gPISY
ADOLFA HEYDUKA XLVIII-
5038 Wa-b ,200
/]
-.
í
Purchased
for the
LIBRARY of the
UNIVERSITY OF TORONTO front the
KATHLEEN MADILL BEQUEST
SPISY
ADOLFA HEYDUKA XLV11I.
ZA VOLNOST A VIRU
NÁKLADEM
J.
OTTY
I9H9.
V PRAZE.
ADOLF HEYDUK
ZA VOLNOST A VÍRU DRUHÉ VYDANÍ.
*
NÁKLADEM
OTTY
J. 1
r-i
9.
V PRAZE.
p&
Všechna práva
vbec
vyhrazuje
V \B R |L SEP
Tiskem
si
y
2 2 1966
UNIK
nakladatel.
*
Prare.
VACSLAVU VLKOVI POSVCUJE
V BRATRSKÉ LÁSCE
SPISOVATEL.
VSTUP. Otíneni letl kol
kosmy
mých
skráni as,
kštice jeho dštily krví,
lesem kopí byly jeho brvy,
požárem byl oí jeho
jas;
hmní
kus, perutmi loupežvé pluky, msta trhal mávnutím své ruky, nohou boil hory na hrst trusu, a kde chrám a stánek lidí stál, v troud a prach ho dechem zloby jeho hlasem bylo
Pro mne
dsíš, stíne dávných
svál
as?
pro mne stíháš zloby plnou snahou? pro mé oko plníš smutku vlahou? pro mi vplétáš jíní v temno vlas? pro vlast posud stíníš perutmi?
Což tvé hrozné vení nepokleslo od tch dob, co nad ubohou zemí rudé mee znamení se vzneslo? Tys, jenž Slávu zaklel v ženu chudou,
v mohyly a hroby kyprý
luh,
Horu Bílou v mohylu ted iudou
in
jako satan chtl, ne
abv místo
bh.
v zlatém klasu
zrní
muednická krev
se
ukrývala
a divokým vášním k hodokvasu
smeka
dobrodružných
vrah
Chtls, by polnic zvukem,
šem
hrála.
bubn
vírem,
ztýraném a sirém
kraji
hrzou mrano
pitahujíc brvy,
zlaté slunce zhlíželo se v krvi;
ve vlnách by purpurových
proud v
zubožený rybák pi svém lovu sirotka chyt v sít, kmeta, vdovu,
nebo mládce urubanýcb oudv. Ze škeblí, v nichž díve perly hledal, rubín nezralý mu padal v lun: rubín krve, který skrýt se nedal
v prstenec, ale jako
jejž dívce
krpj
krev to byla
dává jun,
tísnil ruku;
onch bohatýr.
kteí jsouce vdci v boje víru
muednickou
Zím,
podstoupili
hrza
jak
se
muku.
všech stran se slétk
ká, skrá
jako na lva dravá poušt
aby
vlasti proklovala
uhasíc
Zím,
jí
kídlem pramen svtla.
jak krví rudne každá stezka
tam, kde bohapustá soldateska
zbudovala pelech dsných chtí,
panen cudnost, vnadu brav zboží berouc v železo i bran rý,
loupíc
skot
voz
i
i
žen, plen,
i
aby sytá byla podlost v ele, zpustle napájena den co den
džbánem
vína, konví hydromele znamení než dá se na buben,
aby k novému cizí
lotík,
jako chtla
se
zem
adil lupu
šlechta nová,
vle Huertova
bohu, právu, zemi na potupu!
Vidím hlavy zurážené s plecí, any ujameným na potupu smutn hledí na pluk živých pluk s mostních vží ze železných klecí.
Zím,
jak právo hyne
meem
kata.
v klášteích pak pomsta jedovatá
erné
líhne
jak se
nmý
jako lest
síla
trýznitele lidu,
toulá bez poklidu,
žebrák na sirob,
a zrada jak se
tulí
kdo svou duši jenž jsa
poten v
boje lítém
jak psi a hladní pobhlíci
ekanu
erný tlum
tíhne k šibenici,
kterak drancován a kdo
vení
pesvdení.
a vran krákoravých
od
hnali.
lidu odkázali,
dokrvácel za své
Zím,
k sob,
tch by
v zoufalost a bídu
je
chrám
i
dum.
echem, teba prostým
od krbu hnán prchá do
viny.
ciziny.
Zím, jak cizák ádí zakoupený po bohatých mstech všech hradech bádaje a slíd po pokladech, jak by kojencem byl dravé feny, jak pod rouškou víry všecka misi i
— i
sb
týrá
rzných konin
a
v patách tovaryši Krista
jí
zpitá
k matce církvi zpátky nutí dce,
10
eskou k
zemi, v
vnému
kacíském
vení
jež
prý kvapí zatracení.
Zím, jak eským nachem eky nebe rudne bílých
domk
tekou,
záí,
komisai muže k špalku, ženy v žalá vlekem;
divocí jak víry
zím, jak dti uslzených tváí jesuité v temné koby skryh, kde je vraždou potísnné ruce vyrvat mají pekel
vné
muce,
v kterou padly, z kalicha že
Vidím
lid,
v skalní
na duši
pih".
jenž jako plachý srn
do les se schoval, tle plno skvin,
sluje, i
jimiž cizák víru promovoval,
chudáka, jenž pány vyuen, bídou tepán dal se v loupežení hledaje
v konec
si
bránu
z
toho vení
hrzy nebo v pomsty
Zím, jak eské íše dálné
den.
panství
satan svými perutmi jímá
Sklo
volaje k ní:
zahy
se
v
lno íma,
nebo
jdi a
já si
nechám tuto zemi k
tisíceré
dám
jí
u vyhnanství,
hubitele
11
—
plenu,
nebudiž už sluncem jiným v ele, její
sláva
zahy
koen!
u
Plameny zím lett prostý
dm
zím, jak zniká
jak
djin k mstu,
z
trup
mšák
ped
výkiky
a
plnu cestu,
dílny, rolník
pluhu
týráním dobrodruh;
puká dálná zem;
vidím sani jesuitské zloby platit
boha dtí životem.
otc
Vidím, vrah jak przní
aby lebky, prosty stepal,
zhanl,
ohnm
vzteku záiv.
káe
a je zavez na popraví
na stinadla pod sloup
Vnoil jsem
se
a pln smutku,
hroby,
bílé kštice,
šibenice.
—
v píboj žal tch s
hlavou naklonnou.
probedl jsem zkrvavlou pnou, s tžkým oddechnutím na ústech. Ped sebou vždy hrozný stín jsem zel: vzlétal výš a kídla rozeste) nad mou hlavou v pitlumeném skeku, až zas
dsnou perutí svou hnul, s mrakem dál a šíe sul
by mrak
a krvi hory, lesy, luh
12
i
eku.
Roztruchlen, své skryl jsem z
ader
hloubi dral se
líce
tžký
chvatem,
sten,
v rozechvlé duši hbitým dlátem
mlžné sochy vytesával
sen.
Obas, jako žhounek rudojasnv, kídel asu toho krpj spadla, bu, by na temena soch se kladla, s
nebo háv jim potísnila asný.
Kéž oživnou sochy srdce tlukem,
tím, co cítím,
zvunou
strunou písní,
kéž myšlenky v jejich elech byste spatili
je
—
v boje
zníti m,
tísni
jako tenkráte, když vzorem rodu
vítzn
šli
míti za svobodu.
13
PRVÝ ZPV. V chrámu jesuit blíže mostu zvuným kídlem slétá zvon hlas; otec Adam Kravarský v as postu z
misse Práchenské se vrátil zas,
aby, jak
ád
kázal, chladný lid
k spáse volal posvceným slovem, než by v balvan plný híchu zanikaje dábla pod okovem. Pebíhá prý v roun beránkov
po hranicích eských v vkrádaje
se
lesa krytu,
predikantem k bytu
chabvch echu, hiíšné duše lov, tak že
zem,
vzpourou proti
než
ji
sotvy uhýkána,
šlehla,
ádu,
opt
roznícena slovy,
církvi, císaovi,
stihne boží rána.
Proto bystrá jesuit
14
vle
;
výmluvného vyzvala zpt otce, aby nepadla zas v peklo z ple
eská zem, kleslá pehluboce, dobyta jsouc meem msty a hrzy svaté církvi zpátky z rukou luzy. Víf ád dobie, v Kravarského oku bleskv ohnivých že hoí zdroj, zží hájící vít,
srdce v
že jeho
luteránskou že jak v
eí
každém boku, ostrá zbroj
nedvru
rudém žáru
klíí,
jatý
štír,
oh
jemuž nelze skrze vír, ostnem pochyby se sama znií. Rychle pišel otec Adam z hor; však tam nebyl na missi, le z
nevasný
trestu,
že podpuzoval vzdor,
cizákm že ukazoval cestu, jíž by kacím, jak církev žádá; bok a záda astá bvla v mstech tení, poslán Adam pod pláštíkem kázn do Práchenska slabých k posílení, neznajících opravdové bázn, ze zálohy vpadli v
tím, že
ani úcty ponížené dosti
k Ježíšov svaté spolenosti.
15
Te, když
od hranic však v nitro zemi
pikhartství a vzpoura znova tekly,
o
ech
a
hích rudými by peejemi
blaho Otcové se
nesvláel
se víry
do studnic,
Adam
povolán zas
lekli,
z Prachatic.
—
Hojn vyzdoben je šírý chrám, nejrznjší nádhera zde sváta, sochaská co nedovedla dláta, vkouzlil
zrun šttc
Ve pryšte
pestrý klam.
nitro okrášlené,
svtla skrovné stely tíhnou k duli barevnými okny na kopuli, která
hrd
u výši
se klene,
oltá však, ta zdoba hlavní lodi, nádherou svou všemu vojevodí.
Na toitých
sloupech, jež se
adí
po dvou k sob, lomené je skladí. vzdutý jeho vlys se v kvtech noí;
nad svatyní oltáovou
letí
záe lesklém moi. v baculatých rukách kvtné sn li
andílkové v
nebo palmy, aby v sláv skvlé složili je
ped trn
spasitele,
ie
—
který s
s
oblak, jež se
kolem
choulí,
trojhranovou záí kolem hlavy,
k zemi kloní obliej svj smavý,
v rukou žezla skvost a zemkouli, na níž dvouramenný kíž se zvedá, tak že oko, jato zlata plesem,
nepokojn bloudíc zdob tch po únav odpoinku hledá. Prosted s
lodi
kazatelna
lesem,
stojí,
vyzdobeným poprsím a stíškou;
v ní duch svatý, perutí svých šíkou, apoštoly církve silou pojí,
by na prospch císai a víe zdárn psobili na kacíe.
Na poduškách lavic u popedí pyšn vystrojené panstvo sedí: matrony
i
v sukních
paní, útlé dcery,
jemn
barvených
i
Hekách,
bílých ve stevících o špalíkách, se pštrosími
na kloboucích pery,
v nabíraných obojcích v okázale
hojn
zkadeených
perloví
i
pasech; vlasech,
ovinutých kšticích,
v pižmovaných, hladkých rukavicích, v oku vilnost, v srdci žhavý hích.
17
jenž se
morem
ve Floienci
Lorenzo když skonal, bez
zem
líh,
pýcha,
útchv Girolama mnicha.
Pišly ženy
dobrodruh:
cizích
pyšn pýka v
pestré býlí, jež se
v eský'
lid,
jak
—
mísí kvítí luhu,
snad by milostníka vvbialv
si.
Xení konce panstva, vždy se množí, stále
pibývá ho
víc a víc
v pestrých šatech do
svatyn
kvt
lavic.
jak by
nasel
do
boží,
Hlavy vlády., vojevdci, knzi v druhou stranu sedli, proti paním, bílé límce na hrdlech se snží, kabátc pak hustým prostiháním nádhera se dere v kyprém Kynu v povrch šarlatu a karmazínu.
S krajem nohavic a pláš krátkých žárlí
kord
zlaté rukojeti,
v nichž rubín zardívá se hladkých víc, než kapek na rozkvetlé sntí po májovém dešti v zái stálo; na pasu pak vyšívaném pruhu
18
zíti
nad
skvost vyjasnnou duhu, sponky
níž slunce velké
Kudy panstvo chrámem tudy
mšan
plálo.
pokroilo,
ohebností herce
sklánl ped ním hlavu na koberce, zapomenuv, že ho zotroilo, že
mu
ten prostý
i
límec z plátna,
erný
váek
šv
i
ten pláštík, plný
s
plece náhle stržen býti
že svou již
mu
šíji
šat,
hndé kže,
z
a
lat,
mže, k poct onch kloní,
sekerami k smrti zvoní.
—
strany, Plny lidem chrámu sted starci, muži ženy, dv)-, i
jsou zde
bázn boží, druhé hnány Maradasa ukrutnými hnvy, který polou na stráž, polou k lesku
jedni z
rozestavil svoji soldatesku.
Chytí jesuité dobe tuší, že v ovinec Krista, zbožnost v lících množství kozl vbhlo nevících, polovic že ztracených zde duší; ze strachu že
mnohý oi 19
klopí,
a své elo, žár dív, nyní troud,
kižem posvcené vody
kropí,
by ho zasloužený nestih soud. Tuší Otcové, že v síni boží do pl zvdavci jsou, chladni k bohu: hluché klasy v satanov stohu, eských kališník tajné hloží, a že pcuze ostraha je hnala,
by
i
se lépe
v odpor uchystala.
chtí znáti
knze, jehož
v Kivoklátsku za
vzlet
léta
skrovná
pived zpt pekla do ovince Pán zrovna.
deset z
dv
tisíc
duší
tak že po stech poklekaly na zem.
ne jenom, že dragouny jsou hnány.
le zázraným Krista ped obrazem, jemuž znovu krvácely rány, chtíce svatým nachem z ábla sítí po druhé lid eský vykoupiti? snad povst z Práchenska je nutí, aby znali knze horlitele,
i
jehož slovo v duši hloub se stele,
hímajíc jak horské boue zdmutí; jehož noha bez obuvi, holá,
po ddinách dnem
i
2C
nocí chodí,
a jenž zvonkem lidi v cest volá na káze, jež šílenstvím se rodí? i Pražany slídná chtivost žene,
hnvného by
odvážlivce znali,
Ferrem kalich saly s Týnské vže, sto let zneuctné? nikdy víc by v slunci nezaplál jako díve v blaženjší dob, jehož ruce
když
jej
s
ech
vznésti kázal
nejslavnjší král
chrámu ku ozdob?
-
V
hlavní lodi, pravých lavic blíže, mladá dívka na modlitbách dlela, mír jí svítil z panenského ela; plavých vlas pebohatá tíže
v prostomilém pletencovém skladu vinula se od temene k zadu, leskla bustko, na hedvábné nit, sem tam zatoenou hadovit. Malé ruky spiaty byly stále; na oltáe skvosty okázalé
vinv prosté oko zbožn zelo, na rtík pak vypu celém kvtu
pi
cherubí duše tichém vzletu
slovo vroucné modlitby se chvlo.
Kolem
šíje
blostné a táhlé
21
kment
z s
v
límec široký se vinul,
ader k týlu stupující náhle, pedu oteven jsa, výše inul
ladné vlnky ásní nabíráním,
iní dujným v pleso váním. Z etízk kol hrdla, v koncích obou sponkou spiatých, zlatý peníz splýval, snad by úsvit dívích ader skrýval,
jih jak
nepokrytých zplna krajek zdobou.
Svtlé sukno, peste kvtovány, z pedu hladké na zad v záhyb dány pes rukáv pak, u ramene jat, k zdob splýval druhý rozepiat, jako hrdliina lehká vesla, ne, jak andlova peru kleslá, s nebe ruím nesen letem na ochranu stanul za dvetem.
který
Však ochrany dívce teba voru:
vždy *
jí
blíže
dv
jízlivých
oí
vnadách lan toí a tak sin záí v koby šeru, jako vlka zor, jenž z temna houští na koist se vyslídnou pouští.
po
jejích se
Dstojník byl kopinník sndý,
22
jehož v
chrámu jesuitském
sboi,
pobožnosti však na úkor
postaven byl dílem na výzvdy, dílem aby v pozadí a stranou
výtržníky stehl partisanou.
erný
jeho vlas a kueravý tžkou útží mu splýval s hlavy
na obojek vyšívaný zlatem.
Pi
pedu tsn spiatém rud podšívaný.
kabátci v
volný rukáv,
Krátké nohavice divn vzduty za
holen hndých bot
jsou vsuty,
na nichž ostruhy jsou upoutány Velikánskou peskou, nártu v ped, stranou pak mu na protkaném pasu kord, jímž k zlovstnému kvasu asto najatou svou chásku ved. ddiny by loupila a msta, visí
jeho
vášn
rozjiteny, slepý
—
dobrodruh byl: kondotier Krepi, jemuž slávy vzorem Malatesta!
—
Krepi, v Praze
erným
mrav
všude penízem
v pokoutních
dlí
-
a cudnost plen, je
znám;
krmách každodenn,
zídka picházívá v boží chrám,
pi stráže když v iadách po nábožných dívek vnadách, by je mocí zavlek ve svj stan, v té sndé vy vtral é tvái v, s nimiž vždy se sváí, od mnohou brázdou hnvu znamenán. leda tenkrát, slídí
a
mšan
—
V
druhé stran, dívky opodále,
v stínu
kru,
ztracen v svtel
jase,
ruce sepiav na hrudi, jak v žale, cisterciák o sloup opírá se;
jenom sem tam zvedá temné oko, pehlížeje etné lidstva davy a zas srnu ten za úklonu hlavy, z
ader povzdychá
si
pehluboko.
Otec Adam, asket zkostnatlý, s
kazatelny hlavou výše vzrstá,
v oku blesk
bouí
se
kmitá rozechvlý,
hrozí zesinalá ústa.
Odpolední pološero chrámu a zniené
vkol
voskovice
bledšími jen iní jeho
divný
úsmv
okolo
líce,
rt
hrá mu.
ídké, rovn pistiženó vlasy prameny jak dešt v bouném 24
lotu,
s
temene
se vlní
kídlem sýka oko, v propast
na rochetu,
zvedají se rasy,
modrých dúlkú vpadlé,
šupin ještrích se leskne kovem,
kmitnuvších se pod lupení krovem
v suché tráv, vedrem Pod jestábím nosem
léta zvadlé.
tém
skryti,
bezbarevní, prázdní, jak by ryti
mu
v žlutých tváích, chvjí se
rtové,
jimiž srdce jeho pouta kove,
tsnjší než
jiný tuhou dlaní
všem, kdož chladní u víe a planí.
Otec Adam, luteránu metla,
eských bratí posvcené dtkv, tovaryšstva
pán
jehož
nebe na zem
síla s
líí skutky, slétla,
by vezdejších blud rub líc navždy splákla, sízla pekla vruby i
a to lidstvo jdoucí dáblu vstíc,
kázní vystíhala od záhuby.
Ticho kolem. Páter výš
se
týí,
oko k nebi zvedá, ruce píí, líí svaté
Panny
milostnost,
skutkv církve, císaovu ctnost.
23
Chválí mírnou Martine ovu vládu,
mst,
která Lichtenšteinem, otcem
vdce
dala
bezuzdnému stádu
a chce k vrcholku je štstí vznést. Chválí Otce, jež ta duše istá, Ignatius, soudruhy zval Krista, snesší
požehnání v eské kraje,
le
že v nich všude zvolna sic,
jist,
jako zlaté broskve v hojném list spasení a
vné
blaho zraje.
Chválí Huertu a Maradase, z
kterých každý spasitelv
vlastní krví utvrdil
buim
eským
a vlasti k spáse.
Chválí Talmberka hajitele víry
jejichž s
mei
ohnm
ád
by rád
i
Kolovrata,
samospasné, víra jedovatá,
pekel v tlam,
me
a haszu
Chválí Volfa Berku, církve sloup,
Michnu, na šíji jenž draku stoup, aby ohonem svým nezachvátil duší, za
nž
a ted v
ln
Kristus krví platil svojí církve chová;
chválí Mitrovského, jehož slova
skroušená víc zmohou u císae než na vinném kei slunná
?6
záe
a svit luny nad
zmraeným nebem.
dlan laná vojska hojným krmí chlebem, bídné cháte ulevení skytá, enž vždy hotov Otc ku ochran, odbojníky po ddinách chytá, Chválí Friedlandského, jehož
spravuje tak vše, co
nkdy
ztuha
zavinila vláda dobrodruha,
který
echy
prznil víc než Hus,
až promrhal sporost zlata všecku, již
a
mu v chrámech zloupil Skultetus, te pikle strojí po Nmecku,
posílaje
v kacíském svém vení
knze msty a pekla, tajn do ech, slabých k pobouení, by krev obrácených znova tekla. — predikanty,
„Slyšeli jste," otec ,,že
zas odbojnictví
Adam hímá, hnusný ved
tajn na hrud eské zem sed; že zas ábel v srdce lotr dýmá, aby v hnvu pozvedli svou dýku všichni ti, kdo z pravd}' zdroje pili, vepsaní zas v rejstík kajícník? Slyšeli jste o jich
o
dsném
lovu,
pepadech na Sázav ece, 27
o
tch
tygrech, petrhnuvších klece,
v drápech zbran, krutost v lebkách Slyšeli jste
iny
z
kovu.
dravé luzy?
Tiché íary loupí, vraždí knze, hlavy kosou see, vrch
aby nabodnouc
je
hrzy,
vší
na své hroty
zplamenila váhající roty,
nž
pro
víno klášterník veze? jak se
jste,
aby
z
jako
opt
hnuli.
utajených skrýší les
san
blíž a blíž
lákajíce chátru k
Vše, co
tm
se
se snuli
hodm bs?
choutkám
jejich
píí.
Mou zpupností svou nií;
ba
z nich každý, srdce plno zdur.
adro
vlasti,
jako vzteklý tur,
rozrývá a svými zuby trhá,
pi emž
satan do hrozných
tch spa
híchu nesíslné sím vrhá, aby vaše blaho pišlo v zmar? Chcete dále nésti vzdor
tch chám?
Ach snad dív než blýskne ve váš hnv, znectí cudnost vašich žen a dv, zaskoí vás pi modlitb v chrámu, a pak bda. nikdo nevybaví
útkem
se z
hrozného
28
jich
kruhu:
zahyne bud okem na popruhu, ukloní své hlavy." nebo pod
me
Oddechl
—
Kravarský jak v žalu, by dosah požral ei, která jako houfnice bok valu srdce boí v híchu nebezpeí. v
si
pravd
však,
Každým jeho slovem, které v adro pítomných se
tíže
vroucnost jednch v ruej
le
hnv
druhých, jako
hlásá, strásá,
slz se taví,
boue
blesk,
studem plní nachýlené hlavy, pomstou sálá. skrytých oí lesk; pod klenbou však pohanných skrání není více toho odhodlání, z
to
nhož již
lidstva zlatá
zá
se prýští:
šalbou Lamormaina sterou
smutn zahynulo pod
sekerou
tam, na staromstském popravišti.
Polou v hnvu, polou v rozechvní
chrámem bílý mnich po Pražan pestrém shromáždní a zas kalné oko k nebi zdvih; však když hlavu pozvedá a níží, rozhlédl se
bezvoln k
té
zbožné dívce
29
shlíží,
jíž
oí, vroucím cit vením,
se z
kišálový vyhnul
slz
pro tak nelítostný
knze soud
nad ubohé
zem
Hledí na ni jak uvykl
smle a na
.
.
.
utrpením.
stoupá k dívce,
tiše
ten že
brach,
krmách, stane krokem
zí ostrým okem.
v zkroušenosti
ped bouí
aniž v
sndý
Krepi,
luzou po
její šíj
Dívka jak
s
proud,
zkvetlá
—
svojí,
rže
stojí,
dtské nevinnosti tuší, hadem uštknout jí chce
duši
Znova šlehl ohe z oka knze, znova jeho eí valný proud trhá
nedvry
znova
s
tuhé meze,
kazatelny koná soud
o té zemi Libuše a echa, z které sotva
peleš
lotík
ábel nazpt hnán, zas robí stan,
tak že valem do záhuby klesá a v zlém chtíi, skutku
ve zlotilých vášní
peneistém,
svdném vení 30
opt ku
spojila se
vnému
s
antikristem,
tíhnouc zatracení.
„Vstate," volá, ,,na kacíe ony, na ten nákvas pikhartského ducha, než vám kancem vbhne na záhony
kvty zcuchá, vypstné v chrámu svaté skrýši,
vašich duší, nežli
Krista spasitele tovaryši.
Bohabojné dílo vykonáte, u koene vyhubíce hloží, sob na prospch i církvi svaté, k vtší cti a vtší sláv boží!
Shluknte
se,
než
tch
z
selských
vzrostou nové hlavy direktorv,
aby ádili nežli jež
zas
hrozn] mnohem,
právo stanovené bohem,
na míst mnohých v slitování
srubnout dalo skrovný poet hlav. víc
by postrašen byl plachý dav, k odboj niku pokárání!
nežli
Bda,
vizte dnes tu s lebkou leb,
jak
ve svých klecích železných
si
znova tropí
z církve
vizte jejich
potmšilý
31
svatý smích, škleb,
sborv
východu že k Praze pomsta kvaí, by tu Pánu zpt dobytou zem zpupné sbre novým odbojem z
oblapila perutí svou dr;
Shluknte
se.
vždy
knží
falešní
na pomezích po táborech leží s houfem žen a dtí hladových, z nichž
sím
by jak
z
koukolových
pikhartské zas všemu
kvt
svtu
k záhub, král pekla, satan líh. nežli kací vezme zpátky .
né vaším lidem dvory;
dív
než
vám
se vloupí
své dá chlapy na
do komory;
odbžné
.statky,
než co svou jste minci zakoupili: vinic révy z plzných
by
jich zdrojem,
devný svj Zarazte
je,
vezmou
íma
v
strání,
posmívání,
kalich naplnili.
než se rouhat budou.
než vás -chvátí jako trávu kosou, nežli uprchnel
m
ztýraným
:
a
rudou.
nohou bosou;
teskem jejich zbran šprt mstech Pražských kvapem boue
nežli
v
nežli
e
chráním
ý skvost
32
vzroste,
vyloupí ten zlata roznícená
laný
h
draka mlékem,
nežli opojená
žhavým okem asa,
lakotivá, zlotilá ta chasa
vaše dti vraždit bude vztekem,
by v
uzardltm moi
jich krvi
svatých chrámu korouhvice
bílé
v dravou radost luze zhovadilé obarvili noví deíensoi. strhši ornát
knzi, šaty dívky
ozhivým svým
kom
na pokrývky,
a pak, do svatých se vloupí chrámu v
na oltáe, ve prokleté
chvíli,
místo svaté panny postavili kalich,
známku vína chtivých chámv.
Chcete snad, by tato luza vzteklá
oltáe a svaté kíže stekla? Aby knihami, jež plny bludu, zazdila vám nebes zlatou bránu? Sluhy církve v smolném zžehla sudu, morovou by neestí svých ránu
poštvala
vám
v tichý nyní
dm?
Strhnte jich klam sypký chlum, shluknte se, tak mnou bh vám hlásá, pod Yaldštýna slavnou korouhev:
33
cete
za spasení jich svou
krev,
pak i vám i církvi kyne spása! Shluknte se, kdo jste vrni bohu, kdož muž za to, v pouš-li kraj se mní, kam pluk mstitel dá svoji nohu? Také jed je lékem k uzdravení! Shluknte se na ty vlky hladné, strhnte své lásky hradné míže. padnte v n, jak lev na brav padne, ." vybízím vás touto známkou kíže
—
.
A
Kravarský k
kížem hlavy
.
lidu níž se šelma
klonících se žehná
a zas u výš krucifix svj týi a zas znova zem odboj líí: „Jdte, zhubte vašich duší vrahy, mei vzpoury zdroj, znite srš loupeživý roj,
zahrabejte
palte jejich stropy, jejich prahy, jejich skrýše,
zá obtí milejší nežli
od
pekla
rzná vna;
takých v nebe vzrstá
je
bohu
kacív
zem
pustá,
olidnná!"
—
—
Jak by v mnicha zmije blesku sjela, se eí touto. Spoustu stel
chvl
34
ela prohlubn svých žhavých oí
kazateli do zrytého z
sel,
prsa jeho bílým pod hábitem
v rozproudní hbitém; pohnvem se pýe, zatínal pospod škapulíe v sáhnuv pravou z pod erného pasu, jak by druhdy takým dravým pod nebem i pod chrámovým krovem místo bible posvceným slovem vlnila se
levici svou,
ps
eem
odpovdi dával pádným meem.
V
lidském hluku zmíral jeho vzdech,
jak ston ach,
matky
vždy
klidn
vlasti
v hluku zbran,
musil jako každý Cech
státi
také
pi pohan,
nechtl-li, jak jiných na
sbí
na sloup
hnv,
tisíce,
utýrán a u vláen,
mít hnusné
šibenice;
jenž vzplál, ztich zase jako sen,
který žhavou rukou k srdci sáhne
peru stáhne. pi sklonu hlavy
než svou netopýí
Kdo
že tušil, že
studem bled a zlostí zuby skípal, na míst modlitby v ty davy
že
kletbu na
mšanskou 35
chátru sypal,
která v polospánku ráda byla, že
si
vrch vší úlevy, všech lík:
pádný me a dvoj broušenou dýku za rženec s kížem vymnila .
Po
kázání!
z
moe
a zrak žas. jak s
boue
letné,
lidu vstaly,
pýcha
s
nádherou,
obrazností svojí veškerou
zlatými
je
kvty
protkávaly,
jejichž lesklé ve spojení
v
.
Vlny panstva etné,
jak by pod peruti
nenadále
.
hvzdy mnily
se
nit
dykyt
na
dlouhých sukní, krátkých pláštíku. záíce tak zevšad víc a víc, jako
oi
jižních krasavic,
polou schváln, polou
z
návyku.
ta z chrámu hlavním spla vchodem, malými však vrátky obou stran mšan, emeslník a chuas hnán, m. utýraný trpkým A tak v šumu všecko spchá ven: i
mšan, a
ml
aby k
hokému
si
sed
v tvrdém spánku klidný sen,
36
paioš. aby
dom
paní ved
a dle sladkých rozkaz v se choval; pán, by v kruhu pátel pokuloval; ženy, aby k
svatým knihám
sedly;
dívky, aby šily nebo pedly;
k tunému sed stolu; by opakoval na úkolu; voják, aby v kostky hrál a hýil; každý v jinou stranu msta míil, jenom cisterciák posud dlí, cosi v jeho chmurném oku tlí, snášejíc se chrámu polostínem
jesuita
žák,
za dívkou a
sndým
za vojínem,
jehož zory, jako sivé stely,
na
šíj
dívky neustále zely,
jak když jestáb holubici
mí,
v bílou hrudi, prostou zlob, nenadále vbodne dravci zob A zjev obou vyšel z chrámu dveí.
než
jí
.
.
.
