GLOBÁLNÍ PROBLÉMY LIDSTVA
Základní literatura: Bauman, Zygmunt: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha 1999 Šok z prosperity. Čítanka z globálnej problematiky (sestavili Mikuláš Huba a Pavel Nováček) Bratislava 1995 Šok z prosperity. Čítanka z globální problematiky. Olomouc 1995 Šok z prosperity. Závěrečná čítanka z globální problematiky. Olomouc 1996
Doplňující literatura: Brzeziński, Zbigniew: Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. (1997) Fukuyama, Francis: Konec historie a poslední člověk (2001) Keller, Jan: Nedomyšlená společnost (1992, 1995, 1998) Až na dno blahobytu (1993, 1995) Přemýšlení s Josefem Vavrouškem (1995) Hodnoty pro budoucnost (1996) Šok z ekologie aneb politické systémy v rozpacích (1996) Abeceda prosperity (1997) Sociologie a ekologie (1997) Naše cesta do prvohor (1998) Publikace Římského klubu: Meadows, Denis - Meadows, Donella: Limits of Growths (1972) Meze růstu Mesarović, M. D. - Pestel, E.: Mankind at the Turning Point (1974) Lidstvo v bodě obratu Tinbergen, Jan: Reshaping the International Order (1976) Proměna mezinárodního řádu
Struktura přednášky
1. Základní pojmy 2. Globalizace 3. Římský klub 4. Další aspekty globální problematiky 5. Dodatek: Výtah z první zprávy Římského klubu „Meze růstu“ (1972) a z „Překročení mezí“ (1992)
1. ZÁKLADNÍ POJMY
Název „globální” označuje všechno, co má celosvětový rozsah nebo význam. Z prostorového hlediska mají všechny jevy několik hierarchicky uspořádaných úrovní, které můžeme třídit do libovolného počtu kategorií. Základní jsou však tyto: lokální – regionální – globální.
Lokální jsou jevy místní, projevující se pouze v daném místě, zpravidla jde o obec.
Regionální jsou jevy a procesy odehrávající se v určité oblasti. Její velikost může být různá a to je prostor pro geografickou regionalizaci (mikroregiony, mezoregiony, makroregiony) zabývající se např. okresy, kraji, státními útvary a jejich seskupeními, případně kontinenty.
Globální jevy se týkají zpravidla celého světa, nebo alespoň jeho velkých částí.
Globalizace oproti tomu znamená proces, který rozšiřuje územní rozsah různých jevů na zemském povrchu a který znásobuje počet těch jevů, které mají celosvětový význam. Klasifikace globálních problémů může být také různorodá, ale nejvhodnější se jeví podle kritéria původu. Globální problémy mohou mít charakter přírodní, společenský nebo smíšený.
Přírodní globální jevy mají přírodní základ. Vznikají a zanikají v důsledku přírodních procesů nezávislých na vůli člověka. Patří sem např. kosmické záření, rozsáhlé změny klimatu (např. doby ledové), změny životních podmínek pro rostlinstvo a živočišstvo apod.
Společenské globální jevy jsou pevně spojeny s člověkem a jeho činností. Do této skupiny patří politické a ekonomické jevy, jako např. vztahy mezi velkými státy a jejich uskupeními, světová ekonomika, proměny lidské společnosti.
Smíšené globální jevy mají také přírodní základ jako jevy čistě přírodní, ale vznikají na základě činnosti člověka. Jde o rozsáhlé přetváření přírody člověkem a do této skupiny patří především jevy ekologické.
Jiným kritériem klasifikace globálních problémů může být příslušnost k jednotlivým vědním disciplínám a pak můžeme vymezit globální problémy astronomické, biologické, politické, ekonomické, sociologické, kulturní, ekologické apod. Můžeme je také členit podle doby vzniku na prehistorické, historické, současné, budoucí (předpokládané) apod. Další možností je klasifikovat jevy podle jejich významu, např. pro přežití nebo fungování lidstva a zabývat se jen vybranými z nich, např. problémem hladu, války, oteplování klimatu, znečištění atmosféry, negramotnosti, přelidněním apod. Globální problémy se zdají být typické pro současný svět, zatímco v minulosti jako by jich bylo podstatně méně. Je tomu skutečně tak, ale neznamená to, že dříve vůbec neexistovaly. Přinejmenším přírodní globální problémy se projevovaly stejně jako v současnosti a pravděpodobnost jejich vzniku je dlouhodobě čistě náhodná. Společenských a smíšených problémů, před kterými stojí současný svět je nepochybně díky globalizaci nyní mnohem víc než v minulosti, ale často nám to tak jen připadá v důsledku stále rychlejšího koloběhu informací, který svět mění v globální vesnici (termín Marshalla MacLuhana z roku 1960). Informace o řadě problémů se dnes tak rychle šíří, že i děj, který by dříve byl nepodstatný může dnes rychle získat celosvětový význam. 2. GLOBALIZACE
