Hrabě Danilo a Hana Glavari (Michal Klamo a Yvetta Tannenbergerová)
Franz Lehár
VESELÁ VDOVA
Sezóna 2008 / 2009
Provozovatel: Statutární město Ústí nad Labem Ředitel: Tomáš Šimerda Premiéra: 12. 12. 2008 v 19.00 hod. v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem www.operabalet.cz
Libreto: Victor Léon a Leo Stein Překlad: Eva Bezděková Dirigent a sbormistr: Milan Kaňák Režie a choreografie: Gustav Skála Výtvarník scény: Eva Brodská Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek Opereta o třech dějstvích
OSOBY A OBSAZENÍ: Baron Mirko Zeta, vyslanec Valencie, jeho žena Hrabě Danilo Danilovič Hana Glavari Camille de Rosillon Vikomt Cascada Raoul de St. Brioche Bogdanovič, konzul Sylviane, jeho žena Kromov Olga, jeho žena Pričič, poručík ve výslužbě Praskovja, jeho žena Něguš, kancelista Sluha Lolo Dodo Žužu Frufru Kloklo Margot
Dalibor Janota / Petr Matuszek Eva Boháčková / Anna Klamo Michal Klamo / Jaroslav Kovacs Dana Koklesová / Yvetta Tannenbergerová Ondřej Koplík / Pavel Machát Martin Matoušek Tomáš Brázda Karel Fieweger Miroslava Kalašová Radek Krejčí Ivana Azubuike / Kateřina Chladová Otakar Hájek Hana Koubová / Emilie Michnová Tomáš Ondřich / František Sysel Ivan Zelycz Jana Papíková Ivana Azubuike Lenka Schützová Lada Pešková Hana Šimánová Jana Jandorová
SBOR, BALET A ORCHESTR SEVEROČESKÉHO DIVADLA OPERY A BALETU ÚSTÍ NAD LABEM Korepetice: Luděk Trsek Inspice: Zdeněk Kozlík Nápověda: Zuzana Pecová Přestávka po 2. dějství. Délka představení cca 2.15 hod.
Magnet jménem Veselá vdova Když začal Lehár (1870–1948) psát svou Veselou vdovu, bylo mu čtyřiatřicet. Dovedl se skvěle pohybovat ve společnosti i za dirigentským pultem. Měl sentimentálně modré oči, elegantní knír a mnoho význačných přátel, kteří se mu obdivovali. Jen ti nejbližší mu směli říkat Lanzi. Skromností a zdvořilostí si rázem získal sympatie. Pouze v pracovním zápalu, když šlo o umělecké otázky, zapomínal na všechny dobré způsoby i uhlazenost a stal se tvrdošíjným, nekompromisním nervózou. Jakmile ale prosadil svou, byl to znovu ten milý a zdvořilý Lanzi. Do světa Lehár ještě nepronikl. Prázdniny trávil v Bad Ischlu – tak jako císař – a právě sem mu také jednoho dne přivezl Victor Léon (1858–1940) libreto, o němž si myslel, že by mohlo být zárodkem ohňostroje. Předlohu vybral Leo Stein (1861–1921), úředník Jižní dráhy, inteligentní, zkušeLeo Stein, Franz Lehár a Victor Léon ný a vtipný člověk, který jen tak mimochodem psal libreta, např. s Léonem Vídeňskou krev pro Johanna Strausse a další. Měl šťastnou ruku, když z tisíce běžných salónních povídek nahmátl právě Meilhacovu komedii Atašé, která se hrála v 60. letech 19. století s velkým úspěchem v Paříži. Šlo o dráždivou historku mezi mladou vdovou po milionáři, která žije v Paříži a mladým atašé z vyslanectví chudého knížectví kdesi v Německu, pro které má diplomaticky získat vdovino jmění. V době vzniku nového libreta však bylo nutno s ohledem na dobové poměry změnit německý státeček na smyšlené Pontevedro. Byl to jen krycí název: každý školák by snadno uhodl, že jde o Černou Horu (Montenegro). Autoři se s tím nijak netajili a řadě postav dali jména v Černé Hoře známá, ba slavná. Zeta je původní název země, Glavari je výraz pro šlechtice, Něguš bylo rodné jméno vládnoucího rodu a Danilo se jmenoval tehdejší korunní princ. Po premiéře Veselé vdovy vzneslo černohorské vyslanectví na příslušných místech ostrý protest. Neuspělo však a celá aféra se brzy ututlala. Patrně i proto, že korunní princ Danilo, známý po celé Evropě jako sukničkář a flamendr, který svými skandály dohnal svou ženu, mecklenburskou princeznu do nervového sanatoria, byl navýsost spokojen s tím, jak byl na jevišti prostřednictvím divadelní postavy (svého jmenovce) zpodoben. Původně svěřil Léon libreto Richardu Heubergerovi, uznávanému skladateli (Ples v opeře), teoretikovi, pedagogovi a i kritikovi. Heubergera libreto příliš nenadchlo. První dějství, které zkomponoval, nepovažovalo vedení divadla za to pravé „ořechové“ a Heuberger ochotně od smlouvy odstoupil. Libreto se dostalo do Lehárových rukou zásluhou čilého tajemníka divadla Emila Steinengera. Na jeho prosbu Lehár složil duet „Ach, ty hloupý husare“, pánům se zalíbil a libreto bylo
