BRETAŇ odborná exkurze katedry historie UJEP v Ústí nad Labem a CK Alpin-tour Praha září

BRETAŇ 2012

17. odborná exkurze katedry historie UJEP v Ústí nad Labem a CK Alpin-tour Praha 7.-16. září 1

2

Program: pátek 7. září: 9.00: odjezd z Ústí nad Labem přejezd po trase Praha – Rozvadov – Nürnberg – Heilbronn – Saarbrücken – Metz – Reims - Paris – Le Mans- Angers sobota 8. září: 7.30 – 16.30: Angers – prohlídka města - 19.30: Chateauneuf du Faou – příjezd do VVF Penn Ar Pont, ubytování, nocleh neděle 9. zaři: - 7.30: odjezd po snídani 8.30 – 9.00: Lanleff – románský kruhový chrám (po vzoru chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě) 9.30 – 11.30: Treguier – prohlídka městečka – katedrála Saint Tugdual, Renanův rodný dům a další historické městské domy 12.00 – 14.00: Perros-Guirec - prohlídka jednoho z nejhezčích městeček na pobřeží Côte de Granit-Rose – oratoř Saint-Guirec, kostel Saint-Jacques (částečně románský), kostel Notre-Dame-de-Clarte 14.45 – 15.45: Barnenez – obří pravěký dolmen, výhled na záliv s ostrůvkem s pevností Chateau de Taureau 16.15 – 18.30: Roscoff – prohlídka městečka s chrámem Notre-Dame-de-Croaz-Batz a kaplí SainteBarbe - 20.00: návrat do Chateauneuf du Faou pondělí 10. září: - 7.30: odjezd po snídani 8.30 – 9.50: Brech – prohlídka románského kostela Saint-André 10.00 – 12.00: Carnac – prohlídka lokality s významnými pravěkými památkami – tumulus SaintMichel, megalitické řady Ménec a Kermario, tumulus Kercado 12.15 – 14.00: Locmariaquer – ves s románským kostelem Notre-Dame-de-Kerdro, obří dolmen Table de Marchand a tzv. Le grand menhir brisé (Velký rozlámaný menhir) 14.30 – 16.00: Larmor Baden – přeplava člunem na ostrov Gavrinis – prohlídka obřího dolmenu 17.00 – 18.00: Saint-Gildas-de-Rhuys – románské opatství, v němž mj. působil jako probošt Pierre Abélard - 19.15: návrat do Chateauneuf du Faou úterý 11. září: - 7.30: odjezd po snídani 9.30 – 12.00: Dol-de-Bretagne – prohlídka městečka – gotická katedrála Saint-Samson, románský dům a další historická zástavba, pahorek Mont Dol, menhir Champ-Dolent 12.45 – 14.30: Fougeres – prohlídka rozsáhlého komplexu středověkého hradu 15.30 – 18.00: Mont-Saint-Michel – prohlídka proslulého středověkého kláštera a městečka - 20.15: návrat do Chateauneuf du Faou středa 12. září: - 8.30: odjezd po snídani 8.45 - 9.15: Pleyben – farní kostel z 16. století a u něj typická renesanční kalvárie 10.00 – 11.00: Landevennec – prohlídka ruin románského opatství 11.30 – 12.45: Daoulas – prohlídka románského opatství 3

13.00 – 13.45: Plougastel-Daoulas – farní kostel a u něj renesanční kalvárie 14.30 – 15.15: Guimiliau – farní kostel Saint-Miliau ze 16. století a u něj renesanční kalvárie 15.30 – 16.15: Saint-Thegonnec – farní kostel Saint-Thégonnec s renesanční kalvárií 16.30 – 18.30: Morlaix – prohlídka městečka – kostely Les Jacobins (dnes muzeum), SaintMathieu a Saint-Melaine, historické domy, železniční viadukt z 19. století - 19.15: návrat do Chateauneuf du Faou čtvrtek 13. září: - 7.30: odjezd po snídani 10.30 – 11.15: Combourg – středověký hrad (upravený v 19. století), kde strávil dětství Chateaubriand, prohlídka exteriéru zámku a parku 11.45 - 14.30: Dinan – prohlídka města – hrad vévodkyně Anny, hradby, románská bazilika SaintSaveur, gotický chrám Saint-Malo, věž orloje, historické domy 15.00 – 17.30: Saint-Malo – prohlídka města – hrad a opevnění, katedrála Saint Vincent, Vaubanova pevnost le Fort Nationale - 19.30: návrat do Chateauneuf du Faou pátek 14. září: - 7.30: odjezd po snídani 8.15 – 9.45: Locronan – prohlídka malebného městečka – gotický farní kostel Saint-Ronan, historické městské domy 10.15 – 12.30: Quimper – prohlídka města – gotická katedrála Saint-Corentin, románský kapitulní chrám Notre-Dame de Locmaria, historické domy, Musée des-Beuax-Arts, muzeum fajánse 13.00 – 13.45: Tronoen – kaple Notre-Dame de Tronoën a u ní nejstarší pozdně gotická kalvárie 14.30 – 15.30: Quimperle – románské opatství Sainte-Croix - 16.15: návrat do Chateauneuf du Faou, společné posezení sobota 15. září: - 8.00: odjezd 11.00 – 20.00: Nantes – prohlídka města neděle 16. září: přesun po ose Nantes - Le Mans – Paris – Reims – Metz – Saarbrücken – Heilbronn – Nürnberg – Rozvadov – Praha - okolo 18.00: návrat do Ústí nad Labem

Cena exkurze: 8 900 Kč záloha 4 000 Kč doplatek 4 900 Kč do 10. srpna 2012 Poslat na účet 350345041/0100, variabilní symbol 1270 V ceně exkurze je započtena: - doprava autokarem Scania - ubytování v apartmanech po 4-5 osobách v Chateauneuf du Faou (7 noclehů) - základní pojištění Dalši výdaje: - zdravotni připojištění od 7. do 16. 9. 2012 (je součástí průkazů ISIC) – kapesné 4

Ubytování je v apartmanech pro až 6 osob, v přízemí je vybavená kuchyně (lednice, mikrovlnná trouba, kávovařič, toastovač, elektrický sporák se 4 plotýnkami, dřez, nádobí k vaření i stolování), dale koupelna se sprchou a WC, jedna ložnice pro dvě osoby před apartmanem terasa se zahradním nábytkem v patře je další ložnice pro dvě osoby a obývací pokoj s rozkládacim gaučem, kde mohou spát opět až dvě osoby

5

Bretaň – stručné představení: Bretaň (francouzsky Bretagne, bretonsky Breizh, v jazyce gallo Bertaèyn) je historická provincie v západní Francii na stejnojmenném poloostrově a současně jeden z 22 správních regionů na území Francie (dalších pět je zámořských). Jeho rozloha činí 27 208 km² a má 3,1 milionu obyvatel (2008). Je rozčleněn na čtyři departementy: Côtes-d´Armor, Finistère, Ille-et-Vilaine a Morbihan. Původně k Bretani patřilo i území dnešního departementu Loire-Atlantique, jehož hlavní město Nantes bylo dříve hlavním městem Bretaně. Jihovýchodní část Bretaně s Nantes byla od ostatní země oddělena francouzskou vládou v roce 1941 částečně kvůli rivalitě měst Nantes a Rennes. Pro každé z obou měst tak byl vytvořen samostatný region – Rennes převzalo roli hlavního města regionu Bretagne, Nantes se stalo hlavním městem nového regionu Pays de la Loire. V roce 1980 bylo založeno hnutí Bretagne Réunie, které usiluje o znovupřičlenění Nantes a departementu LoireAtlantique k regionu Bretaň. Geografie a přírodní podmínky: Geologicky tvoří poloostrov Bretaň horniny značného stáří, které byly v období karbonu vyzdviženy v Armorické pohoří. Bretaň má velmi členité skalnaté pobřeží, jehož linie se mění podle toho, zda je právě příliv nebo odliv. Zejména na západě na mysu Fréhel dosahuje přitom výška granitových útesů až 70 m nad hladinu Atlantiku. Ve vnitrozemí má krajina spíše charakter pahorkatiny, nejvyšší nadmořské výšky dosahuje vrchem Roc´h Trévézel (384 m). Jedinou větší řekou, která ústí do moře na západě poloostrova u Sainte-Nazaire, je Loire. Ostatní vodní toky jsou krátké, během mořského přílivu mohou jejich řečiště budit na svém dolním toku velkolepý dojem, za odlivu však naopak zůstávají téměř prázdná.

6

Klima je podstatně ovlivněno polohou na evropském západním pobřeží a v dosahu Golfského proudu. Převládá tedy výrazně atlantické proudění, znamenající relativně vyrovnané teploty v průběhu roku, které se nejčastěji pohybují mezi 9-12 °C. Sníh a mráz se zde vyskytují jen vzácně, léta jsou příjemně teplá, počet slunečných hodin se pohybuje okolo 2000 ročně. Změny počasí jsou ovšem vzhledem k atlantickému proudění náhlé, prší poměrně často a intenzivně, ale většinou krátce. Vzhledem k bohatým srážkám byla Bretaň původně pokryta hustými listnatými lesy (v nich zastoupeny zejména duby a buky). Z lesů se ovšem vlivem intenzivní lidské činnosti, začínající již v neolitu a vrcholící během středověké kolonizace, dochovaly jen ostrovy: Forêt de Scissy v blízkosti Mont-Saint-Michel, Brocéliande (dnes častěji nazýván Paimpont) západně od Rennes, resp. Huelgoat ve Finistère. Dnes tedy v Bretani převládá zemědělská kulturní krajina s poli a pastvinami, rozčleněnými křovinatými živými ploty (bocage) a kamennými zídkami. Historie: Osídlení Bretaně je doloženo minimálně od mladšího paleolitu. Asi okolo roku 5 000 př. Kr. přešli zdejší mezolitici k neolitickému způsobu života (kultura s impresso-kardiální keramikou). Postupně budovali početné megality (dolmeny, tumuly a menhiry), jejichž datování se pohybuje v širokém rozpětí mezi lety 4 500 až 2 000 př. Kr. Poté se zde začaly rozvíjet kultury doby bronzové, po nichž zde zůstala bohatá pohřebiště s hroby bojovníků, vyzbrojených bronzovými dýkami. Výrazné byly v té době kontakty s Anglií (kultura Wessex). Došlo k rozvoji metalurgie bronzu, o čemž svědčí řada nálezů bohatých depotů. Okolo roku 800 př. Kr. nastupuje v Bretani doba železná, z pohledu etnické skladby obyvatel však k žádné zásadní proměně nedošlo, již v průběhu doby bronzové zdejší populace hovořily dialekty, patřícími do keltské jazykové rodiny. Historičtí Keltové, kteří se sem rozšířili od východu, tak přišli na území, obývané jejich jazykovými příbuznými. Zemi označovali jako Aremorica, tedy „zemi moře“. Ve 2. století př. Kr. žilo na území Bretaně pět samostatných letských kmenů: Veneti na jihu, Osimiové na severozápadě, Redoni na východě, Coriosoliti na severu a Namneti na jihovýchodě. V 1. století př. Kr. si Veneti podmanili ostatní kmeny, vzápětí se však dostali do střetů s římským impériem. V roce 56 př. Kr. porazil Caesar venetskou flotilu v krvavé námořní bitvě. Bretaň byla podmaněna a začala její rychlá civilizační a kulturní romanizace. V 5. století n.l. už patrně nebyla keltština na celém území vůbec užívána. V té době se obyvatelé zdejších gallořímských měst museli bránit útokům germánských kmenů, které vedly nakonec ke vzniku franské říše. Okolo roku 500 si král Chlodvík podmanil i Bretaň. Na její území se přitom v průběhu 5. století začali stěhovat z Anglie také christianizovaní keltští Britanové, ustupující před útoky pohanských germánských kmenů Sasů, Anglů a Jutů. Během dvou staletí nově přišlí Keltové zcela změnili etnický obraz Bretaně, vrátili na toto území svůj jazyk a zároveň zemi také christianizovali. Okolo roku 600 se keltským Bretoncům podařilo založit vlastní království, které trvalo až do porážky Karlem Velikým v roce 799. Ale ani druhá franská nadvláda netrvala dlouho, v roce 845 porazil bretonský hrabě Nominoë západofranského krále Karla Lysého v bitvě u Ballon a obnovil keltský nezávislý stát, který uznalo i papežství. V následujících letech se jej podařilo dokonce ještě postupně rozšiřovat o další území.

