Generace májovců Charakteristika doby 50. - 60. léta 19. století Změna politické situace po porážce revoluce 1848 – doba tzv. Bachova absolutismu – „čas za živa pohřbených“, je spojen s četnými policejními opatřeními, perzekucemi, se snahou zlikvidovat český národní život – úpadek kulturního a společenského života Ke kulturním iniciativám, jež se snažily čelit tomuto stavu, se řadí mj. založení deníku Národní listy, časopisů Čas, Lumír, vznik Sokola (tělovýchovná jednota, zakladatelem byl Miroslav Tyrš), pěveckého sdružení Hlahol, Umělecké besedy (středisko českých umělců, zakladatel Vítězslav Hálek), Svatoboru (středisko českých umělců, zakladatel František Palacký), vydání Riegrova Slovníku naučného nebo otevření Prozatímního divadla (1862) a započetí stavby Národního divadla (1868).
Májovci Mladí spisovatelé se tak veřejně přihlásili ke K. H. Máchovi, v jehož díle spatřovali to, co sami prožívali – rozpor mezi velkými a vznešenými ideály a nemožností je uskutečnit. Přijímali jeho romantickou vzpouru a pocity marnosti lidské existence. Chtěli ukázat konflikt ideálů lidské a národní svobody se společenskými předsudky a ideály. K nejdůležitějším rysům jejich programu patřil odvrat od minulosti k přítomnosti, rozhled po evropské kultuře, snaha o zobrazení skutečnosti, volání po umělecké svobodě, stírání hranic mezi beletrií a publicistikou, úsilí o sociální rovnost, snaha člověka vymanit se z vlivu náboženských dogmat. Prvním projevem mladé generace, která chtěla veřejně projevit svou vůli po svobodném životě, bylo vydání almanachu Lada Nioba (1855) skupinou kolem Josefa Václava Friče. Mladá literární generace seskupená kolem Vítězslava Hálka a Jana Nerudy vystoupila na veřejnost v roce 1858 vydáním almanachu Máj (další svazky vyšly v letech 1859, 1860, 1862), jehož redaktorem byl Josef Barák a organizátorem V. Hálek. Ze starších autorů do almanachu přispěli B. Němcová, K. Sabina a K. J. Erben. Určovali charakter české literatury do roku 1874, kdy náhle zemřel V. Hálek Byli první velkou literární skupinou druhé poloviny 19. století, která usilovala o modernizaci české literatury. Odmítali se spojovat pouze s domácí kulturou a požadovali větší návaznost na evropskou literaturu, obdivovali nejen Máchu, Němcovou, Havlíčka, ale také Huga, Poea, Mickiewicze. Představitelé: Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Václav Šolc, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, sympatizoval s nimi Jakub Arbes a Gustav Pfleger Moravský.
Národní listy deník, založený a vydávaný Juliem Grégrem Vycházely v letech 1861 až 1941. V dubnu 1941 zastaveny nacisty. K redaktorům patřili např. J. Neruda, V. Hálek, E. Grégr, J. Holeček, K. a J. Čapkové, V. Dyk.
1
Jan Neruda český básník, novinář a prozaik, divadelní, literární a výtvarný kritik * 1834, † 1891 Redaktor deníků Čas, Hlas, Národní listy a beletristických časopisů Obrazy života, Rodinná kronika, Lumír a Květy. Představitel a teoretický mluvčí generační umělecké skupiny májovců, jejíž program – pravdivé poznání a zobrazování soc. skutečnosti – realizoval ve vlastní tvorbě. Narodil se v Praze v rodině vojenského vysloužilce. Jeho otec získal nejprve kantýnu v kasárnách a později si zřídil obchůdek na Malé Straně. Matka si přivydělávala posluhou. Na Malé Straně začal Neruda chodit do německé školy, v roce 1850 přestoupil na gymnázium, kde se seznámil s literárně činnými vrstevníky – V. Hálkem. Po maturitě vystřídal několik zaměstnání. Začal studovat práva, o něco později filosofii, ale studia nedokončil. V této době se rozhodl pro dráhu spisovatele a novináře. Známé jsou jeho milostné vztahy, které ovlivnily jeho tvorbu – první láska se jmenovala Anna Holinová (poměr trval několik let, ale pro Nerudovu existenční nejistotu skončila rozchodem), vřelý poměr měl ke K. Světlé, k předčasně zemřelé Kateřině Macháčkové, v pozdním věku k Anně Tiché. Svůj staromládenecký život si zpestřil několika cestami do ciziny – do Paříže, na Balkán, do Egypta, Itálie a severního Německa. Rozsáhlá publicistika, cestopisné črty, fejetony - Studie krátké a kratší, 1876; Žerty hravé i dravé, 1877 Sociální studie ze života chudiny - Trhani, 1888 a žánrový obraz pražské Malé Strany 40. let - Povídky malostranské, 1878. V díle básnickém se po verších vypjatého ironického gesta - Hřbitovní kvítí, 1858 pokusil o vyjádření svázanosti existence jednotlivce s osudem národa - Knihy veršů, 1868, jehož optimistickou budoucnost slučoval s pokrokem celého lidstva - Písně kosmické, 1878. Autor veršů inspirovaných lidovou epikou a humanismem zlidovělého křesťanského mýtu - Balady a romance, 1883 a jediné sbírky intimní lyriky - Prosté motivy, 1883. Z pozůstalosti vydané - Zpěvy páteční 1896 svědčí o jeho vlasteneckém citu a vztahu k tradičním životním a národním hodnotám.
