Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav informačních studií a knihovnictví
Základy státní informační politiky (esej)
Význam televize pro vývoj lidstva
Praha, 4.1.2012
F2D Tereza Johanidesová
[email protected]
Co se týče televize, jakoţto média, nelze začít jinak neţ klišé: televize byla zcela jistě nejvlivnějším, nejefektivnějším a v neposlední řadě nejoblíbenějším médiem 20. století. Na jeho sklonku mnozí cítili její soumrak, protoţe se začal masově šířit internet. Snad ještě efektivnější médium, které si ale díky poměrně vysokým pořizovacím nákladům a sloţitému ovládání svých výstupních zařízení zpočátku hledalo své adresáty poměrně blízko paty demografické pyramidy, a neoslovovalo (a dodnes v nemalém procentu případů) neoslovuje starší generace. Má ale velké výhody – interakci a multimediálnost. Nejnovější trend televize však je s to prostřednictvím internetu tyto výhody vystihnout a v tomto duchu se změnit. Čtení papírového televizního programu a krouţkování oblíbených pořadů se tak podle všeho stane minulostí, a televize přeţije. Bude mít trochu jinou formu, ale přeţije. K „upřímně“ uvedené tezi tohoto eseje by mělo vést stručné nastínění historie televizního vysílání a také televizního přístroje, který se v češtině pojmenovává bohuţel stejným slovem, jako ono médium (lhostejno, kdo přebral pojmenování od koho, viníkem je jazyková ekonomie líných mluvčí). Podobně jako internet, je televize extrémně závislá na vývoji svých výstupních zařízení. Ta mohou ve své podstatě aktivně i pasivně eliminovat ruchy (v uţším i širším smyslu) v informačním kanálu a rozšířit spektrum adresátů, kterým jsou informace nesené tímto médiem určeny. První televizní veřejné a pravidelné vysílání započalo v inovativní Anglii jiţ v roce 1936. Výchozí principy vysílání, zčásti definované jiţ v oné době, jsou, obecně vzato, platné dodnes.
Vysílání
bylo vynalezeno a spuštěno díky přirozené lidské touze uchovat a rozšířit informaci obohacenou o obraz i zvuk, a tím překonat rozhlasové vysílání, které dovede rozšířit jen zvuk. Vyuţily se poznatky z kinematografie a byla vynalezena nová zařízení na opticko-elektrickou a elektrickooptickou transformaci obrazového toku. Z hlediska koncového příjemce vysílání se vyuţilo fyziologické přirozenosti – vizuálního vnímání, setrvačnosti zraku (toho dnes vyuţívá zejména film, v rámci něhoţ se potom vydělily disciplíny jako kamera ve smyslu způsobu činnosti), a rozlišovací schopnosti zraku – umoţňuje totiţ rozklad obrazu skrze řádkový rastr do kontinuálního (ať uţ analogového či obrazového) signálu. Co se týče přístrojů – ty byly vynalezeny jiţ poměrně dlouho před vysíláním v Anglii. První zařízení televizního typu bylo v praktickém provozu jiţ v roce 1881 a vyuţilo, jak je to v případě televizí téměř vţdy, poznatků jiného oboru. Tady bylo součástí pantelegrafu. Prosvěcovací zařízení obsahovalo jakési kyvadlo. Roku 1883 si německý student Paul Gottlieb Nittkow patentoval nové, dokonalejší zařízení. Relativní průlom ale nastal roku 1907, kdy ruský vědec Boris Rozin aplikoval technologii CRT (cathod ray tube – fosforeskující katodovou trubici se stínítkem) do televizního systému. Tzv. CRT televize a monitory (technologie našla uplatnění i v oblasti výpočetní techniky) se, přestoţe jiţ byla jejich technologie po všech stránkách překonána, vyrábějí v menší míře dodnes. Samozřejmě se postupně připojovala řešení dalších a dalších vynálezců. Nelze nezmínit třeba Vladimira Kozmiče Zvorykina, který vytvořil první 2
přenosový a zároveň přijímací systém, dále třeba poznatky Maďara Kálmána Tahanyie, který poprvé pouţil soupravu, která jiţ byla uceleně elektronické. Tento vynálezce by se dal co do kreativity označit za „Malého Jobse“ svojí doby, ve třicátých letech teoreticky zpracoval první návrh plazmové obrazovky, která měla být navíc zcela plochá. Roku 1927 na Tahanyiův první vynález navázal Philo Farnsworth a představil první televizi, která elektronicky přenášela obraz i zvuk. O prvním veřejném pravidelném vysílání byla jiţ zmínka, odehrálo se roku 1936 v Londýně – to byl počátek dodnes slavné televizní stanice BBC. Pokusy o vysílání ale pochopitelně proběhly jiţ dříve, dokonce existovalo několik experimentálních televizních