7

Rozmach trval ovšem jen krátce. V roce 919 založili na území Bretaně své panství Vikingové/Normani. V letech 937-939 však proti nim Bretonci pod vedením Alaine Barbetorte úspěšně povstali a vikingské navlády se zbavili. Okolo roku 1 000 ale došlo k rozpadu jednotného království na několik menších útvarů – hrabství (nejvýznamnější měla centra v Rennes a v Nantes), která mezi sebou navzájem téměř neustále bojovala a soupeřila o moc, zároveň se však bránila také útokům sousedních zemí: vévodství normanského, resp. království Anglie a Francie. Přesto až do 15. století si Bretaň udržela postavení samostatného vévodství, často právě politickým manévrováním či aliančními sňatky se svými mocnějšími sousedy. Takto se podařilo po polovině 14. století získat s anglickou podporou titul bretaňského vévody Jeanovi de Montfort, po němž pak vládla tato dynastie Bretani až do roku 1488, kdy vévoda František II. utrpěl zdrcující porážku od Francie u Saint-Aubin. Františkova dcera Anna Bretaňská (1477-1514) si udržela titul bretaňské vévodkyně již jenom jako manželka francouzských králů: nejprve Karla VIII., za něhož se provdala roku 1490, a poté Ludvíka XII. (od roku 1499). Později pak Anna provdala svou dceru Claude za dalšího francouzského krále Františka I., který pak v roce 1532 vyhlásil ve městě Vannes na jihu Bretaně oficiálně připojení území k francouzskému království. Bretani byla ponechána jistá míra autonomie v podobě vlastního stavovského shromáždění a také nejvyššího soudního dvora. Sídlem těchto institucí se stalo město Rennes. Města na pobřeží pod francouzskou vládou prosperovala, naopak zemědělské vnitrozemí hospodářská konkurence francouzských regionů zasáhla negativně. Rolníky tížily také vysoké královské daně, proti kterým dokonce v roce 1675 povstali v tzv. revoltě proti kolkovaným papírům (révolte du papier timbré). Bretaň pak zasáhla francouzská revoluce roku 1789, zároveň se však v regionu zformovaly také oddíly povstalců – royalistů, kteří obdobně jako ve Vendée vzdorovali republikánským vojskům. Zdalších dějinných peripetií stojí za zmínku vznik novodobého bretonského nacionalismu na přelomu 19.-20. století. Některé skupiny ve třicátých letech přistoupily dokonce k teroristickým akcím, za německé okupace pak u nich vyústila protifrancouzská zášť až v kolaboraci s nacisty, čímž se ovšem bretonský extrémní nacionalismus zdiskreditoval. Bretň zasáhlo také vylodění spojenců v roce 1944. Některá města utrpěla těžké škody, zejména Brest. Bretonské autonomní snahy mají dnes spíše charakter kulturní seberealizace, někteří představitelé svébytného folkloru, zejména hudby, získali i značný mezinárodní ohlas (Alan Stivell).

Historický znak Bretaně představuje štít potažený hermelínem. Motiv hermelínu se opakuje i na vlajce.

8

Angers 345 000 obyvatel (2007) Místo bylo poprvé osídleno prvními zemědělci v období neolitu, pak keltským kmenem Andegavů. Gallořímské město dostalo jméno Juliomagus Andegavorum (magus = tržiště). V 1. století n.l. je zaznamenal ve své mapě Klaudios Ptolemaios a dostalo se i na Peutingrskou mapu. Ve 4. století se stalo sídlem biskupství, což vedlo k výstavbě významných církevních budov (opatství Saint-Martin a SaintAubin). Hrozba invazí z východu přinutila obyvatelstvo, aby se uchýlilo za městské hradby, přesto město a okolí byly značně zpustošeny. Od 11. století prožívalo Angers značnou prosperitu, ve 12. století se pak stalo součástí rozsáhlého anglo-anjouovského impéria. Město se stalo významným intelektuálním centrem, kam přicházeli studovat slavní mniši a kněží. Roku 1203 bylo území Maine spolu s dalšími plantagenetovskými državami připojeno ke francouzské koruně. Ve 13. století nechal postavit Ludvík IX. proti ambicím bretaňského vévody mohutnou pevnost a velké hradby. Od této doby vládla až do roku 1475 v Angers větev Anjouovců. V době renesance bylo město přezdíváno „Athénami západu“, protože se stalo sídlem řady významných humanistů – Joachima du Bellay, Jeana Bodina, básníka Le Loyera a spisovatele Gillese Ménage. V této době také vzniká řada významných staveb – logis Barrault, hotel Pincé. Roku 1685 souhlasil Ludvík XIV. s vytvořením Královské akademie krásné literatury. Město prosperovalo také ekonomicky (obchod vínem a ovocem, výroba plachet a lanoví pro královské loďstvo, využití břidlice). Po revoluci došlo k určitému hospodářskému poklesu, který trval až do poloviny 20. století.

Srdcem města je La Cité s tichými dlážděnými uličkami, muzei a soukromými paláci. Jeho dominantou je zámek s galerií Apokalypsy (9-19, 6 Eur), který byl postaven v letech 1228-1238 na příkaz Blanky Kastilské, regentky Ludvíka IX. Má podobu nepravidelného pětiúhelníku se 9

sedmnácti mohutnými okrouhlými věžemi, vysokými 40-60 m. Jeho obvod je 660 m, příkopy z 15. století jsou 30 m široké a 11 m hluboké. Za guvernéra Donadieu de Puycharic měl být zámek z příkazu krále zbourán, guvernér však práce protahoval a jediným výsledkem bylo snížení věží o jeden a půl patra. Za Ludvíka XIV. zde bylo královské vězení (byl zde vězněn Fouquet), roku 1856 ho obsadili vojáci a roku 1875 byl prohlášen za historickou památku. Na vnitřním nádvoří se nachází kaple Sainte-Genevieve, vybudovaná na počátku 15. století Ludvíkem II. z Anjou a jeho manželkou Yolandou Aragonskou. K jejímu průčelí se přimyká logis Royal, jedno z obydlí Ludvíka II. V prvním patře jsou tapiserie z 15. a 16. století. Král René nechal přistavět k severní straně klenutou galerii o čtyřech polích. Jižně od kaple je brána pavilonu s věžičkami, kde se pravděpodobně narodil král René (1409-1480). Ten dělil svůj život mezi neustálé války a rytířské slavnosti, které zdobily jeho dvory v Anjou i Provenci. Kromě toho psal rytířské romány, které sám zdobil nádhernými iluminacemi. Právě touto branou se vstupuje do Grande Galerie, postavené v letech 1952-1954 pro vystavení tapiserie Apokalypsy. Jde o středověkou tapiserii s nádhernými barvami, která je 103 m dlouhá a 4,5 m vysoká a skládá se ze 75 obrazů představujících scény z Apokalypsy sv. Jana – boje mezi Kristem a Satanem, anděly oznamující Poslední soud, draky bojující proti Kristovým věrným aj. Objednal ji roku 1373 Ludvík I. z Anjou u slavného pařížského obchodníka Nicolase Bataille. Jejím základem byla kresba malíře Karla V. Hennequina z Brug. Král René potom věnoval tapiserii angerské katedrále. Až do poloviny 18. století jí kanovníci o velkých svátcích zdobili stěny katedrály. Za revoluce byla tapiserie zkonfiskována a rozřezána na kousky, které sloužily jako rohožky a na ochranu koňských boků ve stájích. Roku 1848 ji získal zpět kanovník Joubert, pod jehož vedením byla restaurována a od roku 1910 znovu vystavena ve starém biskupském paláci.

10

Na druhé straně hradu je budova logis du Gouverneur z 15. století, přestavěná v 18. století, opět vyzdobená tapiseriemi. Vlevo od budovy je schodiště, kterým lze vystoupit na hradby a projít jejich východní a severní část s krásným výhledem na město. Rue Saint-Aignan, vydlážděná podle starého způsobu, je lemována několika středověkými domy (č.15 a 17), pozoruhodný je proslulý logis du Estaignier (1448) na rohu ulic des Filles-Dieu a Saint-Aignan. Zde se shromažďovali rytíři anjouského řádu du Croissant, který založil král René.

Katedrála Saint-Maurice byla postavena na místě staré gallořímské baziliky ze 6. století a románské stavby z 11. století během druhé poloviny 12. století Průčelí ze 12. století má jediný portál ozdobený osmi velkými sochami Mojžíše, Davida hrajícícho na harfu, královny ze Sáby a dalších biblických osobností. V tympanonu je majestátní Kristus obklopený symboly čtyř evangelistů, ve středu prvního patra je krásné okno obklopené slepými arkádami. Ve výklencích nad ním je osm soch ve vojenském oblečení 16. století, představujících sv. Mořice a jeho společníkymučedníky. Originály z roku 1537, které se rozpadly, byly nahrazeny moderními kopiemi. Nad průčelím jsou tři věže, prostřední pocházející z roku 1535, postavil Jean de L´Espine. Interiér vyniká svou strohou velikostí (90x25 m) a loď je svou harmonií a prostotou jedním z mistrovských děl 12. století. Je široká 16,38 m a je tvořena třemi poli zaklenutými anjouovskou klenbou. Vpravo od portálu je nádržka ze šedého mramoru, věnovaná králem Reném, která slouží jako kropenka. Všechna okna levé strany jsou opatřena cennými vitrážemi z poslední třetiny 12. století, představujícími Utrpení sv. Kateřiny Alexandrijské (třetí okno), Smrt a pohřeb P. Marie (čtvrté okno) a Mučednictví sv. Vincence Španělského (páté okno). Mohutná dřevěná vyřezávaná kazatelna pochází z 19. století. Na konci lodi jsou dvě postranní kaple – vpravo Notre-Dame-de-Pitié ze 13. století a přestavěná 1428 a 1622, vlevo chapelle du Christ s pokladnicí katedrály (10-12, 1417). Transept z doby kolem roku 1190 má velmi vysoké klenby a nádherné růžice. V levém křížení z doby kolem roku 1236 je růžice ozdobena vitrážemi z 15. století, s vyobrazením znamení předcházejících konci světa a měsíčních prací. Retábl se sedmi deskami z téže doby představuje pašijové scény. Růžice pravého křížení má vitráže se zvěrokruhem (15. století, André Robin). Chór byl dokončen roku 1274 a jeho hlavice jsou ozdobeny hlavami andělů uprostřed břečťanových listů. Monumentální hlavní oltář s baldachýnem z pozlaceného dřeva a podepřený deseti sloupy z červeného mramoru je dílem králova architekta Denise Gervaise (1757-1759). Vitráže pocházejí ze 13. století a jsou věnovány životům svatých. 11