—
Také mnich šsl. Náhle žalný vzkil ode vchodu v klenbu chrámu vnik, polétaje do všech koutu lod: do výklenk rzných
chrám
stn,
jako pták, jsa v kleci poplašen
zlekán
lítá,
touže po svobod.
?7
Jako jelen rue mnich se zpial, hlavu zvd a na okamžik stál, ohe v oku, nach v ponurém líci rychle dral se lidstva tlaenicí,
aby zel, pln touhy v sndém líci: chrámu prostoduchou krasavici, ana bledá, bez vlády a ei,
ped
vojínem na dlaždicích kleí.
adro, ped tím v kmentu skryto, rozhaleno bylo, dívka v mdlob, v hrudi úbl drápem bylo vryto cizákovo páže, v dravé zlob rvoucí lít jemnou ader plenu. Její
,,
Jménem práva zatýkám
kacíka
jest!"
škubaje
jí
,,
Odvete
pobhlého
s ji,
a juž
hrdla peníz
i
nevidli
ti
mli
kdysi,
hlavy tamo v klecích
Dol, dol strhnte ten nech jej ustrašené ruce
pry
velí,
zlat)-:
krále peníz klatý,
jaké na hrdlech jejichž
jste
tu ženu,
drábm
visí?
skvost, kryjí,
na smrt nebo na milost komisam v religii!"
s ní,
pánm
—
Kolem veer. Ped kostelem
ruch:
zpupnost luzy, soustrast chasy prosté jako kalná eka v boui roste,
pohnvem nelze
laním
i
— íci
e
v
drábm
co as dívce a co
Povždy
bijíc
sluch,
však, hluk všecko hatí, platí.
vkol kupí
víc se
lid,
domácí pln strachu, ve tvái hned bled, hned jako z nachu, jen
cizí,
sotvy že se oknem poohlíd,
nevšímaje cizácké sterých s
kivd
a
si
hlavou sklopenou
ví, že útlou
z
dráp
ob
sbe,
vné se
výtržnosti,
dom
bere,
více nevyprostí
chtíe, prchá z místa,
a juž žoldák koist zkáze chystá.
Náhle lidem protlail se mnich, nad nžnou se lehce sklonil dvu, o hrud opel hlavu jí a v hnvu v odpor vojákovi ruku zdvih: ,, Ustup!" Posvátná jsou místa, vece. kde jsi vložil ruku na to dít, ,,
darmo
viješ
kolem
ní své sít;
29
unikne
viz,
nevinna a
ti
hvzda
jako
noci v
cista.
dob
ranní;
jsem knz, svým žitím
Strne
voják
lid a tichne,
meem
sndý
ret stahuje se hrubý,
zpt pokládá k úsmšku se vyceují bez voln
se páž.
zuby:
ovšem posvátná
to
za ni!"
mnicha šedé noí hledy.
a-
úšklebkem
,,Aj.
ruím
však kdo
jsi,
že
—
i
ligy
-
je
to v
stra/.
echách zvykem
dstojníkem,
píkazy an komisav koná?"
„Mužem jsem nech ti zlatý
a
dívkou bytost ona.
peníz podá sama.
pravdou-li však, co
pak
ji
poru
jsi
smle dl,
soudu, pak
ostatní se srovnej mezi
jí
vel,
náma!
Nelze dívce odpovdi dát, pohled, strádá srdcem, bledne v skráni, nuže,
ped bohem
za ženu
jest
A tesoucí rukou ladné
šíje
chci konat za
právem muži z
stát!"
krajky bílé
peníz odepíná;
4Q
ni,
jako strachem chví se ústa siná,
oko rudne, bázní snad, že chvíle té se
na penízi pravdou
zjeví,
co ni on ni dráb ni lidstvo neví,
le
juž
s
k lidstva
okem tichým, plným
žoldáku dal peníz
Zahanben zpupnost
jasu
strnuti, jež kol se množí,
—
s
matkou
boží.
klopí cizák asu.
klesla,
jako pibit
stojí,
zdaný nepodail lov, aspo na okamžik drzost svoji halí v roušku omlouvavých slov, ustupuje, hledí na háv mnicha, že se
zkoumá tváe,
postat, klne zticha,
a juž ztrácí
s ním družný brach, úzkých ulikách.
se,
za kostelem v
S planým
dávno in
hnvem rozchází se mu vyhasl a styd;
stýská jenom, dtské slzy
stírá,
v adrech pst nehorlí však na psí zlotilost, vzdychna která
si
a
ped bohem
i
bez práva vše týrá:
lid,
svírá,
ped knzem lid
i
zem.
Kde vzdor muže, kde pozí-li
na
skrývá
oi pod
bui
spchu
schlípenou stechu,
aby dív, než nový jako
prvá ctnost?
ta
voják, každý v
svitne den,
—
nebyl ulapen!
lidí innou útrpnosti tžké mdloby procitla zas dva, jako poup, když se kukle zprostí; v bledé líce jemný nach se slévá, oko sklopeno dív dlouhou asou,
Zbyvších z
plamení
se
takou divnou krásou,
jako slunce, když se vznáší jako mladé srny skvoucí
ana
z
hor,
s
zor,
temné vyplašena chvoje
spatila se na kišále zdroje;
však když v
mnichov
se
zela
stráži
chvla se jak ulapené ptáe, v oi tryskla první krpj pláe již vy vil a se z jeho páží, díve však, než povznesla ji síla, mnichova k ní ústa hovoila:
a
,,
z
Nelekej
se.
kladených
dívko, ti
vyvázla
erných 42
jsi
osidel,
zbojná ruka cizopásné chasy
nesetela nevinnosti
pel,
vnad tvých skvost je neporušen, jako v puku liliový list,
váše
t
víc nezhubí
svým klem;
družné za pomoci tchto žen
—
zdaný dábla plen
dobyta
jsi
nazpt
nebi, zase
cist
—
andlem. Avšak veer chmurná kídla sklání nad Prahou, již rychle, spchá as, abys rodiny své vykávání políbením odmnila zas; vzmuž se, spš, snad z žen, jež tady nkterá ti se mnou ve prvodu sestrou bude, dá
A
ti
ruku svojí ..."
juž dívka zotavena k chodu,
dom
kráí v dkování tichém,
provázena staenou a mnichem. Po levém šel klášterník jí boku, a když lehký zrychlovala
spch
po drsnjších ulic kamenech, k volnjšímu pinucoval kroku. Jako rže pi severním chladu chví se dívka, slyšíc ale
nžnou
k ei, necha srdce hoí,
43
radu,
stojí,
elo nedotvoí,
pravých slov
se
schází posud
odvaha
jenom hlava
níž se uklonila,
vbhla
slza
tvá
ve
a síla,
rozháralou,
noha jak by ukována stála, adra chvla se a líka plála, a již chopila se rukou malou ruky mnicha, než však rtíkú sletem dotknout se jí chtla jako kvtem, netušené opakem se stalo;
oko mnicha jako hvzda vzplálo, a ta ústa, vážná prv, te smlá, uinila dívce v ruí chvat to,
co ona uiniti chtla,
chtíc
mu zbožn
—
ruku celovat.
—
Vzkikla dívka žena prvodkyn stanul klášterník: zachvla se „S bohem! Juž zvon na velebném Týn za den prchlý vzdává Pánu dík, jdu, ne abych vešel do své celly chci, tvorstva do svatyn, bych se modlil za lid uslzelý; ulehl si hroznvš v jeho klín, netvor záhuby a vné smrti Bdte, bdte, af vás nerozdrtí!" .
.
.
:
.
.
.
—
44
Rozešli se u
veerním šee,
dívka k hradu, nazpt mnich
se bere,
každý v zdroji myšlenek svých tona: kdo byl mnich? kdo byla dívka ona?
tžkém snní kráel dol
Jako v
k mostu mnich, je to láska, co
znevhlý bohu;
zle
mu
váže nohu,
nebo pouto vznešenjších bol, nebo zármutek je? Kdož to ví? zrak, jenž dívku pozoroval v zase, ani zlost, jíž ruka zbalila se, za
odpovd
slova nepoví.
Však když vže obloukem vznesl
jak
vzhru rozžhavený
by
klát
šel
zdobným,
zrak,
chtl šípem stonásobným
krkavc kol nesoucí se mrak, dív než by se v pokiku a víru z rzných konin pokraj ímsy snesli, aby lani na újedky klesli: svaté hlavy eských bohatýr!
—
—
Zachvl mnich se bílý. Divné chvní slz ruí vpíjel zdroj, chorá adra v pidušeném vení každým dechem nesla kletby roj škapulí
45
na rty zbledlé v obdiv všemu svtu!
Pomstíme
vás,
skrán slávy
šedé.
na nichž temná umírala slova:
Pomstíme vás! Pikvapíme znova k hrze vrahm, skrán slávy šedé. znítíme své duše vaším snem, ,,
hrzy andl tajemný zví tžíme
nás vede,
nebo záhynem!"
Domluvil, vznes kleslé hlavy tíhu
bezhvzdného nebe na okol, na práv lidských uzavenou knihu pisahá ves srdce
hnv
a
bol,
—
zase z hloubi vzdechna hlavu kácí
a ve stínech
domu
v noc se ztrácí.
46
DRUHÝ ZPV. smutné kolem áslavi jsou luhy. smutné behy u Sázavy ladné, pole holá, tráva luin vadne, potokuv a bystin kalné pruhy mdle jen v luzích zdusaných se šeí; pták v uvadlém netší se kei, keek u meze se nepodrývá, všecko jenom bojácn se skrývá; ze sad nákem
týraných a ruchem boje.
Domky,
chaty, jindy
s
znik švehol, hovor z chvoje
zpvu
temnou podezdívkou,
nmý
stojí s
podmlely
je
plny,
bílou stnou,
hlavou nachýlenou,
asu
rudé vlny;
v podkroví, kde jiika dív vrná tulila se v teplý koutek hnízda,
-7
déš
vkrádá nebo sever hvízdá;
se
strop se provaluj e, štít se erná,
krb
je
zboen, bez doškú
je
krov,
záhrobe jak zasypaný rov, pltek spálen, vysekány kee, okna bez
skel,
vypáeny dvée,
prázden holubník
je,
vzata slípka,
vzato všecko, ze chléva
i
sklípka.
Zboen pístn k odpoinku
hosta,
vyloupány úly pilných vel, i ta pod lipami kaple prostá; lidských
slz perly,
kvty
el,
mluvy svatodar, všecko, všecko vleeno je v zmar; cizích nájezdník vášní zlou
i
té sladké
celý dálný kraj je mrtvolou.
—
Za Krchleby, skrovném na potoku, starý mlýn se v hustém olší skrývá,
kyprým
listím
smutn
horskou úboí jsa
Zapadlá
je
v kraj se dívá,
open
v boku.
voda, vázne v toku.
potok sotva na
dn
že
ji
chová,
v žlab co vbhne na nkolik krok, jesti planá voda korálková. Všecko stojí, rozboeno zpola:
48
hídel netoí
se
vody spchem,
hnijí housle, lehidla žlab se pro valu je
Podvaly
píky,
remliky
i
i
kola,
tžkým
s i
vzdechem.
svory,
sloupky, prahy, kobylice
vyhnívají povždy víc a více, vše se viklá, vše je bez opory.
U zátah
spadla jedna strana,
drobné esle idnou den co den,
kamením
je
náhon zanesen, pli pelámána.
stavidla jsou v
V
podkolí je roští jen a hloží,
spousta písku v
koryt
množí,
se
v kižalách jsou petržena kola, vnec s lopatkami vyhnil vzad,
náhonek
hranáe
se odklopil a spad,
jsou
potrháno
vypadány
pkné
zpola,
žejbrování,
u základky není páky ani; ježek zlomen, kužel ice pukla;
pánvice
i
horší zažil
ep
jsou vyklektány;
mlýnec vojnou rány
než zlou vodou, která se
na
shlukla;
porván náboj palc kola v líci, i ta hladká céva na kladnici;
bhoun jádrná
je
stepovitý,
Ad
nebude už okesáván asi od krajánku ani mlýnské chasy, aniž koraky víc budou myty, aniž bude bujná chasa v léky na zanášce mladé škádlit mleky zle je porván mlýnec cele, cele, vtrem vzdychá jen, le nezamele;
—
nevzpomže namrsknutí,
tu juž
mimo
jednu síku, vše
\'šecko hnije,
je sutí,
bortí se a kácí
Pavla Michny hroznou reformací.
Nedbá statný mlyná od
té
doby, co
mu
jaké správy;
zabit syn,
Valony když vyloupen by] mlýn; jako v spánku celý život tráví,
vždy
i
družka
žití
jeho, žena.
krásná jako v stínu zkvetlá rže, ztrátou dítte
a
muže umuena.
strastí
v hrozném roku byla
—
Nedbá mlyná Eliáš; v bd svodu v šat vetchém stojí, jako socha, zrudlým okem v kalnou pate vodu v zamyšlení šepce: Škoda hocha, ,.
škoda ženy, škoda! škoda všech!.
50
.' .
A
zas vzdech se ozval na ústech:
zem? matika
„Však což
ta sirá
stokráte víc trpí, hyne, zmírá:
srdce rozpoltné
sup o dvojí
ostím mee,
—
hvzdy nebe, hlav krev jí tebe,
vyloupeny zory,
za kštic šumavskou
Lichtenštejn
Lamormain jesuité
jí
vraždou boha
jí
dsný
Bavor vlee,
ji
bílé hrdlo svírá,
hrob
vrhajíce kletbu v
jí
vtírá,
robí,
ernou pdu,
zdoby na monstrance s úblových úd. Huerta jí spáry tiskne v pás, Michna upírem jí z prsou ssaje, bílou ízu tísní vlí láje, chtí psy štve na ni Maradas Zrak se smuti bože, pomoz!"
královské
jí
strhujíce
—
—
vný
nad znieným krajem, domk sutí, vzdechna z hloubky, zatínaje zuby
hnviv horlí: .Pichází juž as, že perveme zbraní vašich sruby, že budeme doma pány zas; ,
za krátko vás pomsta boží schvátí, jen až
by
Hanuš
za kalich
z
ian
pán
zpt
se vrátí,
v boj nás ved,
íl
pomoz
bh
blesky svitly v
le
Kol
pak!''
se poohled,
hnvem zrumnily
lítost z
temném
líce,
jeho zraku -
jak zlekán, nachýlené v znaku
na oi
okraj vydrovice.
stáli
Vešel v temnou jizbu. Pusto všudy,
prázdna police
prázdna skí,
je,
jako po ohni ta nízká sí, nic tu nezbylo jen duše trudy.
Všecko vzato, nepítel když vtrh: zuny vno, práce, úspora sýpka, pda, chlív, vše vyplenno; i
—
m
je
rozbit stolu vrch,
oken obruba i
i
dvíka sklopu
ten poval zaadlého stropu,
ervotoi pešly zpoly v prach... Ze všad hledl krvooký strach!
Rychle den
se
—
ztrácí v nebesklonu,
slunce kleslo v rudých oblak davy, zlaté vlasy vlály
B
jeho hlavy,
ze zoru však, jako rosa v ronu,
perly padly do posledních
a v nich na sta shlíželo se
52
kvt svt,
dobou u vesmíru jasných hvzdic zdobou. kolujících touže klidnou
Travou mlýna kolem ruím spchem probíhal se veer nohou sndou, na svém ele hvzdu nesa bledou, šedé mlhy kupil vlhkým dechem. Za dne tichý, vzdychal les pln žalu, svtlonoška, zanesena vánkem, stulila se rže do obalu, blažena jsouc vnplným stánkem víc než rže, jež tou jiskrou svtla nerdla se ani nevy kvetla,.
Ped
se zíral
mužnou
dlaní
jasnjší vždy
mlyná
Eliáš,
erné oko
clonil,
ím
den se klonil, až konen hlava klesla v páž, a ret zahovoil: ,Zas den mine, a ty nevzpomáháš, hospodine! víc,
,
V
zdroj tvé lásky
krvelaný vrah
kal své dravci sveeposti metá,
a tvj andl
s palmou nepilétá, aby zahnal ddin plá a strach, který ducha podtíná a kazí a knz Matouš také nepichází, .
53
.
.
aby dl, jehož k
že lid je uchystán,
pomst
Vyšel do
zavel
vyvolil
Pán!"
si
pedsín v noním
šee,
pak u mlýnice dvée, a šel k oknu, by u vroucím plání, s okem pozdviženým k nebes báni, dív než v skrovném odpoine loži, ji,
modlitbou
se
koil vli boží.
Nepoal; vždy sotva hlavu zdvih, kolem oken lidský stín se mih, jak stín ptáka padnuvšího v setí, jak když oblak po msíci letí, až pojednou lehkým prstem z venku trojí zaklep zaznl na okénku. Zná
jej
mlyná, v
ráz se
oko blýská, bez vrásek
pímí
je
plece,
elo,
krve návalem se srdce chvlo, ústa zašeptala:
,,
Pišel pece."
Rychle zavel malé okenice, na stojánku suchou
draku
a dík utajený na ústech
54
zžeh,
z
jizby ubíral se
clo
Úkradmo
se
aby
temným
níže,
ukrytého
z
strojnie.
do pozadí
bére,
mezikolím,
venku bujným kovím,
Ulického pustil v tajné dvée,
odkud nkolika stupni výše v nfzkou jizbu vystoupili
tiše,
Statným mužem mlynáuv je host, Ulický, knz bratí pod obojí, vážný obliej je vous prost, v oku jiskry bystrosti se rojí, rozum provaluje klenbu ela, nazpátek je dlouhý sesán vlas, šat je rolnický a kolem tla ze
emínk
Však
upletený pás.
mu teba
toho pestrojení,
teba na Krchlebích
tajné skrýše,
nepátelé v divém nevražení
lotíkem jej uinili íše. Z podružného knžství vypuzen mladou ženu nechal na sirob, chudý statek Valonm byl v plen, strachem zahynuly dítky ob; do Slezska prch s exulant sborem, \ touhou hnán zas do ech pišel zpátky, 55
aby v
lidu,
vznítil
cit.
Vždy
škdc
chorém
jen pedikantu slova svatá
plála lidu tu
tlakem
jímž oživly by chatky.
hvzdou asu
v tmách,
tamo svitnouc na horách.
i
jako
srp.
že má
když
a kde z mlatu cep
náhle Matouš
Uliky
býti žata, slyší
-
dal,
t
se zjevil,
aby nad ním svoje ruce
spjal,
požehnal a slovy bolest
jevil,
která z vetché ubožáku rasy
proudila se v chudozrné klasy. Pestrojen-li v kruhu s
rýem
na zahrad,
lidí
stával,
kosou v
s
poli,
slídiú zor liší po vkolí
žádný predikanta nepoznával; a když do áslavi k choré pospíšil, by téšil j: .
.
zpt
se vrátil,
-
ukryt rouškou nebe,
v Krchlebskou svou skrýši každodenn. tratil as, Nkdy na
aby ktil ty,
k
již
a
snoubil blíž
na oko
církvi
íma.
se-
i
v dáli
piznávali
jinak k
bratím
a tak tšil, budil, povzbuzoval, slabá srdce v ocelová koval,
l-l
zas;
až
pod
ech
železnými ely
vzplanul odboj proti trýzniteli.
Jasn Matouš Ulický
vše zel,
napomínal, tšil, pouoval,
po
vší
zemi sít rozestel:
vdce," prorokoval, na as hnvy, kryjte pomstu nábožnými zpvy, chote tajn po ddinách kolem, každý z vás bu nyní apoštolem, ,,Brzy pijde
,,šette
tajte
síly,
povzbuzuj a
probu
dm
i
chatu,
aby zbran skryly ve svém prahu, bohu k oslav a na odplatu každému, kdo národ tel a moil." Tak když potšil a pohovoil, podal odhodlaným složku listu: Jdte," pravil, jdte z místa k místu, ,,
rozdávejte;
,,
nech
jsou pichystáni
všichni, které slovo Krista vodí,
pišla noc a svítá doba ranní
.
.
.
Hospodin nás z jama vysvobodí!" Zdailo se, šasten pišel zpátky,
„Bu Hospodin zde stráží!" temnou jizbu bílou žehnal paží, ušed pak a pravil: ,,as je krátký,
pozdravil:
57
milý
doba kvapí,
Eliáši,
hotov-li
jsi
vc
pro
svatou k
boji,
neotálej, než nás slídi lapí.
v hvozdech Kouimských
do
ty
srdcí
tisíc
roztroušeno po dalekých kleslá srdce
odboj
strojí:
lesích,
plamen
do
se
nadšených zdvih
všechnch vdce, Otec na
nebesích;
v jeho rukou slabým nástrojem, vykonal jsem bible svatým slovem, po dávno zatoužila zem,
em
uinna
velikánským
rovem;
a juž z moravských a kladských hor, s
ostrou zbraní v tisíceré paži,
se železnou s
ním
hlavou vstává vzdor;
se druž,
dív mou.
ted vlasti stráží.
Dnes mi nebude zde spoinouti, cesta dálná, hlava moje plna,
od teboských les slyšim kouti selskou zbra, tou aby potopila slotu jíž
zježí
vlna,
nás vrazi v hrud a elo tepou.
Na samotách
stranou od Sounova
eká ada. ple zbran žádá,
odhodlaných valná
pl
asu
slepou,
je
v zbrani,
58
nech v bodáky náru všecko, co jsi
co máš,
dej,
Seber v
k samodílné
ze železa
hnv,
se ková. skryl,
zbrani,
jenž v Dubinách se uhostil,
dále musí po lesnaté stráni;
na
M oraný
pjdem
s
strašný hodokvas
ním, než rozlícený
na zem celou erné kídlo
Také
já
chci vás s
as
složí.
dnes bojovník jsem boží;
vrn
sílit
v boji smlém, s vámi,
vámi vítzit neb zhynout
pojd a vyjasni se
chmurným elem.
Rychle na klobouk dej víšek slámy, znak ten každého, kdo s námi kráí,
aby
vrahm
elil do
vztek jich našich s
výdsu;
šik nevypáí,
pánem bohem, do kouimských les!"
Vyšli.
— Východ
luh stál v slzách,
políbila zora, z
dálkv vzdechla hora.
ZPV Na
luh dálných
lid se
nemýcených les
sbíhá k divokému plesu,
široiny blesk vzdor
TKETJ.
jej
málo
leká,
má vdce: Hanuš
z
ían
eká!
Šastn
vyváz Hanuš z nebezpeí kolem Kivoklátu; tžkou trpl na lidech tam ztrátu,
ptky
zrádné
že zlou chvílí vyrojil se k sei,
aby Pavel, mladší jeho
tlem
ztýrán,
mkkou
brat,
duší znaven,
ukrutného vzení byl zbaven,
v
nmž
ho ekal najatý
S Hanušem ze Slezska, s
juž kat.
Tchnic Jií ním Michalovic Smil
se vrátil z s
Hodjovským
ze Sas pospíšil,
60
Zdenk
dv
Lev,
srdce bohatýí;
však kdož všecky zná,
—
a silou
ctí
již
jak by krysou podráždní lvové,
k sláv dívjší a k sláv nové, hubit pišli sani zotroilou,
mee
která
pi
dsn
tyla ze selského tuku.
íši a
zvuku
—
Nad dálnými lesy zbaven mrak tajepln msíc vyšel siný; z krásné noci tisícerých zrak slzy spadly
v
šeré doubraviny.
Z polospánku sever poletavý do haluzí chladným dechem starým sosnám erné uchal
pidušen že
mu
spílal
ve svém
pe
brání,
a haluz sporou
drahn zvyklém
kídla svá
hlavy,
lál,
na poletu smle
a že o jich tíští
jim a
vál,
i
zaletání
hlavu chorou.
Oblaka jak plaší snové plynou po blankytu od severu k jihu, skrývajíce nebes plnou knihu, jíž se
prosted veletokem inou svty nové
malé, bílé body
—
—
jako v proudech dálných oceán,
v kterých slunce
denn
dlí až
k ránu,
v lesklých kapkách perly nehotové. Ztichly
vtr
zpeestné
vlny.
zmlkly hory, jindy vzdech plny. ale v lesích, jak by mátoh rejem, mech zašuml rychlým pod kroejem;
hvizd se ozval samot
táhl)*
a
z blízka,
když na svou družku píská, to všecko: hvizd i chomol stín
jako
srn,
snášelo se
hvozd na
lysinu.
Prosted les na zkypelém luhu tsná kolem ohn v kruhu: Starci s muži, junákové s hochy
lid se
u velikou rodinu prosti
se
shlukli,
plát, brnní a kuk'í,
ale každý, vzor žulové sochy,
v jasu nadšení
tm Šat
a síly ki
v Blaníku skrytým podobá je prostý,
že je
není
lidu vina.
barchan jen a pytlovina;
ze sukna co bylo. za
cizákm
výkup
dal rolník, jejichž lup
52
-
pobral vše,
V
i
dívích kroj zlatem
pi hýení
hru svou
platil
tlupy volné
klatém.
v
lid se hostil
šeru,
v srdci odhodlanost ráznost v víšek slámy
pi kohoutím
líci;
peru
vstil jen, kdo jeho náelníci.
V
silných byli rozdleni sborech,
mli
kosy jiní
jedni,
cepy druzí,
na rameni po tcporech,
nebo
teslech, jimiž lid se nuzí,
zmže v boží bojovníky; k puškám adily se ostré píky, než se
bitká zbra lidské tváe, chvním plamenové záe.
vše pak:
rudlo
i
Prosted lidu pod rozlehlým dubem, na pahorku sedl Hanuš vdce,
nájezdník nejbystejší škdce, v šat prostém, v klcbcuku jen hrubém, za jehožto stechou ohrnutou, jako u všech kolem nho druh, ovesnou zít slámu v kytku vsutou; pádný me mu visí na popruhu,
hndá
bota ke kolenu sahá,
a ta ruka, svalovitá, nahá,
opena
jsouc o kolena dlaní,
podporou
je
nho
Kolem
zadumané
skráni.
ostatní se adí:
horkokrevný Tchnic, bystrý Lev,
Hodjovský, sokolové mladí, v orly zamnil je hnv;
ale
pyšn pyšn
nesou per
i
me
pyšn
svj,
víšku zdobu, svoji dýku.
prvními jsou v adách náelník, první chtjí
umí
za svobodu.
Ped Hanušem pevn
zatknut v zemi,
temnou ásní zdoben u pokraje, na vysoké tyi prapor vlaje, jak když orel šumí perutmi vznášeje se k slunci brunátnému. Barva praporu je šarlat žhavý, zdoba jeho kalich zelenavý, a kol
nho
v prostém
z
koze lemu
nápis utkán, heslem všeho davu,
zlatým písmem:
U
,,
Prapor tvrtá stavu.
praporce, vážnou jeho stráží,
Ulický
sed,
sedí tiše,
hlavu drže paží,
dumá v
mysli hnutí.
64
i
eká vdce
snad
aby slovem
rozplamenil mysl
kteí pikvapili
pokynutí,
eí
bible,
svojí,
tch,
lidí
konin
z
všech
pod korouhev k posvátnému boji? Aj, jak velký,
do tí
v
níž
tisíc
mohutný
eká
by jako
jich sbor:
juž té chvíle,
jarní
bysten hor
strhla ty, již tyjí z jejich píle; ale
nové vždy
hlavy v a vše
tiše,
se a
bez hluku a
tak že podobá silou
se blíží tlupy,
ety adí se,
v kupy,
eí,
jak by
les
kouzla lidstvem oživ dnes,
a v tlum jeden z
rzných spchal
leí.
Vstává Hanuš s druhy, kolem kráí, teba vdci náelníky znát,
teba radu s
dávat, radu brát
ostatními pravdy vyznavai.
Pozdrav bh! Dlouhý? Statnou etu máš.
Vlídn mluví Hanuš:
Ty
A
jsi
ty Zoufal?
,,
Xuž pla vrahm
dluh.
A tys z Krchleb statný Eliáš — vru statný — zde má ruka díkem; 65
svatý prapor náš, tys prapcrníkem.
Pknou etu
bh
dej
více!
UUckým
s
A
jste svedli,
tys Baleár, vid?
Hochu, bez píkazu ani
píd,
máš-li peklo však, tu dlouho nedli.
A
hle,
Jírovi zde sekerníci!
dobe, hoši, držte se jen Jíry, kdo je vyznavaem eské víry, vzdor
mj
chut
za praporem,
v psti, lhostejný klid v chut s námi:
udatnému kráí pán
dvujte,
bh
konec bude
líci,
v ele,
žele,
budte hrdi na svj víšek slámy, jej každý, kdo se k inu zmeh,
však
zmní
brzy za pšeniný stoh,
jehož zlatým zrnem cizák
hýí
.
.
.
Za svobodu režní bohatýi! Chce svoboda sím nejzdatnjší, kdo chceš právo klidit, k pedu hle, kdo je muž, ten nechoulí se v skrejši, kdo je muž, ten me a topor v< !" Pohnutí a ruch
se
kolem
neslo,
Hanuš kolem zel a mluvil dál: „Nuže k sláv ved nás nebes král, vlast a víra budiž naše heslo.
ee
nebojme se smrti pro vc svatou! Lépe mei nežli hlady mít; kdož by hodlal déle plan zít na zlotilost ukrutnou a klatou!
.
,
—
kolébka práv lidských všech
Žel, že
u války
je
skryta v plamenech
ddiny i msta, nachem pokryta je cesta,
hlodajících že
žel,
kterou upoutaná volnost kráí,
kídla svoje v krvi vláí, hvzdou v ele k výši vzletí pojme mít, by žily naše dti!" že
žel,
nežli s
.
.
.
Jako mrak, v nmž blesk a boue roste, aby osvžena byla zem, tak lid kolem v dálných les temn tyí skrá a líbá zbran prosté pi nadšeném Hanušov slovu:
„Ve nás, ve nás k divé zve lovu, ve nás, ve nás v práva svatou se, rže
trní
má
a volnost
me!"
„Ano, povedu vás," Hanuš znova, ,,k
bez bez
bohu však
nho nho
se
díve srdce
vše hanbu v
jsme
sob
zvedni,
chová,
se vší silou bedni,
67
pýka
chabé loutky,
jen a
nech knz nás
kalichem
s
chmýí, nebem smíí,
by se srdce naše v lásce stetla, všem buí kalich svobody a svtla!"
Kynul. kalich
s
Matouš Uliky se blíží, biblí z dubu skrýše bére,
na balvan a
je klade,
hlavu
níží,
pi ohn rudém pološee
hledí
zítelnice strastmi slabá
v odkaz bratí, hlas však zní pln klidu:
,,
a
Vybral Saul porazil
Tak tu v k níž
si
ti
Filištínské bibli,
tisíce
lidu
v Gabaa
.
.