Konzul a Baron Zeta (Karel Fieweger a Petr Matuszek)
Baron Zeta a hrabě Danilo (Petr Matuszek a Michal Klamo) scéna ze III. dějství
Fotografie ze zkoušky
Hrabě Danilo a Sylviane (Michal Klamo a Miroslava Kalašová)
Hrabě Danilo a Hana Glavari (Michal Klamo a Yvetta Tannenbergerová)
Valencie a Camille de Rosillon (Eva Boháčková a Pavel Machát)
Vikomt Cascada a Raoul de St. Brioche (Martin Matoušek a Tomáš Brázda)
svěřeno jemu. Práce šla Lehárovi dobře a rychle, ale názory vedení divadla na výsledky jeho tvorby nebyly zcela nadšené. Ještě v létě 1905 píše Léon Lehárovi: „Doufám, že příští týden přijedeš, abychom si to celé mohli důkladně projít. Musíme ledacos změnit v textu i hudbě. Mám-li být upřímný, mně tam chybí hudba silná a osobitá, strhující. A neutěšuj mě poukazováním na instrumentaci, ta je v tomhle smyslu vedlejší…“ Do jaké míry si vzal Lehár Léonovy připomínky k srdci, to už je těžké zjistit. Operetu ale brzy dopsal. Byla však stále bezejmenná. Definitivní název se zrodil v poslední chvíli díky šťastné náhodě. Lehár seděl ve Steinengerově kanceláři a opravoval po rozpisovači orchestrální party. Vtom se v kanceláři objevil divadelní poslíček Anton a obrátil se na Steinengera: „Je tady prosím vdova po panu radovi Hintermayerovi a chce volňásky. Nebožtík prý je vždy dostával.“ Nato Steinenger nevrle: „Tentokrát jí volňásky ještě dejte, ale příště ji vyhoďte, diese lästige Witwe (tu otravnou vdovu)!“ Lehár, který se přeslech, vyskočil jak uštknutý: „Cos to říkal? Lustige Witwe (Veselá vdova)? To je náš titul! Máme to!“ Nová opereta se začala zkoušet, z nedostatku času po nocích, z nedostatku peněz ve staré výpravě a obtížně sehnaných kostýmech. Ve velký úspěch věřili, jak už to bývá – snad jen představitelé hlavních rolí, Mitzi Güntherová a Louis Treumann. Premiéra 30. prosince 1905 ve vídeňském divadle �eater an der Wien (Divadlo na Vídeňce) zaznamenala příznivé reakce, které ale ničím nenaznačovaly, že se z Veselé vdovy stane neodolatelný magnet – nejúspěšnější a nejhranější opereta všech dob. Po Vídni dobyla – v roce 1907 – nejdříve Londýn a následně New York, kde způsobila naprosté šílenství a určovala i dobové módní trendy – klobouky, cigarety, korzety nebo koktejly označené „Veselá vdova“ šly doslova na dračku. Louis Treumann, Mitzi Güntherová a Franz Lehár
(Podle Dějin operety B. Gruna)
SLOVO REŽISÉRA Vdova vskutku veselá... Říká se, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Asi proto je hodně vdov. Například v Indii je jich tolik, že je tam raději pálí i se zesnulým manželem... Naštěstí žijeme v srdci Evropy, tedy kontinentu, o němž se říká, že je civilizovaný a humánní. I když by si třeba některé vdovy zasloužily takový indický konec, mohlo by se stát, že bychom se přehmátli. A v ohni by pak mohla skončit třeba i Vdova Lehárova. Tedy ne jeho manželka, která se o Mistra s láskou a péčí vskutku příkladnou starala po celý život, ale partitura jedné z nejkrásnějších, nejúspěšnějších, nejhranějších (Bůhvíkolik bychom těch nej ještě mohli najít) operet, které kdy byly stvořeny. A milovníci operety by byli ochuzeni o skvělé melodie, vtipné dialogy a rozvernou podívanou. Lehár sám své Vdově velmi věřil, ale ne všichni byli přesvědčeni o kvalitě tohoto díla hned od začátku. Když jsem vymýšlel, jaký klíč zvolit k téhle inscenaci, došel jsem k závěru, že ten nejjednodušší: Veselá vdova je totiž opus, který obsahuje v krystalicky čisté podobě všechno, co k životu potřebuje každý člověk: trochu něhy, trochu rozmarů, hodně lásky, sem tam nějakou hádku jak na oko tak opravdickou – takovou co čistí vzduch, dojetí, sentiment ale hlavně humor. Jestli se nám povedlo na jeviště přivést trochu pravdy, poctivé divadelní pravdy, která zrcadlí život, jaký chceme žít – snesitelný se strastmi i radostmi, pak nemůžete z divadla odcházet zarmouceni, i když se před vámi odehraje příběh právě ovdovělé dámy. GUSTAV SKÁLA Autor, režisér a choreograf. Absolvent Taneční konzervatoře v Praze, rok studoval na Choreografickém učilišti A. Vaganovové v Moskvě a na institutu Grety Pallucy v Drážďanech. Po pětiletém angažmá v Národním divadle odešel na DAMU, kde studoval obor režie a dramaturgie. Po tom, co v roce 1991 absolvoval Molierovým