Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu

Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch

Petr Chalupa Eva Janoušková Dana Hübelová

2013

Oponenti:

Doc. RNDr. Svatopluk Novák, CSc. RNDr. et PaedDr. Jaromír Rux, CSc.

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

ISBN 978-80-87035-81-8

Obsah Úvodem

4

Organizace předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“

5

Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva (geodemografie) a geografie sídel. 12 Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie). Definice, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel Cvičení číslo 1 Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice.

19

Sídelní prostor planety Země a jeho geneze. 20 Fázové společenské změny. Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika. Agrární období. Industriální období. Přechod do postindustriálního období Cvičení číslo 2 Sídelní prostor planety Země

37

Vesnická sídla. 38 Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel. Funkční klasifikace neměstských sídel. Sídla přechodného charakteru

48

Cvičení číslo 3 Analýza modelového vesnického sídla

49

Městská sídla Historický vývoj Kritéria vymezování měst Geografická poloha měst Funkce měst

50

Prostorová struktura měst Plán - půdorys města Teorie prostorové struktury měst Modely růstu

65

Cvičení číslo 4 Základní pojmy

68

Zázemí měst. 69 Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie Cvičení 5 73 Základní pojmy. Základní informace o obyvatelstvu. 74 Antropogeneze, hominizace, sapientace. Rasy, rasismus. Reprodukční proces a faktory, které ho ovlivňují. Obyvatelstvo České republiky v roce 2012. Cvičení číslo 6 Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR

86

3

Úvodem V praxi se absolventi oborového studia „CESTOVNÍ RUCH“ Vysoké školy polytechnické Jihlava zabývat také organizační činností při přípravě různých zájezdů a akcí a navíc mnozí budou pracovat i jako průvodci. Realizace těchto činností probíhá v prostředí, kde tvůrcem a spotřebitelem materiálních hodnot jsou lidé, kteří žijí na vesnicích a ve městech. Sídelní systém patří mezi nejstabilnější prvky krajiny a má informační hodnotu historickou, sociální a ekonomickou. Základní informace a praktické poznatky získávají během studia v předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel“. Na rozdíl od obsahu, kterému se analogicky věnují studenti jiných vysokých škol – např. budoucí geografové - jsou učební texty zaměřeny na specifickou formu studia VŠPJ. Učební texty „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“ jsou teoretickým doplňkem přednášené problematiky. S ohledem na časovou dotaci předmětu není možno při přednáškách plně pokrýt obsah učiva. Přednášena je tedy vybraná část, která vychází z nejnovější literatury, aktuální situace v daném modelovém regionu a obsahuje také složitější záležitosti, které vyžadují podrobnější výklad. Text těchto studijních materiálů rozšiřuje obsah přednášek a obsahuje navíc zadání praktických úkolů (cvičení), které studenti zpracovávají ve formě protokolů podle zadané rozšiřující literatury. V textu jsou zařazeny některé vybrané části učebních textů, které připravili autoři pro studenty Přírodovědecké fakulty UKF v Nitře, Fakulty regionálního rozvoje a mezinárodních studií MeU v Brně, Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU v Brně. Úkoly jsou zaměřené zejména na řešení aktuálních regionálně-geografických záležitostí a mají spíše než teoretické zaměření orientaci k praktické činnosti a vedou k hlubšímu proniknutí do specifických problémů kontinentu. Příklady různých typů sídel a příkladné dokumentační demografické záležitosti jsou zaměřeny zejména na Českou republiku a – z důvodů desetiletí trvajícího soužití v jednom státě – také na Slovensko a na náš kontinent.

Považujeme za milou povinnost poděkovat recenzentům za připomínky a poznámky, které přispěly k tvorbě těchto studijních materiálů

4

Organizace výuky předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“ Na přednáškách bude prezentován základní přehled geografie obyvatelstva (geodemografie) a sídelní geografie a detailněji vysvětlovány vybrané složitější záležitosti a uváděny novější poznatky s ohledem na zaměření posluchačů (cestovní ruch). V seminářích budou podle zadané literatury a pokynů samostatně zpracovávány jednotlivé protokoly a v průběhu semestru vypracují posluchači závěrečnou semestrální seminární práci. Řádně vypracované protokoly a na odpovídající kvalitativní úrovni zpracovaná semestrální práce je podmínkou k udělení zápočtu. Protokoly budou odevzdávány ke kontrole průběžně, semestrální práce bude předložena v zápočtovém týdnu. Studijní literatura pro přípravu ke zkoušce bude zadána na počátku semestru. Pro snadnější přípravu ke zkoušce, která bude formou testu, jsou v učebních textech uvedeny základní teze. Cílem učebního předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel“ je:  poskytnout základní informaci o počtu obyvatelstva planety Země, zákonitostech rozmístění obyvatelstva a o jeho struktuře a dynamice  objasnit příčiny regionálních rozdílů hustoty zalidnění, rozdílů ekonomických a kulturních charakteristik na základě komplexní analýzy ve vztahu s geografickým prostředím  vysvětlit prostorové aspekty forem, struktury, funkcí, vzájemných vztahů a zvláštností sídelních jevů, v závislosti na geografickém prostředí a činnosti člověka.

Program přednášek a seminářů 1. týden Přednáška číslo 1 Vývoj vědního oboru, předmět, metody Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva a sídel. Předmět geografie obyvatelstva a sídel. Přehled základních metod výzkumu geografie obyvatelstva a sídel. Definice, sídelní jednotky, sídla ve vztahu k cestovnímu ruchu. 2. týden Cvičení číslo 1 Soupis odborných geografických prací věnujících se geografii obyvatelstva a sídelní problematice.

5

3. týden Přednáška číslo 2 Sídelní prostor planety Země a jeho geneze Fázové společenské změny a jejich vliv na populační vývoj a sídla. Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika. Agrární období - demografická charakteristika a sídelní struktura. Industriální období - demografická charakteristika a sídelní struktura. Přechod do postindustriálního období - demografická charakteristika a sídelní struktura. Sídelní prostor a jeho vymezení. Regiony vhodné pro cestovní ruch a rekreaci z hlediska obyvatelstva a sídel. 4. týden Cvičení číslo 2 Sídelní prostor planety Země. Počet obyvatelstva, hustota zalidnění, rozmístění obyvatelstva planety Země. 5. týden Přednáška číslo 3 Vesnická sídla, sídla přechodného charakteru. Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel. Funkční klasifikace neměstských sídel. Vesnická sídla jako objekty pro realizaci cestovního ruchu. 6. týden Cvičení číslo 3 Analýza modelového vesnického sídla. 7. týden Přednáška číslo 4 Struktura obyvatelstva, dynamika obyvatelstva Struktura obyvatelstva podle znaků biologických, ekonomických a kulturních. Dynamika obyvatelstva - procesy probíhající v obyvatelstvu. Přirozený pohyb, pohyb mechanický a pohyb sociálně-právní. Obyvatelstvo a jeho činnost jako valorita pro cestovní ruch. 8. týden Cvičení číslo 4 Struktura a dynamika obyvatelstva České republiky ve srovnání se situací v Evropě a ve světě. 9. týden Přednáška číslo 5 Populační procesy, populační politika Populační procesy, populační politika, demografická projekce a prognóza.

6

10. týden Přednáška číslo 6 Městská sídla Historický vývoj. Kritéria vymezování měst. Geografická poloha měst. Makropoloha, mikropoloha. Funkce měst. Města jako objekty pro realizaci cestovního ruchu. 11. týden Přednáška číslo 7 Prostorová struktura měst Plán - půdorys města. Teorie prostorové struktury měst. Modely růstu. 12. týden Cvičení číslo 5 Demografická a sídelní analýza vybraného modelového regionu s intenzivním cestovním ruchem. Pojmy. 13. týden Přednáška číslo 8 Zázemí měst Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie. Významná sídla z hlediska cestovního ruchu. Odevzdání zpracovaných protokolů (1 až 5) a semestrální seminární práce.

Protokoly Protokoly (cvičení číslo 1 až 5) jsou odevzdávány k zadanému datu vytištěné a také souhrnně na CD. Protokoly mají jednotnou úpravu, která na první straně obsahuje:  Jméno a příjmení studenta, ročník, studijní obor, elektronickou adresu  Číslo protokolu  Název zadaného úkolu  Datum zpracování

7



Každý protokol je doplněn: soupisem použité literatury a pramenů podle potřeby tabelárním přehledem a grafickými a kartografickými přílohami.

Semestrální seminární práce Podmínkou k udělení zápočtu je - kromě v termínu odevzdaných pěti protokolů - také vypracování rozsáhlejší semestrální seminární práce. Student si zvolí na začátku semestru z nabízených témat a vypracuje rozsáhlejší práci, která se týká modelové vesnice, města nebo spíše teoretické problematiky. Téma semestrální práce je možno také volně zvolit po konzultaci s vyučujícím. Semestrální seminární práce bude odevzdána vytištěná (+CD) ve 13 týdnu (zápočtovém).

Témata seminární semestrální práce Česká republika – VESNICE 1. Geneticko-morfologická charakteristika modelového vesnického sídla. (Historický vývoj sídla a následné změny horizontálního uspořádání.) 2. Rozmístění vesnických sídel modelového okresu v závislosti na počtu jejich obyvatel a na přírodních podmínkách. (Rozmístění početně různě velkých rurálních sídel v závislosti na terénní morfologii, nadmořské výšce, hydrologických podmínkách, zalesnění a dalších přírodních podmínkách.) 3. Typologie obydlí modelového vesnického sídla - charakteristika sídla podle délky obývání obydlí a jejich velikosti. (Rozmístění trvale a sezónně obývaných domů modelové vesnice a jejich klasifikace na jednogenerační a dvougenerační.) 4. Funkční klasifikace modelového vesnického sídla na základě demografická struktury na základě diferenciace obyvatelstva podle ekonomických znaků a prognóza dalšího vývoje v závislosti na ekonomickém vývoji zázemí. (Trvale bydlící obyvatelstvo v produktivním věku diferencované podle ekonomických sektorů, monofunkční nebo polyfunkční vesnické sídlo, předpokládaný vývoj.) 5. Stárnutí obyvatelstva modelového regionu. (Vyhodnocení cenzů 1991, 2001 a 2011 se zaměřením na věkovou strukturu obyvatelstva a proces stárnutí.) Česká republika – MĚSTO 1. Stávající prostorová struktura modelového města (zóny, jádra) a prognóza dalšího vývoje. (Územní plán města, prostorová kvalitativní diferenciace – předměstská zóna, obytné zóny členěné podle kvality bydlení, průmyslová zóna, zóna služeb, zóna s funkcí rekreační atd..) 2. Vývoj počtu obyvatelstva modelového města od roku ….. v závislosti na ekonomických a politických podmínkách. (Příčiny změn počtu obyvatelstva v intercenzálních obdobích od roku …. .) 8

3. Modelové město a jeho detailní makropoloha a mikropoloha. (Podrobná geografická a topografická poloha městského sídla.) 4. Zippfovo pravidlo a jeho platnost na makroprostoru ČR popř. mezoprostoru kraje. (Ověření, do jaké míry se v souladu s pravidlem města modelového území přimykají k přímce probíhající pod úhlem 45 stupňů.) SVĚT 1. Vyhodnocení sídelního prostoru na Zemi. (Nerovnoměrné rozmístění měst a vztahy mezi rozmístěním sídel v závislostech na jejich zeměpisné šířce a nadmořské výšce, vzdálenosti od pobřeží světového oceánu a v závislostech na přírodních a ekonomických podmínkách.) 2. Proces urbanizace na Zemi. (Početní růst světových velkoměst a jejich rozmístění na naší planetě, stupeň urbanizace jednotlivých kontinentů, vznik megalopolis a ekumenopolis, proces ruralizace některých měst, důsledky urbanizace pro životní prostředí velkoměstského obyvatelstva, deurbanizační procesy… .) 3. Klasifikace hlavních měst jednotlivých států a závislých území obydlených kontinentů podle počtu obyvatelstva, přímořské a vnitrozemské polohy a nadmořské výšky. (Tabelární přehled a kartografické vyjádření doplněné výkladem.) TEORETICKO-METODOLOGICKÉ A INFORMAČNÍ PRÁCE 1. Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice České republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených habilitačních a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.) 2. Soupis odborných geografických prací věnujících se geodemografické problematice České republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených habilitačních a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.) 3. Geografie sídel – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.) 4. Geodemografie – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.) 5. Modelový atlas typových vesnických sídel ČR se stručnou charakteristikou. (S využitím leteckého snímkování, stávajících kartografických zpracování, odborné literatury a internetu vyhotovit dokumentační materiál s ukázkami silničních vesnic, ulicovek, silničních řadových vesnic, okrouhlic a lesních návesních vesnic, hromadných vesnic, řetězových kolonizačních vesnic, volných řetězových kolonizačních vesnic, řadových a normovaných sídel atd..) 6. Modelový atlas krajských měst ČR s jejich stručnou sídelně-geografickou charakteristikou jako základní informační materiál pro pracovníka CR. (Plány krajských měst s doprovodným textem zpracovaným podle odborné literatury, encyklopedií, turistických průvodců a internetu na základě jednotné osnovy umožňující jejich srovnání v tabelárním přehledu. Počet obyvatel, rozloha, nadmořská výška, rok založení, poloha v rámci ČR… .)

9

Pokyny pro zpracování -

Semestrální seminární práce budou doplněny tabelárními a kartografickými přílohami a soupisem použité literatury a pramenů. Seminární semestrální práce budou odevzdány v tištěné podobě a na CD k zadanému datu.

Struktura seminární práce. 1. strana: záhlaví nahoře uprostřed strany

2. 3. 4. 5. 6.

- název katedry - název seminární práce (zadaný úkol) - jméno, příjmení studenta, studijní obor dole na první straně - datum dokončení strana: obsah seminární semestrální práce další strany: úkol, cíl práce, metody zpracování další strany: vlastní zpracování seminární práce, včetně závěru další strany: soupis použité literatury a pramenů tabelární, grafické, kartografické a fotografické přílohy

Teze pro přípravu ke zkoušce 1. Vývoj geografie sídel 2. Předmět geografie sídel 3. Metody geografie sídel 4. Definice, sídelní jednotky, sídla 5. Přehled odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice 6. Sídelní prostor planety Země a jeho geneze 7. Fázové společenské změny a jejich dopad na sídelní systém 8. Agrární období a jeho sídelní systém 9. Industriální období a jeho sídelní systém 10. Přechod do postindustriálního období a jeho vliv na sídelní systém 11. Vymezení vesnických sídel 12. Geneze vesnických sídel 13. Velikostní kategorie vesnických sídel 14. Funkční klasifikace neměstských sídel 15. Sídla přechodného charakteru 16. Městská sídla 17. Historický vývoj měst 18. Charakteristika a srovnání měst v různých regionech planety 19. Kritéria vymezování měst 20. Geografická a topografická poloha měst 21. Funkce měst 22. Prostorová struktura měst 23. Teorie prostorové struktury měst 24. Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu

10

25. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie 26. Plán - půdorys města 27. Modely růstu 28. Zázemí měst 29. Výklad základních pojmů sídelní geografie 30. Informační zdroje, studijní literatura 31. Vývoj geografie obyvatelstva 32. Předmět geografie obyvatelstva 33. Informační demografické zdroje 34. Sídelní prostor a jeho vymezení 35. Struktura obyvatelstva 36. Dynamika obyvatelstva 37. Struktura a dynamika obyvatelstva ČR ve srovnání s Evropou 38. Demografická charakteristika jednotlivých světadílů 39. Urbanizační proces, globální problémy obyvatelstva 40. Populační teorie, populační politika 41. Hlavní města států světa

11

Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva (geodemografie) a geografie sídel Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie) Definice, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel

Vývoj vědního oboru geografie Geografie, patřící mezi nejstarší vědní obory, je vědou o krajinné (geografické) sféře planety Země. Naše planeta je tvořena z koncentricky uspořádaných vrstev, které jsou vzájemně propojené svými vztahy. Ve své propojenosti tak tvoří geosféra celostní systém tvořený průnikem fyzicko-geografické sféry (přírodní) a humánní sféry (socioekonomické). Předmětem geografie jsou zákonitosti vzniku, vývoje, stavby a fungování krajinné sféry. Při jejím zkoumání geografie uplatňuje dvě hlediska:  prostorovost - při níž používá regionální anebo strukturální princip  syntetičnost - při níž se zkoumají horizontální anebo vertikální vzájemné vztahy Abychom správně pochopili současné komplexní pojetí geografie a její význam, je třeba ve stručnosti prezentovat její vývoj. Geografie vznikla z praktických potřeb člověka poznat krajinu, v níž žije a vyzkoumat možnosti jejího ekonomického využití. Nejstarší poznatky vznikly ve starověkém Egyptě a Mezopotámii, odkud je převzali a dále rozvinuli v antickém Řecku. Soustavu prvních geografických poznatků najdeme v dílech Erathostena, Ptolemaia a Strabóna. Řekové již tehdy v prostoru poznaného světa upozorňovali na nutnost zkoumání odlišností geografických objektů. Na řeckou geografii navázali Arabové, ale o renesanci geografie můžeme hovořit až od 15. století. Přes odpor katolické církve znovu převládl názor, že naše planeta má tvar koule a je součástí Sluneční soustavy. V důsledku toho bylo možno uskutečnit objevné plavby a největší geografické objevy, které ovlivnily společenský vývoj až do dnešních dnů. Násilná christianizace obyvatelstva Nového světa, vznik koloniální soustavy, zformování světových obchodních cest a světových obchodních vztahů by nebyly možné bez geografických poznatků. Tyto měly v té době především popisný charakter. Rozvoj geografie, který si vyžádala společenská praxe, znamenal také rozvoj kartografie. Mapa se stala do dnešních dnů základním informačním geografickým prostředkem, kterému je možno rozumět bez překonávání jazykových bariér. Nastupující industriální období si svými společenskými požadavky vynutilo změnu geografických přístupů.

12

Geografie přestává být popisnou vědou, protože nutnost si žádala studium specifických přírodních podmínek pro potřeby praxe. Toto nebylo možné bez komplexnějšího studia symbiotické propojenosti mezi přírodní a společenskou složkou krajiny. V industriálním období se pro rozvoj společnosti prvořadými staly nerostné bohatství, počet obyvatel a úroveň průmyslu, zemědělství a dopravy. Geografie industriálního období tak prodělala:  svoji vnitřní diferenciaci do dílčích fyzicko-geografických a humánních geografických disciplín, které studují detailně jednotlivé složky krajinné sféry  vzrostl význam člověka jako významného činitele v krajině, tvůrce a spotřebitele materiálních hodnot, což znamenalo rozvoj humánní geografie  skončilo poznávání tzv. bílých míst na mapě světa“ a nastoupilo komplexní studium segmentů krajinné sféry (regionů), což znamenalo rozvoj regionální geografie Současná geografie nastupujícího postindustriálního období se stále více zaměřuje na řešení úloh, které před ni staví společenská praxe. Zabývá se nejen problémy životního prostředí, řeší otázky trvale udržitelného rozvoje společnosti, ale studuje také záležitosti noosféry a zabývá se podmínkami rozvoje lidských zdrojů. Úroveň lidských zdrojů je určována nejen vzdělanostní úrovní jedince, ale mezi významné hodnoty patří i jeho zdravotní stav. Důvodem takové kvalitativní změny je to, že v postindustriální společnosti nové hodnoty vznikají především kreativní silou lidského mozku. A to na rozdíl od industriální epochy, kdy hybnou silou společenského rozvoje bylo nerostné bohatství, velikost území, počet obyvatel, strategicky významná poloha a úroveň národní ekonomiky. Globální ekonomika, informační propojenost a technický rozvoj daly současné geografii vznik třem vědeckým směrům:  prostorový směr, který se soustřeďuje na studium prostorových aspektů vzniku, vývoje a vzájemným vztahů geografických prvků. Studuje symbiotické vztahy mezi přírodním a společenským prostředím dané pohyby lidí a toky surovin, produktů, energií a informací.  ekologicko-environmentální směr, který řeší prostorové vzájemné vtahy mezi hospodařící společností a přírodou  regionální směr, který se věnuje komplexnímu studiu vyčleněných segmentů krajinné sféry Můžeme tedy říci, že na základě historického vývoje lidské společnosti a vlivem potřeb společenské praxe se vytvořila dnešní geografie, která leží na pomezí věd přírodních a společenských a je tedy v podstatě tvořena průnikem věd přírodních, společenských a technických. Současný význam geografie vyplývá z jejich třech funkcí:  teoretické - poznávací  praktické - aplikační  vzdělávací – školské, kdy vědecké poznatky a závěry vyplývající z aplikace těchto poznatků ve společenské praxi jsou transformovány do didaktického systému učiva geografie. Geografické učivo, vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků a studentů, plní trojí funkci: 13

-

informační - vzdělávací formativní - výchovnou aplikační

Vývoj geografie sídel. Mezi vývojově nejstarší ekonomicko-geografické disciplíny patří geografie sídel. S ohledem na její společenský a praktický význam je možno ji zařadit mezi základní disciplíny humánní geografie. Významu a délce rozvoje odpovídá také velké množství odborné literatury a zpracovaných studií, které vycházely a vycházejí z odborných geografických pracovišť. Popis sídel byl zahrnut v nejstarších materiálech starověkých a středověkých autorů, včetně různých dobyvatelů, obchodníků a cestovatelů. Můžeme se z nich obvykle dozvědět o poloze sídel v krajině, jejich velikosti, vzhledu a tvaru, stavebním materiálu domů, systémech opevnění, tržištích, stavbách náboženského charakteru a počtu obyvatelstva v nich žijícího. Již z tohoto výčtu vyplývá historicky vzniklý úzký vztah ke geografii obyvatelstva a dalším disciplínám humánní a fyzické geografie. Koncem 19. století, kdy došlo k postupné diferenciaci geografie, se jako samostatná geografická vědní disciplína zformovala také geografie sídel. Zhruba do 90. let předminulého století byla při studiu sídel pozornost autorů zaměřena především na polohu sídla, jeho velikost a počet obyvatelstva. Z důvodů hospodářských (např. daně, možnost obchodu), vojenských (např. počet zde žijících mužů schopných vojenské služby, charakter opevnění) a dalších (např. církevní středisko, univerzitní studium) převažoval praktický charakter prací. S rozvojem industriálního období, které přinášelo nejen výrazné změny hospodářské, ale také politické došlo k rozvoji vzdělanosti a věd. Geografie se transformovala z vědy popisné na vědu explikující. Geografie sídel se postupně rozdělila na geografii měst a geografii venkovských sídel. Od prakticky prostého popisu sídel, přes geneticko-morfologické přístupy, převahu převážně monografických studií měst, studií funkcí sídel různé velikosti, znamenalo zavedení matematicko-statistických metod, aplikace systémového přístupu a užívání výpočetní techniky a DPZ plnění nových – převážně praktických a prognostických – zadání pro společenskou praxi. Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie. Znalosti z fyzické geografie jsou důležité zejména při vysvětlování základních znalostí vývoje, rozmístění a polohy sídel. Ještě větší význam má spolupráce s ostatními disciplínami humánní geografie, protože právě v sídlech je koncentrována převážná část ekonomické činnosti obyvatelstva. Význam je v tomto směru dán také historické geografii, zvláště při studiu rozmístění sídel v minulosti, studiu změn jejich funkcí a vzájemných vazeb s prostředím.

14

Z ostatních věd využívá geografie sídel také poznatků z demografie, sociologie a historie. Mnoho důležitých faktů poskytuje historie hospodářství, kultury, společenského rozvoje a etnografie. Odlišnost geografie sídel od ostatních věd zabývajících se sídly je v odlišném vymezení předmětu studia, hlavních úkolů a důsledným uplatněním prostorových aspektů výzkumů. Sídelní problematikou se zabýval zakladatel antropogeografie Němec F. Ratzel (1844-1904), který upřednostňuje při studiu geneze sídel význam polohy a její vliv na fyziognomii sídla. Vliv etnické příslušnosti (Keltové, Germáni, Římané, Finové a Slované) na formu sídel studoval v závěru 19. století německý historik A. Meitzen. Historickým předělem v geografii sídel se počátkem 20. století staly práce F. Richthofena, které přinášely poznatky z různých oblastí světa, především z Číny. Z počátku minulého století pocházejí také práce R. Gradmanna, a O Schlüttera, který dospěl k závěrům o tom, že sídelní geografie má kromě popisu sídla ukázat na možnost, jak člověk v daném prostoru využívá přírodní složku ke své potřebě. Začlenil tak sídlo mezi významné složky krajiny. Německá geografická škola přispěla zejména ke studiu geneze a morfologie sídel a němečtí geografové (H. Dörries, W Geisler a K. Hassert) ovlivnili významně vývoj této geografické disciplíny v první třetině minulého století. Ve třicátých letech minulého století se objevila práce W. Christallera, který se zabýval prostorovými a ekonomickými vazbami a jejich vlivem na prostorové rozmístění sídel. Teorii centrálních míst prezentoval na modelu sídelní sítě Bavorska. Mezi jeho pokračovatele je možno počítat Němce W. Lösche a povalečnou generaci sídelních geografů z německy hovořících zemí. Mezi tyto lze zařadit K. Boeslera, O. Boustedta, R. Klöppera, H. Meynena, G. Niemeirera, G. Schwarze a další z německých, švýcarských a rakouských geografů. Závěrem 19. století vznikla vlivem Paula Vidal de la Blanche francouzská sídelněgeografická škola upřednostňující analýzu sídel ve vztahu k širšímu zázemí. V třicátých letech ve Francii vznikly nejen zajímavé monografie měst, ale probíhal i výzkum zákonitostí prostorového rozmístění sídel francouzského venkova. Studium venkovských sídel se rozvinulo zejména v období, kdy v čele Komise IGU pro studium venkovských sídel stal A. Demangeon. Podařilo se mu rozvinout výzkum venkovských sídel prakticky v celosvětovém měřítku, což přinášelo nejen praktické výsledky, ale mělo velký vliv na rozvoj teorie sídelní geografie. Počátkem 50. let minulého století se do čela formujícího se ekologického směru v geografii sídel postavil M. Sorre. Průmyslová revoluce, která začala na Britských ostrovech, přinesla nejen místní rozvoj průmyslu, ale i příliv obyvatelstva do měst, což znamenalo mnoho problémů, k jejichž řešení přispěla rozvíjející se sídelní geografie. Úbytek zemědělské půdy vlivem rychle rostoucích měst vedl ke studiu využití půd (land-use). Druhý impuls rozvoje sídelní geografie přinesla ve Velké Británii druhá světová válka, která znamenala vážné zničení bytového fondu nejen Londýna, ale i dalších průmyslových měst. Preferovány byly studie zaměřené na výstavbu a rozvoj měst a krajiny. Francouzská a německá sídelně-geografická škola ovlivnila rozvoj sídelní geografie v Polsku. Po druhé světové válce, také vlivem obnovy destrukcí války zcela sídelního systému, byl vypracován program výzkumu sídelní krajiny a obnovy měst. O rozvoj teorie a praxe se zasloužil především K. Dziewoński.

15

Obdobná poválečná situace byla v tehdejším Sovětském svazu. Sovětskou geografickou školu založil N. N. Baranskij a dále rozvinul J. G. Sauškin a I. M. Majergojz. Sovětská geografická škola přispěla k rozvoji teorie a praxe studiemi zaměřenými na problematiku městských funkcí a položila základy systémového přístupu v geografii. Nejvíce se o to zasloužili V. Pokšiševskij, B. Chorev, J. Pivovarov a další. Specifický způsob kolonizace současného území USA směroval objekt zkoumání americké sídelní geografie k osídlování venkova a následně k specifickému rozvoji měst. Ve spolupráci se sociology vznikaly nové koncepce týkající se akčních rozvojových jader, sociální diferenciace městských sídel a rozvoji terciéru ve městech. Američtí geografové obohatili sídelní geografii např. o teorii funkční prostorové struktury a přispěli k užívání matematicko-statistických metod a modelování. V současné době převažují studie přispívající k rozvoji ekonomické a komerční praxe. Kromě studia vlastního území se zasloužili o poznání sídelní problematiky jiných zemí a oblastí. V asijských zemích je díky výstavbě částí měst geografie sídel nejvíce rozvinuta v Japonsku, a zemích tzv. „asijských tygrů“. Výstavba v ropných zemích Blízkého východu vychází ze zajímavých architektonických studií. V Latinské Americe je geografie sídel rozvinuta zejména v Brazílii. Ještě před vznikem Československa mezi významné studie evropského významu patřila práce V. Dvorského o poloze českých měst a malých horských sídlech. V meziválečném období se sídelní problematikou zabývali v tehdejším Československu J. Pohl, F. Koláček, F. Říkovský, J. Hromádka, J. Král a další. Po druhé světové válce se prosadil funkcionálně-strukturální směr v geografii sídel, který pojímá sídla jako socio-geografické jevy, které formují jednak ekonomické poměry místa a jednak jeho přírodní podmínky. V odborných pracích se objevují ve větší míře matematickostatistické a matematicko-kartografické metody, které doplňují dosud spíše užívané historicko-geografické metody. V závěru století přibývá studií analyzujících sídelní strukturu ve vztahu k regionální struktuře širšího zázemí. Existuje velké množství prací českých a slovenských geografů, kteří se sídly zabývali. Řešili velké množství praktických úkolů, přispěli k rozvoji teorie a mnozí – jako vysokoškolští pedagogové – vychovali další generace sídelních geografů. Mezi nejvýznamnější slovenské a české je možno zařadit např. J. Verešíka, K. Ivaničku, A. Bezáka, O. Bašovského, V. Barana, C. Votrubce, B. Novákovou, M. Hampla a další.

