GLOBÁLNÍ FIRMA S OSOBITOU TVÁŘÍ

GLOBÁLNÍ FIRMA S OSOBITOU TVÁŘÍ Co dodalo Habsburkům takovou velikost? Určující byla patrně pohodově rakouská směs okázalosti a lidskosti, v níž jsou nostalgie a posměch dovoleny stejnou měrou.

Johannes Saltzwedel

Takový nával jako ráno 12. června 1908 Ringstraße ještě nezažila. Prodávaly se vstupenky a zaplňovaly tribuny, z balkonů se ověřovala viditelnost, čtyřiadvacet vojenských kapel vytvářelo náladu. Přicestovaly sem tisíce lidí a leckterá rodina už od půlnoci zabírala místo, které jí zaručovalo dobrý výhled. Nejmajestátnější vídeňskou třídu nakonec lemovalo půl milionu osob. Všichni chtěli zažít, jak Habsburkové oslavují sami sebe. „Slavnostní průvod na oslavu císaře“ pořádaný k 60. výročí intronizace nyní již stařičkého Františka Josefa I. se pečlivě připravoval téměř rok. Organizátoři a umělci vedle monarchových přání brali v potaz dokonce i dopisy čtenářů zasílané do novin. Nyní se 12 000 vybraných představitelů již od rozbřesku řadilo v Prátru do průvodu, jenž byl dlouhý sedm kilometrů a až do časného odpoledne v lesku a slávě obcházel středem města. Alegorické vozy, skupiny svatebčanů, dvorní myslivci, jednotky vinařů a střelců ze všech koutů Podunajské monarchie – ti všichni defilovali v dokonalé choreografii 17

MÝT US J MÉN EM HA BS BUR KOV É

a originálních kostýmech. Rozmanité a zároveň exaktní panorama kultur sahalo od pověstného salcburského tříkrálového průvodu po slovinské bájesloví. Češi, Chorvati, Rusíni a Huculové, všichni pozdravili císaře ve své mateřštině. „Bohatší a rozmanitější přehlídku národů si už nelze představit a žádný jiný stát na světě se něčím takovým nemůže pochlubit,“ jásaly den nato Neue Freie Presse, jež udávaly tón a patrioticky oslavovaly „pocit sounáležitosti“, který tříhodinový přehlídkový pochod vyvolal. Jednomyslnost uprostřed mnohosti, tak aspoň znělo slavnostní propagandistické poselství, byla hlavní zásluhou staleté vlády Habsburků. Její nejdůležitější etapy představovala první třetina mohutného průvodu. K prvnímu živému obrazu zahrálo fanfáry osm trubačů na koních: král Rudolf I. s rytíři a družinou. Po prvním Habsburkovi, jenž kdy usedl na trůn – bylo to koncem 13. století –, průvod v mnoha důležitých epizodách znázorňoval lesk rakouského domu, jenž se mezitím stal nejmocnější dynastií v Evropě. Líčil se v něm boj proti loupežným rytířům za krále Albrechta I. a položení základního kamene svatoštěpánského dómu Rudolfem Zakladatelem. První habsburský císař Fridrich III. uvedl na scénu okázalý vladařský styl; Maxmilián I. si přisadil s dvojitou svatbou svých dětí. Předvádělo se dvojí obléhání Vídně Osmany a dobývání Balkánu, ale také žoldnéřská vojska z třicetileté války. Marie Terezie, laskavě energická matka rakouských zemí, se tu objevila hned v několika výjevech. Dokonce i sedmiletá válka, bitva u Aspern – jediné skutečné vítězství nad Napoleonem –, tyrolská domobrana Andrease Hofera i mnohostranně elegantní Vídeň z doby Kongresu a biedermeieru zde měly své místo. Samozřejmě 18

