Historie a současnost zámeckých parků v Lysé nad Labem Ing. Veronika Pincová Od 11. století, kdy je doložená existence lysského panství, až do roku 1548 se zde vystřídalo mnoho vlastníků jak světských, tak z řad duchovenstva. V roce 1548, tj. za vlády Habsburka Ferdinanda I., bylo panství Lysá zakoupeno císařskou komorou, stalo se tedy panstvím komorním. Ferdinand I. i jeho následníci využívali renesančně přestavěný zámek dalších 99 let především jako lovecký zámek. Byl to jeden ze tří komorních zámků rozsáhlého loveckého revíru, který ohraničovaly zámky Brandýs nad Labem, Lysá nad Labem (tehdy ještě Nová Lysá) a Benátky nad Jizerou. V tomto období se v bezprostředním okolí zámku nacházela květnice (květinová zahrada), štěpnice (ovocný sad), šafranice (zahrada na pěstování šafránu pro tyčinky používané jako koření i barvivo) a bludnice (bludiště pro zábavnou kratochvíli). V období třicetileté války bylo vše rozvráceno, zahrady zanikly. Na konci třicetileté války císař Ferdinand III. daroval za válečné zásluhy panství Lysá Janu Sporckovi, představiteli nejúžasnější životní kariéry v historii třicetileté války. Jan se narodil ve Vestfálsku jako syn chudého a bezvýznamného sedláka a zemřel jako císařský generál a říšský hrabě. Byl negramotný, nevelké postavy, ale dobře urostlý, mimořádného zdraví, odvážný, rozhodný, výborný stratég a také dobrý hospodář. Pocty, tituly i nevídané bohatství získal svými osobními schopnostmi. Rodinu zakládal až ve věku 63 let, takže když umíral v 82 letech, jeho čtyři potomci byli ještě nezletilí, nejstarší syn a dědic František Antonín měl teprve 17 let. Soustředěním rozsáhlého majetkového potenciálu vytvořil pro svého nástupce vynikající výchozí podmínky. Starší syn František Antonín zdědil panství Lysá po otcově smrti v roce 1679, ovšem prakticky se mohl ujmout svého panství až po dosažení plnoletosti, což bylo o 4 roky později. Byl mimořádně nadaný, ambiciózní, v praktických stánkách života již méně zdatný. Vysokoškolská studia na pražské universitě dovršil již v 18-ti letech, poté strávil dva roky na kavalírské cestě po Evropě. Tento pro šlechtické kruhy obvyklý způsob završení vzdělání významně formoval osobnosti mladých šlechticů. Nadaný František Antonín dovedl využít svůj zahraniční pobyt k orientaci v různých filozofických a náboženských směrech, byl vnímavý k estetickým inspiračním podnětům šlechtických dvorů Itálie, Španělska, Francie, Holandska a Anglie a dokázal získat množství významných společenských kontaktů na nejvyšší úrovni. Po návratu do Čech zhodnocoval tyto zkušenosti ve své celoživotní tvůrčí činnosti jak v Lysé nad Labem, tak i na svých dalších panstvích. Z hlediska zahradních úprav vytvořil v Lysé po roce 1696 na místě bývalé štěpnice, na východní straně zámeckého vrchu, tzv. francouzský libosad. Na podlouhlém, mírně klesajícím pozemku vytvořil na třech terasách pravidelnou osovou dispozici. Partery na horních dvou terasách byly dekorovány nízko stříhaným stále zeleným ornamentem, doplněným bohatou květinovou výsadbou, třetí, nejnižší, ale nejdelší terasu tvořily habrové špalíry. František Antonín byl mimo jiného velkým mecenášem sochařského umění, které realizoval především ve svých lázních Kuks, na svém oblíbeném loveckém zámečku Bon Repos, ovšem určitá sochařská výzdoba byla provedená i v lysském francouzském libosadu. Vzhledem ke své rozsáhlé investiční činnosti se F. A. hrabě Sporck dostal do určitých finančních potíží a proto v roce 1722 panství Lysá prodal Josefu hraběti Černínovi. Tento byl v hospodářské stránce vedení panství ještě nepraktičtější, než Sporck, přičemž vedl nákladný způsob života, pořádal především nákladné hony, což jej přivedlo do značné zadluženosti.