Předmět geografie sídel. Existuje celá řada různých definic, které odrážejí přístupy a pojetí různých odborníků a zástupců různých národních škol. Mnozí považují geografii sídel spolu s geografií obyvatelstva za jednu disciplinu humánní geografie.

16

V polské a sovětské odborné literatuře najdeme i přístupy (R. Kabo, Kielczewska-Zalewska), které uvádějí geografii obyvatelstva a sídel – spolu s fyzickou, humánní a regionální geografií – za samostatnou část geografie, tzv. „geografii člověka“. Výstižně předmět studia sídelní geografie definují V. Baran a O. Bašovský. Podle nich geografie sídel zkoumá z časoprostorového aspektu strukturu, vzájemné vztahy a specifické zvláštnosti sídel. Uvádějí, že cílem sídelní geografie je na základě hluboké a všestranné analýzy sídelní struktury předložit náměty, koncepce a metody, kterými je možno dosáhnout co nejúčelnější strukturu sídel a sídelní sítě, co nejúčelnější rozložení sídel s ohledem na rozmístění ekonomických aktivit a co nejoptimálnějšího využití přírodního prostředí, ve kterém pracují a žijí lidé.

Definice geografie sídel, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel Definice Geografie sídel se zabývá studiem prostorových aspektů forem, struktury, funkcí a specifických zvláštností sídelních jevů. Zkoumá permanentně působící symbioticky propojené, ale s odlišnou okamžitou dynamikou působící složky, a to:  

materiální formy sídla jeho obyvatelstvo.

Sídelní jednotky, sídla Sídelní jevy jsou materiální formy vznikající na místech trvalého nebo dočasného pobytu člověka. Tyto materiální formy jsou lidmi k pobytu větší nebo menší měrou přizpůsobovány a mají velmi rozmanitou podobu. Patří k nim nejrůznější druhy sídelních jednotek - obydlí, a to od velmi jednoduchých (např. jeskyně), až po značně diferencované (např. mnohobytové víceúčelové domy). Pro označení skupin obydlí existuje celá řada různých termínů:     

samota vesnice osada městys město

Každý z nich současně vyjadřuje i dané kvalitativní ohodnocení. Všechny můžeme souhrnně označit termínem sídlo. Z geografického hlediska považujeme za sídlo každé obydlené místo, včetně příslušných doplňkových ploch bezprostředně funkčně spojených s obydlími.

17

Sídlo je tedy značně složitým geografickým objektem, který vytváří ucelený kompaktní areál aktivity obyvatelstva, který poskytuje tomuto obyvatelstvu nutné podmínky pro život, práci a odpočinek. Každé sídlo je současně elementárním prvkem určitého sídelního systému se specifickou a zcela originální sídelní strukturou. Sídelní systém je souborem sídel určitého regionu, který je propojen vzájemně mezisídelními vazbami a je tvořen sídly různé velikosti, funkce a typu.

Metody geografie sídel, praktické úkoly Vztahy mezi sídly daného systému mají nejrůznější intenzitu, hierarchii a povahu. Vztahy mezi sídly daného systému mají různou povahu, např.:   

administrativní dopravní pracovní

Mají také rozdílnou hierarchii a intenzitu. Hlavním úkolem praxe geografie sídel je poznání struktury a rozmístění sídelních jevů na zemském povrchu nebo jeho části a objevení zákonitostí tohoto rozmístění. Využití těchto poznatků přispívá k formování takové struktury osídlení, která spojuje možnosti dokonalého využití podmínek geografického prostředí s realizací ekonomických a sociálních potřeb společnosti. Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie. Mezi fundamentální metody geografie sídel patří:      

historická metoda metoda terénního výzkumu komparativní metoda ekonomicko-kartografická metoda matematicko-statistická metoda metody modelování

V současné době, kromě problémů vyplývající z akcelerace urbanizačních procesů a důsledků demografické revoluce probíhající v ekonomicky méně rozvinuté převážné části planety Země, se sídelní geografové tradičně věnují monografickému zpracování sídel, funkční klasifikaci a geneticko-morfologickým charakteristikám sídel. Nezanedbatelné je množství studií řešících optimální rozmístění výrobních, bytových a rekreačních aktivit obyvatelstva, studií šetřících symbiotické vztahy mezi určitými sídly různé hierarchické úrovně, vazby mezi sídly a širším zázemím, transformaci sídel a formování optimálně funkčních sídelních systémů. V podstatě můžeme praktickou problematiku řešenou současnou geografií sídel shrnout do několika základních tematických okruhů:

18



studium územní struktury osídlení a poznání základních mezisídelních vztahů, funkcí a hierarchie sídel studium měst se zaměřením na charakter jejich ekonomické základny, funkce a vzájemného uspořádání studium vztahů mezi městem a jeho zázemím poznání specifických rysů urbanizace studium transformace venkovských sídel v souvislosti se změnami jejich ekonomické základny a funkce studium struktury jednotlivých sídel a poznání vztahů mezi jejich dílčími složkami propracování dílčích metod analýzy sídelních jevů a procesů využití výsledků sídelně-geografických výzkumů pro potřeby praxe a prognózování dalšího vývoje sídelních systémů

      

Cvičení číslo 1 Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice Úkol: a) Zpracujte soupis odborných geodemografických a sídelně-geografických prací autorů uvedených jmenovitě ve výše zařazené kapitole. (Možno vhodně využít učebních textů BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB Banská Bystrica, s. 170, ISBN 80-8055-182-0 a elektronických informačních zdrojů.) b) Podle elektronických informačních zdrojů zpracujte soupis významnějších publikovaných odborných geodemografických a sídelně-geografických studií (monografií) týkajících se obyvatelstva a sídelních poměrů České republiky za období posledních pěti roků. c) Zpracujte soupis významnějších odborných geodemografických a sídelně-geografických časopiseckých článků týkajících se České republiky uveřejněných za posledních pět roků v geografických periodikách, včetně elektronických informačních zdrojů.

19

Sídelní prostor planety Země a jeho geneze Fázové společenské změny Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika Agrární období Industriální období Přechod do postindustriálního období

Původ člověka Původ člověka klademe do východní Afriky, odkud se postupně šířil na další kontinenty. Po pevninských mostech z Asie proniklo lidstvo do Austrálie a v ledových dobách, při poklesu hladiny světového oceánu, přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky. Odtud se šířil postupně na jih amerického kontinentu. Existují i teorie o průniku člověka přes Oceánii na západní pobřeží Jižní Ameriky.

Sídelní prostor – ekumena, subekumena, anekumena  Ekumenou nazýváme území, které je od nepaměti trvale osídlené.  Subekumenou označujeme území, které je osídleno přechodně.  Trvale neobydlené prostory na naší planetě tvoří anekumenu. Sídelní prostor je území osídlené současným člověkem.

Areál sídelního prostoru. Areál sídelního prostoru nelze vymezit ostrou nepřetržitou hranicí. Hlavními důvody jsou vyloučení ploch moří a oceánů ze sídelního prostoru, nestejnorodost osídlení a nízká hustota sídel v subekumeně. Člověk dosud nevyužil jako sídelního prostoru rozlohu souše. Limitujícími hranicemi rozšíření ekumeny jsou i hranice polárních oblastí, vysokohorských oblastí a hranice suchých oblastí. Neuvažujeme-li vědeckovýzkumné stanice v polárních regionech – poněvadž nemají vlastní ekonomickou základnu v oblasti výskytu – zasahuje ekumena do vyšších zeměpisných šířek dále na severní polokouli, např. inuitská sídla Gróňanů nebo hornické osady na Špicberkách. Na jižní polokouli zasahují ostrůvky sídelního prostoru nejjižněji na ostrově Jižní Georgie a na Ohňové zemi. Na rozdíl od jižní polokoule, na níž i ve větších vzdálenostech od pólů nemůžeme vést delší souvislou hranici sídelního prostoru, lze na severní polokouli tuto hranici orientačně vymezit. Místní podmínky, např. oceánské proudy nebo hranice ledových ker, způsobují rozpětí kolem

20

18 šířkových stupňů mezi nejsevernější (západní pobřeží Severní Evropy) a nejjižnější (východní pobřeží Labradoru) polohu hranice ekumeny na pevnině severní polokoule. V historickém vývoji v oblastech, v nichž klimatické a půdní poměry umožnily rostlinnou výrobu, především pěstování obilovin, začínala nejdříve převažovat trvalá sídla. V minulosti byla hranice trvalých sídel vázána na hranici rolnictví, v současné době se tento vztah výrazně neprojevuje. Rozvoj společenské dělby práce a obchodu umožnil existenci sídel i bez vázanosti na zemědělskou výrobu. Lze tedy říci, že rozvoj techniky a vědy umožňuje osídlovat i regiony s přírodními podmínkami nepříliš vhodnými k obývání a zcela již neplatí, že hranice ekumeny je shodná s hranicemi pěstování zemědělských plodin, zvláště obilovin. Vysokohorská hranice ekumeny (výšková hranice) je ovlivněna především klimatickými poměry a terénní morfologií. Nadmořská výška hranice ekumeny stoupá od úrovně oceánské hladiny v polárních oblastech směrem k rovníku. Obecně lze říci, že se vzrůstající zeměpisnou šířkou se snižuje nadmořská výška sídel. Nejvýše položená sídla najdeme v horských oblastech tropických šířek v Mexiku, Bolívii, Peru, Etiopii, Keni, Tibetu a Nepálu, v nichž přesahuje horní hranice subekumeny běžně i výšku 5 000 m n. m. Nejvíce obyvatel nad 1 000 m n. m. žije v Číně. Z hlediska maximálních výškových hodnot je možno za nejvíce horský stát světa považovat jihoamerické Peru. Průběh vysokohorské hranice ekumeny je modifikován topografickou polohou, např. reliéfem, expozicí svahu, geologickými a půdními poměry. Hranice styku s aridními oblastmi je vázána na množství dešťových srážek a zásobování vodou. V pouštních regionech nalézáme ostrůvky sídelního prostoru v oblastech s vydatnějšími zásobami podzemních vod a územích lemujících řeky s dostatečným množstvím vody, např. Nil. Při současném stavu techniky je možno získat zdroje vody pomocí hlubinných vrtů a přiváděním vody na velké vzdálenosti, např. do míst s těžbou ropy a zemního plynu na severním okraji Sahary. Vedle zeměpisné šířky a nadmořské výšky je významným faktorem na utváření ekumeny (hustoty osídlení) vzdálenost od moře. Zhruba 50 % všech obyvatel Země žije ve vzdálenosti do 200 km od moře. Extrémním případem je Austrálie, kde kolem 80 % obyvatelstva žije do 50 km od moře. V Africe zase je vlivem přírodních podmínek více obyvatelstva ve vnitrozemí (500 až 1 000 km od pobřeží). Menší neobydlené oblasti uvnitř ekumeny nalézáme také uvnitř ekumeny, např. v rozlehlejších tropických deštných lesích, močálech a bažinách. Můžeme tedy říci, že ekumena nezaujímá na naší planetě souvislé území, protože je prostoupena regiony subekumeny a anekumeny. Plocha trvale osídleného prostoru tvoří něco více než je 20 % plochy světové souše. Asi 75 % obydlené souše má hustotu zalidnění menší než 1 obyvatel na kilometr čtvereční. Zhruba asi 2,5 % ekumeny má hustotu zalidnění větší než 100 obyvatel na kilometr čtvereční. Mimo městské státy bychom mezi nejhustěji zalidněné země mohli počítat např. Maltu nebo Bangladéš a mezi nejhustěji zalidněné regiony řadit Nilskou deltu, povodí indických veletoků, pobřežní oblasti Číny, ostrovy Jávu, Honšú, Kešú a Šikou nebo atlantské pobřeží USA.

21

Osídlení, sídelní jednotka Osídlením označujeme výsledek procesu osídlování krajiny základními jednotkami osídlení, což jsou obydlí – domy (budovy). Podle úrovně společensko-ekonomického rozvoje se v obydlích odráží nejen stupeň rozvoje, ale také úroveň vazby k prostředí. Sídlo je seskupení většího počtu obytných domů a nebytových usedlostí. Seskupení menšího počtu domů tak ve skutečnosti tvoří vesnické sídlo. Seskupení vysokého počtu domů plnících městskou funkci vytváří město. V tomto pojetí je sídlo obecným geografickým pojmem. Rozmístění lidských sídel v krajině označujeme pojmem osídlení. Sídlo a obec nejsou významově shodné pojmy. Obec považujeme za statistickoadministrativní prostorovou jednotku. Je složena z jednoho nebo více sídel, vesnic nebo samot. Ve statistických lexikonech jsou do tohoto pojmu zahrnuta také města. Slučování některé obce představují teritoriálně rozsáhlé útvary zahrnující několik sídel, popř. blízkých sídelních solitérů. Sídelní jednotka je každé, i nestálé lidské obydlí, prostor trvalého nebo jen občasného pobytu člověka, kde člověk pracuje, přespává, přechovává potraviny, nářadí, zbraně apod. Sídelní jednotky sestávají budov, které jsou výtvorem lidské činnosti. Stavebním pozemkem rozumíme pozemek, na kterém stojí stavba mající charakter hlavní stavby, např. obytný dům. Charakter hlavní stavby nemají ty stavby, které plní doplňkovou funkci, např. kůlna, studna, plot. Budovy nebo sídelní jednotky můžeme dělit do různých skupin podle různých kritérií, např.: a) podle svého účelu:  budovy užitkové – obytný dům, továrna, skladiště  budovy monumentální – divadlo, radnice, palác  budovy občanské – škola, nemocnice  budovy výrobní – dílna, továrna…. b) podle výšky budovy:  přízemní  patrová c) podle funkce  zemědělské  rybářské  lesnické  turistické  obytné …. Dům je budova určená pouze k bydlení nebo pro pobyt člověka, pokud se vnějším výrazem blíží obytným domům. Diferencujeme je do skupin podle různých kritérií: a) podle seskupení bytů:  jednorodinný (jednogenerační)

22

 

vícerodinný (dvougenerační) bytový soubor (činžovní dům bytový) ……

b) podle konstrukce např.:  zděný dům  kamenný dům  panelový dům  hrázděný dům  dřevěný dům …… c) podle funkce např.:  obchodní dům  společenský dům  nápravné zařízení ……. d) podle délky obývání  trvale obydlený  občasně obývaný, např. salaše, dřevorubecká obydlí, letní rekreační chaty …. e) podle tvaru – vertikálního a horizontálního členění  podle horizontálního uspořádání obytného domu a hospodářských stavení = tvar bodu, formy U, L, O, I  podle vertikálního členění = jednopodlažní dům, dvoupodlažní, třípodlažní …. Domy v jednotlivých částech Země odrážejí nejen historický vývoj společnosti, dané přírodní podmínky a ekonomickou vyspělost, ale také danou kulturní vyspělost a etnické zvláštnosti. Uvedeme si několik příkladů: V muslimských zemích můžeme vidět dva typy obytných domů – domy dvorové a domy blokové. Dvorové domy jsou běžné i v subtropických oblastech. Ve Španělsku a v zemích Latinské Ameriky jsou nejběžnější pátiové domy s vyšší rezidenční stavbou. Okna a balkóny většinou vedou do patia. V Centrální Asii Iránu, Iráku a Pákistánu najdeme domy s označením íwán. Mají převýšené místnosti při jedné straně otevřené do dvora a ze tří stran jsou uzavřené. Cirkulace vzduchu je zajištěna gradientem teploty podlaha - strop, což je v těchto klimaticky horkých regionech důležité. Zcela jiný charakter mají berberské stavby v Africe, indiánská puebla nebo stavby ilitů na kanadském severu. V andské části Jižní Ameriky jsou na vesnicích nejčetnější stavby z nepálených cihel tzv. adobe (směs hlíny, slámy a plev), pokryté tradičně trávou. Také japonský dům vychází z vlastních historických, tvarových, konstrukčních a funkčních zkušeností, které od XVI. století vytvářejí charakteristický stylový projev japonské kultury. Obvykle třípokojový dům na japonském venkově postaven ze dřeva, spočívá na sloupech na kamenné podložce. Dům proto nemá sklepy. Vnitřní prostory jsou odděleny lehkými

23

stěnami ze dřeva a papíru. I v současné době je většinou pokryt slámou, rákosem došky, šindeli nebo pálenými taškami.

Hustota sídel, zázemí sídel Počet sídel na jednotku plochy (např. kilometr čtvereční, hektar) se nazývá hustota sídel. Sídla v krajině mohou být různě uspořádána. Města a vesnice s domy blízko u sebe vytvářejí osídlení koncentrické. Samoty a vesnice s rozptýlenými domy tvoří disperzní osídlení. Nejen v evropském, ale i v celosvětovém měřítku převládá spíše soustředěné osídlení. Je dáno především společenským charakterem lidské práce, v minulosti hrála důležitou roli také obranná funkce sídel. Sídelní jednotka je každé, tedy i nestálé lidské obydlí Prostor tvořící zázemí sídel a obyvatelstvo sídel tvoří symbioticky fungující celek. Společenské, institucionální, politické a ekonomické změny, technický rozvoj a populační vývoj se navzájem ovlivňují. Osídlení se vyvíjí dlouhou dobu a odráží se v něm prvky vzniklé často v poměrně dávné minulosti. Sídelní struktura se tak stává prostorovým výrazem uspořádání společnosti. Protože má v sobě v sobě značnou dávku setrvačnosti, můžeme říci, že sídla patří mezi nejstabilnější jevy v krajině. Stavební vývoj je v jednotlivých historických dobách výrazně ovlivněn nejen ekonomickými, společensko-politickými a přírodními podmínkami, ale důležité jsou také vlivy etnické a daná úroveň stavební techniky. Obecně můžeme říci, že regiony se starým osídlením mají mnohem jednotnější sídelní ráz než oblasti osídlované později nebo osídlované v přerušovaných sídelních vlnách. Stabilita sídelní sítě je důsledkem ekonomické perzistence, protože když na určitém místě existuje nějaké nákladné, obecně prospěšné zařízení (např. komunikační síť, vodovody, energovody) je nevýhodné opouštět místo k osídlení již jednou vybrané. Sídelní perzistenci můžeme zaznamenat např. při obnově válkou zcela zničených měst, která byla obnovena na původním místě. Člověk zhruba šest sedmin své existence migroval a teprve v souvislosti s neolitickou revolucí se začal trvale usazovat v příhodných regionech s dobrými podmínkami k zemědělské výrobě. Vznikající agrární společnost dala vznik trvalým sídlům. V průběhu dalšího vývoje specifické rysy sídelní struktuře vtiskla následná industriální společnost a formuje ji i nastupující postindustriální období.

24

Fázové společenské změny Fázové vývojové cykly - Kondratjev, Toffler, vývojové megatrendy Na roli bazických inovací, které přinášejí zásadní kvalitativní ekonomické a společenské změny, po nichž následuje poměrně dlouhé zdokonalovací období, poukázal již ve 20. letech minulého století Nikolaj Dmitrijevič Kondratjev (Kondratěv) /4. 3. 1892 - 1938/. Kondratjev byl autorem několika významných prací v teorii a analýze vývojových cyklů. Oponoval násilné kolektivizaci a disproporčnímu vývoji průmyslu a zemědělství v SSSR. Byl popraven v roce 1938 a plně rehabilitován v roce 1987. Podle jeho teorie v průběhu vývojového cyklu probíhá kvalitativní přeměna generací techniky a technologií, která přináší zcela novou kvalitu vyvolávající následně zásadní změny kulturně společenské. Tyto se samozřejmě odrážejí v sídelní struktuře. Dlouhý cyklus v sobě zaznamenává několik středních a malých oscilací v závislosti na vstupujících inovacích odvislých jak na vstupních činitelích ekonomických, tak vědeckotechnických.

Graf číslo 1

(podle Ivaničky, K.: 1996)

Na Konratjeva navázal a dále jeho teorii rozvinul zejména Alvin Toffler, jeden z nejvýznamnějších světových futurologů. Tento vědec se narodil v roce 1928 a působil na univerzitě v Ithace a v New Yorku. Prof. Toffler je jedním z předních členů Americké asociace pro vědy. Světově nejvíce proslulé jsou jeho knihy “Future Shock”, “Future spasm Report”, “Previews and promises” a “The Third Wawe”. Toffler je autorem teorie nadindustriální (superindustriální) společnosti, která nahradí společnost industriálního období. Vychází z existence vzájemně se střídajících a pohlcujících se civilizačních vln. Na počátku byla první vlna, která dala vznik agrární společnosti. Postupně - do poloviny 20. století - byly síly první vlny nahrazeny novými, které zformovaly společnost industriální. V současné době do ní proniká další vlna, která transformuje stávající industriální společnost v kvalitativně vyšší postindustriální. Toffler také uvádí, že industrialismus, stejně jako 25

agrární období, prošly ve svém vývoji celou řadou menších návazných stádií (působení malých vln). Nosnými hybnými elementy třetí vlny budou podle tohoto autora tvořit čtyři ekonomické skupiny:  výzkum, vývoj a výroba výpočetní techniky  kosmický průmysl, a kosmický výzkum  výzkum a využití dna světového oceánu  biologický výzkum a využívání biologických poznatků v praxi V návaznosti na periodizaci dějin D. Bella rozlišuje Toffler podle určujících ekonomických odvětví tyto etapy:  civilizace agrární  industriální  postindustriální. Období trvající zhruba od poloviny 50. let minulého století do čtvrtiny tohoto století je označované za postindustriální - informační. Podle Tofflera je tato civilizační vlna charakteristická velkými změnami, kdy dochází k přechodu od masovosti k individualitě, od analýzy k syntéze, od “zaměstnanosti v továrnách k zaměstnanosti v domovech”, od centralizace k decentralizaci. První vlna byla založena na fyzické síle, druhá na materiálním bohatství a třetí na informacích a intelektu člověka. Spolu s přeměnou technosféry, jak tvrdí Toffler, probíhá i revolucionalizace informsféry. V podmínkách první vlny dítě, které vyrůstalo v rodině, formovalo svůj model světa na základě nemnohých informačních zdrojů, které poskytovali převážně členové rodiny, učitelé a faráři. Ve druhé vlně se objevily noviny a časopisy, ve třetí vlně začal působit rozhlas a ve čtvrté televize, kterou později doplňují počítačová media. Pochopitelně starší informační zdroje s limitovaným rozsahem a intenzitou působení zůstávají. Podle Tofflera dochází k tzv. “přeměně její hlubinné struktury”. Od druhé vlny probíhá vznik specializovaných tiskovin, které jsou určené konkrétní skupině obyvatelstva, od třetí vlny sice rychle vzrůstá počet rozhlasových a později televizních stanic, ale také dochází k jejich programové specializaci. Programy se zaměřují na vybrané skupiny obyvatelstva. Vlivem nárůstu audiokuminakčních prostředků došlo např. v USA v roce 1997 poprvé k poklesu počtu televizních diváků. S nárůstem kabelové televize, videoher a internetu lidé přestávají být pasivními posluchači a diváky a začíná se zvětšovat skupina, která se snaží pomocí těchto technických prostředků a již existujících informačních zdrojů vytvářet samostatně svůj hodnotový systém. Individualizace kultury přispívá k individualizaci osobnosti. V průběhu let je možno zaznamenat od působení druhé vlny nejen zvyšování vlivu masových sdělovacích prostředků jako celku, ale na druhé straně také jejich individualizování a zaměření na určitou specifickou skupinu obyvatel. Modelováním světa pomocí megatrendů se zabývali američtí prognostici John Naisbitt a Patricie Aburdenová. Období 80. let minulého století považují za přechodné období, kdy společnost přechází od industriální společnosti k informační. Dochází k intenzifikaci techniky a k přechodu od extenzivního vývoje k intenzivnímu, k transformaci národních

26

ekonomik do světového komplexu a od krátkodobého plánování k prognosticky strategickému řízení. Ve shodě s uvedenými autory se v jejich pracích setkáme dále s tendencemi přechodu zastupitelské - reprezentativní demokracie k demokracii participační, s posunem hierarchických struktur k síťovým strukturám, s posunem center inovací od “Severu k Jihu” a k přechodu od centralizace k decentralizaci. Zajímavé jsou také jejich úvahy, které se týkají rozvoje tzv. tichomořské oblasti, postavení žen ve vedoucích funkcích, oživení světových náboženství anebo privatizace státu všeobecného blahobytu. Uvedenými záležitostmi se v České republice zabýval např. Pavel Sirůček, který za stěžejní trendy období 2000 až 2010, které však sahají svými kořeny hluboko do druhého tisíciletí, pokládá mimo jiné také:        

v rozporu s dřívějšími prognózami opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně nových technologií nového dlouhodobého cyklu ohrožení globální stability zostřením některých globálních problémů prohlubování nerovnoměrnosti ekonomického vývoje planety, zvětšující se rozdíl mezi bohatým Severem a chudým Jihem globalizaci chudoby sílící odpor proti neoliberální podobě globalizace, zejména v rozvojových zemích a určitých skupinách obyvatel hospodářsky rozvinutých zemí rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa problémy s vojenskou a politickou hegemonií USA ve světě, zvláště v některých regionech planety problémy s nárůstem ekonomického a politického významu regionu Rusko – Čína (možná + Indie), včetně narušení integrace Evropy Z geografů se jako první záležitostmi fázových společenských posunů zabýval v 80. A 90 letech slovenský geograf profesor Koloman Ivanička. Vycházel zejména z prací amerického futurologa a sociologa Alvina Tofflera, představitele koncepcí transformace kapitalismu, autora teorií postindustriální společnosti. V pracích Ivaničky i manželů Tofflerových lze nalézt při hodnocení prvních tří vln určité prvky marxistického materializmu, které se objeví v případě, že budeme chápat antagonismus vln jako antagonismus tříd. Odlišnost mezi nimi je v pojetí čtvrté vlny, zejména v přístupech k centrálnímu plánování, k významu vzdělání a k soukromému vlastnictví. Zajímavé prognostické studie u nás vznikly již v 80. letech v rámci Sekce synergetiky při Slovenské ekonomické společnosti a návazně v 90. letech ve sdružení NEZES, které jich vydalo několik desítek. Ve všech studiích je zvýrazněn význam inovací pro ekonomický a sociální rozvoj společnosti.

