GEOGRAFIE OBYVATELSTVA A DEMOGRAFIE 1. část

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

GEOGRAFIE OBYVATELSTVA A DEMOGRAFIE 1. část

JAROSLAV VENCÁLEK

OSTRAVA 2004

Recenzent:

Název: Autor: Vydání: Počet stran: Náklad: Tisk:

Prof. PhDr. Petr Chalupa, CSc. Doc. RNDr. Ladislav Sklenák, CSc.

Geografie obyvatelstva a demografie (1. část) Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. první, 2004 52 Ediční středisko CIT OU

© Prof. PaedDr. Jaroslav Vencálek, CSc. © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN

3

OBSAH PŘEDMĚTU

ÚVOD 1. PROCES ANTROPOGENEZE A RASOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (7) 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6

Proces antropogeneze a předvěcí lidé Vznik ras Velká europoidní rasa Velká ekvatoriální rasa Velká mongoloidní rasa Smíšené a přechodné rasové formy

2. POČETNÍ VÝVOJ OBYVATEL OD POČÁTKU NEOLITICKÉ DO NÁSTUPU PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE (13) 2.1 2.1 2.2 2.3 3

Obyvatelstvo mladší doby kamenné (neolit) Obyvatelstvo pozdní doby kamenné (eneolit) Obyvatelstvo nejstarších evropských civilizací Početní vývoj obyvatel od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce

NÁBOŽENSKÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (18) 3.1 Identifikační atributy náboženství 3.2 Kmenová náboženství 3.3 Národní náboženství 3.4 Světová náboženství

4

JAZYKOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL (26) 4.1 Národní jazyk 4.2 Jazykové rodiny světa 4.3 Jazyková diferenciace obyvatel Evropy

5

DEMOGRAFICKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI POPULAČNÍCH SOUBORŮ (33) 5.1 Strukturálně demografické (biologické) aspekty celistvosti populačních souborů 5.2 Strukturálně demografické (biologické) aspekty funkčnosti populačních souborů 5.3 Strukturálně demografické (biologické) aspekty evolučnosti populačních souborů

4 6

SPOLEČENSKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI SOUBORŮ OBYVATEL (41) 6.1 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty celistvosti souborů obyvatel 6.2 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty funkčnosti souborů obyvatel 6.3 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty evolučnosti souborů obyvatel

ZÁVĚR (48) LITERATURA (50)

5

ÚVOD

Máme-li alespoň částečně porozumět tomu, co děláme, musíme se orientovat jak ve změnách, které nastávají ve vnějším, nás obklopujícím prostředí, tak ve změnách, které nastávají uvnitř nás samých. Toto poznání není nikterak jednoduché, avšak úsilí o nalezení podmínek, které činí náš život šťastnějším, je jednou ze základních vlastností lidské existence na Zemi. Prostředí, které nás obklopuje, a které vnímáme svými smysly tvoří jakýsi rám našich odehrávajících se životů, určení stále se měnících struktur naší existence. Lidem proto nestačí se v prostředí jen dobře orientovat, přestože schopnost dobře se orientovat vytváří základní podmínku naší existence. Člověk musí taktéž poznat, zdali se s konkrétním prostředím identifikuje, zdali své prostředí zakouší jako smysluplné či naopak, zdali jej vnímá jako nepřípustné. Martin Heideger v Bytí a čase (1929) říká, že místo je kvalitativní totalitou komplexní povahy, kterou nelze redukovat na žádnou z jeho vlastností, kterou by bylo možno popsat jen pomoci analytických pojmů. Existenci světové populace či realitu nejrůznějších souborů obyvatel nebo dílčích společenských komunit akceptujeme co nejkomplexněji: -

jestliže se snažíme postihnout společenské jevy v jejich celistvosti, tedy jestliže dílčí části demografických či lidnatostních fenoménů dokážeme pokládat za součásti širších časoprostorových struktur,

-

jestliže dokážeme vnímat jejich krajinnou funkčnost či naopak odhalovat destrukční procesy směřující k nefunkčnosti,

-

jestliže dokážeme zaujímat stanoviska vzhledem k dlouhodobějším časoprostorově determinovaným vývojovým trajektoriím, tedy jestliže dokážeme akceptovat evoluční trendy ve vývoji dílčích struktur.

Většina prací týkající se geografie obyvatelstva vychází z klasického poznávacího schématu, v němž je pozornost věnována rozmístění, struktuře a dynamice obyvatel v krajině. V rámci této první části studijní opory Geografie obyvatelstva a demografie je ale nastíněna problematika obyvatelstva vzhledem k jednotícím principům vývoje lidských (populačních) souborů z aspektu jejich celistvosti, funkčnosti a evolučnosti. Struktury jsou tedy vnímány nikoliv jen jako existence určitých lidských (populačních) fenoménů v krajině, ale jsou chápány především jako vnitřní vlastnosti struktur samotných.

6 Při tvorbě studijní opory jsem vycházel z předpokladu, že podmínkou pochopení komplexity jakýchkoliv krajinných fenoménů, obyvatelstvo nevyjímaje, je potřeba porozumění vzájemnosti historičnosti a funkčnosti demogeografických struktur. Hlavním vzdělávacím cílem této studijní opory je, abyste po jejím prostudování dokázali: -

objasnit proces antropogeneze, charakterizovat hlavní lidské rasy a nastínit jejich rozmístění v krajině, orientovat se ve vývoji obyvatelstva od počátku neolitické až po nástup průmyslové revoluce, lokalizovat centra civilizačního a demografického vývoje světa v čase, vysvětlit, kterými základními faktory je ovlivněno rozmístění světového obyvatelstva, dokázat kvantitativně vyjadřovat tempo přírůstku obyvatelstva za zvolené časové období, vysvětlit základní identifikační atributy náboženství, charakterizovat základní světová náboženství a nastínit ty populace, které se zásadami světových náboženství řídí, objasnit rozmístění hlavních jazykových rodin světa, vnímat a posuzovat celistvost, funkčnost a evolučnost demografických (biologických) struktur obyvatelstva, vnímat a posuzovat celistvost, funkčnost a evolučnost společenských (sociálně-ekonomických) struktur obyvatel.

Některé kapitoly jsou zakončeny domácím písemným úkolem, který zašlete v dohodnutém termínu svému tutorovi k opravě a zhodnocení. Tyto písemné úkoly vám mají pomoci při získávání zpětné informace o vašem studijním úsilí. V případě, že vám při studiu vzniknou nejasnosti, nebudete si jisti správností svých odpovědí nebo budete mít potřebu diskutovat o některých studijních tématech, spojte se s tutorem, kterého Vám organizátoři studia přidělili. Nezapomínejte ale, že k získání dokonalosti Vám pomůže soustavná práce s mapovými podklady a seznámení se s další, ve studijní opoře doporučenou literaturou. Přeji vám vytrvalost, trpělivost a houževnatost ve studiu. Úspěch se pak zcela určitě dostaví!

Váš autor

7

1.

PROCES ANTROPOGENEZE A RASOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit základní charakteristiku procesu antropogeneze člověka, - charakterizovat hominida pojmenovaného „člověk zručný“ a určit lokality archeologických nálezů, - charakterizovat hominida pojmenovaného „člověk dělný“ a určit lokality archeologických nálezů, - charakterizovat hominida pojmenovaného „člověk vzpřímený“ a určit lokality archeologických nálezů, - vysvětlit podstatu rozdílu mezi monogenetickou a polygenetickou teorií vzniku ras, - charakterizovat Velkou europoidní rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - charakterizovat Velkou ekvatoriální rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - charakterizovat Velkou mongoloidní rasu, znát její základní členění na rasové větve a prostorovou lokalizaci jejich zástupců, - uvést příklady přechodných rasových forem a prostorovou lokalizaci jejich zástupců. Pojmy k zapamatování: - proces antropogeneze, - rasa, - rasové větve. Průvodce studiem: Velmi často při pobytu v terénu, na exkurzích, terénních praxích, nebo při příležitostných anketních šetřeních, či v rámci rekreačních nebo prázdninových pobytů a na zájezdech se setkáme s lokalitami, které jsou zajímavé z hlediska archeologických nálezů. Nemusíme přitom vyhledávat vzdálené zahraniční lokality, i území České republiky nabízí takovýchto míst poměrně hodně. Na straně druhé v rámci stále zvětšujícího se významu zahraničních migrací a dojížděk se nejen ve sdělovacích prostředcích, ale bezprostředně v terénu setkáváme se zástupci jednotlivých ras, rasových větví a přechodných rasových forem. V minulosti uskutečněné velké kontinentální migrace, ale i stávající pestrá škála prostorové dynamiky světového obyvatelstva vede ke vzniku zcela nových demografických prostorových struktur v dílčích částech světa. Studium regionálních vztahů je často podmíněno porozuměním těmto prostorově zformovaným demografickým strukturám, k nimž náleží i struktury obyvatelstva podle ras. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 4 hodiny

8 1. 1

Proces antropogeneze a předvěcí lidé

Procesem antropogeneze je označován 65 - 70 mil. let trvající proces biologické evoluce, kde v řádu primátu došlo k natolik výrazné diferenciaci živočišných druhů, že na jejím konci mohl stanout současný člověk (poddruh Homo sapiens sapiens).

Homo habilis

Homo ergaster

Homo erectus

Podle antropologických výzkumů se jako první před 6 mil. let vzpřímil a trvale na zadní končetiny postavil v nadčeledi Homonidea tzv. Ardipithecus ramidus. Tři a půl milionů let starý kosterní africký nález (Ardipithecus afarensis) představuje ale stále lidoopa, předka rodu Homo. Za rozhodující vývojový zlom v antropogenezi člověka je považován teprve druh HOMO HABILIS (člověk zručný). Ruka tohoto hominida sice ještě neměla dokonalou opozici palce (neboť byl zatím krátký), avšak tento člověk mohl již uvědoměle používat jednoduché, nedokonalé nástroje. Nejznámějším místem s kosterními nálezy je Olduvai George v Tanzánii (stáří 2 až 1,4 mil. let). HOMO ERGASTER (člověk dělný) díky stále se zvětšujícímu obsahu mozkovny je schopen vyrábět nejsložitější nástroj té doby na Zemi - pěstní klín. Dokonalá opozice palce ruky spolu s vyvinutým mozkem umožňuje vykonávat jakékoliv pracovní úkony s maximální přesností. Tento člověk může pronásledovat jiné živočichy, jeho tělesná teplota je regulována potem a může se tedy pohybovat v otevřené krajině, tedy sluncem ozářené savaně. Ostatní živočichové jsou nuceni ukrývat se ve stínu. Zvětšující se mozek umožňuje i rozvoj dorozumívání. Tento člověk se v krajině přesunuje za potravou (sběr, lov zvěře), pomáhá ostatním členům a dochází k rozvoji sociálních kontaktů uvnitř tlupy. Lidé jsou již schopni opustit africký kontinent. Podle soudobých teorií se dostávají podél řeky Nilu do oblasti Středního Východu a dále až do jihovýchodní Asie. Jejich nálezy byly archeology pojmenovány jako HOMO ERECTUS (člověk vzpřímený). Asijské archeologické artefakty neobsahují pěstní klíny. Tamější lidé využívají ke stejným účelům dřeva bambusových stromů. Lidé tohoto vývojového stupně se po téměř 1 mil. let navrací zpět do Afriky. To dokumentují četné archeologické nálezy. Jsou zaznamenány jak v Asii (Jáva, Čína), tak v Evropě (Německo, Maďarsko) a samozřejmě v Africe (východní a severní Afrika). Usuzuje se, že změna způsobu myšlení těchto lidí souvisí s používáním ohně. Homo erectus jej již dokázal využívat ve svůj prospěch. Nejstarší evropský nález (r. 1907) tohoto druhu pochází z blízkosti německého Heidelbergu (nález spodní čelisti) a je nazýván Homo erectus heidelbergensis (stáří okolo 900 tis. let). Patrně nejvyspělejší a tedy nejmladší (stáří okolo 600 tis. let) jsou kosterní pozůstatky nalezené v maďarském masivu Vértes (Homo erectus paleohungaricus). V České republice je uváděna lokalita Přezletice (mezi pražskými Kbely a Brandýsem nad Labem). Poměrně dlouho se soudilo, že evoluční přechod od druhu Homo erectus k současnému člověku vede přes člověka neandertálského (Homo sapiens neandertalensis). K nejstarším kosterním nálezům patří zbytky anteneandertálce (Homo sapiens steinheimensis) z německého Steinhaimu. Dále následovali časní neandertálci neboli protoneandertálci (Homo sapiens aniensis) a klasičtí neandertálci (Homo sapiens neandertalensis). Nálezy klasických neandertálců pocházejí z poslední doby ledové (80 - 35 tis. let). Nejznámější moravské nálezy pozůstatků tohoto člověka náleží jeskynním lokalitám Šipka (Štramberk) a Kůlna (Sloup). Většina antropologů se kloní k názoru, že klasičtí neandertálci tvoří slepou vývojovou větev.

9 Za optimálních životních podmínek se na africkém kontinentu vyvinul předvěký člověk (Homo sapiens sapiens). Ten asi před 100 tis. lety migroval na ostatní kontinenty, aby se před téměř 40 tis. lety potkal v Evropě s neandertálci. Začal se patrně nárazově křížit s tehdejšími populacemi starších předků, včetně Evropu obývajících neandertálců. Ti ale koncem poslední doby ledové vymírají. Člověk rozumný se s ústupem doby ledové usidluje v celé Evropě. Žádným rozhodujícím antropologickým znakem se již neliší od současných lidí. K nejznámějším lokalitám kosterních nálezů na Moravě patří Předmostí (Přerov), Mladeč a Dolní Věstonice. Často se lidé tohoto vývojového období nazývají kromaňonci (podle nálezů kosterních pozůstatků ve francouzské lokalitě Cro-Magnon). 1. 2

Homo sapiens sapiens

Vznik ras

Na planetě Zemi dochází postupnou a dlouhodobou adaptací lidských populací na vnější podmínky (zejména rozdílné klimatické poměry) ke vzniku somatických a dalších biologických rozdílů mezi lidmi. Jedná se zejména o rozdíly v barvě kůže, vlasů a očí, forem vlasů, nosů, rtů, očních víček či hlavy - především pak její obličejové části. Dochází k rozdílům v tělesném vzrůstu osob, proporcích jednotlivých částí těla a dalším tělesným rozdílnostem (např. ukládání tuku v určitých partiích těla). Vznik těchto ras je prezentován dvěma rozdílnými teoriemi. Teorie monogenetického vzniku ras vychází z předpokladu, že všechny tři základní lidské rasy (europoidní, ekvatoriální, mongoloidní) se vyvinuly v průběhu období mezi 100 tis. a 12 tis. let př. n. l. z jednoho společného prazákladu. Teorie polygenetického vzniku ras vycházejí z představy různých předků dnešních plemen. Tato teorie vede k představě o nerovnosti jednotlivých ras, jak ve smyslu biologickém, tak psychologickém i kulturně-sociálním.

Teorie vzniku ras

Pro další část této studijní opory budeme vycházet z monogenetické teorie, tedy z předpokladu, že rozdíly v somatických (s tělem souvisejících) znacích nevedou k vývojově funkčním či významovým rozdílnostem mezi lidmi. Civilizační rozdíly mezi lidskými rasami jsou dány především rozdíly v sociálně ekonomickém vývoji a odlišnými kulturními tradicemi. 1. 3

Velká europoidní rasa

Obyvatelstvo této rasy charakterizují vlnité nebo rovné, různě zbarvené vlasy. Světlá nebo tmavší pokožka má tendenci k silnějšímu ochlupení, lidé mají tenčí vystouplé nosy a užší až středně hrubé rty. SEVERNÍ VĚTEV EUROPOIDNÍ RASY představují lidé s nízkým stupněm pigmentace (světlá pokožka, světlé vlasy) a vyšším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají Skandinávii, Island, značnou část britských ostrovů, Nizozemí a severní Německo. JIŽNÍ VĚTEV EUROPOIDNÍ RASY představují lidé s vyšším stupněm pigmentace (tmavší pokožka, tmavé vlasy a oči) a nižším tělesným vzrůstem. Tito lidé obývají jednak Středomoří, tj. žijí na Pyrenejském (Portugalci, Španělé) a Apeninském poloostrově (Italové) v Řecku, na středozemních ostrovech, v severní Africe (Arabové), jednak obývají pás táhnoucí se od jihozápadní až do jižní Asie.