Ve vzniklé situaci byla po jeho smrti vdova Černínová nucená panství Lysá prodat. V roce 1734 jej tedy odkoupil F. A. Sporck zpět a pod vlivem nedávné inspirativní návštěvy u přítele, hraběte von Globen, vracejíc se z Karlových Varů, rozhodl se z libosadu vytvořit „parádní zahradu“, jak ji sám nazýval. Úprava spočívala ve výsadbě habrových špalírů do hvězdice v bohatší sochařské výzdobě. Jeho celoživotním osobním sochařem byl Matyáš Bernard Braun, kterého kolem roku 1704 sám přivedl z Innsbrucku do Čech, ovšem zaměstnával jej především v Kuksu. Nyní mu zadal pro Lysou sochařský alegorický soubor 12-ti měsíců a čtvero ročních dob. Braun sice byl teprve ve věku kolem 50 let, ovšem trpěl vážným plicním onemocněním a vytvoření tohoto díla již nebylo v jeho fyzických silách. Požadovaný soubor soch vytvořil s největší pravděpodobností Braunův žák z Benátek nad Jizerou, František Adámek. František Antonín vytvořil svůj „parádní libosad“ v posledních čtyřech letech svého života, ve věku 76 let zemřel. F. A. hrabě Sporck neměl mužského dědice, proto se již dříve rozhodl pro svého nadaného a schopného synovce Františka Swéertse, kterého nejdříve vybral za manžela své mladší dcery a později jej i adoptoval. Přenesl na něj svůj hraběcí titul a též jméno Sporck, čímž vznikl rod hrabat Swéerts-Sporck. František byl pragmatického smýšlení, vůdčí osobnost tehdejšího hospodářského života, na svém panství uplatňoval nejnovější hospodářské metody jak v chovu dobytka, tak v polním hospodářství. V rámci svého racionálního smýšlení po Sporckově smrti omezil všechny jeho ekonomicky nákladné aktivity, což z hlediska zahradního přineslo následující změny. Lovecký zámeček Bon Repos na vrchu Čihadla byl prodán zpět benáteckému panství, před prodejem byla ovšem celá bohatá sochařská výzdoba převezena do Lysé a instalována v libosadu. Sochařskou výzdobu představovalo několik alegorických souborů putti jako 4 tehdy známé kontinenty, 4 živly, 7 svobodných umění a dále alegorie Dne a Noci. Kromě toho se v parku již nacházelo několik kamenných váz, 2 sfingy a 2 lví páry, alegorie 12 měsíců a čtvero ročních dob. Navíc sám František SwéertsSporck obohatil libosad 6-ti sochami antických božstev od Ignáce Platzera. Mimo to nechal do Lysé převézt bohatou sochařskou výzdobu ze zrušené ermitáže sv. Václava nedaleko Lysé. Sochy byly umístěné na ohradní zeď tehdy nového lysského farního kostela, kde vytvořily impozantní nástupní prostor. Tímto historickým vývojem byl ve francouzském libosadu a v městě Lysá soustředěn sochařský soubor, který nemá obdoby ani v evropském měřítku. Je pravděpodobné, že František hrabě Swéerts-Sporck sledoval nejnovější hospodářské trendy západní Evropy v různých německých, francouzských a anglických dobových periodikách. Zde se patrně setkal s informací o zcela novém způsobu parkových úprav, který nacházel inspiraci v samotné přírodě. Šlo o tzv. anglický park, který byl ve své kolébce, tj. v Anglii, v počátcích rozvoje a tvořil se modelací stávajících přírodních lesních porostů probírkami. Patrně pod tímto inspiračním vlivem se František rozhodl založit v Lysé též anglický park, proto v letech 1741 až 1750 postupně přikupoval v okolí zámku pozemky. Již tenkrát dosáhl dnešní výměry 21 ha. Z přikoupených pozemků část tvořil stávající listnatý les, především duby, většina pozemků byla ale neosázená, nezalesněná, proto po roce 1750 provedl asi na