Jako příklady pro toto tvrzení poslouží:  Na to, co koncerny typu Siemens, Thyssen, Krupp či další potřebovaly generace, dokáží noví podnikatelé téměř za noc.  Šéf Microsoftu Bill Gates, dnes nejbohatší člověk na světě, potřeboval na získání první miliardy dolarů dvanáct roků. Ale Jarry Yang a David Filo, vynálezci internetového vyhledávače Yahoo, to dokázali za tři roky a Pierre Omidyar, zakladatel webové aukční sítě eBay, za několik týdnů 27

Pro doplnění uvádíme, že roli vědomostí pro akceleraci svého ekonomického vývoje jako první pochopilo Japonsko. V této zemi po druhé světové válce nastala specifická situce. Poražená demilitarizovaná země nevynakládala velké finanční částky na armádu. Značné finanční prostředky byly proto vloženy do školské soustavy. Vysoce vzrostla vzdělanost, zejména žen, což také zcela změnilo jejich tradiční postavení ve společnosti. Japonsko se tak stalo do značné míry prototypem státu 21. století. Stačí, uvědomíme-li si, že je to ostrovní stát s vysokým počtem obyvatelstva /hustota obyvatelstva 335 osob/km2/, kde v některých regionech můžeme hovořit dokonce o přelidnění. Hospodářství se dlouhodobě potýká s omezenými surovinovými zdroji a s nutností - při rozvinuté průmyslové a zemědělské výrobě a dopravě - věnovat vysokou pozornost ekologickým záležitostem. Nutná miniaturizace výroby, s obrovskou přidanou hodnotou, minimální materiální a energetické náročnosti, si žádá rozsáhlý výzkum, který vyžaduje kvalitně připravené kádry. Toto vše sice potřebuje značné finanční investice, ale jejich návratnost je vysoká. Následná automatizovaná výroba rozdělená do značného počtu dílčích operací je už méně finančně náročná. V současném období fázového společenského přechodu - působení III. civilizační vlny najdeme mnohé shodné rysy s obdobím nástupu II. civilizační vlny, která vznikla v předminulém století. Pro snadnější pochopení tohoto tvrzení uvádíme několik příkladů: 1. Společnost se tehdy také dostávala do chaotického stavu, protože dané institucionální uspořádání bylo stále více v rozporu s novými požadavky doby. Nosnými ideovými pojmy (vycházely z probíhajích ekonomických změn), které se z Evropy šířily, se staly „rozum, pokrok, svoboda, rovnost”. Tyto působily na změnu stávající politické situace v mnoha zemích Evropy, včetně Rakouska-Uherska, jehož součástí bylo i naše území. Již panovnice Marie Terezie byla novou situací nucena částečně uvolnit cenzuru, kterou její syn Josef II. v roce 1781 úplně zrušil. Nové ideje byly též produktem rozvíjejícího se studia přirozených zákonů o přírodě a společnosti. V této době např. Karel Marx (1818 - 1883), filozof a ekonom, který vyšel z Hegelova filozofického systému, Feuerbachova materialismu, francouzské socialistické teorie a anglické ekonomie, vydává „Kapitál” /1867/. Charles Robert Darwin (1809 - 1882), britský přírodovědec a zakladatel evoluční teorie, vydává knihy „O vzniku druhů přirozeným vývojem” /1859/ a „O původu člověka” /1871/. Tato převratná historická etapa rozvoje výrobních sil je označována jako první průmyslová revoluce. (Termín použil jako první B. Engels v knize „Nástin kritiky politické ekonomie” /1844/. Nejdříve průmyslová revoluce proběhla ve Velké Británii, a to ve druhé polovině 18. století až ve 30. letech 19. století. První podmínkou realizace průmyslové revoluce byl vznik volné pracovní síly - zbavení se feudálních povinností. Tímto uvolněním byl zahájen migrační proces znamenající vylidňování venkova. Další podmínkou bylo rozšíření a zevšeobecnění výrobních a obchodních vztahů. Prakticky toto probíhá od 16. století v souvislosti s rozšířením evropského obchodu na celou planetu. Koloniální systém 16. až 18. století zpočátku spočíval na královském monopolu Španělska a Portugalska a následně na monopolu privilegovaných společností Anglie, Francie a Nizozemska.

28

Nastupující II. civilizační vlna si postupně v dalších letech vynutila nejen zásadní změny v institucionálním uspořádání, ale znamenala kvalitativní změny ekonomické struktury. V českém zemědělství se objevil trojpolní systém. Potřeba zabezpečit výživu uvolněného obyvatelstva stěhujícího se z venkova do rychle rostoucích měst vyvolala masové pěstování brambor. Užívání nově těžených minerálních paliv zase přispělo k rozvoji hutnictví a návazného strojírenství. Vznikly tak předpoklady pro rozvoj dopravy, zejména železniční. Rozšiřující se průmysl si následně vyžádal nutné změny ve stávající profesní přípravě. Průmyslová revoluce přinesla nejen rozvoj techniky, ale díky zvyšující se životní úrovni a většímu fondu volného času přinesla také rozvoj cestovního ruchu. (Nové modernější dopravní prostředky, nárůst fondu volného času, uvědomělé trávení fondu volného času a cílená regenerace narůstajícího počtu pracovních sil.) 2. Můžeme říci, že akcelerující ekonomický proces výrazně podpořil realizaci zaváděných školských reforem Marie Terezie a Josefa II., které přispěly k výraznému zvýšení vzdělanosti obyvatelstva. Toto bylo schopno následně reagovat na požadavky fázového civilizačního přechodu, který přivedl českou společnost celkem bezproblémově do industriálního období. Nově vytvořené ekonomické a politické prostředí a kvalitativně vyšší úroveň vzdělání obyvatelstva přispělo k formování nového kulturního prostředí. V něm zákonitě vznikaly zcela nové etické hodnoty, které ovlivnily zrod a rozvoj národního obrození vedoucímu ke vzniku národního sebeuvědomění. V této souvislosti - jen jako doplněk - uvádíme, že někteří teoretici kvalitativně rozlišují národy středověké a novodobé-industriální, vznikající i pod vlivem společné ekonomiky. V 18. století, kdy se začínají projevovat vlivy existence nastupující industriální epochy, se začíná u obyvatelstva formovat také citový vztah k národu a můžeme hovořit o vznikajícím vlastenectví, stejně tak o nacionalismu a šovinismu. Tabulka číslo 1 Některé objevy a vynálezy lidské historie od počátku 18. století 1705 1745 1748 1752 1776 1782 1783 1785 1797 1800 1814 1825 1826

Newcomen a Savery sestrojili první parní stroj Vacanson sestrojil tkalcovský stav Lomonosov vyslovil zákon o zachování hmoty a energie Franklin objevil bleskosvod Bushnell spustil na moře první ponorku Watt zdokonaluje parní stroj bratři Montgolfierové vzlétli v balonu Cartwright konstruuje mechanický tkalcovský stav Garnerin provedl první seskok padákem Volta vynalezl prototyp galvanického článku Stephenson postavil první parní lokomotivu zprovozněna první parní železnice Stockton – Darlington Niepce zhotovil první fotografii

29

1833 1839 1843 1866 1866 1867 1869 1876 1879 1881 1884 1887 1888 1892 1895 1900 1901 1903 1906 1909 1911 1912 1913 1916 1916 1918 1921 1925 1926 1926 1928 1933 1935 1942 1945 1946 1946 1947 1948 1951 1954 1952 1954 1957 1959 1960

Babbage konstruuje výpočetní stroj na děrovací štítky buněčná teorie J. E. Purkyně na vodu spuštěna Great Britain, první velká loď poháněná lodním šroubem položen transoceánský podmořský kabel mezi Evropou a Amerikou Siemens objevil dynamoelektrický princip Nobel vynalezl dynamit Mendělejev a Meyer sestavují periodickou soustavu prvků Bell zrealizoval vynález telefonu Edison vyvinul žárovku Pasteur objevuje princip ochranných látek (vakcína proti vzteklině) Nipkov patentuje první televizi Hertz objevil elektromagnetický princip Dunlop vynalezl pneumatiku nové konstrukce Diesel patentuje benzínový motor první kinematografická projekce bratří Lumiérů vznik Planckovy kvantové teorie objev krevních skupin první lety bratří Wrightů první rádiový lampový přijímač Blériot přelétl kanál La Manche Ruthefordův objev atomového jádra postavena první Kaplanova turbína Fordovy závody zahajují první sériovou výrobu automobilů postaveny první tanky vznik Einsteinovy teorie relativity postavena první helikoptéra Banting a Best objevují inzulin objev elektronového mikroskopu zahájena výroba syntetického kaučuku Baird představil barevnou televizi Flemingův objev penicilinu první záznam zvuku na magnetické pásky objev izotopu uranu (uran 234) Fermi řídí stavbu prvního atomového reaktoru svržení atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki Eckert a Mauchly sestavili první elektronický počítač první atomová ponorka první let nadzvukového letounu vynalezen tranzistor zrod projektu vodíkové bomby postavena první atomová elektrárna vyroben první počítač IBM vyvinut tranzistorový radiopřijímač vypuštěna první umělá družice země Sputnik I Luna – první raketa vyslaná k Měsíci Maiman sestrojil první laser

30

1961 1969 1969 1972 1979 80. léta 20.století 90. léta 20.století

Gagarin – první člověk ve vesmíru američtí kosmonauti vystupují na povrch měsíce zkonstruováno první nadzvukové letadlo Concorde Hewlett konstruuje první vědecký kapesní kalkulátor vznikají první kompaktní disky vznik prvních laserových kopírovacích strojů masový rozvoj internetu

Na přelomu 19. a 20. století byla vytvořena vědecká a kulturní díla, která dala impuls dalšímu ekonomickému a kulturnímu rozvoji, který ve svém souhrnu vytvořil od poslední třetiny 20. století předpoklady pro nástup postindustriálního období. Pro ilustraci uvádíme výběr významných osobností, jejichž obecná známost nevyžaduje další porobnosti: Wilhelm Röentgen, Alfred Nobel, Marie Curie-Sklodowská, Albert Einstein, Niels Bohr, Ernest Rutherdorf, Gugliemo Marconi, Thomas Alva Edison, Edward Charles Pickering, Georg Cantor, Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Jan Evangelista Purkyně, Gregor Mendel, Louis Pasteur, Thomas Hunt Morgan, Sigmund Freund, Wilhelm Dilthey, Henri Bergson, Sören Kierkegaard, August Comt, Ernst Mach, Richard Avenari, Wiliam Morris, Henry van de Velde, Otto Wagner, Adolf Loos, August Rodin, Josef V. Myslbek, Paul Cézanne, Paul Gaguin, Vincent van Gogh, Alfons Mucha, Henri Matisse, Edvard Munch, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Anton Pavlovič Čechov, Guy de Maupassant, George Bernard Shaw, Henrik Ibsen, Mark Twain, Jack London, Joseph Kipling, Émile Zola, Anatóle France, Oscar Wilde, Hector Berlioz, Ferenz Liszt, Richard Wagner, Johannes Brams, Petr Iljič Čajkovskij, Richard Strauss, Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Antonín Dvořák a další. První světová válka, v níž se uplatnila celá řada vědeckých objevů a technických vynálezů, ukázala, že je možno vědy i zneužít. Týká se to nejen přírodních a technických věd, ale i humanitních, jejichž poznatky se mohou stát součástí antagonistických ideologií. V období od roku 1918 do konce 30. let 20. století se světově uznávanými stali četní vědci a umělci. Uvádíme opět výběr některých: Jules Romain, Emil Durkheim, Pablo Picasso, Guillaume Apollinaire, Arnold Toynbee, Oswald Spengler, Thorstein Veblen, Alfred Weber, John Dewey, Pitirim Sorokin, J. M. Keynes, Alfred Marshal, Albert Schwitzer, Thomas Robert Malthus, Joseph Arthur Gobineau, Fridrich Nietsche, Martin Heidegger, John Watson, Jaroslav Heyrovský, Ivan Petrovič Pavlov, Alexander Fleming, René Sand, Carl Jung, Alfred Adler, Sigmunf Freund, Bertrand Russel, Konstantin Ciolkovskij, Leoš Lanáček, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Franz Kafka, Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Marc Chagall, Aldous Huxley, Virginie Woolfová, Francis Scott Fitzgerald, André Gide, Louis Aragon, Vladimír Majakovskij, Alexandr Blok, Boris Pasternak, Maxim Gorkij, Leonid Leonov, Alexej Tolstoj, Michail Šolochov, Dmitrij Šostakovič, Georg Gershwin, Bertld Brecht, Georg Bernard Shaw a další.

V první polovině 40. let, v období druhé světové války, byla vědecká a umělecká díla výrazně touto událostí ovlivněna. Ve válečném úsilí došlo k úzkému propojení mezi vědou a výrobou. Umělecká díla nabyla na ideovosti.

31

Svědčí o tom např. práce: Nielse Bohra, Jacoba Roberta Oppenheimera, Alexandra Fleminga, Jeana Paula Sartera, Louise Aragona, Alberta Moravii, Konstantina Simonova, Ilji Erenburga, Alexandra Fadějeva a dalších.

V industriálním období došlo nejen k nebývalému technickému rozvoji, ale také ke vzniku kvalitativně jiné ekonomické, politické a sociální situace na naší planetě. 19. století zahájilo epochu nástupu demokracie na naší planetě. Koncem předminulého a počátkem minulého století využíváním elektřiny a výbušných motorů přešel svět do etapy druhé průmyslové revoluce. Racionalizovaná výroba, nově se tvořící odbytový systém a zvýšení rolí bank vedlo k neobvyklému hospodářskému růstu. Za prvních 13 roků 20. století vzrostla světová průmyslová výroba o téměř 70 %. Skončila éra klasického liberalismu a nastoupilo období, kdy stát začal stále více zasahovat do činnosti veřejných služeb, pracovně-právních vztahů, vzdělávání a sociální politiky. 20. století přineslo roztržku mezi politickou a ekonomickou mocí. Vlivem toho v tomto století proběhly dvě ničivé světové války. V této souvislosti je třeba připomenout tato fakta:  ekonomicky silné státy USA, Velká Británie a Francie předpokládaly expanzi Německa na východ do tehdejšího Sovětského svazu  nedocenily vojenskou a ekonomickou sílu tehdejšího Německa  Sovětský svaz byl hlavním podílníkem porážky Německa, což bylo podmíněno reakcí jeho obyvatel na danou situaci, nikoliv mimopřádnými schopnostmi představitelů tehdejšího SSSR.

Svět po průmyslové revoluci Je zajímavé sledovat, jak se svět od počátku průmyslové revoluce kvalitativně změnil. Vždyť za posledních 45 let se počet lidí na Zemi zdvojnásobil a za dalších 50 let se může blížit k 10 miliardám. V současné době, na přelomu tisíciletí, žije v chudých zemích 85 % světové populace, ale jejich podíl na světovém obchodu je pouze 25 %. Zahraniční zadluženost těchto zemí byla před čtvrtstoletím zhruba 50 miliard dolarů, dnes činí 2,6 bilionu dolarů. Zdá se to až neuvěřitelné, ale v letech 1982 až 2003 zaplatil chudý svět 54 miliard dolarů jen za dluhovou službu, což je zhruba dvojnásobek současné výše jejich dluhu. 85 % populace, která žije v chudých zemích, spotřebovává pouze 30 % světové energie, 25 % kovů a jen 15 % vytěženého dřeva. V roce 2003 obdržel „třetí svět” oficiální pomoc 54 miliard dolarů, ale za dlužnou službu platil 436 miliard dolarů. Na druhé straně však nejvyspělejší země vynakládají ročně asi 300 miliard dolarů na dotace, které zabraňují přístupu exportu z chudých zemí na jejich trhy. Vidíme, že obyvatelstva Země přibývá, ale většině se kvalita života příliš nemění. Před 25 lety hladovělo na Zemi asi 500 milionů lidí, v současnosti asi 800 milionů. 325 milionů dětí nechodí vůbec do školy, úmrtnost dětí do jednoho roku je v chudých zemích 12krát vyšší než v zemích bohatých. Denně v nejchudších rozvojových zemích umírá asi 33 tisíc dětí na nemoci, které jsou běžně léčitelné. Roční světové vojenské výdaje stouply od roku 1948 (146,3 miliardy dolarů)

32

do období vrcholu tzv. “studené války” několikanásobně a v roce 1987 již dosáhly závratných 701, 4 miliardy dolarů. Tomuto vývoji odpovídají také zisky největších zbrojařských společností. V roce 1995 např. Lockheed Martin (USA) vykázal zisk 13 800 mil. dolarů, Mc. Donnel Douglas (USA) 9 620 mil. a British Aerospace (VB) 6 720 mil. dolarů. Zdá se, že lidstvo při volbě budoucnosti nemá mnoho alternativ jak v současném neoliberálním a globalizujícím se světě najít cestu z chaosu a krize, které přináší na jedné straně snahu o co největší zisky a na druhé straně strach rodičů o přežití jejich dětí. V Evropě v současné době lze zaznamenat dvě poměrně odlišné tendence: 1. snahy o vybudování sociálního státu 2. úsilí o prosazení konzervativního liberalizmu. V prosazování první formy zatím mezi nejúspěšnější země Evropské unie patří Švédsko, Finsko a další země, preferující sociální politiku. Tyto snahy jim od 90. let zajišťují produkci inteligentnějších výrobků a služeb, které byly vytvořeny na základě rozvoje masového vyššího vzdělání obyvatelstva a tím také návaznější vědecké základny. Země jdou cestou náročnou na “rozvoj mozku”, ale méně náročnou na půdu, kapitál a práci. Švédsko má jen 6 % obyvatelstva pod hranicí chudoby, konzervativní liberální Velká Británie 16 %. Švédsko dává z veřejných prostředků na vzdělávání 8 % HDP, Velká Británie kolem 4 % HDP. Jestliže nosnými ideovými pojmy přechodu společnosti do industriálního období byly „rozum, pokrok, svoboda a rovnost”, pak hlavní ideou budoucnosti bude úsilí o zachování důstojného života pro celý lidský druh. Lidé k životu zatím mají jen planetu Zemi, kterou by měli pro život dalších generací předávat ve stavu, který umožní její další nerušený vývoj. Od přelomu 50. a 60. let se začala prosazovat třetí průmyslová revoluce s výraznou “scienfikací hospodářských odvětví”. Výrobní síly a jejich rozvoj překračují nadnárodní integrací stávající státní rámec, což s sebou přináší vznik dalších problémů, které označujeme jako globální. Tak, jako v 19. století ustupovalo zemědělství průmyslu, tak začal průmysl ustupovat expanzi tercární sféry. Tento trend nenarušily ani dva velké ropné šoky v roce 1973 a 1979. Vědecký výzkum, zejména v přírodních a technických vědách, vycházel ze scienfikace světové ekonomiky. Umělecká tvorba ve druhé polovině minulého století reagovala zejména na vojenský konflikt ve Vietnamu, do něhož byly prakticky zainteresovány obě dominantní světové velmoci, na ekonomické a ekologické problémy rozvojových zemí, na politický vývoj v zemích bývalého sovětského zájmového bloku a na jeho rozpad. Mezi hlavní otázky (problémy) současného lidstva, žijícího v období přechodu do postindustriálního období, můžeme - s ohledem na uvedené tvrzení – můžeme např. zařadit: 1. Jak to, že nejsou zeměmi tzv. bohatého Severu /do této skupiny zařazujeme státy G7 a většinu zemí OECD = Organisation for Economic cooperation and Development/ vytvářeny rovné podmínky pro řešení ekonomických, sociálních a politických problémů v nejchudších zemích „třetího světa” a podíl těchto rozvojových zemí na světovém exportu byl např. v roce 1998 menší než v roce 1953? 2. Jak to, že většina zemí bohatého Severu necítí morální odpovědnost za bídu 4,5 miliardy obyvatel zemí „třetího světa”, když tato bohatá a rozhazovačná část Země si základ své ekonomické nadřazenosti vytvořila na základě práce desítek milionů deportovaných Afričanů, otrocké práce 70 milionů indiánů, kteří nepřežili

33

conquistu a dlouhodobé exploatace surovinových a energetických zdrojů, jež si přivlastnily? 3. Proč neexistuje volná soutěž a přístup k určitým technologiím, které jsou monopolizovány zeměmi bohatého Severu,? Tyto země navíc suroviny a tvůrčí talenty odčerpávají z nejchudších zemí. 4. Nedochází při globalizaci v důsledku stávající ekonomické nerovnosti k rekolonizaci nejchudších zemí, po nichž je požadováno zaplacení dluhu ve výši asi 2,7 bilionů dolarů (což je 33 % toho, co vynaloží USA na kosmetiku). Na druhé straně věřitelské země každoročně utratí 800 miliard za stále dokonalejší a smrtonosnější zbraně, 400 miliard za omamné drogy a bilion dolarů za komerční reklamu? 5. Proč jsou vynakládány miliardy dolarů na komerční reklamy a zbraně, které by mnohonásobně mohly zničit život na Zemi, namísto aby byly vynaloženy na vzdělání, zdraví, zajištění pitné vody, odstranění hladu a bídy a na řešení problémů nezaměstnanosti? 6. Jak to, že pomocí sdělovacích prostředků celosvětově dochází k ničení národních kultur, k propagování konzumního stylu života, pojetí vlastenectví dostává jinou podobu a koketuje s kosmopolitismem, smysl života je harpagonsky orientován na hromadění peněz a majetku a způsob myšlení a maloměšťácký způsob života se stávají prostřednictvím masmédií legitimní podstatou života? 7. Jak to, že sílí egoismus silných národů, Organizace spojených národů ztrácí svoji autoritu a politika přestala být „iluzí ušlechtilého umění”, o němž současní politici tolik mluví? 8. Proč v konzumní společnosti - s vysoce ziskovými nadnárodními podniky, s narůstající filozofií egoismu a konkurence mezi lidmi a mezi národy - stále více slábne smysl pro solidaritu a spolupráci a nevznikají podmínky pro skoncování s rasismem, rasovou diskriminací a xenofobií? 9. V čích rukou jsou mezinárodní finanční organizace, kdo vlastní největší banky a rozhoduje o umístění investic? 10. Jak to, že za neoliberální politiky zaznamenala světová ekonomika (v období 1975 až 1998) sotva poloviční globální růst oproti letům 1945 až 1975 s využitím keynesiánské politiky regulace trhů a aktivní účasti států v hospodářství?

Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika ve vztahu k obyvatelstvu a sídlům Agrární období V období paleolitu mají původ i některá sídla na Slovensku a v České republice (např. Nemšová, Nitra, Dolní Věstonice, Pavlov). V zemědělských oblastech přinesl hospodářský rozvoj nezbytnou změnu institucionálního uspořádání a prohloubil společenskou a sociální diferenciaci obyvatelstva. Nadprodukce potravin dala vznikl skupinám obyvatelstva, které se nezabývaly zemědělskou činností. Tyto procesy vytvořily podmínky pro vznik měst v agrárním období. (např. Jericho, Babylón), jejichž stáří je odhadováno asi na šest tisíc let. Před více než pěti tisíci roky vznikly např. Théby. Nejstarší sídelní a civilizační vývoj probíhal při hranicích Asie, Afriky a Evropy. Vznikla tak osídlená oblast táhnoucí se z Mezopotámie přes Palestinu do Egypta.

34

Další obdobné oblasti bychom objevili v té době také v povodí Indu a ve východní Číně. Následoval vznik sídelních oblastí u Středozemního moře. Zajímavou dlouhou historii mají na americkém kontinentě města z říše Aztéků, Mayů (Mexiko, Guatemala) a Inků (Peru, Bolívie, Ekvádor). V době existence antického Řecka a Říma činil podíl městského obyvatelstva necelá dvě procenta. Už v té době některá města měla více než 100 000 obyvatel a podle odhadů odborníků dosahovalo obyvatelstvo tehdejšího Říma milionu obyvatel. Podíl městského obyvatelstva na celkovém počtu obyvatelstva určitého území je ukazatelem jeho stupně urbanizace. Stěhování národů v šestém století a expanze islámu v osmém století rozvrátilo městské osídlení tehdy známého světa, což zapříčinilo, že sídla po dobu zhruba 700 let zůstala na nízké úrovni. Členění tehdejších domů a uspořádání sídel odráželo dané společenské a ekonomické poměry a dokládají, že se jeho obyvatelé živili buď obděláváním půdy anebo pastevním chovem hospodářských zvířat. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, protože se z něho převážně stavěly konstrukce domů, krovy a někdy i stěny obydlí. Tehdejší stavitelé využívali stavební kámen pro základy domů a pro výstavbu větších staveb a náboženských objektů. Od římských dob a pak následně od 19. století se ve stavebnictví používá pálených cihel. Pilířové stavby byly cihly a kámen doplněny dřevěným trámovím. Na venkově nebylo neobvyklé, že se stavělo z drnů, využíval se bambus, rákos a sláma. Stavby, jejichž stěny byly vytvořeny splétáním prutů, byly dále omazávány tzv. maznicí. Archeologický výzkum dokumentuje obvykle základní a spodní část domů a střecha je rekonstruována obvykle podle půdorysu nebo na základě statických úvah. Přilehlá pole jsou rekonstruována obvykle podle nízkých náspů.

Industriální období Rozvoj hospodářství si nutně vyžádal změny institucionálního uspořádání tehdejší společnosti. Zrušení nevolnictví a roboty uvolnilo pracovní sílu a umožnilo imigraci do měst. Rozvoj průmyslu, využívání vodní energie, síly páry a následně elektrické energie si žádal změnu zemědělské výroby. Objevil se trojpolní systém a rozšířilo se pěstování brambor. Když se hlavním energetickým zdrojem stalo minerální palivo (uhlí) a jeho doprava do měst začala zdražovat průmyslovou výrobu, stala se blízkost uhlí lokalizačním faktorem průmyslu, což znamenalo příliv obyvatelstva do měst v těžebních oblastech. Pára se nejlevněji vyrábí ve velkém množství a její přenos na větší vzdálenost je obtížný, což zapříčinilo další koncentraci obyvatelstva v blízkosti velkých továren. Železniční tratě se stavěly v závislosti na dané terénní morfologii, takže se rozvíjelo osídlení v jejich blízkosti při říčních toků v údolí a v nížinných plochých krajinách. Rozvoj průmyslu a růst městského obyvatelstva znamenal výraznější kvalitativní diferenciaci měst podle sociálního postavení jeho obyvatel. Na periferii, v blízkosti velkých továren a přístavů se objevila seskupení nouzových obydlí (slum, villas, favellas…). Nouzové kolonie mnohdy přešly dalším vývojem v periferní čtvrti doplněné zahrádkářskými koloniemi. Nízká městská zástavba se změnila ve stavbu výškových budov a specificky se změnily centrální části měst, kde začalo přibývat finančních institucí a správních budov. Imigrace do měst se stala permanentním procesem.

Přechod do postindustriálního období 35

V průběhu let se v industriální epoše kvalitativně mění charakter ekonomické činnosti. Zemědělství je stále více mechanizováno a uvolněné pracovní síly směřují do měst. Dojížďka do měst vzrůstá tak, že v mnoha vesnicích se ekonomicky aktivní obyvatelé pracující v prvním výrobním sektoru stávají menšinou. Na vesnicích se objevují víkendová a rekreační sídla, která reprezentují tzv. druhé bydlení městského obyvatelstva. V tomto období, které začalo v nejvyspělejších zemích v polovině 50. let minulého století, lze zaznamenat také opačně probíhající deurbanizační proces. Rozšiřuje se výstavba obytných domů sociálně výše postavených osob, lokalizovaných na vesnicích odkud tito lidé - většinou soukromými osobními auty - za prací, nákupy a kulturou dojíždějí do měst. Změna technologií výroby a moderní způsob nákupu zboží klade větší požadavky na plochu. Nové výroby (např. montáž automobilů) a velkoprodejny jsou stavěny na blízká dosud nezastavěná území na hranicích měst. Podmínkou je kvalitní komunikační síť umožňující snadnou a především rychlou dostupnost. Urbanizace tak zasahuje stále větší plochy. Města se rozšiřují na venkov a mění tak ekonomický a kulturní ráz vesnic.

36

Cvičení číslo 2 Sídelní prostor planety Země Úkol: a) Podle map Školního atlasu vymezte sídelní prostor na naší planetě a oblasti, které lze na světové souši považovat za ekumenu, subekumenu a anekumenu. Výklad doplňte kartograficky. b) Stručně charakterizujte, jak se na rozmístění obyvatelstva světa a rozmístění sídel projevují vzájemně propojené vlivy dané nadmořské výšky, zeměpisné šířky a přírodních a ekonomických poměrů? c) Vysvětlete význam pojmů: sídelní prostor, sídlo, hustota osídlení, ekumena, anekumena, subekumena, koncentrické osídlení, disperzní osídlení, sídelní perzistence, stabilita sídelní sítě, bazické inovace, agrární společnost, industriální společnost, postindustriální společnost, neolitická revoluce, průmyslová revoluce, urbanizace, stupeň urbanizace, druhé bydlení.

37

Vesnická sídla Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel Velikostní kategorie vesnických sídel Funkční klasifikace neměstských sídel

Vymezení vesnických sídel Vesnická sídla tvoří podstatnou část obcí naší republiky. Obce jako administrativní jednotky však neodpovídají geografickým jednotkám. Neustále se snižuje počet osob v nich žijících, takže dochází k poklesu významu vesnického osídlení v sídelní struktuře České republiky. Probíhá rychlá transformace vesnických sídel, protože klesá podíl vesnického obyvatelstva, které má zdroj obživy ryze v prvním sektoru národní ekonomiky, to je v zemědělství, lesnictví, rybném a lesním hospodářství. Stále více vzrůstá podíl osob, které z vesnic za prací vyjíždějí do druhého a třetího sektoru. Vesnická sídla se tak stávají převážně místy, která slouží zejména k bydlení. Navíc se mnohé domy na vesnicích mění v rekreační objekty obyvatel měst, což se nejintenzivněji projevuje v turisticky atraktivních lokalitách v horských a podhorských oblastech. Mezi venkovská sídla – vesnice zahrnujeme sídla, v nichž má převážná většina obyvatelstva, která má svoji ekonomickou základnu v prvním ekonomickém sektoru. Většinou pojem vesnické sídlo, např. v celosvětovém měřítku, označuje sídlo s převahou obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství. Součástí těchto sídel jsou nejen obytné domy a hospodářská stavení, ale také příslušné zemědělsky obdělávané plochy – plužiny.

