Historické slavnosti Rosa coeli Muzikál Popelka

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 17 • číslo 3/2013

Historické slavnosti Rosa coeli 7. 9. 2013

Muzikál Popelka

Slovo starosty Koncem srpna letošního roku poctil naše město oficiální návštěvou starosta Jean-Luc Drapeau s chotí Brigitte Drapeau z našeho partnerského města z Francie z Azay-Le-Brulé. Účelem návštěvy bylo prohloubení spolupráce našich měst, rozvinutí a podpora spolupráce mezi mládeží a příprava dvoustranné dohody zavazující více obě strany k aktivní činnosti i v dalších letech. Jean-Luc Drapeau poděkoval všem účastníkům proběhnuvší akce mládeže v červenci v Dolních Kounicích. Zároveň tlumočil pozdrav od občanů z Azay-Le-Brulé a jejich poděkování za umožnění francouzským dětem strávit příjemné chvíle v našem městě. Zvláštní poděkování vyslovil rodičům dětí, v jejichž rodinách byli mladí Francouzi ubytováni. Za jejich starostlivost, obětování, péči a finanční náklady, které k tomu museli vynaložit. Starosta se mimo jiné zajímal i o postoj a podporu veřejnosti v Dolních Kounicích. Po prodiskutování a porovnání současného stavu vnímání mezinárodní spolupráce veřejností v obou obcích jsme byli ujištěni, že občané Azay-Le-Brulé pociťují daleko hlouběji dopady ekonomické recese (vyšší nezaměstnanost, o třetinu nižší příjmy obce oproti minulým obdobím atd.), avšak o to důsledněji dbají, aby se jakákoliv omezení neprojevovala v mezinárodní spolupráci. Starosta vyjádřil politování nad způsobem prezentace odlišných názorů některých občanů u nás a vytváření negativních spekulací a ujistil nás, že svou osobou a maximální podporou veřejnosti zaštítí další budoucí jednání s cílem rozšířit povědomí mezinárodní spolupráce a vymezit do ústraní neplodné negace a předsudky. V příštím roce pořádá obec Azay-Le-Bru-

1

lé setkání mládeže, kterého se účastní i děti z našeho města. Tematická náplň spolupráce zatím není hotová. Na její tvorbě se budou korespondenčně podílet i naše děti. Starosta Jean-Luc Drapeau navštívil se svojí chotí mimo jiné zrekonstruované prostory Malého hřiště a ocenil vybavení klubu pro děti a mládež, jeho celkovou estetickou úroveň i novou mozaiku, na jejíž tvorbě se podílely i francouzské děti. Dále navštívil všechny školy a mateřské školy v našem městě. Hlavně projevil zájem o zrekonstruované prostory výuky a sociálních zařízení ve všech budovách. S velkým respektem kvitoval jejich úroveň. Ocenil vhodnou adaptaci prostor praktického učení v přízemí základní školy, ve kterých vznikly dvě nové učebny pro mateřskou školu i s potřebným zázemím. Největší obdiv věnoval kvalitě a množství interaktivních pomůcek, kterými je základní škola vybavena. Starosta byl seznámen i se záměrem výměny oken a dveří a s celkovým zateplením budovy Základní školy na Smetanově ulici. Mimo Dolní Kounice navštívil starosta Jean-Luc Drapeau dnes již tradiční „Zatloukání hory“ v Moravských Bránicích a Znojemské vinařské muzeum. S velkým zájmem vnímal i připravovanou Národní výstavu vín Znojemské podoblasti, jejíž součástí je i dolnokounický vinařský region, která díky snaze Bratrstva vinařů a kopáčů 1737 proběhla poprvé v historii v Dolních Kounicích. Dále měly následovat prohlídky sportovních zařízení, hasičské zbrojnice a setkání se zastupiteli a členy zahraničního výboru. Bohužel v polovině návštěvy byl zastižen smutnou zprávou o náhlém úmrtí svého kolegy předchůdce a musel svůj pobyt v Dolních Kounicích předčasně ukončit. Starosta Jean-Luc Drapeau zdraví občany našeho města a přeje nám úspěch ve společném úsilí udržovat kontinuální přátelské vztahy a co nejvíce optimismu a pozitivního myšlení nejen v mezinárodní spolupráci, ale i v běžném životě. Před odjezdem mě ujistil, že

2

své dojmy z návštěvy, tak i svá předsevzetí bude prezentovat občanům své obce, zvláště v Comité de Jumelage (partnerském výboru) a dostojí i svých osobních závazků, které byly v době pobytu v Dolních Kounicích z jeho strany řečeny. Karel Zalaba, starosta města

Zrekonstruované sociální zařízení v Základní škole U Sboru

Co škodí Dolním Kounicím? Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím versus zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a na obou stranách rozdílní lidé, kteří jsou přesvědčeni o správnosti svého jednání. Jedni použijí a zmanipulují vše, aby jakýmkoliv způsobem pošpinili vedení města i samo město navenek, druzí, kteří jsou terčem neustálého a nevybíravého tlaku, hájí práva svých občanů. Jména účastníků, kteří svým finančním příspěvkem a účastí na legitimních partnerských setkáních v zahraničí napomohli jejímu uskutečnění v rámci partnerské spolupráce měst Dolní Kounice, Azay-Le-Brulé a Caprese Michelangelo, či jakákoliv jiná jména a osobní údaje kounických občanů, které požadují nebo budou požadovat členové sdružení „Za mezilidské vztahy“ a jiné obdobné sekty v tomto státě dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nevydám. Tento lehce zneužitelný zákon pofiderními lidmi a seskupeními vnímám až pod samotným prahem zákona o ochraně osobních údajů. Celou anketu Otevřeno zavřeno (www.otevrete.cz), o které vysílala ČT reportáž, beru jednoznačně, jako vyrobenou na objednávku a bez skrupulí zmanipulovanou. Pro manipulaci s anketním materiálem, který ovlivnil hlasování, mám evidentní písemné důkazy. Text byl v průběhu hlasování a to těsně před koncem hlasování změněn do jiné podoby, přičemž tam byl před tím umístěn a anketně pou3

žíván několik týdnů. Byly vypuštěny tendenční a velmi subjektivní údaje a informace urážející vedení města. Jsem přesvědčený, že hlasování bylo tímto hrubě zkresleno a že bylo následně nezákonně manipulováno veřejným míněním, jak jsme toho denně svědky v situacích, kam strčí svůj nos členové sdružení „Za mezilidské vztahy“ a jejich kumpáni, na jejichž popud byla vysílána i silně tendenční reportáž. Jako rodák tohoto města, dlouholetý a odpovědný starosta občanů města Dolní Kounice se cítím být vázán zákonem 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů našich občanů před zákonem 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Živí občané jsou mi blíž než neživotné informace. Svým vnitřním a lidským postojem a mým obecně známým názorem o násilném obnažování lidských osobností a individualit, jejich soukromí a svaté svobody, byť se jakýmkoliv způsobem podílí na veřejném životě, budu stát na straně všech těchto občanů, i těch, kterým v momentu chvilkového zatmění a v tomto případě vnímání falešné váhy demokracie, nedochází důsledky nedokonalého zákona. Tito žadatelé o informace dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy členové sdružení „Za mezilidské vztahy“ a spol., ať se Vám to zdá nebo nezdá, vážení občané, budou jednou pod zástěrkou obecného blaha v nějaké emotivní reportáži, prostřednictvím ošklivě štěkající tváře z televizní obrazovky, té či oné stanice, zabíráni kamerou někde od hospodského stolu, chtít možná informaci i o vás, pane občane, sousede nebo o vás, paní občanko, sousedko, o vašich dětech, rodičích, víře, nemocech, podnikání, majetku, důchodu, soukromí, o všem, co považujete za svoji osobní svátost, aby je v nechutném místním subpolitickém klání jednou zneužili a napsali o vás nebo vaší rodině do svých obskurních tmavomodrých periodik. Mohou se sebevíc zaklínat, že je to v zájmu celku a pouze v konkrétní věci, ale život ve městě skýtá denně rozmanité situace, ze kterých pro ně mohou vyplynout choutky na vaše soukromí, aby ho pak nějakým způsobem znesvětili. To, že jsou toho schopni, ukázala starší i čerstvá minulost. Pokud to bude v mých silách, budu těmto zrůdným tendencím z výše uvedených důvodů, mého osobního postoje, obav ze zneužití a s podporou mnoha rozumných lidí v Dolních Kounicích i jinde odolávat, i kdyby si to Kounice „neměly dát za rámeček“, jak bylo emotivně řečeno redaktorkou ČT. Je daleko víc skutečných věcí v tomto městě, které si zaslouží ocenění a skutečných lidí, kteří pro Dolní Kounice udělali bez zbytečného patosu mnoho dobrého. Nedám všanc občanskou svobodu (alespoň na místní úrovni, kterou mohu výrazně ovlivnit). Avšak kdo má chuť a důvod se dobrovolně „obnažit“, nebude mu nikdo bránit. V této bláznivé době je všechno možné a i tací se najdou. Toto je moje stanovisko starosty města Dolní Kounice k televizní reportáži, následné rozhlasové a tiskové reportáži k stupidní, neobjektivní anketě stránek soutěže Otevřeno zavřeno. Díky klikání ve zmanipulované anketě na internetu zaujatým mikrovzorkem dolnokounické populace a několika frustrovaných jedinců zvenčí, stojí za to, televiznímu kanálu placeného z našich poplatků, věnovat tomuto pozornost. Snad bude televize tak důsledná i v opačném případě, kdy občan bude bránit svoji osobní svobodu, rodinu, víru a názor před zhovadilci, kterým není svatá důstojnost lidí ani jejich bohulibá činnost. Zatím má navrch senzace 4

postavená na pofiderních základech. Tragédie, smrt, škoda, zločin, právo na informace, apod., to je ta pravá scenerie. Vzpomenu jednu historku z minulosti, které jsem byl účastníkem a očitým svědkem. Při slavnostním otevírání jednoho zrekonstruovaného chrámu v Dolních Kounicích byla pozvána řada církevních hodnostářů, politiků, jedna televize i její ředitel. Když v žoviální diskuzi jeden z hostů, člen parlamentu, který byl zároveň starostou jedné obce východně od Brna, řekl řediteli televize. „Pane řediteli, přijeďte k nám s kamerami příští týden, otvíráme novou Orlovnu“. Pan ředitel s úsměvem a zcela lakonicky, možná i ironicky, odpověděl. „To je bezpředmětné, my přijedeme jedině, až spadne“. A to platí dodnes. Osobní údaje občanů z Dolních Kounic, zvláště nezletilých a nejen těch, kteří podpořili svojí účastí zahraniční partnerské spolupráce měst, nevydám. Pokud mě k tomu nedonutí svým „spravedlivým“ právem a nástroji exekutivní systém státu nebo vyšší moc. V prvním případě Pán Bůh s námi a je třeba oprášit listinu lidských práv a v druhém případě jen Pán Bůh s námi. Karel Zalaba, starosta města

Reakce k hlasování kategorie Zavřeno – přístup k informacím (www.otevrete.cz) Jsme rozhořčeni ze lživé interpretace na výše zmíněném webu ohledně účasti na mezinárodní spolupráci. Tato spolupráce se uskutečňovala na nejširší platformě, do které byla zapojena i naše škola. Proto jsme shromáždili námi uchovávané dokumenty, které jednak prokazují, jakým směrem a s jakými cíli byly zaměřeny tyto návštěvy, jak to bylo vnímáno v hostitelských městech a celém regionu. Jak se žáci dlouho předem připravovali, aby přiblížili kulturu našeho regionu, jak byli úspěšní při namalování obrazu, taktéž výběr z fotogalerie. Z programu je patrný přínos pro hasiče, spolky, pedagogy. Tak, jak přijala naše účastníky hostitelská města, stejným způsobem přijalo jejich účastníky město Dolní Kounice. Z naší školy se účastnilo v roce 2002 15 žáků a 6 učitelů, v roce 2003 18 žáků a 4 učitelé, v roce 2006 35 žáků a 4 učitelé. Pedagogové byli vybráni dle zaměření svých předmětů. Ani jeden z nich není příbuzný starosty a místostarosty, taktéž žádný z nich není přítelem nebo kamarádem obou zmíněných. Ze strany dětí se mi zdá směšné, abychom toto vůbec posuzovali, protože účast z velké části záležela na aktivitách žáků a souhlasu jejich rodičů. Mgr. Rostislav Kandrnál, řed. školy Mgr. Oldřich Brabec, zást. řed. Mgr. Hana Svobodová, zást. řed. 5

Robert Fulghum „Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“ V polovině května navštívil Dolní Kounice slavný americký spisovatel, unitářský pastor a filosof, Robert Fulghum, který se proslavil díky svým knížkám s drobnými úvahami. Hned jeho první kniha „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ (1988) mu okamžitě zajistila fenomenální slávu. Do České republiky letos zavítal se svojí ženou, malířkou Willow Baderovou, představit v rámci veletrhu Svět knihy svoji novou knihu. Sám autor o sobě říká, že „nejezdí kvůli knížkám do žádné jiné země kromě České republiky. Důvod je ten, že si já a Češi prostě sedíme. Když jsem poprvé četl jeden z příběhů o Járovi Cimrmanovi, řekl jsem si, vždyť já tomu rozumím.“ Robertu Fulghumovi je 75 let. Někdy se ale podle svých slov cítí na 12 a někdy na 30. Manželka prý o něm říká, že žije s 12letým klukem. Většinou má pocit, že je zkušený čtyřicátník. Neobléká se staře a nemyslí postaru. Tancuje, raduje se. Nedělá nic zvláštního. Prostě se prý ještě necítí být starý. A přesně tak vypadala i jeho krátká návštěva. Z auta provoněného uzenými klobáskami vystoupil vitální spisovatel s bekovkou na hlavě za doprovodu své mladé paní, která měla jako umělkyně každou botu jiné barvy. Nejdříve zavítali na radnici, kde byli uvítáni starostou Karlem Zalabou a kde si prohlédli dolnokounickou ručně psanou a malovanou kroniku. Prohlídka kláštera Rosa Coeli byla už jen třešničkou na dortu. I když spisovatel prohlásil, že v České republice nechodí do kostelů, katedrál, hradů nebo na bitevní pole, ale chce být tam, kde žijí normální lidé, magickou atmosférou i gotickou architekturou kláštera byl přímo nadšen. Nevadily ani hektolitry deště valící se otevřenou střechou kostela, potopa ani zima prostě v tu chvíli nikomu nevadily. Ester Kadlecová 6

Kounický Antoníček bude mít po 256 letech novou střechu Antoníne, sluho Páně svatý, který nad oblaky přebýváš, tam, kde věčný Bůh má trůn svůj zlatý, odtud hledíš v pozemský kraj náš, neopouštěj nikdy lidu svého, pros ty za nás Boha přemilého, na přímluvu světce milého, chraň nás Bože od všeho zlého. (Touto písní na nápěv Ejhle oltář zahajují poutníci v kapli slavnost svátku sv. Antonína)

Po velkých a důkladných přípravách byla v červenci 2013 zahájena naléhavá a již nezbytná a neodkladná rekonstrukce střechy kaple sv. Antonína, která se po 256 letech trvání této zděné, barokní kaple, přes dosti časté dílčí opravy, nachází v havarijním stavu. Vždyť komu by střecha na jeho domě vydržela bez generální opravy tak dlouho? Tato poutní kaple, postavená na kounické hoře sv. Antonína, byla po 256 let od svého postavení v roce 1757 vystavena nepřetržitě všem zde zvýšeným a velmi nepříznivým povětrnostním vlivům, jako byly vichřice, bouře, krupobití, průtrže mračen apod. 7

