Gangsteři na export 13

51

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 19.— 26. 12. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Jak utopit doktora Ratha 4 V Karel Gott se loučí 21 Evropský rozpočet 3, 11 V Reportáž z korejských Nošovic 6

Gangsteři na export

13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Podle čeho posuzovat geniálního konstruktéra či designéra aut? Podle špičkovosti a extravagance za každou cenu? V takovém případě by mohl zvítězit Ferdinand Piëch, šéf Volkswagenu, ale spíše svéhlavý tvůrce než manažer. Svědčí o tom jeho nový model obnovené značky Bugatti – vůz o výkonu 1001 koňských sil. Ta tisícovka a jednička tam prostě musela být, i kdyby hrom bil, ač si tuto lahůdku může koupit pár vyvole-

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Klid Američané nezajistí Zpravodaj CNN píše o budoucnosti Iráku

Vůz pro de Gaulla i pro Fantomase ných a na veřejné silnici si její výkon neužijí. Nebo je geniálním konstruktérem ten, kdo vytvoří výjimečné auto pro všechny? Takové myšlenky se honí hlavou při padesátinách proslaveného modelu Citroën DS. Piëchovo Bugatti možná jednou budou obdivovat fajnšmekři v muzeu, ale dílo Andrého Lefévra (konstrukce) a Flaminia Bertoniho (design) vytvořilo symbol celé epochy – de Gaullovy páté republiky ve Francii. Že měl Citroën DS patentované hydraulické pérování a přezdívalo se mu „létající koberec“? To je pravda, leč tato informace zaujme spíše experty. Koneckonců ono pérování bývalo poruchové a vůz prý občas dosedl na břicho s loužičkou hydraulické kapaliny pod sebou. Mnohem zajímavější bylo univerzální užití tohoto modelu. Představoval totiž protipól auta výjimečného tím, že je určeno pro výjimečné lidi. V tomto konkrétním smyslu si nakonec britský Rolls Royce nezadal se sovětskou Čajkou. V prvním jezdila britská královna, ve druhém zase bolševická věrchuška. Naproti tomu Citroën DS zosobňuje republikánské tradice Francie ve stylu volnost, rovnost, bratrství: auto výjimečné tím, že je stejně dobré pro prezidenta, policejní úředníky, gangstery (alespoň filmové), umělce, řadové občany z řad střední třídy... Však se také „létajících koberců“, respektive „žab“ vyrobilo dohromady téměř 1,5 milionu kusů. Dodnes jsou známy snímky prostřelené DS po atentátu na Charlese de Gaulla z roku 1962. Dodnes se nostalgici rozněžní při pohledu na scénu, jak Fantomas v podání Jeana Maraise s toutéž DS na raketový pohon uniká pronásledovatelům a mává jim z bezpečné výše. A na stránkách listu FAZ nyní vzpomínal na své peripetie s DS sochař Claus Scheele. Upravil si vůz do podoby chlupatého zvířete a pravil, že hydraulika se podílí nejenom na pérování, ale i na dalších, ještě vitálnějších funkcích vozu. Nakolik tím myslel zmíněnou loužičku hydraulické kapaliny a nakolik i jiné možnosti, je na čtenářích. Maně se nabízí paralela s dalším proslulým modelem a symbolem epochy, Fordem T, na jehož sedadlech prý byla po první světové válce počata celá generace Američanů. Citroën DS je auto, které mělo jasnou tvář – žabí kukuč zdůrazněný kulatými reflektory. Právě s jeho odchodem v 70. letech spěla éra automobilového antropomorfismu ke konci. Až dosud výrazné a osobité VW Brouky, Mini Morrise či Fiaty 500 nahradily krabicoidní a zaměnitelné modely s hranatými reflektory. Čestnou výjimku představovaly značky jako Jaguar, Alfa Romeo či s přimhouřením oka BMW. Teprve v posledních letech můžeme pozorovat návrat autodesignérů k lidské tváři. Ale remaky slavných „ksichtů“ zůstávají pro ctitele klasiky pouhými napodobeninami. Ne nadarmo se na adresu Citroënu DS říká: Nejsou známy pokusy o jeho plagiát – svého času k tomu přikročila sama firma Citroën, ale jen s malým úspěchem. Zbyněk Petráček

Dva symboly páté republiky. FOTO ARCHIV

Chceš jim to vrátit? (Irácký chlapec na pohřbu svých zavražděných bratrů.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

V

e čtvrtek minulý týden se Iráčané vrátili k volebním urnám. Bylo to letos potřetí a naposled minimálně do roku 2009. Tedy alespoň podle plánu, který Iráčanům pomohli vypracovat Američané v průběhu roku 2004. Co se týče dodržování volebních termínů, plán funguje. Součástí celého projektu však byl i předpoklad, že každý volební milník přivede Irák blíže k normalitě, že se bude zmírňovat násilí v zemi, že irácké bezpečnostní složky budou schopny postupně přebírat zodpovědnost za situaci v iráckých městech; předpokládala se rozsáhlá rekonstrukce Iráku spojená s obnovou a růstem iráckého hospodářství, a také se objevovaly naděje, že bude možné dokonce plánovat redukci amerických vojsk. Dnes je zřejmé, že z této části plánu se v Iráku nesplnilo téměř nic.

Syndrom bubliny Dennodenně umírají v zemi američtí vojáci. Celkem jich padlo přes 2100, přes dva tisíce od projevu prezidenta Bushe 1. května 2003, ve kterém ohlásil splnění mise. Dennodenně umírají v pumových atentátech či přestřelkách desítky iráckých civilistů a policistů. Jejich celkové ztráty se pohybují v desetitisících. Atentáty na irácké politiky jsou běžným jevem a Irák momentálně prochází novou vlnou únosů zahraničních pracovníků. Podle zdrojů americké armády se jí podařilo vycvičit přes 200 000 členů iráckých ozbrojených složek. Zeptáte-li se však amerických velitelů, kolik z nich je schopno operovat samostatně bez americké podpory, pak se jejich počet pohybuje kolem šestnácti tisíc. To je vzhledem k situaci v zemi naprosto nedostatečné číslo. Násilí paralyzuje rekonstrukci země. Řada zahraničních společností pracujících na obnovovacích projektech se z Iráku právě kvůli neutichajícímu násilí stáhla. Miliardy dolarů původně alokovaných na rekonstrukci musely být přesunuty do ministerstev obrany a vnitra spoluodpovědných za bezpečnost v zemi. Irácké hospodářství setrvává v katastrofálním stavu a těžba ropy se od konce války zvýšila jen nepatrně. Právě proto jsou odchod amerických jednotek ze země či jejich podstatná redukce v současnosti nemyslitelné. Pravdou je, že drtivá většina násilí probíhá hlavně v centrální části země s převážně sunnitským obyvatelstvem. Pravdou také je, že na jihu země, a zejména na severu, v relativně prosperujícím Kurdistánu, je situace až na ojedinělé útoky stabilní. Američtí vojenští inženýři se tu podílejí na 1700 rekonstrukčních projektech od vrtání studen po opravy škol. Města jako Nadžaf nebo Násarija jsou dnes převážně pod iráckou kontrolou. Tato fakta však mohou být zavádějící. Zkušenost posledních dvou let naznačuje, že násilí se do pacifikovaných oblastí často periodicky vrací. Američané v této souvislosti hovoří o bublinovém efektu: zatlačíte-li bublinu na jednom místě, objeví se na druhém. Zrekonstruované objekty jsou navíc oblíbeným terčem sabotérů. Situace v zemi neovlivňuje pouze Irák a jeho sousedy, ale začíná se taky promítat v americkém politickém životě. Popularita prezidenta Bushe je

v USA nejnižší od jeho nástupu k moci. Proti prezidentovi rebelují v americkém Kongresu dokonce členové jeho vlastní strany.

Tajná služba připravena Jaké je tedy východisko z irácké krize? Existuje nějaké? Při jednom z rozhovorů v roce 2003 šéf americké armády generál John Abizaid prohlásil, že vojska nejsou odpovědí na řešení poválečné situace v Iráku. Dnes se ukazuje, že to byla prorocká slova. Američané okupaci nezvládli a nezvládají. O poválečných chybách americké armády a americké irácké administrativy vedené Jayem Garnerem a Paulem Bremerem se napsala spousta materiálu. Jedním z problémů je, že Iráčané vnímají okupaci Iráku jako okupaci světovou supermocí, která si může dělat, co chce, a která přišla do Iráku s cílem zmocnit se irácké ropy. Internacionalizace okupace by bezesporu pomohla. Pomohla by Američanům, ale hlavně by vytvořila dojem, že jde o opravdu mezinárodní bezpečnostní a humanitární operaci, jejímž jediným cílem je přinést stabilitu a demokracii do země, která byla po desetiletí terorizována a okrádána bezohledným diktátorem. To se však nestane. Poslat vojska do Iráku by mohlo být politickou sebevraždou pro každého evropského vůdce. Například nová kancléřka Německa Angela Merkelová, která v roce 2003 americkou invazi do Iráku otevřeně podporovala, během své volební kampaně a po svém zvolení opakovaně ujišťovala německý elektorát, že Německo svá vojska do Iráku nepošle. Iráčané se budou muset z krize dostat sami. Nebude to však lehký úkol. Irák byl pod Saddámem Husajnem brutální diktaturou, jejíž bezpečnostní složky, zejména tajná policie muchabarat, měly absolutní kontrolu nad obyvatelstvem země. Tato struktura byla válkou značně narušena, nebyla však zničena. Podle výpovědí Iráčanů a podle evidence americké armády a iráckých bezpečnostních orgánů vychází najevo, že síť muchabaratu a jiných složek, jako například Saddám Fedájín, nadále existuje a stále terorizuje irácké obyvatelstvo. Slouží dnes však jinému účelu a jiným pánům. Situaci také zhoršuje fakt, že členové bývalého režimu, kteří přišli válkou o moc a o všechna privilegia, se budou snažit za každou cenu dostat zpět k moci a nezastaví se před ničím, aby zabránili pacifikaci a normalizaci situace v zemi.

Ty víš, kdo ho zabil Všeobecně se předpokládá, že hlavním iniciátorem a vůdcem teroru v iráckých městech je Jordánec Abú Músab Zarkáví. Jako cizinec by však nebyl schopen v Iráku operovat bez rozsáhlé podpory iráckého obyvatelstva a bez sítě organizátorů. Řada těchto iráckých podporovatelů bezpochyby spolupracuje se Zarkávím a jeho skupinou dobrovolně. Z rozhovoru s Iráčany však často vychází najevo, že jsou ke spolupráci donuceni vydíráním. Scénář je jednoduchý: v noci se u vás doma objeví člověk a řekne vám, že musíte například převézt auto zaparkované někde v Bagdádu či Mosulu na udanou adresu. V autě pak

mohou být schované zbraně nebo lékařské potřeby. Běžní iráčtí obyvatelé jsou také pod pohrůžkou nuceni schovávat ve svých domovech zbraně nebo se starat o raněné. Odmítnete-li, můžete přijít o život i s celou rodinou. Takovýchto případů dokumentují americká armáda a irácké bezpečnostní orgány celou řadu. Podobně probíhá i verbování povstalců. Faktem je, že bezútěšná situace v zemi inspiruje rostoucí počet mladých Iráčanů k dobrovolnému připojení se k povstalcům. Řada jich je ale cílevědomě rekrutovaná. Verbování probíhá například na pohřbech iráckých civilistů zabitých při pumových atentátech nebo v krizové palbě mezi Američany a ozbrojenci. Jeden Iráčan z jižní čtvrti Bagdádu al Doura uvedl, že při pohřbu jeho bratra k němu přistoupil neznámý muž a oslovil ho: „Víte přece, kdo zavinil smrt vašeho bratra. Chcete jim to vrátit a bratra pomstít?“ Jak bylo uvedeno, Američané a irácké orgány se pravděpodobně správně domnívají, že takovéto vydírání a verbování je prováděno právě bývalými členy ozbrojených složek bývalého Saddámova aparátu. Často také vychází najevo, že Iráčané své trýznitelé znají, vědí, kde bydlí, ale mají obavy to oznámit z důvodů možného brutálního potrestání. To je problém, který americká armáda nevyřeší, i kdyby poslala do Iráku dalších 150 000 vojáků. Jde o interní iráckou záležitost, kterou mohou vyřešit jen Iráčané samotní. Nikdo jiný.

Špatná příprava Budou-li toho Iráčané schopni, to je však jiná otázka. Sama kancelář prozatímního premiéra Ibrahíma Džaafarího nedávno vydala pětašedesátistránkovou studii, jež poukázala na neutěšený stav iráckých ozbrojených sil. Nezkušenost a nedokonalá připravenost nových iráckých bezpečnostních složek je pouze jedním z problémů. Irácké jednotky jsou často neadekvátně vybaveny. Řada vysoce postavených činitelů na ministerstvu obrany a vnitra je podezřelá z korupce a ze zneužívání moci. Jaký dopad budou mít volby pro Irák samotný? Bude-li se historie opakovat, žádné velké změny pravděpodobně v brzké době nenastanou, což je tragédií zejména pro irácké obyvatelstvo. Iráčané jsou téměř tříletým konfliktem naprosto vyčerpaní. Při telefonickém rozhovoru z Bagdádu pětapadesátiletý inženýr Ahmed al Aní uvedl: „Nevím, jak dlouho se to dá ještě vydržet. Jen bojujeme o přežití. Volby jsou naše poslední naděje. Jestliže se situace nezlepší ani po nich, bude to opravdová katastrofa.“ Tragičnost situace nadále podtrhuje obrovský potenciál, který země má. Irák má obrovská naleziště stále dražší ropy. Iráčané jsou vzdělaný a pracovitý národ. Desetitisíce Iráčanů vystudovaly či studují na evropských a amerických univerzitách. S moudrou a nezkorumpovanou vládou se může Irák během několika málo let stát velmocí arabského světa. Tento scénář však momentálně není v ulicích iráckých měst ničím jiným než snivou hypotézou. Tomáš Etzler Autor je redaktorem CNN.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

Schröder pro Putina

EDITORIAL Vážené dámy, vážení pánové,

Severoevropský plynovod má zachránit Německo

P

ředstavme si, že by Jiří Paroubek dohodl s ruským prezidentem Vladimirem Putinem výstavbu další obří jaderné elektrárny. Kontrakt v hodnotě několika miliard eur by byl podepsán několik dnů před parlamentními volbami, v nichž by Paroubkova sociální demokracie neměla šanci zvítězit. Proti novým ruským jaderným elektrárnám se zdvihne vlna protestů všech okolních států. Paroubek však prosazuje svou. Přijdou volby, ODS v nich těsně vítězí, ale na vytvoření pravicové vlády to nestačí, takže vznikne velká koalice. Paroubek se nesmíří s pozicí dvojky a z politiky odejde. Šíří se zvěsti, že bude dělat pro Rusy, ale jeho mluvčí to vždy rezolutně popřou. Ani ne dva měsíce poté se pokládá základní kámen nové jaderné elektrárny, kterou staví konsorcium, v němž mají Rusové 51 procent, české firmy minoritu. Při této příležitosti vyjde najevo, že generálním ředitelem konsorcia, které postaví a bude atomovou elektrárnu provozovat, je důstojník StB, který měl za socialismu důvěrné styky s rezidenturou KGB v Praze a po roce 1990 pro Rusy pracoval. A především bude oznámeno, že expremiér Paroubek se stane předsedou dozorčí rady konsorcia a bude za to pobírat „odměny odpovídající tomuto postu“. Nepředstavitelné? Když si místo jména Jiří Paroubek dosadíte Gerhard Schröder, jadernou elektrárnu zaměníte za Severoevropský plynovod, StB za východoněmeckou Stasi a české reálie vyměníte za německé, budete mít věrný popis toho, co se v minulých dnech odehrálo ve Spolkové republice Německo.

Plynařský pakt Moskva–Berlín Dohoda o Severomořském plynovodu je problematická sama o sobě a bývá někdy nazývána novým Rapallem (podle dohody mezi Výmarskou republikou a sovětským Ruskem ve 20. letech), nebo dokonce energetickým paktem Molotov–Ribbentrop. Moskva a Berlín se dohodly, že postaví nový plynovod na dodávky ruského plynu do Německa, který bude obcházet všechny dosavadní tranzitní země (včetně České republiky). A to tak, že povede po dně Baltského moře mimo teritoriální vody baltských států i Polska. Na ekologicky sporném projektu vydělají obě strany. Rusové se zbaví dosavadního složitého vyjednávání s tranzitními státy, pro které vedle

přepravních poplatků platily i nižší ceny plynu než pro konečné odběratele v západní Evropě. Tím, že odpadnou tranzitní platby, budou mít příznivější ceny i němečtí odběratelé. Ti se potýkají s problémem, který znají i české domácnosti. Ceny plynu v poslední době rostou takovým tempem, že jsou spotřebitelé nuceni bránit se soudními žalobami proti distribučním firmám. Po sedmi letech vlády „ekologické koalice“ Zelených a sociálních demokratů je v Německu nepředstavitelné řešit problém podobně, jako se to v posledních měsících děje na českém venkově. Tedy tak, že lidé přechází hromadně na vytápění uhlím, případně ještě daleko horšími věcmi, jako je poslední hit v podobě plastikových lahví naplněných vyjetým motorovým olejem. Nový černo-rudý kabinet navíc chce pokračovat v Zelenými prosazeném odchodu země od jaderné energie. Zemní plyn je tak pro Spolkovou republiku jako ekologicky čistý a neproblematický zdroj na výrobu elektrické energie životně důležitý. To všechno je třeba vědět předtím, než začneme posuzovat v zásadě nepříliš pobouřené reakce současné vládní špičky na nové Schröderovo angažmá. Severoevropský plynovod je pro Spolkovou republiku sice egoistickým, ale jednoznačně výhodným ekonomickým tahem. Když někteří komentátoři hovoří o kontraktu století, možná trochu přehánějí, ale za obchod desetiletí lze plynovod označit. To, že se přitom Němci neohlíželi ani trochu na zájmy Polska nebo pobaltských států, patří bohužel spíše k pravidlu dnešního fungování vztahů mezi zeměmi Evropské unie, než aby to byla smutná výjimka. Není náhoda, že téměř na den se zahájení prací na plynovodu shoduje s vypuknutím „války o plyn“ mezi Ruskem a Ukrajinou. Moskva až dosud dodávala Kyjevu, stejně jako dalším státům Společenství nezávislých států, plyn za velmi výhodnou cenu. Nyní ovšem Vladimir Putin prohlásil, že když se Ukrajina rozhodla po oranžové revoluci pro jednoznačnou orientaci na Evropskou unii a NATO, není důvod Kyjev šetřit. Kremlem kontrolovaný koncern Gazprom začal požadovat po Ukrajině pětinásobek dosavadní ceny, cenu blížící se té, za niž dodává zemní plyn do unijních zemí. To však může znamenat kolaps celé ukrajinské ekonomiky, jež je dnes na levném ruském plynu vysoce závislá. A to mimo jiné i díky tomu, že na

Evropa ucukla od propasti Nový rozpočet Evropské unie je přece jen na světě. K promyšlené cestě vpřed se ale přirovnat nedá. „Den začíná o půlnoci,“ opakuje irský zpěvák Bono v jednom ze starších hitů skupiny U2. Těžko předpokládat, že si s ním tato slova někdy v koupelně pobrukoval francouzský prezident Jacques Chirac, u mladších evropských vůdců, jako je Tony Blair nebo Angela Merkelová, to však vyloučit nelze. V každém případě se ve tmě hluboké bruselské noci z pátku na sobotu objevil nadějný záblesk svítání: návrh evropského rozpočtu schválený minulý týden Evropskou radou sice ještě musí odsouhlasit stále samostatněji vystupující Evropský parlament, po měsících strávených tápáním a hádkami je však samotná existence dohody malým evropským znovuzrozením. Proč ne rovnou velkým? Jednání o rozpočtu se nedostalo přes handrkování o miliardy eur a setiny procent. Zaplaťpánbu za výsledek, ale ke skutečné nové tváři Evropské unie to stačit nebude. Na to je potřeba přestavět společnou kasu pěkně z gruntu – a nejen to. Evropská unie se musí znovu vážně pustit do debaty, jak vyřešit zastaralý zákonný rámec svého fungování, a navíc se dopracovat ke společné představě o budoucnosti společenství. Ta musí spíše než na přelévání peněz od bohatších zemí k chudším spočívat na ochotě otevřít se a obstát v konkurenci všeho druhu.

Zachraňte vévodu! Jedna věc je na rozpočtové dohodě skvělá: jeden problém je za námi, což nám rozvazuje ruce k řešení dalších zašmodrchanců. První už klepe na dveře: vlastně hned po schválení rozpočtu může-

me s jistotou konstatovat, že tuhle agendu budeme mít brzy na stole znovu. Zaprvé proto, že předseda Evropského parlamentu Josep Borell šéfům vlád důrazně vzkázal, ať s automatickou podporou jím řízené instituce rozhodně nepočítají. Český premiér Paroubek to sice na tiskovce odbyl mávnutím ruky, jenže i europoslanci jeho vlastní strany patří mezi možné potížisty a Evropský parlament už dávno není jenom poslušným sborem kývalů. Kromě toho má v sobě nová dohoda zabudovanou klauzuli, jež požaduje přezkoumání celé struktury rozpočtu v letech 2008 a 2009. To je moc dobře – ta současná je se 40 procenty výdajů věnovaných úzké skupince zemědělců opravdu hodně zastaralá a je sama o sobě příčinou, proč se některé země do „solidárního“ financování Unie příliš nehrnou. Jak by také mohly, když třeba v Británii je největším příjemcem evropské pomoci strádajícím zemědělcům vévoda z Westminsteru, jemuž šlape na paty sama královna Alžběta II. (231 559 eur ročně). Návod na reformu přitom existuje, je jím dva roky stará tzv. Sapirova zpráva vypracovaná na pokyn tehdejšího předsedy Komise Romana Prodiho, ta však pro svou radikálnost zatím dřímá v bruselských trezorech. Podle tohoto návrhu by mnohem větší část společných peněz připadala na podporu ekonomického růstu včetně výzkumu, zatímco na udržovací, ale dlouhodobě odepsaný sektor zemědělství by připadalo pouhých 15 %. Zpráva zároveň požaduje úplně nový systém odvodů peněz do společné kasy, který by spočíval na zavedení evropských daní.

3

nátlak Západu byl zavřen Černobyl. Ukrajinci se už nechali slyšet, že pokud bude Gazprom trvat na svém, nemohou zaručit bezproblémový tranzit současných objemů plynu přes své území do západní Evropy, mimo jiné i do Německa. Z jednoho úhlu je Ukrajina obětí zvýšeného sebevědomí Moskvy, jež dostalo zahájením stavby Severoevropského plynovodu mocný nový impulz. Viděno z Německa je ale současná ukrajinsko-ruská „plynová krize“ jen potvrzením toho, že bude třeba zajistit spolehlivé dodávky plynu do Spolkové republiky. Tak aby nemohly být v budoucnu spory Ruska a tranzitních zemí ovlivněny.

Respekt podal protest předsedovi vlády proti tomu, jak jeho úřad pojal tiskovou konferenci s čínským premiérem. Ve snaze izolovat čínského hosta od nepříjemných otázek na lidská práva povolila Paroubkova mluvčí pouze dvě otázky předem vybraným „krotkým“ médiím (Nova a Právo). Pro vysvětlenou: malý počet otázek může být ovlivněn nedostatkem času, to se stává všude. Je ale zcela nepřijatelné, aby tazatelé byli vybráni předem a ostatní nedostali ani možnost se přihlásit. To považujeme za nepřípustné omezování svobodného tisku. Z nového Respektu bych vás rád upozornil na téma čísla, které přináší reportáž z Irska, kde spokojeně a daleko od ruky zákona žijí Češi obvinění doma z velkých zločinů. Zdraví a hezké svátky přeje Marek Švehla

Stasi, StB, KGB? Kein Problem Proto ani pobouření, že by kancléř mohl za tento projekt získat bonus v podobě postu předsedy dozorčí rady, není zase až tak velké. Alespoň část politických kruhů a veřejnosti to bere jako odpovídající odměnu za kontrakt, z něhož bude mít Spolková republika jednoznačný zisk a strategickou výhodu. Ostatně Schröder nelhal, když se bránil, že přechod německých politiků z vládních postů na lukrativní místa v byznysu nebyl v minulosti ničím neobvyklým. Ano, tak se to prostě dělá. Nejen v Německu. Z českého pohledu je možná ještě více než to, že Schröder bude mít slušný příjem, šokující fakt, s kým se dal vlastně dohromady. To, že se prakticky stal zaměstnancem ruského prezidenta Vladimira Putina, tedy Kremlem ovládaného Gazpromu. A co víc, že jeho protějškem ve vedení plynovodu bude bývalý důstojník východoněmecké Stasi Matthias Warnig. Ale i se Stasi je to trochu jinak, než by se s ohledem na čistky po sjednocení Německa mohlo zdát. O tom, jak velké německé koncerny po roce 1990 ochotně zaměstnávaly bývalé příslušníky komunistických tajných policií, by mohli středoevropští diplomaté vykládat celé dlouhé hodiny. Navíc o tom, kdo bude stát v čele konsorcia plynovodu, rozhodoval i nyní v konečné fázi důstojník KGB. Ruský prezident Vladimir Putin. Dříve rezident v Drážďanech, dnes velký, možná největší přítel Německa. Nejen podle Putinova nového podřízeného, dříve úctyhodného německého kancléře, Gerharda Schrödera. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

Závěry povinného přezkoumání, které se za tři roky rozjede, budou sice před sebou mít obtížnou cestu do praxe – kterákoliv země je může kdykoliv vetovat –, nás by však měla rozpočtová diskuse zajímat dvojnásob. Na jaře 2009 totiž bude právě Česko sedět v předsednickém křesle EU a na jeho obratnosti, a především ochotě podílet se na modernizaci unijní kasy bude záležet mnohé.

Otevřený svět Unie se ale zdaleka netrápí jenom s rozpočtem, který ostatně není se svým 1 % evropského HDP zase tak veliký. Jejím druhým problémem je nejasná budoucnost zákonného rámce, podle kterého může tak velký spolek vůbec fungovat. Návrh ústavní smlouvy leží od jara u ledu a nikdo se ho odtamtud zatím neodvažuje ani vytáhnout, ani mu uspořádat slušný pohřeb. Debata o rozpočtových miliardách sice dala na největší unijní neúspěch roku 2005 chvíli zapomenout, sám její průběh ale ukázal, že dohodnout se v rozšířeném počtu podle starých pravidel na čemkoliv smysluplném je na samé hranici možností. Už rakouské předsednictví bude muset „ústavní“ diskusi znovu oživit. Ani tady však výzvy nekončí. Nové země sice dostaly minulý týden slušné peníze na svůj rozvoj, cesta k moderní a otevřené Evropě však bude muset stát spíše na principu „pomoz si sám“. Pro občany chudších zemí to znamená zejména přístup na pracovní trhy celého kontinentu a možnost svobodného podnikání tamtéž – liberalizaci služeb.

Záblesk ve tmě Nově schválený rozpočet je prvním malým krokem směrem od propasti. Na jejím dně leží Unie rozbitá na kusy do sebe zahleděných zemí a zemiček neschopných čelit krizi. V Evropě taková konstelace nikdy nevěstila nic dobrého. Hodnota rozpočtu však spočívá právě jenom ve znovuobjevené schopnosti dohodnout se. Ze všeho nejvíc je to první záblesk světla. Jiří Sobota, Brusel

Q

GLOSY Schválením zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví postoupila Česká republika do vyšších civilizačních pater: stala se zemí, kde je normální, že většina vyhoví menšině, zvlášť pokud ji to nic nestojí.

Až přijdou adopce Spor o postavení homosexuálů je něčím jiným než třeba boj proti trestu smrti. Boj za práva menšiny si nevymyslela žádná organizace nebo média, řekli si o ně sami homosexuálové. A v otevřené společnosti je těžké najít důvody, proč takové žádosti nevyhovět. Čtyřikrát se to poslancům povedlo, popáté nikoli. I teď jsme ale slyšeli provokativní návrh na uzákonění mnohoženství. Zkusme to chvíli vzít vážně a jsme u kořene věci: o legalizaci mnohoženství přece zatím nikdo vážně nepožádal, tak proč se zabývat tím, co nikdo v tuhle chvíli nechce? Stejné je to s adopcemi dětí. Zatím se o ně homosexuálové nehlásí, je tedy zbytečné jimi strašit. Jakmile se tak stane, musí odpůrci hledat argumenty, proč nevyhovět. Přitom i tohle hledání bude stále těžší. – MŠ –

Šéf fanatické diktatury Íránu volá po vyhlazení obyvatel izraelské demokracie. Něco podobného jsme celkem nedávno zažili přímo tady v Evropě a válku a holocaust, které z toho nakonec vzešly, si dodnes připomínáme jako něco nezapomenutelně strašlivého. Takže bychom tváří v tvář výzvám

Ve službách zla íránského prezidenta mohli držet poučení, které Evropa v tehdejším souboji získala. Je jednoduché: nezrazuj spojence, stůj při ohrožených a nenadbíhej agresorovi kvůli krátkodobým vlastním ziskům. Měřeno těmito „maximami“ je ovšem postup řady českých politiků v tuto chvíli neuvážený. Vlivné poslance a členy vlády včetně samotného premiéra přistihla vypjatá chvíle v situaci, kdy utajeně vyjednávali s emisary íránského režimu a nelze vyloučit, že přitom vyjádřili i ochotu pomoci Teheránu s jeho jaderným programem. Čeští delegáti jednání samozřejmě nevedli s touhou pozabíjet naše přátele a spojence v Izraeli, jde „jen“ o nedostatek předvídavosti a ochoty připustit, že některé „výhodné obchody“ současnosti mají ošklivou schopnost měnit se v „nedozírné ztráty“ budoucnosti. Známe z historie řadu politických rutinérů, kteří podcenili blížící se zlo. Dnes si jejich sebevědomé tváře můžeme prohlížet naživo v domácím televizním zpravodajství. O to cennější je přístup lidoveckého ministra zahraničí Cyrila Svobody, který se tohoto hazardu odmítl zúčastnit. Vzepřel se i senátor Josef Jařab. A také poslanci ODS Petr Krill a Jaroslav Plachý, kteří na protest proti íránskému štvaní opustili poslanecký spolek přátel Íránu. Kéž by díky jejich příkladu i premiér Paroubek pochopil, že mezinárodní bezpečnost je důležitější než obchod. Erik Tabery

4

ČESKÁ REPUBLIKA

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Jak utopit doktora Ratha Ministrova snaha utáhnout kohoutky probudila mocného protivníka

V

rychlosti zdejšího společenského klokotání představuje měsíc celou věčnost, a tak případ údajného úplatku v režii poradkyně současného ministra zdravotnictví Evy Klimovičové pomalu upadá v zapomnění. Nicméně dvě věci odkryté tímto skandálkem by do jámy pamětnice rozhodně zapadnout neměly. Zaprvé fakt, že farmaceutické firmy jsou ochotny dát 3 miliony korun jenom za schůzku s člověkem, který má vliv na lékovou politiku v Česku. Jde tedy o obrovský byznys. A zadruhé jsme „po Klimovičové“ chytřejší i v tom, jak těžké je dostat kšeft s medikamenty pod kontrolu: tajně natočené video zachycující poradkyni při žádosti o údajný úplatek leželo někde v sejfu dva roky – a kdosi neznámý jej poslal médiím poté, co šéf Klimovičové a novopečený ministr David Rath začal dělat potíže. Jinými slovy poté, co dal najevo, že s rozmařilým utrácením veřejných peněz za léky chce skoncovat.

S Pfizerem na golfu Jen loni spolkly výdaje za léky čtvrtinu celého zdravotnického rozpočtu – bezmála 60 miliard korun, o čtrnáct procent víc než rok předtím. A stejně rekordní byl i zisk farmaceutických firem na českém trhu – 37 miliard korun. To není udržitelný vývoj, přesto až dosud nikdo z politiků nepřišel s žádnými návrhy úspor. Kauza Klimovičové naznačuje možný důvod: říznout do téhle oblasti je nebezpečné. David Rath vystoupil z řady a řekl dost: souhlasil s vydáním vyhlášky snižující částky, které za léky hradí pojišťovny, což by v příštím roce mělo státní kase přinést úsporu jedné miliardy. O tu miliardu se ovšem někomu zkrátí zisky. A prosadí-li se ministrův další plán úspor, může to být jen začátek. I v tomto kontextu je třeba vidět balíček, který krátce po schválení vyhlášky dostala Česká televize. V něm byla videokazeta s nahrávkou zachycující Rathovu spolupracovnici Evu Klimovičovou, jak žádá zástupce farmaceutické firmy Pfizer (jeden z nejvýznamnějších výrobců léků proti rakovině) o třímilionovou reklamu pro časopis Lékařské komory výměnou za možnost schůzky s Davidem Rathem, tehdejším prezidentem komory. Záznam je starý dva roky a není jasné, kdo ho vlastně natočil, schoval si ho na „vhodnou dobu“ a teď ho – coby důkaz údajného úplatkářství lidí kolem Ratha a možná i jej samotného – vytáhl na světlo. Jediní dva účastníci schůzky, Klimovičová a zástupce firmy Pfizer, se od tajného videa distancují. „My jsme to nenatočili a nemáme ani informace, kdo to udělal. Snažíme se to interně zjistit,“ tvrdí vedoucí odboru vztahů s veřejností firmy Pfizer Jiří Tráva. Nic netuší ani Eva Klimovičová, kterou Rath po publikaci videa propustil z místa své poradkyně, a ona dnes dál pracuje pro Českou lékařskou komoru. Ministr Rath vidí případ jednoznačně: „S šéfem firmy Pfizer jsme chodili hrát golf a on měl spoustu příležitostí se se mnou setkat, takže mi přijde směšné, že by za schůzku se mnou chtěl někdo od nich platit. To náhle vytažené video má jediný význam – chtějí mě zastrašit,“ říká Rath. Kdo? To ministr netuší. Případ prošetřuje policejní útvar pro odhalování korupce, žádné informace k němu ale neposkytuje.

