KALÁBRIE 2013
18. odborná exkurze katedry historie FF UJEP Ústí nad Labem a CK Alpin-tour Praha 12.-22. září
1
2
Program exkurze: čtvrtek 12. září - 9.00: odjezd z Ústí nad Labem (přes Prahu), cesta přes Rakousko a Itálii jen s krátkými přestávkami (autobusem s lehátkovou úpravou) pátek 13. září 8.00 –23.00: Řím – prohlídka města Noční přesun do Copanella (opět na lehátcích) sobota 14. září - 10.30: příjezd do Copanella, ubytování v kempu, odpočinkový den neděle 15. září - 7.30: odjezd po snídani 8.30 – 10.00: Stilo – významná lokalita z byzantského období, rodiště utopistického myslitele Tomáše Campanelly (1568), proslulý byzantský chrám La Cattolica (katholikón) z 10. století 11.15 – 12.00: Bivongi - ruiny byzantského baziliánského kláštera San Giovanni Theristis z 11. století 12.00 – 14.00: Locri – prohlídka pozůstatků řeckého antického města Lokroi – zbytky opevnění, základy iónského chrámu bohyně Afrodity, stoa, divadlo, muzeum s archeologickými nálezy 14.30 - 17.00: Gerace – městečko s katedrálou z 11. století (původně byzantského ritu), upravovanou v normanském a štaufském období, chrám San Francesco (uvnitř vynikající náhrobek prince Ruffa z konce 14. století), byzantský kostelík San Giovanni Crisostomo z 11. století, ruiny normanského hradu - 18.30: návrat do Copanella, nocleh pondělí 16. září - 8.00: odjezd po snídani 8.30 - 9.30: Squillace – krátká zastávka v městečku z normanského období – hrad i dóm ovšem podstatně přebudovány po zemětřesení v roce 1783 10.30 – 11.00: Abbazia Santa Maria della Rocella – krátká zastávka u ruiny byzantského chrámu z 11. století 12.00 – 12.45: Capo Colonna – krátká zastávka na mysu, kde stál kdysi dórský chrám Héry Lacinie, vedle kostelík Stella Maris 13.00 – 15.30: Crotone – prohlídka města založeného Řeky již v 8. století př.n.l. – pevnost ze 16. století, vybudovaná proti Turkům, dóm (rovněž ze 16. století), s cennou raně středověkou byzantskou ikonou Madony, Archeologické muzeum s kvalitní expozicí antických (hlavně řeckých) nálezů 16.00 - 17.30: Santa Severina – prohlídka městečka s hradem z normanského období (ale i mladšími přestavbami z doby Štaufů a Anjouovců), katedrálou (silně přestavěnou), baptistériem (vlastně byzantským centrálním kupolovým chrámem ze 7.-8. století) a dalším byzantským kupolovým kostelíkem Santa Filomena z 11. století - 19.00: návrat do Copanella, nocleh
3
úterý 17. září - 8.00: odjezd po snídani 10.15 - 11.30: San Demetrio Corone – prohlídka městečka, které se stalo po roce 1468 (a dodnes je) centrem albánské etnické enklávy (uprchlíci před Turky) – prohlídka baziliánského opatství Abbazia di san Adriano, založeného sv. Nilem z Rossana r.955, dochované středověké fresky a mozaiky 12.15 - 13.15 Patirion – prohlídka byzantského baziliánského kláštera Santa Maria del Pátire, založeného sv. Bartolomějem ze Simeri okolo r.1100, pozůstatky nádherné románské mozaikové podlahy ze 12. století 13.45 - 17.00: Rossano – prohlídka někdejšího významného byzantského centra oblasti, normanská katedrála Santissima Achiropita s uctívaným byzantským obrazem Matky Boží z 8. století, trojapsidový byzantský chrám San Marco a u něj několik jeskyní, kde žili v 8.-10. století baziliánští mniši, další byzantský kostelík Santa Maria del Pilerio z konce 9. století, Diecézní muzeum a v něm světově proslulý Codex Purpureus Rossanensis – jeden z nejstarších dochovaných iluminovaných rukopisů, pocházející ze 6. století - 19.30: návrat do Copanella, nocleh středa 18. září: - 7.30: odjezd po snídani 10.30 – 13.00: Longobucco – prohlídka městečka v národním parku pohoří Sila – muzeum v někdejším klášteře minoritů 14.00 – 16.00: San Giovanni in Fiore – prohlídka městečka a cisterckého opatství Abbazia Florense, založeného Jáchymem da Fiore ve 2. polovině 12. století - 18.30: návrat do Copanella, nocleh čtvrtek 19. září: - 7.30: odjezd po snídani 9.15 - 10.15: Zungri – prohlídka pozůstatků středověkého skalního (troglodytického) sídliště, zaniklého ve 14. století 10.30 – 12.30: Vibo Valentia – prohlídka městečka – pozůstatky opevnění řeckého antického města Hypponion, normansko-štaufský hrad – kastel a v něm muzeum s expozicí antických nálezů 13.45 – 16.15: Reggio di Calabria – krátká prohlídka města a návštěva muzea s vynikajícími antickými památkami (dvě řecké bronzové sochy klasického období z Riace) - 18.15: návrat do Copanella, nocleh pátek 20. září - 7.30: odjezd po snídani 9.30 – 13.30: Cosenza – prohlídka města – štaufská pevnost Castello Svevo nad městem, dóm obnovený rovněž ve štaufském období (náhrobek Isabelly Aragonské, zemřelé r.1271), chrámy Santa Maria delle Vergine, San Francesco d´Assisi a San Domenico, pozdně středověké a raně novověké městské paláce atd. - 15.30: návrat do Copanella, odpočinek, společenský večer sobota 21. září - 8.00 : odjezd 13.00 – 22.00: Benevento – prohlídka města – Trajanův vítězný oblouk, komplex raně středověkých chrámů Santa Sofia
4
neděle 22. září Noční přejezd Itálií, návrat do Ústí nad Labem odpoledne okolo 18.00.
Ubytování: Copanello - Villaggio Club Cala Verde. Nachází se 250 m od moře a disponuje vlastním vyhrazeným úsekem pláže. V areálu je také bazén. Ubytování je ve dvoupodlažních apartmánech pro 4 osoby. Každý apartmán má samostatný vchod a předzahrádku s plastovým venkovním nábytkem. V přízemí apartmánu je místnost s rozkládacím gaučem, jídelním stolem a židlemi a odděleným kuchyňským koutem (vařič, lednice, dřez, nádobí na vaření a stolování). V patře je ložnice s manželskou postelí a druhá s patrovou postelí, jakož i koupelna se sprchou a záchodem.
5
Cena exkurze: 10 800 Kč Zahrnuje dopravu autobusem Scania (s lehátkovou úpravou na dlouhé noční přesuny po dálnici), 7 noclehů v apartmánech v Copanellu, základní pojištění. Další nezbytné náklady: zdravotní připojištění na celou dobu exkurze (lze využít pojištění v rámci karet ISIC), kapesné na vstupy do památkových objektů a drobné životní radosti. Stravování z vlastních zásob, v kuchyňkách lze připravovat jednoduchou stravu. Přihlášky na exkurzi (studenti) do 1. března 2013, nejpozději do konce března je pak třeba zaplatit zálohu 5 000 Kč. Neobsazená místa budou poté nabídnuta dalším zájemcům z řad našich absolventů, pedagogů, pracovníků památkové péče, muzeí a archivů. Doplatek za exkurzi postačí uhradit do poloviny srpna 2013. Platby na účet č. 350345041/0100, var. symbol 1351 Přihlášky přijímá: doc. PhDr. Tomáš Velímský, CSc.
6
Řím: Není v možnostech tohoto průvodce podat informace k návštěvě Říma, navíc program bude v tomto případě individuální, takže jistě jiný pro ty, kdo navštíví město poprvé, a jiný pro ty, kteří již Řím znají a chtějí vidět buď něco nového, nebo naopak navštívit svá oblíbená místa. Průvodců po Římě je navíc dostupná celá řada i v češtině, takže se jistě každý může připravit. Pro praktickou potřebu je tu umístěno schéma veřejné dopravy v Římě, opírající se o linky metra.