Větve europoidní rasy

10 Polovina evropského obyvatelstva nacházející se mezi severní a jižní větví europoidní rasy tvoří rasově rozsáhlou přechodnou zónu s výskytem antropologických znaků společných pro obě větve. Proto bývá někdy toto rozsáhlé evropské teritorium členěno na rasy nižšího hierarchického řádu (dle názoru autora rasové skupiny). Ve Skandinávii to je severní rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, světlé vlasy), v Pobaltí pobaltská rasová skupina (světlé vlasy, okrouhlá tvář), na Balkáně dinárská rasová skupina (vysoká postava, oválná tvář, tmavovlasí), ve střední Evropě alpská rasová skupina (okrouhlá tvář, vlasy kaštanové barvy). V Asii v rámci tohoto členění vystupují předoasijská, indo-afghánská a pamíro-ferganská rasová skupina. Velké kontinentální migrace vedly k výraznému rozšíření velké europoidní rasy do celého světa. Největší soustředění je patrné v Severní Americe, kam migrovali lidé především ze severní větve (Britové, Němci) a přechodné rasové zóny střední Evropy (Češi, Slováci, Poláci). Do zemí Latinské Ameriky migrovali naopak lidé z jižní větve (Španělé, Portugalci, Italové). Podobně velmi silné zastoupení europoidní rasy se nachází v Austrálii a na Novém Zélandu. 1. 4

Velká ekvatoriální rasa

Obyvatelstvo této rasy se člení do dvou větví, africké negroidní a oceánské australoidní. Africká negroidní větev

Oceánská australoidní větev

AFRICKOU NEGROIDNÍ VĚTEV reprezentují afričtí černoši s intenzivně pigmentovanou pokožkou, kučeravými vlasy, tmavýma očima, slabě vyvinutým ochlupením těla, mírně vystupujícím širokým nosem a výraznými rty. Negroidní obyvatelstvo žije na jih od Sahary v makroregionech, západní, centrální, východní a jižní Afriky. Vnitřně je rozrůzněno, náleží zde i obyvatelé nízkého vzrůstu se světlejší pokožkou (Pygmejové) a Bušmeni či Hotentoti žijící v pustinných oblastech jihozápadní Afriky. V průběhu 16. a 17. stol. bylo z afrického pobřeží při Guinejském zálivu deportováno (násilně vysídleno) několik stovek tisíc černochů na americký kontinent. Jejich potomci tvoří početné populace jak USA, tak v zemích Latinské Ameriky (např. Brazílie, Jamajka, Haiti, Kuba). OCEÁNSKÁ AUSTRALOIDNÍ VĚTEV obyvatel ekvatoriální rasy je pestře prostorově diferencovaná. Tmavší barvou pokožky, širokým nosem a výraznými rty se tito lidé podobají negroidnímu obyvatelstvu, mají ale převážně vlnité vlasy a silnější ochlupení těla. Takového vzezření jsou především Melanésané a Papuánci. Původní Australané se pigmentací podobají černochům, ochlupením těla a formou vlasů pak europoidní rase. V severní části ostrova Cejlon, na jihu a při jihovýchodním pobřeží Indie se nachází rasová skupina Veddoidů (nízký vzrůst, užší nos). 1. 5

Velká mongoloidní rasa

Lidi této rasy charakterizují rovné černé vlasy, slabé ochlupení těla, úzké oči, plochá tvář, úzký nebo středně široký nos a především pestrá škála žlutých odstínů pokožky. Rasa se člení na asijskou a americkou větev. Asijská větev

ASIJSKÁ VĚTEV mongoloidní rasy se člení na dvě základní skupiny: kontinentální a tichooceánskou. Lidé kontinentální (severní) skupiny se vyznačují výraznější žlutější pigmentací, mohutnější stavbou těla, širokou tváří a nižším

11 vzrůstem. Do této skupiny náleží Mongolové, Burjati a Jakuti. K tichooceánské (východní) skupině náležejí Korejci a severní Číňané. Specifické postavení má arktická skupina, kterou tvoří Eskymáci a paleoasiaté (Čukčové, Korjati). AMERICKOU VĚTEV mongoloidní rasy reprezentují američtí Indiáni. Jejich vlasy jsou rovné a tvrdé, nemají zpravidla plochou tvář a mají ostře vystouplý nos. Některé znaky mají shodné s europoidy. Indiánské obyvatelstvo je značně disperzně rozmístěno po celém americkém kontinentu. 1. 6

Smíšené a přechodné rasové formy

Skupiny obyvatel smíšených a přechodných forem se vyznačují znaky dvou ras. EKVATORIÁLNÍ A VELKÁ EUROPOIDNÍ RASA vytváří četné formy. Ve východní Africe jsou to lidé etiopského typu (Etiopie, Somálsko). Morfologií tváře se podobají europoidům, avšak tmavá barva pokožky připomíná negroidy. K africké přechodné formě náleží západoafričtí Fulbové žijící roztroušeně v západoafrické oblastí savan. Toto obyvatelstvo pravděpodobně vzniklo smíšením berberského nomádského obyvatelstva se súdánskými černošskými zemědělci. K jihoindickému typu náleží lidé žijící v jižní Indii na kontaktu mezi jižní větví europoidní rasy a oceánskou větví ekvatoriální rasy. Smíšenou rasovou formu reprezentují američtí mulati. MONGOLOIDNÍ A EKVATORIÁLNÍ RASA dála v Asii vzniknout četným přechodným rasovým formám. K jižním mongoloidům utvářejícím se na styku s oceánskou větví ekvatoriální rasy náležejí jižní Číňané, Indonézané, Filipínci a obyvatelé jihovýchodní Asie. Japonci vytvářejí samostatný specifický typ přechodné rasy. Na americkém kontinentu vznikají míšením zambové. MONGOLOIDNÍ RASA A VELKÁ EUROPOIDNÍ RASA rovněž vytvářejí několik přechodných forem. V asijské části převažují mongoloidní znaky obyvatel Uralské rasové skupiny. Ke smíšenému rasovému typu náleží Jihosibiřský typ (Kazaši) a ke smíšenému Středoasijskému typu náleží Turkmeni a Tádžikové. Obyvatelé na severu evropského Ruska, na Kolském poloostrově a v Povolží mají převahu europoidních znaků, zařazují se k Suburalskému typu a Laponcům. Mezi americkou větví mongoloidní rasy a příslušníky velké europoidní rasy došlo ke zformování smíšené rasové skupiny - mestici (Mexiko, Venezuela, Chile). Podíl smíšených rasových skupin v Latinské Americe se výrazně zvětšuje. Ke SPECIFICKÝM SMÍŠENÝM SKUPINÁM náležejí Polynésané a Mikronésané (mají znaky všech třech základních ras), madagaskarští Malgaši (mají znaky indonéských jižních mongoloidů a negroidního afrického obyvatelstva) a Havajci (míšením obyvatel polynéského původu s europoidními kolonisty). Shrnutí: Máme-li svým konáním přispět k tvorbě nové integrace (nejen) evropského prostoru musíme se orientovat ve společenských změnách, které probíhají na planetě Zemi. Neobyčejně dynamickou proměnu biologické evoluce v rámci všech živočišných druhů zaznamenal současný člověk (poddruh Homo sapiens sapiens).

Americká větev

12 V uplynulém období 6 mil. let, kdy se podle antropologů člověk vzpřímil, a jeho antropologické znaky se dynamicky proměňovaly až do současné podoby, je nutno se především orientovat. Tato úspěšná orientace přispívá jak ke spokojenosti člověka, tak napomáhá při nacházení a studiu nejrůznějších vazeb obecně lidských. Antropologická různorodost je nejstarším příkladem vzniku pestré škály demogeografických struktur, podmíněných vývojovým procesem biologické evoluce. Přestože tento proces považujeme za relativně ukončený, současně si uvědomujeme jisté antropologicky zajímavé změny ve vývoji světové populace (např. růst výšky člověka). Orientace ve vývojových formách našich předků, tvoří základ pro časoprostorové vnímání změn v rozmístění lidí na Zemi. Je docela možné, že obecných poznatků z dlouhodobé adaptace lidských populací na vnější prostředí bude možné modelově využít i v jiných společenských souvislostech (např. při studiu zdravotního stavu obyvatel, opětovné tvorby přirozeného vlasového pokryvu apod.). Úkol k textu: 1.

Zjistěte, které významné archeologické nálezy jsou spojeny s krajem v němž se nalézá místo vašeho trvalého bydliště. Podle předpokládaného stáří archeologického nálezu určete k jakému stádiu evolučního vývoje Homo sapiens sapiens tento artefakt náleží.

2.

Kdo byl autorem evoluční teorie vývoje živočišných druhů a co o něm víte?

Kontrolní úlohy: 1.

Uveďte dvě hlavní větve Velké europoidní rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků.

2.

Uveďte dvě hlavní větve Velké ekvatoriální rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků.

3.

Uveďte dvě hlavní větve velké mongoloidní rasy a na mapě světa znázorněte místa jejich největšího rozšíření. Obyvatelstvo těchto větví charakterizujte podle hlavních antropologických znaků.

4.

Uveďte hlavní vývojové hominidní stádia vývoje člověka a proveďte jejich časovou a prostorovou lokalizaci.

13

2. POČETNÍ VÝVOJ OBYVATEL OD POČÁTKU NEOLITICKÉ PO NÁSTUP PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit pojem neolitické kolonizace, která vzhledem k předchozí prostorové dynamice obyvatel měla revoluční význam pro další populační vývoj, - vysvětlit, kterými základními faktory je ovlivněno rozmístění světového obyvatelstva, - lokalizovat centra civilizačního a relativně i demografického vývoje v průběhu času, - vysvětlit, které faktory podmínily vznik a rozvoj tzv. městských států, - vysvětlit proč nejstarší evropské civilizace vznikly právě v oblasti Středozemí, - charakterizovat početní vývoj obyvatelstva od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce, - vysvětlit jaký vliv měly nucené migrace na početní vývoj obyvatel dílčích kontinentů světa, - kvantitativně vyjádřit tempo přírůstku obyvatelstva za zvolené časové období. Pojmy k zapamatování: - neolitická revoluce, - městské státy, - společenská dělba práce a její fáze, - nucená migrace, - průmyslová revoluce. Průvodce studiem: Velmi často pokládám studentům otázku. Co si myslíte o početním vývoji pravěkých obyvatel. Většinou soudí, že rody či kmeny měly velké množství dětí. Vždyť přece neexistovaly antikoncepční prostředky. Obyvatelstva tedy muselo velmi rychle přibývat! Pravdou sice je, že ženy v období své biologické reprodukce byly velmi často gravidní. Avšak nezbytný pohyb obyvatel v krajině, spolu s prvotní společenskou dělbou práce mezi mužem a ženou a celkový způsob života neumožňovaly přežití mnoha jedinců. A tak početní vývoj lidské populace byl jen velmi pozvolný. Usazování člověka v krajině spojené s rozvojem zemědělských aktivit v období tzv. neolitické revoluce mělo zásadní vliv na další početní rozvoj populačních souborů. Pokusme se proto v historických kontextech modelovat životní situace našich předků. I početní vývoj lidstva jehož jsme součástí, pak budeme vnímat plastičtěji. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 4 hodiny

14 2. 1

Obyvatelstvo mladší doby kamenné (neolit)

Mladší doba kamenná (neolit) je v Evropě datována obdobím 5. – 3. tis. let př. n. l. Přestože nelze s určitostí stanovit přesný počet obyvatel žijících v těchto dobách na planetě Zemi, podle odhadů lze usuzovat, že na začátku 5. tis. př. n. l. obývalo Zemi asi 20 mil. osob. V neolitu dochází k výraznému oteplování a zvlhčování klimatu. Podle archeologických pramenů je rozvoj neolitických kultur v jednotlivých regionech světa časově diferencován. Zatímco lidé neolitické kultury v jihovýchodní Evropě se rozvíjejí již kolem 6. tis. př. n. l., v jihozápadní Evropě dochází k tomuto vývoji s téměř dvou tisíciletým zpožděním. Neolitický zemědělec

První zemědělské činnosti vznikly v pásu vymezeném na severu Černým a Kaspickým mořem, na jihu Sinajským poloostrovem a táhnoucím se od Afganistanu až do střední Anatólie (Turecko). Extenzivní hospodářství podmínilo rozsáhlou neolitickou kolonizaci, která zejména v Evropě dala základ současné civilizaci. Lidé přešli k usedlejšímu způsobu života, produkovali především obilí a zabývali se chovem domácího zvířectva. V tomto období, kdy zemědělská produkce nepřekračovala bezprostřední spotřebu a neexistoval nadprodukt, nebyla rozvinuta směna. Mimo dělby práce podle pohlaví a věku se jiná organizace práce ještě neuplatňovala. Neolitický zemědělec zřizuje první zemědělské osady s relativně stálými obydlími a začíná tak přetvářet původní krajinu na kulturní. Rozmístění lidských sídel a tedy i světového obyvatelstva je podřízeno jednak příhodným fyzicko geografickým podmínkám (teplo, vlhkost, srážky, kvalita půdy apod.), jednak úživnosti území vzhledem k obyvatelstvu známým a využívaným výrobním technologiím. Ve čtvrtém tisíciletí př. n. l. ovládli tito nejstarší zemědělci evropské úrodné oblasti od Flander (Belgie) přes střední Evropu až na západní Ukrajinu. Zvýšené množství potravy vedlo k rostoucímu počtu světového obyvatelstva a jeho socializaci. Dochází ke vzniku činností, které nejsou bezprostředně spojeny se zemědělstvím jako např. rozvoj společenské správy či vojska. K tomu, aby se izolované populace zdravě vyvíjely, potřebovaly na 300 - 500 jedinců. 2. 2

Obyvatelstvo pozdní doby kamenné (eneolit)

Pozdní doba kamenná (eneolit) je v Evropě datována obdobím 3. – 2. tis. let př. n. l. V Evropě nedošlo k výraznějšímu rozvinutí společenské dělby práce, která by byla zakončena vznikem městských států. Velký podíl na tom má nedostatečná koncentrace obyvatelstva. Zemědělské hospodaření se ale rozšiřuje až na sever kontinentu do Skandinávie (jižní Finsko). V mnoha mimoevropských regionech dochází k rozvoji řemesel a obchodu. Při zpracování kovů se uplatňuje především měď, později i zlato. Zemědělské obyvatelstvo svými přebytky zabezpečuje potraviny pro řemeslníky a obchodníky. Základní územně společenskou jednotkou se stávají obce. V důsledku nerovnoměrného rozdělování prostředků některé obce bohatnou, přetvářejí se v hrazené sídelní útvary a později v opevněná města, která se stávají středisky větších oblastí. V Přední Asii tento vývoj vyústil již ve třetím tisíciletí ve vznik městských států. V jižní části Mezopotámie vznikly Sumerské městské státy, v severní části

15 Akkadské městské státy. Ve druhém tisíciletí se na jejich území zformovala Říše babylonská, na severu Mezopotámie Říše asyrská. Ve 3. a 2. tis. př. n. l. v syrskopalestinské oblasti existovaly drobné městské státy - Byblos, Ugarit, Mitanni. V Malé Asii se ve druhém tisíciletí vytvořila Říše chetitská. Egyptský stát je datován do 3. a 2. tis. př. n. l. Podle zpráv Herodotových kolem r. 2 900 př. n. l. mělo proběhnout v Egyptě první sčítání lidu, podle záznamů Konfuciových toto sčítání mělo proběhnout i ve staré Číně (kolem r. 2 200 př. n. l.). Důkazy ale chybí, demografie historických období není příliš rozvinuta. 2. 3

Obyvatelstvo nejstarších evropských civilizací

Ve druhém tisíciletí vznikají v Egejském moři menší státy, jejichž středisky byly Mykény, Théby aj. Nejstarší evropské civilizace se vytvořily právě v oblasti Středozemí na okraji nejstarších civilizací Předního Východu. Na Peloponéském poloostrovu vznikla kultura heladská (její pozdní období tvoří kultura mykénská) na ostrovech v Egejském moři ve skupině Kyklad a na Krétě vznikly stejnojmenné kultury. Podobně tomu bylo i na Kypru. Zajímavou a stále nezodpovězenou otázkou ale zůstává: Proč žádná z velkých civilizací založených na zemědělské výrobě, nepřekročila rámce této výroby? Přes vyspělost zemědělských civilizací (Mezopotámie, Egypt) a výraznější početní růst populací v průběhu neolitické revoluce, ve srovnání s předchozími obdobími starší (paleolit) a střední (mezolit) doby kamenné, se extenzivní charakter demografické reprodukce výrazněji nezměnil. Úroveň porodnosti i úmrtnosti byla vysoká a naděje dožití (střední délka života) se pohybovala mezi 22 a 28 lety.

