíhá pouze v přerušené hře se souhlasem rozhodčího. Jednou vystřídaný hráč se v témže utkání už nesmí zúčastnit hry. V libovolném přerušení hry si může libovolný hráč na hřišti se souhlasem rozhodčího vyměnit místo s brankářem. Pokud v průběhu hry klesne z libovolných důvodů (vyloučení, zranění apod.) počet hráčů v jednom mužstvu pod sedm, je utkání předčasně ukončeno.

Výstroj hráčů Hráči jsou povinni mít následující výstroj:  dres nebo tričko  trenýrky  štulpny (podkolenky)  chrániče holení  kopačky

Brankáři mají barvu dresů odlišnou od ostatních hráčů, rozhodčího i jeho asistentů.

Rozhodčí (HR) Každé utkání řídí rozhodčí, který má na hřišti neomezenou pravomoc k uplatňování pravidel.

Asistent rozhodčího (AR1 a AR2) Každého utkání se účastní dva asistenti rozhodčího, kteří se pohybují na pomezních čarách; jejich úkolem je signalizovat rozhodčímu:  když míč opustí hrací plochu  které družstvo má provádět kop z rohu, kop od branky nebo vhazování  kdy má být hráč potrestán za ofsajd  když je nějaké mužstvo připraveno střídat  nesportovní chování a další události, ke kterým došlo mimo zorné pole rozhodčího  v případě, že má o nějakém přestupku lepší přehled než rozhodčí  při pokutovém kopu přestupky brankáře

Doba hry Utkání fotbalu se hraje na dva poločasy o 45 minutách. Mezi oběma poločasy je 15 minutová přestávka. Doba hry se měří včetně času, kdy je míč ze hry. Za dobu zameškanou střídáním hráčů, zdržováním hry apod. může rozhodčí každý poločas prodloužit. Poločas se musí prodloužit také v případě, že má jedno z mužstev kopat pokutový kop. Doba hry pro soutěžní utkání je stanovena takto: a) muži 2 poločasy po 45 minutách, b) starší dorost 2 poločasy po 45 minutách, c) mladší dorost 2 poločasy po 40 minutách, d) starší žáci 2 poločasy po 35 minutách, e) mladší žáci 2 poločasy po 30 minutách f) přípravky a minifotbal 2 poločasy po 25 minutách, g) ženy 2 poločasy po 45 minutách, h) žákyně 2 poločasy po 35 minutách.

Zahájení hry Před začátkem utkání je losováním mincí určeno, které mužstvo si zvolí polovinu hrací plochy. Druhé mužstvo bude zahajovat hru výkopem. Po poločasové přestávce si mužstva poloviny hrací plochy vymění a výkop provádí to mužstvo, které ho v prvním poločase neprovádělo. Na začátku každého poločasu a po dosažení každé branky se hra zahajuje či navazuje pomocí výkopu. Před ním musí být všichni hráči na své polovině hrací plochy, míč je umístěn na středovou značku a poté, co rozhodčí dá znamení, rozehraje hráč příslušného mužstva. Hráči soupeřova mužstva musí do té doby zůstat mimo středový kruh. Po dosažení branky rozehrává výkopem to mužstvo, které branku obdrželo. Pokud byla hra přerušena ze zvláštních důvodů (např. zranění hráče, vniknutí diváka na hrací plochu apod.), navazuje se míčem rozhodčího. Ten se provádí tak, že rozhodčí z ruky nechá spadnout míč na místě, na kterém byl v okamžiku přerušení hry (pokud je toto místo uvnitř brankového území, rozehrává se z nejbližšího místa na delším okraji brankového území). Jakmile se míč dotkne země, je ve hře.

Míč ve hře a ze hry Míč je ze hry, jestliže přešel (po zemi nebo vzduchem) úplně (celým objemem) brankovou nebo pomezní čáru, nebo v případě, že rozhodčí přeruší hru. V každou jinou dobu je míč ve hře.

Dosažení branky Branky je dosaženo ve chvíli, kdy míč úplně (celým objemem) přejde brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a pod břevnem a útočící mužstvo před tím neporušilo žádné pravidlo. Mužstvo, které v průběhu utkání dosáhlo vyššího počtu branek, je vítězem utkání. Pokud obě mužstva dosáhla stejného počtu branek, je výsledek utkání nerozhodný. V některých soutěžích není nerozhodný výsledek přípustný. V takovém případě příslušný soutěžní řád určuje, jak se dále postupuje, což může být prodloužením doby hry, prováděním pokutových kopů nebo vyšší hodnotou branek vstřelených mužstvem hostí.

