NE 13. 5. 11:00 Moravské divadlo ______________________________________________________________________ SUN 13 May 11.00 am Moravian Theatre
Emily Brontëová Emily Brontë
NA VĚTRNÉ HŮRCE WUTHERING HEIGHTS
Divadlo Petra Bezruče Ostrava ___________________________________
dramatizace dramatization Jan Mikulášek, Marta Ljubková výprava stage design Marek Cpin výběr hudby music supervision Jan Mikulášek dramaturgie dramatic adviser Marta Ljubková režie directed by Jan Mikulášek premiéra 3. 1. 2012 premiere 3 January 2012 osoby a obsazení characters and cast Kateřina Earnshawová, Kateřina Lintonová Catherine Earnshaw, Catherine Linton Sylvie Krupanská Heathcliff Tomáš Dastlík Hindley Earnshaw, Hareton Earnshaw Lukáš Melník Edgar Linton, Linton Heathcliff Ondřej Brett Isabela Lintonová Isabella Linton Tereza Vilišová Nelly Kateřina Krejčí Kenneth Dušan Urban
Nevšední dramatizace klasického románu Emily Brontëové o životě tří generací rodiny Earnshawů z Větrné hůrky a Lintonů z Drozdova je poutavým a dramatickým příběhem nenaplněné vášnivé lásky a krutosti v prostředí básnicky líčené přírody. Z nehostinných yorshirských vřesovišť vystupují přízraky a křivdy z minulosti, jež nutno pomstít. Dlouho očekávaný režijní návrat Jana Mikuláška do Divadla Petra Bezruče silnými emocemi a výjimečnými hereckým výkony připomene kultovní inscenaci Evžen Oněgin. A remarkable adaptation of a classic novel by Emily Brontë about the life of three generations of Earnshaw family of Wuthering Heights and the Lintons of Thrushcross Grange, is a fascinating dramatic story of unfulfilled passionate love and cruelty set in a poetically portrayed countryside. The ghosts and past wrongs are getting out of the hostile Yorkshire moors; the revenge is unavoidable. A long-awaited come back of the director Jana Mikulášek to the Petr Bezruc Theatre will recall the legendary production of Eugene Onegin by its intense emotions and exceptional performances of all actors.
Bouřlivé výšiny divadelní Stejnojmenný román (v českém překladu také Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší) nabízí několik interpretačních možností. Je označován za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, avšak ve své době značně pobuřoval, neboť vyjadřoval nekonvenční přístup ke společenskému rozvrstvení, ke křesťanství, také vyzdvihoval ženské hrdinky. Někdy bývá odmítán jako „červená knihovna“, či je příliš zdůrazňován hororový motiv: duch mrtvé Kateřiny se vznáší nad blaty a ťuká na okénko svého bývalého pokoje. Svůj jediný román vydala britská autorka Emily Brontëová v roce 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell. Mikulášek příběh lásky Kateřiny (Sylvie Krupanská) a Heathcliffa (Tomáš Dastlík) vypráví chronologicky, bez rámování postavou Lockwooda, který se vše (společně se čtenářem) dozvídá z vyprávění služky Nelly, z dopisů, deníkových záznamů a vyprávění dalších postav. Samozřejmě si režisér z rozsáhlého románu vybírá jen zlomové momenty, které o jednotlivých postavách řeknou nejvíce, a akcentuje především existenciální rovinu. Do popředí staví rozervaneckého Heathcliffa. Romantický hrdina s neznámým původem, u něhož čtenář očekává, kdy konečně projeví
