MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÝ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy
Genius loci a edukační potenciál meziválečné architektury Zlína Doprovodný text k umělecko pedagogické diplomové práci
Brno 2014
Vedoucí práce: Mgr. Bc. Alice Stuchlíková, Ph.D.
Autor práce: BcA. Dušan Nečas
1
Vypracovaný text má charakter doprovodné zprávy k praktické diplomové práci. Hlavní částí diplomové práce je praktický metodický výkon - průvodce po architektuře s názvem „Po stopách meziválečné architektury Zlína, aneb 21 míst, která nesmíte přehlédnout.“ 2
Bibliografický záznam NEČAS, Dušan. Genius loci a edukační potenciál meziválečné architektury Zlína: doprovodný text diplomové práce. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy, 2014. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Bc. Alice Stuchlíková, Ph.D.
Anotace Diplomová práce Genius loci a edukační potenciál meziválečné architektury Zlína pojednává o jedinečnosti meziválečné architektury města Zlína a o moţnostech jejího zprostředkování. Hlavním cílem diplomové práce bylo vytvoření průvodce po architektuře s názvem „Po stopách meziválečné architektury Zlína, aneb 21 míst, která nesmíte přehlédnout.“ Průvodce je určen ke vzdělávání, zejména studentů středních škol, o architektuře a nejvýznamnějších architektech města Zlína. V teoretické části diplomové práce se zabývám vývojem, znaky a zprostředkováním meziválečné architektury Zlína. Zanalyzoval jsem dosavadní vývoj ve zprostředkování zlínské architektury a zaměřil se na galerijní činnost Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, která zlínskou architekturu zprostředkovává formou odborných publikací, průvodců, map, výstav, galerijních animací atd.
Annotation The diploma thesis The Genius Loci and Educational Potencial of Interwar Architecture of Zlín is focused on the uniqueness of interwar architecture in the city of Zlín and possibilities of it's mediation. Main aim of this thesis was creation of architectural guide called „In the footsteps of the Interwar architecture in Zlín, 21 places that you mustn't overlook.“ This guide is dedicated to educate secondary school students about architecture and most influential architects of Zlín. Theoretical part of diploma thesis is about development, characteristics and mediation of interwar architecture in Zlin. I have analyzed actual development of mediation of Zlín architecture and focused on Regional Gallery of Fine Arts in Zlín, which mediates Zlín architecture by specialized publications, guides, maps, exhibitions, gallery programs etc.
3
Klíčová slova architektonický průvodce, zprostředkování architektury, město Zlín, meziválečná architektura, moderní architektura, funkcionalismus, urbanismus, Tomáš Baťa
Keywords architectural guide, mediation of architecture, city of Zlín, interwar architecture, modern architecture, functionalism, urbanism, Thomas Bata
4
Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně dne 20. 4. 2014
…………………………………… BcA. Dušan Nečas 5
Poděkování Děkuji vedoucí mé diplomové práce Mgr. Bc. Alici Stuchlíkové, Ph.D. za odborné vedení a praktické rady při psaní diplomové práce i tvorbě architektonického průvodce. Dále děkuji prof. PaedDr. Radku Horáčkovi, Ph.D. za jeho inspirativní vyučovací hodiny, seznamující nás s významnými galeriemi, umělci a efektivním zprostředkováním umění. Velký dík patří Mgr. Ladislavě Horňákové, kurátorce sbírky architektury a vedoucí odborného oddělení v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, za odbornou pomoc a intenzivní činnost v oblasti zprostředkování zlínské architektury. Děkuji paní Lence Hubáčkové, z knihovny zlínské galerie, za její pomoc při badatelské činnosti a poskytnutí zdrojů, nezbytných k dokončení mé diplomové práce. Dále děkuji galerijnímu lektorovi MgA. Martinu Čadovi za jeho ochotu a poskytnuté informace o edukačních programech zlínské galerie. V neposlední řadě děkuji své rodině a přítelkyni za trpělivost a podporu.
6
OSNOVA Úvod…………………………………………………………………………………….……9 1 Genius loci města Zlína………………………………………………………………10 1.1 Vznik moderního města……………………………………………..……………10 1.2 Tomáš Baťa a jeho vize…………………………………..………………………12 1.3 Město v zahradách jako světový fenomén……………………………………..…13
2 Meziválečná architektura Zlína…………………………………..…………...…..18 2.1 Tendence světové moderní architektury………………………………………….18 2.2 Meziválečná architektura Zlína…………………………………………………...24 2.2.1 Tovární budovy…………………………………………………………25 2.2.2 Rodinné domky a vily…………………………………………………..27 2.2.3 Veřejné budovy.………………………………………………………...29 2.3 Architekti meziválečného Zlína………………………………………………..…34 2.3.1 František Lýdie Gahura……………………………………………..…..35 2.3.2 Vladimír Karfík………………………………………………………....36 2.3.3 Miroslav Lorenc………………………………………………………...37
3 Zprostředkování architektury a jeho edukační potenciál……….................39 3.1 Fotografování architektury……………………………………………………..…39 3.2 Zprostředkování meziválečné architektury Zlína………………………………....42 3.2.1 Kulturní historie Zlína…………………………………………………..42 3.2.2 Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně……………………………..43 3.2.3 Publikace………………………………………………………………..46 3.2.4 Kulturně vzdělávací akce……………………………………………….47 3.2.5 Propagace galerie…………………………………………….………….49 3.2.6 Didaktické pomůcky…………………………………………………….49 3.2.7 Média……………………………………………………………………50
7
4 Autorský průvodce po meziválečné architektuře Zlína………………….....51 4.1 Příprava…………….……………………………………………...……………...51 4.2 Průvodce……………………………………………………………………..…...51 4.2.1 Obsah……………………………………………………………………52 4.2.2 Cílová skupina…………………………………………………………..53
Závěr…………………………………………………………………………………..…….54 Literatura………………………………………………………………………………..…55 Elektronické dokumenty……………………………………………………………….56
Úvod
8
Architekturu dnes chápeme zejména jako obor spojující estetické a funkční kvality. Historické i současné stavby s sebou nesou znaky a hodnoty, pojednávající o době jejich vzniku. Architektura od starověku aţ po 20. století byla úzce spojena s jinými uměleckými obory a její podoba podléhala kritériím uměleckých slohů, dominujících na rozsáhlém geografickém území. Naproti tomu architektura 20. století se stala svébytným oborem, který se názorově vyhradil proti tradici a podpořil výrazovou rozmanitost napříč světem. Ve dvacátých letech 20. století se stal modernismus převaţujícím uměleckým slohem. Moderní architekturu utvářeli výrazné osobnosti jako např. Le Corbusier, Walter Gropius či Mies van der Rohe. Poslední dva jmenovaní byli také řediteli Bauhausu, významné avantgardní školy umění, designu a architektury. Moderní architektura se vyznačovala jednoduchostí forem, odmítáním ornamentu a tím, ţe upřednostňovala funkci před formou. Tyto tendence byly propagovány na Mezinárodní výstavě moderní architektury, MOMA, v roce 1932. Během druhé světové války se těţiště moderní architektury přesunulo z Evropy do Ameriky. Právě v Americe se Tomáš Baťa inspiroval k výstavbě továrních budov. Tomáš Baťa se obracel na znalce z oboru architektury. Spolupracoval s významnými architekty, jakými byli např. Jan Kotěra, Vladimír Karfík, František Lýdie Gahura nebo Miroslav Lorenc. Progresivní architekti dali Zlínu jeho novou moderní podobu, reagující na světové tendence. Tomáš Baťa, jakoţto podnikatel, kladl velký důraz na ekonomickou stránku architektury. Jádrem jeho firmy Baťa byly tovární budovy. Novým úkolem architektů bylo vymýšlet způsoby, které by šetřily čas i peníze. Výstavba moderního Zlína v meziválečném období se nesla v duchu funkcionalismu, reprezentovaného zásadou „Forma následuje funkci.“ Zlín se v meziválečném období rozvinul v esteticky hodnotné a nadčasové město. Jednotnost zlínské architektury a její opakující se prvky vyvaţuje městská zeleň, která utváří spolu s architekturou harmonický celek. Pod vedením Tomáše a Jana Antonína Bati vznikalo nové moderní město Zlín. Pod Baťovým heslem „Kolektivně pracovat, individuálně ţít“ bylo budováno město, které poskytovalo zaměstnancům firmy Baťa pracovní zázemí, kulturu a příjemné bydlení. Zlín se stal zhmotněným ideálem konstruktivistické a urbanistické avantgardy, a dodnes zůstává světovým fenoménem. Meziválečný Zlín byl jedním z nejmodernějších měst své doby.
1 Genius loci města Zlína
9
Genius loci neboli duch místa je nedílnou součástí kaţdého města. Průmyslové město Zlín leţí v údolí řeky Dřevnice na rozmezí Hostýnských a Vizovických vrchů. Výrazným rysem města Zlína je jeho urbanistické řešení. Průmyslové a obytné zóny jsou důmyslně zasazeny do městské zeleně. Jedinečná atmosféra města vznikla společně s činností firmy Baťa. Vnější podoba města byla ovlivňována poţadavky průmyslové výroby, rozvojem technologií a inovativním přístupem architektů. Bylo to právě meziválečné období, v kterém došlo k největšímu rozkvětu města. V tomto období hledání, reorganizace a snahy vybudovat ideální průmyslové město se zrodila podoba jednoho z nejmodernějších měst své doby. Entuziasmus Tomáše Bati pronikl do všech průmyslových odvětví firmy Baťa a do myslí všech lidí, kteří si svou prací chtěli zajistit lepší ţivobytí. Průmyslový Zlín meziválečného období byl pulzujícím místem experimentování a nových příleţitostí. Pro tehdejší obyvatelstvo byl Zlín místem neustálého očekávání lepší budoucnosti. Jednotný duch a společná práce, přitom důraz na individualitu a blahobyt přinášeli obyvatelům Zlína tvůrčí sílu a všeobecnou spokojenost. Genius loci meziválečného Zlína je dodnes přítomný v jeho rozsáhlých čtvrtích s unifikovanou architekturou rodinných domků, v průmyslovém areálu, na náměstí Práce atd. Úlohou architektů, památkářů, kunsthistoriků, ale i galerijních pedagogů je poukazovat na jedinečnost zlínské meziválečné architektury Zlína a usilovat o její zachování. Pouze tak bude moţné předat tento Genius loci dalším generacím a poukázat na nadčasovost baťovské éry Zlína.
1.1 Vznik moderního města První písemné zmínky o Zlíně se datují do roku 1322, kdy byl malým městečkem rozlehlého feudálního panství. Ve středověku dochází k rozvoji řemesel a místních trhů, zlepšuje se také majetkové a právní postavení obyvatelstva. Další výv oj města popisuje proslov historika Zdeňka Pokludy z roku 1991 na sympoziu ve Zlíně: „Zlín, nazývaný od počátku 16. století městem, převyšoval počtem obyvatel mnohá okolní města, na zdejší trhy se sjíţděli obchodníci ze širšího okolí, z místních řemesel byli známí zejména hrnčíři, soukeníci, ševci. Kolem r. 1600, kdy dosahoval plného rozkvětu, bylo ve Zlíně kolem 200 městských domů a usedlostí, dominovaly mu renesanční stavby kostela, zámku a radnice“. (POKLUDA, Zdeněk. Zlínský funkcionalismus., s. 13) První náznaky zlínské průmyslovosti spadají do roku 1779, kdy byla ve Zlíně zřízena první manufaktura na bělení prádla a později roku 1850 brettonská továrna na zápalky.
10
Ještě v 19. století Zlín nepřekročil hranici tří tisíc ob yvatel. Historicky nejdůleţitější okamţik nastává v roce 1894, kdy sourozenci Tomáš, Antonín a Anna Baťovi zakládají svou továrnu na boty. Jejich podnik začal rychle prosperovat. Během pár let se vypracovali na nejúspěšnější obuvnický podnik ve městě. Přelom 19. a 20. století byl pro vývoj Zlína klíčový. Roku 1900 se podnik sourozenců Baťů přestěhoval do nové tovární budovy, coţ přineslo řadu velkých změn. Z původního města zemědělských a řemeslnických trhů se stalo město převáţně průmyslové. Nastávající etapa Zlína byla úzce spojena s rozvojem firmy Baťa. Původem obuvnická firma se s rokem 1903 rozšiřuje na další výrobní odvětví jako např. strojírenství, polygrafie, elektrárenství ad. Pozici firmy v povědomí obyvatelstva ještě více upevnilo zvolení Tomáše Bati zlínským starostou v roce 1923. Nově nabytá privilegia Baťovi umoţnila prosazovat ideu budování zahradního města. Podle Zdeňka Pokludy to byla baťovská výstavba, která v letech 1923–1938 vtiskla Zlínu jeho typickou, moderní podobu. Architektura Zlína byla ve své době u nás ojedinělá, působila spíše americky. Obyvatelé byli ohromeni novostí meziválečné architektury a rychlostí rozvoje města. (Zlínský funkcionalismus, 1991) Meziválečné období se neslo v duchu budování ideálního města. Tovární areály se rozrůstaly, počet pracovníků stoupal a s nimi i kapitál umoţňující další budování. Podle Zdeňka Pokludy „Úspěch vydobytý na trhu obuvi roku 1922 by počátkem nové éry. Baťovy závody ve Zlíně startovaly k impozantnímu vzestupu. V následujících deseti letech se dosavadní obuvnická továrna rozrostla v rozsáhlý komplex s desítkami budov a mnoha tisíci zaměstnanci.“ (Pokluda, 2004, s.23) S narůstajícím počtem nových dělníků rostla potřeba výstavby nového bydlení. Baťa hledal ekonomicky výhodné řešení, které diskutoval s předními českými architekty. Srdcem města byl tovární areál, který měl být důmyslně propojen s kulturním centrem a bydlením pro dělníky. Město se s kaţdým rokem dynamicky rozrůstalo a modernizovalo. Baťovi se naštěstí povedlo překonat nejhorší hospodářskou krizi v letech 1929–1933, kdy jeho firma dokázala prosperovat díky odváţnému sniţování cen obuvi. Zvyšoval se také vývoz obuvi a firma Baťa získávala čím dál větší ohlasy v zahraničí. Tomáš Baťa se zaslouţil o vybudování moderního města. Po tragické smrti T. Bati v roce 1932 se vedení firmy Baťa ujal jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. (Pokluda, 2004)
1.2 Tomáš Baťa a jeho vize
11
Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně. Mnoho generací jeho předků se ţivilo ševcovstvím. Tomáš na tuto rodinnou tradici navázal jiţ ve dvanácti letech v Uherském Hradišti, kde se začal zajímat o výrobu a prodej bot. Brzy si získal kladný vztah ke strojům, které ulehčovaly lidskou práci. Díky finanční podpoře od sestry Anny si Tomáš otevřel svou vlastní dílnu. Kvůli nezkušenosti a chybějícímu povolení vykonávat řemeslo se však musel vrátit zpět do Uherského Hradiště a věnovat se obchodování. V roce 1894 se Tomáš spolu se sourozenci Antonínem a Annou rozhodli zaloţit obuvnickou ţivnost. Jako hlavní důvod zaloţení ţivnosti Tomáš Baťa uvádí touhu po lepším ţivobytí. (Cekota, 1981, s. 24) Podnikání sourozenců Baťů bylo z počátku charakterizováno jako „domácký průmysl“, chytře promyšlený a organizovaný. Ani jejich podnik se však nevyhnul finančním krizím. Řešení těchto krizí přinášelo jejich podnikání cenná poučení a inovativní přístup. Díky úspěšné reklamě a prodeji bot „baťovek“ si Tomáš zakoupil první šicí stroje s ručním pohonem. Po váţném onemocnění Antonína Bati se roku 1900 ujal vedení jeho bratr Tomáš Baťa, který firmu přejmenoval na společnost T&A Baťa. Roku 1904 se Tomáš Baťa vydal do Ameriky získat nové zkušenosti, zejména v oblasti managementu. Tato pracovní cesta byla pro rozvoj firmy klíčová. Amerika byla na začátku 20. století, za vlády prezidenta Theodora Roosevelta, prosperující země. Byla to doba obnovy, velkých vynálezů a úspěšného obchodu, který do Ameriky lákal miliony emigrantů z celého světa. Touhu Tomáše Bati poznávat americký styl práce popisuje Antonín Cekota, autor knihy „Geniální podnikatel Tomáš Baťa“: „V roce 1904 bylo v Evropě málo muţů, jejichţ stanovisko ke Spojeným státům se podobalo stanovisku 28letého Tomáše, který se nechtěl ani vystěhovat, ani spekulovat na rychlé zbohatnutí investováním peněz za mořem. Romantickou představu o dobrodruţství kovbojů a Indiánů odmítal s pohrdáním. Se sebevědomím, jeţ u něho často hraničilo s arogancí nevěřil v nadčlověka. Nicméně chtěl osobně zjistit, co dokáţe americký dělník. Chtěl s ním změřit osobně své síly ve výrobě bot na místě, v amerických továrnách“ (CEKOTA, Antonín. Geniální podnikatel Tomáš Baťa., s. 46). V roce 1908 umírá Antonín Baťa. Firma T&A Baťa, pod vedením Tomáše Bati, je tou dobou zaměřená na výrobu lehké obuvi. V roce 1910 firma zaměstnávala asi 350 dělníků a vyrobila přes 3000 párů bot. S narůstající produkcí firmy nastal problém, kde všechny dělníky ubytovat. Baťa problém vyřešil výstavbou ekonomických tzv. baťových domků, stavěných z cihel. Tomáš Baťa se radil s předními představiteli české architektury a přitom aktivně prezentoval své názory, jak by měla zlínská moderní architektura vypadat. To potvrzuje také architekt Vladimír Karfík, který s Baťou úzce spolupracoval. Karfík tvrdí, 12
ţe zlínská architektura není zásluhou jen architektů, ale i Tomáše Bati, který měl o moderní architektuře přesnou představu, zřejmě díky cestám do Ameriky. (Karfík, 2012, str. 10) Tomáš Baťa své vize prezentoval vţdy otevřeně a upřímně. Ani při spolupráci s architekty se nevyhnul mnoha neshodám a názorovým rozepřím. Svůj postoj k architektům popisuje, při rozhovoru s Vladimírem Karfíkem těmito slovy: „Abych se Vám přiznal, zpočátku jsem dost dobře nevěděl, co je architekt a co stavitel. Dnes uţ to vím. Architekt je člověk, který chce stále sám sobě stavět pomníky. My však potřebujeme architekta, který chce slouţit nám i ostatním lidem, jak nejlépe umí a můţe. O stavbu pomníků pro architekty se nezajímáme.“ (Karfík, 2012, s. 156) Od roku 1914 do roku 1918 se počet Baťových zaměstnanců zvýšil desetinásobně. Na konci války byla produkce firmy tak vysoká, ţe se začaly otevírat prodejny Baťa nejen ve Zlíně, ale po celém státě: v Praze, Liberci, Plzni a dalších městech. V letech 1926–1928 rapidně vzrostl export obuvi. Firma ovládala většinu československého vývozu. Tomáš Baťa sledoval světové trendy nejen v oblasti managementu, ale i architektury. Podle historika Iloše Crhonka: „Nová podoba Zlína byla od počátku formována pokrokovými osobnostmi architektury a urbanismu, soustředěnými kolem iniciativní podnikatelské osobnosti Tomáše Bati. Tvůrčí principy, korespondující se soudobým vývojem moderní české a evropské architektury byly transformovány na podmínky průmyslového města, ve kterém vznikla specifická, jedinečná forma zlínského konstruktivismu. Neméně závaţné pro atmosféru bouřlivě se rozvíjejícího Zlína byly vzájemné osobní a pracovní vztahy mezi tvůrčími osobnostmi a silnou podnikatelskou individualitou Tomáše Bati.“ (Zlínský funkcionalismus, 1991, s. 36) Tomáš Baťa tragicky zahynul při letecké havárii roku 1932. V té době měla firma Baťa pobočky jiţ ve více neţ 60 státech. Obuvnická firma Baťa funguje dodnes.