Ofsajd Pokud se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brankové čáře než míč a než předposlední hráč soupeře, je v ofsajdové pozici. Ta není sama o sobě porušením pravidel. Pokud se však hráč v ofsajdové pozici ve chvíli, kdy se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, aktivně zapojuje do hry (tím, že zasahuje do hry hraním míče, ovlivňuje soupeře, nebo získává ze svého postavení výhodu tím, že hraje odražený míč), je v ofsajdu. V takové situaci rozhodčí (obvykle na základě signalizace asistenta) přeruší hru, kterou naváže soupeř nepřímým volným kopem z místa, kde byl provinivší se hráč ve chvíli přestupku. Ofsajd se netrestá v situaci, kdy hráč dostane míč přímo z kopu od branky, z vhazování, nebo z kopu z rohu.

situace 1 ofsajd

Popis situace 1 – přihrávka spoluhráči Útočník A přihrává míč spoluhráči B. Útočník B je v ofsajdu, protože již v okamžiku, kdy mu spoluhráč A míč přihrál, byl v ofsajdové pozici (byl k soupeřově brankové čáře blíž než míč a než předposlední hráč soupeřova družstva). Hráč B by byl v ofsajdu i v případě, kdyby po převzetí míče počkal, až se obránce Z přemístí zpět mezi něj a vlastní brankovou čáru, a teprve potom vystřelil. Rozhodující je totiž okamžik, kdy mu spoluhráč A míč přihrál.

situace 2 není ofsajd

Popis situace 2 – přihrávka spoluhráči Útočník A přihrává míč spoluhráči B, který je na úrovni předposledního bránícího hráče. Útočník B není v ofsajdu, protože v okamžiku, kdy mu jeho spoluhráč A míč přihrál, nebyl v ofsajdové pozici (nebyl k soupeřově brankové čáře blíž než míč a než předposlední hráč soupeřova družstva).

situace 3 není ofsajd

Popis situace 3 – přihrávka spoluhráči Útočník A přihrává míč spoluhráči B, který běží z postavení B1 do postavení B2 a tam se míče zmocní. Hráč B není v ofsajdu, protože v okamžiku, kdy mu jeho spoluhráč A míč přihrával, nebyl v ofsajdové pozici (nebyl k soupeřově brankové čáře blíž než míč a než předposlední hráč soupeřova družstva).

Zakázaná hra a nesportovní chování Napomenutí hráče žlutou kartou Když se některý hráč na hrací ploše v době, kdy je míč ve hře, dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu přímý volný kop:  kopne nebo se pokusí kopnout soupeře  podrazí nebo se pokusí podrazit soupeře  skočí na soupeře  vrazí do soupeře  udeří nebo se pokusí udeřit soupeře  strčí do soupeře  při odebírání míče skluzem se soupeře dotkne dříve než míče  drží soupeře  plivne na soupeře,



úmyslně hraje míč rukou, vyjma brankáře v jeho vlastním pokutovém území

V takovém případě se přímý volný kop provádí z místa, na kterém k přestupku došlo. Pokud se hráč ve chvíli, kdy je míč ve hře, dopustí jednoho z těchto přestupků ve vlastním pokutovém území (bez ohledu na místo, kde je v tu chvíli míč), nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu pokutový kop. Pokud se brankář ve vlastním pokutovém území dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop:  má míč v rukou pod kontrolou déle než šest sekund,  rukou se míče dotkne znovu poté, co se jej zbavil a míče se mezitím nedotkl jiný hráč,  rukou se dotkne míče poté, co mu jej úmyslně nohou přihraje spoluhráč,  dotkne se rukou míče jako první poté, co jeho spoluhráč provedl vhazování. Nepřímý volný kop nařídí rozhodčí také ve chvíli, kdy se některý z hráčů dopustí některého z následujících přestupků:  hraje nebezpečným způsobem,  brání soupeři v pohybu,  znemožňuje brankáři, který má míč v rukou, aby se míče zbavil,  dopustí se nějakého jiného přestupku, za který rozhodčí udělí osobní trest. Nepřímý volný kop se provádí z místa, kde k přestupku došlo. Volný kop (přímý či nepřímý) nařízený ve prospěch mužstva v jeho vlastním brankovém území se smí provést z libovolného místa uvnitř tohoto území. Nepřímý volný kop nařízený proti mužstvu v jeho brankovém území se provádí z nejbližšího místa na delší hraně tohoto území. Hráče nebo náhradníka může rozhodčí napomenout tím, že mu ukáže žlutou kartu v případě, že se hráč dopustí jednoho z následujících přestupků:  chová se nesportovně,  slovy nebo jednáním projevuje nespokojenost nebo protestuje,  soustavně porušuje pravidla,  zdržuje navázání hry,  nedodrží předepsanou vzdálenost při provádění volného kopu nebo kopu z rohu,  bez souhlasu rozhodčího vstoupí na hrací plochu,  úmyslně bez souhlasu rozhodčího opustí hrací plochu. Rozhodčí musí udělit červenou kartu – vyloučit hráče ze hry v případě, že se dopustí jednoho z následujících přestupků:  hraje surově,  chová se hrubě nesportovně,  plivne na soupeře nebo jinou osobu  zabrání soupeřovu družstvu dosáhnout branky nebo zmaří jeho zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že zahraje míč rukou (netýká se brankáře v jeho pokutovém území),



zmaří soupeřovu zjevnou možnost dosáhnout branky tím, že soupeře útočícího na branku zastaví přestupkem, za nějž se nařizuje volný přímý kop, popř. pokutový kop,  použije pohoršujících či urážlivých výroků nebo gest,  během utkání je podruhé napomenut žlutou kartou. Vyloučený hráč musí opustit prostor hřiště (i lavičku náhradníků).