Place Sainte-Croix bývalo ve středověku oblíbeným místem studentů, pocestných a obchodníků. Svědectvím této doby jsou dodnes tři pozoruhodné domy – hotel de Thévalles, postavený stejnojmennou rodinou v 15. století, podivuhodný dům č.9, v němž je dnes lékárna, a především Adamův dům s plaménkovou výzdobou. Pochází z konce15. století a roku 1714 ho získal městský konšel Michel Adam. Postavy na dřevěném průčelí představují náboženské (Samson a lev, Zvěstování) a fantastické scény (kentauři). V nároží jeMeluzina, jejíž obraz se již pět století odráží ve stejném zrcadle. V 19. století byl dům přestavěn, ale po roce 1920 byl navrácen do původního stavu. V rue Saint-Laud, která bývala ulicí soukeníků a zlatníků, jsou pozoruhodné hrázděné domy (č.15 a 17), mezi nimiž vyniká krásný logis du Renard. Hotel de la Godeline (rue Plantagenet 73) je stará radnice ze 16. století, obnovená roku 1641. Dnes je palác sídlem rady vinařů Anjou a Saumuru. Rue de l´Oisellerie bývala ulicí obchodníků drůbeží a dochovalo se v ní několik hrázděných domů s vnějšími skulpturami (č.5, 7, 9). Opatství Saint-Aubin (9-12, 14-17) bylo založeno v 5. století pařížským biskupem sv.Germainem, jeho skutečný rozmach však začal teprve roku 966, kdy hrabě z Anjou vyhnal místní kanovníky, příliš zaměřené na pozemské bohatství, a nahradil je benediktiny. Ve 12. století bylo opatství přestavěno a to, co zůstalo z tohoto románského komplexu, je svědectvím o kráse benediktinské architektury. Dnes je klášter sídlem departementálního shromáždění a prefektury. Mříž čestného nádvoří pochází z chóru kláštera ve Fontenevraud. Logis Barrault je dnes sídlem místní galerie (10-12, 14-18, kromě Po). Jde o kamennou budovu postavenou roku 1487 starostou města a bretaňským pokladníkem, v níž bylo otevřeno muzeum roku 1801. Sbírky sahají od středověku do současnosti s hlavním těžištěm v 19. století. Přes zahradu se dostaneme do galerie Davida d´Angers (stejná otvírací doba), což byl místní romantický sochař (1788-1856), který věnoval před svou smrtí městu všechno své ateliérové dílo. Muzeum je instalováno ve starém opatském kostele Všech svatých z 11. století, přestavěném ve 13. století, v květnu 1984 je po rekonstrukci otevřel president Mitterand. Kostel byl klenotem plantagenetovské gotiky, měl jedinou loď s dvěma kaplemi tvořícími transept. Z romantické zříceniny zbývaly roku 1981, kdy město zahájilo restaurování, pouze zdi. V rue Toussaint můžeme vidět kromě portálu bývalého kostela také impozantní pozůstatky gallořímských hradeb ze 3. století. Place de Ralliement má bohatou historii – v římské době zde byl rybník s řadou mlýnů, ve 3. století byl vysušen a byl zde založen křesťanský hřbitov, za revoluce se zde shromažďovali dobrovolníci z Anjou odcházející do armády a v době teroru se zde popravovalo. Roku 1825 zde bylo otevřeno městské divadlo, přestavěné roku 1869 ve stylu Ludvíka XIII. Hotel de Pincé si nechala postavit v letech 1530-1538 od architekta Jeana de l´Espina stejnojmenná angerská rodina. Na jeho průčelích nalezneme celý dekorativní repertoár tohoto období, v němž byl nadbytek považován za ctnost. Roku 1861 daroval malíř Gauillaume Bodinier palác městu, které ho přeměnilo v muzeum (14-18, kromě Po) pro sbírku hraběte Turpina de Crissé (1781-1859), malíře a velkého sběratele starožitností. Čtvrť du Pilori (= pranýř) bývala dlouho čtvrtí obchodníků a úředníků. Na rohu ulice Lenepveu a náměstí du Pilori je hrázděný dům de la Belle Angevine (16. století), spojovaný se vzpomínkou na mladou dívku Renée Corbeau, která v něm bydlela koncem 16. století. Byla dcerou obchodníka se suknem a zamilovala se do mladého studenta, jehož rodiče byli proti sňatku. Syn vstoupil do kláštera a Renée se měla vrhnout k nohám Jindřicha IV., který dosáhl propuštění Pierra 12

z řádu a snoubenci se vzali a měli mnoho dětí. V přilehlých ulicích Pocquet-de-Livonnieres (č.5, 6, 9), du Canal, du Cornet a des Poëlliers (č.9) je řada hrázděných domů ze 16. a 17. století. Kostel Saint-Serge je doložen od počátku 7. století, vlevo od průčelí je věž z roku 1480. Kostel má trojitou loď z druhé poloviny 15. století. Nejpozoruhodnější částí je chór představující vrchol anjouské gotiky. Je 15 m široký a 12-13 m vysoký, klenby podpírá šest elegantních sloupů, vysokých 8 m a majících průměr 33 cm. Svorníky klenby jsou ozdobeny malovanými a tesanými náměty, seskupenými kolem Krista a beránka. La Doutre je název čtvrti na pravém břehu řeky Maine. Původně šlo o vesnici kolem opatství Ronceray, založeného v 11. století. Ve 13. století byla obehnána hradbami, v 19. století byla postupně opuštěna buržoazním obyvatelstvem a zažila období úpadku, kdy došlo k rozpadu krásných gotických domů. V posledních desetiletích došlo k její rehabilitaci – bylo zřízeno Lurcatovo muzeum, byly opraveny krásné paláce i nádherný kostel sv. Trojice. Špitál Saint-Jean (10-12, 14-18) je nejstarším dosud existujícím špitálem ve Francii. Byl vybudován senešalem Jindřicha II. Étiennem de Marsay roku 1175. Před špitálem je velká zahrada, v níž byl roku 1939 vybudován památník Plantagenetů se znaky Geoffroye a Jindřicha II. V parku jsou zbytky památek a fragmenty skulptur antického gallořímského města. Rozlehlý sál nemocných (60 m délka, 22,5 m šířka, 12 m výška), který je mistrovským dílem prvotní gotiky, zpřístupňuje od roku 1967 deset tapiserií Zpěv světa (Chant du Monde) od Jeana Lurcata (1892-1966), utkaných v Aubussonu. Jde v podstatě o moderní repliku zámecké Apokalypsy, kterou autor objevil roku 1938 a které pro něho znamenala estetické a technické zjevení. Práce na zhotovení tapiserie započaly roku 1957 a byly dokončeny až po smrti autora roku 1966. Soubor je 80 m dlouhý a 4,4 m vysoký a ukazuje úzkost ia naděje moderního člověka, který nalezne vykoupení pouze v poezii. U vstupu do špitálu je lékárna ze 17. století s původními nádobami z cínu a fajánsí. V zadní části sálu lze vystoupit na galerie křížové chodby s krovy z 15. století a do kaple z počátku 13. století. V románském opatství Ronceray (jediný ženský klášter ve městě) je dnes ateliér tapiserie umělecko-průmyslové školy. Klášter byl založen v 11. století a byl přestavěn v 17. století. Hned vedle stojí kostel de la Trinité ze druhé poloviny 12. století a restaurovaný v 19. století. Dvěma krásnými románskými portály se vstupuje do lodi o sedmi polích (délka 63 m, šířka 11 m, výška 23 m), která je bez postranních lodí. Zvláštností je třináct širokých a málo hlubokých výklenků v postranních stěnách, z nichž nad každým je klenuté okno. Z quai Monge je krásný pohled na zámek a staré město.

Hotel du Roi-de-Pologne byl postaven ve druhé polovině 16. století. Měl být pojmenován po Eduardu-Alexandrovi de Valois, který se stal roku 1573 polským a roku 1574 francouzským králem (Jindřich III.).

13

Chateauneuf du Faou 3 700 obyvatel (2008) Farní obec v departementu Finistère, ležící v údolí řeky l´Aulne nedaleko vršků Montagnes Noires. Nadmořská výška se pohybuje od 31 m u hladiny řeky až po 153 m. Údolí dominoval hrad, připomínaný v roce 1368 pod latinským názvem Castrum novum in fago, z čehož vznikl také název obce. Historie místa je však mnohem starší. Na skále nad řekou se nacházelo už keltské hradiště – oppidum. Nevíme, kdo pak byl již někdy v 11.12. století stavebníkem hradu, každopádně v roce 1186 byl dobyt vikomty z Léon, které zmiňují jako vrchnost také listiny z let 1239 a 1275. V roce 1440 byl však hrad již ruinou a na jeho místě byla postavena kaple Notre-Dame des Portes. Zbytky původního opevnění jsou dodnes patrné. Dle údaje z roku 1481 byla lokalita centrem kastelánie a farnosti. V letech 1489-1490 zde došlo k povstání poddaných (jacquerie), po jeho potlačení bylo 32 provinilců uvězněno, nakonec však dostali milost. V letech 1806-1836 bylo řečiště l´Aulne přebudováno na splavný kanál, spojující Nantes a Brest. Z Chateauneuf du Faou se tak stal říční přístav.

Domky lodníků v přístavu a zdymadlo s propustí na řece l´Aulne. Ossarium při kostele Notre-Dame-des-Portes. Paul Sérusier, Pouť v Chateauneuf du Faou.

Farní kostel Saint-Ju-lien-etNotre-Dame je historizující stavba z 19. století, v interiéru mohou zaujmout fresky Paula Sérusiera z let 1914-1919. Novodobý je též kostel NotreDame-des-Portes. V pozdně středověké podobě se dochovalo ossarium v jeho sousedství. Za zmínku stojí Maison Sérusier, dům, v němž malíř pobýval od roku 1906. Interiér vyzdobil pozoruhodnými ná-stěnnými malbami. Paul Sérusier (1864-1927) patřil k vý-znamným francouzským malířům přelomu 19.-20. století, je řazen mezi symbolisty, přátelil se s Paulem Gauguinem. Stranou, východně od lokality, stojí kaple Saint-Ruelin du Moustoir ze 14. a 16. století.

14

Lanleff 106 obyvatel (2009) Víska kantonu Plouha v departementu Côtes-d´Armor. Dochovala se zde mimořádná památka v podobě ruin románského kruhového chrámu, vybudovaného po vzoru jeruzalémského chrámu Božího hrobu. Jeho vznik je kladen již do 11. století, kdy k jeho výstavbě mohla inspirovat návštěva Svaté země nějakým významným poutníkem. Samozřejmě lze ovšem uvažovat také o době o něco mladší, po skončení první křížové výpravy. V každém případě v roce 1148 již stojící chrám daroval Trihan, pán (sir) de Châtelaudrien, benediktinskému proboštství Saint Magloire de Léhon, které patřilo k opatství Marmoutier u Tours.

Treguier 2 660 obyvatel Městečko v departementu Côtes-d´Armor. Městečko na soutoku Jaudy a Guindy čerpá hlavní bohatství ze své minulosti, kdy bylo sídlem biskupství. Minulost zde zanechala stopy v podobě hrázděných domů, starobylých klášterních budov a především v gotické katedrále, perle bretaňské církevní architektury. Počátky města jsou spjaty se jménem velšského mnicha Tugwalla nebo Tugduala, který se zde usadil spolu s bretonskou imigrací, prchající před Sasy z území Anglie, a kolem roku 540 se stal prvním místním biskupem. Kolem roku 880 Normani vyplenili a zapálili místní katedrálu a sídliště, které ji obklopovalo. Roku 970 zahájil biskup Gratias stavbu nové románské katedrály a roku 1339 započaly práce na stavbě katedrály gotické. V listopadu 1589 byl během náboženských válek z města vyhnán biskup a vypleněna katedrála, kam se uchýlilo obyvatelstvo. V srpnu 1592 to zase byli Španělé, kdo 15

znovu vyplenili město a zruinovali přístav. Ten později nabyl znovu na hospodářském významu, dováželo se ze Španělska víno a vyvážely opět zemědělské produkty - brambory a květák. K hlavním památkám města patří hrázděné domy na place du Martray, place de NotreDame de Colvezou, rue Renan, rue Colvestre a ruelle Saint-Yves. Dvě čtverhranné věže ze 16. století v rue Renan, k nimž jsou připojeny dva domy z téže doby, rámovaly přístav. V rue SaintYves je vlevo budova Psallette, v níž katedrální zpěváčci opakovali své žalmy předtím, než se odebrali do Chantrerie ve stejnojmenné ulici s krásným dřevěným schodištěm ze 17. století. V krásném biskupském paláci u katedrály ze 17. století je dnes radnice (krásné schodiště, jednací sál obležený dřevem, portrét Ernesta Renana). Dnešní náměstí place de l´Hotel-de-Ville bývalo kdysi biskupskou zahradou. V rue Gambetta je hotel-Dieu, kaple z 15. a 17. století s hovornou ze 13. století, to vše zahrnuté do kláštera augustiniánek. V rue Colvestre nalezneme starý biskupský palác s krásnou bránou z roku 1438 a točitým schodištěm. Na jižní straně města slouží věž SaintMichel jako orientační bod. Katedrála SaintTugdual je postavevena z caenského kamene, břidlice (románská věž) a růžové a šedé žuly. Stavební práce zahájené roku 1339 byly zpožděny především stoletou válkou a trvaly 130 let, protože katedrála byla dokončena koncem 15. století. Roku 1785 pak byla připojena 63 m vysoká věž. Z románského kostela zůstala pouze věž Hasting na severním konci transeptu, centrální věž Sanctus je z konce 15. století Návštěvník objeví při svém příchodu především krásu jižního průčelí, k němuž jsou připojeny porche du Peuple a porche des Cloches. Zvonky hrají každou čtvrthodinu nábožnou píseň Saint-Yvesovi. Vyčnívající předsíň na boku hlavní věže je vyzdobena skutečným kamenným krajkovím, zobrazujícím čtyřicet osobností Starého zákona. Nad předsíní je na základě věže velká plaménková růžice. V interiéru má loď sedm polí s dvěma postranními loděmi, nad velkými arkádami probíhá vlys vyzdobený květinami, listovím a osobami. Chór z přelomu 14. a 15. století je vyzdoben nedávno restaurovanými freskami z 15. století (andělé rozvinují transparenty s liturgickými texty). V ochozu chóru je jedenáct kaplí, jejichž oltáře, retábly a obrazy byly zničeny sekerami vojáků v květnu 1794. V kapli P. Marie je nádherný oltář – retábl se třemi poli. V kapli vévody je hlavní atrakcí náhrobek Saint Yvese z bílého mramoru (1890), který je kopií náhrobku, který nechal v 15. století vyhotovit vévoda Jan V. a který zpustošili roku 1794 vojáci. Působivý celek vytváří 46 sedadel chórových lavic (1509); na první je vyobrazen sv. Tugdual bojující s drakem. Severně od chóru nalezneme krásnou křížovou chodbu z roku 1450 se 48 arkádami v plaménkové gotice. Náhrobky u sakristie pocházejí z dnes zničených kaplí regionu. Jeden z nich z 13.stol. ukazuje rytíře se štítem v drátěné košili. Rodný dům Ernsta Renana (10-12, 14-18) se nachází v hrázděném domě z konce 16

16. století a je v něm muzeum vytvořené potomky velkého filosofa. Renan se zde narodil 28. 2. 1823 a žil zde 15 let před svým odchodem do Paříže, kde roku 1902 zemřel.

