Harm van Bolhuis and Peter Wohlgemuth Digital Signal processing in pacemakers: past, present and future... 7

Harm van Bolhuis and Peter Wohlgemuth Digital Signal processing in pacemakers: past, present and future . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Marius Kaiser C-Series in Detail: Digital Diagnostics and Therapy Advisor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Paul Visser Development from chip to implantable digital device . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Tomas Vlcek Are we digital in the Czech Republic? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

ABSTRAKTA

OBSAH

Lékařská sekce M. Benešová, Š. Černý, H. Linková, P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá Komplikace trvalé stimulace – traumatická trikuspidální insuficience a její chirurgická korekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 J. Bytešník, J. Kautzner, J. Pirk, R. Čihák, P. Peichl, V. Vančura, K. Lefflerová, R. Krausová, V. Vinduška Přínos předoperačního elektroanatomického mapování pro cílenou chirurgickou ablaci v léčbě komorových tachykardií po infarktu myokardu . . . . 13 R. Čihák, H. Mlčochová, J. Kautzner Průběh aktivace pravé a levé síně: elektroanatomické mapování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 A. Farkaš, J. Gonsorčík, P. Olexa Parametre vysokorozlišovacej elektrokardiografie vlny P v predikcii fibrilácie predsiení u pacientov po infarkte myokardu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Fiala M., Heinc P., Chovančík J., Branny M., Lukl J. Klinický benefit po izolaci plicních žil v léčbě paroxyzmální (intermitentní) fibrilace síní – průběžné výsledky randomizované studie srovnávající konvenční a elektroanatomicky navigovanou ablaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 M. Fiala, P. Heinc Katetrová ablace v levé srdeční síni pro permanentní (chronickou) fibrilaci síní metodou spojení izolace plicních žil a modifikace arytmogenního substrátu v levé srdeční síni. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 M. Fiala, P. Heinc Srovnání účinnosti a bezpečnosti konvenční a elektroanatomicky navigované obkružující ablace v izolaci plicních žil u 100 pacientů s paroxyzmální (intermitentní) fibrilací síní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 M. Florian, R. Čihák, I. Málek, J. Pirk Komplexní arytmologická léčba u pacientů, kteří podstoupili chirurgickou revaskularizaci myokardu při těžké předoperační dysfunkci levé komory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 J. Galuszka, J. Lukl Vyšetření variability srdeční frekvence u nemocných s paroxyzmální fibrilací síní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 F. Di Gregorio, M. G. Bongiorni, A. Curnis, G. Gasparini, M. Gulizia, E. Occhetta, A. Barbetta, A. Raviele Trans-valvular impedance sensing allows rate adaptation and surveillance of ventricular activity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 L. Haman, P. Pařízek, R. Malý, J. DudaI Lze predikovat vznik trombotické komplikace RF ablace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 A. Harenčárová, V. Milovský, P. Martanovič Poruchy srdcového rytmu u detí s dilatačnou kardiomyopatiou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 M. Hodač Test na nakloněné rovině – ráno, dopoledne, či odpoledne? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 M. Hodač, P. Pařízek, J. Bis Rekurence dokonané synkopy – je nutné dlouhodobé sledování nemocných?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 J. Janoušek, V. Tomek, V. Chaloupecký, R. A. Gebauer Úspěšná resynchronizační léčba dilatační kardiomyopatie vzniklé v důsledku dvoudutinové stimulace zahájené v kojeneckém věku . . . . . . . . . . . . . . 16 J. Janoušek, P. Vít, R. A. Gebauer, P. Tax, O. Reich, L. Zaoral Jedenáct let pediatrické katetrizační ablace arytmií v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 G. Kaliská, P. Rakický, I. Rybár Dlhodobý efekt rádiofrekvenčnej ablácie pre typický flutter predsiení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

A3

ABSTRAKTA

J. Kautzner, R, Čihák, V. Vančura, P. Peichl, J. Bytešník, O. Vojvodičová Katetrizační ablace flutteru síní: elektrofyziologicky vedená technika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 J. Kautzner, L. Riedlbauchová, R. Čihák, V. Vančura, J. Bytešník Elektrofyziologický přístup ke kanylaci koronárního sinu při implantaci levokomorové elektrody pro srdeční resynchronizační terapii. . . . . . . . . . . . . 17 J. Kautzner, I. Kholová Rukávy myokardu okolo vena cava superior a inferior jako potenciální substrát pro fibrilaci síní? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 J. Kletenský, Z. Pros, M. Herold, D. Heřman, S. Hrdlička, P. ŠtrosI Trvalá kardiostimulace pohledem plastického chirurga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 M. Kozák, L. Křivan, M. Sepši Dlouhodobé přežívání pacientů s implantabilními kardiovertory – defibrilátory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 R. Krausová, J. Kautzner, J. Malý, J. Pirk, I. Skalský Operační léčba fibrilace síní radiofrekvenční ablací – srdeční rytmus během klinického sledování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 L. Křivan, M. Sepši, M. Kozák, P. Trčka, T. Vacek, B. Semrád Index autonomního působení v predikci rizika náhlé srdeční smrti – prospektivní studie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 K. Lefflerová, J. Bytešník, M. Buncová, P. Frídl, V. Vančura Význam poruchy sympatické inervace myokardu u nemocných s maligními komorovými arytmiemi na podkladě ischemické dysfunkce levé komory srdeční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 H. Mlčochová, R. Čihák, J. Kautzner, J. Bytešník Katetrizační ablace fibrilace síní za navigace elektroanatomickým mapovacím systémem CARTO: efektivita a bezpečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, R. Vopálka, Š. Královec, D. Gross, J. Petrů Katetrizační kryoablace nemocných s istmus dependentním flutterem síní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, R. Vopálka, J. Petrů, J. Kupec, Š. Královec, D. Gross Dlouhodobý efekt katetrizační ablace komorových tachykardií po prodělaném infarktu myokardu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, D. Gross, J. Petrů, Š. Královec, R. Vopálka Využití anatomického mapování systémem LocaLisa® u nemocných s typickým flutterem síní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 P. Neužil, Š. Černý, M. Táborský, L. Ticháček, L. Šedivá, I. Skalský, M. Benešová, D. Gross Modifikovaná Kryo-MAZE procedura jako kurativní léčba fibrilace síní u nemocných se strukturálním postižení srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 M. Novák, P. Kamarýt, I. Dvořák jr., P. Mach, T. Vykypěl, J. Müllerová Komplikace způsobené elektrodami ICD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 P. Olexa, J. Gonsorčík, A. Farkaš, J. Sedlák Senzitivita baroreflexu a prognóza po infarkte myokardu – výsledky jednoročného sledovania . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 P. Olexa, J. Gonsorčík, R. Kučinský Hypertrofia myokardu a trvanie P vlny v predikcii indukovateľnosti fibrilácie predsiení transesofageálnou stimuláciou u hypertonikov. . . . . . . . . . . . . 21 M. Palinský, J. Petrovičová, B. Stančák, S. Mišiková, J. Pella Príčiny negatívneho EFV v provokovaní predtým dokumentovanej komorovej tachykardie ako podkladu straty vedomia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 P. Pařízek, L. Haman, M. Hodač, R. Malý, J. Duda, M. Pleskot Klinická charakteristika nemocných léčených katetrizační ablací pro AV nodální reentry tachykardii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 P. Peichl, J. Kautzner, R. Čihák, J. Bytešník Fenomén fúze a jeho vliv na aktivaci komor u pacientů se srdeční resynchronizační terapií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 M. Pleskot, J. Kajzr, Z. Tušl, M. Měšťan, P. Pařízek, M. Tauchman, J. Střítecký, J. Kvasnička, V. Černý Čtyřista nemocných s mimonemocniční oběhovou zástavou ve východočeském regionu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 L. Riedlbauchová, J. Kautzner, O. Vojvodičová, R. Čihák, J. Bytešník, V. Vančura Předpovědní hodnota akutních změn krevního tlaku pro posouzení efektu resynchronizační terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 M. Sepši, L. Křivan, M. Kozák, P. Trčka, T. Vacek, B. Semrád Srovnání turbulence srdečního rytmu u spontáních a vyvolaných síňových a komorových extrasystol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 M. Šisáková, A. Floriánová, O. Toman, P. Vít, T. Novotný, J. Kadlecová, B. Semrád, K. Chroust Analýza chování QT dynamicity ve vztahu k riziku náhlé srdeční smrti – pilotní studie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 M. Táborský, L. Ticháček, P. Neužil, Š. Černý Kardiochirugická implantace levokomorové elektrody u srdeční resynchronizační léčby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

A4

Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

V. Ťažký, J. Mistrík, V. Milovský Paroxyzmálna AV blokáda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 O. Toman, T. Novotný, J. Kadlecová, M. Šišáková, B. Semrád, R. Gaillyová, A. Floriánová, K. Chroust, I. Papoušek, J. Vlašínová Adaptace qt intervalu na sympatikotonní a adrenergně – humorální vlivy v lqt rodinách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 N. Tribulova, S. Seki, M. Manoach, S. Mochizuki Effect of tedisamil on intracellular Ca2+ concentration in isolated heart preparation . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 J. Vlašínová, M. Kozák, L. Křivan, M. Sepši Epidemiologie populace podstupující trvalou kardiostimulaci – analýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

ABSTRAKTA

M. Táborský, P. Neužil, L. Šedivá, R. Vopálka Význam programované stimulace komor u nemocných indikovaných k srdeční resynchronizační léčbě bez předchozí anamnézy komorových arytmií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

J. Vlašínová, M. Kozák, L. Křivan, T. Novotný Sick sinus syndrom tachy-bradykardický – stimulační režim? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 R. Vopálka, M. Táborský, P. Neužil, L. Šedivá Far-field komorový signál jako jedna z možných komplikací preventivních algoritmů moderních kardiostimulátorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 R. Vopálka, M. Táborský, P. Neužil, L. Šedivá Automatic Mode Switching – přehled nejnovějších algoritmů a jejich porovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 P. Vysočanová, J. Vlašínová, O. Toman, B. Semrád Bezpečnost a efektivita externí elektrické verze fibrilace síní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

SESTERSKA SEKCE P. Akrmanová, V. Fišerová Komplexní léčba komorových tachyarytmií – kazuistika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 E. Clementisová Úloha sestry pri extrakciách elektród. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 H. Dostálová, J. Duda Miniinvazivní přístup k overdrivingu arytmií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 J. Duda EFV jedním vpichem – tříleté zkušenosti s využitím „Trio“ zavaděče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 V. Fišerová, V. Smutná Radiofrekvenční ablace komorových tachykardií u pacienta s implantabilním kardioverterem / defibrilátorem – kazuistika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 I. Gaál, Ľ. Urban Spektrum ablačných katétrov pri rádiofrekvenčnej katétrovej ablácií – správame sa racionálne?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 E. Ginzeriová ICD – poistka života alebo nočná mora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 E. Martinková, M. Juhásová, B. Janotíková, J. Spišiaková Infekcie kardiostimulačného systému a ich prevencia z pohľadu sestry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 T. Jantoláková, T. Malacký Skúsenosti s biventrikulárnou stimuláciou v liečbe chronického srdcového zlyhávania. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Z. Kočí, V. Kvapilová, M. Šmukařová, D. Šimková, J. Ondrejková, D. Klimeš, D. Sitek, A. Bulava Biventrikulární stimulace: naše zkušenosti a problematika péče o pacienta podstupujícího implantaci biventrikulárního stimulačního systému . . . . . 28 M. Kubelková, H. Lásková Mapování arytmogenního substrátu před kardiochirurgický výkonem u pacientů po infarktu myokardu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 V. Kvapilová, Z. Kočí, D. Šimková, M. Šmukařová, J. Ondrušková, D. Wojnarová, M. Szikorová, R. Zoubková, N. Plonková, R. Rusnoková, M. Fiala Dvojitá transseptální katetrizace při katetrové ablaci pro fibrilaci síní – bezpečná metoda v invazívní klinické elektrofyziologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 H. Lásková, M. Kubelková Elektroanatomické mapování u arytmogenní dysplazie pravé komory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 J. Ludvíková, J. Najmanová, Z. Hauserová, I. Valtrová Radiofrekvenční katetrizační izolace plicních žil v léčbě fibrilace síní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29


A5

ABSTRAKTA

L. Nečasová Využití EKG telemetrie k holterovské 24hodinové monitoraci EKG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 J. Nováčková Radiofrekvenční ablace flutteru síní konvenčním a chlazeným katétrem – srovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 J. Ostrihoňová, V. Fišerová Představuje katetrizační ablace kurativní výkon u všech pacientů se syndromem komorové preexcitace WPW? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 M. Sivák, M. Tauchman, J. Duda Příčiny neadekvátní ICD terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 K. Slabá, M. Plavcová Psychologická příprava pacienta s implantabilním přístrojem (PM, ICD) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 V. Smutná, P. Akrmanová Resynchronizační terapie u nemocných s pokročilou formou srdeční insuficience. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 I. Valtrová, J. Ludvíková, J. Najmanová Katetrizační ablace u pacienta po transplantaci srdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 D. Wojnarová Vývoj technické úspěšnosti a skiaskopických časů při implantaci biventrikulárních kardiostimulátorů a ICD na pracovišti bez předchozích zkušeností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

A6


Digital Signal processing in pacemakers: past, present and future Harm van Bolhuis and Peter Wohlgemuth Vitatron B. V., Arnhem, The Netherlands Digital signal processing (DSP) has been utilized in many applications in daily life. However, pacemakers are making the switch from analogue to digital signal processing just now. Reasons for the late implementation of DSP may be the widespread satisfaction with available technology as well as the difficult balance between calculating plus storing capacity and the energy constraints of small batteries. DSP, however, offers principle advantages that may also improve the performance of pacemakers [1]: • The technique minimizes the variability in performance by limiting the tolerances in circuit design. • It still becomes more flexible because it does not need dedicated hardware for any new functionality. • It is a prerequisite of advanced signal recognition, which enables the device to discriminate between signals of different origin or to analyse complex arrhythmias.

ventricular pacing. In these systems the detection, and therefore ventricular tracking of signals like retrograde conduction and far- field R-waves (FFRW) needed to be prevented by blanking of the atrial channel. However, the downside of these blanking periods – especially the post ventricular atrial refractory period (PVARP) – is the limitation to sensing of atrial arrhythmias like atrial fibrillation (AF) or atrial flutter (AFl). Arrhythmias are not detected at a high enough frequency, leading to tracking of these rhythms instead of mode switching to asynchronous (VVIR) pacing. In more advanced systems the PVARP has been replaced by a short atrial blanking which only should prevent FFRW sensing, in combination with Beat-to-Beat mode switching. Although the risk of inappropriate high rate pacing may be prevented in this pacemaker, FFRW detection may still lead to mode

switching and appear as atrial arrhythmias in the diagnostic counters, histograms and holters. Depending on sensitivity settings and blanking times, FFRW sensing in the atrium has been found in up to 100 percent of patients [2,3]. Despite some better rejection of these signals with short tip to ring spacing of bipolar leads, mode switches due to false tachycardia episodes and their storage in diagnostic counters can sometimes only be prevented by use of long blanking times.

ABSTRAKTA

SYMPOZIUM FIRMY VITATRON

The Present In the new pacemaker system with DSP, it has become a lot easier to verify proper atrial sensing through the following unique characteristics: 1. The amplitudes of all atrial events are determined and stored in P-wave histogram. This gives a complete view on the amplitude of the different atrial rhythms (Fig. 2).

Figure 1. Signal flow through the sensing circuitry of a DSP- as compared with a conventional system; IEGM telemetry in the DSP system displays signals after they have been digitized and filtered, just as they are “seen” by the detector circuitry; in the analogue system, telemetry is derived from the electronic path either before or after (not shown) filtering; since the signals have to be digitized before trans mission, they will differ from the detector input. AMP = amplifier; Sense = detector circuitry.

Basic characteristics The new pacemaker includes a very fast processor, an extensive RAM memory, a high resolu tion analogue-to-digital (AD) converter and a speed-up telemetry circuit to display the samp led data in real time. Most importantly, the sampling rate of 800 Hz enables the AD converter to reproduce the frequency content of cardiac signals up to 400 Hz without any distortion. This accounts for the high frequency components of atrial signals. Instead of only being sensed, the signal opens an ana lysis window, which is used to determine several EGM characteristics for operational discri mi na tion and diagnostic storage. This includes the maximum amplitude beyond the triggering portion of intracardiac sig nals, which can be displayed in a histogram of beat-to-beat determination. Since the EGM telemetry branches off after digitizing and filtering, it displays the signals as “seen” by the sensing circuitry (Fig. 1) and allows for direct translation of “on screen” EGM amplitudes into appropriate sensitivity settings.

Figure 2. Digitized atrial signal representing a P-wave and a far-field R-wave. At the moment the signal is detected an analysis window opens and the exact amplitude (either positive or negative) of the signal is determined and stored in the P-wave histogram.

The Past With the introduction of dual chamber pacing systems, proper sensing of atrial activity became important for optimal tracking of sinus rhythm by Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

A7

ABSTRAKTA

Figure 3. Discrimination between atrial EGM components using two form parameters derived by DSP. The insert shows the histogram of a specific form factor distribution; a gap between P and FFRW is mandatory for discrimination. MaS = maximum slope; MiS = minimum slope.

Lacking applicability was due to atrial fibrillation (11%), AV nodal rhythm (2%), atrial pacing only (1%), and an insufficient gap in the distribution histogram of the form parameters (5%). 1. The ability to discriminate P waves and FFRWs is prerequisite to further developments: • Reliable recognition of remote signals or noise obviates the need for any blanking times, which reach far beyond short pacing pulses, and it allows for permanent programming of high sensitivity levels (which obviates automatic sensitivity adjustments as well). • Using a specific set of form parameters, the algorithm may be used to identify retrograde P waves and, by suspending atrial tracking, to prevent endless loop tachycardia. • Identifying rather than suppressing R waves in the atrium allows for measuring the AV interval from a single waveform and to use it for controlling rate adaptive algorithms [7] 2. Waveform analysis may be suitable for other

2. The intracardiac electogram (IEGM) available in the pacemaker exactly represents the signal that is used by the pacemaker for its therapies and diagnostics. 3. The pacemaker is even able to detect events during the short atrial blanking period. Although the device does not react to these events, they are stored in the P-wave histogram, as well as in the VA-interval histograms. In this way one can verify the occurrence of FFRW sensing and optimize both atrial sensitivity, and atrial blanking.

The Future There have been several proposals of intracardiac waveform analysis including morphology and adaptive filter based algorithms to discriminate between antegrade and retrograde P waves [4] and between P waves and FFRW [5]. Another promising technique is based on only two out of nine form parameters which can be derived from DSP of atrial electrograms [6] (Fig. 3). The algorithm was tested offline using 100 recordings of intraoperative electrograms from 31 patients. EGMs were sampled with 8 bit and a sample rate of 800 Hz, filtered (15-

A8

180 Hz) and analyzed for slopes and amplitudes. The form parameters used were the most negative values of the filtered signal and the slope signal. After an initial learning phase (first 30 seconds of each recording), the algorithm decided that the discrimination method was “applicable” in 33, “not applicable” in 19 samples and that “no FFRW” was present in 48. If the method was applicable, the subsequent classification phase yielded 5 out of 1352 false negative FFRWs (sensitivity: 99.6%) and 0 out of 5650 false positive P waves (specificity: 100%).

applications like capture verification, discrimination of atrial flutter from atrial fibrillation or ventricular tachyarrhythmia from conducted atrial tachycardia. In capture verification, waveform analysis may be better suited than simple threshold criteria to discriminate the evoked response from polarization signals. This includes the ability to better define and to detect characteristics of fusion beats which are still the challenge of existing capture verification systems. In summary, DSP is a logical step towards exact detection and full analysis of complex intracardiac signals which will improve the handling of yet unresolved problems in antibradycardia pacing.

References 1. Fröhlig G, Wohlhemuth P, Van Hemel NM, Vincent A (2003) What are the benefits of digital pacemakers? Cardiac Arrhythmias 2003, Venice: 793-798 2. Brouwer J, Nagelkerke D, den Heijer P, Ruiter JH, Mulder H, Begemann MJ, Lie KI (1997) Analysis of atrial sensed far-field ventricular signals: a reassessment. Pacing Clin Electrophysiol 20:916-922 3. Fröhlig G, Helwani Z, Kusch O, Berg M, Schieffer H (1999) Bipolar ventricular far-field signals in the atrium. Pacing Clin Electrophysiol 22:1604-1613 4. Throne RD, Jenkins JM, Winston SA, Finelli CJ, DiCarlo LA (1989) Discrimination of retrograde from anterograde atrial activation using intracardiac electrogram waveform analysis. Pacing Clin Electrophysiol 12:1622-1630 5. Sun W, Combs W, Panken E, Fotuhi P, Stangl K, Baumann G, Theres H (1999) Automatic and efficient R wave discrimination in the right atrium using a two-state hidden Markov model. J Cardiovasc Electrophysiol 10:343-350 6. Van Hemel NM, Wohlgemuth P, Munnike D, Westendorp H, Engbers JG, Lawo T, Nebaznivy J, Taborsky M, Witte J (2003) Far field R wave discrimination by means of form analysis of atrial events. Pacing Clin Electrophysiol 26:930 7. Hexamer MP, Meine M, Kloppe A, Werner J (2002) Rate-responsive pacing based on the atrio-ventricular conduction time. IEEE Trans Biomed Eng 49:185–195.


Marius Kaiser Vitatron B. V., Arnhem, The Netherlands

In summary, the new fully digital pacemakers of the C-Series provides the user with a huge amount of new diagnostic data, which does not lead into an overload of numbers, because the multi-layer-structure with the Therapy-Advisor on top will make usage of all diagnostic data efficient and effective during follow-up. Combined with the fast telemetry and the 800 Hz sampled IEGM the technical part of the follow-up is shortened to minimum, allowing physicians to focus on the patient. January 2003 the first fully digital pacemaker – Vitatron C60 DR – was successfully implanted at the University of Graz in Austria by Prof. K. H. Tschelissnigg and it was the start of a total new area of bradycardia-therapy with implanted devices. Since getting the CE-Mark in May 2003 over 4 500 devices have been implanted all over Europe to

the success off both, patients and physicians. With this new jump in medical technology not only the speed of telemetry was boosted, but also the diagnostical part of implantable heart stimulators was brought to a new horizon.

Basic characteristics The C-series allow a fast retrieval of pacemaker diagnostics. In addition to that, the format in which the diagnostics are presented to the user is such that it allows a faster, more efficient and effective follow-up. This device does focus on the followup session in which the physician depends on receiving input from various sources of diverse nature. Of course, we have the patient as a source of subjective information. Taking the history may provide clues to the nature of possible problems. Pacemakers have become little computers that are able to store large amounts of data. Especially the digital system allows the storage of every single event because of its extended memory. However, having all this data on board without the ability to translate it into meaningful messages, means that the physician has to find his own way through the jungle of information in an attempt to establish a systematic orientation for a well structured decision making process. The C-series has all diagnostics continuously

Figure 1. schematic follow-up procedure according to a decision making process

active, so the user does not have to choose prior to an occurring problem the available counters, histograms or data. They all feed an analysing system. The key being the top level that we call the Therapy Advisor, which translates the input of all pacemaker diagnostics to clear and useful messages for the user who conducts the follow-up session.