Nejprve trochu historie kolem kounické kaple sv. Antonína Na pahorku, v nadmořské výšce 262 m, vyznačené nivelační značkou vlevo vedle schodů před hlavním vchodem, stojí nad Kounicemi zdaleka viditelný kostelík – kaple svatého Antonína Padovanského. Když v minulosti kouničtí mladíci a tovaryši vandrovali za prací a novým životem k jihu, do Vídně a Rakouska, v některých případech už navždycky, ještě před Malešovicemi a Odrovicemi se zastavovali a hluboce dojati, obraceli se naposled zpět k milovaným rodným Kounicím, kde zanechali své dětství, rodiče i sourozence a ze kterých v dálce viděli už jen kapli svatého Antonína… Po třicetileté válce, za držení Kounického panství Maxmiliánem II. Dietrichsteinem, který v roce 1644 potvrdil Dolním Kounicím městská privilegia, byla v r. 1654, z rozhodnutí starostů, rychtářů a radních z Dolních Kounic a okolních obcí, postavena na návrší nad Kounicemi původní, nevelká, patrně převážně jen dřevěná votivní kaple (votivní = děkovný), zasvěcená sv. Antonínu a sv. Floriánu. Dochovaná nadační listina z 30. dubna 1654, potvrzená na biskupství v Olomouci 7. května 1654 generálním vikářem a kanovníkem Klaudiem, pánem ze Sorina, v překladu zní: My, starostové, rychtáři a radní s celou obcí nynější i budoucí, městeček Kounic, a Pravlova, jakož i rychtáři, starší a přísežní obcí a vesnic Němčiček, Kopařovic, Malešovic, Odrovic a všech jiných osad, ležících na kounickém panství jeho knížecí Milosti, urozeného pána, pana Maxmiliána, říšského knížete z Dietrichsteina na Mikulově (následují ještě další tituly), vyznáváme a oznamujeme za sebe a své potomky na věčné časy tímto přítomným listem, kdekoliv se bude čísti, že jsme si umínili z dobré vůle a zdravého předcházejícího uvážení mnohonásobných trestů, jež Svrchovaný pro naše nesčetné hříchy nyní, po mnoho let jak válkou, mrazy, krupobitím a jiným zlým povětřím i ohněm na nás ráčil dopustiti, že úroda na polích, víno a obilí, jakož i domy a stodoly skoro každoročním ohněm, spravedlivou – jak nepochybujeme – rukou Páně skrze naše provinění byly zničeny. Abychom tedy spravedlivé tresty zmírnili a jeho, nám hněvivě hrozící ruku uchlácholili, obrátili jsme se ku přímluvě oslaveného a velkého světce sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, předně pro větší čest Nejvyššího Boha, pak jmenovaných velkých světců, sv. Antonína a sv. Floriána a vykonavše veřejný slib každoročně jeho slavnost a svátek, který se slaví podle ustanovení svaté katolické Církve dne 13. června, slaviti, jakož i potřebné povolení od duchovní a světské vrchnosti si vymoci a aby horlivost v nás a našich potomcích k těmto velkým světcům neochabla, jednomyslně jsme se zavázali i s jeho Milostí, naším milostivým knížetem a pánem, vysoce důstojným knězem M. Janem Thomanem, farářem v Kounicích a Abrahamem Stillerem, farářem v Pravlově a v Malešovicích, předně k veliké úctě Boží, pak i k slávě sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, na naše vlastní útraty, na kopečku, ležícím u a při městečku Kounicích, kapli zbudovati a vystavěti. A poněvadž dle církevního práva se žádá, aby, když se nově staví kostel neb kaple s předcházejícím biskupským svolením, zakladatelé jejich se zavázali, tytéž při stav8

bě a jiných, následných potřebách udržovati, tedy slibujeme a připovídáme my, níže podepsaní starostové, rychtáři a rada městeček Kounic a Pravlova, jakož i rychtáři, starší, konšelé obce a dědiny Němčiček, Kopařovic, Malešovic, Odrovic a všech osad, náležejících jeho knížecí Milosti, nynější i budoucí na věčné časy ze svých vlastních prostředků jmenovanou kapli sv. Antonína z Padovy a sv. Floriána, jak jsme ji na vlastní útraty vystavěli, tak také my i naši potomci s povolením svého milostivého knížete a pána, jinými potřebami udržovati, jak jsme přítomným listem sebe a své budoucí potomky na věčné časy zavázali a zavázány míti chtěli. Na větší potvrzení toho zhotovili jsme přítomný zápis s vědomím rady a s povolením svého milostivého knížete a pána, jakož také s uvědoměním obou městeček i vesnic, přitisknuvše pečetě obou městeček. Dáno v městečku Kounicích a v Pravlově, dne 30. dubna 1654. Původní malá kaple byla postavena r. 1654 za kounického faráře P. Jana Thomana a za P. Abrahama Stillera, faráře v Pravlově a v Malešovicích. V té době patřily do kounické farnosti stejně jako dnes Moravské Bránice, Německé, dnes Nové Bránice, Mělčany a Trboušany. Do roku 1630 sem přechodně v době třicetileté války patřil také Pravlov a později též Neslovice (1656–1760) i Hlína (1656–1787). Původní kaple byla budována pouhých 6 let po skončení velmi zlé a vyčerpávající třicetileté války, kdy byla v našich zemích velmi neutěšená hospodářská situace, neboť ještě v roce 1674, tj. 26 let po skončení třicetileté války, bylo v Kounicích ještě 81 pustých, neosídlených domů, převážně v Závodí na levém břehu řeky Jihlavy. Od té doby, co se nad Kounicemi zabělela kaple sv. Antonína, nebylo prý slyšet o žádném všeobecném neštěstí na polích nebo vinicích. Tím lze vysvětlit, že neděle po svátku svatého Antonína, který vždy, stejně jako dnes, připadal na 13. červen, se stal velkou slavností celého kounického okolí, kdy velký počet věřících ve 12 až 15 procesích každoročně připutoval v tento den do Kounic ke sv. Antonínu a to zejména, když v roce 1669 byly pro poutníky na této kounické slavnosti na žádost Ferdinanda z Dietrichsteina uděleny v Římě plnomocné odpustky. Tehdy, mimo hlavní služby Boží, české a německé kázání, bylo slouženo v tento den na kounické hoře sv. Antonína ještě dalších 12 až 32 mší svatých, při nichž někdy přistoupilo ke sv. přijímání i přes 1700 poutníků. Podle starých záznamů dosahovali mnozí poutníci na přímluvu sv. Antonína mnoho milostí a dobrodiní, mezi nimiž nechyběla ani náhlá uzdravení. Množily se též soukromé pobožnosti a ve všední dny vysílali přemnozí místní farníci své prosby ke sv. Antonínu alespoň před zavřenými dveřmi kaple. Jak původní malá kaple, postavená 1654, vypadala, už nikdo neví, protože se nezachovalo žádné její vyobrazení, ani údaje o jejích rozměrech. V r. 1688 byla údajně provedena její renesanční přestavba a současně i nějaká přístavba. Přesto však kaple tak velikému každoročnímu množství poutníků nestačila, neboť na pouť do Kounic přicházelo rok od roku stále více lidí. Proto byla zbořena a na jejím místě v roce 1757 postaven větší a výstavnější barokní kostel v té podobě, jak jej známe dnes. Jeho stav9

ba byla financována hlavně tehdejším majitelem kounického panství, Karlem Maxmiliánem knížetem z Dietrichsteina se sídlem na zámku v Mikulově, i z darů dalších, neznámých dobrodinců a poutníků. Když v létě roku 1946 byla opravována válkou poničená střecha a věž kaple sv. Antonína, byla nad věží v prostřílené kulové báni pod křížkem nalezena pamětní listina z roku 1757 a jeden mariánský obrázek. Listina byla psána latinsky a její opis i překlad pořídil a do farní kroniky zapsal kounický farář P. Josef Dyčka. Překlad latinské pamětní listiny zní takto: Ve jménu Nejsvětější a nerozdílné Trojice, Otce i Syna i Ducha svatého. Na místě starobylé a hodně těsné kapličky, sotva pro 100 lidí, když stála celé století, byla v roce 1757 během tří let postavena tato přítomná a zcela nová kaple, nákladem zčásti od dobrodinců, zčásti z vlastního fondu kaple. To stalo se: Za šťastného panování Nejjasnějšího římského císaře Františka Prvního Lotrinského (následují další tituly), za biskupa olomouckého Eminence kardinála Ferdinanda Julia z Trojerů (opět další tituly), za nejvznešenějšího mikulovského knížete Karla z Dietrichsteinů (tituly), za kounického faráře Ondřeje Jana Zeemeistera, původem z městyse Pravlova, za vrchního správce kounického Jakuba Antonína Salzmana, za pokladníka Josefa Czikana, za purkrabího Tadeáše Kopitsche, za správce obilnice Leonarda Pergera, za architekta Antonína Grimma, měšťana brněnského, za primátora kounického Františka Cžocžula, za správce kostela a špitálu Ondřeje Kubesse. Tehdy byly doby tvrdé jako železo. Zmatky veliké kvůli pruské válce. Plodů v zahradách málo. Vinice se svými plody během 10 let jen dvakrát plně dozrály. Na polích neplodnost, proto měřice pšenice se prodávala za 2 zlaté, hrách však za 2 zlaté a 36 krejcarů. Kyselé víno za 6 krejcarů. Bůh třikrát nejdobrotivější na přímluvu svatého Floriána a sv. Antonína, patronů našich, kéž napříště milostivě odvrátí od potomků našich všechno zlé, kéž udělí nám klidné časy a dá z výsosti své svaté požehnání. Amen. Ve farní kronice na straně 161 pak farář P. Josef Dyčka zapsal: Dne 3/6 1946 sepsal jsem pamětní listinu z tohoto času a spolu s mnohými obrázky a publikací „Kaple sv. Antonína od P. Augustina Kratochvíla z r. 1907“ do dvou láhví bylo vše uzavřeno a vloženo do báně. Přitom ještě jako třetí věc – vloženy též do báně kovové mince, platné z doby republiky a tzv. Protektorátu. Báň zaletoval místní klempířský mistr pan Rudolf Olejníček, nar. 26/6 1907, Dolní Kounice. Byl jsem očitým svědkem tohoto aktu – vylezl jsem až na vrchol lešení. Je odtud nádherný pohled. Bůh ví, kdo bude čísti tuto moji pamětní listinu… Nad hlavním oltářem kaple je obraz svatého Antonína, který byl v minulosti údajně přivezen z italského města Padovy, kde sv. Antonín působil a je tam též v chrámové oltářní hrobce pochován. Nad obrazem sv. Antonína je menší obraz sv. Floriána, patrona hasičů, 10

vzývaného lidmi při prosbách za ochranu proti ohni a požárům. Na levém, bočním oltáři je obraz sv. Františka Serafínského (z Assisi), protější boční oltář na pravé straně kaple je zasvěcen sv. Gothardu, dávnému patronu kounických vinařů a později i zahrádkářů. Oba obrazy na bočních oltářích jsou od brněnského malíře Mat. Felixe, který údajně po nějakou dobu bydlel též i v Dolních Kounicích. Nad těmito velkými obrazy byly ještě zarámované obrázky menší, ty však byly na začátku devadesátých let min. století přes všechna běžná bezpečnostní opatření a zajištění, nevítanými návštěvami zlodějů, vždy v zimním období, kdy do těchto míst téměř nikdo nepřijde, z kaple násilně odcizeny. Zcizeny byly bílé barokní sošky andělíčků, upevněných z levé a pravé strany obrazu sv. Antonína za hlavním oltářem i těch, kteří byli rozmístěni na římsách bočních oltářů. Ztratila se i barokní lampa věčného světla, zavěšená před hlavním oltářem a z kůru se ztratila stará, ale ještě funkční basa, která byla používána o poutních mších a od které máme už jen poškozený smyčec, který zloději ztratili venku na polní cestě, kde jej děti našly a nám vrátily. Pokoušeli se také vyjmout velký obraz sv. Františka z Asisi na levém bočním oltáři, ale když se jim roztrhl, ztratili o něj zájem. Těch nevítaných návštěv zde bylo postupně asi pět, vždy se dostali dovnitř hrubým násilím, nepomohlo ani zdokonalené zabezpečení dveří sakristie, kudy se do kaple dostali poprvé, nezastavili se před ničím, jednou odvrtali a prolomili výplň u masivních bočních dveří, jindy ze žebříku rozbili okno za hlavním oltářem a tudy vnikli dovnitř. Nepomohlo by zřejmě ani sebelepší elektronické signalizační nebo poplašné zařízení, neboť taková organizovaná skupina rychle a bezohledně jednajících, zkušených a snad i ozbrojených zlodějů jistě nezapomene při své „práci“ na rozmístění hlídek s mobilními telefony a jistě má někde poblíž připravené auto pro možnost rychlého opuštění násilím otevřené kaple i s ukradenými předměty. Jedinou možností se jeví z tak odlehlého objektu, jako je kounická kaple svatého Antonína, odstranit všechny cennější předměty, o které by mohli mít zloději ještě zájem. Nikdo si nepamatuje a ani ve farní kronice, založené 1804, není žádná zmínka o tom, že by se – kromě snad od kluků rozbitého okna – někdy něco z kounické svatoantonínské kaple ztratilo nebo bylo násilně odcizeno. Je to bohužel smutná výsada až naší moderní doby, nerespektující Desatero Božích přikázání, kdy se církevní i jiné kulturní památné objekty organizovanými skupinami i na objednávku bezohledně a opakovaně vykrádají a zcizené předměty se pak tajně prodávají pod cenou ziskuchtivým zahraničním překupníkům. Na věži kaple koncem 19. století bývaly dva zvony, starší a větší byl ulit od Hanuše Dinkelmajera ve Vídni v roce již 1586, druhý, menší, pocházel z r. 1658, ten pukl a musel být přelit v r. 1875 v Brně u vdovy Hillerové a při novém svěcení prelátem z brněnské katedrály P. Ferdinandem Panschabem dostal jméno Václav. Stalo se tak za faráře Ignáta Hýbla. Padl však za oběť již první rakouské válečné rekvizici v r. 1917. Následně byl ve dvacátých letech min. století nahrazen zvonem 76 kg těžkým (někde je uvedeno 90 kg) ze hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele v Závodí, ulitým 1556 v Hradci Králové, ten však v roce 1942 zase sebrali na válku Němci a od té doby tam visí jen větší zvon z r. 1586, který tam kupodivu přečkal všechny rakouské i německé válečné rekvizice. 11

V roce 1898 rajhradský opat P. Maurus Kinter daroval této kapli ostatky sv. Antonína, sv. Františka z Asisi a sv. Kláry, které si předtím ve společném relikviáři přivezl z Itálie. Na malém kůru bývaly kdysi také menší varhany, (možná jen positiv bez pedálu), které dle záznamu ve farní kronice byly v roce 1857 (sto let od postavení kaple) za 20 Florinů seřízeny a přeladěny brněnskou varhanářskou firmou Ferdinand Mikša. Stalo se tak u příležitosti tehdejšího pořizování úplně nových varhan ve starém kounickém farním kostele u řeky, pouhých pět let před katastrofání povodní, která přišla v noci z 1. na 2. února 1862, kdy voda v chrámovém dvojlodí dostoupila do výše 7 stop, tj. cca 2,20 m, tento starý kostel byl neopravitelně poškozen a musel být kvůli narušení statiky úředně uzavřen. V období rušení klášterů a kostelů za císaře Josefa II. měla být i tato barokní kaple sv. Antonína a Floriána zrušena a zbořena, byla však zachráněna troufalou žádostí kounických občanů ze Závodí na levém břehu řeky Jihlavky, aby byla ponechána, že je jim nutně potřebná při častých povodních, kdy voda zatopí nebo i odnese jediný most přes řeku a oni se nemohou dostat ze Závodí, z Mor. Bránic a Mělčan přes rozvodněnou řeku na služby Boží do farního kostela a pak se pro ně slouží mše sv. v kapli sv. Antonína. Tak pádný argument už neměly sousední Ivančice, kde stará, původní kaple sv. Jakuba, pocházející už z roku 1481, která v letech 1580 až 1620 jako jediná sloužila katolíkům (ivančický farní kostel byl totiž v té době podobně jako kounický v rukou nekatolíků), musela být skutečně pobořena a farníci si ji museli znovu postavit a obnovit až někdy v polovině 19. století, dávno po smrti Josefa II. Kounická kaple sv. Antonína sice nemusela být tehdy za vlády císaře Josefa II. díky výše uvedenému důvodu zbourána, byly však v ní od té doby zakázány poutě a průvody pro všechny přespolní poutníky ze širokého okolí, jak tomu zde bylo zvykem a dávno vžitou tradicí po dobu již delší než 120 let. Na pouť ke sv. Antonínu pak už sem směli chodit jen místní lidé z dolnokounické farnosti. Přitom společné putování na vzdálenější poutní místa bylo tehdy pro obecný lid víceméně jedinou příležitostí, jak se dostat také někam jinam, mimo svou vlastní obec a farnost. Přesto svatoantonínská pouť v Dolních Kounicích nikdy nezanikla a četní ctitelé sv. Antonína se na ni vždy upřímně těšili a i dnes doposud těší. Pro obyvatele a rodáky městečka Dolních Kounic a celé farnosti to býval vždy nejslavnostnější a nejradostnější den z celého roku. V neděli po svatém Antonínu se dříve z farního kostela vždy ubíral za hlaholu zvonů a zpěvu poutníků do kaple sv. Antonína průvod s Nejsvětější Svátostí v monstranci, kterou nesl kněz pod baldachýnem neseným čtyřmi muži, za doprovodu nesených korouhví s obrazy svatých a rozžatých luceren. Tam následovalo kázání a slavná mše svatá. Po ní se pak průvod poutníků vracel zpět do farního kostela, kde byla poutní pobožnost zakončena. V předvečer této velké kounické poutní slavnosti, i při jiných větších slavnostech ve městě, bývalo nad městečko kounickým spolkem „Radecký“ vážených místních veteránů, válečných vysloužilců, slavnostně stříleno od této poutní kaple ze dvou hmoždířů, které ještě v druhé polovině minulého století byly uloženy pod točitým schodištěm, vedoucím ke zvonům na věž kaple. Viděl jsem je tam na vlastní oči ještě koncem šedesátých nebo začátkem sedmdesátých let min. století. 12

V průběhu devadesátých let minulého století, po tzv. sametové revoluci, však zřejmě vznikl mezi tuzemskými zloději nový módní trend – vykrádat sólově nebo snad i na něčí objednávku cíleně zejména osamocené církevní sakrální objekty a odcizené předměty dobře zpeněžit prostřednictvím pochybných překupníků, kteří se je pak snažili nezákonně nabídnout a výhodně prodat zejména i do zahraničí. Tomuto trendu neušel ani kounický Antoníček, který byl za faráře Huga těmito pochybnými individuy navštíven celkem asi 5x, vždy v pozdním období, kdy práce na polích a ve vinohradech jsou skončeny a místní lidé už tam téměř vůbec nechodí. Ke kapli se vždy dostali od severu, zezadu, kde zřejmě měli zaparkovaná auta a postavené hlídky s mobilem, aby ti uvnitř mohli nerušeně „pracovat.“ Také žádné sebedokonalejší drahé zabezpečení dveří a oken před nimi neobstojí, protože jsou rozhodnuti dostat se dovnitř jakýmkoliv druhem bezohledného násilí (např. odvrtání a vyražení výplně ve dveřích, rozbití okna, vypáčení vchodových dveří, mříží apod.) Kromě pouti bývaly služby Boží v kapli sv. Antonína konány též v neděli po svátku druhého patrona, sv. Floriána, také v den sv. Gotharda (5. května), patrona kounických vinařů a kopáčů, kterého jim za patrona doporučili mikulovští Dietrichstejni a též i 1. května na památku velkého zhoubného ohně, který v tento den postihl Dolní Kounice v roce 1801. Na Velký pátek, později už na Květnou neděli odpoledne, bývala zde také konána společná pobožnost křížové cesty s knězem u kapliček při cestě na kopec sv. Antonína, které byly v nedávné době městem Dolní Kounice opět velmi vkusně a důkladně opraveny.