Globalizace je společenský proces projevující se rostoucí vzájemnou ekonomickou závislostí prakticky všech zemí světa danou růstem jejich obchodní výměny. Jejím nejviditelnějším projevem je rozvoj nadnárodních prodejních řetězců, jejichž typickým představitelem (a jedním z prvních, který expanzi do celého světa nastoupil) je firma McDonald’s. Proto se také používá názvů jako McDonaldizace, McWorld apod. Globalizace však není pouze ekonomický proces. Má dalekosáhlé společenské a filozofické důsledky. Projevuje se ve smršťování časoprostoru, který vnímáme. Frekvence jevů se zrychluje, vzdálenosti se zkracují a nikdo nestojí mimo její působení. Ani ti, kteří z jejich důsledků nic nemají. Jedna z teorií považuje globalizaci za produkt úsilí mocenských elit, kterým vyhovuje. Je to však spontánní a nikým neřízený proces, kterému je nutno se přizpůsobit a případně jeho kladných stránek využít. Příznačné je, že globalizace je proces s dvojsečnými důsledky. Tytéž důsledky globalizace mohou mít kladný a zároveň i záporný vliv na různé skupiny obyvatelstva v různých časových okamžicích a na různých místech světa. Kladné stránky globalizace Roste ekonomika řady zemí světa, které by jinak dlouho čekaly na svou šanci Distribuce stále většího objemu zboží po celém světě Roste sociální zabezpečení stále většího počtu obyvatelstva světa Roste počet vzájemných kontaktů a klesá izolace jednotlivých území Vzájemné obohacování světové kultury, rychlejší přisvojování nových kulturních prvků Záporné stránky globalizace Roste pravděpodobnost ekonomických krizí (Mexiko, Thajsko, Argentina) Nabídka zboží ztrácí svou pestrost – všude se prodává totéž Zvyšuje se nezaměstnanost v celé řadě zemí světa Kladných aspektů globalizace využívá jen část obyvatelstva světa – mnozí zůstávají mimo Rozpadají se místní kultury a zaniká místní identita Mobilita Zatímco jedni se stávají v důsledku globalizace mobilnějšími (auta, letadla), jiní jsou znehybněni (ve společenském smyslu – to jsou ti, kteří se dostanou na okraj společnosti). Mobilita je čím dál tím víc znakem pozice ve společenské hierarchii. Cestování „bez papírů” – pro horní a střední vrstvy hierarchie je to privilegium (bezvízový styk) – pro nižší vrstvy je to potíž (uprchlíci) Globální kulturně hybridizovanou elitu tvoří: politici, akademici, novináři, umělci, sportovci Dnešní nejmocnější a nejbohatší lidé jsou stále méně spjati s prostorem. Jejich bohatství a moc stále méně plyne s konkrétních majetků (např. ze zemědělských nebo průmyslových podniků) a stále víc s možností rychlého převádění investic z místa na místo po celém světě. Dochází přitom k oddělení moci od závazků. Majitelé velkých balíků investic se zajímají o zisk a není pro ně podstatné, kde vzniká. To vede k tomu, že výroba a spotřeba se územně nekryjí. Výroba se přesouvá do zemí s levnou pracovní silou nebo tam, kde nebude nikdo protestovat proti ekologické zátěži, spotřeba zase do zemí s nejvyšší životní úrovní. Konec historie, který prorokoval Fukuyama se nesplnil, ale globalizace odnímající význam prostoru vyvolává s jistou nadsázkou konec geografie (Richard O'Brien 1992, Paul Virilio 1997), protože vzdálenosti ztrácejí smysl. Globalizace vysvobozuje velkou část lidstva od teritoriálních vazeb a je
příslibem tvorby nových významů, ale likviduje hodnotu území, které tak přestává být zdrojem identity a ztrácí smysl. Globalizace je podle Baumana procesem boje s prostorem, ve kterém se mění postavení moci.
Premoderní společnost: moc hrála velkolepé divadlo, kterým ohromovala společnost.
Moderní společnost: moc změnila společenské uspořádání do podoby panoptika (model vězení – podle Michela Foucaulta). Neviditelná moc má v tomto modelu možnost pozorovat podřízené (vězně), kteří nevědí, kdy jsou pozorování a kdy ne a proto se musí stále chovat tak, jako by byli pozorováni. Jde o likvidaci soukromého prostoru (Orwell: 1984). Dnes úlohu panoptika plní databáze: umožňují pohyb těm, kteří v nich jsou, ale ty, kteří se do nich nedostanou znehybňují (např. na hranicích).
Postmoderní společnost je oproti tomu synoptikum, ve kterém celý svět z pozice lokální pozoruje celebrity (zpěváky, herce, politiky) v pozici globální.
Moderní boj s prostorem vede ke zgeometrizování uspořádání reálného prostoru, který ztrácí lidská měřítka. Projevilo se to již např. ve 30. letech v pracích architektů jako např. Le Corbusiera. Podle této koncepce byla např. v 50.-60. letech postavena Brasilia – nové brazilské hlavní město (Oscar Niemeyer, Lucio Costa). Richard Sennett (1997) kritizuje, že moderní architektura vytlačuje člověka z veřejných prostranství. Např. již uvedená Brasílie je městem, ve kterém lidé těžko nacházejí prostory přizpůsobené lidem. Převládají tam prostory pro auta. Globalizace vede k zániku národního státu. Globální politika byla v průběhu historie doménou různých aktérů:
do 20. století – státy, zejména velmoci 20. století – bloky Západ – Východ – Třetí svět dnes – nadnárodní společnosti
Dnešní státy ztrácejí ekonomickou moc - zbývá jim policejní aparát a armáda. Stát tedy přestává plnit roli skutečného vládce a omezuje se na roli četníka. Z ekonomické stránky globalizace koncentruje majetek a urychluje jeho růst. GLOKALIZACE: globalizace menšiny – lokalizace většiny Lidé nabízejí svou práci lokálně – a tím jsou znevýhodněni Investoři ji kupují globálně – a tím jsou zvýhodněni Ricardo Petrella z Katolické univerzity v Leuwenu (Belgie): Globalizace nutí hospodářství vyrábět netrvanlivé zboží. Jde o to vyrobit, prodat, rychle spotřebovat aby bylo možné nabídnout nové zboží. Zpomalení tempa by vedlo ke zhroucení systému. K této netrvanlivosti zboží se pojí nejistota v práci (úvazky na dobu určitou, částečné úvazky, klouzavá pracovní doba). 3. ŘÍMSKÝ KLUB V důsledku globalizace se globální problematika v současné civilizaci objevila v 60. letech.