.
v oné knize knh,
plá a vzdech, vám posvátným svým slovem
obrací váš
se
v knize,
jež
mírnila slz pramenitých proud,
když záš zrádným stíhala vás lovem, a stan tichý
promnila v troud;
v knize,
vám lékem byly
jíž
jedy,
v rže temný purpur lotích skvrn, s
kterými
v knize
té,
pes propasti bdy poranný srn, jež otc za odkazem
jste
nesli se jak
dvojnásobn drahou nám a svatou, pod shoenou chatou, v dutém strom, pod skalnatým srázem, již jste kryli
ve slujích i v kolébkách svých dtí, pod jeslemi blekotavých brav, v hrázích strhlých rybník a splav, v otc mohylách i v lesa sntí, pod prahem i roubení svých studní, by ji nespálili mniši svdní, již
nám
víru dle své dravé chuti
cizím mravem,
Tak tu v
cizí
bibli,
eí
nutí.
tou se skvící vrou,
kterou hlásal Kristus, boží syn, již jste utajili
ped
v
zem
klín
svou matkou, ženou svou
i
dcerou,
by ji nezradila duše slabá, v muírn jsouc rvána rukou raba nebo onch španlských knží, v jejichž kosém zraku tigr leží.
Tak tu v
bibli,
otc
knize svaté,
každého slova mluví bh; jak lid v Gabaa rovnž vykonáte, Saulem Hanuš, Saulem každý druh, z jíž
jehož slzy vlasti
—
slzy vdovství
posvtily ducha na království, dadouce m u bdství rudý pláš,
—
korunu všech práva
me
Saulem
Mocn co
.
.
žezlo víry,
strastí,
zím samé
.
bohatýry:
Saulem každý zvláš!'
všichni,
slovo Matoušovo šlehá,
dív
tlelo,
do plamenu zžehá,
všechnch zrak úž a úž se k
se jiskí,
et
blesky metá,
tlaí eta,
ruce ruku tisknou a rty
ret,
mysl šine peru v
let,
kleslá
jarost buší do železných skrání,
svalovité
rám
Ulický pak, na
sahá k zbrani.
svou ruku,
bibli
dále mluví k odhodlaných shluku:
.Jedno žádám nesplácejte
knz
a rádce váš:
kivdu vrahu každou
zase ukrutností, zase vraždou,
k
srdci
spoutána
bu
vaše páž;
nebojujte z pomsty, ale z práva,
vraždou bratr nezjednáte
síly,
kdo bohu jinak díky vzdává, je-li echem, druhem bu v té lásku roznte v nm, ne však neute ho zírat na požár i
jako
ti,
již
vaše zžehli chaty.
Kalich útrap jest už vrchovatý!
70
chvíli,
svár;
se vrahm v inech svých, kdo vlastních nenávidí brat, dvakrát horším je tch lítých kat, stonásobn horší páše hích. Nes varujte vtších strastí na zem — boha v ele, lásku k vlasti, rodu,
Xedružte
ten,
ne z pomsty, pro svobodu,
bijte se,
pro svou víru,
Umeli
vdce
za rozkazem!
jsme, žít chcem'; to vsak víc
než se ohraditi hradbou chleba, lidský duch slunci,
má
kídla, nuže vstíc
svtlu, než je
kivda stebá,
která jako havran veliký
všehomíra dar rve všeliký
povolnou však jistou urvalostí,
vzhru
hlavu, mysl k budoucnosti,
podle bible
bh
pán
ite
s
vlasti
škdcem,
ochráncem a Hanuš vdcem!'
Jako jarní boue, když se nese v nasycená teplou vlahou luka, že pupenec kvítí náhle puká: tak hrud každá bounou touhou dme že
jí
páno bude
život klást
za posvátnou víru, volnost, vlast, jež
pod
tíží
hrz
a
bd 71
se tese.
—
se,
„Nuže, bratí," volá vdce, s
pánem bohem na
Kouim
silná
zlou
,,
vzhru,
vrah zdru,
budiž hradbou naší,
hojnost v radnici
tam skryto zbran,
—
Mladoš s Roháem nás nepostraší a kdo chd, ten padne k naší stran.
ety
Technického zbran prosty
jdte na
Lvovy
my
trh. ostatní již víte,
—
pozdji
se pidružíte,
pak. skryti lesa letorosty.
na znamení zvonem v pravý as zjevíme se odpadlíkm v žas,
vítzn nech vzrostou naše sbory pomst ukrutenství Bílé Hory."
k
®
7?
TVRTÝ ZPV. V Kouimi tržnikv
je
posvicenský trh;
hosti valná sila
i
pi džbánech se v krmách uhostila, tuný krmá div se nepetrh, jenom všem by rychle zadost
Staten Zjaily
se
se
mluvilo a
bylo.
pilo.
mysli hostí všech,
dív spaly, oi rudým ohnm plápolaly, rzná se chvla na ústech. zbudily se vášn, jež
e
Prosted sín, za tyrrohým stolem vážnjší si mšan k vínu sed,
skrovn na
rolník pespolní
lavici uhostiv se
si
ved,
kolem,
aby místo íše, v opak pán, hromadn pil z hlinného džbánu.
73
mšanským
Za a
stolem, zabrán v
suchý krejík
sedí
pi živjším vždy
jedni prou
se,
konen
až
ei,
hosty v sporu,
s
rozhovoru
druzí hlavou
svdí,
krejík sivé zraky
pohrdav vrhá na
sedláky,
u nichž myslí, v narážce že chudé než u druhých
spíš
mu
Ale kliden pespolní je
vyhrát bude.
lid,
nedbaje, že bez vší slušné meze, stále
cht
krejík do ledví
mu
je znáti lépe nežli
leze,
—
bh
a zas kolem rozmáhá se ruch.
Dráždit krejík chtl a žert chtl mít, a juž drze v kozlím duše vení za osidla ušklíbav chyt
otc jesuit pozdravení, nuzn srovnav, co pan dkan s
asi
kazatelny nedávno všem dl,
že ten pozdrav také vraha spasí,
pi
smrti-li
a že každý,
na rtu
se
mu
kdo tak v
oistcových trápení
chvl,
žití
zdraví,
se zbaví,
necha by už v pedpeklí 74
ml
patv.
Tak
si
na bohu byl vyžádal
král
sluha sluh, vlastn
král,
první biskup církve, otec svatý, Benediktus, který šílen zpoly,
papežství že sborem sesazen,
s
jatcem hynul v pevné Peniskoli, pokraj
který nežli
,,
moe, jako pyšný
beh a vlny rud v asu peejích se
den,
zlatí,
ztratí.
Pochválen pán Ježíš Kristus, chámi,"
volá krejík,
katolíci?
,,jste-liž
s námi malomluvném líci?
Xe! Aj, kterak smíte sedt s
lestnou kuklou v
Mlíte? Aj, proto dozajista, že ten svatý pozdrav ze Španl pinesli již
vám
Xo. nežli
z
nám
tovaryši Krista.
sekou rohy
s
tupých el.
vás radj každý v pekle shoí
po kesansku zahovoí!"
Lid však mlí.
,,
Žádná odpovd?"
md, stekem bzuí venkovan kolem, zase krejík, rudý jako
aniž dbá, že za
mšanskvm 75
stolem
ten
i
onen domluvou ho krotí
—
dál a dále pichlavou svou notí:
,,Xuž, pochválen Ježíš!
než
i
vám dtky
Mluvte pece,
tuí
plece,
jen vzdorem vaše hlava tvrdá
odpustky
,,
schýlí
Necht
,,šli
ale
i
vrou svatou zhrdá?"
nás pec," starší rolník vece,
jsme na
hejl
z
trh,
za
kup dáme
plat,
ledajaké klece
od leckoho nejdem kupovat,
dává bez toho jen netopýry; kesané jsme podle eské víry, eských
zpsob
a
eské ei."
Avšak krejík nedbaje dál jeí: „Tedy hodn beran vás tady?"
„Nemnoho, le múž' jich pijít dosti, aby kozlu porouchali kosti, než jim vbhne pes plot do zahrady!' Smích
se ozval
a jak v parnu kol
rt
kolem, krejí zble
steek podráždný,
náhle siných bílé
76
pny,
na špiky
políek
ped
se
mu
rolníkem zvd,
dada v sndé tváe.
Ale bda, jak se krtek v spáe
výra
svíjí,
rovn krejík
též
v rukou rolníka, jenž u trnože
jedním rázem uchystal mu lože, oddechna si v smíchu: „Tak, zde
mstu
rolník, který
psíkem vychrtlým
Hluk
se množí,
jedni k
vážnjší
tm
lež;
chleba hledá,
se týrat nedá!"
vtší povstal spor:
a druzí lnuli k tomu,
se vytratili
dom,
urputnjší míru na úkor hrnuli se v
selského
Doba
by
krmu mstili
v lítém vení,
pohanní.
pišla. Technického sbor
mst
v rzných, tlupách po a jak bysten v jeden proud
dobe v krm nastrojen byl rue rostlo hádání a vení, až
—
konen
z
již
ekal
se stékal:
spor,
bambitnice rána
prosted trhu na znamení dána všem, kdo kalichem jsou probuzeni.
77
Ze záadí,
z
kapes režných šatv,
nože berou zmOzolené dlan,
samopalky skryté oím katv. dýky v dvojí nabroušené stran, a vše
Zle
—
hnvn kam
na útok
lid
se chystá.
ten vkrcí, smrt je
jistá.
Jak muž jeden msta chudší lid k Technického etám spchá rue, v okno pítelovo pstí tlue: ,,
Híchem
Hanuš
z
ase
v takém
ian
shnilý klid!
odboj vede nový.
vše je ujednáno, rychle spš.
hrzy na otž. poru bohu dti své krovy; lotík vzal nás
i
Technického sbor
bude
zej tra
nežli
velet
pedvojem, Hanuš všem, je
nové slunce vzhru
pijde od východu živý
vzletí, les.
na vše strany rozložitý sntí, spoj se s námi, brate,
ješt dnes!
A
juž chudé z
se
sedláky jedna vede cesta.
Marn
rychtá
pedmstí
Rohá
i
.
na ..sme rabín"
žene houfec ozbrojených drábv,
78
." .
msta
Jií z Tchnic, pohroziv jim pstí, jako baby nazpátek je tlaí,
meem cestu v ped dvée u vznice mocn páí,
lesklým
aby
kdož dle práv a zvyku stíká kajícníkn
pustil,
nechtí do
rej
kom ohe pravdy
a v
od nucené víry odpad
Dkan
neuhas, zas.
Kapihorský sotva
svém stád,
že v
má
polovic
klestí,
si
které k
tuší,
ímu
sved,
kališnických duší,
které k Technickému pešly hned,
jakmile se zjevil
ped
branami;
nepomohlo, že jim knihy zžeh,
nepomohly Roháovy klamy, ni písáka Mladošovy mamy, který
hadem v
starou
Kouim
leh.
I
Na Lev
poplach zvon chrámu hlavní zvoní se žene
spojen
lid
k
mstu s tlupou svojí, mstem honí.
a dravce
Dvojnásob boj v ulicích se rojí, i eští odezanci k zdatnému se seadili tanci, papežští
79
však jim ostražitý dán
je
lstivý Mladoš, hlavni lidu
Tchnic
vdce: škdce.
slábne, ochabuje Lev,
na muškety mstské ze všech stran není zbran. Marn roste hnv, kalich sílu ztrácí z
už zoufá. Tu,
lid
etných
hle,
ran,
od severu
Hanuš kvapí v podveerním šeru dvakrát silnjším než vera sborem. Ve zpvu lid kráí pod praporem, nejblíž Hanuš bílém na komoni, ásn korouhve mu elo sloní, s
a juž na lidu se vrhá škdce. tiše,
klidn, jako socha
z ledu,
on a Jií Tchnic z peda, volá: Zdráv bud Hanuš vdce!"
ze zad
a
lid
,,
Papežští jsou zbiti v
ped
i
v zad;
lestný Mladoš v radnici se spasil,
a než Hanuš stranou k s
dráby zavel
potaji
je
vratm
pad,
a zatarasil,
pak ukrytými vrátky,
dív než Hanuš ped radnici vtrh, v stínu mstských hradeb v pole prch, snad by pomoc v msto vedl zpátky.
180
K
radnici lid
„Kde
je
Rohá
Bárta,
tee podráždn:
Mladoš? rychle
chlapem ven
s
budiž polapen,
vyvete
nemeškejte, rychle,
ho,
srubneme-li rudou hlavu jeho,
bude
Ká
lépe,
bude ticho
chce také
nco
zas!
na pospas!"
Rozražena sekerami vrata,
skín
marn
rozbity, dráb
brání,
na zem padl s rozpoltnou skrání. Za výskotu zbrojnice je vzata a co v ní vše: šeplíny
i
luky,
sokolnice, jejíž podstav chrom,
furkety
i
starý vratolom,
štíhlé šípy,
kýry na
ratišti,
mrtvým Husitm kdys vzaty rozdáváno lidu k
pomst
z
ruky,
píští.
Rostou tlupy jako erné mraky; v síních rychtáe vše rozmetáno, roztíštny obrazy i znaky,
skín, všude
stoly,
kamokoU hnáno,
z lidstva
zbyla pouhá
nejvyššího soudu
tíš
a hrstka troudu.
81
asno rozerváno s kesla, pí kro v stolu, pibit v píi železnými heby k štíhlé tyi, Lesklé
stržen
a juž nová korouhev
ozdobena na
vznesla,
se
hrstí tkanic rudých;
známka všem
ní kalich svatá
urobena chvatn ernidlem, Baleár výš
ji
zvd:
..Hle,
Marné hledán rychtá
marn
ostrovid,
Mladoš; píle všech
dvojnásobn podráždn
h
než
ped
marm
prapor chudých!"
tím všude nenalezli
se
maí,
je lid, h< S]
i
daí;
škdce
v etných síních, ani v sk lepeních.
„Nuže, k jeho domu!" volá vdce, a mstitel tlum se rychle zdvih,
by pi víru bubnu dobytého lapil
v skrýši trýznitele svého,
v jehož srdci ábel psoty
na kalicha
vné
líh
trpitele.
..Jdte." volá Hanuš, „ale v ele
kráej
ostražitost!
Dravce chceme,
dtí však a slabých žen, jenom jeno vyvedte mi ven; te
£:
dravcm
my
ped
v postrach tady
pán
kalicha
radnicí
bojovníci
na smír všech tu lebku useeme, než v ní nové strašidlo se zrodí,
zem
upírem, jež na prs
Šli
chodí!"
a Hanuš odhodlaných v kole
ped
radnici prapor vbcdnout káže
pdu
hrotem okovaným dole, po bok jemu dada estné stráže, v
dsn
doufaje, že
lid,
Roháovou
kletou hlavou smíí.
jenž
víí,
Poznal záhy Hanuš v klenb že z té
vášn
uzdy
lidu,
ze
dne na den nová
že
jí,
jako
nesoucí se na lup
sedmihlavá Mstitel
hrza
arodjné šíje
z
skrání,
prosté, roste,
sani.
tajných
vztekem
slují,
bují.
Hanuš nechce hubit
zemi,
ddiny a msta vítznými sbor runicemi,
nechce niit
proto jen, že jiná vede cesta
v lidská srdce nežli jeho
Hanuš nechce
jest;
položit svou
33
pst
na prs tch, kdo jinak jeho
cit jen proti
tm
/
se
ví;
boha peí.
kteí národ zaprodat chtí vrahu, smeka vlk bohopustá
a jak
nií mír svých vlastních prah;
hubí,
zná
ten
zem
ved, jenž denn vzrstá.
a jejž
pouze svatou práva seí
národ
meem
prostým vraždy léí
.
.
.
Hojiti chtl Hanuš, ne jen stiskat;
místo na sta zotroilých hlav, jež
chtl rubat hnvný jeho dav, dávná práva získat,
toužil vlasti
Hanuš nechtl lidstva plá a Hanuš mstitel kivdy byl, ne Ale
bda, zubožený
zhlédnuv
strach,
vrah!
lid.
tvá svou v krve
tratolišti,
hrzou nad vráskami ela styd, vlastní obraz pádným cepem tíští, aby pocit chorých prsou zdusil nad pomyslem bdství všech, jež
Vášnivj vždy v
h
než
mst
ádí
sbor,
boue vrchy utsnána. £4
zkusil.
rvoucí kídly skalné lebky her,
an
v patách kvapí hromu rána.
jí
Zatarasen bohatého dm, vyloupeny kupíkovy krámy, rozházeno zboží pod nohami; zbit
mšan
bránící se tlum,
nevst vno, chudým rozdleno.
a kde poklad žen a
sebráno a
Kon kramá, nazpt vedeni
již
na útku,
jsou v
ruím
chvatu
a jen dvoj násobnou za výplatu
vlastníkovi nechány jsou k
vdku.
domúv udava žid neostává kámen na kamen, Za to
z
sektá všecko plen dtí bídu. Marná výstraha je Hanušova; vzdorný Baleár, neúprosný Jíra nedbá vdce výstražného slova. „Plna budiž pomsty naší míra,"
.vše v nich zbito;
sbírá zlato pro svých
káží lidu,
všecko
,,co se
nech
rubte všecko,
se
hadem
rodí,
dneškem v krvi
planý
vdcv
Rohá,
Mladcš, veškeren jich red
zhyn
zhasni!
a
Svatý
85
je
náš
bredí,
sved;
hnv,
v
jak
dív oni nás, nech lid je dtí purpurovou krví
drví;
jejich
vyrudlou chcem barvit korouhev!"
A
juž
domy obou msta škdc se ítí z vle selských vdcv;
v prach
rozbita jsou vrata, okna,
do obraz hrot, v
skí
dvée, pée,
tesla
oken vrháno, co zbývá ješt. Brav a skot, vše pomsta nezkrocená
s
hubí, týrá, svírá jako klešt,
necha úpí, kií, vzlyká, sténá. Sýpky vyplenny všecky všudy; na námstí se starými víny ze sklep jsou vyvaleny sudy,
epy
vyraženy
z
duhoviny,
a než slední pocel slunce vroucí slíbal
oblak na západu žhoucí,
za nímž na tisíce hvzdic skryto,
bylo všecko vypito a spito.
Také Rohá ztracen; kdož to vdl, v oechu že hustých haluzích, na njž nikdo zraku nepozdvih, opustiv nedbaje,
svj rod jak i
sketa sedl,
na vlastní když ženu
£6
široinu spatil napaženu a na hrotu hlavu svého syna.
me ho hntla híchu vina, žhavým drápem v prs mu sáhla
Víc než která
a z úkrytu do pekla
Zachvl
vdce
duší
táhla.
jej
lidu vztek,
a jak byl stížen kletbou matky,
oné spousty krvavé se zhrozil se,
lek,
mu
však nelze
jít
zpátky.
Ze všeho, co vyvolal svým zjevem, bitký osten vzel v boku levém, a pec nelze bylo v dsné trati samotného lidu zanechati;
vždy by všickni
ti,
meem
kata již
na
nj
Nelze bylo varovati
za své vzali
spoléhali. víc:
nové vražd spchá rolník vstíc, nedbá, zdali veer
je
i
svitá;
noha vrávorá, páž topor chytá, za posmchu na vdcova slova poíná lov krvavý se znova, lid
chce pít až do bílého rána.
Žebrák žíznivý
po
krmách
je
vdný
host;
juž není vína dost,
desátkv však hojnost u dkana, 81
tam
tekuté zlato v
vzhru na n!
bekách
leží,
a lid v smíchu bží,
sekeru, cep bére plný chvatu
panu dkanovi na výplatu. ,,
Pojte, pomsta povede nás k zdaru, jež marn hled-li jsme všude,
ti,
dkana hýí pi
u
poháru:
nám, jim dáme víno rudé! Chut, brati, nalejem jim hned, Kapihorský nadšení vždy pije, ped než svým rudým nosem v zad bílé
i
v naší šestidílné bibli
ryje,
nahrazuje však, co takto nií
Zahrádkami nebo Nebeklíi. Pojte, kteí ku pravd jste bvste zeli, kterak zbožný
jemuž
knz
vzal víru, voják klid,
antikrista lživou
A
ju? všecko,
do dvorce
se
Marn Hanuš „Tak nás
stáli,
lid,
hav
pálí!"
zbran napažené, dkanského žene. brání. Roste spor:
vésti chceš?
My pjdem
sami,
také slova tvá jsou panské klamy,
nechcem
mírnosti,
mv 82
chceme vzdor!
Co nám svtské knihy? Bible staí,
sím
ostatní je všecko
Zsta
tu,
si
Škdcm
chceš-li,
draí!
my
však jdem.
našim kalich pomsty všem!"
„Stjte!" volá Hanuš rozhorlen, „sirot z
dtí
robíte a žen,
hrzy,
já však nechci šíit víc té cizí
vrazi spáchali
vlastním Žel, jí
meem
jí
dost,
zastavím
vám chzi!
vás vede pouze ukrutnost,
jste
oklamáni, kdežto vrazi
na Hradanech k poradám se plazí, kterak by, jak pýše zemských stav, celé
eské
íši srubli hlavu!
Stjte, stjte!"
—
Polovice jen
kolem vdce oddan se kupí, druhá s Balcarem chtíc nový
drav
rám
rozpíná své
Jak se bránit vdci, oproti té roz jitené
plen,
supí.
meem
snad
et,
by nezniil semene, jež klad v eský lid a nezahubil snte, z
kterých vlasti vyrstala
Nechnf jeho
hnv •:?
jí
ústy
síla? spílá,
srdcem nelžu postoupit s ní ptku, a jak otec nad ztraceným synem,
teskn vzkikl Hanuš: „Pane, hynem, a vlast více klesá do zármutku!"
„Ano, hynem,"
zpupn
Baleár volá,
„a víš pro? že šetíš papežencv. nemá bít draích odkoj encv
i
naše zloba?
i
u
jejich štola,
stíženého zdarem našich chlév, státi z
máme, každý strachem
vlastního
si
trna,
sbírajíce zrna
pohozenou otrubu a plevu, kterou s úšklebkem nám vrhnou dol? Šetíš
jich,
my
sejem, oni klidí!"
„Ne," zas Hanuš, „ne
jich, ale lidí!
Šetím echy, šetím celou zemi, po níž bída kalným okem mhourá, vztek a zloba chrámy, chaty bourá a
plá proudí eky peejemi! Ona drž vám zbran,
Lidskost chcete?
chcete právo? Šette rodných práv,
svaty budte žen a dtí skrán, ctte svatý ád a svatý mrav; láskou získejte
svým sborm 90
sil,
ne však vím, že
lané
z
jestli
iny prostými mnohý k vám
vší
kázn;
se pipojil
hrabivosti, plaché
bázn,
však boj nešastný nás schvátí,
zpátky prchne zas a stokrát vše, co
nyní vy
jste
splatí
vykonali ..."
„Ano, vdce, a že jsme to znali, chceme statkem jejich žen a dtí pojistit svou nadvládu a moc, aby nestalo se za století. Zsta si, my jdeme. Dobrou noc!"
Kvapí Baleár
s
polovicí
pry,
polovice na Hanuše volá: ,,
Pikaž nám neb
A
rychle
sám
je
zni!"
zas Hanuš: ,,Zabijem se zpola,
jdte jen a mírnte je, brate, a kdo bez zbran jsou, hrud jim chrate, ty pak, brate," k Ulickému vece, ,,na jehožto
v
dob
zataras jim
Lid
unavené plece
této víc než na své vložím,
domy slovem božím!" Hanuš vzdech, znla na ústech,
se rozešel a
slova kletbv
91
—
pstí hnviv do ela
si
buší
a zas v prsa, jak by trestal v moc že uvila toho lidu, který,
v raba
nkdy svaté pravdy chtí pehnten je
duši,
rekem,
vztekem.
za macechu dostav lanou bídu;
a co Baleár loupí zboží v chrám, klade Hanuš hlavu ve své rám,
hnvu rozmáhá
jiskra
Jako
vlk, ne jako
a
žele.
hrdý lev
rozkacenou etou.
tíhl rolník s
Balcarv
v ele,
se
na asách se kmitá rosa
Jírv na póze v
nesen na perutích vášní kletou.
Rozkol povstal v
marn
lidu,
chase hbitné
brání bratí; zloby
šum
moe vlnobitné hnvy na dkanv dm,
jako v boui
metá a
sám
Baleár,
vdce
za veliký hrubé
líté
smsi,
desky hák,
na zavených dveí zaklesák vratolom v ráz upravený vsí.
pipevuje
s
chladným vzdorem v
zapálený doutnák k prpalnici.
92
—
líci
Dsnou
ranou roztrhla
se vrata,
a juž rolník vzdorem podráždný,
jak vztek lvice, ana v boji ata, rve, co je
mu
v odpor: láme stny,
see do poval, lžko zžehá, branitelm sekerami hrozí, na kárách ven na trh knihy vozí, kde popelem vše i s károu lehá.
Na hbitov a do chrámu dav klusá, kíže láme. panské hroby dusá, v ornáty a lesklé pluviály
v pokiku a smíchu tla halí, teští, ádí vrah za píkladem, roucha trhá, v lavic
ady
v prostradlech stíbra
s
see,
sebou vlee,
a soch hlavy sráží jedním
adem,
v potulné jak inili dív chzi v eském ráji cizí dobrodruzi.
Z dkanství lid rozbíhá se ven, do všech uzavených dom vráží; marn vdce Hanuš sám je stráží,
marn velí,
jeho vrní.
káže, žádá
Xechtí
slyšet,
Rozechvn
—
váše
zle!
již prosí.
zhrdá slovem;
a práh obydlí je
nízkým rovem,
nad nímž matka
s
Marn knze
dtmi
slzy rosí.
Ulického zjev
nad hlavou zlu brání, v chomolu sám zrann v klenb skrání; le nech po tvái se ine krev, bratí
stojí,
slyšte
pro pro
s
biblí
volá: ,,Na lotry jen jdte.
vdce
svého, nevraždte!
na rod vlastní také vení? trháte zbylé posud svazky? že
Podejte jim kalich bratr lásky.
ne cizáckou íši utrpení, zadržte, ó bože!"
A
juž kles
náru Smila kvapícího s etou, aby krotil váše sinoretou v
mezi rozkvašeným houfem
lidu.
Vzkikl Smil: ,,Ó, bda, jenž nás umírá; ó popejte mu klidu,
nes,
do radnice zaneste jej rue, posud živ je, posud srdce tlue! Nejen vzdor náš, nejen bratí víra, velká myšlenka v odumírá,
nm
která národ ze kížových cest
jako oblak Krista
mla 94
vznést.
Bda,
všecko nií vaše vava:
Hanuš, páže, tam, a zde
me
hlava!"
Jako blesku ranou stojí ety. Co se vášní pl, pl vínem spilo, od zbíjeni rázem upustilo, a vše ptá se chvjícími rety:
„Ume? zhyne? ne, ne, chra nás mkké ustelte mu lože!"
rychle
.
.
bože, .
A juž starší, dadouce si páže, v radnici ho nesou v prosted stráže, a zas ticho vzrstá z boje chvatu, jenom sem tam žalostný ret vzdychá, jak když mlází dobývá si zticha zpod mohutných kmen po vývratu. Pišla noc. Vše petrpno vení, po svých domech mšané se kryjí, pro mrtvé se mlké hroby ryjí, v radnici jsou vdci uloženi; mužstvo po domech a na námstí sedíc spí, neb dumá, zbra svou v psti, a
pi smolném
ohni hojnost stráží
klobouk na temen, kopí v
95
páži,
tye hrotem a
as
ob
Vdce
mrtvé ticho
ruší.
nespí. Eliáše ptá se:
Ulickému, spí-li zase?" „Spí," " dí tento, „ „šastná byla doba,
„Jak ,,
o dláždní buší,
as
je
rann, víc to mdloba klidn dýše, pec však radno, aby zítra záhy doveden byl život všem nám drahý nazpt do Krchlebské mojí skrýše." „Povedeš ho?" „ „Xe, chci s tebou pec; nech kdo porann ho doprovodí. málo odvážných as nyní rodí, já chci míti za posvátnou vc!" lehce pouze
nežli utrpení;
'
Trpce Hanuš usmál tiše
k muži
šel
a jak vánek za
vzdechnutí
mu
se a vstal,
a ruku dal,
jesen
list
slovo se rtu sválo:
„Lidí dost, však srdcí, srdcí málo
na cizácké zloby který na
eský
bouný
se
hvizd,
národ žene,
aby vyvrátil jej u koene! Žel, že v eském národ, tom milém, není aspo padesátý muž,
93
nímž by srdce vzrostlo navždy úž, s Eliášem nebo Smi km. žel!" a Hanuš na oba dva patí: Podejte mi ruku, vrní bratí, mnoho doufal jsem, le zklamán záhy s
jako
,,
hory vidím na poátku dráhy; sotva první rosa vláhy sprchá,
mj
za žatvou, ne setbou lid
Nadšením vzplál den vyvrácen lid
je
a
dvry mé
náš nedovede válit
prchá.
konil hrzou,
pe, s
luzou,
nechce osévat a chce mít že!
Ach, když na
ty
zvláštní prapor vsil:
rudé sukno, plno erných
necht víc jak
a
pec
více
vdce
díve v
nitru jsem se zdsil;
nelze, nelze
nechce-li,
lat,
poslouchat,
jíti
zpt,
by zstalo mi lénem,
co jen loupežníka
jesti
vnem:
—
Duše první vzlet nes mne k vítzství anebo k hrobu
vražda
s
hanbou!
.
dál se
hneme v první
jitra
dobu!"
A zas Hanuš v tžkou dumu kles, nedumal však dlouho, lomoz stráží ode vchodu v pusté sín vráží, 97
.
.
Ješt dnes a hlas mužný volá: uvete mne k vdci ianskému, zprávu nesu musím, musím k nmu!' ,,
—
A
juž v jizbu prostý rolník kvaí.
Vážn Hanuš
v ústrety mu kráí, ruku podává a mluví: ,,Rue, co nám neseš, brate? nuže zjev!"
Zprávu zlou, to pobouí vám krev, nad kalichem erná vstává tue! Vidl jsem, jak po úvozné dráze. bez klobouku, s roztrhaným šatem, ,,
smeku vlk
v zraku jedovatém,
Mladoš na komoni chvátal k Praze, jehož cestou z panského vzal dvoru; letl jako pízrak moru. Poznal jsem, blíž cesty \ikryt v koví,
tém
»
áblí rysy tváe Mladošovy, necha jenom jako mrak se kmit, svitil
o mn
které k
mému
blesky od kopyt, strnuti a strachu f
žhavými se hady kryly v prachu! Stež se, vdce, snad už na svítání oblá
kapí ústa harcovnic vám hnv a zhoubu vstíc;
vvchrlí
E8
pepadnou
vás vojska
jež jak zvsti,
z
blízkých strání,
množící se v
nov,
na ech východ doutnající stále, po rozkazu Ferdinanda krále, na Špitálském stojí pohotov." ,,Pravda-li,
pak
zle je,
dobe
díš;
lstivá ostražitost trýznitel, jež si na me petvoila kíž, díve pikvapí k nám elem k elu,
Sázavy námi v jedno junáci se skupí. Žel, snad z nich též díve budou trupy, neíli vezmou víšky na hlavy, jimiž k nám se, k tvrtým stavm hlásí nežli z krajin podél
s
avšak
ne,
ne
—
svítá záblesk spásy!"
