NEBOJ SE [ ]
Prolog
H
ajej, dě átko, v koruně stromu… Tělo už odvezli, ale zápach zůstal. Detektiv D. D. Warrenová z bostonského oddělení vražd z vlastní zkušenosti věděla, že pach krve na takovém místě činu ulpívá celé týdny, nebo i měsíce. Policejní technici už odstranili lůžkoviny, ale krev přesto dál žila vlastním životem. Pronikala do suché zdi. Stékala za dřevěné obložení. Hromadila se mezi podlahovými prkny. V žilách osmadvacetileté Christine Ryanové kolovalo necelých pět litrů krve. TeH se většina vsákla do holé matrace, která v tomto přízračném, šedivém prostoru k sobě přitahovala hlavní pozornost. Až vítr zafouká, kolébka se zahoupá… Ten telefonát přišel krátce po deváté ráno. Dobrá přítelkyně Midge Robertsová začala mít obavy, když Christine neodpovídala na klepání na hlavní dveře ani na esemesky. Christine totiž nikdy nezaspala, neutekla s pohledným barmanem, neulehla s chřipkou, aniž by o tom informovala svou nejlepší kamarádku, která ji každé všední ráno vyzvedla přesně v sedm třicet, a společně pak jely do práce v místní účetní firmě. Midge také kontaktovala pár dalších přátel. Všichni shodně prohlásili, že od včerejší večeře s Christine nemluvili. Midge poslechla instinkt a zavolala domácího, který nakonec souhlasil, že dveře otevře. Když to pak objevil, pozvracel celou chodbu v horním poschodí. Midge nahoru po schodech nešla. Stála v předsíni úzkého dvoupodlažního domku, a jak sdělila detektivovi z týmu D. D., Philovi, věděla to. Prostě to věděla. Pravděpodobně i na tu dálku ucítila první nezaměnitelný závan zasychající krve. [5]
LISA GARDNEROVÁ
Hajej, dě átko… Hned po příchodu udeřily D. D. do očí nápadné kontrasty místa činu. Mladá oběL ležící v posteli na zádech, s roztaženýma rukama a nohama a zírající do stropu nevidoucíma modrýma očima. Hezké rysy vypadaly téměř pokojně a hnědé vlasy dlouhé po ramena byly jemně rozprostřené na zářivě bílém polštáři. Ale potom, od krku dolů… Pokožka, odříznutá v tenkých, spirálovitých proužcích. D. D. už o takových věcech slyšela. Dnes v jedenáct hodin dopoledne to poprvé spatřila na vlastní oči. Mladá žena, stažená z kůže ve své posteli. S láhví šampaňského na nočním stolku a jednou rudou růží položenou na zkrvaveném břiše. Vedle láhve šampaňského našel Phil pouta. Taková, která se dostanou v luxusních sex shopech, lemovaná kožešinou kvůli pohodlí. Když vezmete v úvahu pouta, šumivé víno, rudou růži… Milenecká schůzka, která se zvrhla, teoretizoval Phil. Nebo, vzhledem k míře brutality, poslední akt pomsty odmítnutého přítele. Christine se rozešla s nějakým ubohým troubou a včera v noci se ten ubohý trouba vrátil, aby jednou provždy dokázal, kdo je tu pánem. Ale D. D. s tím nesouhlasila. Ano, byla tu pouta, ale ne na zápěstích oběti. Ano, bylo tu neotevřené šampaňské, ale žádné v připravených štíhlých sklenkách. A konečně, jistě, byla tu růže, ale ne ozdobně zabalená z květinářství jako dárek. Ta scéna jí připadala příliš… promyšlená. Žádný zločin z vášně, žádná hádka mezi dospělými vzájemně souhlasícími se zvláštními sexuálními praktikami. Ale pečlivě zinscenované představení, které zahrnovalo měsíce, roky, možná dokonce celý život