V té době byla populární futurologie, nauka o budoucnosti. Dnes tento termín vytlačila prognostika. Založení V dubnu 1968 svolal Aurelio Peccei (1908-1984) do Academie dei Lincei v Římě jednání významných vědců, politiků a podnikatelů za účelem prodiskutování nejpalčivějších problémů tehdejšího světa. Na tomto setkání vznikl Římský klub, který (www.clubofrome.org) i když má sídlo v Hamburku.
existuje
pod
stejným
názvem
dodnes
Vedení V jeho čele stál v letech 1968-1984 sám Aurelio Peccei, po něm se předsedou stal Alexander King, pak Ricardo Diez-Hochleitner a dnes je jím jordánský princ Hassan bin Talal. Členství Římský klub má čtyři různé druhy členství: řádné, přidružené čestné (např. Václav Havel) institucionální Hlavním výsledkem činnosti Římského klubu jsou zprávy (Reports) tvořené týmy odborníků zvlášť za tím účelem sestavených. Dosud jich vyšlo 30. První vzbudily největší ohlas, dnes se o nich mluví méně, avšak stále obsahují významné informace o stavu a perspektivách světa. Nejdůležitější zprávy Římského klubu 1972
Dennis L.Meadows, Donella Meadows: The Limits of Growths (Meze růstu) První zpráva klubu způsobila šok. Na modelu světa, který jako jeden z prvních využíval tehdy ještě velmi nedokonalých počítačů Meadowsovi ukázali, že surovinové zdroje jsou konečné a že jejich vyčerpání je blízko – předvídali ho již v některých případech za 20–30 let. Proti tomu navrhli „nulový růst”, tzn. v podstatě zastavení expanze ekonomiky. Čím později lidstvo vstoupí na tuto cestu, tím větší cenu za to zaplatí. Tento přístup se setkal s tvrdou kritikou zejména liberálních ekonomů. Výtah z této zprávy je umístěn na konci textu jako jeho dodatek.
1973
Mihajlo D.Mesarović, Eduard Pestel: Mankind at the Turning Point (Lidstvo v bodě obratu) Bylo to pokračování varovných prognóz, avšak na rozdíl od „nulového růstu” Meadowsových autoři navrhli přijatelnější „organický růst”.
1974
Jan Tinbergen: Reshaping the International Order (Proměna mezinárodního řádu) Ve třetí zprávě se tým pod vedením Jana Tinbergena zabýval nedokonalostí politického a ekonomického uspořádání současného světa a navrhoval jak ho zlepšit.
1978
Dennis Gábor: Beyond the Age of Waste (Za věkem odpadů)
1977
Ervin Laszlo: Goals for Mankind (Cíle pro lidstvo) Na této zprávě spolupracovalo přes 130 odborníků. Výsledkem je atlas národních a regionálních cílů, ke kterým by lidstvo mělo směřovat. Je zde zohledněno, že cíle
nemusí být pro všechny stejné. 1978
Thierry de Montbrial: Energy: the Countdown (Energie: odpočítávání)
1979
J.W.Botkin, M.Elmandjra, M. Malitza: No Limits to Learning. Bridging the Human Gap (Učení bez hranic. Přemostění lidské propasti) Jakkoliv jsou přírodní zdroje omezené, existuje něco, co prakticky žádnému omezení nepodléhá. Je to intelektuální zkvalitňování člověka – tedy vzdělání. Ke vzdělání by měl mít přístup každý člověk.
1980
Orio Giarini: Dialogue on Wealth and Welfare: An Alternative View of World Capital Formation (Dialog o zdraví a bohatství: alternativní pohled na světové kapitálové formace)
1981
Adam Schaff – G. Friedrichs: Microeletectronics and society (Mikroelektronika a společnost)
1991
Alexander King, Bertrand Schneider: The First Global Revolution (První globální revoluce)
1997
Ernst Ulrich von Weizsäcker, Amory Lovins, L. Hunter Lovins: Factor four (Faktor čtyři)
1997
Peter L. Berger: The limits of Social Cohesion: Conflict and understanding in pluralistic society (Omezení sociální koheze: konflikt a pochopení v pluralistické společnosti)
1999
Juan Luis Cebrian: Im Netz: Die Hypnotisierte Gesellschaft (V síti: hypnotizovaná společnost)
2001
Sergej Kapica Information Society and the Demographic Revolution (Informační společnost a demografická revoluce)
4. DALŠÍ ASPEKTY GLOBÁLNÍ PROBLEMATIKY Globální problematikou se nezabýval pouze Římský klub. Existuje množství publikací jiných autorů, anebo i autorů Římského klubu, ale vydávajících vlastní tituly nezávisle na zprávách Římského klubu.
