Kostel sv. Ducha v Kunštátě v kontextu s imbsenovskými kostely na bývalém kunštátském panství

1

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Radim Štěpán

Kostel sv. Ducha v Kunštátě v kontextu s imbsenovskými kostely na bývalém kunštátském panství Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

2010

2 Anotace Ve své bakalářské práci se zabývám výstavbou barokních kostelů sv. Ducha v Kunštátě, sv. Markéty v Prosetíně a sv. Havla v Sulkovci a jejich následnými úpravami, jak exteriérů, tak i interiérů v průběhu 18. a 19. století. Jmenované kostely se nacházejí na území bývalého kunštátského panství a byly vystavěny nákladem tehdejšího držitele kunštátského dominia Johannem Theodorem říšským svobodným pánem von Imbsen v letech 1735 – 1738. Jejich jednotícím prvkem není pouze samotná architektura a osobnost stavebníka - donátora, ale i tzv. třetí vlna rekatolizace, jež v českých zemích probíhala za Karla VI., který v habsburské monarchii vládl v letech 1711 – 1740.

Summary This minor disertation focuses on the process of building of the Baroque churches of Holy Spirit in Kunštát, Saint Margaret in Prosetí and Saint Gallen in Sulkovec as well as their later exterior and interior modifications carried out in the 18th and 19th century. The churches can be found in the area of the former Kunštát Manor and were build at expense of the holder of the Kunštát Dominion Johann Theodor, Baron von Imbsen, between the years 1735 – 1738. The unifying element is not only the architecture itself and the donor, but also the so called Third Wave of Re-Catholization which took place during the reign of Charles VI. ruling the Habsburg Monarchy in 1711 – 1740.

3

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou diplomovou práci napsal samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury

-------------------------------------------------------------

4

Poděkování patří všem duchovním správcům farností, kterých se týká moje bakalářská práce, čili panu Tomáši Koumalovi, faráři v Kunštátě, P. Pavlu Lazárkovi, faráři v Olešnici, Mgr. Jakubu Holíkovi, faráři v Sulkovci, panu Ladislavu Kincovi, faráři v Rovečném a ThDr. Josefu Rychteckému, faráři v Prosetíně, za jejich vstřícnost, díky níž mě byl umožněn neomezený přístup do jimi spravovaných kostelů. Dále děkuji Ing. et Bc. Andrei Ježkové za konzultace ohledně sakrální barokní architektury, panu Milanu Vaněrkovi za překreslení situačních nákresů jednotlivých kostelů a vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi, CSc. za inspiraci, díky níž mohla vzniknout takto pojatá práce.

5

Obsah: 1. 2. 3. 4. 5.

6.

7. 8. 9. 10.

Úvod……………………………………………………………………………………………………………………………… 6 Kritika pramenů a literatury …………………………………………………………………………………………. 6 Dějiny místa …………………………………………………………………………………………………………………. 9 Osobnost donátora ………………………………………………………………………………………………………. 13 Imbsenovské kostely na kunštátském panství ………………………………………………………………. 15 5. 1. Kostel sv. Ducha v Kunštátě …………… ……………………………………………………………………. 15 5. 2. Kostel sv. Markéty v Prosetíně ……………………………………………………………………………… 18 5. 3. Kostel sv. Havla v Prosetíně ………………………………………………………………………………….. 21 Prototyp imbsenovských kostelů ………………………………………………………………………………….. 24 6. 1. Kostel sv. Mikuláše v Olešnici ……………………………………………………………………………….. 24 6. 2. Kostel sv. Martina v Rovečném……………………………………………………………………………… 26 Závěr ……………………………………………………………………………………………………………………………. 29 Prameny a literatura …………………………………………………………………………………………………….. 30 Obrazová příloha ………………………………………………………………………………………………………….. 32 Výkresová příloha ………………………………………………………………………………………………………… 52

6

1. Úvod

Tématem této práce měl být původně kostel sv. Ducha v Kunštátě. Tato idea však byla vzápětí rozšířena i o kostel sv. Markéty v Prosetíně a kostel sv. Havla v Sulkovci, neboť pojítkem těchto staveb je nejenom území bývalého kunštátského panství a osobnost stavebníka Johanna Theodora říšského svobodného pána von Imbsen, který Kunštát vlastnil v letech 1733 – 1742, ale na první pohled i shodné architektonické řešení. Výše uvedeným sakrálním stavbám byly doposud v historiografické literatuře věnovány pouze základní faktografické údaje, nanejvýš drobné studie, jejich srovnáním se však nikdo nezabýval. Moje práce si klade za cíl nejenom formální srovnání jednotlivých kostelů, ale rovněž i podání zevrubné významové analýzy: proč k výstavbě kostelů došlo, co jí předcházelo a provázelo. Z tohoto důvodu se ve své práci zabývám i kostely sv. Martina v Rovečném a sv. Mikuláše v Olešnici, jež byly vystavěny na území bývalého kunštátského dominia v letech 1721 - 1725 tehdejšími držiteli panství, hrabaty z Lamberga.

2. Kritika pramenů a literatury

Jako stěžejní archivní dokumentace, týkající se kostelů na bývalém kunštátském panství se jevil materiál uložený v Moravském zemském archivu v Brně v archivním fondu B 15, Moravské místodržitelství, církevní oddělení. Tento fond obsahuje abecedně řazenou dokumentaci z let 1786 – 1918, týkající se oprav farních budov a kostelů. Při studiu archiválií jsem však zjistil, že uvedený archivní fond materiály k rovečínské, olešnické a sulkovecké farnosti vůbec neobsahuje. Aktový materiál ve složce Kunštát z let 1786 – 1818 obsahuje dokumentaci, vztahující se pouze k opravám farní budovy.1 Kladný výsledek se tak týkal pouze kostela sv. Markéty v Prosetíně, neboť aktový materiál z let 1792 – 1879 obsahuje mimo jiné i spisy týkající se opravy kostela a fary v roce 1853 včetně korespondence Cajetana Waschitska, stavitele z Žerůtek, který opravu projektoval i řídil.2 Jednotlivý členové tohoto stavitelského rodu usazeného v Žerůtkách na bývalém lysickém panství se v průběhu 19. století podíleli na dílčích úpravách zámeckých areálů v Lysicích, Kunštátě a Letovicích. Dále jsem prověřil archivní fondy se vztahem k jednotlivým kostelům, které jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně a jeho okresních pobočkách.

1 2

MZA Brno, B15, Moravské místodržitelství, církevní oddělení, karton 656, signatura K47, f. 1 – 13. MZA Brno, B15, Moravské místodržitelství, církevní oddělení, karton 705, signatura P48. MZA Brno, G150, RA Salm – Reifferscheidtů, karton 86, inv. č. 420, korespondence H. F. Salm – Reifferscheidta s Jindřichem Kochem, architektem, 1823 – 1827.

7 V brněnské centrále se jednalo o fond F62, Velkostatek Kunštát, který mimo jiné obsahuje i patronátní záležitosti týkající se rodinného kostela sv. Ducha na Lipce z období 1746 – 1862. Součástí tohoto aktového materiálu jsou i nedatovaný rozpočet a výkres přístavby nové předsíně kostela.3 Výkresová dokumentace fondu obsahuje i plány na přestavbu kostela sv. Ducha.4 Konkrétně se jedná o půdorys, podélný řez, příčný řez a průčelí kostela od Heinricha Kocha z roku 1825.5 Významný vídeňský architekt Heinrich Koch (1781 – 1861) pracoval v letech 1823 – 1827 pro rájecké Salmy.6 Z tohoto důvodu jsem prověřil i fond G150, Rodinný archiv Salm – Refferscheidtů, kde jsem objevil korespondenci , jež v záležitosti zamýšlené přestavby rodinného kostela sv. Ducha vedl tehdejší majitel kunštátského panství Josef svobodný pán Honrichs s Hugo Františkem starohrabětem Salm – Reifferscheidtem. Na základě silného přátelského pouta spojujícího jmenované aristokraty daroval Hugo František Salm Josefu Honrichsovi nerealizovaný projekt Heinricha Kocha.7 Archivní fond Farní úřad Kunštát uložený v boskovické pobočce Moravského zemského archivu obsahuje cenné písemnosti z období 1681 – 1949. Většina materiálu se ovšem týká kunštátské farnosti všeobecně, potažmo farního kostela sv. Stanislava, rodinný kostel sv. Ducha je zmiňován a to bez bližšího popisu pouze v inventářích kostelního a farního jmění jako privátní patronát.8 Duchovní správce Římskokatolické farnosti v Kunštátě pan Tomáš Koumal mě umožnil nahlédnout do farní kroniky obsahující zápisy z let 1688 – 1999. Kronika zmiňuje dvě opravy kostela sv. Ducha a to v letech 1838 a 1862.9 V boskovické pobočce Moravského zemského archivu je rovněž uložen fond Olešnice, farní úřad. V aktovém materiálu fondu jsem objevil dosud nepublikovaný plán nového kroku a věže filiálního kostela sv. Mikuláše a s ním související korespondenci včetně rozpočtu na opravu kostela probíhající v letech 1851 – 1852.10

3 4

5

6

7

8

9 10

MZA Brno, F62, Velkostatek Kunštát, karton 131. Část výkresové dokumentace (inv. č. 1257 – 1328) byla od konce 80. let 20. století považována za ztracenou a v rámci generální inventury v roce 2001 byla z inventáře odepsána. V roce 2008 byla při stěhování archivu do novostavby v Brně – Bohunicích uvedená část výkresové dokumentace nalezena a vřazena zpět do archivního fondu. MZA Brno, F62, Velkostatek Kunštát, inv. č. 1321 – 1323. V inventáři fondu jsou výkresy, včetně jména architekta uvedeny chybně (Plán, průčelí a příčný průřez hřbitovního kostela na Lipce v Kunštátě, 1825, M. Koch). MZA Brno, G150, RA Salm – Reifferscheidtů, karton 86, inv. č. 420, korespondence H. F. Salm – Reifferscheidta s Jindřichem Kochem, architektem, 1823 – 1827. MZA Brno, G150, RA Salm – Reifferscheidtů, karton 84, inv. č. 420, korespondence H. F. Salm – Reifferscheidta s Josefem Honrichsem, 1827 – 1834 MZA Brno, SOkA Blansko, pobočka Boskovice, fond Kunštát, farní úřad, karton 5, inv. č. 247, f. 246 – 260. Římsko katolická farnost v Kunštátě, Hausprotocoll der Pfaren Kunstadt, Thom. II., f. 368; 372. MZA Brno, SOkA Blansko, pobočka Boskovice, fond Olešnice, farní úřad, karton 3, inv. č. 50, f. 35 – 52.

8 V Moravském zemském archivu, Státním okresním archivu Žďár nad Sázavou jsem prověřil fondy týkající se kostelů sv. Martina v Rovečném, sv. Havla v Sulkovci a sv. Markéty v Prosetíně. Fond Farní úřad Rovečné obsahuje kostelní knihu založenou v roce 1692, kostelní inventáře z let 1821 – 1880, soupis farního archivu z let 1770 – 1825 a farní kroniku z období 1766 – 1854. Uvedený materiál však neobsahuje žádnou dokumentaci ke stavebně historickému vývoji kostela sv. Martina.11 Fond Farní úřad Sulkovec obsahuje kromě kostelních a chudinských účtů i inventáře kostela a fary z let 1850 – 1932. Rozsahem poměrně malý archivní fond neobsahuje žádný materiál týkající se stavebně historického vývoje kostela sv. Havla.12 Fond Farní úřad Prosetín obsahuje mimo jiné i aktový materiál, jenž se týká opravy kostela sv. Markéty v letech 1897 – 1899.13 Primární literaturou pro mě byla Církevní topografie Moravy od Gregora Wolného z roku 1858 neboť veškerá pozdější literatura čerpá, výstižněji řečeno „opisuje“ právě z tohoto díla. Gregor Wolný u abecedně řazených farností uvádí nejenom majetkoprávní přehledy a církevní správu a záležitosti, ale i stručné popisy jednotlivých sakrálních staveb včetně jejich vnitřního vybavení.14 Na základě srovnání jeho údajů s prověřenou archivní dokumentaci považuji uvedené popisy kostelů za směrodatné, ovšem s jedinou výjimkou a to u kostela sv. Ducha v Kunštátě, kde Wolný jako stavebníka chybně uvádí Franze Arnolda svobodného pána von Imbsen.15 Jak jsem již výše předeslal veškerá pozdější literatura čerpá z Církevní topografie Gregora Wolného. Proto se i v pracích Jana Tenory a Aloise Hrudičky objevuje jako stavebník sv. Ducha v Kunštátě Franz Arnold Imbsen.16 V období po roce 1948 se literatura, jež by se zabývala sakrální architekturou na Kunštátsku z pochopitelných důvodů prakticky nevyskytuje. V období po roce 1948 se literatura, jež by se zabývala sakrální architekturou na Kunštátsku z pochopitelných důvodů prakticky nevyskytuje. Až Bohumil Samek v Uměleckých památkách Moravy a Slezska podává soudobý umělecko historický popis kostela sv. Ducha v Kunštátě.17 Ze současné literatury mohu uvést pouze dvě práce a to Dějiny městečka Olešnice a Pamětní knihu města Olešnice, které obsahují krátkou kapitolu týkající se filiálního kostela sv. Mikuláše.18 11 12 13 14 15 16

17 18

MZA Brno, SOkA Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Rovečné, inv. č. 1; 37; 39; 42. MZA Brno, SOkA Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Sulkovec, inv. č. 13. MZA Brno, SOkA Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Prosetín, inv. č. 19. Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren, II/II, Brünner Diöcese, Brünn 1858. Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren, II/II, Brünner Diöcese, Brünn 1858, s. 260. Jan Tenora, Dějiny městečka Kunštátu, Brno 1885, s. 96; tentýž, Vlastivěda Moravská. Brněnský kraj. Kunštátský okres, Brno 1903, s. 38; Alois Hrudička, Topografie diecéze brněnské, Brno 1908, s. 210 – 212. Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999, s. 283 – 284. Josef Višinka, Dějiny městečka Olešnice, Olešnice 1995, s. 38; Pamětní kniha města Olešnice založena roku 1859, edice na CD, Olešnice 2004, s. 23.

