Historická paměť Pohořelic

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: etnologie Iva Kounková

Historická paměť Pohořelic Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Kříţová, Ph.D. 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………….. podpis autora

2

Ráda bych

poděkovala doc. PhDr. Aleně Kříţové, Ph.D., za vstřícnost,

pochopení a cenné odborné rady, které mi během vedení práce poskytovala, a všem respondentům za ochotu spolupracovat a podělit se se mnou o jejich vzpomínky. Dále děkuji své rodině za pomoc a vytvoření vhodných podmínek při práci.

3

OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………………5 HISTORICKÁ ČÁST…………………………………………………………..10 HISTORIE MĚSTA………………………………………………………………………10 VÝVOJ NĚMECKÉHO OSÍDLENÍ……………………………………………………..12 VÝVOJ ŢIDOVSKÉHO OSÍDLENÍ…………………………………………………….19 VÝVOJ OSÍDLENÍ PO VÁLCE…………………………………………………………21

VZPOMÍNKOVÁ ČÁST……………………………………………………….23 OBRAZ DOBY PODLE M. ŠPINAROVÉ………………………………………………23 OBRAZ DOBY PODLE Z. CRHY………………………………………………………25 OBRAZ DOBY PODLE M. BLAHOVÉ………………………………………………...27 OBRAZ DOBY PODLE A. HORKÉHO………………………………………………...29 OBRAZ DOBY PODLE RESPONDENTA AB……………….……………...…………31 OBRAZ DOBY PODLE A. PETERKOVÉ………………………………………………33

ZÁVĚR…………………………………………………………………………35 SEZNAM LITERATURY……………………………………………………...38 SEZNAM PŘÍLOH…………………………………………………………….42

4

ÚVOD Vyrovnání se s minulostí je nejednoduchý úkol, bez jehoţ vyřešení ovšem není a nemůţe být klidný vývoj v budoucnosti. K práci, zabývající se léty 1930 - 1947, mě přiměl všeobecný názor nepřijatelnosti poválečného souţití obyvatel ve smíšeném pohraničí Československa. Chtěla jsem pochopit a přiblíţit mechanizmy, které způsobily rozpad dlouholetých sousedských vztahů a daly prostor k nebývalým násilnostem. Souţití kultur je sloţitý, avšak nadmíru inspirativní proces. Je otázkou, zda třecí plochy mezi nimi musí vţdy způsobit jejich rozchod. Důvodů je vţdy mnoho a pouze studium historie nás můţe navést na jejich pravou stopu. Nejdříve bych chtěla nastínit konkrétní historický kontext ve městě Pohořelice (hlavním pramenem mi byla Pamětní kniha města Pohořelic)1 a pokračovat vlivem historie na ţivoty lidí a souţití národností. Vnitřní mezilidské vztahy přiblíţím pomocí metody oral history, která poodhalí individuálnost a pestrost postojů a osudů, jeţ se v historickém výkladu dějin poněkud ztrácí. První část práce je věnovaná popisu specifik historických událostí mezi léty 1930 1947 v Pohořelicích. Toto rozpětí je záměrně vybráno za účelem podchycení změn v kontinuitě zdejšího osídlení. Rok 1930 je nejen rokem hospodářské krize se všemi jejími důsledky, ale i rokem sčítání obyvatel, které se povaţuje za jedno z nejobjektivnějších z dob Československé republiky. A rokem 1947 se uzavírá pohyb obyvatelstva způsobený odsunem německých obyvatel a příchodem nových osídlenců. Ve vzpomínkové části se dostávám k tzv. malým dějinám, tedy k dějinám jednotlivců a jejich individuální paměti. Ty mohou poodhalit vliv/odraz historie v konkrétních biografiích. Historie totiţ vţdy je a bude jen rekonstrukcí tehdejší doby. Nutně zjednodušující a nabízející pouze vizi hlavního proudu dějin. Ale ţivot takový není. Naopak, potýká se s dilematy, která makrosvět historie není schopen obsáhnout. Tyto detaily jsou zpětně zachytitelné pouze ve vzpomínkách pamětníků. Je třeba však počítat se všemi zákonitostmi, kterým paměť podléhá. Jde totiţ o výklad minulosti z přítomných pozic, s nynějšími vědomostmi a hodnotami, s ohledem na sdělení, které tu necháváme pro budoucnost. Jak ale pan Miloš Havelka v doslovu knihy Aleny Wagnerové2 popisuje, právě paměť nám poodhaluje národní hodnoty předávané podvědomě dál. To, co uchováváme i co vytěsňujeme, má vypovídající hodnotu o našich postojích. Ale hlavně jde o obraz, který pamětníci ve svých 1 2

Pamětní kniha města Pohořelic [rukopis]. 1927-1947. WAGNEROVÁ, Alena. Neodsunuté vzpomínky: česká zkušenost pohraničí. Praha: Prostor, 2000, s. 227-233.

5

vzpomínkách uchovávají a předávají dalším generacím. Druhá část se proto věnuje popisu rozhovorů s pamětníky, které byly věnovány zmiňovaným letům. Pouţitím metody oral history sleduji zachycení právě mikrostruktur ve městě – mezilidských vztahů, vnímání velikých proměn obyvatelstva pamětníky a výklad historických událostí, které zasáhly nevratně do kontinuity osídlení. Jde o jednostranný pohled, neboť se zaměřuji na české informátory. Neusiluji o objektivní výklad, ale o pohled jedné strany a její interpretaci. „Nikoli tedy nezaujatý popis a objektivní výklad událostí, ale skutečnost, jak si lidé události pamatují a jak se mezi nimi tyto události tradují, má zásadní vliv na vznik kulturní a etnické rozdílnosti, kde se tvoří stereotypy ve vnímání vlastního národa i v hodnocení těch druhých, kde se udrţují národní animozity a kde také přeţívají etnická, sociální, politická i skupinová napětí.“3 Co se týká literární pramenné základny k historii Pohořelic, jde o starší tvorbu. Dějiny do roku 1853 se pokusil zpracovat Johann Andrea Eder v díle Chronik der Orte Seelowitz und Pohrlitz und ihrer Umgebung.4 Na něj navázal Joseph Calasanz Pfann dílem Chronik der Stadt Pohrlitz,5 kde popsal následujících 70 let. Z českých autorů jmenujme Františka Noska Die Geschichte der Stadt Pohrlitz [rukopis]6 a Augustina Kratochvíla Vlastivěda moravská: Pohořelský okres,7 vydaná 1913. V posledních letech se historií města zabývá Karel Maráz, např. v publikacích Z nejstarších písemných zmínek o Pohořelicích8 a Královské město Pohořelice (2009 – ještě nevydaná). Mezi novější práce patří i publikace Břeclavsko (1969)9 a monografie 750 let města Pohořelic10 z roku 1973, která je však značně poznamenána dobou svého vzniku. Z výše jmenovaných se kvůli popisovanému období můţeme opřít pouze o poslední dvě. Proto mi hlavním historickým pramenem byla Pamětní kniha města Pohořelic,11 zachycující roky 1918 – 1947. Při jejím sepisování se vystřídali čtyři kronikáři. Koncem roku 1927 zpětně zaznamenal historii od převratových dnů ředitel české měšťanské školy František Mervart. Posléze pokračuje učitel české měšťanské školy Vladimír Malý tradičním kronikářským způsobem v tematickém členění kaţdého roku (1928-1932) a stejně tak pracuje 3

Tamtéţ, s. 230-231. EDER, Johann Andreas. Chronik der Orte Seelowitz und Pohrlitz und ihrer Umgebung. Brün, 1859. 5 PFANN, Joseph Calasanz. Chronik der Stadt Pohrlitz. Pohrlitz, 1922. 6 Jedinou monografií Františka Noska je NOSEK, František. Zur Geschichte von Pohrlitz. Augsburg/Pohrlitz, 2008., kterou vydal Wilhelm Jun. 7 KRATOCHVÍL, Augustin. Vlastivěda moravská: II. Místopis, Pohořelský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1913. 8 MARÁZ, Karel. Z nejstarších písemných zmínek o Pohořelicích. Pohořelice, 2006. 9 Břeclavsko: Vlastivěda moravská. Brno, 1969. 10 750 let města Pohořelic. Pohořelice: Městský národní výbor v Pohořelicích, 1973. 11 Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit. 4

6

odborný učitel František Kohout (1933-1936). Následují podpisy německých vojenských velitelů. Kronika se dostává do českých rukou aţ po válce. Odborným učitelem Cyrilem Nehybou jsou popsána válečná léta podle informací od místních Čechů a roky 1945 a 1946 jsou jiţ opět rozepsány po tematických částech. Nutno zmínit dvě práce studentů Masarykovy univerzity. První je cenné zpracování archivních pramenů Evou Peterkovou v diplomové práci Dějiny Pohořelic v letech 19181945.12 Druhou je práce od Petra Auera Z historie Mikulovska v letech 1938-1948 se zaměřením na osídlování,13 která mi pomohla při prvotním vyhledávání lokální literatury. Další podnětné informace jsem čerpala z přednáškových cyklů Německá menšina v českých zemích pana Miloše Melzera a Ţivotní příběh a etnologie Jany Noskové. Zájem o vývoj souţití Čechů a Němců začíná u Jana Křena v publikaci Konfliktní společenství14 (popisující léta 1840 - 1918). Na něj navazuje Václav Kural dílem Konflikt místo společenství?15 (meziválečné období) a téma uzavírá knihou Místo společenství – konflikt!16. Oba autoři zastávají názor, ţe i přes konfliktní charakter má toto souţití pozitivní dopad pro obě společenství, např. poukazují na přínos jiţ středověké kolonizace nebo průmyslového rozvoje v 19. století.17 Za německé autory jmenujme Ferdinanda Seibta. Jeho publikace Německo a Češi18 popisuje sousedství od jeho počátků aţ do vzniklé situace po roce 1948. Stejně tak z Dějin obyvatelstva českých zemí19 Ludmily Fialové se můţeme dozvědět, ţe česká a německá společnost jsou vlivem národních snah konce 19. století jiţ dvě vedle sebe ţijící paralelní společenství.20 Válečnou situaci a vývoj české otázky rozebírá Boris Čelovský ve svém díle So oder so: řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945.21 Volker Zimmermann v knize Sudetští Němci v nacistickém státě22 zase nabízí náhled do nálad mezi sudetskými

12

PETERKOVÁ, Eva. Dějiny Pohořelic v letech 1918-1945 [rukopis]. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta: diplomová práce, 1995. 13 AUER, Petr. Z historie Mikulovska v letech 1938-1948 se zaměřením na osídlování [rukopis]. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta: diplomová práce, 2007. 14 KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1989. 15 KURAL, Václav. Konflikt místo společenství?: Češi a Němci v československém státě (1918-1938). Praha: R, 1993. 16 KURAL, Václav. Místo společenství – konflikt!: Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (19381945). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994. 17 KŘEN, Jan: 1989. Op. cit., s. 18. 18 SEIBT, Ferdinand. Německo a Češi: dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha: Academia, 1996. 19 FIALOVÁ, Ludmila. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. 20 Tamtéţ, s. 267. 21 ČELOVSKÝ, Boris. So oder so: řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002. 22 ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001.

7

Němci. Ţidovskou otázkou v protektorátní politice se zabývá Miroslav Kárný v publikaci „Konečné řešení“.23 Optika autorů se samozřejmě v mnohém mohla rozcházet. Zvláště pak před rokem 1989, kdy komunikace mezi českými a německými badateli byla znesnadňována, jako i přístup k archivům, nemluvě o postiţení některých historiků zákazem činnosti. Tak lze vypozorovat tendence zaměření: z německé strany převáţně na jev vyhnání, na české zase na odbojovou činnost. Jako příklad můţeme uvést kontroverzní knihu od Hannse Hertla Němci ven!: brněnský pochod smrti 1945.24 Jelikoţ jde zčásti o memoárovou publikaci zachycující hrůzné proţitky pochodu, neubránil se autor jednostrannému pohledu a výběru fakt tak, aby podporoval jeho tezi o nelidskosti a plánovitosti akce v celém jeho rozsahu. Za hlavního viníka a za strůjce vyhnání označil Edvarda Beneše. Naproti tomu Vojtěch Ţampach v knize Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.-7.7.194525 popisuje stejnou událost naprosto odlišně – vesměs jako korektně provedenou akci, i kdyţ místy autor připouští jistá pochybení. Po sametové revoluci je snaha podobné extrémní pozice sbliţovat. Byla vytvořena komise česko - německých a slovensko - německých historiků, která se měla pokusit o objektivnější výklad a přiblíţit navzájem stanoviska a postoje. Ze spolupráce vzniklo několik sborníků jako například Češi, Němci, odsun,26 Cesta do katastrofy27 nebo Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění.28 Ke zmíněnému kolektivu patří i Detlef Brandes, německý historik, který českým válečným dějinám věnoval značnou část svého ţivota. Jeho kniha Cesta k vyhnání 1938 – 194529 popisuje právě konečnou část společné historie. Od Václava Kurala a Hanse Lemberga se však liší pohledem na postup Edvarda Beneše. V jeho politice vidí spíše kontinuitu od roku 1938 a transfer odvíjí od zkušenosti Mnichova, nikoli od

23

KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné řešení“: genocida českých ţidů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991. 24 HERTL, Hanns. Němci ven!: brněnský pochod smrti 1945. Praha: Dauphin, 2001. 25 ŢAMPACH, Vojtěch. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.-7.7.1945. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996. 26 ČERNÝ, Bohumil. Češi, Němci, odsun: diskuse nezávislých historiků. Praha: Academia, 1990. 27 KURAL, Václav. Cesta do katastrofy: Československo-německé vztahy 1938-1947: referáty z 3. konference česko-německé historické komise, konané ve dnech 7.-9. října 1992 ve Štiříně u Prahy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, [1994]. 28 WIEDENHOFFEROVÁ, Iva. Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. 29 BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945: plány a rozhodnutí o "transferu" Němců z Československa a z Polska. Praha: Prostor, 2002.