polovině výměry zalesnění, zbývající část pozemku pouze vymezil obvodovou alejí. Pro budoucí anglický park v severní části zámeckého vrchu použil místní zvykový název Bludnice, kterým se původně označovala západní část zámeckého vrchu. Můžeme se domnívat, že šlo o někdejší renesanční bludiště – bludnici z dob komorního panství. Vzhledem k tomu, že na severní straně na Bludnici navazovaly pastviny, bylo žádoucí řešit omezení přístupu pasoucího se dobytka do vznikajícího anglického parku. Tuto situaci, aniž by byly narušené výhledy do okolní krajiny, důvtipně řešila tehdejší novinka z Francie, tzv. ha-ha příkop. Ze současných výškových rozdílů a modelace terénu můžeme vyčíst, že na severní a částečně i východní straně Bludnice byl odkopán příkop do hloubky asi 1,3 m, který
ze strany přiléhající k Bludnici byl kolmý a zpevněný kamennou zdí. Z vnější strany na klesajícím svahu již nedosahoval takové hloubky a mírným svahem navazoval na okolní terén. Pokud se pasoucí dobytek dostal do příkopu, nehrozilo mu žádné nebezpečí, ovšem nebyl schopen překonat přes 1 m vysokou kolmou zeď, aby pokračoval v pastvě v parku. Vnější stranou příkopu se dobytek mohl případně opět vrátit na pastvinu. Pokud tehdejší návštěvníci parku přicházeli k samotnému okraji parku, který obvykle skýtal krásné výhledy do krajiny, důvtipné řešení v nich vyvolávalo překvapení, případně smích, čímž u příkopů zaznívalo ha-ha, francouzsky vyslovováno aha, odtud pojmenování. Tímto řešením se výšková úroveň samotného parku dostala nad úroveň okolního území. Tato skutečnost je i s časovým odstupem 250 let kolem Bludnice dobře čitelná. František hrabě Swéerts-Sporck tedy založil v Lysé jeden z prvních anglických parků v Čechách, navíc ohraničený ha-ha příkopem. Stabilizované vlastnické vztahy přetrvávaly v Lysé ještě v další generaci, kdy Františkův syn Kristián vlastnil panství 45 let, do roku 1802. Jako největší památku po sobě zanechal rozsáhlou knihovnu. Po něm přichází jeho syn Filip, který spravuje panství pouhých 7 let. V důsledku jeho předčasného úmrtí nastala situace, že dědic měl pouze 1 rok, nastalo tedy dlouhé období poručnického spravování panství. Můžeme se pouze domnívat, že dokud žila matka nezletilého dědice, celistvost panství a tedy i libosadu uhájila, ovšem zemřela, když bylo dědici Josefu Swéerts-Sporck teprve 16 let, což znamenalo poručnickou správu ještě dalších asi 6 let. V roce 1842 byla vypracována pro katastrální území Lysé mapa stabilního katastru. Ta nám dokládá, že v inkriminovaném období poručnické správy došlo k velmi necitelnému, hlubokému záboru francouzského libosadu v místech hvězdicové dispozice. Pozemek byl připojen k faře jako farní zahrada včetně několika stavení. Tento zásah zcela znehodnotil jak osovou dispozici, tak hvězdicové habrové špalíry, ze kterých zbylo pouze torzo. Můžeme se domnívat, že pro vytrvalý požadavek na zábor části libosadu bylo využité právě období nejoslabenějších vlastnických vztahů, což bylo v letech 1826 – 1831. Když se dědic panství Josef ujal po roce 1831 správy panství, rozhodl se řešit znehodnocený libosad. Šlo ovšem pouze o jakési kompromisní řešení, kdy část s habrovými špalíry a torzem hvězdice Josef nechává zarůst a soustřeďuje se na horní dvě terasy v blízkosti zámku, kde vytvoří exponovanou formální zahradní úpravu. Do pravidelné dispozice byly zakomponovány též 3 kruhové záhony se solitérní