7
Kalábrie: Přírodní podmínky Kalábrie je historicky se vyvinuvší region na jihu Itálie, zaujímající špičku pomyslné italské boty. Má rozlohu asi 15 000 km2, na severní straně jej od Bazilikaty odděluje mohutný vápencový masiv pohoří Pollino, s nejvyšším vrcholem Serra Dolcedorme (2271 m n. m.). Ze všech ostatních stran je Kalábrie obklopena Středozemním mořem, na západě je to moře Tyrhénské, z něhož se dosti prudce zvedá pobřeží vrchoviny Catena Paolana, na východě moře Jónské, jehož pobřeží tvoří na severu při Tarentském zálivu nížina Piana di Sibari. Jižněji se krajina ale opět zvedá v náhorní plošinu Sila, která pak přechází za Catanzarskou šíjí, širokou jen 30 km, ve výrazné pohoří Aspromonte (vrchol Montalto, 1955 m n.m.). Od Sicílie Kalábrii odděluje Messinská úžina, široká v nejužším místě, mezi legendárními skalisky Charybda (na sicilské straně) a Skylla pouhých 5 km. Celková délka kalabrijského pobřeží je asi 780 km. Právě nížinatá území podél moře, která představují pouze 9% rozlohy země, jsou hustěji osídlena, v hornatém vnitrozemí se zato dochovala mnohde krajina nedotčená výrazněji důsledky novodobé industrializace. Vzhledem k vyšší nadmořské výšce a relativnímu dostatku srážek je kalabrijské vnitrozemí pokryto poměrně hojně lesy, které připomínají svým porostem leckdy mnohem severnější středoevropská území. V horách leží také řada menších jezer a vodních nádrží a vytékají odtud poměrně vydatné potoky a řeky, ovšem krátké a vcelku nepříliš významné.
Historie V Kalábrii lze doložit pobyt loveckých a sběračských komunit již v paleolitu. Od 6. tisíciletí př.n.l. se pak po pobřeží rozšířilo z východní části Středomoří neolitické obyvatelstvo s kulturou s tzv. impresso-kardiální keramikou. Tito první zemědělci vybudovali základy dalšího kontinuálního kulturního vývoje v době bronzové a na počátku doby železné. Tehdy se zde v 8. století př.n.l. objevili řečtí kolonisté. Právě ti označili místní obyvatele jako Italiky a území začali říkat Italia. Název se postupně začal vztahovat na celý Appeninský poloostrov. Naopak označení Kalábrie původně patřilo oblasti při Tarenstském zálivu a až mnohem později bylo převzato pro celý region, včetně poloostrova jižně od Catanzarské šíje. Řecká kolonizace měla pro další civilizační rozvoj Kalábrie význam zcela mimořádný. Řekové se zde postupně usadili v řadě městských sídlišť, situovaných zejména na pobřeží, místní italické obyvatelstvo bylo asimilováno, případně ustoupilo do vnitrozemí do hor, kde
8
se zabývalo především pastevectvím. Řecká města Hipponion (Vibo Valentia), Rhegion (Reggio-Calabria), Lokroi (Locri), Kaulónia, Skylletion (Squillace), Krotón (Crotone) či Sybaris se stala pevnou součástí řeckého světa a společně s dalšími řeckými koloniemi na Sicílii, Tyrhénském pobřeží Appeninského poloostrova a dále v západním Středomoří dala vzniknout pojmu tzv. Velkého Řecka (Graecia Magna), soutěžícího úspěšně hospodářsky, politicky i kulturně s městskými státy vlastního mateřského řeckého území na straně jedné, jakož i s koloniemi punskými, především Karthagem, na straně druhé. Pojmem se stalo např. město Sybaris, jehož bohatství a moc vedly prý obyvatele k neslýchané rozmařilosti. Změkčilí a pohodlní sybarité se stali nakonec sami obětí své lehkomyslnosti a neodolali útokům svých průbojnějších sousedů, kteří město dobyli a zničili, aby nemohlo být už nikdy obnoveno. Po vzestupu Říma se řecká města zapletla do vleklých bojů punských válek (viz 3. století př. n.l. a proslulé Pyrrhovo vítězství) a postupně byla podmaněna. Řecká kultura a jazyk tu ovšem přetrvávaly pod římskou nadvládou nadále, byť dnes se zde dochovaly památky na řeckou antickou civilizaci méně viditelně, než třeba v Kampánii či na Sicílii. Po zániku západořímské říše se území Kalábrie ocitlo v mocenské sféře Byzance, která ale musela od 7. století odvracet útoky ze severu sem pronikajících Langobardů, především však Arabů, kteří na čas obsadili sousední Sicílii a také v Kalábrii získali alespoň dočasně několik opěrných bodů. Období byzantské vlády připomínají dodnes významné památky architektonické (chrámy v Gerace, Stilu a Rossanu), největší proslulosti však dosáhl jeden z nejstarších dochovaných iluminovaných rukopisů raného středověku, Codex purpureus Rossanensis, vzniklý někdy v průběhu 6. století ve východním Středomoří (Sýrie). Na počátku 11. století se na jihu Itálie objevili jako nový mocenský činitel Normané, vytvářející nejprve vojenské žoldnéřské družiny ve službách langobardských vévodů a hrabat na území Kampánie (z Beneventa, Salerna či Capuy), bojujících téměř neustále s byzantskými posádkami v Apúlii, saracénskými piráty, podnikajícími loupežné nájezdy na jihoitalské pobřeží, s politicky sílícími římskými papeži, ale často i sami mezi sebou. Normané velmi rychle ovládli řadu důležitých strategických bodů, pevností a měst a po příchodu další skupiny z normandského poloostrova Cotentin, vedené početnými syny tamního leníka Tankreda z Hauteville, se záhy mocensky osamostatnili. Bratři Hautevillové byli velmi fyzicky zdatní a stali se obávanými bojovníky, ale alespoň někteří z nich prokázali i schopnosti politické. Císař Jindřich III. povýšil v roce 1047 Droga z Hauteville na říšského vévodu a velitele všech Normanů v Apúlii a Kalábrii. V roce 1059 pak jeho bratr Robert z Hauteville, nazývaný také Guiscard (Lišák), úspěšně intervenoval v Římě, kde došlo k papežskému schizmatu. Robertův chráněnec, papež Mikuláš II., pak za odměnu v Melfi jmenoval Roberta rovněž vévodou, jakož ale i ochráncem (defensorem) papežského stolce. Robert se začal od té doby označovat jako vévoda apulský, kalabrijský a posléze i sicilský (na Sicílii se totiž v roce 1061 vylodil
9
další z bratří Hautevillů, Roger, v roce 1071 padlo do jeho rukou Palermo (poslední sicilská muslimská pevnost Noto byla ovšem dobyta až roku 1091). Roger se po Guiscardově smrti (1085) stal hlavou nové normanské dynastie, byť přímo vládl jen na Sicílii, državy na jihoitalské pevnině spravoval Robertův syn Roger Borsa, který ovšem musel neustále čelit odstředivým politickým snahám vlivných normanských baronů. Naopak sicilský Roger I. se stal úspěšným budovatelem nového státního útvaru, v němž výrazně moc normanské nobility omezil a jako účinnou protiváhu vytvořil silný úřední a správní aparát, do jehož služeb zapojil příslušníky všech etnických a náboženských skupin, žijících v jihoitalském prostoru. Patřili k němu potomci Římanů a romanizovaného obyvatelstva jižní Itálie, germánských Langobardů, Normani (ti všichni přitom vyznávali křesťanství západního římského ritu), potomci antického řeckého obyvatelstva (v oblasti Sila Greca žije dodnes nepočetná řecká minorita, jejíž příslušníci uchovali dialekt, který má blíže ke klasické řečtině než k současné novořečtině!) i byzantští Řekové, kteří sem přišli především v průběhu 9. a 10. století a kteří byli také příslušníky východní byzantské církve, syrští a arménští křesťané, původem z východního Středomoří, z nichž mnozí patřili k monofyzitské církvi, Židé vyznávající judaismus, muslimští Arabové či příslušníci jiných etnických komunit, které přijaly islám. Po Rogerově smrti v roce 1101 se jihoitalská pevnina ocitla znovu v chaosu boje o moc mezi potomky Roberta Guiscarda, na Sicílii ale regentská vláda se správci muslimského či řeckého původu dokázala uchovat relativní politický klid. Nový sicilský panovník Roger II. pak roku 1127 obsadil i Salerno, porazil koalici normanských baronů v Apúlii, v roce 1130 se prohlásil dědicem všech normanských držav v jižní Itálii a vzdoropapežem Anakletem II. se nechal korunovat králem. O uznání tohoto titulu musel pak ještě několik let bojovat, v roce 1139 však došlo k jeho usmíření s papežem Inocencem II. a o rok později získal Roger II. v Arianu královský titul definitivně. Mohutná námořní flotila umožnila Rogerovi operovat v celém východním Středomoří, ovládl dokonce určitá území v severní Africe v Tunisu, méně úspěšně intervenoval na Balkáně, v Itálii ovládl Abruzzo a jeho moc se tak přiblížila až k Anconě. Rozkvět sicilského království trval i po smrti Rogera II. za následujících králů Viléma I. a Viléma II., který však neměl dědice. V roce 1186 byla proto provdána dcera Rogera II. Konstancie (a tedy teta Viléma II.) za syna císaře Fridricha I. Barbarossy a jeho nástupce, Jindřicha VI. Z věkem nerovného manželství (Konstancie byla o deset let starší než Jindřich) se narodil v roce 1194 kýžený dědic sicilského trůnu, pozdější císař Fridrich II. Jeho cesta k moci však nebyla vůbec jednoduchá, protože po předčasné smrti Jindřicha VI. musela ovdovělá Konstancie po léta nároky svého syna hájit proti řadě odpůrců. Fridrich II. se sám ujal vlády na Sicílii jako čtrnáctiletý v roce 1208 a o několik let později se prosadil i jako římský král a císař. Za jeho vlády rozkvět jižní Itálie kulminoval, značná daňová zátěž, kterou císařova ambiciózní politika vyžadovala, však vedla na sklonku Fridrichovy vlády k prvním projevům krize. Roger II. Mozaika v chrámu La Martorana v Palermu.