Za vším hledej úsporu Jasné je zatím jedno: Rath proti sobě ve farmaceutických firmách popudil mocného a ostrého soupeře. Nejen novou vyhláškou, ale i zavedením nových pravidel pro práci kategorizační komise, jejíchž 14 zástupců z ministerstva, pojišťoven,

Omluva Omlouváme se panu Ranko Pecićovi za nepravdivé údaje, které jsme uvedli v našem týdeníku v článku Prezidentův přítel Pecić ze dne 1. 11. 2004. Není pravda, že konkurenční gangsteři před lety ve francouzské Marseille zastřelili otce Ranko Peciće a že otec Ranko Peciće byl obviněn francouzskou policií ze spolupráce s balkánským gangem. Otec Ranko Peciće zemřel v roce 1997 na infarkt myokardu, nikdy nebyl ve Francii a ani nebyl obviněn z žádného trestného činu. Rovněž není pravda, že Francouzi požádali české kolegy o prověrku finančního toku mezi otcem a synem. Žádné takové šetření nebylo prováděno. Zveřejněním nepravdivých údajů jsme neoprávněně zasáhli do jeho cti a dobré pověsti jeho rodiny.

Hlavně žádná domácí videa, prosím. (Ministr Rath na jednání s řediteli nemocnic, 26. říjen 2005.)

expertních kruhů i pacientských organizací rozhoduje o tom, které léky budou na předpis, zda a kolik bude z ceny jednotlivých preparátů hradit státní kasa. „Rath nám dal jako první šéf rezortu jasné politické zadání: je třeba hledat úspory,“ říká člen komise a přední český farmakolog Jan Švihovec. Výsledek je patrný už ze zmíněné miliardy úspor v nové vyhlášce. David Rath byl sám členem kategorizační komise, a možná právě proto mohla mít schůzka s ním cenu 3 milionů. „Nepřekvapilo mě, že by firma byla ochotna dát za setkání s naším členem takové peníze,“ říká komisař Švihovec. „Je pravda, že když jsem přesvědčen, že nějaký lék je skutečně dobrý a potřebný, jsem o tom schopen přesvědčit své kolegy v komisi. Je tedy možné, že někdo přesvědčuje kolegy proto, že za to dostal zaplaceno.“ Snížení úhrad za léky je ale pouze jedna z cest vedoucích k úsporám. Další kapitolou je korupce a plýtvání. V zemích Evropy hrají Češi prim co do počtu návštěv u lékaře: 15 na osobu a rok (evropský průměr je 7). Bezmála z každé návštěvy v ordinaci si odnášíme recept na pilulky, kterých ovšem podle odhadů ročně vyhodíme do popelnice za 3–4 miliardy korun. Nebývalý je také počet léků, které hradí pojišťovny. Zatímco ze zákona jsou povinny hradit jeden lék z každé ze tří set kategorií, v praxi je jich hrazeno kolem 2500. „Neznám žádný jiný stát, který by hradil tolik léků jako my. Ta štědrost tu byla už před rokem 1989 a lidé si na to zvykli,“ říká Jan Švihovec. „Teď jsme ale v koncích a dál je to už neudržitelné. Je na čase si přiznat, že nemůžeme dát úplně všem úplně všechno.“ Na nutnost změn v českém systému upozornili už před rokem experti Světové banky a navrhli několik konkrétních způsobů řešení. Například zvýšit spoluúčast pacienta, platbu za recept, srovnat výši úhrad léků se zeměmi, kde jsou nejnižší, zrušit úhradu volně prodejných léků a podobně. Dodnes se ale nikdo k těmto krokům neodhodlal. Ministerstvo si ani nenechalo udělat analýzu příčin současného stavu. „Chtěl jsem to udělat, ale za čtyři měsíce mé působnosti se mi to nepodařilo stihnout,“ říká bývalý ministr zdravotnictví ve Špidlově vládě Josef Kubinyi. „A proč se do toho nepustili mí kolegové? Je ošemetné říznout do systému, kde jde o tak obrovské peníze a kde je tolik zájmů.“

Těžká věc Obchod s léky je začarovaný kruh, ze kterého těží každý, kdo se do něj dostane – s výjimkou veřejné kasy. Pacient, který chce získat tu nejlepší péči, tedy lék za co nejméně peněz. Lékaři, kteří chtějí dát pacientovi to nejlepší, co na trhu je. A konečně farmaceutické firmy, které chtějí co nejvíce vydělat. „Za mnou chodí zástupci firem tak třikrát ročně a nabízejí novější a dražší léky.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Netlačí na mě, ale neustále přesvědčují, že ten jejich lék je nejlepší,“ popisuje svoji zkušenost brněnský hematoonkolog Jiří Vorlíček. „Nabízejí také třeba stejný lék, jenže místo v injekci je v tabletě. A je o 50 % dražší.“ Podle pražského kolegy doktora Švihovce často nelze zpochybnit, že nový a dražší lék, který firma nabízí, je skutečně v některých ohledech lepší. „Většině pacientů ale stačí starší, stejně účinný lék, který stojí o polovinu méně. Podle průzkumů dělaných v Británii a USA pouze 20 % pacientů potřebuje ty špičkové nejnovější léky,“ říká Švihovec. „Tohle by měla lékařům i pacientům neustále vysvětlovat nějaká státem organizovaná osvětová kampaň, ale nic takového tu není a všichni jsou ponecháni napospas tlaku farmaceutických firem. Ty navíc běžně zvou lékaře do atraktivních míst na semináře spojené s výlety a rauty. Nebo jim nabízejí provizi za to, že pacienta převedou na lék od jejich firmy. I tady se ovšem nabízí řešení doporučené experty Světové banky: kontrola toho, jaké léky, na co a jak často jednotliví lékaři předepisují. Ministr Rath chce ty návrhy využít. Vlastní průzkum spotřeby léků si udělali na klinice již citovaného doktora Vorlíčka. V nemocnici, kde léčí chorobu, která postihne každého třetího z nás a každý čtvrtý jí podleh-

ne. Léky na její léčbu – cytostatika - jsou plně hrazena pojišťovnou a pro farmaceutické firmy představují terno: omezovat jejich používání si troufne jen málokdo. Ale doktor Vorlíček a jeho kolegové z České onkologické společnosti začali před rokem otevřeně hovořit o tom, že i v léčbě zhoubných nádorů se postupuje neefektivně. „Řada onkologických pacientů dostává léky, které přijdou u jednoho pacienta na statisíce korun, až do smrti, což je špatný postup a zcela zbytečné plýtvání penězi,“ říká Vorlíček. „V určité fázi tyto léky už nemají efekt a mají pouze vedlejší účinky.“ Přitom takhle dlouho „léčil“ i sám Vorlíček, po návratu ze studijní cesty po USA začátkem devadesátých let se ale rozhodl zažitou praxi změnit. „Dávali jsme ty léky, protože to je snazší než pacientovi přiznat, že léčba už nepomáhá a že je čas s ní přestat,“ říká Vorlíček. „Díky racionálnějšímu přístupu k pacientům jsme schopni snížit spotřebu cytostatik o 30 %. Jen tím, že do lidí přestaneme prát léky, které jim už pouze způsobují komplikace. Je to strašně těžké rozhodnutí, které vyžaduje komunikaci s nemocným i s jeho rodinou. A do toho se většině lékařů nechce.“

Hloupější, kdo nebere

neměli, snižovalo kredibilitu našeho zařízení,“ říká současný šéf nemocnice Roman Kraus. „Jsme v konkurenčním prostředí a chceme nabízet nové, lepší zařízení, než mají ostatní, a když je stát ochoten nám na to přispět, tak proč bychom to neudělali.“ Tehdejší ředitel Pohanka, který za Bohumila Fišera působil jako náměstek ministra a nyní je opět na tomtéž postu, dostal od ministerstva příslib, že 70 % ceny laseru mu stát zaplatí. S hledáním nejlevnější varianty se nemocnice už netrápila. Ač je to běžné, nevyvěsili nabídku na web EU a vybrali si firmu, která nabízela přístroj za nejvyšší cenu – bezmála dvacet milionů. „My bychom to za takovou cenu nekoupili,“ říká Petr Kocián, ředitel soukromé oční kliniky Lexum, kde v září koupili laser od stejné firmy za cenu zhruba o milion korun nižší. „Ať si každý kupuje, co chce, ale proč to někomu platí stát? Pro nás je vždycky nejdůležitější koupit co nejlevněji. Nemocnice ví, že to za ně někdo zaplatí, a nejsou proto nijak motivovány šetřit.“ I na tento problém ministr Rath upozornil, ale to, že jeho náměstek postupoval stejně, prý netušil. „To je pro mě novina,“ říká Rath. „Určitě si pana Pohanku pozvu a zeptám se ho, proč takový krok udělal.“ Náměstek Pohanka i přes opakované dotazy odmítl odpovědět, proč takovou investici prosazoval.

Jedním z dalších příkladů, jak vypadá běžné a nenápadné odčerpávání peněz z balíku na zdravotnictví, může být nedávný kšeft Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Na podzim její vedení v čele s ředitelem, nynějším náměstkem ministra zdravotnictví, Michalem Pohankou vyhlásilo veřejnou soutěž na nákup excimerového laseru, přístroje, který odstraňuje vady zraku. Kdo by si troufl to kritizovat – třeba i mně se to jednou bude hodit. Je dobré si ale položit otázku, proč by fakultní nemocnice měla kupovat přístroj, který nezachraňuje životy a zákroky na něm nejsou hrazeny pojišťovnou, a jde tedy o komerční záležitost. A v Brně už tentýž přístroj mají ve dvou státních zařízeních a v jednom soukromém. I laik, který touží po tom, aby se zbavil svých brýlí, pochopí, že v Brně má takových možností více než dost. Ve Fakultní nemocnici v Bohunicích za rok a půl tímto přístrojem ošetřili pouze na 500 pacientů; v soukromých zařízeních v Praze přitom měsíčně udělají na tři stovky laserových zásahů (operace stojí –na soukromé klinice i ve státním špitále – kolem 30 tisíc korun). Vedení nemocnice u sv. Anny si šlo přesto za svým. „To, že jsme přístroj

Eliška Bártová

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

5

Česko odrazilo nájezd šťouralů Řekni mi, jak se necháš kontrolovat, a já ti řeknu, jaký jsi

D

íky nesouhlasnému dopisu prezidenta Klause jsme se dozvěděli překvapivou věc. Úředníci ministerstva spravedlnosti nedovolili protikorupčním expertům Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) přijet na dohodnutou kontrolu, jestli dostatečně bráníme našim podnikatelům uplácet v mezinárodním obchodě. Na Hradě a v zahraničí to vzbudilo úžas. Justice svůj podtrh na experty zatlouká, seč může, a objasňuje jen to, k čemu je donucena. Jako by potřebovala něco skrýt. Ale co?

Spiklenci citát nechtějí Vzkaz „Nejezděte!“ dostali odborníci na odhalování úplatků z Česka na poslední chvíli – doslova pár hodin před odletem do Prahy. Ministerstvo spravedlnosti, které mělo misi organizačně zajistit, vysvětluje selhání „technickými důvody“. Lidi z OECD ale ministerské argumenty nepřesvědčily a organizace označila český postup za velmi znepokojivý. Mezinárodní kontrola, jejíž termín byl dohodnut s půlročním předstihem, měla totiž prověřit, nakolik Česká republika plní své závazky plynoucí z úmluvy OECD zaměřené na podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodním obchodě. Kontroloři se v rámci své mise měli setkat se zástupci ministerstev a dalších státních úřadů i neziskových organizací, a Česko nakonec zůstalo jedinou členskou zemí OECD, která expertní prověrku překazila na poslední chvíli. To samozřejmě vyvolalo otázky, pochopitelné u státu, v němž je – jak ukázal i nedávný průzkum Transparency International – většina podnikatelů přesvědčena, že bez korupce a známostí s politiky nelze pořádně podnikat. Otazníky vycítil i prezident Václav Klaus, který před několika dny k záležitosti napsal premiérovi Jiřímu Paroubkovi dopis, díky němuž se záležitost dostala do veřejné diskuse. „Jednostranný krok v podobě odložení příjezdu kontrolní mise mimo jiné navozuje otázky, proč zrovna téma ‚podplácení zahraničních veřejných činitelů‘ má být bez bližšího vysvětlení odsunuto,“ stojí v Klausově dopise. Předseda vlády sice hlavě státu obratem napsal své vysvětlení neúspěchu mise – v něm však spíš jen technické důvody přejmenoval na „naléhavé a organizační“.

Zjistit, co se pod těmito nálepkami skrývá a co vlastně způsobilo mezinárodně nemilý krach, není na pražských vládních úřadech vůbec snadné. Zvlášť když je koordinátor nezdařené mise Petr Habarta z mezinárodního odboru ministerstva ochoten o věci hovořit jen mimo úřad, v jakémsi spikleneckém duchu a pod zárukou, že nebude citován. Po nesouhlasu s takovými podmínkami odkazuje tazatele na tiskového mluvčího. Ale i mluvčí zdejší spravedlnosti Petr Dimun se na téma zrušené mise nejdřív odmítá bavit – prý nemá v hlavě všechny potřebné informace. Otázky mu však v našem „vlastním zájmu“ můžeme poslat e-mailem. Na osobní setkání si Petr Dimun čas nenašel ani v horizontu dní.

byly pro prověrku klíčové. Ale ukázat prstem na ty instituce, které měly zmařit příjezd expertů, mluvčí Dimun odmítá – prý si nebudou navzájem sypat popel na hlavu. Podle informací Jiřího Macešky z OECD měl ale zástupce organizátorů z justice označit krátce po zrušení mise za viníky ministerstvo financí a Nejvyšší státní zastupitelství. „Nemám jedinou vědomost, která by zpochybňovala, že bychom nebyli na jednání stoprocentně připraveni,“ říká mluvčí ministerstva financí Marek Zeman. Totožná zpráva přichází z Nejvyššího státního zastupitelství. Jeho mluvčí Kateřina Kalačová přidává další dílek skládanky: ministerstvo je oslovilo pět dní před zahájením mise. „I když tak pozdní výzva nevytvořila prostor pro řádnou přípravu mise, bylo Nejvyšší státní zastupitelství připraveno vyslat k jednání svého zástupce,“ říká Kalačová.

Bez tlumočníka Dimunova mailová odpověď sice dává technickým důvodům čitelnější jména, zároveň však vyvolává další otázky. Ministerstvu se totiž, jak tvrdí Dimun, nepodařilo sehnat dostatečný počet tlumočníků schopných během kontrolní mise překládat z anglického jazyka. Stejně tak se prý jako neřešitelný ukázal požadavek expertů na neomezený přístup k internetu. Podle Petra Dimuna mělo prostě OECD „výrazně nadstandardní požadavky“. To ale jednoznačně odmítá Patrick Moulette, šéf protikorupčního oddělení OECD: „Proces organizování misí je všeobecně platný a vztahuje se na všechny signatářské země.“ Tím padá i další argument ministerstva spravedlnosti, že OECD poslalo své požadavky „pozdě“, tedy měsíc před konáním akce samotné. Dvě náhodně oslovené pražské překladatelské agentury nám řekly, že s měsíčním předstihem lze zajistit dostatek tlumočníků, kteří by zvládli pokrýt týdenní zasedání, na němž by po celou dobu museli být přítomni alespoň dva překladatelé, odborně připravení na legislativní tematiku. Podle ministerstva se však na soukromé profesionální agentury jeho úřad nemůže obrátit ani ve chvíli, kdy by takové řešení mohlo zachránit důležitou krachující misi. „Obvyklou nabídku tlumočnických a překladatelských služeb v ČR na základě dlouholetých zkušeností ministerstva spravedlnosti využít nelze, je nezbytné se spoléhat na služby poměrně malého počtu osvědčených tlumočníků,“ píše Petr Dimun. Tuto výmlu-

Nechci obtěžovat

Expert Moulette: Tlumočníci? Ale jděte! FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

vu nelze brát vážně – a zástupci OECD nad ní také neskrývají shovívavé pousmání. Ostatně Dimunova slova ani nelze ověřit. Na podrobnější otázky týkající se těchto „osvědčených tlumočníků“ ministerstvo neodpovídá. Jde prý ale o lidi, s nimiž dlouhodobě spolupracuje a kteří zvládají víc než jen „překlad zdvořilostního rozhovoru a prostého textu“. Organizátoři se také s těžkostmi se sháněním tlumočníků OECD nesvěřili. Do zahraničí jako hlavní důvod krachu mise čeští úředníci raději uvedli, že se jim nepodařilo sehnat zástupce „některých vnitrostátních institucí“, které prý

Psi štěkají, ale Laštůvka jde dál

A co jste říkal tomu, že se v takové situaci s iránskou delegací sešel i premiér a jednal o obchodech? Nestáváme se tak součástí mezinárodní hrozby? Musím přiznat, že mě zpráva o Paroubkově jednání s Íránci zaskočila. Původně to totiž vypadalo jen jako parlamentní návštěva parlamentu. Myslím, že bychom jim neměli dávat takovou diplomatickou vážnost. Podivné je i to, že i když jako šéf zahraničního výboru dostávám komuniké o všech zahraničních jednáních, o setkání delegace s premiérem se nehovořilo.

Q

Co se dá vůči íránskému nebezpečí dělat? Chci svolat schůzi našeho výboru a právě o tom jednat. Prvním a jasným úkolem je sjednotit názory celé Unie a rychle najít společnou a rezolutní řeč. Pokusit se přenést projednávání hrozby i do Rady bezpečnosti OSN. V Německu zazněl i zajímavý názor, že by se Írán měl vyloučit z mistrovství světa ve fotbale, aby i obyčejní lidé v Íránu zaznamenali, že mají mezinárodní problém. Objevují se i hlasy, že by mělo dojít i k vojenskému zásahu. To by ale podle mě v tuto chvíli nebylo dobré ani dost dobře možné. Spojené státy mají co dělat s Irákem a na jiné aktivity podle mě nemají energii, ani není jasné, jestli by to něčemu pomohlo.

I vám bylo nabídnuto, abyste se sešel s íránskou delegací, proč jste odmítl? Dal jsem si podmínku, že chci nejdříve slyšet jejich postoj k prohlášení íránského prezidenta k Izraeli, abych se podle toho mohl rozhodnout. Toho jsem se nedočkal, tak jsem se s nimi zatím setkat odmítl. Nemohu jednat s někým, kdo hlásá zničení státu Izrael. Až uslyším, že parlament názor prezidentův nesdílí, můžeme zasednout k jednacímu stolu. Je podle vás vývoj v Íránu nebezpečný? Podle mě je to jedna z nejnebezpečnějších hrozeb pro současný svět. A to zejména proto, že na rozdíl třeba od Severní Koreje íránští extrémní a fanatičtí fundamentalisté kolem současného prezidenta mohou na svou stranu získat i válečné spojence u dalších islámských radikálů.

Tereza Nosálková

vážnost. I když by s nimi za dané situace podle mě neměl jednat vůbec. Ale ekonomická lobby je u nás velmi silná, snaží se ovlivňovat i zahraniční politiku a Jiří Paroubek má evidentně podobnou strategii, jako měl Miloš Zeman – totiž že lidská práva a hrozby, zvlášť když se týkají jiných, do trhu a obchodu nemají co mluvit. Proto považuji ministrování Cyrila Svobody za pozitivní a úspěšné, protože této lobby tolik nepodléhá. Bylo to ideálně vidět na postoji vůči Kubě či nyní, kdy íránskou delegaci odmítl přijmout.

Svět se nahýbá k vážné krizi a vysocí představitelé Česka přidávají závaží na špatné straně vah. Nad fotkou íránského prezidenta vyzývajícího minulý týden zfanatizovaný dav k vyhnání Izraelců „na Aljašku“ nemohlo pozornému čtenáři novin nezatrnout. Takhle nějak vypadá cesta vedoucí k válce. Analytici i politologové ty obavy vzápětí potvrdili: podle nich čelíme „mimořádně nebezpečné situaci“ a hrozbě, která může přerůst ve výbuch globálních rozměrů. Pro Čechy má přitom tato zvěst ještě o stupeň temnější tón. Přichází totiž krátce poté, co vysocí představitelé této země včetně premiéra tajně jednali s íránskými emisary o možné spolupráci na jejich atomovém programu. Jednání proběhla, přestože jaderná zbraň v rukou Teheránu přímo ohrožuje život milionů lidí v Izraeli a přestože snaha atomově spolupracovat s Íránem už dovedla Česko k vážné kolizi se spojenci v letech 1993 a 1999. Jeden z hlavních organizátorů nedávné schůzky, poslanec a předseda zahraničního výboru sněmovny Vladimír Laštůvka (ČSSD) ale na spolupráci s teheránskými fundamentalisty ani dnes po „aljašské“ výzvě jejich prezidenta nevidí nic špatného. „Obchodování s Íránem tamní režim ohrozí mnohem víc než embarga či výhrůžky,“ říká Laštůvka. „A navíc vím, že z Íránu nebezpečí nehrozí, tamní režim je před kolapsem.“ Z čeho, z jakých analýz a konzultací tak poslanec Laštůvka usuzuje? „Stačila mi moje vlastní zjištění, když jsem byl na místě,“ říká zahraničněpolitický expert ČSSD. Jeho protějšek v horní komoře parlamentu Josef Jařab (zvolen za čtyřkoalici) ovšem zastává postoj poněkud odlišný.

Pod tlakem všech těchto faktů se nakonec ministerstvo spravedlnosti odhodlalo k přiznání chyby. Po dvoutýdenních výmluvách o nedostatku tlumočníků a nepřipravenosti jiných institucí mluvčí Dimun označil za viníka celého krachu úředníka Habartu. Za porušení subordinace byl prý potrestán srážkou z platu a jeho další kariéra na ministerstvu je prý nejistá. Nikdo jiný prý za nic nemůže. „Tento referent nikoho z nadřízených neinformoval a jen přímo na něj chodila veškerá dokumentace, veškerá pošta,“ tvrdí ve svém „vstřícném vysvětlení“ Dimun. Jenže je tu problém: další lež. Jak vyplývá z faxové korespondence, OECD dva dny před zrušením mise kontaktovala přímo náměstka ministra spravedlnosti Romana Poláška a živě se do věci přes nejvyšší potentáty justice snažila vstoupit i česká diplomacie. „Faxovali jsme jim, psali e-maily a pak i náš náměstek Svoboda telefonoval náměstku Poláškovi. V tom posledním týdnu už to bylo hodně intenzivní,“ říká mluvčí ministerstva zahraničí Vít Kolář. Roman Polášek v pátek neměl čas odpovědět ani na jedinou otázku. A Petr Dimun vzkázal, že by dalšími zbytečnými podrobnostmi nechtěl obtěžovat naše čtenáře.

Senátor Jařab: Rychle do Bruselu a bít na poplach. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Zkoušel jste zjistit, proč vás neinformovali? Ano a dostal jsem odpověď, že šlo o setkání parlamentní skupiny česko-íránského přátelství, jehož se účastnil také premiér. Nemohl to být trik, aby se tak utajilo setkání Paroubka s delegací? Když tam byl jako „soukromník“, tak se to nedostalo do oficiálních dokumentů. Tak by se to dalo zajisté vysvětlit. Na druhé straně to můžete také brát pozitivněji, že s nimi chtěl jednat, ale nedat jednání takovou diplomatickou

Co tedy? Nějaké důsledné embargo, které by bylo promyšlené, aby opravdu postihlo režim. Zároveň je však třeba najít cesty, jak s tamními lidmi komunikovat. Ne všichni jsou na straně fundamentalistů, třeba umírněnější klerici se cítí v ohrožení, a tak by možná byli nakloněni nějaké pomoci ze Západu. Ještě k vašemu plánovanému jednání v zahraničním výboru. Budete chtít vědět, jestli se během pobytu íránských emisarů jednalo o atomové spolupráci, jak tvrdí íránská strana? Určitě. Nedovedu si představit, že bychom se na něčem takovém podíleli. Budeme chtít znát detaily všech jednání a také obsah uzavřených obchodních dohod, pokud k nim došlo či se o nich uvažuje. Erik Tabery

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Pro padesátiletého právníka Ředitelství silnic a dálnic Petra Partyka si minulý týden přišla policie. U jeho pražského bytu zazvonili muž a žena v civilu, nechali ho sbalit věci a odvedli ho k autu. Pak zatčeného odvezli do pankrácké věznice. V ní si pobude dva a půl měsíce. Že to nestojí za řeč? Rozhodně ano. Pan Partyk totiž stráví Vánoce 2005 za katrem proto, že na internetu kritizoval úřady.

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Hyundai dostal svůj výhled A Češi lekci, co všechno už umí jejich stát

Do vězení za kritiku úřadu Všechno to začalo před pěti lety. Starosta Prahy 7 se v internetové debatě chlubil, jak radnice skvěle zvládla ruch kolem zasedání MMF. Pan Partyk si to přečetl a odepsal starostovi, že by se měl radši starat o přízemnější problémy občanů. Tím měl na mysli sám sebe. V jeho činžáku totiž stavební úřad (konkrétně jeho šéf Jiří Chour) povolil stavbu půdních bytů. Stavitelé rozvrtali střechu, pak ale nedostali povolení památkářů a ztratili o půdu zájem. Pan Partyk kvůli chybě a nedůslednosti stavebního odboru bydlel rok v domě s děravou střechou. Třicetiřádkový příspěvek pana Partyka obsahoval například to, že „ing. Chour hájí politiku své peněženky“ nebo že „ing. Chour porušuje stavební zákon“. Právě tyhle výroky vynesly Partykovi trestní stíhání pro pomluvu. Jde o paragraf, který byl nedávno z nového trestního řádu vypuštěný mimo jiné i proto, jak těžko se dokazuje. Musí se totiž prokázat, že je výrok nepravdivý a že byl vyřčen s vědomím této nepravdy, právě v úmyslu pomluvit. To je v praxi téměř nemožné, zvláště v případu, kdy občan kritizuje politika nebo úředníka. Soudce Rudolf Šídlo si s tím ale nelámal hlavu. „Natvrdo se to nedá prokázat ani vyvrátit a v tom je právě ten osten pomluvy,“ prohlásil před dvěma lety na otázku Respektu, jak si je jistý, že pan Partyk nakonec ve svém internetovém příspěvku neměl pravdu. Případ je v rozporu s moderním pojetím svobody slova, vyznávaným například Evropským soudem pro lidská práva, podle nějž je žádoucí, aby občané měli možnost kritizovat veřejně činné osoby a úředníky. Obvodní soud pro Prahu 7 byl ale jiného názoru a vyměřil Partykovi za pomluvu trest 200 hodin veřejně prospěšných prací. Partyk se odvolal, městský soud ale rozsudek potvrdil. Partyk prohlásil, že na veřejné práce nikdy nenastoupí. Podal dovolání, stížnost k Ústavnímu soudu a žádost na ministerstvo spravedlnosti, aby podalo stížnost pro porušení zákona. (Šlo o to, že veřejně prospěšné práce lze vyměřit jedině tehdy, pokud s nimi odsouzený souhlasí. Jinak se z nich totiž stávají nucené práce.) Žádná z cest, jak nesmyslný trest odvrátit, ovšem nevyšla. „Až do letošního jara jsme měli pocit, že celá věc usnula,“ říká Partykův advokát Miroslav Hlavička. Na jaře ale začaly Hlavičkovi chodit úřední obsílky, proč Partyk nenastoupil na veřejné práce (obvykle jde o nějaký pouliční úklid). Hlavička podal žádost o prezidentskou milost s tím, že Partyk je silný cukrovkář. Bez úspěchu. Právě minulý týden si pro něj tedy policie přišla. Pro Partyka nečekaně, protože na protest nepřijímal žádnou úřední poštu. „Mohl to nějak zešvindlovat, s někým se dohodnout, aby tu práci udělal místo něj, to se běžně dělá,“ poznamenává advokát Hlavička. „On ale do poslední chvíle trval na tom, že se ničeho nedopustil.“ Marek Švehla

Petr Partyk měl mlčet, řekl soud. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Hejtman jen pobídl, krví pak hrozili jiní. (Lumír Vojkovský v nošovické hospodě.)

N

a severu Moravy se koncem minulého týdne odehrálo opravdu výjimečné drama. Původně sympatická snaha státu a krajské samosprávy nalákat do obce Nošovice korejskou automobilku Hyundai se ve finiši zvrtla v divadlo, ze kterého šel – a jde pořád – mráz po zádech. Urputný tlak na odkup pozemků nutných pro příchod velkého investora a vidina nevídaných peněz do rodinných rozpočtů zaslepila místní natolik, že těm, kteří byli proti, šlo na konci minulého týdne o život. Poslední vytrvalé ctitele rodové půdy „přesvědčily“ nakonec anonymy vyhrožující vraždou.

Poteče krev Na Česko si řítí vichřice. I v Nošovicích nedaleko Frýdku-Místku cloumá vítr stromy a padají větve, ve vzduchu je cítit napětí. Příchod orkánu tady ale trápí jen málokoho. Je čtvrtek podvečer a jen pár hodin zbývá do konce ultimáta, které dal krajský hejtman Tošenovský lidem odmítajícím poskytnout svá pole na stavbu automobilky Hyundai. „Kraj ukončuje přípravu zóny Nošovice s tím, že pokud do konce tohoto týdne nebudeme mít kladná stanoviska 100 % vlastníků, skončí příprava zóny v Nošovicích v celém rozsahu,“ prohlásil na začátku týdne Evžen Tošenovský. V malé nošovické hospodě je plno a dusno, diskutuje se o jediném. Když nebude Hyundai, přijdou nošovické rodiny každá o 100 tisíc korun za kompenzaci zhoršení prostředí při stavbě továrny a zhruba o 400 milionů, které si rozdělí za prodané pozemky. „Kdo by to neprodal, když tady normálně za metr dostanete 8 korun a kraj teď nabídl 150,“ říká jeden z hostů Dalibor Damek. „Velkou roli tady hraje i těch 100 tisíc, na takové peníze by si tady nikdo nepřišel a každá rodina potřebuje opravit domek.“ Na počátku sedm ze 160 majitelů pozemků a zemědělské družstvo prodat odmítlo. Družstvo, které zaměstnává 120 lidí a vyrábí celostátně známé kyselé zelí, se ale po Tošenovského ultimátu s krajem dohodlo na kompenzaci ve výši 130 milionů a podepsalo smlouvu o prodeji. „Nechtěli jsme prodat, protože jsme chtěli zachovat naši výrobu,“ říká vedoucí ZD Jiří Vícha. „Tlak na to, aby tady byla průmyslová zóna byl ale příliš veliký. Lidé, kteří nám pozemky pronajímají, nám začali hrozit, že když neprodáme, tak nám stejně dají výpověď z nájmu a my nebudeme mít na čem hospodařit. Proto jsme nakonec ustoupili.“ Svoji půdu tak bránilo jen sedm rodin. „Dneska jsme je obcházeli a snažili se je přesvědčit, ať prodají. Přesvědčili jsme jich pět. Zbývají dva,“ vypočítává Lumír Vojkovský, který jako jeden z prvních souhlasil s prodejem své části pozemku. Jeho tchán však prodat odmítá. „Když to nevyjde, půjdu za ním a poteče krev,“ hrozí Vojkovský. Nikdo z těch, kteří odmítli prodat, už dnes do hospody nechodí, hrozba pana Vojkovského tak vyvolává souhlasné mručení. „Nemyslím to doslova,“ říká po chvíli s úsměvem pan Vojkovský. „Ale když to nevyjde, bude hodně lidí naštvaných, že přišli o velké peníze. Někteří z nich jen zatnou zuby

FOTO LUDVÍK HRADILEK

a půjdou dál, ale dovedu si představit, že někteří vezmou do ruky sekeru.“ Mezitím kolem hospody projíždí policejní vůz a zastavuje u domku na okraji vesnice. Manželé Kozlovi pouští policisty dál. „Nezlobte se, ale už se o tom nechceme vůbec bavit,“ říká nervózním hlasem pan Kozel, který s manželkou založil občanské sdružení Půda pro život. „Zavolali jsme je, protože nám přišel výhrůžný dopis, že nás nebo naše blízké zabijou, když neprodáme. Nechtěli jsme půdu prodat, protože jsme ji zdědili po předcích, ale takovému tlaku už neumíme čelit. Tak jsme dnes podepsali smlouvu o prodeji.“ Dopis se stejným obsahem „Tvým špatným rozhodnutím neprodat jsem přišel o peníze. Za to zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších.“ přišel i zbývajícím dvěma rodinám, které se nechtěly vzdát svých pozemků. Strach je paralyzoval natolik, že už se všichni na konci týdne odmítali s novináři bavit. „Je to hrozně nepříjemná situace. Zůstali jsme v tom skoro sami,“ odmítá novinářskou návštěvu i zeť pana Bezecného, jehož rodičům půdu sebrali komunisté v padesátých letech a který ji nechce nyní ztratit kvůli automobilce. Dveře hospodářské usedlosti na kraji lesa se zavírají. Snáší se noc, vítr sílí a vesnice pomalu usíná s napětím, zda zítřek udělá z některých občanů Nošovic milionáře a místo polí vyroste na 270 hektarech obří továrna. Je pátek odpoledne a hejtman oznamuje, že se dohodl se zemědělským družstvem o podmínkách prodeje. „Nemůžeme ale smlouvu podepsat, protože zůstávají dva vlastníci, kteří odmítají prodat,“ říká hejtman Tošenovský. „Jsme vázáni časem do neděle, pokud do té doby nebudeme mít s nimi smlouvy, tak vše padá,“ dodává. Hejtman také novinářům oznamuje, že požádal o speciální pomoc policii. „Požádal jsem její krajské vedení o zvýšenou ostrahu v Nošovicích. Mám signály, že došlo ke zvýšení nervozity, tak bychom chtěli předejít nepředloženým událostem,“ oznamuje hejtman a společně se svým náměstkem nasedají do auta a odjíždí do Nošovic přesvědčit poslední dva majitele. V podvečer mají jejich souhlas.