8

nacionálněsocialistického násilí.30 Stejnou problematikou se zabývá i Tomáš Staněk v Odsunu Němců z Československa 1945 – 1947.31 Statistické údaje jsem kromě kroniky čerpala z publikací Jaroslava Školla Nové osídlení okresu Břeclav po roce 194532 a Lubomíra Slezáka Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce.33 Lubomír Slezák, Jaroslav Vaculík a František Čapka vydali Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce.34 Od Lubomíra Slezáka bych ještě ráda upozornila na článek Mikulovsko po druhé světové válce a zemědělské osídlování,35 kde se přímo věnuje jihomoravskému pohraničí. Odborník na dějiny volyňských Čechů Jaroslav Vaculík je autorem publikací Dějiny volyňských Čechů36 (k práci se vztahuje hlavně třetí díl 1945-1948) nebo Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů.37 Zásadní byla práce od Jany Noskové Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury.38 Autorka totiţ nejen shrnuje a srovnává poznatky předchozích badatelů, ale věnuje se i rozhovorům se samotnými představiteli dané události a rozebírá jejich výpovědi. Z memoárové literatury bych ještě ráda zmínila Odsunuté vzpomínky39 a Neodsunuté vzpomínky40 Aleny Wagnerové. Jde o dvě strany jedné mince, přesto odlišné v akcentaci rozdílných událostí. Inspirující pro mne byla i publikace od Michaely Peroutkové Vyhnání: jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách.41

30

Tamtéţ, s. 19. STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia, 1991. 32 ŠKOLL, Jaroslav. Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Mikulov, Brno: Okresní archív Břeclav, Muzejní a vlastivědná společnost, 1983. 33 SLEZÁK, Lubomír. Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Blok, 1978. 34 ČAPKA, František, SLEZÁK, Lubomír, VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 35 SLEZÁK, Lubomír. „Mikulovsko po druhé světové válce a zemědělské osídlování“. In Jiţní Morava 11: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1975. 36 VACULÍK, Jaroslav. Dějiny volyňských Čechů: III. (1945-1948). Brno: Masarykova univerzita, 2001. 37 VACULÍK, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 38 NOSKOVÁ, Jana. Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie, 2007. 39 WAGNEROVÁ, Alena. Odsunuté vzpomínky: z vyprávění mých sudetoněmeckých generačních vrstevníků. Praha: Prostor, 1993. 40 WAGNEROVÁ, Alena: 2000. Op. cit. 41 PEROUTKOVÁ, Michaela. Vyhnání: jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách. Praha: Libri, 2008. 31

9

HISTORICKÁ ČÁST HISTORIE MĚSTA Tuto část uvedu krátkým nástinem místní historie. Jedná se o údobí předcházející studovanému. Tento náhled předkládám pro lepší pochopení kraje a historického vývoje. Nejstarší zmínka o Pohořelicích se nachází v listině z roku 1222, z které lze jiţ usuzovat na existenci kostela. Charakteristická stavba a zároveň nejvzácnější historická památka města v sobě uchovává fresku ze 14. století – nejstarší památku moravského malířství.42 Do roku 1514 byly Pohořelice královským městem, ve kterém byly podepsány i důleţité listiny Janem Lucemburským. Věnným právem náleţely královně Kunhutě, Gutě (manţelce Václava II.) a markraběnce Blance (manţelce Karla IV.). Od roku 1417 byly Pohořelice městem zástavním. Aţ roku 1514 bylo dáno v pravé dědictví Vilému z Pernštejna a na Ţidlochovicích, a tak kleslo na poddanské městečko. Do podoby obce se výrazněji zapsaly níţe uvedené panské rody. Pánové

z Pernštejna

(1514-1567)

dodnes

v krajině

zanechali

patrné

stopy

vybudováním rybniční soustavy. Doba pánů z Ţerotína (1569-1616) se vyznačovala přecházením z utrakvismu k luterství a k českým bratřím a usazováním novokřtěnců. Aţ pánové z Valdštejna (1616-1697) po bitvě na Bílé hoře 1622 dali výzvu k vystěhování nekatolíků. 1642 bylo město vyloupeno a po morové nákaze zde zůstalo pouhých 44 obyvatel. Roku 1663 se města zmocnili Turci a částečně je i vypálili. Následujícího roku zde byl ubytován celý bádský regiment. Roku 1693 bylo Ţidlochovské panství rozděleno mezi sestry Růţenu a Marii, vdanou za hraběte Josefa Paara. Marii připadla část s Pohořelicemi, kde si na místě bývalého zámku vystavěla nový Paarův zámek, k němuţ upravila i zahradu. Stavba první císařské silnice na Moravě (l727) z Brna do Vídně přes Pohořelice (postavena v letech 1727-1742) učinila Pohořelice stanicí a východiskem silnice do Znojma. Pánové Dietrichštejni (1743-1819) se zaslouţili o vystavění zámečku ve Velkém Dvoře. Počátek 19. století se nesl ve znamení návštěv mnoha význačných osobností. To trvalo aţ do roku 1839, kdy byla zahájena jízda na ţeleznici z Vídně do Brna a císařská silnice tím pozbyla na významu. K rozmachu na konci 19. století a ke znovujmenování na město roku 188543 dopomohly významné události jako vybudování cukrovaru (1873), přemístění

42 43

PETERKOVÁ, Eva: 1995. Op. cit., s. 55-61. KRATOCHVÍL, Augustin: 1913. Op. cit.

10

ředitelství kounického velkostatku do Pohořelic, zřízení telegrafní stanice (1873) nebo ustanovení městské spořitelny (1877).44 Rozvoj města v 2. polovině 19. století probíhal pod německou správou,45 která působila na germanizaci města. I obchod, který byl většinou v rukou Ţidů,46

situaci

47

nepomáhal, protoţe většina se hlásila k německé národnosti. Češi byli většinou zemědělští a tovární dělníci, domkaři, malorolníci a drobní ţivnostníci, kteří pracovali na velkostatku nebo u sedláků či na nich byli jinak závislí. Charakter města, ještě počátkem 19. století český,48 se tak v druhé polovině začal měnit. Dojem německého města byl zvyšován i tím, ţe se k němectví hlásila politická reprezentace města, úřednictvo, bohatí řemeslníci, obchodníci a sedláci. Nepomohl ani vlastenecky aktivní farář Jan Bohuslav Fáborský, působící v 2. polovině 19. století, který po sobě zanechal česky psané matriky. Spíše byl zdrojem rozporů pro upřednostňování Čechů.49 Počátkem 20. století lze podle zpovědí odhadovat na 75 % Čechů, přičemţ ve sčítání v roce 1900 bylo napočítáno 2 141 Němců a 710 Čechů a v roce 1910 Němců 2 692 a Čechů 321. Takové rozdíly poukazují spíše na kolísání lidí mezi národnostmi. Ve styku s okolím jsou dále důleţité výroční trhy, které se konaly 5x ročně, a týdenní trhy vţdy v úterý. Týdenní trhy se zásluhou místních Ţidů staly před válkou nejţivějšími trhy na obilí na celé jiţní Moravě.50 Město mělo tedy své vzestupy i pády. Jeho poloha byla několikrát významným činitelem pro růst města, ale zároveň byla příčinou, proč se městu nevyhýbala ţádná taţení vojsk na Moravu. Převládající zemědělství a národnostně smíšený charakter bylo pro město zásadní. Jak je vidět, jiţ v 16. století zde nacházeli na jedno století útočiště i čeští bratři a novokřtěnci. Po roce 1622 jiţ nebylo ve městě českého bratra, evangelíka, novokřtěnce. Souţití Němců, Čechů a Ţidů není na Moravě ničím zvláštním, přesto nepochybně vţdy zásadním. 44

750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 36-37. Srov. BARTOŠ, Josef. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 9, Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov. Ostrava: Profil, 1984, s. 313-314. 45 „[…] , kde vedle sebe nejméně od 13. století koexistovaly tři skupiny obyvatelstva – Němci, které obvykle nalézáme ve většině úřadů, tvořili přibliţně třetinový podíl na populaci města, Češi – pak se svými necelými 66 procenty většinové etnikum (alespoň v novověku, pro dřívější dobu to prokázat pochopitelně nelze) a Ţidé (něco pod 5 procent).“ MARÁZ, Karel. „K dějinám Pohořelic v dílech Johanna Andrease Edera, dr. Josepha Calasanze Pfanna a Františka Noska“. In Muzeum Brněnska. Předklášteří: Muzeum Brněnska, 2009, s. 138. 46 Ţidé – ve městě od 15. stol., 16. stol. tvoří vlastní ghetto, od roku 1850 má obec i vlastního starostu. 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 112-113. 47 Ţidovská obec – „R: 1790: 26 domů, 453 obyv.; 1890: 114 domů, 659 obyvatelů (232 kat., 427 ţidů, 74 Čechů a ostatní Němci); r. 1900: 117 domů, 612 obyv., z nichţ 256 kat., 7 evang. a 349 ţidů, 594 N. a 13 Č.; r. 1910: 112 domů, 505 obyv. (60 Č. a 445 N., 260 kat., 239 ţidů a 6 evang.).“ KRATOCHVÍL, Augustin: 1913. Op. cit., s. 84. 48 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 37. 49 MARÁZ, Karel: 2009. Op. cit., s. 142. 50 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 41.

11

VÝVOJ NĚMECKÉHO OSÍDLENÍ Jak jiţ bylo naznačeno, zkoumání početního poměru Čechů a Němců, potaţmo Ţidů, před první světovou válkou není jednoduché z mnoha důvodů. Lidé sami nepřikládali národnostní otázce zásadní význam. Troufám si tvrdit, ţe zařazení pod habsburskou monarchii bylo všeobecně přijímáno. Mnoho lidí bylo zvyklých na německé prostředí ze ţivota ve Vídni a po roce 1918 se opět vraceli zpět do Pohořelic. Německá byla místní státní správa, školy, zaměstnavatel. „A tak se v Pohořelicích před státním převratem ztrácel ţivel český skoro na dobro, a Pohořelice platily na venek za město ryze německé, neboť nikomu nevadilo, ţe se tu mluvilo česky téměř napořád, jen kdyţ vláda byla v rukou německých. Jinak se německé široké obyvatelstvo do germanisačních snah úředních nemíchalo.“51 Další z faktorů, které ztěţují orientaci v tématu, je fakt, ţe pramenný materiál je mnohdy národnostně zabarven. Stav těsně po skončení první světové války byl velice nejistý. 6. listopadu 1918 Němci odhlasovali přihlášení se k Deutsch Österreich. Situace se uklidnila aţ příchodem vojenské posádky, která se ve městě zdrţela do roku 1921 a pomohla i k jasnému vítězství Čechů v prvních popřevratových volbách (spolu s 230 chovanci invalidovny, coţ bylo Němci připomínáno i v roce 1938 při obsazení města). Český společenský ţivot se rychle začal rozvíjet. Byl opět zaloţen odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, který měl hned na 300 členů. Začal působit odbor Sokolu a Českého srdce. Počátkem února 1919 se otevřela první česká škola, do které se přihlásilo neuvěřitelných 310 dětí. Co se národnostní otázky týká, nebyly rozpory zahojeny. Německé obyvatelstvo se nechtělo smířit se vznikem Československa. Došlo i k národnostním sráţkám (1919 při strţení sochy císaře Josefa II. na náměstí nebo 1920 při protestu proti rekvizici obilí),52 které však pamětní kniha vůbec nezmiňuje. Ztráta jejich výsadního postavení ve městě byla zjevně hořkým soustem i pro Němce v Pohořelicích. Proto se začali soustředit na osvětovou, sociální a kulturní činnost. Vznikaly organizace jako Volksrat, okresní péče o mládeţ, okresní osvětový sbor, Německý dům. Od roku 1923 po dobu jednoho roku vycházel list Pohrlitzer Zeitung, který slouţil k šíření německé myšlenky. Dvacátá léta a konsolidace státní situace naznačila jakési smíření a ustálení i národnostní otázky. Proto sčítání lidí v těchto letech lze brát jako vhodný odrazový můstek pro orientaci v národnostní otázce meziválečných let.

51 52

Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 6-7. 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 44.

12

1921 3 772 obyvatel:

1930 4 285 obyvatel:

2 229 Čechů,

2 829 Čechů,

1 226 Němců,

1 216 Němců,

236 Ţidů,

190 Ţidů,

77 cizích,

50 cizích.53

4 jiné. Kronikáři se shodně snaţí vţdy zdůrazňovat pozitivní okamţiky spolupráce mezi národnostmi. Jako například účast českých zástupců při oslavě 25 let německé školy nebo naopak německou účast na 28. říjnu 1933. Konfliktní situace zmiňují jako dočasné rozvíření atmosféry na rozdíl od veřejných projevů snášenlivosti, které mají za důkaz slibné společné budoucnosti. Kronikář tak píše o zrušených obecních volbách roku 1924, při kterých Němci dosáhli více mandátů neţ Češi, jako o zčeřené hladině jinak poklidného města. O skutečné problematičnosti popisovaných událostí se tak dozvídáme z jiných zdrojů. Například bojkot návštěvy biskupa ThDr. Josefa Kupky je popsán následovně: „24. září 1928 – zavítal sem brněnský biskup ThDr. Josef Kupka, by udělil svátost biřmování. Při příjezdu uvědoměle jej vítali Češi i Ţidé – část Němců se však oficialně vítání z různých důvodů nezúčastnila. K biřmování přistoupilo asi 450 osob – 2/3 Čechů a 1/3 Němců.“54 Kronikář sice na událost upozorní, ale dále ji nerozebírá. Stejně tak okomentuje vyvěšení vlajek národních barev Němci na rozdíl od státních barev, které vyvěsili Češi a Ţidé při návštěvě Tomáše Garrigua Masaryka. Dalším sporem na poli obecní politiky byl prodej městské spořitelny55 nebo postavení pomníku pohořelickým padlým občanům za první světové války.56 Nakolik byla tato střetnutí pouze v oblasti politické nebo i veřejné se lze jen dohadovat. Ovšem v letech 1932, 1933 a 1934 se objevují v pamětní knize i zprávy o jedincích přiklánějících se na stranu nacionálně-socialistickou. „Pro zločin úkladu o republiku zatčeno 6 a udáno 12 osob, kdeţto v r. 1932 nikdo. Byli to většinou lidé, svedení agitací nacionalistickou. Nutno ovšem zdůrazniti, ţe rozváţní občané německé národnosti agitaci nacionalistickou odmítali.“57 Roku 1933 se zvýšil počet zatčených na 54 a udání na 326.

53

Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 98. Tamtéţ, s. 69. Srov. MARÁZ, Karel: 2009. Op. cit., s. 142. 55 PETERKOVÁ, Eva: 1995. Op. cit., s. 24-25. 56 MARÁZ, Karel: 2009. Op. cit., s. 142. 57 Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 126. 54

13

Kronikář se snaţí i objektivně argumentovat hospodářskou krizí. Nezaměstnanost opravdu vzrostla od roku 1930, kdy v zimě bylo na 207 rodin bez práce (coţ znamenalo 656 osob i s rodinnými příslušníky), na 1570 osob v roce 1933. Tak i kdyţ ve volbách roku 1935 dostala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei - SdP) 501 hlas a stabilně si udrţovala tento počet i v následujícím období, v projevu při příleţitosti návštěvy prezidenta Beneše se zástupce německých občanů nijak o napětí či hrozícím válečném konfliktu nezmínil. Naopak, uctivou řečí dal najevo důvěru, kterou do osobnosti Edvarda Beneše vkládají, a posteskl si pouze nad neutěšenou hospodářskou situací. Čeští řečníci neopomněli zmínit hraničářskou úlohu, kterou přijímají pro případ potřeby. Nastala tedy doba zbrojení a příprav na obranu státu. Od roku 1937 jsou zápisy zpětně doplněné kronikářem podle výpovědí občanů. Za vyostřující období je popisováno jaro 1938, kdy se projevili nejen jednotlivci, ale postoje všech Němců proti čemukoli českému. Dosavadní chování Němců bylo označeno jako přetvářka, pouze čekali na vhodnou příleţitost. Z české strany šlo o nepochopení nejtíţivějšího národnostního problému58 způsobeného ztrátou výsadního postavení Němců59 po rozpadu Rakouska-Uherska. Navíc za tíţivé hospodářské situace se zdálo, ţe velkoněmecká myšlenka jim zajistí zlepšení hospodářského a sociálního postavení.60 Z německého pohledu šlo o osvobození, z českého o obsazení. Odtud pramenily další nesrovnalosti. Jak tomu bylo přímo mezi lidmi, zatím nelze z těchto tvrzení v kronice usuzovat. Je však pravděpodobné, ţe rok 1938 jiţ opravdu mezi některými učinil nepřekročitelnou dělicí hranici.61 Během léta se kopaly zákopy, coţ je v kronice okomentováno slovy: „Během léta bylo na tomto opevnění pracováno dnem i nocí a v době před i za mobilisace byl obranný systém zesilován střeleckými zákopy, které kopali starší muţi i ţeny, zejména Němci. Ti neměli mnoho chuti do práce a bylo slyšeti hlasy, ţe naše mobilisace nic neznamená, neboť prý z této bouře nebude pršeti.“62 Do všeobecné mobilizace 24. září však nastoupila i většina Němců.63 Ještě

58

„Obyvatelstvo republiky mělo naprostou svobodu. Češi a Slováci, Ukrajinci, Poláci, Němci nebo Maďaři, všichni měli stejná práva. Neslovanští obyvatelé republiky volili si své zástupce do obec. zastupitelstva, do sněmu. Pro jejich děti byly zřízeny školy s jejich mateř. jazykem vyučovacím. Uţívali všech výhod, které dává občanu spořádaný stát.“ Tamtéţ, s. 179. 59 „Velmi brzy se objevují jedinci, kterým se zdá, ţe je německý ţivel utlačován a ţe se Němci nemohou vyţíti po svém. Toto sémě nespokojenosti se rozšiřuje a r. 1935 jasně ukazuje, ţe chování téměř všech Němců je a bylo pouhou přetvářkou.“ Tamtéţ, s. 183. 60 ZIMMERMANN, Volker: 2001, s. 59. 61 „Jiţ tehdy se cítili pány v tomto kraji, neboť jim v uších zněla slova štváčů ze schůzí.“, „Mnoho Němců se tehdy potajmu odebralo do Rakouska, kde se formovaly jednotky oblečené do čsl. uniforem a které terorizovaly české obyvatelstvo pohraničních krajů.“ Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 185. 62 Tamtéţ, s. 186-187.