Volné kopy Existují dva druhy volných kopů: přímé volné kopy a nepřímé volné kopy. Při provádění každého volného kopu musí míč ležet v klidu na zemi a po provedení kopu nesmí hráč, který kop provedl, hrát míčem podruhé, dokud se nedotkne míče jiný hráč.

Přímý volný kop Pokud se přímo po provedení přímého volného kopu dostane míč do soupeřovy branky, branka platí. Pokud se dostane přímo do vlastní branky, branka neplatí a hra se naváže kopem z rohu ve prospěch soupeřova mužstva.

Nepřímý volný kop Rozhodčí signalizuje paží zvednutou nad hlavu, kterou tam drží do té doby, než se některý z hráčů po provedení kopu dotkne míče, nebo než je míč ze hry. Branky může být z nepřímého volného kopu dosaženo jen tehdy, dotkl-li se míče po jeho rozehrání alespoň jeden další hráč před tím, než míč přejde do branky. Pokud míč skončí přímo z nepřímého volného kopu v brance, aniž by se ho kdokoli další dotkl, branka neplatí a hra se naváže kopem od branky, resp. kopem z rohu, pokud by míč skončil v brance mužstva, které kop provádělo. Před provedením volného kopu musí být všichni hráči soupeře vzdáleni od míče nejméně 9,15 m, dokud se míč nepohne, čímž je uveden do hry. Pokud je volný kop prováděn z vlastního pokutového území, je míč ve hře až ve chvíli, kdy opustí pokutové území. Pokud je nepřímý volný kop prováděn v soupeřově pokutovém území, nemusí ti hráči soupeře, kteří stojí na brankové čáře mezi tyčemi branky, dodržovat předepsanou vzdálenost 9,15 m. Pokud hráči nedodrží předepsanou vzdálenost, nechá rozhodčí kop opakovat. Hráč, který rozehrává volný kop, se míče nesmí znovu dotknout do chvíle, než míčem zahraje jiný hráč, nebo je míč ze hry, jinak rozhodčí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop. Míč z volného kopu je správně ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne. Při provádění volného kopu bránící stranou z vlastního pokutového území musí navíc míč opustit toto

území, aniž se ho kterýkoli hráč předtím dotkne. Nedostane-li se při provedení volného kopu z vlastního pokutového území míč správně do hry, nechá rozhodčí volný kop opakovat (viz obr. postavení hráčů při volném kopu z vlastního pokutového území)

Jestliže se provádí nepřímý volný kop proti bránícímu družstvu v jeho vlastním pokutovém území ve vzdálenosti menší než 9,15 m od brankové čáry, mohou se hráči bránícího družstva postavit na vlastní brankovou čáru, ale jen v brance, tj. mezi brankovými tyčemi. Mimo branku musí dodržet vzdálenost nejméně 9,15 m od míče (viz obr. postavení hráčů při nepřímém volném kopu proti bránícímu družstvu v blízkosti jeho branky)

Pokutový kop Pokutový kop se proti mužstvu nařídí v případě, že se hráč tohoto mužstva dopustí ve vlastním pokutovém území v době, kdy je míč ve hře, jednoho z přestupků jinak trestaných přímým volným kopem. Z pokutového kopu lze přímo dosáhnout branky. Pokud je pokutový kop nařízen těsně před ukončením poločasu, nastaví rozhodčí dobu hry tak, aby tento kop mohl být proveden. Pokutový kop se provádí tak, že se míč umístí na pokutovou značku a jeden z hráčů mužstva provádějícího pokutový kop je jasně a zřetelně určen k jeho vykonání. Brankář bránícího mužstva musí stát v brance na brankové čáře do chvíle, než je míč ve hře. Ostatní hráči musí být na hrací ploše, mimo pokutové území, nejméně 9,15 m od míče (tzn. mimo vyznačený oblouk) a za pokutovou značkou (tzn. dále od brankové čáry, než je pokutová značka). K provedení pokutového kopu dá rozhodčí signál. Hráč provádějící pokutový kop se nesmí v rozběhu zastavit nebo jiným obdobným způsobem oklamat soupeřova brankáře. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne kupředu. Hráč provádějící pokutový kop se míče nesmí podruhé dotknout dříve, než se ho dotkne jiný hráč. Pokud jsou při provádění kopu porušena pravidla hráčem bránícího mužstva, pak rozhodčí uzná branku v případě, že byla dosažena, jinak nechá kop opakovat. Pokud pravidla poruší hráč útočícího mužstva a je dosaženo branky, nechá rozhodčí kop opakovat, jinak nechá pokračovat ve hře. Pokud pravidla poruší hráči obou mužstev, nechá rozhodčí kop opakovat.

Vhazování Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel pomezní čáru, je hra navázána vhazováním. To provede z místa, kde míč čáru přešel, hráč družstva, jehož hráč se míče nedotkl jako poslední. Přímo z vhazování nemůže být dosaženo branky. Rozehrávající hráč se postaví oběma nohama za pomezní čáru a oběma rukama hodí přes hlavu míč do hrací plochy (pokud vhazování provede nesprávně, provede vhazování hráč soupeře). Poté se nesmí míče dotknout do té doby, než se jej dotkne alespoň jeden další hráč. Míč je ve hře okamžitě, jakmile se

dostane na hrací plochu. Hráči soupeře musí při vhazování stát nejméně 2 metry od místa, odkud se vhazování provádí.