Perros-Guirec 7 375 obyvatel (2009) Město na pobřeží Côte de Granit-Rose v departementu Côtes-d´Armor. Sv. Guirec (či Guireg) byl mnich, který v raném středověku přišel z Anglie a zasloužil se o evangelizaci Bretonců. Farnost Perros-Guirec, přestože polohou zaklíněná do území biskupství Tréguier, byla ve středověku součástí biskupství Dol.

Z památek je třeba zmínit kostel Saint-Jacques. Má románské trojlodí rozčleněné mohutnými válcovými pilíři s reliéfně zdobenými hlavicemi, k němu byla ve 14. století přistavěna věž zvonice. Pěkný je také románský jižní portál.

17

Součástí lokality je také na severozápad ležící mys Ploumanach. Tady stojí zdobná pozdně gotická kaple Notre-Dame de la Clarté. A zajímavou stavbou je také oratoř Saint-Guirec.

Barnenez Zátoku Morlaix uzavírá z východu k severu vybíhající mys, nesoucí název Barnenez. Nachází se tu jedna z nejpozoruhodnějších pravěkých megalitických staveb – Cairn de Barnenez. Skládá se ze dvou částí: starší byla vyskládána z doleritu (diabasu). Data C 14 stavbu, skládající se vlastně z šestice dolmenů vedle sebe, datují do období let 4 850-4 450 př. Kr. Mladší část s pěti dolmeny byla vybudována z granitu (žuly) a je datována do doby okolo roku 3 500 př. Kr. Chodby dolmenů jsou dlouhé 7 až 12 m, celková délka komplexu je 72 m, šířka 20 až 25 m. Výška dosahuje 9 m, celkový objem použitého kamene je asi 6 500 až 7 000 m3, hmotnost mezi 12 000 až 14 000 tunami. 18

Počátky památkové ochrany této grandiozní megalitické památky sahají už do napoleonské ery (1807). Nálezový inventář tvoří zlomky keramiky, jakož i broušená a štípaná kamenná industrie.

V zátoce Morlaix se otevírá výhled na ostrov s pevností Chateau du Taureau. Byla postavena již v 16. století, koncem 17. století pak přestavěna proslulým pevnostním architektem Sébastienem Le Prestre, markýzem de Vauban.

19

Roscoff 3 650 obyvatel (2008) Známé přímořské lázeňské letovisko v departementu Finistère, proslulé i v kulinářském světě pro kvality přípravy čerstvě ulovených mořských úlovků, zejména makrel a humrů. Městečko se však může pochlubit i historickou atmosférou. Pozůstatkem slávy významného válečného přístavu 16.-17. století jsou žulové kamenné domy, lemující náměstí Lacaze-Duthiers a přilehlou ulici Amiral-Réveillère. Na náměstí stojí také kostel Notre-Dame-de-Croaz-Batz. Byl postaven v roce 1545 vpodstatě ještě v pozdně gotickém slohu, který ovšem již prolínají renesanční prvky. Oceňovaná je pak především renesanční zvonice kostela. Exteriér kostela zdobí četné modely plachetnic – karavel, které představují votivní dary. V interiéru zaujme oltářní retábl Nejsvětějšího kříže se čtyřmi alabastrovými reliéfy ze 16. století, pocházejícími z dílen v anglickém Nottinghamu. Zobrazují scény Bičování krista, Ukřižování, Nanebevstoupení a Seslání Ducha svatého. Zdobný je také hlavní oltář ze 17. století, zdobený postavami evangelistů a andělů.

Další památkou je kaple Saint-Barbe na mysu na protilehlé východní straně přístavu. A za zmínku stojí také expozice v domě Maison des Johnnies. Johnnies se říkalo v Anglii bretonským prodavačům vyhlášené růžové cibule, kteří od počátku 19. století pobývali za Kanálem sezónně 5 až 9 měsíců v roce a živili se podomním prodejem svého produktu, který rozváželi na bicyklech. A jsme zpět u kulinárních záležitostí: růžová odrůda cibule se pěstovala v Roscoff od 17. století, je dodnes pojmem a chrání ji označení původu AOC. Na místě si ji můžete vychutnat ve formě doporučované krémové cibulové polévky. Současný Johnnie v ulicích Londýna.

20

Brech 6125 obyvatel (2007) Obec v departementu Morbihan má ve svém centru zvnějšku zcela nezajímavý kostel Saint André. V jeho interiéru se však dochovalo 24 sloupků s bohatě reliéfně zdobenými hlavicemi z původního románského kostela ze 12. století, které rozhodně stojí za pozornost. Historie kostela zůstává nejasná, snad souvisela s proboštstvím NotreDame v Kerléano, které bylo součástí opatství benediktinek Saint-Sulpice v Rennes, resp. s donací dcer Raoula de la Fustaye, určenou pro zřízení dalšího ženského konventu, který však jeptišky brzy opustily a vrátily se zpět do mateřského kláštera.

Carnac 4 440 obyvatel (2007) Lokalita v departementu Morbihan vděčí za svou proslulost mimořádně zajímavým pozůstatkům pravěkého osídlení megalitického období, tj. od neolitu do nástupu doby bronzové (asi 4 600 až 2 000 př. Kr.). Z nich bychom měli navštívit tumuly Saint-Michel a Kercado a megalitické řady Ménec a Kermario. Při příjezdu od Auray musíme odbočit k návštěvnickému centru. Odtud již uvidíme megalitické řady Kermario. Na ploše 1120 x 100 m je jich celkem 10 a obsahují dohromady 1 029 menhirů. Poté co je projdeme, zamíříme na jih k tumulu Kercado. Kamenné těleso tumulu má průměr 40 m. Uvnitř je pravoúhlá komora o rozměrech 3,2 x 2,2 m, do níž vede 6,5 m dlouhá chodba. Komora a chodba jsou vyskládány ze 17 velkých monolitických kamenů a zastropeny rovněž monolitickými překlady: pět je jich v chodbě, komoru kryje jediný obrovský kámen. Z tumulu Kercado pochází řada nálezů, které da21

tují jeho vznik již do počátků neolitu (asi 4 600 př. Kr.), používán byl až do počátku doby bronzové (2 000 př. Kr.).

22

Prohlídka pokračuje megalitickými řadami Ménec Ty jsou vůbec nejrozsáhlejší: na ploše 1 160 x 100 m je v 11 řadách 1 099 menhirů.

Posledním nápadným objektem v Carnacu je tumulus Saint Michel. Je tak označen podle kaple, stojící na vrcholu. Ve skutečnosti jde o další megalitickou stavbu o rozměrech 125 x 60 m a výšce 12 m. Ve středu tumulu je hrobová komora, k níž vedou přístupové chodby, vyskládané z kamenných monolitů.

Locmariaquer 1 600 obyvatel (2006) Přímořská obec v departementu Morbihan, proslulá odchovem ústřic, ale také megalitickými památkami a románským kostelem Notre-Dame de Kerdro, který dali vybudovat mniši z Quimperlé mezi lety 1082-1120. V původní románské podobě se uchovaly transept a chór kostela. V interiéru vytvářejí kontrastní soulad románské reliéfně zdobené hlavice sloupků a moderní okenní vitráže, realizované sklářským ateliérem z Rennes.

23

Ojedinělou památkou je tzv. Velký rozlámaný menhir nedaleko tumulu Er Grah. Má zcela mimořádné rozměry: byl vysoký 18,5 m, má průměr až 3 m a vážil 280 tun. Pád menhiru způsobilo zemětřesení v roce 1722 a rozlámal se přitom na čtyři kusy. Tumulus Er Grah patří rovněž mezi grandiózní památky megalitické kultury, má délku 140 m, byl vybudován postupně v několika etapách mezi lety 4 600 až 4 000 př. Kr.. A pak je zde ještě dolmen Table de marchand (obchodníkův stůl). Jedná se vlastně o cairn s velkou vnitřní komorou, který je datován do doby okolo roku 3 900 př. Kr. (tedy do časného eneolitu). Šířka objektu je 12 m, dovnitř vede 7 m dlouhá a 1,4 m široká chodba, vnitřní polygonální komora má průměr okolo 2,5 m. Kameny v komoře jsou zdobeny rytinami.

24

Larmor-Baden - Gavrinis 800 obyvatel (2007) K obci v departementu Morbihan patří sousední ostrovy v Morbihanském zálivu, včetně ostrova Gavrinis, na který se člunem přeplavíme (plavba trvá 10 minut). Na ostrově se dochoval obří dolmen či lépe cairn, vybudovaný okolo roku 3 500 př. Kr. Má průměr 50 m, dovnitř vede chodba dlouhá 14 m, vyskládaná z kamenných monolitů. Ústí do vnitřní komory o rozměrech asi 2,5 x 2,5 m. Pozoruhodná je reliéfní výzdoba kamenů.

Saint-Gildas-de-Rhuys 1 650 obyvatel (2008) Obec v departementu Morbihan. Jméno odvozuje od světce, který přišel z Anglie na počátku 6. století a založil na dohled oceánu, resp. Morbihanské zátoky, klášter. O jeho nejstarší historii do konce 10. století chybí doklady. Roku 1008 pověřil Geoffroy I., hrabě z Rennes a vévoda Bretaně bretonského mnicha Felixe, později světce, aby klášter podle regule sv. Benedikta obnovil. K vysvěcení románského konventního chrámu došlo v roce 1032, za účasti biskupa z Vannes. Na konci 11. století a v prvních desetiletích 12. století ale prošel chrám dalšími přestavbami, tehdy vznikl chór s ochozem a radiálními apsidami. V klášteře působili v 11. století další světci – sv. Goustan a sv. Rioc. Proslul také Ferdinand Lot, který okolo roku 1060 sepsal legendu o sv. Gildovi. Nejvýznamnější kapitolu v dějinách kláštera však bezesporu představuje působení Pierra Abélarda, který se v letech 1125-1133 stal opatem kláštera. Právě zde vzniklo v roce 1132 jeho nejosobnější dílo Historia calamitatum. Epistulae ad Heloissam. Prohlídku kostela začneme exteriérem. Chórovu část zdobí figurální plastiky, je tu mj. turnajová scéna. V interiéru je pozoruhodná chórová část. Hlavní oltář je barokní, pod ním je náhrobek sv. Gildy, který je z 11. století.V levém rameni transeptu je další náhrobník z 11. století, pod ním byl pohřben sv. Goustan. Řada dalších náhrobních kamenů ze 13. a 14. století je v ochozu chóru a připomíná opaty kláštera a představitele bretaňské šlechty, kteří se zde nechali pohřbít. Pokladnice kláštera obsahuje cenné 25

středověké relikviáře a relikviářové skříňky, liturgické textilie atd.