14

se doufalo po rozhodnutí v Mnichově 29. – 30. září, ţe Pohořelice do záboru patřit nebudou. V pátém pásmu byly však zabrány také. Z města odešlo na 1 500 obyvatel (Jaroslav Školl uvádí 1 297 obyvatel české národnosti).64 Z 90 % odešlo i ţidovské obyvatelstvo. Přesto ve městě zůstalo 48 % obyvatel české a slovenské národnosti, coţ bylo na okolní poměry nebývalé a mohlo to být způsobeno pouze převáţně českým osídlením z dob předcházejících.65 Gestapo začalo úřadovat hned první den. První přišli na řadu Ţidé (popis v následující kapitole), posléze komunisté. Od dalšího zatýkání se nakonec upustilo, protoţe byli potřeba lidé na práci. Následovaly výslechy a arizace. Po obsazení a uzavření českých škol 8. října ještě dodatečně odcházeli zbylí učitelé. Škola se jiţ znovu neotevřela.66 Projev při příleţitosti uvítání vojska ve městě byl poměrně umírněný. Vybírám z něj pouze výrazné momenty: „Pohořelice byly od staletí německé. […]. Usedlé něm. obyvatelstvo stojí proti cizáckému češství a nepřátelskému ţidovstvu. […]. Kus po kuse ztrácejí se posice Němců, čechizace pokračuje, kaţdé obec. volby zhoršují naše posice. […]. Poslední měsíce vystavily nacionalistické němectví v Pohořelicích tvrdé zkoušce. V menšině jsme stáli proti strašlivému tlaku Čechů, komunistů a Ţidů, ale zůstali jsme věrni své idei. Pevně jsme věřili, ţe na nás vůdce nezapomene, věděli jsme, ţe patříme k těm 10 mil. Němců, kterým vůdce slíbil ochranu. […]. Nechci dnes kritisovati dvacetileté hospodaření Čechů, ale chci jenom říci, ţe uděláme Pohořelice německým městem.“67 Řečník zmínil hlasování vojska a invalidů, které pomohlo k jasné české převaze na počátcích ustanovování Československa, i shromáţdění v roce 1920 rozehnané vojskem, které kronikář zcela pominul. Z davu se ozývaly uráţky představitelů první republiky. Lampionový průvod se nesl městem za doprovodu hesla: Jdeme z Československa! Děkujeme našemu vůdci! Také přivítání v německé škole se neobešlo bez proslovu ředitele, kde popisoval úlevu a ulehčení po „osvobození“.68 Propaganda, silná zbraň nacistů, se uplatňovala v mnohém i ve městě. Příchozí vojsko rozdávalo sice lidem různé potraviny,69 ale vzápětí se kronika zmiňuje o vyprazdňujících se

63

Tamtéţ, s. 186. Tamtéţ, s. 187. Srov. ŠKOLL, Jaroslav: 1983. Op. cit., s. 11. 65 Tamtéţ, s. 11. 66 „Česká mládeţ pak byla zapsána do něm. školy. Národní hrdost dětí byla mnohde větší neţ u jejich rodičů, kteří velmi často byli odchovanci něm. škol. Většina českých dětí německy neuměla.“ Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 195. 67 Tamtéţ, s. 190-193. 68 „Konečně jsme osvobozeni od českých slavností, které nám byly nařizovány a které jsme nenáviděli. Jiţ nemusíme mluviti a psáti o Masarykovi a Benešovi, můţeme hovořiti o tom, čím je naplněno naše srdce, a to jest láska k našemu národu a vůdci.‘ – Německé děti jásají, ale Češi nerozumějí rouhačské řeči muţe, který ještě před půl rokem pěl chválu o republice a jejích presidentech.“ Tamtéţ, s. 196. 69 „Hladovějícímu‘ obyvatelstvu se rozdávaly obleky, konservy, mouka, luštěniny, čokoláda, obuv. Většina obdarovaných byla z řad místních a přespolních Němců, ač i několik Čechů přišlo pro almuţnu. Převáţná většina 64

15

obchodech pod návalem vojáků, kteří posílali zboţí domů. „Pro vojáky a vyhladovělé Vídeňáky byly Pohořelice rájem, ze kterého se jim nechtělo.“70 Jelikoţ byly Pohořelice zemědělským městem, nebyla zde potravinová nouze. Masa a sádla byl dostatek, černé poráţky nebyly nic neobvyklého. „Slyšel jsem od nejednoho Čecha, ţe nikdy v ţivotě nesnědli tolik masa, jako za ‚Reichu‘.“71 Lístkový systém fungoval, příděly byly poměrně velké, za práci bylo i dost marek. Zvláště po obsazení Balkánu v roce 1941, kdy se začalo vyuţívat tamních zdrojů. Jenom řemeslnické a průmyslové výrobky byly nedostatkovým zboţím.72 Jezdilo se proto do Vídně i do českých krajů (Brno), kde se dostalo za potraviny vše. Protoţe získat propustku bylo často pro Čechy komplikované, jezdilo se tedy načerno. Styk s okolními protektorátními vesnicemi udrţovala i mládeţ. „Česká mládeţ chodívala pěšky do Ţabčic, Hrušovan a Ţidlochovic, kde v kruhu ‚našinců‘ pookřála a nasbírala dojmy, které dodaly náladu a posílení k ţivotu mezi uniformami něm. pánů.“73 Provokace nutila Čechy hledat ještě místo na československém území, které bylo ovšem přeplněné.74 Prvním vyhroceným střetem byl 14. březen 1939, tzv. Prügelstrafe, kdy Němci bili Čechy holemi a vytloukali jim okna.75 Zmiňována byla postava pana Oprchala, který následkem bití oslepl. V tomto stavu nadšení zůstali Němci i po poráţce u Stalingradu. Roku 1944 se dovídáme o situaci Čechů následující: „Němci v našem městě se naparovali neslýchaným způsobem. Vyhroţovali, ţe všichni Češi budou odvezeni na Sibiř. Poměry byly takové, ţe se ani člověk česky v P. nedomluvil. V místní lékárně nedostal koupiti lék ten Čech, který nezdravil německým pozdravem.“76 Příčiny lze hledat ve správné motivaci lidí politickými špičkami.77 Moţná i zde můţeme hledat důvody, proč se nechali i někteří Češi přesvědčit k účasti v SA nebo k odvedení na frontu. „Je také známo, ţe se mnoho Čechů Čechů zůstala tohoto dne doma. Věděli, ţe nemohou očekávati nic dobrého od lidí, kteří byli úředními představiteli města.“ Tamtéţ, s. 189. 70 Tamtéţ, s. 197. 71 Tamtéţ, s. 209. 72 „Kaţdá německá rodina, zejména s více dětmi, je hojně podporována. Peněz je dostatek, na lístky se dostane všechno koupiti.“ Tamtéţ, s. 203. „Příděly látek, boty atd. mohli získati povětšině jenom Němci, Čech poukaz nedostal.“ Tamtéţ, s. 209. 73 Tamtéţ, s. 210. 74 „O provokace není ovšem nouze a je častým zjevem, ţe výrostci nenechají jíti Čecha po chodníku, neboť pro něho je místo v jízdní dráze.“ Tamtéţ, s. 197. 75 „Do něm. domu byla svolána schůze občanů, i Češi prý mají přijíti. Bylo třeba, aby Češi vyšli na ulici. Jiţ předem byla místními pohlaváry organisována akce zvaná ‚Prügelstrafe‘. Osnovatelé byli v pozadí, ale své práci dobře rozuměli. Z okolních vsí přišly houfy ozbrojených výrostků a ti podnikli honbu na nic netušící Čechy. Který Čech byl venku, seznámil se s něm. kulturou, kterou představovaly hole v rukou běsnících Němců.“ Tamtéţ, s. 199. 76 Tamtéţ, s. 202. 77 Citace o návštěvě Adolfa Hitlera v Pohořelicích 27. října 1938: „Jak praví školní kronika, vyhlíţí skvěle a mladě a všem prý vstoupily slzy do očí, kdyţ uviděli vůdce. […] Tato okázalá promenáda uvádí lid u vytrţení. Vůdčí osobnosti svými častými rozhlasovými projevy a horečnou činností udrţují lid ve stálém kvasu. Všichni ţijí v očekávání velkých událostí.“ Tamtéţ, s. 198.

16

hlásilo do SA (snad z neznalosti), neboť se ví o výroku Fr. Neubauera, který tehdy řekl: ‚Jen se tak netlačte (do řad Němců), na všechny dojde!‘ […]. Přesto je však jisto, ţe většina lidí si své češství uchovala. Při sčítání lidu v P. konaném 19. května 1939, bylo ještě v P. 43 % Čechů z celkového počtu 3 285 lidí, t. j. asi 1 410 obyvatelů.“78 Skladba obyvatel se měnila i v průběhu války. Pracovní místa od roku 1942 ve městě zaplňovali zajatci (Francouzi, Poláci, Srbové, nakonec Rusové). Rozhlas se v těchto dnech stal pro místní hlavním zdrojem informací. Roku 1943 bylo odsouzeno za tento čin osm muţů. Nejdelší trest (osm roků vězení) obdrţel Vilém Brzobohatý, u kterého se rozhlas poslouchal. Rokem 1944 ale u Němců mizela odvaha. Na jaře šly městem poprvé uprchlé německé ţeny s dětmi ze západního Německa.79 Počátkem roku 1945 zase utíkali Němci z Horního Slezska a odcházely i místní politické špičky.80 Tak bylo 17. května 1945 napočteno 990 obyvatel německé národnosti. Počátkem května docházelo mezi vojáky, místy i civilisty, k drancování. Z města se odváţel dobytek, obilí. Po osvobození 7. května přišlo na řadu znárodňování klíčového průmyslu,81 řešení situace Němců a nového osídlování. K práci městského výboru, který byl ustanoven 9. května (11. května byl reorganizován), se pisatel pamětní knihy vyjádřil vesměs uznale, i kdyţ vţdy poznamenal, ţe došlo k určitým chybám.82 Konkrétně však nic popsáno není. 11. července musela být ustanovena správní komise. Z dalšího zdroje se dozvídáme, ţe byla opět 11. září obměněna pro nezvládnutí poţadavků „po ostřejším zákroku proti negativním stránkám ţivelného osídlování, po zvýšené bezpečnosti a pořádku v obci.“83 Rudá armáda se podle

78

Tamtéţ, str. 201. „Na sklonku roku se objevili noví uprchlíci; těm zase naháněla strach blíţící se ‚poraţená a rozprášená armáda ruská‘. Nepřehledné kolony táhly naším městem a jejich jízda nebyla ‚jízdou triumfální‘. Vypadali jako cikáni, roztrhaní a unavení. Na rozbitých vozech vezli svršky a hodně obilí. Všichni počítali s tím, ţe v zázemí říše a v protektorátě jsou pro ně připraveny komfortní statky. Místní Němci se o ně starali, ale přílišnou ochotu nebylo vidět, třebaţe si jiţ tehdy měli uvědomiti, ţe ani oni nemají naději na jiný – lepší osud.“ Tamtéţ, s. 208. 80 „Proudy uprchlíků nepřestávají. Selhávají nervy i místním Němcům; propaganda o tajemné zbrani přestala účinkovati. – Ti z Němců, kteří nejvíce křičívali o ‚věčně německých Pohořelicích‘, hledali spásu v útěku. Během březnových dnů r. 1945 zmizeli z města, ale trpký úděl si aspoň trochu zpříjemnili tím, ţe vzali ohromné zásoby potravin, které je chránily před hladem v zemi, kam je srdce táhlo jiţ v osudném roce 1938.“ Tamtéţ, s. 208. 81 „V mnoha závodech bylo vyměněno vedení, neboť někteří vedoucí úředníci či ředitelé se nechovali tak, jak se od nich očekávalo. Ti zmizeli v propadlišti, i kdyţ to byli často dobří odborníci. Tato očista se provedla povětšině ihned v prvních dnech popřevratových.“ Tamtéţ, s. 217. 82 „A Němci ovšem kapitulovali i v našem městě – to byli ovšem civilisté. Revoluční národní výbor měl mnoho práce, aby vyřešil problémy, které vznikly poráţkou Němců. Nebylo ţádných předpisů a zákonů, jimiţ by se činnost řídila. Můţeme však říci, ţe členové nár. výboru svůj úkol splnili, i kdyţ se někdy dopustili určitých chyb. Splnili všechny úkoly, které ţádali velitelé Rudé armády a její příslušníci a učinili zadost svým povinnostem i vůči českému obyvatelstvu.“ Tamtéţ, s. 236. 83 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 64. 79

17

pamětní knihy chovala při osvobozování vhodně.84 Pohyb Němců nebyl omezen, i kdyţ mnoho z nich bylo zadrţeno v bývalém zajateckém táboře. Nařízením z 12. července museli nosit ţluté pásky. Lze se jen dohadovat, zda kronikář záměrně nezmiňuje excesy z konce války či ţádné vskutku nebyly.85 Projednávaly se tedy pouze prohřešky německé strany z dob války. „Hlavní část úřední agendy bezpečnost. orgánů byla práce s řešením německé otázky a vyšetřování Němců, kteří byli mnozí v podezření ze zločinů podle retribučního dekretu. Celkově bylo zatčeno na 80 Němců. Udání, domovních prohlídek u obyvatelů města, vyšetřování a kontrol bylo mnoho, ale vesměs v řadách místních Němců.“86 Ještě se snad objevila zmínka o machinacích s majetkem. „Vyšetřovány a zatčeny byly většinou osoby něm. národnosti. Z českých řad to byli lidé, kteří byli obviněni ze spolupráce s Němci anebo pro majetkové machinace s konfiskovaným německým majetkem.“87 Počátkem června se stalo město „azylem“ pro německé vystěhované obyvatelstvo z Brna. Byl zde zaloţen tábor a mnoho jich zde bylo pochováno na plánovaném místě pro nový hřbitov (početní údaj se pohybuje v rozmezí 455 – 890 obětí). Zemřeli na vyčerpání, střevní tyfus, špatné zásobování. Nemůţe se vyloučit ani násilí a sebevraţdy, o kterých vypovídali účastníci pochodu. V pamětní knize jsou zaznamenány spíše komplikace se zabezpečením pomoci pro tak početný přírůstek, který téměř sedmkrát převýšil původní obyvatelstvo ve městě.88 Teprve počátkem července přišlo československé vojsko. Kronikář upozorňuje i na snahu ještě zajistit si setrvání ve městě. „I mnozí Němci doufali, ţe přehnanou horlivostí a úsluţností dosáhnou toho, aby i nadále byli organickým článkem v hospodářství naší obce.“89 Ale pokud neodešli hned v prvních měsících před či po