Plužina Základní a nejčastěji užívané typy plužin: a) Pravidelné typy  traťová plužina  záhumenicová plužina  délková plužina b) Nepravidelné typy  úseková plužina  scelených úseků

38



Hlavním rysem traťové plužiny je rozdělení veškeré obdělávané plochy, která přísluší k sídlu, do několika velkých částí, tzv. tratí (niv). Při vymezení jednotlivých tratí se přihlíželo ke kvalitě půdy a každá trať měla půdu stejné bonity. Tratě pak byly dále děleny na rovnoběžné pásy polí. Tento typ plužiny je spojený s trojhonným hospodařením a celá trať byla obdělávána společně. Původně patřilo ke každé usedlosti pole v každé trati určené k osetí ozimem, jařinami a nechané ležet úhorem.



U záhumenicové plužiny byla půda rozdělena tak, že ke každé usedlosti patřil pás polí, který sahal od usedlosti až ke hranici plužiny. Jednotlivé záhumenice (lány) měly zhruba stejnou šířku, (u řadových vsí) nebo se klínovitě rozšiřovaly (radiální záhumenice u návesních vsí).



Délková plužina je kombinací záhumenicové a úsekové plužiny. Část plužiny je rozdělena na záhumenice a zbývající část na nepravidelné úseky, které jsou někdy ještě druhotně děleny na pásy polí.



Rozdělením plužiny na části nepravidelného tvaru tzv. úseky (bloky) vzniká plužina úseková. U řady vsí byly tyto úseky dále rozděleny na rovnoběžné pásy polí. Poněvadž toto rozdělení připomíná traťovou plužinu, označuje se také jako plužina nepravá traťová.



Plužina scelených úseků je charakteristickou plužinou některých forem rozptýleného osídlení. Vyznačuje se nepravidelným tvarem bloků zemědělské půdy patřící jednotlivým usedlostem, které jsou obklopeny svými polnostmi.

Venkovská sídla a vliv prostředí Současný charakter venkovského osídlení je výsledkem dlouhodobého vývoje a spolupůsobící celé řady faktorů. Projevuje se v něm převládající způsob výroby, forma vlastnictví půdy anebo specializace zemědělské výroby. Můžeme říci, že geneze vesnických sídel je úzce spojená s geografickým prostředím, kdy jednotlivé složky fyzickogeografické sféry měly dominantní vliv na lokalizaci sídel a formováním sídel. Pochopitelně, že v rurální struktuře krajiny se projevuje působení také socioekonomických činitelů. V období po roce 1948 při kolektivizaci zemědělské výroby se v následném období začaly více stavět velkokapacitní kravíny, vepříny a drůbežárny mimo intravilán obce. V historickém vývoji topografickou polohu ovlivnila především vazba k terénní morfologii a k vodě. Sídelní geografové V. Baran a O. Bašovský (BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O.: Geografie sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB, Banská Bystrica 1998) uvádějí tyto příklady diferenciace vesnic na Slovensku vázaných na přírodní podmínky:  vesnice při pramenech v krasových oblastech  vesnice na náhorních krasových plošinách  vesnice na aluviálních nivách v údolí řek  vesnice na konkávních březích řek 39

   

vesnice při soutoku toků v ústí dvou údolí vesnice na náplavových kuželích vesnice na terénních hranách mezi aluviální nivou a říční terasou nebo pahorkatinou vesnice v oblasti styku mezi kotlinami pahorkatinami a vrchovinami

Přes velkou rozmanitost typů vesnických sídel na Zemi mají dosud všechna společnou vlastnost v tom, že ekonomicky aktivní obyvatelstvo pracuje v prvním ekonomickém sektoru a jejich podstata je převážně v zemědělské funkci a zemědělství je hlavním zaměstnáním jejich obyvatel. V žádném případě nemůžeme za hlavní rozdíl mezi venkovskými a městskými sídly pokládat jejich různou velikost, např. odlišný počet domů nebo počet jejich obyvatel anebo odlišnou fyziognomii, např. rozdíly v nárysu a půdorysu. Podle ekonomické úrovně venkovské společnosti se liší také bytové jednotky. S rozvojem hospodářství rostl i počet budov, hospodářských stavení, z nichž mnohé splynuly s obydlím. Např. došlo ke spojení s komorou, někdy s chlévem nebo se stodolou pod jednou střechou. Další rozvoj polního hospodářství a rozvoj chovu dobytka měl vliv na stavbu větších chlévů a stodol, oddělených od obydlí. Také rozšíření mechanizace vedlo ke stavbě oddělených budov, např. garáží.

Geneze vesnických sídel Z archeologických výzkumů je patrné, že lidé po dlouhou dobu pouze za použití nejjednodušších technických možností mohli uspokojovat požadavky vlastní existence. Kromě zajištění potravy (sběr, lov) si budovali zcela primitivní obydlí, která by je ochránila před nepřízní počasí a kde by bylo možno eventuelně udržovat oheň. Již Homo erectus se do jeskyň uchyloval před nepohodou. První přístřešky, které si dávní lidé budovali, můžeme přirovnat k primitivním přístřeškům, které v současnosti najdeme u Pygmejů anebo u obyvatel Kalahari. V členitém terénu lidé využívali skalní převisy, popř. jeskyně, kde si uvnitř stavěli primitivní kamenné příbytky nebo stavby ze dřeva a kůží. Stany v otevřené přírodě obvykle lidé zpevňovali hliněnými nebo písečnými valy, popřípadě využívaly kostí velkých obratlovců, např. velryb. Stany, většinou jehlancovité, jsou typickými stavbami kočovníků. Vnitroasijští kočovníci zase stavějí kruhovité jurty. U vody, která má v suchých oblastech pro pastevce rozhodující význam, se jurty seskupují v aily. Kuželovitý kožený stan užívaný u kočovných turkmenských a mongolských pastevců se nazývá kibitka. Kočovnické stany obyvatel Sahary mají černou barvu, aby byly viditelné za písečných bouří. V polárních severních oblastech se stavěla sněhová iglú, která v současnosti jsou jen ojedinělými stavbami. Na rozhraní starší a střední doby bronzové na vyšších místech stavějí lidé příbytky, které tvoří hrazené osady se stále dokonalejšími fortifikačními systémy, např. Spišský Štvrtok, Nitranský Hrádek, Starý Tekov, Boleráz, Devín, Bánov nebo Nitra. Z období, kdy na našem území žili Keltové, jsou známá oppida.

40

Mezi vesnická obydlí řadíme také chaty, což jsou velmi jednoduché sídelní jednotky postavené většinou ze dřeva, která mají vnitřek členěn většinou na jednu obytnou místnost a předsíň. Je-li chata špatné kvality se stavebním využitím dřeva, plechu, igelitových plachet apod., označujeme ji jako chatrč, které ve větším seskupení vytvářejí typické slumy. Hlavním zaměstnáním kopaničářů se stalo obdělávání půdy. Aby ji mohli řádně obdělávat, bylo nutno se trvale usídlit. Kromě chýší k bydlení bylo nutností vybudovat přístřešky k uskladnění potravin a ustájení chovaných hospodářských zvířat. Sídla se začala - s ohledem na místní podmínky - různým způsobem uspořádávat. Nejstarším typem domu byla v té době jednopokojová kruhovitá chýše. V současnosti jsou běžné v Africe. Chýše zde jsou také většinou uspořádány v kruhu a jsou obklopeny trnitými ploty. V Asii, Oceánii a při veletocích u Orinoka a Amazonky v Jižní Americe se stavějí primitivní stavby na kůlech. Od středověku a při dělení statků vznikají roubené stavby na nízké podezdívce se zdobenými lomenicemi. Domy označujeme jako chalupy a mnohé v současnosti slouží k rekreačním účelům. Vznikající vesnická sídla se od sebe stále více liší velikostí, vnitřním uspořádáním a stupněm koncentrace sídelních jednotek, z nichž se skládají, i svým půdorysem. Rozdílů v počtu usedlostí se užívá k dělení na velikostní kategorie venkovských sídel. Rozdělujeme je na:  samoty  vísky  vesnice

Velikostní kategorie vesnických sídel Při hodnocení rozmanitostí forem venkovského osídlení vycházíme z rozdílů v členění nárysu a uspořádání - půdorysu jednotlivých usedlostí nebo sídel. Tyto vnější stránky - nárys a půdorys charakterizují jejich fyziognomii.

Fyziognomie vesnických sídel Ve fyziognomii sídelních forem se určitým způsobem obráží ekonomická činnost obyvatel tzn. funkce - dále sociální postavení a majetkové poměry obyvatel, příslušnost k určité kulturní oblasti a stupeň přizpůsobivosti daným přírodním podmínkám. Jak nárys, tak zejména půdorys sídel vykazují jejich značnou inercii a jejich úpravu (např. navýšení počtu podlaží, další přístavba, přestavba), které následují za změnami funkce s větším či menším zpožděním. Při charakterizování nárysu venkovských sídelních jednotek si všímáme jejich vertikálního členění:  výšky,  počtu podlaží,  členění stěn,  tvar střechy.

41

Typické znaky nárysu nejčastěji vycházejí z funkce sídelní jednotky, použitého stavebního materiálu, technické vyspělosti obyvatel, stavebního slohu a tradičních kulturních prvků. Obtížnější je hodnocení nárysu jednotlivých venkovských sídel. Můžeme ho provádět jako pouhou sumarizaci nárysu dílčích usedlostí. Zaměřujeme se především na hodnocení množství a uspořádání typově blízkých budov a zdůraznění dominujících prvků. Při studiu fyziognomie venkovských sídel je hlavní pozornost věnována půdorysu usedlosti, zejména půdorysným typům sídel. Hodnocení půdorysného uspořádání usedlostí vychází jednak z tvaru půdorysu - nejčastěji pravoúhlé tvary a jednak z charakteristiky vzájemné polohy obytné a hospodářských částí, popř. z tvaru dvora. Připomínáme, že dříve byla půdorysnému uspořádání venkovských sídel věnována velká pozornost. Jeho charakteristika je založena především na uspořádání usedlostí a jejich poloze vzhledem k průběhu komunikací a toků v zastavěné ploše sídla. Při studiu historických půdorysných forem venkovských sídel se nemůžeme zaměřit pouze na studium zastavěné plochy - intravilánu, ale musíme přihlížet i k jejich poloze s ohledem na členění plužiny.

Samota Samota je nejmenší sídelní jednotkou. Obvykle je složena z obytného domu a příslušných hospodářských budov, které jsou obklopeny pozemky, které k samotě náležejí. Samota má velký odstup od ostatních zemědělských usedlostí. Prostor mezi nimi - samotou a nejbližšími domy - však nesmí vyplňovat plochy příslušející k domům, např. dvory, zahrady, ale musí být tvořen plochami jiného hospodářského využití, např. pole, louky, les. V naší sídelní literatuře přiřazujeme k samotám i skupiny dvou až tří usedlostí, v některých zemích to může být až pět sídelních jednotek. Na samotě obvykle bydlí jedna rodina nebo tzv. velkorodina se třemi až čtyřmi generacemi. Samoty jako izolovaná obydlí plní různé funkce. V zemědělských oblastech obvykle jsou to zemědělské dvorce, např. v jižních Čechách. V muslimských zemích jsou samotami izolovaná sídla svatých mužů – „marabudů“. V lesnatých regionech jsou takovými samostatnými sídly hájovny, lesovny, ve vyšších místech rekreační hotely, víkendové rekreační stavby a na pastvinách salaše. V 19. století začaly vznikat nové typy samot v souvislosti s rozvojem techniky. Byly to např. železniční strážní domky, zastávky, nádražní stanice, pily, mlýny, cukrovary. Později se objevují meteorologické stanice, observatoře, domky pro strážce majáků, turistické útulny, chaty a hotely, při silnicích motely a u řek botely. Samoty tvoří disperzní osídlení. Disperze může být:  prvotná, primární  druhotná, sekundární Prvotná disperze je první formou osídlení v terénu a nevykazuje relikty jiných osídlení. Pozná se mimo jiné i tím, že malé bloky přilehlých polí bývají ohrazeny kamennými valy, popř. zde rostoucími živými ploty. Tyto antropogenní valy bývají v následné kultivaci obvykle rušeny. 42

Druhotná disperze vznikne v místech, kde již dříve existovaly skupinové vsi. Polnosti byly nově vyměřeny a byly postaveny rozptýleně nové domy. Tyto změny lze vysledovat srovnáním starých map se současným mapovým zobrazením. Sekundární disperze je charakteristická např. pro střední Švédsko. V této souvislosti připomínáme, že při hodnocení současného stavu osídlení si musíme vždy ověřit, zda je tento stav původní nebo zda byl vývojově pozměněn. V některých oblastech bylo totiž území mezi původními seskupenými vesnicemi v pozdějším období zastavěno samotovými usedlostmi, což označujeme jako vložená disperze, např. v Maďarsku.

Víska Víska je seskupení čtyř a více budov, horní hranice je do 15 až 20 usedlostí. Plošným rozvojem spojeným s výstavbou se může víska rozrůstat ve vývojově vyšší sídelní vesnickou formu – vesnici. Z těchto důvodů ji pokládáme za vývojově starší formu některých půdorysných typů vsí. Samoty rozrůstáním, vzniklém dělení pozemků a další jejich výstavbou, vytvářejí předpoklad pro vznik vísek. Vísky se samotami jsou typické pro velké plochy vyšších nadmořských výšek a charakteristické jsou pro ně názvy vycházející z daných přírodních nebo společenskohistorických poměrů. (Podle zakladatele např. Josefov, Jánošíkovci, podle přírodních podmínek např. Blatiny, Žulová, Vápená, Hliny, Březina, Habrůvka, Bukovina, nebo podle historického vývoje např. Křtiny, Lhota, Lhotka, Žďár).

Vesnice a jejich typologie Vesnice je tvořena větším počtem zemědělských usedlostí. Větší vesnice mají pochopitelně i několik domů nezemědělského charakteru, např. školy, domy řemeslníků, administrativní správní budovu. Připomínáme, že takováto typizace, která je založená pouze na počtu sídelních jednotek - domů je značně formální. Užíváme ji při porovnávání struktury v různých oblastech a bývá doplňována charakteristikou půdorysného uspořádání. Vesnice je stavebně souvislé sídlo střední velikosti, asi s 20 až 250 byty, které se jeví jako poměrně uzavřené a má poměrně jednotné obyvatelstvo, které obvykle pracuje v prvním ekonomickém sektoru s výraznější vázaností obživy na půdu, anebo z vesnice za prací vyjíždí. Vesnice v určitých oblastech mohou mít mnohem vyšší počet domů a počet obyvatel může dosáhnout i 10 000. Půdorys vesnice je mnohem stabilnější než rozdělení pozemků – plužiny. Po dlouhá staletí se obvykle půdorys vesnice příliš neměnil. Změny nastaly až v minulém století a proces změn stále více akceleruje. Mnohé vesnice slouží jako rekreační zázemí městským obyvatelům anebo se mění v tzv. druhé bydlení seniorů, kteří městský byt přenechávají svým dospělým dětem.

43

Na základě četnosti výskytu samot v určitém území a vzájemného poměru mezi samotami, případně doplněnými vískami a vesnicemi, rozlišujeme dva základní typy venkovského osídlení:  seskupené, koncentrické  rozptýlené, disperzní a) Pro seskupené osídlení je charakteristická naprostá převaha vesnic, které tvoří základní kostru sídelní sítě. Podle hustoty zástavby mohou mít tyto vesnice dvojí půdorys:  soustředěný  řadový U sídel se soustředěným půdorysem jsou jednotlivé usedlosti postaveny těsně vedle sebe a tvoří souvislou domovní frontu. U řadových půdorysů jsou usedlosti seřazeny v nevelkých vzdálenostech od sebe a bývají odděleny dvory nebo zahradami. b) Rozptýlené neboli disperzní osídlení tvoří převážně samotové usedlosti, které jsou rozptýlené v krajině ve značných vzdálenostech a jsou od sebe odděleny zemědělsky využívanými plochami, jak je tomu např. v oblastech Moravsko-slezských Beskyd, v Bílých Karpatech - lazy a v okolí Detvy.

Geneticko-morfologická typologie vesnických sídel Typy vesnic podle dochovaných forem půdorysu v historickém vývoji analyzuje genetickomorfologická (historická) typologie. Vesnice lze následně rozdělit do dvou skupin:  řadové vesnice  návesní vesnice a) Řadové vesnice Vsi s řadovým půdorysem tvoří jedna nebo častěji dvě řady usedlostí, které jsou liniově řazeny podél komunikace nebo vodního toku. Prochází-li řada usedlostí celou plužinou, mají plužinu délkovou. Podle toho lze odlišit dva subtypy: - dlouhé řadové vsi - krátké řadové vsi Dlouhé řadové vsi, často označované jako lesní lánové vsi, mají záhumenicovou plužinu. Vyskytují se např. v České republice v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. Jestliže řada usedlostí neprochází celou plužinou, bývá jejich půdorys označován jako krátký řadový. Našli bychom je na stejných místech, kde se vyskytují dlouhé řadové vsi. Jako podtyp řadových vesnic bývá někdy uváděn ještě typ vsi řetězové označovaný jako typ valašský řadový- volná řetězová kolonizační vesnice. Vesnice se vyznačují tím, že mají obytné a hospodářské budovy seskupeny do menších skupinek, které jsou opět liniově řazeny

44

podél komunikace nebo podél toku. Tyto vesnice vznikaly až v pozdějších obdobích středověké kolonizace v členitějším terénu na v sevřenějších údolích. Najdeme je např. v oblastech Kysúc, Oravy a Spíše. Mezi další typy vesnických sídel patří: 

Ulicovka je řadová vesnice, která se vytvořila podél ulice a to buď jen na jedné straně - jednostranná ulicovka nebo na obou stranách - oboustranná ulicovka. V některých oblastech jsou domy obrácené štítovou stranou (střední Slovensko), v jiných zase širší stranou domu (ČR v oblasti Hané). Domy stojí hustě vedle sebe a tvoří souvislou ulici. Ulicovky bývají menší vesnice, které mívají v katastru okrajovou polohu.



Silniční vesnice je řadová rozvolněná vesnice, která vznikla podél silnice, opět po jedné straně – silniční jednostranná vesnice nebo oboustranná silniční vesnice. Silniční půdorys je nejčastěji spojený s traťovou plužinou a u méně pravidelných typů i s plužinou úsekovou (nepravidelnou traťovou). Silniční vsi jsou typickým půdorysným typem starého sídelního území a vyskytují se hojně v Německu, Francii, Maďarsku, na Jihu Polska a v České republice na jižní Moravě a v moravských úvalech. Ve Slovenské republice je tento typ četný na jižním Slovensku. V oblastech vrchovin v obou posledně uvedených státech mají méně pravidelný půdorys než vsi v nížinách.



Potoční řadová vesnice nebo poříční řadová vesnice má namísto silnice jako kompoziční prvek vodní tok. Může být opět jednostranná nebo dvoustranná.

b) Návesní vesnice Návesní vesnice mají náves, kolem níž je soustředěn ekonomický a společenský život vesnice. Plužinu mají nejčastěji traťovou anebo nepravidelnou traťovou. Vyskytují se ve starém sídelním území a jsou rozšířeny např. v České republice v nížinném Polabí nebo na střední Moravě. Tak, jak jsou pro staré sídelní území charakteristické vsi se silničním nebo návesním půdorysem, jsou základním typem mladého sídelního území vsi s půdorysem řadovým a lesní návesní vsi.  Lesní návesní vsi jsou specifickým typem odlišným od návesních vsí starého sídelního území. Mají poměrně pravidelnou okrouhlou nebo oválnou náves. Převažuje u nich záhumenicová plužina se záhumenicemi ve tvaru klínu (radiální záhumenicová plužina). Lesní návesní vsi bychom mohli nalézt např. v Česku na Českomoravské vrchovině a v příhraničních oblastech na jihozápadě Čech. 

Okrouhlice je nevelká návesní vesnice, kde kolem vsi okrouhlého tvaru stojí pevně k sobě semknuté statky. Vstup je tu zpravidla jen jeden, nanejvýše dva.



Oválnice je obdobný typ návesní vesnice s oválným tvarem a opět s jedním nebo se dvěma vstupy.

45

c) Hromadná vesnice Hromadné vesnice jsou nejen nejstarším typem, ale také nejobvyklejší formou. Velké hromadné vesnice jsou charakteristické pro území bývalých Uher a vyskytuje se prakticky po celém Slovensku, zejména na jižním Slovensku. Nepravidelnou zástavbu mají poměrně uzavřenou a mívají dokonce vice než pět tisíc obyvatel. Vesnice tohoto typu jsou produktem dlouhodobých sídelních procesů a jsou výsledkem zahušťování sídel. U vesnic s hromadným půdorysem se vyskytují různé typy plužiny, nejčastěji však najdeme plužinu úsekovou nebo traťovou.  Raabisační vsi jsou normovaným typem vesnic, které vznikaly ve druhé polovině 18. století parcelací polí rušených panských dvorců. Vyznačují se velmi nápadnou pravidelností v uspořádání usedlostí a dělení plužiny. Nejčastěji mají půdorys silniční, méně často návesní nebo řadový. Objevíme je např. v jižní části Podunajské nížiny.

Funkční klasifikace neměstských sídel Úbytek obyvatelstva pracujícího v prvním sektoru národní ekonomiky vyvolává postupnou transformaci venkovských sídel v sídla přechodného charakteru. V současných analýzách sídelní struktury najdeme více prací, které se věnují funkční klasifikaci měst. Např. již v roce 1974 vznikla zajímavá studie zaměřená na analýzu funkčních typů vesnických sídel a střediskových obcí Slovenska, kterou vypracoval J. Verešík. (Verešík, J. (1974): Geografia sídel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. Část, s. 458 - 644, Obzor, Bratislava). Základem funkční klasifikace je určení místa jednotlivých sídel v územní dělbě práce. Vycházíme z toho, zda v nich převažuje funkce obytná nebo výrobní. Dalším krokem je stanovení odvětví, které se rozhodující mírou podílí na celkové funkci sídla. Většina charakteristik vychází z údajů o obyvatelstvu ekonomicky aktivního. Při funkční neměstských sídel vycházíme z jejich rozdělení podle dvou hledisek:  hlediska vlastní ekonomické aktivity obce  hlediska funkční struktury Hledisko vlastní ekonomické aktivity obce umožňuje rozčlenění neměstských sídel na základě vzájemného poměru obyvatelstva bydlícího a pracujícího v obci a obyvatelstva vyjíždějícího za prací mimo své bydliště. Podle tohoto kritéria lze vyčlenit:  neměstská sídla výrobní  neměstská sídla obytná  neměstská sídla výrobně-obytná, smíšená Do skupiny obcí výrobních řadíme ty, kde většina obyvatel pracuje v místě svého bydliště. Obytné obce jsou bez vlastní ekonomické aktivity a většina jejich obyvatel v produktivním věku za prací vyjíždí mimo své bydliště. Smíšené obce mají zhruba vyrovnaný poměr mezi vyjíždějícími a pracujícími v místě svého bydliště. Hranice podílů vyjíždějících a v místě bydliště pracujících je zpravidla volen mezi 46

40 až 45 % zaměstnaných v místě bydliště nebo vyjíždějících z obce a je upřesňována na základě ekonomického charakteru studovaného regionu. Hledisko funkční struktury umožňuje stanovit funkční typ obce. Funkční strukturu neměstských sídel hodnotíme podle podílu pracujících v základních sektorech národní ekonomiky, případně podle podílů obyvatel pracujících různých ekonomických odvětvích. Funkční charakteristiky potřebné pro provedení klasifikace zjišťujeme na základě jednoho ze dvou následujících ukazatelů: - ekonomické struktury bydlícího obyvatelstva - ekonomické aktivity obyvatelstva pracujícího v obci První ukazatel můžeme používat při určení základních funkcí pouze u těch obcí, v nichž převážná většina ekonomicky aktivních obyvatel pracuje v místě bydliště a vyjížďka z obce je málo významná. Tento ukazatel nám tedy slouží převážně ke klasifikaci sídel v slabě industrializovaných regionech. V regionech ekonomicky silně rozvinutých je vhodnější použití ukazatelů ekonomické struktury obyvatelstva pracujícího v obci, tj. součtu obyvatelstva v obci bydlícího a pracujícího a obyvatelstva dojíždějícího sem za prací. Základem této klasifikace je vyčlenění neměstských sídel těchto typů:  monofunkčních  smíšených  funkčně nevýrazných U monofunkčních typů převládá výrazně podíl zaměstnaných v jednom sektoru, případně odvětví nad ostatními. Vyjdeme-li z klasifikace podle sektorů národní ekonomiky, vyčleníme tři skupiny neměstských sídel: - zemědělské - průmyslové Při klasifikaci na základě služeb je počet monofunkčních typů větší a je závislý jednak na charakteru použité klasifikace a jednak záleží na ekonomickém charakteru studovaného regionu. Rozdělení na jednotlivé typy, případně podtypy, je u klasifikací prováděných různými autory a v oblastech nestejného ekonomického charakteru odlišné. Závisí jednak na volbě prahových hodnot při odlišení převládajících funkcí, jednak na použité klasifikaci v případě použití odvětvové struktury. Vycházíme-li při klasifikaci z členění podle sektorů národního hospodářství, je vhodné vykreslit mezní hodnoty jednotlivých typů i četnost jejich výskytu do trojúhelníkové sítě.

47

Sídla přechodného charakteru Vesnice rozdělil M. Sorré ve své práci (Les fondaments de la géographie humaine I., III., Paris l´Habitat) z roku 1952 ještě na další kategorii, kterou jsou velká vesnická sídla (grands villages). Tyto lze členit na:  polovesnická sídla (semirurální)  poloměstská sídla (semiurbánní) Oba typy představují přechod mezi vesnickými a městskými sídly, protože kromě své primární vesnické funkce v nich lze vymezit i jiné funkce, např. výrobní, obytnou a další, které jsou vlastní městům. V málo urbanizovaných zemích, např. v Africe mají tato sídla především funkci tržní, v Latinské Americe poloměstský charakter mají původně misijní osady. Počet osob, které v těchto přebývají, kolísají v závislosti na jejich funkcích a velmi roste např. v době konání trhů nebo při církevních svátcích a různých fiestách. Ve vysoce urbanizovaných oblastech v zemích ekonomicky rozvinutých poloměstská sídla urbanizované vesnice mají charakter vilových domů nebo vlastních domů pracovníků, kteří za prací odtud vyjíždějí, např. do blízkého průmyslového závodu nebo do blízkého města. Specifický poloměstský charakter nabývají specializovaná sídla poloměstského rázu, např. sídla s velkými léčebnými ústavy anebo rekreačními zařízeními nebo s velkými výzkumnými ústavy. U tohoto typu (velká vesnice) je možno zaznamenat na našem území také odlišnější historický vývoj. U těchto sídel se také mnohde užívá označení pro tato sídla termínem městys.

Městys Městys je typické přechodné sídlo s vyšším počtem obyvatel, než je běžné u vesnic, mívají obvykle centrální náměstí s nějakou dominantní budovou, obvykle radnice nebo kostel. Domy jsou většinou orientovány boční stranou do náměstí a bývají i patrové.

48

Cvičení číslo 3 Analýza modelového vesnického sídla Úkol: Vysvětlete význam pojmů: plužina traťová, záhumenicová, délková, úseková, scelených úseků, slum, hrazená osada, samota, víska, vesnice, půdorys venkovských sídel, nárys venkovských sídel, samota, primární disperze, sekundární disperze, vložená disperze, osídlení koncentrické, osídlení disperzní, půdorys soustředěný, půdorys řadový, řadová vesnice, návesní vesnice, dlouhá řadová ves, krátká řadová ves, volná řetězová kolonizační ves, ulicovka, oboustranná ulicovka, jednostranná ulicovka, potoční řadová vesnice, lesní návesní vesnice, okrouhlice, oválnice, hromadná vesnice, raabisační vesnice, zahušťování sídel, hledisko vlastní ekonomické aktivity obce, hledisko funkční struktury, sídla přechodnéhom charakteru, semirurální sídlo, semiurbánní sídlo.

