I.
Groše pražské. záhy ve stedovku, sotvaže kesanské poítání let do vdomí obecného, vítávalo jakési slavnostní naptí první rok nového století, jasného výrazu se pocitu tomu však dostalo teprve roku 1300, když Bonifác Vlil. velikým juJiž
vrostlo
pevn
bileem
drazn pipomnl
lidstvu sekulární okamžik.
Po
celý
íma
z nejvzdálenjších kraj davy, rok se tehdy stékaly do dychtivé neobyejných milostí duchovních, a po prvé po plném tisíciletí se opt tísnil v kruhu zvtralých hradeb Aurelianových
zárove veškeren
orbis latinus.
S houfy tažného ptactva srov-
nával básník poutníky, kteí si odnášeli z vného msta dojmy vskutku silné, šííce daleko široko vypravování o nepetržitém
vlnní
lidu
na
most Andlském, v
ulicích
i
basilikách
ímských.
povšiml únavy klerik postavených u hrob apoštolských, kteí nestaili od rána do veera hrnouti s misek obtních drobné denáry a bílé turnosy do vak, putujících pak
Mnohý
z nich
si
den co den do sklep toskánské banky rodu Spini. Jiným utkvly v pamti turnaje, které v samém peddvoí sv, Petra s hlunou nešetrností k svatému místu strojil nepot papežv, Loffrido Gaetani, mladík, jemuž satek s povstnou falckrabinkou Pitiglianskou dal hotové království ped branami íma a v jehož službách guelfská milice touže dobou tak hrozn pustošila jižní
To skánu. Triumf moci papežské, která bojích
a
práv dokoneného
století
po
vítzn
dlouhých zastínila
a krvavých všecku církev
kesanstvo západní, se zrcadlil v nádhee a sebevdomém papežov, když, žehnaje z loggie lateránské sklonným
postoji
Susta, Dv5 knihy pských djin
I.
1
hlavám tisíc, záil drahokamy jako východní sultán a s novou tech zlatých kruzích na hlav se je\dl pánem knížat Než pes veškeru slávu jubilea vanula z íma pece nái král. lada spíše ponurá a pedtucha nových, osudných zmatk, fflavn vznešenjší poutníci, jako byl bohatý opat bevnovský, pan
tiarou o
Bavor, pinášeli z pohostinných klášter italských divné zprávy'
ím a vbec po
Vlaších šeptají, nkde však i nahlas velebný staec hrozného pohledu, není le bídný simoniak a vetelec, který dábelskou lstí piml svatého pedchdce k neplatné abdikaci, aby ho pak kdesi v horách tajn umoil v žalái. Tebas se jeho obrazy stkvly na pilíích koo tom, jak
v
tvrdí, že papež,
st
elv
a stíbrné sochy
prostý rouha,
s
jeho podobou na oltáích, jest Bonifác
nevrec a
posel Antikristv, který dotud zplodil války na zemi i na moi a vzbudí ješt hroznjší. Nebo již po druhé uvítal posly nového krále ímského, Albrechta, s posmchem a urážkou, dokládaje ped tváí všeho
jen
zlé
dvora, že
mu
Albrecht není než
vrolomným vévodou, Do nejdelší smrti
zabil svého pána, Adolfa Nasovského.