Např. autoři první zprávy „Meze růstu” vydali po 20 letech v roce 1992 nové výsledky své práce, které nazvali „Beyond the Limits” (Překročení mezí). Opravili zde některé příliš pesimistické prognózy, ale potvrdili, že lidstvo již v některých komoditách přesáhlo únosnou mez čerpání zdrojů. Problematikou bezpečnosti světa v době po pádu komunismu a úlohou USA, jediné supervelmoci v této době se zabýval Zbigniew Brzeziński, americký politolog polského původu v knize „Out of control. Turmoil on the Eve of 21st Century” (Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století). Pozoruhodná je také publikace amerického politologa japonského původu Francise Fukuyamy „The End of History” (Konec historie – česky vyšla společně s knihou Poslední člověk), ve které se snaží pomocí přístupu typického pro přírodovědné obory popsat ekonomickou interpretaci proměny společenského sytému na konci 20. století. Dalšími autory této oblasti jsou Alvin Toffler anebo bývalý americký viceprezident Albert Gore. V důsledku zpráv Římského klubu i ostatních publikací došlo skutečně k proměně vědomí. Ačkoliv nejchmurnější předpovědi o rychlém vyčerpání neobnovitelných zdrojů se nevyplnily, ale to mj. v důsledku toho, že lidé začali opravdu šetřit. Přestaly se např. vyrábět velké automobily s vysokou spotřebou (známé americké „bouráky”) a nahradily je mnohem úspornější menší automobily. O globální problematiku se začali zajímat i mnozí politici. Kromě již zmíněného Alberta Gora to byla především norská premiérka Gro Harlem Bruntland a do jisté míry i bývalý český prezident Václav Havel. V našem prostředí k čelním představitelům ekologicky uvažujících politiků byl bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek (tragicky zahynul v roce 1995 pod lavinou v Tatrách) Hrozba globální ekologické katastrofy, ale i takových jevů jako hlad, který sužuje velkou část Afriky, přiměla politiky k přijetí konkrétních kroků. V roce 1984 byla založena Světová komise pro životní prostředí. V roce 1987 vyšla její zpráva pro 42. zasedání OSN Our common future, v níž se již hovoří o udržitelném rozvoji „sustainable development”. Později se tento pojem začal překládat jako trvale udržitelný rozvoj, tzn. takový, který nevede k úplnému vydrancování přírodních zdrojů a k jistému konci lidstva, ale může trvat prakticky trvale. Znamená to orientovat se hlavně na spotřebu tzv. obnovitelných zdrojů (jako např. biomasa, vítr, sluneční energie apod.), kterých spotřebou neubývá.
5. DODATEK Výtah z první zprávy Římského klubu „Meze růstu“ (1972) a z „Překročení mezí“ (1992)
1. Meze růstu Povaha exponenciálního růstu Všech pět základních prvků studie, o kterých podáváme zprávu – populace, produkce potravin, industrializace, znečištění a spotřeba neobnovitelných zdrojů – roste. Roční míra jejich růstu se řídí schematem, který matematikové nazývají exponenciálním růstem. Protože velká část této práce se zabývá příčinami a následky exponenciálního růstu, je důležité na počátku pochopit jeho obecné vlastnosti. Exponenciální růst je obecným procesem v biologických, finančních a mnoha dalších systémech na světě. Přesto, že je tak obecným jevem,často vede k překvapivým výsledkům, k výsledkům, které fascinují lidstvo už celá staletí. Stará perská legenda vypráví o chytrém dvořanovi, který daroval svému králi krásnou šachovnici a jako odměnu žádal jedno zrnko rýže za první políčko, dvě zrnka za druhé, čtyři za třetí atd. Král souhlasil. Čtvrté políčko šachovnice bylo za 8 zrnek, desáté již za 512 zrnek, patnácté za 16 384 zrnek a jedenadvacáté více než za milion zrnek rýže. U čtyřicátého políčka bylo nutno vzít ze sýpek bilion zrnek rýže. Exponenciální růst je klamný, protože velmi rychle produkuje obrovská čísla. Francouzská hádanka pro děti ilustruje jiný aspekt exponenciálního růstu, jímž je náhlá rychlost, se kterou se dosáhne dané meze. Předpokládejme, že vlastníte rybních, ve kterém jsou lekníny. Pokud by lekníny rostly bez přerušení, pokryly by rybník a zahubily tak všechny ostatní formy vodního života za 30 dnů. Po dlouhou dobu se bude zdát, že je leknínů málo, a tak se o ně nebudete starat, až najednou pokryjí polovinu rybníka. Kterého dne to bude? Samozřejmě devětadvacátého dne. Budete mít už jenom jeden den na záchranu svého rybníka. Jak ještě uvidíme, při uvažování o exponenciálním růstu je vhodné zavést pojem doba zdvojnásobení, což je doba, kterou daná veličina potřebuje k tomu, aby narostla na dvojnásobek. V případě leknínů je tato doba jeden den. Růst světové populace V roce 1650 bylo na světě asi 0.5 miliardy lidí a míra růstu se pohybovala okolo 0.3% ročně. To odpovídá době zdvojnásobení přibližně 250 let. V roce 1970 dosáhl celkový počet 3.6 miliardy a míra růstu