Implementace regionální politiky v SRN

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Evropská studia

Implementace regionální politiky v SRN Bakalářská práce

Vratislav Havlík

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Vít Dočkal UČO: 144252 Obor: Mediální studia a žurnalistika-Evropská studia Imatrikulační ročník: 2004 Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, pouze s použitím pramenů, které jsou uvedeny v seznamu použitých zdrojů. 10.11.2006

Vratislav Havlík

2

Děkuji touto cestou vedoucímu mé práce, Mgr. et Mgr. Vítu Dočkalovi, za odborné konzultace, které mi poskytoval v průběhu přípravy mojí práce. Jeho komentáře a rady jsem využil jak ze strany odborné, tak i jazykové, a byly mi nepostradatelným přínosem. 3

Obsah 1. Úvod ...................................................................................................................................... 5 2. Představení země z pohledu regionální politiky .................................................................... 7 2.1 SRN a politika hospodářské a sociální soudržnosti ....................................................... 10 3. Aréna regionální politiky v Německu a její aktéři ............................................................... 14 3.1 Sdružení měst a obcí, Sněm krajů – zástupci samospráv ............................................... 14 3.2 Asociace zaměstnavatelů a zaměstnanců ....................................................................... 15 3.3 Regionální management a společnosti na podporu hospodářství................................... 17 3.4 Přeshraniční struktury jako aktér regionálních zájmů.................................................... 18 4. Formalizace politických kanálů v Německu a jejich využití ............................................... 19 4.1 Formalizace politického dialogu na státní úrovni .......................................................... 19 4.2 Formalizace politického dialogu na úrovni spolkových zemí........................................ 22 4. 2.1 Model vysokého vlivu hospodářských a sociálních aktérů.................................... 25 4.2.2 Model regionalizované strukturální politiky .......................................................... 28 4.2.3 Minimalistický model partnerství ........................................................................... 29 4.3 Formalizace politického dialogu na úrovni regionů....................................................... 32 4.4 Politický dialog na lokální úrovni .................................................................................. 33 5. Závěr..................................................................................................................................... 36 6. Seznam zkratek použitých v textu........................................................................................ 38 7. Použité zdroje....................................................................................................................... 39 7.1 Primární prameny ........................................................................................................... 39 7.2 Sekundární zdroje........................................................................................................... 42 7.3 Internetové portály ......................................................................................................... 42

1. Úvod1

Regionální politika EU je založena na pěti hlavních principech, které determinují její implementaci. Kromě principu přídatnosti, programového plánování, koncentrace a monitorování a evaluace je jedním ze základních principů regionální politiky Evropské unie princip partnerství, jehož cílem je dosáhnout co nejvyššího zapojení administrativních, hospodářských, sociálních a jiných společenských aktérů na všech úrovních (srov. např. Fiala, Pitrová 2003: 456-458, www.europa.eu.int).2 Z podstaty této věty vyplývá, že regionální politika by se měla odehrávat od nejvyšší – ministerské úrovně – až po tu základní úroveň, to je rovinu měst a obcí. Pro analýzu implementace evropské regionální politiky je tak princip partnerství velmi zajímavým konceptem, neboť odhaluje všechny existující úrovně, na kterých se regionální politika odehrává. Právě Spolková republika Německo je velmi vhodným příkladem pro výzkum principu partnerství, neboť tato země zrcadlí ve své krátké novodobé historii počaté znovusjednocením viditelnou nehomogenitu v otázce vyspělosti jednotlivých regionů. Cílem této práce je potvrdit hypotézu, zda implementace regionální politiky EU ve Spolkové republice Německo je uskutečňována v souladu s principem partnerství. Počátek aplikace principu partnerství je spojen s rokem 1988, kdy se stal součástí reformy strukturálních fondů (Dočkal 2006: 11). Při implementaci tohoto principu je v současnosti kladen důraz nejen na jeho vertikální (spolupráce Komise, členského státu a subnárodních složek), ale také na jeho horizontální rozměr (zapojení hospodářských a sociálních aktérů na všech úrovních)(srov. tamtéž:12). Cílem této práce je demonstrovat na případu Spolkové republiky Německo, že partnerství v regionální politice není jen teoretickým konceptem, nýbrž že je implementováno v každodenní praxi. Hypotéza práce bude zkoumána pomocí následujících výzkumných otázek: 1. Zda je princip partnerství spíše teoretickým konceptem naplňovaným v jisté minimální podobě či zda naopak hospodářští a sociální partneři sehrávají důležitou roli v procesu implementace regionální politiky? 2. Zda a jakým způsobem zasahují aktéři do implementačního procesu a zda jsou připraveni a ochotni toto svoje právo vykonávat, či zda lze v jejich přístupu vypozorovat přílišnou aktivitu nepodloženou patřičnými znalostmi celého procesu?

1

Práce vychází z publikovaného textu: Havlík, Vratislav 2006: Tvorba a implementace regionální politiky v Německu. in. Dočkal, Vít (ed.): Regionální politika EU a naplňování principu partnerství. Brno, IIPS, 56-90. 2 Princip partnerství byl zaveden v roce 1989 a posléze byl ukotven ve Smlouvě o EU (Fiala, Pitrová 2003: 458).

5

3. Zda a nakolik jsou do implementace regionální politiky EU v Německu zapojeny kromě státních složek i složky subnárodní a které to jsou? 4. Zda jsou tyto orgány nezávislé či zda se jedná pouze o detašovaná pracoviště centrálních orgánů? 5. Zda je princip partnerství naplňován napříč spolkovými zeměmi ve stejné míře či zda jsou patrné viditelné rozdíly dané federativním uspořádáním země? Právě německý federalismus umožňuje plasticky demonstrovat pomyslné tři základní formy implementace

principu

partnerství,

variující

od

formálního

politického

dialogu

s hospodářskými a sociálními aktéry (minimalistický model partnerství – viz dále) přes částečné zapojení

těchto aktérů do sekundárních rozhodovacích institucí (kde nemohou

samotnou implementaci příliš ovlivnit) až po jejich zapojení přímo do rozhodování (model vysokého vlivu aktérů – viz dále) (tamtéž: 11). Jak uvádí Dočkal, neexistuje jednotná aplikace principu partnerství (tamtéž: 12). Právě tato skutečnost je v současnosti pravděpodobně jedním z největších úskalí implementace regionální politiky, neboť hospodářští a sociální aktéři jsou do jisté míry závislí na přizvání do rozhodovacího procesu ze strany ministerstev. Argumentovat existencí principu partnerství mohou tito aktéři jen v nejobecnější formě, neboť pro jejich zapojení do implementačního procesu jsou dány jen minimální předpisy. Přesto však, jak bude v této práci na krátkých případových studiích demonstrováno, existují konkrétní případy, ve kterých se jednotlivé spolkové země rozhodly posílit zapojení zmíněných aktérů ve zvýšené míře. Zvolenými metodami výzkumu jsou především metody policy analysis, stejně jako komparace různých modelů kolektivního řešení regionální politiky EU v jednotlivých spolkových zemích. Součástí výzkumu jsou také četné rozhovory s aktéry německé regionální politiky. Jedná se o pracovníky jednotlivých ministerstev, jejichž výpovědi jsou srovnávány s pohledy hospodářských a sociálních aktérů.

6

2. Představení země z pohledu regionální politiky

Spolková republika Německo je učebnicovým příkladem země, která se potýká s nemalými regionálními disparitami. Po znovusjednocení východní a západní části země v roce 1990 bylo zřejmé, že hlavním úkolem nastávajících let bude překonat propastné rozdíly mezi tzv. novými a starými spolkovými zeměmi.3 Právě díky novým spolkovým zemím čerpá Německo ze strukturálních fondů velké finanční prostředky, které nelze ani zdaleka srovnávat s těmi, které dostává západní část země (srov. Lang 2005:163).4 Spolkové země mají v otázce strukturální politiky výsadní postavení (www.bmwi.de). Sehrávají v této oblasti klíčovou roli a orgány na spolkové úrovni (spolková vláda, spolková ministerstva) působí spíše jako koordinátoři celého implementačního procesu, nebo, jak někteří autoři s oblibou uvádějí, jako „postman“.5 Právě tento výraz trefně vystihuje podstatu celé regionální politiky v Německu. Není tak divu, že země mají na evropské úrovni právo účastnit se po boku spolkové vlády jednání Rady (Lang 2005:179).6 Míra decentralizace je v SRN natolik vysoká, že úkolem zkoumání není v první řadě zjistit, jaké je zapojení spolkových zemí do implementace strukturálních fondů. Odpověď by v takovém případě byla jednoznačná, neboť spolkové země (a nikoliv spolek) rozhodují o konkrétní podobě implementace strukturálních fondů. Důležité je proto zkoumat nejen rovinu spolkových zemí, ale především také regiony a lokální aktéry, kteří v oblasti regionální politiky působí.

Role spolkové úrovně: -

zastupuje německé zájmy před Evropskou komisí (spolu se spolkovými zeměmi),

-

vypracovává Rámec podpory Společenství a zřizuje jemu příslušný doprovodný výbor, během programovacího období provádí monitoring,

-

odpovídá za platební styk a finanční kontrolu mezi Evropskou komisí a SRN,

3

Výraz „nové spolkové země“ označuje východní část Německa, tedy bývalou NDR. Jedná se o Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Staré spolkové země tak jsou západní částí SRN. Místo slova Německo je v této práci někdy používána zjednodušená varianta, tedy SRN (Spolková republika Německo). 4 V období 2000–2006 je pro cíl 1 (nové spolkové země) určeno 20 miliard euro, pro cíl 2 (staré spolkové země) jen 3,5 miliard euro. 5 Na základě současného politologického diskurzu je v této práci celostátní úroveň označována jako spolek, dále také jako spolková úroveň. Stejně tak spolkové země jsou někdy označovány jako země (úroveň spolkových zemí = zemská úroveň). 6 Toto výsadní právo je v evropském kontextu velmi neobvyklé. Kromě Německa je podobná situace pouze v Belgii. Na základě článku 23 německé ústavy totiž musí být zohledněn Bundesrat, který spolkové země zastupuje. Zastoupení spolkových zemí při jednání Rady dále ustanovuje zákon o spolupráci spolku a spolkových zemí v záležitostech EU.

7

-

účastní se zasedání doprovodných výborů operačních programů v jednotlivých spolkových zemích.

Zdroj: Halbzeitbewertung des GFK 2000–2006: 368

Vysoká míra decentralizace spolu ovšem nese jistou míru diverzity mezi konkrétními podobami regionální politiky v šestnácti spolkových zemích. Jakkoliv jsou konkrétní prvky implementace evropské regionální politiky napříč Německem většinou stejné, je možné narazit v té či oné části Německa na jistá specifika, která jsou v celoněmeckém kontextu výjimečná. Tato specifika se většinou netýkají institucionálního rozložení, nýbrž míry zapojení hospodářských a sociálních aktérů do implementace strukturální politiky EU.7 Silná pozice spolkových zemí v oblasti regionální politiky je zakotvena v německé ústavě, kde je stanoveno, že jednou z výsadních pravomocí spolkových zemí je regionální plánování. Regionální politika v Německu se dále opírá o zákon o územním uspořádání (Raumordnungsgesetz), novelizovaný v roce 1998, jehož §1 mimo jiné uvádí jako cíl „dosažení

rovnocenných

životních

podmínek

lidí

ve

všech

částech

země“

(Raumordnungsgesetz 1998-Neufassung, §1). Konkrétní pravidla strukturální politiky jsou dále uvedena v zákoně o strukturální pomoci (Strukturhilfegesetz) z roku 1988. Již v průběhu roku 1990 vznikl z podnětu Evropské komise mimořádný program strukturálních fondů určený pro nové spolkové země. Byl dotovaný částkou 3 miliard ECU a měl překlenout dobu mezi sjednocením Německa a začátkem dalšího programovacího období.8 Od roku 1994 byly nové spolkové země zařazeny pod cíl 1. Speciálním případem se stal Berlín, který byl pro potřeby implementace regionální politiky rozdělen na východní část čerpající z cíle 1 a západní část čerpající z cíle 2 (Lang 2005: 162).9 Pro toto město, pro účel využívání strukturálních fondů stále ještě rozdělené na dvě části, byly vytvořeny dva různé operační programy. Ostatní spolkové země spadaly v tomto programovacím období výhradně pod cíl 2. Největší objem financí byl určen pro Porúří (Severní Porýní-Vestfálsko) na restrukturalizaci tamní ekonomiky. Ze strukturálních fondů EU však paradoxně čerpá i ekonomicky vysoce

7

Je-li v této práci užíváno výrazu hospodářští a sociální partneři, je to zjednodušené označení všech neministerských aktérů. Výrazy „neministerští“ či „hospodářští a sociální“ aktéři tak v této práci označují širokou škálu možných aktérů, kromě zástupců zemských a spolkových ministerstev. V praxi se kromě hlavních hospodářských a sociálních aktérů (komory, odbory atd.) jedná např. o spolky na ochranu životního prostředí, zástupce regionů a obcí, vysokých škol, zástupce náboženských komunit apod. 8 Období 1994–1999. 9 Pod tzv. cíl 1 jsou zařazeny regiony, jejichž HDP na obyvatele je menší než 75% průměru Společenství. Pod cíl 2 jsou zařazeny regiony, které procházejí hospodářskou a sociální restrukturalizací (Fiala, Pitrová 2003: 454).