důkladného plánování a zvažování. Podle názoru D. D. se nedívali na obyčejné místo činu. Dívali se na vrahovu nejhlubší, nejtemnější fantazii. A třebaže toto místo činu mohlo být první, které ohledávali, takto silně ritualizovaná vražda nebyla pravděpodobně poslední. Až vítr zafouká… Tým D. D., policejní technici, soudní lékař, nemluvě o zástupu dalších vyšetřovatelů, strávili ohledáním místa šest hodin. Vše dokumentovali, snímali otisky, pořizovali nákresy a diskutovali spolu až [6]
NEBOJ SE
do západu slunce, kdy doba večeře dávno minula a nervozita rostla. D. D. jako vedoucí detektiv nakonec poslala všechny domů s příkazem načerpat nové síly a připravit se na další úkoly. Zítra je taky den, kdy budou moci vyhledat ve federálních databázích jiné vraždy odpovídající tomuto popisu a sestavit profily oběti a vraha. Spousta práce, mnoho úhlů, které je třeba prošetřit. A teH si jděte odpočinout. Všichni poslechli. Až na D. D., samozřejmě. Bylo skoro deset večer. Měla by se vrátit domů. Políbit manžela na přivítanou. Zkontrolovat tříletého synka, v tuto pozdní hodinu už zachumlaného v postýlce. Připravit se sama k blahodárnému nočnímu spánku, a ne se potloukat na ztemnělém místě zločinu, zatímco jí v hlavě stále bzučí momentálně nejoblíbenější ukolébavka jejího batolete. Ale nemohla to udělat. Nějaký instinkt – intuice? – ji poháněl zpět do tohoto příliš tichého řadového domku. Většinu dne tu ona a její kolegové detektivové postávali a debatovali o tom, co viděli. TeH tu stála sama při zhasnutých světlech uprostřed místnosti prosycené pachem krve a čekala na to, co tušila. Hajej, dě átko… Christine Ryanová byla mrtvá už předtím, než vrah udělal první řez. Aspoň tak mohli soudit podle toho, že se jí v bledé tváři nezračila žádná hrůza. OběL zemřela relativně lehce. Pak, pravděpodobně když její srdce vydalo posledních pár úderů, vrah provedl první řez shora dolů na jejím pravém boku. To znamenalo, že vrahovi nešlo o bolest oběti, ale o… Prezentaci? Dramatické představení? Samotný rituál? Vrah s nutkáním zaměřeným na kůži. Možná jako dítě začal s malými zvířaty nebo domácími mazlíčky, později, když fantazie odmítala polevit… Soudní lékař bude pátrat po známkách váhání, pokud to vzhledem k hromadám tenkých, zkroucených pruhů pokožky vůbec bude schopen určit podle nepravidelných okrajů, a také provede test na stopy po znásilnění. D. D. znovu zaznamenala ten nepříjemný pocit nespokojenosti. Všechny tyhle věci by viděl každý vyšetřovatel zločinu. Ale v hloubi duše už byla D. D. přesvědčená, že to je nesprávná cesta. Zabývat se přesně tím, k čemu vrah chtěl obrátit jejich pozornost. [7]
LISA GARDNEROVÁ
Nač takto zinscenovat scénu, ne-li proto, abyste zmanipulovali obecenstvo tak, aby vidělo přesně to, co chcete? A pak ji to napadlo. Myšlenka, která jí vězela vzadu v mozku. První a nejdůležitější otázka hodná pozornosti a důvod, proč tu teH úmyslně stála ve tmě, i když téměř nebylo nic vidět: Proč aranžovat místo činu? Nějaký zvuk. V dálce. Pomalu a opatrně se otevírající domovní dveře? Zaskřípání dřeva, jak těžká noha došlápla na první schod? Zasténání podlahového prkna dole v předsíni? Ten zvuk. Prve vzdálený, teH