Hlavně hezký výhled Cesta k vítězství se mohla zdát férová. Jenže při taktice, kterou kraj zvolil, neměli lidé, kteří nechtěli přijít o svou půdu, šanci. Kraj přišel s cukrem, bič si pak už obyvatelé na své sousedy upletli sami. Kraj využil síly peněz a stát si prostřednictvím premiéra Jiřího Paroubka a ministra průmyslu Milana Urbana přisadil sílu hrozby vyvlastnění. „Pokud jde o Nošovice, nevylučuji ani nějaký dost razantní postup. Dovedu si představit speciální zákon, který by vedl k vyvlastnění pozemků,“ pohrozil premiér Paroubek poté, co se kraji napoprvé nepodařilo splnit termín k vykoupení pozemků. Všechno přitom mohlo být mnohem jednodušší a život v Nošovicích mohl dál plynout svým tempem. K vybudování automobilky se totiž nabízela také průmyslová zóna za obcí Mošnov. „Tady s vybudováním automobilky souhlasí skoro všichni. Všech 20 majitelů pozemků bez problémů uzavřelo

smlouvu o prodeji a ani obec nedělala žádné problémy s obecními pozemky,“ říká místostarosta obce Oldřich Kupčík. „Nechápu tedy, proč tak protežovali Nošovice, když věděli, že tam jsou lidé, kteří si chtějí svoji půdu nechat.“ Už před pěti lety se kraj snažil vykoupit pozemky v Nošovicích kvůli plánovanému příchodu automobilky BMW – i tehdy ale zemědělské družstvo a 7 lidí prodat odmítlo. Kraj dobře věděl, že Nošovice nebudou ideální, přesto se rozhodl dát veškerou energii a peníze, aby zóna byla právě tam. Pro Hyundai je toto místo výhodnější, protože leží o 20 kilometrů blíž slovenské Žilině, kde staví svůj závod sesterská firma Kia, než Mošnov. „Od samého začátku rozhodovala Hyundai, rozdali karty, a proto jsme postupovali, jak jsme postupovali,“ vysvětluje náměstek hejtmana Pavel Drobil. Proč ale šli na ruku soukromému investorovi? „Já zastupuji více než milion voličů, 100 tisíc z nich je v sociálně složité situaci a příchod Hyundai je jedním z řešení, které jim může pomoci. Proto jsme vyslyšeli jejich přání. Navíc to má obrovský smysl pro kraj – za dva roky tady bude, co by tady bylo sotva za 15 let. Vybuduje se obchvat, nové napojení na Slovensko, a hlavně to pomůže vyřešit nezaměstnanost.“ Ostravští politici si obavy z toho, že nový investor nepřinese nakonec kýžený efekt, nepřipouštějí. Ani zkušenost z kolínské automobilky TPCA, kde je zaměstnáno jen 40 % místních, ostatní zaměstnanci jsou z Polska a Slovenska, je neodradila. Toho, že kraj a Hyundai nenaplní očekávání, se ale obávají někteří lidé v Nošovicích. „Sousedy zaslepila vidina peněz, které jsou pro ně obrovské. A tak vůbec nepřemýšlí, co bude za dva roky, jak to tu bude vypadat, jestli to nezhorší životní prostředí, jestli tu nebude hluk a podobně,“ říká Věra Horáková, jejíž otec vlastní příjezdovou cestu k budoucí zóně a odmítá ji prodat. „Kraj to ale udělal chytře, věděl, že peníze zaberou a poštvou lidi proti sobě. Nemuseli tak ani hrozit vyvlastněním, lidé, kteří touží po těch penězích, se o vyhrožování postarali za ně.“ Obavy o další osud obce mají i ti, kteří nakonec prodali. „Nejdříve jsme nechtěli. Bojíme se, že to dopadne jako v Kolíně a naši tam pracovat nebudou a že Hyundai po daňových prázdninách odejde a zbudou tady po nich jen ošklivé chátrající budovy,“ říká paní Heczková, která bydlí s matkou, dvěma dětmi a manželem na okraji pozemku, kde by zóna měla vyrůst. „Jenže když nám řekli, že by nás mohli obejít a my bychom tak za zahradou měli autodrom, kde by testovali auta, tak jsme raději slíbili, že dům i s pozemkem prodáme.“ Kromě Heczkových zmizí do konce března z Nošovic i dalších devatenáct rodin, jejichž domy leží na území budoucí továrny. Do dvou let místo nich vyroste areál automobilky. Eliška Bártová

Q

Máte na střet vlády a vlastníků v Nošovicích a na jeho výsledek nějaký názor? Jestli ano, řekněte ho v debatě na www.respekt.cz.

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

V Česku nenápadně sílí konkurent Telecomu. Letos na jaře dosud neznámá firma GTS Novera pohltila operátora telekomunikačních služeb Alcatel, minulý měsíc Contactel a v uplynulých dnech oznámila i převzetí dvou malých operátorů – Nextra a Telenor. Každá konkurence Telecomu je chvályhod-

Putinův vězeň v Čechách, Krejčířův bestseller a Táňa se bojí

Michail Chodorkovskij: Na Sibiři, ale i na síti. FOTO PROFIMEDIA.CZ ná, i když zatím má jen malý podíl trhu. GTS Novera ale stojí za pozornost i kvůli jiné věci: jejím vlastníkem je ruská finanční skupina Menatep, kterou zakládal ruský oligarcha, toho času obyvatel sibiřského vězení, Michail Chodorkovskij. Jejím prostřednictvím vlastnil například i Jukos. Podle všeho za Menatepem dosud stojí a zdá se, že i přes „zestátnění“ Jukosu je na tom finančně dobře. Uprchlý miliardář Radovan Krejčíř vydal minulé pondělí dlouho očekávanou knihu s prozaickým názvem Radovan Krejčíř. Spisek je to mimořádně špatný – formou pochlebovačného rozhovoru s neznámým tazatelem plive na všechny strany. Tu jak půjčil 60 milionů ČSSD, jinde jak uplácel policisty či státní zástupce. O kus dál za to, jak jsou veškerá jeho stíhání vykonstruovaná. O tom, kde vzal své stamiliony, se ovšem příliš nezmiňuje. I přesto, že jde o pamflet psaný bez jediného důkazu, stala se kniha okamžitě bestsellerem. Prodej vydatně podpořily i celostátní deníky Právo, MF Dnes či Lidové noviny, když pamfletu věnovaly své titulní strany. Nyní si tedy Krejčíř může udělat další zářez – tentokrát na peněženkách po skandálech hladových čtenářů, kteří tím Krejčířovi na jeho seychelský luxus nějakým tím milionem přispějí (pro pořádek: včetně autora této glosy). Uvolnění cen nájemného v Poslanecké sněmovně získalo překvapivého odpůrce – Táňu Fischerovou z liberální Unie svobody. Její strach o osud důchodců je podstatně věrohodnější než u takového poslance Křečka, přesto ničemu dobrému nepomůže. Zkusme to shrnout do pár vět: regulaci nájemného není možné držet věčně. Jednou to zdražení musí přijít, bude bolet, a čím dříve si bolest odbudeme, tím lépe. Biti budou především penzisté, kteří už žijí v bytě sami. Pro tyhle lidi s pěti tisíci měsíčně to skutečně bude šok. Žijeme ale v čase nebývalé konjunktury. Je tedy třeba vymyslet a sestrojit účinný systém sociálních podpor na bydlení. Dále pak informační kampaň, která staré lidi uklidní a zorientuje. Vláda může otevřít speciální poradny, najmout studenty, kteří penzisty žijící v nájmech obejdou a vysvětlí, jak si žádat o státní podporu nebo kde si hledat levnější byt. Ani paní Fischerová na tom zkrátka nic nezmění: tisícovkový nájem je životem nad poměry, po němž přijdou těžší časy. Tohle užitečné přiznání už ale nikomu hodit do schránky nelze. Marek Pokorný, Marek Švehla

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Černá žena na motorce Firmy přemýšlejí, jak se nejlépe vcítit do kůže zákazníků

H

ádanka. Který podnik má větší šanci na úspěch: ten, jehož vedení tvoří lidé podobného smýšlení, názoru i původu, či naopak co nejrůznorodější? Západní svět – soudě podle nejnovějších trendů a zkušeností – už správnou odpověď našel, Česko zatím váhá. Proč?

Hinduista zná hinduistu Každý podnik, který chce v čím dál tvrdší konkurenci obstát, musí sledovat, jak vypadá jeho klientela – tedy na koho se má zaměřit. Jinou obchodní strategii vytvoří, když chce, aby jeho výrobky či služby kupovali převážně muži, jinou zase pro ženy. Nyní už podle The Wall Street Journal v tomto rozhodování nehraje roli jen složení klientely, ale také managementu firem. Jinými slovy: pokud chci obstát u co nejširší vrstvy zákazníků, složené z různých národů, etnických skupin či vyznávajících různá náboženství, nezbývá mi, než aby vrcholný management mé firmy měl podobné složení. A nejde jen o to mít v čele německé pobočky Němce, který rozumí jazyku a má kontakty, jde především o myšlenkovou různost a diskusi, z níž vycházejí nejlepší nápady. A také o to, že například manažer hinduista se dokáže vžít lépe do zákazníka hinduisty a nabídnout mu službu či výrobek více na míru. „Ať podnikáte kdekoli, musíte se zeptat, kdo jsou naši zákazníci a zaměstnanci a jak vypadají,“ říká v The Wall Street Journal Ted Childs, viceprezident IBM, který má na starosti právě zaměstnaneckou různost. „Mezi našimi lidmi musíme mít ženy, invalidy, gaye a lesbičky i etnické menšiny.“ Dokládá to také příkladem: za posledních deset let se počet zaměstnanců IBM pocházejících z různých menšin ztrojnásobil a počet žen v managementu dokonce zpětinásobil. Ženy i menšiny přitom pronikají i do nečekaných oborů – například u výrobce motocyklů Harley-Davidson zastávají ženy a lidé s barevnou pletí čtvrtinu ředitelských funkcí. „Nedařilo se nám zaujmout zákazníky s barevnou pletí nebo ženy, a proto jsme začali uvažovat o tom, že potřebujeme zaměstnance, kteří by odráželi tu zákaznickou klientelu, kterou chceme přitáhnout,“ říká šéf firmy Jim Ziemer a zdá se, že se to daří – nyní tvoří ženy a lidé s barevnou pletí 17 % zákazníků.

Egypťanek pětkrát víc „Stávající praxe, kdy většinu podniku vytváří třicetiletý bílý inženýr, není optimálním společenstvím. I botanik ví, že horská louka, která se skládá z desítek nejrůznějších travin, je stabilnější ekosystém než

třeba monokultura pšenice. Stejně tak je výkonnější lidský kolektiv, který je co nejrůznorodější,“ potvrzuje český psycholog Slavomil Hubálek, který se živí personálním poradenstvím. Že je tento přístup v Česku v plenkách, potvrzuje i pohled do tuzemské pobočky výše zmíněné IBM. Zatímco celosvětově má IBM třetinu žen ve vedoucích funkcích, v Česku je to zhruba 13 procent. „V Česku se IT technologie etablovaly jako doména mužů a přetrvává to. O různorodost se snažíme, například zvyšujeme podíly žen i handicapovaných lidí,“ říká personální ředitel české pobočky IBM Petr Draxler. Současně ale přiznává, že počty handicapovaných se snaží zvýšit především kvůli tuzemskému zákonu, který požaduje, aby firmy zaměstnávaly nejméně 4 procenta lidí s postižením. „Zdejší trh práce nám neumožňuje dostat se k handicapovaným a současně kvalifikovaným lidem,“ dodává Draxler. Podobné je to podle něj i u menšin. Navíc ženy o moderní technologie nemají příliš zájem. „Naše školy, alespoň co se týče moderních technologií, jsou pánským klubem. Zatímco mezi absolventy vysokých škol IT zaměření je v Česku osm procent žen, třeba v Egyptě plných 40 procent,“ říká. Anketou mezi velkými podniky zjistíme, že větší zastoupení žen ve vedení firem je obvyklé. Ale současně také to, že je to spíš dílem náhody než nějaké promyšlené strategie. „V nejvyšším vedení máme od počátku přesně padesát procent žen,“ chlubí se personální šéfka nejmladšího tuzemského operátora Oskar Vodafone Sasha Sadilová. „Lidi ale vybíráme bez ohledu na tyto aspekty, výhradně podle kvalit,“ říká. Zhruba čtyřicetiprocentní podíl žen mají i ve středním a vyšším managementu České pojišťovny. „Samozřejmě víme, jaká skupina lidí preferuje jakou službu, máme na to marketingové studie. Třeba havarijní pojistky kupují především muži, domácnostní zase ženy,“ říká personální ředitel největší tuzemské pojišťovny Zdeněk Šimek. Ale současně přiznává, že tímto způsobem při obsazování manažerských postů dosud nepřemýšleli. „Pojišťovnictví je velmi specifický obor, velmi anomální produkt, to se spíš hodí pro firmy, kde něco konkrétního vyrábějí – třeba boty,“ uvažuje. Právě pro „pestré“ složení je jako dělaný výrobce křišťálu, karlovarský Moser. Firma o čtyřech stovkách zaměstnanců většinu produkce exportuje, značnou část do arabsky mluvících zemí. O tom, že by zaměstnali nějakého cizince, který by dokázal odhadnout mentalitu zákazníků, však neuvažovali. „Jistě, víme, že arabští zákazníci jsou úplně jiní než čeští či američtí. Ale my stavíme na Češích, kteří v těch zemích dlouhodobě žili či pracovali,“ říká ředitel firmy Antonín Vlk,

Když politika překáží ekonomice

podle něhož se dá tento způsob uvažování aplikovat ve velkých nadnárodních firmách, kde lze lidi jednoduše přesouvat mezi různými zeměmi. Cizince sice zaměstnávají, ovšem na postech sklářů a foukačů, kam se jim nedaří získat tuzemské pracovníky, a proto sáhli po rumunských a ruských sklářích, kterých mají necelé dvě desítky. „Kvótu“ žen ale Moser plní – ze šesti členů nejužšího vedení je jich polovina.

Boj samce se světem Na první pohled se zdá, že to u nás není tak špatné a situace se zlepšuje. Ženy ve většině podniků obsazují kolem třiceti procent manažerských postů – více než dříve a více než v mnoha jiných státech především na východ a jih od nás. „Třicet procent je málo, v populaci je žen polovina,“ nesouhlasí psycholog Hubálek. „Ostatně, když děláme výběrové řízení my, ženy jsou stejně úspěšné jako muži,“ dodává. I jeho firma preferuje co nejpestřejší složení týmu. „Komunita lidí složená z nejrůznějších typů osobností obojího pohlaví je nejvýkonnější,“ říká. Zhruba v polovině případů se ale stane, že klient doporučení nepřijme a stejně preferuje muže. To je stále markantní třeba ve strojírenských oborech. „Naopak vstřícné jsou firmy v nových technologiích – ty, které se zabývají počítači a telekomunikacemi,“ dodává Hubálek. A proč je tedy prototypem úspěšného manažera stále mladý bílý třicátník? „Muži jsou mnohem víc draví, soutěživí, pořád se odehrává sociobiologický boj nejsilnějších samců se zbytkem světa,“ vysvětluje Hubálek. Jakmile dojde ve firmě k boji o moc, vyhrávají většinou muži. „Ženy nejsou tak soutěživé, mají jiné priority,“ vysvětluje Hubálek, podle něhož je klasickým příkladem politika. A situace se podle něj vbrzku nezmění. „Stačí se podívat na složení parlamentu či na to, jak vypadají volební týmy pro příští volby. Počet žen je menší než minule.“ To, že se pak ve vedeních firem prakticky neobjevují zástupci menšin, podle něj nebývá diskriminací, ale systémem českého vzdělávání – ten prostě lidi s handicapem či lidi z příliš odlišných, „nesoutěživých“ menšin stále ještě vyřazuje na „zvláštní“ kolej. „Pokud zástupce nějaké menšiny, ať romské či jiné, vystuduje vysokou školu, s uplatněním nemívá problém,“ říká Hubálek. Marek Pokorný

Q

Jste spokojení s „lidskou růzností“, která tu ve firmách a v politice panuje? Jestli ne, tak v čem je zakopán pes? Debata na www.respekt.cz.

hektaru, americká 197 hektarů a kanadská 242 hektarů. Je zřejmé, že úspory plynoucí z větších polí vedou k vyšší konkurenceschopnosti. Politicky nevítaným důsledkem tohoto vývoje je ovšem podstatný pokles počtu farmářů, což je pro Evropu, Švýcarsko i Japonsko politicky těžko průchodná varianta.

Zlý a hodný: kdo je kdo?

Dotované zemědělství je přežitek, který škodí. Všichni to vědí, ani Západu, ani třetímu světu se ale do kompromisu nechce. Víkendová konference Světové obchodní organizace (WTO) v Hongkongu se zabývala tradičními kontroverzními tématy – jak odbourat obchodní bariéry a zemědělské dotace. I Hongkong přitom potvrdil známý paradox: všichni prohlašují, jak jsou s dnešním stavem nespokojeni, dotace na zemědělský vývoz mají ale skončit až po roce 2013.

Pevnost Evropská unie Širší okruhy problémů se rozpadají do dvou základních skupin. První z nich je odpor Evropské unie k otevření svého trhu zemědělských produktů zemím třetího světa. Druhou, méně známou, ale snad ještě citlivější skupinou témat je nechuť zemí třetího světa otevřít své trhy zboží a služeb. Přitom z hlediska čisté ekonomické teorie není co řešit: chudší země mají absolutní i relativní konkurenční výhodu v zemědělství, vyspělé země naopak v produkci sofistikovaného zboží a služeb. Pokud bude na světě fungovat volný obchod a všichni budou moci nabízet zboží ve svých silných oborech, světová obchodní výměna poroste a s ní i její užitek. Svobodný obchod prospěje všem, bohatým i chudým. Teorie však naráží na praktickou politiku.

Problém zemědělských dotací a obchodních bariér je známý. Evropská unie zabezpečuje uvnitř volný pohyb zboží, z hlediska zemí třetího světa se ale chová jako pevnost. Lze pochopit, že evropské státy se snaží podporovat své zemědělství kvůli ochraně přírody a údržbě krajiny. Tato „nehmotná aktiva“ mají svoji cenu a určitá rozumná míra dotací může být oprávněná. Co však již pochopit nelze, je obrovský rozsah evropských ochranářských opatření. Samotné dotace dosahují v Evropě podle dat OECD hodnoty 133 miliard dolarů ročně. Představuje to plnou třetinu hrubých příjmů evropských zemědělců. Toto jednání neprospívá nikomu kromě evropských zemědělců. Jak je možné, že spotřebitelé nehlasují ve volbách proti dotacím? Důvod je jediný: pod vlivem propagandy zemědělských lobbistů věří, že díky dotacím mají levné potraviny. Opak je ale pravdou. Dotace potraviny zdražují stejně jako ochrana trhu, která zavírá dveře levné konkurenci ze zahraničí. Své máslo na hlavě však nemá jen Evropská unie. Ještě vyšší dotace a silnější stupeň ochrany požívá zemědělství ve Švýcarsku. Patrně nejdražší a nejméně produktivní zemědělství na světě je však v Japonsku. Není divu: průměrná velikost farmy v 90. letech činila jen 1,2 hektaru. Pro srovnání, průměrná belgická farma měla rozsah 17,6

Není však pravdivý zjednodušující obraz, že bohatý Západ je „zlý“ a chudý třetí svět je „hodný“. Rozvojové země též těžce hřeší proti svobodnému obchodu, a tím i proti své vlastní prosperitě. Celní bariéry v chudých zemích jsou dvakrát až třikrát vyšší než bariéry ve vyspělých zemích. Zdráhají se otevřít své trhy zejména nezemědělského zboží a služeb. Vše pod mylným heslem: „Nejsme tak silní, abychom mohli otevřít své trhy zahraniční konkurenci.“ Velký, velký omyl. Vezměme si pro ilustraci indický automobilový průmysl. Státní podnik Hindustan Motors již od roku 1948 vyrábí model Ambassador. Továrna poblíž Kalkaty s 11 tisíci zaměstnanci vyrobí ročně 18 tisíc těchto aut. Výrobní linka firmy Toyota poblíž Tokia vyrobí ročně se 66 zaměstnanci 100 tisíc vozů typu Lexus. Důvod: indický vnitřní trh byl až donedávna extrémně přísně chráněný před konkurencí. Výrobci neměli motivaci inovovat a zvyšovat produktivitu. Co by tedy měly dělat chudé státy? Jednostranně otevřít své trhy a zrušit bariéry. I za tu cenu, že evropské dotace a bariéry zůstanou zachovány. Evropské ochranářství škodí více Evropanům samotným než třetímu světu. O výhodách jednostranně otevřeného obchodu svědčí i příklad ekonomiky, kde se konference koná. Hongkong tradičně dodržoval politiku nulových bariér pro dovoz zboží. Nyní je mnohonásobně bohatší než státy, které se pokoušely své trhy chránit. Pavel Kohout Autor je ekonom PPF.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

9

Temné nebe nad Londýnem Výbuch ve skladu paliva firmám připomněl hrozby současného světa

Č

tyřicet let svého působení v Británii oslavila petrochemická firma Total nechtěným obřím ohňostrojem: v neděli ráno 11. prosince explodovaly její nádrže kousek od Londýna, ve kterých bylo uskladněno pět procent všech paliv vyskytujících se právě na území Británie – 16 milionů litrů. S rozsáhlým požárem se pak hasiči potýkali tři dny. Plameny a hustý černý dým, který je provázel, ale nepřinesl problémy jen lidem v blízkém okolí.

Práce v plamenech Požár se rozletěl do světa. Svou práci odvedla média, především televize, které plameny a sloup temného kouře dokázaly přeměnit v docela fotogenickou událost. Okamžitou katastrofou se oheň stal pro dvacet tisíc lidí, kteří rázem – přinejmenším dočasně – přišli o práci. „Odhadujeme, že ztráty podniků se budou pohybovat mezi pěti sty miliony až miliardou liber,“ řekl Timesům Tim Hutchings z obchodní komory hrabství Hertfordshire. Jen pro představu: při ročním britském HDP 281 miliard liber jde zhruba o denní výkon ostrovní ekonomiky. Šéfy britského průmyslu to přimělo k výzvě, aby si podnikatelé pořádně zkontrolovali, jak jsou jejich firmy vlastně pojištěny. Je prý nezbytné, aby se pořádně připravili na „hrozby současného světa“. Mimo jiné právě zálohováním dat či dostatečným vybavením pro to, aby mohli zaměstnanci v případě nutnosti pracovat i z domova. Kromě nadnárodních ropných gigantů Total a Texaco, kterým skladiště paliva patří, požár těžce zasáhl i na čtyři sta firem, které v oblasti podnikaly. Odhaduje se, že polovina z nich utrpí nevratné ztráty především proto, že nezálohovaly svá elektronická data. „Spousta budov vypadá navenek docela dobře. Ale když se podíváte dovnitř, jsou v nich propadlé stropy a technika je těžce poškozena,“ citovala agentura Reuters pojišťovacího experta Roberta Rose. Podle něj bude trvat několik měsíců, než se obchody vrátí k normálu. S rezidenty to bylo jednodušší – už týden po výbuchu se většina lidí mohla vrátit do svých domovů. Kdo byl ale příliš dopředu pilný, musel s vánočním úklidem začít znovu od nuly.

Dárky na popel Důsledky požáru nutně ponesou i další firmy, partneři v podnikání a dodavatelé z Británie i ze světa. Ale také jednotlivci. V předvánočním shonu to obzvlášť těžce pocítil populární internetový obchod s oděvy Asos a jeho zákazníci. Firmě se dařilo, prodej za poslední rok vzrostl o osmdesát procent. Sklad v Hemel Hempsteadu na dohled od cisteren Totalu si firma kvůli velké poptávce pořídila docela nedávno. A teď ho chvíli před Vánoci zničil oheň i se zbožím za zhruba šest milionů liber. V popel se tak proměnily dárky, které si přes internet pro své blízké objednaly tisíce lidí nejen z Británie. Škodu jim prý Asos uhradí. Šéf firmy Nick Robertson ale neskrývá obavy z toho, že zákazník, který jednou přejde ke konkurenci, se už jen těžko získává zpět. Ztráty společnosti prohloubí to, že v ročním období, které je z obchodního hlediska nejzajímavější, musela zrušit

Hemel Hempstead, skladiště obalů. Mnohem větší škody jsou ale za zdmi továrny. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

všechny nevyřízené objednávky. Růstový trend posledních měsíců by tak rázem mohl nabrat opačný směr. Kolik peněz může Asos získat zpět z pojistného, zatím není možné říci. Ohromující suma to ale zřejmě nebude. Škody, které neuhradí pojišťovna, by mohl Asos (a podobně i další postižené podniky) žádat po Totalu – zda tak učiní, však ještě neoznámil. Na čas se do potíží dostal i největší britský pivovar Scottish and Newcastle. Tomu se doslova vypařily zásoby z hlavního distribučního centra. Pivovarská skupina přiznává, že v nejbližší době nezvládne dostatečně zásobovat maloobchodníky. Odhadovaná škoda deset milionů liber sice zabolí, ale mamutí podnik, který loni vykázal zisk před zdaněním 471 milionů liber, to zjevně nepoloží. Jak ze zkázy pátého největšího skladiště pohonných hmot v Británii vyjdou jeho majitelé, Texaco a Total, zatím není jasné. Mluvčí Totalu o tom nechce spekulovat s tím, že „je příliš brzy“. Pařížskou burzu, kde jsou akcie Totalu k mání, požár v Británii příliš nevzrušil. Hodnota cenných papírů klesla jen o procento na hodnotu 215 eur.

Kouřové signály Byl to terorismus? Po červencových útocích v Londýně docela logická otázka. Asi první,

INZERCE

České Švýcarsko, o. p. s. hledá pro realizaci dvouletého projektu „Informačně vzdělávací systém v chráněných územích Českého Švýcarska“ financovaného z EU kandidáta na pozici:

VEDOUCÍ PROJEKTOVÉHO TÝMU Město Krásná Lípa hledá pro realizaci tříletého mezinárodního projektu „Komunitní centrum Českého Švýcarska“ financovaného z EU kandidáty na pozice:

VEDOUCÍ PROJEKTU, FINANČNÍ MANAŽER/KA Ideální profil uchazečů: VŠ, zkušenosti s evropskými projekty. Nástup na všechny pozice možný již od 1. ledna. Bližší informace na www.ceskesvycarsko.cz nebo na tel. 412 383 000. Strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem zasílejte nejpozději do 21. 12. 2005 na adresu [email protected]

která po explozi v Hemel Hempsteadu zazněla. Dohady o možném teroristickém činu ale policie rozhodně odmítla. Ostatně teroristé by si pro svůj úder asi zvolili jiný čas než víkend a šestou hodinu ranní, kdy ve skladišti a v okolních budovách bylo jen minimum zaměstnanců. Výbuch, který bylo údajně slyšet až na druhé straně Lamanšského průlivu a měl sílu malého zemětřesení, se asi jen díky tomu obešel bez obětí na životech. Stopa teď podle vyšetřovatelů směřuje k autocisterně, jejíž motor by mohl být roznětkou k výbuchu nahromaděných plynů. Černý dým, který se táhl od místa explozí, zakryl oblohu i nad velkou částí Londýna. V naředěné podobě doputoval přes kanál až do Francie a nadále visí v atmosféře. Britští motoristé si tyto kouřové signály vyložili po svém. Ani za nedělního rozbřesku nezaváhali a začali se rychle řadit do front před pumpami. Nákupní horečka ustoupila až po opakovaném ujišťování úřadů, že „i přes možné místní komplikace“ nedostatek pohonných hmot rozhodně nehrozí. Orosené čelo si mohlo otřít i vedení mezinárodních letišť Heathrow, Getwick a Luton. I když vyhořelý sklad pokrýval třetinu tamní spotřeby, létalo se normálně a byla jen drobná zdržení.

Voda nebo vzduch Hasit se začalo až v pondělí dopoledne, více než čtyřiadvacet hodin po výbuchu. „Potýkáme se s největším požárem svého druhu v Británii i v Evropě,“ připustil nezkušenost s tak velkou akcí šéf hasičů hrabství Hertfordshire Roy Wilsher. „Nejsme si jisti tím, jak na plameny bude působit pěna, kterou aplikujeme. Je dost možné, že se prostě okamžitě vypaří.“ Nevypařila. Oheň se po třech dnech podařilo udolat. Zůstaly však otázky nad zdravotními důsledky a dopady na životní prostředí. Odborníci ujišťují, že kouř samotný příliš nebezpečný nebyl. Od spalování nafty či benzinu v motorech aut se prý lišil jen „nedokonalostí“ neřízeného spalování. Hlavní obavy proto nesměřují k obloze, ale k zemi, k povrchovým a podzemním vodám. Zatím není jasné, zda a případně jaké množství ropných látek po explozích uniklo do okolí. V cisternách bylo uskladněno asi pět procent veškerých zásob paliva v Británii, na šestnáct milionů litrů. Na oheň padlo takřka stejné množství vody a čtvrt milionu litrů pěnového koncentrátu. Takže teprve uvidíme, zda dopady na obchod a zaměstnanost v oblasti nebudou nakonec menší než na životní prostředí. Robert Břešťan Autor je redaktorem BBC.

Q

10

ZAHRANIČÍ

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

V Kašmíru, v zimě a ve stanu Pomoc pro Pákistán je hluboko pod mírou solidarity, jakou vyvolalo loňské tsunami

V

e městě Bagh, nedaleko linie kontroly mezi dvěma částmi Kašmíru, je dnes již plně funkční bazar. V neuvěřitelných kulisách polorozpadlých domů, všudypřítomné destrukce a sutin se dnes dá koupit v podstatě vše, co zde bylo k mání ještě v létě. Obchůdky s potravinami jsou již ve své většině otevřeny alespoň v těch vesnicích, které zůstaly dostupné autem. Tak vypadá po dvou měsících dějiště největší přírodní katastrofy letošního roku. Zemětřesení z 8. října přineslo smrt pro téměř 75 tisíc lidí a další statisíce rodin zanechalo bez střechy nad hlavou. První reakce nebyla nejrychlejší. Pákistánské úřady i mezinárodní společenství podcenily závažnost situace. A ačkoliv se v polovině prosince v mnohém zlepšila, stále je zřejmé, že pomoc Pákistánu je hluboko pod mírou solidarity, jakou vyvolalo loňské tsunami.

Bez analfabetů i bez škol Azad Kašmír (svobodný Kašmír) byl v rámci Pákistánu vždy velmi preferovanou provincií. Vláda v Islámábádu se dlouhodobě snaží, aby v případě jakéhokoliv referenda o budoucnosti regionu měla co největší počet občanů této rozdělené provincie na své straně. Kilometry asfaltových cest, množství škol, zdravotnických zařízení a v poslední době i stožárů mobilních operátorů. Toho všeho bylo před katastrofou v Kašmíru o poznání více než třeba v Severozápadní pohraniční provincii či Balúčistánu. Ale zrovna školy a nemocnice odnesly otřesy půdy o síle 6,8 Richterovy škály nejvíce. Budovy, často i několikapatrové, neměly žádnou speciální ochranu proti otřesům, ačkoliv je Kašmír jednou z nejseizmičtějších oblastí na světě. Přitom právě školy měly na Kašmír pozitivní vliv, neboť u populace pod třicet let je analfabetismus neznámý. Neumět se v Kašmíru podepsat je ostuda a novinové stánky v Baghu jsou vždy obklopeny zájemci o informace. Jenže země se otřásla v době, kdy se ve škamnách tísnily tisíce žáků. Jednou z nejúčinnějších forem pomoci po katastrofě je finanční příspěvek, který pákistánská vláda vyplatila již devadesáti procentům postižených rodin. Každá z nich dostala od státu peníze v ekvivalentu od 900 po téměř 2000 amerických dolarů. Tato suma nejenže umožnila lidem zůstat v horách, kde bydlí po generace a mají tam půdu a kořeny, ale hlavně rozhýbala trh v postižených oblastech. Na pomoci se výrazně podílí i armáda, která je v teritoriu hlavním hráčem a je ji vidět opravdu všude. Svou těžkou technikou zprůjezdňuje cesty. Hlavní trasy spojující důležitá města i na Islámábád a Ráwalpindí jsou již použitelné. Momentálně se pracuje na cestách druhé a třetí kategorie, ale tam se to v plném rozsahu brzy nepodaří. Na mnoha místech zmizely z povrchu zemského úseky silnic dlouhé až stovky metrů. Přitom na Kašmířany čekají nejstudenější měsíce v roce. Dočasná obydlí a stany, které si místní poří-

Ti, kteří mají smůlu. Kdo nezískal stan, musí do středisek dolů do měst. FOTO PROFIMEDIA.CZ

dili nebo jim byly dodány v rámci pomoci, nejsou na úrovni předchozích domů. Mnohé z těchto přístřešků připomínají mnohem spíše slumy na okrajích asijských megapolí než domy – ale s tím rozdílem, že jsou položeny vysoko v horách, kde teploty klesají hluboko pod bod mrazu. Udržovat alespoň základní hygienické návyky je pro obyvatele stanů a příbytků z vlnitého plechu či kamení a hlíny rovněž mnohem těžší. Zdravotnická zařízení, která se podařilo na dočasnou dobu vybudovat a jež nahrazují zbořená zdravotní střediska, hlásí již nyní jako nejčastější diagnózu svrab, virózy a podchlazení. Rodiny, které nebyly schopny si pořídit ani to nejprimitivnější obydlí, odešly do měst, kde se shromáždily ve stanových táborech. Podmínky k životu jsou na podobných místech pro Evropana jen těžko představitelné. V táborech vládne téměř stoprocentní nezaměstnanost a jejich obyvatelé jsou plně odkázáni na vnější pomoc. Kolem těchto lokalit se rovněž objevila spodina v podobě dealerů drog a obchodníků s lidmi. Bezprizorná a nezaměstnaná populace je pro ně velmi nadějnou cílovou skupinou.