8

rozvinutý Hamburk, který je v evropském kontextu spíše symbolem rozvinutosti a blahobytu (srov. www.europa.eu.int).10 Rozdělení Německa do regionů NUTS je velmi zajímavou záležitostí, neboť jednotlivé regiony NUTS 1 nemají ani zdaleka podobnou rozlohu či počet obyvatel. SRN je rozdělena na 16 regionů NUTS 1. Každá spolková země je tak regionem NUTS 1 (www.europa.eu.int). Na úrovni NUTS 2 existuje 41 regionů, přičemž 22 z nich odpovídá stávajícím správním okresům (Regierungsbezirke), 10 z nich je bývalými správními okresy, 2 jsou za účelem čerpání ze strukturálních fondů uměle vytvořené a 7 z nich je díky své nízké lidnatosti celými spolkovými zeměmi.11 Těchto sedm zemí je tak zároveň regiony NUTS 1 i NUTS 2. Kromě tří měst (Berlín, Hamburk a Brémy) to jsou spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko, Durynsko, Sársko a Šlesvicko-Holštýnsko (www.europa.eu.int). Na úrovni NUTS 3 existuje 439 územních celků, které většinou odpovídají krajům (Landkreise) či městům bez zařazení pod kraj (kreisfreie Städte). Regiony Lau 1 a Lau 2 (dřívejší regiony NUTS 4 a NUTS 5) odpovídají svazkům obcí a jednotlivým obcím (www.europa.eu.int). Extrémním případem, který se v tomto ohledu vymyká všem kritériím, je spolková země Brémy s 668 tis. obyvateli. Jakkoliv je rozdělena pouze na dva regiony NUTS 3 (Bremen a Bremerhaven), je z výše uvedených důvodů zároveň regionem NUTS 2 i NUTS 1 (www.europa.eu.int). Fakt, že Brémy figurují jako NUTS 1 region, tak vlastně popírá základní myšlenku vzniku klasifikace regionů. V Německu tak nastává paradoxní situace, kdy osmnáctimilionové Severní Porýní-Vestfálsko vystupuje na stejné úrovni jako jedno z větších německých měst. Stávající zařazení Brém jako regionu NUTS 1 je však logické, neboť při čerpání ze strukturálních fondů stojí všechny spolkové země na stejné úrovni a mají při implementaci regionální politiky stejné pravomoci (rozhovor s U. Krumsee-Budde). Dá se tedy říci, že až na výjimky (Braniborsko) odpovídá rozložení regionů NUTS 1, 2 a 3 stávajícím spolkovým zemím, správním okresům a krajům a na rozdíl od ČR tu nebyly vytvářeny umělé regionální struktury pro účely evropské regionální politiky.

10

EU podporuje také jednotlivé problémové městské oblasti, které jsou postiženy „dlouhodobou nezaměstnaností, chudobou, zatíženým životním prostředím, kriminalitou nebo nízkou úrovní vzdělanosti obyvatelstva“. Známá městská čtvrt St. Pauli s rozlohou 2,6 km² a 20 000 obyvateli většinou tato kritéria splňuje (www.europa.eu.int). Díky této městské čtvrti spadá Hamburk pod cíl 2, jelikož St.Pauli je jedinou oblastí této vysoce rozvinuté spolkové země, která splňuje podmínky pro zařazení pod cíl 2. 11 Dva zmíněné uměle vytvořené regiony NUTS 2 se nacházejí v Braniborsku. Braniborsko bylo rozděleno na regiony NUTS 2 Severovýchod a Jihozápad, aby mohl alespoň chudší Severovýchod po rozšíření EU čerpat plnou podporu.

9

2.1 SRN a politika hospodářské a sociální soudržnosti Současná mapa spolkových zemí podle zařazení do cílů 1 či 2 (viz obr.1) se příliš neliší od období 1994–1999. Území bývalé NDR je nadále zařazeno pod cíl 1 a čerpá ze strukturálních fondů zásadní část peněz určených pro Německo. Rozložení regionů NUTS do cílů není v případě Německa nikterak problematické, neboť regiony NUTS 1 (respektive regiony NUTS 2) přesně kopírují hranice spolkových zemí, které jsou hlavními implementátory evropské regionální politiky. Oproti předešlému období (1994–1999) však nastaly jisté změny, především v případě Berlína. Východní část Berlína překročila

hranici 75% průměru

HDP/obyv. EU, stanovující zařazení pod cíl 1, v důsledku čehož obdržela již jen přechodnou podporu, která vypršela na konci roku 2005 (Lang 2005: 168). Stejně tak některé oblasti zemí zařazených pod cíl 2 čerpají pouze přechodnou podporu.

Obr. č.1: Zařazení spolkových zemí do cílů (cíl 1 – tmavě, cíl 2 – světle)

Zdroj: www.europa.eu.int

Většina peněz ze strukturálních fondů je určena na rozvoj východu. Prostředky, které čerpají východní spolkové země v rámci cíle 1 (20 miliard euro), jsou v zásadním nepoměru k těm, které čerpá západní Německo a západní část Berlína v rámci cíle 2 (3,5 miliard euro) (www.bundesregierung.de). Podle Rámce podpory Společenství, určeného pro nové spolkové země, je většina financí určena na rozvoj infrastruktury, dále následuje rozvoj lidských zdrojů a rovnosti příležitostí, podpora konkurenceschopnosti, rozvoje venkova a ochrany a zlepšení životního prostředí (www.bundesregierung.de). Iniciativy Společenství stojí svým objemem v 10

pozadí. Intereg III, Urban, Leader+ a Equal představují pouze okolo 5 % čerpaných finančních prostředků. Ke změnám došlo v období 2000–2006 i v otázce operačních programů. Regionální politika v Německu je charakteristická především vysokou mírou decentralizace, přičemž hlavní úlohu při implementaci strukturálních fondů hrají spolkové země.12 Až do roku 2000 byla situace operačních programů relativně nepřehledná, neboť každá spolková země měla pro jednotlivé fondy zvláštní operační programy. Nynější programovací období je v tomto ohledu mnohem transparentnější, protože každá spolková země má jeden operační program pro všechny fondy (Lang 2005:168).

Tab. č.1: Počet operačních programů v Německu Počet operačních programů v Německu Cíl 1 Nové spolkové země

Cíl 3

6

Staré spolkové země Celostátní úroveň

Cíl 2

Iniciativy Společenství 11

11

14

3

1

2

Pozn. Kromě uvedených operačních programů ještě existuje OP rybářství pro cíl 2 Zdroj: Bundesministerium der Finanzen

Čtvrtý strukturální fond (FIFG) má mezi strukturálními fondy v Německu speciální postavení a není součástí operačních programů jednotlivých spolkových zemí. Existuje pouze na úrovni spolku a má odpovídající institucionální zastoupení (doprovodný výbor operačního programu, řídicí výbor apod.). Na spolkové úrovni tak existují jen tři operační programy: OP dopravní infrastruktura, OP rozvoj lidských zdrojů a OP pro fond FIFG (www.bmfi.de). Analogicky k OP rozvoj lidských zdrojů existuje v západních spolkových zemích „Jednotný programový dokument pro rozvoj pracovního trhu a lidských zdrojů“, na jehož základě čerpají staré spolkové země finanční prostředky z cíle 3. Nové spolkové země, zařazené pod cíl 1, mají speciální operační program pro cíl 1, protože z cíle 3 čerpat nemohou. Základy pro tvorbu operačních programů v jednotlivých spolkových zemí se liší. Pro nové spolkové země je mezi spolkovou vládou a Komisí vyjednán „Rámec podpory Společenství“ (Gemeinschaftliches Förderkonzept, dále jen GFK), který je základem pro tvorbu operačních programů v jednotlivých spolkových zemích. GFK je vyjednán na základě 12

Regiony, ze kterých se spolkové země skládají, mají vesměs spíše poradní funkci a neprobíhají v nich klíčová rozhodnutí.

11

Komisi předloženého regionálního rozvojového plánu, jehož text je vytvořen v kooperaci nových spolkových zemí se třemi resorty spolkové vlády – hospodářství, práce a zemědělství. Staré spolkové země si samy za sebe vyjednávají s Komisí „jednotné programové dokumenty“,

na

základě

nichž

si

vytvářejí

své

operační

programy

(www.bundesregierung.de).13 V programovacím období 2007–2013 dojde k důležitým změnám především v otázce zařazení spolkových zemí do cílů. Některé části východních spolkových zemí přesáhly hranici 75% HDP na obyvatele a ztratily tak právo na zařazení pod cíl 1.14 Vzhledem k tomu, že jsou postiženy statistickým efektem, budou čerpat přechodnou podporu (cíl 1a).15 Tato přechodná podpora bude odpovídat 80 % prostředků, které by obdržely jako regiony cíle 1 (respektive cíle Konvergence), a bude se do roku 2013 postupně snižovat na pouhých 65 % (www.sachsen.de). Poprvé v historii Německa bude stejně tak jeden ze západních regionů země (Lünebursko) zařazen pod cíl 1a. Důvod je v tomto případě stejný jako u východních spolkových zemí (např. rozhovory s A. Reimers, S. Büttner). Stejně jako je tomu v jiných zemích, je i v Německu možné pozorovat dvojkolejnost politiky hospodářské a sociální soudržnosti a německé národní regionální politiky. Tato dvojkolejnost však není nijak zásadní a spočívá spíše v odlišném členění podporovaných oblastí než v cíli podpory (rozvoj konkurenceschopnosti východu atd.) Základem společné německé regionální politiky (tedy politiky spolku a spolkových zemí) je zákon o zlepšení regionální hospodářské struktury16, který koordinuje stávající celoněmecké i zemské programy pro rozvoj regionů. § 2 tohoto zákona uvádí, že při podpoře regionů musí být mimo jiné brán ohled na požadavky Evropské unie. Hlavním instrumentem německé regionální politiky

je

program

Společný

úkol

zlepšení

regionální

hospodářské

struktury

(Gemeinschaftsaufgabe Verbesserung der regionalen Wirtschaftsstruktur, dále jen GA). Program je financován z poloviny spolkovými zeměmi a z druhé poloviny spolkovou vládou. Nejvyšším orgánem GA je tzv. plánovací výbor, jehož předsedou je spolkový ministr hospodářství. Jeho hlas má stejnou váhu (váhu 16 hlasů) jako hlasy všech 16 zemských

13

Ve starých (západních) spolkových zemí užíváme v otázce operačních programů jiné terminologie. Místo operačních programů tak existují „programy pro cíl 2“ (Ziel 2-Programme). 14 Jedná se o regiony NUTS 2 Südwest (Braniborsko), Lipsko (Sasko), Halle (Sasko-Anhaltsko). 15 Cíl 1a je určen pro oblasti, které čerpaly podporu z cíle 1, v důsledku rozšíření EU (přistoupení méně rozvinutých států) ale překonaly hranici 75% průměru HDP/obyv. EU. V důsledku tohoto znevýhodnění jim byla přiznána přechodná podpora. 16 Gesetz über die Gemeinschaftsaufgabe Verbesserung der regionalen Wirtschaftsstruktur.

12

ministrů hospodářství (každý jeden hlas), kteří jsou také členy výboru. Spolková i zemská rovina tak stojí na stejné úrovni (www.bmwi.de).17 Kritéria pro podporu, seznam podporovaných oblastí stejně jako programy regionální podpory (regionale Förderprogramme) jednotlivých spolkových zemí jsou stanoveny v tzv. rámcovém plánu (Rahmenplan), který je vytvářen každoročně spolkem a spolkovými zeměmi a je hlavním dokumentem státní regionální politiky Německa (rozhovor s A. Koch).18 Rámcový plán je vytvářen mimo jiné na základě regionálních rozvojových konceptů a výše finančních prostředků uvolněných na GA je schválena Bundestagem a zemskými parlamenty. Rámcový plán musí být nakonec schválen Evropskou komisí, která prověří, zda je dokument v souladu s existujícím režimem udělování podpor (čl. 87 a 88 Smlouvy o ES ve znění smlouvy z Nice). V rámci státní regionální politiky se v Německu rozlišuje pět typů regionů podporovaných státem. Jsou to tzv. oblasti A, B, C, D a E (Rahmenplan 2004–2007:21).19 Právě v otázce podporovaných oblastí je možné identifikovat patrnou dvojkolejnost regionální politiky. Národní regionální politika tak více než ta evropská rozlišuje podporované oblasti podle stupně jejich rozvinutosti a jejich konkrétních potřeb.20 Z průběhu posledních let je patrné, že finance ze strukturálních fondů EU čím dál více dominují nad podporou ze státní regionální politiky. Objem prostředků spolkové vlády se během deseti let zmenšil na třetinu (dip.bundestag.de).21 Až do reformy strukturálních fondů v roce 1988 neměla evropská regionální politika v Německu svůj vlastní profil, neboť peníze ze strukturálních fondů byly součástí rozpočtu programu národní regionální politiky GA. Stejná situace existovala v nových spolkových zemích v letech 1991–1994. Po roce 1988 (respektive po roce 1994) však implementace ERDF probíhá v určitých oblastech i mimo GA (Lang 2005:161;176). Podobný vývoj zaznamenal i ESF, jehož prostředky byly až do roku 1989 napojeny na největší státní programy (instrumenty typu GA), později však byly určeny na kofinancování menších

17

O přerozdělování peněz si rozhodují samy spolkové země (www.bmwi.de, Rahmenplan 2004–2007:7). GA je tak nástrojem, nikoliv jedním s důležitých dokumentů regionální politiky. GA je pouze nejvýznamnějším programem, který čerpá z rámcového plánu. 19 Oblasti A jsou území nových spolkových zemí s výrazně zaostalým rozvojem, oblasti B jsou vyspělé regiony nových spolkových zemí, oblasti C jsou území s těžkými strukturálními problémy (staré spolkové země) a oblasti D a E jsou regiony, jejichž malé a střední podniky mohou čerpat státní podporu. 20 Počet typů podporovaných oblastí vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že Německo má v jistých oblastech výjimku ze zákazu veřejné podpory (viz dále). 21 Jestliže obdržely spolkové země ještě v roce 1995 cca 2,1 miliard Euro, tak v rozpočtu na rok 2005 se počítalo již jen s 694 miliony. Stále více prostředků je tak určeno na kofinancování programů EU. 18

13

programů (Lang 2005:161). Dvojkolejnost regionální politiky tak není zásadní, neboť velká část finančních prostředků (státních a evropských) je smíchána do jednoho rozpočtu (GA). Spolkové země mají samostatnou regionální politiku, která se opírá o tzv. zákony o zemském plánování (Landesplanungsgesetze). Nejdůležitějšími programovými dokumenty na této úrovni jsou zemské rozvojové programy (Landesentwicklungsprogramme). Dále ještě existují regionální plány (Regionalpläne), které jsou součástí zemského plánování (www.erfurt.ihk.de). Podpora německého východu ze státních zdrojů je velmi specifickou problematikou, která má své zakotvení dokonce v primárním právu ES. Článek 87/2 (dřívější článek 92), písmeno c Smlouvy z Nice uvádí, že státní podpory za účelem vyrovnání hospodářských nevýhod způsobených rozdělením Německa jsou legální (čl. 87 Smlouvy o ES ve znění Smlouvy z Nice). Hlavním cílem těchto podpor je modernizace a zachování stávajících hospodářských struktur (srov. Deutscher Bundestag 2001:1). Této výjimky ze zákazu veřejné podpory je ze strany východních spolkových zemí hojně využíváno, podpora čerpajících oblastí však není časově neomezena. V roce 2009 dojde k jejímu přezkoumání a rozhodnutí o dalším postupu (srov. www.europa.eu.int).

