Gabriel von Eisenstein a Adéla (Michal a Anna Klamo)
Johann Strauss ml.
NETOPÝR Sezóna 2010 / 2011 Provozovatel: Statutární město Ústí nad Labem Ředitel divadla a šéf opery: Tomáš Šimerda Premiéra: 10. 12. 2010 v 19.00 hod. v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem www.operabalet.cz
NETOPÝR
Opereta o třech dějstvích Libreto: Carl Haffner a Richard Genée Překlad: Miroslav Homolka a Gustav Skála Režie a choreografie: Gustav Skála Dirigent a sbormistr: Milan Kaňák Výtvarnice scény: Eva Brodská Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek
OSOBY A OBSAZENÍ
Gabriel von Eisenstein Rosalinda, jeho žena Frank, ředitel věznice Princ Orlofsky Alfréd, zpěvák Doktor Falke Doktor Blind, advokát Adéla, komorná Ivan Frosch, strážný Ida Baletní čísla
Michal Klamo Liana Sass / Yvetta Tannenbergerová Radek Krejčí / Petr Matuszek Barbora Kadlčíková / Pavel Machát Jaroslav Kovacs / Pavel Machát Martin Matoušek / Petr Matuszek Tomáš Brázda Anna Klamo / Radka Sehnoutková Ivan Zelycz Tomáš Ondřich Eva Boháčková / Jana Papíková Eliška Černohlávková, Simona Christianová, Zuzana Novoborská, Mária Pánková, Jana Jandorová, Michaela Procházková / Iva Šebková, Vladimír Gončarov, Róbert
Király, Roberts Skujenieks, Milan Bednář / Pavel Enekeš
SPOLUÚČINKUJE SBOR A ORCHESTR SEVEROČESKÉHO DIVADLA OPERY A BALETU ÚSTÍ NAD LABEM Korepetice: Luděk Trsek Inspice: Zdeněk Kozlík Nápověda: Eva Jelínková
Přestávka po 2. dějství Délka představení cca 2 hod. 30 min.
NETOPÝR – RAKOUSKÁ NÁRODNÍ SVÁTOST
Netopýr patří k nejznámějším klasickým operetám, které vždy zaručí vyprodaný sál už pouze svým názvem. Prazdrojem inspirace pro ni byla veselohra německého dramatika Rodericha Julia Benedixe (1811–1873) Vězení, kterou v premiéře uvedlo v roce 1851 Královské divadlo v Berlíně, a ve které se celý kolotoč zábavných zápletek a záměn roztočí díky základní dramatické situaci: hrdina, zadlužený mladý aristokrat (v Netopýrovi Alfréd), navštíví vdanou dámu (pozdější Rosalindu), které se dvoří, a protože ji nechce komproLudovic Halévy mitovat, nechá se odvést do vězení místo jejího nepřítomného manžela. O dvacet let později sáhli po stejném dějovém motivu Pařížané Henri Meilhac (1831–1897) a Ludovic Halévy (1834–1908), kteří spojili své síly s Jacquesem Offenbachem (1819–1880) jako libretisté jeho nejlepších a nejslavnějších operet (Krásná Helena, Velkovévodkyně z Gerolsteinu, Modrovous, Pařížský život). Vytvořili vaudeville La réveillon (což lze volně přeložit jako štědrovečerní hostina, ale jedná se spíše o oslavu, která připomíná naše silvestrovské veselí). Jejich komedie byla uvedena v roce Henri Meilhac 1872 v Théâtre du Palais-Royal a vzbudila v Paříži přímo nadšení. Pařížské publikum šokoval její naturalismus, kdy na jevišti teklo opravdové šampaňské a servírovaly se ještě horké lahůdky francouzské kuchyně, vařící polévka nebo sýr a navíc, herci poprvé porušili základní pravidlo a na jevišti byli často vědomě k divákům otočeni zády. Geneze vzniku operetního libreta je složitější. Za vším stál hudební nakladatel Gustav Lewy (1824–1901), který na francouzský kus upozornil ředitele Divadla na Vídeňce Maximiliana Steinera (1839–1880). Ten zajistil práva na německý překlad francouzské komedie a po určitých peripetiích se překladu chopil literát Carl Haffner (1804–1876). Lewy měl nakonec spásný nápad vycházející z faktu, že se La réveillon v Paříži hrál jako vaudeville (tedy jako komedie s vloženými tanci a zpěvy, vybranými předem z jiných děl – najdeme zde třeba úryvky z Rossiniho Viléma Tella nebo z Donizettiho FavoritMaximilian Steiner ky), přepracovat přeložený text na operetu. Přitom už myslel na skladatele, svého přítele, Johanna Strausse. Ředitel Steiner oslovil ke spolupráci libretistu, ale i obratného komponistu a kapelníka Divadla na Vídeňce, Richarda Genée (1823–1895) a svěřil mu Haffnerův překlad k dalšímu přepracování. Genée, který nebyl Vídeňák, narodil se v Gdaňsku a prošel různými divadly (v Praze byl považován