1.3 Město v zahradách jako světový fenomén Při plánování výstavby moderního města Zlín se Tomáš Baťa inspiroval teoretickými pracemi Ebenezera Howarda, který propagoval schéma anglických zahradních měst. Smyslem tohoto hnutí bylo přeměňovat nezdravá velkoměsta na místa prospěšná ţivotu člověka. Baťa dokázal tyto utopistické vize přeměnit ve skutečnost. Důvodem výstavby zahradních měst byla průmyslová revoluce a přesun obyvatel vesnic do měst. Počet obyvatel Zlína začal narůstat s rozvojem tovární výroby. Jak uvádí architekt David Vávra, prvními obyvateli baťovských domků byli především vesničané. Museli se přizpůsobit novému způsobu ţivota,
13
přestat chovat domácí zvířata a výsadbu stromů přenechat městskému zahradníkovi. Upravenost zahrádek pravidelně kontrolovala městská komise. (Lipus, 2002, s. 263) Tomáš Baťa si uvědomil spojitost mezi prací v továrně a trávením volného času. Od začátku výstavby moderního Zlína vystupoval proti kolektivnímu bydlení, které bral jako hrozbu podniku. Naopak propagoval individuální bydlení, které dělníkům poskytovalo soukromí a odpočinek. Rodiny měli ţít svůj vlastní ţivot a navzájem se nerušit. Bydlení bylo, na rozdíl od kulturních budov, svou pozicí odděleno od továrního areálu. Osídlení se z praktických důvodů od výroby diferencovalo. Účinné propojení mezi obyvateli a továrnou bylo zajištěno promyšlenou sítí cest a ţeleznice. Plánování městské zástavby bylo ovlivněno centralizací průmyslu, který městu zajišťoval potřebný kapitál, nezbytný k další výstavbě obytných čtvrtí a továren. Regulační plán na stavbu první dělnické kolonie ve Zlíně vytvořil architekt prof. Jan Kotěra v roce 1915. Jednalo se o čtvrť Letná, která leţí jiţně od továrny. Byla to první urbanistická koncepce, řešící hromadnou bytovou výstavbu ve Zlíně. Kotěra vyřešil zasazení domů do nerovného terénu, komunikační síť a propojení bydlení s přírodou. Na Letné se stavěli jednodomky i čtvrtdomky s mansardovými střechami a omítnutými fasádami, které byly později nahrazeny spárovaným zdivem. (Novák, 2008, s.24) Roku 1926, kdy vznikají čtvrtě Zálešná a Nad ovčírnou, je uţ běţná výstavba jednodomků a dvojdomků cihelné konstrukce, s dřevěnými stropy a plochými střechami. Situování čtvrtí potvrzuje pravidlo centralizace průmyslu a propojení domků s městským centrem a přírodou. (Novák, 2008, s. 26) Dalším významným tvůrcem urbanistických řešení byl architekt František Lýdie Gahura, ţák Jana Kotěry, který roku 1921 vytvořil regulační plán Zlína. Kromě řešení plánů městských čtvrtí, Gahura postavil řadu účelových staveb a ve třicátých letech byl jmenován městským architektem města Zlína. Podle Pavla Nováka byl František Lýdie Gahura hlavním „stvořitelem“ města. Jeho regulační plány z let 1921, 1927, 1931 a 1934 řeší organizaci městských částí Zlína a později i jeho širšího okolí. Regulační plány řeší především výstavbu rodinných baťovských domků v šesti zlínských a dvou otrokovických lokalitách. Většina domků si do současnosti nezachovala svou původní podobu, protoţe jejich obyvatelé začali domky různě předělávat a přistavovat garáţe, verandy apod. Mezi nejvýraznější zásahy do architektury domků, patří omítání a natírání cihlového spárovaného zdiva, které je pro Zlín typické. Nejběţnějším typem bydlení byly dvojdomky. (Novák, 2008, s. 206) Kromě rodinných domků se v meziválečném období ve Zlíně stavěly školy, nemocnice, hotely, komunikace, kanalizace atd. Pro mladé pracovníky bylo nutné vybudovat svobodárny a internáty, které byly ve dvou řadách umístěny do svahu parkového prospektu 14
podél náměstí T. G. Masaryka. Internáty z roku 1927 spolu s celým prospektem patří k významným dílům architekta Františka Lýdie Gahury. (Novák, 2008, s. 80) Prospekt uzavíraly Masarykovy školy a celá školní čtvrť byla postavena na základě Gahurovi myšlenky, obsaţené v regulačním plánu města z roku 1927. Urbanistický plán vytvořil architekt Miroslav Lorenc. Podle jeho návrhu však byla uskutečněna pouze ţivnostenská škola z roku 1931. Na dalších stavbách na školní čtvrti pracovalo stavební oddělení firmy Baťa jiţ bez účasti architektů. (Novák, 1996, s. 42) Gahurův regulační plán z roku 1934 převedl ideu zahradních měst ve skutečnost. Tento plán měl dlouhodobý vliv na utváření městské zástavby. Za úzké spolupráce ekonomicky uvaţujícího podnikatele Tomáše Bati a architektů vzniklo moderní město Zlín. Počet zaměstnanců firmy Baťa přesáhl v druhé polovině třicátých let hranici patnácti tisíc. Problémy řízení podniku se řešili decentralizaci podniku a zakládáním dalších továren v Československu i v zahraničí. Na návrzích ideálního průmyslového města pracovali přední českoslovenští architekti jako např. František Lýdie Gahura, Josef Gočár a Jiří Voţenílek. Na návrzích a koordinaci projektu se podílelo také návrhové a stavební oddělení firmy Baťa. Urbanistické návrhy těchto a dalších architektů měli být shrnuty v publikaci „Ideální průmyslové město budoucnosti“, která však nakonec nebyla vydána. Podle vzoru města Zlín byly i další baťovská města stavěna podle přísných pravidel a pomocí propracovaného urbanismu světového formátu. (Novák, 2008, s. 253) Sociální pozadí podniku popisuje Pavel Novák takto: „Ve Zlíně bylo dosaţeno jednoty zájmů při výstavbě a řízení továrny a města vytvořením personální unie mezi vedením podniku a správou města. Zaloţením akciové společnosti BAPOZ v roce 1927 a stavební společnosti ZLÍN v roce 1930 byla rozšířena působnost obuvnického podniku do široké škály dalších výrobních oborů a činností. Touto celkovou působností zasahoval průmyslový podnik téměř do všech sfér ţivota zaměstnanců i obyvatel města, prohluboval a utuţoval jejich závislost na podniku.“ (Novák, 2008, s. 257) Podle Ladislavy Horňákové firma Baťa zajistila celý řetězec provozu, od nákupu a zpracování surovin, přes samotnou výrobu produktů, aţ po jejich prodej ve vlastní obchodní síti. Z původní výroby obuvi se firemní zaměření rozšířilo o další obory činnosti. (Horňáková, 2009, s. 113) Začátkem meziválečného období se podnik Baťa začíná dynamicky rozvíjet i mimo město Zlín. Jak uvádí Zdeňek Pokluda, do roku 1920 bylo v Československu zaloţeno sedmdesát Baťových prodejen obuvi, které zajišťovali trvalý prodej. Zvýšení prodeje zajišťovali i další Baťovi společnosti v Holandsku, Jugoslávii, Anglii atd. (Pokluda, 2004, s. 16, 17)
15
Jak uvádí Pavel Novák, výstavbě Baťových prodejen obuvi po tehdejším Československu předcházela důkladná analýza prostředí. Kromě moderního vybavení a podoby prodejen, které reprezentovaly značku Baťa, byla důleţitá také kvalita poskytovaných sluţeb. Úroveň sluţeb zvyšovala nejen dobrou pověst podniku, ale i růst výroby. Výběr umístění prodejen byl důkladně zvaţován dle sociálních, ekonomických a urbánních podmínek. (Novák , 2008, s. 134) Architektura prodejních budov, prodejny, správkárny i obchodní domy, podléhali stejně jako ostatní baťovská architektura přísné typizaci. Typizace se projevila nejen na architektuře, ale i v určeném počtu a typu průmyslového zařízení. Centralizace podniku se projevuje při exportu surovin z centrálních skladů do prodejen. Architektura obchodních domů přejímá ţelezobetonový skelet, tolik typický pro zlínské továrny. Díky skeletu vznikly velké prosklené plochy, dávající prostor reklamě a prezentaci produktů. Určité nerespektování ducha okolní zástavby, zajistilo nepřehlédnutelnost prodejen firmy Baťa. Prodejní jednotky byly stavěny rychlým tempem týmem vyškolených stavebních dělníků. Čas byl podle T. Bati jednou z nejdůleţitějších poloţek, s kterou se nemělo plýtvat. Proto se stavělo se v co nejkratším čase. Například betonářské práce na prodejně v Mariánských lázních z roku 1931 byly hotové za necelý měsíc. (Novák, 2008, s.137) Po obrovském nárůstu zaměstnanců firmy Baťa, bylo nutné zaujmout pozice na světovém trhu. Podle Pokludy „K zajištění sítě vlastních prodejen, obchodních spojení i továren zřizovala zlínská koncernová ústředna nové společnosti v cizině; vlna této aktivity se rozběhla roku 1929 a ve čtyřech následujících letech baťovské společnosti začaly působit v mnoha zemích: Německo, Francie, Holandsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Švédsko, Švýcarsko, Egypt, USA, Belgie, Finsko, Lucembursko, Maďarsko, Itálie, Belgické Kongo, Jihoafrická unie, Holandská unie, Singapur, Britská Indie, Palestina, Anglie…“ (Pokluda, 2004, s. 38) V roce 1938 byly Baťovi sesterské společnosti rozmístěny po třiceti třech zemích světa a výrobky Baťa se prodávali v osmdesáti dvou zemích. (Pokluda, 2004, s. 58) Baťovská expanze zahrnovala nejen výstavbu prodejen a továren, ale celých městských komplexů. Urbanistická řešení se čerpala z plánů ideálních měst od předních československých architektů. Kromě ověřených technologií a postupů práce s sebou firma Baťa nese i ducha společnosti, filozofii Tomáše Bati a jeho důraz na morální a lidské hodnoty člověka. Do světa tak firma vyváţela celé modely ţivota, které byly zasazeny mnohdy do sociálně rozdílného prostředí. Baťova města, stavěná po celém světě působila, i přes napodobení amerického způsobu podnikání, jako nový sociální experiment. (Horňáková, 2009, s. 113) Podle Horňákové bylo do roku 1945 zaloţeno dvacet čtyři československých a sto zahraničních společností firmy Baťa. Mezi hlavní důvody expanze patřilo zlepšení kontaktu 16
výrobce se zákazníkem. Pozice na světovém trhu zajistila větší zisk surovin pro další výrobu, více kvalifikovaných pracovníků a modernější technologie. Při výběru místa pro nové města, byla zohledněna blízkost ţeleznic, cest či řek. Stavební styl baťovských satelitů byl jednotný a kladl velký důraz na ekonomičnost. (Horňáková, 2009, s.123, 129) Osudnou cestou se stal pro Tomáše Baťu právě let do jednoho ze zahraničních podniků, Möhlinu ve Švýcarsku, při kterém roku 1932 tragicky zahynul. Baťa se tak nedoţil plného fungování svých prvních zahraničních měst, ale svou vizi, obouvat celý svět, bezpochyby naplnil. S expanzí firmy vzniklo speciální urbanistické oddělení, které se stalo zázemím pro absolventy Uměleckoprůmyslové školy v Praze, jakými byl např. Pavel Janák, Antonín Vítek, Vladimír Kubečka či Jiří Voţenílek. Mezi další spolupracovníky na výzkumu a realizaci baťovských měst patří také Josef Gočár a Le Corbusier, který navrhl plán sídliště Hellcourt, vycházející z jeho návrhů pro Zlín. (Horňáková, 2009, s. 130)
17
2 Meziválečná architektura Zlína Moderní architektuře Zlína předcházel dynamický vývoj světové i české architektury 19. a 20. století. Tomáš Baťa se nechal inspirovat především americkými průmyslovými městy a návrhy zahradních a ideálních měst. Spolupracoval s předními českými architekty, zaloţil stavební a projekční oddělení firmy Baťa.