3. Aréna regionální politiky v Německu a její aktéři

Pomyslná mapa aktérů zapojujících se v Německu do implementace evropské regionální politiky je podobná na všech rovinách a ve všech spolkových zemích.22 Největší rozdíly tak v případě Německa nepanují v otázce počtu (typů) zapojených aktérů, nýbrž v otázce míry jejich zapojení, respektive možnosti nějakým způsobem ovlivnit podobu regionální politiky. Mezi nejdůležitější „neministerské“ aktéry tradičně patří komory (průmyslové a obchodní komory, živnostenské komory), odbory (Německý odborový svaz), sdružení měst a obcí (Deutscher Städte- und Gemeindebund), sněm krajů (Deutscher Landkreistag), společnosti na podporu hospodářství (obdoba českých rozvojových agentur), regionální management, stejně jako další zájmová sdružení.23

3.1 Sdružení měst a obcí, Sněm krajů – zástupci samospráv Sdružení měst a obcí (v některých spolkových zemích pouze sdružení měst) je důležitý aktér

22

Víceméně stejné typy aktérů tak vstupují do grémií regionální politiky na úrovni spolku, zemí či regionů. Dalšími aktéry jsou např. organizace na ochranu životního prostředí, vysoké školy, Německý svaz rolníků, organizace zastupující práva žen atd. 23

14

podílející se mimo jiné na implementaci regionální politiky, má dlouhou tradici, která sahá až do císařského Německa.24 Německé sdružení měst a obcí zastupuje zájmy komunální samosprávy měst a obcí v Německu a v Evropě. Jeho členská sdružení reprezentují více než 12 500 měst a obcí s více než 47 miliony obyvatel. Je organizováno federálním způsobem (www.dstgb.de). Německé sdružení měst a obcí tak má v každé zemi svoji členskou organizaci, kterou pravidelně konzultuje a vyměňuje si s ní zkušenosti. K hlavním úlohám tohoto sdružení patří kontaktování orgánů činných na úrovni spolku (Spolková vláda, Spolkový sněm atd.), Evropské unie a dalších důležitých organizací za účelem vyjádření postoje měst a obcí k té či oné problematice a hájení jejich zájmů. Stejně tak sněm krajů (Kreistag) má své členské organizace ve třinácti spolkových zemích (tedy ne v Berlíně, Brémách a Hamburku). Jednotlivé kraje využívají různých prostředků k poradenství v otázce možností čerpání podpory či iniciaci regionálního rozvoje regionu. Takový servis poskytují buď samy prostřednictvím příslušného odboru, nebo tuto pravomoc delegují na příslušnou společnost na podporu hospodářství. V těchto rozvojových společnostech, majících statut GmbH (analogie české s.r.o.), má kraj a pod něj spadající obce významné postavení.25

3.2 Asociace zaměstnavatelů a zaměstnanců Významnými aktéry regionální politiky jsou především průmyslové a obchodní komory (Industrie- und Handelskammern, dále jen IHK) stejně jako živnostenské komory. Účast podniků v komorách je v Německu povinná a právě to dává této organizaci sílu a především relevantní postavení. Jsou to veřejnoprávní organizace a s ohledem na úkoly, které na ně stát v různých oblastech přenáší, jsou kontrolovány ministerstvem hospodářství příslušné spolkové země (Hoppe 2000:64). Celkem 81 německých průmyslových a obchodních komor je sdruženo ve Sněmu německých průmyslových a obchodních komor (Deutscher Industrie und Handelskammertag, též DIHK), který vystupuje jejich jménem. Důležitosti komor napomáhá i skutečnost, že zastupují zájmy 3,6 milionů firem proti obcím, zemským vládám a detašovaným státním institucím (www.ihk.de). Jedním z cílů IHK je zastupování hospodářsko-politických zájmů stejně jako servis pro regionální hospodářství (více viz kapitola 4.3.4). Dále se zasazují o podporu 24

1910 – založení Říšského sdružení německých měst, 1922 – založení Říšského sdružení německých obcí. Např. tzv. EN-Agentur zajišťuje poradenství a podporu hospodářského rozvoje v kraji Ennepe-Ruhr. Členy (společníky) této agentury jsou spořitelny, průmyslová a obchodní komora, zájmová sdružení, sdružení podniků a především jednotlivé obce (25%) a kraj Ennepe-Ruhr (26%). Kraj a obce tak v této společnosti mají většinu. 25

15

průmyslového hospodářství a jednotlivých průmyslových odvětví (www.ihk.de). Jedním z referátů, které Sněm průmyslových a hospodářských komor organizuje, je také oddělení pro regionální hospodářskou politiku a evropskou strukturální politiku. Komory působí na všech úrovních – regionální, zemské, spolkové i evropské a snaží se ovlivnit rozhodování politiků. Metod ovlivnění rozhodovacího procesu je několik. V případě regionální politiky se jedná především o aktivní účast v doprovodných výborech (viz dále), regionálních konferencích, dále účast na různých workshopech při vytváření operačního programu, stejně jako lobování u dotyčných ministerstev. V některých spolkových zemích mohou mít poradní hlas ve výborech pro výběr projektů, apod. Podobnou roli jako průmyslové a obchodní komory hrají živnostenské komory, sdružené ve Sněmu živnostenských komor, jejichž 55 regionálních organizací je díky svému statutu podobně jako v předchozím případě kontrolováno státem. Náplň jejich činnosti, především poradenské služby členským podnikům, je podobná jako u průmyslových a obchodních komor (Hoppe 2000:66).26 K nejdůležitějším aktérům regionální politiky patří i Německý odborový svaz, organizace zastřešující 8 různých odborových organizací (IG Mettal, ver.di atd. ). V čele stojí pětičlenné spolkové představenstvo. Tato organizace, mající právní formu sdružení, má zastoupení v každé spolkové zemi, stejně jako na úrovni regionů (www.dgb.de). Kriticky se vyjadřuje k důležitým problematikám. Obecně lze okruh zájmů odborů rozdělit na několik základních oblastí. Jedná se o strukturální politiku, politiku zaměstnanosti, pracovního trhu atd. (www.dresden.dgb.de).27 Německý odborový svaz je nezávislý na politickém dění, což ovšem naznamená, že by byl neutrální. Odbory nedostávají na svou činnost od státu žádné peníze a fungují pouze na základě členských příspěvků od svých zhruba 7 milionů členů, jejichž práva zastupují. Odbory nedisponují vlivem na politické strany, přestože mají přece jen užší vztahy s levicově orientovanými stranami – tj. SPD, Zelenými a Linkspartei (rozhovor s C. Falk). Jejich hlavním nástrojem je lobování u relevantních orgánů (např. zemských ministerstev). Účastní se připomínkových řízení a často využívají možnosti vyjádřit se k důležitým aktuálním tématům regionální politiky, např. formou písemných postojů, position paperů atd. Jsou zastoupené stejně jako komory v důležitých grémiích regionální

26

Živnostenské podniky mají navíc ještě v otázce ochrany svých zájmů možnost sdružovat se v profesních organizacích podle zaměření (Innungen). Narozdíl od průmyslových a obchodních komor nabízejí živnostenské komory speciální poradenské služby. Specifickou roli při tom sehrávají tzv. podnikoví poradci (Hoppe 2000:68). 27 K dalším oblastem, ve kterých se Německý odborový svaz angažuje, patří např. rodinná, zdravotní a vzdělávací politika, ale také boj proti pravicovému extremismu atd.

16

politiky, tedy především v doprovodných výborech, regionálních konferencích atd. (www.dgb.de).

3.3 Regionální management a společnosti na podporu hospodářství Regionální management (dále jen RM) lze označit za poměrně nového aktéra regionální politiky. Jeho pozice je však zatím nejasná, protože nelze mluvit o úplné síti těchto organizací po celé zemi. Doposud vzniklo zhruba padesát aktérů tohoto typu a další vývoj závisí především na finančních prostředcích a vůli regionálních aktérů. RM je financován z celostátních prostředků, stejně jako z prostředků spolkových zemí. Finanční podporu dostává také ze zdrojů regionu, ve kterém sídlí (např. rozhovor s T. Schmieder). Úloha tohoto aktéra je naznačena v rámcovém plánu Společného úkolu zlepšení regionální hospodářské struktury: „S cílem urychlit a vystavět na širších základech regionální rozvojové procesy v obzvláště strukturálně slabých regionech může být na úrovni krajů (a měst bez zařazení pod kraj), pokud možno v napojení na organizace podporující hospodářství, založen regionální management“ (Rahmenplan 2004–2007:39).28 RM, jako důležitý aktér regionální politiky a jakýsi aktivizátor lokálních aktérů (obce, podniky, atd.) zaznamenal v Německu v posledních letech stejně jako v některých dalších zemích Evropy prudký rozvoj. Nejvíce regionálních managementů vzniklo z prostředků GA v letech 2000–2004. V poslední době se tento vývoj nachází poněkud v útlumu, což je způsobeno především tím, že u konce programovacího období jsou prostředky regionální podpory určené na výstavbu RM již z velké části vyčerpány (rozhovor s T. Schmieder).

Úloha regionálního managementu: -

vypracování a implementace rozvojových konceptů,

-

podpora rozvojových projektů,

-

iniciace vytváření regionálních konsensů,

-

výstavba regionálních sítí, svazků, inovačních klastrů, atd.,

-

mobilizace

skrytých

regionálních

zaměstnaneckých

růstových

(rozvojových)

potenciálů. Zdroj: Rahmenplan 2004–2006:40

28

Regionální management je v rámcovém plánu označován jako časově omezený projekt (Rahmenplan 2004–2007:39).

17

Důležitým aktérem, ať již jej označíme za regionálního či lokálního29, jsou tzv. společnosti na podporu hospodářství (Wirtschaftsfördergesellschaften). Podobnou funkci jako tyto organizace (mnohdy spočívá rozdíl v pouhém názvu) mají tzv. rozvojové společnosti (Entwicklungsgesellschaften), respektive rozvojové agentury (Entwicklungsagenturen). Existují buď na úrovni regionů, nebo – mnohem častěji – na nižší úrovni, tj. v krajích. „Poskytují poradenství regionálním aktérům (obcím, ale také firmám, atd.) při žádostech o podporu“ (rozhovor s A. Reimers). Dalšími úkoly zpravidla bývají podpora a rozvoj regionálního rozvojového potenciálu, pomoc vnitrozemským a zahraničním investorům, zprostředkovávání relevantních kontaktů (těmto investorům), atd. Společnosti na podporu hospodářství mají většinou stejně jako regionální management právní statut s.r.o., někdy ale také statut registrovaného sdružení (e.V.). Na úrovni některých spolkových zemí fungují tzv. zemské rozvojové společnosti (Landesentwicklungsgesellschaften), jejichž náplň práce je podobná jako u společností na podporu hospodářství.30 Jejich role je však poměrně specifická, neboť působí ve více odvětvích. Podporují např. výstavbu či bydlení, rozvoj měst, poskytují ale také široké poradenství v otázce

čerpání prostředků regionální politiky31, pomáhají investorům při

usazování se v regionu, atd. (srov. www.naheimst.de, rozhovor s H. Wiemers). Tyto organizace jsou sdruženy ve Spolkovém sdružení zemských rozvojových a realitních

společností

(Bundesvereinigung

der

Landesentwicklungs

und

Immobiliengesellschaften) v počtu 16 organizací.32

3.4 Přeshraniční struktury jako aktér regionálních zájmů Euroregiony jako aktér přeshraničních zájmů mají v Německu velmi dlouhou tradici. Vůbec první aktér tohoto typu (EUREGIO) byl založen roku 1958 na německo-nizozemských hranicích s cílem rozvoje a zesílení přeshraničních struktur (www.euregio.de). Největší rozvoj euroregionů zaznamenalo Německo především v 70. letech a později v 90. letech v souvislosti se sjednocením Německa.33 Právě vznik nových euroregionů na německo-polském a německo-českém pomezí a s ním související budování přeshraničních vztahů se stalo velkou výzvou. „…Je třeba zohlednit rozdílný vývoj na obou stranách státní hranice během více než 29

Společnosti na podporu hospodářství nelze jednoznačně označit jako regionálního či lokálního aktéra. Přestože většina z nich působí na úrovni krajů, existují i jednotlivé společnosti tohoto druhu s regionální působností. 30 Ne vždy se tyto organizace jmenují „zemská rozvojová společnost“. Stejně tak se můžeme setkat s názvem podpora hospodářství (Wirtschaftsförderung) apod. 31 Nezávisle na tom, zda se jedná o peníze z GA, strukturálních fondů či jiných zdrojů. 32 Shodnost počtu organizací s počtem spolkových zemí je pouze náhodná. 33 Vznik euroregionů v nových spolkových zemích.