Kop od branky Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč útočícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem od branky. Přímo z kopu od branky je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř brankového území a libovolný hráč bránícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče podruhé dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, musí všichni hráči soupeře zůstat mimo pokutové území. Míč je ve hře, jakmile opustí pokutové území.

Kop z rohu Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč bránícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra kopem z rohu. Přímo z kopu z rohu je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč

položí na libovolné místo uvnitř rohového čtvrtkruhu u nejbližšího rohového praporku a libovolný hráč útočícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče znovu dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, nesmí se žádný hráč soupeře přiblížit k míči na vzdálenost menší než 9,15 m. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne. Zápis o utkání fotbal FAČR 2012 ke stažení

Pravidla malých forem fotbalu Mladší žáci U12 a U13 – 7 + 1 Motto: Koučování pro porozumění hře

Cíle, aneb proč tato forma utkání? Cílem je: 7. Učit děti a mladé hráče hrát fotbal tím, že jej budou hrát v podmínkách a v prostředí, které odpovídají jejich postupně se měnícím tělesným a psychickým možnostem. Věkovým zvláštnostem musí být uzpůsobena hrací plocha, branky, míč, ale i pedagogické vedení dětí. Koučováním rozumíme takový způsob vedení malých hráčů, který vždy pomáhá odkrývat jejich potenciál pro budoucnost. 8. Úměrným počtem hráčů na malém hřišti dosáhnout co největšího zapojení všech hráčů do hry se zaměřením na individuální dovednosti, skupinový herní výkon a již silněji i týmové vnímání. Z hlediska specifických dovedností jde o orientaci na malém prostoru, rychlost rozhodování a řešení herních situací, vždy ve spojitosti s míčovou technikou. 9. Držet světový trend převedení pozornosti hráčů, trenérů, rodičů a dalších diváků od zaměření na úspěch a počítání bodů k důležitějšímu cílení na výchovu a herní výkon. 10. Celým systémem nabídnout lepší možnost získávat herní zkušenosti a zejména prožitky ze hry, které jsou motivací mladých hráčů k hraní fotbalu. Tato struktura motivace k fotbalu lépe odpovídá požadavkům na úspěch hráčů v dospělosti, což znamená i úspěch českého fotbalu v mezinárodním srovnání.

Nejdůležitější zásady vedení dětí ve hře 11. Fotbal mladších žáků není fotbalem dospělých a hráči jsou důležitější než hra sama. 12. Zaměřme pozornost v prvé řadě na to, jak hráči hrají, co se jim daří a co nikoli. Povzbuzujme, chvalme, vysvětlujme, opravujme, radujme se, ale kontrolujme se a nevylévejme si zlost. 13. Stanovme si zásady koučování pro sebe (trenéři) a stanovme je také pro rodiče, v duchu hesla: „Rodiče fandí, ale nekoučují!“. Tyto zásady náležitě vysvětlujme a dodržujme, neboť rodiče, trenéři, rozhodčí, ale i další dospělí na výchově dětí spolupracují. 14. Naučme děti hrát na více místech a v různých rozestaveních. Naučíme je tím i základům herní všestrannosti a rozvineme jejich tvořivé herní myšlení, což jsou základy úspěchu i ve světovém fotbalu.

Pravidlo: počet hráčů 15. Hraje 7 hráčů v poli a brankář. 16. Dle rozpisu soutěže se hraje buď na jednom „malém hřišti“, nebo paralelně na dvou, situovaných na polovinách hrací plochy velkého hřiště. Nejdříve hraje ročník U13 pak U12. Pořadí ročníků je možné zaměnit, jedině po elektronické či písemné dohodě obou stran nejméně jeden den před utkáním. 17. Počet hráčů připravených zasáhnout do utkání se liší dle toho, zda se hraje na jednom či dvou „malých hřištích“ zároveň.

Pravidlo: hrací plocha 18. Utkání mají být hrána na přírodních nebo umělých površích (v souladu s ustanoveními příslušné soutěže). 19. Hrací plocha „malého hřiště“ je o rozměrech minimálně 50x42m a maximálně 70x60m. „Malé hřiště“ je vymezeno postranními čárami velkého hřiště, čárami jiné barvy, nebo nízkými metami. 20. Při vymezení „malého hřiště“ pomocí nízkých met tyto rozmístíme s rozestupem do 4 m, aby hráčům dostatečně ukazovaly hranice. Pomyslná půlící čára je vyznačena přímo na postranních čárách barevně odlišenými metami, nebo praporky ve vzdálenosti 0,75-1m od postranní čáry. 21. Pokutová území (PÚ) jsou vyznačena přes celou šířku „malého hřiště“ a na postranních čárách, barevně odlišenými metami a přídavnými metami nebo praporky ve vzdálenosti 0,75-1m od čáry „malého hřiště“. Vzdálenost čáry PÚ od brankové čáry je standardně 12,5 m. K vymezení lze využít prodlouženou postranní čáru pokutového území velkého hřiště, pokud splňuje rozpětí vzdálenosti 10-15m od brankových čar „malého hřiště“. 22. Značka pokutového kopu je vyznačena 8 metrů před brankou. Při použití branky 2,44x7,32m je značka pokutového kopu 11m od brankové čáry. 23. Území rohového kopu není vyznačeno a kopy se provádí ze vzdálenosti 16m od bližší tyče branky, která je vyznačena barevně odlišenou metou na čáře, nebo praporkem ve vzdálenosti 0,75-1m od čáry „malého hřiště“.

