PO 14. 5. 18:00 Moravské divadlo ________________________________________________________ MON 14 May 6.00 pm Moravian Theatre
Mariusz Szczygieł
GOTTLAND Národní divadlo moravskoslezské Ostrava ____________________________
dramatizace dramatization Jan Mikulášek, Marek Pivovar scéna a kostýmy stage design and costumes Marek Cpin hudba a výběr hudby music and music supervision Jan Mikulášek dramaturgie dramatic adviser Marek Pivovar režie directed by Jan Mikulášek premiéra 20. 1. 2011 premiere 20 January 2011
osoby a obsazení characters and cast Magda Goebbelsová, Mahulena Procházková, Helena Vondráčková po revoluci after the revolution Anna Cónová Lída Baarová po revoluci after the revolution Nataša Gollová, Vlasta Švecová, Ljuba Hermanová Alexandra Gasnárková Marta Kubišová po revoluci after the revolution Prodavačka u Bati Shop assistant at Baťa Adina Mandlová Marie Logojdová Lída Baarová, Marta Kubišová Gabriela Mikulková Helena Vondráčková, Marie Baťová, Lenka Procházková Daniela Kupčíková / Kateřina Vainarová J. A. Baťa, Jan Procházka Tomáš Jirman Normalizační šoumen, Němec The Normalization showman, The German Petr Houska Otakar Vávra, Milouš Jakeš Vladimír Čapka Karel Gott, Kopecký David Viktora Schmidt, Hendrych, Hrobník Gravedigger František Večeřa Tomáš Baťa, Otakar Švec Miroslav Rataj Jiří Korn, Nejedlý Jiří Sedláček Klausův mluvčí Klaus's spokesperson Gustav Fröhlich, Soudce Judge Marcel Školout Joseph Goebbels, Zápotocký, Sebevrah Suicide Pavel Liška Zdeněk Adamec Lukáš Adam / Jan Kovář Osobité scénické pojetí knižního bestselleru polského publicisty Mariusze Szczygieła, jež se v anketě Divadelních novin umístilo v první desítce nejlepších inscenací loňského roku. Nezatížen tím, co si o sobě myslí sami Češi, dokázal Szczygieł ve svých poutavých reportážích nalézt množství překvapivých souvislostí, které nám dosud zůstávaly skryty. Na pozadí pohnutých osudů rozmanitých osobností českého veřejného života (Baťa, Baarová, trio Golden Kids, Moserová aj.) vyplouvá na povrch obraz tzv. „české povahy“.
An original stage adaptation of the bestseller written by Polish publicist Mariusz Szczygieł has appeared in the top ten productions of 2011 in a survey by Divadelní noviny (theatre magazine). Not influenced by what Czechs think about themselves, Szczygieł managed to find in his gripping reportages a considerable amount of surprising connections that has been hidden from us until now. The image of the so-called “Czech character” is brought to light on the background of unsettled lives of various personalities of the Czech pubic life (Bata, Baarová, trio Golden Kids, Moserová and others).
Češi v Gottlandu skáčou, jak se píská. Včetně Bati nebo Kubišové Už samotný název knihy je výstižnou charakteristikou a má šanci se ujmout podobně jako pojem „kafkárna“. Ostatně cizinci se musí jevit pikantní, že uměleckou modlou a národním symbolem je tu téměř půl století popový zpěvák, jehož jméno v překladu znamená Bůh. Zvlášť, vezmeme-li v úvahu pověstný ateismus „Gottland“, jenž se v knize také přetřásá. Szczygieł ve třinácti reportážích vytvořil prostřednictvím paradoxních lidských osudů obraz českého myšlení, povahy, přizpůsobivých instinktů, lhostejnosti i humoru. Autoři divadelního scénáře Marek Pivovar a Jan Mikulášek toto vše shrnuli do podtitulu a zároveň choreografického leitmotivu inscenace: „Kdo neskáče, není Čech!“ Scénický princip Mikuláškovy inscenace je pro žánr kolektivní ironické sebereflexe osvědčený. Jeho nejvýraznějším „objevitelem“ je švýcarsko-německý režisér Christoph Marthaler, který před deseti lety oslnil Evropu i v Čechách uvedenými sondami do ducha německého národa (Zab Evropana!) nebo manažerského kapitalismu (Hodina nultá). (…) Kolektiv "Čechů" v hnědých oblecích, který skáče, jak se píská, se postupně individualizuje. Před námi se odehrávají pohnuté, bizarní a paradoxní osudy: podnikatele Bati, herečky Lídy Baarové, architekta Stalinova pomníku Otakara Švece, spisovatele Jana Procházky nebo Marty Kubišové... Na jevišti se střídají známé osobnosti, Otakarem Vávrou počínaje a Klausovým mluvčím či Jiřím Kornem konče. (…) Nejzajímavější je inscenace tam, kde se odpoutává od předlohy a ve sledu jednotlivých „čísel“ tvoří vlastní scénické obrazy. Výborná je koláž Gottových šlágrů. Jejich výběr individualizuje interprety v šedém