9 Hlavními zdroji informací pro mě tak byly samotné stavby jednotlivých kostelů, které jsem si díky jejich duchovním správcům mohl detailně projít, popsat a pořídit bohatou fotodokumentaci exteriérů i interiérů.

3. Dějiny místa Založení Kunštátu je spjato s osobou Kuny z Kunštátu, příslušníkem významného panského rodu ryze moravského původu, jenž v dějinách zemí Koruny české sehrál zcela mimořádnou úlohu, a pocházel z něho jediný volený český král z řad šlechty – Jiří z Kunštátu a Poděbrad. Kolébkou rodu však není Kunštát, ani doposud často uváděné Obřany (dnes místní část Brna), nýbrž Zbraslav, poblíž Rosic. Po ní se psal Kunův otec, první známý člen rodu Gerhart již roku 1222 a dále v letech 1236 – 1240, kdy zastával úřad komorníka olomouckého. Gerhart měl syny Bočka, Mikula, Smila a Kunu, kteří se rovněž angažovali v důležitých zemských úřadech, pro tuto bakalářskou práci je však stěžejní osobností posledně jmenovaný.19 První písemná zmínka o Kunovi pochází z roku 1250, kdy vystupuje jako kastelán hradu „Zuzinov“, k němuž se obvykle v odborné literatuře přidává přívlastek neznámý, neidentifikovatelný, apod. Pavel Bolina ve své studii, publikované v roce 2005 ztotožnil „Zuzinov“ se Svojanovem.20 Podle pozdně románského hradního paláce, dodnes dochovaného v hmotě kunštátského zámku, můžeme konstatovat, že Kuna kolonizaci oblasti dnešního Kunštátska prováděl v době těsně před polovinou 13. století. Na základě ztotožnění hradu „Zuzinov“ se Svojanovem můžeme říci, že počátek kolonizace a založení Kunštátu bylo spjato s Kunovým působením ve funkci purkrabího nedalekého královského hradu Svojanov. Po roce 1250 získává Kuna řadu dalších funkcí. V letech 1253 – 1261 je doložen jako purkrabí na Veveří, mezitím byl brněnským komorníkem a zemským maršálkem, v letech 1267 – 1277 zastával úřad komorníka olomouckého. Tímto výčtem funkcí jsme se dostali pro Kunštát k nejvýznamnějšímu datu a to k 10. květnu 1280, kdy se Kuna v nejstarší dochované pravé listině poprvé uvádí s přídomkem z Kunštátu – Chuno de Chunstat. Uvedené datum značí, že v období kolem roku 1280 se Kuna věnoval stabilizaci výsluhy v okolí Kunštátu a začal užívat, v souladu s dobovými zvyklostmi, přídomku podle svého sídla.21 Za Erharta I. staršího z Kunštátu je roku 1360 Kunštát poprvé nazýván městečkem – opidum Constat. V roce 1374 zapsal Erhart I. starší své manželce Jitce na kunštátském panství 1 400 kop grošů věna. Tento zápis v zemských deskách olomouckých uvádí poprvé i rozsah panství, které sestávalo z hradu a městečka Kunštátu s dvěma poplužními dvory a šesti mlýny pod hradem a vesnic Rudky, Sulíkova, Petrova, Makova, Rozsíčky, Ústupu, Zbraslavce, Martiněvsi, Sychotína a Rozseče.22

19

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 5.

20

Pavel Bolina, Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrněnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko – českého pomezí II.), in: Časopis Matice moravské, ročník CXXIV, 2005, číslo 1. 21 22

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 5 – 6. Ibidem: s. 8.

10 Páni z Kunštátu drželi rodové panství do roku 1520 kdy ho dne 19. května Ludvík Zajímač z Kunštátu a z Jevišovic za 15 500 kop grošů míšeňských prodal Vilémovi z Pernštejna. Syn Viléma z Pernštejna Vojtěch prodal v roce 1529 Kunštát, Lysice a Velké Opatovice i s ostatním příslušenstvím Janu Černčickému z Kácova, který učinil z Kunštátu hlavní rodinné sídlo a na kunštátském hradě s největší pravděpodobností i zemřel, o čemž mimo jiné svědčí jeho náhrobník ve farním kostele svatého Stanislava. Po Janovi dědili jeho synové Diviš, Arnošt a Vilém Černčičtí z Kácova, z nichž Diviš obdržel Lysice, kdežto kunštátské panství připadlo v nedílu Arnoštovi a Vilémovi. Ti Kunštát drželi do roku 1558, kdy ho prodali Matyáši Mincovi ze Zarušic, od kterého ho v roce 1560 koupil Jan (Hanuš) Fridrich hrabě z Hardeka.23 Po smrti Jana Fridricha hraběte z Hardeka v roce 1580 držely kunštátské panství v nedílu jeho dcery Barbora a Alžběta hraběnky z Hardeka, které po roce 1590 prodaly panství Johaně Evě z Liechtensteina, která v roce 1590 kupuje od příbuzného hraběnek z Hardeka, Jana hraběte z Hardeka a na Letovicích loucké panství. Obě majetkové transakce byly intabulovány do zemských desek moravských v roce 1594. Tímto aktem dochází k definitivnímu spojení kunštátského panství s panstvím Louka k němuž v té době náležely pustý hrad a ves Louka, městečko Olešnice s pivovary a kostelním podacím, Tasovice, Prosetín s kostelním podacím, Křtěnov, Brťoví, Bolešín, Věstínek, Lhota u Olešnice, Kněževes, Ústup, Rovečné s kostelním podacím, Velké a Malé Trestné, Nyklovice, Sulkovec, Veselí, Ubušínek, Hluboké, Polom , Korouhvice, Crhov, Vír, Chlum, Velký Věstín, díl Jasinova a Radiměř s kostelním podacím.24 Na přelomu 16. a 17. století se v držení kunštátského dominia v rychlém sledu vystřídali Liechtensteinové, Matyášovští z Matyášovic a Katharinové z Kataru, z nichž Petr Katharin v roce 1603 prodal panství Kunštát Karlovi z Liechtensteina, od něhož ho obratem zakoupil Štěpán Schmidt z Freihoffenu. Tento původem štýrský evangelický šlechtic zastával funkci říšského výběrčího daní na vídeňském dvoře Ferdinanda II. Habsburského. Jeho významné postavení na císařském dvoře vedlo k tomu, že si kunštátské panství udržel i jako evangelík a to až do své smrti v roce 1634, čili i po Obnoveném zřízení zemském pro Moravu vydaném v roce 1628.25 Vzhledem k charakteru této bakalářské práce je nyní potřeba stručně nastínit i církevní správu kunštátského panství do doby bělohorské. První písemné zmínky se vážou k roku 1386, kdy se uvádí kunštátský farář Mikuláš, spřízněný s pány z Dobronic a k roku 1408 kdy byl farářem v Kunštátě Petr, syn Jana Rablína měšťana modřického.26

23

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 10 – 14.

24

Ladislav Hosák, Historický místopis okresu Blansko v období feudalismu, Blansko 1965, s.28 – 31.

25

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 14 – 16.

26

Ladislav Hosák, Jan Skutil, Ivan Štarha, Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě, Kunštát 1970, s. 5.

11 V průběhu 15. a v první polovině 16. století se na kunštátském panství šíříl utrakvismus, neboť držitelé panství z rodu pánů z Kunštátu, jímž náležela i kostelní podací, byli horlivými přívrženci této křesťanské konfese, na druhou stranu jsou v tomto období a to konkrétně roku 1505 a 1517 doloženi v Kunštátě i katoličtí faráři. Ke změně v náboženských poměrech dochází po roce 1560 a to s příchodem nové vrchnosti, hrabaty z Hardeka. Ortodoxní luterán Jan Fridrich hrabě z Hardeka zavedl v roce 1576 na kunštátském panství nový církevní řád, spočívající na Formuli svornosti (Formula concordiae) a cílevědomě usiloval o poluterštění utrakvistů. Na jednotlivé fary kunštátského panství dosazoval luterské kněze a snažil se, aby všichni jeho poddaní byli téže konfese. Za Štěpána Schmidta z Freihoffenu byli jednotlivé fary na kunštátském panství do bělohorské doby rovněž obsazovány faráři luteránského vyznání.27 Dochované listinné prameny předbělohorského období nám podávají obraz o církevní správě, nic však nevypovídají o samotných sakrálních stavbách na kunštátském panství. Štěpán Schmidt z Freihoffenu zatížil kunštátský statek 84 400 zlatými věna své dcery Marie Anny, pozdější abatyše kláštera svatého Josefa v Brně. Po smrti Štěpána Schmidta v roce 1634 vznikl o zadlužené panství právní spor, jenž skončil tím, že roku 1635 přiřkl zemský soud Kunštát s příslušenstvím Jindřichu Šlikovi hraběti z Pasaunnu a Lokte. Pro rod Šliků mělo panství význam pouze hospodářský. Vzhledem k odlehlosti Kunštátu od šlikovských českých držav bylo panství v roce 1658 prodáno Ferdinandu Leopoldovi hraběti z Náchoda, ale již v roce 1666 přešlo panství na účet výše zmíněného dluhu do majetku kláštera svatého Josefa v Brně. V roce 1678 koupil Kunštát Jan Maxmilián hrabě z Lamberga, jenž ho obratel prodal svému synovi Kašparu Fridrichovi, který z kunštátského zámku učinil hlavní rodinné sídlo linie Lamberg – Kunstadt. Po jeho smrti v roce 1686 zdědil Kunštát jeho syn Karel Benedikt, který zemřel na kunštátském zámku dne 6. dubna 1722 ve věku pouhých 45 let a byl pohřben ve farním kostele svatého Stanislava. Za nezletilé syny a dědice Jana Antonína a Leopolda spravovala kunštátské panství jejich matka Aloisie Barbora, rozená hraběnka Khewenhüller s poručníky. Jan Antonín hrabě z Lamberga se ujal správy Kunštátu v roce 1724 a v roce 1730 po dosažení zletilosti mladšího bratra Leopolda mu panství postoupil. Leopold hrabě z Lamberga si však kunštátské dominium dlouho nepodržel, neboť již v roce 1733 prodal Kunštát Johannu Theodorovi říšskému svobodnému pánu von Imbsen,28 jemuž je věnována následující samostatná kapitola této bakalářské práce. Období držby Kunštátu hrabaty z Lamberga, čili léta 1678 – 1733, je spojeno nejenom s barokní přestavbou kunštátského zámku ale i s rekatolizací celého kunštátského dominia, jejímiž vizuálními znaky byly barokní přestavba filiálního kostela Nanebevzetí P. Marie v Sebranicích v roce 1680, barokní přestavba kaple na filiální kostel sv. Maří Magdalény v Sulíkově v roce 1686, barokní přestavba farního kostela sv. Stanislava v Kunštátě v roce 1687, zřízení zámecké kaple sv. Josefa v rámci barokní přestavby kunštátského zámku v roce 1701, výstavba barokního farního kostela sv. Martina v Rovečném v roce 1721 a výstavba filiálního kostela sv. Mikuláše v Olešnici v roce 1725.

