GENETICKÁ VARIABILITA SRNČÍ ZVĚŘE V ZÁJMOVÉM ÚZEMÍ BYSTŘICKA

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

GENETICKÁ VARIABILITA SRNČÍ ZVĚŘE V ZÁJMOVÉM ÚZEMÍ BYSTŘICKA Diplomová práce

2012/2013

Bc. Jaroslav Zeman

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Genetická variabilita srnčí zvěře v zájmovém území Bystřicka zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendlovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:..............................................

…………………………………… Bc. Jaroslav Zeman

Poděkování Děkuji všem zainteresovaným osobám, které mi při tvorbě této práce pomáhaly a podporovaly mě. Děkuji Ing. Martinu Ernstovi, Ph.D. za vedení diplomové práce. Děkuji jednateli OMS Žďár nad Sázavou panu Sedlářovi, mysliveckému hospodáři MS Lesoňovice panu Karlu Chalupníkovi za pomoc při sběru genetického materiálu, dopravnímu policistovi panu Františku Svobodovi za poskytnutí informací týkajících se silniční dopravy, děkuji doc. Ing. Urbanovi, Ph. D. za pomoc při vyhodnocení genetických analýz a v neposlední řadě celé své rodině za veškerou podporu po celou dobu studia. Práce byla podpořena projektem Technologické agentury ČR č. TA02031259.

ABSTRAKT Závěrečná práce na téma Genetická variabilita srnčí zvěře v zájmovém území Bystřicka byla zvolena z důvodu nedostatečného genetického prozkoumání srnčí zvěře v ČR. Literární přehled obsahuje popis druhu srnce obecného, vývoje jeho početních stavů, migrace a škod na zvěři způsobených silniční dopravou. Dále popis genetických markerů a analýz. Pro izolaci DNA byly použity vzorky z honiteb Věchnov a Lesoňovice za roky 2011 a 2012 (celkem 44 vzorků). Izolovaná DNA byla podrobena genetickým analýzám, na jejichž základě byla stanovena např. frekvence alel, heterozygotnost, PIC, H-W rovnováha, F-statistiky. Výsledky analýz naznačují genetickou podobnost studovaných populací. Migrace byla vyhodnocována pomocí fotopastí a střety se zvěří na základě vlastního pozorování. Na pozorovaném úseku komunikace 19 jsou dvě stanoviště, kde dochází ke střetům se zvěří. Za dva roky pozorování bylo na sledovaném úseku silnice 19 sraženo 7 kusu srnčí zvěře. Klíčová slova: srnec obecný, populační genetika, heterozygotnost, škody na zvěři

ABSTRACT This final work presents a study in genetic variability of roe deer in the area of study Bystřicka. The topic was chosen due to a lack of genetic examination of roe deer in the Czech republic. The literature review contains a description of the studied species roe deer, development of his population, migration and damages to game caused by road traffic. Furthermore a description of genetic markers and analysis. For the isolation of DNA samples from hunting grounds were used. This samples are from hunting grounds Věchnov and Lesoňovice during years 2011 and 2012 (alltogether 44 samples). Isolated DNA was genetically analyzed and determination of alel frequency, heterozygosity, PIC and H-W balance, F – statistics applied. The results of analysis suggests genetic similarity between studied populations. Migration was evaluated by phototraps and personal observations. In the studied two observation points. During two years of monitoring 7 roe deer were knocked down on the road 19. Key words: roe deer, population genetics, heterozygosity, damage to games

OBSAH 1 ÚVOD ........................................................................................................................ 1 2 CÍL PRÁCE ............................................................................................................... 2 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................ 3 3.1 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ .............................. 3 3.1.1 Lokalizace a základní údaje o honitbě Věchnov ................................................ 3 3.1.2 Základní charakteristika dle bioregionů ............................................................. 4 3.1.3 Poloha a základní charakteristika....................................................................... 4 3.1.3.1 Přírodní podmínky dle přírodních lesních oblastí ........................................ 4 3.1.3.2 Geomorfologické začlenění ........................................................................ 5 3.1.3.2 Geologie ..................................................................................................... 5 3.1.3.3 Pedologie .................................................................................................... 5 3.1.3.4 Hydrologické a klimatické poměry ............................................................. 6 3.2 SRNEC OBECNÝ - Capreolus capreolus (LINNAEUS, 1758) ............................. 6 3.2.1 Systematické zařazení srnce obecného (Capreolus capreolus) ....................... 6 3.2.2. Popis srnce obecného (Capreolus capreolus) ................................................ 7 3.2.3 Etologie zvěře srnčí ....................................................................................... 8 3.2.3.1 Projevy hlasové a vnitrodruhová komunikace .......................................... 8 3.2.3.2. Sociální chování a hierarchie v tlupě ...................................................... 9 3.2.3.3 Teritorialita ............................................................................................. 9 3.2.4 Říje a vývoj srnčete ..................................................................................... 10 3.2.5 Potrava a pastevní cykly .............................................................................. 11 3.2.6 Vývoj parůžků ............................................................................................. 14 3.2.7 Nemoci a parazité ........................................................................................ 16 3.2.8 Areál rozšíření zvěře srnčí ........................................................................... 18 3.2.9 Vývoj početních stavů srnce obecného v ČR ................................................ 19 3.2.10 Vývoj početních stavů srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice ...... 21 3.3 ŠKODY NA ZVĚŘI ZPŮSOBENÉ SILNIČNÍ DOPRAVOU ........................... 21 3.4 GENY A GENETICKÉ INFORMACE, SELEKCE ........................................... 23 3.4.1 Genetika a myslivecké hospodaření ............................................................. 24 3.5 GENETICKÉ MARKERY ................................................................................. 25 3.5.1 Dělení genetických markerů ........................................................................ 25 3.5.2 Mikrosatelity ............................................................................................... 26

3.6 MIKROSATELITNÍ ANALÝZY SRNČÍ ZVĚŘE VE SVĚTĚ .......................... 27 3.7 METODY VYUŽÍVANÉ KE GENETICKÝM ANALÝZÁM ........................... 30 3.7.1 Izolace ......................................................................................................... 31 3.7.2 Gelová elektroforéza .................................................................................... 32 3.7.3 Polymerázová řetězová reakce ..................................................................... 33 3.7.4 Polymorfismus délky jednoduchých repetitivních sekvencí (SSLP-PCR) ..... 34 4 MATERIÁL A METODY ........................................................................................ 36 4.1 SLEDOVANÁ POPULACE .............................................................................. 36 4.2 MIKROSATELITNÍ ANALÝZA ...................................................................... 36 4.2.1 Izolace DNA................................................................................................ 36 4.2.2 Fragmentační analýza .................................................................................. 37 4.3 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ ..................................................................... 38 4.3.1 Heterozygotnost........................................................................................... 38 4.3.2 Hardy – Weinbergova rovnováha (HWE) .................................................... 38 4.3.3 Polymorfní informační obsah (Polymorphism information content) ............. 39 4.3.4 Wrightovy F – statistiky .............................................................................. 39 5 VÝSLEDKY ............................................................................................................ 41 5.1 ZJIŠTĚNÁ FREKVENCE ALEL ...................................................................... 42 5.2 POČTY GENOTYPŮ ........................................................................................ 43 5.3 ZJIŠTĚNÉ A OČEKÁVANÉ GENOTYPY ....................................................... 44 5.4 UKAZATELE GENETICKÉ DIVERZITY........................................................ 46 5.4.1. Hardy-Weinbergova rovnováha .................................................................. 46 5.4.2 Očekávaná a zjištěná heterozygotnost .......................................................... 46 5.4.3 Polymorfní informační obsah (PIC) ............................................................. 47 5.4.4 F – statistiky ................................................................................................ 48 5.5 SOUHRN VÝSLEDKŮ ..................................................................................... 48 5.6 VYHODNOCENÍ MIGRAČNÍHO POTENCIÁLU V OKOLÍ SILNÍČNÍ KOMUNIKACE R19 A ŠKODY NA ZVĚŘI ZPŮSOBENÉ SILNIČNÍ DOPRAVOU ........................................................................................................... 50 6 DISKUZE ................................................................................................................ 53 7 ZÁVĚR .................................................................................................................... 56 8 SUMMARY ............................................................................................................. 58 9 SEZNAM LITERATURY ........................................................................................ 60 10 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................ 73

SEZNAM TABULEK V TEXTU Tab. 1 Použité primery ................................................................................................ 37 Tab. 2 Frekvence alel .................................................................................................. 43 Tab. 3 Počet genotypů ................................................................................................. 43 Tab. 4 Genotypy a počet heterozygotů ......................................................................... 45 Tab. 5 H-W rovnováha ................................................................................................ 46 Tab. 6 Heterozygotnost Lesoňovice a Věchnov ........................................................... 47 Tab. 7 Polymorfní informační obsah ............................................................................ 47 Tab. 8 F - statistiky ...................................................................................................... 48 Tab. 9 Souhrn výsledků ............................................................................................... 49

SEZNAM OBRÁZKŮ V TEXTU Obr. 1 Příklad mikrosatelitu......................................................................................... 27 Obr. 2 Příklad izolované DNA I. ................................................................................. 41 Obr. 3 Příklad izolované DNA II. ................................................................................ 41 Obr. 4 Srnčí jdoucí přes komunikaci lokalita č.1 .......................................................... 50 Obr. 5 Srnčí hledající potravu v blízkosti komunikace lokalita č. 2 .............................. 50 Obr. 6 Stanoviště s nejčastějšími střety se zvěří (zdroj. Mapy.cz) ................................ 51 Obr. 7 Sražená srna stanoviště č. 2............................................................................... 52

SEZNAM GRAFŮ V TEXTU Graf 1 Vývoj odlovu srnčí zvěře v ČR 1989-2011 ....................................................... 20 Graf 2 Vývoj odlovu srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice od roku 2002 – 2012 ............................................................................................................................ 21

1 ÚVOD Srnčí zvěř je jeden z nejhojnějších druhů myslivecky obhospodařované lovné zvěře v České republice. Je to druh, který se dokázal dobře adaptovat na intenzivně obdělávanou zemědělskou krajinu, ale i na stále narůstající turistický a rekreační ruch v přírodních ekosystémech. Dokáže žít i v blízkosti velkých měst a obcí, které se čím dál více rozrůstají a zabírají tak přirozený životní prostor nejen srnčí zvěře. S rostoucími městy, oplocenými pozemky, průmyslovými zónami, či nákupními a rekreačními centry je napříč celou zemí budována dopravní infrastruktura, která více či méně zabraňuje volné migraci zvěře a její životní prostor se tak neustále zmenšuje. V souvislosti s mírou izolace jedinců na daném území je značně omezena možnost volného přesunu z místa na místo a tím může docházet k příbuzenskému křížení dané populace. Příbuzenské křížení má za následek především snížení variability a denzity daného druhu na daném místě a tím i odolnosti vůči negativně působícím vlivům prostředí. Jak již bylo nastíněno, lidskou činností je podstatně ovlivněn přirozený vývoj všech volně žijících druhů na celé planetě. V posledních letech se u srnčí zvěře začínají ve stále vyšší míře objevovat choroby, které tuto zvěř značně oslabují a zhoršují její vitalitu, zdravotní stav či trofejovou hodnotu. Je zajisté spousta důvodů, jež mohou negativně působit na zvěř. Jedna z možností je již zmíněné příbuzenské křížení, tedy stránka genetiky. V myslivosti se genetika uplatňuje především v oborních chovech případně v chovech farmových. Molekulární genetice se věnuje stále více pozornosti v celosvětovém měřítku a právě pomocí genetiky je možné objevit odpovědi na těžko zodpověditelné otázky vývoje zdravotního stavu, vitality, přizpůsobivosti a dalších, nejen jedince, ale především celé populace. Téma diplomové práce jsem si vybral z důvodu dosavadního nedostatečného prozkoumání české populace srnčí zvěře z hlediska genetického. V současnosti se právě u srnčí zvěře začíná projevovat několik nepříznivých faktorů, které ovlivňují především její vitalitu, zdravotní stav, ale i početní stav. Spousta těchto faktorů může mít genetickou podstatu.

1

2 CÍL PRÁCE -

zpracovat literární přehled zaměřený na popis zájmových oblastí, druhu srnce obecného (Capreolus capreolus) a využití genetických markerů pro studium volně žijících zvířat

-

vyhodnotit vnitro- a mezipopulační variabilitu na základě šetření vybraných mikrosatelitních sekvencí u populace srnčí zvěře z honiteb Věchnov a Lesoňovice. Vypočítat genetické ukazatele – např. heterozygotnost, PIC, koeficient inbreedingu

-

získat základní informace o škodách na srnčí zvěři způsobených silniční dopravou a migraci v okolí silniční komunikace 19 v zájmovém území

2

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ

3.1.1 Lokalizace a základní údaje o honitbě Věchnov Věchnovská honitba se nachází na okraji Českomoravské vrchoviny v Kraji Vysočina, okrese Žďár nad Sázavou a spadá pod působnost města s rozšířenou působností Bystřice nad Pernštejnem, který 1. dubna 2003 uvedl honitbu Věchnov na žádost Honebního společenstva Věchnov do souladu se zákonem. Celková výměra honitby činí 944,5 ha. Uvedenou honitbu obhospodařuje uživatel honitby, kterým je Myslivecké sdružení Věchnov o. s. Lesní pozemky zabírají zhruba 176 ha, orná půda 697 ha, vodní plochy 7 ha a ostatní plocha necelých 64 ha. Toto rozdělení dle kultur zařazuje danou honitbu mezi honitby smíšeného charakteru s převahou polních pozemků. Z výše uvedeného členění, pozemky zahrnuté v honebním společenstvu činí cca 802 ha, pozemky přičleněné se souhlasem vlastníků činí 70 ha, honební pozemky přičleněné prostřednictvím žádosti honebního společenstva činí 72,5 ha. Honební pozemky spadají do katastrálních území města Bystřice nad Pernštejnem a obcí Věchnov, Bratrušín, Lískovec a Lesoňovice. Nejvyšší bod v honitbě je v lokalitě zvané Machlice a dosahuje výšky 637 m nad mořem. Naopak nejnižším místem je tzv. lokalita Kotel s nadmořskou výškou 548 m. Ze spárkaté zvěře se v honitbě myslivecky plánuje jediná zvěř, kterou je srnec obecný. Jakostní třída honitby jak pro lesní, tak polní pozemky je III., KOP 1,0. Věková skladba pro KOP 1,0: samci 37 %, samice 37 % a mláďata 26 %. Minimální stav srnčí zvěře na honitbu je 13 ks a normovaný stav 41 ks srnce obecného. Z drobné zvěře jsou v honitbě určeny minimální a normované stavy pro zajíce polního a bažanta obecného. Honitba Lesoňovice s celkovou výměrou 1480 ha se řadí mezi honitby s převahou lesních pozemků. Nejvyšší bod v dané honitbě dosahuje nadmořské výšky 688 m a nejnižším bodem je místo u řeky Svratky o 365 m n. m. Co se týká minimálních stavů zvěře srnčí, jsou stanoveny na 37 kusů a normované stavy jsou 77 kusů. (Klimeš, 2003). Zeměpisné souřadnice obce Věchnov, která leží v pomyslném středu honitby, jsou 49° 29′ 43″ s. š., 16° 16′ 48″ v. d. (Wikipedie, 2012). 3

3.1.2 Základní charakteristika dle bioregionů Honitbu Věchnov dle publikace Culka (1996) je možné lokalizovat z části do bioregionu Velkomeziříčského a z části do bioregionu Sýkořského. Velkomeziříčský bioregion se rozkládá na severozápadě jižní Moravy a zabírá moravskou část Českomoravské vrchoviny. Je tvořen pahorkatinou na zarovnaném povrchu syenitu a rul. Převažuje ochuzená hercynská biota 4. stupně, který přechází do 5 vegetačního stupně. Lesní porosty jsou tvořeny převážně kulturními smrčinami, v menším měřítku bory s nepatrným výskytem bučin. Orná půda převažuje. Sýkořský bioregion leží na severu jižní Moravy a je složen s geomorfologických podcelků, jimiž jsou Nedvědická vrchovina a Křižanovská vrchovina ležící na východním okraji. Bioregion je tvořen hlubokými skalnatými údolími Svratky a jejich přítoků. Z hornin se zde objevují mramory. Typické je střídání bioty 4. a 5. vegetačního stupně. Převažující jsou kulturní smrčiny a vyskytují se menší skupiny bučin.

3.1.3 Poloha a základní charakteristika 3.1.3.1 Přírodní podmínky dle přírodních lesních oblastí Východní a severovýchodní část honitby Věchnov dle rozdělení republiky do přírodních lesních oblastí (PLO) patří do přírodní lesní oblasti 33 Předhůří Českomoravské vrchoviny, převažující část honitby spadá do PLO 16 Českomoravská vrchovina, převládajícím souborem lesních typů (SLT) je 5S a 5K. Honitby Lesoňovice se také vyskytuje v PLO 16 a 33. Převládajícím SLT je zde 5S,K a 4S,K, v malé míře především stráně k řece Svratce se vyskytuje i SLT 3J (UHUL, 2013). Klimatické poměry jsou charakterizovány průměrnou roční teplotou v rozmezí 510 °C, průměrné roční srážky se pohybují od 600-750 mm. Vegetační doba je v délce od 130-150 dnů (OPRL, 2002).

4

3.1.3.2 Geomorfologické začlenění Obě dvě honitby jsou geomorfologicky identické. Systém: Hercynský Provincie: Česká vysočina Subprovincie: Českomoravská soustava Oblast: Českomoravská vrchovina Celek: Hornosvratecká vrchovina Podcelek: Nedvědická vrchovina Okrsek: Pernštejnská vrchovina (Geoportal Cenia, 2013)

3.1.3.2 Geologie V oblasti se vyskytují svory, hadce, paruly, svahové sedimenty (hlína, kameny, písky) a říční sedimenty jako jsou písek a štěrk. Ortoruly, hlíny a magmatiti spolu s kameny se vyskytují na orných půdách (Geologické a geovědní mapy, 2013). Oblast zaujímají proterozoické horniny assyntsky zvrásněné, s různě silným variským přepracováním (břidlice, fylity, svory až pararuly), (Geoportal Cenia, 2013). V podloží jsou zastoupeny s převahou magmatitické ruly s vložkami dvojslídných a leukokratních, z části biotitických ortorul, amfibolitů, v menší míře pískovců a jílovců na východě jsou zastoupeny i svory (Nikl et al., 2001).

3.1.3.3 Pedologie Půdní typy vyskytující se na rulách jsou hlinitopísčité až písčitohlinité se slabou až střední bohatostí, na žulách vznikají půdy hlinitopísčité s přechodem na písčité, které bývají často kamenité či dokonce balvanité se slabým nebo středním obsahem živin (LHP LSO Bystřice nad Pernštejnem, 2003-2013). Co se týká zemědělských půd, jsou z převážné části zastoupeny kambizemí, v blízkosti sníženin se jedná o dystrické kambizemě, podzoly a kryptopodzoly a podél 5

vodních toků se vyskytují převážně gleje. V honitbě Lesoňovice se vyskytuje i litozemě a rankery, či silně svažité půdy (Sowac Gis, 2011).

3.1.3.4 Hydrologické a klimatické poměry Z hydrologického hlediska šetřené území spadá do povodí řeky Svratky. Dle Quitta (1971) spadá honitba Věchnov do klimatické oblasti MT 9, kde počet letních dnů se pohybuje v rozmezí 40-50, počet mrazových dnů 110-130 dnů, dny s průměrnou teplotou nad 10 °C je 140-160 dnů a ledové dny se pohybují v intervalu 30-40. Průměrná teplota v lednu je -4 °C a průměrná teplota v červenci 18 °C. Teplota v dubnu je okolo 7 °C. Počet dnů se srážkami je nejčastěji 100-120 dnů. Srážkové roční úhrny se pohybují v rozmezí 650-750 mm. Dny se sněhovou pokrývkou 60-80. Jasných dnů je 40-50, naopak zamračených 120-150. Honitba Lesoňovice spadá do klimatických oblastí MT 9 a částí do MT 3. V klimatické oblasti MT 3 se počet letních dnů se pohybuje v rozmezí 20-30, počet mrazových dnů 130-160 dnů, dny s průměrnou teplotou nad 10 °C je 120-140 dnů a ledové dny se pohybují v intervalu 40-50. Průměrná teplota v lednu je -4 °C a průměrná teplota v červenci 17 °C. Teplota v dubnu je okolo 7 °C. Počet dnů se srážkami je nejčastěji 110-120 dnů. Srážkové roční úhrny se pohybují v rozmezí 600-750 mm. Dny se sněhovou pokrývkou 60-80. Jasných dnů je 40-50, naopak zamračených 120-150.

3.2 SRNEC OBECNÝ - Capreolus capreolus (LINNAEUS, 1758)

3.2.1 Systematické zařazení srnce obecného (Capreolus capreolus) Srnec obecný systematicky spadá do čeledi jelenovitých (Cervidae), která je charakterizována válcovitým tělem, hlava je posazena na tenkém krku, nohy dlouhé, ocas je krátký až zakrnělý. Důležitým znakem samců je periodicky narůstající paroží (Hudec et al., 2007). Čeleď jelenovití se dělí do dvou skupin, a to sice na skupinu Plesiometacarpalia a skupinu Telemetacarpalia, do níž patří i srnec obecný. Pro zástupce skupiny

6

Telemetacarpalia je charakteristické, že mají v dolní části srostlého záprstí zachovány zbytky záprstí 2. a 5. prstu (Hromas et al., 2000). Říše (Regnum):

Živočichové (Animalia)

Podříše (Subregnum):

Mnohobuněční živočichové (Metazoa)

Kmen (Phyllum):

Strunatci (Chordata)

Podkmen (Subphyllum):

Obratlovci (Vertebrata)

Třída (Classis):

Savci (Mammalia)

Řád (Ordo):

Sudokopytníci (Artiodactyla)

Podřád (Subordo):

Přežvýkavci (Ruminantia)

Čeleď (Familia):

Jelenovití (Cervidae)

Skupina:

Telemetacarpalia

Rod (Genus):

Srnec (Capreolus)

Druh (Species):

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

(Hudec et al., 2007; Hromas et al., 2000; Drmota et al., 2007) Zajímavostí z anatomické stavby těla čeledi jelenovitých je, že nemají vyvinutý žlučník (Laštůvka et al., 2004).