Pes skrá vdce jasný letl sen, kvapným krokem spchá k lidu ven, probíhaje stráže etné píky .
.
.
a juž stojí mezi náelníky.
Temn
víí buben na poplach,
polní píhlas budí stráže spící: ,,
Kalich, právo!
A
zas
Na
blízku je vrah!"
vdce: ,.Kon k
sokolnici,
.
ety; pány v Praze zbouil Mladoš kletý, pedej dem je, vzhru, vzhru, jdme, stejné k stejným šikujte se
vrcholky a cesty osujeme, a než Pražští pikradou se k mstu, potajmu jim zaskoíme cestu!"
bda,
Ale
lidu polovici,
tžce zpitou uloupeným vínem, mdloba svírá perutí svých stínem: ochab sval, zrak uhas v bledém líci a jen ústa mumlou: „Ano, ano,
pjdeme posud
Xa
dál,
však
asu ješt
d<
bílé neprocitlo ráno.
tu nepoklidnou ch\
se po divokém kvasu, na vojáky ješt ; ." sekery své nabrousíme díve
prospíme dosti
.
A
dál ospalost
Vzplanul
.
jim hlavou kýve.
vdcv
bleskometný zrak: se mnou, vzhru,
„Nuže spte, však kdo ty zde zakryl
hnv
božích mrak.
znají pouze pomsty hroznou
po zlat a po vín jen po svobod nikdo m-zatouží; I
L00
mru,
kéž
bh
poznáním jim srdce
zvlaží
plaše stín, jenž v lebkách se jim plouží!
Nuže, Technický,
bu
msta
hlavou,
oporu chcem, vytrhnouce v boj, mysli za
zálohou
n, nám
krot jich choutku dravou,
budiž jejich
snad až lidem rozvlní
roj,
se nivy.
k zdaru boje dav ten vystízliví.
A
ty, Pavle,
v prvním rána
svitu
Ulického zaved do úkrytu,
Hodjovský Lev
levé
ve pravé,
kídlo ve,
Smil
nech
velí
stedu,
hle; vojskem bitvu svedu."
Šilhavý, ty sokolnice
v širém
Na
k
poli
s
stoupá Hanuš odhodlan,
Michalovic po levé
mu
stran;
buben víí, ety v
ad
se staví,
hvzda záe v mužné tváe
sedá,
a nad statných bojovník hlavy Eliáš
svj rudý prapor
Zem
sténá pod chvátavou zbraní.
Vytrhli; jen
drže
zvedá.
Tchnic hradeb
Kouim,
chrání
trosku na sesutí,
101
ním
kdož vínem ovládnuti,
a
s
s
utíženou v rudé ruce hlavou,
ti,
dále spali svojí
pod zástavou.
1C2
PÁTÝ ZPÉV.
Od
Kouimi
K Lipanm
se
táhnou
smutná pole, nasycena krví, luhy neúmornou hrzou prahnou.
Kdo jde kolem, hnviv mraí tžké slzy utíží mu asy,
brvy,
pomsta zabuší mu náhle v lebu; vždy na míst zrnovitých chlebil krev v svých pluchách nesou žitné klasy a když rolník ku práci se brává, z každé brázdy železnou bu zbra,
bu nebo
hnát nezrušený vyorává, s
hrotem v jedno
slitou
skrá.
zí vrch Lipský v dálnou plá se k vísky rzné chat, k severní jež stulila se pat. Na východ v dál rozbhla se strá,
Smutn
sklánje
103
zakrývajíc plece
a kde šepce a jen
ídké
nižší
kyprým lesem, koví s vesem
kvítí kalich zdvíhá,
na plnoc mdle do roviny
sbíhá.
Svatá místa z echv slavné doby, Prokopv kde obou svaté hroby zbožný rolník dvakrát po stu letech posavade skrýval v sadu kvtech, aby o ten poklad nad vše milý lidu
škdcové ho
nekoupili.
Osul Hanuš
rue svahy
sotva však
že
seadn
strání;
byl voj,
v pitlumeném rána usmívání za
Brníky objevil
sboru
II
na svých pažích s
si
hrzy, tžké arkerbuzy,
rtova, muži.-
náprsníky na prsou
i
zádech,
na ramenou tuhé náramníky; za nimi pak v helmic lesklých adech dvojnásobných dlouhohroté
šiky.
m me kíže
prsa v plechu, lidskosti to
a jak
ruím krokem
hlavy
fr.rket,
o pan<
blíže spli,
dlouhých
"'ukmi znly.
1:4
Prosted voj onch na cívoukoíí „klepny" z kovu, lidem klety, táhlé hrdlem, hrubých bok v poli:
jely
houfnice
dv
dv
a
falkonety,
které kalicha a vzpoury
v celých adách až by zboila se
mly
dti
zporážeti,
jejich
pýcha
v prach a troud, jak hradby u Jericha. Slunce vyšlo, jasnilo
se,
hálo
Vojsko v adách pohotov
.
.
.
stálo.
Mladý hrab Gótz, jenž plný hích zradil bratry, padnuv od kalichu, za papežskou zmniv eskou víru, vede silný ped voj mušketýr. Však jím císa mnoho ne vyzískal, když jej vlí všemocného slova z poboníka zmnil Mansfeldova. v praporníka, by své bratry stiskal, znaje jejich úkryty a plány vše, co odnes,
—
byly v zádech rány;
Huerta však, sbor všechnch pán, výpravy té vede hlavní sílu, k posile pak v lestném bitvy dílu
105
obma
dán Krepi kapitán,
který vrchovat
zbitým
7.
Ozvala
se
pole
'
války tže,
z
možný ústup
hluná
steže.
harcovnice,
zastenaly falkonety Gótze,
tžká hákovnice povždy hust tepe v odboj ní
více
k
idnou
plece.
sboru Hanušových rady,
není zbroje ke stejnému boji:
„Vzhru
na
n!"
velí,
boží rady
,,z
ukažte jim cep a kosu svoji,
mušket olovo vás schváti, le by víil buben k ústupu. Topol vzhru, tlupa na tlupu!" nežli
i
ítoeno!
eský e
kosa tu
i
Staten
se
daí,
topor tepe. see, man. v boji: rána ránu stíhá,
kordem tamo krev s
v
kíž
se
v
slunci mih;
se roní.
Vojevdci, každý na svém koni, ídí
ety
s
pozdviženým
nebo bubnu vírem
velí
:03
meem, secem.
muži elem
Proti
ten
má me,
ten
stojí
muž, špiák, nuž,
tesák,
jedni hákovnice, druzí hroty;
rzn
hned, hned v klubku válí roty.
Klobouk
tam helma padá k duly tamo lebka v pli,
zde.
prsa zde a
v právo kosa vše jak býlí mýtí, v levo z
mušket doutnáky
se niti:
halenv zde rudý proud se
šíí,
tamo topor vázne ve krunýi, helmice zde rozpoltná
kštice
s
padá na zimu, jinde vydrdvice. a tak tlo pomícháno tlem, že lze rozeznat jen
podle šatu,
kdo kterého ubil v hnvném chvatu, pítelem kdo a kdo nepítelem. Trvá
boj,
vše v
divokém
je
vítzství však míjí strany
honu.
ob,
nekloní se na tu ani onu. Však kde Tchnic? as vypršel dob, aby opel Hanušovy šiky
záložnými svými harcovníky!
Bda! Dív
než
od vlastních byl
Tchnic lidí
107
kvapil ven,
napaden
1
Marn
prosí,
nechtí v poli
ped vzpourou
je
steže,
odhodlan míti,
víno jen, jen peníze chtí míti, nechtí v hoj, chti dále na loupeže,
aby nahradili jedním rázem co vytrpli od
vše,
když
bh hnvy
tch
dob.
svoje vrhal na zem.
jimiž trpl národ jako Job.
Marn Tchnic
výstražn k nim
volá:
..Brati, hrante vášním zlotilým.
svárem národ
síle
neodolá,
zhynem roztíštny jako dým! Aj.
což není lásky juž ni smíru?
zapomenut prapor s nápisem: Prapor tvrtá stavu, jeden všem, kdo chtí umít za volnost a víru?" Ale Baleár, v oku vlí žár,
na tyi chyt
upevnný cár: nám staí te,
,,To náš prapor, viz.
nezrazuj nás. však Š-li,
který jste potají,
si
z
jsi
jdi a lepšího
si
panské krve, hlt d,
urobili prve,
když odpor váš
se
spádal'
Chcete snad, by rolník chleba strádal žizniv byl a
vzdal
se
1CS
svoji
chatky,
aby znova uvedl vás zpt na sebrané jiným pánem statky Páni jste, nám pt je jako pt!
Nebra déle hnv našich vln, také my chcem žíti pohodln; jiné heslo
máme, brachu.
Xápis náš
je:
víš?
Za pnící íš!
Chceme vybednouti
z
vné
nouze,
svléknout paes, plný bdství
chceme
žít,
lat.
vy chcete za vše pouze
otelým nás pláštm odbývat. Chceme také zbaviti se trudu, chceme hojnost na
stole a v sudu;
nám
zem jako zem,
je
stejno vše,
nám dobe, tam jsme domovem. Za mnou pojte, kdo tak žíti chcete, kde
v panských zámcích všeho dostanete.
Pyšná Vlašim, obsazena slab, rozpadni se
nech
se
co to
je,
vlí selských cep;
Talmberka juž hrab, hlinného stepu, shnilou vodu píti z prosté dlan, na zem holou pokládati skrán, kdo chceš, dál se v pytlovin vlec, jak
dozví jíst
z
z
pedchdce
jeho Vostrovec!
Pojte, Domašín a Kazovice
109
dvakrát ješt ukrývají
pojte, pojte, lihna
více.
a
se
k
hlav,
nové ráje vzejdou na Sázav!"
A
ety
juž
jaty vína žárem
v hulákání táhnou za Balcarem, jehož tuí ozývá se ev:
a
Kdo chce chleba, pod mou korouhev kdo pi právech chceš nouzi tít,
na Lipanská jatka
Tchnic
Sáhl
k
mei,
Rychle páži strh Síit,
('li
mžeš
mu
v
jit!"
tuhém hnvu
pítel druh:
bh,
brate? pisám
nech pec zrna odpadnouti plevu;
svým hnvem znikne sama,
za váta
vztek
shltí,
ji
železného
svár a vzdor
ji
znií
asu pod nohama.
Zrno vzroste, snt však ne vyklíí. Nechat! jdou,
tch cepv
nedbej
nic,
kvapí as, nuž Huertovým vstíc!"
Tíhli
v boj, jak sokolové \
Kouimi
zle
jai"í,
hospodaí;
hny, kdož jsou bohatší než on. -
>udem
et svých
rubat,
110
všet dává,
.
na oštpech hlavami
jich
mává,
svolávaje na divoký hon,
a
kteí k Hanušovi chtli,
ty,
nutí zpt, neb „zaraziti" velí. -
Štstí zniká stopy Hanušovy
Rohá
z úkrytu- se vrátil
Kapihorský zase duše dávaje jim nebe,
odpadlíci
s
na pomoc
.
loví,
skryli,
uchopili,;
nimi jedno
zase,
HuertovKé
cli ti
.
sob svt; ped povstalci
kdož se nadvlády se znova všichni,
.
zpt,
chase,
žádostiví dvojnásob než prve
boue
rozruchu
Tchnic
„Kde
je
s
a
proudu krve. -
houiem v hlavní Baleár?" ptal se
•
voj se vsuli
vdce
„Jíra?'
.Dovršena vzpoury jejich míra, do Sázavská na loupež se hnuli!' „Lžeš!" ,Ne!'
„Bda pebda!
ten
volá Hanuš, „nákaz v tábor snes,
Bh
ho zatra! Hrozno! Odklusal,
111
,
bs,"
-
nejdravj když pomsty boj se niti. pán bh s námi!" A zas vrahy mýtí mrtvol stave nepístupný
z
val,
po svém boku Technice a Smila
.
.
.
Dvakrát ukrutnjší bitva byla. Boj se šií, voj se k jihu stáí,
Huertovce nazpt tlaí
sedlák
vždy
Hodjovský tlue Lev do císaských nestrašených boku: spojilyt se ety obou rue i
i
v silný klín jak vlny (bojích toku. jejich
pna
kopí na ratišti
železnou hráz již
mušketýr
krídlv svvmi chestí na
,,Krepi!"
kde mých
pro
\-
skeku
útku.
veští Huerta, ..kde jest
voj
jádro,
jejich
opouštje rváe, na stihae? snad zrádn jako Ciha pták;i mfsta záhuby je lestn láká to sud " A ponejprve v boji
Bh
komo
1
sedlák u vítzství dál se
112
i*
trest'?
as váhá,
vyrojit se
i
tíští.
jak plaší jestábové v
rojí.
—
v plátech
a za
kvapí Hanuš
s
V úvozu jsou, tu s dragoun z lesa
od
ivnii
stelci
lidem ke Kostelci. vášní boje slepi, silou ze všerh .stran,
úkrytu a mstských bran
vyhrne
rozkacený Krepi.
se
V netušené
nástraze a síle
v boku hubí tvrtý stav
v týle,
i
ubohých bratí tsné stny vojskem císaským jsou povaleny. až
Do
lidí.
již
vášní hnáni slepou,
..dvoj násobní" stílejí a tepou;
marn
kosa
sviští,
marn
buší
okované cepy o krunýe, bratí bohu porouejí duši poplašený v boj víe, a
k,
íje, vzpíná se a v tratolišti
lebku
ranného muže
tíští.
Vzletem duše Hanuš v zouiání ídí bitvu v nejkrutjším tlumu, S
meem
v ruce, bystrost v klenb skrání
jako maják
stojí
u vln šumu,
nedbaje, že kde se octne, všade cizák svoji mušketu
na
113
klade,
aniž jeho
ramene
z
smlou
duši leká,
mu
proud
že krve
stéká,
který v boje nárazu a tísni jej
kon
i
hívu
bílou
tísní.
Marn Hanuš chrabe meem kolem nho všteko dekou
mává;
poidlá JSOU kidla jeho ct, jako peruc skivánek když sprchá, aeb když porouchá levé
Hanuš
Shlídl ,,
ji
boi
e
let:
polou zbito, pravé prchá. pole,
dsn
vzkik:
Ztracen boj. o hrozný okamžik'
Komu i>i<>
lze a
komu
život milý,
šastnjší zachovej
se chvíli,
ted z Krepiho zákenické chasy není leda
útkem
jen
sp
zdárnjšímu boji, já chci skonat zde, kde noha stojí. radj nežli tváí zmírající
Zachrate
líbat
vrah mei
vdcem boj
Sé
je
Zbytky
a
ztracen, lidu
rozlétly se k
-
šibenici:
eských matek syn,
byl jsem -
nuže
vdcem
zhynu!
takým varováním lesm, ekám, stráním, 114
ba
Hodjovský, Tchnic, Lev
i
lidem prchajícím,
spojili se s
aby topor
s
ostím blýskajícím
neochladil vroucí jejich krev, Eliáš však se zástavou svojí
nm ale
a hrd jak skála v boji stojí,
pes tvá vrásko vitou,
slzy horskou
bystinou
se
sinou
inou,
srdce tese se a ret se chvje:
po všem, zase bez nadje! Zhynout chceš?" dí vdci, ,,ach, kde hlavy bystejší?" a po bok se mu staví: ..ne, nech pijdou jako mrano moru, já ni píd se nehnu od praporu!" ,,Zase
V tom
i
z
druhé strany statný Smi]
ruku rázem vdci zachytil domlouvaje:
„A
se co
chce dje,
pokud svatý prapor s kalichem nad hlavou a nad srdcem mi vje, bojovat chci za svou rodnou zem,
nech
jak otci dravci krev mi stebou,
za volnost a víru
V oi pátel Slední
umru
s
tryskly velké
ady mely
tebou!"
slze.
v prachu mlze.
115
Pes
tla svého
hrdinu:'!
kon
s
pedu tlo klone. vytaseným kordem k vdci boí
S
ernými
Krepi žene, k
se sivé
jako svtce, když kletba
I
a
lví
.
stetne; létne.
si
volá dobrodruh,
rám
hrud. to svalovité
to žhoucí
.
oi
áblem
kletbou v ústrety
s
to líce!"
la
..ta
stetly se s
.
Pisám bh,
oko!
to ten pes. jenž v Salvátorském chrám slinou berušku mi vydral z pasti,
ted v
ní
sám. kol zatarasen trupy
nuže, nechat duši svou dal vlasti,
srdcem jeho
1
budou supi!"
syti
>sné Krepiho
se
dravim klektem
oko volá
niti,
na
družinu:
..Toho zrádec živého chci míti.
odmním
vás
pi kostkách a vínu pro, chci více:
jedné smrti málo
nejdív klešté
Nedaí
se
a
pak šibenice
!"
Krepiho však práci:
jako býlí Hanuš muže kácí,
116
.
.
.
Michalovíc Smil jim poltí hlavy,
ped
oba pak, vrná
jejich stráž.
v jedné ruce prapor, topor v druhé.
hrdinn se staví Eliáš; le už umdlévá to rám
tuhé,
oko hasne, postat síly ztrácí jako dub, když blesk jej v hrudi
tesá,
dlník po skonené práci s tžkým vzdechem na svj prapor pr.sa dvakrát proseknuta v píi, ale prsty zaaty jsou v tyi. až jak
klesá
—
Také Smil
kles.
Poslední
mu
vzdech:
vdce!" doznl na ústech, a své elo v purpurovém znoji ,,S
tebou,
na zástavu padl tváí
Le
svojí.
vdce, tísnn chasou dravou, s porannou hlavou.
i
na prapor kles
by nezel, kterak s bratrem brat, skrán plny rudých lat, mroucí oko k modru nebes zvedá a v zoufalství marn boha hledá, k nmuž bílým kídlem duch se vznáší
snad,
hrud
i
.
Však co
jest,
co naposled
117
jej
straší?
.
.
V erné kutn, cíboríum
v ruce,
Kravarský
jest;
aby
v boje smutné
získal
vojsky v pole
s
tíh.
muce
mroucí duši v kletých kacíích.
Hanuše však
nezíská, v tu chvíli
pstí zahrozil a zbytkem
pelomený
o cep v
tká
iípní smrt
síly
—
celo tíští
po
bojišti
sinou rouškou halíc -kinu'
trup,
pokik vran
ve vzduchu zuí
sup,
a
hrate mi vdce," Krepi skehce, ,,aby zhynul tak
.
mšec
ni
—
rychle, rychle"
-
bh
blíže
zlata v podíl
snad nechce,
kou
vám
hod
i
chci dál
jedné smrti bylo by ho škoda
chám
zastance
mi
tisíckrát,
msto dosta ástku Kouim srdce mj a hlavu
každé
Laná
zlata
k
padlému
vraha:
Praha!"
se stáhla
cháska upíí a k srdci sáhla. ,,Žije li?"
tepny hrud
dí
buší, se
Krepi;
Ano.
žije,
srdce v žebra bije,
zvedá, život nezaniká ..."
,,Nuže rychle, rychle lazebníka,
a
cíá
náplast k prsou choré strano.
vy vším mu služte elo obváže plen by nestrh naschvál však. i man, .
.
lýím
.
.
paže do zadu
mu
stužte."
Uinno. Do
vozíku sena
mkce
vdce uložena, mu v hlavách stráži. rty mu vodou vlaží,
po.sta
.
vojska lazebník líce,
skrá
a
luní Kostelecké dráze za Krepiho stálým velením Hanuš Ríanský je vezen k Praze
a po
a sta jatých
„sekretáv"
Avšak asto
s
jede
s
ním.
péí erné duše
po ddinách Krepi odpoíval, dravci dozor maje na Hanuše; opatrn léka rány smýval,
aby nezahynul cesty spchem smrtí pirozenou ped výslechem.
Náek sivé
nebes jatce doprovází:
chmury, k plnoci
k hlavám jejich
hejna havran
z
jež letí,
tžké slzy hází, erných vzlétá sntí
na újedky do širého pole,
boue
sedla
erném
na prestole,
119
.
záhuba pak hrozné kídlo kání od severu k jihu níž a níž píšernji vezdy na zem sklání. Ztemnilo
kolem všecko
se
—
již.
Onen kraj, v nmž Sázava se valí. dvojnásobn v temný pláš se halí. Mrano siná z nho náhlým vzletem, jak ze zídla zlatým vodometem. jisker sloupové se k nebi tyí.
pi
duli
však už už
ohe
klíí,
týn nebes rudne od požáru:
a
ohn metá sopka sváru plameny vše pohlcujíc svými. Gotz dragouny táhne ku Vlašimi,
jinde
í,
limita však. kvapí na
—
a
vdce vlích
Kouim
a na
hlav,
áslav
by pomsta v posled byla sytá
prchlý tvrtý stav kol koleni chytá, i
)
jak rudne Vltavino
vražda vraždu
stíhá,
1"/'
pomoz
Tžce dýšou Hanušova jeho
se rtu
ústa
žáru sálá.
srdci vzrstá na hlav velá krev mu dechem pálá.
horkost linuli
výhe
bože!
i
120
—
Chorý jatec ve horeném snní. tepny
buší,
dsný
sen,
z
motýla
skrá
spánku ranou, náhle v draka mní
se
a na kídla
eavá
z
ho bére,
ním vzhru lítá. pízraku v ráz v skutenost jím zmítá, kraje skutk nazpt v pízrak divý,
pouští ho a zas
z
planou,
líce
i
zlou zrozen
v poušt života
s
i
dtství nivy
.
.
.
Vidí lada daleká a pustá,
místo stébel v poli rostou kopí,
vrch hoe vzrstá, voj svých se topí. moe, není krev, le
místo hor a
v
nm
Však
on prosted
to
oh
jehož vlny ze všech stran se hubí, nií, všecko žene v
a vždy
Každý
temnj
valí,
hoe
barví se a kalí.
údol podružených vln,
bezhlavých
je
mrtvol pln a pln,
nad nimi pak hejna erných ptákv, hrozných upírv a vlkodlakv, jejichž hlavy za ohnivé
záe
ohyzdné jsou trýznitel tváe. Michny tvá se v hlav vlka šíí,
121
Martincova pešla na upíí, Jeníškovy podlé duše rysy úzkých oí krysy.
vyzírají z
tvá pak Huertovj. šklebil
ml
nevázance,
divým zjevem kance,
'aery svatých trupu hrozný píval
dsnou
vášni neustále zrýval.
Píšer
onch dsní dravý tlum
nm
hnal se, tonoucím až k pasu, ku dravému touže ho mít kvasu, <>n vsak skrze plamemtý chlum
po
mužnou rukou uniká
jim, plyne;
nelze pece: klesá, padá,
Tmi
se
hyne
.
.
.
kolem. Pršky svtla chudé
netvorv mrak hrubo rukou slunce rudé msíc /.smalý
trhá,
i
i
v.'
moe
plamenné
dolu vrhá,
celý obzor níží se a níží a
jíž
horkou jeho hlavu
Naposledy
o<
Hle! jaký to
i
k
—
tí/í.
nebi vznáší
nhy
bílým kídlem chmury nebe v ohni
.
.
.
plný zjev
tonoucímu na úlev?
122
plaší,
Dívka byla andlského tla.
vždy mír
jí
ji
zná ta duše strastmi vzatá:
záil
z
panenského ela,
po šíp pak vlasu tíže zlatá inula se od temene k zadu
sytým proudem vodopádu. Z etízk kol šíje v koncích obou sponkou spiatých. ziatý peníz splýval snad hy úsvit cudných ader skrýval nepokrytý jemnou roušky zdobou. Viny Drosté oko k nmu zelo, a na rtíku rozpuknutém kvtu pi cherubím útlé duše vzletu slovo vroucí útchy se chvlo. V noci žalu temné, nekonené, tiché její oko hvzdou svítí slunce
povždy víc, že mrak se v zlato nití, stíbrem tee veltok dráhy mléné, až konen ruka ruku hledá. a juž usmívav, klidn, tiše z píšerného živlu výš a výše rozželenou duši
vdce
zvedá.
Objatého kídly labutími unáší z
jej
dusivými dýmy:
kytice, jež
na hrudi
123
jí
zkvétá,
usmvav
skvostnou rži trhá.
a když na jeho
srdce vrhá,
ji
lesklá perla
cit v rži
ana povždy
víc a víc se leskne,
svítá,
aby potšila srdce teskn.
Tší Hanuše
rže
ta
klíí,
koení
stonkem ji
i
jeho
z
se,
—
v trs
milá;
mu zakotvila, ader puí,
v duše hloubku se
ke
v
trs
se
rozmáhá,
kvty pesahá.
v kterých slavík
jemné písn zvuí,
tak že každý, v zídle blaha tona. lítostí
štstím v jednom zmírá
i
Dvoje náruí a
na prsou
se
dlí
dolu zíce v
si
.
.
rozestírá
on
ona.
i
moe hrz
klamu,
a
odkud netvor rzný, rozkacen, voucí na rozevírá tlamu,
n
že
mu
Však u
nebe vzalo zdaný plen. tu
severu
nalila
blesky na
ohonem
je
n
rže
vrhá,
erným
mezi oba tlaí a.
mrak tmavý
poletu v cestu se jim staví. ruje,
ovinuje,
se a vtírá,
když oko Hanuše
na
124
— zírá,
.
zí. že
Lek
se
spáry, postat teje
líce,
Krepiho
jsou,
pekla vyvrhele.
Hanuš, avšak oí žár
mrak
jeho družky bleskem v že se zajikl a
ten
Sjel,
zasyel
jak sutky sesypal se v zmar,
a
ped
nimiž kraj chvje se a tese.
Hanuše
zjev
dívin výše
v zlatoskvoucí oblaka
s
nese.
ním splývá,
potu poptav
v nichž bez
vavín na hlavách,
me
blažených,
v rukou svých,
,,Kdo jste boží bojovníci" zpívá, za nimi pak Smil s Kouimským sborem Eliášovým jdou za praporem.
Vzkikl Hanuš blažen. Rží síla bujnj puí, svtce obestýlá, a kam oko jeho hledt muže,
ader
z
všech plá rže, rže, rže!
,,
Bratí!" volá Hanuš unesen.
,,
bratí!"
V
.
.
.
Vzdechl, procit. Prchl sen.
skrovné síce na
loži
se vidí
chudobném, prost poteb všech
125
;i
lidí,
V
ddin
Prahy opodálí,
je
svazy rukou trýzní
jej
a pálí,
nad jeho pak porannou skrání
chmurnou tváí Kravarský domlouvaje: k bohu
,,
vra
se sklání
Kruté jsou tvé trudy, pobloudilý synu,
se,
odpisáhni kacíství a bludy, ne-li
lovk
ncnech pro
trest,
bh
bh
zmírní vinu;
vázati se znova
lživou vírou v pouta satanova,
který šibenice hnusnou smrtí Qejen tlo
le
i
duši hltí
.
.
.
Knze
odpisáhni, vra se!"
nech,"
šepce Hanuš, zatínaje ruku, ..sotva první se rtu splynul dech,
už
mi kážeš peklo své
Zním
a
muku!
hadem v prsu svitou, znám tvj uskok, znám tvou lest a záš, cit tvj ernjší je než tvj pláš, nejsi knzem, ale jesuitou, tvou duši
Lenem sup již se zevšad drali, aby jako Prométhea kdysi nitro ubohé mé \dasti žrali, jež
na skále svého práva visí. z rukou tvojí lásky.
Z rukou tvých a která
bohem ádí
u
pepychu,
125
hích
je bráti
odpuštní hích,
já chci kalich svtla,
,,
Rouhai, ty
šílíš
každé slovo tvé
,
je
kalich lásky!"
doposud.
hích a blud!"
.Katani jste smysly svými všemi,
lest
vrháte
klam
závjemi,
dvivou
nohou peubohou. nevste kdys Pán.
v které poutník
stoupá, traté duši
Vámi
církvi,
zneuctn
je liliový šat,
zlatem krášlíte své prázdné skrán,
tla šarlatem, jak iní Blesky
zlatíte
e
kat.
svoji
zvukem zvonu
volajíce
že se lživá ústa modlit cizí
slova z pozlacených
Zovc"
budou
knh.
Krista tovaryši.
-
a jste vlci.
Kristus o
chudou vš
Pry. vy
.eky
lestní mniši!
nes na rameni,
vy na káe vezete je sprosté k stinadlúm, kde strach a hrza roste. Co vy psobíte, k spáse není, kde se zjevíte, tam svár se množí pry, vy kramaíte s láskou boží,
—
"
i
pry!
,Lež!"
eské asy,
proud, jenž trísní
zdrojem lásky
dí
snad? zdrojem spásy?"
je
knz.
bludu odekni
..radš
ranné hlav navždy stmí a vzdor hrozným, ohavným tvým pimluvím se za t u kanclíe. než v
eem
abys, oddán samospasné víe-,
místo šibenicí
,,
umel meem!"
Nechci, nikdy, hrozný tšiteli,
necha umru
tak. jak jiní
bh,
potupném skonal
jenž na
meli. kíži,
za vlast padlých trestem neutiží. \
i-
však, hadi.
nech
mne
juž a
pote jeho pata pived svéh< kata!" .
Vztýil Kravarský ústa kletby
piko zmije,
se
srší
„Nuže zahy, zahy jako hyne
ranný
1k-z
úlevy,
vlk v sluji;
t
necha rána
týrá
Kacíství
posud v duši hoí,
ti
a
kalvínský jed v žilách (Tabel
lotrovstyí
.
zubem vryje, oko hnvy:
než se do koisti
t
drží
128
moí!
tob
bují,
spárem
se,
-
—
.
vkovkým
nuže strádej
svt
tvé
bh
ti
žárem.
chámské podlosti
nmuž
—
je
syt
-
nesmí odpustit!
Krepi, kapitáne statný.
Slyšíš,
svazy rukou jeho stužit zvolnily hle.
zas
kaž
je
dej,
se,
nejsou více platný,
bs
pekelný sedá v
A
stáhnout!"
—
nj
juž se svou
sbí
Krepi kvapí do nizoukých dveí, a
v ráz chechtem,
s
rozkacenou druží,
tsné svazy dvojnásobn tuží. že kol kloubu poznovu krev tryská
.
.
Hanuš zaal zuby, lotík výská.
„Nuže k Praze!" ,,\
muírn mu
velí
Krepi
zas,
pistrojíme kvas,
než don Martin Huerta se vrátí,
vynutíme jména chlapských druhu; na skipci tam nebo na popruhu
pec
bude
se
A
sb
ta
k
pátelm svým nco dnes.
znáti?
též poví
kat víc spoutá do želez, kterým prsa posud teští, zkrotnou zuby rozžhavených kleští, až
a
ji
ti,
129
Rychle, rychle!"
.
.
.
Dráhové
jako ptáku šibeniných
se hnuli
roj,
vítr zúplj naíkaly chvoj, nad Prahou se erné mraky snuly.