blíž, a seržantka detektiv D. D. Warrenová si rychle uvědomila něco, na co měla přijít už před patnácti minutami. Jackova oblíbená ukolébavka, dětská písnička, kterou si pro sebe pobrukovala… Ta melodie se neozývala jen v její hlavě. Zpíval si ji i někdo jiný. Mimo ložnici. Někde jinde v bytě mrtvé ženy. Hajej, dě átko, v koruně stromu… D. D. bleskurychle sáhla po zbrani, rozepnula ramenní pouzdro a vytáhla svůj Sig Sauer. Prudce se otočila a přikrčila se, zatímco pohledem hledala v koutech nějaké známky po vetřelci. Žádný pohyb ve tmě, žádné stíny nabývající obrysů lidské postavy. Ale pak to uslyšela. Vrzání podlahového prkna někde v bytě. Až vítr zafouká, kolébka se zahoupá… Rychle se vyplížila z ložnice na temnou chodbu, zbraň namířenou před sebou. Na úzké chodbě nebyla žádná nástropní světla. Jen další stíny od záře ze sousedních bytů pronikající nezakrytými okny. Záplava světlejších a tmavších odstínů šedé barvy, míhajících se na podlaze z tvrdého dřeva. Ale ten dům přece zná, jak si D. D. připomněla. Už po této chodbě šla, rozvážně se vyhýbala kalužím zvratků a přitom si všímala každého podstatného detailu. Za neustálého rozhlížení ze strany na stranu teH došla k vrcholu schodů a zadívala se dolů do inkoustově černé tůně podesty. Pobrukování ustalo. Naprosté ticho bylo horší než ten zpěv. Pak se ze tmy tlumeně a rytmicky ozvalo: „Hajej, dě átko, v koruně stromu…“ D. D. se prudce zastavila. Pohledem reflexivně těkala sem a tam [8]
NEBOJ SE
ve snaze určit polohu vetřelce, zatímco zpěv pokračoval, pomalu a výsměšně: „Až vítr zafouká, kolébka se zahoupá…“ Najednou jí to došlo. A jakmile pochopila plný význam toho všeho, ztuhla jí krev. Proč inscenujete scénu? Protože hledáte obecenstvo. Nebo možná jednoho konkrétního diváka. Například pracovitou policistku dost hloupou, aby se zdržovala po setmění úplně sama na místě činu. Opožděně sáhla po mobilu. V okamžiku, kdy se přímo za ní ozval nový hluk. Prudce se otočila, oči široce rozevřené. Vtom ze stínů vyskočila nějaká postava a zamířila rovnou k ní. „Až větev praskne, kolébka spadne…“ D. D. instinktivně ucouvla. Jenže zapomněla na vrchol schodiště. Levá noha hledající oporu našla jen otevřený prostor. Ne! Mobil se s rachocením skutálel ze schodů. Sig Sauer zamířil vzhůru. V poslední chvíli se pokusila předklonit, znovu chytit rovnováhu. Potom… k ní stín vztáhl ruku. Začala padat dozadu. Dolů, dolů, dolů. V poslední sekundě D. D. stiskla spoušL. Instinktivní akt sebezáchovy. Prásk, prásk, prásk. I když věděla, že je pozdě, příliš pozdě. Hlavou dopadla na tvrdou dřevěnou podestu. Křupnutí. Vystřelující bolest. Poslední slova zašeptaná do tmy: „A kolébka, dě átko a všichni udělají bác…“
[9]
Kapitola 1
M