3.2.2. Popis srnce obecného (Capreolus capreolus) Srnec obecný je z evropských jelenovitých nejmenším zástupcem této čeledi. Postava srnce působí ladným a štíhlým dojmem. Tělo je ze stran zploštělé s vyklenutou hřbetní linií (Drmota et al., 2007). Délka těla dosahuje 95 až 140 cm, ocas je velmi krátký až zakrnělý. Srnec obecný dosahuje ve střední Evropě hmotnosti od 15 – 30 kg, ale ve východní Evropě a na Sibiři může vážit i okolo 50 kg (Reikholf, 1983). Hanzák et Veselovský, (1975) uvádějí, že srnec od západní části kontinentu směrem na východ též nabývá na velikosti a jako maximální váhu u sibiřských srnců udávají 35 kg. Samčí zvěř je vždy silnější a těžší oproti samicím, a to až o čtvrtinu. Středoevropští srnci dosahují délky okolo 130 cm a výšku v kohoutku 75 cm.

7

Nečas (1963) uvádí, že končetiny srnce jsou dlouhé a v porovnání s tělem velmi štíhlé, zakončené malými spárky a výše postavenými zakrslými paspárky, jimiž se zvěř při klidné chůzi nedotýká země. Zadní běhy jsou mohutně osvalené a výrazně delší než přední končetiny a umožňují vysoké a daleké skoky. Jak popisuje Nečas (1975), nasazení krku je dosti nízko, krk je o poznání delší než hlava, štíhlý, ale u dospělých srnců poměrně svalnatý a silnější. Hlava zvěře srnčí je kuželovitá, u srn štíhlejší. Srnčí má velká tmavá světla s tmavohnědou duhovkou, černý lysý větrník a poměrně dlouhé slechy. Srnci mají na hlavě neveliké, členěné a tvarově velmi proměnlivé paroží. Červený et al. (2004) poukazují na pohlavní dimorfizmus, který je dán parůžky u samčích jedinců a oválným obřitkem, zatímco srny jsou bez parůžků a obřitek je okrouhlejší. Letní zbarvení srnčí zvěře je červenohnědé a zimní šedohnědé. Srnčata bývají zbarvena žlutohnědě, na zadních stehnech a bocích těla do věku dvou měsíců jsou bíle skvrnitá. Srnčí zvěř se může dožít věku až 12 let. Obecně známé je, že srnčí zvěř vyměňuje srst dvakrát ročně, na což poukazují i Drmota et al., (2007). V období dubna až června dochází k výměně zimní srsti za letní. Druhé přebarvování probíhá v září až říjnu, kdy se letní srst vyměňuje za zimní. Doba přebarvování je závislá na fyzickém a zdravotní stavu jedince, ale i na věku. Primárně platí, že mladé kusy v dobré kondici a zdravotním stavu přebarvují dříve a staré později. U plných srn se jarní přebarvování též zpožďuje.

3.2.3 Etologie zvěře srnčí 3.2.3.1 Projevy hlasové a vnitrodruhová komunikace Drmota et al., (2007) říkají, že u zvěře srnčí je velice důležitým faktorem komunikace pomocí hlasových projevů. Dospělí jedinci samčího i samičího pohlaví se ozývají pískáním, což je vlastně hlasový projev vyjadřující hledání jiného jedince, ale i neklid či vzrušení. Pískání je nejvíce charakteristické pro srnčata, jež hledají matku, ale také pro srny honěné srncem. Dalším specifickým hlasovým projevem zvěře srnčí je bekání. Tento zvuk vydává srnčí až od prvního roku života. Bekání upozorňuje na nebezpečí, vzrušení či znepokojení daného jedince. Bekání se též uplatňuje u obojího pohlaví a slouží nejen k varování před nebezpečím vnitrodruhově, ale dává i signál

8

dalším druhům vyskytujícím se na daném stanovišti. U srnců lze zaznamenat především v období říje tzv. supění, které je výrazem vzrušení. Z optických projevů je nejdůležitějším tzv. odpichový krok srn, jež je projevem neklidu a upozorněním pro ostatní členy tlupy, že je něco v nepořádku. V zimním období pak široké roztažení obřitku, což je opět výrazem znepokojení a signálem pro ostatní zvěř. Zásadní vliv v komunikaci vnitrodruhové hraje i čichový aparát. Pomocí výměšků pachových žláz dokáže srnčí zvěř rozpoznat jeden druhého, značí si teritorium a srnci mohou analyzovat pach říjných srn.

3.2.3.2. Sociální chování a hierarchie v tlupě Zvěř srnčí v současných krajinných podmínkách žije více než polovinu roku v tlupách a lze tedy říci, že v tomto období je zvířetem společenským. Pospolitý způsob života začíná po říji, tedy od poloviny srpna a končí v dubnu, kdy si srnci začínají vytvářet teritoria. Sociální vazby v tlupě nejsou příliš pevné, vyjma matek a mláďat. Do tlupy mohou jednotliví jedinci volně vstupovat nebo z ní vystupovat. Hlavním svazkem je rodinný svazek mláďat se srnou, závislost srnčat na srně je poměrně silná, při úhynu srny mládě není schopno začlenit se do jiné tlupy. Tento rodinný svazek se rozpadá až v dalším roce, kdy se matka připravuje na kladení dalšího potomstva. Její předloňská srnčata (samičího pohlaví) i po dosažení pohlavní dospělosti se mohou sdružovat i se svými mláďaty ve větší rodinné tlupy, neboť stále vykazují určitý vztah k matce. Čím je tlupa větší, tím jsou v ní slabší sociální vazby. Často bývá vedoucím jedincem zdravá silná srna, která zná dobře dané stávaniště a při nebezpečí určuje směr pohybu tlupy. Srnci samostatné tlupy nezakládají. Velikost tlup bývá ovlivněna potravní nabídkou, vhodností stávaniště, klidovými podmínkami (Drmota et al., 2007).

3.2.3.3 Teritorialita Drmota et al., (2007) uvádějí, že podstatou teritoriálního chování je obhajování, hájení a značení určitého území tzv. teritoria. Teritorium lze charakterizovat jako prostor, jež je využíván reprodukční skupinou, je aktivně obhajován, především proti 9

příslušníkům vlastního druhu, a značkován. Díky teritoriálnímu chování je zabezpečeno rovnoměrné rozmístění srnčí zvěře v krajině. Srnci začínají s obhajobou teritoria prakticky ihned po vytlučení paroží. Velikost teritoria je závislá na kvalitě daného prostředí, jež je dáno klidem, krytem a potravou. Při dobrých podmínkách je teritorium malé (do 5 ha) při horších podmínkách může dosahovat až 15 ha. Velikost teritoria je též ovlivněna rozmístěním trvalých bodů v lokalitě. V lesních podmínkách bývají teritoria menší než v polních. Srnci si svá teritoria značí hrabánkováním, což je odhrabávání hrabanky a vegetace až na půdu. Hrabánkování je nejen projev pachového značení území, ale i agresivního chování. Dalším znakem je ostrouhávání stromků a otíráním pachových žláz o kmeny stromků. Hranice teritoria u dvou starších srnců ve stejné kondici se nepřekrývají, ale u mladých srnců je překrývání teritorií výrazné. Jako teritoriální srnce lze označit jedince ve věku mezi třetím až šestým rokem života, zdravé, silné, schopné reprodukce. V případě, že uhyne teritoriální srnec, jeho místo nezůstane dlouho prázdné, jelikož přestane fungovat pachové značení a ostatní srnci o dané teritorium bojují. Pokud se tento stav opakuje vícekrát v sezoně, je velká pravděpodobnost, že říje bude v dané lokalitě narušena. Základní projevy teritoriálního chování jsou testování pohledem, srnec vysoko zvedá hlavu a soka varuje. Intenzivnějším znamením je hrozba zacílena na soka. Je-li druhý srnec slabší, klopí slechy dozadu, čímž vyjadřuje pokoru, a vlastní souboj tím končí. Ale je-li druhý srnec srovnatelně silný, klopí v první fázi hlavu dolů, přičemž parůžky směřují k sokovi. Dále se k sobě začnou oba sokové odpichovaným krokem přibližovat, až se dotknou větrníky a začínají parůžky svádět souboj. Srnec, který prohrál, ustupuje a je vítězem hnán na hranice teritoria.

3.2.4 Říje a vývoj srnčete Červený et al., (2004) popisují srnčí říji, jež začíná od poloviny července a končí zhruba v polovině srpna. Srnec nejprve honí a pokládá jednu srnu, teprve když její říjnost po čtyřech až pěti dnech skončí, vyhledává další. Vývoj zárodku trvá zhruba 5 měsíců, ale díky utajené březosti, trvající 40 až 41 týdnů, kladou srny 1 – 2 mláďata na přelomu května a června. Někdy může probíhat říje až na podzim či na začátku zimy a potom se doba utajené březosti zkracuje nebo k ní nedochází. Po narození zůstávají srnčata ukryta v lese nebo ve vysokých travních porostech a se srnou se setkávají pouze 10

při kojení. Mláďata jsou schopna trvale následovat srnu zhruba od dvou týdnů života. Na zelenou stravu začínají přecházet od třetího týdne, ale matka je kojí ještě zhruba další tři měsíce. Pohlavně dospívají v šestnáctém měsíci stáří.

3.2.5 Potrava a pastevní cykly Červený et al., (2004) uvádějí, že srnčí zvěř ve srovnání s ostatními zástupci jelenovitých je poměrně náročná na potravu. Dle ročních období spásá zejména byliny, pupeny, listy, různé druhy trav, výhonky plody a kůru dřevin nebo různé zemědělské plodiny. Drmota et al., (2007) poukazují na fakt, že hlavní složky srnčí potravy jsou bílkoviny, tuky, cukry a minerální látky. Energii, která je zapotřebí pro život a reprodukci, čerpá srnčí zvěř především ze zelených částí širokého spektra rostlinných druhů. Zabloudil a Korhon (2006) udávají skladbu celoroční spotřeby potravy u srnčí zvěře v následujících hodnotách: 58 % zelené paše (trávy, listy, ozimy, byliny, seno), 20 % semenné potravy (semena, zrna, plody, bulvy) a 22 % doplňkové potravy jako je například kůra, kořeny, výhonky. Zelenka (2012) připomíná fakt, že srnec jako každý přežvýkavec se neživí přímo tím, co žere, ale tím, co z krmiva vytvoří mikroorganismy žijící v jeho bachoru. Z 90 % je zvíře závislé na mikroorganismech a pouze 10 % energie pochází ze živin, jež unikly fermentaci. Potřeba vlákniny je u srnčí zvěře nadmíru důležitá, nemá-li zvěř jinou možnost, řeší nedostatek vlákniny okusem zejména mladých jehličnanů. Vlákninu je možno zvěři poskytnout ve formě šťavnatých i suchých objemných krmiv, jako je např. kukuřičná siláž s vysokým obsahem palic v mléčně-voskové nebo voskové zralosti, vojtěškovým nebo jetelovým senem, silážovanými jablečnými výlisky nebo letninou. Rajský společně s Vodňanským (2012) popisují objemové krmivo jako základní atribut při přikrmování srnčí zvěře, která vyžaduje dvouděložné rostliny, tedy v případě sena je pro ni nejvhodnější lucerka či jetel s dostatečným množstvím lístků. Potřeba vlákniny u zvěře srnčí se pohybuje v rozmezí 12 – 14 % v přepočtu na sušinu. Velmi vhodným krmivem je tzv. letnina. Seno složené pouze z trav způsobuje srnčí zvěři značné ztráty na tělesné hmotnosti a není příliš přijímáno. Zelenka (2012) též poukazuje na nebezpečí v nepravidelnosti předkládání jadrných krmiv. Předkládání jadrného krmiva ve vyšších dávkách jen jednou za tři dny 11

nebo dokonce jednou za týden je obrovským hazardem, který často vede k laktacidóze bachoru. Chceme-li jadrné krmivo aplikovat, měli bychom ho předkládat v malých dávkách s každodenní pravidelností. Příjem potravy je u srnce obecného rozložen do několika denních period. Paství se jak za světla, tak v noci. Pastevní cyklus je možné charakterizovat příjmem potravy a jejím zpracováním, do kterého patří přežvykování a následný odpočinek. Počet pastevních cyklů za jeden den je 8 až 12, přičemž většina pastevních cyklů probíhá za denního světla. Nejintenzivnější pastevní cykly co do množství příjmu potravy jsou ráno, v poledne, podvečer a po půlnoci. Ty ostatní jsou charakteru spíše dopásání a nemají tak velký význam (Drmota et al., 2007). Pro dobrou výživu zvěře i pro správnou funkci trávicího aparátu je též velmi důležitý dostatek vody, jak nastiňuje Nečas (1975). Při příjmu přirozené potravy je na 10 kg živé váhy jedince zapotřebí 1,35 l vody denně, což představuje přes 3 litry vody na dospělý kus na den. Příjem vody se zvyšuje například při příjmu potravy suché jako je třeba seno, či za horkých letních dní. Vodu čerpá z přirozených vodních toků, ale také velkou část získává příjmem šťavnaté paše, či lízáním rosy. Během dvouletého pozorování Scherer (2012) zjistil, že příjem vody u srnčí zvěře je v letním období nižší než v období podzimním a zimním, kdy se potřeba vody u některých jedinců zvýšila až o 50 %. Celoročně musí být pro srnčí zvěř k dispozici dostatek soli a minerálních lizů. Čím více se podaří vyhovět požadavkům mikrobiální populace žijící v bachoru, tím lépe bude srnčí zvěř živena, bude v dobré kondici, dosáhne lepší trofejové hodnoty a potomstvo bude vitálnější a životaschopnější (Zelenka, 2012).  Minerální výživa – makroelementy Nečas (1975) zmiňuje značnou rozdílnost potřeby hlavních živin u srnce obecného nejen podle ročních období, ale i u různých kusů, podle věku, pohlaví a fyziologického stavu, popřípadě dle časového zatížení těla vývojovými cykly. Především budování těla rychle rostoucích mladých jedinců, období březosti, kojení u srn a do jisté míry i parožení srnců jsou hlavními příčinami zvýšených nároků na výživu. Zelenka (2012) uvádí, že z makroelementů je u přežvýkavců nejdůležitější vápník, hořčík, fosfor, draslík a sodík. Při nedostatku vápníku omezuje jedinec příjem krmiva, zpomaluje se růst, kosti nejsou dostatečně mineralizovány a zvyšuje se nebezpečí 12

vzniku krvácejících míst ve svalovině. Rozložení vápníku v těle jedince je 99 % v kostních tkáních a 1 % v ostatních tkáních a tělních tekutinách. Běžně bývá v potravě obsaženo více vápníku, nežli zvěř potřebuje, a to má negativní účinek na metabolismus fosforu, hořčíku, železa, jódu, manganu, zinku a mědi. Metabolismus fosforu je blízce propojen s metabolismem vápníku. V těle obsažený fosfor je z 90 % v kosterních tkáních a z 10 % v ostatních tkáních. Je nepostradatelný pro energetické přeměny v organismu a pro udržení acidobazické rovnováhy. Nedostatek fosforu způsobuje nechutenství k příjmu krmiva. Hořčík je využíván asi jen z 20 %. Ve skeletu je z celkového hořčíku uloženo 60 – 70 % a v ostatních tkáních je vázán na kyselinu deoxyribonukleovou. Je aktivátorem řady enzymů, jež se uplatňují v metabolismu energie a při přenášení nervosvalového podráždění. Při nedostatku hořčíku se reaktivnost svalových vláken zvyšuje a dochází ke vzniku tetanických křečí. Sodík se v mimobuněčných tekutinách udržuje v neměnném rozpětí. Při ztrátách sodíku se musí z těla vyloučit také voda. Klesá objem krve a dochází ke svalovým křečím. Správná hladina sodíku je důležitá pro činnost srdce, vývin kostí, hospodaření organickými živinami i vodou a udržování acidobazické rovnováhy a podílí se na otupování kyselosti v bachoru. Významným zdrojem sodíku je krmná sůl, která zároveň dodává chlór. Důležitost draslíku je především pro metabolismus sacharidů, ovlivnění svalových kontrakcí, regulaci nitrobuněčného osmotického tlaku a reaktivnost protoplazmy na nervové impulzy.  Minerální výživa – mikroelementy Nedostatek mikroelementů v půdě se projevuje v nedostatku těchto prvků v krmivu a pro zvířata jsou tyto prvky též nepostradatelné. Železo je velmi potřebná součást bílkovinných přenašečů kyslíku v hemoglobinu, myoglobinu a cytochromů i řady enzymů a ovlivňuje tvorbu pojivých tkání. Nenahraditelným krvetvorným prvkem je měď, která též pomáhá mobilizaci železa a jeho vazbě na hemoglobin. Mangan ovlivňuje řadu enzymů nebo je přímo jejich součástí. Zinek je obsažen ve více než 160 enzymech a má strukturální i katalytickou roli v metaloproteinech. Jód je součástí tyroxinu. Při jeho nedostatku mají zvířata zvětšenou štítnou žlázu, rostou pomalu a ukládají mnoho tuků. Selen působí společně s vitaminem E a při jeho nedostatku je

13

narušen antioxidační systém organismu. Pro syntézu vitaminu B12 je zapotřebí kobalt (Zelenka, 2012).  Vitaminy Nečas (1975) ukazuje na fakt, že srnčí zvěř k zdravému a dobrému vývoji nezbytně potřebuje i další látky, kterými jsou vitaminy. Sama si ve vlastním těle nedokáže vytvořit zejména vitamin C a B2 a je zcela odkázána na odběr těchto látek přímo z potravy. Mikrobiální populace žijící v trávicím traktu přežvýkavců vyprodukuje při jeho zdravém a normálním fungování většinu vitaminů. Je třeba zvířatům zajistit vitamin A, s jehož absencí souvisí poškození všech epitelů v těle (vztahuje se zejména k zraku a plodnosti). Pozitivním účinkem vitaminu A je rezistence proti nemocem a omezení negativních dopadů stresových faktorů. Je třeba dodávat i vitamin E, což je hlavní antioxidancium. Dalším vitaminem je vitamin D, který si zvěř dokáže částečně sama vytvořit pobytem na slunci a který je důležitý při hospodaření s vápníkem a fosforem. Vitamin C zvěř přijímá pouze z potravy, tedy nejčastěji z čerstvé píce. Vitamin C má protistresové účinky, je nezbytný při tvorbě kolagenu a při jeho nedostatku je narušen vývoj kostí. Je také součástí antioxidačního řetězce (Zelenka, 2012).

3.2.6 Vývoj parůžků Parůžky jsou vytvářeny zkostnatěním pojiva na výrůstcích čelních kostí, takzvaných pučnicích. Nad pučnicemi se vytváří měkká trámčina, jež kostnatí od pučnice k vrcholu parohu. Do trámčiny i na povrch parohu pronikají krevní cévy, které odumřou v okamžiku, kdy paroh doroste. Celý paroh je pokryt zbytkem kůže se srstí, tzv. lýčím, které je zástupci čeledi jelenovitých vytloukáno. Velikost, tvar i růst parohů je pro každý druh specifický, u většiny zástupců této čeledi roste paroží před obdobím říje (Laštůvka et al., 2004). Korhon et Zabloudil (2006) poukazují na fakt, že důležitou avšak často podceňovanou činností v mysliveckém hospodaření a především v péči o zvěř, je její potravní zajištění v období nouze, zejména v tuhých a dlouhých zimách. Dobrá připravenost a následné předkládání kvalitního krmiva, spolu s dobrým zdravotním stavem a fyzickou kondicí zvěře, je základem pro vytvoření kvalitní a silné trofeje.

14

Menzel (2009) popisuje, že prvotní parůžky vznikají na pučnicích a nemají žádné lýčí ani růže jako parůžky v dalších letech života. Nejčastěji bývají tvaru paliček o délce do jednoho centimetru. V lednu jsou pak paličky shozeny a místa po odlomení se zahojí. Za dobrých vývojových a potravních podmínek mohou tyto první parůžky narůst zhruba u poloviny srnčat samčí populace. U zbytku srnečků málo nadějných a nedostatečně vyvinutých začíná růst prvních parůžků až na jaře a ani v tomto případě nemají parůžky růže. Jak uvádí Vach (1993) parůžky u srn jsou ojedinělým úkazem, zatímco s větší četností se u srn objevují nápadně vyvinuté pučnice. Tento úkaz roste s věkem srny, kdy u staré srny je možné pučnice pozorovat zřetelně i u živého kusu. Parůžky u srn jsou velmi slabé, bez perlení a zřetelné růže a často je vyvinuta jen jedna lodyha nebo malá paruka 5 až 7 cm vysoká.  Tvorba a struktura parůžků Menzel (2009) udává, že tvorba a růst parůžků je u srnců řízena hormonálně. Primárně je to vlivem pohlavního hormonu testosteronu. U dobře založených srnečků bývá tento hormon v činnosti, již od října do prosince. Je třeba uvést i hormon, který se vyvíjí v předním laloku hypofýzy a nazývá se somatotropin. Počínaje druhými parůžky je začátek růstu řízen pouze somatotropinem a závěrečný vývoj a shazování určuje testosteron. Pokud dojde v průběhu růstu parůžku k poškození či nějakým způsobem k odstranění varlat, tak růst parůžků pokračuje bez omezení dál, což má za následek vznik tzv. paruk a pokud není daný jedinec včas rozpoznán a odloven, dochází k jeho úhynu. U srnců starších jednoho roku začíná růst lodyh krátce po shození, což připadá většinou na listopad, a celý růst trvá 60 až 100 dní. Rozptyl v délce trvání je závislý na podmínkách prostředí a zejména i na rozdílném genetickém založení jedince. Obnažená plocha na vrcholku pučnice vzniklá po odlomení parůžku rychle poroste jemným ochmýřeným lýčím, jež chrání a vyživuje nově rostoucí parůžky. Lýčí je jedním z nejlépe inervovaných pletiv na těle srnce, a proto je maximálně citlivé na poškození všeho druhu.