84

„Ruského vojska ovšem bylo v Pohořelicích neustále mnoho. Bezprostředně po útěku Němců prohledali Rudoarmějci všechny domy a hledali Germánce. K civil. němec. obyvatelstvu se chovali v podstatě korektně a toho mnohdy Němci velmi zneuţívali.“ Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 236-237. 85 „Zákroků bezp. orgánů nebylo v tomto roce celkem třeba, neboť lidé měli dosud v ţivé paměti přísné zákony z válečné doby, které naháněly dosti strachu, a vystříhali se všech trestných činů. Více práce bylo v podzimních měsících, kdy projíţděly městem ohromné transporty vojska a počet členů stráţe byl rozhojněn 30 pomocnými stráţníky.“ Tamtéţ, s. 229. 86 Tamtéţ, s. 230. 87 Tamtéţ, s. 252. 88 „Počátkem června 1945 byly Pohořelice zaplaveny proudem Němců z Brna, kteří se stěhovali do Rakouska. Vedrem a namáhavým pochodem zesláblí lidé (většinou ţeny s dětmi a starší muţi) zaplavili město jako lavina, která zatopila náměstí a přilehlé ulice. Většina jistě nemohla dále a jenom jednotlivé skupiny táhly dále k Mikulovu vlekouce svůj majetek na zádech či na malých vozících. A tato masa lidí musela býti ţivena delší dobu, neboť odsun do Rakouska nebylo moţno provést. Onemocnělo totiţ mnoho lidí úplavicí. Místní úřední místa byla postavena před těţký úkol. Mělo se opatřiti jídlo pro nějakých 20 000 lidí, bylo třeba ošetřiti nemocné, ale nebylo ani prostředků, ani léků. Vykonalo a udělalo se však všechno, co se za daných okolností udělati dalo. Nemohlo se však pomoci mnoha lidem, kteří podlehli epidemii úplavice. Ti všichni byli pohřbeni (v počtu 500 osob) na nově proponovaném hřbitově. Problém odsunovaných Němců z Brna byl nakonec rozřešen tak, ţe se transport rozdělil na několik skupin, jeţ byly ubytovány v sousedních vesnicích a tak břímě výţivy těchto lidí se přeneslo na širší okolí.“ Tamtéţ, s. 238. 89 Tamtéţ, s. 223.

18

skončení války,90 byli odsunuti roku 1946 (565 osob).91 Takţe z 990 německých obyvatel ze sčítání 17. května roku 1945 zbylo 27 roku 1950. „Shromaţdiště odsunovaných Němců bylo na Náměstí gen. Stalina. Bývalo tam velmi rušno. Němci se pomalu scházeli; na zádech vlekli zavazadla, po případě je vezli si na vozu. Tvořila se skupina, jiţ tvořili lidé stejného osudu, vršila se hromada zavazadel. I místní Češi postávali opodál, mnozí se loučili s odjíţdějícími. […]. Z Pohořelic bylo v r. 1946 odsunuto 565 lidí.“92

VÝVOJ ŢIDOVSKÉHO OSÍDLENÍ V jaké době se počali Ţidé ve městě usazovat, není zcela jisté. První písemnou zmínkou je smlouva z roku 1490, kterou podepsali i dva místní Ţidé. Předpokládá se tedy, ţe přišli po vyhnání z královských měst 1454. Počty kolísají podle historických událostí. Tak po třicetileté válce zbylo ze 43 obydlených domů 2093 a roku 1890 měla ţidovská obec na 114 domů a 659 obyvatel (232 katolíků, 427 Ţidů, 74 Čechů a ostatní Němci).94 Ţidovská obec bývala samostatnou náboţenskou obcí. Od roku 1850 se stala i politickou obcí s vlastním starostou, která byla katastrálně sloučena s křesťanskou pohořelickou obcí. Je ještě zajímavé, ţe nová synagoga, posvěcená roku 1856, byla třípatrová, tzn. dvě patra pro ţenskou galerii. Roku 1657 ve městě působil i Rabi Löw.95 Zdejší ţidovský hřbitov byl zaloţen v 17. století (nejstarší pomník nese rok 1676) a uchovává i náhrobky haličských uprchlíků z první světové války.96

90

„Mnozí Němci ovšem utekli z Pohořelic jiţ v r. 1945. Ti se stěhovali často s celým zařízením, a jak bylo zjištěno, usadili se většinou v Rakousku a získali i slušné existence; to bylo ještě za Reichu. Během letních a podzimních měsíců, tedy jiţ za nové republiky, opouštěli Němci nadále naše město. Za noci si odnesli cenné majetkové hodnoty za město, tam je naloţili do nákladních aut (vojenských) a ujeli také za hranice. Byly to však jednotlivé akce podnikavých jedinců, povětšině ţen. Valná většina Němců čekala na vyjasnění situace a doufala, ţe se snad přece zapomene na heslo, jeţ sami propagovali a zneuţívali: Wir wollen Heim ins Reich! (Chceme do Říše). Neţ jarní měsíce přinesly konečné rozhodnutí. Vedoucí politikové světa uznali náš oprávněný poţadavek: Němci musí opustiti ČSR, náš stát stane se státem národním. Odsun Němců z Pohořelic započal v březnu a trval do konce září. Kdy a kolik Němců bude určitého dne odtransportováno, bylo nařizováno Okres. nár. výborem v Mikulově, respektive OSK v Mikulově.“ Tamtéţ, s. 257. 91 „Průměrný stav obyvatelstva v Pohořelicích během r. 1946 byl 2 985 osob. Stav Němců před odsunem 950 osob; po odsunu zůstalo v městě na 200 lidí jako osoby smíšeného manţelství a osoby českého původu včetně 2 osob němec. národnosti, kterým bylo navrţeno uděliti stát. občanství typu B.“ Tamtéţ, s. 252-253. 92 Tamtéţ, s. 257-258. 93 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 113. 94 KRATOCHVÍL, Augustin: 1913. Op. cit., s. 84. 95 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 112-113. 96 KLENOVSKÝ, Jaroslav. „Ghetto v Pohořelicích“, In Mf Dnes 5. 1. 2001.

19

Kronika je však na informace o ţidovské obci a osudech místních Ţidů poměrně skoupá. Na počátku je zmíněno sloučení křesťanské a ţidovské obce v jednu výnosem z roku 1919. Oddělená správa se spojila, ţidovská škola byla zrušena. Dále se popisuje hlavně loajalita ţidovského obyvatelstva, kdyţ odmítlo připojení k Rakousku. Stejně tak, kdyţ roku 1928 přijel Tomáš Garrigue Masaryk, vyvěsili prapory státních barev spolu s Čechy a o pár měsíců později vítali s nimi i příjezd biskupa na biřmování. Je těţké odhadnout, zda rozdíl v počtu ţidovského obyvatelstva mezi léty 1921 a 1930 (236 a 190) byl způsoben odstěhováním či příklonem k češství. V předmnichovském období roku 1938 byl jiţ tento příklon zcela jasný, i kdyţ, jak si kronikář postěţoval, ne tak z hlediska finanční podpory.97 Je také nutno zaznamenat jazykový postřeh: „O jednací řeči mezi ţidov. příslušníky nemluvím, poněvadţ jich bylo málo, kteří mluvili mezi sebou česky.“98 Po 6. říjnu 1938, kdy bylo rozhodnuto o dalším osudu města, odešlo s 1 500 občany i 90 % ţidovského obyvatelstva. Hned 9. října započalo úřadovat gestapo. „Němci brzy zasáhli do neněmeckých řad. První přišli na řadu Ţidé. Gestapo, které zabralo dům na Brněnské ulici č. 616, počalo úřadovati jiţ odpoledne 9. října. Jejich auto se objevilo na ulici a s nimi jeden místní občan (jméno se dnes neví), který ukazoval ţid. domy a byl tedy informátorem. Většina Ţidů, jak uţ bylo dříve řečeno, město opustila a zůstali jenom ti poměrně chudobnější.“99 Předpokládali, ţe vystačí s taktikou, kterou zastávali za Rakouska – Uherska. Příkladem je příběh, kdy se místní kavárník objevil před gestapem s řadou vyznamenání z první světové války. Ani to jim však nepomohlo. „Shromaţdiště zajištěných lidí bylo v radnici. Ţidé byli svezeni (Adler, Bader, Kohn, Brunner, bří Fischlové, J. Hüttner a jiní) a transportováni na demarkační čáru. Ţidovské ţeny a děti nebyly prozatím znepokojovány a je známo, ţe ještě v březnu r. 1939 ţilo v Pohořelicích 22 ţidov. ţen a dětí.“100 Následovala arizace. V projevu po obsazení byli nazváni nepřátelským ţidovstvem. Po vystěhování z města pro ně tedy platil stejný osud, jaký potkal Ţidy v Protektorátu Čechy a Morava. Konec války znamenal i konec Ţidů v Pohořelicích. Ţádný z nich se do města nevrátil (někteří ţijí v Brně, někteří v Izraeli nebo jinde v zahraničí, mnozí druhou světovou válku nepřeţili).

97

„Jejich finanční moţnosti se málokdy projevily tak, aby plně podporovaly úsilí Čechů.“ Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s.185-186. 98 Tamtéţ, s. 186. 99 Tamtéţ, s. 189. 100 Tamtéţ, s. 189.

20

VÝVOJ OSÍDLENÍ PO VÁLCE Osídlení pohraničí, zvláště pak po odsunu německého obyvatelstva, bylo na prvním místě k řešení po skončení války.101 Proces probíhal poměrně rychle. Roku 1945 bylo napočteno 2 735 obyvatel.102 Vrátila se většina těch, co se před válkou vystěhovala, navrátili se političtí vězni.103 Hned v druhé fázi následovali lidé z nejbliţšího okolí a okresů.104 „Vlastní osídlení zemědělských usedlostí v Pohořelicích, ovšem těch konfiskovaných, jakoţ i rod. domků, obchodů a ţivností, bylo provedeno v podstatě jiţ v měsíci květnu [Pozn. autor. 1945], a to ponejvíce zdejšími Čechy.“105 Coţ se shoduje s popisem Lubomíra Slezáka. Protoţe Mikulovsko bylo spolu se Znojemskem a zčásti i Hustopečskem jednou z nejţádanějších oblastí,106 proběhlo zde zemědělské osídlení velice rychle a koncem června jiţ mluví o většině konfiskovaném majetku jako o obsazeném.107 Situaci ve městě dokresluje tento úryvek: „Zdejší Češi měli nebývalé moţnosti. Z dělníků a drobných zemědělců se stávají přes noc rolníci, kteří mají obdělati a spravovati zemědělskou půdu po uprchlivších Němcích. A tak jiţ v květnu pracují rolníci na svěřené líše do úmoru. Celkově však nutno konstatovati, ţe zájem o práci v zemědělství byl v našem městě poměrně malý a mnoho Němců hospodařilo samostatně nadále. Jinak tomu bylo s ţivnostenskými podniky a obchody, neboť většina byla obsazena místními Čechy jiţ v prvních porevolučních týdnech.“108 Tuto situaci můţe vysvětlovat fakt, ţe po válce byli dobře situovanou vrstvou právě ţivnostníci, obchodníci, svobodná povolání. Zatímco dělníci, soukromí i státní zaměstnanci a zemědělci museli začít ţít skromněji. Ve městě byla zřízena pobočka osídlovacího úřadu. Více však osídlování opět přibliţuje Lubomír Slezák. Tak například, přestoţe Pohořelice patřily mezi města značně válkou poničená, odliv nově příchozích byl proti tomu nízký. I kdyţ do záboru přišel roku 1938 celý mikulovský okres, Pohořelice se lišily nezanedbatelnou českou menšinou a po válce zde stále bylo na 1 555 starousedlíků.109 Proto nebylo ustalování poválečné situace ztíţeno sloţitým sţíváním jak tomu bylo v okolí. Přesto zde vznikla různorodá mozaika 101

„Nyní přibyl nový problém – konfiskace zemědělské půdy zrádců, kolaborantů a Němců a s ní spojené osídlení pohraničí. […]. A tak tisíce ha půdy čekaly na obdělání, očekávaly pilné ruce, chtěly přivítati pracovité a poctivé dělníky tvrdých dlaní, kteří by zaseli do úrodné prsti první české zrno na polích, kde po celé desítky let oral německý pluh a kde panoval a zněl německý hovor. […]. Ţe se mezi poctivci vyskytl i ‚koukol‘, je věcí samozřejmou, ale poměry v nově osídlených obcích vykrystalizovaly a dílo se dařilo.“ Tamtéţ, s. 218. 102 Tamtéţ, s. 225. 103 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 64. 104 ŠKOLL, Jaroslav: 1983. Op. cit., s. 13. 105 Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 219. 106 SLEZÁK, Lubomír: 1975. Op. cit., s. 112. 107 Tamtéţ, s. 114. 108 Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 223. 109 ŠKOLL, Jaroslav: 1983. Op. cit., s. 11.

21

obyvatel (do roku 1950 do města přišlo 976 nových osídlenců).110 Především však šlo o lidi z blízkého okolí: „Hustopeče, Brno, Mikulov a Brno-venkov, celkem 457 (58,5 % přistěhovalých z Moravy)“111. Z 91 reemigrantů tvořila většinu (61 osob) vlna ze SSSR z oblasti Volyně. Přišli ve dvou etapách: první se po skončení války usazovali ve městě volyňští vojáci, a 1947 přijíţděli jejich rodinní příslušníci a zbytek civilního obyvatelstva. „Domy a byty opuštěné Němci byly osídleny českými občany. Noví občané pohořeličtí pocházejí ze všech koutů Moravy a zaznamenáváme, ţe v r. 1946 byli usídleni v našem kraji i městě krajané, kteří přijeli z Volyně (SSSR). […]. Tito volyňští Češi přišli vesměs do republiky jako vojáci, neboť bojovali v řadách Svobodovy armády. Usadili se vesměs na selských usedlostech převzatých po Němcích. Příslušníci jejich rodin byli však ještě v Sovětském svazu a úřední místa jednala o jejich přestěhování.“112 Takţe osídlení novým obyvatelstvem probíhalo od nejranějších chvil po osvobození (návrat původních obyvatel a příchod lidí z nejbliţšího okolí), přes odchody německých obyvatel v průběhu roku 1945 aţ po odsun 1946 a uzavírá ho návrat skupin reemigrantů v roce 1947. Vzniká tak značně nová skladba obyvatel, v mnohém se však lišící od okolí.