Civilizace Předního Východu

V prvním tisíciletí př. n. l. žilo na planetě Zemi kolem 80 mil. obyvatel. Otrokářské státy tohoto období se rozprostíraly v nesouvislém pásu od Středomoří přes Egypt na Blízký a Střední Východ, do severní Indie a jihovýchodní Číny. V následující době bronzové (1,9 - 0,7 tis. let př. n. l.) se jednotlivá místa propojují v souvislý pruh osídlené krajiny. Těžiště civilizačního a relativně i demografického vývoje se v první polovině 1. tisíciletí přesouvá z Předního Východu do Středomoří. Foinické a řecké osady jsou zakládány téměř v celém Středomoří. Foinická kolonizace dosahuje od 7. stol. př. n. l. na atlantické pobřeží Španělska a Maroka. V Přední Asii vznikají postupně Říše novoasyrská a novobabylonská, které se později stávají součástí jednoho z největších starověkých útvarů Předního Východu - Říše perské. 2. 4

Početní vývoj obyvatel od počátku našeho letopočtu po nástup průmyslové revoluce

Na přelomu letopočtu (podle odhadů v publikaci Z.Pavlíka 1964), žilo v Evropě 35 mil. obyvatel, v Africe 30 mil., v Americe 10 mil., v Asii 180 mil. a v Oceánii 1 mil. obyvatel. Z toho vyplývá, že světová populace představovala na počátku našeho letopočtu 256 mil. obyvatel. V prvním tisíciletí n. l. na evropském kontinentu probíhají rozsáhlé migrace (např. pohyb Keltů, slovanská kolonizace). Přesto nedochází k výraznější proměně variačního rozpětí lidnatosti většiny kontinentů. Podle odhadů žilo kolem r. 1000 n. l. v Evropě 42 mil. obyvatel, v Asii asi 170 mil., v Africe 50 mil., v Ame

Civilizace Středomoří

16 rice 13 mil. a v Austrálii a Oceánii se lidnatost neměnila. Planetu Zemi obývalo 276 mil. osob. Početní vývoj obyvatelstva světa se vlivem nejrůznějších hospodářských, společenských či jiných příčin začíná zrychlovat. Je výrazně ovlivňován společenskoekonomickými faktory. Lidé jako pracovní síla byli často získávání násilnými způsoby. Tak např. 18. století je poznamenáno rozsáhlými nucenými migracemi (deportacemi) černošského obyvatelstva z afrického na americký kontinent. Z afrického pobřeží Guinejského zálivu bylo za sto let (1711 - 1810) deportováno 3,37 mil. černochů. Období nástupu průmyslové revoluce

V polovině 18. století žilo na Zemi již 728 mil. osob. Evropu obývalo na 140 mil., Asii 479 mil., Afriku 95 mil., Ameriku 12 mil. a Austrálii a Oceánii 2 mil. osob. První miliarda obyvatel planety Země je spojována s dvacátými léty 19. století, a tedy se zřetelným rozvojem průmyslové revoluce na evropském kontinentu. V roce 1800 žilo v Evropě 187 mil. obyvatel, v Asii 602 mil., v Africe 90 mil., na americkém kontinentu 25 mil. a v Austrálii a Oceánii 2 mil. obyvatel. Nová kvalita v reprodukčním chování obyvatelstva je spojována se šíře společensky se uplatňujícími procesy renesance, reformace a osvícenství. Do povědomí lidí se opět dostává požadavek svobodné volby. Tyto myšlenky mají pozvolný vliv i na měnící se reprodukční chování obyvatel, což bezprostředně souvisí s rozvojem průmyslové revoluce. Od neolitické po průmyslovou revoluci se tempo přírůstku obyvatelstva výrazně zvýšilo. Jakým způsobem jej můžeme kvantitativně vyjádřit? K tomu lze využít matematický vztah: Pn = Po . er . n r = (ln Pn - ln Po) / n kde: r = tempo přírůstku obyvatelstva za zvolené časové období (např. 1 rok), Pn = počet obyvatel v n-tém období, Po = počet obyvatel v o-tém období, n = počet časových období (nejčastěji roků), e = základ přirozených logaritmů (2,718282).

Shrnutí: Sdělení, že na počátku našeho letopočtu představovala světová populace pouhých 256 mil. osob, může mnohým znít jako něco neskutečného. Přestože tento kvalifikovaný odhad se zřejmě blíží pravdě, mají sdělení o vývoji světové populace mnohem větší význam, než pouhé statistické konstatování. Stále více upoutá

17 vají naši pozornost funkce a významy jednotlivých artefaktů našich předchůdců a jejich vlivy na další sociálněekonomický rozvoj jednotlivých územích celků. Přesuny demografických těžišť v dávné minulosti jsou pro nás nesmírně zajímavé. Měly by ale být pro nás také inspirativní. Cožpak nejsme svědky již dlouhodobě se vyvíjejících přesunů demografických těžišť, které výrazně proměňují rozmístění světové populace na počátku 3. tisíciletí? Ostatně je-li nástup průmyslové revoluce považován za celosvětový mezník v charakteru populačního vývoje, pak zcela jistě i informační revoluce (postindustriální společnost) sebou nese zcela rozdílné vzorce demografického chování, neobyčejně výrazně diferencované světové populace.

Úkoly k textu: 1. Zjistěte, které významné archeologické nálezy ve střední Evropě jsou spojeny s osídlením této krajiny v mladší době kamenné (neolit). Využijte přitom encyklopedickou literaturu. 2. Zjistěte, které významné archeologické nálezy v Přední Asii jsou spojeny s osídlením této krajiny v pozdní době kamenné (eneolit). Využijte přitom encyklopedickou literaturu. 3. Vymezte pomoci administrativně správních útvarů území Flander a pokuste se objasnit, proč právě v tomto území došlo již ve 4. tis. př. n. l. k výraznému rozvoji zemědělských aktivit.

Kontrolní úlohy: 1. Uveďte ve kterém období lidé začali vědomě přetvářet původní krajinu na krajinu kulturní. 2. Uveďte, které městské státy se nacházely v Přední Asii. 3. Ještě před vznikem průmyslové revoluce existovalo na planetě Zemi jedno milionové město. Město vzniklo po přesunu demografického těžiště z Předního Východu do Středomoří. Tak jako v starověku, tak i v současnosti je toto město městem hlavním. Už víte o které město se jedná? 4. Vypočtěte tempa přírůstku obyvatelstva Frenštátu pod Radhoštěm, víte-li, že jeho lidnatost činila v roce 1850 už 5 741 obyvatel, v roce 1970 to bylo 8 582 obyvatel a v roce 1991 již 11 166 obyvatel.

Otázka k zamyšlení: Pokuste se objasnit na příkladu místního regionu, v němž žijete, jak je vnímáno osídlení krajiny v období před nástupem průmyslové revoluce.

18

3.

NÁBOŽENSKÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL

Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - objasnit, se kterou formou lidského vědomí souvisí vznik náboženských představ, - vysvětlit, v čem nábožensky věřící lidé spatřují naplnění takové skutečnosti v níž mohou přesáhnout meze pozemské reality, - specifikovat primární znak náboženské orientace obyvatel, - vysvětlit tři základní identifikační atributy náboženství, - vysvětlit základní způsoby jimiž lze vnímat náboženské vědomí lidí, - charakterizovat základní kmenová náboženství a nastínit ty společnosti v nichž se lidé zásadami kmenových náboženství řídí, - charakterizovat základní národní náboženství a nastínit ty populace, které se zásadami národních náboženství řídí, - vysvětlit základní světová náboženství a nastínit ty populace, které se zásadami světových náboženství řídí, - uvést základní charakteristiku římskokatolické větve křesťanství a definovat hlavní oblasti světa, kde se lidé římskokatolickými zásadami ve svých životech řídí, - uvést základní charakteristiku pravoslavné větve křesťanství a definovat hlavní oblasti světa, kde se lidé pravoslavnými zásadami ve svých životech řídí, - uvést základní charakteristiku protestantské větve křesťanství a definovat hlavní oblasti světa, kde se lidé protestantskými zásadami křesťanství ve svých životech řídí, - uvést příklady přechodných rasových forem a jejich prostorovou lokalizaci. Pojmy k zapamatování: - kmenová náboženství, - národní náboženství, - světová náboženství, - judaismus, - hinduismus, - konfucianismus, - taoismus, - šintoismus, - římskokatolická větev křesťanství, - pravoslavná větev křesťanství, - protestantská větev křesťanství, - buddhismus, - islám.

19

Průvodce studiem: Česká republika je v rámci zemí Evropské unie určitě specifická nejvyšší mírou ateisticky smýšlejícího obyvatelstva. To ale neznamená, že by prostor Čech, Moravy a českého Slezska nebyl pod historickým vlivem nejrůznějších náboženských směrů. Výrazné regionální rozdíly jsou toho dokladem. A tak zatímco v Jihomoravském kraji … % obyvatel se hlásí k nějakému náboženství, v Moravskoslezském kraji činí tento podíl pouhých …. %. Hledání východisek ze společenské krize hledají mnozí lidé v mnoha východních náboženstvích. Tak buddhismus, který je považován za nejstarší světové náboženství, necharakterizuje jen Indii, či jiné země jihovýchodní Asie, ale v postindustriální společnosti v tomto náboženském směru hledají určitá filosofická a etická východiska mnozí lidé i z Evropské unie. Jsme svědky mnoha krizových společenských situací, jejichž kořeny, přes ujišťováních politických špiček, že tomu tak není, se dotýkají samotné podstaty náboženské determinace rozdílnosti způsobu života. Přezírání a nedocenění fenoménu náboženství jako kulturní odlišnosti působí jako impuls k růstu společensko-politického napětí v mnoha makroregionech světa. Jako učebnicový příklad může posloužit asijské a severoamerické vnímání času. Pro velké množství asijských společenství, kde se uplatňuje např. konfuciánský étos, náleží k nejvyšším hodnotám upřednostňování dlouhodobých zisků z daných aktivit. Naopak severoamerický étos, pod jednoznačně dominujícími ekonomickými kritérii úspěšnosti, jakoby nevnímal minulost, ignoroval budoucnost a maximalizoval bezprostřednost, tedy krátkodobost zisků z daných aktivit. Je proto více než zřejmé, že základní orientace v rozmístění obyvatelstva podle náboženských struktur patří k počátkům řešení stále nově vznikajících společenských problémů. Studium zejména makroregionálních, ale mnohdy i mikroregionálních vztahů je proto často úzce svázáno s porozuměním prostorově zformovaným strukturám obyvatelstva podle náboženské příslušnosti. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 6 hodin

3. 1

Identifikační atributy náboženství

Pohlížíme-li do historie vývoje lidského rodu, shledáváme, že rozhodujícím fenoménem, který umožnil překonat evoluční nástrahy našim předkům (extrémní změny klimatu) nebyla síla, houževnatost či cílevědomost, ale představivost. Pokud u člověka nebyla vyvinuta představivost, byl schopen vnímat jen existující krajinu a jevy v ní se odehrávající. S rozvojem představivosti souvisí vznik náboženských představ nebo jen pocitů v lidském vědomí. Náboženství se formuje jako vztah lidského vědomí k tomu, co člověka přesahuje, tedy vztah mezi světem přirozeným (vnímaným lidskými smysly) a světem nadpřirozeným (tedy světem v představách v němž vznikají nejrůznější síly,

Náboženské vědomí

20 bytosti a mocnosti). S těmito představami dochází k upevňování víry, jejímž prostřednictvím jsou lidé na této transcendentní zkušenosti nějakým způsobem závislí. Konkrétní náboženské vědomí lidí lze vnímat jako vyjádření vzájemné specifické sounáležitosti lidí v reálné krajině. Náboženské vědomí se dotýká a jistým způsobem ovlivňuje všechny psychické a činnostní stránky lidí (rozum, fantazii, chtění, vůli, city, touhy, jednání, postoje atd.). Nábožensky věřící lidé hledají ve svém životě způsoby jak získat zájem, lásku a ochranu nadpřirozených bytostí. V tomto počínání spatřují naplnění skutečnosti kdy mohou přesáhnout meze pozemské reality. Vědomí lidské nedostatečnosti, zejména pak časové omezenosti lidského života na Zemi zesiluje tendence náboženského cítění. Primárním znakem náboženství je emoční, nikoliv informačně poznávací orientace obyvatel. Identifikační atributy náboženství

Všechna náboženství jsou charakterizována třemi základními identifikačními atributy: a) soubor představ o vzájemnosti přirozeného a nadpřirozeného světa a z toho vyplývajících vazeb a vztahů, v náboženských teoriích je ale vždy svět viděn z nadpřirozené (boží) perspektivy, b) soubor projevů náboženské úcty (např. modlitby, bohoslužby, poutě, procesí, meditace, oběti, rituální očištění), c) organizační stránka existence a fungování konkrétní církve či sekty (např. hierarchie osob vykonávajících náboženské obřady, kultovní místa). Prostorově vyjadřovaná náboženská rozrůzněnost obyvatel světa (geografický princip) jsou náboženství vnímána jako kmenová, národní, světová, eventuálně jiná (např. univerzalistická). 3. 2

Kmenová náboženství

Tato náboženství jsou většinou vnímána jako náboženství přírodních národů, mezi něž patří např. totemismus, fetišismus či animismus. T O T E M E M se rozumí předmět (např. zvíře, rostlina, minerál, dřevěný předmět) vůči kterému mají členové příbuzenské skupiny specifický mystický vztah. Totemismem se pak rozumí takové náboženství, které je založeno na uctívání systému totemů, k nimž se váže značná část kulturního a sociálního života obyvatel dané skupiny. F E T I Š I S M U S vyznávají ty přírodní národy, které uměle připisují vybraným předmětům určité symboly a dané objekty tak kromě toho, že jsou samy sebou, mohou představovat i jiné věci. Předměty samy o sobě nadpřirozenou sílu nemají. A N I M I S M E M ( z lat. anima = duch, duše) se rozumí takový náboženský proud přírodních národů podle kterého je každá věc řízena duchovní silou či myslící duší. Národy vyznávající kult předků věří, že člověk smrtí opouští svět živých a odchází do světa mrtvých. Tomuto přechodu je věnována velká pozornost, podobně jako darům (cenné předměty, jídlo, pití, osobní věci), které zemřelý dostává jako součást pohřební výbavy. K zosobňování předků mohou sloužit mumifikovaná torza těl, obřadní masky, sochy apod.