stanic. Tou nejstarší je pravděpodobně WRGB, která ve formách značky své filiálky CBS 6 Albany a také WRGB mobile vysílá dodnes. Významným počinem roku 1936 byl také kabelový přenos berlínských olympijských her, který mohli sledovat diváci v Berlíně a Lipsku. Následná druhá světová válka s trochou nadsázky potvrdila odhady futuristů a po jejím konci se televize pomalu stávala běţným domácím spotřebičem. Tato historická fáze televize byla podle mého názoru fází v uvozovkách manickou. Jeden vynález stíhal druhý, ačkoliv z dnešního pohledu vzato, málokdo ze zmíněných vynálezců měl nárok na uspokojivý výdělek a přiznání televizní revoluce právě jemu. Čím, jakou touhou tedy byly hnány snahy těchto lidí? K přirozené potřebě člověka patří nejen informace přijímat, ale také je sdělovat. Chtěli významným způsobem zefektivnit tyto procesy a získat uznání. Další z přirozených potřeb. Motivováni ale nemuseli být jen sami sebou. Invence ve zdravém prostředí vychází z poptávky. Zatímco dnes jiţ hledáme způsoby, jak průtok informací jiţ vynalezenými médii urychlit, v této manické fázi se, alespoň co se týče televize, prostředky vytvářely. Kdyţ byla zajištěna výroba televizorů v dostatečném měřítku a byla s to naplnit poptávku, vznikl prostor pro opravdovou „hard“ komerční televizi, kde jinde neţ v USA. Není divu, ţe v nejinovativnější zemi světa jiţ roku 1953 začalo barevné televizní vysílání. Pro srovnání, u nás v té době právě začala vysílat Československá státní televize, ta nicméně aţ v následném roce vysílala skutečně pravidelně. Na rozdíl od trţně zaměřených Spojených států musela být naše televize zpočátku financovaná státem, nebyly dokonce ţádné koncesionářské poplatky. I absolutně nezaujatý divák by však poznal ten rozdíl. Zatímco na západě raketově narůstal počet televizních stanic, které si postupně určovaly i svoje ţánry, u nás byl jeden propagandistický program. Postupem času přibyl druhý, náš televizní trh však zcela jistě nebyl nasycený a spokojená nemohla být většina diváků, jakkoliv třeba nemohla a neměla nabídku s čím porovnat. Z takto pokřiveného trhu samozřejmě nemohlo vzejít nic dobrého, jak uţ to u totalitních zemí bývá (později uvedu konkrétnější příklad), estetické cítění diváků bylo na dlouhou dobu pokřiveno – přestoţe jistě najdou kritici dnešních vysílání a jejich vlivu na vnímání krásna, domnívám se, ţe dnešní situace u nás je nesrovnatelně lepší. Werichovská umělecká diktatura (lidé se budou dívat na to, co se jim dává) je navíc utopií. 3
V 70. letech se na západě začaly masově šířit barevné televizory, u nás spíše později. Na základě poptávky se zvětšovaly se úhlopříčky obrazovek (nikdo uţ neměl chuť sledovat spartakiádu na úhlopříčce kolem jednoho decimetru). Od 60. let výrobci začali klást důraz na design přístrojů, které se staly i stylovou (a díky tomu dnes sběratelskou) záleţitostí. Dostala se do popředí zvuková stránka vysílání. O vysílání filmu se postupem času začalo dělit kino s televizí. Počáteční entusiasmus přenášených obrázků se pomalu vytrácel a začala být vyţadována i kvalita zvuku. Vyhledávala se stále nová řešení přenosu čistšího zvuku. Proti původním létům se ale o příliš velké technologické průlomy nejednalo. Alespoň ne na opravdových trzích, kde pokrok byl neustálý, a proto se díky konkurenci v podstatě ani stát nemohl. Pravou radost si spíše uţili lidé z regulovaných trhů za ţeleznou oponou, kde třeba „konečně dovolili vyrábět televizor se dvěma programy“. V 90. letech, kdy se odkryly nové trhy západním televizím a také výrobcům televizních přijímačů, se započalo s digitalizací. Šířil se televizní satelit. Televize v té době stále zvětšovala svoji úhlopříčku, která se navíc ještě zplošťovala, coţ zobrazení ještě vylepšovalo. CRT televize jiţ mívaly vmontované digitální hřebenové filtry a začalo se nahlas mluvit i mimo vědecké kruhy o digitalizaci vysílání. I na našem trhu se objevila zařízení schopná přehrávat záznamy, ať uţ na VHS (i v 80. letech, ale zřídka), nebo později na CD a DVD. Divák si mohl sám podle libosti archivovat poloţky televizního programu. Pro televizi byl tento vývoj spíše příznivý a domnívám se, ţe mohl ke sledování televize přimět nové diváky. Co se týče televizních přijímačů