Pravidlo: velikost branek 24. Branky mají rozměr 2x5m a jsou umístěny uprostřed brankových čar. Branky jsou opatřeny sítěmi a zajištěny proti pádu. Na brankách nesmí být ostré výčnělky a hrany, o které by bylo možné se zranit, za což zodpovídá hlavní pořadatel. Branky jsou bílé či stříbřité barvy. 25. V utkání kategorie U13 je možné v případě hry na dvou paralelních „malých hřištích“ použít na jednom z nich i branky 2,44x7,32m, pokud se na tom trenéři obou klubů dohodnou.

Pravidlo: hrací doba Hrací doba jednoho utkání je 2 x 30 minut, poločasová přestávka o délce 15 minut. Při hře na jednom „malém hřišti“ je možné prodloužit hrací dobu na 2x35min, pokud jsou k dispozici alespoň 3 hráči na střídání u obou soupeřů. Na prodloužení hrací doby se musí trenéři dohodnout před začátkem utkání. Pokud se trenéři dohodnou, že ani jeden tým nebude odcházet na přestávku do šaten, pak je možná i dohoda na kratším trvání přestávky, minimálně však 10 min.

Pravidlo: míč V kategoriích U12-U13 se hraje s míči o velikosti 4. (hmotnost 290-390g, obvod 63-66 cm)

Pravidlo: pozdrav před a po utkání Před utkáním i po skončení se hráči pozdraví hokejovým způsobem (ruce si podají, nebo si plácnou všichni hráči).

Pravidlo: střídání hráčů 26. Střídání je opakované a lze je provádět pouze v přerušené hře. Hráč, který byl vystřídán, se smí v témže utkání znovu vrátit na hrací plochu a zúčastnit se další hry. Střídání se týká všech hráčů uvedených v zápise o utkání. Střídání hráčů musí být oznámeno rozhodčímu a při přerušení hry se provede co nejrychleji, aby nedocházelo k promarňování doby hry. Hráči, kteří jdou na hrací plochu, musí být připraveni u lavičky pro příslušníky družstva v prostoru technické zóny a hráči, kteří z hrací plochy odcházejí, ji mohou opustit kdekoliv, tedy i na opačné straně hrací plochy, za brankou apod. Není omezen celkový počet střídání, ani počet střídání jednoho hráče, vyměněný hráč se může zapojit do hry kdykoliv výše uvedeným způsobem. Za správné provádění výměny hráčů i jejich správný počet na hrací ploše zodpovídá trenér či vedoucí družstva. V případě, že rozhodčí zjistí vyšší počet hráčů z jednoho týmu na hrací ploše, hru přeruší (pokud neuplatní výhodu ve hře) a hráče, který přišel jako poslední, vykáže z hrací plochy. Hru naváže nepřímým kopem v místě, kde byl míč v okamžiku přerušení hry. Pokud byl uvnitř PÚ, pak je rozehra z hranice PÚ. 27. V soutěži SpSM je střídáním možné hráče přesunout na paralelní „malé hřiště“ po první půli utkání, nebo v případě zranění či vyloučení hráče, která by způsobila nevyrovnanost počtu hráčů ve hře. Takové doplnění počtu hráčů lze pouze se souhlasem rozhodčího toho hřiště, kam hráč přechází. 28. V případě hry na dvou „malých hřištích“ nemusí brankář hrát druhý poločas s týmem, se kterým utkání začal. V případě jednoho či tří brankářů jednoho týmu, je možné je střídat přesunem mezi „malými hřišti“ i během hry. 29. Pokud je standardně i mimo systém SpSM soutěž hrána na dvou „malých hřištích“, pak platí pravidla o střídání hráčů stejná jako pro soutěže SpSM. (bod 2 a pravidlo I. bod 3. c.) 30. Do utkání mimo systém SpSM, hraném souběžně na dvou „malých hřištích“, nebo jednom „malém hřišti“ a jednom “zmenšeném hřišti“ (viz. prav. I. 7.) je v zápisu o utkání společný seznam hráčů a opakovaně střídat hráče mezi týmy A a B je možné volně v souladu s bodem 1.