21

3. 3

Národní náboženství

Nejstarší monoteistické národní náboženství představuje J U D A I S M U S (z hebrejského Jehudim = Žid). Počátky tohoto starozákonního biblického náboženství spadají do 11. stol. př. n. l., do usidlování hebrejských kmenů v Palestině (zánik Judei 587 př.n.l.). Základním pramenem víry je pět knih Mojžíšových (Pentateuch neboli tóra). Sídlo Boha Jahveho (templ) nechal kolem roku 960 př. n. l. vybudovat v Jeruzalémě král Šalomoun. Hlavním svatým místem vyznavačů tohoto náboženství je proto Jeruzalém. Víra v jediného Boha Jahveho, nesmrtelnost duše, víra v příchod Mesiáše a existenci posmrtné říše tvoří základní teoretická východiska tohoto náboženství. Vedle ortodoxních judaistů (přísně se držících jednoho z pramenů víry - Talmudu). V současném světě působí řada neortodoxních směrů. Konzervativní judaisté odmítají vnější projevy této víry (např. prvky klasického židovského oblečení), reformovaní judaisté odmítají např. hebrejštinu jako liturgický jazyk a nahrazují jej místním jazykem, liberální judaisté se identifikují s náboženstvím jako se souborem národních tradic apod. V Izraeli plní judaismus funkci státního náboženství. Ve značné míře je rozšířen v USA, Rusku a na Ukrajině. Z O R O A S T R I S M U S , monoteistické náboženství, jehož název je odvozen od staroperského proroka Zarathuštry vzniklo před 3 tis. lety (přesný datový údaj není znám). Největšího rozkvětu nabylo toto náboženstvím v 3. - 7. stol n. l. v Persii, poté se věřící usídlili v Indii (okolí Bombaje). Bůh stvořitel Ahura Mazda je ústřední postavou posvátné knihy Avesta. H I N D U I S M U S představuje nejrozšířenější živé náboženství v Indii jehož vznik spadá do 4. až 6. stol. n.l. Základním pramenem tohoto velmi tolerantního náboženství je staroindický bráhmanismus. Toto náboženství uznává tři rovnoprávné bohy: Brahmu (stvořitele), Višnua (udržovatele, ochránce) a Šivu (ničitele). Dva hlavní hinduistické směry višnuismus a šivaismus, zdůrazňují vždy jednoho z těchto bohů, aniž by ostatní odmítaly. Ve společnosti se ale stále uplatňují tradiční principy brahmánské společnosti - kasty a nutnost dodržování kastovních principů, které spolu s profesním členěním společnosti (tzv. džáty) vedou např. k dědičným zaměstnáním, spřízňování rodin pomocí sňatků apod. Hindiusmus se rozšířil zejména na Srí Lanku (Tamilci) a do Indonésie (Balijci). Posvátnými řekami jsou např.Ganges, Indus, Džamuna, Godawari. K O N F U C I A N I S M U S představuje staročínské etnické náboženství pocházející z poloviny 6. stol. př. n. l. Za zakladatele je považován filosof Konfucius. Významné místo v tomto náboženství zaujímá sociální etika, podle níž každý jedinec má pevné místo ve společenské hierarchii, z čehož pro každého vyplývá řada povinností, včetně humánních projevů jedince. Náboženství je rozšířeno zejména v Číně. Zakladatelem T A O I S M U byl v 6. stol. př. n. l. ve staré Číně mudrc Lao´c. Teorie náboženství je vysvětlena v knize Tao te ´ting. Taoismus odmítá jakékoliv vnější zasahování do chodu života lidí a jevů vyskytujících se krajině. Podle taoistické etiky je ctnosti dosahováno sebepoznáním a bezprostředním nazíráním, tj. „žitím v Tao“ (Tao = „cesta“). Hlavní poutní místa jsou spojena s kultem nebe. Jsou to svaté hory (Nanyus, Song-szon, Heng-szon, Hua-szon, Tai-szon).

Judaismus

Zoroastrismus

Hinduismus

Konfucianismus

Taoismus

22 Š I N T O I S M E M se rozumí etnické náboženství Japonska. Náboženství Šintoismus vzniklo v 7. – 8. stol. n. l. 3. 4 Křesťanství

Světová náboženství

KŘ E S Ť A N S T V Í je světovým proudem vyznavačů víry Ježíše Krista, který je nejen náboženstvím, ale také primární civilizační orientací evropského obyvatelstva. Náboženství se vyvinulo v 1. stol. n. l. v Palestině. Bible obsahuje dvě části: Starý zákon, který je převzatý z judaismu a Nový zákon, specificky křesťanskou teorii. Bůh je sice jediný, ale vystupuje ve třech podobách: jako Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý. Historie křesťanství začíná narozením Kristovým od kterého většinou počíná datování našeho letopočtu. (Datování př. n. l. a n.l. má ekvivalenci: před narozením Krista a po narození Krista). Tzv. ediktem milánským se v r. 313 n.l. stává křesťanství samostatným uznávaným náboženstvím, které se rozvíjí ve dvou větvích: západní a východní. Po rozkolu v r. 1054 se západní křesťanství formuje jako římskokatolické a vrcholným představitelem církve se stává papež (se sídlem ve Vatikánu). Tzv. první vatikánský koncil v r. 1870 vyhlašuje tezi o neomylnosti papeže ve věci víry a mravů. Následný druhý vatikánský koncil v roce 1962 vstupuje do dějin římskokatolické církve liturgickou reformou - liturgickým jazykem, na rozdíl od původní latiny se stávají národní jazyky. V poutních místech se z 80% uplatňuje kult Panny Marie (např. francouzské Lurdy, polská Jasna Góra) a místa s ostatky zemřelých (hrob Kristův v izraelském Jeruzalémě, hrob apoštolů Petra a Pavla ve Vatikánu a hrob svatého Jakuba ve španělském Santiago de Compostela. Od 15. století se výrazně začíná prosazovat kult Pánovy mučednické cesty spojovaný se stavbou křížových cest po celém evropském kontinentu (např. Svatý Hostýn v Hostýnských vrších, Svatý Kopeček u Olomouce). Rozkol v církvi datovaný r. 1054 odrážel nespokojenost byzantských patriarchů v zemích východní Evropy a na Balkáně s nároky papeže, což spolu s oddělováním východní části původně jednotné římské říše vedlo ke vzniku pravoslaví. Pravoslavná (byzantská) církev za vrcholné představitele uznává biskupy, kteří si nejsou vzájemně podřízení. Pravoslaví (ortodoxní křesťanství) nemá jedno církevní centrum ani jednu hlavu církve. Postupně se vytvořily tzv. autokefálie církví (odvozeno z řeckého autos = sám, kefalé =hlava) s vlastními patriarcháty. Původními byly: konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský, a jeruzalémský. Později přibyly další církve: ruská, gruzínská, srbská, rumunská, bulharská, kyperská, řecká, albánská, polská, česko-slovenská, americká. Biskupové v různých zemích mají různé názvy: arcibiskup (Kypr, Řecko), metropolita (ČR, Polsko, Albánie, patriarcha (Rusko, Rumunsko). Poutními místy jsou např: ruský Zagorsk, ukrajinský Kyjev, řecký Athos. V 16. a 17. století lokálně vznikají tzv. uniats čili řeckokatolické církve. Jedná se o pravoslavnou orientaci s uznáním papeže jako hlavy katolické církve. V období reformace (z latinského reformatio = obnova, náprava) vzniká v Evropě nová větev křesťanství nazvaná protestantismus. Předchůdcem tohoto hnutí bylo v českých zemích v 15. stol. husitství. Za počátek reformace bývá považováno vystoupení Martina Luthera s Wittenberskými tezemi proti odpustkům r. 1517. Protestantství je odvozeno od Protestance, kterou v r. 1529 podepsala část šlechticů a měst proti rozhodnutí říšského sněmu omezit luterství v Německu. Luterská církev má v současnosti nejpočetnější zastoupení v protestantské větvi křesťanských náboženství. Protestantská náboženství jsou bo

23 hatě členěna. Hlásí se k nim na 400 mil. lidí celého světa (např. evangelické augsburské vyznání, evangelické helvétské vyznání atd.). B U D D H I S M U S je považován za nejstarší světové náboženství. Jeho základy spadají do 6. - 5. stol. př. n.l. a jsou spojovány s Buddhou (Budha = Probuzený). Vysvobození jedince z nekonečného koloběhu zrození, smrti a nového zrození prostřednictvím jednání v duchu světového řádu má být prodchnuto láskou a soucitem k jiným lidem. Cesta k osvícení vede ve stopách Buddhy, v asketickém způsobu života, která věřícího přivede k nirváně (stav nejvyšší blaženosti). Buddhismus se rozšířil z Indie na ostrov Cejlon, do Myanmaru, Thajska, Vietnamu a Indonésie. Šířil se ale i na sever do Nepálu, Číny, Koreje a Japonska.

Budhismus

Lámaismem je myšlena specifická forma tibetského buddhismu. Centrem je klášter Pótala v tibetské Lhase. Lámaismus se rozšířil z Tibetu mezi Mongoly, Burjaty, Kalmyky ale také do Nepálu a Bhútánu. Z řad lámaistických tibetských mnichů vzchází duchovní vůdce - dalajláma, jehož ctnost a učenost jsou bezbřehé jako oceán (z mongolského slova pro oceán). Současný (v pořadí 14.) dalajláma Tändzig Gjamccho je nositelem Nobelovy ceny za mír z r. 1989. V Číně se na přelomu 4. a 5. stol. vyvinul Zen-buddhismus. Toto náboženství usiluje na bázi meditací o „vyprázdnění“ mysli a obnovení přirozené schopnosti vidět svět takový, jaký je, tj. bez kulturního civilizačního vědění získaného obvykle výchovou, zkušeností a logickým myšlením. Náboženství se rozšířilo zejména do Japonska a na počátku druhé poloviny 20. století i do křesťanských západoevropských zemí a do USA. Interpretace zen-buddhismu vyúsťovala v odmítání vědy, techniky, konzumního způsobu života a kalkulovaného jednání lidí západní civilizace (hnutí hippies). Za nejmladší světové náboženství lze pokládat I S L Á M, jehož zakladatelem byl v 7. stol. n.l. prorok Mohammed (Muhammad). Jeho učení je zapsáno v náboženské knize - koránu. Náboženství obsahuje prvky judaismu i křesťanství. Základem islámu je víra v jednoho Boha Alláha a jeho proroka Muhammada. Náboženství má pět hlavních pilířů víry: vyznání víry, modlitbu (pětkrát denně modlitby), půst v měsíci ramadánu, fenomén almužny a alespoň jednou za život vykonat pouť (hadž) do saúdskoarabské Mekky (mešita al-Haram s černým kamenem). Celkový počet vyznavačů islámu (muslimů) je odhadován na 1,3 mld. osob. Náboženství je rozšířeno v zemích severní Afriky, částečně při východoafrickém pobřeží jižním směrem až k Tanzánii, dále pak v jihozápadní Asii, na Blízkém a Středním Východě se stálým pronikáním do Indonésie. Od 8. stol. n. l. se náboženství člení na dvě větve: sunnitskou a šíitskou. Šíité tvořící cca 20% muslimů, jsou soustředěni především v jižním Iráku, Iránu, Afghánistánu, Jemenu, Azerbajdžánu. V průběhu historického vývoje islám integroval nejrůznější kulturní projevy života obyvatel a vedl k vytvoření svébytné islámské kultury. K poutním místům vedle Mekky a Medíny náleží i šíitská Karbalá v jižním Iráku a iránská centra Kamm a Mašhad. Shrnutí: Náboženství, vedle individuálního významu pro daného člověka, představuje také motivaci k určitému chování, přijímání tradic, zvyků a představ o životě pro společnou skupinu obyvatel. Odklon od náboženských představ a hodnot, tedy proces tzv. sekularizace společnosti se rozšířil zejména v druhé polovině 20. sto

Islám

24 letí. Nicméně náboženské systémy v rámci makroregionů světa sehrávají velmi důležitou úlohu při studiu struktur světové populace. Nejrozšířenějším světovým náboženstvím je nepochybně křesťanství, k jehož hodnotám se hlásí asi jedna třetina světové populace, z čehož plnou polovinu tvoří vyznavači římskokatolického náboženského vnímání světa. Asi jedna pětina světové populace náleží ke stoupencům nejmladšího světového náboženství, tedy islámu. Stoupenci národního hinduistického náboženství představují asi jednu sedminu světové populace. Přibližně stejný podíl tvoří osoby bez náboženské příslušnosti, tedy sekularizovaná část světového obyvatelstva. Úkol k textu: Když zděšení lidé prchali před vpádem Tatarů do lesů na Hostýn a podle legendy se modlili k Panně Marii, aby je ochránila před nájezdníky, jejich prosba byla vyslyšena, neboť přímo pod temenem Hostýna vytryskl silný pramen pitné vody, který umožnil znaveným lidem občerstvit se. V následné bouři údery blesků zničily tatarská ležení. Samotní Tataři v panice prchali a zdejší lidé byli osvobozeni. Uveďte, která poutní místa v nichž se uplatňuje kult Panny Marie znáte. Kontrolní úlohy: 1. Ve které jihoamerické zemi se setkáváme s tradičními (animistickými) náboženstvími. Charakterizujte rozmístění těchto obyvatel v krajině a popište způsob jejich života. Znáte jména a literární díla některých cestovatelů, kteří popsali život těchto obyvatel? 2. Do které světové oblasti byste umístili výraznou koncentraci obyvatel, kteří vyznávají judaistické náboženství? 3. Který kult charakterizuje poutní místa římskokatolické větve křesťanství? Znáte některá poutní místa v České republice a zemích našich sousedů? 4. Jiří Třanovský (1592 – 1637) rodák z Těšína a evangelický kněz musel v roce 1627 opustit zemi a odejít na Slovensko, kde roku 1636 vydal v Levoči český sborník evangelických písní „Citara sanctorum“, obsahující 403 staročeských a slovenských písní přeložených z němčiny a latiny a také 90 jeho vlastních písní. Co víte o protestantské větvi křesťanského vnímání světa?

Otázka k zamyšlení: O tom, že Blízký Východ je velmi nestabilní region, není nutno obšírně se zmiňovat. Zamyslete se nad odpovědí, kterou rozhlasová novinářka Pavla Jazairová položila známému izraelskému spisovateli Amosi Ozovi: „Může tak malý stát jako Izrael ještě vstřebávat nové lidi?“ „Jsme velcí dost. Izrael nikdy nebude zemědělská země. Noví přistěhovalci a jejich děti musí pracovat v průmyslu, zajímat se o vědu a vyspělou technologii. Mnozí mají svobodná povolání. Zatím je v Izraeli nezaměstnanost nižší než

25 v zemích Evropské unie. V celém světě žije na čtrnáct milionů Židů. Pět milionů v Izraeli, devět v ostatních zemích. Kdyby se všichni usadili v Izraeli – i poté, co Palestincům vrátíme jejich území, bude hustota obyvatel stejná jako v Belgii. Pokud Izrael dokonale využije svých možností, víc země nepotřebuje. Proto myslím, že osadníci nemají pravdu. Je tu dost místa pro všechny – pro Izraelce i pro Palestince.“

26

4. JAZYKOVÁ ROZRŮZNĚNOST OBYVATEL Cíle: Po prostudování této části studijní opory byste měli umět: - objasnit s čím souvisí jazyková diferenciace obyvatelstva světa, - definovat hlavní diferenciační znak v lidské komunikaci, - vyjmenovat jednotlivé jazykové rodiny světa, - charakterizovat prostorové rozmístění skupiny slovanských jazyků, - charakterizovat prostorové rozmístění skupiny germánských jazyků, - charakterizovat prostorové rozmístění skupiny románských jazyků, - specifikovat, co se rozumí zcela samostatnými jazykovými evropskými útvary, - posoudit, zdali v Evropě je z jazykových rodin zastoupena uralská jazyková rodina, případně určit jejich rozšíření, - posoudit, zdali v Evropě kromě indoevropské jazykové rodiny je zastoupena i jiná jazyková rodina. Pojmy k zapamatování: - jazyková rodina, - jazyková skupina, - národní jazyk, - samostatné jazykové útvary. Průvodce studiem: Není v našem životě téměř okamžiku, kdy by jazyk nehrál nějakou roli. Jazykem rozumíme systém znaků, primárně zvukových a sekundárně psaných, který slouží k našemu dorozumívání. Z původních oblastí se spolu s lidmi stěhovala i jejich řeč a pod vlivem prostředí se postupně odlišovala od původního základu. Jazyky, které vzešly z jednoho prajazyka si i přes odlišný vývoj uchovaly některé společné znaky. Proto jsou nám některé jazyky bližší a rozumíme jim, jiné jsou nám vzdálenější a je nutno se jim učit. Některé jsou výrazově chudší, jiné naopak velmi barvité. Přestože čeština nepatří k nejrozšířenějším jazyků světa je její krása spojována právě s výrazovou pestrostí. Vždyť jeli něco (nebo někdo) okouzlující můžeme tuto skutečnost vyjádřit i takto: kouzelný, čarovný, úchvatný, uchvacující, oslnivý, čarokrásný, překrásný, nádherný, luzný, impozantní, opojný, podmanivý, svůdný, šarmantní. Někdo mnoho řečí nenadělá,někomu do řeči právě není, někdo vede divné řeči, jindy je o někom řeč, mnohdy nemůže být o tom ani řeč a jindy to nestojí za řeč, Ať už je to jakkoliv lidská zkušenost praví“ Kolik řečí (jazyků) znáš, tolikrát jsi člověkem. Ve stále se integrujícím světě tato zkušenost nás vybízí abychom od řečí přešli k činům. Čas potřebný k prostudování kapitoly: 6 hodin