Oprava kaple sv. Antonína v současné době Chybějící a popraskané střešní tašky, ty se musely kontrolovat, vyměňovat a doplňovat prakticky každý rok. Určitý podíl na často opakovaných opravách kaple mívá poněkud i neústupný postoj pracovníků památkového úřadu, který např. odmítl akceptovat návrh a požadavek faráře Karla Huga, aby povětřím nejvíce poškozovaná polokuželová střecha nad polokruhovou apsidou nad hlavním oltářem mohla být provedena ne z tašek, ale z červeně natřeného pozinkovaného plechu. Ty jednotlivé tašky v těchto místech jsou totiž přibity vždy jen jediným hřebíkem k lomeným střešním latím a jsou tu značné problémy s možností jejich překrytí i se vzniklými netěsnostmi mezi jednotlivými taškami, viditelně prosvěcujícími při pohledu z půdy. Tak labilně uložené tašky jsou pak hračkou pro každou větší vichřici, která vždy několik tašek rozbije nebo ze střechy vyrve, zejména tam, kde už jsou hlavičky hřebíků zkorodované. Také byl odmítnut návrh, aby vnější fasáda kaple byla opět vylíčena jako bývala dříve jen dobře uleželým hašeným vápnem. Musela se ale použít líbivější okrová barva, kterou však lijáky i voda ze střech bez okapových rýn snadno zlikvidovaly na celé kapli již do tří až pěti let. Ta, na fotografii bílá apsida, byla nalíčena vápnem asi před deseti roky při opravě zloději poškozených fasád kolem oken u hlavního oltáře a to vápno tam stále velmi dobře drží, což je patrné i z fotografie. Údržba povětrnostními vlivy často poškozované poutní kaple sv. Antonína včetně k ní přiřazených kapliček křížové cesty, bývala vždy velikou starostí všech kounic13

kých farářů, i jimi touto činností pověřovaných jejich kooperátorů, jak to vyplývá z téměř každoročních zápisů všech dob, na stránkách farní kroniky, založené v roce 1804, což bylo až za 47 let po postavení této zděné, barokní kaple. Kromě častých a běžných škod, způsobených na svatoantonínské kapli povětrností, jako popraskané a rozbité tašky na střeše s následným zatékáním dešťové vody na trámovou střešní vazbu i klenbu kaple nebo krupobitím vytlučená okna, několikrát prý v dřívější minulosti došlo i k vyvrácení některých vstupních dveří, které bylo způsobeno obzvláště silnou vichřicí. Velké škody na střeše, věži a fasádě kaple byly také způsobeny vojenskou střelbou na konci války v dubnu 1945. Válkou silně poškozený Antoníček se pak nákladně opravoval až v letech 1946 a 1947 za faráře Dyčky, když už byl dostupnější stavební materiál i příslušní řemeslníci. Další a dosud v minulosti konaná poslední velká oprava fasády kaple sv. Antonína, kdy byly otloukány i zvětralé omítky a pořizovány nové, byla prováděna v r. 1975 za administrátora s právy faráře P. Josefa Vaněčky SJ. V následujícím roce 1976 byl z postaveného vnitřního lešení kompletně opraven a vybílen také interiér kaple svatého Antonína. V dalších dvou letech pak už bylo úsilí farnosti zaměřeno na velkou a důkladnou opravu vnější fasády farního kostela i jeho věže, aby kounický Antoníček i farní kostel zářily čistotou v roce 1979 ke slavnému a velkému jubileu rovných 100 let od dostavění a otevření nového, velkého farního a tehdy, před těmi sto léty, i tehdy také děkanského dolnokounického kostela sv. Petra a Pavla, které bylo velmi důstojně oslaveno v neděli 21. října 1979. Slavnostně vyzdobený, osvětlený, farníky a hosty plně obsazený chrám, z jehož věže byl z horního okna spuštěn dlouhý, žlutobílý prapor s nápisem „100 let farního kostela,“ přivítal za zvuků žesťových fanfár místních hudebníků a chrámového sboru hlavního celebranta s doprovodem, kapitulního vikáře a preláta Ludvíka Horkého. Doprovázeli jej kanovník Dr. Alois Michálek a kanovník sekretář Oldřich Navařík, oba z Brna, Petrova. V kostele je přivítal p. děkan Černý z Vysokých Popovic. Po uvítacím ceremonielu s předáním květin pak všichni přistoupili k hlavnímu oltáři včetně kněží – koncelebrantů, jimiž byli: P. Sommer ze Zbýšova, P. Kovář z Oslavan, P. Pavlíček z Ivančic, P. Kafrda z Loděnic, dva kouničtí rodáci P. Hodovský ze Židlochovic a P. Zapletal z Archlebova. Bohoslužbám k Výročí posvěcení chrámu byli dále přítomni také P. Dr. Mayer z Pravlova, kapucín a později ustanovený spirituál litoměřického kněžského semináře, P. Lautrbach z Ořechova, P. Amand Macků z Řeznovic, P. Jindřich Petrucha ze Syrovic, P. Čeněk Mazal z Přerova, P. Petrů z Domašova a bývalý kounický kaplan P. Karel Onuca z Podivína. Po slavnostním kázání otce kapitulního vikáře o významu našich chrámů pak tento udělil 44 mladým dívkám a chlapcům svátost biřmování. Mezi nimi tehdy byly i naše děti Jitka, Pavel a Eva. Při závěrečném Te Deum laudamus pak celý kostel nadšeně zazpíval píseň – Bože, chválíme Tebe. Na závěr tohoto příspěvku ještě několik konkrétních základních údajů, týkajících se probíhající velmi nákladné akce, jež má vyřešit záchranu objektu kaple sv. Antonína, jehož střecha je už ve značně havarijním stavu. Následné údaje poskytl duchovní správce kounické farnosti P. Karel Obrdlík: 14

Poutní kaple, kulturní památka r. č. 35665/7- 676, parcelní č. 3134 k.ú. Dolní Kounice, je majetkem Římskokatolické farnosti Dolní Kounice, IČ: 65266790. Po zjištění havarijního stavu krovu a střešního pláště odbornou firmou, po schválení Stavebního úřadu I. stupně, na základě Závazného stanoviska MěÚ Ivančice, odbor regionálního rozvoje, památkové péče z 10. 10. 2012 a zavedení el. přípojky do kaple sv. Antonína Paduánského a sv. Floriána, bylo přikročeno k náročné generální opravě krovu a střechy kaple podle zpracovaného projektu. Jde o nejkomplexnější obnovu od postavení barokní kaple v r. 1757. Práce je sledována orgánem státní památkové péče v součinnosti s Národním památkovým ústavem v Brně, a to prostřednictvím pravidelných kontrolních dnů. Celkový rozpočet na základě Smlouvy o dílo č. 25/2012, schválené Biskupstvím brněnským z 18. 1. 2013 čj.111/13 činí 1,584.477,- Kč. Pro letošní rok 2013, v první fázi oprav to bude 900.238 Kč, včetně 21 procent DPH. Druhá fáze oprav je plánována na rok 2014. Státní příspěvky jsou minimální. Například Úřad Jihomoravského kraje přislíbil přispět 50.000,- Kč z rozpočtu Podpora rozvoje v oblasti kultury a památkové péče v roce 2013, oblast D3 Podpora projektů v oblasti památkové péče – nemovitosti. Farnost se snaží pomocí i drobných darů, tzv. „vdoviných grošů“ unést největší finanční břemeno obnovy této nádherné kulturní památky a posvátné budovy, která tvoří výraznou siluetu města. Je však možné také komukoliv konkrétně přispět a pomoci darem na běžný účet farnosti číslo: 217609781/0300. Za každý Váš dar předem děkujeme Stojanovským „Pán Bůh zaplať“. Odměnou Vám bude dobrý pocit z vykonaného dobrého skutku a v budoucnu jistě také i opět opravený a zářící „Antoníček“ nad naším městem, Dolními Kounicemi. Pokusme se proto také i my podle svých možností alespoň drobným darem přispět k zajištění zdárného průběhu této důležité, již neodkladné, ale mimořádně nákladné záchranné akce, aby náš kounický Antoníček i v dalších desetiletích a stoletích mohl i nadále, jako doposud, zase zářit a vévodit našemu historicky zajímavému a slavnému městu! Mor. Bránice, srpen 2013

Stanislav Liškutín

Prameny: Farní kronika Dolních Kounic, zal. r. 1804 P. Augustin Kratochvíl: Památka na oslavu 150tiletého výročí vystavění kostela sv. Antonína Padovanského – 1907 P. Beneš Method Kulda: Stoletá památka kostelíčka sv. Antonína Padovanského na pahorku u Dolních Kounic na Moravě – 1857 Některé základní údaje i některé fotografie jsou od duchovního správce kounické farnosti, který opravu střechy kaple pravidelně sleduje. Čerstvé zprávy i fotografie z opravy kaple najdete též na internetu farnostkounice.webnode.cz – Farnost Dolní Kounice – Aktuality 15

Pohled z letadla na kapli sv. Antonína v Dolních Kounicích ještě před zahájením akce.

Projekt – hlavní sestava původní barokní konstrukce trámové střešní vazby s vyznačenými prvky, které bude nutno všechny vyměnit za nové, i prvky, u kterých se musí alespoň osekat a očistit hrany, napadené za ta léta tesaříky, červotočem a jinými škůdci. 16

Budování přívodního el. vedení na sloupech vzhůru ke kapli z Komenského ulice. To se musí vždy nutně zajistit pouze pro období větších oprav kaple pro napájení míchačky, nákladního výtahu, čerpadla vody, osvětlení, vrtaček nebo nyní hlavně pro pohon řetězových pil tesařů. Trvale byl na Antoníček zaveden el. proud dočasně jen v 60. letech min. století, kdy byl na věži kaple dočasně umístěn pro Dolní Kounice první televizní převaděč, než se vybudoval nynější.

Již v minulosti musely být některé narušené krovy nouzově podepřeny, aby nedošlo k destrukci střechy. 17

Řádná oprava tak složité barokní střešní konstrukce je značně náročná i nákladná.

Trámová nosná konstrukce musí unést celou střechu, nesmí se však nikde opírat o stropní klenbu kaple a může spočívat jen na pozedních trámech na obvodovém zdivu budovy. I dávno zemřelí barokní stavitelé a tesaři v 18. století zřejmě byli velkými mistry ve svém oboru. 18

Pozední trámy, které nesou váhu celé střechy, byly značně poškozovány i v důsledku zatékající dešťové vody opakovanými netěsnostmi ve střeše, způsobenými povětrností.

Poměrně složitý, kombinovaně čepovaný trámový spoj, již značně poškozený dřevomorkou, hnilobou a červotočem.

19

Navážení nových dřevěných trámů na opravu střechy kounické poutní kaple sv. Antonína.

Vykládání palet s novou střešní krytinou – vypálenými taškami od firmy Tondach. 20

Pohled z půdy na velkou kopulovitou klenbu, mistrovské to dílo z barokního období nad celým vnitřním prostorem kaple, které stále trvá a spolehlivě slouží již 256 let, tj. přes čtvrt tisíciletí.

A toto je nádherný výhled z otevřené střechy kaple svatého Antonína západním směrem na část města v Závodí, Skalní a Ivančickou ulici v údolí řeky Jihlavy a k Novým Bránicím. 21

Výsledky hodnocení prospěchu a chování za 2. pololetí školního roku 2012/13 1. stupeň

2. stupeň

celkem

celkem žáků

177

152

329

prospělo s vyznamenáním

127

51

178

prospělo

50

98

148

neprospělo

0

3

3

NTU

30

38

68

DTU

6

18

24

DŘŠ

0

0

0

snížený stupeň z chování 2

1

2

3

snížený stupeň z chování 3

0

0

0

343

126

469

pochvaly

22

Rozdělení školního roku 2013/2014 Zahájení: Ukončení:

2. 9. 2013 (Po) 1. pol.: 30. 1. 2014 (Čt) 2. pol.: 27. 6. 2014 (Pá)

Prázdniny: Podzimní Vánoční Pololetní Jarní Velikonoční Hlavní

29. 10. (Út) a 30. 10. (St) 2013 21. 12. 2013 (So) – 5. 1. 2014 (Ne) 31. 1. 2014 (Pá) 17. 2. – 23. 2. 2014 (Po – Ne) 17. 4. (Čt), 18. 4. (Pá) 2014 28. 6. – 31. 8. 2014

Svátky: (volno) 28. října – Den vzniku samostatného čs. státu (Po) 21. dubna – Velikonoční pondělí 1. května – Svátek práce (Čt) 8. května – Den vítězství (Čt)

Školní rok 2013/2014 Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice Třídy 1.A 1.B 2.A 2.B 3.A 3.B 4.A 4.B 5.A 5.B 6.A 6.B 7.A 8.A 8.B 9.A

Třídní učitelé PaedDr. Badinová Jitka Mgr. Nezvedová Alena Mgr. Zoufalá Karolina Ing. Jakšová Olga Mgr. Straková Marie Mgr. Hudák Slavomír Mgr. Žáková Eva Mgr. Šafářová Božena Mgr. Hudáková Jana Mgr. Pudelková Kristina Mgr. Geidlová Ilona Mgr. Zoufalý Jiří Mgr. Pauková Dana Ing. Hodovská Eva Mgr. Raus Michal Mgr. Bublák Martin 23

Vedení školy Mgr. Kandrnál Rostislav Mgr. Brabec Oldřich Mgr. Svobodová Hana Netřídní učitelé Mgr. Egerová Hana Karbašová Eva, Bc. Mgr. Navrátilová Jana Mgr. Procházková Ivana ŠD Schmidová Jana Valentová Aneta Zbořilová Veronika učitelky MŠ Svobodová Soňa Dvořáková Marie Brunclíková Kristýna

Třída: 1.A

Prvňáčci

třídní učitel: PeadDr. Jitka Badinová p. č. PŘÍJMENÍ JMÉNO 1. BARTL Samuel 2. BEŇOVÁ Pavla 3. BERAN Jakub 4. BUREŠ Adam 5. DOMORÁKOVÁ Tereza 6. DOSKOČILOVÁ Lucie 7. DUMPÍKOVÁ Lenka 8. DVOŘÁK Jakub 9. ENDRYCH Ladislav 10. FIALA Kryštof 11. HAASOVÁ Simona 12. HEMERKOVÁ Jana 13. JAKŠ Adam 14. KOMÁREK Jakub 15. MATUŠKA David 16. MLČOCH Martin 17. NEŠPŮREK Filip 18. NGUYEN Thao My 19. PELOUŠEK Matěj 20. STEHLÍK Martin 21. ŠIMBERA Marek 22. ŠŤASTNÁ Lucie

Třída: 1.B

třídní učitel: Mgr. Nezvedová Alena p. č. PŘÍJMENÍ JMÉNO 1. CETLOVÁ Anděla 2. DERFIŇÁK Jakub 3. DVOŘÁK Jakub 4. HERYÁN Adam 5. JABŮRKOVÁ Vendula 6. JIRÁSKO Michal 7. KAŠPAROVSKÝ Jan 8. KLOPAROVÁ Adéla 9. KOMÍNEK Petr 10. KVASNIČKA Adam 11. KVASNIČKOVÁ Adéla 12. MAJOR Václav 13. NOVOTNÝ Lukáš 14. PAULÍKOVÁ Bára 15. PINČIAROVÁ Eliška 16. PUTNA Aleš 17. RYBECKÁ Julie 18. ŘEZÁČOVÁ Veronika 19. ŠEBELA Bartoloměj 20. ŠLAPANSKÝ Tomáš 21. URSACHEROVÁ Nela 22. VIZENTOVÁ Natálie

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 24

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 8. část Zámecká – pokračování Č. p. 008, Zámecká, o. č. 24. V roce 1750 měl dům číslo 4. Před rokem 1844 měl dům číslo 16. v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1657 Václav Moučka 1690– Mates Tučka 1700 Melichar Mašek 1722 Blažej Menet manžel Blažejovy 1731 Andreas Zeidl dcery 1749 Tomáš Škorpík 1840 Josef Šimbera 1844 Andreas Neubauer 1885–1941 Jan Pipal *1856 †1941 1903–1976 Marie Cigánková *1903 †1980 1944– Ferdinand Cigánek *1906 †1977 manžel Marie Č. p. 009, Zámecká, o. č. 22. V roce 1750 měl dům číslo 5. v letech jméno a příjmení osobní data povolání 1734-1734 Lorenz Zetl 1775 Anton Wostatek 1844 Karel Kočí 1925 Otto Köhler 1936-1952 Marie Nejedlá *1859 †1952 1936-1952 Václav Peloušek 1944 Marie Kratochvílová 1976 Hubert Putner *1908

jiné poznámky

svobodná

Č. p. 010, Zámecká, o. č. 20. Před rokem 1844 měl dům číslo 13. v letech jméno a příjmení osobní data povolání 1844–1844 Anton Kalita 1936–1939 Konrád Schwenk *1860 †1939

jiné poznámky

1936–1942 Marie Schwenk

manželka Konráda

1944 1976

Vincenc Koblížek Dům konfiskován r. 1945 Růžena Roobová

*1866 †1942

*1901 1265

Zámecká ulice na fotografii z roku 1931. Pohřeb šestadvacetiletého Oswalda Denka, který bydlel na Trboušanské č. 677/27. Průvod kráčí směrem k náměstí Míru, kde se v té době nacházel křesťanský hřbitov.

Č. p. 011, Zámecká, o. č. 18 Před rokem 1844 měl dům číslo 14 v letech jméno a příjmení 1844–1844 Andreas Kočí 1891–1924 Tomáš Olejníček

osobní data povolání

jiné poznámky

*1843 †1924 skalař

1945?

Josef Schoř

1955?