necelé 2.1% ročně. Doba zdvojnásobení při této míře růstu je 33 let. Populace tedy roste nejen exponenciálně, roste dokonce i růstová míra. Můžeme říci, že růst populace je „super“ exponenciální; populační křivka stoupá dokonce rychleji než kdyby tomu bylo přísně exponenciálně. Za pozorovaný růst je odpovědná smyčka kladné zpětné vazby. V populaci s konstantní průměrnou plodností se každoročně narodí tím více dětí, čím větší bude počet obyvatel. Čím více bude dětí, tím větší bude počet obyvatelstva příští rok. Po určitém zpoždění, kdy tyto děti dorostou a stanou se rodiči, narodí se ještě více dětí a populace dál naroste. Stálý růst bude pokračovat, dokud zůstane průměrná plodnost konstantní; ta však samozřejmě konstantní být nemusí. Plodnost v dané populaci může být ovlivněna celou řadou faktorů. Ve světovém modelu jsme rozlišili tři hlavní komponenty plodnosti – maximální biologickou plodnost (bude jí dosaženo v případě, že ženy nebudou užívat žádných metod kontroly plodnosti během celého průběhu plodného věku), chtěnou plodnost (kdyby obyvatelstvo používalo „dokonalé“ kontroly plodnosti a mělo pouze plánované a chtěné děti) a účinnost kontroly plodnosti (rozsah, ve kterém je populace schopna dosáhnout chtěné plodnosti na rozdíl od biologické porodnosti). Tyto tři uvedené faktory, které ovlivňují plodnost, jsou dále ovlivňovány dalšími skutečnostmi ve světovém systému; jedním z důležitých faktorů je pravděpodobně i industrializace. Ve světovém měřítku se překvapivě shoduje vztah mezi plodností a hrubým domácím produktem (HDP) na jednoho obyvatele. Obecně platí, že s nárůstem HDP plodnost klesá. Zdá se, že to platí všude navzdory rozdílům ve faktorech náboženských, kulturních nebo politických. Z toho nemůžeme ovšem učinit závěr, že stoupající HDP na jednoho obyvatele přímo působí nižší plodnost. Zřejmě však dochází k řadě společenských, výchovných a jiných změn, které v konečné fázi snižují plodnost a jež jsou spojeny se vzrůstající industrializací. Podle našeho názoru stoupající HDP ovlivňuje hlavně chtěnou plodnost. K těmto sociálním změnám však dochází až po dosti dlouhém zpoždění.
Druhou zpětnou vazbou ovlivňující populační růst je negativní zpětná vazba. Zatímco smyčka pozitivní zpětné vazby způsobuje překotný růst, negativní zpětná vazba směřuje k regulaci růstu a k udržení systému ve stabilním stavu. Při negativní zpětné vazbě změna jednoho prvku proběhne celou smyčkou a v konečné fázi způsobí změnu výchozího prvku v opačném smyslu než byla původní změna. Negativní zpětná vazba kontrolující populaci je založena na průměrné úmrtnosti, jež odráží průměrné zdraví populace. Protože se v každé skutečné populaci jak úmrtí, tak narození, plodnost i úmrtnost mění, dynamické chování populací určované těmito dvěma vzájemně závisejícími smyčkami zpětných vazeb se stává velmi komplikovaným. Co lze říci o populaci v budoucnosti? Vzhledem ke zpoždění v obou rozhodujících zpětných vazbách, zvláště ve smyčce pozitivní zpětné vazby, není zásadně možné, aby se křivka růstu populace vyrovnala před rokem 2000 i za nejoptimističtějšího předpokladu klesající plodnosti. Většina pravděpodobných rodičů roku 2000 se již narodila. Pokud by nenastal rychlý růst úmrtnosti, čemuž se jistě bude lidstvo intenzivně bránit, můžeme předpokládat, že za 30 let bude na světě 7 miliard lidí. Jestliže budeme moci nadále snižovat úmrtnost a nebudeme mít větší úspěch při snižování plodnosti než dosud, za 60 let budou za každého dnešního obyvatele čtyři. Růst světové ekonomiky Druhou veličinou, která až dosud ve světovém měřítku roste dokonce rychleji než počet obyvatelstva, je průmyslová výroba. Jaká zpětná vazba způsobuje exponenciální růst průmyslové výroby? Dané množství průmyslového kapitálu (továrny, nákladní auta, nástroje, stroje atd.) umožňuje ročně vyprodukovat určité množství výrobků. Celková produkce je dále závislá na pracovních silách, surovinách a dalších skutečnostech. Pro tuto chvíli budeme předpokládat, že tyto ostatní skutečnosti jsou dostatečně zajištěné, takže limitujícím faktorem výše výroby je množství kapitálu (světový model, o kterém bude řeč dále, zahrnuje i ony ostatní základní skutečnosti). Většina každoroční průmyslové produkce je spotřební zboží, které opouští průmyslový systém. Určitá část produkce však připadá na další základní kapitál – textilní stroje, ocelárny, soustruhy. Tyto investice zvyšují původní základní kapitál. Je to další smyčka pozitivní zpětné vazby. Více kapitálu dává větší výrobu, určitá proměnlivá část výroby je investována, a více investic znamená více kapitálu. Nový zvětšený základní kapitál dále převyšuje výrobu atd. V této zpětné vazbě existují rovněž zpoždění, protože výroba velkého průmyslového