Step 1: The Therapy Advisor The philosophy in the C-series is that of a multilayer structure of diagnostics. Based on diagnostics like histograms and counters the Therapy Advisor, when necessary, gives a message on a problem detected together with details on how it came to that message. On top of that, the message is accompanied by programming suggestions if current and relevant settings are not optimal. By turning data into information, potential problems can be identified and programming suggestions given that will save a physician both time and effort. The aims of the Therapy Advisor are, ensuring that no arrhythmic events are missed, that adequate information is provided to optimise pacemaker and/ or drug therapy when necessary and, last but not least, to reduce follow-up time. The programmer’s Therapy Advisor that screens technical and clinical data supports the C-series user. Technical observations relate to the integrity of the pacing system. Clinical observations relate to the events in the heart and the behaviour of the pacemaker.

ABSTRAKTA

C-Series in Detail: Digital Diagnostics and Therapy Advisor

Step 2: Conventional Diagnostic

Figure 2. multi-layer-structure of the diagnostic accessibility of all diagnostics in the C-series


The P-Wave Histogram provides information about the amplitude distribution of sensed atrial events in the period since the last follow-up session. This can be helpful when programming the atrial sensitivity, and may reveal potential sensing problems. Atrial sensitivity must be high enough to sense the small amplitudes of atrial fibrillation, but must avoid being too sensitive to noise. When the lower amplitude side of the distribution looks ‚chopped off‘, this indicates that the lowest amplitudes (for instance made up out of sinus P-waves and/or atrial fibrillation) may not be sensed and the atrial sensitivity needs to be adapted. In dual chamber modes, an extended graph is also available. The extended graph format also shows the amplitude distribution of atrial senses during the relative refractory part of the atrial blanking period. New in comparison to earlier products, is the distinction between atrial senses assumed to originate from the sinus node be it physiological or bradycardic and tachycardic atrial senses. The extended graph presents two histograms in a split window. This enables you to compare the Pwave amplitude distribution from the standard graph with the distribution of atrial blanked senses after a ventricular event (paced and sensed). The senses during the relative refractory part of the atrial blanking only influence this extended graph or the counter ‘Blanked Atrial Senses’.

A9

ABSTRAKTA

The extended graph in combination with the VA Histogram is useful to verify whether in case of suspected Far Field R-wave sensing the atrial sensitivity can be used to eliminate FFRW sensing while preserving sensing of, for instance, fibrillation waves. The Atrial Rate Histogram shows the rate distribution of all atrial events recorded since the previous follow-up session. It also shows the proportion of various types of rhythm as a function of the atrial rate. This can be helpful when assessing the patient‘s sinus node function, arrhythmias and pacemaker driven rates. This information can be useful when making adjustments in the pacemaker settings for lower rates, maximum rates and sensors. The histogram can show four types of data: • Brady: the percentage of time that the pacemaker classified atrial senses as atrial bradyarrhythmia; • Paced: the percentage of time that the pacemaker paced the atrium • Sinus: the percentage of time that the pacemaker classified atrial senses as physiological atrial senses • Tachy: the percentage of time that the pacemaker classified atrial senses as tachyarrhythmia.

Figure 3: Therapy Advisor, 1.message, 2.explanation

Figure 4. P-wave-histogram

The Ventricular Rate Histogram shows the distribution of all ventricular rates recorded since the previous follow-up session. It also shows the proportions of different rhythm types as a percentage of all ventricular rates. The ventricular rate histogram can be helpful when explaining patient complaints and when assessing the need to change pacemaker therapy or medication. Figure 5. Diurnal Rhythm Distribution

Step 3: Enhanced Diagnostic and Troubleshooting The 24 Hour Holter can provide information on the adequacy of the spontaneous or pacemaker driven chronotropic response. In addition, AV synchrony can be evaluated since in the new holter diagnostics the atrial and ventricular rates are shown. Linked to the 24 Hour Holter are Rhythm Details on Atrial Rhythm, AV Conduction, Ventricular Rhythm, Atrial Tachy Episodes, PVCs and PACs. The 30 Minute Holter is intended for testing during the follow-up session. It allows the user to start data-collection during a follow-up session, for example, to show the rate pattern during an exercise stress test. The average paced and sensed atrial and ventricular rates during the 30 minutes after the start of recording are represented. The 30 Minute Holter is an ‘in session diagnostic’ (cleared when (re)started) that can be used to assess the rate pattern during exercise (exercise stress test). One can analyse the dynamics of the atrial rate, sinus node or chronotropic (in-)competence. The Diurnal Rhythm Distribution diagnostics show the distribution of certain events over the day. For each hour of the day, the pacemaker keeps a count of the relevant events during the whole

A 10

collection period. Two presentation formats are available, rate profile and rhythm details. The rate profile diagram shows the atrial and ventricular rates during each hour of the day, averaged over the collection period. Rhythm details graphs present the contents of counters during each hour of the day, averaged over the collection period. Diurnal rhythm distribution data can help the user to correlate cardiac events with patient

activities or the patient‘s reaction to drug intake at certain times of the day. This information is helpful when optimising the pacemaker settings or drug therapy. The diurnal rhythm distribution graphs provide baseline information on average rates and patterns over the collection period. This can be useful, in combination with the 24 Hour Holter, to identify recent changes in rate and rhythm when a patient presents with new symptoms. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Paul Visser, Product Development Manager Vitatron B. V. Arnhem, The Netherlands The new Vitatron pacemakers (the C series), are the first in the world to process heart signals digitally, and are better at analyzing the signals and diagnosing them than their analogue predecessors that are currently the standard in the pacing community. Although digital technology has been around us for some time in consumer electronics and PC’s, achieving the specific design challenges to incorporate

this technology in an implantable device represents a significant step forward. With its 160 research and development staff, Vitatron is 16th on the list of the largest R&D companies in the Netherlands. The process of development has taken seven years from its first conception to an implantable digital device. Vitatron carried out all initial development work in the Netherlands and in co-operation with dedicated development teams in Prague, Czech Republic. The biggest design challenge in converting from analogue to digital was to keep power consumption down in the new digital devices. The design process was driven by the basic requirement

Fig. 1. C 60DR; familiar physical shape and size, but containing a new technology for implantable pacemakers.

Fig. 2. Exploded view of the digital C-series pacemaker with the electronics module that incorporates the digital signal processor.


that the battery should run for at least similar lifetime expectancy as conventional analog devices. Even one microampere is a high rate of power consumption in the engineering world of pacemakers. The challenge was making a digital chip that can run on such a low current. The challenge of microchip power consumption becomes apparent when the pacemaker chip is compared to the Pentium 4, the chip at the heart of the newest generation of PCs. The leakage current alone from these consumer electronics is ten times higher than the current that is needed to operate a pacemaker. The Pentiums as used in personal computers have a clock speed of 3 GHz and higher. This clock pulse controls the time of each subsequent processing step. It races through the whole chip three billion times a second and so requires a lot of energy. The clock in a pacemaker is 30 000 times slower (100 kHz). In many parts of the chip the clock is off most of the time to save power. To make this possible, the digital pacemaker chip is divided into 13 domains, each with a different function.

ABSTRAKTA

Development from chip to implantable digital device

The digital pacemaker samples the intracardiac signal 800 times per second as compared to the current standard of 125 Hz. The processor parts of the chip are designed to measure and compare each signal against the preceding signal extremely quickly, a mandatory requirement for a chip used for intracardiac signal analysis. Compared to computers and consumer electronics, the pacemaker has limited memory capacity: 36 KB for program storage (ROM) and 40 KB for data storage (RAM). Data compression techniques are used extensively to efficiently use the available storage capacity. Communication between the implanted digital pacemaker and the external computer takes a matter of seconds, rather than minutes in the case of the older pacemakers. The report produced by the digital pacemaker is also much clearer and easier to interpret. The digital pacemaker now resulting from years of Vitatron research and development work in the Netherlands and Czech Republic brings immediate benefits to cardiologists as it offers the fastest interrogation and programming capability and offers confident diagnostics and therapy advice. In the future, further development of digital pacemaker software will open up exiting fields of clinical research. With engineers in The Netherlands and the Czech Republic continuing to work together with the medical community, this will lead to the delivery of new diagnostics for physicians and new therapies for their patients.

A 11

Are we digital in the Czech Republic?

ABSTRAKTA

By Tomas Vlcek, Chairman of the Board CertiCon a.s. Prague, Czech Republic

A 12

Are we digital in the Czech Republic? I would

Fig. 1. Snapshot of Therapy Advisor

say – yes, definitely. Thanks to Vitatron initiative, which started already five years, ago three bodies from the Czech Republic stand up for Vitatron as a development and research support teams Czech Technical University, department of Cybernetics at Faculty of Electrical Engineering (CVUT v Praze) and two companies – CertiCon a.s. and SoftDeC s.r.o. – Started to support Vitatron in multi site software development and testing with the introduction of Vitatron 9 790 programmer. Cooperation started with small software test project and continued ever since. Today engineers at CertiCon and SoftDeC are supporting Vitatron with software development, verification and testing. Furthermore, CertiCon also deals with digital and analog integrated circuits (microchips) development and research, supported by university. Thanks to the expertise and dedication of the Czech engineers and the talented PhD’s from university that joined the teams, many successes were booked and work rapidly expanded and contributed to the successful products like 9 790 and 2 090 programmers, AFDiscover, C-series digital pacemakers and the Therapy Advisor application. Besides the business opportunities, these projects have also brought cultural and excellent interpersonal contacts. Until now the cooperation showed that multi site development can be very successful. Nowadays the cooperation is extended as well towards the support of Vitatron clinical and marketing activities in the Czech and Slovak Republics. With the challenging research results in Vitatron therapies and common working experience we are together in a great shape to get the current and future projects done and serve physicians to give optimised therapies to their patients.

Fig. 2. Snapshot of AFDiscover


Komplikace trvalé stimulace – traumatická trikuspidální insuficience a její chirurgická korekce M. Benešová1, Š. Černý1, H. Linková1, P. Neužil2, M. Táborský2, L. Šedivá2 1 Oddělení kardiochirurgie, Nemocnicce Na Homolce, Praha 21 Oddělení kardiologie, Nemocnice Na Homolce, Praha Úvod: Mírná triksupidální insuficience způsobená omezenou koaptací cípů je častou komplikací transvenózní implantace pravostranné stimulační elektrody. Významná trikuspidální insuficience způsobená poraněním chlopně při implantaci či extrakci elektrody je komplikací vzácnou. Metoda: V období od června 2002 do listopadu 2003 byli indikováni 4 nemocní s významnou trikuspidální insuficiencí a pravostranným či oboustranným srdečním selháním k chirurgické korekci trikuspidální chlopně. U všech nemocných vznikla trikuspidální insuficience v souvislosti s implatnací či extrakcí stimulačních elektrod trvalého pacemakeru. Postižení chlopně bylo diagnostikováno na základě transezofageální echokardiografie (TEE). Při chirurgické korekci byla preferována primárně plastika triksupdiální chlopně, výsledek plastiky kontrolován peroperačním TEE. Při významné reziduální triksupidální insuficienci indikována náhrada chlopně. Závěr: V souvislosti s implatnací či extrakcí stimulačních elektrod a následným vývojem významné trikuspidální insuficience je nutné uvažovat o traumatickém postižení chlopně. Diagnózu lze stanovit na základě TEE. Rekonstrukce je technicky schůdná především při predominantním postižení zadního cípu trikuspidální chlopně. Dle našeho názoru je předpokladem úspěšné záchovné operace chlopně včasná indikace k chirurgické intervenci.

Přínos předoperačního elektroanatomického mapování pro cílenou chirurgickou ablaci v léčbě komorových tachykardií po infarktu myokardu J. Bytešník1, J. Kautzner1, J. Pirk 2, R. Čihák1, P. Peichl1, V. Vančura1, K. Lefflerová1, R. Krausová1, V. Vinduška2 1 KK IKEM, Praha 2 KKCH IKEM, Praha Úvod: Chirurgické ablace poinfarktových komorových tachykardií (KT) řízené peroperačním aktivačním mapováním jsou spojeny s vyšší perioperační mortalitou a výskytem recidiv KT, které mohou mít jinou morfologii než výchozí arytmie. V této studii jsme testovali, zda předoperační Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

identifikace arytmogenního substrátu KT s využitím

dominantním „preexcitačním“ vedením přes Bach-

elektroanatomické voltážové mapy při sinusovém

mannův svazek, ostatní spojení (posteromediálně)

rytmu a stimulačního mapování může být vodítkem

významně do propagace levé síně nepřispívají.

pro chirurgickou ablaci. Metoda: Systém CARTO byl použit paralelně s multikanálovým registračním systémem (Cardiolab, Prucka) při předoperačním vyšetření u 18 pacientů (16 mužů, průměrného věku 67 let, s ejekční frakcí levé komory 31%) s dokumentovanou setrvalou KT po infarktu myokardu. Elektroanatomickým mapováním při sinusovém rytmu byly lokalizovány oblasti typických pozdních potenciálů a frakcionovaných nízkoamplitudových rozšířených signálů (ł 130ms) a stimulačním mappingem byly identifikovány oblasti předpokládaného výstupu (exitu) vzruchu v rámci potenciálních reentry okruhů. Tyto kritické oblasti arytmogenního substrátu byly chirurgicky ovlivněny (subendokardiální resekce, kryodestrukce). Současná koronární intervence byla provedena u 17 (94%) pacientů. Pooperační testování programovanou komorovou stimulací bylo provedeno za 1 týden po kardiochirurgickém výkonu. Výsledky: Perioperační mortalita byla 1/18 (5,6%). Akutní úspěšnost (nevyvolatelnost KT a průběh bez spontánní KT v časném pooperačním období) byla u 13/18 (72,2%).Nevyvolatelnost výchozí klinické KT byla u 15/18 (83,3%) pacientů. Při sledování do 6 měsíců nikdo z pacientů neměl recidivu KT. Závěr: Chirurgická ablace poinfarktové KT řízená předoperačním elektroanatomickým mapováním při sinusovém rytmu se jeví jako úspěšná léčebná metoda, která představuje alternativu k tradičnímu – složitějšímu a rizikovějšímu – peroperačnímu aktivačnímu mapování KT.

Trvání aktivace LS je 90 ± 14 ms, opět s rozštěpem

Průběh aktivace pravé a levé síně: elektroanatomické mapování R. Čihák, H. Mlčochová, J. Kautzner KK IKEM, Praha Úvod: Způsob aktivace síní je důležitý pro vnik supraventrikulárních arytmií. Sledovali jsme propagaci impulzu při sinusovém rytmu v pravé (PS) i levé síni (LS) u pacientů s paroxyzmální fibrilací síní (FS). Metodika: U 11 pacientů (4 ženy) průměrného věku 55 ± 6 let jsme před provedením ablace pro FS provedli detailní elektroanatomické mapování (Cordis Webster) obou síní. Výsledky: Celková doba aktivace obou síní byla 142 ± 25 ms. Doba aktivace PS je 103 ± 24 ms. Impuls probíhá od sinusového uzlu craniocaudálně, s rozštěpením vlny před tricuspidálním anulem a spojením u ostia CS. Aktivace LS začíná 51 ± 18 ms po počátku impulzu v PS. To je dáno zcela

propagační vlny přes přední stěnu a přes strop a zadní stěnu LS s nejpozdější aktivací mezi anulem a levostrannými plicními žilami. Individuální variabilita propagačních vln i časů je relativně malá. Závěr: Průběh aktivace obou síní u pacientů s paroxyzmální FS se výrazněji neliší od propagace popisované u zdravých osob. Doba společné aktivace síní tvoří 46% celkové doby propagace impulzu, což by svědčilo pro zpoždění inter/intratriálního vedení.

ABSTRAKTA

LÉK AŘSK Á SEKCE

Parametre vysokorozlišovacej elektrokardiografie vlny P v predikcii fibrilácie predsiení u pacientov po infarkte myokardu A. Farkaš1, J. Gonsorčík1, P. Olexa2 1 IV. interná klinika LF UPJŠ, Košice 2 VÚSCH, Tr. SNP, Košice Úvod: Predsieňová fibrilácia (PF) je častou komplikáciou akútneho infarktu myokardu (AIM) s incidenciou 7–18 %. Incidencia kongestívneho srdcového zlyhania a kardiovaskulárnej mortality je vyššia u post-AIM pacientov s PF ako u post-AIM pacientov bez PF. Cieľom tejto štúdie bolo zistiť význam parametrov vysokorozlišovacej elektrokardiografie vlny P (PwSA-ECG), ako neinvazívnych markerov poruchy vnútropredsieňového vedenia, v predikcii PF u pacientov po AIM. Metódy a výsledky: PwSA-ECG bola vyšetrená u 37 poinfarktových pacientov (26 M/11 Ž, vek 62 ± 10 r.). Meranými parametrami bolo trvanie vlny P (PwD), trvanie intervalu P-R (PRd) a stredná kvadratická amplitúda terminálnych 20 ms (RMS-20) (nízka hodnota amplitúdy predstavuje prítomnosť neskorých predsieňových potenciálov). Z každého záznamu bolo vykonané spektrotemporálne mapovanie vlny P (StM). PF sa počas ročného sledovaného obdobia vyskytla u 14 (38%) pacientov. Pre vznik PF boli signifikantnými parametrami PwD (124 plus, mínus 14 ms vs. 98 ± 16 ms, p menší 0,01) a RMS-20, kde u pacientov s PF bola signifikantne nižšia (0,67 ± 0,11 vs. 0,84 ± 0,08, p menší 0,01). Ako nesignifikantným parametrom sa ukázalo PRd (127,4 ± 6,2 ms vs. 130,7 ± 6,3 ms, p väčší 0,05). Záver: Význam PF na kardiovaskulárnej morbidite a mortalite sa socio-ekonomicky odrazí vo zvýšení ceny zdravotnej starostlivosti, manažmente chronických ochorení a invalidizácie. Vyšetrenie parametrov PwSA-ECG sa zdá byť v manažmente PF prínosom v neinvazívnej diagnostike a s určením relatívneho rizika môže predchádzať terapii PF. Včasná identifikácia vysokorizikových pacientov

A 13

ABSTRAKTA

kombinovaná s efektívnou terapiou môže zamedziť vzniku komplikácií PF.

Klinický benefit po izolaci plicních žil v léčbě paroxyzmální (intermitentní) fibrilace síní – průběžné výsledky randomizované studie srovnávající konvenční a elektroanatomicky navigovanou ablaci Fiala M.1,2, Heinc P.1, Chovančík J.2, Branny M.2, Lukl J.1 1 I. interní klinika, FN Olomouc 2 Kardiocentrum, Nemocnice Podlesí, Třinec Cílem studie je srovnání klinického užitku po izolaci plicních žil (PŽ) metodou konvenční (KO) vs. elektroanatomicky (EA) navigované ablace. Pacienti a metoda: Z 95 pacientů (16 Ž) (51,8 ± 10,8 let) (pac) intermitentní fibrilací síní (IFS) mělo KO izolaci PŽ 47 pacientů (skupina 1) a k izolaci EA navigovanou lézí kolem ústí PŽ (48 pac.) (skupina 2). Reablace byla u 7 a 4 pac ve skupině 1 a 2. Pacienti byli vyšetřeni za 1, 3, 6, 9 a 12 a pak po 6 měsících (měs), 95 pac bylo vyšetřeno po 1, 88 pac po 3, 71 pac po 6, 60 pac po 9, 46 pac po 12 a 26 pac po 18 měs. Sledovaly se recidivy IFS a subjektivní hodnocení pac (benefit 1 a 2 – bez potíží, zásadní zlepšení; benefit 3 a 4– mírné či žádné zlepšení). Výsledky: IFS recidivovala u 35 (37 %), 18 (20%), 13 (18 %), 11 (18%), 9 (20%) a 4 (15%) pac po 1, 3, 6, 9, 12 a 18 měs, od 12 měsíce s trendem k častější IFS ve skupině 1, promítne-li se vývoj bez reablace: (32% vs. 21% a 36% vs 20% ve 12. a 18. měs). Benefit 1+2 mělo 74 (78%), 78 (88%), 65 (92%), 57 (95%), 41 (89%) a 24 (80%) pac po 1, 3, 6, 9 12 a 18 měs, od 12 měs s trendem k horším výsledkům ve skupině 1, promítne-li se vývoj bez reablace (68% vs. 92% a 64% v.s. 93% po 12 a 18 měs). Redukce v léčbě antiarytmiky I. a III. tř. a AK se nelišila s trendem k vyšší potřebě AK od 12. měsíce ve skupině 1 (32% vs. 8% a 18% vs. 0 za 12 a 18. měs) Závěr: 1) Ablace pro IPF s izolací PŽ vede k vysokému klinickému užitku. 2) Její provedení EA navigovanou obkružující ablací je od 12 měsíce spojeno s trendem k lepším klinickým výsledkům.

Katetrová ablace v levé srdeční síni pro permanentní (chronickou) fibrilaci síní metodou spojení izolace plicních žil a modifikace arytmogenního substrátu v levé srdeční síni M. Fiala, P. Heinc FN OL – I. interní klinika, Olomouc Cílem je prezentace metody a výsledků u pacientů s permanentní (chronickou) fibrilací síní (PFS).

A 14

Pacienti a metoda: Ablaci mělo 16 pacientů (pac) (3 Ž) průměrného věku 50,3 ± 11 (33–70) let. PFS byla definována jako trvající nepřetržitě aspoň 3 měsíce (měs), rezistentní na antiarytmika (AA) a elektrickou kardioverzi. Třináct pac bralo před ablací amiodarone, 3 pac měli jiné AA I. a III. tř. Trvání PFS bylo 11,7 ± 7,7 (3–26) měs. Bylo použito elektroanatomické (EA) mapování levé síně a PŽ. Základem strategie byla izolace PŽ pomocí EA navigovaných obkružujících lézí s úplnou izolací všech PŽ. Izolace PŽ se kombinovala s jednoduššími lineárními lézemi (LL) nebo se systémem složitých LL. Výsledky: U 2 pac byla provedena reablace. Prvních 7 pacientů mělo izolaci PŽ resp. s jednoduššími LL. Dalších 9 pacientů a 2 z prvních 7 pacientů s reablací měli kombinaci izolace PŽ a komplexních LL. Skiaskopický čas na výkon byl 60 ± 12 min. Jednou komplikací byla trombóza v. poplitea. Sledování je 12,9 ± 9,8 (1–33) měsíců. Přes první období recidiv intermitentních FS, v dalším průběhu a na konci doby sledování má 11 pac stálý SR, 1 pac má SR s parox. síňovou tachykardií a 4 pac (2 po prosté izolaci PŽ a 2 po reablaci s LL) mají PFS. Z 11 pac se SR má 6 pac vysazen původní amio, z nich 3 jsou bez a 3 s AA I. nebo III. tř. Závěr: Ablace pro PFS kombinující izolaci PŽ a komplexní LL je poměrně účinná a bezpečná metoda k dosažení stabilního SR ve střednědobém sledování. V současnosti je to metoda pracná, indikovaná v případě selhání jiných léčebných možností.