který se
mu
prý nedostane papežského potvrzení, nezekne-li se všech nárok císaských na stední Itálii, kde papež sám mínil založiti ddiné panst\d svých nepot. hlavy kesanstva, papež i král ímský, stály tak ve stínu hrozných žalob, obviujíce se navzájem z usurpace a vraždy pedchdcovy, takže se v ne jednu mysl tiskla obava, zda již v nejbližších dnech nevzplanou znova úporné boje, veškeré kesanstvo ve zmatek vrhající, v jakých ped padesáti lety utonula
Ob
korunovaného císae, Fridricha Štaufského. Do zemí eských zmatené vypravování poutník pinášelo zprávy ty ovšem jen jako náhodný ohlas vcí vzdálených, o nichž nikdo nemohl tušiti, že se v nkolika málo letech prudce a pímo dotknou samého království, a že práv spolené nepátelství proti králi eskému pivede v svorný soulad papeže Bonifáce s králem Albrechtem. Toho nemohl pedvídati v Cechách roku 1300 opravdu nikdo a nadto dojmy, pinášené z daleké ciziny, ustupovaly nepochybn v záptí vcem mnohem bližším. Nebo se nové století pihlásilo událostmi, jež byly také na domácí sto, aby zvíily všecek život v zemi. Hned z jara se totiž vdlo o chystaném druhém satku králov s mladikou knežicí polskou a velikém tažení, v jehož ele Václav II. sám chtl vytrhnouti
vláda
posledního
pd
do Hnzdna, aby si na hrob sv. Vojtcha vstavil na hlavu druhou korunu královskou. A ješt se vojsko nezaalo ani polem sbírati, an zemi vzrušil jiný úmysl neklidného pano^míka, novota, jež se mocn dotkla všech, bohatých i chudých. Na dvore královském v Praze se vyskytlo nkolik Vlach, lidí zejm velmožných. Mli dlouhá jednání v komoe, objíždli mincovny po zemi, zakoupili se v Praze i v Brn, a v brzku se zvdlo, že cizinci pišli zaraziti novou minci, jaké tu dotud nebylo. Minci nejen plného zrna a nezvykle tžkou, nýbrž takovou, aby byla vná. Ve všech zemích královských, jak v Cechách a na Morav, tak i v Krakovsku a v ostatních údlech polských, kde vládl Václav II., mla rovnou mrou platiti a to nejen po krátkou lhtu nkolika msíc, jako mince dotavadm', nýbrž trvale. Nové groše bude každému volno po léta chovati v truhlách a picházeti s nimi na všechny trhy, a nebude nutno znova a znova je mnit se škodou za denárky novjšího ražení. Tomu, kdo pohlíží na tuto událost s výše složité budovy novodobého života hospodáského, není ovšem snadno vystihnouti dosah i smlost rozhodnutí Václavova a pochopiti obecné naptí, které vítalo první bílé groše, když se v ervenci roku 1300 vskutku rozbhly z mincovny pražské po zemích eských. Novota se nám jeví ímsi samozejmým anebo leda vcí podružnou, u níž jen odborníku numismatikovi jest déle se zastaviti. A pece šlo tehdy o veliký pevrat hospodáský a neobyejn plodné zakonení dlouhého vývoje, který prozíravá odvaha vynikajícího krále
smle
urychlila.
Zaražení mince grošové Václavem
II.
bylo
inem opravdu
v naších djinách zaínalo význan a psobiv a který íši eskou posouval mocn do popedí v kruhu sousedních zemí. Ale chceme-li skutenost tu ádn sekulárním, kterým se nové století
osvtliti a spolu se
i
ponkud
sblížiti s
ovzduším
eským za
vlády
Pemyslovc, jest nám podstoupiti nejprve trochu úvah pedbžných zejména jest teba uvdomiti si jasn dosah psobnosti penz a drahého kovu v tehdejším život naší vlasti a do-
posledních
;
tknouti se
tím souvislých. Jest známo, že století tinácté, které vláda Václava II. uzavírá, zemím eským pineslo obecný a pronikavý posun všech životních. Jeho podstatným rysem byl pechod od hospodáství naturálního k hospodáství penžnímu. Peníz, dotud jen
ád
i
jiných otázek obecných,
s
;
vzácný host, zobecnl tehdy i v Cechách zcela jako všemocný prostedkovatel nejrozmanitjších vztah a vzájemných závislostí
hospodáských, pronikaje \átzn do nejodlehlejších kout kraje a do všech oblastí životních. Jaké úinky mlo vítzství to na ústroj spolenosti národní a na
veskrze kladný
úspch
moc
kulturní
státní?
i mlo
Máme
je vítati
jako
také stránky stinné,
osudné?
Nmecký uenec
Jií Simmel v znamenité knize vnované ocenní penz vytýká drazn, že peníz bývá tém všude neodolatelným prkopníkem svobody, tebas byl tak asto proklínán jakožto \'ýiaz lidských nerovností. Nebývá pokrok sebeurení jednotlivc v rámci družného -života vždy podmínn hned dokonalým setesením dotavadních závazk prostá zmna jejich pináší mnohdy také podstatné uvolnní, když na místo výkon, poutajících služebného lovka nerozlun k uritému filosofickému
;
ádu
životnímu a takka pohlcujících jeho osobnost, nastupuje která žádá snad stejné nebo i vtší námahy, ale ne-
závislost,
chává podízenému pes to více svépráví a volnosti
pi volb
prostedk.