15

 Vytloukání Vytloukání parůžků je vrozeným projevem chování, jež není vyvolán pouze pocitem svědění odumírajícího a vysýchajícího lýčí při dokončený růstu a ztvrdnutí hmoty parůžků. Vytloukání srnci provádějí na mladých stromcích a keřích. Doba počátku vytloukání je odlišná, často záleží na povětrnostních podmínkách, například při tuhých zimách začíná vytloukání později. Obecně lze pozorovat vytloukání od konce února do začátku dubna. Celá tato procedura u starších srnců probíhá ještě před přebarvováním, výjimkou jsou jednoletí srnci. Čerstvě vytlučené parůžky jsou bílé, příležitostně je na nich možné zpozorovat skvrnky barvy. Při samotném vytloukání, které trvá jen několik hodin, se na parůžky dostávají rostlinné šťávy, díky kterým parůžky postupně žloutnou a hnědnou, ale mohou být i zcela tmavé (Menzel, 2009).  Shazování Menzel (2009) popisuje pevnost spojení parůžků s pučnicí v období říje a i chvíli po ní. Snížením tvorby testosteronu se tenké hraniční vrstvy mezi pučnicemi a parůžky stanou natolik pórovitými, že lodyhy odpadnou.

3.2.7 Nemoci a parazité Drmota et al., (2007) poukazují na to, že v chladné období patří mezi nejčastější onemocnění zvěře srnčí nejrůznější záněty plic, jenž jsou zapříčiněny podchlazením, nedostatečnou výživou nebo vyčerpáním, často ve vzájemné interakci. Mezi časté obtíže patří poruchy zažívání, které často končí úhynem jedince. Příčin těchto poruch je celá řada, ale nejvíce se projevuje v jarním období, kdy rychle zmizí sněhová pokrývka a zvěř nárazově přechází na zelenou potravu, především řepku. Obdobné problémy způsobuje nevhodné přikrmování jadrnými krmivy, či předkládání kvalitně nevhodného krmiva postiženého plísněmi. Dalším důvodem úhynu srnčí zvěře bývá tzv. syndrom zimní smrti, kdy ke konci zimy dochází k naprostému vyčerpání organismu jedince, který bývá často vyhublý, zesláblý. Tento syndrom je podmíněn nedostatečnou přípravou jedince na zimu a jeho nedostatečným zabělením v podzimních měsících. Velkou roli zde sehrává listopad s vysokou sněhovou pokrývkou a časté vyrušování zvěře v období nouze, kdy je výdej energie úprkem v hlubokém sněhu až o 200 % vyšší nežli při odpočinku.

16

 Onemocnění infekční Podle Menzela (2009) se infekční onemocnění přenáší pomocí virů, bakterií či hub. Jedním ze závažných onemocnění virového charakteru je vzteklina, která v současnosti díky vakcinaci lišek ve střední Evropě prakticky vymizela. Toto onemocnění však ani v době nejvyššího rozšíření nehrálo v populaci zvěře přílišnou roli. V poslední době je velmi diskutovaným onemocněním virového původu především u zvěře černé Aujezského choroba, která se dle Páva et al. (1981) může vyskytovat i u zvěře srnčí. Onemocnění se šíří přímým stykem mezi zvěří, kapénkovou infekcí nebo přímo infikovaným krmivem, jelikož virus je dlouho stabilní proti vlivům vnějšího prostředí. Virus též přenášejí hlodavci či bodavý hmyz. Onemocnění se projevuje neklidem, nechutenstvím, nervovými záchvaty, křečemi, žíznivostí a zvýšenou svědivostí v místě infekce. Dostavují se i obrny končetin a postižený jedinec hyne. Na srnčí zvěř jsou často přenášeny některé bakteriální choroby vyskytující se v chovech dobytka. Jako nemoci způsobené bakteriemi, které se vyskytují u zvěře srnčí, lze jmenovat např. brucelózu, tuberkulózu, nekrobacilózu, aktinomykózu a sněť slezinnou. Tato onemocnění se u zvěře vyskytují s určitou místní i časovou omezeností (Menzel, 2009). Černý (2012) rozebírá onemocnění zvané papilomalóza, což je nepříjemné onemocnění virového původu, jež se stále častěji objevuje na zvěři srnčí. Navenek je toto onemocnění dobře patrné, jelikož na zvěři se vytvářejí nádory či boláky. Zvěř s tímto onemocněním nehyne a často jediným možným vysvobozením pro ni je odlov. Virus se přenáší nejčastěji bodavým hmyzem či přímým kontaktem s postiženým jedincem. Uvádí se, že toto onemocnění není nakažlivé pro člověka.  Parazité Parazité žijí z tělesných tkání či z krve svých hostitelů, čímž podstatně ovlivňují zdravotní stav a celkovou kondici jedince. Mohou dokonce způsobovat poranění, která se stávají primární vstupní branou pro různé viry či bakterie. Parazity lze rozdělit do dvou skupin, a to sice na ekto a endoparazity. Ektoparazité osidlují snadno zvenčí přístupné orgány, jako jsou větrník, slechy či světla, ale žijí i na kůži či pod kůží. Endoparazité, žijí uvnitř těla jedince v trávicím aparátu, na tkáních

17

různých orgánů a v krevním řečišti, jsou proto špatně zevně identifikovatelní (Menzel, 2009).  Ektoparazité Menzel (2009) popisuje skutečnost, že nejhojnějším cizopasníkem zvěře srnčí je klíště obecné. Dalším častým cizopasníkem je střeček srnčí. Silné napadení tímto parazitem vede k poškození kůže zvěře, jež může vést i k poškození zvěřiny a snižuje vitalitu jedince. Taktéž na kůži neblaze působí kloš jelení, jež má za následek vypadávání srsti, zejména za slechy, a také způsobuje silné svědění. Častým cizopasníkem jsou i střečci rodu Cephenemyia, jejichž larvy žijí v hltanu zvěře a znesnadňují její dýchání a polykání potravy. U zvěře postižené tímto parazitem lze pozorovat chroptění či sípavé kašlání. Silně napadený kus je často vitálně slabý a později přebarvuje. Sýkora (2012) uvádí, že v srnčí populaci se střeček hltanový vyskytuje až u jedné třetiny populace. Největší napadení je v honitbách smíšených a honitbách lesního charakteru, kde napadení dosahuje až 90 % místně příslušné populace. V polních honitbách se střečkovitost vyskytuje spíše sporadicky.  Endoparazité Z parazitů žijících v těle hostitele je obzvláště nebezpečným motolice jaterní, jež se nejčastěji vyskytuje v lokalitách ovlivněných vodou, v blízkosti četných vodních toků, či v lokalitách s vysokou hladinou spodní vody. Při slabém napadení může silný jedinec parazita přemoci. Při masovém napadení je průběh onemocnění závažný a vleklý. Zvěř je ochablá, pozdě přebarvuje, trpí zažívacími obtížemi. Srnčata velice často hynou. U srnců se toto onemocnění projevuje atypickým parožením. Další endoparazité ovlivňující srnčí zvěř jsou hlístice vlasovky, škrkavky, plícnivky a hlístice napadající svalovinu. Jedince ve špatné zdravotní kondici, by měl myslivec co nejrychleji odlovit a zakopat hluboko s potřebnou asanací nebo nejlépe odevzdat k veterinárnímu vyšetření (Menzel, 2009). 3.2.8 Areál rozšíření zvěře srnčí Červený et al. (2004) uvádějí široký areál rozšíření druhu srnce, který osidluje téměř celou Evropu a mnohé oblasti Asie i severní Afriky. 18

Podle Drmoty et al. (2007) je zvěř srnčí z hlediska svého fylogenetického vývoje typickou součástí Eurosibiřské oblasti. V současnosti žije na rozlehlém území evropského a asijského kontinentu na západě ohraničeném Atlantickým oceánem a ve východní Asii Tichým oceánem. Na sever je rozšířen do Švédska až k polárnímu kruhu, na jihu pak nejdále v asijské oblasti Iránu. Tento areál rozšíření platí pro oba druhy, jimiž jsou srnec obecný a srnec sibiřský. Hranici jejich výskytu lze orientačně vymezit ruskou řekou Volhou, od které na západ se vyskytuje srnec obecný a na východ od ní srnec sibiřský. Z Evropy se nevyskytuje na Islandu a Irsku v kontinentální tundře a suchých stepích a polopouštích (Anděra, 2005) Kotrlá et Kotrlý (1977) označují srnce obecného za autochtonní a nejpočetnější skupinu zvěře v ČR, jelikož naše republika leží v centru jeho rozšíření. Neváže se na určitá vyhrazená stanoviště, jelikož zasahuje do všech vegetačních pásem od nížin až po horské oblasti. Nejoptimálnější podmínky nachází tato zvěř v lužních lesích a lesících střídajících se s poli, ale vyskytuje se i v čistě polních lokalitách. Sýkora (2004) publikuje článek o rozšíření a výskytu srnce obecného v jednotlivých krajinných kulturách. Původním teritoriem srnce byly lesní biotopy. Postupem času a stále rozšiřujících se podmínek zemědělské výroby se dostával do volných ploch stepního charakteru a především v minulém století se začaly vytvářet populace srnčí zvěře přizpůsobené a vázané na polní podmínky. V současnosti početní stavy populace srnčí zvěře v polních lokalitách převyšují počty této zvěře žijící čistě v lesních lokalitách. Dle Poruby et Rabšteinka (2003) je srnčí zvěř věrná místu svého narození a lze specifikovat prostor, který obývá v průměru na 20 ha. Ve vegetačním období, kdy je dostatečná potravní nabídka, se však může spokojit i s areálem mnohem menším, a to sice pouhé 3 ha. 3.2.9 Vývoj početních stavů srnce obecného v ČR Nejběžnější zvěří vyskytující se v přírodě ČR je právě zvěř srnčí, která však po zvěři drobné, i vzhledem ke svojí přizpůsobivosti, nejcitlivěji reaguje na negativní dopady ovlivňující prostředí, v němž se vyskytuje (Žalman, 1994). Kasina (2011) uvádí fakt, že zatímco v roce 1966 byla srnčí zvěř normována na zhruba 3,5 milionu ha honební plochy, tak v roce 2009 to již bylo necelých 6,1 milionu ha, což představuje 90,3 % celkové honební plochy. 19

Vývoj početních stavů srnčí zvěře v ČR je posuzován dle výše odlovu vykazovaném za kalendářní rok, což je též patrné z Grafu 1 a Přílohy č. 4 – Tabulky 2.

Vývoj odlovu srnčí zvěře v 1989-2011 140 000

Počet kusů

120 000 100 000 80 000 60 000

Ulovená srnčí zvěř

40 000

Trend vývoje (lineární)

20 000 0

Rok Graf 1 Vývoj odlovu srnčí zvěře v ČR 1989-2011

Oproti roku 2010 v roce 2011 došlo k poklesu v odlovu srnčí zvěře o více než deset tisíc kusů, což ukazuje graf 1 (Mze ČR, 2012). Sýkora (2011) uvádí, že v padesátých letech dvacátého století byl roční odlov srnčí zvěře okolo 0,5 kusu na 100 ha. V šedesátých letech to již byl 1 kus a v současnosti se slovitelnost pohybuje okolo 1,5 kusu na 100 ha.

Z historického

hlediska se populace srnčí zvěře nejprve zvyšovala, a to ve 30. až 40. letech minulého století. Tento trend pokračoval vlastně až do let padesátých, ve kterých došlo ke změně zemědělského obhospodařování krajiny, a v letech šedesátých se celorepublikově lovilo okolo 50 000 kusů zvěře srnčí. Lov zvěře neustále stoupal až do roku 1975, kdy dosahoval hodnot 120 000 kusů. Po tomto roce došlo k přelomu a počátkem osmdesátých let k prudkému poklesu o téměř 40 000 ulovených jedinců ročně. V následujících letech se odlov srnčí zvěře neustále zvyšuje a v současné době osciluje okolo hodnoty 130 000 ulovených kusů srnčí zvěře za rok. Lze konstatovat, že dochází k nárůstu početních stavů především v polních a smíšených honitbách, zatímco v lesních honitbách početní stavy stagnují. V rámci Evropy se však početnost srnce obecného ve volné přírodě na území České republiky pohybuje v průměrných hodnotách. Stále nejvyšší hustota srnčí zvěře je v Německu a Rakousku (3,5 ulovených jedinců na 100 ha), dále pak ve Francii či Dánsku. 20

3.2.10 Vývoj početních stavů srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice Vývoj početních stavů v honitbách Věchnov a Lesoňovice je posuzován na základě výše odlovu udaného mysliveckými hospodáři v mysliveckých hlášeních a uveřejněných ve zprávách o hodnocení zvěře za posledních deset let (Sedlář, 20022012). Výsledky zobrazuje Graf 2 a Příloha č. 4 – Tabulka 1. Z grafu a tabulky je patrné, že honitbě Věchnov má trend vývoje početních stavů podle odlovu stagnující až mírně vzestupnou tendenci. V honitbě Lesoňovice má trend jasně vzestupný charakter.

Počet

Vývoj odlovu srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice od roku 2002 - 2012 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

Věchnov Lesoňovice

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Roky Graf 2 Vývoj odlovu srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice od roku 2002 – 2012

3.3 ŠKODY NA ZVĚŘI ZPŮSOBENÉ SILNIČNÍ DOPRAVOU Jak uvádějí Hrouzek et al. (2011), bezpečnost na komunikacích podstatně ovlivňuje pohyb volně žijících živočichů. Jejich trasy jsou těžko změnitelné, jsou to cesty z místa odpočinku za potravou nebo v období říje vyhledávání vhodného jedince k páření. Tyto trasy se v krajině nacházejí ještě z dob, kdy automobily a silnice neexistovaly.

21

Z hlediska klimatického dochází ke střetům se zvěří nejčastěji po deštích či bouřce. V zimním období láká zvěř k silnicím především její prosolené okolí, ale také povrch vozovky, který jímá sluneční paprsky a zvěř se sem chodí vyhřát. Měsíc říjen je častým obdobím střetů, jelikož zvěř před nastávajícím zimním obdobím migruje zejména do nesklizených porostů kukuřic nebo na plochy oseté atraktivními plodinami. Mrtka et Borkovcová (2011) potvrzují skutečnost, že automobilová doprava je fenoménem současné doby. Výstavba dopravních komunikací podmiňuje ekonomický rozvoj, jenž přináší rychlý růst přepravních výkonů a růst provozu na komunikacích. Jak autoři uvádějí, dle údajů Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) ČR 2009 na 1 km2 krajiny ČR připadá 705 m silnic a dálnic, na kterých se každodenně ujede 1860 km. Dopravní zátěž neustále roste v porovnání let 1985 a 2005 se zvýšila doprava o 115 % a tento vzrůstající trend nadále pokračuje. Nejkritičtějším měsícem roku z pohledu střetu motorových vozidel se zvěří je říjen, kdy je díky častým mlhám snížená viditelnost, a mokrá vozovka také přispívá kolizím. Z letních měsíců je to právě období srnčí říje, kdy jsou kolize právě s touto zvěří velice časté. Spárkatá zvěř je nejnáchylnější ke střetu za šera nebo za tmy, kdy je její aktivita nejvyšší, především v lesních úsecích, nebo v ranních hodinách (Krejčí, 2011). Dle statistik dopravní nehodovosti Policie ČR (2013), byl v roce 2010 počet nehod způsobených zvěří 3219 případů, což je o 415 případů méně než v roce 2009 a o život při nich přišel 1 člověk. V roce 2011 dosáhl počet nehod se zvěří 4089, tedy nárůst oproti roku předchozímu o 543 případů, usmrceny byly 3 osoby. V roce 2012 došlo opět k nárůstu na 5953 nehod a tím k výraznému zvýšení oproti roku 2011 o 1864 případů. Naštěstí nikdo nepřišel o život. Dle výzkumu, který provedli Mrtka et al. (2013), jenž byl řešen pomocí dotazníků aplikovaných v letech 2006 až 2011, byl na druhém místě kolizí s dopravními prostředky označen srnec obecný, hned po zajíci polním, a to v celých 17,7 % případů. Předpokládané roční ztráty na silnicích celé ČR u srnce obecného jsou 129 000 jedinců. Srnčí zvěř po srážce velmi často odchází od místa srážky a uhyne na vzdálenějších místech od komunikace. Lze konstatovat, že v posledních pěti letech se počty úhynů zvěře srnčí na pozemních komunikacích pravděpodobně rovnají nebo převyšují průměrné roční odlovy pohybující se okolo 116 000 ks. Statisticky lze konstatovat, že každý den je na silnicích sraženo 353 ks srnců. Průměrné náklady na opravu na jednu 22

kolizi se srnčí zvěří dosahují hodnoty 4811 Kč, což v přepočtu na celkové náklady na opravu vozidel dosahuje částky 619 milionů Kč. Z hlediska ekologického a škod na zvěři jsou vynaložené finanční prostředky na navrácení jedince do přírody 14600 Kč za kus a v přepočtu na celkové náklady na navrácení zvířat do přírody jsou 1883 milionů Kč.

3.4 GENY A GENETICKÉ INFORMACE, SELEKCE Rozlišujeme geny dvojího druhu, a to sice geny velkého účinku (oligogeny či majorgeny) a geny malého účinku (polygeny). Geny velkého účinku určují jednoduše založené kvalitativní znaky, kterými jsou například zbarvení, krevní skupiny, postavení ušních boltců atd. Znaky, jež jsou podmíněny alelami jednoho nebo několika málo genů velkého

účinku,

podléhají

základním

Mendelovým

principům

dedičnosti

homozygotních a heterozygotních jedinců. Geny malého účinku určují složitě založené kvantitativní znaky, jako jsou tělesný růst nebo tvorba mléka. Na projev genu malého účinku velmi výrazně působí vliv prostředí. Podíl genotypu z celkové fenotypové proměnlivosti v takovém případě udává koeficient dědičnosti – h2 (heritability), který se pohybuje v rozmezí od 0 do 1 (respektive od 0 do 100 %). Čím vyšší je hodnota koeficientu, tím vyšší je podíl genotypu a zároveň je jednodušší selekce daného znaku. Selekce, neboli výběr, je nejvýznamnějším činitelem ovlivňujícím změnu v genovém složení populace a může značně přispět k jejímu zušlechťování. Opačně pak může vést nesprávná selekce k degradaci populace. Podstatné je si uvědomit, že selekce na nějaký znak (např. vyšší přírůstky), může vést ke snížení projevu znaku jiného (např. plodnost nebo imunita). Účinnost selekce vyjadřuje selekční efekt, což je rozdíl mezi průměrným vývinem sledovaného znaku v generaci potomků a průměrem téhož znaku v rodičovské populaci. Při selekci znaku hraje důležitou roli také heterózní efekt (projev křížení co nejméně podobných rodičů), při němž dochází ke zlepšování celkové kondice v populaci a inbreedinková deprese (projev příbuzenského křížení), při němž dochází ke snižování celkové kondice v populaci. Z mysliveckého hlediska je velmi důležité, že selekce na zlepšování trofejové hodnoty a na zvyšování chovné kvality spárkaté zvěře je v myslivecké praxi téměř vyloučena a lze ji účinně praktikovat pouze v oborních či farmových chovech (Červený et al., 2004).

23

3.4.1 Genetika a myslivecké hospodaření Myslivecké hospodaření a lov v současné době při absenci velkých predátorů a současných stavech zvěře jsou důležitými mechanismy, které ovlivňují genetické složení populací mnohých druhů zvěře. Genetické složení populace ovlivňuje jednak přežívání a úspěšnost populace, jednak dává v delším časovém období základ pro evoluční změny. Myslivost tak ve své podstatě může vést ke čtyřem evolučním následkům. 1) Může ovlivňovat rychlost toku genů mezi sousedními populacemi.

Tok genů lze chápat jako přesuny jedinců z jedné oblasti do druhé, kde se potom páří s nepříbuznými jedinci. Takové přesuny, i když někdy jde jen o jednotlivce za celou generaci, udržují integritu populace. Naopak izolované populace jsou náchylnější k náhodným efektům, které mohou vést k degradaci a vymírání populací následkem genetického driftu, snižováním genetické variability, příbuzenskou plemenitbou, rychlým šířením chorob a snížením reprodukční schopnosti. 2) Může ovlivňovat genetický drift pomocí změn efektivní velikosti populace

Efektivní velikostí populace se míní část populace zabezpečující založení další generace, tj. samci a samice, jež se v daném roce rozmnožují. Genetický drift je proces, při němž dochází ke snižování genetické variability náhodnou ztrátou alel. V malých populacích vede genetický drift k upevnění alel a ke stavu, kdy mají všichni jedinci populace jen jednu formu daného genu, čili jsou si navzájem příbuzní. Postup genetického driftu je možné zvrátit jen zabezpečením dostatečně velké populace, v níž se mutacemi vytvářejí nové alely rychleji, než se náhodnými procesy ztrácejí. Dostatečně velká populace by měla mít v závislosti na reprodukčním systému minimálně několik tisíc jedinců. 3) Může snížit ,,fitness“ selektivním odstřelem jedinců, kteří mají z hlediska

myslivců nechtěné znaky. Záměrné odstraňování nevhodných jedinců z populace. 4) Může nenávratně snížit ,,fitness“ odstřelem jedinců, kteří mají z hlediska

myslivců vyhledávané znaky 24

Odlov

nejkvalitnějších

trofejových

jedinců

především

před

obdobím

rozmnožování (Červený et al., 2004).

3.5 GENETICKÉ MARKERY Molekulárně-genetické

markery

obvykle

mohou

být

poměrně

snadno

identifikovány z malého množství tkáně v libovolném věku jedince (už na úrovni zárodečných buněk, ale i po smrti jedince). Vykazují mendelistickou kodominantní dědičnost a bývají vysoce informativní a jednoznačně detekovatelné, což umožňuje jejich exaktní testování (Knoll et Vykoukalová, 2002). 3.5.1 Dělení genetických markerů U savců se genom skládá ze tří kategorií markerů: 1. Markery I. typu – představují kódující sekvence uvnitř genu, které jsou používány pro komparativní mapování a pro identifikaci genů u příbuzných druhů (neboli u genů různých druhů, jež pocházejí od společného předka). Následkem nízkého polymorfismu mají nízkou vypovídající hodnotu pro studium populační diversity. 2. Markery II. typu – jsou nekódující hypervariabilní mikrosatelity, též nazývané jako

krátké tandemové

repetice

(STRs).