18

půl století. Extrémní problémy vycházejí z nedostatečných dopravních propojení, pročež jsou nutné vysoké investice na rozvoje dopravních cest“ (Jurczek 2002:3). Na rozdíl od nově vzniklých euroregionů např. mezi ČR a Rakouskem je ve zmíněných případech jistou výhodou, že německé části nově vzniklých euroregionů byly po desetiletí také ovlivňovány komunistickým systémem NDR a vykazovaly tak podobné politicko-ekonomické rozvojové struktury (srov. Jurczek 2002:1). Základními a zároveň nejčastějšími aktéry euroregionů jsou obce (města) a kraje, ale také velmi často průmyslové a obchodní komory, odbory, zájmová sdružení atd. V některých euroregionech jsou členy i sdružení několika obcí (Samtgemeinden) (viz kap. 4.3.4), což je ale v celoněmeckém kontextu spíše výjimkou než pravidlem.

4. Formalizace politických kanálů v Německu a jejich využití

Vysoká míra decentralizace je v Německu patrná v mnoha oblastech. Jednou z nich je i čerpání ze strukturálních fondů EU, přičemž implementace strukturální politiky EU je v kompetenci spolkových zemí (Haverland 1995:70). Nedá se říci, že by byly jedinými aktéry celého implementačního procesu. Mají pouze v mnoha oblastech hlavní slovo a slouží také jako koordinátoři jednání. Při pokusu o objektivní popis fungování aktérů v regionální politice je nutné zkoumat tuto jejich roli z několika hledisek. Jednak z toho, v jakém objemu a frekvenci jsou zapojováni, dále pak jaká je skutečná míra jejich zapojení a v neposlední řadě je také zajímavé sledovat případný pokrok v naplňování principu partnerství v průběhu let.

4.1 Formalizace politického dialogu na státní úrovni Jak již bylo naznačeno, role institucí, podílejících se na implementaci evropské strukturální politiky na úrovni spolku, je spíše koordinační. Toto ovšem neplatí pro tři operační programy (OP dopravní infrastruktura, OP rozvoj lidských zdrojů, OP FIFG) na spolkové úrovni, které jsou na rozdíl od strukturálních fondů (ERDF, ESF, EAGGF) implementovány na celostátní úrovni.34 Na spolkové úrovni existuje dokument pro cíl 1 a jemu příslušné orgány – Rámec podpory Společenství (GFK). V případě cíle 2 na spolkové úrovni není žádný dokument a existují tak pouze dokumenty jednotlivých spolkových zemí (Program pro cíl 2, Jednotný

34

V praxi tak např. neexistují operační programy dopravní infrastruktura v jednotlivých spolkových zemích.

19

programový dokument). GFK je základem (obecným rámcem) jednotlivých operačních programů a je řízen příslušným správním orgánem.35 Role správního orgánu GFK: -

předsedá doprovodnému výboru GFK,

-

jeho zástupce je členem každého doprovodného výboru operačního programu,

-

zastupuje členský stát (Německo) při přípravě změn GFK,

-

spolu s ostatními orgány koordinuje finanční kontrolu a platby EU pro cíl 1,

-

dále se např. účastní velkých projektů, vytváření doplňků k programovému plánování atd.,

-

konzultuje hospodářské a sociální aktéry na spolkové úrovni.

Zdroj: GFK 2000–2006

Stejně jako v případě spolkových zemí i po boku správního orgánu GFK působí tzv. doprovodný výbor (Begleitausschuss, jinak též BGA). Jeho úkolem je dohlížet na efektivitu a kvalitu implementace strukturálních fondů. „Doprovodný výbor je vytvořen členským státem v součinnosti se správním orgánem a po vyjádření hospodářských a sociálních aktérů“ (GFK:205). Právě tento orgán je arénou, kde se střetává velký počet nejrůznějších aktérů. Jako zástupci státu jsou to spolková a zemská ministerstva.36 Dalšími členy jsou zástupce Evropské komise, zástupce Evropské investiční banky a zástupce spolkového ministerstva hospodářství, který výboru předsedá.37 Kompetence doprovodného výboru: -

obsahové a strategické směřování a koordinace programu,

-

potvrzení a přizpůsobení programového dodatku, stejně jako přezkoumání a schválení programových změn,

-

přezkoumání a schválení výběrových kritérií,

-

pravidelné přezkoumávání provádění programu,

-

poradenství při vyhotovení poločasového hodnocení (Halbzeitbewertung – viz dále),

-

přezkoumávání a schvalování výročních zpráv.

Zdroj: Regionalübergreifendes OP des Bundes zur Entwicklung des Arbeitsmarktes und der Humanressourcen für die Interventionen des Ziel 1 in Deutschland 35

Je-li v této práci používán výraz správní orgán, je jím míněn správní orgán pro implementaci operačního programu. 36 Především ministerstva hospodářství, sociálních věcí a zemědělství, jelikož se jedná o rozvoj spadající do jejich kompetencí. 37 Ve spolkových zemích to analogicky zpravidla bývá zemský ministr hospodářství, respektive senátor pro hospodářství (viz dále kapitola 4.3.2).

20

V široké míře jsou do doprovodného výboru zahrnuti i hospodářští a sociální partneři. Jedná se především o Sněm průmyslových a obchodních komor,

Německých odborový svaz,

Německý svaz měst a obcí, Německý sněm krajů, Spolkové sdružení německých zaměstnavatelských svazů atd. Mezi neministerskými aktéry nechybí ani tradiční aktér strukturální politiky, Německý svaz rolníků či zástupce Nadace pro životní prostředí WWFDeutschland. Před každým zasedáním doprovodného výboru GFK se koná setkání spolkového ministerstva hospodářství s hospodářskými a sociálními aktéry, kteří obdrží podklady pro jednání a podílejí se na jeho přípravě. Stejně tak po jednání výboru obdrží písemně výsledky zasedání (GFK:205). Podobné zastoupení partnerů existuje i v případě tří zmíněných operačních programů existujících na úrovni spolku. I v jejich případě se opakuje model správního orgánu, po jehož boku funguje doprovodný výbor jako aréna, ve které jsou mimo jiné zastoupeni hospodářští a sociální partneři. Situace v otázce implementace cíle 3 a s ní souvisejícím principem partnerství je podobná jako v předchozích případech, a proto není třeba věnovat jí zásadní pozornost. Pro spolkové země čerpající z cíle 3 byl vypracován „Jednotný programový dokument pro rozvoj pracovního trhu a lidských zdrojů“, který je implementován správním orgánem, tedy spolkovým ministerstvem práce a sociálních věcí. Vedle správního orgánu působí doprovodný výbor, který má stejné pravomoci jako doprovodné výbory cílů 1 a 2 (EPPD Ziel 3 - 20002006). Velká důležitost je v Německu přikládána evaluaci provádění operačního programu. V rámci evaluace jsou podstatné tři typy zpráv. Ex-ante hodnocení je analýzou silných a slabých stránek operačního programu, stejně jako rozvojových potenciálů. Je vytvářeno prakticky zároveň s operačním programem a spolu s ním je také zasláno Evropské komisi. Té slouží jako vodítko při schvalování operačního programu. Aby byla zachována nestrannost a nezaujatost, je vybrán externí nezávislý subjekt (vědecká instituce, instituce zabývající se regionální politikou apod.), který toto hodnocení na objednávku zhotoví. Druhým typem je tzv. poločasové hodnocení, které je opět nezávislou institucí vypracováno v polovině programovacího období a jehož cílem je zhodnotit první dopady programu. Kromě původní verze tohoto hodnocení je také po určité době vyhotovena jeho aktualizace. Nejpozději tři roky po uplynutí šestiletého období je zhotoveno tzv. ex-post hodnocení, které hodnotí celkové dopady implementace operačního programu (OP Sachsen-Anhalt:351). Je

21

vypracováno správním orgánem dané spolkové země ve spolupráci s nezávislými experty (institucemi).38 Jmenovaná hodnocení čerpají mimo jiné z rozhovorů s aktéry implementačního procesu, stejně jako z každoročních monitorovacích zpráv odpovědného ministerstva (ministerstva hospodářství) (Halbzeitbewertung NRW 2003:15).39 V kontextu naplňování principu partnerství tak lze evaluaci shrnout dvěmi základními poznatky. Okruh tradičních aktérů regionální politiky je rozšířen o nezávislý subjekt, který zajišťuje nestrannost evaluace. Dalším poznatkem je skutečnost, že hospodářští a sociální partneři nejsou do vyhotovení evaluační zprávy zapojeni a jsou informováni pouze o jejím výsledku (např. rozhovor s H. Fell).

4.2 Formalizace politického dialogu na úrovni spolkových zemí Jak již bylo mnohokrát uvedeno, nejdůležitějším článkem implementace regionální politiky v Německu jsou spolkové země. Klíčovými aktéry jsou vždy zemská ministerstva, spolková vláda a Evropská komise, dále pak různí hospodářští a sociální aktéři, neziskové organizace či zástupci regionálních samospráv. Jejich institucionální zakotvení je ve všech částech Německa identické. Hlavní aktér celého procesu, spolková země, je zpravidla zastoupen zemským ministerstvem hospodářství (předsedá správnímu výboru). Vedle něj funguje doprovodný výbor, ve kterém zasedají zástupci příslušných zemských ministerstev40, dále pak zástupci spolkové vlády, Evropské komise a četní hospodářští a sociální aktéři (www.nrw.de; Lang 2005:168). Tyto výbory jsou arénou pro různé hospodářské a sociální aktéry, kteří zde mohou ovlivňovat implementaci strukturálních fondů (srov. DGB Bundesvorstand 2001:14). Scházejí se minimálně jednou až dvakrát ročně, někdy však mnohem častěji (viz dále – kap. 4.3.2.1). K jejich hlavním úkolům patří „řízení a koordinace programu, přezkoumávání a schvalování výběrových kritérií, kontrola provádění programu, schvalování každoročních prováděcích zpráv atd.“ (www.nrw.de). Jakkoliv vyjmenované pravomoci mohou působit jako rozsáhlé, realita bývá jiná. Přestože se činnost a s ní související rozsah pravomocí doprovodných výborů v jednotlivých spolkových zemích liší, je nutné hned na úvod říct, že doprovodné výbory nelze považovat za rozhodující místa, kde se odehrávají důležitá rozhodnutí či přerozdělování peněz. Stejně tak 38

Za vypracování této zprávy je odpovědná Evropská komise. Výraz aktéři v tomto případě označuje nejdůležitější aktéry implementačního procesu na všech úrovních, tedy pouze ty, kteří jsou odpovědní za přijímání klíčových rozhodnutí. 40 Zpravidla to bývají především ministerstva hospodářství, sociálních věcí, zemědělství atd. 39

22

nehraje doprovodný výbor roli při výběru projektů. Institucí, která má v těchto zmíněných oblastech rozhodující pravomoci, je správní orgán. Mluvíme-li tedy o té či oné spolkové zemi, ve které mají hospodářští a sociální aktéři shodou okolností v rámci doprovodného výboru důležité slovo, neznamená to automaticky, že by jejich postavení bylo silné i v jiných oblastech. O zásadnějších věcech totiž rozhodovat nemohou. V praxi slouží doprovodný výbor často pouze ke schvalování výročních zpráv. Klíčovou roli v doprovodných výborech zaujímají zemská ministerstva hospodářství, jejichž zástupci výboru zpravidla předsedají. V uplynulém programovacím období (1994–1999) byl zřízen pouze jeden doprovodný výbor pro celé území cíle 1, přičemž na úrovni jednotlivých spolkových zemí vznikly podvýbory. V nynějším programovacím období však má bez výjimky každá spolková země svůj doprovodný výbor (DGB Bundesvorstand 2001:15). Mezi nejvýznamnější aktéry v doprovodných výborech patří komory a Německý odborový svaz, respektive jejich regionální pobočky. Dalšími aktéry jsou obce, ale také např. spolky na ochranu životního prostředí, energetické agentury, sdružení zastupující zájmy katolíků atd. (Haverland 1995:82). Stojí jistě za povšimnutí, že prakticky v každém doprovodném výboru je jedním z aktérů zástupce pro rovnoprávnost žen.41 Výčet zastoupených aktérů by byl jistě dlouhý a v té či oné spolkové zemi je různý, stejně jako je odlišná míra jejich zapojení do implementačního procesu. Obzvláště široký okruh aktérů je do plánování nového období zapojen už od samotného počátku. Obecně lze říci, že v jednotlivých spolkových zemích jsou zorganizována „slyšení“ (společná zasedání) mnoha hospodářských a sociálních aktérů se zástupci ministerstva, na základě kterých je vypracován working paper, který je poté projednáván v doprovodném výboru, respektive podvýboru (např. www.thueringen.de; Haverland 1995:82). V zásadě platí, že počet takovýchto aktérů, kteří se zúčastnili slyšení, bývá nepoměrně větší, než počet „vyvolených“, kteří později zasedají v doprovodném výboru operačního programu. Je to jistě dáno tím, že výsledky těchto zasedání jsou nezávazné a mají spíše charakter navázaní kontaktu ministerstva s těmi, kdo se pohybují v praxi. Celkově se tak k plánování současného programovacího období vyjadřovala mnohdy více jak stovka různých aktérů. Např. z operačního programu Durynska pro roky 2000–2006 však vyplývá, že účelem takovýchto zasedání bylo spíše zjistit postoj aktérů k příštímu programovacímu období

41

Ten většinou zastupuje nějakou organizaci zabývající se touto problematikou nebo je pověřencem spolkové země. Rovnoprávnost žen jako jeden z důležitých cílů je neustále zmiňována v relevantních zprávách (výroční zprávy, poločasová hodnocení apod.) spolkových zemí a stojí v centru pozornosti.