130
ŠESTÝ ZPV. V
Praze
lid
.c
chátra pedních
sbíhá jak by hnán,
mst
i
Malé strany;
Krepi, odvážlivý kapitán, ,,
tvrté stavy" vede na Hradany.
etzy
a svazy upoutáni
hrdlem k hrdlu jako v
jamu
zvíe,
nepodobno k víe, bedni, slabi, násiln jsou štváni, a když jeden nebo druhý klesá, ztýráni, že
dragoun seká ven jako v
devo
lesa
nedbaje, že proudy krve tekou, a že
k
ti,
iídož
vzdornjší jsou chze,
hrze pocestných
a k vlastní
hrze
mrtvoly jen mezi -ebou vlekou.
Na
po níž v šedém prachu bitké hnalo kopí,
té cest,
jatce dále
331
šíily se purpurové -topy,
kupj
tak že každá
toho nachu,
dolu jež se inout neustává, v slunci plála jako jiskra žhavá.
Za Krepim, jenž v panském ušed voze
Hanuš
páž upoutánu k
jde,
nozi-.
obvaz potísnný hlavy kolem, mrtev zpoly, víc však duše bolem,
sekem v hlav, bodem v hrudi. vzpomínek v Praha budí. ohledá se, bledé líce vrašt nežli
Na
nm
sta
.
i
jejž
na
vojín hodil, jda
ne snad, že by
le
Mostem
kam
všude jako
blíž,
vložil,
mu
pna
kyne,
stíká, na zdivo
rud ti,
již
za obtíž.
kde eka ze skal plyne,
šli;
i
drny.
zanechává skvrny, jedno
víru promovují lid
mu
šatem nepohodlí množil.
že
temná rudooká
A
.
ven soustrast
cit
který v parnu byl
a
.
-kryl hlavu do rásnosti plášt,
íma drakm
s
dvouruákem.
pražský? Jak by
vzdychal jen
a
bojácn -
onml. se
chvl,
fako
osiky,
listí
ledy/
v šeru
probíhá jím vítr od severu.
Na Hradany spchá s
královský který
pyšn
krejík, nyní zlatý
ped nímž
pihrblý
to
s
eká podkomoí,
je
pobhlý dív a.
celý sbor.
tváí jako mor. dráby svými, velkém na peddvoí,
Blíže vchodu,
etz
Praha tese:
se celá
Pibík
rek',
nese,
Jeníšek.
Pibík, pravá Slavatova paže. u vrat
jatým
zastaviti
po píjmení tch a a vše
káže,
onch bádá
opatrn v knihu
skládá,
kterou kanclé piln dával chovat,
aby vdl, kde co konfiskovat. Tenkrát ovšem mizerný byl lov. pole žádná ani zlatý kov,
pouze davy opuštných dtí. jejichž
rnmn usmvavých
tváí
v jesuitské sprchne seminái
jak
kvt vábné rže
za podletí.
Vepsáno a k drábm Pibík v spchu „Než sedláky k špalkm upevníme,
133
pkn
vezmem si je do výslechu, a, nez zcepenjí, nco zvíme. Dal pan kanclé z Vídn rozkaz strun: ..Slyšte hned a popravujte rue Thurnovy a Mansfeldovy un, biic-li však pravdy ne vy tlue, pak nech kat je muí, v kola plete .
zkrátka,
ite
.
.
všechno, co jen chcete!"
Vru
dobe, pane podkomoí klon Krepi zahovoí, „však jich stehem zkusili jsme
hlavu
oplate
A
to,
prosím vás,
soudu vete škdce.
vy, drábi, k
naped
ale
necht
,,pana" Hanuše,
posmchem
,,
pozadu snad,
smál
pec
ze slušnosti
-
se lotík.
tuze;
té luze.
dí
on
vdce!"
Ligy najatec,
by bylo hanou?" Hanuš hlavu zvd:
to
„Ano, pobhlíku! ustup stranou,
pedu byl jsem práva, pravdy vle boží, z vle tchto bratí. tož první muení mi patí, v
v
z
i
aby za
ti,
mým
již
v tvoje ruce
píkladem
je
HA
klesli.
klidn
nesli."
ped,
;
Zaal zuby Krcpi dobrodruh: a sluch! „Však t pejde, chlape, Naped, cháme!" a vše polokolem, ped soudním už seadno stolem, na kíži kde ve dvou svíek zái Kristus rozpiat s uklonnou tváí.
e
Soudu v ele pyšný Maradas na lénošku povýšenou sedá,
k hlav jako zmije lne mu vlas a vždy víc se vraští tváe sndá. Jeho oko jako doutnák hoí,
kterým pustý žoldák chaty nií, v jeho ele pouze liskok klíí, a
kam
dechne, všechno na ráz zmoí.
Z dobrodruha hrabtem k
nohám
statky se
mu
se stal,
kupí díkem,
císa strážcem koruny ho zval v dstojností dvorských desateru je radou, komorníkem, prvním kapitánem arcier, jízdy nejprvnjším hejtmanem,
pední má:
nejpednjším
vojsk, jež hubí zem,
zhýkán v štstí klín, v Bell'don dív pak v Alumin
a tak rychle že
komendu mu maltánský 135
dal
ád,
aby právo církve v rzné seci loupežnými Valoun steh mei.
Doma
žebral dív, te v echách vlád pomoci dobrodružné luzy.
za
a CO chtl,
to
dvorn
chtli druzí.
Skvostný pancé, pro ozdobu nežli proti pádné rre rán,
více.
nebo proti kulím hákovnice, je seven k boku stran,
od prsou níž
pak skvoucí, jako blesky v *e lesknou na koletu,
letu
ozdoby
jehož rukávy, až k pli spiaty,
ohnivou, jak plášt mi-tru katu. v obdiv nesou
spinadel
i
Zdobou
hrdla,
okružik
je
;i
podlož ze šarlatu,
knoflík
z
ad
zlatý.
ramen zdatn ztylých
krajek snhobílých,
v bot roury,
vrchem ohrnuté,
krátké nohy do po'a jsou vsuté.
Laen pomsty
po pravé
mu
sedí
Pavel Michna, jak sup mrchožravý
na zajatých potísnné hlavy
krvavým a rudým zrakem snad že vybírá
si.
koho
136
hledí,
v zn ar
-
lapí
—
nejdív chvjící se spár. z aksamitu šatem
Temnohndým
skrývá potísnná svoje prsa stýká vší se
Tlem
denn
s
mistrem katem.
le duší bídn Hrubé ruce nasvdují vru, vzrost,
krsá.
—
jiným zabývaly spíše zvykly eznickou dív r.a sekeru, že se
hrabtem než
tovaryše
stal se z
hanb Budyni a eské matce, vod místo skot svých a brav k
jako honák, za plat, ra oprátce kalisníky prehší na Moravu.
Pánem
stal se;
duše krví zpilá
titulv a statk nakupila, míru nenalezla, ale míru teba do hebounkých šat vlezla, nebo plášt samotného zpod
—
vyzíral
V
pec eznický
levo Kolovrat
se,
jen rod.
jenž vše rube,
halen ásní ozdobného plášt, za hladký se límec rukou škube.
na Hanuše pozírá pln zášt neustále uklánje hlavu
jako zdiven, že
mž 137
šlechtic též
10
vsti rohotivou selskou spež
panskému
proti králi a
stavu.
pedu hlavu klon tuný Fridrich z Talmberka. své oi rukou clon,
Vedle Michny, k s?dl
upíi
oboí, krkavi nad pérka,
jichž
smru kosém hndorudým nosem, pod nímž ídce ku brad se trousí tup zastižené kozí vousy. kížily
se
u výš v
nad širokým
Zaal, sluha dív
ted také pán,
zemským soudcm pídavkem rudooký, hrozný asu duch podobu svou
mu
vypálil
je
dán
v tvái,
jeho zrak jak požár vesnic záí;
všechno zaslechnout chce jeho sluch,
ím
vznešeným úlisn 'i
hovoi uv a
se
chze
vd<
tchoí,
krejí Jeníšek, ted podkomoí,
eknou, všemu svdí.
jenž co páni
„Nuž, Hanuši
Maradas
pro
jsi
dí,
/
ian,
'
zdali
víš;
za potíž?
,,co ti
souzen? Že
jsi
a zlý odboj šíil mezi
138
bouil zemi
tmi,
již
jsou zde, a jejichž vzdorné hlavy
Huertou jsou zbity u áslavi! Pro tak inil's? otázky se zbav, piznej se, než tob ukážeme, že je lehké, co se
a že
vykonáme
tžkým
zdá,
když
chci
vše,
nit',
že též železo se štípat dá,
a že
s
lebkou na tvém tuhém vaze
pjde nám
to
Piznej
a milerád pak svolím,
že
ti
se,
ješt
mnohem
snáze
1
Kata utužilá páž
o:tím mee, dobe ocelovým, rychle tak, že ani nepoznáš,
zradyplnou hlavu a že
ti
ji
dol
sklátí.
v rakev velkodušn
jako šlechticovi, ádn, slušn pod nohy chci nestihanou dáti. místo bych ji na železném hrot^ vztyil na vž, v koist rzné psot nebo lané kehotavé káni, vidíš pec, jak peesané t chrání mysl kpvalírská, vlídná všem,
—
proto jen, žes také šlechticem!"
Na
ta slova zlá a
Šklebí se
vysmívavá
tvá soudc, kvvá 139
hlava,
Jeníšek však, jak by skroušeností
k slzám
dojat, volá:
jak pan
hrab
Povz ,
tedy!" Ale
Aj, co
pece,
Slyšíš
Hanuš
vece:
nazýváte vzpourcu?
ruch snad, jímž
Vždy
,,
pln je laskavosti?
lid
zpupn
co lotrovstvím ted
bylo u vás právem
rcete..
pont a jha se prostí?
dív
zvete,
a ctností!
Nuž co vzpourou zvete? snad ten
ruch,
na Išením jenž trhá právu hráze? jímž v mozolné ruce roste
nut
svojí
na které
bh,
misku k rovnováze,
se
v kolotavém vení
váží smýšlení
^,
pesvdení
?
když plamen šlehne v koui, on píinou je? Tak s bouí!
Mníti' snad.
že
i
Xejitil jsem lidu
já,
kteí sekerami slunce
le
jiní,
stíní
pi stínání prvních íše hlav, upír to zemských hrozný dav, již
se
neustále na trup kupí
matky vlasti, která žalem úpí. Xebouil jsem lidu. le mít tak vašim hrozným soudem, vlci draví,
—
140
jako
jichž
ti,
vže trí
s
hlavy,
mi štstím níticím mj Vytrvám, nech vaše msta jest
kéž
bh
m
též
zrak.
m
zdrtí,
poctí takou smrtí!
Nejsem já, kdo bouil eský lid, vy jste, kteí vzali jste mu víru, volnost, právo, vhlas, jmní, klid, nžných dtí krev, pych bohatýr; vy jste, kteí béete mu pdu, dm, przníte mu kalich, chrám i
dávajíce
ducha
Vy on
úd, havranm.
vzdor jich
jejich skrání
—
zbouili jste svými iny,
lid
se
vlkm
jenom
bránil,
chaty stech,
vy jste byli s Ignacia syny, kíže v rukou, lest však na ústech. Znáte jmen jich hrznrudý jas: Michna. Slavata, don Maradas, Maxmilián, Valdštýn, Martinic, Questenberg, Hoef-Huerta, ten kat.
Zaal, Mitrovský a Kolovrat, Berka, Talmberk, Pibík,
—
víc ba Lamormaine, ád celý Jesuit s plukem vrah drancujících Prahu, lid
ten pobouili, prosti citu,
vy
jste,
ne
lid
eský,
141
smeka
ví
— vrahu!"
Vyskoili soudci
se stolice,
Krepi ranil Rianského v
Maradas, zla
líce,
plnou žílou v ele
s
na stl pstí bušil, rukou trh
—
známku spasitele Hanušova mužná prsa vrh,
a posvátnou v
tak že o dlažbu
zhovadilých a
clil
roztíštila
ji
vztek hrubá
síla,
rozkacením na stl
drví.
.Mlí Hanuš, lid jen hlavu slza
obdivu
mu
líce
zvd
i
—
sedá
a zas rozlícen dí soudce prvý:
„Vzteklý již
t
pse!
.
.
.
Nuž jak
mluv!" a Hanuš zvedná ,,Se
se oni
zovou,
v zpouru pobádali novou?
mnou byly
líska
s
líce
rudé:
nadšením,
—
jména ostatních však nepovím Eianuž ian všech nás jméno všude. /,
„Dobe,'
1
vece Michna,
tebou všecky a pak
vdce
ádn
../<
t
mime,
potrestáme,
zvlášt, slyš a
vz
..."
Maradas však: ..Rychle do žele/.. skipcem už ho natáhneme trochu, rád nám všechno poví bez vrtoch! 142
Nuž, pacholci! Vdci zpupné pipevnte apku z Pomoan, Límeek a Španlské též boty,
Zajíkem
jej
hlate
roty,
se všech stran;
vyšoen,
kik-li spustí takto
dejte do úst ocelovou Hrušku, žert
jak
budete po celý mít den,
vám
A vy
vlka zkrotne na berušku!
z
na dívanou,
spolu, chámi,
byste zeli, jak
mu
slzy skanou;"
a pohlédnuv na své spoludruhy tiše: ,,Soud snad málo tuhý, k emu tolik namáhání? urubem jen polovici skrání, ostatní pak mužem obsit; vte, vždycky zle trýzní cit s myšlenkami bojující mými,
mluvil
ale
m
s
kacíi co init zajatými?
Všude, kde jsem díve reformoval, cit
ten stále do
vám
nocí jsem
z
mozku mi kloval, nho nevybed,
tak že asto udivený den
v rudém
plášti
na okno mi
sed,
a já posud nebyl ukojen, až,
ekl
jak dnes, jsem
srazte
pl
a
svste
s
klidem v
polovici,
143
líci:
dív však duše
jejich dejte
lovk
konám
jsem. a
bohu mohu!" .
.
.
jen co
„Však jsem jinak neiní val vru," vece Michna.
,,k
emu pkná
slova,
ba já posaváde tak to beru jako ondy blíže Benešova. Rybník,
z
nhož
kacíi mi
pili,
po vsích vodou zásobeni málo,
mi promnili
v nádrž dragouni
plnou krve. To
se
v noci stalo
chám se válel v loži, druhý den však moudrým lidem k smíchu zvstoval, že pokutou to hích, mezi tím, co
jíž
m
tajn
stíhá ruka boží."
„Pane," vece Pibík, lij),
když na kul
..k
veejn
emu se
v taji?
dají,
jak Hradetí žáka Chebdovského;
klouek ovšem nevyzradil
eho
na
nm
dovdt
všeho,
se chtli,
soudci prozatím však dosti mli.
—
Já radš všecky pálím sbírkou knh, dýmem nech jim vázne v hrdle dech:
dýmem Vždy
tch škváru. arovných tch žnu.
,,vyble" kalvínských
mám
radost
z
144
any tsn pomíšeny spolu vodotryskem vzhru jiskry metnou, ale dív než s oblaky se stetnou místo v nebe, v peklo- prší dolu."
Zaal, zvedná oi vpadlé, pobavím se na stinadle, srubnuta když hlava kol se toí, dí
,,Já,"
..nejlíp
r torna
tese
hýbe, vyvaluje oi,
dsn
se a
než do koše kat
,.A já,"
lícem trhá, ji
Talmberk
jak a co!
k jiným vrhá." vece,
Na? Nejdív
jako Huerta vše
pkn
„málo dbám tíhou
kyj
zbiju,
koho jednou ve svých rukou mám, z
kališníka
lovkem
být musí,
zdráhá-li se však ta duše pustá,
roubíkem dám otvírati ústa, nech každý jako hus se dusí. já tak dlouho sáky zpt mu páím. pak,
mu vtlaím, pak ho nechám o žízni a hladu, a jen sem tam vlasy rvu a bradu. Tak to týdn opakuj u nov,
až hostii do hrdla
pi tom sevu asem do 145
kabátu.
který vymyslil
prospch
v
si
otec Drachovius v
státu
Holešov,
a když ani to juž
tucet je-»Ii
nepomže, emínku pak stáhnu z kže; nejh, pod rukou nám zhyne —
mj
mírný jsem, ty
víš,
Smích
v kruhu hyen tch,
se ozval
až zas Baltazar
clí:
pojdte, páni, snad
až
Hospodine!"
„Máme spch, pec nco zvíme,
Hanuše trochu pipražíme!"
A pec marn. V
soudní jizbu zas
soudruhy pišel Maradas; Hanuš mlel, slova neupadlo,
se
s
bledých rt, však aby
a
sb
neumel
nepišla snad o divadlo
hrozné popravy, jak
vymyto
Španl chtl,
octem množství ran, a ianský pevn upoután veden v sí, kde soudce drábúm jest.
„Zavete tlum odbojník
velí:
celý,
chci té luzy pro dnes býti prost,
zatím, myslím,
pacholek
nech
máme ke
dost a dost;
kruhm 146
je spíná,
my
pak oné selské
sbe
puch
zaplašíme vonnou íší vína, jež
nám
milostivý seslal
v tuhé naší práci, v k zdaru,
útše
bh
asu
vení,
a posilnní."
Sotva dohovoil generál, s
listinou
celý soud, i
kapitán Krepi
,,Aj, :3
v sí rytmistr vsel mladý, cht k hodu od porady, s
jatci,
stál.
co posílá," dí Maradas,
Don Huerta poboníkem
as?
zvstujte pec, pane Medici,
šastn-li
jste luzu pochytali,
která prazdroj svaté víry kalí
ruce pozvedajíc opií
na pány
své.
živitele svaté."
„Záhy stihli jsme ty chlapy klaté," vece poboník. ,,Ej, byl to chvat, jakým Huerta jim v záda pad, až se rozprášili jako chmýí. Našli jsme je kolem v úkrytech,
kdo
se vzpouzel,
bradou v trávu
jiným, vystaveným na pranýi,
147
leh.
uši
vdce
stihal
náš dle zvyku,
nebo díry dlal do jazyku, ti
však, jimž ten svod se v hlavách zlíh:
Tchnic
Hodjovským
s
Lvv
a
sbor,
ukryli se do Orlických hor,
pkný
houfec, vru škoda jich! Jednoho však strjce vš.-ho zlého
pec
dragouni
Zastihli jej jež
piv
mu
zachvl ale
u
Ulického.
chytli:
nemocné ženy, umírala v rukou;
se jak topol poražený,
brzy spátelil se
runích šroub,
jíž
s
mukou
dle trestu míry
stíhá krajský selské bohatýry!"
,.Ah co, na
ísla vsku
mj
pan brat,"
vece Michna, „zná to probírat! Stále pilen, nikdy nezahálí,
meem
chladí,
mladší
je
že z
než
koho lebka já,
le tak
pálí;
se
ne žádným zahanbit
já ho v
duchu vidím, jak
zvedá
se se
nedá smál
avšak, rcete, kterak bylo dál?"
„Dobe na
ty,
bylo.
Když ho šroubovali
které svádl, jsme se ptali,
148
.
.
.
komu
ktil a
komu
pisluhoval,
ale chlap jak skála srdce choval, ni
když jsme ho ke tvrcení
nehas zrak a
líce
vedli,
nepohledly.
Mužn
kráel vojska hez pobídky, rzné prpovídky, po kusech své silné tlo ztrácel, na rtech bible
až
konen pece
Pi
té
vykrvácel."
zvsti soudcové
Hanuš vzdech a
se smáli.
druzi v slzách
stáli.
Medici však dále hovoil:
hrab Gótz
„Též pan Baleár
bedn
s
zas
šasten
byl:
Jírou dleli mezi svými
zpiti
ale že ten
v sklepích na Vlašimi,
hlouek nepatrný
odpisáhl rzné duše skvrny, dostal milost.
jdou ted lip
s
Kacíi
ti
staí
námi, ba tam na
Sázav
než Nizozemci hospodaí."
Xa
to
Maradas: ,,To chceme práv!
dáme všem, le nikdy tm,
Milost, bože, milost
kdo
se polepší,
jimž se vzdoru hnisem jití hrud,
tm
bud me,
tm
šibenice bud!
149
—
Avšak drahnou tratíme juž as, bychom zdar bitvy
pjdeme! Pry
s
chvíli,
oslavili
chámy do
-
podsklepí,
však zhojnou hlavu statný Krepi
jich
tamo výše do Mihulky vsadí, pi sám bh, že pod tím z cihej krovem zmkne lebkou a víc hadím slovem selské sbe k vzpoue nenavnadí. Ej, však vím, že v temném kobce jemu záhy srdce plísní od vlhne mu,
nm
plane,
ped nohami soudc
skane,
a co nyní slzou
dív však
odporem v zabte
již
ty,
mrtvi zpola
k výslechu by nedokali rána, zaškrtit'
je.
hnáty splete v kola,
ostatním bud v sklepích chvíle k
obrácení k samospasné
shledanou, chámi, u pranýe!"
\,i
dláky kr
pána
víte.
i-
i
drábú
z
—
jizby
ple do
n
pomoc
není
—
sklepení;
v žádné vži, není místa pro kde sta kacíských a zbujných pán ku zdem vlhkým pipoutaných leží, doufajících v každém novém ránu, že juž bude konce všemu vení,
150
a že smrtí dojdou vykoupení.
Druhá ple s
Hanušem
s
se
ukrutného místa výše k hradu chystá;
však než bratí rozlouit se mli, s
okem žhoucím na
ianský
se pohledli,
vsak zvednuv choré elo
kýv jim hlavou: „Jdte bratí, v míru, volný duch náš, necha zhyne tlo,
meme
za vlast, za volnost a víru!
S bohem,
s
bohem!" Nepromluvil
více,
arkebuzník, jenž ho v poutech ved,
udeil ho pažbou hákovnice. Krepi smál se, Hanuš vzdech a bled,
le už na pochod s
zas
buben víí:
jatcem k Mihulce jdou mušket vi.
151
SEDMÝ ZPV. INe vysoká peddvoí je stna, Mihulka kde z puk- okrouhlená /.
Jeleního
pikopu
se
zvedá,
kei rozložitém, v útulku svém v hojném listí .-.krytém, malý ptaí žvatlal denn sedá, nedbaje, co kolem kol se dje,
opodál
kde-
zda
na
Ke
zdi
v
žal
i
radost
kvt úplné vtve pes kdo v
stále bádaje, tolik
v
ulici
vždy je
sladkých písni
též
se shýbá,
kídlem vje.
ke
pitulený rží
zud kloní,
jitra z
na
še
hrdla zvoní
dvr
zas;
to není
jenom ptaí
píse
rudých rtíku dívky,
z
152
hlas,
—
kvítí pstící blíž podezdívky,
píse, kterou v
rže
rosa vniká
—
dcery kmeta žaláníka.
Jitky,
Jak ta nha zabloudila sem, v onu smutku neozdobnou kobu, kterak
dlít
zde
mže
v hroznou dobu,
výkiky když ozývá se zem a do smutné vže dsných skrejší muži voženi jsou nejstatnjší?
A pec
tak,
le dojemný
ten
zpv
není zkázou radosti a blaha,
pláem, jehož vná vláha vzkyplá jest útlé duše krev; steskem jesti, jakým slavík strádá,
ale
když
mu
zbojník hebké hnízdo strhne,
nebo rozkacených bouí sváda Ledne sutky na
Však ne hloubku jež
ke
mláata
jen v
zpv
kvtném
tch,
svou hlavu na
vrhne.
i
štít
lípa
nitru
cítí
mladá,
kaple skládá
okna pi slunci se nití, tak že každé jako zrakem vniká
a
jíž
153
11
v
sí
kmeta žaláníka, to uvnit sedá, v kapli celý dav
Blažeje,
aby zela, kdo zpívaje, že
okídlených andlíkv hlav zvdavostí u výši se zvedá!
Blazt-je to dcera,
sliná roba;
na sklonku svých jeseových
ješt než
shntla asu
jej
štdrým nebem obdaen nyní pak, když cizák
jí
let,
zloba,
kmet;
echa
dáví
vládna pánem jeho pod stechou, je dve útchou andl po boku mu tráví.
starcovou a jak
Divný muž
je Blažej.
vrným
že byl
na Mihulce
Ctí a díkem,
sluhou Martinice,
stal
se
žaláníkem.
tch dob vždy vadne víc klon hlavu k bušícímu prsu, (
)d
ím
vzv
a
více,
v hladomornu vede; spánky svoje šedé, v zim, v lét u rzného trsu, jak kdys s tou, jež dcerušku mu dala, víc
denn
nežli
stiská
na
vnost
se odebrala.
154
Divný muž! Co skládá as v tom ele, nž dumání svá kídla stele
na
jako havran,
vže
letší s
hradu,
na skrá sochy ve králov sadu, zrak jí hale perutma svýma, ana v pravé srp a v levé snop, z nhož vodu tryská v nebes strop, jak rolník v dob sklizn tímá?
ím
se v duši nese, ím? onou sochou? socha s ním,
Divno! cítí s
asto elo mraí
že tak
pes píkop když zí Myslí snad, že rolník
a
jen z
kamene
je
lysé,
a zamyslí se?
eské
nebo
nivy,
živý.
ruku svou a tyí hlavu vždy a vždy jen pánm pro zábavu,
tuží
jako
nkdy
stížen
jeho otec konal,
bemeny
a
množstvím
ran,
až svízeli pišlých se všech síran
pod dtkami dozorc svýeh stonal? Co as myslí, žal se v oko tryská, a
pst vetchá bezvoln
To
ví
bh* le
vždy
se stiská?
víc
zarmoucen
starý Blažej; v slzy ho to nutí,
dnem
i
nocí kvs ho týrá sen,
155
vynucuje
z
prsou povzdechnutí,
domku
které jenom' dívka v
nžným
as
celováním na
—
V svém
Tak
i
jejž
si
pod
ržovým keem
dnes.
skrýši
tiší.
oba tráví sádku,
peddvoí,
upravili na
na sedátku,
vždy mohutné po:;ud slunko hoí, necha spéchá k západu svým letem: stílí šípy lupením a vltavský písek
Pozdní rže, klíi.
kvtem vrchem
mní nádherným svým
v zlato
v
i
pdy
si
jin iž
dve
sprchem.
ker se kryje,
povdkem.
trhá s
ržím
sladká slova mluvíc k jako vždy, když kytici
z
všem.
nich vije:
„Tys má družka, tys má sestra vnadila, tys má pítelkyn, dít tys, tebe posud nedostihla žádná, tebe do
vlas dám
vás ti nerozluné tebe však, jež za
adra dám
stranou, viz,
pipnu k
poup
z
pasu,
polovic,
srdci pro okrasu,
vzkazem milostným mu vás pak, jejichž
kvt 156
vejdi vstíc,
se nejvíc
množí,
v kyprou kytici
brate vní
Smím
ti
dám
proti
k
loži,
ho zlým!
.
.
.
smím?"
svázat kytku, ote,
pro nesmla
,,Aj,
otci
snm
bys, duše milá?
Ve zlých nocech v myšlenek mých tni stoupá mír tch kvtv sladkou vní; asto se jím adra naplnila, rozpuknutím,
hrozilo-li srdce
asto líbeznou svou pítulností
m
chudých myšlenek i slz prostí, když se oi k dsným nesou sutím eských ddin, popelem jež leží, nebo tamo k erné mostní vži svaž jen, drahá, z této vesny zbytku .
.
.
jako jindy poslední snad kytku,
m
a s
v tiché
síky temné
skrýši
tebou potší a poutiší,
—
A
bílé ruce
svaž
ji
plné
rže kladou do
jen!"
Slyš, tu z
Xa
dcerky
zástrky.
venku hluk a bubnúv
vrata je
udeeno
ztuha;
—
vír
zlekán otevít jde práva sluha s plachým ptákem prchá mír,
a juž
který mezi hovornými slovy
157
.
.
,
otce
dcerou v
s
vždy
ržové
hluk, jenž do
je
se
koví;
peddvoí
vniká,
smutnou zvstí, která denn vzrstá, Mihulka že bude míti pustá o jednoho více nešastníka
mušketýi
Vešli
v
se
.
.
,
svým vdcem.
prosted Hanuš veden, v pouta
krví
potísnn
eské
zem
jest
spiat,
prostý šat
lotíkem, práv škdcem.
Jeho hlava šatem obvázána nekloní se, železný je vaz,
erný zor, a necha posud
pec
slab,
neuhas;
mu
jití se
rána
na ele. jímž zdšen padlých stesky v zoufalství svém bušil o cep eský. Vcházejícím kráí Blažej vstíc,
apku
snímá, kloní sivou hlavu:
„Tedy
o
vzn mám
zase víc?"
„Ano, jatce tvrtého je stavu," vzácná šlechta, dí Krepi,
úsmšn
,,
myslím, až že
nám
jej
biic
opt
poví všecko
zlehtá,
pkn
záhy,
kdo mu dával zbra, jen až znova zašroubujem skrá kdo ho
platil,
158
vznesouce
jej
na žebík a váhy."
A kapitán Krepi až
dvr
Hanuš
v smích se dal,
celý se kol rozléhal;
zmiv
ho však od pat k hlav
pohrdav
odvrátil svou hlavu
a zel stranou.
—
Lekl
se a
kik,
mužná hrud jak osyka se chvla a tvá na dívce blíž kee tkvla. Však
i
její
náhle vzkikl rtík,
ruka zanechala rzné kvty,
líka zbledla, zesinaly
rety,
a ta duše její ustrnuta
zela na posta, jež v pouta skuta zela k ní. A" ráz prsa se jí úží,
vždy
ten jeho pohled, jeho sten
smutnou otázkou je rozechvn: dáš mi na rakev tu hrstku rží? Dvoje temné potkaly jak dva sokolové
se zory,
letší s
hory,
dvoje srdce náhle v žebra buší, z
hloubi srdce
Tot
letí
on, jenž v
duše k duši.
Salvatorském
v mdlobách zachytil on, jenž
prvodcem
by chvjící ruku
ji jí,
její
159
chrám
v jemné
rám,
níž se shýbal.
zlíbal,
bohu nevren, jsa mnichem. na njž vzpomínala den co den,
on, jenž
híchem spchá v plen.
nedbajíc, že tísníc duši se svou láskou peklu
Také Hanuš poznal dívku onu, již
byl vyrval kdysi choutce vlí.
také Krepi. ale Krepi mlí,
vda
pec, že výkik dívky plachý
ped ním
ozýval se pouze strachy,
jen svou rukou máv, jak nahodile,
pitáhnuv
zdobný klobouk ile dobe znamenané; pod ochlípkou zle však oko plane, si
na elo kdys
tvá se brázdí, hrbne vlí plece, zuby škeí se: ..Má bude p< jen když vím, kde tráví, kde se skrýval' a zas smle na dívku se divá.
Znova kiklo útlé srdce s
upírem
první a
její
dve;
dravím se
náhlý strach
stihl
vznášel
cizí
zobem, vrah
lásky nade hrobem.
ty zkázou jedovaté stely
draích oí do srdce
160
jí
vjely.