samotných, je třeba zmínit ústup CRT na konci devadesátých let, a jeho nahrazení displeji z tekutých krystalů (LCD – Liquid Crystal Display), pro spotřebitele draţšími plazmovými displeji (nákladnější zejména díky potřebě větší úhlopříčky) a konečně LED displeji (Light-Emitting Display). Tyto nové přijímače jsou tvarově mnohem více estetické, a jsou velmi efektivní ve funkci stylu. Jejich výroba je levnější, tudíţ jsou rozšiřitelnější a výhodnější z hlediska výrobce. Díky jiţ vynalezeným technologiím dotykových panelů (například TFT) nabízejí tyto displeje právě prostor pro novou generaci televizí, kde si jen divák bude určovat svůj program. Televizní přijímač také přestane slouţit pouze jako televize, ale bude moţné s ním ovládat další spotřebiče, dokonce i ty bílé. I tato skutečnost, přestoţe to nemusí být na první pohled patrné, by mohla k televizi jako takové přivést nové diváky. V moderních televizorech budou navíc integrovány funkce některých (a jednou třeba úplně všech) spotřebičů. Televizor jako telefon, televizor jako tablet, televizor jako úloţiště dat, televizor jako elektronická kniha – to všechno je potenciální prostor pro televizní produkty. Fantazii se meze nekladou, jediné, co je potřeba, je, jak to historie televize mnohokrát ukazovala, neregulované, popřípadě co nejméně regulované trţní prostředí. Důleţitou roli sehraje také reklama, která je majoritním příjmem většiny televizních stanic, a která můţe mít vliv na televizi jako takovou. Jelikoţ budou potřeba pro pobavení diváků stále nové, a pokud vydrţí současný trend i nákladnější formáty, televizní stanice budou pro vysílání potřebovat 4
více peněz, které se reklamou získávají zatím nejsnadněji. Problémem můţe být, ţe divák začíná od určité frekvence a délky vysílání reklamy vnímat reklamu jako šum, a taková televize pro něj přestává být zajímavá. Nové, multimediální televize, budou tedy své příjmy patrně také přímými platbami od diváka. Zatím se neví, jaký bude vývoj televize z tohoto pohledu v budoucnosti s ohledem na nedávný podpis dohody ACTA (ačkoliv jsem názoru, ţe takto společensky kontroverzní téma se můţe dočkat jakéhokoliv rozřešení), dle mého soudu ale zvítězí nakonec systém mikroplateb, které se ukáţou jako lepší nástroj pro zisk neţ jakési „předplatné“, které stále platí někteří klienti zejména providerům kabelové televize. Multiplurální, a v budoucnu ještě multiplurálnější televizní trh znemoţní hráčům učinit z diváků těmito poplatky „věrné“.
I v
případě, ţe by trh, a je zcela nepodstatné, jestli náš nebo cizí – teď smýšlím obecně – ovládne jen několik velkých hráčů, konkurence bude dostatečně velká a vývoj (resp. rychlost vývoje) formy televize lze předjímat. Vývoj televizorů, základního výstupného zařízení televizního vysílání lze označit za pospolitou snahu vedoucí víceméně k jednomu cíli. Tato snaha působí do velmi organicky a z pohledu pozorovatele aţ neuvěřitelně koordinovaně. Jako činnost nějakého přírodního společenství. Velmi pruţně reagoval na poţadavky diváků a umoţňoval televizi plynulou evoluci. Ta tak mohla vţdy velmi efektivně plnit svou vlastní funkci
- prostřednictvím vytváření, přenosu a sdíleni
informace magnifikovat procesy ve společnosti. Ano, i tím zdlouhavým popisem televizní historie a její návaznosti na „vynálezy“ se snaţím zdůraznit, ţe v tomto smyslu se televize v podstatě nikdy nechovala deskriptivně, ale téměř vţdy pouze preskriptivně. A to platí pro formu i obsah. Uvedu příklad: V Číně existuje v západních očích propagandistická televize CCTV (China Central Television). Její název je homografem zkratky pro kamerové (bezpečnostní) systémy (Closed Circuit Television). Moţná je to záměr, moţná ne. V Číně jsou uzavřené sledovací systémy nesmírně populární a těší se oblibě u kaţdého druhého bloku domů. Jsou vyuţívány široce nejen ve stále méně významné státní sféře, ale i ve sféře soukromé, tzn. jejich vyuţití je zcela v kompetenci lidí (nikoliv „lidu“), vyuţívají toho zcela dobrovolně a rádi. Sledovací systém (视频系统) tam nikdo nevnímá tak negativně jako v Evropě. Lidé si zvykli být pozorováni a euroatlantická fóbie není, nebo alespoň není ani zdaleka tak patrná, jako v euroatlantickém prostoru. I kdyby název byl dán schválně, bude pro veřejnost znamenat spíše „televizi, která bere informace bezprostředně na ulici z první ruky“, neţ „televizi, která vám vleze aţ do bytu a bude hlásat pravdy vytvářené stranou“. Pořady vysílané v této televizi, také zcela jistě západním člověkem vnímané jako sprostá propaganda také reflektují poţadavky diváků. Trapné emancipační seriály? Kompenzují (a svojí četností právě magnifikují) dlouho potlačovanou touhu ţen rovnat se muţům. Výsledkem je seriál, kde slabá křehká ţena ovládající kung-fu, byvši napadena deseti Japonci, zbila všechny do jednoho 5