49

Městská sídla Historický vývoj Města vznikala v době, kdy lidská společnost začala trvale vyrábět více potravin, než kolik jich jako přímí spotřebitelé konzumovali a kdy bylo možno soustřeďovat tyto přebytky potravin bez velkých ztrát do blízkosti spotřebitelů. Vznik měst urychlil další vývoj techniky a kultury. Regiony, kde k této kvalitativní změně došlo, můžeme obecně charakterizovat jako oblasti nížin při pobřeží, v údolí a v deltách velkých řek. Město je také významný sociální výtvor, který by nebyl myslitelný bez volně organizované rodiny a bez rozsáhlejších komunikačních prostředků. Nejedná se tedy o pouhé seskupení jednotlivých budov a lidí. Není to pouhý fyzický mechanizmus s umělou konstrukcí, ale je to navíc komplex tradic, zvyků, organizovaných názorů a pocitů, které jsou předávány dalším generacím a které jsou zakotveny v komplexních životních procesech obyvatel měst. Městský způsob života má tak jiné kvality než život na venkově, protože postupně mění povahu člověka a jeho chování, včetně vztahů mezi lidmi. Města provázejí lidskou společnost už několik tisíc let. Abychom porozuměli současným funkcím a fyziognomii měst, musíme využívat poznatků historické sídelní geografie, která studuje formy měst v historickém vývoji. Ke studiu slouží např. historické plány měst, které umožňují posoudit způsob zástavby, vliv geografického prostředí na způsob výstavby a vedení komunikací, rozmístění náměstí, velkých budov, církevních staveb, úřadů a průmyslových provozoven. V zásadě můžeme rozlišit dva druhy výstavby měst:  pravidelná výstavba, která se vyznačuje jednoduchým, pravidelným rozmístěním ulic a náměstí, často vytvářených na šachovnicovém půdorysu, který je výrazem pevné urbanistické koncepce 

nepravidelná výstavba, kterou charakterizuje křivolaký průběh ulic, které se kříží v různých úhlech, mohou být i slepé. Náměstí a budovy mají v rozmístění chaotický charakter. Tento způsob výstavby je obvyklý u historických a arabských měst, kdy půdorys byl důležitým obranným prvkem. Pod historickými městy je obvykle složitá spleť podzemních chodeb, např. v českých městech Táboře, Znojmě, Jihlavě

Každá společnost na Zemi si budovala města podle svých potřeb a v jejich výstavbě se odráží historický, ekonomický a politický vývoj daného regionu.  V nejstarších dobách se z bezpečnostních důvodů stavěla města na pahorcích, z nichž mnohé mohou mít i antropogenní původ. Za nejstarší města považují někteří autoři Jericho a Gaziantep. Také Babylón, který leží asi devadesát kilometrů od Bagdádu, si nárokuje toto označení. Babylón měl v době svého rozkvětu kolem 550 tisíc obyvatel. Je zajímavé, že o mnohých městech je pojednáváno i v Bibli, např. Jericho, Babylón, Sodoma a Gomora. Nejstarším městem Egypta je Mennofer, později nazývaný Memfis.

50

Mezi nejstarší města náleží také indická města Mánasára a Šipašástra. I v Číně budovali lidé velice stará města a měli přesné instrukce, jak je stavět. Nejznámějšími nejstaršími městy západní polokoule jsou bolivijské Tiwanaku, Quito v Ekvádoru a peruánské Cuzco a některá mayská města v současné Guatemale a předkolumbovská města ležící na území Mexika. V Africe nejstarší města zakládali Féničané a nejznámějším je zřejmě Kartágo. V Evropě bylo antické Řecko územím s vyspělými městskými kulturami. Hlavní funkci v řeckých městech měla politická, náboženská a obranná funkce, která později nahradila funkce obchodní a řemeslnická. Mezi nejstarší řecká města patří Trója, Mikény, Olympia, Delfy, Sparta a Athény. Obchodem Řekové rozšířili svůj vliv prakticky v celém Středomoří od Gibraltaru po Kavkaz. Koncem 5. století měly Athény asi 150 tisíc obyvatel. Velkým zakladatelem měst byl v následné epoše Alexandr Makedonský. Nesporným nejvýznamnějším střediskem starověku se stal Řím. Řím vznikla jako středisko rodových společenství a postupně se stal hlavním městem republiky a později Římské říše. Jeho růst se jen částečně opíral o obchodní a řemeslnické aktivity. Hlavní význam byl politický, administrativní a náboženský. Stal se nejvýznamnějším starověkým městem, kde žilo kolem milionu obyvatel. Základem zde byl atriový dům, který vývojem přešel do patrového domu. Římané s oblibou budovali města s pravoúhle se křižujícími ulicemi a na křižovatkách hlavních ulic lokalizovali náměstí. Městům dodávaly vodu dálkové vodovody s četnými akvadukty, které sloužily i pro zásobování kašen a různých fontán. Střediskem společenského a politického života bylo tzv. fórum a koloseum, kde se pořádaly různé hry. Nezbytnou součástí těchto měst byly tržiště a hřbitovy. Mnohá římská města byla původně vojenskými tábory. Vojenské obranné tábory tvořily základ měst a navíc chránily hranici na tzv. „limes romanus“. Na jejich základě vzniky např. Kolín nad Rýnem, Strasbourg, Vídeň, Budapešť, Barcelona, Marseille, Paříž nebo Londýn.  Zcela jiný charakter měla středověká města, kamenná i dřevěná, která obvykle byla opevněná. Na evropském kontinentě začala vznikat v 7. až 8. století, na Slovensku a v České republice ve 12. až 15. století. Města v těchto dvou zemích vznikala i v důsledku německé kolonizace a přistěhovalců z území dnešní Itálie. Síť ulic obvykle byla orientovaná ke světské nebo církevní rezidenci. Ve městech se v průběhu jejich dalšího vývoje navyšoval význam tržišť, protože opevněný obranný hrad, kostel a klášter se spolu s trhem stávají uzlovými body feudální ekonomiky. Tržiště mělo obvykle čtvercový nebo obdélníkový půdorys. Na ulicích, které vycházely z tržiště, žili především řemeslníci. Hrady a následně zámky se stávají těžišti vznikající správní administrativy. Na keltská oppida vývojově na území bývalého Československa navázala sídla městského typu Velkomoravské říše. Vedoucí úlohu mělo nejprve Staré Město (u Uherského Hradiště v dnešní ČR) a následně pak Nitra, která rozšířila svůj vliv na území dnešního západního Slovenska. Od roku 886 je Nitra také sídlem biskupství, což urychlilo také rozvoj jako trhového střediska. Nitra se stala významným obchodním, kulturním a administrativním centrem prvního státního útvaru, který se vytvořil na území dnešního Slovenska a Česka.

51

Počátky Bratislavy sice sahají do římských dob, ale jako město byla poprvé připomínána až v roce 1279. Staré Město pražské bylo právně konstituované v letech 1232 až 1234 a Hradčany se staly hradním městem kolem roku 1348. Teprve za vlády Karla IV., který rozšířil – od roku 1348 - Prahu o Nové Město, se stala Praha významným středověkým evropským centrem. Pod panovníkovým dohledem bylo za 29 roků účelově postaveno 1 400 domů, plánovitě uspořádaného Nového Města pražského. Většina starověkých měst neměla příliš obyvatel. Pouze města, která byla centry velkých říší, přesahovala 100 tisíc obyvatel. Města se stala sídly panovníků a církevních hodnostářů a středisky vzdělanosti a kultury.  Renesanční města v 16. století vznikala v souvislosti s jejich obrannou funkcí. Důmyslný systém opevnění a hradeb chránil město. Kolem hradeb probíhala ulice a ostatní ulice směřovaly do centra měst k ústřednímu náměstí. Jiným typem renesančních měst byla města s ústřední velkou pevností. Rozsáhlá náměstí v centru sloužila k vojenským přehlídkám a ke koncentraci církevních a administrativních staveb. Charakteristické je to u měst, která zakládali Španělé při kolonizaci Nového světa v dnešní Latinské Americe. Náměstí jsou obvykle nazývána Plaza de Armas.  Barokní města ze 17 a 18. století jsou typická množstvím reprezentačních církevních, šlechtických a administrativních budov, početnými kašnami a fontánami a rozsáhlými parky. Na barokní etapu navázal mnohem stavebně jednodušší klasicismus s typickými vojenskými stavbami, např. pevnosti v Leopoldově nebo Špilberkem v Brně.  Průmyslová revoluce ovlivnila charakter měst nejen výstavbou průmyslových stavebních objektů, ale také vznikem dělnických kolonií. Industriální období dalo vznik nejen přestavbě měst a vzniku plánovitě stavěným městům (tzv. „na zelené louce“), ale vtiskla městům určitou uniformitu v uspořádání jejich částí. Sociální diferenciace městských obyvatel přispěla k diferenciaci uspořádání měst podle kvality bydlení a funkcí, které určité části města plní. Objevují se vilové čtvrtě majetných vrstev a periferní kolonie a slumy. Jádro evropských měst se mění v tzv. „city“ se správní, finanční a obchodní funkcí. Zanikají obranná opevnění na obvodu měst a nahrazují je průmyslové stavby a skladiště. Na místě původních hradeb kolem historických jader vznikají také bulváry a široké ulice. Rozvoj průmyslu, dopravy a obchodu přitahoval do měst venkovské obyvatelstvo, což způsobilo plošný rozvoj měst. Mnoho nových měst vzniklo v regionech s těžbou černého uhlí, na níž navázal později hutnický průmysl a následně strojírenství. Budování železnic a rozvoj dopravy po železnici znamenal růst měst ležících při železnici. Původně zemědělské vesnice v nejbližším okolí se stávají srůstáním s velkými městy jejich předměstími. V průběhu minulého století proběhla výrazná vnitřní diferenciace měst a města se začala členit na různé funkční zóny. Industriální období přineslo výraznou urbanizaci území. V prvních obdobích se jednalo o zcela spontánní proces.

52

 Postindustriální období, které začalo v nejvyspělejších zemích postupně ve druhé polovině minulého století, svojí vývojovou akcelerací znamená také kvalitativní změnu ve funkcích a uspořádání měst. Objevují se rozsáhlé sídelní megalopole. Mezi plošně takto urbanizovaný prostor patří např. východní pobřeží USA, oblast mezi San Franciskem a Los Angeles na západním pobřeží USA, urbanizovaná oblast Tokijského zálivu v Japonsku. Urbanizované prostory překračující státní hranice nazýváme ekumenopole. Vznikají díky tomu, že jejich rozvoj nebrzdí státní hranice, protože jejich omezující vliv v procesu globalizace a integrace výrazně klesá. Charakter práce vyžadující větší duševní vypětí a vyšší vzdělanost znamená rozvoj třetího (a čtvrtého) ekonomického sektoru. Probíhá proces určité dekoncentrace obyvatelstva do příměstských zón, kam je soustředěn obchod, podniky využívající tzv. „vysokých technologií“ a také nová bytová výstavba. Tento proces však vyžaduje dokonalou komunikační síť. Na Zemi přibývá světových velkoměst a mnohá města se počtem obyvatel rovnají některým zemím. Členění na městská a venkovská sídla ztrácí na významu, protože oba typy sídel jsou součástí urbanizované a symbioticky fungující sídelní aglomerace. V některých regionech totiž kolem tzv. „mateřského velkého města“ vzniká propojením mnoha funkcemi s dalšími menšími městy plošně velká aglomerace. Tento proces nazýváme aglomerizací. Toto seskupení vzniká z atraktivní gravitační síly hlavního města, které ovlivňuje vývoj druhých sídel ve svém sousedství a deformuje jejich vývoj. Sídla s ním spojená ale mají výhody z vybavení a z komunikací, které existují kolem dominantního velkého centrálního města. Vývojem vzniká u centrálního města nakupení menších sídel - pás sídelního zahuštění, což způsobuje v praxi potíže s udáním počtu obyvatel. Proto se někdy udává u centrálního města dvojí údaj o počtu obyvatel - počet obyvatel v administrativních hranicích a počet obyvatel v sídelní aglomeraci. Blízko ležící administrativně samostatná města se díky plošnému růstu sídelně propojují a vytvářejí rozsáhlá souměstí - konurbace. Na styčné ploše kontaktu se u sídel v konurbaci projevuje méně kompaktní zástavba. Obvykle mají tato města stejné stimuly růstu. Nejčastějším typem konurbace jsou sídla báňsko-průmyslová nebo přístavní. V konurbaci jsou obvykle zachována původní sídelní jádra a dobře vyvinuta vnitřní komunikační síť spojující města v konurbaci. V souvislosti s rozvojem terciárních aktivit v centrální části města se v postindustriální epoše ještě více zvýraznily rozdíly mezi počty obyvatel, kteří pracují ve dne středu města a počtem obyvatel, kteří zde pobývají v nočních hodinách. Obytné domy většinou nahradily finanční a bankovní ústavy, správní a politické úřady a obchody s luxusním zbožím. Tento proces označujeme jako citizaci. V oblastech, ve kterých je hodně velkoměst, se zrychluje proces suburbanizace. Při ní lidé pracující ve městech za prací dojíždějí z příměstských sídel. V příměstských zónách počet obyvatel přibývá rychleji než ve vlastním městě. Určitou modifikací suburbanizace je rurbanizace. Při něm obyvatelstvo původně

53

pracující v prvním ekonomickém sektoru, především v zemědělství, přechází pracovat do druhého a třetího sektoru aniž mění místo svého bydliště. Do vesnic vlivem zlepšené komunikační dostupnosti měst proniká městský charakter života a bydlení. Ruralizací měst označujeme proces, při kterém se vesnické obyvatelstvo bez příslušné profesní průpravy stěhuje do měst. Je to proces charakteristický pro rozvojové země, kde kolem velkoměst vzniká prstenec chatrčí bez kanalizace, elektřiny a zásobování vodou vodovody. Lidé zde žijící v nuzných podmínkách chovají drůbež a prasata a uplatnění hledají ve městech. Bez kvalifikace se uplatnění rozšiřují tzv. šedou ekonomiku. Velkoměsta přesahující 100 tisíc obyvatel rostou rychleji než ostatní menší města. Podíl tohoto obyvatelstva se zvyšuje rychleji, než roste podíl městského obyvatelstva země. Procesu koncentrování obyvatelstva do těchto metropolí označujeme jako metropolizaci. Světová velkoměsta mají vyšší počet než milion svých obyvatel. V současné době žije ve městech více než třetina obyvatelstva planety Země. Výraznou koncentraci obyvatelstva do měst nazýváme urbanizací - přímou. Urbanizace je nejen výsledkem všestranného rozvoje společnosti, ale je také předpokladem jejího dalšího vývoje. Z toho je zřejmé, že urbanizace je organicky spjata s materiální výrobou, což mění také způsob života obyvatelstva vesnic. Tento proces označujeme jako urbanizaci nepřímou Exaktní měření urbanizace je složitou záležitostí. Sídelní geografové využívají demografických údajů o podílech obyvatelstva v sídlech různých velikostních kategorií. Praxe rozlišuje tři typy urbanizace: - základní = podíl obyvatelstva měst nad 5 000 obyvatel, popř. menších měst na celkovém počtu obyvatelstva - střední = podíl obyvatelstva měst nad 20 000 obyvatel - velkoměstský = podíl obyvatelstva velkoměst nad 100 000 obyvatel

Města v různých regionech planety Vlivem odlišného historického, ekonomického, technického a kulturního vývoje společnosti a působením daných přírodních poměrů se města v různých regionech planety Země liší svojí fyziognomií, funkcemi a vlivem na svoje zázemí.  Polygenetická města jsou všechna větší města, která prodělala dlouhodobý a složitý vývoj a jejich výstavba se v průběhu vývoje různě měnila.  Menší města s jednotnou fyziognomií, ve které se projevuje jednorázové založení města podle určité koncepce, označujeme jako monogenetická. Města v severní Evropě jsou původně většinou budována z kamene. Města jsou obklopena zachovalou přírodou, která prostupuje do intarvilánu. Jako příklad mohou sloužit finská města nebo norské Oslo s rekreačním a sportovním zázemím blízkého Holmenkolenu. 54

Součástí velice čistých měst, do jejichž středů je omezen vjezd soukromých vozidel, jsou navíc parky. Technická úroveň zemí západní Evropy se projevuje na výstavbě budov a intenzitě urbanizačního procesu. Ve městech se projevuje proces citizace, který vyčlenil výrazné jádro měst s centrálními administrativními budovami, finančními institucemi a obchody s luxusním zbožím. Kvalitní městská hromadná doprava a dopravní síť zajišťují propojení jednotlivých zón města a širšího zázemí. Infrastruktura města je na solidní úrovni. Velká západoevropská města jsou cílem imigrantů z méně rozvinutých zemí, zejména z bývalých koloniálních zemí, kde se u imigrantů neprojevuje výraznější jazyková bariéra. Města v zemích bývalé zájmové zóny Sovětského svazu ve střední Evropě, na Balkáně a ve východní Evropě prošla od konce druhé světové války do konce 80. let minulého století zhruba stejným vývojem. Válkou poškozené historické části měst byly buď obnoveny, např. Varšava, nebo na jejich místě vznikly široké ulice a bulváry s několikaposchoďovými, převážně obytnými domy, např. Minsk, Kijev nebo Drážďany. Na obvodu měst vyrostla poněkud uniformní bytová sídliště, často vzdálená od středu měst. Nové části měst jsou budovány obvykle na pravoúhlém půdorysu. Komunikace spojují především bytovou výstavbu na periferii měst s průmyslovými závody, které zaměstnávaly obyvatele těchto sídlišť. Rozsáhlá sídliště tvořená několikaposchoďovými panelovými domy byla doplňována sítí škol, sportovními a kulturními zařízeními. V současné době dochází k rozsáhlejší výstavbě rodinných domů sociálně lépe situovaných obyvatel v širším zázemí města. Muslimská a arabská města se vyznačují složitou a poměrně orientačně nepřehlednou sítí úzkých nepřehledných a ostře lomených uliček, některé mohou být i slepé. Uvnitř je město ostře diferencované podle sociálních skupin. Speciálními jsou čtvrtě s tržnicemi a obchody. Uvnitř města, zejména v blízkosti centra s tržnicí a bazarem jsou soustředěny kavárny, čajovny a restaurace. Dominantními stavbami jsou mešity s minarety. Struktura obyvatelstva je poměrně ostře diferencovaná. Nejbohatší obyvatelé města si stavějí velké domy patiové se zdmi bez oken do ulic. Uvnitř domu na patiu je obvykle vodní nádržka, kašna nebo vodotrysk. Do dvora je však orientován i rodinný život sociálně slabších občanů. Některá muslimská města se stala středisky náboženského kultu. Původně koloniální města v Africe jsou charakteristická sociálně diferencovanými částmi a projevují se v nich vlivy náboženství (např. islám). Nadnárodní instituce budují ve městech správní mnohaposchoďové stavby, které lokalizují spíše v ústředních částech města. Na obvodu města vyrůstají čtvrti nuzných obydlí imigrantů. Toto širší zázemí se na své vnější periferii volně prolíná s venkovským osídlením. Indická města mají významnou část rezidenční. Ve městech se projevuje vliv náboženství, např. na severu Indie, kde žijí také muslimové. Ve městech s přístavy a průmyslovými závody se projevuje vliv těchto ekonomických aktivit stavbami technických zařízení. Čínská města patří k nejstarším na světě. Už před více než čtyřmi tisíci let existovala specializovaná obchodní administrativní nebo řemeslnická města. Velká čínská města vznikla na křižovatkách dopravních cest a na styku přírodně odlišných regionů. Na severozápadě vznikala opevněná obranná města. Některá města, např. hlavní město, měly určité uzavřené čtvrtě s odlišnou architekturou a specializovanými rezidenčními a kultovními stavbami, včetně parkových částí určených k odpočinku. Jinou architekturu mají původní koloniální města v Číně, např. Hong-Kong nebo Macao.

55

Japonská města můžeme rozčlenit na hradní města s opevněnými sídly místní šlechty, chrámová města s poutní funkcí, přístavní a tržní města, která žila z obchodu a města zastávková, která vznikala při dálkových komunikací. Japonská moderní velkoměsta mají výrazné city s poschoďovými výškovými stavbami. Vlivem seismické činnosti vyžadují některé stavby v Japonsku stavební úpravy. Severoamerická města měla původně šachovnicový půdorys a uprostřed náměstí. Nezbytnou součástí byla pevnost proti indiánům. Po ukončení bojů s původními obyvateli se města začala zvětšovat a od poloviny 19. století se industrializovala. Charakteristické pro severoamerická města jsou nákupní střediska na periferii s rozsáhlými parkovišti. Hlavní dopravní městské tepny procházejí středy měst. City tvoří obvykle mnohaposchoďové stavby správních průmyslových, bankovních a pojišťovacích institucí, mnohdy nadnárodních společností. Typické jsou ve městech univerzitní areály a výpadové třídy, na které navazuje dálniční síť. Hromadnou dopravu zajišťuje podzemní doprava. Ve městech je patrna sociální diferenciace, kromě rezidenčních čtvrtí zde najdeme i chudinské čtvrtě s vysokou kriminalitou. Tyto paradoxně mohou být i v blízkosti city. Latinskoamerická města mají v sobě zafixované prvky své historie z dob španělské kolonizace. Města jsou výraznými centry urbanizace a mají ve srovnání s celkovým počtem obyvatel země velký podíl obyvatelstva. Charakteristické je čtvercové náměstí s rezidenčními a církevními stavbami. Tato náměstí sloužila v dobách kolonizace ke shromažďování armády a ke konání obřadních aktů. Náměstí tradičně nesla označení Plaza de Armas. Stavby předkolumbovské éry, zejména náboženského charakteru nahradily na náměstích katolické církevní stavby. Španělé zakládali města na šachovnicovém půdorysu s pravoúhle se křižujícími ulicemi. Dominantní roli v sídelní struktuře latinskoamerických velkoměst mají přístavní města. Rychlý rozvoj ve městech znamenal mnohde také jejich přestavbu a modernizaci. Nedaleko centrálního náměstí tak můžeme objevit jak rezidenční čtvrti, čtvrti s charakterem city s výškovými stavbami, tak i chudinské čtvrti. Na obvodu velkoměst jsou rozlehlé prstence slumu s nejchudšími obyvateli. Tito jsou zapojeni především v tzv. šedé ekonomice. Také trestná činnost je zde vysoká. Zajímavou architekturou se vyznačuje hlavní město Brazílie. Australská města se podobají severoamerickým městům.

Kritéria vymezování měst V sídelní geografii se u studovaných měst vymezují různé typy hranic, a to např. hranice geografické, administrativní nebo správní. Poslední dva typy byly vytvořeny uměle a objektivně nemusí postihovat skutečný prostor města. Následkem rozvoje průmyslu a dopravy došlo k růstu města do jeho okolí, zejména podél výpadových komunikací. Podél nich lokalizovaná sídla obvykle vykazují městské znaky, vesnice mění svůj ráz a urbanizují se. Určit přesné geografické hranice je také poměrně složitou záležitostí a obtíže rostou přímo úměrně s velikostí studovaného města. Určitá míra subjektivity je dána volbou kriterií určených pro vymezení hranic. Mezi znaky odlišující města a vesnice patří: 56

-

statut města velikost města funkce města vzhled města

Mezi kritéria vymezující městské útvary patří: - administrativně-správní kritérium - statistické (velikostní) kritérium - funkční kritérium - vzhledové (fyziognomické) kritérium - kritérium způsobu života obyvatel města  Administrativně-správní kritérium je základní vymezovací prvek. Každé město i v minulosti mělo určité specifické znaky, kterými se odlišovalo od ostatních. Mohla to být např. panovníkem udělená privilegia nebo statuty náležející hlavním městům, krajským městům a okresním městům. V minulosti byla za města považována ta sídla, která obdržela městská práva. V pozdějším období byla z právního hlediska uznávána za města sídla, která obdržela doklad na základě právního ustanovení.  Statistické kritérium určuje hodnoty počtů obyvatel a velikosti podílů ekonomicky aktivních pracujících v sídle ve druhém a třetím sektoru nutných k označení sídla jako město. Je pochopitelné, že se kriteria mění v závislosti na celkovém počtu obyvatel země a její ekonomické a kulturní vyspělosti. Na Zemi tak můžeme v různých státech objevit města, která mají několik stovek obyvatel nebo na druhé straně mnohatisícové vesnice.  Funkční kritérium využívá toho, že pro města jsou typické určité funkce, které nenajdeme u vesnic. Mezi základní městské funkce patří např. obchod a další specializované služby, administrativa nebo průmysl. K objektivitě kritéria lze poznamenat, že na Zemi můžeme nalézt sídla, kde sice většina obyvatel pracuje v průmyslu, ale jen s obtížemi bychom tato sídla označili jako města. Pro zajímavost uvádíme, že na mezinárodním statistickém kongresu v roce 1885 bylo doporučeno jednotlivým státům, aby za města byla považována sídla nad dva tisíce obyvatel. Již tehdy toto kritérium např. nevyhovovalo Švédsku a Maďarsku. 

Vzhledové kritérium slouží k vymezení měst na základě fyziognomie sídla. V dřívějších dobách byl značný rozdíl mezi vzhledem vesnic a měst, ale v důsledku ekonomického a společenského vývoje mnohá města upadla a stala se zemědělskými sídly při zachování původního městského vzhledu. Setrvačnost fyziognomie je dána tím, že minulý vzhled je zaznamenám v sídle stejně tak, jako je jeho přítomnost vtisknuta do jeho budoucího vzhledu. Současné stavební materiály a architektonické řešení výstavby vesnických domů, společně se způsobem života obyvatel vesnic poněkud komplikují vypovídací hodnotu tohoto kritéria. Mezi významné znaky vnějšího vzhledu sídla můžeme např. zařadit: - soustředěný půdorys a vytvoření zřetelného jádra města - větší počet neobývaných budov (továrny, úřady, společenská kulturní, zdravotnická, vzdělávací a sportovní zařízení …)

57

-

různorodá struktura zastavěné plochy (intravilánu), tj. funkční diferenciace zastavěné plochy

 Kritérium městského života sleduje charakter zaměstnání obyvatel města, postavení v sociální struktuře komunity a rytmus života obyvatel. Stírání sociálních rozdílů mezi vesnickým obyvatelstvem a městkou populací, charakter práce v postindustriální společnosti a komunikační propojení vesnic a měst způsobují, že ani toto kritérium nemůže být bráno jako rozhodující. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že při vymezování města je nutno použít více kritérií, při čemž kvalitativní stránka vymezení je přímo úměrná kvantitě vymezujících kritérií.

Geografická poloha měst Geografická poloha obecně vyjadřuje zpětnou vazbou propojený vztah daného bodu k určitým bodům daného okolního širšího prostoru. Geografickou polohu můžeme interpretovat s ohledem na velikost prostoru, který tvoří zázemí města, v němž hodnotíme kvalitativní stránku symbioticky působících vazeb. Studujeme-li pouze prostorové zákonitosti území města, hovoříme o mikropoloze – topografické poloze. Topografickou polohou města potom rozumíme vztah ke geografickým jevům prostoru, kde se město nachází. Pomocí této polohy prezentujeme specifické fyzickogeografické a socioekonomické zvláštnosti města a jeho zvláštní individuální osobní rysy. Mezopolohou rozumíme vztah města ke geografickým jevům užšího zázemí. Makropolohou charakterizujeme vztahy k rozsáhlejšímu okolí a k jeho geografickým jevům. Označujeme ji také jako geografickou polohou. Geografická poloha města je většinou pojímána jako prostorový vztahem města k širšímu zázemí. . Každé město na Zemi má určitou matematicko-geografickou polohu danou geografickými souřadnicemi. Má také určitou polohu vzhledem k moři, což ovlivňuje klima a komunikace. Dále má určitou polohu v krajině, s níž je město spjato v systém prostorových a funkčních vazeb. Města byla často zakládána na hranicích různých přírodních oblastí, protože tato poloha umožňovala snadnější výměnu produktů zemědělství a řemeslnických výrobků. Jako příklad poslouží Praha nebo Brno. Terénní morfologie a říční systém ovlivnil také lokalizaci měst, protože vhodný terén umožňoval vznik dopravních a obchodních cest. Města vznikala na přechodu (při brodu) přes velké řeky, při přechodu přes zabahněné území, na úpatí pohoří při průsmycích a pod sedly, při styku horských údolí, na místech, odkud byl říční tok splavný a mohlo být odtud zboží a zemědělské produkty dopravovány loděmi. Stejně významná pro lokalizaci měst byly ústí řek do moří a oceánů a místa vhodná pro přistávání a kotvení lodí. Mořské úžiny byly také vhodným místem k zakládání měst.