ou nemoc objevila moje starší sestra, když mi byly tři roky. Naše pěstounka ji přistihla, jak třímá nůžky, zatímco já tam jen tak stála, holé paže poslušně natažené, krev kapající ze zápěstí na olivově zelený chlupatý koberec. Moje šestiletá sestra řekla: „Zkus to, vůbec jí to nevadí.“ A sekla mě nůžkami po předloktí. Vytryskla čerstvá krev. Pěstounka vykřikla a omdlela. Nechápavě jsem na tu ženu civěla, udivená, co se stalo. Potom má sestra odešla. A mě odvezli do nemocnice. Tam doktoři strávili týdny prováděním nejrůznějších testů, které měly bolet víc než sestřiny pokusy s ostrými čepelemi, ale ukázalo se, že právě o to jde: kvůli mimořádně vzácné mutaci genu SCN9A necítím bolest. Mohu cítit tlak. Nůžky tisknoucí se k pokožce. Mohu vnímat strukturu. Hladkost čerstvě nabroušených čepelí. Ale skutečný pocit z říznutí do kůže, z krvácení… Necítím to co vy. Nikdy jsem necítila. A nikdy nebudu. Poté, co mi Shana pořezala ruce krejčovskými nůžkami, jsem ji neviděla dalších dvacet let. Sestra strávila většinu té doby v různých ústavech a získala si věhlas jako jedno z nejmladších dětí v Massachusetts, které kdy bylo podrobeno léčbě antipsychotiky. O první vraždu se pokusila v jedenácti, ve čtrnácti se jí to podařilo. Naše svérázné rodinné dědictví. Jestliže se Shana stala další obětí systému sociální péče, já se stala zářným příkladem úspěchu státu. [10]
NEBOJ SE
Vzhledem k mé diagnóze doktoři nevěřili, že by pěstounská péče mohla dostatečně uspokojovat mé potřeby. Bylo koneckonců známo, že děti narozené se stejnou genetickou mutací si často ukousnou jazyk, když se jim prořezávají zoubky. Pak tu byla batolata, která utrpěla popáleniny třetího stupně, když položila ruce na rozžhavená kamna a nechala je tam; nemluvě o sedmi-, osmi-, devítiletých dětech, které běhaly kolik dnů s rozdrcenými kotníky nebo zkolabovaly po prasknutí slepého střeva, o němž ani netušily, že je zanícené. Bolest je velmi užitečná. Varuje vás před nebezpečím, učí vás o riziku a přináší důsledky za vaše činy. Bez ní vypadá skok ze střechy jako skvělý nápad. Totéž platí, když strčíte ruku do nádoby s vroucím olejem, abyste ochutnali první smažený hranolek. Nebo vezmete kleště a strhnete si nehty. Většina dětí s vrozenou necitlivostí k bolesti uvádí, že jednají impulzivně. Otázka nezní proč, ale proč ne? Jiní vám však řeknou, s toužebným tónem v hlase, že to udělali, aby zjistili, jestli to bude bolet. Protože to, že necítíte něco co ostatní, z toho činí nedosažitelný svatý grál celého vašeho života. Neúnavnou hnací sílu. Neodbytnou posedlost. Touhu konečně poznat bolest. Děti, které trpí poruchami vnímání bolesti, mají vysokou úmrtnost; jen málo z nás se dožije dospělosti. Většinou vyžadují péči čtyřiadvacet hodin denně. V mém případě jeden z genetiků, starší muž bez manželky a dětí, kdesi zatahal za nitky a přivedl si mě domů, kde jsem se stala jeho milovanou adoptovanou dcerou a zároveň oblíbenou případovou studií. Můj adoptivní otec byl dobrý člověk. Najímal jen ty nejlepší pečovatele, kteří mě monitorovali celých čtyřiadvacet hodin denně, zatímco víkendy obětoval tomu, že mi pomáhal zvládat mé onemocnění. Například, když nejste schopni bolest cítit, musíte najít jiné způsoby, jak rozpoznat případné hrozby vašemu fyzickému zdraví. Jako malé dítě jsem se učila, že vařící voda znamená nebezpečí. Totéž rozpálené hořáky na sporáku. Nejprve jsem vždy předmět osahala kvůli jeho struktuře. Cokoli, co se jevilo jako ostré, jsem měla nechat na pokoji. Pro mě žádné nůžky. Nebo nábytek s ostrými hranami. Nebo koLata či štěňata, anebo jakýkoli živočich s ostrými drápy. Jen chůze. Žádné skákání, klouzání, pobíhání, tancování. [11]
