O Přemyslovnách Prastarý rod Přemyslovců vládl v české kotlině – a později dlouho i v moravských nížinách – po více než čtyři bouřlivá století. Jeho knížata a králové vynesli moc české země až na výšinu evropského věhlasu nejen vítězstvím v krvavých bitvách, ale i moudrou rozvahou, prozíravým úsudkem a výhodnými sňatky. Ale ouha! V létě roku 1306 byl v moravské Olomouci nečekaně zavražděn mladinký Václav III., poslední mužský potomek slavného rodu. Moc Českého království zůstala váhavě stát na svém vrcholu a nejistě shlížela do tmavé propasti neznámé budoucnosti. Ze slavných Přemyslovců zůstaly jen více či méně ctižádostivé ženy, jež nadějně vzhlížely k osiřelému českému trůnu a ostražitě vyčkávaly, co bude dál! Byla tu vzdělaná Kunhuta, teta Václava III. a současně vážená abatyše kláštera svatého Jiří na Pražském hradě. Dále Václavovy mladší sestry, šestnáctiletá Anna, čtrnáctiletá Eliška a desetiletá Markéta. Také nevlastní matka, pohledná Eliška Rejčka, a její dcera Anežka, v té době ještě nemluvně. A co mladá královna vdova, krásná Viola Těšínská? Která z nich má právo na český trůn? Žádná žena ještě nikdy předtím v Čechách nevládla, natož dívka! Copak by se některá uměla ohánět mečem, udílet mužům strohé rozkazy a spolehlivě vést zemi? Je vůbec některá z žen opravdu schopná rázně popadnout opuštěnou českou korunu a pevně vládnout? Zdánlivě konečné rozhodnutí padlo počátkem září roku 1306. Většina sebevědomé české šlechty se svévolně ujala práva ovlivňovat budoucnost přemyslovské země. Bez ohledu na kdysi vydanou listinu, potvrzující možnost nástupnictví i ženy, zvolili na český vladařský stolec vévodu Jindřicha Korutanského, manžela nejstarší Václavovy sestry Anny. Urození pánové už dávno odvykli pokorně se klanět přemyslovským králům a sami se starali především o svůj prospěch a rozšiřování bohatství. Jenže! Sousední Habsburkové si už dlouho brousili zuby na šťavnaté sousto přemyslovských předků a volba Jindřicha Korutanského byla pro ně naprosto nevyhovující. Nedbalým mávnutím ruky odhodili práva na samostatnost Českého království a tvrdě se dožadovali vlastnictví úrodných krajů. K nim se vypočítavě přidala část české šlechty tušící tučný zisk. Habsburkové jim naslibovali hory doly za jejich pomoc, ovšem co chladní 6
Anna a Jindřich Korutanský prospěcháři netušili, neměli v plánu své závazky dodržet. Zbylí urození páni se vlastenecky postavili za přemyslovský rod a mocně podporovali Jindřicha. V Čechách i na Moravě se rozhořela vleklá válka, v níž se střídavě vedlo lépe tu Habsburkům, tu Korutancům. Vážný spor se překvapivě vyřešil sám. 7
V květnu roku 1308 byl úkladně zavražděn poslední Habsburk v té době schopný převzít vládu nad královstvím. A tak nakonec bez namáhavého úsilí vyhrál přemyslovský tábor a na český trůn s konečnou platností slavnostně dosedl Jindřich Korutanský. Jak se však zanedlouho ukázalo, bohužel. Manžel rázné Anny Přemyslovny byl líný dobrák a slaboch, jemuž ke spokojenému životu stačil dobrým jídlem naplněný břich, měkká postel a královská rozhodnutí bezmyšlenkovitě rozdával pod vlivem dobré či špatné nálady. V době vlády, či spíše bezvládí pohodlného Korutance hrabivé panstvo rozkradlo většinu královských hradů, dvorů, zemědělské půdy, ba i majetek církve. Rozladěné duchovenstvo, které kvůli nezodpovědnosti českého panovníka přicházelo o značnou část majetku, se rozhodlo zakročit. První nesmělé kroky učinil představený kláštera na Zbraslavi. Opat Konrád byl zkušený a státnickými kličkami protřelý muž. Aby ne, před lety patřil do úzké
Přemyslovské državy 8
skupiny moudrých rádců krále Václava II. S opatem z kláštera v Sedlci utkali tajný plán, ve kterém byla hlavním článkem poslední nezadaná přemyslovská princezna. Po babičce krásná, po dědovi ctižádostivá, bystrá a tvrdohlavá Eliška Přemyslovna. Pro nebezpečné spiknutí získali činorodí opatové valnou většinu urozených pánů. Někteří šlechtici stáli na přemyslovské straně z přesvědčené oddanosti, jiní z nakupeného vzteku, neboť chování Korutance už přesahovalo všechny rozumné meze.