110

Tamtéţ, s. 12. Tamtéţ, s. 13. 112 Pamětní kniha města Pohořelic: 1927-1947. Op. cit., s. 258. 111

22

VZPOMÍNKOVÁ ČÁST OBRAZ DOBY PODLE M. ŠPINAROVÉ (Marie Špinarová, rozená Holíková, ročník 1923) Paní Špinarová bydlela na Habrmanově ulici, kde ţili ponejvíce Češi. S maminkou, pradlenou, chodívala často pomáhat k Ţidům, Němcům. Sociální situace Československé republiky byla podle ní pro většinu města tíţivá. Nejvyšší vrstvou společnosti byli Ţidé, obchodníci. Jejich domy lemovaly i hlavní ulici. Chudobnější se zdrţovali v části města, která se dodnes nazývá Ţidy (bývalé ţidovské ghetto). I zde měli malé obchůdky, lacinější (kam chodili i Češi). Ve městě měl obchod Čech, který nemajetným pomáhal - dával i na dluh. Jednotlivě se obchodem zabývali i Němci, ale povětšinou vlastnili zemědělské usedlosti (převáţně na Dlouhé ulici). Německá mlékárna zaměstnávala spíše německé obyvatelstvo, na rozdíl od mlékárny pana Dukesa, kde našli zaměstnání obyvatelé obou národností. Stejně tak jednu cihelnu vlastnil Ţid, druhá byla německá. „Š: No, a jak vám říkám, v první řadě byli Ţidi a Ţidi dali tomu chudobnému lidu práci, vydělat, i kdyţ třeba deset korun, ale přece jenom dostal, víte, tak.“ 113 Kdo však chtěl, mohl vţdy pracovat u sedláků v zemědělství (chodilo se i do okolních obcí a byla snaha si práci udrţet po celou sezonu). Také původ pomístního názvu části města Kradlůvka je odvozen od polností, které leţely za Habrmanovou ulicí, kam často místní obyvatelé chodili na hrách, brambory, obilí. Jako sluţba nezaměstnaným fungovala i práce na obecním veřejném prostranství (úklidové práce). Smíšená manţelství nebyla ničím zvláštním. Šlo spíše o sociální rozdíl, který činil tyto sňatky mezi národnostmi sloţitějšími. Stejně však byli mezi Čechy podle zaměstnání či účasti v Sokole „hynší lidi“ (lepší lidé). Potvrzuje to i skladba v hospodách. Ţidovský podnik pana Spitze byl nakloněn spíše chudším, ale i Sokol zde pořádal akce, neboť zde byl sál. V další ţidovské hospodě pana Adlera se scházeli lidé bez rozdílu. Zato německé lepší posezení pana Eidlera navštěvovali více Němci. Co se jazyka a škol týká, Němci i Ţidé mezi sebou mluvili německy, ale ve městě se mluvilo spíše česky. „Š: Jinak, jinak se mluvilo dost jako česky. Ano, přesto všechno se mluvilo česky. Samozřejmě, kdyţ někdo chtěl německy mluvit, ale oni se dost jako přizpůsobili, přestoţe se jako dávali, jako ţe jsou Němci, tak snaţili se mluvit česky. A Ţidi, 113

Rozhovor s paní Špinarovou, Pohořelice 2010.

23

taky mluvili česky. Samozřejmě mezi sebou mluvili německy, kdyţ bylo jako doma, v rodině mluvili německy.“

114

Kdyţ přišla paní Špinarová za maminkou pracovat k Němcům, mluvili

s ní česky.115 Sama pouţila občas německý výraz (kfelbunk, pajtlovali, kritzmarine). Školy byly dvě, česká a německá. Ţidé chodili spíše do české. Třicátá léta ještě nepovaţuje za nijak národnostně provokativní, to aţ později. Popisuje počátek šuškání a poslouchání rádia. Rádio mělo nezastupitelné místo. Češi se u něho scházeli a debatovali. A neţ přišel Hitler do Pohořelic, Ţidé uţ byli sami pryč. „Š: Potom, kdyţ přišla tá doba, neţ jako on začal okupovat, Hitler, jo? To víte, byly řeči v rádiu, přestoţe měl třeba jenom jeden rádio, tak ale voni se všichni slezli a sledovali to jako, ti Češi, víte? Jak to dělali Němci, to vám nemohu říct, ale jak to dělali Češi, ţe přece jeden měl to rádio, takţe oni šli všichni k němu a poslouchali to. No, a kdyţ přišlo jako tedy k tomu, tak uţ asi i Ţidi ledasco věděli, a jak oni říkají, ţe museli jít ven ti nebo ti, ţádnej nemusel jít ven. Oni to sledovali a uţ se pomalu, neţ Hitler přišel, uţ se začali pomalu ztrácet, a neţ přišel vůbec Hitler a začal obsazovat, tak voni byli uţ pryč. Opustili majetky, zůstalo to prázdný a byli pryč. Všechno v klidu! Ani jste to neviděla, neslyšela a v noci. Šla jste dneska, bylo, výloha byla pěkná, šla jste druhý den a bylo to prázdný. Bez mluvení, bez řečí.“116

Postupně se pomalu ztráceli z města. Z Čechů odešlo podle respondentky pár rodin (ti, kteří pracovali u Zbrojovky v Brně nebo kteří pomáhali před válkou komunistům z Rakouska či Německa). Do města vstoupilo veliké nadšení přirovnávané k příchodu Sovětů.117 Přesto vztah mezi Čechy a Němci nebyl narušen. Ţádný útlak či útoky. A stejně jako před válkou Ţidé, po válce zase Němci odcházeli z města. Rusové byli ještě v Brně, kdyţ se Němci začali vytrácet do Mikulova. Ţádné útoky a vyhánění paní Špinarová nezaznamenala. Pochod z Brna byl ovšem hrozný. Zmínila i roli „Zbrojováků“ při vyhánění. Byl to velký transport, který šel aţ do Mikulova. Vyčerpané lidi ubytovávali na pohořelickém hospodářství (kravín) Ţida Schnabela, kde se zdrţeli asi týden. Někteří místní lidé jim nosili jídlo. Kdo mohl dál, pokračoval směrem na Mikulov, pak Rakousko nebo Německo. Během pochodu mnoho lidí podlehlo vyčerpání a byli pochováni v blízkosti Pohořelic.

114

Tamtéţ. „Š: Co vím a slyšela jsem je, ţe maminka chodila, maminka chodila od pondělka do pátku právat, kaţdý den byla v jiné rodině a já jsem za ňou chodila, tak já jsem viděla, jak to jako běţí. Vím, ţe mluvili německy a jinák česky. Se mnou mluvili vţdycky česky. Všichni! I ty Ţidi a všechno, víte? Jsem přišla za maminkou, tak mně řekli: ‚Mařenko, přidi, přidi za nama nebo přidi.‘ A maminka vţdycky řekla: ‚Ale ne, vona přišla za mnou.‘ A tak voni mně třeba přinesli rohlík, víte, a nebo loupáček, jéţíši, sladké lópáček. A donesli třeba hrníček kakava zrovna k tomu aji, víte? Ţe já jsem za tou maminkou chodila a pomáhala jsem jí vymývat špinu a nosit od studny čistou vodu.“ Tamtéţ. 116 Tamtéţ. 117 „Š: Unser Vater Adolf Hitler.‘ Oni říkali. Voni se hlásili k Němcům. A oni aji říkali: ‚Náš tatínek Adolf Hitler.‘ No, kdysi za první republiky bylo taky: tatíčku starý náš, ať se nám zachováš […]. Ano, unser Führer, náš vedoucí Adolf Hitler. Zrovna jako kdyţ bylo Klement Gottwald anebo Zápotocký a anebo další a další, takţe sláva tomu, kdo to vedl.“ Tamtéţ. 115

24

Vystěhovaných německých obyvatel koncem roku 1945 bylo málo. Jak uţ bylo řečeno, převáţně sami odcházeli. Sem tam i zůstávali, hlavně ti ze smíšených manţelství (respondentka popisuje rodinu, která se hlásila jako německá, rodiče však zemřeli a děti zůstaly ve městě118, nebo zmiňuje paní, Němku, která pracovala po válce na úřadě). Prázdná stavení zůstala neobydlená (dost prázdných jich bylo ještě mezi léty 1945 – 1947). Obsazovali je Češi a reemigranti ze Zvoleně (Zvolyně – jde o volyňské navrátilce), kteří zabírali převáţně zemědělské usedlosti (Dlouhá ulice). Pokud tedy byl pozemek nebo dům volný a měl o něj někdo zájem, dalo se vše domluvit. Kdyţ byl někdo navrţen jako vlastník pole, byl o tom vyrozuměn a mohl se rozhodnout, zda nabídku přijme, či ne. Vše v klidu a bez rozbrojů. Jako jedna rodina. „Š: Já aspoň jsem ţádný ty šarvátky neviděla.“ 119 Po dvou letech Fond národní obnovy vzal věc pod svou ochranu a majetek byl dán ke koupi nebo se musel opustit. Návraty odstěhovaných nebyly nic výjimečného. Přímo na dům, kde paní Špinarová bydlí, se přijela podívat paní z Rakouska na pozvání místní kamarádky (smíšené Ţidovky). Podobně zaznamenala posléze ještě dva návraty lidí, které znala.

OBRAZ DOBY PODLE Z. CRHY (Zdenek Crha, ročník 1933) Rozhovoru byla přítomná manţelka pana Crhy, původem z Jezeřan (přišla do Pohořelic roku 1952), a Eva Pavelková, rozená Hadačová, ročník 1932. Pan Crha pochází z části města nazývané Chaloupky, kde bylo obyvatelstvo smíšené. Vedlejší ulice Dlouhá byla uţ německá. Hrávali si všichni dohromady, nedělaly se rozdíly. Stejně i ve škole. Hodně smíšených manţelství dokazuje i to, ţe oba respondenti (pan Crha i paní Pavelková) jsou ze smíšených rodin. Maminka od pana Crhy byla Němka, tatínek Čech, ale po svatbě byla i maminka brána jako Češka. Doma tedy mluvili česky (maminka uţívala českých i německých slov),120 ve škole a na úřadech za války zase německy. V obchodech se 118

„Š: Voni byli víc jako Němci, víte? Se hlásili víc jako k Němcům, ale ty holky zůstaly tady, rodiče zemřeli a oni zůstali. Nikdo jim nic nedělal, prostě jste tady, jste Češi a tím to skončilo.“ Tamtéţ. 119 Tamtéţ. 120 „P: No, moje. C: Já su třeba. P: Moje rodiče. C: A já su taky smíšené manţelství. Maminka byla Němka a tatínek Čech. No, ale potom, jak se vzali, tak byla aji maminka Češka, ţe. A mluvila aj česky aj německy aj německy. M: Maminka mluvila všelijak. Maminka mluvila putra a takový…

25

pouţívalo jazyka podle přístupu majitele. V zaměstnání se nerozlišovalo. Za říše jezdili lidé pracovat do Vídně. Ročníky 1921 a 1922 musely pracovat v továrnách nebo u sedláků (jako respondentova sestra a otec). Odchody obyvatel před obsazením narátor neregistroval.121 Po příchodu vojsk Němci z okolních vesnic vybíjeli ve městě okna a výlohy. Pana Oprchala tak dobili, ţe oslepl.122 Protoţe se místní lidé mezi sebou znali, obešla se válka bez vzájemných útoků. Respondent tedy ani po válce nezaznamenal změnu v souţití, stále se vedle sebe bydlelo v klidu. Ani příchod Rudé armády nijak skladbu obyvatelstva nepozměnil. Aţ později byli Němci odsunuti. Někteří odcházeli samostatně do Rakouska nebo Německa,123 kde ţili ve velké bídě. Pochod z Brna si vybavuje, protoţe jako ministrant pomáhal vysvěcovat hroby. Mnoho jich zde zamřelo kvůli úplavici, která se mezi nimi rozšířila. Na prázdné domy přišli volyňští vojáci s přednostním právem, zbytek koupili povětšinou místní lidé. Jestliţe byl dům jednou prohlášen za konfiskát, musela ho rodina znovu odkoupit. Ve městě bylo dost volných domů, takţe ţádné problémy s rozdělováním nezaznamenal. „Volyňáci“ z Dlouhé ulice k nim chodili do obchodu. Souţití s nimi také popisuje bezproblémově. I v jejich domě se byli dvakrát podívat příbuzní původních majitelů (vzdálená rodina, jezdila do Pohořelic na prázdniny, uměla trochu česky). Nikdo by zpět ale nešel. Staří zemřeli, mladí uţ mají ţivot zařízený jinde.

P: Ale to se tady tak říkalo. M: Tak se říkalo. C: Putra, no, to je máslo. P: To je máslo. C: Butter, no. Nebo kýbl. P: No, kýbl je kýbl.“ Rozhovor s panem Crhou, Pohořelice 2010. 121 Přitom v jiné části rozhovoru: „C: Můj strýc Z., ty ho nepamatuješ? A to jméno ti neříká nic? On tehdy měl obchod vedle fary. M: Zeleninu. C: No, zeleninu. A tak on byl takovej, moc nadával na Němce, musel… M: Moc divokej, musel utýct. C: Musel utéct. Tak jsme ho doprovázeli, tak vim, měl vozejk, měli čtyřkolku, tak tam k těm drátům jsme jich doprovodili.“ Tamtéţ. 122 „M: Někteří byli zlí, jo, někteří byli hodní, keří byli kamarádi, někteří byli zlí. Někteří byli moc, moc jako… C: Aktivní M: Aktivní, no.“ Tamtéţ. 123 „C: Někteří utekli. Můj Großvater, dědóšek, ten… M: utekl… C: utekl. Rusi ho odvezli. Celó rodinu… P: celou rodinu… C: Nevím, co jim dal a, oni byli Němci.“ Tamtéţ.