Jsou

vysoce

informativní

v rodokmenových, soudních a populačních studiích, jelikož jsou nahodile rozptýleny v genomu savců v počtu téměř 100 000 a každý jednotlivý mikrosatelit je tvořen mnohočetnými alelami. 3. Markery III. typu – jedná se o běžné bialelické jednonukleotidové polymorfismy (SNPs). Lze je lokalizovat v kódujících regionech a nebo více často v nekódujících intronech a intergenových místech v DNA. SNPs se mohou použít taktéž pro studium rodin nebo variabilitu populací uvnitř druhů. Pro jejich detekci se používají techniky založené na automatickém array genotypování. SNPs se vyskytují jednou za 500 až 1000 párů bází (bp) v lidském genomu, celkový počet se odhaduje na tři miliony (O´Brien et al., 1999).

25

Markery přímé a nepřímé Genetické markery můžeme také rozlišovat na: 1. Přímé markery, které se nacházejí v sekvenci určitého genu, mají vliv na vznik určitého proteinu – projevu znaku (Montaldo et Meza-Herrera, 1998). 2. Nepřímé markery jsou ve vazbě na geny, nacházející se na stejném chromosomu v tzv. lokusu kvantitativního znaku (QTL). Možnost jejich vylišení je RFLPs, mikrosatelity nebo dalšími podobnými molekulárními systémy. Nejznámější metodou je MAS (marker assistend selection) (Montaldo et Meza-Herrera, 1998).

3.5.2 Mikrosatelity Mikrosatelitní sekvence, stejně jako minisatelity, patří do třídy polymorfismů nejčastěji nalezených v DNA u savců (Zajc et al., 1994). Jsou snadno klonovatelné, charakterizovatelné a rozpoznatelné, představují významné polymorfismy díky velké variabilitě opakovaných jednotek. Tento polymorfismus je využitelný v genetických analýzách. Systém založený na testování mikrosatelitů je více určující než minisatelity (DNA fingerprint) a vyžaduje jen 0,1 ml krve (Zajc et al., 1994). Jsou to ideální markery k identifikaci míst souvisejících s běžnými genetickými nemocemi (Hearne et al., 1992). Mikrosatelity, označované též STR (short tandem repeats (Edwards et al., 1991)) nebo SSR (simple sequence repeat (Tautz, 1989)), jsou krátké úseky DNA, ve kterých se mnohokrát opakují specifické motivy nukleotidových sekvencí. Nejčastěji se jedná o opakování mono-, di-, tri-, tetra-, penta-, nebo hexanukleotidů (Tóth et al. 2000; Zane et al., 2002; Buschiazzo et Gemmel, 2006), např. (A)n, (AT)n, (ATA)n apod. Opakováním se této krátké sekvence může v jednom mikrosatelitu vzniknout řetězec o délce i 150 bází. Počtem opakování jednotky (repetice) v konkrétním místě DNA (lokusu) je definována alela (Obr. 1). Každý jedinec má v jaderné DNA dvě kopie každého mikrosatelitu, jednu zděděnou po matce, druhou po otci. U diploidních jedinců tak můžeme odhalit dvě alely, u tetraploidních až čtyři atd. Díky

hojnému

výskytu

v celém

genomu,

vysoké

hladině

variability

(polymorfismu) a Mendelovské dědičnosti se mikrosatelity staly vhodnými genetickými markery, které v dnešní době využívá mnoho biologických i lékařských oborů. Jsou testovány při ekologických i fylogenetických studiích (Primmer et al., 2005), při diagnostice některých chorob (Umetani et al., 2000), při určování rodičovství (Ellegren, 26

1992) nebo vzdálenější příbuznosti jedinců v populaci, či pro stanovení stupně příbuzenského křížení, tzv. inbreedingu. Používají se také při studiu populačněgenetické struktury – lze díky nim zkoumat např. velikost, variabilitu a strukturovanost populací či tok genů a jeho bariéry.

Obr. 1 Příklad mikrosatelitu

3.6 MIKROSATELITNÍ ANALÝZY SRNČÍ ZVĚŘE VE SVĚTĚ Jednu z prvních studií zabývající se mikrosatelity u srnčí zvěře zpracoval Roed (1998). Pro analýzu DNA čtyř druhů jelenovitých (los evropský, jelen evropský, sob polární a srnec obecný) ověřoval mikrosatelity využívané u ovcí, koz a skotu. Otestoval celkově 75 takových mikrosatelitů. U markerů používaných pro ovce a kozy se mu podařilo získat specifický PCR produkt přibližně u 50 % z nich, zatímco u markerů pro skot pouze u 19 %. Jen 50 % všech markerů, u kterých byl amplifikován specifický PCR produkt, bylo polymorfních. U srnčí zvěře bylo popsáno 10 polymorfních mikrosatelitů, s výjimkou jednoho však byly u všech nalezeny maximálně 3 alely. Využitím mikrosatelitů pro forenzní aplikace se u srnčí zvěře zabývali Poetsch et al. (2001). Testovali 12 mikrosatelitních lokusů odvozených od soba polárního (Rangifer tarandus) u jelena evropského (Cervus elaphus), srnce obecného (Capreolus capreolus) a daňka skvrnitého (Dama dama). Při kombinaci šesti vybraných markerů stanovili autoři vysokou spolehlivost testu určení jedince v analyzované populaci srnce 27

obecného (combined discrimination power – cDP = 0,9954) a poukázali tak na možnost využití mikrosatelitů například při vyšetřování pytláctví. Rozsáhlou populační studii srnčí zvěře střední Evropy popsali v roce 2001 Wang et Schreiber. Nejprve otestovali 57 mikrosatelitních lokusů odvozených od skotu a ovcí, z nichž 9 se ukázalo být polymorfních u srnce. Poté analyzovali čtyři vybrané mikrosatelity, s nalezeným počtem alel 2 až 16, u 492 kusů srnčí zvěře z Německa, Nizozemí a Francie. O rok později doplnili autoři tuto studii o analýzu změn frekvencí alel mikrosatelitů během delšího časového období. Polymorfismus čtyř mikrosatelitních lokusů testovali na vzorcích 56 samců srnce obecného odebraných během 34 let (Wang et al., 2002). Genetickou diverzitu srnčí zvěře v Itálii a Španělsku zkoumali také pomocí mikrosatelitů Lorenzini et al. (2002 a 2003). Dalším studiem srnčí populace pomocí mikrosatelitů se ve Francii zabývali Galan et al. (2003). Analyzovali 55 markerů odvozených od skotu, ovcí a soba polárního. U 39 z nich se jim u srnčí zvěře podařilo amplifikovat specifický PCR produkt, avšak pouze 20 těchto markerů bylo polymorfních. Autoři z nich vybrali 12 mikrosatelitů, které rozdělili do 4 multiplex PCR reakcí, jimiž otestovali 30 jedinců srnce obecného. Průměrné zastoupení alel pro sledovanou populaci bylo 5,67 (rozmezí 2 – 15), He (očekávaná heterozygotnost) vyšla 0,664; PIC (polymorfní informační obsah) se rovnal 0,605 a PID (probability of identity) byla 5×10 -11. Podobnou studii provedli Vial et al. (2003). Z analyzovaných 62 markerů, odvozených od skotu, ovcí, koz a jelenovitých, získali u 45 z nich specifický PCR produkt. Pouze 34 markerů vykazovalo polymorfizmus, u 17 bylo při prvotní analýze nalezeno 3 a více alel. Z nich bylo pro multiplex PCR vybráno pro populační studii 11. Testováním 277 zjistili zastoupení 2 – 10 alel na lokus a průměrná očekávaná heterozygotnost (He) byla 0,62. Na práci Galan et al. (2003) navázali Coulon et al. (2004), kteří se pomocí 12 mikrosatelitů snažili zjistit vliv vzhledu krajiny na tok genů v populaci srnčí zvěře ve Francii. Analyzovali celkem 648 kusů zvěře. Zastoupení alel v testované populaci bylo 2 – 17 (průměrně 6,5) na lokus a průměrná očekávaná heterozygotnost (He) se rovnala 0,6634. Mikrosatelity byly použity také ve fylogenetické studii srnčí zvěře v Evropě (Randi et al., 2004). Autoři analyzovali 11 mikrosatelitních lokusů u 617 kusů srnce 28

obecného. V celkové populaci byla zjištěna průměrná četnost alel 14,1 na lokus, průměrná pozorovaná heterozygotnost (Ho) byla 0,63 a průměrná očekávána heterozygotnost (He) se rovnala 0,77. Další fylogenetickou studii evropské srnčí zvěře provedli Lorenzini et al. (2006). Využili 10 mikrosatelitních lokusů a otestovali 368 jedinců ze 13 lokalit celé Evropy. Výsledná průměrná četnost alel byla 11,4 na lokus. Průměrná pozorovaná heterozygotnost (Ho) se pohybovala mezi 0,391 u populace ze Španělska a 0,686 u populace z Polska a průměrná očekávána heterozygotnost (He) mezi 0,448 u populace ze Švédska a 0,765 u populace z Francie. Dalším, kdo navázal na studii Galan et al. (2003), byl Thulin (2006). Autor popsal analýzu 307 vzorků získaných ze svalů nebo kůže srnčí zvěře, které byly odebrány ve 13 různých lokalitách ve Švédsku a jedné v Norsku. Analýzou 11 mikrosatelitních lokusů byla zjištěna průměrná četnost alel 6,7 na lokus, průměrná pozorovaná heterozygotnost (Ho) se pohybovala v rozmezí 0,315 – 0,487 a průměrná očekávaná heterozygotnost (He) byla od 0,377 do 0,513. Populační studii za použití mikrosatelitů provedli u srnčí zvěře v Německu Zachos et al. (2006). Celkově odebrali 105 vzorků od jedinců rozdělených do 5 populací. Na základě analýzy 8 mikrosatelitních lokusů získali následující výsledky: počet alel se u jednotlivých mikrosatelitů pohyboval od 9 do 18, pozorovaná heterozygotnost (Ho) od 0,55 do 0,64 a očekávaná heterozygotnost (He) od 0,74 do 0,79. O rok později na tuto práci navázali studií vztahu fluktuační asymetrie jako indikátoru vývojové stability ke genetické variabilitě (Zachos et al., 2007). 11 mikrosatelitů popsaných v práci Galan et al. (2003) využili pro doplňkovou analýzu ve své studii také Zannèse et al. (2006). Otestovali 381 jedinců srnčí zvěře a uvádějí pozorovanou heterozygotnost (Ho) 0,554 pro severní a 0,556 pro jižní část studované oblasti v Itálii. Pro studium vlivu dopravní infrastruktury na populaci srnčí zvěře ve Švýcarsku použili Kuehn et al. (2007) panel 12 mikrosatelitů. Otestovali celkově 222 jedinců z 11 různých populací srnce. Průměrný počet alel se pohyboval od 4,3 do 4,7 na lokus, pozorovaná heterozygotnost (Ho) od 0,477 do 0,539 a očekávána heterozygotnost (He) od 0,471 do 0,532. Genetickou variabilitu srnčí zvěře ve Španělsku zkoumali mimo jiné také pomocí mikrosatelitů Royo et al. (2007). Analyzovali 109 jedinců z devíti různých populací a

29

zjistili průměrný počet alel na lokus 10,4 a průměrnou pozorovanou heterozygotnost (Ho) 0,681. K zajímavým výsledkům dospěl Vapne et al. (2009) když pomocí 21 mikrosatelitních lokusů testoval rodičovství u 88 vrhů srnčí zvěře ve Švédsku. Celkově bylo otestováno 606 srnčat, ze kterých pouze 288 mělo známou matku. Bylo například zjištěno, že 13,5 % vícečetných vrhů mělo více než jednoho otce a že srnčata z takovýchto vrhů přežívala lépe než srnčata po jednom otci. Ve Francii provedli dlouhodobou studii vztahu genetické diverzity a fyzické kondice jedince pomocí mikrosatelitních lokusů Da Silva et al. (2009). Kamieniarz et al. (2011) použili mikrosatelity pro analýzu vnitro a mezipopulční genetické variability. Odebrali 105 náhodně zvolených vzorků od srnčí zvěře ze tří regionů Polska. Z 12 testovaných lokusů přineslo pouze 8 uspokojivé výsledky. Zjištěný počet alel se pohyboval od 3 do 10 na lokus. Pozorovaná heterozygotnost (Ho) se v souhrnu pro všechny tři vybrané populace pohybovala od 0,408 do 0,878, zatímco očekávána heterozygotnost (He) od 0,354 do 0,860. Pět ze zkoumaných mikrosatelitů mělo hodnoty heterozygotnosti 0,5 a vyšší, čímž se ukázaly jako využitelné při ověřování rodičovství. Polymorfní informační obsah (PIC) nabýval celkově pro všechny sledované populace hodnot 0,306 – 0,840. Ve Velké Británii se analýzou genetické diverzity a struktury populací srnčí zvěře zabývali Baker et Hoelzel (2013). Testovali celkově 367 vzorků ze 13 různých populací za použití 16 již dříve publikovaných mikrosatelitů. Výsledný průměrný počet alel na lokus byl 10,06, průměrná pozorovaná heterozygotnost (Ho) se rovnala 0,62 a průměrná očekávána heterozygotnost (He) 0,65. Průměrný FIS za všech 13 populací byl 0,0316.

3.7 METODY VYUŽÍVANÉ KE GENETICKÝM ANALÝZÁM V předkládané diplomové práci byly ke genetickým analýzám využity následující metody: izolace nukleových kyselin, gelová elektroforéza, polymerázová řetězová reakce (PCR), fragmentační analýza.

30

3.7.1 Izolace Izolace deoxyribonukleové kyseliny Principy

izolace

deoxyribonukleové

kyseliny

(DNA)

vycházejí

z jejich

chemických vlastností: 1. fosfátové estery jsou silné kyseliny a chovají se jako anionty při neutrálním pH, 2. DNA se snadno precipituje alkoholem, 3. base jsou jen slabě basické a bez náboje, 4. vodíkové vazby mezi skupinami -NH2a -OH jsou stabilní od pH 4 do pH 9, 5. nukleové kyseliny mají maximum absorpce UV světla při 260 nm, jednovláknová DNA dává o 20 – 30 % větší absorbanci než dvouvláknová, 6. DNA je mimořádně stabilní molekula a zaujímá obvykle konformace A, B, C nebo Z (Průša, 1997). Základní rysy metod izolace nukleových kyselin jsou společné. Prvním předpokladem je dostupnost vstupního materiálu, kterým mohou být např. kultury bakteriálních nebo eukaryotických buněk, nebo komplexnější vzorky tkání a pletiv, které musí být před lyzí buněk homogenizovány. Pokud je to možné, měl by být vstupní materiál čerstvý, zamražený nebo lyofilizovaný, aby se zabránilo degradaci nukleových kyselin enzymy přítomnými v buněčném extraktu. K uvolnění vnitřního obsahu buněk je nutné vyvolat lyzi buněčné stěny, způsob záleží na typu buňky. Lyzi živočišných buněk lze indukovat např. slabými neiontovými detergenty. Pro rutinní praxi klinické laboratoře (pro univerzální potřeby analytické a pro archivní potřeby – uchovávání vzorku v DNA bance) je vhodnou metodou k izolaci DNA metoda s guanidinhydrochloridem (Sambrook et al., 1989; Shibata et al., 1994). Iminomočovinové (guanidinové) soli jsou velmi silné chaotropní látky a působí jako denaturační činidla mimořádně účinně (Zolfaghari et al., 1993). Po rozrušení plazmatické membrány se v roztoku objeví její degradační produkty spolu s nitrobuněčnými složkami a vzniká komplexní směs DNA, RNA, proteinů, lipidů, sacharidů nízkomolekulárních látek a uhlovodíků. Lyze buňky obvykle vede k fragmentaci chromozomové DNA. Pro odstranění proteinů z buněčných lyzátů se používají proteázy, např. proteináza K. Odstranění proteinů je při izolaci nukleových kyselin velmi důležité, protože buňky obsahují jednak řadu enzymů, které nukleové kyseliny degradují, a dále proteiny, které se na DNA vážou, a tak mohou omezovat účinnost následujících experimentů (Šmarda et al., 2005).

31

Pro izolaci nukleových kyselin je k dispozici celá řada metod, z nichž tradiční a stále často používanou je fenol-chloroformová extrakce. Tato metoda je poměrně pracná a je používána obvykle pro práci s větším množstvím DNA nebo v některých speciálních postupech (Anonym, 2011). Druhá často používaná izolační metoda je založena na zjištění, že DNA v přítomnosti tzv. chaotropních solí adheruje na silikátový povrch (Vogelstein, B., Gillespie, D., 1979). Výhodou metody založené na adsorpci na silikát je rychlost a pohodlnost, proto jsou na ní založeny komerční soupravy (kity) pro rutinní extrakce DNA. Kity jsou optimalizovány pro použití na konkrétní typ a množství vzorku a poskytují standardizované výsledky. Pohodlnost použití kitů je dále zvýšena tím, že obvykle používají nástavce do mikrozkumavek, obsahující jemný filtr, který zadrží silikátové částice. Zpracování pak probíhá tak, že jsou roztoky promývány přes kolonku (filtr se zachycenými částicemi). Namísto tradičního silikátu, kity často využívají speciální pryskyřice a mají různě upravené složení pufrů tak, že např. preferují při adsorpci molekuly DNA určitého velikostního rozpětí (Anonym, 2011).

3.7.2 Gelová elektroforéza Produkty restrikčních nebo amplifikačních reakcí (fragmenty DNA) se dělí podle své relativní molekulové hmotnosti a velikosti náboje elektroforézou DNA fragmentu v gelu (Sambrook et al., 1989). Sacharido-fosfátová páteř nukleových kyselin je příčinou rovnoměrného rozložení negativních nábojů v molekulách DNA. Pohyb těchto vysoce elektronegativních molekul v elektrickém poli vede k jejich separaci podle molekulové hmotnosti. Právě analýza velikosti fragmentu je podstatou interpretace řady molekulárně biologických metod. Nejčastěji se používá jako elektroforetické medium agarosa (0,8 – 3,0 %), jejíž koncentrace se volí podle velikosti fragmentu, které mají být separovány. Mnoho aplikací používá horizontální elektroforézu (např. U = 80 – 200 V, I = 20 – 60 mA) a gel je uložen ve svém lůžku ponořen do pufru (TE, TBE, TAE). Nejběžnější aplikace používají dvě velikosti gelu, napoř. 12 x 20 cm a 5 x 9 cm, což představuje přibližně 4,5, resp. 9 V/cm. Nanášení vzorku (0,1 – 5,0 mg DNA) na start do jamek předchází smíšení s nanášecím pufrem obvykle v poměru 1:4 nebo 1:5, který obsahuje barvu viditelného spektra (např. bromfenolová modř 0,5 g/l, 400 g/l sacharosa, 32

20 mmol/l EDTA). Rozdělené frakce je možné buď přenést na speciální membrány (fólie) tzv. blotováním a podrobit hybridizaci nebo pomocí fluorescenčních barviv např. ethidiumbromidem interkalací mezi nukleotidy (50 mg/100 ml gelu) vizualizovat na transiluminátoru v UV světle s následnou fotodokumentací. Krokový žebříček po 50 nebo 100 bp (Step ladder) nebo jiné PCR markery se používají jako kalibrační škály molekulové hmotnosti (velikosti fragmentu), (Průša, 1997).

3.7.3 Polymerázová řetězová reakce Polymerázová řetězová reakce (PCR) byla zavedena v roce 1985. Její výhodou je zejména to, že umožňuje získat požadovanou a specifickou sekvenci genomové DNA bez jejího předchozího klonování ve vektorech. Princip PCR je založen na replikaci nukleových kyselin, která je základním molekulárním procesem všech živých organizmů. Podstatou PCR je cyklicky se opakující enzymová syntéza nových řetězců vybraných

úseků

dvouřetězcové

DNA

ve

směru

5´

→

3´prostřednictvím

DNA-polymerázy. Studovaný úsek nukleotidové sekvence je vymezen připojením dvou primerů, které se vážou na protilehlé řetězce DNA tak, že jejich 3´-konce směřují proti sobě. Po přidání DNA-polymerázy a nukleotidů pak probíhá syntéza nových vláken na obou matricových řetězcích protisměrně. K syntéze DNA se používají termostabilní polymerázy izolované z termofilních mikroorganizmů např. Taq DNA-polymeráza z Thermus aquaticus odolávající teplotám, při nichž DNA denaturuje. To umožňuje, aby syntéza DNA probíhala opakovaně formou cyklů. PCR je proces při němž se v závislosti na teplotě reakční směsi pravidelně střídají tři kroky, během nichž probíhají tři odlišné děje s odlišnými nároky na teplotu. 

Denaturace dvouřetězcových molekul DNA (94 °C)



Připojení primerů k odděleným řetězcům DNA (30 – 65 °C)



Syntéza nových řetězců DNA prostřednictvím DNA-polymerázy (65 – 75 °C) Reakce se provádějí v zařízení nazývaném termocykler, v němž se teplota mění

automaticky v naprogramovaných časových intervalech. Postupným opakováním tohoto procesu se exponenciálně (2 n; n = počet cyklů) vytváří až miliarda kopií vybraného úseku cílové molekuly. Jejich přítomnost se v reakční směsi prokazuje stanovením jejich velikosti elektroforézou v agarózovém nebo polyakrylamidovém gelu nebo kvantitativním měřením množství produktu v reálném čase. 33

Vysoká citlivost a specifita PCR způsobuje, že kontaminace i jedinou molekulou exogenní nebo neznámé DNA postačuje pro získání falešného signálu. Nejčastějšími zdroji

kontaminace

DNA

mohou

být

přenos

kontaminující

DNA

z dříve

amplifikovaných produktů PCR, nebo vzájemná kontaminace zdrojových materiálů (Šmarda et al., 2005). Mnohonásobná (,,multiplex“) polymerázová řetězová reakce Mnohonásobná PCR je taková varianta PCR, kdy je do reakční směsi přidáno několik párů primerů rozpoznávajících několik rozdílných cílových sekvencí, což umožňuje detekci několika genů současně v jedné reakční směsi. Reakční podmínky pro současnou amplifikaci všech produktů je nutno empiricky, krok za krokem optimalizovat. Hlavní výhodou této varianty jsou nižší cenové náklady než při samostatných amplifikacích, a proto se používá pro vyhledávání změn na dlouhých úsecích DNA, testování vzájemně nesouvisejících oblastí na DNA a zejména pro amplifikaci vnitřních kontrol současně se vzorky (Šmarda et al., 2005).

