Ukázky | Próza | Hans Fallada: Každý umírá sám /ukázka/
Hans Fallada: Každý umírá sám /ukázka/ Manželé středního věku se ve válečném Berlíně odvážně pustili do beznadějného odboje proti nacistům a v roce 1943 byli popraveni. Hans Fallada se o jejich osudu dozvěděl po válce ze spisu gestapa a na základě skutečných událostí napsal za necelé čtyři týdny svůj poslední román.
Hans Fallada: Každý umírá sám
Ikar 2012 Překlad: Jana Zoubková 568 stran
I. kapitola
Pošta přináší zlou zprávu
Listonoška Eva Klugová pomalu stoupá po schodišti v domě číslo 55 v Jablonského ulici. Nejde pomalu proto, že by ji tak unavila roznáška, ale protože má v tašce jeden z těch dopisů, jejichž doručování nenávidí, a teď ho musí odevzdat o patro výš u Quangelových. A paní Quangelová už jistě vyhlíží, víc než dva týdny listonošku vyhlíží, jestli nenese dopis polní pošty.
Než poštovní doručovatelka Klugová předá dopis polní pošty psaný na stroji, musí ve druhém patře doručit Persickovým noviny Völkischer Beobachter. Persicke je stranický funkcionář nebo politický vedoucí nebo tak něco – ačkoliv je Eva Klugová od té doby, co pracuje na poště, taky členkou strany, má v těch funkcích pořád ještě zmatek. V každém případě musí u Persickových pozdravit heil Hitler a dávat si pozor, co říká. To ovšem musí všude, těžko by se našel člověk, kterému by mohla říct, co si opravdu myslí. O politiku se nezajímá, je prostě žena a jako žena se domnívá, že děti se nerodí proto, aby je postříleli. A domácnost bez mužského taky nestojí za nic, momentálně nemá nic, ani jednoho syna, ani muže, ani domácnost. Místo toho musí držet pusu, být velice opatrná a doručovat hnusné dopisy polní pošty, které nejsou psané rukou, nýbrž na stroji a jako odesílatel je uvedený plukovní adjutant.
Zazvoní na Persickovy, řekne heil Hitler a předá starému ožralovi noviny. Persicke už má na klopě připíchnutý stranický odznak – Eva Klugová si ten svůj vždycky zapomene vzít – a zeptá se: „Tak copak je novýho?“
Listonoška opatrně odpoví: „To já nevím. Myslím, že Francie kapitulovala.“ A hned se zeptá: „Nevíte, jestli je u Quangelových někdo doma?“
Persicke si otázky vůbec nevšímá. Rozevře noviny. „Tady to je! Francie kapitulovala. Teda, slečno, a vy to říkáte, jako byste prodávala housky! To musíte vyklopit hned. Musíte to říct každýmu, ke komu přijdete, to přesvědčí i ty největší rejpaly. Tak jsme vyhráli i druhou bleskovou válku, takže už zbejvá jenom Anglie! Za čtvrt roku budou Angláni vyřízený, a pak uvidíte, jakej nám vůdce zařídí život! Pak budou krvácet ty druhý, my budem páni světa! Jen pojď, děvče, dej si s námi panáka! Amálie, Erno, Auguste, Adolfe, Baldure – všichni sem! Dneska máme volno, dneska na práci nikdo nešáhne! Dáme si do nosu, dneska kapitulovala Francie a odpoledne si zajdem třeba k tý starý Židovce do čtvrtýho a ta mrcha nás musí pohostit kafem a koláčem! Říkám vám, že nás ta baba teď pohostit musí, když padla Francie, teď už žádný slitování! Teď jsme my páni světa a všichni musej držet hubu!“
Zatímco pan Persicke obklopený rodinou vykřikuje stále vzrušeněji a začíná do sebe házet první panáky, listonoška už dávno vyšla o patro výš a zazvonila u Quangelových. Dopis drží v ruce, je připravená okamžitě odejít. Ale má štěstí, neotvírá jí paní, která s ní většinou přátelsky prohodí pár slov, nýbrž pán s ostrým jakoby ptačím obličejem, úzkými rty a studenýma očima. Beze slova si vezme dopis a zavře jí dveře před nosem, jako by byla zlodějka, před kterou se musí mít na pozoru.