A takovou zmnu pináší pem'z, an zužuje vzájemný pomr pána a poddaného v prosté dávání a braní njakého potu mincí. Plat je sice také projevem závislostí, ale pouto skuté z drahého kovu jest pece daleko ohebnjší jakéhokoliv pouta jiného. Kdo mže osobní služby nebo pírodní dávky, k nimž jest vázán, zmnit reluicí v pouhý úrok, stává se nepochybn více
pánem
své
b5d:osti,
než jím
byl dotud,
nebo
jeho
zá-
pak jeví mimodk spíše reálným bemenem produkce než osobním poutem. Obecné užívání penz v život hospodáském uvádí lovka sice do vtší zá\'islosti na trhu a vbec na smnném ádu spolenosti, ale odosobuje jaksi jeho povinnosti a mní je v mén ponižující. A také pán, který pijímá peníz místo robot, služeb, desátk a jiných naturálních podíl na cizí práci, cítí uvolnní nebo žádný jiný majetek a dchod neponechává vlastníkovi tolik svobody. Jen drahý kov skrývá v sob m.ožnost, užíti zisk panování nad jinými kdykoliv a kdekoliv, a teprve penžní hospodáství dovoluje, aby majetek a vlastník žili daleko od sebe, každý podle svých zvláštních zákon a zvyk žádá sice asto vtšího naptí pracovního i duševm'ho, ale uvoluje osobnosti. V jeho rámci nabývá jednotlivec nepochybn vazek
se
;
vlastní tempo pracovní a není aspo pipoután pevn k m-itým osobám, v jejichž náhodou zrodil. Peníz jest mocný klín, trhající mnohé
vtší možnosti, aby denním životem tak
podruí
se
laskavé a vlídné
si volil
pomry
patriarchální,
jejichž
pvab
a kouzlo
ostatn vídávají zejmji oi panstva než oi poddaných, ale klín ten razí zpravidla bezpen cestu demokratickému sebeurení porobených. Potud Jií Simmel, a tážeme se mimodk, Ize-li pravdivost jeho obecné úvahy doložiti také vývojem národní spolenosti eské v 13. vku, kdy se i u nás peníz ujal vlády v hospodáském život.
Kdybychom
setrvali
pi názoru na djiny eské, jemuž
stalo klassického vyjádeni v díle Palackého, musili
se
bychom
doto
ovšem popíti. Palacký posuzoval dobu posledních Pemyslovc Ybec se zejmým pímskem trpkosti. A ta byla zavinna nejen žalem nad tehdejším vzrstem nmeckého živlu v Cechách, nýbrž také
domnnkou,
utrpla
mst
osudnou
že v 13.
vku
i obecná svoboda lidu našeho Palacký uznával sice, že vznikf^m veškeren život v zemi zbohatl, vil
pohromu.
skvlých hrad zárove podle cizích vzor pvodní demokraticky'' ústroj našeho národa ustoupil tuhému kasto vnictví feudální mu", které vedlo znenáhla ale jist k úplné porob lidu venkovského, dotud svobodného. Vlivemx germánské panovanosti pohynula prý tehdy v Cechách ^TOzená laskavá povaha slovanských a veškeré další zlo i osudné sklony našich djin mly v tomto pevratu svj koen. Odborné badání otáslo ovšem již nejedním základním kamenem tohoto názoru. Nevíme v idyUu pvodního mírumilovného a rab neznajícího Slovanstva tak pevn, jako v ni vUa generace vyiostlá za ervánk liberalismu, kdy v pravku byl vbec spatován zlatý vk demokratické rovnosti lidstva, ješt nezkaženého šlechtickými pedsudky a výsadami. Víme dobe, že již pvodní ústroj slovanský znal tuhé rozdíly svobody i nesvobody a že nadto dávno ped 13. vkem cizí zízení spoleenská mla znaný vliv na vývoj státního života u nás. Než pes to prese všechno nkteré základní rysy nazírání Palackého na dobu posledních Pemyslovc utkvly tak pevn v našem písemnictví, že brání spravedlivému a správnému ocea
však, že
,,
ád
nní
velikého
vku, kteiý
zajisté
pinesl mnohou pronikavou
zmnu
spoleenského bytu v zemích eských,
ale
nezpsobil zde
nikterak vzrst nesvobody, nýbrž naopak umožnil rychlý vznos
tíd nejtíže porobených. Ze tomu tak vskutku bylo a že i v echách peníz byl nejmocnjším prostedkem postupu k vtší svobod a podstatnému uvolnní všech z tradicionální svázanosti vzájemné, toho dkaz bude pedevším úlohou následujících
poboné,
stránek,
ale
které
nás snad zavlekou na daleké stezky
pivedou tím bezpenji k dležitým pedpokladm
celého thematu.