2.1 Tendence moderní architektury Architektura první poloviny 20. století bývá nejčastěji označována jako individualistická moderna. Na přelomu 19. a 20. století dochází k tvůrčí svobodě výtvarných umělců a architektů. V mnoha případech nezávisle na sobě dochází k odklonu architektů od secese a podobných ornamentálních stylů a příklonu k funkčnosti a účelnosti architektury. Tyto nové tendence rozvíjeli architekti jako např. Belgičané O. Wagner, V. Horta, Čech J. Kotěra, Francouzi T. Garnier a bratří Perretové, Američan F. L. Wright, německá škola P. Behrense a jeho následovníci W. Gropius, M. V. der Rohe a Le Corbusier. Namísto spoutanosti výtvarnými školami a přísnými uměleckými slohy, nastupuje hledání nových filozofických a výtvarných tendencí. Dochází také k vzájemnému ovlivňování mezi jednotlivými uměleckými obory. Zajímavostí je, ţe architektura vznikla jako poslední obor individualistické moderny a zpočátku byla přijímána v kontrastu se secesí převáţně negativně. Pojítkem těchto snad byl především důraz na racionalitu a funkci. Součástí kaţdodenního ţivota se stávají stroje, které ulehčují práci a zajišťují větší pohodlí. Architekti 20. století se zpravidla odvrací od známých historických norem a hledají nové cesty. (Syrový, 1987, s. 386–394) Tento způsob myšlení potvrzují radikální teoretické texty, jako např. článek architekta Adolfa Loose z roku 1908 „Ornament a zločin“, v němţ otevřeně kritizuje umělce vídeňské secese. Vyhradil se proti ornamentu, který povaţoval za otrocký zvyk řemesla a plýtvání časem a materiálem. (Frampton, 2004, s.108) Dalším, ještě starším příkladem je esej „Ornament in architecture“ z roku 1892 od Louise Sullivana, hlavního představitele tzv. chicagské školy, který tvrdí: „Řekl bych, ţe by bylo vynikající pro naše estetické dobro, kdybychom se na řadu let mohli zbavit veškerého ornamentu, aby se naše myšlení mohlo ostře zaměřit na tvorbu budov dobrých forem, příjemných ve své nahosti.“ (Frampton, 2004, s. 62) Pro zlínskou výstavbu výškových budov, zejména zlínského mrakodrapu, Správní budovy č. 21 firmy Baťa od Vladimíra Karfíka, byla velkým vzorem americká architektura. Stavbu mrakodrapů umoţnili teprve materiály a postupy, které přinesla průmyslová revoluce 18
v 19. století. Ve Spojených státech amerických, kdy na konci 19. století dochází k největšímu kapitalistickému rozvoji, se tendence architektury mrakodrapů projevila nejvíce. Hlavním centrem novodobých výškových budov se stalo Chicago po poţáru r. 1871. „Architektonický výraz většiny těchto budov spadá plně do rámce tzv. chicagské školy, formované v době osobnosti L. Sullivana. Vychází z funkčního poslání staveb a minimalizací meziokenních plných ploch směřuje k architektonickému vyjádření principu ocelového skeletu – průčelí zde není chápáno jako především jako stěna, nýbrţ jako soustava oken vyplňujících pole konstrukční osnovy.“ (Syrový, 1987, s. 371) Mezi další tendence přelomu století patřil obdiv dynamiky a pohybu, souvisejícím zejména s rozšířením automobilu a novými vědeckými poznatky. „Dynamika pohybu se stala ideovým motem uměleckých směrů, tvůrčích programů a posléze určujícím činitelem architektury a stavby měst dvacátého století. Nové časoprostorové měřítko mělo za následek reformu prostorového pojetí architektury a poznání dynamických funkčních vztahů společně se zavedením skeletového systému, umoţnilo vytvořit zcela nové variabilní půdorysné struktury města a domu.“ (Syrový, 1987, s. 387) Proti tradicím radikálně vystupoval směr futurismus, jehoţ manifest vydal roku 1909 Ital F. T. Marinetti. Futurismus byl oslavou moderního způsobu ţivota, budoucnosti a pohybu. Tento směr měl vliv na všechny oblasti umění včetně architektury, zejména ruské. Spolu s futurismem měla na ruské umění vliv také francouzská secese, fauvismus a kubismus. V Rusku na počátku 20.století vznikají skupiny avantgardních umělců. Mezi nejvýraznější osobnosti avantgardy patřil sochař a architekt V. J. Tatlin, který roku 1915 zaloţil směr konstruktivismus. Tento směr zahrnoval nejen estetický projev, ale také ideu lepší společnosti a nového prostředí. (Černá, 2008, s. 155) Tendence konstruktivismu měli vliv také na významnou německou, avantgardní školu umění, designu a architektury, Bauhaus. Škola vznikla roku 1919 sloučením Akademie a uměleckoprůmyslové školy ve Výmaru. Prvním ředitelem školy byl architekt Walter Gropius. Mezi další významné umělce, působící na škole patřili P. Klee, W. Kandinsky, L. Feininger, P. Mondrian, L. M. Nagy, J. Itten, M. V. der Rohe ad. (Černá, 2008, s. 157) Osobnosti Bauhausu usilovali o revoluci vyučování umění v Německu, kterou nejlépe vystihuje „Provolání výmarského Bauhausu“ z roku 1919, které zní: „Vytvořme nový cech řemeslníků bez třídních rozdílů, kteří odstraní arogantní bariéru mezi řemeslníkem a umělcem. Společně navrhněme a vybudujme novou stavbu budoucnosti, která obsáhne architekturu, skulpturu i malířství v jediném celku a která se jednoho dne bude tyčit k nebesům jako křišťálový palác, dílo milionů rukou dělníků.“ (Frampton, 2004, s. 146) 19
Tendence začátku 20. století zjednodušit architekturu na čisté geometrické tvary a vyhnout se uţití ornamentu vyvrcholila ve směru zvaném funkcionalismus. Stavby měly být primárně funkční, uţivatelsky praktické a ekonomicky úsporné. Směr měl vliv na mnoho zemí světa, také proto se mu od třicátých let 20. století říká mezinárodní sloh. Mezi nejvýraznější architekty funkcionalismu patřil Le Corbusier, který byl mimo jiné velkým obdivovatelem Zlína. Jeho teoretické práce měli velký vliv na vývoj světové moderní architektury. Navrhoval např. přestavitelnost vnitřního půdorysu, střešní zahradu, velká pásová okna atd. V souvislosti se Zlínem je důleţitá snaha Le Corbusiera o výrobu průmyslových elementů, které by díky standardizaci ulehčovali čas a peníze. Le Corbusier byl také inovátorem v oblasti urbanismu. Mezi jeho důleţité urbanistické projekty patří plán města pro tři miliony obyvatel, Paříţ, návrhy pro Alţír a Rio de Janeiro. Vzorovou ukázkou zásad funkcionalismu je jeho vila z let 1929 – 1931, vila Savoye v Poissy u Paříţe. (Černá, 2008, s. 158, 159) Méně přísnou formu funkcionalismu zastupuje americký architekt Frank Lloyd Wright, který usiloval o syntézu architektury s přírodou. Kaţdá jeho stavba je originální a zaujímal k ní jedinečný postoj, odvíjející se z jejího umístění. Jeho inspirace japonským uměním se projevila obzvláště v jeho „prérijních domech“ ze začátku století. Mezi jeho nejslavnější díla patří Kaufmannova vila v Pensylvánii z roku 1936, postavené přímo nad vodopádem a jeho poslední stavba, Guggenheimovo muzeum moderního umění v New Yorku. Wright měl vliv na holandskou, italskou a španělskou architekturu. (Černá, 2008, s. 159, 160) Třetím významným představitelem funkcionalismu byl německý architekt Mies van der Rohe. Architektovým klíčovým stavebním materiálem bylo sklo, coţ potvrzují jeho návrhy mrakodrapů, první z roku 1920. Na velkých skleněných plochách mrakodrapů demonstroval reflexe světelných proměn. Rohe měl silné expresionistické cítění, které vyjadřoval skrze vhodně zvolené materiály a barvy. Opačným případem bylo Wissenhof, vybudované v německém Stuttgartu roku 1927, manifestující čistě bílou architekturu s plochými střechami. Jednalo se o mezinárodní architektonickou soutěţ, která určovala tendence moderní architektury. Kromě Mies van der Rohe, který projekt organizoval, zde vystavovali architekti P. Behrens, W. Gropis, Le Corbusier ad. Důleţitou roli v ţivotě Rohe, hrálo periodikum „G“ z roku 1923, na kterém se podílel také H. Richter a E. Lisickij, a v kterém publikoval své návrhy a názory na soudobou moderní architekturu. Svou tvorbu Rohe popisoval jako architekturu „kůţe a kostry“. Vrcholem Miesovy architektury jsou především německý státní pavilon na světové výstavě v Barceloně z roku 1929, funkcionalistická brněnská vila Tugendhat z roku 1930 a vzorový dům pro výstavu stavebnictví 20
v Berlíně, postavený roku 1931. Inspiraci Rohe našel v rané tvorbě architektů P. Behrense a F. L. Wrighta, a v hnutí neoplasticimu a skupině De Stijl. (Frampton, 2004, s. 189–193) Hnutí De Stijl vzniklo roku 1917 v Holandsku. Předními osobnostmi hnutí byli malíři P. Mondrian a T. van Doesburg a designér nábytku G. Rietveld. Z časopisu De Stijl pochází osmibodový manifest De Stijlu, který usiloval o osvobození umění od tradice, ale i kultu individualit. Hnutí bylo ovlivněno zejména novoplatónskou filozofií. První bod manifestu zní: „Existuje staré a nové vědomí doby. Staré směřuje k individuálnímu, nové směřuje k univerzálnímu. Konflikt mezi individuálním a univerzálním se dnes odráţí stejně ve světové válce jako v umění.“ (Frampton, 2004, s. 169) Obrazy Piet Mondriana, uţívající rovné horizontální a vertikální čáry, s omezenou barevnou paletou tří barev: modré, červené a ţluté, byly ovlivněny filozofií Schoenmaekerse, který vymyslel pojem „neoplasticismus“. Neoplasticimus se neomezil jen na malířství, ale roku 1917, kdy vzniklo slavné Rietveldovo červenomodré křeslo, neoplastická estetika pronikla také do oblasti designu
a později
i architektury. Rietveld se věnoval navrhování nábytku do roku 1920. Skupina De Stijl do oblasti architektury poprvé roku 1916, kdy architekt R. Hoff postavil vilu ve wrightovském stylu. Vzácnými příklady architektury podle zásad neoplasticismu jsou projekt továrny Purmerend z roku 1918 od architekta Ouda a pracovna dr. Hartoga v Maarssenu z roku 1920 od Rietvelda. Roku 1921, kdy mnoho umělců hnutí opouští, začíná T. van Doesburg propagovat hnutí za hranicemi Holandska, čímţ dochází k vnitřním změnám. De Stijl se v období do roku 1925 prolíná s tvorbou konstruktivistů Bauhausu. Vrcholným dílem tohoto období je projekt domu Schröder-Schräder v Utrechtu od Rietvelda z roku 1924. V posledním období De stijlu, v letech 1925–1931, dochází ke sporům mezi Doesburgem a Mondrianem, zejména kvůli pouţívání diagonál, a příklonu Doesburga k pojetí umění od Lisického. Doesburg nadále usiloval o univerzální řád univerzalismu, od některých bodů manifestu De Stijlu však časem, na rozdíl od Mondriana, upustil. (Frampton, 2004, s. 168–175) Kořeny české moderní architektury můţeme hledat v secesi konce 19. století, nebo na začátku 20. století, v období různorodých uměleckých stylů a tendencí. K velkému zlomu však dochází jiţ v devadesátých letech 19. století, kdy dochází k uţití nových ţelezných a betonových konstrukcí. Největší změny v české architektuře vyvolal úspěch Světové výstavy v Paříţi roku 1889, kde byla mimo jiné prezentována Eiffelova věţ. Pouhé dva roky na to se u nás předváděli moţnosti ţeleza na stavbách jako např. Průmyslový palác, Strojovna, malá napodobenina Eiffelovy věţe na Petříně atd. Ţelezo se osvědčilo jako ekonomický materiál mnoha stavebních moţností. Tvárnost ţeleza přispěla ke vzniku secese. První české secesní stavby se objevují zároveň se stavbami v Mnichově a Paříţi, v letech 1896–97, 21
většinou pod vlivem vídeňské secesní školy Otto Wagnera. Ţáci Wagnera, mezi které patřil např. Jan Kotěra, usilovali o výraznou proměnu architektury, a za nejdůleţitější povaţovali kompozici vnitřních prostorů a jejich účelnosti. Těmto myšlenkám se však většina architektů nechtěla přizpůsobit, protoţe kladli větší důraz na dekor fasád a interiérů, zatímco kompozice budov podléhali poţadavkům stavitelských firem. (Lukeš, 2001, s. 11, 12) O posun od secese k moderně se zasadil zejména architekt Jan Kotěra, ţák rakouského architekta Otto Wagnera. V roce 1898 se Kotěra stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde podle příkladu Wagnera zaloţil architektonický ateliér, mezi jehoţ ţáky patřil např. Josef Gočár. Na přelom 19. a 20. století docházelo pod vlivem moderních metropolí jako byla Paříţ, Berlín, Vídeň, k výrazným proměnám historických měst. Praha, bohatá na historické památky, vyzívala mladé architekty k modernizaci města. (Lukeš, 2001, s. 11–13) Výraznou kapitolou v dějinách českého výtvarného umění a architektury se stal směr český kubismus. Vznikem tohoto směru dochází k částečnému odklonu od lyrismu a poetizaci, která byla pro českou tvorbu typická. Předními představiteli českého kubismu byli Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Otto Gutfreund ad. „Jako v jediné evropské zemi se u nás kubismus uplatnil nejen v malířství a v sochařství (Gutfreund, Filla), ale také v architektuře, nábytku, bytových doplňcích, v keramice, sklu, porcelánu i textilu. V letech 1911–1914 postavil Josef Gočár kubistické stavby dům U Černé Matky boţí, dům v Tychonově ulici v Praze a lázeňskou budovu v Bohdanči, ve stejném období stavěl kubisticky Pavel Janák v Pelhřimově a Josef Chochol hned několik domů v Praze a na Vyšehradě.“ (Černá, 2008, s. 153, 154) Další výraznou kapitolou dějin české architektury je meziválečné období. Poté, co se stala Praha hlavním městem Československa v roce 1918, bylo nutné postavit mnoho veřejných budov. T. G. Masaryk jmenoval hlavním architektem při rekonstrukci poničeného Praţského hradu architekta Josipa Plečnika, který se
roku 1910 stal vedoucím ateliéru
architektury na praţské Uměleckoprůmyslové škole, kde působil do roku 1921. Jeho styl byl převáţně neoklasický. Pozdější čeští architekti tvořili zejména ve stylu funkcionalismu. „Čeští architekti se velmi brzy, jako jedni z prvních v Evropě, přihlásili k funkcionalismu. Praţský klub architektů uveřejnil v časopise Stavba v ročníku 1924/25 článek Náš názor na novou architekturu, v němţ se shodoval ve všech hlavních bodech s proklamacemi mezinárodní organizace. Architektura usilovala o syntézu biologických, psychických a sociálních funkcí. Hlavní zásadou byla geometričnost a očištění od dekoru, který byl povaţován za výraz měšťáctví. Teoretici poţadovali zvědečtění architektury a tvrdě prosazovali její uţitkovou funkci.“ (Černá, 2008, s. 164) Funkcionalismus a národní sloh plně nahradili tendence secese a historismu. Mladší generace architektů, odmítající dekor, se nechala inspirovat zejména myšlenkami Jana Kotěry 22
,kubismem, Le Corbusierem, školou Bauhaus, holandským hnutím De Stijl či ruským konstruktivismem,
ale hledala i vlastní nové cesty. Silný vliv na českou meziválečnou
architekturu měl také architekt Adolf Loos, autor proslulé Müllerovy vily v Praze. Česká avantgarda, v jejímţ čele stál Karel Teige, měla své vzory v osonostech, jakými byly např. Le Corbusier, Ludwig Mies van de Rohe, Walter Gropius a další představitelé purismu a funkcionalismu. Důleţitou roli ve vývoji české meziválečné architektury hrála umělecká skupina Devětsil, do jejichţ sekce architektury patřili architekti Jaromír Krejcar, Oldřich Starý, Josef Havlíček, Jan Gillar a členové puristické čtyřky Evţen Linhart, Jaroslav Fragner, Vít Obrtel a Karel Honzík. Pouţití ţelezobetonu umoţňovalo volnější práci s půdorysem. Ve stylu funkcionalismu se nestavěly jen honosné vily, ale také veřejné budovy jako nemocnice, školy, lázně, činţovní domy, továrny atd. Některé realizace české funkcionalistické architektury se mohly právem řadit mezi světovou špičku mezinárodního slohu. (Lukeš, 2001, s. 20, 21) „Na sklonku 20. let se stalo nejvýznamnějším centrem funkcionalistické architektury Brno, na jehoţ výstavbě se vedle Fuchse a Poláška podíleli Jan Víšek, Josef Kranz, Jindřich Kumpošt, Jiří Kroha, Arnošt Wiesner a mnozí další. Unikátní, ale velice nákladnou stavbu světové úrovně představovala vila Tugenthatovy rodiny od německo-holandského architekta Ludwiga Mies van der Rohe. V Brně také vznikl na svou dobu moderní výstavní areál. Dalším významným centrem moderní architektury byl Hradec Králové, kde se Josefu Gočárovi podařilo vytvořit ţivé centrum s dvojicí náměstí - Masarykovým a Ulrychovým.“ (Lukeš, 2001, s. 23) Koncem 30. let u nás funkcionalismus doznívá. Dochází ke vzniku nových stylů jako organická architektura a k návratu ke klasicismu a romantismu, nebo tradiční lidové architektuře. Další vývoj byl přerušen nejprve válkou, a poté definitivně roku 1948 po komunistickém puči. Na odkaz meziválečné avantgardy se uţ nepodařilo znovu navázat. Funkcionalismus byl nahrazen především socialistickou architekturou. (Lukeš, 2001, s. 24) Samostatné téma české meziválečné architektury tvoří Baťův Zlín, který nejdokonaleji rozvinul urbanistická řešení. Na rozdíl od Prahy a Brna, zlínští architekti se nemuseli příliš omezovat původní historickou zástavbou, protoţe jí bylo ve Zlíně minimum. Zlín je tedy jedinečný tím, ţe je téměř celý vybudován v duchu funkcionalismu. Meziválečný Zlín a jeho průmysl se opíral především o příklad soudobé Ameriky. (Lukeš, 2001, s. 24)
23