3.7.4 Polymorfismus délky jednoduchých repetitivních sekvencí (SSLP-PCR) Jednoduché repetitivní sekvence (SSR) jsou tandemové repetice o délce 2 až 10 bp (např. mikrosatelity) přítomné v eukaryotických genomech s četností až 80 kopií. V důsledku mutací nebo rekombinací se počet těchto repeticí může zvýšit nebo snížit. Primery pro tuto metodu jsou navrhovány tak, aby se připojovaly k oblastem ohraničujícím SSR (tzv. ,,flanking regions“, Obr. 1). Tyto ohraničující sekvence bývají konzervativní pouze v rámci druhu, a proto je nutné navrhovat pro každý druh novou sadu primerů. Jelikož je mezi jedinci počet repeticí značně variabilní, výsledkem amplifikace je vznik různě dlouhých PCR produktů, které jsou separovány polyakrylamidovou nebo agarózovou gelovou elektroforézou s vysokým rozlišením (Šmarda et al., 2005). Polymorfismus mikrosatelitů je v dnešní době rychle a spolehlivě testován

zejména

moderní

metodou

fragmentační

analýzy.

QF

PCR

(Quantitative/Qualitative fluorescent polymerace chain reaction), neboli fragmentační analýza na sekvestoru, umožňuje analýzu velkého množství markerů na principu kapilární elektroforézy. PCR produkty jsou značeny fluorofory (ke značení dochází již při značení primerů), které při průchodu kapilárou a po ozáření lazerem emitují světlo 34

různé barvy a intenzity a přístroj detekuje tzv. píky. Poloha každého píku vůči známému standardu pak určuje typ alely daného polymorfismu (Anonym, 2013). Rozdílů v délce fragmentů genomové DNA podmíněné přítomností SSR se používá např. k odlišení blízce příbuzných jedinců a k detekci vztahů mezi nimi zejména v genetice populací (Šmarda et al., 2005).

35

4 MATERIÁL A METODY 4.1 SLEDOVANÁ POPULACE Pro analýzu mikrosatelitů byly použity vzorky ze dvou tkání, a to sice z kosterní svaloviny – musculus masseter a škáry. Vzorky byly odebrány většinou od odlovených kusů zvěře a částečným zdrojem vzorků se staly i padliny. Počet odebraných vzorků z honitby Věchnov za rok 2011 činí 11 kusů. Za rok 2012 je to 23 kusů vzorků z honitby Věchnov a dále pak 10 kusů vzorků ze sousední honitby Lesoňovice. Celkový počet vzorků je tedy 44. Dále bylo získáno 88 spodních čelistí srnčí zvěře z obou populací. V odebraných vzorcích jsou zastoupeny obě pohlaví, tedy srny i srnci společně se srnčaty. Věkové kategorie jsou též postihnuty všechny, vzorky obsahují srnčata od věku 1 měsíce až po dospělé kusy dosahující věku 10 let. Odběry vzorků tkání byly vždy prováděny pod dohledem proškolené osoby a byly dodrženy veškeré zásady etického zacházení se zvířaty.

4.2 MIKROSATELITNÍ ANALÝZA Při řešení předkládané práce byla k testování použita deoxyribonukleová kyselina (DNA), která byla dále analyzována pomocí PCR reakce a fragmentační analýzy.

4.2.1 Izolace DNA DNA byla ze svaloviny i škáry získána pomocí izolačního kitu Genomic DNA Mini Kit (Tissue) (Geneaid, New Taipei City, Taiwan). Izolace byla provedena přesně dle protokolu uvedeného výrobcem, pouze doba lýzy byla prodloužena na tři hodiny. Získaná DNA byla následně vizuálně kontrolována. Na 1% agarosový gel (Serva Elektrophoresis GmbH, Heidelberg, Německo) s přídavkem barviva GelRed ™ Nucleic Acid Stain, 10000× in water (0,1 μl na 1 ml gelu, Biotium, Inc., Hayward, CA, USA) byly nanášeny 4 μl DNA smíchané s nanášecím pufrem 6× DNA Loading Dye (Thermo Fisher Scientific, Inc., Waltham, MA, USA). Elektroforéza probíhala v prostředí 1×TBE pufru (Tris-borate-EDTA buffer, SIGMA) Po elektroforéze (15 – 20 minut při 36

napětí 100 V) se hodnotila v UV-světle kvalita získané DNA (Obr. 3 a 4). Jako velikostní marker se použil DNA hmotnostní marker GeneRuler™ 1 kb DNA Ladder 250 to 10,000 bp (MBI Fermentas, Vilnius, Litva). DNA se uchovávala v mrazničce při teplotě -20 °C 4.2.2 Fragmentační analýza

Pro PCR reakci byly použity vybrané primery dle metodiky Poetsch et al. (2001), viz. Tab. 1. Z celkově studovaných 12 lokusů bylo v této práci využito pouze 6 mikrosatelitů, u kterých bylo možné, dle Poetsch et al. (2001), získat kvalitní PCR produkty. Tab. 1 Použité primery Marker

RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 NVHRT73

Teplota Koncentrac annealing e MgCl 2 Reference u (°C) (mM)

Sekvence primeru (5´-3´) tgc ctt ctt tca tcc aac aa cat ctt ccc atc ctc ttt ac ggc cat tgg gta gtc tcc agc ctc cct gag tgc tct att cta agc cca aat aat ctt tct aag ggg tct gtg tct t gca gcg gag agg aac aaa ag ggg gag gag cag gga aat c cgt gaa tct taa cca ggt ct ggt cag ctt cat tta gaa ac ctt gcc cat tta gtg ttt tct tgc gtg tca ttg aat agg ag

54

2,0

54

1,5

54

1,5

54

1,5

52

2,0

54

1,5

Wilson et al. (1997)

Roed at Midthjell (1998)

Celkový objem jednotlivých reakcí byl 10 µl při koncentraci každého primeru 10 pmol a Taq polymerázy (Super-Therm Polymerase, Qiagen) 0,4 U. V reakci byl použit 1 µl DNA (cca 50 ng). Podmínky cyklování byly následující: počáteční denaturace 95˚C / 10 minut; na ni navazovalo 30 cyklů (denaturace 95˚C / 30 s; optimalizovaná annealingová teplota jednotlivých mikrosatelitů po dobu 45 minut; elongace 72˚C / 90 s) a ukončeno bylo finální extenzí 72°C / 10 min. Annealingové teploty jednotlivých mikrosatelitů jsou uvedeny v Tabulce 1. Výsledné PCR produkty byly následně ředěny vodou a smíchány.

37

PCR fragmenty byly separovány pomocí ABI PRISM 310 genetického analyzátoru (Applied Biosystems) za využití Genescan 600 LIZ velikostního standardu (Applied Biosystems). Jednotlivé alely byly vyhodnoceny pomocí aplikace Peak Skanner Software v 1.0 (Applied Biosystems).

4.3 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ 4.3.1 Heterozygotnost Heterozygotnost je pravděpodobnost, že dvě náhodně zvolené alely z populace nejsou identické. Rozlišujeme heterozygotnost teoretickou a pozorovanou (Nei, 1987; Chakraborty, 1992): Teoretická (očekávaná) heterozygotnost (Theoretical expected heterozygosity, HE) - vychází z frekvencí jednotlivých alel v populaci, populace se nachází v Hardy – Weinbergově rovnováze - pro každý mikrosatelitní lokus

=1-

xi – frekvence, i–té alely Zjištěná heterozygotnost (Observed heterozygosity, HO) - vyjadřuje podíl heterozygotů na daném lokusu z celkového počtu studovaných genotypů

H=

nhi – počet heterozygotů, n – rozsah populace

4.3.2 Hardy – Weinbergova rovnováha (HWE) Princip, který umožňuje z alelových četností v populaci předpovědět genotypové četnosti, se nazývá Hardy – Weinbergův zákon. Tento model byl publikován v roce 1908 G. H. Hardym a W. Weinbergem. Frekvence alely A se značí p a frekvence alely a 38

q, frekvence tří možných fenotypů pak označíme p2(AA), 2pq(Aa), q2(aa). V panmiktické populaci tak platí vztah:

+ 2 pq +

=1

Pro stanovení hypotézy, že zkoumaný diploidní organismus je výsledkem náhodného párování alel můžeme využít exaktní test Hardy – Weinbergovy rovnováhy (Haldane, 1954). Byl využit exaktní pravděpodobnostní test P-hodnot (exact P-values probability test) na základě Markovovy metody (Markov chain method) dle Guo et Thompson (1992).

4.3.3 Polymorfní informační obsah (Polymorphism information content) Vyjadřuje informativnost polymorfních markerů. Bývá obvykle charakterizován dle následujícího vzorce (Botstein et al., 1980): 2

k  k  PIC  1   x    xi2    xi4 i 1  i 1  i 1 k

2 i

4.3.4 Wrightovy F – statistiky Mnoho populací je rozděleno do skupin uvnitř větších skupin, tento druh struktury se nazývá hierarchická populační struktura. F statistika je kvantitativní míra snížení heterozygotnosti do různých úrovní v populační hierarchii. Fixační index FST kombinuje efekty v závislosti na rozdělení do subpopulací uvnitř regionů a regionů uvnitř celé populace. Všeobecně vzato, Fst s hodnotou od 0,05 až 0,15 signalizuje mírnou genetickou odlišnost, od 0,15 až 0,25 signalizuje velkou genetickou odlišnost, a nad 0,25 signalizuje vysokou genetickou odlišnost mezi subpopulacemi. Pro kvantifikaci účinku inbrídingu v populaci Wright (1921) definoval tzv. fixační index. Tento index se rovná snížení heterozygotnosti očekávané u náhodného páření, kdy v žádné úrovni populační hierarchie nebudou příbuzní k dalšímu stupni hierarchie. Fixační index je užitečný index genetické odlišnosti, protože dovoluje objektivní srovnání celkového účinku populačních substruktur různých organismů. Genetický symbol pro fixační index je F s různými dolními indexy, které označují úrovně hierarchie. Fixační index 39

(FST) vyjadřuje míru rozdělenosti populace, tj. omezení toku genů mezi subpopulacemi (Weir et Cockerham, 1984), FIS vyjadřuje snížení heterozygotnosti jedince k lokální subpopulaci, FIT naopak snížení heterozygotnosti jedince v porovnání s celou populací. F-statistiky byly odhadnuty v aplikaci GENEPOP ver. 4.2 (Rousset, 2012).

40

5 VÝSLEDKY Provedena byla izolace DNA jedinců ze dvou populací srnčí zvěře, a to sice z honitby Věchnov a Lesoňovice. Vzorky byly odebrány ze dvou tkání (kosterní svalovina a škára). Z těchto vzorků se DNA podařila naizolovat standardní kolonkovou metodou bez problémů (Obr. 2), celkově mohlo být k dalším analýzám použito 44 získaných DNA lyzátů. Na obrázku bráno z leva je patrný velikostní standard (M 1kb) a dále jednotlivé vzorky izolované DNA označené čísly 33 až 39. U vzorků 35, 37 a 38 je získaná DNA kvalitnější, přičemž nejvyšší koncentrace je u vzorku č. 38. U vzorků 36 a 39 je patrná degradace DNA.

Obr. 2 Příklad izolované DNA I.

Ze získaných spodních čelistí se nepodařilo získat kvalitní DNA. Důvodem mohlo být 25 minutové podrobení čelisti varu ve vodě a následné ošetření peroxidem, což zřejmě zapříčinilo značnou degradaci DNA (Obr. 3) Přiložený obrázek (Obr. 3) popisován z leva ukazuje velikostní standard (M 1kb) a dále vzorky (1,2,3) ze spodních čelistí, ze kterých se sice podařila získat DNA, ale ve značně degradovaném stavu.

Obr. 3 Příklad izolované DNA II.

41

Data získaná z mikrosatelitní analýzy byla vyhodnocena počítačovou aplikací GENEPOP (Rousset, 2012). Na základě výsledků počítačové analýzy byla stanovena frekvence alel, počty genotypů, heterozygotnost, PIC, H-W rovnováha, F-statistiky.

5.1 ZJIŠTĚNÁ FREKVENCE ALEL Počet alel je zřejmý z Tabulky 2. Na lokusu RT1 pro Lesoňovice byly nalezeny 3 a pro Věchnov 4 alely. U lokusu RT23 Lesoňovice 2 alely a Věchnov 3 alely. Na lokusu NVHRT16 pro populaci Lesoňovice a Věchnov jsou zjištěny 3 alely. Co se týká lokusu NVHRT21, tak pro Lesoňovice byly vylišeny 3 alely a pro Věchnov 4. Lokus NVHRT48 má pro Lesoňovice 2 alely a pro Věchnov 4. Na lokusu NVHRT73 jsou shodně pro Věchnov a Lesoňovice zjištěny 2 alely Dle frekvence hlavní alely lze určit ojedinělost všech alel zastoupených ve zkoumané jednotce. Platí, že čím je frekvence hlavních alel nižší, tím je počet ostatních alel v lokusu rovnoměrněji rozložen. Z Tabulky 2 je patrné, že na lokusu RT1 má v obou sledovaných populacích nejvyšší frekvenci alela 240. Pro lokus RT23 je u populace z Lesoňovic hlavní alelou alela 160 a u populace z Věchnova alela 158. U lokusu NVHRT16 je hlavní alelou pro obě populace alela 175. Co se týká lokusu NVHRT21, je pro populaci v Lesoňovicích alelou s nejvyšší frekvencí alela 167 a pro populaci Věchnov alela 165. Pro lokus NVHRT48 je pro obě populace hlavní alelou alela 91 a u lokusu NVHRT73 alela 231. Stejné hlavní alely byly zjištěny u obou populací ve čtyřech lokusech (RT1, NVHRT16, NVHRT48 a NVHRT73) a rozdílné alely ve dvou lokusech (RT23 a NVHRT21).

42

Tab. 2 Frekvence alel

FREKVENCE ALEL (%) Lesoňovice Věchnov Lokus Alela Lesoňovice Věchnov 0 16,18 NVHRT21 165 45 54,41 20 10,29 167 50 36,76 55 54,41 169 0 1,47 25 19,12 171 5 7,35

Lokus RT1

Alela 236 238 240 242

RT23

158 160 162

45 55 0

64,71 27,94 7,35

NVHRT16 175 177 179

65 30 5

51,47 30,88 17,65

NVHRT48

87 89 91 93

0 0 55 45

8,82 1,47 50 39,71

NVHRT73 231 235

70 30

69,12 30,88

5.2 POČTY GENOTYPŮ Počtem genotypů rozumíme počet různých kombinací alel, přičemž kombinace alel je dvojice, která je složená z alely mateřské a alely otcovské. Pravidlem je, že čím je na určitém lokusu větší počet genotypů, tím je genetická diverzita vyšší. Z Tabulky 3 je patrné, že populace z honitby Věchnov je variabilnější, jelikož je zde vyšší počet genotypů ve srovnání s populací z honitby Lesoňovice. Tento fakt může být zapříčiněn tím, že v populaci z honitby Lesoňovice byl analyzován menší počet vzorků.

Tab. 3 Počet genotypů

POČET GENOTYPŮ Lokus Lesoňovice Věchnov RT1 6 10 RT23 3 6 NVHRT16 6 6 NVHRT21 6 10 NVHRT48 3 10 NVHRT73 3 3 Průměr 4,5 7,5

43

5.3 ZJIŠTĚNÉ A OČEKÁVANÉ GENOTYPY V Tabulce 4 jsou pro jednotlivé lokusy uvedeny počty očekávaných a zjištěných genotypů (odhadnuto v aplikaci GENEPOP ver. 4.2; Rousset, 2012) a očekávaný a zjištěný počet heterozygotů pro analyzované populace. Pro populaci z honitby Lesoňovice, kde bylo analyzováno celkem 10 vzorků, se u lokusů RT1, NVHRT16 a NVHRT21 objevilo 6 variant genotypů pro každý uvedený lokus. Pro lokusy RT23, NVHRT48 a NVHRT73 byly zjištěny 3 varianty genotypů. Počet heterozygotů zjištěných je u všech lokusů nižší nežli počet heterozygotů očekávaných. Nejpatrnější rozdíl je na lokusu RT23, kde zjištěný počet heterozygotů je 1 a očekávaný 5,2105. U populace z honitby Věchnov, kde bylo analyzováno celkem 34 vzorků, je u lokusů RT1, NVHRT21 a NVHRT48 zjištěno 10 variant genotypů. Na lokusech RT23 a NVHRT16 je 6 variant genotypů a na lokusu NVHRT73 jsou 3. Počet zjištěných heterozygotů je taktéž, jako u populace z Lesňovic, u všech lokusů nižší, nežli počet očekávaných heterozygotů. Nejpatrnější rozdíl je na lokusu NVHRT16, kde je počet zjištěných heterozygotů 14 a počet očekávaných heterozygotů 21.

44

Tab. 4 Genotypy a počet heterozygotů GENOTYPY A POČET HETEROZYGOTŮ Lokus Genotyp 238/238 238/240 240/240 238/242 240/242 242/242 Počet heterozygotů

Lokus Genotyp 236/236 236/238 238/238 236/240 238/240 240/240 236/242 238/242 240/242 242/242 Počet heterozygotů

Lesoňovice RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávné Genotyp zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávané 1 0,3158 158/158 4 1,8947 175/175 5 4,1053 165/165 3 1,8947 91/91 3 2,8947 2 2,3158 158/160 1 5,2105 175/177 3 4,1053 165/167 3 4,7368 91/93 5 5,2105 3 2,8947 160/160 5 2,8947 177/177 1 0,7895 167/167 3 2,3684 93/93 2 1,8947 0 1,0526 175/179 0 0,6842 165/171 0 0,4737 3 2,8947 177/179 1 0,3158 167/171 1 0,5263 1 0,5263 179/179 0 0 171/171 0 0 5

6,2632

1

5,2105

4

5,1053

4

5,7368

5

5,2105

Věchnov RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávné Genotyp zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávané Genotyp zjištěné očekávané 2 0,8209 158/158 16 14,1194 175/175 13 8,8806 165/165 13 9,9403 87/87 0 0,2239 3 1,1493 158/160 8 12,4776 175/177 8 10,9701 165/167 9 13,806 87/89 1 0,0896 0 0,3134 160/160 5 2,5522 177/177 4 3,1343 167/167 6 4,4776 89/89 0 0 3 6,0746 158/162 4 3,2836 175/179 1 6,2687 165/169 1 0,5522 87/91 2 3,0448 3 3,8657 160/162 1 1,4179 177/179 5 3,7612 167/169 0 0,3731 89/91 0 0,5075 12 9,9403 162/162 0 0,1493 179/179 3 0,9851 169/169 0 0 91/91 10 8,3731 1 2,1343 165/171 1 2,7612 87/93 3 2,4179 1 1,3582 167/171 4 1,8657 89/93 0 0,403 7 7,1791 169/171 0 0,0746 91/93 12 13,7015 2 1,1642 171/171 0 0,1493 93/93 6 5,2388 18

21,7612

13

17,1791

14

21

45

15

19,4328

18

20,1642

NVHRT73 Genotyp zjištěné očekávané 231/231 5 4,7895 231/235 4 4,4211 235/235 1 0,7895

4

4,4211

NVHRT73 Genotyp zjištěné očekávané 231/231 17 16,1343 231/235 13 14,7313 235/235 4 3,1343

13

14,7313

5.4 UKAZATELE GENETICKÉ DIVERZITY

5.4.1. Hardy-Weinbergova rovnováha Pro stanovení faktu, že studovaný diploidní jedinec vznikl z náhodného párování alel, se využívá exaktní test Hardy-Weinbergovy rovnováhy. Pokud je hodnota testu P < 0,05, pak zamítáme nulovou hypotézu (náhodné spojení gamet), populace tedy není v genetické rovnováze. Z uvedené Tabulky 5 je patrné, že pro lokus RT23 není populace Lesoňovice v genetické rovnováze, ale celkově lesoňovická populace v genetické rovnováze je. V populaci srnčí zvěře z Věchnova nevykazuje genetickou rovnováhu lokus NVHRT16 a celkově za všechny lokusy věchnovská populace není v genetické rovnováze. Co se týká rovnováhy obou populací v rámci lokusů, tak genetickou rovnováhu nevykazují lokusy RT23 a NVHRT16. Celkově za všechny lokusy a obě populace, tedy populaci Lesoňovice a Věchnov, nevykazují genetickou rovnováhu. Tab. 5 H-W rovnováha

Lokus RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 NVHRT73 Celkem

H-W ROVNOVÁHA Lesoňovice Věchnov Obě populace 0,5407 0,1606 0,2990 0,0142 0,2099 0,0204 0,4363 0,0038 0,0124 0,3529 0,0972 0,1499 1,0000 0,2548 0,6032 1,0000 0,6844 0,9439 0,3355 0,0105 0,0240

Pozn.: v tabulce jsou uvedeny P-hodnoty 5.4.2 Očekávaná a zjištěná heterozygotnost Heterozygotnost udává pravděpodobnost, že dvě náhodně zvolené alely z populace nejsou stejné. Rozlišuje se heterozygotnost očekávaná a zjištěná. Očekávaná vychází z frekvencí jednotlivých alel v populaci. Zjištěná heterozygotnost je podíl heterozygotů na daném lokusu z celkového počtu genotypů. Z Tabulky 6 je možno vyčíst, že zjištěná heterozygotnost je u obou populací na všech lokusech nižší nežli heterozygotnost očekávaná. Především na lokusu RT23 je pro obě populace nízká 46

hodnota zjištěné heterozygotnosti, což ukazuje na vysoký podíl homozygotů, tudíž na nízkou variabilitu alel. Tab. 6 Heterozygotnost Lesoňovice a Věchnov