Ustrojení spoleenské, jaké
pozdjší
stedovk poínaje od
mnoho rys,
jež
mocn
se
nám v století
protiví
zemích eských ukazuje tináctého, má vskutku
našemu požadavku lidských
práv a rovnosti oban ve stát. Základní jeho myšlenku postihl velmi názorn Petr Chelický ve spisku ,,0 trojím lidu". Veliký písmák jihoeský tu zdvihá zásadní odpor proti skutenosti, že obec kesanská, stmelená v jedno krví Kristovou, opravdu jest roztržena v tré, protože dva stavy \'yšší potu jen skrovného, knží a bojovníci, se stavjí mimo ostatní lid, ba nad nj, jakoby zvláštní národ vyšší. Vozí se piý na chudých bratí ch a tisknou je tak, jako by všichni nebyli údové jednoho a téhož tla, nýbrž jako b}^ klerikové a ozbrojenci byli ,, lepší v tle Kristov", od ostatních hotovou hrází oddlení. Selský utopista s duší z\denou biblickým pesvdením, že doba milosti, zjednaná výkupným dílem Spasitelovým, žádá naprosto jiných životních než pedchozí t\Tdé doby zákona, odsuzoval trpce takové panování mocí a porobení jednch druhými, hledaje nápravy zázrakem vzájemné lásky kesanské, jež by trojí lid svedla vskutku v jedno bez násilí. Jeho volání nemohlo míti ovšem valného úinku, nebo naráželo na nejsilnjší nosný pilí celého tehdejšího ústrojí hospodáského i státního.
ád
vyšších stav nad nižším lidem., beznadjn se zákony historického ped tím nejedná stedovká sekta marn
Zatracuje veškeré panování
Chelický vskutku vývoje, proti
nmuž
se srážel již
stavla doslovné plnní píkaz evangelia. Hlasy takové zanikaly v neúprosném ovzduší djinné skutenosti a ješt dlouhá století potom tvoilo rozdleni na trojí lid základ kesanské spolenosti, uznávaný církvemi a mnohokrát zdvodnný
uen
scholastickou sociologií.
Staré
nmecké poekadlo vidlo v
nm
prost vc nezvratn nutnou a pirozenou, kladouc poddanský ,,Náhrstand" do podruí vyšším stavm ,,Lehi-" a „Wehrstandu" a podobná hesla by bylo možno shledati
i u nás. schéma ovšem ješt zjednodušiti a mluviti o dvojím lidu, nebo vskutku ob vyšší skupiny, z nichž jedna panovala meem, druhá duchem, splývaly po mnohých stránkách v jednu jedinou, trící nad ostatním národem jako bohat ulenná stavba nad bezbarvým podkladem, v šero povinností a dávek stlaeným. Tak mžeme spolenost pozdjšího stedovku prost dliti na tídu vyrábjící hmotné statky v potu tváe a na tídu druhou, daleko mén etnou, jež žije z pebytk výroby té, jsouc opena o právní základ panování velmi rznotvarého a v drobné ásteky roztíštného. Vyšší \Tstva není ovšem nikterak kastou jednotvárnou; vidíme v ní naopak stupn velmi píkré. Všemocný kníže duchovní k ní písluší stejn jako skromný stídník, živoící z nkolika desátkových groš pi pokoutní kapli; feudální magnát, pán dvaceti rozsáhlých dominií, i vladyka, který zove svým zbožím dva nebo ti poddanské lány a chodívá v lýenných škorm'ch. Ale pes to všichni, malí i velcí, tvoí vespolek vyšší lid, svedený v jedno tím, že nekoná ,,opus servile", maje uritý, teba sebe menší, podíl na panství nad druhým, plebejským národem, mozolícím se na poli a v šachtách hor, tísm'cím se v kupeckém kotci nebo v tmavé díln emeslnické a poutaným rozlinými odstíny práva poddanského, zásadn oddleného od zemského práva svobodných „dobrých lidí" a kanonického práva klerik. Všichni, kdo žijí v pohodlných domech mstských k tomuto právu náleží, ádu chlapského", jak jsou veských chatrích, nebo ve ,, jednoho
Se stanoviska
ist hospodáského
lze
a
drazn
vytýkal
eský právník
14.