Hilda Slámová

starosta Dolních Kounic 1937–1938 manželka *1893 †1957 Metoděje Metoděje *1923 †1939 studentka dcera a Ludmily dcera Metoděje a Ludmily *1920 †1954 1. manželka Josefa *1907 manžel Ludmily *1907 †1986 *1920 2. manželka Josefa *1916 *1907

Josef Schoř

*1949 †2004

1891–1953 Metoděj Olejníček 1920–1957 Ludmila Olejníčková 1923–1939 Marie Olejníčková 1920–1954 Ludmila Schořová

*1891 †1953

1266

syn Josefa *1907

Č. p. 012, Zámecká, o. č. 16 V roce 1750 měl dům číslo 6 v letech jméno a příjmení 1657 Matěj Štěpánek 1699 Blažej Pokorný 1710 Šimon Zelinka 1710–1725 Eva Zelinková 1725 Johan Klein 1739 Tomáš Fila 1775 Johan Czekl 1800 Vincenc Czekl 1825 Czeklová 1844 Johan Dolíhal 1850–1906 Jan Dolíhal 1880–1923 Josefa Dolíhalová 1880–1944 Amálie Dolíhalová 1889–1949 Marie Buchmeierová Antonín Buchmeier –1917 Jan Herman –1934 Josefa Varneke –1936 Karel Varneke

Č. p. 013, Zámecká, o. č. 14 Před rokem 1844 měl dům číslo 15 v letech jméno a příjmení 1688–1688 Jan Typal 1695–1706 Ferdinand Leipner 1706–1728 Václav Mach 1728–1734 Johan Forman 1734–1736 Tomáš Šrutka 1736–1737 Pavel Němec 1737– Václav Rauš 1775 Kaspar Gemmer 1844 Johann Pospíšil 1880–1915 Franz Pospíchal 1880–1931 Františka Pospíchalová –1933 Karel Picka 1933–1944 Marie Picková 1936 Amálie Slaná 1944 Richard Strobl

osobní data povolání

jiné poznámky

manželka Šimona

manželka Vincence †1906 kovář *1852 †1923 *1880 †1944 *1889 †1949 *1904 †1981 †1917 tiskař *1886 †1934 †1934

osobní data povolání

†1915 *1850 †1931 *1876 †1933 pekař

syn Johana manželka Jana dcera Jana a Josefy dcera Jana a Josefy manžel Marie manžel Josefy

jiné poznámky

manželka Franze manželka Karla

1267

Úprava komunikace na Zámecké ulici kolem roku 1960. Vpravo dům č. 18/4 kde provozovali sedlářství otec a syn Fialovi. Ve dveřích stojí Jan Fiala. Č. p. 014, Zámecká, o. č. 12 V roce 1750 měl dům číslo 8 Před rokem 1844 měl dům číslo 16 v letech jméno a příjmení 1688–1688 Jan Typal 1695–1706 Ferdinand Leipner 1706–1728 Václav Mach 1728–1734 Johan Forman 1734–1736 Tomáš Šrutka 1736–1737 Pavel Němec 1737– Václav Rauš 1775 Karel Pabst 1844 Josef Spitz 1890–1938 Josef Sládek 1890–1945 Františka Sládková

*1865 †1938 *1866 †1945

1890–1945 Františka Předešlá

*1866 †1945

1906–1934 1944 1944–1970 1970,1975 2000, 2012

*1906 †1934 voják

Karel Předešlý Karel Buchmeier František Staněk Marie Staňková Ivo Buchmeier

osobní data povolání

*1897

1268

jiné poznámky

manželka Josefa Sládka †na TBC

Č. p. 015, Zámecká, o. č. 10 V roce 1787 měl dům číslo 9A, do té doby spojeno s č. 16/8 Před rokem 1844 měl dům číslo 15 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1657 Karel Susen 1699 Matouš Susen 1729 Lukáš Mühlberger 1775 Anton Czekl 1825 Anton Kočí 1844 Johan Kočí –1931 Antonín Janeba *1864 †1931 šafář hraběte Herbersteina manželka šafáře Antonína –1942 Marie Janebová *1864 †1942 Janeby 1915–1931 František Janeba syn šafáře Antonína Janeby 1944 František Hladký 1923–1946 Milada Hladká *1923 †1946 † na tyfus 1941– Miloslava Hladká *1941 dcera Milady Václav Myslík *1889 †1975 roz. Janebová, manželka Berta Myslíková *1889 †1972 Václava Myslíka vedoucí roz. Myslíková, 1925–2007 Berta Indrová *1925 †2007 pošty dcera Václava Myslíka –2005 Lubomír Indra *1926 †2005 manžel Berty *1925 Č. p. 016, Zámecká, o. č. 8 V roce 1787 měl dům číslo 9B, do té doby spojeno s č. 15/10 Před rokem 1844 měl dům číslo 18 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1657 Karel Susen 1699 Matouš Susen 1729 Lukáš Mühlberger 1775 Josef Škorpík 1825–1844 Martin Beránek 1844– Leopold Křivan –1910 Antonín Rapouch †1910 zedník –1935 Marie Malušková *1840 †1935 vdova svobodná dcera –1952 Marie Malušková *1869 †1953 Marie –1950 Tomáš Buchmeier *1878 †1950 rolník Antonie Buchmeierová *1871 †1962 manželka Tomáše syn Tomáše 1904– Antonín Buchmeier *1904 rolník a Antonie manželka Antonína, –1957 Hildegarda Buchmeierová *1908 †1957 roz. Picková 1269

Č. p. 017, Zámecká, o. č. 6 V roce 1787 měl dům číslo 10 v letech jméno a příjmení 1657–1657 Matouš Lupáček 1706–1710 Havel Škrla 1710–1728 Samuel Žák 1728– Franz Händl 1775– Georg Herberg 1844– Wenzl Fraňa 1880– Václav Fraňa

osobní data povolání

1882–1940 Leopolda Fraňová

*1882 †1940

1900–1925 Anna Fraňová

*1900 †1925

1939–1951 Josef Pavelec 1944 Jan Pelán 1944

Pavla Pelánová

Č. p. 018, Zámecká, o. č. 4 V roce 1787 měl dům číslo 11 Před rokem 1844 měl dům číslo 49 v letech jméno a příjmení 1725–1725 Lorenz Tulla 1775– Bergerová 1844– Anton Rohsi 1895–1955 Jan Fiala 1895–1955 Kristýna Fialová 1901–1985 Jan Fiala 1970–1976 Marie Jeřábková 1936–1951 Felix Fiala 2000

jiné poznámky

syn Wenzla dcera Václava, †na TBC dcera Václava, †na TBC sklenář

*1909

osobní data povolání

*1871 †1955 sedlář *1870 †1955 *1901 †1985 sedlář *1913 malíř pokojů

manželka Jana Pelána

jiné poznámky

syn Jana a Kristýny

Stanislava Černá

Otec Jan Fiala se synem provozovali v domě sedlářství v letech 1871–1975. V tomto roce Jan Fiala mladší ukončil tuto rukodělnou výrobu. Tím skončilo poslední klasické řemeslo v Dolních Kounicích. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století některá řemesla zanikla jako důsledek přechodu na hromadnou výrobu, zprvu v manufakturách, později v továrnách. Tato změna nastala například po vzniku textilního průmyslu, kdy začali zanikat tkalci a soukeníci. Většina řemesel vzdorovala vývoji, ale postupně se vytrácela. Většina zanikla po 2. světové válce, jako např. ševci, sedláři a jiní. Sedláři doplatili i na to, že v zemědělství téměř vymizeli koně a nahradily je traktory. Sedlářských výrobků bylo tedy potřeba velmi málo. 1270

Poslední sedlář Jan Fiala ve své dílně při opravě brašny v roce 1974. Č. p. 019, Zámecká, o. č. 2 V roce 1787 měl dům číslo 12 Před rokem 1844 měl dům číslo 20 v letech jméno a příjmení 1732–1734 Johann Viereckl 1734– Andreas Jílek 1775– Georg Czekl 1825–1844 Johann Riedl 1844– Karel Červený 1900–1929 František Slaný 1910–1927 František Slaný –1936 Marie Slaná –1956 Jan Hutský

osobní data

povolání

*1882 †1929 klempíř *1910 †1927 syn

jiné poznámky

† na otravu krve

*1889 †1956 posunovač

František Slaný v domě provozoval klempířství v letech 1882–1927. 1271

Zde přechází Hlavní ulice v Zámeckou. Fotografie vlevo je z roku 1960, kdy bylo 27. srpna započato s bouráním bývalé městské, tzv. Pravlovské brány. Spolu s ní byly zbořeny domy č. p. 90 a 91. Vpravo je snímek ze srpna 2012. Abychom mohli pokračovat ulicemi opět směrem k městu, nesmíme opomenout ulici Trboušanskou. Vrátíme se tedy o několik stovek metrů zpět na křižovatku ulic Zámecká – Trboušanská.

Trboušanská Tato ulice nemá relativně dlouhého trvání. Poprvé je o ní zmínka až v roce 1920. Svůj název také nikdy nezměnila. Pouze se do dnešních dnů značně rozrostla. Její začátek je u křižovatky silnice Zámecká – Trboušanská. Před výstavbou domů v ulici vedla vzhůru pouze polní cesta k jednotlivým polím. Několik domů zde bylo postaveno již před rokem 1900, ovšem

Dokument ze zápisu rady města z roku 1923 ukazuje, že se stavba silnice na Trboušany nevyhnula komplikacím a rozpočet musel být navýšen. Starostou města byl v letech 1922–1923 řezník Jan Spitz *1863 †1949. 1272

rozsáhlejší výstavba začala až po roce 1920. Tehdy začaly vyrůstat nové domy po pravé straně bývalé polní cesty směrem na Trboušany. Na tuto situaci muselo zareagovat vedení města a v roce 1923 přistoupilo k výstavbě komunikace. Teprve po roce 1950 začala výstavba dalších domů po levé straně cesty. U křížku na kopci se ulice větví. Vlevo pokračuje směrem na Trboušany. Rovně směřuje k oběma hřbitovům – křesťanskému a židovskému. Právě tato část ke hřbitovům zaznamenala v posledních letech mohutný rozvoj ve stavbě rodinných domů. Ke křížku vede úzká pěší cesta z ulice Bezručovy. Další cesta pro pěší má svůj začátek také na Bezručově ulici u bytových domů. Občany je používána jako zkratka ke hřbitovu. V ulici je 59 domů s orientačním číslem. Jedním z prvních domů byl: Č. p. 673, Trboušanská, č. o. 2 Dům byl postaven roku 1928 v letech jméno a příjmení –1952 Marie Elsnerová –1954 Ladislav Mašek

osobní data povolání jiné poznámky *1924 †1952 v domácnosti *1891 †1954 úředník

Některým domům v ulici byla přiřazena popisná čísla domů, zbořených v různých částech města. O většině původních majitelů těchto novostaveb nemáme v archivu bohužel žádné informace. Č. p. 602, Trboušanská, o. č. 3 Dům s tímto popisným číslem stál původně U Synagogy. Byl zbořen spolu s dalšími dvěma po srpnové bouři roku 1950, kdy voda valící se z Bezručovy ulice narušila statiku domů. Bytový dům byl postaven kolem roku 1955. Č. p. 674, Trboušanská, č. o. 4 Dům byl postaven roku 1928 v letech jméno a příjmení –1937 Ludmila Handzelová –1945 František Konečný

osobní data povolání jiné poznámky *1892 †1937 v domácnosti vdaná *1871 †1945 strojník ženatý

Č. p. 570, Trboušanská, o. č. 6 Dům stál původně na Skalní ulici v židovské čtvrti. Č. p. 140, Trboušanská, o. č. 8 Dům stával u řeky, dnes v místě u mostu před kulturním domem. Před druhou světovou válkou zde bydlela židovská rodina Bauerova. Č. p. 154, Trboušanská, o. č. 9 Původně se jednalo o malý domek v ulici U sboru za domem Hlavní 156/21. Jeho půdorys měřil pouhých 5 × 10 metrů. 1273

Č. p. 141, Trboušanská, o. č. 10 Tento dům býval označován jako Stadtisches Mauthaus a stával za panským špitálem na kraji u řeky v místě kulturního domu. Býval mýtním domkem u původního dřevěného mostu, zničeného povodní v r. 1862. Také tam v minulosti býval sklad dřeva na opravy mostu. Č. p. 565, Trboušanská, o. č. 11 Dříve stával v ulici U škrobárny, byl zbořen a místo je součástí škrobárny. Č. p. 137, Trboušanská, o. č. 13 Dům stával vedle domu na Masarykově náměstí č. 136/13, tedy na místě, kde je dnes silnice jdoucí na most. v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1880–1924 Josef Šimbera *1860 †1926 pocházel Kellner muzikant z Bohutic –1930 Anna Macalíková *1849 †1930 výměnkářka 1931–1938 Zdenka Kellnerová *1931 †1938 –1944 Josef Machač –1944 Ondřej Drásal 1945– Josef Fuchs *1903 manželka 1975– Marie Fuchsová *1901 Josefa –1939 Antonie Prchlíková *1868 †1939 v šesti měsících 1947–1947 Miloš Nezval *1947 †1947 usmrcen matkou 1975– Rudolf Prchlík *1914 †1995 manželka 2006 Hildegarda Prchlíková *1924 †2010 Rudolfa

Prchlíkovi provozovali na svém pozemku za domem pilu ke zpracování dřeva. 1274

Č. p. 509, Trboušanská, o. č. 29 v letech –1944

jméno a příjmení Bedřich Denk Artur Denk

osobní data

povolání

jiné poznámky

Č. p. 138, Trboušanská, o. č. 32 Dům stával u mostu. Jednalo se o obchodní dům s textilem Josefa Koláře. Byl zbořen po roce 1956. Č. p. 589, Trboušanská, o. č. 36 Dům stál v ulici U Synagogy. Č. p. 590, Trboušanská, o. č. 38 Dům stál v ulici U Synagogy. Č. p. 591, Trboušanská, o. č. 40 Dům stál v ulici U Synagogy. Č. p. 262, Trboušanská, o. č. 30 Dům stál na rohu Náměstí Míru a ulice Benátky.

Růžová Ulice vznikla jako součást původní židovské obce, která zasahovala až k ulici Tovární. Židovská komunita se usadila v blízkosti tehdy nově vystavěného hradu, jehož existence je potvrzena roku 1330. Přítomnost Židů je potvrzena kolem roku 1360. Dodnes je některým starším obyvatelům povědomý místní název „Mezi židama“. Název Růžová se pro ulici začal používat asi v roce 1880, kdy došlo k přejmenování Tovární ulice na Radniční. Do té doby se Tovární ulice nazývala Klostergasse, čili Klášterní. Od r. 1881 tedy trvá název Růžová. V současnosti se jedná o ulici, která spojuje Hlavní s Mlýnským náměstím a o úsek, který navazuje na Tovární u bývalé hasičské zbrojnice a běží ke klášteru. Před klášterem se nachází dnes již zapomenutý prostor uvnitř bývalého hraběcího statku. V r. 1881 je pro něj uváděn německý název Am Mayerhof, neboli Na statku. Na mapách z počátku dvacátého století je uváděn nápis V dolíku. V ulici je celkem 25 orientačních čísel. Mezi nejzajímavější domy patří: v letech 1657–1690 1690–1696 1696–1708 1708–1710

jméno a příjmení Jindřich Jimramovský Bernard Kulhan Hans Schultz Lorentz Schwartz

osobní data

1275

povolání

jiné poznámky

1710–1718 1718–1721 1721–1734 1734–1749 1749–1775 1844– 1860–

Georg Ignac Frant. Wunder Mathias Cantner Max Stift Michael Weiss Mathias Weiss Johann Spitz Mathilda Spitzová obchod Smíšené zboží manželka Josefa syn Josefa a Terezie

1925–1975 Josef Herberg Terezie Herbergová Josef Herberg

V letech 1925 až 1950 zde obchod smíšeným zbožím provozoval Josef Herberg. V roce 1950 byla sloučena tato prodejna + obchodník František Staňa, Hlavní č. 146/3 (od 1923 do 1950) + řeznictví Bohuslav Spitz, Masarykovo nám, č. 68/1 (od 1924 do 1950) a vznikla provozovna pod názvem VČELA.

Č. p. 096, Růžová, o. č. 2 V roce 1787 měl dům číslo 22 Před rokem 1844 měl dům číslo 31 v letech jméno a příjmení 1657–1680 Jiřík Šot 1680–1692 Justína Šotová 1692–1712 Václav Písař 1712–1717 Lorentz Koch 1717–1744 Antonín Šepelka 1744–1775 Thomas Šepelka 1775– Šimon Puttner –1844 Mathias Třeschtik 1939–1939 Jiří Válka 1938–1951 Josef Kališ –1955 Cyril Pavelec Františka Pavelcová Josef Elsner

osobní data povolání

jiné poznámky

*1939 †1939 *1902 elektrikář *1875 †1955 kovář *1875 †1958

manželka Cyrila

*1927 manželka Josefa dcera Olgy a Josefa, provd. Balcarová dcera Olgy a Josefa, provd. Veselá

Olga Elsnerová Olga Elsnerová Josefka Elsnerová 1276

V letech 1938 až 1951 se zde nacházel elektrozávod Josefa Kališe z Nových Bránic. Provozovna byla v pravé části domu. Pracovali zde mimo jiné Josef Menza, Václav Dohnálek, Drahoslav Kališ (syn majitele) a Jindřich Nešpůrek. Josef Kališ měl jako jeden z prvních koncesi na prodej radiopřijímačů. Josef Kališ pracoval mimo jiné pro firmu Wichterle – později výrobce kontaktních čoček. Asi v letech 1895 až 1951 v domě provozoval kovářství Cyril Pavelec. Provozovna se nacházela v levé části domu.