26

OBRAZ DOBY PODLE M. BLAHOVÉ (Marie Blahová, rozená Foldynová, ročník 1929) Paní Blahová vyrůstala a celou válku proţila ve Velkém Dvoře nedaleko Pohořelic. Otec byl kovář, matka pracovala v zemědělství. Velký Dvůr byl zemědělský statek přináleţející k městu, obývaný převáţně Čechy. Byl od centra odříznut vzdáleností, která se ale překonávala například při cestě do školy či do obchodu. Za první republiky byla paní Blahová ještě dost malá, ale vzpomíná si, ţe s Němci, které znala její rodina, vycházeli dobře. Vybavuje si, ţe si děti z Dlouhé ulice a z Hrázek hrály dohromady. „B: A tak na té Dlouhé ulici, tam si hráli všichni dohromady. Aji na těch Hrázkách a tak. A ti šli do německé, ti šli do české [Pozn. autor. školy].“124 Ţidovská čtvrť i přiléhající ulice Dlouhá byly plné malých obchodů, které vlastnili vesměs Ţidé (z bohatších třeba Spitz, Adler, Dukes). Početně odhaduje národnostní sloţení rozdělené na třetiny. Ţidé chodili do českých škol, i kdyţ doma mluvili německy. Němci česky uměli, ale neradi češtinu pouţívali. Češi se naučili německy jen z výuky v české škole, na rozdíl od jejich rodičů, kteří chodili do německé školy. Jiná v Pohořelicích před první světovou válkou ani nebyla. Smíšená manţelství nebyla nic neobvyklého. Rodina paní Blahové byla také promíchaná, ale nedělal se ţádný rozdíl. Ještě v roce 1938 si švagrová respondentky vzala Němce z vedlejší vesnice, přestoţe jiţ v letech 1936, 1937 se Němci z Dlouhé ulice zdravili náznakem nacistického gesta (Sieg Heil). Dost lidí odcházelo před záborem i z Velkého Dvora (třeba do rodného města). Ţidé zmizeli aţ po obsazení. Ve Velkém Dvoře se doslechli také o razii proti Čechům v Pohořelicích, kdy místní Němci z okolí zbili Čechy, které znali (známý je případ pana Oprchala, který následkem toho oslepl). Diskriminací a ústrků pak zaţila paní Blahová víc. První konfrontací se stal nákup v místní lékárně.125 Češi se museli drţet zkrátka.126 Zvláště potom v německé škole. „Oni byli něco, my jsme nebyli nic.“127 Někteří Němci se s nimi 124

Rozhovor s paní Blahovou, Pohořelice 2010. „B: Tak jsem zaţila, byla lékárna, a kdyţ nás zabrali, to bylo v osmatřicátým září, říjen, v říjnu, a teď jsem šla pro léky a přijdu a říkám: ‚Dobrý den.‘ a von se podíval a ‚Neumíš zdravit?‘ česky, pám: ‚Však sem pozdravila.‘ ‚Běţ ven a pozdravit!‘ Tak jsem šla ven a přijdu a říkám: ‚Dobrý den.‘‚Co jsem ti říkal, neumíš zdravit?‘ na mě tak zhurta zařval. Já jsem šla ven a tak deset roků děcko, slzy mně hrnuly a šli lidi tam vokolo co ten a říkali: ‚Co brečíš?‘ Já pám: ‚Já přijdu dovnitř pozdravím a von mně nadá , vyhnal mě ven, ţe mám pozdravit.‘ A uţ si nepamatuju, kdo to byl, přesně to jméno a říká mně: ‚Běţ tam a řekni: Heil Hitler.‘ Tak jsem musela říct Heil Hitler a pak mě obslouţil a mluvil se mnó česky.“ Tamtéţ. 126 „B: My jsme byli tam takoví odříznutý, co se tady dělo, to nevím. Ale za Reichu jsme chodili do parku, Češi co jsme byli a ten a to uţ jsme se báli, to uţ nás prohnali. K: Jako kdyţ jste se nějak scházeli? B: No, a zazpívat si. Ve Velkým Dvoře jo, ale nahlas taky ne. Tak jenom potichu jsme si v parku prozpěvovali a ale tady…“ Tamtéţ. 127 Tamtéţ. 125

27

bavili, někteří ne.128 Ve druhé třídě měšťanské školy nastaly další problémy (zaloţení Hitlerjugend,129 přeloţení do Ochsenzug - oslovské třídy, opakování 1. měšťanky, uvěznění otce - politický vězeň, návrat neţádoucí130). Ve škole byla narátorka ve stejné situaci s jednou Češkou a jednou dívkou z německé rodiny, která se s nimi bavila pořád česky (příběh, kdy německá spoluţačka spálila před očima učitelky vysvědčení hned po předání). Snaţily se s maminkou pomáhat otci ve vězení: vozily mu čisté prádlo, posílaly potraviny do vězení ve Vídni a do továrny v Břeclavi, protoţe si mohly ve Velkém Dvoře drţet dobytek. Pomáhali jim i němečtí příbuzní z Vídně. I přes uvěznění otce neustaly ani kontakty s místními Němci. Na jaře roku 1942 si koupili rádio, v srpnu si gestapo přišlo pro otce, v lednu pro budoucího muţe. Dohromady jich bylo zavřených 13 ve Vídni i v Berlíně plus mladík, který je vyzradil. Ten byl popraven. Na pochod z Brna si respondentka pamatuje. Někteří šli aţ do Mikulova, někteří byli ubytovaní v táboře po zajatcích, kteří zde pracovali.131 Odmítá tvrzení, které slyšela, ţe se pohřbívali i ţiví lidé. Mnoho jich zemřelo na úplavici. Její manţel, ještě jako svobodný, pomáhal odváţet mrtvé, kteří podlehli vyčerpání po namáhavé cestě „B: Na jednu stranu s tím začali Němci, no, a voni jich tak posunovali zas dál.“132 Po skončení války si vybavuje následující událost: „B: Taky se to stalo. A stalo se to tomu ředitelovi, kterej byl na nás jak pes, a von uţ neţije F. S. […]. No, ale von toho ředitela potom dostal do ruky a v tom Velkým Dvoře, voni tam museli jít na prácu něco dělat, von pré. Já jsem to neviděla, já jsem doma nebyla. Jenom matka mně říkala, povídá: ‚Mně prej ti bylo zle, kdyţ jsem viděla.‘ Von prej ho tak dobil a tam je řeka, ne, teče ten, tak prej ho hodil do řeky, vytáhl a: ‚Ty k., to prej máš za nás za Čechy, za všechny.“133 Němci, kteří se hlásili

128

„B: No, a byly zase holky a ten, ţe se s nama bavily česky, ţe jim to nevadilo. Byli Němci, ale bavili jsme se česky.“ Tamtéţ. 129 „B: No, a vona mně řekla, já jsem byla Foldynová: ‚Foldynová, ty prej bys mohla ve Velkým Dvoře zařídit‘ To byla Hitlerjugend, Hitlerova mládeţ. A já pám: ‚A kde? Nevíte? Tam není na to místnost nikde a kde? A kdo by tam šel?‘ Já pám: ‚My jsme tam Češi.‘ A: ‚No jo, ale rodiče umijou německy.‘ Já pám: ‚Umijou německy, ale my jsme Češi. My, to by tam ţádnej nešel.‘ A vona, potom jeden kluk, to byl od hajnýho syn, který měl, ve Velkým Dvoře bydlel, ale to byli Němci uţ tam daný, ale mluvili normálně česky a von říká, no ale to jsme mluvili německy uţ ve školy, to jsme museli mluvit ten a von mně říká: ‚Prosím tě, tvá matka ten, otec, ten umí německy, to je Němec.‘ Já pám: ‚Buď ticho, ty nevíš, my jsme‘ A vona mně řekla: ‚Setzt dich.“ Tamtéţ. 130 „B: A tak uţ jsem to měla spočítaný načisto. Jestli jsem se učila nebo neučila, to bylo jedno. Matka se chodila hádat s ředitelem do škole.“, „A bitá, co jsem byla, to se ne. […]. Von kdyţ nemohl nade mnou zvítězit, dat mně to cítit, ţe su Češka, aby neřeklo se, ţe ten, tak mě nechával psát úlohy, ţe to mám špatně. Po školy přepisovat. No, já jsem to napsala a von: ‚Nastav ruky.‘ Tak mě tloukl po rukách pravítkem. ‚A znovu.‘ Já jsem to musela pětkrát vopisovat, mně uţ se ruky třepaly. A von mně říká: ‚Vidiš to, kdyţ chceš, tak to jde.‘ Aţ to bylo nejhorší, tak mně řekl: ‚Vidiš to, kdyţ chceš, tak to jde.‘ A pak mě pustil dom.“ Tamtéţ. 131 „B: Tak jak naši se stěhovali v tom osmatřicátým vocuď pryč, tak to bylo to stejný s nima, zase ţe voni byli daný ten.“ Tamtéţ. 132 Tamtéţ. 133 Tamtéţ.

28

k německé straně, i kdyţ mluvili česky, museli odejít v roce 1946. „B: No, dívali se všelijak, ale nic se nedalo dělat. Bylo to tak udělaný, tak museli jít. To vţdycky tady u kostela u kříţa, jak byl kříţ ještě venku, tak měli sraz a vodjíţděli. My jsme se tam radši nešli dívat, protoţe jsme je znali a věděli jsme, ţe někteří nebyli takoví fanatici, ţe se s nima dalo vyjít a museli jít pryč, nedalo se nic dělat. Byli takoví, ţe neuměli vůbec německy, ale manţel byl Němec, tak museli jít.“134 Někteří odešli ještě před frontou. Prázdné domy obsadili lidé z okolí a volyňští Češi (ti osídlovali i blízké, původně převáţně německé vesnice: Cvrčovice, Nová Ves, Smolín, Medlov). Narátorka potkala i některé odsunuté obyvatele, kteří se znovu přijeli do města podívat (i celý zájezd). Myslí si však, ţe vrátit by se z nich nikdo nechtěl. Rodáků uţ ţije málo a děti uţ se zabydlely jinde.

OBRAZ DOBY PODLE A. HORKÉHO (Alois Horký, ročník 1921) Od poloviny rozhovoru byla přítomná manţelka pana Horkého. Pan Horký pochází z části města, kde obyvatelstvo ţilo smíšeně (Mlýnská ulice) - pár českých rodin, jinak samé německé. Sousedské vztahy popisuje nekonfliktně. Děti ze sousedství si hrály dohromady a mluvily mezi sebou česky, i kdyţ chodily do odlišných škol. Respondent měl jen německé přátele a zůstal s nimi v kontaktu i po jejich odsunu do zahraničí. Ţidé chodili na německou školu a mluvili německy, v české si ţádné nevybavuje. Ve městě měli také svůj „templ“ (synagogu). Bohosluţby v kostele se odehrávaly jeden týden česky a druhý německy. Zábavy i slavnosti probíhaly společně. Češi hrávali kopanou, Němci handball. Kdyţ potřebovali Němci prostor pro svoji slavnost, zapůjčil se jim stadion. Ve městě měli i svůj Deutsches Haus. Na hon chodili pouze Němci, ale jako kluk jim pomáhal sbírat baţanty. Smíšená manţelství byla ve městě vţdycky (i jeho manţelka pochází z takové rodiny, která mohla po válce zůstat). Ve městě se nacházelo hodně ţidovských obchodů. Velkými sedláky byli Němci hlavně z Dlouhé ulice, kteří zaměstnávali české obyvatelstvo. Otec byl stejně jako jeho tchán kolářem ve Velkém Dvoře, který byl pouze český (za války byl správou pověřen říšský Němec).

134

Tamtéţ.

29

Z třicátých let si vybavuje jako první vzpomínku návštěvu českých dětí u pana prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na ţidlochovickém zámku. O starých místních německých sedlácích tvrdí, ţe o Hitlera neměli zájem, protoţe věděli, kam je povede. Těch, co byli opravdu nadšení jeho příchodem, bylo jen pár. Rodiče pana Horkého v roce 1938 optovali, aby mohli odejít do vnitrozemí. Pak ovšem byl zabrán i zbytek republiky, takţe nebylo kam odejít. Denně dojíţděl nejdříve na české gymnázium do Hustopečí, po zabrání do Brna na obchodní školu. Okolní vesnice k Mikulovu byly všechny německé, takţe po okupaci byl celý mikulovský okres dán pod správu regionu Niederdonau (nejvíc zde bydlelo Němců, potom Ţidé a nějací Češi). Ţidy vyvezli za nové hranice, vzpomíná i příhodu o ţidovském majiteli hotelu, který se snaţil ve městě zůstat. Připjal si vyznamenání z první světové války a doufal, ţe mu to pomůţe. Odvezli ho také. Za války děti chodily do německé školy, protoţe česká škola byla uzavřena.135 Ve městě se stále mluvilo česky i německy. Zůstali i čeští podnikatelé (pekařství, obchod). Mezi Němci ale rozlišuje pohořelické (všichni uměli česky a vycházeli spolu velice dobře) a ostatní: „Ne, pohořelští Němci, já jim říkám pohořelští, pozor! Mezi něma byl strašnej rozdíl. Nikdo ani prstem, nikoho takhle. Byl tady jeden, ale ten se sem přistěhoval, Němec, keré z vedlejších vesnic: Cvrčovice, Odrovice, posbírali ty německý kluky, ty divočáky a ti chodili a rozbíjali lidem vokna a tak dále. U mýho, u mých rodičů taky byli, já jsem tam zrovna nebyl. Já jsem byl v Ţidlochovicích. Ale jinak. A ten, co je vodil, toho jsem potkal a říkám mu: ‚Pane K., dneska bych s vama mohl zacvičit.‘ A já jsem si odplil a šel jsem od něho pryč.“136 Místní Němci byli po válce z města odváţeni auty. Mohli zůstat Němci ze smíšených manţelství. Volné usedlosti obsadili příchozí z Volyně. Na pochod z Brna si pamatuje a odsuzuje podmínky, za kterých byl proveden, i chování doprovodu, který tvořili pracovníci brněnské Zbrojovky.137 S kamarády z dětství byli v kontaktu i po odsunu, stejně tak s rodinou 135

„H: Tady nebyla česká za války. Za Hitlera. Tady byla jenom německá škola. Proto ty český děti, který tam musely chodit, neuměly ani česky, ani německy. Jo, pak novej řédí řídící jim říkal ‚pohořelští blbouni‘, protoţe neuměli nic. Ani česky, ani německy.“ Rozhovor s panem Horkým, Pohořelice 2010. 136 Tamtéţ. 137 „H: Autama je odváţeli. Horší to bylo z Brna. Z Brna je hnali Zbrojováci. M: To byli chudáci, chudáci. H: Zbrojováci celou válku dělali zbraně pro Hitlera a pak se teda vycajchnovali, jak se říká. Jednoduše vyhlásili toto. Tady šli kolem našeho pěšky. Za Pohořelicema kósiček tam. Je tam dneska sklad, ale tenkrát tam nebylo nic, jenom beton, ti chudáci spávali na tom betoně a pod sebou měli noviny. K: Jako jak jsou kasárna? H: No, tady. K: Tam někde nebo? H: Ne, ne, ne, jak se jde do Lodenic, tak na levé straně. Tam je teď velká firma. Tak tak to vypadalo tady, no. K: Takţe ti Zbrojováci… H: Ty Zbrojováci je dohnali sem, vokradli je vo všecko a škoda vzpomínat. To byli všiváci, no. Dvacetiletí, pětadvacet roků.

30

manţelky. Byli se zde i znovu podívat, často jezdili i ostatní z původních obyvatel, o návratu uţ ale podle respondenta nikdo z nich neuvaţuje. Majetek, který tu museli nechat, dostali všechen zaplacen. Po roce 1989 někteří přemýšleli, ţe by se vrátili, ale spíše ze zvyku, ţe v Pohořelicích dlouho ţili. I na dům, který nyní obývají, se přijely podívat děti původních majitelů.