10
Normanské a štaufské období připomíná v Kalábrii dodnes řada památek, především hradů (Rocca Imperiale na severovýchodě, Santa Severina), ale také chrámů, vybudovaných ve specifickém synkretickém slohu, vycházejícím nejen ze západoevropského románského umění, ale také z četných podnětů umění byzantského a arabského (Squillace, Gerace, Patirion). Po Fridrichově smrti v roce 1250 se štaufská vláda v jižní Itálii zhroutila. Karel z Anjou, mladší bratr francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, porazil v roce 1266 u Beneventa vojsko Fridrichova levobočka Manfreda, který v bitvě zahynul, v roce 1268 byl v Neapoli popraven poslední ze Štaufů, Fridrichův vnuk Konradin. Karel z Anjou však byl dlouhodoběji úspěšný jen zčásti, na Sicílii vypuklo v roce 1282 proti jeho francouzským posádkám povstání (proslulé „sicilské nešpory“) a k moci se zde dostala španělská aragonská dynastie, odvozující legitimitu své vlády od příbuzenských vztahů se Štaufy (manželka krále Petra Aragonského byla dcerou Manfredovou). Kalábrie zůstala ovšem periferní součástí neapolského království, ovládaného Anjouovci. S koncem normansko-štaufských časů započal nezadržitelný úpadek italského jihu. Příčin byla zřejmě řada. Se ztrátou Palestiny a koncem křížových výprav se oslabily hospodářské kontakty s východním Středomořím, které dosud stimulovaly rozvoj jihoitalských měst, resp. dominantní postavení v této oblasti přešlo na severoitalské námořní republiky Janov a Benátky. S nástupem nových vládců na jihu Itálie také skončila doba náboženské tolerance, začalo pronásledování a vyhánění nekřesťanského židovského a muslimského obyvatelstva, jehož aktivity byly předtím velkým přínosem pro rozvoj zemědělství, řemeslné výroby, obchodu i celkovou civilizační úroveň. Změnil se také způsob vlády, výrazně vzrostla moc baronské šlechty, která vlastnila prakticky veškerou půdu v zemi, sama se však nijak hospodářsky neangažovala a spokojila se příjmy z pronájmu pozemků drobným rolníkům, jejichž hospodářská a sociální situace se přitom neustále zhoršovala. Soupeření anjouovské a aragonské dynastie o jihoitalská území pokračovalo po dvě staletí, a tak se roku 1442 ocitlo neapolské království a s ním i Kalábrie pod aragonskou vládou. Aragonské dědictví pak získal roku 1503 po své matce Johaně, dceři Ferdinanda Aragonského a Izabely Kastilské, císař Karel V. Posílením habsburské moci se cítila být ohrožena Francie, takže král František I. neváhal kvůli tomu uzavřít spojenectví dokonce s tureckým sultánem Sulejmanem Nádherným. Turci už přitom předtím nepřímo do dějin Kalábrie zasáhli: po porážce Skanderbegova povstání v roce 1468 našli totiž křesťanští uprchlíci z Albánie nové domovy v oblasti náhorní plošiny Sila na severu Kalábrie. Tato albánská minorita, vyznávající řeckou ortodoxii, si uchovala svou víru, jazyk i svérázné folklorní tradice dodnes, centrem jimi obývaného území je městečko San Demetrio Corone. Válka mezi křesťanskými vojsky císaře Karla V. a jeho spojenců na straně jedné a osmanskými Turky na straně druhé poznamenala kalabrijské pobřeží bezohlednými pirátskými nájezdy muslimských lodí. Císařův místodržící, vícekrál Don Pedro de Toledo, se snažil těmto útokům čelit vybudováním systému strážních pevností a věží, které lemují celé jihoitalské pobřeží od Kampánie až po Apúlii. Strážní věže (údajně je jich 337) stojí na dohled od sebe, v případě zjištění nepřátelských lodí bylo možné velmi rychle a účinně předávat varovné signály i na větší vzdálenosti. V rámci neapolského království setrvala Kalábrie až do sjednocení Itálie. Faktickou moc si zde nadále, prakticky takřka až do poloviny 20. století, udržovaly místní feudální a velkostatkářské rodiny, vlastnící takřka veškerou půdu a žijící z jejího pronájmu drobným rolníkům. Hlad po půdě přitom umožňoval šroubovat platy za pronájem neúměrně vysoko a rolníci tak žili ve stále větší bídě a zaostalosti. Bída, násobená dalšími nepříznivými okolnostmi (četná ničivá zemětřesení, největší v letech 1783 a 1908, rozšíření komárů Anopheles, přenášejících malárii), byla také příčinou četných drobných rolnických vzpour, banditismu a především velkého vystěhovalectví, jednak za moře do Ameriky, nejvíce do USA (na přelomu 19. a 20. století tam emigrovala více než třetina všech obyvatel Kalábrie),
11
později také do Argentiny a posléze i na průmyslový italský sever. Slibované změny nepřinesly ani události spojené s francouzskou revolucí a napoleonskými válkami, po Napoleonově pádu se na trůn neapolského království, kterému předtím načas vládl Joachim Murat, vrátili opět španělští Bourboni. Ti se zde udrželi až do roku 1860, kdy byli smeteni lidovým povstáním, do jehož čela se postavil Giuseppe Garibaldi. V roce 1861 pak bylo hlasováním rozhodnuto o připojení jihu ke sjednocujícímu se italskému království v čele se savojsko-piemontskou dynastií. Ani Garibaldimu se však nepodařilo prosadit na jihu Itálie provedení pozemkové reformy a příliš v tomto směru nedokázal později ani Mussoliniho fašistický režim, který navíc Itálii zavlekl do prohrané války. Teprve v posledních desetiletích se začala Kalábrie výrazněji rozvíjet. Modernizuje se zdejší zemědělství, jehož základem zůstávají přitom rodinná hospodářství. Poměrně malá míra industrializace začíná být dnes vnímána jako pozitivum, země disponuje dosud jen málo dotčeným přírodním prostředím a stává se tak velmi perspektivní zejména z hlediska dalších možností rozvoje turistického ruchu.