Amfitryonem, založil Studio Amfitryon a působil v Divadle pod Palmovkou. S částí souboru pak odešel do Liberce, kde vykonával jednu sezónu funkci šéfa činohry. Od roku 1993 působí pohostinsky v Městském divadle Brno, na tři roky stanul jako ředitel v čele Východočeského divadla v Pardubicích. Po odchodu do Prahy založil uměleckou agenturu a věnoval se inscenování klasických textů (Kočár nejsvětější svátosti) i svých vlastních her (Milá máti, drahá dcero; v titulní roli se Stellou Zázvorkovou). K dnešnímu dni inscenoval 45 činoher, muzikálů a baletů, často jako autor libreta i choreograf. Je autorem několika dramatizací (Dáma s kaméliemi, Sešitky chrámové pěvkyně (R. Nenadál), Lakomá Barka atd.). Napsal 12 původních divadelních her, z nichž některé tvoří kmenový repertoár Divadla Metro, ve kterém působí od roku 2002 (Tanec mezi vejci, Carmen, Poslední šance, Zkrocení). Po celou dobu spolupracuje také s ČT zejména při přípravě dokumentů a pořadů o klasickém tanci a pohybovém divadle.
MILAN KAŇÁK (1955, Brno) Absolvoval hru na hoboj, kompozici a dirigování na brněnské konzervatoři a vzdělání si rozšířil studiem stejných oborů na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Je laureátem mnoha soutěží interpretačních i skladatelských, dlouholetým sólovým a komorním hráčem. V letech 1973–1990 byl sólohobojistou orchestru Janáčkovy opery v Brně, 1990–1995 prvním hobojistou Pražského komorního orchestru bez dirigenta. V září 1995 nastoupil na místo šéfa opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V šéfovské i dirigentské činnosti zaměřil pozornost na zvýšení podílu české tvorby v repertoáru budějovické opery s příklonem ke skladatelům 20. století (Janáček, Martinů, Hurník, Feld). Svůj zájem soustřeďuje rovněž na málo hraná či neznámá díla – např. na MHF Brno 1990 byl ve spolupráci s L. Ogounem (choreografie) interpretem evropské premiéry baletu Bohuslava Martinů Škrtič, v roce 1999 uvedl ve spolupráci se členy Landestheater Linz Stravinského Příběh vojáka, v témže roce vůbec poprvé v Jihočeském divadle Massenetovu Manon, v roce 2000 tu znovu téměř po půl století nastudoval Rossiniho operu Signor Kartáč, po více než třiceti letech Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, pro rok 2003 připravil s budějovickým operním souborem světovou premiéru nedokončené opery B. Martinů Den dobročinnosti. Kromě působení v Jihočeském divadle hostoval v Janáčkově opeře v Brně, v Národním divadle v Praze, spolupracoval mj. s Filharmonií Brno, Filharmonií Hradec Králové, Jihočeskou komorní filharmonií, Pražským komorním orchestrem, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Orchestrem opery a baletu Slovinského národního divadla v Mariboru, Karlovarským symfonickým orchestrem. Od října 2003 byl dva roky šéfem Janáčkovy opery v Brně (i zde pokračoval v záměrech uvádět málo hraná díla – mj. poprvé od roku 1926 nastudoval v Brně znovu operu Marta F. von Flotowa). Ze zdravotních důvodů byl nucen práci ukončit a po dlouhodobé pracovní neschopnosti se vrátil k interpretačním aktivitám abonentním koncertem s Filharmonií Brno v dubnu 2006 a koncerty na Mezinárodním festivalu Petera Dvorského v témže roce (Čechomor, Moravská filharmonie Olomouc). V sezóně 2007/2008 byl přizván do abonentního cyklu České filharmonie koncertem s Harmonií Rudolfinum, s níž spolupracuje i nadále. Návrat k divadelní práci znamená nastudování Lehárovy Veselé vdovy v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem.
„O STUPEŇ LEPŠÍ ZÁŽITEK“
Partneři představení
Květiny k premiéře tohoto představení věnuje firma: KVĚTINY Věra Jelínková, Masarykova 55, 400 01 Ústí nad Labem Program vydalo Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem Nositelem autorských práv k představení zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, Praha 9 a Divadelní a literární agentura PRAGA, Wuchterlova 14, 160 41 Praha 6 Redakce programu: Kateřina Viktorová Sestavila: Eva Frýdlová Fotografie na titulní straně programu: Dorothea Bylica Fotografie ze zkoušky: Petr Berounský Sazba, zpracování pro tisk a tisk: FKK Company, v. o. s., www.ustecketiskarny.cz Pořízeno z příspěvku Statutárního města Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Ministerstva kultury ČR