dřevinou. Pro solitérní dřevinu byla v mapovém dokumentu použitá značka stromu pyramidálního vzrůstu. V daném období byl z pyramidálních dřevin nejoblíbenější topol černý Populus nigra ´Italica´, který byl již od poslední čtvrtiny 18. století nezbytným kompozičním prvkem anglických parků, romantických parků, ale i jako výrazná solitéra formálních úprav a velmi působivé, efektní a oblíbené byly z něj alejové výsadby. Vzhledem k tomu, že na mapě stabilního katastru je zaznamenána v roce 1842 v Zámecké ulici dvouřadá alej, pro kterou je použitá rovněž tato značka, přičemž pro listnáče se širokou korunou se používala značka s kulovitou korunou, můžeme se celkem oprávněně domnívat, že za vlastnictví Josefa, posledního hraběte Swéerts-Sporcka byla k zámku vysázená alej z pyramidálních topolů. Bludnice je ponechána dlouhodobému spontánnímu vývoji. Většina pozemku je již zarostlá náletovými dřevinami, má charakter přirozeného smíšeného lesa s převahou listnáčů. Uvolněná zůstává pouze manipulační plocha kolem malého kamenolomu severně od zámku.
Mapa stabilního katastru z roku 1842 nám též dokládá první alejovou výsadbu stromů v zámecké ulici. Výsadba tedy byla provedená za vlastnictví Josefa Swéerts-Sporcka, patrně současně s exponovanou formální zahradní úpravou horních dvou teras libosadu. V roce 1848 Josef rovněž zemřel poněkud předčasně, ve věku 39 let. Jeho osobní osud se zopakoval, starší dcera měla teprve 1 rok, mladší dcera se narodila měsíc po jeho odchodu. Vdova po Josefovi, Adéla svobodná pani roz. Puteani, se po třech obtížných letech rozhodla v roce 1851 Lysou prodat. Než došlo k prodeji, zařídila převoz nejcennějšího sporckovského a swéerts-sporckovského dědictví, což byla obrazárna, sbírka rytin a knihovny, na zámek Kuks. Panství Lysá zakoupila ve věku 46 let Stephanie Victorie princezna Croy, vdova po knížeti Rohanovi. Do Lysé přišla ze zámku Řepín u Mladé Boleslavi, který jako dědictví po zemřelém otci již převzal nejstarší syn Artur. Štěpánka, jak ji lysské obyvatelstvo pro její laskavost a štědrost nazývalo, byla vitální, podnikavá, s dostatečným finančním zázemím. Do Lysé přivedla čilý společenský ruch, který v konečném důsledku znamenal i místní hospodářské oživení. Jako nová majitelka panství byla schopná nahlížet na stávající stav zámeckých parků s objektivním nadhledem, což ji vedlo k rozhodnutí zcela přebudovat libosad. Než započala vlastní úpravy, nechala celý zámecký areál obehnat kamennou zdí. Původní ha-ha příkop, který byl již 100 let starý a patrně nebyl dostatečně udržovaný, umožňoval totiž celkem volný přístup do zámeckého areálu. Obezdění spočívalo ve zvýšení původní kolmé zdi ha-ha příkopu. Toto zvýšení dosahuje z vnitřní strany parku celkem asi 1,3 m, kdežto z vnější strany parku činí kolem 2,5 m. Pokud jde o přebudování libosadu, dosáhla sice jen na poloviční výměře, ale opět pravidelnou, jak osovou, tak hvězdicovou dispozici. Původní Sporckova osa se tak dostala na jižní okraj libosadu, alegorický soubor 12 měsíců byl přemístěn do nové středové osy. Štěpánka pojala zahradní a parkové úpravy kolem zámku jako nedělitelný celek, který řeší i Bludnici. Mezi severním křídlem zámku a Bludnicí byla vytvořená rozsáhlá prosluněná louka s okružní pěšinou. V pozadí louky dominovala kašna s vodotryskem. Po obvodu louku působivě lemoval porost Bludnice, vlastní Bludnice byla protkána sítí vycházkových pěšin. Do celkové