1. Mohla na český trůn právoplatně usednout i žena? a) ano, v platnosti trvala listina z dob Přemysla Otakara II., jež umožňovala nástupnictví i ženě b) ano, ale jen žena svobodná a vzdělaná c) ne, v žádném případě 2. Proč duchovenstvo připravovalo plán k odstranění krále? a) prosazovali mocné Habsburky b) po jeho odstranění by získali ohromný majetek c) liknavá vláda Jindřicha Korutanského dovolovala šlechtě troufale rozkrádat církevní majetek 3. Jak rozumíš výrazu „nezadaná“ princezna? a) nebyla vzdělaná b) nebyla vdaná c) byla ctižádostivá 4. Víte, kdo byl dědečkem a babičkou princezny Elišky? a) Eliška Rejčka a Václav II. b) Viola Těšínská a Václav III. c) Přemysl Otakar II. a Kunhuta Uherská
9
Pověst o nebezpečném spiknutí Malá Eliška stála u dubového stolu, v pravé i levé ruce konec tenkého provázku, jehož druhou část držela v dlaních Anna na protější straně. Taháním za šňůrky legračně pohybovaly s dřevěnými postavičkami dvou rytířů a vesele se smály jejich nemotornému boji. Tu jedna loutka sama od sebe oživla, prudce zaútočila a mečem probodla protivníka. Malý rytíř se v křeči svalil na stůl a z dřevěného tělíčka mu prýštila rudá krev. Dívky vyděšeně pustily provázky, Anna se ve strachu schovala pod stůl. Umírající loutka sebou trhala, pak se namáhavě obrátila obličejem k Elišce. „Vždyť je to můj bratr Václav,“ vykřikla v hrůze. Zoufale se snažila udělat krok, natáhnout ruce a hračku zachránit, ale celé tělo jí ztuhlo, nemohla se ani pohnouti. Druhý rytíř se pomalu otáčel. Eliška cítila příšernou úzkost. Ach ne! Byla to tvář dědy Přemysla. Oživlá postavička se k ní pomalu přibližovala, čerstvá krev výhružně kapala z meče na dřevěný stůl. Kamenný pohled vyčítavých dědových očí se jí zařezával do hrudi. „Já za to přeci nemohu!“ chtěla vykřiknout, ale hrdlo měla stažené úzkostí. „Ne! Já ne…!“ Eliška se zprudka posadila na lůžku, srdce jí zběsile tlouklo, kapičky chladného potu jí stékaly po čele. Nejistě se rozhlédla kolem sebe. Díky Bohu, jen zlý sen, úlevně si oddechla. Pak pomalu vstala, tiše přešla k oknu a zamyšleně se dívala ven. Letní den se už pomalu šoural úzkým otvorem do místnosti kláštera svatého Jiří. Milovala ten brzký červencový úsvit, voněl novotou a čistotou. Co se mi to jen zdálo? Zvedla se a krátkými kroky neklidně přecházela po zšeřelé místnosti. Pozvolna se jí vybavovaly snové útržky. Ano, musí, musí něco podniknout. Ale co? Unaveně dosedla na lůžko a bezradně skryla tvář do dlaní. Vtíravé myšlenky v obměnách vracející noční můru nepřestaly vířit v Eliščině hlavě ani při ranní mši a neodbytně narušovaly tichý tok šeptaných modliteb. „Ó, pomoz, Bože! Snažně tě prosím, dej mi znamení!“ Dlouho klečela a promlouvala ke svému Pánovi. Po slovech pokory a úcty se pomalu vracela do kláštera, když tu nečekaně narazila na opata Konráda ze Zbraslavi. „Otče,“ vydechla překvapeně, „jak ráda tě vidím.“ Moudrý mnich se na ni usmál. „Nápodobně, panno Eliško. Ale copak se děje? Jsi pobledlá. Vrásky 10
Eliška Přemyslovna a opat Konrád na tvé mladičké tváři ještě nemají co dělat.“ Eliška se podívala opatovi zpříma do očí. „Mám starosti, otče. Pojď, sedneme si na chvíli.“ Vedla Konráda do postranní kaple Svatovítské baziliky. Mlčky se posadili na dřevěnou lavici. „Poslední dobou mám neklidné spaní, otče. Neustále musím myslet na úpadek, který hrozí království. Po staletí jej statečně budovali mí předkové. Jsem přemyslovská princezna,“ panovačně se napřímila „a cítím zodpovědnost za svou zemi. Ale jak, jak mám zabránit tomu, aby ten panák bez vlastního názoru, ten hlupák Jindřich Korutanský nechal nenasytnou domácí šlechtu, aby si dělala, co chtěla? Vždyť takto z bohatého dědictví mých předků za chvíli nic nezbude. Všecičko rozkradou.“ Opat Konrád zpřísněl. „Panno Eliško, to je vážná věc. Nemysli si, zlovůle šlechty, jíž není stydno krást i majetek církve, nečinnost tvé sestry Anny, která nechá svého muže tak bezohledně zacházet s královstvím, vadí mnoha lidem.“ 11