Poezie Hřbitovní kvítí – autorova prvotina, která vyprovokovala odmítavou kritiku. Vyjadřuje
zklamání ze současného života i literatury, vyjadřuje bolesti a touhy mladého člověka. Protestuje proti nespravedlivému majetkovému rozvrstvení společnosti, nádheru hrobek boháčů staví do protikladu k hrobům, kam pochovávají městskou chudinu.Kritika vyvolala 10 letém odmlčení. Knihy veršů – sbírka rozdělena do 3 částí: Kniha veršů vybraných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných. K nejpůsobivějším patří verše věnované matce, otci a Anně. Objevuje se i sociální tématika Písně kosmické – sbírka postihuje vztah člověka a kosmu, vyjadřuje naději a víru v příznivou budoucnost. Básně odpovídaly svým duchem náladě ve společnosti, kterou i přes politické neúspěchy naplňoval optimismus. Díky této sbírce se Neruda stává uznávaným básníkem. Verš, v nichž personifikuje nebeská tělesa, jsou rozděleny do tří cyklů – básně o hvězdné obloze, o Slunci jako středu vesmíru a jeho dětech – planetách o Zemi a Měsíci a jejich lásce. Balady a romance – sbírka navazuje na erbenovskou tradici zpracování lidových námětů, kterým dává aktuální národní a společenský náboj. Záměrně zaměňuje pojmy balada – užívá ho pro mnohdy humorně laděnou báseň a romance – pro tragicky 2
končící skladbu. Básně dělí do tří oddílů – příběhy s biblickou tématikou, příběhy o mezilidských vztazích a příběhy s českou tématikou. Prosté motivy – sbírka intimních zpovědí stárnoucího básníka, jedná se o jakýsi deník. Podle čtyř ročních období jsou verše rozděleny do čtyř částí, do nichž se promítá běh lidského života.Neruda nově nachází vztah k přírodě a k venkovu. Zpěvy páteční – sbírka vyšla posmrtně zásluhou J.Vrchlického. Básně jsou oslavou národního boje za svobodu, vyjadřuje i jisté obavy o budoucnost národa. Sbírka končí myšlenkou, že i po Velkém pátku může přijít vzkříšení.
Novinářská činnost Psal především povídka a fejetony (drobný žánr umělecké publicistiky, který poutavou a vtipnou formou pojednává o nejrůznějších aktuálních otázkách společenského, kulturního i soukromého života, napsal jich více než 2 000), které vycházela převážně v Národních listech, poté byly vydávány souborně knižně. Všímal si v nich politického života, reagoval na národní události, zabýval se otázkami sociálními a kulturními, ale neopomínal ani zážitky z cest. Studie krátké a kratší I.,II., Žerty hravé i dravé – soubory fejetonů Obrazy z ciziny, Menší cesty – cestopisné fejetony
Próza Arabesky – soubor povídek zachycujících zajímavé lidi z okraje pražské společnosti. Ve 2. vydání byl připojen i 2. díl – Různí lidé – o zajímavých postavách z Nerudova okolí. Trhani – rozsáhlejší povídka se sociální tématikou. Čerpá ze života dělníků na stavbě železniční trati – trhani = trhači skály. Povídky malostranské – 13 povídek inspirovaných vzpomínkami na rodnou Malou Stranu, na postavy a figurky, které tu prožívaly své každodenní konflikty, osudy humorné a laskavé (Hastrman), tragické (Přivedla žebráka na mizinu, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku).