GLOBÁ L N Í F I R MA S OS OBI TO U T VÁ Ř Í

u ll s te in b ild

nemohl chybět oblíbený polní maršál Radecký. Vrcholný bod však představoval princ Evžen Savojský, mecenáš umění a vítěz nad Turky. Že tak mimořádně oslavovali právě tohoto ne-Habsburka, by jistě udivilo Francouze nebo Angličana. Ale pro obyvatele c. a k. mocnářství, prosté i vzdělané, bylo takové rozhodnutí přijatelné. Habsburkové představovali totiž víc než jenom starou dynastii dědičných vládců nebo šlechtický rod, který neopustilo štěstí. Ztělesňovali mýtus, náladu a životní pocit přerůstající každého jednotlivce. Habsburkové, to znamenalo sílu a lidskost, smysl pro umění, toleranci a hrdinství zároveň – přinejmenším pro ty, kdo je milovali. Chtěl jsem dát vzniknout „napůl imaginárnímu, napůl reálnému celku“, napsal básník Hugo von Hofmannsthal

Alegorický vůz v slavnostním průvodu na oslavu císaře roku 1908 19


o své „komické opeře“ Růžový kavalír z roku 1911. Děj se odehrává ve Vídni v roce 1740 a dílo mělo zobrazit „celé město i s jeho stánky (...) s jeho obřady, sociálním rozvrstvením (...) s tušením blízkosti velkého dvora“ a „vždy prociťovanou blízkostí lidového živlu“ jako naprosto samozřejmý aristokratický útvar, jenž každému přiděluje jeho roli, a právě tím zprostředkovává auru nadčasové harmonie.

Rod významný pro celý kontinent Habsburská mocenská základna od pozdního středověku do první světové války

kolem 1400 n Rý

Hranice Svaté říše římské národa německého

Habsburkové

Vídeň Dunaj

Řím

kolem 1550 Největší rozmach za Karla V.

Nizozemí Burgundsko

Vídeň

Milán Španělsko Sardinie

Neapol Sicílie

20

a dále kolonie ve Střední a Jižní Americe


Desítky operet, stovky kýčovitých maleb, knih a filmů, tisíce hromadných zájezdů kořistily z tohoto navenek zdravého světa Podunajské monarchie a činí tak dodnes. Existuje CD s jediným zvukovým záznamem hlasu císaře Františka Josefa. Pár vteřin drmolení nudnou úřední němčinou doprovázejí devótní komentáře a nezbytná pochodová hudba. Mezi turisty je to žádaný suvenýr. Kde se vzal ten úspěch? Čím může knížecí rod, jenž jako mnohé další evropské panovnické rody lstí a intrikami, kolem 1748

PRUSKO Berlín

Říše Marie Terezie

Slezsko

Nizozemí Habsburské územní ztráty

Vídeň

Milán Toskánsko

be La

1914

Bělehrad

Rakousko-Uhersko za Františka Josefa I.

Krakov

pro srovnání:

hranice dnešního Rakouska

Vídeň Budapešť Terst

21

Dn

ěstr


díky štěstí a strategii dobyl moc a pak si ji podržel – čím může ty ostatní tak převyšovat, že se jeho jméno zpětně stalo už téměř mýtem? Kdo se vydá po stopách Habsburků, bude mít plné ruce práce. Dlouhá staletí vlády, žoviální i záhadné povahy, rodokmen rozvětvený tak, že ho žádná paměť neobsáhne, a co teprve nekonečná dělení území, jejich dobývání, zisky nabyté dědictvím, válečné ztráty a odštěpování napříč Evropou, dokonce i mimo ni. Výsledkem je hora faktů, a už jenom prolistovat je přesahuje síly jednotlivce. A přesto se, aniž by to zavánělo reklamním sloganem, v tom bezpočtu jednotlivostí rýsuje ideová kontura. Ta by při bližším pohledu mohla znít: kultivovaná nadřazenost, oduševnělá dominance. Samozřejmě nelze tyto vlastnosti vystopovat hned na začátku. Vzestup hraběcího rodu, jenž podle středověkých měřítek patřil mezi třetiřadé, proběhl přímo čítankově podle pravidel epochy: tu sňatek, tam dědická smlouva, diplomatický a vojenský nátlak. Dokonce ani fakt, že si zeměpánové nechali svůj původ od úslužných genealogů zavést až k antickým hrdinům, nevybočuje z rámce politiky prestiže, jaká se běžně praktikovala po celý středověk. Nebo že by hledání velikých předků přece jen tvořilo první krok oné proměny, jež pak pod mnohoznačným mottem „A. E. I. O. V.“ nachází své nepřekonané heslo Austriae est imperare orbi universo (Rakousku jest vládnouti celému světu)? Hofmannsthal je skromnější: Aller Ehren ist Österreich voll (Rakousko je naplněno všemi ctnostmi). Pro barokního vypravěče Wolfganga Helmharda von Hohberga se genealogická síť stala paloučkem dobrodružné fantazie. Hohberg (1612–1688), baron na malém venkovském sídle Oberthumeritz v Dolních Rakousích, se pevně rozhodl, 22