OBRAZ DOBY PODLE RESPONDENTA AB Na přání narátora byl následující rozhovor anonymizován. Rozloţení města bylo následující: německá ulice Dlouhá sousedila se smíšenou částí města Chaloupkami, kde bydleli převáţně drobní zemědělci. Většina Ţidů ţila ve čtvrti Teodora Hertzla, bohatí měli větší domy ve městě. Některé české děti chodily do Sokola, v české škole měly i ţidovské spoluţáky.138 Smíšená manţelství nebyla ţádnou výjimkou „AB: Prosím tě, dyť tady bylo takých smíšených manţelství. […], dyť, já pám: ‚M., jací vy jste byli Němci?‘ ‚A dejte pokoj, dyť se u nás mluvilo jenom česky.‘ Maminka neuměla ani německy a starej N. ten uţ zapomněl německy dávno.“139 Ani při návštěvě pohostinství se nijak národnostně nerozlišovalo. „A: No, tak tam chodili, to bylo promíchaný a potom jezdili ze Smolína a z Medlova ti Němci, to byly německé dědiny, tak ti jezdili do města na ty trhy a to, tak ti se tam stavovali na čaj nebo na pivo nebo tak nějak, tak ti. Ale jinak, jinak to, a nikdo nikomu nevadil, víš? Takový ţe by to bylo nacionálně, nebylo to.“140 Odchod Ţidů se odehrál překotně během roku 1938. Ale odešli zavčas, ještě před obsazením německým vojskem. Stejně tak odcházeli i někteří čeští obyvatelé (všichni zaměstnanci cukrovaru - úředníci, čeští vojáci zde ubytovaní,141 učitelé142). Za války bylo zmíněno německým starostou, ţe bylo české a německé obyvatelstvo „halb na halb“ (půl na K: A ti lidé teda zůstali potom tady? H: Tady jich zemřelo ale vosum set. Za Pohořelicema jsou pochovaní. A ti druzí šli ‚Heim ins Reich.‘, jak říkám. A pěšky šli tady aţ do Mikulova, tam měli zastávku a tam chvilu pobyli a pak je pustili do Rakouska a do Německa.“ Tamtéţ. 138 „AB: Ţidé, protoţe to bylo s nimi tak, ţe oni po osmnáctém roce, po převratě, ţe Ţidé čekali, jak to bude dlouho trvat ta republika a pak teprve přišly ty ţidovské děti do českých škol.“ Rozhovor s respondentem AB, Pohořelice 2010. 139 Podobně v dalších dvou případech. Tamtéţ. 140 Tamtéţ. 141 „AB: […], byli tam naši vojáci, čeští, víš? A voni tam měli kuchyni, vařili a podobně se tam prostě měli ty svoje záleţitosti a potom přišli a říkají: ‚My se dnes v noci musíme vystěhovat, ráno tady budou Němci.‘ No, a ráno vopravdu přišli Němci.“ Tamtéţ. 142 Roku 1938 se konaly manifestace školní mládeţe s učiteli u sokolovny proti okupaci.

31

půl). České děti drţely pospolu. Byla jich velká skupina a starosta jim říkal ‚tschechische Kinder‘, ale nikdo jim nikdy neublíţil. Klidnou atmosféru rozvířil jen 15. března 1939 Prügelstrafe. „AB: A pak přišel ten nešťastnej ten 15. březen, ten Prügeltah v Pohořelicích, víš? A to teda přišli ti ze Cvrčovic ta vomladina německá a měli klacky a v té hospodě […] prostě byla taková skupina těch těch českejch takovejch mladíků. […]. No, a Oprchalovi, ten Lojza Oprchalů, ten to odnesl, ten ohluchl, toho tak zmlátili. […]. A nic teda, jen je vyvedli ven a tam je venku je zmlátili. A druhej den to byl ředitel cukrovaru, kterej byl sem danej ze Ţidlochovic, jako ţidlochovickej Němec, no, tak ten. A to bylo zatlučený deskou, ten vchod do hospody a česká hospoda přestla přestala existovat v Pohořelicích.“143 Po zabrání pohraničí Německem stále fungovalo české pekařství pana Jaroše, pekařství pana Šustra a obchod pana Houdka.144 Jazyk se zde uţíval podle příchozích. Někteří místní podnikatelé podporovali obyvatele potravinovým přilepšením. Kdyţ se přiblíţila fronta, proţilo obyvatelstvo 2 - 3 týdny ve sklepech. Příchozí vyšší němečtí příslušníci se ubytovávali v uvolněných bytech. Ty následně vystřídali velitelé sovětských vojsk. Ţeny si těsně po osvobození proţily hrozné chvíle, kdy je vyhledávali ruští vojáci.145 Někteří Němci, ti více angaţovaní, odešli hned s německými vojáky. Stávalo se, ţe v poválečném období ţili noví obyvatelé s původními německými majiteli společně v jejich domech. Ve městě byly ale domy vesměs prázdné, v Ţidech zůstalo obydlených pár domků, které tam měli Češi. „AB: Já ani nevím, jak z Pohořelic ten odsun probíhal. Jenom to město bylo takové smutné, víš?“146 Vrátili se učitelé, kteří setrvávali většinou v blízkém okolí. Obnovoval se Sokol, česká knihovna, hrálo se divadlo, jelo se i do Malešovic předávat půdu do českých rukou. Do prázdných domů (docházelo zde i ke krádeţím) se nastěhovali slovenští vojáci z místní posádky, kteří si našli ve městě ţeny, a volyňští Češi. Německých obyvatel vyhnaných z Brna bylo asi kolem tří tisíc, pro některé si ještě týţ den večer přijela rodina a odvezla je nazpět. Tábor za městem se skládal ze tří domů. Místní obyvatelé pomáhali v polní kuchyni, která se zde zřídila. Z nedalekého kravína bylo vyhnaným poskytnuto mléko od dvou nebo tří krav. „AB: Takţe to bylo postavený na hlavu. A vţdycky se najdou takoví

143

Tamtéţ. „AB: To byli, a tam, do toho obchodu z toho Velkýho Dvora ty ty babky, co tam dělaly, a to, ty všechny Češi […]. A ty tam chodily nakupovat a tam měli danou lavičku v obchodě a tam si sedly […]. Takový to bylo, pořád to bylo takový klidný.“ Tamtéţ. 145 „AB: Takţe něco se dalo udělat, něco ne, takový.“ Tamtéţ. 146 Tamtéţ. 144

32

fanatici, nadšenci, víš, kteří to dělají horší neţ to je a v kaţdým národě, v kaţdým. […]. A vţdycky se našli v té dědině hodní lidi a zlí, víš? Přisluhovači a podobně, takţe.“147

OBRAZ DOBY PODLE A. PETERKOVÉ (Anna Peterková, rozená Peterková, 1922-2009) S paní Peterkovou jsem dělala rozhovor jiţ v roce 2008 na jiné téma, při něm zmínila i některé zajímavosti, které by bylo škoda zde neuvést (paní Peterková uţ bohuţel zemřela a další rozšiřující rozhovor není moţný). Rodina paní Peterkové bydlela Na Hrázkách. Jako pozdější matrikářka si vybavuje českého faráře pana Fáborského, který psal mezi léty 1855 a 1891 do matriky „všecko česky a Němci mu to měli za zlé.“148 Početně odhaduje Němce ve městě na 20 – 25 % (většina německých statkářů ţila na Dlouhé ulici). Z německých slavností z dob Československa a okupace si vybavuje pochodňové průvody za slunovratu (Fackelzug). Protoţe byli Němci z většiny náboţensky zaloţení, chodili se ke smolínské kapličce modlit za déšť: „P: A rarita byla, ţe byla mezi něma bývalá Češka, která se vyjádřila, ţe by se Češi taky měli jít modlit za déšť. ‚Nejenom my Němci.‘ Ačkoli byla původem Češka.“149 Česká a ţidovská chudina bydlela v bývalém ţidovském ghettu, kde stával do druhé světové války „templ“ (synagoga).150 Bohatší Ţidé měli velké domy ve městě (z většiny šlo o obchodníky se ţelezem, textilem, uhlím). Děti chodily do německých škol do nástupu Hitlera, potom do českých.151 Smíšených manţelství bylo dost. K Pohořelicím, které byly převáţně zemědělské,

147

Tamtéţ. Rozhovor s paní Peterkovou, Břeclav 2008. 149 O Boţím těle si zase vybavuje událost: „No, a muzikanti šli a hráli ţe, to si pamatuju, ţe mezi něma byla jedna dáma, Němka tedy a hrávala taky na housle a tu jsem obdivovala, ţe s něma chodí.“ Tamtéţ. 150 „P: Já jsem tam nikdy nebyla, mě tam jako holku mladou nikdy nepustili nikdy, ale jak to tam stálo, to si pamatuju. K: A bylo to jako uzavřené ta ţidovská čtvrť? Nebo byla normálně… P: Ne, tam normálně lidi bydleli, aj takoví ta chudina většinou tam bydlela. K: A on se zbořil jako za války ten? P: To potřeboval německej stavitel, chtěl stavební materiál, tak to zbořil a vzal si to jako stavební materiál.“ Tamtéţ. 151 „P: Tak tam bydlel Ţid P. a dcerku dal do, mluvili doma německy a teď dcerka šla do české školy, neuměla česky. A to přišla za mnou moje paní učitelka bývalá, jestli si nechcu vydělat peníze, jestli bych ji neučila češtinu. Tak jsem chodila za D., pomáhala jsem jí v češtině, měla jsem za to odpoledne tři koruny, hrnek kávy a chleba s máslem. Potom byla chudák v Terezíně zavřená, ale vrátila se, několikrát mě navštívila.“ Tamtéţ. 148

33

patřil i nedaleký Velký Dvůr. Sousední vesnice Cvrčovice byla osídlena německým obyvatelstvem – sedláky.152 Zábor roku 1938 zdůvodňuje respondentka nejen přítomností německého obyvatelstva ve městě a německou školou, ale také převáţně německým okolím. „P: No a byli tam takoví henleinovci, ţe to věděli dopředu a dělali melu a v devětatřicátém roce potom, neţ zabírali Československo, dělali protektorát, tak udělali takovej tah na Čechy, měli karabáče s sebou, bejčáky a mlátili Čechy, některý hnedka zavřeli. To bylo před protektorátem.“153 Jako mladí neměli mnoho příleţitostí ke kulturnímu vyţití, ale chodili například do kina: „Akorát do kina, a to jsme šli vţdycky po zprávách, to bylo Wochenschau, jako co se událo v týdnu, protoţe to byly samý záţitky z války a tak dále, tak jsme chodili aţ potom. A to jsme dostali vynadaný od vedoucího kina, od Němce, který to dojíţděl promítat, ţe máme, ţe nás příště nepustí do kina.“154 Konec války se nesl zejména ve znamení velkého nadšení, konaly se průvody a hned se budoval Sokol. Z německých obyvatel si vybavuje, ţe zůstala například paní S. ze smíšeného manţelství (její muţ byl Čech) nebo například manţelé Dvorschakovi, kteří měli řeznictví a podporovali lidi za války. Z pochodu z Brna155 si vybavuje i krádeţe: „P: Fakt je ten, ţe někteří lidi naši, zloději, ţe z toho chtěli těţit, ţe je okrádali. Ano. Vydávali se za policajty, někteří.“156 Do prázdných domů po Němcích přišli většinou volyňští Češi, se kterými byl problém při vyřizování dokladů. Nastal i případ, ţe paní zapřela rodný list, aby si mohla ubrat roky. Dále zabírali domy Pohořeličtí. Respondentka si vybavuje i dva přistěhovalce z Velkých Bílovic.

152

„P: Třeba Cvrčovice byly německé. Hodně německé. A oni tam byli většinou sedláci a nikoho si nechtěli připustit, aby tam po deseti letech, kdyţ tam někdo bydlel, měl právo na domovské právo. A oni kdyţ tam byl Čech a uţ by býval těch deset roků tam měl mít, tak ho vyhostili raději ven, aby mu nemuseli dát domovský právo. To znamenalo, kdyţ by se mu něco stalo, ţe by se museli o něho starat.“ Tamtéţ. 153 Tamtéţ. 154 Tamtéţ. 155 „K: A vybavujete si v pětačtyřicátém nějaké jako nepříjemnosti, ţe by Češi zase na oplátku nebo opláceli Němcům něco? P: Ne. No, co bylo nepříjemný, kdyţ z Brna šel ten pochod těch Němců, který vyhostili, ţe museli jít pěšky a dali je do lágrů, kde nic nebylo, do dřevěných lágrů, kde nebyla ţádná hygiena, toalety ţádný, umýt se neměli kde. Tak to bylo krutý. K: Vybavujete si ten pochod? P: Ano. Já jsem viděla ten pochod, jak šel. No, oni Němci potom nechali postavit pomník takový, jestli jste to viděla?“ Tamtéţ. 156 Tamtéţ.

34

ZÁVĚR Druhá světová válka a postoj sudetských Němců byly povaţovány za důkaz neplatnosti Versailleské mírové smlouvy a v ní uplatňovaného přístupu. Naopak byla sledována teze vycházející z Laussanne 1923 (turecko-řecký vzor vyrovnání), kdy k udrţení míru mělo nejlépe poslouţit vytvoření „homogenních národních států bez etnických menšin“157. Paradoxně transferem německého obyvatelstva158 vznikla v československém pohraničí ještě pestřejší mozaika obyvatelstva neţ dosud.159 Pohořelice se odlišují hned několika specifiky. Mikulovský okres byl od roku 1938 okupován celý na rozdíl od ostatních okresů jiţní Moravy (všech 42 obcí).160 Výjimečný je i pozoruhodně vysoký počet starousedlíků v Pohořelicích při sčítání roku 1950 (1 555 osob – 52,5 %), coţ poukazuje na převáţně české obyvatelstvo před obsazením roku 1938.161 Ve srovnání s okolními vesnicemi bylo obyvatelstvo Pohořelic před okupací značně promíchané. Zjistit, nakolik byla běţná smíšená manţelství, by vyţadovalo podrobnější prostudování sňatečnosti. Respondenti však shodně potvrzovali jejich početnost. Nemálo smíšených rodin bylo i mezi oslovenými pamětníky. Zajímavé je, ţe právě díky tomuto mísení se okupace obešla bez vzájemných excesů. Tento aspekt se tak stal stabilizačním prvkem. „Většina vyprávění se shoduje v tom, ţe v místech se smíšeným obyvatelstvem byla situace pro Němce přece jen o něco lepší neţ ve zcela německém městě nebo v německé obci. V místech s českým a německým obyvatelstvem se lidé znali a někdy si navzájem pomáhali. Po skončení války se tak někteří Češi zasazovali o své německé známé.“162 Okupaci i válečnou dobu popisují pamětníci jako klidné období. Jako výjimku uvádí 14. březen 1939, kdy Němci z okolí napadali a bili Čechy. Publikace 750 let města Pohořelic tuto událost řadí hned do prvních hodin obsazení a zmiňuje jako většina narátorů postavu zraněného pana Oprchala. Opakující se sekvence v různých výpovědích mohou odkazovat na pravdivou situaci nebo na všeobecně tradovaný obraz. Jiná příkoří informátoři nezmiňují kromě paní Blahové, jejíţ otec byl vězněný. To se shoduje s tendencí totalitní politiky – jestliţe se lidé přizpůsobili nastoleným podmínkám, nechali je Němci nerušeně ţít a pracovat. 157

WIEDENHOFFEROVÁ, Iva: 1996. Op. cit., s. 27. Transferem jsou zde myšleny odchody Němců před koncem války, divoké vyhánění i odsun roku 1946. 159 HOUŢVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Lukáš. Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí: sebeidentifikace a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2007, s. 27-28. 160 SLEZÁK, Lubomír: 1975. Op. cit., s. 110. 161 ŠKOLL, Jaroslav: 1983. Op. cit., s. 11. 162 PEROUTKOVÁ, Michaela: 2008. Op. cit., s. 96. 158