zařízení, jako například elektrárny nebo rafinerie, trvá několik let. Základní kapitál není zcela trvalý. Poškozená nebo zastaralá zařízení se vyřazují. Abychom zachytili tuto situaci, musíme zavést do systému kapitálu negativní zpětnou vazbu, která zahrnuje znehodnocení kapitálu. Čím více je kapitálu, tím více se ho průběžně vyřazuje. A čím více se vyřazuje, tím méně ho bude příští rok. Tato negativní zpětná vazba přesně odpovídá smyčce úmrtnosti v populačním systému. Stejně jako v případě populačního systému, lze i zde konstatovat, že pozitivní vazba v dnešním světě značně převládla a že základní kapitál ve světovém měřítku roste exponenciálně. Průmyslová výroba roste o 7% ročně a populace jen o 2% ročně. Podle jednoduchého výpočtu by se měla materiální životní úroveň lidstva zdvojnásobit během příštích 14 let. Světová průmyslová produkce však není rovnoměrně rozdělována mezi obyvatelstvo světa. K většině světového růstu průmyslové výroby dochází v průmyslově rozvinutých zemích, kde je rychlost populačního růstu relativně nízká. Je zřejmé, že rčení „bohatí mají bohatství a chudí mají děti“ má zcela reálnou základnu. Ekonomický růst tak, jak dnes probíhá, nutně prohlubuje absolutní rozdíly mezi bohatými a chudými státy světa. Meze exponenciálního růstu Abychom mohli uvažovat o příštím růstu populace a průmyslového kapitálu poněkud reálněji, musíme více vědět o dalších světových faktorech, které interagují se systémem populace – kapitál. Začneme položením několika základních otázek.
Jsou míry růstu populace a kapitálu ve světovém měřítku fyzicky možné? Kolik lidí může žít na této Zemi, s jakou životní úrovní a jak dlouho? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme se podrobně podívat na ty světové systémy, které zajišťují fyzickou základnu populačního a ekonomického růstu. Čeho bude zapotřebí k tomu, aby byl zachován světový ekonomický a populační růst do roku 2000 a snad ještě dále? Seznam lze rozdělit zhruba do dvou kategorií. První kategorie obsahuje fyzické nutnosti, které umožňují veškerou fyziologickou a průmyslovou aktivitu – potraviny, suroviny, fosilní nebo nukleární palivo; patří sem i ekologické systémy planety, které absorbují odpady a recyklují důležité základní chemické substance. Tyto předpoklady jsou v principu hmatatelné a vyčíslitelné skutečnosti, jako orná půda, sladká voda, rudy, lesy a oceány. Druhou kategorií nutných předpokladů růstu tvoří společenské nutnosti. I kdyby naše planeta byla fyzicky schopna zajistit daleko větší a ekonomiky rozvinutější populaci, skutečný růst ekonomiky a obyvatelstva záleží na takových skutečnostech, jako je mír, sociální stabilita, vzdělání, zaměstnanost a technologické procesy. Tyto faktory lze hodnotit a předvídat daleko obtížněji. Náš světový model není schopen v daném stádiu svého vývoje tyto sociální faktory explicitně zahrnout. Naše informace o možném rozdělení fyzických zdrojů mohou pouze naznačit možné budoucí společenské problémy. Potraviny, zdroje a zdravé životní prostředí jsou nutnými, avšak nikoli postačujícími podmínkami růstu: dokonce i když budou k dispozici v nadbytku, růst může být zastaven společenskými problémy. Jak velký růst může pak fyzický systém zaručit? Odpověď, kterou vzápětí naznačíme, nám snad ukáže horní mez růstu populace a kapitálu, nedá nám však záruku, že růst této meze skutečně dosáhne. Potraviny Nikdo přesně neví, kolik lidí na světě je v současné době nedostatečně živeno – snad 50 nebo 60% populace průmyslově méně rozvinutých zemí, tzn. jedna třetina světové populace. Podle odhadu Světové organizace pro výživu a zemědělství (FAO) není ve většině rozvojových zemí zajištěna základní potřeba proteinů a kalorií. Ačkoliv se ve světovém měřítku zemědělská výroba zvyšuje, produkce potravin na jednoho obyvatele v rozvojových zemích se stěží udržuje na současné úrovni. Znamená to, že mezí produkce potravin na zemi již bylo dosaženo? Základním zdrojem nutným pro zemědělskou výrobu je půda. Poslední studie ukazují, že na celé zeměkouli je nanejvýš asi 3,2 miliardy ha půdy potenciálně vhodné pro zemědělství. Přibližně poloviny této půdy – přístupnější a úrodnější polovina – se dnes obdělává. Zbývající část bude vyžadovat obrovské kapitálové investice na zbudování komunikací, odstranění současné vegetace, zavodnění nebo průmyslové hnojení, dříve než bude půda vhodná pro zemědělskou výrobu. Podle zprávy FAO není z ekonomických důvodů únosné získávat novou zemědělskou půdu ani při současném palčivém nedostatku potravin na světě. I kdyby se obyvatelstvo světa rozhodlo zaplatit vysoké výdaje a obdělat veškerou ornou půdu, aby se mohlo vyrobit co největší množství potravin, zůstanou-li požadavky plochy na jednoho obyvatele a růst populace stejné