Copanello: Přímořské letovisko v zátoce Golfo di Squillace, ležící mezi známějšími lokalitami Soverato a Squillace. Historie místa sahá již do antiky. Archeologickým výzkumem tu byly odkryty pozůstky nevelké trojapsidové kaple San Martino, která představuje jednu z mála kalábrijských památek z paleokřesťanského období.
Stilo Přibližně 10 km od antické Kaulónie vyrostlo v raném středověku za byzantské éry důležité správní a církevní centrum s komplexem ortodoxního baziliánského kláštera baziliánského kláštera San Giovanni Theristis z 11. století, jehož součástí bylo několik chrámů, z nichž zbyly jen ruiny. Naštěstí se dochoval ten nejvýznamnější, tzv. Katholikón, postavený již v 10. století a představující tak skvělou ukázku byzantské sakrální architektury. Není však
12
jedinou památkou v tomto nevelkém městečku. Z byzantského období se dochoval také kostelík San Niccola, drobná jednolodní stavba s kupolí. V normanském období pak byl vybudován hrad, jehož ruiny se rovněž poměrně dobře dochovaly. Bylo již ale konstatováno, že skutečně významným monumentem, právem se objevujícím ve všech evropských přehledech byzantské středověké architektury a umění, je chrám La Cattolica. Má typický, vpodstatě centrální půdorys, vycházející ze symbolu kříže, vepsaného do čtverce, s připojenou trojicí apsid na východní straně. Jednotlivá ramena kříže jsou valeně zaklenuta, nad středem křížení ramen se vypíná kupole s tamburem, prolomeným sdruženými okny. Prostory v koutech čtvercového půdorysu završují opět kupole s tambury, tentokráte nižší a jen s jednoduchými okny. Zdobné záklenky nad okny a vstupním portálem, pásy do kosočtverců uspořádaného ornamentu na vnějším plášti tamburů, to vše dává kostelu půvab a harmonii, které by ale zdaleka tolik nevynikly, nebýt skutečně mimořádně malebné polohy kostela , který svou polohou dominuje okolní nádherné a divoké horské scenérii.
Stilo se může honosit také slavným rodákem. V roce 1568 se tu narodil Tomasso Campanella, dominikánský mnich a filosof. Sociální utopista, jehož dílo Sluneční stát (Civitas solis) je zajímavým projektem představ o ideálním a harmonickém uspořádání lidské obce, byl v reálném životě pragmatikem až macchiavellistického ražení, který neváhal při pokusu o povstání proti španělské nadvládě uzavřít dokonce pakt s Turky. Celkem 27 let života strávil Campanella v žalářích.
Bivongi Asi 3 km od Stila stojí ruina baziliánského konventního chrámu San Giovanni Theristis (či il Vecchio). Stavba vznikla v 11. století a nese typické rysy normanské architektury, jakými jsou např. křížící se oblouky slepých arkád, zdobících stěny východní apsidy. Kostel je jednolodní, neklenutý, na západní straně doplněný předsíní – narthexem. Na východní straně navazuje na loď transept s rameny ukončenými apsidiolami, krátký pravoúhlý chór a hlavní apsida. Nad křížením transeptu je hranolová věž, přecházející pak trompy do kupole s válcovitým tamburem, zdobeným na vnější straně slepými arkádami.
13
Locri Vznik nynějšího města je spjat až s výstavbou železnice v 19. století, přičemž se posléze vrátilo k názvu někdejšího antického města, situovaného přibližně o 3 km jižněji. Řecké město Lokroi Epyzephirioi bylo založeno roku 673 př.n.l. jako poslední z velkých řeckých měst na kalábrijském pobřeží Jónského moře. Dle tradice bylo toto založení spojeno se skandálem: vznešené paní v řecké Lokridě již nechtěly dále snášet skutečnost, že se jim jejich muži nevěnují a tráví svůj čas válčením. Proto se nalodily i se svými mužskými otroky a odpluly na západ do Kalábrie. V nově založeném městě si ženy udržely významné společenské postavení, které bylo manifestováno také pěstováním kultu ženských božstev – Afrodity, Déméter a Persefony. Obvod městského opevnění měřil okolo 7 km. Jeho zbytky jsou k vidění v blízkosti Národního muzea (na plánku vlevo). Po dlouhá léta tu byla jen skromná výstavka, protože většina nálezů byla v minulosti převezena do muzea v Reggiu. Od roku 1998 tu je však nová a nápaditě uspořádaná expozice. Vedle muzea byly odhaleny také základy jónského chrámu, který byl zasvěcen bohyni Afroditě. Prý dokonce i proslulá plastika Trono Lodovisi (dnes v Římě) pochází původně z celly tohoto chrámu. Areál vykopávek pokračuje směrem k západu od-krytými půdorysy domů obytné a řemesl-nické čtvrti Centocamere (3). Byly odhaleny také základy sloupové haly (stoa). Severo-západním směrem stojí ve svahu kopce di-vadlo (2), z jehož stupňovitého hlediště je krásný výhled na moře. Ještě dále na západ bylo rozmístěno několik svatyní (1), po obvodu města pak byla lokalizována pohřebiště (4).
Gerace Městečko se 3 000 obyvateli, malebně usazené na skalnaté vyvýšenině. Dle tradice se sem v 8. století přemístili obyvatelé někdejšího antického města Lokroi, sužovaní na pobřeží nájezdy muslimských pirátů a epidemiemi malárie. Největšího rozkvětu dosáhla lokalita v normanském období, kdy zde byl vybudován hrad, jehož ruiny se tyčí na nejvyšším místě celého skalního masivu. Do historického jádra města vedly brány. Od severu Porta Colino (při ní kaple San Nicola del Colino), od které vede ulice kolem kláštera a konventního chrámu San Francesco. Bohatě zdobený postranní vstupní portál připomíná sicilské kamenické práce, ovlivněné islámským uměním. V interiéru upoutají pozornost barokní oltáře ze 17. století, bohatě zdobené mramorovými intarziemi. Za hlavním oltářem stojí náhrobek prince Ruffa, mistrovké dílo z pozdního 14. století.
14
Malebné náměstí za františkánským konventem nese název Largo delle Tre Chiese, protože tu stojí ještě chrám Sacro Cuore (Nejsvětějšího srdce) a kostelík San Giovanello, resp. San Giovanni Chrisostomo, z 11. století, v interiéru se zbytky původních fresek. Aktuálně byl obnoven ikonostas a konají se tu řecké ortodoxní bohoslužby. Odtud se dostaneme jižním směrem až ke katedrále, největší církevní stavbě v celé Kalábrii. K jejímu vysvěcení došlo už roku 1045, za Fridricha II. byla ovšem přestavěna. Přitom až do roku 1480 byla centrem východního řeckého ritu v Kalábrii. Východní část katedrály je vlastně dvoupodlažní, nad úroveň terénu zde totiž vystupuje krypta, zaujímající prostor pod chórem a transeptem. Sloupky se zdobnými jónskými a korintskými hlavicemi, které nesou klenbu krypty, pocházejí z rozebraných antických staveb v Lokroi. Typologicky zapadá krypta katedrály v Gerace zcela do jihoitalské románské architektury, jak ji známe např. ze sousední Apúlie. Totéž platí o horním kostele, neklenuté trojlodní bazilice, jejíž boční lodě se otevírají do lodě hlavní obloukovitými arkádami, nesenými opět antickými sloupy. Jestliže trojlodí baziliky je tedy neklenuté, otevřené do krovu, pak křížení hlavní lodi s transeptem je završeno kupolí, jejíž inspirace může být byzantského původu, nicméně je to opět prvek který je v jihoitalské románské architektuře poměrně častý. Z katedrály se lze vydat východním směrem, kolem kostelů San Michele a San Teodoro, přičemž za povšimnutí stojí i městské domy a paláce. Při obvodu historického jádra pak narazíme na ženský konvent s chrámem Santa Anna. Po jeho stranách vychází z města dvojice bran Porta del Sale a Porta Santa Lucia. Kolem kostela Chiesa del Carmine dojdeme do řemeslnické čtvrti Borgatella, rozložené při úpatí historického jádra.