Srovnání účinnosti a bezpečnosti konvenční a elektroanatomicky navigované obkružující ablace v izolaci plicních žil u 100 pacientů s paroxyzmální (intermitentní) fibrilací síní M. Fiala, P. Heinc FN OL – I. interní klinika, Olomouc Jedním z cílů studie je stanovení účinnosti a bezpečnosti konvenční (KO) fokální izolace plicních žil (PŽ) a izolace pomocí elektroanatomicky (EA) navigované obkružující ablace na síňové straně ústí PŽ. Pacienti a metoda: Izolaci PŽ mělo 100 pacientů (pac) (16 Ž) (52 ± 10,7 let). Ke KO izolaci PŽ bylo randomizováno 49 pac (skupina 1), k izolaci pomocí EA navigované ablace 51 pac (skupina 2). Cílovým momentem výkonu byla úplná izolace všech elektricky aktivních PŽ, hodnocená kontinuálně cirkulárním katétrem. Přímá angiografie PŽ před a po ablaci byla provedena podle možností. Reablace nebyly do hodnocení zahrnuty. Výsledky: Celkem bylo izolováno 329 PŽ, plné izolace bylo dosaženo u 314 (95 %). Přímá angiografie před a po ablaci byla srovnána u 250 (75 %) PŽ, průměr ústí PŽ se po izolaci snížil ze 12,6 ±

2,7 mm na 12,1 ± 2,7 mm. Skupiny 1 a 2 se významně nelišily v počtu izolovaných PŽ (163 vs. 166), plně izolovaných PŽ [154 (94 %) vs. 160 (96 %)], v počtu PŽ vyšetřených přímou angiografií před a po ablaci [129 (79 %) vs. 121 (73 %)] a ve skiaskopickém čase (47±14 vs. 50±14 min). Průměrné zúžení PŽ po izolaci bylo větší ve skupině 1 než ve skupině 2 (z 12,3 ± 2,5 na 11.6 ± 2.6 mm vs. z 12,8 ± 2,9 na 12,5 ± 2,8). Klinicky němé zúžení o 25–50% se objevilo u 13 (10%) PŽ ve skupině 1 a u 1 PŽ ve skupině 2 (p = 0.05). Výkony byly bez komplikací. Závěr: EA navigované obkružující izolace PŽ jsou technicky stejně účinné jako KO izolace. Jsou ale spojeny s celkově menším zúžením ústí PŽ a s nižším rizikem stenózy PŽ.

Komplexní arytmologická léčba u pacientů, kteří podstoupili chirurgickou revaskularizaci myokardu při těžké předoperační dysfunkci levé komory M. Florian1, R. Čihák1, I. Málek1, J. Pirk 2 1

KK IKEM, Praha KKCH IKEM, Praha

2

U pacientů se srdeční insuficiencí je při nižších stupních funkční limitace nejčastější příčinou úmrtí maligní komorová arytmie. Většina pacientů s předoperační dysfunkcí levé komory je po revaskularizační operaci (CABG) ve funkční třídě NYHA I–II. Metody: Retrospektivně jsme vyhodnotili soubor 67 pacientů průměrného věku 60 let, kteří podstoupili CABG v letech 1994–2000 a měli předoperační ejekční frakci levé komory 20% a méně. U 16 pacientů byl přidružen další výkon/výkony, z toho u 5 pacientů kryodestrukce arytmogenního fokusu. Perioperační mortalita dosáhla 9%. Při průměrné době pooperačního sledování 63 měsíců zemřelo celkem 27 pacientů a kumulativní přežívání pacientů v 1., 3. a 5. roce dosáhlo 85%, 68% a 59%. V pooperačním průběhu bylo 5 pacientů zajištěno implantací ICD a u 2 byla provedena RFA komorové tachykardie. Vzhledem k částečnému překrývání výkonů byla celkem nefarmakologická arytmologická léčba použita u 10 pacientů. Mezi skupinou pacientů zajištěných nefarmakologickou arytmologickou léčbou a ostatními pacienty jsme v předoperačních parametrech ani pooperačním vývoji neprokázali rozdíl s výjimkou výskytu maligních komorových arytmií před a perioperačně a tendence k většímu echokardiografickému rozměru levé komory při pooperačním vyšetření u pacientů s arytmologickou léčbou. Výsledky: Zemřel 1 pacient z 10, kteří podstoupili nefarmakologickou arytmologickou léčbu (mortalita 10% vs 45,6%, p méně než 0,05). Nezemřel žádný pacient ze sedmi, kteří pooperačně podstoupili RFA KT nebo implantaci ICD, mortalita 0% vs 45%, p méně než 0,05. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

5

Cardiology Div., Maggiore della Carità H., Novara, Italy Trans-valvular impedance (TVI) is detected

between an atrial and a ventricular electrode in dual-chamber pacing systems. TVI fluctuates along the cardiac cycle from a minimum telediastolic value to

Vyšetření variability srdeční frekvence u nemocných s paroxyzmální fibrilací síní

a maximum systolic peak, suggesting an inverse

J. Galuszka, J. Lukl I. interní klinika, FN LF UP, Olomouc

of decreased pre-load, while end-systolic (ES)

relationship with the ventricular volume. Consistently, end-diastolic (ED) TVI increases in conditions TVI increases if cardiac contractility is enhanced. Based on these properties, a hemodynamic sen-

Cíl: Zhodnocení integrity kardiálního autonomního nervového systému (ANS) u nemocných s prodělaným paroxyzmem fibrilace síní (FS). Soubor: 30 osob ošetřených pro paroxyzmus FS. Průměrné hodnoty: věk 54,9 let (35,5–69), velikost levé síně 39 mm. NYHA I 63%, NYHA II 37%. Idiopatická FS 33%, hypertenze 47%, kardiopatie 33%, diabetes mellitus 13%, akutní vyvolávající příčina 17%. Kontrolu tvořilo 30 zdravých osob obdobného věku a pohlaví. Metodika: Spektrální analýza variability srdeční frekvence v průběhu testu LEH-STOJ-LEH při sinusovém rytmu. Výsledky v ms2 (pacienti verzus kontroly) p menší 0,001: Stoj: Total Power 442,5 vs 1037,6, Power LF 246,9 vs 620,4 Power HF 89,3 vs 195,2. Leh: Total Power 585,7 vs 1873,5, Power LF 213,4 vs 741,8, Power HF 215,0 vs 735,5. Závěr: U zkoumaného souboru byla zjištěna významně snížená reaktivita kardiálního autonomního nervového systému. Dominuje porucha vagové modulace variability srdeční frekvence vyjádřená složkou HF. U obou souborů došlo k obdobné reakci na změnu polohy, proporcionálně snížené u souboru pacientů. Dle literárních citací o vlivu farmak na ANS nelze vysvětlit pokles aktivity vagové složky doznívajícím vlivem farmakoterapie u části nemocných. Nízká reaktivita ANS u zkoumaných osob nasvědčuje významu dysfunkce ANS jakožto modulujícímu faktoru participujícímu na vzniku FS.

Trans-valvular impedance sensing allows rate adaptation and surveillance of ventricular activity F. Di Gregorio, M. G. Bongiorni,1 A. Curnis, 2 G. Gasparini, 3 M. Gulizia,4 E. Occhetta,5 A. Barbetta and A. Raviele3 MEDICO Clinical Research, Rubano (Padova) 1 Cardiothoracic Dept., University of Pisa Italy 2 Cardiology Div., Spedali Civili, Brescia Italy 3 Cardiology Div., Umberto I H., Mestre (Venezia) Italy 4 Cardiology Div., S. Luigi – S. Curró H., Catania, Italy Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

sing system has been developed to assess relative changes in ED and ES volume, stroke volume and ejection fraction. The data are processed to confirm the presence of ventricular activity and derive an inotropic index, which drives a rate-responsive algorithm relying on the physiological correlation between inotropic and chronotropic cardiac regulation. The TVI system, implemented in an external DDD-R stimulator (Sophós Ext, Medico, Italy), was tested in 40 patients during pacemaker implantation or replacement. After calibration at rest, 2 µg/ml isoproterenol infusion was started. Under intrinsic activity or VDD pacing, the TVI-indicated rate closely reproduced the sinus rate trend (r2 was in the range of 0.7–1 in 90% of the cases). With overdrive DDD pacing, beta-adrenergic stimulation resulted in properly timed pacing rate increase. Rate-adaptation during VVI pacing reflected parallel modifications in the intrinsic P wave rate. The inotropic index was unaffected by pacing rate changes in the absence of adrenergic challenge, demonstrating that the TVI system is free of positive feedback. During threshold analysis, the loss of ventricular capture was recognized as a lack of ejection and the stimulator promptly increased the pacing energy. Our results confirm that TVI is a reliable hemodynamic sensor, which could effectively be applied in a permanent pacemaker.

Lze predikovat vznik trombotické komplikace RF ablace? L. Haman, P. Pařízek, R. Malý, J. Duda I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové Úvod a cíl: Tromboembolické komplikace radiofrekvenční ablace (RFA) jsou popisovány u cca 1% pacientů po RFA. Cílem práce je analýza protrombotických stavů u pacientů s trombotickými komplikacemi RFA s ohledem na možnost predikce těchto komplikací. Metody: Analyzovali jsme data 400 pacientů (212 žen), kteří prodělali v naší EF laboratoři RFA převážně pro supraventrikulární tachykardie. Hodnotili jsme klinické a laboratorní (u pacientů s trombotickou komplikací) rizikové faktory tromboembolizmu.

Výsledky: Trombotická komplikace byla pozorována u 7 pacientů (1,75%). V subanalýze skupiny žen, kde se vyskytla většina trombotických komplikací (6, tj. 2,8%) dvě pacientky užívaly hormonální antikoncepci, u jedné pacientky byla prokázána mutace faktoru V Leiden a jedna pacientka měla pozitivní anamnézu tromboembolické příhody. Čtyři z šesti trombotických komplikací (vlající tromby v PS či VCI) byly asymptomatické. Při porovnání pacientek s a bez trombotické komplikace nebyla zjištěna závislost na pozitivní osobní anamnéze tromboembolizmu (p=0,21) či užívání hormonální antikoncepce (p=0,13). Další anamnestické údaje (pozitivní rodinná anamnéza či přítomnost malignity) nebyly vzhledem k nízké četnosti hodnotitelné. Závěry: Echokardiografická detekce asymptomatických trombotických komplikací přispěla k vyššímu procentu těchto komplikací v našem souboru. Z anamnestických údajů nelze predikovat ohrožení pacienta trombotickou komplikací. V prevenci těchto komplikací je nutno na podkladě dalších studií standardizovat antikoagulační režim při RFA. Podpořeno grantem IGA MZ ČR NA 6603-3

ABSTRAKTA

Závěry: Jsme si vědomi limitace dané velikostí souboru a retrospektivností studie, přesto příznivé výsledky u pacientů zajištěných nefarmakologickou arytmologickou léčbou vybízejí k úvaze o rozšíření indikací této léčby u pacientů s těžkou předoperační systolickou dysfunkcí levé komory.

Poruchy srdcového rytmu u dětí s dilatačnou kardiomyopatiou A. Harenčárová1, V. Milovský2, P. Martanovič1 1 DKC SR, Bratislava 2 SZU, DKC SR, Bratislava V Detskom kardiocentre bolo v rokoch 1980– 2003 sledovaných 74 detí s dilatačnou kardiomyopatiou vo veku od troch mesiacov do 20 rokov. U 27 z nich boli zistené poruchy rytmu (t. j. u 36,32%), z toho u 13 dievčat a 14 chlapcov. U deviatich pacientov išlo o predsieňové arytmie, 18 mali komorové arytmie, štyria mali poruchu AV prevodu, u piatich pacientov sa vyskytla viac ako jedna porucha rytmu. Najčastejším typom arytmie boli extrasystoly u 15 pacientov, u 12 z nich komorové, u troch predsieňové. Tachykardie sa vyskytli u 7 pacientov, u štyroch z nich komorové, u troch supraventrikulárne tachykardie. Dvaja pacienti mali komorovú fibriláciu, ďalší dvaja flutter predsiení. Bradykardia sa objavila u štyroch pacientov. Poruchy rytmu sa prejavili v rôznom časovom intervale od stanovenia diagnózy dilatačnej kardiomyopatie, u šiestich pacientov bola porucha rytmu prvým príznakom ochorenia. 9 pacienti si vyžadovali antiarytmickú medikamentónu liečbu (šiesti amiodaron, traja sotalol), štyria implantáciu kardiostimulátora (jeden AICD, dvaja biventrikulárny kardiostimulátor). 9 pacienti s poruchami rytmu pri chronickom srdcovom zlyhaní na podklade dilatačnej kardiomyopatie exitovali (traja s naimplantovaným kardiostimulátorom, u dvoch išlo o náhlu smrť. Jeden pacient sa podrobil transplantácii srdca. Poruchy srdcového rytmu môžu byť významným rizikovým faktorom rozvoja a progresie srdcového zlyhania u pacientov s dilatačnou kardiomyopatiou.

A 15

ABSTRAKTA

Test na nakloněné rovině – ráno, dopoledne, či odpoledne? M. Hodač Kardiocentrum – II. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové K diferenciálně diagnostickému postupu při zjišťování příčiny krátkodobých poruch vědomí jistě patří test na nakloněné rovině. V písemnictví je popisována a prakticky využívána řada různých protokolů, které se liší délkou vyšetření (15–45 minut), úhlem naklopení vyšetřovacího stolu (60–80°), či farmakologickou provokací. Jsou ale porovnatelné výsledky u jednoho protokolu, prováděného v různou denní dobu? Na našem pracovišti je vyšetření prováděno standardně protokolem 80°, 15 minut v bazálním testu a s eventuální farmakologickou provokací izoprenalinem v dávce 1–3 µg/min. Od září 2002 je z personálních a prostorových důvodů vyšetření koncentrováno do dvou dnů v týdnu po třech vyšetřeních (8:30, 10:00 a 12:30). Zajímalo nás, zdali jsou výsledky vyšetření prováděných v různou denní dobu porovnatelné. V období od 4. září 2002 do 29. října 2003 bylo vyšetřeno celkově 215 nemocných (16–77 let, Ć věk 43,9 let), 103 žen a 112 mužů. Celkově bylo pozitivních nálezů 131 (vazodeprese, kardioinhibice, či kombinovaná odpověď) tj. 60,93%. Ve skupině vyšetřené v 8:30 byl diagnostický nález u 57 nemocných, v druhé skupině (10:00) 43 a v poslední (12:30) 31 pacientů. Zastoupení pozitivních nálezů bylo porovnatelné ve všech skupinách (61,3%, resp. 60,6%, resp. 60,8%). Závěrem je možno konstatovat, že výsledky vyšetření na nakloněné rovině, prováděné stejnou metodikou jsou porovnatelné při provádění testu v ranních, dopoledních i odpoledních hodinách. Při dodržení určitých pravidel (délka lačnění minimálně 3 hodiny) je možno vyšetřovat i několik nemocných za den.

Rekurence dokonané synkopy – je nutné dlouhodobé sledování nemocných? M. Hodač1, P. Pařízek 2, J. Bis1 Kardiocentrum – II. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové 2 Kardiocentrum – I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové

1

Neurogenní příčina krátkodobé poruchy vědomí dle literárních údajů odpovídá zhruba za 28% všech dokonaných synkop. Diagnostika je následována poměrně obtížným nastavením účinné terapie. I přes stanovenou příčinu a zahájenou léčbu může být poměrně vysoká návratnost poruchy vědomí, pouze okolo 70% nemocných je v prvním roce sledování bez synkopální symptomatologie. Jaký je výskyt dokonané synkopy v letech dalších? Které období je pro výskyt obtíží nejkritičtější? Jak

A 16

dlouho je vhodné sledovat nemocné po nastavení terapie? Tyto a další otázky se nabízejí při posuzování účinnosti terapie. Z našeho souboru nemocných, kteří byli od roku 1992 vyšetření na našem pracovišti jsme vybraly všechny pacienty, u kterých byl před 5 roky (v období od 4. 11. 1997 do 23. 10. 1998) prokázán neurogenní mechanizmus. Jedná se o 54 probandu (28 žen a 26 mužů, průměrného věku 49,2 let v rozpětí 14–75 let). Všichni tito nemocní jsou sledování v naších poradnách. Jak se tato skupina chová co se týče návratnosti dokonané synkopy? U 17 nemocných (11 žen a 6 mužů) rekurovala porucha vědomí v době sledování (rekurence 31,5%). Pokud ale by byla doba sledování 1 rok, návratnost by byla pouhých 7,7% (4 nemocní), v roce druhém 13,5% (7 nemocných) a obdobně v letech dalších, v posledním roce sledování 9,6% (5 pacientů). U většiny (12, tj. 70,6%) se objevila jediná dokonaná synkopa. Většina (9, tj. 52,9%) těchto nemocných byla léčena betablokátory. Nikdo ve sledovaném období nezemřel. Výsledky ukazují na nutnost dlouhodobého sledování všech nemocných s prokázanou neurogenní příčinou poruchy vědomí i po nastavení terapie, s možností operativní změny léčebné strategie při recidivě symptomů.

Po 1 měsíci terapie byla patrná reverzní remodelace LK s poklesem enddiastolického objemu ze 169 (126) na 119 (89) ml/m2 a nárůstem EF z 22 (32) na 48 (76) %. Klidová srdeční frekvence klesla ze 130 (140) na 60 (70) /min. Závěr: Elektromechanická dyssychronie způsobená konvenční DDD stimulací z PK zahájenou v kojeneckém věku může vést k těžkému selhání LK. Facilitujícím faktorem může být přítomnost vysokých sinusových frekvencí charakteristická pro nízký věk. Resynchronizace pomocí biventrikulární stimulace nebo spontánního rytmu s úzkým QRS komplexem vede k rychlé reverzní remodelaci LK a měla by být indikována před případnou úvahou o transplantaci srdce. Podpořeno VZ FNM č. 000 000 64 203

Úspěšná resynchronizační léčba dilatační kardiomyopatie vzniklé v důsledku dvoudutinové stimulace zahájené v kojeneckém věku

Cíl: Zhodnotit dosavadní výsledky katetrizačních ablací arytmií v dětském věku (<19 let). Pacienti a metody: V období 3/1993 – 9/2003 bylo v ČR provedeno ve 2 centrech – Praha (P) a Brno (B) celkem 292 ablačních výkonů (P=182, B=110) u 258 pacientů ve středním věku při primoablaci 15,3 (min. 1,9) let cílených na 295 různých arytmogenních substrátů (přídatné spojky = 180, AVNRT = 77, komorové tachykardie = 8, síňové ektopické tachykardie = 7, Mahaim = 7, flutter síní = 7, jiné = 9). Hlavní indikací k výkonu byly: preference pacienta (59,3 %), refrakternost na léčbu (25,6 %), maligní dysrytmie (12,0 %), ostatní (3,1 %). Antiarytmiky bylo léčeno před výkonem 66,3 % pacientů. Pětadvacet pacientů (9,7 %) mělo vrozenou srdeční vadu. Pacienti byli kontrolováni 1 měsíc a 1 rok po výkonu včetně 24 hodin monitorace srdečního rytmu. Výsledky: Akutní a dlouhodobá (> 1 rok) úspěšnost ablace jednotlivých substrátů byla 85,4 a 64,2 % (AVNRT = 68,4 a přídatné spojky = 66,5 %, p = NS) s celkovou kumulativní dlouhodobou úspěšností (ablace + reablace) 72,4 %. Ve srovnání období let 1993–1998 (64 výkonů) a 2001–2003 (126 výkonů) došlo k nárůstu akutní úspěšnosti z 80,0 na 88,9 % (p=NS) a k poklesu střední délky výkonu (skiaskopie) z 220 (46) na 160 (21) min. (p<0,001 pro obojí). Byly zaznamenány 4 závažné komplikace (1,6 %): 2 x AV blok III. stupně (ablace parahisární spojky a pomalé AV nodální dráhy) a 2 x neurologická komplikace (paresa n. peroneus a přechodná centrální mozková léze). Závěr: Katetrizační ablace představuje v dětském věku relativně bezpečnou a účinnou léčbu vybraných dysrytmií. Převažující indikací je preference pacienta. Zastoupení postincisionálních substrátů

J. Janoušek, V. Tomek, V. Chaloupecký, R. A. Gebauer Dětské kardiocentrum, FN Motol, Praha Úvod: Konvenční dvoudutinová (DDD) stimulace z hrotu pravé komory (PK) vede u dospělých pacientů ke snížení frakce zkrácení levé komory (LK) a zvýšení rizika vzniku srdečního selhání. U dětí nebyl vznik klinicky závažné dysfunkce LK v důsledku DDD stimulace zatím popsán. Pacienti a metody: U 2 pacientů s kongenitálním (chirurgickým) AV blokem po implantaci epikardiálního DDD stimulátoru (komorová elektroda na výtokovém traktu PK) ve věku 1 den (12 týdnů) došlo ve věku 3,4 roku (11 měsíců) k selhání remodelované LK spojenému s mitrální regurgitací a plicním edémem. Echokardiografie potvrdila významnou dyssynchronii LK. Po neúspěchu konvenční léčby srdečního selhání byla provedena resynchronizace LK pomocí biventrikulární stimulace, resp. vypnutí stimulátoru s rezultujícím spontánním junkčním rytmem s úzkým QRS komplexem. Výsledky: Po resynchronizaci došlo k poklesu šířky QRS ze 160 (170) na 120 (80) ms, mezikomorového mechanického zpoždění ze 40 (50) na 20 (10) ms, zpoždění mezi vrcholem kontrakce septa a volné stěny LK z 230 (250) na -50 (-10) ms, k nárůstu max. +dP/dt z 565 (464) na 752 (616) torr/s a k poklesu Tei indexu z 0,61 (0,68) na 0,45 (0,27).

Jedenáct let pediatrické katetrizační ablace arytmií v České republice J. Janoušek1, P. Vít 2, R. A. Gebauer1, P. Tax1, O. Reich1, L. Zaoral2 1 Dětské kardiocentrum, FN Motol, Praha 2

Oddělení dětské kardiologie, II. dětská klinika FN, Brno


Dlhodobý efekt rádiofrekvenčnej ablácie pre typický flutter predsiení G. Kaliská, P. Rakický, I. Rybár SsUSCH, Banská Bystrica Cieľ: Metódou liečby typického flutteru predsiení je rádiofrekvenčná ablácia pomalej dráhy reentry okruhu, ktorá sa nachádza v istme pravej predsiene. V práci sa hodnotí dlhodobý efekt rádiofrekvenčnej katétrovej ablácie (RKA) u pacientov s typickým flutterom predsiení (TFP). Súbor pacientov a metódy: Do súboru je zaradených 42 pacientov (4 ženy; základné ochorenie u 19 hypertenzia, 12 koronárna choroba, 2 chronické pľ. srdce, 9 s normálnym srdcom). Všetci podstúpili lineárnu RKA istmu pravej predsiene pre TFP. Efekt ablácie sa hodnotil ako úspešný na základe bidirekčnej blokády vedenia v istme a neindukcie TFP. Ambulantne sa sledoval výskyt klinicky manifestných recidív TFP, atypického flutteru predsiení a fibrilácie predsiení. recidíva poruchy rytmu sa dokumentovala elektrokardiograficky pri subjektívnych ťažkostiach alebo 7dňovým monitorovaním monitorom príhod. Výsledky: Ambulantné sledovanie trvalo 28 (3-49) mesiacov. Po RFA malo 14 (33,3%) pacientov lieky s antiarytmickým účinkom: 13 betablokátory pre nearytmickú príčinu a l sotalol pre komorové extrasystoly. U 34 (81%) pacientov sme počas sledovania nezaznamenali žiadnu klinicky manifestnú poruchu rytmu. Recidívu TFP sme zaznamenali u 2 (4,7%) pacientov; u 2 (4,7%) pacientov sme zachytili paroxyzmálny atypický flutter predsiení, 4 (9,6%) mali dokumentovanú paroxyzmálnu fibriláciu predsiení. Všetci pacienti s atypickým flutterom a fibriláciou predsiení mali hypertenziu. Záver: RKA istmu pravej predsiene je efektívna metóda liečbu TFP V našom súbore sme našli recidívu TFP 4,7% pacientov. U 14,3% pacientov sme potvrdili iné predsieňové arytmie, ktoré neboli dokumentované pred RKA. Symptómy obvykle svedčiace pre recidívu TFP treba elekrokardiograficky objektivizovať.