27

4. 1

Národní jazyk

Jen stěží objevíme, kdy člověk ke komunikaci s ostatními členy konkrétních společenství začal používat jazyk, tedy systém prvotních zvukových znaků (teprve mnohem později znaků psaných). Lze se ale domnívat, že Homo ergaster (člověk dělný) využíval již dokonalejšího dorozumívacího systému, ze kterého se v období sapientace (hominizace) v důsledků rozdílných způsobů života vyvinula pestrá škála jazyků. Jazyková diferenciace obyvatelstva tedy souvisí s různorodostí kulturní, přičemž jazyk je její součástí. Vzhledem k tomu, že není jednoznačně vnímána hranice mezi jazykem a dialektem (nářečí), je také obtížné stanovit kolik jazyků na světě vlastně existuje. Mnozí autoři se kloní k počtu 3 tisíc. Není to ale ta nejpodstatnější otázka. V současnosti považujeme za víceméně ustálenou místní obměnu národního jazyka nářečí (rozdílnosti hláskoslovné, lexikální, gramatické). Jako hlavní diferenciační znak v lidské komunikaci proto lidé považují jazyk národní, tedy ten, kterým se běžně dorozumívají členové určitého národa. Používáním národního jazyka docházelo k posilování a upevňování vědomí sounáležitosti s určitým národem. Národní jazyk tak spolupůsobil při integraci dílčích sociálně-ekonomických skupin obyvatel do širších populačních celků. Je proto přirozené, že s rozšiřováním jazyků jedněch, docházelo ke snižování významu či dokonce vymírání jazyků druhých. V krajině se proto můžeme setkat s případy, kdy národní jazyk nemusí být nutně jazykem původního obyvatelstva. V rámci procesu sociálních a kulturních změn, vznikajících v důsledku kontaktu rozdílných kultur (proces akulturace) jako národní jazyk může sloužit dokonce jazyk převzatý. Národní jazyky přitom nejsou jen prostředkem dorozumívání svých členů, ale tvoří důležitou součást jejich kulturních hodnot. Národní jazyky jsou proto jazyky přirozenými, živými a vyvíjejícími se v souladu se společensko - kulturními změnami lidských pospolitostí. Jazyk, kterým se lidé jako první naučí hovořit, tedy jazyk v němž obyčejně nebo převážně myslí je vnímán jako jazyk mateřský. Lidé si ve vztahu k národnímu jazyku utvářejí nejen pevné racionální pouto, ale i silný citový vztah. Nelze se proto zvláště dnes, v době sílících globalizačních tendencí divit, že ani malé národy se svých národních jazyků nevzdávají. Ve švédské provinci Laponsku lidé nejenže hovoří laponským jazykem, ale jako výraz humánního rozvoje švédské společnosti mají k dispozici i laponský parlament, který napomáhá řešení specifických problémů této jazykové národnostní menšiny.

4. 2

Jazykové rodiny světa

Národní jazyk

28 Jednotlivé jazyky jsou soustředěny do několika hierarchicky uspořádaných informačních souborů. Tím nejvyšším jsou tzv. jazykové rodiny, dále následují jazykové skupiny a podskupiny. Nejrozšířenějším jazykovým souborem současnosti je indoevropská jazyková rodina. Jazyky, které náležejí do této jazykové rodiny hovoří 95% obyvatel Evropy, Severní a Latinské Ameriky, 75% obyvatel Austrálie a Oceánie a 25% obyvatel asijského obyvatelstva. K dalším jazykovým rodinám náležejí: uralská jazyková rodina, kavkazská jazyková rodina, drávidská jazyková rodina, altajská jazyková rodina, paleoasijské jazyky, sinotibetská jazyková rodina, thajská jazyková rodina, austroasijská jazyková rodina, austronézská (malajsko-polynéská) jazyková rodina, papuánská jazyková rodina, australská jazyková rodina, semitohamitská jazyková rodina, národní a jazyková struktura ostatních oblastí Afriky, indiánské jazyky.

4. 3 Slovanské skupiny jazyků

Jazyková diferenciace obyvatel Evropy

Čeština, tedy národní jazyk obyvatel České republiky náleží do slovanské skupiny jazyků. To, že jsme celkem bez větších problémů schopni porozumět slovenštině a polštině je odrazem skutečnosti, že tyto tři jazyky náleží do společné podskupiny, tzv. západoslovanských jazyků. K nim se řadí i lužickosrbština - jazyk, jímž hovoří jazyková národnostní menšina obyvatel východní části německého Saska (centrem město Bautzen). Slovanské národní jazyky představují nám nejbližší jazykovou skupinu indoevropské jazykové rodiny. Podskupina tzv. východoslovanských jazyků je tvořena ruštinou, ukrajinštinou a běloruštinou. Těmito jazyky se hovoří ve stejnojmenných státech. Prostorově oddělená a od obou předchozích podskupin jižněji lokalizovaná se nachází početná skupina národů hovořících jazyky, které tvoří podskupinu jižních slovanských jazyků. Národním jazykem Bulharů je bulharština, Makedonců, makedonština a Slovinců, slovinština. Srbochorvatsky se dorozumívaly čtyři národy Chorvaté, Srbové, Černohorci a Bosňáci. Po rozpadu SFRJ (Socialistická Federativní republika Jugoslávie) dochází k diferenciaci i srbochorvatštiny. Mnohé rozdílnosti původně dialektické povahy se začínají výrazněji uplatňovat při vzniku národních jazyků, nově se identifikujících národů.

Germánské skupiny jazyků

Národním jazykem našich jižních a západních sousedů je němčina. Ta náleží do jazykové skupiny germánských jazyků. Hovorovým jazykem německy mluvících Švýcarů je švýcarská němčina. Mnohé lexikální a gramatické znaky s němčinou mají Lucemburčané hovořící svým národním lucemburským jazykem. Ve značné části Nizozemska (Holanďané) a ve Flandrech (Vlámové) se hovoří holandsky, ve Frísku na severu Nizozemska pak fríštinou. Angličtinou se nehovoří jen na britských ostrovech, ale díky rozsáhlým mezinárodním migracím se tento jazyk rozšířil i do Ameriky či Austrálie. Angličtina se uplatňuje nejen v diplomatických službách, obchodním styku, ale i v komunikaci vědeckých pracovišť, le

29 tecké a námořní dopravě atd. Všechny tyto jazyky jsou řazeny do podskupiny západogermánských jazyků. Jazyky, jimiž se hovoří na severu Evropy vytvářejí tzv. severogermánskou jazykovou podskupinu. Náleží k nim tyto národní jazyky: dánština, švédština, norština, islandština a faerština. Vytlačování národních jazyků původních obyvatel je patrné např. na Faerských ostrovech (součást Dánského království), kde úředním jazykem je také dánština. Jako zlomky či prostorová torza působí v západoevropské krajině skupiny obyvatel hovořící jazyky náležejícími do keltské jazykové skupiny. Na britských ostrovech je to především irština, kterou Irové používají jako svůj národní jazyk. Keltské obyvatelstvo Walesu používá jeden z nejstarších evropských jazyků waleštinu. Skotové si v nepříliš početné míře zachovávají svůj gaelský jazyk. V západní Francii na Bretaňském poloostrově se uchovává bretońský jazyk. Keltské obyvatelstvo bylo před 2 tis. lety zastoupeno i ve střední Evropě (pozůstatky četných keltských sídlišť - opid v Čechách), ale na přelomu letopočtu bylo vytlačeno na západ germánskými a románskými kmeny.

Keltské skupiny jazyků

Z románské jazykové skupiny je nejpočetnější ta skupina jazyků, která tvoří tzv. západorománskou jazykovou podskupinu. Španělštinou se nehovoří jen ve Španělsku, ale v rámci kolonizačních aktivit Španělů se tato řeč stala národním jazykem mnoha latinskoamerických národů. Katalánštinou hovoří Katalánci v severním Španělsku. Galicijský jazyk je ovlivněn jak portugalštinou, tak keltským jazykem. Portugalština zaznívá taktéž nejen v mateřské zemi Portugalsku, ale ze stejného důvodu, podobně jako španělština i v mnoha dalších zemích světa. Nejinak je tomu u francouzštiny. Kromě Francie jí v Evropě hovoří v jižní části Belgie, kde je národním jazykem Valónů. Ve Švýcarsku pak touto řečí hovoří francouzští Švýcaři. Jedním z úředních jazyků ve Švýcarsku je i rétorománština (jazyk blízký nejstaršímu románskému jazyku - latině).

Románské skupiny jazyků

Do podskupiny východorománských jazyků náleží italština, sardínština (přestože úředním jazykem na ostrově Sardínii je italština), dále rumunština a moldavština. Za zcela samostatné jazykové útvary bývají v Evropě pokládány řečtina a albánština. Do baltské jazykové skupiny náleží v Evropě dva jazyky: litevský a lotyšský. Vraťme se ale zpět do České republiky, vlastně nejen sem. V mnoha evropských zemích žijí Rómové. Jejich jazyku nerozumí ani Čech, ani Angličan či Frís. A přece cikánský jazyk náleží do indoevropské jazykové rodiny, přesněji do pestře členěné indoíránské jazykové skupiny. Cikáni - Rómové před více než 1000 lety započali kontinentální migraci ze severozápadní a centrální Indie přes Irán do východní, střední a západní Evropy. Jejich jazyk má sice blíže k indické hindštině (indoasijská jazyková podskupina), avšak v Evropě tvoří cikánština nezaměnitelný kolorit mnoha zemí, k nimž náleží i ČR. Jediným předindoevropským jazykem v Evropě je baskický jazyk (severní provincie Španělska s administrativním centrem Bilbaem), příbuzný s jazyky

30 kavkazské jazykové rodiny. Původním obyvatelstvem Pyrenejského poloostrova byli Iberové, jejichž jazyk se promítl do baskického jazyka. Z dalších jazykových rodin je v Evropě zastoupena uralská jazyková rodina. Prazáklad těchto jazyků vychází ze středního Uralu odkud západním směrem migrující obyvatelstvo vytvořilo ugrofinskou jazykovou skupinu. Do tzv. finské jazykové podskupiny náleží: finština, estonština a laponština. Dále zde přísluší jazyky jimiž hovoří méně početné skupiny obyvatel v Rusku. Karelštinou hovoří obyvatelé při rusko - finské hranici v Karélii, mordvínštinou hovoří Mordvíni a marijštinou Marijci ve středním Povolží, udmurtštinou mluví v prostoru mezi řekami Kamou a Vjatkou Udmurti a komijštinou při horním toku řeky Vyčegdy, Komijci. Evropským národním jazykem náležejícím do ugorské jazykové podskupiny je maďarština jíž se hovoří v Maďarsku, ale také na jižním Slovensku, Rumunsku či v příhraničních oblastech Srbska a částečně Chorvatska. Tento jazyk má blízko k jazykům jimiž hovoří lidé rozptýleně žijící v Západní Sibiři při řece Obu (Chantyjci, Mansijci). Do samodijské jazykové skupiny náleží nejrozšířenější jazyk něnecký, jehož obyvatelé žijí v tundrové části evropského Ruska v pásu táhnoucím se od Bílého moře až do Asie k poloostrovu Tajmyr při moři Laptěvů. Do Evropy zasahuje přes Marmarské moře také Turecko. Kam tedy náleží turecký jazyk? Jedná se o altajskou jazykovou rodinu, jejíž jedna skupina nese název turecká jazyková skupina. K jihozápadní jazykové podskupině se řadí turečtina. Jí se hovoří nejen v Turecku, ale také na Kypru (severní část ostrova) a částečně v některých enklávách území bývalé Jugoslávie. Do severozápadní jazykové podskupiny náleží jazyk tatarský, baškirský (území jihouralských stepí při řece Ufa) a čuvašský (střední Povolží).

Úkol k textu: Uveďte do kterých jazykových skupin náleží jazyky, jimiž se hovoří v severní, jižní a východní Belgii.

Kontrolní úlohy: 1. Vysvětlete a uveďte na příkladu vybrané evropské země s čím souvisí jazyková diferenciace jejího obyvatelstva. 2. Do které jazykové rodiny náleží ty jazyky jimiž se dorozumívá 95% obyvatel Severní a Latinské Ameriky? Do které jazykové skupiny náleží jazyky jimiž hovoří lidé v zemích sousedících s Českou republikou? 3. Který jazyk se uplatňuje při světové námořní a letecké navigaci? Uveďte do které jazykové rodiny a skupiny jazyků tento komunikační prostředek náleží. 4. Co víte o uralské jazykové rodině? Je tato jazyková rodina zastoupena v Evropě? Které jazykové podskupiny této rodiny znáte a kde v Evropě jsou tyto jazyky zastoupeny? Náleží jazyk jímž hovoří obyvatelé pobalt

31 ského města Talinu k jazykům samodijské jazykové skupiny? Své tvrzení zdůvodněte. 5. Co víte o hlavním komunikačním prostředku českých Rómů. Které území lze označit za pravlast rómského obyvatelstva a do které jazykové skupiny rómský jazyk náleží? Otázka k zamyšlení: O tom, že i v tak malé zemi jakou je Česká republika si lidé jazykově nemusí příliš rozumět se přesvědčila řada návštěvníků svérázných koutů tohoto státu. Osobité a svérázné Valašsko k nim nepochybně patří. Svědčí o tom i záznam dr. A, Vaška zhotovený při vyprávění Marie Melichaříkové, narozené v roce 1888 ve Velké Lhotě. „Šesnásd rokú sem ani nem´ela, dyš sem sa vydávala. Děcék sem méla sedum. Ostal´i ně třé ogařy. Múj chlab býl od dvanást´i rokú naučený d´alat´tragače a táčky a jezdit´s ńim´i do Nového Ičýna každú sobotu na trch.“ V čem spočívá základní rozdíl mezi národním jazykem a nářečím? Která nářečí používaná v České republice znáte? Do které regionu byste je lokalizovali? Shrnutí (poněkud jinak): Stále rostoucí systémová složitost integrujících se světových společenských systémů (zejména ekonomických) vyžaduje zcela nové přístupy v jazykové komunikaci. Tuto potřebu vyjádřil s notnou dávkou humoru legendární rozhlasový zpravodaj Českého rozhlasu ve Velké Británii - Karel Kyncl, když ve fejetonu „Zmatení jazyků“ zobrazil příběh ztroskotání obří tankové lodi Sea Empress u západního pobřeží Walesu. „Tato loď byla postavena ve Španělsku, je registrována na Kypru, vlastní ji Norové, spravují Skotové, pronajali si ji Francouzi, dopravovala náklad nafty určený Američanům a měla ruskou posádku. A navíc při její záchraně měla hrát významnou úlohu čínská válečná loď, která se náhodou vyskytovala u britského pobřeží a záchranáři ji narychlo povolali na pomoc. V tom fofru však poněkud zapomněli na onen výrazně babylonský charakter události. Když se na palubu válečné lodi dostavil anglický lodivod, zjistil ke své hrůze, že ani jediný člen posádky neumí anglicky. Že on sám neumí čínsky, zjišťovat nemusel, neboť to samozřejmě věděl. V nouzovém štábu který se v přístavu Milford Haven pokoušel organizovat záchranné práce, vypukla panika. Byla neděle večer – ale i kdyby byl býval všední pracovní den, sehnat v západním Walesu kvalifikovaného tlumočníka z čínštiny do angličtiny a naopak se jevilo stejně nemožné jako třeba trojúhelník o dvou úhlech. Naštěstí lidské mozky jsou zřejmě zařízeny tak, že aspoň v některých z nich dochází v případech nejvyšší nouze k jakémusi krátkému spojení, ze kterého pak vzejde řešení zdánlivě neřešitelné situace. Jeden člen štábu, milovník čínské kuchyně, si vzpomněl, že necelý kilometr odtud je čínská restaurace jménem Happy Garden neboli Šťastná zahrada, jejíž mladý majitel mluví výbornou angličtinou. Je to Číňan a dá se tedy důvodně předpokládat, že mluví i čínsky.