15
Squillace Městečko, které ve středověku navázalo na řecký Skylletion a římské Scolatium, se obdobně jako jiné lokality při pobřeží Jónského moře přesunulo hlouběji do vnitrozemí a zvolilo si strategicky výhodnější náhorní polohu. Dnes má 3 600 obyvatel a dominují mu rozvaliny normanského hradu, který nechal postavit Roger I. Ve stejné době byl vybudován také dóm, který ale roku 1783 podlehl zemětřesení a byl poté sice obnoven, ale v podobě značně pozměněné.
Proslulým rodákem z původního Scolatia byl Flavius Magnus Cassiodorus (490-583), nejprve dvořan a ministr ostrogótského krále Theodericha Velikého. Později se však vrátil domů a založil zde klášter Vivaria, který se stal jedním z nejvýznamnějších duchovních center v Kalábrii. Přestože byl po pouhých několika desetiletích existence zničen, zanechal v kulturních dějinách výraznou stopu, zdejší rukopisy jsou dnes uchovávány v Kasselu, Würzburgu a Bambergu.
Santa Maria della Roccella Na místě někdejšího antického města Skylletion-Scolatium je dnes archeologický park. Lze tu vidět pozůstatky lázní (term), fóra, jehož prostranství zdobily sochy (sedm fragmentů je vystaveno), divadla a amfiteátru. Lokalita však nebyla zcela opuštěna ani ve středověku, v 11. století tu nechal Roger I. založit klášter, záměr se však nepodařilo dovršit a konventní chrám Santa Maria della Roccella, po němž je dnes místo pojmenováno, nebyl nikdy dokončen. Uchovala se z něj ruina, která je další ukázkou normanské románské architektury. Kostel byl jednolodní, s vyvýšeným transeptem a chórem, pod nimž byla rozestavěna krypta. Uspořádání východní části chrámu je vůbec zajímavé, k transeptu je připojena trojice chórů s apsidami, přičemž střední chór je samozřejmě svou velikostí dominantní. Stavba z cihelného zdiva se vyznačuje řadou zdobných detailů na fasádě, k nimž patří arkádovité niky ve spodní části apsid či profilované orámování okenních záklenků.
16
Capo Colonna Další z malebných míst na pobřeží Jónského moře. Stával tady dórský chrám bohyně Héry Lacinie, vybudovaný na konci 6. století př.n.l. K pokladům chrámu prý patřil sloup z ryzího zlata, jakož i opěvovaný portrét krásné Heleny, jehož autorem byl kolem roku 400 př.n.l. proslulý malíř Zeuxis. Historická anekdota praví, že zakázku přijal teprve poté, když si vymínil, že modelem mu budou stát nahé všechny vybrané krasavice z Krotónu. Chrám byl v 16. století téměř rozebrán na stavbu nové katedrály v Crotone, zůstaly stát jen dva sloupy, jeden z nich se navíc zřítil v roce 1638 po zemětřesení. Dnes se zde tedy tyčí jen jeden. V sousedství stojí kostelík Stella Maris, kam je každý květen v procesí slavnostně nesen z crotonské katedrály uctívaný byzantský obraz Madony.
17
Crotone Město se 60 000 obyvateli, které přímým pokračovatelem řeckého Krotónu, města založeného Acháji již v roce 708 př.n.l. Roku 532 př.n.l. sem přišel proslulý matematik a filosof Pythagoras. Byl vyznavačem nauky o magické moci čísel a založil v Krotónu tajné bratrstvo, které postupně nabylo značnou politickou moc. Mj. se zasloužilo o dobytí a zničení konkurenčního města Sybaris (510 př.n.l.). Když však začalo ohrožovat základní principy demokratické vlády v Krotónu, byli Pythagoras a jeho stoupenci z Krotónu vyhoštěni. Antické památky byly téměř všechny zničeny během 16. století, kdy byly rozebrány na výstavbu nového městského opevnění, katedrály a aragonské pevnosti. Dnes jsou nálezy zpřístupněny v Národním archeologickém muzeu. Ceněna je především zdejší sbírka antických mincí. Dóm ze 16. století vystřídal původní normanskou stavbu z 11. století a uchovává byzantskou ikonu Madony z Capo Colonna. Aragonský kastel nahradil v 16. století pevnost, která byla vybudována dokonce již v byzantské éře. Byl společně s novým městským opevněním součástí systému obrany proti Turkům, který roku 1541 zorganizoval neapolský místodržitel Don Pedro de Toledo.
Santa Severina Další z městeček (2 600 obyvatel), situovaných na návrší ve vnitrozemí. Existovalo již v raném středověku, v 9. století bylo na zhruba 40 let obsazeno Saracény, kteří odtud podnikali nájezdy na široké okolí. Roku 886 bylo dobyto byzantským vojevůdcem Nikephorem Phokasem a stalo se na několik staletí byzantským správním a církevním střediskem. Jihozápadní část návrší zaujímá hrad. Je velmi dobře dochovaný a lze
18
na něm dokumentovat postupný stavebně historický vývoj. Jádro tvoří obytná věž (v italštině označovaná jako maschio) z normanského období, kterou dal vybudovat vévoda Robert Guiscard. Za štaufské vlády k ní byly připojeny čtyři nárožní válcovité věže, čímž se hrad transformoval do podoby kastelu. Obvodovou hradbu s cimbuřími přidala anjouovská éra, zatímco za hrabat Carafů v 16. století byl hrad rozšířen o vnější opevnění s baštami. Zejména při pohledu od úpatí návrší vypadá hrad velmi impozantně. Severovýchodní část návrší zaujímá katedrála, původně byzantského ritu, Robert Guiscard ji však přeměnil na arcibiskupství západní římské církve. Chrám dostal při té příležitosti darem vzácnou relikvii, paži řec-ké světice Anastázie. Katedrála byla silně přestavěna v baroku, její počátky tak dokumentují jen dva ponechané byzantské nápisy, první informuje o tom, že stavba chrámu byla zahájena za arcibiskupa Ambrosia v roce 1036, druhý připomíná byzantského důstojníka (spatharia) Stauracia, který velel zdejší vojenské posádce a stal se štědrým donátorem výstavby. Ke katedrále přiléhá z jedné strany arcibiskupský palác (v něm je diecézní muzeum), ze druhé baptisterium, což je vlastně starší byzantský chrám na centrálním půdorysu, s kupolí nad křížením, postavený již někdy v 7.-8. století. Má velmi dobře uchovaný interiér s centrálním prostorem pod kupolí nesenou osmi antickými sloupy. Osvětlení zajišťují kamenné děrované desky v okéncích.
Zmínku si zaslouží určitě také kostelík Santa Filomena. Je to rovněž stavba byzantského původu, s kupolí s tamburem, jehož vnější plášť zdobí slepé arkády. Kostel je dvoupodlažní, spodní prostor prý dle tradice sloužil původně jako cisterna, do níž se jednou propadlo dítě. Bylo samozřejmě zázračně zachráněno P. Marií a spodní kaple proto nese zasvěcení Santa Maria del Pozzo.