LISA GARDNEROVÁ
Když jsem šla ven, nosila jsem vždy přilbu a příslušné chrániče. Pak, po návratu, bylo mé brnění odstraněno a tělo prozkoumáno kvůli známkám poškození. Včetně epizody, kdy mi opatrovník zul botu a chodidlo se mi otočilo o celých sto osmdesát stupňů. Zjevně jsem si zpřetrhala všechny šlachy, když jsem scházela po svahu na zahradě. Nebo jindy, když jsem přišla plná žihadel. Objevila jsem hnízdo sršňů a s naivitou pětiletého dítěte jsem se domnívala, že se mnou tančí. S přibývajícím věkem jsem se naučila provádět si vyšetření sama. Každodenní měření teploty, abych zjistila, jestli nemám horečku, což by mohlo naznačovat, že v mém těle je nějaká infekce. Večerní prohlídka, kdy stojím nahá před velkým zrcadlem zobrazujícím celou postavu a zkoumám každý centimetr pokožky kvůli pohmožděninám a tržným ranám, pak vyšetřím klouby, zda nejeví známky otoku či přetažení. Dále oči: zarudlá bulva je zanícená bulva. Kontrola uší: krev v ušní dutině může znamenat prasklý bubínek a/nebo případné poranění hlavy. Poté nosní dutiny, vnitřek úst, zuby, jazyk a dásně. Mé tělo je nádoba, užitečná věc, kterou je třeba prohlížet, vést a starat se o ni. Musím o ně zvlášL pečovat, protože porucha molekulárních kanálů, které vedou do mozku elektrické impulzy z nervů reagujících na bolest, způsobuje, že se mé tělo neumí o sebe postarat samo. Člověk s mým onemocněním si nemůže dovolit věřit tomu, co cítí. Místo toho se musí řídit tím, co může vidět, slyšet, rozeznávat chutí a čichem. Vítězství ducha nad hmotou, jak mi zas a zas říkal můj otec genetik. Jednoduchá ukázka, že mysl je mocnější než tělo. Když jsem se dožila třinácti, aniž bych podlehla úžehu, vnitřní infekci nebo obyčejné bezstarostnosti, otec zavedl svůj výzkum o krok dál. Ve světě existovalo několik set dětí narozených s touto poruchou a něco kolem čtyřiceti z nich se mohlo dožít dospělosti. Studium těchto případů odhalilo další slabiny života stráveného tím, že jste nikdy nezakusili fyzické nepohodlí. Například mnohé subjekty uváděly nedostatek empatie s jinými, zbrzděný emoční růst a omezené sociální schopnosti a dovednosti. Můj adoptivní otec mi okamžitě zařídil celkové psychologické vyšetření. Dovedu vycítit bolest ostatních? Rozpoznám známky bo[12]
NEBOJ SE
lesti ve tváři neznámého člověka? Reaguji správně na utrpení svých bližních? Koneckonců, jestliže nikdy nepláčete, když se říznete o papír, budete naříkat, když vaše šestnáctiletá nejlepší kamarádka najednou přeruší všechny styky a řekne, že jste divná? Když můžete ujít kilometr s rozdrceným kolenem, sevře se vám srdce, když vás ve třiadvaceti znovu najde vaše rodná sestra a na jejím dopise je razítko vězeňské služby? Jestliže jste nikdy nezažili ani na okamžik skutečnou agonii, můžete opravdu pochopit poslední slova vašeho umírajícího adoptivního otce, když vám stiskne ruku a zašeptá: „Adeline. Tohle… je… bolest“? Když jsem stála sama na jeho pohřbu, myslela jsem si, že to chápu. Ale jako dcera svého otce jsem si také uvědomovala, že si nemůžu být nikdy opravdu jistá. Proto jsem dělala to, co mě naučil. Nastoupila jsem na ten nejlepší