Gotovina pro jásot i zármutek Chorvatsko prožívá dilema. Na jednu stranu mu zatčení nepohodlného generála na útěku definitivně uvolnilo cestu do EU. Zároveň si ale odmítá připustit, že „naši hoši“ páchali zločiny. Generál Ante Gotovina je už více než týden za mřížemi. Ve věznici haagského tribunálu obývá novou celu. Hned vedle Slobodana Miloševiče. Na patře je s ním ještě bosenskochorvatský velitel Paško Ljubičič a jugoslávský generál Pavle Strugar, který proslul bombardováním Dubrovníku. Gotovina bere podle všech zpráv svůj osud stoicky a na nové adrese si zvykl. Dokonce si pochvaloval kuchařské umění dalšího obžalovaného – bývalého makedonského ministra vnitra Ljubo Boškovského. Jenže zatímco sám Gotovina jako by zatčení po čtyřech letech skrývání bral skoro jako úlevu, v Chorvatsku je jeho osud stále politickým tématem č. 1.

Konec předstírání Chorvatská vláda se pokouší o eskamotérský kousek. Před Západem vypadat jako ten, kdo

konečně splnil podmínku zahájení vstupních rozhovorů s EU. A před domácí veřejností jako ten, kdo se zatčením Gotoviny nemá vůbec nic společného. Většina Chorvatů totiž zatčení generála neschvaluje. A jde navíc o velmi hlasitou většinu, jak ukázaly desetitisícové demonstrace ve Splitu i dalších městech. Jak to tedy se zatčením ve skutečnosti bylo? O detailech běžní smrtelníci neví, ale několik věcí je překvapivých. Jak to, že člověk, který prožil značnou část života v Cizinecké legii a jako bodyguard, vypadal v momentě zatčení úplně stejně jako na fotografii ze zatykače? Jak to, že používal falešný pas na jméno, o kterém se už měsíce spekulovalo v chorvatských médiích? Vypadá to zkrátka, že si generál byl svou bezpečností jist. Ostatně celou dobu skrývání byl v kontaktu s chorvatskými úřady a jeho čtyřletý podzemní pobyt by nebyl možný

Autobusy jezdí, smlouvy se chystají Zemětřesení naopak pomohlo vztahům mezi Pákistánem a Indií. Snaha o jejich zlepšení existovala už dříve. Nelze nezmínit alespoň kriketové zápasy, jež spolu tyto dvě kriketové velmoci sehrály v Indii i Pákistánu a na něž byla vydávána hromadná víza pro fanoušky týmů. Momentálně je zcela zřejmé, že aktivita a počet uzavřených dohod mezi oběma státy neuvěřitelně stouply. Impulz vládním úředníkům dal svým přímým a jasným prohlášením sám pákistánský prezident země Parvíz Mušaraf, který na tiskové konferenci prohlásil: „Upřímně a vážně věřím, že všechny výzvy tohoto zemětřesení mohou být převedeny v životní šanci, jakou jsme ještě nikdy neměli, na zlepšení indicko-pákistánských vztahů.“ Odezva celého aparátu na sebe nenechala dlouho čekat. V minulém týdnu byla slavnostně otevřena již třetí autobusová linka spojující obě země. K již fungujícím spojům z Láhauru do Dillí, který

bez spolupráce tajných služeb. Jenže když už se kvůli rozhovorům s EU nedalo pátrání déle předstírat, musel chorvatský premiér Sanader přijít s činy a Gotovinu zatknout. Šel ovšem cestou nejmenšího odporu. Podařilo se generála vylákat do Španělska, takže televizní diváci byli ušetřeni potupných záběrů chorvatského „hrdiny“, zatýkaného chorvatskými policisty. Kabinetu se celkem snadno podařilo přežít i demonstrace. Vládní Chorvatské demokratické společenství totiž tvoří polepšení nacionalisté ze strany někdejšího prezidenta Tudjmana. Zbavili se sice největších extremistů, trochu proměnili svůj slovník, ale stále mají velký vliv na organizace veteránů a ostatní složky národně cítící veřejnosti. Mohli tak poměrně snadno zmírňovat její rozhořčení. To předchozí středolevá vláda takové štěstí neměla. Ta, když si troufla na některého generála, tak jí nacionalistická pravice a penzionovaní generálové Gotovinova ražení vyhrožovali pučem. Mimochodem, tehdy (v roce 2001) se nynější premiér Ivo Sanader před davy demonstrantů ve Splitu dušoval svou podporou Gotoviny. Teď se ovšem skrývá za kouřové clony. Například že Gotovinovi bude určitě povoleno bránit se na svobodě nebo že bude určitě osvobozen. A hlavně se v tom už moc nerýpat. Když prezident Stepan Mesič žádal o vyšetření, kdo Gotovinovi po celé roky pomáhal, Sanader to odmítl.

Srbové se neradují V celém příběhu nejde ani tak o Gotovinu jako takového. Ten je jen jedním z mnoha. Jenže chlapsky vyhlížející bývalý výsadkář se stal symbolem války, kterou Chorvaté berou pouze jako obranu

jezdí od roku 2003, a z Muzaffárábádu do Šrínagaru, fungujícího od dubna 2005, přibyla linka třetí na trase Láhaur–Amritsar. V samotném Kašmíru pak Mušáraf inicioval otevření pěti nových hraničních přechodů. Ačkoliv zatím nejsou určeny pro civilisty, ale jen pro humanitární pomoc a jejich otevření se neobešlo bez problémů v podobě rozhánění lidí slzným plynem, jde o výrazný pokrok. Tuto aktivitu přebrali i úředníci z ekonomických ministerstev. Jejich vyjednavači z obou zemí již předložili návrh smlouvy, která by měla po třiceti letech umožnit vzájemné využívání přístavů a letišť pro obchodní dodávky ze třetích zemí. Někomu se to může zdát málo, ale v Indii a Pákistánu jde opravdu o velký krok. Vždyť i teď se humanitární pomoc z Indie na hranicích překládá z indického náklaďáku na pákistánský, neboť pro indického řidiče a obráceně není možné dopravit náklad na místo určení. David Ševčík, Bagh Autor je koordinátorem pomoci Společnosti Člověk v tísni pro Pákistán. Q

před srbskou agresí. Pro většinu z nich je velmi obtížné přiznat si, že „naši hoši“ mohli páchat zločiny. Útok na Gotovinu berou jako útok na „vlasteneckou“ válku (oficiální název éry 1991– 95). A každý, kdo se chce rýpat ve vlastních zločinech, to má v Chorvatsku stále ještě hodně těžké. Už sice nehrozí šikana ze strany tajné policie jako v 90. letech, ale jednoduché to také není. Novinář Denis Latin, který se minulý týden ve své show v chorvatské televizi vyrovnával s dědictvím Franja Tudjmana, dostal už několik set výhrůžek smrtí. Vražda Milana Levara, vojáka, který svědčil o zabíjení civilistů v Gospiči, je stále v živé paměti. Stejně jako výbuchy u památníků těch, kteří se nacionalistům nezdají: obětí exploze se zhruba před rokem stala i slavná socha Josipa Broze Tita v rodné vsi Kumrovec. Poněkud mírněji protestovaly proti Latinovi a dalším novinářům, kteří připravovali jeho show, oficiální organizace veteránů: „V tomto programu se dobře zaplacení agenti světových mocností pokusili ukázat prvního prezidenta dr. Franja Tudjmana jako zločince a pokálet obraz chorvatského junáka Ante Gotoviny.“ Ostrá slova ale zněla i v parlamentu, který byl kvůli pořadu o bývalém prezidentovi mimořádně svolán. Zatčení Gotoviny kupodivu nevyvolalo žádné velké nadšení v Srbsku, byť se provinil utrpením desetitisíců Srbů, které jeho vojáci z Chorvatska vyhnali. Teď, když je Gotovina za mřížemi, už totiž zbývají jen dvě velké ryby. Bývalý válečný vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič a velitel jeho armády Ratko Mladič. Matyáš Zrno Autor je redaktorem České televize.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

11

Vyšla hvězda nad Bruselem Evropští lídři překročili svůj stín a vzkřísili Unii

E

vropská unie má dohodu o rozpočtu. Co na tom, že vyjednávání nebyla právě krasojízdou, po sérii evropských zklamání je to průlom. A Česko navíc patří k těm zemím, jež na rozpočtu vydělají slušné peníze.

Z hluboké noci „Dobré ráno,“ řekne anglicky pobledlý muž a následuje pobavený výbuch smíchu dobré stovky utahaných lidí. Už tři hodiny je sobota 17. prosince a z části novinářů na závěrečné tiskovce zasedání Evropské rady je cítit belgické pivo nebo francouzské víno. Však se načekali: mají za sebou úmorné dva dny, v jejichž závěru se dlouhé čekání zvolna proměnilo v menší večírek v okolí baru presscentra. Zdravící Tony Blair se ostatně uculuje také: evropští lídři se právě dohodli na rozpočtu Unie do roku 2013, a britské předsednictví tudíž nekončí obávaným fiaskem. Právě naopak: podle všeho se podařilo ukončit paralýzu, ve které pětadvacítka zatuhla nedlouho po svém loňském rozšíření. „Evropa se opět pohnula,“ rozplývá se po Blairově levici usazený předseda Komise José Manuel Barroso. Vypadalo to totiž původně moc špatně. Pětadvacítka členských zemí se už od jara snažila dohodnout na novém rozpočtu – v praxi přerozdělení necelých devíti set miliard eur určených na léta 2007 až 2013. Po předběžných jednáních po celé Evropě to ve finále znamenalo zavřít se v sídle Rady v Bruselu a během několika desítek hodin vykouzlit jednomyslnou dohodu. Taková hra o peníze nemůže být hračka za žádných okolností, letos ale navíc poprvé všechno probíhalo ve společnosti rozšířené o deset nových členů, v atmosféře hospodářské stagnace důležitých evropských tahounů, rozporů ohledně budoucího směřování Unie a po krachu referend o evropské ústavě. První červnový pokus, vyjednávaný Lucemburskem, zdegeneroval v žalostnou výměnu invektiv hraničící s ostudou. Následovaly měsíce strávené dohadováním o tom, zda všechno zavinilo sobecké lpění Francouzů na zastaralé zemědělské politice, nebo naopak Britů na předpotopním rabatu (slevě na britském příspěvku do EU). Právě Londýnu přitom díky rotujícímu předsednictví připadlo letos na podzim další vyjednávání, a dostal se tak řízením osudu do pozice, kdy uzel rozsekává

ten, kdo ho sám utáhl. Zkrátka „růžové vyhlídky“, zvláště pro zemi, jako je Česko, pro kterou schválený rozpočet znamená nabídku investovat stovky miliard korun získaných darem od bohatších zemí do pokud možno smysluplného rozvoje. I když totiž společnou kasou EU protéká pouze něco málo přes jedno procento evropského HDP, nové členské země z něj získají příspěvek převyšující poválečný americký Marshallův plán pro západní Evropu. Proto se také právě ony chtěly dohodnout ze všech nejvíce.

Společenství rozumných Tony Blair se v listopadu rozhodl rozhýbat zamrzlá jednání nabídkou snížit celkové množství rozdělovaných peněz a vzdát se části britského rabatu. A protože si francouzský prezident Jacques Chirac nenechá až do roku 2013 na zemědělské dotace sáhnout (a sám Blair mu takový postoj svým podpisem v roce 2002 umožnil), měly škrty nejvíce pocítit právě nové členské země. Ty se proti tomu sice nejdříve na schůzce s Blairem v Budapešti dosti důrazně ohradily, ve skutečnosti však bylo jasné, že pro většinu z nich je jakákoliv dohoda lepší než krach jednání a přechod na provizorní rozpočet. Ten by jejich příjmy z unijní kasy zmrazil na současné výši, a ta je přibližně o dvě třetiny nižší než možné budoucí dotace. Odtud také poklidné sebevědomí, se kterým přijel na jednání do Bruselu český předseda vlády. Jiří Paroubek předstoupil ve čtvrtek ráno před novináře v roli muže, který se už o všechno postaral. „Telefonoval jsem v pondělí Tonymu Blairovi a sdělil jsem mu naše požadavky. Výsledkem je mimo jiné 6 miliard korun pro Prahu,“ popsal jeden ze svých úspěchů premiér. Pražské peníze, které mají být podle úředníků českého Stálého zastoupení v Bruselu určeny na expertní přípravu projektů, jsou však jenom cukrátka, která nic nemění na podstatě. Češi byli podle premiérova vysvětlení ochotni vzdát se části původně slíbených peněz výměnou za volnější pravidla pro jejich čerpání, a hlavně za naději, že k dohodě vůbec dojde. Paroubek si ostatně na návštěvě v Rakousku ještě na poslední chvíli ověřil, že pokud se rozpočet nepodaří schválit nyní, je naděje na průlom během následujícího rakouského a nejspíš i pozdějšího finského předsednictví mizivá.

Jinými slovy, slibované peníze nejsou i díky změkčeným pravidlům vůbec špatné a lepší už to pro Česko nebude. Jenže ne všechny nové země šly na věc tak pragmaticky jako Češi nebo třeba Slováci, kterým se navíc zalíbily slibované miliardy na likvidaci jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích. Čerstvá polská vláda Kazimierze Marcinkiewicze, která se dostala k moci mimo jiné i díky tvrdé kritice evropské politiky svých předchůdců, měla s Blairovým návrhem osekaného rozpočtu náhle v rukou nabídku, jež byla horší než jí napadaná varianta odsouhlasená vládou předchozí. Nezkušení Poláci zjevně před finišem propadali panice a na britský návrh zcela vážně odmítali přistoupit i tváří v tvář hrozícímu krachu. Polská neústupnost se postupně stávala hlavní hrozbou celému bruselskému jednání. Potřebu dostat Marcinkiewicze na stranu pragmatiků cítil ostatně i český premiér. Podle vlastních slov několik dní před summitem přesvědčoval novopečenou německou kancléřku Angelu Merkelovou o nutnosti vyjít Polákům vstříc. K vystupňování tlaku na severní sousedy prý hodlal využít i schůzek nad „dobrým českým pivem“ v budově Stálého zastoupení. Na pokus dojednat takové setkání visegrádské čtyřky ve čtvrtek večer však Poláci nereagovali.

Svatá Angela Především právě německá kancléřka nakonec proměnila bruselské handlování v úspěch. Když se totiž po prvním společném jednání ve čtvrtek večer ukázalo, že to Poláci podporovaní obratnými Francouzi myslí s vetováním návrhu opravdu vážně, bylo i Britům jasné, že splasklý rozpočet bude třeba zase trochu dofouknout. V pátek dopoledne se kvůli tomu rozběhl maraton separátních jednání, pozice však byly jasné už od června: Chirac se „svých“ zemědělských peněz nevzdá a bude chtít po Blairovi, aby „solidárně“ poslal peníze novým zemím z britského rabatu. Blair bude říkat, že o rabatu je možné smlouvat pouze v souvislosti s reformou zemědělské politiky. A do zvyšování příspěvků se nepohrnou ani další velcí čistí plátci jako Švédsko, Nizozemí nebo Německo, kteří buď nesouhlasí s nemoderní podobou rozpočtu nebo mají doma ekonomické problémy. Pokud nikdo necouvne, pojede se domů.

Zvěsti o průlomu prosákly do tiskového střediska zhruba v půl čtvrté odpoledne. Zákopovou válku ukončila Angela Merkelová, která byla jako první ochotna zvýšit německé příspěvky a dokázala zprostředkovat dohodu mezi Chiracem, Blairem a Marcinkiewiczem. Mezi stovkami novinářů rázem začaly kolovat cifry, jež se o dalších jedenáct hodin později – ty zabralo sepsání nového návrhu, zmatky kolem metodiky výpočtů, projednání a schválení – ukázaly jako pravdivé. Rozpočet se oproti původnímu návrhu zvyšuje o 13 miliard eur, Poláci dostanou zpátky větší část toho, co jim Blair chtěl sebrat, a dostane se i na část ostatních. Účet zaplatí částečně Britové, kteří se vzdají dalších 2,5 miliard eur rabatu výměnou za závazek, že v roce 2008 bude přezkoumán celý evropský rozpočet, a pak poměrným způsobem i všichni ostatní plátci, z nichž ovšem největší část připadne právě na Němce (2 miliardy eur). Nástup německé kancléřky na evropskou scénu je tedy úctyhodný. A je docela dobře možné, že se předvánoční bruselský summit spíše než samotným rozpočtem zapíše do dějin jako okamžik návratu konstruktivního Německa do evropské politiky. Jiří Sobota, Brusel

Q

Výsledek z Bruselu v kostce Celková výše rozpočtu na léta 2007–2013 • 862,4 miliardy eur; • původní Blairův návrh – 849,3 miliardy eur; • lucemburský návrh z letošního června – 871,5 miliardy eur. Maximální čistý příjem ČR v letech 2007–2013 • až 93 miliard Kč ročně; • původní Blairův návrh – až 90 miliard Kč ročně. Výhodnější pravidla pro čerpání z evropských fondů • penězi z rozpočtu je možné financovat až 85 % nákladů projektů, dříve maximálně 75 %; • penězi z rozpočtu je možné pokrýt i DPH realizovaných projektů; • peníze z rozpočtu je možné použít na financování projektů bydlení; • čas na čerpání peněz na projekt se do roku 2010 prodlouží na 4 roky; dosud jsou to 3 roky.

Vyzkoušíme splavnost Dněstru Nejchudší země Evropy, už patnáct let rozdělená, navíc zdroj zbrojních rizik. To je výzva pro Cyrila Svobodu při jeho cestě do moldavského Kišiněva. Stát, jehož separovaný díl funguje tak, že se tam před týdnem už počtvrté konaly volby do „nejvyššího sovětu“. Unikát? V postsovětském areálu žádná vzácnost. Gruzie se svou Abcházií, Ázerbájdžán s Náhorním Karabachem, málem i východní Ukrajina… Ale stát s touto charakteristikou na cestě do EU? To už je jiná. Právě to musíme mít na mysli při zprávě, že dnes Cyril Svoboda otevírá v Kišiněvě českou ambasádu. Samo o sobě to není žádná senzace, ale zajímavost narůstá v širším kontextu. Moldavsko je už patnáct let nezávislé. Jenže týchž patnáct let si drží de facto nezávislost její východní „nudle“ – Podněstří. Tento ruskojazyčný region při hranici s Ukrajinou neprodukuje hrozbu formátu al-Káidy, nicméně hostí obrovská ruská kasárna a je jedním z center obchodu se zbraněmi. Evropský zájem o Moldavsko je tudíž nasnadě. Navíc prezidenti Ruska a Ukrajiny vydali společné prohlášení – chtějí se aktivně podílet na vyřešení konfliktu mezi Moldavskem a Podněstřím. Takže znovu: Proč vlastně otevírat českou ambasádu v Kišiněvě? A jak může Praha, potažmo EU, ovlivnit zacementované rozdělení země?

Stravitelné sousto Odpověď na první otázku je jasná. Moldavsko je spolu s Makedonií poslední evropskou zemí, kde Praha nemá své přímé zastoupení. V roce 2004 ji vyhlásila česká vláda za jednu z prioritních oblastí

zahraniční politiky. Jaké má zájmy v nejchudší zemi Evropy, v níž žije něco málo přes čtyři miliony obyvatel? V zemi, kde u moci stojí komunistický prezident, který demokraticky vyhrál díky své proevropské orientaci? Česko může Moldavsku nabídnout určité transformační know-how. Navíc je tato oblast pro českou diplomacii relativně stravitelným soustem, rozhodně více než třeba pro Portugalsko. Samotné Moldavsko se přiblížilo k EU s chystaným vstupem Rumunska. Doposud vzdálený a bagatelizovaný problém Podněstří se náhle ocitl za evropskými humny. A stabilní stát, pokud možno s perspektivou řešení svého konfliktu s kriminálním režimem Igora Smirnova v Podněstří, je proto v zájmu všech členů Unie. Také Evropa se přibližuje Moldavsku. Už před dvěma lety její diplomatická intervence vedla k odmítnutí Ruskem navrhovaného plánu a k vyostření vztahů mezi Vladimirem Putinem a moldavským prezidentem Vladimirem Voroninem. Nejnovějším počinem EU je hraniční monitorovací mise. Padesát kontrolorů zaměří svou pozornost převážně na „podněsterský úsek“ moldavsko-ukrajinské hranice. Právě její propustnost poškozuje moldavskou ekonomiku, a zároveň udržuje naživu oligarchický systém podněsterských ruských klanů.

Podpořit občanskou společnost Konflikt je dnes de facto zamrzlý. Před patnácti lety, když Podněstří vyhlásilo nezávislost na osa-

Moldavské dilema: podněsterští kozáci chtějí k východu, Kišiněv k EU. FOTO PROFIMEDIA.CZ

mostatňujícím se Moldavsku, se skutečně bojovalo. Boje však netrvaly dlouho a nikdy neměly charakter etnických střetů balkánských válek. Takže kosovská paralela tu selhává. Ještě spíše než o zamrzlém konfliktu by se mělo hovořit o zamrzlém sovětském systému. Smirnov je byznysmen, který profituje z izolovanosti „své“ enklávy, ilegálního obchodu a napojení této činnosti na politické kruhy na Ukrajině i v Rusku. Neplatí pro něj žádné mezinárodní standardy, nepodléhá žádné kontrole. Demokratizace je pro něho synonymem ztráty zisku a moci. Smirnovův režim neuznal žádný stát na světě (Rusko, Ukrajina a OBSE s ním vyjednávají jako s jednou ze stran konfliktu). Přesto smí Smirnovův rodinný podnik – fotbalový klub Sheriff Tiraspol – hrát moldavskou ligu i mezinárodní soutěže.

Klíčový význam pro vyřešení problému Podněstří má stažení ruských vojsk a zbraní tam přítomných. (Rusko sice v roce 1999 stažení přislíbilo, svůj slib však dodnes nesplnilo.) Ke změně poměrů mohou přispět i rozpory mezi současnými mocenskými klany. I když ochrana lidských práv a svoboda médií jsou na levém břehu Dněstru věcí neznámou (poměry zde jsou zřejmě horší než v Bělorusku), nelze očekávat, že by změna vzešla zdola. Tamní občanská společnost si přinejmenším z dlouhodobějšího hlediska podporu zaslouží. Svoji roli může nakonec sehrát i prosperující a stabilní Moldavsko s evropskou šancí. Jan Havránek Autor je programovým koordinátorem Prague Security Studies Institute.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

A

merika žije problematikou trestu smrti. Nyní debata svou brizanci ještě zvýšila a zároveň rezonuje i v Evropě. V úterý byl v San Francisku popraven smrtící injekcí gangster a čtyřnásobný vrah Stanley „Tookie“ Williams – a poslední instancí, která mu odmítla udělit milost, byl kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger. Případ Williams nezpochybnil justici jako takovou, ale rozvířil diskusi o aplikaci hrdelního trestu. Williams (51) byl odsouzen již v roce 1981. Zavraždil jednoho zaměstnance supermarketu, dva majitele motelu a jejich dceru. Nicméně za téměř čtvrtstoletí, které Williams strávil v cele

Terminátor v roli kata

Mohamed Akef na koni Muslimské bratrstvo v Egyptě se stává součástí parlamentu

D

aří se Američanům to, co si slibovali, když od tažení na Saddámův Irák čekali postupnou demokratizaci Blízkého východu? To je dnes zásadní otázka. Ještě před půl rokem se zdálo, že ano, zejména když v Libanonu propukla „cedrová revoluce“. Demokratizace ale znamená vodu na mlýn islamistické opozici, což nyní ukázaly parlamentní volby v Egyptě. Pro další vývoj regionu bude mít velký význam to, jak silně a jakým způsobem promluví do autokratické egyptské politiky dosud zakázané Muslimské bratrstvo a jeho lídr Mohamed Mehdi Akef.

S Koránem a meči

Gangster, který otočil. FOTO PROFIMEDIA.CZ smrti, se obrátil v „kazatele dobra“. Psal knížky pro dospívající mládež, stal se zapáleným bojovníkem proti násilí a údajně těmito knihami odvrátil hodně adolescentů od gangsterské dráhy. Za tyto své aktivity byl několikrát nominován na Nobelovu cenu – pětkrát na mírovou a čtyřikrát na literární. Jenže Schwarzenegger mu milost přesto odmítl, neboť Williams nikdy neprojevil lítost nad činy, za které pykal (tvrdil, že to na něj hodili parťáci). Sám pak s nadhledem komentoval úsilí kata, který dlouhé minuty nemohl najít místo ke vpichu na jeho žíle. O celé věci obšírně informoval německojazyčný tisk, ale občas spíše tak, jako by byl v roli kata Schwarzenegger, jako by se rodák z Evropy a „jeden z nás“ měl chovat jinak než Američané, nad nimiž starý kontinent už láme hůl. O spravedlnosti se moc nepsalo.

P

ro leckoho teď získali Australané cejch rasistů, pro jiné se zase poprvé projevil konflikt s muslimy na jižní polokouli, přesněji řečeno na jih od Indonésie. Jisté je, že minulý týden probíhal v Austrálii ve znamení dosud neznámých etnických násilností. 8. listopadu policie

Multi-kulti se nedaří zatkla teroristy z řad domácích muslimů. O měsíc později na sydneyské pláži Cronulla napadla skupina muslimských adolescentů dva členy pobřežní stráže. V neděli 11. prosince se pak na stejné pláži srotila bílá mládež k násilné revanši a hned týž večer už byla demolována auta v samotném Sydney, výsledek revanše muslimské. Politici i muslimští lídři tvrdí, že přes vnější podobnost je tu jen málo společného s listopadovou Francií. Násilnosti totiž nejsou výsledkem sociálního pnutí. Zajímavé ovšem je, že oproti Francii se „obě zainteresované skupiny“ rekrutují z řad přistěhovalců. Bílá aristokracie se odvíjí od multiprofesních, leč konfliktních (od irských rebelů po prostitutky) vězňů Jeho Veličenstva z 18. století. Australští muslimové zase především z multikonfesního, leč konfliktního Libanonu. Je vidět, že samotné multi nestačí. Zbyněk Petráček

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Egyptské volby byly doprovázeny represemi a tuctem mrtvých. Muslimské bratrstvo, nejstarší a největší islamistická organizace vůbec, zaznamenalo velké úspěchy přes pokusy zabránit násilím jejím přívržencům v hlasování. Polovina kandidátů se dostala do parlamentu, ve kterém obsadí 76 míst (18 %), pětinásobek mandátů ve srovnání s volbami před pěti lety. Parlament bez opravdových pravomocí je na 80 % ovládaný Národně demokratickou stranou prezidenta Husního Mubáraka, která teď bude čelit rozhodné opozici. Změna ale nastala už během kampaně. Bezprecedentní množství kandidátů otevřeně proklamovalo principy islámského státu pod veřejně vystavenou vlajkou Bratrstva – Koránem se zkříženými meči. Bratrstvo je od roku 1954 zakázané, od 70. let tolerované a kandiduje skrytě na kandidátkách jiných stran. Tentokrát se ale projevilo s novým sebevědomím. V posledních letech prožívalo Bratrstvo v poloilegalitě dlouhou krizi. Bylo ovládáno starou konzervativní gardou, jeho hierarchická organizace a represivní zákony nedovolují obnovu. Jenže v roce 2004 zemřel poslední osmdesátiletý vůdce Bratrstva a zvolen byl jen o málo mladší Mohamed Mehdi Akef. Pro svou blízkost ke generaci reformátorů, svůj radikální postoj a mezinárodní zkušenosti může právě Akef přinést změnu a dovolit Bratrstvu přeměnit se v politickou stranu.

Život s Bratrstvem Mohamed Mehdi Akef se narodil v roce založení Bratrstva učitelem Hasanem al-Banou (1928). Od roku 1940 byl jeho členem a pracoval po boku al-Bany. V začátcích bylo Bratrstvo organizováno jako osvětové kluby pro mládež s posláním sociální reformy na základě islámu. Za války se politizovalo a jako strana rozrostlo. Radikalizovalo se po založení Izraele jako protest proti vnímané pasivitě egyptské vlády. V té době dochází k prvním atentátům (mj. na egyptského premié-

ra) a zákazům. Mohamed Mehdi Akef se stává organizátorem jedné s tisíců „buněk“ Bratrstva na káhirské univerzitě. V té době má organizace podle vlastních údajů půl milionu členů a je tak první masovou islamistickou organizací. V roce 1954 se Akef stává vedoucím studentské sekce. V roce 1952 podporuje Bratrstvo puč svobodných důstojníků v čele s Násirem, potom ale požaduje omezení sekularismu. V roce 1954 se jeden bratr pokusí o atentát na prezidenta Násira. Následuje masové zatýkání, Bratrstvo je zakázáno a Akef je odsouzen k smrti. Jeho trest je změněn na doživotí. Jedním ze spoluvězňů je později Sájid Kutb, islámský intelektuál, který ve vězení položil ideologický základ politické akce Bratrstva a sepsal dodnes vlivné Mezníky na cestě. První praxe raného islámu je podle něj vzorem dnešní politice, islám obsahuje všechna potřebná pravidla pro vedení života, i politického. Ty, kteří se jeho pravidly neřídí, je možné exkomunikovat a nemají právo vést ostatní ani stát. Sájid Kutb dal základy i organizačnímu principu stát ve státě, široké autonomní náboženské organizaci, zahrnující i sociální služby a vzdělání, které Bratrstvo po zákazu uplatňuje. V roce 1964 Násir vyhlašuje amnestii, aby získal podporu pro svou socialistickou stranu, ale spolupráce je bez úspěchu, následuje vlna represí (mezi popravenými je i Kutb) a další tři atentáty na Násira.

Zakázáno, ale trpěno Akef je propuštěn na svobodu v roce 1974 až nástupcem Násira, Anwarem Sadatem. Pro Sadata je největším nepřítelem levice, snaží se tak naklonit si konzervativní síly včetně islamistů. Změní proto jako ústupek islamistům ústavní článek, ve kterém je islámské právo šaría označeno za jediný základ právního řádu, v praxi to ale na sekularismu státu moc nezmění. Mohamed Akef je umístěn v sekci mládeže na ministerstvu staveb. V roce 1979 Bratrstvo, jehož ideologickým základem je kromě politické aplikace islámu i radikální antisionismus, odmítá mírovou smlouvu s Egyptem. Mohamed Akef odchází v roce 1984 do Saúdské Arábie, aby pracoval jako organizátor masových mládežnických akcí pro Světové fórum muslimské mládeže. V roce 1984 odjíždí do Německa budovat první odbočku Bratrstva v Evropě a Islámské centrum v Mnichově. Evropa v té době skýtá větší svobodu pro politický islám než arabské diktatury a stahují se tam perzekvované špičky Muslimských bratří i jiných států. V 50. letech se ve většině arabských států ustanovila Bratrstva inspirovaná egyptskou organizací a její ideologií. Palestinský šejch

Ahmad Jasín založil v tomto duchu Hamas. V Sýrii se Bratrstvo stává hlavní opoziční silou proti baasistické diktatuře, střet se státem vede na začátku 80. let k několika masakrům a odchodu kádrů do Německa. Akef se v roce 1987 stává členem vedení Bratrstva a spoluzakládá jeho tajnou mezinárodní organizaci. Tehdy se na cizí kandidátce také stává členem parlamentu. Mezi lety 1996–99 si v Egyptě odsedí další roky, ale v lednu 2004 je zvolen sedmým vůdcem Bratrstva, tedy i lídrem největší islamistické organizace na Středním východě. Bratrstvo za léta ilegality dosáhlo mnoha úspěchů: pro neschopnost účastnit se ve volbách získalo popularitu velké části profesních, studentských a odborových organizací po celé zemi. V chudších čtvrtích se lidé pro pomoc neobracejí na státní zařízení, ale na jeho islámskou charitu. Přes nebo pro neexistenci otevřené debaty o roli islámu ve státě se islamistům podařilo ovládnout veřejnou politickou rétoriku – slovo sekularismus je dnes například spojováno s podezřením z ateismu a skupiny žádající odloučení náboženství od státu (například požadavky na reformu manželského práva) musí napřed dokázat svůj muslimský charakter. I představitelé oficiálního islámu na univerzitě al-Azhar, kde sídlí nejvlivnější tradiční autorita sunnitského islámu, musí brát v potaz radikální postoje islamistů a bránit proti nim legitimitu vlastní organizace. Bratrstvo už ale není jen fenoménem islámské sociální solidarity, dlouho přitahuje spíš střední vrstvu a podporuje politiku ekonomického liberalismu. Tento vývoj, ilegalita a nejasná pozice mezi mnoha islamistickými skupinami způsobuje stagnaci. Bratrstvo se nalézá mezi dvěma jinými proudy: jednak je to radikální islám a jeho násilná větev typu Islámského džihádu Ajmana Zawahírího, jenž byl krátce členem Bratrstva a spojil se později s Bin Ládinem, na druhé straně pak čím dál vlivnější populární islám mediálních šejchů-kazatelů. Právě v době prodloužené krize identity by mohl nový vůdce dodat hnutí novou politickou dynamiku.