(pardon, „posraně“ hnědém) davu, na pozadí notoricky známých sloganů se odehrávají vtipné mikropříběhy. Silně působí prolínání časových rovin, které nečekaně spojují jednotlivé osudy do provokativního významu. Například když námluvy Baarové a Goebbelse komentuje píseň Marty Kubišové Magdalena ze sladkých šedesátých: „Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst...“ Marie Reslová, Hospodářské noviny / 26. 1. 2011
Kdo neskáče, není Čech Příběhy českých umělců, politiků, podnikatelů a anonymních lidí XX. století se přelévají a do sebe zapadají jak temné tóny Modlitby Marty Kubišové ředěné normalizačním popem Michala Davida a překrývané jemným humorem divadelních situací. Přikrčení lidé jsou chyceni v bezčasí doby jak Kafkovy postavy v jeho Procesu. Stojí ve frontě na polívku, na text Anticharty, na televizní přijímač, na klíčky, kterými budou zvonit v listopadu 1989. Vždy poslušně a trpělivě. Někdy si dávají dokonce přednost. Ať umělec, politik, estébák, disident, Karel Gott či bezvýznamný občan, všichni jedna rodina. Kolem nich ubíhají léta, desetiletí. Nic a nikdo se nemění. (…) Zapomínáme, nepřemýšlíme, bolestné okamžiky minulosti i přítomnosti mlčky obcházíme. Jan Mikulášek vytvořil – spolu s dramaturgem Markem Pivovarem, výtvarníkem Markem Cpinem a ostravskými herci v čele s Annou Cónovou, Gabrielou Mikulkovou, Tomášem Jirmanem či Davidem Viktorou – monumentální obraz pokřivené doby druhé poloviny XX. století v Česku, a především Čechů v ní. Stylizované herectví, stylizované situace, prázdnota, nuda a šeď. Divadelně působivé obrazy rovnocenně propojující slovo, akci, hudbu (především dobové popové šlágry), zvuk a výtvarný účinek. Koláž situací. Řada v české historické paměti zakódovaných mediálních odkazů a známých příběhů. Autory na mnoha místech oproti předloze aktualizovaných, různě rozstříhaných, zčásti i přidaných. Divadelně zobrazených ironicky. Zdánlivě laskavě, v zásadě však hořce a bolestně. Je to důsledná, neuhýbavá sonda do národního charakteru, národní identity. Posouvá Szczygiełovu předlohu do vyhraněnější, kritičtější polohy důsledněji reflektující pokřivenost, malost a beztvářnost života a lidí v Česku. Vladimír Hulec, Reflex, 7/2011
Gottland: žalostně hořký pohled na naše dějiny Ironii projevující se v literárním textu režisér Jan Mikulášek povýšil na sarkasmus, patrný již od prvního obrazu označeného jako Prolog. Společně s dramaturgem Markem Pivovarem ponechávají Gottlandu reportážní charakter, nicméně se oprošťují od chronologického řazení jednotlivých scén (pomocí zvolené metody užití ironie jsou inscenátoři snáze schopni postihnout neměnnost jednání Čechů, a to bez ohledu na politické uspořádání – obrazy Baťa aneb Valašský epopej, Stalinův pomník v Praze). Povaha českého národa se utápí v konstantnosti. Zůstávají jen sebevědomé výkřiky velkých slov, zůstává pouze sobecký egoismus, napříč celým věkem. Mikulášek do svého inscenačního díla symbolicky vnáší opakování jakožto významový prvek. Nejedná přitom prvoplánově. Vedle stejných slov, jejichž neustálým, rytmickým opakováním dochází k podtržení zvukomalebnosti, se v rámci jednotlivých obrazů objevují totožná (či v jemných nuancích se odlišující) gesta i dramatické jednání (žraní chlebíčků, pití piva). To takto získává bezmála groteskní obrysy (skákání všech Čechů, i těch invalidních, s berlemi, v úvodní scéně).