Dív
než
kikem
pospíšil své
ulekaný kmet
dcei na
ústret,
svj ladný
odkvapila v útulek
jako kepelka, když k mezi kvapí, než ji lestný lovk, srdcem chladný. pi msíce hebkém svitu lapí. Odkvapila, avšak rže z klínu spchem neblahým se vytratily, tžké vzdechy ze rt se jí vily, srdce plno paprskúv
i
topilo se v radosti
v
i
sen byl výjev dvora aniž
stín
jí,
slze
zá
v mlze,
mohla íci na otázky
svého srdce,
je-li
onen
zjev,
klam v prosta krev, mrakem hnvu neb ervánkem lásky.
jímž zkypla
vze
Zatím venku
K
odevzdán.
Blažejovi vece kapitán:
„Toho lotra, žaláníku starý, nad ostatní dnem a nocí stež, upoutej ho dubí na paez,
nev mu
a
jimiž obvaz
astj s
ztuž
mu
spáry,
hlavy strhnout
aby unik stahování kloub,
161
hledí,
kleštím, apce, houslikám a ábel pikhartský mu v duši
šroubu, sedí.
Dvojnásobná pouta dej zde tomu náelníku selské sbe, i
a jen
by u
níž
dbej, ,i
potud šeti míry pravó, na popravu údy zdravé,
ml
sám bych rád se pobavil; by zídka jedl, zídka pil,
byl uctivým, ten
chámský
bloud,
povsit dá náhlý soud; dív však dej mu nco na záplatu první vzpoury kolem Kivoklátu," a vrah bsným chechtotem se smál. než ho
,,Pro dnes nemluvíš? nuž,
odvete
hoši, dál
pak pipni k špalku,' vece k Blažejovi, „asto zbu, aby nezvyk píliš na zahálku. ho, ty
Mimo
tebe, kata,
nikdo
a
se k
mne
nmu
nikdo, slyšíš? nechtj ni
a stráží
neodváží, s
právem
hrát,
tvá dcera, jestli nechce dát
sliné hlavy svojí výkupným!
Znáš
m,
Nedbej za jeho
bda,
jestli
jatce, klne-li
dv
zradu zvím!
i
skuí,
vaše hlavy ruí!
162
a
Ostatn, vy mne nepozvete, pijdu záhy, milý muži, v, vzkiknouti jsem slyšel tvoji dce,
pro
a
na?
myslím vru,
Nu, dej že ta
si
pozor, kmete,
hodná roba
lépe jatého zná než
—
my
oba.
bohem!" a juž na obrat v chechtu do kovaných vchází vrat, pohnvaný kmet však, v ader chvní Zatím
vede
s
mlky vzn
do vzení.
Zdiven kráí Hanuš po nádvoí, na duši mu tane onen sen, když ve zlatém oblakovém moi
bílým
andlem
byl unášen.
Nebyla to nžná její tvá, ony ruce, ona zraku zá? nebyla to šatu zdoba hravá? bílých ramen
peru poletavá?
nebyly to plné rže
as,
když v síku plaše ulétala, man na nádvoí vysypala, aby kvty vidl zas a zas na své cest u vzení smutné, než kat bujnou hlavu jeho utne?
jež,
163
Kráí ržemi. Jak al>v
jednu jen
jednu jen,
ona
již
nitro
chví se láskou,
stál,
tváí smavou
s
adro
sladce celovala v
Hanušovo
rád by
nich zulíbal,
z
rudé
.
.
.
štstím chudé
—
láskou
ped
popravou!
Zachvl se, vzdech v hloubi srdce vzí, chtl je stisknout, nelze pro etzy, jenom oknem v temnou síku hledl, kde ten bledý andl v plái sedl.
Ku postupu pinucen
je
stráží
hrubou bradaticí v hrubé paži. Železné se otevely dvée, Blažej s jatcem v Mihulku se bére,
pivev Hanuš
za sebou; stráž chodí venku s
kmetem sami
ve
.
.
.
pístnku.
,,To náš cíl," dí Blažej, ,,zde tvá koba,
a zde lože, kéž
by
spoi,
pane, chceš-li,
bolesti tvé duše pešly,
hroznjší než pižene se doba!
Mám t já však
má
sepnout, leb
že nestrhneš
svaz v,
vím
v
cit
164
a
za to ruí,
t
zmuí; vhlas tvj,
než
dám
zmírním
vše,
dvrn
v tvou moc! O,
neruš slib
žití
mi
sebe
vru,
tu
že splníš pak, to víra!"
Hanuš,
,,Slibuju," dí
,
.uiním,
sdílný starce, vše, co na
pro
svou dceru
spl
mj,
svého, pane
to;
i
mn
chceš,
však, nevím, a ty nevíš též!"
„Vím! Chci mírnit tuhý žalá tvj, abys zel, že kmeta pod kabátcem stejné srdce bije
pozdj
více
.
Odešel. Jak
zmámen
.
.
tebou, jatcem
zmámen Hanuš
knze
.
.
stál,
mluvil retem
vstíc zrakem v koby
tm mu
jako hvzda, jež se v soumrak
vždy
.
opatruj!"
dívkou, milosrdným kmetem,
jenž, rab práva, a
s
bh t
plál,
nití,
v tom jeho hrúzypustém oku
v kvítí. Však pro dlí zde tolik tžkých rok? Bh-li ve tmy poslal jej té vže slza stála, jako rosa
oi
sušit
vzv,
kterých steže,
než je znií bitké
Kéž zde
za:>!
vrah
... a klesl
165
nože?
na své
lože,
le v myšlenek by
ne by spal, k
tm
se nes, již prosti
let
vdce,
zas
vrahm budou
v zdaný hodokvas.
Vzdechy chvl
se dvojí
z
ader
kletby padaly
bledý i
ret,
hrozby,
a zas k nebi vinuly se prosby,
aby
bh
vlast drahou
než by antikrist
V
zoufalství
hrzy
svj hod v
zbavil, ní slavil.
svém rukou uvolnnou
svaz chtl rvát, by po všem bylo veta,
lebku roztíštit chtl vlhkou stnou, trest však,
který zastihl by kmeta,
rukou soucitnou
mu
srdce drží,
vždy by zhynul Blažej, dve s ním! Lze dvrnost splácet inem zlým? — A tak ze sporv tch znova trží žal a hrzu, ekaje, až vrazi jemu jako jiným hlavu srazí
166
.
.
OSMÝ ZPV.
s
ešla krutá ncc a krutý den; s dcerou v tžkém mysli hnutí, družkou druh je stejn zamyšlen,
s
druhem družka
í
Blažej
krpj jíž
Le
si
stejní
v povzdechnutí,
asem pozpod asy
nemluví, jen
tajné bolesti se zjeví,
vzdychající
ta
krpj
adro
leví.
ohne neuhasí,
který v nitru jako požár roste,
—
pán bh sil ty duše jejich prosté, aby nad strastmi, jež v hrud se nadšením a láskou vítzil v.
—
Pluly mrak}- po veerním nebi, pluly
dumy
v dívky sliné
167
lebi;
svily,
V ízu mátoh
hvzdy odly elo
V ízu žalu starce a
po vzdušných mostech
divý
se,
lysé jejich
dum dsných sem tam
roj
vzdech kráí,
duším pro potchu ulevení v usedavém plái; on ona ruce spiaty v klínu hledající
i
vedle sebe sedí v jizby stínu.
K
dítti
na elo tší
tvá jí
nachyluje kmet,
tiskne zvadlý ret,
a na prsa
ji
ji
vine,
konejší a plavé vlasy hladí,
dvrou a
í
,,Povz
ím V
zas
k
tázavá se
dve z
má holubiko
už,
se stále chví tvá
zrak
ji
pro
žalu
vnadí
duše ine:
sivá,
duše tklivá?
krpje
sedly,
ti
když žoldnéi, vedeni tím sndým, zajatého na
Pro
jsi s
peddvoí
vedli?
líkem ztrnulým
a bledým
rzné kvty z rukou vypustila, pro jsi kytice mn neuvila jako druhdy pro útchu k loži? Poj, v to srdce moje všecko složi,
pímou
v
Jako úponka
staekovu a
opt
budiž
a tvá duše,
jako kdysi,
mi, uleví si!"
ta dívka milá
ovinula,
šíji
lásky domluvou jsouc jata,
již,
vyzrazují ústa ržovatá,
nkdy
co jen
zašeptala ze sna:
jak v luh duše
pes
její
kamkoli zela,
že
pišla vesna,
noc, nenadále, mocí takou,
byla
ader
kvtv
plna
rozháraných vlna.
jak by pod oblohou modrozrakou
nebylo juž
boue
ani
zimy
—
a své duše slovy nadšenými líí vše, jak krvavou svou dlaní
zlopovstný Krepi sáhl na
aby až z
lež
ji
ni,
a zlobu v jedno svodil,
jatec,
ukryt mnicha šatem,
rukou dravce v chrámu míst svatém
mužným skutkem
z tenat vysvobodil,
jak
ji
vedl za pomoci ženy,
jak
jí
ruku
zlíbal
horkým
rtem,
a jak prosil zpola ustrašený,
abv modlila
se za tu zem,
12
pod vtší
útrap tíhou klesla,
jež
nežli jakou
má
Kristova nesla.
Vztyil hlavu Blažej, vážný kmet, hlasem tesoucím dí j ?ho ret: „Miluješ jej? Hled, on
zem
zrádce!"
,,Není zradou, co je láskou k lidu!"
,,
Knžské
.Jmním „Pány
statky plenil, svatokrádce!"
jejich mírnil
hubil!"
„Ne ,,
jen
pýchu tel!"
Statky bral!"
.
,,
chudých bídu!"
Zbojník
je a
A tomu
zem
díl,
kdo mel!'
hlavní škdce!"
„Nadšených on pro svobodu vdce!" ,,
Pobhlý
to
pouze dobrodruh!"
170
,
.Andl, jehož
trpícímu lidu
nebe
s
bh,
seslal
hvzdou v
boji
a horoucí láskou dcei tvojí!"
„Dít, dít," dí kmet rozechvn, plakal z duše hloubi, ,, jásal bych i
štstí
s
žalem v jedno
jako u veeru
s
se
v ní snoubí,
nocí den!
K šlechetnému láskou hoíš muži, na jehožto povznesenou hlavu kat už svalovitou ruku
by
zniil rozjitenou
jí
lidí
pln
ztýraných,
již
tuží,
vavu
ve svém vení
mají býti zastrašeni!
Miluješ
jej,
avšak zdali
také-li tvé lásky
víš,
hoden posud,
zdali srdce jeho tajnou skrýš
nezžeh jiný, hvzdozraký osud,
ase
který nyní, teba
ve zlém,
liliovým ovládá ho žezlem?"
,,Ach, to nevím!
vždy
Chvím
jak kdysi v
se,
chrám
láskou plál, tak plál
i
doufám však, jeho zrak
v dnešní šei,
metaje mi, utajené v kei,
v
hru
i
líce
na sta sladkých stel;
171
mu mel
zela jsem, jak na rtech vzdech
mé tušení ten ztvrdil den, vím mu a vím, že šhcheten!"
Ach,
,,Je!"
clí
kmet,
tší
,,to
mne
a blaží,
ale trýzní, zhynouti že musí,
jedno
hýká mne
druhé dusí
a
Ze spor tch duch
.
.
.
se vznésti snaží,
vždy
chci šastnou, dít, zíti tlu by první srdce tvého kvt obsah veškeren ten lásky svt, abys požehnala v blaha dobu nejprostšímu na hbitov hrobu! Mnou žít dlouho nebudeš a jím? Hrozno! Zdali myslit na to smím? vždy snad klesne dív, než nitro tuší? Co pak 3 tebou? To urve duši, vzpamatuj se! Tedy nelze víc? ,
chci,
'
—
mn
.
.
Bože, bože, vyjdi starci vstíc,
povinnost a láska
v
n
sváí,
se
hrot v každá v srdce vráží. Ach, to mnoho na mé vetché stáí
a sta
Jak
jej
která
osvobodit zpoustou
dnem
Marn vle
ím
a nocí s
víc srdci-
dvée
stráží,
hlídá?
nesnází se stídá,
pemítá 172
a bádá,
.
.
.
tím víc pekážek zlo v cestu skládá;
nemožností proud
nelze, nelze,
erným hadem
vine se
mi k pat,
—
oba by nás zniil soud!"
nelze,
,,Nuže, ote, já
Ty mít
uiním
za t!
nesmíš, živ být musí on,
kdybych sama sebe na pokon
mla obtovat, prostou dvu, obma Vám drahým na úlevu!" ,,
Obma?
vc?
mníš, lehká že to
Nelze strážím uniknouti pec,
krok
t
zradí
—
postat
—
drak
t
zhynula bys, hrozno! na ekanu, a já s tebou v prvním na to ránu!
Nemožno,
ne, strach
mou
lapí,
.
.
.
duší kvapí,
pomyslím-li, že by v srdce
chvní
v neblahé to pišla pokušení! Nikdy! Ne!
na
i mám t
v
ob
dát,
kmetské moje srdce visí? zíti mám, jak s ním snad mela neb jak prosbou koupil si t kat níž
za družku svou, ženu? Nikdy, ne!
A pec snad až
jak? O, nech
—
mne pemýšleli,
boue ader pomine, 173
bysi.
v ela troudy
nebe jiskra
s
mn
pomoc snese jemu, Zamyslil
dlouho
dumal, myslil, bádal,
a zase v ruce skládal,
hloubky vzdech k
ji
a chopiv dívky ruku
V oi tryskly
srdci,
„Už
slze,
muku, bych výhost dal svých ader mlze,
domlouval: jdu,
skrán
šedivé své
dlel tak,
zvd
hlavu
tisk,
tob!"
i
v staré chvjící se dlan,
složil
z
—
se,
sletí,
asu zlob
která ve hrozivé
s
zkonejši svou
as,
k nedli déle, kvapí
dímej blaze
s
tichou
až se vrátím, zdatnj
hvzdou snní, potom
promluvíme, nyní rady není, pozdj! ach, mj bož .
.
!
.
.
.
avšak rychle, rychle musím
as
.
muž
tak
jít.
nevzdychej mi, nepla, myslím stále
na osudu cesty kivolaké.
bh
nám pispl, pispje
on té vysvobodil
kiklo
—
—
já jej
také!"
zajiskil se zrak:
.Jeho, sebe, mne! O,
povz, povz,
— —
dále,
i
vrn
povz
pomohu
174
jak? ti!
.
.
"
být!
,,
Klidnou budiž," otec dceru
„njtázej
ss,
doufej v boha, modli se,
plánv
hlavou víí
k odchodu
se
spl mé
prchnete
— z
a já
musí
bh
vámi družn
bral se ston.
—
on?
.
.
.
svolit musí,
než cizák zemí zdusí,
Dost však, dosti, až
a
—
mužn;
já s
nesvolí-li
svolí, svolí
žít,
svolí!
slovo
—
ader tžký
„Však co potom,
le on
—
mé dít
sms
divá
hotov na úsvit,
neotálej,
Pi tom
nutí,
vz,
jistotu však
matky duch
t
se vrátím,
ochra
zatím!"
Odcházeje klobouk tisknul k elu,
doma
nechal Jitku osamlu,
duši dobu juž tak drahnou vzpomínky jak jeábové táhnou za ním, za ním v lepší kraj a asy! Skvoucí perly ztížily jí asy,
v
jejíž
a v klín
jako rosy
zachvním jí napadaly z višového kvtu,
poletný když sever
kídly
Vila,
se jich
že
letší z dálí
dotkne v
ruím
letu.
pišla štstí doba,
že ti duše prcsty
budou pout,
175
v
nž
je
rozkacená vrhla zloba,
že jak holubice volni, šastni
a že v
žití
budou plout,
nebe pod blankytem,
krásném, pospolitém
ano vzplane
slunce doždají
se.
novým leskem
vlasti utýrané.
Vila. Tak dlouho, dlouho snila, nazpt navrátil se kmet, proudem dotazúv ho zaplavila. a když
na zvadlé mu líce tisknouc ret, který s tváí starce tak se svodil, jako kdyby smavý jara
bh
v prosted zimy na snhový luh z adra svého poupata dv hodil.
Ušed kmet. své k hrudi tiskna dceru: „Hotov jsem! Hled. v náruí t bt.ru, v posled necítíš,
zde, než jinde
jak
úzkostn
srdce v tle, v
se
shledáme
se;
ti
staikém tom hrob?
vykonat chci k vli tob! Unikneme, pevn doufám v boha,
vše, vše
pevnjší má noha, ona stáí tíž bych vám stail. ach, že není
—
176
nechce
avšak
s
ramenou mi prchnout
slyš, jak vše je
teba spchu, brzo a
pi
zlosti
již
—
ujednáno,
svitne ráno,
pánv
na Hanuše
nelze otáleti, drahá duše.
Hned, jak na mši zazní zvonv hlas, do chrámu, jak vždycky, pospš zas; ona žena ekat bude na t, která
nkdy dom
uvedla
t
zachránnu ped Krepim, zlým vrahem; s rodným se ti louiti je prahem,
le
K
jen to nás
Mlníku
muk
a útrap zbaví.
se rychlou cestou dáte,
v posledním kde mlýn bez obavy Hanuše se klidn doekáte Mlyná posud k eské zná se vire Pražských bratí, ješt této chvíle
naped
létla starostlivá píle;
na každého ekat bude zvíe ušlechtilé, na jehožto hbetu v pestrojení, bez nepátel stetu, uniknete za skalnaté
moe,
v Žitav pak, v exulantv
knz
skrejši,
posvtí vroucí vaši lásku!"
177
,,A což ty, mj ote nejnžnjší? Ty bys nebyl svdkem toho svazKu? Ty chceš jinam jíti a ne s námi?"
,,Pozdj též
octnu mezi vámi,
se
jinou dráhu musí volit stáí, dél se krýt a lehí míti cestu,
jinaK tajný k dalekému
váš ni
mj
útk
se
mstu
nepodaí.
Doufej v boha, netázej se
víc.
krásnjšímu životu hled vstíc, jenž ti netušeným jarem kyne; rychle, rychle, brzy, doba mine avšak
slyš,
to
ranní
zvonv
.
.
.
hlas!
Bože, bože, tak uplynul as!
Neváhej než zora svitne denní
.
.
tiché budiž naše rozlouení!"
Zachvla na prsa
se dívka, zbledl
rázem
si
k retu naposled
kmet,
klesli oba,
se vinul ret,
a zas v plái zašeptala roba:
nepjdu
,,
Nelze pece,
,,
Nechtj, dít, jinak vše
žalv
mn
i
tob
až
s
tebou!'
se zhatí,
srdce stebou,
178
.
a Hanuše znií topor katí
Ach,
pro
.
.
.
vzdycháš tak a tak
se chvíš?
pro tvá adra nezkrotn tak buší? vždy na dlouho pec se nelouíš, mi plane v duši ." Hanušovo, celé zem zas k srdci pivíjel ji jemn,
blaho, štstí tvé
tvé
A
i
.
—
.
hladil, tulil, políbení dával,
jak by se
navždy rozžehnával
s ní
.
„Nezapome," pravil, ,,dát mi zvst, šastn dotoužili cíle, poslem nech má holubice jest; že jste
s sebou vezmi ji a k šíji bílé na hranicích uvaž rudou stuhu,
vím, že
hbit
poslicí se vrátí
k šedivému
starci,
Toužebn
budu
ji
kéž piletí než-li já,
dív
má
svému druhu. vyzírati,
ta krotxá
na dalekou vypravím
Pi tch
k mstu,
drahá, vetchý
slovech
chvl
kmet
se cestu!" se
by však dít hnutí nevidlo, dlouhý polibek
Doba pišla duše
—
upímné
jí
s
tiskl
v elo!
tajenými žely
se rozcházely,
179
—
starcv
—
ret,
.
.
každý
slzu stíraje
šíj
nížil,
jak by strasti ukrýti chtl v zem.
aby lítostivým pohledem rozželené duši nepitížil
a neradil mysli prosté klidu:
drábúm žaláník
a dívka lidu.
odn
Odcházeli. Kmet, v pláš
dít
zlíbal
— šedv,
svoje naposledy,
stisknuv slzu
zpt u vpadlé dlky:
bohem
bud šastna, klidná
,,S
jdi,
bud!'
však jemu puknout chtla hru, ona v chrám, on kráel do Mihulky. V dveích síky však se vrátil zas, Šla,
mlky
k dívce hledl rozpait:
„Nemáš pro Hanuše žádný
tm
Snad více
slovm
uví
jsa
z
ružovitých rtík
v nebezpeí.
nežli strážce svého drsné nežli otci
vzkaz,
mé dít?
ani slova potchy,
ei,
tvému, žaláníku,
zapomnl, vyjma pro t, srdce ml, v jehož chrámku opt svlacem svit
jenž ve krutých letech že též,
roste,
bují,
vypíná
se cit,
že jej jako splašeného
180
oe
na
etzu
slzí
perlovém
sotva drží utajené hoe."
„Zde ty rže na živtku mém v kytici mu podej posud svží, mnoho myšlenek v nich slzou leží.. až je pocelem svým z nitra zloví,
pohádku mu poví; a nekonená, jak tam v nebi ona dráha mléná, která za msíce jasné stráže svty dlí a pec svty váže! celou lásky
jesti plna
hvzd
—
Dej
mu
vyzra
je
a
rci
mu
všecku srdce
vše, co víš,
mého
tíž,
každou slzu, již jsem vyplakala v dlouhých nocech u vzpomínce vroucí, a jež v zái oka jeho skvoucí perlou barvy hravou te se stala; vyzra mu všech zvuk v pestrý jas, jejž mi pták zde pl své sladké hoe a jenž padal deštm drobných krás v mojí duše rozvlnné moe. Re, že jako v nemýceném lese v temnu bloudí veŠKeré mé snrí, že hned jásá, hned se steskem tese,
—
že z
tch snv
již
není probuzení;
181
ekni mu, jediný
že
mimo
kolem nhož chci
rám
tebe on
na tom celém
je
jaic
svt,
snítka v
kvte
svoje vít až v žití skon;
ekni mu,
jasn v duši zím, zhynout musím s ním,
že
zhyne-Ii, že
že bez jeho lásky více není
ani blaha ani vykoupení!"
Ustali v té zvsti pehoroucí
rzní
rtové. sladkou vášní vroucí.
Blažej
zachvl k
tisk
ji
,,Ó,
jak
hoí ó,
se
a kroil zpt,
dceru v elo. oi,
líbal
adrm pi tom
srdce
ret,
a zas hlavu vznes:
trápení a žalu
blahem do úpalu,
jak šasten, jak jsem blažen dnes!
Prost se vidím rázem všeho že tvá duše,
již
vyvolila vlasti hajitele
a
má
pání,
jež
žele,
jsem vypstil,
—
jsem v srdci kryl,
skutkem záí na zápraží hrobu, ó, jak žehnám krásnou tuto dobu, krásnjší, než doufal jsem kdy mnohem hle mých pikázání! S bohem, s bohem!' A již krokem mládce v žalá kvapí, .
182
hru
se chví, duch v myšlénkách se stápí. Nestoup v žalá; z druhé strany dvoru vstíc jdou starci Krepi s Jeníškem.
„Bedliv Blažeji
jsi
v díle svém,"
vece Pibík, „sproštn budeš v skóru;
oní dlky
nevyspalost
nohy, ruce, všecko se šíje
cloní,
tese,
ti
tvá se víc než díve kloní,
stáí
poncky
písná
je
víc neunese;
vždy
tvá hlídka,
to víme,
proto ješt dnes ho odpravíme, za hodinu kat
myslím, že
mu
by svou mukou ne-li, pokáme,
pokud vidti zítra,
je
vše se zkazí.
—
Zdráv? pane, pojahled v temném míst,
1
musím smývati
zlou ránu,
lazebník dl, lip že jist,
já však nevím,
,,Aj,
srazí,
zastrašil vši íš, sic
„Rci, je zdráv?"
stále
hlavu
je dosti silen již,
pesvdte
kdož pjde do
plné puchu?
té
pokáme
se sami!"
vlí jámy, zas k ránu,
dél však ne, soud otálení syt,
1*3
,
uprav vše, já lešení dám sbít; nejdív sedláci, on naposledy. Slyše] "s?"
„Ano, pane, zítra tedy!"
,,Vy pak, milý pane kapitáne.
a
dbejte,
záhy ráno stane;
se
pivete nám k zakonení inu nejstatnjší nizozemské stráže.
ád nám
mistr pak nech, tak jak
šestou pipraví se na hodinu za
A
pl ty.
káže,
—
dne snad všecko vykonáme. kmete, konej ješt den,
tak jak
tob
nechce
vit
víc
pražádnému náš pan Martinic, jakkolivK z onch vží klínu nelze uniknouti ani stínu,
le
bdi pece!"
A
Blažej dlouho ve
—
zas vyšli ven
vzení
—
.
.
dlel,
chorá známka bdni oko zrudlo dom kráel — také klidu není a zas k vzni do Mihulky šel.
—
-
© 184
.
—
.
DEVÁTÝ ZPV. V pechudobném
temné koby
loži
utýraný Hanuš
dímá
ob
ob
nadšení a
leže,
zloby;
ohlas hodin svatovítské
vže
po všech koutech vzení se snuje, na chodb stráž zvuky opakuje bradatice tyí okovanou, jejímž hrotem, v hnvu pl, pl v snní, zdí
ohradných tepe o kamení.
Píšern bijíc
a
s
v ní
se
silné
rána pojí
s
ranou,
pilíové boky,
odmené
pádné kroky
d voj násobn postavených stráží, jež se hlavou nachýlenou k hrudi,
185
13
tžké zbran ve svalnaté dlouhou chvílí mrzuty
paži,
se nudí.
tžkou hlavou do Mihulky kráí aby po píkazu k jatému zel práva vyznavai S
starý Blažej,
a pohledl na úplete svaz, pevny-li,
by vzdor
se jimi dusil,
a se Hanuš o smrt nepokusil
dív
než by ho z
erné vže
skrejší
spoutaného vedli k ukrutnjší.
V
—
temno koby spchá halen v pláš,
pod kloboukem ukrývaje líce tu bliž vchodu stráže, každá
na hrudi jak chce
mu ád
—
zvlášt,
kladou bradatice, a zvyk,
by v noní asy
nikdo neobelstil strážné chasy.
ekl
heslo
vzný, klidn
stál
a propuštn rychle kvapí dál. Zarachotil zámek u veeji, v temnou kobu starý Blažej vchází se svítilnou, mdlé jež svtlo hází na zdi, na nichž u píšerném reji
186
hojné nápisy se tsní kolem, psány pomstou, zoufalstvím i bolem, tak jak létly kdysi
u
šílenství v noci
tžkou hlavou
ped
Ach, co tady všecko,
popravou.
hrzou
napsal mozek plamenný a
syt,
cit,
co as zoufalcova slabá duše
nartla zde pohaceným slovem, nebo ten, jenž hlavou do zdi buše, dítky nechal pod vzdáleným krovem, co as chudas, jemuž chorou matku bylo zanechati v nedostatku? co as onen, jehož vzpomínání zakroužilo holubicí bílou
tvrceného otce nad mohylou, nebo kolem nabodnutých skrání?
Zavel
Blažej oba na západy
dvée okované a
—
pozorn
vn
i
rozhlíží se
zvenku všady
smutné vže dsném po pístnku. Zlekán Hanuš na loži se zvedá; starý Blažej pokynutím hlavy pozdravuje, kahan na stl staví
187
a na lože k
svému vzni
dviv
mluv
„Dlouho
spal
výslechem
a
sedá,
polohlasem: celý
jsi,
tém
den,
trýzní unaven,
a
a já, mne žal svým spárem rval nevýslovným strachem o dv duše,
pece šasten
klidu jsem
ó kéž vstíc
mé
Posilnn
sotva
jsi,
ti
pál
—
žhoucí vyjdeš tuše!
vím,
pane,
tob vzplane, abys znova zatemnlým asem záil hvzdou jako posavad, brzy zase život v
—
abys duchem meem pravdy vlád a v troud srdcí nadšení zas vrhal, jímž by chudý uhntený lid pouta poroby a vraždy strhal, než ho v lokty pojme hrobu klid,
v
njž ho
liší lichotou a zradou
jezovité živoucího kladou!" ,,Aj," dí
Hanuš, ,,pro
posmíváš?
se
jist soudem pikázáno máš, odstup, pry,
i
v
tob les
„Ne, ne, pane, nadj pro
nadj nadj
žití,
a klam!"
t
mám,
ješt tento den,
slávy, jestli svolíš jen?"
188
Zdiven Hanuš. „To
kteí
víš ty,
dráb tch,
náš drží v okovech,
lid
ty,
jenž také volníš snad
by
mn
mj
více trpt,
krutj hynout zas?
Avšak
tak nezí oko zmije
ne,
mue
jako tvoje, cítím, že slyším, že tvé srdce že
mi
z
svaz,
bylo v blízký smrti den
nho
soucit
milý ukoj v palivé perly citu jsou v
.
.
.
heje,
zvunj
bije.
vánkem vje,
mé
nm
rány;
uchovány,
nenalézám hany na tvé hlav, jsi sluhou oné strany,
leda že
dsné
která víru, volnost" v
vav
trhá, škube, potírá a nií,
a na kterou celá
stromv
eská zem
listem, jejich
jazykem
o pomstu v stan nebes k bohu ,,Snad to
vle pán,
kií."
že jsem tady,
abych tšil ony v hrozné chvíli. kteí uvznni z panské rady trávili zde, než je odpravili.
Ml
jsem jim snad nechat u zoufání
kyjem
bušit do plecí a skrání,
jako dole iní dravci oni,
kteí bratry k šibenici honí? V boj jsem nemoh, neschopen jsa mee pravice má zde je porouchána uplašeným oem mého pána. Byl mnou vysvobozen z nebezpee hrozné smrti Martinic
je
—
však
jej
trnu písná
také znáš, stráž,
jehož lestný jezovitv chvat
zrádn
erných do
chytil
tenat,
tak že pitom semo tamo krouží
—
mní, že bohu, zatím dáblu slouží.
Stárnoucímu dal
mn
za výsluhu
úad, a tak v námah kruhu drahn žiji let v té hrze asu;
strážce
vše co
mohu
je,
že vlažím
asu
nehynoucím želem, vlasti hájit více tlem,
bolestí a
nelzef
ani vzletem prostých šedých skrání,
a
pec
jen
rád
kdyby
od zbojník
— jí
v
ach, rád
z
bych umel za
ukrutného vení
bylo vykoupení.
Rád bych býval dív se chopil mee a k onomu pidružil se voji, který v dsném Blohorském boji hájil vlasti do posledku see, ruka však a dcerka nedosplá
190
ni,
mn:
bránily
ta
i
ta se
chvla.
Ruku snad bych ztužil zdatnou mrou, le co, pro spasení! s malou dcerou, kterou za
jež za
ta,
mne
—
starce se vdala
na smrtném mi
loži
—
dala?