Dol-de-Bretagne 5 000 obyvatel (2008) Městečko v departementu Ille-et-Vilaine. Území bylo osídleno již v pravěku, svědectvím je menhir du champ Dolent - neolitická kamenná stéla vysoká 9,30 m. Významným centrem byl Dol patrně i v keltském období. V 6. století bylo v Dol založeno sv. Samsonem jedno z prvních bretonských biskupství. V roce 848 byl v Dol korunován bretonský král Nominoë. Pak ale Dol obsadili Vikingové, které sice odtud nakrátko vyhnal roku 937 Alain Barbetorte, jeden z bretonských náčelníků, poté se však do Dol vrátili Normani a setrvali zde, dokonce i s podporou svých norských krajanů, v nezávislém postavení až do 11. století. Roku 1164 Dol dobyl normandský vévoda Vilém Bastard, který se brzy poté stal po vítězství u Hastingsu Vilémem Dobyvatelem.

26

Počátkem 13. století byla anglickým králem Janem Bezzemkem vypálena románská katedrála. Místo ní začal být budována katedrála nová. V roce 1231 byla zaklenuta loď, práce na chórové části byly dokončeny v roce 1279. Katedrála Saint-Samson tak představuje mimořádně dobře uchovaný příklad tzv. anglo-normanské raně gotické architektury. Později ve 14. a 15. století už byla dostavěna pouze jihozápadní věž a budovány byly též prostory katedrální kapituly (kapitulní síň a pokladnice). Pozoruhodné jsou okenní vitráže, z nichž některé jsou originální, z poslední čtvrtiny 13. století, hodně jich ovšem vzalo za své při bombardování v roce 1944 a bylo nahrazeno novodobými replikami.

V ulici Grande Rue des Stuarts stojí románský kamenný dům. Kromě toho nalezneme v historickém jádru také řadu pěkně dochovaných domů hrázděných. Asi 2 km od města se vypíná z roviny kopec Mont Dol. Je to vlastně obdobný útvar jako Mont-Saint-Michel. Na vrcholu stojí na vysokém podstavci mariánská socha, je tu také kaple. Kousek pod vrcholem se dochoval větrný mlýn.

Fougères 20 000 obyvatel (2009) Lokalita v departementu Ille-et-Vilaine se může pyšnit především skvěle uchovaným hradním komplexem, vypínajícím se proti městu nad levým, západním břehem říčky Nançon. Obvodové opevnění doplňuje celkem 13 věží, chybí ale ústřední prvek obrany – donjon. Tuto věž nechal anglický král Jindřich II. Plantagenet roku 1166 zbořit. V 19. století pak byly odstraněny i další objekty zástavby vnitřního areálu hradu. V historii hradu, založeného již v 11. století, hrála významnou roli postava barona Raoula II., který podléhal bretonskému vévodovi Conanovi IV., ale s ním se dostal do závislosti na anglickém králi Jindřichovi II. Proti němu povstal, porážka v roce 1166 však znamenala cílené zničení původního hradu. Raoul II. později hrad obnovil, z této stavební etapy se již některé objekty dochovaly. Prostřednictvím sňatku přešlo vlastnictví Fougères ve 13. století na hrabata z Lusignanu, vládce v Poitou, kteří dokonce zaujali také místo jeruzalémských králů. Mýtickou pramatku Lusignanů připomíná svým jménem jedna z věží hradu, pocházející ovšem až ze 14. století. Hrad pak střídal držitele, patřil k nim francouzský král Ludvík IX. Svatý, pak za stoleté války François de Surienne, aragonský kapitán v anglických službách, který hrad dobyl v roce

27

1449, pak vévodové de La Trémoille. Po sjednocení Bretaně s Francií na hradě sídlili francouzští guvernéři, zastupující krále. V roce 1892 hrad vykoupilo město. Vstup do hradu je od východu, z náměstí Place de Raoul II. Trasa prohlídky vede od vstupní brány s věží Tour de la Haye de St. Hilaire přes první, druhé a třetí nádvoří, odkud lze vstoupit do věže Tour de Mélusine, v níž je expozice k historii hradu. Z věže Mélusine lze pak v prohlídce pokračovat po ochozu hradeb přes věže Tour Surienne, Tour Raoul a Tour de Cadran. Po ukončení vlastní prohlídky je dobré hrad obejít také zvenku. Přitom se ocitneme u kostela SaintSulpice (flamboyantní/plaménková gotika 15. století, žulové oltářní retábly v kaplích, v kapli Notre-Dame-des-Marais na oltáři gotická socha Madony, nalezená údajně blízko hradu okolo roku 1300 a darovaná vévodkyní Annou de Bretagne) a v historické čtvrti Marchix okolo tržiště a v ulici Rue Nançon dochované historické domy ze 16. století. Na prohlídku Dolního města příliš času nezbude. Za povšimnutí stojí Beffroi (městská věž) ze 14.-15. století, městský farní kostel Saint-Léonard z 15.-16. století (v kapli de la Croix vlevo od vstupu lze vidět dvě vitráže ze 12. století, se scénami ze života sv. Benedikta, jinak jsou v kostele zajímavé vitráže moderní).

28

Mont-Saint-Michel 44 obyvatel (2009) Jedna z nejmalebnějších a nejvelkolepějších památek Francie, která leží na hranici Normandie a Bretaně, které si ji obě přivlastňují.. Nicméně z hlediska správy patří k Normandii, k departementu Manche. Žije zde jen 44 stálých obyvatel, jinak vše ovládli turisté. Skalnatý ostrůvek kuželovitého tvaru, vysoký 78 m, na jehož vrcholu je středověké opatství, má obvod asi 900 m a s pevninou ho spojuje hráz vybudovaná roku 1877. Původní název místa byl Mont-Tombe a bylo považováno za jeden z místních hrobů, kam byly podle keltské mytologie převáženy po smrti neviditelnou bárkou duše k poslednímu spánku. 29

Na počátku 13. století dojímala tehdejší křesťanský svět pověst o zjevení. Mělo to být za vlády posledních merovejských králů, kdy se sv. Michal třikrát objevil ve snu biskupovi z Avranches sv. Aubertovi a žádal jej, aby nechal postavit oratoř na skále, která se tehdy jmenovala Mont Tombe. Historické doklady máme až pro období druhé poloviny 10. století, kdy roku 966 normandští vévodové nahradili kanovníky benediktinskými mnichy, kteří upravili nebo dokonce nechali postavit předrománský kostel, známý pod jménem Notre-Dame-sous-Terre. Po roce 1000 tento dvojlodní kostel již nevyhovoval a prestiž kláštera vyžadovala stavbu nového kostela po vzoru největších opatství velkých rozměrů a křížového půdorysu. Tento záměr přispěl k originalitě stavby – plochu, která byla k dispozici, bylo třeba rozšířit vybudováním podpěrných krypt na čtyřech hlavních místech. Chór, ramena transeptu a největší část lodě byly postaveny v patře. Loď byla dokončena po roce 1066, stejně jako první budovy konventu severně od lodě, postavené ve třech patrech. Ve 12. století pak byly postaveny na západ a na jih od lodě poslední budovy románského opatství. Po dobytí Normandie Filipem Augustem (1204) dochází k upevnění královské moci vůči velkým vévodstvím, což se v Mont-Saint-Michel projevuje stavbou Merveille, gotického konventního souboru, umožněné díky panovníkově dotaci. Ve stejné době vychází ze stínu i vesnice – je obehnána hradbami, které byly dokončeny za sv. Ludvíka. Po roce 1420 je klášter jednou z nemnoha pevností, které vzdorují Angličanům. Na konci konfliktu byla rekonstrukce chóru, který se zřítil roku 1421, příležitostí k přípravě výstavby nové kostela. Nakonec byl postaven pouze nový chór v plaménkové gotice, románská loď a transept zůstaly nedotčeny. Tím skončila stavební činnost na Mont-Saint-Michel, který později musel vzdorovat několika útokům během náboženských válek. V dalších staletích byla údržba objektů značně zanedbávána a roku 1776 byla první tři pole lodě stržena, aby udělala místo západní terase a současnému novoklasickému průčelí kostela opatství. Revoluce vyhnala z kláštera poslední mnichy, přejmenovala ho na Mont Libre a uvěznila zde stovky kněží odmítajících civilní ústavu kněží. Napoleon III. vyhlásil klášter historickou památkou a až do počátku 20. století zde proběhla řada restaurátorských prací, další se realizovaly v šedesátých letech. Porte de l´Avancée představuje jediný průchod hradeb a vede na první opevněné nádvoří. Vlevo je strážnice des Bourgeois (16. století), v níž jsou dnes turistické informace, vpravo anglické bombardy, které byly ukořistěny za stoleté války. Za druhou branou a druhým nádvořím dojdeme k porte du Roy z 15. století, která má ještě své cimbuří a padací brány. Zde byl ubytován symbolický královský kontingent, který panovník udržoval na ostrůvku. Nad bránou je logis du Roy, kde bydlel velitel posádky a dnes je zde sídlo radnice. Branou se projde do Grande-Rue, v níž je vpravo hezký maison de l´Arcade, který sloužil jako kasárna pro opatovy vojáky. Ulici lemují domy z 15. a 16. století, z nichž řada si ponechala svůj původní název (Le Vieux Logis, La Sirene, La Truie-qui-file aj.). Nalezneme zde i restauraci de la Mere Poulard, v níž se nabízí proslulá omeleta. Tady také začíná procházka po hradbách ze 13.-15. století, z níž jsou krásné výhledy na zátoku a severní věž. Farní kostel St.-Pierre pochází z 11. století a byl výrazně přestavěn. Má pouze jednou loď s jedinou postranní lodí, chór je nad uličkou vedoucí na hřbitov. Je zde uložen mobiliář z opatství, v kapli pravé postranní lodi je socha sv.Michala pokrytá stříbrem a v kapli vpravo od 30

oltáře socha Madony s Ježíškem (15. století) a sv.Anny. Logis Tiphaine je obydlí, které nechal postavit roku 1365 kapitán Du Guesclin pro svou ženu Tiphaine (v 19. století bylo značně přestavěno). Do opatství (9. 30-18, 8,50 eur) se vchází schodištěm Grand-Degré, které bylo možno zahradit otočnou branou. Z nádvoří se pak dalším schodištěm du Gouffre dostaneme portálem ze 13. století do salle des Gardes, v němž se prodávají vstupenky, a po dalším schodišti se dojde k jižnímu portálu kostela. Ze západní terasy, která vznikla stržením posledních tří polí lodě kostela, je nádherný výhled na zátoku. Klasicistní průčelí pochází z roku 1776, pouze jižní část lodi je z 11. století, severní část se zřítila roku 1104 a musela být postavena znovu. V interiéru působí úchvatným dojmem kontrast mezi střídmou a přísnou románskou lodí a elegantním a zářivým gotickým chórem. Chór byl postaven po stoleté válce a byl pojat jako začátek nového kostela. Je dílem plaménkové gotiky, kde stěny jsou nahrazeny okny, a proto je velmi světlý. V postranních lodích jsou vystaveny zbytky lektoria ze 16. století – basreliéfy čtyř evangelistů, vyhnání Adama a Evy z ráje, sestoupení Krista do pekla. Nalezneme tam také anglický alabastrový retábl z 15. století. Kněžiště je mistrovským dílem půvabu a lehkosti. Pod kostelem je umístěno několik krypt, přičemž západní je v podstatě předrománský kostel z poloviny 10. století, který nesl zbořená tři pole lodi. V letech 1965-1966 proběhlo jeho příkladné restaurování. Na severní a jižní straně jsou dvě krypty z let 1030-1048, které měly nést ramena transeptu. Východní krypta pochází z 15. století a byla postavena místo románské jako podpora plaménkového chóru.