27

28

Ladislav Hosák, Jan Skutil, Ivan Štarha, Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě, Kunštát 1970, s. 9 – 11. Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 16.

12 Po smrti Johanna Theodora říšského svobodného pána von Imbsen v roce 1742 zdědila Kunštát jeho nejstarší dcera Marie Antonie, provdaná za svého příbuzného Františka Arnolda říšského svobodného pána von Imbsen.29 Počátek držby kunštátského panství příslušníky z rodu říšských svobodných pánů von Imbsen je spojen s další vlnou rekatolizace, která probíhala v habsburské monarchii za vlády Karla VI. (vládl v letech 1711 – 1740) a jenž byla především zaměřena proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Aktivitou především oplýval Johann Theodor říšský svobodný pán von Imbsen, který v roce 1734, tedy necelý rok po zakoupení Kunštátu znovuzřídil samostatnou farnost v Sebranicích, v jejímž rámci dal naproti farnímu kostelu vystavět novou barokní farní budovu. Téhož roku přistavěl k farnímu kostelu sv. Stanislava v Kunštátě dvě boční kaple a jižní sakristii s oratoří, čímž farní kostel získal svoji současnou dispozici. V letech 1735 – 1736 nechal vystavět filiální kostel sv. Havla v Sulkovci, v roce 1738 familiární kostel sv. Ducha v Kunštátě a filiální kostel sv. Markéty v Prosetíně. V roce svého úmrtí, tedy 1742 zahájil Jan Theodor říšský svobodný pán von Imbsen barokní přestavbu farního kostela sv. Jakuba Většího v Dalečíně, kterou dokončila jeho dcera Marie Antonie v roce 1744. Stavební aktivita příslušníků rodu von Imbsen končí na poli sakrální architektury v roce 1772 stavbou barokní kaple v Nedvězí, která však v průběhu 19. století zchátrala a v roce 1897 byla stržena. Marie Antonie říšská svobodná paní von Imbsen držela kunštátské panství až do své smrti v roce 1783, kdy přešlo dědictvím na její příbuznou z matčiny strany Marii Annu svobodnou paní Honrichsovou z Wolfswarffenu, rozenou šlechtičnu Locherovou z Lindenheimu. Po její smrti v roce 1788 přešel Kunštát na jejího syna Ignáce Hypolita, v roce 1810 na jeho syna Josefa a po jeho smrti v roce 1861 na jeho syna Konráda Fridricha, neboli Cuna svobodného pána Honrichse z Wolfswarffenu, který na kunštátském zámku umírá v roce 1901 jako poslední mužský člen rodu. Majitele kunštátského velkostatku z řad aristokracie uzavírají příslušníci z rodu říšských hrabat Coudenhove, z nichž František Josef připojuje v roce 1902 k jménu kunštátské linie rodu i jméno vymřelých Honrichsů.30

29

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát, Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007, s. 16.

30

Ibidem, s. 19 – 23.

13

4. Osobnost donátora Kapitola je věnována stěžejní osobnosti, díky níž mohla tato bakalářská práce vzniknout, a to Johannu Theodorovi, říšskému svobodnému pánu von Imbsen (1676 – 1742). Kolébkou rodu Imbsen je vestfálské říšské knížectví a biskupství Paderborn. S přídomkem von Imbsen je v pramenech prvním doloženým členem rodu Friedrich (Bedřich) a to v letech 1270 – 1273.31 Následující členové rodu, jež si nezasloužili větší pozornosti dochovaných písemných pramenů, jsou pouze zaznamenáváni v různých funkcích paderbornského knížecího dvoru. Z faktografických údajů jako první člen rodu vystupuje Hyldebrand říšský rytíř von Imbsen, paderbornský knížecí dvorní rada. Z manželství Hyldebranda s Marií Annou von Breitenbach se jako prvorozený narodil v roce 1676 Johann Theodor.32 Johann Theodor, jenž v roce 1718 obdržel český inkolát, byl dne 20. prosince 1720 povýšen do českého stavu svobodných pánů a dne 3. února 1721 mu byl udělen říšský stav svobodných pánů. Před těmito daty však již stoupá ve dvorské hierarchii. V roce 1712 byl jako dvorní rada jmenován provizorním kancléřem řádu Zlatého rouna s definititivou od 1. října 1720 zároveň s vykonáváním funkce tajného kabinetního sekretáře. Od roku 1712 byl současně řádovým greffierem, sekretářem, tudíž jediným výkonným řádovým úředníkem na vídeňském dvoře, neboť řádový herold Jean van Ysendyck byl pověřen jinou agendou a funkce herolda řádu Zlatého rouna byla v podstatě hodností čestnou.33 Veškeré, výše zmíněné dvorské funkce poutaly Johanna Theodora říšského svobodného pána von Imbsen k Vídni, což ovšem nebránilo tomu, aby dne 27. června 1733 koupil za 310 000 zlatých rýnských od Leopolda hraběte z Lambergu panství Kunštát. Kupní smlouva, mimo jiné uvádí i lomy na kamení a na mramor na panství kunštátském.34 Po zakoupení Kunštátu můžeme zpočátku, vzhledem ke stavebním aktivitám, předpokládat trvalejší přítomnost nového držitele panství na zakoupeném sídle. Barokní přestavba kunštátského zámku, trvající s menšími prodlevami od roku 1678 byla završena v roce 1734 stavbou nového podklenutého kamenného mostu, vedoucího přes příkop na čestný dvůr, na jehož středovém pilíři je osazena mramorová deska dekorovaná rodovým znakem Johanna Theodora říšského svobodného pána von Imbsen a dedikačním nápisem v latině.35

31

Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Freiherrlichen Häuser, ročník 1854, s. 258.

32

Otto Semrád, Portrétní galerie rytířů Zlatého rouna na zámku Kunštát, in: Genealogické a heraldické informace, Brno 2000, s. 18. 33

Ibidem, s. 18 – 20.

34

MZA v Brně, F 62 Velkostatek Kunštát, inv. č. 144. viz Obrazová příloha, Obr. 1.

35

14 Imbsen navazuje i na další činnost Lambergů a to na rekatolizaci panství, poněvadž až do Obnoveného zřízení zemského (pro Moravu v roce 1628) byli držitelé Kunštátu protestantského vyznání. V roce 1734 obnovuje zaniklou farnost v Sebranicích, v jejímž rámci nechává vystavět novou farní budovu. Téhož roku přistupuje ke stavebním úpravám farního kostela sv. Stanislava v Kunštátě, spočívající v přístavbě dvou bočních kaplí a jižní sakristie s oratoří, čímž farní kostel získal svoji současnou dispozici. V letech 1735 - 1736 nechává vystavět filiální kostel sv. Havla v Sulkovci, v roce 1738 dává strhnout starý kostel v Prosetíně a na jeho místě vystavět filiální kostel sv. Markéty, v samém Kunštátě pak rovněž v roce 1738 zakládá familiární kostel sv. Ducha.36 Od roku 1735 se již Johann Theodor říšský svobodný pán von Imbsen vzhledem ke svým dvorským povinnostem trvale zdržuje ve Vídni. O veškerém dění na kunštátském panství je však detailně informován svými úředníky, jmenovitě hejtmanem panství Jiřím Hauptem, vrchnostenským účetním Pavlíkem a úředníkem Leopoldem Antonínem Pflaumem, kteří mu do Vídně zasílají týdenní hospodářské zprávy, relace i běžnou korespondenci na což Imbsen reaguje pravidelnými písemnými připomínkami a instrukcemi.37 Z manželství Johanna Theodora s Marií Annou, rozenou šlechtičnou Locherovou z Lindenheimu vzešla řada potomků, z nichž ho přežili pouze tři dcery a to Marie Antonie, Otýlie Vilemína a Theodora. Johann Theodor říšský svobodný pán von Imbsen umírá ve Vídni 13. února 1742 a kunštátské panství dědí na základě jeho poslední vůle ze dne 24. ledna 1742 nejstarší dcera Marie Antonie (před 1721 – 1783)38, provdána za svého přímého bratrance Františka Arnolda říšského svobodného pána von Imbsen (+ 1756), císařského radu a přísedícího tribunálu moravského.39

36

Jan Tenora, Dějiny městečka Kunštátu, Brno 1885, s. 37 – 97.

37

MZA v Brně, F 62 Velkostatek Kunštát, inv. č. 153.

38

viz Obrazová příloha, Obr. 2.

39

Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát – Syllabus pro průvodce, Kunštát 2009, s. 10 – 11.

15

5. Imbsenovské kostely na kunštátském panství 5. 1. Kostel sv. Ducha v Kunštátě Město Kunštát se nachází v okrese Blansko, v Jihomoravském kraji. Katastr města se rozprostírá na rozhraní Boskovické brázdy a Hornosvratecké vrchoviny v nadmořské výšce 446 metrů. Na východním předměstí Kunštátu, zvaném Na Lipce, stojí na uměle vytvořené terase poměrně prudkého svahu filiální kostel sv. Ducha náležející k brněnské diecézi, děkanství Boskovice. Kostel, který je netypicky orientovaný od severu (vstup) k jihu (oltář) je situován v jihozápadním rohu hřbitova, jehož obdélný půdorys je vytyčen omítanou ohradní zdí z lomového kamene. Sama stavba představuje podélný jednolodní sálový prostor s trojbokým závěrem, na který v ose navazuje čtyřboká sakristie. Na protilehlé straně předchází lodi čtyřboká obdélná předsíň. Fasády lodi, které jsou na východní a západní straně prolomené třemi oválnými okny, člení pilastry, jejichž patky vystupují z průběžného soklu, který je tvořen deskami z umělého pískovce probarveného do červena. Pilastry jsou opatřeny římsovými hlavicemi nesoucími průběžné podstřešní kladí ukončené masivní profilovanou korunní římsou. Nad ní se zvedá valbová střecha, z jejíhož středu vyrůstá věžička zakončená cibulovou střechou s lucernou. Fasády sakristie, na jižní a východní straně prolomené obdélným oknem a bočním vstupem člení lizénové rámy vyrůstající ze soklu a završené profilovanou korunní římsou. Fasády předsíně, jejíž průčelí je prolomeno vstupními dřevěnými výplňovými dvoukřídly, člení mělký štítový rizalit a tytéž lizénové rámy jako fasády sakristie. Rizalit je nad vstupem dekorován rodovým znakem Honrichsů a ve středu štítu černým nápisem v majuskule: „ROZLOUČENÍ JE NÁŠ ÚDĚL SHLEDÁNÍ NAŠE NADĚJE“. Stávající barevnost ploch fasád je žlutá, sokl je probarvený do červena, ostatní architektonické prvky jsou bílé. Střechy jsou kryty čtvercovými, kose osazenými plechovými pláty, na lodi, sakristii a předsíni opatřenými cihlově červeným nátěrem, celoplošně oplechovaná věžička je opatřena tyrkysově zeleným nátěrem. Podlahu lodi a presbytáře kryje kamenná černobílá šachovnice, sakristii cihlová, vzhledem k velkému opotřebení pravděpodobně původní dlažba. Podlaha předsíně, celoplošně krytá žlutě probarveným betonem je oproti lodi vyvýšena o dva schodové stupně a to z důvodu zaklenutého sestupu do krypty rozprostírající se v celé šíři stavby do úrovně presbytáře. Jednoramenné zděné schodiště s dřevěnými nášlapy, situované na západní straně předsíně vede na vestavěnou dřevěnou kruchtu s rovným podhledem v patře lodi. Předsíň skrývá i torzo původního vstupního portálu, sestávající ze ztrojených pilastrů s toskánskou hlavicí, které nesou náznak rozeklaného segmentového frontonu. Kladí portálu bylo odsekáno při dostavbě předsíně, patky pilastrů jsou dnes utopeny ve zvýšené podlaze předsíně. Vnitřní sálový prostor člení pilastry, z nichž druhé od vstupu jsou ztrojené a dva přízední polopilíře. Tyto prvky nesou průběžnou masivní profilovanou římsu, z níž nad hlavicemi ztrojených pilastrů a polopilířů vybíhají klenební pasy. Zesílený jižní pas představuje vítězný (triumfální) oblouk oddělující loď od presbytáře.