23

(2007–2013), nikoliv brát stanoviska těchto lidí jako závazná (OP Thüringen 2000:14). „Proces slyšení nevedl nutně k tomu, že návrhy hospodářských a sociálních partnerů nalezly konkrétní odezvu v operačních programech. Konečné rozhodnutí spočívalo na uvážení zemské vlády“ (DGB Bundesvorstand 2001:15). Přestože byla role těchto zasedání spíše poradní, lze na ně pohlížet pozitivně jako na snahu ministerstva vytvořit dokument, který by co nejvíce odpovídal realitě a zrcadlil potřeby regionů a dalších aktérů z praxe, kteří znají konkrétní situaci a jsou tak schopni efektivně přispět do debaty. Tyto poznámky a návrhy byly v některých

případech

vyslyšeny

a

zapracovány

do

celkového

návrhu

(srov.

Halbzeitbewertung Hamburg:76). Celkově lze ale říci, že na samotném vytváření programu se jmenovaní neministerští aktéři nemohli podílet, což bylo z jejich strany velmi často kritizováno. „K danému tématu byla uspořádána konference zemské vlády. Sociální aktéři byli diváci a ne aktéři na pódiu.“ (rozhovor s A. Bernstorf). V některých případech byli hospodářští a sociální aktéři zapojeni intenzivněji, než pouze formou účasti na konferencích.42 V konkrétních případech byly uspořádány workshopy či bilaterální rozhovory mezi ministerstvem a jednotlivými aktéry. Z tónu monitorovacích zpráv je však patrné, že je účast neministerských aktérů v této fázi vládními orgány mnohdy příliš přeceňována a dává se tak spíše na odiv plnění výslovné podmínky Evropské komise, kterou je zapojení co největšího počtu aktérů. Podobným jazykem hovoří i jednotliví hospodářští a sociální aktéři. Např. Německý odborový svaz v Hesensku by v budoucnosti přivítal spolurozhodovací právo, či dokonce právo veta v programovací fázi (rozhovor s K. Rocker-Wolf). Mimo zapojení do doprovodného výboru, regionálních konferencí (viz např. Severní Porýní-Vestfálsko), či účasti na „slyšeních“ ve fázi plánování, mají ještě hospodářští a sociální aktéři možnost lobovat přímo u relevantních ministerstev, respektive pověřených orgánů těchto zemských ministerstev (rozhovor s A. Reimers). Míra zapojení hospodářských a sociálních aktérů se v jednotlivých spolkových zemích značně liší. Zprávy jednotlivých spolkových zemí, stejně jako sekundární literatura věnující se zapojení aktérů, se však vzácně shodují v tom, že zapojení hospodářských a sociálních aktérů se oproti uplynulým programovacím obdobím zintenzívnilo (srov. např. Lang 2005:168). Je však pochopitelné, že je nemožné a možná dokonce nežádoucí, aby spolkové země zacházely v kontaktu s četnými „neministerskými“ partnery až příliš daleko za hranici současného stavu. Je nutné si uvědomit, že ve stávajícím složení není doprovodný výbor coby

42

Touto rozšířenou formou mohli hospodářští a sociální partneři prezentovat svoje názory např. v Braniborsku či Sasku-Anhaltsku (srov. DGB Bundesvorstand:16). Naopak např. v Durynsku sice odbory podaly návrhy na rozšíření stávajícího partnerství, tyto však byly správci fondů odmítnuty.

24

hlavní grémium pro zapojení těchto aktérů připraven převzít jakoukoliv vyšší odpovědnost. Na případné další posilování partnerství při implementaci regionální politiky nelze pohlížet jako na samozřejmost. Některé spolkové země v tomto ohledu argumentují absencí finanční odpovědnosti hospodářských a sociálních aktérů na operačním programu a s ní souvisejícím nedisponováním hlasovacího práva (rozhovor s A. Reimers). Většinou se setkáváme se dvěma základními modely (srov. DGB Bundesvorstand 2001:15, Lang 2005:170) zapojení aktérů. Někteří mohou v rámci doprovodného výboru vystupovat po boku správního orgánu (zemské ministerstvo hospodářství) jako rovnocenní partneři v tom smyslu, že mají hlasovací právo či dokonce stejný počet hlasů jako správní orgán. Jinou variantou zapojení je situace, ve které mají zmínění aktéři pouze poradní hlas.43 Spolkové země tak můžeme rozdělit na ty, které plní výslovnou podmínku Evropské komise zřízením doprovodného výboru, aniž by však zúčastněným aktérům daly relevantní postavení, a na ty, které dobrovolně zapojují aktéry do implementačního procesu tím, že jim dají spolurozhodovací právo v doprovodném výboru. Následující případové studie analyzují nejvýraznější modely partnerství na úrovni spolkových zemí.

4. 2.1 Model vysokého vlivu hospodářských a sociálních aktérů Příkladem prvního modelu, v celoněmeckém rámci značně průkopnického, je spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko. Role hospodářských a sociálních aktérů je tu v rámci současných

možností

na

nejvyšším

stupni.

V doprovodném

výboru

mají

totiž

spolurozhodovací právo, přitom ale přesně tolik hlasů, kolik správní orgán. Existuje tu rovnocenné postavení ministerstev (7 hlasů) a hospodářských a sociálních aktérů (rovněž 7 hlasů). V případě nerozhodného hlasování však rozhoduje hlas vedoucího činitele tohoto doprovodného výboru, kterým je zástupce zemského ministerstva hospodářství (OP Mecklenburg-Vorpommern:259, srov. DGB Bundesvorstand 2001:15). „Úkolem předsedy doprovodného výboru je klást důraz na to, aby silní aktéři nedominovali se svými tématy. I menší partneři musí mít ve výboru možnost se prezentovat. Toto je zajištěno, obzvláště v rozhodovacím procesu, paritním obsazením doprovodného výboru“ (rozhovor s A. Faust). Nominálně vzato je v doprovodném výboru zastoupeno více zástupců hospodářských a sociálních aktérů než zástupců správního orgánu (14 zástupců správy : 18 zástupců

43

Hlasovací právo mají hospodářští a sociální aktéři např. v Bádensku-Württembersku, Meklenbursku-Předním Pomořansku, Sársku, Šlesvicku-Holštýnsku atd. Pouze poradní hlas mají neministerští aktéři v Durynsku, Hamburku, Porýní Falci, Sasku, Sasku-Anhaltsku atd.

25

neadministrativních aktérů).44 Právě tato forma zastoupení však byla některými autory kritizována, přičemž upozorňovali na to, že počet členů ve výboru je příliš velký, což není právě nejlepší výchozí bod pro nastolení dobrého pracovního klimatu. V tomto ohledu byla kritizována především přílišná anonymita mezi aktéry, respektive relativně nízký počet aktivních aktérů (Halbzeitbewertung Sachsen:298).45 Jakkoliv si jednotlivá zemská ministerstva většinou nepřipouštějí, že by práce doprovodného výbor mohla být neefektivní, je zřejmé, že jedním z hlavních důvodů většinou nepříliš častých jednání doprovodných výborů je jejich přílišná velikost. To je samozřejmě velmi individuální. Práci doprovodného výboru Šlesvicka-Holštýnska (okolo 25 členů) či Meklenburska-Předního Pomořanska (32 členů, velmi častá zasedání) nelze jistě srovnávat s prací doprovodného výboru Bavorska (minimální počet zasedání – spíše formální funkce, více než 40 členů). Ukazuje se tak, že model „přezastoupení“, tedy zahrnutí co největšího počtu aktérů přímo do pracovního jednání, nemusí být nejvhodnější, jakkoliv bezpochyby maximálně splňuje

požadavky

principu

partnerství

(srov.

Halbzeitbewertung

Mecklenburg-

Vorpommern:185). Poločasové hodnocení z roku 2003 provedené pro spolkové ministerstvo financí renomovanými institucemi rovněž

poukazuje na ne zrovna efektivní práci

doprovodných výborů (Halbzeitbewertung des GFK 2003:376). Za vinu to dává nevyjasněnému koncipování doprovodných výborů: „Jestliže mají všichni členové doprovodného výboru odpovídat vysokým nárokům na spolupráci, pak musejí být také uvedeni do stavu, kdy budou moci rozvíjet svoje odborné znalosti. Aby mohla být tato kompetence a s ní spojené pracovní nasazení vůbec vyžadovány, muselo by být toto nasazení honorováno“

(Halbzeitbewertung

des

GFK:377,

Halbzeitbewertung

des

GFK

–

Zusammenfassung:16). Jako řešení se podle autorů této zprávy nabízí buďto vznik selektivních zasedání, nebo zúžení počtu členů doprovodného výboru, kompenzovaného rozšířením dialogu s aktéry mimo tento výbor. Jako problematická se ukázala být špatná a 44

Hospodářskými a sociálními (a dalšími) aktéry zastoupenými v doprovodném výboru byly: Průmyslové a obchodní komory, živnostenské komory, Německý odborový svaz, Sdružení podnikatelských svazů Meklenburska-Předního Pomořanska (dále jen M-V ), Sdružení měst a obcí M-V, stejně jako sdružení krajů M-V (Landkreistag), Sdružení rolníků M-V, Zemské sdružení rybářů, sdružení na ochranu životního prostředí, zástupce evangelické církve, Evropská investiční banka a Evropská komise. Za „stát“ byly zastoupeny: Ministerstvo hospodářství, Ministerstvo práce, staveb a rozvoje venkova, Ministerstvo výživy, zemědělství, lesnictví a rybolovu, Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo financí, Ministerstvo pro vzdělání, vědu a kulturu, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo sociálních věcí (zemská ministerstva), zemský zmocněnec pro rovnoprávnost žen, spolkové Ministerstvo pro hospodářství a technologie, spolkové Ministerstvo práce a sociálních věcí, spolkové Ministerstvo zemědělství a spolkové Ministerstvo financí. 45 Jedná se samozřejmě o velmi subjektivní aspekty a je nutno říct, že v drtivé většině případů se relevantní pracovníci zemských ministerstev shodují na tom, že aktivita neadministrativních aktérů je vysoká. V případě některých zemí však především poločasová hodnocení (vytvořená nezávislým hodnotitelem) mluví poněkud odlišným jazykem – např. Halbzeitbewertung Sachsen:298, Halbzeitbewertung Bayern:322.

26

především pozdní informovanost členů výboru. Pocit nedostatku podstatných informací ostatně sdílejí aktéři v mnoha spolkových zemích, přestože pověřené orgány ministerstev tvrdí, že hospodářští a sociální aktéři jsou informováni s dostatečným předstihem před každým zasedáním výboru.46 Celkově vzato je ve srovnání s jinými spolkovými zeměmi možné ohodnotit naplňování principu partnerství v Meklenbursku-Předním Pomořansku jako nadprůměrné. Nejen z důvodu působení velkého počtu zástupců hospodářské a sociální sféry v doprovodném výboru, kde mají z celostátního hlediska spíše neobvyklé hlasovací právo. Doprovodný výbor je tu arénou mnoha diskuzí, ke kterým ve velké části jiných spolkových zemí vůbec na tomto poli nedochází. Zatímco v první polovině programovacího období se sešel celkem třináctkrát, v jiných spolkových zemích to většinou bylo jen třikrát (což je podle směrnic během tří let minimální počet setkání) (srov. Halbzeitbewertung MecklenburgVorpommern:186).47 Uskutečněných třináct setkání samozřejmě umožnilo, aby byly diskutovány i poměrně detailní záležitosti.48 Vysokou míru zapojení hospodářských a sociálních aktérů si pochvalují i oni sami. Vysloví-li se oba hlavní hospodářští a sociální partneři (Německý odborový svaz a Svaz podniků) proti nějakému usnesení, pak takový návrh není schválen a do příštího zasedání se všichni aktéři snaží sjednotit postoje. Hospodářští a sociální aktéři tedy nezasedají v tomto grémiu z povinnosti, ale aktivně a konstruktivně se zapojují (rozhovor s H. Uder).

Fakt, že doprovodný výbor hraje v této spolkové zemi

relativně důležitou roli, potvrzuje ostatně i datum jeho prvního setkání – rok 2000 (srov. Halbzeitbewertung Mecklenburg-Vorpommern:186). Tato skutečnost nabývá na důležitosti ve srovnání s jinými spolkovými zeměmi, kde se první zasedání tohoto výboru často konalo až o necelý rok později. Členové doprovodného výboru, kteří mají hlasovací právo, mají navíc možnost účastnit se zasedání hospodářského i finančního výboru, kde mohou přednést stanoviska doprovodného výboru. Kromě jmenovaných variant zapojení hospodářských a sociálních aktérů existuje i častá bilaterální spolupráce s příslušnými ministerstvy. Ministerstvo zemědělství tak v otázce implementace strukturální politiky spolupracuje se svazem rolníků (Bauernverband), který je jedním z aktérů doprovodného výboru. Stejně tak podnikatelské svazy či odbory spolupracují s Ministerstvem práce a staveb, respektive s Ministerstvem hospodářství. „Ukazuje se, že 46

Na tomto se shodují zástupci ministerstev (správních orgánů) napříč spolkovými zeměmi. Např. rozhovory s H. Fell, U. Hellberg, J. Moede-Hinz atd. 47 Do 9. září 2004 se doprovodný výbor operačního programu Meklenburska-Předního Pomořanska sešel dokonce devatenáctkrát. Pouze třikrát se v první polovině programovacího období sešel doprovodný výbor např. v Bavorsku. 48 Např. otázka, zda má být zavádění počítačů do škol financováno z prostředků ERDF.