2.2 Meziválečná architektura Zlína Francouzský architekt Le Corbusier pronesl na adresu Zlína tato slova: „Zjistil jsem ve Zlíně rozumnost některých původních zásad, tak například zásadu standardizace některých nosných částí budov. Různé zlínské instituce - továrny, internáty, školy, památník Tomáše Bati, sociální oddělení - mají onu jednotnou kostru, která tvoří z různých částí jednotný celek. Zvolený modul je naštěstí dobrý.“ (Novák, 1996, s. 22) Nejprogresivnějšímu meziválečnému období baťovského Zlína předcházela inspirace Tomáše Bati v amerických průmyslových velkoměstech a jejich způsobu podnikání. Významnou událostí v rozvoji Zlína bylo otevření ţeleznice roku 1899 a následná stavba Baťova obuvnického továrního objektu roku 1900, který byl záměrně vybudován přímo naproti nádraţí. Z toho vyplývá, ţe Tomáš Baťa jiţ od začátku budování svého impéria myslel na rychlé spojení se světem a ekonomickou stránku stavitelství. Baťův inovativní přístup inspiroval mnohé napodobovatele, a tak ve Zlíně vznikají obuvnické továrny i od jiných firem. Počátkem 20. století dochází ve Zlíně ke spolupráci podnikatelů s významnými architekty. Tomáš Baťa se dokázal pro své styky s brněnským, praţským a vídeňským prostředím seznámit a spolupracovat s významnými osobnostmi jako byli např. brněnský inţenýr H. Vavrečka nebo praţský architekt J. Kotěra. Období první světové války přineslo firmě T. A. Baťa prosperitu a došlo ke zvýšení počtu zaměstnanců firmy ze 400 (r. 1914) na 4000 (r. 1918). Po zajištění práva odkupovat pozemky od místního barona, se Tomáš Baťa naplno pustil do realizování svých vizí, které měli přesahovat tovární areál. U zrodu plánování moderního Zlína stál Tomáš Baťa s architektem Janem Kotěrou, který roku 1918 ve svém „Regulačním plánu pro stavbu dělnické kolonie firmy T. A. Baťa ve Zlíně“ řešil rozvrţení stovek dělnických domků a veřejných objektů jako např. nemocnice, školy, biografu, hotelu, obchodního domu atd. (Horňáková, 2009, s. 23, 24) Podle Zdeňka Pokludy: „Hned po skončení války začal Baťa budovat domky pro zaměstnance, jiţně od továrny, na Letné, kde se postupně stavělo několik typů obydlí ve dvou po sobě jdoucích fázích (1918–1920, 1921–1922), na víc nebylo při svízelných poměrech sil. Ve Zlíně se tehdy stavělo i jinde a třeba Dělnické stavební druţstvo budovalo skupiny domků na Lešetíně (1920–1924). Větší pozornost ovšem poutaly větší stavební akce, na severním okraji Zlína byla zbudována rozměrná sokolovna (1921) a náměstí ovládla velká budova radnice stavěná komunistickým vedením města podle návrhu F. L. Gahury (1922–1924)“ (Horňáková, 2009, s. 25) Proti Gahurově radnici se kriticky ohradil sám Tomáš Baťa, který návrh povaţoval za příliš nákladný a zbytečně zdobný. Jeho kritika souvisela nejen s jeho důrazem na ekonomičnost
24
architektury, ale také s bojem proti komunistickému vedení radnice a ucházením se o pozici zlínského starosty. Roku 1923 T. Baťa vyhrává volby, ujímá se starostovského úřadu, a s tím nastává největší rozvoj města. Téhoţ roku T. Baťa prohlásil, ţe usiluje o vybodování podniku, podobného těm americkým. (Horňáková, 2009, s. 25)
2.2.1 Tovární budovy Jádrem Baťova Zlína byl po dlouhou dobu průmyslový tovární areál. Výstavbu nových továrních budov zapříčinil prudký rozvoj obuvnické výroby. Podle architekta Pavla Nováka bylo k rozvoji výroby nutné, aby stavba továren splňovala tyto podmínky: „musela být levná, koncipovaná tak, aby v nich mohly pruţně probíhat jakékoli změny výrobních procesů, a stavba musela proběhnout ve velmi krátké době, aby bylo moţno pruţně a rychle reagovat na stálé výkyvy a potřeby trhu. Lapidárně vyjádřeno: ekonomie, flexibilita, pruţnost.“ (Novák, 2008, s. 148) Splnění těchto základních podmínek umoţňovala standardizace a typizace staveb, zlepšení organizace stavebního oddělení a pečlivé plánování. Za jeden z prvních příkladů standardizace zlínské architektury lze povaţovat Baťovu továrnu z roku 1906. Jednalo o tříetáţovou budovu o rozměrech 60 x 20 metrů. Budova měla zatím jen dřevěné sloupy a nebyla ani omítnuta, ale jiţ předznamenávala další vývoj továrních budov. Jako modelový příklad byla tato továrna v různých modifikacích uţívána po několik dalších let. Tato památka baťovské architektury byla roku 1944, spolu s mnoha dalšími továrními i veřejnými budovami, zničena při bombardování Zlína. (Novák, 2008, s. 148, 149) Roku 1918 začali vznikat tovární budovy pěti etáţové. Továrny se i nadále stavěly s cihlovým obvodovým zdivem a dřevěnými stropy, dřevěné sloupy však byly nahrazeny ocelovými. „Tyto první tovární budovy byly zřejmě výsledkem společného úsilí vedoucích pracovníků závodů a stavebních odborníků. Účast architektů zde ještě není zaznamenána, i kdyţ Gahurova spolupráce je velmi pravděpodobná. Šlo na tu dobu o vyspělé stavební dílo z hlediska funkčně provozního i architektonického. Tento typ byl stavěn ještě v roce 1923“. (Novák, 2008, s. 150, 151) Od roku 1923 dochází k dynamickému rozvoji továrního areálu inovací architektury továrních budov a instalací kvalitních strojů. Tovární budovy jsou stavěny z červených cihel a bílého betonu. Tovární areál je promyšleně budován podle Gahurova konceptu „Továrna v zahradách“. (Horňáková, 2009, s. 29, 34) Podle architekta Pavla Nováka je to rok 1924, kdy se zrodil typický architektonický styl města. V tomto roce byla postavena nová cihelna, která díky své kapacitě 10 miliónů cihel ročně, umoţnila další rozvoj a přestavbu továrního areálu. Po asanaci starých továren se stavěly továrny nové, za pomoci ţelezobetonové konstrukce. Hledáním ideálních
25
proporcí stavebních ţelezobetonových článků vznikl základní dispoziční modul 6,15 x 6,15 metru. (Novák, 2008, s. 151, 152) „Objemový typ standardní etáţové budovy měl hlavní rozměry 13 x 6,15 m ve směru podélném a 3 x 6,15 m ve směru příčném s přičleněným pevným vertikálním jádrem, které obsahovalo výtah, schodiště a některé pomocné plochy. Ţelezobetonový skelet byl vyplněn cihelnými parapety a okny. Počet podlaţí se pohyboval od dvou do pěti“ (Novák, 2008, s. 152) Modul 6,15 x 6,15 se stal základní stavební jednotkou pro půdorysy nejen továrních, ale téměř všech staveb Zlína. Architektura Zlína se díky takovému konstruktivistickému přístupu stala vizuálně jednotnou, díky různým variacím však ne stereotypní. Podle článku časopisu Stavitel od předního zlínského architekta F. L. Gahury, který poprvé pouţil základní konstrukční modul 6,15 x 6,15 m při stavbě Masarykových škol v roce 1927, jsou tyto variace tvořeny těmito způsoby: „1. Variacemi proporcí okenních děr proti výplňovému zdivu. 2. Variacemi proporcí výplňového zdiva proti ţelezobetonové konstrukci. 3. Doplňováním předešlých dvou způsobů jinými motivy, přispívajícími k charakteristice účelu budovy. 4. Vyloučením výplňového zdiva a zasklením ţelezobetonové kostry.“ (Horňáková, 2009, s. 57) Přestavba továrního areálu ve 20. letech podmínila vznik stavebního oddělení firmy Baťa (1924), které při výstavbě baťovského Zlína opakovaně pouţívalo základní ţelezobetonovou jednotku 6,15 x 6,15 m, vycházející z amerického průmyslového stavebnictví. Vznikl nový typ standardních továrních budov o rozměrech 18,45 m x 79,45 m o 39 konstrukčních polích (Horňáková, 2009, s. 57) Standardizace architektonických jednotek umoţnila zejména zrychlení stavebního procesu. Díky nové organizaci a postupům práce bylo moţné postavit etáţové objekty za pouhých pět měsíců. Konstrukce budov zajišťovala také lepší prosvětlení pracovních ploch. Baťovský koncepční princip se uplatnil i při zakládáni jiných závodů v Československu a v zahraničí. Některé Baťovy tovární budovy slouţí dodnes svému účelu a ukázaly se být rychlým a nenákladným řešením. (Novák, 2008, s. 156) Dominantou zlínského továrního areálu v meziválečném období byl „Centrální sklad obuvi“ z roku 1930. Budovu vyprojektovalo stavení oddělení firmy Baťa, nelze však vyloučit spolupráci s architektem Gahurou. Jednalo se svého času o nejvyšší budovu v továrně, která měla deset podlaţí a výšku přes 36 m. Budovy vycházela ze standardního typu továrních budov se 39 čtvercovými poli 6,15 x 6,15 m, akorát byla o pět podlaţí vyšší, neţ bylo běţné, a její půdorys měl tvar písmene „H“. Spojení s výrobou zajišťovali zavěšené přepravníky mezi jednotlivými budovami. Na ţelezobetonové konstrukci jiţ bylo pouţito kruhových
26
sloupů. Budova byla definitivně zničena při bombardování ke konci 2. světové války, a s ní bylo váţně poškozeno také deset hlavních výrobních budov. (Novák, 1996, s. 14)
2.2.2 Rodinné domky a vily Historik Ondřej Ševeček poukazuje na dynamický rozvoj Zlína: „Mezí léty 1900–1938 vzrost ve Zlíně počet obyvatel z 2 975 na 36 243 a počet domů z 502 na 3 149 (bez přičleněných obcí); město se v necelých čtyřiceti letech zvětšilo počtem obyvatel více neţ dvacetinásobně a počtem domů více neţ šestnáctinásobně.“ (Horňáková, 2009, s. 39). Aby Tomáš Baťa do Zlína a své továrny přilákal více zaměstnanců a omezil počet dojíţdějících zaměstnanců, zahájil pod heslem „kolektivně pracovat a individuálně bydlet“ výstavbu nových rodinných domků. Provizorní sociální zařízení, jako např. noclehárny, měli být trvale nahrazeny pohodlným soukromým bydlením se zahrádkou. Tímto úkolem byl roku 1915 pověřen praţský architekt Jan Kotěra, který vymyslel řešení první obytné kolonie. První urbanistické vize byly realizovány v roce 1918 ve čtvrti Letná, při výstavbě řadových jednodomků a čtyřdomků s omítnutými fasádami a mansardovými střechami, které byly roku 1926 nahrazeny střechami plochými. (Novák, 1996, s. 46) Kotěrovo urbanistické plánování bylo klíčové pro další architektonický rozvoj města. Nové postupy výstavby se mohly naplno projevit po zvolení T. Bati starostou roku 1923. Od této chvíle bylo město společně s podnikem spravováno jednotným vedením. První regulační plán, podle kterého se Zlín stavěl jako celek byl plán F. L. Gahury z roku 1921. Tento plán byl ještě mnohokrát předělávat a zdokonalován. (Horňáková, 2009, s. 43, 44) Podle Ladislavy Horňákové F. L. Gahura navázal svým konceptem na návrhy Jana Kotěry a stavebního oddělení firmy Baťa. „Sochařsky chápal hmotu jednotlivých domů a důmyslně a citlivě je zakomponoval v terénu. Původní čtyřdomky, které měly vchody do bytu vţdy dva vedle sebe, byly opuštěny jako maximum. Zvolen byl typ domku o dvou bytech, který umoţnil individuální samostatný vchod do bytů a zvláštní zahrádkus chodníkem přímo z ulice.“ (Horňáková, 2009, s. 89). Od roku 1926 začala výstavba čtvrtí Zálešná a Podvesná, které vynikají svou architektonickou a urbanistickou jednotností. Území Zálešné a Podvesné bylo zastavěno dvojdomky typu „1927“ s rovnou nebo sedlovou střechou. Dvojdomky, s obytnou plochou 45 m², byly dvouetáţové a částečně podsklepené. Tyto dvojdomky byly stavebním vzorem pro další rodinné domky, jejichţ konstrukce se uţ příliš neměnila. Nový způsob bydlení byl častým tématem baťovského tisku, který se snaţil usměrňovat sociologické problémy. (Novák, 2008, s.27) Stavělo se rychlým tempem, za krátké období 1926–1928 se postavilo
27
1734 bytů. Autoři domků, pod záštitou Baťova stavebního oddělení zůstávali v anonymitě. „Projekty nesou pouze razítko Baťova stavebního oddělení a signatury stavitelů (A. Sehnala, O. Kubánka), kteří firmě propůjčovali oprávnění k výstavbě. Většinou chybí svědectví o účasti architektů. Šlo totiţ o perfektně promyšlený systém projektování a stavění na základě standardizace a typizace.“ (Novák, 2008, s.31) Názvy typů rodinných domků byly odvozeny od jmen jejich prvních nájemníků. Roku 1927 vznikají vedle standardního typu „1927“ také experimentální domky, jako např. rodinné domky tzv. amerického typu od inţenýra Berty Ţenatého ve čtvrti Nad Ovčírnou nebo dřevěné přízemní domky typu „Aladin“ ve čtvrti Letná. V období 1925–1930 došlo pod heslem „Město v zahradách“ k dynamickému rozvoji urbanismu města a ustálení cihlové architektury rodinných domků, obklopených zelení zahrad a lesů. Domky poskytovaly na svou dobu moderní vybavení: vodovod, plyn, kanalizaci, koupelnu atd. Roku 1930 byla započata výstavba rodinných domků ve čtvrti Díly, kde došlo ke zlepšení konstrukčních dispozic a stavění garáţí ve svaţitém terénu. (Novák, 2008, s. 31–33) Kvůli snaze některých architektů, narušit přílišnou jednotvárnost domků, vznikají v letech 1932–1937 jedinečné typy domků jako např. „Musil“, „Drofa I-II-III“, „Vítek“, „Karfík I-II“ nebo typy označené rokem svého vzniku jako např typ „1937“ ap. Snahy vytvářet originální stavby, v rámci mezí standardizace a typizace, vyvrcholily vyhlášením mezinárodní soutěţe na rodinný domek v roce 1935, kdy byl šéfem firmy J. A. Baťa. V čele komise stáli architekti F. L. Gahura, B. Fuchs, P. Janák, E. Schön a francouzský architekt Le Corbusier, který se soutěţe dokonce sám zúčastnil a téhoţ roku vydal pochvalný článek o Zlíně. Soutěţe se zúčastnili se architekti z devíti zemí světa a vybíralo se z 289 návrhů. První cenu vyhrál švýcarský architekt Svetlund, druhou A. Benš a F. Jech z Prahy, třetí místo získal V. Karfík ze Zlína. Vítězné návrhy byly zrealizovány v kolonii U lomu. Například typ jednodomku „Svetlund“ poskytoval obytnou plochu 50 m², sklep i garáţ. V přízemí byl obytný pokoj s kuchyní, v patře dvě loţnice a koupelna s WC. Tento typ měl vliv na další vývoj rodinných domků. Příkladem inovativního jednodomku byl typ „Karfík“, poskytující prostor nezvyklých 70 m². Tento ojedinělý dům, v kterém jeho autor Vladimír Karfík ţil mezi lety 1935–1940, byl vybaven teplovodním radiátorovým vytápěním a garáţí v suterénu. (Novák, 2008, s. 33, 38–44) Největší architektonické odlišnosti a originality dosáhly domky pro lékaře a vedoucí pracovníky firmy Baťa, postavené převáţně v letech 1936–1940. Z velké části můţeme tyto luxusnější domy označovat jako vily. Nejprogresivnějším autorem zlínských vil byl Vladimír Karfík. (Novák, 2008, s. 33) Mezi jeho nejvýraznější meziválečné realizace patří, kromě jeho 28
vlastní vily, vila MUDr. Gerbece z roku 1936, která dnes slouţí jako centrum pečovatelských sluţeb na Zálešné I. V. Karfík v této vile zuţitkoval své zkušenosti z amerických studií
u architekta F. L. Wrighta. Vila obsahuje pro „baťovskou“ architekturu netradiční prvky jako např. předsazenou valbovou střechu, garáţ sousedící kratší stranou, krytou verandu nebo okno široké tři metry při výšce 145 cm. Vila byla ještě rozšířena o další místnosti roku 1938. V. Karfík svůj inovativní přístup aplikoval i na vilách ze 40. let. (Novák, 2000, s. 60) V období 1940–1941 vznikla poslední zahradní oblast Lesní čtvrť, kde se postavilo 270 domků pěti typů. Na rozdíl od čtvrtí Zálešná a Podvesná zde nebyla dodrţena taková architektonická jednotnost, ale dochází k obměnám jednotlivých prvků. Dochází zde však ke snaze o zdokonalení konstrukce a inovacím. Období výstavby rodinných baťovských domků uzavírá architekt Miroslav Drofa svými návrhy dvoudomků a čtyřdomků. (Novák, 1996, s. 46)
2.2.3 Veřejné a obchodní budovy S rozvojem pracovních a ţivotních podmínek ţivota zaměstnanců firmy Baťa souvisela také výstavba veřejných budov a jejich zapojení do celku města. Těsně po zahájení konceptu „Továrna v zahradách“ a během výstavby čtvrtí s rodinnými domky pro zaměstnance firmy Baťa, vznikalo také náměstí Práce (1925–1932), které se stalo centrem společenského ţivota ve Zlíně. Na náměstí Práce vznikly první výškové budovy ve Zlíně, obchodní dům (1931), hotel (1932). Budovala se také nemocnice (1927–1936), dvě řady internátů (1928–1937) a rozlehlá školní čtvrť (1927–1935). (Horňáková, 2009, s. 34) Podle Zdeňka Pokludy: „Ve výstavbě Zlína se ve 30. letech plynule pokračovalo v budování rozestavěných souborů (rodinné domky, internáty, školní čtvrť, nemocnice). K tomu nově přibyl mj. komplex budov nad městem (Památník T. Bati, Studijní ústavy, Tomášov) a mohutná správní budovamrakodrap…Vedle baťovské výstavby řízené z továrny nebo radnice se na proměně Zlína podíleli i další stavebníci. Vzmáhající se zlínští obchodníci a ţivnostníci zaplnili náměstí a celé ulice novými velkými domy (Rašínova, Bartošova, Školní, Sadová, Štefánikova).“ (Horňáková, 2009, s. 35) Podle Zdeňka Pokludy byl náboţenskými korporacemi zbudován evangelický kostel (1937) a klášter milosrdných sester františkánek (1938). Počet obyvatel vzrostl za období 1921–1940 osminásobně, na 36 469 obyvatel. (Horňáková, 2009, s. 35) Jak uvádí historik Ondřej Ševeček, při budování „baťovského“ Zlína došlo ke změnám sociální i prostorové organizace města. Město bylo rozděleno do jednotlivých zón podle jejich funkce (práce, bydlení, vzdělávání, komerce, rekreace). Tento přístup se uplatnil zejména při budování továrního areálu, komerčně zaměřeného náměstí Práce a rozsáhlého komplexu Baťovi
29
nemocnice. Stavitelství se ve firmě Baťa neomezovalo na pouhou formu staveb, ale také na jejich funkční zapojení do celku města. Výstavba meziválečného Zlína byla dokonce upravována dle jednotlivých sociálních skupin obyvatelstva. Tomáš Baťa usiloval mj. o vytvoření sociálních kvalit města Zlína. Po vzoru „fordovského modelu“ Baťa věřil, ţe pomoci důsledného plánování se dá městu a městské společnosti vtisknout dokonale fungující řád, podporující rozumné jednání. (Horňáková, 2009, s. 45, 54) „Architektura a urbanismus baťovského Zlína se staly přímým vyjádřením snahy o přehledné a funkční uspořádání a ztvárnění ţivotních a pracovních podmínek továrních zaměstnanců. Produkované prostření mělo lidi vést k racionálnímu způsobu jednání a napomáhat tím vedení koncernu jak při správě a organizaci závratným tempem rostoucího města, tak při další expanzi podniku.“ (Horňáková, 2009, s. 54) Mezi klíčové stavby pro další rozvoj meziválečného Zlína patřila budova zlínské radnice od F. L. Gahury na dnešním náměstí Míru. Gahurův návrh zvítězil v architektonické soutěţi roku 1920 a stavba byla dokončena roku 1924. Stavební náklady přesáhly hranici 1 473 000 korun, coţ kritizoval zejména T. Baťa, ucházející se o místo zlínského starosty. Kromě nákladnosti stavby, T. Baťa kritizoval její přílišnou zdobnost a velikost. Další rozvoj Zlína ukázal, ţe stavba předimenzovaná nebyla. T. Baťa se stal starostou a F. L. Gahura jeho hlavním architektem. Jejich spolupráce dala vzniknout svébytné meziválečné architektuře Zlína a jeho urbánnímu plánování. (Horňáková, 2006, s. 12) Dalším projektem F. L. Gahury byla výstavba rozsáhlého komplexu Baťovi nemocnice pro zaměstnance firmy Baťa, stavěného mezi lety 1926–1936. Za spolupráce F. L. Gahury s ředitelem nemocnice MUDr. B. Albertem, vznikl ojedinělý horizontální areál se sedmnácti objekty, obklopenými zelení. Zeleň a organizační řešení areálu mělo pozitivní vliv na psychiku pacientů. Mimo vstupní budovu a jednotlivé pavilony, zde byly postaveny dvě vily pro lékaře a hospodářská budova. (Horňáková, 2009, s. 64) „Nemocnice měla kapacitu 250 lůţek (22 lůţek v pavilonu). Do vstupní budovy byly umístěny místnosti pro vyšetřovací a léčebné výkony, administrativu a ošetřovatelský personál. Loţnice nemocných byly ve standardních přízemních pavilonech.“ (Horňáková, 2006, s. 18) Ve druhé polovině 30. let vznikla potřeba na výstavbu nových škol. Podle P. Nováka „Zárodečná myšlenka nové školní čtvrti byla sice obsaţena uţ v Gahurově regulačním plánu města z roku 1927, ale její konečná úprava z roku 1931 je od architekta M. Lorence. V roce 1928 byly realizovány Masarykovy školy. podle návrhu F. L. Gahury.“ (Novák, 2008, s. 83) Při stavbě Masarykových škol byla uţita ţelezobetonová kostra, typická pro tovární budovy. Školy měly dvě křídla učeben, spojená uprostřed zasklenou halou. Pilíře stavby byly vyplněny 30