Katetrizační ablace flutteru síní: elektrofyziologicky vedená technika J. Kautzner, R. Čihák, V. Vančura, P. Peichl, J. Bytešník, O. Vojvodičová KK IKEM, Praha Radiofrekvenční (RF) katetrizační ablace se stala preferovanou metodou léčby typického flutteru síní (FS). Cílem studie je souhrn zkušeností s elektrofyziologicky vedenou technikou ablace a srovnání výsledků získaných s konvenčním 4 mm hrotem v porovnání s 8 mm hrotem. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Metody: RF ablace typického FS byla provedena u 40 nemocných katétrem se 4 mm hrotem (12 žen, průměrný věk 58,5 ± 12,6 let, skupina 1) a u 47 nemocných prostřednictvím katétru s 8 mm hrotem (9 žen, průměrný věk 59,7 ± 11,1 let, skupina 2). Výkon byl proveden při běžícím FS u 14, resp 23 nemocných. Šíře kavotrikuspidálního istmu byla označena signály z proximálního koronárního sinu a z dolní laterální části pravé síně, signal z ablačního katétru byl v průběhu vytváření lineární léze uprostřed mezi zmíněnými signály. Linie byla vytvořena bod po bodu, cílem bylo vytvoření trvalého obousměrného bloku napříč istmem. Dále byly analyzovány výsledky získané v dalším období s 8 mm hrotem ve skupině 89 po sobě jdoucích pacientů v průběhu 12 měsíců (průměrný věk 60 ± 13 let, skupina 3). Výsledky: Cíle bylo dosaženo v 38/40 (95 %) případech ve skupině 1 a ve všech 47 (100 %) případech v skupině 2. Celkový čas výkonu a skiaskopický čas byly signifikantně kratší ve skupině 2 (91 ± 45 min vs 122 ± 45, p menší než 0,002; 2,9 ± 2,3 min vs 5,8 ± 4,0, p menší než 0,0001). Počet RF lézí byl nižší ve skupině 2 (11,7 ± 6,6 vs 16,9 ± 8,5 min, p menší než 0,002). Ve skupině 3 bylo trvalého bloku dosaženo v 92 % případů při skiaskopickém čase 3,8 ± 2,8 min a době výkonu 105,7 ± 54 min. Všechny výkony byly bez komplikací. Závěry: Použití katétru s 8 mm hrotem přináší významné zkrácení doby výkonu, skiaskopického času i počtu aplikací RF energie. Elektrofyziologicky vedená RF ablace je metodou 1. volby v léčbě FS.

Elektrofyziologický přístup ke kanylaci koronárního sinu při implantaci levokomorové elektrody pro srdeční resynchronizační terapii J. Kautzner, L. Riedlbauchová, R. Čihák, V. Vančura, J. Bytešník KK IKEM, Praha Implantace speciální levokomorové (LK) elektrody zůstává jedním z klíčových kroků implantace biventrikulárního stimulačního systému. Cílem této studie bylo analyzovat výsledky tzv. elektrofyziologického přístupu ke kanylaci koronárního sinu a následné implantace LK elektrody. Metody: Celkem bylo analyzováno 92 úspěšných výkonů, které byly provedeny 4 implantujícími za použití elektrofyziologicky vedené kanylace koronárního sinu. Principem je snímání signálů z elektrofyziologického katétru, který je zaveden přes zaváděcí pouzdro do síně a usnadňuje tak orientaci o uložení ostia. Po zavedení katétru do koronárního sinu je po něm dovnitř přetaženo zaváděcí pouzdro, následuje angiografie koronárního sinu, výběr elektrody podle anatomie a její zavedení. Výkony prováděné na počátku výukové křivky (tj. prvních 30 výkonů) nebyly analyzovány.

Výsledky: Vypracovaný postup umožnil kanylaci koronárního sinu v přiměřeném časovém období (15,4 ± 16,3 min) za minimálního použití skiaskopie (2,1 ± 2,9 min). Sama LK elektroda byla umístěna za 37,1 ± 35,8 min, včetně času nutného k provedení angiografie. Celý implantační výkon trval v průměru 136 ± 50,3 min při skiaskopickém čase 11 ± 10,6 min. Při použití elektrofyziologického přístupu nebyl zjištěn významný rozdíl v časech výkonu mezi 4 implantujícími. Závěry: Elektrofyziologický přístup ke kanylaci koronárního sinu činí tento výkon reprodukovatelným a zajišťuje příznivé trvání celého výkonu a především minimální skiaskopické časy.

ABSTRAKTA

je v dětském věku nízké. Výskyt komplikací se neliší od výkonů u dospělých pacientů. Výsledky odrážejí relativně dlouhou učební křivku.

Rukávy myokardu okolo vena cava superior a inferior jako potenciální substrát pro fibrilaci síní? J. Kautzner1, I. Kholová2 KK IKEM, Praha 2 AI Virtanen Institute, University of Kuopio, Finsko

1

Velké hrudní žíly včetně plicních žil, Marshallovy žíly a obou dutých žil (DŽ) obsahují rukávy myokardu, které komunikují se svalovinou síní. V těchto strukturách se mohou nacházet ložiska spouštějící fibrilaci síní (FS) nebo mohou samy tvořit substrát pro udržení FS. Na rozdíl od svaloviny okolo plicních žil existuje jen málo informací o morfologických charakteristikách rukávů okolo DŽ. Cílem této studie bylo posoudit přítomnost a morfologické charakteristiky těchto svalových rukávů. Metody: Bylo vyšetřeno celkem 25 lidských srdcí získaných při nekropsii (15 mužů, průměrný věk 66 ± 12 let). Sedm z nich mělo v anamnéze FS. Přítomnost a uspořádání myokardiálních vláken byly vyšetřovány mikroskopicky po barvení hematoxylin-eosinem. Výsledky: Rukávy myokardu byly nalezeny vně žilní adventicie u 38 z 50 vyšetřených DŽ (76 %). Byly prokázány u 19 horních DŽ: maximální délka rukávu byla 47 mm, průměrná délka 17,2 mm, maximální tloušťka 4 mm a průměrná tloušťka 1,3 mm. Nemocní s anamnézou FS se nelišili od pacientů bez anamnézy FS. Vlákna myokardu byla uspořádána různě, převládal cirkulární charakter. Myokardiální rukávy byly přítomny okolo 19 dolních DŽ, přičemž dosahovaly až 61 mm délky (průměrná délka byla 14,6 mm v celé skupině a 21,8 mm u nemocných s anamnézou FS). Průměrná tloušťka činila 1,2 mm v celé skupině a 1,0 mm u nemocných s anamnézou FS. Maximální tloušťka dosáhla 3 mm a uspořádání bylo opět převážně cirkulární. Nebyly nalezeny buňky charakteru buněk převodního systému. Závěry: Myokardiální rukávy okolo obou DŽ jsou běžným nálezem, jak u nemocných s nebo bez anamnézy FS. Jejich uspořádání, délka a tloušťka se významně liší případ od případu. Tato data

A 17

ABSTRAKTA

mohou mít praktický dopad při provádění elektrické izolace horní DŽ, která je po plicních žílách relativně častým sídlem fokusů spouštějících FS.

Trvalá kardiostimulace pohledem plastického chirurga J. Kletenský, Z. Pros, M. Herold, D. Heřman, S. Hrdlička, P. Štros III. interní-kardiologická klinika FN KV, Praha Trvalá kardiostimulace se možná zdá být – z hlediska chirurgického provedení – problematikou již dříve vyřešenou a dnes vcelku uzavřenou. Na základě více než desetileté zkušenosti, představující do konce října roku 2003 již 2 410 primoimplantací (a na zákledě osobní zkušenosti s primoimplantací 1 170 pacemakerů), je presentován osvědčený a běžně užívaný postup u implantace. Při následném rozboru komplikací – mimo jiné – je, v porovnání s dostupnými údaji ze světového písemnictví, zajímavý počet komplikací infekčních, které u našich primoimplantací činí k dnešnímu dni méně než 1‰. Podrobě jsou diskutovány komplikace provázející výměny stimulátorů a další následné výkony, spojené s trvalou stimulací. Jejich výskyt je řádově vyšší, nicméně ani zde nedosahuje počtů, uváděných jinými autory. Jsou zdůrazněny přednosti mezioborové spolupráce, zmíněny aspekty personální, přístrojové, nástrojové a materiálové. Předmětem diskuze jsou otázky ekonomické a profesně etické, v širším kontextu soudobého českého zdravotnictví.

Dlouhodobé přežívání pacientů s implantabilními kardiovertory – defibrilátory M. Kozák, L. Křivan, M. Sepši Interní kardiologická klinika, FN BrnoBohunice Mezi nejčastější způsoby hodnocení efektivity ICD terapie patří hodnocení celkové mortality ICD pacientů. Cílem práce bylo analyzovat na základě dlouhodobého sledování souboru pacientů celkovou mortalitu ICD pacientů . Soubor pacientů tvořilo 138 po sobě jdoucích pacientů v průměrném věku 62,0 ± 12,2 roků (108M, 30Ž) s EF LK 38 ± 14%, kterým byl pro maligní komorové arytmie implantován ICD od X/94 do XII/01. Medián sledování dosáhl 47,35 měsíce. Devětadevadesát pacientů mělo ICHS, 16 DKMP, 5 arytmogenní dysplázii PK (ARVC), 4 LQT syndrom, 1 chlopenní onem. a 13 bylo bez organického onem. srdce. Celková mortalita souboru byla 22% (31 pacientů). Hlavní příčinou v 84% případů bylo terminální srdeční selhání. Nebyl rozdíl v přežívání mužů a žen. Statisticky významně vyšší mortalitu měli pacienti s EF LK pod 35% (18% x 8%), pacienti bez možnosti provedení revaskularizace před im-

A 18

plantací ICD (38% x 20%) a pacienti s výskytem arytmické bouře po implantaci ICD (37% x 17%). Nejvyšší mortalita byla ve skupině ICHS – 27%, nulová mortalita byla ve skupině bez organického onem. srdce. Srovnatelná mortalita byla u pacientů s DKMP (19%) a ARVC (20%). Jednoroční přežívání našeho souboru bylo 90% a dvouleté přežívání bylo 87%. Mezi faktory limitující přežívání pacientů s ICD patří ještě před implantací ICD nemožnost provedení revaskularizace myokardu a EF LK pod 35%. Po implantaci ICD jsou limitami udávající vysokou mortalitu výskyt arytmické bouře a věk nad 66 roků.

Operační léčba fibrilace síní radiofrekvenční ablací – srdeční rytmus během klinického sledování R. Krausová1, J. Kautzner1, J. Malý2, J. Pirk 2, I. Skalský2 1 KK IKEM, Praha 2 KKTCH IKEM, Praha K ovlivnění fibrilace síní (FS) během kardiochirurgického výkonu lze využít lineárních lézí v levé síni pomocí aplikace radiofrekvenční (RF) energie. Metody: Od VIII. 2000 do X. 2003 bylo v Kardiocentru IKEM indikováno 175 pacientů (pt), 111 mužů, 64 žen (průměrný věk 68 let) s chronickou nebo paroxyzmální FS při srdeční vadě, případně ICHS ke kardiochirurgickému výkonu současně s operační RF ablací. Podstatou metody je izolace plicních žil a rozdělení levé síně na několik oddílů aplikací RF energie speciální sondou (MAZEPEN, Medtronic). Poté je provedena vlastní náhrada či plastika chlopně, případně revaskularizace myokardu. Ve skupině I (mitrální vada) zařazeno 62 pt, ve skupině II (ICHS v kombinaci s aortální chlopenní vadou, event. mitrálním postižením ischemického původu) zařazeno 74 pt, ve skupině III (izolovaná ICHS) je 39 pt. Výsledky: V celém souboru zemřelo sedm pt v časném pooperačním období, během sledování (FU) zemřeli tři pt. Nezaznamenali jsme žádný případ perioperační perforace jícnu ani poškození věnčité tepny. U třech pt se vyskytla tranzitorní mozková příhoda. Kardiostimulátor byl implantován pro symptomatickou bradyarytmii pěti pt. Čtyřem pt byla provedena katetrizační ablace pro recidivující tachykardie charakteru síňové reentry. Sinusový rytmus byl přítomen ve sledovaných skupinách v následujícím zastoupení: Skupina I: při dimisi 69%, 3 měs. FU 57%, 6 měs. FU 61 %, 12 měs. FU 64 %, 24 měs. FU 60%. Skupina II: při dimisi 64%, 3 měs. FU 43%, 6 měs. FU 53 %, 12 měs. FU 40%. Skupina III: při dimisi 62%, 3 měs. FU 79 %, 6 měs. FU 77 %, 12 měs. FU 70%. Závěr: Perioperační RF ablace se jeví jako rychlá a bezpečná technika. Zabezpečuje dlouhodobé udržení sinusového rytmu minimálně u 60 % nemocných s anamnézou předchozí FS.

Index autonomního působení v predikci rizika náhlé srdeční smrti – prospektivní studie L. Křivan, M. Sepši, M. Kozák, P. Trčka, T. Vacek, B. Semrád IKK FN Brno, Brno Úvod: Pozitivní předpovědní hodnota kombinace současných neinvazivních testů k posouzení rizika náhlé srdeční smrti (NSS) u pacientů po infarktu myokardu (IM) nedosahuje ani 50%. Předmětem výzkumu je nyní nová metoda – stanovení Turbulence srdečního rytmu (HRT), hodnotící oscilaci RR intervalů po komorové extrasystole. Cíl: Využití HRT ke zvýšení pozitivní předpovědní hodnoty neinvazivních testů v predikci NSS. Metodika: Nemocným po recentním IM léčeným přímou angioplastikou bylo provedeno echokardiografické a holterovské vyšetření, vyšetření senzitivity baroreflexu (BRS), stanovení variability srdečního rytmu (HRV) a HRT. Z parametrů BRS, HRV, turbulence onset (TO) a turbulence slope (TS) byl vytvořen Index autonomního působení (IAP) rozdělený podle pozitivity, nebo negativity parametrů do 5 kategorií. Pravidelné sledování pacientů se zaměřením na mortalitu, procento NSS, výskyt maligních arytmií. Korelace s hodnotou IAP Soubor: 82 pacientů po prodělaném IM. Průměrný věk 61,7 let, průměrná ejekční frakce 44,6%. Onemocnění 1 tepny mělo 29% nemocných, 41% 2 tepen a 30% více tepen. Kompletní revaskularizace byla provedena u 26% a parciální u 63% pacientů. U 19 pacientů s minimální délkou sledování 10 měsíců byl stanoven celkový IAP. Výsledky: 8 nemocných (42%) mělo všechny parametry IAP negativní, 6 (31%) pouze 1 parametr pozitivní. Ve skupině 3 a 4 se 2 a 3 pozitivními parametry byli shodně 2 (11%) pacienti a l (5%) nemocný ve skupině 5 měl pozitivní všechny parametry IAP. V průběhu sledování zemřeli celkem 4 pacienti, z toho 2 NSS. Dvěma nemocným byl implantován ICD. Závěr: Byla zavedena metodika vyšetřování HRT, vytvořen IAP jako kompozitní rizikový znak (kombinace BRS, HRV, TO, TS). V průběhu dalšího sledování bude určena pozitivní předpovědní hodnota IAP pro riziko NSS. Výzkum je podporován grantem IGA MZ NA/7355-3

Význam poruchy sympatické inervace myokardu u nemocných s maligními komorovými arytmiemi na podkladě ischemické dysfunkce levé komory srdeční K. Lefflerová1, J. Bytešník1, M. Buncová2, P. Frídl1, V. Vančura1 1 KK IKEM, Praha 2 RIP IKEM, Praha U nemocných s dysfunkcí levé komory srdeční na podkladě dilatační kardiomyopatie je prokázán Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Katetrizační ablace fibrilace síní za navigace elektroanatomickým mapovacím systémem CARTO: efektivita a bezpečnost H. Mlčochová, R. Čihák, J. Kautzner, J. Bytešník KK IKEM, Praha Úvod: Radiofrekvenční (RF) katetrizační ablace fibrilace síní (FS) patří v současné době mezi rychle se rozvíjející léčebné postupy. Pomocí elektroanatomického mapovacího systému CARTO jsme provedli obkružující ablace okolo ústí plicních žil jako prevence FS. Cílem této práce bylo posoudit efektivitu a bezpečnost uvedené metody. Metoda: Čtyřicetosm pacientů (13 žen, 53 ± 8 let) podstoupilo katetrizační RF ablaci paroxysmální, symptomatické FS, rezistentní na dostupnou antiarytmickou medikaci. Za podpory elektroanatomického mapování byly vytvořeny lineární léze okoInterv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

lo ústí plicních žil s cílem poklesu bipolární voltáže pod 0,1 mV v místě vytvořených lézí. Do studie jsme zařadili 40 pacientů s minimální dobou sledování 3 měsíce, ostatních 8 nemocných nebylo ještě ambulantně kontrolováno. Výsledky: Po první ambulantní kontrole v odstupu 3 měsíců bylo bez recidivy FS 20 nemocných (50 %). Během celkové průměrné doby sledování 8,6 ± 3,8 měsíce bylo již bez recidiv FS 25 pacientů (62 %). Deset pacientů (25 %) mělo méně četné a méně symptomatické epizody FS a u 4 nemocných (13 %) nedošlo ke zlepšení stavu. Dva pacienti podstoupili reablaci pro recidivu FS. Průměrná doba výkonu byla 279 ± 52 minut, skiaskopický čas 11,8 ± 3,6 min a doba RF aplikací 2 257 ± 625 sekund. Z komplikací byla u jedné nemocné diagnostikována hraniční stenóza levé horní plicní žíly, léčená konzervativně. Jiné závažnější komplikace nebyla pozorovány. Závěr: Tato metoda se jeví jako bezpečná a s uspokojivou efektivitou. Z dlouhodobějšího sledování vyplývá, že efekt RF ablace je možno posoudit až v delším časovém odstupu od výkonu.

Katetrizační kryoablace nemocných s istmus dependentním flutterem síní P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, R. Vopálka, Š. Královec, D. Gross, J. Petrů Nemocnice Na Homolce, Praha Katetrizační kryoablace je novou metodou léčby srdečních arytmií a nad standardní radiofrekvenční (RF) ablací vyniká větší bezpečností (bezbolestnost, nulová trombogenicita, nízké riziko perforace během aplikací, vynikající stabilita během aplikace, nulový výskyt stenózy v případě elektrické izolace plicních žil). Cílem sdělení je zhodnotit výsledky s použitím kryoablace u nemocných s typickým flutterem síní. Metoda: Provedli jsme katetrovou kryodesterukci u celkového počtu 16 osob (12 mužů, 4 ženy, průměrný věk 58 ± 7 let) s typickým flutterem síní, u kterých byla předchozí radiofrekvenční ablace neschůdná pro bolest nebo jsme se během prvního sezení rozhodli použít kryoablaci. Jedná se o 4 % z celkového počtu nemocných, kteří byli indikovaní k provedení katetrizační léčby pro flutter síní. Používali jsme přístroje CryoCath a katétrů Freezor Xtra 3 nebo 5 s 6 mm zakončením, jednotlivé aplikace byly prováděny po dobu 240 vteřin, cílová teplota -80 °C. V případě, že kontakt katétru nebyl optimální, aplikace byla ukončena předčasně. Výsledky: U 12 nemocných bylo dosaženo bidirekcionálního bloku pouze použitím kryolézí, u dalších 4 nemocných se jednalo o kombinované použití s RF proudem. Průměrná doba výkonu byla 90 ± 18 minut, průměrná doba aplikací byla 51 ± 6 minut. Celkový počet aditivních aplikací RF u 4 nemocných s kombinovaným výkonem byl 9, tj. cca 2 aplikace na jednoho nemocného. Nebyly dokumen-

továny žádné komplikace, všechny kryoaplikace byly naprosto nebolestivé. Závěry: Prokázali jsme vysokou účinnost katetrizační kryoablace u nemocných, kteří netolerovali aplikaci RF energie pro vysokou bolestivost. Celková doba aplikace je však velmi dlouhá a zabraňuje tak rutinnímu využití u běžné populace nemocných s typickým flutterem síní.

Dlouhodobý efekt katetrizační ablace komorových tachykardií po prodělaném infarktu myokardu

ABSTRAKTA

prognostický význam poruchy sympatické inervace srdce. U nemocných s ischemickou dysfunkcí levé komory srdeční nejsou data jednoznačná, ischemie myokardu je provázena sympatickou denervací nejen v oblasti nekrózy, ale i v periinfarktové oblasti viabilního myokardu, tato heterogenita se může podílet na vzniku maligních komorových arytmií. Cílem uvedené práce je posoudit přítomnost poruchy sympatické inervace srdce u nemocných s maligními komorovými arytmiemi na podkladě ischemické dysfunkce LK. Soubor nemocných a metodika: Vyšetřili jsme 18 mužů (průměrný věk 59 ± 9 let) s ischemickou dysfunkcí LK (průměrná EF 28 ± 7) indikovaných k implantaci automatického kardioverteru/ defibrilátoru. U všech nemocných byla provedena angiografie věnčitých tepen a dle možnosti revaskularizace myokardu. Sympatická inervace srdce byla hodnocena pomocí scintigrafie srdce metaiodobenzylguanidinem (I-123 MIBG), index globální akumulace radiofarmaka (S4/M4) byl hodnocen z planárního scintigramu 4 hodiny po aplikaci jako poměr četnosti impulzů v zájmových oblastech srdce a mediastinum. Výsledky: U nemocných s ischemickou dysfunkcí LK byla prokázána porucha sympatické inervace srdce, S4/M4 index činil 1,57 ± 0,17 (u zdravých kontrol 2,38), p < 0,001. Nebyla nalezena korelace mezi EF a poruchou sympatické inervace srdce. Zhodnotili jsme přežívání těchto pacientů v odstupu 5 let. Během sledovaného období zemřelo 5 nemocných. Skupina zemřelých se od přežívajících lišila pouze věkem, nikoliv v hodnotě EF či S4/M4 indexu. Závěr: U nemocných s poinfarktovou dysfunkcí levé komory je přítomna sympatická denervace srdce, která však nekoreluje s ejekční frakcí levé komory srdeční. Práce byla podpořena VZ IKEM-G 940.