Fotografie ze zkoušky
Gabriel von Eisenstein a doktor Blind (Michal Klamo a Tomáš Brázda) Doktor Falke a Gabriel von Eisenstein (Martin Matoušek a Michal Klamo)
Gabriel von Eisenstein, Adéla a Rosalinda (Michal a Anna Klamo, Liana Sass)
Rosalinda a Frank (Liana Sass a Petr Matuszek)
Alfréd (Jaroslav Kovacs)
Gabriel von Eisenstein a Rosalinda (Michal Klamo a Lioana Sass)
Princ Orlofsky a Doktor Falke (Pavel Machát a Martin Matoušek) taneční scéna z II. dějství scéna z II. dějství – U prince Orlofského
Frosch a Alfréd (Tomáš Ondřich a Jaroslav Kovacs) Adéla, Frank a Ida (Anna Klamo, Petr Matuszek a Eva Boháčková)
za výborného wagnerovského dirigenta), k práci na Netopýrovi napsal: „Přečetl jsem si to a zjistil jsem, že to není k ničemu. Druhý den jsem si vyžádal francouzský originál a podle něho jsem napsal libreto k Netopýrovi. Z Haffnerovy verze jsem ponechal jenom jména, která dal hrdinům. Ve stavbě scén i charakterů jsem se musel značně vzdálit od originálu… Potom dostal libreto k dispozici Strauss, ale aby se starý Haffner neurazil, bylo tam s mým souhlasem uvedeno i jeho jméno jako spoluautora Richard Genée textu. Já jsem ale Haffnera nikdy ani neviděl…“ Genée napsal také zpěvní texty, které sice neoplývají nějakými převratnými básnickými hodnotami, ale zato mají vtip a švih. Velký dík mu ovšem patří především za to, že se nedal svést Haffnerovými zušlechťovacími snahami (Haffner povýšil hrdinu z prostého francouzského měšťáka do rakouského stavu šlechtického a z ruského knížete udělal – spíš nedbalým překladem – rovnou prince), nezměnil základní satirické ladění francouzského díla ani bystrý tok děje unylou sentimentalitou, v jaké měla Vídeň odjakživa a v době doznívajícího biedermeieru zvlášť velkou zálibu. Netopýr je o jedné rozpustilé noci, ve které se hojně pije šampaňské a převleky i záměny působí řadu komických situací. Nic tu není, jak by mělo být a výraznou roli hraje alkohol, který nejen dominuje každému ze tří jednání, ale vlastně i za všechno může. Do vězení se jde jako na dovolenou do lázní, z bálu se vyklube skoro divadelní maškaráda, koktající obhájce se jmenuje Slepý (Blind), nejlepší přítel (Falke) inscenuje pomstu za to, že jej opilého po jednom maškarním bále vysadili na ulici a on musel za všeobecného veselí kolemjdoucích ráno běžet přes celé město v kostýmu – jako netopýr. V této podobě se tedy konečně libreto dostalo ke Straussovi. Johann Strauss (1825–1899) se celým svým dílem neodmyslitelně zapsal do evropských hudebních dějin a dodnes je považován za nejvýznamnějšího skladatele valčíku a jednoho z nejslavnějších operetních komponistů, i když měl celý život spíše smůlu na kvalitní libreta. Poněkud neprávem v jeJohann Strauss, ml. ho stínu zůstal jeho otec, z jehož 249 skladeb se dnes hraje více méně jedna jediná – Radecký marš. Johann Strauss syn byl fenoménem doby, která zaplnila většinu 19. století. Je nejslavnější a dodnes nejúspěšnější skladatel vídeňské zábavné hudby. Poprvé vystoupil na veřejnosti v říjnu roku 1845 a po nenadálé otcově smrti v roce 1847 převzal nejen jeho populární orchestr a tradici, ale především valčíkový monopol. Fascinoval zejména svými valčíky (nejznámějším a nejhranějším je Na krásném modrém Dunaji, tanečních skladeb složil celkem 478), od roku 1871 i operetou (celkem jich napsal 15 a jednu operu).