jako dnes, nastane ještě před rokem 2000 zoufalý nedostatek zemědělské půdy. Mohli bychom předpokládat, že je možné zdvojnásobit nebo dokonce zečtyřnásobit zemědělskou produktivitu zaváděním pokrokové zemědělské technologie a kapitálovými investicemi, např. traktory, umělými hnojivy, zavodňováním apod.: každé zdvojnásobení produktivity nám poskytne okolo 30 let, neboli poněkud méně než je doba zdvojnásobení počtu obyvatelstva. Vidíme zde typické jevy týkající se každého exponenciálního růstu v omezeném prostoru: během několika málo let se může velký nadbytek změnit ve značný nedostatek. po celou historickou dobu existuje obrovský nadbytek potenciálně orné půdy a nyní, během třiceti let, může nastat náhlý a vážný nedostatek. Jsme v situaci majitele leknínového rybníka. Nerostné suroviny Viděli jsme, že exponenciální růst užívání půdy se může velmi rychle střetnout s konstantní plochou existující půdy. Exponenciální růst spotřeby může zcela stejným způsobem snížit zásobu kterékoliv suroviny. Při dané úrovni spotřeby nerostných surovin a při předpokládaném vzrůstu této spotřeby do budoucnosti bude velká většina nejdůležitějších surovin ode dneška za 100 let extrémně
drahá. Toto tvrzení platí nezávisle na tom, jak optimisticky odhadujeme dosud neobjevené zásoby, technický pokrok, náhradu těchto surovin nebo recyklaci. Vždyť například cena rtuti se za posledních 20 let zvýšila o 500%a cena olova za posledních 30 let o 300%. Znečištění Už vzhledem k množství spotřebovaných surovin je zřejmé, že další exponenciálně rostoucí veličinou ve světovém systému je znečištění. Několik málo druhů znečištění, které byly skutečně po jistou dobu sledovány, pravděpodobně roste exponenciálně. Míra růstu různých typů znečištění silně kolísá, avšak pro většinu platí, že je větší, než míra růstu populace. Nemáme skoro žádnou představu o tom, jaké mohou být horní hranice růstu znečištění. Nebezpečí, jež plyne z dosažení těchto mezí je zvláště veliké proto, že většinou existuje poměrně dlouhá doba zpoždění mezi uvolněním škodliviny do prostředí a objevením se negativních důsledků v ekosystému. Mnohé typy znečištění jsou rozšířeny globálně a jejich škodlivé účinky se objevují ve velkých vzdálenostech od místa jejich vzniku. Růst ve světovém systému Diskutovali jsme potraviny, neobnovitelné zdroje a absorpci znečištění jako oddělené faktory nezbytné pro růst a udržení populace a průmyslu. Náš závěr z extrapolací růstových křivek je: krátká doba zdvojnásobení u mnoha lidských činností kombinovaná s obrovskými množstvími, která se zdvojnásobují, nás rychle přibližují mezím růstu. Žádný z pěti zde zkoumaných faktorů není ovšem nezávislý. Každý z nich stále působí na ostatní ( např. zdroje se stávají znečištěním) a každý navíc po určité době zpětně ovlivňuje sám sebe. Není zřejmě možné odhadnout dále do budoucnosti osud kterékoli z těchto úrovní, aniž bychom vzali v úvahu všechny ostatní. Tento systém má tak komplikovanou strukturu, že bylo třeba rozšířit naše intuitivní možnosti, tak aby bylo možno sledovat komplexně vzájemně závislé chování mnoha proměnných najednou. Jako první krok k tomuto cíli slouží náš formální model. Protože je světový model tak důležitý pro pochopení příčin a mezí růstu ve světovém systému, vysvětlíme proces konstrukce tohoto modelu. Postupovali jsme ve čtyřech hlavních etapách: 1. Nejdříve jsme vypracovali seznam důležitých kauzálních vztahů mezi pěti úrovněmi a vystopovali jsme strukturu zpětných vazeb. Našim cílem v této první etapě bylo najít nejzákladnější strukturu, která by odrážela hlavní interakce mezi pěti úrovněmi. Byli jsme toho názoru, že detailní vypracování základní struktury, která by zahrnula úplnější poznatky, může být provedeno později, až bude pochopen systém relativně jednoduchý. 2. Ve druhé etapě jsme co možná nejpřesněji kvantifikovali každý vztah, při čemž jsme použili světových dat – pokud byla k dispozici – nebo charakteristických místních dat tam, kde zatím nebyla měření v globálním měřítku provedena. 3. Pomocí počítače jsme prozkoumali souběžné chování všech uvažovaných vztahů v závislosti na čase. Dále jsme vyzkoušeli vliv numerických změn na základní předpoklady, abychom objevili nejkritičtější determinanty chování systému. 4. Nakonec jsme zkoumali, jaký vliv budou mít na náš globální systém různá opatření, která jsou dnes navrhována ke změně a zlepšení chování celého systému. Naše závěry jsou: 1. Jestliže se nezmění současný růstový trend světové populace, industrializace, znečištění, produkce potravin a čerpání zdrojů, bude mezí růstu na této planetě dosaženo někdy během příštího sta let. Nejpravděpodobnějším důsledkem bude náhlý a nekontrolovatelný pokles jak populace, tak průmyslové kapacity.