Ale Eva Klugová jen pokrčí rameny a jde po schodech dolů. Někteří lidé jsou prostě takoví. Za celou dobu, co roznáší poštu v Jablonského ulici, jí tenhle člověk neřekl jediné slovo, nepozdravil ani heil Hitler, ani dobrý den, přestože má i on, jak ví, funkci v Pracovní frontě. Ale co, změnit ho nemůže, ani u vlastního muže se jí to nepodařilo. Dál utrácí peníze po hospodách a v sázkách na koníčky a doma se ukáže, jen když je úplně na suchu.
U Persicků nechali samým vzrušením dveře na chodbu otevřené, z bytu je slyšet cinkání skleniček a hluk vítězné oslavy. Eva Klugová dveře tiše zaklapne a pokračuje dolů. Přitom ji napadne, že je to vlastně dobrá zpráva, protože rychlá porážka Francie znamená, že se přiblížil mír. Potom se oba chlapci vrátí a ona jim zase vytvoří domov.
Nadějné vyhlídky ale narušuje nepříjemný pocit, že se pak dostanou nahoru lidi jako Persicke. Mít takové pány a pořád držet jazyk za zuby a nikdy nesmět říct, jak člověku je, se jí nezdá nejlepší vyhlídka.
Znovu pomyslí na chladnou supí tvář muže, jemuž právě doručila dopis polní pošty, ten pak určitě taky dostane vyšší funkci ve straně, pomyslí i na starou Židovku Rosenthalovou ve čtvrtém patře, jejíhož muže před dvěma týdny odvedlo gestapo. Té ženské je jí líto. Rosenthalovi měli dřív obchod s prádlem na Prenzlauské třídě. Arizovali jim ho a teď ještě odvedli manžela, kterému už určitě táhne na sedmdesátku. Ti dva staří lidí určitě nikomu neublížili, naopak dali vždycky na dluh, Evě Klugové taky, když zrovna neměla dost peněz na prádlo pro děti, a horší nebo dražší zboží než v jiných obchodech u Rosenthalových taky nebylo. Ne, nejde jí do hlavy, proč by měl být někdo jako Rosenthal horší než Persicke jen proto, že je Žid. A stará paní Rosenthalová je teď v bytě úplně sama a netroufá si vyjít ven. S židovskou hvězdou na kabátě vychází na ulici až po setmění, aby nakoupila, zřejmě hladoví. Teda, i kdybychom nad Francií zvítězili desetkrát, pomyslí si Eva Klugová, spravedlivé to u nás není...
Vejde do dalšího domu a pokračuje v roznášce pošty.
Dílenský mistr Otto Quangel zatím vešel s dopisem polní pošty do pokoje a položil ho na šicí stroj. „Tady,“ řekl jen. Manželka má vždycky právo otevřít dopis první, dobře ví, jak jí na jediném synovi Ottovi záleží. Stojí proti ní, tenký spodní ret vtažený mezi zuby a čeká, že se manželčin obličej radostně rozzáří. Otto Quangel svým na slovo skoupým, mlčenlivým, zcela neněžným způsobem svou ženu velice miluje.
Žena roztrhne obálku, obličej se jí na okamžik skutečně rozzáří a zase pohasne, když vidí, že je psaný na stroji. Zatváří se ustrašeně, čte pomaleji a pomaleji, jako by se bála každého dalšího slova. Otto Quangel se předkloní a vytáhne ruce z kapes. Zuby tiskne spodní ret, jako by očekával neštěstí. V pokoji je naprosté ticho. Ženin dech se proměňuje v sípání.