Pravidlo: zakázaná hra Platí ustanovení pravidla 12 Pravidel fotbalu s těmito odchylkami: 31. Brankář musí po jakémkoliv chycení míče do rukou dát do 6 vteřin míč na zem, nebo rozehrát. Pokud by dle rozhodčího držel brankař míč v rukou déle , následuje nepřímý volný kop z místa přestupku. Doporučení pro rozhodčí: Rozhodčí má přistupovat k časovému limitu s tolerancí. Sáhnout k odebrání míče je vhodné, pokud brankář zjevně, či opakovaně s rozehráním otálí. Doporučení pro trenéry: Trenéři by měli hráče učit rozehrát co nejrychleji a nečekat do šesté vteřiny, stejně tak je třeba učit pohybu hráče v poli, aby umožnili rozehrání. 32. Odehraje-li brankář ze svého pokutového území mimo něj míč nohou, musí jím zahraný míč dopadnout na vlastní polovinu „malého hřiště“, nebo se míče musí dotknout na vlastní polovině jiný hráč dříve, než míč přejde pomyslnou půlící čáru. Tato podmínka platí i pro ostatní hráče ve vlastním pokutovém území, byl-li míč před tím ze hry (při rozehrání standardní situace). Porušení pravidla je trestáno nepřímým volným kopem z pomyslné půlící čáry v místě, kde ji míč přešel. Rozhodčí může uplatnit pravidlo o ponechání výhody ve hře soupeři. V rozehrání míče rukou není brankář omezen. 33. Pokud se dotkne míče brankář rukou opětovně po té, co jej z rukou pustil, aniž by se mezitím někdo jiný míče dotknul, je tým potrestán nepřímým volným kopem z místa přestupku. Stejný trest následuje po chycení míče brankářem po přihrávce „malé domů“. 34. Osobní trest je pouze ve formě 10 min vyloučení. Hráč bude vykázán ze hřiště ústně bez ukázání červené karty.

Pravidlo: ofsajd Platí ustanovení pravidla 11 Pravidel fotbalu s těmito odchylkami: Ustanovení o ofsajdu platí v prostoru mezi brankovou čarou a hranicí pokutového území.

Pravidlo: rozhodčí Platí ustanovení pravidla 5 Pravidel fotbalu s těmito odchylkami: Utkání na „malém hřišti“ řídí rozhodčí bez asistentů. V případě hry na dvou „malých hřištích“, má každé „malé hřiště“ jednoho rozhodčího.

Plán hřišť

Zápis o utkání 7+1 mladší žáci ke stažení

Přípravky Cíle, aneb proč tato forma utkání. Cílem je: i) Učit děti hrát fotbal tím nejlepším způsobem tím, že jej budou hrát v podmínkách odpovídajících jejich postupně se měnícím tělesným a psychickým možnostem. Věkovým zvláštnostem musí být uzpůsobena hrací plocha, branky, míč, ale i pedagogické vedení dětí. j) Dostat nejmenší fotbalisty na hřiště a do hry, nikoliv do pozice náhradníků čekajících na to až budou smět hrát. Ve hře se potkávají momentálně lepší i horší hráči a vzájemně se potřebují k rozvoji svých herních možností. k) Úměrným počtem hráčů dosáhnout co největšího zapojení všech hráčů do hry, která dává šanci všem hráčům dát gól a učí je ve vyšší míře i orientaci před vlastní brankou. l) Držet světový trend převedení pozornosti hráčů, trenérů, rodičů a dalších diváků od počítání bodů k důležitějšímu pozorování, jak děti hrají, a k práci na jejich zlepšování. m) Celým systémem nabídnout lepší možnost získávat herní zkušenosti a zejména prožitky ze hry, které jsou motivací dětí k hraní fotbalu. Tato struktura motivace k fotbalu bude lépe odpovídat požadavkům na úspěch hráčů v dospělosti, což znamená i úspěch českého fotbalu v mezinárodním srovnání.

Nejdůležitější zásady vedení dětí ve hře. 35. Fotbal dětí není fotbalem dospělých a děti jsou důležitější než hra sama. 36. Zaměřme pozornost v prvé řadě na to, jak děti hrají, co se jim daří a co nikoli. Povzbuzujme, chvalme, vysvětlujme, opravujme, ale nevylévejme si zlost. 37. Stanovme si pravidla koučování pro sebe (trenéři) a stanovme je také pro rodiče, v duchu hesla: „Rodiče fandí, ale nekoučují!“ Tyto zásady náležitě vysvětlujme a dodržujme, neboť rodiče, trenéři i rozhodčí na výchově dětí spolupracují. 38. Naučme děti hrát na více místech a v různých rozestaveních. Naučíme je tím i základům herní všestrannosti a rozvineme jejich tvořivé herní myšlení, což jsou základy úspěchu i ve světovém fotbalu.