19
San Demetrio Corone Městečko se 4 400 obyvateli je dnes centrem albánské etnické minority v Kalábrii. Ta vznikla emigrací poměrně početných skupin albánských křesťanů po potlačení Skanderbegova povstání v roce 1468. Pro udržení albánské národní a kulturní identity v této lokalitě byla významná i skutečnost, že sem byl v roce 1794 přesunut kněžský seminář, vychovávající nejen italské, ale také albánské kněze. Historie obce ale nezačíná až po polovině 15. století. Před Albánci tady žili Řekové a v době byzantské vlády tu v roce 955 založil sv. Nil z Rossana baziliánský klášter San Adriano. Mezi lety 1089-1106 byl klášter z vůle normanského vévody Rogera Borsy podřízen benediktinskému opatství La Cava dei Tirreni v Kampánii. Do této doby spadá také stavba dochovaného kostela. Benediktinská inspirace, vycházející až z proslulého kláštera Monte Cassino, stála mj. u výzdoby chrámové dlažby
s nádhernými intarziemi z barevných leštěných kamenů. Po roce 1106 se klášter San Adriano znovu osamostatnil a v roce 1115 se stal dokonce centrem řecko-ortodoxní církevní archimandritské správy. Navzdory stavebním zásahům z konce 18. a 19. století, které souvisely se zmiňovaným zřízením kněžského semi-náře, představuje chrám vynikající památku architektury normanského období. Chrám představuje neklenutou, do krovu otevřenou trojlodní baziliku, jejíž lodě jsou pro-pojeny arkádovými oblouky na pilířích a sloupcích. Původní půdorys byl pravděpodobně ukončen na východní straně jednoduše pravoúhle, s jedinou půlkruhovou apsidou. Chrám má dva vstupní portály, z nichž pozoruhodný je především ten severní, s pískovcovým ostěním zdobeným hlubokým vrubořezem s motivy dvojice fantaskních hlav jakýchsi ďáblů či démonů. V interiéru zaujmou nádherně zdobené hlavice sloupů, kamenná křtitelnice, místy se dochovaly středověké nástěnné malby byzantského charakteru. Nejúžasnější je ale zmiňovaná intarzovaná výzdoba podlahy s vyobrazeními hadů, dravců i oblud.
20
Patirion Kolem roku 1100 založil sv. Bartoloměj ze Simeri v ústraní v horách 18 km od Rossana baziliánský klášter, zasvěcený P. Marii. Díky přízni krále Rogera II., císaře Fridricha II. a posléze i neapolských králů, se stal klášter nejbohatším pozemkovým vlastníkem v jižní Itálii. Chrám Santa Maria del Pátire je opět vynikajícím příkladem uměleckého synkretismu normanského období.
Jestliže jeho půdorysná dispozice s trojicí kupolí v chórové části vychází jednoznačně z byzantské tradice (boční chóry sloužily zjevně v ortodoxní liturgii jako prothesis a diakonikon), pak celková bazilikární koncepce stavby (kupole se navenek ve vzhledu kostela nijak neprojevují!) i výzdoba exteriéru jsou pevně zakotveny v prostředí románského slohu. Za povšimnutí stojí zcela určitě výzdoba vnějšího pláště apsid, a to nejen slepými arkádovými oblouky, ale zejména barevnými kruhovými intarziemi. V plochostropém a jinak na výzdobu střídmém interiéru baziliky vyniká nádherná mozaiková podlaha. V ní zakomponovaný nápis BLASIVS VENERABILIS ABBAS – HOC TOTVM IUSSIT FIERI vypovídá o době vzniku: opata Blasia dokládají písemné prameny k roku 1152. Tento typ románské mozaikové podlahy není přitom na jihoitalské půdě něčím neznámým, obdobné fragmenty se dochovaly v Apúlii v katedrálách v Trani a Tarentu, bezpochyby nejúplnější a nejúžasnější je pak podlaha katedrály v Otrantu, u níž díky nápisu známe i jejího autora, řeckého mnicha Pantaleona.
21
Rossano Město s přibližně 35 000 obyvateli, v typické náhorní poloze ve vnitrozemí. V 6. až 11. století nejvýznamnější byzantské centrum v Kalábrii, které nebylo nikdy dobyto Saracény. Rodiště sv. Nila (906-1004). Latinský ritus odtud vytlačil řeckou ortodoxii teprve v 15. století. Původní metropolitní chrám byl v normanském období vystřídán katedrálou Santissima Achiropita, později barokně přestavěnou. Uprostřed hlavní lodi stojí oltář zdobený kamennými intarziemi a v barokním rámu je zasazen obraz Bohorodičky, byzantská freska z 8. století, která dle tradice nebyla namalována lidskou rukou a nese proto označení archeiropoieta. Hned vedle katedrály stojí Diecézní muzeum křesťanského umění, zpřístupněné v roce 2000. Z jeho vnitřního nádvoří se otevírá pohled na původní středověké apsidy katedrály. Největším pokladem expozice je Codex Purpureus Rossanensis, jeden z nejstarších křesťanských iluminovaných rukopisů vůbec. Byl objeven německým teologem Adolfem Harnackem v roce 1879 a dnes se, obdobně jako u rukopisu tzv. Vídeňské Genesis, předpokládá, že vznikl v 6. století někde na východě byzantské říše, patrně v Sýrii. Rukopis má asi 180 stran a je psán stříbřitým písmem na pergamen, napuštěný purpurovým barvivem. Vlastnímu textu předchází 15 celostránkových iluminací, představujících jedinečný doklad vývoje raně středověkého umění a jeho kontinuity s uměním pozdně antickým. Detailní seznámení s iluminacemi umožňuje jejich prezentace v promítacím sále muzea.
22
V jihovýchodní části Rossana stojí v malebné poloze, jakoby vyrůstající ze skalního masivu, chrám San Marco. Jde o další z byzantských pětikupolových kostelů na půdorysu kříže, vepsaného do čtverce. Jestliže půdorysné schéma je takřka identické jako u chrámu La Cattolica ve Stilu (jediný rozdíl je v tom, že ve Stilu jsou klenby neseny poměrně štíhlými sloupky, chrám San Marco má naopak poměrně masivní pilíře), pak podle dalších detailů historikové umění soudí, že rossanská stav-ba je stylově poněkud mladší. Přesnější datování i his-torický kontext stavby však zůstávají nejisté, protože chy-bí jakékoliv konkrétní zprávy o tomto kostele v písemných pramenech. Předpokládá se, že mohl sloužit komunitě mnichů - eremitů, neboť v blízkém okolí byla potvrzena existence skupiny zčásti ve skále vyhloubených obydlí, pocházejících z 8. až 10. století. Další možností je sou-vislost s klášterem Santa Anastasia, který měl v polovině 10. století založit Euphrasios z Rossana, císařský soudce pro byzantskou Itálii a Kalábrii. V každém případě kostel San Marco mohl být
postaven až po velkém zemětřesení v roce 950, které jihovýchodní část Rossana jinak totálně zničilo. Horní časovou hranici vidí část badatelů v roce 1060, kdy se Rossano dostalo pod normanskou vládu, jiní připouštějí, že ke stavbě mohlo dojít ještě o něco později. Na západní straně přiléhá k chrámu San Marco jednoduchá pravoúhlá předsíň – narthex, podle stavebně historické analýzy přistavěná dodatečně. Mohla nahradit rozměrově menší narthex původní. Pozdější osudy chrámu byly dosti komplikované, v 19. století byl v ubohém stavu a sloužil k přechovávání těl obětí epidemií cholery. Teprve po roce 1930 se dočkal restaurování, byly přitom objeveny také zbytky původních byzantských nástěnných maleb. V Rossanu najdeme ještě další drobné středověké byzantské kostelíky jako Santa Maria del Pilerio, který pochází již z 9. století (na obrázku), nebo San Panaghia. Také ony dokreslují nenapodobitelnou atmosféru města.
23
Národní park Sila Základy ke vzniku parku byly položeny již v roce 1923, ale reálně byl zřízen až v roce 1968, později pak byl dále rozšiřován, naposledy v roce 1997. Skládá se ze tří částí: Sila Grande, Sila Piccola a Sila Greca. Rozkládá se na ploše o rozloze 16 000 ha. Najdete zde hory, lesy a jezera, stejně jako malebné horské vesničky. Vrcholy hor dosahují nadmořské výšky 15001800, nejvyšší horou je Monte Botte Donato (1929 m). Několik jezer je pozůstatkem někdejšího zalednění. Ve volné přírodě zde žijí vedle spárkaté zvěře také vlci.
Longobucco Městečko v Národním parku Sila Greca na severu Kalábrie. Jeho historie sahá do doby velké řecké kolonizace, kdy zde vznikly stříbrné doly, využívané řeckými městy Sybaris a Krotón. Věděl o nich dokonce již Homér. V raném středověku se místo označovalo jako Argentera, v roce 1197 tu štaufský král Jindřich VI. potvrdil práva oppido nostro Longoburgi. Stříbrné doly pracovaly až do roku 1783, pak hospodářský význam městečka upadl, v 19. století proslulo jeho okolí banditismem. Později odtud došlo ke značné emigraci do USA a Argentiny. Dnes městečko těží z turistického ruchu v Národním parku, v někdejším františkánském konventu bylo zřízeno muzeum dell'Artigianato Silano e della Difesa del Suolo, které představuje místní tradice řemeslné výroby, kulinářské speciality, jakož i zpracování olivového oleje.