Foto kolem r. 1938. Prodejna a výroba elektrozařízení majitele Josefa Kališe. Vlevo kovárna Cyrila Pavelce. Na valníku jsou naloženy motory k mlátičkám. 1 – Josef Kališ *1902 2 – Drahoň Kališ *1931

1277

Č. p. 100, Růžová, o. č. 10 V roce 1787 měl dům číslo 26 Před rokem 1844 měl dům číslo 35 Původní velký dům byl v osmnáctém století rozdělen na dvě popisná čísla 100 a 101 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657–1694 Pavel Černey 1694–1703 Marek Nawrátil 1703–1738 Andres Bárta 1738–1775 Peter Klein 1775– Peter Klein syn Petera 1775 Jakob Herberg 1844– Frantz Kopecký –1923 Marie Svobodová *1860 †1923 Miloslav Dyrhon lékař Jaroslav Morávek lékař František Dušek zubař Koten Otýlie Kotenová *1912 dcera Otýlie, Libuše Žáková roz.Kotenová Jaroslav Žák manžel Libuše syn Jaroslava Žák a Libuše V letech 1924 až 1936 pracoval v Dolních Kounicích MUDr. Bedřich Žák. Jako druhý lékař se zde usadil v roce 1925 MUDr. Miloslav Dyrhon (*17. srpna 1897 †2. března 1973), narozený v obci Semtěš u Čáslavi. Lékařská studia dokončil v roce 1923. Ordinoval přímo v domě v Růžové ulici č. 100/10. Byl velmi činorodý, pracoval v Československém červeném kříži, založil tenisový odbor sportovního klubu, byl fotbalovým

Vlevo MUDr. Miloslav Dyrhon, uprostřed MUDr. Bedřich Žák, vpravo MUDr. Josef Sychra 1278

rozhodčím a zasloužil se o zřízení zvukového kina. Když roku 1936 odcházel z Dolních Kounic, byl mu vysloven dík „za jeho nenáročnou službu pro místní chudé“ (zápis obecního zastupitelstva ze dne 7. prosince 1936). Vstoupil do státních služeb jako obvodní lékař v Obříství u Mělníka. Za okupace pracoval v ilegální skupině a za tuto činnost byl vyznamenán prezidentem republiky. Po válce se přestěhoval do Mělníka, kde pracoval jako obvodní lékař do roku 1952 a lékař polikliniky do roku 1970. Za doby protektorátu 1939–1945 pracovali v obci dva lékaři: MUDr. Josef Sychra jako obvodní a MUDr. Morávek jako praktický lékař. Ten ordinoval také v domě na Růžové č. 100/10. Po válce se vrátil do svého původního působiště v Loděnicích. Péči o chrup zajišťoval v době protektorátu dentista František Dušek, narozen 22. června 1907. Jeho druhá manželka rozená Matušková z Mělčan s ním bydlela na Komenského ulici. Koncesi měl v Růžové ulici č. 100/10. Č. p. 106, Růžová, č. o. 22 V roce 1787 měl dům číslo 29. Byl sloučen s dnešním číslem popisným 210. Ještě v r. 1844 je na č. 210/22 vedena zahrada Alberta Wolfa. Znamená to, že teprve pak byl tento dům postaven jako samostatné popisné číslo. Došlo k tomu asi po jarní povodni 2. února 1862. Další údaje jsou zapsány u č. 210/22. V roce 1844 měl dům číslo 40 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1657– Zikmund Záruba 1709–1717 Antonín Šepelka 1717–1730 Andreas Pátek 1730–1738 Václav Roubal 1738–1775 Frantz Pipus 1844–1862 Antonín Schíma 1862– Johan Štukl –1944 Karel Olejníček *1899 †1968 –1976 Terezie Olejníčková *1900 †1986 manželka Karla Č. p. 107, Růžová, č. o. 24 V roce 1812 měl dům číslo 3 v letech jméno a příjmení do r.1918 majetek vrchnosti 1926–1945 Augustin Špinar 1945–1990 majetek státu

osobní data povolání

jiné poznámky

Za budovou bývalého panského pivovaru navazoval komplex budov jako součást panského dvora, kterému se říkalo „V dolíku“. V panském (nebo také zámeckém) dvoře byly chovány krávy, vepřový dobytek a koně. V dlouhém objektu rovnoběžně za dvorky a zahrádkami Růžové ulice býval dříve ovčín. Zde roku 1703 při obrovském požáru uhořelo přes 600 ovcí. Ke statku náležel i zámecký sklep. 1279

1 – Růžová ulice, 2 – Zámecká ulice, 3 – Klášter, 4 – Obytné budovy, 5 – Chlévy, 6 – Dílny – zbořená budova, 7 – Brána u kláštera – zbořena, 8 – Brána při vstupu, 9 – Obytná část a vrátnice, 10 – Studna, 11 – Kravín, 12 – Sklad strojů, 13 – Stodola, 14 – Sklep, 15 – Studna Statek se sklepem patřil rodině Herbersteinů, kteří vlastnili zámek s přilehlým panstvím od roku 1862 díky Terezii z Dietrichsteina, provdané za Jana Bedřicha z Herbersteina. Dědila po Mořicovi z Dietrichsteina, svém strýci. Kolem roku 1926 zasáhla do bývalého majetku Herbersteinů První pozemková reforma. V majetku jim zůstal zámek Libochovice a Vrbičany se zámkem. To nestačilo na krytí výloh, neplatily se daně a dluhy narůstaly. Panství se rozparcelovalo. Zámek a část polí koupil bývalý správce statku v Dolních Kounicích Emil Tomec. V roce 1927 koupil zámecký statek Augustin Špinar. Patřily k němu mimo jiné pozemky před Pravlovem v trati „Niva“. Augustin Špinar byl od 1. května 1897 do 23. srpna 1923 ředitelem panství na Herbersteinských statcích v Libochovicích. Od roku 1923 do 1927 pracoval jako ředitel cukrovaru v Pohořelicích. Statek provozoval do roku 1946. V důsledku Druhé pozemkové reformy byl statek rodině Špinarů odebrán. Areál převzal nově vzniklý Svaz zemědělců, jehož předsedou se stal František Machač. Manžele Špinarovy nechali v obytné budově na dožití. 21. dubna 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo. Předsedou se stal JUDr. Václav Edl. Roku 1952 převzal hospodaření JZD Státní statek, jehož vedoucím byl Jan Chytka. Po postavení nového areálu na Trboušanské ulici v polovině šedesátých let, se statek přesunul a do bývalého zámeckého statku nastoupil nový provozovatel – podnik Geoindustria. Po roce 1990 připadl restituční nárok zpět rodině Špinarů. Zámecký sklep byl v osmdesátých letech minulého století zrekonstruován, ovšem dosti nešetrným, v té době moderním způsobem. Cihlová klenba byla pokryta stříkanou omítkou, podlaha pokryta dlažbou. Prostory měly sloužit pro kulturní vyžití zaměstnanců. příště pokračování ulice Růžová, Bezručova, Skalní Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1280

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za červen, červenec a srpen 2013 37 37 57 616 914 914 916 940.53 B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B M M M M MN 59 MN 64 MN 64 MN 7 MN 8 MN 93/99

Beníšková, Tereza Novák, Tomáš Dobos, Gustav Müller, Martin Olszanska, Barbora Tomšíček, Jan Brummer, Alexandr Braunová, Petra Cast, P. C. Castová, P. C. Ciprová, Oldřiška Clark, Mary Higgins Coulter, Catherine De la Motte, Anders Devátá, Ivanka Dreyer, Eileen Erskin, Barbara Fielding, Joy Gerritsen, Tess Hilliges, Ilona Maria Chalupová, Lenka Jakoubková, Alena Körnerová, Hana Marie McClure, Ken McClure, Ken Nesbo, Jo Nesbo, Jo Nesvadbová, Barbara Payne, C.D. Petráková, Monika Pittnerová, Vlasta Plaidy, Jean Prokšová, Jitka Robb, J. D. Robb, J. D. Roberts, Nora Smith, L.J. Sparks, Nicholas Svěrák, Zdeněk Vaňková, Ludmila Vondruška, Vlastimil Herman, Gail Huml, Luboš Marsoli, Lisa Morkes, Petr Davies, Nicholas Friedman, Cozy Kabachenko, Sergiy Kuna, Milan Volhejnová, Veronika Kent, Peter

Když dítě lže Jak vychovat sebevědomé dítě Odmaturuj! z biologie Aktivně proti rakovině Skotsko Maďarsko Afrikou domů na kole Brno nacistické Česká služka aneb Byla jsem au-pair Škola noci. Předurčená Škola noci. Probuzená Hříšná královna Tatínkova holčička Nezkrotná nevěsta Game Jak jsem se zbláznila Zlomená přísaha Řeka osudu Potok stínů Zahrada kostí Bílá čarodějka Vosí hnízda Můžeš-li se vdát dnes, neodkládej to na zítřek Kočár do neznáma Bezedná propast Diagnóza Sněhulák Švábi Přítelkyně Mládí v hajzlu. 6. Mladík v Nevadě Jemnovlásky Mušketýrův syn Královna diamantů Past na duši Každý má motiv Smrtící klon Pohanský kámen Upíří deníky. Zajetí To nejlepší z nás Povídky Žena pro třetího krále Přemyslovská epopej I Jarní úklid V potoce je ráček Zvonilka Komisař Vrťapka & tajemství mahárádžova vejce Vše, co byste měli vědět o zvířatech Nejkrásnější dívčí účesy Dětská kuchařka Osobnosti české hudby Čeští spisovatelé Naše město pod tíhou času

1. 9. 8. 8. 1.

7. 2. 6.

21. 3. 7. 1. 1.

Jana Káčerková, Městská knihovna 25

Koncert CARMINA BURANA Působivá a emocemi nabitá kantáta CARMINA BURANA, jedna z nejpozoruhodnějších skladeb 20. století, zazněla 6. září 2013 v klášteře Rosa coeli v Dolních Kounicích. Tajemství, emoce, naléhavost i oslnivost s prvními tóny kantáty CARMINY BURANY pohltila snad každého návštěvníka, který zavítal na koncert. Málokterá skladba napsaná ve 20. století se setkala s tak širokým přijetím jako CARMINA BURANA německého skladatele a hudebního pedagoga Carla Orffa. Svou výjimečnou působivostí si podmanila publikum hned v prvních minutách. V zaplněném klášteře Rosa coeli, kam přišlo více jak 300 návštěvníků, panovala po celou dobu velmi příjemná atmosféra. Na pódiu se objevili sólisté Hana Škarková, Marek Olbrzymek, Jiří Miroslav Procházka, na klavíry hráli Jana Hlaváčková a Jiří Hrubý. Celý koncert řídil špičkový dirigent Petr Kolař. Sborový koncert, kde účinkovalo 80 zpěváků, byl opravdu velkolepý. V kouzelném prostoru kláštera za svitu loučí a světelných efektů byl jistě důstojnou a působivou oslavou patnáctého ročníku městských slavností.

26

Historické slavnosti Rosa coeli

Historické slavnosti patří k nejvýznamnějším kulturním akcím, které město Dolní Kounice pořádá. Tradice těchto slavností trvá již 15 let a každoročně se těší velkému zájmu místních, tak i návštěvníků z blízkého okolí. Přípravy a program slavností probíhají již několik měsíců předem. Příjemnou novinkou letošních slavností bylo i vystoupení dětí ze ZUŠ Ivančice, které nacvičily zajímavý, krásně předvedený muzikál Popelka. Premiéru mohly děti ze ZŠ a MŠ Dolní Kounice shlédnout již v měsíci dubnu, kdy toto představení bylo hráno pro naše žáky v kulturním domě. Již tehdy se muzikál setkal s velmi kladnými ohlasy, takže bylo naším přáním, dopřát tuto krásnou podívanou i ostatním obyvatelům Dolních Kounic. A kdy jindy jim toto umožnit, než při Historických městských slavnostech. Další doprovodný program po celé odpoledne byl velmi pestrý. Přes divadelní, hudební vystoupení na podiu, průvod krále městem na zámek, prezentaci vinařů dolnokounického mikroregionu až po večerní průvod dětí a ohňostroj. Kdo přišel s dětmi, mohl navštívit i dětské stanoviště, kde byly 2 skákací hrady a trampolíny. Ani synagoga a kulturní dům nezely prázdnotou. V obou prostorách byla připravena prodejní výstava obrazů. V synagoze obrazy Jižní Moravy kreslířky Jitky Mazánkové, v kulturním domě díla Ing. arch. Ivo Mana. 15. ročník Historických slavností Rosa coeli s krásným počasím je úspěšně za námi. Jak slavnosti probíhaly, si asi zhodnotí každý návštěvník sám, nicméně jsme rádi za kladné reakce během dne a z velkého počtu návštěvníků. Děkujeme všem sponzorům za přízeň a těšíme se na setkání s Vámi na dalších kulturních akcích. Velké poděkování za pochopení si zaslouží i občané, kteří v dané lokalitě bydlí. 27

Letní aktivity TIC Ani během letních dnů jsme samozřejmě nezapomněli na naše dominantní historické památky – klášter Rosa coeli a židovskou synagogu. V synagoze po celou dobu turistické sezony probíhalo několik prodejních výstav obrazů i fotografií. V klášteře se uskutečnily 2 noční prohlídky, vždy s velkou návštěvností a doprovodným programem. V červenci se mohli hosté těšit na kapelu místních nadaných hudebníků Revelband, v srpnu to byla ukázka exhibice Kung Fu pod vedením Ondřeje Krmely z Dolních Kounic. 9. srpna proběhl tradiční koncert skupiny Žalman a spol. Počasí nám tehdy moc nepřálo, ovšem neodradilo to fanoušky, kteří v hojném počtu naslouchali hudbě Pavla Lohonky v kulturním domě. Zpříjemnit prázdniny jsme se snažili i dětem. Na přelomu července a srpna proběhlo Malování na chodníku před kostelem sv. Petra a Pavla s oblíbenou trampolínou. Zapojili jsme se i do projektu Malý festival loutky, který každoročně poslední týden prázdnin organizuje divadelní představení pro děti z Mikroregionu Ivančicko a Moravskokrumlovsko. Pohádka Děti moře se odehrála v klášteře Rosa coeli dne 29. 8. a pro děti byla zdarma. Veškeré fotografie i videa z akcí můžete shlédnou na stránkách města www.dolnikounice.cz Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice 28

Mládež v akci V úterý 9. 7. 2013 jsme nedočkavě vyhlíželi příjezd našich francouzských přátel v Kulturním domě. Po přivítání jsme se seznámili s programem celého pobytu. Druhý den jsme absolvovali prohlídku města a historických památek, navštívili jsme kostely, židovské památky, zámek i klášter. Ve čtvrtek dopoledne začala naše společná práce na výzdobě kabin malého hřiště – mozaika. Rozdělili jsme se do dvou skupin a jedna pracovala na mozaice, druhá kreslila a malovala obrázky v klášteře Rosa coeli a blízkém okolí, které potom byly zveřejněny závěrečný večer na vernisáži výstavy našich obrázků v klášteře. Takto vypadalo každé pracovní dopoledne. Páteční večer byl v režii Francouzů, kteří pro nás odpoledne připravovali francouzskou večeři a zábavný program. Při jejich výborném jídle jsme poslouchali francouzskou hudbu, poté jsme tančili a bavili se. V sobotu ráno jsme vyrazili na víkendový výlet, kde jsme navštívili mnoho moravských památek, především Moravský Kras a Slavkov a jeho okolí. Noc jsme strávili v kempu, kde jsme měli večerní barbeque a oslavovali jsme francouzský svátek. Další pracovní dny jsme strávili podobně jako předchozí. Pokračovali jsme v práci na mozaice a kreslili další obrázky. Dvě odpoledne jsme se jeli zchladit na koupaliště ve Zbýšově, kde jsme se věnovali vodním hrátkám nebo plážovému volejbalu. Velmi rychle však přišel závěrečný večer, kdy jsme slavnostně odhalili mozaiku na malém hřišti a poté zahájili výstavu obrazů vernisáží v klášteře. Následně jsme zde měli občerstvení a moc dobře jsme se bavili. Ne však moc dlouho, museli jsme jít všichni brzo spát, protože jsme brzy ráno vstávali vyprovodit naše kamarády na autobus, který je vezl na letiště. A tak přišlo smutné loučení, ale zároveň v nás zůstalo plno dojmů z našeho krásného setkání. Jarmila Cásková 29

Hasiči Dolní Kounice Deštivý červen zaměstnal ke konci měsíce povodňovou komisi i hasiče, kteří drželi několik dnů povodňovou pohotovost. Při té prováděli nejen monitoring rozvodněné řeky, ale i čerpání vody ze zatopeného sklepa na zámku. Následovalo slunečné a horké léto přerušované prudkými bouřemi, které se podepsalo na počtu zásahů výjezdové jednotky. V období od června do srpna byli hasiči povoláni k následujícím událostem: 3. června – Odstranění spadlého stromu z komunikace na Zámecké ulici. 21. června – Požár skládky v Bratčicích. Část jednotky likvidovala požár v dýchací technice, posádka cisterny CAS 32 Tatra 148 byla přidělena k dalším cisternám ke kyvadlové dopravě vody z Mělčan. 25. července se opět rozhořel odpad na skládce v Bratčicích a naše jednotka pomáhala s jeho likvidací celou noc. 29. července – Odstranění spadlého stromu z komunikace na Karlovské ulici. 31. července – Požár strniště u Trboušan. 5. srpna – Odstranění spadlých stromů z komunikace na Zámecké ulici a u Pravlova. Mimo hlášené události se šestého června naše jednotka zúčastnila požárního prověřovacího cvičení v Nemocnici Ivančice. 22. června hasiči uspořádali 42. ročník soutěže O putovní proudnici u fotbalového hřiště pod zámkem. Vítězné trofeje si odvezlo družstvo mužů i žen z Nevačilky. Muži Dolních Kounic skončili druzí, ženy čtvrté. Děkujeme všem příznivcům za návštěvu a podporu našich soutěžících. Další organizačně náročnou akcí bylo uspořádání 14. Letního soustředění mládeže u obce Rozkoš na Znojemsku v prvním červencovém týdnu. Za SDH Dolní Kounice Bruno Němec 30