Věříme ve volby Akef patří k zakládajícím členům organizace, disponuje tedy velkou autoritou. Má také zahraniční styky a zkušenosti. To jej nejen odlišuje od konzervativní radikální větve, která odmítá účast na sekulární politice, ale také přibližuje generaci reformátorů. Jeho zástupcem byl zvolen jeden z nich. Mladší garda si přeje ustanovit politickou stranu, která by ale podle egyptského zákona musela být bezkonfesní a přijmout stávající pravidla hry, jisté rozštěpení organizace a také omezení islamistické rétoriky. Na druhou stranu je dnes Bratrstvo zdaleka nejsilnější opozice a mohlo by jako strana uplatnit svůj značný vliv pro reformu institucí. Inspirací je turecká strana premiéra Erdogana. Z radikálů se stali konzervativci. Tento vývoj očekává i přední německý znalec Egypta Volker Perthes, který Bratrstvo porovnává s německou CDU. Jeho hlas byl donedávna ojedinělý, avšak poslední vývoj mu dává za pravdu. Akef v rozhovorech po volbách nejenže slevil z protiizraelské rétoriky, ale také nastínil možnost další účasti na politice a respekt vůči pluralismu. Pětina hlasů ve volbách také znamená, že Bratrstvo bude mít větší šance postavit v roce 2011 kandidáta na prezidenta, který musí mít podporu v parlamentu. Zůstává otázkou, zda bude mít vedení Bratrstva dost vůle dále se profilovat do politické strany. Akefova reformní iniciativa spojená s kritikou neefektivní politiky vlády, překvapivě představená veřejně v březnu 2004, tomu ovšem nasvědčuje. Zora Hesová Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně. Q

Mohamed Mehdi Akef Narozen 1928, v roce založení Muslimského bratrstva, v severním Egyptě; 1940 – vstupuje do Bratrstva; 1954 – po atentátu na Násira odsouzen k smrti; 1974 – osvobozen prezidentem Sadatem; 1979 – odchází pracovat pro saúdskou mládežnickou organizaci; 1984 – zakládá Islámské centrum v Mnichově; 1987 – členem vedení Bratrstva a poslancem; 1996 – odsouzen na tři roky do vězení; 2004 – zvolen sedmým vůdcem Bratrstva.

TÉMA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

13

Tady spoutaní a pod samopaly, o 200 kilometrů dál svobodní lidé, které nelze postihnout. (David Berdych před soudem, Praha, listopad 2005.) FOTO ČTK

Gangsteři na export Česko se stalo evropskou oázou pachatelů zločinu

V dublinské hospodě jsme si dali schůzku s jedním z nejhledanějších zločinců současného Česka. Policie jej podezřívá z únosů a vražd, naši politici mu však otevřeli cestu k bezpečnému životu v zahraničí. A spolu ním i stovkám dalších gangsterů či teroristů. Česká verze eurozatykače totiž jako jediná v Evropské unii nedovoluje zatýkat, vydávat či naopak žádat o vydání lidí, kteří svůj zločin spáchali před loňským listopadem. Česku tak hrozí, že se stane oázou evropského podsvětí. Jak k tomu mohlo dojít? A proč se nedaří tu nebezpečnou chybu napravit?

M

aroš Šulej se ke schůzce nechá dlouho přemlouvat, ale nakonec kývne. „Tak dobrá, v devět večer pod tyčí,“ říká do telefonu. „Tyč“ je pro usedlíky pomník „Pocta světlu“, který se jako vysoký stožár vypíná uprostřed jedné z hlavních dublinských ulic, a Maroš Šulej zase jeden z nejhledanějších zločinců Česka. Podle policie má jako jeden z vůdců Berdychova gangu na svědomí přepady, únosy a možná i vraždu. Ale slovo nejhledanější není přesné. V Irsku, kam uprchl před třemi lety před českou spravedlností, zná jeho adresu policie i lidé z médií. Každý se za ním může vydat do předměstské vesnice Lucan, a když jej nezastihne – jako se to stalo nám –, může nechat telefon u paní domácí: Maroš se ozve sám. Takže o nějakém skrývání nemůže být řeč. Přesto jej Irové tuzemské justici nemohou vydat. Proč? Pohádkový příběh, který to vysvětluje, se zdaleka netýká jen pana Šuleje a řady dalších zločinců, ale i důstojných osob s neposkvrněnou pověstí, které v pražském sněmu spáchaly atentát na bezpečí veřejnosti. Zato Maroš jim může být vděčný. Stejně jako jeho kolega z gangu Tomáš Půta, který se prý rovněž před soudem uchýlil do Irska. Nemohl by přijít pod „tyč“ také? „Ne, to vám slíbit nemůžu,“ odpovídá pan Šulej. „Nestýkáme se, bůhvíkde je mu konec.“

Držet se svých holek Tak tedy stojíme pod Poctou světlu, jejíž svítící špice připomíná kometu, a čekáme. Kolem sviští dvoupatrové autobusy, po chodnících se valí davy lidí, ruce plné igelitek a balíčků. Happy Christmas je slyšet všude kolem nás. Před jedním z obchodních domů vyhrává policejní kapela a pod tyčí – místem, kde se lidé scházejí podobně jako v Praze u svatého Václava – postávají desítky lidí. Je doba, kdy v nesčetném množství místních barů vybalují kapely své nástroje, vypínají se televize

a místnosti se plní štamgasty i turisty. „To budete asi vy,“ oslovuje nás najednou nevelký sporý muž v bundě a kapsáčích. Nakrátko ostříhaný, neholené strniště, přívětivé oči a úsměv. Maroš Šulej (38) přechází v rozhovoru automaticky na tykání a kormidluje nás do nedalekého pubu. Na pódiu sedí chlapík s kytarou a ladí, u výčepu je tlačenice. „Já vám toho moc neřeknu, to bych byl sám proti sobě,“ varuje uprchlý zločinec předem, ale potom není skoro dvě a půl hodiny k zastavení. „S Berdychem jsem neměl zas tak moc společného. A v žádném případě jsem neudělal to, co mi hážou na hlavu. Žádné přepadení poštovního vozu, kde zastřelili strážce, žádné únosy, nic z toho nebyla má práce,“ vrtí hlavou. „Nejsem čistý, ale já se staral hlavně o prostitutky a u mě se měly fajn, chránil jsem je, žádné vydírání,“ říká. (Česká policie tvrdí, že spolupracoval při obchodu se ženami s bulharskými gangy, které jsou proslulé svou brutalitou.) Kdo a proč jej do podezření z „berdychovských“ zločinů namočil, nechce Maroš rozebírat. „Já řeknu něco konkrétního, a bůhvíco s tím uděláte. Nebo třeba ne vy, ale policajti. Víte, jak ti byli s Berdychem zapleteni? Jak s ním spolupracovali? Ne, ne, jména vám neřeknu, to bych byl blázen, byla jich spousta,“ vysvětluje klidně. „Prostě to sahá moc vysoko a takhle mlčky jsem bezpečnější.“ Uplatil někdy nějakého policajta? Odpovědí je výbuch smíchu. „Někdy? Pořád jsem někoho platil,“ směje se. Pak začne vzpomínat, jak se na dráhu zločince dostal. Vyrůstal v malém slovenském městě Brezno, po maturitě šel k policajtům, dostal se do speciální zásahové jednotky. Pak udělal průšvih (tvrdí, že někomu prostě dal pár pěstí a vyrazil dva zuby, podle policie se zapletl do vydírání) a na falešný pas žil několik let v Česku. „Ve fabrice se mi dělat nechtělo, prostě jsem si zvykl na slušné peníze, to víte, nájem dvanáct tisíc, telefon za den patnáct set, musíš jíst, večer na diskotéku, tam necháš pár tisíc, ale musíš tam být, protože jinak nepotkáš ty správné lidi. Taky auta něco stojí,“ vypočítává. Na tom se prý shodli s Berdychem, kterého potkal právě na diskotéce. Ale v jeho akcích prý nejel, o některých prý slyšel, ale dělal si „svý věci“. „Ber-

dych měl svou partu, viděl jsem ho párkrát,“ tvrdí Maroš. A po Berdychově zatčení utekl prý proto, že věděl, jak je policie zkorumpovaná, a nechtěl se nechat „vykoupat ve věcech, které neudělal“. A co dělá teď v Irsku? „Nějak se uživím, peníze se tu dají vydělat slušné a já sem už natahal spoustu lidí zvenku, kteří jsou mi vděční,“ říká Maroš. „Ale jinak je tady smutno, všude stejný kostely, všechno je stejný, pořád prší a léto je tu jeden den v roce.“ Z hledaného zločince se postupně klube nepřekonatelný bavič a společník, zajímá jej prý hudba a na důkaz nám zkušeným hlasem přezpívá pár filmových hitů. V rachotu noční irské hospody to zní velmi zvláštně. Nemá strach, že ho vydají do Česka? „Zatím ne. Uvidím, co bude dál, známých mám všude spoustu,“ směje se Maroš. Pak ale zvážní. „Byla chyba, že jsem se skamarádil s Berdychem. On s těmi svými týpky a policajty jel v bůhvíčem. S tím jsem neměl být nikdy spojován, měl jsem se držet svých holek.“ Blíží se půlnoc, na pódiu se předvádí chlapík, jehož zpěvácké schopnosti jsou hluboce pod Marošovými. „Tak to, chlapi, zabalíme a doufám, že o mně nenapíšete nějaké blbosti,“ říká s úsměvem náš gangster. Přichází pevný stisk ruky a Maroš mizí v davu na dublinské O’Connel Street.

Když máš kamaráda Minulý týden podali státní zástupci žaloby na skoro čtyřicítku členů gangu, který prý vedl kulturista a vyhazovač David Berdych. Šest z obviněných jsou policisté, někteří z nich patřili do elitní pražské jednotky pro boj s organizovaným zločinem (kterou už ministr vnitra rozpustil pro naprostou ztrátu důvěry). Podle státních zástupců se další čtyřicítka členů gangu pohybuje na svobodě, to muži zákona odhadují podle výpovědí zatčených, kteří prý znají jen jejich přezdívky či falešná jména, a policie je neidentifikovala. Některé veřejně známé indicie nasvědčují tomu, že spojení s gangem měli další vlivní policisté. Aspoň to tvrdili představitelé policejního týmu Mari, který přede dvěma lety vyšetřoval podezření, že elitní policisté z pražského i celostátního útvaru pro boj s organi-

14

TÉMA

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Když jste něco slíbili, máte to dodržet! (Poslanec Joe Costello před dublinským parlamentem.)

FOTO JIŘÍ SOBOTA

do Francie. Evropská komise se dohodla, že do půli roku 2004 by měl byl schválen eurozatykač ve všech zemích Unie se dvěma zásadními právními průlomy. Eurozatykač se bude týkat i činů spáchaných před jeho platností (což je logické, protože tato norma na kontinentu nahrazuje všechny ostatní formy žádostí, takže o skrývajícího se pachatele, který je po létech objeven a zadržen v nějaké evropské zemi, by vlastně stát postižený jeho zločinem neměl jak požádat) a na jeho základě mohou vydat jednotlivé země své občany ke stíhání do cizích zemí. Ke splnění těchto podmínek se zavázala i Česká republika, šlo přece o bezpečnost, o zlepšení boje proti teroru a organizovanému zločinu. A aby nebyly problémy s tím, že někde je něco trestné a jinde ne, vybrali komisaři třicet dva trestných činů (například vraždy, praní špinavých peněz nebo obchod s lidmi či drogami, kterými by mohl být financován terorismus), jejichž posuzování se země zavázaly ve svých zákonících sjednotit. Všechny země slib splnily s výjimkou České republiky. Eurozatykač v Praze prošel, ale nevztahoval se na trestné činy spáchané před jeho platností. Proto Maroš Šulej může být klidný, i kdyby spáchal vše, z čeho je obviněn, nemůže být vydán. Česko o něj totiž nepožádalo podle starých předpisů, když to ještě šlo, a teď už to nejde a eurozatykač je pro nás mimo hru. Joe Costello je z té šarády znechucen. „Já tlačím na našeho ministra spravedlnosti, aby sjednal nápravu u Evropské komise. Když jste něco slíbili, máte to dodržet,“ říká poslanec. Je přesvědčen, že se stal velký průšvih, který se může šeredně nevyplatit i samotnému viníkovi – Česku. Ve hře totiž není jen beztrestnost pro české zločince skrývající se v zemích Evropské unie, ale i to, že se české území může stát rájem pro zločince z EU. Stačí, když svůj čin spáchali před loňským listopadem a mají vystaráno: eurozatykač se na ně nevztahuje a starý zatykač v Unii neplatí. Nesmíme je vydat. „Myslím, že za zákazem retroaktivity stojí vaši současní i bývalí komunisté,“ říká Costello. „Měli strach, aby nebyli v zahraničí stíháni kvůli možným zločinům minulosti.“ Kolik českých zločinců zmizelo v cizině a jestli zahraniční gangsteři využívají naší pohostinnosti, není možné zjistit. Tuzemská policie například pátrá po šesti tisících lidech, kteří se jako odsouzení vyhýbají v Česku nástupu do vězení, a vydala na tisíc dalších zatykačů. Nemá ale ponětí, kolik z nich se skrývá v cizině nebo kolik cizích zločinců se skrývá u nás. „Já vím, ten eurozatykač je problém, ale zákaz zpětné platnosti nenavrhlo ani naše ministerstvo, ani vláda, ale dostal se tam při projednávání v poslanecké sněmovně,“ říká tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun. Projednávání zákona a názory poslanců na eurozatykač jsou možná dobrodružnější story než příběh Maroše Šuleje.

Kühnlův tah

„Jména neřeknu, ale mám se dobře.“ (Maroš Šulej, ve výřezu Tomáš Půta.) FOTO TV NOVA

zovaným zločinem místo pronásledování zločinců s nimi spolupracují. Jenže po půl roku existence byl tým Mari rozmetán, jeho šéf Petr Vojtěchovský zatčen pro podezření ze sedmi trestných činů (například měl slíbit jednomu sledovanému zločinci, že za půl milionu korun zajistí stažení odposlechu, soud dodnes neproběhl) a jeho zástupce byl obviněn, že pomohl gangsterům Šulejovi a Půtovi k útěku do Irska. A aby byl policejně-zločinecký propletenec ještě složitější – z operativních zpráv týmu Mari zase vyplývá propojení dalších vysoce postavených policistů (například bývalého šéfa ministrovy inspekce, dnes policejního přidělence na Slovensku Mikuláše Tomina nebo Jiřího Gregora z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu) na Berdychův gang. Laik se ve složité hře, kdy se ze zločinců stávají chráněnci policistů a policisté jsou na výplatních páskách zločinců, absolutně nemůže vyznat. Fakt je ten, že se takové podezření nad policií vznáší už dlouho, a taky je tu skutečnost, že se kolem všech podezřelých případů motají titíž poldové – jsou to jména, která známe z dřívějších zmanipulovaných policejních případů, kdy byli obviňováni nevinní lidé, počínaje třeba kurdským lékařem a obchodníkem Yektou Uzunoglu a konče Vladimírem Hučínem. „Ano, o tom bych mohl mluvit,“ říká Šulej, „ale mám strach, klidně se mi může něco stát, můžou mi ze msty přišít věci, které jsem neudělal, takže nic říkat nebudu.“ Ale naznačuje, že leccos je skryto ve světě policejních práskačů. Je to jednoduché, každý dobrý policejní operativec by měl mít v podsvětí svou síť práskačů, agen-

tů, a jejich informace využívat v potírání zločinu. Jenže jak naznačuje Šulej (a jeho slova potvrzuje několik policistů), často to dopadne jinak. Oba se skamarádí, zločinec utrácí za policajta po hospodách velké peníze (a ponechá mu i těch pár tisíc korun, které strážce zákona vyfasoval na odměnu pro práskače, protože žádná faktura se samozřejmě nepodepisuje) a nakonec začnou spolupracovat. Zločinec platí, policajt ho kryje, dává mu informace z vyšetřování a snaží se zajistit mu bezpečnost (třeba i včasným echem, že je nutné prchnout do zahraničí). „Víš, česká policie je velký bordel,“ říká Šulej. „Teď se píše, že mě Irové nemohou vydat kvůli blbě vymyšlenému českému eurozatykači. Ale ten platí rok a já jsem tady už tři roky. Ne, že by mi to vadilo, ale bůhvíkdo v tom Berdychově případu jede a třeba je pro ně lepší, když jsem pryč.“

Joe se zlobí Opozičního labouristického poslance Joe Costella, se kterým o den později usedáme za stůl ve strohém bufetu tamního parlamentu, případ českých gangsterů znepokojuje. „Nelíbí se mi, že tu mezi námi svobodně žijí lidé obvinění z tak závažných trestných činů a ohrožují naše bezpečí. Už o tom píše i místní tisk. Myslím, že chyba je na straně vašich zákonů, ale i naše vláda by mohla udělat víc,“ říká nad kávou. Jde o to, že normu (tzv. eurozatykač), podle které se dnes v Evropské unii vydávají hledaní zločinci, schválila česká vláda v jiné podobě než všechny zbývající země Unie. Čes-

ká verze se nevztahuje na zločiny spáchané před datem platnosti vydávacího zákona. Proto může Šulej klidně žít v Irsku. Zločiny totiž spáchal před platností eurozatykače, takže české úřady nemohou využít tuto normu k žádosti o jeho vydání – a když chtějí žádat podle starších předpisů, říkají Irové: Sorry, tohle už u nás neplatí, my stejně jako celá EU používáme eurozatykač. Tady musíme udělat malou exkurzi do historie. Po teroristických útocích na New York se Evropská komise rozhodla zavést nový typ unijního zatykače. Spojený kontinent se totiž ocitl v neudržitelné situaci: zatímco pro zločince padly státní hranice a omezení, policie v nich zůstala dál zakletá. Pachatelům zločinu tudíž stačilo včas opustit zemi, kde provedli svůj čin, a rázem měli velkou naději na odklad, a v případě, že uprchli do vlasti, i na beztrestnost. Tehdejší zákony o vydávání zločinců přes hranice do jiných zemí byly složité, šlo o spoustu papírování, orazítkovaných žádostí a spisů a všechno trvalo strašně dlouho – měsíce i roky. Navíc evropská praxe si i v moderní, demokratické a propojené době ponechávala zcela nesmyslný, z pradávných „kmenových“ časů pocházející paragraf, podle něhož se „domácí“ zločinec, spáchá-li svůj čin za hranicemi a uprchne-li včas zpátky domů, k soudu do „ciziny“ nevydává. Takže Evropská komise přišla v roce 2002 s návrhem eurozatykače. Už žádné složité papírování, žádné dopisy a žádosti posílané diplomatickou cestou. Například v Paříži se vydá zatykač na vraha, ten je o den později zatčen ve Španělsku a na základě jednoduché procedury rychle vydán

Eurozatykač schválila sněmovna na počátku loňského léta po několika měsících jednání, hádek a pozměňovacích návrhů. Pro evropské znění zatykače byla sociální demokracie a lidovci. Proti zavedení eurozatykače ODS a komunisté. Unie svobody nebyla jednotná a právě její hlasy k jasnému schválení chyběly. „Vydávání našich občanů ke stíhání do zahraničí odporuje naší ústavě,“ tvrdil od počátku stínový ministr spravedlnosti z ODS Jiří Pospíšil. Se stejnými výhradami přišel současný komunistický šéf Vojtěch Filip. Místo snahy či debaty o potřebné změně ústavy ale za této situace vystoupil ministr obrany a poslanec Unie svobody Karel Kühnl a navrhl pozměňovací návrh, aby zákon vyloučil „retroaktivitu“ neboli možnost své zpětné platnosti. „Byl to kompromisní návrh, aby zákon vůbec prošel,“ tvrdil tehdy Kühnl. Jenže kompromis s kým? ODS pro konečné znění zákona stejně nehlasovala. Takže kompromis s komunisty (a Joe Costello má pravdu)? Jasné odpovědi se ale od Karla Kühnla nelze dočkat. Nejprve zaneprázdněně vyřizuje po spolupracovnících, že vlastně jen prosadil věc schválenou za stanovisko celé Unie svobody, v pozdějším telefonickém rozhovoru si však už podrobnosti rok starého jednání nepamatuje. A že jeho návrh umožnil beztrestnost spoustě zločinců? „Nezlobte se, k rozhovoru na toto téma bych si věc musel dopředu prostudovat.“ Udělá to? Máme zavolat o dva tři dny později? „Jsem velmi zaneprázdněn,“ říká Kühnl. „A něco takového prostě nestihnu.“ Co se Unie svobody týče, pozoruhodně schizofrenní je i stanovisko ministerstva spravedlnosti. To dnes tvrdí, že za vydávací problémy nemůže, neboť zákaz retroaktivity eurozatykače schválili poslanci. Ano – jenže poslanci Unie svobody, jejichž předsedou je ministr spravedlnosti Pavel Němec (na hlasování o zákonu chyběl). Lze ten rozpor vysvětlit? Ne: Pavel Němec není k dostižení a neodpovídá ani na maily a mobilní zprávy. Proti „kompromisnímu“ zákonu hlasovali i téměř všichni komunisté, nicméně přece jen těsně – s pomocí jednoho rudého hlasu – prošel. „Nešlo o nic domluveného, o žádný kompromis, prostě jsem došel k přesvědčení, že schválení eurozatykače je nutné, a když byla vyloučena retroaktivita, tak jsem byl pro,“ vzpomíná Jiří Dolejš. A proč nechce, aby zákon usnadňující vydání zločinců platil i zpětně? Z čeho má strach? Že by to moh-

TÉMA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

15

lo otevřít cestu pro zahraniční postih komunistů, kteří pracovali pro totalitu v cizině, a mohlo by se na ně něco objevit? Nebo se bojí možného prošetřování někdejší komunistické podpory mezinárodního terorismu? Střelby na opevněných hranicích, kdy zdejší vojáci zabili i nic netušící cizí houbaře? „Tak jsem o tom nepřemýšlel,“ říká Dolejš. „Prostě si myslím, že retroaktivita je špatná.“ Ale otázkou je, jaká a v čem: tady přece nejde o zpětné tresty za zcela nově vyhlášený zločin. Tady jde prostě o změnu vydávacích pravidel, když ta stará přestávají platit a už je nelze používat. „Aha. Tak jsme zase schválili něco, co budeme muset předělávat,“ vrtí hlavou Dolejš. „Ale s konečným názorem počkám, až dostanu nějakou analýzu.“

Staromilská ODS Stejným, ale mnohem zapálenějším odpůrcem zpětné platnosti eurozatykače je i stínový šéf justice Pospíšil. „Já vím, že nejde o to někoho zpětně trestat, ale stejně jsem proti, retroaktivita nemá v právním systému místo,“ říká. Takže právní systémy všech unijních zemí, které eurozatykač schválily, včetně toho, že lze podle něj žádat i o vydání zločinců za delikty spáchané ještě v éře jiných vydávacích předpisů, jsou špatné a tamní parlamenty jednaly protizákonně? „Nejsem znalec evropského práva, orientuju se jen v tom našem, nemohu sloužit,“ říká. Tak konkrétně, co říká na případ Šuleje? Co říká na to, že jeho boj proti „retroaktivitě“ pomáhá výhradně zločincům? „Prostě si myslím, že by stačila stará úprava o mezinárodním zatykači,“ odpovídá vyhýbavě stínový ministr. „A hlavně si myslím, že bychom neměli vydávat naše lidi ke stíhání do zahraničí. To je protiústavní,“ rozhořčuje se s dodatkem, že on by ovšem v tomto případě nikdy nezvedl ruku ani pro změnu ústavy. „Proč by naše republika nemohla soudit své občany, kteří spáchají zločin v zahraničí a pak jsou dopadeni doma? V zahraničí jsou znevýhodněni, neznají tamní jazyk, prostředí,“ říká Pospíšil. Zná jeden jediný případ, kdy byl českému občanu v nějaké členské zemi EU upřen spravedlivý soud? Nezná, ale jde prý o princip, dlouholetý precedens. Proti takto pojatým principům a tak mlhavým „precedentům“ se ovšem těžko argumentuje. Vypadá to spíš jako čistě ideologický postoj, jehož zásadou je být „proti Evropě“ za každou cenu – i za cenu bezpečí veřejnosti a úniku těžkých zločinců. „Vidím, že jste zaměřen jednostranně, takže se o tom nebudu dál bavit,“ říká Pospíšil.

Rozhovor s Vlastou Parkanovou, předsedkyní Ústavněprávního výboru sněmovny Hlasovala jste pro eurozatykač, v čem je důležitý? Jsme součástí velkého evropského společenství, kde hranice téměř ztratily smysl. A jak se globalizuje společnost, tak i zločin. A jestliže zločinci mají možnost přejíždět ze státu do státu, policie musí mít stejnou možnost je pronásledovat přes hranice. Česká policie ale tu možnost nedostala a stejně tak nedala možnost unijním kolegům pronásledovat u nás. Lépe řečeno to omezila paragrafem o zákazu retroaktivity.

Zachránce gangsterů Kühnl (vpravo vedle ministra spravedlnosti Němce): „Už se na to nepamatuju.“ FOTO GÜNTER BARTOŠ

V dnešní době globálních rizik, prostupnosti hranic a pevné demokracie v celé EU znějí ovšem důvody poslance Pospíšila poněkud národovecky zastarale. Nejde ani tak o to, že když českého zločince dopadnou při činu v zahraničí, soudí ho tam a nikdo doma přitom nevzdychá, že je „znevýhodněn“ – stejně se chová i český stát. Podstatné je to, že systém dopadení a odsouzení pachatele se musí v Evropě zrychlit. Tajné služby, policie a spravedlnost musí být v obraze, musí mít informace, které mohou předejít teroristickým útokům a dalším zločinům. Při představě, jak si česká justiční mašinerie, která odmítá vydat do zahraničí „našince“ podezře-

Co s tím? Musím se vrátit k tomu, jak to vzniklo. Náš výbor to projednával bez zákazu retroaktivity a tak jsme to schválili. Teprve na plénu přišla Unie svobody se zákazem retroaktivity. Moc jsem tomu nerozuměla. Ale Unie říkala, že je to jediná možnost, jak zákon schválit. A nikdo při schvalování retroaktivity nepřemýšlel nad škodami, které to přinese. Bohužel ani já. Kroutila jsem sice nad tím hlavou, ale asi jsem to úplně nedomyslela. Ptala jsem se Karla Kühnla, proč to navrhuje, jaký to má význam, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Tehdy jsem si říkala, aspoň nějaká verze, ale teď jak o tom mluvíte, vidím, že je to dost nepříjemné. Takže co teď s tím? Ta hlavní instituce, která by si tím měla lámat hlavu, je ministerstvo spravedlnosti. Ti by v tom měli být aktivní a příslušné zákony předložit. Jsou k tomu profesně vybaveni a mají týmy lidí. Nicméně se k tomu dostaneme i my poslanci. Pokud vím, ODS podala stížnost k Ústavnímu soudu a ten zcela jistě dodá jasné stanovisko. Ale budeme o tom muset přemýšlet i my.

INZERCE

JIŽ 15 LET SPOJUJE ČECHY DOMA A VE SVĚTĚ nezávislý časopis, jedinečný svým zaměřením pomáhá udržovat kontakty s krajany / dává prostor názorům čtenářů z celého světa / sleduje osudy Čechů v zahraničí / uvádí články v češtině i angličtině ČESKÝ DIALOG je rozšiřován pouze prostřednictvím předplatného a v síti knihkupectví Academia v Praze, Brně a v Ostravě, v zahraničí prostřednictvím Českých center. Ukázkové číslo zašleme zdarma. Předplatné/rok: 340 Kč (tuzemsko), 30 EUR / 40 USD zahraničí. Adresa redakce: Legerova 61, Praha 2, 120 00. Tel. /fax: +420 224 941 149, tel.: 224 941 976 l. 221. Šéfredaktorka: Eva Střížovská ([email protected]), propagace: Martina Fialková ([email protected]).

www.cesky-dialog.net Je pro vás historie vlastního národa důležitá pro pochopení jeho současnosti? HLEDEJTE S NÁMI ČESKOU IDENTITU Přihlašte se do Mezinárodního českého klubu, který pracuje při časopisu.

lého ze závažného zločinu, těžkopádně dopisuje se svými protějšky v zahraničí, jak není schopna splnit formální náležitosti takových žádostí o výslech, o dokument, o protokol (vidíme to dnes a denně na případech typu Krejčíř, Unipetrol, Kožený, černé konto ODS), je jasné, jak hodně by náš postoj zkomplikoval práci celé Evropě. „To všechno se dá urychlit,“ oponuje Pospíšil. Jeho strana už kvůli vydávání Čechů k soudům do jiných států EU dala na zákon o eurozatykači stížnost k Ústavnímu soudu a ten by měl brzy rozhodnout. Z podobných důvodů šel eurozatykač před Ústavní soud i v sousední Německu, kde pak strážci ústavy vyzvali politiky, ať dají kontinentální zatykač do souladu s konstitucí – tedy ať ji změní tak, aby odpovídala evropským potřebám a Němce bylo možné vydávat jinam. Pokud český soud rozhodne stejně, bude to složitější: jak vidno z odmítavých reakcí ODS a komunistů, tyto dvě strany změnu nepodpoří, a zbytek nedá dohromady ústavní většinu. Takže můžeme být bez eurozatykače a nastane zajímavá situace: k beztrestnosti bude každému evropskému zločinci stačit útěk do zaslíbené české země, zatímco těm, co spáchají svůj čin tady, zajistí volnost cesta v opačném směru, a to by nám zkomplikovalo život v EU. Mimochodem podle zprávy o využití eurozatykače bylo loni na jeho základě v Evropě zatčeno přes šest set lidí a průměrná doba mezi zatčením a vydání se proti dřívějšímu zákonu zkrátila z devíti měsíců na šest týdnů.

Tady je mi dobře Druhou prosincovou středu je v Dublinu krásný slunný den – zázrak ve městě, kde většinu času mrholí. Šedivá budova ministerstva spravedlnosti je mezi červenými patrovými domy svého okolí nepřehlédnutelná. Tiskový mluvčí ministerstva Paul Harter neodpovídá na maily a nedá se k němu dovolat, takže zkoušíme štěstí s osobní návštěvou. Dáma na recepci nás vyzve, abychom

se posadili na nehostinnou lavici, a po několika minutách je mluvčí tu: muž středního věku s typicky irskou zrzavou kšticí. Vyslechne, co máme na srdci. Jak vypadá v současné době vyřizování žádosti o vydání Šuleje a Půty? Kdy a jak požádala Česká republika o jejich vydání? Oba údajní gangsteři jsou v Irsku tři roky, žádala o ně Česká republika už před platností eurozatykače? Na všechny tyto otázky se nám dostane odpovědi důvěrně známé z úřadů doma: „Ke konkrétním případům se nevyjadřujeme, neřeknu vůbec nic,“ říká Paul Harter a aspoň se při tom usmívá. „To mě nepřekvapuje,“ říká později poslanec Costello. „Mně na interpelaci odpověděli z ministerstva stejně.“ Ze svých zdrojů ale ví, že Češi poslali žádost podle starého zákona, Irové jim odpověděli, že zde je platný eurozatykač, a teď se čeká na odpověď z Prahy. „Chci, aby ten problém přednesl pan ministr Evropské komisi, ale nemám pocit, že by do toho měl chuť,“dodává Costello. A co se děje v Praze? „Nezlobte se, ke konkrétním věcem se nemohu vyjadřovat, ani k tomu, kdy jsme žádost poslali. Ne, ani k tomu, proč jsme o vydání nepožádali dříve,“ říká hlas úřednice tiskového odboru ministerstva spravedlnosti. Maroš Šulej všechny české i irské debaty o eurozatykači i případu Berdych pročítá pravidelně na internetu. „V Irsku je mi dobře. Nerad bych odsud odcházel. Kdyby se v Česku dalo vydělat tolik, co tady, asi bych se neživil tím, čím jsem se živil. Na to chci zapomenout, to je uzavřená kapitola mého života.“ Jaroslav Spurný, Jiří Sobota, Dublin

Tento text vznikl díky laskavé podpoře OPEN SOCIETY FUND PRAHA.

Q

16

ROZHOVOR

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Mizí moudří staří lidé S Ivem Markvartem o stromech, dětech, venkovu a apokalypse novitě i javory. Postiženy jsou lípy, ořešáky, místy i jasany. Schnou borovice. Děsím se lhostejnosti. Ve městech a na vsích jsou i v parcích ořezávány větve stromů. V ulicích se někdy provádí řez „na hlavu“. Zůstane jenom kmen. Ten dál jen živoří. Nepochopitelné pro mne je, že si k tomu městské nebo obecní úřady najímají specializované firmy. Někteří lidé by měli mít na motorovou pilu zbrojní pas. I z okolí vesnic mizí tisíce stromů. Neobnovují se aleje. Stromy jsou bezbranné v cynické společnosti barbarů. Když řeknete ve městě zeleň, většinou jde o pár boroviček v obludných betonových květináčích, které se na jaře vystrčí na náměstí a na podzim zase schovají. A na vesnici? Sledovat, jak roste a mohutní lípa, je pro uspěchaného člověka nepředstavitelné. Proč sázet strom, ze kterého se budou radovat vnuci za sto, dvě stě let. K zeleným plechovým vratům, bílým plastovým oknům a bodavě žluté fasádě si ještě přidejte záhonek tújí.