za pouţití salt a dalších akrobatických prvků. Vojenské seriály, kde hrdinní špatně vyzbrojení čínští vojáci srdnatě vzdorují japonským nebo západním bílým okupantům, zase kompenzují velmi dlouhou frustraci z vojenské nemohoucnosti Číny, kde si kaţdý vzal, co chtěl, a dodnes jí je fakticky několik okolních států dluţno nějaká území. Následkem toho se lidé militarizovali a rázem se vytvořila silná divácká základna takovýmto pořadům. Četností vysílání televize opět pouze podtrhuje, protoţe díky efektivitě předání informací je to její nechtěná přirozenost. Nelze nezaregistrovat argumenty o homogennosti vysílaných pořadů této televize. I tento argument je zcela mimo mísu, neboť úplně všechno na celém Dálném východě má sklony k homogennosti. I původní obyvatelé této oblasti, mongoloidní rasa, je mnohem homogennější. Homogenní herci, homogenní pořady, to je jenom zesílení jiţ tak existujícího fenoménu. Pro porovnání – západní televize musí plnit trochu jinou úlohu. Cílová skupina západní televize je jiná. Je to jiný druh televize. Dalo by se říci, ţe zůstává jenom základ – efektivně přenést informaci (v širokém slova smyslu – i něco krásného je v tomto případě informace) a přirozeně ji v duchu existujícího systému (chtělo by se vypůjčit pojem „struktura“) magnifikovat. Publikum západních televizí se v souladu se svojí historií diverzifikovalo. Diverzifikovala se i činnost televizí, protoţe musí reagovat na mnohem více podnětů. Zareagovala dokonce i na sexuální revoluci a nabídla kanály vysílající příslušný program. V Číně taková stanice není. Je to otázka kontroly televize státem? Těţko, sexuální revoluce se tam zatím plně neodehrála a důvod pro vznik takové stanice by se našel snad jen v několika „art friendly“ ulicích v těch největších čínských městech. Literárně vzato, televize v naší společnosti je médiem, tedy prostředkem, spíše neţ sluhou, který donese kdy a kam potřebujeme, je zrcadlem, před kterým stojí velká lupa, skrze niţ se vysílané dostává k adresátovi. I proto stojí za to televizi neustále zkoumat teoreticky i prakticky, a to ze všech rovin. Je to médium, které můţe předávat informace nezávisle na době jejich vzniku, pozměnit jejich formu, upravit obsah i rozsah. V ţádném případě nelze tvrdit, ţe televize měla kdy v naší společnosti úlohu jednoznačně aktivně-ovlivňující. I tam, kde byly sklony televizi nějakým způsobem regulovat a měnit její přirozenou preskriptivní roli k takovému obrazu, čímţ jí hrozila regrese, se televize stejně nějakým způsobem snaţila dostat vpřed. Pravda, někdy byl postup vpřed podmíněn velkými změnami ve společnosti, aby tedy bylo co kopírovat. A co bude televize reflektovat v blízké budoucnosti? Trendy potřeby intuitivních systémů, prohlubující se diverzifikace společnosti, demografickým změn, potřeby intenzivnějšího záţitku. Ţe se to povede je nabíledni, uţ teď mnoho elektrotechniků pracuje na vylepšeních, která televizi posunou kýţeným směrem. Jenom tak, v duchu doby, pro uspokojení přirozené potřeby. Snad doba zůstane stejně krásnou, aby se snad televize poprvé ve své existenci nedostala do hlubokého úpadku. 6
Zdroje: JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost. Vyd. 2. Praha: Portál, 2007. ISBN 9788073672874. SCHELLMANN, Bernhard. Média
ladn po
n
o a. Vyd. 1. Praha: Europa-
Sobotáles, 2004. ISBN 8086706060.
SHIERS, George a May SHIERS. Early Television: A Bibliographic Guide to 1940. 1. edition. Routledge: Routledge, 1996. ISBN 0824077822.
WINSTON, Brian. Misunderstanding Media. Harvard: Harvard University, 1986. ISBN 0674576632.
LOTZ, Amanda D. The television will be revolutionized. New York and London: New York University, 2007. ISBN 0814752209.
7