Románské budovy konventu mají podobu podkovy, která ve třech patrech obklopuje loď kostela. Na severní straně jsou na boku lodi dvě budovy z 11. století – na vrcholu je stávající část dormitáře mnichů spojena s kostelem a jeho západní terasou a je upravena na přijímací a výstavní sál. Má dřevěnou klenbu a je z ní vstup do někdejších ošetřoven v horní části druhé budovy. Pod ní je promenáda mnichů, která byla v 11. století nepochybně jedinou velkou místností kláštera a mohla sloužit jako refektář, kapitulní sál a pracovní sál, popř. jako všechny tři najednou. Původně měla 31

dřevěný strop, poprvé byla zaklenuta roku 1112, po roce 1138 dostala primitivní gotickou klenbu. V nejnižší úrovni je krypta d´Aquilon (aumonerie), která byla zaklenuta také roku 1112, ale svou původní klenbu si zachovala. Nádherné gotické budovy (soubor šesti sálů ve třech podlažích) na severní straně jsou označovány jako La Merveille – ve východní části (1211-1218) jsou jídelna pro chudé poutníky (aumonerie), salle des Hôtes a refektář, v západní (1218-1228) potom vinný sklep, salle des Chevaliers a křížová chodba. V interiéru si můžeme uvědomit vývoj gotiky od téměř ještě románské prostoty dolních sálů k eleganci sálu hostí, majestátnosti rytířského sálu, tajuplné zářivosti refektáře až k mistrovskému dílu důvtipu, lehkosti a vkusu, který představuje křížová chodba. Ta je jakoby zavěšena mezi nebem a mořem. Arkády galerií, podepřené úchvatnými sloupky uspořádanými křížem, obsahují pozoruhodné skulptury v listoví vyzdobeném místy lidskými a zvířecími podobami. Sloužila jako místo meditace a její architektura perfektně symbolizuje život mnicha v jeho uzavřenosti, otevřeného pouze do nebe. Napravo od vchodu lavatorium připomíná oslavu „mytí nohou“, která se odehrávala v opatství každý čtvrtek. Položení tří jídelen nad sebou evokuje tripartitu středověké společnosti. Velice působivý je refektář na levé straně křížové chodby, osvětlený velmi úzkými a velmi vysokými otvory v pozadí výklenků. V salle des Hôtes, nejelegantnějším sále opatství, ležícím nad ním, přijímal opat panovníky a významné hosty. Sál je dlouhý 35 m, má gotické klenby a dvě lodi rozdělené štíhlými sloupy. Vysoká a úzká okna zdůrazňují vertikalitu sálu. Jídelna pro chudé poutníky (aumonerie) je velmi strohá a je snad pozůstatkem románských budov Rogera II. Dnes je zde čajovna a prodejna knih a pohlednic. Salle des Chevaliers připomíná podle mylné tradice vojenský řád sv. Michala založený roku 1469 Ludvíkem XI. Má rozměry 26x18 m a je rozdělen do čtyř lodí třemi řadami robustních sloupů. Původně sloužil mnichům jako skriptorium a byl vytápěn dvěma velkými krby, které skrývají latriny instalované zvnějšku. Mont-Saint-Michel leží na rozhraní Normandie a Bretagne, přičemž hranici obou zemí vyznačovalo ústí řeky Couesnon, které ale nebylo původně v pobřežních píscích pevněji fixováno. To se změnilo až jeho regulací v roce 1863 a od té doby vede přístupová cesta na Mont-Saint Michel po normandské straně hranice. Také administrativně dnes patří k Normandii, ale regionální turistické publikace spravedlivě lokalitu uvádějí pod oběma zeměmi. Mělká zátoka má zvláštní vodní režim, závislý na periodickém vzestupu a poklesu hladiny. Nejvyšší hladina přílivu bývá každoročně okolo období rovnodennosti, tehdy prý moře postupuje tak rychle, že neopatrní turisté, kteří vstoupili na písčitou pláň za odlivu, mají problém se dostat včas do bezpečí. Ve středověku se skutečně stávalo, že poutníky, směřující k posvátné hoře, voda dostihla a mnozí z nich utonuli. Komfortní přístup zajistila v moderní době sypaná hráz se silnicí, spojující horu s pevninou, ale ukázalo se, že vybudování hráze má negativní dopad na poměry v mělké zátoce. Hráz zabraňuje přirozené cirkulaci mořské vody při odlivech a přílivech, podél hráze se hromadí písek a především bahno, takže hrozí zanesení. Proto byl v současné době zahájen projekt, který má situaci řešit. Hráz by měl nahradit most, pod kterým bude voda přirozeně proudit a krajina by se měla postupně vrátit do svého původního stavu.

32

Pleyben 3 670 obyvatel (2008) Městečko v departementu Finistère se honosí přípravou vynikajících slaných palačinek (galettes), především však jedním z nejpozoruhodnějších farních okrsků (encloses parroisiales) z 15.-17. století. U bočního vstupu do kostela byla v roce 1555 postavena impozantní kalvárie, v roce 1738 přemístěná do nynější polohy. Původní výzdoba byla okolo roku 1650 rozšířena ještě o scény Poslední večeře a Mytí nohou. Kostel ze 16. století má na západní straně dvě věže, ta vyšší je zakončena renesanční lucernou. Loď má skvostnou klenbu zdobenou řadou mýtických a biblických scén.

Landévennec 360 obyvatel (2008) V nevelké obci v departementu Finistère se nachází benediktinský konvent Saint-Guénolé, sídlící ovšem v nových budovách. Původní středověké opatství se dochovalo jako ruiny. Založeno bylo již na konci 5. století sv. Guénolem a přetrvalo až do francouzské revoluce, samozřejmě s řadou postupných stavebních přeměn.

33

Dnes je komplex středověkých ruin doplněn o moderní muzejní expozici, která zpřístupňuje také výsledky archeologického výzkumu.

Daoulas 1 750 obyvatel (2008)

Obec v departementu Finistère, ve které byl dle tradice již kolem roku 550 založen klášter světcem sv. Judulou. O osudech kláštera není ovšem nic známo. teprve v roce 1173 Guyomarch IV., vikomt z Léonu, povolal do Daoulasu augustiniány kanovníky, aby zde založili (či obnovili) klášterní život. Klášterní komunita zde přežila až do náboženských válek, okolo roku 1600 však kanovníci tady už nežili, užívali jen formální titul a klášter spravoval opat-komendátor (komtur). Od roku 1692 převzali klášter jezuité, kteří zde zřídili kněžský seminář. Po jeho zrušení v roce 1771 klášter zanikl. Dnes je v držení státu, který areál využívá ke kulturním výstavám. Velmi hezky je udržována klášterní zahrada, v níž se pěstuhí zejména tradiční léčivky. Nad pramenem byla okolo roku 1550 vybudována oratoř Notre-Dame-des-Fontaines.

34

Plougastel-Daoulas 13 300 obyvatel (2009) Sousední lokalita v departementu Finistère, východně od Daoulasu. Po zhoubné morové pandemii v roce 1598 zde byla u kostela vybudována v letech 16021604 pozoruhodná kalvárie, obsahující na 180 figur, doprovázejících kříž. Kostel byl podstatně přestavěn, takže památkově cenný není.

Guimiliau 940 obyvatel (2008) Další obec v departementu Finistère, východně od Plougastelu. Dochoval se ze farní kostel Saint-Milieu ze 16. století (se zajímavým interiérem, zejména v předsíni figury apoštolů) a u něj renesanční kalvárie z let 1581-1588, obsahující na 200 figur. Pod křížem s postavami P. Marie, sv. Jana Evangelisty, sv. Petra a sv. Iva (Saint-Yves) je vyobrazeno 17 pašijových scén.

Saint-Thegonnec 2630 obyvatel (2008) Obec v departementu Finistère, východně od Guimilieu. Tady završíme putování po bretaňských kalváriích. U farního kostela Saint-Thégonnec, který dal obci jméno, se uchoval jedinečný komplex farního okrsku. Zasloužil se o to výrazný hospodářský vzestup dvou a půl stoletíběhem dvou a půl století. Jde o nejzdařilejší a časově poslední ukázku farních okrsků na území biskupství Léon. Autorem triumfální brány (1587) byla dílna, která postavila zámek Kerjean. Jediným pozůstatkem starého kostela je zvonice (1563) vlevo od renesanční věže korunované kupolí, jejíž stavba byla zahájena roku 1599 35

a trvala 27 let. Také její autor pocházel z kerjeanské dílny. Nad předsíní je socha sv. Thégonneca, ve výklencích rohových opěrných pilířů zobrazují skulptury Zvěstování, sv. Jana a sv. Mikuláše. V interiéru vyniká kazatelna z roku 1683, která je jedním z mistrovských děl bretaňského sochařství. Autory výzdoby chóru, která byla zahájena roku 1730, byli dva stavitelé, jeden z Lampaulu a druhý z Morlaix, autory skulptur byli Lespaignol mladší z Morlaix a Le Goff z Brestu. V jižním rameni transeptu je krásný retábl Nejsvětější svátosti (1662, Gabriel Carquain a Guillaume Bourricquen), v severním rameni transeptu retábl Růžence (1697 (Lespaignol otec). Malé retábly v postranních lodích jsou z doby kolem roku 1660 a jsou vyzdobeny krásnými obrazy. V jednom z oken pohřební kaple je venkovní kazatelna.

Kostnici, která je nepochybně nejkrásnější a nejokázalejší ze všech v Bretani, postavil v letech 1676-1682 Jean de Bescond. V interiéru je retábl objednaný roku 1685 u dvou sochařů – jednoho z Cornailles a druhého z Morlaix, s postavami vyřezanými u dubu. V kostnici je také uložena pokladnice farnosti, v níž vyniká smaltovaný kříž pro procesí, darovaný roku 1610 pány z Penhoatu. V kryptě se nachází sousoší Ukládání do hrobu (1702, Lespaignol otec). Kalvárie se třemi kříži a obětním stolem vznikla roku 1610 a je poslední z řady velkých kalvárií, které vytvořila dílna v Elornu. Na podstavci představuje skupina 40 osob devět pašijových scén, nad nimi je socha sv. Thégonneca s vlkem, kterého zapřáhl do svého vozíku, když vlčí smečka sežrala jeho osla (viz také znak obce). Nad tím je mezi kříži dvou lotrů Kristův dvojitý kříž se skulpturami, zobrazujícími sv. Jana, P. Marii, sv. Petra, sv. Yvese a na na horním rameni dva rytíře, z nichž jeden je sv. Longin, který konvertoval poté, co probodl svým kopím bok mrtvého Krista.

Morlaix 15 600 obyvatel (2008) Město v departementu Finistère, ležící u nezazšího jižního cípu stejnojmenné zátoky. Poloha město předurčovala k roli významného přístavu. Jeho největší rozkvět spadal do období po skončení stoleté války mezi Francií a Anglií (1475). Protože Bretaň byla významným producentem lnu a lněného plátna, námořní obchod v Morlaix byl výrazně zaměřen právě na vývoz lněných tkanin. V roce 1522 došlo k přepadu Morlaix anglickými žoldnéři, mnoho měšťanů bylo pobito. Brzy poté (1542) byla na ochranu přístavu vybudována v zátoce pevnost Château du Taureau. Vzezření města poznamenala v 19. století výstavba železnice 36

z Paříže do Brestu (1861). Údolí, v němž Morlaix leží, překlenul 285 m dlouhý a 56 m vysoký viadukt, který patří k významným technickým památkám z období průmyslové revoluce.

Prohlídku historického jádra můžeme začít na náměstí Place des Jacobins, kde v budově někdejšího minoritského konventu (založeného roku 1230) je dnes muzeum města Morlaix. Konventní chrám má v chóru uchovánu velmi hezkou rozetu z počátku 15. století. V této části muzea des Beaux Arts (krásných umění) se střídají výstavy. Nyní se můžeme vydat k severozápadu ulicí Rue Ange-de-Guernisac, v níž nalezneme několik velmi hezkých hrázděných či dřevem táflovaných domů. Průvodce upozorňuje také na malebné průhledy do uliček Venelle au Son a Venelle du Créou. Ulice nás přivede k chrámu Sainte-Melaine. Dochoval se ve stylu pozdní (flamboyantní) gotiky. 37

Jinak toto proboštství bylo založeno vikomtem Guyomarchem III., který byl tehdy vrchností Morlaix, již v letech 1149-1157. Hned za kostelem Sainte-Melaine se ocitneme pod železničním viaduktem. Nyní projdeme k západu na hlavní ulici Grand-Rue a po ní se vydáme zpět k jihovýchodu. Můžeme přitom obdivovat další historické hrázděné domy ze 16. století, které mají charakteristickou podobu s patry na krakorcích, předsunutými vždy o něco více dopředu proti předchozímu nižšímu podlaží. Kvůli tomuto vzhledu jsou označovány jako à lanterne (lucerna) nebo à pondalez. Takto se nazývá přímo jeden z nejvýstavnějších domů Maison à pondalez, v němž sídlí opět městské muzeum (stálá exozice k dějinám města). Dobře dochovaný je také Maison de la Reine Anne (dům královny Anny – připomíná tedy vévodkyni Annu de Bretagne, manželku francouzského krále), jehož interiér je rovněž přístupný. Poslední z památek, kterou je třeba připomenout, je kostel Saint-Mathieu. Dochoval se v renesanční podobě ze 16. století. Pozoruhodná je gotická skříňová plastika ze 14. století pocházející odněkud z Porýní (Kolín nad Rýnem). V zavřeném stavu zobrazuje Madonu lactans (tedy kojící Ježíška), pokud se přední část otevře, objeví se uvnitř vyobrazení nejsvětější Trojice.