(…) Gottland režiséra Mikuláška je inscenací, v níž ironický rozměr a rovina tragická (příběh Otakara Švece, tvůrce Stalinova pomníku) vytváří navýsost efektní obraz morální pokřivenosti českého národa. Zrcadlo, před něž diváky staví (implicitně pojatá syntéza dvou sfér – herci se stávají publikem svých kolegů a naopak), vyznívá natolik hořce, že ne všichni diváci jsou schopni se s oním bolestným ostnem vypořádat (vzrušené, rozhořčené dialogy ve foyer či spěšné opouštění divadelní budovy o přestávce). Jan Mikulášek ťal do živého. Andrea Sedláčková, RozRazil Online / 26. 11. 2011 Vítejte v Gottlandu Gottland v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě inscenoval Jan Mikulášek, jeden z mála režisérů, kteří se soustřeďují na vizuální a hudební rovinu divadla. Gottland je proto především požitkem hudebním (základní břeskný motiv si složil Mikulášek sám, zbytek obstarávají ironicky nasazované popové hity a opakovaná česká hymna) a výtvarným. (…) Gottland je vlastně pásmo různě aranžovaných scének pojatých jako sborová recitace nebo zpívaná koláž. Dokáže tak příběhům dát odosobněnou formu a pojímat divadlo trochu jako instalaci. To se u nás obvykle nedělá. (…) Jako červená nit se inscenací nese téma Karla Gotta. I po převratu, kdy se přece všechno mění, začíná rok 1990 – jak jinak než velkolepým turné mnohonásobného slavíka. „Zlatý hlas z Prahy“ se stává v Gottlandu symbolem českého příklonu k útulnému domácímu teplíčku, ke konformismu, k jistotám středního proudu. Ačkoli David Viktora, který ho hraje, není Gottovi ani trochu podobný a v celku inscenace rozsekaném na krátké skeče ani nemá prostor mu vybudovat komplexní „dramatický oblouk“, dokáže být v této studii narcismu perfektní, a to bez okázalých vnějškových gest. To patří k fascinujícím prvkům Mikuláškova Gottlandu, kdy i v nejúspornějších scénách dokážou herci říct vše jedním gestem, výrazem – nejen Norman, Rataj a Viktora, ale třeba také Gabriela Mikulková jako Lída Baarová nebo Vladimír Čapka coby Milouš Jakeš. (…) Ostravský Gottland je odvážný a náročný kousek. V jednom totiž nabízí nejen zostřený pohled na českou realitu, ale činí tak velmi neotřelou a v našich končinách neobvyklou formou. Vojtěch Varyš, Týden, 5/2011
The stories of Czech artists, politicians, businessmen and anonymous people of the 20th century mingle just like dark tones of Matra Kubišová's song “Modlitba” with the normalisation pop of Michal David, all covered by a gentle humour of the situations on stage. Cowered people are caught in timelessness resembling Kafka's characters in his Trial. They queue for soup, for text of Anti-Charter, television set, keys to jingle with later in November 1989; always obedient and patient. Sometimes they even give way to others. An artist, a politician, a secret policeman, a dissident, Karel Gott or an unimportant citizen, they're all one family. Meanwhile the years and decades pass. Nothing and no one ever changes. (…) We forget, don't think about the painful moments of our past and present and silently walk-around them. Jan Mikulášek created a monumental image of the corrupt second half of the 20th century in the Czech society and mainly the Czechs in it. Vladimír Hulec, Reflex, 2011, No. 7
Even the title of the book Gottland is a fitting characteristic that has a chance to take root just like the term “Kafkaesque”. A foreigner has to find it quite awkward that the artistic idol and national symbol of almost half of century has been a pop singer whose name actually means “God”. Especially, if we consider the notorious Czech atheism that is also discussed in the book. (…) The most interesting are the passages where the production leaves the novel and creates its own stage images in the series of the individual sketches. The collage of Gott's smash hits is excellent; their choice personalizes the performers in the grey crowd (well, shit brown rather). Notoriously known slogans serve as a background for funny little stories. Marie Reslová, Hospodářské noviny / 26 January 2011
(…) Gottland is actually a collage of variously staged short scenes interpreted as choral speaking or sang collage. Therefore, the stories can be depersonalized, and the production understood as an installation. This is not very usual in Czech. (…) Gottland in Ostrava is a daring and demanding production. Not only does it offer a sharpened view on the Czech reality but it also does it in a very original and in our country unusual way. Vojtěch Varyš, Týden, 2011, No. 5