Lokus RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 NVHRT73

HETEROZYGOTNOST Lesoňovice Věchnov Očekávaná Zjištěná Očekávaná Zjištěná 0,6263 0,5000 0,6400 0,5294 0,5211 0,1000 0,5053 0,3824 0,5105 0,4000 0,6176 0,4118 0,5737 0,4000 0,5716 0,4412 0,5211 0,5000 0,5931 0,5294 0,4421 0,4000 0,4333 0,3824

5.4.3 Polymorfní informační obsah (PIC) Polymorfní informační obsah je hodnota, která značí stupeň informativnosti genetických markerů. Jednoduše řečeno, čím více se hodnota blíží k 1, tím je populace z pohledu genetické variability kvalitnější. V přiložené Tabulce 7 jsou uvedeny hodnoty PIC pro populace z obou honiteb. PIC u šesti testovaných lokusů se v populaci Lesoňovice pohybuje v rozmezí od 0,3318 na lokusu NVHRT73 po 0,5280 na lokusu RT1. U populace Věchnov je nejnižší hodnota PIC taktéž na lokusu NVHRT73 (0,3358) a nejvyšší hodnota, stejně jako v Lesoňovicích na lokusu RT1 (0,5840). Tab. 7 Polymorfní informační obsah

POLYMORFNÍ INFORMAČNÍ OBSAH Lokus Lesoňovice Věchnov RT1 0,5280 0,5840 RT23 0,3725 0,4271 NVHRT16 0,4064 0,5356 NVHRT21 0,4415 0,4783 NVHRT48 0,3725 0,4990 NVHRT73 0,3318 0,3358

47

5.4.4 F – statistiky Koeficient inbreedingu jedince ve vztahu k celkové populaci ukazuje veličina Fit, pro kterou byla zjištěna poměrně vysoká celková hodnota. Nejnižší hodnota Fit byla zjištěna pro lokus NVHRT48 (0,0741) a nejvyšší u lokusu RT23 (0,4205). Další veličinou je Fis, která charakterizuje koeficient inbreedingu jedince vzhledem k subpopulaci. Hodnoty koeficientů Fit a Fis se pohybují v rozmezí od -1,0, což znamená, že všichni jedinci ve sledované populaci jsou heterozygotní, do +1,0, což naopak ukazuje na absenci heterozygotů. Celkové zjištěné hodnoty obou koeficientů (0,2208 a 0,2247) poukazují na nedostatek heterozygotů v populaci. Veličina Fst určuje míru diferenciace mezi subpopulacemi. Čím více se u veličiny Fst hodnoty blíží nule, tím více dochází k volnému křížení, tedy ke kompletní panmixii. Naopak, čím více se hodnota blíží 1, tím menší je genetická rozmanitost populace. Zjištěná hodnota Fst (-0,0050) nám říká, že obě populace jsou z genetického hlediska podobné. Nedochází k oddělení populace Lesoňovice a Věchnov silniční komunikací. Z Tabulky 8 je zřejmé, že podle veličiny Fis v populaci převažují homozygoti, jak pro jednotlivé lokusy, tak pro všechny lokusy dohromady. Z hodnot vypočítaných pro veličinu Fst je zřejmé, že v populaci srnčí zvěře dochází k volnému křížení. Tab. 8 F - statistiky

F - STATISTIKY Lokus RT1 RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 NVHRT73 Celkem

Fis 0,1829 0,3801 0,3163 0,2495 0,0963 0,1146 0,2247

Fit 0,1765 0,4205 0,3067 0,2366 0,0741 0,0817 0,2208

Fst -0,0078 0,0652 -0,0141 -0,0171 -0,0246 -0,0372 -0,0050

5.5 SOUHRN VÝSLEDKŮ Izolace DNA a následné PCR analýzy se zdařily u vzorků odebraných z kosterní svaloviny a škáry u populací z honitby Lesoňovice a Věchnov. Celkový počet vzorků 48

odebraných u populace z honitby Lesoňovice byl 10 a počet vzorků odebraných u populace zvěře srnčí v honitbě Věchnov byl 34. Pomocí genetických analýz se podařilo otestovat 6 mikrosatelitů dle Poetsch et al. (2001). Z Tabulky 9 je patrná Neiova neovlivněná genetická diverzita u populace Lesoňovice je 0,5325 a u populace Věchnov 0,5601. Průměrná očekávaná heterozygotnost pro populaci Lesoňovice je 0,5325 a pro populaci Věchnov 0,5601. Průměrná zjištěná heterozygotnost pro populaci Lesoňovice je 0,3833 a pro populaci Věchnov 0,4461. Tyto hodnoty poukazují na vyšší podíl homozygotů a tudíž na nižší variabilitu alel. Zjištěný průměrný počet alel na lokus je v populaci srnčí zvěře Lesoňovice 2,5 a v populaci Věchnov 3,33. Průměrný počet genotypů pro populaci Věchnov je 7,5 genotypů a pro populaci Lesoňovice 4,5. P-hodnoty exaktního testu Hardy-Weinbergovy rovnováhy jsou pro Lesoňovice 0,3355 a pro Věchnov 0,0105. Populace z Lesoňovic se tedy nachází v genetické rovnováze, zatímco populace z Věchnova nikoliv. Celkově pro obě populace je P-hodnota 0,0240, studovaný soubor se tedy nenachází v genetické rovnováze. Celková hodnota veličiny Fis za všechny lokusy je 0,2247, Fit veličina pro všechny lokusy je 0,2208 v populaci se tedy vyskytuje vyšší podíl homozygotních alel. Veličina Fst za všechny lokusy je -0,0050 a zjištěná hodnota vypovídá o volném křížení v populaci. Tab. 9 Souhrn výsledků

SOUHRN VÝSLEDKŮ Hodnoty Lesoňovice Věchnov Počet vzorků 10 34 Určené lokusy 6 6 * Neiova neovlivněná gen. div. 0,5325 0,5601 Směrodatná odchylka 0,0254 0,0316 Zjištěná heterozygotnost 0,3833 0,4461 Směrodatná odchylka 0,0628 0,0348 Očekávaná heterozygotnost 0,5325 0,5601 Počet alel 2,5000 3,3333 Směrodatná odchylka 0,5477 0,8165 Počet genotypů 4,5000 7,5000 H-W rovnováha 0,3355 0,0105 0,0240 H-W rovnováha celkem 0,2247 Fis Fit 0,2208 -0,0050 Fst * Neovlivněná genetická diverzita byla stanovena dle Nei (1987).

49

5.6 VYHODNOCENÍ MIGRAČNÍHO POTENCIÁLU V OKOLÍ SILNÍČNÍ KOMUNIKACE 19 A ŠKODY NA ZVĚŘI ZPŮSOBENÉ SILNIČNÍ DOPRAVOU Pro vyhodnocení migračního potenciálu bylo použito fotopastí CUDDEBACK, které měly sledovat možnou migraci zvěře přes dopravní komunikaci první třídy 19, která je hlavní spojnicí mezi městy Brnem a Žďárem nad Sázavou. Fotopasti byly umístěny v místech, odkud byly hlášeny střety zvěře s dopravními prostředky, nebo na místech, kde zvěř byla nucena překonat komunikaci 19 například za účelem získání potravy na blízkém řepkovém poli. Na přiložených obrázcích (Obr. 4, Obr. 5) z fotopasti je zachycena přecházející zvěř jdoucí na paši na zemědělské plochy oseté atraktivními plodinami, v tomto případě řepkou olejkou. Dále je možné na obrázcích pozorovat vysokou četnost stop a ochoz zvěře, což naznačuje na vyšší výskyt zvěře v této lokalitě a přechod přes dopravní komunikaci.

Obr. 4 Srnčí jdoucí přes komunikaci lokalita č. 1 Obr. 5 Srnčí hledající potravu v blízkosti komunikace lokalita č. 2

Největší četnost přechodů přes komunikaci byla okolo půlnoci, kdy má srnčí zvěř jeden ze svých hlavních pastevních cyklů. Zvěř pohybující se přes dopravní tepnu je nejčastěji zachycena v nočních hodinách, kdy není taková hustota provozu a je vyšší pravděpodobnost, že tuto překážku překoná v klidu a nedojde ke střetu s vozidly. Škody na zvěři způsobené silniční dopravou na komunikaci 19 byly vyhodnoceny dle vlastního pozorování a dále z evidence mysliveckého hospodáře z MS Lesoňovice. Dle vlastních pozorování bylo zjištěno, že za dva roky sledování došlo na dopravní komunikaci 19 za rok 2011 ke dvěma střetům se srnčí zvěří. Prvním byl střet kamionu se srnou, která zůstala usmrcená na místě, na kamionu nebylo téměř žádné poškození. Tato dopravní nehoda se stala 13. 12. 2011 v 16:25 hodin, jednalo se o 50

čiplenu. Dále bylo v tomtéž roce (Stanoviště č. 2, Obr. 6) na stejném místě usmrceno srnče, které bylo nalezeno zhruba po čtrnácti dnech a to 26. 8. 2011 v postranním příkopu u komunikace. Za rok 2011 tamtéž v rozmezí plus mínus 100 m bylo pozorováno 6 sražených zajíců a jedna liška.

Obr. 6 Stanoviště s nejčastějšími střety se zvěří (zdroj. Mapy.cz)

V roce 2012 byla v již zmíněné lokalitě dle pozorování taktéž sražena srna, a to 2. 2. 2012 v 7 hodin ráno osobním automobilem, její věk byl 8 let, srna zůstala na místě usmrcena (Obr. 7). Další evidovaná usmrcená zvěř na komunikaci 19 za rok 2012 jsou tři zajíci polní a jeden tchoř tmavý.

51

Dle evidence mysliveckého hospodáře z MS Lesoňovice byly v roce 2011 usmrceny silniční dopravou na řešené komunikaci dva kusy srnčí zvěře – srnci (Stanoviště č. 3, Obr. 6) usmrceni v letním období (srpen) okolo osmnácté hodiny večerní a v roce 2012 taktéž dva kusy, a to srna v květnu a srnec v červenci (Stanoviště č. 3 a č. 4). Ke střetu se srnou došlo zhruba ve 21 hodin a srnec byl sražen zhruba o půl šesté ráno. Stanoviště č. 3 (Obr. 6) je v blízkosti vodního toku. Z ostatních druhů zvěře eviduje myslivecký hospodář z Lesoňovic v roce 2011 tři usmrcené zajíce a v roce 2012 jednoho zajíce polního, jednu kunu skalní a jednu veverku obecnou.

Obr. 7 Sražená srna stanoviště č. 2

Je možné konstatovat, že k nejčastějším střetům se zvěří za dvouleté pozorování na vybraném úseku dopravní komunikace 19 dochází ve dvou místech. Jedno místo se nachází mezi nesečenými loukami bývalého smetiště na straně jedné a intenzivně obdělávanou zemědělskou půdou na druhé straně. Komunikace je v blízkosti města Bystřice nad Pernštějnem zhruba 550 metrů od intravilánu (Stanoviště č. 2, Obr. 6). Toto místo je mezi honitbami Věchnov a Lesoňovice. Druhé místo je v lesním komplexu, kterým prochází komunikace 19 (Stanoviště č. 3, Obr. 6). Toto místo je od obce Lesoňovice vzdálené zhruba 1 km, nachází se mezi honitbami Štěpánov a Lesoňovice.

52

6 DISKUZE V řešené práci je popsáno pro dvě populace srnčí zvěře z Lesoňovic a Věchnova obojího pohlaví a variabilního stáří, celkem 44 analyzovaných vzorků a podařilo se analyzovat polymorfismus u 6 mikrosatelitů. Poetsch et al. (2001) testovali 12 mikrosatelitních lokusů odvozených od soba polárního. U zvěře srnčí se jim podařilo identifikovat alely, taktéž u 6 shodných mikrosatelitů. V rozmezí 4 – 21 mikrosatelitů otestovali na zvěři srnčí též Wang et Schreiber (2001); Wang et al. (2002); Galan et al. (2003); Coulon et al. (2004); Kuehn et al. (2007); Vial et al. (2003); Randi et al. (2004); Thulin (2006); Zannése et al. (2006); Lorenzini et al. (2006); Zachos et al. (2006); Vapne et al. (2009); Kamieniarz et al. (2011) nebo Baker et Hoelzel (2013). U studovaných populací se počet alel pohyboval od 2 do 4 alel na lokus. Průměrný počet alel pro populaci Lesoňovice je 2,5 a pro populaci Věchnov 3,3 alely. Roed (1998) udává maximální nalezený počet alel 3. Minimálně 2 a maximálně 17 alel pro jednotlivé lokusy objevili i další autoři (např. Wang et Schreiber, 2001; Galan et al., 2003; Vial et al., 2003; Coulon et al., 2004; Randi et al., 2004; Lorenzini et al., 2006; Thulin, 2006; Kuehn et al., 2007; Kamieniarz et al., 2011). Z uvedeného je patrné, že pro námi studované populace byl zjištěn nízký počet alel, což poukazuje na vyšší počet homozygotů. Ve srovnání s výsledky zahraničních prací je tato skutečnost do značné míry ovlivněna nižším počtem zkoumaných vzorků, ale také zde zřejmě hraje svou roli relativně malé území, ze kterého byly vzorky odebrány. Zjištěná heterozygotnost (Ho) srnce obecného pro populaci Lesoňovice je 0,3833 a pro populaci Věchnov je 0,4461. Očekávaná heterozygotnost (He) pro lesoňovickou populaci je 0,5325 a pro věchnovskou 0,5601. Podobné rozmezí zjištěné heterozygotnosti publikují Lorenzini et al. (2006) a Thulin (2006). Vyšší hodnoty očekávané heterozygotnosti zjistila celá řada autorů (např. Galan et al., 2003; Vial et al., 2003; Coulon et al., 2004; Randi et al., 2004; Lorenzini et al., 2006; Zachos et al., 2006; Kamieniarz et al., 2011; Baker et Hoelzel, 2013). Podobné hodnoty očekávané heterozygotnosti, které byly zjištěny v této práci, popsali Thulin (2006); Kuehn et al. (2007) a Zannése et al. (2006). V populaci Lesoňovice a Věchnov zjištěné hodnoty vypovídají o vyšším zastoupení homozygotů vůči heterozygotům a naznačují nízkou variabilitu alel. Výsledné hodnoty jsou do určité míry ovlivněny velikostí zájmového území a množstvím odebraných a analyzovaných vzorků. 53

Zjištěná hodnota polymorfního informačního obsahu (PIC) v populaci Lesoňovice a Věchnov se pohybovala od 0,3318 do 0,5840. Galan et al. (2003) udávají průměrnou hodnotu PIC 0,605 pro studovanou populaci srnčí zvěře ve Francii. Kamieniarz et al. (2011) uvádějí u tří populací z Polska rozmezí hodnot PIC na jednotlivých lokusech od 0,306 do 0,840. V rámci studovaných populací bylo zjištěno nižší rozpětí hodnot PIC v porovnání s prací Kamieniarz et al. (2011). U Hardy-Weinbergovy rovnováhy byl využit pravděpodobnostní test P-hodnot. Na základě Markovovy metody byla pro lesoňovickou populaci zjištěna hodnota 0,3355, což znamená, že populace je v genetické rovnováze. Pro věchnovskou populaci byla tato hodnota 0,0105, tato populace tedy nevykazuje genetickou rovnováhu. P-hodnota prezentovaná v práci Coulon et al. (2004) se rovnala 0,0001, což vypovídá o genetické rovnováze zkoumané populace. Výsledky jejich práce ukazují, že tok genů u srnčí zvěře je úzce spojen se zalesněným územím a celkově se strukturou krajiny. Honitba Věchnov je z převážné části polní honitbou s malými remízky a lesní komplex je především na jejím východním až jihovýchodním okraji. Honitba navazuje na příměstskou část a je intenzivně ovlivňována turismem. V nitru honitby je vybudováno několik zařízení pro trávení volného času (fotbalové hřiště, chaty, celoročně využívaný tábor, paintbolové hřiště, množství zpevněných cest pro cyklistiku a turistiku apod.). Tyto faktory mohou negativně ovlivňovat volný pohyb zvěře a tedy i volný tok genů v srnčí populaci honitby Věchnov. Toto je podstatný rozdíl od honitby Lesoňovice, jejíž krajinný charakter je s převahou lesních kultur. Tato honitba je také ovlivněna negativními rekreačními vlivy, které jsou však více koncentrované do několika málo lokalit a zvěř není příliš rušena. F-statistiky u šetřených populací a pro veličiny Fis a Fit celkově udávají hodnoty (0,2208 a 0,2247), což představuje nižší počet heterozygotů v populaci. Na základě vyhodnocení veličiny Fst (-0,0050) bylo zjištěno, že obě populace, tedy Lesoňovice a Věchnov, jsou si z genetického hlediska podobné. Lze tedy konstatovat, že nedochází k oddělení lesoňovické a věchnovské populace silniční komunikací 19 v rámci sledovaného zhruba 10 km úseku. Naproti tomu Kuehn et al. (2007) našli rozdíl mezi dvěma populacemi na protilehlých stranách dálnice, když provedli šetření podél dálnice v rámci 28 km dlouhé trasy. Zdá se tedy, že provoz na silnici 19 není dostatečnou překážkou pro volný pohyb zvěře mezi sledovanými populacemi. Mrtka (2012) uvádí, že na silnicích první třídy dochází oproti jiným kategoriím dopravních komunikací k nejčetnějším střetům vozidel se zvěří. Zhruba 34 % (to je 54

111/353 ks) ze všech monitorovaných případů bylo nalezeno více než 500 m od obce. V případě řešené práce se taktéž jedná o silnici první třídy a stanoviště č. 2 a 3 jsou vzdáleny od intravilánu obcí zhruba 550 m a 1000 m. Počítání sražených zvířat je sice nedostatečné pro pochopení vztahu mezi silnicemi a divokými zvířaty, ale může být užitečné pro vyhodnocení velikosti silniční mortality a srovnávání mezi jednotlivými typy silnic (Clevenger et al., 2002). Foltánek (2011) uvádí, že čím má silnice vyšší intenzitu dopravy, tím delší jsou podél komunikace stopní dráhy a u silnic první třídy se jedná o desítky metrů stopních drah. Tato skutečnost se u silnice první třídy č. 19 nepotvrdila. Stopní dráhy pozorované především v zimním období překonávaly komunikaci napřímo a stopy podél komunikace byly u srnčí zvěře spíše výjimkou. Orlowski et Nowak (2006) popisují, že největší počet střetů se zvěří je v období vegetace, tedy od května do října. Srážky se zvěří jsou o 84 % vyšší oproti ostatním šesti měsícům. Námi zjištěné výsledky potvrzují vyšší četnost střetů dopravních prostředků se zvěří v období vegetace, a to celkem pět kusů ze sedmi evidovaných, což plně koresponduje se zjištěním Orlowského et Nowaka (2006). Autoři Eigenbrod et al. (2008) a Kušta (2009) uvádějí, že od určité intenzity dopravy zřejmě zvířata ustupují od snahy překonat silnici a jejich mortalita na silnicích se tak snižuje. Hrozí však, že dojde k izolaci populace. To může mít v důsledku negativnější dopad než ztráty při snaze překonat silnici (Lemaitre, 2012). Dle pozorování v zájmovém území se zvěř v okolí silniční komunikace 19 vyskytuje v hojném počtu (na zemědělských kulturách), ale zjištěné střety nedosahují vysoké četnosti. Na pohyb živočichů v krajině může mít vliv např. dostupnost životních potřeb, především potravy, vody a míst pro reprodukci (Clevenger et Waltho, 2005). Tento fakt se pravděpodobně projevuje především na Stanovišti č. 2, kde se jedná o zemědělsky obdělávanou krajinu a Stanoviště č. 3, kde je na druhé straně vozovky vodní tok. Průzkumy předpokládají, že mortalita na silnicích přestavuje pro srnce obecného ztráty ve výši cca 5 % velikosti populace (Groot Bruinderink, 1996; Iuell et al., 2003). Mrtka (2012) uvádí přičítaným ztrátám na silnici vyšší podíl – až 41 %. V současnosti dochází v ČR k poklesu početních stavů srnčí zvěře (Forejtek et Červený, 2012), přičemž jedním z důvodů mohou být střety se zvěří na dopravních komunikacích (Polívka, 2012).

55

7 ZÁVĚR Diplomová práce obsahuje literární přehled, ve kterém je stručný popis zájmového území, jeho lokalizace a širší popis územních vztahů. Dále popis srnce obecného jako druhu, jeho chovu na území ČR a škod na zvěři srnčí způsobené silniční dopravou. Literární přehled také obsahuje charakteristiku genetických markerů a popis metod využitých ke genetickým analýzám. Cílem závěrečné práce je vyhodnotit vnitro- a mezipopulační variabilitu na základě šetření vybraných mikrosatelitních sekvencí u populace srnčí zvěře z honiteb Věchnov a Lesoňovice. Zjistit genetické ukazatele, kterými jsou frekvence alel, heterozygotnost, počet genotypů, polymorfní informační obsah, H-W rovnováha, F-statistiky (inbreeding). Dalším z cílů je získání základních informací o škodách na srnčí zvěři způsobených silniční dopravou a o migraci zvěře v okolí silniční komunikace 19 v zájmovém území. Podařilo se izolovat DNA u 44 odebraných vzorků ze dvou populací obou pohlaví a všech věkových kategorií. Z populace Lesoňovice bylo vyhodnoceno 10 vzorků a z populace Věchnov 34 vzorků. Izolovaná DNA byla podrobena PCR a fragmentační analýze a výsledné hodnoty byly vyhodnoceny aplikací GENEPOP ver. 4.2. Na jednotlivých lokusech byl zjištěný počet alel 2 až 4, průměrný počet alel pro populaci Lesoňovice 2,5 a pro věchnovskou populaci 3,3. Tato hodnota poukazuje na nízkou variabilitu alel na lokusu. Počet genotypů je vyšší pro populaci Věchnov ve srovnání s lesoňovickou populací, což může být zapříčiněno nižším počtem analyzovaných vzorků. Počet zjištěných genotypů u lesoňovické populace se pohybuje od 3 do 6 a u věchnovské populace od 3 do 10. Zjištěný počet heterozygotů je u obou populací a u všech lokusů nižší než očekávaný. Dle zjištěných P-hodnot je celkově populace Lesoňovice v H-W rovnováze, zatímco populace Věchnov v genetické rovnováze není. Obě populace dohromady nevykazují genetickou rovnováhu. Zjištěná heterozygotnost (Ho) je u obou populací na všech lokusech nižší nežli heterozygotnost očekávaná (He), což naznačuje vyšší podíl homozygotů a nižší variabilitu alel. PIC se pohybuje ve zkoumaných populacích od 0,3318 do 0,3358. Fis a Fit hodnoty poukazují na nedostatek heterozygotů v populaci. Hodnota Fst ukazuje genetickou podobnost obou populací. K vyhodnocení migračního potenciálu, přes silnici 19 bylo použito fotopastí typu CUDDEBACK. Škody na zvěři způsobené silniční dopravou na komunikaci 19 byly hodnoceny jednak vlastním pozorováním a dále dle evidence mysliveckého hospodáře 56

z MS Lesoňovice. Dle zjištěného je zřejmé, že dochází k volné migraci přes komunikaci 19 především na dvou lokalitách, kde dochází k migraci zejména za potravou a na druhém místě za zdrojem vody. Škody na srnčí zvěři způsobené silniční dopravou nedosahují vysokých hodnot, jelikož za období dvouletého sledování došlo k 7 evidovaným střetům. Genetické analýzy živočichů jsou budoucností pro pochopení řady populačních ohrožení, ať už snižování vitality, zhoršování zdravotního stavu, projevy nových chorob, či vývoj početních stavů. Na základě těchto analýz je právě možné objasnit genetické mutace a negativní odchylky od normálu a nalézt tak možná východiska řešení těchto obtíží.