Cizinci

FOTO ARCHIV AUTORA

Ivo Markvart se narodil roku 1955 v Podbradci na Litoměřicku v rodině sedláka, který odmítl vstoupit do JZD a byl za to vězněn. Dvakrát se nedostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec tu vystudoval knihovnictví (diplomová práce o soukromých vydavatelích meziválečného období). Po škole pracoval v národním podniku Staviva, jako redaktor Amatérské scény, naposledy v knihovně v Lounech jako její ředitel. Působil také jako editor (stál mj. u zrodu poslední vzpomínkové knihy generála Františka Fajtla) a je autorem několika knih, které sepsal na základě svých výzkumů dětského myšlení a tvorby. Za jedno z těchto děl získal v roce 1997 cenu Nejkrásnější kniha roku. Na Lounsku a Litoměřicku pomáhal při vzniku desítek občanských sdružení. Toto torzo rozhovoru s Ivem Markvartem vzniklo čtyři dny před jeho smrtí – zemřel nedávno na následky dopravní nehody: srazilo ho auto, když se vracel na kole domů.

V

aším dlouhodobým tématem je venkov, odkud pocházíte a kam se vracíte. Co vás tam táhne? Venkov, to je láska a bolest. Na vsi se dá snadněji vnímat zázrak stvoření. Denně se dívám na panorama Českého středohoří se siluetou hradu Házmburk. Za ním je rozevřen ten vějíř kopců s královnou Milešovkou, v dálce Bez-

děz a za dobrého počasí je vidět Ještěd. A blízko Říp. Denně ale taky trnu nad drancováním: díky kořistníkům, kteří postupně odtěžili Chraberecký chlum, znetvořili Vršetín a zakusují se do dalších lokalit, se Máchovo středohoří stává zpustošeným územím. Za asistence ministerstva pro životní prostředí prožíváme dobu igelitovou. Jaké rysy má venkov na pomezí středních a severních Čech? Mizí starousedlíci, na věčnost odešla většina pamětníků někdejší pospolitosti, kdy se na návsích zpívalo, kdy ve vesnicích kvetl spolkový život. Některé vsi jsou skoro mrtvé. Jinde dokáže pár jednotlivců strhnout ostatní a založit třeba okrašlovací spolek nebo divadelní soubor. Na venkově mne stále fascinuje to těsné propojení lidských osudů. Jako bývalý prázdninový pošťák sleduji od dětství stovky barvitých životů, vzájemně propojených. Jen na vsi lze ještě někdy vnímat ty tajuplné boží mlýny, které rozdrtí špatnost, odměňují pracovitost, pokoru. Velký problém vesnice je to, že mizí moudří staří lidé. Kam zmizeli? Nejstarší generaci představují dnes často už jen bývalí jezeďáci, teskně vzpomínající na plné hrnce družstevní vepřové. Reptají zapškle a vidí rudě. Poctivých sedláků, pro které byla půda vším, kteří nejdřív opravili chlévy a až potom stavení, najdete jen pár. Dnešní venkov je povětšinou jen koncentrované prázdno, prokládané jídlem, hospodou a televizí Nova. Dobře by se odsud vymýšlela reforma zdravotnictví a sociálního systému. Lidé se ládují sladkostmi, levnými uzeninami ze supermarketů, jejichž letáky dostávají do schránek, zapíjejí to alkoholem, a pak směřují z hospody k doktorovi. Návštěva lékaře je zejména pro důchodce milým rozptýlením. Jsou to groteskní situace. Vidíte ráno babku, jak jde s rancem trávy pro králíky, za chvíli pro ni přijede sanitka jako pro nemohoucí, odveze ji na injekci nebo na nějakou proceduru, pak ji přiveze a stařenka běží jako čipera naštípat dříví. Pokud by se za návštěvy lékaře, za recepty, za jídlo v nemocnici platila třeba i jen symbolická částka, ušetřily by se miliardy, jež by se daly investovat třeba do ochrany životního prostředí. Většina lidí zneužívá i rozhazovačný sociální systém. Založil jste občanské sdružení Vesnice – domov – krajina. Co to sdružení dělá? Myslím si, že pokud něco zachrání tuhle nemocnou společnost před zánikem, bude to svět tisícovek neziskových organizací, které zúrodňují prostory, kam toporné politické struktury nedosáhnou. Naše organizace se snaží o obnovu menších památek v okolí Peruce a Mšené-lázní. Kostelíky, kapličky, opravené špejchary jsou ozdobami krajiny, atributy opravdového domova, který může koneckonců něčím lákat i turisty. Za opuštěnými průmyslovými zónami, k nimž povedou šestiproudé dálnice, k nám jezdit nebudou. Stát si bohužel stále není vědom pokladu ukrytého v památkách. Stejně tak jako ve stromech. Jak s tím souvisí stromy? Lidé k nim nemají dost úcty. Stromy živoří a s nimi civilizace. Plošně odumírají kaštany. Nyní lavi-

Loni jste se intenzivně věnoval vztahu školáků k cizincům. Co jste zjistil? Ptal jsem se všech lounských dětí nad deset let, své pocity mi sdělovaly i děti cizinců žijících v Lounech. Cizinci jsou většině školáků sympatičtí odlišností, odvahou, vůlí překonat nesnáze a překážky. Překvapilo mne jednoznačné přijetí ruských spolužáků, velmi dobře do tříd vplouvají Vietnamci, Číňané, Japonci... Jsou houževnatí, přátelští, slušní. Krutou realitou je vztah dětské populace k Romům. Tady panuje nesmiřitelné rasové napětí. Romové jsou pro většinu školáků nebezpečnými cizinci. Nemohu uvěřit, že všechna ta negativa vznikla ze skutečných dětských zážitků. Z některých formulací vyplývá, že děti jen papouškují to, co slyšely doma. Co mohou šesťáci vědět o zneužívání sociálních dávek? O neplacení daní? Přesto vůči Romům řada z nich projevuje otevřenou nenávist. Je to hrozivé zjištění, zvlášť když si uvědomíme, že s naprostou většinou Romů nás pojí společné státní občanství. Obecně mne překvapila propast mezi školáky z pátých, šestých a osmých či devátých tříd. Páťáci byli schopni odpovědí na prostou anketní otázku popsat i víc než přidělenou “áčtyřku” papíru. Naproti tomu odpovědi některých deváťáků mohu s klidným svědomím označit za primitivní. Možná je to jen nebavilo, mají už úplně jiný svět esemesek, chatu a kdovíčeho ještě. Každopádně to bylo zarážející. Na co jste se ptal dětí cizinců? Co si myslí o nás, o svých českých spolužácích. Chlapec z Ukrajiny mi napsal: „Většinu spolužáků vůbec nezajímám. Pár kluků mě pořád provokuje. Furt nadávají, že lidé z Ukrajiny jsou chudí a nenormální, někteří mi závidí, že zvládám čtyři jazyky. Opravdové kamarády skoro žádné nemám.“ Přes všechny problémy a někdy obrovské kulturní rozdíly mají malí cizinci hodně energie a odvážně překonávají problémy, které před nimi stojí. Cizinci jsou velkou výzvou i pro učitele. Řada z nich není připravena na jakékoli vybočení ze stereotypu. Školák musí perfektně skloňovat, časovat, dobře vyslovovat bez ohledu na to, že je třeba z Rumunska nebo Číny. Osvícení učitelé neexistují? Samozřejmě, že existují: tak například učitelka, která rychle pochopila, že „její“ cizinec ještě neporozuměl některým výrazům v češtině a snazší je s ním komunikovat v angličtině. V hodině matematiky běžně přechází z češtiny do angličtiny, aby zjistila, jaké má znalosti. Ostatní děti to fascinuje, najednou si váží toho, že jejich nový spolužák je tak chytrý. Řada učitelů mi potvrdila, že zejména děti rodičů z Asie svými vědomostmi značně převyšují český průměr a stávají se z nich tahouni ostatních. Dáváte dohromady soubory dětských textů a kreseb. Co v nich hledáte? Ty bizarní poetické, často syrové texty ukazují děti jako bytosti s výbušnou imaginací. V minulé knížce jsem sebral jejich sarkastické postřehy z návštěv muzeí – snad to proměnilo aspoň nějaké zbytnělé muzejní expozice. Definitivně poslední knížkou bude sociologická sonda zkoumající vliv počítačů na dětskou psychiku. Co jste zjistil? Odpovědi zhruba tisícovky lounských školáků mne zaskočily. Ocitl jsem se ve světě odlidštěné virtuální reality. V každé třídě trpí tak jeden staromilec, který ještě čte a počítačovými maniaky-závisláky pohrdá. Jeho role je ale velmi obtížná.

Snažil jsem se vybírat co nejvíc vtipných odpovědí nezávisláků, abych vyvážil uniformitu školáckého stáda, které se po závěrečné vyučovací hodině rozprchne domů, zapne počítač a začne chatovat se spolužáky. Maminka, která se domnívá, že DELETE = DĚLEJTE, si jistě bude myslet, že spolužáci odjíždějí na chatu. Kluci přitom studují těžké porno. Dívky navštěvují Seznamku a Kecala. A to už nemluvím o tom, že internet je využíván pro bezduché stahování prefabrikovaných školních referátů. Často se teď hovoří o tom, že pro dnešní školáky je důležité nikoli množství nabiflovaných údajů, ale schopnost nacházet informace. Souhlasím s tím, ale myslím, že to hledání by mělo být podpořeno i nějakým množstvím nutných znalostí. Jako by se na to zapomínalo. Pochybuju, že by cílem školy mělo být naučit žáky jen rutinnímu stahování textů. Můj program proto zní: Internet ze škol!

Zkáza lidstva Internet ze škol? Skutečně? Internet do škol je obludný rozhazovačný projekt. Před léty jsem pronikl na ministerstvo školství a hledal tam někoho, kdo by měl v referátu školní knihovny. Mluvil jsem s řediteli odborů a dozvěděl se od udivených figur, že na ministerstvu nikdo takový není. Internetový věk, internetová džungle – to ano, knihy – nepatřičná záležitost. Taková je koncepce nabobtnalého ministerstva školství. Smutné je, že zcvokla i bibliotekářská veřejnost. Počkejte, knihovny se bez počítačů neobejdou. V bibliotékách se už téměř nemluví o knihách, ale o sítích, strukturované kabeláži, serverech, skenerech, a především o neustálých poruchách techniky, která čas nešetří, ale okrádá o něj. Místo práce se čtenářem rozebíráme, v jakém programu můžeme vytvářet dokumenty, aby se knihovny jednotně dorozuměly. Katalogy v počítačové paměti jsou úžasné, jenže nekonečná snadnost přístupu k nekonečné sumě informací člověka zotročuje a vyčerpává. Rychle, rychle. Jenže proč a k jakému cíli? Často si připomínám Buñuelovu větu: „Informace je zkáza lidstva.“ Stále opakuji: dětem je třeba od školních let vštěpovat určité mravní zásady. Skrze kvalitní četbu je provést základy vzdělání a naučit je vybírat z pyramid informací to podstatné. Jinak nás www – 666 –, šelma z Apokalypsy, pohltí a zničí. Školák se solidním základem vědomostí a zásad dokáže ledacos odmítnout, umí lecjaké hlouposti vzdorovat. Jde jen o to, zda takové školáky učitelé vychovávají. Jak vnímáte atmosféru dnešní školy? Za patnáct let, co systematicky nahlížím do dětské duše, se školní klima podle mě změnilo. Ostrý je postřeh třináctiletého školáka: „Hodně kamarádů bylo výborných ve škole, dobře se učili. Pak jim rodiče koupili počítač a voni na něm zcvokli.“ Přibývá dyslektiků, dysgrafiků a hyperaktivních dětí. Učitelé na prvním stupni to zvládají taktak, na druhém stupni působí jako štvaná zvěř. Vyhořelí, pohledy vyhaslé, reakce často hysterické, jsou přetažení. Je to stresující práce. Žijeme v ateistickém státě, který nemá ani marginální ideu. Ve společnosti se pěstuje zrůdná hierarchie hodnot. Pseudokult dětí je dlouhodobě neúnosný. Věřím, že výchova má mít tyto atributy: tvořivost, odpovědnost a tvrdost. Bez tvrdosti a kázně se škola stává jen pekelným holubníkem. Dneska jako by se všechno dělo v duchu těch hloupých reklamních hesel, která dopadají na děti i z jejich časopisů: Nepracujte, bavte se! Vypadá to, že jste apokalyptik. Podle mne žijeme ve společnosti zmaru, kdy se sprostota stává pomalu společenskou normou, kdy si spojení s tradicí, s lidovou moudrostí uchovává nepatrná menšina. Mizí hranice vkusu, soudnosti. Obludný je kult sportu. Číst zprávu o sportovním utkání je přece magořina. Velkou vinu mají bulvární média, jde o zneužití lidské inteligence. Stejná je i vina politiků-lhářů. Komunisté nedávné totality, to byli lháři-ošumělci. Těm dnešním politickým špičkám lhářům obleky lépe padnou, hrají tenis, rozumějí vínu. A nepocítí vinu. Přitom námi stále prostupují nekonečně velebné Březinovy „skryté dějiny“. Skryté dějiny v Eliotově „pusté zemi“, která byla stvořena jako pozemský ráj. Život je nevýslovně vzácný, ale ztupělci si to na cestě do krematoria neuvědomují. Zlo je součástí světa a je třeba mu vzdorovat nadějí, nezištnou činorodostí, modlitbou. Jsem sice apokalyptik, ale plný naděje. David Hertl Autor je spolupracovníkem Českého rozhlasu.

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

179

Asociace českých pojišťovacích makléřů nám. W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, telefon: 234 462 166, fax: 234 462 167, e-mail: [email protected], web: www.acpm.cz

Seznam členů Asociace českých pojišťovacích makléřů k 28. 11. 2005 DAKARA, spol. s r. o. Brno, Rooseveltova 8 DVORNÍ REALITNÍ CHOMUTOV, A – Z Risk Service, s. r. o. s. r. o. Plzeň, Jiřinová 1 Chomutov, Blatenská 2167 ACTUS Praha, s. r. o. EUROLA, s. r. o. Praha 4, Ohradní 24b Otrokovice, Zlínská 172 ADORES – poj. makléřství, Experting, s. r. o. s. r. o. Praha 4, Štětkova 18 Humpolec, Nerudova 185 F. M. Partner, s. r. o. AK consulting s. r. o. Rokycany, Masarykovo nám. 88 České Budějovice, Rudolfovská 84 AKTIV ASSEKURANZ CZ, FIXUM, a. s. s. r. o. Ostrava, Novinářská 3 Praha 4, Štětkova 18 G.R.G. – Management, spol. Allrisk – CAC pojišťovací s r. o. makléřská spol. s r.o. Ostrava – Přívoz, Trocnovská 6 Praha 5, Radlická 14 Aon Česká republika, s. r. o. Garant Makler Service, spol. s r. o. Praha 2, Šafaříkova 17 Ostrava – Hrabůvka, AR CREDIT, s. r. o. Hasičská 44 Pardubice, Masarykovo nám. GrECo – M&P Brokers, 1544 spol. s r. o. ARGUS Corp., spol. s r.o. České Budějovice, Ronov nad Doubravou, U výstaviště 30 Nádražní 283 GrECo International, s. r. o. AURA Lloyd s. r. o. Praha 4, Novodvorská 994 Praha 4, Pod Višňovkou 21 GS-SERVIS, s. r. o. AZ ASPECT, s. r. o. České Budějovice, Kostelní 34 Brno, Jiráskova 18 H & B optimum, s. r. o. Benfield Praha a. s. Vsetín, Smetanova 1484 Praha 1, U Prašné brány 1 HONORIS FINANCE, a. s. BRISK CZ, spol. s r. o. Praha 1, Zlatnická 10 Brno, Mezírka 775/1 IBS – Insurance Broker BROKER VENTURE, spol. Service spol. s r. o. s r. o. Kroměříž, tř. 1. máje 11 Plzeň, Jiráskovo nám. 4 IFG makléřský dům s. r. o. BUCKLEY ASSOCIATES, a. s. Praha 4, nám. gen. Kutlvašra 6 Plzeň, V Bezovce 26 IKEP, s. r. o. CIC plus, a. s. Liteň, Chrástecká 172 Praha 5, Kořenského 15 IMG, a. s. CONVERSE, s. r. o. Praha 5, Radlická 138 Praha 8, Bojasova 3 CZECH INSURANCE AGENCY, INIS International Insurance Service, s. r. o. s. r. o. Pardubice, Jana Palacha 1552 Mladá Boleslav, ve ŠKODA AUTO, Čásenský & Hlavatý, s. r. o. tř. V. Klementa 869 Hradec Králové, Insia, s. r. o. U Fotochemy 1602 Praha 3, Milešovská 6 Česká asistenční s. r. o. INTERWAY INSURANCE Chomutov, Pražská 988 BROKERS, spol. s r. o. ČESKÁ FINANČNÍ Plzeň, Zručská cesta 59 A POJIŠŤOVACÍ INVERMA, s. r. o. SLUŽBA s. r. o. Praha 8, Kašparovo nám. 5 Sokolov, U divadla 339 iSure.cz, s. r. o. D. K. A. spol. s r. o. Praha 8, Pobřežní 4 Hradec Králové, Pospíšilova 1154 ITEAD, a. s.

Řádní členové

Pardubice, Masarykovo nám. 1484 JB Group, s. r. o. Praha 10, Počernická 96 JCH Consult s. r. o. Praha 10, Na Výsluní 13 K + K Broker, spol. s r.o. Kyjov, Masarykovo nám. 2 Kether, s. r. o. Praha 1, Senovážné nám. 6 KONCEPCE, s. r. o. Brno, Cihlářská 19 Lautier & Partners, s. r. o. Hodonín, Muchova 7 LIBRA pojišťovací makléři, s. r. o. Zlín, Tomáše Bati 1547 M BROKER, s. r. o. Sokolov, Mánesova 1672 MAJÁK, s. r. o. Praha 1, Na Florenci 19 MARSH, s. r. o. Praha 2, Na Rybníčku 5 Marvel Credit, a. s. Pardubice, Jindřišská 48 MEDITO CZ, a. s. Praha 10, Vršovické nám. 3 MF Turnov, s. r. o. Turnov, Palackého 493 MONDE FINANCE s. r. o. Národní 10, Praha 1 MPS – makléřská pojišťovací společnost s. r. o. Česká Lípa, Žitavská 2991 Němec & partners, a. s. Třebíč, Velkomeziříčská 45 NPS GROUP, s. r. o. Kolín, Karlovo nám. 47 OK Group, a. s. Brno, Údolní 11 OPTIMUS BROKERS s. r. o. Praha 7, Veverkova 20 OSKAR SCHUNCK s. r. o., pojišťovací makléř, Praha 2, Londýnská 58 P.I.B. & Partners, s. r. o. Náchod, Poděbradova 442 PAB – pojišťovací agentura BEATA, s. r. o. Praha 8, Světova 17 PETRISK INTERNATIONAL – makléřská pojišťovací společnost, a.s. Praha 4, Zárybničná 41

POJIŠŤOVACÍ MAKLÉŘSTVÍ, s. r. o. Hradec Králové, Krunertova 425 Pojišťovací makléřství INPOL, a. s. Praha 4, Bezová 3 Profi Bonus spol. s r. o. Praha 3, V Horní Stromce 8 První moravská brokerská spol., s. r. o. Brno, Šumavská 31 PRVNÍ MORAVSKÁ SPOLEČNOST s r. o. Brno, Mučednická 2 PS ASSISTANCE, s. r. o. Brno, Hybešova 38 RAKOM CZECH, s. r. o. Brno, Hlinky 40 Ré GROUP, a. s. Ostrava, Čs. legií 8 RECES, s. r. o. Hodonín, Tyršova 8 RENOMIA, a. s. Brno, Příkop 6 RESPECT, a. s. Praha 4, Pod Krčským lesem 22 RESPECT BRNO, s. r. o. Brno, Příkop 2a RESPECT OSTRAVA, s. r. o. Ostrava, Čs. legií 8 SATUM CZECH, s. r. o. Ostrava, Porážkova 20 Seintillo s. r. o. Ústí nad Orlicí, Tvardkova 1191 SMS pojišťovací služby, a. s. Třinec, Erbenova 811 SOKRAT, s. r. o. Praha 1, Na Florenci 33 SPOLEČNOST MV, s. r. o. Vysočany 169 STACH & I. P., a. s. Most, Tř. Budovatelů 2830 STACH & S. T., a. s. Praha 10, Kolovratská 2 Steiner & Makovec, s. r. o. Příbram I, Dubno 76 SURVEY CZ, s. r. o. Praha 5, Tlumačovská 32 T. N. Consulting, s. r. o. Znojmo, Fischerova 15 TEPOS – HJ, spol. s r. o. Brno, Mezírka 1 TICHÝ CONSULTING, s. r. o. Karlovy Vary, Pod lesem 19

TRINCO s. r. o. Vyškov, Palánek 1 TRUST Ltd., s. r. o. Hradec Králové, Eliščino nábřeží 375 VERITA s. r. o. Zlín, Váchova 197 Viktoria Pardubice, a. s. Pardubice, Holice, Palackého 38 VPV Bohemia, s. r. o. Ostrava – Mariánské Hory, Nivnická 14 WI-ASS ČR – finanční a pojišťovací makléřská kancelář, s. r. o. Olomouc, Kateřinská 9 WOOR, s. r. o. Praha 1, Senovážné nám. 24 YSAT PLZEŇ, spol. s r. o. Plzeň, Borská 55

Přidružení členové: Blach česká pojišťovací makléřská spol. s r. o. Praha 4, Ohradní 24b BOHEMIA BROKERS, s. r. o. Kladno 7, Příční 1518 HELIA & PARTNERS s. r. o. Ústí nad Labem, Textilní 1 IBS expert, s. r. o. – znalecký ústav Praha 10, Švehlova 3 MK BROKERS s. r. o. České Budějovice, K. Světlé 2447 PANTHER´s – makléřská pojišťovací společnost s. r. o. Jihlava, Palackého 1 Pojišťovací servis M+M s. r. o. Hradec Králové 3, Heyrovského 1178 REZULT PLUS s. r. o. Milevsko, Masarykova 186 Miroslav Drábek Karlovy Vary, Krokova 21 Ing. Milan Hobza Kutná Hora, K Bělidlu 56 Mgr. Zdeněk Krist Praha 6, Brixiho 5 Jaroslav Nečas Letovice, Pražská 49

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Pokud máte potíže s výběrem kravaty k obleku, v němž usednete k vánočnímu stolu, pak je právě vám určena novinka japonských vědců. Tým vedený Akirou Wakitou představil na mezinárodním sympoziu o využití výpočetní techniky v oděvním průmyslu vázanku, do jejíž tkaniny jsou vetkány tisíce modře, zeleně a červeně svítících diod. Díky

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Křesťané mají úkol Větší než jen triumfálně ovládnout Evropu

Kravata 4000 barev, sloní „špička“ a vesmírný Ježíšek tomu může mít kravata 4000 různých barevných odstínů. Malý senzor identifikuje barvu nejbližší oděvní součástky a mikropočítač naprogramuje diody na vázance tak, aby její barva dokonale ladila. Základní nastavení programu preferuje decentně volenou kravatu. Zastánci křiklavých kravat si musí software jednoduše přeprogramovat. Konec roku bývá spojován se zvýšenou konzumací alkoholu. V tomto směru netvoří člověk v živočišné říši výjimku. Slabost pro etanol projevují i mnohá zvířata. Známý je příklad slonů afrických, kteří mají v oblibě plody stromu marula a bývají po jejich konzumaci notně „rozparádění“. Zoologové to připisovali účinku alkoholu ze spadaných nakvašených plodů. Ty mohou po několika dnech obsahovat až 3 % alkoholu. Britští vědci ale sloní „ovocné alkoholiky“ rehabilitovali. Bedlivým studiem dokázali, že tlustokožci nejeví o padané ovoce zájem a upřednostňují čerstvě natrhané plody. A třítunové zvíře by se nakvašeným ovocem neopilo, ani kdyby celý den nežralo nic jiného. Nemá na to dost místa v žaludku a trávicím traktu. A jak vysvětlit „špičku“ slonů hodujících na ovoci marula? Sloni si rádi smlsnou i na kůře stromů. Pod ní se skrývají larvy brouků, které domorodci využívají k výrobě šípových jedů. Sloni, kteří se nacpou kůrou s larvami, se tak mírně přiotráví. Slon se dokáže skutečně opít jen v případech, kdy se dostane k alkoholu vyrobenému lidmi. To se čas od času stává a následky bývají tragické.

I sloni mají slabost pro etanol. FOTO EGP

S předstihem přišel letos Ježíšek do Evropské vesmírné agentury (ESA). Osmnáct členských zemí jí na zasedání v Berlíně už 6. prosince odsouhlasilo 97 % rozpočtu, který požadovala na příštích pět let. Neměla přání nijak skromná – 8,4 miliardy eur. Jediným programem, který nebyl schválen, je vývoj ruského raketoplánu Kliper určeného jako náhrada za dosluhující rakety Sojuz. Jak ale prohlásil mluvčí ESA Franco Bonacina, „nic není ztraceno“. Zastánci Kliperu doufají, že se na něj podaří sehnat peníze v roce 2008. Uskrovnit se bude muset i mezinárodní vesmírná stanice. Vydatná finanční injekce naopak probudí k životu pozvolna usínající projekt sondy BepiColombo, která v roce 2012 odstartuje k průzkumu planety Merkur. Více než dostatečný se zdá i rozpočet schválený pro automatickou sondu, jež bude v roce 2011 pátrat na Marsu po přítomnosti života. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Využijme abrahamovské dědictví. (Křesťanské a muslimské studentky v Libanonu.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Z

a nejvzácnější hodnotu, k níž dospěla Evropa, považuji schopnost soužití odlišných stránek skutečnosti. Dal by se též použít termín, kterým C. G. Jung vysvětloval dynamiku psyché – vzájemně regulující funkce protikladů. Chtěl bych tento princip ukázat na vztahu náboženství (křesťanství) a sekularity.

Kde hledat východisko Sekularita, nápadný rys západní civilizace, jak se dotvářela během moderny, bývá konzervativními kritiky leckdy zaměňována za ateismus a ten zas označován za projev či příčinu morálního úpadku a řady krizových jevů dneška. Spory o sekulární charakter Západu – jehož příkladem byly nedávné dohady o znění preambule evropské ústavní smlouvy či americký spor o právo vyučovat na školách alternativní interpretace vzniku života vedle Darwinovy teorie – často vedou k takové polarizaci stanovisek, že tu proti sobě stojí dva navzájem se démonizující tábory. Oba často vykazují známky netolerance a extremismu: na jedné straně ve jménu tradicionalisticky chápaného náboženství, na druhé straně ve jménu agresivního sekularismu. Je možné z této nešťastné polarizace vůbec najít východisko? Idea sekularity (plod rozlišení světského a náboženského) může podle mého názoru obstát a být přínosná jen tehdy, když si uvědomíme, že vznikla uplatněním „principu kompatibility“ a že může obstát jen tehdy, když i dnes budeme hledat poměr „náboženství“ a „laicity“ jako vztah dvou hodnot, které není možné ani směšovat a zaměňovat, ani násilně stavět proti sobě. Jsou to dvě interpretace světa, vycházející z rozdílných zkušeností a odpovídající dvěma rozdílným úhlům pohledu; jsou to dvě interpretace, které se navzájem potřebují a navzájem se korigují. Jedna současná škola historiků razí názor, který pro pozitivisticky a marxisticky formované historiky zní jistě provokativně: kořeny osvícenství jsou ve středověku. Právě středověk rozvinul zásadu, že křesťan nemůže být „člověkem jedné knihy“, že posvátné texty není možné jen citovat a mechanicky předávat, nýbrž filozoficky interpretovat, že víra nemůže zůstat slepá, nýbrž musí ustavičně hledat porozumění; právě středověk odvážně spojoval prvky židovské, římské, helénské a arabské kultury.

Moc a autorita Středověk rovněž přinesl rozlišení papežské a císařské, světské a duchovní moci. Hannah Arendtová tvrdí v souvislosti s tímto rozlišením, že římská církev tak navázala na staré římské rozlišování mezi „auctoritas“ a „potestas“. V antickém Římě byla potestas (moc) připisována nejprve římskému lidu, pak císaři, zatímco auctoritas (autorita), která „jako kýl lodi udržuje věci ve správné rovnováze“, byla úlohou římského senátu. Církev si nárokovala právě úlohu autority, která vycházela z tradiční role senátu a císaři přisuzovala roli držitele moci. Vztah papežství a císařství se však později vyhrotil v boji o investituru, při oné „papežské revoluci“ proti mocenskému monopo-

lu císaře, nazývané někdy též „první evropskou revolucí“ – a tento zápas posléze skončil kompromisem Wormského ediktu roku 1122. Tuto událost hodnotí F. X. Kaufmann jako bezprecedentní rozdělení kompetencí dvou mocností na jednom teritoriu a jako rozhodující krok v procesu funkcionální diferenciace – klíčovém prvku modernizace. Tehdy byly položeny základy „světské společnosti“, sekulární sféry. Vybojovaná práva církve se pak stávají vzorem a inspirací pro svobody měst a svobody univerzit. Univerzity vznikají většinou jako instituce papežského práva, vyňaté z pravomoci místních církevních i světských hodnostářů. Zde se rozvíjí a institucionalizuje zkušenost, navazující na svět antických filozofů, že k pravdě se dochází cestou svobodné diskuse vzdělaných mužů. Jakýkoliv názor je zde možno předložit v podobě „otázky k diskusi“. Univerzity se stávají dvory výchovy k tomu, co se později ukáže jako duchovní základ demokracie: svobodně si volí svého rektora s velkými pravomocemi, relativizuje se tu přehrada mezi lidmi vysokého a nízkého původu, ba dokonce stavovská přehrada mezi klérem a laiky. Univerzity, mající mezinárodní charakter, se stávají často rozhodčími ve sporech mezi králi a biskupy, dokonce papežem a císařem. Proti pokusům příliš harmonizovat víru a rozum vystoupí Lutherova reformace. Její důraz na radikálně transcendentního Boha, zjevujícího se jen v paradoxu kříže, ovšem ještě více uvolní prostor pro „světskost světa“. Velký pokračovatel Luthera ve 20. století, Karl Barth, pochopí sekulární svět jako korelát boží transcendence – a na něj navazující dialektická teologie, zejména Dietrich Bonhoeffer, pak přichází s myšlenkou „nenáboženského křesťanství“. Evangelický teolog Friedrich Gogarten obohatil diskusi o smyslu moderny významným rozlišením mezi sekularizací a sekularismem. Sekularizace – obhajoba „světskosti světa“ a důstojnosti člověka – podle něho legitimně vychází z dědictví křesťanství, z biblického rozlišení mezi Bohem a stvořením a z biblické, prorocké „desakralizace politiky“. Oproti tomu sekularismus je ateistickou ideologií, která zbožšťuje člověka a radikálně ho emancipuje od vědomí transcendentální odpovědnosti. Toto rozlišení významně pomohlo křesťanům přesněji vyjádřit diferencovaný postoj k různým podobám a plodům osvícenství.

Ekologické přístřeší osvícenství Soudobý kanadský filozof Charles Taylor poukazuje na to, že právě počínaje osvícenstvím, paradoxně po oslabení politické moci církve, se v evropské společnosti výrazněji uplatnily některé hodnoty křesťanství, jako je koncept lidských práv, tolerance a úcta k hodnotě každé lidské osoby, respekt ke svobodě svědomí a přesvědčení. V době, kdy bylo úzce spojeno s politickou mocí, křesťanství spíše tlumilo některé prorocké důrazy svého učení, a ty pak byly někdy hájeny proudy, s nimiž se církev dostávala do střetu. Překvapivě se o vztahu křesťanství a osvícenství vyjádřil také francouzský katolický filozof Jean

Guitton ve svém Filozofickém testamentu: tvrdí, že křesťanství je „ekologickým přístřeším osvícenství“ a mělo by dnes (v době inflace iracionality všeho druhu) „zapomenout na urážky a zachránit osvícenství, tak jako kdysi zachránilo antickou civilizaci, která ho nejdřív předhodila lvům“. Před několika lety se podobná myšlenka spojenectví dědiců osvícenské kritické racionality s křesťanskou vírou stala tématem velmi pozoruhodného dialogu mezi filozofem Jürgenem Habermasem a tehdejším kardinálem Josephem Ratzingerem, dnes papežem Benediktem XVI. Ratzinger pak na mnohé myšlenky, vyřčené v tomto dialogu, navázal významným proslovem v Subiaku 1. dubna 2005; zde výslovně říká: „…osvícenství je křesťanského původu a zrodilo se nikoliv náhodou právě a výhradně v oblasti křesťanské víry. A to i tam, kde se křesťanství, v rozporu se svou povahou, bohužel stalo státním náboženstvím. (…) Bylo a je zásluhou osvícenství, že znovu vyneslo na světlo původní hodnoty křesťanství a vrátilo rozumu jeho vlastní hlas. Druhý vatikánský koncil v Konstituci o církvi v dnešním světě znovu ukázal tuto hlubokou shodu mezi křesťanstvím a osvícenstvím a pokusil se dospět ke skutečnému smíření mezi církví a modernou, k smíření, které by představovalo velikou hodnotu, již by měly ochraňovat obě strany.“ Ratzinger varuje před „radikální emancipací“ osvícenské tradice od křesťanství a píše: „Dojde-li ke střetu kultur, nebude to kvůli střetu mezi velkými náboženstvími – která spolu odedávna zápasí, ale nakonec vždy dokázala vedle sebe žít –, nýbrž kvůli střetu mezi touto radikální emancipací člověka a velkými historickými kulturami.“

Co máme společného K tomu bych rád dodal: Není právě nyní – kdy takovým globálním střetům snad ještě můžeme zabránit – velkou úlohou jak západního křesťanství, tak sekulárního humanismu předvést světu, že je možné spolu žít v pokojném a plodném dialogu? Že je možné respektovat jak stěžejní etické zásady, vyrůstající z „abrahamovské tradice“, drahé křesťanům, židům i muslimům, zejména ochranu života ve všech jeho formách, zodpovědnost za přírodní prostředí, úctu k rodině, sociální spravedlnost a solidaritu a péči o handicapované, a zároveň rozvíjet onu kulturu svobody a tolerance, kritické racionality a respektu ke kulturní, politické, etnické a náboženské pluralitě, na níž tak záleželo protagonistům evropského osvícenství? Možná, že prioritní úlohou nás křesťanů není triumfálně vztyčit svůj prapor na střeše společného evropského domu, nýbrž snažit se využít toho, že máme mnoho společného s oběma dnes tak dramaticky znesvářenými tábory – s islámským světem, s nímž nás spojuje společné „abrahamovské dědictví“, i se sekulárním světem Západu, který nikoliv náhodou vzešel z lůna křesťanstvím utvářené společnosti. Tomáš Halík Autor je profesor UK a prezident České křesťanské akademie.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

19

Po stopách partají V Česku vyšly zajímavé knihy o politických stranách

P

ředstava, že by si někdo po večerech s napětím nalistoval kapitolu o nějaké české politické straně, a pak se zatajeným dechem sledoval její osud, stejně jako ho den předtím strhl boj se zlem Harryho Pottera, se zdá dost přitažená za vlasy. Přitom se v příbězích zdejších stran skrývají napínavé osudy jednotlivců a nakonec i celé země. Vždyť za posledních sto padesát let hrály strany podobně významnou historickou roli jako kdysi králové či církev. Proto je dobrou zprávou, že letos vyšla celá řada důležitých knih o politických stranách u nás i ve světě.