lítost či aspoň potlačované city, se však na jevišti neobjeví. Heathcliffova necitelnost není v inscenaci pouze důsledkem nenaplněné lásky ke Kateřině. Nyní je to především hrdina tmavé pleti, který jednoznačně nastoluje aktuální problém – rasovou (ne)snášenlivost. (…) Mikulášek neukazuje brutalitu obnaženou, zaobaluje ji do ironického, mírně humorného hávu, a tím se mu daří vyvolat nesmírně silné emoce. Samozřejmě je to dáno i herci, kteří se takové režii rádi podvolují a rozvíjejí Mikuláškovu poetiku s mírným nadhledem a zároveň precizností. (…) Větrná hůrka v mnohém připomíná Mikuláškovu „bezručovskou“ inscenaci z roku 2007 – Evžena Oněgina. Motiv vášnivé lásky, která zůstává nenaplněná, Tomáš Dastlík v hlavní roli a samozřejmě režisérův výrazný rukopis, který pracuje se stylizací, předepisuje hercům výrazné mimické a gestické projevy, to jsou jen některé ze společných rysů. Hrdinové Větrné hůrky jsou ovšem divočejší, méně upravení – zkrátka „živočišnější“. Láska není už vznešeným citem, ale spíše posedlostí a šílenstvím. Lenka Dombrovská, Divadelní noviny, 5/2012 Zrada a bezradnost Na větrné hůrce neexistuje platný řád ani hodnoty jako čest, poctivost, ohleduplnost, tolerance. Aby se divák mohl zorientovat v emocionálně vypjatém příběhu, musí zobrazované dění konfrontovat s vlastním hodnotovým systémem. Kateřina Earnshawová, jejíž láska k nalezenci Heathcliffovi ji zničí (stejně jako jeho láska k ní zničí všechny ostatní), je citově nevyrovnanou osobností, využívající přízně svých blízkých k manipulaci. Heathcliffa zradí svým rozhodnutím provdat se za slabošského a zdvořilého Edgara Lintona z Drozdova. Od toho okamžiku je Heathcliffovo jednání motivované jen touhou po pomstě. (…) Mikulášek svou koncepcí podtrhl rozpolcenost postav a prostřednictvím monologů a vyprávění odkrývá jejich nitro. Postavy v některých situacích výrazně stylizuje a typizuje. To neplatí jen tehdy, jsou-li šťastné, jako například Kateřina Earnshawová a Heathcliff při svých dětských toulkách po vřesovištích. Tento pocit je ale v průběhu představení rozkládán. Destrukce charakterů a život bez vnitřních pravidel panujících na Větrné hůrce se odráží také ve scénografickém zpracování Marka Cpina. Příběh se odehrává v neútulné a nevkusné bílé místnosti asi ze sedm-
desátých let 20. století, v níž jsou neuspořádaně rozestavěné židle, stůl, televize a polstrovaná lavice. Na scéně se postupně objevuje několik dalších nesourodých předmětů, sloužících jako atributy jednotlivých postav. Heathcliff svým příborem imaginárně pojídá poražené nepřátele, čímž je postava zároveň parodizována. (…) Ostravští zdůraznili nevyhnutelnou biologickou, a sociální determinaci obsazením jednotlivých rolí rodičů a dětí stejnými herci. Každá z postav má svou vlastní, přesně vytvořenou podobu. Sylvii Krupanské jako Kateřině se podařilo přesně vystihnout její nespoutanost, sobeckost a ambivalentní lásku k Heathcliffovi v podání Tomáše Dastlíka. Ten adekvátně dotváří druhou část charakterově komplementární dvojice, je Kateřininým násilím a agresí, Kateřina psychologickou manipulací. Herecký ansámbl přesně pracuje s napětím, takže zobrazovaný příběh působí jako pomalu a nepřetržitě se přibližující obrovský kámen, který vše drtí. Tereza Frýbertová, A2, 5/2012 Na větrné hůrce v Divadle Petra Bezruče V sezónní nabídce Divadla Petra Bezruče zaujímá jevištní adaptace románu Emily Brontëové Bouřlivé výšiny místo vážného titulu se společenskou tematikou. Režisér, a spolu s Martou Ljubkovou i autor dramatizace, Jan Mikulášek tu ve své práci navazuje na osvědčené postupy známé z jeho předešlých prací: jsou to důmyslná stavba a co největší sevřenost příběhu, metaforičnost a v některých případech na samé hranici porozumění s publikem užívaná symbolika. K Mikuláškově režijnímu rukopisu patří stylizovaný herecký projev a důsledné režijní vedení herců, kteří sice herecky tvoří, ale zároveň plní režisérem zadané úkoly. (…) Režisér i herci našli společnou řeč: opustili snahu podrobně převyprávět celý román, a soustředili se na jeho existenciální rozměr, následně pak na jevišti všichni bez výjimky v každé složce jevištního projevu důsledně vycházejí z vnitřního života postavy. A každá postava je jako socha vytesaná v určité pozici odpovídající její povaze, charakteru i osudu. Herci pod taktovkou režiséra hrají všichni v jedné tónině. Výsledkem je temný obraz života bez lásky, bez ohleduplnosti, bez snahy o vzájemné porozumění, s důrazem na zhoubné tendence naplňování vlastního cíle. Byť pouze naznačeno, přesto hlasitě zní i aktuální téma dneška: xenofobie a rasová nesnášenlivost. Ladislav Vrchovský, Český rozhlas 3 – Vltava / 14. 2. 2012