Drama Neruda se pokoušel i drama. Dosti úspěšné byly jeho situační komedie např. Prodaná láska, naopak zcela propadl pokus o tragédii Francesca di Rimini. O to výrazněji se prosadil jako divadelní kritik. Za zákulisí divadel a ze života výrazných hereckých osobností jeho doby jsou Divadelní táčky – soubor úvah a příběhů z divadelního prostředí Vítězslav Hálek * 1835, † 1874 Májovec, novinář, autor básnických sbírek Večerní písně (1859) a V přírodě (1874), také dobových veršovaných povídek a lyricko-epických skladeb - Komediant, 1861, Na statku a v chaloupce, 1873, dramat - Záviš z Falkenštejna, 1861, Král Vukašín, 1881, literárních a divadelních kritik a fejetonů. Za svého života oslavován jako největší básník Odmítl se podřídit rodičům a místo studií teologie se přihlásil na filosofickou fakultu, studia však nedokončil. Přivydělával si jako soukromý učitel v rodině zámožného pražského advokáta Horáčka, jehož dcera Dorotka se stala Hálkovou celoživotní láskou, manželkou a inspirací v tvorbě. Věnoval se žurnalistice a literatuře. Od založení Národních listů v nich pracoval jako redaktor, psal hlavně fejetony a literární a divadelní kritiky. Byl také společensky činný, působil např. v Akademii čtenářského spolku a v Umělecké besedě, redigoval edici původních a přeložených románů Slovanské 3
besedy a od roku 1863 i časopis Lumír. S Nerudou vydával v letech 1865 – 1872 časopis Květy. Na rozdíl od Nerudy, který prožil skoro celý život v Praze a jehož životní postoj byl ovlivněn sociálními problémy lidí, bylo Hálkovo vnímání světa ovlivněno dětstvím stráveným na venkově. V jeho tvorbě převládá optimismus a snaha harmonizovat vztahy lidí.
Poezie Alfréd – lyrickoepická báseň, prvotina, téma svedené dívky a nemanželského dítěte Večerní písně – lyrická sbírka plná optimismu, radostí, napsaná zpěvnou formou. Láska
je chápána jako nejvyšší hodnota lidského života, má harmonizující sílu, otevírá srdce a spolu s krásou přírody dává člověku pocit jistoty a naplnění. Časté je vyjádření nálady večera a noci. V přírodě – básně, ve kterých zachytil krásu české přírody s jejími barvami, vůněmi i zvuky. Život v přírodě umožňuje uskutečnit lidskou touhu po svobodě a rovnosti. Pohádky z naší vesnice – epická sbírka, obrázky ze života vesnického lidu. Hálkovy verše byly často zhudebňovány – např. B. Smetanou.
Próza Muzikantská Liduška – příběh nešťastné dívky, která se poté, co byla přinucena
k sňatku pro peníze, pomine na rozumu. Na statku a v chaloupce – delší sociálně laděná próza, v níž ukazuje bezcitnost a sobeckost, ale i možnost změny. Na vejminku – příběh o narušených vztazích mezi starým otcem a jeho sobeckými dětmi Poldík rumař – příběh o pískaři, který se obětavě stará o chlapce ženy, kterou kdysi nešťastně miloval. (Rumař je člověk, který odvážel stavební suť).
Drama Král Vukašín – tragédie ze srbských dějin 14. století, obhajoba národní nezávislosti.
Touto hrou byla zahájena činnost Prozatímního divadle Záviš z Falkenštejna – romantická historická hra. Karolína Světlá vlastním jménem Johana Rottová, provdaná Mužáková * 1830, † 1899 Přihlásila se k um. programu májovců (1858), působila v ženském emancipačním hnutí. V prózách, v nichž slučovala realistické a romantické prvky, kriticky zobrazovala život v pražských měšťanských rodinách - Zvonečková královna, 1872, Černý Petříček, 1876. Jejím uměleckým vrcholem jsou vesnické prózy z Podještědí, zachycující mravní, náboženský a sociální ráz kraje; idealizuje představy o společenské morálce a obrozující síle oběti, kterou přináší duchovně a mravně silný jedinec - Kříž u potoka, 1868, Vesnický román, 1869, Kantůrčice, 1876, Frantina, 1876, Nemodlenec, 1878); obdobně zachytila i výrazné postavy v povídkách z 80. let Kresby z Ještědí, Mladší bratr, Divousové, Černá divizna aj. Autorka vzpomínek - Z literárního soukromí (1896) a Upomínky (1888); podle její povídky Hubička napsala E. Krásnohorská libreto ke stejnojmenné Smetanově opeře. Představitelka venkovské i městské prózy. Narodila se v pražské obchodnické rodině Rottových, v níž se jí dostalo německé výchovy. Prakticky do 14 let nepřišla do styku s vlasteneckou společností. Teprve její domácí učitel a pozdější manžel Petr Mužák ji seznámil s českým prostředím a českou literaturou. V polovině 50. let na ni silně zapůsobilo přátelství s B. Němcovou, v níž viděla vzor ženy uskutečňující své umělecké plány. Literární tvořivost v ní podnítila její vlastní četba, v níž obdivovala 4