Zjevení a posvátné knihy. Tezi o tom, že jsou všechna náboženství ve své podstatě stejná, slýcháme převážně od těch, kdo mezi vyznavače žádného konkrétního náboženského směru nepatří. Tato věta je v našem prostředí často vyřčena za účelem otupení ostří představovaného konceptem jedinečnosti křesťanské zvěsti o spásonosné smrti a vzkříšení Krista. Jinými slovy se tu říká, že „jelikož jsou všechna náboženství stejná, není důvod být tak nějak přehnaně znepokojen řečmi o tom, že Ježíš je ta jediná cesta“. Náboženství jsou obecně tvořena třemi částmi: Jedná se o etický, morální kód, kult a krédo. Když lidé řeknou, že jsou všechna náboženství v podstatě stejná, mluví zpravidla o tom, co řadíme do kategorie etického či morálního kódu. Je jasné, že až na výjimky se skutečně všechny náboženské systémy světa v hrubých rysech shodnou na tom, že láska je lepší než nenávist, štědrost než lakota či statečnost než zbabělost. Uznávají příkazy „nezabiješ“ či „nepokradeš“. Mluvíme-li však o kultu nebo krédu (učení), bude vše jinak, rozdíly budou enormní, přičemž samozřejmě není možné je ignorovat. Tvoří určující část toho, co dané náboženství představuje. Všechna náboženství tedy nejsou stejná. Jednotlivá světová náboženství se výrazně liší svým pojetím Boha, božského tajemství, pravdy, reality, základního problému člověka a jeho řešení. Tyto rozdíly jsou tak výrazné, že si různá náboženství v mnohém protiřečí, a přece všechny spojuje touha po Bohu, hledání nejhlubšího tajemství, objevované bratrství. Každý člověk je ve své podstatě náboženský. Tomáš Akvinský (zemř. 1274) nazval tuto vnitřní „vlohu“ člověka „desiderium naturale“, tedy „přirozenou touhu“ po Bohu. Skutečná tolerance znamená, že dovolíme, aby názory odlišné od našich existovaly, což ještě neznamená, že s nimi nutně musíme souhlasit nebo věřit, že všechny světonázory jsou do stejné míry pravdivé. Proto má každý člověk právo myslet si, že jeho názor je pravdivý či pravdivější než názor jiný, aniž by z toho vyplývalo, že je dotyčný netolerantní. Kdyby totiž byl opravdu netolerantní, snažil by se toho druhého umlčet. Ale pouhá skutečnost, že svůj názor obhajuje, rozhodně není důkazem netolerance nebo fanatismu. Když bereme vážně věci, které jsou součástí náboženského přesvědčení toho druhého, prokazujeme mu tím větší úctu, než když vzájemné neshody zahalíme patronizujícím pláštíkem relativismu. Předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog, kardinál Jean Taurant shrnul své vystoupení na tradičním meetingu v Rimini 2010 takto: „Snažil jsem se ukázat, že dialog nevedou náboženství, ale věřící. Normální osoby, které mají společné problémy. A tyto osoby, poněvadž jsou věřící, mají dědictví určitých společných hodnot, které jim umožňuje chápat, že jsme bratry, ale také dětmi Božími. Náboženství nejsou zdrojem rozdělení. To věřící někdy zrazují své dědictví. Kdo věří a setkává se s druhými, musí být ve své víře důsledný, aby mohl plnit následující čtyři úkoly: pedagogii společného soužití, etickou nabídku. Musíme mít odvahu rozlišovat mezi dobrem a zlem, připomínat povinnosti a práva. Potom také ochotně sloužit druhým. A nakonec se chovat jako zodpovědní občané, protože jsme věřící i občané. Nejsme věřící anebo 31

občané, nýbrž věřící a zároveň občané. Samozřejmě, že nejdůležitější je náboženské svědectví, protože my křesťané nešíříme jen humanistické, ale především evangelní hodnoty. Řekl bych, že my věřící máme schůzku s dějinami dneška a je důležité, abychom dali pochopit našim bratřím v člověčenství to, co vidíme před sebou, „předsíň slávy“, a že na konci cesty nás někdo očekává. Myslím, že to je poselství, které jako věřící máme podávat všem. Přitom je hlavně zapotřebí, abychom přešli od strachu z druhého ke strachu o druhého, to znamená, že pokud jsou mému bratrovi upřena jeho práva anebo když se on sám zpronevěřuje svým povinnostem, trápí mne to. Je třeba přejít od strachu z druhého ke strachu o druhého.“ Mezinárodní teologická komise v dokumentu Křesťanství a ostatní náboženství ze 30. 9. 1996 říká: „Plodnost mezináboženského dialogu vyžaduje, aby došlo k objasnění toho, jak křesťanství – a zejména katolická církev – hodnotí různá náboženství z teologického hlediska… existuje celá řada otázek, jež jsou doposud otevřeny, a proto volají po dalším bádání a diskuzích… Jelikož v každé náboženské tradici se setkáváme s prvky, které pocházejí z různých zdrojů a které mají velmi odlišné významy, teologická reflexe se musí zaměřovat na konkrétní a dobře vymezené jevy, aby se tak uchránila před příliš všeobecnými a aprioristickými soudy… křesťanská teologie bude muset pátrat po smyslu, jejich funkci a vlastní hodnotě různých náboženství v celku dějin spásy, studovat a zkoumat jednotlivá náboženství a to, co je jejich přesným obsahem, který pak bude nutno konfrontovat s obsahem křesťanské víry.“ Téma zjevení (revelatio) je bezpochyby jednou z hlavních kategorií v náboženském životě lidstva a bylo pojednáno křesťanskou teologií způsobem vcelku vyčerpávajícím. Religionistika a v ní fenomenologie náboženství ponechávají však toto téma – jak ve své studii Zjevení v mimokřesťanských náboženstvích – poznamenává ThDr. Karel Skalický, dosud poněkud neprozkoumané. Zmíněný teolog v pojednání o fenomenologii zjevení zachycuje tedy jen vnější projevy, označované všeobecně a velmi povrchně za „zjevení“ aniž by hodnotil pravdivost či nepravdivost daných jevů. Zabývá se výlučně jen vnějšími projevy tohoto jevu. Fenomén zjevení je nepochybně podstatnou kategorií v náboženském životě lidstva, čemuž odpovídá morfologie zjevení (různé podoby) v mimokřesťanských náboženstvích vrcholící v křesťanství. Člověk je v očekávání zjevení, touží po něm a hledá jej. V důsledku nejistoty a existenciálních potíží reaguje hledáním metodami obrácení se k „vyšší sféře“ nadpřirozené, nebo božské, čímž hledá „doplnění poznání“, jež by mu dovolilo stát se „pánem situace“. Věštění se snaží získat poznání o věcech skrytých nebo budoucích. I tato snížená forma hledání zjevení, věštectví je nejjasnějším znamením hluboké potřeby zjevení. Člověk, aby ji dosáhl je schopen utíkat se i k technikám magického charakteru. Věštectví je však pouze patologickým symptomem hledání zjevení, stejně jako jím je i vyhledávání extází podpůrnými prostředky jako jsou drogy, tance, orgie nebo naopak asketickými cvičeními, umrtvováním či dechovými technikami. Historie katolické mystiky je plná odkazů na svaté, kteří však vstupovali do extáze samovolně, zatímco konali běžné činnosti, které nebyly zaměřeny k vyvolání podobných stavů. Mystická extáze může být označena za zvláštní, mimořádnou formu 32

náboženské zkušenosti. Někdy stojí na počátku velkých náboženství mystická extáze zjevení (nehodnotíme pravdivost faktu). Typickým příkladem může být údajné „zjevení“ prožité Mohamedem, které korán podává jako Boží zjevení. Kromě spontánních mystických extází jsou zde také extáze nazvané kulturálními, jež jsou přítomné v různých kulturách jakožto normální a nenahraditelné prostředky komunikace s božským světem. Takovéto kulturální extáze mohou být rozděleny jako věštecké, iniciační a šamanské. Badatelé klasifikují fenomén šamanismu z psychologického hlediska jako druh hysterického, nebo epileptického onemocnění. Pravdou je, že stálým prvkem šamanismu je šamanské povolání a to se vskutku projevuje krizí, nebo dočasným pomatením smyslů toho, kdo je „povolán“ být šamanem. Šaman je chápán jako zjevovatel. Mircea Eliade, historik náboženství poznamenává: „Bytostná funkce šamana při ochraně psychické integrity společenství se váže především na tuto skutečnost: lidé si jsou jisti, že jeden z nich je schopen pomoci v kritických okamžicích, jejichž příčinou jsou obyvatelé neviditelného světa. Vědět, že jeden člověk společenství je schopen ukázat přímé a přesné informace o nadpřirozených světech, je utěšující a posilující.“ Šaman skupině lidí „zjevuje“ svět duchů. V náboženstvích primitivních národů můžeme objevit zajímavou formu zjevení, pro níž bylo vytvořeno označení „prapůvodní zjevení“. Náboženství primitivních národů (např. afrických i asijských Pygmejů, kalifornských Zků, původních obyvatel Austrálie, atd.) se odvolávají různými způsoby na určitý druh přímé, nebo zprostředkované komunikace s Nejvyšším, nebeským Bytím na počátku věků. Ve většině těchto náboženství věří, že Nejvyšší Bytí bydlelo na počátku s lidmi na zemi a naučilo je buď přímo nebo prostřednictvím prapředka věci potřebné pro život a to především náboženské, morální a sociální povinnosti, posvátné obřady a iniciace, které s nimi v některých případech na počátku slavilo. Světoznámý etnolog Wilhelm Schmidt podtrhuje jako velice důležitou skutečnost, že „…u národů etnologicky nejstarších nenacházíme žádné stopy, že jejich náboženství by bylo výsledkem jejich vlastních hledání nebo potřeb, ale naopak vždy musíme konstatovat, že nechávají náboženství vzejít v jejich tradicích od Nejvyššího Bytí jako takového, které ať už přímou cestou nebo prostřednictvím prapředka, jím pověřeného, lidem sdělilo nauku víry, morální přikázání a formy kultu… Všechny jejich pozitivní výpovědi směřují k božskému zjevení. Bůh sám je tím, kdo sdělil lidem to, co o něm věří, jak jej uctívají a co mají následovat jako výraz jeho vůle.“ Idea zjevení na sebe bere zvláštní důležitost v hinduismu. Kritérium pro rozlišení ortodoxních škol (astica) od škol heterodoxních (nastica) není víra v božství, nýbrž přijetí zjevení, přesněji přijetí zjeveného charakteru knih Véda a dalších posvátných spisů hinduismu. Tak je možné v některých případech dojít k tvrzení zjevení bez božství. I když podle filozofie Kumarila božství neexistuje, přesto tvrdí, že Védy jsou zjevením a tvoří absolutní hodnotu pro každou lidskou bytost. Údajné zjevení je bráno jako kritérium pravověrnosti. Jak je tedy pojato zjevení v hinduismu? Navzdory velkým a mnohdy neslučitelným rozporům v pojetí zjevení u různých škol je možné říci s Cassianem R. Ageron, že: „to, co dnes hinduisté nazývají zjevením je soubor hymnů 33

(Mantra), obřadů (Bramana), lesních pojednání (Aranyaka) a filozofických pojednání (Upanyšad) o nichž tvrdí, že pojednávají o hlubokých metafyzicko-mystických problénech života. Zjevení je tedy pro hinduistu celek pravd nebo hodnot, týkajících se nejvyšší skutečnosti, člověka, vesmíru a jejich vzájemných vztahů v životě a v existenci. Je nazváno sruti, přesně z toho důvodu, že byla „zjevena“, neboli „slyšena“ mudrci (rsi), intelektuálně schopnými a morálně dokonalými a jejich prostřednictvím byla ukázána celému lidstvu. Je také nazýváno Védou, tj. poznání par excellence. Platnost tradice, nazývané smrti vychází ze zjevení. Z prostého důvodu, že je jejím pouhým prohloubením. Zjevení v hinduismu neznamená jenom nějakou charakteristiku nebo kvalitu Písem. Zjevení je spíše Písmo samo. Zatímco v křesťanství je zjevení tvořeno především dějinami osoby Ježíše Krista, Kristovou událostí a Písmo je považováno za pouze inspirovanou, tedy ne zjevenou knihu, v hinduismu je zjevení tvořeno Písmem. Písmo je zjevení. I přes totožnost Písma a zjevení, hinduismus uznává rozdíl mezi inspirací a zjevením. O Védách věří, že jsou zjevenými ne proto, že by „sestoupily“ nebo „spadly z nebe“, ani proto, že by byly nadiktovány božstvím nějakému zprostředkovateli a ten by věrně předal božský diktát. Věří o nich, že jsou zjevené, protože v nich našlo božské zjevení (zkušenost) své nejlepší vyjádření, které bylo předáno a obohaceno jinými jasnovidci (mluvčími božské zkušenosti), obdarovanými stejnou inspirací a nakonec byly zapsány. Díky této božské inspiraci – jak hinduistí věří – nejsou Védy pouhými manuály spirituality nebo zbožnými hymny, ale solidními pojednáními o základních problémech života, viděného stále ve světle absolutní hodnoty existence. Zatímco v upanišadovských textech se nacházejí mnohé části, kde se hovoří o zjevení jako o otevření se božského vědomí vědomí lidskému, jiné texty vyprávějí o zjeveném charakteru Véd způsobem spíše mytologickým a obrazným. Přesto nebyla v hinduismu rozvinuta podrobná diskuze o povaze a způsobech zjevení. Tři školy však vypracovaly tři různé teologie zjevení. Bhagavadgita (zpěv Blaženého) je malá knížka, která je součástí velké epické básně Mahabjarata. Je nejpopulárnějším dílem hinduismu, pokládána za zjevenou (šruti). Hinduisté věří, že obsahuje jedinou božskou pravdu, potřebnou ke spáse, protože obsahuje soubor, podstatu védického zjevení. Mohlo by se zdát nemístné hovořit o zjevení v souvislosti s buddhismem a navíc pak s původním buddhismem zvaným Theravada, který Peter Masefield charakterizuje jako „náboženství v němž zjevení hraje klíčovou roli, přestože obsah tohoto zjevení není vždy jistý.“ Zakladatel buddhismu Siddhartha (ten, který dosáhl splnění svého úkolu) prožil v určitém okamžiku svého života jakési osvícení, jež proměnilo Gautama (rodové jméno, které mu náleželo z důvodu přináležitosti k brahmánskému rodu) v Buddhu, Osvíceného. Nejvznešenější moment osvícení je popsán velmi barvitě. Po hluboké a exaltující skutečnosti osvobození, Siddhartha, jež se stává Buddhou, musí překonat ještě jedno pokušení: zda sdělit lidu, že „hledá rozkoš, miluje rozkoš a rozkoše si cení“, tuto „hlubokou pravdu, jež je těžké odhalit, těžké pocítit, jež je klidná, vzácná, intimní, nepochopitelná, přístupná pro moudré“. Cestou do Benares přesvědčí pět mnichů o cestě, která mu byla zjevena v noci velkého znovuzrození řečí známou 34

jako Benareské kázání, neboli „řeč o roztočení se kola zákona“, v níž jsou vyloženy 4 vznešené pravdy. To je počátek jeho apoštolátu, jež jej bude po čtyřicetiletí provázet po třech královstvích. V té době je vytvořena první komunita mnichů, jsou zaznamenány konverze, Buddhovi jsou přisuzovány také některé zázraky. Zjevení v buddhismu má charakter vnitřního osvícení, které připravené dlouhou a vyčerpávající námahou, vzplanula ve vědomí osamoceného člověka jako žhavá jiskra, jež vyzařuje světlo poznání čtyřech vznešených pravd do celého světa. Rozšíření spásného poznání je ztěžováno Zlým (Mara), ale marně. „Kolo zákona“se již roztočilo, to znamená: znovuzrození Siddharthy se stalo spásným poselstvím, nakolik se rozšiřuje prostřednictvím mnichů, přináší osvobození od dukhy do štěstí nirvany. Buddha své učení nikdy nesepsal. Jeho projevy uspořádali do sbírek později jeho žáci. A třebaže žil v 6. st. př. Kr., první Buddhův životopis se objevuje až ve 2. st. n. l. Obsahuje mnoho legendárních lidových tradic, zachycuje vlastně dlouhý proces zbožštění jeho osoby. Konkrétních historických faktů o jeho životě je velmi málo, neexistují žádné původní prameny, všechny byly vytvořeny až mnohem později. O Kristu naopak píší očití svědkové první generace učedníků. Ve 4. st. př. Kr. vystupuje zoroastrovské zjevení. Hlavním předmětem Zarathustrova kázání je zjevení, jehož se mu dostalo od boha Ahura Mazdy. Otevřeně se postaví proti nomádům ve prospěch chovatelů krav, odmítá surové oběti zvířat a orgastické používání Haomu, opojného likéru ze stejnojmenné rostliny. Podání je legendární. Podle legendy není Zarathustra jediným nositelem zjevení, nýbrž největším z proroků, kteří se objevili toho času. Díky své duši existoval ještě před svým narozením. Po podivných setkáních a zjeveních následuje vyhlášení tohoto zjevení, jak je řečeno v Yasna 45, 5: „Chci vyhlásit to, co mi řekl Ahura Mazda, Nejsvětější: nejlepší slovo, jež mohou lidé vyslechnout. Ti, jež je budou skrze mě poslouchat, ať jsou jacíkoli, dosáhnou svatosti a nesmrtelnosti pro činy Vohu Manah.“ Konverzí krále Vištaspy, jež ve struktuře iránského náboženství představuje kralování, jíž předcházely různé „zázraky“, vykonané Zarathustrou (prorokem) počíná rozšiřování zoroastrismu. Ve středověku bylo muslimské náboženství považováno za „herezi, podobnou herezi Ariově“, jak se vyjádřil sv. Jan Damašský, tedy za nekřesťanskou herezi. Pojednávat o zjevení v koránu jako o zjevení nekřesťanském může být záležitostí ne všemi sdílenou. Např. moderní oborník P. J. de Menasce píše: „Islám je třeba zařadit bezpochyby mezi hereze: biblické zjevení, přestože je zde špatně chápáno, není ignorováno, je formálně odmítnuto, pokud se jedná o esenciální pravdy: vtělení, Trojice.“ Takové mínění je však podle Roberta Caspara neodůvodněné. K tomu, stát se heretiky, píše, „k vystoupení (herein) z křesťanské víry je potřeba… k ní nejdříve přilnout. A to nikdy nebyl případ Mohameda. Mohamed jistě poznal prvky biblického zjevení a křesťanství, některé přejal, jiné odmítl, chtěl se nechat ovlivnit biblickou tradicí, zvláště v období pobytu v Mekce. Byl však vždy mimo ni, šel svou vlastní cestou, do níž integroval ty prvky, jež se mu s ní zdály být shodné. Bylo by příznačnější vidět v islámu ‚parakřesťanské‘ náboženství, typu gnostických sekt židokřesťanských v počátcích křesťanství, které z křesťanství čerpaly, aniž by se s ním ztotožnily.“ 35