Combourg 5 500 obyvatel (2008) Městečko při hradu v departementu Ille et Vilaine. Hrad byl založen Junkenem, biskupem z Dol, synem vikomta z Dinanu roku 1016 k ochraně biskupova panství Comburnium. Roku 1162 hrad přešel na Harsulfa de Soligné, jehož matka byla sestrou Yseulta z Dol. Dalšími držiteli hradu byli Guesclinové, od roku 1553 pak markýzové de Coëtquen. V roce 1761 hrad koupil hrabě René-August de Chateaubriand. Jeho syn, proslulý básník François René de Chateaubriand, zde prožil své dětství. Hrad zdědil básníkův nevlastní bratr, který skončil i se svou manželkou za francouzské revoluce pod gilotinou. Hrad pak byl v 19. století rekonstruován básníkovým prasynovcem v módním novogotickém stylu, přičemž architektem přestavby byl sám Eugène Violet le Duc. V roce 1876 pak byl upraven také rozsáhlý anglický park u zámku. V našich možnostech bude pouze krátká obhlídka exteriéru zámku a přilehlého anglického parku.

38

Dinan 11 000 obyvatel Malebné opevněné městečko položené na srázné plošině, 75 m vysoko na levém břehu řeky Rance. Jeho hlavní ozdobou je staré město obehnané hradbami, kterým dominuje hrad. Jméno Dinan, označující výšinu vhodnou k obraně, pochází z 11. století. V této době šlo pouze o pahorek v držení feudální rodiny, který přišli obléhat vojáci Viléma Dobyvatele, jak dokládá tapiserie z Bayeux. Výhodná poloha na řece Rance, směřující k západu na Saint-Malo, a na křižovatce pozemních cest do Rennes, Normandie a armorického západu, učinila z Dinanu jedno z nejaktivnějších měst Bretaně, jehož obyvatelstvo se specializovalo na plátenictví. Koncem 13. století získal kontrolu nad městem bretaňský vévoda a až do příchodu Francouzů koncem 15. století bylo město několikrát obléháno, především Angličany, i když uniklo větším škodám. Spolu s Vitré je městem, které si nejvíce dochovalo svůj středověký charakter. Téměř kompletně dochované hradby vymezují dostatečně rozsáhlou plochu, na níž se mohli usadit měšťané i řeholníci. Dnes poskytují možnost procházky s krásnými výhledy na město i okolí. Uprostřed jedinečného souboru dřevěných domů na hlavní křižovatce středověkého města (l´Apport) se nad střechami tyčí tour de l´Horloge (10-18.30) s orlojem, který město zakoupilo roku 1498. Z vrcholu, přístupného po 198 schodech, je krásný výhled na město a jeho památky. Place des Merciers lemují krásné domy s trojúhelníkovými štíty a tvoří spolu s rue de l´Apport a place des Cordeliers krásný celek hrázděných domů z 15.-17. století. Stavba kostela Saint-Malo byla zahájena v plaménkové gotice roku 1490 (chór a příčná loď) a dokončena teprve v 19. století (loď). Vitráže ze 20. století evokují život v různých čtvrtích města.

39

Rue du Jerzual vedoucí k přístavu bývala ulicí měšťanů, řemeslníků a obchodníků. Je lemována krámky z 15. a 16. století, kde dnes sídlí tkalci, skláři a sochaři, a je zakončena bránou du Jerzual ze 14. nebo 15. století. Maison du Gouverneur (24 rue du Petit-Fort) je krásná stavba z 15. století, v níž je dnes ateliér tapiserií. Z tour du Gouverneur je krásný výhled na údolí řeky Rance. Stejně krásný výhled na řeku, přístav, viadukt (250 m dlouhý a 40 m vysoký) a na hradby poskytuje Jardin anglais. Bazilika SaintSauveur byla založena kolem roku 1120 podle tradice pánem města, který při svém odchodu na křížovou výpravu slíbil, že při svém návratu nechá postavit kostel. Nad románským portálem se nachází štítt v plaménkové gotice s velkým oknem z konce 15. století. V interiéru bije do očí nesouměrnost stavby – pravá část je románská, zatímco levá (chór a transept) je v plaménkové gotice. V levé lodi je vitráž z 15. století a křtitelnice ze 12. století. Věž z roku 1557 je 57 m vysoká. Vlevo (čelem ke kostelu) od náměstí Saint-Sauveur nalezneme palác Beaumanoir s renesančním portálem nazývaným du Pelican, na jehož dvoře stojí za pozornost výzdoba oken a věžička ze 16. století ukrývající krásné schodiště. Vpravo od náměstí je palác Kératry, hezká stavba ze 16. století, v níž dnes sídlí informační středisko. Hrad (10-18.30 kromě Út) je dnes sídlem muzea věnovaného dějinám města a místní řemeslné výrobě. Brána du Guichet lemovaná dvěma věžemi je ze 13. století. Donjon s cimbuřím pochází ze 14. století a je z něho krásný výhled. V přízemí věže Coetquen jsou vystaveny zajímavé náhrobní kameny.

40

Saint-Malo 47 000 obyvatel (2009) Přístavní město v departementu Ille et Vilaine. Historické město, zničené z 80% roku 1944, bylo po válce velice pečlivě rekonstruováno. V ekonomice města hraje významnou roli neustále se rozšiřující přístav (1,7 milionu tun a 700 tisíc cestujících) a turistický ruch. V polovině 6. století mnich Malo nebo Maclou, který přišel z Británie, se stal biskupem v Aletu, ale jeho kult se rozvíjel v raném středověku na sousedním ostrůvku, asi 1500 m na sever. Po normanských invazích 9. a 10. století a pomalém vzestupu úrovně mořské hladiny přináší úpadek Aletu vzestup „Saint-Malo a l´Isle“. Roku 1146 tam bylo také přeneseno sídlo biskupství. Nové město se vybavilo originálními institucemi – až do revoluce tam vykonával vrchnostenská práva biskup spolu s kanovníky a roku 1308 se město jako první v Bretani stalo komunou. Na konci 14. století odolává obležení Angličanů, odmítlo podrobit se Janovi IV. Bretaňskému a nakonec se podřídilo suverenitě francouzského krále Karla VI. Francouzští panovníci spolu s bretaňskými vévody nechali v 15. století vybudovat hrad. Od objevných cest se město stává významným centrem námořního obchodu (Kanada, Středomoří, španělská Amerika). Koncem 17. století bylo Saint-Malo prvním francouzským přístavem podle počtu lodí nad 100 tun a obchodovalo také s Východní Indií, Čínou a arabskými zeměmi. Postavení města bylo oslabeno v polovině 18. století anglickými útoky 1693, 1695 a 1758, plány na výstavbu nového přístavu v Saint-Servanu a zrušením městských výsad a prožívalo období stagnace. V období invaze v červenci bylo město zničeno požárem, způsobeným oboustrannou střelbou. Navzdory rozsáhlým rekonstrukcím si historické město zachovalo svůj půvab. Žula je všude pravidlem, ulice si ponechaly své staré názvy a historické památky byly vráceny do původního stavu. Klasickou promenádu města představují hradby, které zůstaly roku 1944 ušetřeny. Vstupuje se na ně po schodišti u brány Saint-Thomas a Saint-Vincent, většina současných hradeb pochází z první poloviny 18. století. Brána Saint-Vincent byla otevřena roku 1709 a stala se hlavním vstupem do města. Vstup do rue Saint-Vincent je lemován dvěma velkými rejdařskými paláci z počátku 18. století. Rue Jacques Cartier lemuje řada restaurací a 32 obchodů, nad nimiž jsou klenuté byty umístěné v hradbách, postavených v letech 1708-1710 podle Vaubanových plánů. Grande-Porte chráněná dvěma velkými věžemi s cimbuřími pochází z 15. století Před revolucí byla doplněna mříží a věží s veřejným orlojem. Z brány Saint-Louis je hezký celkový pohled na přístav (Bassin Vauban) o rozloze 44 ha, který byl otevřen roku 1930. Jižní stranu s branou Dinan uprostřed lemuje čtrnáct průčelí rejdařských paláců, všechny ve stejném stylu, ovlivněném vojenskou architekturou. První dva s balkony z roku 1727 zůstaly nedotčeny válkou, ostatní musely být rekonstruovány. Petits-Murs ze 12.-14. století tvoří spolu s věží Notre-Dame a Bidouane (15. století) nejlépe dochovanou část hradeb. Věž Bidouane sloužila jako prachárna a je v ní krásný klenutý sál. Grand-Bé, k němuž se dostaneme za odlivu kamennou stezkou, si vybral Chateaubriand více než dvacet let před smrtí jako místo posledního odpočinku a byl pohřben na severovýchodní špici 18. 7. 1848. Petit-Bé je pevnost rekonstruovaná v letech 1689-1693. Hrad pochází z 15. a 16. století a byl postaven na příkaz bretaňských vévodů. Nestarší část tvoří západní kurtin a malý donjon (14. století) je ve skutečnosti součástí starého městského opevnění, k němuž byl po roce 1424 přistavěn velký donjon. Později byly ještě přistavěny věže La Générale (1475) a Quic-en-Groigne (1498-1501) a nakonec věže des Dames a des Moulins. Nádvoří je na severu a východě lemováno kasárnami z počátku 18. století, kde jsou dnes umístěny městské služby. Hrad je také sídlem hlavních městských muzeí – Musée de l´histoire de la ville (10-12, 1418) ve velkém donjonu, Musée du pays malouin ve věži La Générale a Galerie Quic-en-Groigne (9-12, 14-18).

41

Historické město lze projít po trase označené šipkami (1-47). Za pozornost stojí především katedrála Saint-Vincent, jejíž stavbu zahájil ve 12. století biskup Jean de Chatillon. Byla postavena na místě staršího kostela z roku 816 a její stavba pokračovala až do 18. století. Za pozornost stojí velká růžice, obnovená roku 1968 a opatřená moderní vitráží (Jean Le Moal, Bernard Allain), v lodi se dochovaly zajímavé románské hlavice, mozaika na podlaze připomíná Cartierovo pokleknutí před jeho odjezdem do Kanady (16. 5. 1535). Chór je svou výzdobou a strukturou velmi zdařilou ukázkou anglo-normanského umění druhé poloviny 13. století. Ve třetí severní arkádě je hrob biskupa Jeana de Chatillon a v kaplích připojených v severní části v 16. století je hrob Jacqua Chartiera (1557).

42

Locronan 800 obyvatel (2009) Městečko v departementu Finistère si uchovalo vyjímečně svou historickou zástavbu. Díky tomu se stalo místem natáčení celé řady filmů. Dle tradice zde bretonký světec sv. Ronan založil poustevnu a jeho jméno se odrazilo i v názvu lokality. V karolinském období zde snad sídlil místní bretonský král Gradlon. Kostel Saint-Ronan je doložen k roku 1031, kdy jej založil nad hrobem světce Alain Canhiart, hrabě z Cornouialle. Vévodkyně Anna Bretonská dala na okraji města v roce 1505 postavit hrádek. Ona sama zde byla na pouti, tak jako mnoho dalších věřících: pouť, označená jako Troménie, patří k nejvýznamnějším v Bretani.

43

Kostel Saint-Ronan se dochoval jako pozdně gotický, byl postaven mezi lety 1430-1480. Hrob sv. Renana je v kapli kajícníků (chapelle du Pénity), kterou dala postavit roku 1530 Renée, dcera francouzského krále Ludvíka XIII. Bohaté vnitřní vybavení je charakteristické pro bretonskou kulturu 16.-18. století.