tvorbu G. Sandové, a duševní krize ze ztráty malé dcerky. Umělecké jméno Světlá přijala podle rodiště svého muže – Světlé v Podještědí, kam jezdívala na letní pobyty. Povídky z konce 50. a počátku 60. let čerpají z prostředí pražské měšťanské společnosti. Staví kriticky ke světu, ve kterém se narodila a který dobře znala z domova a z jiných měšťanských salonů, pobuřovalo ji mravní pokrytectví této společnosti, sobectví rodičovské autority i nesmyslná výchova dívek, jak ji sama na sobě zakusila. První Češka – hrdinka povídky Jitka se vzepře rodinnému prostředí a své matce, která ji brání ve vzdělání. Je poslána na venkov, kde si zásluhou čeledína Vojtěcha, vášnivého čtenáře bible a bratrských knih, uvědomí své poslání. Stává se národně uvědomělou a svým názorům je věrná i jako manželka bohatého pražského měšťana. Jitka a Vojtěch se po mnoha intrikách a romantických zápletkách vezmou a v roce 1848 bojují jejich synové na barikádách. Černý Petříček – povídka z pražského prostředí ze života obyčejných lidí Nejdůležitější část prací Světlé tvoří tzv. ještědské prózy. Podještědí navštívila poprvé v r. 1853 a pravidelně se sem vracela. Podle jejího názoru je venkovský lid mravně výš než pražská měšťanská smetánka, a proto se snažila zachytit jeho charakter a současně řešit i některé filozofické otázky. Reálná skutečnost se těchto prózách mísí s lidovým mýtem. Snažila se ukazovat život lepší, než jaký kolem sebe viděla. Hlavní postavou ještědských próz bývá žena, odhodlaná obětovat vlastní štěstí pro blaho jiných. Vesnický román - vypráví o nešťastném manželství a nenaplněné lásce Antoše Jírovce, který přichází jako čeledín na statek starší ovdovělé rychtářky. Z úcty a vděčnosti se s ní ožení, ale život s žárlivou a sobeckou ženou je pro něj nesnesitelný. Antoš se zamiluje do Sylvy, prosté dívky, která mu pomáhá snášet lidskou osamělost. Ve štěstí jim brání kromě rychtářky také Antošova matka, neboť považuje manželství za nedotknutelné. Přiměje Antoše vzdát se své lásky. Rychtářka umírá a Sylva jí před smrtí slíbí, že se za Antoše nikdy neprovdá, pak odchází pracovat jako ošetřovatelka nemocných do kláštera, zlomený Antoš umírá. Kříž u potoka – hlavní postavou románu je Evička, která ráda sedává u kapličky v lukách. Při jednom večerním sezení mlynářka vypravuje příběh o prokletí rodiny Potockých, který se váže k oné kapličce. První tragédií spojenou s tímto místem je dvojnásobná vražda, při níž jeden z předků Potockých zavraždil vlastního bratra a svou snoubenku. Druhé neštěstí je spojeno s postavou Józy Kobosolové, která je jedním z Potockých svedena a oklamána. Proklíná proto rod Potockých, že žádné jejich manželství nebude šťastné, každý z Potockých začne pít a týrá manželku. Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem, jedním ze tří prokletých synů další generace. Vezmou se a překonají již téměř se naplňující kletbu. Ta je nakonec zlomena jejich láskou a vykoupena smrtí Štěpánova bratra Ambrože. Kantůrčice – ústředním tématem této novely je vliv lásky venkovské dívky Enefy k Otíkovi, který za studií v Praze podlehne svodům města, ale díky Enefě se nakonec mravně obrodí. Frantina – román o selce, která se stane představenou obce. Záhy však musí volit mezi osobním a veřejným zájmem, obětuje svou lásku ve prospěch společnosti. Svého milého, o němž se dozví, že je loupežníkem, v předvečer svatby zabije a sama rovněž spáchá sebevraždu.