2. Tyto růstové trendy je možno změnit na nastolit stav ekologické a ekonomické stability, který může trvat dlouho do budoucnosti. Stav světové rovnováhy může být navržen tak, aby byly uspokojeny základní materiální potřeby každého člověka na Zemi a aby každý člověk měl stejnou příležitost uskutečnit svůj individuální lidský potenciál. Nejzákladnější definice stavu světové rovnováhy zní: Populace a kapitál jsou v zásadě stabilní a síly, které působí na jejich zvýšení nebo snížení, jsou kontrolovány a pečlivě vyrovnávány. Jak dlouho by mohl rovnovážný stav existovat, to záleží na úrovni, na jaké by byla udržena populace a kapitál. Jde-li o období šesti měsíců, nebo jednoho roku, světový model ukazuje, že téměř každá úroveň populace a kapitálu může být udržena. Jestliže je časový horizont dlouhý 70 let, přípustné úrovně populace a kapitálu se pravděpodobně nemohou příliš lišit od těch, které jsou dnes. Stabilizovaný světový model předpokládá tato opatření (všechna od roku 1975): populace zůstane na konstantní úrovni (porodnost se vyrovná úmrtnosti(. Dále se zavádějí opatření na omezení růstu kapitálu tím, že se požaduje, aby investice byly rovny znehodnocení. Vedle těchto opatření regulujících růst jsou zavedena i technická opatření zahrnující recyklaci zdrojů, kontrolu znečištění, prodlouženou životnost veškerých forem kapitálu a metodu znovuzískání erodované a neplodné půdy. Změny v hodnotovém systému obsahují zvýšený důraz spíše na potraviny a služby než na průmyslovou výrobu. Průměrná hodnota průmyslové výroby na jednoho obyvatele je trojnásobkem světového průměru roku 1970 (tj. dosáhne zhruba dnešní úrovně západní Evropy). 3. Jestliže se lidstvo rozhodne pro stav rovnováhy, bude naděje na úspěch tím větší, dříve ji začne realizovat. Když se všechna opatření zavedená v rovnovážném modelu v r. 1975 opozdí až do r. 2000, rovnovážného stavu už nebude možno dosáhnout. Populace i průmyslový kapitál vzrostou natolik, že před rokem 2100 přijde krize potravin a zdrojů.
2. Překročení mezí Stejní autoři vydali po 20 letech novou studii, ve které zhodnotili dosavadní vývoj. Nazvali ji příznačně „Překročení mezí“. Závěry studie Překročení hranic shrnují autoři do tří bodů, odvozených od závěrů Hranic růstu: 1. Využívání mnoha základních zdrojů a produkování mnoha druhů znečišťujících látek už překročilo míry, které jsou fyzicky udržitelné. Bez podstatného snížení materiálových a energetických toků nás v nejbližším desetiletí čeká nekontrolovatelný pokles spotřeby potravin, energie a průmyslové produkce na jednoho obyvatele. 2. Tento pokles není nevyhnutelný: lze mu předejít, pokud dojde k podstatným změnám politik a praktik, které podněcují růst materiální spotřeby a populace a pokud zároveň dojde k zásadnímu zvýšení využívání surovin a energie. 3. Trvale udržitelná společnost je stále ještě možná, a to technicky i ekonomicky. Může být daleko žádoucnější než společnost, která se snaží řešit své problémy stálou expanzí. Přechod k trvale udržitelné společnosti vyžaduje na dostatečnost, rovnost a kvalitu života spíše než na množství výstupů. Vyžaduje více než pouhou produktivitu nebo techniku, vyžaduje také dospělost, odhodlání a moudrost. Na závěr této úvahy je užitečné vrátit se k myšlence Jana Tinbergena, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, uvedené v předmluvě knihy Překročení hranic. Tinbergen konstatuje, že „jsou pouze
dvě oblasti, kde žádná omezení neexistují: je to počet generací, vůči kterým jsme odpovědni za stav, v jakém jim naši planetu i lidskou společnost předáme, a dále naše tvořivost“.
Příklady možných otázek Vyjmenujte základní druhy globálních problémů Jaký je rozdíl mezi globalizací a globálními problémy? Vyjmenujte příklady kladných důsledků globalizace Vyjmenujte příklady záporných důsledků globalizace Co je to dvojsečnost důsledků globalizace? Jak se globalizace odráží na mobilitě lidí? Co to je Římský klub? Kdo je zakladatelem Římského klubu? Uveďte příklad přírodních globálních problémů. Uveďte příklad politických globálních problémů. Uveďte příklad ekonomických globálních problémů. Které globální problémy trvají se stejnou intenzitou: vyvolané přírodními silami nebo člověkem nebo žádné? Které globální problémy se zintenzivňují? Proč se globálními problémy zabýváme až od 2. poloviny 20. století? Co znamená a kdo vytvořil pojem „světová vesnice?“ Charakterizujte první zprávu Římského klubu „Meze růstu“ Charakterizujte dílo stejných autorů „Překročení mezí“ Charakterizujte zprávu Římského klubu „O nový mezinárodní řád“ Jak ovlivnily zprávy Římského klubu veřejné mínění? Vyjmenujte politiky, kteří se zabývají nebo zabývali globálními problémy Znáte nějakou významnou mezinárodní akci (konferenci) věnovanou globálním problémům? Co to je trvale udržitelný život? Uveďte příklady obnovitelných zdrojů. Uveďte literaturu vzniklou mimo Římský klub, která se ke globálním problémům vztahuje.