Pemýšlel jsem, ale neml síly, abych vlasti obhájcem se stal v oné krvavé a dsné chvíli, abych jí své dít v dal, od nhož jsem v strastiplném žití nemoh se a nechtl rozlouiti. A tak byl jsem v boje dobu tuhou v nitru nespokojen, onch sluhou, kteí eské síly každou hlavu muírnami vedou na popravu ne snad, abych krutostí jim vdil, le bych rány láskou léil.
ob
—
vzv
Nešel jsem,
a od
se
nech
vše
mne
—
táhlo k vám,
plnou duši k heslu znám, v jež hvzdou u vesmíru
vk
lidstvu záí: ,,Za volnost a víru!"
Ono
plní duši
mou
i
skrán,
pál bych též si šasten umít za n, aby dív než smíru den by svit hospodin
mé
duše nezamít!
191
Ale jak? to vždy mi srdce kruší,
ped bohem
se bojím o svou duši! Bylo lze dát dít v cizí ruce? v klášter snad. by zvadlo ve tm, v muce,
bez milého žvatlání
hraní,
a
bez jarního slunka usmívání,
nmž
bez srdce, v
všecko by
popvky
rže,
láska,
jí
kvetlo:
a svtlo?
Xe, to nelze bylo k dítka zmaru
chtl
uinit,
na svém
kmen
jak
Zbožn
otec
s
dcerkou
srdci toužil
snilku
jsem
mla
co
Však znáš
by
dl
jak jsi
vypuelou v
práva
si
jaru.
—
kdys žena,
adro
jsem
jí
jsem, lesklo se
a.
dal,
kvetlo:
tam vidl na peddvoí,
ji
též.
ji
ji
žíti.
míti
duše zubožená
milého, vše v co,
ji
v skrytu odchoval,
ji
tak jak mrtvá pála
má
jsem
bh
podivn
to svodil,
draích drápu vysvobodil
z
cit,
jenž ve tvé hrudi hoí!"
Vzkikl Hanuš, zjasniv temný zrak: ,,Onen andl, kmete, tvou že dcerou? Ach, že stíhán
vze
jsem. že bíden tak,
dsných vlkv smrkou 192
šerou!
Pro ten klenot chtl bych s žití ješt jednou klidn v zápas jíti, i míti, teba strádat bylo
hnvem
mn
mé je plno jejím zjevem, jak má duše širé vlasti plna; ó kéž zpt se vrátí žití vlna, srdce
obého bych dobyl v lásky
sob „Ztiš ,,
a
síle,
a lidu vlasti milé!"
jí,
se,
pane," Blažej zase znova,
lehce stráží zaslechnouti slova,
kdyby
neslyšela cele,
i
k vli zdraví jednej obezele. Toužíš žíti vlasti. Znám je, znám,
ona kouzla pvabná a svatá, jejichž sladkým zvukem duše jata vzhru spchá k nebes koninám. Miluješ
mé
dít, cítím tak,
plamenný tvj zrak, tvá a prsou chvní; plamenná vím to od onoho políbení, jež jsi, odn mnichem, na úíku prozradil to
e
Jitce
Ano
mé
tisk
na ruku pln vdku.
miluješ, jsa milován
více mnohem, nežli cit tvj bohem vládneš v útlé díví
193
tuší,
duši,
její
vzdechy,
její
sny a
její
oka vzplan,
hovor vlastní
její
m
vyzradil mi všecko, co
m
co
nese,
než
bh
tys
ji
dám
ím
choré utíží mi zraky
vysvobodil
t
šastní,
svou smyju vinu
vlasti
—
zpt
já
t
.
taky
—
a pro vlast zhvnu,
pro svou milovanou rodnou zem
dlouho váhal jsem
V
.
.
.
.
oku jatce zlatá záe
.
—
dnes hotov jsem!' zplála,
trpce však se ústa usmívala:
Ubohý, jak zniknouti té vže? nocí žoldák vchody steže, nelzet prchnout ani s okna skokem, ani chodbou vzdáliti se krokem. Kamo hledíš, všude, z každé strany smrt vyhlíží z ostí partyzány. Nelze, mamo!" ,,,,A já myslím pec,
,,
dnem
i
srovnej
na svou
okem
postat svou a moji,
hled,
pak na mou pozi
mém jsi mém, v mém
pomysli, že v
v
plášti
ukryt
širáku a v noci
ku pomoci, když heslo, které bude dáno, tob zradím, abys z této koby
nelze-li
ti
býti
i
194
plec,
kroji, .
.
chzí z
starce za
vže
temnjší doby
prchl dív, než svitne ráno?""
„Starce," zase Hanuš,
,,co to díš?
snad že šílíš starou myslí svou stráže zatknou oba najednou, nežli
uzamkneme
,,Aj,
pro
?
tuto skrýš."
mj
oba, píteli
mladv?
ty bud žaláníkem, stáí líe,
v
kob
vyjdeš
odevzdávám
voln ...
ti
své klíe,
—
zstanu tady."
já
Vzkikl Hanuš, slza oi chvátí: „Jak, ty svj chceš život za mj za mj, za nadje pouhý svit, já
mám
žít,
Ne, to nelze,
ty smrt chceš podstoupit? žij,
tys šlecheten!
vnadnou dceru,
vlasti vychovej svou
mne zhynul navždy
pro lid
mj
slab a
a
štstí den.
mrtev potácí se v šeru. cháb je. nadšených už málo.
co u
áslav
se
mnou
rozprchlo se nesouc
Jamem zhynu,
dáti,
stálo,
dom
strach
.
upoutal nás krutý vrah,
—
psancem jinde nelze
195
žíti
.
—
.
zhynu
umru
rád.
hrzu
tu
nechci zíti
boha v oko, kteí zahynuli po mém boka!" tak, jak oni.
tak málo miluješ svou zem.
..Aj.
t
mít, když k životu
že chceš
volá?
nevíš snad, že v Orlických hor lem
vzdor 7.
•
se skryl a roste silou
zdola?
Králický snéžník v slunném žasu
na svém úpatí zí
vdce
toužící,
eskou chasu
by v blízký den
trhla v pole od
Broumovských stn?
nevíš snad. že Praha jako žena
bázlivá je znova poplašena?
Vera ráno pikvapila mladý Tchnic opt s
lidem
bda! nehcdou
zmaí:
ale
není
vdce
se
zvst:
tvého odhodlání,
tvých soknlíku v sKráni;
síly tvé,
bez tebe se výboj nepodaí
Na kolenou postav
se
tm
hrz
.
#
odhodlaným v elo, bídné
— i
než
.
.
prosím, sluha tvj,
hled. jak staí,
pijmi
jest.
již
mé
tlo,
—
umru jinak návrh mj, aspo njak pláten vlasti. všech
nám padne do 19:
propasti!
Pijmi, probh, hrozné pijdou doby, osmdesát let
ítám vru
.
.
.
skonám strachem bídný vetchý kmet, ne-li šíleného vezmou z Koby." ,,
Vný
,,hle,
bože," v slzách
též
andly
Hanuš
zas,
náš zrodil as!
Brate, ote! srdce tvého Krása se v té koby temnu jásá,
sluncem
vím
ti a nelze pijmout pec, hích tvé smrti nechce nést má plec. Ty chceš mít? vždy dcery nžné vnady urvala by cizopasná dív než by ji zavraždila, v,
sb
za pokutu stejné
s
tebou zrady!"
,,Ne," dí Blažej, ,,chci, než
budu míti,
dceru šastnou po tvém boku zítí,
šastnou v v šastném
lásce,
lidu,
šastnou nade všemi, v šastné
opt
které tebou hrdinu chci vrátit za
zemi,
—
tc rád chci živobytím platit!"
,,A tvá dcera volna se
mnou
jíti?
vlastní lásku koupit tvojí smrtí?
mníš, že
ji
ta
ob
nerozdrtí?"
197
„Po tvém boku šastna bude bez tebe tys
jí
vrchem života
jí
sluncem
jest
mé
smrti
ekni
žíti,
všecko prosto krásy, spásy,
i
tvého oka
jí
svit,
však nesmíš vyzradit.
jenom, až se
útk
zdaí,
a ty šasten, drahé vlasti k blahu
najdeš
sílu
k vyhubení vrah,
vám mne zhntlo stáí, tam pod tmi dínskými lesy, že na cest k
a že opt, až se ztiší zem,
vcnou v
,,
pud
lásku znova slíbíte
mým
otecké,
Nelze mi,
a
si
nad rovem."
v boji tonu zlém.
život koupit jiným životem,
rodné štstí krví
kmeta,
otce,
zachra bh! Radš pod
pro
jsem
žil,
i
me
hlavu dám,
míti neváhám,
život z milosti jen bére sketa,
stokrát horší loupežného vraha
.
.
.
Za tvj život nechci koupit blaha." „Nechceš, nechceš?
ó to
tedy všecko ztraceno
Marn
již
krutá zvst, jest?
myšlenka svou peru pruží,
198
srdce vadne, prsa se mi
Vný
bože!
kterak nésti
Xa kolena kles, mne tíží?" nohám Hanušovým klon tváe
jež
k ,,
úží,
stáím ztuhlé oudy! tžké jsou tvé soudy, takou žalv sms,
z olova jsou
.
.
sporu toho nesnesu!
m,
vyslyš
Nechceš
sic
.
u nohou
mého
vzíti
.
za vrch lásky, jež
žití
ti
.
ti
Ó
—
synu,
zhynu!
zbytku
nebem kyne,
za svobodu národa, jenž hyne,
za práv lidských libovonnou kytku?
m!
Vyslyš prchni, Ne-li,
umru
Dít
viz, objímám tvé nohy, spchá as, padnout nech! zhyneš, a já peubohý
s
m
hrzu na
tebou
bloudit bude v cizím vlasti
ústech.
.
moje, oklamáno žitím,
eskou
spláknouce
svta
kraji,
vrazi udusají,
vášni vlnobitím
ji
navždy úsmv zkvé tajících niv a budiž živ! probh, vyslyš Pomoz, jestlis v kámen neutuh,
m
.
musíš zachránit se, tak chce bh! Zachra vlast tím vetchým žitím
zachra
ji!"
.
.
.
,,Xuž. ote,
199
.
.
mým,
uiním,
osudu co ruce na mne kladl} a juž oba v náruí
7
!"
padli.
si
,,
Rychle," šepce jásající kmet,
,,
kvapí as, dél nelze
otálet,
aby skutkem zámry se staly; noc pláš nezdobený spouští k zemi, sever zvun vje perutmi, strážcové se Slyšíš, o
dol
s
práv
zem
vystídali.
buší hrotúv
pouty, jež
útk
ti
tíži,
víží,
ui
odhodlan, dýka ve zlu ku obran. Vezmi pláš mj, širák stáhni v neotálej,
a zde
nízko jako já svou
šíji
týl,
schyl,
zavi dvée, jak by vtr srázem, mdlý kahan pusti z ruky na zem, by stráž ospalá ten soubor svod
a
v
prost*'-
Až
mysli
mla
stráž zastaví
,ím
a Praha'
t
za náhodu.
partyzánou,
ekni
—
heslem
je to
po rozkazu vojska noci této, a jdi dále pravou dvora stranou.
Y osvtlenou
moji
síku
pipravenou zbra už nalezneš, vezmi ji, pak v zad rzného kee 200
•
nizouké
Tmi
ti
vyhledati dvee.
vejdeš bez lomozu zcela,
má je naped otevela. sádek jimi pijdeš ohrazený,
ruka
V
kráej podél
tiše
až
pi
píné
stny,
konci vchodem nízké branky
Svatovítské vkroíš do kaplanky,
do
níž
chodbou od svatého Víta
záe hvzd a svobody ti svítá. Neotálej, hle než slunce vstává, abys na Mlníku zavítal, v
mlýn
tam
posledním ves prchne
žal:
juž Jitka tebe oekává.
bh
vás ve, Avšak s bohem te, chvátavost vždy víc mi srdcem tese, rychle, bez slabosti rozlume se!" — Slíbej slzy
pomni na
její,
vlast.
Louení! To zle dvé srdcí drtí, když jde jedno k žití, druhé k u vnosti rozdílné dv ple; necha sob patí z boží vle,
pec
jim nelze déle
žíti
smrti,
spolu!
Šasten je, kdo nezná hrz tch bol, a kdo s hvzdou klidu v lehké skráni zírá v ústret svému umírání.
—
201
14
Xa hrud
klesli sob muži oba, v srdcích ohn, v bledých lících vláhu, a než k plnoci se nesla doba, z Mihulina kroil Hanuš prahu, kmet však s tváí citem zarosenou k nebi povznášel svých rukou obou,
vítr
Bílý
hnviv dral se vže stnou andl letl temnou kobou.
.
.
.
—
Venku vichr úpl, vyl a lkal. Hanuš svoboden, le osten v hrudi rval
ho posud,
v síku
šel,
z
hloubi vzdech a
zas soustrast
stál,
zpt ho
pudí,
aby kmeta hrozné smrti zbavil; odcházel, le opt v kroku stavil rozvažuje: ztracena již doba,
dív
jen
m,
Hrozno! ...
pak
V
srali
by nás oba!
ráz kdos za ruku ho chopí.
Ulekaný Hanuš hlavu klopí, už hromem, když se v skalách slova Krepiho mu straší duši:
le
,,Hej, Blažeji,
pro
že s
záhy
vznm
pišes zpt,
netrávil
a kde onen srdce tvého
Jdi a ekni, aí mi
lžko 202
jsi
déle;
kvt? stele,
vzruší,
est budete
z
toho míti oba,
že vás Krepi v noci navštívil,
ty
i
potutelná tvoje roba!
Nemáš
vína? mluv pec, rád bych
dej je pinést! Nechceš?
pomoc
pil;
není,
pozdj nahlédneme do vzení, jak noc poslední chlap tráví v kob, nevím ni dcei tvé ni tob! Hybaj
tedy, slyšíš? pil bych,
jinak leknu kaprem v suché a
pil,
ece
.
.
."
Hanuše v nachýlené plece
mee
rukojetí zabušil.
Poznal Hanuš, že mu nelze zpt, dech se tajil, zatínal se ret, ruka chabla
.
.
marné dív
Musí zhynout? murd?
.
Úzkost ukrutná
mu adro
ml
zhynout on, jenž odboj z ve, a v tepnách v led
nyní Blažej též
rázem krev
.
.
mu zamnila
strachem o dívku
A
již
doba,
se zježil vlas:
„Ne, tak zhola nepoddám svatá pomsto, jsi-li
dusí,
všecko, pelstila ho zloba
zm
se ješt,
mi ruce v klešt,
v právu, slav svj hodokva-'." v hrudi
hnv 203
a vzdor se vzpialy.
jak dvé dsných oú ve spežení, pohanných hrom biem z dáli; u výš trysklo duše hnvné vení, chvatem blesku mužnou ruku vztah, a dív nežli divu hleslo slovo,
seveno
Zdšen
je
hrdlo cizákovo.
oi
vyteštil své
vrah,
hledl výrem v Hanušovy tváe, zda to skutenost, Zachroptil
—
a v
i
mysli blud?
sndé
líci
rud,
hyna hadem v sokolov spáe: krev, zjitena vínem, kvapem stydla, s hrzou vidl vše, chtí zpupný zmlk' do vlastního vstoupil do osidla, aby skonal jako vilný vlk. Marn toužil z pochvy dobýt mee,
marn
vzdorná
Hanuš
stiská,
síla
hrudí zdouvá.
nazpt
s
Krepim couvá
a jak víšek v jizby kout ho vlee, stiská zas, a jest-li lidskost
konec uiniti nutí
hnv,
1
strach rdousit napomáhá.
Prsty Krepiho se v páž hrdlo ^ípá, v sloup
tvá
váhá
.stné zmiji,
mu
mu
ryjí.
stojí
oi,
se .stahuje a šíje toí,
2:4
hrud vždy více krotne, noha z vada Neškoden už, chab nazpt padá
.
—
Prchá Hanuš
z jizby kahan zhas' na svobod sokolem je zas, sokolem, na zranném kídle posud pálí rubín krve stydlé,
a
a než slunce povzneslo své kštice z
rud
zlatých na
zdatným letem u dívky se
východ mrakúv,
orla, krále
octl
ptákv,
na Mlníce
Ponejprv svých
ader touhou ruí
bezvoln
do náruí,
si létli
všecku bolest utrpnou
svtem
v šastný zapomnli okamžik, srdce se srdcem, ret splýval se rtem,
a než polou den lahodný znik',
hor mohutných ukryti jsou stnou Blažej v žalái dlí na kolenou
205
.
DESÁTÝ ZPV, i
raha
spí!
slétají se
Sny krvavé
a
dsné
ve chomolném víru
temnoblanným kídleni netopýr na ulice ponuré a tsné. Slávy duch, jenž k nebi dív
se zvedal,
jak se z práva lidu síla zvedá skrýši za mosteckou
tajnv hovor již
vží
-ebkami
hledal,
tch
veda,
ku neštstí zahynuli na námstí.
ubohé
meem
s
vlasti
Z Hradan k
mstm
dsný
zírá klid,
posvátných zbyt ku v Vyšehradu, mrtvolou je všecken pražský lid, žal z
eka rudému
se
rovná hadu,
203
hnviv úžlabím
který
se dere
behv
chvostem pere. Z oken dom rozbitých zí ds, v krmách hýí lotr pestrá sms. a smrt, v píkrov zahalené líce, a do pustých
se sekerou sedí u radnice.
Zvolna ped Týnem se vzmáhá ruch, plamen pochodní se v koui svíjí, v rudé zái, jako v slunci much hemží; lešení se
lid se
na
nmž
Hanuš
z
sbíjí,
katem mít
má
ian,
polobh,
lidu
selský
vdce,
soudcv nálezem však dobrodruh, víry prznitel a
V
ší v ší
zem
škdce.
i
dále znjí kladiv rán)-,
i
dále lomoz pracujících,
kteí, v
hlav
víno, tupost
v
lících
za zlato vším obsluhují pány, vlastní patí k tomu dcery; vlí plemeno to pronevry, jemuž vzorem krvelaný vrah.
necha
—
Vše
již stojí;
brzo svitne ráno,
v nmž zlé dílo má být vykonáno, posud noc ... jí z klína stoupá strach.
207
namésti z dom lid se sbh', zvdavostí v tlupy rozestaven,
Na
nespal dnes a
pece není znaven,
ba snad ani hlavou neuleh', by mu popravu jen bylo zíti: klesla mysl Pražan pehluboko: že šlo pro dívanou jenom oko, ne by srdce uilo se míti za vlast, hrd, mužn bez ostrahv, bez
krpje slzavého dešt, ped nedávném ješt.
jak inilo
Všemu
ted byl postrachem
pouze proto
lidé
kolem
me
nahý,
stáli,
aby dti svoje varovali inu, za njž umíti ml ten, jenž chtl plnoc zmnit v bílý den a dát srdcím víru
Tak
se duší zvrhl
zpt a klid. mstský lid!
Hvzd
sbor poslední již v nebi mel; dávno znamení již zvonem dáno, na východ blelo se ráno, vojska tverhran již se uzavel, ba rakev stála pod lešením, prost sbita, s neozdobným víkem, i
sndým
stežena j
Také u špalku již, s tupým zením, s pomocníky a s vojenskou stráží, mistr stojí s obnaženou paží, kterou na dvouruak pádný skládá bh ví, co ten hrozný v hlav spádá.
—
Zde lid stál, však na Hradanech výši žas, v dom purkrabím, byl hnv v soudní síni upírové íše, na Krepiho ekajíce vzkaz, i
sem tam pecházeli nedokav; hned se uklonila hlava k hlav, hned ,,
se
nedvrn
kolísala:
Nejde, jaká nehoda se stala?"
A
zas
hlavy jako u porady se dohromady,
šeptem shýbají
Kravaský
jen, církve horlíte 1,
zvyklý astým popravišt tíženi, na klekátku na modlitbách dlel s ostatkovým v pravé ruce kížem. Pišel sám a záhy, nedokav, by, jak pravil, kalvínský ten brav s tím lotrem, sedláky jenž svodil, slovem božím k špalku doprovodil. Douíal, než kat o hlavu ho zkrátí, i
že se duše p-rce k
ímu
vrátí,
bez jehožto víry spásy není,
jenom pekla
Také s
vné
stráže hotovy juž byly,
Hanušem by k
ale
zatracení.
marn
radnici se braly,
v ratejn své stály,
k odchodu se pece nevzchopily, nech zvon dávno šestero bil ran;
posud scházel Krepi kapitán.
Netrpl iv vetchý echral vlas v rozhovoru s Michnou Maradas vykládaje: ,,Snad ta bystrá hlava
po njaké pitce nevyspává? Ztrestal bych ho," dl, a mhouil zrak, ,,ale v bitce vždy byl prvním k dílu, jeho sbor jak kán. on jako drak,
proto
jestli opici
má
v týlu.
laskav mu tenkrát poshovíme, však mi také jinak neiníme!" Michna usmál ,,
se a
hlavou kýv:
Stále v práci, není také div,
radostí-li déle
hledl v džbán; všecek pekonán,
byl vám štstím
210
že jsme toho
snad že
s
íanského
jali,
druhy nad tím hodovali. ho víno posud trudí,
Nuž jestli necha pítel
Jeníšek ho zbudí, pec, že každé naše pání, vykonává Pibík bez meškání dí k úlisníku: A již ,,Pane podkomoí, soudu k díku víte
.
."
.
dvrn
do Mihulky spšte, kvapí den, hlete již, by pikovaný zrádce bez odkladu ven byl vyveden pod me práva; druhé na oprátce zvšet dáme nmeckými katy, již tak zrun, novém po zpsobu, z živých mrtvé robí v koist hrob.
Jenom rychle, as je vrchovatý, Kravaský rád pjde s vámi, poslední by útchy mu skyt ovšem že to vše jen pro ten lid a pak s tly do morové jámy, v mrchovišt, tamo pi oboe, otec
—
vojenské kde pohbili jsme oe,
a s
se
mi
to velmi srdce dusí,
kacíi že
kon
ležet musí,
ktií vojíny a jejich zbroj za kíž spasitelv nesli v boj.
211
—
Spšte, prosím, rotník
vzné
stráže
sprovodí vás; B]ažej žaláník
nech ho
za dohledu vás dvou
na prosbu
nic nedbejte
pak a
pi
však už Krepi
jestli
nm
dojista spravena jest
my
rázem vytrhneme
dol ped
okázale
Skokem koiím
klon
se,
sváže,
kik,
ni
pec,
vc,
všicci
radnici."
vstal Jeníšek,
jak dukáty by hledal.
tak že kordem v zadu pláš se zvedal.
V tom vnit dvora zavznl hluk a skek, jako boue úžlabím když letné a tíš skalnou kídly v propast metne,
eky
nežli v
peejích
stráž žalání, byvši
skoupá:
je
záhy
z
rána
Mihuliných vystídána, plachým krokem v soudní jizbu stoupá. u vrat
Zaraženi
stojí
knz
,,Jaké k
nám
t
„Ubit,"
dí
Nevím
ds mu
muž,
í, snad
i
pán:
pohánjí zvsti?" ,,je
náš kapitán!
moru ernou pstí,
vrhající v divý z:ak.
212
Jako obšenec v sesinal,
hnát tuh
líci
je
charém
sval zmarem,
v ele strachu studený je mrak; na prahu tam domku Blažejova zel jsem jej, le nevypátral krve. Chtl jsem zkísiti jej ovšem prve nežli zvstoval bych tato slova,
marn, pec však ješt dech chvl se na ústech. Volal jsem, le v úsvit chodby starý ale
zesinalých
nesvedl jsem Blažeje ni dcery,
pry, a dvée dokoán! le dosti lidu v dvoe, To má zvst, aby, lze-li pomoci, vším spoe
byli
.
.
.
—
obsloužen byl statný kapitán."
Jako bleskem omráeni stáli shromáždní ku poprav, hlava kvapn klonila se k hlav,
páni,
a
s
vojákem v rozhovor
se dali.
pry?
,,Jak?" dí Maradas. ,,Co? Blažej
Snad
je
v
síni zabit se
svou dcerou?,"
„Ne, vše prohledal jsem v svtnici
i
komoru
tu šerou,
213
pi
a
pi,
ba
též ve sklepení hledal jsem,
—
jak by za nimi se zamkla zem!"
„Pepodivno! Kam se asi dli? ti by nejlepšími byli svdky, aby holou pravdu povdli, loupež-li
i
milostné jen pletky
píinou, že padl tento rek. Snad chtl lidem ku pomoci býti, když jim tajných vrahv podlý vztek s úsporou chtl vzíti živobytí? .
.
.
Však že krve není? i v zlém vzchopu shodili je vrazi do píkopu, nebo zardoušené vrhli v kee?
mli
Krepiho jsme
v pronevc,
kdežto zatím rozvážný ten muž, co soud žádal, bedliv konal juž.
Nu, svitne- ji života mu záe, milost vyprosím si u císae, aby patent udlil mu díkem a
mým
jmenoval ho pra porn ík em!"
..Splníte jen
touhu všechnch nás"
vece Michna a dí k poslu zas: ,,Xu, a
vze
v žalái, zda víš'"
,,Ano, posud naslouchal jsem
214
hojn,
kterak srdce svého bednou
tíž
modlitbou chtl mírnit bohabojn. Slyšel jsem, jak plakal, pecházel a zas dlouho na modlitbách dlel, aby láska boží mír mu dala; samého mne skoro lítost jala. Však i Blažej odcházeje, byl tžce sklíen vzn vzdechy tmi, tak že z ruky kahan upustil a šíj tžkou klonil tém k zemi,
také nepišel té noci víc
To
je vše, dál
.
.
nevím zhola
.
nic."
dí Zaal, „vru zvst, když Hanuš v kob jest, o Krepiho hned se postaráme.
,,Zmotaná," ale jen
O
Blažeje, vyprahlého kmeta,
není
zle,
jsem rád, když po
za shnilého statnjšího
bez toho
—
já
vím
to,
nm
veta,
máme, vzácní páni
—
chabé bylo jeho nakládání s
Petrovskou a predikatskou sbí:
té se
,,
,,
nikdy dosti nenamí."
Uvidíme," Michna dí, strach v ei, však, hrozí nebezpeí,
nestjme
215
pesvdme
se,
rychle však,
páni,
lid,
radj sami,
jenž se shromáždil,
nesmí na divadlo ekat dýl,
a
že dostane se toho všem odvážlivým z Hanušem, jenž ml v lidu dobrou povst rváe, ted však ve vzení lká i pláe, modlí se a k modru nebe-; vzdychá!"
ían
,,Snad v
nm
vzí ješt zbytek mnicha,
vece Talmberk, posavade
nm,
mluvil málo, nemoh pro objem, nadmut tlem jsa rudou skrání, i
jako zlostný krocan v hudrování.
Kravarský za ale
jat
hnvem
hlavu schlíp*
nevhodný o mnichovi
vtip,
rázem zvedl zase tváe,
—
a vše pospíchalo do žaláe. Vešli na dvr Krepi dýchal
—
a když Maradas vyteštil ústa siná
na
mu
zrak a rukou
chvla
se a
již,
stanul blíž, trh',
chvla,
a mdlá slova pojednou z nich znla, divná pánm zlekaným: ,,Chám prch'!"
Jako
blesk,
když sjede v hnízdo drak,
216
div
i
„Vše
strach se jeví v jejich zraku:
te
jasno," dli:
,,
Podle všeho
stežil Krepi toho Petrovského,
vda,
že je Blažej slab a stár,
než by platn spoutal selský pár,
napaden však, konaje svj steh, rdoušen
je,
až ztratil zrak a dech,
kým však? Hanuš v žalái je pec? Necha rázem odkryje se vc!" Po klíích se pán i sluha shání, aby pravdou usvden byl zcela, o kom as ta krátká slova znla Krepím pronesena v namáhání.
Oteveno. Dvée sotva staí, tla k tlu, hlavy v ped se tlaí Výkik všechnch v kob divu svdí, jako upír sem tam polétaje .
.
.
——
starý Blažej, lože u pokraje,
hlavu v dlaních, na kolenou kleí. se vrhá Zlícen etný voják
na
a surová, vraždou ztuhlá páž vetchým kmetem z dlažby vzhru trhá.
217
15
Zakiknuta knzem stane
stráž,
Maradas pak v nadávce a klení záhady té žádá vysvtlení: „Mluv, jak prchl Hanuš, že zde není?" ..Pustil
,,A
,,
jsem ho v noci v pestrojení."
pro, chlape,
píko
tu
nám všem?"
Abych hrzy osvobodil zem,
která vámi, satanovo hloží, ze
dne na den píšern
Bohem nadšen
se množí.
váš jsem uskok zvrt!'"
i.Hoj, ty zmije, vlezlá
do lovka,
zrádce, rabe, pse! Víš, co
„Vím, a zvážil jsem,
m
,,Ano, smrt, a také tvoje
t
eká?"
stihne smrt:"
hád!
Jist že tvé pomáhalo zrad. Rci, kde ta? Mluv, kážu, porouím!" ,,Xeporouej!
Sám
dím: prchla
jeho ženou bude v jeho víe!"
218
s
ním,
„Nuž pes
za psa,
Však dív
zradí tvoje
kací za kacíe! elo lvsé,
než je roztíštím jak shnilou
dý,
která v Praze hostila je sí,
kudy
„V
prchli, a
kde ukryli se?"
lesích ukryli se dozajista,
na svobodu prchli horskou chvojí,
me
pomsty
kde exulant vám chystá,
snad té chvíle v Lužici
již
stojí.
Objednal jsem vru ruí oe, v Žitav-li nejsou, budou v skoe.
Te
je šest,
letí
s
mé
duše prchá strach,
nimi, slzy blaha roní,
ve dvou u
cíle jsou
hodinách;
netýrejte stíháním svých koní.
v že,
as
pinese holubice zvst,
jak pravil jsem, tak v
pravd
jest!'
,,Bídníku!" dí Michna rozvzteklen.
Škoda, že ti podvodného žití na prstech lze sísti každý den, sta let bych t toužil v rukou míti. Ej, což bych t muil, rval a týral, až by se ti chromý paát tvj ,,
21J
ten v
i
hlav scvrklý mozek sbíral tlem patíš v hnj!"
duší svou
-
i
„Nejsi soudem duše, vz, a tlo pipraveno eká každou muku. kdyby tisíckrát se v kleštích chvlo, kliden jsem, dal spasitel mi ruku; necha strach váš na bedra mi sedne, zvedne! z lásky k vlasti nebesm
m
Když jiní umírali, tup jsem vám sloužil, žel tch Bloudil jsem!
abych zel, jak klenoty s
hrdla vlasti k
as,
jste brali
zhýilému kvasu,
muedníkv
a jak v krvi svatých zbarvili jste šat
svj
v jasný nach,
a v poupátka malých dtských rtíkv na ty kladli blesk, již na márách, stati vaší
nenasytnou hanou,
klenbu el svých
i
jste nezhubili
mli v podnož eský rod?