Konečně je to tu Velký dluh naší odborné literatury splácí dvoudílný svazek Politické strany 1861 až 2004, který napsal kolektiv autorů a sestavili profesoři Jiří Malíř a Pavel Marek. Jde o mimořádný počin, díky němuž se zájemce o historická a politická data už nemusí probírat desítkami knih a článků, a teprve z útržků si vytvářet celkový obraz: na 1826 stránkách knihy se dozví prakticky nejdůležitější fakta – od počtu straníků až po vnitřní názorové proudy. Kapitoly jsou přehledně členěné, velmi pozitivní je, že se editorům podařilo udržet vyrovnanou úroveň textů, třebaže je psali různí autoři. Cenné jsou také analýzy vývoje politického systému v jednotlivých historických obdobích (Rakousko-Uhersko, první republika, druhá republika, do roku 1948, údobí totality a po roce 1989), které umožňují lépe pochopit události a procesy, které se odehrávaly nedávno, i ty, jichž jsme svědky dnes. Tak například o politických stranách v druhé polovině 19. století se dozvíme, že na rozdíl od jiných států Evropy vznikaly v Čechách (stejně jako jinde v rakouské části monarchie), „primárně na nacionálním základě“. „Na rozdíl od zemí západní Evropy, kde politické strany vznikaly především na základě ideových diferencí, v zemích habsburské monarchie se prioritním stranotvorným principem stala národní orientace, a teprve sekundárně

dlouholetý boj mezi komunisty a sociálními demoostatní – sociální, světonázorová, církevněpolitická kraty, který skončil v roce 1948 likvidací demoa zájmová – dělítka.“ Je nepochybné, že tento „národní“ základ hrál vel- kratů. Prohráli, protože bezstarostně chtěli věřit tomu, že komunisté proklamace o svobodě myslí kou roli i v době první republiky, svědčí o tom i názvy různých stran od Československé národní demo- vážně. Jiný příklad je Národní strana práce, která vznikla za první republiky z toukracie přes Národní stranu práce po hy po spravedlivé, férové a nezkoNárodní ligu. rumpované straně, která to všem Stálo by za samostatnou analýNikdo je nemá ukáže. Navzdory tomu, že u jejích zu, jestli toto dělení nebylo v něčem počátků stály osobnosti jako Karel určující i po roce 1989. Výrazně se rád, ale přesto Čapek a Ferdinand Peroutka, ale to ukázalo například během volebnakonec pohořela. ní kampaně do parlamentu v roce je potřebujeme. 2002. Konzervativní ODS tehdy přiGiovanni Sartori má mimořádProto je třeba svět šla s nečekaným heslem „Hájíme ný talent vysvětlit nástrahy různých národní zájmy“, všechny strany ve forem parlamentarismu, stranické politiků zkoušet sněmovně zapomněly na své ideoneloajality či vlády médií. Uznávanévé základy a spojily se k společné- pochopit. mu italskému sociologovi vyšly v mimu hlasování o nekonečné platnosti nulých dnech v Česku dvě knihy – Benešových dekretů. Nacionalismus Pluralismus, multikulturalismus a přise zde rozlil v podobné šíři jako v dostěhovalci a Strany a stranické systémy. bách Rakouska-Uherska. Jen si nikdo nevšiml, že V knize o pluralismu zaujme už připomenutím detainepřítel tu už pár desítek let není. lu, který si dnes málokdo uvědomí: politickým uskuNa co naopak dnešní politické strany nenaváza- pením se říká strany, protože „straní určité části“. Tak ly vůbec, to je masovost členské základny. Za prv- to by se mělo u nás tesat nad vchody do stranických ní republiky byl téměř každý občan v nějaké straně, sekretariátů, snad by se pak představitelé politických dnes je v celém Česku sotva dvě stě tisíc straníků. stran zbavili představy, že zastupují jedinou pravdu na Malá politická aktivita současných generací je často Zemi. Sartori soudí, že je nezbytné udržet maximální považována za důsledek zkušeností z doby komu- otevřenost vůči myšlenkám a postojům, které udržují nismu, kdy bylo stranictví značně zdiskreditováno. společnost pluralitní. Připomíná, že systém s dvěma Svou roli ale hrály i jiné momenty. Tak například velkými politickými stranami, které se střídají u vlády, v první polovině dvacátého století mívaly politické sice nemusí automaticky ohrožovat pluralismus, ale strany vlastní odborné, studentské, tělovýchovné či má k tomu sklony. jiné organizace, jejichž prostřednictvím k sobě lákaly Druhá Sartoriho kniha, která vychází v české verzi, i občany, kteří by se za normálních okolností nean- se snaží rozebírat soutěž politických stran, způsoby, gažovali. Některé strany dokonce stavěly domy, zři- jakými zařazují do škály levice x pravice, popřípadě zovaly různé podniky či školy. Tato cesta ale nakonec jak se z ní vyčleňují. Pro nás je důležitá mimo jiné vedla k tomu, že se značně stíraly rozdíly mezi stra- proto, že analyzuje i možnost zavedení většinového nickým, soukromým a státním prostorem. volebního řádu, který by vedl k systému dvou silných Při sledování historie zdejších stran si přijdou stran. „Je však jasné, že čím menší je rozptyl názorů, často na své ti, kteří jsou přesvědčeni, že minu- tím lépe bipartismus funguje. Naopak čím větší idelé děje mají tendenci se opakovat. Tak například ologická vzdálenost, tím více je dvoustranický systém

disfunkční,“ píše Sartori. „Spíše tyto systémy reprezentují optimální řešení jenom tehdy, když fungují, tedy když předem předpokládají anebo plodí vysoce konsenzuální politickou společnost, charakterizovanou minimálním ideologickým rozpětím.“ To je pro Česko důležitým varováním, protože u nás je ideologický rozdíl mezi nejsilnějšími stranami ODS a ČSSD diametrální. To není jako v USA či Velké Británii, kde se může občas změnit drobný akcent vlády (demokratů či konzervativců, respektive labouristů či konzervativců), ale jinak jde země celkem stejnou cestou.

Každá jinak Jak dopadají obecně platná zjištění politologů v praxi jednotlivých zemí, ukazuje edice Politické systémy, kterou vydává nakladatelství Slon. Dosud vyšlé svazky (Francie, Velká Británie, Polsko, Slovinsko) ukazují, že každá země se nedá úplně měnit po vzoru jiné, každý stát trápí něco jiného. Francii například dědictví de Gaulla, který jí do základu vložil ambice mocnosti, jež dnes neumí uplatňovat. Polsko se liší nebývalým vlivem katolické církve na politický chod země. Publikace nakladatelství Slon o tom dávají dobrý přehled. Vadou na kráse edice je nevyrovnaný styl: zatímco třeba autor Francouzského politického systému Michel Perottino napsal svou knihu čtivým jazykem, Michal Kubát v Demokracii v Polsku sází až příliš na to, že jeho publikaci budou číst jen politologové. A to je škoda. V každém případě se na našem trhu konečně objevuje dostatek studií a publikací, které umožňují zařazovat české politické strany do domácího i zahraničního kontextu. Co však stále chybí, je pořádná analýza vnitřního chodu stran, která by ukázala, jak mnohdy postoje k různým otázkám vznikají naprosto nahodile a pod vlivem dvou tří lidí. I to ale určitě brzy přijde. Erik Tabery

Q

INZERCE

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY Odbor sociálních služeb

vyhlašuje veřejnou zakázku na téma „Vzdělávání inspektorů kvality sociálních služeb“

vyhlašuje veřejnou zakázku na téma „Vzdělávání v zavádění standardů kvality sociálních služeb“

vyhlašuje veřejnou zakázku na téma „Podpora vytváření systému terénní sociální práce“

v rámci

v rámci

v rámci

Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ), opatření 2.1. – Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí

Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ), opatření 2.1. – Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí

Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ), opatření 2.1. – Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí

Výzva je vyhlášena ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a byla zveřejněna dne 28. listopadu 2005 pod evidenčním číslem 50014732 na adrese: www.centralniadresa.cz, kde je možné získat bližší informace o veřejné zakázce a kontaktní adresu pro zaslání zadávacích podmínek. Informace o obsahové stránce veřejné zakázky naleznete také na: www.mpsv.cz, www.esfcr.cz.

Výzva je vyhlášena ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a byla zveřejněna dne 28. listopadu 2005 pod evidenčním číslem 50014733 na adrese: www.centralniadresa.cz, kde je možné získat bližší informace o veřejné zakázce a kontaktní adresu pro zaslání zadávacích podmínek. Informace o obsahové stránce veřejné zakázky naleznete také na: www.mpsv.cz, www.esfcr.cz.

Výzva je vyhlášena ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a byla zveřejněna dne 5. prosince 2005 pod evidenčním číslem 50014924 na adrese: www.centralniadresa.cz, kde je možné získat bližší informace o veřejné zakázce a kontaktní adresu pro zaslání zadávacích podmínek. Informace o obsahové stránce veřejné zakázky naleznete také na: www.mpsv.cz, www.esfcr.cz.

20

DISKUSE

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51 INZERCE

Vraťme Václaváku smysl K debatě o proměně pražského centra

V

minulých číslech Respektu vyšly články zabývající se snahami o přestavbu Václavského náměstí. Záměry města jsem v nich četl se znechuceným překvapením, stejně jako před rokem 1989 úvahy a obrázky ve Večerní Praze na totéž téma. Tehdy jsem si říkal, že nějaké koncepční řešení se od komunistické radnice nedá čekat – dobrou ukázkou bylo vybavení náměstí zbrusu novými semafory, podchody a přechody po skončení stavby metra a vzápětí odepsání těchto investic zákazem vjezdu aut. Jenže to, co se připravuje dnes, není od časů minulých moc daleko.

Zaprášený kříž Nedokážu si představit, jak chce někdo požadovat řešení a někdo jiný je předkládat, aniž je stanoven vztah náměstí k městu a k užšímu okolí. Tehdy i dnes se váhá, zda má být na Václavském náměstí tramvaj, ale nikdo se neptá, zda je tam zapotřebí. Jaké bude dopravní řešení v centru a jaká bude veřejná a individuální dopravní síť? Úvahy o tom, zda je tramvaj těžkopádná a rachotící, nebo o elektrobusech jsou zcela mimo, pokud se nevztahují k celkové síti. Václavské náměstí bývalo živým a přitažlivým centrem města – pamatuje se ještě někdo, co znamenal výraz Zlatý kříž? Podle plánu města z roku 1937 přes náměstí jezdilo osmnáct tramvajových linek z dvaadvaceti a tři nebo čtyři autobusové. Po válce tu byla konečná čtyř trolejbusů a pátý končil nedaleko na Jungmannově náměstí. A hlavně: náměstí bylo opravdu místem, kam přicházeli různí lidé v různou dobu za různým účelem. Což je podle expertky na veřejný prostor a autorky klíčové knihy Smrt a život amerických velkoměst Jane Jacobsové zárukou životaschopnosti místa. Byly tu byty, kanceláře, obchody, biografy, zábavní podniky, z restaurací jste si mohli vybrat od Zlaté Husy až po automat Koruna. Ale byly tu i redakce, tiskárny a podobná zařízení, která by z dnešního pohledu vadila. Jenže někdejší všehochuť dělala z Václaváku zajímavé a přitažlivé místo – pro bohaté i chudé. Zkuste si vybrat ze starých týdeníků a filmů záběry z Václavského náměstí, je to z nich čitelné dodnes. To ale bylo v době, kdy byl Václavák a přilehlé ulice zřetelně součástí města. Jenže od chvíle, kdy se komunistická vláda rozhodla pro magistrálu u Muzea a kdy darovala lidu pěší zónu, se z místa tepajícího živým ruchem stal poněkud zamřelý prostor, působící spíš dojmem směsi jarmarku a bordelu. Nevím, jestli měla magistrála mít mobilizační význam, připadá mi spíš

DOPISY K vztahu Mexika a Venezuely K zajímavému článku zkušené hispanistky M. Pilátové Když populisté hrozí (Respekt č. 50/2005) mám drobnou připomínku, respektive upřesnění. Autorka v textu píše s odvoláním na Mexiko a Venezuelu, že „dnes spolu neudržují diplomatické styky“. Pokud jsem dobře informován, došlo ve vzájemných diplomatických vztazích mezi oběma zeměmi „pouze“ k rozhodnutí odvolat své velvyslance: mexického z Caracasu a venezuelského z Mexika. To je jistě příznak „nevlídného aktu“ v bilaterálních vztazích mezi oběma zeměmi, jak se takový krok eufemisticky v diplomatické řeči někdy označuje. Nicméně do „neudržování“ diplomatických styků mezi oběma zeměmi, což by v daném kontextu vlastně znamenalo jejich „přerušení“, to má poměrně daleko. V příslušném sdělení mexického MZV se také hovoří „jenom“ o snížení úrovně vztahů na úroveň chargé d’affaires. Na této úrovni jsou kupříkladu již řadu let udržovány naše diplomatické styky s Kubou. JUDr. Radomír Jungbauer, exvelvyslanec ČR v Mexiku

Ne jezům na Labi Zaujal mne článek Asfalt, věda a budoucnost (Respekt č. 50/2005), a to zejména novou zmínkou o jezích na Labi. Ta mě doslova vyvedla z míry. Jde o poslední kousek přírody u nás a postavit jezy nebo i jeden jez je nezvratná ztráta. Od svých přátel v Drážďanech vím, že Němci jsou tvrdě proti ničení přirozeného toku řeky a že cítí, že Češi

jako splněný sen někoho, kdo toužil, aby všechna auta ze severu na jih Čech projela kolem Muzea. Na magistrálu se žehrá jako na přehradu ve městě, ale on je celý Václavák i s Příkopy a Národní až k Perštýnu takovou přehradou, neprostupnou pro veřejnou dopravu, s nejjasnějším povolením příčného přejezdu uprostřed a s chaotickým a z auta nečitelným usměrňováním soukromé dopravy způsobem „auta sem nesmí, ale musí“.

Nastavte pravidla V době po pražských povodních jsem se potřeboval dostat přes půlku Prahy. Metro nejezdilo – tedy pěšky. Je to sice zdravé, ale jen když neprší, nic nenesete a jste zcela fit. Jinak člověk shledává, že alternativní doprava chybí – díky přehradě kdysi Zlatého, nyní notně Omšelého kříže. A metro nevynechá jen kvůli povodním, výpadky nastávají i bez katastrof. Na Příkopy třeba nesmí tramvaj, ale smějí sem auta, podivná preference veřejné dopravy. A vadila by tu víc tramvaj než natěsnaná auta a občasné jakoby náhodně upuštěné štace „sightseeing tours“? Výhoda tramvaje na Příkopech by spočívala i v tom, že když se jinde ucpe trať, bylo by možno to místo objet jinudy. Tak to v Praze chodívalo, ale tuhle možnost se podařilo odstranit vynikajícím způsobem. Tak vynikajícím, že při havárii ve Vodičkově ulici se Praha skoro rozpadla na dvě půle. Dokud nebude definováno žádoucí postavení Václavského náměstí v kontextu města a dopravy, aby se z něho stalo opět místo, které bude lidi přitahovat a lákat svou různorodou nabídkou, tak nemá cenu promýšlet jeho leštění a oprašování. Celá soutěž i s diskusí mi připadá, jako kdyby návrh nového modelu auta začínal soutěží na ztvárnění levého předního kola. Paní Jacobsová píše ve své ne dokonalé, ale myslím dost nedoceněné knížce: „Je jedna vlastnost, která je horší než nepokrytá ošklivost nebo nepořádek, a to je nepoctivá maska předstíraného pořádku, kterého se dosahuje ignorováním nebo potlačováním skutečného pořádku.“ Řešit tuhle otázku není v silách jednoho člověka ani jedné profese – architektů či dopraváků, ekonomů atd., snad by tu pomohl sdružený malý tým, který by neřešil podrobnosti, nýbrž nastavil pravidla. Domnívám se, že prvním krokem by mělo být rozhodnutí, že Václavské náměstí je opravdu centrum města. Ale nejen náměstí, řešit se musí současně i Příkopy a Národní třída a odtud a sem budovat návaznosti.

je takto nutí, případně působí na německé úřady, aby podlehly a zničily i německou krajinu. Stále se mluví o ekonomickém hledisku. Bylo by snad řešením udělat rozklad (pro veřejnost), že i jen ekonomický pohled není tak přínosnou protiváhou za zničenou krajinu. Stále se mluví o vodní cestě, jak je výhodná. Teoreticky ano, po vodě je třeba menší síly k dopravě velkoobjemového zboží, ale propočet nakonec musí vyznít nepříznivě, když souběžná železnice není vytížena, je rychlejší, levnější. Jde jen o zájmy betonářské lobby. Jiří Laube

Čínu si rozvracet nedáme Dnes ráno jsem si přečetl článek pana Jaroslava Pašmika Čínský premiér převálcoval Prahu (Respekt č. 50/2005) o tom, na co se chtěl zeptat čínského premiéra. Už mi je jasné, proč se na stránky českého Respektu nelze z Číny dostat. Browser hodí stejný „time-out“ jako u adres vedoucích na Falunkung, čínskou verzi BBC apod. Kdepak, republiku si rozvracet nedáme, a to ani na internetu. Tahle důslednost vyniká ve světle pikantního faktu, že v Číně bude, počítám, maximálně sto lidí, kteří by si mohli stránky v češtině přečíst. Dále by mne zajímalo, jak pekingští (resp. šanghajští) internetoví cenzoři přišli na to, že ve vzdáleném Česku je jakýsi časopis, jehož názory nejsou v lajně s oficiální tváří čínské politiky? Lukáš Havlíček, Šanghaj

Proč novináři mlčí? Článek pana Pašmika o návštěvě čínského premiéra v Česku mi doslova vyrazil dech. Pochopila jsem, že zdejší politici jsou ochotní se paktovat s kdejakým zločincem, ale že si česká média nechají líbit

Mezi ty návaznosti bych zařadil i veřejnou dopravu, jak podélnou trať, tak druhou příčnou. Jde nejen o funkční propojení sítě, ale i pocit svázání s městem. Metro ten pocit plnit nemůže, tady jde o kultivaci městského prostoru a jeho vnímání, a s tím nemají podzemní ani obchodní prostory nic společného. S tramvají, běžné autobusy sem rozhodně nepatří, jsou holt spojeny dráty a také hluk, ale ten se dá technicky omezit. Jen by ta veřejná doprava měla být logičtější a k uživatelům přátelštější – což zatím moc není. Proč, to je, jak říká pan Kipling, zase jiná povídka.

Navázat na jedničku Pohyb aut by se měl asi opravdu redukovat, ale selektivně. Nepochybně sem patří auta těch, co tu bydlí, i v hotelech, pak těch, kteří zásobují, ale mělo by se myslet i na ty, co tady nakupují: to jde třeba u Kotvy, ale jak se dá odvézt televizor nebo židle z bývalého Máje, to opravdu nevím. Naproti tomu není žádný důvod, proč by se mělo jezdit autem do práce. Tady by asi pomohl jen bezvýjimečný zákaz. Mýto nebo drahé parkování zaplatí bohaté firmy docela snadno. Jenže když se něco zakáže, měla by se nabídnout nějaká alternativa. Možná, že by se pro auta mohl vybudovat systém okruhů nebo polookruhů kolem centra s parkovišti nebo garážemi, čím blíž centru, tím dražší. A ty by měly být přes centrum spojeny ještě citybusy, třeba i elektrickými. Možná by nějaká linka mohla vést i přes Staré Město, od zrušení jedničky tam už nejezdí nic. A vyhlídkové linky by měly mít vymezené nějaké logické a zřetelné nádraží, jedno nebo dvě, odkud by jezdily všechny. Asi nejtěžším úkolem je docílit rozmanitosti funkcí v budovách, funkcí i pro nebohaté lidi. Není však neřešitelný. Možná i to omezení cest do práce by pomohlo. Pokud by se kvůli pohodlí nějaké firmy vystěhovaly a pokud by ceny nájmů kvůli tomu klesly, bylo by to jen dobře. Cílem by mělo být, obrazně řečeno, vrácení automatu Koruna. Zajisté bude řečeno, že „je jiná doba“, a ti, kdo to budou nejhlasitěji pronášet, nehnou dál ani prstem, leda aby jím hrozili. Ale mezi válkami byl také kapitalismus a v centru bylo dráž než jinde, a přece jste tu nalezli i toho příslovečného řezníka a hokynáře. Ono by to chtělo méně Umění, ale víc invence, širokého rozhledu koncepčního myšlení a inteligence. Ale od koho to čekat? Pavel Bečvář Autor je architekt.

cenzuru, tomu nerozumím. Hledala jsem každý den ve všech novinách, jestli tam budou rozhořčené protesty proti postupu českého premiéra a jeho úřadu. Nic. Jestli jsem se někdy obávala o zdejší svobodu, tak nyní. Když médiím nevadí, že se nesmějí svobodně ptát, pak potom co už jiného? Klára Petrová, Praha

Především neškodit Reaguji na článek Jen jsme jí to řekli pozdě (Respekt č. 47/2005). Mám dvě děti a obě se narodily přirozenou cestou. Porod je fyziologický proces, na který je matka dlouhých devět měsíců svými hormony připravována. Proto ani bolest, která jej provází, není za hranicí snesitelnosti. Během tří porodních dob ani během samotného porodu nedochází k alteraci vědomí (nemluvím samozřejmě o porodu císařským řezem). Z těchto důvodů není možné, aby žena neměla nejmenší potuchy, co podepisuje. A pokud skutečně potuchy neměla, je její chybou, že se nezeptala. Není zde odůvodnění trestat nemocnici jako celek – vždyť peníze na případné odškodnění se stejně vezmou z balíku určeného pro další pacienty. Na celé kauze je šokující a musí být důsledně potrestán nápad nabízet ženě sterilizaci během pobytu v porodnici, kdy je zcela orientována na právě se rodící/narozené dítě a neuvažuje, kolik dětí bude mít v budoucnosti. Sterilizace je možné nabízet ženě u gynekologa, a to pouze z důvodu ohrožení matky či dítěte při dalším těhotenství. Rovněž tak musí být potrestáni lékaři, kteří se snížili k tomu, že takový papír ženě k podpisu dávají. Chování obou je zcela nehumánní, v případě lékařů odporuje základnímu nil nocere (především neškodit). Jaký trest zvolit, to je již v rukou příslušných právních znalců. MUDr. Iva Jaklová

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

Karel Karel Kryl: Kryl: Ostrov Ostrov pokladů pokladů

59 Kč

KULTURA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

21

Pop music už nesmrdí Karel Gott se pomalu loučí a jeho nástupci to chtějí jinak

Má Zlatého slavíka, ale nedá se koupit. (Aneta Langerová, předzvěst lepších časů, při koncertu ve Zlíně.)

FOTO ČTK

H

Havířovský Kryštof je vůbec zajímavý případ. lavní proud, pop či mainstream, to je hud- ze socialistického závětří ocitli najednou v otevřené ba, která smrdí. Je určená masám a vyrá- a drsné realitě postkomunistického světa. Jsou ner- „Jejich singl jsme nosili do rádií dlouho. Nemohběná průmyslově podle jakýchsi vzorečků vózní, v zaměstnání se po nich najednou vyžaduje li jsme je přesvědčit, že tahle kapela do éteru patří. a modelů. Je nevkusná jako umělá květina výkon a ten, kdo nestíhá, se může ocitnout na dlaž- Nakonec jsme je ale prosadili,“ vzpomíná Libor Lisý a neautentická jako miliontá kopie sád- bě. Hit Chinaski linoucí se z rádia proto působí na z firmy EMI. Rádia odmítala Kryštofa jako „nemainstreamovou“ kapelu. Nelíbilo se jim, že jejich hudba rového trpaslíka. Kulturní člověk si zvykl raději podrážděné nervové soustavy jako rajský balzám. se víc vlní, a dokonce je v ní občas i pauza, což samosi zacpávat uši, než aby jí byl svědkem. Tak zní zřejmě znamená, že z rádia sekundu nic nezní. dlouho omílané klišé. K popsání skutečného sta- Na vrchol vu našeho současného popu však tyhle formulky nestačí. Tím samozřejmě není řečeno, že neplatí, „Pokud chce kapela, zpěvák nebo zpěvačka pat- Aneta podruhé ale hlavní proud je přece jenom dynamický feno- řit k hlavnímu proudu, potřebuje k tomu ještě mén. Vyvíjí se a jeho směr může občas překvapit. další věci než jenom skvělou chytlavou písničku,“ Právě takovéhle příhody vytvářejí často představu Třeba tak, jak se to děje v poslední době u nás. upozorňuje hudebník Jan P. Muchow, „musí mít hlavního proudu jako byznysu, jehož pravidlům mainstreamovou formu marketingu a propaga- se zájemce musí beze zbytku přizpůsobit, jinak ce, být přístupná médiím, točit klipy, objevovat z rozjetého vlaku brzy vyletí. Je to pravda? Často Pohoda, cigárko se v rádiích a televizi.“ To všechno Chinaski mají. ano, ale výjimek přibývá. Unikátní pozici zaujímá Na letošním vyhlašování zlatého slavíka si změny Souhlasili i s tím, že budou občas chodit do tele- v českém mainstreamu již zmíněná první supermusel všimnout už každý. Absolutní vítězka Ane- vizních estrád na playback. A ještě mnohem víc. star Aneta Langerová. Na jednu stranu je téměř ta Langerová nejenže porazila všechny rozdílem Jejich melodie jsou dnes například dostupné jako čistým firemním produktem, vzešlým z televizní deseti tisíc hlasů, ale její přesvědčivý výkon na scé- zvonění mobilních telefonů. „Občas také hrajeme soutěže, na stranu druhou se tlakům a pravidlům ně Státní opery nebyl trapnou taškařicí typu estrád- na večírcích našich sponzorů,“ říká Malátný. Firmy šoubyznysu začíná úspěšně bránit. Jak známo, její ního Summertime Lucie Bílé nebo etudou „cvičme pak za odměnu financují třeba jejich velké turné. první deska vznikla narychlo na nátlak gramofonoKromě mazaných textů, chytlavých melodií, vé firmy. Písně se vybíraly z mezinárodní databáze v rytme“, kterou předvedla Helena Vondráčková. Při pohledu na trsajícího Karla Gotta a jeho věrnou televizních estrád a promyšleného marketingu songů, slova zhusta zaopatřili renomovaní „průskvadru vedenou Karlem Svobodou si divák sice pomáhají muzikantům na mainstreamový vrchol mysloví“ textaři. Hudbu nahráli studioví hudebnípřipomněl, že ještě zdaleka není všechno v pořád- i jiné věci. „Můžeš prostřelit třeba filmem, muzi- ci, které zpěvačka většinou ani osobně nepoznala. ku, ale ten pocit trval jen do okamžiku, kdy bož- kálem nebo nějakým skandálem,“ říká zpěvák S přispěním zkušeného producenta Ivana Krále se ský Kája oznámil, že jeho příští sezóna bude tou a bubeník David Koller. Lucii prý pomohla spo- z několika písní nakonec podařilo vykovat hity, a to poslední. U kapel potěšil ústup Olympicu, který lupráce na filmu Amerika a k dalším příkladům nejen u nás, ale i na Slovensku. Dnes je však Aneta se podruhé neprobojoval mezi první trojici. Snad není daleko. Buty „udělala“ Svěrákova Jízda, dost jinde. „Snažíme se dělat jen to, co cítíme, že už jde o nezvratný trend. Do čela téhle kategorie Čechomoru pomohl Zelenkův Rok ďábla, Lucie je správné. Aneta nezpívá na playback, nehraje na se po dlouhém boji dostala poprvé pražská kapela Bílá, Dan Bárta a Dan Hůlka na sebe upozor- firemních večírcích, odmítá reklamní nabídky od Chinaski (shoda jména s hlavním hrdinou románů nili v muzikálech a Kryštof malým skandálem, bank a soustředí se na hudbu,“ říká její bratr a záCharlese Bukowského není náhodná), která kupo- když na udělování hudebních cen Anděl kapela roveň manažer, sportovně vyhlížející mladík Nikodivu nehraje hospodský bigbeat, ale slušný pop vystoupila s přelepenými ústy, protože jí organi- la Langer. „Ale trvalo to půl roku, než jsme všem rock s hity chytře vypočítanými na míru zdejšímu zátoři zakázali hrát naživo. vysvětlili, že věci děláme prostě jinak, po svém.“ publiku. Tahle kapela může být docela důstojným nástupcem nedávno rozpadlé Lucie. „Náš recept na úspěch jsme zakopali na tajném místě,“ vtipkuje frontman Chinaski Michal Malátný a přední místa v hitparádách nejdřív vysvětluje dlouhou tradicí kapely, stovkami odehraných koncertů v klubech a putykách. Ale po důkladnější „Když máme úspěšné fotbalisty a hokejisty, debatě přiznává, že je v tom ještě něco jiného. Jen proč bychom jednou nemohli mít světově proskvělá souhra a dobře zapamatovatelné melodie slulé i populární zpěváky. Talenty tady jsou,“ nestačí. Kromě toho, že kapela šla podle Malátnéříká bojovně Martin Červinka, nejproslulejší ho v popularitě hodně nahoru díky účinkování jedčeský hledač hudebních talentů a zaměstnanec noho z jejích členů v seriálu Život na zámku, tkví vydavatelství Universal. Červinka je sympaťák, přitažlivost písní v dokonale vysoustružených texna první pohled větší než mnozí jeho svěřenci. tech, za nimiž často stojí profesionální reklamní Postavil koncem 90. let na nohy Helenu textař a bubeník kapely Pavel Grohman. Malý příVondráčkovou, objevil Lunetic a Black Milk, klad. „Polevim z vysokejch otáček, pohoda klídek „udělal“ i Martina Maxu. Světového interpreta a tabáček, půl dne noviny číst a pak cigáro, pohoda z Česka však svému ústředí v Americe nabídklídek a leháro,“ zpívá se ve známém hitu, který už nout zatím nedokázal. nějaký čas okupuje většinu zdejších rádií. Víc štěstí mají například Ukrajinci nebo RusoSnaha o vytvoření iluze pohody není náhodná. vé. Ruské duo Tatu boduje koneckonců i v české Pokouší se o ni koneckonců reklamní agenti mnoha hitparádě a na mezinárodním poli si celkově firem, aby pomohli prodávat výrobky. „Slovo pohonestojí špatně. Ovšem když se z něj producenti da je oním magickým termínem, který lidi u nás z Universalu rozhodli udělat velkou hvězdu, přitahuje. Proto je s ním spojeno hodně rádií,“ říká mysleli si jejich kolegové, že se zbláznili. Nakonec zdejší specialista na pop music Josef Vlček. „V Angto vyšlo. Lena a Julie jsou dvacetileté holky lii bylo svého času v textech oblíbené slovo nebezz Moskvy a dohromady je dal známý producent pečí (danger), protože lidé měli své životy příliš Rusové už vědí, co mají nabídnout, my a psycholog Ivan Šapovalov. Hudebně je duo nalajnované a cítili, že jim schází vzrušení.“ U nás zatím ne (dráždivé duo Tatu). FOTO PROFIMEDIA CZ postaveno na drsnější verzi taneční muziky. Image boduje pohoda právě z opačných důvodů. Lidé se

Chce to skandál

Podle smlouvy měla Langerová vydat další album letos v září, což by vskutku nebyl problém. Stačilo opět sáhnout do mezinárodní databáze, kam dodávají songy skladatelé z celého světa, a pozvat pár studiových muzikantů. Texty by jistě nějaký šikovný reklamní textař pro tu správnou cílovou skupinu spíchnul za čtrnáct dní. Podobně postupovala například Lucie Bílá, když před časem „tvořila“ desku Nahá. Ovšem nakonec to byl propadák a je dost možné, že stejně by to bylo bývalo dopadlo s Anetou, kdyby přistoupila na průmyslové praktiky. Ona si však postavila hlavu a její deska vzniká pomalu. Zatím se pracuje na skicách, a pokud to dobře půjde, dočkáme se příští podzim. „Máme z toho trochu strach. Ale pokud neuspějeme, tak budeme dělat muziku dál. Třeba jezdit po malých klubech,“ říká manažer a rádce Nikola.