Starší přípravka U10 a U11 – 5 + 1 Motto: Hra patří dětem a je jejich nejlepším učitelem. 39. Minifotbal hrají chlapci ve věku 8 - 10 let. V jednotlivých utkáních startují na platné registrační průkazy ČMFS a průkazy pojištěnce v soutěži žákovských přípravek (u mladších muže být zapsán na soupisce, která je potvrzená OFS). 40. Vzhledem ke skutečnosti, že minifotbal hrají chlapci v útlém věku, je povinností pořadatele turnaje, aby jejich zápasy proběhly na travnatých hřištích. 41. Hlavním smyslem minifotbalu je umožnit hráčům herně se projevit, proto je nutné, aby jejich pohyb na hrací ploše vyjadřoval radost ze hry. 42. „Minihřiště“ 25x40m, 2 minihřiště na půlce, případné další na druhé polovině. „Minihřiště“ je vymezeno postranními čárami velkého hřiště, čárami jiné barvy, nebo pomocí nízkých met, barevně odlišených v místech vymezujících PÚ a půlku hřiště. Mety rozmístíme s rozestupem do 4 m, aby hráčům dostatečně ukazovaly, kde je hranice hřiště. 43. PÚ je vymezeno pomyslnou čárou ve vzdálenosti 5,5m, od brankových čar „minihřišť, přes celou šířku „minihřiště“ a na postranních čárách, barevně odlišenými metami, nebo i přídavnými metami či praporky ve vzdálenosti 0,75-1m od čáry „minihřiště“. K vymezení lze využít prodlouženou čáru brankového území velkého hřiště. 44. Branky mají rozměr 2 x 5 metrů, jsou opatřeny sítěmi a jsou umístěny uprostřed brankových čar a musí být zakotveny v zemi, nebo zabezpečeny z důvodu bezpečnosti hráčů na hrací ploše. Není nezbytně nutné mít stejně vypadající branky na obou (více) „minihřištích“. V případě více než dvou „minihřišť“ je možné branky udělat z tyčí, při čemž výška branky je 1,8 - 2m a šířka 3 - 5m. 45. Pokutová značka se vyznačí 7 m před středem branky. 46. Od levé a pravé brankové tyče ve vzdálenosti 9 metrů se vyznačí kuželem značky pro provádění kopu z rohu. 47. Přejde-li míč za brankovou čáru (mimo branku) vinou útočícího družstva, uvádí jej do hry zpět brankář z prostoru pokutového území, a to buď výhozem do pole, nebo položením míčem na zem. Ne výkopem. Jakmile brankář míč položí na hrací plochu, je tento míč ve hře a nesmí ho vzít zpět do rukou, musí pokračovat ve hře pouze nohou.

48. V utkáních nelze použít zpětnou přihrávku brankáři, tj. malá domů. Při porušení nařídí rozhodčí NVK z místa kde se brankář rukou dotkl míče. 49. Při zahájení hry, rozehrávání PK, PVK a NVK musí být soupeř min. 5 metrů od míče. 50. V utkání neplatí pravidlo fotbalu č. XI - ofsajd. 51. Při provádění volných kopů nesmí stát útočící hráč soupeře před chytajícím brankářem blíže než 3 metry, aby měl brankář vytvořeny podmínky pro výkon své činnosti. 52. Počet hráčů na hřišti je 1 + 5, klesne-li počet hráčů pod 6, nelze v utkání pokračovat. Při udělení druhé ŽK, příp. ČK hraje mužstvo dále s plným počtem hráčů. Vyloučený hráč nesmí již v utkání nastoupit a v dalších zápase turnaje má také STOP. 53. Střídání se provádí hokejovým způsobem z vymezeného prostoru podél brankové čáry, (u mladších. Při porušení tohoto pravidla nařídí rozhodčí nepřímý volný kop ve prospěch druhého družstva z místa, kde se právě nacházel míč. 54. Hraje se zásadně míči velikosti č. 4. Hmotnost 290-390g.Obvod 63-66cm. 55. Hrací doba jednoho utkání je: 2 x 20 min., přestávka mezi jednotlivými zápasy 10 minut a poločasová přestávka 5 minut. 56. Hráči musí být po celou dobu utkání řádně ustrojeni a dodržovat předepsanou výstroj (nelze používat kopačky s vyměnitelnými kolíky, hráči musí mít chrániče holení). 57. Kluby, které mají své první družstva v soutěžích KFS Olomouc, musí předkládat před utkáním „B“ družstev soupisku „ A“. 58. Kluby, které mají v jedné věkové kategorii v jedné třídě soutěže dvě nebo více družstev, musí před podzimní i jarní částí předložit seznamy všech hráčů každého takového družstva. 59. Pokud nebude rozhodčí k utkání delegován nebo se k utkání nedostaví, bude upřednostňován proškolený oddílový rozhodčí (POR) s platným průkazem. V ostatních případech se postupuje dle platných fotbalových předpisů a řádů. 60. Minihřiště jsou rozmístěna na polovině fotbalového hřiště dle obrázku. Plán hřišť