Koránské zjevení se odlišuje od ostatních mimokřesťanských zjevení jistou okolností, která je ovšem velmi důležitá: uskutečnilo se v plném světle dějin. O Mohamedovi, jež „zjevení“ přinesl, víme jeho datum narození roku 570 křesťanského letopočtu. Je známo datum jeho útěku z Mekky do Yathrib, neboli Mediny 25. 9. 622, což je zároveň počátek muslimského kalendáře. Konečně je známo i datum jeho smrti 8. 6. 632. Celá chronologie prorokova života se odvíjí mezi těmito třemi daty. V 25 letech vstupuje do služeb bohaté vdovy, kterou později pojímá za manželku a stává se dobře postaveným obchodníkem v Mekce. Po 15 let života v manželství vede život, podobný životu ostatních pohanských polyteistických Arabů, přestože nesdílí nemorálnost obchodnického města. Až kolem roku 610 se Mohamed stahuje do ústraní v jedné jeskyni pod horou Hira, v blízkosti Mekky, kde začíná drama jeho obrácení. Zkušenost jeho obrácení má teofanický a teopatický charakter. Tradiční prorokova biografie od ibn Ishaqa, známá pod jménem Sira vypráví: „Jedné noci, přišel ke mně Gabriel se svitkem a řekl mi: ‚Čti!‘ Odpověděl jsem: ‚Neumím číst.‘ On mi jej vložil na záda tak, že jsem si myslel, že zemřu. Pak mě nechal být a řekl:‚Čti!‘ Když Mohamed podruhé odmítl číst, řekl mu anděl: ‚Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.‘ (súra 96, 1-5)… Vzbudil jsem se, a hle, jako by spis byl vryt do mého srdce. Vyšel jsem z jeskyně a když jsem byl ve skalách, slyšel jsem hlas, který říkal: ‚Mohamede, ty jsi apoštol Boží a já jsem Gabriel.‘ Zvedl jsem oči a uviděl Gabriela v podobě člověka se zkříženýma nohama, nepohyboval se ani dopředu, ani dozadu. A když jsem od něj odvrátil zrak, viděl jsem jej na horizontu, kamkoliv jsem se otočil…“ Jeho první setkání s božským nebylo v žádném případě vyznamenáním jeho asketických cvičení v Hiru, ale spíše, jak tvrdí islámské prameny, božským povoláním, daným z pouhé milosti. Nový počátek zjevení po dvou až třech létech je popisován v koránu takto: „Když jsem kráčel, uslyšel jsem zvolání z nebe. Zvedl jsem oči a hle, archanděl, jež se mi ukázal v Hira, seděl na trůnu mezi nebem a zemí. Vystrašen tímto zjevením jsem se však rychle probral a zvolal jsem: ‚Kéž bych byl oděn rouchem! Kéž bych byl oděn rouchem!‘“ Bylo to tehdy, kdy Alláh zjevil Mohamedovi súru 74, jež začíná slovy: „Ty rouchem přikrytý! Vstaň a varuj, Pána svého oslavuj…“ Od té chvíle pokračují zjevení dvěma různými způsoby: buď je to extatickým vystoupením proroka z běžných fyzických a psychických podmínek, kde má své místo inspirace, nebo prostřednictvím dočasné změny archanděla v lidskou bytost, takže tento může být slyšen prorokem ve zjevení koránu. Oba způsoby však – podle muslimského podání – znamenají pro proroka těžkou fyzickou zkoušku, kdy prorok podstupuje, podle symptomů popsaných tradicí, opravdové „vyjití ze sebe“. Korán: „Jeho tvář byla i v chladných dnech pokryta potem, při blížícím se mystickém vidění a slyšení slyšel hluk a zvuky, cítil něco, jako útěk duše, nedostatek dýchání, byl vystaven fyzickému utrpení ve smyslu ‚útlaku‘, byl zamračený ve tváři, padal na zem, jako opilý ‚ryčel jako mladý velbloud‘“. Teolog Josef Kubalík (Dějiny náboženství, Praha 1984) načrtá charakter údajných zjevení: „Mohamed byl fanaticky přesvědčen o svém poslání 36

proroka Alláhova. Není pochybnosti, že Mohamed ve svých počátcích byl čestný, že jeho pohnutky byly opravdu ušlechtilé a jeho cílem bylo zlepšit mravní i náboženské postavení arabských krajanů. Jinak by byl nemohl získat a přesvědčit své prvé druhy a vyznavače… Nebyl však nějakým prorokem sociálním, jeho kázání byla v podstatě náboženská. Zůstane záhadou, jak vysvětlit jeho zjevení. Někteří islamisté jej vysvětlují básnickou inspirací. Jiní zjevení Mohameda vysvětlují patologickým stavem a epileptickými záchvaty. Těmto tvrzením ale neodpovídá korán, který nemůže být výtvorem nemocného ducha. P. Lammmens naznačuje, že válečné úspěchy se staly osudnými Mohamedově opravdovosti a nakonec ji úplně zatemnily.“ I přes různorodost zjevení, jež se podle tradice protáhla na 23 let, korán vůbec nevykazuje žádný progresivní charakter svého zjevení. Islámská tradice naopak tvrdí, že korán „sestoupil“ jen jedenkrát, ve své celistvosti, v takzvané „noci Úradku“. Tak to doslova tvrdí súra 97: „Vskutku jsme jej seslali v noci Úradku. Víš ty vůbec, co je to noc Úradku? Noc Úradku než tisíc měsíců je lepší, v ní podle Pána svého dovolení andělé a duch sestupují kvůli každému zjevení. A až do východu jitřních červánků je mír v ní.“ Zkušenost „sestoupení“ koránu do Mohamedova srdce je ibn Ishaqem popsána takto: „Vzbudil jsem se“, říká prorok, „a bylo to, jako by spis byl vtištěn do mého srdce.“ Navíc samotný text koránu tvrdí, že je zde nebeský archetyp, zvaný „Matka Knihy“ (Umm al-Kitab), uchovávaný na tabulkách, střežených u Alláha, jejichž obsah byl prorokovi zjeven nikoliv v jednom okamžiku, nýbrž jeho jednotlivé části byly zjevovány v různých, po sobě následujících okamžicích. Súra 17, 106 říká: „A korán jsme rozdělili a seslali jsme jej sesláním opakovaným.“ V muslimském chápání je korán knihou nejen inspirovanou, ale i knihou zjevenou. Súra 3, 3: „On seslal ti Písmo s pravdou, potvrzující pravdivost dřívějšího, a On seslal i Tóru a Evangelium. On je ten, jenž ti seslal Písmo.“ První verše súry 53, jež jsou považovány za autobiografické, nás zpravují o mysticko-náboženské subjektivní zkušenosti Mohameda při přijetí zjevení: „Váš druh nebloudí, ani nebyl sveden, ani nehovoří z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto, jemuž naučil jej silný mocí, silou vládnoucí a vzpřímeně se tyčil, zatímco na nejvyšším obzoru byl. Potom se přiblížil a dolů se spustil, až na vzdálenost dvou luků či ještě blíže byl, a vnukl svému služebníku, to, co mu vnukl.“ Protiřečení mezi „sestoupením“ celého koránu během „noci Úradku“ a mezi zjevením téhož po částech, během 23 let vysvětlují islámští ašaritští teologové nenapodobitelným charakterem zjevené knihy, nenapodobitelné jak co do literární formy, tak co do obsahu. Nicméně události kolem sesbírání, sepsání a konečné redakce Mohamedových řečí jsou málo jasné. Muslimové je pokládají za nedotknutelný text, který nesmí být zkoumán jako například je tomu s křesťanskou biblí. Dlouhý průběh redakce textu, podle odborníků, nepotvrzuje autenticitu koránského textu, i když se korán stal kanonickým textem. Muslimové věří, že korán byl Alláhovým přičiněním uchráněn jakékoliv změny či manipulace, je prý čistým božím slovem a tvoří poslední „čisté“ boží proroctví pro lidstvo. Křesťané boží zvěst prý v bibli plně nezachytili a porušili. Mohamed, posel Alláhův (Rasul Allah) je muslimy považován za pečeť proroků, to prý znamená, že v něm se všechno zjevení definitivně uzavřelo, 37

protože dosáhlo nejvyšší dokonalosti. Když chtěl Alláh spasit (zachránit) lidstvo, poslal mu knihu koránu, ne svého syna, protože jej nemá-tvrdí islám. L. Garder hodnotí islám: „Tajemství Božího života zůstalo nezjeveno, protože je nezjevitelné.“ Teolog G. Cottier podotýká: „Zdá se, že islám je jakýmsi druhem judaismu bez mesiášského elánu. Zjevení končí u Mohameda, nejsou tu již dějiny spásy v tom smyslu, jak jim rozumějí Židé a křesťané.“ Křesťanství tvrdí opak. Teolog Gerhard L. Müller ve své Dogmatice (K. Vydří, 2010) shrnuje: „V Ježíši Kristu nacházíme definitivní identitu Boží bezprostřednosti k člověku… je událostí sjednocení bezprostřednosti a zprostředkování, v níž Bůh vychází ke světu a svět odpovídá pohybem k Bohu. Člověk Kristus Ježíš je jediným prostředníkem mezi Bohem, který je jeden, a člověkem. Ježíš se odlišuje od lidských nositelů dějin Zjevení, proroků, nikoli pouze podle stupně, nýbrž podstatně. Nekonečný odstup mezi svěřeným Božím slovem a lidskými prostředníky je u něj překonán. Boží slovo mu není předáno jenom k tomu, aby ho zvěstoval. Ježíš je ve své osobě, ve svém bytí a svým osudem vlastní událostí Zjevení. Ježíš Kristus však není jen definitivní přítomností Božího sebezjevení. Ze strany lidstva je také plnou realizací lidské odpovědi ve svobodě, poslušnosti a odevzdání.“ Teologický poradce papeže Jana Pavla II., kardinál Georges Cottier v knize Vyznání papežského teologa komentuje obtíž kritické interpretace koránu: „Je známou věcí, že súry nepocházejí všechny ze stejného období: některé vznikly později než v době Mohameda, který ostatně sám nic nenapsal. Texty byly shromážděny až po jeho smrti. Historicko-kritická metoda dělá muslimům velké potíže.“ „Všechna náboženství, jež známe, obsahují nějaké zjevení Tajemství“ tvrdí J. Martin Velasco. Fenomenologie náboženství ukázala náboženství s odkazem na zjevení v jakékoliv formě. Tyto formy jsou dosti rozmanité. V primitivních náboženstvích má zjevení formu vyučení, či poučení, které dává božství lidem v prvopočátcích, aby jim dalo poznání důležitých věcí pro život. V hinduismu má zjevení formu jakési inspirace, dané jasnovidcům, kteří ji slovně formulovali v prvopočátcích, aby tak ukázali lidem cestu „z nebytí k bytí, z temnot do světla, od smrti k nesmrtelnosti“. V Bhagavadgitě se zjevení ukazuje opakovaně jako sestup (avatara) Absolutna, které vstupuje do iluzorního světa lidí, aby je naučilo opravdové zbožnosti ke Kršnovi, skrze niž mohou dosáhnout úplného osvobození duše. V buddhismu se zjevení prezentuje jako vnitřní procitnutí, či osvícení, jež bylo zažehnuto v člověku historicky existujícím, Siddharthovi, který je formuluje a rozšiřuje prostřednictvím mnišské komunity jako spásu (záchranu) z lidské mizérie ve věčný pokoj (nirvana). V zoroastrismu se zjevení děje jako několik setkání Zarathustry s nejvyšším božstvem, které člověka promění v posla pro ostatní lidi. V islámu je zjevení pojato jako sestup knihy, preexistující u Alláha v „noci Úradku“ do srdce proroka, který je hlásá. Tato mnohoforemná a téměř univerzální přítomnost zjevení ukazuje na fakt, jak se náboženský člověk cítí být více vázaným na zjevení, než na stvoření. Jistě je důležité proniknout do problému vlastních kořenů. Problém vlastních kořenů zůstane pro člověka stále trýznivý, avšak Bůh stvořitel, který by odmítal být také Bohem zjevovatelem, sebezjevujícím, se zdá být i pro dnešního člověka nesnesitelný. 38

Stručně si ještě shrňme typologii zjevení podle parametru času, jak jsou zjevení v nejširším slova smyslu myšlena v různých náboženstvích v různém čase. V etnických náboženstvích a ve védském hinduismu v počátečním čase (Vorzeit) neboli v čase počátků (případně v mytickém čase), v neohinduismu v ahistorickém čase neboli dějinně neurčitě (lze říci i v bezčasí), v manicheismu v kruhovém čase (čas protologický, čas smíšení světla a tmy a čas eschatologický) a v zoroastrismu, islámu a křesťanství v čase historickém. Dosud jsme z fenomenologického hlediska hovořili o zjeveních v mimokřesťanských náboženstvích. Zážitky různé hodnoty těchto starobylých tradic jsou však nesrovnatelné s historickým zjevením Boha v Ježíši Kristu. Nelze Krista stavět na stejnou úroveň se zmíněnými tradicemi a osobnostmi náboženského starověku. Z teologického hlediska vynikne rozdílnost zážitků popisovaných jako osvícení ve srovnání se skutečností Krista. Citujme dokument Mezinárodní teologické komise Křesťanství a ostatní náboženství, (článek 88), Otázka zjevení: „Zvláštnost a neopakovatelnost božího zjevení v Ježíši Kristu se opírá o skutečnost, že pouze v jeho osobě je nám nabídnuto sebedarování Boha. Proto v užším slova smyslu lze hovořit o zjevení Boha pouze natolik, nakolik se jedná o Boží sebedarování, a tak je Kristus současně prostředníkem i plností všeho zjevení. Teologický pojem zjevení nelze směšovat s pojmem náboženské fenomenologie (zjevenými náboženstvími jsou pak ta, která za svůj původ považují nějaké božské zjevení). Pouze v Kristu a v jeho Duchu se Bůh lidem daroval plně a tak pouze tehdy, když se toto sebedarování dává poznat, se jedná o plnohodnotné zjevení Boha. Dar, který Bůh činí ze sebe samého, a jeho zjevení jsou dva neoddělitelné aspekty Ježíšova tajemství. (89) Před Kristovým příchodem se Bůh zjevil zvláštním způsobem izraelskému národu jako jediný, živý a pravý Bůh. Jakožto svědectví tohoto zjevení jsou knihy Starého zákona slovem Božím a dostávají svůj plný význam jedině v Novém zákoně. V judaismu nicméně přetrvává pravé Boží zjevení Starého zákona. Některé prvky biblického zjevení přebral islám, který je však interpretuje v odlišném kontextu. (90) Bůh se dával a dává poznat lidem různými způsoby ‚prostřednictvím díla stvoření, skrze soud svědomí atd.‘ Bůh může osvěcovat lidi rozličnými způsoby. Věrnost Bohu může přivádět k určitému poznání na základě podílu na Boží přirozenosti (per connaturalitatem). Náboženské tradice byly ovlivňovány ‚mnoha upřímnými osobami, které byly pod vlivem Božího Ducha‘. Člověk neustává nějakým způsobem vnímat působení Ducha. Jestliže církev učí, že v ostatních náboženstvích se nacházejí ‚semena Slova‘ a ‚paprsky pravdy‘, nelze vyloučit, že v nich jsou prvky pravého poznání Boha, byť jsou nedokonalé. Rozměr poznání nelze vyloučit tam, kde uznáváme prvky milosti a spásy. (91) I když Bůh mohl různým způsobem osvěcovat lidi, nikdy přitom nemáme jistotu, že ten, komu byla tato osvícení určena, je správně přijal a interpretoval. Pouze v Ježíši Kristu máme jistotu plného přijetí Otcovy vůle. Duch svatý stál zvláštním způsobem při apoštolech, když vydávali svědectví o Kristu a když předávali jeho poselství.“ Všimněme si posvátných knih různých náboženství, zachycujících fenomén zjevení podle způsobu jeho chápání. Zmíněný dokument Mezinárodní teologické komise 39

v článku 92 říká: „Na posvátné knihy různých náboženství, byť mohou představovat součást přípravy na evangelium, nelze hledět jako na cosi rovnocenného Starému zákonu, který je bezprostřední přípravou Kristova příchodu na svět.“ Kmenová náboženství mají jen ústní tradici z předpísemného období, která je zaznamenávána badateli podle tradovaných mýtů. Národní náboženství mívají své tradice často zapsané, ale nikoliv v podobě normativních, kanonizovaných verzí. Sem patří spisy germánských mytologií, keltských, islandských nebo mezopotámských. Starořecké nebo indické texty jsou sice fixovány, ale pouze z literárního a poetického hlediska. I když se mluví o kanoničnosti určité verze, myslí se pouze na vzorovost, ne posvátnost. Nadnárodní náboženství jsou charakterizována tím, že vznášejí určitý nárok na univerzalitu učení a na jeho závaznost. Ta jediná mají posvátné texty. Jsou to knihy, o nichž dané náboženství tvrdí, že mají božský původ, a jejichž znění je fixováno v určité neměnné podobě. Je zajímavé, že se s těmito náboženstvími a svatými knihami nesetkáváme nikde jinde než v asijské oblasti. O vzniku posvátných knih existuje celá řada teorií. Takové zkoumání se vymyká exaktním metodám. V oblasti humanitních věd, zvláště filozofie a teologie, se nedá objektivita vědeckých závěrů měřit nebo vypočítat. Je dána pouze kritickým odstupem od vlastních předpokladů a jejich přezkoumáním ve světle jiných souvislostí. Proč Ježíš nenapsal žádnou knihu, ačkoli mnoho proroků před ním tak učinilo? Adekvátní odpověď lze najít pouze ve způsobu, jakým Ježíš chápal zjevení: nikoli jako locutio Dei neboli Boží mluvení, jak je vlastní katolické klasické apologetice, zoroastrismu a muslimské teologii, nikoli jako instructio Dei, jak je tomu v primitivních náboženstvích, nikoli jako inspiratio Dei, což je vlastní védskému náboženství (a Hésiodově theogonii), nikoli jako expergefactio conscientiae, popř. procitnutí vědomí, v buddhismu a džinismu, nikoli jako illuminatio Dei proroka Máního, který se sám postaral o sepsání své gnóze. Ježíš musel vědět, že Božím zjevením je on sám ve svém bytí a stávání se, ve své existenci a dějinách. Na základě této jistoty nepovažoval za nutné napsat knihu. Tuto práci přenechal jiným. Jeho starostí bylo vyrovnání se s mocí smrti, ze které vyšel jako vítěz a tím lidstvu otevřel novou perspektivu plnosti života. Joseph Ratzinger jako Prefekt Kongregace pro nauku víry, v Lyonu 15. 1. 1983, hovořil v přednášce o vztahu zjevení a bible.„Když jsem se před asi třiceti lety pokoušel vypracovat studii o Božím zjevení v teologii 13. století, setkal jsem se s neočekávaným konstatováním: v té době nikdo neměl představu nazývat bibli ‚Zjevením‘. Nebyl na ni uplatněn termín ‚pramen‘. Neznamená to, že by se bible těšila menší úctě než dnes, naopak, úcta k ní byla bezpodmínečná a bylo jasné, že teologie nemohla mít jinou interpretaci než podle Písma. Pojetí harmonie mezi Písmem a životem však bylo jiné. Proto se slovo ‚Zjevení‘ používalo v širším významu, přistupovalo se k němu na jedné straně s představou, podle které je Boží sdílnost člověku přístupná ve formě Zjevení. Všechno to, co má být pevně formulováno slovy, tedy i samotné Písmo, je svědectvím Zjevení, aniž by to bylo Zjevení v užším slova smyslu. Jen zjevení jako takové ve vlastním slova smyslu je ‚pramenem‘, tedy pramenem i pro Písmo. Jestliže se Písmo odloučí od kontextu této Boží ‚sdílnosti‘ ‚nám‘ věří40