Čechy. To není sranda. V představení Jana Mikuláška a Marka Pivovara (dramaturg) je mého originálního textu hodně málo. Řekl bych, že využili tak třicet procent toho, co jsem napsal v Gottlandu. Jiný autor by se zřejmě naštval. Na mě to naopak udělalo velký dojem. Ukázalo se, že knížka inspirovala divadelníky k vytvoření bravurních scén. Kolektivní scény-metafory ukazují stav české společnosti ve 20. století. (…) Jan Mikulášek je vizionář. Divadlo je také obraz, konečně to někdo v českém divadle pochopil. Jan Mikulášek má odvahu. A pokud ten odvážný spektákl vznikl díky mé knížce, jsem šťastný. Přiznám se: žádnou z těchto scén jsem jako „autor“ nenapsal ani nevymyslel. Bohužel. Možná jsem viděl v Česku málo představení (od roku 2000 – 62), ale tohle je první případ angažovaného divadla, s jakým jsem u vás měl co do činění. Mikulášek s Pivovarem chtějí říct jedno: Čechy. To není sranda. Mariusz Szygieł o ostravské inscenaci Gottland, Reflex, 7/2011 Czech lands. Not funny. The production of Jan Mikulášek and Marek Pivovar (dramatic adviser) does not use much of my original text. In fact, there is probably only 30 % of what I wrote in Gottland. Any other writer would probably get mad. I was actually rather impressed. It shows that the novel inspired the creative team to produce excellent scenes. The collective scenes – metaphors show the state of the Czech society in the 20th century. (…) Jan Mikulášek is a visionary. Theatre is also an image; finally someone understood that on the Czech theatre scene. Jan Mikulášek has the guts. And if this daring production was created thanks to my book, I'm happy. I must admit, I've not written or thought up any of these scenes, unfortunately. May be it's just the fact that I've not seen enough productions (62 since 2000) but this is actually the very first case of politically committed theatre that I've come across in the Czech Republic. Mikulášek and Pivovar want to say one thing: Czech lands. No funny. Mariusz Szygieł about the production of Gottland in Ostrava, Reflex, 2011, No. 7
Národní divadlo moravskoslezské (NDM) je největším a nejstarším profesionálním divadlem v Moravskoslezském kraji. Jako jediné na Moravě má divadlo čtyři umělecké soubory (operu, činohru, balet a operetu/muzikál), které hrají na dvou stálých scénách – v budově novobarokního Divadla Antonína Dvořáka a v 80. letech rozsáhle rekonstruovaném Divadle Jiřího Myrona. Pravidelně spolupracuje s předními českými i zahraničními režiséry, ročně uvádí 16–19 premiér. Polistopadové vedení činohry NDM (Juraj Deák, Janusz Klimsza či současný šéf Pavel Šimák) navazuje na tradici spojovanou se jmény Jana Škody, Radima Kovala, Jana Kačera aj. Už patnáct let pořádá spolu s ostatními profesionálními ostravskými scénami Festival ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR. Dramaturgický záběr činoherního souboru NDM zahrnuje prakticky celé spektrum žánrové i divácké od komorních inscenací, představení pro děti, klasických titulů až k velkým inscenacím. NDM představuje respektované repertoárové divadlo, jež má dost odvahy nasazovat vedle čistě abonentských titulů i divácky náročnější a provokativní inscenace.
National Moravian-Silesian Theatre is the biggest and also the eldest professional theatre in the Moravian-Silesian region. It is the only Moravian theatre with four ensembles (opera, drama, ballet and operetta/musical) working on 2 permanent stages – in the neo-baroque building of Antonín Dvořák Theatre and in the Jiří Myron Theatre that underwent a great reconstruction in the 1980s. It regularly cooperates with prominent Czech and foreign directors and premieres from 16 to 19 productions each year. The drama directors working there after the revolution (Juraj Deák, Janusz Klimsza or present artistic director Pavel Šimák) followed the tradition established by personalities like Jan Škoda, Radim Kovala, Jana Kačer, and others. For 15 years it has organized together with other professional stages in Ostrava the Festival of Ostrava Drama Theatre and Theatre Companies called OST-RA-VAR. The dramaturgy of the drama ensemble includes practically the whole spectrum of genres – intimate chamber productions, productions for kids, classic plays, and also grand productions. It is a respected repertoire theatre that is courageous enough to stage also more demanding and mind-provoking production alongside with the typical ones aimed at seasonal ticket holders.