Mladší přípravka U7 až U9 – 4 + 1 61. Minifotbal - mladší přípravka hrají chlapci ve věku 6 - 8 let. V jednotlivých utkáních startují na platné registrační průkazy a na průkazky zdravotní pojišťovny. 62. Vzhledem ke skutečnosti, že minifotbal hrají chlapci v mladém věku, je povinností pořadatele soutěže, aby jejich zápasy proběhly na travnatých hřištích. 63. Hlavním smyslem minifotbalu je umožnit hráčům herně se projevit, ale co je nejdůležitější, proti stejné věkové kategorii. 64. „Minihřiště“ je rozměru 19x30m, s vytýčením až 3 minihřišť na půlce velkého hřiště, případně další na druhé polovině. „Minihřiště“ je vymezeno postranními čárami velkého hřiště, čárami jiné barvy, nebo pomocí nízkých met barevně odlišených v místech vymezujících PÚ a půlku hřiště. Mety rozmístíme s rozestupem do 4 m, aby hráčům dostatečně ukazovaly, kde je hranice hřiště. 65. PÚ je vymezeno pomyslnou čárou ve vzdálenosti 5,5m, od brankových čar „minihřišť, přes celou šířku „minihřiště“ a na postranních čárách, barevně odlišenými metami, nebo i přídavnými metami či praporky ve vzdálenosti 0,75-1m od čáry „minihřiště“. 66. Branky mají rozměr 2 x 3 metrů, jsou opatřeny sítěmi a jsou umístěny uprostřed brankových čar, popř. tyčemi 1,7-2m a šířka 3m (možnost použití branek 2x5m dle změny OFS, branky musí být zakotveny v zemi, nebo zabezpečeny z důvodu bezpečnosti hráčů na hrací ploše. 67. Pokutová značka je 5 m před středem branky. 68. Od levé a pravé brankové tyče ve vzdálenosti 7 metrů se vyznačí kuželem (terčíkem) značky pro provádění kopu z rohu.

69. Přejde-li míč za brankovou čáru (mimo branku) vinou útočícího družstva, uvádí jej do hry zpět brankář z prostoru pokutového území, a to buď výhozem do pole, nebo položením míče na zem. Ne výkopem. Jakmile brankář míč položí na hrací plochu, je tento míč ve hře a nesmí ho vzít zpět do rukou, musí pokračovat ve hře pouze nohou. 70. V utkáních nelze použít zpětnou přihrávku brankáři, tj. malá domů. Při porušení nařídí rozhodčí NVK z místa kde se brankář rukou dotkl míče. 71. Při zahájení hry, rozehrávání PK, PVK a NVK musí být soupeř min. 5 metrů od míče. 72. V utkání neplatí pravidlo fotbalu č. XI - ofsajd. 73. Při provádění volných kopů nesmí stát útočící hráč soupeře před chytajícím brankářem blíže než 2 metry, aby měl brankář vytvořeny podmínky pro výkon své činnosti. 74. Počet hráčů na hřišti je 4 + 1, klesne-li počet hráčů pod 4 (včetně brankáře), nelze v utkání pokračovat. Při udělení druhé ŽK, příp. ČK hraje mužstvo dále s plným počtem hráčů. Vyloučený hráč nesmí již v utkání nastoupit. 75. Střídání se provádí hokejovým způsobem z vymezeného prostoru v pokutovém území normálního – velkého hřiště. Při porušení tohoto pravidla nařídí rozhodčí NVK ve prospěch druhého družstva z místa, kde se právě nacházel míč. 76. Hraje se míčem velikosti 3. Hmotnost 290-390g. Obvod 63-66cm. 77. Hrací doba jednoho utkání je 2 x 20 min., poločasová přestávka 10 minut. 78. Hráči musí být po celou dobu utkání řádně ustrojeni a dodržovat předepsanou výstroj (nelze používat kopačky s vyměnitelnými kolíky, hráči musí mít chrániče holení). 79. Kluby, které mají svá první družstva stejné věkové kategorie v soutěžích KFS Olomouc, musí předkládat před utkáním „B“ družstev soupisku „ A“ s 11-ti hráči včetně brankáře. Dva hráči z této soupisky mohou nastoupit za „B“ družstvo. 80. Kluby, které mají v jedné věkové kategorii v jedné třídě soutěže dvě nebo více družstev, musí před podzimní i jarní částí předložit seznamy všech hráčů každého takového družstva. 81. Pokud nebude rozhodčí k utkání delegován nebo se k utkání nedostaví, bude upřednostňován proškolený oddílový rozhodčí (POR) s platným průkazem. V ostatních případech se postupuje dle platných fotbalových předpisů a řádů. 82. „Minihřiště“ jsou rozmístěna na polovině fotbalového hřiště dle obrázku. Plán hřišť

Zápis o utkání malých forem 5+1 a 4+1 ke stažení Použitá a doporučená literatura: Ikona7 Buzek, M., & Procházka, L. (1999). Česká fotbalová škola: trénink a utkání mládeže od 6 do 12 let. Praha: Olympia. Dobrý, L. (1988). Didaktika sportovních her. Praha: SPN. Dobrý, L. (1992). Co víme o spektru didaktických stylů? Tělesná výchova mládeže, 1992. Fajfer, Z. (2005). Trenér fotbalu mládeže 6 – 15 let. Praha: Olympia. Griffin, L., Mitchell, S., & Oslin, J. (1997). Teaching sport concepts and skills. Tactical games approach. Human kinetics. Martens, R. (2006). Úspěšný trenér. Praha: Grada Publishing. Mazal, F. (2000). Pohybové hry a hraní. Olomouc: Hanex. Plachý, A. (2011). Pravidla fotbalu malých forem. Praha: Olympia. Votík, J., & Zalabák,J. (2000). Trenér OFS. Praha: Olympia. Votík, J. (2001). Trenér fotbalu „B“ licence. Praha: Olympia. Votík, J. (2011). Fotbalová cvičení a hry. Praha: Grada Publishing.