Quimper 63 000 obyvatel (2009) Město v departementu Finistère. Existovalo již v době gallořímské pod jménem Civitas Aquilonia. Jméno Kemper je keltského (bretonského) původu a znamená soutok ( v tomto případě řeky l´Odet s přítoky Steir a Frout. Původní gallořímské město zaniklo v chaosu germánských nájezdů ve 4. století. Z karolinského období je doložena existence pohřebiště a k době okolo roku 880 je v legendě o sv. Guendolovi zmiňován sv. Corentin, první biskup v Quimper. V roce 1020 se objevilo znovu antické označení Civitas Aquilonia, a to v souvislosti s kostelem P. Marie. Zřejmě se jednalo kostel opatství Locmaria, který je jednoznačně doložen k roku 1124. Jako ženský konvent jej fundoval zřejmě Bindic, hrabě a biskup v Cornouaille (zemřel 1055), nebo jeho syn Alain Canhiart. první abatyší se stala jeho sestra Hodierne. Není jasné, který kostel sloužil původně jako biskupský, ale z logiky vývoje vyplývá, že by jím měl být předchůdce současné katedrály Saint-Corentin. Během 11. století je o Quimperu více zmínek, přičemž se objevuje označení lokality jako Kemper, Quempercorentin nebo latinsky jako Confluentia. Z dalšího vývoje je zřejmé, že Quimper byl i z hlediska majetkoprávního vlastně dvojlokalitou. Město s katedrálou spravoval biskup, opatství u kostela Locmaria s přilehlým sídlištěm podléhalo hrabatům z Cornouialle, resp. bretonským vévodům. Prohlídku Quimperu můžeme tedy začít historickou čtvrtí Locmaria. Zde se dochovala až dodnes románská bazilika konventu benediktinek Notre-Dame de Locmaria.

44

Budovy konventu jsou až ze 16.-17. století. Rajský dvůr klauzury je upraven na park. V sousedství kostela Notre-Dame de Locmaria začalay již v roce 1690 pracovat manufaktura na výrobu fajánse. Výroba funguje i v současnosti, muzeum fajánse bylo aktuálně otevřeno po dlouhodobější rekonstrukci.

45

Ze čtvrti Locmaria se přesuneme do historického jádra města. Nejvýznamnější památkou je tu katedrála SaintCorentin. Nejstarší částí stávající katedrály je chór ze 13. století. Transept a loď byly přestavěny v 15. století ve stylu flamboyantní gotiky. Západní dvojvěží bylo obnoveno po požáru v 17. století až v letech 1854-1856. Do chóru byla pojata starší kaple de la Victoire (vítězství). V levé části chóru je kaple, jejíž výzdoba je věnována legendě o sv. Corentinovi. Vitráže v oknech katedrály byly restaurovány v 19. století, nicméně většina jich pochází z 15. století. Ty starší mají ještě omezenou škálu barev s převládající červenou a modrou, ty mladší, z konce 15. století jsou pestřejší. Na prohlídku galerie (Musée des Beaux-Arts), ani bretaňského regionálního muzea (Musée départemental breton) v biskupském paláci vedle katedrály nebude potřebný čas. Upozorněme raději na několik zajímavých ulic a budov. V Rue Elie-Fréron severně od katedrály stojí hezký městský palác ze 17. století – Hôtel Jacquelot de Boisrouvray (č.22). Malebná je ulice středověkých uzenářů a paštikářů Rue de Sallé, průvodce upozorňuje zejména na dům Maison des Mahault de Minuellou v č.10. V ulici Rue du Guéodet je velmi hezký dům „S kariatidami“ ze 16. století. Nejhezčí je pak prý ulice Rue Kéréon (neboli výrobců koženého zboží). Komerčním centrem středověkého města bylo náměstí Place Terre-au-Duc, kde bylo nejen tržiště, ale také soudní síň a vězení. Budova Le Quartier je centrem současného umění a také konferenčním centrem. 46

Tronoën Osada, součást obce SaintJean-Trolimon v departementu Finistère (980 obyvatel). Přímo na okraji pobřežních dun stojí kaple Notre-Damede-Tronoën, postavená v 15. století. Jednoduchá kamenná stavba s nástavbou věžičky sanktusníku nepostrádá rozhodně půvab. V sousedství se pak nachází kalvárie, která patří k nejstarším, které se v Bretani dochovaly. Pochází z let 1450-1460. Dva vlysy znázorňují příběhy Ježíšova dětství a Pašijové scény.

Quimperlé 11 100 obyvatel (2008) Město v departementu Finistère, historicky patřilo ke hrabství Cornouialle. Jméno odvozeno opět od soutoku, konkrétně řek Ellé a Isole. Město vyrostlo ze dvou částí – Dolní město (la ville basse) je vlastně ostrovem na soutoku řek, kde stál kostel Saint-Colomban, z jehož komplexu zbyl pouze kostel Sainte-Croix, tj. kostel benediktinského opatství, který byl zbudován na centrálním půdorysu. Toto město mělo spíše charakter rezidenční, byly tu domy aristokratů a církevních hodnostářů. Horní město (la ville haute) se pak rozkládalo západně od řeky Isole v okolí kostela Sain-Michel a mělo spíše charakter obchodnicko-řemeslnický. Z památek města je nejvýzmanější právě chrám Sainte-Croix, románská centrála z 11. století, která byla vybudována opět dle vzoru jeruzalémského chrámu Božího hrobu. V roce 1862 byl kostel přestavěn, takže z původní centrály se třemi apsidami a vstupní předsíní s věží se uchovala jen jedna z apsid a krypta, v ní pak dva náhrobky z 15. století, z nichž jeden patřil světci jménem Saint-Gurloës. 47

K severu od kostela Sainte-Croix lze pokračovat přes tzv. Pont Fleuri z 15. století, který umož\ńuje přístup k městským branám. V ulici Rue Brémond d´Ars lze vidět impozantní ruiny chrámu Saint-Colomban a výstavné domy ze 17. století. Původní kostel Saint-Michel nese dnes zasvěcení Notre-Dame-de-l´Assomption (Nanebevzetí P. Marie). Dochoval se ve stavu ze 13. a 15. století a městu vévodí svou hranolovou věží. Kaple Sainte-Eutrope patří špitálu ze 16. století, který vystřídal starší leprosorium (špitál pro malomocné) ze 13. století. Kaple uršulinek je ve stylu jezuitského baroka a dnes slouží jako městská výstavní síň.

Nantes 283 000 obyvatel (2008) Hlavní město regionu Pays de la Loire a departementu Loire-Atlantique, historické centrum Bretaně. Leží na řece Loire, 50 km před jejím ústím do Atlantiku. Dnes tvoří společně s přístavem Saint-Nazaire v ústí Loire sídelní aglomeraci, která má více než 600 000 obyvatel a je tak šestou největší ve Francii. Již v gallořímském období zde bylo město, které neslo jméno Portus Namnetum (tedy přístav Namnetů, významného keltského kmene). Od 5. století bylo sídlem biskupství, v době franské říše pak sídlem hrabské správy, dle tradice právě zde působil legendární hrabě Roland. V roce 851 Nantes dobyl bretonský král Nominoë. Hrad v Nantes pak byl až do 15. století sídlem 48

bretonských vévodů a tedy i hlavním městem celého vévodství. Teprve v 16. století po začlenění do francouzského království město poněkud ztratilo na svém výsadním postavení na úkor Rennes. Městu však zůstal zásadní význam hospodářský, hrálo významnou roli zejména v kontaktech Francie se světem černé Afriky. nesmíme samozřejmě zapomenout na významnou politickou událost, která je s městem spjata, roku 1598 tu král Jindřich IV. Navarský vydal proslulý edikt nantský, listinu, která alespoň na čas zajistila nekatolíkům (hugenotům) ve Francii náboženskou svobodu. V 19. století pak do Nantes přišla průmyslová revoluce. Ve 20. století město zasáhly opakované povodně a také bombardování po vylodění spojenců v Normandii. Od 60. let 20. století město poněkud ztratilo na významu z hlediska průmyslové produkce, zato stále větší roli v jeho rozvoji zaujímá terciérní sféra, Nantes se stalo významným univerzitním městem a vědeckým centrem.

Prohlídku města můžeme začít na náměstí Place Maréchal-Foch. Původně neslo jméno krále Ludvíka XVI., jehož socha mu vévodila z 28 m vysokého sloupu. Náměstí obklopují výstavné městské paláce z 18. století. K jihozápadu se vydáme kolem brány Porte Saint-Pierre. Byla postavena na gallořímských základech ze 3. století v 15. století. Před námi se již otevřel pohled na katedrálu Saint-Pierre et Saint-Paul. S výstavbou současné katedrály bylo započato v roce 1434, ale dokončena byla teprve roku 1891 a po požáru v roce 1972 byla znovu rekonstruována. V zásadě je dílem flamboyantní gotiky. Počátky křesťanství v Nantes jsou spojovány s osobou sv. Claira již ve 3. století. Na místě katedrály jsou doloženy pozůstatky první sakrální architektury ve 4. století. Z této první baziliky se uchovaly tři nevelké krypty. Severně od baziliky byl zbudován další kostel, 49

zasvěcený sv. Janu Křtiteli, a u něj stálo také baptisterium. Starší stavby nahradila v roce 568 nová katedrála, postavená biskupem Evhemeriem. Ta byla ovšem dvakrát vypálena v letech 843 a 919 Vikingy (Normany). Pokus o novou výstavbu biskupem Benediktem z Cornouialle mezi lety 10791111 zůstal nedokončen, románská katedrála byla vybudována až po roce 1130. Po požáru v roce 1415 bylo nutné přistoupit k výstavbě současné katedrály, poslední část předchozí katedrály románské byla ovšem stržena teprve v letech 1733 a 1876.

V interiéru katedrály překrývají pro Bretaň typickou žulu štukové omítky. Klenby lodi se uzavírají ve výši 37,50 m a jsou tedy vyšší než u katedrály Notre-Dame v Paříži. V jižním rameni transeptu je renesanční náhrobek vévody, Františka II. a jeho manželky Markéty z Foix. Nechala ho zřídit Františkova dcera, vévodkyně Anna de Bretagne. Během francouzské revoluce nařídil revoluční tribunál náhrobek odstranit a zničit, ale městský architekt jeho jednotlivé části zachoval a ukryl mezi přáteli. Náhrobek z bílého mramoru osvětluje velké okno s Chapuisovou moderní vitráží, která je věnována bretonským světcům. V romásnké kryptě katedrály z 11. století je vystaven katedrální poklad (liturgické oděvy, zlatnické práce). La Psalette je budova kapituly z 15. století. Za prohlídku stojí Jardin des Plantes východně od katedrály. Park byl založen roku 1807 na ploše 7 ha a obsahuje také řadu fontán a kaskád, které v kombinaci s bujnou vegetací, zaměřenou nejen na prezentaci bretaňské flóry, ale i rostlin z mimoevropských kontinentů, vytváří velmi příjemné prostředí. V parku stojí také busta Julese Verna, spisovatele, který je s Nantes významně spojen. Patrně nejvýznamnější památkou v Nantes je vévodský hrad Château des Ducs de Bretagne. Pobývali v něm francouzští králové od Karla VIII. až po Ludvíka XIV. Tady v roce 1499 slavili sňatek Ludvík XII. s vévodkyní Annou Bretaňskou. Vévoda František II., Annin otec hrad od roku 1466 přestavoval, rekonstrukci pak dokončila právě vévodkyně Anna. V roce 1598 byl právě zde vydán králem Jindřichem IV. již zmiňovaný nantský edikt. Dnes v budovách hradu sídlí muzeum historie Nantes. 50

Kromě historické expozice si lze prohlédnout také jednotlivé budovy hradního komplexu. Z nich je na tomto místě třeba upozornit alespoň na Starý donjon (16) – obytnou věž původního hradu ze 13. století.

Západně od vévodského hradu je malebná spleť uliček kolem kostela Sainte Croix. Jsou tu hrázděné domy z 15. a 16. století, ale také mnoho kavárniček, teras, kde je příjemné posedět zejména v podvečer. Nakonec ještě upozornění na muzeum krásných umění – Musée des Beaux-Arts. Bylo založeno v roce 1800 a sídlí v historizující budově z konce 19. století. Obsahuje sbírky umění od 13. století po současnost. K nejvýznamnějším dílům patří obrazy Perugina (1448-1523), Georgese de la Tour (1593-1652), je zde Harlekýn - vládce za svitu luny od Antoina de Watteau (1684-1721). Umění 19. století je zastoupeno hlavně francouzskými umělci (Ingres, Delacroix, Courbet). Moderní umění pak Monetem, ale také Kandinským, Chagallem, Picassem či Dubuffetem. Mimo jádro Nantes, ale dostupné městskou dopravou je muzeum Julese Verna (Rue de l´Hermitage).

Georges de la Tour, Narození.

51

52