P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, R. Vopálka, J. Petrů, J. Kupec, Š. Královec, D. Gross Nemocnice Na Homolce, Praha Elektroanatomické mapování arytmogenního substrátu komorových tachykardií (KT) po infarktu myokardu (IM) umožňuje provést katetrizační ablaci s cílem odstranit všechny dokumentované KT. Cílem práce bylo zhodnotit dlouhodobý účinek provedené ablace u nemocných: a) s kompletní eliminací všech dokumentovaných KT, b) s odstraněním pouze „klinické“ KT, c) s odstraněním klinické KT ale přetrvávající indukovatelností nové KT. Metoda: Z celkového počtu 114 nemocných jsme hodnotili 64 osob (52 mužů, 64 ± 8 let) po provedené ablaci, u kterých bylo použito 3D CARTO mapování a celková doba sledování převyšovala 12 měsíců. U všech byla dokumentována elektroanatomickém mapováním jizva po IM s indukcí ≥ 1 KT. Aplikace RF byly navigovány od místa exitu KT směrem do nitra jizvy, zároveň jsme mapovali i místa frakcionovaných pozdních potenciálů během SR. Jako časový limit výkonu jsme stanovili 8 hodin a 60 minut skiaskopie. Výsledky: Celkem jsme v úvodu vyšetření dokumentovali 163 KT, tj. 2,5 KT na jednoho nemocného. Následným testováním po provedené ablaci bylo indukováno celkem 14 KT s odlišnou morfologií. Na konci výkonu se podařilo zcela eliminovat indukovatelnost jakékoliv KT u 51 nemocných, celkem 5 nemocných mělo přetrvávající navoditelnost jedné z klinických KT, u dalších 8 byla neovlivnitelná nová forma KT. V průběhu sledování 15 ± 3 měsíců jsme dokumentovali recidivu u 9 nemocných (14%). Pouze v jednom případě se jednalo o nemocného s kompletní eliminací KT, ve 3 případech recidivovala KT u těch, kde se nepodařilo ovlivnit „klinickou“ KT a v 5 případech recidivovala KT u poslední skupiny nemocných,kde byla na konci výkonu dokumentovaná KT nové morfologie. Závěr: Katetrizační ablace KT by měla odstranit všechny typy KT, a to bez ohledu na to, zda jde o KT, klinické. Prokazujeme minimální výskyt recediv KT pokud se podaří komplexně postihnout arytmogenní subststrát.

A 19

ABSTRAKTA

Využití anatomického mapování systémem LocaLisa® u nemocných s typickým flutterem síní P. Neužil, M. Táborský, L. Šedivá, D. Gross, J. Petrů, Š. Královec, R. Vopálka Nemocnice Na Homolce, Praha Elektroanatomické mapování s možností 3D rekonstrukce je ve většině případů vázáno na použití přísně specializovaných katétrů s vysokou pořizovací cenou (CARTO, EnSite, RPM). Cílem sdělení je shrnout naše vlastní poznatky s použitím mapovacího systému LocaLisa. Metoda: LocaLisa je 3D mapovací systém využívající detekce voltážového gradientu, mezi dvěma definovanými elektrodami uloženými ortogonálně ve 3 rovinách (x, y a z) tak, že je možné počítačově znázornit polohu a orientaci pozice jednotlivých nitrokomorových elektrod. Je tak možné rekonstruovat schéma anatomických poměrů v srdečních oddílech, které jsou předmětem mapování a navigované ablace. Výsledky: Provedli jsme ablaci pro typický flutter síní u celkového počtu 21 nemocných (16 mužů, 5 žen, průměrný věk 56 ± 12 let). Průměrná doba výkonu v době výukové křivky byla 2,5 hodiny s průměrnou dobou skiaskopie 11 ± 3,4 minut. Ve 3 případech jsme použili systém k navigaci kryokatétru Freezor (CryoCath), v ostatních případech jsme používali poplachový katetr Celsius F. Jednotlivé aplikace jsme navigovali tak, že se navzájem nepřekrývaly a přitom jsme dodrželi celistvou linii s následným dosažením bloku vedení na kavotrikuspidálním istmu. Ve dvou případech jsme při intermitentním obnovení vodivosti opakovaně navigovali oblační katétr do místa, kde docházelo k průniku aktivace. Závěr: Tyto výsledky v rámci výukové křivky dokumentují dobrou klinickou podporu tohoto mapovacího systému, s nutností rozšíření spektra jeho dalších aplikací v léčbě srdečních arytmií.

Modifikovaná Kryo-MAZE procedura jako kurativní léčba fibrilace síní u nemocných se strukturálním postižení srdce P. Neužil1, Š. Černý2, M. Táborský1, L. Ticháček 2, L. Šedivá1, I. Skalský3, M. Benešová2, D. Gross 3 1 Oddělení kardiologie, Nemocnice Na Homolce, Praha 2 Oddělení kardiochirurgie, Nemocnice Na Homolce, Praha 3 Nemocnice Na Homolce, Praha Použitím MAZE procedury je v současné době nejefektivnější terapií fibrilace síní (FIS) chronických forem. Kryoadaptace MAZE procedury může nabídnout bezpečné a přitom efektivní řešení této

A 20

arytmie. Cílem sdělení je zhodnotit výsledky po jednom roce od zahájení tohoto programu. Metoda: Pomocí přístroje SurgiFrost firmy CryoCath provádíme lineární kryoléze sondou s nastavitelnou geometrií zakřivení. Výkon provádíme u nemocných s paroxyzmálními i chronickými formami FiS, kteří jsou indikováni k zákroku na věnčitých tepnách nebo srdečních chlopních. Používáme dva základní přístupy: epikardiální aplikace (izolovaně aortokoronární by-pass) nebo kombinované endokardiální aplikace (srdeční chlopně). Vždy provádíme odstřižení ouška levé síně (LS) opatřené suturou. Obkružující léze kolem ústí plicních žil doplňujeme o další lézi vedenou směrem od horní levé plicní žíly k sutuře po odstřižení ouška LS. Další lineární lézi vedeme k mitrálnímu anulu. Výsledky: Celkem jsme provedli zákrok u 30 nemocných (19 mužů, 11 žen, průměrný věk 71 let). U 10 nemocných byl proveden AKB, u 20 zákrok na chlopni, kombinovaný AKB+ chlopeň u 7 nemocných. U 6 nemocných se jednalo o paroxyzmální formu FIS, ve 24 případech jsme výkon provedli pro chronickou formu FiS. U dvou nemocných byla provedena současně remodelační operace LS (zmenšení objemu). Všechny výkony byly provedeny v mimotělním oběhu (MO), průměrná doba MO 132 minut, doba svorky 102 minut. Sledování je krátkodobé – průměrně 4,5 měsíců. Zaznamenali jsme jediný případ levosíňového flutteru s nutností elektroanatomického mapování. Závěr: Kryoadaptace MAZE procedury je vysoce efektivní metoda léčby zvláště chronických forem FIS, v našem souboru také převládali nemocní s letitou a rezistentní formou této arytmie. Prokázali jsme vysokou bezpečnost, celková doba operačního zákroku není výrazně prodloužena.

Komplikace způsobené elektrodami ICD M. Novák1, P. Kamarýt1, I. Dvořák jr.1, P. Mach2, T. Vykypěl1, J. Müllerová1 1 I. interní-kardioangiologická klinika, FN u sv. Anny, Brno 2 I. chirurgická klinika, FN u sv. Anny, Brno Cíl: Zjistit četnost komplikací způsobených elektrodami ICD, dobu jejich vzniku a uvést způsoby řešení. Metody: Posouzeno 172 po sobě jdoucích pacientů (průměrný věk 59,6 roků, 140 mužů), kterým byly implantovány bez torakotomie ICD (133 jedno-, 39 dvoudutinových) od 22. 5. 1994 do 31. 7. 2003. Průměrná doba sledování byla 28 ± 23 (2–108) měsíců. Výsledky: Ke komplikacím ze strany pravokomorové defibrilační elektrody (PK ICD-elektrody) došlo 12× (7,0%). Z toho byly: 1× (0,6%) mikrodislokace (provedena repozice), 1× (0,6%) vysoký akutní a subakutní defibrilační práh (dodatečně implantována podkožní elektroda SQ Array), 3× (1,7%) defekty izolace vodiče způsobené instrumentálně

(vyřešeno 2× výměnou PK ICD-elektrody, 1× dodatečnou implantací pacemakerové bipolární komorové elektrody, dále jen PM elektrody), 1× (0,6%) fraktura stimulační/snímací části PK ICD-elektrody (implantována PM elektroda), 1× (0,6%) porucha konektorového bloku (implantován nový generátor i PK ICD-elektroda), 3× (1,7%) nízké intrakardiální vlny R (u všech dodatečně implantována PM elektroda), 1× (0,6%) vysoký chronický stimulační práh (implantována PM elektroda), 1× (0,6%) bakteriální endokarditida (torakotomicky extrahována PK ICD-elektroda). Ze strany síňových elektrod žádná komplikace nezjištěna. Závěr: Ve skupině 172 pacientů došlo při průměrném sledování 28 (2–108) měsíců u 7,0 % ke komplikacím ze strany pravokomorové defibrilační elektrody, které si vyžádaly reoperaci. Nejzávažnější byly: 1) u 1,7% pacientů defekt izolace a/nebo infrakce vodiče v části pro stimulaci a vnímání nebo porucha konektoru, které vedly k vydání nenáležitých šoků; 2) u 1,7% pacientů nízké intrakardiální vlny R ohrožující pacienta nevydáním terapie ICD.

Senzitivita baroreflexu a prognóza po infarkte myokardu – výsledky jednoročného sledovania P. Olexa1, J. Gonsorčík 2, A. Farkaš 3, J. Sedlák1 1 VÚSCH, Košice 2 IV. interná klinika, LF UPJŠ, Košice 3 LF UPJŠ, Košice Diagnostika autonómnej dysfunkcie po infarkte myokardu, predovšetkým meranie senzitivity baroreflexu (BRS), je akceptovaným stratifikačným postupom s vysokou prognostickou hodnotou. Všetky doteraz realizované prospektívne štúdie používali na výpočet senzitivity baroreflexu invazívne postupy významne zaťažujúce pacienta. Cieľom našej práce bolo stanoviť senzitivitu a špecificitu originálneho neinvazívneho postupu – protokolu kontrolovaného dýchania, pri sledovaní prežívania tejto populácie. Metódy: Sledovaný súbor tvorilo 126 pacientov s akútnym IM (99 mužov, priem. vek 64 + 13 rokov). 74% malo tzv. STEMI, pričom fibrinolýza bola podaná u 55% chorých. Priemerná ejekčná frakcia sledovaného súboru bola 44%. Počas jednoročného obdobia sledovania sme zaznamenávali: výskyt náhlej srdcovej smrti, dokumentované malígne komorové arytmie a celkovú kardiálnu mortalitu. Senzitivita baroreflexu bola vyhodnocovaná protokolom kontrolovaného dýchania pomocou špeciálneho software ScopeWin 98 (Brno, ČR) a neinvazívneho monitora tlaku krvi a srdcovej frekvencie Colin CBM 7 000 (Colin, Japonsko). Výsledky: 12 pacientov (10%) zomrelo náhlou smrťou počas follow-up. Skupiná zomrelých sa významne líšila od prežívajúcich v hodnotách BRS meranej protokolom kontrolovaného dýchania BRSresp: 5,0 ± 3,6 vs. 9,6 ± 7,3 ms/mmHg; p<0,001. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Hypertrofia myokardu a trvanie P vlny v predikcii indukovateľnosti fibrilácie predsiení transesofageálnou stimuláciou u hypertonikov P. Olexa1, J. Gonsorčík 2, R. Kučinský3 1 VÚSCH Košice 1 IV. interná klinika LF UPJŠ, Košice 3 Mt. Sinai Hospital, New York, USA Paroxyzmálna fibrilácia predsiení vzniká často u hypertonikov. Z viacerých štúdií je známe, že inducibilita fibrilácie predsiení transesofageálnou stimuláciou dokáže relatívne presne identifikovať chorých ohrozených spontánnym vznikom fibrilácie predsiení (AF). Cieľom našej práce bolo zistiť prediktívnu hodnotu hypertrofie ĽK a trvania P vlny v predikcii indukovateľnosti AF počas transezofageálnej stimulácie (TESP) u hypertonikov. Metódy: Sledovanú skupinu tvorilo 40 pacientov (19 mužov/21 žien, priem. vek 60 ± 10 rokov) bez dokumentovanej dysfunkcie SAN a bez fibrilácie predsiení v anamnéze. Chorých sme rozdelili do dvoch skupín podľa inducibility AF počas TESP. Echokardiograficky sme sledovali diameter ľavej predsiene a prítomnosť hypertrofie ĽK. Trvanie P vlny (PWD) sme analyzovali z ortogonálnych X, Y, Z zvodov metódou SAECG (signal averaged electrocardiography). Na štatistickú analýzu získaných údajov sme použili Wilcoxonov rank-sum test. Výsledky: V porovnaní s pacientami bez indukovateľnej AF vykazovali chorí s indukovateľnou AF signifikantne vyššie hodnoty PWD (112,9 vs. 99,7 ms; P menej 0,001). Pritom medzi oboma skupinami sme nezistili rozdiely v diametri ĽP. Hypertrofia ĽK bola signifikantne častejšia u chorých s indukovateľnou AF a identifikovala pacientov s inducibilitou AF s pozitívnou prediktívnou hodnotou 52% a negatívnou prediktívnou hodnotou 94%. Hodnota PWD viac ako 120 ms identifikovala chorých s rizikom indukcie AF počas TESP s nižšou pozitívnou a negatívnou prediktívnou hodnotu (30% a 92%). Tieto výsledky sú nezávislé na vplyve ostatných sledovaných údajoch. Záver: Trvanie P vlny, predovšetkým však dôkaz hypertrofie ĽK sa ukázali byť významnými prediktormi indukcie AF u hypertonikov. Dôkaz hypertrofie ĽK môže umožniť identifikáciu chorých s atriálnou nestabilitou korigovateľnou správnou liečbou. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Príčiny negatívneho EFV v provokovaní predtým dokumentovanej komorovej tachykardie ako podkladu straty vedomia M. Palinský1, J. Petrovičová2, B. Stančák1, S. Mišiková1, J. Pella1 1 III. interná klinika FN LP, Košice 2 ULI LF UPJŠ, Košice Elektrofyziologické vyšetrenie (EFV) je pozitívne v provokovaní príčinnej komorovej tachykardie (KT) len v 63% prípadov už predtým neinvazívnymi vyšetreniami dokumentovanej KT. V súčasnosti nie sú jednoznačné názory na príčinu negatívnych výsledkov EFV. Cieľ: Na základe zhodnotenia priebehu liečby a klinického vývoja dominantného ochorenia u pacientov so stratou vedomia a negatívnym EFV uvádzame pravdepodobné príčiny stavov bezvedomia. Materiál a metodika: Zo súboru EFV vyšetrených pacientov v priebehu rokov 1992–2002 bolo vybraných 47 pts (16 žien) s neinavzívne dokumenotvanou KT (v 55% pretrvávajúcou KT, ktorá si vyžiadala KPCR) ako možnou príčinou straty vedomia, s následne vykonaným EFV, ktoré v 43% celého súboru dokumentovalo pretrvávajúcu KT. Súbor bol rozdelený na skupinu s provokovanou pretrvávajúcou KTs (20pts, priemerný vek 59 rokov, EF = 42%, priemerná doba sledovania 24 mesiacov, počet exitov 6), s provokovanou nepretrvávajúcou KTn (15; 56; 55; 27; 3), s nevyprovokovanou KT (12; 54; 48; 21; 2). Medzi sk. KTs a KTn bola EF rozdielna na p< 0,05. Ostatné sledované hodnoty neboli štatisticky výzamné. Preto boli výsledky KTs porovnávané oproti skupine KTn + KT (označená ako KTn) a vyhodnotené nepárovým Studentovým t – testom. Výsledky: v skupine KTs bol častejší výskyt IM (74% v. s. 15%), BĽTR (42% v. s. 30%), CMP (26% v. s. 11%), DM (42% v. s. 26%), proteinúrie (53% v. s. 26%), vyššie hodnoty kys.močovej (416 v. s. 321). V skupine KTn bol častejší výskyt fibrilácie predsiení (20% v. s. 5%), KMP (22% v. s. 11%), nonQ IM (41% v. s. 11%), chronickej venóznej insuficiencie DK (85% v. s. 42%), CHOBPCH 67% v. s. 53%. Hodnoty minerálov, lipidového spektra, TK, QT, QTc, rozmerov PK, resp. výskyt karcinómu, endokrinných ochorení, chlopňových chýb, BPTR neboli významne rozdielne. V oboch skupinách 50% pts malo aplikovanú antikoagulačnú liečbu, 58% betablokátory, 79% antiarytmiká III. triedy. AICD malo implantovaný 75% pts prvej skupiny a 11% pts druhej skupiny. Záver: U pts s EFV nevyprovokovanou KTn bola najčastejšou príčinou neinvazívne dokumentovanej KT submasívna embolizácia pľúcnice, druhou najčastejšou príčinou KMP, tretiou fibrilácia predsiení s aberantným vedením na komory.

Klinická charakteristika nemocných léčených katetrizační ablací pro AV nodální reentry tachykardii P. Pařízek1, L. Haman1, M. Hodač 2, R. Malý1, J. Duda1, M. Pleskot1 1 I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové 2 II. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové AV nodální reentry tachykardie (AVNRT) je nejčastěji se vyskytujícím typem paroxyzmální supraventrikulární tachykardie. Cílem práce byl rozbor anamnestických údajů se zaměřením na výskyt jednotlivých symptomů, frekvenci a trvání obtíží a na dosavadní antiarytmickou léčbu u souboru nemocných s AVNRT před provedením RFA. Metody: Byla provedena retrospektivní analýza anamnestických dat u souboru 302 nemocných (185 žen), kteří podstoupili RFA pro paroxyzmy AVNRT. Průměrný věk byl 50 ± 15 roků. ICHS byla přítomna u 10 %, arteriální hypertenze u 30 %, jiné strukturální srdeční postižení u 10 % nemocných. Výsledky: Nejčastějším symptomem byly palpitace (98 %), doprovázené pocitem slabosti (46 %), bolestí na hrudi (21 %) a dušností (20 %). Synkopu či presynkopu při atace AVNRT udalo 19 % nemocných. V 1 % byly zachyceny asymptomatické paroxysmy AVNRT. Více než dvě třetiny z 299 symptomatických nemocných měly obtíže několikrát měsíčně (35 %) či ročně (36 %), 10 % nemocných mělo obtíže denně. Ataky AVNRT převážně trvaly minuty až hodiny (63 % nemocných). Celkem 218 pacientů (73 %) prodělalo pro paroxysmus AVNRT alespoň jednu farmakoverzi. Průměrná doba od začátku obtíží do provedení katetrizační ablace byla 17 let. Třetina nemocných (n=100) neznala vagový manévr. U 202 nemocných, kteří vagový manévr používali, neměl v 27 % žádný účinek. Spolehlivý efekt vagového manévru udávalo pouze 26 % nemocných. V období před RFA celkem 244 nemocných (81 %) trvale užívalo antiarytmika – průměrný počet 2 farmaka (rozmezí 0–7). Mezi nejčastěji používané patřily betablokátory (81 %), blokátory kalciového kanálu (42 %) a propafenon (42 %). Závěry: Rozbor anamnestických dat dokumentuje jednoznačný benefit z RFA indikované u nemocných s paroxyzmy AVNRT. Pro tyto pacienty je typická významná a frekventní symptomatologie, nespolehlivý efekt vagových manévrů a antiarytmické terapie.

ABSTRAKTA

Hodnoty BRSresp mali v sledovanej populácii i prognostický význam – jednoročné prežívanie chorých s BRSresp < 3 ms/mmHg bolo 82 % v porovnaní s 92 % pri vyššej hodnote BRS. Pri kombinácii redukovanej hodnoty BRSresp a EF < 40 % dosahovalo jednoročné prežívanie iba 70 %. Záver: Protokol kontrolovaného dýchania sa javí byť dostatočne senzitívnou a špecifickou metódou použiteľnou na diagnostiku autonómnej dysfunkcie a identifikáciu chorých ohrozených náhlou smrťou. Jej výhodou je v porovnaní s klasickým postupom minimálna záťaž pre pacienta.

Fenomén fúze a jeho vliv na aktivaci komor u pacientů se srdeční resynchronizační terapií P. Peichl, J. Kautzner, R. Čihák, J. Bytešník IKEM, Praha Úvod: Význam fúze spontánního vedení a stimulovaného rytmu u pacientů podstupující sr-

A 21

ABSTRAKTA

deční resynchronizační terapii není doposud jasně definován. Cílem studie bylo charakterizovat výskyt tohoto fenoménu a jeho vliv na aktivační sekvenci obou srdečních komor. Metody: Studovaný soubor zahrnoval 13 pacientů (věk 57 ± 7let) s chronickým srdečním selháním, šíří QRS větší než 130 ms a zachovalým AV vedením (PQ interval 189 ± 27 ms), u kterých byla provedena implantace biventrikulárního (BiV, n=10) nebo bifokálního (BiF, n=3) stimulačního systému. Pomocí elektroanatomického mapovacího systému (CARTO, Biosense-Webster) byly získány endokardiální aktivační mapy při spontánním rytmu a při BiV (n=7), BiF (n=3) a levokomorové stimulaci (n=3). Mapování bylo provedeno při konstantní hodnotě AV zpoždění (120 ms). Fúze byla definována jako přítomnost časné septání aktivace, která odpovídala aktivaci fascikulárním systémem pozorované při spontánním rytmu. Výsledky: Přítomnost fúze vedla k významnému zkrácení doby aktivace levé komory. Její míra závisela při BiV a BiF stimulaci kromě trvání bazálního PQ intervalu na typu nitrokomorové poruchy vedení. U pacientů s kompletní blokádou levého raménka Tawarova (n=5) bylo septum většinou (v 80 %) aktivováno ze stimulační elektrody v pravé komoře a fúze byla přítomna jen u jednoho pacienta s velmi krátkým bazálním PQ (161 ms). Naopak v případě zachovalého vedení levým fasciklem (n=5) byla fúze pozorována u 80 % pacientů s bazálním PQ do 204 ms. Při levokomorové stimulaci byl fenomén fúze přítomen u všech tří pacientů a pozorovaná aktivační sekvence levé komory srdeční byla obdobná jako při BiV stimulaci. Závěr: Fenomén fúze se spontánním vedením je relativně častý a významně zkracuje aktivaci levé komory. Míra fúze závisí délce spontánního PQ intervalu, typu nitrokomové poruchy vedení a typu stimulace.

nemocniční péče a počty osob propuštěných do domácího ošetřování. Soubor nemocných a metoda: Do souboru bylo zařazeno pomocí dotazníků ze 23 středisek záchranné zdravotnické služby ve východočeském regionu v období od 1. 4. 2002 do 16. 7. 2003 celkem 400 nemocných (278 mužů, 122 žen) ve věkovém rozmezí od 16 do 97 let (průměr 67 ± 13 let) s MOZ. Vyloučili osoby s terminálním stavem chronického onemocnění. Výsledky: Ze 400 nemocných zemřelo na místě 272 osob (68 %), v průběhu transportu do nemocnice 39 osob (9,8 %) a v nemocnici 52 osob (13 %). Z nemocnice domů bylo propuštěno 28 nemocných (7 %). Laická KPR byla poskytnuta 126 osobám (31,5 %). Na EKG v přednemocniční péči byla ve 133 případech fibrilace komor (33,3 %), v 7 případech polymorfní komorová tachykardie (1,8 %), v 5 případech monomorfní komorová tachykardie (1,3 %) a ve 243 případech asystolie (60,8 %). Na anesteziologicko-resuscitační oddělení nebo jednotku intenzivní péče interního oddělení bylo předáno 89 osob (22,3 %). Podle klinických a EKG známek se diagnostikoval akutní srdeční infarkt u 35 nemocných, tj. u 39,3 % hospitalizovaných osob. Závěr: Výsledky práce ukazují na vysokou mortalitu nemocných s MOZ. Propuštění pacientů domů je v našich podmínkách ve shodě s údaji z velkých průmyslových aglomerací vzácné. Práce je podporována grantem IGA MZ NO/7254-3.