35

Na rozdíl od ostatních částí pohraničí, kde idealizované souţití ve vzpomínkách pamětníků bylo zpřetrháno Mnichovem 1938, u místních ani tato událost neznamenala narušení dosavadního souţití. Výtrţnosti informátoři vztahují ke konkrétním osobám nebo Němcům, kteří nepocházeli z Pohořelic. Nikdo z respondentů nezmínil volbu Sudetoněmecké strany.163 Spíše dokonce zazněl názor jako v článku Bohuslava Beneše, ţe starší sedláci tušili, co mohou očekávat od takové politiky, a proto se k podpoře Hitlera nepřidávali.164 Zmínky o ţidovských spoluobčanech jsou vesměs sporé jako v kronice, kde je převáţně zaznamenán jejich loajální postoj ke státu). Situace se liší u generace narátorů, kteří měli ţidovské spoluţáky. Zde jsou kontakty jiţ těsnější a přátelské. Tři respondenti vzpomínali ve vyprávěních i na ţidovskou synagogu. Ani nepokoje konce války nezměnily nastolený vzájemný přístup Čechů a Němců. Můţeme usuzovat, ţe tento postoj vyplýval i z absence viditelného nacistického násilí, jako byly v jiných místech pochody smrti nebo transporty Ţidů.165 Proto se ani příliš nerozšířila teze o kolektivní vině166 a přístup respondentů se odehrává spíše v rovině individuální. K pochodu z Brna se informátoři vyjadřují s lítostí (někteří se podíleli na zaopatřování Němců v táboře a upozorňovali na kříţ - místo pochování obětí). Odsun německých občanů vnímají jako fakt způsobený válkou. I oplácení ze strany Čechů se neslo v konkrétním přístupu, je však zmiňováno i znásilňování a krádeţe. Zůstává otázkou, nakolik si nebyli respondenti excesů vědomi, v jaké míře byly tyto vzpomínky vytěsněny nebo se opravdu neděly. Zde by bylo nutné podchytit výpovědi i z druhé strany – strany postiţených. Kaţdopádně dichotomie viníků a obětí nebyla ve výpovědích uplatňována, čímţ se také liší od většinového obrazu doby.167 Také tento postoj můţe poukazovat podle teorie Ernesta Gellnera na zachování vzájemného vyrovnaného přístupu.168

163

4. prosince 1938 doplňovací volby do Říšského sněmu – 98, 9 % hlasů pro NSDAP. 750 let města Pohořelic: 1973. Op. cit., s. 53. 164 BENEŠ, Bohuslav. „Náš domov střední Evropa. České a německé lidové vzpomínky na rok 1938 a 1945 po půl století“. In Jiţní Morava: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 2001, s. 156. 165 „Intenzitu proţitku a povahu vzpomínek zřetelně ovlivňuje individuální zkušenost s průběhem okupace. Pokud nebyli narátor ani jeho rodina bezprostředně postiţeni okupačním reţimem, je aktuální podoba vzpomínek ‚umírněná‘ z hlediska emotivního náboje. Koneckonců obecně platí, ţe historické situace vţdy mají v osobním proţitku odlišnou podobu.“ HOUŢVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Lukáš: 2007. Op. cit., s. 24. 166 BENEŠ, Bohuslav: 2001. Op. cit., s. 157. 167 Tamtéţ, s. 160 a PEROUTKOVÁ, Michaela. Op. cit., s. 100. 168 „V roce 1945 nastala příleţitost beztrestně dát průchod nepřátelským pocitům, přičemţ jejich projevy byly úměrné pocitu vlastního selhání a poníţení. Čím víc se někdo před okupací a během ní podílel na vlastní degradaci, tím víc se na konci války mstil a volal po odplatě. Pocit poníţení umocnil jiţ existující nacionalismus a dal mu extrémní podobu. V tomto jevu je zřetelná paralela s pojetím nacionalismu historika Ernesta Gellnera, který pojímá nacionalismus jako výsledek kolektivně zaţívaného pocitu poníţení.“ Tamtéţ., s. 101.

36

Právě z pohledů, které nám nabízí mozaika vylíčených příběhů, lze usuzovat na sociální postavení zaujímané ve společnosti, na generační rozdíly vytvořené jiţ jiným kontextem doby, na rodinné postoje a vazby, v neposlední řadě na sousedské vztahy. Vesměs se však výpovědi shodují ve vylíčení klidné atmosféry města po celou sledovanou dobu souţití Čechů, Němců a Ţidů. Po roce 1946 (odsun německého obyvatelstva) tak město ztrácí svůj původní charakter a kontinuitu osídlení. Mnoţství starousedlíků napomohlo k překonání prvotního těţkého období souţití nově příchozích obyvatel, které v jiných místech působilo počáteční komplikace. Problémy nejsou popisovány narátory ani v tomto období, kdy se skladba obyvatelstva měnila. Do popředí se následně dostávají další historické události, které jiţ nejsou součástí této práce. Ještě dodejme, ţe návraty původních místních obyvatel do města jako návštěvníků nebyly nic výjimečného a kontakty zvláště mezi příbuznými přetrvávaly i nadále. Dva respondenti upozornili na časopis o našem městě, který vydává pan Wilhelm Jun v Německu s názvem Pohrlitz Info a který tedy odebírají i někteří místní občané. V roce 2002 se zase z peněţního daru německých rodáků renovoval poštovní kříţ z roku 1851.169

169

Výbor MS Pohořelice. „Z činnosti Muzejního spolku“. In Pohořelický zpravodaj 12/2002. Pohořelice: Š. Rudolfová, 2002, s. 9.

37

SEZNAM LITERATURY Pamětní kniha města Pohořelic [rukopis]. 1927-1947. 750 let města Pohořelic. Pohořelice: Městský národní výbor v Pohořelicích, 1973. Břeclavsko: Vlastivěda moravská. Brno, 1969. Výbor MS Pohořelice. „Z činnosti Muzejního spolku“. In Pohořelický zpravodaj 12/2002. Pohořelice: Š. Rudolfová, 2002. AUER, Petr. Z historie Mikulovska v letech 1938-1948 se zaměřením na osídlování [rukopis]. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta: diplomová práce, 2007. BARTOŠ, Josef. „Češi a Němci 1918-1938“. In Jiţní Morava 6: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1970. BARTOŠ, Josef. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. 9, Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov. Ostrava: Profil, 1984. BARTOŠ, Josef. „Národnostní struktura jihomoravského pohraničí za nacistické okupace“. In Jiţní Morava 21: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1985. BENEŠ, Bohuslav. „Náš domov střední Evropa. České a německé lidové vzpomínky na rok 1938 a 1945 po půl století“. In Jiţní Morava 37: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 2001. BENEŠ, Edvard. Odsun Němců z Československa: výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947. Praha: Dita, 1995. BLAIVE, Muriel, MINK, Georges. Benešovy dekrety: budoucnost Evropy a vyrovnání se s minulostí. Praha: Ceres, 2003. BRANDES, Detlef. Cesta k vyhnání 1938-1945: plány a rozhodnutí o "transferu" Němců z Československa a z Polska. Praha: Prostor, 2002. ČAPKA, František, SLEZÁK, Lubomír, VACULÍK, Jaroslav. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. ČAPKOVÁ, Kateřina. Češi, Němci, Ţidé?: národní identita Ţidů v Čechách: 1918-1938. Praha, Litomyšl: Paseka, 2005. ČELOVSKÝ, Boris. So oder so: řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002. ČERNÝ, Bohumil. Češi, Němci, odsun: diskuse nezávislých historiků. Praha: Academia, 1990.

38

FIALOVÁ, Ludmila. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. FILÍPEK, Zdeněk. Historické pohlednice břeclavského regionu. Břeclav: Europrint, 2008. GELLNER, Ernest André. Národy a nacionalismus. Praha: J. Hříbal, 1993. HERTL, Hanns, PILLWEIN, Erich, SCHNEIDER, Helmut, ZIEGLER, Karl Walter. „Brněnští Němci a jejich vyhnání. Souhrn z historického hlediska“. In Jiţní Morava 33: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1997. HERTL, Hanns. Němci ven!: brněnský pochod smrti 1945. Praha: Dauphin, 2001. HOUŢVIČKA, Václav, NOVOTNÝ, Lukáš. Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí: sebeidentifikace a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2007. KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné řešení“: genocida českých ţidů v německé protektorátní politice. Praha: Academia, 1991. KLENOVSKÝ, Jaroslav. „Ghetto v Pohořelicích“, In Mf Dnes. 5. 1. 2001. KRATOCHVÍL, Augustin. Vlastivěda moravská: II. Místopis, Pohořelský okres. Brno: Musejní spolek v Brně, 1913. KŘEN, Jan. Konfliktní společenství. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1989. KURAL, Václav. Cesta do katastrofy: Československo-německé vztahy 1938-1947: referáty z 3. konference česko-německé historické komise, konané ve dnech 7.-9. října 1992 ve Štiříně u Prahy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, [1994]. KURAL, Václav. Místo společenství – konflikt!: Češi a Němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (1938-1945). Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994. MARÁZ, Karel. „K dějinám Pohořelic v dílech Johanna Andrease Edera, dr. Josepha Calasanze Pfanna a Františka Noska“. In Muzeum Brněnska. Předklášteří: Muzeum Brněnska, 2009. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě: na příkladech vybraných obcí v Jihomoravském a Severomoravském kraji. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1986. NEZHODOVÁ, Soňa. Ţidovský Mikulov. Brno: Matice moravská, 2006. NOSKOVÁ, Jana. Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie, 2007. NOVÁČEK, Silvestr. Mikulovsko a Pohořelicko od nástupu nacismu k osudnému Mnichovu. Brno: Krajské nakladatelství, 1960.

39

NOVÁČEK, Silvestr. Osudový rok 1938 v břeclavském regionu: sborník z konference ČSPB okresů Břeclav, Hodonín a Znojmo ze dne 26. září 1988 v Břeclavi. Břeclav: Okresní výbor ČSPB, 1989. PAVLÁT, Leo. Ţidé – dějiny a kultura. Praha: Ţidovské muzeum, 2002. PEROUTKA, Ferdinand. Byl Edvard Beneš vinen? Jinočany: H & H, 1993. PEROUTKOVÁ, Michaela. Vyhnání: jeho obraz v české a německé literatuře a ve vzpomínkách. Praha: Libri, 2008. PETERKOVÁ, Eva. Dějiny Pohořelic v letech 1918-1945 [rukopis]. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta: diplomová práce, 1995. SEIBT, Ferdinand. Německo a Češi: dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha: Academia, 1996. SLEZÁK, Lubomír. „Mikulovsko po druhé světové válce a zemědělské osídlování“. In Jiţní Morava 11: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1975. SLEZÁK, Lubomír. Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Blok, 1978. STANĚK, Tomáš. Německá menšina v českých zemích 1948-1989. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. STANĚK, Tomáš. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha: Academia, 1991. ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě: encyklopedická příručka. Praha: I. Ţelezný, 1994. ŠKOLL, Jaroslav. Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Mikulov, Brno: Okresní archív Břeclav, Muzejní a vlastivědná společnost, 1983. ŠKOLL, Jaroslav. „Vývoj obyvatelstva okresu Břeclav v letech 1938-1947“. In Jiţní Morava 6: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 1970. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk, VAŠEK, František. „Hans Hertl-dr. Erich Pillwein-dr.Helmut Schneider-Karl Walter Ziegler: Němci ven! Die Deutshen raus! Brněnský pochod smrti“. In Jiţní Morava 38: ročenka Okresního archivu pro okres Břeclav v Mikulově. Mikulov: Okresní archiv pro okres Břeclav v Mikulově, 2002. ŠULÁKOVÁ, Ladislava. „Problematika odsunu Němců ve fondech MěNV a ONV Mikulov“. In RegioM 96-97. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 1997. VACULÍK, Jaroslav. Dějiny volyňských Čechů: III. (1945-1948). Brno: Masarykova univerzita, 2001. 40

VACULÍK, Jaroslav. Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, 2002. VANĚK, Miroslav. Orální historie: metodické a "technické" postupy. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. VEČERKOVÁ, Eva. „Etnografické výzkumy jihomoravského pohraničí“. In Český lid 66. Praha: Šimáček, Brázda, 1979. VEČERKOVÁ, Eva. Obyčejová tradice v procesu formování nového společenství jihomoravského pohraničí [rukopis]. Univerzita J.E. Purkyně v Brně. Filozofická fakulta: disertace, 1984. WAGNEROVÁ, Alena. Neodsunuté vzpomínky: česká zkušenost pohraničí. Praha: Prostor, 2000. WAGNEROVÁ,

Alena.

Odsunuté

vzpomínky:

z vyprávění

mých

sudetoněmeckých

generačních vrstevníků. Praha: Prostor, 1993. WIEDENHOFFEROVÁ, Iva. Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. ZIMMERMANN, Volker. Sudetští Němci v nacistickém státě: politika a nálada obyvatelstva v říšské ţupě Sudety (1938-1945). Praha: Prostor, 2001. ŢAMPACH, Vojtěch. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1.6.-7.7.1945. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1996.

41

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 - pohraničí českých zemí 1945 s vyznačenými Pohořelicemi [ČAPKA, František, SLEZÁK, Lubomír, VACULÍK, Jaroslav: 2005, s. 350.]……………………………………43 Příloha 2 - osídlení pohraničí z vnitrozemí českých zemí, jiţní Morava [ČAPKA, František, SLEZÁK, Lubomír, VACULÍK, Jaroslav: 2005, s. 358.]……………………………………44 Příloha 3 - sčítání obyvatel Pohořelic [BARTOŠ, Josef: 1984, s. 313.]…………………….45 Příloha 4 - volby v Pohořelicích [Břeclavsko: Vlastivěda moravská: 1969, s. 564.]………...46 Příloha 5 - hranice mezi novým a starým osídlením v okolí Pohořelic [VEČERKOVÁ, Eva: 1984, s. 303]………………………………………………………………………………….47 Příloha 6 - tzv. Barackenlager pro haličské uprchlíky z první světové války, německá měšťanská škola, česká obecná škola [FILÍPEK, Zdeněk: 2008, s. 222.]……………………48 Příloha 7 - zimní hospodářská škola, Dlouhá ulice, cukrovar, vila majitele cukrovaru [FILÍPEK, Zdeněk: 2008, s. 223.]……………………………………………………………49 Příloha 8 - pohled na bývalou ţidovskou obec, uprostřed synagoga vysvěcená roku 1856 a zbořena za okupace, vpravo obydlí rabína [750 let města Pohořelic: 1973, s. 109.]………...50 Příloha 9 - branný sraz sokolů proti fašismu roku 1938 před sokolovnou postavenou roku 1927 [750 let města Pohořelic: 1973, s. 54.]…………………………………………………51 Příloha 10 - kříţ věnovaný památce německým obětem roku 1945 s nápisem: po ukončení II. Světové války v roce 1945 přišlo o svůj ţivot mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme [Foto Iva Kounková, 2010.]………………..52

42

Příloha 1- pohraničí českých zemí 1945 s vyznačenými Pohořelicemi

43

Příloha 2 - osídlení pohraničí z vnitrozemí českých zemí, jiţní Morava

44

Příloha 3 - sčítání obyvatel Pohořelic

45

Příloha 4 - volby v Pohořelicích

46

Příloha 5 - hranice mezi novým a starým osídlením v okolí Pohořelic

47

Příloha 6 - tzv. Barackenlager pro haličské uprchlíky z první světové války, německá měšťanská škola, česká obecná škola

48

Příloha 7 - zimní hospodářská škola, Dlouhá ulice, cukrovar, vila majitele cukrovaru

49

Příloha 8 - pohled na bývalou ţidovskou obec, uprostřed synagoga vysvěcená roku 1856 a zbořena za okupace, vpravo obydlí rabína

50

Příloha 9 - branný sraz sokolů proti fašismu roku 1938 před sokolovnou postavenou roku 1927

51

Příloha 10 - kříţ věnovaný památce německým obětem roku 1945 s nápisem: „Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj ţivot mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. 890 obětí je zde pohřbeno. Vzpomínáme.“

52