16

Strop sálu tvoří valená klenba s lunetami mezi klenebními pasy. Závěr je zaklenut oblamovanou konchou, sakristie křížovou hřebínkovou klenbou, předsíň je plochostropá. Stávající barevnost vnitřních ploch je žlutá, veškeré architektonické prvky jsou bílé. Vnitřní zařízení kostela tvoří volně stojící hlavní oltář, který má zděné pilastrové retabulum ve formě edikuly, s oltářním obrazem Seslání Ducha svatého, na němž je na první pohled patrná minimálně jedna přemalba. Boční zděné retabulové oltáře z poloviny 18. století zdobí autorsky jednotné obrazy Immaculaty a Stigmatizace sv. Františka z Assisi, z nichž první obraz je signován: Gedon Pinxit 1750. Autor oltářních obrazů Thomas Friedrich Gedon (činný 1728 – 1767), absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění je nejčastěji uváděn jako jeden ze spoluautorů vnitřní výzdoby katedrály Panny Marie v Sankt Pöltenu, bez bližšího určení jsou zmiňovány i jeho práce v Čechách.40 Varhany na kruchtě byly pořízeny v roce 1838, kostelní lavice v druhé polovině 19. století. Vnitřní prostor kostela rovněž dekorují memoriální a funerální artefakty. Na pravé straně lodi, těsně pod kruchtou je umístěna čtvercová mramorová deska nesoucí jméno Cuna svobodného pána Honrichse, jeho rodový znak a letopočet 1862 indikující opravu kostela. Na téže straně před polopilířem vítězného oblouku je osazen mramorový náhrobník Františka Josefa říšského hraběte Coudenhove – Honrichse s portrétními medailony zemřelého a jeho manželky Thecly k níž však memoriální nápis chybí. Náhrobník zhotovil vídeňský sochař Edmund von Hofmann v roce 1913. V předsíni je sekundárně osazen epitaf Anny Bradossowské z roku 1687. Z předsíně vede zaklenutý sestup do krypty v níž se nachází rodinná hrobka zřízená po roce 1783 Ignazem Hypolitem svobodným pánem Honrichsem. Hrobka je místem posledního odpočinku členů rodin Honrichs zu Wolfswarffen, Coudenhove – Honrichs a s nimi spřízněného rodu hrabat Mittrowsky von Nemyschl. Třináct rakví je umístěno na soklech po obvodu krypty, čtyři rakve, mimo jiné i rakve posledních šlechtických držitelů Kunštátu Františka Josefa a Thecly Coudenhove – Honrichs jsou zazděny v pohřebních schránkách umístěných za oltářní mensou v čelní stěně krypty. Dle memoriálního nápisu na obdélné mramorové desce dekorované rodovým znakem Imbsenů a centrálně osazené ve zdivu na levé straně lodi byl nynější kostel vystavěn na nových a zvětšených základech Johannem Theodorem říšským svobodným pánem von Imbsen v roce 1738. Nápis jednoznačně potvrzuje, že nynější stavba nahradila starší, půdorysně menší sakrální prostor, který se na tomto místě připomíná již před rokem 1670.41 Na rozdíl od osoby donátora pro nás prozatím jméno stavitele zůstává neznámé, na základě prostudovaných pramenů a literatury můžeme konstatovat, že stavba byla opatřena třemi oltáři, hlavním a dvěma bočními; kazatelnou, varhanami a věžičkou byl kostel zaopatřen až následně.42

40

in: www.invaluable.com/artist/Thomas Friedrich Gedon.

41

Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999, s. 284.

42

Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren, II./II., Brünner Diöcese, Brünn 1858, s. 260.

17

V rámci církevních reforem Josefa II. měl být v roce 1783 kostel sv. Ducha zrušen k čemuž však nedošlo, neboť tehdejší spolumajitel kunštátského panství Ignaz Hypolit svobodný pán Honrichs se zavázal, že stavbu bude udržovat a opravovat na vlastní náklady a následně nechal pod kostelem zbudovat kryptu s rodinnou hrobkou.43 V roce 1810 zdědil kunštátské panství Josef svobodný pán Honrichs za něhož proběhly klasicistní úpravy kunštátského zámku a je zcela logické, že svůj zájem projevil i vůči „starému“ rodinnému kostelu. V této záležitosti se obrátil na Huga Františka starohraběte Salm – Reifferscheidta, majitele panství Rájec nad Svitavou, s nímž v letech 1827 – 1834 vedl ve věci přestavby kostela sv. Ducha čilou korespondenci.44 Na základě silného přátelského pouta spojujícího jmenované aristokraty daroval Hugo František Salm Josefu Honrichsovi projekt významného vídeňského architekta Heinricha Kocha (1781 – 1861), který pro rájecké Salmy pracoval v letech 1823 – 1827, kdy pro ně projektoval kostel Narození Panny Marie v Lipovci.45 Projekt, který měl být použit na přestavbu kostela sv. Ducha, sestávající z půdorysu, podélného řezu, příčného řezu a průčelí, vypracoval Heinrich Koch v roce 1825.46 Pro velkou finanční náročnost nebyla přestavba sv. Ducha realizovaná a Josef svobodný pán Honrichs přistoupil po delší časové prodlevě pouze k dílčím úpravám rodinného kostela. V roce 1838 nechal k průčelí přistavět předsíň v níž zřídil nový vstup do krypty a jednoramenné zděné schodiště vedoucí na nově vestavěnou kruchtu v patře lodi. Na základě zápisu v domácím protokolu kunštátské fary můžeme doposud nedatovaný rozpočet a plán přístavby nové předsíně kostela nacházející se v Moravském zemském archivu zadatovat rokem 1838.47 V roce 1851 nechal Josef Honrichs zhotovit nové krovy, které byly pokryty pálenými taškami.48 Oprava střech se nedotkla věžičky, kterou až do padesátých let 20. století kryla původní šindel, což je patrné z fotografie kostela sv. Ducha datované rokem 1954. Jeho syn a dědic Konrád Friedrich (Cuno) svobodný pán Honrichs nechal v roce 1862 vlastním nákladem opravit presbytář včetně hlavního oltáře a interiér kostela opatřil novou výmalbou.49 Tyto opravy rovněž indikuje mramorová memoriální deska nesoucí jméno Cuna svobodného pána Honrichse, jeho rodový znak a letopočet 1862, jež je osazena ve zdivu na pravé straně lodi. V osmdesátých letech 19. století byla v prostoru lodi a presbytáře nahrazena původní cihlová dlažba kamennou černobílou šachovnicí. Cihlová dlažba je dodnes dochována v sakristii a její torzovité

43

Jan Tenora, Vlastivěda moravská. Brněnský kraj. Kunštátský okres, Brno 1903, s. 38.

44

Moravský zemský archiv v Brně, G 150, Rodinný archiv Salm – Reifferscheidtů, karton 84, inv. č. 420.

45

Ibidem, karton 86, inv. č. 420; též Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999, s. 369.

46

Moravský zemský archiv v Brně, F 62, Velkostatek Kunštát, mapy a plány, inv. č. 1321 – 1323

47

Římskokatolická farnost Kunštát, Hausprotocoll der Pfaren Kunstadt, Thom. II., s. 368; též Moravský zemský archiv v Brně, F 62, Velkostatek Kunštát, kart. 131, inv. č. 131, Patronátní záležitosti, 1751 – 1865. 48


49

Římskokatolická farnost Kunštát, Hausprotocoll der Pfaren Kunstadt, Thom. II, s. 372.

18 zbytky i v prostoru presbytáře po obvodu bočních oltářů. I když pokládka nové kamenné dlažby není zaznamenaná v žádném z dochovaných pramenů, můžeme alespoň rámcově výše uvedenou dataci vyvodit od analogické dlažby komunikačních prostor kunštátského zámku (vstupní síň, schodištní podesty, schodištní síň, chodby v prvním a druhem patře), které jsou přímo v kameni datovány tesanými letopočty v rozmezí let 1882 – 1889. Za posledních privátních majitelů kunštátského velkostatku říšských hrabat Coudenhove – Honrichsů a Kongregace Těšitelek Božského srdce Páně nebyla na sv. Duchu realizována žádná větší stavební akce, kostel však procházel pravidelnou běžnou údržbou.50 Vzhled kostela se změnil až v druhé polovině 20. století, kdy byla ze střech odstraněna pálená tašková krytina a veškeré střechy včetně věžové soustavy, do té doby kryté původním šindelem, byly opatřeny nynější plechovou krytinou. I přes úpravy, které stavbu postihly v průběhu 19. a 20. století si dodnes kostel sv. Ducha uchoval vzezření venkovské barokní sakrální architektury, silně poznamenané dílem Giovanni Pietra Tencally (1629 – 1702); osobností, jejíž vliv na projev moravské architektury byl v pozdním 17. století naprosto zásadní a jehož reziduum, jak je patrné i z konzervativního dispozičního a konstrukčního řešení kostela sv. Ducha se ještě projevuje i na sklonku 30. letech 18. století.

5. 2. Kostel sv. Markéty v Prosetíně Obec Prosetín se nachází 10 kilometrů západně od Kunštátu, v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, v nadmořské výšce 565 metrů. Katastr obce se rozprostírá na protilehlých, mírných svazích podlouhlého údolí Nedvědické vrchoviny. Při výjezdu z Prosetína stoupajícímu ke Štěpánovu nad Svratkou stojí po pravé straně na mírném návrší, které je nejvyšším bodem obce farní kostel sv. Markéty náležející k brněnské diecézi, děkanství Žďár nad Sázavou. Kostel orientovaný od západu (vstup) směrem k východu (oltář) je situovaný ve středu areálu hřbitova, jehož obdélný půdorys vytyčuje neomítaná ohradní zeď z lomového kamene. V jihozápadním rohu přiléhá k obvodové zídce samostatně stojící zvonice – kampanila. Sama stavba kostela představuje podélný jednolodní prostor s trojbokým závěrem, na který v ose navazuje čtyřboká sakristie. Na jižní straně je k lodi centrálně přistavěna čtyřboká předsíň. Fasády lodi, které jsou na jižní a severní straně prolomené třemi oválnými okny člení zdvojené pilastry, jejichž patky vystupují z průběžného zděného soklu. Pilastry jsou ukončeny římsovými hlavicemi nesoucími průběžné podstřešní kladí vrcholící masivní profilovanou korunní římsou. Nad ní se vypíná strmá valbová střecha, z jejíhož středu vyrůstá věžička zakončená helmovou střechou. Fasády sakristie a boční předsíně tvoří nečleněná hladká omítka, pouze je prolamují obdélná okna a do předsíně od východu vedoucí vstupní dřevěné výplňové jednokřídlo. Fasády kampanily jsou prolomeny na východě v přízemí vstupním dřevěným výplňovým jednokřídlem a nad ním nikou, v níž je umístěn dřevěný kříž; zvonicové patro je do čtyř stran otevřeno obdélnými okny. Členění fasád kampanily tvoří lizénové rámy vystupující ze zděného soklu, v podstřešní části plynule přecházející v korunní profilovanou římsu.

50

Moravský zemský archiv v Brně, F 62, Velkostatek Kunštát, kart. 164, sign. XV.; kart. 167, sign. XIII.; kart. 175, sign.XXII; kart. 175, 178, 180, 182, 185, sign. XIX; kart. 188, 192, 194, sign. XVIII; kart. 198, sign. XIX; kart. 199, 202, 205, 208, 211, sign. II/3; kart. 214, 217, 220, 223, 226, 230, 233, 236, sign. II/2, Patronáty, 1921 – 1946.