doktorandský program, kde jsem studovala, testovala, zkoumala. Udělala jsem si z bolesti živnost. Užitečná specializace z nejednoho důvodu. Když jsem přijela do Massachusettského nápravného zařízení, sestra už čekala. Zapsala jsem se, uložila jsem kabelku do volné skříňky, pak jsem se chvíli zdržela, než na mě přišla řada při bezpečnostní kontrole. Chris a Bob, dva dlouholetí vězeňští dozorci, mě pozdravili jménem. Bob přejel detektorem po mém náramku se zdravotními informacemi, stejný test, jaký dělal první pondělí každého měsíce. Maria, třetí dozorkyně, mě potom odvedla do uzavřené soukromé místnosti, kde seděla moje sestra s rukama v poutech na klíně. Dozorkyně Maria souhlasně přikývla a já vešla do místnosti. V prostoru dva a půl krát dva a půl metru se nacházely dvě oranžové plastové židle a dřevěný stůl s umakartovou deskou. Shana už seděla na protější straně stolu, se zády chráněnými zdí ze škvárobetonových tvárnic a s výhledem na chodbu přes jediné okno. Typické místo pistolníka. Vzala jsem si protější židli, se zády vystavenými přes okno procházejícím davům. Dala jsem si na čas, než jsem si přitáhla židli a posadila se na kraj. Uplynula minuta. Potom další. [13]
LISA GARDNEROVÁ
Sestra promluvila jako první: „Sundej si to sako.“ Už teH mluvila popuzeným tónem. Něco ji rozrušilo, patrně dávno před mou návštěvou, což ale neznamenalo, že si to neodnesu já. „Proč?“ Na rozdíl od jejího podrážděného příkazu jsem záměrně hovořila klidně. „Neměla bys nosit černou. Kolikrát ti to mám říkat? V černý vypadáš vyblitá.“ A to pravila žena oblečená v jednotvárném modrém pracovním oděvu, s hnědými vlasy spadajícími na ramena v mastných pramenech. Moje sestra možná kdysi byla hezká, ale roky těžkých životních podmínek a světlo zářivek si vybraly svou daň. Nemluvě o tvrdém pohledu v jejích očích. Svlékla jsem si dokonale padnoucí blejzr značky Ann Taylor a pověsila ho přes opěradlo židle. Pod ním jsem měla šedý pletený svetřík s dlouhým rukávem. Shana do mě zabodla hnědé oči a několikrát zkusmo začichala. „Necítím žádnou krev,“ prohlásila nakonec. „Nemusíš se tvářit tak zklamaně.“ „Prosím tě. Třiadvacet hodin denně čučím na stejný hnusně bílý zdi ze škvárobetonových cihel. To nejmenší, co můžeš udělat, je přinýst mi aspoň říznutí papírem.“ Moje sestra tvrdila, že dovede po čichu poznat bolest, kterou já necítím. Pro to neexistoval žádný vědecký základ, jen sesterská nadřazenost. A přesto při třech různých příležitostech jsem během několika hodin, co jsem od ní odešla, objevila poranění, na které mě předem upozornila. „Měla bys nosit fuchsiovou,“ pokračovala Shana. „Ty žiješ venku. Tak trochu žij, Adeline. Pak mi možná přineseš nějaký zajímavý historky. Ne ty o práci, pacientech, praxi pro léčbu bolesti, bla, bla, bla. Povídej mi o nějakým chlapovi s vypracovaným tělem, co ti strhne fuchsiovou podprdu z tvý kostnatý hrudi. Pak mě možná tyhle měsíční schůzky nakonec budou bavit. Můžeš vůbec mít sex?“ Neodpověděla jsem. Na to se ptala mnohokrát už dřív. „Správně; můžeš cítit jenom ty dobrý věci, ale ty špatný ne. Hádám, že to pro mou malou sestřičku znamená neprovozovat žádný sado-maso. Smůla, holka.“ [14]