Čtyřista nemocných s mimonemocniční oběhovou zástavou ve východočeském regionu

Úvod: Srdeční resynchronizační terapie pomocí biventrikulární stimulace (BIS) je akceptovanou metodou léčeby nemocných s chronickým srdečním selháním (CHSS) a poruchou nitrokomorového vedení vzruchu. BIS vede ke zlepšení hemodynamiky jak akutně, tak dlouhodobě u většiny pacientů. Akutní vzestup pulzního tlaku byl navržen jako prediktor kladné klinické odezvy na BIS. Cílem studie bylo zhodnotit akutní vliv BIS a samotné levo a pravokomorové stimulace na výši invazivně měřeného krevního tlaku (TK). Metody: Bylo vyšetřeno 26 pacientů (3 ženy, průměrný věk 60 ± 8 let) s CHSS na podkladě ischemické nebo dilatační kardiomyopatie. U všech nemocných byla přítomna významná dilatace (LVEDD 70,7 ± 7,9 mm) a dysfunkce LK (LVEF 22,2 ± 3,5 %) a intraventrikulární porucha vedení (QRS>150ms). V průběhu implantace stimulačního systému byl invazivně monitorován arteriální TK. Akutní změny TK navozené jednotlivými stimulačními režimy byly hodnoceny vždy 2 minuty po zahájení stimu-

M. Pleskot1, J. Kajzr1, Z. Tušl1, M. Měšťan1, P. Pařízek1, M. Tauchman1, J. Střítecký1, J. Kvasnička1, V. Černý2 1 I. interní klinika, Kardiocentrum, FN Hradec Králové 2 KARIM, FN Hradec Králové Úvod: Dlouhodobé výsledky péče o nemocné s mimonemocniční oběhovou zástavou (MOZ) závisí na kvalitě a organizaci především přednemocniční péče. Hodnocení úspěšnosti kardiopulmonální resuscitace (KPR) s ohledem na prognózu postižených je velmi odlišné. Cíl: Autoři hodnotí klinická data a diagnosticko-léčebné postupy v jednotlivých článcích péče o nemocné s MOZ ve východočeském regionu. Posuzují především počty osob předaných do

A 22

Předpovědní hodnota akutních změn krevního tlaku pro posouzení efektu resynchronizační terapie L. Riedlbauchová, J. Kautzner, O. Vojvodičová, R. Čihák, J. Bytešník, V. Vančura KK IKEM, Praha

lace a porovnávány s tlakem při spontánním rytmu (TK-B) před zahájením stimulace (mmHg). Výsledky: BIS vedla u všech nemocných, bez ohledu na základní onemocnění, k vzestupu průměrného TK ve srovnání s průměrným TK-B (130/80/83 vs. 125/73/79), který však nebyl statisticky významný. Pulzní tlak se při BIS nezměnil (47,2 ± 15 vs 47,5 ± 19,6). Statisticky významně nižší byl při stimulaci pravé komory (44,3 ± 17, p < 0,04) a levé komory (45,6 ± 17, p < 0,008). Tyto rozdíly byly vyjádřeny především u nemocných s ischemickou kardiomyopatií. Pacienti s dilatační kardiomyopatií měli v porovnání s ischemickými kardiomyopatiemi výrazně nižší hodnoty pulzního tlaku jak bazálně, tak při různých typech stimulace. Závěry: Akutní měření změn TK navozených BIS se nejeví jako vhodná metoda k předpovědi následného klinického efektu srdeční resynchronizační terapie.

Srovnání turbulence srdečního rytmu u spontáních a vyvolaných síňových a komorových extrasystol M. Sepši, L. Křivan, M. Kozák, P. Trčka, T. Vacek, B. Semrád IKK FN Brno Úvod: Turbulence srdečního rytmu (HRT) je metoda, která na základě oscilace RR intervalů (charakterizované parametry „turbulence onset“ TO a „turbulence slope“ TS) po komorové extrasystole (KES) hodnotí vliv vegetativního systému na srdeční činnost. HRT patří mezi neinvazivní stratifikační metody, které predikují riziko náhlé srdeční smrti. Cíl: Cílem práce bylo zjistit, zda se liší hodnoty HRT u spontáních KES a u arteficiálně vyvolaných KES při elektrofyziologickém vyšetření. Dále jsme zjišťovali, zda HRT po supraventrikulárních extrasystolách (SVES) koreluje s výsledky HRT po KES. Metody: Pacienti indikovaní k EFV podstoupili holterovské monitorování EKG – ke stanovení TO a TS. Dále jsme prováděli záznam EKG u EFV – před samotným EFV proběhla stimulace minimálně 10 SVES a 10 KES s vazebným intervalem 60 % délky RR intervalu indukovaných stimulací. Následně jsem stanovili HRT po provokované SVES a provokované KES z RR intervalů. Tyto hodnoty HRT jsme porovnali se dříve zjištěnou hodnotou HRT spontánní. Výsledky: Soubor 8 pacientů: nativní TS = průměr 7,3 ± 6,9, modus 10,1), nativní TO průměr -0,01 ± 0,02. Po SVES TS průměr 8,2 ± 7,5, modus 13,1, TO průměr -0,09 ± 0,03). Po KES: TS průměr 7,0 ± 7,2, modus 11,1, TO průměr -0,08 ± 0,05. Pro parametr TS byla nalezena korelace (párový studentův t-test) mezi nativními KES a provokovanými KES (p = 0,01), mezi nativními KES a arteficiálními SVES (p = 0,02), pro parametr TO byla nalezena korelace mezi nativní KES a arteficiální KES (p=0,01), nebyla nalezena korelace mezi nativní KES a artefic. SVES. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Analýza chování QT dynamicity ve vztahu k riziku náhlé srdeční smrti – pilotní studie M. Šisáková1, A. Floriánová1, O. Toman1, P. Vít 2, T. Novotný1, J. Kadlecová3, B. Semrád1, K. Chroust4 1 Interní kardiologická klinika, FN Brno 2 II. dětská klinika, FN Brno 3 Oddělení lékařské genetiky, FN Brno 4 Katedra genetiky a molekulární biologie, Přírodovědecká Fakulty, Brno Úvod: Vyšší riziko náhlé srdeční smrti je spjato se změnami v procesu repolarizace. Nový způsob jejího posouzení představuje metoda hodnocení dynamicity QT intervalu (vztah QT/RR). Cílem naší studie je zhodnocení přínosu této metody u jedinců s organickým onemocněním srdce ve srovnání s pacienty s LQT syndromem – s jasně definovanou monogenně podmíněnou poruchou repolarizace. Soubor a metody: V rámci pilotní studie bylo vyšetřeno celkem 30 osob: 6 pacientů s LQTS (4x mutace KCNQ1, 2x mutace HERG), 10 pacientů po infarktu myokardu s depresí funkce levé komory. Kontrolní soubor představovalo 14 zdravých jedinců. QT dynamicita byla automaticky hodnocena z 24 hodinových záznamů EKG (MARS, QT Guard, GE). Výsledky: Regresní křivky QT/RR pacientů s LQTS se výrazně odlišovaly od dalších dvou skupin. Rozdíl mezi ischemiky a zdravými jedinci nedosáhl v této pilotní studii významného rozdílu. Závěry: Automatické hodnocení QT dynamicity z dlouhodobých EKG záznamů dokázalo jednoznačně odlišit hrubé porušení repolarizace spjaté s vysokým rizikem náhlé srdeční smrti u LQTS pacientů. Posouzení schopnosti této metody identifikovat diskrétnější odchylky repolarizace v běžné populaci vyžaduje vyšetření většího souboru jedinců. Výzkum je podporován granty IGA MZ 5718-5 a IGA MZ 7424-3.

Kardiochirugická implantace levokomorové elektrody u srdeční resynchronizační léčby M. Táborský, L. Ticháček, P. Neužil, Š. Černý Nemocnice Na Homolce, Praha Úspěšnost endovazální implantace levokomorové elektrody (LKEL) v rámci srdeční resynchronizační léčby (SRL) se liší dle zkušeností centra Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

a je v průměru 88–92 %. Cílem studie bylo ověřit: 1. bezpečnost kardiochirurgického přístupu 2. klinický výstup této techniky. Metoda: Dvacetjedna pacientů, 12 z toho s dilatační kardiomyopatií (DKMP) a 9 s ischemickou chorobou srdeční (ICHS) s těžkou dysfunkcí levé komory (prům. EF 0,24 ± 11) s pokročilým srdečním selháním (NYHA III/IV) s evidencí komorové dyssynchronie (EKG a TDI) s předchozími neúspěšnými pokusy o implantaci LKEL endovazální cestou (prům. 2,3) bylo indikováno ke kardiochirurgické implantaci LKEL. Pravooddílové elektrody byly implantovány standardní technikou s preferencí midseptální polohy EL v pravé komoře před vlastním KCH výkonem. LKEL byla implantována 17× z limitované laterální thorakotomie a 4× sternotomicky v rámci kombinovaného výkonu (revaskularizace + náhrada chlopně). Výsledky: I. implantace: průměrná doba výkonu: 136 min použitá elektroda: CapSure EPI 4968 stimulační práh: 1,76 ± 1.12 V / 0,50 ms R potenciál: 11,51 ± 5,47 mV II.krátkodobé sledování CRT – CRT + (6 měs) p NYHA 3,2 2,4 0,01 EF% 24 ± 11 29+9 0,01 6 min TCH (m) 338 ± 108 415 ± 87 0,01 rehosp. pro SS – 2 nemocní přežívání – 100% Kardiochirurgická implantace LKEL je bezpečnou metodou, která vede ke zlepšení symptomů srdečního selhání, zátěžové kapacity a systolické funkce levé komory stejně jako u endovazálního přístupu. Je jednoznačně indikována u kombinovaných kardiochirurgických výkonů a tam, kde selhala standardní technika implantace. Díky kombinaci obou technik je pak možno provést implantaci prakticky u všech nemocných indikovaných k SRL.

Význam programované stimulace komor u nemocných indikovaných k srdeční resynchronizační léčbě bez předchozí anamnézy komorových arytmií M. Táborský1, P. Neužil2, L. Šedivá2, R. Vopálka2 1 Kardiologické oddělení, Nemocnice Na Homolce, Praha 2 Nemocnice Na Homolce, Praha Komorové arytmie (KA) jsou jednou z významných příčin úmrtí u nemocných s pokročilým srdečním selháním (SS). Algoritmus rizikové stratifikace z hlediska KA není dosud spolehlivě vypracován. Cíle studie bylo: 1. ověřit, jak často je možno vyvolat komorové arytmie u nemocých s těžkou dysfunkcí levé komory (LK), kteří jsou indikováni k biventrikulární stimulaci a mají dosud negativní anamnézu KT 2. dokumentovat počet, charakter epizod KT a mortalitu této skupiny nemocných. Metodika: Do studie bylo zařazeno celkem 31 nemocných (17 DKMP, 14 ICHS) indikovaných k provedení biventrikulární stimulace. Všichni

byli trvale NYHA III klasifikace s maximalizovanou léčbou srdečního selhání, dokumentovanou komorovou dyssynchronií, prům. hodnota EF LK byla 0,24 ± 11. U žádného nemocného nebyla dokumentace komorových arytmií. U všech nemocných byla provedena programovaná stimulace komor dle standardního protokolu. Pokud byla vyvolána komorová tachykardie (KT), byl nemocný indikován k implantaci ICD. U nemocných bez indukce KT byl implantován resynchronizační stimulátor. Včichni byli ambulantně sledováni á 3 měsíce. Výsledky: Z celkového počtu 31 nemocných byla indukována KT u 11 pacientů. Během sledování 14 ± 6 měsíců zemřelo 5 nemocných (1 s ICD pro refrakterní SS, 4 s resynchronizačním stimulátorem, z toho 3 náhlou smrtí (NS)). Systém spont. epizody KT umrtí SS NS CRT-ICD (11) 5 (45 %) 1 (9 %) 0 CRT-KS (20) 11 (55 %) 1 (5 %) 3 (15 %). Závěr: Programovaná stimulace komor u nemocných s pokročilým srdečním selháním bez anamnézy KA nepřispívá k rizikové stratifikaci těchto pacintů a neodpovídá na otázku, kdo z nich je jednoznačným kandidátem kombinace resynchronizace a ICD. Nemocní, kteří neměli indukovatelnou KT, měli paradox. horší prognózu.

ABSTRAKTA

Závěr: Užití stimulovaných KES pro výpočet HRT je adekvátní HRT po spontáně vzniklých KES a lze jej použít pro stanovení HRT u nemocných bez přítomnosti spontáních KES. Stimulované SVES se nejeví jako vhodné ke stanovení HRT. Výzkum je podporován grantem IGA MZ NA/7355 – 3

Paroxyzmálna AV blokáda V. Ťažký1, J. Mistrík1, V. Milovský2 1 Kardiostimulačné centrum NMO, Bratislava 2 Detské kardiocentrum, Bratislava Paroxyzmálna AV blokáda (PAVB) patrí medzi zriedkavo diagnostikované bradyarytmie. Pre jej skrytú formu je potrebné ju zahrnúť do diferenciálno diagnostikostických úvah, najmä u pacientov so sporadickou a inak nevysvetliteľnou synkopou. Pri úplne fyziologickej EKG krivke, alebo len pri jej minimálnych zmenách ako sú najmä unifascikulárne blokády, ktoré sú v súčasnosti považované za benigne je potvrdenie diagnózy PAVB veľmi ťažké. Najčastejšie sa klinickej praxi stretávame s týmto typom blokády pri hypersenzitivite karotického sínusu ale i pri stimulácii nervus vagus pri zvýšenom intratorakálnom zriedkavejšie intraabdominálnom tlaku alebo pri mikcii. Zriedkavejšie sa ako príčina PAVB zistí náhle zrýchlenie alebo spomalenie srdcovej frekvencie alebo kriticky časovaná extrasystola spôsobujúca blokádu vo fáze 3 alebo 4 membránovej repolarizácie. Z vlastných skúsenosti prezentujeme pacientov s PAVB. Jednalo sa najmä o pacientov v diferenciálnej diagnostike recidivujúcej synkopy. V jednom prípade nebol nález PAVB spojený so synkopou. Pacient bol vyšetrovaný pre palpitácie. Všetci pacienti boli vzhľadom k nálezu PAVB a inak neobjasnenej recidivujúcej synkope indikovaní na implantáciu trvalého kardiostimulátora. Po implantácii trvalého kardiostimulátora sme nezaznamenali recidívu synkopy. V diagnostike PAVB spravidla štandardný neivazívny a nezriedka i invazívny diagnostický postup zlyháva. Riešenie

A 23

ABSTRAKTA

ponúkajú najmä povrchové ale i implantabilné endlessloop monitory. Implantácia trvalého kardiostimulátara bez potvrdenia suponovanej PAVB je útočiskom z núdze a mala by byť rezervovaná najmä pacientom s nálezom porúch interventrikukárneho vedenia u ktorých sme vyčerpali všetky dostupné diagnostické prostriedky.

Adaptace qt intervalu na sympatikotonní a adrenergně – humorální vlivy v lqt rodinách O. Toman1, T. Novotný1, J. Kadlecová2, M. Šišáková1, B. Semrád1, R. Gaillyová2, A. Floriánová1, K. Chroust 3, I. Papoušek3, J. Vlašínová1 1 IKK FN Brno 2 Oddělení lékařské genetiky, FN Brno 3 Katedra genetiky a molekulární biologie, Přírodovědecká fakulta MU Brno Úvod: Změny repolarizačních parametrů včetně QT intervalu jsou závislé na změnách srdeční frekvence. Tato reaktibilita je narušena u jedinců se syndromem dlouhého QT intervalu (LQTS). Cílem naší práce bylo sledovat reakci repolarizačních parametrů na okamžitou aktivaci sympatiku ve srovnání s krátkodobým působením katecholaminů v LQT rodinách. Soubor a metodika: Použili jsme výsledky vyšetření 30 jedinců – členů rodin s LQTS, z nich jsme vytvořili 3 skupiny: N – klinicky negativní (n=10), K – klinicky pozitivní dle Schwartze (n=10), G – jedinci s prokázanou mutací (n=10). Aktivace humorálních vlivů byla testována při ergometrii (zákl. repolar. parametry hodnoceny v klidu, na vrcholu zátěže, v 1. a 6. minutě restituce), okamžitá aktivace sympatiku při ortostatickém testu (repolar. hodnoty v klidu a poté po vertikalizaci ve 20. sekundě, 1.–5. minutě). Výsledky byly statisticky srovnávány mezi jedn. skupinami a mezi oběma testy navzájem. Výsledky: Během ortostatického testu i při ergometrii jsou klidové i zátěžové hodnoty QTc významně delší u skupin K a G oproti skupině N. Nejvýraznější prodloužení QTc během ortostázy je ihned o vertikalizaci, i dále hodnoty pomalu narůstají (ne u skupiny N). Nejdelší QTc interval během ergometrie je u všech skupin v 6. min. restituce (477 vs. 506 vs. 447 ms). U jedinců s prokázanou mutací byla klidová hodnota QTc patologická u 5 jedinců (před ergometrií u 6), během ortostázy došlo k prodloužení QTc do patol. hodnot u dalších 4 jedinců (během ergometrie u 3). Závěry: Adaptace QT intervalu na okamžité i krátkodobé sympatikotonní vlivy je u pacientů s LQTS prodloužena. Záchyt výrazně patol. hodnot během ergometrie nebo ortostatického testu přispívá u jedinců vyšetřovaných pro suspektní LQTS ke klinické diagnóze. V našich současných podmínkách je potom možno diagnózu potvrdit molekulárně – genetickým vyšetřením.

A 24

Effect of tedisamil on intracellular Ca2+ concentration in isolated heart preparation N. Tribulova1, S. Seki2, M. Manoach3, S. Mochizuki2 1 Ústav pre výskum srdca, SAV, Bratislava 2 Division of Cardiology, Dept. Int. Med., Jikei Univ., Tokyo, Japan 3 Dept. Physiol., Tel Aviv Univ., Tel Aviv, Israel New class III antiarrhythmic/defibrillating drug tedisamil was shown to facilitate termination of atrial and ventricular fibrillation in experimental as well as clinical conditions. However, class III-related inhibition of K+ current associated with prolongation of repolarization can not solely explain its defibrillating ability. Following recent findings it was hypothesized that defibrillating effect of tedisamil is likely due to its effect linked with modulation of intracellular calcium. Results of this study obtained in isolated heart preparation showed that elevated intracellular Ca2+ free concentration was decreased by administration of tedisamil in concentration that did not induce Q-T interval prolongation. Due to species differences the effective concentration was in rat 10-7M, while in guinea pig 10-5M. On the contrary, further dramatic increase of elevated Ca2+ was detected upon administration of tedisamil in concentration that markedly prolonged Q-T interval (10-5M in rat). It is concluded that defibrillating ability of tedisamil is most likely associated with attenuation of abnormal and harmful intracellular Ca2+ elevation (that is highly arrythmogenic) than with prolongation of APD or Q-T interval (that is associated with harmful increase of intracellular free Ca2+).

Epidemiologie populace podstupující trvalou kardiostimulaci – analýza J. Vlašínová, M. Kozák, L. Křivan, M. Sepši IKK FN Brno Úvod: Mnoho studií poukazuje na rozdílnost v zastoupení mužů a žen léčených pro kardiovaskulární postižení. Rozdílnost v zastoupení dle pohlaví je sledovaná zvláště u pacientů léčených invazivními metodami. Jaká je skladba pacientů léčených trvalou kardiostimulací co se týče zastoupení mužů a žen? Liší se indikační diagnózy dle pohlaví? Metoda: Provedli jsme retrospektivní studii pacientů implantovaných v našem kardiostimulačním středisku v letech 1993–2002 v závislosti na věku, pohlaví a diagnóze vedoucí k indikaci trvalé kardiostimulace Během 10 let sledování bylo provedeno 2 772 primoimplantací. Z toho 1 598 (57,6 %) u mužů a 1 174 (42%) u žen. Průměrný věk našich pacientů byl 69,6 let u mužů a 73,1 let u žen. Podle věkových kategorií jsme rozdělili pacienty do 3 skupin: l. skupina méně jak 65 let, 2. skupina 65–75 let a 3. skupina více jak 75 let. Pacienty jsme rozdělovali i dle

indikačních diagnóz do skupin s atrioventrikulární blokádou, sick sinus syndromem, fibrilací síní a víceetážovým postižením převodního systému. Závěry: V našem souboru je více mužů než žen. U nejmladší věkové skupiny je tento poměr 2:1. Ani v nejstarší věkové skupině není více žen než mužů. Největší zastoupení u primoimplantací má synndrom, který je u žen častější než u mužů. U pacientů s fibrilací síní převládají muži. Atrioventrikulární blokády nevykazují rozdílnost mezi pohlavími. S pozdějším věkem přibývá pacientů s fibrilací síní atrioventrikulárními blokádami a víceetážovým postižením převodního systému.

Sick sinus syndrom tachybradykardický – stimulační režim? J. Vlašínová, M. Kozák, L. Křivan, T. Novotný IKK FN Brno Úvod: Pacienti se sick sinus syndromem s paroxyzmy fibrilace síní tvoří velkou část indikací k trvalé kardiostimulaci. Léčbou nám jde mimo jiné i o udržení sinusového rytmu u těchto nemocných, proto často přistupujeme ke kombinační terapii kardiostimulátor + antiarytmická medikace. Otázkou, jaký vliv má stimulační režim na udržení sinusového rytmu, se zabývají mnohé práce. Našim cílem bylo zjistit stav v souboru námi sledovaných pacientů. Metoda: V souboru 248 pacientů se sick sinus syndromem tachy-bradykardickým jsme sledovali přechod do chronické fibrilace síní při zavedené antiarytmické medikaci a kardiostimulátoru. V souboru jsme měli 198 pacientů v režimu DDD, 40 pacientů v režimu VVI a 10 pacientů v režimu AAI. Průměrná doba sledování byla 4,3 roků. Výsledky: Z celého souboru přešlo za dobu sledování do chronické fibrilace síní 55 pacientů což představuje 22,2 % z celkového souboru. V režimu DDD bylo 41 pacientů s chron fisi což je 20,7 %, v režimu VVI 12 pacientů, představující 30 % a v režimu AAI 2 pacienti, což je 20 %. Závěr: V souboru pacientů implantovaných v našem kardiostimulačním středisku se ukázalo, že pacienti s DDD a AAI stimulací méně přecházejí do fibrilace síní než pacienti s VVI stimulací.