19 Stávající barevnost ploch fasád je žlutá, sokl kostela a kampanily je růžový (starorůžový), ostatní architektonické prvky jsou bílé. Střecha lodi, na jižní a severní straně prolomená dvěma vikýři, tzv. volskými oky, jakož i střechy sakristie a předsíně jsou kryty pálenými taškami, tzv. bobrovkou. Věžička kostela a střecha kampanily jsou celoplošně pobity plechem opatřeným červeným nátěrem v odstínu pálené krytiny. Podlahu lodi, zvýšeného presbytáře a navazující sakristie kryje kamenná žluto bílá šachovnice. Boční předsíň je kryta novodobou cihlovou dlažbou. Vnitřní sálový prostor člení sdružené pilastry a dvojice přízedních polopilířů, které nesou průběžnou masivní profilovanou římsu, z níž nad římsovými hlavicemi polopilířů vybíhají klenební pasy. Zesílený východní pas představuje vítězný (triumfální) oblouk oddělující loď od presbytáře. Strop sálu tvoří valená klenba s lunetami mezi klanebními pasy. Závěr je zaklenut oblamovanou konchou, sakristie křížovou hřebínkovou klenbou, předsíň je plochostropá. V severozápadním rohu lodi je umístěno dřevěné lomené schodiště vedoucí na vestavěnou dřevěnou kruchtu s rovným podhledem nesenou dvěma přízedními polopilíři. Stávající barevnost vnitřních ploch je žlutá, veškeré architektonické prvky jsou bílé. Vnitřní zařízení kostela tvoří řezbovaný hlavní oltář se sekundárně umístěným oltářním obrazem v bohatém profilovaném zlaceném rámu, který po stranách „podpírají“ dva andělé. Oltářní obraz, andělé a dva puttiové po bocích svatostánku pocházejí z původního barokního oltáře. Naproti bočnímu vstupu je umístěn boční oltář s polychromovanou řezbou Neposkvrněného početí Panny Marie, který je rovněž doplněn řezbami puttiů z původního barokního oltáře. Oba oltáře, hlavní v roce 1949 a boční v roce 1948 zhotovili bratři Kotrbové z Brna, kteří jsou rovněž autory polychromovaných řezbovaných figur sv. Josefa a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova situovaných na přízedních polopilířích vítězného oblouku a řezbovaných figur andělů na průčelí kruchty. K levému polopilíři přiléhá neobarokní dřevěná kazatelna, jejíž jednoramenné schodiště vychází z presbytáře. Zdivo lodi i sakristie po obvodu lemuje křížová cesta. Novodobé kostelní lavice byly pořízeny až v průběhu 20. století. Varhany na kruchtě pocházejí z kaple bývalého jezuitského gymnázia v Brně. Na jižní straně lodi, vlevo od bočního vstupu, spatřujeme ve zdivu osazenou obdélnou mramorovou desku s latinským memoriálním nápisem, který praví, že „chrám“ k poctě božské Markéty byl vystavěn na zvětšených základech Johannem Theodorem říšským svobodným pánem von Imbsen v roce 1738, což jednoznačně potvrzuje, že nynější stavba nahradila starší, půdorysně menší sakrální prostor a to malý dřevěný kostelík zasvěcený sv. Panně Marii a mučednici Markétě, který se v pramenech poprvé připomíná dne 3. 2. 1653, kdy zdejší farář oznamoval biskupské konzistoři v Olomouci, že o svátku sv. Markéty (20. 7.) do kostela mnoho poutníků přichází. Mezi léty 1667 – 1691, kdy spadal Prosetín pod olešnickou farnost je v kunštátské děkanské matrice zmiňováno zařízení kostela a to jmenovitě oltář, pozlacený stříbrný kalich, dvě kasule a tři zvony.51

51


20 Na rozdíl od osoby stavebníka pro nás prozatím jméno stavitele zůstává neznámé. Vzhledem k tomu, že datum stavby (1738), vnější architektonická forma i členění vnitřního prostoru jsou totožné s kostelem sv. Duchem v Kunštátě, můžeme konstatovat, že stavbu obou kostelů řídil tentýž stavební mistr. Po zbytek 18. století písemné prameny ohledně kostela sv. Markéty v Prosetíně mlčí. Vysvětlení je zcela prozaické. Stavba po svém dokončení neprošla v průběhu 18. století žádnou podstatnou úpravou, zachovala si svoji původní podobu, byla de facto zakonzervována. Běžná údržba kostela patrně nestála za zaznamenání. V roce 1851 se obrátil držitel kunštátského panství a patron kostel Josef svobodný pán Honrichs na Cajetana Waschitska, stavitele z Žerůtek ve věci zamýšlené opravy kostela a fary v Prosetíně. Cajetan Waschitsek dokončil projekční práce nejpozději v říjnu 1852, neboť dne 26. 10. 1852 si za projekt na opravu kostela účtoval 75 zl. a 53 kr., za projekt na opravu sousední fary 75 zl. a 22 kr. Vlastní projektovou dokumentaci a s ní související spisy jsem však bohužel nedohledal.52 Komplexní oprava kostela a fary proběhla pod vedením samotného, výše uvedeného stavitele v roce 1853, pracovalo se vně i uvnitř kostela, v souvislosti s přísnějšími protipožárními předpisy došlo k úpravě krovu a k položení pálených tašek namísto původní šindelové krytiny, tak jak tomu bylo okolo poloviny 19. století i u ostatních imbsenovských kostelů. Vzhledem k analogii s kunštátským zámkem je zcela zřejmé, že v rámci opravy nahradila původní cihlovou dlažbu kamenná černobílá šachovnice, která se dodnes torzálně nachází při obvodu kostelní lodi. Generální oprava kostela sv. Markéty proběhla v letech 1898 – 1899. O povolení prací bylo požádáno dne 22. 4. 1897, povolení k opravě kostela bylo vydáno dne 16. 11. 1897 a po celý rok 1898 se pracovalo jak na exteriéru, tak i v interiéru kostela.53 Rozpočet, výkresová a spisová dokumentace týkající se vlastní opravy se sice nedochovala, vzhledem k charakteru oprav je však zcela zřejmé, že podlahy lodi, presbytáře i sakristie byly pokryty novou kamennou žluto bílou šachovnicí. Kostel byl rovněž vně i uvnitř nově vymalován. Paradoxně díky nekvalitně odvedené práci známe i barevnost vnějších fasád, neboť dne 11. 11. 1898 nebyly stavební práce zkolaudovány a to z důvodu jak je doslovně uvedeno: „nátěr kostela zvenku jest zpola světlo – zelený a zpola tmavo – šedožlutý, nutno za příznivého počasí uvést do náležitého stavu“.54 K nápravě došlo v průběhu roku 1899, neboť blíže nedatovaná akta z tohoto roku uvádějí celkový finanční obnos vynaložený na opravu a to ve výši 1 223 zl. a 60 kr.55 Veškeré práce probíhající v letech 1897 – 1899 vedl Jan Schier, městský stavitel z Nového Města na Moravě, který po zkolaudování oprav urgoval doplatek ve výši 201 zl. za „opravy od stavby kostela Prosetínského“.56 Další opravy a úpravy kostela sv. Markéty, včetně přístavby jižní boční předsíně, již spadají do 20. století.

52

Moravský zemský archiv v Brně, B 15 Moravské místodržitelství, kart. 705, sign. P 48 (starší).

53

Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Prosetín, inv. č. 19, fol. 5 – 6. 54

Ibidem, fol. 6.

55

Ibidem, fol. 7.

56

Ibidem, fol. 8.

21 Kostel sv. Markéty se od ostatních imbsenovských kostelů na první pohled odlišuje samostatně stojící zvonicí – kampanilou, která v jihozápadním rohu hřbitovního areálu přiléhá k obvodovému ohradnímu zdivu a od jihozápadního nároží kostela je vzdálená necelé tři metry. Do výše prvního patra je tvořena masivním gotickým zdivem, v patře se střílnovými otvory, které jsou s výjimkou otevřeného střílnového okénka na západní straně zaslepeny. Prosetín je v písemných pramenech poprvé zmiňován k roku 1390 a to jako zboží pernštejnského panství, v průběhu 15. století se v Prosetíně jmenuje drobná šlechta. K roku 1610 se v Prosetíně jmenuje tvrz, roku 1635 uváděná již jako pustá.57 Vzhledem k tomu, že kostel sv. Markéty je situován na nejvyšším bodu obce a zdivo kampanily je od základů až do výše prvního patra gotické se domnívám, že ke stavbě zvonice bylo využito torzo původní obranné věže tvrze a nynější kostel i jeho dřevěný předchůdce se nachází v areálu prosetínského tvrziště.

5. 3. Kostel sv. Havla v Sulkovci Obec Sulkovec se nachází 20 kilometrů severozápadně od Kunštátu, v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, v nadmořské výšce 684 metrů. V samém středu obce, jejíž katastr leží v okrsku Sulkovecké vrchoviny svažující se k řece Svratce, stojí na mírné vyvýšenině farní kostel sv. Havla náležející k brněnské diecézi, děkanství Žďár nad Sázavou. Kostel orientovaný od západu (vstup) směrem k východu (oltář) je situován v přední části areálu hřbitova, jehož obdélný půdorys je vytyčen ohradní zdí, částečně tvořenou omítaným zdivem z lomového kamene, částečně režným cihlovým zdivem. Sama stavba představuje podélný jednolodní sálový prostor s trojbokým závěrem, na který v ose navazuje čtyřboká sakristie. Na protilehlé straně předchází lodi obdobná předsíň, na jejíž průčelí navazuje ohradní obvodová zeď hřbitova. Fasády lodi jsou prolomeny oválnými okny a to konkrétně západní průčelí jedním, centrálním oknem, severní a jižní fasáda třemi okny s profilovanými šambránami. Členění fasády tvoří pilastry, jejichž patky vystupují z průběžného soklu, který je tvořen obložením z žulových desek. Pilastry jsou ukončeny římsovými hlavicemi, nesoucími průběžné podstřešní kladí vrcholící profilovanou korunní římsou. Nad ní se zvedá valbová střecha, z jejíhož středu vyrůstá šestiboká věžička opatřená přes jedno pole třemi hodinovými ciferníky a ukončená helmovou oplechovanou střechou. Stávající barevnost ploch fasád je žlutá, veškeré architektonické prvky jsou bílé. Střechy lodi, sakristie a předsíně jsou kryty obdélnými měděnými pláty. Oplechování vížky, včetně její plechové helmice je opatřeno tyrkysově zeleným nátěrem. Podlahu lodi kryje leštěná světle okrová žulová dlažba, složená z čtvercových desek. Zvýšený presbytář kryjí mramorové, šedočerně žíhané, obdélné mramorové desky, které kryjí i prostor navazující sakristie. Podlaha předsíně je kryta stejným typem dlažby jako loď. Vnitřní sálový prostor člení pilastry a dvojice přízedních polopilířů, jejichž profilované hlavice vynášejí klenební pasy. Zesílený východní pas představuje vítězný (triumfální) oblouk, oddělující loď od presbytáře. Strop sálu tvoří valená klenba s lunetami mezi klenebními pasy. Závěr je zaklenut oblamovanou konchou, sakristie křížovou hřebínkovou klenbou, předsíň je plochostropá. 57

Jan Tenora, Vlastivěda moravská. Brněnský kraj. Kunštátský okres, Brno 1903, s. 138 – 139.

22 V severozápadním rohu lodi se nachází vyzděné lomené schodiště kryté dřevěnými nášlapy, vedoucí na vestavěnou podklenutou kruchtu, jejíž mělká zrcadlová klenba je nesena profilovanými kovovými nosníky. Kovový klenební pás kruchty je podepřen dvěma litinovými sloupy s kompozitními hlavicemi. Průčelí kruchty členěné lizénovými rámy je ukončeno průběžnou profilovanou římsou, z níž vystupuje litinové zábradlí z profilovaných prutů, završené dřevěným madlem. Stávající barevnost vnitřních ploch je světle šedá, klenební pasy pohledově dekorují šedá zrcadla v bílém rámování, veškeré architektonické prvky jsou bílé. Vnitřní zařízení kostela je z převážné části neobarokní: volně stojící hlavní oltář, boční oltář umístěný na pravém přízedním polopilíři vítězného oblouku, protilehlá dřevěná kazatelna, volně stojící dřevěná křtitelnice v prostoru mezi hlavním oltářem a kazatelnou a křížová cesta lemující po obvodu zdivo lodi. Oltářní obrazy a křížová cesta pocházející z roku 1893 jsou dílem novopackého malíře Antonína Mühla. Kostelní lavice po stranách lemující prostor lodi a varhany na kruchtě byly pořízeny až v průběhu 20. století. Na levé straně lodi spatřujeme ve zdivu centrálně osazenou obdélnou mramorovou desku s latinským memoriálním nápisem, který praví, že „chrám“ k poctě božského Havla byl vystavěn na zvětšených základech Johannem Theodorem říšským svobodným pánem von Imbsen v roce 1736, což jednoznačně potvrzuje, že nynější stavba nahradila starší, půdorysně menší sakrální prostor. Malý kostel, nebo kaple patřící k faře v Olešnici, s dvěma oltáři, jedním pozlaceným stříbrným kalichem, dvěma ornáty (kasulemi) a dvěma zvony, v níž každou třetí neděli byly služby Boží se v Sulkovci připomíná k roku 1670.58 I když přesné datum založení této stavby pro nás zůstává neznámé, můžeme na základě velice pohnutých dějin Sulkovce vyvodit alespoň rámcové datum výstavby. Po neúspěšném obléhání města Brna v průběhu května až srpna 1645 se švédská vojska pod vrchním velením Lennarta Torstensona stahovala severozápadním směrem. Při průchodu vojsk od Olešnice k Jimramovu byl 16. října 1645 Sulkovec zcela vypálen. Zaniklou vesnici obnovil Ferdinand Leopold hrabě z Náchoda, který kunštátské panství držel v letech 1658 – 1666.59 Na základě výše uvedeného se domnívám, že kapli, popřípadě kostelík připomínaný k roku 1670, stojící na místě nynějšího kostela sv. Havla nechal vystavět Ferdinand Leopold hrabě z Náchoda v rámci obnovy vesnice. V roce 1736 byl Johannem Theodorem říšským svobodným pánem von Imbsen na místě starého zcela nový a klenutý kostel, téhož zasvěcení z dobrého materiálu vybudován a opatřen dvěma oltáři, hlavním a postraním sv. Isidora.60

58.