že státotvorné a poučné spojí s barvitě zábavným. Kolem roku 1660 napsal kolosální veršovaný epos s programovým názvem Habsburský Ottobert. Ve skvostných alexandrinech v něm popisuje skutečnost, že merovejský Ottobert představuje „přímou linii našeho arcirodu“, tedy Habsburků – a že je potomkem trójského Antenora, kterého zmiňuje už Homér. Děj historické ságy o 39 570 verších je bezezbytku vymyšlený. Při bezpočtu postav se v nich střídají neštěstí na lodi i kouzla lásky, bitevní vřavy i úskoky v přestrojení jako v tom nejbujnějším rytířském románu. Jednou musel hrdinu zachránit dokonce sám archanděl Rafael. Přesto fabulátor rozhodně nešlapal vedle. Nezačal snad s mytologizací už o 150 let dříve císař Maxmilián, když u největších umělců své říše objednal dvě díla, v nichž se dal symbolicky oslavovat jako moudrý král „Weißkunig“ a ctnostný rytíř „Theurdank“? Vyprávět by se dalo ledacos. Habsburkové se mohli vykazovat i velkým počtem znamenitých hrdinek. Například Anežkou (1280–1364), dcerou Albrechta I., vdovou po uherském králi a patronkou kláštera Königsfelden, který založila její matka na paměť Albrechtova zavraždění (1308). Anežka po desetiletí z pozadí moudře řídila osud svého rodu. Nebo Maxmiliánovou dcerou Markétou (1480–1530): duchaplná místodržící Nizozemí si v Mechelenu získala obrovský respekt, připravila budoucího vládce světa KarlaV. i jeho dvě sestry na jejich role a výrazně tak přispěla k duchovnímu utváření dynastie. Jako by každá nová postava obohacovala portrét ideálního vladařského rodu o nový rys. Habsburkové uměli zaplnit celý pantheon charakterů: neurvalým (Rudolf I.) 23


i strategickým (Karel V.), rovněž šťastně vizionářským (Maxmilián I.), chmurně hloubavým (Rudolf II.) i tvrdě pragmatickým (Fridrich III.). Jako by zde byly zastoupeny všechny druhy vladařského umění. Habsburkové nikdy nepouštěli ze zřetele techniku a rozměr moci. Humanista Francesco Petrarca se klidně mohl nahlas vysmívat nemotorně zfalšovanému dokumentu Privilegium maius Rudolfa Zakladatele – Habsburkové měli navrch. Drze vymyšlený titul arcivévoda se prosadil. Evidentně vrozená rozkoš z umění a kultury, jazykové nadání a – pokud stačily peníze – vytváření skvostů učinily z této dynastie něco na způsob ideální šlechty. Habsburkové byli zjevně těmi ráznými bytostmi, které od pradávna obstávaly v každé výzvě od úskočně brutálních turnajů po diplomatické intriky a nakonec rozhodovaly podle svého vlastního práva. Historici odhalili už dávno, jak obratná ideologie budovala a podporovala domácký obraz Habsburků. Dvorní kapely a ohňostroje, přepychové hábity a liturgie ceremonií, to vše se zakládalo na posilování habsburské nadřazenosti. I legendární mnohojazyčnost některých vladařů, zakázky umělcům světového jména a až zdrcující nadbytek vídeňských krás lze označit za plánovitou propagandu, která šla na odbyt. Jedno však musejí přiznat i ti nejzatvrzelejší pochybovači:Tak jako Habsburkové dovedli využívat svého mocenského postavení, neméně výrazně vytvořili i obraz novodobého vládce. Právě z jejich rodinných svazků můžeme skvěle vyčíst sílu i meze této teatrální formy bytí. Že se příbuzenské sňatky praktikované po mnoho generací, což je recept na udržení moci vyzkoušený minimálně už od egyptských Ptolemaiovců, musejí jednou projevit 24