32 Rychlý posel přesvědčil devětadvacetiletého kuchaře Paula Chunga, aby opustil nudle, pekingskou kachnu nebo co to zrovna připravoval, a přivlekl ho do štábu. Jeho příchod však nejprve krizi jenom prohloubil. Ti zatracení Angličané totiž neměli ani tušení, že není čínština jako čínština. Paul Chung jim vysvětlil, že nejrozšířenější je takzvaná mandarínština, ale tu že neovládá. On že hovoří kantonštinou, která je pro Číňany ovládající mandarínštinu nesrozumitelná. Zoufalým záchranářům však nezbývalo nic jiného, než nad takovou jazykovou prkotinou mávnout rukou. Nezdvořile přerušili kuchařovy lingvistické informace a vrazili mu do ruky mikrofon. A jejich víra je uzdravila. Ukázalo se, že v posádce čínského válečného plavidla byl aspoň jeden člověk, který hovořil kantonštinou.“

33

5. DEMOGRAFICKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI POPULAČNÍCH SOUBORŮ

Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit pojem demografická struktura a objasnit jeho pojetí ve smyslu moderního a postmoderního vnímání reality, - vysvětlit, které faktory podmiňují strukturu obyvatelstva podle pohlaví, - objasnit, které faktory podmiňují změny ve věkové struktuře obyvatel, - charakterizovat hlavní vývojové rysy proměny demografické struktury obyvatelstva ČR v dlouhodobém časovém rozpětí, - nastínit základní rozdíly v celistvosti populačních souborů jednotlivých kontinentů, - přiblížit společenské aspekty funkčnosti či nefunkčnost demografických struktur, - dokázat vypočíst průměrný věk ze zadaných souborů generací (ročníků), známe-li jejich četnosti, - objasnit v čem spočívá mikroevoluce ve vývoji demografických struktur. Pojmy k zapamatování: - maskulinita, - feminita, - progresivní věková struktura, - stacionární věková struktura, - regresivní věková struktura. Průvodce studiem: Strukturou (z latinského struere) lze rozumět složení dílčích částí vedle sebe, které vytvářejí celek. V tomto „moderním“ pojetí struktura vyjadřuje pouhou „existenci“ dílčích částí tvořících celek. Strukturou lze ale rozumět i účelnou uspořádanost, soustavu vnitřních vztahů, či vzájemný vztah dílčích částí nebo princip organizace vytvářející z dílčích částí celek. V tomto postmoderním pojetí jsou představeny i následující části studijní opory věnující se demografickým strukturám. V demografických, geodemografických, demogeografických či ryze geografických strukturách mohou probíhat vzájemně se ovlivňující procesy, které jsou podmíněny konkrétní strukturní vazbou. Tyto procesy pak představují součást dané struktury. Struktura pak vzniká jako výsledek vnitřní vlastnosti určitého systému. Při studiu prostorových vazeb je nutno vnímat tu skutečnost, že mnohé struktury mohou být součástí jiného uspořádání. Zejména v geografii proto

34 k vnímání struktur náleží dlouhodobý akcent na rozlišování struktur vyššího a nižšího řádu. Pokusme se proto demografickou strukturu jejíž základními znaky jsou pohlaví a věk vnímat právě z pozic vnitřních vlastností prostorových systémů. (Čas potřebný k prostudování kapitoly: 6 hodin)

5.1 Strukturálně demografické (biologické) aspekty celistvosti populačních souborů V celosvětovém měřítku lze lidstvo rozčlenit podle pohlaví (muži, ženy) na dvě části, které se proporcionálně nijak výrazněji neliší. Muži tvoří cca 50,2% a ženy 49,8% celosvětové populace. Jestliže celistvost vnímáme jako progresivní soudržnost, tedy v jistém smyslu kohezi mužů a žen, tato proporcionalita mezi početním stavem mužů a žen má povahu harmonie, tedy přirozené rovnováhy. Uvědomíme-li si, že přesnost s jakou se vyjadřujeme o celkovém počtu světové populace obsahuje 1 – 2% chybu, která představuje 60 – 120 mil. osob, pak lze početní nerovnováhu mezi muži a ženami zcela pominout. Faktory maskulinity a feminity

Větší rozdílnosti v početních podílech mužů a žen vznikají v důsledku působení tří základních faktorů: -

rozdílnost v počtu rodících se chlapců a dívek,

-

rozdílnost v úmrtnosti mužů a žen,

-

působení migračních procesů.

Poměr pohlaví při narození tzv. sekundární sex ratio (primárním sex ratiem se míní dosud neprobádaný okamžik při početí) se pohybuje v rozmezí 104 – 107 chlapců na 100 děvčat. Tato struktura bývá charakterizována koeficienty nebo indexy. Koeficienty a indexy

Procentuální podíly mužů či žen z celkového počtu obyvatel vyjadřují koeficienty (maskulinity, resp. feminity). Vzájemný početní podíl osob jednoho pohlaví k druhému pak vyjadřují indexy (taktéž maskulinity nebo feminity). V případě, že tyto údaje jsou vztaženy pouze k určitým věkovým skupinám obyvatel, jsou vypočítávány specifické ukazatele (jak koeficienty, tak indexy). Celistvost populačních souborů je vyrovnávána protisměrností působení přirozené prvotní maskulinity věkových struktur na straně jedné a trvale převládající vyšší úmrtnosti mužů než žen na straně druhé. Vzhledem k tomu, že ženy se dožívají vyššího věku než muži, dochází především ve vyšších věkových skupinách k výraznější početní převaze žen (feminizaci). Úmrtnost žen může být ale výrazněji ovlivněna společenským postavením ženy ve společnosti, zejména pak nedokonalou sociálně zdravotní péčí v době těhotenství, poporodní péčí a starostlivostí při výchově dětí. V populacích méně vyspělých zemích světa se tak projevuje výraznější maskulinita, zatímco v nejvyspělej

35 ších zemích světa (např. země OECD) se setkáváme s výraznou feminitou populačních souborů. Zcela zaručeně k jiným výsledkům dojdeme, budeme-li pohlížet na lidi vzhledem k jejich věku. Věk neboli chronologický věk či stáří bývá vyjadřováno v letech. V demografii se zpravidla zaokrouhluje věk k nižším jednotkám věku, tedy pracuje s tzv. dokončeným věkem. Stáří je pak charakterizováno věkem při posledních narozeninách.

Dokončený věk

Celistvost ve smyslu progresivní soudržnosti věkových struktur již může být velmi problematická. Švédský demograf Axel Gustav Sundbärg (1857 – 1914) provedl na přelomu 19. a 20. století klasifikaci věkových struktur podle biologicky reprodukčního období ženy, tzv. fertilního věku, který statisticky představuje rozpětí od 15 do 49 let. Populaci tak rozčlenil na tři základní věkové skupiny:

Fertilní věk

- dětská složka populace

(věk 0 – 14 let)

- reprodukční složka populace

(věk 15 – 49 let)

- postreprodukční složka populace

(věk 50 a více let)

Ve skupině s reprodukční složkou se nachází vždy okolo 50% členů populace. Podle výše podílu zastoupené dětské či postreprodukční složky v populačním souboru určil tři populační typy: progresivní typ s výraznou převahou dětské složky (okolo 40%), stacionární typ, kde podíly dětské a postreprodukční složky jsou vyrovnány, regresivní typ, kde složka postreprodukční (okolo 30%) výrazně převažuje nad zastoupením složky dětské. V celosvětové populaci činí podíl dětské složky 30%. V hospodářsky vyspělých zemích světa činí tento podíl pouze 18%, zatímco pro méně vyspělé země dosahuje hodnoty 33%. V západní, střední a východní Africe převyšuje podíl dětí na celkové populaci 44%, v zemích západní Evropy naopak dosahuje pouhých 17%. V zemích Evropské unie naopak výrazně roste zastoupení obyvatel starších věkových skupin. Zcela největší podíly obyvatel starších 60 let měly v EU (rok 2000) Itálie 24,1% a Belgie 22,1%. Česká republika s 18,4% obyvatel starších 60 let má v tomto směru ale neobyčejně velkou dynamiku. Celistvost populace ve smyslu progresivní soudržnosti se dlouhodobě začíná rozvolňovat. K nejpoužívanějším charakteristikám věkových struktur náleží výpočet průměrného věku ( X ), tedy váženého aritmetického průměru počtu let, který prožili příslušníci dané populace.

Průměrný věk

36 ω −1

X =

∑ ( x + 0,5) P

x

x =0

ω −1

∑P x =0

x

kde: x je věk, ω je nejvyšším věkem v populaci, kdy už nikdo nežije, Px představuje počet osob ve věku x.

5. 2

Strukturálně demografické (biologické) aspekty funkčnosti populačních souborů

Zcela prokazatelným funkčním vztahem ve struktuře obyvatelstva podle pohlaví a věku je ve vyspělých zemích světa vzájemnost mezi sekundárním indexem maskulinity a vyšší úmrtností mužů ve všech věkových skupinách než činí úmrtnost žen. V populační souboru obyvatel České republiky se tak početní poměr obou pohlaví vyrovnává ve věkových skupinách kolem 40 let. Zatímco ve věkových skupinách nižších převažují muži, ve vyšších věkových skupinách převažují ženy. Tento přirozený vztah ve vztahu k úmrtnosti ale i prostorové mobilitě je stále více determinován společenskými podmínkami. Přestože neplatí lineárně dynamizující se vztah v migračním pohybu mužů a žen, lze se na základě dosavadního populačního vývoje domnívat, že v těch společnostech, kde převládají v rodinných vzorcích chování obyvatelstva tendence k zabezpečování finančních prostředků pro rozvoj rodiny muži, tam je i větší dynamika mužů za prací, což pozměňuje, zejména při dlouhodobých migračních pohybech mužů za prací strukturní charakteristiky dílčích částí krajiny. Na straně druhé dostatek pracovních příležitostí pro vysokoškolsky kvalifikované ženy společensky vyspělých souborů obyvatel zase naopak vede k jejich pohybu za prací do velkých sídelních center, zejména s dostatkem pracovních příležitostí ve vysoce kvalifikovaných oborech terciární sféry. To vede k rostoucí feminizaci těchto center. To může být spojováno s narušením přirozené rovnováhy mezi počtem mužů a žen ve venkovských oblastech a zapříčiňovat nežádoucí dynamiku maskulinizace venkovských oblastí. Na disharmonii či narušení přirozené funkčnosti věkových skupin může mít velký vliv i lokalizace lidských sídel. Aglomerovaná a vysoce urbanizovaná území budou charakterizována výraznými rozdílnostmi oproti rurálním či periferním oblastem ve funkčnosti věkových struktur. Nelze ale jednoznačně říct, že např. urbanizační procesy v aglomerovaných územích vzniklých na bázi průmyslu probíhají stejně či srovnatelně rychle s urbanizačními procesy, které probíhají v místech, kde základ koncentrace oby

37 vatelstva byl iniciován potřebou využití lidské kreativity (rozvoj vysokých technologií, rozvoj informačních sítí, práce s tvorbou informačních sítí apod.). Které fenomény mohou ovlivňovat funkčnost věkové pyramidy? Vyjděme z předpokladu, že základní přirozeností lidského rodu je jeho obnova. Jde o stále se proměňující reálné struktury zabezpečující zachování konkrétních souborů obyvatel. Charakter věkové struktury jakéhokoliv souboru obyvatel mohou ovlivňovat jak faktory biologické, tak faktory sociálně-ekonomické. K biologickým faktorům patří nepochybně přirozený proces stárnutí obyvatel. Život jedince je modelově v tzv. demografické síti, jejíž nejznámější formou je Lexisův diagram, představován přímkou nazývanou čára života, začínající v bodě odpovídajícím okamžiku narození jedince a končící v bodě úmrtí, představující okamžik smrti jedince. Stárnutí souborů obyvatel je v zásadě ovlivněno dvěma způsoby: snižováním plodnosti žen a tedy snižováním podílu dětské složky v souboru obyvatel a dále prodlužováním délky lidského života a tedy přibýváním obyvatel v postreprodukčním věku.

Demografické stárnutí

Na snižování plodnosti žen se podílí pestrá škála faktorů. Vstup do pohlavního života mladých generací byl po dlouhá léta ovlivňován věkem při uzavírání sňatku. Dnes sice již porodnost je stále méně striktně vázána na manželské svazky. Ve skandinávských zemích dokonce téměř polovina prvorozených dětí pochází z nemanželských svazků. V České republice tento podíl dosáhl již 20%. Na vývoj plodnosti žen mají samozřejmě vliv i rozvody a vdovství, v některých oblastech světa pak i monogamní či polygamní charakter partnerských svazků. Početí dětí ovlivňují i takové faktory jakými jsou přirozená neplodnost, patologická neplodnost či nedostavení se menstruace během kojení nebo naopak v sexuálním styku výrazné používání průmyslově vyráběných antikoncepčních prostředků. V této souvislosti ale antikoncepční prostředky mohou sehrávat významnou roli v omezování šíření pohlavních chorob. I v případě již realizovaného těhotenství ženy může být plodnost snižována jak samovolnými potraty, tak stále ve vyspělých společnostech velmi rozšířenými potraty na žádost. Mnohé aspekty snižování plodnosti žen však mají povahu sociální, ekonomickou, nebo všeobecně společensky podmíněnou. Společenské klima výrazně ovlivňuje proces proměny plodnosti žen. Se změnami ve společenském postavení ženy, s přijímáním nově utvářené hierarchie životních hodnot, je především mladými lidmi zcela jinak posuzována role rodiny, rodinného života a úlohy dětí při společenské prezentaci jak muže, tak ženy. Šíře pojímaná krize rodiny má jak povahu politickou (jde o způsob jakým je rodina reflektována v sociální politice), tak rovinu duchovní (zpochybňování rodiny ve prospěch opěvování svobody jednotlivců bez ohledu na závazky a odpovědnost vůči dětem). Snížení intenzity sňatečnosti vede v České republice daleko více než k oddalování, ke snižování plodnosti žen, vede ke zpomalování růstu počtu úplných rodin a tedy i k úbytku počtu domácností s dětmi. Za nefunkční je v této

Snižování plodnosti žen

38 souvislosti možno považovat nepřirozený pokles velikosti domácností, který úzce souvisí s demografickým stárnutím souborů obyvatel zdola. Prodlužování střední délky života obyvatel ve vyspělých zemích světa souvisí s narůstáním podílu osob starších, tedy s tzv. demografickým stárnutím souboru obyvatel shora. K zemím s nejvyšší pravděpodobností dožití se u mužů věku vyššího než 75 let náleží: Japonsko, Itálie, Švýcarsko, Francie, Španělsko, Švédsko, Austrálie, Kanada, Norsko, Rakousko, Finsko, Izrael, Singapur, Kostarika, Nizozemsko, Nový Zéland, Řecko, Belgie a Německo. Ve všech těchto zemích pro ženy nejvyšší úroveň naděje dožití přesahuje věk 81 let. Naopak nejnižší naděje dožití, prezentovaná věkem 40 let je u žen, ale i u mužů patrna v řadě afrických zemí: Mozambik, Botswana, Lesotho, Malawi, Zambie, Zimbabwe.

5. 3

Strukturálně demografické (biologické) aspekty evolučnosti populačních souborů

Vyjdeme-li z dlouhodobého historicky (nejen) v Evropě fungujícího modelu, že fungující rodina je místem zrodu občanských ctností, že fungující rodina je tím nejpřirozenějším společenským prostorem primární prevence většiny sociálně patologických jevů, pak narušením funkčnosti rodin jsou vytvářeny podmínky k nefunkčnosti i strukturně demografických (biologických) aspektů evolučnosti populačních souborů. Růstový potenciál

Věková skladba souboru obyvatel může skrývat velký růstový potenciál. Je-li tomu tak, pak v dané skladbě se maximálně uplatňuje věková skupina osob mladších 15 let. Tak tomu skutečně je u mnoha afrických zemí. Maximální podíly dětí ve věku do 15 let mají např. Uganda (51%), Niger (50%), Burkina (49%), Burundi, Čad (48%), Angola, Benin, Mali, Zambie (47%), Kongo, Malawi, Pobřeží Slonoviny, Togo (46%). Z asijských zemí vykazují největší podíly dětí ve věku do 15 let země: Jemen (48%), Irák (47%) a Palestina (46%). Grafické znázornění věkové skladby v podobě věkové pyramidy je neobyčejně realistické. Základna pyramidálního grafu je nejširší. Evoluce takového souboru obyvatel může být neobyčejně progresivní. Populace Evropy, Severní Ameriky, ale i Japonska má úplně jiné grafické znázornění. Podíl dětí mladších 15 let je velmi malý, např. Itálie, Řecko (14%), Německo, Španělsko (15%), bulharsko, Portugalsko, Rakousko, Slovinsko (16%), Česká republika, Estonsko, Chorvatsko, Lotyšsko, Maďarsko, Švýcarsko (17%). Označení grafu pro věkovou strukturu jako věková pyramida je téměř nepatřičné, neboť základna je vůči střední části grafu velmi zúžena. U takovéto struktury obyvatel jsou navíc patrny výrazné časové disproporce a soubor obyvatel postrádá růstový potenciál. I za předpokladu, že by současné mladé generace měly tolik dětí jako jejich rodiče, bude jejich potomků celkově méně, protože už jich samotných je méně, než bylo jejich rodičů. V tomto případě evoluce daného souboru má regresivní charakter a daný soubor je předurčen k postupnému vymírání. To je v mnoha případech záměrně oddalováno řízenou imigrací, tedy optimalizací počtu přistěhovalých obyvatel z vnějšku.