59.


60.


23 Fondy uložené v archivní síti České republiky neobsahují žádné prameny vztahující se k výstavbě a nejstarším dějinám kostela sv. Havla, tudíž primárním pramenem pro mě byl samotný objekt kostela. Vzhledem k půdorysu a konstrukčnímu řešení stavby je zřejmé, že kostel byl koncipován jako podélný jednolodní sálový prostor s trojbokým závěrem a na něj navazující přízemní čtyřbokou sakristií. Nosnou konstrukci střechy dodnes tvoří intaktně dochovaná původní plná vazba stojaté stolice včetně věžové soustavy, která byla kryta v té době běžně používaným štípaným šindelem. Obvodové zdivo kostela bylo vyzděno z lomového kamene místní provenience. Kupní smlouva z 27. června 1733, kterou za 310 000 zlatých rýnských nabyl kunštátské panství Johann Theodor říšský svobodný pán von Imbsen výslovně uvádí lomy na kamení a mramor.61 Vzhledem k tomu, že kupní smlouva uvádí jmenovitě i tuto položku, dovozuji, že se jednalo v té době o bohatá ložiska stavebního materiálu, tudíž Imbsen při výstavbě nových kostelů na území kunštátského dominia zcela určitě využíval „svoje“ zdroje. V roce 1810 byl Josefem svobodným pánem Honrichsem, tehdejším patronem kostela opatřen jeden stříbrný pozlacený kalich, k němuž farníci pořídili jeden nový náhradní stříbrný kalich. Postupně bylo dále pořízeno ciborium a jiné zařízení, avšak během nočního vloupání z 22. na 23. 2. 1843 do sakristie bylo odcizeno víko ciboria, pět kasulí a jeden pluviál. Tato ztráta byla částečně nahrazena za pomocí patrona, který pořídil jeden zlacený měděný kalich a jednu kasuli a částečně pomocí farníků, kteří pořídili čtyři kasule, dva pluviály a oltářní prádlo. V roce 1847 byla z patronátních nákladů pořízena nová pálená krytina z tašek, věž byla stále kryta šindelem. Rovněž byla nově vyrobena všechna okna. V prostoru presbytáře se nacházely varhany s osmi rejstříky, ve věži byly zavěšeny dva malé zvony.62 Další opravou, v jejímž rámci byla vystavěna nynější podklenutá kruchta a pořízeny nové varhany, prošel kostel v roce 1899.63 Největší zásah postihl kostel sv. Havla v druhé polovině 20. století, kdy prošel řadou necitlivých úprav a oprav. K západnímu průčelí byla přistavěna „rušivá“ předsíň, celá stavba byla staticky zajištěna a odizolována, klenby byly zatepleny, veškeré střechy včetně věžičky byly opatřeny krytinou z měděných plátů, byla osazena nynější dřevěná zdvojená okna, v prostoru lodi, presbytáře i sakristie byla položena nová dlažba, opravami prošly vnější i vnitřní omítky včetně maleb. I přes výše uvedený výčet necitlivých a rušivých úprav z 20. století mohu na základě srovnání konstrukčního a stavebního řešení konstatovat, že prototypem barokního kostela sv. Havla v Sulkovci dostavěného v roce 1736 byl kostel sv. Mikuláše v Olešnici vystavěný v roce 1725.

61.

Moravský zemský archiv v Brně, F62 Velkostatek Kunštát, inv. č. 144 .

62.

Gregor Wolný, Kirchlice Topographie von Mähren, II./II., Brünner Diöcese, Brünn 1858, s. 312.

63.


24

6. Prototyp imbsenovských kostelů 6. 1. Kostel sv. Mikuláše v Olešnici Město Olešnice se nachází 10 kilometrů severozápadně od Kunštátu, v okrese Blansko, v Jihomoravském kraji, v nadmořské výšce 541 metrů. Na jižním předměstí Olešnice, zvaném Moravská Strana stojí na mírném svahu nad levým břehem Nyklovského potoka filiální kostel sv. Mikuláše, náležející k brněnské diecézi, děkanství Boskovice. Kostel orientovaný od západu (vstup) směrem k východu (oltář) je situován v přední části areálu hřbitova, jehož obdélný půdorys je vytyčen omítanou ohradní zdí z lomového kamene. Samotná stavba kostela představuje podélný jednolodní sálový prostor s trojbokým závěrem, k němuž na severní straně v prostoru presbytáře přiléhá čtyřboká sakristie. Fasády lodi jsou prolomeny na jižní a severní straně čtyřmi půlkruhově završenými okny v profilovaných šambránách s klenáky, fasáda závěru je v ose prolomena totožným typem okna. Západní a jižní fasáda je v přízemí dále prolomena hlavním a bočním vstupem. Členění fasád tvoří lizény vystupující z průběžného zděného soklu. Lizény opticky nesou průběžné podstřešní kladí završené profilovanou korunní římsou. Nad ní se zvedá valbová střecha, z jejíhož středu vyrůstá šestiboká věžička ukončená jehlanovou střechou. Stávající barevnost ploch fasád jakožto i veškerých architektonických prvků je monochromní, provedená v odstínu světle šedém. Střecha lodi je kryta obdélnými měděnými pláty, rovněž oplechování věžičky včetně její střechy je provedeno v mědi. Podlahu lodi a presbytáře kryje neleštěná světle okrová kamenná dlažba složená z obdélných desek, pouze prostor za oltářem je pokryt cihlovou dlažbou, která rovněž kryje i podlahu sakristie. Torzovité zbytky cihlové dlažby nacházíme i po obvodu lodi pod kostelními lavicemi. Vnitřní sálový prostor člení pilastry, čtvrté od vstupu ztrojené, jejichž profilované hlavice vynášejí klenební pasy. Zesílený východní pas vycházející ze ztrojených pilastrů představuje vítězný (triumfální) oblouk, oddělující loď od presbytáře. Strop sálu tvoří valená klenba s lunetami mezi klenebními pasy. Závěr je zaklenut oblamovanou konchou, sakristie křížovou hřebínkovou klenbou. Západní (vstupní) klenební pole je rozděleno do dvou nadzemních podlaží. Přízemní mohutná valená klenba nese tribunu, nad ní v druhém patře se na čtyřech nosných masivních trámech nachází vestavěná dřevěná kruchta, jejíž fošnovou podlahu ohrazuje dřevěná kuželková balustráda. V ose kruchty jsou instalovány varhany s neobarokní, pohledově bohatě profilovanou skříní. Stávající barevnost vnitřních ploch i veškerých architektonických prvků je monochromní, provedená v odstínu lomené bílé. Skromné vnitřní zařízení kostela tvoří volně stojící hlavní oltář s dřevěným pilastrovým retabulem s polychromií imitující mramor. Dvojice puttiů klečící na zlacených hlavicích pilastrů zvedá půlkruhově završený řezbovaný nástavec, v němž je osazen obraz Nejsvětější Trojice. Pohledově napravo od

25 hlavního oltáře je umístěn boční oltář sv. Jana Nepomuckého, jehož nástavec je po stranách dekorován dvěma řezbovanými figurami sv. Mikuláše. Protilehlá bohatě profilovaná dřevěná kazatelna s polychromií imitující mramor je přístupná zaklenutým zděným schodištěm vycházejícím ze sakristie. Postranice dvou řad klasicistních kostelních lavic dekorují žerdě cechovních praporů. Na místě nynějšího kostela sv. Mikuláše stál původně malý kostelík, zasvěcený témuž světci, jenž byl opatřen jedním oltářem a dvěma zvony zavěšenými pod hřebenem střechy. Větší zvon, odlitý v roce 1650 k poctě sv. Mikuláše patrona chrámu Páně se dodnes nachází ve věžičce nynějšího kostela. Menší zvon, odlitý v roce 1593 mistrem Zachariášem pukl v roce 1847, načež sice byl přelit, ale v průběhu 1. světové války byl zrekvírován. V kostelíku byla sloužena mše svatá dvakrát ročně a farář za ní dostával 1 zl. a 10. kr., nebo oběd od katolických obyvatel Moravské Strany.64 Olešnici velice těžce postihly události třicetileté války. Tehdejší držitel kunštátského panství Jindřich hrabě Šlik v roce 1638 doslovně uvádí: „že toto městečko skrze válečné nepokoje a vojenský lid ke zkažení a zpustošení přišlo“.65 Důsledkem těchto událostí bylo nejenom zpustnutí kostelíku sv. Mikuláše ale i kostela sv. Vavřince, který je v roce 1633 uváděn jako zcela zpustlý.66 Farní kostel sv. Vavřince byl opraven v roce 1653, naproti tomu filiální kostelík sv. Mikuláše zůstával stranou zájmu držitelů kunštátského panství a dál chátral, až byl jako ruina stržen. Na jeho místě nechal vlastním nákladem Jan Antonín hrabě z Lambergu v roce 1725 vystavět nynější kostel, který si čistě barokní formu, bez jakýchkoliv zásahů podržel až do roku 1852, kdy prošel celkovou „modernizací“. Stávající krov krytý šindelem byl snesen a nahrazen novým krovem, který již dostal břidlicovou krytinu. Náklady ve výši 700 zl. uhradili olešničtí farníci.67 Plán nového krovu a věže, včetně rozpočtu vypracoval tesařský mistr Wenzl Schuster v roce 1850.68 Jižní zdivo sálu bylo v ose prolomeno novým vstupním otvorem, k němuž byla přistavěna boční čtyřboká předsíň. Podlahy lodi a presbytáře získaly novou dlažbu složenou z kamenných obdélných desek, původní cihlová podlaha se dochovala v sakristii a v prostoru lodi torzovitě pod oběma řadami kostelních lavic. Měnilo se rovněž vnitřní zařízení kostela. Na kruchtu byly osazeny nové varhany a patron kostela Josef svobodný pan Honrichs pořídil vlastním nákladem nový hlavní oltář.69 Další úpravy a opravy kostela již spadají do 20. století. V roce 1941 byla odstraněna boční čtyřboká předsíň, v druhé polovině 20. století byla břidlicová krytina střech nahrazena měděnými pláty, kterými bylo provedeno i oplechování věžičky včetně její střechy.

64.

Josef Višinka, Dějiny městečka Olešnice, Olešnice 1995, s. 38.

65.


66.


67.

Ibidem, s. 270.

68.

Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv v Blansku, pracoviště Boskovice, kart. 5, inv.č. 246-260.

69.


26 Na základě shodného architektonického řešení kostela sv. Mikuláše v Olešnici a kostela sv. Martina v Rovečném, který byl dostavěn v roce 1721, tedy o čtyři roky dříve, můžeme předpokládat, že stavby obou kostelů řídil stejný stavební mistr, popřípadě mistr, který „kopíroval“ kostel sv. Martina a to s jedinou výjimkou, kdy k hlavnímu průčelí nebyla přistavěná hranolová věž.