Mnich dlouho mlčel, pak se opatrně rozhlédl, naklonil se k princezně a slabším, ale odhodlaným hlasem pravil: „Panno Eliško, postavila by ses do čela těch, kteří chtějí svrhnout vládu Korutance? Byla bys ochotná provdat se za neznámého muže, jenž by se stal novým a snad dobrým českým králem?“ Přemyslovna zaváhala jen chvíli. Byla bystrá, věděla, že svým souhlasem se připlete do nebezpečné hry. Usilovat o trůn! Avšak hrdě zvedla bradu. „Jistě, ctím svůj rod, je to moje povinnost. Co zamýšlíš, otče?“ „Již dlouho uvažuji o vyjednání sňatku s jediným synem krále Svaté říše římské Janem Lucemburským. Je mu teprve 13 let a tobě již sedmnáct. Ano, já vím. Ale starobylý rod Lucemburků je široko daleko uznávaný, krom toho chlapec má skvělé francouzské vychování. Sňatek s ním by byl nadmíru výhodný pro České království.“ Eliška významně mlčela. „Dobře, otče,“ pravila s rozvahou, „jestliže cíl tvého záměru má vést k zotavení mé země, provdám se za to dítě.“ Konrádovi se zdálo, že v posledních slovech cítil nádech opovržení. Dlouze se na ni podíval. „Buď trpělivá a statečná. Ještě je potřeba mnohé zařídit a vyjednat. Nikomu se ani slovem nezmiňuj o naší úmluvě, ani ctihodné abatyši kláštera, přestože to je tvá teta. A teď se vrať, dcero. Brzy se vše dozvíš.“ Po těch slovech se kvapně rozloučil a s hluboce zamyšleným výrazem v tváři odešel. Příjemné teplo odvanulo babí léto, přešel větrný podzim a už i nesmlouvavá zima se chýlila ke konci. Zatímco opat Konrád vyjednával, princezna Eliška se snažila zaměstnat či rozptýlit svou netrpělivou mysl. Procházela se v klášterní zahradě, tiše se modlila za zdar jednání, vyšívala, rozprávěla se svou tetou a častěji než dříve vzpomínala na své nepříliš radostné dětství. Eliščinu klášterní samotu nečekaně vyrušil ronovský posel pana Jana z Vartemberka, který se na jaře zčistajasna objevil v její komnatě. Zdvořile poklekl před mladou princeznou a pravil: „Paní, poslyš důležitý vzkaz. Mám ti vyřídit, že tajná jednání opata Konráda probíhají dobře. Římskoněmecký král sice stále váhá s vysláním svého Jana do Českého království, ale…“ „Váhá? A pročpak král váhá? Nejsem mu snad dost dobrá?“ povýšeně vyhrkla Eliška. „Tak to není, má paní,“ vykrucoval se posel. Král je příliš opatrný, má strach vyslat mladičkého nezkušeného syna do cizí země, která má prázdnou pokladnu, a navíc zadluženou. Kde panstvo je nestálé a zpupné, neposlušné vůči panovníkovi.“ Také zaslechl, že se římskoněmeckému králi zdá osmnáctiletá Eliška příliš stará, o tom však mravů dbalý muž pomlčel. 12
Eliška přešla k oknu a mlčky pozorovala květnové hýření. Posel rozpačitě pokračoval. „Mám ti předat i varování. Jindřich Korutanský si pozdě uvědomil, že český trůn se pod ním rozpadá, a v hněvu se ještě snaží všemožně zasáhnout. Zbraněmi, výhružkami, ale není vyloučeno, že se uchýlí i k zákeřnému činu. Mohl by se pokusit podat ti otrávené jídlo. Můj pán tě žádá, abys neprodleně opustila klášter, odjela do Nymburka nad Labem a ukryla se v jeho sídle. Tam budeš v bezpečí.“ Chvíli se odmlčel, pak naléhavě dodal. „U své sestry Anny pomoc nehledej, ta se svého postavení královny vzdát nechce. Poslechni, paní, na tobě závisí budoucnost Českého království!“ 13