27

především aktéři s finančně a informačně slabým zázemím se soustředí na spolupráci při realizaci cílů odpovídajících jejich zaměření“ (rozhovor s A. Faust). Meklenbursko-Přední Pomořansko je tak příkladem spolkové země, která z vlastní iniciativy rozšířila pravomoci aktérů, které daleko překračují míru zastoupení vyžadovanou Evropskou komisí. 4.2.2 Model regionalizované strukturální politiky49 Specifickým případem, který představuje další model implementace regionální politiky, je nejlidnatější spolková země Německa Severní Porýní-Vestfálsko. Především z toho důvodu, že zde můžeme mluvit o vysoké míře decentralizace, tedy minimálně té institucionální. Zapojování neministerských aktérů má v zemi velmi dlouhou tradici, která sahá až do 70. let, a je tu chápáno jako politická samozřejmost (rozhovor s H.G.Crone-Erdmann). Země je speciálně pro účely regionální politiky rozdělena do 15 regionů, v jejichž čele stojí tzv. regionální konference (Ziel 2- Programm NRW:420). Jejich hlavním cílem je zapojení co největšího počtu hospodářských a sociálních aktérů do procesu implementace regionální politiky. Ve spolupráci s těmito lokálními aktéry, mezi kterými nechybí ani vysoké školy, vypracovávají regionální konference regionální rozvojové koncepty. Ty slouží zemské vládě jako vodítko při výběru projektů, v žádném případě však nemají závazný charakter (srov. Ziel 2-Programm NRW:420; Lang 2005:172). Mluvíme-li o Severním Porýní-Vestfálsku (ale i o mnoha dalších spolkových zemích), užíváme speciálního výrazu regionalizovaná strukturální politika (regionalisierte Strukturpolitik), který naznačuje, že v této spolkové zemi zaujímají nepřehlédnutelné místo právě regionální grémia, která stejně jako na úrovni spolkové země umožňují četným hospodářským, sociálním a společenským aktérům zapojit se do implementace regionální politiky. Vliv regionálních grémií na implementaci regionální politiky je různý. Závisí na tom, do které oblasti projednávané projekty spadají. Např. u projektů na rozvoj infrastruktury je vyžadován konsensus v regionálních konferencích (srov. Lang 2005:172). Pouze v takovém případě má totiž pro odpovědná ministerstva, ve kterých probíhá rozhodování, názor konferencí váhu. I tak má stanovisko regionálních grémií pouze poradní funkci a nemůže rozhodnutí ministerstva vetovat. Kontakt doprovodného výboru a regionálních konferencí je zajištěn zastoupením pěti z nich právě v doprovodném výboru.50 49

Výraz „regionalizovaná strukturální politika“ (regionalisierte Strukturpolitik) je často používaný v německém politologickém diskurzu. Používá se v případě spolkových zemí, jejichž regiony se aktivně zapojují do regionální politiky, např. formou vypracování regionálního rozvojového konceptu atd. 50 Zastoupeno je pouze pět regionů, neboť právě tyto jsou relevantní v otázce čerpání finančních prostředků. Ostatní regionální konference nedisponují žádnou nebo jen velmi malou oblastí zařazenou pod cíl 2.

28

Zástupci těchto regionálních grémií jsou zároveň ve většině případů starosty velkých měst (Oberhausen, Duisburg, Dortmund), která procházejí ekonomickou restrukturalizací (Halbzeitbewertung NRW:326). Znají přesně situaci a mohou tak svými znalostmi efektivně přispět do procesu implementace regionální politiky. Výraz regionalizovaná strukturální politika je užíván i v případě mnohých dalších spolkových zemí. Dlouhou tradici má tato úloha regionů v Dolním Sasku, dále existuje ale i v Hesensku, Šlesvicku-Holštýnsku, Sasku-Anhaltsku atd.

4.2.3 Minimalistický model partnerství Jiným modelem je situace, kdy je doprovodnému výboru přisouzena pouze ta role, kterou určují závazné směrnice. Spektrum aktérů účastnících se zasedání doprovodného výboru bývá sice obdobné, zásadním způsobem se ovšem liší míra jejich zapojení. Hlavní rozdíly (oproti předešlému případu Meklenburska-Předního Pomořanska) panují v otázce hlasovacího práva zúčastněných aktérů a četnosti zasedání výboru. V případě obou zmíněných kritérií je vidět, že mnohé spolkové země jdou spíše cestou nejmenšího odporu. Ve svých oficiálních dokumentech (operační program, monitorovací zprávy atd.) většinou proklamují, že na základě principu partnerství a výslovného důrazu Evropské komise zapojují do implementačního procesu četné hospodářské a sociální aktéry. Jednak v programovací fázi formou „slyšení“, stejně jako následujícím zřízením doprovodného výboru. Pravidla jednání těchto výborů však již Evropská komise nepředepisuje. Ukazuje se tak, že na jedné straně stojí slova a proklamace úspěšného naplňování principu partnerství, na druhé straně však mnohdy dochází k tomu, že jedinou rolí neadministrativních aktérů je jednou ročně poskytnout vyjádření v rámci doprovodného výboru správnímu orgánu při sestavování každoroční monitorovací zprávy (Durchführungsbericht). Jejich zastoupení ve výboru sice bývá velmi široké (jejich počet většinou převyšuje počet zastoupených zemských a spolkových ministerstev), jejich role však zůstává problematická. V praxi tak mnohdy nebývají příliš motivováni k intenzivní činnosti, protože nemohou ve výsledku změnit konečnou podobu implementace regionální politiky. Toto samozřejmě neplatí nijak obecně a situace se liší případ od případu. Bylo by spíše neobezřetné tvrdit, že existují nějaké výjimky potvrzující pravidlo. V Německu existuje tolik různých modelů zapojení hospodářských a sociálních aktérů, že lze spíše mluvit o mnoha společných rysech, než o shodných situacích. V rámci zmíněných společných rysů tak můžeme spolkové země rozdělit na skupiny těch, kde zmínění aktéři mají či nemají hlasovací právo v doprovodném výboru. Jiným kritériem je otázka, zda 29

se doprovodný výbor schází pouze v intervalech určených směrnicemi či zda se dobrovolně schází častěji. Spolkové země také můžeme rozdělit na ty, kde jsou hospodářští a sociální (a jiní) aktéři zapojení pouze v doprovodných výborech a na ty, kde tito lidé fungují i v dalších institucích (např. Hamburk – viz dále). Následující část textu tak poukazuje na některé konkrétní formy zastoupení. V praxi situace vypadala tak, že např. v Bavorsku byl výbor založen relativně velmi pozdě (až 26. července 2001) a do poloviny programovacího období se konala pouze tři zasedání. Pomineme-li technické záležitosti, jako např. schválení jednacího řádu apod., byly během těchto tří zasedání schváleny pouze výroční zprávy. Se 43 členy je doprovodný výbor mimořádně velké grémium a s ohledem na svou velikost neefektivní a stěží práceschopné (srov. Halbzeitbewertung Bayern 2003:322, rozhovor s R. Bommer). Bavorský doprovodný výbor je tak klasickým příkladem minimalistického modelu partnerství. V Sasku sice hospodářští a sociální aktéři neměli na rozdíl od zemských a spolkových ministerstev hlasovací právo, nýbrž pouze právo poradní, byli ovšem v široké míře konzultováni, neboť doprovodný výbor se sešel za první polovinu období 2000–2006 desetkrát. Práce doprovodného výboru zde však může být hodnocena jako relativně efektivní. V naléhavých záležitostech, ve kterých nebylo možné uskutečnit zasedání výboru, byl totiž rozeslán oběžník,

k

jehož

obsahu

se

mohli

všichni

relevantní

aktéři

kriticky

vyjádřit

(Halbzeitbewertung Sachsen:297).51 S takovým závěrem však nesouhlasí např. saské odbory, jeden z klíčových aktérů strukturální politiky, které kromě absence spolurozhodovacího práva obzvláště

kriticky upozorňují na neexistenci informačních a poradních struktur. Aktéři

doprovodného výboru tak často nemají přístup k důležitým informacím, např. o konkrétních projektech (rozhovor s A. Bernstorf). Zcela specifickým případem je spolková země Hamburk. Hospodářští a sociální aktéři tu sice stejně jako v Sasku nemají hlasovací právo, jsou však v široké míře konzultováni. Hamburk si toto ostatně může dovolit díky tomu, že ze strukturálních fondů čerpá pouze jedna městská čtvrt – St. Pauli. Existuje zde situace, kdy správní orgán často a pravidelně konzultuje okresní úřad této městské čtvrti, který samozřejmě disponuje specifickými znalostmi prostředí. Hamburský model partnerství je tak vhodné označit ne jako minimalistický, ale spíše jako zcela specifický (Halbzeitbewertung Hamburg 2003:76–81). Jakkoliv se na implementaci nepodílí takový počet aktérů, jaký by si správní orgán představoval, uvažuje se např. o zapojení aktérů typu „svaz restaurací“, kteří mají ke konkrétním potřebám této

51

Rozeslání oběžníku bylo jako formy konzultace užíváno i v jiných spolkových zemí.

30

městské čtvrti bezesporu velmi blízko. Zajímavostí v případě Hamburku je zřízení Podvýboru pro hodnocení projektů, kde jsou zúčastněni i hospodářští a sociální aktéři. Opět sice bez hlasovacího práva, ale fakt, že se mohou vůbec podílet na hodnocení projektů, je pozoruhodný. Jakkoliv je okruh zapojených aktérů značně široký, je patrné, že prosazují své partikulární zájmy. Zajímavý je tak závěr monitorovací studie, který je použitelný i pro většinu dalších spolkových zemí: „… V popředí stojí jejich partikulární zájmy. Obecně vzato nejsou zástupci zájmů ve stavu převzít tolik žádoucí roli kormidelníka a přinést tak konstruktivní příspěvek k implementaci programu“ (Halbzeitbewertung Hamburg 2003:80). V Hamburku se ukazuje, že pokud nejsou na hospodářské a sociální aktéry v procesu implementace regionální politiky delegovány seriózní pravomoci, vede to k jejich pasivitě a nezájmu na účasti v celém procesu.52 V případě Hamburku neprojevili zmínění aktéři patřičnou aktivitu při propagaci (zveřejnění) programu, stejně jako nebyli dostatečně aktivní při podávání návrhů v programovací fázi (rozhovor s M. Stange). Jakkoliv bylo tedy zapojení neministerských aktérů poměrně široké, ukázalo se být neefektivní, protože mnoho aktérů jednoduše neprojevilo zájem podílet se na něčem, co stejně nemohou ovlivnit. Pokud tedy vůbec lze zařadit Hamburk pod minimalistický model partnerství, pak jen z důvodu nezájmu hospodářských a sociálních partnerů na regionální politice. Hamburk je tak spíše modelem sám o sobě. Co se týče zájmu hospodářských a sociálních aktérů na implementaci regionální politiky a s tím souvisejícím působením v doprovodném výboru, lze jej ohodnotit veskrze kladně.53 Až na jisté výjimky (např. Hamburk) mají tito aktéři zájem podílet se na tomto procesu. To platí i pro země, které se ani zdaleka neblíží téměř korporativistickému modelu Meklenburska-Předního Pomořanska. Jakkoliv v nich hospodářští a sociální aktéři většinou nemají hlasovací právo, jsou velmi zainteresováni na zapojení do procesu implementace strukturální politiky (např. rozhovory s U. Hellberg, H.G. Crone-Erdmann, A. Faust). To platí jak pro aktivitu při vytváření regionálního rozvojového plánu, tak pro účast v doprovodných výborech, respektive v regionálních institucích (regionální konference apod.). Nepotvrzuje se tak výsledek hamburského modelu, kde výše jmenovaní aktéři nemají na působení v oblasti strukturální politiky patřičný zájem, protože nemohou téměř nic ovlivnit. Zemská ministerstva se téměř bez výjimky shodují na tom, že tito aktéři projevují velký zájem o regionální politiku a často přicházejí s věcnými návrhy (např. rozhovory s J. Moede-Hinz, H. Fell). 52

Ke stejnému závěru však lze dospět i v některých jiných spolkových zemích, přestože platí, že hospodářští a sociální aktéři mají zájem zasahovat do regionální politiky. Nelze tedy poukázat na konkrétní spolkové země, spíše na některé aktéry. 53 Tento zájem aktérů se netýká jednoho konkrétního modelu, nýbrž všech zmíněných.

31

Z vyjádření odpovědných osob zemských ministerstev vyplývá, že období 2007–2013 by nemělo být v otázce principu partnerství zlomové. „Vycházíme z toho, že zapojení hospodářských a sociálních aktérů bude zachováno v současné podobě“ (rozhovor s A. Reimers). Stejně jako v období 2000–2006 však někteří aktéři nevylučují možnost, že postavení hospodářských a sociálních aktérů by mohlo být posíleno, jestliže by se tento krok ukázal jako praktický. V takovém případě by se většinou jednalo o udělení hlasovacího práva neministerským aktérům v rámci doprovodných výborů.