6. 2. Kostel sv. Martina v Rovečném Obec Rovečné se nachází 16 kilometrů severozápadně od Kunštátu, v okrese Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, v nadmořské výšce 572 metrů. Katastr obce se rozprostírá na úpatí Horního lesa, nejvyššího vrcholu Svratecké hornatiny. Na východním okraji obce, na mírném návrší stojí farní kostel sv. Martina náležející k brněnské diecézi, děkanství Žďár nad Sázavou. Kostel orientovaný od západu (vstup) k východu (oltář) je situovaný v přední části areálu hřbitova, jehož polygonální půdorys je vytyčen omítanou ohradní zdí z lomového kamene. Samotná stavba kostela představuje podélný jednolodní sálový prostor s trojbokým závěrem, na hlavním, západním průčelí s centrálně umístěnou hranolovou věží, k níž je v jihovýchodním nároží přistavěna subtilní schodišťová vížka s vřetenovým schodištěm vedoucím na kruchtu a do patra věže, na severní straně v prostoru presbytáře přiléhá k lodi čtyřboká sakristie. Fasády lodi jsou na jižní a severní straně prolomeny čtyřmi půlkruhově završenými okny v profilovaných šambránách s klenáky. Fasáda závěru je v ose prolomena totožným typem okna. Členění fasád lodi tvoří lizénové rámy vyrůstající z průběžného zděného soklu, v podstřešní části plynule přecházející v masivní profilovanou korunní římsu. Nad ní se zvedá valbová střecha, z jejíhož hřebenu nad presbytářem vyrůstá sanktusník. Fasáda věže je prolomena na západní straně v přízemí vstupním dřevěným výplňovým dvoukřídlem, zvonicové patro je do tří stran otevřeno obdélnými okny v profilovaných šambránách. Členění fasád věže tvoří nárožní lizény oddělené patrovými římsami, nad vrcholovou římsou se nachází průběžný plochý pás, z něhož vybíhá profilovaná korunní římsa. Věž zakončená stanovou střechou je nad vchodem dekorována prostým dřevěným křížem s kovovými štítky datujícími jednotlivé opravy kostela a v patře nad ním plastickým medailonem nesoucím iniciály L. + P. a letopočet 1721. Stávající barevnost ploch fasád je žlutá, veškeré architektonické prvky jsou bílé. Střechy lodi, věže i sakristie jsou kryty pálenými taškami, tzv. bobrovkou. Sanktusník je celoplošně oplechován měděnými pláty. Podlahu lodi, presbytáře, sakristie, podvěžního vstupu i předsíně kryje neleštěná světle okrová kamenná dlažba složená ze čtvercových desek. Vnitřní sálový prostor člení pilastry, v prostoru lodi ztrojené, které nesou průběžnou masivní profilovanou římsu, z níž nad římsovými hlavicemi pilastrů vybíhají klenební pasy. Zesílený východní pas představuje vítězný (triumfální) oblouk oddělující loď od presbytáře. Strop sálu tvoří valená klenba s lunetami mezi klenebními pasy. Závěr je zaklenut oblamovanou konchou, sakristie i vstup v podvěží jsou zaklenuty křížovou klenbou. První klenební pole za vstupem, v přízemí oddělené příčkou, představuje předsíň. Příčka je vestavěna mezi čtyři zděné pilíře, jejichž hlavice vynášejí trojdílnou křížovou klenbu. V patře nad předsíní se nachází kruchta přístupná ze schodišťové vížky.

27 Stávající barevnost vnitřních ploch je světle žlutá, veškeré architektonické prvky jsou bílé, klenby lodi, presbytáře a závěru dekoruje figurální výmalba představující „české nebe“. Ve vrcholu klenebního pole presbytáře je nad oltářem ve štukovém zrcadle vymalován ústřední motiv Nejsvětější Trojice. Lunety klenby presbytáře jsou celoplošně kryty ornamentální výmalbou rámující medailony s vyobrazením sv. Anežky České (na jihu) a sv. Ludmily (na severu). Klenební pole oblamované konchy závěru zdobí obdobná celoplošná ornamentální výmalba s medailony sv. Václava (na jihu) a sv. Cyrila a Metoděje (na severu). Lunety, které se zařezávají do valené klenby lodi, již nejsou vymalovány celoplošně, zdobí je pouze samostatné medailony v kartuších. Na jižní straně (od západu k východu) jsou v medailonech zobrazeni sv. Klement Maria Hofbauer, sv. Vít a sv. Prokop, kterým na severní straně odpovídají arcibiskup Antonín Cyril Stojan, sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Sarkander. I když prameny ani dostupná literatura nezmiňují autora ani datum výmalby, můžeme její vznik položit mezi roky 1921 – 1923, tedy do období, kdy Antonín Cyril Stojan zastával úřad arcibiskupa olomouckého. Vnitřnímu zařízení kostela dominuje volně stojící hlavní oltář s dřevěným sloupovým retabulem, který kromě oltářního obrazu a bohaté dekorativní řezby obsahuje i obrazy Boha Otce, Svaté Rodiny, Anděla strážného a sv. Aloise, Karla Boromejského, Řehoře Velikého, Doroty, Kateřiny Sienské a Barbory. Oltář byl v roce 1733 odkoupen od brněnských minoritů, tedy v roce kdy Mořic Grimm (1669 – 1757) dokončil barokizaci minoritského klášterního kostela sv. Janů v Brně.70 V zaklenuté, štukem rámované nice na jižní straně lodi se nachází boční mariánský oltář s edikulovým retabulem provedeným iluzivní grisailovou výmalbou přímo na zdi niky. Oltářní obraz osazený v edikule znázorňuje Pannu Marii Růžencovou podávající sv. Dominikovi růženec. Protilehlý boční oltář je provedený stejnou iluzivní grisailovou technikou, oltářní obraz znázorňuje Zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sv. Marii Markétě Alacoque. Dřevěné sochy Panny Marie Lurdské a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, původně umístěné na menzách bočních oltářů jsou dnes osazeny na dřevěných konzolách v závěru kostela. Na severním ztrojeném pilastru mezi loď a presbytář osazená barokní dřevěná řezbovaná kazatelna se stříškou je přístupná zaklenutým zděným schodištěm vycházejícím ze sakristie. Boční stěny lodi lemuje novodobá křížová cesta, na každé straně o sedmi zastaveních, rovněž dvě řady kostelních lavic jsou již novodobé. Při severním zdivu lodi se nacházela nejcennější mobilie kostela a to Panna Marie Netínská (Netínská madona), která však byla dne 3. 12. 1992 kdy došlo ke vloupání do kostela odcizena. Místo ní se dnes na podstavci nachází socha sv. Antonína Paduánského, kterou rovečínské farnosti darovaly řeholnice z Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka pod ochranou Svaté Rodiny z Brna. V předsíni přiléhá k severnímu zdivu novodobý oltář Božího hrobu. Na jeho vyzděné mense je osazen dřevěný tabernákl, v němž se nachází relikviář s ostatky sv. Faustyny Kowalské. Na protější straně předsíně se nachází klasicistní přízední zpovědnice. Na kruchtě jsou umístěny varhany s neobarokní profilovanou skříní. V třetím patře věže jsou zavěšeny dva zvony, z nichž větší nese datum 1547 a nápis: „Tento zwon gest dielan ke czti Panu Buohu“. Nynější kostel sv. Martina byl vystavěn v roce 1721 držitelem kunštátského panství Karlem Benediktem hrabětem z Lambergu na místě obezděného, v té době již zcela zpustlého kostela stejného zasvěcení, který se připomíná k roku 1672.71 70.

Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Praha 1994, s. 176.

71.


28 O nově vystavěném kostele se prameny po více než sto let nezmiňují, pouze literatura uvádí, že v roce 1733 byl pro kostel od brněnských minoritů zakoupen dnešní hlavní oltář.72 Opravy kostela jsou zaznamenány k rokům 1818 a 1825, avšak bez bližšího upřesnění.73 Držitel kunštátského panství a patron kostela Josef svobodný pan Honrichs pořídil v roce 1841 na vlastní náklady věžní hodiny, v roce 1852 byl nákladem téhož patrona kostel vně i uvnitř zcela opraven. V rámci této „generální“ opravy, jejíž celkové náklady přesáhly částku 800 zl., byly pořízeny nové krovy a původní šindelová krytina byla nahrazena pálenou taškou.74 Následující opravy jsou datovány šesti kovovými destičkami umístěnými na prostém dřevěném kříži, který je osazen nad vstupem do kostela. Destičky nesou letopočty 1896, 1912, 1924, 1939, 1944 a 1947. Uvedené datace se pravděpodobně vztahují pouze k opravám exteriéru, poněvadž po opravě vnějších fasád v roce 1896 byl v roce 1900 kostel zcela opraven i uvnitř, k této opravě se však žádná z destiček nevztahuje. Kostel sv. Martina v Rovečném se zdánlivě nachází mimo téma této bakalářské práce. S ohledem na historické souvislosti, majetkoprávní vývoj a dějiny církevní správy kunštátského panství a na základě srovnání architektonického řešení jednotlivých staveb mohu konstatovat, že i tento kostel zcela zapadá do kontextu s imbsenovskými kostely sv. Ducha, sv. Markéty a sv. Havla.

72.

Alois Hrudička, Topografie diecéze brněnské, Brno 1908, s. 198.

73.


74.


29

7. Závěr Držitelé kunštátského dominia od druhé poloviny 17. století inklinovali spíše k Olomouci než k Brnu. Tento vztah se rovněž odráží i v architektuře, kdy již za hrabat z Lambergu pracují na kunštátském panství olomoucký stavitel Adam Glöckel a prostějovští zedničtí mistři Martin Kafka a Matyáš Klingseisen, jejichž stavební realizace jsou v Kunštátě doloženy v letech 1679 a 1687. Tvorba výše uvedených stavebních mistrů byla silně poznamenána dílem Giovanni Pietra Tencally (1626 – 1702); osobností, jejíž vliv na projev moravské architektury byl v pozdním 17. století naprosto zásadní. Ve stavební činnosti pokračuje po roce 1733 i nový držitel kunštátského panství Johann Theodor svobodný pán von Imbsen. Vzhledem k tomu, že v podobě kunštátského zámku získává „novostavbu“, zaměřuje svoje úsilí v rámci pokračující rekatolizace na přestavby a novostavby sakrálních staveb. Dispoziční a konstrukční řešení imbsenovských kostelů vykazuje konzervativní provedení, silně ovlivněné tvorbou Giovanni Pietra Tencally, tudíž mohu konstatovat, že realizaci imbsenovských kostelů prováděl zednický mistr bez vlastní invence, plnící pouze úkol zadaný stavebníkem. První realizovanou sakrální stavbou za Johanna Theodora svobodného pána von Imbsen byl v roce 1736 kostel sv. Havla v Sulkovci. Na základě srovnání architektonického řešení a formálních znaků mohu konstatovat, že prototypem uvedené stavby byl kostel sv. Mikuláše v Olešnici vystavěný v roce 1725 předchozím držitelem kunštátského panství Janem Antonínem hrabětem z Lambergu. Totožnou architektonickou kompozici vykazují rovněž kostely sv. Ducha v Kunštátě a sv. Markéty v Prosetíně, stavby souběžně dokončené v roce 1738. Mohu tudíž dovozovat, že stavby imbsenovských kostelů na kunštátském panství řídil jeden, prozatím neznámý stavební mistr, který při realizaci staveb patrně vycházel z výkresové dokumentace kostela sv. Mikuláše v Olešnici, popřípadě kostela sv. Martina v Rovečném, jež však nebyla doposud v archivní síti České republiky dohledána. Další archivní průzkum proto bude potřeba provést především v rakouských archivech a to zejména ve Státním archivu ve Vídni, kde je uložen Rodinný archiv Lambergů, a dále v Archivu řádu Zlatého rouna, který mimo jiné obsahuje aktový materiál vztahující se k osobě Johanna Theodora svobodného pána von Imbsen, zastávajícího v letech 1712 – 1742 funkce kancléře a greffiera řádu Zlatého rouna. Cílem mé bakalářské práce bylo podat stavební dějiny kostela sv. Ducha v Kunštátě v kontextu s dějinami kostelů sv. Markéty v Prosetíně a sv. Havla v Sulkovci, neboť jejich srovnáním se doposud nikdo nezabýval i když na první pohled je zcela zřejmé totožné dispoziční a architektonické řešení. Rovněž jsem se snažil o podání zevrubné významové analýzy, čili proč k výstavbě kostelů došlo, co jí předcházelo a co provázelo. Věřím, že po důkladném archivním průzkumu v rakouských archivech bude možné detailněji poznat stavební vývoj uvedených kostelů a z prozatím anonymních zednických mistrů, či mistra učinit konkrétní osoby a určit jejich podíl na realizaci staveb barokních kostelů na bývalém kunštátském panství.