Bouřlivé výšiny: deprese jako prase Ostravské divadlo Petra Bezruče hraje Na větrné hůrce, adaptaci romantického bestselleru Emily Brontëové. Stejně jako knižní předloha, ani její jevištní vize od režiséra Jana Mikuláška ovšem není žádná školometská nuda, ale mimořádně intenzivní zážitek. (…) Svět zcela odcizených vztahů, chladné krutosti a drsného vyřizování účtů spolu s (rovněž Mikuláškovou) drásavou hudbou podtrhují bílé stěny a nepříjemné zářivky. Spousta zásadních událostí je zprostředkována jen neosobním vypravěčem. (…) Každý, kdo si Hůrku z dávné četby pamatuje v zásadě jako příjemné vyprávění o velkých citech a silném větru, občas proložené dojemně hororovými prvky, bude Mikuláškovým zcela současným přečtením překvapen. Síla zážitku z představení hrozí nepřipraveného, zejména citlivějšího diváka až porazit. Mikuláškovu tvorbu charakterizuje sklon k líbeznosti a výtvarné opulenci: tady se pouští zcela novým směrem a nikoho nešetří. Vojtěch Varyš, Týden / 17. 3. 2012
Na větrné hůrce je inscenace dle Jana Mikuláška, již není možné vidět jen jednou Jakkoli je příběh mnohovrstevnatý, zájem diváka se logicky upře k zprvu nenápadné a střídmě hrající postavě nalezence Heathcliffa – nikdo není, kde a za jakých okolností jej otec Kateřiny a Hindleyho v ulicích Liverpoolu nalezl – je považován tu cikána, onde za indického či amerického trosečníka… On sám netuší coby nalezenec své kořeny. Nikdo neví o jeho minulosti, kde přišel k majetku a začal se vybraně oblékat. Touto proměnou – najmě po tříleté službě v armádě – jde ruku v ruce proměna Heathcliffa z dosud úsporně hrající postavy v Dastlíkově podání v démonického nositele kletby, šířícího zlo všude kolem, nešetřícího nikoho. Mstí svůj osud nalezence? Heathcliffova (Dastlíkova) proměna patří k vrcholům inscenace. (…) Herci ve strhujícím fantaskním Mikuláškově pojetí jsou doslova vydáni všanc svým postavám, jen málokdy divák uvidí herce, již si takto museli při hře sáhnout až na dřeň svého osobního já. Není tedy překvapující, že po hře je i na Tomáši Dastlíkovi, o němž je známo, že jako herec pracuje tvrdě na své zdravotní kondici, patrno, že se během hry zcela vydal, fyzicky i psychicky, že jen stěží skrýval známky absolutního vyčerpání a duševní i duchovní investice, jež do hry dal. Znovu a znovu na jeviště zvoucí potlesk, standing ovation a záplava květin byly na místě. Jiří Šodek, Moravskoslezský deník / 7. 3. 2012 Heathcliff's heartlessness is not only the consequence of the unfulfilled love for Catherine in the production. Above all, he is a dark skinned character now and establishes the particularly topical issue of racial (in)tolerance. (…) Mikulášek does not show the bare brutality; he presents it in an ironic and slightly humorous way and thus succeeds in evoking unbelievably strong emotions. Of course the credit has to be given also to the actors that succumb to this kind of direction and develop Mikulášek's poetics with grace and precision. Lenka Dombrovská, Divadelní noviny, 2012, No. 5 Mikulášek highlights the disunity of the characters and through monologues and narration bares their souls. He highly stylizes and typifies the characters quite often, with the exception of happy moments like Catherine Earnshaw and Heatcliff playfully walking in the moorlands. However, this feeling starts to decay in the course of the production.