cím, je víra zbavena svého přirozeného terénu, takže je pouhou ‚literou‘ a ‚tělem‘. Když pak později byla bible pojata jako historický ‚pramen‘, bylo tím částečně vyloučeno to podstatné, co si vnitřně vydobyla a co přesto patří k její podstatě, a její význam byl omezen na jedinou dimenzi, a tou je četba. Tak nemohla nabídnout nic víc než to, co se jeví jako historicky pravděpodobné: ale to, co působí sám Bůh, to z pohledu historika za pravděpodobné platit nemohlo. Jestliže bibli nepokládáme již za nic víc než za pramen ve smyslu metodicko-historické záležitosti, ačkoliv i tou jistě také je, pak tím jediným, kdo ji může vykládat je historik. V takovém případě však může poskytovat jen historické informace. Historik přitom pokládá za svou povinnost zkoumat a udělat z Božího jednání, z vymezené doby a místa pouhou neužitečnou hypotézu. Jestliže však je bible kondenzát procesu Zjevení, který je mnohem větší a nevyčerpatelný, a jeho obsah je přístupný čtenáři jen tehdy, když je otevřen pro tuto mnohem větší dimenzi, pak tím smysl bible není nijak zmenšen. To, co se naopak zcela mění, je kompetence k její interpretaci. To znamená, že tato kompetence náleží do oblasti těch projevů, jakými Bůh sděluje v Kristu sám sebe prostřednictvím Ducha. To znamená, že bible se stává vyjádřením a nástrojem sdílení milosti, ve které božské ‚já‘ a lidské ‚ty‘ se stýkají v ‚my‘, tedy v církvi, a to skrze Kristovo prostřednictví.“ Prof. Jan Heller, starozákonní odborník na orientální jazyky a religionista vyučující na Evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, probírá v přednášce význam bible v kontextu jiných posvátných knih: „Svéráz bible nespočívá ve zvláštnosti místa nebo času napsání, ani v jedinečnosti lidského autora. Svéráz bible je svéráz Boha, o kterém bible svědčí. On je Někdo, ne něco, a zároveň nevystižitelný, přesahuje všechny výpovědi o něm. Výpovědi jsou více méně přiměřené metafory (obrazné vyjádření pojmu). Nelze se ho zmocnit, nemůžeme si ho podmanit. Dále je bible svědectvím o Božích činech pro spásu člověka. Není v první řadě o tom, co má dělat člověk. Mimobiblické posvátné knihy jsou návodem ke spasení, záchraně, štěstí. Vztah člověka k Bohu se pohybuje po elipse, v nejvzdálenějších bodech zakoušíme Boží transcendenci, v nejbližších jeho lásku, obojí neoddělitelně propojeno. Litera bible je moudrá otcovská rada pro toho, kdo chce poslouchat. Kdo nechce, toho nenutí. Proto leží těžiště Písma v dění, v příbězích. Ne v dějinách pojatých jako kauzální, kontinuální a evidentní dění. Dějiny jsou zprávou o tom, co dělá a udělá Bůh. Dějiny nejsou kauzální, protože jsou prostorem, kde se děje svobodné lidské rozhodování. Nejsou ani kontinuální – skutečnost jsou dlaždičky s mezerami pro rozhodování a působení Božího Ducha. A co se týká evidence – jak chceme evidovat moc lásky a pravdy? Dějiny jsou tedy události mezi Bohem a člověkem. Bible přináší úplně jiné poselství než jiné posvátné knihy, kde chybí euangelion – radostná zpráva. Vzbuzuje v člověku radost hlubší, než je radost z vlastní dokonalosti. Je to radost z dobré zprávy, že jsme účastni lásky Milujícího. Křesťanství na rozdíl od tolika jiných náboženství není návod jak překonat smrt (případně mnoho smrtí, převtělování), ale jak přijmout hotové vítězství, jak smysluplně žít a zemřít. 41

Co tedy s ostatními posvátnými knihami? 1. Zničit? Jeden z častých přístupů je strach, který vede ke snaze všechno odlišné zničit. Strach je znak malověrnosti, jakoby zde nebyl Bůh svrchovaným Pánem. 2. Bez rozlišení přijmout? Synkretici razí způsob: ‚Posbíráme to všechno jako nahnilé švestky na jednu hromadu, pak to budeme destilovat a vytvoříme tak vynikající náboženskou slivovici.‘ To je znevažování Boží cesty, díla spásy. 3. Smíšené božské s lidským. Abychom získali správný přístup k jiným posvátným textům, musíme si přiznat, že Bůh vládne nad srdcem i těch lidí, kteří ho dosud nevyznali ústy, ale ‚pouze‘ láskou, pokorou, spravedlností… I tam kde křesťanství nezapustilo kořeny, jsou lidé dobří. To nemají sami od sebe, ale od Krista, protože jeho oběť je základem vší obětavosti, dobroty a lásky v celém stvoření. Jsou jako jiskry, které nejsou součástí ohně. Mísí se v nich věci lidské s božskými. A jejich posvátné texty jsou také takové jiskry, v nichž je smíšeno lidské a to, co má základ v Bohu. Kdo však zůstane jen u nich, nemá kritérium pro rozpoznání toho lidského a božského v nich. 4. Třídění. Texty mimokřesťanského původu můžeme použít jako berličky, ale můžeme o ně také zakopávat. Při třídění je potřeba velké pokory. Nejprve je třeba je důkladně poznat. Pak začít od toho dobrého, co v nich nacházíme, co s nimi máme společného. Nezapomeňme, že posledním soudcem je Bůh sám, my jsme jenom poslové. 5. Text posvátných starověkých spisů sám je důležitý, ale ještě důležitější je ten, kdo ho čte. I bible se dá zneužít jako starý papír, jako bájesloví. Když jí neužíváme tak, jak ona sama chce, když v ní hledáme vlastní náboženskou seberealizaci, děláme z chleba milosti kámen. A naopak, z jiných posvátných textů můžeme čerpat poučení, ale pouze když je užíváme jinak, než chtějí ony samy: v obou případech se musíme nechat vést Duchem Božím. Když nevane Duch, jsme uprostřed Božího slova jako na poušti. Když Duch zavane, můžeme se napít i uprostřed těch textů, kde je jinak vyprahlá poušť.“

Pokračování

Karel Obrdlík

42

Pirátský příměstský tábor Kónus klubu Tábor začal každý den úderem osmé hodiny a končil v 16.00, kdy si pro děti přišli rodiče. V pondělí ráno jsme dělali pirátský kvíz a vymýšleli si pirátské přezdívky a také v průběhu dne jsme vyrobili pirátské vlajky. Jednu vlajku měla na starost chlapecká část posádky a druhou zase dívčí. Posledním úkolem byl lov papírových ryb harpunou. Splněním všech úkolů si děti vysloužily první část mapy, která je měla přivést k úkrytu té správné mapy vedoucí k pokladu. Úterním úkolem bylo postavení voru. Hned ráno jsme začali plánovat, jak ho postavit a taky sbírat potřebné dřevo. Vor se nakonec velmi podařil a každý pirát mu přimaloval papírovou vlajku, kterou jsme připevnili na stěžeň. Takto vyzdobený jsme ho poslali putovat po řece Jihlavě. Odměnou byla druhá část tolik potřebné mapy, která už dávala nápovědy, kde by zbylé části mohly být ukryty. Také jsme začali přemýšlet nad pirátskou kronikou a bojovým pokřikem. Středa byla ve znamení moře. Dopoledne jsme začali psát kroniku a také si každý vyrobil chobotnici z ruličky od toaletního papíru, kterou si odnesl domů. Odpoledne

43

jsme se vydali pátrat po třetí části mapy. Ta byla na Antoníčku ukrytá v láhvi. Posádku tvořili: Krvelačná Jill (kapitánka), Pirát Divoký Jack (1. důstojník), Divoká Jenn (2. důstojník), Snook, Potížista Will, Rudovous Jones, Krvavá Perla, Casey Jonesová. Nad třemi kusy mapy jsme se dohodli, že pro poslední část se vypravíme na Šibeničnou. A na závěr dne jsme si zahráli hru. Ve čtvrtek jsme se na výpravu vydali hned dopoledne po svačině. Napsali jsme další část kroniky a vyrazili. Cesta byla dlouhá, teploty tropické a mapa tak dokonale ukrytá. Až po několika nápovědách ji objevil Pirát Divoký Jack schovanou v kůře stromu, který si tím vysloužil titul 1. důstojníka. Po obědě jsme složili všechny části a zjistili, že ta pravá a nejdůležitější mapa musí být někde ve Stráních. Nakonec byla nacpaná ve skulině ve skále a opět ji našla kapitánka. Ale největší zádrhel nás teprve čekal – na mapě bylo vyznačeno hned několik míst, kde by se poklad mohl ukrývat. Takže zbytek odpoledne jsme strávili plánováním té správné trasy. Pátek byl nejdůležitějším dnem celého tábora – pravá honba za pirátským pokladem. Ráno jsme dopsali kroniku a poslali ji po řece jako vzkaz v lahvi. A vydali se pátrat po pokladu hned po svačině. Prvním místem, které jsme se rozhodli prozkoumat, byla pěšina vedoucí z Kounic do Pravlova. Ale tam poklad nebyl. Jelikož bylo velké vedro, tak jsme se šli osvěžit do řeky. Po obědě byl dalším místem Antoníček. Ale kde tam poklad najít, na mapě nebyl značen nahoře u kostela, ale bokem. Prozkoumali jsme to okolo kapličky, ale tam také nebyl. Už jsme to vzdali a chtěli jít zkusit hledat na Šibeničnou, když nás napadlo prohledat ještě vyhlídku. A tam se skrývala truhla 44

s pirátským pokladem. Když jsme ji na klubu otevřeli, čekala nás hromada sladkostí. A nejlepší odměnou byl Pamětní list na tábor a placka s pirátem. Tábor se velice povedl a děti se každý den těšily na nové dobrodružství a zážitky. Poznaly nové kamarády a místa Dolních Kounic. Byli jsme se podívat v klášteře Rosa Coeli, na Šibeničné, Antoníčku, prošli se po hrázi do Strání. Celý tábor byla velká týmová hra, museli spolupracovat, pomáhat si a společně rozhodovat. Vymysleli si pirátské přezdívky, takže v posádce se objevila jména jako Pirát Divoký Jack, Snook, Potížista Will, Rudovous Jones, Krvelačná Jill, Divoká Jenn, Krvavá Perla a Casey Jonesová. Piráti museli sestavit vor, vyrobit pirátské vlajky a také pátrat po tajné mapě k pokladu. Všechny úkoly zvládli bez sebemenších problémů a plnili je s chutí. Velice mě potěšily pozitivní ohlasy ze strany rodičů i dětí, kteří byli s táborem spokojeni. Budeme se těšit zase za rok! Pirátský tábor probíhal v Kónus klubu, který byl zřízen Střediskem volného času Ivančice ve spolupráci s městem Dolní Kounice, v rámci Iniciativ mládeže, Programu Mládež v akci. Veronika Nováková Kónus klub

45

Co nového v SK Dolní Kounice? Sportovní klub v Dolních Kounicích si dovoluje informovat fanoušky o novinkách v klubu. Rok se s rokem sešel a máme tu opět novou sezónu a s ní nové výzvy. V polovině měsíce srpna byla zahájena nová sezóna 2013/2014. Sportovní klub přihlásil do soutěží celkem 5 týmů. K již tradičnímu družstvu mužů „A“, dorostu a žákům přibyla pro novou sezónu družstva mužů „B“ a starší přípravka. Bohužel, z důvodu odchodu hráčů do jiných týmů a malému zájmu hráčů ve věku 10–14, bylo později nutné družstvo žáků ze soutěže odhlásit. Tým starší přípravky, za který hrají kluci i holky od 6 do 10 let, zahájil sezónu v polovině září. Prvnímu zápasu předcházel nábor dětí a poctivá příprava. Hráči trénují třikrát týdně, aby se naučili základním fotbalovým dovednostem. I když v současné době nastupuje přípravka proti mnohem zkušenějším týmům a prohrává i o 10 branek, mají malí fotbalisté obrovskou radost z každého úspěchu. K dobré atmosféře tréninků a zápasů přispívají také rodiče, kteří své děti výrazně podporují a fandí jim. Tým dorostu, ze kterého po minulé sezóně odešlo 8 hráčů do mužů „B“, stále piluje správnou sestavu a bohužel se nachází u dna tabulky. Naneštěstí podobně jsou na tom zatím i nově vznikající muži „B“. Naopak sehraný tým „áčka“, který se loni umístil na celkovém druhém místě, letos ještě neztratil ani bod a doufá v postup do vyšší soutěže. Proto přijďte svou účastí a vytvořením pravé fotbalové atmosféry podpořit naše družstva, ať už naše mladé talenty z přípravky, dravé dorostence, začínající muže B, nebo zkušené muže A, kteří mají velké postupové ambice. Zároveň ve svých řadách také uvítáme všechny zájemce o fotbal všech věkových kategorií. Tréninky: St. přípravka: PO, ST, PÁ – 17:00 Dorost: PO a ČT – 17:30 Muži B: PO a ČT – 17:30 Muži A: ÚT a ČT – 18:00 Těšíme se na Vás. SK Dolní Kounice

46

Rozpis utkání sezóna 2013/2014 – podzim Muži A 1. kolo 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo 12. kolo 13. kolo 14. kolo

Domácí Nová Ves Moravské Bránice B Dolní Kounice A Babice u Rosic Dolní Kounice A Oslavany B Dolní Kounice A Dolní Kounice B Dolní Kounice A Modřice B Dolní Kounice A Hrušovany Dolní Kounice A Dolní Kounice A

Hosté Dolní Kounice A Dolní Kounice A Ořechov B Dolní Kounice A Střelice B Dolní Kounice A Moravské Bránice A Dolní Kounice A Budkovice Dolní Kounice A Troubsko B Dolní Kounice A Řeznovice B Nová Ves

Termín 10. 08. 18. 08. 24. 08. 01. 09. 07. 09. 15. 09. 21. 09. 28. 09. 05. 10. 12. 10. 19. 10. 27. 10. 02. 11. 09. 11.

Čas 16:30 14:15 16:30 16:30 16:30 12:30 16:00 16:00 15:30 15:00 15:00 14:30 14:00 14:00

Den SO NE SO NE SO NE SO SO SO SO SO NE SO SO

Domácí Dolní Kounice B Dolní Kounice B Modřice B Dolní Kounice B Hrušovany Dolní Kounice B Nová Ves Dolní Kounice B Ořechov B Dolní Kounice B Střelice B Dolní Kounice B Moravské Bránice A Moravské Bránice B

Hosté Moravské Bránice B Budkovice Dolní Kounice B Troubsko B Dolní Kounice B Řeznovice B Dolní Kounice B Dolní Kounice A Dolní Kounice B Babice u Rosic Dolní Kounice B Oslavany B Dolní Kounice B Dolní Kounice B

Termín 10. 08. 17. 08. 24. 08. 31. 08. 08. 09. 14. 09. 21. 09. 28. 09. 06. 10. 12. 10. 20. 10. 26. 10. 03. 11. 10. 11.

Čas 16:30 16:30 16:30 16:30 16:30 16:00 16:00 16:00 10:30 15:00 15:00 14:30 14:00 11:45

Den SO SO SO SO NE SO SO SO NE SO NE SO NE NE

Muži B 1. kolo 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo 12. kolo 13. kolo 14. kolo

47

Dorost 1. kolo 2. kolo 3. kolo 14. kolo 4. kolo 5. kolo 15. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo 12. kolo 13. kolo 16. kolo

Domácí Žabčice Měnín/Blučina Dolní Kounice Vojkovice B Soběšice Dolní Kounice Dolní Kounice Zbraslav Dolní Kounice Pozořice Dolní Kounice Ořechov/Želešice Dolní Kounice Troubsko Dolní Kounice Dolní Kounice

Hosté Dolní Kounice Dolní Kounice Kupařovice Dolní Kounice Dolní Kounice Oslavany Újezd Dolní Kounice Rajhrad Dolní Kounice Veverská Bitýška Dolní Kounice Modřice Dolní Kounice Blažovice Žabčice

Termín 10. 08. 17. 08. 24. 08. 28. 08. 31. 08. 07. 09. 11. 09. 15. 09. 21. 09. 29. 09. 05. 10. 13. 10. 19. 10. 26. 10. 02. 11. 09. 11.

Čas 12:15 14:15 14:15 17:30 14:15 14:15 17:00 16:00 13:45 13:45 13:15 12:45 12:45 12:15 11:45 11:45

Den SO SO SO ST SO SO ST NE SO NE SO NE SO SO SO SO

Hosté Žabčice Dolní Kounice Radostice Střelice Dolní Kounice Ořechov Dolní Kounice Dolní Kounice Dolní Kounice Kupařovice

Termín 01. 09. 08. 09. 15. 09. 18. 09. 21. 09. 29. 09. 05. 10. 13. 10. 20. 10. 27. 10.

Čas 10:00 09:00 10:00 17:30 09:00 10:00 09:30 09:00 10:30 10:00

Den NE NE NE ST SO NE SO NE NE NE

Starší přípravka 2. kolo 3. kolo 4. kolo 1. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo

Domácí Dolní Kounice Kupařovice Dolní Kounice Dolní Kounice Želešice Dolní Kounice Hrušovany Střelice Žabčice Dolní Kounice

48

Historické slavnosti Rosa coeli 7. 9. 2013

Koncert Carmina Burana 6. 9. 2013

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 607 044 011 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701