39 Charakter věková pyramida jakékoliv populace je vždy výsledkem celé její historie. Vzhledem k prodlužující se střední délce života lidí je další evoluční vývoj zejména české populace neobyčejně komplikovaný. K harmonizaci věkových struktur obyvatelstva České republiky by bylo zapotřebí dlouhodobého uplatňování nejrůznějších kompenzačních stimulů.

Shrnutí: Sledovat vývoj věkové struktury obyvatelstva znamená uvědomovat si dlouhodobou časovou podmíněnost vývoje této struktury. Např. současná věková struktura obyvatelstva České republiky je stále ovlivňována působením populačních procesů, které se odehrály před více než 50 lety. Přitom stávající struktura významnou mírou bude ovlivňovat i budoucí demografické procesy. Proto je neobyčejně důležité uvědomovat důležitost a roli populační politiky jako společenského nástroje, který může mít neobyčejně velký význam při snaze o harmonizaci věkových struktur. Přestože si mnozí lidé myslí, že největším problémem je existence regresivní skladby věkových struktur obyvatel, z celospolečenského hlediska se jeví jako zcela nejméně přijatelný fenomén výrazné nespojitosti věkových struktur. V této studijní opoře byla v rámci demografických (biologický) znaků představena pouze struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku. Samozřejmě neméně důležitá by byla např. struktura obyvatelstva podle zdravotního stavu obyvatel. Zdraví člověka ale není charakterizováno jen jako biologický stav, ale jako rovnováha lidského organismu ve vztahu jak k vnitřním (endogenním) tak i vnějším (exogenním) podmínkám. Ostatně Světová zdravotnická organizace (WHO) definovala již v roce 1948 zdraví jako úplnou tělesnou, duševní a společenskou pohodu. Dílčí společenskou determinaci bychom nalezli i u dalších strukturních charakteristik zařazovaných mezi demografické znaky (např. rodinný stav).

Kontrolní otázky: 1. Vysvětlete v čem tkví podstata Sundbärgových populačních typů a definujte kritérium na jehož základě je populační soubor rozčleněn na tři složky. 2. Objasněte proč je důležité při studiu dynamiky obyvatelstva věnovat pozornost skladbě obyvatel podle pohlaví a věku. 3. Definujte pojmy demografického stárnutí zdola a stárnutí shora a uveďte zdali a jakým způsobem může společnost tyto procesy ovlivňovat. 4. Vysvětlete v čem tkví růstový potenciál věkové pyramidy.V čem spočívá rozdíl ve věkové skladbě obyvatelstva africké Burkiny a středoevropského Rakouska?

40

Příklady: 1. Na jedné „nejmenované“ Základní škole v jednom nejmenovaném stotisícovém městě na řece Svitavě bychom v jednotlivých ročnících národní školy zjistili následující věkové složení žáků:šestiletých je 40, sedmiletých je 50, osmiletých je 60 devítiletých je 80 a desítiletých je 70. Vypočtěte jaký je průměrný věk žáků I. stupně této školy. 2. V ordinaci pro matky s dětmi předškolního věku se během týdne vystřídalo 250 dětských pacientů. S nejrůznějšími potížemi vyhledali lékařskou pomoc maminky s dětmi jejichž věková skladba byla následující: nulaletých bylo 60, jednoletých 90, dvouletý nebyl nikdo, tříletých bylo 35 a všichni ostatní byli pětiletí. Vypočtete průměrný věk dětských pacientů, kteří byli v daném týdnu lékařem ošetřeni.

Korespondenční úkol: Je populační politika důležitá nebo se jedná o nástroj, který demokratická společnost nepotřebuje? K jakým důsledkům vedla populační politika uskutečňovaná v Československu po roce 1968? K jakým důsledkům vede zjevná absence populační politiky v České republice po roce 1989?

Průvodce studiem: Pokud se Vám podařilo zvládnout tuto kapitolu, splnit kontrolní úlohy, vyřešit příklady i korespondenční úkol máte důvod být spokojeni. Jestliže jste při studiu narazili na problematiku, která je vám nejasná nebo jste některé pasáži textu špatně porozuměli, přečtěte si ji ještě jednou v klidu a soustředěně. Ať tak či onak, zasloužíte pochvalu za vaše dosavadní úsilí porozumět biologickým aspektům celistvosti, funkčnosti a evolučnosti demografických struktur. Nezapomínejte na www. stránky statistické služby, kde můžete získat velké množství stále inovovaných údajů a demografických charakteristik České republiky a krajských území. A ještě něco. Životní moudrost praví. Na stáří je možné se připravit. Na nemoc nikoliv. Kompetentním orgánům jakýchkoliv území proto znalost reálné situace struktury obyvatelstva podle demografických (biologických) znaků by neměla být cizí.

41

6.SPOLEČENSKÉ STRUKTURY JAKO VNITŘNÍ VLASTNOSTI SOUBORŮ OBYVATEL Cíle: Cílem této kapitoly je, abyste po jejím prostudování byli schopni: - vysvětlit pojem společenské (sociálně-ekonomické) struktury a objasnit jeho pojetí ve smyslu moderního a postmoderního vnímání reality, - objasnit, které faktory podmiňují změny ve společenské struktuře obyvatel, - charakterizovat hlavní vývojové rysy proměny společenské struktury obyvatelstva ČR v dlouhodobém časovém rozpětí, - nastínit základní rozdíly v celistvosti společenských souborů hospodářsky vyspělých a méně rozvinutých zemí, - přiblížit společenské aspekty vzájemného vztahu zaměstnanosti a nezaměstnanosti obyvatel, - objasnit v čem spočívá mikroevoluce ve vývoji společenských struktur. Pojmy k zapamatování: - nová celistvost, - domácnost, - sociální evoluce, - vnímání sociálně-ekonomických struktur.

Průvodce studiem: O sociálně-ekonomických strukturních prvcích se v nejšíře vnímané veřejnosti hovoří velmi často. Nepochybně k nejvíce frekventovaným pojmům v současnosti náleží problematika zaměstnanosti a nezaměstnanosti obyvatelstva. V mnoha regionech, byť v jejich dílčích částech je tato problematika natolik vážná, že vyžaduje již nejen regionální, ale makroregionální pozornost. V této závěrečné části studijní opory se ale nebudeme zabývat nejrůznějšími konkrétními druhy sociálně-ekonomické diferenciace obyvatelstva, ale pokusíme se přiblížit dané téma tak, abychom byli schopni komplexní orientace a tyto struktury viděli jako vnitřní vlastnosti daných souborů obyvatel.

42 Nejčastěji je sociálně-ekonomickou strukturou označován nějaký komplex vztahů mezi komponentami určitého sociálně-ekonomického celku. Struktura je proto nejobecněji definována jako množina relací, jimiž jsou spjaty prvky určitého systému. V tomto smyslu je sociálně-ekonomická struktura obyvatelstva komplexem vztahů a nikoli souborem jednoduše uspořádaných komponent. Evolucí sociálně-ekonomických struktur pak vnímáme skladbu ve smyslu prostorové kompozice. Přitom každá nová funkčnost prostorové struktury se promítá do nové organizace prostoru, kde významnou roli má studium řádu těchto struktur. (Čas potřebný k prostudování kapitoly: 6 hodin) 6.1 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty celistvosti souborů obyvatel Již ze základní orientace obyvatelstva podle věkové struktury vyplývá neobyčejně inspirativní model celistvosti. Tou nejpřirozenější celistvostí lidského rodu je společná existence lidí mladších a starších věkových skupin. V důsledku dlouhodobého demografické stárnutí obyvatelstva a stále výraznější emancipaci žen se na prahu 21. století v mnoha evropských zemích setkávají v šíře vnímané rodině tři, ale mnohdy i čtyři generace (děti, rodiče, prarodiče, praprarodiče). Členové jedné rodiny ale zpravidla vytvářejí odděleně žijící, často i jednočetné domácnosti (ještě svobodní, rozvedení, ovdovělí). Životní preference a hodnotový systém se zejména u mladších generací žen stále více blíží mužským postojům. Vzhledem k tomu že práce žen v domácnosti byla společensky v minulosti neobyčejně zdiskreditována a vzhledem k novému pojetí životních hodnot žen, jsou domácnosti udržovány pouze v míře zajišťující jejich existenci. Jakýkoliv větší zásah do domácnosti (např. dlouhodobá nemocnost jejího člena) vede k porušení celistvosti tohoto souboru. Strukturálně společenské aspekty nových celistvostí mají v zásadě dvě dimenze. Sociální politika

Tou první je směřování k novátorskému řešení. Na příkladu vývoje domácností byl tento model již dříve propracován ve skandinávských zemích. Díky výrazné sociální politice těchto států mohla vzniknout relativně dostupná síť sociálních zařízení (např. jesle, mateřské školy, denní zájmové internáty pro děti, sanatoria pro dlouhodobě nemocné). Do státem často štědře podporované tvorby sociálně-infrastrukturních objektů, „umísťují“ lidé po určitou dobu své blízké. S touto kvalitativně novou celistvostí se ve zvýšené míře setkáváme i v České republice. Jako alarmující lze ale považovat jestliže garanti finančních příjmů v rodinách, ponechávají vývoj svých blízkých náhodě. Zcela nekontrolovaný, často bezprizorní pohyb dětí po skončení školního vyučování až do pozdního večerního příchodu rodičů je zdrojem mnoha společenských problémů, které často mohou nabývat společensky nepřijatelnou patologickou dimenzi. V těchto případech již nelze hovořit o nové formě celistvosti, ale o rozpadu původní celistvosti. Někdy se dotýká pouze domácnosti, často ale bohužel i samotné podstaty existence rodiny.

43 Druhý způsob tvorby nové celistvosti je spojen s návratem k historickým Služby kořenům v domác- existence daných souborů obyvatel a uvědomování si své jedinečné kontinuity nostech vývoje. Na příkladu vývoje domácností to znamená zachování jejich faktické celistvosti při přenesení kompetencí domácích prací, eventuálně pečovatelské služby na někoho zvenčí. Zejména v západoevropských zemích plní tuto novou službu, směřující k zachování celistvosti domácností, ženy plnící úlohu pomocníků v domácnostech. Těmi se stávají ženy ze zemí, v nichž životní úroveň výrazně zaostává za západoevropskou, platy za poskytované služby jsou z pohledu západoevropanů velmi nízké, avšak pro příslušnice chudších zemí znamenají vysoký příjem. Část těchto osob pracuje legálně, avšak značná část pracuje nelegálně, tedy bez jakékoliv možnosti využívat sociální výhody trvale bydlících obyvatel západní Evropy. Značnou část těchto prací zabezpečují jako „au pair“ i mladí lidé ze zemí střední a východní Evropy, Českou republiku nevyjímaje. V ČR často nadhodnocovaný fenomén jazykové praxe je pouze dílčí součástí šíře uplatňovaného modelu posílení celistvosti rodin a domácností v západní Evropě, kde zejména ženy se nechtějí zříci zcela nově nabytých, seberealizačně preferovaných životních hodnot, před tradičními hodnotami, které v minulosti zabezpečovaly celistvost rodin a domácností. 6.2 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty funkčnosti souborů obyvatel V lidských souborech lze nepochybně nalézat nepřeberné množství nejrůznějších vztahů, souvislostí a studovat jejich funkčnost. Pokud se ale v čase zaobíráme hledáním nových funkčních vazebností, pak zcela logickým cílem studia je věnování pozornosti organizaci prostoru, či v něm se formujících prostorových struktur. Nová funkčnost jakékoliv prostorové struktury bezprostředně souvisí s novou organizací prostoru. V makro měřítku světa uvádí brněnský geograf Prof. Petr Chalupa (2004) ty funkční vztahy, které vedou k tvorbě nejvýraznějších, strukturálně společensky chápaných proměn současné krajiny k nimž např. náleží: 1. V zemích Bohatého Severu, kde náleží státy G7 a většina zemí OECD (Organisation for Economic cooperation and Development) jsou ve vztahu k nejchudším zemím světa vytvářeny nerovné podmínky pro řešení ekonomických, sociálních a politických problémů. 2. Neexistence volné soutěže a přístupu k „vysokým technologiím“, které jsou v rozhodující míře monopolizovány zeměmi Bohatého severu. Suroviny a kreativní lidské zdroje jsou naopak z nejchudších zemí světa odčerpávány. 3. Dluhy nejchudších zemí dosáhly výše 2,7 bilionu USD. Věřitelské země přitom každoročně utratí 800 miliard dolarů za stále se zdokonalující zbrojní systémy a bilion dolarů za komerční reklamu. 4. Vynakládání astronomicky vysokých finančních částek na reklamu a zbrojení zemí Bohatého Severu a nedostatek finančních prostředků ke

Bohatý sever a chudý jih

44 zlepšení vzdělanosti, zdravotního stavu obyvatel a odstranění hladu a bídy nejchudších zemí světa. 5. Za vydatné pomoci masových sdělovacích prostředků dochází k propagaci konzumního způsobu života orientovaného na hromadění peněz a majetku, přičemž úsilí za rozvoj vedoucí k záchraně specifických kulturních fenoménů a regionálních hodnot se dostává do pozadí. Nový vývoj sociálně-ekonomických struktur obyvatel nejvyspělejších zemí světa již není vázán jen na vlastní zdroje těchto zemí. Ve vývoji nových struktur se uplatňují i zdroje v širším celospolečenském kontextu. Nově vznikající funkční struktury si tak podmaňují struktury starší a mohou je vtahovat do nových funkčních vztahů. Z tohoto pohledu jestliže „mechanicky“ akceptujeme proměnu funkčních vztahů, je „přirozené“, že Ti, kteří vlastní nejmodernější technologie a kreativní lidský potenciál mají největší zisky. Ti, kteří tyto technologie nevlastní a dostávají se do ekonomické podřízenosti jsou schopni realizovat zisky nesrovnatelně nižší. O té části starších strukturálně funkčních sociálně-ekonomických systémů, které jsou vtaženy do nových funkčních vztahů je možno tvrdit, že si zachovávají své působení v novém celospolečenském kontextu. Bylo by ale velmi zvláštní, kdyby člověk své vnímání reality opíral pouze o rozumové poznání. Lidé jsou obdařeni nejen rozumem, ale také citem, a proto při vnímání reality nelze vycházet pouze z rozumových, v současnosti především ekonomických aspektů, ale je nutno zohledňovat i pestrou plejádu vztahů, které mají podobu sociální, environmentální či kulturní. Morální odpovědnost

Jestliže části obyvatelstva se v nových sociálně-ekonomických kontextech stanou relikty struktur předchozích období, nelze je vnímat tak, že tyto struktury ztratily právo na život. Proto hlavní a nosnou ideou pro život světových populací by mělo být úsilí o zachování důstojného života pro celý lidský druh. Skutečný fenomén „morální odpovědnosti“ nemůže mít podobu jednorázového gesta v podobě ekonomických výpomocí a nemůže kalkulovat s násilným prosazováním společensky kulturně přijímaných vzorců života v rozdílných, kulturně se vyvíjejících regionech světa. Morální odpovědnost je neslučitelná s jakoukoli agresí. Morální odpovědnost vyžaduje především neobyčejně důkladnou orientaci v sociálně-ekonomických strukturách obyvatel daného území a dále schopnost a ochotu porozumět funkčnosti a významovosti dílčích krajinných fenoménů jakéhokoli prostředí.

6.3 Strukturálně společenské (sociálně-ekonomické) aspekty evolučnosti souborů obyvatel Sociální evoluce

Pochopit evoluci je sám o sobě proces neobyčejně strukturovaný. Především nelze přistupovat k evoluci jako k mechanickému prohlížení leporela, kde za jedním obrazem následuje obraz další. Evoluce jakýchkoliv sociálně-ekonomických struktur souborů obyvatel nepředstavuje „skládanku“, i když při prvém pohledu, zejména při hodnocení minulosti, se toto může jevit jako skutečnost. Evoluce znamená skladbu ve smyslu „kompozice“.