The characters' destruction and life without inner rules at Wuthering Heights is reflected in the stage design by Marek Cpin. The story takes place in a hostile and tasteless white room probably form the 1970s with scattered chairs, table, TV set and upholstered sofa. There are several other various objects on the stage that work as attributes of individual characters. Heathcliff pretends to devour his enemies with his knife and fork which also ridicules the character at the same time. The actors work with suspense very well so the portrayed story resembles a slowly and consistently approaching piece of stone that crushes everything on its way. Tereza Frýbertová, A2, 2012, No. 5 Everyone who remembers Wuthering Heights from past readings as a quite pleasant narration about big feelings and strong winds, sometimes spiced up by touching horror elements, will be more than surprised by Mikulašek's contemporary reading of the novel. The powerful experience of seeing this production could even knock an unprepared and sensitive spectator down. Mikulášek's works are typical for their inclination to loveliness and artistic opulence – however, in this production he sets out for a completely new direction. Vojtěch Varyš, Týden / 17 March 2012
Divadlo Petra Bezruče začínalo po 45letém provozu od nuly – v roce 1990 se muselo přestěhovat do komorního prostoru, čímž se nuceně proměnilo ve studiový typ divadla. Především pod uměleckým vedením Janusze Klimszi a poté Jana Mikuláška se Bezruči etablovali jako respektovaná, svébytná divadelní scéna s pestrou dramaturgií. Vedle klasiky nabízí české či světové premiéry současných her nebo kontroverzních dramatických textů. S mimořádným diváckým i kritickým ohlasem se setkalo mj. uvedení Hamleta s debutujícím Richardem Krajčem (1999), Idiot v režii Sergeje Fedotova (2003), rovněž Skleněný zvěřinec (2001) či Ústa Micka Jaggera (2002). Také Mikuláškovy ceněné režie Story, Tři sestry (obě 2005), 1984 a Divoká kachna (obě 2009) lámaly divácké rekordy a doslova za kultovní lze označit jeho výjimečnou inscenaci Evžen Oněgin (2007), oceněnou Nadací Českého literárního fondu, jež je na repertoáru divadla již pět let. Od roku 2008 vede divadlo Martin Františák, jehož inscenace Job vynesla Norbertu Lichému Cenu Thálie. Jeho loňský titul Rodinná slavnost pak pro Lichého znamenal nominaci na Cenu Alfréda Radoka a pro herečku Terezu Vilišovou nominaci na Cenu Thálie. Bezruči se nadále snaží reagovat na problémy konkrétního místa, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států – a inspirovat se jimi. Ojedinělý projekt této linie představují Pestré vrstvy – Klimszovo site-specific představení na dole Hlubina reflektující život horníků za komunistických represí, ověnčené Cenou Divadelních novin za Alternativní divadlo 2011. Vedle zmiňovaných inscenací Story (v roce 2006) a Evžen Oněgin (v roce 2008) hostovali Bezruči na Divadelní Floře i v následujících ročnících: v roce 2009 představili přepis Orwellova románu 1984 a v následujícím roce Ibsenovu Divokou kachnu.
After 45 years of functioning, the Petr Bezruč Theatre had to start from scratch. In 1990 they moved to a smaller place and were forced to change into a studio type of theatre. Especially under the direction of Janusz Klimsza and then Jan Mikulášek, the theatre established its position as a respected, unique theatre stage with varied dramaturgy. Apart from the classic, they produce world premieres of contemporary plays or controversial dramatic texts. Their productions meet with great acclaim from both critics and audience for example Hamlet (1999), Idiot directed by Sergej Fedotov (2003), Glass Menagerie (2001) or Mick Jagger's Mouth (2002). Also other plays directed by Mikulášek like Story, The Three Sisters (both 2005), 1984 and The Wild Duck (both 2009) became audience hits and the production Eugene Onegin (2007) could be even considered a legendary masterpiece. This production was also awarded the Czech Literary Foundation Award and has been part of the theatre repertoire for 5 years. Martin Františák has been the artistic director of the theatre since 2008 and his production Job and its success won Thalia Award for Norbert Lichý. He was also nominated for Alfréd Radok Award for Františák's production of The Celebration last year and also actress Tereza Vilišová was nominated for the Thalia Award. The creative team has been commenting on the problems of their hometown – the industrial agglomeration on the border of three countries – and draws inspiration from them. A unique project of this line is represented by Pestré vrstvy – Klimsz's site-specific production in the Hlubina coal mine that reflected the life of miners in the times of Communist repressions. It was awarded the Divadelní Noviny Award in the category of alternative theatre of 2011. Apart from the already mentioned productions – Story (2006) and Eugene Onegin (2008), the festival hosted Petr Bezruč Theatre in 2009 with adaptation of Orwell's novel 1984 and the following year Ibsen's Wild Duck.