kompozice byly začleněny i otevřené plochy na západní straně zámku, moderní úpravu dostal též čestný dvůr. Tento komplexní návrh parkových úprav zámeckého areálu v Lysé nám dokládá reambulovaný katastr z roku 1876, dle jednotného rukopisu lze předpokládat, že řešení bylo zadáno kvalifikované osobě. Ve stejné době, tj. od poloviny 19. stol. řešil celkovou úpravu parku rovněž její švagr, majitel Sychrova, Kamil kníže Rohan, starší bratr jejího zesnulého manžela. Mezi Sychrovem, Řepínem a Lysou byly velmi čilé rodinné vztahy. Plynuly ze skutečnosti, že Kamil byl bezdětný, kdežto jeho zesnulý bratr Benjamín měl 4 syny, kteří představovali pokračování rodu a byli nositeli jména. Kamil zval synovce ke všem podstatným a reprezentačním událostem, prvorozený Artur přijížděl z Řepína, mladší bratři z Lysé. Kamil kníže Rohan byl proslulý svým nadšeným zájmem o botaniku a parkové úpravy. Pro stavební úpravy sychrovského zámku zaměstnával architekta Josefa Pruvota, který ovšem zapracovával i dílčí návrhy jiných architektů a v roce 1855 do knížecích služeb nastoupil vysoce kvalifikovaný a již i zkušený zahradník Vojtěch Mašek. Oba dva se podíleli na řešení Kamilových tvůrčích nápadů sychrovského parku. Pruvot řešil celkovou dispozici, Mašek naplňoval tyto záměry po stránce botanicko-zahradnické, sortimentální. V návrhu řešení sychrovského parku, včetně čestného dvora, který ale byl zrealizovaný jen částečně, a v celkovém řešení zámeckých parků
v Lysé, které dokládá reambulovaný katastr z roku 1876, lze najít v rukopise určité společné prvky, proto se můžeme domnívat, že Štěpánka při řešení stejné problematiky ve stejném období spolupracovala s Kamilem, který ji pro řešení parků v Lysé doporučil Pruvota a Maška. V této souvislosti zaujme skutečnost, že reambulovaný katastr již nedokládá alej pyramidálních stromů v Zámecké ulici, z čeho plyne, že s touto alejí měla Stephanie kněžna Rohanová rovněž určitý záměr. Na základě výše uvedených skutečností předpokládejme, že původní alej byla vysázená kolem roku 1830 z pyramidálních topolů. Topoly ovšem na vyvýšeném místě s velkou pravděpodobností trpěly suchem a navíc jsou to krátkověké dřeviny, takže je pravděpodobné, že kolem roku 1860 až 70 byly poněkud proschlé, což neplnilo estetickou funkci a navíc bylo nebezpečné. To mohl být dobrý důvod k pokácení s úmyslem nahradit je dřevinou z pěstitelského hlediska do dané lokality vhodnější. Jako ideální dřevina se jí s velikou pravděpodobností mohl jevit pyramidální dub – Quercus robur ´Fastigiata´, který znala ze Sychrova nejen jako oblíbenou solitéru, ale především jako velmi působivou a dodnes proslulou alej ´Rohanku´. Předložené mapování z roku 1876 již ale spadá do období, kdy došlo v důsledku spekulativních praktik několika místních podnikatelů, ale nezávisle na tom i v širším měřítku, k závažné hospodářské krizi. Navíc, kněžna Rohanová, která vedla nákladný život, ale současně velmi štědře pomáhala všem potřebným, se sama dostala do vysoké zadluženosti, na panství byla uvalená administrativní správa a o několik let později bylo panství prodáno v dražbě. Z těchto skutečností plyne, že k realizaci jejího, z hlediska pěstitelského domyšleného a z hlediska estetického brilantního záměru, již nedošlo. Po zbourání kostnice a bývalého farního kostela na náměstí se v roce 1880 prováděla celková parková úprava náměstí, v rámci které město provedlo i výsadbu