špatnými genetickými následky, bylo možné vědecky dokázat teprve na konci 19. století. Problém se však dal vytušit už o několik století dříve. Projevoval se nejen výrazným dolním rtem a k němu příliš předsunutou bradou, ale také tím, že velká část příslušníků rodu se pohybovala na pomezí duševní způsobilosti. Od Johany Šílené, jež byla skoro 50 let až do své smrti internovaná na zámku Tordesillas, přes neduživého a duševně zaostalého posledního španělského Habsburka Karla II. jako by osudná stopa pokračovala až k depresivním arcivévodům kolem císaře Františka Josefa. Ale i tento politováníhodný následek dlouhodobé exponovanosti doplňuje auru Casa de Austria o jeden důležitý charakterový rys: chátrání na vysoké úrovni. S klíčovým slovem Habsburkové se jako syndrom pojí monarchisticky utvářené vidění světa, jež se zdánlivě bez námahy vznáší mezi opulentností a zemitostí, lidskou slabostí a mimořádným nadáním. Arcirakouský klasik Franz Grillparzer, jehož nelze označit za nějakého hurápatriota, právě v bouřlivém roce 1848 v dramatu Bruderzwist in Habsburg (Svár bratří Habsburků) vložil ohroženému Rudolfu II. do úst proroctví, že „Habsburkové přetrvají věky“, protože jsou „zajedno s duchem vesmíru“, jelikož jejich rod „chytře a naoko hloupě, rychle i váhavě, napodobuje chod věčné přírody“. „Habsburský mýtus“ však působil a působí dodnes na mentalitu lidí na mnohem nižší úrovni, než jakou představují kosmické sympatie. Terstský literární vědec Claudio Magris, místem narození předurčený k jasnozřivosti, co se Rakouska týče, už v roce 1963 s vervou budoucího experta sepsal spoustu mnohdy rozporných atributů, jež z c. a k. 25


monarchie učinily útočiště pro povahy, které nestojí nohama na zemi. Jako by poddaní utvářeli svůj charakter podle historických vzorů. Připomíná to vesmír zaplněný kavalíry a podivíny, již se zdají plynule přecházet do reálného života. Od Grillparzerova drzého kuchtíka Leona v komedii Běda tomu, kdo lže! přes nedobrovolně moudré maloměšťáky v hrách Johanna Nestroye až po taškařici Netopýr od klasika operety Johanna Strauße, která se odehrává částečně ve vězení. Ale také od svobodného pána von Risacha, jenž poustevnicky pěstuje růže ve výchovném románu Adalberta Stiftera Pozdní léto k Osvětleným oknům aneb zlidštění úředního rady Julia Zihala od Heimita von Doderera, jejichž hrdina na základě „c. k. služebního řádu“ a s pomocí dalekohledu hodnotí osvětlená okna za svým dvorem podle toho, kolik se v nich objeví odhalené ženské kůže: nic lidského tu zdánlivě nechybí, pokud z toho aspoň nějak vyzařuje něco „protititánského“ (Magris). Sem patří i šťouralové a rejpalové, které i sám Doderer onálepkoval jako „domovníky“. Přiznejme si: kde se i veřejná cenzura komediálních námětů a verbální poslední soudy měnily v zábavné fejetony Karla Krause, tam se nenucenost plná ironie a velkorysosti pořád ještě dokázala přenést přes všechny minulé osudové rány i budoucí tragiku. Leč taková diagnóza starého habsburského syndromu v lepším případě zahrnuje pouze výseč duchovního šlendriánu, a to do značné míry v kavárenské variantě. Jenže říši, jež se kdysi rozprostírala od Nizozemí po Sicílii a od Nového světa po Ukrajinu, Habsburkové nevybudovali nad šálkem černé kávy ani s grácií lipicánů. Skeptičtí současníci sice mohli „slavnostní průvod na oslavu císaře“ 26

GLOBÁLNÍ FIRMA S OSOBITOU TVÁŘÍ

Recommend Documents