58

V období industrializace byla pro města charakteristická poloha na uzlu dopravních cest, zejména tam, kde se křížily různé druhy dopravního prostředí. Také závislost celé řady měst na velikosti ložisek nerostných surovin je prokazatelná. Charakteristické pro tato města je, že jsou zakládána i v místech, kde terénní morfologie nebo další přírodní podmínky nejsou příznivé. Při intenzivní exploataci města zaznamenávají obrovský rozvoj, který klesá s intenzitou těžby a při ukončení těžby obvykle se projevuje úpadek měst. Nezanedbatelný význam měla také obranná poloha města, která byla dána kombinací terénní morfologie a dané úrovně vojenské techniky. Některá města, která vznikla jako regionální centra, na sebe vážou komunikační sítě, která i po zničení města v důsledku válečných událostí nebo přírodních a průmyslových katastrof vedou k obnovení města. Město jakoby si uměle vytvořilo svoji polohu. V průběhu vývoje nabyly na významu také otázky zdravého životního prostředí pro obyvatele a otázky kvality života městských obyvatel. Z výše uvedeného vyplývá, že geografická poloha zahrnuje tyto formy (typy) polohy: - kartografickou (matematickou) polohu danou souřadnicemi - fyzickogeografickou polohu, kterou rozumíme vztah k fyzickogeografickým prostorovým jevům - socioekonomickou polohu, kterou rozumíme vztah k socioekonomickým prostorovým jevům

Funkce měst Každé město je pro své zázemí centrem, v němž si může obyvatelstvo okolních obcí obstarat práci, nákupy, zajistit návštěvu škol, kulturních zařízení, sportovní vyžití a využít dalších služeb. Činnost městských zařízení je podkladem pro utváření dílčích funkcí města, které v souhrnu vytvářejí střediskovou funkci města. Studium funkce měst má význam praktický a teoretický. Geografický výzkum umožňuje stanovit úroveň stupně vývoje, na kterém se dané město nachází a tím je možno také určit, které funkce je třeba s ohledem na jeho velikost a strukturu rozvíjet. Městské funkce jsou hlavní činností obyvatelstva měst, na nich závisí život a rozvoj města. Hlavní funkce dávají městu jeho specifický ráz a způsobují, že město je ohniskem různorodých ekonomických a společenských zájmů a činností. Středisková funkce města (centralita, střediskovost) je souhrnem všech dílčích funkcí a má proto v centrech s různou vybaveností i rozličnou intenzitu. Musíme si uvědomit, že městské funkce nejsou stálé, ale mění se v souvislosti s ekonomickým a technickým vývojem společnosti a že jsou závislé na socioekonomických poměrech města a jeho zázemí. K základním městským funkcím např. patří:  obranná funkce  správní funkce

59

       

vzdělávací (školská funkce) zdravotní funkce kulturní funkce kulturní funkce obchodní funkce dopravní funkce průmyslová funkce funkce dalších služeb

Obranná (militární) funkce měla význam především v minulosti. Původní římské tábory daly vznik v současnosti mnoha velkým evropským městům. Kolonizátoři v Africe a především v Americe zakládaly města jako obranné body. Na strategicky významných místech se stavěly specializované obranné pevnosti, ze kterých se vyvinula města, např. Brest nebo Verdun. Původně obrannou funkci měla také mnohá přístavní města, např. Sevastopol nebo Le Havre. Významné strategické postavení mají v současnosti budované vojenské základy, např. americký Keflavik na Islandu a některá města, která si svoji obrannou strategickou funkci zachovala ještě od období existence koloniálních imperií, např. britský Gibraltar. Správní funkce vzniká působením administrativních zařízení. Výrazně se u ní projevuje hierarchie intenzity i oblasti jejího působení. Správní rozdělení státu stanoví příslušný řád administrativního zařízení a přesně vymezí sféru jeho vlivu. Správní jednotky nižšího řádu tvoří jednotku vyššího řádu. Správní funkce patří k důležitým funkcím především proto, že ovlivňuje přímo (např. školství, zdravotnictví, justici) a nepřímo (např. doprava, kultura) i rozsah některých jiných funkcí. Proto většinou města s administrativní funkcí vykazují větší růst a stabilitu než města, která ji nemají nebo ji v minulosti ztratila, např. reorganizací správního uspořádání státu. Funkce zdravotních zařízení vykazuje také výraznou hierarchii. Nejnižším stupněm jsou praktičtí obvodní lékaři, kteří pracují ve zdravotnických zařízeních, která najdeme i na větších vesnicích nebo v sídlech přechodného charakteru. Střední stupeň tvoří odborní lékaři, kteří pracují v zařízeních lokalizovaných převážně ve městech nebo v sídlech přechodného charakteru. Kromě specializovaných ordinací pracují tito lékaři v zařízeních typu poliklinik nebo v okresních nemocnicích. Specielní kliniky, velké nemocnice poskytující komplexní lékařskou péči, zejména fakultní nemocnice, jsou ve velkých městech a potřebují pro svoji existenci rozsáhlý obvod (sféru působnosti) s velkým počtem obyvatel. Obdobné odstupňování vykazuje také funkce školských zařízení. Nejnižší stupně škol mají malý okruh působnosti a jsou i v celé řadě neměstských sídel. Střední školy a specializované odborné střední školy získávají svoje studenty z většího obvodu a jsou umístěny především ve městech, jen výjimečně v sídlech přechodného charakteru. Nejvyšší hierarchický stupeň školských zařízení - vysoké školy - mají největší sféru vlivu a obvykle se vyskytují v centrech vyššího a nejvyššího řádu. Vlivem historického vývoje, různé kulturní tradice a subjektivních rozhodnutí zřizovatele se s vysokými školami můžeme setkat i v menších městech. Z těchto důvodů někteří sídelní geografové řadí funkce vysokých škol mezi funkce kulturní. Specializovanými univerzitními městy se staly např. Oxford a Cambridge ve Velké Británii nebo Lund a Uppsala ve Švédsku. Zvláštní postavení mají vědecká města s koncentrací 60

specializovaného výzkumu, např. jaderný výzkum v Los Alamos v USA nebo Akademgorod, který je centrem výzkumů Sibiřského oddělení Akademie věd Ruské federace. Do kulturních funkcí patří dále působení nejrůznějších kulturních zařízení, např. divadel, muzei, galerií apod. Stará historická města a města s významnými kultovními čtvrtěmi s chrámy, svatyněmi a kláštery gravitují věřící a další zájemce k návštěvě. Toto vyvolává potřebu vybudování ubytovacích a stravovacích zařízení a přispívá k rozvoji dopravní infrastruktury. Mimořádné postavení zaujímá v této souvislosti např. Řím s Vatikánem a muslimská města Mekka a Medina anebo město Benáres, které je svatým městem hinduistů. Religiózní funkci mohou mít i malá města s kostelem, která známe především z Latinské Ameriky. Velmi důležité pro rozvoj města jsou funkce ekonomické, mezi něž počítáme zbývající funkce:  Obchodní funkce patří tradičním městským funkcím. Byla typická pro většinu středověkých měst, která velmi ovlivnila, např. hanzovní města. Nejzřetelnějším projevem městského života bylo v těchto městech tržiště. Vývoj urychlovala místa, kde se setkávaly různé civilizace s odlišným charakterem ekonomické činnosti nebo byly výrazně odlišné přírodní podmínky, které ovlivnily různost hospodaření. Obchodní funkci si města udržují i v současnosti, kdy jsou středisky maloobchodu i velkoobchodu. Zvláštní postavení mezi obchodními městy mají města veletržní, kde se pravidelně konají veletržní akce. Pro tisíce návštěvníků fungují sezónně zaplněné hotely, zábavní podniky a restaurace. Města, jejichž vznik ovlivnila obchodní funkce, je možno rozdělit do tří kategorií: - lokální tržní centra a faktorie - města kontinentálního obchodu - města oceánského obchodu Lokální tržní centra se zakládala pomocí privilegií ve vzdálenosti zhruba 10 až 15 km od sebe. Kromě řemeslníků a obchodníků se zde lokalizovali nižší správní a administrativní orgány. Ve faktoriích se v kolonizovaných zemích prováděla výměna domácích produktů, místních zemědělských plodin, řemeslnických výrobků a úlovků za produkty mateřské koloniální země. Města kontinentálního obchodu vznikala na tradičních obchodních cestách, které existovaly mnohdy po celá staletí. S rozvojem dopravy dominantní roli při rozvoji původně obchodních měst někdy převzala dopravní funkce. Zámořský obchod se nejdříve rozvinul ve Středomoří a postupně se rozšířil po celém světovém oceánu. Námořní doprava předpokládala zásobovací zastávky, které daly vznik velkým městům, kde mnohde vedoucí postavení před obchodní funkcí nyní přebrala funkce dopravní.  Dopravní funkce vzniká soustředěním nejrůznějších dopravních zařízení ve městech. Čím je město větší, tím je větší nejen počet zde fungujících dopravních prostředků, ale také je zde soustředěno více druhů dopravy. Města jsou tak východisky dopravních spojů pozemní, vodní a letecké dopravy.

61

V dobách, kdy lidé dopravovali zboží nosiči anebo soumaři, bylo třeba zhruba po 20 km vytvořit místo k odpočinku. Taková akční jádra se stala místy vzniku městského života. Podobně fungovala místa u brodů a u vodních zdrojů aridních oblastí. S rozvojem dopravy se vzdálenosti vzniku akčních míst prodlužovaly. Města se rozvíjela také na řekách před úseky s nebezpečnými peřejemi, vodopády a při soutocích a ústích řek. Rozvoj železniční dopravy také výrazně ovlivnil vznik a rozvoj měst. Parní lokomotivy musely být při cestě doplňovány vodou a palivem a tak depa a opravny vznikaly při železnici v místech zdrojů vody a paliva. Jako příklad poslouží africké město Nairobi nebo města na Sibiřské magistrále v Ruské federaci, např. Čeljabinsk, Magnitogorsk anebo Novosibirsk. Silnou městotvornou funkci má námořní obchod. Kolem přístavů je obvykle soustředěn život města, protože se zde koncentrují restaurace, hotely, dopravní a finanční zařízení, zábavní podniky, jsou zde celní úřady, doky, loděnice, sklady, končí zde železniční tratě a silnice.  Průmyslová funkce města měla velký význam zejména v industriálním období a velmi ovlivnila uspořádání města a jeho zázemí. Koncentrace průmyslových zařízení ve městech napomáhalo jeho rozvoji a ovlivnilo zejména růst obyvatel města. Zvláštní skupinou průmyslových měst jsou z industriální epochy města hornická. Jako příklad poslouží Ostrava v České republice, původně málo významné malé město. Mnohá průmyslová města vznikla v souvislosti se vznikem velkého průmyslového závodu. Jako příklad poslouží Togliatti (Toljatti), Bratsk a Angarsk v Ruské federaci nebo Havířov v České republice. Lokalizačními faktory pro umístění průmyslového závodu v krajině mohou různé. Mohou to být třeba výchozí suroviny (např. palivoenergetický průmysl, průmysl skla a keramiky, dřevozpracující, papírenský a nábytkářský průmysl), vztah k energetické základně (např. průmysl barevné metalurgie), k vodě (např. chemický průmysl), k zemědělské základně (např. průmysl potravinářský), ke kvalifikovaným pracovním silám (např. průmysl elektrotechnický, elektronika a strojírenství).  Služby jsou charakteristickým zařízením měst. Jejich význam narůstá v postindustriální epoše. Služby potřebují pro svoji existenci poměrně velký okruh působnosti a větší počet obyvatel, kteří je využívají. Specifická je také profesní příprava osob, které ve službách pracují. Zařazením architektonicky a historicky významných měst do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO může ovlivnit hierarchii funkcí, které město dosud plnilo. Lázeňská města jsou spjata s využitím léčivých účinků minerálních vod. Světově proslulá lázeňská města mají vytvořenu rozsáhlou síť léčebných ústavů, ubytovacích a stravovacích zařízení, zábavních podniků, obchodů a domů pro specializovaný zdravotnický personál.

62

Na příhodných místech s vysokou valoritou přírodních předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu vznikají města s výraznou funkcí rekreační. Rekreační města při pobřeží s vybaveností na světové úrovni najdeme i v zemích které patří mezi země rozvojové. Městům, která mají výhodnou polohu, může být z rozhodnutí politické moci udělen statut, který je hierarchicky postaví nad ostatní města. Vznikají tak politická a administrativní střediska se sídly administrativní, správní, soudní a politické moci. Obyvatelé zde žijící mají obvykle vyšší životní úroveň, čemuž odpovídá také vybavení města a způsob městského života. Jako typický příklad může sloužit Washington, Brazília nebo Canberra. Mnohá hlavní města nemusejí být největšími městy v zemi. Přestože služby můžeme řadit mezi nejmladší ekonomické funkce, je jejich rozvoj nejrychlejší.  Města primární produkce - zemědělská a rybářská jsou v ekonomicky vyspělých zemích málo zastoupena. Jsou to města, kde pouze centrální část má městský charakter a převážná část kolem jejich periferie žije zemědělskou činností. Na základě analýzy městských funkcí jsou města velmi často tříděna. U většiny měst se na střediskové funkci podílejí všechny zhruba stejně rozvinuté funkce. Tato města označujeme jako města se složitým funkčním charakterem - jsou to polyfunkční města. Méně často jsou města funkčně specializovaná, u nichž jedna, případně dvě funkce výrazně dominují, jsou to města monofunkční. Monofunkční města členíme podle převládajících funkcí na různé typy. Monofunkční města tak mohou být např.: - průmyslová - dopravní - administrativní a správní - obchodní - lázeňská a rekreační - vzdělávací Velikost a význam městských funkcí můžeme hodnotit pomocí různých ukazatelů. Inventarizace městských funkcí vychází zejména z vybavení města institucemi různého druhu a jejich počtu. Detailnější členění městských funkcí a stanovení jejich významu vyžaduje podrobné údaje o ekonomické struktuře obyvatelstva pracujícího ve městě. Toto ekonomicky aktivní obyvatelstvo se, pro potřeby funkčních klasifikací měst, člení na dvě základní skupiny: - obyvatelstvo mýtotvorné - obyvatelstvo městoobslužné Skupinu městotvorného obyvatelstva tvoří pracující zařízení, v nichž se vyrábějí výrobky nebo poskytují služby obyvatelstvu obcí v zázemí města. K městoobslužnému obyvatelstvu patří pracující zařízení sloužících pouze obyvatelům města.

63

Toto rozdělení velmi dobře stanoví význam i rozsah jednotlivých funkcí, ale předpokládá se znalost podrobných údajů ze všech zařízení města. Většina škol, zařízení služeb, dopravy apod. současně plní funkci městoobslužnou i městotvornou a je obtížné stanovit jejich vzájemný poměr. Proto z praktických důvodů dochází často ke zjednodušení a vyčlenění některých zařízení jako městoobslužných funkcí, např. zemědělské výrobní podniky na území města, podniky a zařízení místního významu.

64

Prostorová struktura měst Města se v průběhu svého vývoje vnitřně diferencovala. Úkolem sídelní geografie je zjišťovat zvláštnosti jednotlivých částí studovaného města a specifikovat jejich postavení v organizmu města a přispívat tak k formování optimální prostorové struktury. Čím je město větší, tím je tato záležitost složitější a náročnější. Nejdůkladněji studován bývá střed měst, protože se zde koncentrují dominantní městské funkce. Ve velkoměstech se vytváří city v místech, kde jsou soustředěny nejvýznamnější úřady, zejména finanční. Čím je město větší, tím diferencovanější má i svoje city. Kolem městského centra se obvykle rozkládá další zóna, obvykle širších ulic a bulvárů s obchody, které nejsou tak koncentrovány jako obchody s luxusním zbožím v centru města. Kromě této zóny se vytvářejí další funkčně specifické čtvrtě, např.: - obytné - průmyslové - dopravní - služeb … Obytné čtvrtě se liší hustotou a výškou své zástavby. Průmyslové čtvrtě v období postindustriální epochy mění svůj charakter, protože se změnil také charakter průmyslové výroby. Nové průmyslové závody vznikají na periferii měst v dosahu městské dopravy a při napojení na ústřední dopravní systém země. Dopravní čtvrtě v současném období vytvářejí komplexní systém propojení různých druhů dopravy.

Plán - půdorys města Podle plánu lze charakterizovat půdorys města a na jeho základě lze města rozčlenit na:  města s nepravidelným půdorysem  města se šachovnicovým půdorysem  města s radiálně koncentrickým půdorysem  lineární města Města s nepravidelným půdorysem mají mnohá města, zejména ta, která vznikala v období středověku. V souvislosti s jejich přestavbou se mění jejich půdorys, aby lépe vyhovoval zejména dopravě, která je v původně úzkých a křivolakých ulic komplikovaná. Má-li město historické jádro, dopravní problém se většinou řeší obchvatem města a do středu těchto měst je zakázáno jezdit automobily. Šachovnicový půdorys mají zejména města, která se vyvinula z římských vojenských obranných táborů a téměř všechna města vzniklá v období španělské kolonizace Ameriky. Pravidelný půdorys mají města, která mají ulice, jež se křižují pod pravým úhlem. Moderně budovaná sídliště a normovaně vzniklá města mají obvykle také šachovnicový půdorys. Radiálně koncentrický půdorys najdeme u měst, kde ulice vycházejí paprskovitě z hlavního náměstí a jsou navzájem propojeny kruhovými ulicemi. Jako příklad může posloužit Moskva, hlavní město Ruské federace s centrálním Rudým náměstím a uspořádáním ulic.

65

Lineární půdorys je ve srovnání s předešlými méně obvyklou formou. Obvykle je typický pro menší města, jehož osu tvoří významná komunikace, kterou může být i říční tok. Jako příklad poslouží na obou březích řeky Volhy ležící město Volgograd, které lemuje řeku v délce kolem šedesáti kilometrů.

Teorie prostorové struktury měst Teorie prostorové struktury měst vysvětlují vztahy mezi funkčním členěním města a jeho růstem.  Mezi základní patří teorie klínů – sektorů. Tato prezentuje prostorovou strukturu města jako sérii klínů - sektorů, které vycházejí ze středu – akčního jádra. Každý sektor prakticky představuje jinou funkci, přičemž nejrychlejší tempo rozvoje zaznamenávají sektory, kterými procházejí hlavní komunikace. Sektory rostou na úkor vnější zóny a jádro zase svůj rozvoj realizuje na úkor z něho vycházejících sektorů. Vývojem dospívá město k hvězdicovitému půdorysu.  Podle teorie koncentrických zón je město strukturované do pěti zón. Centrum obchodního, finančního, politického a společenského života tvoří první zónu, označovanou také jako city. Obklopuje ji druhá zóna, která tvoří přechod mezi kvalitativně odlišným jádrem a dalšími zónami. V mnoha zemích je to zóna s nekvalitním bytovým fondem, který obývají sociálně slabší obyvatelé města. Kvalifikovaní majetnější pracovníci a specializovaní průmysloví pracovníci obývají třetí zónu, která je tvořena zejména rodinnými a nižšími činžovními byty. Na tuto zónu navazuje excentricky čtvrtá zóna, opět obytná, ale s ještě vyšší kvalitou bytového fondu, který využívají ještě více majetnější obyvatelé. Obývají luxusní rodinné domy a stejně luxusní činžovní domy. Mimo město je pátá zóna - předměstská, také obytná, která je spojena s ostatními zónami fungující dopravou.  Při uplatnění teorie jader si lze funkční strukturu města představit jako vícejadernou strukturu se zónami. Každá zóna s jádrem se prostorově objevuje tam, kde jsou pro ni nejlepší podmínky. Na vznik jader působí to, že každá činnost - funkce vyžaduje specifické podmínky. Na vznik jader působí tyto faktory: - vliv specifických podmínek pro určité činnosti (např. průmysl, přístavy) - vzájemný gravitační vliv některých činností (např. spojení vazbami mezi průmyslem a službami) - vzájemný antagonizmus některých činností, které se vylučují (např. těžký průmysl a zóna bydlení) - vliv renty, který konkurenčně limituje jiné činnosti (např. bankovní a finanční instituce) Na základě výše uvedených teorií v sídelněgeografické praxi obvykle diferencujeme při analýze struktury měst studovaný prostor na: - centrální obchodně-správní zónu, city - zónu bydlení 66

- průmyslovou zónu, která se přesouvá na periferii, podobně jako obchodní zóna supermarketů - dopravní zónu, která sdružuje komplex druhů dopravy - rekreační zónu, spojenou se stavbami pro sport - ve velkých metropolích mimo uvedené zóny leží zóna vysokého školství, (vysokoškolské kampusy), vědy a výzkumu

Modely růstu  Intenzifikační model V období po druhé světové válce, zejména v zemích s centrálně řízenou ekonomikou byla při městech, převážně průmyslových, stavěna rozsáhlá bytová sídliště. Do jisté míry bylo opomíjeno organické spojení se starou městskou zástavbou. S průmyslovou zónou byla tato obytná sídliště propojena dopravně na dobré úrovni. V současné době dochází zástavbou k zahuštění a k propojení do funkčního prostorového celku.  Additivní model Postupně dochází k přičleňování nových sídelních struktur k vývojově staršímu městu. Připojování se realizuje postupně průběžně v závislosti na vzdálenosti od původního města.  Regionální model Vlivem ekonomické a dopravní propojenosti dochází ke vzniku symbioticky funkčně propojených sídelních celků. Při plánování rozvoje měst je tak nutno plánování realizovat v rámci širšího regionu, kde každé sídlo podle své velikosti a funkcí plní určitou roli. Cílem je plánovitě vytvořit optimální synergion. Model aglomerační Model aglomeračního růstu počítá s tím, že při lokalizaci bytové výstavby je tato odpovídajícím způsobem doprovázena výstavbou nějaké ekonomické aktivity. Cílem je snížení dojížďky za prací mezi obytnými a průmyslovými zónami. Při plánování je třeba mít na mysli, že takové aglomerování nelze realizovat bez přihlédnutí k životnímu prostředí a daným lokalizačním faktorům ekonomických aktivit.

67

Cvičení číslo 4 Základní pojmy Úkol: Vysvětlete význam pojmů: Městoobslužné obyvatelstvo, městotvorné obyvatelstvo, monofunkční město, polyfunkční město, obranná funkce, správní funkce, zdravotní funkce, vzdělávací funkce, kulturní funkce, dopravní funkce, průmyslová funkce, obchodní funkce, geografická poloha, topografická poloha, kartografická poloha, fyzickogeografická poloha, socioekonomická poloha, pravidelná výstavba, nepravidelná výstavba, megalopolis, ekumenopolis, velkoměsto, světové velkoměsto, aglomerace, konurbace, urbanizační proces, rurbanizace, ruralizace, citizace, metropolizace, urbanizace přímá, urbanizace nepřímá, statut města, funkce města, vzhled města, velikost města, administrativně-správní kritérium, statistické kritérium, funkční kritérium, vzhledové kritérium, kritérium městského života.

68

Zázemí měst Žádné sídlo nemůže existovat izolovaně, bez vzájemných vztahů s okolím. Je třeba připomenout, že tyto vztahy jsou oboustranné. Zhruba od konce 90. let minulého století přináší zajímavé širší poznatky o formování nehmotného charakteru zázemí měst (tzv. noosféry) a jejich sfér vlivu geograf prof. J. Vencálek. Venkovské okolí zajišťuje do jisté míry nejen zásobování města, ale je zdrojem pracovních sil a regionem, který je využíván městskými obyvateli k regeneraci. Na druhé straně je město pro venkovské obyvatele místem, kde je možno využít nabídky pracovních míst, obchodní sítě, zdravotních a vzdělávacích institucí a kulturních městských zařízení. Kolem každého města se v průběhu vývoje vytvořila oblast ovlivněná městem, pro kterou se využívá termín zázemí města. Tato oblast se liší od jiných nejen svojí velikostí, ale i kvalitativní stránkou, včetně její duchovní sféry, na což právě poukazuje J. Vencálek. Zázemí města tvoří síť všech sídel zde lokalizovaných, které vykazují určité oboustranné vztahy k tomuto městu. Symbioticky fungující vztahy mohou mít různou podobu a různou intenzitu.

Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu Spojení mezi městem a jeho zázemím je závislé na kvalitě dopravy a měnil se v průběhu minulého vývoje. Stačí, porovnáme-li rychlost koně, automobilu nebo rychlé podzemní kolejové dopravy. Dobrou informační vypovídací hodnotu má konstrukce izochor a izochron, které, spolu s dalšími ukazateli, informují o kvalitě dopravní spojitosti mezi městem a jeho zázemím a umožňují tak vymezit dopravní sféru města. Město se svými ekonomickými aktivitami, zejména průmyslem, vůči svému zázemí vymezuje jako významný gravitační faktor. Lidé se snaží najít bydlení co nejblíže svému bydlišti, což pochopitelně platí i v opačném případě. Podle intenzity imigrace do města je možno vymezit imigrační sféru. Velký počet pracovních míst soustředěných ve městech vyvolává ze zázemí vyjížďku obyvatel ve věku ekonomické aktivity za prací. Vzniká sféra dojížďky za prací a v praxi tak můžeme vymezit pracovištní okrsek města, popř. konkrétního závodu či instituce služeb. V souvislosti s nástupem postindustriálního období narůstá dojížďka za prací do služeb. Na základě dojížďky za nákupy různých druhů zboží, které město nabízí mimoměstským občanům je možno vymezit obchodní sféru. Stejně tak - s ohledem na jinou formu služeb můžeme vymezit další sféry, např. finanční sféru. Město je nejen spotřebitelem a zpracovatelem zemědělských produktů, ale je pro zemědělství distribučním centrem produkujícím zemědělské stroje, zařízení, chemická hnojiva a pesticidy. Na základě těchto vazeb lze vymezit např. sféru zásobování města určitými zemědělskými produkty nebo opačně lze vymezit např. sféru zásobování zázemí zemědělskými stroji.

69

Jak je uvedeno v předchozích kapitolách, tak je město střediskem koncentrace administrativních, kulturních, zdravotnických, vzdělávacích, finančních, pojišťovnických a mnoha dalších institucí, které uspokojují potřeby obyvatel žijících v zázemí města. Analýzou prostorových vztahů lze následně vymezovat sféry administrativní, kulturní, zdravotní, školskou – vzdělávací apod.

Zóny Velikost a tvar zázemí ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi ně je možno zařadit dopravní faktory, např. hustotu dopravní sítě a vzájemnou dopravní dostupnost centra a dopravní propojenost sídel mezi sebou. Dalším možným faktorem může být struktura osídlení a rozmístění obyvatelstva nebo ekonomický charakter oblasti. Formování zázemí určitého města je výsledkem vzájemného spolupůsobení městských zařízení nadmístního významu. Každé z těchto zařízení vytváří oblast své působnosti, tzv. sféru vlivu. Sféry vlivu městských zařízení nadmístního významu jsou různé v závislosti na hierarchickém stupni daného zařízení, např. základní škola, střední škola, vysoká škola nebo lékařská ordinace, poliklinika, fakultní nemocnice, specializovaný zdravotní ústav. Obtížně se sféra vlivu určuje u nepravidelně a méně často využívaných zařízení, např. divadla, výstavní síně, prodejny specializovaného zboží. V praxi se nejčastěji zjišťuje sféra vlivu dopravních, administrativních, školských, zdravotních zařízení nebo sféra určená na základě dojížďky za prací. Podle intenzity vzájemných vztahů mezi městem a okolními sídly lze obvykle zázemí rozčlenit na několik zón. Zázemí tak tvoří sídla tíhnoucí vazebně k danému městu, které je v rámci zázemí hlavním střediskem. V zázemí ležící sídla mají různě intenzivní zpětně působící vazby mezi sebou. Centrální město a ostatní sídla v rámci jeho regionu mohou mít vazby i s dalšími středisky nebo sídly ležícími v jeho zázemí a ve sféře působnosti jiného centrálního města. Nejblíže městu je příměstská zóna, která obklopuje město pásem, ve kterém jsou specifické podmínky života, který je možno označit jako městsko-venkovský. Tato první zóna má zástavbu odlišnou nejen od městské, ale i venkovské. Obvykle je v příměstské zóně více zeleně zahrad a chatových a zahrádkářských kolonií. Příměstské zemědělství tu má intenzivní charakter, pěstuje se zde také ve větší míře např. zelenina nebo květiny. Stavební pozemky zde mají nižší cenu než stavební plochy ve městě a proto se stává, že je tato zóna zaplavena nenáročnými levnými stavbami a rychle zde přibývá obyvatelstva a narůstá zde trestná nezákonná činnost. Neorganizovaná výstavba v této zóně kolem měst v rozvojových zemích vytváří oblasti bez vodovodů, kanalizací, často bez elektrické energie, kde lidé žijí v nuzotě a bídě. Společnost se zde mnohdy řídí vlastními pravidly. V ekonomicky rozvinutých zemích se s těmito jevy nesetkáváme. Další zónou je širší zázemí s nízkými domy spíše vesnického typu. Vliv města již není schopen výrazně změnit vzhled oblasti a její krajinný ráz. Dojížďka za prací do města je odtud poměrně intenzivní.