5
Adolf Heyduk * 1835, † 1923 Člen okruhu kolem almanachu Máj, autor asi 70 svazků lyrických a epických básní melodického, písňového typu s tematikou přírodní, milostnou i národnostně orientovanou, inspirovanou i cestami na Slovensko - sbírka Cimbál a husle, 1876, do Itálie, na Kavkaz ad., veršované povídky zpracovávají historická témata, zidealizovanou podobu soudobého života, kult prostého člověka. Volný verš a lyrizovaná próza: Co hlavou táhlo (1900); memoáry: Vzpomínky literární (1911). Hořec a srdečník – sbírka básní inspirovaná přírodou, milostným a rodinným životem Cimbál a husle – sbírka básní inspirovaná slovenskou lidovou poezií, díky této sbírce získal na Slovensku značnou popularitu Dědův odkaz – pohádková poema o nešťastné lásce vesničana a víly. Václav Šolc * 1838, † 1871 Nedokončil studia a kočovnou společností putoval po Čechách. Prvosenky – básnická sbírka ovlivněná situací 60. let – rozmachem národního života a rodící se problematikou sociální. Zobrazil prostředí městské chudiny, oslavoval práci a jejího tvůrce, ale i přírodu a lásku. Rudolf Mayer *1837, 1865 Básník sociálního zaměření Za svého krátkého života (zemřel na TBC) nevydal žádnou sbírku. Jeho verše byly otiskovány v almanachu Máj a v časopisech Lumír a Obrazy života. V poledne – sociální balada, která vyšla v almanachu Máj. V ponurém prostředí kotelny rozvíjí topič svůj monolog – vidí protiklad blahobytu svého „pána“ a vlastní bídu a trpký osud, poznamenaný smrtí dítěte a ženy. Cítí trpkost, ví, že má právě svého pána v moci, neboť by mohl způsobit výbuch ohromného kotle. Nakonec si uvědomuje, že zbavení se jednoho tyrana by svět nezměnilo a ustupuje od osobní pomsty Básně – posmrtně vydaná sbírka jeho básní. Jakub Arbes Spisovatel a novinář, tvůrce žánru romaneto [z italštiny romanetto – malý román] kratší prozaický útvar; základem je fantastický či dobrodružný příběh, na jehož začátku stojí romantická, fantastická a zdánlivě nevysvětlitelná záhada, která se odhaluje racionálním postupem a často za pomoci vědeckých poznatků. Autor názvu je J. Neruda. * 1840, † 1914 Odpovědný redaktor Národních listů, dramaturg Prozatímního divadla, od r. 1879 volný novinář a spisovatel. Autor kratších próz směšujících fantastično s dobovou skutečností: romaneta Ďábel na skřipci (1857), Svatý Xaverius (1872), další v souboru Romaneta (1878). Autor sociálně laděných novel a románů - Kandidáti existence, 1877, Moderní upíři, 1882. Psychologizující vykladač jiných autorů - Záhadné povahy, 1884 se soustavným zájmem o K. H. Máchu (1884 rozšifroval jeho intimní deník, články posmrtně shrnuty do souboru Karel Hynek Mácha, 1941). Autor dokumentárního soupisu případů perzekuce Pláč koruny české (1869, rozšířené vyd. 1894).
6
Rodák ze Smíchova. Do almanachu Máj přispěl ještě jako student reálného gymnázia. Z Národních listů byl vyhozen pro své sympatie k dělnickému hnutí, na čas se ocitl i ve vězení Byl vůdčí osobností pražské umělecké bohémy, scházející se v pivovaru U Svatého Tomáše (E. Vojan, M. Aleš, L. Stroupežnický, J. S. Machar, A. Sova) Svatý Xaverius – romaneto, vypráví o mladíku Xaveriovi, pro kterého se smyslem života stává rozluštění a pochopení záhady skryté v obraze sv. Xaveria v malostranském chrámu sv. Mikuláše. Xaverius si složitými výpočty a poměřováním obrazu stanoví cestu k pokladu. Na domnělém místě za Prahou začne kopat, ale zděsí se ohně, který náhodou vzplane a přízraku sv. Xaveria. Z místa proto utíká. Příběh vypráví novinář, který se s Xaveriem setkává ve vězení, kam se nešťastný hledač pokladu omylem dostane. Než novinář stihne prokázat Xaveriovu nevinu, mladík ve vězení umírá. Newtonův mozek – romaneto, ve kterém hrdinové díky stroji času mohou podniknout cestu do minulosti, aby v ní objevili nikdy nekončící sled násilí a sociální nespravedlnosti. Štrajchpudlíci – o dělnících v pražských barvírnách prádla. Zajímavou součástí jeho tvorby jsou studie o výjimečných osobnostech – E. A. Poe, K. Sabina aj., které shrnul do knih Nesmrtelní pijani a Záhadné povahy. Gustav Pfleger Moravský * 1833, † 1875 Autor prvního českého románu z dělnického prostředí Z malého světa (1863) – motivem je vzpoura dělníků v pražské kartounce proti zavádění strojů do výroby
7