cihlovým zdivem a velkými okny. Masarykovy školy byly významné z architektonického i urbánního hlediska, protoţe uzavíraly pohled z náměstí Práce a tvořili vstup do celého školního areálu. Kvůli špatnému technickému stavu byly roku 1988 zbořeny. (Gahura, 1998, s. 7) Stoupající počet mladých lidí, přijíţdějících do Zlína, vyvolal potřebu stavět ubytovací objekty, zejména internáty a svobodárny. První internát z roku 1925 byl postaven u továrny a architektonicky navazoval na ţelezobetonový skelet v půdorysném modulu 6,15 x 6,15 m. Internát byl předělán na sociální ústav a zbořen roku 1965. (Novák, 2008, s. 80) Dalším stavebním projektem zaměřeným na studentský ţivot byla celá čtvrť internátů, zakončená Studijními ústavy. Internáty Mladých muţů a ţen Baťovy školy práce z let 1927–1928 a Gahurovy budovy Studijního ústavu I a II z let 1936–1937 byly postaveny jako blokové konstruktivistické stavby. Betonový skelet stavbu členil do prostorových jednotek 6,15 x 6,15 m. Průčelí kombinovalo cihlové zdivo se skleněnými výplněmi. Studijní ústavy měli být součástí pěti budov vyššího školství, situovaných kolem Památníku Tomáše Bati. (Gahura, 1998, s. 8) Výstavba meziválečných veřejných budov byla soustředěna převáţně do prostoru náměstí Práce. Na rozdíl od staršího náměstí Míru, náměstí Práce splňovalo podmínku tzv. ideálního průmyslového města. „Jednou ze zásad ideálního průmyslového města firmy Baťa byla myšlenka, ţe hlavní městské centrum s náměstím a obchodní ulicí musí ýt situováno mezi hlavní branou do závodu a obytnými čtvrtěmi. Vytvářel se tak jakýsi ‚urbanistický filtr‘, jímţ zaměstnanci a obyvatelé města museli projít na cestě , k domovům“ (Novák, 2008, s. 222) Mezi veřejné stavby na náměstí Práce patří např. první obchodní dům (Trţnice), druhý obchodní dům, Velké kino a Společenský dům. Mezi lety 1936–1950 vzniklo mnoho nerealizovaných návrhů budov pro náměstí jako např. Divadlo, nové kino s knihovnou a kavárnou, nový Dům zdraví či Sportovní palác. Novák, 2008, s. 222) Na urbanistickém řešení náměstí Práce se podíleli architekti jako F. L. Gahura, J. Gočár, B. Fuchs, E. Hruška ad. F. L. Gahura vytvořil nejvíce návrhů - tři návrhy z let 1935, 1936 a 1942. (Novák, 2008, s. 223) První obchodní dům, dnešní trţnice, byl postaven roku 1927 firmou A. Jambor. Jedná se o první aplikaci ţelezobetonového skeletu na veřejnou budovu. Roku 1932 byl postaven druhý obchodní dům od F. L. Gahury. (Novák, 2008, s. 92) Obchodní dům byl dominantou náměstí Práce a ovlivnil další urbanistické začlenění staveb ve svahu. Původní vzhled byl narušen necitelnými úpravami z 50. let, kdy byla stavba obloţena hliníkovým plechem. (Horňáková, 2009, s. 68) Druhou výškovou budovou náměstí Práce a hlavním společenským střediskem města se stal Společenský dům, nyní Hotel Moskva, od V. Karfíka. „Stavba byla započata roku 31
1932 podle studie architekta Miroslava Lorence z roku 1931. Poté, co byl postaven jedenáctipodlaţní ţelezobetonový skelet, Miroslav Lorenc od firmy odešel a dostava byla provedena podle projektu architekta Vladimíra Karfíka a dokončena v roce 1933.“ (Horňáková, 2009, s. 81) Při stavbě jedenáctipodlaţního objektu byla uţita ţelezobetonová konstrukce s modulem 6,15 x 6,15 m. V prvních dvou podlaţích byly restaurace, herny, klubovny, kavárny a reprezentační místnosti. Hotelové etáţe jsou řešeny jako třítakt se střední chodbou. V poslední etáţi je vyhlídková terasa. Konstruktivistická architektura stavby je zde reprezentována vertikálními sloupy a spárovaným zdivem. Společenský dům završuje prostor náměstí Práce. (Novák, 2008, s. 97) Třetí dominantou náměstí práce je Velké kino z roku 1933. Jednalo se o stavbu provizorní, umoţňující rychlou demontáţ. Svařovaná ocelová konstrukce kina měří na rozpon 33 metrů. Jako výplňový materiál bylo pro interiér i exteriér pouţito opláštění z heraklitových desek. Velké kino bylo první kulturní budovou ve Zlíně, určené pro masové návštěvy. Se svou kapacitou pro 2 270 osob, se jednalo o největší kino v předválečném Československu. (Novák, 2008, s. 103) Rok po tragické smrti T. Bati, byl v roce 1933 postaven Památník Tomáše Bati, kulturní centrum uzavírající parkový prospekt s internáty. Památník je povaţován za vrcholné dílo F. L. Gahury. Ţelezobetonový skelet v kombinaci se skleněnými plochami je parafrází staveb vrcholné gotiky. (Novák, 2008, s. 106) Stavba se vyznačuje baťovskou racionalitou, strohostí a aplikací standardního konstrukčního modulu. V rozhovoru z roku 1933 F. L. Gahura vysvětluje své architektonické pojetí Památníku takto: „Účel památníku je ideový. Proto je potřeba dát pouţitému konstruktivnímu standardu ideovou náplň i formu. Chtěl bych, aby architektura Památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu - to byly všechno zvláštnosti Tomáše Bati.“ (Horňáková, 2006, s. 31) Mezi významné kulturní projekty meziválečného Zlína patřily také Filmové ateliéry firmy Baťa ve Zlíně na Kudlově, jejichţ budovy se stavěly v letech 1935–1940 podle návrhů V. Karfíka. (Horňáková, 2009, s. 83) Původní ateliéry, určené k natáčení reklam, se rozrostly na studio, které dodnes produkuje krátké a trikové filmy. Ateliéry byly rozšířené o výkonné filmové laboratoře. (Novák, 2008, s. 131) V meziválečném Zlíně se stavělo mnoho obchodních domů. Patří mezi ně i Obchodní a společenský dům ve čtvrti Díly z roku 1936, které mělo slouţit jako podruţné centrum městské části. V této stavbě od V. Karfíka byly umístěny obchody, kavárna a komorní kino. (Novák, 2008, s. 99)
32
Nejvyšší budovou a nejvýraznější dominantou Zlína se stala roku 1938 Správní budova firmy Baťa, dnešní sídlo Zlínského kraje. Autorem 77,5 m vysokého mrakodrapu je architekt V. Karfík. Stavba probíhala v letech 1937–1938 podle projektu z roku 1935. Mrakodrap je součástí továrního areálu a uzavírá náměstí Práce. Jednalo se o nejvyšší budovu v tehdejším Československu. Konstrukce je ţelezobetonová a uplatňuje modul 6,15 x 6,15 m, převzatý z továrních budov. Kanceláře mrakodrapu měřili 80 x 20 m. Nachází se zde také pojízdná kancelář J. A. Bati, konstruovaná jako výtah o rozměrech 6 x 6 m. (Horňáková, 2009, s. 85) „Celé pojetí stavby prokázalo v průběhu let vysokou uţitnou i estetickou hodnotu a variabilitu vyuţití. Ne nadarmo je dnes toto dílo národní památkou období funkcionalismu.“ (Novák, 2008, s. 162) Tato sedmnáctipodlaţní budova byla plně klimatizována a její okna umyvatelná pomocí fasádního výtahu. Schodiště, výtahy, hygienická a technická zařízení byla umístěna mimo prostor kanceláří. (Kotásek, 2007) Jak uvádí tisková zpráva k výstavě „Sakrální architektura pro firmu Baťa - realizace a návrhy“, v meziválečném Zlíně vznikaly také unikátní sakrální stavby, vykazující stejnou racionalitu jako ostatní baťovské stavby. „Byly často projektovány v kombinacích jednoduchých kubických tvarů s vyuţitím standardního konstrukčního modulu. Přes nezvyklé konstruktivistické formy nevznikaly studené betonové budovy, ale silná emocionální díla, která zapadala do urbanistického kontextu baťovské zástavby.“ [1] Mezi autory baťovské sakrální architektury patřili zejména F. L. Gahura a V. Karfík. Unikátní sakrální stavbou od F. L. Gahury je Kaple sv. Václava na Kudlově z roku 1927. Kaple byla postavena na půdorysu řeckého kříţe. Její architektura kombinuje prvky zlínského konstruktivismu a holandského hnutí De Stijl. (Horňáková, 2006, s. 33) F. L. Gahura je také autorem plánu rozsáhlého Lesního hřbitova ve Zlíně-Kudlově. Síť cest, křiţujících lesopark, vykazuje baťovskou strohost. Gahura je rovněţ autorem kříţe se sochou Krista, vyčnívajícího nad vstupní alejí, a náhrobku rodiny Baťů. (Novák, 2008, s. 119) Dále autor vypracoval v letech 1931–1938 návrhy kaple, obřadní síně a kolumbária. Lesní hřbitov je ukázkou Gahurova citu pro souznění staveb s jejich okolím. (Horňáková, 2006, s. 33) Baťovská strohost a racionalita se projevila i ve stavbě Evangelického kostela ve Zlíně od V. Karfíka z roku 1937. Kostel je postaven na kompozici tří kubusů: horizontálního se vstupními prostory, navazující hlavní lodě s oltářem, umístěné do svahu, a štíhlé věţe zvonice s kalichem. Kostel slouţil církvi evangelické a českobratrské. (Novák, 2008, s. 110) Další výraznou sakrální stavbou meziválečného Zlína byla budova kláštera kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka, vystavěného architektem Miroslavem
33
Lorencem v roce 1937. Klášter, sídlící na ulici Divadelní, slouţil jako útulek pro sirotky a přestárlé. (Švácha, 1995, s. 19) Zvláštní kapitolu baťovské architektury tvoří obchodní stavby a prodejny firmy Baťa. Jiţ v roce 1918 existovalo v Československu osmnáct baťovských prodejen. Roku 1924 se prodejní síť rozšířila o třicet šest prodejen, následující rok o dalších sto. Architektura prodejen měla unifikovanou podobu. „Na sklonku dvacátých let začala firma budovat vlastní síť velkých obchodních domů - Domů sluţby. Poskytovaly kompletní péči o zákazníka v duchu Baťova hesla Náš zákazník náš pán. Uspokojovaly veškeré provozní poţadavky s minimem nákladů a měly flexibilní dispozici, umoţňující funkční změny. Svým charakteristickým architektonickým pojetím exteriéru i interiérů se staly výraznou reklamou firmy Baťa.“ (Horňáková, 2009, s. 115) První velký Dům sluţeb byl postaven v letech 1928–1929 na Václavském náměstí v Praze. Prosklené průčelí budovy bylo pokryto firemními hesly a reklamou. Autory projektu byly architekti L. Kysela, J. Gočár, F. L. Gahura, A. Sehnal a stavební oddělení firmy Baťa. Praţský Dům sluţby měl ţelezobetonový skelet, umoţňující průhledy z ulice. Prodejna byla tříetáţová a slouţila zároveň jako sklad. Umístění moderních baťovských prodejen do sousedství s historickými budovami vyvolávalo řadu diskuzí a kritiky. Mezi reprezentativní obchodními domy patřily dále: Dům sluţby v Karlových Varech (1930), v Mariánských Lázních (1931), v Bratislavě (1932), v Liberci (1933), v Praze-Vysočanech (1934), v Jihlavě (1935), v Hustopečích (1936), v Piešťanech, Trnavě, Klatovech a Amsterdamu (1937) aj. (Horňáková, 2009, s. 115, 117) Domy sluţby byly maximálně účelné a na svou dobu velmi progresivní. Jelikoţ byly prodejny typizované, lišící se jen malými odchylkami, zákazníci je mohli lehce rozeznat. Prodejny byly umisťovány nejvíce do přízemí. V Domech sluţby byly umístěny také provozy pedikúry a správkárny obuvi. Výstavba prodejen byla dobře zorganizovaná a probíhala velmi rychlým tempem. (Novák, 2008, s. 137)
2.3 Architekti meziválečného Zlína „Enormní meziválečná stavitelská činnost T. Bati a jeho týmu renomovaných architektů (J. Kotěra, F. L. Gahura, M. Lorenc, V. Karfík) proměnila pětitisícové městečko v aglomeraci unikátní funkcionalistické architektury s 43.500 obyvateli.“ [4] O funkcionalistický Zlín se intenzivně zajímal také francouzsko-švýcarský architekt Le Corbusier. [5] Jeho plán regulace údolí Dřevnice Zlín - Baťov z roku 1935 však nebyl zrealizován z důvodu finanční
34
náročnosti. Le Corbusierovi futuristické myšlenky byly pro pragmatické vedení firmy Baťa neakceptovatelné. Meziválečný i poválečný Zlín se stavěl zejména podle urbanistických plánů architekta F. L. Gahury. (Horňáková, 2009, s. 60, 61)
2.3.1 František Lýdie Gahura Nejbliţší spolupráci v oblasti architektury navázal T. Baťa s architektem Františkem Lýdie Gahurou. F. L. Gahura se narodil roku 1891 ve Zlíně. Vystudoval obor sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1914–1917) a architekturu na Akademii výtvarných umění v Praze, pod vedením prof. J. Kotěry (1919–1923). V letech 1933–1945 působil jako první městský architekt ve Zlíně. Většinu Gahurovy tvorby tvořily projekty pro firmu Baťa. Mimo architektonickou, urbanistickou a sochařskou činnost, byl aktivním členem poradních sborů pro stavebnictví a architekturu. Současně organizoval kulturní akce ve Zlíně, zejména Zlínské salony, a zaslouţil se o zaloţení zlínské galerie výtvarného umění. Vedl korespondenci s předními českými výtvarnými umělci a zval do Zlína architekty (Le Corbusiera, A. Perreta, J. Gočára, A. Wiesnera ad.) (Horňáková, 2009, s. 257, 258) V letech 1939–1945 působil jako externí pedagog na Škole umění ve Zlíně. Roku 1945 byl nucen opustit firmu Baťa a. s., pracovat jako samostatný projektant, a roku 1949 opustit Zlín. F. L. Gahura se přestěhoval s celou rodinou do Brna, kde pracoval jako zemský plánovatel (1946–1949) a kreslič ve Výzkumném ústavu architektury (1949–1951). Své pracovní a umělecké zkušenosti vloţil do knihy „Estetika architektury“. F. L. Gahura zemřel roku 1958 v brněnské nemocnici na Kolišti, na následky těţké nemoci. Pochován je na Lesním hřbitově ve Zlíně. (Horňáková, 2006, s. 98, 99) Mezi Gahurovi nejvýznamnější meziválečné realizace veřejných staveb ve Zlíně patří: budova zlínské radnice (1920–1924), Baťova nemocnice (1926–1936), kaple sv. Václava na Kudlově (1927), Masarykovy pokusné školy (1927–1928), továrna Meta (1928), obchodní dům (1930–1931), Lesní hřbitov (1932–1935), Velké kino (1933), Památník Tomáše Bati (1933), Studijní ústav I a II (1936–1937) ad. (Horňáková, 2006, s. 91) F. L. Gahura se intenzivně zabýval urbanistickým plánováním výstavby Zlína a bydlením pro zaměstnance firmy Baťa. V letech 1918–1921 spolupracoval na doplnění „Regulačního plánu pro stavbu dělnické kolonie firmy Baťa a.s.“ od J. Kotěry z roku 1915. V letech 1923–1926 vypracoval jednotlivé typy domů pro obytnou kolonii „Domov“. Roku 1924 se věnoval projektu „Továrna v zahradách“, řešícího výstavbu nových továrních objektů fy. T. a A. Baťa. Mezi lety 1926–1938 pracoval na regulačních plánech jednotlivých
35
městských čtvrtí ve Zlíně (Letná, Zálešná, Nad Ovčírnou, Podvesná, Padělky, Kúty a Lešetín, Díly). Roku 1927 vypracoval vlastní „Regulační plán Zlína“, který doplnil roku 1931. Roku 1934 navrhl „Základní plán upravovací obcí Velkého Zlína“, který řešil výstavbu městských částí v údolí řeky Dřevnice (Baťov, Malenovice, Příluky ad.). Do urbanistické činnosti F. L. Gahury patří také regulační plány pro závody a sídliště firmy Baťa v zahraničí z let 1931–1932 (Ottmuth, Chelmek, Batanagar ad.) (Horňáková, 2006, s. 89–93) Gahura patří mezi nejvýznamnější představitele meziválečné funkcionalistické architektury. Měl velký vliv na podobu a urbanistický charakter meziválečného i poválečného Zlína. Spolupracoval na vytvoření ideální stavební jednotky - modulu 6,15 x 6,15 m, který se stal standardem pro stavbu továrních a některých veřejných budov. „Zlín vděčí Gahurovi za svůj zcela osobitý charakter města v zeleni se širokými volnými prostory, spojenými s okolními lesy. Stal se především díky tomuto architektovi a jeho osvícenému investorovi Tomáši Baťovi městem s cílenou urbanistickou koncepcí továrny a města v zahradách.“ (Horňáková, 2009, s. 257, 258)
2.3.2 Vladimír Karfík Přední zlínský architekt Vladimír Karfík se narodil roku 1901 v Indrii (Slovinsko). V letech 1919–1924 studoval na fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Během studia v Paříţi se seznámil s architekty A. Perretem a A. Loosem. Praxi absolvoval u Le Corbusiera a P. Jeannereta. Po tříletém zaměstnání u architekta F. L. Wrighta se roku 1930 přestěhoval do Zlína, kde začal pracovat pro firmu Baťa jako vedoucí projekčního oddělení (do roku 1946). Po nuceném opuštění firmy, začal vyučovat na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické. Působil zde mnoho let jako řádný profesor a v letech 1955–1957 jako děkan fakulty. V letech 1978–1982 vyučoval na univerzitě v La Valletě na Maltě a pokračoval v práci architekta. Věnoval se také přednášení o architektuře v Čechách i v zahraničí. V. Karfík zemřel roku 1996 v Brně. (Horňáková, 2009, s. 258) Mezi Karfíkovy nejvýznamnější meziválečné realizace veřejných staveb ve Zlíně patří: Společenský dům (1933), filmové ateliéry a laboratoře (1935–1940), stadion a tenisový klub (1935), Základní škola ve Zlíně (1935), Evangelický kostel (1935), Společenské centrum Díly (1937), Správní budova firmy Baťa (1938), 50 m koupaliště (1939) ad. (Novák, 2008, s. 286) V. Karfík navrhoval a realizoval různé typy nájemných domů a rodinných domků, určených pro hromadnou výstavbu. Roku 1935 navrhl experimentální rodinný domek a roku 1936 typový dům pro vedoucí pracovníky firmy Baťa.