70

Třetí zónou tvoří vnější zázemí, odkud lidé do města dojíždějí jen za speciálními službami a dojížďka za prací do města s nárůstem vzdálenosti a přepravní doby klesá. Někteří autoři, např. přední slovenský sídelní geograf J. Verešík, rozlišují více zón, což je běžné především u velkých lidnatých měst s plošně rozsáhlým zázemím. Podle J. Verešíka můžeme na základě analýzy vztahů města a okolní oblasti vymezit tyto typy zázemí:  zázemí bezprostředně spojené s městem  zázemí velmi úzce spojené s městem  zázemí úzce spojené s městem  zázemí volně spojené s městem  zázemí velmi volně spojené s městem

W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie Teoretický základ studia hierarchie sídel podal ve své práci W. Christaller. Jeho teorie centrálních míst vychází z předpokladu, že základem existence měst je jejich propojení s určitým počtem okolních sídel. Město existuje proto, že okolní zázemí potřebuje řadu služeb, které jsou zajišťovány městem. Služby, které město poskytuje okolním sídlům, označuje jako centrální funkce a sídla, v nichž jsou tyto služby koncentrovány jako centrální místa. V ideálním případě mají centra poskytující služby stejného řádu stejný počet obyvatel, jsou rozmístěna ve stejné vzdálenosti od sebe a mají stejnou rozlohu a počet obyvatel obsluhovaného zázemí. Zázemí měst má podle této teorie tvar rovnostranného trojúhelníka a zázemí centrálního místa vyššího řádu je vždy složeno z určitého počtu zázemí centrálních míst nižšího řádu. Christallerova teorie centrálních míst z roku 1933 má mezi sídelními geografy nejen mnoho zastánců, ale také odpůrců. Tito poukazují zejména na neúnosnost pravidelného geometrického rozložení centrálních měst a omezenost teorie v silně industrializovaných průmyslových regionech. Za slabinu považují také určité nedocenění vlivů fyzickogeografického prostředí, historického vývoje a určité genetické setrvačnosti ve formování sídel. Mezi zastánce můžeme považovat např. W. Bungeho, který zejména vyzdvihuje její teoretický přínos pro rozvoj vědního oboru. Mezi slovenské sídelní geografy, kteří úspěšně aplikovali Christallerovu teorii můžeme zařadit např. O. Bašovského, J. Mládka, A. Bezáka a Š. Očovského.

Na zákonitosti v rozložení měst podle velikosti a jejich pořadí upozornil počátkem 40. Let minulého století G. Zippf. Podstata tohoto pravidla prezentuje vazbu mezi „pořadím a velikostí města“. Je- li první město milionové, tak podle tohoto pravidla by druhé město mělo kolem půl milionu, třetí zase 333 tisíc, atd., tedy mělo by mít velikost prvního města (1 000 000 obyvatel) děleného pořadím, (v tomto případě hodnotou 3).

71

Při znázornění vztahu pořadí a velikosti graficky (na grafu s logaritmickou mierkou), můžeme šetřit vztahy mezi teoretickými velikostmi měst a pořadím měst a mezi reálným pořadím a velikostí. Důležité je, že v případě, když vyhodnotímeo Zippfovo pravidlo v různých letech, můžeme zjistit dynamiku městského systému v různých časových periodách. Cílem prahové analýzy, teorie prahů, kterou zformuloval polský sídelní geograf B. Malisz, je zjištění optimálních možností pro rozvoj města s vyznačením nejen nejlepších variant rozvoje města, ale i vymezením oblastí v regionech, které je třeba preferovat, protože mají předpoklady překročit prahové bariéry s nejnižšími náklady. Autor vychází z poznatku, že města při svém růstu počtu obyvatel jsou ovlivňována mezními jevy (barierami), které označujeme jako prahy růstu. Pojem prahu a pojem prahových nákladů je relativní, čím je město větší, tím jsou vyšší náklady na překonání jeho prahové velikosti. Omezující bariéry nemají absolutní mezní charakter, jsou překonatelné, ale za využití vyšších investičních nákladů. Po překonání bariéry - prahu růstu - pokračuje rozvoj ploch a přírůstek počtu obyvatelstva až do okamžiku, kdy se projeví omezující hranice dalšího prahu růstu. Z výše uvedeného vyplývá tomu odpovídající etapovitý (kampaňovitý, nelineární) růst počtu obyvatelstva. Proces lze vyjadřovat graficky, kdy na osu x nanášíme růst počtu obyvatel města a na osu y zase náklady na překročení prahů. Bariery - prahy růstu - vznikají z různých příčin a potom je označujeme jako:  funkční bariéry vznikající z existujícího trvalejšího způsobu využití země  technologické bariéry vznikající z daných technických a technologických parametrů systému infrastruktury, mezi něž zahrnujeme např.: čističky odpadních vod, vodárenská technická a technologická zařízení, technickou úroveň vodovodů, energovodů, elektronických informačních sítí atd.  přírodní bariery vyplývající z fyzicko-geografických podmínek a zvláštností města a zázemí  strukturální bariéry vyplývají z nezbytné přestavby strukturálních elementů místa

72

Cvičení číslo 5 Základní pojmy Úkol: Vysvětlete význam pojmů: zázemí, zázemí a jeho členění, funkční bariéra růstu města, technologická bariéra růstu města, strukturální bariéra růstu města, přírodní bariéra růstu města, Maliszova teorie prahů, Zippfovo pravidlo pořadí měst, Christallerova teorie centrálních míst, zóny zázemí města, příměstská zóna, širší zázemí, vnější zázemí, sféry působnosti města, imigrační sféra města, pracovištní okrsek města, obchodní sféra, finanční sféra, sféra zásobování města zemědělskými produkty, administrativní sféra města, kulturní sféra města, zdravotní sféra města, školská sféra města, Sochora, izochrona.

73

Základní informace o obyvatelstvu Antropogeneze, hominizace, sapientace Rasy, rasismus

Antropogeneze, hominizace, sapientace Geografie obyvatelstva zkoumá obyvatelstvo jako dílčí část systému geografického prostoru. Úkolem vědního oboru je odhalit a vysvětlit složité vzájemné vztahy mezi obyvatelstvem na straně jedné a přírodním a společenským prostředím na straně druhé. Zabývá se zkoumáním zákonitostí rozmístění obyvatelstva a jeho formováním k územní diferenciaci v procesu reprodukce společnosti. Tento vědní obor, který řadíme do humánní geografie, objasňuje příčiny regionálních rozdílů zalidnění, studuje strukturu a dynamiku obyvatelstva na základě vztahu ke geografickému prostředí a k socioekonomickému vývoji dané populace. Člověk v tomto pojetí vystupuje jako hlavní tvůrce materiálních hodnot, tvůrce krajiny a hlavní spotřebitel materiálních hodnot, které vlastně lidská společnost produkuje. Předmětem geografie obyvatelstva je obyvatelstvo daného území jako společenský útvar se znaky: a) kvalitativními (např. rozdělení podle pohlaví, věku anebo vzdělání) b) kvantitativními (např. rozdělení území podle počtu obyvatel) Hlavní metodou geografie obyvatelstva je analyticko-syntetické vyhodnocení vzájemných vztahů mezi obyvatelstvem a geografickým prostředím a vyvíjející se socioekonomickou sférou. Pro poznání a objasnění složitých vztahů je třeba mít i kvalitní podkladové materiály získané metodami výzkumu dalších geografických disciplín a ostatních pomocných vědních oborů. Nejužší vazby geografie obyvatelstva s demografií, která specifikuje svůj předmět úžeji. Demografie se zabývá detailně populační neboli demografickou reprodukcí, včetně zdravotního stavu studované populace. Struktura a dynamika obyvatelstva Obyvatelstvo jako předmět zkoumání má svoji časoprostorovou ohraničenost. Konkrétní populace může být tedy vymezena jako historická kategorie = časové vymezení, která se vyskytuje na určitém konkrétním území (sídlo, stát, světadíl). Jindy je sjednocujícím elementem jinak zvolený znak, např. pohlaví anebo věk. Základním rysem těchto seskupení, která mohou být přirozená (např. národ) anebo umělá (např. ekonomicky aktivní obyvatelstvo) je určitý počet těchto jedinců. Zkoumáme-li tento daný počet takto vymezených jedinců k určitému času (např. k určitému datu), hovoříme o struktuře obyvatelstva podle znaků. Další skupinou geodemografické problematiky tvoří procesy, k nimž v obyvatelstvu daného počtu na určitém území za určité časové období dochází. Obyvatelstvo jako společenský útvar se vyznačuje velikou dynamikou.

74

Do doby neolitické revoluce (cca 5 tis. let př. n. l.) se počet obyvatelstva planety Země zvyšoval velmi pomalu. Výraznou akceleraci reprodukčního procesu je možno zaznamenat vlivem ekonomických a sociálních změn 18. století v období transformace agrární společnosti ve společnost industriální. V průběhu 20. století se demografická revoluce projevila postupně ve všech ekonomicky vyspělejších zemích a v současnosti zasáhla země Chudého Jihu. Nadměrný populační růst se stal největším současným globálním problémem lidstva. Populační prognózy předpokládají určitou stabilizaci až kolem roku 2100. Největší hustota obyvatelstva Země je zhruba do 50 km od oceánského pobřeží, v nížinách a v mírném klimatickém pásu. Mezi největší koncentrace obyvatelstva planety patří regiony při východním pobřeží USA, subtropická oblast a oblast mírného klimatického pásu Evropy a regiony Jižní a Východní Asie. Původ člověka byl dosud vysvětlován převážně náboženskými koncepcemi kreacionalistickými (stvořitelskými) a vědeckými koncepcemi evolučními (vývojovými), z nichž vycházejí i následující teze. Stáří lidstva se odhaduje minimálně na 1 milion let. Antropogeneze (vznik člověka) je evoluční proces vzniku, utváření a vývoje člověka biologické a společenské bytosti. V jejím průběhu se postupně vytváří fyzický typ člověka, vyvíjejí se prvotní formy lidské pracovní činnosti, začíná se vyvíjet řeč, myšlení a společnost. Hominizace (polidšťování) je specializační proces postupných tělesných a sociálních změn od primátů k člověku, neboli evoluční proces polidšťování společného předka lidí. Sapientace je evoluční proces postupného posilování typicky lidských vlastností už vzniklého lidského poddruhu Homo sapiens. Až na určité nuance se jeho předvěké skupiny Homo sapiens sapiens, někdy označované jako Homo sapiens fosilis, v podstatě fyzicky už neliší od skupin dnešních lidí - někdy označované jako Homo sapiens aktualis.

Rasy, rasismus Díky vzájemné izolovanosti (stále rostoucí vzdáleností a přibývajícím počtem přírodních překážek), se v nejkrajnějších populacích nahodilé odchylky i přizpůsobování se různým geografickým podmínkám, musely začít promítat do formování sice nepodstatných, (z hlediska fyzické a psychické jednoty lidstva), ale vnějškově výrazným genetickým rozdílů rasovým. Postupně se tak nejprve zformovaly dva tzv. rasové kmeny – Západní a Východní. V genetické rovině se tak Západní rasový kmen rozdělil na severní europoidní velkou rasu a jižní negroidní velkou rasu, Východní rasový kmen se rozdělil na severní velkou rasu mongoloidní a jižní australoidní velkou rasu. V současnosti tak existují čtyři velké lidské rasy. Pouhé rozdělování lidských ras podle barvy kůže na černou, bílou a žlutou, je tudíž zcela nesmyslný přežitek. Každá ze čtyř velkých ras se dále člení na tzv. "malé rasy", ty se zas dělí na "skupiny antropologických typů", které se zase člení na jednotlivé "antropologické typy". Antropologický typ je potom i základní taxonomickou jednotkou rasologie (nauky o rasách). V realitě samozřejmě nejsou mezi jednotlivými rasami ostré hranice, takže přechod mezi rasami určitého řádu je tvořen mnoha méně vyhraněnými rasami (nižšího řádu), které dle způsobu jejich vzniku nazýváme "přechodnými" resp. "smíšenými".

75

Smíšené rasy vznikaly relativně v krátké době při rychlém masovém kontaktu příslušníků velkých ras. (Např. po objevení Ameriky tak vznikli smíšením europoidů a amerických mongoloidů mesticové, smíšením europoidů a negroidů mulati a smíšením negroidů a amerických mongoloidů zambové). Rasismus vznikl až poměrně pozdě (s nástupem evropského kolonialismu) jako nevědecká koncepce, předpokládající společenskou nerovnost lidských ras, vyčleňovaných na základě tělesných znaků zcela nepodstatných z hlediska schopnosti společenského života. Zhruba 30% lidstva dnes jednoznačně patří mezi přechodné a smíšené rasy a na 90% lidských populací má v genech větší či menší příměs jiné rasy. Téměř žádnou populaci dnes tedy nelze označit za "rasově" čistou - žádná "čistá" rasa dnes už neexistuje. Genetická výbava všech lidských ras je téměř totožná, co se týče znaků jak druhově podstatných, tak druhově nepodstatných. Zdůrazňujeme, že rasové znaky jsou druhově nepodstatné a nemají žádnou souvislost se schopností společenského rozvoje. Proto jsou z tohoto hlediska nejen fyzické, ale i duševní podstatné vlastnosti různých ras zcela stejné. A byl to právě Charles Darwin, který vždy zdůrazňoval, že projevy vyšší nervové činnosti u všech lidských ras nejsou různé a příslušníci všech ras mají stejné schopnosti se neomezeně kulturně rozvíjet, pokud mají dlouhodobě stejné podmínky. Všechny rasy jsou rovnocenné a rasismus, který odsuzujeme, je jev, který nepatří do 21. století.

Reprodukční proces a faktory, které ho v České republice ovlivňují Natalita se celosvětově pohybuje v průměru kolem 20 promile. Mortalita dosahuje v průměru hodnoty asi 9 až 10 promile. V hospodářsky nejméně rozvinutých zemích je úmrtnost mnohem vyšší. Toto se týká zejména kojenecké úmrtnosti, kterou považujeme za jeden z nejvýznamnějších ukazatelů zdravotnické úrovně. Specifická úmrtnost a podíl velikosti jednotlivých věkových kategorií (do 14 roků, 15 až 64 a 65 a více roků věku) je také jednou z hodnot, podle níž můžeme posuzovat ekonomickou, zdravotní a sociální vyspělost jednotlivých zemí. Období po roce 1985 bylo v České republice obdobím zlepšování úmrtnostních poměrů. Tato situace se nejlépe odráží v nárůstu naděje dožití (střední délky života) při narození mužů. Za patnáct let (1985 až 2000) vzrostla její hodnota o 4,1 roky na 71,6 let. U žen tento nárůst činil 3,6 roku na 78,3 let. V roce 2000 činil rozdíl naděje dožití žen a mužů 6,7 let, což jen potvrzovalo fakt, že Česká republika patří k zemím s nejvyšším rozdílem naděje dožití mezi ženami a muži. Hodnota střední délky života při narození i v nízkém věku je výrazem souhrnu intenzit úmrtnosti zbývajících starších věkových skupin, které se mohou vyvíjet v souhlasném nebo opačném směru. Pohled na vývoj pravděpodobnosti úmrtí podle věku umožňuje blíže vysvětlit změny v hodnotách střední délky života. Pravděpodobnost úmrtí vychází z úmrtnostních tabulek a udává riziko osoby v určitém přesném věku ξ zemřít před dosažením věku ξ+n. Vývoj

76

pravděpodobností úmrtí podle věku v letech ukazuje, že zlepšování úmrtnostních poměrů probíhá od poloviny 80. let téměř ve všech věkových skupinách. U mužů došlo k výraznějšímu snížení pravděpodobností úmrtí ve věkové skupině 1 až 14letých až v druhé polovině devadesátých let a rozdíly hodnot mezi muži a ženami byly v této věkové kategorii již minimální. U děvčat pozorujeme ve věkových skupinách do 14 let mírné zvýšení hodnot pravděpodobnosti úmrtí, které napomáhá k minimalizaci rozdílu úmrtnosti žen a mužů v tomto věkovém období. Rozdíl v pravděpodobnosti úmrtí žen a mužů narůstá po dosažení dvacátého roku věku. Hodnota pravděpodobnost úmrtí ve věkové skupině 20 až 29letých, byla u žen oproti mužům třetinová. U žen nebyl pokles v jednotlivých věkových kategoriích již tak výrazný, a to především z důvodu vyčerpání potenciálu během předcházejících časových období. Dříve u mužů v některých věkových skupinách docházelo i ke zhoršování úmrtnostních poměrů a potenciál pro změny tak byl vyšší. Tedy zatímco u mužů došlo ve věku 20-24 let k poklesu z 5,7 v roce 1985 na 5,2 v roce 2000, u žen je změna hodnoty pravděpodobnosti úmrtí minimální, a to z hodnoty 1,8 na 1,7. Ve věkové skupině 25-29 let je již pokles výraznější z 6,3 v roce 1985 u mužů, resp. 2,2 u žen, na 5,0 v roce 2000, resp. 1,6. Naděje dožití (též střední délka života) vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné (zpravidla delší) období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Ukazatel se nejčastěji používá ve formě „Střední délka života při narození“ nebo „Naděje dožití při narození“, ve které vyjadřuje průměrnou délku života osoby právě narozené za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila a pro který je konstruována úmrtnostní tabulka. Takže například je-li střední délka života při narození pro muže v roce 2002 v ČR 72,1, mají chlapci narození v tomto roce statistickou naději dožít se věku 72,1 let. Jen pro srovnání – dívky narozené ve stejném roce mají naději vyšší - 78,5let. Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let. V tomto období došlo k výraznému zlepšení ukazatelů úmrtnosti mužů a my tak můžeme poprvé zaznamenat vyšší dynamiku růstu prodlužování střední délky života u mužů. Šedesátá léta jsou charakteristická zhoršováním úmrtnostních poměrů mužů a léta sedmdesátá jsou označována jako období stagnace. Je tedy patrné, že u mužů byl větší prostor pro zvyšování naděje dožití při narození v případě jakékoli pozitivní změny v úrovni úmrtnosti. Zlepšení situace v úmrtnosti mužů bylo patrné i ze zvýšení naděje dožití ve věku třiceti let, kdy došlo k růstu o 3,3 let (8,5 %) z hodnoty 39,5 v roce 1985 na 42,9 v roce 2000. Například naproti tomu naděje dožití v přesném věku deseti let vzrostla pouze o 5,9 % (3,4 let), kdy zatímco v předcházejících obdobích byl percentuální nárůst v nižších věkových skupinách vyšší než u skupin starších. I u žen můžeme sledovat vyšší nárůst v relativním vyjádření u starších věkových skupin, i když zde nebyl rozdíl tak patrný. Naděje dožití žen ve věku třiceti let vzrostla o 6,5 % (o 3 roky) z hodnoty 46,1 let v roce 1985 na 49,1 let v roce 2000.

77

Naděje dožití žen ve věku deseti let vzrostla sice také o tři roky (což je také průměrná hodnota nárůstu sledovaných věků), ale tento nárůst představoval jen 4,2 %. Vyšší dynamika růstu naděje dožití mužů se odrazila také ve změně rozdílu naděje dožití mužů a žen, kdy můžeme poprvé hovořit o snižování tohoto rozdílu. Střední délka života neboli naděje dožití je statistický údaj udávající průměrný, tedy předpokládaný, věk, jehož dosahují členové dané populace Ve druhé polovině devadesátých let dosahovala dokonce velikost rozdílu e10 a e15 mužů a žen hodnoty velikosti rozdílu středních délek života při narození mužů a žen. Hlavními skupinami příčin úmrtí lidí na území České republiky jsou novotvary a tzv. vnější příčiny smrti. V rámci úmrtnosti na vnější příčiny smrti jsme se zvláště zaměřili na úrazy motorovými vozidly a na sebevražednost. Ve sledovaném období 1985 až 2000 bylo patrné snižování intenzit úmrtnosti mladších věkových skupin, které začalo již před rokem 1985. Velice příznivý byl vývoj intenzity úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy ve starších věkových skupinách, přičemž u dětí a mladých lidí je snižování úmrtnosti na tuto příčinu dlouhodobější. Zlepšování zdravotní péče, pokrok v léčebných metodách a vyšší dostupnost účinných léků se odrazily ve výrazném poklesu intenzity úmrtnosti na zvláštní nemoci raného věku a vrozené vývojové vady, zaznamenaného obou pohlaví. U mladých mužů došlo k výraznému poklesu intenzity úmrtnosti na novotvary, a to zhruba o 40 %. Úmrtnost mladých mužů a žen na nemoci dýchací soustavy stagnovala již od počátku osmdesátých let. Během sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých výrazně klesala úmrtnost dětí a mladých lidí na vnější příčiny smrti. V období 1985 až 2000 se tento trend zastavil a u obou pohlaví došlo po roce 1989 k mírnému zhoršení úmrtnostních poměrů, a to především v důsledku růstu automobilismu a zvýšení možnosti přístupu mladých lidí k dopravním prostředkům. K ustálení situace došlo na konci devadesátých let. Ve věkovém intervalu 15-29 let jsou vnější příčiny nejčastější příčinou smrti. U žen v této věkové skupině představují úmrtí na vnější příčiny smrti zhruba polovinu všech úmrtí. U mužů je podíl ještě mnohem vyšší a představuje zhruba tři čtvrtiny všech úmrtí. Nepříliš pozitivní je fakt, že k nárůstu tohoto podílu došlo koncem devadesátých let, z 66 % v roce 1985 na 76 % v roce 2000. Tento růst byl pozorován jak u mladých mužů, tak u mladých žen. Ve věkové skupině dvacetiletých je výrazná nadúmrtnost mužů, umírá zhruba čtyřikrát až pětkrát více mužů než žen. Přesto, že specifická úmrtnost na vnější příčiny smrti je u dětí nejnižší, jedná se o závažnou příčinu smrti. Zatímco v celé populaci vnější příčiny způsobují zhruba 7 % všech úmrtí, u dětí do 14 let zhruba jednu pětinu úmrtí. Nejvíce úmrtí na vrub vnějších příčin smrti však připadá ve věku 15-24 let, kde jejich podíl přesáhl v posledních letech 70 %.

78

Po změně politické situace v roce 1989, otevření hranic a rychlosti ekonomické transformace došlo k nárůstu automobilismu v České republice. To mělo za následek nárůst počtu dopravních nehod. Standardizovaná míra úmrtnosti na dopravní nehody se proto v období 1985 až 2000 zvýšila u mužů o 37 % a u žen o 34 %. Intenzita úmrtnosti mužů na dopravní nehody během první poloviny devadesátých let výrazně rostla a kolem roku 1995 dosáhla svého vrcholu v tomto období. Ve druhé polovině devadesátých let se situace zlepšila a hladina úmrtnosti na dopravní nehody stagnovala. Zhruba jedna pětina všech úmrtí mužů v důsledku dopravních nehod se odehraje ve věku 20-29 let. U žen byl v devadesátých letech zaznamenán podobný trend a podíl věkové skupiny 20-29 let na celkovém počtu úmrtí důsledkem dopravních nehod vzrostl z jedné desetiny v roce 1985 na jednu pětinu v roce 2000. K nárůstu vlivu dopravních nehod u mladých žen došlo na úkor sebevražednosti. Míra sebevražednosti mladých žen ve věku 10 až 29 let poklesla během let 1985 až 2000 téměř o polovinu. Klesající trend sebevražednosti byl nastartován v průběhu sedmdesátých let. U mužů ve sledovaném období poklesla míra sebevražednosti o třetinu, u žen pak téměř o polovinu. Díky výraznějšímu poklesu sebevražednosti u žen se riziko úmrtí mužů ve srovnání se ženami zvýšilo a bylo v roce 2000 více jak čtyřnásobné (oproti trojnásobnému riziku v roce 1985). To také vedlo k celkovému nárůstu mužské nadúmrtnosti na vnější příčiny smrti. U mladých mužů tak příznivá situace zaznamenána nebyla a jejich míra sebevražednosti dlouhodobě stagnovala. Pozitivním jevem tohoto období byl pokles míry úmrtnosti na vnější příčiny smrti u obou pohlaví, který byl patrný v několika posledních letech. Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let, přičemž v přesném věku třiceti let se jedná o růst o 3,4 roky u mužů, resp. 3 roky u žen. Ve věkovém intervalu 0-30 let byla intenzita úmrtnosti mladých žen poloviční oproti mužům. Česká republika je evropskou zemí a členským státem Evropské unie, ale od roku 1945 do konce 80. let minulého století byla součástí zájmového bloku Sovětského svazu. Ekonomický a politický vývoj a dané sociální prostředí limitovalo demografické procesy tehdejšího Československa. Shodná nebo velmi podobná situace se týkala mnoha dalších zemí tzv. socialistického bloku, přesto lze najít v České republice jisté odlišné rysy a specifika populačních procesů. Od vzniku České republiky v roce 1918 se demografický vývoj vyznačuje určitými specifiky a je ovlivněn především dvěma faktory: 

odrážením působení změn, které se realizovaly v rámci sociálního, ekonomického a politického vývoje,



zakomponováním specifických prvků vlastního průběhu reprodukčního procesu.

Někteří odborníci zabývající se demografií již počátkem 80. let minulého století upozorňovali na to, že se naděje na dožití při narození od roku 1960 prakticky dvacet roků neměnila a že se úroveň porodnosti přibližuje prosté reprodukci (Pavlík 1986, s. 577). Populační prognóza Federálního statistického úřadu z roku 1982 předpokládala, podobně jako projekce z roku 1977, v podstatě zachování stávajícího počtu obyvatelstva. Uváděla, že v České republice bude v roce 2000 žít 10,332 mil. obyvatel (projekce1 pro rok 2010 uváděla 1

Projekce nezahrnovala migraci.