Konečně Ledy v české pop kultuře se hnuly. Zdá se, že normalizační hvězdy, kterým patřil přelom tisíciletí, jsou konečně na odchodu a jejich nástupci jsou už z úplně jiného těsta. Ještě nedávno se na výsluní dostávali hlavně nováčci, kteří jako by se předlistopadové generaci toužili podobat (Leona Machálková, Dan Hůlka), případně působili jako ne úplně podařený výrobek nahrávacího průmyslu (Lunetic, Holki). Aneta, Chinaski nebo Kryštof asi nezmění názor náročnějších posluchačů, že hledat ve středním proudu kulturní hodnoty je marná snaha, ale stavějí českou scénu do trochu zdravějšího světla. Cesta vzhůru pro ty, kdo se chtějí líbit, ale zároveň by si rádi ponechali jistou osobitost, je prošlapaná. Jaroslav Pašmik

byl cíleně zvolen co nejprovokativnější. Má hrát na první signální soustavu, ale také bouřit proti stereotypům a homofobii. Děvčata se stylizují do role lesbického páru, provokují a záměrně vyvolávají skandály. Jejich klipy jsou pravidelně zakazovány pro svou vyzývavost a vulgárnost, a to nejen v Rusku, ale také třeba na BBC. Hvězda Tatu začala stoupat zhruba před pěti lety a zatím se stále drží. Předloni duo málem vyhrálo soutěž Eurovize. Nakonec skončilo třetí. À propos, ceny Eurovize. Je škoda, že Česko se do nich nezapojuje. Prostřednictvím téhle soutěže se dá proniknout k uším evropských posluchačů. Například média v Británii rozebírají každý ročník velice detailně. Loňské vítězství v téhle soutěži pomohlo k mezinárodnímu úspěchu zpěvačce Ruslaně z Ukrajiny. Její pop šmrncnutý ukrajinskou lidovkou slavil velký úspěch. Tenhle příběh vzdáleně připomíná snahu Universalu prosadit na zahraničních pódiích Čechomor. Nic proti, problém se však nakonec ukázal v image kapely, která přece jen nemůže konkurovat ladným provokujícím děvám našich východních sousedů. Lovec talentů Červinka ale neztrácí víru: „Jednou to přijde, uvidíte.“

Q

22

KULTURA

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Báječná neděle s Johny Deppem Rodinné filmy jsou čím dál lepší Hrdina naší doby

Umělecký film? Chcete mě vyděsit? (Protagonisté Mrtvé nevěsty a jejich stvořitel Tim Burton.)

S

koro každou neděli odpoledne sedím v jednom pražském multiplexu a nechávám se unášet zvláštními efekty, ohlušujícími detonacemi, smyčcovou hudbou a mravoučnými příběhy. Dlouho jsem si namlouvala, že jsem tu jen jako doprovod dvanáctileté dcery, ale dneska bych na rodinné filmy chodila i bez ní. Poslední rok se jim v českých kinech zvláště daří a zpravidla obsazují polovinu z prvních deseti míst na žebříčku tržeb.

Pediatrův konec Mluvit o filmech pro děti je nepřesné, protože diváci, filmy i kina se za posledních deset let změnili. Děti chtějí silnější zážitky, zatímco jejich rodiče se propadají do infantilních stavů a často je slyšíme debatovat třeba o Harrym Potterovi. Jiná jsou také kina. Moderní rodinné velkofilmy se natáčejí přímo pro velké plátno a dokonalé ozvučení v multiplexech a vidět je na obrazovce nebo v zastrčeném bijásku znamená zbavit je hlavní zbraně, totiž schopnosti generálně útočit na nervovou soustavu. Jiní jsou i jejich režiséři. Zatímco dříve se k dětem obraceli „filmoví pediatři“, kteří nikdy netočili pro dospělé, dnes pro ně pracuje mnohý světový režisér: Roman Polanski, Ang Lee, Terry Gilliam, Mike Newel.

Jiná je ale především technologie. Revoluční digitální postupy odsoudily do muzea stovky nádherných trikových filmů, ale na druhé straně se dneska dá natočit opravdu všechno, co se umělcům vylíhne v hlavě. A proto jsou jiné i rozpočty a investice: tyhle filmy stojí desítky i stovky milionů dolarů. Tvůrcům jde tedy o návrat investic, o peníze, jenže naštěstí nejenom o ně. Rodinné filmy prostě prožívají boom. Jsou často chytré, zábavné, originální a vracejí i zkušeným divákům pocit prvotního okouzlení filmem. Řeč přitom není zdaleka jen o Harrym Potterovi nebo Pánovi prstenů, v jejichž případě svou roli sehrála také kolektivní divácká psychóza.

Shnilí, ale korektní Režisér Tim Burton uvedl v tomhle roce hned dva vynikající snímky: Karlíka a továrnu na čokoládu a Mrtvou nevěstu. Ta je pro svůj šarm, černý humor a poslání dokonale vhodná pro větší děti i jejich rodiče. Stačí jen zapomenout na pohodlný omyl, že děti snesou jen úhledná a bezkonfliktní dílka. Burtonův loutkový příběh s temnou viktoriánskou atmosférou, skvělou hudbou a odkazy na Oscara Wilda a Baudelaira zároveň příjemně děsí i baví. Ušlechtilý Viktor van Dort se má oženit s chudou aristokratkou, ale zapomene svatební slib. Při

FOTO WARNER BROS

nácviku v lese nasadí prsten na trčící větev, jenže ve skutečnosti jde o pařát mrtvé krasavice a Viktor nedobrovolně sestoupí do podsvětí. Atmosféra panuje mezi hnijícími mrtvolami kupodivu daleko vřelejší než na zemi a z mrtvé nevěsty se vyklube báječná partnerka do deště. Jako svatební dar dostane Viktor svého dávno mrtvého psa a nic by mu nechybělo kdyby – nebyl živý. Naštěstí jsou mrtvoly na rozdíl od živých zcela korektní, všechno se k dobrému obrátí a pravda a láska vítězí. Dík Burtonově fantazii na nás loutkoví švábi, červi, pavouci a useknuté hlavy působí odpudivě a komicky zároveň, což nutí diváka k zamyšlení o kořenech hnusu vůbec. O důvod víc, proč by na Mrtvou nevěstu měli vyrazit i ti, které animace nezajímá. Ostatně autoři animovaných velkofilmů tohle řeší po svém a nechávají figurky promlouvat hlasem filmových hvězd. Viktor van Dort má nejenom hlas Johnyho Deppa, ale také jako on vypadá. Mrtvá nevěsta získala na posledním festivalu v Benátkách Cenu budoucnosti za digitální zpracování, a také cenu americké kritiky National Board of Reviews. Je to opravdu film budoucnosti a nejde jen o techniku. Jednak boří banální představy o dětském vkusu a pak, bránit se nočním můrám černým humorem je důstojnější než se třeba rozrušovat snímkem V moci ďábla.

Bůh měl s sebou bouchačku Huckleberry Finn Eminemovy generace – i takovou přezdívku dostala cenami ověnčená kniha polepšeného desperáta. Booker Prize má v britském literárním světě dlouhodobě pověst nejprestižnější ceny, která odstartovala třeba kariéry Salmana Rushdieho nebo JM Coetzeeho. Možná právě proto začali porotci v posledních letech usilovně pracovat na tom, aby ji zbavili případného osočení ze zkostnatělosti. Daří se jim: poslední vítězové se zdaleka nerekrutují jen ze zavedených velikánů, ale najdeme tu i nové talenty. Jedním z nich je předloňský laureát, píšící pod pseudonymem DBC Pierre. Jeho kniha Vernon Bůh Little se stala okamžitě senzací, a to nejen pro své literární kvality, ale také díky pohnutým životním osudům autora, který se dostal ze závislosti na drogách, hazardu a část výhry věnoval svým věřitelům. Prvotina někdejšího bouřliváka vyšla nedávno česky.

Hledá se viník Snad každá kniha, která získá Booker Prize, vyvolá vlnu nadšení. Někdy oprávněně, jindy méně. DBC Pierre je jistě zajímavý objev. Není to génius, nicméně velice slibný debutant. Jeho román nás zavádí do malého, zcela bezvýznamného texaského městečka krátce poté, co na místní střední

škole došlo k (dnes už typicky americké) tragédii. Nejbližší kamarád hlavního hrdiny přišel do školy ozbrojen, během hodiny matematiky začal zběsile střílet do spolužáků a nakonec obrátil zbraň proti sobě. A tím pěkně zavařil svému příteli. Veřejné mínění chce totiž viníka, obětního beránka, kterého by mohlo potrestat, eventuálně lynčovat. Skutečný vrah vše překazil sebevraždou, shodou okolností měl ovšem na sobě dámské kalhotky, čímž uvedl do běhu celý kolotoč podezření. Točí se především kolem protagonisty jménem Vernon Little. Zjišťuje se, zda náhodou není homosexuál, jaký byl jeho vztah k pachateli a nakonec také to, zda ve škole nestřílel i on. Zde se bohužel DBC Pierre dopouští jedné z mnoha logických chyb: každý, kdo jen trochu čte detektivky, okamžitě namítne, že podezření ze spolupachatelství, na kterém se zakládá celý román, by jednoznačně potvrdila nebo vyvrátila balistická analýza. Vernon Little je zatčen, uvězněn, vyslýchán brutální policií, která mu nevěří ani slovo. On fabuluje, aby nemusel prozradit, že u sebe skutečně zbraň měl, jenže nestřílel, a nakonec se čím dál víc zaplétá do vlastních lží. Do hry vstupuje ještě falešný televizní reportér, hoch-

DBC Pierre: Mí věřitelé mi rozumějí. FOTO MEDIABANKA.CZ

štapler, který je zadlužený, kam se podívá, a snaží se vylákat nějaké peníze z Vernonovy matky.

Do Mexika, jak jinak Je to bláznivá groteska, napsaná poutavým jazykem a plná zajímavých postřehů. DBC Pierre zvolil ich-formu, čímž se předem vyhnul kritice za některé poněkud nepovedené vtípky. O jinou

Právě Johny Depp a jeho zároveň dětsky bezelstná, divoká a sexy osobnost má na renesanci rodinných filmů velkou zásluhu. Depp jich točí několik ročně a všude je dojemně autentický, jako kdyby předával poselství. Proto také může přecházet od Jarmuschova Mrtvého muže k továrníku Willymu Wonkovi v Karlíkovi a továrně na čokoládu anebo k sentimentální postavě spisovatele Jamese Barrieho ve snímku Hledání Země Nezemě. Depp vytvořil v rodinných filmech typ hrdiny, na který se čekalo. Je úžasný, ale není „macho“, klidně přizná omyly i slabosti a hrdinou se většinou stane proti své vůli. Právě on před třemi lety uhranul děti po celém světě, když se opile kymácel na přídi korábu v jednom z prvních záběrů skvělých Pirátů z Karibiku. Dnes jsou ho plné dětské časopisy. Deppův úspěch dokazuje, že na globálním filmovém trhu je místo i pro jiný idol než pro tupou mlátičku nepřátel se srdcem na údajně pravém místě. Jinou kapitolou jsou rodinné přepisy evropské literární klasiky: Polanského Oliver Twist je školní příklad, ale za vidění letos rozhodně stála i živá a výtvarně originální adaptace Thackerrayova románu Jarmark marnosti od Miry Nairové. Výhodou globální komerční kinematografie je, že nemá k ničemu úctu a umí se podívat na klasická témata z perspektivy jiných kultur. Tak jako Nairová nebo Terry Gilliam v Kletbě bratří Grimmů. Někdy to vzdělance bolí, ale je to jediná cesta, jak neproměnit západní kulturní dědictví v zaprášené archeologické naleziště.

Cestou domů Čekáme s dcerou na tramvaj a počítáme, co jsme poslední dobou viděly a co se nám líbí: Mrtvá nevěsta, Prokletí Králíkodlaka, Zorro, Hledání Země Nezemě, Řada nešťastných příhod, Klan létajících dýk… V duchu myslím na spoustu chytrých, ale k smrti nudných uměleckých filmů, na kterých jsem v životě proseděla tisíce hodin. Ne že bych toho času litovala, ale kdo se rád nudí? Natáčet filmy za dvě stě milionů dolarů je morálně sporné, ale nakonec to stojí méně než mnohá politická kampaň a napáchá to asi méně škody. Je dobře, že jsou tu režiséři, kteří sice nehodlají tvorbou spasit lidstvo, ale zato dokážou způsobit, že se člověk těší na neděli strávenou s dětmi. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

výtku si nicméně přímo říká: Vernon Little vůbec nepůsobí jako čtrnáctiletý kluk. Podobně jako mnozí jiní autoři, kteří se rozhodli vcítit do postav mladšího věku, i DBC Pierre hřeší a jeho protagonista vypadá přinejmenším na osmnáct. Vernon Little si v knize vyzkouší prakticky všechny stereotypy amerického jihozápadu. V malém, zapomenutém městečku stojí sám proti všem – falešným reportérům, mírně dementní matce, úchylným psychologům, zmanipulovaným úředníkům i úplatným policajtům. Jako správný desperát zamíří do Mexika a na potvoru se zamiluje do dívky, která jej podrazí a vydá policii. Ale to už prozrazujeme příliš. Velkou předností knihy je totiž napětí, které se Pierrovi přes všechny drobné chybičky daří udržet. Kniha zaujme po jazykové stránce. Těžko posoudit, nakolik je přemíra vulgarismů autentická, rozhodně však působí náležitě jižansky drsně. Dalším kladem jsou postřehy hlavního hrdiny týkající se populární kultury, například brilantní pasáž, ve které teenager Vernon odvrhuje současnou rozzuřenou hudbu jako falešné klišé a přiklání se ke starým country zpěvákům. DBC Pierre je nepochybně literární talent, jemuž úspěch a sláva spojené s Booker Prize mohou stejně tak pomoci jako uškodit. Jeho debut Vernon Bůh Little není nadčasový román: je vtipný, čtivý, nabízí zajímavý příběh, ale postrádá velké téma. To, že se v Americe střílejí na středních školách děti a že současnému životu vládnou média, všichni dobře víme, a DBS Pierre to nepodává bůhvíjak originálně. Psát ale umí, takže bude zajímavé sledovat, s čím přijde příště. Ladislav Nagy Autor je anglista.

Q

DBC Pierre: Vernon Bůh Little, Odeon, Praha 2005.

SCÉNA

RESPEKT 51 V 19.–26. PROSINEC 2005

HRY

TELEVIZE

HUDBA A TANEC

23

KULTURNÍ TIP Člověk může mít k současnému papeži spoustu výhrad, ale s jeho vánoční výzvou rád souhlasí. Komerce a spotřeba jsou jedinými viditelnými signály blížích se svátků, což zcela jistě není jejich původní smysl. Místy až neprostupnou spotřební džunglí se v čase shánění dárku stávají centra velkoměst – a právě tady, uprostřed hektické nákupní Prahy na rohu Jungmannovy a Charvátovy ulice, se otevřel jeden tak trochu jiný obchod. Beauty Free Shop.

Beauty Free Shop

Pokud ani blížící se Vánoce nehnou s vaším dítkem či partnerem od monitoru počítače, můžete nad ním zlomit hůl nebo se pokusit udělat mu radost v podobě digitálního dárku. Pokud jste ovšem na počítačových hrách nevyrostli, těžko se budete orientovat v tisícovkách titulů, které současný trh nabízí. Tady jsou dva tipy, kterými by neměl pohrdnout žádný počítačový hráč (tedy pokud si je již dávno nestáhl z internetu). Hra Need For Speed s podtitulem Most Wanted je pokračování známé a fanoušky závodů ceněné série. Příběh se točí kolem nelegálních závodů speciálně upravených aut. Hráč se pohybuje ve virtuálním městě a vyhráváním závodů vydělává peníze, které mu otvírají přístup do uzavřených částí města a umožní nakupovat nové, zběsile rychlé vozy. Autoři Most Wanted se ale v tomto díle nejvíce zaměřili na přítomnost policie, která pirátské závody bez milosti stíhá. Štvanice deseti policejních vozů a helikoptéry se zaručeně postarají o skvělé vtažení do děje, stejně jako výborná grafika a zvuk. Dalším hitem letošních vánoc je bezesporu adrenalinová střílečka Quake 4, viděná z pohledu vojáka speciální jednotky budoucnosti. Ani čtvrtý díl jedné z nejlepších akčních her hráče neohromí sílou příběhu, který je jako obvykle vysoce primitivní. Ovšem ničení tisícové armády zla, které se najednou vyskytlo na Marsu, je podáno v tak perfektním grafickém kabátě, že příběh klidně oželí. Úchvatná grafika, propracovaná fyzika, chování postav vojáků a skvěle navržené úrovně pasují hru na špičku letošního roku. Varování závěrem: pro nejmenší hráče tu teče příliš mnoho krve.

Film Nebe měl stát na počátku chystané trilogie Nebe–Peklo–Očistec polského režiséra Krysztofa Kieslowského, jeho natočení ale bohužel znemožnila autorova smrt. Po tvůrci, který celý život zasvětil práci a zemřel v pětapadesáti na infarkt a vyčerpání organismu, zůstal scénář a milovníci jeho díla. Právě tři z nich nakonec příběh přivedli k životu: produkce se ujali kolegové Sydney Pollack a Anthony Minghella, režie pak nejznámější z mladých německých filmařů Tom Tykwer (Lola běží o život). Snímek je úvahou nad tématem viny, trestu a odpuštění. Učitelka Phillipa se trápí smrtí manžela, jenž se předávkoval drogami, a rozhodne se pomstít jeho dealerovi. Na první pohled vážený turínský podnikatel Marco Vendice zničil už život mnoha lidem včetně Phillipiných žáků, ale policie ho nechává být. Učitelka se proto rozhodne nastražit mu do kanceláře bombu. Jenže pomsta se komplikuje a místo obchodníka se smrtí umírají čtyři nevinní lidé. Film vysílá druhý kanál ČT ve středu od 21.30.

Kdo ještě váhá, jakou hudbu nadělit svým blízkým pod stromeček, může si nechat poradit na serveru www.metacritic.com. Jeho redakce shromažďuje a vyhodnocuje recenze novinek populární hudby z významných periodik a ke konci roku vydává žebříček těch nejlépe hodnocených. Na první příčce letos skončila konceptuální deska Sufjana Stevense Illinoise, hudebně pestrá a originální pocta jednomu americkému státu, v níž se to hemží jmény slavných postav od prezidentů až po masové vrahy. Podle kritiků jeden z nejtalentovanějších skladatelů písní nového tisíciletí obsluhoval při nahrávání sám přes dvacet hudebních nástrojů. Z žebříčku vyberme ještě číslo pět, nahrávku amerického zpěváka Antonyho (foto) a jeho doprovodné skupiny The Johnsons, kterou Respekt neprávem opomenul. Androgynní bytost, jejíž hlas, make-up i vystupování nedávají jistotu, zda se cítí víc mužem, ženou, případně něčím třetím, patří s albem I Am a Bird Now k objevům roku. Rozechvělý, vibrující hlas, intimní výraz i texty a jednoduchá, gospelem vonící hudba se rozkračují mezi krásou, zranitelností a melancholií a odkazují stejně tak k warholovskému undergroundu (Lou Reed tu zpívá a hraje na kytaru) jako k nevinnosti dětských kostelních sborů.

Proměna neznámého důstojníka KGB v autoritativního státníka v čele světové velmoci dodnes vrtá hlavou nejen politologům. Proč zrovna on? Odkud se vzal a kdo měl zájem na jeho vítězství? Francouzský dokument Putin – neuvěřitelná cesta k moci (ČT 2, úterý 20.00) se pokouší záhadu rozluštit, přičemž v pozadí Putinova jmenování vidí snahu podřízených Borise Jelcina zamaskovat gigantickou korupci.

Do Prahy se znovu chystá japonský tanečník a zemědělec Min Tanaka. Dvě představení v Divadle Archa (pondělí a úterý 19. a 20. 12.) nabídnou divákům umělcův zatím poslední projekt Standing On the Edge (Stát na hraně). Zpracovává téma člověka na okraji společnosti.

– JK –

– PT –

– PT –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Dobýt EU, nebo zemřít Letos na podzim se španělským divákům dostal do rukou dokument režiséra Davida Fontsecy nazvaný Poslední hranice. Názorně ukazuje, kam až se Evropa dostala ve snaze zabránit tisícům obyvatel třetích zemí ilegálně proniknout na své území. Každý rok se jich přes Španělsko do EU dostanou tisíce. Zatímco místní pravice tradičně sázela na hermetické uzavření hranic a omezení vydávání povolení k pobytu, po nástupu španělských socialistů k moci loni na jaře se začala pozvolna uskutečňovat myšlenka jakési amnestie vůči nelegálním přistěhovalcům usazeným v zemi. Celé jaro se média radovala, ale s podzimními dešti přišlo vystřízlivění v podobě zpráv o hromadném Zranění z cesty za štěstím – africký imigrant po zdolání plotu. FOTO PROFIMEDIA.CZ zdolávaní třímetrové zdi na hranicích španělské enklávy Melilla ležící na severu afrického Maroka. Přistěhovalci z Mali, Senegalu, Alžírska a Kamerunu, kteří v improvizovaných slumech čekají bez jídla, vody a jakýchkoli jiných prostředků na se podařilo dostat se za hranici. Dřív totiž Španělsko ností a výběr „bojového“ pokřiku, např. Kameruňavhodnou příležitost k překročení hranic, začali nemohlo tyto lidi vyhostit, protože nemělo smlouvu né mají své „čaka čaka, zum zum“. masově přelézat plot pomocí bambusových žeb- s jednotlivými subsaharskými zeměmi o repatriaci Samotné zdolání plotu se děje v noci a připoříků. Hranice v Melille je dlouhá asi 11 kilometrů imigrantů. Teď je však všechno jinak. Maroko se míná ze všeho nejvíc útok na středověký opevněný a dnes ji hlídá asi 500 pohraničníků s vojenskými zavázalo, že se o vyhoštěné nelegály postará, vrátí hrad. Po zaslechnutí „čaka čaka, zum zum“ volají posilami. Problémy tu panují už téměř dvacet let, je nazpět, odkud přišli. A postaralo se po svém. Tzv. španělští pohraničníci do vysílaček: „Negři, už zase!“ ale až v posledních třech letech se stala situace „Alís“, čili marocká milice, naložila nezvané hosty Z marocké strany je slyšet střelba. Někteří imigranneúnosnou – loni se pokusilo plot zdolat 55 000 do rezavých autobusů, vyvezla je do hraniční pouště ti jsou chyceni a vydáni marocké policii, jiní mizí lidí. Velký díl viny nese Maroko, které tábory imi- mezi Marokem a Alžírskem a tam je nechala. ve tmě. Evropská unie však už našla recept: plot grantů před hranicí toleruje, pokud policie dostává Autoři snímku strávili několik týdnů v imigrant- se zvýší na šest metrů, Španělsko dostane zvláštčást mzdy převaděčů. ských chatrčích v pohoří Urubú ležícím před vyso- ní dotaci 50 milionů eur a pohraničníkům bude Když se točil dokument Poslední hranice, který kým plotem z ostnatého drátu. Podařilo se jim zre- dodána lepší technologie. Zatím v pohoří Urubú leží vyšel na podzim jako příloha španělského týdeníku konstruovat mnoho příběhů a natočit celou akci postřelený Nelson z Nigérie a do kamery prohlašuTiempo, masa lidí šplhala a seskakovala po ostna- přelézání plotu. „Útoku“, jak sami Afričani operaci je: „Všichni si myslíte, že jsme zvířata, do kterých se tých drátech a pohraničníkům na marocké straně strategicky nazývají, předchází šití rukavic z podrá- může střílet. I ty si to myslíš, reportére.“ hranice došla trpělivost. Šest lidí zastřelili. Další tra- žek tenisek proti ostnatému drátu, stavba žebříků gédie se odehrála poté, co se španělská diplomacie z bambusu a starých rozřezaných pneumatik, orga- Markéta Pilátová dohodla s marockou na vyhoštění šťastlivců, kterým nizování jednotlivých útočících skupin podle národ- Autorka je hispanistka. Q

Možná do něj vejdete při svých toulkách náhodou a chvíli budete mít pocit, že vám přeskočilo. Záplava spotřebního zboží tu na vás čeká stejně jako všude jinde, nějak to ale nedává smysl. Bankomat, který místo peněz šíří rudou revoluci, podivný nábytek na narovnávání páteře, sektorová skříň s vestavěnou zpovědnicí nebo sada postřiků ve spreji značky Homicid – proti Italům s vůní pizzy, proti Němcům zase s odérem párkovým. Co to má znamenat? Po rozkoukání návštěvníkovi rychle dojde, že se jedná o další průnik současného umění do veřejného prostoru, tentokrát v ochranném zbarvení předvánoční nákupní horečky. Jména vystavujících umělců (domácích i přespolních) se nedozvíme, zato nechybějí cenovky, letáky a slogany k podpoření prodeje artefaktů. Všechny mají co do činění s tématem spotřeby a reklamy, společnou ambicí je poodhalit absurditu marketingových strategií a ukázat je v jiném světle. I naprostá zbytečnost se dá dneska prodat jako nezbytně důležitá. A umění i tentokrát pokouší, co divák vydrží, ať už třeba konzervami s lidským masem nebo posledním výkřikem letošní módy – tričkem s nápisem „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku“. No nekupte to. – PT –

MIMOCHODEM Při nedávné rozpravě o stavu Evropy v Památníku písemnictví zazněla zajímavá hypotéza. Civilizace prý možná ani není v krizi, jen působí takovým dojmem, protože si zvykla vyprávět ošklivé příběhy. Něco

Byl tu i Herodes na tom může být, oceňované romány bývají zpravidla skličující a story pro masy dráždí ty nejnižší pudy. Za časů, kdy socialistický stát na zveřejňované příběhy ostražitě dohlížel, se svět mohl zdát opravdu pěknější než dnes. Stačilo se poddat vyprávění. Optimismus byl povinný, výstřelky sexu či násilí zakázané. Prostí a skromní hrdinové nepostrádali úsměvné lidské chybičky, ale v hrudi jim tlouklo dobré srdce, byť třeba pod drsnou slupkou. Zápornou postavu každý hned poznal, neboť ztělesňovala opak. Takových dobře ohlídaných příběhů si v nejbližších dnech televizní diváci opět hojně užijí. Normalizační pohádky i komedie si vydobyly pevné místo mezi českými vánočními tradicemi a děti si dnes svátky víc než s Ježíškem spojují s roztomilými čerty v podání předních komiků. Inu, proč ne, své kulturně politické souvislosti má každá tradice. Malé domácí betlémy si lid kupříkladu začal zhotovovat, když osvícený císař Josef II. zakázal velké barokní betlémy v kostelech, protože mu připadaly nebezpečně podbízivé. Vánoce si obvykle přejeme šťastné a veselé. Příběh narození děťátka v betlémských jesličkách patří k těm nejpěknějším, co si lidstvo vypráví. V přívalech vánoční pohody však zapomínáme na pokračování: na Herodesa, jenž chlapečkovi vyvraždil všechny vrstevníky, na útěky, bloudění, zázraky, zrady, ponižování, na trápení i potupnou smrt na kříži. U takového scénáře by normalizační dramaturgie přinejmenším požadovala přepsat závěr. Evropská civilizace vyrostla z příběhu, který je zároveň krásný i strašlivý. Možná i proto je i není v krizi od samého počátku. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

19.–26. PROSINEC 2005 V RESPEKT 51

Přes hraniční přechod v Mikulově dorazilo do českých zemí světlo z Betléma. Na knižních pultech přistál pošesté Harry Potter. Vláda přidala 700 korun úředníkům. Vedení národních parků Bavorský les a Šumava se dohodly na spolupráci a společném postupu při rozšiřování lesních ploch ponechaných přirozenému vývoji. Bývalý prezident Václav Havel vystoupil proti plánu premiéra Paroubka zrušit vládou garantované limity těžby a dát uhlobaronům volnou ruku v dalším vyhánění lidí z domova a drancování severočeské krajiny. Severní Čechy dostaly velkou ránu odsunem Čechů a Němců – a teď by ztráta identity mohla být dovršena definitivním odsunem rozumu, napsal Havel Paroubkovi. Dozorčí rada rozhodla, že v čele prodělávajících Českých aerolinií zůstane bývalý ministr obrany Jaroslav Tvrdík. Ochladilo se a padal sníh. V Brně vystavili George Dokoupila. Díky německé ochotě zvednout příspěvek Berlína do společné kasy byl v Bruselu schválen rozpočet Evropské unie na léta 2007–2013. Na chirurgické ambulanci v Prostějově se nechal ošetřit František Bébar (94), muž prohlášený už patnáct let za mrt-

vého. Nad republikou se přehnala vichřice o síle orkánu a kvůli nebezpečí padajících tašek byl uzavřen pro veřejnost Pražský hrad. Tvým špatným rozhodnutím neprodat jsem přišel o peníze. Za to zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších, napsal anonym všem majitelům pozemků, kteří odmítli prodat svou půdu poblíž severomoravských Nošovic a překáželi tak stavbě automobilky Hyundai, ve které se silně angažuje premiér Jiří Paroubek a ministr průmyslu Milan Urban; všichni odolávající se po této výhrůžce rozhodli raději jít státu z cesty a své parcely prodali. Mezinárodní železářská společnost TSR vydražila v Brně za půl miliardy korun Unikov Ostrava, zkrachovalý podnik na zpracování železného šrotu. Zlatým slavíkem se pojedenatřicáté stal Karel Gott. Ministerstvo školství navrhlo ve svém Národním plánu výuky jazyků, aby angličtina byla na zdejších školách povinná už pro děti od osmi let. Zdražily cigarety. Občanské sdružení Tančírna Třešť uspořádalo ve svém městě třídenní divadelní Loutkování. Přes protesty křesťanů a odpor lidové strany schválila sněmovna zákon dovolující osobám stejného pohlaví vstu-

povat do úředně posvěceného partnerského svazku pro společnou cestu životem. Různé výhody, úlevy, popřípadě pocty má smysl poskytovat jen lidem za nebo pro nějaké výkony vyžadující sebezápor, tedy vzepření se vlastní přirozenosti – například strachu, chuti zrazovat, brát úplatky a podobně; institut partnerství dvou osob stejného pohlaví ovšem poprvé v dějinách dává výhody a společenskou prestiž za výkon spočívající v prostém podlehnutí vlastním sklonům, napsal do Mladé fronty Dnes zdejší význačný katolický intelektuál Pavel Bratinka. Maďarská potravinářská inspekce zadržela v budapešťských skladech několik tun zkaženého drůbežího masa z Čech. Pražské Divadlo Archa uvedlo na program operu Philla Glasse a Franze Kafky V kárném táboře. Na základě lustračního zákona přišel o místo zdejší „topmanažer“ a místopředseda představenstva elektrárenské společnosti ČEZ Petr Vobořil, protože vyšlo najevo, že byl před listopadem 1989 členem režimních milicí a složil přísahu, že zabije každého, kdo by ohrožoval komunismus. Českobudějovický krajský úřad zkolaudoval jader-

nou elektrárnu Temelín. Zdejší úřady prodloužily mandát týmu lékařů, který v pákistánské části Kašmíru už dva měsíce bojuje s časem a zachraňuje lidi postižené zničujícím zemětřesením a ponechané bohatým světem bez pomoci; agentury oznámily, že ze zhruba tří milionů postižených „možná stovky tisíc nepřežijí mrazy, které přinese nadcházející zima“. Hitem vánočního trhu se stala dětská vanička měnící barvu podle teploty koupele. Noviny citovaly projev íránského prezidenta, který před davem shromážděných Íránců v Zahedánu prohlásil, že „holocaust je mýtus“ a že je třeba „odstěhovat Izrael na Aljašku“. Stojíme před jednou z největších krizí – Izrael bude jen těžko přihlížet, jak země s takovým vůdcem dokončuje jaderné zbraně, napsal k tomu v Hospodářských novinách politolog Jiří Pehe. Klimatologové zveřejnili zprávu, že rok 2005 překonal dosavadní rekord roku 1998 a stal se nejteplejším rokem známé historie. Z Dobré Vody do Jablonce kráčel přes Jizerské hory oživlý Betlém. Do kin vtrhl King Kong. [email protected]

Q

INZERCE

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky v souladu s § 7 odst. 1 písm. c), e), f), i) zákona č. 218/2000 Sb. a usnesením vlády č. 188/2005

vyhlašuje výběrové dotační řízení na podporu projektů transformační spolupráce v roce 2006 MZV ČR má zájem o návrhy projektů sledujících podporu demokracie, rozvoj občanské společnosti, ochranu lidských práv a uplatňování zásad právního státu a řádné správy veřejných záležitostí v cílových zemích. Projekty se mají zaměřit zejména na vzdělávání, šíření informací, předávání zkušeností se společenskou transformací ve prospěch mírového a demokratického rozvoje cílových zemí. Cílovými zeměmi transformační spolupráce jsou: Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Irák, Kuba, Moldavsko, Myanmar (Barma), Srbsko a Černá Hora a Ukrajina.

Témata, podrobné zadání, podmínky, formuláře a kritéria výběru jsou k dispozici na www.mzv.cz/transformace Kontaktní osobou je Helena Štohanzlová, tel.: 224 182 322, e-mail: [email protected]

Návrhy lze podávat do 31. 1. 2006 do 12.00 hod. Výsledky budou zveřejněny 1. 3. 2006

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 18. 12. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.