Far-field komorový signál jako jedna z možných komplikací preventivních algoritmů moderních kardiostimulátorů R. Vopálka, M. Táborský, P. Neužil, L. Šedivá Nemocnice Na Homolce, Praha Far-field komorová vlna (FFRW) je jev, který vzniká za situace, kdy síňová elektroda detekuje elektrický signál vycházející z komorové aktivace. Přesná detekce FFRW je důležitá vzhledem k jeho negativním Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Automatic Mode Switching – přehled nejnovějších algoritmů a jejich porovnání R. Vopálka, M. Táborský, P. Neužil, L. Šedivá Nemocnice Na Homolce, Praha Úvod: Incidence síňových arytmií (AA) v populaci s DDD stimulátory je stále vysoká. Z tohoto důvodu je funkce \”Mode Switching\” (MS) široce užívaná k managementu AA během sekvenční dvoudutinové stimulace. Tato funkce je schopna stabilizovat a řídit komorový rytmus v okamžiku paroxyzmu AA a po jeho ukončení navodit původní DDD stimulaci. Tato funkce je však ovlivňována mnoha faktory, jako je


síňová senzitivita, neodůvodněná aktivace MS nebo jeho zpoždění. Tyto problémy stále nutí výrobce k vývoji nových algoritmů. Je však nutno upozornit na individualitu v programaci přístrojů a jejich správný výběr vzhledem k dg. a aktivitě pacienta. Metoda: Senzitivitu a specificitu AMS jsme prověřovali u skupiny šedesátišesti pacientů (68 ± 9 let, 65% muži) s parox. SV arytmiemi po dobu 14 měsíců. Tuto skupinu jsme randomizovali a každé z nich jsme implantovali KS s rozdílným typem MS. Srovnávali jsme algoritmy typu X z Y, ”beat-to-beat” a X/Z z Y. Záznam z interní paměti KS jsme porovnávali s 24 hod. Holterovskou monitorací povrchového EKG. Sledování jsme prováděli ve 4. až 6. týdnu po implantaci během první ambulantní kontroly. Výsledky: Pro posouzení funkce AMS jsme měli k dispozici 24 hod. Holterovský záznam povrchového EKG, který jsme porovnávali se záznamem arytmických epizod z interní paměti implantovaných KS. Záznam každé epizody obsahuje následující informace: datum, čas a doba trvání epizody, typ síňové a komorové události, záznam intrakardiálních signálů a statistiku přepínání stimulačních režimů.

prevalenci v populaci. Tato arytmie je zřídka život ohrožující, ale často významně zhoršuje kvalitu života nemocných. V léčbě se rozhodujeme mezi kontrolou tepové frekvence či snahou obnovit a udržet sinusový rytmus, a současně minimalizovat riziko tromb embolické komplikace (TEK). V naší práci jsme hodnotili bezpečnost a efektivnost EEV provedené u pacientů jak hospitalizovaných, tak ambulantních, se zavedenou antikoagulací či bez ní, u arytmie čerstvé či chronické. Sledovali jsme po sobě následujících 100 pacientů, kteří podstoupili EEV na našem pracovišti v období 1/2002 až 6/2003. Pacienti byli průměrného věku 61,8 roků. Sinusový rytmus jsme obnovili u 89 nemocných (89%). U 28 pacientů se jednalo o čerstvý paroxyzmus FISI (do 48 hod.), kde selhal pokus o farmakologickou verzi. V rámci prevence trombembolické příhody jsme v 61% využili antikoagulační léčbu a v 11% provedli jícnové echo k vyloučení event. trombů v síních či výskytu spontánního echokontrastu. U 35 jsme provedli EEV ambulantně (za cca 5 hodinového pobytu na monitorovaném lůžku).

Závěr: Všechny typy MS implantovaných KS jsou bezpečné a nabízejí vysokou senzitivitu a specificitu algoritmu. Ten umožňuje spolehlivé řízení rytmu během AA s dobrou možností zpětné analýzy. Největší komfort pro pacienta jsme však sledovali ve skupině s KS využívající algoritmus X/Z z Y, který se jevil jako citlivější při změnách stim. režimu.

Komplikace jsme zaznamenali u 13 nemocných (13%) – a to 11× bradykardii, z toho v 5 případech s následující implantací kardiostimulátoru a 2× křeče, vzniklé po podání anestetika. Ambulantně provedené EEV, rovněž EEV provedené bez antikoagulace neměly větší frekvenci komplikací než při použití standardního protokolu. EEV je podle našich zkušeností metoda bezpečná a s dobrým efektem. Pokud chceme obnovit sinusový rytmus můžeme tuto využít místo mnohdy rizikovější a zdlouhavější farmakologické verze, kdy musíme počítat s nežádoucími proarytmogenními či negativně inotropními účinky antiarytmik, a časovou prodlevou, která vede k vyššímu riziku TEK. Výhodou (i ekonomickou) je jistě i možnost ambulantního provedení.

Bezpečnost a efektivita externí elektrické verze fibrilace síní P. Vysočanová, J. Vlašínová, O. Toman, B. Semrád Interní kardiologická klinika, FN Brno Fibrilace síní (FISI) je v současné době nejčastější arytmií, která má stále zvyšující se

ABSTRAKTA

vlivům na funkce kardiostimulačních systémů, ale na druhé straně ho lze využít i ku prospěchu pacienta. Na snímaném síňovém intrakardiálním signálu lze totiž měřit interval mezi P potenciálem a FFRW, tzv. AR interval, který vykazuje stejné zákonitosti jako např. QT interval. To znamená, že je odrazem metabolického nároku organizmu při fyzické zátěži a lze ho tedy použít jako jeden z možných senzorů u rate responzivních režimech AAIR a DDDR. Analýza FFRW je poměrně náročná úloha, která je ještě k tomu ovlivněna celou řadou specifik, jako je umístění kardiostimulátoru v podkožní kapse, umístění síňové kardiostimulační elektrody v různých segmentech pravé síně a zvolené polaritě stimulačního systému. Přesné oddělení skutečného síňového signálu a FFRW potenciálu je zvláště důležité u kardiostimulátorů využívající preventivní funkce síňových arytmií. Výsledky námi provedené analýzy dokumentují morfologické odlišnosti reálného P potenciálu vzhledem k FFRW signálu. Zvláště obtížná úloha je precizní odlišení předčasné síňové kontrakce (PAC), jako jednoho z iniciátorů síňových tachyarytmií. Při znalostech těchto charakteristik pak můžeme daleko fundovaněji volit parametry preventivních funkcí, ale i ostatních programovatelných veličin jako jsou např. AV vedení, retrográdní vedení, citlivosti a Mode Switching.

A 25

ABSTRAKTA

SESTERSK A SEKCE Komplexní léčba komorových tachyarytmií – kazuistika P. Akrmanová, V. Fišerová KK IKEM, Praha Nemocní s poruchou funkce levé komory srdeční a maligními komorovými arytmiemi mají velmi špatnou prognózu, třetina těchto nemocných zmírá v prvém roce po klinické manifestaci maligní komorové arytmie. Současné možnosti léčby ovlivňují nejen kvalitu života, ale i přežívání těchto pacientů. V našem sdělení uvádíme osud muže, který byl na našem pracovišti poprvé vyšetřen v roce 1994. Jednalo se tehdy o 59 letého nemocného po opakovaných infarktech myokardu, s dysfunkcí levé komory srdeční (EF 20%) a s anamnézou synkopálního stavu. Na základě podrobného vyšetření byl indikován k revaskularizaci myokardu, aneuryzmektomii a chirurgické kryodestrukci arytmogenního substrátu. Chirugický výkon byl proveden bez komplikací roku 1994, došlo však k recidivě synkopy na podkladě maligní komorové arytmie, proto byl nemocnému ještě téhož roku implantován kardioverter/defibrilátor. V dalším období byl nemocný oběhově v pořádku, v běžném životě nebyl příliš limitován. Až v roce 2000 dochází k progresi anginózní symptomatologie a současně i častějším recidivám komorových arytmií, rušených defibrilačními výboji. Při rekoronarografii věnčitých tepen zjištěna progrese koronární aterosklerózy, u nemocného proveden by-pass na RIA s minitorakotomie a angioplastika kmene levé věnčité tepny s implantací stentu. V roce 2001 pak výskyt komorové tachykardie o f 120/min, tato arytmie byla úspěšně vyřešena RF ablací arytmogenního substrátu mapovacím systémem CARTO. V následném období bylo nutno ukončit medikaci amiodaronem pro klinické projevy hypotyreózy. Pro výskyt pomalých komorových tachykardií ověřen příznivý efekt propafenonu, který vedl k vymizení arytmií. Závěr: Cílem našeho sdělení bylo ukázat, že současné možnosti komplexní léčby ischemické choroby srdeční zlepšují kvalitu života i prognózu nemocných.

Úloha sestry pri extrakciách elektród (kardiostimulačných a defibrilačných) E. Clementisová SÚSCH, Bratislava Úvod a metódy: S neustále pribúdajúcim počtom pacientov-nositeľov kardiostimulátorov a defibrilátorov pribúda i počet tých, ktorí majú indikáciu na odstránenie implantovaného systému a následnú reimplantáciu. Medzi základné indikácie na extrakciu patria-infekcie, septický stav, trombo-

A 26

tické komplikácie, malfunkcie elektród – najmä v prípade defibrilačných systémov. História extrakcií sa časove takmer zhoduje s históriou implantácií kardiostimulátorov. Začínalo sa manuálnou trakciou, resp. dlhodobou trakciou s použitím závažia, neskôr sa začali používať rôzne pomôcky – (napr. Dormiho slučka, rôzne katétre a pod.), časť pacientov sa musela podrobiť kardiochirurgickému výkonu-s alebo bez použitia mimotelového obehu. V poslednom období je inšrumentárium obohatené o viaceré špeciálne na tento účel vyvinuté systémy – Locking stylet, Cook, Vascomed, Femoral work station a pod. Úlohou sestry spočíva v príprave pacienta pred výkonom na lôžkovom oddelení, príprave operačnej sály a inštrumentária a pacienta na op. stole – v spolupráci s lekárom, zabezpečuje aseptické podmienky počas extrakcie, odber materiálu na kultivačné vyšetrenia, asistuje pri celom výkone a vedie sesterskú dokumentáciu. Po výkone ošetrí op. pole a po odmonitorovaní ododvzdá pacienta sestre na lôžkovom oddelení. Výsledky: Za obdobie január 2000 – máj 2003 sme na našom oddelení vykonali extrakciu u 25 pacientov. U 21 pacientov išlo o kardiostimulačné elektródy, u 4 o defibrilačné el. Viac ako 1 elektródu sme extrahovali u 4 pacientov. Maximálny počet el. extrahovaných u 1 pacienta bol 3 elektródy. U 11 pacientov sme boli úspešní manuálnou trakciou, 14 pacientov sme extrahovali pomocou extrakčných setov – Cook a Vascomed, z toho 1× sme extrahovali s použitím Femoral work station. Nazaznamenali sme žiadne procedurálne komplikácie, 1 pacientka exitovala na multiorgánové zlyhanie na 3.

Miniinvazivní přístup k overdrivingu arytmií H. Dostálová, J. Duda I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové Úvod: Jednou z možností akutní léčby tachykardií (supraventrikulárních i komorových), je tzv. overdriving (rychlá stimulace o vyšší frekvenci, než je frekvence arytmie). Ten může být prováděn pomocí jícnové elektrody nebo pomocí elektrody, která je zaváděna do srdečních oddílů centrálním žilním systémem. Metoda: Na našem pracovišti jsme v posledních dvou letech začali používat miniinvazivní přístup k léčbě overdrivingem. Využíváme periferního vstupu do žilního systému horní končetiny (obvykle pravé) – v. basilica, v. intermedia cubiti, v. cephalica. Běžně dostupnou flexilou provedeme kanylaci jedné z uvedených periferních žil. Obvykle bez lokální anestezie provedeme malou incizi a Seldingerovou technikou zavedeme 4F sheath, kterým za skiaskopické kontroly zavádíme

čtyřpolární 4F elektrodový katetr do pravé srdeční síně či komory ke snímání intrakardiálních signálů a provádění stimulace. Výsledky: Tímto přístupem jsme dosud provedli overdriving u 16 nemocných. Jednalo se o 10 nemocných s flutterem síní, 4 nemocné se síňovou tachykardií a 2 nemocné s komorovou tachykardií. Ve všech případech se podařilo stimulační elektrodu zavést do srdečních dutin. Ačkoli 8 nemocných s flutterem síní bylo léčeno Warfarinem s terapeutickou hodnotou INR, nezaznamenali jsme žádnou komplikaci. Výkon byl prováděn ambulantně, skiaskopický čas nepřesahoval 1 minutu. K úspěšné terminaci arytmie a verzi na sinusový rytmus došlo ve 14 případech. Závěry: Autoři chtějí seznámit s metodikou a výhodami miniinvazivního přístupu s využitím periferního žilního systému pro overdriving tachykardií. Mezi nepochybné výhody patří větší pohodlí nemocného, krátká doba trvání ambulantního výkonu a minimální riziko komplikací.

EFV jedním vpichem – tříleté zkušenosti s využitím „Trio“ zavaděče J. Duda I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové Úvod: Elektrofyziologické vyšetření srdce vyžaduje zavedení katétrů žilní cestou do srdečních dutin. Běžným postupem je vícenásobná punkce femorální žíly se zavedením dvou, ev. tří zavaděčů pro diagnostické elektrodové katétry. Na našem pracovišti jsme již od poloviny roku 2000 při diagnostických elektrofyziologických studiích přistoupili k využití tzv. Trio zavaděčů. Metoda: Žilní zavaděč „Trio“ je jednorázový sheath o průměru 10 Frenchů. Jeho konstrukce dovoluje zavedení tří čtyřpolárních elektrodových katétrů o průměru 4F. Ačkoliv jsou nitrosrdeční katétry velmi tenké, jsou dobře ovladatelné a jejich zavádění není nijak znesnadněno. V některých případech jsme ověřili i možnost kombinace dvou 4F a jednoho 6F katétru (např. pro kanylaci koronárního sinu). Výsledky: V uplynulých třech letech jsme k diagnostickému EFV použili „Trio“ zavaděč u 270 nemocných. V žádném z případů jsme nezaznamenali při použití 10F sheathu neúspěch. Způsob zavádění a stabilita 4F katétrů nebyly významně odlišné od běžně používaných 6F elektrod. Nezaznamenali jsme žádné komplikace. Závěry: Autoři seznamují s vlastními zkušenostmi s použitím Trio zavaděče. Trio zavaděč považují za účelnou pomůcku, která zrychlí výkon, nenese s sebou vyšší riziko komplikací a je i ekonomicky výhodná. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

V. Fišerová, V. Smutná KK IKEM, Praha Komorové tachykardie u pacientů s ischemickou chorobou srdeční po implantaci ICD vedou k četným pacientem nepříjemně vnímaným výbojům a představují závažný terapeutický problém. Katetrizační ablace pomocí RF energie umožňuje snížit počet recidiv komorových tachykardií. V uvedené kazuistice chceme podat rozbor klinického průběhu u pacienta s mnohočetnými morfologiemi komorových tachykardií, u kterého opakované RF ablace vedly k úplnému odstranění všech morfologií komorových tachykardií. Pětačtyřicetiletý pacient, který ve 29 letech prodělal infarkt přední stěny s následným rozvojem těžké dysfunkce levé komory srdeční. V roce 1996 mu byla provedena PTCA RIA s implantací stentu a pro recidivující běhy komorových tachykardií implantován ICD. Pacient byl poté opakovaně hospitalizován pro běhy komorových tachykardií, které byly pod detekční hranicí přístroje, opakovaně však přecházely do fibrilace komor. I přes posílenou antiarytmickou medikaci docházelo k četným recidivám komorových tachykardií a u pacienta byla provedena v 10/00 a 04/01 katetrizační ablace arytmogenního substrátu pomocí mapovacího systému CARTO a postupně byly odstraněny klinické morfologie KT. Závěr: Cílem našeho sdělení bylo ukázat, že současné možnosti komplexní léčby ischemické choroby srdeční zlepšují kvalitu života i prognózu nemocných.

Spektrum ablačných katétrov pri rádiofrekvenčnej katétrovej ablácií – správame sa racionálne? I. Gaál, Ľ. Urban Slovenský ústav srdcových a cievnych chorôb, Bratislava Úvod: Rádiofrekvenčná katétrová ablácia (RFKA) srdcových arytmií je v súčasnosti považovaná za akceptovanú modernú kuratívnu stratégiu s vysokou efektivitou a nízkou mierou komplikácií. Ablačné katétre (ABK) rôznych výrobcov sa medzi sebou líšia zakrivením, dĺžkou distálneho bipólu, mnohé sú preformované na prístup do špecifických oblastí v dutinách srdca. Cieľom našej práce bolo retrospektívne analyzovať niektoré medicínsko-technické aspekty použitia ABK pri RFKA v podmienkach nášho oddelenia. Výsledky: V období od 1. 1. 2003 do 1. 10. 2003 podstúpilo na našom oddelení RFKA 171 pacientov a bolo použitých 319 ABK (1,86 ABK/ 1 pac). Najčastejšie riešenou arytmiou bola AV nodálna reInterv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

entry tachykardia (39 %), a to s najnižšou spotrebou ABK (1,5 ABK/ 1 pac.) s preferenčným použitím ABK fy Osypka GmbH (61 %). ABK fy Medtronic s dvojrovinovou reguláciou boli najčastejšie (42 %) používané pri liečbe fokálnych a makroreentry atriálnych arytmií (AAR), ktoré tvorili 30 % všetkých diagnóz. Najpoužívanejšími ABK boli produkty fy Biosense Webster (56 %), ktoré si zvolil operatér pri liečbe 83 % pac s komorovými tachykardiami, 78 % pac s WPW a 61 % pac s AAR. Najvyššiu spotrebu ABK sme zaznamenali pri RFKA AAR (2,1 ABK/ 1 pac), kde si našli najčastejšie použitie i katétre s magnetickým senzorom – CARTO – (75 %). Záver: Napriek veľkému spektru výrobcov a produktov, výber ABK je ovplyvnený arytmologickou diagnózou, osobnou preferenciou a skúsenosťou operatéra. Spotreba ABK stúpa s náročnosťou výkonu. Nádejou sú moderné navigačné systémy a vývoj nových multirovinových ABK, ktoré dokážu výraznejšie optimalizovať prácu pri RFKA.

ICD – poistka života alebo nočná mora E. Ginzeriová Slovenský ústav srdcových a cievnych chorôb, Bratislava Úvod: ICD dokázateľne znižuje celkovú mortalitu u chorých v rámci primárnej i sekundárnej prevencie náhlej srdcovej smrti, osobitne u pacientov (pac) v s prejavmi chronického srdcového zlyhávania. Odvráteným a často nedoceneným aspektom tejto liečby je však individuálne vnímanie vysokoenergetických bolestivých výbojov AICD, ktoré výrazne ovplyvňujú pac kvalitu života. Cieľom našej dotazníkovej akcie bolo analyzovať dopad antitachykardickej terapie ICD na spoločenský život, mobilitu, využívanie voľného času, sexuálny život a i. Metodika a výsledky: V rámci dotazníkovej akcie sme oslovili 30 pac s implantovaným ICD. Dotazník zahrňoval otázky týkajúce sa percepcie výbojov ICD, vnímania život zachraňujúcej liečby a jej praktický dopad na každodenné aktivity pac. Analýzou odpovedí sme došli k záveru, že napriek bolestivému vnímaniu samotných výbojov ICD, pac oceňujú dostupnosť takejto, i keď len paliatívnej liečby. Napriek veľkému vekovému rozptylu pac, možno konštatovať, že ICD výrazne negatívne neovplyvňuje spoločenský život a to ani u najmladšej vekovej kategórie. Psychické vnímanie ICD ako tzv. „poistky života“, dokáže zabezpečiť plnohodnotné využívanie voľného času vrátane rekreačného športu. I keď je sexuálny život občas „okorenený“ výbojom ICD, výrazne sa to neodráža v sexuálnej harmónií a rodinnom živote partnerov. Záver: Moderná liečba malígnych arytmií pomocou ICD nesie so sebou mnoho úskalí, ktoré sú vnímané individuálne a odrážajú sa i v kvalite psychického zdravia pacientov. Len a len starostlivé a trpezlivé poučenie pacientov a ich príbuzných sú zárukou kvalitného života s ICD.

Infekcie kardiostimulačného systému a ich prevencia z pohľadu sestry E. Martinková, M. Juhásová, B. Janotíková, J. Spišiaková Stredoslovenský ústav srdcovo-cievnych chorôb, Banská Bystrica Úvod: Infekcie stimulačného systému sú zriedkavou,ale závažnou komplikáciou u pacientov s implanovaným kardiostimulátorom a AICD. Cieľ: Retrospektivne zhodnotiť výskyt a spôsob riešenia infekčných komlikácií na našom pracovisku v období posledných dvoch rokov. Súbor: V období od januára 2001 do septembra 2003 z 510 implantácií. sme riešili infekciu stimulačného systemu u 11 pacientov (7 mužov a 4 ženy), priemerný vek 60,7 roka, 8 pacientov po primoimplantácii a 3 po výmene KS. Jedno-elektrodový systém malo implantovaných 67 % pacientov. Vysledky: Čas do vzniku infekcie u primoimplantácií trval priemerne 413,1 dňa. (16–2 492) U reimplantovaných pacientov bola doba vzniku infekcie 1 309,1 dňa. Zaznamenali sme 2 vegetácie na elektróde, 7 prípadov zhrubnutej elektródy bez vegetácie a 2 prípady bez detekcie zmien v intrakardiálnom priebehu elektródy. Bakteriologické agens tvoril 64 % staphylococus aureus, 9 % enterococus fecalis, 27 % nezistené. Spôsob extrakcie stimulačného systému: 9 pacientov endovazálnou cestou, 1 pacient chirurgicky, 1 pacient elektróda ponechaná. Vyliečenie komlikácii je v našom subore 100 %. Záver: Riešenie infekčných komplikácií implantovateľného systému si vyžaduje komplexný prístup včetne chirurgickej extrakcie zavedeného systému. Zvládnutie zásad antisepsy a asepsy, ako aj edukácia pacientov a ostatného zdravotného personálu, dodržiavanie zásad prípravy pacientov pred implantáciou, môže viesť k redukcii komplikácií. Aktuálny pomer infekčných komplikácií, k celkovému počtu implantovaných pacientov na našom pracovisku sú 2 %, čo možno považovať za číslo v súlade s europskym priemerom.

ABSTRAKTA

Radiofrekvenční ablace komorových tachykardií u pacienta s implantabilním kardioverterem / defibrilátorem – kazuistika

Skúsenosti s biventrikulárnou stimuláciou v liečbe chronického srdcového zlyhávania T. Jantoláková, T. Malacký Slovenský ústav srdcových chorôb, Bratislava T. Jantoláková Oddelenie porúch rytmu. Slovenský ústav srdcových chorôb, Bratislava. Resynchronizačná terapia je jednou z moderných liečebných modalít chronického srdcového zlahávania (ChSZ). V spojení s antitachykardickou terapiou predstavuje komplexnú terapiu pacienta s ChSZ a komorovou tachykardiou. V SÚSCH Bratislava sme v rokoch 2001–2003 implantovali 33 pacientov. pacientom bol implantovaný AICD

A 27

ABSTRAKTA

s funkciou biventrikulárnej stimulácie. U uvedených pacientov priemerné trvanie implantácie bolo 125 min. Priemerné trvanie flouroskopického času bolo 33 min. Z uvedeného počtu sme u 3 pacientov nedosiahli zavedenie elektródy v koronárnom sinuse. Záver: implantácia biventrikulárnej stimulácie je bezpečnou metodikou, vyžadujúca detailné anatomické znalosti, fluoroskopickú orientáciu a inštrumetnárnu zručnosť v tímovej spolupráci.