kaštanové aleje v Zámecké ulici. Volba této dřeviny patrně vycházela z tradice kaštanových alejí, ovšem z hlediska prostorových podmínek nebyla volbou zcela vhodnou. Dokládá to současný stav a vzhled této aleje. Dřeviny byly vysázené poměrně hustě, což pro počátečný růst dřevin je spíš žádoucí, protože si vytvářejí určité ochranné mikroklima, porost ovšem musí být dopěstovávaný opakovanými výchovnými probírkami, obvykle v desetiletém intervalu, do konečné vzdálenosti 10 až 12 m. K těmto probírkám v dané aleji nikdy nedošlo, proto dřeviny v boji o světlo dosáhly neobvykle vytáhlého, poměrně slabého a zcela netypického vzrůstu. Navíc, ve snaze prosvětlovat prostor, jim byly ponechávány pouze větve rostoucí vzhůru, čímž alej dosáhla značně bizarní vzhled. Na druhé straně, pokud by byly prováděné zmíněné výchovné probírky, byly by ponechaní jedinci dosáhly charakteristické rozložité koruny, pro které ale v dané lokalitě, jak prokázal vývoj až do současnosti, není dostatek prostoru. Uvedená zkušenost jenom potvrzuje vynikající záměr Štěpánky kněžny Rohanové, který by si v současnosti, kdy stávající kaštanová alej dožívá a je aktuální obnova, zasloužil realizaci jak pro kvalitní záměr, tak na její čest a památku. Alej by v uvedených historických souvislostech snad mohla nést jméno ´ Štěpánčina Rohanka´. V roce 1882 byla Štěpánka kněžna Rohanová, jak již bylo uvedeno, nucena dát panství do dražby. Vydražil jej anglický podnikatel Andrews, který se podílel na finančním úpadku kněžny Rohanové, ovšem po čtyřech letech vlastnictví pro neřešitelnou zadluženost ukončil svůj život. Vdova po něm byla nucená panství v roce 1889 postoupit místní Úvěrové bance, která byla Andrewsovým věřitelem. Hodnota panství ovšem nepokrývala výši pohledávek, proto se banka snažila odškodnit zpeněžením jakýchkoli hodnot. Těmto necitelným zásahům padly za oběť mimo jiné i porosty Bludnice. V nejstarší části Bludnice byly vykáceny a odplaveny po Labi do Hamburku i duby o obvodu kmene 8 m. Můžeme považovat za štěstí
skutečnost, že v této situaci nebyl zpeněžen a rozprodán i soubor soch z libosadu i když je známé, že v parku se nacházelo ještě několik dalších soch, jako socha sv. Huberta a samotného Františka Antonína Sporcka, jejichž osud není známý. Po dvou letech vlastnictví Úvěrovou bankou panství Lysá zakoupil pro svého mladšího syna textilní velkopodnikatel Bedřich baron Leitenberger. Tato rodina si vystavěla reprezentační rodinné sídlo s parkem začátkem 19. stol. v Josefově Dole. V roce 1883 rodina oslovila tehdy nejznámějšího zahradního architekta evropského formátu, Eduarda Petzolda z Muskau, aby mu zadala rekonstrukci tamějšího přestárlého parku. Po dobré zkušenosti v Josefově Dole tedy nový majitel panství, B. Leitenberger ml., opět oslovil E. Petzolda. Zadání požadovalo aktualizaci starých plánů, čím bylo pravděpodobně myšleno celkové řešení za vlastnictví Štěpánky Rohanové. Petzold měl ovšem v roce 1890, kdy mu byl úkol zadán, již 75 let, návštěva řešeného území byla patrně již nad jeho fyzické síly a v následujícím roce skutečně zemřel. Přes skutečnost, že k Petzoldově aktualizaci parkových úprav v Lysé nikdy nedošlo, byla začátkem 90. let vytvořená u západního křídla zámku terasa s nárožním rondelem a solitérou platanu v něm zcela v intencích Petzoldovy tvorby. Petzoldovskou terasu baron Leitenberger patrně zrealizoval s pomocí jiného stavitele, ovšem