79

předpokládaný počet obyvatel 10 053 473). Ve skutečnosti byl v roce 2000 počet obyvatel 10,272 mil., což je o 60 tisíc osob méně než předpoklad projekce. Přirozený přírůstek v roce 2000 činil -18 091 osob. V souvislosti s transformačními změnami došlo také ke změně populačního chování, kdy nejvýraznějším rysem byl pokles porodnosti. Nejvyšší počet narozených v období po druhé světové válce byl v roce 1974, kdy se narodilo 191 215 dětí. Nejnižší dosažená hodnota byla v roce 1999, kdy se narodilo jen 89 471 dětí. Srovnáním obou hodnot snadno zjistíme, že v roce 1974 se narodilo o 104 744 dětí více. V roce 2006 došlo poprvé od roku 1994 k převýšení hodnoty natality nad mortalitou. Poprvé od roku 1994 se v roce 2006 projevil pozitivní populační přírůstek. S celkovým poklesem počtu obyvatelstva došlo v průběhu období 1995 až 2005 v České republice k akceleraci stárnutí obyvatelstva. Nižší podíl obyvatelstva ve věku 0 až 14 let než Česká republika (16,2 %) měly na přelomu století v Evropě pouze Itálie (13,4 %), Španělsko (14,7 %), San Marino (14,9 %) a Bulharsko (15,5 %). Nejnovější údaje pro rok 2008 uvádějí hodnotu počtu obyvatelstva ve věku 0 až 14 let 13,8 %, podíl obyvatelstva ve věku 15 až 64 roků činil 71,2 % a podíl starších 65 let 15,1 %. Při analýze hodnot dokumentujících populační vývoj Evropy od zlomového roku 1989 je možné konstatovat, že se Česká republika svými ukazateli pohybuje mezi východní a západní Evropou. Bipolární rozdělení Evropy skončilo v závěru 80. let minulého století a dalším rozšiřováním Evropské unie směrem na východ budou odstraněny stávající bariéry politické, ekonomické a migrační. Postupně se pravděpodobně sníží existující rozdíly demografických procesů mezi staršími zeměmi EU a zeměmi později rozšiřujícími tuto organizaci. Přesto je pravděpodobné, že bude trvat delší časové období, než obyvatelstvo sjednocené Evropy bude možno označit za homogenní ve svém populačním chování, struktuře a své dynamice. Celkový počet obyvatel byl 10 513 209. Statistici předpokládají, že počet lidí bude růst do roku 2030, potom by měl mírně klesat. Předpoklad ČSÚ počítá s tím, že hlavní úlohu budou stále hrát migranti. Rozdíl mezi přistěhovanými a vystěhovanými by měl v roce 2020 činit 25 tisíc lidí. V České republice od roku 2004 přibývá obyvatel, za období od ledna do září 2012 to bylo 7 800 osob. Přírůstek způsobuje jednak imigrace, která postupně v období krize slábne a dále stav, kdy se více dětí rodí, než obyvatel umírá. Stěhování obyvatelstva z pozice státního území můžeme rozdělit na migrace vnitřní a zahraniční. Osoby, které se přistěhovaly z ciziny, označujeme jako imigranty, osoby, které se z republiky vystěhují, jsou emigranti. Až do počátku 19. století bylo území českých zemí spíše imigrační oblastí, a to zejména z regionu západní Evropy. Hlavní imigrační vlny přišly ve 13. a 16. století. V první vlně (tzv. velká kolonizace) bylo systematicky osidlováno české pohraničí Němci, kdy podle odhadů stoupl počet obyvatel téměř o čtvrtinu. Druhá a pozdější vlna kolonizace znamenala osídlení především horských oblastí, opět německým, ale také domácím obyvatelstvem (srov. Hora, 1991). Výrazné vlny emigrací se udály v souvislosti s válkami na našem území – husitskou a především třicetiletou v 17. století, která znamenala významný odchod protestantů z českých zemí. Od počátku 19. století pak můžeme o Čechách hovořit jako o ryze emigrační zemi. Důvody emigrací se odvíjely zejména v historických a ekonomických kontextech, z nichž se

80

jako nejvýznamnější jeví období tzv. zlaté horečky spojené s odchodem (podle diferenční metody) téměř 1,5 milionu obyvatel z českých zemí do USA. Z pohledu migrací nastává důležitý zlom po 2. světové válce, kdy byla rozsáhlými přesuny zasažena celá Evropa. Podle odhadů bylo jen v tehdejším Československu po válce v pohybu na pět milionů. Bylo odsunuto asi 2,8 milionů Němců, 50 tisíc osob vystěhováno na Ukrajinu a do SSSR, naopak zejména pohraniční oblasti byly doosídlovány nejen místním obyvatelstvem, ale i zahraničními imigranty a reemigranty (Volyňští Češi, Rumuni, Bulhaři, ze Slovenska Romové, političtí uprchlíci z Řecka atp.). Charakter migrací po roce 1948 se odvíjel v návaznosti na politickou, ekonomickou a demografickou situaci. Vlny emigrací byly nastartovány politickými změnami a mezníky v roce 1948 a 1968. V tehdejším Československu však existovala i nepříliš výrazná imigrace, která byla důsledkem uzavírání řady mezivládních dohod o internacionální pomoci (jednalo se zejména o Vietnam, Angolu, Kubu, Jižní Koreu nebo Sýrii). Česká republika uplatňuje po roce 1989 ve vztahu k imigraci poměrně liberální přístup, což se mimo jiné odráží v relativně rychle rostoucím počtu cizinců. V roce 1990 bylo v ČR registrováno jen celkem 35 198 cizinců s povoleným pobytem. Imigrace je velmi složitou problematikou, která si zaslouží hlubší analýzu, neboť počty cizinců žijících v České republice se postupně zvyšují a současně přibývá těch cizinců, kteří se na území ČR dlouhodobě nebo trvale usadili. Imigrační situace se odvíjí v návaznosti na politickou, ekonomickou, sociální i demografickou situaci, navazuje na dané právní postavení imigrantů a konkrétní podmínky pro jejich postupnou integraci do společnosti. Legální imigrace je celkově spíše přínosem pro imigrační zemi, protože získává většinou mladou, aktivní, agilní pracovní sílu, která se často úspěšně zařadí do společnosti a zaplní mezery na trhu práce (jde obvykle o práce málo atraktivní, špatně placené, o něž není v majoritní společnosti zájem). Pozitivní dopady aktivní politiky imigrace by se měly mimo jiné projevit v kompenzaci úbytku domácího obyvatelstva a populačního stárnutí. Pokles imigrace se stupňuje a jen za prvních devět měsíců roku 2012 byl pokles o 7 700 osob ve srovnání s předchozím rokem. (V roce 2007 se např. za stejné období do naší republiky přistěhovalo desetkrát více lidí.) Mezi imigranty dominují Slováci (leden-září = 2800), dále to jsou Němci (800) a na třetím místě občané USA (700). V těchto údajích není zachycena nelegální imigrace. Po vzniku samostatné České republiky a Slovenska žilo v Česku 78 700 cizinců, kteří představovali jen 0, 75 % obyvatel země. Od tohoto roku se podíl zvýšil šestkrát. V roce 2001 u nás bylo 212 069 cizinců, v roce 2007 již 394 395. Migrační saldo v roce 2006 bylo 34 720 a v následujícím roce již 83 945, což představuje nárůst o 141 %. V roce 2008 se k nám přistěhovali 71, 8 tis. cizinců, jejichž počet dosáhl 438, 3 tisíce osob. Slováky (76 tis. osob), kteří po dlouhé období tvořili početně nejčetnější menšinu, vystřídali Ukrajinci (132 tis. osob.) V polovině roku 2012 bylo u nás evidováno 438 000 lidí ze zahraničí. Zhruba tři pětiny tvoří Ukrajinci, Slováci a Vietnamci. V té době bylo v České republice evidováno 83 282 Slováků, kteří – na rozdíl od ostatních zahraničních imigrantů – mohou používat svůj jazyk při jednání s úřady. (Toto platí i v případě pobytu občanů ČR na Slovensku, kde jich žije 9 040.) Ke slovenské národnosti se při sčítání obyvatelstva v roce 2011 přihlásilo 149 140 osob, takže tvoří 1, 4 % populace republiky. Je však zřejmé, že neoficiálně tvoří největší minoritu v České republice Romové, kterých je podle odhadů více než 250 000.

81

Porodnost neustále klesá. Ve sledovaném období se narodilo 81 100 dětí, což je ale o 1700 méně, než za stejné období předchozího roku. Největší pokles počtu nastal u prvorozených dětí (-747), u druhorozených činil pokles 547 a u dalšího pořadí bylo snížení o 422 dětí, které se rodily jako třetí. Třetích dětí se rodí v České republice stále výrazněji méně a roční pokles činil 3, 5 %. Příčinou vývoje přirozeného přírůstku je, že rodí ženy z populačně silných ročníků z první poloviny 70. let minulého století, kdy díky vládní pronatalitní populační politice došlo ke zvrácení tehdejšího nepříznivého vývoje. Lze však téměř s určitostí předpokládat, že náš stávající ekonomický vývoj a zákonitý budoucí pokles počtu žen v reprodukčním věku, povedou k zastavení tohoto vývoje. Toto potvrzuje i průměrný věk matek, které v současnosti rodí první dítě (27, 3 roku). Od začátku devadesátých let klesalo každoročně množství nově narozených dětí. Ze 150 tisíc dětí ročně, které se rodily ještě v průběhu osmdesátých let, se více než jedno desetiletí rodilo v průměru méně než 100 tisíc. Jedna žena tak měla za celý život pouze 1,19 dítěte, což nás zařadilo na předposlední místo na světě. Za námi už je pouze Čína, kde je však porodnost regulována. Evropský průměr pak je 1,42 dítěte na ženu. Z uvedeného je zřejmé, že v České republice nefunguje účinná pronatalitní politika ani podpora rodiny. Projevuje se stále mužská nadporodnost. Rodí se více chlapců než děvčat. I tento ukazatel má sestupnou tendenci. Např. v roce 2008 se ve srovnání s rokem 2012 narodilo o 10 000 více chlapců než děvčat. Naopak se ve vyšších věkových kategoriích projevuje mužská nadúmrtnost. Vyššího věku se dožívají ženy. Česká republika zaznamenává už poměrně dlouhou řadu let výrazný nárůst počtu dětí, které se rodí mimo manželství. Zatímco v roce 2011 představovaly děti narozené nesezdaným párům anebo svobodným matkám 41, 3 %, tak v roce 2012 to již bylo přes 43 %. Ve srovnání s rokem 1990 se jedná o neobvyklý vzestup tohoto trendu. V 50. letech minulého století tyto děti představovaly zhruba 10 % z celkového počtu dětí. Kojenecká úmrtnost od roku 1990 do roku 2000 klesla z 11 na 4 zemřelé do jednoho roku na 1000 živě narozených, v roce 2005 pak dosahovala hodnoty 3,9. Pokles je tak výrazný, že jsme uvedenou hodnotou předstihli bývalé socialistické země a dostali se na úroveň Německa, Francie, Itálie či Rakouska (4) a přibližujeme se severským zemím Skandinávie. Úmrtnost dětí za 1. – 3. čtvrtletí 2008 dokonce klesla na hodnotu 2,9 a vykazuje snižování již tak nízké úrovně kojenecké úmrtnosti. Počet uzavřených sňatků zůstává zhruba konstantní (cca 39 000 sňatků), což platí i o rozvodovosti. Rozvádí se téměř každé druhé manželství, např. v roce 2008 to bylo 31,3 tis. manželství, čímž přibývá žen samoživitelek a dětí v neúplných rodinách. Pokles počtu dětských jeslí a mateřských škol po roce 1998 se prohloubil, protože jen od roku 1998 za následujících 16 let došlo ke snížení počtu jeslí zhruba o 30 % a mateřských škol asi o 25 %. Nejčastěji se rozvádějí lidé po třech až pěti letech trvání manželství. Podíl rozvedených manželství s nezletilými dětmi vzrůstá a dosáhl 57, 9 z celkového počtu rozvodů. Výdajovou stránku státního rozpočtu zatíží také zvyšující se nezaměstnanost. Přibývá-li žadatelů o práci, tak se také úměrně tomu zvyšují výdaje státu na vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se pohybuje pod 10 %. Problém je však s dlouhodobě nezaměstnanými a žadateli o práci, kteří dosud nebyli v pracovním procesu.

82

Úroveň vzdělání člověka představuje hlavni faktor, který umožňuje jedinci setrvání na pracovním trhu a také využití možností pracovního trhu pro rozvoj dané společnosti. Kvalita lidských zdrojů poskytuje zisky (nejen finanční) na všech úrovních stratifikace společnosti, a to od jednotlivce přes firmy, instituce, obce, regiony a kraje až po stát a nadnárodní seskupeni. V postindustriální epoše se služby a výroba stávají složitějšími. Vyšší vzdělání je stále častěji podmínkou pro uplatnění jedince v nových výrobních a obslužných oblastech s vyššími technologiemi. Pomineme-li významné kulturní a sociální přínosy, které jsou s dosažením vyššího vzdělání spojeny, čistě ekonomické zisky ze vzdělání se vztahuji zejména ke schopnosti vyhovět náročným podmínkám moderní postindustriální ekonomiky a pracovního trhu. V rámci vývojových trendů českého pracovního trhu bude permanentně ubývat méně kvalifikovaných pracovních pozic, a že osoby s vyšším stupněm zdělání budou snadněji měnit profesi, případně se snadněji rekvalifikují. Navíc mají vyšší pracovní mobilitu, čímž jsou v souhrnu méně ohroženi ztrátou zaměstnání. K dokumentaci výše uvedeného stručně dále prezentujeme stav v České republice:  Nejnižší míry zaměstnanosti jsou v České republice evidovány u lidí se základním vzděláním, kde míra zaměstnanosti je 57,1 %, což představuje stav, kdy téměř každý druhý nepracuje.  U osob se středním vzděláním s výučním listem činí míra zaměstnanosti 78,4 %. Míra zaměstnanosti osob se středním vzděláním s maturitní zkouškou je 80,5 %.  U osob s terciárním vzděláním vystoupila míra zaměstnanosti na 85,3 %. Pro míry zaměstnanosti je charakteristické, že rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a žen jsou tím vyšší, čím je nižší stupeň dosaženého vzdělání. Platí, že čím je nižší úroveň vzdělání, tím jsou vyšší rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a žen, což platí, s malými regionálními rozdíly, prakticky pro celé území České republiky.  Míra zaměstnanosti obyvatel se středoškolským vzděláním a s výučním listem je v rámci krajského srovnání poměrně vyrovnaná, s rozdílem 5,7 procentního budu mezi Prahou a Moravskoslezským krajem.  U osob, které dosáhly pouze základního vzdělání, se míra nezaměstnanosti pohybuje dlouhodobě mezi 20 až 24 %, což znamená, že zhruba každý pátý občan se základním vzděláním je bez práce. Příjmy vysokoškoláků ve všech krajích České republiky značně převyšují příjmy osob se středním vzděláním. Relativně nejnižší příjmy mají osoby se základním vzděláním, které jsou navíc nejvíce ohroženou skupinou z hlediska uplatnění na trhu práce.  Rozdíl mezi mírou nezaměstnanosti mužů pouze se základním vzděláním a mužů se středním vzděláním bez maturity je 18, 5 %.  Rozdíl mezi muži s maturitou a vysokoškolsky vzdělanými je už jen 1, 1 %.  Nejvyšších hodnot dosahuje míra celkové neúspěšnosti uplatnění na trhu práce v současnosti ve společenských oborech (16,2 %). Absolventi vysokých škol se na trhu práce uplatňují na trhu práce - i ve srovnání se středoškoláky - v období recese poměrně dobře. Absolvování vysoké školy se tak v současnosti jeví jako nejlepší předpoklad najít zaměstnání odpovídající kvalifikace. Ovšem platí, že úspěšnost absolventů při hledání zaměstnání je vázaná na úroveň obecné nezaměstnanosti v daném regionu.

83

Diferencujeme-li skupinu obyvatel České republiky věkové skupiny 25 až 64 let podle dosaženého vzdělání, dojdeme, s ohledem na kvalitu lidských zdrojů, k poměrně příznivým výsledkům: 0, 1 % obyvatel nemá ani základní vzdělání 8, 0 % obyvatel má základní vzdělání 39, 7 % obyvatel má střední odborné vzdělání bez maturity (vlastní výuční list) 35, 5 % obyvatel má střední vzdělání s maturitou 16, 6 % obyvatel má terciární vzdělání (VOŠ, VŠ)  Přes uvedené problémy ve školství máme v České republice v rámci Evropské unie nejméně lidí bez základního vzdělání. Evidováno je jen osm procent, přičemž průměr EU činí 26 %.  Středoškolským vzděláním disponují tři čtvrtiny Čechů, což zemi řadí na první příčky, i když v roce 2011/12 nezvládlo maturitu 18,6 % studentů maturitních ročníků.  Propad však nastává, jakmile dojde na univerzitní studia. V ostatních zemích má vysokoškolské vzdělání v průměru 31 % lidí, ale v České republice se absolutoriem vysoké školy, včetně bakalářského studia, může chlubit jen zhruba šestina populace. Toto v rámci Evropské unie řadí Českou republiku na sedmé místo odspodu. V Evropské unii činí průměrný podíl vysokoškoláků v populaci zhruba 24 %. Od roku 2000, kdy bylo osob s ukončeným terciárním vzděláváním v populaci 25 až 64 let 11 %, stoupl tento ukazatel na hodnotu 14,5 %. Ještě v roce 2000 přijímaly školy jen 25 % přihlášených, nyní už je to 60 % uchazečů. Současná česká společnost prochází dynamickým procesem, přinášejícím i řadu negativních projevů. Některé z nich se navzájem dokonce zesilují. Patří k nim také stárnutí české populace a nezaměstnanost. Zvyšující se průměrný věk obyvatelstva je obecným rysem zejména rozvinutých ekonomik. Rostoucí životní úroveň a zvyšující se kvalita lékařské péče na jedné straně a klesající porodnost na straně opačné, zapříčiňují postupné stárnutí obyvatelstva. Jestliže se tato tendence potkává s obecně se zvyšující se nezaměstnaností, je zřejmé, že výsledkem je předpoklad rostoucího počtu nezaměstnaných osob v předdůchodovém věku. Nezaměstnanost je významným jevem s ekonomickými a sociopatologickými důsledky pro jedince- žadatele o zaměstnání. Obyvatelstvo můžeme rozdělit na ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní populaci.  

ekonomicky aktivní jsou lidé, kteří jsou zaměstnaní nebo nezaměstnaní, ale práci si aktivně hledají. ekonomicky neaktivní jsou lidé, kteří si práci aktivně nehledají.

Ekonomická aktivita obyvatelstva má výrazný prostorový dopad, což je podmíněné přírodním potenciálem, kulturními a výrobními tradicemi, koncentrací a polohou sídel. Míra zaměstnanosti resp. nezaměstnanosti odráží situaci na trhu práce a nezaměstnanost zvyšuje tlak na růst či změnu kvalifikace. Nezaměstnanost rozdělujeme do tří základních typů: 

frikční,

84

 

strukturální, cyklická.

Frikční nezaměstnanost je spojena s neustálým pohybem lidí, kteří přecházejí z jednoho zaměstnání do jiného se stejnou nebo podobnou kvalifikací. Příčinou je snaha získat výhodnější zaměstnání, zajišťující například vyšší mzdu, lepší pracovní podmínky nebo jiné požitky. Frikční nezaměstnanost je přechodná a poměrně krátkodobá. Strukturální nezaměstnanost je vyvolána změnami ve struktuře národního hospodářství, kdy se některý výroby utlumují nebo ruší či jiné zintenzivňují. Vliv mají také změny v technologii výroby. Tento typ nezaměstnanosti může trvat i několik let a je pro něj příznačná nutnost rekvalifikace pracovníků. Cyklická nezaměstnanost je spojena s poklesem produktu. Čím je pokles produktu větší, tím je větší nezaměstnanost, která se může projevit v celém hospodářství. Celková poptávka po práce je nízká, současně dochází ke snižování mezd. Výsledkem je další pokles poprávky po výrobcích a službách, následně snížení jejich nabídky, což opět vede k poklesu produktu a růstu nezaměstnanosti (proto označení „cyklická nezaměstnanost“). Tento typ nezaměstnanosti trvá takovou dobu, dokud opět nezačne růst produkt. Specifická míra nezaměstnanosti vyjadřuje podíl počtu určité skupiny nezaměstnaných na shodně vymezené pracovní síle v procentech (např. určitá věková skupina, stupeň vzdělání apod.). Míra nezaměstnanosti ve věkové skupině 18 až 25 roků a ve věkové skupině 60 a více let v časovém horizontu od roku 2003 neustále narůstá. Problémem se stává nezaměstnanost osob v předdůchodovém věku i v souvislosti s perspektivou odkladu zákonné doby pro přechod do poproduktivního věku. Přestože se procentuální hodnota stále pohybuje pod celorepublikovým průměrem celkové nezaměstnanosti a vliv mohlo mít také zvýšení věku pro odchod do důchodu, je nárůst v této věkové skupině poměrně vysoký a především progresivnější než v mladších věkových skupinách. Populace ve věku 60 a více let se nachází v tzv. předdůchodovém věku, který je spojen s jistými očekáváními, jako je společenské ocenění celoživotní práce nebo předpoklad zajištění klidného stáří. Důsledkem nezaměstnanosti je nejen deprivace základních životních potřeb, ale především významná změna sociálního postavení jedince, bez výhledu na jeho pozitivní obrat. Rizika spojená s růstem nezaměstnanosti ve věkové skupině 60 a více let mohou mít dopad nejen na jedince, ale jsou rizikem pro českou společnost. Mohla by se formovat skupina populace, kterou společnost v podstatě nepotřebuje, ale současně by byla tato sociální skupina permanentně závislá na podpoře státu, což dále zvyšuje jeho mandatorní výdaje a naopak snižuje státní příjmy. Sociální důsledky lze sice jen stěží přesně stanovit, ale již nyní bychom s potvrzenou tendencí zvyšujícího se počtu nezaměstnaných v předdůchodovém věku měli alespoň být seznámeni a dostatečně na ni upozorňovat. Vždyť společnost netvoří jen děti a jejich relativně mladí rodiče, ale stále více lidé ve vyšším věku. A jednou z povinností školy je připravovat žáky na vstup do společnosti, která se v době jejich školní docházky teprve rodí.

85

Cvičení číslo 6 Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR Úkol: a) Vysvětlete význam pojmů antropogeneze, hominizace, sapientace, porodnost, úmrtnost, přirozený přírůstek, imigrace, průměrný věk. b) Vysvětlete, proč odsuzujeme rasismus. c) Pomocí elektronických informačních zdrojů Českého statistického úřadu (Statistická ročenka České republiky, oddíl obyvatelstvo) vypracujte tabelární přehled základních demografických údajů o obyvatelstvu České republiky za poslední tři roky sčítání (1991, 2001, 2011).  Vývoj počtu obyvatel  Vývoj porodnosti  Vývoj úmrtnosti  Vývoj sňatečnosti  Vývoj rozvodovosti  Vývoj migračního salda (imigrace/emigrace)  Vývoj přirozeného přírůstku/úbytku obyvatel

d) Zpracujte přehlednou charakteristiku okresu svého bydliště (v případě většího počtu zde bydlících studentů bude zadán jiný modelový okres). - Na stránkách ČSÚ je mapa ČR rozdělená na kraje, kde si najdete daný kraj, ve kterém předělený okres leží: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home - Tím se dostanete na stránky dané Krajské správy ČSÚ, kde je nad obrázkem v červené nabídkové liště možnost "kraj, okresy". - Podle zadaných níže uvedených tabulek vypracujte demografickou charakteristiku modelových okresů: Tabulky: Rozloha vypočítat podíl okresu (%) na rozloze kraje Počet obcí vypočítat podíl (%) na počtu obcí kraje z toho měst vyjádřit poměr mezi počtem měst a ostatních obcí, včetně poměru mezi městským a vesnickým obyvatelstvem = stupeň urbanizace Počet částí obcí Počet obyvatel

86

vypočítat podíl (%) počtu obyvatelstva okresu na celkovém počtu obyvatelstva kraje Ženy vypočítat poměr mezi počtem mužů a počtem žen = index maskulinity Obyvatelé ve věku 0 – 14 vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu 15 – 64 vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu 65 a více vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu Průměrný věk obyvatel porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR muži porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR ženy porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR Živě narození porovnat s hodnotou pro ČR Zemřelí porovnat s hodnotou pro ČR Přistěhovalí Vystěhovalí vypočítat poměr mezi přistěhovalým a vystěhovalým = migrační saldo Sňatky vypočítat poměr mezi sňatky a rozvody v rámci okresu a porovnat s hodnotou pro ČR Rozvody na 1 000 obyvatel porovnat s hodnotou pro ČR Přirozený přírůstek porovnat s hodnotou pro ČR Přírůstek stěhováním porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % Celkový přírůstek porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % Pracovní síla (MPSV) Uchazeči o zaměstnání porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % dosažitelní porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % ženy porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % se zdravotním postižením porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v % Míra registr. nezaměstnanosti porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce Původní metodika Nová metodika Volná pracovní místa 87

porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce Uchazeči na 1 volné místo porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce Děti v mateřských školách vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%) Žáci základních škol vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%) Lékaři na 1 000 obyvatel porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce (%) Průměrná pracovní neschopnost porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%) Příjemci důchodů celkem porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%) z toho starobních porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%) Zjištěné trestné činy porovnat s hodnotou pro celý kraj (%)

88

Literatura Baran, V. (1998): Vybrané problémy z geografie sídel. Metodické centrum, Banská Bystrica Baran, V., Bašovský, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB, Banská Bystrica Bašovský, O., Lauko, V. (1990): Úvod do regionálnej geografie. SPN Bratislava Bezák, A. (1970): Systém centrálných miest horného Pohronia. In: Acta Geographica UC, Economico-Geographica, Nr. 9, s. 157-175, Bratislava Bezák, A. (1990): Funkčné mestské regiony v sídelnom systéme Slovenska. In: Geografický časopis, roč. 42, s. 57 -73, Bretislava Blažek, M. (1951): Sídla v Československu. Orbis, Praha Bunge,W. (1962): Theoretical Geography. Lund Studies in Geography, Serrie and Mathematical Geography, 1., Lund Demangeon, A. (1933): Une carte de ĺ habitat. Ann. De Geogr. XLII, Paris Doberský, J. (1958): Geografie sídel. SPN, Praha Hampl, M., Gardavský,V., Kühnl, K. (1987): Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČR. Praha Hoyt, H. (1939): The structure and Growth of Residential Neighborhoods in American Cities. Covernment Printing Office, Washington Hübelová, D. (2009): Demografický vývoj České republiky. In BALÁŽ, I. a kol. (eds.): Mladí vedci 2009. Sborník z konference Vedecké práce doktorandov a mladých vedeckých pracovníkov [CD ROM] konané 2.- 3. 4. 2009, UKF FPV, Nitra, s. 981 – 986, 2009. ISBN 978-80-8094-499-5 Hübelová, D. (2009): Vývoj počtu obyvatel České republiky. In Geografické informácie 13. Nitra, : UKF FPV, s. 53 – 57, 2009. ISSN 1337-9453, ISBN 978-80-8094-637-1 Hübelová, D. (2008): Demografický potenciál ČR. Biologie-Chemie-Zeměpis, SPN, Praha, 19, s. 41-43, 52 s. ISSN 1210-3349. 2010 Chalupa, P. (1979): Základy geografie obyvatelstva a demografie. Učební texty. PdF UJEP, Brno, 45 s. Chalupa, P. (1980): Geografie sídel. Učební texty. PdF UJEP, Brno, 45 s. Chalupa, P. (1981): Cvičení z geografie obyvatelstva a sídel. Učební text. PdF UJEP, Brno, 58 s.

89

Chalupa, P., Tarabová, Z. (1983): Základy geografie obyvatelstva, demografie a geografie sídel. SPN, Praha Chalupa, P. (1984): Geografie obyvatelstva - cvičení. Učební text. UJEP, Brno, 94 s. Chalupa, P., Tarabová, Z. (1986): Přehled geografie obyvatelstva a geografie sídel, základy demografie. Učební text. SPN, Praha 1986, 128 s. Chalupa, P., Rux, J. (1990): Geografie obyvatelstva ve cvičeních. Učební text. PdF MU, Brno, 48 s. Chalupa, P., Tarabová, Z. (1991): Geografie obyvatelstva, demografie a geografie sídel. Učební text. ESF MU, Brno, 148 s. Chalupa, P. (1992): Geografie obyvatelstva a sídel v přehledu a cvičeních. Učební texty. PdF MU, Brno, 109 s. Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie I. Učební texty. PdF MU Brno, 108 s. Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie II. Učební texty.PdF MU, Brno, 112 s. Chalupa, P. (1993): Synergetické pojetí globálních problémů lidstva. Učební text. PdF MU, Brno, 49 s. Chalupa, P., Ivanička, K. (1993): Synergetický vztah sociálně-ekonomických a populačních procesů. Spisy PdF MU, sv. 51, MU, Brno, 168 s. Chalupa, P., Mečiar, J. (1996): Socioekonomická geografie v přehledu. Učební text. MU, Brno, 156 s. Chalupa, P., Hübelová, D. (2007): Fázový společenský posun a Česká republika. Spisy PdF MU, sv. 108, Brno 2007, 236 s. Chalupa, P., Hübelová, D.: (2011).: Sídelní struktury. Učební texty. Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií, Mendelova univerzita v Brně, Brno 2011, s. 101, ISBN 97880-7375-506-5 Chalupa, P., Novák, S.: Geografie a zdraví. Škola a zdraví pro XXI. století. Masarykova univerzita, Brno 2010, 103 s. ISBN 978-80, 210-5207-9 (MU, Brno), ISBN 978-80-2105207-9 (MSD, Brno). (Publikace vznikla v rámci VZ MŠMT -MŠM0021622421). Chalupa, P., Janoušková, E.: Podíl terénní praxe na tvorbě geografické gramotnosti pracovníka v cestovním ruchu. Logos polytechnice, Vysoká škola polytechnická Jihlava, roč. 2, č. 2, s. 9-17. Jihlava 2012, ISSN 1804-3682 Christaller, W. (1933): Die Zentralen Orte in Suddeutschland. Jena Kučera, M. (1994).: Populace České republiky 1918-1991. Praha: ČDS, SÚ AVČR, 1994. 197 s., ISBN 8090167470

90

Malisz, B. (1971): Metoda analizy progowej w zastosowaniu do planowania rozwoju miast i regionow. In: Malisz, B., Zukowski, J. Metoda analizy progowj. Komitet przestrzennego zagospodarowania kraju, PAN, Studia Nr. 34, s. 9-111, Warszava Mládek, J. (1992): Základy geografie obyvatelstva. SPN, Bratislava Očovský, Š. (1982): Vývoj a funkcie miestnych stredisek na Slovensku. In: Geografický časopis, roč. 34, číslo 3, s. 221-241, Bratislava Pavlík, Z. (1986): Základy demografie. Praha: Academia, 1986. s. 719, ISBN Srb, V. 2004. 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2004. 275 s., ISBN 8024607123 Ratzel, F. (1981): Antropogeograhie I., II., Stuttgard Richthofen, F. (1908): Vorlesungen uber allgemeine Siedlungs-und Verkehrsgeographie, Berlin 262 s. Srb, V. (2004).: 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2004. 275 s., ISBN 8024607123 Verešík, J. (1974): Geografia sídiel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. časť, s. 458-644, Obzor, Bratislava Votrubec, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Academia, Praha, 393 s. (2007).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2006. Praha: ČSÚ. (2006).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2005. Praha: ČSÚ (2005):Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2004. Praha: ČSÚ, (2004):Demografická příručka 2004. Praha: ČSÚ (1982):Demografická příručka 1982. Praha: ČSÚ (2004):Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003. Praha: ČSÚ, (2000):Časové řady základních dat demografické statistiky ČR v letech 1900-1999. Praha: ČSÚ (1989):Tabulky sňatečnosti svobodných ČSSR, ČSR a SSR za roky 19611988. Praha: ČSÚ (1978):Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918. Díl I., II. Praha: ČSÚ

91