30

8. Prameny a literatura 8. I. Prameny Moravský zemský archiv v Brně, centrála Brno – Bohunice B 15, Moravské místodržitelství, církevní oddělení - karton 705, sign. P48, stavby far a kostelů, Prosetín, 1852 – 1860 - karton 394, sign. P48, stavby far a kostelů, Prosetín, 1910 F 62, Velkostatek Kunštát - karton 131, inv. č. 131 patronátní záležitosti, rodinný kostel na Lipce, 1746 – 1862 - inv. č. 1321 – 1323, plány, půdorys, podélný řez, příčný řez kostela na Lipce, H. Koch, 1825 - kart. 164, sign. XV.; kart. 167, sign. XIII.; kart. 172, sign. XXII., kart. 175, 178, 180, 182, 185, sign. XIX.; kart. 188, 192, 194, sign. XVIII.; kart. 198, sign. XIX.; kart. 199, 202, 205, 208, 211, sign. II/3; kart. 214, 217, 220, 223, 226, 230, 233, 236, sign. II/2, Patronáty, 1921 - 1946 G 150, Rodinný archiv Salm – Reifferscheidtů - karton 84, inv. č. 420, korespondence H. F. Salma s Josefem Honrichsem, 1827 – 1834 - karton 86, inv. č. 420, korespondence H. F. Salma s Jindřichem Kochem, 1823 - 1827 Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Blansko, pobočka Boskovice Kunštát, farní úřad - karton 5, inv. č. 247, f. 246 – 260, inventář kostelního a farního jmění, 1883 Olešnice, farní úřad - karton č. 3, inv. č. 50, f. 1 – 61, filiální kostel sv. Mikuláše, 1778 – 1875 - karton č. 4, inv. č. 66, f. 1 – 50, Kniha účtů sv. Vavřince a sv. Mikuláše v městě Olešnici, 1787 1816 Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou Farní úřad Prosetín - inv. č. 19, opravy farní budovy a kostela, 1878, 1897 – 1900 Římskokatolická farnost v Kunštátě - Hausprotocoll der Pfaren Kunstadt, Thom. II. f. 368; 372, opravy familiárního kostela, 1838, 1862 Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Brně, správa státního zámku Kunštát - Jan O. Eliáš, Dějiny a stavební historie zámku. In: Zámek Kunštát. Stavebně historický průzkum, Brno 1988 www.invaluable.com/Artist/Thomas Friedrich Gedon

31

8. II. Literatura Pavel Bolina, Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrněnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko – českého pomezí II.). In: Časopis Matice moravské, ročník CXXIV, 2005, číslo 1. Gothaisches Genealogisches Taschenbuch der Freiherrlichen Häuser, ročník 1854, s. 258. Ladislav Hosák, Historický místopis okresu Blansko za feudalismu, Blansko 1965. Ladislav Hosák, Přehled dějin Kunštátu doby bělohorské. In: Příspěvky k dějinám Kunštátu na Moravě, Kunštát 1970, s. 3 – 11. Alois Hrudička, Topografie diecese brněnské, Brno 1908. Ivo Krsek – Zdeněk Kudělka – Miloš Stehlík – Josef Válka, Umění baroka na moravě a ve Slezsku, Praha 1996. Pamětní kniha města Olešnice založená roku 1859, edice na CD, Olešnice 2004. Václav Rybařík, Ušlechtilé stavební a sochařské České republiky, Hořice 1994. Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Praha 1994. Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 2, Praha 1999. Otto Semrád, portrétní galerie rytířů Zlatého rouna na zámku Kunštát. In: Genealogické a heraldické informace 1999, Brno 2000, s. 15 – 21. Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát. Kapitoly z dějin šlechtického sídla, Brno 2007. Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát ve 20. století, Brno 2008. Radim Štěpán, Státní zámek Kunštát. Syllabus pro průvodce, Kunštát 2009, s. 10 – 11. Jan Tenora, Dějiny městečka Kunštátu, Brno 1885. Jan Tenora, Vlastivěda moravská. Brněnský kraj. Kunštátský okres, Brno 1903. Josef Válka, Vlastivěda moravská. Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka, Brno 1996. Josef Višinka, Dějiny městečka Olešnice, Olešnice 1995. Gregor Wolný, Die Markgrafschaft Mähren II., Brünn 1837. Gregor Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren, II./II., Brünn 1858.

32

9. Obrazová příloha Seznam obrazových příloh: Obr. 1 - Mramorová deska s memoriálním nápisem a rodovým znakem Johanna Theodora říšského svobodného pána von Imbsen osazená na středovém pilíři mostu na státním zámku Kunštát, foto autora Obr. 2 - Marie Antonie říšská svobodná paní von Imbsen, olej na plátně, státní zámek Kunštát, foto autora Obr. 3 - Kostel sv. Ducha v Kunštátě ze severu, 1954, Římskokatolická farnost Kunštát Obr. 4 – Kostel sv. Ducha v Kunštátě ze západu, při pohledu z vyhlídky státního zámku Kunštát, foto autora Obr. 5 – Hlavní průčelí s představěnou předsíní, foto autora Obr. 6 – Kostel ze severovýchodu, foto autora Obr. 7 – Kostel ze severozápadu, foto autora Obr. 8 – Kostel z jihozápadu, foto autora Obr. 9 – Závěr a sakristie kostela z východu, foto autora Obr. 10 – Původní vstupní portál, dnes skrytý v představěné předsíni, foto autora Obr. 11 – Presbytář a závěr při pohledu z kruchty, foto autora Obr. 12 – Loď a vestavěná kruchta při pohledu od hlavního oltáře, foto autora Obr. 13 – Hlavní oltář, 1954, Římskokatolická farnost v Kunštátě Obr. 14 – Hlavní oltář, foto autora Obr. 15 – Boční, východní oltář, foto autora Obr. 16 – Boční, východní oltář, detail, foto autora Obr. 17 – Boční, západní oltář, foto autora Obr. 18 – Mramorová deska s memoriálním nápisem a rodovým znakem Imbsenů indikující výstavbu nynějšího kostel v roce 1738, foto autora Obr. 19 – Mramorová deska se jménem a rodovým znakem Cuna svobodného pána Honrichse indikující opravu kostela v roce 1862, foto autora Obr. 20 – Mramorový náhrobník Františka Josefa říšského hraběte Coudenhove – Honrichse a jeho manželky z roku 1913, foto autora

33 Obr. 21 – Mramorový epitaf Anny Bradossowské z roku 1687, foto autora Obr. 22 – Vstup do krypty, foto autora Obr. 23 – Jižní část krypty s oltářní mensou, foto autora Obr. 24 – Severní část krypty, foto autora Obr. 25 – Kostel sv. Markéty v Prosetíně z jihu, foto autora Obr. 26 – Hlavní průčelí, foto autora Obr. 27 – Kostel a kampanila ze severozápadu, foto autora Obr. 28 – Přistavěná boční předsíň a kampanila z východu, foto autora Obr. 29 – Mramorová deska s memoriálním nápisem indikujícím výstavbu nynějšího kostel v roce 1738, foto autora Obr. 30 – Východní část kostela, foto autora Obr. 31 – Západní část kostela s vestavěnou kruchtou, foto autora Obr. 32 – Boční oltář, foto autora Obr. 33 – Gotické zdivo kampanily se střílnovým okénkem, foto autora Obr. 34 – Kostel sv. Havla v Sulkovci ze severozápadu, foto autora Obr. 35 – Kostel z jihozápadu, foto autora Obr. 36 – Kostel z jihovýchodu, foto autora Obr. 37 – Kostel ze severovýchodu, foto autora Obr. 38 – Hlavní průčelí s představěnou předsíní, foto autora Obr. 39 – Mramorová deska s memoriálním nápisem indikujícím výstavbu nynějšího kostela v roce 1736, foto autora Obr. 40 – Sálový prostor, foto autora Obr. 41 – Presbytář s hlavním oltářem, foto autora Obr. 42 – Boční oltář, foto autora Obr. 43 – Neobarokní kazatelna, foto autora Obr. 44 – Kruchta s varhanami a varhanní skříní, foto autora Obr. 45 – Kostel sv. Mikuláše v Olešnici, hlavní průčelí, foto autora Obr. 46 – Kostel z jihu, foto autora Obr. 47 – Kostel z východu, foto autora Obr. 48 – Severní strana kostela se sakristií, foto autora

34 Obr. 49 – Východní strana lodi s presbytářem a závěrem, foto autora Obr. 50 – Západní strana lodi s hlavním vstupem, tribunou a kruchtou, foto autora Obr. 51 – Hlavní oltář, foto autora Obr. 52 – Boční oltář, foto autora Obr. 53 – Vstup do sakristie a kazatelna z ní přístupná, foto autora Obr. 54 – Kostel sv. Martina v Rovečném, hlavní průčelí s věží a s přistavěnou schodišťovou vížkou, foto autora Obr. 55 – Dřevěný kříž a plastický medailon nad hlavním vstupem v průčelí věže, foto autora Obr. 56 – Detail kříže s kovovými destičkami nesoucími letopočty indikující opravy kostela, foto autora Obr. 57 – Plastický medailon s iniciálami L. + P. a letopočtem 1721 indikujícím výstavbu nynějšího kostela, foto autora Obr. 58 – Schodišťová vížka, foto autora Obr. 59 – Kostel z jihozápadu, foto autora Obr. 60 – Kostel ze severu, foto autora Obr. 61 – Severní strana kostela se sakristií, foto autora Obr. 62 – Kostel z jihovýchodu, foto autora Obr. 63 – Východní strana lodi s presbytářem a závěrem, foto autora Obr. 64 – Klenba presbytáře a závěru, foto autora Obr. 65 – Západní strana lodi s předsíní a kruchtou, foto autora Obr. 66 – Jižní luneta klenebního pole nad kruchtou s malovaným medailonem arcibiskupa olomouckého Antonína Cyrila Stojana, foto autora Obr. 67 – Hlavní oltář v presbytáři kostela, foto autora Obr. 68 – Boční oltář na jižní straně lodi, foto autora Obr. 69 – Boční oltář na severní straně lodi, foto autora Obr. 70 – Oltář Božího hrobu na severní straně předsíně, foto autora Obr. 71 – Vstup do sakristie a kazatelna z ní přístupná, foto autora Obr. 72 – Podesta u vstupu na kruchtu a vřetenové schodiště ve schodišťové vížce, foto autora

35

Obrázek 1

Obrázek 2

Obrázek 4

Obrázek 3

36

Obrázek 5

Obrázek 6

Obrázek 7

Obrázek 8

Obrázek 9 Obrázek 10

37

Obrázek 11

Obrázek 12

Obrázek 14

Obrázek 13

38

Obrázek 16

Obrázek 15


39

Obrázek 19

Obrázek 20

Obrázek 21

Obrázek 22

40

Obrázek 23

Obrázek 24

Obrázek 25

Obrázek 26

Obrázek 27

Obrázek 28

41

Obrázek 30

Obrázek 29

Obrázek 31

Obrázek 32

42

Obrázek 33

Obrázek 34

Obrázek 35

Obrázek 36

Obrázek 37

Obrázek 38

43

Obrázek 40

Obrázek 39

Obrázek 41

Obrázek 42

44

Obrázek 44

Obrázek 43

Obrázek 45

Obrázek 46

45

Obrázek 47

Obrázek 48

Obrázek 49

Obrázek 50

46

Obrázek 51

Obrázek 52

Obrázek 53

Obrázek 54

47

Obrázek 55

Obrázek 56

Obrázek 57

Obrázek 58

48

Obrázek 60

Obrázek 59

Obrázek 61

Obrázek 62

49


Obrázek 65

Obrázek 66

50


Obrázek 69

Obrázek 70

51

Obrázek 72

Obrázek 71

52

10. Výkresová příloha

Půdorysy:

1. A. Kostel sv. Ducha v Kunštátě - loď 1. B. Kostel sv. Ducha v Kunštátě - krypta 2. Kostel sv. Markéty v Prosetíně 3. Kostel sv. Havla v Sulkovci 4. Kostel sv. Mikuláše v Olešnici 5. Kostel sv. Martina v Rovečném

Zdivo – 18. století



53

1.A.

Kostel sv. Ducha – loď

54

1.B.

Kostel sv. Ducha – krypta

55

2. Kostel sv. Markéty v Prosetíně

56

3. Kostel sv. Havla v Sulkovci

57

4. Kostel sv. Mikuláše v Olešnici

58

5. Kostel sv. Martina v Rovečném

Kostel sv. Ducha v Kunštátě v kontextu s imbsenovskými kostely na bývalém kunštátském panství

Recommend Documents