4.3 Formalizace politického dialogu na úrovni regionů Přestože se ukázalo, že na úrovni spolkových zemí existuje v otázce zapojení neministerských aktérů mnoho společných rysů, zcela jiná je situace, zkoumáme-li, zda v té či oné spolkové zemi existuje nějaká decentralizace – ať již pouze formální (institucionální), či faktická (seriózně pojatá delegace konkrétních pravomocí na nižší úroveň). Nejobecněji lze spolkové země rozdělit na ty, ve kterých existují nějaké orgány na úrovni regionů (respektive okresů), jako je tomu např. v případě Severního Porýní-Vestfálska, kde existují tzv. regionální konference (viz kapitola 4.3.2.3). Ve druhé pomyslné skupině zemí sice neexistují žádná regionální grémia, to však v žádném případě nemusí znamenat, že by se na procesu implementace regionální politiky nepodíleli lokální aktéři. Ti v těchto případech bývají často zahrnuti do centrálního grémia, tedy doprovodného výboru. V tomto grémiu je pak rozhodující, zda mají hospodářští a sociální aktéři hlasovací právo. Pokud tomu tak je, je právě doprovodný výbor místem, kde mají lokální aktéři šanci něco ovlivnit. V případě zkoumání míry decentralizace v německých spolkových zemích a s ní souvisejícím zapojením lokálních aktérů do strukturální politiky tak není nijak zvlášť rozhodující, zda v jejich rámci existují nějaká regionální grémia. Ta totiž, pokud existují, nemají rozsáhlé pravomoci a většinou slouží jen k vytvoření regionálního rozvojového konceptu (který je, či není brán v potaz). Obecně lze konstatovat, že regionální politika Evropské unie je implementována na úrovni spolkových zemí, neboť jednotlivé regiony nelze považovat za relevantní aktéry, kteří by mohli zásadně ovlivňovat celý proces. Model implementace strukturální politiky, ve kterém existují regionální grémia zapojující do své činnosti hospodářské a sociální aktéry, samozřejmě existuje nejen ve výše zmíněném Severním Porýní-Vestfálsku. Existují i další shodné, či podobné situace v jiných spolkových zemích. Jako příklad mohou sloužit Sasko-Anhaltsko a Šlesvicko-Holštýnsko, země srovnatelné svojí velikostí. V Sasku-Anhaltsku existuje pět regionálních grémií, v menším Šlesvicku-Holštýnsku pouze

čtyři. Rozdílná je 32

v těchto zemích šance

neministerských aktérů ovlivnit rozhodování v doprovodném výboru. Narozdíl od SaskaAnhaltska mají totiž ve Šlesvicku-Holštýnsku hospodářští a sociální aktéři hlasovací právo (např. rozhovor s A. Reimers). Tento fakt je podstatný především z toho hlediska, že právě na úrovni spolkové země probíhá (stejně jako všude jinde v Německu) implementace strukturální politiky. Reprezentanti jednotlivých regionálních grémií jsou tak zastoupeni v doprovodném výboru, kde mají narozdíl od svých regionálních působišť možnost něco ovlivnit. V SaskuAnhaltsku nejsou regiony zastoupeny v doprovodném výboru, jejich hlavní funkcí tak zůstává vypracování regionálního rozvojového konceptu. Dále pak slouží jako kontaktní partneři pro členy doprovodného výboru. „Výchází se z toho, že se hospodářští a sociální aktéři doprovodného výboru při implementaci operačního programu radí zároveň se svými zástupci na subregionální úrovni, tedy v pěti plánovacích regionech spolkové země, nebo v jednotlivých okresech“ (rozhovor s A. Reimers).54 Nezávisle na zapojování hospodářských a sociálních aktérů jsou však určité dílčí aspekty provádění operačního programu (především výběr projektů) delegovány zemskou vládou na nižší úroveň (obce). Zcela jiná je situace ve Šlesvicku-Holštýnsku, kde jsou lokální aktéři (zástupci okresů a starostů měst) zastoupeni v doprovodném výboru operačního programu jako zástupci tzv. regionálních rad (Regionalbeiräte). Tyto regionální rady jsou spravovány tzv. regionálními správami (Regionalgeschäftsstellen), které jsou nejvyššími organizacemi čtyř regionů. Zástupci regionálních rad mají jako lokální aktéři seriózní šanci podílet se na rozhodování (samozřejmě v rámci omezených kompetencí doprovodného výboru), jelikož v doprovodném výboru mají hlasovací právo (rozhovor s J.Möde-Hinz). Stejně jako v Sasku-Anhaltsku slouží regiony mimo jiné jako konzultační místa pro členy doprovodného výboru, dále pak poskytují poradenské služby žadatelům o podporu a pomáhají relevantním referátům zemské vlády při výběru projektů.

4.4 Politický dialog na lokální úrovni Na rozdíl od spolkové či zemské úrovně je role aktérů působících na lokální úrovni značně nejednotná. Jen těžko lze hledat obecné vzorce či modelové případy. Na rozdíl od dialogu na spolkové a především zemské úrovni zdaleka nehraje roli fakt, zda popisujeme roli lokálních aktérů v té či oné spolkové zemi, neboť tito aktéři se většinou liší napříč spolkovými zeměmi a jejich funkce je značně nejednotná. Těžko bychom tak např. hledali paralelu k českým

54

Podobná je ostatně i situace v jiných spolkových zemích. Jednotliví aktéři (např. Německý odborový svaz) mají přirozeně možnost konzultovat svoje postoje při práci v doprovodném výboru se svými zástupci na nižší úrovni – tj. v regionech či obcích.

33

mikroregionům. Po celém Německu sice existují podobné svazky obcí (většinou 3–10 obcí) s právní formou sdružení, jejich funkce však většinou ani zdaleka neodpovídá funkci českých mikroregionů.55 Jsou to většinou sdružení na dobrovolné bázi, jejichž posláním bývají např. vzájemná setkávání, podpora a rozvoj místních kulturních tradic, atd. Regionální rozvoj většinou nepatří k jejich cílům a z vyjádření těchto svazků obcí navíc jednoznačně vyplývá, že se nepovažují za aktéry regionální politiky (např. rozhovor s A. Rohner). Jejich poslání je však natolik rozdílné, že je možné najít mezi nimi i takové svazky obcí, k jejichž hlavním úlohám patří místní hospodářský rozvoj (více viz kap. 4.2.4). Jako nadějný aktér na lokální úrovni se jeví regionální management (RM). Jak již bylo uvedeno, síť těchto lokálních organizací ještě není ani zdaleka úplná a její další rozvoj závisí mimo jiné na finančních prostředcích. RM je arénou, do které se zapojují četní aktéři, což ostatně částečně vyplývá z jeho právního statutu – s.r.o. Příkladem fungujícího regionálního managementu může být RM Severní Hesensko (Regionalmanagement Nordhessen). Z administrativního hlediska není tato oblast jedním z regionů Hesenska. Stejně tak z historického hlediska nebylo Severní Hesensko označením nějaké konkrétní země, tato oblast však byla v myslích lidí zakotvena jako neoficiální region. RM Severní Hesensko byl založen v roce 2002 jako s.r.o. (www.regionnordhessen.de). Do jeho činnosti se zapojují nejdůležitější zájmová sdružení regionu. Hlavním orgánem je shromáždění společníků, dalšími jsou pak dozorčí rada a správní vedení. Členy shromáždění a zároveň RM jsou: -

Dopravní sdružení (Verkehrsvebund) a Společnost pro podporu (Fördergesellschaft), které mají dohromady 6 hlasů,

-

Průmyslová a obchodní komora Kassel – 3 hlasy,

-

Živnostenská komora Kassel – 2 hlasy,

-

Sdružení Pro Severní Hesensko – 1 hlas.

Zdroj: www.regionnordhessen.de

Stejně tak komory jsou velmi důležitým aktérem lokálního rozvoje. Tím, že podporují členské firmy, napomáhají velkým dílem k regionálnímu (lokálnímu) hospodářskému rozvoji a v neposlední řadě také vzniku nových pracovních příležitostí. Kromě úloh, které obdržely od státu, a zastupování zájmů podniků v dotyčném okrsku poskytují regionálním (lokálním) firmám širokou nabídku servisních a poradenských služeb. Jedná se především o technické, 55

Uvedená sdružení několika obcí mívají v různých spolkových zemích různé názvy. Jedná se o Verwaltungsgemeinschaften, Samtgemeinden či Ämter.

34

právní a finanční poradenství, stejně jako poradenství před a po zahájení podnikatelské činnosti atd. (Hoppe 2000:65). Např. cílem Dolnorýnské průmyslové a obchodní komory (Niederrheinische Industrie- und Handelskammer) je „podpora hospodářských zájmů v okrese. Vyjadřuje se ke strukturálním a hospodářským otázkám regionu formou expertíz, návrhů, postojů a zpráv“ (www.ihk-niederrhein.de). Obecně lze říci, že se kriticky vyjadřuje ke všem rozhodnutím, která by mohla mít vliv na její členy, tj. firmy. Dolnorýnská průmyslová a obchodní komora se díky svému regionálnímu charakteru aktivně zapojuje do práce jiných důležitých grémií regionální politiky (www.ihk-niederrhein.de).56

56

Např. do Regionální agentury Niederrhein.

35

5. Závěr

Jakkoliv existují v otázce zapojování „neministerských“ aktérů do implementace evropské regionální politiky napříč spolkovými zeměmi větší či menší rozdíly, nelze pochybovat o tom, že základní pravidla principu partnerství jsou v Německu dodržována. Případné rozdíly jsou tak naopak dány aktivitou části spolkových zemí, které na dobrovolné bázi rozšířily pravomoci hospodářských, sociálních a jiných společenských aktérů. Takových aktivit nad rámec povinností je hned několik. Příkladem může být vytvoření velkého doprovodného výboru s místy pro nadstandardní počet aktérů (jakkoliv to vedlo a vede k následné neefektivitě výboru). Zmínění partneři stejně tak v konkrétních případech obdrželi hlasovací právo, respektive právo účasti (byť jen poradní hlas) ve výboru pro výběr projektů. O implementaci evropské regionální politiky v Německu je navíc možné říci, že není pouhou politickou arénou s kolektivními prvky, ale je v ní možné najít i prvky korporativismu (MeklenburskoPomořansko). V této souvislosti však bylo přinejmenším zpochybněno, zda budou zmínění aktéři většinově vůbec schopni

reagovat na výzvy, které na ně budou v souvislosti

s rozšiřujícím se partnerstvím kladeny. Jak bylo dále zjištěno, rovina spolkových zemí, jakkoliv je pro implementaci regionální politiky klíčová, není jedinou úrovní. Do jisté míry jsou do regionální politiky zapojeny též regiony. V případech, kdy úroveň regionů výjimečně není brána při implementaci regionální politiky v potaz, jsou regionální aktéři (starostové měst, místní odbory) přizváni k jednání na zemské úrovni, na které obhajují zájmy svých regionů. V jednotlivých případech jsou např. představitelé jednotlivých regionů členy doprovodných výborů, z čehož vyplývá, že regionální úroveň není obcházena. V rámci své působnosti však lze považovat tzv. regionální konference za víceméně samostatné platformy regionu, nikoliv za detašovaná pracoviště orgánů spolkových zemí. Jedním z pozitivních aspektů současného stavu politiky hospodářské a sociální soudržnosti v Německu je úspěšné překonání problémů spojených se sjednocením země – alespoň v otázce aplikace západních institucionálních struktur regionální politiky v nových spolkových zemích. Východ Německa tak bez potíží přejal západní struktury včetně těch, které se týkají principu partnerství (doprovodné výbory, partnerství v regionech atd.). Naopak případ Meklenburska-Předního Pomořanska naznačuje, že východní Německo může mít silnější naplňování principu partnerství než západ země.

36

Jakkoliv lze namítnout, že podoba politického dialogu je na různých úrovních v jednotlivých spolkových zemích odlišná, lze říci, že i v případě minimalistického modelu jsou neministerští aktéři v dostačující míře zapojeni a regionální politika EU je tak řešena kolektivně. Jak bylo totiž demonstrováno, v každé spolkové zemi bez výjimky jsou hospodářští a sociální aktéři přizváni k řešení regionální politiky. Stejně tak bylo dokázáno, že kromě spolkové a zemské úrovně je regionální politika EU řešena také na úrovni regionů, kde se široké spektrum aktérů podílí na tvorbě regionálních rozvojových konceptů. Navíc již pouhá skutečnost, že regionální politika je v zásadní míře implementována na úrovni spolkových zemí (tedy decentralizovaně), vypovídá o jejím kolektivním řešení. Stejně tak fakt, že spolkové země mají na evropské úrovni právo účastnit se po boku zástupce spolku jednání Rady, je potvrzením teze, že regionální politika je v Německu řešena kolektivně v souladu s principem partnerství. S ohledem na tento výsledek výzkumu lze konstatovat, že stanovená hypotéza byla v plném znění verifikována, neboť Spolková republika Německo implementuje evropskou regionální politiku v souladu s principem partnerství.