36
Největší architektonickou originalitu vykazují Karfíkovy vily: Zavrtálkova (1936), p. Gerbece (1936), ředitelů Vavrečky (1938), Maloty (1938) Čipery (1939) a Hlavničky (1939). Velkou část Karfíkovy práce tvořily návrhy Domů sluţby: Brno (1931), Bratislava (1932), Liberec (1933), Olomouc (1933), Praha-Vysočany (1934), Jihlava (1935), Bratislava (1936), Piešťany (1937), Amsterdam (1937), Otrokovice (1938) aj. Podílel se také na regulačních plánech zahraničních sesterských společností: Tilbury v Anglii (1933), Belcamp v USA (1933) ad. Firmu Baťa reprezentoval v zahraničí prostřednictvím výstavních pavilonů: v Praze (1935), na světové výstavě v Bruselu (1935) a světové výstavě dekoračního umění v Paříţi (1937). (Novák, 2008, s. 286) V. Karfík uplatnil při navrhování zlínských staveb své zkušenosti ze zahraničí a zkombinoval je s baťovskou racionalitou a strohostí. Za své dílo obdrţel řadu ocenění. Od prezidenta Václava Havla obdrţel zlatou medaili za rozvoj české i zahraniční architektury. Roku 1993 získal Cenu města Zlína za dlouholetou architektonickou práci pro město. „Ţivot a dílo Vladimíra Karfíka překlenulo téměř století, přesto nikdy nepodlehl střídajícím se ideologiím ani stylovým vlnám.“ (Horňáková, 2009, s. 258, 259)
2.3.3 Miroslav Lorenc Architekt Miroslav Lorenc se narodil roku 1896 v Holešově. Kvůli odchodu na frontu, musel během války přerušit svá studia na brněnské Vyšší průmyslové škole. Roku 1922 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, do ateliéru J. Kotěry, později vystřídaným J. Gočárem. Lorenc zakončil studia na AVU absolutoriem v roce 1925 a pokračoval praxí u J. Gočára. Dále pracoval u architektů F. Jandy a J. Krejcara, P. Janáka ad. Roku 1925 se zúčastnil soutěţe na návrh rodinných domků, a roku 1929 zaslal svůj návrh jednopatrového domu „kostka“ do soutěţe „Nejmenší dům“. Roku 1930 nastoupil do stavebního oddělní firmy Baťa ve Zlíně. Pro neshody s vedením firmy Baťa, M. Lorenc roku 1931 z firmy odešel a zaloţil si vlastní projekční kancelář ve Zlíně. Za dobu osmi let vyprojektoval řadu výrazných zlínských staveb pro rozmanitou klientelu. Vedle architektury se M. Lorenc věnoval také navrhování nábytku. Roku 1938 získal titul inţenýra. Roku 1939 se zapojil do odboje proti nacistům a stal se okresním velitelem podzemního vojenského hnutí „Obrana národa“. Roku 1940 byl za svou veřejnou činnost zatčen, vězněn a roku 1943 popraven. (Švácha, 1995, s. 8–20) Mezi nejvýznamnější projekty M. Lorence pro firmu Baťa patří návrhy školní čtvrti s ţivnostenskou školou z roku 1930, školy na Letné, Společenského domu a kina, jehoţ
37
nákladnost zapříčinila Lorencův odchod z firmy. Ve všech Lorencových návrzích pro projekční oddělení firmy Baťa byl pouţit konstrukční modul 6,15 x 6,15 m. Místo původních sloupů se čtvercovým půdorysem pouţíval sloupy válcové. (Švácha, 1995, s. 12–14) První prací jeho projekční kanceláře byl návrh komplexu rodinných domků bytového a stavebního druţstva Podřevnicko na ulicích Kamenná a Prlovská (1932–1933) Období staveb pro zlínské měšťany M. Lorenc zahájil obchodním a obytným domem E. Pelčáka na Dlouhé ulici. Další domy a vily se nachází na Bartošově ulici - domy pana Chudárka (1932), pana Novosada (1933) a pana Maloty (1935), na Štefánikově ulici - domy pana Roubínka (1932), F. Sieglové (1935) aj. Matulíka (1935), na třídě Tomáše Bati - domy pana Javorského (1932), A. Nakládala (1933), F. Ryšavého (1936), v ulici Na poţáře - vila pana Voleše (1934) a pana Ševčíka (1935), a v údolí řeky Dřevnice - vily Františka Šmída (1932), paní Blaţkové (1934), dům pana Krajče (1934) ad. Většina domů splňovala obytný i obchodní účel. Některé domy mají pásová okna a skleněné výlohy, zabírající celé přízemí. Domy mají rovné střechy, balkóny a terasy. (Švácha, 1995, s. 14–18) Mezi další významné projekty M. Lorence patřily dvě realizované továrny na obuv - Lacinova a Jirouskova (1936). Roku 1937 vystavěl klášter kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Roku 1938 navrhnul tzv. elektrické domy pro úředníky na ulicích Kvítková a třídě T. Bati s jedno aţ čtyřpokojovými byty. Podle Lorencových návrhů byly postaveny také nájemní domy na ulici Sokolská a obecní dům na Rúmech s jedno a dvoupokojovými byty (1939). (Švácha, 1995, s. 19) M. Lorenc ve Zlíně realizoval více neţ padesát moderních staveb, zejména rodinné domky, vily, nájemní domy, obchodní domy a veřejné stavby. (Horňáková, 2009, s. 260) „Miroslav Lorenc, architekt měšťanského ‚nebaťovského‘ Zlína, se svou tvorbou řadí po bok nejvýznačnějších zlínských architektů Vladimíra Karfíka a Františka Lýdie Gahury. Sám v projekční kanceláři firmy Baťa začínal a stál u počátků uţívání továrního modulu (6,15 x 6,15 m) při výstavbě společenských budov. Byl to jistě odváţný krok, kdyţ si po nuceném odchodu z firmy Miroslav Lorenc v této baťovské architektonické záplavě zaloţil vlastní projekční kancelář.“ (Švácha, 1995, s. 7)
38
3 Zprostředkování architektury a jeho edukační potenciál Architektura je neoddělitelnou součástí naší kultury. Na jejím zprostředkování se podílí zejména historici spolu s architekty. V dnešní době se zprostředkováním architektury zabývají také muzejní a galerijní pedagogové. Odborné zprostředkování architektury nám přináší hlubší vhled do problematiky architektury v souvislosti s jejími uměleckými, historickými, sociálními a jinými podmínkami. Zprostředkovatelé architektury si zpravidla vymezují téma, rozsah a podrobnost své práce a určí cílovou skupinu, pro kterou je zprostředkování určeno. Architekturu lze zprostředkovat formou publikací, výstav, přednášek, sympozií, fotografií, videa, webových stránek atd. Cílem tohoto zprostředkování je vzdělání v oblasti architektury a zdůraznění jejich kulturních a uměleckých hodnot.
3.1 Fotografování architektury Fotografie architektury se řadí pod pojem krajinářská fotografie. Nalezneme ji ve více podobách - celé městské krajiny, části měst, jednotlivé stavby či detaily. (Myška, 2005, s. 5) Historie fotografování architektury sahá aţ do roku 1826, kdy J. N. Niepce zachytil první obraz pomocí světla - fotografii s názvem „Pohled z okna v Le Gras“. Vynález fotografie oznámil roku 1839 L. J. M. Daguerre, který téhoţ roku fotografuje mj. městské krajiny. Protoţe světelné objektivy vyţadovaly dlouhé expoziční časy, nejčastějšími náměty byly neţivé předměty jako např. města, ulice, budovy. Ve 40. letech 19. století začala vznikat krajinářská fotografie a roku 1844 vydal W. H. F. Talbot první obrazovou publikaci „The pencil of Nature“ v nákladu 150 kusů. (Myška, 2005, s. 19) „Fotografie městských vedut a krajin se pozvolna stávají předmětem obchodu. Lidé je začínají sbírat. Prodávají se fotografická aba městských panoramat i jednotlivých historických staveb. U nás tuto výdělečnou činnost zpočátku dělají zahraniční fotografové. Teprve v roce 1964 oznamuje František Fridrich vydávání fotografických alb Nejkrásnější krajiny v Čechách a na Moravě.“ (Myška, 2005, s. 19) Místopisná fotografie vzbudila zájem o cestování a amatérské fotografování. Mezi významné krajinářské fotografy, zachycující i architekturu, patřily např. J. Eckert, W. F. Jantsch, I. J. Schächt ad. (Myška, 2005, s. 20) Od přelomu 19. a 20. stol. lze ve fotografii odlišovat dva rozdílné přístupy k fotografii, piktorialismus a realistickou fotografii. Piktorialisté se snaţili přiblíţit malířům impresionistům, pouţívali změkčovací objektivy a vyjadřovali své pocity. V duchu piktorialismu tvořil např. český fotograf F. Drtikol, který roku 1911 pracoval na 39
cyklu městských zákoutí „Z dvorů a dvorečků staré Prahy“. Současně s piktorialismem začala vznikat barevná fotografie. Protiklad piktorialismu - realistická fotografie se začala projevovat po první světové válce v Americe a později v Evropě. V Americe realistickou fotografii reprezentovali A. Stieglitz a M. B. White, u nás D. J. Růţička, J. Sudek, J. Lauschman, J. Funke, E. Wiškovský ad. Nejčastějším námětem fotografie po 2. světové válce byla městská krajina. Např. český fotograf Miroslav Hák zachycoval městská průmyslová předměstí a pracoval s městskými symboly. Mezi další významné krajináře patří také K. H. Hrubý, V. Reichmann, M. Martinček, současní fotografové M. Hauner, V. Kozlík a J. Pohribný. (Myška, 2005, s. 22) „Při fotografování krajiny je dobré dopředu vědět, jaké denní světlo na daný motiv potřebujeme. U městské krajiny to platí mnohonásobně, protoţe v různou denní dobu jsou některé objekty zastíněné jinými. Svou roli zde hraje i roční doba, v zimě s osvětlením architektury mnoho nenaděláme, krátký den nás velmi omezí. V červnu, kdy slunce je na obloze nejvýš a je nejdelší den, můţeme fotografovat i severní strany modelované světlem. To vyuţíváme zvláště u jednotlivých staveb“ (Myška, 2005, s. 132) Při fotografování architektury často dochází, v důsledku perspektivy, ke sbíhání linií. Měli bychom ve většině případů usilovat o jejich narovnání, rovnost a svislost. Toho lze docílit fotografováním z větší vzdálenosti, teleobjektivem, nebo v nejlepším případě fotografovat z protější budovy, z výšky středu zobrazované stavby. Můţeme také pouţít objektiv shift, který lze vychýlit do strany, případně i naklonit. Dokonalého srovnání linií, bez pouţití PC, dosáhneme pouze s velkoformátovou kamerou. (Myška, 2005, s. 132, 133) Fotografování architektury vyţaduje častou změnu ohniska objektivu. Objektivy dělíme na základní, širokoúhlé a teleobjektivy, podle jejich obrazového úhlu. Pro zachycení většího celku se pouţívají širokoúhlé objektivy. Jsou vhodné také pro panoramatické snímky. Teleobjektivy, na rozdíl od základních a širokoúhlých objektivů, mají malou hloubku ostrosti, takţe dochází k rozostření pozadí za hlavním motivem. Pouţívají se zejména pro fotografování a detaily (Myška, 2005, s. 132) Nezbytným vybavením fotografů architektury je kvalitní stativ. Při fotografování večerních a nočních snímků je přímo nepostradatelný. Potřebujeme jej při záměrně dlouhých časech a fotografování panoramat, vyţadujících dodrţení horizontální osy. Nejdůleţitější je pevnost a stabilita stativu. Důleţitá je také hlava stativu, na kterou upevňujeme fotoaparát. Nejlepší je samostatná hlava s moţností naklápění kamery do stran. (Myška, 2005, s. 31) Fotografové architektury mohou uplatnit řadu fotografických filtrů. V černobílé fotografie se pouţívá např. oranţový filtr na zdůraznění mraků, červený filtr na potlačení 40
vzdušné perspektivy, ţlutý pro zesvětlení zelené a červené či zelený filtr pro ztmavení modré a červené. V barevné fotografii vyuţijeme filtr skylight, v případě ranního i večerního oranţového světla. Filtr UV zase odstraňuje nadbytek ultrafialového záření. Důleţitý je zejména polarizační filtr, odstraňující polarizované světlo. Zároveň sniţuje jas a tím ztmaví oblohu. Dále je moţné vyuţít přechodové filtry, neutrálně šedé filtry, konverzní a kompenzační filtry, trikové filtry ad. (Myška, 2005, s. 37) Pro rychlé zpracování a úpravu fotografií jsou dnes i u profesionálů oblíbené zejména digitální fotoaparáty. Digitální fotoaparáty mají různé typy čipů, jako např. CCD, CMOS, Faveon, z nichţ kaţdý se chová trochu jinak. Pro čisté fotografie bez šumu bychom měli mít aparát s nízkou minimální hodnotou citlivosti ISO. Vysoké ISO navíc omezuje škálu barev ve stínech. . (Myška, 2005, s. 39) Největší výhodou některých digitálních fotoaparátu je jejich moţnost ukládání fotografií do formátu RAW, který je často označován jako digitální negativ. „Pokud zvolíte pro uloţení snímků na kartu formát RAW, ukládáte surová data ze snímače bez jakékoliv další úpravy. Získáváte tak moţnost lepší korekce tonality a barevnosti při úpravě snímku na počítači, můţete nastavit míru doostření nebo vyhlazení digitálního šumu podle povahy fotografie“ (Tůma, 2005, s. 19) Dnešní nabídka programů pro editaci a úpravu fotografií ve formátu RAW je široká. Nejvíce pouţívaným programem pro úpravu fotografií je program Adobe Photoshop CS. V tomto postprodukčním editoru lze provádět řadu úprav jako jsou např. otáčení, ořezání, korekce vyváţení bílé, úprava expozice, retuš, zostření, potlačení šumu, korekce barev, převod do černobílé, jas, kontrast atd. (Freeman, 2012, s. 5) Pro fotografy architektury je dále uţitečná funkce korekce objektivu. Ani dnešní technologie nedokáţou zcela zabránit optickým vadám a zkreslením jako jsou poduškovitost, soudkovitou a vinětce. Tyto nedostatky se také napravit manuální korekcí v RAW editorech. (Freeman, kolinearity.
2012,
s.
Častou
78).