Náhle tiše vykřikne, takový zvuk od ní manžel ještě nikdy neslyšel. Hlava jí klesne dopředu, narazí na špulky nití na stroji a klesne do záhybů látky a zakryje osudný dopis.
Dvěma kroky je u ní. Nezvykle prudce jí položí velkou upracovanou ruku na záda. Cítí, jak se žena chvěje po celém těle. „Anno!“ řekne. „Anno, prosím tě!“ Okamžik počká, než se odváží zeptat: „Je něco s Ottou? Je zraněný, že? Těžce?“
Žena se pořád třese po celém těle, ale nevydá ani hlásku. Nezvedne hlavu, aby se na manžela podívala.
Quangel se dívá dolů na pěšinku v manželčiných vlasech, za ta léta, co jsou svoji, jí vlasy hodně prořídly. Jestli se Ottovi opravdu něco stalo, nebude mít nikoho, koho by mohla milovat, jen jeho, ale Quangel si odjakživa myslí, že na něm není nic, co by mohl někdo milovat. Neumí jí slovy sdělit, co pro něj znamená. Dokonce ani teď ji nedokáže pohladit, projevit něhu, utěšit ji. Jen položí těžkou silnou ruku na prořídlé vlasy, jemně jí zvedne hlavu, podívá se jí do tváře a tiše pronese: „Snad mi řekneš, co nám píšou, Anno.“
Ačkoliv jsou teď její oči blízko jeho, nevidí ho, má je napůl zavřené. Tvář má nažloutle bledou, obvyklá červeň úplně zmizela. Z tváře jí ostře vystupují kosti, jako by se díval na lebku. Chvějí se jí nejen tváře a rty, ale celé tělo, jako by ho zachvátilo vnitřní zemětřesení.
Quangel se dívá do cizí tváře, dříve tak důvěrně známé, cítí, jak mu srdce bije silněji a rychleji, cítí naprostou neschopnost ji trochu utěšit a náhle ho sevře hluboký strach. Vlastně je jeho strach vzhledem k hluboké ženině bolesti směšný, strach, že by se mohla rozplakat, ještě hlasitěji a divočeji, než pláče teď. Quangel vždy oceňoval ticho, od Quangelových nesměl v domě nikdo nic zaslechnout, a už vůbec ne hlasitý projev citů. Ne! Ale i při tom strachu jí nedokáže říct víc, než co pronesl před chvílí: „Tak co píšou? Pověz mi to, Anno!“
Dopis tady samozřejmě leží otevřený, ale Quangel si netroufne vzít ho do ruky. Musel by přitom pustit ženinu hlavu, ví, že už teď má na čele dvě krvavé ranky, hlava by jí zase padla na stroj. Přemůže se a znovu se zeptá: „Co je s Otíčkem?“
Zdrobnělina, kterou od muže málokdy slyšela, jako by ji vrátila ze světa bolesti zpátky do života. Několikrát vzlykne, dokonce otevře oči, jindy výrazně modré se teď zdají vybledlé. „S Otíčkem?“ zašeptá. „Co by s ním bylo? Nic s ním není, Otíček už neexistuje, tak je to!“
Muž jen vzdychne „ách!“, táhlé ách vycházející z hloubi srdce. Aniž si to uvědomuje, pustí ženinu hlavu a sáhne po dopisu. Oči strnule upírá na řádky, ale číst nedokáže.
Žena mu vytrhne dopis z ruky. Úplně se proměnila, zuřivě trhá dopis na kousky, na malinké útržky, a přitom mu překotně chrlí do tváře: „Proč bys to svinstvo ještě čet, ty sprostý lži, které píšou všem. Že zemřel hrdinskou smrtí pro vůdce a národ? Že byl vzorným vojákem a kamarádem? Co nám to chtějí namluvit, když oba dobře víme, že Otíček nejradši vylepšoval svoje rádia, a když šel k odvodu, tak plakal. Kolikrát mi za tu dobu, co byl v kasárnách, říkal, jak hrozné to tam je, že by klidně obětoval pravou ruku, jen aby se odtamtud dostal! A teď prej vzornej voják a hrdinská smrt! Jsou to lži, samý lži! Ale to jste zavinili vy! S tou vaší zatracenou válkou, ty a tvůj vůdce!“
Stojí před ním, je menší než on, ale z očí jí srší blesky.