57

8 SUMMARY The thesis contains a literature review which introduces a brief description of the area of interest, its location and relation with the environment, characteristic genetic markers and a description of methods used for genetic analysis. Furthermore, a description of roe deer as a species, its breeding in the Czech Republic and damage to the roe deer caused by transports. The aim of my work is to evaluate intra-and interpopulation variability based on the investigation of selected microsatellite sequences in a population of roe deer from the hunting area of Věchnov and Lesoňovice. Determining genetic characteristics, like the frequencies of alleles, heterozygosity, number of genotypes, polymorphic information content, HW equilibrium and F-statistics (in breeding). Another goal is to obtain basic information about the damage to the roe deer caused by road transport and animal migration in around 19 roads in the area of interest. We managed to extract DNA of 44 samples from two populations of both sexes and all ages. In the population of Lesoňovice 10 samples were evaluated, and 34 samples of the population Věchnov. Extracted DNA was subjected to PCR fragment analysis and the resulting values were evaluated with applications GENEPOP ver. 4.2. At individual locus, the observed number of alleles were 2- 4, the average number of alleles for the population Lesoňovice 2,5 and 3,3 for Věchnov population. This figure shows a low variability of alleles per locus. Number of genotypes is higher for the population of Věchnov compared with Lesoňovice populations, which may be due to the lower number of samples analyzed. The number of detected genotypes in Lesoňovice population ranges 3 to 6 and Věchnov population 3 to 10. The observed number of heterozygotes is in both populations and all loci lower than expected. According to the observed P-values the total population of Lesoňovice is in HW equilibrium, while this population is in genetic equilibrium Věchnov not. Both populations together do not show genetic balance. The observed heterozygosity (Ho) of both populations at all locus is lower than expected heterozygosity (He), suggesting a higher proportion of homozygotes and less variability of alleles. PIC is moving in the investigated populations from 0.3318 to 0.3358. Fit and Fis values indicate a shortage of heterozygotes in the population. First value shows the genetic similarity of the both populations.

58

To evaluate the migration potential across the road 19 fototraps CUDDEBACK was used. Damage to the wild animals caused on the road traffic 19 were analyzed on personal observations and than made by the manager from MS Lesoňovice. According to the result, it is clear that there is free migration through communication 19 mainly on two areas, where migration occurs primarily for food, and second because of the water sources. Damage to the roe deer on the road do not shows high appearance, as in a twoyear monitoring period there were 7 registered crashes. Genetic analysis of animals are the future for understanding the range of populations threats either by a reduction in vitality, deterioration of health, symptoms of new diseases and number of inmates. On the basis of these analyzes, used to clarify genetic mutations and negative deviations from the normal we can find possible solutions to the problems.

59

9 SEZNAM LITERATURY

ANDĚRA, Miloš. Biological library [online]. 2005 [cit. 2013-02-22]. Dostupné z: http://www.biolib.cz/cz/taxon/id20894/ ANONYM. Nukleonové kyseliny. Ústav biologie Lékařské fakulty.. In: [online]. 2011 [cit.

Dostupné

2013-03-17].

z:

http://biologie.upol.cz/metody/Izolace%20nukleovych%20kyselin.htm ANONYM. Fragmentační analýza. Pentagen [online]. 2013 [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://www.pentagen.cz/cs/QF-PCR/

BAKER, Karis H., A. RUS HOELZEL. Evolution of population genetic structure of the British roe deer by natural and anthropogenic processes ( Capreolus capreolus ). Biological Journal of the Linnean Society. 2013, roč. 97, s. 129-139. DOI: 10.1002/ece3.430. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/ece3.430

BOTSTEIN, D., WHITE, R. L., SKOLNICK, M. a DAVIS, R. W., 1980. Construction of a genetic linkage map using restriction fragment length polymorphisms. American Journal of Human Genetics, 32, 314–331.

BUSCHIAZZO E, GEMMEL NJ. The rise, fall and the renaissance of microsatellites in eukaryotic genomes. BioEssays, 2006, 28, 1040–1050.

CENIA.

Geoportal

Cenia

[online].

2013

[cit.

2013-02-21].

Dostupné

z:

http://geoportal.gov.cz/web/guest/map

CLEVENGER, A.P., CHRUSZCZ, B. et GUNSON, K.E. Spatial patterns and factors influencing small vertebrate fauna road-kill aggregations. Biological conservation, 2002, 109(1),15-26.

60

CLEVANGER, A.P. et WALTHO, N. Performance indices to identify attributes of highway crossing structures facilitating movement of large mammals. Biological Consevation, 2005, 121(3), 453-464.

COULON, A., J. F. COSSON, J. M. ANGIBAULT, B. CARGNELUTTI, M. GALAN, N. MORELLET, E. PETIT, S. AULAGNIER a A. J. M. HEWISON. Landscape connectivity influences gene flow in a roe deer population inhabiting a fragmented landscape: an individual-based approach. Molecular Ecology Notes. 2004. DOI: 10.1111/j.1365-294X.2004.02253.x. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1365294X.2004.02253.x CULEK, M. Biogeografické členění České republiky I.. Praha : Enigma, 1996. 245 s. ČERNÝ, Kamil. VYSOČINA DENÍK. Srnčí zvěř postihla další rána, k pytlákům se přidala nemoc. 22.11.2012, č. 273, s. 2. ČERVENÝ, Jaroslav et al. Encyklopedie myslivosti. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004, 591 s. ISBN 80-718-1901-8.

DA SILVA, Anne, Jean-Michel GAILLARD, Nigel G. YOCCOZ, A. J. Mark HEWISON, Max GALAN, Tim COULSON, Dominique ALLAINé, Laurence VIAL, Daniel DELORME, Guy VAN LAERE, François KLEIN a Gordon LUIKART. Heterozygosit-fitness correlations revealed by neutral and candidate gene markers in roe deer from a long-term study. Evolution. 2009, roč. 63, č. 2, s. 403-417. ISSN 00143820. DOI:

10.1111/j.1558-5646.2008.00542.x.

Dostupné

z:

http://doi.wiley.com/10.1111/j.1558-5646.2008.00542.x DRMOTA, Josef, Zdeněk KOLÁŘ a Jiří ZBOŘIL. Srnčí zvěř v našich honitbách: zoologie, etologie, ekologie, chov a myslivecká péče, lov a trofeje. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 256 s. Myslivost v praxi. ISBN 978-80-247-2366-2.

EDWARDS A, CIVITALLO A, HAMMOND HA, CASKEY CT,: DNA typing and genetic mapping with trimeric and tetrameric tendem repeats. American Journal of Human Genetics, 1991, 49, 746–756. 61

EIGENBROD, F., HECNAR, S.J. et FAHRIG, L. Accessible habitat: An improved measure of the effects of habitat loss and roads on wildlife populations. Landscape Ecology, 2008, 23(2), 159-168.

ELLEGREN H.: Polymerase-Chain-Reaction (PCR) Analysis of Microsatellites: A New Approach to Studies of Genetic Relationships in Birds. The Auk, 1992, 4, 886–895. FOLTÁNEK, Martin. Vyhodnocení migračního potenciálu krajinných prvků vybraného území na základě anylýzy stop živočichů. Brno, 2011. BP. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Martin Culek. FOREJTEK, P. et ČERVENÝ, J. Pokles stavů srnčí zvěře – výzva ke spolupráci. Myslivost: Stráž myslivosti, 2012, 90 (3), 71. GALAN, M., COSSON, F., AULAGNIER, S., MAILLARD, J.C., THÉVENON, S., HEVISON, A.J.M. Cross-amplification tests of ungulate primers in roe deer (Capreolus capreolus) to develop a multiplex panel of 12 microsatellite loci. Molecular Ecology Notes. 2003. DOI: 10.1046/j.1471-8286 .2003.00384.x. GEOLOGICKÉ A GEOVĚDNÍ MAPY. Zobrazení geologické mapy on-line přes internet

[online].

[cit.

2013-02-21].

Dostupné

z:

http://www.geology.cz/app/ciselniky/lokalizace/show_map.php?mapa=g50zj&y=61330 2&x=1125352&r=5000&s=1&legselect=0

GROOT

BRUINDERING,

G.W.T.A.

Ungulate tradic

collisions

in

Europe.

Conservation Biology, 1996, 10(4), 1059-1067.

GUO, S. W., et THOMPSON, E. A. Performing the exact test of Hardy-Weinberg proportion for multiple alleles. Biometrics, 1992, 48, 361-372.

HALDANE, J. B. S. An exact test for randomness of mating. Journal of Genetics, 1954, 52, 631–635.

62

HANZÁK, Jan a Zdeněk VESELOVSKÝ. Světem zvířat: I.díl - Savci. 3. vydání. Antonín Pospíšil. Praha: Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, 1975, 560 s.

HEARNE, C. M., GHOSH, S., TODD, J. A. Microsatellites for linkage anylysis of genetic traints. Trends in Genet. 1992; 8:288-94. HROMAS, Josef et. al. Myslivost. Ilustrace Lubomír Dědek. Praha: Českomoravská myslivecká jednota, 2000, 491 s., [26] s. barev. obr. příl. Učebnice (Matice lesnická). ISBN 80-862-7104-8. HROUZEK, Karel et al. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; K účinnosti pachových ohradníků u silnic. Jiří Kasina. Praha, 2011, 59 (89), č. 3. ISSN 0323-214X. Měsíčník. HUDEC, Karel, Jiří KOLIBÁČ, Zdeněk LAŠTŮVKA a Milan PEŇÁZ ET. AL. Příroda České republiky: Průvodce faunou. Vydání 1. Praha: Nakladatelství Academia, 2007, 439 s. 10179. ISBN 978-80-200-1569-3.

CHAKRABORTY, R., DE ANDRADE, M., DAIGER, S. P. a BUDOWLE, B. Apparent heterozygote deficiencies observed in DNA typing data and their implications in forensic applications. Annals of Human Genetics, 1992, 56(1), 45–57.

IUELL, B., BEKKER, G.J., CUPERUS, R., DUFEK, J., FRY. G., NICKA. C., HLAVÁČ. V., KELLER, V., ROSELL, C., SANGWINE, L., TORSLOV. N. et WANDALL, B. Wildlife and Traffic 2003. A European Handbook for Identifying Conflicts and Designing Solutions. KNNV Publishers, Brusel, Belgique, 169 s.

KAMIENIARZ, R., A. WOLC, M. LISOWSKI, M. DABERT, B. GRAJEWSKI, R. STEPPA a T. SZWACZKOWSKI. Inter and intra subpopulation genetic variability of roe deer (Capreolus capreolus L.) assessed by I and II class genetic markers. Folia Biol (Krakow). 2011, roč. 59, (3-4), s. 33-127.

63

KASINA, Jiří. Pro co nejvyšší kvalitu chovu srnčí zvěře. In: [online]. 6/2011, 2011[cit. 2013-02-15].

Dostupné

z:

http://www.myslivost.cz/Casopis-

Myslivost/Myslivost/2011/Cerven---2011/Pro-co-nejvyssi-kvalitu-chovu-srncizvere.aspx KNOLL, A., VYKOUKALOVÁ, Z.: Molekulární genetika zvířat (Metody detekce polymorfizmů DNA genů). (scriptum). MZLU v Brně, 2002. 100 s. KLIMEŠ, F., ČR. Rozhodnutí o uznání honitby. In Č.j.:ŽP 638/03/Ka. 2003, s. 1-7. KORHON, Petr a František ZABLOUDIL. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Několik poznámek k hospodaření se srnčí zvěří. Jiří Kasina. Praha, 2006, 54 (84), č. 7. ISSN 0323-214X. Měsíčník. KOTRLÁ, Božena a Alois KOTRLÝ. Cizopasné hlístice zažívacího ústrojí spárkaté zvěře v ČSR. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1977, 76 s. 509-21-827. KREJČÍ, Jaroslav. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Střety motorových vozidel se zvěří. Jiří Kasina. Praha, 2011, 59 (89), č. 10. ISSN 0323-214X. Měsíčník.

KUEHN, R., HINDENLANG, O. HOLZGANG, J. SENN, B. STOECKLE a CH. SPERISEN. Genetic Effect of Transportation Infrastructure on Roe Deer Populations (Capreolus capreolus). Department of Ecosystem and Landscape Management, Molecular Ecology and Conservation Genetics Unit, Technische Universität München, Am Hochanger 13, D-85354 Freising, Germany, 2007. KUŠTA, T. Mortalita spárkaté zvěře na pozemních komunikacích. Svět myslivosti: Měsíčník pro myslivce a přátele přírody, 2009, 10(1), 6-8.

LAMAITRE, J., RAMM, S.A., HURST, J.L. et STOCKLEY, P. Inbreeding avoidance behaviour of male bank voles in relation to social status. Animal Behaviour, 2012, 83(2), 453-457.

64

LAŠTŮVKA, Zdeněk et al. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 3., dopl. vyd. Brno: Konvoj, 2004, 264 s. ISBN 80-730-2065-3. LHP – Textová část – LSO Bystřice nad Pernštejnem 2003-2013

LORENZINI, R., S. LOVARI a M. MASSETI. The rediscovery of the Italian roe deer: Genetic differentiation and management implications. Italian Journal of Zoology. 2002, roč. 69, č. 4, s. 367-379. LORENZINI, R., C. SAN JOSÉ, F. BRAZA a S. ARAGÓN. Genetic differentiation and phylogeography of roe deer in Spain, as suggested by mitochondrial DNA and microsatellite analysis. Italian Journal of Zoology. 2003, roč. 70, č. 1, s. 89-99. LORENZINI, R., S. LOVARI, S. MILOÅ EVIĆ-ZLATANOVIĆ, N. MUCCI a S. AULAGNIER. Genetic diversity and phylogeography of the European. Biological Journal of the Linnean Society. 2006, roč. 88, s. 85-100. MENZEL, Kurt. Chov a lov srnčí zvěře. Líbeznice: Víkend, 2009, 133 s. ISBN 978-8086891-28-6. MINISTERSTVO ZEMĚDĚLSTVÍ. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství ČR v roce

2011.

Praha,

2012,

138

s.

ISBN

978-80-7434-063-5.

Dostupné

z:

http://www.uhul.cz/zelenazprava/2011/zz2011.pdf

MONTALDO, H. H., MEZA-HERRERA, C. A. Use of molecular markers and major genes in the genetic improvement of livestock. [online]. 1998. Electronic Journal of Biotechnology.

[cit.

2013-03-05].

Dostupné

z:

http://www.ejbiotechnology.info/content/vol1/issue2/full/4/ MRTKA, Jiří et. Marie BORKOVCOVÁ. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Výzkum mortality zvířat na pozemních komunikacích pomocí dotazníku pro řidiče. Jiří Kasina. Praha, 2011, 59 (89), č. 5. ISSN 0323-214X. Měsíčník.

65

MRTKA, Jiří. Mortalita vybraných skupin obratlovců způsobená dopravními prostředky. Brno, 2012. Diplomová práce. Mendelova univerzita v Brně. Vedoucí práce Marie Borkovcová. MRTKA,

Jiří,

Marie

BORKOVCOVÁ

et

Zdeňka

LIPOVSKÁ.

Výsledky

dotazníkového šetření zabývajícího se mortalitou zvěře na pozemních komunikacích. Myslivost: Stráž myslivosti. Jiří Kasina. Praha, 2013, 61 (91), č. 3, s. 56-59. ISSN 0323214X. Měsíčník. NEČAS, Josef. Srnčí zvěř. 1. vydání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1963, 283 s. NEČAS, Josef. Srnčí zvěř. 2. vydání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1975, 304 s.

NEI, M. Molecular evolutionary genetics. Columbia University Press, New York, NY, USA, 1987, 512 s. ISBN: 978–0–231–06321–0. NIKL, Jaromír et al. Oblastní plán rozvoje lesů: Přírodní lesní oblast 16 Českomoravská vrchovina. platnost 2001-2020. Brno: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, 2001, 330 s. OBLASTNÍ PLÁNY ROZVOJE LESA: přírodní lesní oblasti České republiky. V Kostelci nad Černými Lesy: Pro ÚHÚL vydalo nakl. Lesnická práce, 2002, 104 s. ISBN 80-863-8624-4. O´BRIEN, S. J., MENOTTI-RAYMOND, M., MURPHY, W. J., NASH, W. G., WIENBERG, J., STANYON, R., COPELAND, N. G., JENKINS, N. A., WOMACK, J. E., MARSHALL GRAVES, J. A. The Promise of Comparative Genomics in Mammals. Science. 1999; 286, s. 458-481.

ORLOWSKI, G. Et NOWAK, L. Factors influencing mammal roadkills in the agricultural landscape of South-Western Poland. Polish Journal of Ecology, 2006, 54(2), 283-294. 66

PÁV, Jaromír et al. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1981, 272 s. Publikace č. 3276.

POETSCH, M., S. SEEFELDT, M. MASCHKE a E. LIGNITZ. Analysis of microsatellite polymorphism in red deer, roe deer, and fallow deer - possible employment in forensic applications. Forensic Science International. 2001, roč. 116, s. 1-8. POLICIE ČR. O statistice nehodovosti. [online]. 2012,2011,2010 [cit. 2013-02-20]. Dostupné

z:

http://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-

900835.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d POLÍVKA, O. Pokles stavů srnčí zvěře. Myslivost: Stráž myslivosti, 2012, 90(4), 60-61. PORUBA, Miroslav a Otmar RABŠTEINEK. O životě naší zvěře; Pro mladé myslivce a milovníky přírody. 2. Vyd. Praha: Nakladatelství Brázda, 2003, 192 s. ISBN 80-2090311-9 PRIMMER, CR., PAINTER, JN., KOSKINEN, MT., PALO, JU., MERILÄ, J.: Factors affecting avian cross-species microsatellite amplification. Journal of Avian Biology, 2005, 36, 348–360. PRŮŠA, R., VOŠMIK, M.: Extrakce DNA metodou s guanidinhydrochloridem a uchovávání vzorku v DNA bance, Klin. Biochem. Metab., 4(25), 1996, 4, s. 233-236 PRUŠA, Richard. Základy analytických metod v klinické molekulární biologii. Ústav klinické biocemie a patobiochemie. 1. Vyd. Praha: 2. Lékařská fakulta UK a LAMBDA BIO-MED, 1997. ISBN 80-238-0940-7. QUITT, Evžen. Klimatické oblasti Československa: Geografický ústav ČSAV. Brno: Academia, 1971, 73 s.

67

RAJSKÝ, Marúš a Miroslav VODŇANSKÝ. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Krmivá a zver: Seno. Jiří Kasina. Praha, 2012, 60 (90), č. 1. ISSN 0323214X. Měsíčník. RANDI, E., P. C. ALVES, J. CARRANZA, S. MILOÅ EVIĆ-ZLATANOVIĆ, A. SFOUGARIS, N. MUCCI, E. PETIT, S. AULAGNIER a A. J. M. HEWISON. Phylogeography of roe deer (Capreolus capreolus) populations: the effects of historical genetic subdivisions and recent nonequilibrium dynamics. Molecular Ecology. 2004, roč. 13, č. 10, s. 3071-3083. ISSN 09621083. DOI: 10.1111/j.1365-294X.2004.02279.x. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1365-294X.2004.02279.x REICHHOLF, Josef und Gunter STEINBACH. Säugetiere. Ilustrace Fritz Wendler. München: Mosaik-Verl, 1983, 335 p. of plates. ISBN 35-700-1182-8.

ROED. K. H., MIDTHJELL. L., Microsatellites in reindeer, Ragnifer tarandus, and their use in other cervids, Mol. Ecol. 7, 1998, 1773-1776.

ROUSSET,

F.,

2012.

Genepop

4.2

Dostupné

z:

kimura.univ-

montp2.fr/~rousset/Genepop.pdf ROYO, L.J., G. PAJARES, I. ÁLVAREZ, I. FERNÁNDEZ a F. GOYACHE. Genetic variability and differentiation in Spanish roe deer (Capreolus capreolus): A phylogeographic

reassessment

within

the

European

framework.

Molecular

Phylogenetics and Evolution: Science Direct. 2007, roč. 42, s. 47-61.

SAMBROOK, J., FRITSCH, E.F., MANIATIS,T.: Molecular Cloning: A Laboratory Manual, 2nd ed., Vols. 1, 2 and 3, Cold Spring Harbor Laboratory, Cold Spring Harbor, New York, 1989. SEDLÁŘ, O. Zpráva o hodnocení zvěře, ulovené v honitbách okresu Žďár nad Sázavou a jelení zvěře ulovené v oblasti chovu ,,Žďárské vrchy“ v roce 2002-2012. Žďár nad Sázavou: ČMMJ - Okresní myslivecký spolek ve Žďáře nad Sázavou, 2002-2012.