Kolinearita
je
termín
úpravou pro
fotografií
sbíhavost
architektury
svislých
linií
je
úprava
fotografovaných
architektonických objektů. Této sbíhavosti se bez pouţití speciálních objektivů nelze vyhnout. Ve Photoshopu se snímek dá opravit šikmým oříznutím, které linie narovná. (Peterson, 2006, s.) Další výhodou digitální fotografie je moţnost rychlé prezentace a sdílení fotografií na internetu. Kvalitní fotografie architektury se dnes nachází také na specializovaných webových stránkách a jsou vyuţívány při odborných přednáškách, sympoziích apod.
41
3.2 Zprostředkování meziválečné architektury Zlína 3.2.1 Kulturní historie Zlína Tomáš Baťa, mimo svou podnikatelskou činnost, kladl velký důraz na rozvoj kulturního ţivota ve Zlíně. Na tuto tradici navázal ve třicátých letech minulého století jeho bratr Jan Antonín Baťa, z jehoţ iniciativy firma Baťa zaloţila, za spolupráce s architektem Františkem Lýdie Gahurou, Studijní ústav a Školu umění ve Zlíně. Studijní ústav ve Zlíně vznikl roku 1935. Centrem projektu byl Památník Tomáše Bati z roku 1933, ke kterému roku 1936 přibyla budova Technologického ústavu. Předpokladem projektu bylo postavení čtyř pětipodlaţních, osmdesát metrů dlouhých budov. Druhá budova z roku 1938 byla určena pro studium přírodních věd. K realizaci dalších dvou budov, které měli být určeny mimo jiné ke studiu a zprostředkování umění, jiţ nedošlo. Otevření první budovy Studijního ústavu věnovala svou první expozici také výtvarnému umění a proběhla zde také vernisáţ 1. Jarního salonu současného československého umění. (Horňáková, 2009, s. 229) Roku 1938 byla otevřena druhá budova Studijního ústavu, kde byla provizorně umístěna Škola umění firmy Baťa, fungující do roku 1945. Výuka a principy zlínské školy byly obdobné jako na německé výtvarné škole Bauhaus, která usilovala o propojení jednotlivých oborů a propojení teorie s praxí. Jak píše o škole Ludvík Ševeček, bývalý ředitel zlínské galerie, zaloţení škola bylo reakcí na neúspěch reklamního oddělení firmy Baťa na Mezinárodní výstavě umění a techniky v Paříţi roku 1937. Projektu umělecké školy předcházelo mnoho odborných diskuzí. „V jejím průběhu někteří architekti, zejména František Lýdie Gahura a František Kadlec, zpochybnili původní záměr šéfa firmy Jana A. Bati přeškolit na průmyslové návrháře mladé absolventy praţské Akademie výtvarných umění. Právě architekti si nepochybně uvědomovali moţnosti, které v té době jiţ společenský vyspělé kulturní zlínské prostředí s rozvinutým průmyslem skýtalo novému uměleckému školství, o jakém se v českých zemích dotud jen diskutovalo.“ (Horňáková, 2009, s. 236) Vedle realizovaného oddělení sochařství a restaurátorství bylo plánováno otevření architektonické školy, ke kterému však nikdy nedošlo, kvůli nedostatečným podmínkám pro ucelené vzdělání architektů. I přesto zde v rámci uměleckého vzdělávání architekturu vyučovali osobnosti jako např. architekti František Lýdie Gahura nebo Bohuslav Fuchs. Škola umění ve Zlíně rozvíjela své vazby s průmyslovou výrobou a komplexní způsob výuky, k jejíţ reformě došlo roku 1946, vlivem poválečných událostí. Po zestátnění byla škola roku 1952
42
přestěhována do Uherského Hradiště, kde dodnes funguje jako Střední uměleckoprůmyslová škola Uherské Hradiště. (Horňáková, 2009, s. 236–237) Zlínská škola se nestačila příliš rozvinout, protoţe jiţ roku 1945 došlo ke znárodnění Baťových závodů a zániku některých klíčových institucí. V únoru roku 1948 došlo k velkému omezení šíření baťovské tradice tím, ţe byla individuální zodpovědnost za vlastní práci nahrazena zodpovědností kolektivní. Pro Baťův odkaz nastalo horší období, neţ za dnů protektorátu a poválečných let. Kvůli politické situaci v zemi, Zlín opustilo mnoho významných osobností společenského a kulturního ţivota. Komunistický reţim programově bojoval proti batismu, proto roku 1949 dochází k přejmenování města Zlína na Gottwaldov. K tak komplexnímu a idealistickému rozvoji společenského a kulturního ţivota, o který usilovali představitelé firmy Baťa ve třicátých letech dvacátého století, se uţ Zlín nikdy nevrátil. Během totality byl batismus jen omezeně udrţován díky zlínské galerii, pod tehdejším názvem Krajská galerie kraje Gottwaldov, která dokázala prosadit některé zlínské trendy do své galerijní činnosti. K intenzivnější obnově Baťova odkazu dochází aţ po roce 1989 v podobě „zlínského programu“ Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. (Horňáková, 2009, s. 229, 234)
3.2.2 Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Události související s rozvojem kultury ve Zlíně popisuje následující shrnutí z oficiálních webových stránek Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. Galerijní činnost ve Zlíně začala 26. dubna 1936 zahájením prvního zlínského Salonu, pořádaného firmou Baťa. Salony byly přehlídky soudobého českého výtvarného umění, probíhající do roku 1948. Zlínská galerie a její program vznikal nákupem děl z přehlídek. Roku 1948 galerie zanikla a roku 1953 byla znovu obnovena jako Krajská galerie výtvarného umění kraje Gottwaldov, sídlící v Kroměříţi. Roku 1957 se galerie přemístila do Památníku Tomáše Bati, od architekta F. L. Gahury. V letech 1958–1960 byla galerie součástí Krajského vlastivědného ústavu. Roku 1960 se galerie osamostatnila pod Jihomoravským KNV v Brně, nesla název Oblastní galerie výtvarného umění v Gottwaldově a fungovala aţ do roku 1990. Téhoţ roku se zřizovatelem galerie, s novým názvem Státní galerie ve Zlíně, stalo Ministerstvo kultury ČR. Od roku 2001, po převedení z ministerstva na Zlínský kraj, se galerie nazývá Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. [4] Nejvíce odborných informací o meziválečné architektuře Zlína najdeme ve specializovaných knihách. Nejvíce takových knih vzniklo v Krajské galerii výtvarného
43
umění ve Zlíně, která z tradic funkcionalistického Zlína dlouhodobě čerpá. Podle Ludvíka Ševečka, bývalého ředitele galerie, mohlo dojít k podrobnému zkoumání a hodnocení kulturního odkazu Baťova Zlína aţ koncem 80. let minulého století, po skončení totality. Galerie začala zprostředkovávat zlínskou architekturu vznikem tzv. „zlínského programu“, který se vedle výtvarného umění, zabýval problematikou zlínské funkcionalistické architektury. Zlínská architektura tak byla poprvé zprostředkována v širších souvislostech formou výstav, přednášek, konferencí atd. (Ševeček, 2003, s. 6) Těmto činnostem se Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně věnuje nadále a mimo to od roku 1987 rozšiřuje své sbírky architektury a její dokumentaci. Galerie je v oblasti architektury zaměřena především na hodnoty architektonické tvorby 20. století ve Zlíně. Podle kurátorky sbírky architektury ve zlínské galerii, Ladislavy Horňákové: „Tato orientace instituce vyplývá především ze specifičnosti konstruktivistické funkcionalistické architektury a urbanismu města v první polovině minulého století a ze vztahu ke kulturnímu fenoménu a odkazu meziválečného Zlína ve všech oblastech činnosti instituce. Zlín se stal od poloviny 30. let vedle Prahy a Brna třetím výrazným centrem československé moderní architektury a jeho bohatou kulturní historii se snaţí galerie reflektovat“. (Ševeček, 2003, s. 77) Jak uvádí L. Horňáková, sbírka architektury je nejmladší sbírkou instituce. V roce 2003 její fotografická dokumentace obsahovala 2850 pozitivů, negativů a diapozitivů, zachycujících regionální architekturu. Sbírka obsahovala také originály a kopie architektonických plánů, filmové záběry a pět modelů zlínské architektury. Galerie registrovala také poválečný vývoj v architektuře a současné výrazné architekty, její těţiště však bylo v meziválečném období,
jehoţ
odkaz
mnohými
způsoby
prezentuje
a
zprostředkovává
dodnes.
(Ševeček, 2003, s. 77) Pro srovnání: „V roce 2010 má galerie ve fondu fotografické dokumentace 3.200 podrobně popsaných pozitivů, negativů a diapozitivů architektury v regionu s doprovodným textovým materiálem, originály a kopie architektonických studií, kreseb a plánů, dobové filmy a 18 modelů zlínských staveb 20. století.“ [5] Badatelskou činnost v oblasti meziválečné architektury Zlína ztěţuje skutečnost, ţe velká část těchto staveb vznikla pod vedením stavebního oddělení firmy Baťa. Archivní činnost oddělení sice byla na dobré úrovni, ale kvůli rozdělení tohoto majetku do více archivů, např. do Zemského ústředního archivu v Brně, bylo těţké získat originální materiály. Protoţe dokumentace byla spravována jako výsledek kolektivní práce celého stavebního oddělení, zahrnujícího i činnost pomocných kresličů, statiků a jiných specialistů, bylo náročné oddělit činnost samotných architektů. Kolektivní přístup k výstavbě Zlína a jeho dokumentaci 44
pokračoval i po roce 1945, kdy bylo stavební oddělení firmy Baťa nahrazeno dvěma socialistickými projektovými organizacemi. Největší ztráty po roce 1989 zavinil především rozpad různých projektových a investorských útvarů. Došlo ke ztrátám cenných materiálů, které pokračovalo dál vlivem sloţitých majetkových vztahů. Galerie získala část původních architektonických návrhů a jiných podkladů od ţijících autorů, rodinných příslušníků a z archivů ve Zlíně, Brně, Třebíči a Praze (Ševeček, 2003, s. 77) Galerie nabízí moţnost studovat sbírkové předměty, konzultovat v oblastech výtvarného umění i architektury, a poskytuje sluţby v rozsáhlé knihovně a badatelně. Studenti a zájemci o vzdělání v oblasti zlínské architektury, historie a osobností Zlína, mají moţnost spolupracovat se zaměstnanci archivu, který obsahuje mnoho pečlivě roztříděných dokumentů a dat. V archivu lze dohledat informace o všech významných zlínských stavbách, architektech a důleţitých událostech. Jsou zde k dispozici publikace o zlínské architektuře a baťovské tradici, fotografické dokumentace výstav, sympozií a jiných akcí , zprostředkujících zlínskou architekturu. Badatelskou činnost lze provádět s pomocí dobových výstřiţků z novin a časopisů. [6] Jak uvádí L. Horňáková, zlínská galerie uchovává dokumentační materiál zlínské architektury, představující přípravnou fázi tvorby architektů ve formě kreseb, plánů a skic a
realizační
formou
fotografií
a
modelů.
V porovnání
se
zahraničními
muzei,
specializovanými jen na architekturu, zlínská galerie dává architektonickou tvoru do souvislosti s výtvarným uměním a širším kulturním okruhem. (Ševeček, 2003, s. 78) Podle L. Horňákové, zlínská galerie v roce 2003 pokračuje ve své galerijní strategii tvorby architektonické sbírky, jejíţ rozvoj podmiňuje např.: „a) získávání nových trojrozměrných exponátů - modelů - nejvýznamnějších zlínských staveb ve jejich původní podobě, které nejlépe dokumentují stavební meziválečnou kulturu i aktuálnost „baťovských“ kulturních tradic. b) nákup a odborná evidence původních kreseb, studií, plánů a fotografií c) vyhledávání a zpracování doprovodných archivních materiálů tak, aby adekvátně doplňovaly a rozšiřovaly informace a zvyšovaly výpovědní hodnotu sbírky jako celku…“ (Ševeček, 2003, s. 78) V roce 2013 se Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, spolu s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Krajskou knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně, přemístila do Baťova institutu. Galerie funguje od 1. května 2013 v prostorách budovy 14 zlínského továrního areálu, kam se přemístila z Domu umění, bývalého Památníku Tomáše Bati. Touto změnou dochází ke zlepšení podmínek pro zprostředkování architektury a výtvarného umění 45
ve Zlíně. Zároveň se tím otevřela moţnost obnovení Památníku Tomáše Bati, jehoţ budoucnost je nyní předmětem jednání zlínského magistrátu. [4]
3.2.3 Publikace V Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně vzniklo a vyšlo mnoho odborných publikací zaměřených na architekturu Zlína. Kvůli odporu komunistického reţimu proti osobě Tomáše Bati a hodnotám batismu, bylo moţné tyto odborné publikace, zaměřené na Tomáše Baťu a zlínskou architekturu, vydávat a propagovat aţ po roce 1989. Ve zlínské galerie pravidelně vychází čtvrtletník Prostor Zlín. „Stěţejním tématem Prostoru je výtvarné umění, tradičně se zvláštním zaměřením na současnou tvorbu a galerijní sbírkotvornou i výstavní praxi. Důleţité postavení v jeho obsahové skladbě zaujímají moderní architektura a design, ale věnujeme se také památkové péči, uţitému umění, urbanismu. Značné pozornosti se uţ od roku 2004 na stránkách periodika těší i slovenské výtvarné umění. Ve spektru pozornosti zůstává historie, zejména historie vědy a umění. Další rubriky se věnují galerijní pedagogice a poezii.“ [7] O zlínské architektuře, zejména meziválečného období, vyšla řada publikací. Nejobsáhlejší a nejkomplexnější z nich jsou „Zlínská architektura 1900–1950“ (1993) od architekta P. Nováka a „Fenomén Baťa. Zlínská architektura 1900–1960“ (2009) od L. Horňákové ze zlínské galerie. Tyto knihy obsahují mj. podrobné informace o zlínské architektuře a urbanismu, medailony architektů, chronologie, dobové fotografie, plány architektů atd. Další obsáhlou publikací s mnoţstvím fotografií zlínské architektury je kniha „Zlín ve fotografii /1890–1950/“ (2009) od Zdeňka Pokludy, vydané Nadací Tomáše Bati. Řadu knih o architektuře Zlína vydal hlavní architekt města Zlína Pavel Novák. Jeho kniha „Proměny baťovské architektury Zlína“ (1996) se zabývá demolicí, devastací, úpravou a rekonstrukcí několika významných zlínských staveb. V další knize „Zlín nepostavený“ (1999) se zaměřil na nerealizované návrhy pro město Zlín od předních českých i světových architektů. V knize „10+1 baťovských vil“ (2000) se úzce zaměřil na význačné zlínské vily, zejména pro přední zaměstnance firmy Baťa. Architektuře Zlína byla věnována také jedna kapitola knihy „10 století architektury: Architektura 20. století“ (2001) od českého architekta a historika architektury Zdeňka Lukeše. [8] V rámci galerijní činnosti Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně byla vydána řada doprovodných katalogů k výstavám a sympóziím o zlínské architektuře: „Baťa - architektura a urbanismus 1910–1950“ (1991), „Mezinárodní sympozium Zlínský funkcionalismus“ (1991), 46
„Kultura Baťova Zlína“
(1994), „Kulturní fenomén funkcionalismu : sborník příspěvků
konference“ (1995) ad. [9] Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně (dříve Státní galerie) vydala, při příleţitosti výstav, řadu katalogů a monografií věnovaných dílu jednotlivých architektů Zlína - „Miroslav Lorenc, Jaromír Krejcar : zlínská moderní architektura a praţská avantgarda“ (1996), „F. L. Gahura - zlínský architekt, urbanista a sochař“ (1998), „Jan Kotěra a jeho práce pro firmu Baťa ve Zlíně“ (2002), „František Lýdie Gahura 1891–1958 : projekty, realizace a sochařské dílo“ (2006) [9] Mezi monografie zlínských architektů, vydaných mimo KGVUZ, patří např. knihy o V. Karfíkovi „Architekt si spomína“ (1993) a „Architekt Vladimír Karfík při příleţitosti 105. výročí narození“ s texty J. Kotáska a L. Horňákové. Vedle monografií architektů byla vydána řada monografií zlínských staveb jako např. „Evangelický kostel ve Zlíně 1937–2007, 70 let“ (2007), od historika Davida Valůška, [9] „Vladimír Karfík: Budova č. 21 ve Zlíně“ (2004) od Z. Lukeše [8] nebo „Baťova nemocnice ve Zlíně 1927 –2002“, online dostupné z oficiálních webových stránek Krajské nemocnice Tomáše Bati. [10] Na magistrátu města Zlína, na zlínské radnici, lze zdarma dostat, nebo levně zakoupit řadu průvodců po zlínské architektuře: „Lesní hřbitov“ (2005), „Ve stopách zlínské architektury“ (2005), „Průvodce po městě Zlíně“ (2011) od Pavlíny Gutové, vydaný Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, „Zlín - město architektury“ (2012) a „Zlínská architektura“ (2013). Posledně jmenovaný průvodce obsahuje trasu s padesáti šesti, stručně popsanými, architektonickými památkami Zlína. Tyto památky rozděluje do kategorií - vily, rodinné domky, čtvrtě, veřejné a sakrální budovy. Text je doplněn barevnými a černobílými fotografiemi. Průvodce byl vydán v českém i anglickém jazyce. Na magistrátu lze zakoupit také mapy Zlína, např. „Mapu středu města Zlína“ (2008). [11] Velkoformátová mapa s popisky L. Horňákové vyšla v Domě umění města Brna, při příleţitosti výstavy „Fenomén Baťa“ v roce 2009. Česká společnost Mapy, s.r.o, se sídlem ve Zlíně, své ručně malované mapy prezentuje dokonce na internetu, online dostupné z „www.malovane-mapy.cz“. Tyto mapy plasticky zachycují významné stavy Zlína. [12]
3.2.4 Kulturně vzdělávací akce Při organizování kulturně vzdělávacích akcí je důleţité vymezit si cílovou skupinu, pro kterou je akce primárně určena. Podstatnou součástí akcí je shánění kvalitních podkladových materiálu jako jsou odborné texty, fotografie, video atd. Dobře připravená 47
akce by měla být podpořena kvalitním slovním projevem a sebejistým vystupováním. Na efektivitu prezentace má vliv také úroveň technologií jako jsou počítače, diaprojektory atd. Akce můţou být zpestřeny aktivním zapojením návštěvníků galerie v rámci tzv. galerijních animací a edukačních programů. Stálá expozice Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně s názvem „Řady vidění“ představuje umění architekturu od konce 19. do konce 20. století. „Centrální téma v expozici Prostor Zlín přibliţuje část věnovaná architektuře s modely, plány a vizualizacemi továrních, veřejných a společenských budov i bydlení z doby největšího rozvoje města Zlína od 20. do 40. let 20. století. Vytváří pomyslný most, který plynule převede návštěvníka od známého k moţná méně známému a zároveň ho připraví na jiný způsob vizuálního sdělení. Od tohoto prostorového i obsahového vstupu do expozice se pak logicky odvíjejí další části, chronologicky spadající do doby rozvoje staveb ve vstupní části, tedy do ‚baťovského' období.“ [13] Expozice nás seznámí s díly předních českých architektů, pracujících pro firmu Baťa, jako byli např. F. L. Gahura (Obchodní dům a Velké kino, 1931, Památník Tomáše Baťi, 1933), M. Lorenc (Společenský dům ve Zlíně, 1931-1932), V. Karfík (Administrativní budova firmy Baťa, 1938) ad. [13] Ve zlínské galerii, dříve situované v Domě umění ve Zlíně se konala řada výstav, zaměřených na meziválečnou architekturu Zlína: „Baťa - architektura a urbanismus 1910-1950“ (1991), „Mezinárodní sympozium Zlínský funkcionalismus“ (1991), „Kultura Baťova Zlína“ (1994), „Miroslav Lorenc, Jaromír Krejcar - zlínská moderní architektura a praţská avantgarda“ (1996), „Miroslav Drofa - architektonická tvorba“ (1997), „Satelity funkcionalistického Zlína“ (1998), „F.L.Gahura - zlínský architekt, urbanista a sochař“ (1998), „Zlín nepostavený - neuskutečněné projekty 1918–1998“ (2000). (Ševeček, 2003) Další výstavy se konaly na zlínském zámku - „Jan Kotěra a jeho práce pro firmu Baťa ve Zlíně“ (2002), v Grafickém kabinetu - výstava k 50. výročí zlínské galerie „Výstavba meziválečného Zlína“ (2004). Zahraniční výstavy o meziválečné architektuře Zlína se konaly např. v Českém centru v Berlíně - „Zlín: Funkcionalistická architektura“ (2002) a v Ecomusée du Creusot-Montceau ve Francii - „Zlín - model industriálního města 1900-1950“ (2002). Nejrozsáhlejší výstavou meziválečné architektury Zlína byla výstava „Fenomén Baťa - zlínská architektura 1910–1960“, uskutečněná ve dnech 19.3.–31.5. 2009 v Národní galerii v Praze, ve Veletrţním paláci a v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. (Horňáková, 2009) V Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně, situované v budově č. 14 Baťova institutu se kromě výstav konají odborné tematické přednášky, edukační programy a galerijní 48
animace. Cílem těchto programů je nejen zprostředkování vizuálních záţitků, ale pochopení nových souvislostí. Programy jsou prováděny formou rozhovorů, diskuzí, přednášek apod. K jednotlivým výstavám jsou připravovány tzv. pracovní listy, které návštěvníky vybízí
k aktivnímu
myšlení
a
plnění
různých
úkolů.