Biventrikulární stimulace: naše zkušenosti a problematika péče o pacienta podstupujícího implantaci biventrikulárního stimulačního systému Z. Kočí, V. Kvapilová, M. Šmukařová, D. Šimková, J. Ondrejková, D. Klimeš, D. Sitek, A. Bulava FN OL – I. Interní klinika, Olomouc Úvod: Pacienti s pokročilým chronickým srdečním selháním (NYHA klasifikace III–IV) a vyčerpanou farmakoterapií jsou potenciálními kandidáty na implantaci biventrikulárního (BiV) kardiostimulátoru. Jde o pacienty s těžkou poruchou systolické funkce levé komory (LK) a blokádou levého Tawarova raménka či intraventrikulární poruchou vedení s širokým QRS komplexem přesahujícím 140 ms. BiV stimulátor umožňuje současnou stimulaci levé a pravé komory, čímž je zajištěna synchronnější srdeční kontrakce. Metodika a výsledky: V našem souboru 24 pacientů (průměrný věk 62 ± 11 let, 17 mužů, 7 žen) podstupujících implantaci BiV kardiostimulátoru jsme monitorovali charakteristiky výkonu, peri- a postprocedurální komplikace a také akutní hemodynamické a echokardiografické změny při BiV stimulaci. U pacientů s BiV stimulací jsme pozorovali výrazný nárůst tlakového gradientu v LK – dp/dt (1 001 ± 245 vs. 1 346 ± 273, p < 0,001) a zlepšení ejekční frakce LK (18,4 % ± 6,1 % vs. 26,8 % ± 7,8 %, p < 0,001). Kvalita života pacientů s implantovaným BiV stimulátorem byla po 1 měsíci od implantace také signifikantně lepší. V průběhu výkonu jsme zaznamenali dvě drobné perikardiální efúze, u jednoho pacienta došlo při poruše chlopničky zaváděcího systému k větší ztrátě krve vyžadující podání transfúze. Jeden výkon byl technicky neúspěšný pro obtížnou anatomii koronárního sinu. Autoři dále podávají stručnou charakteristiku průběhu výkonu a před i pooperační péče o tyto pacienty. Závěr: Implantace BiV stimulace je efektní nefarmakologickou léčbou pokročilého srdečního selhání. Technika implantace je složitá a přes významný technický pokrok v oblasti zaváděcího systému i elektrod je stále určité procento výkonů neúspěšné. Pacienti podstupující implantaci BiV stimulátoru vyžadují intenzivnější péči.

A 28

Mapování arytmogenního substrátu před kardiochirurgický výkonem u pacientů po infarktu myokardu M. Kubelková, H. Lásková KK IKEM, Praha Komorové arytmie u pacientů po infarktu myokardu (IM) je možno řešit implantací kardioverteru defibrilátoru. Implantace přístroje nevede k odstranění příčiny arytmií, které mohou často recidivovat, což může vést k opakovaným výbojům z implantovaného přístroje s příslušným snížením kvality života nemocného. Je proto snahou ovlivnit již samotný anatomický substrát, jehož přítomnost vede k recidivám komorových arytmií. V zásadě připadá v úvahu ovlivnění katetrizační cestou nebo cestou chirurgickou. U pacientů, kteří jsou indikováni ke kardiochirurgickému výkonu z jiné indikace považujeme za výhodné ovlivnění arytmogenního substrátu chirurgicky. Přesná lokalizace arytmogenního substrátu v průběhu operace je obtížná. Na našem pracovišti testujeme metodu označení vhodného místa chirurgického zásahu již předoperačně na základě katetrizačního vyšetření. Podrobným mapováním systémem elektroanatomického mapování CARTO je zjištěno místo, které je nejvhodnější k provedení chirurgického zákroku. Toto místo se označí aplikací radiofrekvenční energie, která na uvedeném místě zanechá makroskopicky viditelnou značku. Kolem tohoto místa pak chirurg provede destrukci okolní tkáně buď subendokardiální resekcí, nebo provede ablaci aplikací chladu (kryoablací). Deset dnů po operaci se úspěšnost výkonu testuje vyvolatelností komorových tachykardií elektrofyziologickým vyšetřením. Na našem pracovišti jsme dosud provedli tento výkon u 18 pacientů (16 mužů, průměrný věk 67,1 roků) s dokumentovanou setrvalou komorovou tachykardií po infarktu myokardu. Jeden pacient v souvislosti s kardiochirurgickým výkonem zemřel. Celková úspěšnost výkonu byla 83,3 %. Závěr: Předoperační elektroanatomické mapování arytmogenního substrátu umožní výrazné zpřesnění intervenčního zásahu kardiochirurgem a vede k dobrým výsledkům operační léčby komorových arytmií u pacientů po infarktu myokardu.

Dvojitá transseptální katetrizace při katetrové ablaci pro fibrilaci síní – bezpečná metoda v invazívní klinické elektrofyziologii V. Kvapilová1, Z. Kočí1, D. Šimková1, M. Šmukařová1, J. Ondrušková1, D. Wojnarová2, M. Szikorová2, R. Zoubková2, N. Plonková2, R. Rusnoková2, M. Fiala1,2 1 I. interní klinika, FN Olomouc 2 Kardiocentrum, Nemocnice Podlesí, Třinec Dvojitá transseptální (TS) katetrizace je součástí katétrové ablace v levé srdeční síni (LS) pro

fibrilaci síní. Je spojena s rizikem srdeční tamponády, tromboembolie a vzduchové embolie. Pacienti: Dvojitou TS katetrizaci mělo 85 pacientů (pac) (16 ž) (52,2 ± 11,3 let) v 92 výkonech. Metoda: Byl použit TS systém složený z Brockenbroughovy jehly, dlouhého sheathu s dilátorem. TS punkce se provádí za kontinuálního měření tlaku přes TS jehlu. Po zavedení TS sheathu do LS se na sheath napojí tlaková infuze k proplachu fyziologickým roztokem s heparinem. Systém je průběžně kontrolován na nepřítomnost vzduchových bublin. Po zavedení obou TS sheathů se zavádí plná heparinizace v kontinuální infuzi a pravidelně se odebírá krev ke zhodnocení srážlivosti. Výsledky: Dvojitá TS katetrizace se zdařila ve všech 92 výkonech. Přes přepážku se nepodařilo proniknout tenkým hrotem TS jehly u dalších 3 pacientů a tyto výkony byly bez komplikací předčasně ukončeny. Technická úspěšnost TS katetrizace byla tedy 97 %. Celkem tak bylo v 92 výkonech završeno 184 TS punkcí a katetrizací. Všechny výkony byly dokončeny v plném rozsahu. Průměrný skiaskopický (skia) čas do zavedení sheathů a katétrů do LS (zahrnující elektrofyziologické vyšetření, angiografii plicní arterie a často ablaci flutteru síní I) byl 13,2 ± 6,5 min, necelá třetina celkového skia času 49,4 ± 13,8 min. TS katetrizace nebyla přímo spojena s žádnou komplikací. Závěr: Dvojitá transseptální katetrizace je bezpečná metoda v klinické elektrofyziologii. Aktivní činnost sester je důležitá pro nekomplikované provedení TS katetrizace.

Elektroanatomické mapování u arytmogenní dysplazie pravé komory H. Lásková, M. Kubelková KK IKEM, Praha U pacientů s arytmogenní dyplazií (ARVD) pravé komory (PK) může být postižena i komora levá (LK). Studie hodnotící sympatickou inervaci pomocí scintigrafie myokardu použitím 123I-metaiodobenzylguanidinem (MIBG) naznačují, že by postižení LK mohl být častější. V naší práci jsme zjišťovali přítomnost strukturálních změn LK pomocí katetrizačního elektroanatomického mapování. Soubor: Provedli jsme podrobné elektroanatomické mapování (CARTO Biosense) současně obou srdečních komor u 7 pacientů. Všichni pacienti byli sledováni pro komorové tachykardie. Všichni měli normální nález na LK při echokardiografickém vyšetření, u všech byly zjištěny pozdní komorové potenciály a porušena sympatická inervace srdce. Výsledky: Ve všech případech jsme nalezli podstatné zvětšení objemu PK, které bylo výraznější, než zvětšení velikosti PK při echokardiografickém vyšetření. Všichni pacienti měli strukturální poškození PK (definováno jako oblast nízkých potenciálů < 0,5 mV ve voltážové mapě). U 3 pacientů jsme výkon doplnili ablací komorové tachykardie metodou lineárních lézí v okrajích jizevnaté tkáně. Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

Radiofrekvenční katetrizační izolace plicních žil v léčbě fibrilace síní J. Ludvíková, J. Najmanová, Z. Hauserová, I. Valtrová IKEM, Praha Úvod: Katetrizační ablace fibrilace síní (FS) patří dnes mezi rychle se rozvíjející postupy v nefarmakologické léčbě FS rezistentní na antiarytmickou medikaci. Na naší klinice jsme provedli elektrickou izolaci plicních žil (PŽ) pomocí cirkulárního laso katétru u jedné skupiny pacientů a v druhé skupině nemocných byla provedena RF ablace FS za navigace elektroanatomickým mapovacím systémem CARTO. Metody a výsledky: Pomocí lasso katétru a konvenčního ablačního katétru byla RF ablace FS provedena u 17 pacientů. Dalších 21 nemocných podstoupilo katetrizační ablaci FS za navigace elektroanatomickým mapovacím systémem CARTO, kdy byly vytvořeny obkružující lineární léze okolo ústí PŽ. Celková doba výkonu v obou skupinách nebyla rozdílná. Skiaskopický čas ve skupině léčené pomocí lasso katétru byl výrazně delší (29 ± 21 min proti 13 ± 4 min), naopak celková doba aplikace RF energie byla kratší. Po 6 měsících sledování byl v obou skupinách obdobná úspěšnost, bez recidivy fibrilace síní bylo cca 60 % nemocných. Z komplikací byla u jednoho nemocného zaznamenána symptomatická stenóza plicní žíly, jiné komplikace nebyly zaznamenány. Význam: Obě metody se jeví jako bezpečné a obdobně úspěšné. Při využití CARTO systému je však kratší doba expozice rtg záření a delší doba aplikace RF energie vzhledem ke komplexnímu charakteru této metody.

Využití EKG telemetrie k holterovské 24hodinové monitoraci EKG L. Nečasová IKEM, Praha Dlouhodobá monitorace EKG dovoluje záchyt bradyarytmií a tachyarytmií v průběhu denních aktivit nemocného. Vedle využití standardních záznamníků pro ambulantní monitorování EKG (tj. záznam do pevné paměti, na flash kartu, na magnetický pásek) lze u hospitalizovaných pacientů využít také telemetrie. Telemetr patří mezi přístroje, které snímají EKG signál a okamžitě jej přenášejí do centrální stanice. Pacient je monitorován, aniž by musel zůstávat na lůžku. Dosah telemetru je Interv Akut Kardiol 2004;3:(Supl.A)

cca 100 m. Prostřednictví paralelní sítě je možné signál EKG přenést také do pracovní stanice k následnému vyhodnocení záznamu za definovaný časový úsek, přičemž délka záznamu může být až 52 hodin (MARS 8 000, GE Medical Systems). První zkušenosti naznačují, že monitorace EKG s využitím telemetrů přináší u hospitalizovaných pacientů úsporu času pro zdravotnický personál. Odpadá nutnost nasazení standardních záznamníků. Snižuje se dyskomfort pacienta, protože není nutná dvojí monitorace. Na našem pracovišti bylo od dokončení instalace paralelní sítě holterovsky monitorováno 8 hospitalizovaných pacientů, z toho u 6 jsme využili telemetrie. Je kladen důraz na potřebu velmi dobré spolupráce mezi sestrami a technikem, související s přípravou telemetru před monitorací.

Radiofrekvenční ablace flutteru síní konvenčním a chlazeným katétrem – srovnání J. Nováčková IKK FN Brno Úvod: Metodou první volby při léčbě flutteru síní I. typu se stala radiofrekvenční ablace (RFA) kavotrikuspidálního ústí. Aby bylo možné snadněji dosáhnout kompletního přerušení vedení přes istmus byly vyvinuty chlazené ablační katétry schopné vytvoření hlubší a kompaktnější léze. Cíl: Srovnat úspěšnost, skiaskopické časy a délky u výkonů prováděných konvenčním a chlazeným katétrem. Soubor a metody: Třicetčtyři pacientů, kde byla provedena RFA kavotrikuspidálního ústí pro flutter síní I. typu v letech 2000–2002. U 17 pacientů byl použit konvenční (Daig – 4 mm tip) a u 17 pacientů katétr s uzavřeným chlazením (Chilli – Cardiac Pathways). Bylo provedeno porovnání sledovaných parametrů mezi oběma skupinami. Výsledky: Použitím chlazených katétrů došlo k redukci trvání výkonů o 34 %, k redukci skiaskopického času o 44 % a zvýšení úspěšnosti o 30 %. Počet recidiv flutteru síní se v obou skupinách nelišil. Závěry: Použití chlazených katétrů při radiofrekvenční ablaci kavotrikuspidálního ústí vede k významnému snížení radiačních časů, délky výkonu a vyšší úspěšnosti.

Představuje katetrizační ablace kurativní výkon u všech pacientů se syndromem komorové preexcitace WPW? J. Ostrihoňová, V. Fišerová KK IKEM, Praha Syndrom komorové preexcitace WPW má prevalenci 0,3 % v celé populaci. Nejčastějšími arytmiemi jsou AV reentry tachykardie u 65 % a fibrilace síní u 35 % nemocných. Chirurgické či katetrizační

přerušení akcesorní AV spojky představuje kurativní výkon. U malého procenta pacientů je však atypická anatomická lokalizace spojky či nedosažitelnost jejího ovlivnění obvyklou katetrizační technikou. Na našem pracovišti byla RF ablace pro AV reentry tachykardii v roce 2002 provedena u 53 pacientů, z toho u 6 (11 %) měla spojka jen retrográdní vodivost. V 55 % se jednalo o levou laterální spojku, ve 24 % o posteroseptální spojku, ve 4 případech se jednalo o lokalizace obtížné pro katetrizační ablaci (midseptální, levá epikardiální, anteroseptální). Akutní úspěšnost RF ablace byla v 96 % případů. Obnovené vedení spojkou po první ablaci bylo u 5,5 % pacientů. V posledních 2 letech byla pouze u jednoho pacienta s WPW syndromem indikována chirurgická ablace přídatné dráhy vzhledem k opakovanému neúspěchu katetrizační ablace. Závěr: U naprosté většiny pacientů se syndromem komorové preexcitace WPW je možno docílit kurativního efektu katetrizační ablací. V ojedinělých případech lze využít speciální mapovací a katetrizační techniky, nestandardní zdroje energie při ablaci, či kardiochirugické metody přerušení přídatné spojky.

ABSTRAKTA

U 5 pacientů byla provedena implantace automatického kardioverteru defibrilátoru. Postižení LK jsme nezjistili v žádném případě. Závěry: U všech pacientů s ARVD jsme při elektroanatomickém mapování zjistili výrazné strukturální změny dilatované PK. Poškození LK jsme nenalezli i když postižená sympatická inervace srdce postižení LK již prokazuje.

Příčiny neadekvátní ICD terapie M. Sivák, M. Tauchman, J. Duda I. interní klinika, Fakultní nemocnice, Hradec Králové V průběhu let 1996 až 2003 bylo v našem centru provedeno 125 primoimplantací ICD. Všichni pacienti po implantaci ICD jsou pravidelně sledováni v kardiostimulační poradně. Byla provedena retrospektivní analýza terapií dodaných ICD přístrojem. Podrobně byly analyzovány především příčiny neadekvátní terapie ICD (ATP, CV a DC výboje). Neadekvátní terapie byla dokumentována u 20 pacientů (17 %), ve většině případů se jednalo o DC výboje. Příčinami neadekvátně dodané terapie byly nejčastěji supraventrikulární tachyarytmie s rychlou odpovědí komor, méně často oversenzing T vlny a mechanická porucha elektrody. Pravidelné ambulantní sledování nemocných po implantaci ICD je nezbytné pro optimalizaci terapie.

Psychologická příprava pacienta s implantabilním přístrojem (PM, ICD) K. Slabá, M. Plavcová I. IKAK, FN u sv. Anny, Brno A: Psychologická problematika zdravotnického zařízení: 1. účelný provoz a režim na oddělení, zajištění dobré úrovně základní péče, pořádku a čistoty, 2. sociální klima na oddělení – je určeno úrovní práce zdravotnického kolektivu a harmonií mezilidských vztahů v něm, 3. materiální stránka – vybavení pracoviště – má vliv na smyslové prožívání a přímé dojmy z prostředí.

A 29

ABSTRAKTA

B: Odborná duševní příprava spočívá: 1. v co nejúplnější informovanosti nemocného a psychické podpoře, 2. předání edukačního materiálu a event. zodpovězení dalších dotazů, 3. podepsání informovaného souhlasu s výkonem. C: Psychologické problémy pacienta za hospitalizace. Příklady maladaptace pacienta – 1) trpí sám, 2) dává najevo nespokojenost, obavy, strach, 3) nepřizpůsobivý nemocný, bezohledný k ostatním. Poměr pacienta k nemoci: a) normální, b) bagatelizující, c) repudiační, d) nosofobní, e) hypochondrický, f) nosofilní, g) účelový. Dělení psychické deprivace: a) senzorická (nedostatek smyslových podnětů), b) emoční (citově chladné prostředí), c) intelektová (nedostatek podnětů), d) sociální (opuštěnost) D: Vztahy: vztah pacient – sestra, pacient – lékař, sestra – lékař: trvalá komunikace, plná a včasná informovanost pacienta srozumitelným způsobem, dodržování doporučení pacientem, vzájemná důvěra, spokojenost, citlivost zásahu do životního stylu. Řešení nedůvěry, pasivity. Konfliktní pacienti, resp. i personál. E: Specifika pacienta s PM a ICD. Ohrožení náhlou smrtí, cizí těleso, strach z bolesti, nutnost pravidelných kontrol, životnosti elektrod a přístrojů, otázka reimplantací, omezení v osobním životě a pracovním zařazení. Závěr: Dokud člověk vidí před sebou úkol, má proč žít. Kdo má proč žít, snese téměř každé jak.

Resynchronizační terapie u nemocných s pokročilou formou srdeční insuficience V. Smutná, P. Akrmanová KK IKEM, Praha V posledních letech jsou indikováni nemocní s pokročilou formou chronického srdečního selhání k tzv. biventrikulární (BiV) stimulaci. Jde o nemocné s těžkou dysfunkcí levé komory, poruchou nitrokomorového vedení vzruchu a námahovou dušností III. a IV. stupně funkční klasifikace NYHA. Cílem je resynchronizace kontrakce levé komory s pravou a z toho plynoucí zlepšení hemodynamické situace. Standardní síňokomorová dvoudutinová stimulace je rozšířena na stimulaci tříelektrodovou, přičemž je navíc zavedena speciální elektroda ke stimulaci levé komory. Tuto elektrodu nejčastěji zavádíme do jedné z větví koronárního sinu, je možno ji zavést

A 30

i z přístupu epikardiálního v rámci kardiochirurgického výkonu, případně do výtokového traktu pravé komory (bifokální stimulace). Technika biventrikulární stimulace je složitá a časově náročná. Náročnější je i péče o tyto nemocné po implantaci. Na našem pracovišti bylo od 06/99 – 09/03 provedeno 129 primoimplantací BiV-PM, 25 implantaci BiV-ICD, 13 bifokálních PM a 16 implantací bylo neúspěšných (celkem tedy 183 implantací s úspěšností 91,3 %). Po implantaci dochází k významné změně EKG křivky se zúžením QRS komplexu. Tito nemocní vyžadují intenzivnější péči, a to jak z hlediska základního onemocnění, náročnějšího průběhu implantačního výkonu, tak pro větší riziko pooperačních komplikací (infekce, dislokace elektrody, stimulace bránice aj.). U většiny pacientů tato náročnější léčba přináší výrazné zlepšení klinického stavu.

Katetrizační ablace u pacienta po transplantaci srdce I. Valtrová, J. Ludvíková, J. Najmanová IKEM, Praha Úvod: Uvádíme kazuistiku úspěšné radiofrekvenční ablace (RFA) flutteru síní u pacienta po ortotopické transplantaci srdce (OTS). Jedná se o 67.letého muže, středoškolského profesora, který podstoupil v říjnu 1984 úspěšnou transplantaci srdce pro terminální fázi dilatační kardiomyopatie. Během 18 let pravidelného sledování byl pacientův stav stabilizován. Při kontrole 16. 9. 2002 se pacient cítil více unaven, bušení srdce nevnímal. Na EKG byla zachycena síňová tachykardie s převodem na komory 2 : 1 a pacient byl hospitalizován a indikován k elektrofyziologickému vyšetření a ablaci. Výsledky: Vzhledem ke složitým anatomickým podmínkám, které s sebou nese OTS provedená biatrialní technikou, bylo provedeno elektroanatomické mapování pravé síně pomocí CARTO systému. Mapa tohoto srdečního oddílu ukázala, že má síň dvě části. V zadní (příjemcově) části síně běžela fibrilace a v přední (dárcovské) části běžel typický anticlocwise flutter síní o f. 260/min. Byla provedena úspěšná RFA kavotrikuspidálního isthmu. Výkon trval 300 min., skia čas byl 8,3 min. U pacienta se střídal náhradní junkční rytmus s vlastním sinusovým rytmem a proto mu byl v odstupu pěti dnů naimplantován kardiostimulátor v režimu AAIR.

Závěr: Elektroanatomické mapování umožňuje přesnou charakteristiku okruhu arytmie a její vyhodnocení. U pacientů se složitými anatomickými poměry je možno bezpečně provést RFA pomocí systému CARTO

Vývoj technické úspěšnosti a skiaskopických časů při implantaci biventrikulárních kardiostimulátorů a ICD na pracovišti bez předchozích zkušeností D. Wojnarová, M. Sikorová, R. Zoubková, N. Plonková, R. Rusnoková, I. Nykl, M. Fiala Kardiocentrum, Nemocnice Podlesí, Třinec Implantace biventrikulárních kardiostimulátorů (KS)/ICD v resynchronizační léčbě srdečního selhání bývá v učební fázi spojována s nižší technickou úspěšností a dlouhými skiaskopickými časy. Cílem sdělení je porovnání technické úspěšnosti implantace a skiaskopických časů v prvním roce a následujícím období v centru bez předchozích zkušeností s metodou. Pacienti a metoda: Od května 2002 do října 2003 byl biventrikulární KS (23×) a ICD (5×) implantován u 28 pacientů (8 Ž) průměrného věku 70,4 ± 6,6 (55–80) let. Implantaci prováděli dva operatéři bez větších předchozích zkušeností s metodou, ale s mnohaletými zkušenostmi s implantací KS/ICD a elektrofyziologickým vyšetřením se standardním mapováním koronárního sinu. Výsledky: Z 28 pacientů se implantace technicky zdařila u 26 (93 %) pacientů. Skiaskopický čas na výkon byl 25,5 ± 15,2 (6–67) min. Za prvních 12 měsíců bylo provedeno 12 implantací, z nichž se implantace technicky zdařila u 10 (83 %) pacientů a průměrný skiaskopický čas byl 33,6 ± 17,5 (20–67) min. V dalším období byla provedena implantace u 16 pacientů, ve všech případech technicky úspěšná. Průměrný skiaskopický čas byl 19,6 ± 10,2 (6–36) min. Závěr: I na pracovišti bez předchozích zkušeností s metodou lze dosáhnout vysoké technické úspěšnosti implantace biventrikulárních KS/ICD s příznivými skiaskopickými časy. Po nabytí zkušeností se technická úspěšnost implantace dále zvyšuje a skiaskopický čas se významně snižuje.


Harm van Bolhuis and Peter Wohlgemuth Digital Signal processing in pacemakers: past, present and future... 7

Recommend Documents