Eliška se otočila od okna. Mlčela a bedlivě sledovala asi třicetiletého muže. Mohu mu důvěřovat, není to snad podlá korutanská lest? Ne, musím opatu Konrádovi věřit. Pak zvolna pronesla: „Vážím si pomoci i nabízené ochrany Jana z Vartemberka a návrh přijímám.“ Posel svižně vstal, podal Elišce plátěný uzel a radostně pravil: „Jsi statečná, má paní. V tomto šátku jsou prosté šaty. Těžko se nepozorovaně dostaneš z města, všechny brány jsou dobře střeženy korutanskými muži a přemyslovskou princeznu ven jen tak nepustí. Převleč se za obyčejnou ženu, nikdo tě nepozná. Dnes o půlnoci na tebe budeme čekat pod Vyšehradem a bezpečně tě doprovodíme do Nymburka.“ Po těch slovech se Elišce důstojně poklonil a vytratil se z komnaty. Květnová noc byla teplá, ale Eliška se třásla. Svíravý strach jí nedopřál klidu. Nebyla zbabělá, to ne, ale přece. Co když mě stráž pozná? Důmyslný plán bude zhacen a skryté naděje mnoha lidí rázem zničeny! Zhluboka se nadechla a vydala se směrem k městské bráně. „Hej osobo! Kam tak pozdě v noci?“ propíchl noční ticho podezíravý hlas strážného a tvrdě ji popadl za rameno. V Elišce by se krve nedořezal. Vyděšeně polkla a co nejjistěji promluvila. „Jdu do lesa na bylinky, právě teď o květnové noci mají největší sílu. Nezdržuj, za chvíli zajde měsíc za mraky a už žádné nenaleznu.“ Voják ji znechuceně pustil a rychle couvnul o krok nazpět. „Dobrá, běž si, čarodějnice, ještě bys mně mohla přičarovat oslí uši,“ řekl chlap se strachem. Princezna Eliška se snažila zakrýt neklidný spěch a zpomalit údy, jež se už už chtěly rozběhnout podle rytmu poplašeného srdce. Ovládla se však a statečně kráčela až za městskou bránu. Pak se hbitě rozběhla k smluvenému místu. Tam na ni čekala ozbrojená družina pod velením známého posla. Za chvíli již květnovou nocí ostře tepal dusot koňských kopyt, nevelká skupina mužů v čele s urostlou dívkou, jejíž rozevláté tmavé vlasy splývaly s temnotou noci, uháněla k nejbližšímu bezpečnému místu, k Nymburku. Než si v klášteře všimnou její nepřítomnosti, bude už pod ochranou Jana z Vartemberka.
1. Proč se Elišce Přemyslovně zdál tak nepříjemný sen? a) pravidelné klášterní zvyklosti Elišce nevyhovovaly, což se projevovalo špatným spánkem b) Elišku tížilo svědomí, neboť se díky svému přemyslovskému původu cítila zodpovědná za blaho Českého království c) Eliška se bála tmy 14
2. Kdo byly ony bojující loutky v Eliščině noční můře? a) Václav II. a Záviš z Falkenštejna b) opat Konrád a Jindřich Korutanský c) Václav III. a Přemysl Otakar II. 3. Jaký plán vymyslel zbraslavský opat Konrád? a) přimíchat Jindřichu Korutanskému do jídla jed b) uzavřít velmi výhodný sňatek Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským, synem císaře c) Eliška se měla vdát za Jana z Vartemberka 4. Proč Eliška tajně v noci uprchla z kláštera svatého Jiří? a) nebylo tam pro ni bezpečno b) byla zamilovaná do Jana z Vartemberka c) šla do lesa na bylinky 5. Najděte na mapě České republiky město Nymburk. a) leží na Berounce, západně od Prahy b) leží na řece Labi, severovýchodně od Prahy c) leží na řece Vltavě, jižně od Prahy 6. Najdete na mapě současné Evropy Lucembursko? a) je to velký stát na jihu Evropy b) neleží v Evropě c) je to malý stát sousedící s Francií, Německem a Belgií
15