Strauss měl právě po premiéře své druhé operety Karneval v Římě, když se bez váhání dal do práce. Zkomponoval Netopýra za šest neděl na přelomu roku 1873 a 1874. Stejnou rychlost vyvinulo i Divadlo na Vídeňce při studování díla. Premiéra byla 5. dubna 1874 a kupodivu neměla takový úspěch, jaký se v divadle očekával. Premiérové obecenstvo ji sice přijalo dobře, ale velká část kritiky měla značné výhrady. Vídeňský kritik Eduard Hanslick (1825–1904) Netopýra co do hudební invence stavěl daleko za Straussovu první operetu Indigo a podobně zněly i některé jiné kritické hlasy. Das Neue Fremdenblatt dokonce napsaly: „Se silnou dávkou frivolnosti musí člověk v operetě počítat; když se však muž v přítomnosti zbožňované ženy svlékne z kabátu a oblékne si župan domácího pána, nebo když se řádný gentleman na maškarním plese tiskne k poprsí své Dulciney a s hodinkami v ruce počítá její srdeční tep, pokládáme to za více vulgární než pikantní.“ Ani ředitelství divadla nepodpořilo pozvolna se rodící divácký zájem: už po jedenácti reprízách stáhl Steiner Netopýra z repertoáru, protože v divadle začala pohostinská vystoupení slavné sopMarie Geistingerová ranistky Adeliny Pattiové ve Verdiho opeře Ernani. Když se Netopýr po skončení cyklu vrátil na jeviště, také díky důraznému tlaku autorů a představitelky Rosalindy, slavné Marie Geistingerové (1833–1903), na ředitele Steinera, zájem obecenstva už docela pohasl. Popravdě měli tehdy Vídeňáci jiné starosti: bylo to právě v období státního krachu a nikomu nebylo dvakrát do smíchu. Nálada byla spíše zralá na něco tklivého. Jenže právě tahle struna v Netopýru docela chybí: na rozdíl od všech vídeňských operet tu není ani jediná píseň o lásce (nepočítáme– li hodinkový duet) a lyrické zastavení (jako tykací ansámbl) jsou všechno jenom ne sentimentální. Netopýr byl tedy už podruhé v nebezpečí, že zapadne do prachu archivů, ale ironií osudu tuto skrznaskrz vídeňskou operetu zachránil Berlín. Netopýr tam byl uveden v létě 1874 s úspěchem tak bouřlivým, že Vídeň nechtěla zůstat pozadu a nasadila ho znovu, a to už bylo definitivně vyhráno. Jednotlivé stavební kameny, detaily, Netopýra jsou rozmanité a vzájemně odlišné. První jednání je elegantní konverzační komedie – salónka, druhé, plesové, je rozvrženo do velké operetní formy. A třetí jednání ve věznici oživuje starou, ale stále živou tradici lokální vídeňské frašky. Ke Straussově hudbě noviny tehdy uvedly: „…v Netopýrovi nechává hudbu vyrůstat ze situací; snaží se, a to většinou s úspěchem, charakterizovat nálady a osoby…“ Skladateli se zde podařilo, že jeho skvostné valčíky a polky tady nejsou jen kvůli sobě, ale dokáží charakterizovat postavy maloměšťáků, kteří všichni chtějí být tím a mít to, co jim osud nedal. Straussův genius a náhodně šťastná konstelace pařížský autorů předlohy a vídeňských libretistů operety tu vytvořili divadelní opus, který za více než sto let od svého vzniku nezestárl. Na celém světě neexistuje operetní scéna, která by Netopýra nepovažovala za nezbytnou součást svého repertoáru. Mezi nesmrtelná díla jej svým tvůrčím počinem definitivně vyzdvihl
mladý Gustav Mahler (1860–1911), když jej v roce 1894 uvedl v hamburské městské opeře. Tím otevřel Netopýrovi velké operní domy a operním domům dal Netopýra. I když se na světová jeviště stále vracejí i jeho další díla (Cikánský baron, Noc v Benátkách či Vídeňská krev) a orchestry celého světa hrají celou řadu jeho valčíků či polek, zůstává „Dunaj“ valčíkem valčíků a Netopýr operetou operet. (podle Dějin operety Bernarda Gruna)
Rosalinda (Liana Sass)
Partneři premiéry
Květiny k premiéře tohoto představení věnuje firma: KVĚTINY Věra Jelínková, Masarykova 55, 400 01 Ústí nad Labem Program vydalo Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem Nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9 Nositele autorských práv k představení zastupuje Divadelní a literární agentura PRAGA, Wuchterlova 14, 160 41 Praha 6 Redakce programu: Kateřina Viktorová Sestavila: Eva Frýdlová Fotografie na titulní straně programu: Dorothea Bylica Fotografie ze zkoušky: Petr Berounský Sazba, zpracování pro tisk a tisk: FKK Company, v. o. s., www.ustecketiskarny.cz Pořízeno z příspěvku Statutárního města Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Ministerstva kultury ČR