pokud neměl k dispozici žádného vhodného zahradního architekta pro řešení zdevastované Bludnice, odsunul celkové řešení stranou, přičemž spontánní vývoj náletových porostů pokračoval na uvolněných plochách velmi rychle. K úpravě Bludnice již nikdy nedošlo. Ostatně, B. Leitenberger, vášnivý automobilový závodník, se v dalších letech věnoval především svému automobilovému zájmu, často pobýval v zahraničí a po 15–ti letech vlastnictví panství tragicky zahynul v autě. Vdova Annibelle v roce 1905 panství Lysá prodala Rudolfu Ferdinandovi hraběti Kinskému. Po nástupu nového majitele zaznamenalo panství Lysá čilý ruch. Kromě obnovy zámku byla provedená odborná restaurace sochařských děl v libosadu a pečlivá zahradní údržba přivedla celý francouzský libosad do nového rozkvětu. Pokud jde o Bludnici, byla udržovaná a využívaná cestní vycházková síť, ovšem k zásadnímu formování přehoustlých náletových porostů probírkami nedošlo. Po 9 letech vlastnictví hrabětem Kinským byly všechny další záměry přerušeny vypuknutím 1. světové války. Po jejím ukončení rodina sice vlastnila panství dál, ale ve zcela změněných politicko-společensko-sociálních podmínkách. V roce 1930, po smrti Rudolfa Kinského vdova Marie s neprovdanými dcerami přesídlila do Rakouska. Lysou spravovaly dvě nejstarší dcery, provdané Černínová a Thurn-Taxisová, v roce 1945 byl celý zámecký areál zestátněný. Období omezené zahradní údržby poznamenalo stávající porosty, především habrové špalíry průběžným chátráním, v následujících letech, po roce 1948 se stav ještě prohluboval. K zásadnímu řešení obnovy špalírů, i k celkové obnově francouzského libosadu došlo v 1. polovině 60. let 20. stol., kdy byla provedená rozsáhlejší, ovšem nikoli totální výsadba nových habrových špalírů. Bludnice byla nadále ponechána spontánnímu vývoji. Hodnocení současného stavu libosadu: Současný stav plně odpovídá popsanému historickému vývoji. V dané památce zahradního umění je v současné době několik aktuálních problému, které naléhavě vyžadují řešení.
1. V současném roce 2006 probíhá v provedení tří renomovaných akademických sochařů, Vojtěcha Adamce, Jiřího Kačera a Oty Pospíchala, restaurace celého sochařského díla. Jde nejen o finančně nákladnou péči, ale taky, a to především, o uchování tohoto kulturního dědictví dalším generacím. Z těchto důvodů by bylo vhodné uvažovat o návratu k zimní ochraně sochařských děl, umístěných ve venkovních klimatických podmínkách. V minulosti, konkrétně v Lysé do roku 1945, byly sochy v zimním období chráněné jednoduchým dřevěným krytem před vláhou, která v kombinaci s mrazem dílo průběžně poškozuje. Pro zimní období vyžadují tyto umělecké památky zajistit suché, ale dostatečně provětrávané prostředí. 2. Vzhledem k tomu, že francouzský libosad se nachází na mírně klesajícím svahu, opakovaným problémem je dešťová eroze parkových pěšin, zejména pak hlavní osové pěšiny, která je poškozována až do obtížné schůdnosti. Tento problém vyžaduje odborné posouzení a řešení. Dešťové erozi velmi dobře odolává technologie tzv. „tažených, nebo utahovaných písků“, která má vysokou a rychlou vsakovací schopnost, ovšem je nutné prověřit, zda tyto vlastnosti platí i pro svažitý terén. 