San Giovanni in Fiore Město s 19 000 obyvateli, jeho vznik je spjat s opatstvím, jehož zakladatelem byl asi v roce 1185 Jáchym da Fiore (1135-1202). Tento středověký myslitel je dnes oceňován jako jeden z nejoriginálnějších filosofů dějin, který svými idejemi předjal myšlení evropského novověku. Původně byl úředníkem na sicilském dvoře v Palermu a zdá se nanejvýš pravděpodobné, že byl židovského původu. Zaživ obrácení, vykonal pouť do Svaté země, aby po návratu vstoupil do cisterciáckého řádu. Poté, co se mu roku 1183 dostalo osvícení, prožil zbytek života v rozjímání a spisování, požívaje ze všech stran, včetně papežského stolce, obecné úcty. Klášteru ve Fiore dal vlastní řeholi. Domněnka, že Jáchymovo učení bylo církví odsouzeno, se nezakládá na pravdě, odsouzení Lateránského koncilu z roku 1215 se týkalo jediného spisu, který byl polemikou s formulací Boží Trojice Petrem Lombardem. Ten označil esenci Boží Trojice, princip její jednoty, za nejvyšší věc. Tím podle Jáchyma do Boha vkládal společnou bytost, jakoby cosi čtvrtého. Dle Jáchyma nic takového společného, co by bylo Otcem, Synem i Duchem svatým, neexistuje. Lateránský koncil se však postavil za Lombardovo stanovisko, že existuje ono nepochopitelné a nevýslovné, co náleží společně všem Božím osobám – Božská podstata. Za průlomovou je v učení Jáchyma da Fiore pokládána představa o vývoji světa ve třech dějinných etapách (stavech). Prvním z nich měl být stav Otce, doba starozákonní, tedy věk, kdy lidé přijímali Boha trpně a s bázní a především poslušně plnili zákony, které jim dal. Příchodem Krista byl tento stav vystřídán stavem Syna, dobou novozákonní, pro níž je charakteristická synovská oddanost k Bohu, činnost, důvěra, byl to věk víry a milosti. Tento věk se dle Jáchyma v jeho době již naplnil a přichází třetí stav, stav Ducha, který přinese věčné evangelium pravdy, svobodnou vzájemnost, rozjímání, lásku a přátelství. Bude to věk poznání a vědění. Právě tímto důrazem na význam poznání a vědění předznamenal Jáchym nástup novověkého myšlení. Bylo již řečeno, že on sám byl za svého života pokládán za příkladnou osobnost oficiální církve. Teprve někteří z jeho radikálních žáků a pokračovatelů byli církví odsouzeni a jako heretici velmi tvrdě pronásledováni. Konventní chrám Abbazia Florense nese všechny znaky pozdně románské cistercké architektury. Trojlodní bazilika rezignuje na jakoukoliv okázalou dekorativnost, velký vý-
24
znam však mají okenní otvory, jimiž dovnitř vstupuje světlo. Kruhové okno je umístěno v ose štítu západního průčelí, především pak jinak jednoduchý pravúhlý závěr kostela osvětluje nejen trojice půlkruhově zaklenutých oken v přízemí, ale také šestilistá rozeta, doprovázená ještě třemi menšími rozetkami. V celé stavbě se opakovaně vyskytuje symbolika čísla tři nebo jeho násobků, spjatá nepochybně právě s Jáchymovou fascinací problematikou Boží Trojice. Jáchym byl v konventním chrámu také pohřben. Město má jinak nepříliš vzhlednou a chaotickou novou zástavbu, mezi zajímavosti patří ještě kulturně antropologicky zaměřené Museo Demonologico, stojící blízko
Zungri Nedaleko vsi Zungri se v severním úbočí Monte Poro dochovalo skalní troglodytické sídliště ze 12. až 14. století. Do měkkého pískovce bylo vyhloubeno na 80 obydlí, jsou zde zastoupeny i výrobní objekty – mlýny, lisovny na olej a na zpracování vína. Místní vlastivědná literatura předpokládá, že se nejednalo o běžné zemědělské sídliště, ale že zde stranou osídlení přebývali mniši – eremité. Názor ale postrádá přesvědčivější zdůvodnění, nebyly zde dokumentovány žádné prostory, které by bylo možné jednoznačně interpretovat jako objekty sloužící náboženským účelům, chybí tu také nástěnné malby, přítomné např. v Apúlii v Gravina di Puglia, kde lze skutečně doložit, že se alespoň některé z přirozených či umělých jeskynních prostor využívaly jako kaple.
25
Vibo Valentia Město má 35 000 obyvatel a dlouhou historickou tradici, která začíná řeckým městem Hipponion, dceřinnou kolonií jiného řeckého města v Kalábrii – Lokroi. Z řecké éry se dodnes dochovaly ve východní části města poblíž hřbitova pozůstatky hradeb z 5.-4. století př.n.l. Další významnou kapitolou ve vývoji lokality byl středověk. Z normanské éry pochází hrad, který byl pak za císaře Fridricha II. dobudován do podoby kastelu. Dnes je sídlem Městského archeologického muzea Vito Capialbiho. Má velmi dobře uspořádanou expozici s nálezy z řeckého Hipponionu. Z cimbuří hradu je nádherný rozhled na panoráma Tyrhénského moře od Capo Palinuro na severu až po sicilskou Etnu. Z kostelů si zmínku zaslouží nevelký kostel Santa Ruba, který se jediný dochoval z normanského období.
Reggio di Calabria Nejlidnatější město Kalábrie s přibližně 180 000 obyvateli, rozložené na západním břehu pevniny při Messinské úžině, má minulost sahající až do období velké řecké kolonizace v 8. století př.n.l. Z antického Rhegion, ani z památek dalšího vývoje města se však nezachovalo téměř nic, příčinou byla dvojice velkých zemětřesení v letech 1783 a 1908. Pouze u nábřeží lze v jižní části centra sledovat pozůstatky hradební zdi z opevnění řeckého antického města, jakož i pozůstatky term (lázní) z doby římské. Město je však přesto pokládáno za půvabné. Postarala se o to jeho jedinečná poloha s výhledy na východní pobřeží Sicílie, včetně dýmající siluety Etny, jakož i vcelku zajímavá a kvalitní historizující zástavba
26
z období po roce 1908. Proslulá je nábřežní třída Lungomare, lemovaná vzrostlými gumovníky, magnóliemi a palmami, označená italským básníkem Gabrielem D´Annunzio jako il piú bel chilometro d´Italia. Autorem návrhu vlastní nábřežní promenády byl slavný architekt Piere Luigi Nervi. Na severním konci Lungomare stojí budova Národního archeologického muzea. Jeho sbírky patří k největším v Itálii a jsou prezentovány ve velmi kvalitní moderní a muzeologicky nápadité expozici. Vedle nálezů pravěkých je pozornost věnována především nálezům z řeckého antického období, přičemž většina z nich pochází z dalšího z kalabrij-ských měst Velkého Řecka, z Lokroi Epyzephyrioi. Proslulá je kamenná plastika s Dvojicí dioskurů, zdobící původně štít tamního Afroditina chrámu, vybudovaného v iónském slohu, či bronzová portrétní busta filosofa. Nejproslulejší exponáty však představuje bezpochyby dvojice bronzových soch z Riace. Byly objeveny v srpnu 1972 zcela náhodně potápěčem v moři v blízkosti východního pobřeží Kalábrie. Předpokládá se, že byly podél pobřeží převáženy lodí, která se potopila, a tak sochy obou heroů už nikdy nedopluly na místo svého určení. Jde přitom o vrcholná díla řeckého klasického sochařství 5. století př.n.l., jichž se uchovalo v originále jen velmi málo. Vedle známé sochy Vozataje z Delf (patrně vyobrazení boha Apollóna) představují obě plastiky z Riace nejvýznamnější dochované doklady řeckých klasických soch odlitých do bronzu. V muzeu v Reggiu byly po náročném konzervování a restaurování instalovány v podzemních prostorách, zajištěných co možná nejdůkladněji i proti eventuálnímu zemětřesení.