[14]
Jeden
z takovýchto
programů,doprovázejících výstavu „Fenomén Baťa“ v roce 2010, přibliţuje galerijní pedagog Martin Čada: „V probíhající expozici výstavy Fenomén Baťa v Domě umění si mohli ţáci a studenti v rámci edukačního programu „Budujeme Velký Zlín“zahrát na urbanisty a architekty. Po ledolamce následovala komentované prohlídka. Praktický úkol byl takový, ţe na autoplachtě z PVC s natištěným leteckým pohledem na Zlín zakreslovali barevnými fixami nové ulice s obytnými čtvrtěmi kolektivního nebo individuálního bydlení, nové továrny, obchody, zábavní parky a nejen to. Mladí lidé ve Zlíně postrádají letiště, raketovou základnu, jadernou elektrárnu, metro a čtvrť nočních klubů.“ (M. Čada, 2014)
3.2.5 Propagace galerie V současnosti je Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně propagována na svých oficiálních webových stránkách (www.14-15.cz), facebook stránkách a pomocí tiskovin. Na oficiálních stránkách nalezneme popisy stálých expozic, archiv minulých výstav i upoutávky na připravované výstavy. Je zde k dispozici také virtuální prohlídka prostory expozic galerie. Na facebooku zase můţete sledovat fotografie z nedávno proběhnutých vernisáţí a akcí. Do kategorie tiskovin patří měsíční programy, velkoformátové plakáty, pozvánky apod.
3.2.6 Didaktické pomůcky Zlínskou
architekturu
lze
efektivně
zprostředkovávat
pomocí
různých
didaktických pomůcek. Například zlínský historik Zdeněk Pokluda vytvořil pro studenty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně informativní nástěnnou tabuli, vysvětlující vývoj firmy Baťa a vývoj zlínské architektury. V Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně se zase nachází velká magnetická tabule, s potiskem mapy Zlína, na kterou ţáci umísťují jednotlivé zlínské stavby. Taková činnost prohlubuje u ţáků znalosti o Zlíně zábavnou formou. V galerii je dále moţné si sestavit stavebnici baťovské budovy z připravených unifikovaných dřevěných dílů. V galerii jsou také místnosti, které jsou přímo určené pro tvůrčí činnost.
49
3.2.7 Média Téma meziválečné architektury Zlína bylo několikrát zpracováno Českou televizí v dokumentech a pořadech - „Šumná města“, „Baťův Zlín“, „10 století architektury“, „Hledání ztraceného času“, „Zašlapané projekty – Nevítaný odkaz ševcovské dynastie“ ad. V krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně je také k zakoupení DVD „Pod značkou Baťa“. O Zlíně a ţivotě v baťovských městech byly natočeny i zahraniční filmy - „Bata-ville“, „Zlin, Die gelebte utopie“, kterém účinkoval také zlínský architekt P. Novák. [15] Zlínská architektura je zprostředkována také pomocí internetu na webových stránkách: „architekturazlina.cz“, „zlin.eu“, „tomasbata.com“, „drofa.com“ ad. Některé projekty svou aktivitu podpořili také na facebooku - „staryzlin.cz“, „mestskezasahy.cz“ ad.
50
4 Autorský průvodce po meziválečné architektuře Zlína Jako umělecko pedagogickou diplomová práci jsem vytvořil průvodce po meziválečné architektuře
Zlína s názvem
„PO STOPÁCH
MEZIVÁLEČNÉ
ARCHITEKTURY
ZLÍNA - aneb 21 míst, která nesmíte přehlédnout“.
4.1 Příprava V rámci přípravy na vytvoření průvodce jsem studoval odbornou literaturu a webové stránky o meziválečné architektuře Zlína. Dále jsem v rámci výstavy „Baťova města“ v Domě umění města Brna (29. 3.–19. 5. 2013) zorganizoval a realizoval galerijní animaci pro ţáky ze střediska volného času Luţánky. Pro animaci jsem vytvořil autorské pracovní listy a vymyslel pro ţáky program vzdělávacího i tvůrčího rázu. Druhý edukační program jsem zrealizoval v rámci stejné putovní výstavy „Baťova města“ v Krajské galerii výtvarných umění ve Zlíně. (13. 11. 2013–5. 1. 2014) Jednalo se o výtvarnou dílnu, v rámci které ţáci Základní školy Zlín Slovenská tvořili své architektonické návrhy z krabic od bot. Starší ţáci navrhovali urbanistické plány svých ideálních měst. Další edukační program jsem absolvoval v rámci 5. ročníku Týdne výtvarné kultury, pořádaného profesory a studenty Katedrou výtvarné výchovy (MU PdF v Brně). V rámci programu - Nejen Brno, staveb plno!, vycházejícího z výuky Mgr. Bc. Alice Stuchlíkové, Ph.D., jsem absolvoval dvě komentované prohlídky zlínské radnice a náměstí Míru. První prohlídka byla určena pro ţáky Základní školy Zlín, Štefánikova a druhá pro širokou veřejnost. Z vlastní iniciativy jsem se také přihlásil k provázení zahraničních studentů mezinárodního programu Erasmus (na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně) po expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, se sídlem v budově č. 14 Baťova institutu. V anglickém jazyce jsem je seznamoval se meziválečnou architekturou Zlína, osobností Tomáše Bati a vývojem jeho obuvnické firmy.
4.2 Průvodce Průvodce „PO STOPÁCH MEZIVÁLEČNÉ ARCHITEKTURY ZLÍNA - aneb 21 míst, která nesmíte přehlédnout“ vznikl umělecko pedagogická diplomová práce, doplněná tímto doprovodným textem.
51
4.2.1 Obsah Průvodce obsahuje úvod, stručné informace o meziválečné architektuře Zlína, mapu Zlína s vyznačenou trasou, popis dvaceti jedna míst a staveb, informace o čtyřech architektech meziválečného Zlína, seznam pouţitých zdrojů. Průvodce obsahuje fotografie a texty k těmto meziválečným místům a stavbám: 1. Baťova továrna 2. Tovární zeď 3. Správní budova firmy Baťa č. 21 4. Náměstí Práce 5. Společenský dům 6. Tomášov 7. Památník Tomáše Bati 8. Kaple sv. Václava na Kudlově 9. Budova Kláštera 10. Rodinné domky na ulici Hluboká 11. Evangelický kostel 12. Obchodní a společenský dům Díly 13. Dvojdomky s rovnou střechou 14. Dvojdomek s šikmou střechou 15. Baťova nemocnice 16. Zálešná 17. Dům Vincence Krajčí 18. Elektrické domy 19. Dům Eduarda Pelčáka 20. Dům Františka Javorského 21. Budova radnice Ke kaţdému místu a stavbě je uveden:
Rok dokončení
Adresa
Původní funkce
52
HISTORIE
SOUČASNOST
ARCHITEKTURA
Průvodce obsahuje informace o těchto architektech:
1. Miroslav Drofa 2. František Lýdie Gahura 3. Vladimír Karfík 4. Miroslav Lorenc
Ke kaţdému architektovi je uveden:
Datum a místo narození
Datum a místo úmrtí
CURRICULUM VITAE
MEZIVÁLEČNÉ STAVBY VE ZLÍNĚ
PŘÍNOS PRO MĚSTO ZLÍNA
4.2.2 Cílová skupina Cílovou skupinou uţivatelů průvodce jsou zejména středoškolští studenti. Můţe být pouţita v rámci vyučování na školách, nebo v rámci zájmových krouţků
53
Závěr Meziválečná architektura Zlína je stále ţivým fenoménem. Dodnes vznikají unikátní tematické výstavy, edukační programy a sympozia, zabývající se zlínskou architekturou a urbanismem. Baťovský Zlín zůstává i nadále velkou inspirací pro současné architekty. Se vznikem Baťova institutu v srdci továrního areálu vznikly nové, vhodnější prostory a podmínky pro prezentaci tohoto architektonického dědictví.
54
Literatura 50 let zlínské galerie 1953-2003 = 50 years of the Zlín Gallery 1953-2003. Text Ludvík Ševeček, Ladislava Horňáková, Ivo Sedláček. [Zlín] : Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, [2003]. 133 s. Kap. Z historie výtvarného ţivota Zlína, umělecké galerie ve Zlíně a jejích sbírek před zaloţením instituce v roce 1953 (Ludvík Ševeček), s. 11-16. ISBN 80-85052-53-9. Architekt Vladimír Karfík při příleţitosti 105. výročí narození. Text Jiří Kotásek a Ladislava Horňáková. Zlín, 2007. ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. 5., rozš. a upr. vyd. Praha: Idea servis, 2008, 232 s. ISBN 978-80-85970-63-0. FRAMPTON, Kenneth. Moderní architektura: kritické dějiny. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004, 457 s. ISBN 80-200-1261-3.
FREEMAN, Michael. Fotografie v praxi. 1. vyd. Brno: Zoner Press, 2012, 160 s. ISBN 978-80-7413-195-0. GAHURA, František Lydie, Jiří GEBRIAN a Ladislava HORŇÁKOVÁ. František Lydie Gahura: zlínský architekt, urbanista a sochař : [katalog výstavy] : Státní galerie ve Zlíně, Grafický kabinet zlínského zámku : 15.září 1998-22.listopadu 1998. Zlín: Státní galerie, 1998, 43 s. ISBN 80-85052-29-6. HORŇÁKOVÁ, Ladislava. Fenomén Baťa: zlínská architektura 1910-1960 : [Národní galerie v Praze, Veletrţní palác 19.3.-31.5.2009. Ve Zlíně: Krajská galerie výtvarného umění, 2009, 275, xvi s. ISBN 978-80-85052-77-0. HORŇÁKOVÁ, Ladislava. František Lýdie Gahura 1891-1958 : projekty, realizace a sochařské dílo. Zlín : Krajská galerie výtvarného umění, [2006]. 99 s. Katalog výstavy, Dům umění ve Zlíně 12. prosinec 2006 – 18. únor 2007. ISBN 80-85052-67-9.
55
KARFÍK, Vladimír a Irena VOŠTOVÁ. Prof. Ing. arch. Vladimír Karfík 1901-1996 - vzpomínky. 1. vyd. v češtině. Luhačovice: Atelier IM, 2012, 374 s. ISBN 978-80-85948-80-6.
LIPUS, Radovan a David VÁVRA. Šumná města. Vyd. 1. Brno: Petrov, 2002, 437 s. ISBN 80-7227-125-3. LUKEŠ, Zdeněk. Deset století architektury. Vyd. 1. Praha: Správa Praţského hradu, 2001, 189 s. ISBN 80-86161-34-x. Miroslav Lorenc, Jaromír Krejcar : zlínská moderní architektura a praţská avantgarda. Redakce: Rostislav Švácha. Zlín : Státní galerie, 1995. 79 s. Katalog výstavy, Dům umění ve Zlíně 14. prosince 1995 – 2. února 1996. MYŠKA, Miroslav. Fotografujeme krajinu. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005, 157 s. ISBN 80-251-0890-2. NOVÁK, Pavel. Zlínská architektura 1900-1950. 2., rozš. vyd. Zlín: POZIMOS, 2008, 319 s. ISBN 978-80-254-3215-0. NOVÁK, Pavel. Proměny baťovské architektury Zlína. 1. vyd. Zlín : Zlínské noviny, 1996. 63 s. PETERSON, Bryan F. Naučte se fotografovat digitálně: naučte se pořizovat skvělé snímky digitálním aparátem. 1. vyd. Brno: Zoner Press, 2006, 160 s. ISBN 80-86815-39-0. POKLUDA, Zdeněk. Ze Zlína do světa - příběh Tomáše Bati = From Zlín into the world – the story of Thomas Bata. Zlín: Nadace Tomáše Bati, 2004. ISBN 80-239-2149-5.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura - svědectví dob: přehled vývoje stavitelství a architektury. 3., dopl.vyd. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1987, 455 s.
56
TŮMA, Tomáš. Kreativní digitální fotografie: montáţ, retuš, umělecké techniky. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005, 183 s. ISBN 80-251-0886-4.
VŠETEČKA, Petr a Stanislav MIŠÁK. Krajské kulturní a vzdělávací centrum ve Zlíně: v budovách 14 a 15 bývalé továrny firmy Baťa : Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, Krajská knihovna Františka Bartoše, Centrála cestovního ruchu Východní Moravy. 1. vyd. Ve Zlíně: Krajská galerie výtvarného umění, 2009, 141 s. ISBN 978-80-85052-83-1. Zlínský funkcionalismus: Sborník příspěvků sympózia pořádaného u příleţitosti 100. výročí narození Františka Lydie Gahury a 90. narozenin Vladimíra Karfíka : Státní galerie ve Zlíně, Dům umění 24.-25. 9. 1991. Zlín: Státní galerie, 1991, 100 s.
Elektronické dokumenty [1] Sakrální architektura pro firmu Baťa – realizace a návrhy. [online]. [cit. 2014-02-02]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/program/sakralni-architektura-pro-firmu-batarealizace-a-navrhy.html [2] Historie a současnost Zlína. [online]. [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.zlin.eu/historie-a-soucasnost-zlina-cl-5.html [3] Centrum Baťovy obuvnické říše. [online]. [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.zlin.eu/centrum-batovy-obuvnicke-rise-cl-76.html [4] Historie KGVUZ. [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/galerie/historie/ [5] Architektura. [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/galerie/historie/http://www.galeriezlin.cz/cz/sbirky/architektur/ [6] O galerii. [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/galerie 57
[7] Prostor Zlín. [online]. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/prostor-zlin/ [8] Zdeněk Lukeš: Publikace. [online]. [cit. 2014-02-07]. Dostupné z: http://zdeneklukes.eu/index.php?menu=publikace [9] Baťovská literatura. [online]. [cit. 2014-02-15]. Dostupné z: http://www.kfbz.cz/bata/chybi_lokace.htm [10] Krajská nemocnice T. Bati. [online]. [cit. 2014-02-24]. Dostupné z: http://www.kntb.cz/historie [11] Publikace o Zlíně. [online]. [cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://www.zlin.eu/publikace-o-zline-cl-1412.html [12] Malované mapy. [online]. [cit. 2014-03-04]. Dostupné z: http://www.malovane-mapy.cz/ [13] Program KGVUZ. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z: http://www.14-15.cz/program/ [14] Edukace KGVUZ. [online]. [cit. 2014-03-05]. Dostupné z: http://www.galeriezlin.cz/cz/edukace/ [15] Zlín : Die gelebte Utopie. [online]. [cit. 2014-03-08]. Dostupné z: http://www.imdb.com/title/tt1702417/
58