3. Po vyřešení uvedených technických problémů je nutné jako závěrečnou část obnovy libosadu řešit přestárlé habrové špalíry. Většina špalírů pochází ze 60. letech 20. století, kdy byla prováděná poslední obnova, nešlo ovšem o totální výměnu porostů, některé dřeviny dle současných průměrů kmenů musí být podstatně starší, pravděpodobně ze začátku 20. století, tedy z období vlastnictví F. R. Kinským. Dle stavu konkrétních míst lze zvolit různá řešení od výměny jednotlivých kusů přes výměnu delších úseků až po výměnu špalíru v celé délce, což bude pravděpodobně nutné v případě osového špalíru, který bude po řešení osové komunikace patrně dotčený, až poškozený. V současné době je možné v časovém předstihu uzavřít dohodu se spolehlivým školkařským podnikem, který může dopěstovat habrové dřeviny v požadované velikosti, množství a kvalitě. Rovněž je možné řešit tuto dodávku materiálu dovozem ze zahraničí. (Osvědčené jsou dodávky předpěstovaného materiálu v nejrůznějších velikostech pro zámecké zahrady např. z Německa od firmy Lorberg. Jejich zástupcem v naší republice je Ing. Procházka, který současně vykonává výkonného tajemníka Svazu školkařů ČR se sídlem ve VÚKOZ Průhonice, kde je možné získat na něj kontakt). Hodnocení současného stavu přírodního parku Bludnice: Současný stav porostů Bludnice, který tvoří převážně domácí dřeviny, plně odpovídá popsanému historickému vývoji. Pro porosty je charakteristický slabý a vytáhlý vzrůst, způsobený vysokou hustotou náletových dřevin, které nikdy nebyly prosvětlované výchovnými probírkami. Dřeviny mají malé, vysoko položené koruny, v porostu se nenacházejí žádné starší dřeviny s mohutnými kmeny a rozložitými, charakteristicky urostlými korunami. Okrasné keřové patro neexistuje, místy tvoří keřové patro mladší generace náletů, převážně jde o javor mléč. V některých částech parku je silně rozmnožený břečťan, který vytváří souvislý půdní pokryv a současně porůstá i kmeny stromů, čímž vznikají osobité, malebně ponuré partie. Park je ovšem zastíněný a ponurý zcela souvisle, což je z psychologického hlediska návštěvníka nevhodné. Tato skutečnost nemusí být chápána negativně, naopak jde o historickou příležitost vymodelovat ze stávajícího porostu zcela tradičním způsobem, tj. výchovnými probírkami kompozici, která vytvoří základ staronového anglického parku v Lysé. Pojem historická příležitost v případě lysské Bludnice je nutné chápat v nejhlubším slova smyslu vzhledem k jejímu neobvyklému historickému vývoji. Když František Swéerts-Sporck zakládal před 250 lety svůj anglický park, neměl k dispozici dostatečně rozsáhlý stávající porost, pouze nevelký les, vedle kterého zalesnil další, rozsáhlejší část pozemku, aby připravil porost pro budoucí modelaci. Sám se dostatečně vzrostlého porostu nedočkal, následující dvě generace
po něm tuto modelaci nikdy neprovedly. Další majitelka, Štěpánka Rohanová, nechala v Bludnici založit cestní síť a připojila k porostu, který se mezitím rozšířil náletem na další volné plochy, okrajové prosluněné louky, ovšem modelaci stávajících porostů rovněž neprováděla. Na přelomu 19. a 20. století došlo k devastaci Bludnice vytěžením, poté spontánně zarůstala náletovými dřevinami až do současnosti. K modelaci stávajících porostů do podoby anglického, případně přírodního parku vlastně nikdy nedošlo, proto je současný stav skutečnou historickou příležitostí k zrealizování díla Františka Swéerts-Sporcka, započatého kolem roku 1750. Vedle odkazu Františka Antonína Sporcka a Stephanie Rohanové by tak město Lysá vlastním přičiněním mohlo plně užívat i odkaz Františka Swéerts-Sporcka.