Cosenza Město s necelými 80 000 obyvateli bylo založeno Římany (Consentia). Do obecného historického povědomí vstoupilo dílem historika Jordanise, dle něhož právě zde zemřel roku 410 vizigótský král Alarich. Byl prý pohřben s obrovským bohatstvím a aby se k němu nikdy nedostali lupiči, byl při budování hrobky na čas odkloněn tok řeky Busento a po jejím dokončení sveden zase zpátky, takže Alarichův hrob je někde pod jejím dnem. V normanském období se stala Cosenza významným centrem, byl zde vybudován hrad, jemuž vtiskl definitivní podobu kastelu Fridrich II. Castello Svevo stojí na návrší San Pancrazio. Má trojúhelníkový půdorys s vystupujícími nárožními věžemi, z nichž nejpozoruhodnější je velká oktogonální věž na jihovýchodě. Rozlehlé vnitřní nádvoří dává některými architektonickými detaily tušit, že kastel byl skutečně reprezentativní rezidencí. Od hradu lze projít kolem kostelíka San Giovanni Battista, kostela Santa Maria delle Vergine a paláce v goticko-katalánském slohu na Dómské náměstí. Původní stavbu chrámu zasáhlo ničivé zemětřesení v roce 1184, obnovený raně gotický dóm byl vysvěcen za účasti císaře Fridricha II. v roce 1222 a s osudy jeho rodu je spojen také hrobem císařova nejstaršího
27
syna (z prvního manželství s Konstancií Aragonskou), nešťastného Jindřicha. Jindřich se narodil v roce 1212 a otec ho již jako nemluvně ustavil králem sicilským. Jako osmiletého ho dal v roce 1220 zvolit také římským králem. Po roce 1230 se však dospívající Jindřich začal otci odcizovat, bez jeho vědomí a souhlasu přijímal i závažná politická rozhodnutí, jimiž eskalovalo napětí v Říši. Na podzim 1234 se pak ve spojenectví s některými říšskými biskupy pustil do otevřené vzpoury proti otci. Byl poražen a Fridrich II. syna v roce 1235 nejen zbavil trůnu, ale dal ho uvěznit na Sicílii. V roce 1242 spáchal vězněný Jindřich sebevraždu. Byl pohřben v antickém sarkofágu ze 3. století.
V roce 1891 došlo při restaurování dómu k dalšímu pozoruhodnému nálezu. Byl objeven gotický náhrobník, připomínající Izabelu Aragonskou, manželku francouzského krále Filipa III., která v Cosenze zemřela v roce 1271. Není zde ovšem pohřbena, ostatky královny byly přeneseny do panovnické nekropole v chrámu Saint-Denis u Paříže. Na náhrobníku v Cosenze je vyobrazen klečící manželský pár, vlevo Izabela, vpravo král Filip III., kořící se Madoně, stojící uprostřed. Dílo je připisováno gotickému umělci francouzského původu. V dolní části města při soutoku Crati a Busenta se nachází Casa delle Culture, renesanční palác, který byl původně městskou radnicí. V blízkosti leží také chrám San Francesco d´Assisi. Po rušné tepně Corso Telesio lze přejít k malebnému mostu přes Busento a ke gotickému chrámu San Domenico, za kterým už začíná výstavba nové části města.
28
Benevento: Urbanizované sídliště zde vzniklo již za Samnitů, okolo roku 300 př. n. l. město dobyli Římané. V roce 275 př. n. l. se před jeho nranami odehrála třetí a rozhodující bitva mezi Římany a epeirským králem Pyrrhem, která znamenala definitivní přechod jihu Itálie pod římskou svrchovanost. Benevento, tehdy označované jako Maleventum, se stalo římskou kolonií. Protože v latině jeho jméno sugerovalo cosi negativního (male), došlo k přejmenování na Beneventum. Roku 545 n. l. město poničil ostrogótský král Totila. Po příchodu Langobardů v 6. století se Beneventum stalo sídlem jednoho z jejich vévodství, které se ovšem dostalo postupně do závislosti na franské říši, resp. pozděi na svaté říši římské. Epizodou zůstalo obsazení muslimy v roce 840, vedlo ale ve svých důsledcích k rozpadu původního vévodství na tři menší celky Benevento, Salerno a Capua. V roce 1047 se vévodství Benevento zmocnili Normané. V 11. a 12. století se tu konaly celkem čtyři církevní koncily. Významné je také datum 26. 2. 1266, kdy nový vládce italského jihu Karel z Anjou dal na tzv. Růžovém poli před branami Beneventa stít Manfreda Štaufského. V roce 1418 přešlo Benevento pod neapolské království, ale později bylo předáno
29
Ferdinandem II. papeži Alexandrovi VI., který je postoupil svému nejstaršímu synovi Juanovi Borgiovi, brzy poté ovšem zavražděnému. V roce 1668 město těžce poškodilo zemětřesení. Město pak drželi střídavě neapolští králové a papežové, v roce 1806 Napoleon I. daroval Benevento svému ministru Talleyrandovi. Po definitivní porážce Napoleona předal Joachim Murat Benevento opět papežům. V roce 1860 pak bylo přičleněno ke sjednocené Itálii.
Dochované památky dokládají dlouhou minulost města. Antiku reprezentuje římské divadlo ze 2. století n. l. a pak také Traianův triumfální oblouk z roku 114.
30
Raný středověk zde zanechal mimořádně cenný komplex staveb s kostelem Santa Sofia, tem byl dokonce vyhlášen za součást světového kulturního dědictví Unesco. Chrám pochází z langobardského období, z doby okolo roku 760. Jejím zakladatelem byl vévoda Arechis II. a vzorem pro ni byla palácová kaple langobardského krále Liutpranda v Pávii. Poté, co severní Itálii si podmanil Karel Veliký (sesadil posledního langobardského krále Desideria), Benevento zůstalo nadále nejdůležitějším langobardským centrem. Arechis u kostela Santa Sofia zřídil konvent benediktinek. Jeho abatyší se stala vévodova sestra Gariperga. Kostel Santa Sofia má zajímavý centrální půdorys v podobě sexagonu, obohaceného po obvodu vybíhajícími hvězdicovými útvary a trojicí apsid.
Vstupní portál kostela je pozdně románský, ze 13. století, v tympanu je Trůnící Kristus, doprovázený P. Marií, sv. Merkuriem a jemu adorujícím opatem Řehořem.. V interiéru, ve dvojici postranních apsidiol, se dochovaly nástěnné malby vysoké kvality, pocházející z přelomu 8.-9. století. Jsou zde vyobrazeny Zvěstování P. Marii, Navštívení a dvojice scén, věnovaných Zachariášovi, otci sv. Jana Křtitele. Archanděl Gabriel mu zvěstuje, že se dočká narození syna, Zachariáš poté oněmí a řeč se mu vrátí teprve ve chvíli, kdy je jeho narozený syn v chrámu obřezán.
V přilehlém konventu benediktinek se dochovala křížová chodba ze 12. století, otevírající se do rajského dvora sdruženými arkádami s vynikající figurální výzdobou hlavic.Konvent je sídlem Museo del Sannio, které má řadu cenných exponátů z protohistorického období i z raného středověku. Katedrála z doby kolem roku 1200 byla bohužel v roce 1943 takřka zničena. Z původního chrámu se uchovalo pouze západní průčelí a zvonice z roku 1279, z raného středověku je také krypta, nástěnné malby v ní jsou ze 14. století. Ostatní je dílem poválečné obnovy. Nejcennější památkou katedrály jsou bronzová vstupní vrata, dílo Oderisia z Bene-
31
venta (+1251) se 72 poli s reliéfní výzdobou, která je věnována výjevům ze života Ježíše Krista.
Poslední z památek, které je třeba zmínit, je středověká pevnost Rocca del Rattori ze 14. století.
32