„Já a můj vůdce?“ mumlá Quangel a vůbec ten útok nechápe. „Jak to, že je to najednou můj vůdce? Já přece nejsem ve straně, jen v Pracovní frontě, a v ní musejí bejt všichni. A volili jsme ho vždycky oba, a ty máš taky funkci ve Svazu žen.“
Říká to rozvážně a pomalu, ani ne tak proto, aby se bránil, ale aby ujasnil fakta. Vůbec nechápe, proč na něj žena tak náhle zaútočila. Měli přece vždycky shodné názory.
Ale žena prudce odpoví: „Nač jsi teda hlava rodiny, o všem rozhoduješ a všechno musí bejt po tvým, i když chci třeba jen do sklepa bednu na uskladnění brambor, tak musí bejt taková, jakou chceš ty, ne jakou chci já. A v takhle vážný věci rozhodneš špatně? Ale ty jsi tichošlápek, hlavně abys měl klid a nevyčuhoval z řady. Děláš všechno, co dělají ostatní. Když všichni křičí – vůdce, rozkaž, my půjdeme –, běžíš jako beran za nimi. A my zas museli běžet za tebou! Ale teď je Otíček mrtvej a žádnej vůdce světa ani ty mi ho nevrátíte!“
Beze slova všechno vyslechl. Nikdy se nehádal a navíc cítil, že z ní mluví jen bolest. Byl skoro rád, že se na něj vzteká, že se nepoddala zármutku. Na celou obžalobu jen podotkl: „Někdo to musí říct Trudel.“
Trudel byla Otíkovo děvče, skoro snoubenka, jeho rodičům říkala maminko a otče. Večer si k nim často zaskočila popovídat, i teď, když byl Otík pryč. Přes den pracovala v továrně na uniformy.
Zmínka o Trudel přivedla Annu Quangelovou okamžitě na jiné myšlenky. Vrhla pohled na hodiny na zdi a zeptala se: „Stihneš to ještě před šichtou?“
„Dneska mám šichtu od jedný do jedenácti,“ odpověděl. „To stihnu.“
„Dobře, tak jdi. Ale jenom ji pozvi k nám, o Otíkovi jí nic neříkej. Chci jí to povědět sama. Jídlo budeš mít připravený ve dvanáct.“
„Tak jo a řeknu jí, aby přišla večer k nám,“ opakoval, ale neměl se k odchodu a díval se do ženiny nažloutle bílé nemocné tváře. I ona se na něj podívala a chvíli na sebe mlčky hleděli, dva lidé, kteří spolu svorně prožili třicet let, on byl mlčenlivý a klidný, ona vnášela do domácnosti trochu života.
Ale jak tak na sebe hleděli, neměli si co říct. Quangel nakonec kývl a šel.
Slyšela, jak bouchly dveře od bytu. A jen co odešel, otočila se ke stroji a začala uhlazovat útržky osudného dopisu. Pokoušela se je složit, ale brzy pochopila, že by to trvalo dlouho, teď mu hlavně musí uvařit. Útržky dopisu opatrně uložila do obálky a vložila ji do zpěvníku. Až Otto odpoledne odejde do práce, bude mít čas útržky poskládat a nalepit. I když to byly samé lži, sprosté lži, je to poslední zpráva o Otíčkovi. Přesto si ji schová a ukáže taky Trudel. Možná bude potom moct plakat, zatím teď jako by měla v srdci požár. Pláč jí udělá dobře.
Hněvivě potřásla hlavou a šla ke sporáku.