45 Nejvýznamnější realitou našeho života se stalo členství České republiky v Evropské unii. A tak 1. květen 2004 (vstup ČR do Evropské unie) lze považovat za výrazný společenský mezník, kdy Česká republika jako součást středoevropského prostoru nabyla novou kompoziční hodnotu: stala se součástí vyššího integrovaného prostoru evropského kontinentu. Velkou výzvou pro všechny je proto hledání nové kompozice, tedy hledání toho, co nás sjednocuje. Nejde přitom o mechanicky vnímanou „stejnost“, či tolikrát do nejrůznějších hávů balenou formální spolupráci, ale naopak, při uvědomování si regionálních rozdílností, s vědomím vlastní neopakovatelné identity, s vědomím jedinečného genia loci abychom spolu upřeli naši pozornost stejným směrem. Princip této nové kompozice společenských struktur nespočívá v unifikaci a homogennosti sociálně ekonomického prostoru, ale naopak v zachování rozmanitosti a různorodosti projevů lidské existence. Mělo by proto jít o nacházení vazeb: a) obecně lidských ( např. osobnostní, etické, solidární, etnografické), b) vazeb kooperativních, které se vytvářejí na bázi kulturně historického rozvoje území (pocity společného účastnictví či společného tvůrčího spolupodílení se na daném jevu). Přistoupíme-li takto ke vnímání společenských struktur souborů obyvatel, pak vnímání reality konkrétního místa bude záležet na dvou základních aspektech: a) na porozumění historickému kontextu vývoje daného místa a tím i současné realitě daného místa, b) na porozumění způsobu vnímání daného místa, a tím i na našem vztahu ke geniu loci. Pochopit evoluci jako rytmus života a následně i řadu příčinností a pestré škály nejrůznějších souvislostí, znamená pokusit se vnímat životní hodnoty jako něco silného a často i velmi těžce uchopitelného, co dokáže lidi přimět k tomu, aby setrvali na daném místě po dlouhou dobu. Tento pohled na evoluci nás nutí, aby naše percepční schémata, obsahující struktury univerzální (všelidské), struktury podmíněné lokálně a struktury podmíněné kulturně, akceptovala komplexnost člověka, tedy naše tři nedílné součástí: fyzickou substanci (tělo), duši (psyché) a ducha (pneuma). Protože historický kontext daného místa se neustále proměňuje, je důležité uvědomit si, že studium evoluce společenských aspektů daného místa je nutno vnímat jako neustálou konkretizaci jeho podstaty v nových, stále se měnících časových souvislostech. Zvýšená citlivost k vnímání toku času je jednou ze základních vlastností postindustriální společnosti. A protože společenské a samozřejmě i biologické procesy vnímáme jako otevřené, jen stěží je můžeme pochopit na základě klasické mechaniky, tedy stále stejně vnímaného plynutí času. V krajině se mění nejen čas jako takový, ale především způsob vnímání času lidmi samotnými. V kontextu postmoderního vnímání rozvoje hodnot v území působí inspirativně sdělení brazilského spisovatele Paola Coelha: „Čas není něco co plyne pořád stejným tempem. Tempo určujeme my sami.“ (Coelho, 1999).

Zachování druhové rozmanitosti

Vnímání reality

46 Přezírání či nedocenění kulturní odlišnosti v chápání času je častým impulsem k růstu společensko-politického napětí v makroregionech světa. Jako učebnicový příklad může sloužit protiklad v asijském a severoamerickém vnímání času. Pro velké množství asijských společností (např. konfuciánský étos pregnantně vyjádřený v poznání „všechno má svou krásu, ale ne každý ji vidí“) k nejvyšším hodnotám náleží upřednostňování dlouhodobých zisků z daných aktivit. Naopak severoamerický étos, pod jednoznačně dominujícími ekonomickými kritérii úspěšnosti, jakoby nevnímal minulost, ignoroval budoucnost a maximalizoval bezprostřednost, tedy krátkodobost zisků z daných aktivit. Při takto kategorickém, „rozporně determinovaném“ vnímání času lze vnímat proklamovanou tezi o porozumění druhým či dokonce sdílení hodnot jiných, jen velmi obezřetně. Shrnutí: Jestliže v moderní společnosti bylo možno jednotlivé společenské hodnoty vnímat víceméně izolovaně, jednotlivě, v postmoderní společnosti nabývají rozhodující význam hodnoty komplexní, tedy ty, které svědčí o: - lidské kreativitě, - duchovním rozměru společnosti, - o lidském kapitálu či sociokulturním potenciálu krajiny. Sdílet zkušenosti jiných znamená především vcítit se do životních situací druhých, být tolerantní a tím i sociálně bližší. Sdílet duševní hodnoty jiných spolu s rozvíjením pocitů sounáležitosti (tj. odpovědnostní aspekt identity), znamená posilovat klima blízkosti a vzájemné důvěry. Studiem těchto vztahů lze přitom odhalovat nové zdroje sociokulturního potenciálu, které mohou generovat další dynamický rozvoj jakéhokoliv území. Úkoly k textu: 1. Uveďte dvě základní dimenze společenských aspektů vývoje nových celistvostí. 2. Uveďte na příkladu Vámi zvoleného kritéria sociálně-ekonomické struktury obyvatelstva, jak funkčnost tohoto souboru souvisí s novou organizací prostoru. Modelově utvářené situace vztáhněte ke třem prostorovým úrovním: lokální, regionální, nadregionální. 3. Objasněte, v čem spočívá podstata tvrzení brazilského spisovatele Paola Coelha „Čas není něco co plyne pořád stejným tempem. Tempo určujeme my sami.“ 4. Objasněte a zdůvodněte, co je důležitější pro vnímání společenských struktur souborů obyvatel: a) porozumění historickému kontextu vývoje daného místa a tím i současné realitě daného místa, b) porozumění způsobu vnímání daného místa, a tím i na našemu vztahu k sociálně kulturním hodnotám.

47 Otázka k zamyšlení: 1. Ve studijní opoře jste se dověděli něco o tom, jakým způsobem je zabezpečována celistvost a funkčnost mnoha skandinávských domácností. Na příkladu rodin v nejbližším okolí vašeho místa bydliště analyzujte situaci v těchto domácnostech a vyhledejte shodné, eventuálně rozdílné identifikační znaky s uváděnými modely uplatňujícími se ve Skandinávii.

Sebehodnotící otázka: Jak přistupuje postindustriální společnost ke vnímání společenských struktur souboru obyvatel? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… Komentář k sebehodnotící otázce: Každá sociálně-ekonomická struktura je provázána kontinuitou času, tedy trváním, které se uskutečňuje v podmínkách, které mají svůj objektivní, ale i subjektivní obsah, které mají své obecné, ale i specifické faktory determinace. Vzájemná spojitost nejrůznějších sociálně-ekonomických a demografických struktur v rozvoji lokálních, regionálních či nadregionálních prostorových celků je spojena s úslovím „Myslet globálně, pracovat regionálně“. Vnímání reality společenských struktur proto obsahuje: - struktury jejichž existence je podmíněna univerzálně (obecně lidské a humánní) s globálním dosahem, - struktury podmíněné regionálně (kulturně – historické) s dosahem regionálním až makroregionálním, - struktury podmíněné lokálně (místní specifika a zvláštnosti) s dosahem lokálním až regionálním.

48

ZÁVĚR Vážení čtenáři, dospěli jste spolu se mnou k závěru tohoto textu. Věřím, že většinu z toho, co jste se z něj dověděli, využijete nejen ve své práci, ale i v běžném životě, kdy si každý člověk odpovídá na otázky, které před něj staví samotný život. Přestože rozmístění obyvatelstva většinou chápeme jen na základě lidnatosti, hustotních charakteristik a míry koncentrace či disperze obyvatel v krajině, studium souboru obyvatel vyžaduje mnohem komplexnější přístup. Také klasické strukturní charakteristiky, vytvářené k uchopování souboru obyvatel podle biologických či sociálně-ekonomických strukturních znaků vyžadují v souvislosti s postindustrializačním rozvojem mnohem komplexnější pojetí.

Směřování lidského vnímání reality

Závěrem této studijní opory proto může být zdvojení a zvýraznění poznatku, ke kterému jsme dospěli v poslední kapitole. Jestliže v moderní společnosti bylo možno jednotlivé struktury a společenské hodnoty vnímat víceméně izolovaně, jednotlivě, v postmoderní společnosti nabývají rozhodující význam hodnoty komplexní, tedy ty, které svědčí o: - lidské kreativitě, - duchovním rozměru společnosti, - o lidském kapitálu či sociokulturním potenciálu krajiny. Sdílet zkušenosti jiných znamená především vcítit se do životních situací druhých, být tolerantní a tím i sociálně bližší. Sdílet duševní hodnoty jiných spolu s rozvíjením pocitů sounáležitosti (tj. odpovědnostní aspekt identity), znamená posilovat klima blízkosti a vzájemné důvěry. Studiem těchto vztahů lze přitom odhalovat nové zdroje sociokulturního potenciálu, které mohou generovat další dynamický rozvoj jak obyvatel České republiky, tak obyvatel Evropské unie, ale i jiných územních celků na planetě Zemi. Jako stěžejní se nejeví znalost okamžitého (tedy bezprostředního, aktuálního stavu), ale znalost těch charakteristik, které mohou vypovídat o možném využití lidského fenoménu (za jistých podmínek, v daném časovém období). Ten, kdo nesdílí určité hodnoty, nemůže být považován za disponibilní prvek k provedení určitých záměrů. Potenciál je tak stále více chápán jako soubor zásob

49 a zdrojů které jsou k dispozici a se kterými je možno počítat k dosažení určitých cílů nebo řešení daných úloh. V současné realitě je ale bohužel přikládán velký význam konzumnímu způsobu života. Tomu zcela logicky odpovídá kladení většího důrazu na kvantitativně vyjádřitelné charakteristiky našeho života. Obrazem naší existence jsou ale vedle konkrétních stavů (daností) i pocity a právě tyto pocity, pokud sehrávají úlohu existenční opory lidí, nabývají v neustále se dynamizujícím světě (i v rámci života jednotlivců) neobyčejný význam. Mají stabilizující účinek, nikoliv ve smyslu mechanicky vnímané dynamiky osob v prostoru, ale ve smyslu spokojeného života, uskutečňujícího se jak v městském, tak venkovském prostředí, přičemž lokalizační rozhodnutí jsou odvislá od osob krajinu obývajících. Dočetli jste první díl studijní opory, která je svým pojetím velmi odlišná od mnoha dosavadních studijních materiálů, které problematiku geografie obyvatelstva a demografie pojímají v úrovních prostorového rozmístění, struktury obyvatel podle biologických a společenských znaků, přirozené a prostorové dynamiky obyvatel. Tato odlišnost ale koresponduje s jednou z největších připravovaných změn ve vzdělávání, a to již v úrovni základních škol. Tato realita je pojmenována jako Rámcový vzdělávací program, jehož smyslem v úrovni studia prostorových aspektů krajiny je posílení komplexnějšího vnímání reality, a to nejen ve vztahu k prostoru, ale především k tolik stále opomíjenému vnímání času. Problematika přirozené a prostorové dynamiky obyvatel tvoří druhou část studijní opory „Geografie obyvatelstva a demografie“ Vy sami jste prostudováním textu a splněním požadovaných úloh vykonali nevšední změnu v sobě samých. Jste blízko nádherným pocitům, které se dostavují ve chvílích, kdy člověk rozluští nějakou záhadu. Vy jste pronikli ke kořenům problému toho, co udělat, abychom ve stále více se integrujícím světě mohli spokojeně prožívat své životy. K tomu Vám upřímně blahopřeji.

Jaroslav Vencálek

50

LITERATURA BAAR, V. Národy na prahu 21. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2002, 415 s. BAŠOVSKÝ, O., MLÁDEK, J. Geografia obyvatelstva a sídiel. Bratislava: Univerzita Komenského, 1985, 221 s. CÍLEK, V. Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2002, 232 s. COELHO, P. Poutník. Mágův denník. Praha: Argo, 1999, 190 s. EXUPÉRY, A., S. Citadela. Praha: Vyšehrad, 1998, 304 s. FIALOVÁ, L., HORSKÁ, P., KUČERA, M., MAUR, M., MUSIL, J., STLOUKAL, M. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996, 400 s. GELLNER, A. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal, 1993, 160 s. GORE, A. Země na misce vah. Praha: Argo, 1994, 376 s. HENDERSONOVÁ, H. Za horizontem globalizace. Praha, DarmaGaia, 2001, 144 s. HERTZOVÁ, N. Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha: Dokořán, 2003, 256 s. HOLZER, J., Z. Demografia. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Ekonomiczne, 1980, 362 s. HUNTINGTON, S., P, Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publisher, 2001, 448 s. CHALUPA, P., IVANIČKA, K. Synergický vztah sociálněekonomických procesů v ČSFR.. Brno: MU, Spisy PdF MU, 1992, 168 s. CHALUPA, P., IVANIČKA, K. Synergický přístup k některým geografickým problémům České a Slovenské republiky. Brno: MU, Geografie V, Sborník KG PdF, 1994, 124 s. CHALUPA, P. Třetí vývojová vlna a její zachycení v České republice. Brno: MU, Geografie X, Sborník KG PdF, 1997, s. 48 – 54. CHALUPA, P a kol. Fázový společenský posun a Česká republika. Brno: Masarykova univerzita, 2004 (v tisku). IVANIČKA, K. Synergetika a civilizácia. Bratislava: Alfa, 1988, 352 s. IVANIČKA, K. Slovakia – genius loci. Bratislava: Korene Press, 1996, 146 s. IVANIČKA, K. Základy synergetiky. Banská Bystrica: UMB, Fakulta politických vied a medzinárodných vzťahov, 1997, 183 s. IVANIČKA, K. (ed.). Dynamické vývojové procesy a štrukúry a ich medzinárodný kontext. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2000, 308 s. JAGIELSKI, A. Geografia ludności. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1977, 346 s.

51 KALIBOVÁ, K., PAVLÍK, Z., VODÁKOVÁ, A. Demografie (nejen) pro demografy. Praha: Sociologické nakladatelství a Sociologický ústav AV ČR, 1993, 128 s. KOLEKTIV. Mnohojazyčný demografický slovník, český svazek. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1965, 156 s. LATUCH, M. Demografia spoleczno-ekonomiczna. Warszawa: Państwowe Wydawnicto Ekonomiczne, 1980, 400 s. MIKOLAJEWICZ, Z. (ed.). Strategiczne problemy rozwoju regionalnego w procesie integraci europejskiej. Opole: Uniwersytet Opolski a Polskie Towarzystwo Ekonomiczne w Opolu, 1995, 662 s. MLÁDEK, J. Základy geografie obyvatelstva. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, 1992, 230 s. PAVLÍK, Z. Nástin populačního vývoje světa. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964, 308 s. PAVLÍK, Z., RYCHTAŘÍKOVÁ, J., ŠUBRTOVÁ, A. Základy demografie. Praha: Academia, 1986, 732 s. PAVLÍK, Z. a kol. Populační vývoj České republiky 1995. Praha: PřF UK, 1996, 90 s. SKOKAN, L. Úvod do teorie geografie I. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Pedagogická fakulta, 1998, 148 s. SKOKAN, L. Úvod do teorie geografie II. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Pedagogická fakulta, 1999, 157 s. ŠRAJEROVÁ, O. (ed.).Otázky národní identity – determinanty a subjektivní vnímání v podmínkách současné multietnické společnosti.Opava: Slezský ústav Slezského zemského muzea v Opavě a Dokumentační a informační středisko Rady Evropy při Evropském informačním středisku UK v Praze, 2001. TOFFLER, A., TOFFLEROVÁ, H. Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky. Praha: Dokořán, 2001, 128 s. TOFFLER, A., TOFFLEROVÁ, H. Válka a antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Dokořán, 2002, 304 s. VALLIN, J. Světové obyvatelstvo. Praha: Academia, 1992, 148 s. VENCÁLEK, J., NOVÁKOVÁ, B. Cvičení z geografie obyvatelstva. Ostrava: Pedagogická fakulta, 1981, 229 s. VENCÁLEK, J. Protisměry územní identity. Český Těšín, Olza, 1998, 208 s. VENCÁLEK, J. Místní regiony a územní identita. Ostrava, Ostravská univerzita 2003, 54 s.

52

53