SHIBATA, D.: Preparation of Nucleic Acids for Archival Material, In: Mullis, K.B. (Ed.): The Polymerase Chain Reaction, Birkhauser, Boston, 1994, s. 47-51 68

SCHERER, Pavel. Srnčí zvěř I. 1. vyd. Sudice: Pavel Scherer, 2012, 331 s. ISBN 97880-260-3183-3. SOWAC GIS. Základní charakteristiky BPEJ [online]. 2011 [cit. 2013-02-21]. Dostupné

z:

http://ms.sowac-

gis.eu/mapserv/dhtml_zchbpej/index.php?project=dhtml_zchbpej&layers=kraj SÝKORA, Ivo. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Srnčí zvěř na Pardubicku. Jiří Kasina. Praha, 2004, 52 (82), č. 7. ISSN 0323-214X. Měsíčník. SÝKORA, Ivo. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Stavy srnčí zvěře. Jiří Kasina. Praha, 2011, 59 (89), č. 1. ISSN 0323-214X. Měsíčník. SÝKORA, Ivo. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Střeček hltanový u srnčí zvěře. Jiří Kasina. Praha, 2012, 60 (90), č. 11. ISSN 0323-214X. Měsíčník. ŠMARDA, J., DOŠKAŘ, J., PANTŮČEK, R., RŮŽIČKOVÁ, V.: Metody molekulární biologie. 1 vyd. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2005, 188 s. ISBN 80-210-38411.

TAUTZ, D. Hypervariability of simple sequences as a general source for polymorphic DNA markers. Nucleic Acids Research, 1989, 17, 6463–6471. THULIN, Carl-Gustaf, S. LOVARI, S. MILOÅ EVIĆ-ZLATANOVIĆ, N. MUCCI a S. AULAGNIER. Microsatellite investigation of roe deer (Capreolus capreolus) in Scandinavia reveals genetic differentiation of a Baltic Sea Island population. European Journal of Wildlife Research. 2006, roč. 52, č. 4, s. 228-235. ISSN 1612-4642. DOI: Dostupné

10.1007/s10344-006-0047-1.

z:

http://www.springerlink.com/index/10.1007/s10344-006-0047-1 TÓTH G, GÁSPÁRI Z, JURKA J.: Microsatellites in Different Eukaryotic Genomes: Survey and Analysis. Genome Research, 2000, 10, 967–981.

69

UHUL.

Mapserver

OPRL

[online].

2013

[cit.

2013-02-22].

Dostupné

z:

http://geoportal1.uhul.cz/OprlMap/

UMETANI, N., SASAKI, S., WATANABE, T., ISHIGAMI, H., UEDA, E., NAGAWA, H.: Diagnostic Primer Sets for Microsatellite Instability Optimized for a Minimal Amount of Damaged DNA From Colorectal Tissue Samples. Annals of Surgical Oncology, 2000, 7: 276–280. VACH, Miloslav et al. Srnčí zvěř. 1. vyd. Vydavatelství Silvestris, 1993, 408 s. ISBN 80-901775-0-6

VAPNE, C., P. KJELLANDER, J.M. GAILLARD, J.F. COSSON, M. GALAN a A.J.M. HEWISON. Multiple paternity occurs with low frequency in the territorial roe deer, Capreolus capreolus. Biological Journal of the Linnean Society. 2009, roč. 97, s. 129-139.

VIAL, L., C. MAUDET a G. LUIKART. Thirty-four polymorphic microsatellites for European roe deer. Molecular Ecology Notes. 2003. DOI: 10.1046/j.14718286.2003.00499.x.

Dostupné

z:

http://doi.wiley.com/10.1046/j.1471-

8286.2003.00499.x

VOGELSTEIN, B., and GILLESPIE, D. Proc.Natl. Acad. Sci. USA 1979, 76, 615.

WANG, M. a A. SCHREIBER. The impact of habitat fragmentation and social structure on the population genetics of roe deer (Capreolus capreolus L.) in Central Europe. Heredity (Edinb). 2001, roč. 86, č. 6.

WANG, M., LANG, G., SCHREIBER A. Temporal shifts of DNA-microsatellite allele profiles in roe deer: J. Zool. Syst. Evol. Research. Berlin: Blackwell Verlag, 2002, roč. 40. ISSN 0947–5745.

WEIR, B. S. et COCKERHAM, C. C. Estimating F-statistics for the analysis of population structure. Evolution, 1984, 38, 1358-1370.

70

WILSON. G. A., STROBECK, C., WU. L., COFFIN. J., Characterization of microsatellite loci in caribou Rangifer tarandus, and thein use in other artiodactyls, Mol. Ecol. 6, 1997, 697-699.

WIKIPEDIE

[online].

2012,

17.12.2012

[cit.

2013-02-20].

Dostupné

z:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Věchnov

WRIGHT, S. Systems of mating. Genetics, 1921, 6, 171–178. ZABLOUDIL, František a Petr KORHON. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Zajišťujeme dostatek potravy srnčí zvěři?. Jiří Kasina. Praha, 2006, 54 (84), č. 5. ISSN 0323-214X. Měsíčník.

ZACHOS, F. E., S. S. HMWE, G. B. HARTL, N. MUCCI a S. AULAGNIER. Biochemical and DNA markers yield strikingly different results regarding variability and differentiation of roe deer (Capreolus capreolus, Artiodactyla: Cervidae) populations from northern Germany. Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research. 2006, roč. 44, č. 2, s. 167-174. ISSN 0947-5745. DOI: 10.1111/j.1439-0469.2006.00350.x. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.14390469.2006.00350.x

ZACHOS, F E, G B HARTL a F SUCHENTRUNK. Fluctuating asymmetry and genetic variability in the roe deer (Capreolus capreolus): a test of the developmental stability hypothesis in mammals using neutral molecular markers. Heredity. 2007, ISSN 0018067x.

DOI:

10.1038/sj.hdy.6800954.

Dostupné

z:

http://www.nature.com/doifinder/10.1038/sj.hdy.6800954

ZAJC I., MELLERSH C., KELLY E. P., SAMPSON J. A new method of paternity testing for dogs, based on microsatellite suquences. Vet Records. 1994; 135, 545-547. ZANNÉSE, A., N. MORELLET, CH. TARGHETTA, A. COULON, S. FUSER, A.J. MARK HEWISON a M. RAMANZIN. Spatial structure of roe deer populations: towards defining management units at a landscape scale. Journal of Applied Ecology. 2006, s. 1087-1097. 71

Zane L, Bargelloni L, Paternello T, Strategies for microsatellite isolation: a review. Molecular Ecology, 2002, 11, 1–16. ZELENKA, Jiří. Myslivost: odborný časopis pro lidovou myslivost; Principy výživy srnčí zvěře. Jiří Kasina. Praha, 2012, 60 (90), č. 7. ISSN 0323-214X. Měsíčník.

ZOLFAGHARI, R., CHEN, X., FISHER, E. A.: Simple method for extracting RNA from cultured cells and tissue with guanidine salts, Clin. Chem., 39, 1993, 7, s. 14081411. ŽALMAN, Vladimír. Základy mysliveckého chovu, péče a ochrany zvěře: příručka pro přípravu uchazečů o první lovecký lístek. 1. vyd. Ilustrace Marcela Žalmanová. Boskovice: Albert, 1994, 120 s., [10] s. il. a formulářů. ISBN 80-858-3406-5.

72

10 SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA č. 1 SEZNAM ZKRATEK A MYSLIVECKÝCH A GENETICKÝCH POJMŮ PŘÍLOHA č. 2 MAPY Mapa 1 Lokalizace zájmového území (zdroj: Mapy.cz) Mapa 2 Místa odlovených nebo uhynulých kusů (zdroj: mapserver UHUL) Mapa 3 Místo dopravního střetu se zvěří (dle PČR)

PŘÍLOHA č. 3 OBRÁZKY Obrázek 1 Příklad průjezdu auta u R19 Obrázek 2 Srnčí zvěř zachycené v blízkosti silniční komunikace Obrázek 3 Srna s abcesem 1 Obrázek 4 Srna s abcesem 2 Obrázek 5 Srnče (4 kg) od srny s abcesem odloveno zároveň (ve věku 3 měsíce) Obrázek 6 Srna s přerostlými spárky Obrázek 7 Srna s přerostlými spárky - zadní běhy Obrázek 8 Srna s přerostlými spárky - přední běhy Obrázek 9 Posečené srnče při senoseči Obrázek 10 Ulovený 1 letý srnec 18.5.2012 (kelc na horní čelisti) 1 Obrázek 11 Ulovený 1 letý srnec 18.5.2012 (kelc na horní čelisti) 2 Obrázek 12 Trofej srnce s paradontózou dolní čelisti Obrázek 13 Detail dolní čelisti

PŘÍLOHA č. 4 TABULKY Tabulka 1 Vývoj odlovu srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice od roku 2002 – 2012 Tabulka 2 Vývoj odlovu srnčí zvěře v ČR 1989-2011 Tabulka 3 Alely separátně

73

PŘÍLOHA č. 5 VYBAVENÍ LABORATOŘE Obrázek 1 Přístroje používané při izolaci DNA Obrázek 2 Přístroje používané při eloktroforéze DNA Obrázek 3 Sekvenátor Obrázek 4 Navážení a preparace vzorků pro izolaci DNA Obrázek 5 PCR cykler

74

PŘÍLOHA č. 1 SEZNAM

ZKRATEK,

MYSLIVECKÝCH

A

POJMŮ o. s. - občanské sdružení ŘSD ČR – Ředitelství silnic a dálnic České republiky KOP – koeficient očekávané produkce PLO – přírodní lesní oblast OPRL – oblastní plán rozvoje lesa SLT – soubor lesních typů 5S – svěží jedlová bučina 5K – kyselá jedlová bučina 4S – svěží bučina 4K – kyselá bučina 3J – (javorová) dubová bučina MT – mírně teplá klimatická oblast h2 – koeficient dědičnosti STRs - krátké tandemové repetice SNPs – bialelické jednonukleotidové polymorfismy MAS - marker assistend selection DNA – deoxyribonukleová kyselina QTL – lokus kvantitativního znaku FA – fluktuační asymetrie PCR – polymerázová řetězová reakcce PČR – Policie České republiky PIC – polymorfní informační obsah H-W – Hardy-Weinbergova rovnováha He – heterozygotnost očekávaná HO – heterozygotnost zjištěná Fis – koeficient inbreedingu jedince ve vztahu k subpopulaci Fit – koeficient inbreedingu jedince ve vztahu k celé populaci Fst - určuje míru diferenciace populace ke genetické struktuře

GENETICKÝCH

ZÁKLADNÍ MYSLIVECKÉ VÝRAZY bekání – hlasový projev srnčí zvěře teritorium – hájené území samcem před a v období říje ochoz – nejčastěji používaná cesta zvěří při migraci např. za potravou obřitek – v létě žlutavá nebo šedá, v zimě bílá srst na hýždích srnčí zvěř paspárky – 2. a 5. prst spárkaté zvěře pískání – hlasový projev srnčí zvěře samic a mláďat pokládání – páření srstnaté zvěře přebarvování – výměna srsti slechy – uši srstnaté zvěře spárky - 3. a 4. prst spárkaté zvěře světla – oči zvěře tlupa – několik kusů zvěře spárkaté pohromadě větrník – nos zvěře spárkaté zabělení – zasádlení (tukové zásoby) čiplena – jednoletá srna (loňské srnče) zátím bez srnčete

Základní genetické pojmy alela – jedna zkonkrétních forem genu báze – základna, základ, opora; chem. zásada jako opak kyseliny. V molekulární biologii označení heterocyklické sloučeniny purin nebo pyrimidin, která tvoří součást nukleotidů a nukleových kyselin. centroméra – drobná kulovitá struktura, která spojuje dvě chromatidy chromozomu během buněčného dělení mitózy DNA – angl. zkr. deoxyribonukleová kyselina. Druh nukleové kyseliny, která je základem dědičné informace viz gen, chromozom. U eukaryontů je uložena převážně v jádře buňky malé množství též v mitochondriích. Je tvořena dvěma dlouhými řetězci navzájem spirálovitě obtočenými, jejichž základními stavebními kameny jsou nukleotidy lišící se přítomností čtyř různých bazí, jejichž jedinečné seskupení v řetězci je podkladem informace v DNA uložené viz genetický kód. Jde o adenin A, guanin G, cytosin C a thymin T. Oba řetězce jsou navzájem doplňkové – komplementární na základě zcela přesného párování bazí mezi řetězci pomocí vodíkových můstků A tvoří pár s T, G s C, a tak po rozvinutí je ke každému ze samostatných řetězců možné utvořit řetězec nový, zcela totožný s původním replikace. To je základ množení a zachování dědičné informace. fenotyp – pozorovatelný vzhled či vlastnost jedince, který je výsledkem jeho dědičných vloh genotypu a působení prostředí. gen – základní jednotka dědičné informace tvořená úsekem DNA a uložená na chromozomu genetika – věda studující zákonitosti a mechanismy dědičnosti a proměnlivost genofond – soubor všech alel genů v populaci genom – soubor všech struktur nesoucích genetickou informaci ve formě DNA. Je tvořen chromozomy uloženými v buněčném jádře genotyp – znamená především dědičnou informaci, zdůrazňuje strukturní základ genetické informace heterozygot – jedinec, který od každého z rodičů obdržel stejnou alelu určitého genu homozygot – jedinec, který od každého z rodičů obdržel jinou alelu určitého genu chromozom – vláknitá struktura buněčného jádra, v níž je v podobě DNA obsažena dědičná informace. Je pentlicovitý útvar v buněčném jádře a je tvořen komplexem bílkovin a nukleových kyselin

inbreeding – křížení příbuzných jedinců lokus – místo na chromozomu, kde je lokalizován určitý gen mutace – změna genetické informace na úrovni DNA týkající se buď genů, nebo celých chromozomů. Podle místa, které je zasaženo, může či nemusí ovlivňovat funkci buňky a organismu. Vzniká samovolně (význam ve vývoji druhů), nebo je způsobena zevními faktory – mutageny (chemické, fyzikální nebo biologické vlivy). Závažná mutace může vést k zániku buňky, k poruše její funkce. nukleotid – sloučnina skládající se z cukru (ribosy, respektive deoxyribosy), pyrimidinové či purinové baze a fosfátu. Nukleotidy jsou stavebními kameny nukleových kyselin a patří k nim také sloučeniny s vysokým obsahem energie. nukleové kyseliny – deoxyribonukleová kyselina (DNA) a ribonukleová kyselina (RNA). Jsou nositeli dědičné informace eukaryontů, bakterií i virů. Mají klíčovou úlohu v uložení, vyjádření a přenosu dědičné informace. Jsou jedním z univerzálních znaků života. Základem jejich stavby je různě dlouhý řetězec tvořený kombinací čtyř základních stavebních kamenů (nukleotidů) marker – znak, který je typický pro určité buňky a jehož prokázáním lze tyto buňky v těle odhalit primer – malá molekula potřebná k zahájení syntézy makromolekuly, např. oligonukleotid specifické sekvence k syntéze DNA. Užívá se např. při PCR pro zahájení syntézy nových řetězců či při reverzní transkripci protein (bílkovina) – vysokomolekulární látka (makromolekula) tvořená řetězcem aminokyselin, kterých může být v jedné molekule až několik tisíc. Přesné pořadí aminokyselin tvořících protein je zakódováno v dědičné informaci a je pro správnou funkci proteinu rozhodující znak – vlastnost organismu nebo buněk

zdroj: Velký lékařský slovník. COPYRIGHT © MAXDORF 2008. [online]. [cit. 201303-14]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/gen

PŘÍLOHA č. 2 MAPY

Mapa 1 Lokalizace zájmového území (zdroj: Mapy.cz)

Mapa 2 Místa odlovených nebo uhynulých kusů (zdroj: mapserver UHUL)

Mapa 3 Místo dopravního střetu se zvěří (dle PČR)

PŘÍLOHA č. 3 FOTOPASTI, ANOMÁLIE (foto: autor)

Obrázek 1 Příklad průjezdu auta u R19

Obrázek 2 Srnčí zvěř zachycené v blízkosti silniční komunikace

Obrázek 3 Srna s abcesem 1

Obrázek 4 Srna s abcesem 2

Obrázek od srny s abcesem Obrázek5 Srnče 5 Srnče (4 kg) od srny s abcesem odloveno zároveň (ve věku 3 měsíce)

Obrázek 6 Srna s přerostlými spárky

Obrázek 7 Srna s přerostlými spárky - zadní běhy

Obrázek 8 Srna s přerostlými spárky - přední běhy

Obrázek 9 Posečené srnče při senoseči

Obrázek 10 Ulovený 1 letý srnec 18.5.2012 (kelc na horní čelisti) 1

Obrázek 11 Ulovený 1 letý srnec 18.5.2012 (kelc na horní čelisti) 2

Obrázek 12 Trofej srnce s paradontózou dolní čelisti

Obrázek 13 Detail dolní čelisti

PŘÍLOHA č. 4 TABULKY

Tabulka 1 Vývoj odlovu srnčí zvěře v honitbách Věchnov a Lesoňovice od roku 2002 – 2012

VÝVOJ ODLOVU SRNČÍ ZVĚŘE V HONITBÁCH VĚCHNOV A LESOŇOVICE OD ROKU 2002 - 2012 Věchnov Lesoňovice Rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012

♂

♀

6 10 9 10 11 7 8 12 14 13 10

4 6 6 4 5 5 6 6 8 9 10

mládě celkem 6 16 7 23 7 22 5 19 9 25 9 21 6 20 5 23 6 28 6 28 5 25

Tabulka 2 Vývoj odlovu srnčí zvěře v ČR 1989-2011

VÝVOJ ODLOVU SRNČÍ ZVĚŘE V ČR 1989 - 2011 Rok Počet (ks) Rok Počet (ks) 2000 113204 1989 81490 2001 115824 1990 86757 2002 112802 1991 101508 2003 118781 1992 103763 2004 120995 1993 93075 2005 124284 1994 105536 2006 99066 1995 101291 2007 108967 1996 83205 2008 127211 1997 81614 2009 131873 1998 88245 2010 120174 1999 100185 2011 113915

♂

♀

14 16 14 16 13 12 15 15 19 19 16

9 6 9 7 2 1 12 8 14 15 11

mládě celkem 8 31 6 28 13 36 5 28 5 20 8 21 12 39 12 35 13 46 11 45 21 48

Tabulka 3 Alely separátně Číslo vzorku les 1 les 2 les 3 les 4 les 5 les 6 les 7 les 8 les 9 les 10 vech 1 vech 2 vech 3 vech 4 vech 5 vech 6 vech 7 vech 8 vech 9 vech 10 vech 11 vech 12 vech 13 vech 14 vech 15 vech 16 vech 17 vech 18 vech 19 vech 20 vech 21 vech 22 vech 23 vech 24 vech 25 vech 26 vech 27 vech 28 vech 29 vech 30 vech 31 vech 32 vech 33 vech 34

RT1 240/242 240/242 240/240 240/240 240/242 238/238 238/240 240/240 238/240 242/242 236/240 240/240 240/240 240/242 236/238 240/240 240/240 240/242 236/238 242/242 240/240 240/240 236/240 240/242 240/242 240/242 240/240 236/240 238/240 236/236 238/240 238/240 240/240 236/236 238/242 240/242 240/240 240/240 242/242 240/242 236/242 236/238 240/240 240/240

Lokusy RT23 NVHRT16 NVHRT21 NVHRT48 NVHRT73 158/158 175/177 165/165 91/93 235/235 158/158 177/179 165/165 91/91 231/235 160/160 175/175 165/167 93/93 231/235 160/160 175/175 167/167 91/91 231/231 160/160 175/175 165/167 91/93 231/231 160/160 175/177 165/167 91/93 231/231 160/160 175/175 165/165 91/93 231/231 158/160 177/177 167/167 93/93 231/235 158/158 175/177 167/171 91/93 231/231 158/158 175/175 167/167 91/93 231/235 158/158 177/179 165/165 91/91 231/235 158/158 177/177 165/165 91/91 231/235 158/160 175/175 165/165 91/93 231/235 158/158 175/175 165/167 91/93 231/235 158/158 175/175 165/165 91/93 231/235 158/158 175/175 165/169 91/93 231/231 158/160 175/177 165/167 91/91 231/231 158/160 175/177 165/165 91/91 231/231 158/158 175/177 167/167 91/93 231/231 158/158 175/175 167/171 93/93 231/231 160/160 177/179 165/165 91/93 231/235 158/160 179/179 167/171 93/93 231/231 158/160 175/175 167/167 91/91 231/231 160/160 177/177 167/167 87/91 235/235 158/158 177/179 165/167 91/93 235/235 158/162 179/179 165/165 87/89 231/235 158/158 175/177 165/167 91/93 231/231 158/162 175/179 165/165 93/93 231/231 158/158 175/175 165/165 93/93 231/231 158/158 175/175 167/167 93/93 231/235 160/160 175/175 167/171 91/93 231/235 158/160 175/177 165/167 91/91 235/235 158/162 177/177 167/171 87/91 231/231 158/160 177/179 165/165 91/91 231/231 160/160 175/177 165/167 91/93 231/231 160/160 175/177 167/167 87/93 231/235 160/162 177/179 167/167 87/93 235/235 158/160 177/177 165/171 91/91 231/235 158/158 175/175 165/165 91/93 231/235 158/158 175/175 165/165 91/93 231/231 158/158 175/177 165/167 91/91 231/231 158/158 175/175 165/167 91/91 231/231 158/158 175/175 165/167 93/93 231/231 158/162 179/179 165/165 87/93 231/235

Vysvětlivky: les = Lesoňovice; vech = Věchnov; 1-34 – číslo vzorku

PŘÍLOHA č.5 VYBAVENÍ LABORATOŘE

Obrázek 1 Přístroje používané při izolaci DNA

Obrázek 2 Přístroje používané při eloktroforéze DNA

Obrázek 3 Sekvenátor

Obrázek 4 Navážení a preparace vzorků pro izolaci DNA

Obrázek 5 PCR cykler