37

6. Seznam zkratek použitých v textu BGA – Doprovodný výbor (Begleitausschuss) ČR – Česká republika DGB – Německý odborový svaz (Deutscher Gewerkschaftsbund) DIHK – Německý sněm průmyslových a obchodních komor (Deutscher Industrie- und Handelskammertag) EAGGF – Evropský zemědělský orientační a záruční fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund) EPPD – Jednotný programový dokument (Einheitliches Programmplanungsdokument) ERDF – Evropský regionální rozvojový fond (European Regional Development Fund) ESF – Evropský sociální fond (European Social Fund) EU – Evropská unie e.V. – Registrované sdružení (eingetragener Verein) FIFG – Finanční nástroj pro podporu rybolovu (Financial Instrument for Fisheries Guidance) GA - Společný úkol zlepšení regionální hospodářské struktury (Gemeinschaftsaufgabe Verbesserung der regionalen Wirtschaftsstruktur) GFK – Rámec podpory Společenství (Gemeinschaftliches Förderkonzept) GmbH – Společnost s ručením omezeným (Gesellschaft mit beschränkter Haftung) HDP – Hrubý domácí produkt IHK – Průmyslové a obchodní komory (Industrie- und Handelskammern) M-V – Mecklenbursko-Přední Pomořansko (Mecklenburg Vorpommern) NDR – Německá demokratická republika NRW – Severní Porýní – Vestfálsko (Nordrhein-Westfalen) NUTS –– Normalizovaná klasifikace územních celků (Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques) OP – Operační program RM – Regionální management SPD – Sociálně demokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands) SRN – Spolková republika Německo

38

7. Použité zdroje 7.1 Primární prameny Bericht über die Halbzeitbewertung des Ziel-2-Programms für Hamburg/St. Pauli 2000–2006. Dreiunddreißigster Rahmenplan der Gemeinschaftsaufgabe „Verbesserung der regionalen Wirtschaftsstruktur“ (GA) für den Zeitraum 2004 bis 2007. Einheitliches Programmplanungsdokument zur Entwicklung des Arbeitsmarktes und der Humanressourcen für die Interventionen des Ziels 3 in Deutschland. Strukturfondsperiode 2000–2006. Gemeinschaftliches Förderkonzept Ziel 1 und Ziel 1-Übergangsunterstützung in Deutschland 2000–2006. Halbzeitbewertung der Umsetzung der EU-Strukturfonds in Mecklenburg-Vorpommern in der Programmperiode 2000–2006. Halbzeitbewertung des Gemeinschaftlichen Förderkonzeptes 2000–2006 (GFK) für den Einsatz der Strukturfonds in den neuen Bundesländern und im Ostteil Berlins. Halbzeitbewertung des Gemeinschaftlichen Förderkonzeptes 2000–2006 (GFK) für den Einsatz der Strukturfonds in den neuen Bundesländern und im Ostteil Berlins. Zusammenfassung. Halbzeitbewertung des Operationellen Programms des Freistaates Thüringen für den Einsatz der Europäischen Strukturfonds in der Periode von 2000 bis 2006. Halbzeitbewertung des Operationellen Programms Verkehrsinfrastruktur 2000–2006 für das deutsche Ziel-1-Gebiet. Halbzeitbewertung des Operationellen Programms Verkehrsinfrastruktur 2000–2006 für das deutsche Ziel-1-Gebiet. Zusammenfassung der wichtigsten Ergebnisse. Halbzeitbewertung des Ziel 2-Programms 2000–2006 des Landes Nordrhein-Westfalen. Halbzeitbewertung des Ziel-2-Programms Saarland 2000–2006. Halbzeitbewertung für die fondsübergreifenden Teile des Operationellen Programms im Ergebnis der Bewertung der Lose 1 bis 3. Sachsen. Halbzeitbewertung Ziel-2-Programm 2000–2006. Schleswig-Holstein. Halbzeitbewertung zum Einsatz der EU-Strukturfonds gemäß Operationellem Programm 2000–06 des Landes Sachsen-Anhalt. Operationelles Programm Brandenburg. Förderperiode 2000–2006. Operationelles Programm des Freistaates Thüringen für den Einsatz der Europäischen Strukturfonds in der Periode von 2000 bis 2006. Operationelles Programm für die Interventionen der Europäischen Strukturfonds in Berlin 39

(Ziel 1). Operationelles Programm Mecklenburg-Vorpommern. Förderperiode 2000 bis 2006. Operationelles Programm Sachsen-Anhalt 2000–2006. Operationelles Programm „Verkehrsinfrastruktur“. Europäischer Fonds für Regionale Entwicklung (EFRE). Deutschland Ziel 1. 2000–2006. Operationelles Programm zur Strukturfondsförderung des Freistaates Sachsen. 2000–2006. Raumordnungsgesetz 1998 (Neufassung) (http://www.giessen-friedberg.ihk.de/ Geschaeftsbereiche/Standortpolitik/ Anlagen/ Bau/ ROG.pdf). Regionalübergreifendes Operationelles Programm zur Entwicklung des Arbeitsmarktes und der Humanressourcen" für die Intervention des Ziels 1 in Deutschland. Rozhovor s Alexander Rohner, pracovníkem Verwaltungsgemeinschaft Gemünden a. Main, ze dne 23. 2. 2006. Rozhovor s Anja Koch, pracovnicí Referátu 22 – Regionální podpora hospodářství ministerstva hospodářství a práce spolkové země Sasko-Anhaltsko, ze dne 10. 3. 2006. Rozhovor s Anke Faust, pracovnicí správního orgánu zemské vlády Meklenburska-Předního Pomořanska, ze dne 14. 2. 2006. Rozhovor s Annou Bernstorf, pracovnicí DGB Bezirk Sachsen, ze dne 6. 2. 2006. Rozhovor s Antje Reimers, pracovnicí ministerstva financí spolkové země Sasko-Anhaltsko, ze dne 31.1.2006. Rozhovor s Claudia Falk, pracovnicí DGB Hamburg, ze dne 2. 2. 2006. Rozhovor s Dietmar Michely, pracovníkem ministerstva hospodářství a práce spolkové země Sársko, ze dne 30. 1. 2006. Rozhovor s Dr. Holger Wiemers, vedoucím oddělení pro firemní komunikaci Zemské rozvojové společnosti Durynsko, ze dne 7. 3. 2006. Rozhovor s Dr. Kai Rocker-Wolf, pracovníkem DGB Hessen-Thüringen, ze dne 9. 2. 2006. Rozhovor s Dr. Ralf Bartels, pracovníkem oddělení pro strukturální, technologickou a dopravní politiku a politiku životního prostředí DGB-Bezirk NRW, ze dne 10. 3. 2006. Rozhovor s Dr. Sabine Büttner, pracovnicí ministerstva hospodářství, technologie a práce spolkové země Durynsko, ze dne 9. 2. 2006. Rozhovor s Dr. Steffen Maretzke, pracovníkem Referátu 14 – Regionální strukturální politika a podpora výstavby měst Spolkového úřadu stavebnictví a územního uspořádání, ze dne 28. 2. 2006. Rozhovor s Dr. Thomas Schmieder, vedoucím Regionalmanagement Lichtenberg, ze dnů 24. 2. 2006 a 28. 2. 2006. 40

Rozhovor s Dr. Wolfgang Pöter, pracovníkem referátu 45 (správní orgán cíle 2) ministerstva výživy a venkova spolkové země Bádensko-Württembersko, ze dnů 17. 2. 2006 a 23. 2. 2006. Rozhovor s Hans – Friedrich Trunzer, pracovníkem IHK für Oberfranken Bayreuth, ze dne 22. 2. 2006. Rozhovor s Hans Georg Crone-Erdmann, hlavním jednatelem Asociace průmyslových a obchodních komor v Severním Porýní-Westafálsku, ze dne 2. 2. 2006. Rozhovor s Helmut Uder, sekretářem oddělení pro hospodářskou, strukturální a zaměstnaneckou politiku DGB Bezirk Nord , ze dne 2. 2. 2006. Rozhovor s Holger Fell, pracovníkem ministerstva hospodářství, dopravy, zemědělství a vinařství spolkové země Porýní-Falc, ze dnů 2. 2. 2006 a 6. 3. 2006. Rozhovor s Jutta Moede-Hinz, pracovnicí ministerstva vědy, hospodářství a dopravy spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko, ze dnů 2. 2. 2006 a 21. 2. 2006. Rozhovor s Karina Aicher, pracovnicí Regionalmanagement Marzahn – Hellersdorf, ze dne 9. 3. 2006. Rozhovor s Martin Rudolph, asistentem vedení Regionalmanagement Nordhessen, ze dne 27. 2. 2006. Rozhovor s Michael Stange, pracovníkem Úřadu pro hospodářství a práci Svobodného a hanzovního města Hamburk, ze dne 1. 2. 2006. Rozhovor s Peter Schäfer, ministerským radou Referátu 53 (regionální plánování) ministerstva hospodářství spolkové země Bádensko-Württembersko, ze dne 9. 2. 2006. Rozhovor s Ralph Marschner, jednatelem společnosti a regionálním manažerem (EIPOS) MEKOM Regionalmanagement, ze dnů 23. 2. 2006 a 27. 2. 2006. Rozhovor s Rolf Bommer, pracovníkem státního ministerstva hospodářství, infrastruktury, dopravy a technologie spolkové země Bavorsko, ze dne 30. 1. 2006. Rozhovor s Thomas Schratzenstaller, pracovníkem Verwaltungsgemeinschaft Velden, ze dne 22. 2. 2006. Rozhovor s Ute Hellberg, pracovnicí ministerstva hospodářství, dopravy a zemského rozvoje spolkové země Hesensko, ze dne 10. 2. 2006. Rozhovor s Ulrike Krumsee-Budde, pracovnicí Referátu 23 – Regionální a hospodářskopolitické programy senátora pro hospodářství a přístavy, ze dne 13. 2. 2006. Rozhovor s Volkerem Bahlem, bývalým pracovníkem DGB-Bezirk Bayern, ze dne 14. 2. 2006.

41

Rozhovor s Wilhelm Schulz, pracovníkem správního orgánu dolnosaského programu pro cíl 2 ministerstva hospodářství, práce a dopravy spolkové země Dolní Sasko, ze dnů 21. 2. 2006 a 22. 2. 2006.

7.2 Sekundární zdroje Deutscher Gewerkschaftsbund. 2001. Die Umsetzung der EU-Strukturfonds in den neuen Bundesländern

2000–2006.

Gewerkschaftliche

Gestaltungschancen

im

Ziel-1-Gebiet

(http://www.dgb.de/themen/themen_a_z/abisz_doks/d/strukturfonds.pdf/view?showdesc=1). Deutscher Bundestag. 2004. Grosse Anfrage. Zukunft der europäischen und nationalen Strukturpolitik (http://dip.bundestag.de/btd/15/040/1504091.pdf). Dočkal, Vít (ed.) 2006. Regionální politika EU a naplňování principu partnerství. Případové studie České republiky, Německa, Francie a Slovinska. Brno. IIPS. Fiala, Petr – Pitrová, Markéta. 2003. Evropská unie. Brno. CDK. Franzmeyer, Fritz. 2001. „Europäische Regionalpolitik.“ In. Kompendium Europäische Wirtschaftspolitik. ed. Ohr, Renate – Theurl, Theresia. München. Vahlen, 271–308. Haverland,

Markus.

1994.

Europäische

Integration

im

Spannungsverhältnis

von

Zentralisierung und Dezentralisierung. Die Implementation des Europäischen Fonds für Regionale

Entwicklung

in

Großbritannien

und

Deutschland

(http://w210.ub.uni-

tuebingen.de/dbt/volltexte/1999/71/pdf/ocp2.pdf). Hoppe, Andrea. 2000. Die Implementation der europäischen Regionalpolitik im Vergleich Deutschland und Großbritannien. Das Beispiel der Informations- und Beratungsleistungen für kleine und mittlere Unternehmen in NRW und der englischen Region North West (http://www-brs.ub.ruhr-uni-bochum.de/netahtml/HSS/Diss/HoppeAndrea/diss.pdf). Jurczek, Peter. 2002. Euroregionen an der Grenze zu Polen und Tschechien (http://www.tuchemnitz.de/phil/europastudien/sfes/publikationen.php). Lang, Jochen. 2005. „Deutschland.“ In. Die Entwicklung der EU-Strukturfonds als kumulativer Politikprozes. ed. Heinelt, Hubert a Kopp-Malek, Tanja a Lang, Jochen – Reissert, Bernd. Baden-Baden. Nomos, 160–182. Tichý, Luboš. 1999. Evropské právo. Praha. C. H. Beck.

7.3 Internetové portály Oficiální portál Dolnorýnské průmyslové a obchodní komory (http://www.ihk-niederrhein.de) Oficiální portál ministerstva zahraničních věcí (http://www.auswaertiges-amt.de). Oficiální portál Regionalmanagement Nordhessen (http://www.regionnordhessen.de). 42

Oficiální portál Rozvojové společnosti Ostholstein (http://www.egoh.de). Oficiální portál spolkového ministerstva financí (http://www.bundesfinanzministerium.de). Oficiální portál spolkového ministerstva hospodářství (http://www.bmwi.de). Oficiální portál spolkové vlády (http://www.bundesregierung.de). Oficiální portál Evropské unie (http://www.europa.eu.int). Oficiální portál Průmyslové a obchodní komory Erfurt (http://www.erfurt.ihk.de). Oficiální portály spolkových zemí: • Bádensko-Württembersko: www.baden-wuerttemberg.de • Bavorsko: www.bayern.de • Berlín: www.berlin.de • Braniborsko: www.brandenburg.de • Brémy: www.bremen.de • Dolní Sasko: www.niedersachsen.de • Durynsko: www.thueringen.de • Hamburk: www.hamburg.de • Hesensko: www.hessen.de • Mecklenbursko-Přední Pomořansko: www.m-v.de • Porýní-Falc: www.rlp.de • Sasko: www.sachsen.de • Sársko: www.sachsen.de • Sasko-Anhaltsko: www.sachsen-anhalt.de • Severní Porýní-Westfálsko: www.nrw.de • Šlesvicko-Holštýnsko: www.schleswig-holstein.de Oficiální portál Sněmu obchodních a průmyslových komor (http://www.dihk.de). Oficiální portál Německého odborového svazu (http://www.dgb.de).

43

44