Bratry, sestry, dti, otce,
stádajíce
z
danou.
matku
lupu jejich statk
svj erný svod? Nad mou hlavou rostly hory žalu;
bílý peníz na
tíže zoufání a tíže let
zmoily mé oi do
úpalu,
220
skutky v hrudi
strach, vašimi stále
set,
tásl hadí svoji kštici
a vám v tvái podobal jezovitm, pánm nad
komoím
a
se
všem:
tisíci,
bsným drábm tm,
kteí v eské pikvapili sady aby jako vepi divocí za
páter
cizích
v prsou krásné
Dsné
pomoci vlasti ryli všady.
bylo zloby vaší dmutí,
proudem
žití
eského
tek' strach,
vale mrtvoly, jež zprznil vrah,
tak že hory vzdechly v ustrnutí
V
této
.
.
hrze dsné samopaše
v Hanušovi zel jsem mesiáše!
Ano, v
nm,
jenž orlem piletl,
zrakem hvzdy zníti v klenb el, jež v noc hrzy na slámu se kladla mezi tím, co s uloupeným statkem, pod záštitou matky s Jezulátkem, neest zdobila vám veeadla. 1
Bh
m
osvítil, já
a když osud na
v polích u
všecko zel.
Hanuše zrádné
Kouim 221
zanevel,
jednati jsem hodlal bezodkladn,
dív
než soud váš, který národ
pustil jsem ho,
smlou pravím
abvch. úasten
cti
také
umel
oou bene z
bohatýrú,
a
za volnost
Aj, však uvážil
jsem
trním v
se
víru!
žití svoje,
ped
i
néhož vylétaly svárúv
eavý
maí; tváí,
v zad, roje,
vztyil žalv had;
kvt, elo zpuchelé a zvadlou ruku; uvážil jsem šedin planý
poznal jsem, že nelze na ústret
zlob hubit vaši muku, nadarmo jsem nechtl žít, chtl jsem vlasti dluh svj zapravit, proto, teba pozd, na výplatu za Hanuše život dávám katu, bych jej radš v tlupy toužil vsout, které pijdou pod ochranou Pán, bv vám roztepaly draí skrán.
vaší ale
a
Nelze bylo jinak uniknout
vžní
stráži s basiliška
zením,
výmnou a pestrojením. To jsem vdl, pekonal jsem boj lásky vlasti s inem pronevry, leda
222
jedno scházelo jen na ukoj žalné duši: osud drahé dcery,
však
to se z boží
i
dít mé
a
vle
Hanuš jedno
štstí vroucí lásky v
bh, mé
dá
bílých
hru
jim bodlo
vnad svých plitku ržovou,
z toulu jíž,
shodlo, jsou,
vlasti síly prosté
orlv zdatné hnízdo
vzroste!"
„Hnízdo štat!" kií Michny chvat, když chtl Talmberk mluvit rozlícený,
pona
se už
hlasem zajíkat,
—
„mníš, že orlové se líhnou z feny?" Blažej zrudl studem,
chvl
se,
bled,
tžce v duši doten oddech' z hloubi, povržliv svoje oko z na ty 'eské šlechty nové rouby,
ve
kývl šedou hlavou, oddech' znova, a hnv pitlumený stsnal v slova: ,,K této
han
neodpovím, vru,
snad máš pravdu, maje také dceru,
vz, že cit i in se rzní v lidských srdcích utajené kúzni.
ale
Ha
si
dále,
dnes
mj 223
planý prs
kvtem jako jarem rovy, nebo na dvoe ten starý trs zkvétá rudou láskou Hanušovi, který, dá Bh, objeví se v as s vtší silou, aby ztrestal vás! Spílej! Gideon ten pijde pece jako hvzdy netušený zjev, aby zniil žíravý váš hnv; svatým ostatkem pak budou klece. která tamo trí s mostní vže. bují
—
Celý svt vás více neosteže, necha vztek váš všecko poutem
lovk
svírá
,
myšlenka neumírá: u popela žertvy doutná, záí dá, že po druhé se zdaí!" pán jen,
—
bh
Pyšný Maradas hlasem výra, vystrašil,
a na
se
usmál stranou ulekanou
pta když
neb had když stlaním chestí,
mee
jilec bije
pstí:
„Nu však my se o to postaráme, blbý všte, na tisíce stel ze všech úhlv svta sehnat dáme: každý zhyn, kdo na nás zanevel a kdo samospasné odstoup víry; v pouta skujem pluhy, kosy, kýry!
224
Pod našimi mei,
chtít-li budenj,
znikne slunce ve svém plání rudém, že
vk
za
vkem
se
bude stmívat,
Nauíme
chlapy Jana vzývat, který v kostnickém se ohni škvail; boj se zdaí, jako ted se zdail,
ukloní se po ddinách a zas plný bude ne-li,
chám
ímský
kat jim klobouk
s
chrám,
hlavou smekne.
Strach poneseni vstíc té luze sprosté!" ,,Xoste," vece Blažej, lid
jenom
,,
ped hrzy pláštm
kdybyste ho slunci
posil i.
pod paesnou jeho košilí v zlatých srdcích ocel vzdoru Tak-li mníte, sami
noste,
nepoklekne,
sob
roste.
lžete!
Vizte boje víc než dvstletí!
Jako dív tak v skrytu horských
eské síly hrozný lev, který skokem mohutným vás
dev
roste
schvátí
Nejásejte ješt, žhái, kati!
Zabte mne, já šasten pece
žii,
že jsem smrtí život nastavil
Hanušovi, jenž
V
duši
boue
mé
nitro plní.
modliteb
225
se vlní
.
,
k bohu, jenž mne proto choval v skrytu,
aby cévy za toho krev daly, jemuž lože krvavé jste stlali a jenž hvzdou bude na blankytu, až vy za prvodu erné luzy djin šerem budete se krásti rudým stínem v plameni své hrzy, v postrach nové doby svaté vlasti, která vyvrhne vás v ase skvlém zmetkem lidstva, boha povrhelem!"
—
Pány kolem zalomcoval vztek, v tvá Blažeji naplil Jeníšek, a dráb, nejprvnjší v stráže davu. pstí v šedivou ho ranil hlavn, bezvoln a
že staré plece sklonil
jak jablo, když
ji
sutky
drtí,
tžkým vzdechem blížící se smrti kvt blostných vlas na zem zronil.
s
,,Hle, jak
statným." Michna zahevoí,
...pojednou se
prve
lkal,
dlá padouch
pokej, chlape, však on kat ,,0 sebe
tchoí,
ted hrdinou se staví;
jsem nechvl
aniž proto poklekla
se,
má
226
to
t
spraví!"
vz,
noha,
prosil
by
jsem jen za své dti boha.
jich nelapila
torb
která v
potlouká
zde
se
ona sms,
lup a vraždu v lících
na hranicích.
i
Byl jsem sklíen, nyní však jsem tuh, sladký miru lék dal adru bh, tolik
na
hvzd
vky
n
v
napadalo
výše,
s
že zaplašen je stín,
a duch u bran krouží oné íše,
v které není
bd
a
hrz
a vin,
aniž falešnou se vahou váží násilí a
právo prosted
Prost jsem
slz
i
žalu,
stráží.
—
neekejte,
pipraven jsem, rychle smrt mi dejte! Piznal se," dí hnviv Marad.is, ,,
,,odpravíme toho za Hanuše,
necha shromáždným na
a
Bez všech píprav
úžas.
jde v peklo duše,
která z naší milosti když ztyla,
lotím padoušstvím
Pojme!"
—
se odsloužíla.
„Ne, já pipravím ho pec, aspo stoupá ,. nech
vece Kravaský,
zrádná duše jeho v oistec; až v stovkých plamenech se skoupá,
a bh vný
pi posledním 2;7
soudu,
chce-h, smír dá teštivémi] bloudu.
Býval vždycky naším vrným synem, netísnil se kališnickým vínem,
nklánl se k oné stran, matkou spílá svaté pann, a kdo ku ímské se církvi vine, aniž
která
ten v plamenech pekla nezahyne
nech
Odstupte,
„Nech
m,
nechci,
druhu tch,
pvodem Vz, jsem onch n«,
.
.
knze msty
a pýchy..
v utýrané vlasti
již
jsou veškerých
íma již
.
vyzradí své híchy!"
tch
strastí.
stoupencem, le pece
vlastní bratry kleli,
bez skvost že bohu sloužit chtli, nekloníce lál
ped
jsem však,
svatými plece, zle
v
moi tona vzdechv. echv.
na to dsné nevražení
Nenávidím oné podlé luzy, k nám z konin svta neznámých snesla mrav nákaz, záš a hích, cizí e, sme nejpestejší hrzy, aby krásou zkvetající zem lotíkv se stala údlem.
jež
A vy, církve sluhové, je štvete — sob na úklon mne marn zvete! 228
smíru
s
nejsem
s
vámi laer pouze bloud; bohem ani s právem v
brojí,
duch mj kliden ped boží jde soud; dej mi pokoj aspo v umírání,
bu
a
jist,
tvá
že
se nezarosí;
bohem urodí, nech satan svtu vévodí,
co se v nitru to,
epel ukrutnosti nepokosí!" „Zatvrzele," Kravaský zas rue, „což
i
tys pil z
kterou tajn
erné draka žlue,
pi obti
chystá
predikantský travi v kalich Krista?
Chceš snad mít ne ráje
ábly
nýbrž peklo,
Sprav
i
bys
se,
s
luhy, ,
poj a své mi híchy sdl, ped trn boží chtl?
nimi
e pa
Maradas, ,,Ó necht," v zbožný ote, tady asu není,
poj!" ,,
kvtné
za soudruhy?
také lidstvu
teba
slavnj uiníte na
Le
jak
s
schystat kvas; lešení.
Krepim?" „Tomu jist bh,"
dí zas páter, „všechen smaže dluh,
kdyby
skonal,
umel
„Nuže, zbožný ote, dí zas hlava soudu,
v povolání!"
nám „te
—
jen vhod,"
však
vzhru
— ped
radnici na krvavý brod!
Upoutejte proradnou tu stvru tak a v prd!"
—
Už tlupa
.
.
.
cestu dusá,
pšky
stráž, soud na komoních klusá, pych vrhaje v tsný chomol lidu,
šatúv
zá
Pyšn
a
erných
duší bídu.
Blažej sivou hlavu nes',
jak by
v každém kroku
plecí jeho
s
v propast
asu
spadlo pásmo roku,
oko toužn hledí do nebes, zdali spatí
nad šedivou
zvst svých dtí:
která srdce potšiti nežli hlavu kat
Nevrací
se,
kšticí
bílou holubici,
mla,
odlouí tla.
necha plane hled, vojákv hroty
místo ní však nad
mostní brány blíž snad že
se
havran
vdce erné
zve
dravci roty
—
kehotáním, aby výhost dala vyschlým skráním a zalétla s hejnem mladé speže na radnici neb do Týnské vže.
volaje k ní ostrým
230
Víc a více lidu pibývalo,
nad Týnem již ranní slunce stálo, a vojsk adami, jak soudci chtli, v radnici
šel Blažej,
páni
vjeli,
pišed na divadlo rudé, hádal se, že ten, jenž piveden, není Hanuš, který dnešní den okázale sat a tvrcen bude.
lid však,
S hradu hrozba ze tí znla ran; však než v Prahy klínu dozvuela, již
z radnice
ztemnlého ela
soud královský vešel na pavlán, za ním v posled, v
ásném erném
šatu,
Cortesi a první magistrátu.
Pi
víícím v bubnu udeení by kráel k hodu,
Blažej klidn, jak
zakrytých
ty mužv
za
prvodu,
po stupních jde dsné na lešení, na nmž jako vraha erný sen u kíže, jenž stranou postaven, soudu písa, Zaal, nález smrti nedokav v supích spárech drtí, aby et* a zjevil každé hlav nenadálou zmnu pi poprav. Herold soudu, Maradas když svolil,
231
tikrát hlasnou trubkou zahlaholil,
naež Zaal
níž se
upokoil
a z listinv k lidu zahovoil:
,,
Soudu nálezem, jenž k blahu státu
na Hradanech sedí sedmé
by
léto,
dle císaského majestátu
mír a
ád
dal zpurné zemi této,
zákonu vetchý kmet,
stížen po
který dnes, když k plnoci
as
spchal,
zemzrádné sbe zpupnou hlavu z posvcených rukou vyrval právu a
buie
uprchnouti nechal.
Místo nho, jak chce zákon tedy,
zhvne a
má
meem
sám, ten zrádce šedý,
ruka plnou mocí práva
pod me katovi ho odevzdává. Však že soud je vždycky milostiv, a muž nepotísnn eskou vrou,
mu popán plnou mrou!" Domluvil a Kravaskému kýv.
duše smír
Vážn
otec k Blažejovi stoupá:
,,V posled
pravím,
ui
necha duše v oist :32
se
duše správu, zkoupá,
chceš-li
místo k
smírem v nebes vnou slávu vné trýzni do pekel!"
,,Bh mou správa
mne
zí, on u
dlel,"
vece Blažej, „když jsem v šastné tuše
konal podle vnuknutí své duše,
tm
aby Hanuš
byl zachován,
jež chce z
jama
Neruš mír
ten,
pijímaje boha které s
národ pletly
v eské ráje
jste se
až jste zabili
rukou tvých,
z
mj
bie na
vrahy
vyprostiti Pán.
vím, že hešil bych,
dsném
v
jej
pesvdení,
ne však svaté jeho jež
slétli,
vení,
v sluneném srdci uzavírá
—
mrou
Jednotlivci
Svdit pravd
.
.
.
duch neumírá!
chci jak
onen dav,
kolem jehož urubaných hlav
ká, msty Kaj
se
vaší družina, se rojí.
smá,
mne nech už na
pokoji!"
,,Hanebníku, v duši tvojí chudé setí
ábla
bují
,,A já vím, že
.
.
.
sprav se
.
.
.
v!"
pece šastna bude,
jak pod vesny retem hlohu ke!"
233
16
„Mám
ti
,,Bh
m
klnout na pomezí hrobu?"
ernou zlobu
skryje a tvou
mne
v úsvit lásky zmní. Jdi,
Kravaský cht kíž pad
—
kik
klnout, z hloubi vzdech,
mu chvla
z ruky, prsa se
a
tíží
nech!"
—
kostnatého tla,
v leb mrtvicí rann, beze slova
do náruí padnul pochopova.
chmurný kat se tesou Kravaského do radnice nesou.
Soudci, lid a
Hrozná pestávka Zaal katovi kýv ,,
Spchej,
nech a
.
.
ech
slyšel's,
lid zí, ."
jak
to,
—
krutý den
jak se zpouzí smíru,
koní
pe
selská ,,
kterak
za národ, za volnost a víru!"
—
Dupnul nohou Zaal
hluný
žlutý pergamen
zbled a
hnvn
.
rozlícen:
v ráz pidal Blažej:
perušily lidu
.
.
mu
bubn
žas
zvuky
—
padl z ruky.
katu
234
velí zas.
me
Mistr stiskl
po
me
a pochop sahá
nahá Vzdychá lid
Blažeji, jehož šíje sklání.
tíží let se
u výš bleskem
letí
v tom, jak by
ji
—
kmit
.
.
.
supa zloba mstivá svou tuhou
stíhala, níž perutí s
mee
oblak slétá holubice sivá
purpurovou kolem hrdla stuhou, kídlo majíc tiše rozesteno, padá Blažejovi na rameno! s
Marn Zaal
odhání
ji
Ale mistr jako slza
práva dráb;
volá: ,,Tni, tni, oba zab!"
tvá
list
se
chvje,
a srdce strast
váhá, eká, chví
mu
ryje,
bledne v
se,
líci,
nelze odehnati holubici;
a lid volá: „Vizte, jaký div!
Starý
bh
je
posud ješt
živ,
že všech utrpení u pokraje posílá
mu
posla svého ráje!"
Slunn pozvedá ..Pán
bh
se
starcv
pochválen,
má
zor:
družko bílá r
Chabí jsem, však tebou pišla jsi
mi zvstí od žitavských 235
síla,
hor,
odkud Hanuš sluncem
zpét se vrátí
.
.
ach. že nelze -tebe zulíbati,
—
aniž rukou k srdci tisknout víc.
spoutány
Lidu podiv ,,
duch však jde
jsou.
pláem
s
Muedník
je,"
spáe zpátky
budící se
al
—
sivý
a
kola.
Zaala Michna
Zaal hnviv kata k kat Blažeje k
ženou.
hnvná
poplach šíí
a
..Spchej!" na
rst:
znlo úst, napaženou
ze sta
dragouni však šavlí
Hluk
jal se
volá,
práci nutí,
pozvednutí
šíje
pi hlaholném bubn
kmet
i
vstíc'.'
ti
.
.
.
víru
zkazka jeho štstí
jednou ranou
mee
v tuhé psti
dokonali za volnost
a
víru.
Kat mrtvolu v erné sukno
— halí,
boue valí. v Kladsku ruka ruku k pomst stiská. z Lužic k Praze mraí se a blýská"
ze
stn Orlických
se
—
® 236
JEDENÁCTÝ ZPV. Mrtvé ticho. Zem má hrzy nohou zdusán její štp
ve svých plodech
se tese, prs,
jen popel nese.
ržový má
v kvtech svých krev
trs:
cizák zabral chatu vyloupenou,
hrad
i
chrám, v
nmž
vstil knz.
z bible
dívky hynou za klášterní stnou, juni spoutáni jsou do želez,
v damašku a zlat chodí vrah.
eská íše samý plá
Léta hynou, nikde žádné spásy ten, jenž strašil
orel Mansíeld,
—
a strach!
—
druhdy svta pl,
junák sivovlasý,
lidem plakán dávno zahynul; u Zádru,
na
cht
vnost
šel
vrahv krunýem
ujít s
237
léeni, a
meem
A
kde Hanuš, ddic jeho vzdoru, že nejde v vhodný vru as?
pro
Valdštýn
s
Tilly zabit, oj,
Vídni ve zlém tone sporu,
zem
bez vojsk zas
.
.
.
jdou od severu jiné zprávy,
Hanuš vojska
sbírá u Žita vy.
Jako mraky v noci dusném tají k boui kvapí nebes na obzor, zevšad exulanti pospíchají
do zátiší Krkonošských Znova rostou nadšení a rozprchlých se po
hor. síla
Evrop druhv,
posud nezhltila, do rodných se tajn vrací luhv k pomst boží na zlotilých smlcích, zhoubcích práv a zem na vetelcích. Sokolem Thurn stelmo do Sas míí. Gustav Adolf orlem do Bavor, Richelieu sí piklú znova šíí; vše, co zloba
mraky
syceria jest oblast hor,
v jejichž adrech
erná smrt
kolem hlavy války rudé
Z Lužic do co
ech uinn
dív eskou
se vije
zmije.
je
vpád;
volnost utýralo,
233
divým kvapem na útk se dalo lvem jak polekané hejno stád, okídlené Hanušovy ety zabírají
ped
v stálém vítzení, zanechaly
šesti co
lety;
msta, vísky, dvorce není, kam by nevracel se na pospch cizím lotrem vypuzený ech; po stech knží v prvodu se hrnou
není
do
ti
nazpátek,
svým jak bleskem Hanuš
kivdy hubí a
chrám
škol, far a
meem
—
rek
loupežníci trnou,
erní mniši ze Španl
rozprchli se do svých skrýší stínu,
jak u vtru
z
pisládlého blínu
ve skal spáry jedovatý
Dín
dobyt; eské chasy sbor
do msta
te
a
pel.
se prodral z
bije,
poražen
je
temna
hor,
plá a strach: vdce Tiefenbach,
šíe
kídly zlomenými k Slezska stran prch jak z drápu orla zkehlé kán.
s
Ku
Praze vždy blíže tíhnou voje
jako v máje utšenou chvíli
239
v lípy vtve bujné
úlu roje.
z
Kdo je rann, ani nezakvílí, teba zmíral. S pozdviženou hlavou k vdci hledí s tváí usmvavou, by
mu
cestu zlatou v život
který v ruce prapor
s
v zjevu paní po boku a jenž
by
ji
nový
oi andlovy,
ukázaly
kalichem,
mu
jede,
nazpt v milou spchá zem. vnil skrán smutkem bledé,
které loupežníci vášní lítou
vtví trno vitou.
ovinuli
Jako bílý Sokol Hanuš
letí,
za ním siré vlasti siré dti, za volnost a víru heslem volá,
Pán
Bh
V Praze
s
námi, Praha neodolá"
ticho.
Velké hradu sín
vyzdobili páni ku hostin,
aby
oslavili plni
chlouby
desátý rok blohorské zhouby.
Lahdkami
petížen
je
stl;
darem roních obtoval pl,
nejvyšší pan hofmistr dnes
píjm
240
a pan kanclí skvostným
hodlá rozjaiti
okov
zem
rudým
žáren*
hlavy:
dal náklad stoletého
na hrad pinést
císaem
z
jež dostal
panství mlnického,
do zástavy.
hkino kolem všudy, eský klenot rudý,
Veselo a
divy tvoí
dbá kdos pitlumených zpráv, že a echv valný dav Lužic k Praze vede Arnheim smlý,
aniž
Sašv z
vojevdcem podružen, Hanuš z ian prvním vojm velí, aby zpt vzal íši, dravcv plen.
jemuž,
— V tom na chodbách ruch, mšan; Michna strachem tuh
Hodovali.
tlum
jest
poznalt hned že se
.,Co
he nám
z jejich
nežli tušil dje!
chcete, páni, v také
,,Rozjiten je všecken
ochrany
oblieje,
pro
mstský sob
dob?" lid,
nevšímáte
pražských mst, jak kdyby mír a klid
bílým kídlem
stínil
241
vaše ela,
;
zatím hrozná zpráva zasytia
msta vkol. K s
Praze táhne Sas
exulanty echy, jejichž hlavou
ten, jenž uprchl
„Klam!?"
di
vám
peci popravou!'
usmvav
..chcem vás bránit,
Maradas,
lží-li
pouhou není
Petro vských snad, že by v rozkacení voj náš
Vru
hraniní byl pokoen?
tak? Aj roste Hanuš ten!
Kudy kráí zemských po hranicích, v pustých samotách a skrýších les, vydupává sbory váhajících k dsnjšímu s
nežli
posud plesu;
Arnheimem k útoku
se stroje
volá vyhnance, kdo ješt živ,
aby
za pomoci saské zbroje
zpt
je vedl do vltavských Jako hejna rozkacených
niv!
bs
selský lid
mu
v ústret
ie se prachu pozvedají
spchá mraky
z
les,
—
za ti dni sem pivalí se taky!
Kaplíové, Kinští, Tchnic, Bubna, každý zvlášt svj mu druží sbor. tak že predikantv ústa chlubná právem dí, že steny Krušných hoi
242
bohem oživeny Praze kráí, aby zavalily zmetky draci. Roupova, druh Hanušv, již údolím tou chvílí z Litomic do Roudnice pílí ..." Václav
z
tluovským
,
.Zadrž!" vece Berka, Michna:
Ale posel nedbaje
„Mluv
tch spor
ani nepestává ve hovoru: ,,Žitenice zaleh
Roupovec,
bratí Lstiboití Žernoseky, a hrad Kamejk
povždy z
s
víc se šíí
jízdou Ploskovec:
dravc
vzteky,
obrácených kacíi jsou znova,
vrchem víry kniha Ježíšova, ona bible, kterou v hnvu svatém páliti jste dali
Lidstva
zpv
a
mistrem katem.
zvon
—
hlaholení
vítá zbojce jako spasitele,
vše se k Hanušovým nohám beránkové na vlky se mní,
stele,
ti však sbíhají se v kiku. v rejstících jenž byli kajícník. Divné zvsti vypravuje lid: Po boku že bílém na komoni
nejvíc
243
Hanušovi kluše nebes vid a sbor jeho zlatým štítem cloní;
zázraný prý jest ten nebes zjev v stkvoucím krunýi div archandle.,
blostném ele, v útlé ruca stkvoucí korouhev;
zlatý šišák na
me
netasený
jarní písní o
na zlatém pásu
hru kon
zvoní,
plavé vlasy jak proud v slunce jasu
pes pláš
sivý k
patám až
se kloní r
jak když zlatí paprskové vplynou
v rána a
dob
na
plá
nebe sinou,
kam mávne korouhví svou
ech
vítzí
bílou,
sterou nad pesilou."
,,Snad ten zázrak též
vám adry škube
zbožní páni?" vece Berka
z
Dube,
zvsti otravou jsou luze
..také
—
pro nám nepejete klidné schze? nemáme snad pvodce tch šum pivést na radnici do rozumu,
aby"
.
.
.
Nedomluvil; týmže mžikem
dvée veeadla, Tiefenbaehské jízdy poruíkem
rozlétly se
244
pravda jedem v poháry jim spadla otravujíc náhle skvostná vína: ,,
Hanuš k Praze táhne
echy ním
.za
blíž a blíž,
jeho jsou, snad celá íš,
„Aj?"
Saši vtrhli do
dí
Dína!"
Michna, pohár poušt
z
psti,
..netušené, hrozné jsou to zvsti,
Hanuš
Kdo
páchá?
se Sasíky to že
Není v
Dín
snad Tiefenbacha
,,
a
z
?
vás poslal? rcete!" úst všech se ozval
dsný
Práv
on!
ston.
r
tak pravdou!" vece Michna v ráz,
,,0, ,,k
Vídni rychle
obrame
se zas,
nelze dát co na sebranou chasu, hrstku zbablých, na prchnem radj, rychle, nechme kvasu! a s ním Berka s Jeníškem se zdvih.
mšák
,,Jak,
vy páni
z
Prahy prchnout chcete,
"kdo nás bránit bude? pro
,,My," dí Maradas,
a
si
.
,,s
bh,
rcete!"
Hoef Huertou.
prchnou eští páni, smle
sami v boj chcem
jíti
245
s
lzou
tou,
necha
my"
kdo jsou Španielé;
znají,
—
a oba pstí na
„jako poctivci zde
hru
budem
s
buší
—
vámi,
jdte jen, vše ostatní jsou klamy. Maradas cti svojí neporuší, životem svým brání est a vás, jdte jen!" Tu vchází posel zas: ,Bda, páni, bda! záhy v zoe bude Hanuš z ian s vojskem svým s Arnheimem stát na Bílé Hoe; již ho prozrazuje v dým, rachot kus, plachý úprk žen. a než zora nový zrodí den, zhynou meem, nebo v ohn dýmu. kdo jdou s Ferdinandem císaem, .
.
.
,
oh
nebo duší nachýlili k ímu; Hanušovi patí celá zem!" Jako jeden muž za
se páni zvedli,
pec však bledl', pokiku skonen hodokvas,
rudé víno
pili,
sluha sotva plápol svící zhas;
všecko
dom
—
z
dom,
na nosítkách, na voze muži klnou, ženy slzy
246
i
z
msta
koni.
roní,
kvapf
všecko .v divé smsi: páni, chlapi; vdci, nedbajíce slib svých, s vojsk svých zbytky v rznou tíhnou s nimi v patách pražské chasy smích: A my vstíc jdem Hanušovi k ránu, dív však pobavme se v sklepa skrytu
otc Pavlán
A
a Jezovit.
juž chasa z
pomsty
—
silou
tuí
vrah domech
v klášterech a
zuí:
nií všecko na prach, trhá v rum
Jeníškv a Kravaského dm, otec, tuše pomsty nával,
v kterém mrtvicí
dív ztepán dokonával.
Kik
náek
a
kolem;
Pavláni a erní z
druhm
je
hanou
pleše,
se sami:
ženou sekerkami,
blátem šat jim
druzí teslou v
ruší,
mstské brány
nesouce své duše v stret
v ele
Španielé
klášterv svých sthují
vinai
—
z
buší,
ader tísn
bratrm na
247
perutích písn.
bránu..
DVANÁCTÝ ZPV. V
podzimního slunce zlaté zái
vdcem prvních voj, s Hanušem, Bílé Hoe sklánjíce tvái
s
k
vyhnancové zulíbali zem, na níž posud místo lesklé rosy drobné kvítí drahý purpur nosí. Tisíce jich na kolenou kleí:
kmet, knží, muž. matek vše,
co živo,
dtí,
zpvem bohu vdí
v ruce zbran, nebo chvojné sntí, Pána". ,, Chvalme
vše se líbá, zpívá
U
výš stoupá šedá mlha rána.
Hanuš hledí k
z
Kian vraném na komoni
Týnu, rukou tiskne hru,
na adrech .,,
Srdce
mu
vlasti,
Jitka slzy roní:
Praho, zdráva
248
bu!
~
Bh
co
dti
tvoje,
mým
vše, co
mému
popál za pomoci bratí, pivádím ti zpt,
srdci
pi tom
je,
tob,
vlasti,
patí,
pouze tento kvt!
.
.
."
Jitku úzce k hrudi vine.
V jitra skvoucí zoe Praha plyne. Vdci ianskému na vítanou jásá Praha, všemi zvoní zvony,
na chorál se mní ader stony, vítz Hanuš mostní vjíždí branou. —
249
17
DOZPY. i ísní-li
strašidel
jsem v tichou noci dobil tch rudých dsný zjev
ku výstraze vyvolal vám proto-li
mj
z
hrobu.
zpv?
zatratíte
Aj, však nechci kletby žhavé klíny
vynutiti na ty dávné stíny;
hnvy
chci jen budit svaté
vaše,
nové na Kainy a na Jidáše, kteí vše, co myšlenkou nám klíí, tisícerým jedem zlobv nií. Jejich vášní
jímž kdys
neskonen
otc
je boj,
tisícové
meli,
víí posud, jiná jest jen zbroj. jiný prapor, jinaké jsou stely;
jiných pavéz, jiných
vdc
Z pouhých
slz
me
nám
a kyrii,
za volnost a víru!
však nestane
250
se proud,
jenž
by jako pohnvaná eka
shluknuvší se hrozný konal soud.
Planou boukou vrah jako se
co jest
zem
jí
síla,
se
nepoleká
neosvží;
je-li
bez otží?
co jest studna, pramenv-li nemá,
vle bojácná a nmá, ped prvním zablesknutím mee
a co jež
místo k
cíli,
zpátky v úkryt tee?
Dvujme, bh jako
dív
již
že zhojí líkem
svatou naši zem,
vzkísiv víru Janem muedníkem, Janem vítzem.
volnost, právo
Lidstva duch, jenž v
peru svou také nás
však
ji
moi
vkv
koupá
a stále výše stoupá,
má
rosou na kídlech,
zloba žádná nesetese,
duchem také k zenithu se vznese kivdou bídn utrýznný ech.
—
vn
Za ten cíl nám za hvzdy, jež víc a
bojovati: víc se tratí.
volnost ducha, božskou lidstva ctnost,
pevnou víru v
lepší
budoucnost!
2 51
—
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 EA.8
1900 sv.^8
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Keyduk, Adolf Spisy
POCKET
LIBRARY