vku,
a jen obojí vyšší lid
národem v pravém, politickém smyslu. Jen jeho pesuny aspo zpravidla, dynamiku národních djin a neviditelná, všem známá hráz jej dlí od lidu nižšího, jeho živitele. Ten pak je v djinách dlouho nmým a trpným pedpokladem a pouze obas obživne bezvýslednými výbuchy ne-
jest
a spory tvoí,
a
spokojenosti.
Tato hráz rozdlná nebyla ovšem zcela bez prchodních šastnému jednotlivci se zdailo bud ve službách církve bud ve službách mee nebo i jinak proniknouti
branek, a ne jednomu
z oblasti poddanské do oblasti panování a zvolati pak stejn jásav jako slavný Walter z Vogelweide ,,Ich hábe mein Lehen, hors alle Welt, ich hab mein Lehen". Také bohatnoucí msta se podrobovala takka od samého vzniku svého platnému rádu tomu jen zpola a nevolky: již ve stedovku se v nich leckdy útoilo i zásadn na tvrdé dvoj vrství spoleenské. A nadto tém všude, kde silnjší zvniternm' kesanského vdomí vítzilo
v rukách laik, slovo evangeha rozncovalo tu prudší tam nesmlejší odpor proti kompromisu, který v této základní otázce spoleenského ústroje hierarchie uza\'írala s mocnými svta. Ale vyšší sta\'y snadno odbyly msta skoro všude oovicí nkolika zvláštních výsad a ojedinlé vlny heretických vznt a protest, v jejichž dlouhé rad hlas Petra Chelického svou hlubokou dsledností zvlášt vyniká, nebyly nikterak s to, aby popovaUly pevné budovy^ stavovské. Naopak; každý útok zpsobil a bible
se
ocitala
jen to, že vyšší
tídy
s
rostoucí bdlostí a
zejmjším uvdo-
mním zpevovaly hráze své urozenosti, až konen os\ácenství 18. vku do ní uinilo rozhodný a široký prlom novým ideálem všemohoucího státu, založeného na panství jednoho a téhož zákona nade všemi. Teprve když se toto hledisko obecné rovnosti znenáhla vzmohlo jakožto samozejmý požadavek spoleenské spravedlnosti a svobodomyslné proudy zaaly i jinak prudce otásati nástarou stavbou historického státu, došlo k naprosté zoru. Tu se pojednou dotavadní .feudální" rád, vsunující patrimoniální moc pánovu mezi poddaného i stát, jevil ímsi zcela nepirozeným a zloádem, kterého stará doba pvodní svobody kmenové zajisté neznala, nýbrž který vznikl patrn až nkdy velmi pozd sobect\am a úchvaty šlechtickými. Tak hledli na poddanství lidu obecného osvícenci i ctitelé nauk Rousseauových a pesvdení to rychle se ujímající bylo zcela pochopitelné; nebo lovk od jakživa tak rád klade na poátek všeho vývoje stav, po nmž vskutku touží, a vidí v pítomných pekážkách svých snah jen zjevy úpadkové. Luther, zahajuje svj boj proti moci papežské, zdrazoval to, že Rám vlastn sotva po tyi sta let panuje v obci kesanské, která ped tím byla prý prosta jakékoli hierarchické nadvlády. A podobn v dob, která zjišovala základní práva
zmn
,
